Toto je den, který připravil Pán, jásejme a radujme se z něho

FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ – 5. DUBNA 2015

Toto je den, který připravil Pán, jásejme a radujme se z něho.

Poutníci u hrobky vytesané ve skále - Svatého Hrobu. Peregrinatio Ad Fontes Salutis, Jeruzalém, Izrael, 1. března 2013.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, v tomto posvátném dni, pozvedněme k Bohu naši jednomyslnou modlitbu, aby se velikonoční radost rozšířila po celém světě: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Za svatou Církev: ať jí Bůh dá sílu s trpělivostí a láskou čelit pronásledováním, a světu ať odhalí zářné tajemství ukřižovaného a vzkříšeného Krista.  Za papeže Františka: ať ho Bůh posiluje Duchem Zmrtvýchvstalého, aby byl otcem ve víře, svědkem lásky a vedl k přátelství s Tím, který dává pravou radost a život v plnosti.  Za potřeby všech lidí: ať Bůh dá ve svém Synu završení každému úsilí i touze lidského srdce, a mocí jeho vzkříšení ať do hloubky promění každou slabost a bolest.  Modleme se za celý svět: ať Bůh otevře srdce vládců, aby upřímně hájili respektování života, dialog mezi národy, a jejich činnost vedla ke spravedlnosti a pravému pokoji.  Modleme se za zde shromážděnou Boží rodinu: ať nám Bůh dá, abychom poté, co jsme při této eucharistii slavili svou víru, byli živým znamením přítomnosti Zmrtvýchvstalého. K: Otče, vzkříšením svého Syna zaháníš všechen strach a činíš možným i to, co naše srdce ani neodvažuje doufat, vyslyš naši modlitbu. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 4. - 12. dubna 2015 DEN

LITURGIE

FARNOST

SOBOTA 4. dubna

BÍLÁ SOBOTA

PUSTIMĚŘ 20.30

VELIKONOČNÍ VIGÍLIE SLAVNOST

NEDĚLE 5. dubna

ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ SBÍRKA NA KNĚŽSKÝ SEMINÁŘ

12.00: URBI ET ORBI POŽEHNÁNÍ SVATÉHO OTCE

PODIVICE 7.30 DRYSICE 9.00 PUSTIMĚŘ 10.30 PUSTIMĚŘ 8.00

PONDĚLÍ 6. dubna

PONDĚLÍ V OKTÁVU VELIKONOČNÍM

/SV. METODĚJ, + 6. 4. 885/

ÚTERÝ 7. dubna STŘEDA 8. dubna

ÚTERÝ V OKTÁVU VELIKONOČNÍM

ČTVRTEK 9. dubna

ČTVRTEK V OKTÁVU VELIKONOČNÍM

PÁTEK 10. dubna

PÁTEK V OKTÁVU VELIKONOČNÍM

SOBOTA 11. dubna

SOBOTA

STŘEDA V OKTÁVU VELIKONOČNÍM

V OKTÁVU VELIKONOČNÍM

2. NEDĚLE VELIKONOČNÍ NEDĚLE 12. dubna

BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

ÚMYSL MŠE SV.

za + Vlastu HALAMKOVOU, manžela, vnuka Petra a + rodinu STEINEROVU za + Františka ZAKOPALA, rodiče a sourozence za + rodiče DOBEŠOVY a Boží požehnání pro rodinu za + rodiče SLEZÁČKOVY a tři děti za + rodiče ZABLOUDILOVY, SMEJKALOVY a Boží požehnání pro živou rodinu za + Emílii KLUDÁKOVOU a manžela za + Rudolfa POSPÍŠILA a dvě manželky

za + Jana ŠOCE, manželku, živou a zemřelou rodinu na poděkování za 91 let života, PUSTIMĚŘ dar zdraví a Boží požehnání 18.00 pro rodinu JANSKOU PUSTIMĚŘ za + Marii POHLODKOVOU, dva manžele, živou a + rodinu 18.00 PODIVICE za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu GERYKOVU 8.00 PODIVICE KORUNKA 18.00 K BOŽÍMU MILOSRDENSTVÍ na poděkování za 80 let života s prosbou za dar zdraví PUSTIMĚŘ a Boží požehnání pro rodinu 8.00 POSPÍŠILOVU a JANSKOU za + P. Stanislava Jiřího DRYSICE FIALU, OH a +kněze z Drysic 9.30 PODIVICE za + dominikánky, kněze a za nová kněžská a řeholní povolání 11.00 DRYSICE 18.00

FARNÍ INFORMÁTOR, XXI. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznamník 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 12. - 19. dubna 2015 DEN

LITURGIE

2. NEDĚLE VELIKONOČNÍ NEDĚLE 12. dubna

PONDĚLÍ 13. dubna ÚTERÝ 14. dubna STŘEDA 15. dubna ČTVRTEK 16. dubna PÁTEK 17. dubna SOBOTA 18. dubna

FARNOST

PUSTIMĚŘ 8.00

DRYSICE 9.30 PRAVIDELNÁ PODIVICE MĚSÍČNÍ SBÍRKA 11.00 PONDĚLÍ PO 2 . NEDĚLI VEL. PUSTIMĚŘ SV. MARTIN I., PAPEŽ A MUČ. 18.00 ÚTERÝ PODIVICE PO 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 8.00 STŘEDA DRYSICE PO 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 18.00 ČTVRTEK PUSTIMĚŘ PO 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 18.00 PÁTEK PUSTIMĚŘ PO 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ 18.00 BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ

SOBOTA PO 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ

PODIVICE 8.00 PUSTIMĚŘ 8.00

PONDĚLÍ 19. dubna

3. NEDĚLE VELIKONOČNÍ

DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

ÚMYSL MŠE SV.

na poděkování za 80 let života s prosbou za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu POSPÍŠILOVU a JANSKOU za + P. Stanislava Jiřího FIALU, OH a +kněze z Drysic za + dominikánky, kněze a za nová kněžská a řeholní povolání za + Františku ŠIMKOVOU, manžela, dva syny a živou rod. za + Bohuslava PUČANA, manželku a duše v očistci za farnosti Drysice, Pustiměř a Podivice za + Tomáše kard. Špidlíka, S.J., rodiče, sestru a synovce za + rodinu KOLENIČOVU a PŘIKRYLOVU za dar zdraví, Boží ochranu a požehnání pro rodinu KRPCOVU a CIHLÁŘOVU za + Marii ŠMEHLÍKOVOU, manžela, dvoje rodiče, živou a +zemřelou rodinu za + Jana RYŠÁNKA a manželku za + rodiče MALOVY, syna Rudolfa a duše v očistci

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC DUBEN 1. Aby se lidé naučili mít v úctě stvořený svět a chránili ho jako dar od Boha. 2. Za pronásledované křesťany, aby pociťovali utěšující přítomnost zmrtvýchvstalého Pána a sounáležitost celé církve. 3. Aby nás Bůh učinil hodnými svého povolání. FARNÍ INFORMÁTOR, XXI. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznamník 517356351, GSM: 723593106; mail: [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

FARNÍ INFORMÁTOR 2. NEDĚLE VELIKONOČNÍ – 12. DUBNA 2015

Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky.

"Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství" (Mt 5,7). Poutníci na Hoře blahoslavenství, Izrael, 26.2. 2013.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, o této neděli Božího milosrdenství vyjádřeme svou vděčnost věčnému Otci, neboť je věrný a jeho milosrdenství trvá navěky: L: BOŽE, NEJVÝŠ MILOSRDNÝ, SMILUJ SE NAD NÁMI.  Tys tak miloval svět, žes obětoval svého jediného Syna, dej ať při pohledu na Kristův kříž poznáváme hlubinu tvého božství, která se sklání k našemu lidství a svou věčnou láskou se dotýká těch nejbolestnějších ran našeho pozemského putování.  Otče, tys naučil sv. Faustynu důvěře v tvé milosrdenství: i my Ti svěřujeme Tělo a Krev, duši a božství tvého milovaného Syna a našeho Pána Ježíše Krista za hříchy naše i celého světa; pro jeho bolestné utrpení smiluj se nad námi a nad celým světem.  Ty, jenž jsi vzkříšením svého Syna, Ježíše Krista, zlomil moc hříchu a smrti, dej, aby tam, kde dosud panuje nenávist, touha po pomstě; kde válka přináší bolest a smrt nevinných; moc tvého milosrdenství zklidnila mysl i srdce a dala vzejít pravému míru.  Prokaž své milosrdenství našim zemřelým bratřím a sestrám. K: Věčný Otče, do rukou tvého milosrdenství vkládáme s důvěrou osudy světa i každého člověka. Dej, aby všichni zakusili tvé milosrdenství a v Tobě, Trojjediném Bohu, nacházeli zdroj naděje. Věčný Otče, pro bolestné utrpení a vzkříšení svého Syna, smiluj se nad námi i nad celým světem. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ 1. ČTENÍ – SK 10,34A.37-43

Čtení ze Skutků apoštolů. Petr se ujal slova a promluvil: „Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel. A my jsme svědky všeho toho, co konal v Judsku a v Jeruzalémě. Ale pověsili ho na dřevo a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu, aby se viditelně ukázal, ne všemu lidu, ale jen těm, které Bůh předem vyvolil za svědky, totiž nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. On nám přikázal, abychom hlásali lidu a se vší rozhodností dosvědčovali: To je Bohem ustanovený soudce nad živými i mrtvými. O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří.“ ŹALM 118

Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, – jeho milosrdenství trvá navěky. – Nechť řekne dům Izraelův: – „Jeho milosrdenství trvá na věky.“ Hospodinova pravice mocně zasáhla, – Hospodinova pravice mě pozvedla. – Nezemřu, ale budu žít – a vypravovat o Hospodinových činech. Kámen, který stavitelé zavrhli, – stal se kvádrem nárožním. – Hospodinovým řízením se tak stalo, – je to podivuhodné v našich očích. 2. ČTENÍ – KOL 3,1-4

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům. Bratři! Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě. EVANGELIUM – JAN 20,1-9

Slova svatého evangelia podle Jana. Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých. 3

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Štafeta víry v našich rukách Dnes jsou na celém světě populární různé štafetové běhy. Podstata této soutěže spočívá v tom, že jednotliví účastníci běhu si rozdělí trať tak, aby každý člen či skupina běžela určitý úsek. Stačí si vzpomenout na olympijský oheň anebo nám ještě bližší rozdávání betlémského světla. Historickou štafetou víry bychom mohli nazvat běh, který začal u Ježíšova prázdného hrobu. Na startu jsou ženy, které první viděly, že hrob je prázdný. Utíkají to oznámit apoštolům. Petr a Jan běží k prázdnému hrobu. Vracejí se zase zpět k ostatním apoštolům, aby tuto pravdu o vzkříšení sdělili i jim. Ježíš tuto skutečnost potvrzuje tím, že se jim postupně zjevuje. Po seslání Ducha svatého sám apoštol Petr sděluje jeruzalémským občanům, že Ježíš vstal z mrtvých a oni, apoštolové, jsou toho svědky. Chodí všude a tuto pravdu hlásají. Tři tisíce lidí se dalo pokřtít. Později se k nim přidává i apoštol, který ve svých kázáních a teologických listech jasně zdůrazňuje marnost a zbytečnost víry, kdyby Kristus nevstal z mrtvých. Apoštolové však věděli, že nestačí jen slova, ale oni za Zmrtvýchvstalého obětují i své životy. Smrtí apoštolů štafeta víry nabírá postupně na celosvětové intenzitě. V knize „Rok se svatými“ máme více než 2000 světců, kteří v dějinách církve štafetu víry předávali – jsou tam mučedníci, zakladatelé řeholních společenství, panovníci, papežové, kněží, otcové, matky, muži, ženy, mladí lidé, kteří žili ve víře v Zmrtvýchvstalého. Tak se křesťanství rozšířilo po celém světě. Štafetu víry nám přinesli v roce 863 svatí Cyril a Metoděj; pak ji nesli také naši rodiče, prarodiče, kněží a další lidé. Dnes je tato historická štafeta v našem kostele. Každý z nás držel o velikonoční vigílii v ruce svíci, symbol této štafety. My jsme ji přijali a máme ji odevzdat dál. „Jdi a zapal všechny“, říkával sv. Ignác svatému Františku Xaverskému, a stal se z něho největší misionář všech dob, který tisíce lidí přivedl k víře. I my jsme obnovili svůj křestní slib a vyjádřili tím, že štafetu víry přijímáme a také ji chceme předat dalším. A co je pro naše svědectví nejdůležitější? Jsou to slova a skutky. Možná čekáte, že vám budu vykládat, co si máte přečíst, nastudovat, abyste mohli kvalifikovaně mluvit o Bohu, Ježíši, o církvi, a vůbec o náboženských otázkách a nebyli zaskočeni žádnou námitkou ze strany našich bližních. Neříkám, že to není potřebné, ale 4

zdá se, že je nutné ještě něco jiné. Dnes totiž chtějí všichni mluvit, ale nikdo nechce naslouchat. A právě my křesťané se musíme nejprve naučit lidem naslouchat. Když je vyslechneme, vzbudíme u nich důvěru a zájem. Po určité době budou lidé rádi poslouchat i nás. Nastane i chvíle, kdy budeme moci promluvit i o duchovních věcech a poznáme, co bychom si ještě měli přečíst, nebo v čem se vzdělávat. Druhým svědectvím jsou naše skutky. Možná si v duchu posteskneme: ale vždyť dobré skutky v dnešním zkaženém světě nikdo nedocení, ani z toho neplyne žádná materiální výhoda. V poslední době vědci z psychologických výzkumných ústavů v Americe a z vyspělých států západní Evropy si uvědomují, že budoucnost patří lidem, kteří budou mít morální zásady, kladný vztah k lidem, budou žít věrným manželským životem, dbát na citovou výchovu svých dětí. A proto ve světě začínají vznikat emocionální školy, kde se děti mají vychovávat po mravní stránce, aby se zabránilo kriminalitě, drogám, násilí ve školách, sebevraždám mladých lidí. Jedna z nejznámějších automobilových firem (Mercedes) už si nevybírá řídící pracovníky jen podle rozumových schopností (tedy podle IQ), ale i podle kvality etického a mravního života, tedy EQ. A tak Bohu díky, že i věda přichází na to, že život na této planetě může fungovat nejen díky lidem vzdělaným a chytrým, ale hlavně díky lidem dobrým a moudrým, mezi které máme všichni patřit.

