FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ – 24. DUBNA
2011
Toto je den, který připravil Pán, jásejme a radujme se z něho.
Mozaika nebeského Jeruzaléma na sarkofágu Tomáše kardinála Špidlíka na Velehradě.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Kristus vstal z mrtvých: toto vítězné zvolání nás dnes všechny spojuje. Podporováni touto nadějí a ve společenství s Matkou Boží, Matkou věřících, pojďme o tomto velikonočním ránu vstříc Kristu, aby on přednesl Otci naše prosby a modlitby: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Modleme se za svatou Církev Boží: Bůh Otec, ve jménu svého Syna, Prvorozeného ze zmrtvýchvstalých, ať ji udržuje v jednotě, věrnou své Lásce, silnou v pronásledováních. Modleme se za papeže Benedikta XVI.: Bůh Otec, ve jménu svého Syna, Prvorozeného ze zmrtvýchvstalých, ať mu pomáhá v apoštolské službě utvrzovat bratry ve víře. Modleme se za potřeby všech lidí: Bůh Otec, ve jménu svého Syna, Prvorozeného ze zmrtvýchvstalých, ať osvěcuje smýšlení zákonodárců a vládců, a utěšuje zkoušená srdce. Modleme se za celý svět: Bůh Otec, ve jménu svého Syna, Prvorozeného ze zmrtvýchvstalých, ať dá zaznít radostnému Aleluja v celém lidstvu, aby každý člověk mohl zakusit velikonoční dar pokoje. Modleme se za Boží rodinu, která se tu dnes shromáždila: Bůh Otec, ve jménu svého Syna, Prvorozeného ze zmrtvýchvstalých, ať nám, - poznamenaným pečetí jeho kříže a oděným do zářivého křestního roucha, - dá žít jako věrným učedníkům Zmrtvýchvstalého. K: Všemohoucí a věčný Bože, Církev v Petrových šlépějích hledí na tvého vzkříšeného Syna, Alfu a Omegu, střed a cíl dějin. O těchto velikonocích nám uděl, ať neseme v srdci víru v Ježíše Krista, vyznáváme ji, vydáváme jí svědectví slovem i životem, a tak zpřítomňujeme tajemství kříže a vzkříšení. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 23. dubna – 1. května 2011 DEN
LITURGIE
SOBOTA 23. dubna
BÍLÁ SOBOTA VELIKONOČNÍ VIGÍLIE SLAVNOST
NEDĚLE 24. dubna
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ SBÍRKA NA KNĚŽSKÝ SEMINÁŘ
ŽEHNÁNÍ POKRMŮ
12.00: URBI ET ORBI POŽEHNÁNÍ SVATÉHO OTCE
PONDĚLÍ 25. dubna ÚTERÝ 26. dubna STŘEDA 27. dubna
PONDĚLÍ V OKTÁVU VELIKONOČNÍM
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za + Libuši a Františka PUSTIMĚŘ SPISAROVY, živou a + rodinu 21.00 za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 7.30 DRYSICE za +Jana KLUDÁKA, manželku, dvoje rodiče a sourozence 9.00 za +rodiče VYMAZALOVY, PUSTIMĚŘ syna, dceru, 10.30 rodiče SEDLÁČKOVY a syna Vladislava za + Květoslava PĚCHU PUSTIMĚŘ a dvoje rodiče 8.00
ÚTERÝ V OKTÁVU VELIKONOČNÍM STŘEDA V OKTÁVU VELIKONOČNÍM
PUSTIMĚŘ: VÝROČÍ POSVĚCENÍ CHRÁMU SV. BENEDIKTA /1902/
ČTVRTEK 28. dubna
ČTVRTEK V OKTÁVU VELIKONOČNÍM
PÁTEK 29. dubna
PÁTEK V OKTÁVU VELIKONOČNÍM
SOBOTA 30. dubna
SOBOTA V OKTÁVU VELIKONOČNÍM PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
za živé a +farníky, dobrodince a zemřelé kněze, PUSTIMĚŘ kteří působili ve farnosti 18.00 za + Milenu KUJALOVOU, manžela a rodiče za + Miroslava VÁVRU, PUSTIMĚŘ rodiče, syna a Boží požehnání 18.00 pro celou živou rodinu PODIVICE za + Antonína KOLAŘÍKA, dva syny, zetě a + rodinu 16.30 za +členy Sboru dobrovolných DRYSICE hasičů a farníky padlé 18.00 v obou světových válkách DRYSICE 18.00
ŘÍM – CIRCO MASSIMO – 21.00H - VIGÍLIE BEATIFIKACE PŘÍMÝ PŘENOS – RAI, TV NOE
NEDĚLE 1. května
PUSTIMĚŘ za +Karličku POŘÍZKOVOU, rodiče, bratra a Boží požehnání 8.00 BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA 18.00 2. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
ŘÍM – NÁMĚSTÍ SV. PETRA – 10.00H
BEATIFIKACE JANA PAVLA II. PŘÍMÝ PŘENOS – RAI, TV NOE, ČT 24
POŘAD BOHOSLUŽEB: 1. - 8. května 2011 DEN
LITURGIE
FARNOST
2. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
ÚMYSL MŠE SV. za +Karličku POŘÍZKOVOU, rodiče, bratra a Boží požehnání
PUSTIMĚŘ NEDĚLE 8.00 BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ PODIVICE 1. května MÁJOVÁ POBOŽNOST PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA 18.00 ŘÍM – NÁMĚSTÍ SV. PETRA – 10.00H - PŘÍMÝ PŘENOS – RAI, TV NOE, ČT 24
BEATIFIKACE JANA PAVLA II. SV. ATANÁZIUS,
PONDĚLÍ 2. května
BISKUP A UČITEL CÍRKVE
ÚTERÝ 3. května
SVÁTEK SV. FILIP A JAKUB, APOŠTOLOVÉ
STŘEDA 4. května
STŘEDA PO 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ SV. FLORIÁN, MUČEDNÍK
ČVTRTEK 5. května
PO 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ
PÁTEK 6. května
PÁTEK PO 2. NEDĚLI VELIKONOČNÍ
ČTVRTEK
SV. JAN SARKANDR, KNĚZ A MUČEDNÍK
PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI
KAPLE SV. ANNY PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 PUSTIMĚŘ za +Josefa a Andělu SPISAROVY, syna, snachu a rodiče 18.00 PODIVICE za +Bernardu POSPÍŠILOVOU, manžela a děti 8.00 DRYSICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 DRYSICE za + Vojtěšku SLAVÍKOVOU, manžela, vnuka, živou a + rod. 18.00 PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 18.00 KAPLE SV. ANNY PUSTIMĚŘ M Á J OVÁ POBOŽNOST 17.30 za + Františka PARÁČKA PUSTIMĚŘ a dvě manželky 18.00 za farnosti Drysice, DRYSICE Pustiměř a Podivice 8.00 KAPLE SV. ANNY PUSTIMĚŘ MÁJOVÁ POBOŽNOST 17.30 PUSTIMĚŘ za + Helenu ZIMÁKOVOU a rodiče 18.00 PODIVICE MÁJOVÁ POBOŽNOST 18.00 CHRÁM SV. BENEDIKTA PUSTIMĚŘ 19.00 PŘÍPRAVA BIŘMOVANCŮ
SOBOTA 7.5. SOBOTA PO 2. NEDĚLI VELIK.
NEDĚLE 8. května
3. NEDĚLE VELIKONOČNÍ
SVÁTEK MATEK
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PODIVICE 18.00
za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za + Marii a Martina HLAVÁČKOVY a 2 rodiče za +rodiče KROMBHOLZOVY živou a zemřelou rodinu MÁJOVÁ POBOŽNOST
FARNÍ INFORMÁTOR 2. NEDĚLE VELIKONOČNÍ – 1. KVĚTNA 2011
Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky.
Generální audience s Janem Pavlem II. v aule Pavla VI., za účasti pustiměřských poutníků,1991. Foto: Vojtěch Bureš.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, o této neděli Božího milosrdenství vyjádřeme svou vděčnost věčnému Otci, neboť je věrný a jeho milosrdenství trvá navěky: L: BOŽE, NEJVÝŠ MILOSRDNÝ, SMILUJ SE NAD NÁMI. Tys tak miloval svět, žes obětoval svého jediného Syna, dej ať při pohledu na Kristův kříž poznáváme hlubinu tvého božství, která se sklání k našemu lidství a svou věčnou láskou se dotýká těch nejbolestnějších ran našeho pozemského putování. Otče, tys naučil sv. Faustynu důvěře v tvé milosrdenství: i my Ti svěřujeme Tělo a Krev, duši a božství tvého milovaného Syna a našeho Pána Ježíše Krista za hříchy naše i celého světa; pro jeho bolestné utrpení smiluj se nad námi a nad celým světem. Ty, jenž jsi vzkříšením svého Syna, Ježíše Krista, zlomil moc hříchu a smrti, dej, aby tam, kde dosud panuje nenávist, touha po pomstě; kde válka přináší bolest a smrt nevinných; moc tvého milosrdenství zklidnila mysl i srdce a dala vzejít pravému míru. Prokaž své milosrdenství našim zemřelým bratřím a sestrám. K: Věčný Otče, do rukou tvého milosrdenství vkládáme s důvěrou osudy světa i každého člověka. Dej, aby všichni zakusili tvé milosrdenství a v Tobě, Trojjediném Bohu, nacházeli zdroj naděje. Věčný Otče, pro bolestné utrpení a vzkříšení svého Syna, smiluj se nad námi i nad celým světem. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ 1. ČTENÍ – SK 10,34A.37-43
Čtení ze Skutků apoštolů. Petr se ujal slova a promluvil: „Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel. A my jsme svědky všeho toho, co konal v Judsku a v Jeruzalémě. Ale pověsili ho na dřevo a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu, aby se viditelně ukázal, ne všemu lidu, ale jen těm, které Bůh předem vyvolil za svědky, totiž nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. On nám přikázal, abychom hlásali lidu a se vší rozhodností dosvědčovali: To je Bohem ustanovený soudce nad živými i mrtvými. O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří.“ ŹALM 118
Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, – jeho milosrdenství trvá navěky. – Nechť řekne dům Izraelův: – „Jeho milosrdenství trvá na věky.“ Hospodinova pravice mocně zasáhla, – Hospodinova pravice mě pozvedla. – Nezemřu, ale budu žít – a vypravovat o Hospodinových činech. Kámen, který stavitelé zavrhli, – stal se kvádrem nárožním. – Hospodinovým řízením se tak stalo, – je to podivuhodné v našich očích. 2. ČTENÍ – KOL 3,1-4
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům. Bratři! Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě. EVANGELIUM – JAN 20,1-9
Slova svatého evangelia podle Jana. Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých. 3
LITURGICKÉ TEXTY 2. NEDĚLE VELIKONOČNÍ 1. ČTENÍ – SK 2,42-47 Čtení ze Skutků apoštolů. Křesťané setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Všechny naplňovala bázeň, poněvadž se prostřednictvím apoštolů dělo mnoho divů a znamení. Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné. Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval. Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě. A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse a církvi. ŽALM 118 Nechť řekne dům Izraelův: – „Jeho milosrdenství trvá navěky.“ – Nechť řekne dům Áronův: – „Jeho milosrdenství trvá navěky.“ – Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: – „Jeho milosrdenství trvá navěky.“ Kámen, který stavitelé zavrhli, – stal se kvádrem nárožním. – Hospodinovým řízením se tak stalo, – je to podivuhodné v našich očích. – Toto je den, který učinil Hospodin, – jásejme a radujme se z něho! Hospodine, dej spásu, – Hospodine, popřej zdaru! – Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu! – Žehnáme vám z Hospodinova domu. – Bůh je Hospodin a dopřál nám světlo.
2. ČTENÍ – 1 PETR 1,3-9 Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra.
Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé. Je pro nás připraveno v nebi; protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc a vede ke spáse, která se má ukázat nyní v poslední době. A proto budete potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato, které přece bývá čištěno v ohni. Až se pak zjeví Ježíš Kristus, bude vám to ke chvále, slávě a cti. Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti; až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše. EVANGELIUM – JAN 20,19-31 Slova svatého evangelia podle Jana. Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu. 4
JOSEPH RATZINGER
BENEDIKT XVI.
Ježíš z Nazareta Od vjezdu do Jeruzaléma po zmrtvýchvstání 5. kapitola POSLEDNÍ VEČEŘE Novozákonní poselství není pouhou ideou: rozhodující pro ně je právě to, co se událo ve skutečných dějinách tohoto světa; biblická víra nevypráví příběhy jako symboly mimo historických pravd, nýbrž spočívá na dějinách, které se odehrály na povrchu této země. Pokud by Ježíš nedal apoštolům chléb a víno jako své tělo a svou krev, potom by slavení eucharistie bylo prázdné – jakýmsi zbožným výmyslem, nikoli realitou, která zakládá společenství s Bohem a lidmi mezi sebou navzájem. V tomto kontextu vyvstává nepochybně znovu otázka, týkající se možného a odpovídajícího historického ověření. Musíme si jasně uvědomit, že historické bádání může přivést pouze k vysokému stupni pravděpodobnosti, nikdy však ke konečné a absolutní jistotě o všech podrobnostech. Pokud by se jistota víry zakládala výlučně na vědecko-historickém potvrzení, zůstala by povždy prozatímní. Vezmu jeden příklad z nedávných dějin exegetického bádání. Velký německý exegeta Joachim Jeremias, v rostoucím zmatku exegetických hypotéz, se s maximální historickou a filologickou erudicí a nejpřísnější metodologickou přesností snažil ze spousty předaného materiálu vyzískat „ipsissima verba Iesu“ – Ježíšova skutečná slova, aby tak v nich našel jistou skálu víry: na tom, co řekl sám Ježíš můžeme skutečně stavět. I když Jeremiasovy výsledky mají trvalou váhu a z vědeckého hlediska mají velký význam, přesto vyvstaly kritické námitky, které více méně ukazují, že dosažená jistota má své meze. 5
Co tedy můžeme očekávat? A co naopak nikoliv? Z teologického hlediska je třeba říci, že pokud by se historicita slov a podstatných událostí nedala dokázat skutečně vědeckým způsobem, víra by ztratila svůj základ. Na druhé straně, jak už bylo řečeno, z důvodu samotné povahy historického poznání, nelze očekávat absolutní jistotu pro každý detail. Proto je pro nás důležité ověřit, zda základní přesvědčení víry jsou historicky možná a důvěryhodná i tváří v tvář serióznosti dnešních exegetických poznatků. Mnoho podrobností tedy může zůstat otevřených. Avšak „factum est“ (stalo se) z Janova Prologu (1,14) platí za zásadní křesťanskou kategorii nejen pro vtělení jako takové, ale musí být požadováno i pro poslední večeři, kříž a vzkříšení: Ježíšovo vtělení je zaměřeno k oběti sebe sama pro lidi a to pak ke vzkříšení, jinak by křesťanství nebylo pravdivé. Na pravdivost tohoto „factum est“ můžeme pohlížet – jak bylo řečeno – nikoli z pohledu absolutní historické jistoty, ale poznat její serióznost, čteme-li správně Písmo jako takové. Poslední jistota, na níž klademe celou naši existenci, nám vzešla z víry – z pokorného věření spolu s celou Církví všech staletí, vedenou Duchem svatým. Odtud ostatně můžeme klidně pohlížet na všechny exegetické hypotézy, které se jako takové příliš často představují s pathosem jistoty, která je popřena už tím, že opačné postoje se neustále předkládají se stejným důrazem jako historická pravda. Vycházeje z těchto metodologických principů bych chtěl s celku diskuze vybrat otázky podstatné pro víru. Učiním tak ve čtyřech sekcích. Na prvním místě je třeba se zamyslet nad problémem datování slavení Ježíšovy poslední večeře – problémem, v němž jde v podstatě o objasnění, zda tato byla večeří paschální či nikoliv. Na druhém místě bude třeba prozkoumat texty, které nám podávají zprávu o Ježíšově poslední večeři. S tím je třeba pojednat o otázce stran historické věrohodnosti těchto vyprávění. Na třetím místě bych se chtěl pokusit o výklad podstatných teologických obsahů tradice, vztahující se k poslední večeři. Nakonec, ve čtvrté sekci, bychom měli upřít pohled za novozákonní tradici a zamyslet se nad utvářením eucharistického slavení v Církvi – oním procesem, který svatý Augustin popsal jako přechod od večerní oběti k „rannímu daru“ (srv. En. in Ps., 140,5).
1. DATUM POSLEDNÍ VEČEŘE Problém datování Ježíšovy poslední večeře se zakládá na kontrastu v této záležitosti u synoptických evangelií na jedné straně a Janovým evangeliem na straně druhé. Marek, jehož Matouš a Lukáš v podstatě sledují, předkládá v tomto ohledu přesné datování. „První den v období nekvašeného chleba, když se zabíjel velikonoční beránek, zeptali se jeho učedníci: „Kam chceš abychom ti šli připravit velikonoční večeři?“ ... Večer přišel Ježíš se Dvanácti“ (Mk 14,12.17). Večer prvního dne nekvašených chlebů, kdy se v chrámě obětovali velikonoční beránci, je vigílie Paschy. Podle chronologie synoptiků se jednalo o čtvrtek. Po západu slunce začínaly velikonoce, a tehdy Ježíš se svými učedníky, stejně jako všichni ostatní poutníci, kteří přišli do Jeruzaléma - jedli velikonoční večeři. V noci ze čtvrtka na pátek – stále podle chronologie synoptiků – byl Ježíš zatčen a veden před soud, v pátek ráno jej Pilát odsoudil k smrti a následně „kolem třetí hodiny“ (devět hodin ráno) 6
byl ukřižován. Jako hodina Ježíšovy smrti se uvádí hodina devátá (kolem 15h). „Mezitím nastal večer. Protože byl den přípravy před sobotním svátkem, přišel vážený člen velerady Josef z Arimatie, ... a rozhodl se jít k Pilátovi vyžádat si Ježíšovo tělo“ (Mk 15,42s). K pohřbu muselo dojít ještě před západem slunce, protože pak začínala sobota. Sobota byla dnem Ježíšova spočinutí v hrobě. Zmrtvýchvstání pak má místo ráno „prvního dne v týdnu“, tedy v neděli. Tuto chronologii kompromituje problém, že k Ježíšovu procesu a ukřižování mělo dojít o slavení velikonoc, které toho roku připadaly na pátek. Je pravdou, že mnoho badatelů se snažilo dokázat, že proces a ukřižování byly slučitelné s velikonočními předpisy. I přes veškerou erudici se však zdá problematické, že by o tomto - pro židy tak velmi významném svátku – byl přípustný a možný proces před Pilátem a ukřižování. Tato hypotéza navíc naráží také na zprávu, kterou přináší Marek. Ten říká, že dva dny před svátkem nekvašených chlebů, velekněží a zákoníci hledali způsob, jak se Ježíše lstí zmocnit, aby ho zabili, avšak v tomto ohledu prohlásili: „Jenom ne o svátcích, aby nedošlo ke vzbouření lidu“ (14,1s). Podle chronologie synoptiků však k Ježíšově popravě došlo skutečně právě v samotný den svátku. Podívejme se nyní na chronologii Janovu. Jan bedlivě dbá na to, aby poslední večeři nelíčil jako večeři velikonoční. Naopak: židovští představení, kteří Ježíše vedli před Pilátův soud, do soudní budovy nevstoupili „aby se neposkvrnili a mohli jíst velikonoční večeři“ (18,28). Velikonoce tedy začínají až večer; v průběhu procesu mají velikonoční večeři ještě před sebou; k procesu a ukřižování došlo v den před velikonocemi, v den „příprav“, nikoli o samotném svátku. Velikonoce toho roku probíhaly od pátečního večera do soboty večer a nikoliv od čtvrtku večer do pátečního večera. Pokud jde o ostatní, sled událostí zůstává stejný. Ve čtvrtek večer – poslední večeře Ježíše s učedníky, která ovšem není večeří velikonoční; pátek – vigílie svátku a nikoli samotný svátek -: proces a poprava; sobota: spočinutí v hrobě; neděle: zmrtvýchvstání. Podle této chronologie Ježíš umírá ve chvíli, kdy se v chrámě obětují velikonoční beránci. Umírá jako pravý Beránek, jenž byl v beráncích pouze předpovězen. Tato teologicky významná souvislost, že totiž Ježíš umírá současně s obětováním velikonočních beránků, vedla mnohé badatele k tomu, že Janovu verzi označili za chronologii teologickou. Jan měl změnit chronologii, aby vytvořil toto teologické propojení, o němž se však v evangeliu výslovně nemluví. Dnes však je stále jasněji patrné, že Janova chronologie je historicky mnohem pravděpodobnější než ta synoptická. Neboť – jak bylo řečeno – proces a poprava v den svátku se zdají málo pravděpodobné. Na druhou stranu, Ježíšova poslední večeře se jeví tak úzce spojená s tradicí velikonoc, že popření jejího velikonočního rázu by bylo problematické. Odjakživa se proto snažili obě chronologie navzájem skloubit. Nejvýznamnější, a v mnoha ohledech úchvatný pokus o skloubení těchto dvou tradic, pochází od francouzské badatelky Annie Jaubert, která počínaje rokem 1953 rozvinula svou tezi v řadě publikací. Nemůžeme tu vstupovat do detailů této předlohy; omezíme se na podstatné. Paní Jaubert vychází především ze dvou starobylých textů, které, jak se zdá vedou k řešení problému. Především je to naznačení dávného kněžského kalendáře, které přináší Kniha Jubilejí, napsaná hebrejsky v druhé polovině II. století před Kristem. Tento 7
kalendář neber ohled na rotaci měsíce, rok má 364 dní, rozdělených do čtyř období po třech měsících, z nichž dva mají 30 dní a jeden jich má 31. Každé tříměsíční období se svými 91 dny, má tedy přesně 13 týdnů a každý rok 52 týdnů. V důsledku toho pak liturgické svátky připadají každý rok vždy na stejný den v týdnu. V případě velikonoc to znamená, že 15 den Nisanu připadal vždy na středu, a že velikonoční večeře se začínala slavit po západu slunce v úterý večer. Jaubert má za to, že Ježíš slavil velikonoce podle tohoto kalendáře, tedy v úterý večer, a zatčen byl v noci na středu. Tím tato badatelka vidí vyřešeny dva problémy: na jedné straně by Ježíš slavil skutečnou velikonoční večeři, jak o tom zpravují synoptici; na druhé straně pak by měl pravdu i Jan, neboť židovští představení, kteří se drželi svého kalendáře, slavili velikonoce až po procesu s Ježíšem a tedy, že byl popraven o vigílii skutečných velikonoc a ne o svátku samotném. Takto se jak synoptická, tak janovská tradice jeví jako obě správné na základě rozdílu mezi dvěma různými kalendáři. Další přínos, zdůrazněný Annie Jaubert ukazuje současně na slabý bod této snahy o nalezení řešení. Francouzská badatelka uvádí, že předané chronologie (u synoptiků a u Jana) musejí obsáhnout sérii událostí ve stísněném prostoru několika hodin: výslech před veleradou, odvedení k Pilátovi, sen Pilátovy ženy, poslání k Herodovi, návrat k Pilátovi, bičování, odsouzení k smrti, via crucis a ukřižování. Soustředit toto všechno do prostoru několika hodin se zdá – podle Jaubert – skoro nemožné. Vzhledem k tomu poskytuje její řešení jistý časový prostor, který sahá od noci z úterý na středu až do pátečního rána. V této souvislosti badatelka ukazuje, že pro dny „Květná neděle“, pondělí a úterý, existuje u Marka přesný sled událostí, ale pak přechází přímo až k velikonoční večeři. Podle předaného datování by tedy zůstávaly dva dny, o kterých se neříká nic. Jaubert konečně připomíná, že takto by to odpovídalo i záměru židovských představených zabít Ježíše přesně před svátkem. Pilát, nicméně, svou váhavostí, pak odsunul ukřižování až na pátek. Proti změně datování poslední večeře ze čtvrtku na úterý však mluví dávná tradice čtvrtku, s níž se jasně setkáváme už ve II. století. K té však paní Jaubert předkládá jako námitku druhý text, o který svou tezi opírá: jedná se o tzv. Didaskalia apoštolů, spis z počátku III. století, který stanovuje datum Ježíšovy večeře na úterý. Badatelka se snaží ukázat, že tato kniha zahrnuje starobylou tradici, jejíž stopy lze objevit i v dalších textech. Na to je však třeba odpovědět, že stopy tradice, tímto způsobem ukázané, jsou příliš slabé na to, aby dokázaly přesvědčit. Další obtíž spočívá v tom, že je málo pravděpodobné, že by Ježíš používal kalendář, který byl rozšířený především v Qumránu. O velkých svátcích se Ježíš ubíral do chrámu. I když předpověděl jeho konec a potvrdil ji dramatickým symbolickým úkonem, řídil se židovským kalendářem slavností, jak to ukazuje především Janovo evangelium. S francouzskou badatelkou lze jistě souhlasit v tom, že Kalendář Jubilejí se neomezoval úzce na Qumrán a Essény. To ovšem nestačí, aby to platilo pro Ježíšovy velikonoce. To také vysvětluje, proč teze Annie Jaubert, na první pohled uchvacující, byla většinou exegetů odmítnuta. Co tedy říci? Nejbedlivější hodnocení všech dosud vyzkoumaných řešení, jsme našel v knize o Ježíši od Johna P. Meiera, který na konci prvního dílu vyložil obsáhlou chronologii Ježíšova života. Dochází k závěru, že je třeba zvolit mezi chronologii 8
synoptiků a tou Janovou a ukazuje, na základě shodných pramenů, že rozhodnutí se musí ubírat ve prospěch Jana. Jan má pravdu: ve chvíli Ježíšova procesu před Pilátem, židovští představení ještě nejedli velikonoční večeři a proto se museli uchovat obřadně čistými. Má pravdu: k ukřižování nedošlo v den svátku, ale o jeho vigílii. To znamená, že Ježíš zemřel v hodinu, kdy se v chrámě obětovali velikonoční beránci. To, že křesťané v tom později viděli víc, než pouhou náhodu, že uznávali Ježíše jako pravého Beránka, že právě takto poznali, že obřad beránků dochází k pravému významu – to všechno je pak už zcela pochopitelné. Zůstává otázka: Ale proč tedy synoptici mluvili o velikonoční večeři? Na čem spočívá tato linie tradice? Vskutku přesvědčivou odpověď nedokáže dát ani Meier. Nicméně stejně jako mnoho dalších exegetů se o to pokouší prostřednictvím redakční a literární kritiky. Snaží se dokázat, že úryvky z Mk 14,1a a 14,12-16 – jedině statě, kde Marek mluví o velikonocích – byly přidány dodatečně. Ve skutečném a vlastním vyprávění o poslední večeři se o velikonocích nemluví. Toto počínání – jakkoli je mnoho významných jmen zastává – je umělé. Zůstává však správným Meierovo upozornění, že totiž ve vyprávění o samotné večeři se velikonoční obřad u synoptiků objevuje stejně málo jako u Jana. Tak, i když s jistou rezervou, se lze přiklonit k tvrzení: „Celá janovská tradice ... je plně v souladu s původní tradicí synoptiků, pokud jde o povahu večeře jakožto nikoli velikonoční“ (A Marginal Jew I., str. 398). Ovšem čím pak skutečně byla Ježíšova poslední večeře? A jak se došlo k jistě velmi starobylému chápání její velikonoční povahy? Meierova odpověď je překvapivě prostá a z mnoha pohledů přesvědčivá. Ježíš si byl vědom své brzké smrti. Věděl, že už nebude moci jíst velikonoční večeři. S tímto jasným vědomím pozval své k poslední večeři velmi zvláštní povahy, večeři, která nepatřila k žádnému určitému židovskému obřadu, ale byla jeho rozloučením, při němž dal cosi nového, dal sám sebe jako pravého Beránka a ustanovil tak své velikonoce. Ve všech synoptických evangeliích je součástí této večeře Ježíšovo proroctví o jeho smrti a proroctví o jeho zmrtvýchvstání. U Lukáše má zvlášť slavnostní a tajemnou formu: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto velikonočního beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám říkám: Už ho nebudu jíst, až dojde k jeho naplnění v Božím království“ (22,15s). Slovo zůstává nejasné: může znamenat, že Ježíš jí naposled se svými obvyklou velikonoční večeři. Ale může také znamenat, že ji už nejí, ale vydává se k novým velikonocům. Jedna věc je v celé tradici zřejmá: podstatou této večeře na rozloučenou nebyly dávné velikonoce (Pascha), nýbrž novost, kterou Ježíš v této souvislosti uskutečnil. I když toto stolování Ježíše s Dvanácti nebylo velikonoční večeří podle židovských obřadních předpisů, při zpětném pohledu vyniklo vnitřní spojení s Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním: byly to Ježíšovy velikonoce. A v tomto smyslu velikonoce slavil i neslavil: starobylé obřady nešlo použít, když nadešla jejich chvíle, byl už Ježíš mrtvý. On však dal sám sebe a tak s nimi skutečně slavil velikonoce. Tímto způsobem to starobylé nebylo popřeno, ale jen tak dovedeno k svému plnému významu. První důkaz o této sjednocující vizi nového a starého, jež uskutečňuje nový výklad Ježíšovy večeře ve vztahu k velikonocům v souvislosti s jeho smrtí a zmrtvýchvstáním, se 9
nachází u sv. Pavla v 1. listu Korinťanům 5,7: „Odstraňte ten starý kvas, aby se z vás stalo nové těsto. Vždyť náš velikonoční beránek – Kristus – je už obětován!“ (srv. Meier, A Marginal Jew I., str. 429s). Jako u Marka 14,1 tu za sebou následují první den nekvašených chlebů a velikonoce, ale tehdejší obřadní smysl se mění ve význam kristologický a podstatný. „Nekvašené chleby“ musejí nyní tvořit sami křesťané, osvobození od kvasu hříchu. Obětovaným Beránkem je však Kristus. V tom se Pavel naprosto shoduje s Janovým popisem událostí. Kristova smrt a zmrtvýchvstání se pro něj staly velikonocemi, které trvají. Na základě toho lze pochopit, jak se Ježíšova poslední večeře, která nebyla jen pouhou předzvěstí, nýbrž v eucharistických darech obsahovala také předjímání kříže a vzkříšení, se velmi brzy začala chápat jako velikonoce – jako jeho Pascha. A tou skutečně byla.
