UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA SOCIOLOGIE A ANDRAGOGIKY. Veronika Hybášková AKTIVNÍ STÁRNUTÍ

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA SOCIOLOGIE A ANDRAGOGIKY

Veronika Hybášková

AKTIVNÍ STÁRNUTÍ Active aging Závěrečná bakalářská práce

Vedoucí práce: PhDr. Naděžda Špatenková, Ph.D. Olomouc 2010

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně pod odborným vedením PhDr. Naděždy Špatenkové, Ph.D. a uvedla v ni veškerou literaturu a ostatní zdroje, které jsem použila.

V Olomouci dne ………………….

…………………………... vlastnoruční podpis

Na tomto místě chci poděkovat paní PhDr. Naděždě Špatenkové, Ph.D. za její cenné rady a odborné vedení, které mi při psaní mé závěrečné bakalářské práce poskytla.

OBSAH ÚVOD ......................................................................................................................... 5 1. VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ ............................................................... 7 1.2. Stárnutí ...........................................................................................................................7 1.2. Stáří ............................................................................................................................. 12

2. AKTIVNÍ STÁRNUTÍ ....................................................................................... 16 2.1. Aktivní stárnutí jako program mezinárodních organizací ........................................... 17 2.2. Záměr programů aktivního stárnutí ............................................................................ 18

3. KOMPREHENZIVNÍ AKTIVITA ................................................................... 20 3.1. Fyzická aktivita ............................................................................................................ 21 3.2. Benefity a rizika fyzické aktivity .................................................................................. 22 3.3. Cíle a principy fyzické aktivity ..................................................................................... 27

4. PŘÍKLAD DOBRÉ PRAXE ............................................................................... 33 ZÁVĚR ..................................................................................................................... 38 ANOTACE ............................................................................................................... 40 POUŽITÉ ZDROJE ................................................................................................ 41 Seznam literatury ............................................................................................................... 41 Seznam internetových stránek .......................................................................................... 43

SEZNAM PŘÍLOH ................................................................................................. 44

ÚVOD V poslední době se stává velmi diskutovaným problémem tzv. demografické stárnutí populace. Už dlouhou dobu se mění věková struktura obyvatelstva a to tím způsobem, že stále větší podíl populace tvoří právě jedinci vyššího věku.1 Stárnutí se stalo celosvětovým trendem, který si vyžaduje určitá opatření a to zejména v oblasti postavení, stále rostoucího počtu starších jedinců, ve společnosti. Revoluční vývoj stárnutí od 20. století jasně směřuje k nezbytnosti efektivně a rychle reagovat na potřeby a nároky stárnoucí populace. Primárním cílem přitom zůstává podporovat zlepšování kvality života, aktivní účast stárnoucích jedinců na společnosti a zachování pohody a důstojnosti ve stáří. Otázkou však zůstává, jakým způsobem lze těchto záměrů dosáhnout. Jak zajistit starším lidem příležitosti k individuálnímu rozvoji a seberealizaci, rozšíření možností aktivně se podílet na společenském životě, přístup k potřebným informacím a vůbec jak jim zajistit možnost realizace vlastního potenciálu? Na tyto otázky se snaží reagovat řada institucí nabízejících převážně vzdělávací, tzn. psychické aktivity pro starší jedince. Předpokladem uspokojení všech těchto otázek je však dobrý zdravotní stav, který nelze utužovat pouze na principu psychického rozvoje člověka, ale musí zde být zapojen také aspekt fyzický. Veškerou aktivitu je totiž nutné chápat celostně, ve všech jejich významech a podobách. Tělesná aktivizace není založena pouze na zdravotních benefitech. Přináší také radost z pohybu, příležitosti ke komunikaci a sociální integraci a v neposlední řadě také rozvoj sebedůvěry v sebe sama. Může být také jedním z podnětů, který přispěje ke změně negativního obrazu starších lidí ve společnosti jako neproduktivních, neaktivních a v podstatě neužitečných.2 Ve své práci jsem chtěla poukázat na možnosti ovlivnění procesu stárnutí, čímž lze dosáhnout optimálního zdravotního stavu a pohody i ve stáří. Jednu z těchto možností představuje právě fyzická aktivita, na kterou jsem se rozhodla v práci zaměřit. Předmětem zkoumání mé práce bude tedy fyzická aktivita vhodná pro starší jedince a cílem mé práce bude zdůvodnit a charakterizovat význam pohybového rozvoje starších lidí a poukázat na jeho důležitost.

1

Srov. PETŘKOVÁ, A. - ČORNANIČOVÁ, R. Gerontagogika. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004. s. 7. 2 Srov. VIDOVIČOVÁ, L. – RABUŠIC, L. Senioři a sociální opatření v oblasti stárnutí v pohledu české veřejnosti. Praha: VÚPSV, 2003. s. 13

5

Předložená práce

je

rozčleněna

čtyř

do

kapitol.

V první

kapitole jsou

charakterizovány základní pojmy této práce: stárnutí a stáří, jejichž analýza je pro dané téma podstatná. Druhá kapitola pak zahrnuje výčet základních mezinárodních i národních organizací, zabývajících se tématikou aktivního stárnutí, charakteristiku jejich činnosti a některé významné dokumenty. Další část této kapitoly se věnuje úkolu, který by dané organizace a jejich dokumenty měly plnit. Třetí kapitola shrnuje principy přístupu k aktivizaci starších jedinců, ukazuje jednu z možných cest této aktivizace, fyzickou aktivitu, jejíž charakteristikou, benefity, riziky, cíli a principy se zabývá zbylá část tohoto oddílu. Poslední kapitolou je evaluace pohybového programu Letní škola aktivního stárnutí, pořádaného Univerzitou třetího věku při Univerzitě Palackého v Olomouci, a to na základě poznatků a informací, které tato práce obsáhla.

6

1. VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ 1.1. Stárnutí K vymezení počátku stárnutí a stáří je možné využít některého základního rozčlenění kalendářního věku, které stanoví věkové hranice, přičemž jejich dosažením je možno jedince zařadit do určité věkové skupiny, která však slouží, v důsledku velkých biologických i psychických odlišností jedinců stejného věku, spíše jako schematická pomůcka. Existuje řada jedinců, kteří se daným stanovám pro určité období života vymykají. Pacovský s Heřmanovou v souladu s tímto faktem poukazují na existenci jak dlouhověkých jedinců, tak jejich opaku, lidí předčasně stárnoucích. Jedni se i ve věku charakteristickém úbytkem fyzických i psychických sil těší dobrému zdraví a vitalitě a naopak druzí se potýkají téměř od dosažení dospělosti s prvními známkami stárnutí a problémy s ním spojenými.3 Periodizace kalendářního věku je tudíž velmi problematická. Vzhledem k cílové skupině této práce nás budou zajímat vymezení počínaje někdy od druhé poloviny dospělosti, kdy se začínají projevovat první viditelné příznaky stárnutí. V souladu s Příhodou můžeme uvést členění po patnáctiletých sekvencích. Sám píše, že: „Trvání jednotlivých období po dobu patnácti let není jen schematické; můžeme jej považovat za reálné dělení ve vývoji životního cyklu. Tento rytmus má patrně hluboký smysl, který se projevuje i sociálně ve výměně generací.“4 Toto dělení vymezuje první období od narození do 15 let (pubescence), druhé od 15 do 30 let (postpubescence a mecítma – zhruba od 20 do 30 let), třetí od 30 do 40 let (adultium), čtvrté od 45 do 60 let (interevium) a poslední stádium senia.5 Jednotlivá vymezení, pro tuto práci nejpodstatnějších věkových kategorií (45 – 60, 60 +), se kryje i s kategorizací věku dle Světové zdravotnické organizace.6 Právě období interevia je pro Příhodu obdobím, kdy začínají involuční změny převládat nad evolučními. Jak píše Kalvach s Ottovou, projevy stárnutí, neboli involuce jsou ale velmi „variabilní, vysoce individuální a věkový nástup změny

3

Srov. PACOVSKÝ, V. – HEŘMANOVÁ, H. Gerontologie. Praha:Avicenum, 1981. s. 16. PŘÍHODA, V. Ontogeneze lidské psychiky IV. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1973. s. 9. 5 Srov. PŘÍHODA, V. Ontogeneze lidské psychiky IV. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1973. s. 225. 6 Srov. http://www.emro.who.int/vip/pdf/gender_road_traffic_injuries.pdf= ze dne 1. 3. 2010. 4

7

funkce se liší i mezi orgánovými systémy (heterochronie).“7 Proto i vymezení samotného nástupu tohoto procesu je velmi složité. V zásadě se objevují dva přístupy. Jeden je zaměřen na stárnutí obecně, kdy je jeho počátek stanoven již narozením. Například Dienstbier poukazuje na to, že novorozenec se na jedné straně sice dále vyvíjí, ale začíná zároveň stárnout.8 Kalvach a Ottová považují za počátek involuce také narození, přičemž jeho pravý projev nastává s dosažením sexuální dospělosti.9 Druhý proud můžeme sledovat například ve vývojové psychologii. Ten je soustředěn na počátky involučních změn v organismu člověka. Novotná, Hříchová a Miňhová ho přiřazují do kulminačního období, které je řazeno mezi 20. až 60. rok života. Mezníkem je zde 45. rok, kdy dochází k postupnému ubývání fyzických a psychických sil, tedy stárnutí.10 Vágnerová uvádí 50 let jako styčný bod, který s definitivní platností znamená nástup procesu stárnutí. Svůj výrok potvrzuje poukázáním na výskyt zhoršujících se funkcí organismu, ale také na projevy prvních viditelných změn. Změny způsobené stárnutím navozují pro jedince novou situaci. Musí se začít vyrovnávat s úbytkem svých sil, kompetencí a naučit se vzhledem k tomu správně odhadovat své možnosti. „Stárnutí je spojeno s vědomím, že začal proces postupného zhoršování vlastní tělesné i psychické kondice, různých kompetencí i sociálního postavení a že jde o proces, který je neodvolatelný a nevratný. Starší člověk si uvědomuje, že jeho jistoty jsou velmi snadno ohrozitelné a že riziko ztráty možnosti užít si dosažené sociální pozice, prostředků i citového zázemí není zanedbatelné.“11 Tato definice ukazuje, že člověk vytváří složitý systém, v němž jednotlivé subsystémy: fyzický, psychický a sociální vytváří jednotný a dynamický celek. Stárnutí, jak uvádí Dienstbier, tedy neohrožuje jenom tělo, jeho orgány a funkce, ale i psychiku jednotlivce.12 Stárnutí můžeme tedy považovat za proces změn, kterým stárnoucí člověk nevyhnutelně podléhá. Co je ale příčinou těchto změn? Na to hledali odpověď již staří antičtí myslitelé jako Aristoteles, Hippokrates, nebo Galénos. Tyto představy

7

KALVACH, Z. - ZADÁK, Z. – JIRÁK, R. – ZAVÁZALOVÁ, H. – SUCHARDA, P. a kol. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, 2004. s. 67. 8 Srov. DIENSTBIER, Z. Průvodce stárnutím, aneb jak ho oddálit. Praha: Radix, 2009. s. 13. 9 Srov. Tamtéž. s. 67. 10 Srov. NOVOTNÁ, L. – HŘÍCHOVÁ, M. – MIŇHOVÁ, J. Vývojová psychologie. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2004. s. 57 – 58. 11 VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie II. Praha: Karolinum, 2007. s. 229. 12 Srov. DIENSTBIER, Z. Průvodce stárnutím, aneb jak ho oddálit. Praha: Radix, 2009. s. 15.

8

byly jednotně založeny na představě úbytku nějaké substance.13 Opakem pak byly teorie založené ne na deficitu, ale na soustavné akumulaci, například teorie lipofuscinu. Lipofuscin zde představuje určitou odpadní látku, kterou buňky nejsou schopny zpracovat. Lipofuscin, neboli „stařecký pigment“ se hromadí v lyzozomech. Tímto hromaděním lyzozomy ztrácí svou výkonnost a dochází k buněčné smrti. Tento proces probíhá ve všech buňkách našeho těla. Nejvýrazněji je ale pociťován u buněk centrálního nervového systému, hlavně hypotalamu, jehož narušení pak zpětně ovlivňuje stárnutí jiných orgánů. Jiná teorie stojí na principu autointoxikace. Jde o tzv. volné radikály, podle nichž je také teorie pojmenovaná, které jsou běžným produktem endogenního metabolismu. Stárnoucí organismus ale přestává být schopen všechny tyto volné radikály účinně odstraňovat, a tak dochází k řetězové metabolické reakci. Autoimunní teorie mluví o stárnutí jako o důsledku autoimunních procesů, které vytváří protilátky proti vlastním bílkovinám. V 1. polovině 20. století vznikla teorie rychlosti života. Délka života zde závisí na rychlosti, s jakou organismy vydávají energii. Podobně vysvětluje stárnutí i tradiční čínská medicína. V 60. létech přichází tzv. mutační teorie, kdy je stárnutí výsledkem somatických mutací, které mohou být jak spontánní, tak vyvolané prostřednictvím ionizujícího záření. 90. léta pak přinesla teorii genetického programu (apoptózy). Dle této teorie je stárnutí řízené genetickým programem. Buňky mají omezenou životnost, což znamená, že jejich schopnost dělení není neomezená. V důsledku se tento princip projevuje tak, že po určitém počtu dělení buňka degeneruje a zaniká.14 Většina těchto teorií se ovšem potýká s tím, že nemohou explicitně rozhodnout, zda je daný fenomén příčinou nebo důsledkem stárnutí. Jedno je ale jasné. Všichni stárneme. Ať už je to otázka hromadění radikálů, nebo procesu mutace, naše tělo, a tím i naše psychika prochází řadou strukturálních i funkcionálních změn, které jsou stárnutím způsobeny. Tyto změny bychom mohli kategorizovat do tří skupin: fyzické změny (úroveň těla), psychické (vnímání, myšlení, paměť, představy) a sociální (sociální kontakty, izolace, ekonom. úroveň apod.). Fyzickými změnami procházíme již od útlého dětství. Na rozdíl od dětství však tyto změny v procesu stárnutí nabývají spíše degenerativního charakteru. U stárnoucího člověka můžeme pozorovat redukci 13

Srov. KALVACH, Z. - ZADÁK, Z. – JIRÁK, R. – ZAVÁZALOVÁ, H. – SUCHARDA, P. a kol. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, 2004. s. 68. 14 Srov. UHLÍŘ, P. Pohybová cvičení seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. s. 8 - 9.

