ÚVOD. "Uplatnění na trhu práce jako cíl výchovy a vzdělávání"

ÚVOD

MŠMT. Národní program rozvoje vzdělávání v České republice; Bílá kniha. Praha: Ústav pro informace ve vzdělávání, 2001. ISBN 80-211-0372-8. s. 13-15 „…První, čeho si přejeme, jest, aby tak plně a k plnému lidství mohl býti vzděláván ne nějaký jeden člověk nebo několik jich nebo mnoho, nýbrž všichni lidé vespolek i každý zvlášť, mladí i staří, bohatí i chudí, urození i neurození, mužové i ženy, zkrátka každý, komu se dostalo údělu narodit se člověkem, aby konečně jednou bylo celé lidské pokolení vzdělané po všech věkových stupních, stavech, pohlaví a národech. Za druhé si přejeme, aby každý člověk byl celistvě vzdělán a správně vycvičen nikoli jen v nějaké jediné věci nebo v několika málo nebo v mnohých, nýbrž ve všech, které dovršují podstatu lidství…“

Soubor textů k tématu

"Uplatnění na trhu práce jako cíl výchovy a vzdělávání" •

Východiska cílů výchovy a vzdělávání popsaná v Bílé knize

•

Citace Radima Palouše: kritika směřování výchovy a vzdělávání k "všednodennosti"

•

Úryvky z klasického díla "otce ekonomie" vysvětlující podstatu vzniku/fungování trhu

•

Stručná formulace kritiky Ericha Fromma ve vztahu k tzv. tržnímu charakteru člověka (tj. deformaci charakteru člověka zapříčiněné orientací na vlastnění namísto bytí a zapojením do tržních vztahů), a to včetně tezí směřujících k návrhu změny. Všimněte si prosím zejména dat, kdy jednotlivé texty vznikaly. Pomohou vám pochopit například to, že Fromm, byť inspirován Marxem, se snaží o revizi socialistické diktatury – nakolik se mu to podařilo, posuďte sami; inspirací Vám může být

•

Výtah z o 33 let starší knihy F.A. Hayeka Cesta do otroctví, která argumentuje v tom smyslu, že jakákoli netržní organizace ekonomiky vždy zákonitě povede k omezení svobody člověka.

•

Část posledního textu (výběr z RVP ZV) bude sloužit jako ona pověstná "špička ledovce" (budeme jej číst přímo na semináři); prostor však bude dán otázkám ze kterékoli zde uvedené stati.

1

J. A. Komenský: Obecná porada o nápravě věcí lidských. III sv. Pampaedia

OBECNÉ CÍLE VZDĚLÁVÁNÍ A VÝCHOVY Žijeme v době prudkých a obtížně předvídatelných společenských změn, které se netýkají jen naší země. Vedle nenápadných, ale pronikavých, změn podmínek každodenního života – technických, politických, společenských i lidských – jsou tu velké procesy evropské i globální, jež nutně ovlivňují postavení i poslání vzdělávacích soustav, výchovy a veškerého učení se vzdělávacím záměrem. Stanovení dlouhodobé strategie vzdělávání a výchovy pro českou společnost tedy vyžaduje i hlubší teoretický rámec: výchozí představu o povaze člověka jako osoby a jejího vztahu k lidské společnosti a přírodnímu řádu. Teprve tento širší pohled dovolí jasně formulovat cíle a priority vzdělávací soustavy a poskytne také hlavní argumenty pro volbu konkrétních cest a nástrojů jejich realizace. Společnost trvá a rozvíjí se v cyklu rodinné, společenské a občanské reprodukce, která probíhá ve třech základních fázích: •

Fáze přijetí či zakořenění, kdy se z dítěte péčí, ochranou a pomocí druhých stává dospělá osoba, schopná převzít svůj další život do vlastních rukou.

•

Fáze uplatnění a prosazení, kdy mladý člověk vstupuje do samostatného života, přijímá různé profesní, společenské a občanské

2

MŠMT. Národní program rozvoje vzdělávání v České republice; Bílá kniha. Praha: Ústav pro informace ve vzdělávání, 2001. ISBN 80-211-0372-8. s. 13-15


role a s nimi i vlastní tvůrčí podíl na životě společnosti a osudu naší planety.

Do sféry vzdělávání však vstupují i lidé dospělí, kteří ve společenském životě, zaměstnání či péči o rodinu zaujímají samostatné, nezávislé a odpovědné role. Učení, vzdělávání a záměrné zdokonalování své kvalifikace i osobnosti se v důsledku civilizačních a kulturních proměn stalo nezbytným předpokladem, doplňkem či součástí pracovních činností i volného času dospělé populace. Vedle expandující soustavy škol proto vznikají nové veřejné a soukromé vzdělávací instituce a soustavně organizované a financované programy pro dospělé účastníky. Školy, určené původně pouze dětem a mládeži, rozšiřují svou působnost i na dospělé a začínají se přizpůsobovat jejich možnostem a podmínkám. Společenské, politické a hospodářské organizace začleňují do svých hlavních činností a organizačních struktur vzdělávací akce určené pro vlastní členy nebo zaměstnance, ale dokonce i pro ostatní veřejnost. Péče o zvyšování kvalifikace a vzdělávání se v podnicích stává součástí personální politiky a označuje se za rozvoj lidských zdrojů. Lidský kapitál se v současné ekonomice považuje za faktor rovnocenný fyzickému či finančnímu kapitálu a moderním technologiím. Vzhledem k prodlužování lidského života ve vyspělých zemích a potřebě adaptace na nové životní situace postproduktivního věku se vzdělávání specifického druhu a obsahu stále více dotýká i seniorů a proniká do sociální politiky. Z toho všeho vyplývá, že vzdělávání se stalo obecným jevem a nezbytnou součástí veškerého společenského a hospodářského života a zahrnuje již všechny fáze životního cyklu jedince. Škola, učení a výuka jsou zároveň specifickými nástroji sociální komunikace, při níž dochází k přetváření hromadně šířených informací do individuálních znalostí jako základního prvku, který bude vyznačovat vznikající společnost poznání a vědění. Utváření znalostí je tak vlastně pedagogickým procesem, který ovlivňuje samotnou podstatu ekonomiky a společnosti znalostí. K člověku jako individuu zaměřený, kulturně a duchovně podmíněný, celoživotně pojatý a na principu znalostní společnosti vybudovaný koncept vzdělávání nás pak vede k závěru, že vzdělávání či učení se vzdělávacím záměrem je cestou i nástrojem rozvoje lidské osobnosti a jeho

•

Fáze předávání, kdy se dospělý člověk sám ujímá péče novou generaci a o předávání převzaté kultury svého národa a společnosti – ať už vlastním dětem ve své rodině, anebo v rámci různých hospodářských, společenských a veřejných institucí. Nepřímo tak splácí dluh za to, co sám kdysi převzal, a naplňuje svoji odpovědnost za obsah tohoto kulturního dědictví.

