SVŠE Znojmo – Univerzita třetího věku
Téma 1: Proč vznikla ekonomie a čím se zabývá Prof. PhDr. Kamil Fuchs, CSc. Úvodem je vhodné si připomenout slova jednoho z největších českých národohospodářů 20. století, Karla Engliše: „Co říci o národním hospodářství jako vědě? Není návodem, jak se někdy za to má, jak zbohatnouti, nýbrž odhaluje nám zákony lidského jednání neméně zajímavé a překvapující, nežli jsou zákony o oběhu sluncí.“ (Engliš, K.: Národní hospodářství (příručka). Brno, nakladatelství Fr. Borový v Praze, 1924. str. 609)
1. Čím se zabývá ekonomické myšlení a čím se zabývá ekonomie Vznik ekonomie je spojen s hledáním odpovědí na otázky, které provází lidskou společnost od jejího vzniku. Často užívaná a oblíbená věta zdůrazňuje, že ekonomie začíná u potřeb. Lidé musí uspokojovat své potřeby a to čím je uspokojují se označuje slovem statek. Statky se dělí na. • volné – volně dostupné z přírody, jsou ve velmi omezeném rozsahu • hospodářské (ekonomické) – jsou výsledkem hospodářské aktivity lidí. Ekonomické myšlení se rozvíjelo hledáním odpovědi na některou z otázek: • jak si vytvořit co nejvíce statků? • jak vyprodukovat statek nejjednodušeji, tzn. abych se nejméně nadřel? To není o lenosti či pohodlnosti – to byly původně otázky přežití, uchování života, rozvoje rodu. Ale mají svůj význam dodnes – jsou hybnou silou rozvoje společnosti, civilizace. jenom to pojmenováváme jinými slovy, vzletněji, odborněji. Ekonomické statky jsou výsledkem hospodářské činnosti (výroby) a jejich vznik předpokládá využití zdrojů (výrobních faktorů). Ekonomické statky jsou vytvářeny pomocí výrobních faktorů: půdy, práce a kapitálu. Všechny výrobní faktory existují v omezeném množství – jsou vzácné. Tady je založen problém, jak z omezených zdrojů vytvořit podmínky pro co nejlepší uspokojení potřeb. Omezené zdroje omezené množství produkce statků, ale rostoucí potřeby Důsledek: a) nelze vytvořit podmínky, aby byly uspokojeny všechny potřeby b) není nám jedno, jak budou zdroje užívány. Jak má být uspořádán hospodářský mechanismus, který by měl zabezpečit, aby omezené zdroje byly využity pro výrobu takových statků, které společnost preferuje ve spotřebě? Jak zabezpečovat, aby omezené zdroje byly využívány co nejefektivněji? Toto byly otázky a s nimi spojené požadavky, které formovaly ekonomické myšlení a s jejichž řešením je spjat zrod ekonomie. Člověk stál a stále stojí před rozhodnutím, jak z omezených zdrojů maximalizovat efekt a to se promítá i do soudobého pojetí ekonomie. Soudobé učebnice zpravidla vymezují ekonomii jako vědu, která zkoumá, jak lidé a společnost rozhodují o využití vzácných zdrojů, které mají alternativní užití, za účelem výroby různých statků a služeb a jak jsou tyto výstupy rozdělovány ve společnosti. Všeobecná shoda je v tom, že ekonomie se stala vědou ve druhé polovině 18. století a vzniku předcházel poměrně dlouhý proces rozvoje ekonomického myšlení a jeho postupného vydělování z širšího proudu filozofického myšlení. 2. Od antiky po Tomáše Akvinského. Ekonomické myšlení se po dlouhá staletí rozvíjelo v rámci širšího filozofického proudu myšlení. Není proto náhodou, že mezi prvními osobnostmi nalezneme