VIDĚNÍ ZMRTVÝCHVSTALÉHO (zamyšlení J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, SI)
„Co by se bylo stalo, kdyby se byl Kristus po svém zmrtvýchvstání zjevil Pilátovi, Annášovi, Kaifášovi, před celou veleradou? To by byl důkaz o vzkříšení, který by nikdo nemohl popřít! Takhle se bude stále namítat, že je to mýtus, že to byla halucinace zbožných žen, že jsou zjevení zmrtvýchvstalého Krista málo průkazná, že jsou vlastně soukromá zjevení! To ve Fatimě se dal sluneční zázrak fotografovat a spousta lidí mohla pozorovat výraz tváře dětí, které měly zjevení Panny Marie. A přece církev říká, že jsou fatimská, lurdská a jiná zjevení soukromá, zatímco zmrtvýchvstání Kristovo je zázrak zázraků, nejpádnější důkaz pravosti Ježíšova poselství.“ Jistě není příklad dobré teologické úvahy začínat předpokladem: Co by bylo, kdyby... Ale zkusme se přece jenom vžít do této situace. Členové synedria, velerady, farizeové a zákoníci sedí pospolu a diskutují o tom, co se stalo. Dopadlo to dobře, mělo to být jinak? Nemůže to být klidná úvaha. Vražda nikdy vrahům mír nepřinesla. Tu najednou někdo vejde, hlídka u dveří ho nezadržela. Postaví se doprostřed a pozdraví typicky semitsky: „Šálem aleikum“ – „Pokoj vám“. Po prvním překvapení nastane zděšení. Kdo je to? Ježíš Nazaretský! Uvažujme logicky. Jaké vysvětlení by se mohlo zrodit v hlavě těch, kdo by měli toto vidění. První reakce by byla jistě ta, která se projevila u apoštolů: Strašidlo, přízrak, halucinace (srov. Lk 24,37). Ježíš by musil tedy i zde, podobně jako před apoštoly, buď pojíst nebo se hmotně dotýkat jednotlivců, aby je přesvědčil, že není přízrak. Hned nato by přišla další hypotéza, předpoklad, že byla Kristova smrt jenom zdánlivá. Sňali jej z kříže předčasně, rány nebyly smrtelné, fingovali pohřeb. Ve skutečnosti ho z hrobu odnesli, rány ošetřili a on tu dnes po nezdařilé popravě zase stojí živý! I tu by asi musil Ježíš, podobně jako při zjevení apoštolu Tomášovi (Jan 20,24 násl.) ukázat probodnuté srdce, ránu v boku, která vylučuje zdánlivou smrt. Jistě by někdo mohl 10
pronést domněnku o hypnóze, o nečekaném dvojníku a cokoliv jiného. Ale všecky ty námitky by jedna po druhé neobstály před evidentní skutečností: Ježíš tu stojí živý. Měli bychom, jak kdosi řekl, fyzický důkaz zmrtvýchvstání. Ale teď přichází závažná otázka: Uvěřili by mu farizejové a zákoníci? Odpověď se zdá jednoduchá: Musili by! Přece není možné v rámci normálnosti se bránit evidenci. Co vidím, vidím. Čeho se dotýkám, toho se dotýkám. Slyším mluvit živého, který přede mnou stojí, tedy žije. Členové velerady mohli mít tisíce předsudků, inspirovala je k vraždě vášnivá zloba, ale přesto se dá předpokládat, že byli lidé normální. Tedy by uvěřili evidenci, že Ježíš žije. Teď však si položme nejdůležitější otázku, v pravém slova smyslu teologickou: Uvěřili by velikonočnímu poselství ve smyslu křesťanském? Bylo by jejich přesvědčení totožné s vírou ve zmrtvýchvstání? Odpověď nemůže být jiná než záporná. Fyzická evidence, zřejmost, nám dává jenom fyzickou jistotu. Viděli by Ježíše, tedy Ježíš tu je, žije. Smrt ho nedokázala zabít. Bude tedy znovu učit, chodit po Palestině, shromažďovat davy. Možná na něj udělají znovu atentát, ale zase to bude bezvýsledné. Jeho život je silnější než smrt. Stává se Ahasverem, věčným Židem, ne ve smyslu prokletí, ale jako poselství požehnání Božího. Byla by tato nesmrtelnost totéž co poselství věčného života, velikonoční tajemství? Jistě ne. Věčný život v Bohu a s Bohem je skutečnost, o které platí, že ji ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo (srov. 1 Kor 2,9). Bůh ji připravil těm, kdo ho milují a kdo mu věří. Bůh ji poodhaluje svým svatým. Ne nadarmo srovnává Origenes vzkříšení z mrtvých s proměněním Páně na hoře Tábor (Mk 9,1 násl.). Horské zjevení bylo přípravou apoštolů na umučení a smrt Kristovu. Mělo posílit jejich víru. Ale nepodařilo se to docela. Jinak je tomu při zjeveních Zmrtvýchvstalého. Tu jim Ježíš otevřel oči (srov. Lk 24,31), aby uviděli, aby definitivně uvěřili a stali se svědky toho, co viděli. Toto otevření očí apoštolům a jiným svědkům vzkříšení je jemnější historický fakt zjevení než fyzická skutečnost prázdného hrobu na Kalvárii. Tu si mohli ověřit všichni, i nevěřící. Prázdný hrob byla skutečnost všem zřejmá. Proto se ji ani Židé nepokoušeli popírat, ale dali jí své vysvětlení: učedníci potají tělo ukradli (Mt 28,13). Oči otevřel Ježíš jenom těm, které pak posílá do celého světa. Není to útěcha, odměna za svatost, za vytrvalost v lásce, jak tomu někdy bývá v životopise svatých, kteří měli vidění. Vidění apoštolů je úřední poslání. Proto vyžadují víru od jiných. Jaký je tu rozdíl, když to srovnáme s viděním tzv. omilostněných osob. Sestra Faustina Kowalská se po tolika zjeveních stále bojí. Při exerciciích prosí exercitátora, aby jí před Bohem řekl, je-li to pravda nebo ne, má-li svým zjevením věřit, nebo je-li snad obětí halucinace. Tato pokora, nedůvěra k sobě a ke svým viděním se dokonce považuje za známku jejich pravosti. Situace apoštolů je docela jiná. Oni uvěřili Kristu a Kristus je posílá, aby se věřilo jim. Ale také jim k tomu dává Ducha svatého, aby otevřeli oči jiným, podobně jako Ježíš otevřel oči jim. Proč tedy věří dnešní křesťan ve vzkříšení Kristovo? Chce-li postupovat vědecky, může zkoumat hodnověrnost evangelií, může uvažovat o tom, je-li možné, aby v tak krátké době vznikl mýtus. Může říci, je-li upřímný, že z vědeckého stanoviska není námitky, proč bychom zprávy apoštolů popírali. Přijímáme-li svědectví Caesarovo o galské válce, které psal jeden člověk o sobě, proč by mělo být historicky slabší svědectví tolika osob Nového zákona? Ale to všecko je jenom historická stránka skutečnosti. Kdybychom zůstali při tom, podobali bychom se veleradě, které by se zjevil Zmrtvýchvstalý. My se však chceme podobat apoštolům, proto prosíme Ježíše, aby nám otevřel oči k pochopení hloubky, šířky a délky velikonočního poselství. 11
Jan Pavel II. POUTNÍK VELKÉHO JUBILEA DO SVATÉ ZEMĚ
„Tvou smrt zvěstujeme...“ „Christ has died, Christ is risen, Christ will come again“ JERUZALÉMSKÉ VEČEŘADLO – 23. BŘEZNA 2000
«Vezměte a jezte, toto je moje tělo… Toto je má krev». Na tomto místě, které se nazývá ‚Večeřadlo‘, uchovává tradice Církve mnohé vzpomínky: Poslední večeři a ustanovení eucharistie, zjevení zmrtvýchvstalého Krista apoštolům, volbu Matěje po Jidášově zradě, Letnice, tady se shromažďovala k modlitbám prvotní jeruzalémská komunita, která zde měla biskupské sídlo s prvním biskupem – sv. Jakubem. Odtud pochází její název ‚Matka všech Církví‘. Je nejstarším místem, kde se slavila eucharistie, neboť právě zde ji Ježíš ustanovil. V tomto domě s „hořejší místností“, jak upřesňují evangelia, zřejmě bydlela po Ježíšově zmrtvýchvstání Maria, poté co ji Ježíš dal pod křížem Janovi za matku. Petr se vrátil tam, kde je doma, a kde prožíval mimořádné a rozhodující chvíle. Vrátil se v postavě papeže Jana Pavla II. Vrátil se do večeřadla jako svědek ustanovení svátostí eucharistie, smíření a kněžství. Proto právě v této hořejší místnosti papež podepsal Dopis kněžím k Zelenému čtvrtku Velkého Jubilea 2000. Petr se vrátil do večeřadla, kde nechtěl, aby mu Ježíš umyl nohy. „Pane, ty mi chceš mít nohy? Nikdy mi nebudeš nohy umývat, nikdy!“ Když mu ale Pán řekl, že jestliže mu neumyje nohy, nebude s ním mít společenství, Petr odpověděl: „Pane, nejen nohy, ale také ruce a hlavu!“ (Jan 13, 3-11) Hle, Petrova vroucnost. Petr se vrátil do večeřadla. Byl to konečně on, kdo s Janem našel toto místo, kde připravili paschu. Pán je poslal do Jeruzaléma a řekl jim, že potkají člověka, který ponese džbán vody, a který je přivede k majiteli domu. „On vám ukáže – řekl Ježíš oněm dvěma apoštolům – upravenou velkou horní místnost; tam připravte večeři“ (Lk 22,10-12). Tuto hořejší místnost tedy Petr a Jan připravili pro Poslední večeři, během které Ježíš předpověděl Jidášovu zradu. Právě tehdy zde ustanovil eucharistii. Petr se vrátil do večeřadla – on, který zde byl v den Letnic, když znenadání nastal velký hukot, jako když se žene silný vítr, a kdy se nad apoštoly ukázaly jazyky jako z ohně, a oni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit rozličnými jazyky(Skt 2,1-4). Od onoho dne téměř před dvěma tisíci lety, Církev neustává opakovat Ježíšova slova: „To konejte na mou památku“. Nepřestává slavit eucharistii, bez níž není 12
Církví. Na začátku slavení eucharistie papež opakoval Ježíšova slova apoštolům: vroucně jsem si přál slavit zde s vámi.. tady, kde Ježíš miloval své až do krajnosti a vyhlásil nové přikázání lásky. „Chtěl jsem se jako Petrův nástupce vrátit k pramenům Církve, na místo Poslední večeře a prvního slavení eucharistie, kde se ukázal zmrtvýchvstalý Ježíš, a kde na apoštoly sestoupil Duch svatý“. V anglicky pronesené homílii pak řekl: 1. „Toto je moje tělo“. Shromážděni v hořejší místnosti, naslouchali jsme evangelijnímu vyprávění o poslední večeři. Slyšeli jsme slova, jež vyvěrají z hlubiny tajemství vtělení Božího Syna. Ježíš bere chléb, žehná jej, láme, a pak dává svým apoštolům se slovy: „Toto je moje tělo“. Boží smlouva s jeho lidem dosahuje svého vrcholu v oběti Syna, věčného Slova, které se stalo tělem. Naplňují se dávná proroctví: „Celopaly ani smírné oběti jsi nežádal, ale dals mi tělo… Hle přicházím, Bože, abych konal tvou vůli“ (Žid 10,5-7). Boží Syn, který je jedno s Otcem se při vtělení stal člověkem a přijal tělo z Marie Panny. Nyní, v noci před svou smrtí, říká svým učedníkům: „Toto je moje tělo, které se za vás vydává“. S hlubokým dojetím znovu nasloucháme slovům, která byla před dvěma tisíci lety pronesena zde, v hořejší místnosti. Od té doby byla z pokolení na pokolení pronášena těmi, kdo svátostí svěcení sdílejí Kristovo kněžství. Takto sám Kristus - hlasem svých kněží, stále opakuje tato slova ve všech koutech světa. 2. „Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na mou památku“. Církev, poslušna Kristova příkazu, opakuje každodenně tato slova při slavení eucharistie. Jsou to slova, která prýští z hlubin tajemství vykoupení. Při slavení velikonoční večeře v hořejší místnosti, Ježíš vzal kalich naplněný vínem, požehnal jej a dal svým apoštolům. Bylo to součást velikonočního obřadu Starého zákona. Avšak Kristus, Kněz nové a věčné smlouvy, použil těchto slov, aby vyhlásil spasitelné tajemství svého utrpení a své smrti. Pod způsobami chleba a vína, ustanovil svátostná znamení oběti svého těla a své krve. „Zachraň nás svým křížem, vysvoboď nás svým vzkříšením, Ježíši Kriste, Spasiteli světa.“ Při každé mši svaté vyznáváme toto ‚tajemství víry‘, které po dvě tisíciletí živilo a podpíralo Církev, když mezi pronásledováními světa a útěchami od Boha naplňuje svoji pouť a hlásá Pánův kříž a zmrtvýchvstání, dokud nepřijde (srv. Lumen gentium, č. 8). Petr i apoštolové se dnes v postavách svých nástupců v jistém smyslu vrátili do hořejší místnosti, aby vyznali trvalou víru Církve: „Kristus zemřel, Kristus vstal z mrtvých, Kristus přijde“. 3. První čtení dnešní liturgie nám připomíná život prvního křesťanského společenství. Učedníci „setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách“ (Skt 2,42). Fractio panis. Eucharistie je jak hostinou společenství nové a věčné smlouvy, tak obětí, která zpřítomňuje spasitelnou moc kříže. Tajemství eucharistie bylo už od počátku spojeno 13
s učením a následováním apoštolů, a s hlásáním Božího Slova, které bylo nejprve zvěstováno proroky a nyní, jednou provždy v Kristu Ježíši (srv. Žid 1,1-2). Kdekoli se pronášejí slova „toto je moje tělo“, a kde je vzýván Duch svatý, tam je Církev utvrzována v apoštolské víře a v jednotě, která má svůj původ a záruku v Duchu svatém. 4. Apoštol národů, svatý Pavel, jasně pochopil, že eucharistie, coby sdílení Kristova těla a krve, je rovněž tajemstvím duchovního společenství v Církvi. „Neboť je to jeden chléb, a my i přesto, že je nás mnoho, tvoříme jedno tělo“ (1Kor 10,17). V eucharistii zůstává přítomen ve své Církvi Kristus, dobrý pastýř, který dal život za své stádce. Čím je tedy eucharistie, ne-li svátostnou přítomností Krista v těch, kdo sdílejí jeden chléb a jeden kalich? Tato přítomnost je největším bohatstvím Církve. Kristus prostřednictvím eucharistie buduje Církev. Ruce, které při poslední večeři lámaly chléb apoštolům se rozepjaly na kříži, aby kolem Něho shromáždily všechny národy ve věčném království Otce. Slavením eucharistie nepřestává přivádět muže a ženy, aby se staly činnými údy jeho Těla. 5. Kristus zemřel, Kristus vstal z mrtvých, Kristus přijde“. To je „tajemství víry“, které vyznáváme při každém eucharistickém slavení. Ježíš Kristus, Kněz nové a věčné smlouvy, vykoupil svět svou krví. Vzkříšený z mrtvých, odešel, aby nám připravil místo v domě Otce. V Duchu, skrze něhož jsme se stali milovanými Božími dětmi, v jednotě Kristova těla, očekáváme s radostnou nadějí jeho příchod. Tento rok Velkého Jubilea je zvláštní příležitostí pro kněze, aby se hlouběji zamysleli nad tajemstvím, které slaví na oltáři. Proto chci podepsat letošní List kněžím k Zelenému čtvrtku tady, v hořejší místnosti, kde bylo ustanoveno jediné kněžství Ježíše Krista, jež všichni sdílíme. Slavením eucharistie v jeruzalémské hořejší místnosti, jsme spojeni s Církví všech dob a na každém místě. Spojeni s Hlavou, jsme ve společenství s Petrem, apoštoly a jejich nástupci v průběhu staletí. Ve spojení s Marii, svatými, mučedníky a všemi pokřtěnými, kteří žili v milosti Ducha svatého, mocně voláme: Marana tha! „Přijď, Pane Ježíši! (srv. Zj 22,20). Přiveď nás i všechny, které jsi povolal, k plnosti milosti v tvém věčném království. Amen. 14
Petr před skálou Ježíšovy agónie v Getsemanech GETSEMANSKÁ ZAHRADA – 25. BŘEZNA 2000
„Ježíš se vrhl na zem, a modlil se tak usilovně, že jeho pot stékal jako krůpěje krve“. Vyprávění evangelistů nahánějí hrůzu. Tady, na této skále v Getsemanské zahradě, které se říká „skála agónie“, Ježíš zvolal: „Abba Otče! Tobě není nic nemožného, odejmi ode mne tento kalich! Ale ne má, ale tvá vůle se staň!“ Ježíšovo zvolání znepokojovalo a proměňovalo život křesťanských generací během těchto dvou tisíciletí. Ježíšův křik tady, v Getsemanské zahradě, která v hebrejštině znamená ‚lis‘, krátce předtím předcházelo zatčení, k němuž došlo právě zde, když jej Jidáš oslovil: „Rabbi“, a políbil ho. Petrův nástupce zůstal dlouhou dobu na kolenou, pak se posadil, aby meditoval před skálou Ježíšovy agónie, která se nachází před oltářem. Zatímco se papež modlil, jedna žena předčítala evangelium, jež vypráví o Ježíšovi, jenž v slzách a modlitbě padl tváří k zemi na této skále.
