Pocit
1995-2001
ÚSMĚV
Miro barval’ipen nane andr’oda, so il’om, al’le nandr’oda, si diňom. Nejsem bohatý tím, co jsem nashromáždil, ale tím, co jsem rozdal. ROMSKÉ PŘÍSLOVÍ
/1
Napíšu ti stromy... Napíšu ti stromy jen tak letmo rukou upletu ti z dlaní růži bílosmutnou povím já ti příběh o paní a smrti o srdíčku co se pod kameny drtí uvidím ti zámek bez klíčů a oken milovat se možno možná taky zmoknem uslyším ti sovu která chodí krokem která na nás mrkne jen tak jedním okem ucítím tvou lásku přímo na tvé kůži napiju se dechem touhou po tom muži daruji ti srdce jediné jako v pohádce a když né... zkamením.
/2
Nemocní Pot ti stékal po tváři, oči zvadly, teploměr ukazoval třicet sedm dva, a to je u tebe, to je u tebe hodně. Ležel jsi sám uprostřed mlhavého podzimu, ležel jsi nemocen a ležel jsi se mnou a já se tvé nemoci vůbec nebál a miloval se s ní. Tvůj pot mi stékal po tváři, tvé oči se na mně smály, dva nemocní se milovali a do oken ťukal déšť.
/3
Bez zeptání Napiš mi hmatem napiš mi psaní napiš mi co říká se zcela bez zeptání. Napiš mi srdcem napiš mi lačně napiš mi co chtěl bych dát tobě, nakrátko, ne věčně. Napiš mi chlapče, napiš mi slůvka napiš mi vůni napiš mi chtění. Zacinkej zvoncem vyslov má přání proveď to co chtěl bych já tobě a bez zeptání.
/4
Očičí hra Prej že brouzdati se ve tvých očích jest přísně zakázáno, a tak a tak a tak brouzdám.... Občas i ty, když zrovna klopím zraky, zlehýnka zabrouzdáš. Zvláštní, vždyť miluješ ženy. Vídám tě každý den, jednou jsi muž a někdy dítě, ne, tohle, tohle není sen, a kdyby byl pak líbal bych tě, ne z lásky, jen, jen, jen tak, od radosti mé roztomilé malé dítě.
/5
Služební cesta Je nádherný den pestrobarevného podzimu, nad potoky se vznáší mlhovaté opary a listí prší – padá na vlhkou asfaltovou silnici vedoucí někam na sever. Obrazy za oknem auta někdo rychle mění, z polí letí křehká vůně hlíny, podobná vůni tvých vlasů, dotýkám se na dálku stromů a cítím tepot jejich srdcí, cítím jak jsou bezbranní, když mají zavřené oči a spí. Jako ty. Vítr mi fouká kravatou, ráno jsi ji vázal, procházím se městem, ve kterém jsi se narodil a celý den jsi takto se mnou, jako ten uschlý list, který jsi v Brně zvedl ze země a který teď leží za předním sklem. Chce se mi pčíkat (semínka květin odlétají na jih), ale nemám kapesník,
/6 zapomněl jsi mi ho dát, když jsi mne ráno oblékal. Čas utíká a letí, během dne se podzim mění v zimu, jedu stodesítkou a těším se na teplo tvého já.
/7
Báseň místo polibku Božínku, jak já bych trojčil, upletl bych věnec z lučních kvítků a posadil bych ti ho na hlavu. A lidem na ulicích po troškách rozdával bych doušky mléka a návod jak tě milovat. Božínku, vždyť praskaj teploměry, i když obloha šedě visí nad městem, božínku, ty pláčeš, snad né radostí? A k svátku, to už vím, složím ti Smetanovu Vltavu.
/8
Poštovní schránka Každé ráno se já těšívám, že do schránky se podívám, že si z ní něco vylovím, rybu nebo třeba sušenky, a taky že odpovím na dopis od Lenky. Ale jak se zdá ač pošťačka to dávno zná nacházím stále jen barevné prospekty od firem.
