Účinná filosofie: Snoubení filosofické a psychologické praxe. Elliot D. Cohen

Účinná filosofie: Snoubení filosofické a psychologické praxe Elliot D. Cohen Elliot D. Cohen je ředitelem Institutu Kritického Myšlení (Institute of Critical Thinking) v Port Saint Lucie, na Floridě; zakladatelem logicky zaměřeného filosofického poradenství 1; spoluzakladatelem a spolu-ředitelem Společnosti pro filosofii, poradenství a psychoterapii (Society for Philosophy, Counseling, and Psychotherapy); šéfredaktorem a zakladatelem Mezinárodního časopisu aplikované filosofie (International Journal of Applied Philosophy); a spoluzakladatel a redaktor Mezinárodního časopisu praktické filosofie (International Journal of Philosophical Practice). Je autorem řady knih a článků, jeho nejnovější kniha týkající se filosofického poradenství nese název What Would Aristotle Do? Self-Control through the Power of Reason (Prometheus Books, 2003).2

ABSTRAKT: Americká společnost pro filosofii, poradenství a psychoterapii (The American Society for Philosophy, Counseling, and Psychotherapy; ASPCP)3 byla založena na předpokladu, že filosofická a psychologická praxe je nezávislá a vzájemně se podporuje. Zatímco psychologická praxe může těžit z toho, že se stane více filosofickou, filosofická praxe také může mít prospěch z toho, že se stane více psychologickou. Americká asociace filosofických praktiků (The American Philosophical Practitioner’s Association; APPA) pod vedením Louise Marinoffa se ale naopak snaží vrážet klín mezi tyto dvě praxe. V této práci chci ukázat, jak filosofické terapie, jako například má logicky-založená forma filosofického poradenství, a psychologické terapie, především racionálně-emoční behaviorální terapie (REBT), dokáží společně velmi dobře pracovat. Tvrdím, že rozdělení psychologické a filosofické praxe, které činí APPA, je umělé, nepraktické a sebe-vyvracející. Navíc zastávám názor, že Marinoffův postoj, jenž poukazuje na to, že zde existuje skupina „duševně zdravých“ klientů vhodných pro filosofické poradenství, slouží k propagování nebezpečného a populárního stereotypu, že klienti, kteří „potřebují“ tradiční psychologickou terapii, proto musí být „duševně nemocní“.

1 Z tohoto logicky zaměřeného filosofického poradenství se později stal samostatný druh terapie, tzv. Logická terapie (anglicky Logic-based therapy, ve zkratce LBT). Tuto svou teorii Cohen chápe jako druh filosofického poradenství, avšak někteří filosofičtí poradci, např. Shlomit Schuster, tvrdí, že LBT nemůže být druhem filosofického poradenství, neboť už samotný fakt, že je LBT terapií, vylučuje, že by mohlo být filosofickým poradenstvím. Shlomit Schuster je zastánkyní koncepce, ve které je praxe filosofického poradenství naprosto odlišná od praxe terapie, proto terapií nemůže být, ačkoli může mít značné terapeutické účinky. (Pozn. překl.) 2 Všechny názvy publikací, které zde uvádím v původním jazyce, zatím nebyly přeloženy do češtiny. (Pozn. překl.) 3 Tato Společnost se později přejmenovala na National Philosophical Counseling Association, ve zkratce NPCA. [vid 22.6.2015] Dostupné z: . (Pozn. překl.)

