Trestné činy proti majetku

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra trestního práva

Bakalářská práce

Trestné činy proti majetku Jiří Sukup 2006

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Trestné činy proti majetku zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. ………………………..

2

Děkuji paní doc. JUDr. Věře Kalvodové, Dr. za odborné vedení a poskytnuté konzultace při vypracování této bakalářské práce. Jiří Sukup

3 1. ÚVOD Právo vlastnit majetek patří k základním lidským právům, kdy toto právo je zakotveno

v zákoně č. 2/1993 Sb. - Listina základních práv a svobod, jenž je součástí ústavního pořádku České republiky. Konkrétně je začleněno do Hlavy druhé nazvané: Lidská práva a základní

svobody, oddílu prvního nazvaného: Základní lidská práva a svobody, v článku 11 odst. 1, který zní: "Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje."1 Trestněprávní ochrana vlastnického práva

je provedena zejména v trestním zákoně. Podle stávající právní úpravy chrání majetkové zájmy především jednotlivá ustanovení o trestných činech, zařazených do deváté hlavy

zvláštní části trestního zákona, označené nadpisem Trestné činy proti majetku. Ve své

bakalářské práci jsem se proto snažil o stručné podání zachycující problematiku trestných činů proti majetku a jejich stručnou charakteristiku.

V první části této práce je zachycena stručná charakteristika IX. hlavy zvláštní části

TZ. Majetkové delikty provázejí lidstvo od samého počátku jeho existence a z nich nejfrekventovanějším byla a stále je krádež. Historie trestněprávního náhledu na krádež je dosti obšírná. V následujících částech této práce je proto stručně zhodnocen historický vývoj

skutkové podstaty trestného činu krádeže. Je možno odlišit některá historická období vývoje naší společnosti, ve kterých došlo k několika významným změnám v trestněprávní úpravě.

Popisem následujících jednotlivých skutkových podstat IX. hlavy zvláštní části TZ se

zabývám v následující části bakalářské práce, kde se snažím přiblížit jejich stávající právní úpravu a problematiku.

1 Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů

4

2. Trestné činy proti majetku – obecná charakteristika Trestné činy zařazené do této hlavy zvláštní části trestního zákona chrání majetkové

zájmy. Vedle vlastnictví jsou tu chráněna i některá jiná majetková práva a nerušené držení

věci. Rozsah chráněných zájmů je v jednotlivých ustanoveních různý, např. ustanovením o

trestném činu krádeže podle § 247 jsou chráněny jen věci, zatímco v jiných ustanoveních je chráněn majetek jako celek2.

Některé ústavní a mezinárodní dokumenty uvádějí právo vlastnit majetek mezi

základními lidskými právy 3. Vlastnické právo všech vlastníků (fyzických i právnických osob, obcí, vyšších územních celků, státu, občanů České republiky i cizinců) má stejný zákonný obsah i ochranu, tedy stejnou trestněprávní ochranu.

Trestní zákon z roku 1950 i původní znění trestního zákona z roku 1961 poskytovaly

zvýšenou ochranu tzv. socialistickému majetku, který tvořil majetek státu, družstev a společenských organizací. Projevovalo se to v přísnějších trestních sankcích a v širším dosahu

skutkových podstat. Nepodařilo se však, aby toto hodnocení bylo akceptováno veřejným míněním. Převládal zde naopak názor, že odcizení určité věci konkrétní osobě je zavrženíhodnější než totéž jednání vůči státu. Majetek všech splýval mnohdy v právním

vědomí s představou majetku nikoho. Tato zcela neodůvodněná nerovnost v ochraně majetku byla odstraněna až novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 175/1990 Sb.

Objektem většiny trestných činů IX. hlavy je vlastnictví k věci. Majetek je chráněn v

ustanovení např. § 250 o podvodu nebo § 250a o pojistném podvodu a další. Majetkem jsou

nejen věci, ale i různá majetková práva, např. pohledávky, obchodní podíly majetková práva autorů a jiné penězi ocenitelné hodnoty.

Práva věřitelů na uspokojení jejich pohledávek jsou chráněna v § 256. Se změnami,

které probíhaly ve státě se měnil a novelizoval i trestní zákon. Se zavedením tržního hospodářství reagoval v roce 1991 stát novelou, kterou doplňoval ustanovení o tzv.

úpadkových deliktech (§ 256a, § 256b). Další novela uvedených ustanovení následovala v

roce 2000, kdy tyto úpadkové delikty byly doplněny ustanovením § 256c o předlužení a

pozměněným ustanovením § 126 o porušování povinnosti v řízení o konkursu. Trestním

právem jsou také chráněny některé zvláštní zájmy majetkové povahy a to např. § 249, § 249a, 2 3

§ 250, § 255 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů

Všeobecná deklarace lidských práv, stav k 1.9.2005, systém ASPI, čl. 17 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokoly na tuto Úmluvu navazující č. 209/1992 Sb., stav k 1.9.2005, systém ASPI, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů, čl. 11

5 § 249b a další.

Předmětem útoku je v řadě ustanovení hlavy IX. věc, zpravidla cizí, může se však

jednat i o věc vlastní. Trestní zákon sice nikde nerozlišuje věci movité a nemovité, ale podle

povahy trestného činu některé útoky mohou směřovat jen proti movité věci. Předmětem útoku může být i elektřina, tu nelze zařadit pod pojem věci, pokud tu není zvláštní vykládací

pravidlo, že věcí se rozumí i ovladatelná přírodní síla 4. Z hlediska jednání a následku je

možno rozlišovat čtyři skupiny trestných činů proti majetku. Jednání obohacovací, základní

tři typy v § 247, 248 a 250 a zvláštní případy v § 250a, 250b, 250c, 253, 254 a 257a. Trestný čin podle § 249b představuje nebezpečí budoucího obohacení. Jednání poškozovací, základní

ustanovení § 257 a zvláštní případy v § 249 odst. 1 alinea 2, § 255, 255a, 256, 256a, 256b, 256c, 257a, 257b a 258. Furtum usus „krádež užitku“, § 249 odst. 1 alinea 1. S furturum

usus souvisí trestný čin podle § 249a. Kořistění z trestného činu jiné osoby, podílnictví podle § 251 a 252 a legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a.

Pro stupeň společenské nebezpečnosti majetkových deliktů, ale též z hlediska jejich

formálních znaků v základních i kvalifikovaných skutkových podstatách má značný význam výše škody. Jednotlivé kategorie škody stanovené pevnými peněžními částkami jsou uvedeny v § 89 odst. 11 tr. zákona. Vykládací pravidlo podle uvedeného paragrafu platí i pro určení

výše prospěchu a hodnoty věci (např. značný propěch, věc nikoli malé hodnoty) a nákladů k odstanění následků poškození životního prostředí, nikoli však pro zákonné znaky

charakterizující „rozsah“ trestné činnosti. Pokud je ovšem rozsah vyjádřitelný peněžitou částkou a pro posuzování stupně nebezpečnosti pro společnost nehrají významnější roli jiné okolnosti, používá praxe i tu vykládacího pravidla § 89 odst. 11 tr. zákona.

Výše škody se zpravidla posuzovala podle maloobchodních cen. Po liberalizaci cen se

vychází z ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li ji zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo na uvedení věci v předešlý stav (§ 89 odst. 12). Rozhodující je hodnota, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen, nikoli obohacení pachatele. Při odcizení nebo poškození věci starších a již opotřebovaných se přihlíží ke snížení jejich hodnoty.

Po subjektivní stránce se požaduje, s výjimkou ustanovení § 252, o podílnictví, §

255a, o porušování povinnosti při správě cizího majetku, a § 256c, o předlužení, úmysl, který

se musí vztahovat na všechny znaky objektivní stránky konkrétního trestného činu, tedy např. na okolnost, že jde o věc cizí. Zatímco trestný čin podílnictví podle § 252 je možno páchat

4

§ 89 odst. 13 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů

6 z vědomé i nevědomé nedbalosti, trestné činy porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255a a předlužení podle § 256c vyžadují nedbalost vědomou.

Svolení poškozeného u majetkových trestných činů vylučuje protiprávnost jednání.

Domníval-li se pachatel omylem, že má svolení, není trestně odpovědný. Dodatečné svolení

pachatele nevylučuje trestní odpovědnost, ale pouze snižuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Samozdřejmě musí jít o svolení toho, kdo má k tomu oprávnění.

Trestní sankce jsou rozprostřeny od nejnižších až k horní hranici 12 let odnětí svobody

u obohacovaných trestných činů. Spolu s odnětím svobody nebo jako samostatný trest přichází často v úvahu peněžitý trest nebo propadnutí věci.

Majetkové zájmy jsou chráněny i v některých dalších hlavách zvláštní části trestního

zákona, a to v hlavě druhé o trestných činech hospodářských, v hlavě čtvrté o trestných činech

obecně nebezpečných, v hlavě osmé o trestných činech proti svobodě, v hlavě desáté o trestných činech proti lidskosti a v hlavě dvanácté o trestných činech vojenských. Tak i např. ustanovení o trestném činu poškozování spotřebitele podle § 121 je vlastně zvláštním

případem podvodu, majetek je chráněn i v ustanovení o trestném činu loupeže podle § 234 apod.

7

3. Historický vývoj skutkové podstaty trestného činu krádeže 3.1. Trestněprávní úprava krádeže dle Císařského patentu ze dne 27. května 1852, č.

117 ř.z. v právní úpravě z roku 1935

Císařský patent ze dne 27. května 1852 č. 117 ŘZ, t.j. Trestní zákon o zločinech,

přečinech a přestupcích, byl pojat v jiné struktuře než dnešní trestní zákon.

Protiprávní jednání je v něm rozděleno do tří kategorií a to na zločiny, přečiny a

přestupky. Každý zločin je pojat v několika paragrafech. Je nutno podotknout, že v obecné části tohoto zákona není vyčleněno spolupachatelství a jednotlivá ustanovení o zločinech,

přečinech a přestupcích jsou podrobnější než v současném zákoně. Protože každý trestný čin je rozložený do několika paragrafů, zákonodárce tak nahradil procesní stránku a málo obsáhlou obecnou část.

Trestný čin krádeže je zde vymezen v ustanoveních § 171 až § 180 a v ustanoveních §

187 až § 189.

Základní skutková podstata krádeže je uvedena v ust. § 171 ŘZ, které zní: "Kdo pro

svůj užitek cizí movitou věc z držení někoho jiného bez jeho přivolení odejme, dopustí se krádeže."5 Tato základní skutková podstata je upřesněna v ustanovení § 172 ŘZ nazvaném

Okolnosti, jež činí krádež zločinem6 a je dále rozšířená v ustanovení § 173 ŘZ - "a) z vyšší hodnoty věci"7, § 174 ŘZ - "b) z nebezpečnější povahy skutku"8, § 175 ŘZ - "c) z

vlastnosti věci ukradené"9 a §§ 176 - 177 ŘZ - "d) z vlastnosti pachatelovy"10. V ust. § 178 ŘZ až § 180 ŘZ jsou pak uvedené tresty, které bylo možné za krádež uložit. Ustanovení

§§ 187 - 189 ŘZ jsou společná pro krádež a zpronevěru a zabývají se beztrestností krádeže a zpronevěry pro účinnou lítost a tím, kdy se krádež a zpronevěra stávájí přestupkem.

V ust. § 171 ŘZ je uvedeno, že se jedná o věc v držení. Zřejmě jde o faktické držení

věci. V dnešní právní úpravě jde o držení věci či vlastnictví věci. Rozdílné od dnešní právní úpravy je to, že TZ z r. 1852 předpokládal pachatelův vlastní užitek, kdežto v současné právní

úpravě není důležité, zda věc pachatel odebral pro užitek svůj či cizí. V současnosti je také vynechána podmínka "bez jeho přivolení", protože se tato podmínka bere jako samozřejmost. 5 Trestní zákon ze dne 27. května 1852 číslo 117 ř.z. Red M. Lepař. 6. vyd. Praha: Knihtisárna Dr. Grégr a syn, 1919.s. 96. 6 tamtéž s.98 7 tamtéž s.98 8 tamtéž s.98-100

9 tamtéž s.101 10 tamtéž s.101-103

8 V ust. § 172 ŘZ jsou uvedeny okolnosti, které činí krádež zločinem. Těmito

okolnostmi jsou: vyšší hodnota věci, povaha činu, povaha odňaté věci nebo vlastnost pachatele. Tyto okolnosti jsou pak rozebrány v dalších paragrafech.