2 významné myslitele antické filozofie. S nimi jsou spjaty první pokusy o teoretické vyjádření ekonomických názorů. • nejde jen o popis, ale i snahu pronikat do nitra ekonomických jevů. Takto vidí např. vztah mezi dělbou práce a produktivitou výrob. • pozoruhodná je schopnost analyzovat směnu na trzích, přestože výroba pro trh byla chápána jako soustava nepřirozená. • společensky nejprospěšnější hospodářskou činností bylo zemědělství, naopak obchod byl vnímán jako obecně nevhodný a obchod pro zisk jako výslovně škodlivý. Zcela zavrženíhodná byla lichva. Přesto zde má svůj původ ekonomie. Xenofónova (430 – 355 př. n.l.) práce Oikonomikos (oikos – dům, nomos – pravidlo, zákon) je považována za počátek. Autorem dvou spisů obsahujících závažné myšlenky z oblasti hospodářství je Aristoteles (384 – 322 př.n.l.), který ovlivnil další vývoj ekonomického myšlení a stal se zdrojem pozdějších myslitelů. Jedná se o spisy Politika a Etika Nikomachova. Ekonomické názory jsou v obou spisech vyjadřovány v těsném kontextu na politickou filozofii a zejména etiku. Od předchozích autorů se odlišuje i schopností vyjádřit myšlenky v teoretické rovině. O kvalitě jeho názorů pak vypovídá precizní pochopení podstaty peněz, které odvodil z rozvoje směny. Další vývoj ekonomického myšlení předurčil precizním formulováním principu ekvivalence ve směně, jehož kořeny jsou spjaty s ideou spravedlnosti ve směně. Podle Aristotela se uskutečňuje směna v poměru, který se utváří na základě nějaké společné vlastnosti, kterou obsahují všechny statky, a toho společného je obsaženo na obou stranách stejné množství. Jen tak je splněna podmínka, že ve směně nedojde k obohacení jednoho na úkor druhého. Princip ekvivalence byl klíčovým stavebním kamenem při zrodu ekonomie. Další autoři význam nepřekročili, ani Řekové ani Římané (Cato starší, Varro, Calumella, nebo myslitelé raného křesťanství až po sv. Augustina). Dosavadní vývoj jasně demonstroval, že impulsy k rozvoji přichází jednak v důsledku vzniku nových hospodářských jevů samotných, jednak proto, že ekonomické názory se přežívají v měnících se podmínkách. Omezování obchodu po rozpadu Římské říše vedlo k dlouhým staletím stagnace. Až znovuoživení obchodu vneslo nové impulsy, jejichž vliv je zřejmý v učení kanonistů. Celková charakteristika ekonomických názorů nezaznamenala podstatnou změnu. Zemědělství bylo stále považováno za nejprospěšnější z hospodářských činností (nemůže se Bohu nelíbit), ideálem bylo naturální hospodářství a v zásadě přetrvával rezervovaný až odmítavý postoj k tržnímu hospodářství. Postupně však byl přijímán obchod splňující podmínku spravedlivého zisku (nejedná se o apriori odmítavý postoj, ale nemůže se Bohu líbit). Naopak zcela nepřijatelné bylo i nadále půjčování peněz na úrok, což vyústilo až do konkrétních zásahů proti lichvě. Církevní zásahy dospěly ve 12. století až k hrozbě exkomunikace z církve a odepření církevního pohřbu. Právě v souvislosti s rostoucím významem obchodu se spojuje jeden z klíčových vkladů kanonistů podílejících se na rozpracování základů církevního práva. Konstrukce spravedlivé ceny (justum pretium), spojovaná především s osobností Tomáše Akvinského (1225 -1274), představuje pokračování etického, morálního přístupu ke směně, který byl založen výkladem Aristotela. Jedná se o pokus normativně vyjádřit, za jakých podmínek je cena morální (spravedlivá), tzn. není zdrojem obohacení jednoho na úkor druhého. Je významná tím, že poprvé výslovně vztahuje cenu k jejím nákladům (to bude
