ÚLOHA STÁTU V JAPONSKÉ EKONOMICE

Ma sa ryk ova un i verzit a Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Evropská hospodářská, správní a kulturní studia

ÚLOHA STÁTU V JAPONSKÉ EKONOMICE The Role of Government in Japan’s Economy Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce:

Autor:

Ing. Aleš FRANC, Ph.D.

Hana JANDOVÁ Brno, 2013

J mé no a př íj me n í au t or a:

Hana Jandová

Náze v d ip lo mo vé p r áce:

Úloha státu v japonské ekonomice

Náze v p r áce v a ng ličt ině:

Role of Government in Japan’s Economy

Kat ed r a:

ekonomie

Ved o u cí d ip lo mo v é p r áce:

Ing. Aleš Franc, Ph.D.

Ro k o bha jo b y:

2013

Anotace Předmětem bakalářské práce „Úloha státu v japonské ekonomice“ je popsání role japonské vlády ve vývoji ekonomiky po druhé světové válce. V první části jsou rozebrány charakteristické rysy modelu ekonomiky s důrazem na hospodářskou politiku a hlavní příčiny ekonomického úspěchu. V dalších částech se práce věnuje změnám ve vládní politice v reakci na ekonomickou situaci.

Annotation The goal of the submitted thesis “The Role of Government in Japan’s Economy” is to analyze the role of government in economic development after The World War II. The first part is concentrated on describing the characteristic features of economy while economic policy and the main factors of the economic success are emphasized. In the following parts the thesis engages the changes in government policy as a reaction to economic situation.

Klíčová slova Japonsko, vláda, indikativní plánování, administrativní vedení, celoživotní zaměstnání, míra úspor, průmyslová struktura.

Keywords Japan, government, indicative planning, administrative guidance, life employment, savings rate, industrial structure.

2

Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta

Katedra ekonomie Akademický rok 2011/2012

ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE

Pro:

JANDOVÁ Hana

Obor:

Evropská hospodářská, správní a kulturní studia

Název tématu:

ÚLOHA STÁTU V JAPONSKÉ EKONOMICE The Role of Government in Japan's Economy

Zásady pro vypracování Problémová oblast, cíl práce, postup a použité metody: Cílem bakalářské práce bude zjistit, jak se změnila role vlády v japonské ekonomice v poválečném období. Nejprve diplomantka popíše specifika japonského modelu; hlavní rysy hospodářské a sociální politiky a vysvětlí faktory japonského ekonomického úspěchu. Hlavní pozornost bude věnována období od přelomu 80. a 90. let, kdy diplomantka popíše ekonomické problémy Japonska a jejich příčiny. Autorka vyhodnotí, jak na tyto problémy reagovala hospodářská politika a k jakým změnám v japonském modelu došlo.

3

Rozsah grafických prací:

(Předpoklad cca 10 tabulek a grafů)

Rozsah práce bez příloh:

35 – 40 stran

Seznam odborné literatury: · Žídek, Libor. Děiny světového hospodářství. 2. rozšířené. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009. 400 s. Neuveden. ISBN 978-80-7380-184-7. · Park, G. - Vogel, S. Japan in 2006: A Political Transition. Asian Survey, 47, 1, od s. 22-31. 2007. · Slaný, Antonín. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. Vyd. 1. Praha : C.H. Beck, 2003. xiii, 375. ISBN 80-7179-738-3. · Kenji, K. - Seung-Youn, O. The Political Economies of Broaband Development in Korea and Japan. Asian Survey, 47, 3, od s. 481-504. 2007.

Vedoucí bakalářské práce:

Ing. Aleš Franc, Ph.D.

Datum zadání bakalářské práce:

28. 11. 2011

Termín odevzdání diplomové práce a vložení do IS je uveden v platném harmonogramu akademického roku.

…………………………………… vedoucí katedry

………………………………………… děkan

V Brně dne 28. 11. 2011

4

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci Úloha státu v japonské ekonomice vypracovala samostatně pod vedením Ing. Aleše France, Ph.D. a uvedla v ní všechny použité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU. V Brně dne 10. května 2013 vl a s t n or u čn í p od p i s a u t or a

5

6

OBSAH OBSAH ..................................................................................................................................7 ÚVOD ....................................................................................................................................9 1

HOSPODÁŘSKÝ ZÁZRAK POVÁLEČNÉHO OBDOBÍ ............................................ 11 1.1

Exportně determinovaná strategie růstu .................................................................. 14

1.2

Vládní zásahy do ekonomiky .................................................................................. 17

1.2.1 Indikativní plánování .......................................................................................... 18 1.2.2 Agentura pro ekonomické plánování ................................................................... 20 1.2.3 Ministerstvo obchodu a průmyslu ....................................................................... 21

2

1.3

Systém keiretsu ...................................................................................................... 22

1.4

Specifika trhu práce ................................................................................................ 23

1.5

Vysoká míra úspor.................................................................................................. 24

ZPOMALENÍ A PROBLÉMY EKONOMIKY V 70. A 80. LETECH ........................... 27 2.1 Strukturální změny v ekonomice.................................................................................. 30 2.2 Krize dosavadního způsobu života ............................................................................... 33 2.3 Mezinárodní situace..................................................................................................... 34

3

90. LÉTA – TZV. ZTRACENÁ DEKÁDA .................................................................... 39 3.1

Recese období 1991 – 1993 .................................................................................... 40

3.2

Stagnace a mírné oživení let 1994 – 1996 ............................................................... 42

3.3

Deprese let 1997 – 1998 ......................................................................................... 44

3.3.1 Krize finančního sektoru ..................................................................................... 46 4

JAPONSKO V NOVÉM TISÍCILETÍ ............................................................................ 49

ZÁVĚR ................................................................................................................................ 53 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ................................................................................... 55 SEZNAM POUŽITÝCH GRAFŮ, TABULEK A ZKRATEK .............................................. 59 Tabulky ............................................................................................................................. 59 Grafy................................................................................................................................. 59 Zkratky ............................................................................................................................. 59

7

8

ÚVOD

Vývoj japonské ekonomiky v období po druhé světové válce bývá často označován jako japonský hospodářský zázrak. Díky unikátním výchozím podmínkám bylo Japonsko schopno dosáhnout nebývalého hospodářského růstu a celkového rozvoje země. Podařilo se mu využít spolupráce se Spojenými státy a díky různým specifickým faktorům se postupně dostalo na pozici jedné ze světových ekonomických velmocí. Cílem této práce je charakterizování jednotlivých faktorů zmíněného hospodářského zázraku s důrazem na analýzu tradiční úlohy a fungování vlády v rámci japonské ekonomiky. V první části se práce věnuje zejména dopadům vládní politiky na poválečný ekonomický rozvoj. Na jakém principu fungovalo vládní plánování? Jak probíhala spolupráce vlády se soukromým sektorem? Na tyto a další otázky se práce pokusí nalézt odpovědi. Další části jsou potom věnovány rozebrání vývoje ekonomiky a definování reakcí vlády na nastalé situace s důrazem zejména na strukturální změny v průmyslové politice. Závěrečná pasáž se zabývá obdobím největšího útlumu japonského ekonomického růstu v 90. letech 20. století, které bývá označováno jako ztracená dekáda. Zde se práce pokusí nastínit změny ve vnímání a hodnocení vládních intervencí a popsat rozdíly ve směřování vládních politik oproti ranému poválečnému období.

9

10

1

HOSPODÁŘSKÝ ZÁZRAK POVÁLEČNÉHO OBDOBÍ Už od konce druhé světové války se Japonsko dostalo na světových trzích do centra

dění. Navázalo tak na svůj úspěšný vývoj z předcházejících období, který byl světovým konfliktem na čas přerušen. Japonský rozvoj se stupňoval od poslední třetiny 19. století, kdy v podobě osvícené vlády císaře Macuhita a jeho politických a ekonomických reforem nazývaných také Meidži země přešla ze starého feudálního uspořádání do moderní byrokratické správy. V tomtéž období se země proměnila ze zemědělsky orientované na industrializovanou, přičemž velkou roli v tomto procesu měla vláda, která převzala celou škálu západních průmyslových výrob. Postavila a provozovala loděnice, zbrojovky, hutě, strojírenské dílny a také továrny na výrobu textilu, skla, chemikálií, cementu, cukru, piva a celé řady dalších výrobků. 1 Velká role vlády v hospodářství se také později projevila jako jeden z faktorů tzv. hospodářského zázraku, o němž se bude práce dále ještě podrobněji zmiňovat. Druhá světová válka, kterou Japonsko prožilo na straně poražených, znamenala pro Japonce těžkou zkoušku. Lidské a materiální ztráty byly obrovské. Navíc nový americký prezident Harry S. Truman rozhodl o tom, že 6. srpna 1945 byla na město Hirošima svržena atomová puma. Účinky výbuchu byly děsivé: 78 000 mrtvých, na tisíce zraněných, zamořené město a následky nemoci z ozáření, které obyvatelstvo pociťovalo ještě desítky let. Dne 9. srpna svrhli Američané další atomovou bombu na Nagasaki. Definitivní konec války znamenala konečná kapitulace, kterou podepsali japonští představitelé na palubě amerického křižníku Missouri, kotvícího v Tokijské zátoce, 2. září 1945.2 Přes všechny tyto nepříznivé okolnosti se Japonsku podařilo nastartovat poválečný hospodářský růst v podstatě okamžitě po skončení doposud největšího světového konfliktu. Když uvážíme, jaké škody napáchala druhá světová válka na japonském území i na poli mezinárodních vztahů s vyspělými zeměmi západního světa, je s podivem, jakého hospodářského rozvoje Japonsko dosáhlo v dekádách následujících bezprostředně po válce.

1

ŽÍDEK, L. Dějiny světového hospodářství. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2009. s. 251. ISBN 978-80-7380-184-7 2

ČORNEJ, P. KUKLÍK, J. Dějepis 4: Nejnovější dějiny. Dotisk 1. vydání. Praha: SPN, 2005. s. 106. ISBN 807235-175-3 11

Nejprve se pro Japonsko stala prioritou obnova předválečné výroby zejména v oblasti tradičních průmyslových odvětví jako produkce uhlí, železa a oceli. Díky velké rozloze moří náležících k Japonsku se v poválečném období rozvíjelo hlavně loďařství. Na předválečnou úroveň

se

měla

země

dostat

pomocí

přímé

vládní

kontroly

a

expanzivních

makroekonomických opatření. Navíc průmysl a zemědělství byly až do 60. let zvýhodňovány oproti konkurenci ze zahraničí pomocí překážek v podobě vysokých dovozních cel a dalších opatření.3 Na postupimské konferenci se Američanům podařilo prosadit systém nepřímé správy, kdy pokyny okupační americké správy prováděla japonská vláda a její orgány. V roce 1947 byla vyhlášena japonská ústava připravená vrchním velitelstvím spojeneckých sil. V té mimo jiné japonský národ zavrhl válku a souhlasil se statutem demilitarizovaného státu.4 Japonsko se tak ocitlo formálně pod ochranou Američanů a jejich tzv. nukleárního deštníku. Americké jednotky měly zajišťovat obranu státu, vládě tím odpadly značné výdaje. Tyto ušetřené prostředky, především kapitál a lidské zdroje, pak mohla efektivně využít v jiných odvětvích průmyslu. Dalším z poválečných problémů byla vysoká míra inflace vzniklá jako důsledek monetizace vládních válečných dluhopisů. V roce 1946 byla míra inflace v rekordní výši 364,5% (viz graf 1). Výrazného snížení inflace na 63,3% v roce 1949 se podařilo dosáhnout pomocí silných restriktivních opatření v rámci tzv. Dodgeova plánu z roku 1949. Ten navrhl několik kroků k nastolení ekonomické stability ve snaze o zotavení poválečné ekonomiky. Zastavil růst měnové báze, snížil deficit státního rozpočtu, zafixoval směnný kurz jenu na úrovni 360 JPY/USD, omezil rozsah vládních intervencí (zejména subvencí a cenové kontroly) a zavedl opatření na podporu exportu.5 Bohužel díky těmto restriktivním opatřením upadla ekonomika do recese, kterou doprovázel nárůst nezaměstnanosti.6

3

STUCHLÍKOVÁ, Z. Japonský hospodářský zázrak. K vývoji japonské ekonomiky od 70. let 19. století do konce 80. let 20. století. In Dvacáté století 2011/1. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2011. s. 51. 4

PLECHANOVÁ, B., FIDLER, J. Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941-1995. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1997. s. 46. ISBN 80-85241-79-X 5

snaha o návrat k mezinárodnímu obchodu skrze soukromé subjekty, nikoliv stanovené vládní agentury

6

DUUS, P. The Cambridge History of Japan. 1. vydání. Cambridge University Press, 1988. s. 502. ISBN 0-52122357-1 (v. 6); 12

Graf 1: Míra inflace v letech 1945 - 1952 v % (CPI) 400

364,5

300 200

195,9

165,6

100

63,3

51,1 1945

38,8

18,2

0 46

47

48

49

50

51

2 52

Pramen: STUCHLÍKOVÁ, Z. Japonský hospodářský zázrak. K vývoji japonské ekonomiky od 70. let 19. století do konce 80. let 20. století. In Dvacáté století 2011/1. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2011. s. 52.

