Střední odborná škola waldorfská (Waldorfské lyceum)
UČEBNÍ PLÁN KONCEPCE HLAVNÍCH PŘEDMĚTŮ
OBSAH: Učební plán Koncepce hlavních předmětů Čeština Angličtina Němčina Matematika Dějepis Zeměpis Fyzika Chemie Biologie Estetika
str. 2 str. 4 str. 8 str. 10 str. 12 str. 15 str. 18 str. 20 str. 24 str. 29 str. 34
1
UČEBNÍ PLÁN Celkový počet týdenních vyučovacích hodin v 1.-4. ročníku 124 87 13 12 8 4 5 15 4 3 4 3 6 8 2 12 10 15
Vyučovací předměty A. POVINNÉ VYUČ. PŘEDMĚTY 1. Předměty povinného základu Český jazyk a literatura Cizí jazyk I Cizí jazyk II Občanská nauka Dějepis Matematika Fyzika Chemie Biologie Zeměpis Estetická výchova Tělesná výchova Výpočetní technika 2. Výběrové předměty 3. Volitelné - specializace 4. Disponibilní hodiny B. NEPOVINNÉ VYUČ. PŘEDMĚTY
1. Učební plán umožňuje prostřednictvím volitelných specializací, výběrových předmětů a disponibilních hodin dosáhnout pružné profilace studia podle podmínek školy, možností vysokoškolského a vyššího odborného studia v regionu, zájmů a schopností studentů. Vedení školy vypracuje konkrétní učební plán a tím určí proporce předmětů v jednotlivých ročnících. 2. U předmětů povinného základu jsou počty hodin stanoveny jako minimální. 3. Český jazyk, matematika, cizí jazyk I, cizí jazyk II a tělesná výchova budou proporcionálně zastoupeny ve všech ročnících. U ostatních předmětů mohou být hodinové dotace přesunuty mezi ročníky tak, aby byl dodržen celkový minimální součet hodinových dotací daného předmětu za dobu studia. 4. Od 2.ročníku si student zvolí jednu z nabízených specializací. 5. Studentům zahajujícím studium ve školním roce 2006/2007 bude nabídnuta specializace humanitní a specializace jazyková. • Humanitní specializace: profilujícími předměty jsou pedagogika, psychologie a základy společenských věd. Hodinová dotace je minimálně 10 hodin týdně celkem za dobu studia. • Živé jazyky: profilujícími předměty jsou 2 cizí jazyky, které jsou součástí předmětů povinného základu. Jejich hodinová dotace je posílena tak, aby se Cizímu jazyku I vyučovalo minimálně 16 hodin a Cizímu jazyku II minimálně 14 hodin týdně celkem za dobu studia. 6. Výběrové předměty se zařazují do učebního plánu s ohledem na možnosti dalšího studia, zájmy a schopnosti studentů i podmínky a záměry školy tak, aby přispívaly ke komplexnímu rozvoji studenta, prohlubování všeobecného vzdělávání a získávání nejrůznějších uměleckých, odborných a praktických znalostí a dovedností. Výuka je realizována zejména formou uměleckých a odborných kurzů. Příklady témat: výtvarné techniky (malování, kresba, modelování), textilní techniky, práce se dřevem, práce s kovem, základy strojírenské technologie, výpočetní technika, tvořivá dramatika, sociální dovednosti, zdravotní výchova, pohybové aktivity. 7. Disponibilní hodiny budou využity buď k posílení některého z povinných nebo volitelných vyučovacích předmětů, nebo k zařazení dalších předmětů podle zájmu studentů a podmínek školy.
2
8. Studenti absolvují následující praktika: v 1. ročníku zeměměřičství, ve 2. ročníku lesní nebo ekologické praktikum, ve 3. ročníku průmyslové nebo sociální praktikum. 9. V závěru 3.ročníku (nebo během 4.ročníku) vypracují studenti individuální dlouhodobou ročníkovou práci na zvolené téma. Práci lze využít jako jeden z podkladů u maturitní zkoušky. 10.Předměty povinného základu (s výjimkou cizích jazyků a tělesné výchovy) jsou přednostně vyučovány koncentrovaným způsobem v tzv.epochách. Určitému předmětu se tedy vyučuje po dobu 2-4 týdnů každý den v rozsahu 110-120 minut tzv. hlavního (epochového) vyučování. Cizí jazyky, tělesná výchova a cvičení z českého jazyka a matematiky probíhají průběžně celý školní rok v 45 minutových vyučovacích hodinách. 11.Hodnocení studentů je prováděno širším slovním hodnocením.
Rozvržení využití týdnů v období září - červen : Počet týdnů v ročníku Vyučování dle rozpisu učiva Lyžařský výcvikový kurz Sportovně-turistický kurz Třídní cesta Příprava ročníkové práce, prezentace Praktika Maturitní zkouška Časová rezerva Celkem
1.ročník 34 1
2.ročník 34
3.ročník 32
4.ročník 32
1
1
1
4 40
4 40
Časová rezerva bude využita zejména pro: - jazykové výměnné pobyty v zahraničních školách - realizaci různých projektů a úprav učebního plánu podle potřeb školy
3
1 1 2 4 40
2 3 37
KONCEPCE HLAVNÍCH PŘEDMĚTŮ ČESKÝ JAZYK A LITERATURA 1. Charakteristika a cíle předmětu Smyslem výuky českého jazyka a literatury je rozvíjet komunikační schopnosti žáků, učit je využívat ho jako prostředku sdělování a dorozumívání, jako nástroje myšlení. Jazykové vyučování rozvíjí i sociální kompetence a všeobecný kulturní rozhled žáků, výrazně přispívá k formování jejich estetického cítění a k celkové kultivaci jejich vyjadřování a chování. Prostřednictvím vybraných literárních děl se podílí na utváření postojů, názorů na svět a mravního profilu žáků, celkově rozvíjí jejich duchovní život. Ve výuce jsou vedeni k dokonalejšímu ovládnutí spisovného jazyka, jeho norem i stylizace, rozvíjí se schopnost ústního i písemného vyjadřování, dovednost funkčně komunikovat v různých situacích, formuje se jejich vztah k mateřskému jazyku jako významné složce národní kultury. Ve výuce nejsou výrazné hranice mezi učivem jazykovým, stylistickým a literárním, žáci by si měli uvědomit vzájemnou propojenost těchto oblastí. Základem vyučování je práce s textem. Analýza literárních textů je učitelem připravována tak, aby vedla k probírání a procvičování ve všech oblastech učiva předmětu. Studenti se také učí pracovat s odbornou jazykovou literaturou a příručkami. Významnou součástí výuky je veřejné provedení divadelní hry, kterou (zpravidla ve 3.ročníku) žáci sami umělecky nastudují. Představení vychází z úzké mezipředmětové spolupráce a zahrnuje veškeré obory, které se podílejí na vzniku divadelní inscenace (dramaturgie, režie, technické zabezpečení, kostýmy, hudba, scéna, propagace atd.) Vzdělávání je realizováno kombinací epochového vyučování (2-3 epochy ročně) a každotýdenních tzv. cvičných hodin (1-2 hodiny týdně). Kontrola osvojené látky probíhá průběžně písemnou i ústní formou. Výuka směřuje k tomu, aby žák: - dokázal používat mateřský jazyk v různých situacích adekvátně komunikačnímu záměru, podmínkám komunikace, jazykovým a společenským normám - uměl samostatně tvořit mluvené i písemné projevy prostě sdělovací, prakticky odborné, administrativní, publicistické i řečnické, byl seznámen s podstatou vyjádření uměleckého - rozvinul schopnost pozorovat, zobecňovat, srovnávat, objektivně hodnotit jevy a pojmenovávat je, vyjadřovat se o odborné problematice s využitím popisných, výkladových a úvahových postupů - zvýšil svou jazykovou kulturu na základě poznání zvukových prostředků a ortoepických norem jazyka, zákonitostí tvoření slov a stylového rozvrstvení slovní zásoby, poznání a praktického užívání funkčních stylů, zdokonalil a upevnil znalost českého pravopisu - uměl využívat Pravidla českého pravopisu a jiné jazykové příručky, měl vytvořen návyk pravidelně je používat při samostatném sebevzdělávání, zkvalitňování svého vyjadřování a osobního stylu - znal základní díla české a světové literatury, důležitá pro pochopení uměleckých tendencí a zákonitostí kulturního vývoje lidstva - uměl se orientovat v základních myšlenkových a uměleckých směrech - chápal myšlenkový odkaz literárních děl a uměl ho využívat při utváření svých postojů, názorů a hodnotové orientace
2. Rámcový rozpis učiva 2.1 Obsahové okruhy Jazyková výchova Pravopis: procvičování a upevňování pravopisu, získat schopnost užívat Pravidla českého pravopisu a jiné jazykové příručky Tvarosloví: opakování, prohlubování rozšiřování již nabytých vědomostí - mluvnické kategorie, jejich formální stránka a komunikační funkce. Větná stavba: opakování, prohlubování a rozšiřování již nabytých vědomostí, druhy vět z gramatického a komunikačního hlediska, stavba a tvorba věty vzhledem k adresátovi. Slovní zásoba: tvoření a význam slova, jeho obměny, rozsah slovní zásoby - spisovná čeština, obecná čeština, nářečí, slang, argot, terminologie. Vývoj jazyka: zařazení češtiny do rámce jazykových skupin, historický vývoj českého jazyka, vývojové tendence dnes.
4
Komunikační a slohová výchova Jazyková a řečová kultura: principy a normy společenského chování, neverbální komunikace - řeč těla, monolog, dialog, komunikace - téma, cíl, průběh, schopnost naslouchat, argumentace, diskuse, vliv světové globalizace na komunikaci, emoční aspekty mluveného i psaného projevu, sugestivita vzhledem k cílové skupině - reklama, vliv médií. Práce s informacemi: knihovny a jejich služby, další zdroje informací, jejich shromažďování, třídění, evidence a využití - anotace, konspekt, výpisky, výtah, rešerše, hodnověrnost informací, rozdělení tisku podle obsahu i formy sdělení, manipulace s informacemi, televize, počítačové databáze, internet. Stylistika: schopnost různými slohovými postupy (např. vyprávěcí, úvahový) naplňovat slohové útvary (např. popis, dopis,recenze, charakteristika, životopis), rozlišení jednotlivých funkčních stylů (např. umělecký, odborný, publicistický). Vhodná forma zpracování slohového útvaru vzhledem k cílové skupině čtenářů či posluchačů. Podpora výstižného, věcného, jazykově správného a graficky úhledného vyjadřování. Literatura Literární teorie funkce literatury, základní literární druhy a žánry, struktura literárního díla - obsah, forma, kompozice, estetická hodnota knihy a její složky, práce s textem, vyhledávání uměleckých prostředků Dějiny literatury Vývoj literatury v historických a společenských souvislostech, časové zařazení myšlenkových a uměleckých směrů a orientace v nich - zařazení literárního díla. Zhodnocení jednotlivých autorů v kontextu vývoje literatury i společnosti. Schopnost prezentace přečteného díla a jeho autora. 2.2 Hlavní doporučená témata v jednotlivých ročnících Všechny obsahové okruhy v rozpisu učiva jsou povinné. Doporučená témata pro jednotlivé ročníky slouží k orientaci učitele, jak by měla probíhat výuka tak, aby byla v souvislostech s vývojovými potřebami žáků a přispívala k rozvoji jejich osobnosti. 1. ročník Žákyně a žáci 1.ročníku začínají odkládat bouřlivost zaměřenou spíše navenek. Zřetelně vystupuje rozdíl mezi chlapci a dívkami. Žáci prodělávají proces oddělování se ze skupiny Žáci se pokoušejí předkládat své názory a stanoviska ostatním tak, aby na základě jejich ohlasu prožili sami sebe ve své počínající samostatnosti a mohli se podle ohlasu orientovat. Na jedné straně připisují nejvyšší hodnotu svému zevnějšku, na druhé straně chtějí, abychom je brali takové, jací jsou uvnitř. Žák 1.ročníku se zpravidla emancipuje od rodiny, pokračuje identifikace s „já“. Mladí lidé prožívají svou samostatnost, ale také její cenu, osamělost. Jazyk se dostává do krize, žáci často již nejsou schopni a zároveň ještě nejsou schopni vyjádřit své vnitřní zážitky odpovídajícím způsobem. Doporučená témata 1.epocha: Antika a starověké kultury - hledání rovnováhy (Ilias a Odyssea, řecké drama - např. Sofokles, Aristofanes; literatura antického Říma - např. Ovidius, Caesar, Cicero) 2.epocha: Stěžejní motivy nejstarších literárních památek v Čechách, zejména legendy a kroniky, středověká lyrika (Cyril a Metoděj, Kosmas, Dalimilova kronika, Vita Caroli). Historické proměny českého jazyka v kontextu jazyků slovanských a indoevropských. 3.epocha: Metrika a poetika jako nauka o utvářejících prostředcích básnického umění, pozorování formy a stylu. Typy básnické skladby (epika, lyrika a dramatika), charakteristické znaky jejich stylu. Prostředky básnické řeči - rytmus, verš, zvuk a obraz. Cvičné hodiny: – historický vývoj českého jazyka, vývojové tendence dnes – práce s informacemi (viz obsahové okruhy) – subjektivně zabarvený popis, líčení – odborný popis, referát
5