Přijměme tedy o těchto velikonocích štafetu víry a nesme ji do našich rodin, mezi své spolužáky a spolupracovníky, svým sousedům, a do společenského života vůbec. Možná za několik let, kdy už tady nebudeme, budou zde stát naše děti, vnuci, pravnuci, a budou vděčni za to, že jsme jim pomohli, aby uvěřili v Krista. 5

Kříž na rozcestí

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Stojí kříž u cesty. To vidíme v křesťanských zemích často. Ale na jednom byl nezvyklý nápis: „Připravujte cesty Páně!“ (Lk 7,27). Jak tomu máme rozumět? Bůh bydlí, řečeno obrazně, vysoko na nebi. Cesta, která k němu vede, jde tedy buď od spodu nahoru nebo shora dolů. Člověk po ní touží vystoupit, ale jde-li po ní Bůh, sestupuje. Jakým způsobem může Bůh sestupovat? Přidržíme-li se biblické mluvy, řekneme, že Bůh sestupuje svým slovem, mluví, ale tím volá k existenci. „Bůh řekl a bylo“, čteme hned v první kapitole Geneze. Obloha i země, všecka jejich krása, byly povolány k existenci z ničeho. Ale takový je v podstatě i člověk. Vidíme to na příkladu klasických povolání, o kterých nám vypravuje Písmo. Na počátku vyvoleného národa je Abrahám (Gn 12 násl). Má se stát otcem velkého národa. Ale nemá děti, jeho žena je neplodná. David se má stát zakladatelem národní dynastie. Má k tomu však minimální předpoklady. Je poslední syn z posledního kmene. Jeremiáš má mluvit jménem Božím k lidu a omlouvá se, že je neumí ani dobře otevřít ústa (Jr 1,6). Později ani apoštolé, povolaní Kristem, aby šli do celého světa a učili všechny národy, nemají k tomu přirozené předpoklady ani jazykové ani kulturní. A slyší to povolání v naprosto nečekaných okamžicích. Sv. Matouš sedí u celnice, aby počítal peníze (Mt 9,9), sv. Pavel dokonce Kristovy stoupence pronásleduje. Proto on sám to nejvíc pociťuje jako div: „To, co jsem, jsem z milosti Boží“ (1 Kor 13,10). V této souvislosti nás tedy překvapí napomenutí, abychom cesty Páně připravili, aby po nich mohl snadněji k nám přijít. Jak připravit cestu toho, o kom nevíme kdy a jak přijde? Sv. Tomáš Akvinský mluví o nutnosti dispozice ke všemu, co se má stát. Tak se to děje v přírodě, tak tomu je i v duševním životě. Nebudou-li mraky, nečekejme déšť; jsme-li hluší, nepoučí nás přednáška. V tom smyslu je tedy logické, že musíme připravit cesty Bohu, má-li k nám přijít. Ale jak to uděláme? Obrazně bychom mohli odpovědět tímto způsobem. Čekáme návštěvu přítele, napíšeme mu tedy: „Musíš přijet tehdy a tehdy, jinak mne nenajdeš doma.“ Jiný naopak napíše: „Přijeď, kdy chceš a jak chceš, já se přizpůsobím tvé návštěvě.“ Tento druhý způsob dispozice miluje Bůh k tomu, aby nás navštívil svou milostí. Jak to vypadá konkrétně? 6

Představme si mladého člověka, který se má rozhodnout, jaké povolání si zvolí. Jde-li o první typ, řekne Bohu: Rozhodl jsem se, že budu studovat právo a stát se advokátem. Prosím tě, abys ke mně přicházel touto cestou. Druhý typ naopak jde na pouť na Hostýn a tam se modlí: Pane Bože, ukaž mně cestu, po které mám jít, pak si jsem jist, že mně jistě pomůžeš. To platí nejenom pro povolání advokáta, ale pro každé jiné, i pro povolání ke kněžství nebo k řeholnímu životu. Přijde např. mladé děvče k duchovnímu poradci: „Chtěla bych být řeholní sestrou.“ Co jí odpoví dobrý duchovní otec? „Je to dobré a pěkné přání, ale napřed se ptejme a zkoumejme, chce-li vás tam mít také Bůh a poprosme ho, aby vám dal nějaké dobré znamení, že ta cesta je pro vás.“ Tento základní postoj je dobrý a spasitelný nejenom pro velká životní rozhodnutí, ale i pro každou denní iniciativu. Světci se před každou prací modlili: „Bože, osvěť mne, abych zvolil to správné, abych dělal to, co je moje poslání!“ Ale nekomplikujeme si tím život? Zase musíme odpovědět na základě zkušenosti světců. Neměli dojem, že se jim důvěrou v Boha život komplikuje, ale že se naopak příjemně zjednoduší. Máme-li na neznáme cestě při sobě někoho, kdo nás vede, osvobodíme se od starostí a bázlivosti. Ale co říci o té námitce, že ztrácíme osobní iniciativu tím, když se dáváme vést od jiného? V tomto případě musíme rozlišit, kdo je ten jiný, kým se dáváme vést. Je-li to jenom člověk, pak je skutečně užitečné vychovávat se k samostatnosti. Matka, která pořád chce vést za ruku dítě, je nakonec rozmazlí nebo naopak v něm probudí vzdorovitost. Lidé, kteří nás vedou, nám ukládají jejich vlastní vůli zvenčí a to se stává v jistých okamžicích násilím. Naopak Bůh nás raději vede vnitřními inspiracemi, vnuknutími, která vycházejí ze srdce. Nejlepším příkladem jsou inspirace umělců. Když pozorujeme umělecké dílo, které má opravdovou hodnotu, říkáme: Zde se umělec cele vyjádřil, zjevil nám úplně své nitro. Ale jak to souvisí s tím, co říkají oni sami? Oni tvrdí něco zásadně opačného: „Přišla mi inspirace, Múza, jakási nadzemská bytost mně vnukla myšlenku tak silně, že nejsem schopen jí odporovat. Musím vytvořit dílo podle této inspirace a ne jinak.“ Víme dobře, jak dokáží být umělci tvrdohlaví: „Nemohu jinak, musím ten obraz namalovat tak a tak.“ Marně ho přemlouvají, aby ustoupil, že jinak obraz neprodá a že na výstavě propadne. Filosof Frank, žák Berďajeva, který analyzuje vznik uměleckého díla se ptá: Dá se to ospravedlnit, aby se dal umělec tak ovlivnit inspirací bez schopnosti vzdorovat? Vždyť je to násilí, ne sice vnější ale vnitřní. Pěkná je odpověď, kterou si sám Frank dává na tuto otázku. Říká, že musíme rozlišovat, od koho to vnuknutí přichází. Přichází-li od Boha, pak si můžeme být jisti, že Bůh neničí naši svobodu, naopak ji posiluje, protože Duch sv. bydlí v našem srdci a je Duch svobody. Proto je, říká Frank, každé pravé umění v jádře náboženské, i když se to hned nejeví. Naopak falešné umění je druh ďábelské posedlosti, zbavuje svého tvůrce lidské důstojnosti. To, co je řečeno o tvořivosti umělecké, platí analogicky o vší lidské činnosti. Člověk je obraz Boha stvořitele, je proto stále tvořivý. Každý by rád vytvořil něco, co jiní neudělali, líp než jiní. Proto má každý plnou hlavu inspirací. Ale stále se musí ptát: Od koho přicházejí? Jsou shodné s myšlenkami Božími, s povoláním, které mi dal? Ten, kdo se tak stále ptá a kdo se naučil rozlišovat, stále připravuje cestu Páně a ke své radosti zjistí, že Pán k němu stále přichází, jak slíbil: „Přijdeme k němu a příbytek si u něho učiníme“ (Jn 14,21). A když připustíme, že mohl přijít Bůh k nám, jsme si jisti, že i my přijdeme k němu. Takové jsou cesty Páně. 7

LITURGICKÉ TEXTY 2. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 1. ČTENÍ – SK 4,32-35 Čtení ze Skutků apoštolů.

Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné. Apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše a na nich na všech spočívala velká milost. A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval. ŽALM 118 Nechť řekne dům Izraelův: – „Jeho milosrdenství trvá navěky.“ – Nechť řekne dům Áronův: – „Jeho milosrdenství trvá navěky.“ – Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: – „Jeho milosrdenství trvá navěky.“ Kámen, který stavitelé zavrhli, – stal se kvádrem nárožním. – Hospodinovým řízením se tak stalo, – je to podivuhodné v našich očích. – Toto je den, který učinil Hospodin, – jásejme a radujme se z něho! Hospodine, dej spásu, – Hospodine, popřej zdaru! – Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu! – Žehnáme vám z Hospodinova domu. – Bůh je Hospodin a dopřál nám světlo.

2. ČTENÍ – 1 JAN 5,1-6 Čtení z prvního listu svatého apoštola Jana.

Milovaní! Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje Boha Otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání. Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda. EVANGELIUM – JAN 20,19-31 Slova svatého evangelia podle Jana.

Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu. 8

Komu hříchy odpustíte

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Byl v Itálii proces se starým nacistou, odpovědným za vraždu lidí na konci světové války. Uplynulo od té doby už padesát let, ale chytili ho teprve nyní. Bývalý důstojník SS se objevuje jako 82 letý dědeček, i když si hledí uchovat při procesu vojenské chování. Obyčejní lidé posuzují ten proces různě. Jsou ti, kteří se staví k té události pozitivně. Je to pěkné, že po tolika letech přece jen spravedlnost triumfuje ve státě. Jiní zase akci odsuzují. To přece už není ten člověk, který tu byl v době zločinu. V 82 letech je to už někdo jiný. Kromě toho nemá být státní spravedlnost totéž co msta. Má to být ochrana, zajišťuje se zločinec ve vězení, aby se nedopustil vraždy nové, protože je nebezpečný. Komu je ještě nebezpečný roztřesený dědeček před smrtí. Má-li se někomu provinění odpustit, pak na to mají mít nárok právě tito lidé. Nemíníme zaujmout definitivní stanovisko k této otázce. Případ však ukazuje, jak je vážná otázka, najít rovnováhu mezi požadavky spravedlnosti a křesťanským odpuštěním. Jeví se tu také zřejmý protiklad mezi požadavky lidského řádu a Božím postojem. Lidská společnost je zřejmě tím dokonalejší, čím důsledněji trestá viníky. Mluvíme o anarchii tam, kde zůstává mnoho zločinů nepotrestaných; stát je neschopný, když nedovede vypátrat pachatele. Boží stanovisko se zdá úplně opačné. Projevuje se neustálým odpouštěním. K tomu dodává sv. Řehoř Nysský: Člověk se podobá Bohu, když odpouští. Právě proto, že je tu ten protiklad, došli židé ve Starém zákoně k závěru, že může hříchy odpouštět jenom Bůh, ne lidé. V tom však nebyli úplně zajedno s ostatními národy. Řekové např. považovali bohyni pomsty, Nemesis, za zdokonalenou lidskou spravedlnost. Každého viníka dopadne, nikdo jí neuteče. Stíhá dokonce i provinění, kterých se kdo dopustil z neznalosti, protože i to porušuje světový řád, a ten se musí napravit. Z literatury známe pověstnou tragedii Oidipos, která to ilustruje. Proto se také považovali za spravedlivé lidi ti, kteří v otázce zásluh a vin neznali lidské ohledy. Kara Džordžo, zakladatel bývalé jugoslávské dynastie, dal popravit vlastního bratra, protože přestoupil vojenský rozkaz. Je proto hrdina? Neúprosný požadavek spravedlnosti se často dostává do rozporu s jiným, stejně základním pro lidské soužití: věrnost rodině, přátelům, příslušníkům stejného kmene. Řecké zákonodárství jako základ spravedlivého státu začalo v dávné době na ostrově Leuki Zefiri. Mimo jiné tam byl stanoven trest oslepení za to, když byl někdo dopaden při 9

cizoložství. Chytili při tom hříchu syna králova. Ten byl ochoten jednat jako Kara Džordžo, neznat syna před požadavky zákona. Ale přirozený cit lidu protestoval, žádali milost. Nakonec král našel toto řešení: dal vyloupit jedno oko synovi a druhé sobě. Bylo to správné řešení? Rozhodně ten případ stojí za uváženou. Každé provinění totiž nese s sebou jistou škodu. Spravedlnost žádá, aby se uvalila na toho, kdo ji způsobil. Kdo rozbil okno, ať je zaplatí. Co se stane, když mu to odpustíme? Rozhodně odpustí zaplacení rozbitého okna otec synovi. Důvod je jednoduchý: musel by to konec konců zaplatit on sám, protože mají peníze společné. Odpustit tedy je zvláštní úkon: vyznává se tím, že jsme jedno, že patříme k sobě. Ten, kdo požaduje spravedlnost vůči druhému, říká: Jsme oba v jednom společném řádě, ty i já. Máme zájem, aby se ten řád uchoval. Ale my dva jsme si cizí. Jsme jako dva cestující vlakem. Já jsem si koupil jízdenku, ty také, seďme tedy každý na svém místě. Kdybys okupoval moje zamluvené místo, zavolám průvodčího, aby ti poručil je uvolnit. Něco jiného by bylo, kdyby přišla moje sestra. „Nemáš si kam sednout? Pojď sem, já postojím.“ Odpuštění je tedy vyznáním jednoty. Proto vidíme ten rozdíl mezi božstvy pohanskými a Bohem křesťanským. Božstva pohanská jsou lidem cizí. Bůh platónský je idea řádu světa. Jak by mohl odpouštět? Starozákonní Bůh má jakoby dvojí tvář: je neúprosný vůči hříchům pohanů, ale tolikrát a tak často se ukazuje milosrdný vůči Židům. Jsou totiž jeho lid, jeho národ, zjevuje se jako jejich otec. V Novém zákoně se zjevuje Boží otcovství univerzálně, ve všelidské šířce. Proto Otec našeho Pána Ježíše Krista je ochoten odpustit všem. Po svém zmrtvýchvstání dává moc odpouštět hříchy apoštolům, církvi. Je to velké privilegium, ale také velký závazek. Je to vlastnost božská. Ale znamená to, že následuje Krista, bere na sebe to, co by měli nést jiní, dělá pokání za celý svět, protože se se všemi cítí jedno. Bez tohoto vědomí vzájemné jednoty by bylo odpuštění jenom planou frází nebo slabostí. U primitivních národů je výrazem spravedlnosti pomsta. Nemají ještě pojem spravedlnosti státní, proto je každý povinen si zjednat právo sám. Pomsta se ovšem vztahuje na nepřátele a nepřátele rodí. Zříci se pomsty naopak utišuje nenávist a rodí přátele. To je časté téma povídek Tolstého. Zvláště jedna je působivá. Má titul: „Neuhasíšli jiskru, nezvládneš požár.“ Znepřátelení sedláci se jeden druhému mstí napřed v malých věcech, až nakonec jeden druhému zapálí stodolu. V tom okamžiku však ten druhý ustane. Nemstí se dál a z nepřátel se časem stanou dobří sousedé. Pěkně se takové povídky čtou. Ale víme, jak jsou idealizované. I jejich logika je v jádře obrácená. Nestane se někdo mým přítelem proto, že jsem se rozhodl nemstít se, ale naopak se nemstím, protože ho považuji za přítele. Podle Tolstého je podle evangelia zásada: Nikdy neodporovat zlému. Znamená to, že Bůh nikdy netrestá? Víme přece jak z Písma tak ze zkušenosti, že přicházejí na lid často tresty Boží, někdy i veliké. Ale nedá se říci, že se Bůh mstí. Boží tresty totiž mají za cíl dobro těch, které stíhají, především obrácení hříšníka. Podobně máme jednat i my. Odporovat zlu a trestat viníky, když to vede k dobru jejich i celého lidstva. Jen tak najdeme správnou míru v uplatňování spravedlnosti a odpuštění. Ale musíme to vidět z hlediska Božího a ne pouze lidského, protože jenom v Bohu spravedlnost a odpuštění jsou spojeny jako jediná ctnost. 10

VELIKONOČNÍ TŘÍDENNÍ (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 1. dubna 2015)

