Udržitelný rozvoj a kvalita života v ekonomických, ekologických a dalších souvislostech Eva HEŘMANOVÁ Abstrakt Příspěvek je věnován problematice udrţitelného rozvoje v kontextu moţného růstu ţivotní úrovně a kvality ţivota obyvatel. Vedle teoretického vymezení klíčových pojmů je stručně přiblíţena problematika tzv. ekonomie štěstí a problematika ekologické efektivity dosahování ekonomického blahobytu, které lze chápat jako obecnější limity hospodářských aktivit v psychologicko-hodnotové a environmentální rovině. Příspěvek také prezentuje vybrané kvantitativní ukazatele pouţitelné v dané oblasti zkoumání a jejich hodnoty pro území Slovenska, Česka, Polska, Ukrajiny a některých dalších evropských států. Klíčová slova udrţitelný rozvoj, kvalita ţivota, ţivotní úroveň, indikátory, komparace JEL Classification: R110, R100, I000, Q510 Úvod Pojem kvalita ţivota (dále QOL) je na tomto místě třeba vymezit vůči pojmům ţivotní úroveň, udrţitelný rozvoj, udrţitelný způsob ţivota, popř. lidský rozvoj, protoţe tyto pojmy jsou často vzájemně zaměňovány, a to i odbornou veřejností. Zkoumání kvality života (tj. objektivních ţivotních podmínek, individuálního i skupinového vnímání těchto podmínek nebo i subjektivně proţívané kvality vlastního ţivota) se vţdy dotýká současnosti nebo minulosti, je zasazeno do místních a sociokulturních kontextů a týká se konkrétních jedinců či sociálních skupin. V rámci tohoto textu budeme QOL chápat v zúţeném významu, tj. jen jako environmental quality, tj. jako kvalitu ekonomických, ekologických, sociálních a kulturních podmínek ţivotního prostředí v dané společnosti a v daném regionu, tj. jako větší či menší vhodnost prostředí pro ţivot. V případě pojmu životní úroveň jde o další výrazné významové zúţení QOL, a to pouze na oblast materiálních ţivotních podmínek a materiálního zabezpečení. Práce zabývající se konceptem udržitelného rozvoje společnosti, resp. konceptem udržitelného způsobu života na Zemi jsou oproti výše uvedeným pojmům výrazně teoretičtějšího a strategického charakteru, neboť se váţí na budoucnost, tj. představují vize, varianty či trajektorie moţného vývoje z pohledu probíhajících společenských a přírodních procesů i z pohledu jejich moţné regulace. Udrţitelný rozvoj definuje např. Světová komise pro ţivotní
prostředí a rozvoj (The World Commission on Environment and Development, 1987) jako “takový rozvoj, který uspokojuje potřeby současnosti, aniž by byly ohroženy potřeby budoucích generací.” Stanovení optimální míry uspokojování potřeb v současnosti ţijících generací je však diskutabilní, a to jak z hlediska objektivity poznání výše zmíněných společenských a přírodních procesů, tak i z hlediska individuálních představ a potřeb dnes ţijících jednotlivců či společenství, jeţ jsou navíc zasazeny do různých ekonomických a kulturních kontextů. Koncept lidského rozvoje je z hlediska času a konkrétnosti jakýmsi mezistupněm mezi oběma výše uvedenými pojmy. Vztahuje se sice k budoucnosti, ale zpravidla jen k moţnostem dalšího rozvoje lidského kapitálu právě ţijících jednotlivců, právě existujících sociálních skupin či společenství a k moţnostem zlepšování jejich ţivotních podmínek, přičemţ se obvykle dotýká horizontu ţivotního času jedné generace (cca 20 let), popř. vybraných ţivotních cyklů konkrétních jednotlivců. Subjektivní kvalita života, životní úroveň a ekonomie Do oblasti ekonomických věd a zejména do makroekonomie vstoupil koncept kvality ţivota (v podobě celkové ţivotní spokojenosti, resp. subjektivního pocitu štěstí) zhruba v sedmdesátých letech minulého století, kdy poprvé byla nastíněna otázka vztahu mezi objektivním ekonomickým blahobytem (měřeným HDP na hlavu, příjmem či materiálním zabezpečením) a subjektivně vnímaným štěstím, a to jak na úrovni jednotlivých zemí, tak i na úrovni jednotlivců. Zároveň byla nastolena i otázka, zda více je vždy lépe, otázka platnosti motivací racionálního spotřebitele typu homo oeconomicus snaţícího se vţdy o dosaţení maximálního uţitku, resp. otázka, zda skutečné motivace ekonomického chování lidí nejsou dnes utvářeny primárně spíše mezerou (tj. silně pociťovaným rozdílem) mezi jejich aspiracemi a skutečnou mírou naplnění těchto aspirací a sekundárně i zvaţováním pracnosti, resp. náročnosti jejich dosaţení (Mlčoch, 2007:148). Prvotní představy o spojitosti ekonomických charakteristik a subjektivní kvality ţivota vycházející z neoklasického paradigmatu ekonomie byly v devadesátých letech nahrazeny představami Etzioniho (Etzioni, 1995) a dalších v rámci behaviorální ekonomie. Neoklasické paradigma ekonomie bylo také popřeno řadou empirických výzkumů, z nichţ vyplynulo, ţe obyvatelé chudých či chudších zemí nejsou vţdy méně šťastní neţ obyvatelé zemí bohatých nebo to, ţe subjektivní kvalita života, resp. respondenty deklarovaný pocit štěstí, se významně liší z hlediska současného nárůstu HDP, a to pokud jde o země rozvojové a o země vyspělé. “Pro chudé země je vzestup HDP, a tím spíše HDP per capita pozitivně korelován s růstem subjektivně pociťovaného štěstí; některé studie pak přímo kvantifikují i “bod zlomu” Ať už je tímto bodem zlomu přesně roční příjem 8000 USD na hlavu a rok či nikoli, pro skupinu bohatých zemí sdružených v OECD platí, že růst HDP již není spojen s růstem subjektivně pociťovaného štěstí. Přestože v některých zemích se po 2. světové válce úroveň důchodů a životní