9

výšky v důsledku stárnutí meziobratlových plotének. V důsledku nemocí se často mění i postoj jedince ze vzpřímeného na nahrbený, mění se biomechanika páteře. Celkově se zpomaluje chůze a jednotlivé kroky se zkracují. Z těla ubývá tzv. aktivní hmota neboli svalstvo. Naopak tuk a vazivo má tendenci se s léty akumulovat, což dokazuje častý výskyt obezity u lidí dosahujících seniorského věku. Svalstvo však není jediné, které ztrácí na objemu. Kosti (řídnutí) a vnitřní orgány vykazují úplně stejnou tendenci.15 Pro orgány je také typické postupné zhoršování výkonnosti. Dochází k degeneraci celkové činnosti jednotlivých orgánových soustav – vylučovací, trávící, dýchací i oběhové. Tělo se pomaleji zbavuje odpadních produktů, hůře vstřebává živiny, absorbuje méně kyslíku než dřív, a jelikož srdce je také slabší, pro rozvod krve po celém těle je potřeba mnohem více energie než dříve.16 Změny na fyzické úrovni postihují i smyslové orgány, zejména zrak a sluch, což má obvykle odezvu i v oblasti sociální, či dokonce psychické. Smyslové orgány v propojení s mozkem zajišťují kontakt s naším okolím. Ty však stárnou a ztrácejí dřívější funkčnost. Zrak s rostoucím věkem snižuje svou schopnost akomodace (zaostření), což vede k tzv. presbyopii neboli stařecké dalekozrakosti. Problémy spojené se stárnutím zahrnují špatné vidění za šera, neschopnost vnímat některé barvy, nebo celkové snížení barevného rozlišování, zmenšení zorného pole, pomalejší zpracovávání zrakového podnětu apod. Snad nejzávažnější může být ztráta zrakové ostrosti, což v praxi znamená zhoršenou schopnost zaostření na detail. Podobné problémy nezřídka vyústí ve vady typu šedého, zeleného zákalu, nebo degenerace maculy (žluté skvrny). Kromě zraku podléhá involučním změnám také sluch. Můžeme zde zahrnout problémy s nedoslýchavostí, nebo s vnímáním pouze určitých frekvencí, se schopností odhadovat výšku zvuku a polohu zdroje zvuku, nebo se zvoněním v uších, tzv. titinem. Skrze zrak a sluch vnímá člověk značnou část podnětů z okolního prostředí. Deficity těchto smyslových orgánů znamenají pro stárnoucího jedince závažné omezení v interakci s druhými, což často vyúsťuje

15

Srov. KALVACH, Z. - ZADÁK, Z. – JIRÁK, R. – ZAVÁZALOVÁ, H. – SUCHARDA, P. a kol. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, 2004. s. 100 – 101. 16 Srov. STUART – HAMILTON, I. Psychologie stárnutí. Praha: Portál, 1999. s. 26.

10

v komplikace s integrací do společnosti. Čich, hmat (hlavně v konečcích prstů) i chuť stárnou také, ale jejich sociální dopad není pro jedince tak citlivý.17 V návaznosti na tělesné deficity dochází i k řadě změn psychických kvalit, přitom osobnost jako celek bývá většinou zachována a mění se pouze její dílčí schopnosti – vnímání, myšlení paměť, fantazie.18

Stárnutí ovlivňuje psychomotorické tempo,

proto jsou starší lidé označováni jako pomalejší. Toto tempo se řídí principem, čím komplikovanější podnět působí, tím větší je rozdíl reakční rychlosti mezi mladšími a staršími.19 Restrikce paměti spočívá hlavně v oblasti epizodické. Stárnoucí lidé mají problém s vybavováním blízké minulosti. Na druhou stranu sémantická paměť, která obsahuje osvojené znalosti a celoživotní zkušenosti, je na velmi dobré úrovni. Proto by se také aktivizační programy zaměřené na seniory měly vždy odrážet od jejich dlouholetých zkušeností. Paměť je také zachována ve sféře metaznalosti (pocitu znalosti), nebo v případě řešení jednoduchých úloh. S inteligencí je to podobné jako s pamětí. Zatímco fluidní inteligence (vrozená) s věkem slábne, krystalická (založená na získaných schopnostech, dovednostech a zkušenostech, které je možno využívat) zůstává téměř beze změny. Dochází však ke zhoršení konkrétních schopností intelektu. Pozornost je oslabena a to zvláště v případech, kdy na jedince působí rušivý element. Stárnoucí jedinec má problémy s organizací pojmů, s abstrakcí, nebo klasifikací (dávání pojmů do souvislostí). Nakonec je tu ještě jeden soubor schopností, který je zasažen procesem involuce, a to je kreativita. Stárnoucí lidé mají tendenci směřovat spíše k obecnosti než k originalitě, ke konvenčnímu proudu.20 Stárnutí však nemá pouze negativní implikace. Zvyšuje se vytrvalost (hlavně při výkonu monotónních činností), trpělivost, pochopení, soudnost a rozvaha.21 Jednotlivé fyzické a psychické překážky a to hlavně slábnutí zraku a sluchu, nastupující imobilita, nebo pomalejší psychomotorické tempo („jako zpomalený film“) ovlivňují jedince i v sociální oblasti. Klesá kontakt s okolním světem, nezřídka i komunikační schopnosti. Stárnoucí člověk se začíná kvůli svým omezením stranit společnosti, zvyšuje se míra sociální izolace a dochází ke komplikacím i při 17

Srov. STUART – HAMILTON, I. Psychologie stárnutí. Praha: Portál, 1999. s. 25 – 34. Srov. PACOVSKÝ, V. Geriatrická diagnostika. Praha: Scientia Medica, 1994. s. 23 – 24. 19 Srov. ŠTILEC, M. Program aktivního stylu života pro seniory. Praha: Portál, 2004. s. 15. 20 Srov. STUART – HAMILTON, I. Psychologie stárnutí. Praha: Portál, 1999. s. 54 – 119. 21 Srov. PACOVSKÝ, V. Geriatrická diagnostika. Praha: Scientia Medica, 1994. s. 24. 18

11

nepřímém kontaktu s okolím (například snížené zrakové schopnosti brání v kontaktu prostřednictvím masové komunikace).22 V sociální sféře se však pomyslným hraničním kamenem stává nástup do důchodu. Ministerstvo práce a sociálních věcí vymezuje důchodový věk u mužů šedesáti lety a u žen padesátým sedmým rokem, kdy tato hranice klesá přímo úměrně tomu, kolik žena vychovala za život dětí.23 Haškovcová mluví o důchodu jako o ztrátě dominantní role, nebo též základního životního programu. Člověk se integruje do společnosti prostřednictvím zaujetí a hlavně ztotožnění se s určitou rolí. Touto primární rolí je dnes práce, respektive být pracujícím. Práce je ústředním motivem lidského života. Prostřednictvím práce je člověk schopen uspokojovat své materiální potřeby, ale práce se nepodílí pouze na hmotné stránce bytí, nýbrž představuje i prostředek, skrze který si jedinec hledá cestu k ostatním lidem a díky kterému je schopen uvědomit si svou příslušnost ke společnosti. Práce představuje společensky uznávanou a očekávanou roli, kterou člověk plní velkou část svého života. S dovršením důchodového věku však tuto roli ztrácí.24 Tato situace představuje v životě každého velkou změnu životního stylu. „Být důchodcem znamená mít roli nemít roli.“25 Jedinec se přestává podílet na ekonomickém rozvoji společnosti, čímž se mění nejen jeho finanční zajištění, ale celkový pohled společnosti na jeho osobu. Senioři jsou dnešní společností vnímáni jako přítěž, jsou podceňováni a někdy dokonce diskriminováni.26 Ekonomická stránka a pohled společnosti je pouze jednou stránkou ztráty práce. Mění se také postoj jedince sám k sobě. Projevuje se poklesem sebeúcty, pocitem méněcennosti, nebo negativními pocity jako například zklamání, hněv nebo zlost.27 Celý involuční proces i jednotlivé změny, které způsobuje, se řídí dvěma základními principy tzv. fenomény stárnutí – každý stárne jinak a stárne celý člověk. První poukazuje na individuálnost tohoto procesu. Involuce je sice nezvratná, ale to neznamená, že je uniformní. Probíhá u každého jiným tempem a v jiné formě. Jedinci se liší tím, jaké vrozené dispozice dostali do vínku, jak pečují o své tělo a mysl, jaké na ně působí vnější vlivy apod. Druhý fenomén nastává v důsledku

22

Srov. STUART – HAMILTON, I. Psychologie stárnutí. Praha: Portál, 1999. s. 146. Srov. http://www.mpsv.cz/cs/618= ze dne 2. 3. 2010. 24 Srov. HAŠKOVCOVÁ, H. Fenomén stáří. Praha: Panorama, 1990. s. 46 – 49. 25 HAŠKOVCOVÁ, H. Fenomén stáří. Praha: Panorama, 1990. s. 47. 26 Srov. UHLÍŘ, P. Pohybová cvičení seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. s. 12. 27 Srov. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie II. Praha: Karolinum, 2007. s. 265. 23

12

kontinuality člověka. Jednotlivé stránky – psychická, fyzická a sociální jsou vzájemně propojené, a tudíž i stárnutí bude zasahovat do všech těchto úrovní.28 Oba tyto fenomény představují sice principy zákonité, avšak i přesto existuje možnost jejich ovlivnění, popřípadě zpomalení. Tuto eventualitu pak představuje právě koncept aktivity, respektive aktivního stárnutí. 1.2. Stáří Stárnutí tedy představuje proces, který započne narozením a probíhá celý život. Jeho první empirické projevy je možno zaregistrovat někdy kolem čtyřicátého pátého roku života, kdy začínají převládat involuční změny nad vývojovými. Jednotlivé změny postupně kulminují a jedinec se ocitá v tzv. postvývojové fázi života – stáří. Vágnerová charakterizuje stáří jako poslední etapu života, která přináší jak pozitivní (nadhled, moudrost, pocit naplnění), tak negativní změny v jedincově životě (úbytek energie, popřípadě změna osobnosti). Člověk získává větší svobodu, ale je také zasažen řadou ztrát.29 Na začátku kapitoly bylo uvedeno členění lidského věku dle Příhody. Stáří zde označoval termínem senium. Od něj je pak odvozeno označení přímo dané osoby – senescent, kterého užívá psychologická literatura. Existuje však řada jiných termínů, se kterými se můžeme v literatuře setkat. V oblasti gerontologie se používá termín geront (např. Pacovský, Heřmanová30). Čornaničová s Petřkovou uvádí dále termíny starý, nebo důchodce, se kterými se setkáme převážně v oblasti sociálního zabezpečení. Upozorňují však na skutečnost, že tyto pojmy mohou působit poněkud pejorativně. Z tohoto hlediska, jak uvádí, se od nich ustoupilo a tématika stárnutí a stáří začala využívat termínu citově neutrálního – senior. Navazuje na pojem senium, je jasný a flexibilní a v oblasti praxe je také velmi příznivě přijímán samotnými seniory.31 Senium dle Příhody začíná šedesátým rokem a pokračuje až do konce života. Světová zdravotnická organizace tuto životní fázi ještě člení na tři další věkové skupiny tzv. ranné stáří (mladý senior) – 60 až 70 let,

28

Srov. PETŘKOVÁ, A. - ČORNANIČOVÁ, R. Gerontagogika: úvod do teorie a praxe edukace seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004. s. 30. 29 Srov. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie II. Praha: Karolinum, 2007. s. 299. 30 Srov. PACOVSKÝ, V. – HEŘMANOVÁ, H. Gerontologie. Praha: Avicenum, 1981. 31 Srov. PETŘKOVÁ, A. - ČORNANIČOVÁ, R. Gerontagogika: úvod do teorie a praxe edukace seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004. s. 27.