Zítra je Zelený čtvrtek. Odpoledne začíná mší na památku Večeře Páně Velikonoční triduum umučení, smrti a vzkříšení Krista, vrchol celého liturgického roku a také vrchol našeho křesťanského života. Triduum začíná památkou Večeře Páně. Ježíš v předvečer svého umučení nabídl Otci svoje tělo a svou krev pod způsobami chleba a vína a daroval je jako pokrm apoštolům, kterým přikázal, aby tuto oběť konali na Jeho památku. Evangelium z této bohoslužby podává tentýž smysl eucharistie z jiného hlediska zmínkou o mytí nohou. Ježíš jako služebník umývá nohy Šimona Petra a ostatních jedenácti učedníků (srov. Jan 13,4-5). Tímto prorockým gestem vyjadřuje smysl svého života a svého umučení jako službu Bohu a bratřím: „Vždyť Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil“ (Mk 10,45). Došlo k tomu také v našem křtu, když nás milost Boží obmyla z hříchu a oblékli jsme Krista (srov. Kol 3,10). Dochází k tomu pokaždé, když konáme památku Páně v eucharistii: jsme ve společenství se Služebníkem Kristem z poslušnosti k Jeho přikázání milovat tak jako On miloval nás (srov. Jan 13,34; 15,12). Přistupujeme-li ke svatému přijímání bez upřímné ochoty nechat si vzájemně umývat nohy, neuznáváme Pánovo Tělo. Je to služba, ve které se Ježíš daruje, zcela. Pozítří, v liturgii Velkého pátku budeme rozjímat o tajemství Kristovy smrti a klanět se Kříži. V posledních okamžicích života před odevzdáním svého ducha Otci řekl Ježíš: „Dokonáno je!“ (Jan 19,30). Co znamená slovo, které Ježíš vyslovuje: je dokonáno? Znamená, že dílo spásy je dokončeno a že celé Písmo se naplňuje láskou Krista, obětovaného Beránka. Ježíš svojí Obětí přetvořil tu největší špatnost na největší lásku. V dějinách existují muži a ženy, kteří svědectvím svého života odrážejí lesk této dokonalé, plné a neposkvrněné lásky. Rád bych připomněl takovéhoto heroického svědka našich dnů: dona Andreu Santora, kněze římské diecéze a misionáře v Turecku. Pár dnů před svým zavražděním ve městě Trabzon napsal: „Jsem tady, abych přebýval mezi těmito lidmi a umožňoval to Ježíši tím, že mu propůjčuji svoje tělo… Spásy jsme schopni jedině obětováním vlastního těla. Zlo světa je třeba nést a sdílet bolest jeho vstřebáváním ve vlastním těle až do konce, jako to učinil Ježíš“ (A. Polselli, Don Andrea Santoro, le eredita, Citta Nuova, Roma 2008, str. 31). Tento příklad muže naší doby a mnoha jiných jsou nám oporou, abychom podle Kristova příkladu nabízeli svůj život jako dar lásky 11

bratřím. I dnes existují mnozí muži a ženy, opravdoví mučedníci, kteří spolu s Ježíšem nabízejí svůj život, aby vyznali víru, pouze z tohoto důvodu. Je to služba křesťanského svědectví až do krve, služba, kterou nám prokázal Kristus, který nás dokonale vykoupil. Takový je význam slov „dokonáno je“. Jak krásné bude, až my všichni na konci svého života se svými pochybeními, se svými hříchy a také s našimi dobrými skutky a s naší láskou k bližnímu budeme moci říci jako Ježíš Otci: „Dokonáno je!“. Ne s toutéž dokonalostí, s jakou to řekl On, ale říci: „Pane, dělal jsem, co jsem mohl. Je dokonáno!“. Adorací Kříže, pohledem na Ježíše myslíme na lásku, na službu, na svůj život, na křesťanské mučedníky a prospěje nám myslet také na konec vlastního života. Nikdo z nás neví, kdy nadejde, ale můžeme prosit o milost, abychom mohli říci: „Otče, dělal, co jsem mohl. Je dokonáno.“ Bílá sobota je dnem, kdy církev rozjímá o Kristově „spočinutí“ v hrobě po vítězném boji na kříži. Na Bílou sobotu se církev znovu ztotožňuje s Marií. Veškerá víra církve je soustředěna v Ní, první a dokonalé učednici, první a dokonalé věřící. V temnotě, která obestírá stvoření, jako jediná stále drží plamen víry a doufá proti vší naději v Ježíšovo Zmrtvýchvstání. Ve Velikonoční vigilii, kdy opět nově zazní Aleluja, budeme slavit Vzkříšeného Krista, střed a cíl veškerenstva a dějin, a bdít plni naděje v očekávání Jeho návratu, kdy se Pascha vyjeví plně. Někdy se zdá, že duši prostupuje temnota noci, a napadne nás: „nyní už se nedá nic dělat“, srdce už nenachází sílu milovat… Právě v oné temnotě však Kristus zapaluje oheň Boží lásky, blesk proniká temnotu a oznamuje nový začátek. V hluboké tmě něco začíná. Právě v oné temnotě Kristus vítězí a zapaluje oheň lásky. Kámen bolesti je odvalen a přenechává prostor naději. Tak obrovské je tajemství Paschy! V této svaté noci nám církev podává světlo Zmrtvýchvstalého, aby v nás už nebyl žal toho, kdo říká „nyní už..“, nýbrž naděje toho, kdo se otevírá přítomnosti naplněné budoucností: Kristus přemohl smrt a my s Ním. Náš život nekončí na náhrobním kamenu, náš život sahá dále nadějí v Krista, který vstal z mrtvých právě z onoho hrobu. Jako křesťané jsme povoláni být jitřenkami, které dovedou rozeznávat znamení Zmrtvýchvstalého jako ženy a učedníci, kteří běželi ke hrobu na úsvitu prvního dne v týdnu. Drazí bratři a sestry, v těchto dnech Posvátného Tridua se neomezujme jenom na připomínku umučení Páně, ale vejděme do tajemství, osvojme si Jeho cítění a Jeho postoje, jak nás k tomu vybízí apoštol Pavel: „Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš“ (Flp 2,5). Pak budou naše Velikonoce požehnané



RODINA - 6. Prarodiče (I.) (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 4. března 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! Dnešní i ta příští středeční katecheze je věnována starým lidem, jimiž jsou v rodinném prostředí prarodiče, strýcové a tety. Dnes se zamyslíme nad nynější problematikou jejich života a příští středu pozitivněji nad posláním, které je tomuto životnímu období vlastní. 12

Díky pokrokům v medicíně se prodloužil život, ale společnost se ve vztahu k životu „nerozšířila“! Počet starých lidí se zvýšil, ale naše společnosti se dostatečně nezorganizovaly, aby jim udělaly místo náležitou úctou a konkrétním ohledem k jejich křehkosti a důstojnosti. Dokud jsme mladí jsme nakloněni starobu ignorovat jako by to byla nějaká nemoc. Když pak zestárneme, zejména jsme-li chudí, nemocní a osamocení, začneme vnímat mezery společnosti, která je programována na efektivitu a staré lidi důsledně ignoruje. A staří lidé jsou bohatstvím, nelze je ignorovat. Benedikt XVI. během návštěvy jednoho domu pro seniory použil zřetelná a prorocká slova, když řekl: „Kvalita společnosti – chci říci civilizace – se poměřuje tím, jak nakládá se seniory a jaké místo vyhrazuje ve společném životě starým lidem“ (12. listopadu 2012). Je pravdou, že pozornost vůči starým lidem charakterizuje civilizaci. Existuje v civilizaci pozornost vůči starým? Je pro ně místo? Tato civilizace půjde vpřed, pokud dokáže ctít rozvahu a moudrost starých lidí. Civilizace, v níž není místo pro staré nebo která je skartuje, protože jsou s nimi problémy, taková společnost v sobě nosí virus smrti. Odborníci na Západě prezentují současnost jako epochu stárnutí: dětí je méně, počet starých lidí roste. Tato nevyváženost nás interpeluje a představuje dokonce obrovskou výzvu pro nynější společnost. Kultura profitu však nepřestává ukazovat staré lidi jako tíhu, „přítěž“. Nejenom neprodukují – uvažuje tato kultura - ale jsou břemenem. K čemu takové myšlení vede? K jejich skartaci. Je ošklivé vidět staré lidi odstrčené, je to ohavné, je to hřích! Nikdo se to neodvažuje říci otevřeně, ale jedná se tak. V tomto návyku na skartační kulturu je něco zbabělého. Zvykli jsme si, že lidé jsou skartováni. Chceme odstranit náš zvýšený strach před slabostí a zranitelností, ale tak vyvoláváme u starých lidí růst úzkosti, že s nimi bude zle zacházeno a že budou opuštěni. Již během své služby v Buenos Aires jsem se vlastnoručně dotknul této skutečnosti a problematiky: „Staří lidé jsou opuštěni nejenom materiálně. Jsou opuštěni egoistickou neschopností přijímat jejich omezení, která odrážejí naše omezení, v četných obtížích, které dnes musejí překonávat, aby přežili v civilizaci, která jim nedovoluje se jí účastnit, ani říci svůj názor a podle konzumního modelu, že »jenom mladí mohou být užiteční a těšit se z života«, nejsou ani bráni v úvahu. Staří lidé by měli být naopak pro celou společnost rezervou moudrosti našeho lidu. Staří jsou naší rezervou moudrosti! Jak snadno lze uspat svědomí, když chybí láska!“ (Solo l´amore ci puo salvare, Citta del Vaticano 2013, str. 83). A to se děje. Pamatuji si, že jsem při návštěvách domovů důchodců od mnoha z nich na otázku, jak se daří jim a jejich dětem, slyšel odpověď: »Dobře, dobře.« 13

Kolik máte dětí? - »Hodně.« - A navštěvují vás? - »Ano, ano, vždycky přijdou« - A kdy tady byli naposled? Jedna stará paní mi řekla: »Na Vánoce.« - A byl srpen. Osm měsíců, aniž by viděla děti, osm měsíců opuštěna! Toto se nazývá smrtelný hřích! Jednou mi jako dítěti babička vyprávěla příběh o dědečkovi, který se při jídle ušpinil, protože nebyl schopen udržet lžíci s polévkou. A syn, tedy otec rodiny, se rozhodl odsunout jej od společného stolu a udělal mu zvláštní stůl v kuchyni, kde nebylo vidět, aby tam jedl sám, nebylo na něho vidět a nepůsobilo to rozpaky, když přišel někdo na návštěvu. Několik dnů poté tento otec přišel domů a nalezl svého nejmenšího syna, jak si hraje se dřevem a něco z něj vyrábí. Zeptal se jej: Co to děláš? - »Dělám stolek, tati.« Proč stolek? - »Abych ti jej mohl dát, až budeš starý, a mohl jsi jíst.« - Děti mají více svědomí než my! Církev má ve své tradici bohaté zásoby moudrosti a vždycky pěstovala kulturu blízkosti vůči starým lidem, ochotu srdečně a solidárně je doprovázet na této závěrečné životní etapě. Tato tradice je zakořeněna v Písmu svatém, jak dosvědčují například tato slova z knihy Sirachovcovy „Neopovrhuj řečí starců, neboť oni sami se učili od svých rodičů; právě u nich se přiučíš rozvaze a umění odpovídat ve vhodnou chvíli“ (Sir 8,9). Církev se nemůže a nechce přizpůsobovat mentalitě nevšímavosti, a tím méně lhostejnosti a pohrdání vůči stáří. Musíme probouzet kolektivní smysl vděčnosti, vážnosti, přívětivosti, aby se staří lidé mohli cítit součástí své komunity. Staří jsou muži a ženy, otcové a matky, kteří byli před námi na stejné cestě, ve stejném domě a v našem každodenním boji o důstojný život. Jsou to muži a ženy, od nichž jsme dostali mnohé. Starý člověk není vetřelec. Staří jsme všichni, dříve či později, ale nevyhnutelně, i když o tom nepřemýšlíme. A pokud se nenaučíme zacházet se starými dobře, budou pak s námi jednat stejně. Křehcí jsme tak trochu všichni, my staří. Někteří jsou však obzvláště slabí, mnozí jsou osamocení a poznamenáni nemocí. Někteří závisejí na nezbytné péči a pozornosti druhých. Učiníme tady krok zpět? Ponecháme je jejich údělu? Společnost bez blízkosti, kde se nezištnost a bezpodmínečné sympatie i vůči cizím vytrácejí, je společnost perverzní. Církev, věrna Božímu Slovu, nemůže tuto degeneraci tolerovat. Křesťanská společnost, ve které by blízkost a nezištnost už nebyly považovány za nezbytné, by spolu s nimi ztratila svoji duši. Kde není úcta vůči starým, není budoucnost pro mladé.



RODINA - 7. Prarodiče (II.) (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 11. března 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! V dnešní katechezi budeme pokračovat v reflexi o prarodičích a uvažovat o hodnotě a důležitosti jejich role v rodině. Učiním tak tím, že se s nimi ztotožním, protože také já k této věkové kategorii patřím. 14

Když jsem byl na Filipínách, tak mne obyvatelé Filipín zdravili slovy: „Lolo Kiko“, což znamená „dědeček František“. „Lolo Kiko,“ říkali! Nejprve je třeba zdůraznit jednu věc. Je pravdou, že společnost tíhne k tomu, aby nás skartovala, Pán však nikoli. Pán nás nikdy neskartuje. Volá nás, abychom jej následovali v každém věku. Také stáří obsahuje milost a poslání, opravdové Pánovo povolání. Stáří je povoláním. Ještě nenastal čas „dát vesla do loďky“. Toto životní období se od těch předchozích nepochybně liší. Musíme jej také trochu „vynalézt“, protože naše společnosti nejsou připraveny duchovně, ani morálně přiznat této životní etapě její plnou hodnotu. Kdysi skutečně nebylo normální mít k dispozici čas, dnes mnohem víc. A také křesťanská spiritualita byla poněkud zaskočena. Je třeba uchopit spiritualitu seniorů. Díky Bohu však nechybějí svědectví světců a světic pokročilého věku. Velmi mne oslovil „Den seniorů“, který jsme loni uspořádali tady na Svatopetrském náměstí, které bylo zcela zaplněno. Naslouchal jsem příběhům seniorů, kteří žijí pro druhé, a také manželských párů, jak přicházejí a říkají: „Slavíme dnes 50. výročí – nebo 60. výročí - manželství“. Já říkám: Ukažte to mladým, kteří brzo ochabují! Senioři dosvědčují věrnost. A bylo jich tady v ten den mnoho. V této reflexi je třeba pokračovat v církevním i občanském prostoru. Evangelium nám v tom podává velmi krásný, dojemný a povzbuzující obraz. Jsou to Simeon a Anna, o nichž referuje evangelium o Ježíšově dětství napsané svatým Lukášem. Oba byli zajisté seniory: stařec Simeon a čtyřiaosmdesátiletá prorokyně Anna. Věk této ženy nebyl zamlčen. Evangelium říká, že denně s velikou věrností a dlouhé roky očekávali příchod Boha. Chtěli vidět ten den, zachytit znamení, vytušit jeho svítání. Možná už byli také trochu smířeni s tím, že dříve zemřou. Jejich dlouhé čekání však trvalo celý život, neměli důležitější závazky než očekávat Pána a modlit se. A když Maria a Josef přišli do chrámu, aby splnili ustanovení Zákona, Simeon a Anna přišli podníceni vnuknutím Ducha svatého (srov. Lk 2,27). Tíže věku a čekání z nich okamžitě spadla. Rozpoznali Dítě, objevili novou sílu k novému úkolu: vzdát díky a vydat svědectví tomuto Božímu znamení. Simeon pronesl improvizovaný chvalozpěv (srov. Lk 2,29-32), stal se v té chvíli básníkem, a Anna se stala první hlasatelkou Ježíše, „mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma“ (Lk 2,38). Drazí prarodiče, drazí senioři, vyjděme po stopách těchto mimořádných starců! Staňme se také trochu básníky modlitby, zkusme hledat svoje slova, osvojme si ta, kterým nás učí Boží Slovo. Modlitba prarodičů a seniorů je velkým darem pro církev! Je to obrovské bohatství. A velká injekce moudrosti také pro celou lidskou společnost, zejména pro tu, která je příliš zaneprázdněná, schvácená a roztěkaná. Někdo musí zpívat rovněž pro ně a opěvovat Boží znamení, modlit se za ně. Podívejme se na Benedikta XVI., který se rozhodl trávit v modlitbě a naslouchání Bohu poslední úsek svého života! To je krásné. Velký věřící pravoslavné tradice z minulého století, Olivier Clément, říkával: „Civilizace, kde už se nikdo nemodlí, je civilizací, v níž stáří už nemá žádný smysl. A to je děsivé. My potřebujeme především seniory, kteří se modlí, protože k tomu je nám dáno stáří.“ Potřebujeme staré lidi, kteří se modlí, protože k tomu nám bylo dáno stáří. Modlitba starých lidí je krásná. Můžeme děkovat Pánu za obdržená dobrodiní a zaplnit prázdnotu nevděčnosti, která Jej obklopuje. Můžeme se přimlouvat za touhy nových generací a dávat důstojnost paměti a obětem z minulosti. Můžeme připomínat ambiciózním mladým, že život bez lásky je vyprahlý. Můžeme ustrašeným mladým říci, že úzkost z budoucnosti lze překonat. Můžeme učit mládež příliš zamilovanou samu do sebe, že větší radostí je dávat než 15

dostávat. Babičky a dědečci jsou stálým „sborem“ velkého duchovního chrámu, kde jsou prosebná modlitba a chvalozpěv oporou společenství, které pracuje a bojuje na poli života. Modlitba nakonec nepřetržitě očišťuje srdce. Chvála a prosba k Bohu zamezují tomu, aby se srdce zatvrdilo v zášti a sobectví. Jak ohavný je cynismus starce, který ztratil smysl svého svědectví, pohrdá mladými a nepředává životní moudrost! A jak krásné je naopak povzbuzení, které starý člověk dovede dát mladému, jenž hledá smysl víry a života! To je opravdové poslání prarodičů, povolání seniorů. Slova prarodičů mají pro mladé zvláštní smysl a oni si to uvědomují. Slova, která mi moje babička napsala v den mého kněžského svěcení, nosím stále s sebou, mám je v breviáři, často je čtu a mám z nich užitek. Velmi bych si přál, aby církev čelila skartační kultuře tím, že bude překypovat radostí z nového objetí mladých a starých lidí! A to je to, oč dnes prosím Pána: toto objetí!