V ust. § 173 ŘZ je stanovena pevná částka, a to 2.000 korun. V tomto ustanovení je

také zakotveno pokračování trestného činu a to slovy: "není rozdílu, zda tato částka nebo

cena pochází z jednoho nebo několika současných nebo opakovaných útoků, zda byla krádež vykonána na jedné věci nebo věcech rozličných". Se současnou právní úpravou je shodné stanovení ceny věci a to dle ztráty poškozeného a ne podle užitku pachatele.

Ustanovení § 174 ŘZ se zabývá nebezpečnější povahou skutku. Toto ustanovení je

rozděleno na dva odstavce, kdy každý z nich obsahuje několik písmen.

I. odstavec uvádí, kdy je krádež zločinem "nehledíc na částku". Pod písm. a) je

zahrnuta krádež se zbraní nebo jinými nebezpečnými nástroji a v současné právní úpravě

bychom toto mohli podřadit k použití násilí pro uchování odcizené věci podle ust. § 247 odst. 1 písm. c) TZ. Tomuto ustanovení je pak přímo adekvátní ustanovení § 174 odst. I písm. b)

ŘZ. Namístě je třeba zmínit i to, že pokud by byla zbraň u pachatele viditelná, pachatel by na

ni upozornil před krádeži, pak by se toto jednání posoudilo jako loupež a právě stejně jako současná právní úprava, tak i TZ z r. 1852, s těmito oběma variantami počítá. Pod písm. c) je

pak zahrnuta krádež spáchaná v době živelné pohromy či jiné nesnáze poškozeného a toto je v současnosti řešeno jako přitěžující okolnost při výměře trestu dle § 34 písm. d) TZ.

II. odstavec obsahuje současně dvě podmínky: "když krádež činí více jak 500 korun

a byla zároveň spáchána":

- pod písm. "a) ve společnosti s jedním nebo s více spoluzloději". Jedná se vlastně o

spolupachatelství, které je v současnosti obsaženo v ust. § 9 odst. 2 TZ.

- pod písm. "b) v místě ke službám božím zasvěceném". Toto je v dnešní době vypuštěno.

- pod písm. "c) na věcech zamčených". Toto odpovídá dnešnímu ust. § 247 odst. 1 písm. b)

TZ - "vloupání". Stejně jako v současnosti i tehdy byl předpoklad překonání jistící překážky, ale právní úprava z roku 1852 je širší a to v tom, že věci jsou nejenom uzamčené v nějakém prostoru, ale i jen uzamčené. Rozdíl byl i v tom, že se jednalo o věci v hodnotě nad 500 korun.

- pod písm. "d) na dříví, buď v lesích zahájených anebo se značnou škodou na lesích". Pod tímto ustanovením je vymezena ochrana zájmů před krádeží, která byla v současné době vynechána.

- pod písm. "e) na rybách v rybnících" a pod písm. "f) na zvěři, buď v lesích zahájených

nebo se zvláštní smělostí aneb od pachatele, který tím takřka řádnou živnost vede".

9 Ochrana zájmů v těchto dvou písmenech uvedených je v současné době řešena ve 3. hlavě

zvláštní části Trestního zákona11 a to v pátém oddíle, konkrétně pak v ust. § 178a TZPytláctví.

Předmětem ust. § 175 ŘZ je vlastnost ukradené věci. Toto ustanovení je rozděleno na

dva odstavce a každý z nich má několik písmen.

V odst. I. je opět uvedeno, kdy je krádež zločinem a to bez ohledu na částku. Tento

odstavec obsahuje dvě písmena:

- a) krádež je spáchána na věcech zasvěcených k božím službám.

- b) krádež na věcech, které jsou vyjmenovány v ust. § 85 písm. c) ŘZ a v § 89 ŘZ. V ust.

§ 85 písm. c) ŘZ jsou vyjmenovány věci, které souvisí s provozem železnice či jiných

dopravních prostředků (lodních, báňských a jiných), či pokud by byly odcizeny věci za

zvláště nebezpečných okolností. Ustanovení § 89 ŘZ pak hovoří o poškození telegrafu nebo o přerušení provozu či zneužití tohoto zařízení - toto je v současnosti řešeno v ust. § 182 až § 184 TZ - Poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení.

V odst. II. jsou stanoveny dvě podmínky a to podmínka, kdy "činí-li krádež více jak

500 korun", ke které pak přistupuje další druhá podmínka a to:

- a) "spáchána-li byla na úrodě na poli nebo na ovoci na stromech, a v těch zemích, kde

chování bourců činí část průmyslu a venkovském hospodářství, i na listí stromů morušových, jímiž se bourci krmí".

- b) "na dobytku, když se pase nebo žene". - c) "na rolním nářadí na poli".

- d) "na mineráliích, nástrojích nebo nářadí uvnitř bání, na lomech denních, na haldách

nebo v dílnách upravovacích".

Upřednostnění těchto zájmů již není v současnosti důležité, proto se již v platné

právní úpravě nevyskytuje.

Ustanovení § 176 ŘZ obsahuje případy, kdy se krádež stává zločinem a to "z

vlastnosti pachatelovy". Toto ustanovení je rozděleno do dvou odstavců.

I. odstavec má jednu podmínku a to "když pachatel kradení si ve zvyk vzal". Toto

je v současnosti řešeno v ust. § 34 písm. ch), i) a j) TZ jako přitěžující okolnost.

Ve II. odstavci jsou dány dvě podmínky, které musely být splněny současně.

První podmínkou byla částka více jak 500 korun a k této pak musela přistoupit druhá podmínka uvedená pod písmeny :

11 Trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů a nálezů Ústavního soudu.

10 - a) když byl pachatel již trestán pro krádež, přičemž bylo jedno, zda krádež byla

zločinem či přestupkem. V tomto lze spatřovat obdobu dnešního ust. § 247 odst. 1 písm. e)

TZ, přičemž je vypuštěna podmínka výše škody, ale je zde upřesnění stran toho, že za obdobný čin byl pachatel v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, a hledí se jen na trestné činy.

- b) když krádež spáchalo služebnictvo na osobách, které je zaměstnávaly nebo vůči jiným příslušníkům domácnosti, kde služebnictvo sloužilo.

- c) když krádež spáchal živnostník, učedník či nádeník vůči svému mistrovi či svému

zaměstnavateli.

Písmeno b) a c) nemají v dnešním zákoně obdobu.

V ust. § 177 ŘZ pak bylo uvedeno, že pokud se mělo pachateli přičítat jeho jednání

jako zločin pro jeho vlastnost, pak jednání nemělo být pokládáno za zločin spolupachatelství

nebo účastenství.

Další tři paragrafy pak pojednávají o trestu za zločin krádeže. Jedná se o § 178 ŘZ až

§ 180 ŘZ.

V ust. § 178 ŘZ se uvádí, že pokud krádež posuzována dle ust. §§ 173-176 ŘZ není

ničím více ztížena, tak lze uložit trest těžkého žaláře v rozmezí šesti měsíců až jednoho roku, pokud ale zde byly přitěžující okolnosti pak tento trest bylo možno uložit v rozmezí jednoho

roku až pěti let. Pokud se jedná o přitěžující okolnosti, pak tyto jsou v Císařském patentu obsaženyv hlavě třetí v oddíle nazvaném Obecná míra přitěžujících okolností. Tady v ust. § 43 ŘZ je uvedeno, že "zločin jest tím větší, čím je zralejší rozvaha, čím promyšlenější příprava s níž se zločin předsebéře, čím větší škoda tím způsobená nebo nebezpečnosti s

tím spojené, čím se dalo proti němu použít méně opatrnosti nebo čím více povinností se

tím poruší". V ust. § 44 ŘZ jsou pak uvedeny "zvláštní přitěžující okolnosti". Mezi tyto

bylo řazeno: pokud bylo spácháno více různých zločinů, opětovně spáchán stejný zločin, když

byl zločinec pro stejný čin již trestán a když svedl jiné k činu. Lze kostatovat, že §§ 43 a 44 ŘZ zhruba odpovídaly dnešnímu ust. § 34 TZ, ve kterém jsou uvedeny přitěžující okolnosti, ke kterým soud přihlédne při výměře trestu.

Ustanovení § 179 ŘZ klade důraz na výši způsobené škody a to přes 20.000 korun, na

spáchání krádeže se zvláštní odvážlivostí, násilností nebo lstí, dále na užití násilí či

nebezpečné pohrůžky pro uchování si odcizené věci nebo pokud si pachatel vzal kradení ve

zvyk. Pokud některá z těchto uvedených podmínek byla splněna, pak bylo možno uložit trest těžkého žaláře v rozmezí pěti až deseti let.

Ukládáním trestu se zabývá i § 180 ŘZ, ve kterém je uvedeno, že pokud je krádež

11 spáchána v noci, pak sama o sobě není zločinem, pokud nepřistupuje některá okonost v §§ 173 až 176 ŘZ, ale je přitěžující okolností, ke které se má přihlédnout při výměře trestu.

Krádeží se Císařský patent zabývá ještě ve dvou oddílech, jež jsou společné pro krádež

a pro zpronevěru.

První oddíl nazvaný "Beztrestnost krádeže a zpronevěření pro účinnou lítost"12

obsahuje dva paragrafy a to § 187 ŘZ a § 188 ŘZ.

V ust. § 187 ŘZ je zakotveno, že krádež i zpronevěra přestává být trestná, jestliže

pachatel napraví celou škodu a to i na naléhání poškozeného do doby, než se o jeho provinění doví soud či jiná vrchnost.

V ust. § 188 ŘZ je pak zakotveno, že pachatel může škodu napravit i později, ale ještě

v době než je odhalen vrchnosti, pak je zproštěn trestu. Toto se ale nevztahovalo na případy :

a) pokud pachatel odcizenou věc vrátil, když byl chycen na útěku, či pokud odcizenou věc odhodil, když byl stíhán,

b) když se pachatel zavázal poškozenému náhradou v určitém čase a toto nesplnil, c) pokud byla pachatelem vrácena jen část odcizených věcí,

d) pokud poškozený s narovnáním nesouhlasil a pachatele dal zatknout.

Druhý oddíl obsahuje ust. § 189 ŘZ, které uvádí, že krádeže neuvedené v tomto

zákoně spadají do oddílu přestupků a to zejména krádeže mezi příbuznými, kteří žijí ve společné domácnosti.

Pokud bych měl srovnat právní úpravu trestného činu krádeže v Císařském patentu s

právní úpravou stejného trestného činu v dnešním trestním zákoně, pak lze říci, že je zde

velká podobnost s tím, že v dnešním trestním zákoně nejsou pasáže, které by vzhledem k současnosti byly neúčelné. Je však nesporné, že krádež jako trestný čin byl přísněji trestán než v současné právní úpravě. Rovněž nebyl znám institut podmíněného odnětí svobody.

3.2. Trestněprávní úprava krádeže v období let 1950-1961. Dne 12. července 1950 vstoupil v platnost nový trestní zákon č. 86 Sb., který nabyl

účinnosti dne 1.8.1950. Tento trestní zákon obsahoval trestný čin krádeže v Hlavě osmé -

Trestné činy majetkové. Zde byl rozdělen do dvou ustanovení. Prvním ustanovením bylo ustanovení § 245 TZ a druhým ustanovením pak bylo ustanovení § 247 TZ.

12 Trestní zákon ze dne 27. května 1852 číslo 117 ř.z. Red M. Lepař. 6. vyd. Praha: Knihtisárna Dr. Grégr a syn, 1919.s. 109-111.

12 Objektem trestného činu dle § 245 TZ13 nazvaného Rozkrádání a poškozování

majetku národního a majetku lidových družstev byl národní majetek a majetek lidových družstev, tedy státní majetek .

V 1. odstavci tohoto paragrafu je ve znění jednotlivých písmen uveden výčet jednání,

která naplňují skutkovou podstatu tohoto trestného činu.

Pokud se jedná o ustanovení písm. a), pak se jedná o zmocnění se věci v úmyslu s ní

nakládat jako s vlastní. Pokud bychom toto srovnali s dnešní trestněprávní úpravou krádeže, pak je zde blíže určen objekt trestného činu, jenž je dán specificky a není zde omezena spodní

hranice ceny odcizených věcí, tzn. že o trestný čin šlo i tehdy, kdy došlo ke škodě nepatrné. Tato spodní hranice ceny odcizených věci se vztahuje i na zbylá dvě písmena prvního odstavce.