Tady je člověk sám, sám před Bohem V Getsemanech je každý sám se sebou. Jako Ježíš oné noci. Nezáleží na tom kolik lidí máš kolem sebe. Tady jsi sám. Sám před Bohem. Jan Pavel II. dlouho rozjímal u této skály. Nepronesl žádný projev. Zůstal v tichosti. Tichu, které po dva tisíce let „křičí“ tak silně, že udivuje a nahání strach. Ano, tady se prožívá zážitek utrpení, nejzažší bolesti, oné lidské bolesti, kterou Ježíš porožil až do dna, až ke smrti, a tak sdílel utrpení všech lidí všech dob. Před touto skálou lze pochopit, že když člověk trpí, Bůh trpí po jeho boku. Nedaleko od této skály, kde Ježíš plakal a potil se krví, seděli oné noci apoštolové Petr, Jakub a Jan. Ježíš je vzal oné kruté noci utrpení sebou. Podle evangelisty Lukáše, byli od Ježíše co by kamenem dohodil. Markovo evangelium říká, že „Pán pociťoval strach a úzkost“. Třem apoštolům řekl: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte se mnou“. Třikrát se vzdálil, aby se o samotě modlil, a když se po třikrát vrátil, nalezl je jak spí. Řekl Petrovi: „Spíš? Tos nemohl ani jedinou hodinu bdít? Bděte a modlete se!“ Petr se vrátil sem, do Getsemanské zahrady. I on byl zde oné noci Pánova zatčení. Ježíš ho tenkrát třikrát žádal, aby se modlil. Petr se dnes vrátil, aby se modlil.
Zážitek Bílé soboty V Getsemanech se prožívá zkušenost Bílé soboty, dne, kdy byl Ježíš pohřben. Není tak dopjemným i den, který nyní prožíváme? Není i naše doba začátkem Bílé soboty, dnem Boží 15
nepřítomnosti? Temnota tohoto dne, tohoto právě končícího století, jež se stále více stává Bílou sobotou, promlouvá k našemu svědomí. Každý člověk s ní má co do činění. Jedině skrze „neúspěch“ Velkého pátku, jenom skrze ticho smrti Bílé soboty mohli být učedníci přivedeni k poznání kdo je skutečně Ježíš, a co jeho poselství opravdu znamená. V evangeliích je jedna scéna, která obdivuhodným způsobem předchází tichu Bílé soboty a jeví se proto jako věrná podoba našeho historického okamžiku. Papež ji na této mimořádné duchovní pouti jistým způsobem znovu prožíval ve čtvrtek, kdy se vydal k Tiberiadskému jezeru. Kristus spí na loďce, která je zmítána bouří, a hrozí, že se potopí. Apoštolové křičí hrůzou, budí Pána, a ten je napomíná pro jejich malou víru, načež utišuje bouři. Není to táž zkušenost našeho života? Není to i náš současný křik, aby Pán nedopřával dlouhého trvání oné temnotě Bílé soboty a také na naše dny vrhl paprsek velikonočního rána, zář zmrtvýchvstání? Není to i náš současný křik, aby nás provázel, když se znavení a zklamaní ubíráme do Emauz?
Tisícileté olivy – „svědkové“ oné noci Poté, co Jan Pavel II. vyšel z baziliky Agónie, v doprovodu františkánských bratří- strážců Svaté země, kterým je tento posvátný komplex svěřen, zastavil se v rozjímání před Getsemanskou zahradou. Zahrada se rozkládá na ploše kolem 1.200 čtverečních metrů, vpravo od cesty vystupující od potoku Cedron na Olivovou horu. Je noc, ale i přesto lze rozeznat profil Olivové hory: tady Ježíš naučil své apoštoly modlitbě Otče náš, když jej prosili, aby je naučil se modlit. Pozornost okamžitě upoutá osm tisíciletých oliv. Kořeny těchto stromů sahají do doby mnoha let před Kristem. Podle botanických studií by jejich stáří mohlo dosahovat až 3.000 let. „Oliva nikdy neumírá“, píše Plinius, neboť výhonky vzcházejí ze starého kmene. A každý z těchto výhonků má životnost více než 150 let. Těchto osm oliv tedy, které dodnes vyhánějí výhonky a dávají plody, mohou být oněmi olivami pod nimiž se Ježíš modlil a potil krví. Jsou proto „svědky“ oné noci. První chrám zde byl postaven ve IV. století. Dodnes se tu nacházejí nádherné mozaiky, které pokrývaly podlahu. Další kostel byl vybudován v době křižáků. Současná bazilika Agónie byla dokončena v roce 1924, a je nazývána „bazilikou všech národů“ vzhledem k tomu, že se na její stavbě finančně podílel celý svět. Uvnitř baziliky převládá přítmí. Dvanáct menších kupolí je zevnitř vyzdobeno temnou modří, obklopenou olivovými větvemi. Ke stavbě bylo použito 16
kamenů pocházejících z Jeruzaléma a Betléma, z míst, kde se Kristus narodil, kde zemřel a vstal z mrtvých.
„In this place of memories, the mind and heart and soul feel an extreme need for silence“ YAD VASHEM – 23. BŘEZNA 2000
Pro nacisty tito lidé už neměli jméno, byli pouze číslem, které měli vypálené na rameni, a které pro ně znamenalo cestu do plynových komor koncentračních táborů a do pecí krematorii. Pro Boha jsou lidmi, kteří mají své jméno a nesmírnou důstojnost. Jsou lidmi vždy a za všech okolností, lidmi, které z lásky a k lásce stvořil. „Po Auschwitz už Bůh neexistuje“, říkával italský žid Primo Levi, jenž přežil nevýslovné hrůzy tohoto tábora. A při vzpomínce na systematické šlapání po lidské důstojnosti dodával: „Je toto vůbec člověk...“. Ano, Bůh byl v Auschwitz a trpěl s každým mužem, s každou ženou, s každým dítětem. A tak ani v oněch nelidských podmínkách lidé ani na okamžik neztratili svou důstojnost. I přesto, že byli vědecky ponižováni a dokonce tupeni až k smrti, zůstali navždy lidmi, dětmi Božími, a to i tehdy, když se jejich jméno změnilo v číslo. Bůh však toto číslo nikdy nepřijal,a ani v temných nocích koncentračních táborů nepřestával každému šeptat jeho vlastní jméno. „Yad Vashem“, což hebrejsky znamená „Místo a jméno“ je památníkem, který v Jeruzalémě připomíná šest miliónů židů, kteří se stali obětí tragédie „Shoah“, obětí bouře nenávisti, která vzešla v srdci Evropy během II. světové války. Jan Pavel II. navštívil tento památník ve čtvrtek 23. března. Zde byl přijat izraelským premiérem Ehudem Barakem. K setkání došlo v tzv. „kryptě vzpomínek“, místě oficiálních připomínkových slavností, ponořeném do stálého šera. Na dlažbě čteme smutně proslulá jména koncentračních táborů: Auschwitz, Mauthausen, Buchenwald, Bergen-Belsen, ... Tady se uchovává popel mnoha obětí. Zde na jejich památku hoří věčný plamen, který po strhujícím chorálním dětském zpěvu „Ankor“ Jan Pavel II. ještě oživil. Následovala četba tzv. „textu totožnosti“, totiž prohlášení, proč tento památník vznikl. Před onen plamen pak kardinálové Etchegaray a Cassidy položili na mramorovou desku věnec z květů. Papež je doprovázel se skloněnou hlavou, pohroužen v modlitbu. Dojemná byla četba dopisu, který napsala jedna žena ve oněch chvílích beznaděje i dávný zpěv ‚Bože, plný milosrdenství‘ na památku obětí. V promluvě Jan Pavel II. řekl: „Z našeho srdce vyvěrají slova dávného Žalmu: „Vypadl jsem z paměti, jako bych byl mrtev. Slyšel jsem pomluvy mnohých, hrůza odevšad! Spolu se proti mně radí, usilují zničit mi život. Já však, Hospodine, v tebe doufám, říkám: Ty jsi můj Bůh!“ (Žl 31,13-15). 1. Mysl, srdce i duše zakoušejí na tomto místě nesmírnou potřebu ticha. Ticha, v němž se vzpomíná. Ticha, v němž se snažíme dát smysl vzpomínkám, jež se neúprosně vracejí. Ticha, protože není dosti silných slov, abychom vyjádřili hlubokou lítost nad strašlivou 17
tragédii Shoah. Já sám mám osobní vzpomínky na to, k čemu došlo, když nacisté v době války obsadili Polsko, Vzpomínám na své židovské přátele a příbuzné, z nichž někteří zemřeli, zatímco jiní přežili. Přišel jsem do Yad Vashem, abych vzdal poctu miliónům židů, kteří, zbaveni všeho, především své lidské důstojnosti – byli povražděni během Holokaustu. Přešlo víc než půl století, ale vzpomínky přetrvávají. Tady, stejně jako v Auschwitz a na mnoha jiných místech Evropy, jsme ovládnuti ozvěnou zdrcujících nářků tak nesmírného počtu lidí. Mužové, ženy i děti k nám křičí z hlubin hrůzy, kterou zakusili. Jak bychom mohli nevěnovat jejich hlasu pozornost? Nikdo nemůže zapomenout či popírat to, co se stalo. Nikdo nemůže zlehčovat rozměr této události. 2. Chceme vzpomínat. Chceme však vzpomínat, abychom ujistili, že už nikdy nepřevládne zlo, jako tomu bylo v případě miliónů nevinných obětí nacizmu. Jak mohl člověk zakusit takové opovržení vůči člověku? Protože došel až k tomu, že pohrdl Bohem. Jedině ideologie bez Boha mohla naplánovat a dovršit vyhlazení celého národa. Pocta, vzdávaná izraelským státem v Yad Vashem „ušlechtilým spravedlivým“ za to, že jednali hrdinsky, aby zachránili židy, a to často i za cenu oběti vlastního života, je důkazem, že ani v té nejtemnější hodině všechna světla nepohasla. Proto Žalmy a celá Bible, jakkoli si jsou vědomy lidské schopnosti konat zlo, prohlašují, že to nebude zlo, kdo bude mít poslední slovo. Věřící srdce volá z hlubin utrpení a bolesti: „Já, Hospodine, v tebe doufám, říkám: Ty jsi můj Bůh!“ (Žalm 31,14). 3. Židé i křesťané sdílejí nesmírné duchovní dědictví, které pochází z Božího sebezjevení. Naše náboženské nauky i naše duchovní zkušenosti vyžadují, abychom zlo porazili dobrem. Vzpomínáme, ale bez jakékoli touhy po pomstě, ani jako podnět k nenávisti. Vzpomínat pro nás znamená modlit se za mír a spravedlnost, a o ně usilovat. Jedině pokojný svět, se spravedlností pro všechny, bude moci vyloučit, aby se opakovaly omyly a strašlivé zločiny minulosti. Jako římský biskup a nástupce apoštola Petra ujišťuji židovský národ, že katolická Církev, motivovaná evangelijním zákonem pravdy a lásky, a nikoli politickými úvahami, je hluboce zarmoucena nenávistí, pronásledováními a projevy antisemitizmu, které byly v kterékoli době a kdekoli vedeny křesťany proti židům. Církev odmítá jakoukoli formu rasizmu jako popření Stvořitelova obrazu vloženého do každé lidské bytosti (srv. Gen 1,26). 18
4. Na tomto místě slavné připomínky vroucně prosím, aby naše bolest nad tragédii, kterou ve XX. století vytrpěl židovský národ, vedla k novému vztahu mezi křesťany a židy. Vytvořme novou budoucnost, v níž by už nebylo protižidovské povědomí mezi křesťany a protikřesťanské povědomí mezi židy, ale spíše vzájemný respekt, který se žádá od těch, kdo uctívají jediného Stvořitele a Pána, a vzhlížejí k Abrahámovi jako ke společnému otci ve víře (srv. We remember: A reflection on the Shoah, V.). Svět musí věnovat pozornost napomenutí, které přichází od obětí Holokaustu i ze svědectví těch, kdo přežili. Tady v Yad Vashem je vzpomínka v našich srdcích živá a vroucí. Dává nám zvolat: „Slyšel jsem pomluvy mnohých, hrůza odevšad! Já však, Hospodine, v tebe doufám, říkám: Ty jsi můj Bůh!“ (Žalm 31,13-15).
„Thousands of years of history are looking down on us from a top this sacred mount...“ ZEĎ NÁŘKŮ– 26. BŘEZNA 2000
„Z vrcholu této posvátné hory na nás hledí tisícileté dějiny...“. Těmito slovy pozdravil Jana Pavla II. u Západní zdi jeruzalémského chrámu (nazývané ‚Zdí nářků‘) rabín Michael Melkior. Papež stojí na nejposvátnějším místě židovského národa. Sám pak kráčí ke zbytkům ohromných kamenů, jež zbyly ze starobylého jeruzalémského chrámu. Tady pronáší slova modlitby, svou „fituch“ (což je podle zdejší tradice list, na který se píší modlitby a meditace). Text je v angličtině a v českém překladu zní: „Bože našich otců, ty sis vyvolil Abraháma a
jeho potomstvo, aby se tvé jméno dostalo ke všem národům: jsme hluboce
19
zarmouceni chováním těch, kdo v průběhu dějin působili těmto tvým synům utrpení, a když tě žádáme za odpuštění, chceme usilovat o skutečné bratrství s lidem Smlouvy“. Následuje datum „Jerusalem, 26 March 2000“, a podpis „Johannes Paulus II.“.
Tento list pak Svatý Otec vložil do štěrbiny mezi dvěma kameny, jejichž stáří je něco přes dva tisíce let. Pokládá ruku na zeď a žehná znamením kříže. Je to gesto, které vyžaduje ticho, gesto, jež má větší hodnotu než tisíce slov. Papežovo gesto tady, mezi starobylými kameny, které jsou svědky neustálých modliteb tohoto národa, pronášených u západní zdi chrámu, naplnilo všechny hlubokým dojetím. Je to gesto Petrovy odvahy, ale především gesto víry poutníka, jenž minulý měsíc – počínajíc „duchovní“ zastávkou v Uru Chaldejců, dále pak na hoře Sinaj a poté v Jordánsku a nyní zde ve Svaté zemi – kráčel ve šlépějích dávných patriarchů a po stopách Pána Ježíše. Ve jménu vtěleného Božího Syna Ježíše Krista, jenž pro nás a pro naši spásu byl ukřižován a vstal z mrtvých, - se Petr vydal na tuto pouť.V Ježíšově jménu vykonal toto gesto, které je projevem velké úcty ke každému člověku. Je to úcta, láska, které před dvěma tisíci lety učil Ježíš, když nedaleko odtud položil svůj život.
„Tvé vzkříšení vyznáváme...“ „...He suffered under Pontius Pilate, was crucified, died and was buried. On the third day he rose again“ KALVÁRII A BAZILIKA BOŽÍHO HROBU
"Christós anéstí" /Kristus vstal z mrtvých/, tato slova nejprve řecky a poté anglicky opakuje Jan Pavel II., když s holí v ruce - "poutnickou holí pokorného a vznešeného jubilejního poutníka" pokleká před "Skálou pomazání", kam bylo položeno Ježíšovo tělo poté, co jej sňali z kříže, a kde bylo pomazáno zbožnými ženami před uložením do hrobu. Papež se modlí před tímto XIII. zastavením Křížové cesty. Pak se sklání, aby prošel 1,33m vysokým vstupem ke "svatému hrobu". Tady 20
zůstává v modlitbě před prázdným hrobem. Bílá mramorová deska, které se po dvě tisíciletí dotýkaly, a kterou líbaly milióny poutníků, spočívá nad původní skálou, do níž bylo položeno Ježíšovo tělo. Tento hrob je oltářem světa. Hned u vchodu do tohoto malého prostoru je vestibul, který bývá nazýván "Andělskou kaplí"tady Boží posel zvěstoval zbožným ženám Ježíšovo zmrtvýchvstání. V bazilice Božího hrobu pak Jan Pavel II. slavil eucharistii, při níž pronesl následující homílii: „Věřím... v Ježíše Krista..., jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod pontským Pilátem, ukřižován, umřel i pohřben jest... třetího dne vstal z mrtvých". 1. Má jubilejní pouť - sledujíc cestu dějin spásy, jak ji podává Apoštolské vyznání víry, mne přivedla do Svaté země. Z Nazareta, kde byl Ježíš počat z Marie Panny skrze Ducha svatého, jsem dospěl do Jeruzaléma, kde "trpěl pod pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben". Tady, v bazilice Božího hrobu, poklekám před místem, kde byl pohřben: "Hle, místo, kam ho položili" (Mk 16,6). Hrob je prázdný. Je tichým svědkem ústřední události lidských dějin: zmrtvýchvstání našeho Pána, Ježíše Krista. Téměř po dva tisíce let vydával prázdný hrob svědectví o vítězství Života nad smrtí. Společně s apoštoly a evangelisty, s Církví všech dob a míst, také my vydáváme svědectví a vyznáváme: "Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá; smrt nad Ním už nemá vládu" (srv. Řím 6,9). "Mors et vita duello conflixere mirando; dux vitae mortuus, regnat vivus" (latinská velikonoční sekvence Victimae Paschali). Pán Života byl mrtev; nyní vládne jako vítěz nad smrtí, pramen života pro všechny, kdo v něho věří. Tady, kde náš Pán Ježíš Kristus zemřel, aby shromáždil rozptýlené Boží děti (Jan 11,52), ať Otec milosrdenství posílí touhu po jednotě a míru mezi těmi, kdo skrze spasitelné vody křtu přijali dar nového života. 3. "Zbořte tento chrám a ve třech dnech ho znovu postavím" (Jan 2,19). Evangelista Jan nám vypráví, že poté co Ježíš vstal z mrtvých, si apoštolové na tato slova vzpomněli a uvěřili (srv. Jan 2,22). Ježíš je pronesl, aby se pro jeho učedníky stala znamením. Když společně s apoštoly navštívil chrám, vyhnal z posvátného místa směnárníky a prodavače (srv. Jan 2,15). Ve chvíli, kdy ti, co tam byli, protestovali a ptali se ho: "Jaké znamení nám dáš, že to smíš dělat?", Ježíš odpověděl: "Zbořte tento chrám a ve třech dnech ho znovu postavím". Evangelista dodává, že "mluvil o chrámu svého těla" (Jan 2,18-21). Proroctví, obsažené v Ježíšových slovech, se naplnilo o Velikonocích, když "třetího dne vstal z mrtvých". Zmrtvýchvstání našeho Pána Ježíše Krista je znamením, že věčný Otec je 21
věrný svému příslibu, a ze smrti dává vzejít novému životu: "vzkříšení těla a život věčný". Toto tajemství jasněji vyzařuje v tomto starobylém chrámu Anastasis, jenž hostí jak svatý hrob, znamení vzkříšení, tak Golgotu, místo ukřižování. Radostná zvěst o zmrtvýchvstání nemůže být nikdy oddělena od tajemství kříže. V dnešním druhém čtení svatý Pavel říká: "my hlásáme Krista ukřižovaného" (1Kor 1,23). Kristus, který se večer obětoval na oltáři kříže (srv. Žalm 141,2), se nyní zjevil jako "Boží moc a Boží moudrost" (1Kor 1,24). V jeho zmrtvýchvstání dostali Adamovi synové a dcery podíl na božském životě, který jemu - s Otcem a Duchem svatým - patřil už od věčnosti. 4. "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví" (Ex 20,2). Dnešní postní liturgie nám předkládá smlouvu, kterou Bůh uzavřel se svým lidem na hoře Sinaj, když dal Mojžíšovi desatero přikázání zákona. Sinaj je druhou etapou oné velké pouti víry, která začala, když Bůh řekl Abrahámovi: "Vyjdi ze své země, ze své vlasti a z domu svého otce, a pojď do země, kterou ti ukážu" (Gen 12,1). Zákon a Smlouva jsou pečetí příslibu, který byl dán Abrahámovi. Prostřednictvím Desatera a mravního zákona vepsaného do lidského srdce (srv. Řím 2,15), Bůh radikálně apeluje na svobodu každého muže a každé ženy. Odpovědět na Boží hlas, jenž zaznívá v hlubině našeho svědomí a zvolit si dobro, je nejvznešenějším užíváním lidské svobody. Ve skutečnosti to znamená volit mezi životem a smrtí (srv. Dt 30,15). Kráčejíce po stezkách smlouvy s Bohem, nejvýš svatým, se lid stával strážcem a svědkem příslibu, příslibu pravého osvobození a plnosti života. Ježíšovo zmrtvýchvstání je definitivní pečetí všech Božích příslibů, místem zrození nového a vzkříšeného lidstva, zárukou nových dějin, které se vyznačují mesiánskými dary pokoje a duchovní radosti. Na úsvitu nového milénia křesťané mohou a musí hledět do budoucna s pevnou důvěrou ve slavnou moc Zmrtvýchvstalého činit novými všechny věci (srv. Ap 21,5). On je Tím, kdo vysvobozuje veškeré tvorstvo z otroctví pomíjivosti (srv. Řím 8,20). Svým vzkříšením otevírá cestu k odpočinku velkého Sabathu, osmému dni, kdy putování lidstva dosáhne svého cíle a Bůh bude všechno ve všech (1Kor 15,28). Můžeme snad tady, - u Božího hrobu a na Golgotě, když obnovujeme své vyznání víry ve vzkříšeného Pána, - pochybovat, že nám v moci Ducha Života bude dána síla překonat naše rozdělení a společně pracovat na vytvoření budoucnosti smíření, jednoty a pokoje? Tady, jako na žádném jiném místě světa, slyšíme znovu Pána, jak říká svým učeníkům: "Vzchopte se, já jsem přemohl svět!" (srv. Jan 16,33) 5. "Mors et vita duello conflixere mirando; dux vitae mortuus, regnat vivus". Vzkříšený Pán, zářící slávou Ducha, je Hlavou Církve, svého mystického těla. On ji podporuje v poslání hlásat evangelium spásy mužům a ženám všech pokolení, dokud se nevrátí ve slávě! 22
Z tohoto místa, kde bylo nejprve ženám a pak apoštolům oznámeno zmrtvýchvstání, vybízím všechny členy Církve, aby obnovili svou poslušnost Pánovu příkazu nést evangelium až na konec země. Na úsvitu nového milénia je velmi zapotřebí hlásat ze střech radostnou zvěst, že "vpravdě Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný" (Jan 3,16). "Pane ... Ty máš slova věčného života" (Jan 6,68). Dnes, jako pokorný Petrův nástupce, chci opakovat tato slova, když na tomto nejposvátnějším místě světa slavíme eucharistickou oběť. S celým vykoupeným lidstvem, beru za svá slova, kterými se rybář Petr obrátil na Krista, Syna živého Boha: "Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života". Christós anésti. Kristus vstal z mrtvých! On vpravdě vstal! Amen.