13

vlastní stáří – 75 až 89 let (starý senior) a dlouhověkost (velmi starý senior) – 90 let a více.32 Lidé, kteří přestoupili práh šedesáti let a dostali se tak do řad seniorů, nesou podle Čornaničové a Petřkové jisté charakteristické znaky. Mezi ty nejpodstatnější patří proměnlivost, heterogennost, převaha žen, ohroženost a rizikovost, ekonomická limitovanost, přebytek volného času a ztráta soběstačnosti.33 Každá generace seniorů prochází určitými změnami. Stejně tak, jak se mění jejich prostředí, mění se i jejich individuální zkušenosti a návyky. Proměny prostředí a jeho přístupu ke stáří popisuje Pacovský s Heřmanovou. V antice lidé starým jedincům prokazovali úctu, ve středověku bývali líčeni jako směšní a zchátralí tvorové. Šestnácté a sedmnácté století působilo obdobně. Obrat se stal až o století později, kdy přichází na scénu úctyhodný starý muž obohacen řadou cenných životních zkušeností. Devatenácté století se však od tohoto pohledu odvrací a začíná uctívat mládí a krásu, což je trend, který je možno sledovat až do dnešních dnů.34 Dalším znakem je převaha žen. Ženy se dožívají vyššího a věku a tudíž utváří větší část této věkové skupiny. Samy se tudíž často potýkají s ekonomickým limitem, který pro ně znamená odchod do důchodu a ztráta zaměstnání. Toto však nejsou jediná rizika, která se mohou ve stáří objevovat. Senioři jsou často osamělí, neschopní se vyrovnat s rychlým vývojem společnosti, mohou se lehce stát obětí manipulace nebo týrání. Také se potýkají s různými stereotypy a předsudky, které je často vystrčí až na samotný okraj společnosti. Největší hrozbu však představuje možnost ztráty soběstačnosti a následné závislosti na druhých lidech. Avšak tato rizika se nesmí zcela paušalizovat. Každý jedinec, ať starý či mladý je jedinečný. Liší se svými schopnostmi, vlastnostmi, zkušenostmi, ale také svým zdravotním stavem.35 Jedinci důchodového věku se kromě těchto charakteristik vyznačují také utvořením jakéhosi typického obrazu seniora, tzv. fenotypu stáří, který je možno v souladu s Kalvachem a Ottovou specifikovat prostřednictvím jeho základních rysů: zákonitá biologická involuce, projevy a důsledky chorob, vliv prostředí a důsledky inaktivity. 32

Srov. PETŘKOVÁ, A. - ČORNANIČOVÁ, R. Gerontagogika: úvod do teorie a praxe edukace seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004. s. 27. 33 Srov. PETŘKOVÁ, A. - ČORNANIČOVÁ, R. Gerontagogika: úvod do teorie a praxe edukace seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004. s. 28 – 29. 34 Srov. PACOVSKÝ, V. – HEŘMANOVÁ, H. Gerontologie. Praha: Avicenum, 1981. s. 34 – 35. 35 Srov. PETŘKOVÁ, A. - ČORNANIČOVÁ, R. Gerontagogika: úvod do teorie a praxe edukace seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004. s. 28 – 29.

14

Biologické involuci se již věnovala první část kapitoly. Podstatné je zde to, že jde o proces probíhající jak na úrovni tělesné, tak duševní. Slovo zákonitá by mělo upozorňovat právě na jeho nezvratitelnost. Stárnutí znamená pro jedince větší náchylnost k nemocem. V důsledku oslabení imunitního systému, poklesu svalové hmoty a hustoty kostí, zhoršování činnosti jednotlivých orgánových soustav a dalších involučních změn se zhoršuje i zdravotní stav jedince. Jak píše Haškovcová: „Stáří a nemoci jsou pokládány za synonyma.“36 Pro stáří je také charakteristická tzv. multimorbidita, což označuje současný výskyt více nemocí. Zavázalová, Zaremba a Zikmundová poukazují na to, že až 95 % mužů a 97 % žen nad 60 let trpí chronickými chorobami, nebo chronickými chorobnými příznaky.37 Nejčastěji jde o onemocnění pohybového aparátu - ateroskleróza (onemocnění kloubů, jehož výskyt se s věkem zvyšuje), nebo osteoporóza (neboli řídnutí kostí, přičemž kosti trpí nedostatkem vápníku), dýchací soustavy - chronická obstrukční plicní nemoc (komplikace vyvolané zúžením dýchacích cest), metabolismu - diabetes mellitus (česky cukrovka, vyznačuje se poruchou metabolického zpracování cukru), srdeční soustavy a nervové soustavy - Alzheimerova nemoc (neurodegenerativní choroba vyvolávající demenci), dále pak poruchy zraku, nebo sluchu. Dalším podstatným bodem, který utváří stařecký fenotyp, je vliv prostředí. Prostředí může člověku na jedné straně utvářet příležitosti, ale na druhé straně i bránit vést jeho život přesně tak, jak by chtěl. Nejvýznamnějším prostředím je pro jedince společnost. Do společnosti se rodí, od narození se učí jejím pravidlům a vzorům chování, dle kterých se také snaží řídit. Společnost stále více proniká i do ryze soukromých záležitostí každého jedince. Pro seniora představuje společnost určitou zevní kontrolu chování a jednání, která může buď napomáhat jeho „správnému“ a sebevědomému životu, nebo jej může naopak utlačovat do „důchodcovské“ pasivity. V rámci negativního vlivu společnosti na seniory se můžeme setkat s něčím, co je odborným termínem označováno jako ageismus. Tento termín označuje formu diskriminace, předsudků, odporu, či pohrdání stářím. „Je to rub kultu mládí, kterým je naše doba posedlá. Mládí se prohlašuje za něco bytostně lepšího, lidsky hodnotnějšího než stáří.“38 Vágnerová uvádí, že tento negativní postoj ke starým lidem může být způsoben obavami z vlastního stárnutí. Stáří pro jednice znamená vidinu něčeho, čeho se 36

HAŠKOVCOVÁ, H. Fenomén stáří. Praha: Panorama, 1990. s. 246. Srov. KALVACH, Z. - ZADÁK, Z. – JIRÁK, R. – ZAVÁZALOVÁ, H. – SUCHARDA, P. a kol.. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, 2004. s. 130. 38 ŘÍČAN, P. Cesta životem. Praha: Portál, 2004. s. 295. 37

15

obává, něčeho nežádoucího.39 Společnost však není jediná, která nemusí vnímat stáří zrovna pozitivně. Nezřídka se totiž senior uzavírá do vlastnoručně zhotovené pasti tvořené jeho předsudky a nedůvěřivostí ve vlastní síly.40 Stáří je společností považováno za období klidu a odpočinku. Tento stereotypní obraz, ale i úbytek fyzických a psychických sil zapříčiňuje snižování aktivity s přibývajícími léty, často vedoucí až k vyloženě sedavému způsobu života. Důsledky inaktivity, a to tělesné i duševní, mohou mít ale velmi neblahý dopad. Projevují se dekondicí, atrofií z nečinnosti, nebo tzv. stařeckou křehkostí. Představují také velmi častou příčinu zdravotních potíží, či dokonce smrti.41 Už kvůli tomu stojí za to pozastavit se nad otázkou vyvážené aktivity. Říčan uvádí, že právě po padesátce by se měli lidé nejvíce snažit zbrzdit prostřednictvím aktivity tělesný úpadek. Je vhodné cvičit zejména pohyblivost kloubů, posilovat svalstvo a udržovat vitální kapacitu plic. Realita však bývá spíše opačná. Starší lidé se začínají vzdávat převážné většiny aktivit a involuční zněny se stávají tím rozsáhlejší.42 Proto se v současné době stále silněji apeluje na zdravý životní styl a trend aktivního stárnutí.

2. AKTIVNÍ STÁRNUTÍ Koncept aktivního stárnutí se stal aktuálním a silně nabyl na významu zejména z hlediska nastalé demografické situace. Stárnoucí populace je fenoménem dnešní společnosti. Starších lidí neustále přibývá stejně tak, jako se zvyšuje věk, kterého se každý z nás může dožít. „Podle demografické prognózy zpracované Českým statistickým úřadem bude v roce 2050 žít v České republice přibližně půl milionu občanů ve věku 85 a více let (ve srovnání se 101718 v roce 2006) a téměř tři miliony osob starších 65let ( 31,3%). Naděje na dožití při narození bude v roce 2050 činit 78,9 let pro muže a 84,5 let pro ženy (oproti 73,4 let pro muže a 79,7 let pro ženy v roce 2006). Předpokládá se, že v období let 2000 až 2050 se v hospodářsky

39

Srov. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie II. Praha: Karolinum, 2007. s. 309. Srov. KALVACH, Z. - ZADÁK, Z. – JIRÁK, R. – ZAVÁZALOVÁ, H. – SUCHARDA, P. a kol. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, 2004. s. 139 – 140. 41 Srov. KALVACH, Z. - ZADÁK, Z. – JIRÁK, R. – ZAVÁZALOVÁ, H. – SUCHARDA, P. a kol. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, 2004. s. 140. 42 Srov. ŘÍČAN, P. Cesta životem. Praha: Portál, 2004. s. 319. 40

16

vyspělých zemích zvýší podíl lidí ve věku 80 a více let třikrát, avšak počet stoletých a starších 15,5 krát.“43 Jak je zřejmé, stárnutí populace není nějakým lokálním problémem, ale postihuje široký rámec hospodářsky vyspělých zemí. S těmito demografickými změnami je potřeba se vyrovnat. Společnost by se měla přizpůsobit tomu, že brzy bude člověk ještě po padesátce prožívat druhou polovinu svého života. „Skutečnou výzvou pro Evropu jsou stávající i očekávané demografické změny v podobě zvyšujícího se počtu starších lidí. Tomuto faktu nelze čelit pouze přizpůsobováním zdravotnických a sociálních systémů, ale musí dojít k postupným změnám v celé společnosti. Nejde jen o poskytnutí zdravotní a sociální péče seniorům, ale především musí jít o prevenci nepříznivých důsledků stárnutí a o podporu zdraví nejstarší generace. Jde o výzvu k aktivitě, nikoli pasivitě a rezignaci.“44 Jde o to nastolit vztah vzájemného aktivního postoje jak jedince, tak společnosti v zájmu jednotného problému. „Investování do zdravého stárnutí přispěje ke zvýšené nabídce pracovních sil a sníží pravděpodobnost předčasného odchodu do důchodu. Jsou pádné důvody pro to, aby na zdraví bylo pohlíženo jako na účelovou investici.“45 Světová zdravotnická organizace poukazuje na to, že by společnost měla aktivně působit na prevenci, udržení, či obnovení zdraví, avšak společnost je tvořena jednotlivci, a tudíž je potřeba, aby i oni projevili zájem o zdraví a přijali svůj díl zodpovědnosti.46 2.1. Aktivní stárnutí jako program mezinárodních organizací S uvědoměním si potřeby zdravého a aktivního stárnutí přišla v platnost řada národních i mezinárodních programů na podporu zdravého a aktivního stylu života a řada je jich zaměřená přímo na stárnutí a stáří. Tyto programy se snaží o zapojení seniorů do občanského života, o jejich motivaci k tomu žít zdravým a aktivním způsobem. Snaží se zvýšit sociální kapitál seniorů, povzbudit jejich duševní zdraví, propagovat zdravou výživu, fyzickou aktivitu a to vše v kontextu životního prostředí. Také často usilují o to, aby si právě senioři uvědomili, že o realizaci těchto bodů se musí postarat právě oni. Snaží se je aktivně zapojit. Mezi nejznámější světové 43

Kvalita života ve stáří: národní program přípravy na stárnutí na období let 2008 až 2012. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2008. s. 9. 44 Zdravé stárnutí: výzva Evropě: stručná verze. Praha: Státní zdravotní ústav, 2008. s. 4. 45 Zdravé stárnutí: výzva Evropě: stručná verze. Praha: Státní zdravotní ústav, 2008. s. 6. 46 Srov. http://www.who.cz/PDF/Zdravi21.pdf = ze dne 4. 3. 2010.

17

organizace a orgány zabývající se tímto tématem patří například Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Rada Evropy, Evropská unie a organizace, která se snaží tyto celky zastřešit, EURAG. Organizace spojených národů (OSN) se věnuje seniorské populaci již od roku 1978. Vyhlásila rok 1982 Rokem starého člověka, přijala Mezinárodní akční plán o stárnutí a vypracovává materiál Osm globálních cílů, týkajících se stárnutí. OSN se snaží docílit nezávislosti seniora, jeho participace ve společnosti, jeho nediskriminování a udržení jeho materiální úrovně. Světová zdravotnická organizace (WHO) se zabývá otázkami seniorství již od roku 1955 a problém stárnutí vnímá jako jeden z nejdůležitějších problémů celého světa.47 Jedním z jejich v poslední době vytvořených politických programů v dané tématice je tzv. Aktivní stárnutí, které je zaměřeno na celoživotní proces podpory zdraví seniorů. Tento program si klade za cíl tři základní body a to: 1) zachovat nezávislost a předcházet invaliditě 2) zvrátit ztráty funkční schopnosti rehabilitací 3) zajistit kvalitu života v případě nezvratnosti ztráty tělesné funkce.48 Druhým

programem

realizovaným

v rámci

činnosti

Světové zdravotnické

organizace zaměřeným na podporu zdraví je dokument Zdraví 21. Ten si stanovuje jednotlivé cíle, mezi nimiž se nachází právě cíl zdravého stárnutí. Základní předsevzetí vypadá takto: „Do roku 2020 by měli mít lidé nad 65 let možnost plně využít svůj potenciál a aktivně se podílet na životě společnosti.“49 Od svého založení se problematice seniorů věnuje Rada Evropy a Evropská unie, která plní zejména propagační úlohu a snaží se probudit zájem odborníků o kvalitu stárnutí a tím najít možnosti, jak být ve stáří nezávislý, zdravý, aktivní a prospolečenský.50 Všechny tyto politické modely pro zdravé stárnutí stojí na základním lidském právu a to je právo

47

Srov. PETŘKOVÁ, A. - ČORNANIČOVÁ, R. Gerontagogika: úvod do teorie a praxe edukace seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004. s. 13. 48 Srov. Zdravé stárnutí: výzva Evropě: stručná verze. Praha: Státní zdravotní ústav, 2008. s. 28. 49 http://www.who.cz/PDF/Zdravi21.pdf = ze dne 4. 3. 2010. 50 Srov. PETŘKOVÁ, A. - ČORNANIČOVÁ, R. Gerontagogika: úvod do teorie a praxe edukace seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004. s. 14.