Japonský ekonomický růst ve 20. století je často vysvětlován pomocí dualistické koncepce opírající o tzv. T-M tezi, podle níž se ekonomika skládá z tradičního a moderního sektoru a vyvíjí se jejich vzájemnými interakcemi. Japonská cesta bývá prezentována jako postupný vývoj a evoluční přeměna tradičního sektoru v sektor moderní. Po vypuknutí korejské války v 50. letech se Japonsko stalo hlavním dodavatelem zboží a služeb americké armádě. Tím se nastartoval růst exportu, který můžeme považovat za jeden z hlavních faktorů vysokého tempa růstu ekonomiky v 50. a 60. letech. Nejprve to byly zakázky pro Američany kvůli válce v Koreji, v 60. letech pak kvůli válce ve Vietnamu. USA potřebovaly v tomto období získat v oblasti jižní Asie silného spojence a to se jim v případě Japonska povedlo. Japonsku se podařilo úspěšně kombinovat politiku podpory domácích exportérů souběžně s ochranou vybraných domácích trhů. Válka v Koreji stimulovala poptávku v Japonsku, ale s tím byl bohužel spojen také nárůst cen, čímž se japonské zboží zdražovalo. Vláda se tudíž zaměřila na modernizaci továrních zařízení a zefektivnění výrobního procesu, zejména v oblasti těžkého průmyslu. Do roku 1955 se díky USA a Ministerstvu obchodu a průmyslu podařilo položit základy budoucího výjimečného průmyslového rozvoje. Kromě politiky vládní podpory k tomu přispěla i řada dalších faktorů. Světová ekonomika jako celek právě vstoupila do fáze expanze a japonský průmysl disponoval takovou pracovní silou, kterou bylo možné alokovat do odvětví s vyšší produktivitou.7

7

BEASLEY, W.G. The Rise of Modern Japan. 2. vydání. New York: St. Martin’s Press, 1995. s. 246. ISBN 0312-12751-0 13

Role vlády v procesu restrukturalizace průmyslu spočívala nikoliv v cenové regulaci, nýbrž v pomoci s akumulací kapitálu. V březnu 1951 vláda ustanovila Japonskou rozvojovou banku (Japan Developement Bank), která měla zajišťovat podporu akumulace kapitálu a rychlého ekonomického růstu. Mezi nástroje, které vláda používala, patřily např. půjčky z vládních fondů, dovozní kvóty či kontroly dovozů zahraničního kapitálu. 8

1.1 Exportně determinovaná strategie růstu Japonská vláda po válce podporovala zejména kapitálově náročná odvětví jako výrobu oceli a petrochemický průmysl. Toto rozhodnutí se mohlo zdát diskutabilní zejména proto, že v daném období země v těchto odvětvích neměla komparativní výhodu, nicméně můžeme zvážit dva argumenty pro takovou podporu. Za prvé vybraná odvětví měla do budoucna potenciál oné komparativní výhody dosáhnout a za druhé jsou s těmito odvětvími spjata odvětví další, jako automobilová výroba, výroba plastů a umělých vláken, v kterých Japonsko do budoucna mohlo na mezinárodním poli uspět.9 Vláda také často domácím vývozcům pomáhala tím, že jim doporučovala exportní trhy nebo je přímo subvencovala. Vzestup exportu můžeme dobře vidět na podílu Japonska na světovém vývozu, který se zvýšil z 1,5% v roce 1950 až na 7,8% na začátku 70. let.10 Tzv. proces dohánění v oblasti technologií někteří ekonomové považují za klíčový, jelikož díky trvalému tlaku na snižování nákladů vedl k posílení konkurenceschopnosti japonského exportu. Avšak objem exportu dosáhl předválečné úrovně až na začátku 60. let a to kvůli omezení obchodu s tradičními asijskými partnery nebo poklesu poptávky po japonském textilu. Díky masivním investicím do těžkého průmyslu nabylo Japonsko zpět konkurenceschopnosti a začalo vyvážet produkty z nově modernizovaných průmyslových odvětví (lodě, ocel, cement, později automobily, syntetické látky a elektroniku). Celkový

8

DUUS, P. The Cambridge History of Japan. 1. vydání. Cambridge University Press, 1988. s. 517. ISBN 0-52122357-1 (v. 6) 9

KWON, J. K., KANG, J.M. The East Asian Model of economic developement. Asian-Pacific Economic Literature [online]. 2011, Vol. 25, I. 2, pp. 122 – 123 [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: < http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1467-8411.2011.01317.x/full> 10 ŽÍDEK, L. Dějiny světového hospodářství. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2009. s. 260. ISBN 978-80-7380-184-7 14

export začal rychle růst (viz tabulka 1), stejně tak jako přebytek obchodní bilance (od poloviny 60. let).11

Tabulka 1: Export a Import (vybrané položky)

EX (100 mil. JPY) železo a ocel kovové produkty automobily lodě hodinky IM (100 mil. JPY) uhlí surová ropa cukr vlna bavlna stavební dřevo

1950

1960

1970

1975

260 93

1 397 532

10 237 2 569

30 165 5 346

2 94 4

281 1 037 13

4 815 5 075 466

18 392 17 803 1 360

38 88 166 214 989 10

508 1 674 400 955 1 553 613

3 636 8 048 1 022 1 254 1 695 5 659

10 246 58 317 4 992 1 527 2 512 7 768

Pramen: DUUS, P. The Cambridge History of Japan. 1. vydání. Cambridge University Press, 1988. s. 524 – 526. ISBN 0-521-22357-1 (v. 6)

Vysoké procento produkce zboží určeného na export je pro Japonsko ve své podstatě nutností. Jako malá ostrovní země se musí potýkat s horšími výchozími podmínkami, což konkrétně v tomto případě znamená nedostatek surovin. Čili importy surovin musí financovat exportem (viz tabulka 2). V období Meidži bylo hlavním exportním artiklem hedvábí, naopak v poválečných dekádách tvořily 70% exportního zboží stroje, kovové produkty a chemikálie, produkce textilu zaujímala pouhých 14% exportu.12

11

STUCHLÍKOVÁ, Z. Japonský hospodářský zázrak. K vývoji japonské ekonomiky od 70. let 19. století do konce 80. let 20. století. In Dvacáté století 2011/1. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2011. s. 54 12

Tyto exporty tvořily v 60. letech jen 10% celkové japonské produkce, nicméně právě díky nim mohlo Japonsko zaplatit importy surovin. REDDY, A. K. N. Basis of Japanese Miracle: Lessons for India. Economic and Political Weekly [online]. 1972, Vol. 7, No. 26, p. 1243[cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 15

Tabulka 2: Složení japonského zahraničního obchodu podle kategorií produkce

EX (%) textil produkty z kovu stroje chemikálie nekovové produkty potraviny ostatní IM (%) potraviny suroviny a paliva spotřební zboží

1934 – 36 50 7

1953 36 15

1963 23 30

1967 16 17

6 3 2

15 5 4

27 6 4

42 17 4

9 23

10 15

5 5

4 –

22 57

26 58

16 61

16 58

21

16

23

26

Pramen: LIVINGSTON, J., MOORE, J., OLDFATHER, F. Postwar Japan: 1945 to the Present. 1. vydání. New York: Pantheon Books, 1973. s. 439.

I přes očekávaný konec expanzivního období japonská ekonomika během 60. let stále pokračovala v růstu vyvolaném nejenom investicemi do průmyslu, nýbrž také rostoucím objemem exportů. Přestože měl objem exportů kvantitativně poměrně malý efekt na japonskou ekonomiku, kvalitativně je jeho přínos očividný. Například u exportního zboží bylo nutné, aby bylo na co nejvyšší technické úrovni a kvalitní tak, aby mohlo soupeřit na mezinárodních trzích. To vyvíjelo tlak na rozvoj japonských technologií. V období let 1959 – 1968 podepsalo Japonsko přes 11 500 zahraničních dohod o spolupráci se západními zeměmi, které měly za účel právě zmíněný import západních technologií. Aby se zabránilo vzniku technologické závislosti na západních zemích, která by případně mohla vést až k závislosti ekonomické a posléze politické, byl import nových technologií podpořen masivními investicemi do výzkumu a rozvoje technologií. 13 Byl použit jednoduchý vzorec – za každý dolar utracený za nákup patentů a licencí nových technologií se věnují nejméně 4 dolary na výzkum a rozvoj

13

Asi 65% těchto investic pocházelo ze soukromého sektoru průmyslu. 16

technologií v tom samém oboru či odvětví, ve kterém je importovaná technologie využívána.14 Z předchozích argumentů jasně vyplývá důležitost vzájemných vztahů a vnitřních provázaností mezi japonským průmyslem, mezinárodním obchodem (zejména specifickým vztahem export-import) a technologickým rozvojem. Vzájemná interakce těchto tří faktorů byla pro japonský růst v daném období nesmírně důležitá. Japonsko se stalo vzorem pro mnohé další rozvíjející se ekonomiky v oblasti jižní a východní Asie, které se vyznačovaly stejnými nebo velmi podobnými výchozími podmínkami, tzn. expanze exportu, vládní intervence, investice do lidského kapitálu a dostatečná kapacita a schopnost absorbovat nové technologie.15

1.2 Vládní zásahy do ekonomiky Dalším důležitým faktorem poválečného rozvoje byla role vlády a míra státních zásahů do fungování ekonomiky. Ty jsou v Japonsku větší než u ostatních vyspělých tržních ekonomik na světě. Zásahy státu do hospodářství hrály v japonském ekonomickém vývoji důležitou úlohu. Tato úloha vyplývá především z velké autority, které se vláda těší prakticky ve všech sférách své působnosti. Vážnost vlády v očích japonského lidu se i dnes projevuje v silném konkurenčním boji mezi mladými uchazeči o stálé zaměstnání v různých vládních institucích, zejména v nejprestižnějších hospodářských ministerstvech bez nároků na lukrativní plat.16 Základním úkolem hospodářské politiky Japonska po skončení války bylo upevnění pozice ekonomiky v celosvětovém měřítku a zapojení se do mezinárodních struktur. Cílem fiskální politiky byl vyrovnaný státní rozpočet a zvýšení konkurence ekonomiky pomocí přímého vládního financování a dalších intervenčních nástrojů.17

14

REDDY, A. K. N. Basis of Japanese Miracle: Lessons for India. Economic and Political Weekly [online]. 1972, Vol. 7, No. 26, p. 1243[cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 15

KWON, J. K., KANG, J.M. The East Asian Model of economic developement. Asian-Pacific Economic Literature [online]. 2011, Vol. 25, I. 2, pp. 122 – 123 [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: < http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1467-8411.2011.01317.x/full> 16 CIHELKOVÁ, E. USA – Japonsko – SRN. Dotisk 1. vydání. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1996. s. 66. ISBN 80-7079-952-8 17

DUUS, P. The Cambridge History of Japan. 1. vydání. Cambridge University Press, 1988. s. 534 – 535. ISBN 0-521-22357-1 (v. 6) 17

1.2.1 Indikativní plánování

Vláda zasahuje do fungování tržního mechanismu pomocí tzv. indikativního plánování. Důležité je ale upozornit na to, že nejde o typickou formu plánování, jakou můžeme vidět u centrálně plánovaných ekonomik, tedy nahrazení tržního hospodářství direktivním plánováním a nařízeními vlády. Centrálně plánované ekonomiky se většinou snaží napravit chyby a selhání tržního hospodářství nahrazením trhu centrálním plánem. Naproti tomu Japonsko, jako první příklad ze států východní Asie, které zažívaly hlavní rozvoj po druhé světové válce, využívá vládních intervencí, ale zároveň roli vlády omezuje na určité oblasti vlivu: ·

politika aktivně hledající řešení vedoucí k makroekonomické stabilitě

·

snaha zefektivnit trhy, např. regulací finančních trhů

·

tvorba tržního prostředí v oblastech ekonomiky, kde doposud chybělo

·

vytvoření atmosféry vedoucí k politické stabilitě

·

podpora soukromých investic a zahraničních investorů

·

podpora vzdělání v oblasti technologie a vědy18

Miyazaki přirovnává systém plánování v Japonsku ke hře, kde soukromý sektor představuje hlavního herce a vláda zastupuje důležitou vedlejší postavu. Shrnuje také funkce, které by měla vláda především vykonávat. Zaprvé by měla podporovat ekonomickou stabilitu minimalizováním

ekonomických

fluktuací

a

vyvarovat

se

rozhodnutí

vedoucích

k nezaměstnanosti nebo inflaci. Dále by měla vyrovnávat distribuci příjmů pomocí daní, sociálního pojištění a dalších prostředků. A v neposlední řadě je jejím úkolem redistribuce ekonomických zdrojů a směřování kapitálu a dalších zdrojů do sociálně potřebných oblastí pomocí daňového systému a alokace prostředků státního rozpočtu. Smyslem indikativního plánování je projekce budoucího obrazu ekonomické struktury a aktivity. Cílem je vytvoření rámce pro vládní dohled nad ekonomikou, vytyčení oblastí, ve kterých jsou žádoucí zásahy veřejné politiky či pomoc při vedení investičních rozhodnutí.19 Ekonomické plány měly za úkol vyhlásit úkony, jež bude vláda provádět v následujícím období 5 až 10 let. Zároveň naznačovaly soukromému sektoru, co by měl od ekonomiky 18

STIGLITZ, J. E. Some Lessons from the East Asian Miracle. The World Bank Research Observer [online]. 1996, Vol. 2, No. 2, p. 156 [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 19

LIPPIT, V. D. Economic Planning in Japan. Journal of Economic Issues [online]. 1975, Vol. 9, No. 1, pp. 39 – 58 [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 18

v daném období očekávat. Indikativní plány byly určeny soukromým podnikům i finančnímu sektoru a měly spíše doporučující a informativní charakter. Vznikaly za cílem nasměrovat ekonomiku co nejvíce efektivním směrem. Oproti obligatorním plánům centrálně plánovaných ekonomik střední a východní Evropy byly nezávazné, nedaly se vynutit a jejich nesplnění se nedalo legálně sankcionovat. Obsahovaly prognózy vývoje jednotlivých sektorů ekonomiky, tempa růstu HNP/HDP a jeho komponent. Skutečná tempa růstu národního produktu byla až do 70. let vyšší než prognózy u většiny plánů. Oproti plánům rychleji rostly domácí investice i celková průmyslová produkce.20 Jednotlivé plány se od sebe lišily nejen v oblasti zaměření, ale také časovým rozmezím, na které byly stanoveny. Obecně můžeme z hlediska časového horizontu vymezit tři základní druhy plánů: ·

Krátkodobé plány – vyhlašované zpravidla na jeden rozpočtový rok, mají název „Ekonomický výhled a základní politický postoj“ a na jejich přípravě spolupracuje EPA s příslušnými ministerstvy a úřady. Plánovací proces tak připomíná jakési fórum, kde dochází k výměně informací mezi vládou a zástupci soukromého sektoru.

·

Střednědobé plány – mají standardní pětiletý časový horizont. Vzhledem k faktu, že plánovaná tempa růstu se prakticky nikdy nepodařilo správně předpovědět, docházelo často k jejich změnám mezi druhým a třetím rokem plánovacího období. Vznikal tak zajímavý systém do sebe zapadajících plánů označovaný jako systém klouzavých plánů.

·

Dlouhodobé plány – sedmileté či desetileté dotvářejí japonský systém plánování a zejména jeho informativní a prognostický charakter.21

Plány byly z hlediska podniků hodnoceny většinou rozporuplně, pokud pozitivně tak zejména pro svou informační funkci. Za největší nedostatek byla považována nepřesnost předpovědí. Vláda a soukromý sektor sdílely informace a dávali si k dispozici své vlastní náhledy na ekonomickou situaci. V konečném důsledku však vždy byl soukromý sektor ten, který činil finální rozhodnutí o případných investicích.