Mary has lightened every step of this pilgrim path and sharing the joys and sorrows of her sons and daughters“ Na konci slavení eucharistie, které Jan Pavel II. předsedal v bazilice Božího hrobu v Jeruzalémě, Svatý Otec před modlitbou Anděl Páně a závěrečným požehnáním řekl: "Tyto dny byly dny hlubokého dojetí, dny, v nichž byla naše duše pohnuta nejen vzpomínkou toho, co Bůh učinil, ale jeho samotnou přítomností; neboť znovu s námi kráčel zemí Kristova narození, smrti a zmrtvýchvstání. Na každém kroku této jubilejní pouti s námi byla Maria, ozařujíc naši cestu a sdílejíc radosti i bolesti svých synů a dcer. Spolu s Marii, Mater dolorosa (Matkou bolestnou), stojíme ve stínu kříže a s ní oplakáváme bolesti Jeruzaléma i hříchy světa. Stojíme s ní v tichu na Kalvárii a vidíme, jak z probodeného boku jejího Syna stéká krev a voda. Když si uvědomujeme strašlivé důsledky hříchu, jsme pohnuti k pokání nad vlastními hříchy i nad hříchy dětí Církve všech dob. Ó, Maria, bez hříchu počatá, pomáhej nám na cestě našeho obrácení! Společně s Marii, Stella matutina (Hvězdou jitřní) jsme zasaženi jasem zmrtvýchvstání. Radujeme se s ní, protože prázdný hrob se stal lůnem života věčného, kde Ten, jenž vstal z mrtvých, nyní sedí po pravici Otce. Spolu s ní vzdáváme nekončící díky za dar Ducha svatého, jehož zmrtvýchvstalý Pán seslal o Letnicích na svou Církev a jehož pro naši spásu a pro dobro lidské rodiny neustále vlévá do našeho srdce. Maria Regina in caelum assumpta (Královna nanebevzatá). Od hrobu jejího Syna hledíme k hrobu, kde ležela a v pokoji odpočívala Maria, očekávajíc své slavné nanebevzetí. Božská liturgie slavená u jejího hrobu v Jeruzalémě vkládá Marii do úst slova: "Ani po smrti nebudu od tebe daleko". A při liturgii pak její děti odpovídají: "Při pohledu na tvůj hrob, ó svatá Matko Boží, jako bychom rozjímali nad tebou, Ó Maria, ty jsi radostí andělů, tys potěšením zarmoucených. Tebe vzýváme jako tvrz všech křesťanů, ale především jako svou Matku". Když téměř na konci této cesty rozjímáme nad Theotokos (Matkou Boží), spatřujeme pravou tvář Církve, zářící v celé své kráse, zářící "božskou slávou, která se skví na Kristově tváři" (2Kor 4,6). Ó Přímluvkyně, pomáhej Církvi být stále podobnější tobě, svému vznešenému vzoru. Pomáhej jí růst ve víře, naději a lásce, když ve všem hledá a plní Boží vůli (srv. Lumen gentium, 65). Ó milostivá, ó přívětivá, ó přesladká, Panno Maria! 23
Rodina, v níž vyrůstal budoucí papež
Prvořadé a nejdůležitější místo při výchově dítěte zaujímá bezesporu matka. Jestliže tato péče z různých důvodů schází, dítě tím nesmírně trpí. Tak tomu bylo i v životě Jana Pavla II. Matka zemřela, když mu bylo devět let. Naštěstí měl vynikajícího otce, který se mu od té chvíle stal "otcem i matkou". Životopisci se jen zřídka zastavují u postavy Karola Wojtyly, seniora. Je to však velká chyba, protože tento muž měl hlavní a podstatný vliv na výchovu budoucího papeže. Při několika příležitostech se o tom zmínil i sám Svatý Otec. Svému příteli, francouzskému novináři André Frossardovi, jednou řekl: "Můj otec byl obdivuhodný K němu se vztahují téměř všechny mé vzpomínky z dětství i z dospívání". Když ve své autobiografii "Dono e Mistero", mluví o svém kněžském povolání, píše: "Mé uznání směřuje především k otci, jenž velmi záhy ovdověl. Nebyl jsem ještě u prvního svatého přijímání, když mi zemřela matka: bylo mi teprve devět. Nemám proto jasné vědomí jejího přispění k mé náboženské výchově, ale bylo jistě značné. Zůstal jsem sám s otcem, mužem hluboce zbožným... Povoláním byl voják, a poté, co ovdověl, jeho život se stal životem neustálé modlitby... Nemluvili jsme spolu o kněžském povolání, ale jeho příklad byl pro mne jistým způsobem prvním seminářem, jakýmsi druhem domácího semináře". Bolest otce nad smrtí manželky Emílie byla nevýslovná. Za několik týdnů zcela zešedivěl. Mohl se znovu oženit, zvláště proto, aby mohl mít malý 'Lolek' matku, vždyť mu bylo teprve devět let. Navíc to tehdy bylo běžným zvykem, že muž, poté co ovdověl se znovu oženil. Tak to učinil už jeho otec, stejně jako otec Emílie. On však byl jiný. Rozhodl, že se bude zcela věnovat Lolkově výchově. Jakoby tušil nesmírný význam, který bude mít jeho syn pro osudy Církve i světa. Po dvanáct let, 1929-1941 byli tito dva 24
otec a syn, zcela nerozlučnou dvojicí. Karol Wojtyla senior byl v této době pro Lolka otcem, matkou, přítelem, učitelem, příkladem, vzorem i spoluhráčem. Po matce a otci měl rozhodující vliv na lidské i duchovní zrání chlapce Karola Wojtyly starší bratr Edmund. Avšak i o tuto tak milovanou bytost velmi záhy přišel a v srdci zůstala hluboká rána, která se už nikdy nezahojila. Malému Karlovi bylo 12 let, když mu bratr zemřel. Necelé tři roky po smrti matky jej potkala skličující tragédie, po níž se zcela uzavřel do sebe. Přestal si hrát s kamarády, neučil se a s nikým nemluvil. Tento psychologický 'šok' dokázal překonat jedině díky otci, který pochopil v jak těžké situaci se chlapec ocitl, a proto se vzdal úmyslu založit novou rodinu a a rozhodl se zcela věnovat synovi. Karol junior byl velmi citlivým hochem. Po matčině smrti se jeho citový svět upnul především na otce a na bratra Edmunda, který byl o 14 let starší. V té době bylo Edmundovi 23 let a studoval na univerzitě medicínu. Byl mužem mimořádných kvalit. Všechna svědectví lidí, kteří jej dobře znali se shodují, když jej popisují jako zdravého, neuvěřitelně inteligentního, vyrovnaného, poslušného a hluboce zbožného chlapce. Už na základních školách ve Wadowicích byl vždy jedním z nejlepších žáků. Po maturitě vyjádřil přání studovat medicínu, aby mohl pomáhat trpícím. Měl vskutku altruistickou povahu. Rodiče však museli podstoupit nemalé oběti, protože neměli ekonomické prostředky, aby mohli dát syna na studia. Edmund se tedy přestěhoval do Krakowa. Také zde na univerzitě byl příkladným studentem. Jeden ze spolužáků té doby jej popsal jako modrookého, plavovlasého, urostlého a energického mladíka atletické postavy. Byl rozvážný, extrovertní, přitažlivý, rád hrál bridž a šachy a byl vynikajícím fotbalistou. Také pro Edmunda byla smrt matky velmi bolestnou ránou. Ale za pomoci otce dokázal tuto bolest ve víře překonat. Po pohřbu se otec vydal spolu s oběma syny na pouť do mariánské svatyně v Kalwarii Zebrzydowske, kde je uctívána Panna Maria, patronka Polska. Po svatyni černé Madony v Czestochowe, je Kalwaria nejposvátnějším místem Polska. Na toto místo chtěl přivést syny, aby skrze modlitbu a meditaci nalezli ve víře sílu k překonání tak nezměrné bolesti. Karol, budoucí papež, obdivoval svého staršího bratra. Byl jeho idolem a vzorem k následování. Říkal, že až dospěje, chce být jako on. Sousedé povídali, že když se Edmund vrátil z Krakowa na prázdniny, byli tito dva nerozluční. Edmund hrával s bratříčkem fotbal, brával ho na výlety do polí, nosil na ramenou. Byl to on, kdo v něm vypěstoval touhu po životě pod širým nebem, lásku k přírodě a vášeň pro hory a lyžování. Závislost Karola juniora na Edmundovi tak den ze dne rostla. V roce 1930 Edmund promoval, což se stalo pro mladšího bratra dalším důvodem hrdosti. Obhájil dizertaci na téma "Účinky a důsledky nemoci na věnčité tepny", a obdržel nejvyšší hodnocení "magna cum laude". 25
Malý Karol šel na promoci s otcem a mohl se tak účastnit dojemného ceremoniálu v antickém Collegium Majus v Krakově. V paměti mu utkvěl bouřlivý potlesk, který zazněl po přečtení jména jeho bratra a tehdy si uvědomil, jak velké vážnosti požívá u spolustudentů i profesorů. Edmund měl velký ideál: věnovat se trpícím nejen z důvodu profesionálního, ale - jak jej tomu učila matka - také z důvodu svého křesťanského povolání. Proto se rozhodl pokračovat ve studiích, aby dosáhl specializace, a to i za cenu nových obětí a dalších ekonomických odříkání. Navštěvoval přednášky na krakovské pediatrické klinice. Pak přešel jako internista do nemocnice v Bielsko ve Slezsku. Stal se asistentem na kardiologii. A tady přišel o život. Koncem listopadu, v roce 1932 byla v nemocnici, kde pracoval, hospitalizována dívka, jménem Anna, postižená nakažlivou nemocí - infekční spálou, která byla přenosná jak z nemocného tak ze zdravého nositele. V tehdejší době se jednalo o smrtelnou nemoc, protože antibiotika proti ní neexistovala. Každá nemocnice měla pro tyto nemocné vyhrazeno jedno oddělení na odlehlém místě; lékařská péče tu skoro neexistovala, byla svěřena pouze někomu, kdo se nabídl, že se obětuje. Když byla Anna hospitalizována v nemocnici v Bielsku, proběhla běžná procedura a byla umístěna do izolace a prakticky ponechána osudu. Žádný z lékařů vědom si nebezpečí nákazy, - o ni nechtěl pečovat. Když se o tomto případu Edmund dověděl, dobrovolně se nabídl. Velmi dobře věděl, jakému riziku se vystavuje, ale neváhal. Bylo to rozhodnutí, k němuž ho vedl ryzí altruizmus. K této dívce navíc neměl ani žádné profesionální závazky, protože nebyla pacientkou kardiologického oddělení, kde pracoval. Šlo tedy o hrdinské rozhodnutí, které mohlo být inspirováno pouze vírou a křesťanskou láskou. Svědectví, která se objevila ve sdělovacích prostředcích krátce po jeho smrti říkají, že nemocné dívce sloužil s nesmírným nasazením; všemožně se snažil, aby ji vyrval smrti. U jejího lůžka trávil dny i noci, a to i poté, co zjistil, že se už nedá nic dělat. Zůstal u ní, aby ji těšil a nedovolil, aby tvář v tvář poslednímu kroku propadla zoufalství. I on se však nakazil, ale uvědomil si to až příliš pozdě. Nemoc byla neúprosná. Edmund Wojtyla prožil čtyři dny v agónii za krutých bolestí, aniž by jej mohl potěšit kdokoli z jeho drahých. Otci ani bratrovi nebylo z důvodu nebezpečí nákazy dovoleno, aby mu mohli stát po boku. Zemřel v samotě, svěřujíc se Boží prozřetelnosti. Z tisku i z oficiálních smutečních projevů, které byly proneseny při pohřbu vyplývá, že Edmund byl mladý lékař "zapojený" do politických projektů "sociální medicíny" inspirované evangeliem, a vůdčí osobností tehdejší doby. Spolu s přáteli skutečně usiloval o vybudování zvláštního oddělení lékařské péče pro dělníky, chudé a nemajetné. Pro malého Karla byla tato ztráta bratra mnohem bolestnější tragédii než ztráta matky. Sám se s tím jednou svěřil André Frossardovi: "smrt bratra mě zřejmě více zasáhla, než smrt matky; a to vzhledem k tak zvláštním a tak tragickým okolnostem, a také proto, že jsem byl už starší". Karol Wojtyla na tento hrdinský čin svého bratra nikdy 26
nezapomněl. Bylo to gesto nezměrné lásky, hodné skutečného světce. Před nějakým časem byla papeži prezentována kniha, na jejímž obale byla Edmundova fotografie. Papež si ji hned přitiskl ke rtům a vroucně ji políbil. Jeden z jeho spolupracovníků prozradil, že v přihrádce psacího stolu si uchovává bratrův stetoskop. Chrání ho jako vzácný poklad. Jsou to nepatrná znamení, ale dokazují, že Jan Pavel II. má stále v živé paměti vzpomínky na bratra, který zemřel tak hrdinskou smrtí. Tato tragédie ještě více utužila pouto mezi otcem a synem. Cizím lidem se tento bývalý důstojník ve výslužbě zdál být poněkud divným. Žil velmi uzavřeným životem. Téměř s nikým nemluvil. Se synem vytvářeli jakýsi druh řeholní komunity s ocelově pevným, vojenským řádem: v šest budíček, pak snídaně, mše ve farním kostele. Nato Lolek odcházel do školy a Karol se věnoval domácnosti: pral, vařil. Odpoledne si Lolek mohl dvě hodiny hrát s kamarády a pak s otcem studoval. Poté šli spolu znovu do kostela, povečeřeli, vyšli si na procházku a po návratu se ukládali ke spánku. Všechny dny měly týž řád. Pouze v neděli chodívali na oběd do jednoho hostince a po něm se vydávali na dlouhou procházku až k řece. Tento život však nebyl nikterak nudný, smutný či melancholický. Karol Wojtyla byl rozvážný muž, milující literaturu, a nadšený pro dějiny a sport. Proto se po jeho boku cítil Lolek velmi dobře. Vedli živé, vřelé a konstruktivní hovory a diskuze. Nepromarnil se ani okamžik dne. Karol pomáhal Lolkovi s úkoly, prohluboval s ním učební látku jednotlivých předmětů. Ale rozmlouvali spolu i o dějinách, literatuře a poezii. Karol znal velmi dobře německy a naučil tomuto jazyku i svého syna. Dokonce vytvořil polsko-německý a německo-polský slovník, aby se syn mohl jazyku dobře naučit. Karol senior však byl synovi i vyjímečným učitelem duchovního života. Papež napsal: "Den co den jsem mohl sledovat jeho přísný život. Když jsem se někdy náhodou v noci probudil, spatřil jsem otce na kolenou - tak, jak jsem ho vídával ve farním kostele". I Lolkovi spolužáci potvrdili, že když chodívali do kostela, viděli tyto dva Wojtylovi, jak vedle sebe klečí a modlí se. Společně si také hrávali. Lolkův spolužák, Zbigniew Silkowski, říkal, že když šel navštívit kamaráda, slýchával v domě velký rachot, křik a ozvěnu běhu. Jakmile vešel, spatřil otce a syna do niti propocené, jak v malé místnosti hrají fotbal s hadrovým míčkem. Všechny chvíle svého života od devíti do jedenadvaceti let, prožil budoucí papež v dokonalé jednotě s tímto úžasným mužem, který se rozhodl zcela obětovat svůj život synovi. V roce 1938 se Lolek zapsal na krakovskou univerzitu. Nechtěl však opustit otce ve Wadowicích, a proto se oba přestěhovali do Krakova. Neměli peníze. Jediným příjmem byl skromný Karolův důchod. Život v Krakově však byl prodchnut ještě větší srdečností. Odstěhovali se do vlhkého, skoro temného bytu v suterénu. Tento život byl ještě více sparťanský a velmi náročný. Všechny podstoupené oběti se začaly projevovat na Karolově zdraví. A pak začala válka. Prvního září 1939 byl Krakov zničen strašlivým bombardováním. Lolek se rozhodl odejít s otcem do bezpečí v horách. Urazili 190 kilometrů náhodnými prostředky, ale Karolovo srdce nebylo v pořádku, a proto se museli vrátit zpátky. Polsko bylo obsazeno německou armádou. Začaly měsíce pekla, naplněné strádáním a útrapami. Lolek naštěstí našel práci v továrně jako dělník. Pracoval i na noční směny. Z domu vždy odcházel s velkými obavami o otcovo zdraví, které se stále zhoršovalo. Když se 18. února 1941 vrátil z práce, našel otce mrtvého. Karol Wojtyla senior byl stižen infarktem. Lolek i přesto, že byl psychicky velmi silný a stále připravený k vnitřnímu boji, propadl toho dne hlubokému žalu a propukl v neutišitelný pláč, který nikdo nedokázal zastavit. Vyčítal si, že nebyl doma, když otec umíral. Celou noc strávil na kolenou u jeho těla a v bolestném lkání opakoval: "Ale proč, můj Bože, proč...". 27
"DONUM ET MYSTERIUM"
/'Dar a tajemství', k 80. narozeninám papeže Jana Pavla II. - 18. května 2000/
"Smrt matky je hluboce vryta do mé paměti Matka Jana Pavla II., Emílie Kaczorowska, byla dcerou litevského brašnáře, ale narodila se ve Slezsku, 26. března 1884. Měla osm bratří. Ještě když byla útlého věku se rodina přestěhovala do Krakova. Tady však byla stíhána nesmírnými útrapami. V několika letech přišla Emília o čtyři bratry a zemřeli i její rodiče. Několik let vyrůstala v koleji Milosrdných sester. Mohla navštěvovat pouze základní školu, neboť si záhy musela vydělávat na živobytí jako švadlena. Byla útlá, křehkého zdraví, ale velmi hezká. Krátce poté, co byl v roce 1978 zvolen Karol Wojtyla papežem, její současnice Maria Janina, vzpomíná: "Emílie Kaczorowska byla už od dětství nejhezčí a nejelegantnější dívkou z celých Wadovic. Bydleli jsme v témže domě. Byla štíhlá, měla hluboké černé oči a pronikavý úsměv. Měla veselou a neustále průzračnou povahu. Oblékala se skromně, ale byla ušlechtilá. Šaty si šila sama. Dlouhé vlasy si načesávala a spínala nahoře, jak bylo tehdy zvykem". Papežův otec se jmenoval Karol. Toto jméno pak dal i svému synovi. Narodil se v roce 1879 jako syn krejčího, a tomuto řemeslu se naučil i on sám. Od řemesla však odešel, a dal se na vojenskou kariéru. "Byl vysoký, mocný v ramenou a ladné chůze", vypráví Maria Janina. "Vysoké boty a vojenská uniforma se třemi blýskavými hvězdičkami poddůstojníka na výložkách mu dodávaly šarm a eleganci. Dívkami byl velmi obdivován. Tajně se do něj zamilovala také Emília a byla šťastná, když se s ní Karol zasnoubil". Dva mladí lidé se poznali v krakovském katolickém kostele, který oba navštěvovali. Emilie se do něj vzápětí zamilovala. V raportu rakouského vojska, u něhož Karol sloužil, čteme "uctivý, spolehlivý, rozvážný, vzdělaný, skromný, přímý, odpovědný, velkorysý a neúnavný". Byl rovněž obdivuhodným řečníkem. Všech těchto vlastností si Emílie velmi vážila. Manželství uzavřeli 10. února 1904 a hned nato se přestěhovali do Wadovic, kde sídlil prestižní pluk pěchoty, u něhož Karol plnil administrativní úkoly. V srpnu 1906 se Emílii narodil chlapeček, kterému dali jméno Edmund. Avšak už po prvním porodu se ukázalo, že Emilie je velmi křehkého zdraví, a že další těhotenství by se jí mohla stát osudnými. Lékaři jí proto radili, aby už další děti neměla. 28
Život manželů Wojtylových ve Wadovicích plynul šťastně. Karlův plat nebyl sice nijak zvlášť vysoký, ale postačoval. Emílie jej dokázala spravovat velmi prozíravě. Také sama pracovala jako švadlena, a tak přispívala do rodinného rozpočtu. Byla ráda, když mohla svého syna pěkně oblékat, a občas mu zajela koupit nějaké oblečení i do Krakova. Edmund byl inteligentní a úspěšně studoval. Matka se rozhodla, že jej nechá studovat na univerzitě, aby se tak stal někým významným. Byla na něj pyšná. V roce 1914 však Emilie znovu otěhotněla. Tentokrát bylo těhotenství těžké, a porod komplikovaný. Narodilo se děvčátko, které však žilo jen několik hodin. Emílie si přála, aby se jmenovala Olga, stejně jako její sestra, která zemřela v pouhých 22 letech. Těžké mateřství a ztráta dcerky Emílii velmi poznamenaly. Fyzicky, ale i psychicky. Velmi trpěla. Provázely ji velké bolesti zad, takže se dokonce ani nemohla udržet na nohou. Navíc trpěla náhlými závratěmi a ztrátami vědomí. Když se tyto stavy objevily byla vždy čtyři až pět dní upoutána na lůžko. Musela být převezena k odborným lékařům do Krakova. Ztráty vědomí někdy přetrvávaly i celý týden, takže veškeré domácí práce musel zastávat manžel. Lékaři říkali, že má poškozené žíly a velmi slabé srdce. Musí proto vést poklidný život, nenamáhat se, a na další mateřství už nemá vůbec ani pomýšlet. Na konci roku 1919 však poznává, že znovu čeká dítě. Bylo jí 35 a půl roku. Nové těhotenství bylo ihned prohlášeno za rizikové. Lékaři konstatovali, že je nebezpečné pro ni i pro dítě: měla jej přerušit. Ale Emilie byla hluboce věřící ženou. S obdivuhodnou prostotou se svěřila dobrému Bohu. Nikdy by nedovolila, aby toto její dítě nespatřilo světlo světa: pro něj byla ochotna i zemřít. Následujících devět měsíců provázely komplikace vzhledem k Emiliinu křehkému zdraví. Porod, k němuž došlo 18. května 1920, byl těžký. Dítě se ale narodilo zdravé a dali mu jméno Karol. Od této chvíle se Emiliina existence stala velmi nejistou. Potíže se srdcem a žílami se zhoršovaly, otoky na nohou jí nedovolovali stát delší dobu. Přesto se musela starat o domácnost i o děti. Tiše se obětovala. "S vírou snášela bolest", vypráví její současnice Maria Janina. "O svých obtížích nikdy nemluvila a vždy, i ve chvílích největšího utrpení, si dokázala uchovat na rtech sladký a zářivý úsměv". Malý Karol tak vyrůstal v láskyplném prostředí. V roce 1926 začal chodit do školy. Měl problémy s matematikou, ale s pomocí staršího bratra, který už tehdy studoval na univerzitě, je dokázal překonat a stal se jedním z nejlepších žáků. V zimě roku 1928 se Emílii přitížilo. Karol, kterému tehdy bylo osm let, pochopil závažnost situace a začal se hrozit toho, že by matku ztratil. Jeden z jeho tehdejších učitelů vypráví, že dítě bylo často zamyšlené a jakoby nepřítomné. Ráno, 13. dubna 1929, Karol poté co posnídal, časně vyšel, jako obvykle, aby šel do školy. Kolem poledne přišel do jeho třídy ředitel a řekl vyučujícímu, že musí mluvit s malým Karolem. Na chodbě chlapec spatřil jednu příbuznou. Pochopil, že se mamince přihodilo něco vážného a rozplakal se. Paní Emilie skutečně vydechla krátce poté, co vypravila syna do školy. Její mrtvé tělo, vystavené v domě, 29
pohřební obřady i samotné pohřbívání na hřbitově, to vše na Karola zapůsobilo hrozivým dojmem. Tento žal navždy poznamenal jeho život. Poznal bolest nad ztrátou nejdražší bytosti. Všichni přátelé Karola Wojtyly shodně tvrdí, že byl tak zasažen smrtí matky, že o ní nikdy nedokázal mluvit. Pouze jednou se svěřil svému příteli, francouzskému novináři André Frossardovi: "Smrt mé matky je stále hluboce vryta do mé paměti". Svou něžnou a živou lásku dokazoval i tím, že měl stále u sebe několik věcí, které patřily matce: stolík a proutěný košík, do něhož Emilie sbírala prádlo. Poté, co se Karol stal známým básníkem, napsal v upomínku na matku tuto báseň: Na tvém bílém náhrobku, rozkvétají bělostné kvítky života. Ach kolik bez tebe to bylo roků. Před léty kolika? Na hrobě tvém bělostném pod pečetí už tolik let: cos nahoře jak by se pnulo v výš. Jak smrt neuchopitelná. Na hrobě tvém bílém. Ó matko, má lásko pohaslá, S vroucností synovskou se modlím: Bože, dej jí věčné odpočinutí.