Pod písmenem b) je uvedeno nakládání se svěřenou věcí jako s vlastní a toto bychom

v dnešní právní úpravě podřadili pod ust. § 248 TZ - Zpronevěra, přičemž by se toto ustanovení odchylovalo v objektu trestného činu.

V písmenu c) je uvedeno: "ke škodě takového majetku se jinak neoprávněně

obohatí". Tato formulace je nekonkrétní a neodpovídá požadavkům na ustanovení trestního práva a v dnešní právní úpravě obdobné ustanovení není.

Za krádež dle tohoto prvního odstavce bylo možno uložit trest odnětí svobody až na

pět let. Z obsahu ustanovení 2. odstavce14 je zřejmé že tento byl zaměřen na poškozování

státního majetku. V současné právní úpravě je toto dáno v ust. § 257 TZ - Poškozování cizí

věci. První dva odstavce jsou základními skutkovými podstatami. Třetí a čtvrtý odstavec pak

obsahuje kvalifikační znaky, které typizují vyšší stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Kvalifikovaná skutková podstata 3. odstavce vychází z odstavce prvního a druhého a

uvádí, za jakých okolností je tento trestný čin více trestný odnětím svobody na pět až patnáct let. Kvalifikační znaky jsou tři. Pod písm. a) je tímto znakem "výdělečnost", pod písm. b) je

to " způsobení značné škody" a pod písm. c) pak "jiná zvláště přitěžující okolnost".

Pojem "výdělečnost" znamenal opatřování si alespoň na čas prostředky k obživě a v

současné právní úpravě je vynechán. "Zvlášť přitěžující okolnosti" byly uvedeny v ust. § 20 TZ. Kvalifikovaná skutková podstata 4. odstavce rovněž jako u odstavce třetího vychází z

odstavce prvního a druhého a obsahuje zvýšení trestní sazby na deset až dvacet let, jestliže pachatel způsobil činem značnou škodu, přičemž zneužil svého postavení jako veřejný činitel. 13 Trestní zákon a trestní řád. Praha : ORBIS, 1951. s. 247-249. 14 "Stejně bude potrestán, kdo na majetku národním nebo na majetku lidového družstva úmyslně způsobí škodu, zejména tím, že věc z takového majetku zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou."

13 V současné právní úpravě již ust. § 245 není obsaženo v trestním zákoně vzhledem k

tomu, že státní majetek a soukromý majetek je chráněn stejně a to ust. § 247 TZ.

Druhým ustanovením TZ z r. 1950 zabývajícím se krádeží je ustanovení § 247 TZ

nazvané Krádež. Zde objektem trestného činu bylo osobní vlastnictví a obsahoval dva

odstavce.

1. odstavec je základní skutkovou podstatou, ve které je uvedeno : "Kdo se zmocní

cizí věci v úmyslu nakládat s ní jako s vlastní, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta". V dnešní právní úpravě byla vypuštěna podmínka úmyslu nakládat s věcí jako s vlastní.

Stejně jako v ust. § 245 TZ i zde není uvedena spodní hranice způsobené škody, takže bylo vyloučeno, aby krádež byla přestupkem.

Ve 2. odstavci je kvalifikovaná skutková podstata, ve které jsou uvedeny pod písmeny

a) až e) podmínky, při kterých bude pachatel potrestán odnětím svobody na jeden rok až deset

let. K jednotlivým podmínkám lze uvést, že podmínka uvedena v písmenu a) "dopusti-li se činu uvedeného v odstavci 1 výdělečně" ze současného trestního zákona vymizela, podmínka uvedená v písmenu b) "dopustí-li se takového činu se zbraní", je v současné

době přitěžující okolností, podmínka uvedená v písmenu c) "pokusí-li se bezprostředně po takovém činu uschovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí", je

obdobou dnešního ustanovení § 247 odst. 1 písm. c) TZ, podmínku uvedenou pod písm. d)

"dopustí-li se takového činu na věci, kterou byl povinen střežit", bychom mohli zařadit

pod ustanovení § 248 TZ - Zpronevěra - a podmínku uvedenou v písmenu e) "je-li tu jiná

zvláště přitěžující okolnost", je možno charakterizovat tak, že tyto okolnosti jsou uvedené v

ust. § 20 zákona č. 86/1950 Sb. a tyto okolnosti mají obdobu v ust. § 34 současného trestního zákona.

Srovnáním § 245 a § 247 zák. č. 86/1950 Sb. lze vyčíst, že tresty za spáchání těchto

trestných činů jsou v zjevném nepoměru a tento velký rozdíl je vlastně závislý na objektu trestného činu. Vzhledem k tomu, že v tehdejší době byl preferovaný státní majetek před

majetkem osobním, odpovídá tomu i výše trestů. Dále lze z tohoto srovnání konstatovat, že jak u § 245 TZ, tak i u § 247 TZ v základní skutkové podstatě nebyla uvedena spodní hranice způsobené škody, což vlastně vylučuje spáchání krádeže jako přestupku.

14 3.3. Trestněprávní úprava krádeže v období let 1962-1989. Dne 1.1.1962 vešel v účinnost zákon Národního shromáždění Československé

socialistické republiky č. 140 ze dne 29.11.1961 - Trestní zákon.

V této právní úpravě byl trestný čin krádeže, stejně jako ve zrušeném TZ z r. 1950,

také rozdělen do dvou skutkových podstat, byl však zařazen ve dvou různých hlavách.

První skutková podstata je uvedena v Hlavě druhé - Trestné činy hospodářské, ve

třetím oddíle - Trestné činy proti majetku v socialistickém vlastnictví - a jde o ustanovení § 132 TZ - Rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví.15

Druhá skutková podstata je uvedena v Hlavě deváté - Trestné činy proti majetku - a

jde o ustanovení § 247 TZ - Krádež.16

Stejně, jako v předchozí právní úpravě, i zde je opětovně preferován majetek státu a

tomu také odpovídá zařazení obou ustanovení v členění trestního zákona, kdy vlastě pořadí jednotlivých hlav trestního zákona je určeno důležitostí zájmu chráněného zákonem. Na

preferování státního majetku před osobním vlastnictvím poukazuje i rozdílná trestnost obou trestných činů.

V § 132 TZ je úzce specifikován objekt trestného činu, kterým byly společenské

zájmy zakládající socialistické vlastnictví, tedy majetková práva, která byla součástí majetku v socialistickém vlastnictví. Co se týče majetku v socialistickém vlastnictví, tak šlo především

o majetek státu (státní socialistické vlastnictví - národní majetek) a dále o majetek společenských organizací a majetek lidových družstev. § 132 TZ je členěn do čtyř odstavců.

1.odstavec představuje základní skutkovou podstatu tohoto trestného činu a je

rozdělen na písmena a) až c). Pod písmenem a) "přivlastní si věc z takového majetku tím, že se jí zmocní", lze spatřovat klasickou krádež. Pod písmenem b) "přivlastní si věc z

takového majetku, která mu byla svěřena", pak můžeme spatřovat zproněvěru. Pod písmenem c) "ke škodě takového majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že někoho uvede

v omyl nebo jeho omylu využije", byla postihována podvodná jednání. Za takováto jednání

mohl být uložen trest odnětí svobody na šest měsíců až pět let nebo nápravné opatření nebo zákaz činnosti nebo peněžitý trest.

Zbývající tři odstavce představují kvalifikované skutkové podstaty, kdy ke znakům

uvedeným v odstavci prvním přistupují další kvalifikační znaky typizující vyšší stupeň nebezpečnosti tohoto trestného činu pro společnost.

15 Breier, Š. a kolektiv. Trestní zákon - komentář. 1. vyd. Praha : ORBIS, 1964. s. 383-389.

16 tamtéž s. 609-614.

15 Ve 2. odstavci jsou tyto kvalifikační znaky uvedeny pod jednotlivými písmeny. Pod

písm. a) je to "člen organizované skupiny", pod písm. b) je to "výdělečnost", pod písm. c)

je to "značná škoda" nebo "jiný zvlášť závažný následek" a konečně v pod písm. d) je to

"uchování si věci bezprostředně po činu násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí". Za čin spáchaný podle tohoto odstavce bylo možno uložit trest odnětí svobody na tři

léta až deset let.

Ustanovení odst. 3., kromě odkazu na odst. 1., zahrnoval podmínku "způsobení

značné škody" a současně další podmínku a to :

a) že při spáchání činu pachatel zneužil svého postavení veřejného činitele, b) že pachatel takový čin zorganizoval.

Srovnáním ust. odst. 3 s dnešní právní úpravou lze dovodit, že jednání uvedené pod

písm. a) dnes není a jednání uvedené v písm. b) je v současnosti přitěžující okolností a podobnost lze spatřovat v ust. § 247 odst. 3 písm. a) TZ.

V odst. 4. je uvedeno : "Stejně jako v odstavci 3 bude pachatel potrestán, způsobí-

li činem uvedeným v odstavci 1 škodu velkého rozsahu". Porovnáním se současnou právní

úpravou je vidět rozdíl v objektu trestného činu a rovněž je zde vidět vyšší trestní sazba v porovnání s odst. 3.

Za jednání uvedené v odst. 3. a odst. 4. bylo možno uložit trest odnětí svobody na osm

až patnáct let.

§ 247 TZ v této právní úpravě vycházel ze stejného paragrafu TZ z r. 1950, ale došlo

ke změně v jednotlivých ustanoveních a rovněž se zvýšila trestnost tohoto trestného činu.

Rovněž došlo ke změně umístění v Hlavách trestního zákona, kdy § 247 TZ byl umístěn do 9. Hlavy a toto umístění zůstalo vlastně až do současné doby.

1. odstavec tohoto paragrafu představoval základní skutkovou podstatu a oproti TZ z r.

1950 došlo pouze ke změně slovosledu v gramatickém slova smyslu. Rovněž došlo ke změně

v sankci, kdy bylo možno uložit trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo nápravné opatření nebo peněžitý trest.

2. odstavec pak představoval kvalifikovanou skutkovou podstatu, kde ke znakům

základní skutkové podstaty přistoupily další znaky a to alternativně pod písmeny a) až d).

Písmeno a) "spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny",

lze najít i v současném znění trestního zákona a to pod ust. § 247 odst. 3 písm. a). Podmínka "výdělečnosti" uvedená v písmenu b) byla zřejmě vzhledem k odlišné společenské situaci

vypuštěna ze současného platného znění trestního zákona. Písmeno c) "pokusí-li se

bezprostředně po takovém činu uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního

16 násilí" a písmeno d) "způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný

následek", lze pak rovněž najít v současném znění trestního zákona a to v ust. § 247 odst. 3

písm. b), resp. v ust. § 247 odst. 1 písm. c).

Ustanovení § 247 TZ neznalo způsobení škody velkého rozsahu, neboť v tehdejší

společenské situaci se nepředpokládalo osobní vlastnictví velkého rozsahu.

Trestněprávní úprava z roku 1961 stejně jako z roku 1950 evidentně preferovala státní

majetek před majetkem osobním a toto se odráželo i v sankcích, které bylo možno uložit. Za

trestný čin dle § 132 TZ bylo možno uložit u základní skutkové podstaty trest odnětí svobody v rozmezí 6 měsíců až pět let, zákaz činnosti nebo peněžitý trest a u kvalifikovaných

skutkových podstat trest odnětí svobody v rozmezí tři až deset, resp. osm až patnáct let. Naproti tomu u § 247 TZ zde byla hrozba odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo nápravného opatření nebo pěněžitého trestu u základní skutkové podstaty a u kvalifikované skutkové podstaty pak byla možnost uložit trest odnětí svobody na dvě léta až osm let.

3.4. Změny v trestněprávní úpravě krádeže po roce 1989. Vzhledem ke společenským změnám koncem roku 1989 byly z trestního zákona

vypuštěny ustanovení vztahující se k rozkrádání a poškozování majetku v socialistickém vlastnictví a krádež zůstala pouze v ustanovení § 247 TZ, které pak bylo po společenských změnách v roce 1989 několikrát novelizováno.

Do novely trestního zákona účinné od 1.7.199017 byla zařazena legální definice pojmu

škody způsobené trestným činem a to v ust. § 89 odst. 14 TZ. Způsobená škoda byla rozdělená do pěti stupňů a to na škodu: nikoli nepatrnou, nikoli malou, větší, značnou a

velkého rozsahu, přičemž škoda nikoli nepatrná byla vymezena jako částka rovnající se nejméně polovině nejnižší měsíční mzdy, která byla stanovena obecně závazným právním

předpisem v částce 1.600,- Kč. Na základě této legální definice se také rozšířilo ustanovení § 247 TZ ze dvou odstavců na pět.