18

na zabezpečené a důstojné stárnutí a oprávnění seniorů účastnit se společenského života jako plnoprávní občané.51 Potřebu zdravého a aktivního stárnutí akceptuje i Česká republika. Vytváří proto svůj program, který se má vypořádat s problematikou stárnutí. Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky vypracovalo Národní program přípravy na stárnutí na období let 2008 až 2012, který se skládá z jedenácti základních principů, které by měly změnit přístup ke starším osobám a stárnoucí populaci. Jde hlavně o prohloubení informovanosti, propagaci aktivního a zdravého stárnutí, o zajištění podmínek pro takové stárnutí.52 2.2. Záměr programů aktivního stárnutí Jednotlivé programy věnované involuční problematice vždy směřují ke snaze předejít negativních dopadům nezdravého stárnutí a následné nemocnosti. „Zdravotní stav osob nad 60 let dlouhodobě signalizuje značnou nemocnost. Proto tato relativně malá skupina obyvatelstva spotřebovává 60% kapacity zdravotní péče a na ni vynaložených nákladů. Lékaři v souhrnu věnují přes 50% své pracovní doby řešení problémů těchto pacientů.“53 Právě proto vzniká potřeba předcházet obdobným problémům. Světová zdravotnická organizace označuje cestu prevence jako velmi důležitou k dosažení co nejlepšího zdraví.54 Zdraví dále vymezuje jako: „stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody (well being), a nikoliv pouze nepřítomnost nemoci či vady.“55 Věda obohatila tématiku udržení si duševní a tělesné pohody řadou podstatných informací ohledně možností boje proti stárnutí a s ním spojených zdravotních komplikací. Vše vychází z poznatků o faktorech ovlivňujících kvalitu stárnutí. Štilec v souladu se Spirdusem uvádí tři základní faktory, pomocí kterých lze proces stárnutí zpomalit. Jednotlivé faktory ovlivňují celkový zdravotní stav a tím i výslednou kvalitu stárnutí a stáří. Mezi tyto faktory řadí zlepšení kvality výživy a snížení celkového objemu konzumovaných potravin, přiměřený rozsah obecných aktivit (duševních i pracovních) a odpovídající rozsah tělesných a relaxačních

51

Srov. Zdravé stárnutí: výzva Evropě: stručná verze. Praha: Státní zdravotní ústav, 2008. s. 28. Srov. http://www.mpsv.cz/cs/5045= ze dne 4. 3. 2010. 53 ŠTILEC, M. Program aktivního stylu života pro seniory. Praha: Portál, 2004. s. 12. 54 Srov. http://www.who.cz/PDF/Zdravi21.pdf = ze dne 4. 3. 2010. 55 KALVACH, Z. - ZADÁK, Z. – JIRÁK, R. – ZAVÁZALOVÁ, H. – SUCHARDA, P. a kol. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, 2004. s. 115. 52

19

cvičení.56 Tělesná aktivita je tedy velmi důležitá pro naše zdraví a to jak během celého života, tak samozřejmě i ve stáří. Kalvach dále uvádí dva faktory, které rozhodují o rychlosti stárnutí a délce života. Je to genetická výbava, se kterou, ač se člověk bude snažit sebevíc, nic nenadělá, a vliv vnějšího prostředí. Z hlediska aktivit bychom mohli chápat vnější prostředí jako něco, co nás ovlivňuje ve smyslu vykonávání, či nevykonávání daných aktivit a zároveň nám udává míru možností k těmto aktivitám.57 Jednotlivé faktory pak lze chápat jako určitý návod, či spíše cestu ke zdravému životnímu stylu. Již existují informace, jakým způsobem lze zdraví každého jedince ovlivnit, avšak jak uvádí světová zdravotnická organizace: „Zdraví lidí je mnohem horší, než by mohlo být.“58 Proto je potřeba nejen společnost informovat, ale i motivovat k péči o vlastní zdraví a hlavně o preventivní péči. V souvislosti s preventivní formou udržování a posilování zdraví uvádí Křivohlavý tzv. biopsychosociální model zdraví. Ten přichází s relevantní myšlenkou a to, že zdraví nelze chápat jako automaticky dané, ale jako naopak něco, čeho člověk dosahuje prostřednictvím věnování pozornosti biologickým, psychickým i sociálním faktorům (odtud název biopsychosociální – přihlédnutí k důležitosti všech rovin člověka). Právě tyto tři faktory jsou důležité při zjišťování negativního, či naopak pozitivního ovlivnění zdravotního stavu. Posledním bodem tohoto modelu je apel na aktivní přístup k životu.59 Leckdy totiž jedinec bere zdraví právě jako samozřejmost a to až do té doby, než se začnou projevovat příznaky nemoci. Dahlke v této souvislosti konstatuje: „Ve chvíli, kdy si uvědomujeme své tělo, bývá již pozdě a jsou to právě jeho dysfunkce, které vnímáme. Tělo si vynutí naši pozornost jen bolestí, dbáme na ně, jen přestává-li sloužit.“60 Důležité je tedy nečekat na bolest, ale bolesti předcházet. Být aktivní, protože aktivita mobilizuje psychickou i fyzickou stránku osobnosti a její účinek je vždy příznivý.61

3. KOMPREHENZIVNÍ AKTIVITA

56

Srov. SPIRDUSO. In ŠTILEC, M. Program aktivního stylu života pro seniory. Praha: Portál, 2004. s. 14. 57 Srov. KALVACH, Z. - ZADÁK, Z. – JIRÁK, R. – ZAVÁZALOVÁ, H. – SUCHARDA, P. a kol.. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, 2004. s. 74. 58 http://www.who.cz/PDF/Zdravi21.pdf = ze dne 4. 3. 2010. 59 KŘIVOHLAVÝ, J. In ŠTILEC, M. Program aktivního stylu života pro seniory. Praha: Portál, 2004. s. 20. 60 DAHLKE, R. Program pro zdraví: správné dýchání, výživa a relaxace. Praha: Ikar, 2006. s. 14. 61 SMIČKOVÁ – ČÍŽKOVÁ, J. a kol. Přehled vývojové psychologie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. s. 147.

20

Pojem komprehenzivní aktivita lze chápat, v souladu s jeho využitím Jesenského, jako aktivitu ucelenou. Jesenský se tímto termínem snaží apelovat na potřebu uceleného vědění o cílové skupině, kterým by měl každý andragog disponovat, ale také na nezbytnost využívání komprehenzivního působení.62 V tomto smyslu pak lze chápat aktivitu. Její pojetí musí být ucelené, čili komprehenzivní. Aktivita má mnoho podob, z nichž každá má svůj individuální význam, ale pouze dohromady mohou tvořit základ zdravého životního stylu. Aktivitu lze chápat dvojím způsobem. Jako prostředek a jako účel. Díky aktivnímu životu je možno těšit se pevnému zdraví a na druhou stranu dosažené zdraví představuje možnost být aktivní a to i ve vyšším věku. Tvaroh píše: „Rádi bychom se dožili vysokého věku ve zdraví a v činnosti, v aktivitě.“63 Aktivita se týká nejen těla, ale i mysli. Hogenová poukazuje na fakt, že myšlenkou aktivity, jako činnosti těla i duše, se zabývali již staří řečtí myslitelé. Aristoteles mluvil o tzv. pohybovosti, která v sobě obsahuje nejenom pohyb v čistě mechanickém smyslu, ale také růst, myšlení, cítění, nenávist, nebo lásku.64 Pohyb tedy nelze chápat pouze jednostranně, ale vždy jako součinnost duševní a tělesné složky, které jsou navzájem propojené. Tímto jevem se zabývala například Fürst, která popsala existenci zpětné vazby mezi emocionálním a fyzickým děním. Pokud jedinec zažije velmi silnou emoci, může se tento psychický pochod projevit na somatické úrovni.65 Štilec zas upozorňuje na výzkum Pertové, jehož výsledkem bylo objevení tzv. neuropeptidů, chemických látek, které jsou produkovány buňkami celého těla na popud emocí. Tyto chemické látky pak zpětně ovlivňují buňky tkáně.66 Tělo a mysl jsou tedy neodmyslitelně spjaté. Ne nadarmo bylo hlavním heslem tělovýchovného spolku Sokol „Ve zdravém těle zdravý duch.“67 Je tedy nutné pěstovat jak psychickou, tak fyzickou aktivitu. Nedostatečná fyzická, ale i psychická aktivita totiž snižuje potenciál zdravého života a zvyšuje výskyt civilizačních onemocnění.68 Jde zde o dosažení něčeho, co bylo ve starém Řecku označováno

62

JESENSKÝ, J. Andragogika a gerontagogika handicapovaných. Praha: Karolinum, 2000. s. 53, 168. 63 TVAROH, F. Všichni stárneme. Praha: Avicenum, 1971. s. 15. 64 Srov. HOGENOVÁ, A. Areté: základ olympijské filozofie. Praha: Karolinum, 2001. s. 15. 65 Srov. FÜRST, M. Psychologie. Olomouc: Votobia, 1997. s. 126. 66 Srov. UHLÍŘ, P. Kinezioterapie u klientů vyššího věku. In BEDNÁŘOVÁ, H. Aktivní v každém věku II: odborný seminář zaměřený na aplikované pohybové aktivity seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009. s. 9. 67 PAŘÍZKOVÁ, V. Společenský a zdravotní význam pohybových aktivit seniorů v Sokole. In BEDNÁŘOVÁ, H. Aktivní v každém věku II: odborný seminář zaměřený na aplikované pohybové aktivity seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. s. 87. 68 Srov. ŠTILEC, M. Program aktivního stylu života pro seniory. Praha: Portál, 2004. s. 12 - 13.

21

pojmem kalokagathia, neboli harmonie těla a duše.69 Pokud tuto myšlenky převedeme do praxe postmoderny, můžeme ji chápat jako výzvu k aktivnímu rozvíjení celé naší osoby, ať už se jedná o rozvoj psychický, prostřednictvím celoživotního vzdělávání, nebo fyzický díky vhodným pohybovým aktivitám. Mentální aktivitě stárnoucích lidí se již věnuje řada erudovaných publikací, programů, institucí, či organizací. Příkladem mohou být kurzy trénování paměti, univerzity třetího věku, akademie třetího věku, nebo také seniorcentra, jejichž záběr je o něco širší. Fyzická aktivita zde však bývá pouze okrajovým tématem, což bylo jedním z podnětů zaměření této práce právě tímto směrem. 3.1. Fyzická aktivita Pro postmoderní dobu je charakteristické snižování fyzické aktivity a v souvislosti s tímto jevem ji také vystihuje nezdravý životní styl. Člověk žije v každodenním stresu, nemá čas sám na sebe, své zdraví a všechen svůj čas investuje do práce a snahy udržet tempo s rychle se měnící a dynamickou dobou. V dřívějších dobách, kdy člověk bojoval s přírodou, měl ještě dostatek přirozeného pohybu. Ten se však díky rostoucí mechanizaci ve všech sférách postupně eliminoval. Člověk pokořil přírodu a prostřednictvím nejnovějších výdobytků doby redukuje svůj pohyb na minimum.70 Tento trend však může mít silně negativní dopad na zdraví. Pohybová inaktivita má výrazný podíl na vzniku nemocí, psychických i tělesných. Nedostatek pohybu, a to zejména ve stáří, se projevuje sníženou schopností přizpůsobit se svému okolí, ke ztrátě soběstačnosti a k neodvratitelnému poklesu kvality života.71 Myšlenka fyzické aktivity se u Kalvacha dokonce pohybuje v rovině hlavního faktoru zpomalujícího involuční proces.72 Válková se přidává k apelu navrácení přirozené a dostatečné fyzické aktivity: „Pohyb je znakem všeho živého: ať je to pohyb buňky, nebo první krůčky dítěte, chůze do práce či za zábavou člověka dospělého nebo seniora.“73 Pohyb by měl být součástí života každého jedince ať 69

Srov. HOGENOVÁ, A. Areté: základ olympijské filozofie. Praha: Karolinum, 2001. s. 13 - 14. Srov. LÁB, J. Pohybová cvičení v klubech důchodců. Praha: Organizační odbor ministerstva práce a sociálních věcí ČSR, 1976. s. 1. 71 Srov. MATOUŠ, M. - MATOUŠOVÁ, M. - KALVACH, Z. – RADVANSKÝ, J. Pohyb ve stáří je šancí. Praha: Grada, 2002. s. 10. 72 Srov. KALVACH, Z. - ZADÁK, Z. – JIRÁK, R. – ZAVÁZALOVÁ, H. – SUCHARDA, P. a kol. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, 2004. s. 153. 73 VÁLKOVÁ, H. Cesty mohou býti rozličné, jenom vůli mějme rovnou. In BEDNÁŘOVÁ, H. Aktivní v každém věku II: odborný seminář zaměřený na aplikované pohybové aktivity seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. s. 12. 70

22

mladého, či starého. Každý jedinec by se měl snažit využít stimulujícího účinku aktivity a participovat tak na zachování kontinua pohybu.74 3.2. Benefity a rizika fyzické aktivity Pozitivním účinkem pohybové aktivity se zabývali již starověcí čínští a řečtí filosofové. Vědecky zkoumat se toto téma začalo až v polovině padesátých let dvacátého století. Od této doby hromadí jednotlivé výzkumy poznatky o benefitech fyzické aktivity.75 Štilec poukazuje na čtyřletý výzkumný projekt realizovaný pod záštitou FTVS UK v Praze, který se soustředil na vhodný aktivní styl života ve stáří. Vliv pohybových aktivit zde byl posuzován kolektivem lékařů a psychologů, kteří potvrdili, že pohybové a relaxační aktivity spolu s duševně vyváženým stylem života prokazatelně oddalují některé involuční projevy lidského organismu. Současně proklamovali vhodnost fyzické aktivity pro všechny věkové kategorie.76 V jiné publikaci Štilec v souladu se Spirdusem potvrzuje významnost fyzických aktivit, které nejenom ovlivňují zdravotní stav jedince, ale podílí se i na udržení jeho nezávislosti, prohloubení pocitu společenské efektivnosti, nebo pozitivním ladění.77 Vliv fyzické aktivity je možno chápat jako holistický. Dotýká se všech stran lidské osobnosti – psychické, fyzické i sociální a stává se tak nedílnou součástí komprehenzivní aktivity. Fyzická aktivita má obecně velmi příznivý vliv na činnost nervového systému. Díky ní se zlepšují vlastnosti jako zručnost, koordinace pohybů, rychlost reakce na podnět a na změny situace. Stárnoucí člověk může posílit svou krátkodobou paměť a zachovat si relativně dobrou schopnost učit se. Aktivitou lze také zabránit poruchám spánku, nebo neurotickým, či depresivním stavům.78 Pozitivní vliv se také projevuje v určitých aspektech intelektuálního výkonu stárnoucích jedinců. Stuart – Hamilton v souvislosti s výzkumy ovlivnitelnosti lidského intelektu prostřednictvím pohybu prezentuje rezuláty Hawkinsna a Powella. Hawkins dokázal, že desetidenní cvičební 74 Srov. VÁLKOVÁ, H. Cesty mohou býti rozličné, jenom vůli mějme rovnou. In BEDNÁŘOVÁ, H. Aktivní v každém věku II: odborný seminář zaměřený na aplikované pohybové aktivity seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. s. 12. 75 Srov. ETTINGER, W. H. – WRIGHT, B. S. – BLAIR, S. N. Fit po 50: aktivním životem k dobré kondici a zdraví. Praha: Grada, 2007. s. 25. 76 Srov. ŠTILEC, M. Program aktivního stylu života pro seniory. Praha: Portál, 2004. s. 10. 77 Srov. SPIRDUSO. In ŠTILEC, M. Pohybově-relaxační programy pro starší občany. Praha: Karolinum, 2003. s. 19. 78 Srov. ROSLAWSKI, A. Jak zůstat fit ve stáří. Brno: Computer press, 2005. s. 7.