standard zvýšily o desítky procent, na škále subjektivně hodnoceného štěstí se nic nezměnilo, ba existují země a časové úseky, kdy vývoj na ose “štěstí-bohatství” jde úplně protikladným směrem” (Mlčoch 2007:149). Empirie tak dokládá paradox, ţe v mnoha vyspělých zemích mohou být dnes jejich obyvatelé stejně (nebo dokonce i méně) spokojeni jako před padesáti či více lety. Pacione (2003:19), Mühlfeit (2007) a další hovoří v této souvislosti o tzv. paradoxu blahobytu, kdy s rostoucím materiálním bohatstvím ve vyspělých společnostech neroste ani subjektivně proţívaná ţivotní spokojenost, ani pocit štěstí. Navíc ani kontinuální ekonomický růst automaticky vţdy nevede ke zvýšené kvalitě ţivota ve smyslu takovéhoto jejího subjektivního proţívání. Ekonomická teorie hovoří o tomtéţ jevu jako o Easterlinově paradoxu štěstí, a to podle práce amerického ekonoma Easterlina (Easterlin, 1974), jenţ tvrdí, ţe jakmile jsou jednou uspokojeny základní materiální potřeby obyvatel, štěstí a spokojenost se pak na národní úrovni v čase nezvyšují jen v závislosti na rostoucím národním důchodu, ale v závislosti na dalších faktorech v pomyslné posloupnosti “existing” – “having” – “loving” – “being” kopírující hlavní myšlenky a logiku všeobecné známé Maslowovy pyramidy lidských potřeb. Obdobnou myšlenku lze najít i v pracích zabývajících se existencí tzv. mezní hodnoty peněz, mezního užitku bohatství či mezního užitku (z) příjmu (Hasal, 2009:34; Dunn, Laham, 2006). V těchto pracích bylo diskutováno a prokázáno jednak to, ţe bohatí a velmi bohatí lidé jsou sice spokojenější neţ lidé chudí či velmi chudí, jednak ale i to, ţe závislost mezi majetkem, penězi a štěstím není ani nijak zvlášť silná, ani přímo úměrná, tj. ţe peníze samy o sobě nemohou zajistit pocit ţivotní spokojenosti. Výsledkem byla konstrukce teoretické představy mezního uţitku bohatství či příjmu v podobě tzv. vanity point. Po dosaţení tohoto, pro kaţdou sociální vrstvu, sociální skupinu i jedince odlišného bodu bohatství, resp. míry spotřeby, kterou si chtějí a zároveň mohou dovolit, klesá pro ně následně význam a hodnota peněz. Subjekty, které jiţ překonaly svůj vanity point a de facto uspokojily všechny své potřeby odpovídající jejich sociálnímu postavení, se začínají realizovat v takových oblastech jako sponzorství, charita, mecenášství aj. V daných souvislostech pak nelze nezmínit koncept tzv. hrubého národního štěstí (Gross National Happiness, dále GNH), jeţ je - v psychologicko-filosofickoekonomické rovině - návrhem na budoucí směřování lidské společnosti. Pojem vytvořil v roce 1972 bhútánský král Dţigme Singye Wangchuck s tím, ţe jeho země by se měla rozvíjet nejen ekonomicky, ale především i v oblasti kultury, tj. duchovně, a logicky ve spojitosti se zde tradičním buddhismem. Prioritou neměla být maximalizace hmotného blahobytu, ale takový ekonomický rozvoj, jeţ by vedl ke štěstí obyvatel této země. Hlavními charakteristikami či pilíři takovéhoto rozvoje měly být spravedlivý a udrţitelný socioekonomický rozvoj, podpora a kultivace kulturních hodnot, ochrana ţivotního prostředí a zabezpečení dobré a spravedlivé vlády. Blíţe viz i práce Davaadorj (2009) nebo Priesner (1999). Koncept GNH je v Bhútánu prosazován jiţ čtvrtou dekádu a lze jej charakterizovat jakoţto koncept ekonomicky rozumně umírněný. Z hlediska priorit jej lze označit i jako zelený (ochrana ţivotního prostředí, přírodních zdrojů a
krajiny), levicový (sociální spravedlnost, solidarita, rovnoprávnost a rovnost šancí, důraz na rodinu), ale i jako pravicový (odpovědnost za sebe i vlastní zemi, za vlastní seberealizaci a budoucnost). Lze tvrdit, ţe tento koncept (i díky specifickým podmínkám v dané zemi) svým způsobem předběhl dobu, neboť ve vyspělých zemích se problematika vztahu ekonomie a štěstí, resp. ekonomie a subjektivně proţívané kvality ţivota začíná řešit aţ výrazně později. Subjektivně proţívaná kvalita ţivota, resp. spokojenost se ţivotem ve vztahu (nejen) k materiálnímu bohatství, je podle řady autorů (např. Boyce, Brown, Moore, 2010) modifikována velmi významným psychologickým principem, tj. principem porovnávání se s druhými lidmi. Podle výše uvedeného autora platí totiţ nejen to, ţe ţivotní spokojenost a štěstí nesouvisí přímo úměrně s absolutní výší příjmu (a tedy ani neustálý růst ekonomiky a ekonomického blahobytu nezvyšuje průměrnou hladinu štěstí v populaci), ale i to, ţe toto hodnocení se točí kolem myšlenky mít se lépe a mít více než ti druzí. Platí ale také to, ţe lidé se obvykle asi 1,75krát častěji porovnávají s lidmi lépe postavenými, neţ s lidmi, kteří jsou na společenském ţebříčku níţe. Rostoucí bohatství národa tak nutně neznamená, ţe jednotlivec bude automaticky šťastnější, a to v důcsledku obvykle rostoucích sociálních rozdílů a rostoucí sociální stratifikace společnosti. Tento psychologický princip pak do určité míry zpochybňuje účelnost a smysluplnost ekonomického růstu, resp. jeho vyhlašování klíčovým politickým cílem rozvoje společnosti. Subjektivně proţívaná QOL bude totiţ vţdy závislá na výše naznačeném porovnávání lidí mezi sebou. Ekologická efektivita ekonomického blahobytu a jeho environmentální limity Dnes je jiţ zřejmé, ţe ekonomický růst měřený ukazatelem HDP na hlavu nemusí a zpravidla ani nevypovídá o změnách v objektivní či subjektivní kvalitě ţivota či v ţivotní úrovni obyvatel. Ukazatel HDP nezobrazuje ani hmotný blahobyt dané společnosti, neboť je primárně indikátorem výkonu ekonomiky (nástrojem pro měření celkové peněţní hodnoty toků a zboţí v dané ekonomice), který zároveň neumí podchytit materiální bohatství vytvoření či nahromaděné ve společnosti v minulosti. Navíc jsou do tohoto ukazatele zahrnovány i finanční toky, které lze chápat minimálně jako sociálně problematické (platby za nákup zbraní, za výstavbu věznic, za likvidaci havárií apod.). K environmentálním kontextům existence společnosti v prostoru je ukazatel HDP naprosto imunní, neboť nijak nezohledňuje dopady (negativní externality) lidských aktivit na přírodní a ţivotní prostředí. Přitom ale nepříznivé dopady ekonomických činností jsou i v celosvětovém měřítku stále zřejmější, ať jiţ jde o primární znečištění vod a ovzduší, kontaminaci půdy, sniţující se biologickou diverzitu, rostoucí produkci odpadů, růst spotřeby surovinových a energetických zdrojů, exploataci neobnovitelných přírodních zdrojů obecně či o sekundární dopady projevující se v delším časovém horizontu jako zhoršování zdravotního stavu populace, zhoršování kvality potravního řetězce, pokles ekologické stability krajiny apod.
