Úloha finančních trhů v moderní trţní ekonomice

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra bankovnictví a pojišťovnictví

Úloha finančních trhů v moderní trţní ekonomice

Diplomová práce

Autor:

Bc. Tatiana Mikšovská Finance

Vedoucí práce: :

Ing. Leopold Tanner, MSc., MBA

Odborný konzultant:

Ing. Jiří Anděl, CSc

Praha

Duben, 2011

Prohlášení:

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Ústí nad Labem dne 1. 4. 2011

Bc. Tatiana Mikšovská

Poděkování

Chtěla bych tímto poděkovat především svému vedoucímu práce panu Ing. Tannerovi, MSC., MBA, za projevenou ochotu, trpělivost a pomoc při psaní této diplomové práce. Dále pak svému odbornému konzultantovi, panu Ing. Andělovi, CSc. A v neposlední řadě chci poděkovat své rodině, za jejich podporu po celou dobu mého dosavadního studia.

Děkuji Vám.

Anotace Ve své práci jsem se zabývala problematikou finančního trhů, klasifikaci finančního trhů, burzou a její systémem a vývojem v České republice i ve světě. Dále moderní trţní ekonomikou, fungováním a chodem České národní banky.

Annotation In my work I was engaged with the financial markets, the classification of financial markets and the exchange system and its development in the Czech Republic and abroad. In addition, a modern market economy, functioning and operation of the Czech National Bank.

Obsah Úvod……………………………………………………………………………………………..7 1.

Finanční trh ..................................................................................................................... 8 1.1 1.2 1.3 1.4 1.5

Finanční trh se děli na Peněţní trh a kapitálový trh. .................................................... 8 Finanční trh a jeho struktura ......................................................................................... 9 Fungování finančních trhů .......................................................................................... 13 Hlavní účastníci finančního trhu................................................................................. 14 Regulace finančního kapitálového trhu. ..................................................................... 16 Klasifikace finančních trhů ......................................................................................... 18

2.1 2.2 2.3 2.4 2.5 2.6 2.7 2.8 2.9

Kategorie finančních trhů ........................................................................................... 18 Druhy cenných papírů ................................................................................................ 20 Mechanizmy obchodování s cennými papíry na primárních trzích ............................ 24 Obchodování s cennými papíry na sekundárních trzích ............................................. 30 Účinnost finančních trhů ............................................................................................ 31 Vlastností trhu ............................................................................................................ 33 Riziko, diverzifikace, zajišťování a arbitráţ ............................................................... 34 Zdaňování převodů a příjmů z finančních nástrojů .................................................... 37 Úvěrové hodnocení ..................................................................................................... 38 Burza a její systém........................................................................................................ 40

2.

3.

3.1 Historie burzy ............................................................................................................. 40 3.2 Systém burzy .............................................................................................................. 41 3.2.1 Subsystém obchodování zajišťuje: ......................................................................... 42 3.2.2 Subsystém vypořádání burzovních obchodů: ......................................................... 42 3.2.3 Regulační subsystém zabezpečuje:......................................................................... 42 Kontrolní systém ........................................................................................................... 43 3.3 3.4 3.5 3.6 3.7 3.8 3.9 4.

Obchodování............................................................................................................... 43 Systémy obchodování na burzách cenných papírů ..................................................... 47 Odlišností systém obchodování .................................................................................. 48 Kontinentální systém .................................................................................................. 49 Podmínky členství na praţské burze .......................................................................... 51 Vídeňská burza ........................................................................................................... 53 Nové moţností v burzovnictví pro české společnosti ................................................ 55 Moderní trţní ekonomika ............................................................................................ 57

4.1 Česká národní banka................................................................................................... 59 4.2 Stavební spořitelny ..................................................................................................... 60 4.2.1 Smlouvá o stavebním spoření ................................................................................. 60 4.2.2 Cilová částka a tarif ................................................................................................ 60 4.2.3 Úhrada za uzavření smluvy .................................................................................... 61 4.2.4 Úročeni vkladů stavebního spoření ........................................................................ 61 4.2.5 Státní podpora ......................................................................................................... 62 4.2.6 Ukončení smlouvy .................................................................................................. 62 4.3 Pojišťovny a penzijní fondy ....................................................................................... 63 4.4 Ţivotní pojištění.......................................................................................................... 63 4.5 Penzijní připojíštění .................................................................................................... 63 4.6 Účastník penzijního připojištění ................................................................................. 64 4.7 Nároky z penzijního připojištění ................................................................................ 64 4.7.1 Smlouva o penzijním připojištění ........................................................................... 65 5

5.

4.7.2 Vznik penzijního připojištění ................................................................................. 66 4.7.3 Přerušení penzijního připojištění ............................................................................ 66 4.7.4 Zánik penzijního připojištění .................................................................................. 66 Souhrn ........................................................................................................................... 68

Závěr……………………………………………...……………………………………………69 Seznam pouţité literatury………………………………………….…………………………70 Seznam pouţitých schémat a tabulek………………………………………………………..70

6

Úvod Ačkoliv problematika finančního trhu je velmi rozsáhlá a sloţitá, rozhodla jsem se svou diplomovou práci zaměřit na základní a důleţité oblasti týkajících se finančních trhů, ale také na oblasti, které se týkají jejich obchodování. Cílem mé práce je tedy definovat finanční trh, co to vůbec je, jaké existují druhy, do kterých kategorií se dělí a k čemu slouţí. Popsat strukturu, fungování, regulaci peněţního a kapitálového trhu. To vše je obsaţeno v kapitole první. V druhé kapitole se zaměřuji na klasifikaci, účinnost, vlastnosti, rizika a diverzifikaci finančního trhu. Zajišťování mechanizmu obchodování s cennými papíry na primárním trhu, regulaci a druhy cenných papírů a obchodování s nimi na primárním a sekundárním trhu. Ve třetí kapitole se věnuji situaci na burzách, její historii, systému a obchodování na nich s cennými papíry. Popisuji podmínky ke vstupu na praţskou a vídeňskou burzu a jejích rozdíl. Zmiňuji se zde také o nové moţnosti v burzovnictví pro české společnosti. Ve čtvrté, tedy poslední kapitole se zaměřuji na moderní trţní ekonomiku, Českou národní banku, stavební spoření, penzijní fondy, pojištění a ţivotní pojištění, kde se snaţím popsat podmínky pro uzavření, cílové částky, tarify, úročení vkladů, statní podpory, zrušení a ukončení smlouvy.

7

1. Finanční trh Na finančním trhu se kupuje a prodává specifické zboţí - finanční dokument tj. (cenné papíry, doklady, kterými jsou dokumentovány finanční závazky). Na kaţdém trhu je cena určena poptávkou a nabídkou, ale na finančním trhu jsou určené i úrokové sazby. Poptávka a nabídka se realizuje prostřednictvím peněţních ústavů a peněţních burz. Základním systémem finančního trhu je shromáţdit veškeré volné peněţní prostředky a investovat je do míst, které přinesou jejich zhodnocení, kterým bývá dosaţení co nejvyššího zisku. Vzhledem k tomu, ţe finanční operace a dokumenty mají celou řadu specifik, jsou finanční trhy vysoce konkurenční. Na finančním trhu vystupuje vysoký počet subjektů – z nichţ mají monopolní postavení některé finanční instituce a stát. Finanční trh je také definován jako mechanismus, který zajišťuje likviditu investorům a korporacím, sniţuje náklady na investice, ukazuje moţnost, kde a jak získat kapitál nebo jak vlastní prostředky výhodně investovat, usměrňuje tok finančních dokumentů, a jak má transformovat zdroje od věřitelů k dluţníkům.

1.1 Finanční trh se děli na Peněţní trh a kapitálový trh. Trh peněţní je trh, na kterém se obchoduje s rezervními penězi, tzn. peníze centrální banky (kde doba splatností nepřesahuje 1 rok) a krátkodobými finančními dokumenty. Banky se snaţí zhodnotit poptávky, které jsou dočasně volné krátkodobé prostředky a na straně nabídky jsou krátkodobé dluhopisy a směnky. Kapitálový trh je trh, kde se obchoduje s dlouhodobými finančními dokumenty, které mají dobu splatností delší neţ 1 rok. Kapitálový trh lze dělit: Dlouhodobý – kde doba splatností dokumentu překračuje hranici 10 let nebo není určena (akcie). 8

Střednědobý – kde se obchoduje s dokumenty s dobou splatností do 10 let. Na rozdíl od peněţního trhu, na kterém převládají transakce se státními papíry, na kapitálovém trhu mají státní transakce důleţité postavení, protoţe výnos ze státních cenných papírů nebývá zdaněn. Velkou část na kapitálových trzích tvoří obchody s obligacemi a hypotékami. Rozhodující část transakcí se týká kmenových a preferenčních akcií soukromých firem. Kapitálový trh se liší od peněţního trhu tím, ţe jeho prostředky jsou určeny výhradně k pokrytí investic. Primární kapitálový trh slouţí k financování dlouhodobých potřeb podnikatelského sektoru. Je to vydání obligaci, hypoték a akcií. Sekundární trh tyto prostředky redistribuuje mezi různé vlastníky a je náplní peněţních burz. Podle vlastního charakteru dokumentu, s kterými se obchoduje, kapitálové trhy lze rozdělit na trh akciový a dluţnický. Tím to kapitálový trh se liší od peněţního trhu, který je a jen můţe být trhem dluţnických cenných dokumentů, neboť akcie nemají určenou dobu splatnosti.

1.2 Finanční trh a jeho struktura FT systém vztahu a nástrojů, který umoţňuje na základě nabídky a poptávky soustřeďování, rozmisťování, přerozdělování dočasně volných peněţních prostředku. Rozlišujeme dvě skupiny ekonomických subjektů: 1. Ti, kdo mají finanční přebytek a ochotně své prostředky zapůjčit jiným. 2. Ti, kdo mají nedostatek finančních prostředků a potřebují si vypůjčit.

Existence subjektu, fyzických i právnických osob, jejichţ příjmy jsou vyšší, neţ je suma peněz, kterou potřebují pro běţnou potřebu, vede k vzniku úspor. Rozdíl mezi úsporami a fyzickými investicemi je finanční přebytek.

9

Zájmem majitelů finančních přebytku je maximálně jejích zhodnoceni při minimálním riziku. Ti, kteří finanční přebytky poptávají, mají zájem o minimální náklady spojené s jejich získáním.

Známe čtyři druhy rizik: 1. riziko úpadku dluţníka, 2. riziko sníţení hodnoty kapitálu, 3. riziko sníţení příjmu ze zapůjčeného kapitálu, 4. riziko spojené s potřebou rychlé návratnosti úvěru.

Finanční trh zabezpečuje funkci: soustřeďování dočasně volných zdrojů peněţních prostředků, rozmisťování volných zdrojů s cílem efektivnosti jejích vyuţití, přeměna úspor v investice.

Struktura finančního trhu Finanční trh členíme na: 1. trh podle předmětu obchodu, 2. z hlediska účastníkům, 3. z hlediska forem.

Podle předmětu obchodu finanční trh členíme na: 1. peněţní trh, 2. kapitálový trh, 3. devizový trh, 4. trh drahých kovů.

10

Peněţní trh obchoduje mezi centrální bankou, komerčními bankami, veřejným sektorem, velkými finančními firmami. Peněţní trh charakterizuje velký objem transakcí a poskytuje krátkodobé závazky. Účastníky peněţního trhu jsou centrální banka, obchodní a investiční banky, velké společností, pojišťovny. Kapitálový trh charakterizován komplexem vztahu a subjektu, cílem kterých je zhodnotit dlouhodobé volné peněţní prostředky prostřednictvím jejích investování do cenných papíru.

Hlavni produkty vyuţívané na kapitálovém trhu jsou: 1. dluhopisy, 2. akcie, 3. hypotéky.

Hlavními účastníky kapitálového trhu jsou: 1. emitenti, 2. investoři, 3. zprostředkovatelé.

Rozlišujeme primární a sekundární kapitálový trh. Primární trh charakterizuji obchody s cennými papíry - emisní obchody.

Rozeznáváme: 1. vlastní emise pro malé a velké firmy, které jsou schopny všechny problémy zvládnout vlastními silami, 2. cizí emise, kdy emisi provádí emisní konsorcium, 3. veřejnou emisi přístupnou široké veřejností prostřednictvím veřejné nabídky, 4. soukromou emisi.

11

Sekundární trh představuje prodej a nákup cenných papírů na burze, nebo mimo burzu. Na devizovém trhu se obchoduje se zahraničními devizami, tj. bezhotovostními zahraničními platebními prostředky.

Na trhu drahých kovu se obchoduje zlatem a stříbrem. Nové vytěţené zlato přichází na primární trh. Největším primárním trhem zlata je Londýn. Se stříbrem se obchoduje na mezinárodních zboţových burzách. Nejvýznamnější je COMEX v New Yorku a burza v Curichu.

Z hlediska účastníku finanční trh členíme na : 1. bankovní, 2. mezipodnikový, 3. burzovní, 4. meziburzovní, 5. mezibankovní.

Tipy forem: -

úvěrový trh – přímé poskytování úvěrů, především bankovních,

-

trh cenných papírů,

-

devizový trh.

12

Schéma č. 1 Struktura finančního trhu1

STRUKTURA FINANČNÍHO TRHU (schematické znázornění) Věcné

Hledisko účastníků

Peněžní

Bankovní

Úvěrový

Kapitálový

Mezipodnikový

Cenných papírů

Burzovní

Devizový

TRH Devizový

Nástrojů

Drahých kovů

1.3 Fungování finančních trhů Jak vidíme, na finančním trhu jsou majitelé finančních přebytků, a zájemce o ně. Však zájmy majitelů finančních přebytků značně se liší od zájmů vypůjčovatelů. Mezi majitele finančních přebytků a zájemce o tyto přebytky vstupuje zprostředkovatel. On vytváří výhodnější podmínky pro obě strany.

Finanční zprostředkovatel je schopný shromáţdit velký počet malých depozit, a tím se vytvořit zdroj pro poskytnutí úvěru. Zprostředkovatel, například banka, vyplácí majitelům úspor úroky z jejich vkladů. Dluţník banky naopak musí platit bance úroky z poskytnuté půjčky. Takto majitelé drobných úspor mohou zapůjčit své prostředky, a dostávat úroky.

Při

příznivých podmínkách pro majitele úspor, úroková sazba poţadovaná od dluţníků můţe být mnohem niţší, neţ by musela být. Z tohoto vyplývá:

1

Zdroj: V. Pavlata, Kapitálové trhy a burzy ve světě, str. 23, obr. č. 3

13

Dojde-li ke shromáţdění většího počtu drobných úspor – agregaci úspor, co umoţní finančnímu zprostředkovateli pokryt vyšší poţadavky jednotlivých uchazečů o úvěr.

Dojde-li k přeměně rizika. Finanční zprostředkovatel nejen usnadní uskutečnění příslušných transakcí, ale vede k úspoře nákladů i sníţení rizika pro majitele úspor. Velkou část rizika bere na sebe zprostředkovatel a je schopen toto riziko zvládnout lépe a levněji neţ jednotlivý věřitel. Finanční zprostředkovatel uskuteční přeměnu splatností tím, ţe přijímá od vkladatelů vklady na určitou dobu (termínované vklady), a přemění je v půjčku s jinou dobou splatnosti.