Myšlenka, že filosofické metody a teorie mohou být terapií těm lidem, kteří mají ve svém životě problémy, se mi naskytla v pozdních sedmdesátých letech, když mě katedra behaviorálních studií Floridské univerzity požádala, abych napsal knihu o povaze hodnotových soudů, které činíme při běžném praktickém rozhodování. Výsledkem byla kniha, která byla později vydána pod názvem Making Value Judgements: Principles of Sound Reasoning (Krieger, 1985). V předmluvě jsem uvedl: „Tato kniha není zamýšlena jako pokus o představení teorie, která se zabývá obhajováním přesvědčení kvůli teorii samotné; její poslání je spíše praktické, totiž dát čtenáři skutečný základ pro posuzování přesvědčení, především těch hodnotových – ať už vlastních nebo přesvědčení ostatních. Testem, zda tato kniha splní svůj cíl, bylo to, zda ti, kteří ji přečtou a vstřebají její myšlenky, budou mít v průběhu života sklony činit efektivnější soudy .“ V tom spočívala základní myšlenka filosofického poradenství: užívání filosofických metod a teorií pro zlepšení praktických životních rozhodnutí. Nejde o teorii samotnou; nejde o logiku pro pouhé přemítání, ale povolání těchto dvou do služby, o překonání praktických životních problémů! Ve skutečnosti bylo mou počáteční hypotézou to, že mnoho emočních a behaviorálních problémů, jež lidi sužují, jsou výsledkem špatné logiky. Divil jsem se, jak mnoho manželství ztroskotalo jen kvůli chybnému myšlení; jak mnoho dysfunkcí v rodinách, uvnitř kterých docházelo k sebevyvracejícím záchvatům úzkosti, deprese, vzteku a viny, bylo podněcováno úsudky, které by nikdy nemohly překročit filosofický rámec. Nicméně léčení behaviorálních a emočních problémů bylo tradičním působištěm psychologů, nikoli filosofů. Zároveň, cvičení se v logice a ve filosofické analýze nebylo typicky součástí psychologického školení. V polovině osmdesátých let jsem se rozhodl potvrdit svou hypotézu pokusem jednat s klienty tak, že jim budu poskytovat logiku a filosofii, a to, co jsem se během svých terapeutických snah naučil, potvrdilo mou hypotézu. Objevil jsem totiž jedince, kteří se trápili skrze to, že se dopouštěli chyb v uvažování, které by mohly být lehce rozpoznány již začínajícími studenty filosofie. Před započetím své klinické práce jsem si byl vědom jedné formy psychoterapie, která začala s podobnou hypotézou jako je ta moje, tedy že behaviorální a emoční problémy mají kořeny v iracionálním myšlení. Zmíněná teorie byla (poté) známa jako racionálně-emoční terapie (RET), kterou vytvořil psycholog Albert Ellis více než tři desetiletí před tím, než jsem začal svou vlastní práci. Bylo zajímavé, že jsem neobjevil Ellisovu teorii dříve, než jsem dokončil svou knihu Making Value Judgments, a věděl jsem o ní jen díky své ženě, Gale Cohenové, poradkyni pro duševní zdraví, která byla natolik všímavá aby viděla, že mé počínání se podobá přístupu Ellise.

Naneštěstí, filosofové v tomto období nestudovali – a stále nestudují – práci poradců a psychoterapeutů v dostatečné míře. Za druhé obvykle netestovali – a stále to nedělají – své teorie na v klinické praxi. Bylo to však právě překonání těchto tendencí obsažených v mém vlastním vzdělání coby odborného filosofa, které mi umožnilo rozvinout si svůj přístup k filosofickému poradenství. Uvědomujíc si potřebu přivést filosofy, poradce, a psychoterapeuty dohromady jsem v roce 1991 spolu-založil Americkou společnost pro filosofii, poradenství a psychoterapii (American Society for Philosophy, Counseling and Psychotherapy; ASPCP) pod záštitou Americké filosofické asociace (American Philosophical Association). Posláním této odborné Společnosti bylo, slovy její Ústavy, „podporovat studium otázek týkajících se filosofie, poradenství a psychoterapie“ a „prostředky k tomuto cíli nechť zahrnují vědecká shromáždění k podpoře odborné výměny názorů.“ V roce 1995, když se členové ASPCP začali zajímat o praktické otázky, jako např. zneužití úřední moci, licencování a certifikace, se společnost obrátila k rozvíjení Etického kodexu a Standardů certifikace, a v roce 1996 začala vydávat certifikáty filosofům ve filosofickém poradenství. V roce 1998 Louis Marinoff, jež byl tehdy výkonným ředitelem ASPCP, Společnost opustil a vzal s sebou i některé z členů rady, aby vytvořil jinou společnost, Americkou asociaci filosofických praktiků (American Philosophical Practitioners Association; APPA). Údajným důvodem pro toto rozdělení bylo vytvořit organizaci, která by byla integrovaná a obsahovala by pojištění proti zanedbání povinné péče. Nicméně, ideologicky byla tato nová asociace v rozporu s posláním ASPCP a je tomu tak do dnešního dne. Podle Programového prohlášení APPA: Filosofická praxe je definována… jako soubor aktivit založených na filosofii… Cílem těchto aktivit je prospívat klientům. Tyto aktivity nejsou medicínské, iatrogenní a vnitřně se nepojí s psychiatrií ani psychologií. Ohniska těchto aktivit jsou vzdělávací, axiologické a poznávací.4 Spojení, jež se ASPCP pokoušelo vytvořit mezi psychologií a psychoterapií, tak bylo výslovně popřeno a co zůstalo, byla didaktická, intelektuální snaha, jež údajně „prospívá“ klientům. Všechny ty roky pokroku v pomáhání klientům skrze psychologickou praxi filosofové z tohoto nového oboru vědomě vynechali a vymezili pro lidi, kteří hledali pomoc se svými životními problémy. Pohled APPA účinně předpokládá, že zde jsou dva druhy klientů, ti, kteří jsou schopni přijmout filosofické poradenství, a ti, kterým by více prospělo psychologické poradenství. Propůjčujíc si frázi od 4 Ústava, článek 1 (programové prohlášení podniku) Americké asociace filosofických praktiků (American Philosophical Practitioners Association; APPA). [vid. 19.6.2015]. Dostupné z: http://www.appa.edu/constitution.htm.