Nově byl v ust. § 247 TZ zakotven pojem "vloupání", ale tento pojem nebyl nikde v

trestním zákoně vymezen, takže při praktické aplikaci tohoto ustanovení vznikaly nejednotné názory na obsah tohoto pojmu.

Právě pochybnosti stran pojmu "vloupání" odstranila novela trestního zákona účinná

17 zákon č. 175/1990 Sb.

17 od 1.1.199218, která legální definici tohoto pojmu zařadila do ust. § 89 odst. 17 TZ. Zmíněná

novela pak rozčlenila ustanovení § 247 TZ do podoby, ve které se nachází prakticky i v

současnosti s malými rozdíly. Nově bylo zařazeno ust. § 247 odst. 1 písm. e) TZ, které představuje tzv. speciální recidivu. Došlo rovněž ke změně v ustanovení § 89 odst. 14 TZ stran škody způsobené trestným činem, kdy škoda nikoli nepatrná byla předefinována jako škoda dosahující nejméně nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády, škoda nikoli

malá jako nejméně šestinásobek této mzdy, škoda větší pak dvacetinásobek této mzdy, značná škoda pak stonásobek této mzdy a škoda velkého rozsahu pětisetnásobek takové mzdy, kdy minimální mzda byla stanovena hodnotou 2.000,- Kčs. Stále byl ale v ust. § 247 TZ zakotven

pojem "výdělečnosti". A právě novela trestního zákona účinná od 1.1.199419 vypustila

výdělečnost jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby z ust. § 89 odst. 3 TZ,

protože tato okolnost zejména u majetkových trestných činů nezajišťovala pro svou vágnost stejné právní posouzení obdobného trestného činu u dvou různých pachatelů. Tato okolnost zařazená do trestního zákona vyjadřovala v podstatě uzákoněnou povinnost pracovat v době

totalitního režimu. Přitom závažnost konkrétních trestných činů, u kterých byla tato okolnost použita, je zákonem již postižena v rámci okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, kterou je výše způsobené škody. Proto byla výdělečnost vypuštěna a to včetně odpovídajících ustanovení zvláštní části trestního zákona, tedy i u trestného činu krádeže. Ke změně došlo i u

ust. § 247 odst. 1 písm. e) TZ, kde trestní odpovědnost je zde vázána na předchozí odsouzení

nebo potrestání a změnila se i délka doby od předchozího odsouzení či potrestání ze dvou let na tři roky.

Znění ust. § 247 TZ, tak jak bylo novelizováno v roce 1993, je platné i v současné

době, kdy k 1.1.2002 byl trestní zákon novelizován zákonem č. 265/2001 Sb. Došlo pouze ke změně výkladových pravidel týkajících se stran výše způsobené škody, a to konkrétně v ust. § 89 odst. 11 TZ, kde škoda nikoli nepatrná je škoda dosahující částky nejméně 5.000,- Kč, škoda nikoli malá nejméně 25.000,- Kč, škoda větší nejméně 50.000,- Kč, škoda značná nejméně 500.000,- Kč a škoda velkého rozsahu nejméně 5.000.000,- Kč.

18 zákon č. 557/1991 Sb. 19 zákon č. 290/1993 Sb.

18

4. Charakteristika jednotlivých skutkových podstat 4.1. Jednání obohacovací § 247 Krádež

Objektem trestného činu je vlastnictví věci, dále držba věci, ale i faktická dispozice

s věcí. Věc je v něčí moci (vlastníka, nájemce, zástavního věřitele).

Objektivní stránku naplní pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní,

přičemž zároveň splní alespoň jednu z dalších podmínek alternativně stanovených v § 247 odst. 1 písm. a) až e). Objektivní stránka krádeže je charakterizována řadou znaků:

Předmětem útoku je cizí věc. Práva sice nemohou být předmětem krádeže, avšak

mohou jím být věci, jež jsou ekvivalentem práv a jiných hodnot (vkladní knížky, depozitní

certifikáty, akreditivy, směnky, šeky, losy). Cenné papíry samy ztělesňují majetkovou hodnotu, proto ustanovení trestního zákona o věcech se vztahují též na všechny cenné

papíry 20, a to listinné i zaknihované. Jiné doklady jsou jen důkazním prostředkem (např.

vkladní knížka). Předmětem krádeže jsou i legitimační papíry, pokud jejich pozbytí znamená

nenahraditelnou ztrátu práva (např. jízdenka, vstupenka).

Z povahy trestné činnosti plyne, že předmětem krádeže nemohou být věci nemovité.

Věc se může stát movitou tím, že pachatel ji od nemovitosti, jíž součástí byl, oddělí (např. vybourání oken).

Jde vždy o věc cizí. Vlastník se nemůže dopustit krádeže na své věci (ani když ji

odejme zástavnímu věřiteli). Věc cizí je věc náležející zcela nebo zčásti jiné osobě než pachateli, tedy i věc, již má pachatel ve spoluvlastnictví.

Ze zákonného znaku „zmocní se“ možno dovozovat, že cizí věc byla původně v moci

někoho jiného. Zda tomu tak je, se posuzuje podle životních zvyklostí. V moci vlastníka či uživatele je např. vozidlo zaparkované na ulici, dále jsou to i věci odložené a uschované, na

něž vlastník dávno zapomněl, má-li k nim přístup, jakož i věci zapomenuté či ztracené, ví-li vlastník, kde je může hledat.

Jednání záleží v tom, že se pachatel věci zmocní, tedy odejme ji z faktické moci jiného

a sobě umožní dispozici s věcí. Může tak učinit vlastní rukou, použitím technického nástroje (např. jeřáb) nebo tzv. živého nástroje ( např. trestně neodpovědné dítě).

Do objektivní stránky krádeže řadí náš trestní zákon i znak přisvojení si věci. Zloděj se

20

§ 89 odst. 13 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů

19 nestává vlastníkem kořisti, ale staví se fakticky na místo vlastníka, resp. Jiného oprávněného držitele. Přisvojení zároveň znamená vyloučení dosavadního vlastníka nebo držitele z držení věci.

Následkem u krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) je způsobení škody nikoli nepatrné

na cizím majetku, tj. škody dosahující částky nejméně 5 000,- Kč21. Pod touto hranicí jde o

přestupek, pokud tu nejsou okolnosti uvedené v § 247 písm. b) až e) TZ. Bez ohledu na výši škody je krádež trestným činem, jsou-li tu okolnosti zvyšující nebezpečnost jednání nebo

pachatele podle § 247 písm. b) až e). Hodnota odcizené věci však i zde bude mít vliv na splnění materiální podmínky trestnosti takové krádeže. Pachatelem krádeže může být kdokoliv.

Subjektivní stránka krádeže vyžaduje úmyslné zavinění. Úmysl musí zahrnovat celou

objektivní stránku, tedy také přisvojení si věci, což znamená trvalé vyloučení poškozeného z dispozice s věcí. Zloděj však nemusí mít úmysl věc trvale užívat. O krádež jde i tehdy, když si pachatel věc přisvojí, aby ji vzápětí zničil nebo daroval jinému. Trestní krádež nezaniká tím, že pachatel krátce po činu věc vrátí.

odpovědnost

za

4.1.1. Materiální pojetí trestného činu krádeže v souvislosti s ust. § 247 odst. 1 písm. e) TZ. V souvislosti s ust. § 247 odst. 1 písm. e) TZ je nutno říci, že toto ustanovení o tzv.

"speciální recidivě" obsahuje vedle podmínky přisvojení si cizí věci jejím zmocněním další

podmínku, a to předchozí odsouzení či potrestání za obdobný čin v době posledních třech let, kdy tato podmínka se vztahuje více k pachateli než k samotnému trestnému činu. Právě v této "speciální recidivě" spočívá nebezpečnost pro společnost.

Aplikací materiálního pojetí trestného činu na toto ustanovení můžeme dospět k tomu,

že pokud bude naplněn formání znak tohoto trestného činu, nemusí být v konkrétním případě

tento trestný čin pro společnost nebezpečný. Přesněji řečeno jeho nebezpečnost pro společnost bude nepatrná (u mladistvých malá).

U trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) až e) TZ není výše způsobené

škody jeho zákonným znakem. To však neznamená, že hodnota pachatelem odcizené věci je

zcela bezvýznamná pro posouzení trestnosti takového činu. Při zjištění zanedbatelné hodnoty

odcizené věci a při současné neexistenci jiných okolností zvyšujících stupeň nebezpečnosti činu pro společnost lze učinit závěr, že není splněna materiální podmínka trestnosti činu ve 21

§ 89 odst. 11 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů

20 smyslu ustanovení § 3 odst. 2 TZ.22

Recidiva má význam především jakožto obecná přitěžující okolnost ve smyslu § 34

písm. j) TZ. Pokud je recidiva hodnocená jen jako obecná přitěžující okolnost, je na místě tam, kde s ní zákon nepočítá jako se znakem skutkové podstaty. Pokud je recidiva znakem

skutkové podstaty trestného činu, tak jak je v ust. § 247 odst. 1 písm. e) TZ, má význam

především pro naplnění samotné skutkové podstaty. Pro úvahu o trestu může být relevantní jako okolnost přitěžující jen za respektování zásady uvedené v ust § 31 odst. 3 TZ. Dle zásady

ne bis in idem nelze jednu a tutéž skutečnost přičítat jak z hlediska naplnění skutkové

podstaty, tak i z hlediska ukládání příslušné sankce, tedy jako dvě různé okolnosti. Toto ale lze učinit, jestliže tato skutečnost je odstupňovatelná, aniž bychom se dostali do kolize s

výše uvedenou zásadou. Jde o to, že onu skutečnost "použijeme" co do její částečné intenzity jako minimum, nezbytné k naplnění určité skutkové podstaty. Zbytek její intenzity, z hlediska

naplnění skutkové podstaty nekonzumovaný, lze pak zohlednit při úvaze o trestu jako okolnost přitěžující či polehčující. Např. vícenásobná zpětnost ve smysu § 247 odst. 1 písm.

e) TZ by mohla znamenat nejen naplnění této skutkové podstaty, ale též i přitěžující okolnost ve smyslu § 34 písm. j) TZ., pokud po naplnění této skutkové podstaty, k čemuž stačí jedno předchozí odsouzení či potrestání, zůstávají další "nepoužita", tj. právně nekonzumována. Ta je proto třeba právně zohlednit jako onu přitěžující okolnost.23 § 248 Zpronevěra

Objektem trestného činu je vlastnictví věci. Předmětem útoku je cizí věc, která je

pachateli svěřena. Z povahy trestného činu plyne, že to je zpravidla věc individuálně určená.

Věc je svěřena, jestliže je odevzdána do výlučné faktické moci (do držení) jiného. Zpravidla

je odevzdána za tím účelem, aby s ní pachatel určitým způsobem nakládal, přičemž podmínkou není uzavření písemné smlouvy, ale postačí faktické předání věci. Svěřitel nemusí

být jejím vlastníkem. Přisvojení si takové věci je krádež. Věci svěřené jsou např. peníze, které má doručit poštovní doručovatel, zavazadla v úschově zavazadel, vypůjčená věc apod.

Jednáním u zpronevěry je přisvojení si věci. Je to každá dispozice s věcí, která má

trvale vyloučit dosavadního vlastníka z dispozice s věcí, např. Její neoprávněný prodej,

darování, zpracování, spotřebování, předání věci do zastavárny. Každá dispozice se svěřenou věcí proti příkazu věřitele však nemůže být považována za zpronevěru. Nespadá sem dohodě 22 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR. Částka 4/1999. Rt 25/99-II. s. 178.

23 Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné (obecná část). II. vyd. Masarykova univerzita Brno,1996. s. 269-270, s. 313-314.

21 odporující užívání cizí svěřené věci (viz. § 249), proto se neoprávněného užívání cizí věci, a

nikoli zpronevěry dopustí pachatel i tehdy, jestliže po uplynutí důvodu svěření odmítá dočasně vrátit svěřenou věc a po přechodnou dobu ji dále užívá.