Finanční zprostředkovatel přijímá vklady majitelů finančních přebytků a půjčují je dále subjektům s finančním deficitem, který má být pokryt půjčkou. Mezi věřitelem a dluţníkem vzniknou dva finanční nároky. - majitel úspor – zapůjčovatel má finanční nárok vůči finančnímu zprostředkovateli finanční zprostředkovatel má finanční nárok vůči dluţníkovi – vypůjčovateli. Zprostředkováním zabývají banky, pojišťovny, investiční společnosti, nebankovní finanční zprostředkovatelé.

1.4 Hlavní účastníci finančního trhu -

majitelé úspor (zapůjčovatelé, věřitelé),

-

vypůjčovatele (dluţníci),

-

finanční zprostředkovatelé.

Hlavní finanční a úvěrové instituce: Banky Je to podnik specializovaný na přijímání vkladů, zprostředkování plateb, shromaţďování peněţního kapitálu a na poskytování úvěru. 14

Centrální banka funguje jako banka bank. Soustřeďuje peněţní rezervy ostatních bank a poskytuje jim úvěr. Má výhradní právo k vydávání bankovek a zodpovídá za provádění měnové politiky vlády. Reguluje objem úvěrů poskytovaných obchodními bankami a ostatními úvěrovými ústavy, vykonává bankovní dohled nad činností obchodních bank. Obchodní banky existují jako depozitní banky - přijímají krátkodobé vklady a poskytují krátkodobý úvěr.

Univerzální banky – zabývají všemi druhy bankovních obchodů. Přijímají vklady, poskytují úvěry a půjčky, provádějí platby a poskytují finanční a poradenské sluţby. Speciální banky se specializují na určité činnosti.

Investiční banky – dlouhodobé financování podniků, provozují zakladatelské obchody.

Export a import banky – zahraniční obchodní operace. Hypoteční banky poskytují dlouhodobé úvěry zajištěné nemovitostmi. Prostředky si opatřují vydáváním zástavních listů.

Spořitelny – shromaţďování úspor obyvatelstva ve formě vkladů.

Pojišťovny – finanční instituce zabezpečující pojištění proti finančním ztrátám. Shromaţďují peněţní prostředky v podobě pojistného od svých klientů, s nimiţ uzavírají pojistné smlouvy o různých druzích pojištění. Pojišťovny nejsou nuceny vynaloţit všechny shromáţděné prostředky najednou, a proto mohou část z nich vhodně investovat.

15

1.5 Regulace finančního kapitálového trhu. Finanční trh v určité potřebné míře regulován státem. Regulace je nutná ze tří důvodů: - k zabezpečení fungování finančního trhu je nezbytné stanovit „pravidla hry“, jimiţ se řídí účastnící trhu, - k zabezpečení ochrany zájmů investorů před machinací, manipulací, úpadků, který by mohl bez této regulace nastat, - je nezbytné chránit finanční trh před monopolizací a zabezpečit konkurenční prostředí na tomto trhu. V řadě zemí pravomoc regulovat kapitálový trh a jeho rozvoj svěřena jedinému orgánu – Komisi pro cenně papíry a burzy. Tento orgán má povahu nezávislého nevládního orgánu a jeho pravomoc je velmi rozsáhlá.

Základními úkoly všech regulačních struktur je zabezpečit integritu trhu s cennými papíry, rovné a zároveň i dostupné podmínky přístupu na tento trh. Jako nejdůleţitější aspekt cíle trţní regulace je minimalizace rizik při současném neustálém stupně rizikovosti kaţdé finanční investice, podpora účasti na transakcích s cennými papíry, poskytování přiměřených záruk všem regulovaným subjektům, podpora vzniku a existence efektivního a stabilního platebního systému.

Regulace trhu cenných papírů a jeho jednotlivých segmentů představuje kombinaci dvou významných úloh. Jde o úlohu výchovnou a disciplinární, je-li vyţadovaná disciplína přiměřená pro všechny účastníky trţních vztahů, jsou-li pouţívané sankce efektivně vymáhány, není narušován základní ziskový princip trţního jednání, jsou účastníci trhu ochotni chápat regulaci jako stálé a přijatelné obchodování, které realizováno v jejich prospěch. Druhou úlohou je rozvojové působení výsledků regulace. Jestliţe se trh rozvíjí, zvyšuje se mobilita peněz a práce, rozsah nových produktů, musí se měnit, rozvíjet a zdokonalovat i samotní regulace.

16

Konkrétním cílem regulace trhu s cennými papíry je ochrana investorů, kteří přináší na tento trh rozhodující část dočasně volných a zde vyuţitelných peněţních prostředků.

Jde o

dosaţení stanovených cílů a to zabezpečení dostatečného rozsahu objektivních informací pro finanční investování.

17

2. Klasifikace finančních trhů 2.1 Kategorie finančních trhů Trh – je proces nákupu a prodeje. Trh se člení na trh zboţí a sluţeb, trh výrobních činitelů a finanční trh. Umoţňuje přelévání volných finančních zdrojů. Finanční trh neoddělitelná součást trţního systému. Na finančním trhu se soustřeďuje nabídka a poptávka peněz a kapitálu. Finanční trhy se člení na dluhové trhy, akciové trhy, komoditní trhy, devizové trhy. Dluhové trhy – trhy s úvěry a půjčkami a dluhovými cennými papíry. Tito nástroje mají omezenou splatnost (s výjimkou dluhopisů s nekonečnou splatností). Akciové trhy – trhy s akciemi, nástroji s teoreticky nekonečnou splatností. Akce existuje tak dlouho, dokud nedojde k zániku akciové společností, sloučení nebo rozdělení s jinou společností. Komoditní trhy – se zařazují do finančních trhů pouze v případě trhů s cennými kovy (zlato, stříbro, paládium). Zlato se někdy povaţuje za měnu. Devizové trhy – je to dluhové, akciové nebo komoditní trhy s tím, ţe nástroje jsou v cizích měnách, o trh peněţních prostředků v různých měnách. Jedná se o nákup peněţních prostředků jedné měny za prodej peněţních prostředků jiné měny. Trţní riziko – je rizikem, ţe se hodnota pozice změní dříve, neţ je moţné ji zlikvidovat nebo kompenzovat jinou pozicí. Trţní riziko se člení na: -

úrokové

-

akciové

-

komoditní

-

kurzové

Úrokové riziko – máme-li v portfoliu dluhopisy a dojde k vzestupu úrokových mír, potom se trţní hodnota takového dluhopisového portfolia sníţí a případný prodej dluhopisu je spojen se ztrátou. Kurzové riziko – máme-li v portfoliu na stráně aktiv rozvahy depozitum (vklad v EU a dojde k poklesu měnového kurzu Kč/EU, potom se trţní hodnota tohoto depozita sníţí a případný prodej EU představuje ztrátu. Akciové riziko – souvisí se změnami cen akcií na burze nebo na jiném akciovém trhu. 18

Komoditní riziko – je spojeno se změnami cen obchodovatelných komodit. Dluhové a akciové trhy se člení na: peněţní a kapitálové trhy. Peněţní trhy – jsou částí dluhových trhů, jedná se o trhy s úvěry a půjčkami s původní splatností do jednoho roku, trhy s dluhovými cennými papíry (dluhopisy a směnky) s původní splatností do jednoho roku. Kapitálové trhy – trhy s akciovými cennými papíry (akciemi), trhy s úvěry a půjčkami s původní splatností vyšší neţ jeden rok, trhy s dluhovými cennými papíry (dluhopisy a směnky) s původní splatností vyšší neţ jeden rok. Kapitál – výrobní faktor, jehoţ výnosem je zisk nebo úrok. Kapitál fyzický – přináší majiteli zisk, kapitál finanční vynáší majiteli úrok, jestliţe majitel odloţí a investuje peníze, které se stávají kapitálem. Kapitálový trh – je jednak trhem úvěru a půjček a trhem cenných papírů. Finanční závazky subjektů ve formě cenných papírů, vkladů a výpůjček se účtuje zásadně v nominální hodnotě. Finanční pohledávky subjektů v rozvahách podnikatelů i bank účtují s ČR v pořizovací hodnotě. Ve vyspělých zemích finanční pohledávky se účtují v trţní hodnotě – denní trţní přeceňování finančních aktiv vzhledem k aktuálním trţním cenám. Deriváty, přesněji finanční deriváty jsou nástroji kapitálových trhů. Na těchto trzích se obchoduje s kontrakty odvozených od podkladových, nebo předmětných aktiv, jako jsou např. fyzické komodity, měny, akcie, obligace a jiné cenné papíry. Deriváty jsou nástroji s nulovým součtem zisků a ztrát. Má-li jeden subjekt z derivátu zisk, potom má partner z daného derivátu ztrátu a naopak. Z tohoto důvodu finanční instituce při vzniku kontraktu často poţadují po partnerech (klientech) sloţení určitého kolaterálu, jako záruku dodrţení kontraktu. Kolaterále, můţe být hotovost (která je ovšem úročena), zástavy i záruky. Existuje několik definic pojmu „derivát“, obecně ho lze však popsat, jako finanční produkt nebo operaci, které umoţňují v tento okamžik dohodnout kurz nebo cenu, za kterou můţe aktivum, které na tento kontrakt zní, být koupeno nebo prodáno k určitému budoucímu datu. Je to takový produkt, jehoţ cena se odvíjí od cen podkládajících aktiv na promptním trhu.

19

2.2 Druhy cenných papírů Cenným papírem se rozumí obchodovatelný finanční nástroj, tj. lze nakoupit a prodat. Finanční aktiva je definovaná jako finanční pohledávky z budoucích výnosů. Sníţení nebo zvýšení stavu na účtu – jediný způsob dispozice s těmito aktivy. Naopak aktiva ve formě dluhopisů, směnek nebo akcií je moţné prodat třetím stranám. Pojem cenné papíry souvisí s tím, ţe se jednalo skutečně o „papíry“. Přestoţe s půjčkami a úvěry lze obchodovat, nejedná se o cenné papíry.

Cenné papíry jsou dluhové a akciové. V kategorii dluhových trhů jsou úvěry a půjčky, které cennými papíry nejsou a také dluhové cenné papíry, které cennými papíry jsou. Jednotlivý účastníci si konkurují v poskytnutí nebo přijetí úvěru a půjčky. Takto uzavřené kontakty se běţně nenakupují ani neprodávají, ale je moţné je postoupit jiným osobám – původní kontrakt nezaniká a uzavírá se nový kontrakt s tím, ţe osoba dluţníka vţdy zůstává a mění se osoba věřitele.

V případě dluhových akciových cenných papírů se tyto cenné papíry nakupují a prodávají – u původního kontraktu se mění majitel, emitent zůstává tentýţ. Podmínky původního kontraktu, kromě změny majitele zůstávají nezměněny, tj. u cenných papírů kromě primárního trhu existuje také sekundární trh.

Ne všechny nástroje dluhových trhů, tj. nástroje peněţních trhů a kapitálových trhů jsou cennými papíry. U akciových trhů jsou všechny nástroje cennými papíry. Pokud jde o dluhové cenné papíry, do této skupiny se zařazují dluhopisy a směnky. U dluhopisů je obchodovatelnost nesporná.

Dluhopis je cenný papír, s nímţ je spojeno právo majitele poţadovat splácení konkrétní dluţné částky a vyplácení výnosů z dluhopisu. V případě původní splatností vyšší neţ jeden rok takový dluhový rukopis náleţí na kapitálové trhy.

20

Dluhopis zůstává nástrojem kapitálového trhu jestli-ţe zbytková splatnost dluhopisu pod jeden rok. Je-li dluhopis konvertibilním, s ním spojeno rovněţ právo na jeho výměnu za jiný cenný papír, za akcii nebo za jiný dluhopis. Emitent dluhopisu je povinen splatit hodnoty dluhopisu jednorázově k určitému datu nebo splátkami ve stanovených termínech. Podnikatel, kterému se podaří vydat dluhopis, se stane dluţníkem majitelů tohoto dluhopisu. Věřitelem podnikatele se tedy stane nejdříve prvonabyvatel dluhopisu a potom kaţdý případný další majitel tohoto dluhopisu. Vkladní listy a depozitní (vkladové) certifikáty se povaţují za cenné papíry. Jsou vydávány na majitele s uvedeným data splatnosti od jednoho do několika měsíců a úrokové míry.

V ČR povolení k vydání dluhopisů uděluje Ministerstvo financí ČR se souhlasem České národní banky. Ţadatel musí prokázat schopnost zabezpečení návratností finančních prostředků. Banky povinný však chránit osoby, které u ní mají uloţeny peněţní prostředky. Banka je proto při poskytování úvěru povinná pozorně zjišťovat solventnost svého budoucího dluţníka a případně vyţadovat maximálně bezpečné záruky za poskytovaný úvěr.

Směnka je cenný papír, který obsahuje směnečné náleţitosti přesně stanovené zákonem č.191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový. Výstavce směnky se buď sám zavazuje zaplatit určitou částku směnečně oprávněnému majiteli směnky – směnka vlastní nebo přikazuje jiné osobě, aby zaplatila určitou částku směnečně oprávněnému majiteli směnky, směnka cizí na přesně stanoveném místě.

Přijetím směnky je dluţník vyjadřuje svou vůli přijmout směnku předpokládanou mu k přijetí. K zajištění směnky slouţí majiteli směnky směnečné rukojemství, co dává majiteli směnky větší jistotu, ţe v případě nesplacení směnky směnečným dluţníkem tento závazek zaplatí další osoba – směnečný rukojmí.

Obyčejné akcie jsou druhem dlouhodobých cenných papírů, se kterými se obchoduje na kapitálových trzích. Jsou to dlouhodobé cenné papíry, které nejsou splatné a které investorovi zajišťují proměnlivý příjem hotovosti ve formě dividend a případě prodeje také investorovy zajišťují kapitálový zisk nebo ztrátu. 21

Práva majitele akcie jsou stanovena zákonem, tj. právo podílet se na řízení akciové společnosti, právo na podíl na zisku a právo na podíl na likvidačním zůstatku při zániku akciové společností. Podílový list – zvláštní druh cenného papíru, který je r¨produktem sekundárního obchodování s cennými papíry. Jeho emitentem můţe být pouze investiční společnost, která podílový list vydává za účelem vytvoření svého podílového fondu.

Je třeba od sebe rozlišovat investiční společnost a její akcionáře a podílový fond a jeho podílníky. Podílový fond je sloţkou této investiční společnosti. Podílový fond sám osobě nemá právní subjektivitu, je součástí investiční společností, která jediná je subjektem práva. Majetek podílového fondu je oddělen od majetku investiční společnosti. Kaţdý podílník je spolumajitelem majetku, který se v podílovém fondu nachází.

Investiční fond je standardní akciovou společností. Majetek soustředěný v investičním fondu je majetkem tohoto investičního fondu. Investiční společnost má právní formu akciové společnosti, je emitentem podílových listů i akcií. Investiční fond a investiční společnost nesmějí vydávat dluhopisy. Vydávání akcií slouţí k získání kapitálu investiční společnosti. Vydávání podílových listů slouţí k soustřeďování majetku podílníků v podílovém fondu. Kdo chce vydávat podílové listy, musí mít dvojí typ povolení od MF ČR. Jedno pro svoji činnost investiční společnosti, druhé pro vytváření kaţdého nového podílového fondu.

