Uspějí české podniky na trhu rozšířené Evropské unie? Karel Klusáček Technologické centrum AV ČR, Rozvojová 135, 165 02 Praha 6
Úvod Česká republika, stejně jako ostatní země středo- a východoevropského regionu, které byly (a stále jsou) nuceny transformovat svou ekonomiku jako důsledek politických změn, musela v poměrně krátkém časovém intervalu provést řadu zásadních změn. Tyto změny souvisely v první polovině devadesátých let zejména s potřebami společensko-politickými, např. vytvoření systému parlamentní demokracie a s potřebami ekonomickými, zejména (ale nejen) s vytvořením tržní ekonomiky západního stylu. Bylo třeba řešit řadu významných problémů spojených s rozpadem tradičních trhů, změnou cen strategických surovin, sílícím průnikem zahraniční konkurence, to vše při zachování sociálního smíru a snaze o zachování základních sociálních jistot. V druhé polovině devadesátých let sílil význam očekávaného vstupu do Evropské unie až se tento očekávaný krok stal pravidelnou součastí řady strategických rozhodnutí prakticky ve všech oblastech života a fungování země. Míra připravenosti České republiky na vstup do EU byla spolu s ostatními kandidátskými zeměmi pravidelně hodnocena Evropskou komisí. Počáteční optimismus o snadném vstupu protože „do Evropy přece dávno patříme“ byl rychle vystřídán realitou. Ukázalo se, že připravit zem na úroveň, kdy členství v EU nezpůsobí více škody než užitku (na obou stranách) vyžaduje značné úsilí a to zejména v oblasti ekonomické. Členství v EU přinese v ekonomické oblasti řadu nesporných výhod, ale také potenciálních problémů, zejména nutnost prosadit se v konkurenční soutěži s více rozvinutými ekonomikami současných členských zemí. V této souvislosti se pochopitelně objevuje otázka, jakou roli chce a může Česká republika v ekonomice rozšířené EU hrát. Tradiční jistoty padly a mnohé „rodinné stříbro“ ztratilo svůj lesk – kdo z mladé generace bude za několik let s jistotou vědět co bylo ČKD, Jawa, Poldi a řada dalších? Naše země neoplývá surovinovými zdroji a nemůže na nich tedy svou prosperitu postavit, diskutuje se proto
nejvíce o dvou možných scénářích, které lze zjednodušeně popsat: budeme buď „kvalifikovanou montážní dílnou EU“ nebo se staneme „inovačním tygrem regionu“. První scénář je většinou (emotivně) považován za ponižující a degradující, ale rozhodně by byl lepší než volba ambicióznějšího scénáře druhého bez vytvoření podmínek pro jeho realizaci. Tento příspěvek diskutuje potenciál České republiky založit svou ekonomickou prosperitu na využívání nových znalostí a inovacích a porovnává tento potenciál s vybranými státy současné EU a s některými dalšími kandidátskými zeměmi. Diskuse je vedena v kontextu snahy Evropské unie stát se v průběhu první dekády 21. století nejdynamičtější světovou znalostní ekonomikou1.
Rozšířená Evropská unie – ambiciózní projekt Evropská unie se postupně rozšířila na 15 členských států, současný projekt je co do rozsahu a počtu nových členů historicky nejrozsáhlejší – v květnu roku 2004 se předpokládá vstup 10 kandidátských zemí včetně ČR, další dvě země (Bulharsko a Rumunsko) dostanou zřejmě příležitost v roce 2007, přístupové rozhovory s Tureckem dosud nezačaly. Rozšíření EU bude mít významné ekonomické, sociální i politické důsledky, mezi které patří například vytvoření velkého společného trhu s téměř půl miliardou spotřebitelů s vysokou kupní silou, vznik nových pracovních příležitostí (a nejsou to zdaleka jen nové úřednické posty v Bruselu), usnadnění mobility pracovních sil a kapitálu, faktické ukončení poválečného rozdělení Evropy i posílení významu EU jako světového hráče. Je otázkou přístupu k jednotlivým důsledkům, v jaké míře mohou být vnímány z hlediska občana ČR pozitivně nebo negativně, úlohou tohoto příspěvku není se takovými úvahami zabývat. Podstatnější je posoudit, jakou úlohu může naše ekonomika – naše výrobní podniky a organizace poskytující služby - na rozšířeném evropském trhu hrát, jak se můžeme prosadit v konkurenční soutěži, k jaké roli máme předpoklady a jaké jsou vytvořené (vytvářené) podmínky pro uplatnění na trhu rozšířené Evropské unie.