2. ročník Žáci v tomto věku rozvíjejí schopnost duševního rozlišování. Roste jejich společenské vědomí. Jevy současnosti již pouze neposuzují, nýbrž je také mění na základě vlastních představ a ideálů. Do procesu tvoření úsudku stále více zahrnují i vlastní zážitky. Nalezení sama sebe dosahuje nového stupně. Vynořují se otázky, týkající se vlastního životopisu. Více než cíl zajímá žáky cesta, vývoj individuality. Mladý člověk se ptá, zda existuje něco vyššího, k čemu by mohl směřovat, nějaká „vůdčí hvězda“, nějaký smysl. V této fázi hledá svou úlohu v sociální realitě. Výuka českého jazyka posiluje přesnou, diferencovanější schopnost vnímání různých rovin a jemností jazyka, řeči. Ústředním bodem vyučování je střet s vnitřním světem člověka a proces ztotožňování se s vlastním „já“ a zodpovědnosti vůči „já“ druhého člověka. Doporučená témata 1.epocha: středověká literatura, její charakter a základní díla Wolfram von Eschenbach: Parsifal - sledování parsifalovských motivů v literatuře rytířská epika - Píseň o Rolandovi, o Cidovi, Alexandreis 2.epocha: Vnitřní otázky po osudu, smyslu života a sociální odpovědnosti - literatura reformace a renesance (Dante, Petrarca, Bocaccio, Michelangelo; J.Hus, P.Chelčický; česká renesanční literatura - B. Hasištejnský z Lobkovic, D. Adam z Veleslavína, K. Harant z Polžic a Bezdružic, V.Hájek z Libočan, J.Blahoslav) J.A.Komenský - vztah lidského osudu a výchovy literatura období baroka Cvičné hodiny: - slovní zásoba (viz obsahové okruhy) - vedení dialogu a diskuse, prohloubení schopnosti nezávislé analýzy a utváření vlastního úsudku - úvaha - struktura literárního díla - obsah, forma, kompozice 3. ročník Po školní a biologické zralosti následuje nyní zralost sociální. Mladý člověk se vědomě táže po společnosti a po světě důstojném člověka, chce se sám podílet na jeho utváření. Tento krok může být prožíván jako průlom a šance, ale také může být zdrojem hluboké existenciální krize. Co znamená žít v dnešním světě? Jsem na to připraven? O co chci usilovat? Vynořují se otázky, naděje, obavy týkající se povolání, partnerství, utváření vlastního života. Za tím se skrývají hlubší otázky po hranicích poznání, zdrojích morálního jednání, setkání se zlem, po smyslu lidské existence. Doporučená témata 1.epocha: Zápas moderního člověka o poznání - J.W.Goethe: Faust, faustovské motivy v literatuře Světová literatura 19. století - osvícenství, romantismus, realismus - vnitřní zápasy člověka (Byron, Dumas, Balzac, Stendhal, Hugo, Dickens, Puškin, Dostojevskij) 2.epocha: Česká literatura 19.století na pozadí evropského literárního vývoje (literatura národního obrození, romantismus - K.H.Mácha; K.Havlíček Borovský, B.Němcová; májovci, ruchovci, lumírovci; realismus - K.V.Rais, Mrštíkové, Herrmann; moderna - literatura 90.let 19.století) Cvičné hodiny: - vývoj divadelnictví a českého dramatu, příprava představení vybrané divadelní hry - jazyková a řečová kultura (viz obsahové okruhy) - televizní a filmová tvorba - administrativní styl
6
4. ročník Poslední rok studia je zaměřen na syntézu výuky, na přípravu pro další stupeň vzdělání a na vědomé umístění sama sebe do světa. Doporučená témata 1.epocha: Vývoj literatury 20.století - počátek století (P.Bezruč, F.Šrámek, F.Gellner) - literatura meziválečná (J.Hašek, K. a J.Čapek, V.Vančura, J.Durych, J.Deml; Fr.Kafka, L.Klíma) - meziválečná poezie (J.Seifert, V.Nezval, F.Halas) - literatura po roce 1945 - literatura doma a v exilu - literatura 90.let 2.epocha: Celková syntéza literárního vývoje Cvičné hodiny: - shrnutí mluvnického učiva - literární kritika a teorie, jazykověda a její disciplíny
7
ANGLICKÝ JAZYK 1. Charakteristika a cíle předmětu Cílem výuky angličtiny na waldorfském lyceu je dosažení odpovídající komunikační kompetence, která vytváří předpoklady pro mezikulturní komunikaci a umožňuje zprostředkování intelektuálního a kulturního bohatství přesahující oblast žákova mateřského jazyka. Tím významně přispívá k formování osobnosti žáka v oblasti intelektuální, estetické a etické, prohlubuje jeho všestranné i odborné vzdělání, rozvíjí jeho specifické vlohy a zájmy a podmiňuje kvalitu soustavného odborného růstu a celoživotního vzdělávání. Výuka angličtiny je koncipována v návaznosti na základní školu. Proces vzdělávání směřuje k rozvoji komunikativních kompetencí tak, aby žáci: - rozuměli slyšenému projevu i čtenému textu jak z hlediska obsahu, tak z hlediska komunikačního záměru mluvčího nebo pisatele; - byli schopni vést rozhovor i souvisle hovořit v rámci postupně se rozvíjejících komunikativních situací; - dovedli srozumitelně a věcně vyjádřit své vlastní myšlenky a názory; - uměli využívat písemného vyjadřování jak pro potřeby formulace běžných typů sdělení (korespondence, žádosti, strukturovaný životopis atd.), tak pro potřeby dalšího studia; - znali reálie a sociokulturní aspekty zemí příslušné jazykové oblasti ve srovnání s reáliemi našimi i jiných zemí; - osvojili si učební postupy efektivního studia cizích jazyků; - zvýšili celkovou úroveň svého vyjadřování a chování, rozšířili svůj kulturní obzor; - rozvíjeli intelektuální, etickou, emocionální a estetickou stránku své osobnosti.
2. Obsah učiva 2.1 Řečové dovednosti Poslech a čtení s porozuměním Rozumět souvislým projevům přímým i reprodukovaným, pronášeným vyučujícím, rodilým mluvčím nebo cizincem v normálním hovorovém tempu v rozsahu osvojených jazykových prostředků, chápat ho z hlediska obsahu i komunikačního záměru mluvčího. Číst s porozuměním adaptované i neadaptované texty různorodého charakteru, všeobecně či populárně vědecky orientované, méně obtížné umělecké a odborné texty (v souvislosti s ostatními předměty). Osvojit si různé techniky čtení (orientační, informativní, studijní) v souladu s charakterem textu a účelem čtení, umět odhadovat význam neznámých slov či spojení z kontextu, využívat různé druhy slovníků a dalších zdrojů informací (encyklopedie, mluvnické příručky apod.) Ústní a písemné vyjadřování Pohotově, jazykově správně a společensky vhodně reagovat v běžných životních situacích. Zvládat základní komunikativní strategie pro překonávání jazykových potíží při komunikaci (perifráze, kondenzace apod.). Zvládnout diskusi (zdůvodňovat, klást otázky, adekvátně reagovat). Ústně reprodukovat a shrnout obsah vyslechnutého nebo přečteného anglického textu. Umět zachytit a v bodech zaznamenat hlavní myšlenky a informace z delšího vyslechnutého či přečteného přiměřeně náročného textu. Souvisle hovořit na všeobecná temata a temata týkající se společenského, politického, hospodářského a kulturního života zemí anglické jazykové oblasti. S využitím poznámek nebo osnovy přednést referát na dané nebo zvolené téma. Zformulovat vlastní myšlenky ve formě vyprávění a různých typů sdělení (dopis, pozvánka, článek apod.), sestavit popis, úvahu, životopis, zprávu. Samostatně zpracovat písemnou práci na základě rešerše a studia anglických materiálů. 2.2 Jazykové prostředky Zvuková stránka jazyka Prohloubit osvojení zvukové podoby jazyka, artikulace hlásek i suprasegmentálních jevů. Recitace a poslech méně či středně náročných textů, rozdíl mezi anglickou a americkou angličtinou. Slovní zásoba Produktivně si osvojit přibližně 3000 lexikálních jednotek včetně základní frazeologie společenského styku. Receptivně si osvojit další lexikální jednotky. Zvládnout základní způsoby a produktivní prostředky tvoření slov, včetně základních tendencí přejímání cizích slov v českém jazyce.
8
Osvojit si základní znalosti o stylistickém rozvrstvení jazykových prostředků (lyrický jazyk, vědecký jazyk, hovorový jazyk, jazyk médií apod.). Mluvnice Prohloubit osvojení základních jevů morfologie a syntaxe, seznámit se i s méně frekventovanými jevy potřebnými pro porozumění náročnějším textům. Receptivně se seznámit se základními teritoriálními rozdíly v repertoáru gramatických prostředků (americká angličtina). Receptivně se seznámit se základními pravidly větné skladby v různých literárních žánrech, včetně poetiky, dramaturgie a krátkých esejí. Grafická stránka Znát pravopis osvojené slovní zásoby a mluvnických tvarů, zvládnout pravidla interpunkce. Osvojit si grafickou úpravu základních druhů formálních textů (dopisy, životopis, dotazník apod.) Komunikativní situace Řešit běžné životní situace týkající se seznamování, představování, získávání a poskytování místních, časových a jiných běžných informací, sjednání schůzky, společného programu, telefonování, nákupů, návštěvy v rodině, u lékaře, cestování apod. Osvojit si frekventované uzuální obraty používané k základním komunikativním aktům (oslovení, pozdravy, poděkování, pozvání, omluva, prosba atd.) Tematické okruhy Základní - domov, rodina, škola, jídlo, cestování, sport, počasí apod. Mezilidské vztahy - vzájemnost, tolerance a rasová nesnášenlivost, hodnotový systém, odpovědnost moderního člověka. Životní prostředí - člověk ve vztahu k technice a přírodě. Ekonomické a technické reálie dnešního světa - chudoba a bohatství, průmyslový a technický pokrok a jeho následky pro budoucnost. Sociokulturní aspekty různých jazykových oblastí včetně ČR s důrazem na reálie Velké Británie, USA, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu - historie, životopisy vybraných osobností, kultura, politika, věda apod. Reálie Velké Británie a USA s přihlédnutím k ekonomickým a politickým aspektům demokracie, která má v těchto zemích nejstarší tradici. Studie "Ústavy Spojených Států Amerických" a "Listiny práv a svobod". Filosofie osvícenectví a její představitelé v dějinách VB a USA. Četba náročnějších autorů včetně W.Shakespeara, R.W. Emersona a anglické překlady českých autorů ( Škvorecký, Seifert, Hašek). Poslání základních mezinárodních institucí (OSN, Evropská Unie, Evropský parlament atd.) Specifická temata daná zájmem, zaměřením a budoucími potřebami žáků, tématy probíranými v ostatních předmětech, řešenými projekty, a pojímaná v širších souvislostech. Rozšíření učební osnovy pro specializaci živé jazyky Ve specializaci živé jazyky je výuka realizována rozšířením povinného základu tak, aby se anglickému jazyku vyučovalo minimálně v 16 hodinové dotaci v průběhu čtyřletého studia. Cílem výuky anglického jazyka v rámci specializace je rozšíření znalostí jazykově nadaných žáků, aby tak získali jazykové kompetence přesahující běžnou úroveň vzdělání za účelem dalšího studia a využití komunikativních dovedností v pozdějším profesním uplatnění. K tomu budou využívány následující formy práce: - konverzace s rodilým mluvčím - diskuse na daná temata v angličtině a interpretace závěrů - aktivní využívání anglických medií pro samostatné práce - korespondence v anglickém jazyce s jednotlivci i institucemi - účast na mezinárodních projektech - výměnné pobyty s žáky waldorfských škol ve Velké Británii a USA - event. studijní pobyty ve waldorfských školách ve Velké Británii nebo USA K aktivnímu styku s anglicky mluvícími oblastmi světa lze velmi dobře využít globální charakter waldorfské pedagogiky - 800 škol v 54 zemích s obdobným základem vzdělávacího programu. Vedle korespondence, účasti na společných projektech a výměnných pobytů lze tedy realizovat i studijní pobyty ve waldorfských školách v anglicky mluvících oblastech.
9
NĚMECKÝ JAZYK 1. Charakteristika a cíle předmětu Cílem výuky němčiny na waldorfském lyceu je dosažení odpovídající komunikační kompetence, která vytváří předpoklady pro mezikulturní komunikaci a umožňuje zprostředkování intelektuálního a kulturního bohatství přesahující oblast žákova mateřského jazyka. Tím významně přispívá k formování osobnosti žáka v oblasti intelektuální, estetické a etické, prohlubuje jeho všestranné i odborné vzdělání, rozvíjí jeho specifické vlohy a zájmy a podmiňuje kvalitu soustavného odborného růstu a celoživotního vzdělávání. Výuka němčiny je koncipována bez návaznosti na základní školu. Proces vzdělávání směřuje k rozvoji komunikativních kompetencí tak, aby žáci: - rozuměli jednoduššímu slyšenému projevu i čtenému textu; - byli schopni vést rozhovor i souvisle hovořit v rámci rozvíjejících se komunikativních situací; - dovedli srozumitelně a věcně vyjádřit své vlastní myšlenky a názory; - uměli využívat písemného vyjadřování jak pro potřeby formulace běžných typů sdělení (korespondence, žádosti, strukturovaný životopis atd.), tak pro potřeby dalšího studia; - znali vybrané reálie a sociokulturní aspekty zemí německé jazykové oblasti ve srovnání s reáliemi našimi i jiných zemí; - osvojili si učební postupy efektivního studia cizích jazyků; - zvýšili celkovou úroveň svého vyjadřování a chování, rozšířili svůj kulturní obzor; - rozvíjeli intelektuální, etickou, emocionální a estetickou stránku své osobnosti.
2. Obsah učiva 2.1 Řečové dovednosti Poslech a čtení s porozuměním Rozumět přiměřeným souvislým projevům přímým i reprodukovaným, pronášeným vyučujícím, rodilým mluvčím nebo cizincem v normálním hovorovém tempu v rozsahu osvojených jazykových prostředků. Číst s porozuměním adaptované i neadaptované přiměřené texty různorodého charakteru, všeobecně či populárně vědecky orientované, méně obtížné umělecké a odborné texty (v souvislosti s ostatními předměty). Umět odhadovat význam neznámých slov či spojení z kontextu, znalosti struktury jazyka a základních slovotvorných procesů. Naučit se využívat různé druhy slovníků a dalších zdrojů informací (encyklopedie, mluvnické příručky apod.) Ústní a písemné vyjadřování Pohotově reagovat v běžných životních situacích. Ústně reprodukovat a shrnout obsah vyslechnutého nebo přečteného méně náročného německého textu. Umět zachytit a v bodech zaznamenat hlavní myšlenky a informace z kratšího vyslechnutého či přečteného přiměřeně náročného textu, vypracovat osnovu, resumé, anotaci textu. S využitím poznámek nebo osnovy přednést referát na dané nebo zvolené téma. Zformulovat vlastní myšlenky ve formě vyprávění a různých typů sdělení (dopis, pozvánka apod.), sestavit jednoduchý popis, úvahu, životopis, zprávu. 2.2 Jazykové prostředky Zvuková stránka jazyka Osvojit si produktivně zvukovou podoby jazyka, artikulaci hlásek a suprasegmentální složky. Recitace a poslech méně náročných textů. Slovní zásoba Produktivně si osvojit přibližně 2000 lexikálních jednotek včetně základní frazeologie společenského styku. Receptivně si osvojit další lexikální jednotky. Zvládnout základní způsoby a produktivní prostředky tvoření slov, včetně základních tendencí přejímání cizích slov v českém jazyce. Používat překladové a nejběžnější výkladové slovníky.