kanadského filosofického poradce Petera Marcha, Marinoff označuje filosofické poradenství jako „terapii pro duševně zdravé.“ To nicméně vytváří značný zmatek co se týče povahy psychologické terapie. Důsledkem je potom to, že klienti, kteří „potřebují“ psychologické poradenství, jsou „duševně nemocní“, zatímco ti, pro které je vhodné filosofické poradenství, jsou duševně zdraví. To ale pouze podporuje stigmatizaci lidí, kteří vyhledají psychologické poradenství, protože vychází ze škodlivého stereotypizování klientů v psychologické terapii. Lidé, kteří hledají psychologickou pomoc s problémy, jež se týkají drogové závislosti, úzkosti, deprese a mnoho dalších problémů, tradičně spojovaných s „potřebou“ po psychologickém poradenství, nejsou, jako takoví, „duševně nemocní“. Klienti, kteří shledávají psychologickou pomoc užitečnou, co se týče problému být asertivní nebo dokonce manželských problémů, vlastně řádně nepodstupují „terapii pro duševně nemocné.“ Navíc, používání nálepek jako „duševně zdravý“ a „duševně nemocný“ pro celkové klasifikování klientů dělá základní chybu v tom, že ohodnocuje klienty spíše než jejich chování, jejich poznávací schopnosti a emoce. Klient, kterého by nejspíš Marinoff nazval „duševně zdravým“ a vhodným pro filosofické poradenství, nicméně může mít některé velmi iracionální behaviorální sklony. Na druhou stranu i velmi schopný filosof může vyhovovat psychiatrickým kritériím pro vážnou poruchu osobnosti. Takovéto nálepky jsou tedy nanejvýš zavádějící, a přinejhorším nebezpečné a antiterapeutické. Myšlenka, že zde existuje druh „příliš duševně zdravých“ klientů pro psychologické poradenství, a klienti, kteří „nejsou dostatečně duševně zdraví“ pro filosofické poradenství, poukazuje na nešťastné rozdělení dvou oborů, které oba mohou získat velmi mnoho tím, že budou pracovat společně, ve shodě se sebou navzájem. Pracovat ve shodě se sebou navzájem však neznamená jednoduše doporučovat se navzájem. Co tím myslím, je rozvíjení psychologického poradenství, jež je více filosofické; a filosofického poradenství, jež je více psychologické. Vrážení klínu mezi filosofické a psychologické poradenství, představa, kterou má APPA, si špatně vykládá vzájemný nezávislý vztah filosofického a psychologického. Toto chybné rozdvojení, se zdá, těží z chybného předpokladu, že jelikož filosofie a psychologie jsou samy o sobě nezávislými obory, znamená to, že filosofické poradenství musí být taktéž nezávislé. To je ale mylné spojení. Filosofie je aspektem filosofického poradenství, ale není sama o sobě filosofickým poradenstvím. Co můžeme říct pravdivě o části nemusí být pravdou o celku. Filosofie je vstupem do filosofického poradenství. Filosofické poradenství je hybridní disciplínou, formou poradenství, které užívá filosofických metod a teorií. Není to „čistá“ filosofie, ale „aplikovaná“ filosofie. Ve svém užívání se stává psychologickou. Je filosoficko-psychologickou terapií, ne jenom filosofií. Pokud by byla pouze filosofií, byla by pouze látkou pro vyučování třídy studentů filosofie