20

STUCHLÍKOVÁ, Z. Změny v úloze státu v japonské ekonomice. Vysoká škola ekonomická v Praze. Working papers Fakulty mezinárodních vztahů. 2008 [online]. Dostupné z WWW: 21

SLANÝ, A. a kol. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003. 380 s. ISBN 80-7179-738-3 19

1.2.2 Agentura pro ekonomické plánování Organizací formálně zodpovědnou za vládní plánování je Agentura pro ekonomické plánování (EPA, Economic Planning Agency). Je postavena na úroveň ministerstva, její funkce je však poradní. Mezi její hlavní úkoly patří příprava jednoročních výhledů a základních politických východisek, střednědobých plánů, výhledů cenového vývoje a cenová politika, koordinace rozličných hospodářských politik a konečně výzkum, analýza a hodnocení japonské a světové ekonomiky. 22 Fakticky jsou plány sestavovány Radou pro ekonomickou rozvahu (Economic Deliberation Council), konzultativním shromážděním, které vzniklo za účelem radit vládě v ekonomických otázkách a které EPA zaštiťuje. Skládá se z třiceti zástupců soukromého sektoru (expertů v oboru) a akademiků. Pokud je potřeba sestavit nový plán, premiér přednese formální žádost radě. EPA potom při samotné přípravě plánu funguje jako jakýsi sekretariát, zprostředkovává komunikaci mezi radou, vládními agenturami a ministerstvy. Obecně plány definují základní cíle hospodářské politiky a prezentují makroekonomické odhady pro hrubý národní produkt, spotřebu, investice a vládní výdaje. Mohou dále specifikovat i další ukazatele jako inflaci, výdaje na výzkum nebo udržitelnost životního prostředí.23 Hospodářské plány vlády přijímají už od roku 1955, kdy byl sestaven první víceletý plán – Pětiletý plán ekonomických závislostí. Týkají zejména průmyslové politiky, zahraničněobchodních strategií a politiky tzv. administrativního vedení. Administrativní vedení je forma intervence typická svou mnohoznačností. Pod administrativním vedením vláda doporučí průmyslu nebo podniku, aby si osvojil určité chování. 24 Zatímco formálně leží moc ministerstev v jejich licencích, schvalovacích pravomocích či ve schopnosti zajistit finanční požadavky podnikům, s nimiž spolupracují, neformálně je jejich vliv rozšířen právě díky administrativnímu vedení. Skrze něj předávají ministerstva podnikům instrukce zejména v oblasti sociálně zodpovědného chování podniků. Takové instrukce mohou zahrnovat cokoliv od cenové politiky po investování nebo kontrolu znečišťování životního prostředí. Ačkoliv ne všechny vztahy založené na administrativním vedení fungují plynule, snaha o spolupráci vychází především ze soukromého sektoru. 22

CIHELKOVÁ, E. USA – Japonsko – SRN. Dotisk 1. vydání. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1996. s. 76. ISBN 80-7079-952-8 23

LIPPIT, V. D. Economic Planning in Japan. Journal of Economic Issues [online]. 1975, Vol. 9, No. 1, pp. 40 – 41[cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 24

MIYAZAKI, I. The Japanese Economy: What Makes It Tick. 1. vydání. Tokio: The Simul Press, Inc., 1990. s. 99. ISBN 4-377-50850-4 20

Ministerstva na oplátku podporují jednotlivé průmysly v rámci jednání vlády v otázkách rozpočtové alokace prostředků, ochrany vůči zahraniční konkurenci nebo formování kartelů za účelem rozdělení trhů či zachování nízkých cen. 25

1.2.3 Ministerstvo obchodu a průmyslu

Vládní plánování se týkalo jak obecných makroekonomických agregátů, tak některých průmyslových rozhodnutí. Do vybraných perspektivních průmyslových odvětví proudily v 50. a 60. letech vládní zdroje, příděly zahraniční měny26, vládní subvence a zvýhodněné půjčky.27 Důvodem pro takovou „kontrolu“ průmyslu bylo zejména dosažení efektivnějšího rozdělení zdrojů na trhu. Hlavní organizací, která měla na starosti vedení průmyslové politiky, bylo Ministerstvo obchodu a průmyslu (MITI, Ministry of International Trade and Industry). Kromě navrhování plánů je MITI také zodpovědné za regulaci produkce a distribuci zboží a služeb, mezi jeho další speciální funkce patří např. dohled nad japonským zahraničním obchodem, zajišťování plynulého toku zboží v národní ekonomice nebo dohled nad získáváním surovin a energetických zdrojů. Na pomoc má další oborová ministerstva a různé vládní organizace. Jedním z nejdůležitějších je japonské Ministerstvo financí (MOF, Ministry of Finance), které nese zodpovědnost za veškerou fiskální politiku a tvorbu rozpočtu. Do sféry jeho vlivu patří také nepřímá kontrola nad centrální bankou (Bank of Japan), stanovuje daňovou politiku a vybírá daně. MITI tvoří mnoho průmyslových odborů, z nichž se každý zaměřuje na specifický průmysl, a několik obecných kanceláří, které poskytují obecné politické vize a slouží také jako kontrola jednotlivých průmyslových úřadů. Většina průmyslů reprezentovaných výše zmíněnými odbory je také zastoupena v podvýborech Rady pro průmyslovou strukturu (Council on Industrial Structure). Ta má v rámci ministerstva speciální funkci. Zabývá se především základními principy průmyslové struktury, zatímco průmyslové úřady se orientují na konkrétnější politiky. Formálně má tato rada vůči MITI poradenskou funkci. 28 Plánování 25

LIPPIT, V. D. Economic Planning in Japan. Journal of Economic Issues [online]. 1975, Vol. 9, No. 1, pp. 42 [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 26

S jejich pomocí podniky uskutečňovaly nákupy kapitálového vybavení a surovin.

27

STUCHLÍKOVÁ, Z. Japonský hospodářský zázrak. K vývoji japonské ekonomiky od 70. let 19. století do konce 80. let 20. století. In Dvacáté století 2011/1. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2011. s. 55. 28 Vztah Rady pro průmyslovou strukturu a ministra průmyslu a obchodu můžeme srovnat se vztahem Rady pro ekonomickou rozvahu a premiérem. 21

v rámci MITI můžeme rozdělit do dvou kategorií – plány pro jednotlivá průmyslová odvětví a obecnější plány týkající se národní průmyslové struktury. Průmyslové úřady stanovují vhodnou velikost pro průmysl jako celek případně pro jeho hlavní komponenty, dále minimální velikost továrny, aby byla schopná efektivní produkce či rozsah ochrany životního prostředí. Rada pro průmyslovou strukturu může rozhodnout, která průmyslová odvětví budou privilegována.29 Mezi nejvýznamnější příklady obecného průmyslového plánování patří důraz na těžký a chemický průmysl v 50. a 60. letech, kdy vláda zavedla ostré kroky k ochraně těžkého průmyslu a zlepšení jeho pozice v rámci mezinárodní soutěže. Zejména během 50. let vláda zajišťovala dostupnost adekvátních finančních prostředků z vládních bank, snížila úrokové míry pro ocelářské společnosti, garantovala dovoz zahraničních zařízení a technologií a podnikla kroky ke snížení přepravních nákladů. Vládní banky navíc průmyslu poskytly 32,4% požadovaného kapitálu mezi lety 1951 – 1955.30

1.3 Systém keiretsu Dalším specifikem japonského modelu hospodářství je systém skupin keiretsu, tedy volné sdružení podniků navázaných na velké banky a vlivné obchodní společnosti. Tyto skupiny jsou vzájemně kapitálově propojeny, avšak zcela samostatné v rozhodování. Existují a rozlišují se dvě základní formy keiretsu – horizontální forma znamená sdružení finančních institucí a podniků z různých odvětví a vertikální forma, která představuje síť dlouhodobých dodavatelsko-odběratelských vztahů. 31 Do takových vztahů byli kromě dodavatelů a odběratelů zapojeni také majitelé, akcionáři i zaměstnanci daných podniků. Tyto vztahy byly založeny na flexibilitě, koordinaci a přímé konkurenci a pomáhaly stabilizovat manažerské prostředí, rozložit riziko investičních rozhodnutí, využívat rozsah a možnosti ekonomiky a také levně získat dlouhodobý kapitál od bank.32 Systém keiretsu nahradil zrušené konglomeráty zaibatsu, což byly typicky rodinné podniky s velkým politickým a 29

Jako příklad můžeme uvést rozhodnutí o přesunu textilních výrob do rozvojových zemí a diverzifikace textilních společností do jiných odvětví průmyslu týkajících se zejména volnočasových aktivit. 30

LIPPIT, V. D. Economic Planning in Japan. Journal of Economic Issues [online]. 1975, Vol. 9, No. 1, pp. 47 [cit. 10. 5. 2013].. Dostupné z WWW: 31

Za typický příklad takovýchto vztahů můžeme považovat dodavatelsko-odběratelské vztahy v rámci automobilového průmyslu. 32

SRIDHARAN, E. Japan’s Changing Political Economy: Domestic Roots of Changing International Relations. Economic and Political Weekly [online]. 1994, Vol. 29, No. 37, pp. 2418 [cit. 10. 5. 2013].. Dostupné z WWW: 22

ekonomickým vlivem, jejichž základním rysem bylo křížové vlastnictví akcií mezi jednotlivými podniky. Součástí konglomerátu byla i banka, která byla zdrojem financování. V 60. letech japonské ekonomice dominovala relativně úzká skupina společností se širokým spektrem působnosti, přičemž některé z nich prosazovalo samotné MITI. Deset největších japonských firem (světoznámé podniky jako Mitsubishi, Mitsui, Sumitomo, Yasuda, Fuji a další) pokryly asi 50% japonského exportu a až 65% importu. Je tedy zřejmé, že velké firmy zaujímají strategickou pozici v ekonomice. Z toho plyne, že je nemůže motivovat pouze zisk, ale že pravděpodobně mají i další širší cíle jako zájem na pokroku ve vývoji japonského průmyslu a technologií. 33 Pro keiretsu byla nicméně typická i spolupráce s vládními orgány. Velkou roli v usměrňování

podnikatelských

aktivit

sehrál

již

výše

zmíněný

tradiční

institut

administrativního vedení. Tento postup zahrnoval rozsáhlou síť neformálních vztahů a interakcí mezi představiteli vlády a soukromým podnikatelským sektorem. Pro posílení kontaktů mezi vládou a soukromým sektorem byl využíván i zvláštní typ partnerství, tzv. systém amakudari. Tento termín označuje postup pro dosazování bývalých vládních představitelů a úředníků na významné pozice ve vedení vládních agentur nebo soukromých podniků.34

1.4 Specifika trhu práce Nejen na poli průmyslové produkce můžeme pozorovat odlišnosti od systémů západních struktur. Výrazná specifika vykazuje také trh práce a to díky mentalitě a chování obyvatel. Ti jsou mimořádně pracovití, loajální vůči zaměstnavatelům a také bezpodmínečně uznávají autoritu svých nadřízených. Pro japonské prostředí je typický institut tzv. celoživotního zaměstnání, což znamená, že zaměstnanec často tráví v jednom podniku celou svoji kariéru. Firma přijetím takového pracovníka na sebe bere závazek zajistit mu práci až do jeho odchodu do důchodu, výměnou pak očekává vysoké pracovní nasazení a loajalitu. Díky stabilitě zaměstnanosti a nízké fluktuaci zaměstnanců mezi jednotlivými podniky tak mají

33

REDDY, A. K. N. Basis of Japanese Miracle: Lessons for India. Economic and Political Weekly [online]. 1972, Vol. 7, No. 26, p. 1243 [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 34

STUCHLÍKOVÁ, Z. Změny v úloze státu v japonské ekonomice. Vysoká škola ekonomická v Praze. Working papers Fakulty mezinárodních vztahů. 2008 [online]. Dostupné z WWW: 23

firmy příležitost k tomu, aby mohly investovat do vzdělávání svých zaměstnanců s příslibem budoucího zhodnocení těchto investic.35 S celoživotním zaměstnáním také souvisí způsob odměňování zaměstnanců, kdy jsou pracovníci odměňováni spíše podle doby strávené v daném podniku než podle výkonnosti. Tento typ odměňování se nazývá princip seniority a také díky němu dosáhlo Japonsko v poválečném období trvale nízké nezaměstnanosti, která nepřesáhla 2,5%.36 Zajímavostí je, že v tomto případě je princip rozhodování založen na konsenzu, kdy nedochází k direktivnímu rozhodování shora, ale v zásadních otázkách je nutno nalézt kompromisní řešení za účasti všech zainteresovaných stran. Pro zaměstnance a obecně pracovní sílu je v Japonsku typický důraz na vysokou kvalitu, systematické proškolování a vysoké vzdělanostní standardy. Charakter pracovní síly je jedním z dalších důležitých faktorů rapidního ekonomického růstu.37

1.5 Vysoká míra úspor Často bývají zařazovány mezi faktory japonského úspěchu také obecné kulturní a společenské znaky, které mají prameny v historických a geografických podmínkách nebo v náboženských tradicích. Mezi nimi bývají uváděny především faktory jako kolektivismus, hierarchické vztahy ve společnosti, averze k riziku, orientace společnosti na dlouhodobé cíle, neformální vztahy ve společnosti atd.38 Tyto uvedené rysy se odrážejí i v japonské ekonomické situaci, například s orientací společnosti na dlouhodobější cíle souvisí i vysoká míra úspor domácností, které umožňují vysokou míru domácích investic i vývoz přímých investic a jiných forem kapitálu do zahraničí. Mimořádně vysoká tvorba kapitálu je příznivě ovlivňována vysokou mírou úspor japonských korporací39, relativně nízkými státními výdaji a celkem dlouho trvajícími poměrně 35


ŽÍDEK, L. Dějiny světového hospodářství. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2009. s. 261. ISBN 978-80-7380-184-7 37

AHMED, A.K.N. In the Years Ahead. Economic and Political Weekly [online]. 1988, Vol. 23, No. 35, pp. 1791-1792 [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 38

STUCHLÍKOVÁ, Z. Japonský hospodářský zázrak. K vývoji japonské ekonomiky od 70. let 19. století do konce 80. let 20. století. In Dvacáté století 2011/1. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2011. s. 56 39

společností, jejichž akcionáři mají důvěru ve vlastní prosperitu a běžně se spokojí s menšími dividendami 24

nízkými a jen pozvolna stoupajícími mzdami a jinými důchody. Udržování vysoké míry úspor navíc umožňují různá opatření a zvyky, jako např. výplata části mezd (zhruba 1/3) ve formě prémií dvakrát za rok, a skutečnost, že asi 1/4 pracovní síly tvoří drobní soukromí vlastníci, jejichž rezervy rovněž přispívají k úsporám. Podle statistik mělo v průběhu 60. let až 94% domácností uloženou část příjmu jako úspory. V průměrné domácnosti běžně zbylo na luxusní statky a úspory až 30% z důchodu domácnosti. Za jeden z faktorů takto vysoké míry úspor může být považován průměrný téměř 10% nárůst mezd při současném růstu cen o 5,7% za období v letech 1960 – 1969.40 Vysoká míra úspor byla typická pro japonskou ekonomiku v celém průběhu modernizace, snad jen s výjimkou válečných a raných poválečných let. Zatímco za války a těsně po ní byli úspory v negativních hodnotách, v následujícím období začala míra úspor rapidně růst. Už v průběhu 50. let se výška úspor běžně pohybovala kolem 15% z příjmu domácností. O dvě desetiletí později se navíc v důsledku první ropné krize dostala až na závratných 22 – 25%, což můžeme chápat jako odpověď společnosti na nestabilní ekonomickou situaci a potřebu zajistit si prostředky do budoucnosti při případném nepříznivém vývoji. Nicméně už od 80. let se míra úspor domácností ustálila v rozmezí 15 – 18%.41 Pochopitelně existují i další teorie o tom, proč byla v poválečném období míra úspor tak vysoká. Pokud budeme srovnávat situaci v Japonsku v první polovině 20. století a po druhé světové válce, dá se uvažovat o tom, že světový konflikt Japoncům takříkajíc otevřel oči a poskytl jim informaci, kterou do té doby neměli a to, že jejich životní úroveň je velmi nízká ve srovnání s životními standardy vyspělých západních národů. Pomocí úspor se tedy snažili hromadit bohatství, aby jejich potomci mohli žít tak jako v západním světě. Na další možné vysvětlení se musíme podívat z pohledu rozlohy Japonska. Japonsko jako malý a zalidněný ostrovní stát má nedostatek půdy, jak pro zemědělské účely, tak pro stavební účely. Půdy je málo a je tudíž drahá, tím pádem je drahé i bydlení. Japonci jsou tak v podstatě nuceni si spořit.42