1
„znalostní ekonomika” = ekonomika založená na využívání znalostí (knowledge-based econmy), v českých mediích se ujal název „vzdělanostní ekonomika“, který, striktně vzato, neznamená totéž
2
Evropská unie si stanovila na zasedání Evropské rady v březnu 2000 v Lisabonu nemalé strategické cíle, které lze shrnout do následujících bodů: •
do roku 2010 se stát dynamickou globálně konkurenceschopnou ekonomikou založenou na využívání nových znalostí;
•
zachovat principy udržitelného ekonomického rozvoje;
•
vytvářet dostatek nových kvalitních pracovních příležitostí;
•
zachovat princip sociální soudržnosti.
Dosažený pokrok byl následně hodnocen na zasedání Evropské rady v březnu 2002 v Barceloně s těmito hlavními závěry: •
k dosažení strategického cíle globálně konkurenceschopné znalostní ekonomiky je nutno posílit výzkum a vývoj a podpořit uplatňování inovací;
•
EU ve výdajích na výzkum a vývoj zaostává za svými hlavními konkurenty (USA a Japonsko) a tento rozdíl se stále zvyšuje;
•
úroveň celkových výdajů na výzkum a vývoj je třeba zvýšit do roku 2010 na 3% HDP2;
•
výdaje soukromého sektoru na výzkum a vývoj by se měly do roku 2010 podílet na celkových výdajích ze dvou třetin (2% HDP).
Soukromý sektor se přirozeně neřídí doporučeními Evropské rady, do výzkumu a vývoje investuje s cílem dosáhnout zisku, který musí být dostatečně vysoký, aby vyrovnal dílčí neúspěchy a ospravedlnil investiční rizika. Pro stimulaci soukromého sektoru k vyšším výdajům na výzkum a vývoj proto Evropská rada doporučila státním administrativám vytvářet a rozvíjet soustavu přímých i nepřímých (např. daňové úlevy, státní garance, podpora rizikového kapitálu) finančních nástrojů a pobídek3. Postavení EU ve výdajích na výzkum a vývoj ilustruje následující obrázek, do kterého jsou pro srovnání zařazeny i údaje pro ČR, Maďarsko a Polsko.
2
z 1,9% HDP v roce 2000 plné znění barcelonského dokumentu „More Research for Europe – Towards 3% of GDP“, COM (2002) 499, je k dispozici na adrese: http://europa.eu.int/comm/research/era/listcom_en.html
3
3
0,70
3,5
Celkem
0,53
2,5
% HDP
Stát
0,60
0,59
0,50
0,43
2
0,40 0,36
1,5
0,29
0,30
0,29 0,20
1
0,20
podíl stát / celkem
3
0,10
0,5
0,00
0 Česko Maďarsko Polsko
Finsko Japonsko
USA
EU
Celkové a státní výdaje na výzkum a vývoj v roce 1999 (zdroj: OECD, 2001) Obrázek rovněž ilustruje výrazné investice do výzkumu ve Finsku (3,25% HDP s přibližně třetinovým podílem státu), silně převažující soukromé investice do výzkumu v Japonsku (80% z celkového objemu) a naopak dominantní podíl státu na investicích do výzkumu v Polsku (soukromý sektor jen 41%). V České republice jsou (ostatně jako ve všech kandidátských zemích) celkové investice do výzkumu poměrně nízké (1,21% HDP) nicméně podíl soukromého sektoru byl v roce 1999 výrazný (57% z celkového objemu). Nárůst zaostávání EU v investicích do výzkumu názorně dokumentuje další obrázek. EU USA Japonsko Česko Finsko Řecko 0
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
celkové výdaje na VaV - roční růst % (1995-2001)
Dynamika investic do výzkumu (zdroj: European Commission a RVV ČR, 2003)
4
Velmi nízká dynamika (nárůst) výdajů na výzkum v EU je nejvíce alarmujícím faktorem a důvodem lisabonských doporučení. Pozoruhodná je snaha Řecka prosadit se ve výzkumu podporovaná výrazným navýšením souvisejících investic. Údaje pro Českou republiku jsou optimistické pouze zdánlivě – obrázek zachycuje vývoj pouze do roku 2001, situace v navazujících letech je podstatně horší, jak bude ukázáno dále v tomto příspěvku.