3 dominující přístup klasické politické ekonomie). Do ekonomického myšlení vstupuje reprodukční funkce ceny. Strukturu spravedlivé ceny tvoří: • náklady výrobce na výrobu, včetně nákladů na živobytí • náklady obchodníků na dopravu a prodej + přiměřený zisk obchodníka, garantující jeho společenské postavení • daně, cla, mýta a jiné poplatky, které musí být obchodníkem uhrazovány při obchodní činnosti. 3. Merkantilismus a jeho podněty pro moderní ekonomické myšlení – příklad paradoxu vlivu. Ve svobodných městech se rodily základy budoucích kapitalistických poměrů. Zemí, ve které vývoj probíhal s časovým předstihem (konec 14. století) byla Itálie zprostředkující obchod s Východem. V 15. století se obdobné proměny odehrávají ve Španělsku a Portugalsku, v 16. století v Holandsku, poté Anglii a Francii. Do poloviny 18. století plně Evropu ovládal. Obecná charakteristika merkantilistických názorů: • první vyhraněně ekonomický směr myšlení • navíc se jedná o první tržně orientovanou soustavu názorů • soustava je založena na ztotožnění bohatství s jeho peněžní formou • zvyšovat bohatství země znamená zvyšovat množství drahého kovu v zemi o především těžbou drahého kovu o koloniální expanzí a získávání nových území těžby o zahraničním obchodem v případě aktivní obchodní bilance. • soustava doporučení praktické politice – cíle (růstu bohatství) je možno dosáhnout prostřednictvím přísné státní regulace zahraničního obchodu, pohybu peněz, výroby i spotřeby. Z hlediska dalšího vývoje ekonomických názorů a vzniku ekonomie jako vědy, sehrál klíčovou roli důraz na mezinárodní obchod. Realizace aktivní obchodní bilance (vývoz větší než dovoz) se prosazovala systémem přísné státní regulace pohybu zboží a peněz přes hranice země, ale také zaváděním opatření na podporu domácích výrob.Důsledkem byla rostoucí pozornost výrobě a mechanismu jejího fungování. Uspět v obchodě mohl ten, kdo lépe vyráběl – příklon od obchodu ke sféře výroby.
4. Ekonomie se zrodila jako věda v díle A. Smitha (1723 – 1790) Je to jedna z mála shod, Smith je chápán jako duchovní otec ekonomie, otec zakladatel. Čím si to zasloužil? V roce 1776 vydal knihu „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů.“ V knize je ukázáno hospodářství jako zvláštní organismus, ve kterém působí vnitřní síly a který se samoreguluje. Popsal jak mechanismem dochází bez zásahů státu k takovému užití zdrojů společnosti, že vzniká výkon, který nejlépe odpovídá tomu, co si společnost přeje. „..každý sleduje pouze vlastní zisk a jako v řadě jiných případů ho vede jakási neviditelná ruka, aby pomáhal dosáhnout cíl o který mu vůbec nejde…. Tím, že sleduje vlastní zájmy, nejednou prospěje zájmům společnosti více, než kdyby jim chtěl skutečně prospět“.1 1
Smith, A.: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Sv. 2. Praha 1958, str. 35
4 Smithův pohled, stejně jako dalších ekonomů 18. a 19. století byl ovlivněn pronikáním a prosazením liberálních názorů. Liberalismus ovládl společenské a filozofické myšlení. 5. Jak funguje tržní hospodářství a jeho tržní mechanismus Pokud se vrátíme k úvodní části textu, bylo zdůrazněno, že pomocí omezených zdrojů nejsme schopní vyprodukovat tolik, aby byly uspokojeny všechny potřeby. proto musí vstoupit do hra tzv. hospodářský mechanismus, kterým budou zdroje přiděleny k jednotlivým výrobám. graficky to můžeme zobrazit následovně:
ZDROJE
HOSPODÁŘSKÝ MECHANISMUS
STATKY
POTŘEBY