40

REDDY, A. K. N. Basis of Japanese Miracle: Lessons for India. Economic and Political Weekly [online]. 1972, Vol. 7, No. 26, p. 1243[cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 41

MIYAZAKI, I. The Japanese Economy: What Makes It Tick. 1. vydání. Tokio: The Simul Press, Inc., 1990. s. 30 – 31. ISBN 4-377-50850-4 42

Například v Evropě a Spojených státech musí rodina, která chce koupit dům, zaplatit 15 – 20% z celkové ceny domu, zbytek si může půjčit a splácet. V Japonsku se velikost složené částky pohybuje kolem 40% z celkové ceny nemovitosti. 25

Právě díky vysokým domácím úsporám a z nich financovaných investicím byla v poválečném období dosahována vysoká tempa růstu. Míra úspor je daná také odlišným daňovým systémem. Podíl daní a sociálního pojištění na HDP je o mnoho nižší než v ostatních státech, které se snaží vyvíjet směrem k sociálnímu státu. Díky tomu jsou Japonci schopni uvolnit zdroje pro kapitálové investice.43 Navíc obyvatelé si sami musí mnohem víc spořit na stáří, tudíž japonské banky a pojišťovny jsou schopny disponovat relativně velkým objemem prostředků, které pak mohou dále poskytnout. Až 90% úspor japonských domácností je totiž ve formě vkladů u bank. Takto velký objem prostředků umožňoval zejména v 60. letech rozvoj průmyslu, kdy 20% kapitálu tvořil vlastní kapitál podniků, a 80% kapitálu tvořily půjčky od bank.44

VALDÉS, B. An Aplication of Convergence Theory to Japan’s Post-WWII Economic Miracle. The Journal of Economic Education [online]. 2003, Vol. 34, No. 1, p. 73 [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 43

SLANÝ, A. a kol. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003. 380 s. ISBN 80-7179-738-3 44

Banky byly ochotné vkládat prostředky do riskantního odvětví finančního růstu a technologického rozvoje, protože největší japonské banky vlastní ty samé obchodní společnosti, které zajímá pokrok v oblasti průmyslu a technologie. REDDY, A. K. N. Basis of Japanese Miracle: Lessons for India. Economic and Political Weekly [online]. 1972, Vol. 7, No. 26, p. 1244 [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 26

2

ZPOMALENÍ A PROBLÉMY EKONOMIKY V 70. A 80. LETECH Japonský ekonomický růst odráží trend celosvětové dynamiky růstu. Největší byl v 60.

letech a od té doby docházelo k postupnému zpomalení, které dosáhlo na dno začátkem 90. let. I přesto je Japonsko považováno za nejdynamičtěji rozvinutou tržní ekonomiku. Na rozdíl od ostatních vyspělých států v poválečném vývoji totiž nezažilo žádný vážný absolutní pokles HDP. V 70. letech 20. století došlo ve světovém hospodářství k celé řadě důležitých událostí, které ovlivnily vývoj japonské ekonomiky, tempo a zdroje jejího růstu i celkový charakter hospodářství. Asi nejvýznamnější roli v tomto případě sehrál první ropný šok. Když se na konci roku 1973 rozhodly země středního Východu produkující ropu zčtyřnásobit její cenu, způsobilo to mnoho problémů ve světové ekonomice a v Japonsku díky tomu přišel konec dosavadního prudkého růstu ekonomiky. Země zaznamenala v roce 1974 pokles reálného HDP o 1,2%, zatímco v roce předchozím ještě ekonomika rostla o 8%. Pro Japonsko, zcela závislé na dovozu ropy (viz tabulka 3), která kryla asi 90% energetické spotřeby země, byl strmý nárůst její ceny z 3 amerických dolarů za barel na 12 dolarů téměř zničující. V následujícím roce sice ekonomika opět rostla, ale pouze při poloviční dynamice oproti předchozí dekádě. 45

Tabulka 3: Energetické zdroje

1955 1965 1970

domácí zdroje energie 76% 33,8% 16,5%

zahraniční zdroje energie 24% 66,2% 83,5%

Pramen: DUUS, P. The Cambridge History of Japan. 1. vydání. Cambridge University Press, 1988. s. 526. ISBN 0-521-22357-1 (v. 6)

Ostatní makroekonomické ukazatele zůstaly v 70. letech relativně příznivé, vyrovnané veřejné finance a tradičně nízká nezaměstnanost. Vztah zaměstnanců k podniku je dlouhodobější než v Evropě nebo USA, z čehož vyplývá nižší fluktuace i nezaměstnanost, 45


kterou se podařilo zachovat pod hranicí 3% i během recese v 70. letech a na začátku 90. let. Japonsko je jedinou z vyspělých světových ekonomik, které se dlouhodobě daří udržovat plnou zaměstnanost jen s malým kolísáním. 46 Oblastí kde se objevily problémy, byl zahraniční obchod, který vykazoval od poloviny 60. let stále vyšší přebytek. Z 1,9 miliardy amerických dolarů v roce 1965 vzrostl na svou dosud nejvyšší úroveň 24,6 miliard dolarů v roce 1978. I podle toho bylo tedy jasné, že kurs jenu je podhodnocený. Když v roce 1971 byla zrušena směnitelnost dolaru za zlato, hlavní světové měny začaly přecházet na pohyblivé kurzy a jen prudce zhodnotil. Japonská vláda čelila ostrému tlaku za strany Spojených států na zhodnocení měny, což však odmítal hlavně soukromý sektor z obavy ztráty konkurenceschopnosti na mezinárodním poli. Vláda se tedy rozhodla pro riskantní krok a zhodnocení jenu „zaplatila“ zvýšením míry inflace, v roce 1972 zvýšila nabídku peněz v oběhu a snížila úrokové sazby. Míra inflace měřená indexem cen výrobců už v roce 1973 vzrostla na 15,7% (její růst podnítil zejména nárůst mezd ve výši 20%, proto se hovořilo o cenově-mzdové inflaci) poté, v souvislosti s prvním ropným šokem až na 31,6% v roce 1974. Inflaci se podařilo snížit během krátkého období pomocí restriktivní hospodářské politiky (diskontní sazba byla zvýšena z 4,25% na začátku roku 1973 na 9% v prosinci 1973), dobrovolného omezování růstu mezd ze strany odborů a také tlaku na zvyšování efektivity výroby ze strany firem. Index WPI klesl na 3% do konce roku 1975 (viz graf 2). Nakonec se Japonsko jako jedna ze zemí, které byly ropnou krizí zasaženy nejvíce, dokázalo také mezi prvními vzpamatovat. Inflace se rychle dostala pod kontrolu a příslušné nástroje, které ji udržují v relativně stabilní hladině, se staly základem japonské ekonomické síly. 47

46



Graf 2: Míra inflace v letech 1971 – 1982, v % (WPI) 40 31,6

30 20

17,8

15,7

10 0 -10

-0,8 1971 72

73

74

75

7,3

5

3

0,8

76

1,9 77

78

1,8

1,4

-2,6 79

80

81

82

Pramen: STUCHLÍKOVÁ, Z. Japonský hospodářský zázrak. K vývoji japonské ekonomiky od 70. let 19. století do konce 80. let 20. století. In Dvacáté století 2011/1. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2011. s. 60 – 61.

Aby vláda snížila objem importované ropy a tím zamezila prudkému růstu cen na jejím trhu, zavedla opatření, jejichž cílem bylo snížení spotřeby ropy. Tato opatření však negativně nasměrovala ekonomiku k recesi, která vyústila až k poklesu HNP, což se stalo poprvé od okupace. Reálný ekonomický růst, který byl v období 60. let nad hranicí 10% byl v roce 1972 stále větší než 8%, ovšem na přelomu 70. a 80. let byl už nižší než 5%. Restriktivní politika nicméně vedla k poklesu investic, zhoršení obchodní bilance a poklesu devizových rezerv. Ke zhoršující se obchodní bilanci výrazně přispělo i zhoršení směnných relací a pokles objemu exportů, zejména do USA, jako hlavního odbytiště japonského vývozu. Od roku 1975 se situace začala zlepšovat. Redukce ve vládní spotřebě a přísná měnová politika se vyplatila a inflace se dostávala pod kontrolu, zatímco rostl objem exportů. V roce 1979 však přišel druhý ropný šok a s ním další nárůst cen ropy. Znovu stouply importní ceny a index CPI vzrostl asi o 20%. O rok později vzrostla cena elektřiny téměř o polovinu, což mělo za následek další vládní opatření za účelem snížení spotřeby ropy. 48 Za rok klesl dovoz ropy o 10% a výroba elektrické energie na základě ropy byla silně zredukována. Do roku 1982 klesla až na 2/5 celkového objemu oproti 2/3 z roku 1973. Začaly se stavět jaderné elektrárny a do roku 1985 pokryly 1/4 produkce elektrické energie. Celkově vzato se Japonsko po druhém šoku vzpamatovalo rychleji než po tom prvním. Obě tyto krize však způsobily dlouhodobou změnu ve vnímání a očekávání ekonomického vývoje.49 48

Některá z nich jako např. zákaz dojíždění státních zaměstnanců do práce automobilem nebo konec televizního vysílání o půlnoci se zdají až nesmyslná. 49

BEASLEY, W.G. The Rise of Modern Japan. 2. vydání. New York: St. Martin’s Press, 1995. s. 249 – 250. ISBN 0-312-12751-0 29

2.1 Strukturální změny v ekonomice Pro většinu rozvinutých tržních ekonomik byl v dlouhodobém časovém horizontu charakteristický rychlejší růst sektoru služeb než průmyslu, pro Japonsko je nicméně typická obrácená situace. Dominantní byl růst průmyslu. „Například japonský zpracovatelský průmysl rostl v období 1965 – 80 ročně o 7,8% a v období 1980 – 90 o 5,3%, průmysl celkem o 7,1% a 4,5%, kdežto sektor služeb pouze o 6,8%, resp. 3,8%. Ve všech rozvinutých tržních ekonomikách se v letech 1965 – 80 produkce sektoru služeb zvyšovala o 4,5% ročně, produkce zpracovatelského průmyslu o 3,3% a produkce průmyslová jen o 2,8%.“50 Od roku 1956 dosahovaly roční přírůstky průmyslové produkce až 11%, zároveň došlo k přesunu ekonomické činnosti z primární a terciární sféry do sekundární. Těžiště výroby se přesunulo do oblasti těžkého průmyslu a chemie, přičemž tato dvě odvětví tvořila 2/3 všech přírůstků celkové průmyslové produkce.51 Těžiště průmyslové politiky se v průběhu 70. a 80. let přesouvá na politiku průmyslové restrukturalizace. Prioritní průmyslová odvětví se v průběhu desetiletí postupně měnila. Nejprve vláda kladla důraz na podporu těžkého průmyslu, např. výrobu železa a oceli, loďařství, těžké strojírenství či zpracování chemikálií, později se okruh zájmu přesunul na automobilový průmysl, petrochemii a využití atomové energie (viz tabulka 4). Od 70. let kladla vláda důraz na rozvoj technicky a vědomostně náročných odvětví, až se v letech 80. do popředí dostávají odvětví s vysokou konkurenceschopností jako elektronika, zejména počítače, a robotika.

Tabulka 4: Objem průmyslové produkce (vybrané položky)

produkce oceli produkce TV produkce automobilů

1960 22 mil. tun 3,6 mil. ks 165 tisíc ks

1970 205 mil. tun 13,8 mil. ks 3 mil. ks

Pramen: BEASLEY, W.G. The Rise of Modern Japan. 2. vydání. New York: St. Martin’s Press, 1995. s. 246. ISBN 0-312-12751-0

Sektor služeb byl a je na rozdíl od průmyslu spíše pracovně než kapitálově intenzivní. I to je jedním z důvodů, proč zpravidla nedosahuje tak vysoké dynamiky růstu produktivity a 50


LEJNAR, J. Tvůrci japonského zázraku. 1. vydání. Praha: Horizont, 1970. 280 s. 30

produkce jako průmysl. V souvislosti s přenesením těžiště ekonomické aktivity směrem ke službám je tedy jasné, že bude docházet k určitému zpomalení. S jiným typem ekonomického růstu přichází i některé zvláštnosti strukturálních odvětvových změn. Typicky ve vývoji hospodářství dochází nejprve k postupnému přechodu od zemědělství k průmyslu a později od průmyslu k sektoru služeb. Japonské strukturální trendy se v tomto kontextu vyznačují určitými zvláštnostmi. Okolnosti podporující japonský rozvoj vedly totiž k tomu, že nejvýznamnější složkou ekonomiky se stal průmysl. Zajímavostí je, že do roku 1980 měl průmysl největší podíl na HDP, ale z hlediska podílu pracovní síly na to byl ze všech tří sektorů nejhůř. Podíl pracovníků zaměstnaných v sektoru průmyslu i služeb se začal zvyšovat až během 80. let. Hlavním podnětem k ekonomické a průmyslové restrukturalizaci byl už výše zmíněný krizový vývoj světového hospodářství v 70. letech, způsobený hlavně ropnými šoky. Druhý ropný šok v roce 1979 jen zrychlil nové tendence průmyslové politiky, které se objevily v začínajícím procesu restrukturalizace období let 1973 – 77. Japonská vláda si uvědomovala svoji závislost na dovozu ropy a začala klást důraz na vyřešení energetické otázky, zejména pomocí atomové energie a alternativních zdrojů. Díky těmto rozhodnutím se podařilo zvýšit energetickou soběstačnost z 12,4% (podíl domácí výroby energií k celkové spotřebě energií) v roce 1974 až na 19% v roce 1987.52 Už od konce 60. let, tedy ještě před oběma ropnými šoky, začalo být zřejmé, že růst ekonomiky nemůže spoléhat pouze na těžký průmysl. Japonsko jednoduše nemohlo udržet takovou míru spotřeby importovaných surovin a energetických zdrojů, které si těžký průmysl vyžadoval. Vláda tedy začala uvažovat o změnách v průmyslové struktuře. V květnu 1971 vydalo MITI zprávu nazvanou Obchodní a průmyslová politika pro 70. léta, v níž byly naznačeny základní přesuny priorit. Základním bodem byl přesun preferencí od těžkého průmyslu k tzv. vědomostně intenzivním odvětvím.53 Do popředí se dostala odvětví průmyslu jako elektrotechnické strojírenství a výroba automobilů, na druhou stranu tradiční průmyslová odvětví, která zažívala prudký vzestup těsně po 2. světové válce, začala pomalu klesat v produktivitě a dostávala se spíše do pozadí. Tyto strukturální změny byly značně urychleny aktivní vládní politikou, v rámci které hrála