Podílové fondy existují jako fondy otevřené a uzavřené. Tomu odpovídají dva druhy podílových listů: podílový list otevřeného podílového fondu (PLO), podílový list uzavřeného podílového fondu (PLU). U otevřeného podílového fondu není počet vydávaných PLO limitován, podílník má právo na zpětný prodej svého podílového listu investiční společností, která je povinna tento PLO koupit. PLO se neobchodují na burze.

22

U uzavřeného podílového fondu je omezena doba prodeje PLU a omezen počet vydávaných PLU, a podílník nemá právo na zpětný prodej svého PLU investiční společnosti PLU. PLU se obchodují na burzách podobně jako akcie. Kromě dluhopisů, akcií a podílových listů existují také finanční deriváty. Jejich společnou vlastnosti je potenciální budoucí pohledávka nebo závazek pro jednu stranu a současně potenciální budoucí závazek nebo pohledávka pro druhou stranu. Pokud jde o derivátové nástroje na trhu OTC (over-the-counter), jedná se o kontrakty, které jsou podobné úvěrů a půjčkám, neboť se s nimi na sekundárním trhu neobchoduje. Tyto kontakty se nenakupují ani neprodávají - ale uzavírají. Tyto OTC deriváty cennými papíry nejsou. Burzovní derivátové nástroje mají určité znaky, které je řadí k cenným papírům a některé znaky, které je řadí k ostatním finančním nástrojům. Je moţné burzovní deriváty povaţovat za cenné papíry, jestliţe dříve nakoupený futures nebo burzovní opci prodáme, anebo naopak nakoupíme, reziduální pozice je nulová, a burzovní deriváty lze povaţovat za cenné papíry. Ale sekundární trh s futures a berními opcemi neexistuje a proto nejsou burzovní deriváty cennými papíry. Účastníky trhu s cennými papíry z hlediska funkce rozdělit na: emitenty, investory, zprostředkovatelé. Emitenti (dluţníci), vydávají cenné papíry, aby získaly peněţní zdroje. Prodej cenného papíru můţe organizovat přímo emitent nebo finanční zprostředkovatel. Přímá emise cenného papíru je levnější ale emitent nese riziko, ţe cenný papír nebude prodán. Investoři investují své volné peněţní zdroje do nákupu cenného papíru. Finanční zprostředkovatelé jsou instituce, které zprostředkovávají n nákup a prodej cenných papírů. Vstupují mezi majitele finančních prostředků a dluţníky. Jejich hlavní funkci se stává provedení agregace úspor, transformace rizika a transformace splatností. Finanční zprostředkovatelé jsou bankovní a nebankovní finanční instituce. První prodej cenného papíru se realizuje na primárním trhu, poté mohou být prodávány a nakupovány na sekundárním trhu.

23

2.3 Mechanizmy obchodování s cennými papíry na primárních trzích Banky nerady půjčují osobám, které nejsou na trhu stabilně zavedeny. Výjimečně poskytují úvěry na silně inovativní nebo „revoluční“ projekty. Podnikatel a investor se vzájemně vyhledávají, vyjednávají a uzavírají mezi sebou smlouvy. Obvyklou formou je vyjednávání podnikatele s prostředníkem bankou.

Podnik, který poţaduje hotovost, jde na primární trh s cennými papíry nebo na trh s úvěry. Jestliţe na trhu jsou obchodníci, kteří nakupují a prodávají cenné papíry nebo půjčují a vypůjčují finanční prostředky na svůj vlastní účet – proces se usnadňuje. Na trhu s úvěry takový obchodníci kaţdý den vyrovnávají nedostatek a přebytek finančních prostředků.

Trh sniţuje náklady na vzájemné vyhledání půjčovatelům a vypůjčovatelů. Nejdůleţitější funkci primárního trhu je alokace volných peněţních prostředků do maximálně efektivních investičních projektů.

Trh s úvěry a půjčkami je pouze primárním trhem. Primární trh se zabývá emisí nových cenných papírů a jejich splácením. Vytvoření nové pohledávky znamená přenos hotovosti od investora k vypůjčiteli. Pohledávka se likviduje tím, ţe dluţník splatí investorovi hotovost. Protoţe se neuskutečňují standardní nákupy a prodeje jiţ existujícího zboţí, nejde o sekundární trh. Na tomto zvláštním trhu emitent nabízí něco, co ještě neexistuje a co vznikne pouze za předpokladu, ţe vydávaný cenný papír najde svého pro nabyvatele. S tímto cílem emitent cenného papíru nabízí veřejně (veřejná nabídka) nebo neveřejně (soukromá nabídka).

Podnikatel je osoba, která má schopnost uskutečňovat podnikatelské záměry, která ví nebo se domnívá, ţe ví po kterém zboţí a kterých sluţbách je na trhu poptávka. Čím více má podnikatel záměrů a čím lepší jsou tyto záměry, tím má větší nedostatek vlastních peněţních prostředků na financování. Podnikatel nucen hledat investora. Investor disponuje peněţními prostředky a nemá ţádný vlastní podnikatelský záměr. 24

Sekundární trh je trhem jiţ emitovaných cenných papírů. Dluţník zůstává transakcemi na sekundárním trhu neovlivněn, zatímco věřitel přenáší práva splacení na jiné osoby. Při změně majitele nepřechází hotovost mezi investory a dluţníky ale mezi investory. Emitent akcie často nemá ţádnou moţnost jak nákupům a prodejům akcie zabránit. Emitent nemůţe ovlivňovat, kdo akcie nakoupí a z těchto prodejů nemá ţádný příjem.

Sekundární trh poskytuje věřitelům likvidit. Při malé potřebě prodeje určitého cenného papíru ţádný investor neposkytne za takový cenný papír prostředky. Ceny cenného papíru se stále mění, co nedává záruku, ţe investor při prodeji dostane předpokládanou částku zpět. Aktivní sekundární trh nutný pro aktivní fungování primárního trhu. Sekundární trh poskytují informace o ceně a tím přispívá k efektivnosti primárního trhu.

Ne všechny primární trhy mají sekundární trhy. Ale pro kaţdý sekundární trh musí existovat primární trh. Na trhu jsou nová a pouţitá vozidla. Na primárním automobilovém trhu se prodávají nové automobily a na sekundárním trhu se obchoduje s pouţitými vozidly. Kaţdý trh má své účastníky. Pro sluţby existuje pouze primární trh. Fyzickou komoditu lze moţné prodat a cenný papír je moţné emitovat na primárním trhu. Na sekundárním trhu obchoduje s komoditou nebo cenným papírem pouze po ukončení prodeje na primárním trhu.

Na primárním trhu se cenný papír vydává (emituje). Některé cenné papíry se na primárním trhu téţ vrací, patři mezi vratné cenné papíry (dluhopisy a PLO). Na primárním trhu vznikají vztahy mezi emitentem a prvonabyvatelem, stejně jako vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Vydávání a vracení mají společné vlastností s koupí a prodejem.

Emisí – soubor vzájemně zastupitelných cenných papírů vydaných určitým emitentem na základě jeho rozhodnutí. Při vydávání je emitent na straně nabídky. Prvonabyvatel vydávaného cenného papíru se nachází na straně poptávky. Emitent cenného papíru není schopen předem přesně stanovit zájem o danou emisi. Emitent stanoví druh cenného papíru (akcie, dluhopis, podílový list), počet kusů nominální hodnotu.

25

Podmínky emise: podle druhu cenného papíru jsou podmínky, za nichţ se cenný papír vydává. U dluhopisu jsou to emisní podmínky, u akcie – prospekt, u podílového listu je to statut podílového fondu. Jsou zákonné podmínky i emitentem volitelné podmínky.

Volitelné podmínky je moţné stanovit pouze v zákonem stanoveném rámci. Podmínky emise obsahují ustanovení, která se týkají například data emise, emisní lhůty, emisního kurzu, platebních podmínek a podmínek vracení.

Den vydání cenných papírů. V okamţiku kdy nalezl cenný papír svého prvonabyvatele je cenný papír vydán. Třeba odlišit datum emise ode dne vydání, kterým je den oficiálního zahájení procesu vydávání cenného papíru, tj. kdy je moţné cenný papír poprvé vydat. Datum emise se týká celého souboru vydávaných cenných papírů, den vydání se týká pouze konkrétního kusu vydaného cenného papírů v daný den. Jestli prvonabyvatel získá do majetku cenný papír hned v den emise, den emise totoţný se dnem vydání.

Emisní lhůta – časové období stanovené emitentem, během kterého emitent nabízí potenciálním prvonabyvatelům cenný papír. Začíná datem emisi. Emisní lhůta můţe být omezená nebo neomezená, závazná nebo nezávazná. V případě nezávazné lhůty můţe emitent nabídku vydávaného cenného papíru např. ukončit ještě před jejím skončením. U závazné emisní lhůty je emitent povinen vydávaný cenný papír nabízet a poptávku po tomto cenném papíru uspokojovat v daném období. Peněţní částka, za kterou se během emisní lhůty cenný papír nabízí emisní kurz.

Cenné papíry, které emitent nabízí omezenému okruhu předem určených osob jsou soukromé. Prvonabyvatelem můţe stát pouze osoba náleţející do tohoto omezeného okruhu. Jsou případy, kdy emitent vydávaný cenný papír nabízí pouze jedné osobě – emisnímu tvůrci.

Veřejné vydávání cenného papíru naopak je, ţe emitent tento cenný papír nabízí neomezenému okruhu předem neurčených osob. Prvonabyvatelem se můţe stát kdokoli. 26

Veřejná nabídka podoba se anonymní koupě a prodeji. Naopak soukromá nabídka vydávaného cenného papíru se podoba neanonymní koupi a prodeji, co se na sekundárním trhu nazývá přímý nákup a prodej. Kromě emitenta, prvonabyvatele a organizátora primárního trhu vstupují na primární trh emisní obstaravatel, garant a tvůrce.

Emisní obstaravatel – obstarává pro emitenta vydání jeho cenného papíru. Emitent najímá emisního obstaravatele, kdy sám nemá dostatečné odborné nebo organizačně technické podmínky, proto aby vydání cenného papíru bylo úspěšné. Obstaravatel má smysl, kdy emitent svůj cenný papír vydává veřejně, kdy se tento cenný papír nabízí široké veřejností. Účelem veřejného nadávání je ţe nabídkou cenného papíru se oslovuje maximálně široký okruh osob. Funkci emisního obstaravatele podle zákona oprávnění plnit pouze obchodníci s cennými papíry.

Emisní garant – garantuje plně úspěšnost emise, poskytuje garanci, ţe předem stanovená část emise cenných papírů bude skutečně vydána. Emisní garant za předem dohodnutých podmínek sám stane prvonabyvatelem této části emise cenných papírů.

Rozdíl mezi emisním garantem a obstaravatelem: 1. Emisní obstaravatel se liší od emisního garanta tím, ţe přebírá odpovědnost za to, ţe budou vytvořeny všechny organizační a technické předpoklady proto aby vydávané cenné papíry mohly být úspěšně vydáni. 2. Emisní garant se zavazuje, ţe v případě emisního neúspěchu odkoupí část nebo celou emisi. Smlouva mezi emitentem a emisním garantem obsahuje: -

počet kusů vydávaného cenného papíru, které se emisní garant jako prvonabyvatel zavazuje odkoupit

-

okamţik, ve kterém se emisní garant zavazuje cenné papíry odkoupit.

-

kupní cenu, kterou se emisní garant zavazuje za cenné papíry zaplatit. Okamţik odkoupení cenných papírů – je den ukončení emisní lhůty. Kupní cena pro garanta je niţší, neţ je emisní kurs.

3. Emisní tvůrce – osoba, která se s emitentem předem dohodné ţe celou emisi cenných papírů převezme do svého majetku okamţitě k datu emise cenných papírů, uzavírá 27

s emitentem smlouvu, ţe emitent jím vydávané cenné papíry nebude veřejně ani jinak nabízet, a ţe emisní tvůrce do svého majetku najednou převezme všechny emitentem vydávané cenné papíry. Smlouva mezi emitentem a emisním tvůrcem obsahuje: -

emisní tvůrce se zavazuje tím, ţe do svého majetku převezme celou emisi cenných papírů.

-

emisní tvůrce se zavazuje vydávaný cenný papír do svého majetku převzít okamţitě.

-

emisní tvůrce nabývá cenné papíry do majetku za kupní cenu rovnou emisnímu kursu.

Emisní tvůrce plní i roli emisního obstaravatele. Jeho cílem je cenné papíry co nejrychleji prodat na sekundárním trhu. Prvním krokem při emisi cenného papíru je rozhodnuti emitenta, ţe bude cenné papíry vydávat. Při emisi veřejně obchodovatelného cenného papíru je nutná ţádost Ministerstva financí ČR o povolení emise. K ţádosti musí být připojeny podmínky emise. MFČR musí být schopno posoudit realizovatelnost podmínek emise. Kromě MFČR musí emitent komunikovat ještě se Střediskem cenných papírů, s nímţ uzavírá zvláštní smlouvu, která plní funkci prvního oznámení. Dalším dokumentem je druhé oznámení, na základě kterého středisko cenných papíru jiţ provádí registraci vydání cenných papírů.

Emisi dluhopisů Emisní kurs dluhopisu můţe být stanoven ve vyšší jmenovité hodnoty nebo niţší či vyšší hodnotě. Bez kupónové dluhopisy se emitují pouze za cenu niţší, neţ je jmenovitá hodnota. Datum emise dluhopisu emitent stanoví libovolně. Emisní lhůta začíná datem emisi a konči dnem určeným emitentem. Zákon rozlišuje druhy dluhopisů: -

hypoteční zástavní listy

-

státní dluhopisy (emitentem vţdy je MFČR)

-

komunální dluhopisy

-

zaměstnanecké dluhopisy (nejsou převoditelné) Emitentem akcie je akciová společnost. Obchodní zákoník rozlišuje kmenové akcie a

zvláštní druhy akcií (zaměstnanecké i prioritní). Celková hodnota emise se rovná součtu jmenovitých hodnot emitovaných akcií. Pokud se při upisování nedosáhne celkové hodnoty emise, stane se toto upisování neúčinné. Upisovatel - je osoba, která na primárním trhu 28

vystupuje na straně poptávky. Upisovatel akcie se můţe stát prvonabyvatelem této akcie za podmínky, ţe proces upisování se stal účinným, a upisovatel splatí celý emisní kurz akcie.

Emisní kurz akcie nesmi být niţší neţ je její jmenovitá hodnota. Při přímém vydávání se akcie vydává bez předchozího vydání zatímního listu s tím, ţe v okamţiku upsání akcie musí být splacen celý její emisní kurz. Při nepřímém vydávání tj. prostřednictvím zatímního listu, stačí, aby v okamţiku upsání akcie bylo splaceno jen 10% emisního kurzu psaných akcií. Zatímní list je cenný papír, se kterým jsou spojena práva vyplývající s akcií, které nahrazuje, a povinnost splatit jejich emisní kurz. Akcií lze vydat při zakládání akciové společnosti, akcionáři obvykle mají přednostní právo na úpis akcií.