Od hospodářského mechanismu se očekává, že jeho fungování zabezpečí prosazení dvou významných souvislostí v hospodářském prostředí. Proto rozlišujeme dvě základní funkce hospodářského mechanismu: 1. zabezpečuje usměrnění zdrojů vzhledem k potřebám. 2. měl by nutit výrobce k efektivnímu chování, tedy hledání způsobů, jak z omezených zdrojů dosáhnout vyššího výkonu. Základem mechanismu je některý z principů: tradice (zvyk), příkaz nebo cena. V případě tržního hospodářství je to cena na trhu. V tomto případě se jedná o tržní mechanismus, který popsal poměrně přesně již Smith. Jak tedy působí? K vysvětlení je vedle pojmu cena nutno zavést ještě dvě tržní souvislosti: poptávku a nabídku. Pro obě platí, že vyjadřují co platí pro vztah cena a množství. U poptávky se jedná o ochotu nakupovat určité množství v závislosti na ceně, v případě nabídky ochota vyrábět a prodávat určité množství podle ceny. Zatímco první vyjadřuje vztah nepřímé úměry, ve druhém případě jde o úměru přímou, tedy s rostoucí cenou ochota dodávat větší množství produkce. To je základ pro možné samoregulující procesy, pro fungování tržního mechanismu. Tím rozumíme vzájemné ovlivňování poptávky, nabídky a ceny. Jak se na trhu rozhoduje ve prospěch kterých výrob budou zdroje použity ilustruje následující schéma.
Domácnosti – nakupují výrobky, vlastní výrobní faktory
cena trh výrobků a služeb
trh výrobních faktorů cena
firmy
5 Schéma tržní koordinace, ve kterém domácnosti jsou poptávkou na trhu výrobků, ale tvoří nabídku výrobních faktorů, jejichž jsou vlastníky. Firmy jsou poptávkou na trzích výrobních faktorů, ale nabídkou na trhu výrobků. Co je považováno za přednost oproti jiným způsobům rozhodování o tom, jak budou využity zdroje? Jedná se o mechanismus zpětného působení. Disproporce, které nastávají ve vztahu mezi poptávkou a nabídkou řeší (resp. snižuje je). Co je problémem nebo jako problémové může být vnímáno? Tento systém nemá sociální cítění, a proto může způsobem řešení vyvolávat sociální tvrdosti. Má-li tržní mechanismus fungovat, musí být splněny tři důležité předpoklady: • cenová liberalizace = volná tvorba cen • soukromé vlastnictví = vlastnické kompetence na úrovni firmy • existence trhu výrobních faktorů, který se řídí rovněž tržním mechanismem. To je nezbytnou podmínkou k tomu, aby hospodářství fungovalo efektivně. 6. Proč v hlavách kolují různé mýty a proč existují rozdílné názory na to, co se v hospodářství děje Jsou dvě důležité okolnosti, které nám mohou způsobovat potíže a vnášet do hlavy zmatek. První se týká skutečnosti, že všechny základní ekonomické poznatky, tedy včetně těch, které jsou nám známy, mají v jistém smyslu podmíněnou platnost. Je to dáno tím, že ekonomie se nemůže opřít o metodu experimentu, pomocí které se v jiných disciplínách zjišťuje vztah mezi veličinami. Experiment je založen na vydělení zkoumané části z celku a na jejím izolování od vnějších vlivů. Takový přístup nelze využít ze samotné podstaty hospodářství. Soustavy, kde je produkováno pro jiné a spotřebovávána produkce jiných. Proto dochází k nahrazení konstrukcí: za jinak stejných podmínek – ceteris paribus. V realitě tomu odpovídající ideální podmínky nejsou. Znamená to, že poznatek prokazující svoji platnost za daných podmínek nemusí v odlišných a měnících se podmínkách platit. Příklad. Obdélníková zahrada má plochu P, která je součinem stran (označme je a, b). Ceteris