52


LIPPIT, V. D. Economic Planning in Japan. Journal of Economic Issues [online]. 1975, Vol. 9, No. 1, pp. 47 – 48 [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 31

velkou roli zejména strukturální politika MITI. Byl kladen důraz na nové energetické technologie, nové materiály, počítače a biotechnologie a technologické zmodernizování. Prioritně se vláda v rámci nově pozměněné průmyslové politiky soustředila na snížení cen surovin a zdrojů energie, reorganizaci pracovního procesu, zvětšení produktivity jednotlivých částí produkce a zvýšení kvality produktů.54 Ačkoliv v 70. a 80. letech byla průmyslová politika v Japonsku i nadále důležitá, obecné směřování politiky se začalo pomalu měnit. Zdálo se, že vláda už nemá zájem tolik intervenovat a chce nechat tržnímu cenovému mechanismu volnější ruku a prostor k samostatnému vývoji. Během tohoto období přišla liberalizace obchodu, byly sníženy tarifní i netarifní překážky obchodu a Japonsko spolu s dalšími vyspělými ekonomikami světa se začalo více integrovat do světových struktur jako výsledek růstu mezinárodního obchodu a spolupráce. Na konci 80. let už se do popředí zcela dostala hi-tech odvětví. Z vývoje ekonomiky po prvním ropném šoku jasně vyplynulo, že si Japonsko už nadále nemůže dovolit být tolik závislé na dovozu surovin. Výkyvy v dodávkách by mohly pro zemi do budoucna mít fatální důsledky, stejně jako postupné zhoršování životního prostředí v důsledku rychlého tempa růstu ekonomiky. V tomto ohledu převládl v ekonomice pesimismus v otázce dalšího vývoje, to se následně odrazilo v poklesu investic a posléze i v poklesu agregátní poptávky a nabídky. Jedním z dalších problémů byla klesající míra soukromých investic do nových technologií. Průmyslové podniky se postupně začaly přeorientovávat na nové obory s nízkou energetickou

náročností

a

vysokou

přidanou

hodnotou,

jako

jsou

strojírenství,

mikroelektronika, optoelektronika, výroba robotů apod.55 Zavedené změny se promítly i do vládního plánování. Hlavním bodem Základního hospodářského a sociálního plánu realizovaného v letech 1973 – 77 se stal obrat k takovým odvětvím průmyslu, která vyžadují pouze malou spotřebu přírodních zdrojů a energie, nezatěžují životní prostředí tak jako těžký průmysl a zastupují stále větší podíl na trhu. Součástí strukturálních změn byly také přesuny podniků z průmyslových odvětví, se kterými je spojená vysoká míra znečištění do jiných zemí. Zejména se jednalo o ropné rafinerie a

54

SRIDHARAN, E. Japan’s Changing Political Economy: Domestic Roots of Changing International Relations. Economic and Political Weekly [online]. 1994, Vol. 29, No. 37, pp. 2420 [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 55


továrny na zpracování oceli, které se postupně stěhovaly do Severní Koreje a oblasti Indonésie.56 Na Základní hospodářský a sociální plán navázal v letech 1978 – 85 tzv. Nový sedmiletý plán. Jeho cíle byly stanoveny takto: -

udržení reálného ekonomického růstu v průměrné hodnotě 5,7%,

-

kontrola míry inflace měřené pomocí indexu spotřebitelských cen ve výši 5%

-

snížení deficitu veřejného sektoru do konce plánovacího období pomocí zvýšení výměry daní o 6,5%

-

udržení míry nezaměstnanosti pod hranicí 1,7%

-

rovnováha běžného účtu platební bilance a snížení tempa reálného růstu exportu na 5 – 6%

-

a růst veřejných investic v míře 7%.57

2.2 Krize dosavadního způsobu života V polovině 80. let se japonská ekonomika ocitla v nové situaci, která nebyla nadále udržitelná. Z vnějšího hlediska zemi trápila velmi vysoká aktivní salda obchodní bilance. Velké přebytky obchodní bilance, vysoká míra úspor obyvatelstva a od poloviny roku 1985 se zhodnocující JPY můžeme považovat za hlavní faktory, kvůli kterým se Japonsko měnilo v největšího světového věřitele. Vývoj ekonomiky v 80. letech, po tom co relativně snadněji překonala druhý ropný šok a následné recese, z počátku vypadal tak, že bude nadále úspěšně pokračovat ve zvolené hospodářské politice. V polovině této dekády se však ukázalo, že v poválečném období dlouhodobě prosazovaná exportně determinovaná strategie růstu sice prospívá samotné domácí ekonomice, ale pro domácí obyvatelstvo a vztahy se zahraničím už tak prospěšná není. „Již od konce 60. let byla japonská ekonomika (měřeno úrovní HDP v cenách roku 1990, v PPP) třetí největší na světě, za USA, SSSR a před SRN. V 80. letech japonská ekonomika předstihla i SSSR, když v roce 1987 dosáhla úrovně 1 984,1 miliardy amerických dolarů (HDP prvních USA představoval 5 290 miliardy dolarů). V této dekádě se Japonsko 56

LIPPIT, V. D. Economic Planning in Japan. Journal of Economic Issues [online]. 1975, Vol. 9, No. 1, pp. 49, 50, 53 [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 57

MORIGUCHI, CH. Japan’s Recent Experiences of Quantitative Economic Planning. Revue Economique [online]. 1980, Vol. 31, No. 5, pp. 855 [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 33

poprvé dostalo i do desítky zemí s nejvyšší úrovní HNP/HDP na obyvatele.“58 I další ukazatele byly z čistě ekonomického hlediska pozitivní, bohužel však neodpovídaly životní úrovni obyvatelstva. I přesto, že se během 70. a 80. let velmi výrazně zlepšily sociální a pracovní podmínky zaměstnanců, objevil se v Japonsku tzv. paradox prosperity. Asi největším problémem byla úroveň bydlení většiny obyvatelstva. Ceny nemovitostí byly v 80. letech tak vysoké, že pro průměrného pracovníka bylo téměř nepředstavitelné dovolit si nové bydlení. Například v Tokiu se pořízení nového domu rovnalo příjmu průměrného pracovníka za devět let. S tím souvisí i další problém a to o dost větší počet odpracovaných hodin na pracovníka než v ostatních vyspělých zemích. Pro srovnání průměrný Japonec ve výrobním sektoru si za rok 1988 odpracoval 2 189 hodin, zatímco v Americe to bylo 1 953 hodin a v Německu 1 642 hodin. Pro Japonsko bylo navíc typické, že lidé denně odpracovali více přesčasů a na druhé straně si vybrali méně placené dovolené (Japonsko – 9 dní/rok, USA – 19 dní/rok, SRN – 29 dní/rok).59 Reakcí vlády na nízkou úroveň spotřebního a sociálního standardu byla změna hospodářské politiky. Přišlo zaměření na růst tažený domácí poptávkou a v zahraniční politice následoval odklon od politiky jednostranného prosazování zájmů a příklon k politice harmonizace vztahů se zahraničím. Kombinace těchto dvou politik měla zajistit růst životní úrovně obyvatelstva. Během dubna 1986 byl vytvořen tzv. Program strukturální adaptace země, který v letech 1986 – 1990 vedl k výraznému konjunkturálnímu vzestupu japonské ekonomiky (průměrné tempo růstu dosahovalo 4,4%, nezaměstnanost se pohybovala kolem 2,5% a inflace poklesla proti roku 1985 o 4%). Podařila se také realizace obou cílů hospodářské politiky – ekonomický růst při vysoké zaměstnanosti a kupní síla měny při aktivním saldu obchodní bilance.60

2.3 Mezinárodní situace Do 60. let byl zahraniční obchod i pohyby kapitálu pod vládní kontrolou. V červnu 1960 vláda přijala Plán na liberalizaci mezinárodního obchodu a směny, který cílil na zvýšení

58

STUCHLÍKOVÁ, Z. Japonský hospodářský zázrak. K vývoji japonské ekonomiky od 70. let 19. století do konce 80. let 20. století. In Dvacáté století 2011/1. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2011. s. 61, 62. 59 MIYAZAKI, I. The Japanese Economy: What Makes It Tick. 1. vydání. Tokio: The Simul Press, Inc., 1990. s. 62. ISBN 4-377-50850-4 60

CIHELKOVÁ, E., BRADA, T., KRAUSOVÁ, R. Ekonomické a politické změny v Japonsku v 90. letech. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1999, 37 s. ISBN 80-7079-791-6. 34

míry liberalizace. V roce 1963 se Japonsko stalo součástí Mezinárodního měnového fondu (IMF) a o rok později vstoupilo do Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). Následovala liberalizace kapitálu, která probíhala ve čtyřech fázích v rozmezí let 1967 – 1971. Se zavedením liberalizace se japonská ekonomika stala více provázanou s ekonomikou světovou. Díky eliminování kontroly mezinárodního obchodu a pohybů kapitálu byla postupně snižována intervence vlády v domácím průmyslu a tím získávala na důležitosti tržní ekonomika.61 Od roku 1973 došlo ke změně kurzové politiky a k uvolnění do té doby fixního kurzu. Jen byl přes 20 let fixován na úrovni 360 jenů za dolar. Když došlo k uvolnění kurzu, začala japonská měna v průběhu let rychle zhodnocovat. Takto rychlé zhodnocování nebylo příznivé pro japonské vývozce, na druhou stranu snižovalo náklady na dovoz. Jednou z příčin výrazné apreciace byla silná devizová intervence zemí G5 proti vzestupu amerického dolaru z roku 1985, známá jako Plaza Accord. Podnětem pro zhodnocení kurzu jenu a k tomu německé marky byl tlak Spojených států, které takto chtěly snížit deficit běžného účtu platební bilance, který dosahoval asi 3% HDP a z velké části byl tvořen deficity právě s Japonskem a Německem. Japonsko se formou dohody ministrů financí a guvernérů centrálních bank v roce 1985 zavázalo pokračovat v liberalizaci svého trhu vůči zahraničním subjektům, provádět expanzivní hospodářskou politiku a zhodnotit jen tak, aby jeho vnější hodnota odpovídala stále větší síle japonské ekonomiky. V únoru 1987 byla dohoda zemí G5 upravena Dohodou z Louvru, v které se Japonsko zavázalo udržovat stabilní kurs jenu vůči americkému dolaru (s oscilací maximálně ±2,5% kolem základní úrovně) a nadále provádět fiskální i monetární expanzi za účelem zvýšení agregátní poptávky. 62 Problémem na poli mezinárodního obchodu ve vztahu k zahraničním obchodním partnerům se staly přebytky obchodní bilance, které se z hodnoty 2 005 miliard jenů v roce 1981 zvýšily na 13 739 miliard v roce 1986. Ty byly výsledkem silné podpory vývozu, který rostl rychleji než dovoz do Japonska. Dovoz také omezovala řada protekcionistických opatření, jako například přísné dovozní kvóty na potravinářské výrobky, složité administrativní procedury a poskytování licencí. Na druhé straně vysoké přebytky obchodní bilance umožnily rozsáhlé přímé zahraniční investice a Japonsko se zařadilo mezi jejich

61

DUUS, P. The Cambridge History of Japan. 1. vydání. Cambridge University Press, 1988. s. 522, 524. ISBN 0-521-22357-1 (v. 6) 62

SRIDHARAN, E. Japan’s Changing Political Economy: Domestic Roots of Changing International Relations. Economic and Political Weekly [online]. 1994, Vol. 29, No. 37, pp. 2421 – 2423 [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 35

nejdynamičtější světové vývozce. K většímu nárůstu vývozu kapitálu přispělo zejména zahájení liberalizace kapitálových toků na počátku 80. let. Změnil se i přístup mezinárodních korporací, které pomocí odstraňování překážek a kontrol pohybu kapitálu zvýšily svou investiční aktivitu v zahraničí. V roce 1985 dosáhl podíl Japonska na celosvětovém vývozu přímých zahraničních investic 12% (6,4 miliard amerických dolarů). Tím se zařadilo na třetí místo za Velkou Británii (20,8%, 11,1 miliard dolarů) a USA (16,7%, 8,9 miliard dolarů).63 Japonsko se v té době nacházelo v silné pozici druhé největší ekonomiky světa, třetího největšího exportéra a importéra zboží a největšího vývozce kapitálu. I přesto, že se ze země stala regionální velmoc a jedno z hlavních hospodářských světových center, stav v jakém se nacházela vnitřní ekonomika i vnější pozice země, byly nadále neudržitelné. Na jaře 1986 byl pro vládu vytvořen již dříve zmíněný Program strukturální adaptace země, ve kterém poradní skupina v čele s guvernérem centrální banky Haruo Mayekawou stanovila nové priority směřování hospodářské politiky. Hlavním cílem této strukturální reformy byla transformace tradiční politiky ekonomického managementu a životního stylu národa. Japonsko mělo přispět do světové komunity nejenom ekonomicky, ale také na poli vědeckém, technologickém, kulturním a akademickém. Byly zdůrazněny základní principy, na kterých se mělo stavět: -

politiky založené na tržních principech,

-

politiky z globální perspektivy,

-

souvislé dlouhodobé úsilí a snahy v procesu reformování ekonomických struktur.