nebo by možná sloužila k povzbuzení diskuze nad kávou; ale těžko by představovala nějaký druh terapie – ať už pro duševně zdravé nebo pro ty nemocné. Funkční psychoterapie musí umět oslovit široké spektrum emočních a behaviorálních problémů, s nimiž se lidé potýkají. Musí být zakotvena v komplexní teorii, která systematicky vysvětluje spojitosti mezi poznáváním, emocemi a chováním; musí poskytovat soubor nástrojů a technik, dovedností, atd. – které umožňují užití dané teorie; přičemž musí být empiricky ověřena. Dějiny klinické psychologie se mohou chlubit tím, že v této oblasti již učinily velký krok, zatímco filosofie ve formě filosofického poradenství pouze začala tyto vody zkoumat systematickým způsobem. Jak povýšené je předpokládat, že se filosofové nepotřebují obracet s žádostí na psychology, zatímco tvrdí, že uplatňují „moudrost věků.“ Na druhou stranu je stejně nerealistické popírat filosofické kořeny psychologie a psychoterapie. Abych podal některé historicky významné příklady, Platónovo rozdělení duše na tři složky poskytlo Freudovi základ pro jeho slavné rozdělení na Id, Ego a Superego. Freudova představa týkající se lidského chování, tedy že neexistuje žádná náhoda, odráží jeho hlubokou oddanost filosofické teorii determinismu (názor, že jakékoli lidské chování může být vysvětleno vědecky). Uvnitř tohoto filosofického rámce Freud uvedl svou psychoanalytickou teorii, jež z nevědomé motivace vytvořila zdroj psychologické nerovnováhy, a jež postupně poskytla litanii psychoanalytickým nástrojům k aplikování teorie, zahrnujíc defensivní mechanismy ega (především potlačování), přenos, proti-přenos, vzdor, snovou interpretaci, a volnou asociaci. Ve shodě s Freudovou deterministickou filosofií klasičtí behavioristé (jmenovitě B. F. Skinner) prohlašovali, že lidská subjektivita – skládající se z myšlenek, tužeb, nadějí, atd. – je pouze vedlejším produktem biologických procesů, jež nehrají žádnou roli v určování lidského chování. Popření existence svobodné vůle a lidské zodpovědnosti s tím, že jde jenom mýty, obhajovalo nauku behaviorálního řízení jakožto praktického a rozumného cíle. Rozličné techniky „podmiňování“ chování byly rovněž navrženy tak, aby zapadly do této teorie. Rogersovská terapie zaměřená na člověka přišla s „humanistickým“ filosofickým předpokladem, že existuje pozitivní lidská přirozenost schopná pokroku a směřující k uskutečnění. Tomu však může být zabráněno, jestliže daný člověk nemá dostatečně rozvinuté vztahy se signifikantními druhými a vrstevníky. Tato teorie také zamýšlela definovat subjektivní podmínky, které terapeut potřebuje vnést do terapeutického vztahu, aby pomohl svým klientům rozvinout tento pozitivní potenciál.