10
Mluvnice Osvojit si základní učivo z morfologie a syntaxe, nezbytné pro dorozumění v běžných situacích, v ústní i písemné podobě. Receptivně se seznámit s jevy potřebnými pro porozumění při četbě textů. Grafická stránka Znát pravopis osvojené slovní zásoby a mluvnických tvarů, zvládnout pravidla interpunkce. Osvojit si grafickou úpravu základních druhů formálních textů (dopisy, životopis, dotazník apod.) Komunikativní situace Řešit běžné životní situace týkající se seznamování, představování, získávání a poskytování místních, časových a jiných běžných informací, sjednání schůzky, společného programu, telefonování, nákupů, návštěvy v rodině, u lékaře, cestování apod. Osvojit si frekventované uzuální obraty používané k základním komunikativním aktům (oslovení, pozdravy, poděkování, pozvání, omluva, prosba atd.) Tematické okruhy Základní - domov, rodina, škola, jídlo, cestování, sport, počasí apod. Mezilidské vztahy - vzájemnost, tolerance a rasová nesnášenlivost, hodnotový systém, odpovědnost moderního člověka. Životní prostředí - člověk ve vztahu k technice a přírodě. Sociokulturní aspekty různých jazykových oblastí včetně ČR s důrazem na reálie německé jazykové oblasti historie, životopisy vybraných osobností, kultura, politika, věda apod. Specifická temata daná zájmem, zaměřením a budoucími potřebami žáků, tématy probíranými v ostatních předmětech, řešenými projekty, a pojímaná v širších souvislostech. Rozšíření učební osnovy pro specializaci živé jazyky Ve specializaci živé jazyky je výuka realizována rozšířením povinného základu tak, aby se německému jazyku vyučovalo minimálně ve 14 hodinové dotaci v průběhu čtyřletého studia. Další rozšíření hodinové dotace je možné v rámci disponibilních hodin. Cílem výuky německého jazyka v rámci specializace je rozšíření znalostí jazykově nadaných žáků, aby tak získali jazykové kompetence přesahující běžnou úroveň vzdělání za účelem dalšího studia a využití komunikativních dovedností v pozdějším profesním uplatnění. Pojetí předmětu a obsah učiva ve specializaci živé jazyky budou rozšířeny ve smyslu učební osnovy anglického jazyka tak, aby se výstupní úroveň znalostí a dovedností absolventa specializace v německém jazyce mohla podle možností přiblížit úrovni absolventa specializace v anglickém jazyce. Absolvent specializace živé jazyky si v rámci německého jazyka osvojí přibližně 3000 lexikálních jednotek včetně základní frazeologie společenského styku. Receptivně si osvojí další lexikální jednotky. K tomu budou využívány následující formy práce: - konverzace s rodilými mluvčími, zejména prostřednictvím častých styků s žáky a učiteli waldorfských škol z německé jazykové oblasti - diskuse na daná temata v němčině a interpretace závěrů - aktivní využívání německých medií pro samostatné práce - korespondence v německém jazyce s jednotlivci i institucemi - účast na mezinárodních projektech - výměnné pobyty s žáky waldorfských škol v německy mluvících zemích - event. studijní pobyty ve waldorfských školách v německé jazykové oblasti. K aktivnímu styku s německy mluvícími oblastmi světa lze velmi dobře využít globální charakter waldorfské pedagogiky - 800 škol v 54 zemích s obdobným základem vzdělávacího programu. Vedle korespondence, účasti na společných projektech a výměnných pobytů lze tedy realizovat i studijní pobyty ve waldorfských školách v německy mluvících oblastech.
11
MATEMATIKA 1. Charakteristika a cíle předmětu Výuka matematiky splňuje celou řadu specifických, ale i obecně pedagogických cílů. Především rozvíjí schopnost abstraktního myšlení v pojmech, schopnost přesně formulovat obecné zákonitosti a umět je aplikovat na konkrétní příklady. Kromě osvojení si matematické symboliky a některých standardních matematických postupů jde především o to, pochopit induktivní a deduktivní metodu jako takovou a pochopit její nezastupitelný význam v moderních vědách. Důležité je proto pochopit souvislost s jinými vědními obory jako fyzika, chemie, informatika či finančnictví. Žáci si mají osvojit schopnost matematizace reálných problémů. Formulace a řešení problémů komplexnějšího charakteru pomáhám žákům posilovat pozitivní rysy jejich osobnosti – přesnost, systematičnost, důslednost, ale i vytrvalost a píli. Velmi důležitá je schopnost provádět i složitější výpočty zpaměti a předem odhadovat výsledky. To vede k pružnějšímu a pohyblivějšímu myšlení, k schopnosti rychlých kvantitativních odhadů. V geometrii je velký důraz kladen na rozvíjení prostorové představivosti, v rýsování na přesnost, čistotu a estetický dojem. V neposlední řadě je důležité pochopit místo matematiky ve vývoji lidské kultury v souvislosti s vývojem vědomí, vliv velkých vědeckých idejí na kulturní a hospodářský život. Jednotlivé tematické celky jsou vyučovány v 3-4 týdenních epochách, některá jednodušší témata nevyžadující hlubšího pochopení lze probrat i v rámci cvičných hodin. Cvičné hodiny jsou zpravidla dvakrát týdně, jejich délka je 45 minut. Jsou věnovány především systematickému opakování a procvičování látky dříve probrané v epochách. Ve 4.ročníku, který je věnován především opakování, už není matematika vyučována epochově, nýbrž průběžně, t.j. každý týden v několika 45 minutových hodinách. Posloupnost a časové zařazení epoch jsou plně v kompetenci vyučujícího, předpokládá se ovšem alespoň rámcové dodržování posloupnosti zde navržené. Všechny případné změny musí být ovšem provedeny tak, aby se neporušila návaznost jednotlivých témat. Kromě toho je třeba brát ohled na zralost žáků a jejich schopnosti. V úzké souvislosti s výukou matematiky probíhá i výuka některých témat majících mezipředmětový charakter. Jedná se především o praktikum nebo odpolední epochu zeměměřičství v 1.ročníku, mající úzkou návaznost na epochu trigonometrie (viz učební plán zeměpisu), výuku kartografie ve 2.ročníku (viz učební plán zeměpisu), ev. též o výuku krystalografie v 1.ročníku (viz učební plán chemie). Následující rozpis učiva má rámcový charakter. Učitel probere učivo označené jako povinné a z rozšiřujícího učiva vybere to, co považuje za vhodné. Výběr rozšiřujícího učiva je dán znalostmi, schopnostmi a zájmem žáků a časovými možnostmi. Způsob výkladu, členění a posloupnost jednotlivých témat v rámci epochy jsou plně v kompetenci učitele. Proto pořadí jednotlivých témat uvedené v rámci jednotlivých tématických celků není závazné. Rozšiřující učivo je rovněž doporučeným učivem pro rozšířenou výuku matematiky v rámci přírodovědné a technické specializace.
2. Rámcový rozpis učiva Funkce a posloupnosti (doporučeno pro 1.ročník) Povinná část: opakování a prohloubení: přímá a nepřímá úměrnost, lineární rovnice, ryze kvadratická funkce, grafy funkcí, druhá mocnina a odmocnina, druhá mocnina dvojčlenu nové učivo: pojem posloupnosti, aritmetická a geometrická posloupnost a jejich částečné součty, definice nté mocniny a odmocniny, pravidla pro počítání s mocninami a odmocninami, rozšíření na mocniny s racionálním a záporným exponentem, pojem funkce, definiční obor funkce a obor hodnot funkce, graf funkce, funkce monotónní, konstantní, lineární, lomená a kvadratická funkce, mocninná funkce, exponenciální funkce, logaritmická funkce jako funkce k ní inverzní, logaritmus s daným základem, logaritmus součinu, podílu a mocniny, dekadický logaritmus, jednoduché logaritmické a exponenciální rovnice a jejich aplikace, práce s kalkulátorem Rozšiřující část: Fibonacciho posloupnost a její výskyt v přírodě, zlatý řez a jeho souvislost s Fibonacciho posloupností (intuitivně pojem limity), zlatý řez v geometrii a umění. Napierův a Bürgiho objev logaritmů, princip logaritmických tabulek a jejich historický výynam. Složené úrokování, přirozený logaritmus a číslo e. Exponenciálně probíhající přírodní procesy. Archimédova a logaritmická spirála a jejich výskyt v přírodě. Logaritmické stupnice v přírodních vědách - Weber-Fechnerův zákon.
12
Trigonometrie (doporučeno pro 1.ročník) Povinná část: opakování: věty o shodnosti a podobnosti trojúhelníků, obvod a obsah kruhu, Pythagorova věta, obsahy rovinných obrazců, povrchy a objemy těles nové učivo: zavedení funkcí sinus, kosinus, tangens v pravoúhlém trojúhelníku, řešení pravoúhlého trojúhelníku, jednotková kružnice, vztahy mezi goniometrickými funkcemi, součtové vzorce, funkce dvojnásobného a polovičního argumentu, sinová a kosinová věta, řešení obecného trojúhelníku. Aplikace při řešení praktických úloh - výpočet vzdáleností a úhlů v terénu, obsahy rovinných obrazců, objemy a povrchy těles. Grafy goniometrických funkcí, jejich průběh. Pojem sudé, liché a periodické funkce, nulové body funkce, práce s grafickým kalkulátorem a PC, jejich použití při vyšetřování průběhu funkcí Rozšiřující část: (v souvislosti s praktikem zeměměřičství) věta o středovém a obvodovém úhlu, zavedení funkce sinus z věty o středovém a obvodovém úhlu, odhady a zaokrouhlování, aritmetický průměr, absolutní a relativní chyba, absolutní chyba součtu a rozdílu dvou veličin, relativní chyba součinu a podílu dvou veličin Stereometrie a deskriptivní geometrie (doporučeno pro 1. a 2.ročník) Povinná část: Volné rovnoběžné promítání, řezy krychle, průniky dvou rovin, průsečík přímky a roviny. Nárys, půdorys, bokorys. Krychle, kvádr, hranol, jehlan, kužel. Rozšiřující část: Odvození vzorce pro objem jehlanu. Sestrojování libovolného pohledu z nárysu, půdorysu a bokorysu. Platónská tělesa a jejich znázornění, výroba modelů, vztahy mezi platónskými tělesy. Archimédovská tělesa a krystalografie. Osy symetrie a krystalické soustavy. (souvisí s výukou chemie v 1.ročníku) Cvičné hodiny v 1.ročníku: Systematické opakování a upevňování učiva : především lineární a rovnice a jejich soustavy, kvadratické rovnice, úpravy výrazů. Binomická věta pro n = 2,3 . Vyšetřování lineárních, lomených, kvadratických, logaritmických a exponenciálních funkcí, sestrojování grafů funkcí. Procvičování trigonometrie. Nové učivo: kvadratické rovnice a jejich řešení Projektivní geometrie (doporučeno pro 2.ročník, pouze jako rozšiřující učivo) Rozšiřující část: Perspektiva v renesančním umění, nekonečně vzdálený bod a přímka v souvislosti se středovým promítáním (úběžník a horizont v perspektivě), Desargueova, Brianchonova a Pascalova věta, projektivní zavedení kuželoseček Princip duality v rovině a prostoru. Dualita u čtyřúhelníků: obdélník - kosočtverec, čtverec - čtverec. Bod přímka, úhel - strana, posunutí - otáčení jako duální pojmy. Dualita u platónských těles: osmistěn - krychle, dvacetistěn - dvanáctistěn, čtyřstěn - čtyřstěn. Vrchol - stěna, hrana - hrana jako duální pojmy. Bod a jeho polára, konstrukce polárních elementů. Bodové a tečnové vytváření křivek. Sférická geometrie a komplexní čísla (doporučeno pro 2.ročník) Povinná část: Opakování prostorové geometrie, povrch a objem koule, hlavní kružnice na sféře, sférický trojúhelník, jeho strany, úhly a obsah, součet úhlů sférického trojúhelníka a jeho souvislost s obsahem (bez důkazu). Sférické souřadnice. Gaussova rovina, komplexní čísla a počítání s nimi - absolutní hodnota a argument komplexního čísla, geometrický význam operací s komplexními čísly, Moivrova věta Rozšiřující část: Pojem loxodromy a geodetické linie, konstrukční sférická geometrie, využití v astronomii, sinová resp. kosinová věta na sféře. Stereografická projekce. Poznámka: Tato epocha bude vyučována v úzké souvislosti s epochou kartografie (v rámci zeměpisu 2.ročníku). Obě epochy mohou též splynout v jednu. Cvičné hodiny v 2.ročníku: Jsou věnovány dalšímu procvičování učiva z 1.ročníku a počítání s komplexními čísly, popř. analytické geometrii, je-li už probrána.
13
Analytická geometrie (doporučeno pro 2. nebo 3.ročník) Povinná část: Kartézská soustava souřadnic v rovině, vzdálenost dvou bodů, střed úsečky. Vektor, jeho souřadnice a velikost. Sčítání vektorů, násobení vektorů reálným číslem, skalární násobení vektorů. Parametrická a obecná rovnice přímky. Směrnicový tvar rovnice přímky. Vzájemná poloha přímek, jejich odchylka. Vzdálenost bodu od přímky. Analytické vyjádření kružnice, elipsy, paraboly, hyperboly (jejíž osy jsou rovnoběžné s osami souřadnic). Vzájemná poloha přímky a kružnice, tečna ke kružnici. Rozšiřující část: Apollóniova kružnice, jiné množiny bodů dané vlastnosti analyticky - např. lemniskáta a Cassiniho křivky. Polární souřadnice, rovnice logaritmické a archimédovské spirály. Otočení a posunutí soustavy souřadnic, obecná rovnice kuželosečky. Soustava souřadnic v prostoru, rovnice roviny, kulové plochy, kvadriky. Infinitesimální počet (doporučeno pro 3.ročník, není povinné ) Rozšiřující část: Nekonečné posloupnosti a jejich limity, limita součtu, rozdílu, součinu a podílu, součet geometrické řady, pojem derivace a její geometrický a fyzikální význam, tečna v daném bodě, rychlost a zrychlení, lokální maxima a minima, vyšetřování průběhu funkce. Pojem určitého integrálu a jeho přibližný výpočet, souvislost neurčitého integrálu a derivace, derivace a integrály , derivace součtu a součinu, derivace a integrály polynomických, exponenciálních a trigonometrických funkcí. Výpočet obsahů některých rovinných obrazců, výpočet těžiště. Jednoduché diferenciální rovnice v přírodních vědách a technice. Cvičné hodiny v 3.ročníku: Jsou věnovány procvičování analytické geometrie. Výroková logika (doporučeno pro 4.ročník) Povinná část: Výroky a jejich pravdivostní hodnoty, obecný a existenční kvantifikátor, negace, konjunkce a disjunkce výroků, axiom, definice, věta, přímý důkaz a důkaz sporem. Důkaz matematickou indukcí. Kombinatorika, pravděpodobnost a statistika (doporučeno pro 4.ročník) Povinná část: Binomická věta a kombinační čísla, Pascalův trojúhelník. Základní kombinatorické pojmy: variace, permutace, kombinace. Aplikace na praktických úlohách. Náhodný jev a jeho pravděpodobnost, výpočet pravděpodobnosti u jednoduchých úloh. Základní statistické pojmy a veličiny - relativní četnost, aritmetický průměr, rozptyl, směrodatná odchylka. Planimetrie (doporučeno pro 4.ročník) Povinná část: Opakování a prohloubení učiva: Geometrická zobrazení v rovině - posunutí, otáčení, osová a středová souměrnost. Věty o shodnosti. Nové učivo: Věty o podobnosti trojúhelníků, stejnolehlost. Kružnice vepsaná a opsaná, výšky a těžnice trojúhelníka. Konstrukce trojúhelníka ze tří zadaných prvků a jiné konstrukční úlohy. Použití geometrických zobrazení při řešení těchto úloh. Rozšiřující část: Feuerbachova kružnice a Eulerova věta. Kruhová inverze. Cvičné hodiny ve 4.ročníku: Průběžné procvičování trigonometrie a analytické geometrie. Průběžné procvičování funkcí, rovnic a úprav algebraických výrazů.