Na rozdíl od krádeže se pachatel věci nezmocňuje, ale má ji už před přisvojením ve

své moci. Pachatel zpronevěry získá faktickou moc nad věcí bez vyvolání či využití omylu

nebo neznalosti podstatných skutečností. Zpronevěra je trestným činem, je-li způsobena alespoň škoda nikoli nepatrná, jinak jde o přestupek. Pachatelem je ten, komu byla cizí věc

svěřena a kdo si ji neoprávněně přisvojil. Jiné osoby mohou být jen účastníky. Pachatelem může být i fyzická osoba, která si takto přisvojila věc svěřenou právnické osobě.

Po subjektivní stránce je třeba úmyslu. Úmysl si věc přisvojit pachatel pojme

zpravidla později, ne hned při svěření věci. Může však být už při svěření věci, jestliže svěření

nebylo dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu (nebo v důsledku zamlčení podstatných skutečností).

§ 250 Podvod, § 250a pojistný podvod, § 250b úvěrový podvod a § 250c provozování nepoctivých her a sázek

Objektem trestného činu u podvodu (§250) je majetek. Objektem trestných činů

pojistného podvodu(§250a) a úvěrového podvodu (§250b) je rovněž majetek, jemuž se zde

poskytuje trestněprávní ochrana v užším rozsahu, před specifickými útoky. Uvedená

ustanovení (§250a, 250b) jsou podle převažujícího názoru ve vztahu speciality k obecnému ustanovení o podvodu podle § 250.

A. Objektivní stránka podvodu podle § 250 spočívá v tom, že:

1. pachatel uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo mu zamlčí podstatné

skutečnosti,

2. tato osoba v důsledku svého omylu provede majetkovou dispozici, 3. touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli nepatrná a 4. zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí.

Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl jde i tehdy, když někdo o určité

důležité okolnosti nemá žádnou představu; může to být dojem, „že je vše v pořádku“ (např. směňovaná garáž není v demoličním pásmu). Mylný názor nemusí být pevným přesvědčením. Stačí mínění, že určitá okolnost může být pravdivá.

Uvedení v omyl se děje lstivým jednáním, ale žádná zvláštní rafinovanost tu být

nemusí. Mnohdy postačí pouhá nepravdivá informace. Omyl může být vyvolán předstíráním

okolností, které jsou v rozporu se skutečným stavem (např. předkládání nekrytých šeků),

22 konkludentním jednáním (např. konzumace jídla a pití v restauraci s úmyslem nezaplatit) nebo opominutím (zpravidla spočívá v zamlčení podstatných skutečností). Při využití omylu pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl. Zákon využití omylu nežádá, aby pachatel jiného

v jeho omylu utvrzoval nebo aby ztěžoval odhalení omylu. Omyl (neznalost podstatných

skutečností) se zpravidla týká toho, co má oklamaný dostat (auto, garáž, DVD rekordér apod.). Může to být i nějaká služba (vyvrtání studny), dokonce to může být i činnost

neslučitelná s mravností (pohlavní styk za úplatu) či trestná (lékař přijme peníze za zákrok, jež nehodlá provést).

Dispozice majetkové povahy, kterou provede oklamaný, je nepsaný znak podvodu. Je

to článek příčinného řetězu, který spojuje omyl (resp. neznalost zamlčených podstatných skutečností) a škodu na majetku. Mezi omylem a majetkovou dispozicí, jakož i mezi

majetkovou dispozicí na straně jedné a škodou na straně druhé musí být příčinná souvislost. O

podvod jde i tehdy, kdyby poškozený byl učinil (z jiného důvodu) stejnou dispozici, aniž by

se mýlil (např. sňatkový podvodník vyláká od ženy větší peněžitou částku, ta by mu ji však byla darovala, kdyby o ni požádal, za krásné chvíle s ním strávené).

Telefonní hovor nelze považovat za věc ani ve smyslu ustanovení § 89 odst. 13 TZ,

neboť ovladatelná přírodní síla je při dopravě zpráv využívána pouze jako prostředek k přenosu informací. Jde o telekomunikační službu poskytnutou k tomu oprávněnou právnickou osobou za stanovenou úhradu. To je významné z hlediska úvah, zda je naplněna skutková podstata těch trestných činů, jejichž zákonným znakem je pojem „věc“.

Pokud je neoprávněným telefonováním, které má znaky trestného činu podvodu podle

§ 250 TZ, způsobena škoda, je třeba při stanovení její výše vycházet z ceny, za jakou se tato služba v době a místě činu poskytuje. Ustanovení § 89 odst. 12 věty první TZ se zde použije analogicky.24

Škodou na cizím majetku je nejen jeho zmenšení, nýbrž i ušlý zisk. Obohacení se

nemusí rovnat způsobené škodě. Z podvodu se může obohatit sám pachatel nebo někdo jiný,

přičemž může jít o blíže nespecifikovanou osobu nebo skupinu osob. Obohacení pachatele musí být neoprávněné.

Dolní hranicí trestní odpovědnosti u podvodu je stejně jako u krádeže a zpronevěry

škoda nikoli nepatrná.

Pachatelem je osoba, která vyvolala nebo využila omyl jiné osoby (resp. zamlčela jí

podstatné skutečnosti), ale pachatel nemusí být sám obohacen. Při podvodu mohou tedy 24 Přehled judikatury, Trestné činy proti majetku – podvod, Usnesení Nejvyššího soudu České republiky, Sb. rozh. tr. č. 44/1999, s. 97.

23 vystupovat čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, poškozený a ten, kdo se z toho obohatil.

Subjektivní stránka vyžaduje úmysl. Podvodný úmysl zde musí být již v době jednání

pachatele.

B. Ustanovení § 250a o pojistném podvodu obsahuje dvě samostatné základní

skutkové podstaty, z nichž má každá další dvě alternativy. Jejich objektivní stránka spočívá

v tom, že pachatel:

1. při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové

smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí (§ 250a odst. 1),

2. vyvolá pojistnou událost nebo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje v úmyslu

zvýšit vzniklou škodu (§ 250a odst. 2).

Na rozdíl od obecného podvodu (§ 250odst. 1) se ani v jednom případě k trestnosti

nevyžaduje způsobení škody ani získání prospěchu.

Pachatelem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 může být kterýkoli účastník

pojistné smlouvy, zejména pak pojistník nebo pojištěný. Na straně pojistitele to může být jeho

zaměstnanec, ale též pojišťovací agent nebo makléř. Pachatelem pojistného podvodu podle §

250a odst. 2 může být kdokoliv, tj. i ten, kdo sám není účastníkem pojistného vztahu a kdo může, ale nemusí jednat p dohodě s takovým účastníkem.

Subjektivní stránka spočívá v úmyslném zavinění. Nevyžaduje se úmysl vylákat

pojistné plnění, resp. vyšší pojistné plnění. Jen u alternativy spočívající v udržování stavu

vyvolaného pojistnou událostí (§ 250a odst. 2) je třeba úmyslu směřujícího ke zvýšení způsobené škody.

C. Rovněž úvěrový podvod podle § 250b má dvě samostatné skutkové podstaty. Jejich

objektivní stránku naplní pachatel, který

1. při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace

uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí ( §250b odst. 1),

2. bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použijte úvěr, subvenci nebo dotaci

na jiný než určený účel (§250b odst. 2).

Ani zde se na rozdíl od obecného podvodu (§ 250odst. 1) se ani v jednom případě

k trestnosti nevyžaduje způsobení škody ani získání prospěchu. V obou případech jde v podstatě o úvěrový podvod.

Trestný čin podle § 250b odst. 1 je dokonán již samotným uvedením nepravdivých

nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčením podstatných údajů, aniž došlo k poskytnutí

24 úvěru, dotace či subvence. Trestný čin podle § 250b odst. 2 může být dokonán až poté, co byly úvěr, dotace nebo subvence poskytnuty.

Pachatelem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 může být kterýkoli účastník

úvěrové smlouvy, zejména pak dlužník, nebo fyzická osoba jednající za právnickou osobu,

která je dlužníkem nebo věřitelem (jiné osoby mohou být účastníky). Ve vztahu k dotaci a

subvenci může být pachatelem žadatel o tyto finanční dávky. Pachatelem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 může být v případě účelového úvěru zásadně dlužník, u dotace a subvence pak jejich příjemce.

Subjektivní stránka spočívá v úmyslném zavinění. Nevyžaduje se úmysl způsobit

škodu. Úvěrový podvod v obou alternativách je spáchán i tehdy, je-li úvěr řádně splácen, resp. byla-li vrácena poskytnutá dotace či subvence.

D. Zvláštním případem blízkým podvodu je provozování nepoctivých her a sázek

(§250c). Objektem tohoto trestného činu je zájem na poctivém provozování her a sázek,

zejména co do rovné možnosti získání výhry z nich. Nepřímo je tak chráněn rovněž cizí majetek.

Jednání záleží v tom, že někdo provozuje peněžní nebo jinou podobnou hru nebo

sázku, jejíž pravidla nezaručují rovné možnosti výhry všem účastníkům.

Sázka je příslib plnění pod podmínkou, že dojde k určité události nebo že se určité

tvrzení ukáže jako pravdivé. Peněžitou hrou se rozumí jakákoli hra, které se dobrovolně

účastní alespoň jedna osoba rozdílná od provozovatele (organizátora) hry, pokud zaplatí

peněžní vklad (sázku), jehož návratnost se účastníkovi nezaručuje. Jinou podobnou hrou

může být hra založená na stejném principu jako peněžní hra, pokud je vkladem jiná hodnota

než peníze (např. věc, pohledávka apod.). Jde zejména o tzv. řetězové hry, při nichž roste počet účastníků geometrickou řadou a dříve zapojení účastníci mají získat mnohonásobek svého vkladu na úkor později zapojených účastníků.

Pachatelem trestného činu podle § 250c je jen provozovatel hry (organizátor hry),

nikoli účastník hry (ten je poškozeným).

Subjektivní stránka spočívá v úmyslném zavinění. Úmysl musí zahrnovat i skutečnost,

že pravidla hry nebo sázky nezaručují všem účastníkům rovné možnosti výhry. §249b Neoprávněné držení platební karty

Objektem je zde majetek, zejména peníze na bankovním účtu či jiné peněžní

prostředky, k nimž lze získat přístup prostřednictvím platebních karet a podobných platebních prostředků. Nepřímo je tak chráněn i řádný průběh platebního styku.

25 Jednání spočívá v tom, že pachatel si neoprávněně opatří nepřenosnou platební kartu

jiného identifikovatelnou podle jména nebo čísla nebo předmět způsobilý plnit její funkci.

Trestné podle § 249b je tedy jen neoprávněné opatření si uvedených platebních prostředků (a to např. i krádeží, podvodným vylákáním apod.), nikoli jejich další držení a použití.

Ustanovením § 249b jsou chráněny rovněž zahraniční platební karty. Kromě platebních karet

se ustanovení § 249b vztahuje i na předmět způsobilý plnit funkci platební karty. Zřejmě to jsou některé šeky, zejména šek k výplatě hotovosti na účtu ve prospěch příjemce hotovosti

(tzv. pokladní šek). Připadá v úvahu i náhražka platební karty, která sice nemá vnější podobu (není padělkem), takže ji nelze použít tam, kde by neoprávněnost jejího opatření byla snadno odhalena (např. při platbě v prodejně), ale je způsobilá k tomu, aby plnila alespoň další funkce

platební karty, zejména pokud jde o technické zajištění přístupu k účtu (např. obsahuje

záznam potřebných dat k výběru hotovosti z bankomatu). Naproti tomu předmětem způsobilým plnit funkci platební karty nejsou vkladní knížky.

Ustanovení § 249b obsahuje jednání, jež by mohlo být přípravou k trestnému činu

proti majetku (krádež, podvod). Nebezpečnost této přípravy spočívá v tom, že platební karta otvírá snadný přístup k účtům, na nichž mohou být vysoké vklady, resp. přístup k čerpání vysokého úvěru. Jde o ohrožovací trestný čin, takže jeho dokonání není třeba způsobení škody ani získání neoprávněného majetkového prospěchu.

Jde o trestný čin úmyslný. Úmysl zahrnuje jen neoprávněnost opatření si platební

karty. Nevztahuje se na její pozdější zneužití. Kdyby tu takový úmysl byl, šlo by též o

přípravu ke krádeži, resp. k podvodu (záleží na způsobu provádění platebních operací), pokud je příprava trestná.

§ 254 Zatajení věci

Objektem trestného činu zatajení věci je vlastnictví.

Předmětem útoku je cizí věc, která se dostala do moci pachatele nálezem, omylem

nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné. K pojmu cizí věci viz. výklad výše u krádeže. Může tu jít jen o věci movité, nikoli o nemovitosti ani o jiné majetkové hodnoty, které nelze považovat za věc.