23

program vede k výraznému zlepšení pozornosti. V několika případech bylo zlepšení u skupiny starších subjektů dokonce nesrovnatelně větší než u mladších členů kontrolní skupiny. K podobným závěrům dochází i Powell. Dospěl k závěru, že na základě tělesného cvičení je možno docílit zdokonalení poznávacích funkcí.79 Dahlke ve svém díle uvádí metodu tzv. gymnastiky vědomí, která spočívá v provádění tělesných cvičení, která jsou schopna rozvíjet všechny úrovně lidského těla. Podstatné je zapojení pravé hemisféry, která jinak nebývá příliš využívána, a její součinnost i s hemisférou levou, což může vést nejenom k zachování míry inteligence, ale dokonce i k jejímu stupňování.80 Pohyb v člověku vyvolává řadu prožitků libých jako radost, nebo uvolnění, ale i nelibých v podobě únavy, bolesti či frustrace. Všechno však má svůj účel. Díky překonání zprvu nepříjemné zátěže utužuje člověk svou odolnost a vůli, důvěru ve vlastní síly a zlepšuje si tím své sebehodnocení.81 Snad nejmarkantnější změny v důsledku fyzické aktivity je možno pozorovat na stránce tělesné. Pohybová aktivita příznivě ovlivňuje činnost jednotlivých tělesných soustav a zmírňuje dopad příznaků jejich onemocnění a při včasné aplikaci dokonce slouží jako vhodná prevence. Mezi nejzávažnější a nejčastější onemocnění v procesu stárnutí patří choroby srdce a cév. Srdce pracuje na principu pumpy, která prokysličuje celé tělo a zásobuje tak jednotlivé orgány živinami a kyslíkem. Onemocnění srdce tudíž představuje vážné ohrožení na životě. Díky vhodné fyzické námaze lze ale dosáhnout posílení vlákna srdečního svalu.82 Silnější srdce je pak schopno adekvátně vykonávat jednotlivé funkce. Zajišťuje lepší zásobení těla kyslíkem a živinami, upravuje zastoupení tuků v krevním séru a dochází i k úpravě krevního tlaku.83 Pohybem se redukuje obsah cholesterolu v krvi a může se zabránit výskytu některých častých chorob – ateroskleróza, ischemická choroba srdeční, nebo vysoký krevní tlak. Díky pravidelné zátěži je schopno srdce pracovat ekonomicky, to

79

Srov. STUART – HAMILTON, I. Psychologie stárnutí. Praha: Portál, 1999. s. 61. Srov. DAHLKE, R. Program pro zdraví: správné dýchání, výživa a relaxace. Praha: Ikar, 2006. s. 68. 81 Srov. ŠTILEC, M. Program aktivního stylu života pro seniory. Praha: Portál, 2004. s. 25-26. 82 Srov. ROSLAWSKI, A. Jak zůstat fit ve stáří. Brno: Computer press, 2005. s. 7. 83 Srov. UHLÍŘ, P. Pohybová cvičení seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. s. 15. 80

24

znamená, že člověk zvládá běžnou zátěž s nižší tepovou frekvencí.84 K tomu, aby mohlo srdce pracovat a rozvádět po těle kyslík, je třeba součinnosti se soustavou dýchací. Obdobně jako u soustavy kardiovaskulární i dýchání je díky pohybu více ekonomické a umožňuje tak snadnější zvládání zátěže. Prostřednictvím pravidelného pohybu se zvětšuje pohyblivost hrudního koše a bránice a dochází k lepší ventilaci plic. Tělo se také mnohem lépe prokysličuje a zbavuje se kysličníku uhličitého.85 Vhodná jsou jak cílená dechová cvičení, která slouží k uvolnění průchodnosti dýchacích cest a ke sladění pohybu s dechem, tak i dynamická cvičení, která uvádí v činnost nejen prohloubené dýchání, ale i oběh a metabolismus. Tím, že je metabolismus podporován v činnosti, je tělo schopno rychleji spalovat kalorie a udržet si optimální hmotnost. Aktivita slouží jako prevence proti obezitě a rizikům onemocnění s ní spojenými. Příkladem takového onemocnění může být cukrovka. Účinek pohybové aktivity se projevuje zvýšením citlivosti buněk na inzulín a snížením hladiny cukru v krvi, což výsledně přispívá k redukci dávky inzulínu.86 Nejzásadnější dopad pohybových aktivit však můžeme pozorovat přímo na hybném systému. Pokud je pohybový režim člověka nedostatečný, nebo příliš jednostranný, je možné již ve třiceti letech pozorovat první degenerativní změny stárnutí. Proto je třeba neustále stimulovat pohybový aparát aktivitou. Pohybem lze předejít úbytku svalové hmoty a síly, nebo řídnutí kostí. Ty jsou díky prováděným aktivitám pevnější a odolnější vůči zlomení. Proces stárnutí vede k omezení pohyblivosti. I to se dá značně eliminovat. Aktivní a pravidelný režim zajišťuje efektivnější promazávání kloubní chrupavky a vůbec podporu funkce kloubů a snížení jejich bolestivosti. Pro onemocnění pohybové soustavy (svalová nerovnováha, kloubní blokády, artritida, koxatróza, řídnutí kostí atd.) pohyb znamená jednak prevenci, jednak léčbu nebo alespoň cestu ztlumení bolestivosti.87 Pohyb znamená také možnost snížení rizika výskytu rakoviny tlustého střeva, konečníku, prsu a prostaty.88

84

Srov. MATOUŠ, M. - MATOUŠOVÁ, M. - KALVACH, Z. – RADVANSKÝ, J. Pohyb ve stáří je šancí. Praha: Grada, 2002. s. 14 - 16. 85 Srov. ROSLAWSKI, A. Jak zůstat fit ve stáří. Brno: Computer press, 2005. s. 8. 86 Srov. MATOUŠ, M. - MATOUŠOVÁ, M. - KALVACH, Z. – RADVANSKÝ, J. Pohyb ve stáří je šancí. Praha: Grada, 2002. s. 18 - 19. 87 Srov. MATOUŠ, M. - MATOUŠOVÁ, M. - KALVACH, Z. – RADVANSKÝ, J. Pohyb ve stáří je šancí. Praha: Grada, 2002. s. 25 - 31. 88 Srov. UHLÍŘ, P. Pohybová cvičení seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. s. 15.

25

Přínos fyzické aktivity nespočívá pouze v psychické a fyzické aktivizaci. Jeho rozměr je i sociální. Člověk je pak díky plné pohyblivosti schopen integrace do společnosti, může se na ní aktivně podílet a vyhnout se tak samotě a izolaci a navíc u jedinců v důchodovém věku se naskýtá možnost efektivního zaplnění času, který byl dříve věnován práci. Sekot ve své knize Sociologie sportu přímo označuje fyzickou aktivitu jako smysluplnou náplň volného času a také jako možnost k navazování a upevňování sociálních vazeb, které jsou pro člověka velmi významné.89 Kromě četných výhod může být aktivita spojena také s určitými riziky. Mezi ty nejčastější patří infarkt, nebo náhlá smrt v průběhu aktivity, dále rizika úrazů kostí, kloubů, vazů a svalů, které mohou být doprovázeny svalovou bolestivostí, nebo ztuhlostí. Ettinger, Wrightová a Blair však poukazují na to, že rizikovost pohybových aktivit je spíše mýtem než pravidlem. Navíc je logické předpokládat, že jedinec pravidelně provozující fyzické aktivity zemře spíše v činnosti než nečinnosti. Své poznatky podkládají výsledky rozsáhlé studie z prostředí fitness center, kde bylo zjištěno za období dvou let pouze 71 úmrtí (61 mužů a 10 žen) z celkového počtu členů 2,9 miliónu. To představuje zhruba jedno úmrtí na 82 000 členů.90 Máček uvádí příklad studie, které se účastnilo 3000 cvičících seniorů, kteří uběhli, nebo ušli 2700 000 km a strávili pohybovou aktivitou 370 000 hodin. Došlo zde pouze ke dvěma oběhovým příhodám, které ani neskončily smrtí. Celkově se tedy počítá se třemi komplikacemi na 100 000 hodin cvičení u mužů a u žen je toto číslo ještě o jednoho nižší.91 Tyto výzkumy v podstatě potvrdily to, že fyzická aktivita se vykazuje velmi nízkou rizikovostí. Aktivní jedinec má mnohem nižší riziko infarktu, než jedinec nečinný, u něhož je pravděpodobnost srdeční příhody padesátkrát vyšší.92 Pokud chce aktivní jedinec riziko spojené s pohybem co nejvíce eliminovat, měl by mít na paměti některá základní preventivní opatření. Ty shrnuje Roslawski ve své knize Jak zůstat fit i po padesátce. Jde především o to uvědomit si, že stárnoucí tělo je zasaženo různými specifickými deficity, ke kterým je nutno přihlížet. Následkem deficitu v pevnosti kosterní soustavy je mnohem snadnější přijít k úrazu. Preventivně

89

Srov. SEKOT, A. Sociologie sportu. Brno: Paido, 2006. s. 93. Srov. ETTINGER, W. H. – WRIGHT, B. S. – BLAIR, S. N. Fit po 50: aktivním životem k dobré kondici a zdraví. Praha: Grada, 2007. s. 33 - 34. 91 Srov. KALVACH, Z. - ZADÁK, Z. – JIRÁK, R. – ZAVÁZALOVÁ, H. – SUCHARDA, P. a kol. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, 2004. s. 155. 92 Srov. ETTINGER, W. H. – WRIGHT, B. S. – BLAIR, S. N. Fit po 50: aktivním životem k dobré kondici a zdraví. Praha: Grada, 2007. s. 34. 90

26

by se proto měl jedinec vyhýbat nevhodnému povrchu. Pokud je náplní cvičebního programu chůze nebo běh, měl se omezit pohyb na kluzkém povrchu a to jak venku (např. námraza v zimě), tak vevnitř (např. naleštěné parkety). Z hlediska povrchu je nebezpečné i plavání. Podlaha u bazénu je neustále mokrá a tudíž by pohyb po ní měl být opatrný. Další rizikovou aktivitou, která by mohla vést k úrazu pohybového aparátu, je cyklistika. Zvláště pokud došlo k oslabení rovnováhy. Běžnou outdorovou cyklistiku je možné kompenzovat využitím rotopedů v některém z fitness center. S ohledem na hrozící ztrátu rovnováhy by se také měly zařazovat koordinační cviky trupu.93 Při provádění pohybové aktivity často dochází k úrazu šlach, či svalů. Většinou se tak stane v důsledku špatného, nebo nedostatečného rozhýbání zatěžovaných částí těla. Proto by se před každou aktivitou mělo provádět řádné a plynulé protahování nejlépe celého těla. Poté by měla následovat přiměřená aktivita vyvolávající pouze příjemnou únavu, nikoli vyčerpání. Není dobré organismus přetěžovat. Limity stárnoucího organismu by se měly brát v úvahu také v případě extrémních podmínek, které představuje mráz nebo naopak horko. Může totiž dojít k prochladnutí nebo přehřátí. Pokud jsou venku vysoké teploty, měli by stárnoucí lidé aktivitu omezit na časně ranní nebo naopak večerní hodiny, kdy teploty nedosahují maxima, anebo se věnovat cvičení v klimatizovaných prostorech. Nutné je také dodržovat pitný režim. Prochladnutí se dá předejít vhodným oblečením. Je potřeba pamatovat na to, že pokud dojde k propocení ošacení, jeho tepelný účinek se snižuje. Proto je dobré investovat do moderního termoprádla, které tepelně izoluje a zároveň tělu dovoluje dýchat. Nejen pouze extrémní teploty si vyžadují kvalitnější vybavení. V případě vytrvalostních aktivit jako je běh, chůze nebo aerobic je dobré se vybavit kvalitní obuví, která chrání klouby před nárazy při došlápnutí.94 Pohodlnou obuv a správné oblečení považují dokonce Ettinger, Wrightová a Blair za základní podmínku pro výkon jakékoli pohybové aktivity.95 Obecně pak pro veškeré činnosti platí dle Štilce zásada vyvarování se aktivitám, jejichž náplní jsou rychlé obraty, předklony, přeskoky, změny směru, či starty.96 Krapková tento výčet nevhodných aktivit doplňuje o pohyby, při nichž je tělo v poloze hlavou dolů a dochází tak k městnání krve v cévách mozku, dále o rychlé točivé a krouživé pohyby 93