Člověka charakterizuje mimořádná plastičnost. Na rozdíl od živočichů, vybavených k životu určitým způsobem a přizpůsobených pro určité prostředí, může člověk žít mnoha různými způsoby a v nejrozmanitějších prostředích, pro každé z nich se však musí tento způsob života nejprve naučit, tj. tvořivě převzít jako kulturu od své rodiny a společnosti. Člověk je tak z povahy věci bytostí společenskou. Moderní společnosti kladou na jedné straně stále větší důraz na každého jednotlivce s jeho schopnostmi a právy, na druhé straně je každý člověk stále více závislý na ostatních, na celé společnosti, ale také na kvalitě životního prostředí. Nebývale dokonalá a složitá organizace společností, rozvětvená dělba práce a bohaté možnosti komunikace představují podmínky prosperity každé současné společnosti a každého jednotlivého občana. Všechny jeho svobody a možnosti závisí na tom, jak dobře a spolehlivě funguje společenský rámec jeho individuálního života – rámec, který pochopitelně tvoří nejen instituce, ale hlavně druzí lidé v nich. Čím složitější je život společnosti, tím větší objem znalostí a dovedností si musí každý jednotlivý člověk osvojit, aby se v ní dokázal uplatnit. Čím větší je míra individuální svobody, tím víc záleží na osobní zralosti, odpovědnosti a tvořivosti každého občana. Čím více možností se člověku nabízí, tím víc záleží na jeho vlastních mravních a lidských kvalitách, aby si z nich dokázal dobře vybrat. Odtud přirozeně plyne, že se i doba, potřebná pro přípravné vzdělávání a výchovu stále prodlužuje. Každé dítě přitom přichází – dnes stejně jako před tisíciletími – na svět jako nehotová, ale otevřená bytost, která k plnému lidství dospívá teprve mezi druhými lidmi. 3

4



hodnotu nelze jednostranně odvozovat pouze z ekonomických či jiných účelů nebo chápat úzce pragmaticky.

dílnou součástí tohoto cíle je i uchování a rozvíjení národní, jazykové a kulturní identity, zejména ochranou kulturního dědictví.

V souladu s Všeobecnou deklarací a mezinárodními pakty o lidských právech, Evropskou chartou lidských práv, Úmluvou o právech dítěte, Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod se Česká republika ztotožňuje s pojetím, které považuje vzdělání za jedno ze základních lidských práv poskytovaných všem lidským bytostem bez rozdílu a vyhlašuje je za nezcizitelnou a univerzální lidskou hodnotu. Cíle vzdělávání musí být proto odvozovány jak z individuálních, tak i společenských potřeb. Vzdělávání se nevztahuje jen k vědění a poznávání, tedy k rozvíjení rozumových schopností, ale i k osvojování si sociálních a dalších dovedností, duchovních, morálních a estetických hodnot a žádoucích vztahů k ostatním lidem i ke společnosti jako celku, k emocionálnímu a volnímu rozvoji, v neposlední řadě pak ke schopnosti uplatnit se v měnících se podmínkách zaměstnanosti a tím i trhu práce. Proto má vzdělávání více rozměrů, je současně zaměřeno na rovinu osobního rozvoje, začleňování do života společnosti, formování občana i na přípravu pro pracovní život. V uvedených hlavních rovinách se vzdělávací soustava tudíž zaměřuje na následující cíle: •

•

Rozvoj lidské individuality, jehož předpokladem je péče o uchování jejího fyzického a psychického zdraví, zahrnuje kultivaci a podporu seberealizace každého jedince a maximální uplatnění jeho schopností. Kognitivní, psychomotorický a afektivní rozvoj člověka představuje základní cíl, který je nezbytný nejen z hlediska jedince, ale i společnosti, protože celkový tvůrčí potenciál obyvatel každé země je vždy hlavním zdrojem jejího rozvoje a hospodářské prosperity. Zprostředkování historicky vzniklé kultury společnosti, obsažené ve vědách, technice, umění, pracovních dovednostech, spirituálních a morálních hodnotách jak nastupujícím generacím, tak do vědomí a činností všech členů společnosti. Sféra vzdělávání tímto způsobem zajišťuje kontinuitu minulosti, přítomnosti a budoucnosti a začleňuje jedince do společenského procesu poznání. Ne5

•

Za jednu z životně důležitých podmínek uchování kontinuity lidské společnosti a její kultury nutno považovat výchovu k ochraně životního prostředí ve smyslu zajištění udržitelného rozvoje společnosti, kdy jde nejen o zprostředkování poznatků, ale i o vytvoření citlivého vztahu k přírodě a získání schopností i motivace, k aktivnímu utváření zdravého životního prostředí a odstraňování chudoby v celosvětovém měřítku.

•

Posilování soudržnosti společnosti. Vzdělávací soustava je jednou z nejvýznamnějších integrujících sil, a to nejenom předáváním sdílených hodnot a společných tradic, ale především zajištěním rovného přístupu ke vzdělávání, vyrovnáváním nerovností sociálního a kulturního prostředí i všech znevýhodnění daných zdravotními, etnickými či specificky regionálními důvody a podporou demokratických a tolerantních postojů ke všem členům společnosti bez rozdílu. Tyto úkoly se koncentrují do výchovy k lidským právům a multikulturalitě, která na základě poskytování věcných informací o všech menšinách, zejména romské, židovské a německé, jejich osudech a kultuře, utváří vztahy porozumění a sounáležitosti s nimi. Důležitou úlohu v tomto smyslu má i menšinové školství, dvoujazyčné školy a vzdělávání cizinců a jejich dětí, jako součásti integrace těchto skupin do české společnosti.