Významnou roli, stejně jako v předchozím případě „ekonomie štěstí“, pak v ekologickém chování subjektů (ať jiţ jsou jimi jedinci či firmy) hrají - vedle právního prostředí - i hodnotové orientace. Převaţující styl smýšlení (přehnaná soutěţivost, preference krátkodobých zájmů a cílů, posedlost kvantitativním růstem, exploatace přírody, prostoru a krajiny vedoucí potenciálně aţ k sebezničení společnosti) není slučitelný s výše uvedeným konceptem udrţitelného způsobu ţivota. Koncept environmentálních limitů rozvoje lidské společnosti, resp. environmentální udrţitelnost rozvoje chápe kvalitní ţivotní prostředí jako jeden z pilířů udrţitelného rozvoje, kdy cílem není zcela utlumit čerpání přírodních zdrojů či zcela eliminovat produkci odpadů, ale spíše zajistit efektivnost vyuţívání těchto zdrojů a jejich obnovu. Ekologickou efektivitou ekonomického blahobytu pak rozumíme takovou situaci, kdy nutné či legislativou dané náklady na ochranu ţivotního prostředí navýšené o finančně vyjádřené škody na ţivotním prostředí nepřevýší přínosy vytvořené hospodářské produkce. Je samozřejmě otázkou, jak vůbec vyčíslit škody v některých těţko postiţitelných oblastech jako je např. výše zmíněná biologická rozmanitost či vyčerpání neobnovitelných přírodních zdrojů, surovin, vody, půdy apod. Je také otázkou, do jaké míry je dnes ekonomická prosperita té které země závislá na přírodních zdrojích a do jaké míry je vykoupená jejich drancováním. Alespoň základní srovnání zemí na různém stupni ekonomické vyspělosti v tomto ohledu umoţňují některé nově navrhované indikátory (substituující, resp. doplňující jiţ zmíněný ukazatel HDP), o nichţ bude řeč dále. Nemá-li se dále celosvětově zvyšovat zatíţení ţivotního prostředí, je potřeba ekologickou náročnost produkce vyváţit vyšší efektivitou vyuţívání přírodních zdrojů. Limity ekonomického růstu a mimoekonomické dimenze kvality života V jakých oblastech lze tedy spatřovat limity dalšího ekonomického růstu, resp. ekonomického a společenského rozvoje? Kromě klasických bariér ekonomické prosperity, jimiţ jsou např. nedostatečné surovinové zdroje, problematická struktura a kvalifikační úroveň pracovních sil, nevyhovující infrastruktura, technická a technologická zaostalost, nevýhodná relativní geografická poloha aj., lze v současné době za další takovéto bariéry povaţovat jednak otázku sociální změny projevující se v kontroverzní změně lidských hodnotových orientací (tj. v postupném příklonu k postmaterislistickým hodnotám projevujícím se ve vypjatém individualismu, ale i ve vnímání kvalitního ţivotního prostředí jako důleţitého a stále důleţitějšího aspektu kvality ţivota, v převaze nemateriálních potřeb nad potřebami materiálními, zpravidla jiţ saturovanými). Takováto sociální změna ale z hlediska času probíhá velmi pomalu a zatím pouze v ekonomicky nejvyspělejších zemích. Limitujícím faktorem můţe být také otázka kontroly a nutné regulace ekologických důsledků antropogenních činností (tj. způsobů a finanční náročnosti regulace a ochrany prokazatelně se zhoršujícího stavu řady ekosystémů).
Obecněji řečeno, v rámci udrţitelného rozvoje musí být zachována určitá rovnováha mezi vývojem v ekonomické, ekologické, ale i v sociální (a psychosociální) oblasti, tak, jak je to symbolicky naznačeno v obr. č. 1. Neměli bychom tedy jiţ nadále uvaţovat pouze v intencích ekonomického blahobytu, ale spíše v širším rámci blahobytu společenského. Obrázek č. 1 Schema udržitelného rozvoje a jeho základních dimenzí
Zdroj: Upraveno dle http://en.wikipedia.org/wiki/Sustainable_development
Indikátory kvality života V současné době existuje celá řada indikátorů pouţívaných pro měření QOL, ţivotní úrovně či dosaţeného stupně rozvoje společnosti. Tyto indikátory popisují zejména předpokládané zdroje kvality ţivota, tj. dobrý zdravotní stav, dosaţené vzdělání a moţnost přístupu k němu, dostupnost materiálních statků, které jedinci umoţňují určitou ţivotní úroveň, dále kvalitu sociálních vztahů, moţnosti aktivní účasti ve veřejném ţivotě apod. Zpravidla však tyto ukazatele nezahrnují ţádné ekologické kontexty.
Index lidského rozvoje (Human Development Index, HDI). Index představuje jeden z nejstarších a patrně nejznámějších pokusů o vyjádření kvality lidského ţivota. Byl původně vypočítáván ze tří dílčích ukazatelů týkajících se zdraví, úrovně vzdělanosti a výkonu ekonomiky (měřené HDP na hlavu). Index byl poprvé zveřejněn roku 1975, od roku 1990 je kaţdoročně uveřejňován v publikaci Zpráva o lidském rozvoji (Human Development Report), a to v rámci Programu rozvoje OSN (United Nations Development Programme). Kromě celkového indexu lze v této zprávě nalézt i dílčí subindexy, týkající se tří výše uvedených oblastí. Od roku 1993 je do hodnocení pomocí HDI zahrnována také Česká republika a počet hodnocených zemí se dále rozrůstá; za rok 2007 bylo pomocí tohoto indexu vyhodnoceno celkem jiţ 182 zemí a teritorií; přelomovým rokem se stal rok 2010, kdy se metodika výpočtu HDI změnila. Z hlediska interpretace nevyjadřuje ani QOL, ani ţivotní spokojenost či štěstí, ale spíše stupeň rozvinutosti dané země z hlediska podmínek pro ţivot a lidský rozvoj. Index kvality životních podmínek (International Living´s Quality of Life Index). Sestavovatelem tohoto indexu je organizace International Living. Index kvality ţivotních podmínek (pro rok 2011) vyhodnocuje situaci ve 192 zemích světa a pracuje se širokou škálou dat a indikátorů z oficiálních vládních či statistických zdrojů jednotlivých států, z údajů World Health Organization, Ročenky OSN, UNESCO Statistical Yearbook, The World Bank Atlasu a z mnoha dalších zdrojů, jeţ shrnuje do devíti podoblastí (Kolektiv CES VŠEM, NOZV NVP 2010:107-108) majících různou váhu v celkovém agregovaném ukazateli. Např. pro rok 2011 těmito různě váţenými podoblastmi byly: ţivotní náklady (20 % z celku), kultura a volný čas (10 %), ekonomika (15 %), ţivotní prostředí (5 %), svoboda (10 %), zdravotnictví (10 %), infrastruktura (10 %), bezpečnost a rizika (10 %), klima (10 %). Index není z hlediska své konstrukce zcela ustálen; oproti roku 2008 např. došlo ke zvýraznění podílu ţivotních nákladů (z 15 % na 20 %) a omezení váhy ukazatelů kvality ţivotního prostředí (z 10 % na pouhých 5 %). Z hlediska interpretace jej lze povaţovat za nástroj široce hodnotící objektivní podmínky pro ţivot (tj. pozitiva a negativa ţivobytí) v daném území. Index kvality života EIU (Economist Intelligence Unit´s Quality-of-Life-Index, EIU QOL). Jde o podobný index hodnotící taktéţ devět oblastí determinujících a popisujících objektivní podmínky ţivota. Jedná se o: zdravotní stav, rodinný ţivot, sociální ţivot, materiální blahobyt, politickou stabilitu a bezpečnost, klimatické a geografické podmínky, pracovní trh, politické svobody a genderovou rovnost. Index byl jednorázově sestaven britským týdeníkem The Economist, a to pouze pro rok 2005, přičemţ zahrnoval 111 světových zemí a teritorií. Hodnoty indexu se mohou pohybovat od 0 do 10 a vznikly jako neváţený aritmetický průměr dílčích hodnot devíti subindexů. Legatum index prosperity (Legatum Prosperity Index, LPI). Index je od roku 2008 kaţdoročně sestavován Legatum Institutem jako dvojdimenzionální klasifikace 110 zemí světa. V ní je zohledněna jednak ekonomická