U nálezu jde o věci ztracené, které jsou mimo dosah oprávněné osoby. Ví-li oprávněná

osoba, v jakém okruhu může věc hledat, je přisvojení takové věci krádeží, a nikoli zatajením věci.

Omylem se dostane věc do moci pachatele, když je např. poštou doručena na

nesprávnou adresu nebo peníze jsou omylem připsány na cizí účet. Předpokládá se tu, že

26 pachatel v době, kdy se věc dostává do jeho moci (např. přebírá peníze v hotovosti), o tomto omylu neví a teprve dostatečně si uvědomí, že mu věc nepatří. Kdyby si to uvědomil, šlo by o využití omylu, a tedy o podvod.

Věc se může dostat do moci pachatele i jinak bez přivolení osoby oprávněné než

nálezem nebo omylem. Jiným způsobem ovšem není míněna krádež, zpronevěra a podvod. V úvahu např. přichází, že se zvíře zaběhne, že věc je připlavena vodou apod.

Obdobně jako u ostatních obohacovacích deliktů je trestní odpovědnost za zatajení

věci omezena na věci nikoli nepatrné hodnoty.

Jednání tu záleží na tom, že si pachatel uvedenou věc přisvojí. O přisvojení tu platí

totéž co u krádeže. Ani zde se pachatel nestává vlastníkem přisvojené věci bez ohledu na to, jak s ní poté naloží.

Zavinění podle § 254 je úmyslné; úmysl se musí vztahovat i ke způsobu, jakým se věc

do moci pachatele dostala (např. jde o věc nalezenou). § 253 Lichva

Objektem trestného činu lichvy je majetek a možnost správného rozhodování

v majetkových záležitostech (včetně případu omezení svobody rozhodování). Objektivní stránka zná dvě formy jednání:

1. Pachatel zneužije něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího

rozrušení dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru.

2. Pachatel takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede (tzv. palichva)

Hodnota vzájemných plnění se posoudí podle stejných zásad, jako se určuje škoda.

Záleží však jen na vzájemném poměru plnění, nikoli na výši výsledné škody. Přesto bude

třeba dolní hranici trestní odpovědnosti hledat zhruba při stejné škodě, jaká je rozhodná pro podvodné jednání, jež je svou povahou lichvě nejbližší.

Pachatelem lichvy podle § 253 odst. 1 alinea 1 může být kdokoli, pachatelem palichvy

podle § 253 odst. 1 alinea 2 je osoba rozdílná od toho, kdo lichvářskou pohledávku sjednal.

Lichva je trestný čin úmyslný. Úmysl pachatele musí zahrnovat i lichvářskou povahu

poskytnutého nebo slíbeného plnění, okolnosti, za nichž se tak stalo (tíseň, nezkušenost, rozumová slabost poškozeného), resp. lichvářskou povahu uplatněné pohledávky. Jde-li o převedení lichvářské pohledávky na sebe (§ 253 odst. 1 alinea 2), musí tak pachatel činit v úmyslu uplatnit ji.

27 4.2. Jednání poškozovací § 257, 257b Poškozování cizí věci a § 257a poškození a zneužití záznamu na nosiči

informací

A. Objektem trestného činu podle § 257 je tu vlastnictví. Chráněna je nejen neporušenost věci, ale i její použitelnost.

Předmětem útoku je cizí věc. Může být i nemovitá. Cizí věcí je v tomto smyslu i cizí

zvíře. Ani zde nemůže být předmětem útoku ve vztahu ke kterémukoli z manželů věc, která se nachází v jejich společném jmění.

Jednáním je zničení, poškození nebo učinění věci neupotřebitelnou. To lze způsobit i

opominutím zvláštní povinnosti.25

Zničení a poškození věci je porušení hmotné podstaty věci. Zničení je úplné

znehodnocení věci (např. usmrcení zvířete, spálení stavebního dřeva, zbourání garáže). Poškození je částečné znehodnocení věci. Naproti tomu učinění věci neupotřebitelnou není

porušením hmotné podstaty věci. Neupotřebitelnost se posuzuje ve vztahu k účelu, k němuž věc slouží (např. stroj je rozebrán, kapalina vylita na zem, různé materiály smíšeny apod.).

Hodnota poškozené věci je sama o sobě nerozhodná, musí však být taková, aby na

cizím majetku mohla vůbec vzniknout škoda alespoň v nejnižším požadovaném rozsahu. O trestný čin totiž jde, jen je-li způsobena škoda nikoli nepatrná. Z hlediska zavinění se vyžaduje úmysl.

B. Objektem trestného činu podle § 257 je rovněž vlastnictví. Předmětem ochrany je

zde především neporušenost povrchu věci a její vzhled. Tím jsou chráněny i jiné hodnoty než majetkové, např. estetické a kulturní. Jde o zvláštní případ poškozování cizí věci, který je ve

vztahu speciality k trestnému činu podle § 257.

Objektivní stránka se od obecné skutkové podstaty podle § 257 odlišuje ve dvou

směrech:

a) k poškození cizí věci musí dojít jen specifickým způsobem, a to postříkáním, pomalováním nebo popsáním barvou nebo jinou látkou,

b) v základní skutkové podstatě podle § 257a odst. 1 se nevyžaduje způsobení škody v určité nominální výši; konkrétní výše škody zde není formálním znakem a má význam až u kvalifikovaných skutkových podstat.

Předmětem útoku je zde povrch některých cizích věcí, zejména budov, jiných objektů,

veřejných prostor, dopravních prostředků.

25 § 89 odst. 2 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů

28 Subjektivní stránka spočívá v úmyslu.

C. Objektem trestného činu podle § 257a je zájem na ochraně dat uložených na nosiči

informací a na ochraně počítače nebo telekomunikačního zařízení před neoprávněnými zásahy. Dosah tohoto ustanovení je poněkud širší, než jak by naznačovalo jeho systematické zařazení mezi trestnými činy majetkovými. Chráněn před škodlivými zásahy je totiž nejen

hmotný substrát, jehož prostřednictvím informace vznikají, ukládají se a používají (tj. majetek), ale též nehmotný obsah informací před zneužitím, zničením, poškozením, změnou nebo učiněním informací neupotřebitelnými. Tím se zprostředkovaně chrání další zájmy a vztahy, např. obchodní tajemství, soukromí osob, utajované skutečnosti apod.

Předmětem útoku je podle § 257a nosič informací, jeho obsah a technické a

programové vybavení počítače nebo telekomunikačního zařízení. Určitý počítač zde může být jak předmětem útoku, tak jen prostředkem k získání přístupu k jinému nosiči informací, resp. k jinému počítači.

Jednání spočívá v tom, že pachatel získá přístup k nosiči informací a za této situace si

dále počíná některým ze tří alternativně stanovených způsobů:

1. neoprávněně užije informace uložené na tomto nosiči informací [písm. a)],

2. takové informace zničí, poškodí, změní nebo učiní neupotřebitelnými [písm. b)],

3. učiní zásah do technického nebo programového vybavení počítače nebo jiného telekomunikačního zařízení [(písm. c)].

V konkrétním případě může jít i o kumulaci uvedených způsobů jednání. Pro všechny tři alternativy je společné, že pachatel získá přístup k nosiči informací. Přístup možno zjednat i

na dálku (např. telefonem, prostřednictvím počítačové sítě veřejně přístupné – Internet apod.), proto přístup k nosiči informací nelze ztotožňovat jen s přístupem k počítači. Není

rozhodující, z jakého důvodu a jakým způsobem byl přístup získán, zda pachatel získal informaci oprávněně (zaměstnanec) nebo neoprávněně a zda jde o informaci pravdivou či nikoli.

Zničením či poškozením informací, změnou informací nebo jejich učiněním

neupotřebitelnými se míní úplné nebo částečné znehodnocení informačního obsahu nosiče informací, např. odstraněním informací z nosiče, jejich nahrazením jinými informacemi,

zakódováním informací, změnou jejich uspořádání, doplnění jinými informacemi, a to i za použití programu k tomu účelu zvlášť určeného (tzv. počítačové viry).

Subjektivní stránka trestného činu podle § 257a vyžaduje úmyslné zavinění. Navíc

pachatel musí mít úmysl způsobit jinému škodu (majetkovou) nebo jinou újmu (např. na cti)

nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch (i nemajetkový). Zákon rovněž již

29 nepožaduje, aby pachatel už s uvedeným úmyslem získával přístup k nosiči informací, resp. k počítači.

§255, 255a Porušování povinnosti při správě cizího majetku

Ustanovení § 255 a 255a se vztahují na osoby, jimž byla svěřena správa cizího

majetku. Uplatní se tam, kde se jim nedá prokázat, že by ve své funkci obohatily sebe nebo jiného, a prokáže se jen způsobení škody. V tomto smyslu je ustanovení § 255 ke zpronevěře (§248) subsidiární.

Objektem obou trestných činů je cizí majetek. Chráněn je tu i zvláštní vztah důvěry.

A. Jednání v případě úmyslné alternativy podle § 255 záleží v tom, že pachatel jinému

způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek.

Porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá v tom, že pachatel

jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. K jejímu

porušení může dojít jak konáním pachatele, tak i opominutím takového konání, k němuž vyl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen (§ 89 odst. 2).

Pachatelem může být jen ten, kdo je nositelem zákonem uložené nebo smluvně

převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, který mu byl za tím účelem svěřen. Jde o speciální subjekt ve smyslu § 90 odst. 1. Je to např. rodič, opatrovník, správce konkurzní podstaty, prokurista apod.

Jde o trestný čin úmyslný. Úmysl se ovšem musí vztahovat jak na porušení povinnosti

opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i na způsobení škody v požadované výši.

B. Objektivní stránka nedbalostní alternativy podle § 255a se liší od skutkové podstaty

uvedené v § 255 v tom, že

a) sankcionováno je porušení jen důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího

majetku; nestačí tedy porušení jakékoli povinnosti, i když se týká opatrování a správy cizího majetku, ale musí jít o povinnost, která je z tohoto hlediska významnější,

b) porušením uvedené povinnosti musí být způsobena značná škoda (§ 89 odst. 11).

K výkladu znaků objektivní stránky jinak platí přiměřeně to, co je uvedeno u § 255.

Totéž se týká osoby pachatele. Pokud jde o zavinění, zákon zde požaduje vědomou nedbalost

ve smyslu § 5 písm. a) TZ.

30 §256 Poškozování věřitele, § 256a zvýhodňování věřitele, § 256b pletichy při řízení konkurzním a vyrovnávacím a § 256c předlužení

Objektem trestných činů poškozování věřitele (§ 256) a předlužení (§256c odst. 1) je

právo věřitele na uspokojování jeho pohledávky. U trestných činů zvýhodňování věřitele

(§256a), pletichy při řízení konkurzním a vyrovnávacím (§256b) a předlužení (§256c odst. 2) je to právo věřitele na uspokojení, odpovídající zásadám konkurzního a vyrovnávacího řízení. Všechny tyto trestné činy bývají označovány jako úpadkové delikty. A. Objektivní stránka v § 256 zahrnuje dvě formy jednání: 1. poškozování vlastního věřitele (odst. 1), 2. poškozování cizího věřitele (odst. 2).

Jednání uvedená pod písm. a) obou odstavů představují zmenšení aktiv dlužníkova majetku,

z něhož by se mohl věřitel uspokojit; jednání pod písm. b) a c) je fingováním pasiv.

Ve všech případech musí pachatel dosáhnout alespoň částečného zmaření uspokojení

věřitele, tj. stavu, při kterém věřitel neobdrží od dlužníka plnění, kterého by se mu dostalo, nebýt jednání pachatele. Věřitelem je osoba, která má vůči jiné osobě právo na plnění na

základě existujícího závazkového právního stavu. Věřitelem může být osoba fyzická i právnická. Zákonným znakem není mnohost věřitelů.

Pachatelem v případě § 256 odst. 1 je jen dlužník; jde o konkrétní subjekt ve smyslu §

90 odst. 1., pokud je dlužníkem právnická osoba, uplatní se ustanovení § 90 odst. 2 o jednání za jiného. Pachatelem v případě § 256 odst. 2 je kdokoli jiný než dlužník. Jde o trestný čin úmyslný.

B. Objektivní stránka trestného činu podle § 256a záleží v tom, že dlužník zmaří, byť i

jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele. Předpokladem je tu

mnohost věřitelů a situace, kdy dlužník není schopen plnit své splatné závazky, tj. u něhož tato neschopnost trvá po delší dobu.

