Úvod do ekonomie
Přednáška 11
PhDr. Jiří KAMENÍČEK, CSc.
CHUDOBA A PROJEKTY SOCIÁLNÍHO STÁTU V parlamentech slýcháme plamenné řeči opozičních politiků, jak to či ono opatření vlády tvrdě postihne zejména chudé. Na takové výzvy bývají prudké reakce. Chudoba patří mezi náměty, které vzbuzují emoce. Co je chudoba? Proč vůbec existuje? Odkud se bere?
Pozitivní analýza Problémy s přesnou definicí. Obecně se chudobou míní: nízký příjem + žádná další aktiva. Aktivy jsou všechny formy bohatství. Nesporná a měřitelná jsou aktiva hmotná a finanční, jako je vlastnictví budov a nemovitostí, jejich vybavení, úspory v bance, vlastnictví cenných papírů atd. Aktiva však mohou být i nehmotná. Například kvalifikace, tj. pracovní dovednosti. Obecně je důležitým aktivem vzdělání, dovednost pochopit, analyzovat a syntetizovat poznatky, fyzická zdatnost, vhodná životospráva a následně stálé zdraví atd.
Nejprve pozitivní otázka: Jak se chudoba měří?
K měření chudoby slouží dva zdroje informací:
A) Prvním zdrojem jsou náklady na živobytí, které poskytují pečovatelské služby, neziskové a nestátní organizace. Komentář: Tato podmínka není náhodná. Důvody: A) „Ziskové“ firmy (například luxusní starobince) mají jiné motivy a jiné cíle svých aktivit než neziskové pečovatelské služby. B) Neziskové, avšak státní instituce trpí projevy X-neefektivnosti. To je označení ekonomických aktivit, které nemají žádný, nebo jen slabý motiv bránit růstu nákladů na vlastní režii. Což platí zejména pro státní instituce (státní ústavy a zařízení, nemocnice atd.), které zajišťují zdravotní služby jako veřejný statek. C) Nestátní instituce vykazují nejméně zkreslené náklady na péči, protože jejich zaměstnanci často pracují za minimální platy, ne-li zcela zadarmo. Hlavním motivem práce lékařů, pečovatelů, pomocníků a dalších zaměstnanců těchto zařízení není zisk, ani vydatný výdělek, nýbrž pomoc potřebným. Proto se v nestátních institucích často setkáváme s dobrovolníky.
B) Druhým zdrojem k měření chudoby jsou náklady na stravu průměrné rodiny x 3. To je numerický základ pro stanovení hranice chudoby. Statistické údaje o podílu stravy na rozpočtu průměrné rodiny nejsou v různých zemích stejné. Ve vyspělých zemích jsou nízké, přesto, že lidé navíc utrácejí za pochutiny a lahůdky. Chudoba je relativní termín. Nač vše má minimální příjem stačit? Na jakou kvalitu bydlení? Kolik m2 nejméně musí připadat na jednu osobu? Jaké má být minimální vybavení bytu (teplá a studená voda, elektřina nebo plyn)? Jaký koš potravin? Mají mít chudí i prostředky na kino, na holiče a kadeřníka, na posezení v hospodě atd.?
Položky zahrnované do „rozpětí“ minimálního příjmu (hranice chudoby) se mění s dobou. Navíc ti, kdo poukazují na svou chudobu, zpravidla zatajují své nefinanční příjmy. Neuvádějí hodnotu potravinových lístků, které používají při nákupech, neuvádějí hodnotu služeb, které nehradí, např. zdravotní atp.
Které vrstvy obyvatel jsou chudé? Jak vysoké je procento chudých v různých skupinách obyvatel? a) Vyšší % chudých bývá v náboženských komunitách. (Odlišná škála životních hodnot, hmotné bohatství není cíl.) b) Vyšší % chudých u „barevného obyvatelstva“. (Dáno stylem života.) c) V rodinách, kde je živitelem rodiny žena.
Viz tab. 1
Rozvedené ženy, opuštěné ženy nebo vdovy, kterým péče o děti brání, aby se soustředily na kariéru a na maximální výdělky.