Situace v České republice Veřejné prostředky na výkum a vývoj Jednou z deklarovaných priorit České republiky je rozvoj znalostní společnosti společnosti jejíž pokrok a rozvoj je primárně založen na tvorbě a využívání znalostí4. Česká republika se rovněž oficiálně přihlásila ke strategii Evropské unie v oblasti výzkumu, tj. i k záměru růstu veřejných prostředků vynakládaných na výzkum s cílem dosáhnout postupně do roku 2010 úrovně 1% HDP. 0,65
0,6
veřejné výdaje na výzkum, % HDP
0,6
0,59
0,58
0,54
0,55
0,55
0,55
0,55
0,52 0,5
0,48 0,46
0,45
0,45
0,4 0,4 0,36
0,35
0,35
0,3 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006
Veřejné výdaje na výzkum v ČR v letech 1993-2003 s výhledem na období 2004-2006 (zdroj: Analýza výzkumu a vývoje ČR 2002 a RVV ČR) 4
Usnesení vlády ČR č.662 ze dne 7.července 2003
5
Slibný vývoj veřejných prostředků vynakládaných na výzkum v druhé polovině devadesátých let byl v roce 2001 přerušen a pro roky 2004-2006 se předpokládá stagnace výdajů na hodnotě 0,55% HDP5. Důvodem je zejména reforma veřejných financí, která si vyžádala řadu restriktivních opatření napříč rozpočtovými kapitolami. Velmi nepříjemným důsledkem rozpočtových restrikcí a snahy posílit příjmy státního rozpočtu je rovněž zablokování diskuze o zavedení daňových úlev pro podniky, které investují do výzkumu. Tím se nutně sníží zájem a možnosti soukromé sféry zvyšovat investice do výzkumu ve vlastních i externích výzkumných institucích. Reforma veřejných financí, která je založena na plošném krácení všech výdajů včetně těch, které potenciálně zvyšují budoucí produktivitu je kontraproduktivní a ve svých důsledcích sníží konkurenceschopnost české ekonomiky a životní úroveň obyvatel. Země, které rovněž provádějí reformu veřejných financí (např. Rakousko a Německo) naopak výdaje na výzkum zvyšují. Země, které jsou velikostí své ekonomiky srovnatelné s ČR a které před časem v obtížné ekonomické situaci posílily výdaje na výzkum a vývoj (např. Finsko a Irsko), jsou nyní v čele mezinárodních srovnávacích tabulek sledujících ekonomický růst a prosperitu.