Na rozdíl od poškozování věřitele podle § 256 se tu celkový stav majetku dlužníka

fakticky ani zdánlivě nemění, ale pachatel ho použije nerovnoměrně ve prospěch uspokojení jen některého věřitele na úkor jiného věřitele.

Pachatelem je jen dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky. Jde o

konkrétní subjekt ve smyslu § 90 odst. 1, je-li dlužníkem právnická osoba, uplatní se ustanovení § 90 odst. 2 o jednání za jiného. Jde o trestný čin úmyslný.

C. Objektivní stránka trestného činu podle § 256b záleží v pasivním (odst. 1, odst. 3)

nebo aktivním (odst. 2) úplatkářství v souvislosti s hlasováním podle zákona o konkurzu a

31 vyrovnání (§ 256b odst. 1,2) nebo s výkonem funkce správce konkurzní podstaty, člena věřitelského výboru nebo vyrovnacího správce (§ 256b odst. 3).

Pachatelem je v případech podle § 256b odst. 1 konkurzní věřitel, tj. věřitel, který

v konkurzním řízení uplatňuje nároky, nebo věřitel vystupující při vyrovnávacím jednání. Je li

věřitelem právnická osoba, bude trestně odpovědný ten, kdo jedná jejím jménem nebo ji

zastupuje26. V případech podle § 256b odst. 2 může být pachatelem kdokoli mimo upláceného věřitel. Podle § 256b odst. 3 je pachatelem v řízení o konkurzu správce konkurzní podstaty nebo člen věřitelského výboru a v řízení o vyrovnání pak vyrovnávací správce. Ve všech alternativách jde o trestný čin úmyslný.

D. Ustanovení § 256c o trestném činu předlužení obsahuje dvě samostatné skutkové

podstaty. Jejich společným znakem je stav předlužení, do něhož se pachatel buď určitým

způsobem dostal (§ 256c odst. 1), nebo v něm již byl a nadále ho prohloubil (§ 256c odst. 2). Jde o potencionální ohrožení věřitelů tím, že dlužník nehospodárně nakládá se svým majetkem.

Objektivní stránka předlužení tedy spočívá v tom, že

1. pachatel si přivodí předlužení některým z taxativně stanovených způsobů (§ 256c

odst. 1):

a) činí vydání hrubě nepřiměřená svým majetkovým poměrům,

b) spravuje svůj majetek způsobem, který neodpovídá zákonem mu uloženým nebo

smluvně převzatým povinnostem nebo je s nimi v hrubém nepoměru,

c) užívá poskytnutý úvěr v rozporu nebo hrubém nepoměru s jeho účelem,

d) poskytuje ze svého majetku půjčky nebo úvěry jiným osobám, ač to je v hrubém

nepoměru k jeho majetkovým poměrům, nebo

e) učiní nad rámec obvyklého podnikatelského rizika obchod nebo operaci, která

nenáleží k jeho pravidelné podnikatelské činnosti nebo je v hrubém nepoměru k jeho majetkovým poměrům;

2. pachatel, ač ví, že je již předlužen (§ 256c odst. 2), a) přijme nový závazek nebo b) zřídí zástavu.

K trestnosti činu se nevyžaduje, aby došlo ke zkrácení věřitelů nebo ke způsobení

škody (ta má význam až jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazba).

Pachatelem u alternativy podle § 256c odst. 1 může být kterýkoli dlužník, u

26

§ 90 odst. 2 zák. č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů

32 alternativy podle § 256c odst. 2 to může být jen dlužník, který je předlužen.

K naplnění subjektivní stránky se vyžaduje u obou skutkových podstat alternativně

buď úmysl, nebo vědomá nedbalost. § 258 Zneužívání vlastnictví

Objektem trestného činu je tu důležitý kulturní nebo jiný důležitý obecný zájem (např.

ochrana životního prostředí, ochrana přírody a krajiny, kulturních památek apod.)

Jednání záleží v tom, že pachatel poškodí důležitý kulturní nebo jiný důležitý obecný

zájem tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou nebo zašantročí vlastní věc, která požívá ochrany podle zvláštních předpisů.

O formách jednání spočívajících ve zničení, poškození a učinění věci neupotřebitelnou

viz. výklad u § 257. Zašantročení věci je nekalý způsob zbavení se věci nebo její ukrytí.

Jednání může spočívat v konání (např. zbourání nebo přestavba nemovité kulturní památky) i

opominutím (např. neudržování nemovité kulturní památky a její ponechání destruktivnímu vlivu počasí).

Pachatelem je tu jen vlastník věci.

Po subjektivní stránce je tu formou zavinění úmysl, který musí pokrývat též

skutečnost, že věc požívá zvýšené ochrany.

4.3. Tzv. futurum usus („krádež užitku“) §249 Neoprávněné užívání cizí věci

Neoprávněné užívání cizí věci záleží v dočasném užívání cizí věci, kdežto obohacovací

jednání (krádež, zpronevěra a další) směřují k trvalému nebo alespoň k časově předem

neomezenému přisvojení cizí věci. Nejčastějším případem futurum usus je zmocnění se cizího motorového vozidla s úmyslem svést se a pak je opustit.

Objektem trestného činu je výkon některých oprávnění vlastníka (ius utendi, ius

possidendi).

Předmětem útoku je cizí věc nikoli malé hodnoty, tj. dosahující hodnoty nejméně 25

000 Kč nebo motorové vozidlo bez tohoto cenového omezení.

Motorové vozidlo je nekolejové vozidlo poháněné vlastní pohonnou jednotkou a

trolejbus. Je to i samojízdný zemědělský a lesnický traktor, pojízdný pracovní stroj, multikára aj.

33 Jednání má dvě formy:

1. Pachatel se věci zmocní (v úmyslu ji přechodně užívat).

2. Pachatel neoprávněně užívá věci svěřené, a to přechodně.

První forma jednání odpovídá krádeži, druhá zpronevěře. Vylákání věci podvodným

způsobem tu není upraveno.

Pro posouzení, zda jde o přechodné užívání (u první formy k tomu směřuje úmysl, u

druhé je to znak objektivní stránky), je významná nejen doba užívání, ale i způsob, jak

pachatel věc vrátí (např. zanechá-li věc na takovém místě a za takových okolností, že ji oprávněná osoba může snadno dostat zpět do své dispozice anebo naopak).

Přechodné užívání svěřené cizí věci (druhá forma jednání) má samo o sobě výrazně

nižší typovou nebezpečnost pro společnost než první forma. Aby se takové jednání odlišilo od pouhého porušení pracovní kázně nebo smluvních povinností, bylo dříve třeba v konkrétním

případě zkoumat, zda je tu potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Novela z roku 1990 toto rozlišení upřesnila tím, že u druhé formy jednání požaduje, aby vznikla škoda nikoli malá, jinak nejde o trestný čin.

Pachatelem může být v prvním případě (zmocnění se věci) kdokoli, v druhém případě

(zneužití svěřené věci) jen ten, kdo měl věc nikoli malé hodnoty nebo motorové vozidlo svěřeno, a to i tehdy, jestliže svěřený předmět neoprávněně předal další osobě.

Obě formy jednání jsou úmyslné. Úmysl se musí v obou případech vztahovat na

přechodné užívání cizí věci, tj. na dispozici s ní jen po relativně kratší dobu, aniž by se tím

vyčerpala její podstata nebo věc se podstatně opotřebovala. V úmyslu musí tedy být zahrnut i záměr vrátit věc tomu, komu byla odňata, anebo aspoň umožnit, aby se obnovilo jeho

dispoziční právo. Úmysl se musí vztahovat i na způsobení škody nikoli malé, protože jde o znak základní skutkové podstaty a platí tu vykládací pravidlo podle § 3 odst. 3.

§ 249a Neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru

Objektem trestného činu je výkon užívacích a dispozičních práv vlastníka a užívacích

práv nájemce nebo jiného oprávněného uživatele domu, bytu nebo nebytového prostoru. Objektem zde není domovní svoboda, které poskytuje ochranu ustanovení § 238; jednočinný souběh obou trestných činů však není vyloučen.

Předmětem útoku je tu jen dům, byt nebo nebytový prostor - nikoli tedy všechny

nemovitosti. Ustanovením § 249a není chráněn např. pozemek, byť ohrazený.

Podle § 249a odst. 1 je trestný, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo

nebytový prostor jiného. Jednání má tedy u této alternativy dvě formy: obsazení nemovitosti a

34 užívání nemovitosti (oboje neoprávněně). Jde o obdobu dvou forem trestného činu neoprávněného užívání cizí věci (§ 249): obsazení uvedených prostorů odpovídá zmocnění se

cizí věci (např. násilné vniknutí do těchto prostor, nastěhování se za pomoci lsti či podvodu), jejich užívání je obdobou případu užívání věci svěřené (např. setrvání v těchto prostorách poté, co zanikl právní důvod jejich užívání). Pachatelem zde může být kdokoli.

Podle § 249a odst. 2 je trestný ten, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo

nebytového prostoru neoprávněně brání. Jednání zde má formu bránění ve výkonu užívacího

práva, a to především tím, že se oprávněné osobě zamezí přístup do domu, bytu nebo nebytového prostoru (např. zazděním vchodu, výměnou zámku apod.) nebo se jí jinak znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem tato místa užívat (např. k vaření, praní apod.). Nepochybně však sem patří i odpojení přívodu vody, elektřiny, tepla apod. Bránění v užívání nemusí mít pro poškozeného zvlášť citelné důsledky např. tím, že by neměl kde přespávat.

Pachatelem u alternativy podle § 249a odst. 2 bude zpravidla vlastník domu, bytu

nebo nebytového prostoru, který chce protiprávním postupem zbavit nájemce nebo jiné oprávněné osoby, např. svého spoluvlastníka, rozvedeného manžela apod. Může jím být i

nájemce, který brání v užívání jinému nájemci nebo osobě, jež má z jiného důvodu právo užívání (např. jako člen domácnosti , jako rozvedený manžel před zajištěním bytové náhrady). Po subjektivní stránce se v obou skutkových podstatách vyžaduje úmysl.

4.4. Získávání prospěchu (kořistění) z trestného činu jiné osoby § 251, 252 Podílnictví a § 252a legalizace výnosů z trestné činnosti

Podílnictví patří k formám trestné součinnosti. Trestní odpovědnost za podílnictví je v

našem trestním právu širší než v některých cizích úpravách, a to ve dvojím směru: vztahuje se

i na to, co bylo za věc získanou trestným činem opatřeno, a je trestné i podílnictví z nedbalosti. Legalizace výnosů z trestné činnosti se pak na rozdíl od podílnictví neomezuje jen

na převod, resp. užívání výtěžku z trestné činnosti, ale zahrnuje i následné jednání vedené snahou zajistit zdání legálnosti tohoto výtěžku.

A. Objektem trestného činu podílnictví (§ 251, 252) je cizí majetek. Podílnictví

napomáhá tomu, aby byl zachován stav vytvořený základním (hlavním) trestným činem (tj. předchozím, na který podílnictví navazuje).

35 Předmětem útoku je cizí věc získaná trestným činem spáchaným jinou osobou. U

úmyslného podílnictví je to i to, co za takovou věc bylo opatřeno. Kulpózní podílnictví je

omezeno buď na věc větší hodnoty, tj. dosahující hodnoty nejméně 50 000 Kč, anebo na umožnění zastření původu nebo zjištění původu věci jakékoli hodnoty.

Základním trestným činem, jímž byla získána věc, která je předmětem útoku u

podílnictví, může být jakýkoli trestný čin; jsou to nejen trestné činy proti majetku podle IX. hlavy zvláštní části, ale např. i loupež, vydírání, braní rukojmí aj. Jednání má čtyři formy, jimiž pachatel

1. věc získanou trestným činem spáchaným jinou osobou ukryje (§ 251 odst. 1, § 252

odst. 1),

2. takovou věc převede na sebe nebo na jiného (§ 251 odst. 1, § 252 odst. 1) 3. takovou věc užívá (§ 251 odst. 1), nebo

2).

4. umožní zastřít původ nebo zjištění původu věci získané trestným činem (§ 252 odst. Ukrytím věci se rozumí zejména její odstranění ze sféry pachatele, u něhož by byla

pravděpodobně hledána. Podílnictvím je také jednání pachatele, který převezme od jiného ukradené motorové vozidlo, aby je pro někoho převezl přes hranice České republiky, a tak je odstraňuje z místa možného odhalení. Podílník musí mít nad věcí dispoziční moc. Do ukrývání nelze zahrnout jakoukoli činnost, kterou se ztěžuje nebo znemožňuje vrácení odcizené věci, např. fyzické napadení okradeného.