Existenciální terapie prohlašovala, zatímco popírala behaviorální i humanistické předpoklady, že neexistuje vůbec žádná lidská přirozenost, a že lidské bytosti namísto toho definují svou vlastní přirozenost skrze své vlastní svobodně zvolené způsoby jednání. Tato forma terapie tudíž usilovala o podporu svých klientů v tom, aby se postavili svým úzkostem během rozhodování, aby žili autenticky, bez toho, aniž by se schovávali za deterministické filosofie, a aby na sebe vzali zodpovědnost za své životy a co sami ze sebe udělají. Kognitivně-behaviorální přístupy, jež zahrnují transakční analýzu, kognitivně-behaviorální terapii (CBT) a racionálně-emoční behaviorální terapii (REBT), mimo jiné daly vzniknout všehochuti filosofických předpokladů. Tyto teorie poukázaly na důležitost lidské subjektivity (kognice) v našem interpretování skutečnosti a odpovídání na ni. Zatímco si propůjčovaly mnoho z antické stoické filosofie, především z Epiktéta, prohlašovaly, že lidé se netrápí kvůli životním událostem samotným, ale spíše kvůli své interpretaci těchto událostí. 5 Stejně tak i existenciální terapie chápala lidské bytosti jako schopny definovat sebe samy skrze své činy, zároveň to však byly také bytosti s určitými biologickými vlastnostmi, které velkou měrou určovaly jejich behaviorální a emoční sklony. Stejně jako v existenciální terapii si lidské bytosti uchovaly svobodnou vůli a rozhodování, kdy mohou převzít zodpovědnost za ovládání svých emocí a jednat tváří v tvář životním krizím. Společně s behavioristy tyto teorie zastávají, že účinnost souboru behaviorálních technik jako jsou např. hraní určitých rolí nebo různé formy „operativního“ podmiňování 6, tkví v pomoci posílit racionální rozhodování a překonat iracionálních sklony. Již zmíněné rozdvojení na filosofickou a psychologickou praxi přehlíží jejich čestné role. Na jednu stranu může filosofická praxe být psychologicky informovaná tím, že začlení ty psychologické nástroje a odlišnosti, které psychologičtí praktici sestavili a otestovali. Filosofové, kteří se snaží dobýt ven ze svých vlastních odborných trávníků, aniž by hledali pomoc od svých psychologických bratrů a sester, jsou odsouzeni k záhubě hned od začátku, protože musí znovu vynalézt kolo (které už dávno vynalezli psychologové – pozn. překl.), a tak zpomalují pokrok filosofického poradenství. Na druhou stranu filosofičtí poradci, kteří vzali práci psychologických praktiků vážně a vytušili, že se oba tyto druhy doplňují, mohou těžit z toho, když se přidají k psychologické praxi způsobem, jež 5 „Co rozrušuje naši mysl nejsou události, ale naše úsudky o událostech.“ Viz Epiktétos. Rukojeť: Rozpravy. Praha: Svoboda, 1972. (Pozn. překl.) 6 Operativní podmiňování je proces či druh učení, které se snaží zmírnit nebo naopak zvýšit projev určitého chování skrze odměňování či trest. Takto si subjekt vždy s určitým druhem chování spojí buď negativní nebo pozitivní pocity a do budoucna se tak mění pravděpodobnost výskytu spontánních aktů chování (operantů). Srv. s tzv. klasickým podmiňováním – I. P. Pavlov. (Pozn. překl.)

ji učiní ještě více filosofickou, než už teď je. Ta myšlenka, že filosofie může úspěšně pomáhat zmateným cestovatelům životem, již byla do určité míry dokázána tím, že mnoho tradičních psychologických postupů je úspěšných právě proto, že se konstantně opírají o filosofické teorie. Preambule Standardů odborné praxe ASPCP specifikuje některé z hlavních činností, které filosofičtí praktici užívají ve svých praxích: Zatímco jednotliví filosofičtí praktici mohou využívat odlišné metody a mít odlišnou teoretickou orientaci, například někteří jsou oddáni analytické či existenciálněfenomenologické filosofii, vykonávají aktivity jako jsou: (1) zkoumání klientových argumentů a toho, jak je ospravedlňuje; (2) objasňování, analyzování a definování důležitých pojmů a představ; (3) odhalování a zkoumání základních předpokladů a logických důsledků; (4) odhalování konfliktů a rozporů; (5) zkoumání tradičních filosofických teorií a jejich významu pro klientovy otázky; (6) všechny ostatní související činnosti, které byly historicky identifikovány jako filosofické. 7 Do té míry, do jaké psychologický praktik včleňuje filosofické metody a teorie do své praxe, se z něho již stává filosofický poradce. Nicméně jsou zde tři způsoby, kterými filosofičtí poradci, jakožto odlišní od psychologických praktiků, obyčejně postupují. Za prvé díky svým rozsáhlým znalostem významných myslitelů dějin filosofie – Platóna, Aristotela, Tomáše Akvinského, Locka, Huma, Kanta, Nietzscheho, Heideggera, atd. – mají filosofičtí praktici sklony využívat tuto zásobu myšlenek jako terapeutických nástrojů, jež pomáhají klientům vypořádat se se svými problémy. Toto přesahuje konzistentně aplikovaný psychologický postup či prostředek, který je založený na filosofické teorii. Například, zatímco REBT se drží pouze učení Epiktéta, přičemž terapeut očekává od klienta, že dokáže rozlišit mezi iracionální domněnkou týkající se nějaké události (řekněme myšlenkou, že co se stalo, bylo hrozné a děsivé) a událostí samotnou (řekněme událost rozvodu), filosofičtí poradci často vnášejí i jiné filosofické myšlenky, které souvisejí s klientovou situací. Filosofové nashromáždili již mnoho moudrých náhledů, počínaje antickým filosofem Sókratem, jak žít smysluplnější život. Do té míry, do jaké již psychologové začlenili tyto koncepty nebo teorie do své praxe, učinili velký pokrok, co se týče pomoci klientům dojít svých poradenských cílů. Ten fakt, že se racionálně-emoční behaviorální terapie nachází mezi těmi nejúspěšnějšími populárními a krátkodobými psychoterapiemi (a možná také mezi těmi nejvíce filosofickými), podporuje hypotézu, 7 Preambule etických standardů Americké Společnosti pro filosofii, poradenství a psychoterapii (American Society for Philosophy, Counseling, and Psychotherapy; ASPCP). [vid. 19.6.2015] Dostupné z: .