V rámci orientace japonské ekonomiky směrem k mezinárodní harmonii byl také sestaven seznam doporučení. Hospodářská politika se měla zaměřovat na: -

zlepšení životní úrovně japonského obyvatelstva přes stimulaci domácí poptávky; lidé měli mít více volného času a v práci měl být zaveden oficiální pětidenní pracovní týden,

-

transformaci průmyslové struktury a následování základních tržních mechanismů,

-

zjednodušení a zlepšení přístupu na trh zahraničním společnostem a podpora importu,

-

stabilizaci směnných kurzů a liberalizaci a internacionalizaci finančních a kapitálových trhů; vyrovnání rozdílu mezi devizovým kurzem JPY a jeho hodnotou v paritě kupní síly,

63

STUCHLÍKOVÁ, Z. Japonský hospodářský zázrak. K vývoji japonské ekonomiky od 70. let 19. století do konce 80. let 20. století. In Dvacáté století 2011/1. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2011. s. 61, 65. 36

-

rozšíření mezinárodní spolupráce a zlepšení vztahů se zahraničím; rozšíření importů z rozvíjejících se zemí, rozšíření ekonomické a technické spolupráce, mezinárodní výměna na poli vědy, technologie a kultury,

-

řízení fiskální a monetární politiky; kontrola daňového systému.64

Mezi další diskutované a doporučené kroky můžeme zařadit zvětšení výdajů na bydlení, revizi podpory zemědělství za cílem omezení stupně protekcionismu nebo daňové reformy vykalkulované tak, aby zvýšily spotřebu. Nastupující premiér Takeshita Noboru zahrnul návrhy celého programu do pětiletého plánu pro období let 1988 – 1993.65 V roce 1985 se v důsledku prudkého zhodnocení jenu propadla ekonomika do recese. Vláda na tuto situaci reagovala snižováním diskontní sazby v roce 1986 na 5% a v roce 1987 až na 2,5%. I když snahou vlády bylo dosažení nulového deficitu státního rozpočtu, byla v letech 1986 – 1987 připravena řada opatření, která měla stimulovat domácí poptávku. Hlavním cílem se stalo zamezení propadu silného jenu. To se podařilo velice brzy – už v roce 1987 totiž Japonsko zaznamenalo konjunkturu a urychlení dynamiky HDP. Rok 1987 je obecně považován za začátek tzv. bubliny; ekonomika se totiž v tomto roce dostala do fáze expanze a zároveň začala rychle růst nabídka peněz a množství nově poskytnutých úvěrů a stejně tak ceny aktiv. Objem nově poskytovaných bankovních půjček, jež byly díky klesajícím úrokovým sazbám stále levnější a dostupnější, se zvyšoval dost rychle a v roce 1989 vzrostl o 23,2% na 355,1 bilionu jenů. Růst nabídky peněz dosahoval do roku 1990 téměř 11% ročně. Z pohledu Japonska tak vznikla největší a nejdelší poválečná bublina. Díky silnému růstu spotřebních výdajů domácností a investic do nemovitostí a cenných papírů následovalo rychlé zvyšování jejich cen.66

64

The Mayekawa Report. In MIYAZAKI, I. The Japanese Economy: What Makes It Tick. 1. vydání. Tokio: The Simul Press, Inc., 1990. s. 225 – 235. ISBN 4-377-50850-4 65

BEASLEY, W.G. The Rise of Modern Japan. 2. vydání. New York: St. Martin’s Press, 1995. s. 265 – 266. ISBN 0-312-12751-0 66


38

3

90. LÉTA – TZV. ZTRACENÁ DEKÁDA Problémy ekonomiky se vyhrotily počátkem 90. let, kdy japonské hospodářství upadlo do

krize. Pro Japonsko to bylo první podstatné zpomalení po téměř čtyřech dekádách neustálého ekonomického růstu. V reakci na tuto situaci se vláda rozhodla prezentovat prostřednictvím MITI nový hospodářský program představující jakousi „humánně orientovanou mezinárodní obchodní a průmyslovou politiku“, která měla za cíl prosadit reformy uvnitř ekonomiky a zvýšit zapojení Japonska do světové ekonomiky. Odůvodněním vzniku tohoto programu byla mimo jiné i snaha vyrovnat se paradoxem prosperity. Po skoro pětiletém bublinovém boomu se snížila růstová dynamika a roční tempa klesla až na 0,3% v roce 1993. Příčiny recese můžeme hledat právě v procesech, které v japonské ekonomice začaly probíhat právě v druhé polovině 80. let, kdy se začala měnit dosud úspěšná exportně determinovaná strategie růstu ve strategii opírající se o vnitřní trh. Domácí poptávka po zboží, službách a investicích byla relativně vysoká a neustále vykazovala vzestupný trend. Její růst byl kromě dalšího podmíněn silným jenem, nízkou úrokovou mírou a liberální měnovou a úvěrovou politikou. Tyto faktory umožnily snadnější přístup k levným půjčkám, používaným na nákup nejen spotřebního zboží, ale i půdy, nemovitostí a cenných papírů. Zatímco ceny zboží a služeb se zvyšovaly jen velmi mírně, ceny nemovitostí a cenných papírů šly velmi prudce nahoru. Silně na ně působily spekulační motivy spojené s faktem, že prosperující podniky se při financování svých investic začaly spoléhat více na emise akcií než na bankovní úvěry. Aby omezila inflaci aktiv a spekulace, přikročila japonská centrální banka ke zvýšení diskontní sazby a znesnadnila přístup k levným úvěrům. Výsledkem takových opatření byla řetězová reakce, která vedla k celkovému poklesu poptávky signalizující konec ‚bublinového boomu‘ a v roce 1991 nástup recese.67 K přeorientování měnové politiky od expanzivní k restriktivní nicméně vedly centrální banku i další důvody než jen potřeba zbrzdit inflační nárůst cen. Ve snaze snížit enormní zadluženost, schválila japonská vláda v roce 1989 daňovou reformu, která zaváděla všeobecnou daň z přidané hodnoty, jež měla pozvednout státní příjmy. Centrální banka se také snažila ztížit přístup k úvěrům a zejména omezit benevolentní úvěrování na trhu s nemovitostmi. Aby zchladila přehřátou ekonomiku, zvýšila centrální banka v průběhu 15 67


měsíců vedoucí úrokovou sazbu poměrně razantně ze 2,5% na 6%.68 V důsledku zvýšení diskontní sazby začaly mít menší firmy problémy se splácením úvěrů. Navíc začala klesat poptávka po jejich produkci, díky poklesu domácí poptávky, čímž docházelo k hromadění zásob spotřebního zboží. Jeho výrobci tak začali omezovat i výrobní poptávku po investicích, surovinách a energii. Tím byla následně recese zatažena i do výroby.

3.1

Recese období 1991 – 1993 Recese v Japonsku se odlišovala od jiných v ostatních rozvinutých tržních ekonomikách

některými zvláštnostmi. Především bylo prokázáno, že nebyla spjata s absolutním poklesem ročního tempa růstu, ale pouze s poklesem za kratší období. Její význam byl však spíše dán její výjimečností. Byl to pro Japonsko první významný pokles po 20 letech a teprve druhý od skončení druhé světové války. Neobvykle se v období recese vyvíjela také nezaměstnanost. Pro Japonsko typická dlouhodobá tradice plné nezaměstnanosti opírající se o tamní sociálně ekonomický systém, zejména o institut celoživotního zaměstnání a princip seniority, pomohla v letech 1991 – 1993 udržet nižší nezaměstnanost než ve většině rozvinutých tržních ekonomik. V průběhu 90. let kolísala míra nezaměstnanosti okolo 2,5% a na začátku roku 1994 vystoupila na 2,9% (viz graf 3). Obvykle při recesi trpěli zaměstnanci menších firem nebo dočasná pomocná síla či takoví zaměstnanci, které nepokrýval institut celoživotního zaměstnání. Tentokrát se ale problém nevyhnul ani větším podnikům. 69 Jedním z faktorů vyšší nezaměstnanosti pravděpodobně byla i vládní politika, která měla za cíl změnit celosvětové vnímání Japonců jako workoholiků.

68

FINGLETON, E. The Myth of Japan’s Failure. The New York Times [online]. January 2012[cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 69 BEASLEY, W.G. The Rise of Modern Japan. 2. vydání. New York: St. Martin’s Press, 1995. s. 286. ISBN 0312-12751-0 40

Graf 3: Míra nezaměstnanosti v letech 1981 - 1995 v % 3,5 3 2,5 2 1,5 1 0,5 0

2,4

2,2

1981

82

2,7

2,6

83

84

2,8

2,6

85

86

2,8

87

2,5

88

2,3

89

2,1

90

2,2

2,1

91

3,2

2,9

2,6

92

93

94

95

Pramen: Japan Economic Almanac. The Nikkei Weekly. Nihon Keizai Shimbun, Inc., Tokio, 1996. s. 51. ISBN 4-532-67505-7

Dodržení nízké míry nezaměstnanosti vyžadovalo omezení práce přes čas, rušení druhého zaměstnání, nepřijímání nových zaměstnanců či dokonce částečné propouštění. Pro firmy byl problém garantovat pracovníkům celoživotní zaměstnání nebo penzi. Mnoho podniků se také muselo uchýlit ke snížení věkové hranice odchodu zaměstnanců do důchodu z 65 let na zákonem povolenou hranici 60 let. Netypicky se vyvíjela také inflace. „Japonská zvláštnost spočívá v tom, že ve srovnání s ostatními rozvinutými tržními ekonomikami, byla tamní inflace celkově velmi mírná, avšak její součást, tzv. inflace aktiv, naopak tak vysoká, že si vyžádala radikální opatření. Zatímco vrchol zvýšení japonských spotřebních cen na 3,1% r. 1990 a 3,3% r. 1991 byl nejnižší ze všech nejvýznamnějších rozvinutých tržních ekonomik, zvýšení cen pozemků v Tokiu dosahovalo 300%.“70 Kromě zřejmých dopadů na výrobu, nezaměstnanost a inflaci měla recese vliv také na vnější ekonomické vztahy. V důsledku mnoha okolností se hodnota japonského vývozu v době recese zvýšila ze 42 359 na 43 011 mld. JPY. Hodnota dovozu klesla z 33 854 na 31 900 mld. JPY navzdory zhodnocenému jenu v důsledku poklesu poptávky. Vzhledem k velkému podílu Japonska na světové ekonomice, zejména v oblasti výroby zboží a služeb (16%), mělo zpomalení ekonomiky na světový vývoj velký dopad. Japonská recese pomohla prohloubit světovou depresi. 71

70


SRIDHARAN, E. Japan’s Changing Political Economy: Domestic Roots of Changing International Relations. Economic and Political Weekly [online]. 1994, Vol. 29, No. 37, pp. 2423 – 2424 [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 41

Východisko z recese hledala japonská vláda v aktivní hospodářské politice. Na rozdíl od ostatních rozvinutých tržních ekonomik mohlo Japonsko využívat nástrojů jak měnové tak fiskální politiky. Po zvýšení diskontní sazby centrální banky, které pomohlo ukončit inflaci aktiv a bohužel přispělo k nástupu recese, došlo už v závěru roku 1991 k snížení této sazby o 1,5 procentního bodu na 4,5%. Poté byla diskontní sazba ještě několikrát snižována a koncem roku 1993 už dosahovala pouhých 1,75%, což sice usnadnilo získání úvěrů, nicméně k překonání recese to zdaleka nestačilo.72 Protože prostředky a účinky měnové politiky byly omezené, využívala vláda především fiskální opatření. Přijímala programy, které díky aktivnímu využívání fiskální politiky a růstu vládních výdajů, měly pomoci recesi překonat. V roce 1991 byl přijat pětiletý plán pro léta 1991 – 1996, který měl řešit otázky rozvoje japonské ekonomiky a vztahy Japonska ve světovém hospodářství a jejich budoucí vývoj. Dosavadní obvyklou reakcí vlády na jakékoliv recese byla řada záchranných opatření ve formě balíčků, které měly stimulovat spotřebitelskou poptávku, čili přimět spotřebitele víc utrácet. V srpnu 1992 schválil kabinet premiéra Miyazawy program v hodnotě 10,7 mld. JPY na veřejné zakázky a půjčky malým a středním podnikům, který předpokládal růst hrubého národního produktu o 2,3%. Taková pobídka byla bohužel nedostačující, a tudíž v dubnu 1993 následoval další balíček v hodnotě 13,2 mld. JPY. Jeho cílem byl růst HNP o 2,8%, k čemuž mělo přispět i zvýšení importů. V únoru 1994 následovala poslední finanční injekce v hodnotě 15,3 mld. JPY (to už za premiéra Hosokawy). Opatření vlády vyvolala debatu, zda byla dostatečná či nikoliv. V článku publikovaném v únoru 1992 Morita Akio (předseda Sony Corporation) nastínil několik

svých názorů. Za nejdůležitější považoval potřebu

restrukturalizace a deregulace, což by nalomilo silné vztahy mezi sférou podnikání a Liberálními demokraty, kteří reprezentovali vládu, čímž by samozřejmě klesl stupeň ochrany japonských firem na domácím trhu. Tím by se otevřel na trhu prostor pro zahraniční zboží a větší pohyb pracovní síly. 73

3.2

Stagnace a mírné oživení let 1994 – 1996 V roce 1994 byl vypracován tzv. Program všestranných ekonomických opatření, který

byl zaměřen zejména na podporu rozvoje vnitřního trhu. Program měl za úkol podpořit

72

CIHELKOVÁ, E., BRADA, T., KRAUSOVÁ, R. Ekonomické a politické změny v Japonsku v 90. letech. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1999. s. 10 – 11. ISBN 80-7079-791-6 73

BEASLEY, W.G. The Rise of Modern Japan. 2. vydání. New York: St. Martin’s Press, 1995. s. 286 - 287. ISBN 0-312-12751-0 42

vzestup domácí poptávky na základě snížení daně z příjmu, zrušení vysokých daní korporací, rozvoje veřejných prací a investic apod. Dále se také zaměřoval na podporu ekonomického rozvoje a životního prostředí. K určitému zlomu ve vývoji došlo v roce 1995, kdy došlo k mírnému oživení, ekonomický růst činil 1,5%. Vláda se ve snaze dosáhnout trvalejšího oživení rozhodla schválit balík ekonomických opatření v celkové výši 14,2 mld. JPY, jehož cílem bylo urychlit strukturální změny. Hlavní hybnou silou domácí poptávky měly být veřejné

investice,

které měly pomoci překonat

problémy

v sektoru

finančnictví,

pojišťovnictví, na trhu s nemovitostmi a v oblasti podnikání. Na podporu strukturálních změn přijala vláda tříletý deregulační program, který se zaměřoval na opatření v oblasti rozvoje vědy a techniky, zdokonalení informačního sektoru, odstranění antiimportních opatření a podpory přílivu přímých zahraničních investic. V září 1995 snížila centrální banka diskontní sazbu na historické minimum 0,5%. Cílem bylo podpořit spotřební tendence a investiční aktivity a alespoň částečně oslabit jen.74 Na konci roku 1995 byl předložen návrh tzv. Nového ekonomického plánu. Ten měl určovat směřování japonské ekonomiky a sociální politiky pro následující léta 1996 – 2000. Nejdůležitější mělo být rozvíjení konkurenčního prostředí a podpora rozvoje nových hospodářských odvětví, přičemž za nejperspektivnější byla považována odvětví jako informatika a telekomunikace, oblast rozvoje lidského kapitálu, zdravotní a sociální péče nebo oblast volného času, bydlení či životního prostředí. Nástrojem restrukturalizace se měla stát reforma právního a administrativního řádu, tvorba nových pracovních pozic, vytvoření spolehlivého a dynamického finančního systému a rozvoj jednotlivých regionů. Vývoj ekonomiky v roce 1996 se nesl ve znamení dalšího mírného zotavení, navíc byl výhodný i vývoj směnného kurzu jenu, který měl příznivý vliv na exportně orientovaná odvětví průmyslu a na revitalizaci japonského exportu. V průběhu roku 1996 byl rozpracován nový hospodářský plán a později vláda schválila Program strukturální reformy ekonomiky. Každý rok měla revidovat její základní body tak, aby odrážela změny jak v domácím, tak i v zahraničním ekonomickém vývoji. Mezi čtyři základní principy strukturálního programu patřily -

podpora konkurenčního prostředí mezi domácími ekonomickými subjekty,

-

otevřenost vůči zahraniční konkurenci,

-

podpora perspektivních společností, které mají ekonomické problémy,

74

Japan Economic Almanac. The Nikkei Weekly. Nihon Keizai Shimbun, Inc., Tokio, 1996. 257 s. ISBN 4-53267505-7 43

-

nezbytný prostor pro případné uplatnění potřebných regulačních opatření.75

Neméně důležitým prvkem změn se stala i politická reforma. Došlo k několika podstatným změnám japonského volebního systému. Byla upravena procentuální hranice pro vstup do sněmovny, zkrácena délka volební kampaně nebo omezen objem soukromého financování politických stran. V rámci fungování samotné japonské vlády proběhly částečné úpravy administrativních struktur, které měly zefektivnit a zprůhlednit její činnost. Převážně se jednalo o rušení starých a zakládání nových ministerstev zaměřených na ekonomické a administrativní reformy. Dále byl v novém zákonu také oficiálně deklarován cíl omezit nadbytečné využívání (příp. zneužívání) systému administrativního vedení. Došlo tak k dalšímu formálnímu omezení zasahování státu do fungování trhu.