Upisování akcií můţe být ukončeno před koncem emisní lhůty při dosaţení upsání všech akcii. Kdyţ ke konci emisní lhůty nedosáhne hodnota upsaných akcií celkové hodnoty emise, emitent můţe určit jednoměsíční dodateční emisní lhůtu. V takovém případě jsou akcionáři oprávněni v dodatečné emisní lhůtě upsat dosud neupsané akcie. Nepodaří-li se dosáhnout stanoveného počtu upsaných akcií, je upisování akcií neúčinné. Při upsání celkové hodnoty emise bude vydán předem přesně stanovený počet akcií.

Při emisním neúspěchu nebude vydána ţádná akcie. Akcie nejsou vzdávány průběţně jako dluhopisy nebo podílové listy. Dluhopis i podílový list lze nabýt a poté i prodat, i kdyţ ještě běţí lhůta pro jeho objednávání. Akcie mohou být souhrnně vydány pouze při úspěšném upsání všech akcií. Poté musí být učiněno příslušné oznámení Střediska cenných papíru, a emitent podá návrh na zápis zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku. Podílové listy se dělí na: -

podílové listy otevřeného, podílového fondu (PLO),

-

podílové listy uzavřeného podílového fondu (PLU).

U podílových listů na rozdíl od vydávání dluhopisů neexistuje celková hodnota emise ani emisní lhůta. Podílový list vydává za jmenovitou hodnotu, a to do 6 měsíců ode dne emise podílových listů. Poté investiční společnost vydává podílový list za částku odpovídající jeho podílu na majetku a podílové fondu sníţeném o závazky. Emitentovi se můţe podařit vydat takový počet kusů podílových listu, který mnohonásobně převýší jeho původní očekávání. 29

PLU jsou veřejně obchodovatelné. Majitel má právo svůj PLO kdykoliv vrátit investiční společnosti a dostat od investiční společnosti zaplacenou cenu vrácených PLO.

2.4 Obchodování s cennými papíry na sekundárních trzích Na trhu s cennými papíry existuje široký sortiment institucí a druhů obchodování. Analýza finanční struktury se týká mechanizmu, jak se sbírají objednávky a jak je stanovena cena.

Jsou dva základní mechanizmy, dávkový trh a kontinuální trh. U dávkového trhu vlastní akt obchodování představuje diskrétní událost. Příkazy k nákupu a prodeji se akumulují během určitého období. Potom začíná obchodování tím, ţe licitátor stanoví podle příkazů počáteční cenu, která je poté korigována verbálními intervencemi obchodníků.

Na kontinuálním trhu dojde k obchodu kdykoliv při setkání příkazů na nákup a prodej. K tomu dochází spárováním. Trh zaloţený na spárování znamená nalezení příkazu k nákupu a příkazu k prodeji se sladěnými cenami. Jedná se o trh, který je taţený příkazy. Dávkové obchodování je podstatně levnější.

Oddělené obchodování znamená, ţe zprostředkovatelé podle své funkce rozdělení na dvě rozdílné skupiny. Jedna skupina sloţena z makléřů, kteří působí ve jménu svých klientů, prodávají a nakupují cenné papíry na jejich účet za nejvýhodnější ceny. Druha skupina sloţena z dealerů, kteří kótují ceny, za které ochotní nakoupit od makléřů cenné papíry na svůj vlastní účet, a ceny za které ochotní prodat makléřům cenné papíry. Dealeři vţdy přepravení obchodovat. Dealeři – hlavní osoby obchodování s makléři a makléři jsou agenty pro zákazníky. Účelem tohoto systému bylo zajistit integritu zprostředkovatelů. Při odděleném obchodování se na dealerech poţadovalo, aby zaujímali pozice, aby vlastnili cenné papíry, neţ začnou obchodovat s makléři.

Princip minimálních poplatků makléřům představuje kartelovou dohodu, která vyhovuje makléřům, neboť minimální poplatky stanoveny bez ohledu na velikost obchodu. Příjmy 30

makléřů jsou zajištěné, neboť investoři nemohou poţadovat niţší ceny za transakce, co vedlo ke vzniku nekonkurenčního prostředí. Makléři se snaţili všemi způsoby získat lukrativní obchody institucionálních investorů, coţ vedlo ke korupci a podplacení.

2.5 Účinnost finančních trhů Rozlišujeme alokační, operační, a informační efektivnost.

Alokační efektivnost Finanční trhy by měly fungovat takovým způsobem, aby úspory směřovaly do nejvíce produktivních podniků, aby byly efektivně alokovaný. Takové moţnosti jsou atraktivní pro jednotlivé investory, neboť vedou k maximálnímu zisku při minimálním riziku. Jestliţe manaţeři umisťují prostředky věřitelů do podniků s nízkým výnosem nebo s vysokým rizikem, investoři přemístí své prostředky nebo zvýší cenu svých prostředků (zvýší úrokové míry) nebo stanoví omezení na investování finanční instituce do určitých podniků. Alokační efektivnost vede k pouţívání prostředků nejefektivnějšími podniky. Není moţné mluvit o alokační efektivnosti sekundárních trhů, protoţe sekundární trhy přímo nezajišťují přenos prostředků od investorů k dluţníkům. Sekundární trhy musí zajistit, aby operace na primárním trhu nebyly deformovány, a musí zabezpečit spolehlivý tok informací o perspektivách vypůjčovatelů k investorům.

Sekundární trhy nealokují podnikům prostředky. Nový kapitál je podnikům dostupný pouze na primárních trzích. Sekundární trhy ovlivňují efektivní vyuţití jiţ investovaných zdrojů „tlakem“ na management podniků. Investiční analytici průběţně monitorují výkonnost a finanční výsledky společnosti v rámci určitého sektoru, nalézají informaci o efektivnosti práce managementu, co značně ovlivňuje cenu akcií.

Informační efektivnost Závisí na tom, jak trţní ceny odráţejí všechny dostupné relevantní informace. Rozlišujeme tři formy informačně efektivních trhů: 31

-

u slabé efektivnosti trţní ceny okamţitě absorbují všechny minule informace. Investor nemůţe mít nadprůměrné výnosy z obchodování, pokud vychází z historických cen.,

-

u středně silné efektivnosti trţní ceny okamţitě reagují na všechny zveřejněné informace, jak minulé tak i současné. Ţádný investor nemůţe mít nadprůměrné výnosy s obchodování, pokud vychází ze všech veřejně dostupných informací, se rozumí investiční doporučení nebo finanční tisk.

-

u silné efektivnosti trţní ceny okamţitě reagují na veřejné a neveřejné informace, ţádný investor nemůţe mít nadprůměrné výnosy z obchodování, pokud vychází ze všech veřejně a soukromě dostupných informaci. Takový trh se nazývá dokonalým trhem.

Kapitálové trhy se obvykle povaţují za středně silně efektivní. Po zveřejnění nových informaci ve výroční zprávě ceny nezmění, neboť ceny jiţ odráţejí současnou výkonnost společnosti. Trhy reagují velice rychle na kaţdou novou informaci. I kdyţ jednotlivý investor můţe čas od času mít zisk na základě určité informace o budoucnosti podniku, myšlenka efektivních trhů závisí na agregátním chování cen akcií. Na trhu, který je dokonalé efektivní mezinárodním rozsahu, všichni kupující a prodávající mají stejné postavení, protoţe ceny cenných papírů plně odráţejí veškeré informace. Kdyţ někteří investoři lépe informování neţ ostatní, mají neveřejnou informaci, trh není informačně efektivní. Informovaní investoři mají výhodu před neinformovanými investory, a dosahují abnormálních zisků. Například, informovaní investoři o určité společnosti vědí, ţe učinila významný objev, který zlevní výrobu, tito informování investoři nakoupí cenné papíry i papíry podniku od neinformovaných vlastníků a přesvědčením, ţe cena cenných papírů po oznámení nové informace vzroste.

Operační efektivnost Podmínkou alokační efektivností primárních trhů je operační efektivnost sekundárních trhu. Trh je operačně efektivní, pokud existuje pouze malý rozdíl mezi výnosem z prodeje cenných papírů a náklady na nákup cenných papírů. Tento rozdíl nazývaný – rozpětí je ziskem finančních zprostředkovatelů. Čím má trh vyšší likviditu, tím je rozpětí menší. Všichni, kteří kupují a prodávají cenné papíry, musí zahrnout makléřské náklady. Ty je třeba přičíst k nákupní ceně a odečíst od prodejní ceny. Dostaneme tak celkové náklady na nákup a čistý výnos z prodeje cenných papíru. Čím větší je rozdíl mezi celými náklady a čistým 32

výnosem, tím draţší je pro investory a vypůjčovatele vstoupit na primární trh a pro drţitele cenných papírů zpět získat hotovost. Rozpětí a makléřské náklady jako podíl na ceně jsou mírou operační efektivností.

2.6 Vlastností trhu Finanční trhy existují, pokud finanční prostředky mění majitele jako výsledek dobrovolné směny. U primárních trhů nejčastějším poţadavkem je provádět operace s nejniţšími náklady. Jestliţe transakční náklady činí značnou část vypůjčených prostředků, potom efektivní úroková míra vypůjčených prostředků je vysoká, coţ sniţuje poptávku po úvěru. Testem kvality primárního trhu je průměrný podíl transakčních nákladů na vypůjčených prostředcích.

Důleţité je fungování sekundárního trhu a publikovaná cena cenných papírů by měla být skutečně trţní cenou. Primární trh má fungovat tak, aby minimalizoval poruchy na sekundárním trhu. Je tedy ţádoucí, aby hodnota a objem transakci na sekundárním trhu byly podstatně větší neţ na primárním trhu. Účelem sekundárního trhů je umoţnit vlastníkům cenných papíru moţnost konverze do hotovosti bez velkých ztrát. Důleţitým poţadavkem na tomto trhu je, aby byl likvidní. Existují dvě kriteria úrovně likvidity – hloubka a šířka trhu.

Hloubkou trhu se rozumí situace, kdy stále existuje značný počet objednávek na nákup daného cenného papíru a značný počet objednávek na prodej cenného papíru. Poţadavek na prodej je v některých případech spojen s podmínkou, aby makléř obchod provedl pouze v případě, pokud bude cena vyšší neţ stanovená cena. Naopak poţadavek na nákup můţe být spojen s podmínkou, aby makléř provedl obchod pouze v případě, pokud cena bude niţší neţ stanovená cena.

Hluboký trh zajišťuje, ţe rozdíly v cenách za sebou realizovaných jednotlivých obchodů jsou malé, tj. vývoj cen je plynulý.

33

Šířkou trhu se rozumí okruh různých skupin investorů, kteří nakupují a prodávají cenné papíry. Trh je široký, pokud je tento okruh různých skupin investoru velký. Dostatečný počet účastníků zajišťuje, ţe trh nebude silně ovlivněn trţními výkyvy na nákup nebo prodej a budou tedy vţdy existovat důvody k obchodování. Široký trh bude mít velkou cenovou stabilitu. Investoři, kteří jsou averzní k riziku, mají snahu drţet nástroje s kratší dobou splatností. Hluboký a široký sekundární trh pomáhá spárovat investory a dluţníky.

2.7 Riziko, diverzifikace, zajišťování a arbitráţ Dnešní finanční instituce a trhy jsou výsledem nejistoty. Finanční instituce a trhy jsou prostředkem, kterým se osoby snaţí vypořádat se s nejistotou o ekonomických podmínkách. Riziku se nelze nikdy zcela vyhnout, některé druhy rizika je ale moţné sníţit nebo přenést na jinou osobu. Nejdůleţitějším rizikem finančních trhů je: -

úvěrové riziko, jímţ se rozumí riziko ztráty v případě, ţe partner nedostojí svým závazkům podle podmínek kontraktu.

V kategorii úvěrového rizika se někdy vyčleňuje: -

vypořádací riziko – tj. riziko ztráty z nevypořádání obchodů.

Dalším rizikem: -

Trţní riziko - které se dělí na úrokové, akciové, komoditní a kurzové riziko. Jedná se o riziko ztráty v důsledku změny trţních cen včetně úrokových mír.

-

Riziko likvidity – riziko ztráty v případě malé likvidity trhů (riziko trţní likvidity) nebo riziko momentální platební neschopnosti.

-

Operační riziko - rizikem ztráty v případě lidských chyb, podvodů nebo nedostatků informačních systémů.

-

Právní riziko je rizikem ztráty v případě právní neprosaditelnosti kontraktu.

Určitá rizika je moţné sníţit diverzifikací. Investoři se mohou rozhodnout umístit své prostředky místo do jednoho podniku do velkého mnoţství podniků. V případě malého objemu prostředků investovat do investičního fondu nebo podílového fondu, který sám má značně diverzifikované portfolio. Banka je další takovou institucí, která zajišťuje 34

diverzifikaci. Zisky podniků závisí na schopností managementu a celkovém ekonomickém a právním stavu ekonomiky. Zisky firem jsou v určitém rozsahu na sobě závislé a diverzifikací nelze toto riziko sníţit. Rozšířením investování na zahraniční finanční trhy lze toto riziko do určité míry sníţit. Země s omezenými počty výrobních sektorů mohou být silně ovlivněny zhroucením trhu s určitou komoditou. V extrémním případě by zhroucení důleţitého finančního článku mohlo způsobit zhroucení finančního systému země – systémové riziko.

Nejdůleţitějším pravidlem finančních trhů je vztah rizika a výnosu. Ceny finančních nástrojů představují způsob ocenění budoucích cash flow, platí zásada, ţe čím je budoucí cash flow rizikovější, tím investor poţaduje vyšší výnos. Nástroje se stejným rizikovým profilem mají stejný výnos. Účastník si můţe vybrat míru zisku, která je funkci přijatého rizika. V případě derivátů můţe stanovit, za jakých podmínek chce být ziskový a za jakých podmínek ztrátový. Na finančních trzích však neexistuje ţádný způsob dosaţení garantovaných zisků. Tomu brání pravidlo, ţe nic není zdarma. Úspěch účastníků finančních trhů určuje kvalita informaci.

Výnos a riziko jsou dvě strany téţe mince. Jednoduše odráţí naší úroveň nejistoty v budoucnosti. Podstata snaţení finančníků spočívá v tom, ţe se pokoušejí předvídat budoucnost. Pouţívají pojmu výnos/riziko, aby definovaly hodnoty různých finančních aktiv. Předpokládaný výnos, který je zdaným aktivem spojen je trţním oceněním rizik s ním spojených. S rostoucí úrovní rizika se poţadovaný výnos zvyšuje.

35

Schéma č. 2 Závislost mezi výnosem z investice rizikem investice2

aktiva podceněna

aktiva obvykle

(koupit)

dlouhodobá nelikvidní nízké kvality

aktivita obvykle: krátkodobá Likvidní vysoké kvality

aktiva přeceněna (prodat)

Účastníci finančních trhů se snaţí překonat trh tím, ţe prodávají nástroje, které leţí pod křivkou výnos/riziko, a nakupují nástroje, který leţí nad křivkou výnos/riziko. Předpokládaný výnos jakéhokoli nástroje se stále mění. V případě, ţe vezmeme v úvahu všechna moţná rizika, jejich relativní důleţitost je věci úsudku. Nahodilá rizika nelze vzít předem v úvahu. Základním úkolem kaţdého finančního manaţera je maximalizovat výnos při minimalizaci rizika.

