úvod 4 Rámová nylonová hmoždinka s vrutem urychluje montáž zárubní, oken a rámů

��

��

��

Color profile: Generic CMYK printer profile Composite Default screen

úvod Úvod Připevnit na stěnu těžší obraz, nástěnnou lampu, poličku nebo knihovničku nebylo nikdy tak jednoduché jako dnes, když k tomu použijeme hmoždinky. Malé plastové roubíky – kus za korunu – nás zbaví nutnosti shánět obvykle drahého řemeslníka. Nylonová hmoždinka, kterou v milionových sériích chrlí výrobní linky několika světových firem, je nejlepším z tisícovky vynálezů německého inženýra Artura Fischera. Až do jejího vynálezu roku 1958 se menší i těžké předměty, kusy nábytku i bojlery, upevňovaly na ze/ pomocí skob nebo vrutů, zarážených či zavrtaných do dřevěných špalíků se zkosenými rohy. Ty se musely předtím do dlátem vysekaného otvoru zasádrovat. Moc neudržely a po vytrhnutí ze zdi nezbylo než přivolat na pomoc zedníka. S poválečným nástupem betonových panelů a lehkých pěnobetonových tvárnic vzal postup takového upevňování díky hmoždinkám za své. Do stěny vyvrtáme malý otvor, do kterého zatlačíme vroubkované tělíčko nylonové hmoždinky. Zašroubováním vrutu, šroubu, háčku nebo zaražením skoby se hmoždinka roztáhne (z tohoto „zhmoždění“ ostatně dostala svůj český název), a třením zdeformovaného plastu o stěny otvoru udrží nečekaně velkou zátěž. Práce jde rychle a čistě, upevnění drží stejně dobře ve starém zdivu jako v betonové stěně. U nás se hmoždinkám říkalo zpočátku „příchytky“, protože sloužily opravdu jen k připevňování obrazů, svítidel a menších předmětů na zdi. Ještě si na ně kutilové ani nezvykli a na západ od našich hranic vypukla doslova inflace nejrůznějších typů plastových a také kovových hmoždinek, které udrží těžší předměty dokonce i ve stropech. Hmoždinkami lze upevňovat předměty do všech dnes používaných stavebních materiálů – například do dutých cihel, pěnosilikátových tvárnic, dokonce i do zdánlivě málo pevných sádrokartonových desek. Malá hmoždinka, která u nás dříve stála pouhou jednu korunu, vyřešila kutilům a řemeslníkům mnoho problémů s upevňováním předmětů. Kdysi pracné a zdlouhavé obkládání stěn dřevem nebo jinými panely mimořádně urychlí „nahmoždinkování“ la
1 F:\VokÆl\Hmo dinky\Hmo dinky folie.vp 20. srpna 2003 14:31:59


úvod

4

těžkých lustrů ke stropu. Dnes to maximálně usnadňují rozevírací a pérové hmoždinky, které udrží i rošt, s jehož pomocí pak můžeme sádrokartonovými deskami snížit podhled. Dlouhými hmoždinkovými držáky s plastovými nebo kovovými talíři, a nijak jinak, se dnes při zateplování domů, paneláků i průmyslových objektů připevňují na venkovní i vnitřní zdi termoizolační panely. Také okna a dveřní zárubně se v novostavbách i při rekonstrukcích objektů zásadně upevňují dlouhými rámovými hmoždinkami. K upevnění umyvadel, klozetů i sprchových koutů v koupelnách se nabízejí hmoždinky a šrouby s hlavami krytými plastovými čepičkami v odpovídající barvě. Tak bychom se dostali až ke speciálním kovovým hmoždinkám s vysokou únosností několika tun – k tzv. kotvám – kterými dnes stavbaři rychle a bezpečně upevňují schodiště, balkonová zábradlí a dokonce i těžké nosníky ke stěnám a k základovým blokům budov. Podle tvrzení odborníků už prý neexistuje případ, že by se pro zavěšení nebo upevnění jakéhokoliv předmětu či konstrukce do jakéhokoliv materiálu nenašla vhodná hmoždinky či kotva! Naše příručka je zaměřená především na potřeby domácností, majitelů rodinných domků a samozřejmě všech kutilů, které uspokojí obvykle už i ty nejlevnější univerzální plastové hmoždinky, mají však na výběr i jednoduché kovové či plastové hřebové, zarážecí a stropní hmoždinky.