/9
Ráno – večer – ráno... Já ještě v peřinách a on se ozývá, sedm na hodinách, moc času nezbývá. Udělat pár kliků, obléct se do slipů, vyčistit zoubečky, uklidit ze stolu chlebové drobečky. Zamknouti klíčem byt, celý den nezlobit, i když bus nejede usmát se na sebe, těšit se že večer zas hup do té postele.
/10
Omluvte, prosím ... Lidé jsou vlakům podobní, někdo je rychlík, někdo osobní, v dalším zas chrupkaj spáči, ale ať je to jak kdo ráčí smrtka si každý vlak dožene, a ne že ne! Každá tahle smutná dáma spěchá, další duší hnána, leč někdy kosu marně tasí, z ampliónu nad postelí jeho hlas jí hlásí: (poslouchá ta lady v bílém saku) ”Omluvte, prosím, zpoždění vlaku”. Lidé jsou vlakům podobní – někdo se před smrtí ukryje zavčas, někdo zas poctivě přijede načas.
/11
Láska zamotaná Vnímám: ulpělá vůně metr osmdesát nad úrovní chodníku, YSL – JAZZ, parfume pour l’homme. Vnímám: sedíme u piva a kecáme, o všem možném, i o ženách, ale bez nich, jemu občas chybí, mně ne. Vnímám: taky se těším, taky pláču, taky mi občas nechutná maso, chybí peníze a ujede vlak, taky zajdu do kina a štve mě, že nemohl jít se mnou. Vnímám: musím se smát vtipům na teplouše. Vnímám: tajně pozorovat je víc než milování, a ten jeho usměvavý kukuč! Vnímám: věřím v nesmrtelnost myšlenek své babičky. Vnímám: toužím po klidu, po klidu s ním, vedle něj a pro něj,
/12 klid je směs mna a oňho a kombinace času a spousty dalších ingrediencí. Vnímám: nerad vařím bez receptu, ta láska je ale zamotaná....
/13
Dadské neznámo je Bůh Jaké vlastně mraky uzříš uvnitř jeho těla? Špatná myšlenka je zmizet dovede. Je hodný či zlý? Má ségru? A dovede hrát volejbal? Umí mluvit? Umí psát? A má rád karneval? Je tu, jede vlakem a je sám, víc nevím, myšlenka si mraky tvoří sama, ale přece jenom, kdyby tak mluvil a řek’ mi vše, to nač se ptám. I když vlastně radši né, vždyť dadské neznámo je Bůh.
/14
Za školou Úsměv toho kluka jaro vysvléklé do naha, do nozder sajem vlahý vzdech, první překážka se těžko zdolává. Já vím, ty víš a oči touží, na zdech stíny splývají, přezrálé slunce ostychem puká a na zem padá hmota mazlavá
/15
Dáma v jedné ulici V ulici tenký podpatek, a kdyby jeden, byly dva, na další zvuky prostor nezbývá. A klapají si potají, oni totiž cestu domů poznají, a tak si jeden, druhý, pravý, levý, na celou ulic klepají. Najednou, další klep už nepřišel, podpatek se ulomil, ten druhý naráz ticho uslyšel a stromy v blízkém okolí v korunách šeptat začali. Nebyli truchlící a nebylo vůbec smutno, protože na truc tomu šeptání ozvalo se ulicí klap, nic klap, nic, klepání.
MRAK
Když jsou týráni, instinktem zvířete vědí, že to nemůže trvat věčně. EGON BONDY: INVALIDNÍ SOUROZENCI
/16
A dny se ztrácí A dny se ztrácí v mlze za oknem tramvaje. A smutní ptáci nakreslení prstem do prachu říms létají vzduchem, a kamsi jdeš a nevíš kam a proč, taky ne. A prostá slova zní ti v duši nemiluju A ptáci dolétali kdosi nased’ a usmál se lidem do útrob. A smál se pořád a smál se stále jakoby za muže měl krále ten mladík z ranní tramvaje, a den už nestál, den se rozešel tím tempem pomalého doufání.