•

Podpora demokracie a občanské společnosti. Demokracie nezbytně potřebuje soudné, kritické a nezávisle myslící občany, s vědomím vlastní důstojnosti a s respektem k právům a svobodám ostatních. Školní společenství je prvním společenským prostředím, do něhož dítě z poměrně uzavřeného prostředí rodiny vstupuje. Toto společenství působí bezprostředně, každý den a po mnoho let v mnoha rovinách: charakterem vztahu mezi učitelem a žákem, jenž by měl být založen na vzájemném respektu, utvářením školní komunity, která by ve škole měla vytvářet demokratické společenství rovnoprávných partnerů, i celkovým uspořádáním vzdělávacího systému, který by měl být otevřený, s vyváženými 6


kompetencemi na jednotlivých úrovních, a přístupný zapojení všech partnerů. Výchova k demokratickému občanství se však vztahuje i k dospělým generacím a uplatňuje se v jejich místních, zájmových a pracovních společenstvích. Nezbytnou součástí výchovy k demokratickému občanství je také utváření kritického vztahu k šíření informací a postojů prostřednictvím médií (tzv. mediální výchova). •

Výchova k partnerství, spolupráci a solidaritě v evropské i globalizující se společnosti rozšiřuje předchozí cíl o další úroveň. Znamená usilovat o život bez konfliktů a negativních postojů ve společenství nejen druhých lidí, ale i jiných národů, jazyků, menšin a kultur, být schopen přijmout a respektovat i značné odlišnosti mezi lidmi a kulturami dnešního propojeného světa.

•

Zvyšování konkurenceschopnosti ekonomiky a prosperity společnosti. Vzdělávací soustava v moderní společnosti musí výrazným způsobem přispívat k vysoké úrovni rozvoje lidských zdrojů, jednomu ze základních faktorů ekonomického vývoje. Svými funkcemi totiž vzdělávací soustava ovlivňuje nejen kvalifikaci, pružnost a přizpůsobivost pracovní síly, ale také například schopnost inovace a změny, rozvíjení a využívání nových technologií, úroveň řízení.

•

Zvyšování zaměstnatelnosti, tedy schopnosti nalézat zaměstnání a trvale se uplatňovat na trhu práce, a to nejen doma, ale také v zahraničí – zejména v Evropě. Vyžaduje to orientovat všeobecné i odborné vzdělávání na průběžné zvyšování flexibility a adaptability člověka, na jeho tvořivost a iniciativu, na samostatnost a odpovědnost. Znamená posílit podíl všeobecného vzdělávání, vytvářet široký základ odborného vzdělávání a uplatňovat klíčové dovednosti. Předpokládá umožnit každému vzdělávat se po celý život. Souvisí především se zabezpečením dostatečné úrovně vzdělání v oborech, které globální trh práce upřednostňuje, což znamená pro 21. století zejména vzdělávání zaměřené na uplatnění v informační společnosti, na schopnost práce s moderními informačními a komunikačními technologiemi, schopnost vyhledávat informace, kriticky myslet. 7

PALOUŠ, R. Čas výchovy. Praha: SPN, 1991. ISBN 80-04-25415-2. text z roku 1983

Kritika moderního pojetí cílů výchovy a vzdělávání Moderní výchova je definována vzpomenutou lapidární větou: Někdo formuje někoho. Nyní to již není tajemná, preordinovaná instance, organizující výchovu jako obrat od časných obstarávek k podstatnému; není tu již ten, kdo se sám „pohybuje“, obrací, nastupuje cestu; není tu ani božské určení výchovného pohybu. Jsou tu lidé, kteří vyučují a vychovávají, protože jsou naučení, znalí, zkušení, pověření funkcí vychovatele, učitele; jsou tu chovanci – žáci, kteří jsou „obráběni“, a v tomto dlouhodobě trvajícím procesu si osvojují habitus občana moderního výrobního společenství; je tu sekulární cíl, soustava cílů a podcílů, jejichž celkovým určením je stále větší zdatnost ve všednodenních obstarávkách „praktického“ života. Volný čas (scholé) znamená nyní zábavu ve chvílích volna; jde o umění zaplnit „černé díry“ v kontinuu moderního úprku nesmyslným světem. Archetyp výchovy (jako pohybu proti naprosté „utopenosti“ do všednodenních obstarávek orientovaných egocentricky či antropocentricky) Evropa a její dědici zradili a zrazují. V tomto smyslu nelze už vlastně vůbec hovořit o paideia či educatio; člověk setrvává vždy v sobě samém, ve svém ustaraném usilování, ve své uzavřenosti, samotě, ustrašenosti o časné majetky a o svou existenci.

8

SMITH, A. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Praha: Liberální institut, 2001. ISBN 80-86389-15-4. text poprvé publikován v roce 1776

Podstata trhu zboží (práce) Největší zvýšení produktivní síly práce a větší díl dovednosti, zručnosti a důvtipu, s nimiž je všude práce řízena a vykonávána, jsou zřejmě důsledky dělby práce. (...) Dělba práce, z níž vyplývá tolik výhod, nebyla vytvořena lidskou moudrostí, která ono všeobecné bohatství, jež vyrůstá z dělby práce, předvídá a zamýšlí. Je to nezbytný, ač velmi pomalu a postupně se rozvíjející následek jistého sklonu lidské povahy, kterému vůbec nejde o užitek tak rozsáhlý. Je to sklon k obchodování, vyměňování a směňování jedné věci za jinou. Není teď naším úkolem zkoumat, zda je tento sklon jedním z původních základních rysů lidské povahy, jež se nedají popsat podrobněji, nebo zda je to nutný následek schopnosti myslit a mluvit, což se zdá pravděpodobnější. Je společný všem lidem a nebyl shledán u žádného jiného druhu živočichů, kteří sotva znají takový nebo nějaký jiný druh dohody. Když se dva chrti ženou za jedním zajícem, dělá to někdy dojem, jako by jednali v nějakém dorozumění. Jeden ho nadhání druhému anebo se ho snaží chytit sám, když mu ho druhý nadežene. To však není výsledek nějaké dohody nýbrž náhodná shoda, že se jejich chtivost soustředí v určitou dobu na týž předmět. Nikdo ještě neviděl, aby nějaký pes poctivě a s rozmyslem vyměňoval s nějakým jiným psem jednu kost za jinou. Nikdo ještě neviděl, aby nějaké zvíře naznačovalo svými pohyby a přirozenými zvuky jinému: tohle je moje a to je tvoje; jsem ochoten dát ti za tamto tohle. Když chce nějaké zvíře bud od člověka, nebo od jiného zvířete něco dostat, nemá žádné jiné přemlouvací prostředky, než že se snaží získat přízeň toho, od koho si něco žádá. Štěně se lísá ke své mámě a křepelák hledí upoutat pozornost svého pána, který právě obědvá, tisícem všelijakých kousků, když chce, aby mu dal nažrat. Vůči svým bližním užívá někdy člověk stejných prostředků, a nedovede-li je přimět, aby jednali tak, jak chce on, pokouší se získat jejich přízeň všemožným lísáním a dotěrným dolézáním. Na to ovšem nemá pokaždé čas. Ve 9