"Mezi kladivy dozrává láska" Před šedesáti lety - poté, co kvůli válce přerušil studia na Jagelonské univerzitě v Krakově - začal mladý student Karol Wojtyla fyzicky pracovat v kamenolomu chemického závodu Solvay, aby takto vydělával na živobytí pro sebe i pro otce. Byla to namáhavá a vyčerpávající práce osm hodin ve dne či v noci. Dělníci pomocí náloží dynamitu trhali vápencovou skálu, a pak majzlem a kladivem rozbíjeli kvádry na menší kusy, které dopravovali do závodu, kde se vápenec zpracovával na sodu. Tadeusz Kwiatowski, jeden z jeho spolupracovníků, při vzpomínce na tato léta poznamenává: "Nikdy jsem Karola neslyšel, že by si stěžoval na práci, únavu či něco podobného. Zvykl si mezi dělníky, požíval jejich sympatie a stále rostoucí úcty". On sám - už jako krakovský metropolita - označoval tuto dobu těžké práce, trvající několik let: "nejlepší školou života" a "zvláštním darem Prozřetelnosti". V roce 1976 napsal básnické dílo s názvem "Kamenolom", ve kterém na tyto časy vzpomíná a sdílí zkušenost, kterou v továrně nabyl. Jedna část díla je věnována spolupracovníkovi, který při nehodě přišel o život, když jej před očima kolegů zavalil kámen. "Zvedli tělo. V tichosti se seřadili. Ještě z něj vyzařovala námaha a smysl pro nespravedlnost. Měli na sobě šedé blůzy, boty zablácené až ke kotníkům. Takto ukazovali co má mít u lidí smysl." Báseň mluví nejenom o námaze a nebezpečí práce, ale také o její důstojnosti. Autor říká, že "veškerá vznešenost práce je v nitru člověka". Vyvěrá ze skutečnosti, že když se staví proti odporu kamene není živočichem ani přírodním prvkem, ale lidskou bytostí, 30
která se činností zdokonaluje, vnitřní dozrává, rozvíjí své vlohy a hřivny. Práce není pouze vyděláváním na chléb, uspokojením základních lidských potřeb, honbou za vlastním materiálním ziskem. Z lidské práce se rodí "namáhavé jmění" jednotlivce i společnosti. "Práce dává člověku vyzrávat", otevírá ho jiným lidem, jejich duchovním potřebám; skrze ni se člověk účastní života společnosti. Práce nikdy člověka nevede k prázdnotě, ale vždy jej spojuje s lidmi. Je směřováním člověka k člověku, a je-li navíc oživována duchem oběti a služby stává se praktickým naplněním největšího z přikázání. Autor básně říká: "mezi kladivy dozrává láska". Definitivní vznešenost lidské práce má svůj zdroj v Bohu, kterého je třeba umět spatřovat "v rytmu těchto kladiv". Tak se Kristus staví po bok pracovního stolu dělníka. Jeho ruce se dotýkaly nemocných, žehnaly dětem, nejdéle však zacházely s nástroji lidské práce. Ježíš hlásal království, které není z tohoto světa, současně však lidem pomáhal budovat a utvářet časný příbytek. Svou fyzickou prací v Nazaretě, po boku Josefa a Marie, a potom učením na veřejnosti, posvětil veškerou lidskou činnost. Zkušenost fyzické práce z mladých let vtiskla pečeť i apoštolské činnosti Jana Pavla II.. Při každém setkání se světem práce, se k tomuto období svého života často vrací. "Z této zkušenosti, jež trvala několik let - řekl v roce 1980 dělníkům v Saint-Denis v Paříži - jsem nabyl přesvědčení a jistoty, že v práci se vyjadřuje člověk jako subjekt schopný milovat, zaměřený k základním lidským hodnotám, ochotný k solidaritě se všemi lidmi". Už jako dělník v Solvay se zajímal o duchovní rozměr práce, který pak vyjádřil v poslední kapitole encykliky Laborem exercens. Ukazuje na evangelijní dimenzi práce, která je účastí na díle Stvořitele a na Kristově velikonočním tajemství. Lidská práce, poskvrněná hříchem Adamovým, nabývá v Kristově kříži síly a povýšení, stává se nástrojem k utváření nových nebes a nové země" (Ap 21,1), kde bude přebývat spravedlnost. Svatý Otec píše: "Pot a námaha, které sebou v současném stavu lidstva práce nezbytně přináší, poskytují křesťanovi i každému člověku, který je povolán k následování Krista, možnost účastnit se v lásce díla. jenž přišel Kristus uskutečnit. K tomuto dílu spásy došlo skrze utrpení a smrt na kříži. Když člověk snáší námahu práce ve spojení s Kristem, který byl pro nás ukřižován, jistým způsobem spolupracuje se Synem Božím na zachraně lidstva. Jako Ježíšův věrný učedník, bere na sebe každodenně svůj kříž v činnosti, kterou má konat... Křesťan nachází v lidské práci částečku Kristova kříže a přijímá ji v témže duchu vykoupení, s nímž Kristus přijal za nás svůj kříž. Díky světlu, které k našemu nitru proniká z Kristova zmrtvýchvstání, nacházíme v práci záblesk nového života, nového dobra a jakoby předzvěst "nových nebes a nové země" (č. 7). Pojetí práce, prožívané spolu se zmučeným a oslaveným Kristem, s myšlenkou na spásu světa, je drahé těm, kdo věří. Práce a modlitba se v životě křesťana vzájemně prolínají, což také zdůrazňuje známé benediktinské heslo "Ora et labora". Modlitba musí oduševňovat práci a práce by se měla stát modlitbou. Obě činnosti jsou výrazem téže lásky k Bohu i k lidem. Křesťan vkládá každodenní námahy do díla vykoupení světa, a svědomitě se snaží plnit své povinnosti ve stavu milosti posvěcující, ve spojení s eucharistickou obětí, která se stále uskutečňuje skrze chléb a víno - dary přírody, a současně plody a symboly lidské práce. Továrna, nemocnice, redakce, škola a pole se tak stávají "oltářem", na němž člověk přináší do čase a prostoru Kristův kříž, když nabízí Bohu oběť vlastní námahy za spásu všech lidí. 31
Neúnavný apoštol "evangelia práce" "Tím, že jsem byl dělníkem, mohl jsem zblízka poznat pracujícího člověka. Když jsem opustil továrnu a šel za svým povoláním ke kněžství, tuto nenahraditelnou zkušenost onoho světa jsem nesl sebou" (k dělníkům Solvay di Rosignano, 19.3.1982)
"Sociální učení Církve potvrzuje s neochvějností právo pracujícího na spra-vedlivou mzdu a současně prohlašuje primát člověka ve vztahu k práci. Člověk nesmí být otrokem, nýbrž pánem své práce: musí totiž vidět, že je při práci respektována jeho důstojnost." (k pracujícím v Marsice při návštěvě Centra Telespace Solvay di Rosignano, 24.3.1985)
"Primát člověka je základem od něhož se musí odvíjet veškerá organizace práce. Práce je velkou věcí. Ale člověk je nesrovnatelně větším. Je posvátným. Tato posvátnost pak vyžaduje, aby byla uznávána za všech okolností, a to i tehdy, když jí subjekt není hoden. Posvátnost člověka je nedotknutelná a nezadatelná. Technika, kapitál, zisk to vše lze hodnotit a rozvíjet nakolik zůstává středem člověk" (k dělníkům v Prato 19.3.1986)
"Přísluší mi zdůraznit povinnost respektovat to, co Bůh stvořil. Dospělo se ke znečišťování přírodního prostředí, jež budí obavy. Hrozbou této situace je, že se jejími prvními obětmi stanou pracující" (v elektrárně Enel v Civitavecchia, 19.3.1987)
"Nelze morálně přijmout, ani pasivně přehlížet rostoucí nezaměstnanosti jako důsledku nevyhnutelné aplikace vyspělých technologií. Znamenalo by to obětovat člověka stroji. Je třeba odolávat pokušení činit si z technologie novou modlu" (k řídícímu personálu a zaměstnancům Olivetti di Ivrea, 19.3.1990)
"Jak mohl člověk propadnout takovému opovržení člověkem? Protože pohrdl Bohem. Jedině bezbožecká ideologie mohla naplánovat a dovršit vyhlazení celého národa" /Jan Pavel II. v Yad Vashem, 23. 3. 2000/ Za slovy koncilní deklarace "Nostra Aetate" o vztahu Církve k nekřesťanským vyznáním, která znamenala skutečný obrat myšlení, se skrývá zkušenost mnoha lidí - jak křesťanů, tak židů. Byla zde i osobní zkušenost Karola Wojtyly, a to už z dob jeho dětství ve Wadovicích. Dobře si vzpomíná na základní školu, kde čtyři z jeho spolužáků byli židé. Vzpomíná na své hluboké přátelství, které ho od školních lavic pojilo s Jerzym Klugerem. Také on byl přítomen historické připomínce v Yad Vashem. Mezi dalšími, kdo přežili deportaci, jei Edith Tzier, židovská žena, pocházející z Wadovic, která vděčí za svůj život mladému Karolu Wojtylovi. V roce 1945 byla osvobozena z koncentračního tábora a těžce nemocná se trmácela a hledala pomoc. Potkala mladého muže jménem Karol, který ji podpíral a poté vzal na ramena a nesl do tři kilometry vzdálené železniční stanice, kde se žena mohla připojit k ostatním, kdo přežili. V roce 1951 se pak Edith přestěhovala do Izraele. Jako kněz i jako krakovský arcibiskup stále udržoval styky s židovskou komunitou. Když byl zvolen papežem, stala se setkání s židovskými komunitami nedílnou součástí jeho apoštolských cest. Zvlášť nezapomenutelnou zůstane návštěva římské synagogy a modlitba v koncentračním táboře Auschwitz (toto strašlivé jméno dali němečtí fašisti polskému městu Oswiecim, nedaleko Wadovic). Toto poselství pak potvrdil svou přítomností u památníku Yad Vashem v Jeruzalémě. 32
REDEMPTOR HOMINIS TOMÁŠ KARDINÁL ŠPIDLÍK O PRVNÍ ENCYKLICE JANA PAVLA II.
Namítal kdosi, že se mu nelíbí kázání proto, že se tam stále mluví o povinnostech. My dnes raději slyšíme, když nám někdo poví, jaká máme práva. Kázal o tom někdo? Ano, kázal. Sám Svatý Otec vydal na počátku svého pontifikátu encykliku o lidských právech (pozn. Redemptor hominis, Vykupitel člověka, 4. března 1979). Měla příznivý ohlas ve světě, četli jsme komentáře. Nebude tedy na škodu, když se k ní ještě jednou vrátíme. Je stále aktuální zvláště dnes, kdy se Evropský parlament pokouší uzákonit společná práva lidí a mít o právech člověka jasnou ideu. Je to možné? A do jaké míry? Encyklika papeže Jana Pavla II. o lidských právech našla ve světě mnoho ohlasů. Všude byla přijata příznivě. Slyšeli jsme už mnoho komentářů a četli jsme její text. A přece jsme dostali chuť ještě jednou se k ní vrátit u příležitosti evangelia o vinné révě. "Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti". Stromy byly u všech národů čímsi posvátným. U Germánů to byl dub, symbol pevnosti v bouřích; u Slovanů lípa, plná vůně a bzučící včelami; ve Svaté zemi byly posvátné olivy, které živí člověka z vyprahlé půdy, a hned po nich vinná réva, symbol rozpínavosti a opojení životem. Podobně jako Slované, znali i Židé mystiku života. Bůh Izraele není vznešená řecká idea, ale je to Bůh, který má přívlastek 'živý'. Zakazuje, aby se dělali jeho obrazy, protože on sám si vytvořil jediný opravdový obraz v živém člověku, který je jako vinná ratolest na kmeni Ježíše Krista, Syna Božího. Proto stojí v popředí všech náboženských úvah Písma člověk ve vztahu k živému Bohu, syn ve vztahu k Otci na nebesích. Dnešní doba se domnívá, že dělá velký objev, když začíná mluvit o právech člověka. Mluví se o nich na všech stranách. Podepisují se smlouvy o ochraně lidských práv. Zdá se na první pohled skoro zbytečné, aby k tomu ještě něco dodával papež ve zvláštní encyklice, v první encyklice, která je jakoby jeho vyznáním: přiznáním směru, který chce zaujmout po dobu svého pontifikátu. A přece není náhodné, že si zvolil Jan Pavel II. právě toto téma ke svému okružnímu listu. O lidských právech skutečně mluví všichni. Ale k pochopení lidských práv je potřeba nejdřív pochopit člověka. Kdo je člověk, o jehož práva se máme všichni zasazovat? Rádi mluví a píšou o 'dnešním člověku'. Ten má svůj charakteristický postoj ke skutečnosti, svou vlastní mentalitu. Ale kdo je ten 'dnešní 33
člověk'? Je rostlina jenom květem, listem anebo i kořenem a semenem? Abychom pochopili dnešního člověka, musíme se podívat i na to, jaký byl člověk včera a před věky. Život je růst a to růst souvislý. Studuje-li psychologie vlivy dědičnosti, musí se na svou minulost podívat i křesťan, chce-li rozumět tomu, co je dnes. První část papežovy encykliky dostala nápis: 'Dědictví'. Papež vyznává svou pevnou vůli zůstat v dvoutisícileté tradici Církve a svých předchůdců. Je to naznačeno i jménem, které si zvolil: Jan Pavel II. navazuje na Jana Pavla I.; ten pak jasně pokračuje v tradici Jana i Pavla, kteří byli před ním. Bude-li tedy dnes papež mluvit o lidských právech, míní hájit autentického člověka, který vyrostl ze svých tisíciletých kořenů, zavlažovaných Kristovou milostí, tj. člověka skutečného a ne nějakou abstraktní, ideologicky vytvořenou chiméru člověka fantastického. Druhá část encykliky pak má nápis: 'Tajemství vykoupení'. Abychom pochopili, co je člověk, musíme znát, čím už byl a čím se může stát, jaké jsou jeho možnosti. Všichni uznávají, že schopností člověka je mnoho a že jsou ohromné. Stává se velkým vědcem, umělcem, pracovníkem, sportovcem, vojákem, Bůh ví, čím vším možným se ještě stane. A přece křesťanství mu otevřelo docela novou perspektivu lidských možností. Čím se může člověk stát podle Bible? Pánem světa, vždyť k tomu byl stvořen. Ale to víme i z dějin lidského pokroku. Nemůže se však stát andělem, protože v tom okamžiku byl přestal být člověkem. Ale může se stát něčím daleko větším. V jednom historickém okamžiku, skoro před dvěma tisíci lety, se člověk stal Bohem a přitom zůstal člověkem. V Ježíši Kristu se stal Bohočlověkem. Hájit lidská práva z tohoto hlediska znamená hájit právo a dát mu možnosti, aby se stal v Ježíši Kristu synem Božím. Celý svět dnes hájí právo na lidskou svobodu. Papežova encyklika k tomu dodává zvláštní poznámku o svobodě náboženské, tj. o svobodě člověka stát se Božím. To je to nejvznešenější lidské právo, jaké si jenom dovedeme představit. Třetí část encykliky se zabývá 'Vykoupeným člověkem a jeho situací v současném světě'. Je to svět, který si člověk sám z velké části vyrobil. Tzv. panenská příroda už je jenom snem romantických vzpomínek. Města jsou ta, která jsme postavily my. Příroda je ta, kterou si sázíme a chráníme my sami. Dnešní svět je tedy více dílem člověka než kdykoli jindy. A jak se v tomto díle svých rukou člověk cítí? Začíná mít strach o svět i o sebe. Všecko se odosobňuje, všecko se mechanizuje, organizuje. Cílem má být usnadnění života a ve skutečnosti vidíme na každém kroku, jak se obyčejné lidské vztahy komplikují, jak všecko lidské mizí. Závratný pokrok se stává lidstvu hrozbou. Kristus přišel před dvěma tisíci lety, aby osvobodil člověka, každého člověka. I dnes tedy jeho Církev nabízí svou pomoc všem těm, kteří mají zájem o to, aby hájili lidskou svobodu. Proto čtvrtá část encykliky se jmenuje: 'Poslání Církve a osud člověka'. Je to její povinnost, aby vedla lidi k pravdě a k životu. Má k tomu své zvláštní prostředky, které se nedají ničím jiným nahradit. Církev nabízí lidem v eucharistii účast na životě Bohočlověka; ve svátosti pokání očišťuje jednotlivce, aby se vztahy mezi lidmi staly čistými a svatými. Papež ví o tom, že se dnes někteří lidé bojí, že je služba Církve světu příliš duchovní, jakoby nebyla dost hmatatelná pro dnešní svět. Vybízí však kněze, řeholníky a laiky k věrnosti ve službě Církve. Někdy je to nenápadné, jako byla nenápadná služba Marie, Matky Boží. Jiné akce vypadají na pohled okázaleji. A přece věříme, že my, křesťané, kteří přinášíme světu hodnoty Kristovy, jsme nejdůležitějšími ochránci lidských práv. Jsme povoláni růst na kmeni Kristově do života věčného. 34
MEMORIA E IDENTITÀ. DIALOGHI FRA DUE MILLENNI
„Pod jhem nacistů a komunistů“
/úryvek ze třetí kapitoly knihy Jana Pavla II.: “Paměť a Identita. Rozhovory na přelomu dvou milénií“, která vyšla na jaře 2005 v edici Rizzoli/
Bylo mi dáno prodělat osobní zkušenost reality „ideologií zla“. Je to cosi, co nesmazatelně zůstává v paměti. Nejprve to byl nacizmus. Už to, co bylo v těch letech možné vidět, bylo něčím strašným. Mnohé aspekty nacizmu však v té fázi zůstaly skryté. Reálný rozměr zla, co zuřilo v Evropě, totiž nechápali všichni, dokonce ani ti, kdo žili v samotném centru onoho víru. Žili ponořeni do velké erupce zla. Stejně jako nacisté během války, tak později komunisté ve východní Evropě se snažili před veřejným míněním skrývat to, co páchali. Dlouhou dobu nechtěl Západ uvěřit vyhlazování židů. Ani v Polsku se nevědělo, co všechno nacisté udělali a co dělají Polákům, ani co sověti spáchali na polských důstojnících v Katynu 1. Později, po válce, jsem uvažoval: Pán Bůh dopustil dvanáctiletou existenci nacizmu a po dvanácti letech systém padl. Je patrné, že to byla hranice, určená tomuto šílenství Boží Prozřetelností. Ve skutečnosti totiž nešlo o pouhé šílenství, nýbrž byla to „bestialita“, jak napsal prof. Konstanty Michalski (srv. Miedzy heroizmem i bestialstwem). Ale Boží prozřetelnost ponechala rozpoutání této zběsilé bestiality pouze oněch dvanáct let. Jestliže komunizmus přežíval déle a má-li jakousi perspektivu dalšího vývoje před sebou dodnes, pomyslel jsem si – musí to všechno mít nějaký smysl. Tehdy panovalo jasné vědomí, že komunisté dobyli Polska a půjdou dál do střední Evropy s úmyslem dobýt svět. Ve skutečnosti se toho až tolik nedosáhlo. „Zázrak na Visle“, neboli vítězství Pilsudského 2 v boji proti Rudé armádě tyto sovětské představy zastavil. Po porážce nacizmu ve II. světové válce si komunisté začali s drzostí sobě vlastní podmaňovat svět, a každopádně Evropu. Zpočátku to vedlo k rozdělení kontinentu na sféry vlivu. Taková byla dohoda dosažená v únoru 1945 na Jaltě 3, dohoda, kterou komunisté respektovali jen na oko, ale kterou ve skutečnosti mnoha způsoby porušovali. Tehdy mi bylo hned jasné, že to bude trvat mnohem déle než nacizmus. Jak dlouho? To bylo těžké předvídat. K zamyšlení však vedlo, že toto zlo bylo nějakým způsobem pro svět i člověka nezbytné. Stává se totiž, že v jistých konkrétních situacích lidské existence se zlo jeví v jisté míře jako užitečné – užitečné natolik, nakolik se stává příležitostí k dobru. Neoznačil snad J.W. Goethe ďábla za „ein Teil von jener Kraft,/ die stets das Böse will und stets das Gute schafft“? (Část oné síly, co ač stále usiluje o zlo, stále působí dobro; Faust Teil 1,3 Szene: Studierzimmer). Svatý Pavel v této souvislosti napomíná: „Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem“ (Řím 12,21).