/17
Nejistota Nemůžu spát, nemůžu chodit městem jen tak, nemůžu přemýšlet, nemůžu se smát, já nemám pevnou zemi dole pod nohami. Asi tě kluku začínám mít rád. Necítím černě, necítím bíle, jen šedošedá neforemná chvíle, ach bože, jen ať dlouho netrvá.
/18
Nevím Nevím a kráčím sám a sám nikoho nikde nikdy nepotkám. Poušť je dlouhá a taky zlá, a proto – až přijdu tam, kde rostou růže, kde občas člověk bývá sám, tam, kde je liška, studna a i had, sám nevím, byl-li bych rád.
/19
Zlaté kapradí Ryba si bez vody klidně zahyne, lidé bez lidí se utrápí, černý mrak naráz se rozplyne to když k svátku dostaneš polibek a zlaté kapradí. Nešť svátek jednou do roka a dvakrát do dvou let, chceš rybám vodu odpírat a dál vlakem k smrti se vést?! Kapradí již uvadá, zlatavou barvu bere čas, což takhle nalézt ji třebas v někom z nás ...
/20
Kluci Kmen Uwa na okraji Kolumbie kmen Uwa v deštném pralese nezná války a žije v míru zná všech rostlin taj i sílu. Růže jak kluci, kluci jak růže, Žlutější než záře polibku, Černější než vůně tvého ohanbí, Modřejší než vlnovité pohyby našich těl, Zelenější než dvě vyválená trička v polední trávě, Červenější než krev zápěstí Bělejší než sperma v mých ústech Bělejší než vlasy osamělých starců, Barevnější než duha klučičího těloběhu, kluci jak růže, kluci jak růže. Pro kmen Uwa jedna kytka na nic není, přinesli ji s sebou křesťani, je malá, bílý květ a hezky voní, jen žádné rány nezahojí.
/21
Duhová kulička Obrazy žluté pro kolemjdoucí derou se z lamp a ulic nade stromí. V té mlze všehochťoucí pláč tuhne na rtech a hrany oblí. Užíráš srdce vzpomínkami, hledáš ztraceného kluka po kapsách. Ale ten už tam dávno není, tak jako duhová kulička od pradědy.
/22
Kdyby Kdyby láska měla křídla létal bys, nepřipoután tím lačným chmatem klukům do rozkroku. Kdyby nebylo to cosi, co ti obrátilo srdce, vodil bys neposlušného caparta na písák a byl přísnej táta. Kdybys tak mohl chodit po římském nábřeží s moudrým učitelem a mohl být šťastným z touhy po poznání a přízní toho muže. Kdyby tady tak byl on, kterého neznáš, kterého hledáš a kterého nikdy nenajdeš.
/23
A na scestí dvou cest A na scestí dvou cest u stromu, který čeká marně, potkal jsem mlhu čistou jak srdce a vonící hladkostí (tvé) kůže. A dal jsem se cestou až k řece, tam co žije pstruh, který nejde ulovit....
/24
Marné milování Pod kůží červi bolesti nenajdou nic, ani maso, ani svaly, z očí minerály odpadaly a migréna v hlavě pod palbou myšlenek, citů, rozchodů a stání to věčné proklínání, to bych odpřisáh’, že Bůh byl zdrogován, když hmotou byl povolán stvořit zelený a krásný sad. Na dně tě i vítr pevně drží, slunce hmatem dolů nedosáhne, k smrti se dostat poznenáhle jen chytni se pevně k tomu stěžni ouzko penisu je mému dřevěnému a pláč a kluka přidej k listí října měsíce a k studánce pojď, napij se, voda je ke tmě noci hluchá.
/25
Stejně jako kometa Na protějším kopci zakřikal páv, třepeták vábivý, slepě jsem kráčel zaklet zvukem, dotknout se ohně, o to já jsem stál. Na kopci zbyl jen stín lesklý a zářivý jako touha, čekal jsem, že objeví se snad, ale on jen mávl křídlem a křikl: ”vždyť jsem pták!”