Obr. 1 Rámová nylonová hmoždinka s vrutem urychluje montáž zárubní, oken a rámů


5


úvod Stalo se zvykem, že vhodné hmoždinky (rozměr, délka, průměr), přibalují výrobci běžně k zakoupeným nástěnným skříňkám, regálům, věšákům a osvětlovacím tělesům. K jejich použití stačí šroubovák a menší vrtačka, která většinou v moderní domácnosti nechybí nebo se dá vypůjčit od souseda. Obavu, že to nedokáží, nemusí mít ani ti, kdo o sobě prohlašují, že mají obě ruce levé a s technikou si nerozumějí. S těmito novými a šikovnými pomocníky totiž nic nezkazí, pokud dodrží jednoduché zásady práce s nimi. Po pročtení této knížky nebudete mít problém s upevněním jakéhokoliv předmětu na jakoukoliv ze/ či příčku. S klidem se můžete pustit svépomocí i do obložení interiéru a stropů dřevem nebo umělohmotnými panely. Šikovnější kutilové si s pomocí speciálních hmoždinek mohou troufnout i na zateplení stěn či střechy nebo na zavěšení umyvadla, klozetové mísy nebo bidetu při modernizaci koupelny. Radost z takové práce, za kterou budete pochváleni s dovětkem, že ani profesionál by to lépe neudělal, vám přeje Ing. Jan Tůma Význam jednotlivých ikon v rámečcích:

Rozšiřující informace (tipy a triky) Správný postup Upozornění na chyby



základní údaje

6

Základní údaje Právě to, že se na trhu nabízí až několik desítek typů hmoždinek, komplikuje začátečníkům jejich výběr. Bezpečné a pohledné upevnění jakéhokoliv předmětu na ze/, do stropu či podlahy, je totiž podmíněno nejen výběrem správného typu a správné velikosti hmoždinky, ale i způsobem montáže. Nejlevnější standardní nylonová hmoždinka drží dobře v cihlové i betonové zdi, ale neudrží regál nebo nástěnný ohřívač vody na zdi stavěné z dutých cihel nebo na sádrokartonové přepážce. Když však použijeme navenek téměř k nepoznání odlišnou nylonovou hmoždinku univerzální, která se v měkčím materiálu nebo v dutině tvárnice při utahování vrutu „zauzluje“ a drží, jak se říká, „jako helvétská víra“, je po starosti. V dutých cihlách (hlavně v překladech z nich často stavěných) bezpečně drží i některé kovové rozevírací hmoždinky. Na sádrokartonovou přepážku můžeme klidně zavěsit i regál s knížkami, pokud ovšem použijeme šroubovací hmoždinku určenou právě jen do tohoto módního materiálu. Před nákupem správných hmoždinek je tedy nezbytné seznámit se se základními principy a možnými technologiemi jejich upevnění v různých typech materiálů.

Čím hmoždinka drží? 1. Třením Odhadem až na 3/4 potřebných upevnění v domácnosti stačí nylonové nebo kovové hmoždinky držící v podkladu třením (obr. 2a). Při dodržení průměru vyvrtaného otvoru a průměru hmoždinky, který je uveden na jejich obalu, se zašroubováním vrutu „tělíčko“ hmoždinky roztáhne tak, že vzniklé tření znemožní její vytažení z podkladu. Pokud jde o ze/ z betonu či plných cihel a hmoždinky nejobvyklejšího průměru 6 až 12 mm, vytrhla by se až při zatížení tahem 500 až 2000 newtonů (N).