vzdělané společnosti potřebuje neustále spolupráci a pomoc celých zástupů lidí, a téměř celý jeho život stěží stačí k tomu, aby získal přátelství několika málo osob. Téměř u každého jiného druhu živočichů je každý dospělý jednotlivec úplně samostatný a pokud je v přirozeném stavu, nepotřebuje pomoc žádného jiného tvora. Člověk je však stále závislý na pomoci svých bližních, a tu ovšem nemůže očekávat pouze od jejich dobré vůle. Mnohem spíše dosáhne svého tehdy dokáže-li využít ve svůj prospěch jejich sebelásky a ukázat jim, že udělat pro něho to, co žádá, je v jejich vlastním zájmu. Nabízí-li kdo druhému jakýkoli výměnný obchod, navrhuje toto: dej mi, co potřebuji já, a já ti dám, co potřebuješ ty. To je smysl každé takové nabídky. A takto také získáváme jeden od druhého valnou většinu oněch úsluh, které potřebujeme. Že se můžeme naobědvat, to není z dobré vůle řezníka, sládka nebo pekaře, nýbrž proto, že dbají svých vlastních zájmů. Nedovoláváme se jejich lidskosti, nýbrž jejich sobectví, a nikdy jim nevykládáme o svých potřebách, nýbrž o výhodách, které z toho budou mít. Nikdo nechce být závislý především na dobrodiní svých spoluobčanů, leda žebrák. A dokonce ani žebrák na něm není závislý úplně. Pravda, celý základ jeho životních prostředků mu dává dobročinnost přejících lidí; přestože takto dostane v podstatě všechny nutné životní prostředky, nedostává je, a ani je nemůže dostávat tak, jak je potřebuje. Většinu svých běžných potřeb uspokojuje stejně jako jiní lidé dohodou výměnou a koupí. Za peníze, které mu dá jeden člověk, si koupí jídlo. Staré šaty, jež mu věnuje jiný vymění za jiné staré šaty, které mu lépe padnou, nebo za přístřeší, stravu, anebo za peníze, jimiž si může zaplatit bud jídlo, šaty nebo přístřeší, podle toho, co potřebuje. Většinu vzájemných úsluh, které právě potřebujeme, získáváme tedy jeden od druhého dohodou, výměnou a koupí; týž sklon k provozování výměnného obchodu vede i k původní dělbě práce. V některém pastýřském nebo loveckém kmenu vyrábí například jistý člověk luky a šípy rychleji a dovedněji než kdokoli jiný. Často je vyměňuje za dobytek nebo zvěřinu svých druhů. A nakonec zjistí, že tak může získat dobytka a zvěřiny více, než kdyby se vydal na lov 10



sám. A tak, protože dbá o vlastní prospěch, stane se výroba luků a šípů jeho hlavním zaměstnáním a on se stane jakýmsi zbrojířem. Jiný člověk vynikne zase zručností při roubení a pokrývání malých chatrčí nebo přenosných obydlí. Zvykne si pomáhat takto svým sousedům a ti mu dávají za odměnu rovněž dobytek a zvěřinu; nakonec shledá, že je v jeho zájmu věnovat se úplně tomuto povolání; stane se z něho jakýsi tesař. A stejně se třetí stane kovářem nebo kotlářem, čtvrtý jirchářem nebo upravovačem koží, hlavní to části oděvu divochů. A tak jistota, že všechno to nadbytečné množství produktů vlastní práce, které sám nemůže spotřebovat, dokáže vyměnit za takové produkty práce jiných lidí, které se mu mohou hodit, povzbuzuje člověka k tomu, aby se věnoval tomu či onomu povolání, a své schopnosti nebo nadání, které snad pro ten který druh práce má, pěstoval a co nejvíce zdokonaloval.

rozlišení užitečným. Ve schopnostech jednotlivých skupin zvířat, která se počítají k jednomu druhu, bývá od přírody mnohem nápadnější rozdíl, než jaký se podle všeho vyskytuje u lidí dříve, než na ně začnou působit zvyklosti a vzdělání. Svým vzděláním a sklony se filosof původně od pouličního nosiče ani zdaleka tak neliší jako mastif od chrta nebo chrt od křepeláka anebo ten zase od psa ovčáckého. Tato různá plemena zvířat, třebaže všechna náleží k témuž druhu, jsou si sotva nějak navzájem užitečná. Silnému mastifovi není vůbec nic platna rychlost chrta ani bystrost křepeláka nebo učenlivost ovčáckého psa. Účinky těchto různých schopností a vloh se nedají pro nedostatek sklonů k obchodování a vyměňování spojit dohromady, a tak ani v nejmenším nepřispívají k pohodlnějšímu životu psů vůbec. Každé z těchto zvířat se musí živit i chránit samo, odděleně a samostatně, a ze všech těch různých schopností, jimiž příroda nadala jeho druhy, nemá nejmenší výhodu. U lidí jsou však ty nejodlišnější schopnosti k vzájemnému užitku. Různé produkty jednotlivých schopností přicházejí díky všeobecnému sklonu k obchodování a vyměňování, abych tak řekl, do společného skladu, kde si každý člověk může z plodů nadání jiných nakoupit to, co právě potřebuje.

Rozdíl v přirozeném nadání jednotlivých lidí je ve skutečnosti mnohem menší, než si uvědomujeme. Velmi rozdílné nadání, které zdánlivě odlišuje dospělé lidi různého povolání, není v mnoha případech ani tak příčinou dělby práce, jako spíše jejím důsledkem. Rozdíl mezi příslušníky nejodlišnějších povolání, například mezi filosofem a pouličním nosičem, není myslím dán ani tak přírodou, jako spíše obyčejem, zvykem a vzděláním. Když přišli na svět, byli si po prvních šest nebo osm let života možná velmi podobni; ani jejich rodiče, ani jejich druhové nepozorovali žádný nápadný rozdíl. Asi v tomto věku nebo o málo později začnou pracovat ve velmi odlišných zaměstnáních. Teprve tehdy se ukáže různost jejich schopností a postupně se prohlubuje, až nakonec domýšlivost filosofova sotva připustí jakoukoli podobnost. Avšak nebýt onoho sklonu obchodovat a vyměňovat, každý člověk by si musil všechny nutné životní prostředky a věci život zpříjemňující, které by chtěl mít, opatřovat sám. Všichni by musili vykonávat stejné povinnosti a stejnou práci a nedošlo by k takovému rozrůznění povolání, jež právě způsobilo větší rozdíly v schopnostech. Tento sklon vede nejen k onomu tak nápadnému rozlišení schopností mezi lidmi různého zaměstnání, nýbrž činí také toto 11