/26
Osminka osminky Lidé jak vlaky bez kolejí se míjí srdce touhou slábne a žalem sílí jak prázdný hmat rukou vedle sebe bezmocně hledí oči ve své cele prach lásky zvony znovu rozcinká z celého kluka zbyde jen osminka.
/27
Neprošel muž sítem svého přítele Byla noc a slova se zajíkavě drala pomalounku z úst, jakoby tušíc dopředu, že spálí přátelství. Slova se utápěla ve víně červeném jak touha ohně, ohně příliš velikého na to, aby moh’ být uhašen. Nezbylo nic a ticho má svou čestmírovskou ozvěnu.
/28
Na mnoha místech Na mnoha místech stojí stoleté lípy, pod nimi pryčny, pivo, klídek a smích. Na mnoha místech řadí se staří před cestou do nebe a myslí na nemoce. Na mnoha místech padají suché květy stromů do šedých vlasů a umírají.
/29
Povodeň Knihy plavou, nábytek, peřiny, i můj dům, pláč za minulost, za vzpomínky uchované ve starých fotografiích, v dopisech od prima kluků... Nahý pláču na břehu jezera, kde dříve byla sámoška a parkoviště, a kusy mého srdce se potápí na dno řeky, do hnědavého bahna odněkud ze severu. Já se obnažilo na kost, bezmocně kouká, bez – moc – ně ...... Nepatrná neviditelná naděje zachránila v té chvíli mne a tuto báseň.
/30
Taková doba Krev, napůl zatažené šraňky, zapadající slunce zrcadlí se po pokoji, víno, semeno, rychlost. Kam odešli skřítkové?
/31
Děděčci dědečků Ve vlasech si neseme básně lidí, kteří žili. Pro někoho střípky bezcenné, pro pár dalších nafoukaný plevel, býlí. Jsme jenom kopie dávných lidí, kteří žili, jejich svit z nás nikdo nesmyje, ba ani jejich stíny.
/32
Jen jako Za oponou doknutelno a skrze ni jemná mříž, hra – tragédie, současno, doba něco po poledni, učitel a žáci a jeho oči, příliš výmluvné. Za oponou jas a třpyt píseň overturou rozehraná, krok zpět, smrt je na dosah krok tam, lidé tragédii tleskají. Vždyť je to jen herec, loutka, sen, vždyť je to jenom jako.
/33
Než první setkání Černoocí kluci procházejí městem, světla stínů rozházená po dlažbách, listí stromů dvojjaká touha spadla na zem a sákne pláčem, obrazy kreslí noc hvězdami a starý muž brblá u nádru, šak dycky ňák bylo a ňák bude. Vesnice blikají v polích, dlouhé kovové nic plné smutku letí kolejemi, návraty těžší jsou než..... než první setkání.
/34
Třeba poslední Jako pravítko se šineš ulicemi lapaje po dechu, déšť si pláče, truchlí nad tvou kostní dření, spěcháš domů, do svého prázdna, kam taky jinam, ukrýt se, vybrečet, schovat se a umřít. Hlavně dát si kafe, třeba poslední.
STROM
Pravda na úpatí hor přestává být pravdou na jejich vrcholech. ROMAIN ROLLAND
/35
Podzim Morseovka mraků psaná po obloze, letos si už slunce svítí na dluh, jedeme bezlidnou krajinou a od Kuřimi bzučí silnice. Poslední načančaná šou před zimou, plody jabloně při dopadu křupou a ostružiny z úst do úst láskou chutnají. Zelené listí žárem spaluje se do žluta, někde i hlinkou hoří les, dávám ti jablko a ty rukou necukneš a kvasící víno hledí ti z očí.