Inovační potenciál České republiky Pravidelné vyhodnocování inovačního potenciálu v zemích Evropské unie doplnila Evropská komise v roce 2002 i údaji o kandidátských zemích6, situací ve vybraných zemích (včetně České republiky) v oblasti inovací se zabývala i specializovaná studie Evropské komise7 a některé další práce8. Ve všech případech je konstatována obtížná přístupnost relevantních dat v kandidátských zemích, kde je shromažďování statistických dat z oblasti inovací buď v počátcích nebo dosud nezačalo. Souhrn publikovaných 5
výdaje předpokládané pro léta 2004-2006 odpovídají situaci v srpnu 2003, tj. před schválením státního rozpočtu 6 European Innovation Scoreboard 2002, CORDIS Focus, http://trendchart.cordis.lu/ 7 Innovation Policy Issues in Six Candidate Countries: The Challenges, European Commission, DG Enterprise, EUR 17036, Brussels, 2001 8 např. Radoševič S., Assesing Innovation Capacities of the CEE Countries in the Enlarged European Innovation System, přednáška na semináři CIPRE, Budapešť, říjen 2002
6
informací vede k vytvoření čtyřech skupin inovačních indikátorů (Porterův inovační model): 1. Absorpční kapacita - výdaje na vzdělání, absolventi VŠ v inženýrských a přírodovědných směrech, podíl populace se vzděláním 3.stupně, rozšíření celoživotního vzdělávání. 2. Výzkumné a vývojové zdroje - výdaje na výzkum (veřejné i soukromé) jako %HDP, patentová statistika, zaměstnanost ve výzkumu jako podíl celkové zaměstnanosti. 3. Komunikační indikátory – uživatelé internetu (% populace), výdaje na informační a komunikační technologie. 4. Uživatelská sféra – index spotřebitelských cen, registrovaná nezaměstnanost, podíl přímých zahraničních investic na HDP, podíl exportu na HDP, vybrané burzovní údaje. Relevance některých inovačních indikátorů může být diskutabilní stejně jako jejich úplnost. Pro základní odhad inovačního potenciálu jsou však postačující. Zjištěné hodnoty jednotlivých indikátorů umožňují vyhodnotit příspěvky výše uvedených čtyřech skupin k „národní inovační kapacitě“, která je dána jejich součtem. 6
S FIN
4
IRL
inovační kapacita
2 A 0
HU
I
SI
CZ EE
E
-2
LV LT PL SK P EL BG
-4
RO -6
Národní inovační kapacity vybraných evropských zemí (zdroj: Radoševič, 2002) 7
Obrázek zahrnuje 8 členských států EU a 10 kandidátských zemí. Průměrná hodnota inovační kapacity států EU odpovídá nulové ose. Některé státy EU (Itálie, Španělsko, Řecko a Portugalsko vykazují nižší inovační kapacitu než čtyři kandidátské země – Estonsko, Česká republika, Slovinsko a Maďarsko, jejichž inovační kapacita je srovnatelná i s Rakouskem. Tradičně dobře jsou umístěny severské státy (Švédsko a Finsko) a jedna z nejdynamičtějších evropských ekonomik – Irsko. Není překvapující, že zvláště dobře si vedou zejména země, které i v obtížných časech restrikcí veřejných rozpočtů neváhaly investovat do vzdělání a výzkumu, jak bylo ukázáno v předchozí sekci. Pozice České republiky v obrázku je jistě solidní, ale nelze ji přeceňovat. Podrobnější analýza příspěvků vybraných inovačních indikátorů je již podstatně méně optimistická.
Absolventi inženýrských a přírodovědných oborů (20-29 let)
150 Výdaje na ICT /HDP
Populace se vzděláním 3.stupně
100 Zaměstnanost v mid-tech sektoru
Domácí přístup k internetu/populace
50
0 High-tech rizikový kapitál/HDP
High-tech US patenty/populace
EPO patenty/populace
Zaměstnanost v high-tech sektoru
Výzkum – veřejný sektor/HDP
Výzkum - soukromý sektor/HDP
Relativní pozice ČR pro vybrané inovační indikátory, EUprůměr = 100 (zdroj: Evropská komise, 2002)
8
Situace v ČR je porovnána s průměrnými hodnotami inovačních indikátorů zemí Evropské unie. Z porovnání plynou následující závěry: •
K poměrně vysoké hodnotě inovační kapacity České republiky přispívají zejména výdaje na informační a komunikační technologie (ICT) a vysoká zaměstnanost v sektoru „mid-tech“ (tj. v oborech s nižší intenzitou výzkumu). Otázkou zůstává, jak a pro jaký účel jsou pořizované informační a komunikační technologie využívány.
•
Solidní hodnoty mají inovační indikátory pro zaměstnanost v high-tech sektoru (obory s vysokou výzkumnou intenzitou), pro výši veřejných prostředků na výzkum a do jisté míry i indikátor pro investice soukromého sektoru do výzkumu. Zde je třeba poznamenat, že obrázek ještě nezachycuje současné negativní trendy zastavení růstu veřejných prostředků na podporu výzkumu v České republice.
•
Alarmující jsou indikátory ukazující nezájem mladé generace o studium přírodovědných a inženýrských oborů a dokumentující nízký podíl populace se vzděláním 3.stupně. Nedostatečný počet studentů může indikovat kromě určitých módních vln a ekonomických vlivů i tušenou skutečnost, že ne všechny vysoké školy reagují dostatečně pružně na změněné požadavky pracovního trhu, který otevírá zajímavé pracovní příležitosti v nových oborech.