konkurenceschopnost (velikost investovaného kapitálu, úroveň vzdělání, otevřenost ekonomiky, konkurenceschopnost trhu, komercionalizace inovací, úroveň podnikání, export komodit, zahraniční pomoc), jednak i tzv. schopnost přežití daných zemí (kvalita a stabilita vlády, náboţenská svoboda, religiozita, rovnost příleţitostí, svoboda projevu, kvalita ţivotního prostředí, klimatické poměry, výše příjmů, zdravotní stav, nezaměstnanost, rodinný ţivot, otázka volného času aj.), a to na základě 79 dílčích proměnných vstupujících do tohoto indexu. Tyto proměnné jsou v současné době seskupeny do osmi subindexů, které mají v celkovém ukazateli stejnou váhu. Údaje jsou čerpány ze statistik OECD, World Value Survey, World Bank, Zprávy o lidském rozvoji OSN apod. Celkový index vyjadřuje nejen míru ekonomické prosperity, ale i jakousi celkovou perspektivnost a neproblematičnost vývoje v jednotlivých zemích. Je příznačné, ţe závěrečná zpráva Legatum prosperity index z roku 2008 konstatuje nejen výrazný nárůst zájmu odborníků o měkká data související s hodnocením ţivotní spokojenosti, vlastního zdraví, rodinného ţivota či ţivotního prostředí, ale i rostoucí zájem o ještě měkčí data vztahující se k otázce štěstí, ať uţ jím rozumíme cokoliv. Index životní spokojenosti (Satisfaction with Life Index). Index, který vytvořil sociální psycholog Adrian G. White, zachycuje subjektivně deklarovaný pocit ţivotní spokojenosti, který obvykle ve výzkumech pozitivně koreluje zejména se zdravím, bohatstvím, ale i s přístupem k základnímu vzdělání. Míra ţivotní spokojenosti je zjišťována dotazníkovými šetřeními, zpravidla otázkou na celkovou spokojenost s vlastním ţivotem, kterou respondentí ohodnocují bodovou škálou 0 aţ 10. Rozpracováním tohoto pojetí dané tématiky se v poslední době zabývala i organizace OECD, která v rámci iniciativy Better Life zkoumala jak celkovou ţivotní spokojenost, tak spokojenost s jednotlivými dílčími oblastmi ţivotních podmínek, tak i přítomnost nebo absenci pozitivních či negativních zkušeností a pocitů, a to u obyvatel členských zemí OECD. Indikátory ekologicky udržitelného ekonomického rozvoje Index šťastné planety (Happy Planet Index, HPI). Autorem tohoto agregovaného indexu je britská charitativní organizace NEF (The New Economics Foundantion), která se snaţí o podporu růstu reálného, nejen ekonomického blahobytu. Jejím hlavním cílem je zlepšení kvality ţivota zejména v sociální a environmentální oblasti. Index šťasné planety byl poprvé sestaven v roce 2006 a následně pak v roce 2009. Jako jeden z prvních zahrnuje i hledisko globální udrţitelnosti ţivota na Zemi. Měří jednak blahobyt ve smyslu dlouhého, šťastného a smysluplného ţivota lidí (vyuţívá konkrétně subjektivní úroveň spokojenosti se ţivotem, subjektivní pocity štěstí uváděné v průzkumech, ukazatel naděje na doţití při narození), jednak i ekologickou efektivitu aktivit jednotlivých populací či ekonomik (pomocí ukazatele tzv. ekologické stopy na obyvatele vyjádřené v tzv. globálních hektarech). Index je konstruován jako kombinace prvních dvou ukazatelů (tj. spokojenosti se ţivotem a jeho průměrné délky), které jsou pak
děleny hodnotou jiţ zmíněného ekologického zatíţení. Index nabývá tím vyšších hodnot, čím ekologičtější jsou aktivity společnosti a čím vyšší je spokojenost se ţivotem, resp. i jeho délka. Index šťastné planety tak de facto měří „ekologickou výkonnost“ jednotlivých zemí ve vztahu k blahobytu (wellbeing) a k jejich celkové prosperitě neţ samotnou míru štěstí obyvatel, jak by napovídal název indexu. Tzv. ekologická stopa na obyvatele, resp. výše zmíněný globální hektar (gha), je uměle vytvořená jednotka, vyjadřující kolik hektarů „spotřebuje“ člověk v dané zemi pro svůj ţivot za jeden rok. Při jejím výpočtu je zohledněno získávání potravin, energie a materiálů, likvidace vyprodukovaných odpadů i spotřeba dalších přírodních zdrojů. Výstiţné přirovnání uvádí Hasal (2009:48), kdyţ reprodukuje slova jednoho z autorů pojmu ekologická stopa, Williama Reedse: „Představte si ekonomiku jako velké zvíře. Otázka, kterou si musíme položit, zní, jak velkou pastvinu potřebujeme, abychom toto zvíře uživili?“ Údaje pro výpočet tohoto indexu jsou získávány převáţně z výzkumů americké vládní organizace World Values Survey a ze Světové databáze štěstí (World Database od Happiness). Z dosavadních souhrnných hodnocení dle HPI vyplývá, ţe země, v nichţ se lidé těší šťastnému a zdravému ţivotu, jsou sice zeměmi bohatými a rozvinutými, nicméně jejich ekologickou efektivitu (tj. ekologické náklady na takovýto způsob ţivota) lze do budoucna chápat jako neudrţitelnou. Číselné hodnoty indexu pro makroregiony světa, EU15, EU27 i Česko lze nalézt např. v publikaci CES VŠEM (2010:107); výsledky pro rok 2006 (pro 178 zemí) a pro rok 2009 (pro 143 zemí) jsou zveřejněny na stránkách NEF. Za zmínku stojí i ukazatel EHPI (European Happy Planet Index) konstruovaný toutéţ organizací pouze pro Evropu. Hlavní předností tohoto indexu je jednak zakomponování ekologických dopadů nejrůznějších ekonomických činností, jednak i moţnost jeho defragmentace na tři samostatné hodnotící úhly pohledu, tj. na očekávanou délku ţivota, ţivotní spokojenost a jiţ zmíněnou ekologickou stopu. Slabým místem je zejména silně zavádějící pojmenování tohoto indexu, tj. spojování hodnot HPI s pocitem štěstí, a způsob výpočtu, který umoţňuje, ţe stejnou hodnotu HPI mohou získat země nacházející se na odlišném stupni socioekonomického rozvoje a bohatství. Zcela nezohledněn je také fakt, ţe obyvatelé různých zemí logicky nemusí vyznávat shodnou hodnotovou orientaci a zpravidla i pobývají v různém sociokulturním prostředí; s ohledem na historický, kulturní a politický vývoj se pak jejich vnímání ţivotní spokojenosti obvykle značně liší a je jen velmi obtíţně srovnatelné. Zejména z prvních dvou jmenovaných důvodů se hodnoty HPI stávají často terčem kritiky a objektem dezinterpretací. Ukazatel ekologické a uhlíkové stopy. Výše zmíněný ukazatel ekologické stopy je v řadě environmentalisticky zaměřených studií pouţíván také samostatně. Společně s ukazatelem uhlíkové stopy pak představují asi nejznámější indikátory zaloţené na konceptu environmentálních limitů rozvoje lidské společnosti.