paribus: b se nemění. Pak platí, zvětšujeme-li stranu a, zvětšuje se plocha zahrady (roste a proto roste P). Ale v praxi může nastat situace, kdy sice můžeme přikoupit 10 m na straně a, ale současně musíme pustit 5 m strany b. Pokud původně byla zahrada 20 x 40 = 800 m2 pak poté, co vzrostla strana a z 20 na 30, ale snížila se strana b ze na 25m, je plocha zahrady jen 750m2 . Roste a, ale plocha nikoliv. Neznamená to, že již neplatí původní přímoúměrný vztah mezi stranou a a plochou zahrady P. Měli bychom si uvědomovat, že poznatek má plně vypovídací schopnost jen za předpokládaných podmínek. Zvláště při aplikaci poznatků ekonomie na reálné podmínky trhů, je nutno uvedenou skutečnost zohledňovat. Důležitou roli hraje faktor času, který nejčastěji stojí za zcela protichůdně presentovanými postoji, např. v diskusních pořadech televize. Celá řada sporů probíhá v podobě, kdy se sice hovoří o stejném problému, ale v různých časových horizontech. Přitom platí, že krátkodobé efekty a dlouhodobé efekty nejen že nemusí, ale v tržním prostředí zpravidla nejsou totožné a často se jeví jako vzájemně se vylučující. Pokud těm informacím nasloucháme a chceme jim porozumět, měli bychom rozlišovat tyto dvě časové dimenze a v úvahách je také dodržovat, neboť jsou předpokladem porozumění tržnímu prostředí a jeho mechanismům. Pokud si přiblížíme vliv faktoru času, můžeme vyjít z dříve uvedeného.
6 Již. jsme zdůraznili, že tržní hospodářství se opírá o autoregulující (samoregulující) mechanismus. Jeho základem je, že změna vyvolá reakci opačného směru a ta představuje impuls k následné reakci ve směru původní změny (tedy opět opačným směrem). Pak záleží na tom, ve kterém okamžiku změny zachycujeme a zda mluvíme právě o této změně, nebo nás zajímají konečné důsledky. Názorným příkladem nám může posloužit vzpomínka na molekulový model v základní škole, kde dřevěné kuličky (atomy) byly propojeny gumičkami. Odpověď na otázku, jakou roli hraje gumička v modelu záleží na tom, kdy ji posuzujeme. Původní cvrnknutí do atomu se přeneslo přes gumičky na kmitání všech dřevěných kuliček. V této chvíli se nabízí hodnotící soud, že gumičky umožnily nestabilitu, tedy rozkolísání celé molekuly. Pokud ale posečkáme s vyslovením závěru, pak zjišťujeme, že díky gumičkám se atomy nerozkutálely a dokonce se soustava díky gumičkám znovu zklidňuje a stabilizuje. Jsou důvodem proč se molekula destabilizovala nebo jsou důvodem proč je stabilní? 7. Rozdílné názory na hospodářství směřují do různých ekonomických teorií o hospodářství a různých představách možnostech státu ovlivňovat ekonomické procesy. Ve 20. století se stalo klíčovou otázkou, zda jsou ještě trhy schopny efektivně řešit problém využití zdrojů. Po velké krizi 1929-33 se zdálo, že ekonomické myšlení bylo definitivně ovládnuto představou státního intervencionismu do hospodářství s cílem posilovat jeho stabilitu a efektivnost. Tyto přístupy vycházely z učení J. M. Keynese (1883 – 1946). Vývoj po 2. světové válce se zdál být potvrzením těchto představ. Následovalo: • dlouhé období bez recese • nízká nezaměstnanost • hospodářský růst • prohlubování forem státních zásahů v oblasti fiskální (zdanění a přerozdělování), ale také v oblasti monetární politiky, která byla využívána k podpoře ekonomické aktivity. • všeobecně narůstalo přesvědčení, že byl nalezen recept a všelék. Kritické názory byly