Pokud jde o emise dluhopisů a akcií, pohledávky vlastníků dluhopisů jsou nadřazený nad pohledávkami z titulu vlastnictví kmenových akcií. Kmenové akcie jsou proto podstatně rizikovější. Celé riziko podnikání je tak přesunuto na vlastníky akcií. Vlastníci kmenových akcií poţadují vzhledem k vyššímu riziku akcií odpovídající vyšší výnosy v porovnání s vlastníky dluhopisů. Dluhopisy zajištěné jsou méně rizikové v porovnání s nezajištěnými dluhopisy, jejichţ vlastnicí poţadují vyšší výnosy.

Finanční a komoditní deriváty pomáhají sníţit pouze trţní riziko. Jestliţe podnik má dluh v EU a zbytková doba splatnosti dluhu činí tři měsíce, potom podnik můţe nakoupit 2

Zdroj: J. Jílek, Finanční trhy, str. 67 obr. č. 2.6

36

prostřednictvím forwardového kontraktu poţadovanou částku EU, čímţ se zajistí proti změnám měnového kurzu CZK/EU. Ale při takovém zajištění podnik nemůţe realizovat zisk, pokud dojde k revalvaci CZK vůči EU, coţ je nevýhodou (pohyb měnového kurzu ve prospěch dluţníka). Naopak při devalvaci CZK nebude mít podnik ztrátu (pohyb měnového kurzu ve prospěch věřitele).

Výsledkem nejistoty, která má obvykle podobu informační asymetrie, kde jedna strana má více informací nebo rozdílné informace neţ partner, mohou být trţní nedokonalostí. K tomu dochází tím, ţe určitá osoba můţe přehlíţet moţné ztráty. Můţe se jednat o případ morálního hazardu. Ten, který má averzi k riziku se můţe chtít zajistit proti všem rizikům (krádeţ, oheň, ztráta, nehoda). K tomu ale nemusí nalézt pojišťovací instituci. Jestliţe se mu podaří pokrýt všechna rizika, potom nemá ţádný stimul, aby se sám staral. Z tohoto důvodu pojišťovny pokrývají pouze část ztráty.

Transakční náklady mohou omezovat rozsah trhu. Zvýšením transakčních nákladů se sniţuje stimul k emisi nových cenných papírů. Při růstu nákladů na získání informací transakční náklady se zvyšují. Transakční náklady tak braní procesu dosaţení trţní ceny.

Rovnováhy se dosahuje v případě, ţe identické cenné papíry, tj. cenné papíry se stejným profilem riziko/výnos se prodávají za stejnou cenu (zákon jedné ceny). Jestliţe se dva takové cenné papíry prodávají za dvě rozdílné ceny, potom lze očekávat poptávku po levnějším cenném papíru. Zvýšená poptávka povede ke zvýšení jeho ceny, aţ se dosáhne rovnováhy. Proces, který zajišťuje rovnováhu, se nazývá arbitráţ. Pokud existují arbitráţní moţnosti, potom jsou ceny mimo rovnováhu. Kdyţ transakční náklady na nákup levnějšího cenného papíru a na prodej draţšího cenného papíru převýší rozdíl mezi cenami dvou cenných papírů, arbitráţní zisky přestávají existovat.

2.8 Zdaňování převodů a příjmů z finančních nástrojů V České republice zdaňování převodů a příjmů z finančních nástrojů se řídí zákonem o daních z příjmů, zákonem o dani z přidané hodnoty a zákonem o dani dědické, dani darovací 37

a dani z převodu nemovitostí. Pokud se jedná pouze o cenné papíry, potom výnosy z drţení tuzemských cenných papírů kromě směnek, dividendy, úroky jsou zdaňovány pro fyzické i právnické osoby zvláštní sazbou daně z příjmu, která činí 25%.

Výnosy ze směnek příjmy z prodeje předkupního páva na akcie, výnosy z cenných papírů plynoucí ze zdrojů v zahraničí, se u fyzických i právnických osob zdaňují normální sazbou daně z příjmu, která u fyzických osob pohybuje v rozmezí od 15 do 40%, podle výše příjmů a u právnických osob činí 39%. Příjmy z prodeje cenných papírů u fyzických osob jsou osvobozený od daně z příjmů, pokud cenné papíry nebyly zařazeny do obchodního majetku a doba mezi jejich nabytím a prodejem přesáhne 3 měsíce. Zahraniční osoby, které nemají na území ČR sídlo nebo bydliště nebo se zde obvykle nezdrţují, mají daňovou povinnost pouze z příjmů ze zdrojů na území České republiky. Česká republika však uzavřela dohody s mnohými zeměmi o zamezení dvojího zdanění, které umoţňují pro zahraniční investory příznivější zdanění výnosů neţ 25%.

2.9 Úvěrové hodnocení Stanovení úvěrového rizika dluhových nástrojů (dluhopisů, úvěrů a půjček) společností je sloţitý proces. Existuje řada specializovaných společností, které se zabývají hodnocením jednotlivých dluhových, nástrojů. Nejpopulárnější jsou Standard & Poor´s a Fitch & Co. Společnost se hodnotí podle velikosti, relativního objemu dluhu k financování činnosti a podílí na zisku určeného k financování dluhu. U různých společností se tyto ukazatele zahrnují s různou vahou. Například Moody´s klade důraz na celkové dluhové zatíţení a cashflow emitenta, zatím co Standard & Poor’s bere v úvahu ekonomické prostředí emitenta. To má za následek rozdílné hodnocení. Dluh se hodnotí podle druhu cenného papíru. Důleţitým aspektem hodnocení dluhů je to,ţe se vztahuje na určitý dluh a nikoli na různými hodnoceními. To jí umoţňuje získat prostředky pro rizikovější projekty s tím, ţe po době splatností těchto dluhů se obnoví hodnocení společností na původní/úrovní. Úvěrové hodnocení neodráţí trţní cenu, očekávaný výnos nebo kvalitu investice ani osobní rizikové reference investorů. Jedná se pouze o hodnocení rizika prodlení určitého dluhu.

38

Standard & Poor’s hodnotí dluhy podniků a místních orgánů na základě momentální důvěryhodností dluţníka vzhledem k určitému závazku včetně přijatých záruk a pojištění. Hodnocení S& P je zaloţeno na : -

pravděpodobností selhání, přičemţ se přihlíţí k moţnostem a ochotě dluţníka k včasným platbám úroků a splátce jistiny podle podmínek kontraktu,

-

podstatě dluhového nástroje,

-

ochraně věřitele včetně relativní pozice věřitele v případě bankrotu podle místního zákona o bankrotu a k jiným právním úpravám ovlivňujícím práva věřitele.

Pravděpodobnost selhání se indikuje hodnocením staršího dluhu dluţníka. Podřízený dluh je obvykle hodnocen niţším stupněm neţ starší dluh, v čemţ se odráţí relativní pozice dluhů v případě bankrotu. S & P hodnotí krátkodobý dluh momentálním ohodnocením pravděpodobností včasného splacení dluhu s původní dobou splatností do 365 dní včetně komerčních papírů. Toto hodnocení se pouţívá také v případě dlouhodobého dluhu, pokud tento nástroj umoţňuje drţiteli uplatnit splacení dluhu v době niţší neţ jeden rok. Tyto dlouhodobé nástroje tak mají dvě hodnocení : dlouhodobé hodnocení a momentální ohodnocení pravděpodobností včasného splacení dluhu. Na závěr muţem podotknout, ţe finanční trhy se dělí na dluhové, akciové, komoditní a devizové trhy. Dluhové a akciové trhy se člení na trhy peněţní a kapitálové. Na peněţních trzích se obchoduje s nástroji se splatností do jednoho roku, a na kapitálových nástroji s delší splatností. Cennými papíry se rozumí obchodovatelné finanční nástroje. Trhy fungují hladce, pokud existuje přesvědčení, ţe primární a sekundární trhy jsou alokačně, informačně a operačně efektivní. Hlavními riziky finančních trhu je riziko úvěrové, trţní, operační, právní riziko a riziko likvidity. Závislost mezi výnosem z investice a rizikem je moţné povaţovat lineární.

39

3. Burza a její systém 3.1 Historie burzy První zprávy o burzovním obchodě nacházíme jiţ ve starověku. Existují zprávy o burzách zboţí v italském městě Lucca a o peněţních burzách v Benátkách, Janově, Florencii a Paříţi ve 12. století. Název „burza“ je spojen existencí takového trhu v belgickém městě Bruggy v roce 1409, kam přijíţděly i kupci z Janova a Benátek za obchodem, a kde se shromaţďovaly před domem rodiny bankéře Van der Buerse. Existuje domněnka, ţe název „burza“ je spojen právě s těmito trhy v Bruggach a s úlohou uvedené bankéřské. V roce 1460 vznikly v Antverpach v Belgii a v roce 1462 – na území Francie v Lionu. Funkce burzy se rozvíjely postupně a proto, není moţné přesně vystopovat okamţik, kdy se tradiční trhy změnily ve skutečnou burzu odpovídající naší dnešní představě. Burzy vznikaly jedna za druhou: v roce 1530 – v Amsterdamu, r. 1595 – Toulouse a Bordeaux a v Marseille. V první polovině 16. století vznikly první burzy v Německu, Norimberku, v roce 1558 v Hamburgu, v Kolíně nad Rýnem v r. 1566. Ve druhé polovině 16. století byla zaloţena Londynská burza „Royal Exchange“, a její vznik je spojen se jménem Thomase Greshama. Ve stejnou dobu vznikla burza v Paříţi. Prvotní burzy nebyli formálně organizovaný, šlo o neformální setkávání obchodníků, které nebyli pravidelné a partneři se teprve navzájem poznávaly. Burzy se konaly pod širým nebem ale občas byli přeneseny do budov, které byli i pro veřejnost. Přenesení burzovních obchodů do budov, se stalo počátkem pevné organizace burzy, kam přístup měly jenom členové burzovních klubu a gildy za finanční příspěvek. Takovým způsobem se zúţil okruh osob. Burzovní spolky dodrţovaly obchodní pravidla, které zaznamenávaly ceny a kursy a určovaly kdo má právo se zúčastnit obchodování na burze. 40

Z členských příspěvků, z poplatků za povolení přístupu na burzy, a poskytování informací o cenách a kursech se skládaly příjmy burzovních spolků. Na prvotních burzách se zpočátku obchodovalo především zboţím a směnkami koncem středověku. Ale také známý počátky obchodu cennými papíry a obligacemi. Při vzniku prvních akciových společností pozorujeme rozvoj i obchod akciemi, který přispěl k tomu, ţe se obchody cennými papíry oddělily od obchodování zboţím. Tak to vznikaly jednotlivé burzy, jak jsou známy dodnes – burzy cenných papírů, devizové burzy, zboţové a plodinové burzy. V 16. a 17. století předmětem obchodu na burzách byli mince a na zahraniční a tuzemskou měnu byli směnky. Takové burzy označovaly za peněţní a měnové. Obchodování se směnkami a mincemi trvalo do druhé světové války. Od roku 1602 vznikají první obchody akciemi a počátkem 17. století začíná se obchodovat a pevně zúročitelnými státními dluhopisy, který značně rozšířil a stál se samostatným odvětvím burzovních obchodů. Od roku 1672 obchod pevně zúročitelnými státními dluhopisy byl zahájen v Amsterdamu a Londýně a v roce 1679 v Paříţi. V 18. století na burzy přibyly zástavní listy. Burzy cenných papírů v současné době mají ve světě největší význam. Cenné papíry vedou před akciemi. Peněţní obchody jsou dnes provozovaný telefonicky.

3.2 Systém burzy Burza cenných papírů je sloţitý ekonomický, organizační a technický systém kapitálového trhu. Systém burzy je časovou koncentrací nabídky a poptávky po cenných papírech, umoţňující tvorbu

kursů a zprostředkování uzavírání obchodů cennými papíry a jejích

vypořádání. Systém burzy cenných papíru lze rozloţit na funkce: subsystém obchodování, subsystém vypořádání burzovních obchodů, subsystém regulační, subsystém informační, 41

subsystém kontrolní.

3.2.1 Subsystém obchodování zajišťuje Vstup příkazů investorů do subsystému zaevidování, zařazení a roztřídění příkazů do pořadí podle algoritmu, který vychází z předpisů burzy o podmínkách obchodování. uzavření obchodních transakci podle obchodních podmínek a v souladu s dalšími předpisy burzy. Výstup informací o uzavřených transakcích do subsystému vypořádání burzovních obchodů, informačního subsystému.

3.2.2 Subsystém vypořádání burzovních obchodů Úhrada finančních závazků mezi smluvními stranami, které uzavřely obchodní transakci. Převod vlastnictví cenných papírů z prodávajícího na kupujícího dodáním cenných papírů in natura (fyzických cenných papíru), převodem vlastnických práv na příslušných účtech při imobilizaci cenných papírů v centrálním depozitáři nebo převodem vlastnických práv z prodávajícího na kupujícího v centrálním registru, a to v reţimu „dodání proti zaplacení“.

3.2.3 Regulační subsystém zabezpečuje Promítnutí platných zákonů a jiných obecně závazných předpisů vztahujících se na fungování kapitálového trhu do systému burzy jako celku a do jeho jednotlivých subsystémů. Vypracování a průběţnou novelizaci vlastních burzovních předpisů a pravidel, jimiţ se řídí chod burzy. Informační subsystém zajišťuje: -

veškeré informační vstupy z vnějšího okolí do systému burzy, jejich roztřídění, zpracování, uchování,

-

výstupy informací do ostatních subsystému burzy,

-

výstupy informací do relevantního vnějšího okolí,

-

informační propojení subsystémů včetně zpětných vazeb. 42

Kontrolní systém -

kontroluje dodrţování veškerých předpisů vztahujících na burzu,

-

prosazuje dodrţování předpisů,

-

vyuţívá sankci v případě, ţe předpisy nebyly dodrţeny,

-

provádí prevenci nedodrţování předpisů prověřováním znalosti předpisů ze strany zaměstnanců, burzy i ostatních osob oprávněných k návštěvě burzy.