14
DĚJEPIS 1. Charakteristika a cíle předmětu Cílem výuky dějepisu je rozvinutí žákovy schopnosti chápat ideové historické souvislosti jako působící a hybné síly dějin. Žák se díky výuce dějepisu naučí rozumět sobě samému jako článku vyvíjejícího se celku lidstva i chápat historické místo své vlastní existence. Výuka dějepisu odbourává návyk přebírání cizích úsudků a myšlenek, napomáhá rozvoji zralého individuálního úsudku žáka a tím také přispívá k budování zážitku nové spojitosti mezi ním a světem. Žák si prostřednictvím výuky dějepisu rozšíří a prohloubí poznatky a vědomosti o historických událostech a souvislostech. Dále si uvědomí a prožije, že lidská existence spočívá v neustálém vývoji, že pojem člověka v sobě pojímá pestrost a rozmanitost národů účastnících se dějinných procesů. Žák poznává realitu dějinného vývoje a uvědomuje si souvislost se svým vlastním individuálním vývojem. Tyto poznatky vedou k pocitu spoluzodpovědnosti za další dějinný vývoj a ovlivňuje jeho postoje. Po prvním průchodu dějinami na základní škole dochází nyní k opakovanému prohloubenému průchodu dějinami, přičemž už žáci nejsou oslovováni obrazně, nýbrž je stále více podporována jejich vlastní schopnost usuzování. V 1. ročníku začíná v učebním plánu waldorfského lycea druhý průchod dějinami lidstva. Látka tohoto ročníku se týká dlouhého prehistorického období vývoje člověka až do pádu západořímské říše. Hlavním metodickým principem vyučování dějepisu v 1. ročníku je vést žáky k silně racionálnímu pojetí dějin. Učitel ho dosahuje tak, že klade důraz na souvislost charakteru jednotlivých etap vývoje lidstva, či vyspělých kultur a zeměpisně-klimatických poměrů. Při probírání antického Řecka je důležité soustředit se na vznik skutečného politického života a zvláště na vztah k současnému politickému a právnímu řádu a principům demokratické společnosti. Ve 2. ročníku pokračujeme průchodem dějinami lidstva s důrazem na vztah individuality a společnosti. Tento problém, který je v daném věku žáky vnitřně prožíván a který se v literatuře objevuje v souvislosti s eposem o Parsifalovi, je v dějepise rozvíjen následujícím způsobem: sledujeme vývoj středověku od jeho vzniku na základech řecko – římského, židovsko – křesťanského, germánského a slovanského kulturního proudu přes jeho vrchol – vznik středověkých států, rozpor mezi světskou a církevní mocí, mezi kulturou Východu a Západu až po vznik individualismu, který se projevuje v kultuře měst a rozvíjí v renesanci a reformaci. Ve 3. ročníku by si žáci měli na základě probíraného učiva uvědomit, jak se určité dějinné tendence během času rozvíjely a jaký mají vliv na současnost i budoucnost. Měli by také pozorovat vývoj jednotlivých kultur. Hlavní ideovou osou 3. ročníku je postupné osamostatňování člověka v průběhu dějin zejména po stránce ideové s poukazem na praktické důsledky (přechod od teokracie k demokracii, vliv renesance a osvícenství na současnou dobu, vývoj myšlenek národních a sociálních). Ve 4. ročníku pokračují ideové tendence ročníku předchozího s důrazem na nejnovější dějiny a odkazy na možnosti dalšího dějinného vývoje zejména z hlediska svobody člověka a zároveň jeho individuální zodpovědnosti za další vývoj.
2. Rámcový rozpis učiva 1. ročník Prehistorie - vývoj člověka v době prehistorické na základě antropologických nálezů. - život lidské pospolitosti v pravěku - doba kamenná a doba kovů. - paleolit (způsob života, lov a sběr jako způsob obživy) - neolit (přechod k zemědělství a revoluční změny ve způsobu života) - pravěk v Evropě a v naší zemi - nejvýznamnější naleziště. Starověk - vyspělé starověké státy, především Indie, Irán (Persie), Mezopotámie, Palestina, Egypt - z hlediska jejich přínosu v postupném dějinném vývoji i s ohledem na specifický charakter jednotlivých kultur v souvislosti se zeměpisně-klimatickými poměry regionů, kde se kultury rozvinuly. Antické Řecko z hlediska přínosu pro rozvoj společenskopolitického zřízení (ve srovnání s uspořádáním egyptské společnosti). - krétská a mykénská kultura - archaické období - řecká kolonizace (hospodářský, obchodní i kulturní význam)
15
- řecké městské státy (Atény, Sparta) - řečtí zákonodárci (Solón, Perikles) - řecko-perské války (protiklad řeckého a perského státního zřízení) - peloponéská válka a podmanění Řecka Makedonií - makedonská říše a její rozpad - význam Alexandrových tažení pro Orient, helénismus. - význam řecké a helénistické kultury pro rozvoj evropské civilizace. Římská republika a císařství - nejstarší dějiny Apeninského poloostrova, Etruskové. - založení Říma, římská republika – státní zřízení, hospodářství, kultura - římské výboje – vznik říše. - konec republiky, počátek císařství. - období principátu a dominátu, rozdělení Říše římské. - počátky křesťanství a jeho rozšíření v Říši římské. - římská kultura a její přínos pro rozvoj evropské civilizace. 2. ročník Období středověku - Evropa a naše země v době římské (keltská kultura). - stěhování národů – změny v osídlení Evropy. - vliv antické civilizace a křesťanství na vznik barbarských států. - franská a byzantská říše – západní a východní křesťanství. - konstituce středověkých států na západě a východě Evropy, lenní systém, význam klášterů, struktura společnosti, (Normané, Kyjevská Rus), Islám a islámský svět (Arabové) - vznik a vzestup českého státu v souvislosti s jeho okolím (Svatá říše římská, Polsko, Uhry). - císařství a papežství – vztah světské a duchovní moci, křížové výpravy. - vznik centralizovaných monarchií. - počátky a rozvoj středověkých měst – řemesla a obchod, sociální problémy, práva, vznik universit. - středověký pohled na svět – Augustinus, Tomáš Akvinský, Mistr Eckhart, Mikuláš Kusánský. - český stát za posledních Přemyslovců a Lucemburků. - doba Karla IV. - turecká expanze. - pád Cařihradu. - vývoj v Rusku. - změna pohledu na svět – renesance a humanismus. - počátky reformace, Jan Hus a husitství. - reformace v Evropě, války o vyznání. - doba poděbradská a jagellonská. Zámořské objevy - kultury na objevených územích - vznik kolonií, důsledky kolonialismu Důsledky renesance a reformace pro vývoj člověka, rozvoj přírodních věd a předpoklady pro vznik osvícenství - revoluce v Nizozemí - situace v Evropě před třicetiletou válkou (Svatá říše římská národa něm., Habsburské soustátí) - vývoj v Evropě po r. 1648, mocenský a kulturní vzestup Ruska 3. ročník Osvícenství jako myšlenkový proud a jeho praktické důsledky - osvícenství ve Francii, francouzská revoluce, Napoleon - vznik USA, ústava, státoprávní uspořádání - osvícenství ve střední a východní Evropě ( Rakousko, Prusko, Rusko) Ideje národní a sociální - průmyslová revoluce v Evropě a vznik sociálních myšlenek a hnutí - liberalismus, nacionalismus, sociální (socialistická) učení
16
- národně osvobozovací hnutí v Evropě - průmyslová revoluce v Čechách - národní hnutí v Čechách - formování české obč. společnosti - revoluční rok 1848 - rakousko – uherské vyrovnání, postavení českých zemí, - česká politika v rámci monarchie, počátky polit. pluralismu - italské království, německé císařství, vývoj v Anglii, Francii, Rusku a na Balkáně - svět před 1. světovou válkou (hospodářství, společnost, kultura) - mocenské bloky a jejich cíle, idea imperialismu a její důsledky 4. ročník - 1. světová válka – počátek, průběh a důsledky - uskutečnění idejí národních a sociálních v Evropě - revoluce v Rusku - Versailleský systém a vznik Československa - hospodářský, společenský a kulturní vývoj v Československu - fašismus a stalinismus, vznik a vývoj - světová hospodářská krize, - hospodářská a politická situace před 2. světovou válkou v Evropě a v Československu - 2. světová válka a rozdělení světa, domácí a zahr. odboj, osvobození Československa - období studené války - vývoj v ČSSR, rok 1968, období normalizace - pád komunistických režimů - vznik ČR a nových demokratických států - integrační snahy v Evropě a globalizace ve světě - současný hospodářský řád a možné změny v sociálním uspořádání - rozvoj vědy a techniky – jeho důsledky, globální problémy - globální problémy lidstva – lidská práva a jejich uplatňování
17
ZEMĚPIS 1. Charakteristika a cíle předmětu Výuka obsahuje zeměpis včetně zeměměřičského praktika a ekologické výchovy. Základní požadavek jak metodického tak didaktického přístupu je vést žáky k samostatnému a tvořivému myšlení při porozumění jednotlivým oblastem zeměpisu a k pochopení mezipředmětových souvislostí. Velký důraz se klade na pochopení Země jako živého organismu, uvědomění si ekologických problémů, hledání jejich komplexních řešení. Žáci by si měli osvojit dovednost práce s mapami, grafy, diagramy, statistikami a jinými informačními zdroji. Měli by umět získávat a třídit geografické informace, systematicky pozorovat a zaznamenávat fyzické a antropogenní rysy a vlastnosti pozorovaných geografických objektů, jevů a procesů v terénu. Důraz je kladen na vyvozování obecných závěrů, porovnávání a myšlenkové uchopení širších souvislostí. Žáci by se měli naučit chápat kulturní i mentální zvláštnosti různých lidských ras, národů a kultur, vážit si jejich přínosu pro rozvoj lidské společnosti, uvědomit si význam tolerance pro dorozumění a uplatňování pravidel společného soužití. V neposlední řadě by žáci měli získat smysl pro jedinečnost a krásu přírody a lidských výtvorů, měl by v nich být probuzen trvalý zájem o cestování a poznávání vlasti i cizích zemí.
2. Rámcový rozpis učiva Rozpis učiva do ročníků je orientační a má charakter doporučení. 1. ročník Země jako vesmírné těleso - umístění Země ve vesmíru, vývoj názorů na planetu Zemi, tvar a velikost Země, pohyby a rytmy Země a jejich důsledky Přírodní obraz Země: - fyzicko-geografická sféra, její složky jako objekt výzkumu fyzické geografie - přírodní složky krajiny Přírodní zóny Země: - litosféra a stavba zemského nitra (plášť, kůra a zemské jádro) - hydrosféra, rozložení H2O na zemském povrchu, vlastnosti a formy mořských proudů, voda na pevnině, oběh vody na zemi - atmosféra, podnebné pásy Země, souhra klimatických vegetačních zón Země - biosféra, ekosystémy jako orgány organismu Země, geografická zonalita: šířková pásma a výškové stupně Znázornění Země na mapách: - druhy map - historické mapy - současné tematické mapy a atlasy - měřítko map, obsah map Zeměměřičské praktikum (celotýdenní praktikum ve vybrané lokalitě): - základy praktické topografie - orientace v krajině - geografická exkurze - cvičení a pozorování v terénu - sestrojení vlastní mapy dané lokality 2. ročník Znázornění Země na mapách - geometrická podstata map - zeměpisné souřadnice - hlavní kartografická zobrazení ( Ptolemaiovo, Mercatorovo a jiná zobrazení) Česká republika - ČR na mapě Evropy, územní rozvoj státu, geografická poloha a rozloha - přírodní podmínky, problematika ochrany přírody a životního prostředí - hospodářství, průmyslová odvětví - obyvatelstvo a sídla, společnost a kultura - administrativní členění ČR, správní regiony - geografické oblasti ČR a jejich specifika
18
Evropská regionální geografie - postavení Evropy v současném světě - geografická poloha evropských regionů - stupeň rozvoje evropských regionů - vybrané státy, vývojové, politické a hospodářské tendence, jádrové a periferní oblasti - přírodní prostředí 3. ročník Mimoevropské regiony světa - geologická poloha - přírodní a společenské prostředí - specializace a problémy v hospodářském využívání krajin - problematika ochrany přírody, ochrana životního prostředí - jádrové a periferní oblasti kontinentů - významné státy, regiony, města, kulturní oblasti a objekty Základy politické geografie - státy světa, společenské odlišnosti různých států, různá státní zřízení - politická a hospodářská integrace ( NATO, EHS, EU atd.) - aktuální změny na mapě světa - problematika třetího světa, chudých a bohatých zemí Lidé na Zemi - socioekonomická sféra jako objekt výzkumu humánní geografie - obyvatelstvo, struktura světové populace, rasy, jazyky, národy, náboženství - světové hospodářství, vývoj a současné tendence využívání krajin světa, hlavní hospodářské problémy současného světa – nerostné bohatství: těžba a využití, světový obchod, sever a jih - doprava a spoje, služby, rekreace a cestovní ruch Krajina a životní prostředí - ekologie a geografie - krajinná sféra a její složky, krajinotvorní činitelé a procesy - typy krajiny, globální ekologické problémy - hodnocení úrovně a kvality životního prostředí - trvale udržitelný rozvoj lidské společnosti a života na Zemi - státní ekologická politika
19
FYZIKA 1. Charakteristika a cíle předmětu Cílem výuky fyziky je rozvíjet v žácích schopnost vnímat přírodní jevy, umět je kvalitativně popsat a vystihnout jejich podstatu. Zároveň je naučit uvědomovat si přírodní jevy v širší souvislosti ve vztahu ke světu, společnosti a přírodě. Na základě porozumění fyzikálním jevům pochopit jejich praktické aplikace v denním životě a současně si uvědomovat vývoj přírodních věd jako součást historického vývoje a z něj vyplývající vzájemný vztah člověka ke světu. Výuka směřuje také k rozvoji samostatného myšlení a tvůrčího přístupu v poznávání světa a jeho zákonitostí. Žák by měl - umět co nejpřesněji popsat přírodní jevy a fyzikálně-technické procesy a vystihnout jejich podstatu (příp. být schopen vypracovat referát na fyzikální téma) - chápat principy přírodních jevů a technických aplikací fyziky, s nimiž se v životě setkává - umět vysvětlit fyzikální poznatky (jevy, děje, pojmy, definice) vlastními slovy s použitím správné terminologie - umět uplatnit získané schopnosti a znalosti např. při samostatném experimentování - umět zapsat a vyhodnotit údaje z vlastních experimentů - vyznat se v základních kvantitativních vztazích a umět je v konkrétních případech použít - být si vědom bohatství souvislostí, které v přírodě na různých úrovních panují, a uvědomit si i to, že je lze pečlivým pozorováním, myšlenkovou a příp. experimentální prací odhalit - chápat vztah přírodních jevů a techniky k člověku a znát hlavní body historického vývoje fyziky - být si vědom povahy fyzikálních modelů a odlišovat je od skutečnosti Důležitou součástí výuky jsou aplikace poznatků v běžném životě a laboratorní práce; jejich výběr se řídí potřebami žáků a vybavením školy.