Ekologická stopa (Ecological Footprint, dále ES) činnosti určité populace je definovatelná jako celková plocha ekologicky produktivní země a vodní plochy, která je vyuţívána výhradně pro zajištění zdrojů a likvidaci odpadů produkovaných danou společností, a to při pouţívaní běţných technologií v daném roce. Velikost ES lze odvodit na základě odhadu spotřeby zdrojů (orné půdy, pastvin, lesů, vodních a zastavěných ploch) a zjištěné produkce odpadů (znečištění ovzduší); jednotkou ekologické stopy je tzv. globální hektar, jenţ odpovídá jednomu hektaru biologicky produktivních ploch za předpokladu globálně průměrné produktivity. Jinými slovy platí, ţe výsledná velikost ekologické stopy spotřeby zdrojů v kaţdé zemi je dána ekologickou stopou produkce zboţí a sluţeb v dané zemi, od níţ jsou odečteny exporty a přičteny importy (viz Čáslavka, Hák, Třebický, Kutáček, 2010). Velikost ekologické stopy je obvykle dál komparována s existující biokapacitou v gha. Z tohoto porovnání lze určit jak deficit, tak i případný přebytek globálních hektarů a stanovit tak ekologickou neefektivnost, resp. aţ neúnosnost existence dané společnosti v určitém území. Jen pro zajímavost lze uvést, ţe v celosvětovém měřítku byla v roce 2007 stanovena biokapacita na 1,8 gha na obyvatele a tato hodnota je také dodnes povaţována za míru globální udrţitelnosti ţivota a doporučenou hodnotu ekologické stopy z hlediska spotřeby. Ukazatel ekologické stopy má samozřejmě i svoje kritiky, kteří poukazují na to, ţe kromě znečištění ovzduší CO2 nezohledňuje ţádné jiné emise, ani znečištění či znehodnocení vodních toků a nezahrnuje ani dopady jaderné energentiky. Od roku 2008 je vydáván organizací Global Footprint Network i Atlas ekologické stopy. Data – i ve vývojovém pohledu a za jednotlivé země - lze získat na domovských stránkách této organizace. V Česku je zatím ukazatel ekologické stopy vyuţíván jen minimálně a je znám jen uţší skupině odborníků z Centra pro otázky ţivotního prostředí University Karlovy, z iniciativy TIMUR a z asociace ekologických organizací Zelený kruh. Uhlíková stopa (Carbon Footprint) je v podstatě podmnoţinou ekologické stopy a vyjadřuje jak mnoţství oxidu uhličitého, tak i ostatních skleníkových plynů, které se uvolňují během ţivotního cyklu výrobku, sluţby či v důsledku některé jiné naší ţivotní činnosti (cestování, vaření, topení, spotřeby elektrické energie aj.). Tento ukazatel zatíţení ţivotního prostředí lze vypočíst za jedince, instituci, stát, podnik, výrobek, akci, národohospodářské odvětví, za různé aktivity, města i regiony. Ukazatele ekologické a uhlíkové stopy jsou v současnosti nejnadějnějšími (ale moţná také nejmódnějšími) pokusy, jak komplexně posuzovat materiální blahobyt a velikost spotřeby lidské společnosti v dlouhodobě udrţitelné perspektivě její existence. Index environmentální výkonnosti (Environmental Performance Index, EPI). Jde o váţený agregovaný ukazatel, který popisuje stav ţivotního prostředí na základě 25 indikátorů seřazených do deseti tématických oblastí týkajících se lidského zdraví a ochrany ţivotního prostředí z hlediska čistoty vod, ovzduší, z hlediska zachování biodiversity, ochrany biotopů, z hlediska lesnictví,
zemědělství apod. Index je od roku 2006 kaţdoročně sestavován pro cca 163 zemí světa Yaleovou universitou, centrem CIESIN Columbijské university a JRC (Joint Research Centre of European Commission). Jeho metodika ještě není zcela stabilizována a výsledky tedy nelze jednoznačně interpretovat. Blíţe je tento výrazně ekologicky zaměřený index popsán v příspěvku Háka (Hák, 2010). Index environmentální udržitelnosti (Environmental Sustainability Index, ESI). Předchůdcem indexu EPI byl do roku 2005 index environmentální udrţitelnosti, který byl zaměřen spíše na hodnocení a porovnávání efektivnosti řízení a správy přírodního a ţivotního prostředí, tj. na účinnost environmentálního práva a environmentální politiky v jednotlivých zemích neţ na vlastní stav ţivotního prostředí. Index trvale udržitelného ekonomického blahobytu (Index of Sustainable Economic Welfare, ISEW). Jde o index, který se snaţí postihnout jak ekonomickou udrţitelnost, tak i ekonomický blahobyt a také určitým způsobem nahradit ukazatel HDP, který má, jak jiţ bylo uvedeno, jen omezenou vypovídací schopnost. Ukazatel ISEW (Centre for Environmental Strategies) vychází z prvotního návrhu ekonomů H. Dalylo, J. B. Cobba a H. E. Cobba (1989), nicméně v současné době existuje několik pouţívaných variant jeho výpočtu, coţ vyuţitelnost tohoto indexu z hlediska makroregionální srovnatelnosti značně omezuje. Jen stručně lze uvést, ţe tento index v negativním smyslu zohledňuje náklady na ozbrojené sloţky a škody na ţivotním prostředí, pozitivně pak zohledňuje práci v domácnosti. Ukazatel ekonomického blahobytu (Measure of Economic Welfare, MEW). Podobně jako ISEW představuje i ukazatel MEW vůči ukazateli HDP alternativní způsob měření ekonomického blahobytu v dané zemi. Tento ukazatel byl vytvořen americkými ekonomy Williamem Nordhausem a Jamesem Tobinem a zahrnuje takové proměnné jako práci v domácnosti, znečištění prostředí, ale např. i náklady spojené s kriminalitou. Well-being Indexes. Novou metodiku pro posuzování ţivotní úrovně národů (tj. pro výzkum Wellbeing of Nations) vyvinula kanadská instituce IDRC (International Development Research Centre, Mezinárodní středisko pro rozvoj výzkumu). Tato metodika vychází z konceptu trvale udrţitelného rozvoje a jakoţto rovnocenné kombinuje ukazatele lidského blahobytu (zdraví, bohatství domácností i národa), znalosti, kulturu, svobodu, rovnost lidí a pohlaví, bezpečnost atd., s ukazateli trvale udrţitelného ţivotního prostředí, tj. s kvalitou půdy, vody a ovzduší, s druhovou a biotopovou rozmanitostí, vyuţíváním energie aj. Celkově pak tato metodika vyústila do vytvoření čtyř indexů měřících pokrok dané společnosti ve vztahu k trvalé udrţitelnosti ţivota. Index HWI (Human Wellbeing Index – Index lidského blahobytu) vyuţívá 36 sociálně-ekonomických ukazatelů k měření společenských podmínek.