(...) Jakmile se dělba práce prosadí všeobecně, dokáže člověk svou vlastní prací uspokojovat jen docela málo svých potřeb. Velkou většinu všeho si opatřuje tak, že ono nadbytečné množství produktů své práce, které sám nespotřebuje, směňuje za takové produkty práce jiných lidí, které se mu hodí. A tak každý člověk žije ze směňování neboli stává se z něho do jisté míry obchodník, a celá společnost se postupně stává společností skutečně obchodnickou. Ale v době, kdy se dělba práce teprve začala prosazovat, mělo takové směňování jistě hodně překážek a těžkostí. Vezměme si tento příklad: jeden člověk má nějakého výrobku více, než kolik ho sám potřebuje, kdežto druhý ho má méně. První by se tedy jisté části tohoto přebytku rád zbavil a druhý by ji rád získal. Jestliže však ten 12



druhý nemá právě nic takového, co potřebuje ten první, nemůže k směně mezi nimi dojít. Řezník má v krámě více masa, než kolik ho sám může spotřebovat, a sládek i pekař by si ho část chtěli koupit. Ale nemohou mu za to nabídnout nic jiného než různé produkty svých živností; avšak řezník již má chleba i piva dost a víc jich nepotřebuje. V takovém případě tedy nemůže mezi nimi dojít k směně. On jim nemůže nic prodat a oni nemohou být jeho zákazníky, a nemohou si tedy navzájem nijak vyhovět. Aby se nemohl octnout v takovém nepříjemném postavení, snažil se přirozeně každý rozumný člověk v každém období vývoje společnosti od té doby, co se rozvinula dělba práce, zařídit to tak, aby měl u sebe stále kromě zvláštních produktů své práce i jisté množství toho nebo onoho zboží, o kterém má za to, že by ho málokdo odmítl vyměnit za produkt své práce.

Každý člověk je bohatý nebo chudý podle toho, kolik si může dopřát věcí k životu nezbytných a život zpříjemňujících a kolik radovánek. Ale od té doby co se všude rozvinula dělba práce, jen tuze málo těchto věcí si může člověk pořídit svou vlastní prací. U daleko větší části z nich je odkázán na práci jiných lidí a sám bude bohatý a chudý podle toho, jaké množství práce si může zjednat nebo koupit. Pro člověka, který vlastní zboží, rovná se hodnota zboží množství práce, kterou mu toto zboží dovoluje koupit nebo zjednat. Skutečnou mírou směnné hodnoty každého zboží je tedy práce.

(...) Takto se tedy peníze staly u všech vzdělaných národů všeobecným nástrojem obchodu, jehož prostřednictvím se zboží všeho druhu kupuje a prodává neboli směňuje za jiné. Nyní přistoupím ke zkoumání pravidel, podle nichž lidé přirozeně směňují zboží za peníze nebo za jiné zboží. Tato pravidla určují to, co se dá nazvat relativní nebo směnnou hodnotou zboží. Je třeba poznamenat, že výraz „hodnota" má dva různé významy: někdy vyjadřuje užitečnost určitého předmětu, jindy schopnost koupit za něj jiné zboží, kterou dává vlastnictví takového předmětu. První hodnota se může nazývat „hodnotou užitnou", druhá „hodnotou směnnou". Věci, které mají největší hodnotu užitnou, mají směnnou hodnotu často malou nebo nemají žádnou. A zase takové věci, které mají největší hodnotu směnnou, mají užitnou hodnotu často malou nebo nemají žádnou. Není nic užitečnějšího než voda, avšak sotva by se za ni dalo něco koupit, sotva by se dala za něco vyměnit. Diamant zase nemá skoro žádnou hodnotu užitnou, ale často se za něj dá získat velké množství jiného zboží.

Skutečná cena každé věci, to, co každá věc skutečně stojí člověka, který si ji chce opatřit, je práce a námaha vynaložená na její získání. Každá věc představuje pro člověka, který si ji opatřil a chce ji prodat nebo směnit za něco jiného, práci a námahu, kterou mu může ušetřit a kterou může vložit na někoho jiného. Co kupujeme za peníze nebo za zboží, to kupujeme právě tak za práci, jako to, co získáváme námahou vlastního těla. Peníze nebo zboží nám vlastně tuto lopotu uspoří. Obsahují hodnotu určitého množství práce, kterou směňujeme za věc, jež má, jak se při tom domníváme, hodnotu stejného množství práce. Práce byla první cenou, prvními penězi, kterými kupující za všechno platil. Všechno bohatství na světě se původně kupovalo prací, nikoli zlatem nebo stříbrem. A jeho hodnota se pro ty, kdo je vlastní a chtějí je směnit za nějaké nové výrobky přesně rovná množství práce, kterou si za ně mohou koupit nebo zjednat.

(...) 13

14

FROMM, E. Mít, nebo být? 1. vyd. Praha: Aurora, 2001. ISBN 80-7299-036-5. orig. text z roku 1976

FROMM, E. Mít, nebo být? 1. vyd. Praha: Aurora, 2001. ISBN 80-7299-036-5. orig. text z roku 1976

Tržní charakter člověka Jedinec prožívá sám sebe jako zboží tak, že vlastní hodnotu považuje nikoliv za hodnotu užitnou, ale za hodnotu směnnou. Člověk se stává věcí na trhu osobností. Člověk tak není soustředěn na život nebo štěstí, ale na to, jak se stát prodejným. Člověku s tržním charakterem není ve skutečnosti blízký nikdo, ani on sám sobě.

Dalšími aspekty by pak byly:

Hlavní rysy nové společnosti Potíže, které se při tvorbě nové společnosti musí řešit: • • • •

měl by se řešit problém, jak řídit nepřetržitý průmyslový způsob výroby bez totální centralizace, měli bychom se vzdát cíle neomezeného růstu, dát přednost výběrovému růstu, měl by se podporovat vědecký pokrok a současně dbát, aby se nestal nebezpečným pro lidstvo, vytvářet podmínky, aby se lidé cítili dobře a nehleděli na uspokojování v poživačnosti atd.