RODINA - 8. Děti (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 18. března 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! Po té co jsme probrali různé postavy rodinného života – matku, otce, potomstvo, sourozence a prarodiče – chtěl bych tuto první část cyklu o rodině zakončit katechezí o dětech. Učiním tak ve dvou částech. Dnes se pozastavím nad obrovským darem, kterým jsou pro lidstvo děti. Jsou opravdu obrovským darem pro lidstvo, ale tvoří také obrovskou skupinu vyloučených, protože jim není dovoleno se narodit. Příště se budu věnovat zraněním, která dětství bohužel postihují. Vzpomínám na spousty dětí, které jsem potkal během své poslední návštěvy Asie. Byly plné života a nadšení. Na druhé straně však vidím, že ve světě mnohé z nich žijí v nedůstojných podmínkách… Společnost lze skutečně posuzovat podle toho, jak jedná s dětmi, a to nejenom morálně, ale také sociologicky, totiž zda je to společnost svobodná anebo otročí nějakým mezinárodním zájmům. Děti nám především připomínají, že v prvních letech života jsme všichni zcela závislí na péči a dobrotě druhých. A Boží Syn toto období nevynechal. Je to tajemství, o kterém na Vánoce každoročně rozjímáme. Jesličky jsou ikonou, která nám tuto skutečnost sděluje tím nejjednodušším a přímým způsobem. Je pozoruhodné, že Bohu nečiní potíže nechat se pochopit dětmi a děti nemají problémy pochopit Boha. Ne náhodou se v evangeliu Ježíš 16

často a krásně vyjadřuje o „maličkých“. Termín – „maličcí“ – označuje všechny, kdo závisejí na pomoci druhých, a zejména děti. Ježíš například říká: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým“ (Mt 11,25). A dále: „Varujte se, abyste nikým z těchto nepatrných nepohrdali. Říkám vám: Jejich andělé v nebi stále hledí na tvář mého nebeského Otce“ (Mt 18,10). Děti jsou tedy samy o sobě bohatstvím lidstva a také církve, protože nás nepřetržitě přivádějí do stavu, který je nezbytný pro vstup do Božího království, to znamená nepovažovat se za soběstačné, ale uznávat, že potřebujeme pomoc, lásku a odpuštění. Všichni máme zapotřebí pomoci, lásky a odpuštění! Děti nám připomínají další krásnou věc. Připomínají nám, že jsme nepřetržitě syny a dcerami. I když je někdo dospělý nebo starý anebo se také stane rodičem či zaujímá nějaké zodpovědné místo, přesto přese všecko mu zůstává synovská identita. Všichni jsme syny a dcerami. Tak je nám ustavičně připomínáno, že život jsme si nedali sami, ale dostali jsme jej. Obrovský dar života je první dar, který jsme obdrželi. Občas jsme v životě nakloněni zapomenout na to jako bychom byli pány svého života. Jsme však radikálně závislí. A vskutku je motivem velké radosti, pociťujeme-li, že v každém věku, v každém situaci a v každém společenském postavení zůstáváme syny a dcerami. Je zásadní poselství, které nám děti předávají samotnou svojí existencí. Pouhou svojí přítomností nám připomínají, že my všichni a každý z nás jsme syny a dcerami. Mnoho je však darů a spousta je bohatství, které lidstvu děti přinášejí. Připomenu jenom některé. Přinášejí svůj způsob vidění reality a to svým důvěřivým a čistým pohledem. Dítě má spontánní důvěru v tatínka a maminku a spontánní důvěru v Boha, v Ježíše, v Matku Boží. A zároveň má čistý vnitřní zrak, ještě neznečištěný zlomyslností, dvojakostí, životními „škraloupy“, které zatvrzují srdce. Víme, že i děti mají prvotní hřích, že mají svoje sobectví, ale uchovávají si ryzost a vnitřní jednoduchost. Děti nejsou diplomatické. Říkají, co cítí; říkají, co vidí, rovnou. A častokrát uvádějí rodiče do potíží, když před ostatními lidmi řeknou: »Toto se mi nelíbí, protože to je ošklivé«. Děti říkají, co vidí, nejsou obojaké, neosvojily si ještě umění dvojakosti, které jsme si osvojili my dospělí. Kromě toho jsou děti ve své vnitřní jednoduchosti schopny přijímat a rozdávat něhu. Mít něhu znamená mít srdce »z masa« a nikoli »z kamene«, jak říká Bible (Ez 36,26). Něha je také poezií; cítí věci a události a nenakládá s nimi, jako s předměty, které používá, protože je potřebuje… Děti mají schopnost se smát i plakat. Když je beru, abych je objal, některé se smějí; jiné, když vidí můj bílý oděv si myslí, že jsem lékař, který je bude očkovat a pláčí… bezděčně. Děti jsou takové: smějí se i pláčí. To obojí se v nás často „blokuje“, už toho nejsme schopni… Častokrát se náš úsměv stává karikaturou, postrádá život. Stává se neživým a umělým úsměvem klauna. Děti nás proto mohou znovu naučit se smát i plakat. My sami se však musíme ptát: směji se spontánně, svěže a s láskou anebo uměle? Pláči ještě anebo už to neumím? Tyto dvě velice lidské otázky nás děti učí. Ze všech těchto důvodů Ježíš svoje učedníky vybízí, aby „byli jako děti“, neboť „takovým patří Boží království“ (srov. Mt 18,3; Mk 10,14). Drazí bratři a sestry, děti přinášejí život, veselí, naději, ale také trápení. Život je takový. Přinášejí také starosti a někdy spoustu problémů. Lepší je však společnost s těmito starostmi a těmito problémy než smutná a fádní společnost bez dětí. A když porodnost 17

klesá na jedno promile, lze říci, že se taková společnost stává smutnou a ponurou, protože je bez dětí.



MODLITBA ZA SYNOD O RODINĚ (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 25. března 2015)

Drazí bratři a sestry, dobrý den! V našem cyklu katechezí o rodině bude dnešní etapa trochu speciální, bude to zastavení k modlitbě. 25. března totiž církev slaví svátek Zvěstování Páně, počátek mystéria Vtělení. Archanděl Gabriel navštíví skromnou nazaretskou dívku a zvěstuje jí, že počne a porodí Božího Syna. Touto zvěstí Pán osvěcuje a posiluje Mariinu víru stejně jako to potom učiní s jejím snoubencem Josefem, aby se Ježíš mohl narodit v lidské rodině. Krásné je na tom, že se nám tím ukazuje, jak hluboce je v tajemství Vtělení podle Boží vůle zahrnuto nejenom početí v mateřském lůně, ale také přijetí do opravdové rodiny. Rád bych dnes spolu s vámi rozjímal o kráse tohoto svazku, kráse této Boží blahosklonnosti. A můžeme to učinit společnou recitací modlitby Zdrávas Maria, která je ve své první části tvořena právě těmi slovy, jimiž se anděl obrátil k Panně Marii. Společně se modleme: Zdrávas Maria, milostiplná… A nyní druhý aspekt. Na 25. března, slavnost Zvěstování Páně, připadá v mnoha zemích Den pro život. V tento den před dvaceti lety sv. Jan Pavel II. podepsal encykliku Evangelium vitae. Na připomínku tohoto výročí přišlo dnes na Svatopetrské náměstí mnoho členů Hnutí pro život. Ve zmíněné encyklice zaujímá rodina ústřední postavení, neboť je lůnem lidského života. Slova mého ctěného předchůdce nám připomínají, že na počátku dostal lidský pár od Boha požehnání, aby vytvářel společenství lásky a života a bylo mu svěřeno poslání předávat život. Křesťanští manželé slavením svátosti manželství vyjadřují ochotu toto požehnání s Kristovou milostí celý život ctít. Také církev se slavnostně zavazuje, že bude pečovat o rodinu, která se z ní rodí jako Boží dar po celý její život v dobrém i zlém. Spojení mezi církví a rodinou je posvátné a nezcizitelné. Církev jako matka nikdy rodinu neopouští, i kdyby byla nejrůznějšími způsoby pošlapávána, 18

zraňována a sužována. Ani když upadne do hříchu anebo se od církve vzdálí, vždycky se všemožně snaží rodinu opatrovat a uzdravovat, vybízet ji k obrácení a smiřovat ji s Pánem. Je-li však toto její úkol, pak je zřejmé, že církev potřebuje mnoho modlitby, aby byla s to jej neustále plnit. Modlitbu plnou lásky k rodině a životu. Modlitbu, která se dovede radovat s radujícími a trpět s trpícími. A právě to jsme spolu s mými spolupracovníky chtěli dnes nabídnout, totiž opětovně se modlit za biskupskou synodu o rodině. Znovu tedy vybízíme k tomuto závazku až do příštího října, kdy se řádné zasedání této synody bude konat. Rád bych, aby tato modlitba, jakož i celé zasedání synody oživoval soucit Dobrého Pastýře se svým stádcem, zejména s lidmi a rodinami, které jsou z různých důvodů „vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře“ (Mt9,36). Takto podporována a oživována Boží milostí bude církev moci ještě usilovněji a jednotněji dosvědčovat pravdu o Boží lásce a Jeho milosrdenství vůči rodinám celého světa, nevylučujíce žádnou ať už je uvnitř ovčince nebo mimo. Prosím vás, abyste tuto modlitbu neopomíjeli. Všichni – papež, kardinálové, biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice, věřící laici – všichni jsme povoláni modlit se za synodu. Toho je zapotřebí a nikoli řečí! Vybízím k modlitbě všechny i ty, kdo se cítí vzdálení, anebo už nejsou zvyklí se modlit. Tato modlitba za synodu o rodině je pro dobro všech. Dnes ráno jste dostali obrázek, který máte v rukou. Schovejte si jej a noste s sebou, abyste v příštích měsících mohli tuto modlitbu recitovat často a s posvátnou naléhavostí, jak nás o to žádal Ježíš. Nyní ji společně recitujme: Ježíši, Maria a Josefe, ve vás kontemplujeme zář opravdové lásky, k vám se s důvěrou obracíme. Svatá Rodino Nazaretská, učiň z našich rodin rovněž místa sdílení a modlitební večeřadla, opravdové školy evangelia a malé domácí církve. Svatá Rodino Nazaretská, ať už rodiny nikdy nezakoušejí násilí, uzavřenost a rozdělení: kdo je raněn nebo pohoršen, ať rychle zakusí útěchu a zahojení. Svatá Rodino Nazaretská, kéž příští biskupský synod, probudí ve všech vědomí posvátného a nezcizitelného charakteru rodiny, její krásy v Božím plánu. Ježíši, Maria a Josefe, slyšte a vyslyšte naši prosbu. Amen. “ 19

Tomáš kardinál Špidlík, S.J. + 16. dubna 2010 La sua lunga vita e il suo singolare cammino di fede testimoniano come sia Dio a guidare chi a Lui si affida

HOMÍLIE PAPEŽE BENEDIKTA XVI. PŘI MŠI SVATÉ U PŘÍLEŽITOSTI 90. NAROZENIN TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA, S.J., V KAPLI REDEMPTORIS MATER APOŠTOLSKÉHO PALÁCE VE VATIKÁNĚ

17. prosince 2009 20

Drazí přátelé, dnešní liturgií vstupujeme do posledního úseku adventního putování, která nás vybízí, abychom ještě zintenzívnili naši přípravu, a tak s vírou a radostí slavili Narození Pána, a s vnitřním úžasem přijali Boha, který se stává blízký člověku, každému z nás.

S Tomášem kardinálem Špidlíkem v kapli Redemptoris Mater, PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, 13. června 2007.

První čtení nám představuje stařičkého Jakuba, který svolává své syny, aby jim požehnal: je to událost velké intenzity a pohnutí. Toto požehnání je pečetí věrnosti smlouvě s Bohem, ale je také prorockou vizí, která se dívá vpřed a ukazuje poslání. Jakub je otcem, který ne vždy po přímočarých cestách svých dějin, dochází k radosti, že může kolem sebe shromáždit své syny a každému z nich i jejich potomstvu naznačit budoucí úděl. Zvláště dnes jsme slyšeli odkaz na kmen Judy, u něhož se vyzdvihuje královská moc, představovaná lvem, stejně jako Davidova monarchie, znázorněná žezlem, vladařskou holí, což je zmínka příchodu Mesiáše. V tomto dvojím obraze tak prosvítá budoucí tajemství lva, který se stává beránkem, krále, jehož vladařskou holí je Kříž, znamení pravé královské důstojnosti. Jakub si postupně uvědomoval primát Boha, pochopil, že jeho cesta je vedena a podpírána věrností Pána, a on nemůže než odpovědět naprostým přilnutím ke smlouvě a k Božímu úradku spásy. 21