Příznaky chudoby: Krátká zmínka jen o dvou. Na toto téma existuje a přibývá řada studií, analýz a popisů.
1) Rozdíly ve velikosti majetku v osobním vlastnictví. Chudí nemívají aktiva. Příjem si zajišťují zejména prodejem vlastních dovedností. Ty však většinou bývají pod průměrem běžné kvalifikace. Komentář směřující k hledání příčin chudoby (pokus o normativní pohled).
1
Úvod do ekonomie
Přednáška 11
PhDr. Jiří KAMENÍČEK, CSc.
Lidé mohou mít různá aktiva: 1) vzdělání, pracovní a další dovednosti; 2) domy a jejich zařízení, byty a jejich zařízení, chaty a jejich zařízení; 3) auta a komunikační prostředky, 4) pozemky; 5) úrodu; 6) úspory; 7) dědictví, 8) dobré a stálé zdraví atd. Někteří lidé mají malý počet aktiv o nízké hodnotě. Někteří svá aktiva a své zdroje nepronajímají k efektivnějšímu a rentabilnějšímu využití. Když jejich aktiva nenesou plody, přestanou být aktivy a stanou se pouhým majetkem, který slouží k užívání. Příčinou chudoby je malé množství aktiv o nízké hodnotě a jejich nedostatečné využívání. Chudí jsou nejčastěji lidé, kteří buď málo, nebo vůbec se nesnaží zlepšit svůj nízký životní standard. Takové chování se přenáší z rodičů na děti. Zchudnout ovšem může člověk i vinou neštěstí a ztráty životních sil. Mezi příčinami chudoby mohou být alarmující rozdíly. Soucit vzbuzují lidé postižení neštěstím. Návrhy na odstranění chudoby mezi příčinami nerozlišují, pomoc má směřovat všem.
2) Rozdíly v úrovni vzdělání. Na začátku 20. století byly prokázány propastné rozdíly mezi vzdělaností bohatých a negramotností chudých. Na konci století byla zaznamenána změna. S dostupností masmédií se všeobecná informovanost a vzdělanost ve světě zvyšuje. Přesto prokazatelné rozdíly přetrvávají. Proč je gramotnost důležitá? Dovednosti číst, psát a počítat, jsou v životě klíčové. Mění vnímání světa jedincem a dovolují zapojovat se a využívat výnosů kulturních a poznatkových sítí, výdobytků civilizace. Představme si, jak asi vypadá život negramotného, byť nadaného člověka. Je obklopen množstvím vlivů, jimž musí čelit. Vítá, když jiní a zkušenější lidé z jeho okolí jsou ochotni se s ním své zkušenosti podělit. Nemusí pak všechny účelné reakce hledat a prozkoumávat sám. Žít ve společenství s jinými je snazší, než čelit přírodním a životním okolnostem sám. Negramotný, i když bude žít ve vstřícné a soudržné komunitě, však nemůže čelit vnějším vlivům jinak, než s pomocí zkušených lidí z okolí. Omezení v této situaci je podobné chování štamgastů v hospodě na vsi. Mudrují například o tsunami a vášnivě se přou, jestli by bylo lepší udělat to nebo ono. V životě přitom nebyli dále, než v okresním městě a několikrát v regionální metropoli. Gramotní lidé čelí stejným vnějším vlivům jako negramotní. Zkušenosti však nemusejí čerpat pouze narativně od sousedů. Dovednost číst jim otevírá možnost čerpat zkušenosti lidí z jiných částí světa, které fyzicky dokonce nikdy nemusejí potkat. Nebo zkušenosti lidí, kteří již dávno nejsou mezi živými. Krásná literatura zprostředkuje prožitky zkušeností, jimiž bychom v takové hloubce, rozmanitosti a počtu během života nejspíše vůbec nedokázali projít. Nebo ani nechceme projít (závislost na drogách atp.). Gramotnost otevírá šance podílet se na výnosech z poznání všech věd. „Kolektivní“ rozum lidstva „nekonečně“ přesahuje možnosti rozumu jednotlivců. Lidé, kteří jsou gramotní a navíc usilují o co nejvyšší vlastní vzdělání, zvyšují počty svých příležitosti k čerpání dalších výnosů ze „studnice“ poznání. Násobí vlastní šance těžit a těšit se z bohatství a přínosů „kolektivního“ rozumu lidstva.