7


základní údaje 2. Změnou tvaru Nerozříznuté zakončení nylonové hmoždinky (tzv. kořen) se otáčením vrutu na něj našroubovává (viz obr. 2b). Tělo hmoždinky se zdeformuje (roztáhne nebo zauzluje) a tím brání jejímu vytažení. U kovových, např. tzv. pérových hmoždinek, se naopak sklopí jejich pohyblivá část a bezpečně pak drží i v dutých cihlách nebo v tenkých a méně pevných podkladech (v dřevotřískové nebo sádrokartonové stěně). Odolnost upevnění proti vytržení tu obvykle nezávisí na rozměrech hmoždinky, ale na pevnosti podkladu. 3. Vlepením Vrut nebo šroub se do otvoru v podkladu vlepí speciálním lepidlem na bázi syntetické pryskyřice nebo dvousložkové rychletuhnoucí malty (obr. 2c). Taková upevnění, používaná moderním stavebnictvím k upevňování konstrukcí na zdi nebo mezi sebou, vyžadují pomocnou techniku, zkušenosti a jejich použití je podmíněno výpočtem statické a někdy i dynamické pevnosti spoje podle stavebních předpisů. Podrobnosti najde čtenář v příručce Hmoždinky vydané nakladatelstvím Grada v roce 2003. Jednotkou síly v platné mezinárodní soustavě SI už dávno není kilogram, i když s ním stále rádi vše porovnáváme, nýbrž Newton (N). Odpovídá přibližně síle 0,1 kg. Prakticky se proto síla uvádí spíše v jeho tisícinásobcích – kilonewtonech (kN). Pro jednoduchost přibližně platí, že 1 kN @ 100 kg. Dovolené zatížení hmoždinek v katalozích a tabulkách se uvádí jen v kN! a

b

c

Obr. 2 Hmoždinky a kotvy drží: a) třením, b) změnou tvaru, c) vlepením



základní údaje

8

Způsoby montáže 1. Montáž předsazením (obr. 3a) Hmoždinka se zarazí do otvoru v podkladu tak, aby její hlava byla v rovině podkladu – tj. zdi, desky nebo jejich omítky. Může, ale nemusí, mít osazení zabraňující jejímu zapadnutí do příliš hlubokého otvoru. Průměr otvoru v upevňovaném dílci bývá stejný nebo menší než průměr díry pro hmoždinku, aby hlava vrutu či šroubu stačila k jeho bezpečnému upevnění. Lze to řešit i použitím podložky odpovídajícího průměru. Aby odpadlo dvojí vrtání – zvláš: do zdi a zvláš: do upevňovaného předmětu, doporučuje se, zejména při nejčastějším upevňování delších rámů a lišt na stěnu, nejprve si rozměřit a odpovídajícím vrtákem vyvrtat otvory v dílci, dílec přisadit přesně na stěnu či upevňovaný objekt a jehlou (v praxi vystačíme s hřebíkem) v každém otvoru vyznačit střed vrtání do stěny. To provedeme vrtákem po sejmutí dílce, který nám tak posloužil jako šablona. Nevýhodou u delších dílců (obvykle lišt, hranolů, trámků) může být nekontrolovaný posun a nepřesnost vrtání do stěny, budeme tedy potřebovat pomocníka, který dílec přidrží. 2. Montáž průvlečná (obr. 3b) Stavební dílec (například lišta nebo hranol) se provizorně osadí na stěnu a provrtá se jednou operací spolu se stěnou (podkladem). Průměry vrtáku, upevňovacího otvoru i montovaného dílce jsou vzájemně sladěny. Hmoždinka se prostrčí zepředu upevňovacím otvorem a zakotví se v podkladu zašroubováním vrutu nebo utažením matice při použití obvykle kovových hmoždinek s vnitřním závitem. Pokud hlava vrutu nepřesahuje bezpečně průměr montážní díry, je nutné použít patřičně velkou podložku. Tento způsob montáže je vhodný zejména u komplikovaných dílců a konstrukcí při vícenásobném upevňování (například dlouhé lišty či rámy na zdi a stropy).