Úryvek z Matoušova evangelia nám podává „rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova“ (Mt 1,1), zdůrazňuje a dále rozvíjí Boží věrnost příslibu, kterou uskutečňuje nejen prostřednictvím lidí, ale spolu s nimi a někdy – jako v případě Jakuba – mnohdy cestami klikatými a nepředvídanými. Očekávaný Mesiáš, na nějž se příslib vztahuje, je pravý Bohem, ale také pravý člověk; Syn Boží, ale také Syn, zrozený z Panny, Marie z Nazaretu, svatého těla Abrahamova, v jehož potomstvu budou požehnány všechny národy země (srv. Gen 22,18). V tomto rodokmenu jsou kromě Marie připomenuty také čtyři ženy. Nejsou to Sára, Rebeka, Lia, Ráchel, tedy velké postavy dějin Izraele. Jsou to Paradoxně však to jsou čtyři ženy pohanské: Rachab, Rut, Betšeba, Támar, které zdánlivě „narušují“ čistotu rodokmenu. V těchto pohanských ženách, které se objevují v rozhodujících momentech dějin spásy, však prosvítá tajemství církve pohanů, univerzalita spásy. V těchto pohanských ženách se zjevuje budoucnost, univerzálnost spásy. Jsou rovněž ženami hříšnými a tak se v nich zračí i tajemství milosti: nejsou to naše skutky, které vykupují svět, nýbrž Pán, který nám dává pravý život. Jsou to právě hříšnice, na nichž se zjevuje velkolepost milosti, kterou všichni potřebujeme. Tyto ženy, nicméně, dávají příkladnou odpověď na Boží věrnost, když projevují víru v Boha Izraele. Vidíme tak prosvítat církev pohanů, tajemství milosti, víru jako dar a cestu ke společenství s Bohem. Matoušův rodokmen není pouhým výčtem pokolení: jsou to dějiny, uskutečňované na prvním místě Bohem, ale s odpovědí lidstva. Je to rodokmen milosti a víry: právě na absolutní věrnosti Boha a pevné víře těchto žen spočívá uskutečňování příslibu, daného Izraeli. Jakubovo požehnání je velmi blízké dnešnímu šťastnému jubileu 90. narozenin drahého kardinála Špidlíka. Jeho dlouhý život a jeho jedinečná pouť víry dosvědčují, jak Bůh vede toho, kdo na Něj složí svou důvěru. Prošel však také bohatým myšlenkovým vývojem a vždy s nadšením a s hlubokým přesvědčením zastával, že centrem veškerého Zjevení je Trojosobní Bůh a že v důsledku toho člověk, stvořený k jeho obrazu, je ve své podstatě tajemstvím svobody a lásky, které se uskutečňuje ve společenství: stejně jako je tomu u Boha. Toto společenství neexistuje samo pro sebe, ale vychází – jak neúnavně hlásá východní křesťanství – z božských Osob, které se svobodně milují. Svoboda a láska, konstitutivní prvky osoby, nejsou uchopitelné prostřednictvím racionálních kategorií, proto osobu nelze pochopit jinak než v tajemství Krista, pravého Boha a pravého člověka, 22

a ve společenství s Ním, jež se stává přijetím „boholidství“ i v našem samotné životě. Kardinál Špidlík, věrný tomuto principu, spřádal po dlouhá staletí živé a z mnoha pohledů originální teologické vnímání, v němž organicky splývají křesťanský Východ i Západ, a obohacují se vzájemně svými dary. Jeho základem je život v Duchu; princip poznání – láska; studium: uvádění do duchovní paměti; dialog s konkrétním člověkem: neodmyslitelné kritérium, a jeho kontext: stále živé Kristovo tělo, kterým je jeho Církev. S touto teologickou vizí je úzce spjato duchovní otcovství, jež kardinál Špidlík neustále praktikoval a nadále vykonává. Dnes bychom mohli říct, že se kolem něho shromažďuje při slavení Božských tajemství jeho „maličké duchovní potomstvo“, Centrum Aletti, které chce obsáhnout jeho vzácnou nauku, a dát z ní vzejít plodům nových intuicí a nových bádání i prostřednictvím umělecké tvorby. V této souvislosti považuji za obzvlášť pěkné zdůraznit vztah mezi teologií a uměním, jak vzešel z jeho myšlení. Je tomu totiž deset let, co můj ctihodný a milovaný předchůdce, Boží služebník Jan Pavel II., posvětil tuto kapli Redemptoris Mater, a tehdy řekl, že „toto dílo se předkládá jako teologie obou plic, z níž Papež Jan Pavel II. světí kapli Redemptoris Mater, 14. listopadu 1999. může církev třetího tisíciletí čerpat novou vitalitu“. A papež dále pokračoval: „Obraz Redemptoris Mater (Matky Vykupitele), který vévodí hlavní stěně, nám klade před oči tajemství lásky Boha, který se stal člověkem, aby dal nám, lidským bytostem schopnost stát se dětmi Božími… (Je to) poselství spásy a radosti, které Kristus, zrozený z Marie, přinesl lidstvu“ (Insegnamenti XXII, 2, str. 895). Vám, drahý kardinále Špidlíku, přeji z celého srdce hojnost Pánových milostí, abyste nadále osvěcoval moudrostí členy „Centra Aletti“ i všechny vaše duchovní syny. V pokračujícím slavení svatých tajemství, svěřuji všechny mateřské ochraně Matky Vykupitele, a od božského Slova, které přijalo naše tělo, vyprošuji světlo a pokoj, zvěstovaný anděly v Betlémě. Amen. 23

Vzkříšením najdeme to, co jsme ztratili (z poslední homílie, pronesené kardinálem Špidlíkem o slavnosti Kristova zmrtvýchvstání, 4.4.2010)

„Jak si představit vzkříšení mrtvých? Jednou mi kdosi řekl: „Otče, ale jestli všichni vstaneme z mrtvých, kam všichni ti lidé půjdou? Jestliže už dnes je parkování tak obtížné, jak tomu bude se všemi těmi vzkříšenými?“ Uvažujeme o vzkříšení v pojmech jakéhosi přechodu z tohoto života do jiného, o výměně jednoho života za jiný. To však neodpovídá křesťanské víře. Ježíš skutečně vstal z mrtvých, hrob byl shledán prázdným. Vidíme, jak tomu bylo se vzkříšením Ježíše Krista. Žil třicet let. Bude takto nadále žít i po svém zmrtvýchvstání? Jistěže ne. Zastaví se tak? K čemu dojde? Těch třicet let, jež prožil, se stalo božskými. A tak se má stát božským i náš život. Vrátil se k apoštolům živý. Aby je přesvědčil, pojedl s nimi. A přece si všimli, že byl v jistém smyslu jiný. Jeho život, který znali z dřívějška, se nyní stal životem věčným. Byl to předešlý život, který nabyl nové dimenze, schopnost překonat všechny slabosti, jímž byl předtím podroben. Kristus tak ukazuje, že pozemský život, přijatý při narození, není třeba odvrhnout, že je s to se rozvíjet a růst až do života věčného. Vskutku, ani smrt jej nedokáže zahubit. Vzkříšením najdeme to, co jsme ztratili, ale v plnosti a kráse. Něco podobného pozorujeme v eucharistii: přinášíme chléb a víno na oltář a s oltáře dostáváme stejný chléb a stejné víno, ale posvěcené, zbožštěné. Umírá se a vzkříšení přináší naprosté uzdravení. Toto uzdravení je natolik radikální, že se zdá být jiným životem, a přece jsme to stále my. Vzkříšení nám dává vrátit se do našeho života, ovšem zbožštěného, a tedy věčného“.

24

Překlad pergamenu vloženého do rakve kardinála Špidlíka, který předtím přečetl Mons. Enrico Viganò, za přítomnosti papežského ceremonáře Mons. Guida Mariniho v kapli Centra Aletti a podepsaný přítomnými, před převozem rakve do vatikánské baziliky k zádušní mši svaté.

Ve chvíli, kdy tělesné ostatky Jeho Nejctihodnější Eminence, pana kardinála Tomáše Špidlíka z Tovaryšstva Ježíšova, diakona od svaté Agáty Gótů, budou uloženy do rakve a jeho tvář zmizí našemu pohledu, chceme touto Listinou krátce připomenout život tohoto věrného a neúnavného dělníka evangelia, abychom i budoucím poskytli svědectví a neopomněli jeho památky. Činíme toto gesto lidské úcty ve víře katolické Církve, která se dnes dopoledne, v úterý 20. dubna 2010 v 11.30h, vyjádří nejplněji při slavení velikonoční oběti, zádušní mše svaté, kterou bude slavit pan kardinál Angelo Sodano, děkan kardinálského sboru, spolu s pány kardinály, a zádušními obřady, kterým bude předsedat papež Benedikt XVI. ve vatikánské bazilice. 25

Kardinál se narodil 17. prosince 1919 v Boskovicích, v brněnské diecézi, v současně České republice, ve velmi chudé rodině. Už od nejútlejšího dětství se naučil přinášet oběti, neskrýval se s tím, že si „sám vydělával na to, aby mohl studovat na gymnáziu“ v Boskovicích. Zapsal se na univerzitu ke studiu literatury, ale druhým rokem na něj znenadání dolehla opravdová zkouška: válka. V roce 1939 mu bylo dvacet a jeho „naděje byly pod bodem mrazu, univerzitní studia přerušena a jediná možnost do budoucna: deportace. Skončil v nacistickém koncentračním táboře, ale „došlo k nemyslitelnému: agent gestapa se proměnil ve viditelného anděla, který mě z tábora vysvobodil, zatímco neviditelný anděl strážný mne vedl do Tovaryšstva Ježíšova. Nato pak pro mne svatý Ignác z nebe připravil další překvapení: noviciát v Benešově a potom na Velehradě, studium filozofie během nucených prací, nejprve s německými vojáky a potom s ruskými a rumunskými“. Konec války znamenal studium teologie v Maastrichtu v Holandsku, kde byl 22. srpna 1949 vysvěcen na kněze. Jako kněz byl připraven vrátit se do vlasti, ale nový totalitní komunistický režim mu to nedovolil. Navíc byla celá jezuitská provincie rozpuštěna. Podruhé Kardinál Špidlík na Karlově mostě, na místě, se zdálo být vše ztraceno. „A hle, znovu kde byl svržen do Vltavy sv. Jan Nepomucký. Prozřetelnost jedná: tentokrát si posloužila administrativním omylem, jeden můj představený zapomněl napsat dopis a tak jsem se ocitl jako exulant v Římě. Prozřetelnost mi vlastně dala příležitost věnovat se tomu, po čem jsem v skrytu srdce toužil: studiu východní spirituality“. V roce 1951, začal jako exulant pracovat ve Vatikánském rozhlase, kam se až do smrti ubíral každý pátek odpoledne, aby na jeho vlnách komentoval nedělní mešní texty. Svým pořadem se snažil pomáhat kněžím při kázání. Říkával, že podstatu jeho myšlení lze objevit symbolicky v kapli Redemptoris Mater v Apoštolském paláci ve Vatikáně, vrcholném díle, vzešlém právě z jeho myšlení a z rukou jeho prvního učedníka, P. Rupnika, kde se mozaiky snaží dýchat oběma plícemi. „Nejen lidé, ale také národy mají své vlastní povolání, aby nabídli svůj přínos všeobecné Církvi. Snažil jsem se objevit křesťanské poselství evropského Východu a propůjčit mu hlas na Západě“. Velmi si cenil také svých osmatřiceti let duchovního otce v Papežské koleji Nepomucenum. Dostalo se mu tak možnosti setkat se s velkými osobnostmi. Na papeže 26

Pacelliho například vzpomínal „jak byl až do nejmenších podrobností informován o smutné realitě Československa. Protože věděl, že jsem spirituálem v koleji, dal mi vynikající praktické rady, jak řešit jisté pochybnosti o povolání kandidátů kněžství“. V koleji Nepomucenum žil Špidlík po boku kardinála Berana, vypovězeného z Prahy v roce 1965. Byl u něj i ve chvíli smrti, 17. května 1969, kdy k poslednímu rozloučení přispěchal Pavel VI. V roce 1991 se rozhodl žít v Centru Aletti, nedaleko baziliky Santa Maria Maggiore, se skupinou umělců – mozaikářů. V průběhu let se centrum stalo mnohem víc než místem studia tradice křesťanského Východu ve vztahu k problémům současného světa. „Snažíme se společně vědomě pokračovat v ikonografické tradici, podle níž viditelný obraz je totožný se svědectvím víry, vyřčeným či napsaným slovy“. Zvláštní vztah měl s Božím služebníkem Janem Pavlem II., prvním slovanským papežem, který jej na konzistoři, 21. října 2003, jmenoval kardinálem a vyhlásil kardinálem diakonem Svaté Agáty Gótů. „Dokonce mne jmenoval kardinálem – říkával – a jsem přesvědčen, že tak učinil proto aby více zviditelnil východní spiritualitu. Pokud jde o mě, už tehdy jsem se cítil příliš starý na to, abych mohl pomáhat papeži při vedení Církve a požádal jsem i o dispens od biskupského svěcení. Jana Pavla II. jsem blíže poznal v roce 1995 během postních duchovních cvičení ve Vatikáně, o která mne požádal, abych je dával“. 18. dubna 2005 kázal kardinálům shromážděným v Sixtínské kapli na konkláve, které zvolilo Benedikta XVI. Celý Špidlíkův život a jeho dílo se přirozeně vyjadřovalo velkou otevřeností ekumenického dialogu. Jsou známé jeho přátelské vztahy v pravoslavném světě, že mezi jeho žáky je i cařihradský patriarcha Bartoloměj. Nesmírně dlouhý je pak výčet mezinárodních akademických ocenění. V roce 1989 byl zvolen „mužem roku 1990“ americkým bibliografickým institutem v Raleigh (severní Karolína) a rok nato jej tentýž institut označil za „nejobdivuhodnější osobnost desetiletí“. Mnoho čestných občanství a doktorátů honoris causa v Rusku, v Rumunsku, v jeho České republice a ve Spojených státech amerických: na Sacred Heart University bylo založeno „Cardinal Špidlík Center for Ecumenical Understanding“, teologické, duchovní a kulturní centrum dialogu a umělecké spolupráce mezi křesťany „pro rozvíjení hlubšího porozumění a ekumenické spolupráce“. Kardinál Špidlík byl mistrem východní spirituality, schopným založit pravou a vlastní školu, spočívající také na umění, kultuře a politice jak na Východě tak na Západě, takže na jeho dílo se dnes prostě nedívá jako na práci v oblasti dějin spirituality, nýbrž představuje organickou teologickou vizi. Jeho poslední veřejný vystoupení byla u příležitosti akademického shro27

máždění k jeho poctě na Papežském orientálním institutu – kde půl století přednášel – a duchovní cvičení, která dával vatikánské švýcarské gardě. V den jeho 90. narozenin, 17. prosince minulého roku, mu Benedikt XVI. věnoval velký dar, když s ním slavil mši svatou v kapli Redemptoris Mater. Poslední měsíce jeho života byly poznamenány nemocí a utrpením obětovaným Pánu a útěchou z přátelství a úcty mnohých. Zvláště při slavení božských tajemství nacházel sílu svého optimizmu, své naděje a své pevné víry, a z odevzdanosti Matce Vykupitele, kterou něžně miloval. „Po celý život jsem hledal Ježíšovu tvář a nyní jsem šťastný a klidný, protože jdu, abych ho spatřil“. Poté, co o něj láskyplně pečovali členové Centra Aletti, kteří u něj bděli a každodenně se o něj s obětavostí a úctou starali, přijal svaté svátosti, završil svůj pozemský život v tomto Centru, 16. dubna 2010 ve 21 hodin, v pátek druhého velikonočního týdne. Kardinál Špidlík bude pohřben na moravském Velehradě, na místě, které mu zvlášť drahé, neboť je spjato s evangelizací sv. Cyrila a Metoděje a je křižovatkou národů a kultur. Já, podepsaný Mons. Enrico Viganò, papežský ceremonář a apoštolský protonotář „ex officio rogatus“, jsem sepsal tuto Listinu, opatřil svým podpisem a přiložil pečeť Úřadu papežských liturgických slavení. Dáno v Římě, v Centru Ezia Alettiho, 20. dubna 2010, v VI. roce pontifikátu Jeho Svatosti Benedikta XVI.

28

Poslední procházka Římem otce Špidlíka P. Prof. Richard Čemus, S.J.