/36
Prší Příroda se umejvá, listí stromům ubejvá, prší........ Kapky džezují mi do deštníku, být tak hezky, neměl bych tu kliku, že prší..... .... ... . . ...... Chtěl bych býti bohem taky, prší... ... ..... ...... ............................. umět plnit a spouštět mraky, prší..... .... ... . . ...... ..... .... ... . . ...... mraky houstnou, světlo slábne, stmívá se a k tomu krásně prší.......... prší.......... prší.......... prší..........
/37
Tráva Šustity šásty šuašů. Životem odumřelá klepotá, šepotá slzičky na kláscích. Šauan ešen šákes šííí. Klaní se větru ó vichře vznešený a klepotá a šepotá své Šepatan šá šákiš šeborá, vyschlá upovídaná. Jak nezlomná vůle trčí hrdě ze sněhu v barvě čistě hnědé a klepotá a šepotá...
/38
Polní Javory podél třese se sychravem hřbet sypaný jíním, které rozlezlo se po kraji jako mor. Kloní se blatí a voní jako když do mlhy namícháte umírání. V souputi s poli dýchá a žije javory podél.
/39
Jabloň V půli noci mraky zmizely, a to jabloň probudilo, chtěla umřít ve spánku, a teď svítil měsíc. Nic mu nevyčetla, ani mrakům, člověk který umírá sám na sebe nevyčítá. Zbylé jabloně tiše oddychovali, byla jasná noc, první po upršeném večeru, tesklivě tichá a průzračná. Na jednom místě stála nehybně smutná jabloň, a styděla se umřít.
/40
Ranní mlha Ranní mlha stáhla kouř do údolí a krvavé listy (lepkavé jak láska když se bortí) přilepila lepem podzimu na povrch aut i cest a do tváří lidí naroubovala chuť padaných jablek, planých a trpkých (zahořklých jako milování bez srdce). Lidé se drží usínavého ptactva toho úsměvu z mála když do trávy padá déšť a na okénko klepe zima lezavá.
DĚTI
Vyměním dentální protézu totální, zuby své nevlastní vyměním za vlastní JÁRA DA CIMRMAN – VYMĚNÍM ZUBNÍ PROTÉZU
/41
Letadlo Aeroplán Anežka v hangáru už rok mešká. Opravit ji nikdo nechce, nepůjde to jen tak lehce, nemá žádná sedadla, a navíc, ztratila plán letadla.
/42
Opice Opice se živí jen krásným žlutým banánem. Loupaj si ho jako lidé, jenom šlupka po něm zbyde. Opice si bydlí v džungli, říká se to, a ne nadarmo, banány tam maj totiž zadarmo!
/43
... kousek slunce... Kousek slunce rád bych sál, leč stále stojím, strach z doteku snad mám, a v očích žal, že paprsky bych zacuchal.
/44
Kolo Jelo kolo kolem kruhu, nezbavilo se tím dluhů. Kolo mělo kolo koupené, ne jen jedno, prej hned dvě!
/45
Ztráta panictví Dřív měl odpor, pak už nic, šel se totiž zeptat odbornic.
/46
Přání kočičce Hodně mlíčka, hodně něhy, moc sluníčka o nedělích. Často lásku, méně hněvu, často taky namouvěru radost, smích a občas pláč, aby totiž život stál si zač.
/47
Lep surter kazkan Ostra trateka kíja fá ulepon bódis odredó sečeře pojon kuksajá nepter, jena nepter fatiró. Kuliněk elbo fazerete mantra san dejbo kalmin Jujda, keskevíde keskevíde olelé. Majanas trateka kíja fá mimitra ozfo mojeno zum anodis, zum kuksajá lep surter kazkan akrejmó!
/48
O medvědech Jsou to ale nezbedi naši malí medvědi, sedí si, ani nevědí, že na zadku maj chlupy do hnědý. No jo, ale až přijdou na to, že lehce vcelku vzato lze ty chlupy obarvit, pak možná každý medvěd chtěl by zadek na blond mít. A až první myslivci oplici či střízlivci ten žlutý zadek trefí, to pak zbylí medvědi hned navzájem si povědí, že zadek jest lépe míti do hnědý.