Srov. ŠTILEC, M. Pohybově-relaxační programy pro starší občany. Praha: Karolinum, 2003. s. 82. Srov. STEPHARD, R. J. – SCOTT G. T. Jak zůstat fit i po padesátce. Ostrava: Oldag, 1995. s. 88 93. 95 Srov. ETTINGER, W. H. – WRIGHT, B. S. – BLAIR, S. N. Fit po 50: aktivním životem k dobré kondici a zdraví. Praha: Grada, 2007. s. 84. 96 Srov. ŠTILEC, M. Pohybově-relaxační programy pro starší občany. Praha: Karolinum, 2003. s. 82. 94

27

trupu, hlavy, nebo celého těla a aktivity ve vyšších výškách, které představují velké riziko v případě pádu.97 3.3. Cíle a principy fyzické aktivity Fyzická aktivita a zejména ve vyšším věku je vždy zaměřena směrem k udržení, nebo popřípadě obnovení kvality života. Štilec v souvislosti s pohybovou aktivitou stárnoucích jedinců píše: „Cílem geriatrického programu je především snaha udržet relativně dobrý zdravotní stav starších spoluobčanů, který dává předpoklad prodloužení jejich samostatnosti, soběstačnosti a tím celkové důstojnosti stáří.“98 Tyto programy jsou orientovány na udržení nezávislosti právě z důvodu vysoké pravděpodobnosti, že se bude zdravotní stav s přibývající léty neustále zhoršovat. Máček uvádí statistiku, dle které u nás trpí zhruba 40 % osob ve věku 60 – 70 let funkčními poruchami organismu. U jedinců nad 75 let vzrůstá toto číslo ještě o 25 %. Snížená funkční kapacita, popřípadě ztráta soběstačnosti však podstatně zhoršuje kvalitu života.99 Proto je primárním záměrem fyzické aktivity stárnoucích udržet, nebo obnovit fyzickou a psychickou zdatnost jedince, uchovat jeho soběstačnost, posílit jeho sebevědomí a zajistit tak celkovou kvalitu života jedince, zachovat pohodu ve stáří (tzv. well being ). Veškeré pohybové aktivity by měly být věku přiměřené, neměly by směřovat k dosažení sportovních výkonů, ale k schopnosti vykonávat běžné denní činnosti (zejména sebeobsluha – šacení, stravování, hygiena apod.).100 Tato schopnost je označována pomocí termínu funkční tělesná zdatnost. Máček ji vymezuje jako: „schopnost řešit každodenní úkoly (ADL, IADL) s dostatkem energie a pohotově, bez zjevné únavy a s dostatečnou reservou. Tělesná zdatnost je nezbytný předpoklad pro efektivní fungování lidského organismu s optimální účinností a hospodárností.“101 Dessaintová v souladu s Bouchardem uvádí dělení tělesné zdatnosti na pět základních faktorů: organickou odolnost (stav kardiovaskulární soustavy, zejména schopnost absorbovat více kyslíku), svalovou sílu a vytrvalost (zvýšení objemu svalů a schopnosti vykonávat dlouhodobé činnosti), 97 Srov. KRAPKOVÁ, H. a kol. Cesta za zdravím – regenerace lidského organismu pohybem. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1995. s. 5. 98 ŠTILEC, M. Pohybově-relaxační programy pro starší občany. Praha: Karolinum, 2003. s. 5. 99 Srov. KALVACH, Z. - ZADÁK, Z. – JIRÁK, R. – ZAVÁZALOVÁ, H. – SUCHARDA, P. a kol. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, 2004. s. 153. 100 Srov. UHLÍŘ, P. Pohybová cvičení seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. s. 16. 101 KALVACH, Z. - ZADÁK, Z. – JIRÁK, R. – ZAVÁZALOVÁ, H. – SUCHARDA, P. a kol. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, 2004. s. 155.

28

držení těla – zvláště pánve (návyky, které ovlivňují polohu páteře a správné držení těla), procento tukových tkání z tělesné váhy (udržení optimální tělesné hmotnosti), schopnost uvolnění a relaxace (pokles napětí). K těmto základním faktorům jsou někdy připojovány ještě pružnost kloubů (zamezení neohebnosti a ztuhlosti) a kvalita dýchání (zásobení kyslíkem a svalové uvolnění).102 Jednotlivé faktory jsou předpokladem funkčního stavu organismu, který umožňuje zvládání každodenní zátěže bez obtíží a únavy. Zdatný jedinec disponuje energetickou rezervou, díky které dokáže lépe zvládat rizikové situace, jako jsou nemoc nebo úraz. Fyzická zdatnost se neprojevuje pouze rychlejší rekonvalescencí, ale také sníženým výskytem nemoci samotné.103 Díky své zdravotně protektivní povaze bývá také tělesná zdatnost označována jako zdravotně orientovaná zdatnost.104 Přínos tělesné zdatnosti však nespočívá pouze v jejím zdravotním hledisku. Macháčová, Bunc, Vaňková, Holmerová a Veleta poukazují na to, že dobrá tělesná zdatnost: „umožňuje seniorům celkově aktivnější a plnohodnotný život, což má za následek sociální a emocionální uspokojení, které nesmí být v žádném případě opomíjeno.“105 Uhlíř dále shrnuje několik podstatných bodů, které doplňují výčet cílů fyzické aktivity: •

„Zachovat, obnovit, získat dostatek pohybových vzorců.

•

Udržet sociální adaptabilitu seniorů.

•

Vhodně kompenzovat potencionální postižení, oslabení, zkrácení svalstva.

•

Působit preventivně v rizikových oblastech.

•

Pomoc vyrovnat se psychicky se stárnutím, ochabováním funkcí orgánů.

•

Celková aktivizace organismu, zlepšení koordinace a dynamiky, vytrvalosti, posílení soběstačnosti, zvyšování motorické aktivity, výcvik chůze.“106

Aby byl program zaměřený na fyzickou aktivitu eliminující ztráty v důsledku stárnutí efektivní, měl by se řídit některými základními poznatky, které podporují dosažení 102

Srov. BOUCHARD. In DESSAINTOVÁ, M. P. Nezačínejte stárnout. Praha: Portál, 1999. s. 182 – 185. 103 Srov. KALVACH, Z. - ZADÁK, Z. – JIRÁK, R. – ZAVÁZALOVÁ, H. – SUCHARDA, P. a kol. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada, 2004. s. 155. 104 Srov. BUNC, V. In ŠTILEC, M. Program aktivního stylu života pro seniory. Praha: Portál, 2004. s. 37. 105 http://www.geriatrickarevue.cz/pdf/gr_07_04_09.pdf= ze dne 15. 3.2010. 106 UHLÍŘ, P. Pohybová cvičení seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. s. 16.

29

stanovených cílů a přispívají tak k dosažení kvalitního a zdravého života. Štilec uvádí, že k dosažení příznivého a zřetelného účinku pohybu je nutné respektovat věková specifika stárnoucího organismu, zdravotní anamnézu jednotlivých účastníků, úroveň jejich dosažených dovedností a zdatnosti a faktory motivace. Fyzická aktivita by měla přinášet nejen uvolnění fyzické, ale také psychickou pohodu, radost a pozitivní prožitek.107 Vzhledem k specifickým změnám stárnoucího organismu lze potom stanovit obecné zásady pohybového programu a to jak pro roli realizátora tohoto programu, tak pro samotný obsah, dle kterého by se měli jednotliví účastníci řídit. Zásady realizace je možné identifikovat následovně: •

Počítat s možnými deficity zraku, sluchu, percepce, rovnováhy, nebo s inkontinencí.

•

Využívat dostatečně hlasitý a srozumitelný projev, vysvětlovat účinek aktivity, provádět korekci prováděných aktivit a to verbálně i prakticky.

•

Udržovat pozitivní emoční naladění po celý program.

•

Zajistit bezpečnost pohybu. Je nutné vždy myslet na prevenci pádů a eliminaci všech nebezpečných, zejména tvrdých a ostrých předmětů z dosahu účastníků.

•

Zajistit čistou, uklizenou a vyvětranou místnost (předpokladem je také správná teplota, aby nemohlo dojít k prochladnutí, nebo přehřátí)

•

Znát zásady poskytnutí první pomoci.108

•

Mít znalosti v oblasti fyziologických změn a psychiky stárnoucího organismu a v oblasti specifik práce s tělesným zatížením.

•

Disponovat trpělivostí a ochotou řešit věci nad rámec vymezený časem.

•

Vytvářet skupiny pokud možno s podobnou zdravotní situací.

•

Stanovit správnou realizační hodinu. Nejlépe se hodí devátá hodina dopolední. Skýtá pro účastníky ideální čas pro jejich realizaci a čilost.

•

Respektovat individuální možnosti každého účastníka. Vždy je proto nutné znát zdravotní charakteristiky každého z nich.

107

Srov. ŠTILEC, M. Program aktivního stylu života pro seniory. Praha: Portál, 2004. s. 33. Srov. UHLÍŘ, P. Pohybová cvičení seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. s. 16 - 17.

108

30

•

Využívat hudebního doprovodu. Představuje nejen rytmus, dle kterého se může aktivita řídit, ale také navozuje příjemnou atmosféru a pohodu.

•

Participovat na vedení k celostnímu stylu života. Upozorňovat na racionální stránky zdravého stárnutí a potřebu psychické i fyzické aktivizace.

•

Motivovat, chválit a povzbuzovat.109 Pozitivní motivaci pro stárnoucí jedince představuje dle Štilce zejména okruh přátel, který sám pohybové aktivity provozuje, doporučení lékaře a zdravotní důvody a dále příklad z rodinného zázemí. Naopak negativní a limitující faktory mohou představovat špatné zdraví, nemoc, nedostatečná zdatnost, očekávání kladného prožitku, který se ale nedostaví ihned. Bariéry může také vytvářet okolí, které nechápe snahu stárnoucího jedince (zejména pak seniora) pěstovat pohybové aktivity v období, které společnost pokládá za důstojné a poklidné.110 Z hlediska motivace je také podstatné vědět, z čeho se skládá spektrum motivů vedoucích k výkonu fyzické aktivity. Tři základní pilíře ve své knize Sociologie sportu vytyčuje Sekot. Prvním je potřeba pohybu, jako součásti života, racionální stránku motivace představuje hledisko zdravotní prevence pohybu a třetí pilíř zaujímá individuální seberealizace, jejíž součástí jsou zejména pozitivní prožitky spojené s aktivitou.111 Štilec také v souladu s Dishmanem poukazuje na fakt, že nestačí apelovat pouze na racionální motivace, ale třeba zapojit i emocionální prožitky z pohybu. Lidé také vyžadují vstřícnou a radostnou atmosféru a družnost, která k pohybu patří.112

Obsah pohybových programů by se také měl koncipovat na základě určitých pravidel. Tyto normy by měly respektovat specifika stárnoucí populace a tím zajistit dosažení primárního cíle aktivizace stárnoucích lidí, tj. zajištění kvality života a pohody ve stáří. Jednotlivé zásady je možné vymezit takto: •

Podstoupení lékařského vyšetření. Daďová s Novotnou se domnívají, že před započetím jakékoliv aktivity, a to zejména ve vyšším věku, by měl jedinec podstoupit alespoň orientační lékařské vyšetření. Záměrem vyšetření je učinit

109

Srov. ŠTILEC, M. Program aktivního stylu života pro seniory. Praha: Portál, 2004. s. 112 - 113. Srov. ŠTILEC, M. Pohybově-relaxační programy pro starší občany. Praha: Karolinum, 2003. s. 24 - 25. 111 Srov. SEKOT, A. Sociologie sportu. Brno: Paido, 2006. s. 114. 112 Srov. DISHMAN. In ŠTILEC, M. Pohybově-relaxační programy pro starší občany. Praha: Karolinum, 2003. s. 25. 110

31

poznatky o základním omezení pohybového aparátu, zjistit úroveň zdatnosti a toleranci zátěže a tím podchytit případná rizika.113 •

Stephard s Thomasem doporučují koncipovat pohybové programy tak, aby jejich základ tvořily vždy aktivity aerobního typu. Tyto aktivity se někdy označují také jako kardiovaskulární. Ve svém důsledku umožňují provádět činnosti déle (zvyšují vytrvalost) a s větší intenzitou. Tento typ aktivit prohlubuje schopnost využívat kyslík. Čím více je jedinec schopen využívat kyslík, tím více energie získá a tím lépe zvládne jakoukoliv zátěž, které je vystaven. Zvyšující se kapacita využívaného kyslíku má blahodárný vliv na kardiovaskulární systém, jehož kvalita přímo ovlivňuje celkovou kvalitu našeho zdraví. Pro starší jedince je cvičení stimulující srdce, plíce a jednotlivé cévy velmi potřebné a to hlavně vzhledem k rostoucímu výskytu onemocnění dýchací a oběhové soustavy. Aerobní cvičení je založeno na zapojení co nejvyššího počtu svalových skupin. Proto sem spadají činnosti jako chůze, cyklistika, turistika, běh, plavání, bruslení, tanec apod. K udržení schopnosti vykonávat běžné činnosti však pouze aerobní aktivity nestačí. Musí být doplněny pohyby zaměřenými na svalovou sílu a vytrvalost, ohebnost, obratnost a pohyblivost.

114

Důležitou roli hrají také vyrovnávací a

uvolňovací aktivity, které vyrovnávají svalové disbalance a podporují správné držení těla, dechové a pohybové návyky.115 Ostatní doporučení pro vypracování programu orientovaného na fyzické aktivity lze shrnout následovně: •

Aktivity by měly být pomalé, prožitkové, podporované hudbou a relaxací.