A najednou je konec. V úterý 20. dubna 2010 v devět hodin ráno v kapli římského Centra Aletti papežský protonotář Enrico Viganò a papežský ceremonář Guido Marini přistupují k notářskému aktu ohledně „zbožného odchodu na věčnost jeho Eminence nejdůstojnějšího pana kardinála Tomáše Špidlíka z Tovaryšstva Ježíšova, jáhna sv. Agáty Gótů. In nomine Domini. Amen“. Tím začíná čtení krásně sepsaného čtyřstránkového kardinálova životopisu, který pak vkládají do rakve v zapečetěné kovové roli. Poté nastává nejdojemnější okamžik celého obřadu: Mons. Viganó rozprostře lněné sudarium, asi 50x50 cm veliké, a drží ho za cípy nad rakví jako Veroničinu roušku. Přítomní se jeden po druhém sklání nad rakví k poslednímu rozloučení polibkem zesnulého na čelo, někteří i na jeho krásné sepjaté ruce. Superior komunity, slovinský jezuita Milan společně se sestrou Marinou, která o kardinála tak obětavě pečovala, kladou roušku na jeho obličej. Je to pohnutá chvíle – už neuvidíme otcovu tvář... Z úvah nás vytrhne člen pohřební služby se žhavou pájkou v ruce, kterou přiletuje víko zinkové vnitřní rakve, aby následně uzavřel i vnější rakev dřevěnou. Papežský ceremonář vše stvrdí dvojitou pečetí vnitřní i vnější rakve. Když na kardinála Berana vložili po svěcení vlečku, vzpomněl si prý na mámu, jak by asi s údivem zvolala, kdyby se toho dožila: „Do čeho tě to Josefe oblékli“! Přichází mi to na mysl v koloně aut za pohřebním Mercedesem s rakví s tělesnými pozůstatky otce kardinála 29

Špidlíka, které klestí cestu římským provozem policejní vůz se světelnou sirénou. „Co se to děje, kam Tě to otče Tomáši vezou?“. Tebe, který ses i jako kardinál spokojil s bydlením podobným spíš mnišské cele, než kardinálské suitě, teď eskortuje policie a vatikánská limuzína s papežskými notáři! Činí, co se na kardinála svaté římské církve, který tradičně platí za korunního prince, sluší a patří! A kdyby to nebyl pohřeb, řekl bych, že mám radost, že se Tobě, synu ševce z Boskovic, prokazuje taková čest. Jistě vidíš, že jsme právě vyjeli z Centra Aletti a po via Paolina se blížíme k bazilice Santa Maria Maggiore, kterou teď ze široka objíždíme, snad abys ji naposledy mohl obejmout. Míjíme boční Paolínskou kapli, odkud tě zdraví Panna Maria z ikony Salus Populi Romani, předloha toť Mater Unitatis, s níž se opět setkáš na Velehradě v kapli Matky Jednoty. Z rohu náměstí Ti kyne svatá Praxeda, v jejímž chrámu odpočívá arcibiskup pražský a patriarcha Alexandrijský Jan z Jenštejna. V přilehlém klášteře tu oddal svou duši Bohu svatý Cyril, když s bratrem Metodějem dosáhli schválení slovanské liturgie papežem Hadriánem II. právě v bazilice Panny Marie Větší, neboli Sněžné, které se tehdy v 9. století ještě říkalo „U jesliček“. Z druhého konce náměstí se sklání a o požehnání žádá Tvůj Orientál, v jehož knihovně ses téměř 40 let ponořoval do východních Otců, abys nám pak předával ne suchou vědu, ale poznání Boha protrpěné životem. Sjíždíme po náměstí kolem místa, kde na oltáři u jesliček sv. Ignác před pěti sty léty sloužil svou první mši svatou. Čekal celý rok v naději, že primici bude slavit v Betlémě. Pro válku s Turky se tam však nedostal. Poznal v tom Boží vůli a zůstal v Římě ve službě Papeže a Tovaryšstva až do smrti. Kolikrát jsi to, otče kardinále, uváděl jako příklad toho, jak byl Ignác stále připraven vzdávat se svých vlastních plánů. Věděl jsi, o čem mluvíš: vždyť i Ty ses těšil na slavnou primici na Moravě po studiích v Maastrichtu. „Vítězný únor“ komunistů Tě však přinutil zůstat v Holandsku. Měl jsi jít do misií na Jávu, ale Bůh chtěl i od Tebe, abys zůstal v Římě. Od roku 1951 až do smrti. A právě tomu vděčíme, že jsi našel cestu na Orientál a zpřístupnil nám duchovní bohatství Východu. Objeli jsme baziliku a sjíždíme via Cavour směrem k chrámu svatých Kosmy a Damiána na Foru Romanu. Zleva se z návrší k Tobě blahovolně sklání sv. Petr v okovech s majestátnou sochou Michelangelova Mojžíše, zatímco se vpravo krčí kostel Madonna dei Monti ve via dei Serpenti: odpočívá tu poutník absolutna, Benedikt Josef Labre. Zřejmě ho Pán Bůh poslal, doprovodit Tvou duši vzhůru, neboť jsi ji vydechl na jeho svátek, 16. dubna, večer. Z věže Panny Marie Sněžné, La Sperduta, odbíjela devátou. Teď už ale lemujeme římské Forum širokou via dei Fori Imperiali od Kolosea k Benátskému náměstí. Tam uhýbáme do leva, úzkou via del Plebiscito, takřka na dotek se zdí kostela Del Gesú, za níž odpočívá pod oltářem svatý Ignác. O míli dál po corso 30

Vittorio Emmanuelle Ti mává z Chiesa Nuova Ignácův humorný přítel Filip Neri. Zřejmě si stačíte vyměnit ty nejnovější vtipy, vida, že se i v rakvi usmíváš. To už ale z mostu přes Tiberu přijímáš vojenský hold mečem Archanděla Michaela z Andělského hradu, zatímco z Tiberského Ostrova proti proudu Ti pádluje vstříc svatý Vojtěch – mnich, biskup a mučedník. Řím je zalit teplým jižním sluncem, Michelangelova kupole se přímo snáší z modrého nebe, Vatikánské zahrady voní předzvěstí ráje, švýcarští gardisté salutují, a papežští gentiluomini stojí ve špalíru, když vnáší Tvou rakev do svatopetrské basiliky kolem oltáře Božského srdce Páně k oltáři Katedry, pod okno s holubicí z českého skla a rozevřou na Tvé rakvi Písmo svaté. Jsi tu na dohled svatého Václava, od jeho oltáře opodál, za tiché radosti kardinála Berana, který z papežské krypty vděčně připomíná, že jsi to byl Ty, kdo ho držel za ruku, když umíral v Nepomucenu před čtyřiceti léty. Diplomatický sbor ve fracích už zaujal svá čestná místa, a český velvyslanec obklopen početnou státní delegací mlčky hlásá, že Jsi ctí celého národa. Sbor Cappella Sistina se rozezpíval a liturgický průvod čítá dvacet kardinálů. Brzy vstoupí i papež, Kristův náměstek, aby Ti krásnou homilií za celou Církev poděkoval a rozloučil se s Tebou. Bohoslovci Nepomucena Nejvyššímu veleknězi důstojně přisluhují a stojí pak u Tvé rakve stráž, než ji opět budou vynášet za teskných tónů písně „In paradisum conducant te angeli...“. Cesta do ráje pro Tebe však vede přes Moravu, přes Hanou a přes Tebou tak milovaný Velehrad. Zdá se, že k nám právě tím naposledy promlouváš. Neříkával jsi, že je věčný život návrat? Návrat všeho toho, co jsme žili, co jsme měli rádi a co jsme protrpěli – to že je vírou uchováno v Bohu pro věčnost! Zní to krásně a věřím tomu, protože jsi to říkal Ty, a Tys neříkal nic, co neprošlo srdcem, katalyzátorem pravdy. Ty ale dobře víš, že nejsme ještě tak daleko jako Ty. Věříme – vypros nám u Otce pomoc naší nevěře! Vždyť sotva jsi opustil Věčné město, slunce se schovalo za těžká šedá oblaka, duje nervózní vítr ze Sahary a prší nám na hlavy písečný prach. Tobě už je dobře, nám se však z duše derou verše Bohuslava Reynka: Smutkem jsme opilí, kam jdeme, nevíme: požehnej duši mé. Pastýři prastarý s hlubokými dary měsíce a bdění, s trny na temeni těžkém, rozbodaném jako srdce. Amen.

KONDOLENČNÍ TELEGRAM PAPEŽE BENEDIKTA XVI. K ÚMRTÍ J. E. TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA, S.J. „ZBOŽNÝ ODCHOD PANA KARDINÁLA ŠPIDLÍKA, VÝZNAČNÉHO JEZUITY A HORLIVÉHO SLUŽEBNÍKA EVANGELIA, VZBUDIL V MÉM NITRU SILNÉ DOJETÍ. S HLUBOKOU VDĚČNOSTÍ VZPOMÍNÁM NA JEHO PEVNOU VÍRU, OTCOVSKOU SRDEČNOST A INTENZÍVNÍ KULTURNÍ A CÍRKEVNÍ ČINNOST, ZVLÁŠTĚ JAKO SPOLEHLIVÉHO ODBORNÍKA NA VÝCHODNÍ KŘESŤANSKOU SPIRITUALITU. VZNÁŠÍM VROUCÍ MODLITBY K PÁNU, ABY NA PŘÍMLUVU PANNY MARIE A SVATÉHO IGNÁCE Z LOYOLY, DAROVAL ZESNULÉMU KARDINÁLOVI VĚČNOU ODMĚNU, PŘISLÍBENOU JEHO VĚRNÝM UČEDNÍKŮM A ZE SRDCE POSÍLÁM VÁM I TOVARYŠSTVU JEŽÍŠOVU, JAKOŽ I VŠEM, KDO HO ZNALI A CENILI SI JEHO SCHOPNOSTÍ DUCHA I SRDCE, UTĚŠUJÍCÍ APOŠTOLSKÉ POŽEHNÁNÍ.

BENEDICTUS PP. XVI. 31

Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho spatřil Homílie papeže Benedikta XVI. při rozloučení s kardinálem Špidlíkem v bazilice sv. Petra, 20.4.2010

Ctihodní bratři, slovutní pánové a dámy, milovaní bratři a sestry! Mezi posledními slovy, která pronesl zesnulý kardinál Špidlík, byla tato: „Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho spatřil“. Tato úchvatná myšlenka - tak prostá, skoro dětinná ve svém vyjádření, a přece tak hluboká a pravdivá, odkazuje bezprostředně na Ježíšovu modlitbu, která před chvílí zazněla v evangeliu: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa“ (Jan 17,24). Je krásné a útěšné rozjímat o tomto vztahu mezi touhou člověka, který prahne po tom vidět Pánovu tvář, a touhou samotného Ježíše. Ta Ježíšova je však ve skutečnosti mnohem víc než touhou: je chtěním. Ježíš říká Otci: „chci, aby ti, které jsi mi dal, byli se mnou“. Právě tady, v tomto chtění, nacházíme „skálu“, pevný základ víry a naděje. Ježíšova vůle je totiž shodná s vůlí Boha Otce, a spolu s dílem Ducha svatého je pro člověka jistým druhem bezpečného, mocného a něžného „objetí“, které jej uvádí do života věčného. Jak nesmírným darem je slyšet tuto Boží vůli z úst Jej samotného! Myslím, že velcí lidé víry žijí ponořeni do této milosti, mají dar vnímat tuto pravdu se zvláštní silou, a tak 32

mohou procházet i těžkými zkouškami, jako jimi prošel Otec Tomáš Špidlík, aniž by ztráceli důvěru ba navíc si přitom uchovat smysl pro humor, což je určitě znamení inteligence, ale i vnitřní svobody. Z tohoto pohledu byla zřetelná podobnost mezi naším zesnulým kardinálem a ctihodným Janem Pavlem II.: oba byli duchaplně vtipní a dovedli žertovat, přestože měli v mládí těžké a v jistém ohledu podobné osobní úděly. Prozřetelnost jim dala setkat se a spolupracovat pro dobro Církve, zvláště pak, aby se naučila plně dýchat „oběma plícemi“, jak rád říkával slovanský papež. Tato svoboda a duchapřítomnost má svůj objektivní základ v Kristově Zmrtvýchvstání. Rád to zdůrazňuji, protože prožíváme dobu velikonoční a nabádá k tomu i první a druhé biblické čtení tohoto slavení. Ve svém prvním kázání, v den Letnic, svatý Petr, naplněn Duchem svatým, oznamuje, že se v Ježíši Kristu naplnil 16. Žalm. Je podivuhodné sledovat, jak Duch svatý zjevuje apoštolům celou krásu oněch slov v plné vnitřním světle Zmrtvýchvstání: „Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano, i mé tělo odpočine v naději“ (Sk 2,25-26; srv. Žl 16,8-9). Tato modlitba dochází svého přehojného naplnění, když Kristus, Svatý Boží, není ponechán v podsvětí. On jako první poznal „cesty života“ a byl naplněn radostí z Otcovy přítomnosti (srv. Sk2,27-28; Žl 16,11). Díky působení Ducha svatého jsou naděje a radost vzkříšeného Ježíše také nadějí a radostí jeho přátel. Otec Špidlík to běžně dokazoval svým způsobem života a toto jeho svědectví se s přibývajícími léty stávalo stále výmluvnějším, neboť navzdory pokročilému věku a nevyhnutelným potížím, zůstával jeho duch svěží a mladistvý. Čím jiným to, než přátelstvím se Vzkříšeným Pánem? Ve druhém čtení svatý Petr dobrořečí Bohu, který „je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději“. A dodává: „proto budete potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky“ (1 Petr 1,3.6). Také odtud zřetelně vyplývá, že naděje a radost jsou božskými skutečnostmi, které vycházejí z tajemství Kristova Vzkříšení a z daru Jeho Ducha. Mohli bychom říci, že Duch svatý je bere ze srdce Vzkříšeného Krista a přesazuje do srdce svých přátel. Vědomě jsem uvedl obraz „srdce“, protože, jak mnozí z vás vědí, Otec Špidlík si zvolil jako motto svého kardinálského erbu: „Ex toto corde“, z celého srdce. Tento výraz se nachází v knize Deuteronomium v prvním a základním přikázání Zákona, tam, kde Mojžíš praví lidu: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou silou!“ (Dt 6,4-5). „Celým srdcem – ex toto corde – se tedy vztahuje na způsob, jakým má Izrael milovat svého Boha. Ježíš potvrzuje primát tohoto přikázání, k němuž připojuje přikázání lásky k bližnímu, a říká, že je „podobné“ tomu prvnímu a že na obou spočívá celý Zákon i Proroci (srv. Mt 22,37-39). Když si náš ctihodný Bratr toto motto zvolil, mohli bychom říct, že vložil svůj život do přikázání lásky, cele jej vepsal do primátu Boha a lásky. Je tu ještě další aspekt, další význam výrazu „ex toto corde“, který měl Otec Špidlík jistě na zřeteli a měl v úmyslu dát jej svým mottem najevo. Vycházeje stále z biblického kořene, symbol srdce představuje ve východní spiritualitě sídlo modlitby, setkání mezi člověkem a Bohem, ale také s dalšími lidmi a stvořeným světem. A zde je třeba připomenout, že na erbu kardinála Špidlíka je srdce, umístěné na štítu, překryto křížem, na jehož ramenou se protínají slova PHOS a ZOE, „světlo“ a „život“, což jsou jména Boží. Tedy člověk, který plně, ex toto corde, přijímá Boží lásku, přijímá světlo a život, a sám se stává světlem a životem v lidstvu i vesmíru. 33

Kdo je však tímto člověkem? Kdo je tímto „srdcem“ světa, ne-li Ježíš Kristus? On je Světlem a Životem, protože v Něm „přebývá všechna plnost božství“ (Kol 2,9). Tady bych rád připomněl, že náš zesnulý bratr byl členem Tovaryšstva Ježíšova, tzn. duchovní syn onoho svatého Ignáce, který klade do středu víry a spirituality kontemplaci Boha v tajemství Krista. V tomto symbolu srdce se setkávají Východ a Západ, nikoli na jakési rovině zbožnosti, ale hluboce kristologicky, jak to osvětlili další jezuitští teologové minulého století. Kristus, ústřední postava Zjevení, je také tvůrčím principem křesťanského umění, oblasti, která měla v Otci Špidlíkovi velkého mistra, inspirátora idejí i výrazových prostředků, které nalezly významnou syntézu v kapli Redemptoris Mater apoštolského paláce.