9


základní údaje 3. Montáž s odstupem (distanční) (obr. 3c) Používá se tehdy, když má mezi upevňovaným předmětem (obvykle rámem nebo lištou) a stěnou vzniknout mezera. K tomu účelu slouží univerzální i speciální delší hmoždinky, uváděné v katalozích, a proto i v této příručce, jako „hmoždinky pro upevňování rámů“. Podle tlouš
b

c

Obr. 3 Tři základní způsoby montáže: a) předsazením, b) prostrčením, c) s odstupem

V čem bude hmoždinka držet? Nabídka obrovského množství typů a druhů hmoždinek na trhu je ovlivněna právě různorodostí stavebních materiálů, do kterých se používají, protože každý z nich má jiné vlastnosti. I zdánlivě stejné materiály – například různé druhy betonu – se navíc od sebe liší strukturou (prostý beton, litý beton, armovaný beton, pórobeton) a tím i pevností, což bezpochyby ovlivňuje pevnost upevnění a volbu nejvhodnějšího typu hmoždinky. Jak poznáme, co je pod omítkou? Plný kámen, cihlu, sádrokarton nebo hobru pozná každý na první pohled, aniž by se musel přesvědčit poklepem ruky nebo kladívka. Ne všichni ovšem přesně vědí, co se skrývá pod letitou omítkou nebo fasádou, na kterou je třeba upevnit poličku, teplomet nebo boiler. V takovém případě



základní údaje

10

nezbývá, než v místě, kde chceme hmoždinku nebo kotvu použít, provést sondážní vrt. K tomu budeme potřebovat obyčejnou elektrickou vrtačku s vrtákem do zdi a betonu. Výrobci je obvykle označují žlutou nebo červenou barvou špice s tvrdokovovými plátky. Vrtáme bez příklepu! l Pokud vrták projde omítkou a pokračuje „jako po másle“ plynule bez

velkého odporu, jde o tzv. lehký stavební materiál bez dutin – například pórobeton.

l Pokud jde vrtání bez překážky a vrták vyhazuje z otvoru světlý malto-

vý prach, narazili jsme na maltovou spáru. Pokud zavěšovaný předmět nebude těžký a namáhaný otřesy, můžeme i ve spáře použít nylonovou nebo kovovou univerzální hmoždinku, musíme však počítat s tím, že ji nesmíme tolik zatěžovat. Výrobci doporučují snížit zatížení na polovinu hodnoty, s jakou můžeme počítat v plné cihle.

l Narazí-li vrták na odpor a pak opět poskočí volně do hloubky, jde

o materiál s dutinami – nejčastěji duté cihly nebo děrované keramické tvárnice. Přesněji nás o podkladu přesvědčí barva vyvrtávaného prachu. Bílý prach prozrazuje, že stěna je z dutých vápenopískových cihel. Červený prach svědčí o zdi postavené z dutých pálených cihel.

l Pokud se postup vrtáku zastaví a nepomůže ani silný přítlak, narazili

jsme na beton. Teprve když zapneme příklep (u příklepové vrtačky), dostaneme se s vrtákem hlouběji. To, že jsme narazili na beton, potvrdí šedý vyvrtávaný prášek. Nedostaneme-li se dál ani s příklepem, narazili jsme na ocelovou výztuž a pokud vrták ihned nevytáhneme, dojde k poškození břitových destiček nebo i k jeho zaseknutí o žebra výztuže a budeme mít co dělat vrták s pomocí kleští vysvobodit.

V betonu Bez ohledu na druh drží v betonu prakticky všechny typy hmoždinek a kotev (viz tab. 1). Jen profesionálové se musejí přesněji rozhodovat podle jeho definované pevnosti o druhu upevnění, což jim ukládají stavební předpisy. Beton se nesmí zatěžovat dříve než za 28 dnů po položení, musí být vyzrálý. Pokud při vrtání narazíme na velká hnízda štěrku, je nutno pro hmoždinku nebo kotvu zvolit jiné místo.