Proč bývají chudí většinou nedostatečně vzdělaní? A) Chudí musejí překonávat více překážek na cestě za vzděláním. Obtížněji dokazují své nadání a pracovitost. V těchto případech zpravidla funguje nežádoucí zpětná vazba. Chudoba bývá patrná na první pohled. Vidíme-li chudého člověka, podvědomí nám sděluje, že se o sebe neumí, nebo nechce náležitě postarat. O jeho upřímné snaze po vzdělání pochybujeme. Nejsme vždy nakloněni pomáhat chudým ve vzdělávání, nebo i v přístupu ke vzdělání.
B) Chudí zpravidla nevedou vhodný styl života. Často se řídí škálou životních hodnot, ve které vzdělání zaujímá místo až na jejím konci. Nevytvářejí dětem vhodné rodinné prostředí. Jak má školák psát domácí úkol, když rodiče během týdne několikrát něco oslavují, vyvolávají hádky, jitří emoce? Členové těchto rodin bývají častěji nemocní (způsobeno horší hygienou, nevhodným životním stylem, nevhodnou stravou atd.).
S těmito podobami a projevy chudoby se setkáváme nejčastěji. Přes pochybnosti, které vyvolává pátrání po příčinách chudoby, zůstává
chudoba velkým společenským tématem. Neměli bychom z obecně lidských (humánních) důvodů
usilovat o odstranění chudoby? Chudoba je jedním z námětů obecnější koncepce takzvaného
SOCIÁLNÍHO STÁTU .
Z historie: Velcí humanisté vytvořili řadu ideálů sociálního státu, tj. státu spravedlivého a státu bez chudých. Za autora, který jako první popsal, jak by měla vypadat ideální společnost, je označován Platon (427-347 př. n. l.). Napsal Ústavu a Zákony, kde popisuje rozumně uspořádanou a rozumem se řídící společnost.
2
Úvod do ekonomie
Přednáška 11
PhDr. Jiří KAMENÍČEK, CSc.
Velká vlna zájmu o obraz dokonalé společnosti se objevila na přelomu středověku a novověku. Základem byly ideály rovnosti, spravedlnosti a spolupráce. Autoři těchto vizí tvrdí, že kořenem všeho zla a bídy na světě je bohatství, jsou peníze. Zlo lze odstranit, jen když zmizí jeho příčina, tj. když zmizí bohatství a s ním i peníze. Thomas More (1478 - 1535) Po nástupu Jindřicha VIII. na trůn zbohatl a v Chelsea postavil velký dům, kam zval učence. Erasmus Rotterdamský přirovnal toto prostředí k Platonově Akademii. Roku 1516 vydal T. MORE knihu UTOPIÁ (TOPOS), (Nikdenice, Nikdeánie, Nikdeánsko). Je to ostrov s 54 městy (počet hrabství v Anglii) a vesnicemi. Města jsou obklopena polnostmi a usedlostmi, všichni těží ze vzájemných výhod a rozdílů. Řemesla se dědí. Přesto každý během dospívání absolvuje, co bychom dnes nazvali: stáže. Všichni projdou „rotací“ řemesel a zemědělství a občanských povolání. Nic se nekupuje, ani neprodává! Všeho je nadbytek, protože každý si bere, jen co nutně potřebuje. Lidé si nezávidí, nejsou lakotní. Existují společné jídelny, „školky“ a školy, veřejné špitály atd. Peníze neexistují. Podobně neexistují ani herny, hostince, nevěstince, nejsou žádní chudí, ani žebráci. Nikdo nezahálí a pracuje se pouze šest hodin denně. Na ostrově UTOPIÁ se každý ve volném čase vzdělává, lidé debatují, těší se z hudby a poezie a rádi vynalézají nová zlepšení života. Thomas MORE nesouhlasil s tím, aby se Jindřich VIII. stal i nejvyšší hlavou církve. Byl obviněn z velezrady a roku 1535 popraven.