vnímány jako okrajové, nesprávné, obsahově zaostalé a překonané. Tím kritickým proudem byl od poloviny 50. let monetarismus v USA (M. Friedman 1912 - 2006). Monetarismus navázal na tradici rakouské školy (L. Mieses, F. A. Hayek) a kladl důraz na vysvětlení toho, že kroky státní intervence narušují fungování trhu a jeho efekty. Zdůrazňoval, že mnohá opatření státu jsou fakticky snahou o nápravu problémů, které stát svým jednáním způsobil a zvláštní důraz byl kladen na rizika spojená s politikou centrálních bank. Vývoj druhé poloviny šedesátých let dal těmto názorům za pravdu. Hospodářství ztrácela dynamiku a narůstaly zásadní měnové problémy. Soudobé ekonomické teorie se v otázce role státu dělí do dvou hlavních směrů: • intervencionistický – stát musí hospodářství regulovat, neboť pouze v tomto případě bude fungovat efektivně a v souladu s přáním společnosti • liberální (konzervativní) – odmítá účinnost státní intervence, zdůrazňuje, že tržní řešení jsou efektivnější a proto i společensky prospěšnější.
7
8. V čem spočívají omezené možnosti státu při ovlivňování ekonomiky Dnes je všeobecně akceptováno, že stát disponuje prostředky, kterými je schopen situaci v ekonomice ovlivnit. To co se odehrává se posuzuje pomocí tří vzájemně souvisejících veličin: výkon (hrubý domácí produkt), nezaměstnanost a cenová hladina. Bezprostředně po 2. světové válce bylo zřejmé, že pokud stát působí na růst výkonu, snižuje nezaměstnanost, ale vyvolává růst cen (inflaci). Naopak opatření proti inflaci (stabilizace cenové hladiny) si vybírá daň v omezování výkonu a má dopad na rostoucí nezaměstnanost. Běžně se setkáváme s názory (zejména levicové části politického spektra), že stát stimulací poptávky v ekonomice podporuje výkon a je to presentováno jako univerzální lék na hospodářské problémy. Pravda je však odlišná. Efekt zvýšení poptávky se sice projeví, ale má krátkodobý účinek. Problémem je, že právě tady tržní síly způsobí, že rostoucí výkon bude provázen cenovým vzestupem a ten bude následně doprovázen snižováním výkonu. (U nás se tyto diskuse objevily jednak kolem roku 1997, ale rovněž v souvislosti se současnou hospodářskou situací). Zdálo by se, že se jedná o efekt pozitivní alespoň v tom smyslu, že dočasně výkon vrostl. Cenou je však růst cenové hladiny, který znamená, že za své peníze koupíme méně. To je další složitý jev, na který lidé reagují a vždy budou reagovat změnami v nakupování, což hospodářství destabilizuje. V tom spočívá i odpověď na otázku, proč slyšíme různé postoje a názory k určitým možným opatřením státu. Tady platí jedna základní zásada. Ten, kdo zdůrazňuje existenci problému a nutnost okamžitého řešení, doporučí opatření v podobě zásahu, kterým bude ovlivněn výkon nyní. Toto považuje za prvotní s tím, že pak se nějak budou řešit eventuální neakceptovatelné důsledky, pokud si je uvědomuje. Kdo naopak vychází z poznání, že v konečném důsledku výkon ekonomiky nebude stimulací poptávky ovlivněn, odmítá použití opatření státu a zdůrazňuje, že stav nebude lepší, pokud jde o výkon a navíc bude občany zaplacena rostoucí cenová hladina. Vzhledem k důsledkům poslední krize se situace zkomplikovala, protože i vlády, které se shodovaly v tom, že je nutné dbát především o stabilitu cenové hladiny (USA, Kanada, Evropa, Japonsko), dnes činí kroky, kterými ji obětují a preferují i krátkodobé efekty na straně výkon.