Schéma č. 3 Burzovní systém3

SYSTÉM BURZY

PŘÍKAZY

OBCHODOVÁNÍ

REGULACE A KONTROLA

INFORMACE

VYPOŘÁDÁNÍ OBCHODU

3.3 Obchodování Subsystém obchodování je způsob, jakým na burze dochází k uzavírání obchodních transakci, které zprostředkovávají obchodníci cennými papíry. Účastníky těchto obchodu jsou osoby s přesně vymezenými rolemi, pravomocí a odpovědností, vázány přesnými pravidly. Vlastní obchod se uzavírá přesně stanovenou technikou. Účastníci obchodu při jeho uzavření musí 3

Zdroj: V. Pavlata, Kapitálové trhy a burzy ve světě, str. 110, obr. č. 9

43

splnit některé formální povinnosti dříve, neţ můţe dojít k vlastnímu plnění uzavřeného závazku. Fáze subsystému obchodování: 1. fáze: - zprostředkovatel získá objednávku od svého klienta, která se týká zakoupení nebo prodeje cenného papíru, 2. fáze: - zprostředkovatel předepsaným způsobem zpracuje příkaz, který dostal od svého klienta, a předepsaným způsobem musí je uplatnit na burze, 3. fáze: - dochází ke střetnutí příkazů na uskutečnění koupě s příkazy na uskutečnění prodeje, tj. „matching“. V této fázi se vytváří cena cenných papíru neboli kurs, kterou musí dohodci předepsaným způsobem vyhlásit, 4. fáze: - zprostředkovatel za dohodnutou cenu neboli kurs koupi nebo prodá příslušné cenné papíry, 5. fáze: - formální stvrzení uzavřené obchodní transakce. Po ukončení cyklu obchodování nastupuje cyklus zaplacení a dodávka dokumentů. Obchodování i vypořádání musí byt informačně zabezpečeno informačním subsystémem burzy. Tabulka č. 1 Obchodování a vypořádání transakcí4

OBCHODOVÁNÍ

VYPOŘÁDÁNÍ TRANSAKCÍ

TOK INFORMACÍ V RÁMCI INFORMAČNÍHO SUBSYSTÉMU

První fáze – obchodník cennými papíry získá objednávku od svého zákazníka „investora“ podlé určitých pravidel. Zákazník můţe stanovit cenový limit, nad který není ochoten příslušný cenný papír zakoupit, a zároveň i mnoţství akcií, které hodlá zakoupit, případně celkovou částku, kterou hodlá investovat do nákupu cenných papírů, ale není povinen stanovit limit. Při

4

Zdroj: V. Pavlata, Kapitálové trhy a burzy ve světě, str. 112, tab. č. 9

44

nestanovení limitu musí zprostředkovateli dát dispozici, aby zakoupil objednané cenné papíry „co nejlevněji“. Zprostředkovatel je povinen uskutečnit poţadovanou transakci v zájmu svého klienta a přesně podle jeho instrukcí, poskytnout zákazníkovi předem případné vysvětlení, upozornit jej na případná rizika. Při osobním setkáni zákazníka se zprostředkovatelem případná moţnost omylu ve specifikaci objednávky poměrně malá. Při pouţívání telefonu zprostředkovatel povinen investorovi opakovat jeho objednávku slovo od slova, čím se zprostředkovatel kryje před vlastním omylem. Tento postup není stanoven zákonem nebo jiným předpisem, nýbrţ patři mezi obchodní uzance – neboli zvyklosti burzy, které burza obvykle vydává i písemně, aby investoři měli moţnost se s nimi seznámit (objednávka zaslaná dálnopisem musí být dálnopisně potvrzena). Zákazník můţe obrátit přímo na některého zprostředkovatele, který pracuje v budově burzy, nebo na kancelář příslušné firmy. Pokud se zprostředkováváním burzovních obchodů zabývají banky, zákazník se obrací na příslušná burzovní oddělení banky. V tomto případě zákaznici překládají své objednávky na zvláštních formulářích, na kterých je nutno vyznačit druh operace (nákup nebo prodej), druh cenného papíru, kursový limit (nejvyšší nákupní cenu nebo nejniţší prodejní cenu), délku trvání objednávky a způsob dodání. Tabulka č. 2 Klasifikace příkazů5 Kvalifikace příkazů Kritérium Velikost objednávky Typ transakce

Druh příkazů a) úplná standardní jednotka b) neúplná standardní jednotka a) koupě b) prodej a) za trţní cenu

Cenový limit

b) s uvedením limitu nebo dle uvedeného limitu

Časový limit

5

a) s platností pouze týţ den b) s platností déle neţ jeden den

Zdroj: V. Pavlata, Kapitálové trhy a burzy ve světě, str. 114, tab. č. 10

45

Druhá fáze - zprostředkovatel musí zpracovat objednávky, které shromáţdil od investorů. Zprostředkovatel musí příkaz nejdříve zaevidovat, a určitým způsobem uplatnit. Jestliţe zprostředkovatel není sám oprávněn stanovit kurs cenných papírů, jeho úloha se značně liší od úlohy zprostředkovatele, který má právo kurs cenných papírů stanovit sám. Třetí fáze – kdyţ úloha zprostředkovatele při systému obchodování omezuje nashromáţdění příkazů na nákup a prodej cenných papíru, nemá zprostředkovatel na tvorbu kursu přímý vliv. Při shromáţdění objednávky zprostředkovatel předá je úřednímu dohodci, úkolem dohodce je aby na základě shromáţdění objednávek stanovil kurs cenných papírů. Kurs cenných papírů při tomto systému vznikne na základě porovnání, střetu souhrnné nabídky se souhrnnou poptávkou po cenných papírech, a vytvoří jediná cena, tj. jediný kurs cenných papírů daného druhu, za kterou se tyto papíry kupují a prodávají. V okamţiku

vyhlášení

úředním

dohodcem

kursu

daného

druhu

cenných

papírů,

zprostředkovatel musí přímo v burzovní místnosti navázat kontakt s úředním dohodcem a uzavřít příslušné obchody. Jestliţe část nabídky nebo poptávky nenajde odezvu, všechny cenné papíry nebudou realizovány, a se hovoří o nerovnováze nabídky a poptávky. Kdy zprostředkovatel obchoduje na vlastní účet a má právo sám stanovit kurs cenných papírů, tak zprostředkovatel vystupuje současně jako kupující i jako prodávající a musí garantovat, ţe kupující i prodávající vţdy najdou partnera. Systém, kdy obchodování je zaloţeno na shromáţdění objednávek a na střetu nabídky a poptávky, na jehoţ základě úřední dohodce vyhlásí kurs, je označován jako kontinentální systém (vznikl na evropském kontinentě). Při systému, kdy dohodce sám rozhoduje o výši kursu, je označován za anglosaský systém. Čtvrtá fáze : - jde o to aby, uzavření obchodu se uskutečnilo v co nejkratší době. V průběhu dlouholeté burzovní praxe vznikl zvláštní jazyk dohodců, který umoţňuje aby obchod byl uzavřen v několika málo sekundách.

46

Zprostředkovatel, který chce koupit cenné papíry, projeví svůj zájem jediným slovem „Brief“, k tomu připojí zkrácenou formou název akcie, její kurs a mnoţství. Jestliţe nakupující zprostředkovatel nabídku prodávajícího zprostředkovatele příjme, vyjádří to slovy: „Od vás.“ Prodávající odpoví: „Vám.“ Při uskutečnění prodeje, prodávající přijme poţadavek kupujícího, řekne: „Vám.“ Kupující na to odpoví: „Od vás.“

Uvedený příklad ukazuje, ţe jsou stanovená přesná pravidla, ţe existuje promyšlená organizace a mechanismus provádění burzovních obchodu. Telegrafická mluva i znaky rukou mají stejnou platnost při uzavírání obchodů, a je tradičním způsobem pouţívaným na kontinentálních burzách. Tento způsob se vytvořil jiţ koncem 19. století a na řadě burz se stále ještě udrţuje. V poslední fázi obchodování je burzovní dohodce (Kursmakler, senzál), povinen svým zákazníkům vydat potvrzení o tom, ţe obchod byl skutečně uzavřen. Je rovněţ povinen vést vlastní záznamy o realizovaných obchodech.

3.4 Systémy obchodování na burzách cenných papírů Faktory, které ovlivňují vznik jednotlivých systémů: faktor času sociálně ekonomický faktor právního řadu faktor obchodních a profesně stavovských zájmů obchodníků cennými papíry Vliv faktoru času se projevuje v tom, ţe se burzy postupem doby rozvíjely a měnily. Vliv faktoru sociálně ekonomických podmínek: vznik burz v různých sociálně ekonomických podmínkách. Burzy, které vznikly v 19. století se liší od burz, které vznikly v podmínkách

47

středověku. Systémy obchodování, které vznikaly a rozvíjely se za různých sociálně ekonomických podmínek, nesou pečeť těchto podmínek. Vliv faktoru právního řádu: systémy obchodování na burzách musí být v zájmu důvěry v burzu a její stability jako významnou trţní instituci zakotveny v zákonech. Zákony odpovídají době, v níţ vznikly a mají relativně dlouhý časový horizont své působností. Obchodní a stavovské zájmy obchodníků s cennými papíry hrály významnou roli. Obchodováním cennými papíry se zabývala skupina osob, která vyčlenila v profesní, stavovskou organizaci. Tato skupina zprostředkovávala tyto obchody. Zájemci o jejich sluţby museli štědře zaplatit. U zprostředkovatelů burzovních obchodů objevily snahy o výlučnost, uzavřenost a omezení počtu osob, které se směly zabývat zprostředkovatelskou činností na burzách – byla snaha o vytváření monopolu. Podmínky pro vykonávání činnosti burzovních zprostředkovatelů dost přísné: občanská bezúhonnost, schopnost sloţit dostatečně vysokou kauci, mít potřebné vzdělání, víceletou praxi.

3.5 Odlišností systém obchodování Rozdíly mezi různými systémy obchodování: Úloha burzovních dohodců při sjednávání obchodů Burzovní zprostředkovatelé smějí obchodovat pouze na cizí účet, nebo pouze na vlastní účet, nebo na cizí i vlastní účet. Způsob stanovení kursů Kursy mohou být stanoveny pouze jednou denně, nebo průběţně po celou dobu burzovních hodin (průběţné kótování). Průběh obchodování Obchodování probíhá na burze za fyzické přítomnosti úředních dohodců nebo bez fyzické přítomnosti těchto dohodců.

48

Ekonomický předpoklad a důsledek fungování jednotlivých systémů obchodování Úřední dohodce skontro vede sám a sám po skončení obchodování vyhotovuje závěrkový list. Burzovní poptávky relativně nízké. V případě elektronické burzy náklady na obchodování vyšší.

3.6 Kontinentální systém

Kontinentální systém je zaloţen na soustředění nabídky cenných papírů a poptávky po nich před zahájením obchodování – „systém poháněný objednávkami“. V Německu jsou rozlišování úřední dohodci a soukromí dohodci, v Rakousku – burzovní senzálové a soukromí dohodci. Úřední dohodci, stanoví kurs cenných papírů na základě, kterého zprostředkovávají uzavírání obchodů. Neuzavírají obchody na vlastní účet. Podle německých předpisů smějí uzavřít obchod na vlastní účet nebo vlastním jménem, který sami zprostředkovaly, pouze tehdy pokud je to nezbytné k provedení příkazů které dostaly. Kaţdý kursovní makléř smi zprostředkovávat pouze obchody s těmi cennými papíry, které jsou mu přiděleny k obhospodařování, a s určitým okruhem akcií nebo cenných papírů. Při nerovnováze nabídky a poptávky po cenných papírech, která nepřevyšuje zhruba 5% hodnoty cenných papírů obchodovaných tento den na burze, sám zasáhnout, aby dosáhl vyrovnáním nabídky a poptávky vyššího obratu. Kandidáti na povolání burzovního makléře se v Německu obvykle rekrutují z řad pracovníků bank, kteří pracují v burzovních odděleních bank nebo přímo na burze jako zástupci bank. Kursovní makléř nesmí mít ţádné jiné zaměstnání, a vykonávat ţádnou jinou burzovní činnost. Při výkonu svého povolání na burze podléhají představenstvu burzy. Před nástupem skládají přísahu. Jmenovat a odvolat kursovního makléře smí úřad, jemuţ je svěřen burzovní dohled.

49

Kursovní makléř vede svůj deník, stránky musí být číslovány. Po skončení burzovních hodin musí podepsat záznamy z kaţdého dne. Při ukončení činnosti makléř musí deník odevzdat představenstvu burzy. O kaţdém uzavřeném obchodu burzovní makléř musí vystavit stvrzenku, která obsahuje den uzavření obchodu, jméno kupujícího a prodávajícího, předmět obchodu, kurs a poplatek z prostředkování. Potvrzení o uzavření obchodu musí být kupujícímu doručeno nejpozději příštího dne. Za zprostředkování se bere poplatek „courtage – provize“. Kaţdý kursovní makléř vede knihu objednávek, do které zapisuje na levou stranu příkazy k nákupu cenných papírů a na pravou stranu příkazy k prodeji cenných papírů spolu se jmény těch, kdo příkazy předloţily. Na základě příkazů vypočítá kurs prodeje cenných papírů ten den na burze. V Rakousku jmenování burzovního senzálů musí potvrdit zemský hejtman, senzál můţe být jmenován buď pro určitou burzu, nebo pro jednotlivé druhy burzovních obchodů, které zprostředkovává. Uchazeči musí být nejméně 24 let, musí mít obchodní způsobilost a úspěšně sloţit zkoušku. Po dosaţení věku 65 let senzálové bývají odvolání. Další podmínkou je nejméně 5- léta praxe u soukromého makléře nebo v burzovním oddělení banky, nebo 3-letá praxe jako pomocník senzála. Burzovní senzálové smějí vykonávat zprostředkovatelskou činnost v místě sídla burzy a mimo budovu burzy. Senzál nesmí uzavírat obchody na vlastní účet, vystupovat jako komisionář a přebírat záruku za obchody, které zprostředkovává. Rakouský zákon přísnější neţ zákon německý. Burzovní senzál nesmí stanovit kurs cenných papírů, který by nebyl pokryt objednávkami, je povinen zachovávat tajemství o zprostředkovaných obchodech a vykonávat svůj úřad osobně, však smí mít pomocníky. Pro své zastupování na burze musí písemně sdělit burzovnímu komisaři a burzovní komoře. Po dobu úředních hodin musí být senzál přítomen na burze. Burzovní senzálové musí sloţit kauci, jejíţ výše odpovídá pravděpodobné výši potenciální náhrady škody. Spolu s úředními dohodci však existuje ještě další druh zprostředkovatelů – soukromí makléři. Soukromí makléři obchodují na burze na vlastní účet, vyuţívají výkyv kursu cenných papírů k tomu, aby pro sebe dosáhli zisku. Soukromí makléři bývají označování jako kulisa na burze, 50

protoţe jejich činností dochází k vyrovnání kolísání kursů – kdyţ kurs určitého cenného papíru začne stoupat, soukromí makléři, kteří očekávají vzestup kursu tohoto cenného papíru, přestanou daný cenný papír prodávat, koupí jej sami. Naopak makléři, kteří jsou svými zákazníky pověřené k prodeji daného cenného papíru, ale očekávají pokles ceny tohoto cenného papíru, se daných cenných papírů budou snaţit rychle zbavit. Soukromí makléři v Rakousku smějí uzavírat komisionářské obchody cennými papíry. Soukromí makléři vzhledem k vyššímu riziku skládají vyšší kauce, a musí prokázat vlastní majetek v určité výši.