Francis Bacon (1561 - 1639), napsal Novou Atlantidu a Eseje, kde popisuje ideální společnost. Ostrov šťastných lidí, pro který je příznačná vysoká životní úroveň. Ostrov spravuje akademie, rada nejmoudřejších. Všichni dobrovolně spolupracují a všichni jsou dobrovolně ukáznění jak při spolupráci, tak i při všech dalších aktivitách a kontaktech s ostatními.
Tommaso Campanella,(1568 - 1639), napsal Sluneční stát. Popsal společenství lidí, kteří mají vše společné. Muži, ženy a děti nežijí v rodinách, nýbrž všichni se všemi společně. Neexistuje soukromé vlastnictví, státní úřady dohlížejí, aby nikdo neměl více, než si zaslouží. Práce je rovnoměrně rozdělena, existuje pouze naturální směna. Campanellova kniha byla vydána a četla se v bouřlivých a nebezpečných dobách. Například roku 1600 byl upálen Giordano BRUNO.
Bernard Bolzano (1781 - 1848) Narozen v Praze, otec italský obchodník, matka pražská Němka. V letech 1805 – 1819 přednášel na Karlově Univerzitě, pak žil u známých v Těchobuzi u Pacova. V roce 1837 vydal Vědosloví, Wissenschaftslehre a spisek O nejlepším státě.
Robert Owen (1771-1858) Narodil se ve Skotsku a podnikl praktické pokusy vybudovat harmonickou společnost. Jako velmi mladý si od bratrance vypůjčil peníze, začal vyrábět spřádací stroje a zbohatl. Trápila ho existence chudoby. V údolí New Lanark koupil velkou přádelnu a založil komunu pro chudé. V blízkosti továrních budov postupně nechal postavit obytné domy. Později byly součástí komplexu školky a školy, nemocnice, jídelny. OWEN důsledně dbal, aby se lidé po práci vzdělávali a aby děti chodily do školy od útlého věku. Lidé neměli být v jeho továrně pouze pracovní silou. Chtěl jim poskytnout nejen přístřeší, stravu a práci, ale i směřování k vyšším životním cílům a hodnotám. Jeho pokus v údolí New Lanark zkrachoval. V původně výdělečném podniku přibývalo lidí, kteří hledali bydlení a stravu. O práci však zájem neměli. Sabotovali ji a dokonce poškozovali stroje. OWEN si to vysvětloval tím, že když je příliš malá komunita obklopena světem, kde vládnou jiná a horší pravidla (kde převažuje nevzdělanost a závist, kde jsou peníze příčinou krádeží, loupeží i vražd), nemůže to pro menšinu dopadnout dobře. Proto v USA koupil rozlehlé pozemky, které nazval New Harmony. Pokus z New Lanark opakoval v mnohem větším měřítku a opět se pokusil vybudovat soběstačnou komunitu. Výrobu a všechen další život nejprve řídili společníci z místních lidí. Protože komuna neprosperovala, předal její řízení svým synům. Pověst se roznesla, komuna lákala spousty pochybných existencí. Nakonec i zde bylo vše rozkradeno a zničeno. Přesto OWEN svůj debakl vysvětloval nedostatkem vzdělání a osvěty. Lidé, obklopeni zlým světem, naplněni pouze špatnými a neblahými zkušenostmi nechápou, co je pro ně lepší! Při budování lepší společnosti je podle OWENA rozhodující podmínkou správná osvěta a vzdělání.
Autoři těchto obrazů ideální společnosti popisovali cíl, vykreslovali konečný stav, ve kterém jejich „hrdinové“ již byli. Nezabývali se cestou a prostředky, s jejichž pomocí lze k žádoucímu cíli dospět. Ani tím, zda je to vůbec možné. Žádný z těchto spisovatelů se netrápil otázkou, jestli snaha naplnit tyto ideály nezpůsobí nějaké nežádoucí následky. Například, jestli cenou za vytvoření „ideálního státu“ není ztráta individuální svobody. Nejzrůdnějšími deformacemi (a paradoxně též naplněním) těchto ideálů byly ve 20. století nacismus a komunismus. Tyto režimy se deklarovaly jako nejpokrokovější formy civilizace. Na cestě k ideálnímu státu neváhaly použít brutálních prostředků útlaku, včetně rozvratu rodin, vražd milionů nevinných atd. Prosím, povšimněte si, že krásná a lákavá idea sociálního státu v sobě obsahuje hrozbu zkázy. 3
Úvod do ekonomie
Přednáška 11
PhDr. Jiří KAMENÍČEK, CSc.