•
Zanedbatelně nízké jsou inovační indikátory vyjadřující počet US a evropských patentů. Nízkou intenzitu patentování lze v České republice pozorovat zhruba od poloviny 90 let. Příčiny jsou různé – probíhající privatizace podniků, nákladnost patentování v zahraničí a nízká motivace výzkumných pracovišť ke spolupráci s průmyslem a stále neukončené pokusy o zavedení patentu Evropského společenství.
•
Velmi nízký je i indikátor vyjadřující zapojení rizikového kapitálu do rozvoje high-tech firem. Rizikový kapitál považuje v ČR investice do high-tech obecně za málo atraktivní a vysoce rizikové a dlouhodobě investuje spíše do mid-tech firem s vysokou perspektivou růstu. Dalším důvodem pro malé zapojení rizikového kapitálu je nutnost úzké specializace fondu na jednotlivé high-tech obory a to je při malém trhu České republiky (a tím nízkém počtu high-tech
9
firem) nerentabilní. Investice do ranných fází firemního rozvoje typu „business angels“, které jsou v zahraničí poměrně časté, se v České republice dosud výrazněji neuplatňují.
Závěry a doporučení Jak tedy odpovědět na otázku zda naše podniky uspějí na trhu rozšířené Evropské unie? Česká republika má nesporně ve skupině kandidátských zemí dosud solidní výchozí pozici k tomu, aby se k prosperitě vydala cestou „znalostní ekonomiky“. Podrobnější analýza však ukazuje, že ČR může tuto pozici snadno ztratit protože systémové podmínky, které rozhodující mírou určí vývojovou trajektorii nejsou zdaleka optimální. V ČR je přitom již prakticky vyčerpána primární skupina zdrojů pro ekonomický růst – většina neefektivních podniků byla uzavřena (zanikla), privatizace klíčových podniků je až na výjimky ukončena. Pro úspěch ČR v kohezní periodě (od vstupu do plného funkčního začlenění do EU) je bezpodmínečně nutné podpořit vznik a rozvoj další skupiny zdrojů založených na vzniku, rozvoji a využití znalostí. K dosažení tohoto cíle lze formulovat následující závěry a doporučení: •
Politickou podporu rozvoji znalostní společnosti dokazovat skutky, nikoliv jen deklaracemi při při tvorbě programů politických stran.
•
Zvolit ofenzivní strategii restrukturalizace výzkumné základny a vzdělávacího systému – více přihlížet k ekonomickým a sociálním potřebám země.
•
Vypracovat inovační politiku ČR a na základě zevrubné analýzy prioritních ekonomických a sociálních potřeb rozpracovat tuto politiku do realizačních opatření.
•
Směřovat k „barcelonskému cíli EU“, tj. do roku 2010 investovat do výzkumu celkově 3% HDP (z toho 2% z privátních zdrojů).
•
Vytvořit a rozvíjet systémové podmínky pro stimulaci privátních investic do výzkumu, včetně zavedení nástrojů nepřímé podpory (zejména daňové úlevy).
•
Zaměření výzkumu financovaného z veřejných zdrojů pravidelně konfrontovat s ekonomickými a sociálními potřebami společnosti s cílem soustředit významnou část veřejných prostředků do národních výzkumných priorit.
10
•
Posilovat a podporovat kooperační vazby mezi výzkumem financovaným z veřejných zdrojů a průmyslem.
•
Podporovat vznik a rozvoj malých a středních podniků s podnikatelskými aktivitami založenými na využívání znalostí (inkubátory, spin-off mechanismy, finanční nástroje).
•
Posilovat mezinárodní spolupráci ve výzkumu a vývoji, zjména začleňování ČR do evropského výzkumného prostoru.
Pokud se alespoň část těchto doporučení podaří uskutečnit, je rozvoj znalostní ekonomiky v ČR velmi pravděpodobný a české podniky budou mít dobrou šanci na rozšířeném trhu Evropské unie uspět.
11