1
Katyn: lokality jen pár kilometrů vzdálená od ruského Smolenska, kde ¨byly v roce 1943 objeveny hromadné hroby s těly 400 polských důstojníků. Masakr z roku 1940 byl připisován nacistům; v roce 1990 však sovětská vláda potvrdila, že odpovědnost za něj nese komunistická tajná policie. 2 Jósef Pilsudski: polský politik (1867-1935). Ke střetu, o kterém se zde píše, došlo 15. srpna 1920, kdy polské oddíly pod vedením generála Pilsudského přinutily Rudou armádu k útěku. 3 Jalta: místo na Krymu, kde se ve dnech 4.-11. února 1945 konala konference, na níž se Stalin, Roosevelt a Churchill dohodli na budoucím uspořádání Evropy. 35
13. květen 1981
/Projev Stanisława Dziwisze, tit. biskupa ze San Leone a osobního sekretáře Jana Pavla II., pronesený 13. května 2001 u příležitosti udělení doktorátu teologie, honoris causa na katolické univerzitě v Lublinu/
Chci vyjmout z dějin, které nejsou příliš dávné, ale jsou významné, některá fakta týkající se data 13. května 1981. Jsou totiž hluboce vryta do mého srdce a teprve dnes mám tu odvahu mluvit o nich na veřejnosti. Vím, že je nelze úplně vypovědět ani pochopit. Domnívám se však, že stojí za to, abychom se k nim ve vzpomínce vrátili. Doufám, že tyto podrobností, které nejsou všeobecně známy, neposlouží pouze k ukojení zvědavosti, ale budou především pomocí k tomu, abychom viděli, že život Svatého Otce byl zachráněn vskutku obdivuhodnou Boží milostí, za kterou musíme bez přestání děkovat. Rok 1981 byl pro Polsko rokem sociálních a politických napětí, ale byl také zvěstí nových časů. Slova Svatého Otce, která během své pouti v roce 1979 pronesl v Hnězdně, o respektování důstojnosti člověka a jeho práv, o právech národů a společností na svobodu, svrchovanost a sebeurčení zůstala hluboce vryta ve vědomí lidí. Dosud zaznívaly ozvěny papežské homílie, pronesené při mši svaté, kterou začínal svůj pontifikát: "Nebojte se! Otevřte, ba dokořán otevřte brány Kristu!" Nicméně bouřlivý byl měsíc květen 1981 také v Itálii. Mělo se konat referendum ohledně zákona o abortu. V této souvislosti byla na 13. květen naplánována velká manifestace, kterou svolala do Říma komunistická strana. Téhož dne měl Svatý Otec otevřít při Lateránské univerzitě Institut studií o manželství a rodině a u Apoštolského Stolce založit Papežskou radu pro rodinu. Večer 11. května jsem na přání papeže navštívil kardinála Wyszyńského v jeho polské rezidenci. "Primas milénia" byl už tehdy upoután na lůžko těžkou nemocí. Kardinál mne u sebe pozdržel dlouhým rozhovorem, během něhož chtěl předat Svatému Otci svá poslední přání. Napsal mu také list. Uvědomoval si, že může zemřít. Zdál se mi velmi slabý a zcela odevzdaný do vůle Boží. Měl radost ze slavnosti svěření Církve a světa Nejsvětější Panně Marii, které měl vykonat Svatý Otec spolu s biskupy, a která byla ohlášena na nadcházející 8. červen. Primas si velmi přál účastnit se aktu, o který z celého srdce usiloval. Avšak s ohledem na svůj zdravotní stav se omezil pouze na jmenování delegace, která měla jet do Říma. Následujícího dne, jsem se po návštěvě u kardinála, vrátil z Polska. 13. května pozval Svatý Otec k obědu prof. Jerôme Lejeuna z Paříže, světově proslulého vědce v oblasti 36
genetiky a velkého obhájce života. Odpoledne v 17h se měla konat obvyklá středeční generální audience. Bylo 17.17. Během druhé objížďky náměstí zazněly dva výstřely na Jana Pavla II. Profesionální zabiják, Ali Mehmet Agca, vypálil z pistole a zranil Svatého Otce v břišní oblasti, na pravém lokti a ukazováčku. Kulka prolétla tělem a zaryla se mezi papeže a mne. Slyšel jsem dvě rány. Kulky zranily také dvě další osoby. Já jsem byl ušetřen, ačkoli jejich síla byla taková, že dokázaly prolétnout více lidmi. Zeptal jsem se Svatého Otce: - Kde? Odpověděl: - V břichu. - Bolí? Odvětil: - Bolí. A v té chvíli se začal hroutit. Protože jsem stál za ním, mohl jsem jej podepřít. opouštěly ho síly.Byl to dramatický okamžik. Dnes mohu říci, že právě v té chvíli začala pracovat neviditelná moc, která rozhodla, že ve smrtelném ohrožení zachrání život Svatého Otce. Nebyl čas na úvahy, po ruce nebyl lékař. Jediné chybné rozhodnutí mohlo mít katastrofální důsledky. Nepokoušeli jsme se o první pomoc, ani jsme neuvažovali, že bychom zraněného dopravili do pokoje. Každá minuta byla drahá. Ihned jsme jej proto dopravili do záchranky, kde byl i osobní lékař Dr. Renato Buzzonetti, a šílenou rychlostí jsme se řítili k Policlinico Gemelli. Během převozu byl Svatý Otec ještě při vědomí, do bezvědomí upadl až když jsme vjížděli do brány kliniky. Dokud mohl, se tiše modlil. Na klinice jsme se setkali se zděšením, a nebylo se čemu divit! Zraněný byl nejprve dopraven do pokoje v desátém patře, vyhrazeném pro mimořádné případy, a odtud pak převezen na operační sál. Od té chvíle spočívala na bedrech lékařů nesmírná odpovědnost. Zvláštní úlohu sehrál chirurg prof. Francesco Crucitti. Později se mi svěřil, že toho dne neměl službu, byl doma, ale jakási tajemná síla jej nutila, aby se vydal na kliniku. Během cesty slyšel v rádiu zprávu o atentátu. Hned se nabídl, že provede zákrok. navíc primář chirurgické kliniky, prof. Castiglioni, se tou dobou nacházel v Miláně a na Policlinico Gemelli přijel, když se zákrok chýlil ke konci. Prof. Crucittimu asistovali i další lékaři. Operační sál byl v obležení. Situace byla velmi vážná. Organizmus hodně vykrvácel a krve k transfúzi nedostačovalo. Na klinice však byli lékaři, kteří měli stejnou krevní skupinu, a bez váhání darovali krev Svatému Otci, aby mu zachránili život. Situace byla velmi vážná. V jisté chvíli se ke mně obrátil Dr. Buzzonetti a požádal mě, abych papeži udělil svátost nemocných, protože stav pacienta byl velmi vážný: tlak klesal, a srdeční tep byl sotva slyšitelný. Transfúze krve jej dostala do stavu, kdy se mohlo začít s chirurgickým zákrokem, který se ukázal jako velice složitý. Operace trvala pět hodin a dvacet minut. Z minuty na minutu rostla naděje na život. Na kliniku přicházela spousta lidí: kardinálové, zaměstnanci kúrie. Nebyl přítomen státní sekretář, kardinál Agostino Casaroli, protože tou dobou byl zrovna na cestě do Spojených států. Přišli i politici, v čele s italským prezidentem Sandro Pertinim, který zůstal u Svatého Otce až do dvou hodin v noci. Nechtěl totiž odejít dřív, dokud papež neopustí operační sál. Postoj prezidenta byl dojemný, vzdálený jakékoli vypočítavosti. Dorazili i straničtí představitelé: Piccoli, Forlani, Craxi, Berlinguer a další. Na okraj uvádím, že Berlinguer odvolal manifestaci na podporu abortu, která byla stanovena na večer, 13. května. Po chirurgickém zákroku byl Svatý Otec převezen na resuscitační sál. Lékaři se obávali infekce a dalších komplikací. Poté, co nabyl vědomí se Svatý Otec zeptal: - Modlili jsme se už kompletář? Bylo to už druhý den po atentátu. Následující dva dny papež velmi trpěl, ale rostla také naděje, že přežije. Na resuscitačním sále zůstal až do 18. května. 37
První den po operaci Svatý Otec přijal svaté přijímání a následující dny se z lůžka účastnil slavení eucharistie. Začalo se mluvit o mezinárodní lékařské konzultaci. Naléhal na ni kardinál Macharski. V neděli ráno, 17. května, nahrál Svatý Otec krátkou promluvu k Anděl Páně. Byla to slova poděkování mnoha věřícím za modlitby, slova odpuštění atentátníkovi a odevzdanosti Panně Marii. Atentát sjednotil Církev i svět kolem postavy Svatého Otce. Byl to první plod jeho utrpení. Polsko bdělo na kolenou. V Krakově se konal nezapomenutelný Bílý pochod mladých. Policlinico Gemelli bylo v obležení novinářů, církevních představitelů i laiků, jakož i spousty prostých lidí. S láskou chodili za papežem. Z celého světa přicházely telegramy, jen v prvních dnech jsme jich napočítali přes patnáct tisíc. Téhož dne se dostavili i odborníci: dva lékaři ze Spojených států, jeden z Francie, jeden z Německa, jeden ze Španělska a jeden z Krakova. Ke zdravotnímu stavu Svatého Otce, stejně jako k lékařské péči se vyjádřili pozitivně. Týden po atentátu jsme zpívali Te Deum. S naléhavostí se tehdy začal spojovat datum atentátu s fatimskými zjeveními. Stále častěji se mluvilo o zázračném uzdravení, k němuž došlo na přímluvu fatimské Madony. Jakmile se Svatý Otec cítil trochu silnější, začal přijímat návštěvy, zvláště své spolupracovníky, kardinály, a také představitele jiných vyznání. V 18h jsme obvykle slavili mši svatou a pak společně s našimi sestrami zpívali májové litanie. Během té doby docházeli z Varšavy zprávy o agónii primasa Wyszyńského. Papež se těchto posledních okamžiků účastnil velmi intenzívně. Po telefonu mu ještě 24. května prostřednictvím P. Gozdziewcze - poslal svůj pozdrav a požehnání. Druhého dne, ve 12.15h mohl Svatý Otec ještě naposledy promluvit s umírajícím primasem. Hovor byl krátký. V paměti mi utkvěla slova: "Posílám Vám požehnání a políbení". 27. května nahrál Svatý Otec projev k poutníkům z Piekary Śląskie. Avšak cítil se unaven. Stěžoval si na bolest u srdce. Stav pacienta se začal zhoršovat. Byl podroben pečlivé prohlídce. Celou noc u něj bděli kardiologové. Srdeční problémy, jak lékaři vysvětlovali, nastaly kvůli malé plicní embolii, která se postupně vstřebávala. Znepokojivé příznaky tak den po dni z elektrokardiografu mizely. 28. května - o slavnosti Nanebevstoupení Páně - se zdravotní stav zlepšil, ale i přesto musela být doba hospitalizace v nemocnici prodloužena. Toho dne, ve 4.40h ráno, zemřel primas Wyszyński. Jeho smrt nebyla překvapením, ale nás všech se hluboce dotkla. Oficiální zprávu jsme obdrželi kolem 10h. Avšak soukromě nám ji oznámil P. Piasecki už v 6.30h. Svatého Otce jsem informoval až o něco později. Zprávu přijal s hlubokým pohnutím. 30. května se papež setkal s kardinálem Casarolim a předal mu list, který měl přečíst na primasově pohřbu. Státní sekretář se ho účastnil jménem Svatého Otce, který si tolik přál být osobně přítomen. V neděli 31. května Svatý Otec nahrál promluvu k Regina Caeli. Jeho hlas už byl silnější. V 17h se pak prostřednictvím vatikánského rozhlasu účastnil pohřbu primasa Wyszyńského. Zatímco se konala pohřební liturgie, on sám slavil mši svatou v Policlinico Gemelli. Po eucharistii řekl: "Bude mi chybět. Pojilo mne k němu přátelství, potřeboval jsem jeho přítomnost". Ráno 1. června se Svatý Otec - jako obvykle - věnoval meditaci a modlitbám. Pak následovaly vizity lékařů. Kromě lékařů kliniky byl trvale přítomen i vatikánský lékař. 38
Svatý Otec zůstával i nadále v péči lékařů jak z Policlinico Gemelli, tak z Vatikánu. V pátek, 5. června nahrál promluvu pro slavnost Seslání Ducha svatého, na kterou byli pozváni biskupové z celého světa. Příležitost bylo 1600. výročí sněmu v Konstantinopoli a 1550. výročí koncilu v Efezu. V průběhu těchto oslav si papež - v duchu fatimského poselství - přál svěřit Nejsvětější Matce Církev i svět, zvláště pak země, které toto zasvěcení nejvíce očekávaly. V neděli 7. června, o slavnosti Seslání Ducha svatého, předsedal kard. Carlo Confalonieri, děkan kardinálského sboru, liturgickému slavení v bazilice sv. Petra. Při něm byla přehrána homílie Svatého Otce, který se na závěr liturgie objevil na vnitřním balkóně baziliky a udělil požehnání. Radost byla veliká. Stejně tak byl reprodukován i projev, který předcházel modlitbě Regina Caeli. Svatý Otec pouze přistoupil k oknu své soukromé knihovny, aby zástupům lidí shromážděným na náměstí svatého Petra udělil požehnání. Odpoledne pak probíhala velká slavnost v bazilice Santa Maria Maggiore, za účasti delegací biskupů ze všech kontinentů, během níž Svatý Otec svěřil Matce Boží Církev i svět. Slova tohoto aktu, připravená papežem, byla přenášena prostřednictvím vatikánského rozhlasu. Svatý Otec sledoval celý obřad v televizi. Předsedal mu kard. Otunga z Nairobi a procesí vedl kard. Corripio z Mexika. Takto se naplnilo velké přání polského episkopátu a primase Wyszyńského, vyslovené už v průběhu II. vatikánského koncilu. V úterý, 9. června, se však znovu objevila horečka a spolu s ní se opět vrátilo všeobecné zhoršení zdravotního stavu. Začala vyšetřování a hledání příčin. Přišly kruté bolesti. Papeže pomalu opouštěly síly. Navíc velmi namáhavá byla i neustálá vyšetřování, která však nevedla k žádným konkrétním výsledkům. Horečka stoupala až ke 40ºC, přetrvávala celé dny a nadále oslabovala organizmus. K lékařskému týmu byli povoláni další dva profesoři: prof. Giunchi, specialista v medicíně a slavný chirurg prof. Fegiz. V neděli 14. června, se Svatý Otec ještě připojil k modlitbě Regina Caeli. 17. června se papež krátce setkal s odborovou organizací "Solidarność zemědělců". Lékařské koncilium, z obav o jeho zdravotní stav, a dokonce ze strachu o život, rozhodlo, že se vrátí na Policlinico Gemelli. Svatý Otec byl tak zesláblý, že se ani sám nemohl modlit breviář. 20. června v 16.30h byl papež znovu převezen na Policlinico Gemelli, aby se podrobil důkladnějším vyšetřením, která však příčiny stavu pacienta hned neodhalila. 22. června se ukázaly infiltrace na plicích, které pomalu mizely. Toho dne byl poprvé objeven citomegalovirus, jenž byl příčinou všech velmi vážných komplikací. Tento poznatek dovolil aplikaci vhodné terapie. Na Policlinico Gemelli si Svatý Otec navykl vyřizovat mnoho úředních záležitostí. Přes den přijímal spolupracovníky, mezi nimi zdejšího nuncia a také Mons. Rakoczyho, kteří tehdy tvořili Polskou sekci Státního sekretariátu. V té době mělo dojít ke jmenování nového polského primasa. To velmi zaměstnávalo mysl i srdce Svatého Otce. Po rozsáhlé konzultaci s episkopátem padla volba na biskupa Józefa Glempa. Do Říma přijel kardinál Franciszek Macharski. Dorazil i sám Mons. Józef Glemp. 6. července pak Svatý Otec napsal polské Církvi list, týkající se jmenování nového primasa. Zdravotní stav papeže se zlepšoval až do té míry, že lékaři začali uvažovat o druhém chirurgickém zákroku, jehož cílem bylo uzavřít kolostomii. Nicméně, většina profesorů 39
navrhovala - vzhledem k oslabení organizmu pacienta - zákrok odložit. Svatý Otec byl názoru - operaci neodkládat. Chtěl totiž opustit nemocnici zcela zdráv. 10. července se zdravotní stav začal opět zhoršovat. Na plicích byl patrný zánětlivý proces. Podle názoru lékařů tyto vážné příznaky a komplikace byly znovu způsobeny přítomností citomegaloviru. Musím zde zdůraznit nesmírnou obětavost a péči lékařů z Policlinico Gemelli i z Vatikánu. Zvláště jsme vděční zdravotním sestrám a řeholnicím S. Cuore, fedeli ancelle del Sacratissimo Cuore di Gesù. 16. července, v den Panny Marie Karmelské, nastal v nemoci zásadní zvrat a bylo zaznamenáno všeobecné zlepšení stavu. Svatý Otec čelil každodenním problémům s novou vitalitou: s arcibiskupem Tomkem začal pracovat na programu příštího synodu, sledoval práci kúrie, přičemž denně přijímal kard. Casaroliho, arcibiskupa Martineze a další představitele dikastérii. Opět také začal sledovat politické události, zvláště pak situaci v Polsku. 20. července byl zahájen proces s atentátníkem. Pro Svatého Otce, jakož i pro Svatý Stolec to byla choulostivá otázka. Papež mu odpustil, avšak orgány italské spravedlnosti musely dostát povinnostem, které ukládá zákon. 23. července se Svatý Otec zúčastnil lékařského koncília, během něhož vyjádřil svůj názor na terapii, a žádal lékaře, aby k němu přihlédli. Naléhavě trval na operaci, aby se tak mohl vrátit domů v plné síle. Lékaři byli zjevně na rozpacích, ale nevyloučili možnost dalšího zákroku. Byl to především prof. Crucitti, který přesvědčil ostatní, že je možné vzít v úvahu přání pacienta. Svatý Otec se cítil stále lépe, i když resistence organizmu byla ještě stále slabá. I přes nemocniční podmínky, pracoval s velkým nasazením. Den začínal modlitbou Malého oficia ke cti Panny Marie, modlitbou ranních modliteb a meditací; pak následovaly lékařské vizitace, modlitba breviáře, návštěvy hostů - a to jak oficiálních, tak příležitostných. Samozřejmostí byla setkání s přáteli, kteří přijížděli s Polska. V rozhovorech se pravidelně vracela základní témata života Církve i otázky, které vyvstávaly v různých oblastech kultury a vědy. Ve večerních hodinách pak Svatý Otec koncelebroval mši svatou. Vždy se jí účastnila malá skupinka pozvaných. V posledních dnech postávalo před nemocnicí množství poutníků: farní skupiny, folklórní soubory, sbory i jednotlivci. Papež je zdravil z okna a uděloval jim požehnání. 31. července mělo padnout rozhodnutí lékařů ohledně druhého chirurgického zákroku. Po živé diskuzi bylo datum stanoveno na 5. srpen. Sám Svatý Otec si zvolil tento den, zasvěcený Pannně Marii Sněžné. Operace začala v 7 hodin ráno a trvala jednu hodinu. Opět ji prováděl prof. Crucitti, jemuž asistovali další profesoři. Vše proběhlo naprosto úspěšně. Zákrok byl pro Svatého Otce skutečnou úlevou a dovolil mu normální život. Během operace jeho nejbližší spolupracovníci slavili v nemocniční kapli mši svatou. Už 6. srpna mohl pacient udělat pár kroků po svém pokoji. Téhož dne jej také navštívil primas Józef Glemp spolu s arcibiskupem Bronislawem Dąbrowským. Společně pak koncelebrovali mši svatou za Pavla VI. v tento výroční den jeho úmrtí. Následující dny byly ve znamení postupného uzdravování, a to téměř bez komplikací. 10. srpna se lékaři začali zmiňovat o návratu domů. Svatý Otec stále častěji zdravil z okna početné skupiny poutníků, zvláště pak těch, kteří připutovali z Polska. Kromě starostlivosti o všeobecnou Církev, zvlášť intenzívně prožíval situaci v Polsku, odkud 40
přicházeli informace o vojenských manévrech, o protestech hnutí "Solidarność", o svolání pléna Ústředního výboru strany. 13. srpna se shromáždili lékaři, aby po koncíliu vydali komuniké týkající se ukončení hospitalizace a návratu Svatého Otce domů. Ráno, 14. srpna, po modlitbách a adoraci, promluvil Svatý Otec k pacientům, rozloučil se s profesory a personálem, který se o něj staral. U vstupu na Policlinico Gemelli i před samotnou budovou nemocnice se shromáždil veliký zástup lidí a mezi nimi spousta novinářů. Svatý Otec ještě jednou pozdravil lékaře, a poté se autem vrátil do Vatikánu. Jakmile projel náměstím sv. Petra, zamířil do baziliky. Kardinálům a zaměstnancům kúrie, přítomným v podloubí sv. Damasa řekl: "Navštívil jsem svatého Petra, abych mu poděkoval, že si přál, aby jeho nástupce zůstal naživu. Navštívil jsem hroby Pavla VI. a Jana Pavla I., protože vedle nich už mohl být třetí hrob". 15. srpen - slavnost Nanebevzetí Panny Marie - byl prvním dnem po atentátu, kdy se mohl Svatý Otec cítit zcela osvobozen od lékařské péče o nemocnice. Na náměstí sv. Petra přišly desítky tisíc lidí, kteří se v poledne účastnili s modlitby Anděl Páně s papežem. Tímto dnem skončilo velké drama, během něhož mohl Svatý Otec jedinečným způsobem zakoušet dobrotu, něžnou péči a ochranu Přesvaté Matky Boží. Toto přesvědčení oživovalo a oživuje papeže dodnes. Když se po čtyřech měsících vrátil na náměstí svatého Petra, aby se během generální audience opět setkal s věřícími, všem děkoval za modlitby a vyznal: "Znovu jsem se stal dlužníkem Svaté Panny a všech svatých ochránců. Jak bych mohl opomenout, že k události na náměstí svatého Petra došlo právě v den a hodinu, kdy se už po více než šedesát let připomíná ve Fatimě v Portugalsku první zjevení Matky Kristovy chudým venkovským dětem? Vždyť v tom všem, co se mi toho dne přihodilo, jsem spatřoval onu mimořádnou mateřskou ochranu a péči, která se ukázala být mocnější než vražedný výstřel" (7. října 1981). Dar a tajemství. Darem byl návrat, říkám: zázračný návrat Svatého Otce k životu a zdraví. Tajemstvím - v lidské dimenzi - zůstane atentát. Neobjasnil ho totiž ani proces ani dlouhé věznění atentátníka. Byl jsem svědkem návštěvy Svatého Otce u Aliho Agci ve vězení. Papež mu veřejně odpustil už ve svém prvním projevu po atentátu. Z úst vězněného jsem však nikdy neslyšel jediné slůvko prosby za odpuštění. Zajímalo ho pouze fatimské tajemství - zneklidněn silou, která ho přemohla. Vždyť mířil naprosto přesně, a Oběť zůstala naživu. V roce Velkého Jubilea se Svatý Otec obrátil dopisem na prezidenta italské republiky se žádostí o milost pro Aliho Agcu: této žádosti - jak známo - prezident Carlo Arzeglio Ciampi vyhověl. Zprávu o propuštění Aliho Agci přijal Svatý Otec s ulehčením. Vícekrát poskytl audienci jeho matce a příbuzným. Často se na něj vyptával vězeňských kaplanů trestního institutu. Božskou dimenzí tajemství však zůstává tato dramatická událost, která silně podlomila zdraví a síly Svatého Otce, ale současně nezůstala bez dopadu na obsah a plodnost jeho apoštolské služby v Církvi a ve světě. Vzpomínám si, že během rozhovoru Svatý Otec přiznal: "Byla to velká Boží milost, Spatřuji v tom analogii s vězněním primasa. Jenomže ta zkušenost trvala tři roky, ale tato ...". Myslím, že není nijak přehnané, aplikujeme-li na tento případ dávný výrok: Sanguis martyrum semen christianorum (př. Krev mučedníků semenem křesťanů). V této souvislosti mě napadají čtyři zamyšlení. 41
Prvním plodem prolité krve byla nepochybně jednota celé Církve ve velké modlitbě za zdraví papeže. Během celé noci po atentátu se na náměstí svatého Petra modlili poutníci, kteří přišli na generální audienci spolu s velkým množstvím Římanů. V následujících dnech se v katedrálách, kostelích a kaplích světa slavili mše svaté a přednášeli modlitby na jeho úmysly. Sám Svatý Otec v této souvislosti řekl: "Nemohu na to všechno vzpomínat bez pohnutí. Bez hluboké vděčnosti všem, kdo se onoho 13. května shromáždili v modlitbě, i všem, kdo v ní setrvali po celou tuto dobu (...). Jsem vděčný Kristu Pánu a Duchu svatému, jenž skrze tuto událost, k níž 13. května v 17.17h došlo na náměstí svatého Petra, inspiroval tolik srdcí ke společné modlitbě. A když myslím na tuto velkou modlitbu, nemohu zapomenout na slova Skutků apoštolů, která se vztahují k Petrovi: "Církev se však naléhavě za něho modlila k Bohu" (Skt 12,5)" (7. října 1981). V těch dnech přicházely projevy přízně, a to i z mnoha míst, která nejsou přímo spjata s Církví, od hlav států, od představitelů mezi-národních organizací a různých politických a společenských orgánů z celého světa. Zdá se, že pocity. které se tehdy vyjadřovaly přispěly k vytvoření dosud platného odkazu na Svatého Otce, jakožto morální auroritu ve světě. Starostlivá péče o život Svatého Otce se ukázala nejen v katolické Církvi, ale také v komunitách jiných křesťanských vyznání, a dokonce i u jiných náboženství. Vzpomínám si, že na Sekretariát pro jednotu křesťanů přicházely od jejich představitelů stovky telegramů. Z Konstantinopole přišel zvláštní vyslanec patriarchy Demetria, aby vyjádřil hlubokou účast na utrpení římského biskupa. Byly zde telegramy zaslané patriarchou Moskvy, Jeruzaléma, Arménie a mnoha dalších ortodoxních Církví. Byly zde telegramy od hlavy anglikánské Církve, a také od mnoha protestantských komunit. Jsem hluboce přesvědčen, že utrpení Svatého Otce bylo nesmírným přínosem k dílu jednoty křesťanů, jemuž se tolik věnoval. Už jsem se zmínil o tom, že na onen den, který se stal památným, byla v Římě ohlášena velká manifestace ve prospěch abortu, která však vzhledem k atentátu byla odvolána. V záměrech Boží prozřetelnosti nedochází k ničemu náhodou. Možná bylo zapotřebí právě oné nevinné krve i onoho zoufalého boje o život, aby se ve svědomí lidí probudilo vědomí jeho hodnoty a vúle chránit jej od početí až po přirozenou smrt. Skutečnost, že toho dne byly u Papežské lateránské univerzity založeny jak akademie Pro Vita, tak Institut pro rodinu, toto mínění zřejmě potvrzuje. Nezávisle na efektivním stavu zákonů a postojů, lze říci, že v otázce respektování života v současné společnosti, úsilí Svatého Otce a Církve ve prospěch rodiny a počatého života, našlo onoho dne nový impulz a podstatnou motivaci. Jistě by bylo možné ještě více prohloubit tajemství atentátu, onoho boje o život a záchranu Svatého Otce, uvádějíc další plody, které přinesl, a které je dnes možné, s dvacetiletým odstupem, rozpoznat. Jsem si však vědom, že jeho definitivní význam zůstane skryt v neproniknutelných záměrech Boží prozřetelnosti. I přesto však chci nyní vyjádřit hluboké přesvědčení, že krev prolitá 13. května na náměstí svatého Petra přinese plody s jarem Církve roku 2000. Nepřestanu vzdávat díky Bohu za tento dar a za toto tajemství, jehož očitým svědkem mi dopřál být. Na závěr tohoto svědectví chci citovat slova kardinála Wojtyly z jeho básně Stanisław: "Nedokázalo-li obrátit slovo, pak třeba krve k obrácení".