2. Rámcový rozpis učiva Jednotlivá hesla u tematických okruhů jsou chápána jako rámcový soubor námětů a vyučující je může upravit podle předpokladů a zájmu žáků. Rozpis učiva do ročníků je orientační a má charakter doporučení. 1. ročník Mechanika hmotného bodu a soustavy hmotných bodů Fyzikální veličiny a jejich měření. Těleso a hmotný bod. Poloha hmotného bodu, vztažná soustava, relativnost polohy vzhledem ke vztažné soustavě. Mechanický pohyb, relativnost pohybu vzhledem ke vztažné soustavě. Trajektorie a dráha hmotného bodu. Pohyby rovnoměrné a nerovnoměrné. Průměrná a okamžitá rychlost. Rovnoměrně zrychlený a rovnoměrně zpomalený přímočarý pohyb, zrychlení. Volný pád, zrychlení volného pádu, svislý, vodorovný a šikmý vrh. Rovnoměrný pohyb hmotného bodu po kružnici, jeho perioda a frekvence. Úhlová rychlost, vztah mezi okamžitou rychlostí a úhlovou rychlostí. Dostředivé zrychlení. Síla a její znázornění, příklady různých druhů sil. Tíhová síla, těžiště. Třecí síla, součinitel smykového tření. Síla pružiny, tuhost pružiny. Výslednice sil působících na hmotný bod. První Newtonův pohybový zákon, inerciální vztažná soustava. Druhý Newtonův pohybový zákon, setrvačná hmotnost. Dostředivá síla. Třetí Newtonův pohybový zákon. Hybnost hmotného bodu a soustavy hmotných bodů. Zákon zachování hybnosti. Neinerciální vztažná soustava, setrvačná síla. Isaac Newton. Mechanická práce a mechanická energie Mechanická práce stálé síly pro obecný směr síly a posunutí tělesa. Výkon. Kinetická energie hmotného bodu. Potenciální tíhová energie. Mechanická energie. Zákon zachování mechanické energie. Příkon, účinnost. Gravitační pole Gravitační síla, gravitační pole, gravitační pole homogenní a nehomogenní. Newtonův gravitační zákon. Gravitační zrychlení. Pohyb těles v radiálním gravitačním poli, Keplerovy zákony. Johannes Kepler. Tíhová síla, tíhové pole, tíhové zrychlení. Pohyb těles v homogenním tíhovém poli. Galileo Galilei. Mechanika tuhého tělesa Tuhé těleso, jeho posuvný a otáčivý pohyb kolem pevné osy. Moment síly, výslednice momentů sil, momentová věta. Skládání sil působících v různých bodech tuhého tělesa, dvojice sil. Těžiště tělesa, rozklad
20
síly na dvě složky. Mechanika kapalin a plynů Základní vlastnosti tekutin. Ideální kapalina. Tlak v kapalině způsobený vnější silou, Pascalův zákon. Hydrostatický tlak. Atmosférický tlak. Vztlaková síla, Archimedův zákon. Ustálené proudění ideální kapaliny, rovnice kontinuity. Obtékání těles skutečnou kapalinou, základy fyziky letu. Kmitání mechanického oscilátoru Kmitavý pohyb, jeho perioda a frekvence. Mechanický oscilátor, harmonický kmitavý pohyb. Kinematika harmonického kmitavého pohybu: okamžitá výchylka, amplituda výchylky, rychlost, zrychlení, úhlová frekvence a fáze. Časový diagram harmonického pohybu. Dynamika vlastního kmitání harmonického oscilátoru. Přeměny energie v mechanickém oscilátoru. Tlumené kmitání. Nucené kmitání mechanického oscilátoru, rezonance. Mechanické vlnění. Zvuk Mechanické vlnění v pružném prostředí. Postupné příčné a podélné mechanické vlnění, vlnová délka, frekvence, fázová rychlost. Interference vlnění. Odraz vlnění v řadě bodů. Stojaté vlnění. Vlnění v izotropním prostředí, Huygensův princip, vlnoplocha, paprsek. Odraz vlnění na rozhraní dvou prostředí. Zvuk jako mechanické vlnění, zdroje zvuku. Rychlost zvuku a její souvislost s prostředím, v němž se zvuk šíří. Frekvence (kmitočet) zvuku. Vznik zvuku v hudebních nástrojích. Dopplerův princip. Intenzita zvuku. Hlasitost zvuku. Pohlcování zvuku různými prostředími. Infrazvuk a ultrazvuk. Zvuk-významná složka životního prostředí. 2. ročník Elektrický náboj a elektrické pole Elektrický náboj a jeho vlastnosti. Coulombův zákon. Permitivita vakua, relativní permitivita. Elektrické pole, intenzita elektrického pole, elektrická siločára. Homogenní a nehomogenní elektrické pole. Práce sil elektrického pole. Elektrické napětí. Elektrický potenciál. Vodiče a izolanty v elektrickém poli, elektrostatická indukce. Kapacita vodiče, kondenzátor. Elektrický proud v látkách Podmínky vzniku elektrického proudu. Elektrický zdroj, elektromotorické napětí zdroje. Ohmův zákon pro část obvodu. Elektrický odpor vodiče. Rezistor a jeho voltampérová charakteristika. Odpor kovu jako funkce teploty, supravodivost. Spojování vodičů za sebou a vedle sebe, výsledný odpor vodičů spojených za sebou a vedle sebe. Ohmův zákon pro uzavřený obvod. Vnitřní odpor zdroje, svorkové napětí. Elektrická práce a elektrický výkon v obvodech stejnosměrného proudu. Elektrická energie. Pojem polovodiče, odpor polovodiče jako funkce teploty, termistor. Fotorezistor. Vlastní a příměsové polovodiče. Polovodiče typu P a typu N. PN přechod. Polovodičová dioda a její voltampérová charakteristika. Tranzistor (kvalitativně). Vedení elektrického proudu v kapalinách. Elektrolýza a její praktické využití. Vedení elektrického proudu v plynech. Samostatný a nesamostatný výboj. Výbojová trubice, katodové paprsky, elektronka, obrazovka. Ionty a elektrony, rentgenové záření. Magnetické pole Magnetické pole vodičů s proudem. Indukční čáry. Vzájemné silové působení mezi vodičem s proudem a magnetem. Magnetická indukce. Vzájemné silové působení mezi vodiči s proudem. Částice s nábojem v magnetickém poli. Látky v magnetickém poli. Magnetické materiály v technologické praxi. Magnetický indukční tok. Elektromagnetická indukce, indukované elektromotorické napětí. Faradayův zákon elektromagnetické indukce. Lenzův zákon. Vlastní indukce. Indukčnost. Střídavý proud Vznik střídavého napětí a proudu. Časový průběh harmonického střídavého proudu, frekvence. Obvody střídavého proudu s rezistorem, s kondenzátorem a s cívkou. Výkon střídavého proudu, efektivní hodnoty napětí a proudu.
21
Generátor střídavého napětí. Elektromotor. Asynchronní elektromotor. Transformátor. Elektrická rozvodná síť, přenosová soustava energetiky, elektrárna. Ochrana životního prostředí a bezpečnost práce s elektrickými zařízeními. Elektromagnetické kmitání a vlnění Oscilační obvod a jeho parametry. Vlastní kmitání elektromagnetického oscilátoru, Thompsonův vztah. Nucené elektromagnetické kmitání. Rezonance. Vznik elektromagnetického vlnění, elektromagnetická vlna, její elektrická a magnetická složka. Šíření elektromagnetického vlnění a jeho rychlost, vliv prostředí na rychlost elekromagnetického vlnění. Vysílač, přijímač. Elektromagnetický signál, přenosová soustava sdělovací techniky. Elektroakustické měniče, mikrofon, reproduktor. Modulace a demodulace elektromagnetického signálu, princip rozhlasového a televizního vysílání a příjmu. 3. ročník Vlnové vlastnosti světla Šíření světla v různých prostředích, optické prostředí. Rychost světla, jeho frekvence a vlnová délka. Světelný paprsek. Odraz a lom světla na rozhraní dvou různých prostředí, index lomu. Rozklad světla hranolem, optické spektrum, barva světla. Míchání barev, spektrální barvy a barvy těles. Interference, ohyb a polarizace světla. Optické jevy v atmosféře, rozptyl světla v atmosféře, duha. Zobrazování optickými soustavami Principy paprskové optiky. Optická soustava a optické zobrazení. Zobrazení rovinným a kulovým zrcadlem. Zobrazení tenkou čočkou. Zorný úhel. Lupa. Dalekohled. Mikroskop. Fotoaparát. Optické vlastnosti oční čočky, oční vady a jejich náprava. Subjektivní a objektivní zrakové vjemy, optické klamy. Elektromagnetické záření Přehled druhů elektromagnetického záření. Tepelné záření. Infračervené a ultrafialové záření. Rentgenové záření. Základní poznatky molekulové fyziky a termiky Základy kinetické teorie stavby látek a její experimentální potvrzení. Relativní atomová a molekulová hmotnost. Látkové množství, Avogadrova konstanta, molární hmotnost a objem. Modely struktur látek v různých skupenstvích. Termodyamická sosustava, stavové veličiny, rovnovážný stav a děj, izolovaná soustava. Termodynamická teplota. Vnitřní energie, práce a teplo Vnitřní energie tělesa a soustavy těles. Změna vnitřní energie při konání práce a tepelné výměně. Teplo. Tepelná a měrná tepelná kapacita. Kalorimetrická rovnice. První termodynamický zákon. Struktura a vlastnosti plynů, pevných látek a kapalin Ideální plyn. Stavová rovnice ideálního plynu. Děj izotermický, izobarický, izochorický a adiabatický. Plyn při nízkém a vysokém tlaku. Práce plynu. Kruhový děj a jeho účinnost. Druhý termodynamický zákon. Tepelné motory. Krystalické a amorfní látky. Krystalová mřížka. Deformace pevného tělesa. Hookův zákon. Mez pevnosti. Teplotní roztažnost pevných těles, součinitel teplotní délkové a objemové roztažnosti pevných látek. Povrchová vrstva kapaliny. Povrchová síla a povrchové napětí. Kapilarita. Teplotní objemová roztažnost kapalin. Anomálie vody. Změny skupenství látek Tání a tuhnutí, skupenské a měrné skupenské teplo tání a tuhnutí. Vypařování a var, skupenské a měrné skupenské teplo vypařování a kondenzace. Sytá a přehřátá pára. Sublimace a desublimace. Jaderná fyzika Metody detekce částic, urychlovače částic, jaderné záření. Stavba jádra atomu. Izotopy prvků, nuklidy. Hmotnostní úbytek a vazební energie jádra. Jaderné síly. Syntéza a štěpení jader. Termonukleární syntéza.
22
Řetězová reakce, jaderný reaktor, jaderná elektrárna. Přirozená radioaktivní přeměna prvků, umělá přeměna prvků, poločas rozpadu. Radionuklidy a jejich využití v praxi. Struktura subnukleárních částic. Bezpečnost při práci s jadernými zařízeními a ochrana životního prostředí. 4. ročník Základní poznatky kvantové fyziky Fotoelektrický jev. Foton, energie fotonu. Vlnové vlastnosti mikročástic a jejich experimentální ověření. Korpuskulární a vlnová povaha záření a částic. Fyzika elektronového obalu Elektronový obal, kvantování energie atomu. Čárové spektrum atomu vodíku. Emise a absorbce světla atomem, emisní a absorbční spektra. Stimulovaná emise záření, laser. Speciální teorie relativity Základní principy speciální teorie relativity. Relativnost současnosti, dilatace času a kontrakce délek. Relativistický vztah pro skládání rychlostí. Relativistická hmotnost. Vztah mezi energií a hmotností tělesa ve speciální teorii relativity. Astrofyzika Základní stavba vesmíru: hvězdy a jejich planety, galaxie a soustavy galaxií, kosmická fyzikální pole záření, další hmotné objekty. Zdroje energie ve hvězdách, vývoj hvězd. Černé díry, kvazary, neutronové hvězdy. Rozpínání a vývoj vesmíru. Lety umělých těles do vesmíru. Fyzika v širších souvislostech Vývoj fyzikálního obrazu světa. Fyzika a její vztah k ostatním přírodním vědám a k filosofii. Fyzika a rozvoj moderních technologií. Fyzika a ochrana životního prostředí. Laboratorní práce V 1. až 3. ročníku by měly být v rámci výuky provedeny v každém ročníku čtyři laboratorní práce. Témata laboratorních prací: 1. ročník 1. Určení hustoty kapaliny z naměřené hmotnosti a objemu a použitím Archimédova zákona. Porovnání obou metod. 2. Určení tíhového zrychlení. 3. Měření smykové třecí síly a valivého odporu. 4. Měření rychlosti zvuku otevřeným rezonátorem. 2. ročník 1. Měření odporu rezistoru různými metodami. 2. Určení voltampérové charakteristiky žárovky. 3. Určení voltampérové charakteristiky polovodičové diody. 4. Určení indukčnosti cívky pomocí střídavého proudu. 3. ročník 1. Měření ohniskové vzdálenosti čočky. 2. Měření indexu lomu. 3. Měření vlnové délky světla. 4. Určení měrného skupenského tepla tání ledu a varu vody.