11


základní údaje Do betonové zdi nebo do kamene se dostaneme jen s pomocí výkonnější příklepové vrtačky a tvrdokovového vrtáku s červeným označením korunky nebo vrtacím kladivem. Nejchoulostivějším místem při upevňování konstrukcí k betonu (zejména k nosníkům a sloupům) jsou místa namáhaná vlastním zatížením tahem. V tahové zóně (bývá to spodní strana stropu, spodní pás nosníku) hrozí vznik trhlinek, jejichž zvětšování mohou napomoci rozpínací síly kotev a hmoždinek. Hmoždinky se pak v místě vzniklé trhlinky uvolňují. Stavbaři proto v takových místech používají bu/to speciální kotvy schopné dodatečného rozepnutí, nebo se upevnění rozpínacími hmoždinkami a kotvami v těchto místech vyhýbají.

a

b

c

d

Obr. 4 Čtyři možné důsledky selhání upevnění kotvy v betonu při nedovoleném přetížení tahem silou F a) vylomení kusu betonu či zdiva, b) prasknutí podkladu, c) vytažení kotvy, d) přetržení kotvy



základní údaje

12

Stavební předpisy udávají minimální rozteč hmoždinek a kotev od sebe a jejich minimální odstup od hran nosníků, sloupů a kvádrů ve vztahu k hloubce zakotvení (tj. přibližně k délce vrtu pro hmoždinku). Vzdálenost spojů od sebe nemá být menší než dvojnásobek hloubky zakotvení, vzdálenost od rohů a hran pro hmoždinku či kotvu by měla být minimálně rovna hloubce zakotvení. Běžný uživatel musí vzít v úvahu doporučení, že pokud hodlá k betonovému stropu upevnit nebo zavěsit hmoždinkou či kotvou těžší předmět či konstrukci, nepovolují stavební předpisy na jednu hmoždinku větší zátěž než 0,8 kN, tj. přibližně 80 kg. Co způsobí přetížení hmoždinky či kotvy v betonu? Nedovolené přetížení se projeví některým ze čtyř selhání upevnění (obr. 4): a) vylomení kusu betonu či zdiva, b) prasknutí podkladu, c) vytažení kotvy, hmoždinky nebo vrutu, d) přetržení hmoždinky, vrutu, šroubu nebo kotvy.

Ve zdivu Zdivo se staví z plných nebo dutých (děrovaných) pálených cihel či z cihel vápenopískových, cihly se spojují maltou. Plné cihly umožňují použít jakýkoliv typ nylonové kovové univerzální i speciální hmoždinky. Tlaku od jejich rozpínání odolávají téměř jako beton, proto i doporučovaná rozteč a odstup od rohů a hran jsou stejné jako u betonu. Tabulky pro výběr kotev a hmoždinek rozlišují tři základní skupiny cihel: plné cihly vypalované a vápenopískové, děrované cihly a duté cihly a tvárnice. U děrovaných cihel, oblíbených pro lepší tepelně-izolační vlastnosti, si lze vybrat několik odlišných typů hmoždinek a kotev držících třením a rozpínáním. V dutých cihlách drží i nylonové univerzální hmoždinky, jejichž konec se po zašroubování vrutu v dutině „zauzluje“. Stavbaři však pro větší zatížení používají trvanlivější a bezpečnější chemické a injektážní kotvy.


13


základní údaje Omítka ani obkládačky hmoždinku neudrží! Jak jednovrstvá, tak i dvouvrstvá omítka má velmi nízkou pevnost v tlaku, a proto nemůže být použita jako podklad k ukotvení ani pro málo zatížené hmoždinky. S její tlouš:kou, případně ani s tlouš:kou obkládaček, při upevnění kotev a hmoždinek do stěn nelze vůbec počítat! Do dutých cihel a tvárnic nesmíme vrtat s příklepem! Došlo by k popraskání, vyštípání a vylomení struktury komůrek a hmoždinka či kotva by se neměla v čem zachytit. K vrtání je nutné použít tvrdokovový vrták do betonu.