3.3

Deprese let 1997 – 1998 Na začátku roku 1997 se začala japonská ekonomika opět dostávat do fáze sestupu.

Meziroční přírůstek HDP byl v tomto roce pouze ve výši 1,6%. V roce následujícím se dynamika růstu hrubého domácího produktu poprvé od 70. let dostala do záporných hodnot. Pokles o 2,5% svědčil o nástupu deprese.76 Její příčiny můžeme obecně rozdělit do tří kategorií. Jako první je jedním s rozšířených názorů náhled na japonskou depresi jako na obtížný přechod neobvykle rychle rostoucí ekonomiky k rozvinuté ekonomice. Druhý názor se přiklání k rozhodující roli japonské vlády a jejím špatně načasovaným postupům, zejména předčasné restriktivní fiskální politice. Jelikož v roce 1996 dosáhlo tempo růstu v Japonsku 3,9% mohlo se zdát, že stagnace je u konce a země opět začne nabírat závratná tempa růstu, jako tomu bylo v minulosti. Díky rostoucímu rozpočtovému deficitu a státnímu zadlužení si vláda v roce 1997 jako hlavní cíl své hospodářské politiky stanovila odbourávání tohoto deficitu. Byl schválen široký reformní program a reforma státních financí byla jednou z jeho hlavních částí. Základním úkolem bylo omezení státních prostředků pro veřejné zakázky, zvýšení všeobecné spotřební daně a zrušení daňových výhod, které byly zavedeny v roce 1993. V reakci na tato opatření klesla soukromá spotřeba v roce 1997 ve srovnání s rokem

75


HAYS, J. Japan’s Post Bubble Recession in the 1990’s. Facts and Details [online]. October 2011 [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 44

1996 o 1,9% a v roce 1998 o další 2,1%. Obdobný trend byl patrný u veřejné spotřeby – pokles o 0,4% (1997) a 0,8% (1998). Domácí investice zaznamenaly v roce 1997 oproti roku 1996 pokles dokonce 29,9%. V roce 1998 sice nebyl pokles investic tak dramatický jako v roce 1997, ale přesto představoval 13,7%. Z uvedených údajů můžeme soudit, že tempo růstu v roce 1996 nepředznamenávalo obrat konjunktury, ale odráželo konjunkturní pobídky v roce 1995 a zvýšení poptávky spotřebitelů, ke kterému došlo v reakci na ohlášení zvyšování daní v první polovině roku 1997. Ačkoliv tedy v předchozích obdobích politicky vytvořená poptávka jako hnací motor ekonomického růstu fungovala, v roce 1997 se minula účinkem. V té době nebyl deficit státního rozpočtu až takovým problémem, jelikož míra úspor dosahovala vysoké úrovně a té odpovídající absorpce úspor napomáhala k rovnováze úspor a investic, čímž se dařilo odbourávat přebytky platební bilance. Nicméně po zavedení reformy začaly přebytky platební bilance opět narůstat. Mezi lety 1996 – 1997 vzrostl přebytek o 4 278 miliard jenů. Vláda tuto situaci řešila vyhlášením dalšího balíčku v celkové výši 16 bilionů jenů, který svým objemem přesáhl balíček z podzimu 1995 i všechny balíčky předchozích vlád. Základem rozvoje měla být další deregulace důležitých odvětví. Ani tímto opatřením, kterým se vláda snažila napravit předčasnou restriktivní politiku, se však nepodařilo dostat Japonsko ze stagnace. Pomalu se tedy začalo ukazovat, že tradiční fiskální politika začíná ztrácet na významu. 77 Třetí názor staví do popředí vývoj soukromé spotřeby a krizi finančního sektoru. V období let 1996 – 1998 japonská soukromá spotřeba stagnovala nebo dokonce klesala, zároveň byl tento trend doprovázen nárůstem míry úspor a to i přesto, že se nominální úroková míra blížila k nulové hranici78. Tímto byl potvrzen fakt, že pro Japonce je typická vysoká míra úspor v podstatě za každé situace, i když je úroková míra velmi nevýhodná. Tento paradox lze vysvětlit existující strukturou japonské společnosti. Kvůli vysokým nákladům jsou domácnosti nuceny spořit nezávisle na výnosech, které mohou očekávat. Mezi největší problémy patří vysoké náklady na vzdělání. Až 46% začínajících zaměstnanců musí předložit univerzitní diplom. Vzniká tak značný tlak na to, aby rodiny umožnily svým dětem co nejlepší vzdělání. Navíc ani s vysokoškolským diplomem neměli uchazeči o práci jistotu, že ji také dostanou (viz graf 4). V důsledku dlouhodobého útlumu ekonomiky byla v 90. letech nouze o pracovní místa. Firmy neměly dostatek prostředků, a jelikož je většinou svazoval institut celoživotního zaměstnání, musely omezit nástup nových zaměstnanců. Podle 77

CIHELKOVÁ, E., BRADA, T., KRAUSOVÁ, R. Ekonomické a politické změny v Japonsku v 90. letech. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1999. s. 18. ISBN 80-7079-791-6 78

v květnu 1998 dosáhla 0,37% 45

průzkumů soukromé agentury Recruit Research Co. plánovaly firmy v roce 1996 přijmout 391 tisíc vysokoškolských absolventů, což je o 2,4% méně než v předchozím roce.79

Graf 4: Počty absolventů vysokých škol bez práce, v tisících) 100 80 60

muži

40

ženy

20 0 1985

86

87

88

89

90

91

92

93

94

95

Pramen: Japan Economic Almanac. The Nikkei Weekly. Nihon Keizai Shimbun, Inc., Tokio, 1996. s. 51. ISBN 4-532-67505-7

Druhou problematickou položkou v rozpočtu domácností jsou vysoké náklady na bydlení. V Japonsku je bydlení v mezinárodním srovnání na vysoké úrovni, čemuž však také odpovídají vysoké ceny pozemků a náklady na výstavbu domů. Asi největším impulsem k vysokým úsporám domácností bylo nedostačující zajištění obyvatel ve stáří. Systém státního a podnikového pojištění na stáří je postaven tak, aby si jednotlivci sami uspořili pro toto období svého života. Státní důchodové pojištění bylo zavedeno až v 70. letech a jeho výkony zpravidla nebyly dostatečné na to, aby zaručovaly životní standardy pracovníků po odchodu do důchodu. Navíc z důvodu stále více stárnoucí populace se objevovaly tlaky na změnu systému pojištění. Dalším problémem byla klesající důvěryhodnost bankovního systému. Docházelo k přesouvání úspor ze soukromých bank do poštovních spořitelen a hromadění úspor v domácnostech. Nízké vklady u bank měly negativní dopad na množství peněz v oběhu a tím přispěly ke krizi finančního sektoru.

3.3.1 Krize finančního sektoru Za nejdůležitější příčinu krize finančního sektoru bývá považován morální hazard místních bank a mezinárodních investorů, kteří činili riskantní rozhodnutí za podmínek, kdy

79

Japan Economic Almanac. The Nikkei Weekly. Nihon Keizai Shimbun, Inc., Tokio, 1996. s. 50 – 51. ISBN 4532-67505-7 46

rizika úvěrů byla kryta buď vládami, nebo centrálními bankami jednotlivých zemí. Úvěrová politika japonských bank v letech ‚bublinové ekonomiky‘ byla velmi riskantní. V Japonsku nehrál roli zahraniční kapitál a riskantní investiční rozhodnutí byla záležitostí japonských bank, které vycházely z toho, že se v krizovém případě větší banky zaručí za menší a stát bude ručit za banky větší. Tato skutečnost snižovala riziko bankrotu potenciálních investorů. Výsledkem byly vysoce riskantní spekulativní investice do nemovitostí, přeinvestování a růst cen nemovitostí a akcií. 80 Od roku 1994 se systém státních garancí dočkal výrazných změn a vše vygradovalo koncem roku 1997, kdy stát nechal postupně zbankrotovat několik úvěrových družstev, malých a středních bank, regionální banky, jednu pojišťovnu, desátou největší obchodní banku Hokkaido Takushoku a nakonec čtvrtý největší dům s cennými papíry Yamaichi Securities. To byl signál konce státních garancí pro soukromé finanční instituce. Navíc v té době zavedlo ministerstvo financí nové regulace, které po bankách požadovaly minimální vlastní kapitál, a to ve výši 8% pro mezinárodní banky a 4% pro banky tuzemské. Odstoupení od systému státních garancí vedlo postupně ke zhroucení především malých a středních podniků vysoce závislých na úvěrech. Jako odpověď na bankovní krizi z let 1997 – 98 vláda v říjnu 1998 založila Agenturu pro finanční dohled a v prosinci 1998 vznikla Komise pro finanční restrukturalizaci. 81 Koncem roku 1998 vyhlásila japonská vláda nový sanační program ve výši 30 bilionů jenů, který měl zabránit, aby úvěrově závislé podniky, které v té době zaměstnávaly více jak 80% obyvatelstva, zkrachovaly. 82 V roce 1996 vláda přijala a od roku 1998 prosazovala plán deregulace a celkového ozdravení finančního systému, známý jako Big Bang. Zásadními tématy byla liberalizace a posílení konkurence na finančních trzích. Mimo to zahrnoval také posílení autonomie centrální banky při provádění monetární politiky. Ta reagovala na bankovní krizi zavedením politiky nulové úrokové míry od dubna 1998 do roku 2000, kdy se ji pokusila ukončit. Vzhledem k tomu, že se však stav ekonomiky nadále zhoršoval, rozhodla se centrální banka

80


Později v letech 2000 – 2001 byly tyto dvě instituce spojeny v jednu Finanční servisní agenturu.

82

The Bubble Burst and Recession: 1990s [online] [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 47

k dané politice vrátit. Oficiální diskontní míra setrvávala ve velmi nízkých hodnotách – z 6% v roce 1990 klesla přes 1,75% v roce 1993 až na 0,10% v roce 2001.83 V třetím čtvrtletí roku 1998 se japonská ekonomika nacházela v nejhlubším bodě recese, navíc neustále klesala důvěra ve finanční systém a rostla nejistota na trhu práce. Reakcí vlády na tuto situaci bylo přijetí dvou hlavních opatření. Jejich realizace probíhala v listopadu 1998. Jako první byla přijata koncepce krizového ekonomického balíčku v rozsahu více než 17 bilionů JPY. Krizový balíček zahrnoval mimo jiné i opatření cílená na ozdravení ekonomiky. Tato opatření se opírala o projekty směřující ekonomicky do 21. století. Hlavním jmenovatelem všech takových projektů byla snaha o vytvoření vyspělé elektronicky orientované společnosti a vytvoření bezpečného, zdravého a dostupného životního stylu, opírající se vyspělé technologie a vysokou mobilitu práce.84 Na konci ledna roku 1999 vláda schválila tzv. Plán na zdvojnásobení životního prostoru, na jehož realizaci uvolnila více než 30 bil. JPY. Jeho cílem mělo být zvětšení objemu disponibilní půdy a nemovitostí a podpora investic určených na výstavbu domů. Mezi další strategie na podporu průmyslu a tvorbu nových pracovních příležitostí patřily například tzv. Plán průmyslového oživení a Všeobecný plán na vytváření nových pracovních míst, oba realizované od ledna 1999. Druhým zásadním krokem bylo podřízení rozkolísaných finančních institucí vládní kontrole. Japonská vláda vytvářela opatření zaměřená na poskytování finančních prostředků obchodním a průmyslovým společnostem. Jednalo se o vytvoření dočasného systému poskytování půjček obchodním společnostem, zavedení operací, za které ručí společnosti svými akciemi a dalšími aktivy. Taková opatření pomohla finančnímu systému znovu získat důvěru veřejnosti, což se odrazilo ve stabilizaci měnových kurzů, finančních a kapitálových trhů. Stabilizace japonských trhů následně významně přispívala i ke stabilizaci světových finančních trhů. K tomu měly mimo jiné přispět i dva nové zákony, které byly přijaty s cílem zavedení konkurenceschopného finančního systému – zákon o rychlém posílení finančních funkcí a zákon týkající se krizových opatření pro oživení finančního systému. 85

83

STUCHLÍKOVÁ, Z. Změny v úloze státu v japonské ekonomice. Vysoká škola ekonomická v Praze. Working papers Fakulty mezinárodních vztahů [online]. 2008. Dostupné z WWW: The Bubble Burst and Recession: 1990s [online] [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 84 SCHAEDE, U. The 1995 Financial Crisis in Japan. Working Paper 85 [online]. February 1996 [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 85 CIHELKOVÁ, E., BRADA, T., KRAUSOVÁ, R. Ekonomické a politické změny v Japonsku v 90. letech. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1999. s. 26, 28 – 29. ISBN 80-7079-791-6 48