že filosofické teorie mohou být úspěšně snoubeny s psychologickým přístupem. Ono sloučení však bylo velice nekompletní a je rozumné předpokládat, že důkladnější proniknutí do filosofických pramenů v psychoterapii by mohlo přinést rozmanitost a účinnost standardním přístupům. Popřít tento předpoklad je v rozporu s hmatatelným faktem, že filosofické teorie a myšlenky rozvinuté v průběhu dějin filosofie v nesčetné jiné praktické sféry (od politické, sociální a etické filosofie k filosofii vědy), mohou a měly důležitý, pozitivní, praktický význam co se týče způsobu života, který vedeme. Za druhé, kromě užívání samostatných filosofických teorií, vyškolení filosofičtí poradci také obecně hojně využívají formálních metod filosofického uvažování, jak bylo zmíněno výše v Preambuli NPCA Standardů – zkoumání klientových argumentů, analyzování klíčových pojmů, zkoumání základních předpokladů, atd. Tyto aktivity se vyznačují jako výrazně filosofické tím, že se primárně soustředí na ospravedlnění našich přesvědčení. Tyto filosofické metody – jež jsou odlišné od filosofických teorií – poskytují normy racionálnímu usuzování a rozhodování. Člověk, který se rozhoduje na základě vágních představ, neopodstatněných předpokladů, rozporů a nedostatku důkazů, je odkázán bloudit. Je to pravda jak v běžném životě, tak ve vědeckém výzkumu. Dějiny lidských nezdarů fakticky ve všech sférách výzkumu a činností potvrzují tento fakt. Do té míry, do jaké se psychologičtí praktici také zajímali o zkoumání toho, zdali je systém přesvědčení jejich klientů racionální, by bylo špatné předpokládat, že nedělají, v této míře, filosofické poradenství. Za třetí, zásoba „omylů“ v našem usuzování (především těch, jež jsou běžně označovány jako „každodenní omyly“), jež je lehce rozpoznatelná filosofy, je značně všeobecnější, než jakou ve svém repertoáru zahrnuje REBT a ostatní kognitivní přístupy. Přidáním těchto „omylů“ do standardního repertoáru terapeutů je příslibem vlivnější a progresivnější psychoterapeutické teorie. Moje vlastní klinická praxe ve skutečnosti potvrzuje hypotézu, že mnoho emočních a behaviorálních problémů, se kterými se lidé potýkají ve svém osobním životě a v mezilidských vztazích, je nerozlučně spjato s mylným usuzováním, jedním slovem, se špatnou logikou. Filosofické metodologie společně se seznamem všech těchto chyb, kterých se dopouštíme v myšlení, poskytují pokladnici logických nástrojů, které pomáhají vyhýbat se politováníhodným rozhodnutím, jež jsou v rozporu s našimi vlastními cíli.8 Do té míry, do jaké psychologické přístupy jako jsou REBT již užívají některé z těchto nástrojů, tuto hypotézu rovněž potvrzují.

8 Viz například Cohen, Elliot D. What Would Aristotle Do? Self-Control through the Power of Reason. Amherst, New York: Prometheus Books, 2003.

Potenciál pro zlepšení vzájemné výměny mezi filosofickými a psychologickými praxemi je patrný. Nesčíslný počet způsobů, kterými mohou obě strany přinášet užitek té druhé, by neměl být sabotován v důsledku bitvy o území, jednostranného vidění, nafouklého ega, nebo zveličování sebe sama. Mise ASPCP je v tomto velmi jasná. Filosofičtí a psychologičtí praktici, kterým opravdu záleží na zlepšení kvality svých vlastních služeb, by měli spojit řady.

Zdroj: International Journal of Philosophical Practice, Vol. 2, No. 2, Spring 2004. [vid. 19.6.2015] Dostupné z: http://npcassoc.org/docs/ijpp/CohenTeeth.pdf Překlad: Iveta Kopťová