Velká vlna nadšení pro zmírnění chudoby se objevila v USA začátkem šedesátých let dvacátého století. Reprezentoval ji tehdejší mladý prezident John F. KENNEDY. Pro debaty o zmírnění chudoby byl příznačný sofistikovaný přístup, který respektuje svobodu jedince. Závěry z těchto diskusí lze shrnout například takto: 1) Cílem není všeobecná rovnost lidí, nýbrž rovnost jejich politických práv. 2) Cílem není ekonomická rovnost, ale rovnost ekonomických šancí, příležitostí. (Radikálové navíc požadovali:) 3) Rovnost ekonomického postavení. (Diskutovalo se, co vlastně lze ekonomicky rovným postavením mínit, jak je vymezit.) Nejdůležitější změnou cíle (ideálu) však byly úvahy o prostředcích k jeho dosažení. Výsledkem je například teze: Pro občany a pro stát je nejlepší, když se trvale zvětšuje „koláč koláč“, koláč který si celá společnost rozděluje. Důraz se nesmí klást na procedury rozdělování. Rozdělování (míněno rovné a spravedlivé) se nesmí stát prvořadým politickým cílem. Prvořadá je tvorba hodnot, hodnot, čili procesy produkce. To naivní teorie sociální rovnosti ignorují. Odmítají připustit, že snaha o spravedlivé rozdělování (tj. o odstranění chudoby) může ve svých důsledcích podlamovat motivaci motivaci k aktivitě, aktivitě, k práci a ke tvorbě. tvorbě.
V uvedené tezi se o výrobě a rozdělování uvažuje jako o oddělených procesech. Již starověký učenec, Aristoteles ze Stageiry (384 – 322 př. n. l.), psal ve spise Politiky, že společnost, která preferuje ideály rovného rozdělování, nemůže být stabilní. Lidskou společnost lze podle Aristotela uspořádat podle dvou zásad do čtyř typů společenství. Cílem každého společenství i každého jednotlivce je přežít, tj. uspokojovat své potřeby. K tomu slouží přírodní zdroje. Především půda, kterou lidé obdělávají, aby pro sebe vytvářeli obživu. Aristoteles odděluje zacházení se zdroji od procesů rozdělování. Viz schéma: PRODUKCE a PLODY mohou být buď: Společné nebo Privátní ZDROJE
Společné
A
B
PŮDA
Privátní
C
D
Když je společnost uspořádána tak, že půda a další zdroje, ale též úroda a plody práce patří všem, čili situace: A), potom platí: A)
Při společné práci nikdo nechce pracovat více než jiní. Každý hlídá každého, zda pracuje, jestli se někdo nepokouší přenechat část břemene svých povinností jiným. Tato společnost je naplněna podezíravostí. Na druhé straně každý s každým soutěží o výnosy a produkty. Každý bojuje o to, aby získal maximum plodů a produktů práce. Vzniká společnost, kde je člověk člověku vlkem (Homo homini lupus). Takové soužití není stabilní a nemůže být trvalé, soudí Aristoteles.
Nebo je společnost uspořádaná tak, že zdroje obživy a půda jsou společné, avšak úroda i plody práce jsou soukromé. Potom platí B), čili: B)
Každý minimalizuje přínosy vlastní práce (viz situace A)). Na druhé straně se však snaží co nejvíce a nejlépe zajistit vlastní „kmen“ a příbuzné. Vzniká analogie „obecních pastvin“, tragédie společného vlastnictví. Dochází ke drancování přírodních zdrojů. Opět vznikají nestabilní a neživotaschopné komunity.