Převedením na sebe nebo na jiného je každá dispozice, kterou se mění držitel věci, a je

tím i další převod, tj. od překupníka na dalšího překupníka.

Užívání věci pocházející z trestné činnosti nebo toho, co za ni bylo opatřeno, je

jakýkoli způsob využití jejich užitných vlastností, včetně jejich spotřebování.

Zastřením původu nebo zjištění původu věci se rozumí především to, co se nazývá

„praním špinavých peněz.“ Podstatou je utajení nebo zkreslení informace o původu věci, tj.

o tom, že věc pochází z trestného činu, a případně i fingování skutečnosti, že věc byla nabyta legálně.

Pachatelem podílnictví je osoba rozdílná od pachatele základního trestného činu.

Nemůže to být ani účastník na základním trestném činu, např. návodce. Kdo se předem dohodl o takovéto součinnosti, je trestný jako pomocník27.

Formou zavinění je v § 251 úmysl, v § 252 pak nedbalost.

27 § 10 odst. 1 písm. c) zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů

36 B. Objektem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti je zájem na čistotě

majetkových vztahů, a to pokud jde o původ peněz a jiných majetkových hodnot používaných k obchodování na veřejných trzích. Zavedení této skutkové podstaty by mělo chránit jak hospodářské zájmy před jejich negativním ovlivňováním majetkovými

hodnotami

pocházejícími z nelegálních zdrojů, tak i zájem státu na odhalování a postihu trestných činů,

jejichž pácháním je dosahováno materiálního prospěchu a jejichž pachatelé se snaží tento původ zastřít, aby nebyla trestná činnost odhalena a aby mohli výnos použít ve svůj prospěch jiných osob.

Jednání zde spočívá v tom, že pachatel

1. zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno

zjištění původu věci nebo jiného majetkového prospěchu získaného trestnou činností, s cílem vzbudit zdání, že taková věc nebo prospěch byly nabyty v souladu se zákonem, nebo 2. jinému spáchání takového činu umožní.

Jde o dvě samostatné skutkové podstaty. V první jde o zastření původu nebo

znemožnění zjištění původu věci nebo jiného majetkového prospěchu získaných trestnou činností. Tím se rozumí především to, co se nazývá „praním špinavých peněz“, ale ustanovení

§ 252a má širší dosah a týká se i jiných věcí či majetkových hodnot než peněz. Podstatou je

utajení nebo zkreslení informace o původu věci či majetkového prospěchu, tj. o tom, že tyto majetkové hodnoty pocházejí z trestného činu, a zároveň pachatel předstírá skutečnost, že věc nebo majetkový prospěch byly nabyty legálně. Prostředkem k zastření původu je zejména převod vlastnictví k věci, utajení skutečné povahy věci, jejího umístění a pohybu, utajení dispozic s věcí a informací o vlastnictví, resp. o jiných právech k věci apod.

Druhá skutková podstata je zvláštním případem účastenství a lze ji spáchat též

neplněním některých povinností stanovených zákonem č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, ve znění pozdějších předpisů.

Pachatelem může být u první skutkové podstaty kdokoli. U druhé skutkové podstaty

může být pachatelem jen ten, kdo nespáchal základní trestný čin, z kterého pocházejí majetkové hodnoty, jejichž původ je zastírán.

Subjektivní stránka vyžaduje úmyslné zavinění. U první skutkové podstaty jde o přímý

úmysl: pachatel totiž musí jednat s cílem vzbudit zdání, že věc nebo majetkový prospěch byly

nabyty v souladu se zákonem. Tohoto cíle však nemusí být dosaženo. U druhé skutkové podstaty je nezbytné, aby pachatel jednal s vědomím, že jinému umožňuje dosažení uvedeného cíle.

V případě zavinění z nedbalosti může jít o trestný čin podílnictví podle § 252 odst. 2.

37 5. Z Á V Ě R Závěrem chci dodat, že účelem trestního zákona je chránit zájmy společnosti, ústavní

zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob. Ustanovení o účelu zákona je také základní směrnicí pro výklad a aplikaci trestního práva.

Protože trestní právo chrání základní hodnoty a vztahy upravené již jinými právními

odvětvími, zejména ústavním právem, občanským právem, obchodním právem, správním

právem atd., jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví a k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených trestním právem hmotním i procesním je právem, ale i povinností

státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a tím jeho právní chování vynutit použitím sankce.

Trestné činy proti majetku představují převážnou část celkové kriminality. Objektem

těchto trestných činů jsou vztahy k majetku. Oproti dřívějšímu stavu, kdy takto byl chráněn

pouze majetek v osobním a soukromém vlastnictví, a státní a společenský majetek byl

zvýšenou měrou chráněn jako ekonomická základna socialismu, došlo k podstatné změně v tom, že bylo upuštěno takové privilegování společenského a státního majetku a celý

uvedený oddíl byl bez náhrady zrušen. Podle současného právního stavu, který vychází

z článku 11 Listiny, chrání ustanovení hlavy deváté zvláštní části trestního zákona majetek jakékoliv povahy a jakékoliv formy vlastnictví bez jakýchkoliv privilegií pro jeho jednotlivé formy a druhy.

Pojem majetku je širším pojmem než pojem věc, zahrnuje věci movité i nemovité,

majetková práva, zejména pohledávky, věcí je i ovladatelná přírodní síla. Z hlediska jednání a

následku je možno rozlišovat více skupin trestných činů proti majetku. Jedním ze základních

kritérií určujících povahu činu i výši trestní sazby je výše způsobené škody. Trestní sankce

jsou rozprostřeny od nejnižších až k horní hranici 12 let odnětí svobody u obohacovacích

trestných činů. Z hlediska záměrů de lege ferenda bude třeba u trestných činů proti majetku reagovat mimo jiné na formální pojetí trestného činu, které se v rekodifikaci trestního zákona předpokládá a to tak, aby byly u některých skutkových podstat přesněji vyjádřeny jejich

formální znaky, a tím bylo jednoznačně odlišeno jednání beztrestné od trestného činu, respektive přestupku od trestného činu. V současné době zůstává otázkou, zda a v jakém časovém horizontu k uvedené rekodifikaci dojde neboť novou podobu trestního zákona se nepodařilo schválit v poslanecké sněmovně.

38

6. R e s u m é

The purpose of the criminal law is to protect the society´s interests, constitutional

organisation of the Czech Republic, and rightful interests of physical bodies, bodies corporate and other subjects. The regulation of the law´s role is also the basic directive for the criminal law´s interpretation and aplication.

The society´s protection against the criminality, and the punishment for such offences

the character of which is stated in the criminal law and the recklessness of which is bigger

than negligible for the protected values of the society, is the basic function of the criminal

law. As a part of the social and state supervision the criminal law is aimed at and restricted to the protection against the criminality, and at the same time it must keep the criminality at the certain level and use all the possible and legal means leading to the criminality reduction. At the same time all the democratic, socially-political, criminological and legal ideas should be

taken into consideration when discharging its job. The relationship between the criminal law

and democracy is based at the following idea: the criminal law makes the relevant and

necessary space for the democracy, but at the same time it does not interfere and it mustnot interfere into the social, political and economic life for any other reason, except for the protection against the delicts stated in this law, or any other laws being sources of the criminal law.

The criminal law conception, after the necessary novelizations of our criminal law

since 1989, is based at the ideas of the legal state. The criminal law protects social values,

laws and rightful interests of physical bodies, bodies corporate, the relationships of whose are regulated by other legal branches. At the same time it uses its own specifically penally-legal terms. In the connection with that we often speak about the principles of

criminal

repression´s relief role or criminal threat´s economy. The core of this problem is that the

criminal law uses the most perceptible and hardest means of state compulsion interloping the

citizens´ and their relatives´ rights and freedoms. These means may cause a lot of secondary,

often negative, consequences. That is why the legitimacy of penally-legal interventions can

be justified only by the necessity of elementary legal values´ protection against the actions that are very dangerous for the society, when there is no other solution, except of the penally-

legal, and when the state´s passivity could lead to the citizens´ “self-power” or self-help and chaos.

As the criminal law protects the basic values and relationships adapted by further legal

branches, i.e. by the constitutional law, public law, commercial law, administrative law, etc.,

39 it is used when the means of the legal branches mentioned above are not sufficient for the protection, because an offence was committed. Having accomplished all the conditions and

assumptions stated by both, the physical and procedural criminal laws, the state has the right and is obligated to punish a malefactor legally, and to enforce him or her to behave legally by the usage of a sanction.

The property offences form the predominant part of the total criminality. The

relationships towards the property are the object of those offences. Nowadays unlike in the

past, when only the personal or private property had been protected like that, and the state and society property had been protected as the economic basis of socialism, the state and social

property has not been privileged anymore, and all the chapter dealing with this was abrogated. By the present legal condition based at article 11 of the Chart, the regulations of Chapter 9 of

the legal law special part prevent any property and any form of the property without any privileges for its single forms or sorts.

Comparing two terms – the property and the thing, the first one is wider, covering both

the chattel and real property, property rights, claims especially, and also controllable

elements. The property offences can be devided into several groups by action and result. The

level of the caused damage is one of the basic criteria defining both the offence aspect and the

degree of the criminal rate. The criminal sanctions are ranged from the lowest to the upper level of confinement, which is12 years, when dealing with enriching offences. By the

intentions de lege ferenda also the formal concept of the property offence, which is required

in the criminal law recodification, should be taken into consideration. It is necessary to specify formal features of some act inwardnesses, which distinguishes scot-free actions from offences, or misdemeanors from offences. The property protection is provided not only by the regulations of Head 9 of the criminal law, but also by many others.

40

Seznam použité literatury: Literatura:

Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003

Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 3. přepracované vydání. Praha: Kodex, 1997 Novotný, O., Dolenský, A., Navrátilová, J., Púry, F., Rizman, S., Vanduchová, M., Vokoun, R. Trestní právo hmotné - II. Zvláštní část. Praha: ASPI Publishing, 2004 Jelínek, J., Hasch, K., Nováková, J., Sovák, Z. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. 2. vydání. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2003

Kratochvíl, V. a kolektiv. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1996 Breier, Š. a kolektiv. Trestní zákon. Komentář. 1. vydání. Praha: Orbis, 1964

Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 1. vydání. Praha : C.H. Beck, 2004

Draštík, A. a kolektiv. Přehled judikatury. Trestné činy proti majetku - krádež. Praha: ASPI Publishing, 2003

Draštík, A. a kolektiv. Přehled judikatury. Trestné činy proti majetku - podvod. Praha: ASPI Publishing, 2003 Právní předpisy:

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky

Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod

Trestní zákon ze dne 27. května 1852 číslo 117 ř.z. Red. M. Lepař. 6. vyd. Praha: Knihtiskárna Dr. Grégr a syn, 1919 Trestní zákon a trestní řád. Praha: Orbis, 1951 (zákon č. 86/1950 Sb.) Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších přepisů

41

Obsah 1. Úvod …………………………………………………………………………….. 3 2. Trestné činy proti majetku – obecná charakteristika ……………………………. 4 3. Historický vývoj skutkové podstaty trestného činu krádeže ……………………. 7 3.1. Trestněprávní úprava krádeže dle Císařského patentu ze dne

27. května 1852, č. 117 ř.z. v právní úpravě z roku 1935 ..................................... 7

3.2. Trestněprávní úprava krádeže v období let 1950 – 1961 ………………………. 11 3.3. Trestněprávní úprava krádeže v období let 1962 – 1989 …………………......... 14 3.4. Změny v trestněprávní úpravě krádeže po roce 1989 ………………………….. 16 4. Charakteristika jednotlivých skutkových podstat ………………………………. 18

4.1. Jednání obohacovací ………………………………………………………. 18 4.1.1. Materiální pojetí trestného činu krádeže v souvislosti

s ustanovením § 247 odst. písm. e) TZ …………………………………. 19

4.2. Jednání poškozovací ……………………………………………………….. 27 4.3. Futurum usus – „krádež užitku“ …………………………………………… 32 4.4. Získávání prospěchu (kořistění) z trestného činu jiné osoby ……………… 34 5. Závěr …………………………………………………………………………….. 37 6. Resumé ................................................................................................................. 38 Seznam použité literatury …………………………………………………………... 40