3.7 Podmínky členství na praţské burze Burza cenných papírů Praha, a.s. (BCPP) je zaloţená na členském principu. Členy burzy se mohou stát právnické a fyzické osoby zapsané v obchodním rejstříku, jejichţ předmětem činností je obchodování s cennými papíry. Členem burzy ze zákona je ČNB. Člen BCPP musí být současně členem garančního fondu burzy a vţdy jedná vlastním jménem prostřednictvím makléře. Podmínkou členství na burze je, aby ţadatel prokázal splacené základní jmění ve vyšší nejméně 200 000 Kč. Při obchodování na vlastní účet nebo na vlastní a cizí účet musí disponovat splacením základním jměním ve vyšší nejméně 10 mil. Kč. Převod členství na burze na jinou osobu lze pouze se souhlasem burzovní komory. Osoby, které nemají české občanství, se nemohou stát členy praţské burzy, pouze mohou majetkově vstupovat do členských firem BCPP. Praţska burza vznikla 24. l1. 1992 a měla 17 zakládajících členů. V roce 1993 se tento počet zvýšil na 62, na konci roku 1995 měla burza 101 členů, z toho 33 členů bankovního typu a 68 ostatních finančních společností. Začátkem roku 1995 se na praţské burze obchodovalo s 1 055 emisemi cenných papírů. Nejlikvidnější společnosti přecházely z nekotovaného na prestiţní kotovaný trh BCPP – dvoustupňový trh. Podmínkou vstupu na tento trh bylo splnění informačních povinností a dalších pravidel stanovených kotačním reţimem. 1. září 1995 došlo k novému členění,

51

smyslem kterého bylo zprůhlednit trh cenných papírů pro investory. Došlo k rozdělení na tři části: hlavní, vedlejší a volný. Kromě rozdělení cenných papírů do tří trhů zavedla burza i členění cenných papírů do obchodních skupin. Členění cenných papírů do obchodních skupin souvisí zejména s likviditou emise na burzovním trhu. V současné době v této struktuře existují tři obchodní skupiny. Obchodní skupina 1 je pro cenné papíry obchodované na hlavním trhu burzy, které jsou zařazeny do kaţdodenního obchodování a při pevné ceně a do průběţného obchodování při proměnlivé ceně. Obchodní skupina 2 je pro cenné papíry obchodované na hlavním, vedlejším nebo volném trhu burzy, které jsou zařazeny do kaţdodenního obchodování při pevné ceně a průběţného obchodování při pevné ceně. Podmínkou je, ţe počet zobchodovaných cenných papírů za posledních 5 měsíců je vyšší neţ 2000 kusů a současně objem veřejně obchodovatelné emise je vyšší neţ 70 mil. Kč. Obchodní skupina 3 je pro cenné papíry obchodované na volném trhu burzy, které jsou zařazeny do obchodování při pevné ceně a do průběţného obchodování při pevné ceně s četnosti obchodování dvakrát týdně. Rozdíl oproti obchodní skupině 2 je jen v četnosti obchodování. BCPP patři mezi elektronické burzy. Obchodování na ní je zaloţeno na automatizovaném zpracování objednávek členů podle algoritmů příslušejících jednotlivým druhům uzavíraných obchodů v centrálním počítači burzy, a v tom je rozdíl mezi PB a staršími tipy burz, kde se obchody dohadují mezi makléři přímo na parketu burzy. Předmětem burzovních obchodů jsou v současné době akcie, podílové listy a dluhopisy. Obchodování na burze probíhá pět krát týdně podle členění cenných papírů do třech obchodních

skupin.

Časové

rozloţení

jednotlivých

způsobů

obchodování

upravuje

harmonogram burzovního dne. Konečné výsledky obchodování obsaţené v kurzovním lístku, burza zveřejňuje kaţdý den v 16 hodin. Tento dokument zahrnuje základní údaje o kurzech, objemech obchodů, dividendách. 52

3.8 Vídeňská burza Vídeňská burza byla zaloţená v roce 1771 císařovnou Marií Terezií. Burza měla monopol obchodování státními dluhopisy, mimo burzovní obchody obligacemi byly zakázány. Od roku 1855 v čele burzy byla postavená burzovní komora s 18 burzovními radami jmenovanými vládou. Vídeňská burza je jedinou burzou cenných papírů v Rakouské spolkové republice i jedinou všeobecnou zboţovou burzou. Burzovnictví v Rakousku je upraveno zákonem z roku 1989, který obsahuje sloţení burzovní komory, volby burzovních radů a burzovního dohledu. Na základě tohoto zákona valné shromáţdění komory vydalo status burzy a obchodní řád burzy. Burzovní komora je povaţována za právnickou osobu, má 27 burzovních radů, z nichţ 24 je voleno s řad oprávněných návštěvníků burzy, dva jsou jmenování spolkovým ministrem financi a jeden je vyslán rakouskou Národní bankou. Orgány burzovní komory jsou : valné shromáţdění, výbory, prezident. Výkonnou pravomoc má úřad Komory v čele, kterého stojí generální sekretář. Valné shromáţdění má 27 členu a, jeho úkolem je volit prezidenta a viceprezidenty, členy výborů, vydávat předpisy, jmenovat a odvolávat burzovní senzály. Prezident a viceprezidenti jsou volení z řad burzovních radů na dobu 5 let. Prezident řídí obchodování na burze a zastupuje burzu navenek. Členy burzy se mohou stát pouze osoby, které získaly oprávnění ke komisionářskému obchodu cennými papíry, k emisním obchodům cennými papíry. Rakouské banky mají oprávnění provozovat všechny druhy obchodů cennými papíry, jsou členy vídeňské burzy. Ceny burzy jsou i nezávislý makléři za předpokladu, ţe po dobu 5 let vykonávali kvalifikovanou činnost u nezávislého makléře na burze, nebo působily jako senzálové nebo jeho pomocníci, nebo byli

53

zaměstnání v bance a zabývali se obchodováním cennými papíry. Nezávislí makléři musí sloţit kauci ale ne vyšší neţ 10 mil. šilinku. Obchody

na

burze

jsou

uzavírány

prostřednictvím

zprostředkovatelů.

Senzálové

zprostředkovávají obchody na úředním trhu. Cenný papíry kótovaný na Vídeňské burze mají jednotný kurs. Příkazy podávají senzálový, který je příslušný pro daný druh cenných papírů ve stanovené lhůtě během burzovních hodin. Senzál stanoví jednotný kurs tak, aby dosáhl co největšího obratu, a tento den veškeré podané objednávky se vyřizují podle tohoto kursu. Senzál musí krátit své objednávky, pokud nákup se nerovná prodeji a zajistit vyřízení alespoň 25% objednávek. Podlé zákona z roku 1989 můţe být obchod: zprostředkován zprostředkovatelem, realizován automatickým systémem obchodování, uzavřen na základě vyvolávaní dvěma nebo všemi třemi způsoby. Na Vídeňské burze se obchoduje pouze prostřednictvím zprostředkovatelů. Burzovní senzal je zprostředkovatelem, který nesmí uzavírat obchody na vlastní účet jak na burze, tak i mimo burzu, přímo nebo nepřímo, nesmí fungovat ani jako komisionář, nesmí převzít povinnost realizovat obchodní transakci. Burzovní senzálové nesmějí být členy vedení nebo dozorčího orgánu kapitálových společností, druţstev nebo spořitelen. Jejich činnost je nepřenosná na jinou osobu, mohou mít pomocníky. Senzál musí být přítomen na burze po celou dobu trvání burzovní seance, je vázán úředním tajemstvím, objednávku smí převzít pouze tehdy, jestliţe osobně zná toho, kdo objednávku zaslal, vede dokumentaci o zprostředkovaných obchodech a povinen vydat potvrzení klientovi o kaţdé transakci. Na Vídeňské burze cenných papíru působí šest senzálů, na zboţové burze tři. Senzálem se můţe stát rakouský státní občan po dovršení věku 24 let, který úspěšně sloţil zkoušku před zkušební komisi Vídeňské burzy. Senzál smí zastávat svou funkci do dovršení věku 65 let, avšak můţe přesluhovat aţ 5 let. Činnost senzálu kontroluje prezident burzy. Spolkové ministerstvo financí vykonává dohled nad Vídeňskou burzou cenných papírů. Dohlédací organ má právo odvolat člena burzovní komory, trvale nebo přechodně uzavřít 54

burzu. Dohled vykonává burzovní komisař a několik jeho zástupců, kteří mohou se účastnit zasedání burzovních orgánu a pozastavit provedení protiprávních usnesení. Na Vídeňské burze existuje: úřední obchod - hlavním trhem, kterého je Vídeňská burza. U tohoto obchodu je vyţadováno u akcií nominálně nejméně 40 mil. šilinků, u ostatních cenných papírů alespoň 10 mil. Šilinku, řízený volný obchod je tzv. druhý trhů, na kterém se obchoduje akciemi nových podniků, nebo akciemi podniků, které nejsou dostatečně rozšířeny mezi veřejnosti, jiné obchody cennými papíry. Při obchodování na Vídeňské burze rozlišujeme dva způsoby vypořádání – za hotové a prostřednictvím aranţmá. Obchod za hotové vţdycky okamţitě vypořádán mezi smluvními partnery. U aranţmá obchod se provádí tak, aby peněţní pohyby a pohyby cenných papírů byly omezeny na minimum.

3.9 Nové moţností v burzovnictví pro české společnosti Raiffeisenbank stala prvním poradcem umoţňujícím vstup českých společností na polskou burzu New Connect. Vedlo ji k tomu dva důvody. Londýnská obdoba (Alternative Investment Market) je draţší neţ New Connect – tím by společnostem stouply náklady na získání potřebného kapitálu, který by od investorů poţadovali. Polské investoři lépe znají české prostředí a dokáţou i lépe vyhodnocovat rizika. Vstup na tuto burzu je vhodný pro malé a střední podniky, a menší společností neţ ty, které známe z Praţské burzy. Průměrná velikost emise dosahuje přibliţně jeden milion eur, ale některé firmy od investorů poţadují i méně. Tento krok je vhodný pro začínající společností, které si podnikání zaloţily na nehmotných aktivech. Vstup na burzu přináší i určitá rizika. Investoři musí počítat s niţší likviditou při obchodování, ţe akcie budou kótovány v polských zlotých, jedná se o trh regulovaný polskými úřady. Kaţdá společnost povinná dodrţovat pravidelnou oznamovací povinnost a konkrétní burzovní 55

pravidla. Proces vstupu na tento trh je jednodušší, levnější i rychlejší. Zájemce nesmí být v likvidaci. Musí uzavřít smlouvu s autorizovaným poradcem a ten mu pak pomůţe se vším: To značí, ţe navrhne vhodnou strukturu emise – kolik akcií prodat a za jakou cenu, zda je nabízet veřejně nebo pouze uzavřenému okruhu investorů.

56

4. Moderní trţní ekonomika Většinou investic na kapitálových trzích vytváří finanční instituce. Finanční instituce – instituce, která pouţívá prostředky zejména za účelem nákupu finančních aktiv, jako jsou úvěry nebo cenné papíry na rozdíl od nákupu reálných (hmotných) aktiv. Finanční instituce je moţné rozdělit podle povahy pohledávek, které emitují, na dvě skupiny – nedepozitní instituce a depozitní instituce. Depozitní instituce – finanční instituce, která získává prostředky zejména jako depozita veřejnosti. V České republice se jedná pouze o obchodní banky. Nedepozitní instituce – nabízí poskytování plateb v případě uskutečnění pojistné události, dosaţení určitého věku (pojišťovny a penzijní fondy). Finanční instituce jako zprostředkovatelé ve finančním sektoru řídí svá portfolia úvěrů, půjček a cenných papírů. Obchodní a investiční banky, stavební spořitelny, pojišťovny, investiční společnosti, investiční fondy a penzijní fondy provádějí finanční transakce na svůj a cizí účet. Investiční banky fungují na primárním trhu s cennými papíry. Obchodní banky berou od vkladatelů depozita. Stavební spořitelny umoţňují klientům výhodné úvěry na financování bytových potřeb, výhodné investiční moţnosti. Pojišťovny zajišťují určitou úroveň bezpečnosti pro reálný sektor. Penzijní fondy umoţňují malým investorům moţnost ukládat prostředky za účelem budoucí spotřeby. Penzijní fondy a pojišťovny investují své prostředky ve finančním sektoru. Dřív při obchodování k placení slouţily cenné kovy – zlato, stříbro a mince, jednak kvalita těchto kovů nevyhovovala potřebám obchodu. Obchodníci vynalezli prostředky kompenzace obchodních závazků a začali pouţívat směnky. Růst průmyslu a obchodování vytvořil obrovskou poptávku po kapitálu. Banky se staly specialisty na mobilizaci kapitálu. Pro usnadnění toku úspor vznikli finanční zprostředkovatelé. Nové technologie zrychlily rozvoj bankovnictví a sníţily rizika. V druhé polovině 20. století v důsledku zvýšeného přístupu k informacím a sníţení transakčních nákladů finanční instituce se stává konkurenčně schopné. Banky zajišťovaly prostředky. Se zvýšením toku kapitálu hlavním zdrojem financování se staly 57

kapitálové trhy s cennými papíry. Roste výměna prostředků na mezinárodních kapitálových trzích. Zvlášť silná konkurence je ze strany zahraničních bank. V roce 1992 bylo v Londýně asi 500 zahraničních bank. V Paříţi 277, ve Frankfurtu 247 a v ČR v polovině roku 1996 jiţ 10 dceřiných bank a 10 poboček zahraničních bank. Banky provádí cizoměnové operace, jsou aktivní ve velkoobchodním poskytování prostředků. Z prostředkování znamená náklady, které konkurence omezuje. Úlohou finančních zprostředkovatelů je usnadnit tom prostředků od věřitelů k dluţníkům za náklady, které jsou niţší neţ při přímém toku prostředků od věřitelů k dluţníkům. Finanční instituce a trhy zajišťují moţností investování a spoření na principu vzájemné výhodností. Peníze jako platební prostředek značně zvyšují moţnost vzájemné výhodné směny zboţí a sluţeb. Potřeby vypůjčovatelů a půjčovatelů jsou často v rozporu. Podniky si půjčují, aby mohly nakoupit nemovitostí, zařízení. Vlády si půjčují, aby mohly financovat rozpočtové deficity. Důvody spoření domácností jsou různé – nakup nemovitosti, přenos přijmu za účelem spotřeby v budoucnosti. Spoření domácností spočívá v tom, ţe velký počet domácností spoří malé částky peněz. Spoření probíhá během ţivota osob, není rovnoměrné, v určitých obdobích. Hodně domácností začíná dlouhodobě spořit aţ poté, co se sniţují rodinné výdaje. Běţně se rozlišují dvě skupiny finančních instituci podle druhu umístění úspor – instituce přijímající vklady a instituce, které nepřijímají vklady, tj. makléři, investiční banky, investiční fondy, penzijní fondy, investiční společnosti a pojišťovny. Druhá skupina se označuje jako investiční instituce. Investiční instituce investují do dlouhodobých cenných papírů včetně akcii, zatím co instituce, které berou vklady, investují na krátkodobém peněţním trhu. Instituce, které berou vklady jsou bankovní, ale v některých zemích existují nebankovní instituce, beroucí vklady, které

58

provádějí podobné sluţby jako maloobchodní banky, a jejich úvěrové riziko je niţší. Tyto instituce berou depozita od vkladatelů a poskytují úvěry domácnostem. Investiční banky a makléři nakupují aktiva a vydávají závazky na svůj vlastní účet. Pojišťovny a penzijní fondy investují ve velkém, vzhledem k tomu ţe mají přístup k velkým prostředkům od velkého mnoţství malých investorů. Nashromáţděné prostředky se poskytují jako penze anebo v případě pojistné ztráty.