23
CHEMIE 1. Charakteristika a cíle předmětu Vyučování chemie na waldorfském lyceu směřuje k pochopení základů chemie, které jsou součástí široce pojatého všeobecného vzdělání. Navazuje na poznání anorganických i organických látek, které žáci získali v předchozích třech letech základní školy a prohlubuje je v oblasti obecné, anorganické a organické chemie. Žáci získají také základní poznatky z biochemie, chemie makromolekulárních látek a seznámí se s metodami zkoumání chemických látek. Základním metodickým principem práce učitele je snaha o fenomenologický přístup v probírání učiva chemie a teprve postupné rozvíjení práce s modelovými představami. Důsledně rozlišuje skutečný chemický jev a abstraktní modelovou představu (model, teorie). Takovýmto způsobem je možné udržet maximální pozornost žáků a dosáhnout hlubšího porozumění a prožití obsahu vyučování. Tento postup rozvíjí samostatné logické usuzování žáků, snižuje čistě reproduktivní charakter učiva chemie a podporuje produktivní myšlenkovou práci s poznatky a modelovými představami. Chemické poznatky ve formě modelových představ potom nestojí na počátku vyučovacího procesu, ale měly by být jeho výsledkem. Východiskem jsou tedy ideálně vždy konkrétní fenomény a objevy, které teprve v průběhu vyučovacího procesu vyústí do modelových představ. Protože je tento postup v podstatě shodný s dějinným vývojem lidského poznání chemických látek a dějů, hraje při vyučování významnou roli i historický kontext chemie jako přírodní vědy. Žáci mají také hlouběji proniknout do přírodních organických procesů a více jim porozumět. To se týká i pochopení základních principů průmyslových výrob v nejrůznějších odvětvích. Žáci by měli: - poznat vlastnosti a účinky chemických látek; - chápat postavení a úlohu chemie v moderním světě a ve všech oblastech života; - porozumět chemickým souvislostem a důsledkům lidského konání; - poznat analytické metody a postupy a jejich uplatnění v pokusech; - pochopit a osvojit si základní pojmy a zákonitosti; - rozvíjet porozumění pro modelové představy; - proniknout do odborného chemického názvosloví; - poznat, jak vědomě a zodpovědně zacházet s látkami a procesy; - umět používat poznatků z ostatních předmětů jako biologie a fyziky; - umět používat a interpretovat hlavní metody a techniky poznávání chemických jevů; - dokázat orientovat se s porozuměním v odborném chemickém textu.
2. Rámcový rozpis učiva Rozpis učiva do ročníků je orientační a má charakter doporučení. 1. ročník a) Hlediska a hlavní motivy výuky Výuka chemie v prvním ročníku se snaží zachovat základní didaktický princip waldorfské pedagogiky v oblasti přírodovědy, kterým je postupný přechod od jevů a fenoménů k modelovým představám. Žáci by měli především dokázat rozlišovat jevovou skutečnost od práce s modelovými představami. Jsou potom schopni s nově uchopenými pojmy spolehlivěji a s větším porozuměním zacházet. Centrálním motivem je chemie solí, zásad a kyselin. Jde o oblast, v níž je možné výše uvedený postup od fenoménu k modelové představě nejlépe provést. Žáci vychází z pochopení podstaty polarity zásady a kyseliny spolu s jejím vyrovnáním při neutralizaci k odpovídajícím procesům v organismech a v životních pochodech. U důležitých prvků a sloučenin jsou vždy připojeny i způsoby jejich přípravy a průmyslové výroby. b) Obsahy výuky Základní chemické pojmy, veličiny a definice - prvek, směs, analýza a syntéza - chemická vazba, vaznost - chemická látka - hmotnost atomů a molekul - relativní atomová a molekulová hmotnost - látkové množství - oxidační číslo
24
- způsob zápisu chemických vzorců a sestavování rovnic reakcí - názvosloví anorganických sloučenin Voda a její význam - vodík a kyslík jako prvky tvořící vodu - chemické vlastnosti vodíku, kyslíku a jejich sloučenin - charakter vody a peroxidu vodíku - voda a roztoky - struktura vody a její vlastnosti - voda jako rozpouštědlo - ochrana vod - význam vody pro život a chemické výroby - hodnota pH, tvrdost vody a její snižování, prací prostředky, Vznik soli a její získávání - ložiska solí, význam solí pro chemický průmysl (průmyslová výroba, amalgamování) - spojení s fyzikou: elektrolýza Vytváření soli při neutralizaci - tradiční názvy solí a jejich ekvivalenty v chemickém názvosloví - názvosloví anorganických sloučenin na příkladech solí Krystalizace a rozpouštění - základy krystalografie - přehled krystalových soustav - Mohsova stupnice tvrdosti - snižování bodu mrazu (chladící technika) - zvyšování bodu varu (pokusy s různými solemi, posypová sůl). Difúze a osmóza - měření osmotického tlaku - biologický význam (plazmolýza). Chemická analýza solí - kyseliny - zásady - anhydridy - tepelný rozklad solí - vytěsňování kyselin a zásad z jejich solí - elektrolytické štěpení solí - hydrolýza solí - roztoky, složení roztoků - kyselé, zásadité a neutrální roztoky - protolytické reakce - disociace a iontové rovnice Kovové prvky jako součást solí - vlastnosti kovů v porovnání s nekovy - nejvýznamnější kovové prvky (Na, K, Ca, Fe, Cu, Ag, Au, Al, Sn, Pb) a jejich soli Výroba kyselin a zásad z kovových i nekovových prvků - velkovýrobní průmyslové metody a jejich historický význam - vývoj chemické techniky - důležité kyseliny a zásady - průběh výroby významných kyselin a zásad - indikátory Zásady a kyseliny v lidském organismu - kyselina chlorovodíková jako součást procesu trávení - kyselina močová Chemické reakce a rovnice jako jejich vyjádření - klasifikace chemických reakcí - průběh chemických reakcí - úvod do termochemie, kinetiky a chemických rovnováh - stechiometrická měření a výpočty z chemických rovnic
25
Základy průmyslových výrob - získávání surovin v historii a současnosti - příklady výroby důležitých plynů, anorganických kyselin a dalších důležitých chemických látek - principy elektrotermické výroby - výroba železa a slitin kovů v historii a současnosti - moderní výroba a využití hliníku Mezipředmětové vztahy - k zeměpisu: geologie a hospodářský zeměpis, zeměpis dopravy - k dějepisu: dějinný význam soli, solné stezky. 2. ročník a) Hlediska a hlavní motivy výuky Obsahem výuky druhého ročníku je opět obecná a anorganická chemie. Centrálním tématem je periodický zákon a periodická soustava prvků. Učitel seznámí žáky s chemickými prvky, jejich chemickými vlastnostmi a vlastnostmi jejich nejvýznamnějších sloučenin, významem v přírodě i v technice. Žáci dále rozvíjí své poznatky o chemických reakcích a jejich zápisu chemickými rovnicemi. Periodická soustava prvků není ve výuce teoretickým východiskem, nýbrž je souhrnně představena jako podstatný objev, kterému předcházela dlouhá zkušenost s praktickým poznáváním charakteru chemických prvků a jejich sloučenin. Učitel musí přiblížit periodickou soustavu prvků tak, aby se uplatnil její působivý celek a harmonické poměry. Takto uchopená periodická soustava prvků má pro další studium prvků a jejich vlastností důležitou motivační a stimulační úlohu. b) Obsahy výuky Základní zákony chemických vazeb - zákon zachování hmotnosti (Lavoisier) - zákon stálých poměrů slučovacích (Proust), zákon násobných poměrů slučovacích (Dalton) - zákonitosti při plynných reakcích - syntéza a analýza vody - zákon stálých poměrů objemových při slučování plynů; molární hmotnost, molární objem - Avogadrova konstanta. Periodická soustava prvků - historie objevu (Döbereiner, Meyer, Mendělejev) - zákonitosti: nejdůležitější hlavní a vedlejší skupiny, periody a vaznost, zásadotvorné a kyselinotvorné látky, amfoterní látky - způsoby znázornění periodické soustavy - základní seznámení s důležitými modelovými představami (elektronový obal, orbital, typy orbitalů, elektronegativita) - princip dělení prvků do skupin a period - výběr nejdůležitějších prvků s ohledem na jejich přirozený výskyt: síra, dusík, oxidy dusíku, amoniak, fosfor, kyslík (kyslík ve stavu zrodu, normální kyslík, ozón), vodík, uhlík a křemík (chemie křemíku, chemické a mineralogické výzkumné metody, význam v elektronice), lehké a těžké kovy se zvláštním zřetelem k alkalickým kovům (sodík a draslík), ke kovům alkalických zemin (hořčík a vápník), k hliníku, železu, mědi a stříbru (význam ve fotografii) - stechiometrické výpočty Základy chemické analýzy - metody analytické chemie - typy chemických reakcí používaných v analytické chemii - iontový zápis - chemické reakce a chemické výpočty Mezipředmětové vztahy - k fyzice: přirozená a umělá radioaktivita. - k biologii a výzkumu životního prostředí: fyzikální, popř. chemické jaderné technologie ve vztahu k biosféře. Důležité doplňky - dějiny pojmu prvek (filosofické vazby) - životopisná témata (biografie významných vědců a historie důležitých objevů).
26
3. ročník a) Hlediska a hlavní motivy výuky Náplní výuky třetího ročníku je organická chemie a biochemie. Učitel žákům přiblíží moderní organickou chemii ve vztahu k člověku, přírodě a životnímu prostředí. Na základě historického vývoje organické chemie může ozřejmit význam organických sloučenin pro dnešní techniku i běžné využití. V biochemii žáci sledují různé biochemické procesy a jejich propojení v organismu. Seznámí se také s principy názvosloví organických a biochemických sloučenin. b) Obsahy výuky Výchozí témata - vznik a působení látek vně a uvnitř živého organismu - fyziologický význam rostlinných a živočišných bílkovin - živý organismus jako celek Pojem organické chemie jako vědy o typických sloučeninách uhlíku - historie a význam organické chemie - zvláštní postavení uhlíku a jeho sloučenin - význam uhlíku jako strukturního prvku v živém světě - modifikace uhlíku (grafit, diamant) - vlastnosti atomu uhlíku - izomerie v chemii uhlíku - typy vazeb v organické chemii Vzorce a názvosloví organické chemie - typy vzorců - základní klasifikace organických sloučenin - názvosloví organických sloučenin Ropa a další surovinové zdroje organických sloučenin - výskyt, vznik a složení ropy - její význam jako suroviny a nositele energie - frakční destilace - petrochemie - výroba benzinu, jeho zušlechťování - proces krakování - oktanové číslo - ekologické důsledky - uhlí a zemní plyn jako zdroje organických sloučenin - průmyslové výrobní procesy zpracování uhlí a zemního plynu. Alkany a cykloalkany - pojem homologická řada - Kékulé a vývoj organických strukturních vzorců (sumární vzorec a strukturní vzorec) - pojem izomerie, prostorové modely - řetězení a cyklizace. Alkeny, alkadieny, alkiny - struktura - hospodářský význam. Aromatické uhlovodíky - chemie benzenu - další aromatické sloučeniny Deriváty uhlovodíků - halogenderiváty (význam pro životní prostředí, ničení ozónové vrstvy; vazby na zeměpis) - dusíkaté deriváty - alkoholy a fenoly - ethery - aldehydy, ketony - karboxylové kyseliny a jejich deriváty
27
- příprava a syntéza esterů - mýdlo (zmýdelňování), alkalická hydrolýza Deriváty kyseliny uhličité - historie: syntéza močoviny (F.Wöhler). Heterocyklické sloučeniny - příklady názvosloví heterocyklických sloučenin - heterocykly v přírodě a lidském organismu - význam heterocyklů pro život na Zemi Přírodní látky - alkaloidy - isoprenoidy - lipidy (nejvýznamnější příklady) a jejich funkce v organismech - sacharidy (dělení) a jejich význam pro organismy - bílkoviny, aminokyseliny (dělení a význam pro organismy) - nukleové kyseliny Biochemie - chemické procesy v organismech - metabolismus sacharidů, tuků a bílkovin - vzájemná propojenost a souvislosti metabolických procesů - enzymy, vitamíny, hormony a jejich význam pro životní procesy organismů - otázky rozvoje biotechnologií - fotosyntéza a její význam pro biosféru - moderní separační metody (chromatografie atd.) Praktická laboratorní cvičení Obsah laboratorních cvičení není v učební osnově specifikován. Konkrétní úkoly pro laboratorní práce si zvolí vyučující podle vybavení a podmínek konkrétní školy s ohledem na praktické dovednosti a znalostí žáků. Doporučený počet cvičení je cca 5 a mohou být provedena i formou týdenního blokového praktika.
28
BIOLOGIE 1. Charakteristika a cíle předmětu Základní požadavek jak metodického, tak didaktického přístupu je vést žáky k samostatnému a tvořivému myšlení při porozumění jednotlivým oblastem biologie. Při osvojování obsahu a rozsahu biologických jevů a základních biologických pojmů je v popředí zájmu rozvoj samostatného usuzování, které je základem vědecké práce. Žáci se ve výuce setkají s moderními poznatky o vnitřní struktuře organismů včetně člověka. Při studiu biologických systémů bude hrát klíčovou roli chápání vztahu organismu a jeho životního prostředí, přístup, který je povede k hledání samostatné odpovědi na otázku o postavení člověka v přírodě. K tomu musí získat nezbytné znalosti o zákonitostech, jimiž se řídí systémy živých organismů, počínaje nejjednoduššími životními formami, přes komplexnější organismy, populace organismů a konče celkem biosféry. Pro výuku má vymezení úkolů biologie jako vědy o živé přírodě velmi významné důsledky. Vzhledem k tomu, že mnohé otázky biologických jsou zároveň otázkami obecně lidskými, nejde jen o to, jak rozmístit rovnoměrně probíranou látku do časového období, jež máme k dispozici, ale jde i o to poznat, co je pro dospívajícího člověka z učiva biologie zvlášť důležité pro jeho orientaci ve světě. Z toho vyplývá i základní metodický postup, jímž je exemplární vyučování. Biologie se snaží, v souladu s cíli ostatních předmětů, přispět k sebepoznání mladého člověka a k probuzení pocitu zodpovědnosti k životnímu prostředí a světu jako celku. Pochopení širokých souvislostí a mnohostranných vztahů uvnitř této vědní disciplíny rozvíjí u žáků schopnost celostních myšlenkových přístupů. Vhled do kvalitativního bohatství přírody na rovině systému živého organismu i složitých populačních makrosystémů vychází vstříc latentním otázkám dospívajícího mladého člověka. Ve vyučování 1. ročníku je centrálním tématem biologie člověka. Počínaje 2. ročníkem, je od nejjednodušších forem organismů pojednáván celek systému živé přírody. Žáci by měli získat znalosti o systému a fungování živých organismů včetně evolučních souvislostí. Jedním z významných specifik výuky biologie na středoškolském stupni waldorfské školy je její zařazení do dějinného kontextu. Poznání rozdílného chápání živých organismů v jednotlivých historických epochách, pochopení historického rámce nejvýznamnějších biologických objevů a událostí, vývoje hlavních biologických směrů, oborů a metod vědecké práce pomáhá k pochopení širších souvislostí biologie jako vědního oboru i jejího významu pro život a další vývoj lidské kultury. Významnou roli zde v tomto ohledu hrají mezipředmětové vztahy s dějepisem a zeměpisem. Kapitoly z ekologie a integrovaná ekologická výchova jsou dnes velmi aktuální. Výchova k odpovědnému postoji vůči životnímu prostředí spočívá již v základním celostním přístupu ke studiu organismů. Ve výuce biologie je kladen velký důraz na důsledné neoddělování studia organismu a jeho prostředí. Žáci jsou vedeni k pochopení vztahu vzájemné podmíněnosti v interakci organismus-prostředí. V tomto ohledu se výuka biologie snaží o permanentní ekologickou výchovou.