•

Pohyb by měl být klidný, řízený a měl by se provádět soustředěně.

•

Každá aktivita by měla začínat rozcvičením o délce zhruba 10 – 15 minut a končit uklidněním (například v podobě relaxace), které by mělo probíhat stejné časové minimum.

113

Srov. DAĎOVÁ, K. NOVOTNÁ, E. Zdravotní tělesná výchova seniorů. In WITTMANNOVÁ, J. Aktivní v každém věku: pracovní seminář odborníků v oblasti pohybových aktivit seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého, 2007. s. 34. 114 Srov. STEPHARD, R. - THOMAS, S. G. Jak zůstat fit i po padesátce. Ostrava: Oldag, 1995. s. 14 – 18. 115 Srov. ŠTILEC, M. Program aktivního stylu života pro seniory. Praha: Portál, 2004. s. 113.

32

•

Cvičit nejdříve hodinu po jídle.116

•

Nikdy necvičit přes bolest, nebo pokud to nedovoluje zdravotní stav.117

•

Stanovit si vždy optimální frekvenci, intenzitu a dobu trvání. Ettinger, Wrightová a Blair uvádí základní zásady pro stanovení jakéhokoliv efektivního programu pohybových aktivit. Tyto elementární zásady nesou název plán FITT: F jako frekvence, I jako intenzita, T jako trvání a T jako typ fyzické aktivity. Ideální frekvence je 3x až 5x týdně, přičemž nižší frekvence je vždy podmíněna vyšší intenzitou provozované aktivity.118 V souvislosti s frekvencí upozorňuje Štilec na výzkum Bunce a Teplého, kteří se snažili stanovit na základě rozboru dat o pohybových činnostech občanů České republiky minimální množství pohybových aktivit. To dle jejich závěrů odpovídá energetickému týdennímu výdeji okolo 1430 až 1905 kcal.119 Intenzita neboli stupeň zatížení při aktivitě by měla dosahovat zhruba střední úrovně. Aby intenzita pohybu nebyla příliš vysoká, nebo naopak nedostatečná, využívá se měření tepové frekvence, dle které si jedinec může stanovit tzv. tréninkovou zónu, ve které by se při zátěži měl vždy pohybovat. Tep se musí kontrolovat vždy ihned po ukončení pohybové aktivity. Přiložením dvou prstů (ukazováku a prostředníku) na vnitřní stranu zápěstí se počítají tepové údery po dobu 15 sekund. Výsledek se vynásobí čtyřmi, což představuje počet tepů za minutu. Ten se musí pohybovat v rozmezí tréninkové zóny, jejíž hranice jsou udány 50 a 80% maximální srdeční frekvence (SFmax = 220 – věk). Trvání aktivity je pak určováno v závislosti na její intenzitě. Pokud jde o aktivity střední intenzity, je vhodné volit dobu trvání kolem 30 minut. Jestliže bude intenzita vyšší, doba trvání se může snížit na 20 minut.120

116 117

Srov. ŠTILEC, M. Program aktivního stylu života pro seniory. Praha: Portál, 2004. s. 113 - 114. UHLÍŘ, P. Pohybová cvičení seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. s. 17.

118

Srov. ETTINGER, W. H. – WRIGHT, B. S. – BLAIR, S. N. Fit po 50: aktivním životem k dobré kondici a zdraví. Praha: Grada, 2007. s. 147 - 148. 119 Srov. BUNC. - TEPLÝ. In ŠTILEC, M. Pohybově-relaxační programy pro starší občany. Praha: Karolinum, 2003. s. 34. 120 Srov. ETTINGER, W. H. – WRIGHT, B. S. – BLAIR, S. N. Fit po 50: aktivním životem k dobré kondici a zdraví. Praha: Grada, 2007. s. 148 - 153.

33

4. PŘÍKLAD DOBRÉ PRAXE Snah realizovat programy zaměřené na aktivní stárnutí neustále přibývá. Pro dvacáté století se stala specifickou revoluce v podobě prodlužující se délky lidského života a společnost tak začala být konfrontována s problémem stárnutí a jeho kvality. Jedním z nejvýznamnějších

dokumentů,

který

měl

napomoci

koncipování

nových

rozhodujících politik a iniciativ, byl Madridský mezinárodní akční plán pro problematiku stárnutí 2002. Součástí tohoto plánu bylo také poskytnout člověku možnost aktivní účasti ve společnosti a to i ve vyšším věku a podporovat tak principy well beingu u těchto lidí. V akčním plánu přímo stojí: „Účast na sociálních, kulturních, sportovních, rekreačních a dobrovolných činnostech také přispívá k růstu a udržení osobní pohody.“121 Jedním z cílů tohoto plánu je tedy zajistit poskytování příležitostí a programů, které by podporovaly stárnoucí jedince a vybízely je k aktivní účasti na kulturním, politickém, ekonomickém a sociálním společenském životě, ale také na celoživotním vzdělávání a rozvoji vlastní osobnosti.122 V souvislosti s těmito principy se různé instituce snaží stárnoucím lidem nabídnout rozličné možnosti k aktivnímu trávení volného času. Rozrůstají se počty klubů a center věnujících se problematice stárnoucích. Fitness centra vytváří speciálně zaměřené programy právě pro tuto věkovou skupinu a nelze také opomenout ani možnost individuálního a neformálního pohybového vyžití.123 Úsilí zapojit do pohybových programů stárnoucí jedince se věnují i některé univerzity třetího věku, které dříve priorizovaly především vzdělávací programy, tedy aktivity směřující zejména k psychické aktivizaci. Čistě mentální rozvoj se tím obohatil o rovinu fyzické aktivity a stal se tak mnohem celistvějším. Příkladem je Univerzita třetího věku při Univerzitě Palackého v Olomouci, která již nabízí svým posluchačům preferujícím právě fyzickou aktivitu specializované pohybové programy realizované na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého. V rámci této spolupráce vznikl také program realizovaný pod názvem Letní škola aktivního stárnutí, který se konal v období 24. - 28. srpna 2009. Program, který sloužil jako pilotní studie, usiloval o celistvost právě cestou vyvážení psychického a fyzického zatížení. Pohybové aktivity byly zařazeny vždy s ohledem na jejich vhodnost pro danou populaci, to znamená, že 121

http://www.mpsv.cz/files/clanky/1205/madrid.pdf= ze dne 21. 3. 2010. Srov. http://www.mpsv.cz/files/clanky/1205/madrid.pdf= ze dne 21. 3. 2010. 123 Srov. KALVACH, Z. – HRABĚTOVÁ, E. Senior a já: já a senior? Praha: Společnost přátelská všem generacím, 2005. s. 12. 122

34

se neustále přihlíželo věkovým specifikům účastníků, dle kterých se jednotlivé aktivity volily. Program (viz příloha) se skládal ze série přednášek, cvičebních jednotek a relaxačních praktik. Každý den obsahoval dvě až tři z těchto aktivit, které byly vedeny pod záštitou fyzioterapeutů, cvičitelů, nutričních terapeutů a jiných odborníků, věnujících se relaxaci, či rozvoji lidských dovedností a schopností. Pětidenní program měl nabídnout základní informace o zdravém životním stylu ve vyšším věku, vhodných pohybových aktivitách, možnostech seberealizace a rozvoje vlastní osobnosti a samozřejmě i možnost aktivně využít volný čas společně s jedinci stejné věkové kategorie a to nejen poučnou, ale i zábavnou cestou. V souladu s poznatky této bakalářské diplomové práce je možno daný program a jeho náplň posoudit z hlediska splnění, či nesplnění základních zásad týkajících se efektivity pohybového programu. Počátek každého programu spočívá již v přípravě, to znamená zejména zajistit vhodné prostory, zvolit správný časový harmonogram a zajistit lektory kompetentní k dané populační skupině. Doporučením v tomto ohledu by bylo hlavně zvolení jiného realizačního prostoru, protože stávající místnost (Freskový sál, Wurmova 7) zcela nezajišťuje bezpečnost pohybu, ani předpoklad správné teploty (nelze zajistit ideální teplotu – riziko přehřátí). V rámci časového harmonogramu představuje základní kámen stanovení správné realizační hodiny. V praxi zde byla zvolena devátá hodiny dopolední, která je pro účastníky vyšší věkové skupiny ideální. S ohledem na věk účastníků museli také být vybíráni jednotliví lektoři a cvičitelé. K jejich hodnocení lze využít aplikace principů „kvalifikovaného subjektu“. Do kvalifikačního profilu takového subjektu řadí Šimek s Bartoňkovou následující složky: všeobecné vzdělání, odborné vzdělání (v oblasti vyvíjené aktivity, tzn. v oblasti práce se staršími lidmi – znalosti ohledně fyziologických a psychických změn stárnoucího organismu, specifik práce se zdravotním zatížením a zásad poskytování první pomoci), andragogické vzdělání (dovednosti v rámci sociální intervence) a osobnostní rysy (zejména pak trpělivost, ochota a schopnost vystupovat hlasitě a srozumitelně).124 Všechny tyto podmínky byly lektory Letní školy aktivního stárnutí splněny. Navíc byli schopni udržovat po celou dobu kurzy příjemnou atmosféru, což dohromady s pozitivním prožitkem z pohybu tvořilo ideální zázemí pro kladnou emoční odezvu u všech účastníků. 124

ŠIMEK, D. – BARTOŇKOVÁ, H. Andragogika: studijní texty pro distanční studium. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002. s. 33 – 34.

35

Pokud přejdeme od prostorů, časového rozvržení a osob podílejících se na realizaci přímo k evaluaci obecných zásad pro každou cvičební jednotku, je možné zde stanovit také několik doporučení. Každé fyzické zátěži by mělo předcházet podstoupení lékařského vyšetření, čímž dostane o svém zdravotním stavu a o svých možnostech informace nejen účastník programu, ale i realizátor, který by tyto zdravotní charakteristiky měl znát. Program Univerzity třetího věku v Olomouci tuto situaci řešil pouze prohlášením, že každý účastník si je vědom svého zdravotního stavu a zodpovídá tak sám za sebe. Doporučením by také mohlo být zapojení více aktivit aerobního typu, alespoň desetiminutové rozcvičky před každým cvičením a bezpochyby rovněž zapojení slovního doprovodu, který by sdělil benefity, které v sobě daný pohyb skýtá. Vhodné by také bylo naučit účastníky pracovat se svou tepovou frekvencí, nebo využívat moderní sporttestery, aby tak mohli provádět aktivity vždy v optimálním rozsahu. Co je možno hodnotit velmi kladně, je využívání hudebního doprovodu, pomalých prožitkových aktivit, relaxačních cvičení, speciálních cvičebních a rehabilitačních pomůcek (flexibar), ale také specializovaných programů pořádaných v olomouckém fitcentru Omega. Z hlediska zvolených aktivit byl tento program velmi dobře koncipován. Obsahoval intervence různorodé činnosti, které zapojovaly jak fyzickou, tak psychickou stránku. Hned první přednáška manželů Janíkových poukazovala na nutnost holistického přístupu ke zdravému životnímu stylu a na to, že jedince tvoří nejen stránka fyzická a psychická, ale i sociální a duchovní. Všechny tyto úrovně musí člověk vědomě rozvíjet, aby si zachoval pohodu a zdraví ve stáří, což koresponduje i s poukázáním na nutnost chápání aktivity jako komprehenzivní. Náplní přednášky tak bylo vést a motivovat účastníky k celostnímu stylu života, jehož pochopení je podstatou zdravého způsobu života. Racionální stranu motivačního působení doplnily pak přednášky: Vhodné pohybové aktivity ve vyšším věku a Žijeme zdravě? Jíme zdravě?, které nastínily primární nutriční zásady a možnosti vhodných aktivit a představovaly tak vhodný apel na uvědomění si racionálních stránek zdravého stárnutí. Kromě podávání informací a náplně čistě pohybové se však program snažil participovat i na rozvoji kreativity nebo jemné motoriky. Jednotlivé pohybové aktivity pak byly voleny vždy s ohledem na jejich vhodnost pro účastníky vyšší věkové kategorie. Pohybová část programu byla sestavena z jógy, aquaaerobicu, dechových a relaxačních cvičení a muzikoterapie. Součástí jógy byla i rozcvička 36

zvaná Pozdrav slunci, která je velmi vhodná pro ranní protažení a nabuzení stárnoucího organismu.125 Aquaaerobic je dalším ideálním cvičením pro tuto věkovou skupinu. Přínos aquaaerobicu shrnuje Bednářová: „Nezatěžuje podpůrný a pohybový aparát, podporuje činnost dýchacího ústrojí, regeneraci a kompenzaci, modeluje postavu, je vhodný i pro cvičení osob s oslabeným krevním oběhem. Společné působení hydraulického tlaku, tepelné vodivosti, odporu vody při pohybu a odlehčení je vhodné právě pro osoby se sníženou pohyblivostí, nemocemi kloubů, respiračními potížemi a obezitou. Voda jedince odlehčuje, čímž se ulevuje hlavně kloubům.“126 Významnou aerobní aktivitou s řadou pozitivních účinků na lidský organismus je Nordic Walking. Mommertová – Jauchová jej označuje jako zdravotní sport, který kromě tělesných efektů disponuje i působením na psychiku. Na člověka příznivě působí atmosféra skupiny, umírněnost a uklidněnost této činnost a prožitek z pohybu v přírodě. Tento sport je také převážně bez rizik a mohou ho provozovat i jedinci netrénování, či se zdravotním omezením.127 Pro zklidnění organismu a zmírnění psychické a tím i fyzické tenze byla zapojena dechová a relaxační cvičení, jejichž primárním cílem je také obnovit dechově – pohybové funkce.128 Poslední, a opět velmi vhodnou aktivitou byla muzikoterapie. Do pohybových aktivit je řazena především proto, že se jednalo o terapii aktivní, nikoliv pasivní, jejíž náplní byla hra na rozličné bubny a bubínky. Muzikoterapie má svou nezastupitelnou roli zejména díky blahodárnému působení hudby. Ta podněcuje lidskou představivost, myšlenky a city a je zdrojem energie a radosti.129