Má-li být ekonomika a politika podřízena lidskému rozvoji, pak musí model nové společnosti určovat neodcizitelného, na bytí orientovaného jedince. Úkolem je vybudovat zdravé hospodářství pro zdravé lidi. Prvním rozhodujícím krokem k tomuto cíli je zaměření výroby v zájmu „zdravé spotřeby“. Zdravá spotřeba je možná jen za předpokladu, že pevně udržíme na uzdě práva akcionářů a vedení koncernů rozhodovat o výrobě výlučně z hlediska zisku a rozpínavosti. Měla by se vytvořit Nejvyšší kulturní rada, pověřená poradenstvím pro vládu, politiky, občany ve všech závažných otázkách, týkajících se vědění. Členové kulturní rady by byli představiteli intelektuální a umělecké elity země, muži a ženy, jejichž vyzrálost by byla naprosto nepochybná. Je důležité, aby byli v radě zastoupeni i ti, kdo jsou v opozici k převládajícím názorům.

15

• • • • • • •

Aktivní účast na politickém životě vyžaduje maximální decentralizaci především průmyslu a politiky. Aktivní a zodpovědná účast dále vyžaduje nahradit byrokratickou správu správou humanistickou. V průmyslové a politické reklamě musí být zakázány všechny metody „mytí mozků“. Propast mezi bohatými a chudými národy musí být překlenuta. Ženy se musí vymanit z patriarchální nadvlády. Musí být vypracován systém účinného rozšiřování objektivních informací. Vědecké bádání se musí oddělit od aplikace v průmyslu a obraně.

Nová společnost: existuje odůvodněná naděje? Ze stanoviska velkého obchodu není naděje žádná, žádný rozumný člověk by nevsadil své štěstí, kdyby měl jen dvouprocentní šanci vyhrát. Chtivost a závistivost jsou tak silné ne proto, že tkví v lidské přirozenosti, ale proto, že je obtížné odolávat obecnému tlaku, být vlkem mezi vlky. Změna sociálního klimatu, hodnot, které jsou správné nebo nesprávné, i přeměna sobectví a altruismus většinu těchto potíží rozřeší. Změna od vlastnění k bytí probíhá ve skutečnosti převažováním hodnot, tedy v souvislosti se společenskou změnou. Naše jediná naděje tedy spočívá v životodárné přitažlivosti nové vize. Vytvoření nové společnosti a nového člověka je možné jen tehdy, budou-li staré motivace zisku a moci nahrazeny novými, jako je bytí, sdílení. Bude-li tržní charakter nahrazen charakterem tvořivým.

16

HAYEK, F.A. Cesta do otroctví. Praha: Academia, 1990. ISBN 80-200-0264-2. orig. text z roku 1943

Společnost bez "trhu práce" Vzhledem k tomu, že stručnou pasáž z této knihy lze jen těžko vybrat tak, aby dokázala smysluplně vystihnout celou argumentaci autora, uvádím pouze dva citáty v knize použité, úryvek z její recenze a její "komiksovou"verzi (převzato z http://www.mises.org/TRTS.htm). Celá kniha je samozřejmě k dispozici v knihovně TF (celkem cca. 180 stran textu A5) P.B.

Celá společnost se stane jedním úřadem a jedinou továrnou s rovností práce a rovností odměny. V. I. Lenin, 1917 V zemi, ve které je jediným zaměstnavatelem stát, být v opozici znamená pomalu umírat hladem. Stará zásada – kdo nepracuje, ať nejí, byla nahrazena novou: kdo neposlouchá, ať nejí. L. Trockij, 1937

(...) rakouský ekonom Friedrich August von Hayek uvedl v roce 1944 na britský trh svoji knihu Cesta do otroctví. Napsal ji v době, kdy převažujícím názorovým proudem mezi britskými intelektuály byl socialismus, vládlo nadšení pro regulovanou válečnou ekonomiku a velká část západoevropské elity podlehla pozlátku sovětského komunismu. Hayek proti tomu v knize vystoupil a mezi socialismem, komunismem a fašismem udělal rovnítko. (...)


středkem přenosu rozptýlených informací jsou tržní ceny. Pokud začnou být jakkoli regulovány, centrální plánovač nebude mít možnost se podle ničeho rozhodovat, neboť ceny, které jsou v tržní ekonomice vodítkem rozhodování, se v plánované ekonomice stávají výsledkem rozhodování plánovacích komisí. A celá ekonomika nakonec skončí plýtváním a chaosem. Omezení hospodářské svobody regulacemi a plánováním je navíc podle Hayeka nutně doprovázeno omezováním občanských a politických svobod, neboť sestavování hospodářských plánů v sobě zahrnuje volbu mezi vzájemně se vylučujícími cíli. I malé krůčky směrem k socialismu v tržních ekonomikách, například zavádění cenových regulací, jsou podle Hayeka začátkem cesty, která vede k omezování svobod. Regulace budou mít tendenci vyvolávat další regulace, které ještě více škodí, což vyvolá další regulace a omezení svobody, atd. Celá myšlenka vybudování racionálního řádu tak končí v tyranii. Hayekovo varování socialistům všech stran proto zní: možná to myslíte dobře, ale nevyhnutelně skončíte špatně a s vámi i ti, které budete ovládat. (...) Později se Cesta do otroctví spolu s Orwellovým románem 1984 stala zřejmě nejnenáviděnější knihou ze strany všech totalitních režimů na světě (mimochodem, Orwell patřil k prvním Hayekovým recenzentům). (...) Miroslav Zajíček

Cesta do otroctví je poměrně útlá kniha s jedinou ústřední, zato však klíčovou myšlenkou. Hayek v ní dokazuje, že i kdyby všichni socialističtí plánovači byli vedeni těmi nejlepšími úmysly - a Hayek jim špatné úmysly a priori nepodsouvá -, stejně nebude plánovaný hospodářský systém fungovat, protože neexistuje způsob, jak centrálně shromáždit a využít všechny informace ve společnosti. Plánovači totiž ignorují fakt, že jediným a nenahraditelným pro17

18


Válka vyžaduje "národní plánování"...

...řada lidí by si přeje, aby plánování, které se ve válce osvědčilo, přetrvalo...


...a shodnout se nedokážou ani občané...

"plánovači" si souhlas vynucují jen velmi neradi...

...svůj plán se snaží "p(r)odat" každému... ..."plánovači" slibují Utopie...

...ale shodnout se na JEDNÉ Utopii nedokážou... 19

...získat souhlas "obyčejných lidí"není tak obtížné, sdružit se v politické straně je zcela přirozené...

20



...Utopie je stále v nedohlednu a důvěra v "plánovače"klesá: najděme někoho, kdo dokáže plán uskutečnit!...

...plánu Vůdce nikdo neodporuje...

..."silnému" je svěřena (pravo)moc...

...že jsi instalatér? náš plán potřebuje tesaře: nedělej si zbytečné starosti o živobytí, Tvá profese byla naplánována...