Když budou zdroje obživy a půda soukromé, avšak úroda a všechny produkty práce budou společné, nastane varianta C), čili: C)
Každý sice pracuje na svém majetku a se svým majetkem, plody práce a úroda se však odevzdávají na společnou „hromadu“. Dochází tedy ke 100 % zdanění! Lidé nutně ztratí motivaci k práci a společenství začne upadat, soudil Aristoteles. Z české historie víme, že např. „táborité“, kteří ve středověku zrušili soukromé vlastnictví a zavedli společný majetek (chtěli tím vymýtit chamtivost typickou pro katolické „preláty“), nakonec nevýkonnost vlastní obce kompenzovali loupeživými výpravami do bohatých německých regionů a měst. 4
Úvod do ekonomie
Přednáška 11
PhDr. Jiří KAMENÍČEK, CSc.
Za jedinou variantu životaschopného společenství Aristoteles považoval situaci, kdy jsou jak zdroje obživy, tak současně úroda a všechny plody lidské práce soukromé, čili uspořádání D): D)
Co si kdo vyprodukuje, to má. Každý sám rozhodne, s jakým nasazením chce pracovat, jak kvalitně a pečlivě chce produkovat, které plody a výrobky chce mít k dispozici. Uspořádání se soukromými zdroji a se soukromými produkty práce je nejstabilnější, tedy nejvhodnější uspořádání. Vyžaduje ale vynutitelnost práva, tj. respekt k soukromému vlastnictví.
Prosím, povšimněte si, že tato analýza vznikla asi 350 let před počátkem našeho letopočtu. Tolik analýza s převahou normativního přístupu. Návrat k pozitivní analýze a k návodům na redukci chudoby. OTÁZKA: Jak vysoké náklady je třeba na likvidaci chudoby vynaložit? To není míněno jen jako měření transferu od bohatých k chudým, nýbrž: jaké jsou celkové náklady na sociální programy?
Viz obr. 2
Prosím, povšimněte si, že idea spravedlivého rozdělování obsahuje nebezpečí hospodářského úpadku a zkázy. Poučení pro moderní vlády: snaha pomoci jedné vrstvě obyvatel (chudým) často poškodí všechny ostatní. Dnes se ve vyspělých zemích hovoří o zmírňování nejhorších projevů chudoby s důrazem na programy rekvalifikace a na motivaci k práci. Při diskusích o redukci chudoby ve společnosti, pozorujeme dva základní postoje: a) Postoj liberální (neoliberální): Společnost může rozdělovat jen to, co sama (jako proud statků a služeb) vytváří. Procesy rozdělování jsou druhořadé. Přednost musí mít tvorba, produkce, tj. vnitřně motivovaná aktivita při respektu k soukromému vlastnictví a při korektní soutěži hospodářských subjektů.
b) Postoj sociální (keynesiáni, dirigisté atp.): Společnost musí být soudržná (co se tím míní, vysvětlují teorie sounáležitosti). Soudržnost je založena na konsensu a na vzájemnosti. Společnost bude soudržná, když bude rozdělování spravedlivé, když nikdo nebude privilegován. Kdyby rozdělování nebylo spravedlivé, nemají lidé důvod pracovat a produkovat. (Proč bychom měli pracovat, když část produktů naší práce někdo systematicky zcizuje, poněvadž má jakési „jestřábí“ (manažerské) výsady!)
Spravedlivé rozdělování proto
musí být nadřazeno, musí mít přednost před ostatními hodnotami.
Oba postoje jsou oprávněné za předpokladu, že každý z nich je vystavěn na osobní, na individuální, poctivé a reflektované zkušenosti. Z toho plyne, že k zaujetí opačného postoje nelze nikoho přimět, přesvědčit argumentací. Převzetím opačného postoje by se zhroutil systém (škála) životních hodnot založený na osobní, tj. na nejméně zprostředkované zkušenosti. (Někteří méně vzdělaní, nebo charakterově nepevní lidé své postoje někdy mění.) Proto bychom neměli chápat opačný postoj jiných lidí v této věci jako projev jejich nepřátelství. Ani jako logickou (ideologickou) chybu, nýbrž jako důležitý vzájemný korektiv při vytváření obrazu světa. Nechceme-li, aby jiní zpochybňovali náš názor na svět založený na naší zkušenosti, neměli bychom se toho dopouštět ani my vůči jiným.
5