Rád bych končil návratem k tématu Vzkříšení, a citoval text, který měl kardinál Špidlík velmi rád, úryvek z Hymnů o Vzkříšení svatého Efréma Syrského: „Z výšin sestoupil jako Pán, z lůna vyšel jako služebník, smrt před ním na kolena padla v podsvětí, a život se mu klaněl v jeho vzkříšení. Požehnáno budiž jeho vítězství.“ (č. 1,8). Panenská Matka Boží ať provází duši našeho ctihodného bratra do náruče Nejsvětější Trojice, kde „celým srdcem“ bude na věky chválit Jeho nekonečnou Lásku. Amen. 34

Requiem za J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, S.J. v Pustiměři, 20.4.2010 Prosíme tě za papeže Benedikta XVI., který u příležitosti 90. narozenin kardinála Špidlíka v kapli Redemptoris Mater řekl, že „jeho dlouhý věk a jeho jedinečná pouť víry dosvědčují, jak Bůh vede toho, kdo na Něj složí svou důvěru“ – provázej Svatého otce svým požehnáním, ať utvrzuje ve víře své bratry, aby každý z věřících věděl, že má místo v srdci Pastýře, do jehož rukou jsi vložil klíče Božího království.  Prosíme tě za naši obec, s níž navždy zůstane kardinál Špidlík spjat jako první čestný občan pustiměřský, ať každý z nás objeví bohatství moudrosti a lidství, s nímž v každodennosti našich životů vedl naše kroky k Tomu, který skrze víru je zítřkem našich dnes.  Prosíme tě za jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou Církev, za níž se při Poslední večeři modlil tvůj Syn: „Otče, ať jsou jedno, jako já v tobě a ty ve mně“; za Církev, které jsi skrze kardinála Špidlíka dával dýchat oběma stranami plic a objevit netušená setkání ducha, ať s vděčností kráčí vstříc tvému Synu. 

Prosíme tě, vyslyš nás. 35

„Být pozorný k srdci je ve východní spiritualitě výraz velmi častý. Zaujímá především negativní aspekt: vzdalovat každou špatnou myšlenku pocházející zvenčí, uzdravovat srdce, vychovávat ho prostřednictvím bdělosti. Tato pozornost je však matkou modlitby: jsme pozorní k sobě samým, abychom byli pozorní k Bohu. V člověku, který opouští hřích a obrací se k Bohu se pozvolna rozvíjí sympatie k duchovnímu světu, jistá „sourodost“. Dávat pozor na hlas této „sourodosti“ znamená pochopit božská tajemství, která jsou v nás, a která vstupují do našeho života. Tehdy se srdce stává pramenem zjevení“.  Po třicet let jsem se nechával vést tvými duchovními radami a tvým teologickým učením. Skoro dvacet let jsme žili společně v kolektivu Centra Aletti s malou komunitou jezuitů a sester. Jako jsi byl dojat ty, když jsi mi před pár dny vyprávěl o lásce, kterou jsi obklopen, zvláště v době tvé nemoci, stejně jsme dojati i my, kterým se dostalo privilegia mít tě mezi námi. Hluboké přátelství nás pojilo poutem lásky a tys byl naším otcem v duchu a trpělivě nás uváděl do moudrosti. Jako poslední z velkých teologů onoho bohatého století Danieloua, De Lubaca, Congara, Bulgakova, Florenského, Ivanova, Evdokimova a Clémenta, jsi nás uvedl do teologie krásy, vlídné, celistvé a hřejivé, a to vše v době nemalých zmatků a nekonečných provizórii i teologií. Naučil jsi nás milovat velká teologická témata, cestě integrálního poznání a symbolu, jenž zvláště v umění a v poezii nachází své privilegované vyjádření obsahů tajemství, Boha a člověka. Přimknul jsi nás k Církvi, která je tvůrčí silou právě proto, že je nositelkou věčné paměti a požehnal jsi nám ve společenství nového života, který jsme přijali na křtu a který můžeme stále jasněji prožívat jako řeholníci. Dnes, před množství českých věřících s jejich pastýři, před českou Církví, kterou jsi tolik miloval, ti mohu říct, že už vnímám všecek ten žár, víru, modlitby a náklonnost, jímž tento tvůj lid bude ode dneška zahrnovat tvůj hrob. Jsem si jisty, že nejen o rozkvetlém jaru a v parném létě, ale také v chladu moravské zimy přijde poutník a položí květ. (P. Prof. Marko Ivan Rupnik, S.J. /foto první zprava/ při pohřbu kardinála Špidlíka na Velehradě) 36

Spiritualita pro globalizující se svět P. Prof. Richard Čemus, S.J., k duchovnímu odkazu Tomáše Špidlíka Kdysi jsem četl o anglo-americkém magnátovi železnic Hammerovi, že patřil k lidem, kteří aby věděli, co se děje ve světě, nemuseli číst noviny. Stýkal se totiž s aktéry světového dění přímo. Přichází mi to na mysl, když pročítám novinové ohlasy na smrt kardinála Tomáše Špidlíka. Nechci přehánět, nicméně mohu dosvědčit, že kruh jeho přátel čítal mnoho vlivných lidí, od podnikatelů, přes žurnalisty, diplomaty, politiky až k prezidentům. Nenavštěvovali ho přitom z pouhé zdvořilosti, ale proto, že rozhovory s dobře informovaným kardinálem byly i pro ně inspirativní. Otec Špidlík viděl leckterou souvislost na rovině Ducha, která normálně člověku uniká. Měl kořeny zapuštěné na Velehradě, žil ve Věčném městě a uvažoval v globálních dimenzích. Není proto náhodou, že Villiam Bucherta v MF Dnes z 19. dubna ve fejetónu nazvaném „Špidlíkův svět obrazů skrze okno šanghajského hotelu“ rozmýšlí o „jednom z nejpozoruhodnějších Čechů naší doby“ zrovna v Číně. Z hotelového okna ve třicátém patře vidí Šanghaj, město, které „chce v sobě spojit vitalitu Hongkongu, slávu Londýna, rozmanitost New Yorku a přitom disponovat více penězi než všechna tato tři města dohromady“. Při pohledu na tuto „ikonu“ nové Číny se vynořují v mysli autora vzpomínky na setkání s P. Špidlíkem, který mu před lety líčil sílu obrazů: „Co nevidíte, jako by neexistovalo. Dnešní svět je svět obrazů.“ Skrze tato kardinálova slova pozoruje Bucherta onen nový „pupek světa“ a konstatuje, jak málo si uvědomujeme a připouštíme novou skutečnost, jak málo – na rozdíl od Špidlíka – chápeme svět v obrazech. Možná, že ve světle Buchertova šanghajského zamyšlení lépe chápeme význam ikon, který se nám otec Špidlík snažil zprostředkovat. Skrývá se za nimi zcela stará a zároveň překvapivě aktuální pravda, že obraz je silnější než slovo. Zatímco Východ uvažuje v obrazech a symbolech, které svou konkrétností pronikají duši a otevírají ji k nekonečnu, Západ nerad opouští rámec vysvětlení a přesných definic, do kterých by nejraději vtěsnal i živého Boha. Tento rozdíl mentalit P. Špidlík rád vysvětloval příkladem: Západní profesor říká studentům: „Teď vám to vysvětlím. A neporozumíte-li tomu, budu vám to muset nakreslit.“ Východ postupuje jinak: „Já vám to nakreslím,“ dí profesor, „a když to nepochopíte, tak vám to holt vysvětlím.“ Převedeme-li to na duchovní rovinu, můžeme 37

říct, že dnes nestačí vysvětlovat víru, je zapotřebí uzřít Boha. Už ve 4. století napsal Evagrius Pontský, že „kdo Boha neviděl, neměl by o něm ani mluvit.“ A ještě před ním ujišťuje evangelista Jan, že hlásá jen to, „co jsme na vlastní oči viděli,…“ (1 Jan 1, 1) A není též příznačná chuť současníků spíš než číst knihy, jet vidět Turínské plátno? Vraťme se však s Buchertou do Šanghaje. Svět se mění tempem, kterému nestačíme a lapáme po spiritualitě, které se nedostává. Právě tu autor vyzdvihuje dvě Špidlíkovy „vlastnosti hodné následování“ vnitřní svobodu, kterou si nenechal nikým vzít a otevřenost a vlídnost k ostatním. Hledal duchovní souznění s druhými, snažil se vybudovat mosty mezi evropským Východem a Západem. Dodejme k tomu z jakého přesvědčení tak činil. Právě proto, že otec Špidlík myslel v obrazech, jak dokazují například sbírky jeho pohádek, viděl dál a tušil nebezpečí, že Evropa promarní své duchovní dědictví, nespojí-li ho v harmonickou mozaiku své duchovní zkušenosti, kterou by mohla předat nově vystupujícím národům na jevišti světa. V tom viděl své povolání živené přesvědčením, že tmelícím prvkem nové duchovní Evropy je slovanská spiritualita srdce. Špidlík se nezabýval Východem, ani z nostalgie po vyčpělém panslavismu, ani z odmítání postmodernity západu, nýbrž aby z duchovní zkušenosti počátků čerpal svěžest pro současnost, v mnohém směru podobnou pozdnímu starověku. Jeho teologie a spiritualita je nosnou orientací v globalizujícím se světě tím, že ukazuje současnému člověku krásu Kristovy boho-lidské tváře, krásu, která podle Dostojevského spasí svět. Ježíšova tvář dává svou lidskou konkrétností jistotu vztahu a svým božstvím onu vnitřní svobodu, kterou ocenil Bucherta možná teprve v Číně. Jako Evropan spirituálně zvládnout obraz kypícího asiatského světa a nepropadnout depresi může jen člověk s mentální dynamikou Špidlíka, kterou udivoval své okolí ještě v devadesáti letech. Její tajemství však nutno hledat v osobě Krista, se kterým žil otec Tomáš v neustálém spojení tak, že prosvítal jeho vlastní tváří. Zde nacházíme odpověď na otázku, proč ve Špidlíkově přítomnosti ztrácel člověk strach z budoucnosti a nacházel chuť žít právě dnes a právě v tomto světě. Možná budeme mít zapotřebí časový odstup, než objevíme aktuálnost jeho duchovního odkazu, v němž univerzálnost neruší osobní jedinečnost. Každý křesťan je povolán, namalovat svým životem ikonu Krista a dopomáhat druhým, aby i v nich vynikla v plnosti barev a harmonicky doplnila ikony druhé. Je podivuhodnou shodou okolností, že nejvřelejší slova kondolence přišly do Říma od českého diplomata rovněž z Číny: „Špidlíkova moudrost, laskavost, schopnost hledat a nalézat v lidech to nejlepší, mi budou opravdu velmi chybět“, znějí slova psaná z Pekingu. Přesuňme se však z východu na západ. Že Špidlíkova spiritualita oslovovala i hektický americký svět, dokazuje řeč kterou napsal Anthony J. Cernera, Ph.D., Rektor SACRED HEART UNIVERSITY v Connecticut, kterou uvádíme: „Přes půl století vyzařovala vznešená osobnost kardinála Špidlíka do římského katolicismu i daleko za jeho hranice. Hlubokou spiritualitou, pronikavým teologickým pohledem a úžasnou vzdělaností, zanechal tento obdarovaný jezuitský učenec svou stopu jak na západním tak na východním křesťanství. Jeho lidství a velký smysl pro humor byli darem pro všechny, kdo ho znali. Jsem rektorem Univerzity Sacred Heart vzdálené asi hodinu cesty od New Yorku. Měl jsem to štěstí být posledních deset let v úzkém osobním vztahu s kardinálem Špidlíkem. Jeho schopnost stavět mosty mezi významnými náboženskými tradicemi byla podnětem k 38

tomu, že univerzita Sacred Heart založila Centrum vzájemného ekumenického porozumění - první svého druhu na katolických univerzitách ve Spojených Státech - a pojmenovala ho podle Tomáše Špidlíka. Cílem centra je uzdravovat narušené vztahy východního a západního křesťanství. Kardinál Špidlík zanechal církvi a celému světu bohatý odkaz. Svou celoživotní vědeckou prací a plodnou spisovatelskou činností obohatil a oživil teologii a umění, které chápal jako dvě různá pole spolupráce na Božím díle. Špidlíkovo Centrum vzájemného ekumenického porozumění prohlubuje spolupráci mezi Centrem Aletti a univerzitou Sacred Heart. Každý z členů naší univerzitní komunity, který se setkal s kardinálem Špidlíkem osobně, v něm poznal člověka s jedinečným zájmem a respektem pro každou osobu. Tato úcta vůči člověku a schopnost pěstovat mezilidské vztahy „prosakovala“ jeho teologii, jeho domov v Centru Aletti a jeho srdce. Mým životním štěstím je, že jsem směl nazývat tohoto velkého člověka mým přítelem a mou inspirací. Avšak nejen já, ale všichni křesťané a vůbec všichni lidé dobré vůle, kteří chtějí svět lepší, mu vděčí za odvahu se kterou objal stvoření ve všech jeho možnostech. Nyní se tento velký syn českého národa vrátil do své vlasti, na Velehrad, aby zde spočinul. Svým životem však dosvědčoval, že věří ve věčný život v Bohu. My jeho dědicové nejlépe uctíme jeho památku tím, že rozpřáhneme paže k vzájemnému objetí. Ať jeho šlechetná duše odpočívá v Pánu.“ Tolik rektor Cernera. Vraťme se však k přehledu tisku. Jan Jandourek končí svou úvahu v MF Dnes z 19. dubna vtipnou myšlenkou: „U některých osobností, když je jim přes devadesát… lidé se podiví: „On ještě žije?“ V tomto případě lidi možná ještě roky bude napadat: „On už opravdu nežije?“ Dodejme: Máme sice Špidlíkovo psané slovo, bude nám však chybět jeho usměvavá tvář. V tom smutku je ale i pobídnutí: jít v jeho duchu dál. 39

MODLITBA K SV. JANU PAVLU II. Ó Nejsvětější Trojice, děkujeme ti, žes církvi darovala svatého Jana Pavla II. a dala v něm zazářit něžnosti svého otcovství, slávě Kristova kříže a jasu Ducha lásky. Svou bezmeznou důvěrou v tvé nekonečné milosrdenství a v mateřskou přímluvu Panny Marie nám zosobnil obraz Ježíše, Dobrého Pastýře a ukázal nám tak svatost jako vysoké měřítko řádného křesťanského života, jako cestu k dosažení věčného společenství s tebou. Na jeho přímluvu nám podle své vůle uděl milost.............., o kterou vroucně prosíme. Skrze Krista našeho Pána. Amen.