Index EWI (Ecosystem Wellbeing Index – Index dobrého zdraví ekosystémů) syntetizuje 51 ukazatelů do širokého rámce celkového environmentálního zdraví. Index WSI (Wellbeing/Stress Index – Index blahobytu/stres) vystihuje velikost škody na ekosystémech, která vzniká jako daň za dosaţení příslušné úrovně rozvoje společnosti. Jak uvádí Stříbrná (2002), tento index názorně ukazuje, ţe země se stejným ţivotním standardem (např. Rakousko a Belgie, Indonesie a Čína, Brazílie a Mexiko) mají výrazně odlišné hladiny jeho environmentálních dopadů; ukazuje také, ţe (Stříbrná, 2002) „lidské blaho nemusí být bezprostředně spojováno se stresem ekosystémů.“ Index WI (Wellbeing Index – Index blahobytu či dobré ţivotní úrovně) kombinuje indexy HWI a EWI do ukazatele trvalé udrţitelnosti, který vyjadřuje jakousi abstraktní vzdálenost, kterou musí kaţdá země ještě „ujít“, aby dosáhla vysoké hladiny blahobytu lidí i ekosystémů. V rámci tohoto syntetizujícího indexu je dokonce IDRC stanovena numerická hodnota (konkrétně hodnota 81), při níţ by mohlo být dosaţeno kýţené trvalé udrţitelnosti. Komparace zemí podle indikátorů kvality a udržitelnosti života V rámci ilustrativního příkladu jsou v následující tabulce zachyceny hodnoty několika výše komentovaných indikátorů, a to jmenovitě ukazatele hrubého domácího produktu na hlavu (GDP per capita), indexu lidského rozvoje (HDI), Legatum prosperity indexu (LPI), indexu šťastné planety (HPI), ekologické stopy produkce (EF), biokapacity (BC), indexu ekologické udrţitelnosti (EPI), indexu ţivotní spokojenosti (LSI), ukazatele očekávané délky ţivota (LEI), a to pro vybrané evropské země. Všechny údaje jsou z důvodu relativní časové srovnatelnosti vztaţeny k období 2009-2010. Zdrojem jsou příslušné internetové stránky uvedené v seznamu literatury a částečně i práce Davaadorj (2009:44-49). Z této níţe uvedené tabulky vyplývá, ţe z hlediska ekonomické výkonnosti (GDP per capita), rozvinutosti (HDI), předpokladů budoucí prosperity jednotlivých sledovaných zemí (LPI) i očekávané délky ţivota (LEI) jsou dané ukazatele velmi dobře pouţitelné. Navíc, i z hlediska komparovaných zemí podávají kompatibilní výsledky, výsledky očekávatelné či „intuitivně známé“ (pořadí čtyř hlavních v příspěvku srovnávaných zemí). Naproti tomu indikátory, které přímo nebo nepřímo zohledňují ekologické kontexty existence a produkce jednotlivých společností (ekologická stopa v rámci HPI, biokapacita, index environmentální udrţitelnosti EPI) podávají poněkud jinou a poněkud méně známou informaci o ekologické efektivitě a o způsobu vyuţívání ţivotního prostředí ve srovnávaných zemích. Z hlediska porovnání hodnot ekologické stopy a biokapacity lze říci, ţe většina evropských zemí se z dlouhodobého hlediska chová ekologicky neudrţitelně. Podle indikátoru EPI je situace nejméně příznivá na Ukrajině, v Rusku, Makedonii, Slovinsku a Estonsku, ale i v Belgii, Řecku a Bulharsku. Subjektivní spokojenost s kvalitou ţivota (tj. ukazatel LSI) poněkud více kopíruje ekonomické indikátory oproti indikátorům ekologičtěji laděným.
Tabulka č. 1 Indikátory kvality a udržitelnosti života pro soubor evropských zemí, 2009
Slovensko Česko Polsko Ukrajina Maďarsko Rusko Německo Rakousko Velká Británie Francie Irsko Švédsko Finsko Norsko Dánsko Nizozemsko Belgie Švýcarsko Itálie Španělsko Řecko Bulharsko Rumunsko Portugalsko Slovinsko Chorvatsko Makedonie Estonsko Litva Lotyšsko Bělorusko
GDP 8775 12152 7946 1766 10814 5349 33854 37117 37023 33918 48604 39694 37504 64193 47984 38618 35712 50532 30200 27226 20327 3459 4539 17456 16986 8675 2810 9727 7446 6862 3031
HDI LPI* 0,849 37. 0,874 24. 0,858 29. 0,766 69. 0,862 34. 0,795 63. 0,930 15. 0,936 14. 0,939 13. 0,938 19. 0,946 11. 0,949 6. 0,941 3. 0,963 1. 0,941 2. 0,943 9. 0,945 16. 0,947 8. 0,934 25. 0,928 23. 0,912 39. 0,808 46. 0,792 51. 0,904 26. 0,904 21. 0,841 38. 0,797 72. 0,853 35. 0,852 42. 0,836 47. 0,786 54.