...strana přebírá moc v zemi – proč se nepřidat, v zájmu národní jednoty; zmatky a spory musí skončit za každou cenu...

...uskutečnit Utopii se stále nedaří – někdo náš plán záměrně hatí – společný nepřítel, negativní cíl, utužuje svornost věrných...

21

...naplánována byla i Tvá mzda...

...i Tvé myšlení: fungující systém propagandy plánovačů přijde diktátorům vhod...

22


VÚP Praha. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha, 2005. [www.vuppraha.cz]

3 3.1 ...plánování se nezastaví před ničím – ani před Tvojí dovolenou...

...součástí plánu je i Tvoje disciplína.

POJETÍ A CÍLE ZÁKLADNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ Pojetí základního vzdělávání

(...) Základní vzdělávání na 1. stupni usnadňuje svým pojetím přechod žáků z předškolního vzdělávání a rodinné péče do povinného, pravidelného a systematického vzdělávání. Je založeno na poznávání, respektování a rozvíjení individuálních potřeb, možností a zájmů každého žáka (včetně žáků se speciálními vzdělávacími potřebami). Vzdělávání svým činnostním a praktickým charakterem a uplatněním odpovídajících metod motivuje žáky k dalšímu učení, vede je k učební aktivitě a k poznání, že je možné hledat, objevovat, tvořit a nalézat vhodnou cestu řešení problémů. Základní vzdělávání na 2. stupni pomáhá žákům získat vědomosti, dovednosti a návyky, které jim umožní samostatné učení a utváření takových hodnot a postojů, které vedou k uvážlivému a kultivovanému chování, k zodpovědnému rozhodování a respektování práv a povinností občana našeho státu i Evropské unie. Pojetí základního vzdělávání na 2. stupni je budováno na širokém rozvoji zájmů žáků, na vyšších učebních možnostech žáků a na provázanosti vzdělávání a života školy se životem mimo školu. To umožňuje využít náročnější metody práce i nové zdroje a způsoby poznávání, zadávat komplexnější a dlouhodobější úkoly či projekty a přenášet na žáky větší odpovědnost ve vzdělávání i v organizaci života školy. Základní vzdělávání vyžaduje na 1. i na 2. stupni podnětné a tvůrčí školní prostředí, které stimuluje nejschopnější žáky, povzbuzuje méně nadané, chrání i podporuje žáky nejslabší a zajišťuje, aby se každé dítě prostřednictvím výuky přizpůsobené individuálním potřebám optimálně vyvíjelo v souladu s vlastními předpoklady pro vzdělávání. K tomu se vytvářejí i odpovídající podmínky pro vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Přátelská a vstřícná atmosféra vybízí žáky ke studiu, práci i činnostem podle jejich zájmu a poskytuje jim prostor a čas k aktivnímu učení a k plnému rozvinutí jejich osobnosti. Hodnocení výkonů a pracovních výsledků

23

24



žáků musí být postaveno na plnění konkrétních a splnitelných úkolů, na posuzování individuálních změn žáka a pozitivně laděných hodnotících soudech. Žákům musí být dána možnost zažívat úspěch, nebát se chyby a pracovat s ní.

•

pomáhat žákům poznávat a rozvíjet vlastní schopnosti v souladu s reálnými možnosti a uplatňovat je spolu s osvojenými vědomostmi a dovednostmi při rozhodování o vlastní životní a profesní orientaci

4

KLÍČOVÉ KOMPETENCE

V průběhu základního vzdělávání žáci postupně získávají takové kvality osobnosti, které jim umožní pokračovat ve studiu, zdokonalovat se ve zvolené profesi a během celého života se dále vzdělávat a podle svých možností aktivně podílet na životě společnosti. 3.2

Cíle základního vzdělávání

Základní vzdělávání má žákům pomoci utvářet a postupně rozvíjet klíčové kompetence a poskytnout spolehlivý základ všeobecného vzdělání orientovaného zejména na situace blízké životu a na praktické jednání. V základním vzdělávání se proto usiluje o naplňování těchto cílů: •

umožnit žákům osvojit si strategie učení a motivovat je pro celoživotní učení

•

podněcovat žáky k tvořivému myšlení, logickému uvažování a k řešení problémů

•

vést žáky k všestranné, účinné a otevřené komunikaci

•

rozvíjet u žáků schopnost spolupracovat a respektovat práci a úspěchy vlastní i druhých

•

připravovat žáky k tomu, aby se projevovali jako svébytné, svobodné a zodpovědné osobnosti, uplatňovali svá práva a naplňovali své povinnosti

•

vytvářet u žáků potřebu projevovat pozitivní city v chování, jednání a v prožívání životních situací; rozvíjet vnímavost a citlivé vztahy k lidem, prostředí i k přírodě

•

učit žáky aktivně rozvíjet a chránit fyzické, duševní a sociální zdraví a být za ně odpovědný

•

vést žáky k toleranci a ohleduplnosti k jiným lidem, jejich kulturám a duchovním hodnotám, učit je žít společně s ostatními lidmi 25

Klíčové kompetence představují souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého člena společnosti. Jejich výběr a pojetí vychází z hodnot obecně přijímaných ve společnosti a z obecně sdílených představ o tom, které kompetence jedince přispívají k jeho vzdělávání, spokojenému a úspěšnému životu a k posilování funkcí občanské společnosti. Smyslem a cílem vzdělávání je vybavit všechny žáky souborem klíčových kompetencí na úrovni, která je pro ně dosažitelná, a připravit je tak na další vzdělávání a uplatnění ve společnosti. Osvojování klíčových kompetencí je proces dlouhodobý a složitý, který má svůj počátek v předškolním vzdělávání, pokračuje v základním a středním vzdělávání a postupně se dotváří v dalším průběhu života. Úroveň klíčových kompetencí, které žáci dosáhnou na konci základního vzdělávání, nelze ještě považovat za ukončenou, ale získané klíčové kompetence tvoří neopomenutelný základ žáka pro celoživotní učení, vstup do života a do pracovního procesu. Klíčové kompetence nestojí vedle sebe izolovaně, různými způsoby se prolínají, jsou multifunkční, mají nadpředmětovou podobu a lze je získat vždy jen jako výsledek celkového procesu vzdělávání. Proto k jejich utváření a rozvíjení musí směřovat a přispívat veškerý vzdělávací obsah i aktivity a činnosti, které ve škole probíhají. Ve vzdělávacím obsahu RVP ZV je učivo chápáno jako prostředek k osvojení činnostně zaměřených očekávaných výstupů, které se postupně propojují a vytvářejí předpoklady k účinnému a komplex26



nímu využívání získaných schopností a dovedností na úrovni klíčových kompetencí.