MODLITBA K SV. JANU XXIII. Svatý Jane XXIII., vzdáváme díky Nejsvětější Trojici, že nám v tobě poslala milujícího bratra a moudrého učitele. Vystoupil jsi na Horu blahoslavenství nechávaje se vždy a ve všem vést Boží vůlí: jako chlapec v rolnické vesnici Sotto il Monte i jako biskup všeobecné Církve. Vypros nám u Otce veškeré útěchy milost přijímat radostnou zvěst, zůstávat zakořeněni v nezlomné víře, neochvějné naději a bezmezné lásce; přijímat útěšnou a požehnanou chudobu; sloužit s tichostí a vytrvalostí; toužit po dobrech nebes a vzdalovat se těm pozemským, a tak otvírat mysl potřebám Církve i současného lidstva. Vypros nám moudrost srdce, abychom všechny milovali jako bratry, odpouštěli a objímali chybující, podporovali to, co bourá bariéry neporozumění mezi lidmi a národy, potlačovali sobectví a podněcovali plodnou jednotu smýšlení. Podporováni nebeskou Matkou, budeme zvlášť pozorní k Boží vůli, Jménu a Království. Z našich tváří bude vyzařovat pokora a tichost. Po vzoru svatých pochopíme, že spravedlnost a dobrota spočívají v setrvávání v duchovním dětství, jež pozvolna dozrává podle míry našeho povolání. Skrze Krista našeho Pána. Amen. /votivní svíce u sarkofágů světců v bazilice sv. Petra v Římě/ 40

PEREGRINATIO ANNAE

z poutního deníku paní Anny Pospíšilové z Pustiměře (MEMENTO U PŘÍLEŽITOSTI ŽIVOTNÍHO JUBILEA AUTORKY)

V neděli, 7. července 1991 jsme se v doprovodu našeho pana faráře Beníčka vydali na pouť k nejslavnějšímu mariánskému poutnímu na světě – do Lurd. V 18.30h jsme vyjeli autobusem od fary v Pustiměři a pokračovali k přechodu v Mikulově, kde jsme přejeli do Rakouska, Vídní projíždíme ve 21.45h. V pondělí, 8. července, projíždíme ve 4.40h rakousko-italské hranice, nádhernou alpskou scenérii a také několika tunely. V 8h byla zastávka na snídani. V 11h přijíždíme do Milána, kde byla ve 12h mše svatá v kryptě katedrály u hrobu sv. Karla Boromejského (obr.). Ve 13.45 odjíždíme z města a pokračujeme směrem k Ligurské riviéře. V 18.45 jedeme kolem San Rema, Nice a ve 20.15h již přijíždíme na Azurové pobřeží francouzské riviéry, konkrétně do Monackém knížectví, které je druhým nejmenším státem světa, ale prim drží v hustotě osídlení. Po příjezdu do Monte Carla, kde jsme si zvenčí prohlédli knížecí palác, prošli zahradami knížete Rainiera II., které moc pěkně kvetly, nastoupili jsme do autobusu, abychom pokračovali v cestě. Když už jsme chtěli odjet, zjistilo se, že chybí František Beneš. Chvíli se čekalo, když nešel, modlili jsme se. Nakonec se našel: přivezlo ho policejní auto: naštěstí uměl trochu německy, tak jej policisté dopravili k autobusu. Ve 23.45h projíždíme kolem Cannes, St. Tropez. V úterý, 9. července, vstáváme v 6.30h – spali jsme ve spacácích na odpočívadle, a po snídani v 7.30h odjíždíme. Ve 13h je v Carcassonne mše svatá a prohlídka hradeb. V 15h pak odjezd. Ve 20h jsme konečně na místě, které bude prozatím našim domovem – je to „Camping La Forêt“, kde jsou pro nás připraveny pěkné, čisté a pěkně vybavené karavany. Bydlela jsem s paní Cabadajovou. Něco jsme si hned z kufru vybalily, osprchovaly se a bez váhání šly spát. Ve středu, 10. července, jsme vstávaly v 7h, protože odchod z kempu byl v 8.15h a ještě jsme si všichni měnili 100šilinků a 45Fr. Navštívili jsme baziliku Neposkvrněného Početí z roku 1862, Růžencovou baziliku a baziliku sv. Pia X., kterou nechal postavit papež Jan 41

XXIII. V 10h jsme měli mši svatou v kapli sv. Anny a po závěrečném požehnání jsme se odebrali k lurdské jeskyni, kde jsme se pomodlili a chvíli odpočívali. V duchu jsem si představila, jak se tady na skále v Massabiellské jeskyni zjevila v roce 1858 Panna Maria chudičké Bernardetě Soubirousové. Cítila jsem se v tu chvíli velice šťastná, že na tomto místě stojím dnes i já. Ve 13h jsme všichni šli do lázní, kde jsme se ponořili do lurdského pramene, co „vytryskl ze suchých skal, a kde mnohý už znovu své zdraví získal“. V 16h jsme shlédli film o životě sv. Bernardety. Poté, asi v 17h, jsme odcházeli domů něco sníst a připravit se na večerní průvod. Každý jsme si za 4Fr koupili svíčku a ve 29h jsme odcházeli. Toto procesí se koná každý den ve 21h na prostranství před Růžencovou bazilikou. V průvodu vždy kráčí řada kněží a biskup, nesoucí pod baldachýnem Nejsvětější Svátost. Náměstí je plné ba přeplněné poutníky z celého světa, a také nemocnými na vozíčkách. Jdeme s rozžatými svícemi a modlíme se sv. růženec, který je předříkáván v různých jazycích. Po každém desátku se zpívá známá lurdská píseň: „Kde v údolí …“. Při Ave, Ave, všichni pozvedají rozžaté svíce. Po skončení růžence udělují kněží shromážděnému lidu požehnání. Svíce se zhasínají a jde se domů spát. Blíží se 23. hodina. Ve čtvrtek, 11. července, - o svátku sv. Benedikta, patrona Evropy a pustiměřské farnosti – vstáváme v 7h a v 8h odcházíme do kaple sv. Benedikta, kde máme mši svatou. Po ní se vydáváme na prohlídku Le Cachot – vězení, kde rodina Soubirousových z milosti příbuzných pobývala. Do 11.30h bylo volno a pak jsme se šli pomodlit do baziliky. V 16h jsme se shromáždili u lurdské jeskyně a odtud se vydali v procesí do baziliky sv. Pia X. Po skončení jsme měli osobní volno a pak se shromáždili ve 20.45 ke světelnému procesí. Domů jsme se dostali zase kolem 23h. Museli jsme spěchat, protože hřmělo a blížila se bouřka. 42

V pátek, 12. července, jsme po snídani šli do kaple sv. Terezie v bazilice sv. Pia X., kde jsme měli mši svatou. Potom následovalo putování po Křížové cestě s rozjímáním u každého zastavení. U posledního zastavení jsme stanuli kolem 12.30h. Odpoledne pak jsme navštívili misionáře. Od 18.20h jsme odpočívali u lurdské jeskyně, kde před námi ve skále stála socha Panny Marie, k níž jsme v duchu obraceli svá srdce v modlitbě a vděčnosti za tuto pouť. Ve 20.45 jsme opět kráčeli ve světelném procesí s Nejsvětější svátostí. V sobotu, 13. července, vstáváme v 5h, na 6h jdeme na mši svatou, kterou slavíme v kapli sv. archanděla Gabriela. Po jejím skončení nastupujeme do autobusu a odjíždíme do Španělska. Francouzsko-španělské hranice projíždíme v 9.30h. V San Sebastianu jsme v 10.30h a následuje prohlídka památníku obětem moře, k němuž vede 370 schodů. Pak následovala návštěva katedrály, sv. zpověď a ve 13h odjíždíme zpět do Francie k letovisku na Atlantiku – Biarritz. Tady, kdo chtěl, se mohl vykoupat nebo si zaplavat. Zdrželi jsme se až do 19h. Domů jsme se vrátili ve 21.30h. V pohodě jsme se osprchovaly, povečeřely a těšily se s paní Cabadajovou do postele. V neděli, 14. července, jsme šli v 7.30h na mezinárodní mši svatou v podzemní bazilice sv. Pia X. Když jsme vstoupili dovnitř dech se mi tajil – ty velké prostory, které se postupně zaplnily do posledního místečka (a to pojme 20.000 lidí), poutníci z různých končin světa, všichni stejného smýšlení – ti všichni připutovali sem do Lurd, aby se poklonili a poděkovali Panně Marii. Celá mše svatá a ta atmosféra byly čímsi úžasným, na co se snad nikdy nezapomene. V 11.30h jsme se vrátili domů, připravili nějaké jídlo, chvíli odpočinek a v 15h jsme odcházeli na průvod s Nejsvětější svátostí. Ve 20.45 jdeme opět na průvod s rozžatými svícemi a modlitbou růžence. Po skončení jsme spěchali domů, povečeřeli jsme a většina z nás se pak sešla venku před karavany, kde bylo malé posezení při víně, kterým nás obdaroval pan farář. V pondělí, 15. července, jsme měli mši svatou, kterou sloužil pan farář v lurdské jeskyni. Poté následovala prohlídka města. Nato jsme se vrátili domů, něco připravili k obědu a začalo balení a příprava k odjezdu. Naposledy jsme se šli pomodlit k lurdské jeskyni a 43

poděkovat Panně Marii za všechno, co jsme v tyto dny prožili, a na závěr jsme zazpívali „K nebesům dnes zaleť písní…“. Byla to ohromná, i když dost náročná pouť, ze které si jistě každý účastník odnesl zážitky na celý život. Hlavně velký dík patří panu faráři Beníčkovi, který to všechno zařídil a také se nám věnoval. Modlím se a děkuji za všechno Panně Marii, že nás na cestě provázela a že jsme se všichni v pohodě vrátili domů k rodinám. V 15.15h vyjíždíme z Lurd, které leží v podhůří Pyrenejí, a naše cesta směřuje do Nevers, vzdáleného 700km. Do Nevers jsme přijeli v noci a přespali v přírodě pod širým nebem.

V úterý, 16. července, jsme navštívila klášter Saint-Gildard, kde působila a také završila svůj pozemský život sv. Bernardeta. Následovala mše svatá v kapli sv. Bernardety, kde se také uchovává rakev s neporušeným tělem sv. Bernardety. Také jsme prošli zahradu, v jejím zadním koutě se nachází napodobenina lurdské jeskyně. Než jsme odjeli, pan farář si nechal ošetřit koleno, ani nevím, co se mu stalo. Ve 14h odjíždíme do Paray-leMonial, kde je kamenná bazilika, kterou založili benediktíni a je zasvěcena Nejsvětějšímu Srdci Páně. Kaple je zasvěcena sv. Markétě Marii Alacoque, jejíž rakev se v ní nachází. Poté jsme pokračovali do Švýcarska, země velkolepých alpských vrcholů a nádherné přírodní scenérie. Dokumentuje to i náš příjezd k Ženevskému jezeru, jehož hladinu a vrcholy hor dělí výškový rozdíl 4.400m. Ve 21.30h přijíždíme do Einsiedeln, kde jsme skoro hodinu hledali klášter, ve kterém jsme chtěli požádat o nocleh. Bohužel jsme se u fortny nedotloukli. Řidič proto zajel na parkoviště, my vytáhli spacáky, a protože byla teplá červencová noc, ulehli do trávy poblíž a usnuli spánkem spravedlivých. Prozaické bylo i probuzení po rozednění: za našimi hlavami se popásaly kravičky a kousek od nás byla zeď, za níž leží ti, co očekávají své vzkříšení. 44

Zvony kláštera odbíjely 7h, když začínal náš den – středa 17. července. Vstali jsme, posnídali a jeli do chrámu Panny Marie z r. 1626, který je velice pěkný, čerstvě renovovaný. Hned po překročení jeho prahu máme před sebou kapli milostnou sochou černé Madony. Na tomto místě trávil čas na

modlitbách eremita sv. Meinard. Tento benediktinský mnich odešel v r. 835 z kláštera v Reichenau do lesů za hlasem svého povolání k životu eremity. Jeho příkladu později následovali i další a vznikla komunita, v jejímž čele stanuli věhlasní opati, jako sv. Wolfgang, pozdější biskup řezeňský. Na počátku 17. století tu vyrostl monumentální klášterní komplex s kostelem, posvěceným 17. května 1735. Einsiedeln se tak stal významným kulturním a náboženským centrem Evropy. Nachází se v něm i proslulá knihovna, v níž najdeme 1200 rukopisů, z nichž 580 sahá do doby před r. 1500, 1100 prvotisků a vydání od roku 1520, 240.000 tištěných svazků ze XVI.-XX. století a kolem 130 časopisů z různých oblastí kultury. V 11h odjíždíme do St. Gallen, kde je pěkný kostel sv. Havla z r. 1705 a benediktinský klášter s rozsáhlou knihovnou. V 15h projíždíme kolem Bodamského jezera. Přejeli jsme švýcarsko-německé hranice a míříme k Mnichovu, kde bude 3h odpočinek. V 21h pak odjíždíme do Vídně. Na parkovišti vaříme kávy, čaje, a večeříme. Spíme na parkovišti v autobuse. 45

Ve čtvrtek, 18. července, vaříme v 6.30h snídani a v 8h odjíždíme do Vídně, kde se krátce zastavujeme na nákupy a ve 13h odjíždíme k domovu. V pořádku jsme dojeli až k pustiměřské faře, vystoupili a společně šli do kostela poděkovat za to, co jsme v tyto dny prožili a za šťastný návrat domů.

SEZNAM POUTNÍKŮ: Beneš František Beníček Josef Bučková Marie Bunová Dagmar Bunová Kateřina Bureš Ladislav Bureš Vojtěch Cabadajová Marie Černá Marie Fojtová Josefa Fremlová Elen Charvátová Hana Janků Marta 46

Janků Miroslav Knapová Marie Kočicová Františka Kolenič Milan Koleničová Marie Koutná Marie Kučerová Jana Mahdalová Jarmila Mahdalová Ludmila Mikulaštíková Marie Mikulková Kateřina Mikulková Marcela Navrátilová Marie Navrátilová Radka

Novotná Jana Novotný Jiří Petratur Josef Petraturová Ludmila Pospíšilová Anna Pospíšilová Vlasta Rozehnalová Iveta Rozehnalová Marie Sedláčková Věra Spirová Marie Suchánková Bohumila Školařová Alena Školařová Lenka

PEREGRINATIO AD LOCA AMORIS, QUO MAIOR NULLUS ITA SPLENDET 19. - 28. června 2015 PÁTEK, 19. ČERVNA MARIAZELL, zahájení pouti v nejslavnější mariánské svatyni Evropy; 9.00: Eucharistie v Gnadenkapelle. BRESCIA - pouť v rodišti papeže bl. Pavla VI. Nocleh s polopenzí.

 SOBOTA, 20. ČERVNA MILANO - 11.00: Eucharistie v bazilice sv. Ambrože, procesí do krypty, modlitba a depositio votivní svíce u relikvií jednoho z nejvýznamnějších pastýřů a učitelů Církve. Pouť do milánského dómu. (sv. Karel Boromejský)

SOTTO IL MONTE, statio v rodišti papeže sv. Jana XXIII. Lago di Como. Nocleh s polopenzí.

 47

NEDĚLE, 21. ČERVNA LAGO DI COMO den u "nejkrásnějšího jezera světa". Nocleh s polopenzí.



PONDĚLÍ, 22. ČERVNA TORINO - 12.00: Eucharistie v bazilice Panny Marie Pomocnice. Pouť ve šlépějích sv. Jana Bosca (200. výročí narození): VALDOCCO, CHIERI, COLLE DON BOSCO. TORINO - 18.00: pouť k Turínskému plátnu u příležitosti mimořádného výstavu. Nocleh s polopenzí.

 ÚTERÝ, 23. ČERVNA LA SALETTE - pouť k nejvýznamnější mariánské svatyni ve francouzských Alpách (1800m). Eucharistie v bazilice, modlitební vigílie a světelný průvod. Nocleh s polopenzí.

 STŘEDA, 24. ČERVNA ALBA rodné město Giovanniho kardinála Coppy. 16.00: Eucharistie v katedrále (zde přijal kard. Coppa kněžské svěcení, 2.1.1949). Nocleh s polopenzí.

 48

ČTVRTEK, 25. ČERVNA ARENZANO: 16.00: slavnost ve svatyni Pražského Jezulátka. Nocleh s polopenzí.



PÁTEK, 26. ČERVNA Den u Ligurského moře. Nocleh s polopenzí.



SOBOTA, 27. ČERVNA PAVIA - bazilika San Pietro in Ciel d´Oro. 10.00: Eucharistie u hrobu Archy sv. Augustina, prohlídka baziliky.

MONTE BERICO pouť do mariánské svatyně. SCHIO. Nocleh s polopenzí.



NEDĚLE, 28. ČERVNA SCHIO: 7.30: Eucharistie a Te Deum ve svatyni sv. Josefiny Bakhity.

EHRENHAUSEN - liturgické memento v kostele, procesí a depositio votivní svíce v Mausoleu u sarkofágu arcibiskupa Theodora Kohna (100. výročí úmrtí). Návrat do vlasti. 49

CENA POUTNÍHO ZÁJEZDU: 15.000,-Kč CENA ZAHRNUJE: DOPRAVU: luxusní bus NEOPLAN STARLINER L V.I.P. (GPS navigace, klimatizace, WC, 2x LCD monitor, DVD, CD, lednice, minibar, kávovar).

UBYTOVÁNÍ: 9 nocí s polopenzí - snídaně a večeře (Brescia, Lago di Como /2/, Torino, La Salette, Alba, Arenzano /2/, Schio) CENA NEZAHRNUJE: cestovní pojištění, nápoje, vstupy.

PŘIHLÁŠKY - POSLEDNÍ PŘÍLEŽITOST!!!

DR. JOSEF BENÍČEK, FARÁŘ PUSTIMĚŘSKÝ, DRYSICE 115, 683 21 PUSTIMĚŘ  517.356.351 (záznamník) GSM: +420.723.593.106; MAIL: [email protected] WEB: www.pustimer-farnost.cz

50