2. Rámcový rozpis učiva Rozpis učiva do ročníků je orientační a má charakter doporučení. 1. ročník a) Hlediska a hlavní motivy výuky Východiskem biologie člověka je morfologie, na kterou stupňovitě navazuje fyziologické a psychosomatické pozorování orgánů. Jednotlivé orgány a orgánové soustavy je důležité probírat i v souvislosti s jejich onemocněními. Vyučování tak získává na praktičnosti a učivo má i nezanedbatelný výchovný efekt. Je vhodné je doplnit praktickým kurzem první pomoci. Specifickým přístupem waldorfské pedagogiky je její snaha, aby učivo vycházelo vstříc otázkám mladého člověka v jeho vývojové situaci. Žáci tohoto věku jsou již lépe schopni vědoměji pozorovat průběh svých vlastních psychických dějů a verbalizovat je. Mohou tedy mnohem lépe než tomu bylo dříve hledět na vztah psychických pochodů a jejich somatického základu, než v době vrcholné puberty. b) Obsahy výuky Smyslové orgány a psychosomatika vnímání - stavba a funkce smyslových orgánů, zvláště oka a ucha; odlišení orgánů a smyslové činnosti jako tělesných a psychických korelátů procesu vnímání - zrak: stavba a z ní vyvozené porozumění činnosti oka, vidění za světla a tmy, obrazné a barevné vidění, princip akomodace, Purkyňův fenomén barevného vidění, zákony čočky a typy brýlí, krátkozrakost a
29
dalekozrakost; věkem způsobené změny vidění, zrakový nerv a zrakové centrum v mozku, embryologie oka - sluch: stavba a princip funkce, statokinetický aparát, embryologie ucha; trojčlennost vnějšího, středního a vnitřního ucha v ontogenetickém a fylogenetickém pohledu - chemické smysly, hmatový, teplotní, vnímání bolesti Systém svalů a kostí - anatomie a fyziologie kosterní a svalové soustavy - kostra v jednotlivostech a celkovém pohledu, stavba obratlů, páteře, hrudníku, polarita kostry lebky a kostry končetin; pronace a supinace paže - proporční srovnávání lidské kostry s kostrami zvířat, například lebkami savců - stavba kostí - typy a mechanika kloubů, zákon páky: ukotvení svalů se zvýšením svalového účinku - lidský chrup - stavba a funkce svaloviny, typy svaloviny, svalovina ovládaná a neovládaná vůlí - ohybová a napínací svalovina, spastika, kinematický funkční skelet kooperujících svalových skupin (Benninghoffova anatomie) - hrtan člověka: anatomická stavba, souhra hlasových vazů; spojení principu strunného a dechového nástroje, srovnání se syrinx ptáků; hlasový rozsah a mutování; pneumatické lebeční dutiny a jejich význam jako rezonančního prostoru Stavba a psychosomatické souvislosti oběhového soustavy - embryogeneze oběhové soustavy, srdce, krev a její funkce, polarita tepen a žil ve funkci a stavbě, kapiláry, krevní tlak, onemocnění srdce a cév, imunita - velký a malý krevní oběh, řízení krevního oběhu, souvislost krevního oběhu s ostatními orgánovými soustavami (dýchání, přenos živin a hormonů) - stavba funkce srdce, principy hemodynamiky, transplantace srdce a srdeční psychosomatika Stavba a psychosomatické souvislosti dýchací soustavy - embryogeneze oběhové soustavy, rytmy tepu a dýchání, stupeň symetrie a psychosomatika dýchací soustavy - organismus a kyslík, plicní ventilace a její řízení, onemocnění dýchací soustavy, princip poškození plic v důsledku kouření Stavba a psychosomatické souvislosti trávicí soustavy - játra, žlučník, slinivka, slezina, psychosomatika orgánů horní části dutiny břišní - princip a průběh trávení, princip působení trávicích enzymů, souvislost trávení s ostatními orgánovými soustavami (krevní oběh, nervová soustava) Stavba a psychosomatické souvislosti urogenitální soustavy - princip funkce ledvin, funkce nadledvinek (hormony nadledvinek) - polarita orgánů rozmnožování, oplození, nitroděložní vývoj a ženský organismus v průběhu těhotenství, postnatální vývoj člověka, sexuální život, antikoncepce a problémy umělého přerušení těhotenství, pohlavně přenosné choroby (AIDS), klonování organismů a člověka (hraniční mravní otázky biologie) Stavba a psychosomatické souvislosti nervové soustavy - embryogeneze nervové soustavy, stavba a funkce neuronu, mozek, mícha a vegetativní nervstvo, autonomní inervace srdce - přední mozek: pole primární, sekundární a terciární kůry, aferentní a eferentní pole, morfologické a funkční pole, morfologické a funkční asymetrie - mezimozek, střední mozek a mozeček - mícha, reflexní oblouk (čéškový, pupilární a svalový reflex atd., jejich zapojení do integrativních funkcí kůry předního mozku, řetězení reflexů dýchání a srdeční činnosti - antagonismy sympatiku a parasympatiku Princip hormonální regulace - soustava endokrynních žláz a jejich vzájemné vztahy - hormony a jejich funkce v organismu 2. ročník a) Hlediska a hlavní motivy výuky S odezněním puberty a s přechodem k adolescenci dosáhnou mladí lidé uprostřed svého sedmnáctého roku
30
nové zralosti chápání. K emancipaci myšlení se také stále silněji připojuje sociální zrání. Mezilidské vztahy, vztah k rodičům, ke škole, stejně jako ke společenskému a přírodou daného okolí, se stávají samostatnějšími. Proto se pozornost žáků obrací od biologie člověka směrem k obecné biologii. Ve výuce jsou pojednávány vesměs základní biologické otázky. Každý mladistvý se v této době zabývá vnitřním rozhovorem při tvorbě prvního individuálního pohledu na svět. K této sebeorientaci se snaží svým obsahem přispět i výuka biologie. Nedílnou součástí vyučování je nyní skupinová práce s mikroskopickou technikou. Zapojení historie přírodovědeckých objevů spolu s biografiemi významných vědců umožňuje vnímat vývoj biologie a jejích metod v širším kulturním kontextu. b) Obsahy výuky Obecné charakteristiky organismů - buňka - tkáně - orgány - dědičnost, geny, genetická informace - látkové složení a základní charakteristiky metabolismu - struktura, syntéza a význam bílkovin, enzymy, syntéza nukleových kyselin - látkové složení a obecné charakteristiky metabolismu organismů (anabolismus, katabolismus a fotosyntéza v jejich vzájemných vztazích a souvislostech) - látkové složení a význam bílkovin, enzymů, nukleové kyseliny a bílkoviny (syntéza a vzájemné vztahy) - organismus a buňka - podrobná stavba buňky: základní části prokaryotní a eukaryotní buňky (stavba a funkce organel), mezibuněčná hmota, rozmnožování buněk, buněčná organizace, diferenciace buněk Životní formy a obecné otázky života organismů - historie a stavba mikroskopu - jednobuněčnost a mnohobuněčnost: nejdůležitější skupiny prvoků na dobře pozorovatelných zástupcích - rostlina a živočich, popřípadě jejich přechody např. u Euglena - producenti a destruenti v mikrosvětě, jejich ekologický rozměr až po geologickou tvorbu hornin - polarizace buněčných organel během budování zárodečných buněk; střídání haploidní a diploidní fáze, polyploidie a aneuploidie v přírodě - problém individuality v přírodě: dělitelnost a nedělitelnost, potenciální nesmrtelnost a biologicky determinovaná smrt, zárodečná dráha a soma; rakovinné buňky jako návrat do zárodečného stavu - infekce a tumory, buněčná a humorální patologie v minulém století a dnes - doklady o vzniku života, pravěké teorie stvoření a Aristoteles, ”Omne vivum ex vivo” (F.Redi), planetární teorie vzniku života (S.Arrhenius); priorita organického nebo neorganického první základy embryologie: regulační a mozaikový vývoj, epigeneze a preformace, časné morfogeneze u rostlin (Volvox - vychlípení), a živočichů (Gastrula - vchlípení), tvorba zárodečných obalů u člověka a vyšších obratlovců (Amniota); biogenetické pravidlo: ontogeneze a fylogeneze v jejich souvislosti, evoluční teorie vzniku života, současné představy o evoluci organismů a jejich reflexe v moderním biologickém bádání Dědičnost jako základní vlastnost organismu - způsoby rozmnožování organismů, princip pohlavního rozmnožování (meioza a oplození) - chromozomální konstanta, chromozomální teorie dědičnosti, geny, genotyp, fenotyp, princip křížení, kvantitativní a kvalitativní znaky, principy vlohových interakcí, genetické určení pohlaví, mitóza u rostlin a živočichů - molekulární základ genetiky: molekulární základ genů, druhy, příčiny a důsledky mutací (genové inženýrství, genová chirurgie, klonování), využití genetiky v medicíně a nejrůznějších technologiích (geneticky manipulované potraviny, rezistentní rostliny, produkce léčiv) - genetika člověka (geneticky podmíněné choroby), genetika populací Viry a virová onemocnění - struktura a životní cykly virů, viry rostlin, živočichů a člověka - viry jako původci chorob (HIV-AIDS), mechanismy genové manipulace za pomoci virů Prokaryotní organismy - biologie bakterií a sinic (základy metabolismu a způsob života, ekologické souvislosti působení prokaryot, bakterie jako původci nemocí, technologické využití v biotechnologiích)
31
Nižší rostliny a houby - řasy, houby: základní charakteristika obou skupin, způsob života a rozmnožování, hlavní skupiny a jejich evoluční souvislosti, původci chorob člověka a jiných organismů - symbióza u lišejníků - játrovky a mechy, kapraďorosty v morfologii a paleontologii (flora uhelných ložisek), první doklady střídání generací 3. ročník a) Hlediska a hlavní motivy výuky Nyní má učitel za úkol, i přes rozdílné nároky žáků, dále prohloubit obsahy a schopnosti, vybudované během předchozích let. Biologii jsou věnovány v tomto ročníku dvě epochy: Epocha botaniky vyšších rostlin a epocha zoologie celé živočišné říše s ohledem na člověka. Obě epochy jsou doplněny kapitolami z ekologie, které jsou po úvodním probrání základních pojmů dále v obou epochách probírány v souvislosti s probíranou látkou z botaniky a zoologie. Ekologie, která byla dosud integrována do probíraného učiva jako neustále přítomný kontext všech biologických systémů a jevů, vystupuje nyní více do popředí jako samostatná vědecká disciplína. Žák postupuje od nejjednodušších životních forem a získá tak přehled a vhled do vzestupného sledu oblastí přírody. Zvláštní roli hraje v tomto ohledu evoluce, jako základní motiv života organismů. U člověka je tento přírodní vývojový princip pozdvihnut na rovinu kulturní a individuální. b) Obsahy výuky I. botanika Obecné charakteristiky biologie rostlin - základní charakteristika rostlinného organismu, rostlinná buňka, pletiva a orgány - podstata rostlinného metabolismu - růst a vývoj rostlin (regulace) Nahosemenné rostliny - základní charakteristika stavby a rozmnožování nahosemenných rostlin na vybraných zástupcích (jehličnany, jinany) Krytosemenné rostliny - základní charakteristika stavby a rozmnožování dvouděložných rostlin - vybrané čeledi dvouděložných rostlin v důležitém spektru životních forem: pryskyřníkovité, růžovité (bylina, keř, strom u Rosaceae), miříkovité, hluchavkovité, hvězdnicovité atd. - Goethova metamorfóza na vybraných druzích, vegetativní metamorfóza u stromů (např. u topolů), generativní metamorfóza u jednoletých rostlin - základní charakteristika stavby a rozmnožování jednoděložných rostlin; vegetativní a květní polarita počínaje trávami, přes liliovité k orchidejím - místní vegetace v průběhu roku, srovnání s jinými zemskými zónami - základní zákonitosti rostlinné geografie a jejich ekologický význam - význam rostlin v přírodě, rostliny významné pro člověka - ochrana rostlin II. zoologie Úvod do hlavních živočišných skupin a kmenů - základní stavební charakteristika živočišného organismu - základní funkční charakteristiky živočišného organismu a jim odpovídající orgánové soustavy na modelových organismech - prvoci (Protozoa) - základní charakteristika, zástupci (exemplární přístup) a význam - mnohobuněční (Metazoa): houby, žahavci, ploštěnci, hlísti, kroužkovci, členovci, měkkýši - Deuterostomia jako polární organizace k Protostomia - ostnokožci, pláštěnci, obratlovci (biologicky výmluvné příklady) - řada obratlovců jako narůstající evoluční internalizace: ryby (CNS), obojživelníci (plicní dýchání), plazi (homeostáza tělních tekutin), ptáci (plicní dýchání), savci (vnitřní embryologie); pokračování tohoto motivu vede k člověku: člověk jako emancipovaný univerzální organismus končetin (horní končetiny jako pracovní, kulturní a sociální nástroj) biologická, kulturní a sociální rovina lidské existence - základní charakteristika etologie živočichů - významní živočich. pro člověka (domestikace, parazitismus, původci onemocnění, přenašeči chorob atd.) - otázky ochrany živočichů
32