HPI EF* BC* EPI* LSI LEI 35,8 4,10 2,68 74,5 5,4 74,0 36,6 5,95 2,67 71,6 6,4 75,6 39,3 4,11 2,09 63,1 5,9 74,3 22,2 3,31 1,82 58,2 3,6 66,1 37,6 3,45 2,23 69,1 5,7 72,7 22,8 5,15 5,75 61,2 4,3 65,3 43,8 4,72 1,92 73,2 7,2 78,7 48,8 5,44 3,31 78,1 7,8 79,0 40,3 3,38 1,34 74,2 7,1 78,4 36,4 4,27 3,00 78,2 6,6 79,5 39,4 5,42 3,48 67,1 7,6 77,7 38,2 8,39 9,75 86,0 7,7 80,2 37,4 12,29 12,46 74,7 7,7 78,5 39,2 9,82 5,48 81,1 7,4 79,4 41,4 6,23 4,85 69,2 8,2 77,2 46,0 4,20 1,03 66,4 7,5 78,4 44,0 4,80 1,34 58,1 7,3 78,9 48,3 2,68 1,24 89,1 8,2 80,5 48,3 3,08 1,14 73,1 6,9 80,1 43,0 4,13 1,61 70,6 7,0 79,5 35,7 3,94 1,62 60,9 6,3 78,3 31,6 4,30 2,13 62,5 4,3 72,2 37,7 2,51 1,95 67,0 5,2 71,3 34,8 2,99 1,25 73,0 6,1 77,2 44,0 3,88 2,61 65,0 6,6 76,4 43,7 3,21 2,50 68,7 5,9 75,0 39,1 2,12 1,43 60,6 4,9 73,8 22,7 8,86 8,96 63,8 5,1 71,3 29,3 4,53 4,36 68,3 4,7 72,3 27,3 6,44 7,07 72,5 4,7 71,6 25,8 3,84 3,29 65,4 4,0 68,1
Zdroj: Davaadorj (2009:44-49), http://www.prosperity.com/, http://epi.yale.edu/Countries, http://www.footprintnetwork.org/images/uploads/Ecological_Footprint_Atlas_2010.pdf Pozn.: GDP per capita – Gross Domestic Product (HDP v dolarech na hlavu), HDI – Human Development Index, LPI – Legatum Prosperity Index (pořadí evropských zemí v rámci hodnocených 110 zemí světa), HPI – Happy Planet Index, EF – Ekological Footprint (v globálních hektarech na osobu), BC – Biocapacity (v globálních hektarech na
osobu), EPI - Environmental Performance Index, LSI – Life Satisfaction Index, LEI – Life Expectancy Index (údaje v letech); údaje označené * příslušejí k roku 2010
Kromě tohoto srovnání jsou dále, zejména pro ilustraci, uvedeny i dva růţicové grafy v obr. 2 a 3, které znázorňují jednak strukturu a hodnoty celkového Legatum prosperity indexu pro Slovensko a Česko, jednak i strukturu dílčích ekonomických (sub)charakteristik tohoto indexu. Obrázek č. 2 Struktura celkového Legatum prosperity indexu pro Česko, Polsko, Slovensko a Ukrajinu, 2010
Zdroj: http://www.prosperity.com/prosperiscope/
Obrázek č. 3
Legatum prosperity index pro Česko, Polsko, Slovensko a Ukrajinu, vybrané ukazatele ekonomického subindexu, 2010
Zdroj: http://www.prosperity.com/prosperiscope/
Z obou grafů lze vyčíst vysokou vzájemnou podobnost mezi prvními třemi zeměmi a relativně největší odlišnost Ukrajiny, a to zejména v ekonomických charakteristikách (zejména inflace), v oblasti podnikatelských příleţitostí, ale i vládnutí, řízení a bezpečnosti. Tuto analytickou, byť jen ilustrativní část příspěvku pak uzavírají obr. 4, 5 a 6, které představují převzaté kartogramy znázorňující jednak hodnoty Evropského indexu šťastné planety (EHPI), jednak hodnoty ukazatele Ekologické stopy (EF) pro země světa; kartogram v posledním z obrázků pak zachycuje spotřebu globálních hektarů na osobu v jednotlivých zemích světa, resp. jejich ekologické deficity (červená šrafura), přebytky (zelená šrafura); chybějící data jsou vyznačena modře. Z prvního kartogramu, kde jsou poněkud nelogicky a „nekartograficky“ nejvyšší hodnoty indexu HPI znázorněny nejsvětlejšími odstíny barevné šrafury, lze vyčíst např. to, ţe z hlediska délky ţivota, subjektivní spokojenosti s ním i z hlediska ekologické stopy je situace zdaleka nejpříznivější v zemích severní
Evropy, zatímco velmi špatná situace je – měřeno optikou HPI – v Estonsku, Lucenbursku a Bulharsku. Další dva kartogramy jsou natolik názorné, ţe je není potřeba - i z hlediska pojetí tohoto příspěvku - blíţe interpretovat. Obrázek č. 4 Index šťastné planety pro Evropu, 2009
Zdroj: http://www.happyplanetindex.org/explore/europe.html
Obrázek č. 5
Ekologická stopa v zemích světa (v gha), 2006
Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/File:World_map_of_countries_by_ecological_footprint.svg
Obrázek č. 6 Ekologická stopa v komparaci s biokapacitou v zemích světa (v gha), 2002
Zdroj: http://pthbb.org/natural/footprint/2002/large.html
Závěr
Závěrem příspěvku, který se pokusil představit hlavní bariéry dalšího ekonomického růstu a který se věnoval i metodickým otázkách jejich podchycení, lze zkonstatovat určitý nepřehlédnutelný trend, jímţ je - jak u výzkumu kvality ţivota, tak u nových ekonomických psychologizujících teorií – jednak důraz na zkoumání jednotlivce, jednak i zájem o nejrůznější, dříve opomíjené externality a obecně i ekologické rámce rozvoje společnosti. Celkově lze konstatovat, ţe dnes jiţ existuje relativně velký počet indikátorů snaţících se podchytit kvalitu ţivota, objektivní ţivotní podmínky, ţivotní spokojenost či štěstí. V blízké budoucnosti bude ale třeba vytvořit indikátory zcela nové, které by svým obsahem, zaměřením a vypovídací schopností předčily a nahradily dnes jiţ relativně překonaný ukazatel HDP, tj. indikátory, které by plastičtěji vypovídaly o společenském, nejen ekonomickém blahobytu a koexistenci lidí a ekosystémů. K otázkám měření ekonomického rozvoje, sociálního pokroku, „veřejného blaha“ či „udrţitelného úpadku“ se v posledních pěti letech vyslovila nejen EK, ale i řada dalších organizací jako např. OSN, OECD, World Bank, UNICEF i UNESCO a také speciální tzv. Stiglitzova komise, sloţená z předních světových ekonomů a sociologů. Tato komise doporučuje (kromě doplnění klasických ukazatelů měřících produkci ukazateli měřícími úroveň sociálního pokroku) téţ odlišení ukazatelů podle toho, zda se dotýkají kvality života současné generace či udržitelnosti života generací příštích. Dále doporučuje jak větší zohlednění dostupných zdrojů bohatství (příjmy, přírodní, lidský a sociální kapitál), tak i jejich spotřeby, tak i nerovností v oblasti jejich dostupnosti či v oblasti moţnosti svobodného výběru. V současné době jsou za nejperspektivnější povaţovány snahy o konstrukci různých dílčích ukazatelů (např. ekologické a uhlíkové stopy). Nicméně je nutno konstatovat, ţe stále neexistuje ţádný universální ukazatel blahobytu spolehlivě fungující i pro státy s odlišnou strukturou ekonomiky, s odlišnou úrovní spotřeby, s odlišným zapojením do globalizačních procesů a mezinárodního obchodu, s odlišným kulturním základem apod. Jeden z pokusů o takovýto universální ukazatel představuje i komplexní index životního prostředí, jehoţ pilotní verzi měla EK představit v loňském roce. Zatím spíše v podobě představ existují návrhy na rozšíření stávajících národních účtů o kritéria udrţitelného rozvoje, koncept ukazatele GNP (Green National Product), jeţ by představoval doplněk k tradičnímu GDP (Gross Domestic Product). Do budoucna je třeba usilovat nejen o vznik universálního souhrnného a strukturovaného ukazatele typu GNP (LPI, EPI či jiného), ale zároveň je třeba zajistit i monitorování jednotlivých významných poloţek v této oblasti. Tak jako (nejen v Česku) vznikly a existují satelitní účty cestovního ruchu či satelitní účty kultury, mohly by v budoucnu vzniknout i satelitní účty blahobytu či kvality ţivota, které by poněkud více odráţely národní specifika jednotlivých zemí.