125

Srov. ŠTILEC, M. Program aktivního stylu života pro seniory. Praha: Portál, 2004. s. 77. BEDNÁŘOVÁ, H. Aqua fitness seniorů. In BEDNÁŘOVÁ, H. Aktivní v každém věku II: odborný seminář zaměřený na aplikované pohybové aktivity seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. s. 33 – 34. 127 Srov. MOMMERTOVÁ – JAUCHOVÁ, P. Nordic walking pro zdraví: pomáhá při bolestech zad, artróze, osteoporóze, vysokém krevním tlaku, nadváze, cévních problémech a dalších obtížích. Praha: Plot, 2009. s. 6 – 12. 128 Srov. UHLÍŘ, P. Pohybová cvičení seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. s. 29. 129 Srov. UHLÍŘ, P. Pohybová cvičení seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. s. 42. 126

37

ZÁVĚR Fenomén stárnoucí populace neustále nabývá ve svých konsekvencích velké důležitosti pro společnost. Z tohoto hlediska si vyžaduje stále větší pozornost a to jak ze strany společnosti, tak z pohledu individuálního jedince. Primární by měla být podpora a propagace činností, které se snaží o integraci stárnoucích lidí do společnosti, zajišťujících a nabízejících aktivizační programy pro danou populační skupinu a snažících se rozvíjet jejich potenciál a adaptovat je na stále se měnící prostředí. Podstatou schopnosti aktivní participace stárnoucího člověka na společnosti je ovšem udržení, či navrácení psychických a fyzických sil, které involuční proces zasáhl. A právě proto je třeba podněcovat veškeré animační snahy o mentální a tělesnou aktivaci stárnoucí populace, směřující k dosažení zdraví a pohody ve stáří. Tato bakalářská práce se zabývá právě faktory, které mohou ovlivnit kvalitu stárnutí a pohodu ve stáří a mají možnost se stát optimálním prostředkem pro aktivizaci stárnoucího organismu. Jeden z těchto faktorů představuje právě fyzická aktivita, která by měla být nedílnou součástí života každého člověka. Práce shrnuje základní informace o fyzické aktivitě, jejím přínosu pro zdraví a pohodu, o cíli, ke kterému by měla tato aktivita vždy směřovat, a jednotlivých zásadách pro její praktické využití. Pohyb, a zvláště pro stárnoucí jedince, je podstatou zdravého životního stylu. Díky dostatečnému a vyváženému pohybu je člověk schopen těšit se aktivnímu a zdravému životu, vyvarovat se ve větší míře deficitům, které involuční proces přináší a naopak očekávat radostné okamžiky, které stáří přinese. Smyslem fyzické aktivity starších lidí je udržet popřípadě obnovit relativně dobrý zdravotní stav, který je předpokladem k prodloužení jejich samostatnosti a soběstačnosti, jež přispívají k zachování důstojnosti a pohody ve stáří. Fyzická aktivita zabezpečuje optimální kondici, díky které jsou starší jedinci schopni lépe zvládat rizikové situace, nemoci, nebo úrazy, které jsou pro poslední životní období příznačné. Pohyb skýtá nejen pozitivní tělesný účinek, ale povzbuzuje i lidskou psychiku a v neposlední řadě disponuje i rozměrem sociálním. Navíc přináší starším jedincům vhodné využití volného času, které nabízí potěšení a současně také prospěch. 38

Téma předložené práce sice není zcela vyčerpané, ale z důvodu rozsahového omezení byla zaměřena pouze na jeden aspekt, podporující koncept aktivního stárnutí, kterým je fyzická aktivita. Aktivní stárnutí totiž nezahrnuje pouze dostatek přiměřené fyzické aktivity, ale představuje komplex vlivů vnějšího prostředí, výživy a samozřejmě psychického a sociálního rozvoje.

39

ANOTACE Příjmení a jméno autora:

Hybášková Veronika

Název fakulty a katedry:

Filozofická fakulta, katedra Andragogiky a sociologie

Název diplomové práce:

Aktivní stárnutí

Vedoucí diplomové práce:

PhDr. Naděžda Špatenková, Ph.D.

Počet znaků:

71 150

Počet příloh:

2

Počet titulů použité literatury:

36

Klíčová slova:

aktivita stárnutí stáří fyzická aktivita

Předložená bakalářská práce se zabývá tématem aktivního stárnutí, zejména pak vlivem fyzické aktivity na proces stárnutí, a jeho negativními dopady. Na základě studia dostupné literatury seznamuje v první části s problematikou stárnutí a stáří. Druhá kapitola se věnuje již snahám podporujícím stárnutí aktivní, a to nejen v České republice, ale i v celé Evropě. Dále informuje o nutnosti prevence a celostního přístupu k otázkám zdravého životního stylu, upozorňuje na benefity a rizika, které fyzická aktivita skýtá a poukazuje na primární cíl, ke kterému by fyzická aktivita ve vyšším věku měla směřovat, a na zásady, které je nutno při tom dodržovat. Součástí práce je také evaluace programu Letní školy aktivního stárnutí, pořádaného Univerzitou třetího věku při Univerzitě Palackého v Olomouci, která představuje praktickou ukázku aktivizace starších lidí prostřednictvím pohybu.

40

POUŽITÉ ZDROJE Seznam literatury 1. BEDNÁŘOVÁ, H. Aktivní v každém věku II: odborný seminář zaměřený na aplikované pohybové aktivity seniorů. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009. ISBN 978-80-244-2011-0. 2. DAHLKE, R. Program pro zdraví: správné dýchání, výživa a relaxace. 1. vyd. Praha: Ikar, 2006. ISBN 80-249-0732-1. 3. DESSAINTOVÁ, M. P. Nezačínejte stárnout. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-255-6. 4. DIENSTBIER, Z. Průvodce stárnutím, aneb jak ho oddálit. 1. vyd. Praha: Radix, 2009. ISBN 978-80-860-3188-0. 5. ETTINGER, W. H. – WRIGHT, B. S. – BLAIR, S. N. Fit po 50: aktivním životem k dobré kondici a zdraví. 1. vyd. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80247-2203-0. 6. FÜRST, M. Psychologie. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1997. ISBN 80-7198199-0. 7. HAŠKOVCOVÁ, H. Fenomén stáří. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-158-2. 8. HOGENOVÁ, A. Areté: základ olympijské filozofie. Praha: Karolinum, 2001. ISBN 80-246-0046-3. 9. JESENSKÝ, J. Andragogika a gerontagogika handicapovaných. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2000. ISBN 8071848239. 10. KALVACH, Z. – HRABĚTOVÁ, E. Senior a já: já a senior? Praha: Společnost přátelská všem generacím, 2005. 11. KALVACH, Z. - ZADÁK, Z. – JIRÁK, R. – ZAVÁZALOVÁ, H. – SUCHARDA, P. a kol. Geriatrie a gerontologie. 1. vyd. Praha: Grada, 2004. ISBN 80-247-0548. 12. KRAPKOVÁ, H. a kol. Cesta za zdravím – regenerace lidského organismu pohybem. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 1995. ISBN 80-706-7466-0. 13. LÁB, J. Pohybová cvičení v klubech důchodců. Praha: Organizační odbor ministerstva práce a sociálních věcí ČSR, 1976.

41

14. MATOUŠ, M. - MATOUŠOVÁ, M. - KALVACH, Z. – RADVANSKÝ, J. Pohyb ve stáří je šancí. 1. vyd. Praha: Grada, 2002. ISBN 80-247-0331-9. 15. MOMMERTOVÁ – JAUCHOVÁ, P. Nordic walking pro zdraví : pomáhá při bolestech zad, artróze, osteoporóze, vysokém krevním tlaku, nadváze, cévních problémech a dalších obtížích. 1. vyd. Praha: Plot, 2009. ISBN 97880-865-2398-9. 16. NOVOTNÁ, L. – HŘÍCHOVÁ, M. – MIŇHOVÁ, J. Vývojová psychologie. 3. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2004. ISBN 80-704-3281-0. 17. PACOVSKÝ, V. Geriatrie: geriatrická diagnostika. Praha: Scientia Medica, 1994. ISBN 80-855-2632-8. 18. PACOVSKÝ, V. – HEŘMANOVÁ, H. Gerontologie. 1. vyd. Praha: Avicenum, 1981. 19. PETŘKOVÁ, A. - ČORNANIČOVÁ, R. Gerontagogika: úvod do teorie a praxe edukace seniorů. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004. ISBN. 80-244-0879-1. 20. PŘÍHODA, V. Ontogeneze lidské psychiky IV. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1973. 21. ROSLAWSKI, A. Jak zůstat fit ve stáří. 1. vyd. Brno: Computer press, 2005. ISBN 80-251-0774-4. 22. ŘÍČAN, P. Cesta životem. 2. vyd. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-717-8829-5. 23. SEKOT, A. Sociologie sportu. Brno: Paido, 2006. ISBN 80-731-5132-4. 24. SMIČKOVÁ – ČÍŽKOVÁ, J. a kol. Přehled vývojové psychologie. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. ISBN 978-80-244-21414. 25. STEPHARD, R. J. – SCOTT G. T. Jak zůstat fit i po padesátce. 1. vyd. Ostrava: Oldag, 1995. ISBN 80-85954-03-6. 26. STUART – HAMILTON, I. Psychologie stárnutí. 1. vyd. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-274-2. 27. ŠIMEK, D. – BARTOŇKOVÁ, H. Andragogika: studijní texty pro distanční studium. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002. ISBN 80-224-0394-3. 28. ŠTILEC, M. Pohybově-relaxační programy pro starší občany. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2003. ISBN 80-246-0788-3.

42

29. ŠTILEC, M. Program aktivního stylu života pro seniory. 1. vyd. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-717-8920-8. 30. TVAROH, F. Všichni stárneme. 1.vyd. Praha: Avicenum, 1971. 31. UHLÍŘ, P. Pohybová cvičení seniorů. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008. ISBN 978-80-244-1902-2. 32. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie II. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2007. ISBN 978-80-246-1318-5. 33. VIDOVIČOVÁ, L. – RABUŠIC, L. Senioři a sociální opatření v oblasti stárnutí v pohledu české veřejnosti. Praha: VÚPSV, 2003. 34. WITTMANNOVÁ, J. Aktivní v každém věku: pracovní seminář odborníků v oblasti pohybových aktivit seniorů. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2007. ISBN 978-80-244-1796-7. 35. Kvalita života ve stáří: národní program přípravy na stárnutí na období let 2008 až 2012. 1. vyd. Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2008. 36. Zdravé stárnutí: výzva Evropě: stručná verze. 1. vyd. Praha: Státní zdravotní ústav, 2008. ISBN 978-80-7071-302-0.

Seznam internetových stránek 1. http://www.emro.who.int/vip/pdf/gender_road_traffic_injuries.pdf= ze dne 1. 3. 2010. 2. http://www.mpsv.cz/cs/618= ze dne 2. 3. 2010. 3. http://www.who.cz/PDF/Zdravi21.pdf = ze dne 4. 3. 2010. 4. http://www.geriatrickarevue.cz/pdf/gr_07_04_09.pdf= ze dne 15. 3.2010. 5. http://www.mpsv.cz/files/clanky/1205/madrid.pdf= ze dne 21. 3. 2010.

43

SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1 Program Letní školy aktivního stárnutí Příloha č. 2 Fotogalerie

44

PŘÍLOHY

Příloha č. 1 Program Letní školy aktivního stárnutí

Datum

Aktivita

Garant

Místo

Zdravý životní styl

Mgr. Věra a PhDr. Ivo Janíkovy

Freskový sál, Wurmova 7

Vhodné pohybové aktivity ve vyšším věku

Mgr. Hana Bednářová

Freskový sál, Wurmova 7

24.8. 9:00 - 11:15

od 13:30

25.8. 9:00 - 10:30

Žijeme zdravě? Jíme Mgr. Hana Sovišová zdravě?

Freskový sál, Wurmova 7

11:00 - 11:45

H.E.A.T. program

Mgr. Lenka Fasnerová

Omega centrum

od 13:30

Aquaaerobic

Mgr. Hana Bednářová

Hotel Flóra

9:00 - 10:00

Buď fit s Lenkou

Mgr. Lenka Fasnerová

Freskový sál, Wurmova 7

11:00 - 12:00

Buď fit s Lenkou (posilovna)

Mgr. Lenka Fasnerová

Fitness Vrábel

od 13:30

Nordic Walking

Mgr. Lenka Fasnerová

Wurmova 7

9:30 - 11:30

Muzikoterapie

Ivo batoušek

Freskový sál, Wurmova 7

od 13:30

Rozvoj kreativity a jemné motoriky

Mgr. Lenka Fasnerová

uč. 1, Wurmova 7

9:00 - 10:30

Cvičení s flexibarem

Mgr. Lenka Fasnerová

Freskový sál, Wurmova 7

10:45 - 11:30

Buď fit s Lenkou

Mgr. Lenka Fasnerová

Freskový sál, Wurmova 7

od 13:30

Boccia, Petangue

Mgr. Hana Bednářová

Wurmova 7

26.8.

27.8.

28.8.

1

Příloha č. 2 Fotogalerie z Letní školy aktivního stárnutí Zdravý životní styl

2

Vhodné pohybové aktivity ve vyšším věku

3

Aquaaerobic

4

H.E.A.T. program

Buď fit s Lenkou - jóga

5

Nordic Walking

6

Muzikoterapie

7

Rozvoj kreativity a jemné motoriky

8

Cvičení s flexibarem

9

Boccia, petangue

10