Biologie člověka - názory na vznik a vývoj člověka v historickém přehledu - fosilní doklady lidského vývoje; dosažení lidské úrovně vzpřímením (Australopithecus afarensis), zručností ruky (první nástroje u Homo habilis a Homo erectus), organizace řeči (raný Homo sapiens) a následně teprve napřímení čela a formování předního mozku (pozdní Homo sapiens) - úvod do embryologie člověka, přirozený porod, péče o kojence a výchova malého dítěte - otázky hraničního jednání v biologii a medicíně (reprodukční medicína, genová chirurgie a psychomanipulace) - otázky postavení člověka ve světě Ekologie Učivu ekologie bude věnováno minimálně 30 vyučovacích hodin. V rámci posílení mezipředmětových vztahů je možné po dohodě probrat některá témata v rámci zeměpisu (biogeografie, člověk a biosféra, biotické, abiotické a antropogenní faktory atd.). - vznik ekologie jako samostatné vědní disciplíny (charakteristika vědního oboru - vývoj, dělení, vztahy, význam) - základní ekologické pojmy (naleziště, stanoviště, společenstva, biocenóza, ekosystém atd.) -planeta země (biosféra jako biologický systém a domov člověka, energetika biosféry, biochemické cykly základních prvků, možné rozšíření - teorie Gaia) - ekosystémy (charakteristika, funkční a stavební jednotka biosféry, příklady, struktura, tok látek a energií (producenti, konzumenti, destruenti), potravní vztahy a potravní řetězce, úrovně, potravní pyramidy, místo člověka v potravních vztazích, homeostáze ekosystému, vývoj ekosystému, sukcese, klimax) - společenstvo (charakteristika, fytocenózy, zoocenózy, prostorová struktura, ekologické faktory, biotické a abiotické faktory, mezní činitelé, třídění společenstev, ekologické dominanty, druhová rozmanitost, ekotony) - interakce jedince a prostředí (stanoviště, ekologická valence, ekologická nika, divergence, konvergence, přirozený a umělý výběr) - populace (charakteristika, příklady struktura populace, populační dynamika, vztahy mezi populacemi různých druhů (parazitismus, neutralismus, konkurence, predace, komensalismus, mutualismus - symbióza) - historie ovlivňování tvářnosti dnešní krajiny člověkem (původní a kulturní krajina) - ekologie stanovišť (sladké vody, moře, brakické vody, souš - biomy) - biosféra a člověk (životní prostředí člověka /přírodní, umělé, sociální/ člověk jako nejvýraznější činitel pro vývoj biosféry, antropogenní faktor /odpovědnost člověka za další vývoj/, globální ekologická krize, její příčiny a důsledky, skleníkový efekt, znečištění životního prostředí ) - ochrana a tvorba životního prostředí (situace u nás a ve světě, právní předpisy, kategorie chráněných území, ochrana genofondu, červené knihy, mezinárodní spolupráce) - principy zodpovědného chování vůči přírodě (základní předpoklady trvale udržitelného rozvoje lidské společnosti, sběr tříděného odpadu, otázky recyklace, ekologického zemědělství) - motivace a podpora aktivní účasti v ekologických projektech (”Zdravé město”, ”Zdravá škola”) Biologická cvičení a) Hlediska a hlavní motivy výuky Doplnění a prohloubení učiva biologie. Výběr témat záleží velmi na místních podmínkách dané školy a aktuálních potřebách vyplývajících z výuky. b) Možné obsahy výuky Praktická práce s mikroskopem: - průzkum vodních nádrží (centrální význam reducentů, jejich stavba a způsob života) - opatrování a pozorování akvárií pod aspektem ekologické rovnováhy, chování zvířat atd. - jednoduché rostlinné řezy, pozorování toku protoplazmy atd. - jednoduché preparáty k zoologii a biologii člověka (tkáňové preparáty, krvinkový preparát) Další možnosti: - pozorování klíčících rostoucích rostlin (listové řady a kořenové obrazy) - diskuse k aktuálním otázkám životního prostředí - praktická pomoc při ochraně přírody - k doplnění - návštěvy vědeckých laboratoří a dalších odborných pracovišť, terénní praktika
33
ESTETICKÁ VÝCHOVA Pojetí předmětu Estetická výchova tvoří důležitou součást obecné vzdělanosti a je podmínkou komplexního rozvoje osobnosti žáka. Kultivuje a harmonizuje jeho vnitřní svět, rozvíjí jeho smysly, schopnost vnímání životního prostředí i kulturních hodnot. Vytváří základy individuálních norem estetického vnímání a hodnocení uměleckých děl, vlastních hudebních a výtvarných projevů, přírodních krás a každodenní reality. Hlubší poznání konkrétních uměleckých děl a vlastní aktivní činnost rozvíjí i obraznost a tvořivé myšlení žáka. Na formování estetického cítění a vzdělávání žáků se podílí řada druhů umění. V učebním programu waldorfského lycea zaujímají stěžejní místo slovesné umění (literatura), hudební a výtvarné umění. Poznávání, prožívání a vlastní tvorba v rámci slovesného umění jsou realizovány v předmětu Český jazyk a literatura. V předmětu Estetická výchova se žáci věnují dalším dvěma oborům, tedy hudbě a výtvarnému umění. Výuka výtvarné výchovy se dále dělí na - vybrané kapitoly z dějin umění - praktické výtvarné činnosti Praktické výtvarné činnosti nejsou v této učební osnově specifikovány. Jsou realizovány formou uměleckých kurzů v rámci výběrových předmětů. Jejich výběr, rozsah a učební osnovy jsou plně v kompetenci školy. Příklady témat jsou: Malování, Modelování, Grafické techniky, Práce se dřevem, Práce s kovem, Sochařství apod. Hodinová dotace praktických výtvarných činností je zahrnuta do hodinové dotace výběrových předmětů.
HUDEBNÍ VÝCHOVA Hudební výchova v rámci předmětu Estetická výchova bude vyučována podle osnov Hudební výchovy pro Pedagogické lyceum (schváleno MŠMT pod č.j. 27374/99-23). Tyto osnovy škola upraví adekvátně hodinové dotaci v učebním plánu.
VÝTVARNÁ VÝCHOVA - VYBRANÉ KAPITOLY Z DĚJIN UMĚNÍ 1. Charakteristika a cíle předmětu Úkolem tohoto předmětu je vzbudit zájem a pochopení pro umění na základě vytvořených historických i současných uměleckých děl. Při tom jde především o to, aby se při zacházení s uměním vyvíjely a cvičily určité duševní schopnosti. Výuka směřuje k tomu, aby žák: • zjemnil smyslového vnímání, dosáhl intenzivnějšího, bdělejšího a vědomějšího vidění a slyšení. • vypěstoval si schopnosti estetického úsudku ve styku s prostorovým a časovým uměním, osvojil si diferencované vnímání kvality. • naučit se znát a chápat vývojové kroky umění a kulturních dějin a jejich vztah s vývojem vědomí lidstva. Zařazení uměleckého vyučování na začátku středoškolského stupně je odpovědí na tělesně - duševní proměny spojené s tímto uměním života a ve spojení s tím vystupující vnitřní otázky a potřeby mladých lidí. Nové důležitosti, kterou nyní dostávají přírodovědné obory, chce umělecké vyučování postavit protiváhu. Proti světu, v němž vládnou nezvratné přírodní zákony a nutnosti, má setkání se světem umění otevřít pohled do prostoru svobody lidské existence. Mladý člověk v patnáctém roce života začne také silněji pociťovat tíži své vlastní tělesnosti a zákony gravitace. V obrazném světě umění prožívá proti tomu svět lehkosti, „svět levitace“. Také jeho duševní život přijme v době puberty novou tvář. Stane se niternějším, osobnějším a uzavřenějším. Zaútočí na něj svět žádostí, přání a vášní. Tomuto zprvu chaoticky neuspořádanému a nezvládnutému světu přání má umění postavit svět řádu, zákonitostem podléhajících forem a harmonie. Mladého člověka neutlačuje jen tento nový svět žádostivosti. Vstupuje nyní do světa s vysokými ideály, vznešenými cíli a s nároky na sebe i na ostatní. Tomuto usilování o dokonalost mohou být umělecká díla první odpovědí: ona mohou hledání ideálního uspokojit přinejmenším v obrazech. Umělecké vyučování je orientováno především podle vnitřních požadavků a potřeb dospívajícího člověka, vymezená temata mají proto charakter doporučení.
34
2. Rámcový rozpis učiva 1. ročník a) Hlediska a hlavní motivy výuky Tématem je zobrazující umění - malířství a grafika. Prožití velkých mistrovských děl má v mladém člověku probudit radost a nadšení pro krásu a velikost umění. Při tom jde především o zjemnění vnímání, o citlivost a bdělost pozorovatele - o učení se vidět. O otázkách kompozice a formy se bude nejprve hovořit jen jednoduchým způsobem a budou jen naznačeny. Výchova estetického úsudku se má nejprve cvičit na pozorování a prožití velkých mistrovských děl. Přiměřeně touze mladého člověka po poznání se důraz přesouvá od seznámení k rozpoznání, od vidění (příp. slyšení) k porozumění. Černá a bílá, světlo a stín grafiky vyjdou vstříc tendenci žáků 1. ročníku ke zvnitřnění. b) Obsahy výuky Malířská a grafická epocha Hlavním motivem je pozorování a porovnávání rozdílů. Možným tématem je např. rozdíl mezi „severním“ a „jižním“ uměním. Severní umění 16. a 17. století reprezentují Dürer, Grünwald, Holbein, Rembrandt. V kontrastu k umění italskému, španělskému a francouzskému jež představují Tizian, Velazquez, Goya, Poussin. Z českého prostředí Hollar, Škréta. Důležitou kapitolu tvoří soudobé způsoby rozmnožování grafiky (dřevořez, mědirytina, lept), které mohou být v ideálním případě realizovány současně s praktickou výtvarnou činností v rámci výuky výběrových předmětů. 2. ročník a) Hlediska a hlavní motivy výuky Jako odpověď na rostoucí zniternění mladého člověka v tomto věku se probírá téma „hudba jako umění čisté niternosti“ (Hegel). Může být buď jako samostatná epocha, nebo společně s malířstvím. Přitom je kladen důraz na všeobecnější hlediska, souvislosti, příbuznost a polárnost různých druhů umění. Hlavním motivem se může stát i rozdíl mezi malířstvím a sochařstvím na jedné straně a hudbou a literaturou na straně druhé. b) Obsahy výuky Hudební epocha Jestliže se hudba objeví jako samostatná epocha, mohou být například pomocí analýzy stylů a hudebních forem v poslechu porovnány vybrané stupně hudebního vývoje. V popředí zájmu by měla být osobitost dobových forem hudby a jejich vývoj, hlavním motivem výkladu dějin hudby je polarita „apolónských“ a dionýsovských“ principů. Malířská epocha Vycházejíc z romantismu vede tato epocha k počátkům moderny. Jedno z jejich prvních těžišť tvoří impresionismus a expresionismus. Odtud vede cesta přes „velké objevitele nových cest“ - Cézanne, Gauguin, Munch, van Gogh, až k „Modrému rytíři“ ke klasikům moderny. Při tom má výklad neustále upozorňovat na přesahující společná hlediska a velké souvislosti. Jako polarita impresionismu a expresionismu navazuje na z hudby pocházející polaritu „Apolónského - Dionýského“, tak se může pohled zaměřit na všeobecné polarity estetiky: klasické - romantické, plastické - hudební, hudební - malířské, oko ucho, prostor - čas atd. Jestliže budou hudba a malířství vyloženy ve společné epoše, měl by být kladen důraz na souvislost hudby a malířství, jak ji objevili umělci 19. a 20. století (Gauguin, Debussy, Skrjabin, Klee, Kandinskij a další).
3. ročník a) Hlediska a hlavní motivy výuky Přiměřeně požadavku 3. ročníku probrat látku z univerzálních hledisek, má být přehled o všech druzích umění základním rámcem. Hlavním tématem je architektura. Teprve nyní pro ni může mladý člověk získat správné pochopení. Jeho tělesná stavba (přesněji statika jeho kostry) je tak dalece vyvinuta, že se může ze své vlastní tělesnosti vcítit do statických a konstrukčních zákonů architektury a vnitřně je „pochopit“. Architektura je vyložena jako univerzální umění, které přijímá do své oblasti ostatní druhy umění. To může vést k myšlence syntetického uměleckého díla. V této souvislosti bude samostatnou kapitolou filosofie umění (estetika).
35
b) Obsahy výuky Architektura Architektura by měla být vyložena v jejím zvláštním postavení mezi jednotlivými druhy umění. Je třeba prohovořit všechny tři její aspekty: hledisko uměleckého ztvárnění, technické konstrukce a sociální funkce. Velké vývojové kroky by měly být ukázány na významných stavbách. V rámci toho může výklad mít nejrůznější důrazy a motivy např.: vznik a vývoj vnitřních prostorů, prostor a stavební těleso, kvality prostoru (např. podélná a centrální stavba), charakter prostoru jako výraz náboženského postoje apod. Na vývoji architektury mají být ukázány stupně kulturního a dějinného vývoje vědomí lidstva. Na podkladu takových a podobných myšlenek má být výklad veden až do bezprostřední současnosti. Otázka smyslu a podstaty umění vyžaduje nyní řádné zpracování. Jako podklad a východisko mohou sloužit např. Schillerovy „Dopisy o estetické výchově člověka“. Odtud se mohou vytvořit blízké vztahy k myšlenkám o umění v našem století (např. ve statích P.Klee, W.Gropia, Le Corbusiera, B.Kubišty) a estetickým problémům moderního umění všeobecně. Umění 2. poloviny 20. století Geometrická abstrakce, op art, kinetické umění, radikální abstrakce, neokonstruktivismus, minimalismus, akční malba, informální malba, nová figurace, neodada, pop art, umění akce, tělové umění, zemní umění, konceptuální umění, umění instalace, počítačová grafika, video umění, postmoderna jako fenomén naší doby, internetové umění. Náhledem do dramaticky se měnícího umění dvacátého století se žákovi nastíní problematika současného umění a umělecké individuality. Na příkladech několika vynikajících uměleckých osobností 20. století – např. J.Miró, P.Piccasso, S.Dali, A.Warhol, J.Pollock, V.Vassarelli, F.Kupka, H.Moore, G.Segal, J.Beuys, Christo apod. (i zde méně ale důkladněji znamená více) jsou žákům přiblížena filozofická a estetická východiska uměleckých děl, jejich konkrétní zpracování. Mluvit by se mělo i o životních postojích a osudech těchto tvůrců. Podle možnosti lze uskutečnit setkání se současně žijícím výtvarným umělcem. Ve 3.ročníku může být obohacením velká kulturní třídní cesta. Abychom se vyhnuli prosté turistické konzumaci umění, je při tom důležitá vlastní činnost, např. kreslení architektury nebo ještě lépe praktická účast na menších (sociálních) stavebních projektech.
36