42
U příležitosti 84. narozenin Jana Pavla II. – 18. května 2004 - vyšla jeho nová životopisná kniha, bohatá vzpomínkami a zamyšleními papeže nad dvaceti léty biskupské služby v Krakowě. Vyprávění začíná překvapivým oznámením, které v červenci 1958 sdělil mladému Karolu Wojtylovi polský primas a metropolita Stefan Wyzsynski o jeho jmenování biskupem. Dále pokračuje podrobným popisem pastoračních aktivit, jež vedl v duchu II. vatikánského koncilu, jenž byl ohlášen krátce po jeho svěcení: návštěvy i těch nejzapadlejších míst v diecézi, setkání s mládeží, zvláště s univerzitními organizacemi, setkání s rodinami, zainteresování intelektuálů a laiků, pracujících na poli hlásání evangelia; kromě toho bdělé naslouchání hlasu kněží, jejich problémům a návrhům. Mnoho stran je pak věnováno připomenutí příkrého boje, který osobně vedl proti polským komunistickým představitelům na obranu občanských a náboženských svobod, a za budování nových kostelů. Kniha, psaná jednoduchou a přímou formou, s některými příjemně úsměvnými místy, je výzvou nejen lidem Církve, ale celému lidstvu, aby beze strachu prožívalo evangelijní poselství v novém miléniu. Předkládám její úvodní stať.
Když byla vydána kniha Dar a tajemství, jež obsahovala vzpomínky a zamyšlení nad počátky mého kněžství, dostal jsem mnoho svědectví, především od mladých lidí, o tom, že byla vřele přijata. Podle toho, co mi sdělovali, pro mnohé z nich se toto osobní doplnění apoštolské exhortace Pastores dabo vobis ukázalo jako cenná pomoc při odpovědném rozhodování o vlastním povolání. Udělalo mi to radost. Kéž by Kristu i nadále posloužili tyto úvahy k orientaci dalších mladých, aby uposlechli jeho výzvy: „Pojďte za mnou, udělám z vás rybáře lidí“ (Mk 1,17). U příležitosti 45. výročí mého biskupského svěcení a 25. výročí pontifikátu jsem byl požádán, abych napsal pokračování těchto pamětí, počínaje rokem 1958, rokem, kdy jsem se stal biskupem. Uvážil jsem, že tuto výzvu musím přijmout stejně jako jsem přijal tu, z níž vzešla předchozí kniha. Navíc dalším motivem k sebrání a uspořádání těchto vzpomínek a úvah bylo postupné vypracovávání dokumentu, věnovaného biskupské službě: apoštolská exhortace Pastores gregis, v níž jsem předložil souhrn myšlenek, které vyvstaly v průběhu X. všeobecného řádného zasedání synody biskupů, které se konalo o Velkém Jubileu roku 2000. Když jsem naslouchal jejich příspěvkům v aule a pak četl text jejich návrhů, cítil jsem, jako by se ve mně probouzely mnohé vzpomínky ať už z let, kdy 43
mi bylo svěřeno sloužit krakovské Církvi, anebo ty, které jsem prožil, uprostřed nových zkušeností, v Římě jako Petrův nástupce. Snažil jsem se dát tyto myšlenky na papír, s přáním dát i jiným podíl na svědectví Kristovy lásky, jež po staletí volá stále nové nástupce apoštolů, aby skrze křehké nádoby vyléval svou milost do srdcí bratří. Při vzpomínkách mě stále provázela slova, jimiž se Pavel obrátil na mladého biskupa Timoteje: „On nás vykoupil a povolal svým svatým povoláním, a to ne na základě našich činů, nýbrž podle svého rozhodnutí a pro svou milost. Té se nám už od věčnosti dostalo v Ježíši Kristu“ (2Tim 1,9). Předkládám toto své psaní jako znamení lásky k bratřím v biskupské službě i všemu Božímu lidu. Přeji si, aby posloužilo těm, kdo chtějí poznat vznešenost biskupské služby, obtíže s ní spojené, ale také radost, která ji v každodenním vykonávání provází. Zvu všechny, aby spolu se mnou zapěli Te Deum chvály a díkůvzdání. S pohledem upřeným na Krista, podporováni nadějí, jež nezklame, kráčejme společně po cestách nového milénia: „Vstaňte, pojďme!“ (Mk 14,42).
Povolání „Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás“ (Jan 15,16) Zdroj povolání Hledám zdroj svého povolání. Buší tam, v jeruzalémském večeřadle. Děkuji Bohu, že mi bylo o Velkém Jubileu roku 2000 dopřáno modlit se právě v oné místnosti v horním podlaží (srv. Mk 14,15), kde se odehrála Poslední večeře. I teď vzpomínám na onen památný čtvrtek, kdy Kristus, protože miloval své až do krajnosti (srv. Jan 13,1), ustanovil apoštoly za kněze Nové smlouvy. Vidím také, jak se sklání ke každému z nás, nástupců apoštolů, aby nám umyl nohy. A slyším, jakoby ke mně promlouvala ona slova: „Víte, co jsem vám učinil? Vy mne nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem, protože jím jsem. Jestliže tedy já, Mistr a Pán, jsem vám umyl nohy, i vy si musíte navzájem umývat nohy. Příklad zajisté dal jsem vám, abyste i vy jednali tak, jak jsem jednal já“ (Jan 13,12-15). Spolu s Petrem, Ondřejem, Jakubem, Janem slyšíme znovu: „Jako Otec miloval mě, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Budete-li zachovávat má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako i já zachovávám přikázání mého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem vám řekl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost, aby se naplnila. Toto je mé přikázání: abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. Vy jste moji přátelé, když konáte, co já vám ukládám“ (Jan 15,9-14). Není snad v těchto slovech obsaženo mysterium caritatis (př. tajemství lásky) našeho povolání? Ve slovech, jež Kristus pronesl v hodinu, pro kterou přišel (srv. Jan 12,27) tkví kořen každého povolání v Církvi. Z těchto slov proudí míza, která oživuje každé povolání, apoštolů i jejich nástupců, jakož i povolání každého člověka, neboť Syn chce být „přítelem“ všech: za všechny totiž položil život. V těchto slovech nacházíme vše, co je nejdůležitější, nejvzácnější, nejposvátnější: lásku Otce i lásku Krista k nám, jeho i naši radost, stejně jako i naše přátelství a naši věrnost, dosvědčované zachováváním přikázání. 44
V těchto slovech je rovněž obsažen cíl, smysl našeho povolání, kterým je jít a přinášet ovoce, aby naše ovoce zůstalo (srv. Jan 15,16). Láska je konečně poutem, co spojuje všechno: podstatně pojí božské Osoby a spojuje také, i když v mnohem odlišné rovině, lidské osoby a jejich mnohotvárná povolání. Svěřili jsme svůj život Kristu, který si nás zamiloval jako první a jenž, jako dobrý Pastýř, za nás obětoval svůj život. Kristovi apoštolové slyšeli tato slova, vztáhli je na sebe a poznali v nich své osobní povolání. Podobně i my, jejich nástupci, pastýři Kristovy Církve, se musíme cítit zavázáni odpovědět jako první na tuto lásku, ve věrnosti, v zachovávání přikázání a v každodenním obětování života za přátele našeho Pána. „Dobrý pastýř dává za ovce svůj život“ (Jan 10,11). V homílii, kterou jsem pronesl u příležitosti 25. výročí pontifikátu na náměstí svatého Petra, 16. října 2003, jsčem k tomu řekl: „Když Ježíš pronášel tato slova, apoštolové nevěděli, že mluví sám o sobě. nevěděl to ani Jan, milovaný učedník. Pochopil to na Kalvárii, pod křížem, když ho viděl, jak tiše obětuje život za „své ovce“. Když pak jemu i ostatním apoštolům nadešel čas, aby se zhostili téhož poslání, tehdy si na jeho slova vzpomněli. Uvědomili si, že jedině díky tomu, že je Ježíš ujistil, že bude jednat skrze ně, dokáží toto poslání naplnit“. „Ne vy jste si vyvolil mě, ale já jsem si vyvolil vás a určil jsem vás, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek byl trvalý“ (Jan 15,16). ne vy, ale Já!, říká Kristus. To je základ účinnosti pastoračního poslání biskupa. Psal se rok 1958. Zrovna jsem se skupinou nadšených kanoistů cestoval vlakem směrem k Olsztynu. Právě jsme se chytsali začít prázdniny podle programu, který jsme praktikovali už od roku 1953: část prázdnin jsme trávili v horách, nejčastěji v Bieszczady, a druhou část na Mazurských jezerech. Naší částí byla řeka Lyna. proto jsme se nacházeli ve vlaku a jeli směrem k Olsztynu; byl červenec. obrátil jsem se k tomu, kdo zastával roli „admirála“ – nakolik si vzpomínám byl jím tehdy Zdzoslaw Heydel – a říkám mu: „Zdzislaw, za chvíli budu muset kánoi opustit, protože mi volal primas (po smrti kardinála Augusta Hlonda v roce 1948 byl primasem kardinál Stefan Wyszynski) a musím se k němu dostavit“. Admirál mi odvětil: „Dobře, budu na to pamatovat“. Když nadešel stanovený den, opustili jsme skupinu a vydali se k nejbližšímu nádraží, Olsztynek. Protože jsem věděl, že mám jít během sjíždění řeky ke kardinálu, primasovi, nechal jsem si už předtím ve Waršavě u známých sváteční kleriku. Jen stěží bych totiž mohl předstoupit před primasa v klerice, kterou jsem bral sebou na výpravy kánoí (při putováních jsem vždy měl sebou kleriku a liturgické oděvy ke slavení mše svaté). 45
Tak jsem se vypravil k Olzstynku nejprve po řece na kánoi a pak kamionem, co převážel pytle s moukou. Vlak do Waršavy odjížděl až pozdě v noci. Vzal jsem si proto sebou spacák, protože jsem si říkal, že než vlak přijede si na nádraží trochu zdřímnu: kohosi jsem i požádal, aby mě vzbudil. Ale nebylo toho zapotřebí, protože jsem vůbec neusnul. Ve Waršavě jsem se ve stanovenou hodinu dostavil na biskupství v ulici Miodowa, kde jsem zjistil, že spolu se mnou byli pozváni ještě další tři kněží: Wilhelm Pluta ze Slesia, farář z Bochnia v diecézi Tarnów, Michal Blecharczyk a Józef Drzazga z Lublinu. V tu chvíli jsem ještě netušil důvod. Až později jsem pochopil, že pro nás všechny byl týž. Vstoupil jsem do pracovny primasa, kardinála Wyszynského, a od něj se dověděl, že mne Svatý Otec jmenoval pomocným krakovským biskupem. V únoru, téhož roku, totiž zemřel biskup Stanislaw Rospond, který byl dlouhá léta krakowským pomocným biskupem, v době, kdy ordinářem arcidiecéze byl metropolita kardinál Adam Sapieha. Jakmile jsem vyslechl primasova slova, kterými mi oznamoval rozhodnutí Apoštolského Stolce, zvolal jsem: „Eminence, jsem příliš mladý, vždyť mi ještě není 38“. Na to mi odpověděl: „To je slabost, které se brzy zbavíš. Prosím tě, aby ses nepříčil vůli Svatého Otce“. Tehdy jsem se zmohl jen na jediné slovo: „Přijímám“. „Pojďme tedy na oběd“, uzavřel primas. Kardinál Wyszynski nás pozval na oběd všechny čtyři. Tak jsem se dověděl, že Wilhelm Pluta byl jmenován biskupem v Gorzów Wielkopolski, což tehdy byla největší apoštolská administratura v zemi. Obsahovala Szczecin a Kolobrzeg, jednu z nejstarších diecézí (byla založena v roce 1000, současně s hnězdenskou metropolí, k níž kromě kolobrzegu patřil ještě Krakow a Wroclaw). Józef Drzazga byl jmenován pomocným biskupem v Lublinu (později přešel do Olsztynu) a Michal Blecharczyk do Tarnowa, i on jako pomocný biskup. Po této audienci, v mém životě tak významné, jsem si uvědomil, že se nemohu hned vrátit k přátelům a ke kánoi: musím se nejprve vypravit do Krakowa, abych informoval biskupa Eugeniusze Baziaka, svého ordináře. Když jsem čekal na noční vlak, který by mě k němu dopravil, strávil jsem mnoho hodin na modlitbách v kapli sester Uršulinek ve Waršavě, na ulici Wislana. Arcibiskupa Baziak, lvovského latinského metropolitu, potkal úděl všech tzv. vyděděnců: musel totiž opustit Lvov a usídlil se v Lubaczówě, cípu lvovské diecéze, který se po Jaltské konferenci ležel na území Polské lidové republiky. Kníže Adam Sapieha, krakowský arcibiskup, žádal rok před smrtí, aby Baziak, který byl přinucen opustit svou arcidiecézi, se stal jeho koadiutorem. Tak se můj episkopát váže chronologicky k postavě tohoto, tak zkoušeného biskupa. Následujícího dne jsem dorazil do Krakowa a představil se na ulici Franciszkanska 3 arcibiskupu Baziakovi, jemuž jsem předal list od primasa. Jako dnes si vzpomínám, že arcibiskup mě vzal pod paži a vedl do čekacího salónku, kde sedělo několik kněží, a řekl: „Habemus papam“. Ve světle událostí, které následovaly, by se dalo říct, ža tato slova byla prorocká. Když jsem nakonec arcibiskupovi sdělil přání vrátit se na Mazúrii k přátelům, které jsem opustil na řece Lyně, odvětil mi: „To se snad už teď nehodí!“ Tou odpovědí spíše zarmoucen jsem odešel do františkánského kostela a tam si vykonal Křížovou cestu, rozjímaje u zastavení, která namaloval Józef Mehoffer. Rád jsem chodil do toho kostela na Křížovou cestu, protože se mi líbila její originální, moderní zastavení. Pak jsem se vrátil k arcibiskupu Baziakovi a znovu vyslovil svou žádost: „Chápu, 46
excelence, vaši starost. Prosím vás, však, abyste mi dovolil odejít do mazúrie“. tentokrát odvětil: „Ale ano, jen běž. Prosím tě však, - dodal s úsměvem – aby ses do svěcení vrátil“. Téhož večera jsem sedl na rychlík do Olsztynu. měl jsem sebou Hemingwayovu knihu Stařec a moře. Skoro celou noc jsem strávil četbou. Jen tu a tam jsem podříml. Cítil jsem se divně. Když jsem v Olsztynu vystoupil, nalezl jsem přátele, kteří sem dorazili po Lyně na kánoích. Na nádraží mi přišel naproti „admirál“ a hned se ptal: „Tak co, strýčku, udělali vás biskupem?“ Řekl jsem mu, že ano. On nato: „Právě to,... právě to jsem si v duchu představoval a blahopřeji Vám“. Před nedávnem mi to totiž přál, když jsem slavil desáté výročí kněžství. V den svého jmenování biskupem jsem měl za sebou necelých dvanáct let kněžství. Spal jsem málo a proto když jsem přišel, byl jsem unaven. i přesto, ještě předtím, než jsem ulehl, odešel jsem do kostela, abych slavil mši svatou. Kostel tehdy spravoval univerzitní kaplan a budoucí biskup, Ignacy Tokarczuk. Teprve pak jsem se mohl oddat spánku. Když jsem procitl, zjistil jsem, že zpráva o mém jmenování se už roznesla. A tak když mně potkal páter Ignacy, oslovil mě: „Tedy, nový biskupe, gratuluji!“ Usmál jsem se a odešel za přáteli, abych znovu usedl do kánoe. Když jsem začal veslovat, zase jsem se cítil divně. Ohromila mně shoda dat: jmenování mi bylo oznámeno 4. července, v den posvěcení katedrály na Wawelu. Toto výročí bylo v mém srdci stálou ozvěnou. Zdálo se mi, jako by chtělo něco říct. Pomyslel jsem si, že je to asi naposled, co mohu usednout do kánoe. ve skutečnosti však musím přiznat, že bylo ještě mnoho příležitostí, kdy jsem mohl veslovat a zocelovat síly ve vodách řek a Mazurských jezer. Prakticky až do roku 1978. Kniha pak končí slovy: Když přišla „jeho hodina“, řekl Ježíš těm, kdo s ním byli v Getsemanské zahradě, Petrovi, Jakubovi a Janovi, učedníkům, které obzvlášť miloval: „Vstaňte, pojďme!“ Nebyl to jen on sám, kdo měl „jít“ vstříc naplnění vůle Otce, ale i oni s Ním. Přestože tato slova znamenají čas zkoušky, velké vypětí a bolestný kříž, nesmíme se nechat ovládnout strachem. Jsou to slova, která sebou nesou i onu radost a pokoj, jež jsou plody víry. Při jiné příležitosti, těmže učedníkům, Ježíš upřesnil svou výzvu takto: „Vstaňte a nebojte se!“ Boží láska na nás neklade břemena, která nejsme schopni unést, ani požadavky, kterým nejsme s to čelit. Když žádá, nabízí i nezbytnou pomoc. Mluvím o tom z místa, na které mě dovedla láska Krista Spasitele, když po mně žádala, abych vyšel ze své země a s jeho milostí přinášel ovoce jinde, ovoce, které má být trvalé. V ozvěně slov našeho Mistra a Pána, opakuji každému z vás i já: „Vstaňte, pojďme!“ Pojďme, důvěřujíce Kristu. Bude to On, kdo nás bude provázet na cestě až k cíli, jenž zná pouze On“.
47
TESTAMENT JANA PAVLA II. Závěť ze dne 6. 3. 1979 (a pozdější dodatky) „Totus Tuus ego sum. Ve jménu Nejsvětější Trojice. Amen.“ „Bděte, protože neznáte den, kdy Pán přijde“ (srv. Mt 24,42) – tato slova mi připomínají poslední povolání, k němuž dojde ve chvíli, kdy Pán bude chtít. Chci jej následovat a chci aby vše, co je součástí mého pozemského života, mě na tuto chvíli připravovalo. Nevím, kdy nastane, ale stejně jako všechno, i tuto chvíli vkládám do rukou Matky mého Mistra: Totus Tuus. Stejným mateřským rukám odporoučím všechno i všechny, s nimiž mne spojil život a mé povolání. Těmto mateřským rukám zanechávám Církev, a také můj národ i celé lidstvo. Děkuji všem. Všechny prosím za odpuštění. Prosím také o modlitbu, aby se Boží milosrdenství ukázalo silnějším než má slabost a nehodnost. Během ecercicii jsem znovu pročítal závěť Svatého Otce Pavla VI. Tato četba mne přiměla napsat tento testament. Nezanechávám po sobě žádné dědictví, o kterém by bylo třeba rozhodnout. Pokud jde o věci běžného použití, kterých jsem užíval, žádám, aby byly rozděleny jak se uzná za vhodné. Osobní poznámky ať jsou spáleny. Žádám, aby nad tímto bděl pater Stanislaw, kterému děkuji za spolupráci a tak vděčnou dlouholetou pomoc. Všechna další poděkování však chovám v srdci před samotným Bohem, neboť je těžké je vyjádřit. Pokud jde o můj pohřeb opakuji stejná nařízení, jaká dal Svatý Otec Pavel VI. (tady na okraji poznamenává: hrob v zemi, ne v sarkofágu, 13. 3. 92). O místě ať rozhodne kardinálské kolegium a krajané. „Apud Dominum misericordia et copiosa apud Eum redemptio“ (překl.: „U Hospodina je slitování, hojné u něho je vykoupení“). JAN PAWEL PP. II
48
„We're grateful to God for sending such a man, a son of Poland, who became the Bishop of Rome, and a hero for the ages“ (G. Bush))
Řím, 6.3.1979 „Po smrti prosím o mše svaté a modlitby“. 5. března 1990.
*** Listina bez data: „Vyslovuji své nejhlubší přesvědčení, že i přes mou veškerou slabost, mi Pán udělí nezbytnou milost, abych podle Jeho vůle čelil jakémukoli úkolu, zkoušce a utrpení, jež by během života žádal po Svém služebníku. Jsem také přesvědčen, že nikdy nedopustí, abych jakýmkoli postojem: slovy, činy či opomenutími, zradil své zavazky na tomto Petrově Stolci.
*** 24.II. – 1.III.1980 „I v průběhu těchto exercicií jsem se zamýšlel nad pravdou o Kristově kněžství z pohledu onoho Přechodu, kterým je pro každého z nás okamžik vlastní smrti. Při loučení s tímto světem – abychom se zrodili pro jiný, budoucí svět, je pro nás výmluvným (nahoře dodatek: rozhodným) znamením Kristovo zmrtvýchvstání.. 49
Četl jsem tedy záznam mé závěti z minulého roku, která byla rovněž učiněna během exercicii. Srovnával jsem ji s testamentem mého velkého Předchůdce a Otce Pavla VI., s oním vznešeným svědectvím o smrti křesťana a papeže – a znovu ve mně vyvstaly otázky, na něž odkazuje záznam ze 6. března 1979, který jsem připravil (spíše provizorně). Dnes bych k tomu rád dodal pouze to, že každý musí mít na zřeteli perspektivu smrti. A musí být připraven předstoupit před Pána a Soudce – a současně Vykupitele a Otce. Ani já tedy na to nepřestávám myslet a svěřuji tento rozhodující okamžik Matce Kristově a Matce Církve – Matce mé naděje. Doby, v nichž žijeme, jsou nevýslovně těžké a neklidné. I cesta Církve se stala obtížnou a napjatou, což je příznačnou zkouškou těchto časů – jak pro věřící, tak pro pastýře. V některých zemích (jako např. v té, o níž jsem četl během exercicií), se Církev nachází v období pronásledování, jež nejsou o nic menší než byla ta v prvních staletích, ba dokonce je překonává mírou bezohlednosti a nenávisti. Sanguis martyrum – semen christianorum. A kromě toho – tolik lidí nevinně umírá, i v této zemi, kde žijeme ... Chci se znovu zcela odevzdat Pánově milosti. On sám rozhodne kdy a jak mám skončit svůj pozemský život a pastýřskou službu. V životě i ve smrti Totus Tuus skrze Neposkvrněnou. Už nyní přijímám tuto smrt a doufám, že mne pro poslední přechod, totiž (mou) Paschu, Kristus vybaví svou milostí. Doufám také, že ji učiní užitečnou i pro to nejdůležitější čemu se snažím sloužit: pro spásu lidí, zachování lidské rodiny, a v ní všech lidí a národů (mezi nimi se také zvlášť obracím na mou pozemskou vlast), užitečnou pro lidi, které mi zvláštním způsobem svěřil, pro otázky Církve a slávu samého Boha. Nechci už nic přidávat k tomu, co jsem napsal před rokem – jen bych rád vyjádřil tuto ochotu a současně důvěru, k níž mě znovu disponovaly tyto exercicie. Jan Pawel pp. II
*** 50
Totus Tuus ego sum 5.III.1982 Během letošních duchovních cvičení jsem (vícekrát) četl text závěti z 6.III.1979. Navzdory tomu, že jej dosud považuji za provizorní (nikoli konečný), ponechávám ho v té formě, jak existuje. Nic neměním (alespoň ne teď) ani nepřidávám, pokud jde o dispozice, které obsahuje. Atentát na můj život, 13.V.1981 jistým způsobem potvrdil přesnost slov napsaných během duchovních cvičení v roce 1980 (24.II.-1.III.). Tím hlouběji pociťuji, že jsem zcela v Božích Rukou – a stále zůstávám k dispozici svému Pánu, svěřuji se Jemu a jeho Neposkvrněné Matce (Totus tuus). JAN PAWEL PP. II
*** 5.III.1982 P.S.: V souvislosti s poslední větou mé závěti ze 6.III.1979 („O místě /totiž o místě pohřbu/ ať rozhodne kardinálské kolegium a krajané“) – upřesňuji, že mám na mysli: krakovského metropolitu či Generální radu polského episkopátu – kardinálské kolegium pak žádám, aby – nakolik to bude možné – vyšli vstříc eventuálním žádostem výše uvedených.