Literatura 1. ABDALLAH, S., THOMPSON, S., MICHAELSON, J., MARKS, N., STEUER. N. (2009): The (un)Happy Planet Index 2.0. Why good lives don´t have to cost the Earth. London. Přístup z www.happyplanetindex.org 2. BOYCE, CH. J., BROWN, G. D. A., MOORE, S. C. (2010): Money and Happiness: Rank of Income, Not Income, Affects Life Satisfaction. Psychological Science, p. 471-475, přístup z http://www.vrg.cf.ac.uk/Files/2010_boyce_brown_moore.pdf 3. ČÁSLAVKA, J., HÁK, T., TŘEBICKÝ, V., KUTÁČEK, S. (2010): Indikátory blahobytu. Všechno, co jste kdy chtěli vědět o štěstí (ale báli jste se zeptat). Zelený kruh, Praha, edice APEL, 60 s, ISBN 978-80-87417-02-7. 4. DALY, H., COBB, H., E., COBB, J., B. (1989): For the commond good. Beacon Press, Boston. 5. DAVAADORJ, A. (2009): Economic of Happiness: Bhutan´s Vision of Development and its Challenges to Europe. Bakalářská práce, Institut ekonomických studií, Fakulta sociálních věd, Universita Karlova, Praha, 52 s. 6. DUNN, E. W., LAHAM, S. A. (2006): Affective forecasting: A user’s guide to emotional time travel. In: FORGAS, J. ed. Hearts and Minds: Affective Influences on Social Cognition and Behavior. (Frontiers of Social Psychology Series). Psychology Press, New York. 7. EASTERLIN, R. A. (1974): Does Economic Growth Improve the Human Lot? Some Empirical Evidence. In: DAVID, P., REDER, M. eds. Nations and Household in Economic Growth, New York, Academic Press. 8. ESTY, D. C., LEVY, M., SREBOTNJAK, T., SHERBIRIN, A. (2005): 2005 Environmental Sustainability Index: Benchmarking National Environmental Stewadrship. New Haven, Yale Center for Environmental Law and Policy, 403 p. 9. EWING, B., MOORE, D., GOLDFINGER, S., OURSLER, A., REED, A., WACKERNAGEL, M. (2010): The Ecological Footprint Atlas. Oakland, Global Footprint Network, 111 p., přístup z http://www.footprintnetwork.org/en/index.php/GFN/page/ecological_footprint_ atlas_2010 10. ETZIONI, A. (1995): Morální dimenze ekonomiky. Victoria Publishing, Praha, 243 s., ISBN 80-85865-19-X. 11. HASAL, P. (2009): Hrubé národní štěstí jako alternativa budoucího filosoficko-ekonomického uvažování lidstva. Diplomová práce (program MBA), Manaţerská fakulta, Czech Management Institute Praha, Jindřichův Hradec, 76 s. 12. KOLEKTIV CES VŠEM, NOZV NVP (2010): Konkurenční schopnost České republiky 2008-2009. Linde, Praha, 460 s. 13. MLČOCH, L. (2007): Ekonomie a štěstí: Proč více někdy není lépe. Politická ekonomie, 2/2007, Praha, s. 147-163, ISSN 0032-3233.
14. MÜHLFEIT, J. (2007): Changing the World. Svět práce a kvalita ţivota v globalizované ekonomice, Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, 13.-14.9. 2007, Vysoká škola ekonomická v Praze, Praha, CD rom, ISBN 978-80-245-1207-5. 15. PACIONE, M. (2003): Urban Environmental Quality and Human Wellbeing – a Social Geographical Perspective. Landscape and Urban Planning, Vol. 65, p. 19-30. 16. POTŮČEK, M. a kol. (2002): Průvodce krajinou priorit pro Českou republiku. Fakulta sociálních věd, Universita Karlova Praha, CESES, Gutenberg, Praha, 686 s., ISBN 80-86349-06-3. 17. PRIESNER, S. (1999): Gross National Happiness – Bhutan´s Vision of Development and its Challenges. Gros National Happiness – A Set of Discussion Papers, p. 23-29. 18. STŘÍBRNÁ, E. (2002): Ekologický monitor. Krátké zprávy ze zahraničních periodik. EKO VIS MŢP, Praha, Informační zpravodaj, roč. 12, č. 1. Přístup z http://www.mzp.cz/ris/visedice.nsf/5262baa1b2012f9cc125723b003a63ed/fe8df5c46ff4b294c1257419002c2 6dd?OpenDocument 19. The World Commission on Environment and Development (1987): Our Common Future. Oxford. Další internetové zdroje http://carbonfootprintofnations.com/index.php http://www.czp.cuni.cz/czp/index.php/cz/ http://www.ekologickastopa.cz/ http://en.wikipedia.org/wiki/Legatum_Prosperity_Index http://en.wikipedia.org/wiki/Quality-of-life_index#Methodology http://en.wikipedia.org/wiki/Satisfaction_with_Life_Index http://epi.yale.edu/ http://grossnationalhappiness.com/ http://www.happyplanetindex.org/explore/global/ http://www.happyplanetindex.org/explore/historical.html http://www.hraozemi.cz/ekostopa/, http://www.hraozemi.cz/zeleny-kruh.html http://www.hraozemi.cz/indikatory-ur/uhlikova-stopa.html http://hdr.undp.org http://www.internationalliving.com http://www.internationalliving.com/qofl2011/ http://www.legatumprosperity.com http://www.neweconomics.org/programmes/well-being http://www.oecdbetterlifeindex.org/topics/life-satisfaction/ http://www.prosperity.com/downloads/2010LegatumProsperityIndexBrochure.pdf http://www.timur.cz/ http://veda.fsv.cuni.cz/konf_sem/globalni_svet/GS_prispevky/gs_env_stastny.htm
http://www.yale.edu/esi/ESI2005_Main_Report.pdf http://worlddatabaseofhappiness.eur.nl/ http://www.worldvaluessurvey.org/ Adresa autorky RNDr. Eva Heřmanová, Ph.D. Katedra arts managementu Podnikohospodářská fakulta Vysoká škola ekonomická v Praze nám. W. Churchilla 4 130 67 Praha 3 Česká republika Tel.: +420 224 098 436 E-mail:
[email protected]