4.1 Česká národní banka Nejvyšším řídícím orgánem ČNB je bankovní rada. Jejími členy jsou podle zákona o ČNB guvernér, dva viceguvernéři a další čtyři členové z řad vedoucích pracovníků ČNB. Organizační strukturu ČNB tvoří ústředí, pobočky a účelové organizační jednotky. Základním článkem řízení je 20 odborů, které zajišťují jednotlivé ucelené oblasti činnosti ČNB. Odbory řídí ředitelé nebo vrchní ředitelé. Vyšší jednotkou jsou úseky. Pobočkám a účelově organizačním jednotkám přísluší jen výkonné činnosti. Pobočky vedou účty státního rozpočtu, provádí emisní činnost představovanou správou a distribucí bankovek a mincí, provádí směnečné operace a poskytují lombardní úvěry. Hlavním cílem ČNB je péče o stabilitu měny, je zakotvena v Ústavě ČR. Ústava zaručuje nezávislost ČNB, tím ţe do její činností lze zasahovat pouze na základě zákona. Zákon č. 6/1993 Sb., o ČNB na centrální bance poţaduje, aby licencovala všechny banky, tj. instituce které berou depozita. Licence novým bankám a pobočkám zahraničních bank uděluje bankovní dohled ČNB ve spoluprácí s MF ČR. Podmínkou udělení povolení akciové společností působit jako banka je minimální výše základního jmění, která činí 500 mil. Kč, sloţená na účet otevřený za tímto účelem v ČNB. V ČR existují také banky s výlučně zahraničním kapitálem, pobočky zahraničních bank. ČNB odpovědná za dohled nad těmito institucemi – prověřuje management, povoluje akcionářské podíly v bankách. Hlavní úkol bankovního dohledu spočívá v zajištění bankovní likvidity a v omezování rizik spojených s činností bank s ohledem na ochranu vkladatelů a zajištění důvěry veřejnosti v bankovní systém.

59

ČNB oprávněná přijmout nápravná opatření nebo sankce v případě porušování nebo nedostatečného dodrţování závazných předpisů. Podle závaţností přestupku ukládá se trest – od pokuty aţ k zákazu některých činností omezení licence, dosazení nucené správy a odebrání licence. Bankovní dohled dohlíţí na aktivitu bank na dálku a na místě. Hlavním předmětem dohledu na dálku je dodrţování limitů obezřetného podnikání bank. Při vzniku problému, musí se tato banka ihned podrobit kontrole na místě.

4.2 Stavební spořitelny 4.2.1 Smlouvá o stavebním spoření Při uzavření stavebního spoření klient ukládá na účet u stavební spořitelny prostředky, z nichţ se mu kaţdoročně připisují úroky a státní podpora. Předmětem smlouvy o stavebním spoření je závazek účastníka stavebního spoření spořit dohodnutou částku a jeho nárok na poskytnutí úvěru ze stavebního spoření. Smlouva musí být uzavřena písemně na určitou cílovou částku dohodnutou mezi stavební spořitelnou a účastníkem stavebního spoření. Minimální doba spoření 5 let. Účastníkem stavebního spoření můţe být právnická nebo fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené zákonem. Úvěr smí být stavební spořitelnou poskytnut a účastníkem pouţit pouze na financování bytových potřeb.

4.2.2 Cílová částka a tarif Cílová částka je smluvně sjednaná peněţní částka, kterou účastník bude mít při splnění podmínek smlouvy k dispozici. Pod cílovou částkou se rozumí součty vkladů, statní podpory, přiděleného úvěru a úroků z vkladů a statní podpory po odečtení daně z příjmů z těchto úroků. Tarif smlouvy o stavebním spoření je nabízen při uzavírání smlouvy. V rámci tarifu je nabízena varianta stavebního spoření a úroková sazba z přiděleného úvěru. Rozdíl mezi sjednanou

60

úrokovou sazbou z vkladu a sjednanou úrokovou sazbou z úvěru můţe činit jen výše 3 procentní body. Jsou tři varianty stavebního spoření: rychlá varianta, standardní varianta, pomalá varianta.

4.2.3 Úhrada za uzavření smlouvy Účastník stavebního spoření je povinen zaplatit úhradu za uzavření smlouvy neprodleně nejpozději však do 4 měsíců od uzavření smlouvy, která je stanovena v Sazebníku úhrad za poskytované sluţby. Při nesplacení úhrady muţe stavební spořitelna pouţít všechny došlé platby od účastníka jako splátky této úhrady. Tato částka se účastníkovi nevrací ani po zániku smlouvy. V případě nezaplacení úhrady ve stanovené lhůtě a v plné výši je stavební spořitelna oprávněna smlouvu vypovědět. Doba spoření začíná dnem uzavření smlouvy a konči dnem uzavření smlouvy o přiděleném úvěru nebo vyplacením zůstatku účtu stavebního spoření účastníka, nejpozději však dnem ukončení smlouvy nebo zánikem právnické osoby.

4.2.4 Úročeni vkladů stavebního spoření Úroky se připisují vţdy k 31. 12. daného kalendářního roku k zůstatku účtu stavebního spoření a po připsání se stávají vkladem. Při vyplacení zůstatku na účtu se úroky připisují k datu výplaty. Úroky se nevyplácejí zvlášť. Daně z úroku z vkladu stavebního spoření a s úroku ze státní podpory jsou upraveny v zákoně o daních z příjmů. 61

4.2.5 Státní podpora Statná podpora je poskytována na účet účastníka formou ročních záloh. Úroky se zálohy státní podpory náleţí účastníkovi ode dne následujícího po dni, kdy stavební spořitelna obdrţí zálohu od ministerstva financí. Účastník stavebního spoření, který v jednom kalendářním roce má uzavřeno vice smluv, přísluší státní podpora na ty smlouvy, u kterých o její přiznání písemně poţádal. Splnění podmínek pro získání státní podpory účastník prokazuje předloţením občanského průkazu nebo průkazu o povolení k pobytu. Státní podpora se poskytuje ve výši a způsobem stanoveným zákonem.

4.2.6 Ukončení smlouvy Smlouva se ukončuje: písemnou výpovědí, písemnou dohodou účastníka a stavební spořitelny, splacením poskytnutého přiděleného úvěru, zánikem účastníka – právnické osoby, úmrtím účastníka, pokud zákon nestanoví jinak, odstoupením od smlouvy, na základě dalších skutečností vyplývajících z právních předpisů. Výpovědní lhůta činí pro stavební spořitelnu i účastníka 3 měsíce a začíná běţet prvním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědí druhé smluvní straně. Po uplynutí výpovědní lhůty vyplatí stavební spořitelna účastníkovi zůstatek na účtu. Nárok na výplatu státní podpory se řídí zákonem.

62

Od 01. 01. 2011 došlo ke změně zákonu o stavebním spoření. Změny se týkají smluv, které byli uzavřené 01. 01 2011 a smluv do roku 2003, kde se mění částka statní podpory a zdanění úrokových sazeb.

4.3 Pojišťovny a penzijní fondy Pojišťovny a penzijní fondy poskytují finanční bezpečnost a finanční náhradu v případě nehody, poškození nebo zajišťují příjem v budoucnosti a zároveň mají obrovský dopad na investování do cenných papírů. Obecně pojišťovny nabízejí produkty vázány na určité nahodilé události. Účelem pojištěni je ochránit klienta před finanční ztrátou vzniklou na základě určité události, jako osobní nehoda, poţár, krádeţ. Jednorázový příspěvek obsahuje jednu platbu, která se v následujících letech neopakuje. Naopak dlouhodobé pojištění obsahuje příspěvky po mnoho let, je zaloţeno na agregaci nezávislých pojistných událostí.

4.4 Ţivotní pojištění Jedna se o dlouhodobém kontraktu, kde pojistnou událostí je neschopnost, zranění nebo smrt. Toto pojištění zajišťují finanční podporu v případě ztráty příjmu. Platby jsou smluvní, a proto pojišťovny nabízejí takové dlouhodobé pojištění, kdy se nejistota ohledně hodnoty náhodných závazků pojišťovny přenáší na pojištěného. Některé ţivotní pojišťovny nabízejí produkty podobné penzijnímu připojištění, tj. ţe během produktivního věku osoba platí příspěvky a při odchodu do důchodu aţ do smrti pojišťovna vyplácí pojištěnci pojistné dávky.

4.5 Penzijní připojištění Účelem penzijního připojištění je zabezpečit jeho účastníkům doplňkové důchodové příjmy nad rámec povinného důchodového pojištění ze zdrojů vytvořených příspěvky účastníků státního příspěvku a z výnosů hospodaření Fondu. 63

V penzijním připojištění je zakázaná diskriminace, účastníků, zejména z důvodů pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyky, víry a náboţenství, národního nebo sociálního původu, příslušností k národnosti nebo etnické menšině, majetku, rodu, zdravotního stavu nebo věku. Fond odpovídá za splnění závazků vůči účastníkům penzijního připojištění celým svým majetkem.

4.6 Účastník penzijního připojištění Zatím účast na penzijním připojištění je dobrovolná. účastníkem penzijního připojištění můţe být fyzická osoba starší 18 let, která má trvalý pobyt na území České republiky a která uzavře písemnou smlouvu o penzijním připojištění. Účastníkem můţe být fyzická osoba starší 18 let s bydlištěm na území jiného státu. Evropské unie, pokud je účastna důchodového nebo veřejného zdravotního pojištění v České republice, která uzavře s penzijním fondem smlouvu.

4.7 Nároky z penzijního připojištění Penzijní připojištění účastníkovi poskytuje tyto dávky: penze jako pravidelné opakující se plnění poskytované doţivotně, jednorázové vyrovnání a odbytné jako plnění poskytnuté jednorázově. Penzijní připojištění poskytuje tyto penze: starobní penzi ve formě penze doţivotní nebo penze doţivotní se zaručenou dobou výplaty nebo penze doţivotní spojené s nárokem na výplatu penze pozůstalostní, invalidní penzi ve formě penze doţivotní nebo penze doţivotní se zaručenou dobou výplaty nebo penze doţivotní spojené s nárokem na výplatu penze pozůstalostní, 64

výsluhovou penzi ve formě penze doţivotní nebo penze doţivotní se zaručenou dobou výplaty nebo penze doţivotní spojené s nárokem na výplatu penze pozůstalostní, pozůstalostní penze ve formě penzi dočasných. Zaručená doba výplaty doţivotních penzi činí 10 let.

4.7.1 Smlouva o penzijním připojištění Smlouva o penzijním připojištění musí mít písemnou formu. Účinnosti nabývá dnem vzniku penzijního připojištění uvedeném na smlouvě, kterým je z pravidla první den měsíce následujícího po uzavření smlouvy, ne však později neţ prvního dne třetího měsíce po uzavření smlouvy. Předmětem smlouvy o penzijním připojištění je závazek Fondu poskytovat účastníkovi dávky penzijního připojištěné a závazek účastníka platit Fondu příspěvky za podmínek a ve výši stanovené smlouvou. Smlouva o penzijním připojištění musí obsahovat zejména: identifikační údaje Fondu a účastníka den vzniku penzijního připojištění účastníka výši příspěvku účastníka a způsob jeho úhrady Fondu druhy sjednaných dávek penzijního připojištění a podmínky vzniku nároku na jednotlivé dávky Smlouva nesmí obsahovat zneuţitelné klauzule v neprospěch účastníka. Změna smlouvy o penzijním připojištění je moţná jen na základě písemné dohody účastníka s Fondem. Penzijní fond je povinen písemně informovat účastníky o změnách penzijního plánu, které se týkají nároků a dávek z penzijního připojištění.

65

4.7.2 Vznik penzijního připojištění Penzijní připojištění účastníka vzniká dnem uvedeným ve smlouvě o penzijním připojištění, kterým je z pravidla první den měsíce následujícího po uzavření smlouvy. Další smlouvu o penzijním připojištění lze uzavřít pokud: dříve vzniklé penzijní připojištění zaniklo, dříve vzniklé penzijní připojištění bylo přerušeno, účastník, kterému vznikl nárok na dávky penzijního připojištění, pořádal o výplatu, dávky, další smlouvu lze uzavřít nejdříve k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po doručení písemné ţádosti o výplatu dávky.

4.7.3 Přerušení penzijního připojištění

Penzijní připojištění účastníka se přerušuje dnem, který účastník uvedl v oznámení o přerušení penzijního připojištění, nejdříve však prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení písemného oznámení. Účastník můţe penzijní připojištění přerušit pokud: platí příspěvky na penzijní připojištění po dobu 36 kalendářních měsíců, platí příspěvky po dobu 12 kalendářních měsíců v případě kaţdého dalšího přerušení penzijního připojištění u téhoţ penzijního fondu,

4.7.4 Zánik penzijního připojištění Penzijní připojištění účastníka zaniká dnem: ukončení výplaty poslední penze, výplaty jednorázového vyrovnání, na kterém se účastník a Fond písemně dohodli, 66

výplaty odbytného při zániku fondu, pokud nedošlo k převzetí povinností jiným penzijním fondem, ukončení trvalého pobytu účastníka na území České republiky, ztráty bydliště na území členského státu Evropské unie nebo ukončení účasti v důchodovém pojištění nebo ve veřejném zdravotním pojištění v České republice, úmrtí účastníka. Fond můţe penzijní připojištění vypovědět pouze účastníkovi, který: po dobu 6 kalendářních měsíců neplatil příspěvky na penzijní připojištění, uvedl při uzavírání smlouvy o penzijním připojištění nepravdivé údaje, nesplňuje podmínky být účastníkem penzijního připojištění se státním příspěvkem stanovené zákonem o penzijním připojištění.

67

5. Souhrn Moderní trţní ekonomice finanční instituce činí trhy přístupnější. Hlavním cílem kaţdé centrální banky je omezování inflace, peče o stabilitu měny. Stavební spořitelny, penzijní fondy umoţňují výhodné investování malých částek a vytvoření obrovského investování.

68

Závěr Ve své práci jsem se zabývala finančním trhem. Definovala jsem, co je to finanční trh, jaké jsou jejich druhy, do kterých kategorií se dělí a co vše k němu patří. Popsala jsem, co jsou to cenné papíry a obchodování s nimi na trzích. Dále jsem se zabývala burzami. Popsala jsem, jaké máme a jak na nich obchodujeme a zmiňují se o podmínkách členství na nich. Zmínila jsem se také o ČNB. Dále jsem se věnovala aktuální ekonomické situaci v moderní trţní ekonomice. Zmínila jsem zde také o ţivotním pojištění, penzijních fondech, stavebním spoření a o jejích podmínkách o uzavření.

69

Seznam pouţité literatury [1] Peněţní ekonomie a bankovnictví – Zbyněk Revenda, Martin Mandel, Jan Kodéry, Petr Musílek, Petr Dvořák, Jaroslav Brada. Vydáno nakladatelství MANAGEMENT PRESS, Ringem ČR, a.s., Praha 3 - Domaţlická 11, jako svou 140 publikaci. Vydání 2. 1998, ISBN 8085943-49-2 [2] Finanční trhy – Josef Jílek Vydala GRADA Publishing, spol. s.r.o. Praha 7 – U Průhonu 22. Vydání 1. 1997, ISBN 80-7169-453-3 [3] Kapitálové trhy a burzy ve světě - Vladislav Pavlát. Vydala GRADA a.s. v Praze roku 1993, ISBN 80-85424-90-8

Seznam pouţitých schémat a tabulek Schéma č. 1 Struktura finančního trhu, str. 13 Schéma č. 2 Závislost mezi výnosem z investice a rizikem investice, str. 36 Schéma č. 3 Burzovní systém, str. 43 Tabulka č. 1 Obchodování a vypořádání, str. 44 Tabulka č. 2 Klasifikace příkazů, str. 45

70