4 JAPONSKO V NOVÉM TISÍCILETÍ Situace japonské ekonomiky na přelomu tisíciletí byla velmi ovlivněna předcházející depresí. Z důvodu nízké úrovně příjmů domácností byla soukromá spotřeba stále ve fázi stagnace. Reálný hrubý domácí produkt zaznamenal na konci roku 1999 pokles o 1%, pokles domácí poptávky byl 1,3%. Z hlediska mezinárodního se situace začala vyvíjet poněkud příznivěji. Rostl objem exportu i importu, i když jen velmi mírným tempem, zejména pokud se jednalo o obchod s asijskými zeměmi. Jelikož jednotlivé vlády v průběhu 90. let vydávaly v rámci reformních fiskálních balíčků značné finanční prostředky na podporu zaostávajících odvětví a na záchranu podniků a finančních ústavů, které by tržní prostředí mnohdy jinak odsoudilo k bankrotu, Japonsko se postupně dostalo do pozice země s nejvyššími deficity a největším vnitřním zadlužením v rámci zemí OECD. Do roku 2005 se zvýšilo hrubé zadlužení ekonomiky. I přes zahájení reformních programů na snížení nestability veřejných financí dosahovala výše státního dluhu v roce 2007 až 170% HDP a v roce 2012 téměř 200% HDP.86 Od přelomu století a v letech bezprostředně následujících začala japonská vláda přijímat řadu reformních opatření, které měly za cíl postupně stabilizovat ekonomiku. Mezi nejvýraznější osobnosti tohoto období bezesporu patří Junichiro Koizumi, který stál v čele reformních snah jako premiér v letech 2001 – 2006. Jedním z největších a také rozporuplných úspěchů Koizumiho vlády bylo přijetí zákonů o přeměně státní pošty na veřejnou korporaci a její následná privatizace. 87 Japonská pošta (Japan Post) je zároveň největší japonskou bankou i pojišťovnou – má téměř 25 tisíc poboček, vlastní majetek v hodnotě 350 bil. JPY a spravuje 30% veškerých depozit a 30% životních pojistek. Je největším upisovatelem státních obligací – v roce 2005 vlastnila dluhopisy v hodnotě 140 bil. JPY, objem rovnající se 20% celkového státního dluhu. Neoficiálně je japonská pošta považována za největší finanční instituci světa.88 Vláda si od tohoto kroku slibovala posílení konkurence na finančním trhu i v celé ekonomice. V průběhu následujících 10 let měla být pošta rozdělena na 4 samostatné společnosti rozdělené podle oblastí zájmu – zasilatelství, spořitelní služby, pojišťovnictví a řízení 86

STUCHLÍKOVÁ, Z. Změny v úloze státu v japonské ekonomice. Vysoká škola ekonomická v Praze. Working papers Fakulty mezinárodních vztahů [online]. 2008. Dostupné z WWW: 87

Kvůli problémům se schvalováním privatizace v parlamentu, které způsobili i samotní poslanci LDP, premiér nechal rozpustit dolní komoru a v září 2005 nechal vypsat mimořádné volby. 88

PARK, G., VOGEL, S. Japan in 2006: A Political Transition. Asian Survey [online]. 2007, Vol. 47, No. 1, pp. 22-31[cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 49

přepážkové sítě pošt. Podobné změny potkaly i další velké státní podniky jako např. Japonské národní dráhy nebo Dálniční společnost. Dále se japonské vlády snažily o omezení vlastních zásahů do fungování trhu, proto se jedním z hlavních prvků reformních programů staly deregulační reformy. Koncentrace deregulačních opatření byla zaměřena zejména na ty sektory, které podléhaly silné vládní kontrole jako zdravotnictví, školství, doprava, energetika, telekomunikace a finanční systém. Veškeré náklady na odstranění překážek vstupu do výše zmíněných odvětví a další opatření, která měla zvýšit doposud omezenou míru konkurence, vyčíslila vláda na 17,6 bilionů jenů ročně od zahájení reforem v roce 1995 do roku 2005. I přesto, že se podařilo usnadnit administrativní procedury a zrychlit proces vzniku nových podniků, nebyla na počátku 21. století míra konkurence v Japonsku ani zdaleka na takové úrovni jako v ostatních vyspělých státech. Omezená míra konkurence se tak odrážela v nadprůměrně vysokých cenách v oblasti elektřiny, telekomunikace a obecně všech služeb. Dalším problémem byla nízká produktivita některých odvětví. Z tohoto důvodu umožnila Koizumiho vláda od roku 2002 vznik tzv. speciálních zón pro strukturální reformy na regionální úrovni, ve kterých se měla jednotlivá opatření testovat před zavedením na celostátní úrovni. V roce 2003 dále došlo k liberalizaci v oblasti výroby elektrické energie a v oblasti telekomunikací, došlo také na reformu politiky pro ochranu hospodářské soutěže.89 Potom co se Japonsko vymanilo z tzv. ztracené dekády 90. let, částečně díky exportnímu boomu do Spojených států a Číny, ekonomika se opět dostala do fáze expanze. Spotřebitelé nicméně stále nemají chuť utrácet a to se začíná jevit jako zásadní problém současnosti. Obyvatelé nevěří v pozitivní vývoj ekonomické situace a tak stále šetří na horší časy. Mezi lety 2001 – 2007 vzrostla spotřeba na obyvatele pouze o 0,2%. Jelikož se Japonsko nemůže opřít o domácí poptávku, je zcela závislé na vývoji světové ekonomiky a tím pádem náchylnější k růstovým výkyvům. 90 V současnosti je pro Japonsko hlavním problémem stárnoucí populace. V rozmezí let 2001 až 2010 rostla japonská ekonomika z poloviny tolik co ekonomika USA. Ovšem podle ukazatele HDP na osobu daleko předčila jak Spojené státy, tak Eurozónu. Důvodem toho je stále se zmenšující počet obyvatel v produktivním věku, stát se tak ocitá v obtížné situaci. Jak

89

PARK, G., VOGEL, S. Japan in 2006: A Political Transition. Asian Survey [online]. 2007, Vol. 47, No. 1, pp. 22-31 [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 90

TABUSHI, H. When Consumers Cut Back: An Object Lesson From Japan. The New York Times [online]. 21.2.2009 [cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 50

klesá množství pracovníků a zároveň přibývá staršího obyvatelstva, dochází k přesunu státních prostředků právě směrem k té starší části populace. To je jeden z faktorů, díky kterému má Japonsko tak vysoký státní dluh v poměru k HDP.91

91

A.C.S. Lost decades. The real lesson from Japan. The Economist [online]. 2011[cit. 10. 5. 2013]. Dostupné z WWW: 51

52

ZÁVĚR

Specifické rysy poválečného modelu ekonomiky v kombinaci s úspěšnou vládní politikou patří mezi hlavní faktory, díky kterým se Japonsku podařilo vydobýt si silnou pozici v rámci světové ekonomiky. V poválečném období vládní zásahy ve velké míře určovaly směřování hospodářského vývoje země. Postupem času se však ukázalo, že právě některá tato specifika byla v pozdějším vývoji, zejména pak v období 90. let, zdrojem neefektivního fungování ekonomiky. Spory, zda jsou četné vládní intervence pro vývoj ekonomiky prospěšné či nikoliv, pravděpodobně není možné definitivně rozhodnout. Jisté ovšem je, že tak jak se v důsledku vnějších i vnitřních okolností mění směřování ekonomiky, mění se i podmínky a prostor pro zásahy vlády. Obecně se dá říct, že trendem v rámci intervencí vlády do fungování trhu je postupné odstupování od radikálních zásahů a ponechání většího prostoru pro tržní řešení. V poslední době dochází v Japonsku k postupnému odklonu od tradiční poválečné struktury a země se ekonomicky přibližuje strukturám evropského typu. Postupně také mizí prvky tradičního modelu jako například institut celoživotního zaměstnání. Celkově se v ekonomice otevírá větší prostor pro rostoucí domácí i zahraniční konkurenci a klesá počet odvětví kontrolovaných velkými podniky. I když v poslední době dochází ke změnám v rámci hospodářské politiky, postavení vlády a struktury společnosti, nedá se předpokládat, že se japonský model naprosto změní. Síla tradice, historicky vycházející z dlouhodobého samostatného vývoje, je v Japoncích zakořeněná hodně hluboko a přirozeně se promítá i do ekonomického chování.

53

54

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 1. A.C.S. Lost decades. The real lesson from Japan. The Economist [online]. 2011. Dostupné z WWW: 2. AHMED, A.K.N. In the Years Ahead. Economic and Political Weekly [online]. 1988, Vol. 23, No. 35, pp. 1791 – 1792. Dostupné z WWW: 3. BEASLEY, W.G. The Rise of Modern Japan. 2. vydání. New York: St. Martin’s Press, 1995. 322 s. ISBN 0-312-12751-0 4. CIHELKOVÁ, E. USA – Japonsko – SRN. Dotisk 1. vydání. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1996. 136 s. ISBN 80-7079-952-8 5. CIHELKOVÁ, E., BRADA, T., KRAUSOVÁ, R. Ekonomické a politické změny v Japonsku v 90. letech. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1999. 37 s. ISBN 80-7079791-6 6. ČORNEJ, P., KUKLÍK, J. Dějepis 4: Nejnovější dějiny. Dotisk 1. vydání. Praha: SPN, 2005. 216 s. ISBN 80-7235-175-3 7. DUUS, P. The Cambridge History of Japan. 1. vydání. Cambridge University Press, 1988. 866 s. ISBN 0-521-22357-1 (v. 6) 8. FINGLETON, E. The Myth of Japan’s Failure. The New York Times [online]. January 2012. Dostupné z WWW: 9. HAYS, J. Japan’s Post Bubble Recession in the 1990’s. Facts and Details [online]. October 2011. Dostupné z WWW: 10. HEIN, L.E. Fueling Growth: The Energy Revolution and Economic Policy in Postwar Japan. 1. vydání. Council on East Asian Studies, Harvard University, 1990. 423 s. ISBN 0-674-32680-6

55

11. Japan Economic Almanac. The Nikkei Weekly. Nihon Keizai Shimbun, Inc., Tokio, 1996. 257 s. ISBN 4-532-67505-7 12. Japonsko: Ekonomická charakteristika země. BusinessInfo.cz [online]. 1.4.2013. Dostupné z WWW: 13. KENJI, K., SEUNG-YOUN, O. The Political Economies of Broadband Development in Korea and Japan. Asian Survey [online]. 2007, Vol. 47, No. 3, pp. 481 – 504. Dostupné z WWW: 14. KINŠT, J. Japonská průmyslová politika a její finanční aspekty. Czech Journal of Economics and Finance [online]. 1992, Vol. 42, No 6, pp. 290 – 297. Dostupné z WWW: 15. KWON, J. K., KANG, J.M. The East Asian Model of economic developement. AsianPacific Economic Literature [online]. 2011, Vol. 25, I. 2, pp. 116 – 130. Dostupné z WWW: < http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.14678411.2011.01317.x/full> 16. LEJNAR, J. Tvůrci japonského zázraku. 1. vydání. Praha: Horizont, 1970. 280 s. 17. LIPPIT, V. D. Economic Planning in Japan. Journal of Economic Issues [online]. 1975, Vol. 9, No. 1, pp. 39 – 58. Dostupné z WWW: 18. LIVINGSTON, J., MOORE, J., OLDFATHER, F. Postwar Japan: 1945 to the Present. 1. vydání. New York: Pantheon Books, 1973. 600 s. 19. MIYAZAKI, I. The Japanese Economy: What Makes It Tick. 1. vydání. Tokio: The Simul Press, Inc., 1990. 249 s. ISBN 4-377-50850-4 20. MORIGUCHI, CH. Japan’s Recent Experiences of Quantitative Economic Planning. Revue Economique [online]. 1980, Vol. 31, No. 5, pp. 853 – 856. Dostupné z WWW: 21. PARK, G., VOGEL, S. Japan in 2006: A Political Transition. Asian Survey [online]. 2007, Vol. 47, No. 1, pp. 22 – 31. Dostupné z WWW:

56

22. PLECHANOVÁ, B., FIDLER, J. Kapitoly z dějin mezinárodních vztahů 1941-1995. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1997. 240 s. ISBN 80-8524179-X 23. REDDY, A. K. N. Basis of Japanese Miracle: Lessons for India. Economic and Political Weekly [online]. 1972, Vol. 7, No. 26, pp. 1241 – 1245. Dostupné z WWW: 24. SCHAEDE, U. The 1995 Financial Crisis in Japan. Working Paper 85 [online]. February 1996. Dostupné z WWW: 25. SLANÝ, A. a kol. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003. 380 s. ISBN 80-7179-738-3 26. SRIDHARAN, E. Japan’s Changing Political Economy: Domestic Roots of Changing International Relations. Economic and Political Weekly [online]. 1994, Vol. 29, No. 37, pp. 2418 – 2426. Dostupné z WWW: 27. STIGLITZ, J. E. Some Lessons from the East Asian Miracle. The World Bank Research Observer [online]. 1996, Vol. 2, No. 2, pp. 151 – 177. Dostupné z WWW: 28. STUCHLÍKOVÁ, Z. Japonský hospodářský zázrak. K vývoji japonské ekonomiky od 70. let 19. století do konce 80. let 20. století. In Dvacáté století 2011/1. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2011. s. 43 – 69. 29. STUCHLÍKOVÁ, Z. Změny v úloze státu v japonské ekonomice. Vysoká škola ekonomická v Praze. Working papers Fakulty mezinárodních vztahů [online]. 2008. Dostupné z WWW: 30. The Bubble Burst and Recession: 1990s [online]. Dostupné z WWW: 31. The Mayekawa Report. In MIYAZAKI, I. The Japanese Economy: What Makes It Tick. 1. vydání. Tokio: The Simul Press, Inc., 1990. s. 225 – 235. ISBN 4-377-508504 32. VALDÉS, B. An Aplication of Convergence Theory to Japan’s Post-WWII Economic Miracle. The Journal of Economic Education [online]. 2003, Vol. 34, No. 1, pp. 61 – 81. Dostupné z WWW:

57

33. TABUSHI, H. When Consumers Cut Back: An Object Lesson From Japan. The New York Times [online]. 21.2.2009. Dostupné z WWW: 34. ŽÍDEK, L. Dějiny světového hospodářství. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2009. 397 s. ISBN 978-80-7380-184-7

58

SEZNAM POUŽITÝCH GRAFŮ, TABULEK A ZKRATEK

Tabulky Tabulka 1: Export a import (vybrané položky)………………………………………………15 Tabulka 2: Složení japonského zahraničního obchodu podle kategorií produkce…………...16 Tabulka 3: Energetické zdroje………………………………………………………………..27 Tabulka 4: Objem průmyslové produkce (vybrané položky)………………………………...30

Grafy Graf 1: Míra inflace v letech 1945 – 1952 v % (CPI)…………………….………………….13 Graf 2: Míra inflace v letech 1971 – 1982 v % (WPI)……………………………………….29 Graf 3: Míra nezaměstnanosti v letech 1981 – 1995…………………………………………41 Graf 4: Počty absolventů vysokých škol bez práce, v tisících………………………………..46

Zkratky EPA

Agentura pro ekonomické plánování

MITI

Ministerstvo obchodu a průmyslu

MOF

Ministerstvo financí

BOJ

Japonská centrální banka

HDP

Hrubý domácí produkt

HNP

Hrubý národní produkt

CPI

Index spotřebitelských cen

WPI

Index cen výrobců

OECD

Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj

JPY

Jen

USD

Americký dolar

USA

Spojené státy americké

SSSR

Svaz sovětských socialistických republik

SRN

Spolková republika Německo

LDP

Liberálně demokratická strana

59

60

ÚLOHA STÁTU V JAPONSKÉ EKONOMICE

Recommend Documents