V lehkých stavebních materiálech Stále oblíbenější lehké stavební hmoty v podobě cihel nebo desek umožňují stavbu tenkých dělicích stěn a příček, při rekonstrukcích starých objektů slouží i k vyrovnávání nerovného zdiva. Pevnost v tlaku je velmi nízká, proto lze používat jen některé typy hmoždinek. Do pórobetonu nebo expandovaného betonu se doporučují kvůli nedostatečné pevnosti těchto podkladů jen speciální plastové hmoždinky s dlouhou rozpínací zónou, pro větší zatížení pak injektážní kotvy nebo speciální kotvy do pórobetonu nebo plynobetonu. Samostatnou skupinu tvoří nylonové a kovové hmoždinky do sádrokartonových a sádrovláknitých desek, které se stále častěji používají při stavbě příček, snižování podhledů a rekonstrukci a modernizaci interiérů (podrobnosti uvádíme v kapitole 4). Výběr hmoždinek a kotev pro různé typy podkladů uvádí tabulka 1.



základní údaje

14

Tabulka 1 Přehled hmoždinek a kotev pro základní druhy materiálů a podkladů Zatížení

0,1 kN

0,25 kN

0,5 kN

Podklad

Druh hmoždinky

Průměr hmoždinky (mm)

Duté zdivo

Standardní univerzální

4

Beton, plné zdivo

Zatloukací

5

Lehké stavební maDo pórobetonu teriály (pórobeton)

8

Duté zdivo

Dlouhé

6

Beton, plné zdivo

Zatloukací

6


10

Duté zdivo

Dlouhé

12

Beton, plné zdivo



6 12

Duté zdivo

Chemické kotvy

16

Beton, plné zdivo


10

5 kN

Beton

Kovové kotvy

14

10 kN

Beton

Kovové kotvy

20

1 kN


15


plastové hmoždinky Plastové hmoždinky Pro běžnou domácí potřebu – upevňování obrazů, svítidel, regálů, skříněk, nástěnných držáků, záclonových tyčí – je možné použít nejlevnější standardní nebo univerzální plastové hmoždinky ve čtyřech nejběžnějších rozměrech o průměru 6, 8, 10, a 12 mm. Větší typy s průměrem 14, 16 až 20 mm udrží v pevné zdi i radiátor nebo nástěnný průtokový či zásobníkový ohřívač užitkové vody. I na tak jednoduchém výrobku, odstříknutém jedinou operací v lisovací formě výrobního automatu, najdeme několik zajímavých odlišností. Zdánlivá maličkost – zda je hmoždinka rozříznuta pod krčkem po celé délce, nebo jen částečně, rozhoduje o tom, zda se jedná o hmoždinku standardní, vhodnou jen pro pevné materiály, nebo hmoždinku univerzální, která drží i v měkkých, dutých a tenkých podkladech. Původní Fischerova nylonová hmoždinka, dnes zdokonalená a označovaná jako standardní, se od univerzální hmoždinky liší na první pohled. Oba typy sice mají shodný krček, do kterého zašroubováváme vrut, ale u standardních hmoždinek je žebrované „tělíčko“ až ke krčku podélně rozříznuto (obr. 5a) a tlakem postupujícího vrutu se tedy rozevírá jen v jednom směru, který bývá u hmoždinek většího průměru vyznačen párem plastových křidélek. Právě v tomto směru má standardní hmoždinka výrazněji zvětšená plastová žebra, která tlakem a deformací zajistí v otvoru dostatečné tření, aby nedošlo k jejímu vytržení. V pevném podkladu – v betonu, v kameni, v plných cihlách (pálených i vápenopískových) drží spolehlivě. V měkčím pórobetonu nebo v děrovaných tvárnicích a dutých cihlách by však zatížení neunesla. Sádrový blok a samozřejmě i sádrokartonová deska by se jednostranně působící rozpínací silou mohly roztrhnout. Standardní hmoždinka se nedá použít ani v měkčím pěnobetonu a pórobetonu, v němž by si nožky sice vytlačily komůrku, ale při střídavém zatěžování by se spojení uvolnilo. Plastové hmoždinky se původně vyráběly pouze z polyamidu – lidově nylonu, který má nejvhodnější vlastnosti. Je však dražší, a proto se dnes běžné hmoždinky odstřikují na vysokotlakých stříkacích lisech z polymerů, zejména z polyetylenu.


úvod 4 Rámová nylonová hmoždinka s vrutem urychluje montáž zárubní, oken a rámů

Recommend Documents