příčinách, promyslí a naplánuje způsob řešení problémů a využívá k tomu vlastního úsudku a zkušeností

V etapě základního vzdělávání jsou za klíčové považovány: kompetence k učení; kompetence k řešení problémů; kompetence komunikativní; kompetence sociální a personální; kompetence občanské; kompetence pracovní.

vyhledá informace vhodné k řešení problému, nachází jejich shodné, podobné a odlišné znaky, využívá získané vědomosti a dovednosti k objevování různých variant řešení, nenechá se odradit případným nezdarem a vytrvale hledá konečné řešení problému

Kompetence k učení

samostatně řeší problémy; volí vhodné způsoby řešení; užívá při řešení problémů logické, matematické a empirické postupy

Na konci základního vzdělávání žák: vybírá a využívá pro efektivní učení vhodné způsoby, metody a strategie, plánuje, organizuje a řídí vlastní učení, projevuje ochotu věnovat se dalšímu studiu a celoživotnímu učení vyhledává a třídí informace a na základě jejich pochopení, propojení a systematizace je efektivně využívá v procesu učení, tvůrčích činnostech a praktickém životě operuje s obecně užívanými termíny, znaky a symboly, uvádí věci do souvislostí, propojuje do širších celků poznatky z různých vzdělávacích oblastí a na základě toho si vytváří komplexnější pohled na matematické, přírodní, společenské a kulturní jevy samostatně pozoruje a experimentuje, získané výsledky porovnává, kriticky posuzuje a vyvozuje z nich závěry pro využití v budoucnosti poznává smysl a cíl učení, má pozitivní vztah k učení, posoudí vlastní pokrok a určí překážky či problémy bránící učení, naplánuje si, jakým způsobem by mohl své učení zdokonalit, kriticky zhodnotí výsledky svého učení a diskutuje o nich Kompetence k řešení problémů Na konci základního vzdělávání žák: vnímá nejrůznější problémové situace ve škole i mimo ni, rozpozná a pochopí problém, přemýšlí o nesrovnalostech a jejich 27

ověřuje prakticky správnost řešení problémů a osvědčené postupy aplikuje při řešení obdobných nebo nových problémových situací, sleduje vlastní pokrok při zdolávání problémů kriticky myslí, činí uvážlivá rozhodnutí, je schopen je obhájit, uvědomuje si zodpovědnost za svá rozhodnutí a výsledky svých činů zhodnotí Kompetence komunikativní Na konci základního vzdělávání žák: formuluje a vyjadřuje své myšlenky a názory v logickém sledu, vyjadřuje se výstižně, souvisle a kultivovaně v písemném i ústním projevu naslouchá promluvám druhých lidí, porozumí jim, vhodně na ně reaguje, účinně se zapojuje do diskuse, obhajuje svůj názor a vhodně argumentuje rozumí různým typům textů a záznamů, obrazových materiálů, běžně užívaných gest, zvuků a jiných informačních a komunikačních prostředků, přemýšlí o nich, reaguje na ně a tvořivě je využívá ke svému rozvoji a k aktivnímu zapojení se do společenského dění využívá informační a komunikační prostředky a technologie pro kvalitní a účinnou komunikaci s okolním světem

28



využívá získané komunikativní dovednosti k vytváření vztahů potřebných k plnohodnotnému soužití a kvalitní spolupráci s ostatními lidmi

rozhoduje se zodpovědně podle dané situace, poskytne dle svých možností účinnou pomoc a chová se zodpovědně v krizových situacích i v situacích ohrožujících život a zdraví člověka

Kompetence sociální a personální Na konci základního vzdělávání žák: účinně spolupracuje ve skupině, podílí se společně s pedagogy na vytváření pravidel práce v týmu, na základě poznání nebo přijetí nové role v pracovní činnosti pozitivně ovlivňuje kvalitu společné práce podílí se na utváření příjemné atmosféry v týmu, na základě ohleduplnosti a úcty při jednání s druhými lidmi přispívá k upevňování dobrých mezilidských vztahů, v případě potřeby poskytne pomoc nebo o ni požádá přispívá k diskusi v malé skupině i k debatě celé třídy, chápe potřebu efektivně spolupracovat s druhými při řešení daného úkolu, oceňuje zkušenosti druhých lidí, respektuje různá hlediska a čerpá poučení z toho, co si druzí lidé myslí, říkají a dělají vytváří si pozitivní představu o sobě samém, která podporuje jeho sebedůvěru a samostatný rozvoj; ovládá a řídí svoje jednání a chování tak, aby dosáhl pocitu sebeuspokojení a sebeúcty Kompetence občanské Na konci základního vzdělávání žák: respektuje přesvědčení druhých lidí, váží si jejich vnitřních hodnot, je schopen vcítit se do situací ostatních lidí, odmítá útlak a hrubé zacházení, uvědomuje si povinnost postavit se proti fyzickému i psychickému násilí

respektuje, chrání a ocení naše tradice a kulturní i historické dědictví, projevuje pozitivní postoj k uměleckým dílům, smysl pro kulturu a tvořivost, aktivně se zapojuje do kulturního dění a sportovních aktivit chápe základní ekologické souvislosti a environmentální problémy, respektuje požadavky na kvalitní životní prostředí, rozhoduje se v zájmu podpory a ochrany zdraví a trvale udržitelného rozvoje společnosti Kompetence pracovní Na konci základního vzdělávání žák: používá bezpečně a účinně materiály, nástroje a vybavení, dodržuje vymezená pravidla, plní povinnosti a závazky, adaptuje se na změněné nebo nové pracovní podmínky přistupuje k výsledkům pracovní činnosti nejen z hlediska kvality, funkčnosti, hospodárnosti a společenského významu, ale i z hlediska ochrany svého zdraví i zdraví druhých, ochrany životního prostředí i ochrany kulturních a společenských hodnot využívá znalosti a zkušenosti získané v jednotlivých vzdělávacích oblastech v zájmu vlastního rozvoje i své přípravy na budoucnost, činí podložená rozhodnutí o dalším vzdělávání a profesním zaměření orientuje se v základních aktivitách potřebných k uskutečnění podnikatelského záměru a k jeho realizaci, chápe podstatu, cíl a riziko podnikání, rozvíjí své podnikatelské myšlení

chápe základní principy, na nichž spočívají zákony a společenské normy, je si vědom svých práv a povinností ve škole i mimo školu

29

30

ÚVOD. "Uplatnění na trhu práce jako cíl výchovy a vzdělávání"

Recommend Documents