*** 1.III.1985 (během exercicií) Ještě – pokud jde o výraz „kardinálské kolegium a krajané“: „kardinálské kolegium není vůbec povinno se v této záležitosti dotazovat krajanů, nicméně může tak učinit, bude-li to z jakéhokoli důvodu považovat za správné. JP II
*** Duchovní cvičení jubilejního roku 2000
(12.-18.III.) 1. Když konkláve kardinálů zvolilo dne 16. října 1978 Jana Pavla II., polský primas mi řekl: „Úkolem nového papeže bude uvést Církev do Třetího milénia. Nevím, zda jeho slova opakuji přesně, ale aspoň takový byl smysl toho, co jsem tehdy slyšel. Pronesl je člověk, který vstoupil do dějin jako primas milénia. Velký primas. Byl jsem svědkem jeho poslání, Jeho naprosté důvěry. Jeho bojů: Jeho vítězství. „Jakmile dojde k vítězství, bude to vítězství skrze Marii“ – primas milénia rád opakoval tato slova svého předchůdce, kardinála Augusta Hlonda. Jistým způsobem jsem tak byl připraven k úkolu, který přede mnou vyvstal 16. října 1978. Ve chvíli, kdy tato slova píšu, už Jubilejní rok 2000 probíhá. V noci 24. prosince 1999 byla symbolicky otevřena Brána Velkého Jubilea v bazilice svatého Petra, následně u svatého Jana v Lateráně, na Nový rok 51
pak u Santa Maria Maggiore, a dne 19. ledna Brána baziliky svatého Pavla „za hradbami“. Tato poslední událost se mi pro svůj ekumenický ráz obzvlášť vryla do paměti. 2. Jak tak Jubilejní rok 2000 kráčí kupředu, den ze dne se za námi zavírá dvacáté století a otvírá se jedenadvacáté. Podle záměrů Prozřetelnosti mi bylo dáno prožít těžké století, které se stává minulostí, a nyní, v roce, kdy léta mého života dosahují osmdesátky („octogesima adveniens“), je třeba se ptát, zda-li nenastal čas opakovat s biblickým Simeonem: „Nunc dimittis“. Dne 13. května 1981, v den atentátu na papeže během generální audience na náměstí Svatého Petra, mne Boží Prozřetelnost zázračným způsobem zachránila před smrtí. Ten, který je jediným Pánem života a smrti, On sám mi prodloužil život. Jistým způsobem mi ho znovu daroval. Od tohoto okamžiku ještě více patří Jemu. Doufám, že mi pomůže, abych poznal dokdy mám pokračovat v této službě, k níž mne povolal dne 16. října 1978. Prosím ho, aby mě odvolal, kdy On sám bude chtít. „Ať žijeme nebo umíráme, patříme Pánu ... jsme Pána“ (srv. Řím 14,8). Doufám také, že pokud mi bude dáno vykonávat Petrovu službu v Církvi, Boží milosrdenství mi k této službě dá nezbytné síly. 3. Jako každoročně jsem o duchovních cvičeních četl svou závěť ze 6.III.1979. I nadále stojím za tím, co je v ní obsaženo. To, co tehdy, a také během následujících duchovních cvičení bylo přidáno, odráží všeobecně obtížnou a napjatou situaci, která poznamenala osmdesátá léta. Od listopadu 1989 se tato situace změnila. Poslední desetiletí tak bylo zbaveno předchozích napětí. To ovšem neznamená, že by sebou nepřineslo nové problémy a obtíže. Zvláště pak budiž vzdána chvála Boží prozřetelnosti za to, že období takzvané „studené války“ skončilo bez násilného jaderného konfliktu, jehož hrozba doléhala na svět v předchozím období. 4. Stoje na prahu třetího milénia “in medio Ecclesiae”(uprostřed Církve), chci znovu vyslovit vděčnost Duchu Svatému za velký dar II. vatikánského koncilu, vůči němuž se spolu s celou Církví – a především s celým episkopátem – cítím být dlužníkem. Jsem přesvědčen, že ještě dlouho bude novým generacím dáno čerpat z bohatství, které nám dal tento koncil XX. století. Jako biskup, který se koncilu účastnil od prvního do posledního dne, bych rád svěřil toto velké dědictví všem těm, kdo jsou a v budoucnosti budou povoláni, aby jej uskutečňovali. Sám za sebe děkuji věčnému Pastýři, který mi dopřál sloužil této velké věci během všech let mého pontifikátu. “In medio Ecclesiae”… mi bylo dáno zakoušet bratrské společenství episkopátu. jako kněz krakowské arcidiecéze jsem poznal, čím je bratrské společenství kněžstva – Koncil otevřel novou dimenzi této zkušenosti. 5. Kolik lidí bych měl vypočítat! Většinu z nich pravděpodobně Pán Bůh povolal k sobě – a pokud jde o ty, co jsou dosud na této zemi, ať je slova této závěti připomenou, všechny a všude, kdekoli se nacházejí. V průběhu více než dvaceti let, co konám Petrovu službu “in medio Ecclesiae”, zažil jsem ochotnou a jako nikdy plodnou spolupráci tolika kardinálů, arcibiskupů a biskupů, tolika kněží, mnoha zasvěcených osob – Bratří a Sester – a konečně tolika laiků v prostředí 52
kúrie, Vikariátu římské diecéze, stejně jako i za hranicemi těchto prostředí. Jak při vděčné vzpomínce neobejmout všechny episkopáty světa, s nimiž jsem se setkal v postupných návštěvách “ad limina Apostolorum”! Jak rovněž nevzpomenout tolik nekatolických křesťanských bratří! Římského rabína a tak četné představitele nekřesťanských náboženství! A kolik to bylo představitelů světa kultury, vědy, politiky, sdělovacích prostředků! 6. Čím více se blíží konec mého pozemského života, vracím se v paměti na začátek., k mým rodičům, bratrovi, sestře (kterou jsem nepoznal, protože zemřela než jsem se narodil), k Wadowické farnosti, kde jsem byl pokřtěn, k tomuto místu mého mládí, mých vrstevníků, kamarádek a kamarádů ze základní školy, gymnázia, univerzity až do dob okupace, kdy jsem pracoval jako dělník, a následně k farnosti v Niegowici, a ke krakowské farnosti svatého Floriána, k pastoraci vysokoškoláků, k prostředí ... ke všem prostředím ... v Krakowě i Římě ... k osobám, které mi Pán zvláštním způsobem svěřil. Všem bych chtěl říct jediné: „Bůh vám odplať“. “In manus Tuas, Domine, commendo spiritum meum” (Do tvých rukou, Pane, svěřuji svého ducha) A.D. 17.III.2000
***
MODLITBA ZA JANA PAVLA II.
Všemohoucí a věčný Bože, Pane života a smrti, věříme a doufáme, že život Svatého Otce Jana Pavla II. je teď skrytý v tobě. Jeho tvář, která pohasla světlu tohoto světa, ať je navždy ozářena pravým světlem, jež má svůj nevyčerpatelný zdroj v tobě. Jeho tvář, co pozorně zkoumala tvé cesty, aby je ukázala Církvi, ať nyní patří na tvou otcovskou tvář. Jeho tvář, která nyní mizí z našeho pohledu, ať kontempluje tvou krásu a tobě, věčný Pastýři, odporoučí stádce. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků.“ (Tuto modlitbu pronesl na konci pohřbu Jana Pavla II. jeho osobní sekretář, mons. Stanislaw Dziwisz spolu s papežským ceremonářem, mons. Piero Marinim předtím, než zahalí tvář zesnulého papeže lněnou rouškou. Nato bylo tělo Svatého Otce uloženo do trojité rakve (cypřišové, olověné a ořechové) a pohřbeno do země ve vatikánských kryptách, v kapli, kde byl v sarkofágu pohřben dnes bl. Jan XXIII.). 53
„SEGUIMI!“
HOMÍLIE KARDINÁLA JOSEPHA RATZINGERA PŘI POHŘBU JANA PAVLA II.
„‘Následuj mě!‘, říká vzkříšený Pán Petrovi, jako své poslední slovo učedníkovi, kterého si vybral, aby pásl jeho ovce. ‚Následuj mě!‘ – toto lapidární Kristovo slovo lze chápat jako klíč k porozumění poselství, které promlouvá ze života našeho zesnulého a milovaného papeže Jana Pavla II., jehož ostatky dnes ukládáme do země jako sémě nesmrtelnosti. Srdce je naplněno zármutkem, ale i radostnou nadějí a hlubokou vděčností“.
„Bratři a sestry v Kristu, to jsou pocity, které teď v sobě zakoušíme zde, na náměstí svatého Petra, v přilehlých ulicích i na různých místech města Říma, v těchto dnech zaplaveného ohromným mlčenlivým a modlícím se zástupem. Všechny srdečně zdravím. Také jménem kardinálského kolégia bych chtěl uctivě pozdravit hlavy států, vlád a delegace různých zemí. Zdravím představitele a zástupce křesťanských Církví a komunit, stejně jako i rozličných náboženství. Dále zdravím všechny arcibiskupy, biskupy, kněze, řeholníky, řeholnice a věřící, kteří přišli ze všech kontinentů. Zvláště zdravím mladé, které Jan Pavel II. rád definoval jako budoucnost a naději Církve. Můj pozdrav se dále obrací k těm, kdo ve všech částech světa jsou s námi spojeni prostřednictvím rozhlasu a televize v této chórové účasti na slavnostním obřadu loučení s milovaným papežem. „Následuj mě“ – už od mládí byl student Karol Wojtyla zapálený pro literaturu, divadlo, poezii. Když pracoval v chemické továrně, obklopen a ohrožován nacistickým terorem, zaslechl Pánův hlas: Následuj mě! Za těchto velmi zvláštních okolností začal číst filozofické a teologické knihy. Nato vstoupil do tajného semináře, který založil kardinál Sapieha a po válce mohl dokončit svá studia na Jagelonské univerzitě v Krakowě. Ve svých listech kněžím stejně jako v autobiografických knihách k nám mnohokrát mluvil o svém kněžství, k němuž byl posvěcen 1. listopadu 1946. V těchto textech vysvětluje své kněžství zvláště odvolávaje se na tři Pánova slova. Především na toto: „Ne vy jste si vyvolili mě, ale já jsem si povolal vás a určil jsem vás, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek, aby byl trvalý“ (Jan 15,16). Druhým slovem je: „Dobrý 54
pastýř dává za ovce svůj život“ (Jan 10,11). A konečně: „“Jako Otec miloval mě, tak jsem já miloval vás. Zůstaňte v mé lásce“ (Jan 15,9). V těchto třech slovech spatřujeme celého ducha našeho Svatého Otce. Vskutku neúnavně chodil všude, aby přinášel plod, který zůstává. „Vstaňte, pojďme!“, tak zní titul jeho předposlední knihy. „Vstaňte, pojďme!“ – těmito slovy nás probudil z unavené víry, ze spánku včerejších i dnešních učedníků. I nám dnes říká: „Vstaňte, pojďme!“ Svatý Otce byl pak až do hloubi knězem, neboť obětoval svůj život Bohu za své ovce a za celou lidskou rodinu, v každodenní vydanosti službě Církvi a především v těžkých zkouškách posledních měsíců. Tak se stal jedno s Kristem, dobrým pastýřem, který miluje své ovce. A konečně „zůstaňte v mé lásce“: papež, který usiloval o setkání se všemi, který měl schopnost odpuštění a otevřenosti srdce vůči všem, nám těmito Pánovými slovy říká i dnes: Dlíce v Kristově lásce, ve škole Kristově se naučíme umění pravé lásky“. „Následuj mě! V červenci 1958 začíná pro mladého kněze Karola Wojtylu nová etapa putování s Pánem a za Pánem. Jak měl Karol ve zvyku, se skupinou mladých zanícených kanoistů se vydal na Mazurská jezera, aby společně strávili dovolenou. Ale měl u sebe dopis, kterým byl zván, aby se představil polskému primasu, kardinálu Wyszyńskému a mohl tušit důvod setkání: své jmenování pomocným krakowským biskupem. Opustit akademickou výuku, zanechat toto povzbudivé společenství s mladými, opustit velký intelektuální zápas o poznání a výklad tajemství lidského stvoření, aby se tak současnému světu zpřístupnil křesťanský výklad našeho bytí – to vše se mu v tu chvíli muselo zdát jako ztráta sebe samého, ztráta právě toho, co se stalo lidskou identitou tohoto mladého kněze. Následuj mě – Karol Wojtyla přijal, vnímaje v povolání Církve hlas Kristův. A pak si uvědomil, jak pravdivé je slovo Pána: „Kdo by si chtěl život zachránit, 55
ztratí ho. Kdo však svůj život ztratí, zachrání si ho“ (Lk 17,33). Náš papež – jak všichni víme – si nikdy nechtěl svůj život zachránit, udržet si jej pro sebe; až do posledního okamžiku se chtěl bezvýhradně dávat, pro Krista a tím i pro nás. Právě tak mohl zakusit, jak vše co svěřil do Pánových rukou, se novým způsobem vrací: láska k slovu, k poezii, k literatuře se stala podstatnou součástí jeho pastoračního poslání, dávala hlásání evangelia novou svěžest, aktuálnost, novou přitažlivost, i když je právě znamením odporu.
Následuj mě! V říjnu 1978 kardinál Wojtyla znovu zaslechl Pánův hlas. Znovu se rozpřádá dialog s Petrem, o němž vypráví evangelium této slavnosti: „Šimone synu Janův, miluješ mě? Pas mé ovce!“ Na Pánovu otázku: Karol, miluješ mě?, krakovský arcibiskup odpovídá z hloubi srdce: „Pane, ty víš všechno: Ty víš, že tě miluji“. Láska ke Kristu byla u našeho Svatého Otce dominantní silou; kdo jej viděl modlit se, kdo ho slyšel kázat, ten to ví. A tak díky tomuto hlubokému zakořenění v Kristu mohl nést tíhu, která přesahuje pouhé lidské síly: Být pastýřem Kristova stádce, jeho všeobecné Církve. Není tu čas mluvit o jednotlivostech tohoto tak bohatého pontifikátu. Chtěl bych jen přečíst dva úryvky z dnešní liturgie, v nichž jsou zřejmé dva ústřední prvky jeho hlásání. V prvním čtení říká svatý Petr – a se svatým Petrem nám to říká papež: „Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě je mu milý ten, kdo se ho bojí a koná, co je správné. Izraelitům poslal své slovo, když dal hlásat radostnou zvěst, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pánem nade všemi“ (Skt 10,34-36). A v druhém čtení svatý Pavel – a se svatým Pavlem náš zesnulý papež – nás hlasitě vybízí: „Bratři moji milovaní a vytoužení, má radosti a koruno, tak stůjte v Pánu pevně, milovaní (Fil 4,1). „Následuj mě! Spolu s posláním pást jeho stádce, Kristus ohlašuje Petrovi jeho mučednickou smrt. Tímto závěrečným a souhrnným slovem dialogu o lásce a poslání pastýře všeobecné Církve, Pán připomíná jiný dialog, vedený při poslední večeři. 56
Tady Ježíš řekl: „Tam, kam já jdu, vy nemůžete přijít“. Řekl mu Petr: „Pane, kam jdeš?“ Ježíš mu odpověděl: „Kam já jdu, tam mě nemůžeš následovat; budeš mě však následovat později“ (Jan 13,33.36).“. Od večeře se Ježíš ubírá ke kříži, jde ke zmrtvýchvstání – vstupuje do velikonočního tajemství.. Petr ho zatím nemůže následovat. Nyní, po zmrtvýchvstání – tato chvíle nadešla, nadešlo ono „později“. Petr tím, že pase Kristovo stádce, vstupuje do velikonočního tajemství, jde vstříc kříži a vzkříšení. Pán to říká těmito slovy: „když jsi byl mladší ... chodils kam jsi chtěl, ale až zestárneš, vztáhneš ruce, jiný tě přepáše a povede kam nechceš“ (Jan 21,18). V prvním období svého pontifikátu Svatý Otce – tehdy ještě plný sil, kráčel pod Kristovým vedením až na kraj světa. Ale pak stále víc vstupoval do společenství Kristova utrpení. Stále více chápal pravdivost slov: „Jiný tě přepáše...“. A právě v tomto společenství s trpícím Pánem, hlásal neúnavně a s novou intenzitou hlásal evangelium, tajemství lásky, jdoucí až do krajnosti (srv. Jan 13,1). „Velikonoční tajemství nám vyložil jako tajemství Božího milosrdenství. Ve své poslední knize píše: Hranicí vymezenou zlu je „vposledku Boží milosrdenství“ (Memoria e identità, str. 70). A když se zamýšlí nad atentátem, říká: „Kristus tím, že trpěl za nás všechny, dal utrpení nový smysl; uvedl jej do nové dimenze, do nového řádu: totiž řádu lásky... Je to utrpení, které spaluje a stravuje zlo ohněm lásky a i z hříchu dává vzejít mnohotvárným květům dobra“ (str. 199). Oduševňován touto vizí, papež trpěl a miloval ve spojení s Kristem a proto jeho poselství utrpení a ticha bylo tak výmluvné a plodné“. „Boží milosrdenství: Svatý Otec našel ten nejryzejší odlesk Božího milosrdenství v Matce Boží. on, který v útlém věku ztratil maminku, o to víc miloval božskou Matku. Vnímal slova ukřižovaného Pána, jakoby je říkal jemu osobně: „Hle, tvá matka!“ A učinil stejně jako milovaný učedník: přijal ji do nitra svého bytí (eis ta idia: Jan 19,27) – Totus tuus. A od Matky se naučil připodobňovat Kristu.“ „Pro nás všechny zůstane nezapomenutelným jak o poslední velikonoční neděli svého života Svatý Otec, poznamenaný utrpením, se ještě jednou ukázal v okně Apoštolského paláce a naposled udělil požehnání „Urbi et Orbi“. Můžeme si být jisti, že náš milovaný papež nyní stojí u okna v domě Otce, hledí na nás a žehná nám. Ano, žehnej nám, Svatý Otče. Tvou drahou duši svěřujeme Matce Boží, tvé Matce, která tě den co den vodila a nyní tě uvede do věčné slávy svého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána. Amen. 57
TEOLOGIE ŽIVOTA V DUCHU JANA PAVLA II.
(J. E. KARDINÁL TOMÁŠ ŠPIDLÍK PRO POLSKÉ VYDÁNÍ L‘OSSERVATORE ROMANO, 1993)
„Co je pravda?“ ptal se skepticky Pilát (Jn 18, 38) tváří v tvář věčné Pravdě, která stála před ním. Ptal-li se latinsky, odpovídá jeho pochybnost duchu jazyka. Latinské veritas označuje něco skrytého (srov. německé wehren). Domlouval-li se v Palestině, jak někteří myslí, řecky, pak slovo pravda označuje objev něčeho, nač se už dávno zapomnělo (aletheia). To pak odpovídá situaci světa, ve kterém žil. Kdyby se byl, jak se nedá předpokládat, náhodou naučil hebrejsky, pak by pravdu našel tam, kde ji nehledal, tj. ve slově Božím (emes´je slovo, kterému se dá věřit). A kde hledáme pravdu my? Ve slovanských jazycích jsou dva hlavní termíny pro pravdu: staroslověnsky istina a v nových jazycích „pravda“. Istina souvisí s latinským est, ale především se sanskrtským asmi, asti, dýchat. Je tedy privilegium Slovanů cítit pravdu jako neoddělitelnou od života a že se k ní dojde jenom spravedlivým životem: výraz „pravda“ totiž znamená původně spravedlnost, která v hebrejském pojetí označuje správné vztahy mezi živými osobami a mezi člověkem a Bohem. Použili jsme tohoto filologického úvodu k tomu, abychom se pokusili načrtnout kratičce charakteristiku činnosti a kázání prvního slovanského papeže na stolci Petrově. Je už jeho 263. nástupcem. Každý z nich je svůj vlastní, protože každá osoba je neopakovatelná. Dětinsky se tato zvláštní charakteristika hledí uhádnout podle tajemných názvů pseudoMalachiášova proroctví. Ale, když už známe papeže z jejich činnosti, i ta tajemná jména jim přivlastníme slovní hrou. Co by mohlo být Ex calore solis? Teplem slunce raší ze země život po přečkáté zimě. Zima působí v severských zemích nehybnost přírody. Na poli ducha se tato ztrnulost v posledních staletích projevila přebytkem ideologií a posuzováním Boží přírody výhradně měrou abstraktních principů. Tato infekce začala pronikat i do teologie tak nebezpečně, že svět tak důkladně diskutuje o „křesťanství“, že zapomíná na křesťany a dokonce na Krista jako osobu. Zděsil se toho 58
ruský myslitel Nesmelov, který prohlásil, že dnešní papež začal svůj učitelský úřad encyklikou o pravé důstojnosti člověka. Ta začíná větou: „Vykupitel člověka, Ježíš Kristus, je středem vesmíru a dějin. K němu se obracejí mé myšlenky i moje srdce v této slavné chvíli, kterou právě prožívá církev a celá dnešní lidská rodina.“ Dále uvádí, že Kristus je sjednocený s každým lidským životem. Papežové si byli vždy vědomí, že mají povinnost bránit pravdu. Pro Jana Pavla II. „lidé jsou povoláni ke spáse skrze víru v Ježíše Krista, světlo pravé, které osvěcuje každého člověka. Stávají se tak světlem v Pánu a dětmi světla. Přitom se posvěcují poslušností vůči pravdě (Gn 1, 26; Veritatis splendor, zač.). Žádná temnota omylu a hříchu však nemůže z člověka zcela odstranit světlo Boha Stvořitele (ibid., 2).“ Ponechme však teologům, aby studovali, kolikrát a pod jakým úhlem se zabývá papež otázkou života. Jistě najdou v jeho naučeních dobré základy k vybudování pravé teologie života, o kterou tolik usilují slovanští myslitelé. Zamysleme se však předně nad samým slovem teologie. Jak se zdá, slovo se poprvé vyskytuje u Platóna. Jedná o Bohu, zatímco meteorologia dovede mluvit o věcech, které „jsou nahoře“, ale nejsou ještě přímo Boží. Na ty poslední stačí rozumové schopnosti, teologii však Platón rezervuje básníkům. Jsme-li přesvědčení, že patří dnešní papež k teologům života, musíme se obrátit i k jeho činnosti, která je doposud méně známá, tj. k jeho básním. V této souvislosti najdeme mnoho inspirací v jeho poslední sbírce Římský triptych. Básníci vycházejí ze skutečnosti, se kterou se setkávají. Ta je prvním zjevením, ve kterém se k nám prozřetelnost obrací. Prvnímu člověku v ráji, jak píše starokřesťanský myslitel Origenes, to bylo lehké. Slyšel Boha ve svém vlastním svědomí a hovořil s ním v ranním vánku, zjevoval se mu ve všem, co viděl očima. Ale hřích zatemnil lidem zrak a hřmot světa je ohlušil. Aby se ponenáhlu lidé vrátili k původnímu vidění a slyšení, posílá Bůh Duchem osvícené lidi, kteří se ve Starém zákoně nazývají „vidoucí“, a také „proroci“, tj. mluvící druhým lidem o tom, co sami viděli. 59
V Novém zákoně je svěřeno prorocké poslání především církvi, proto její hlavní představitel mluví, takové je jeho poslání. Ale v přítomném svazečku prozrazuje i své osobní tajemství. Ukazuje, že je také „vidoucí“, odkrývá Boha v tom, co potkává na každém kroku. Od mládí měl rád vycházky do přírody. Není proto divu, že slyší Boží hlas tam, kde „sklání se lesní zátoka, v rytmu horských potoků“. Nemůže však při svých vycházkách zapomenout na to, co se naučil v teologii, že totiž člověk sám by se svou myslí od věcí nezvednul k Bohu, kdyby nesestoupila Boží milost shůry k němu. Ale hned nato i tu naučenou pravdu odkryje v přírodě symbolicky, „ve všem, čím odevšad promlouvá svět, co s lesní zátokou sestupuje níž, každým úbočím“, v tom, „co s sebou unáší stříbřitá kaskáda potoka, který v rytmu padá shůry“. Ale kněz, později biskup a dnes papež musel své vycházky krásnou přírodou značně omezit. Objevil však ve svém uzavřeném prostoru jiné „vidoucí“, kteří duchovní zážitek světa přinesli do uzavřených prostorů. Jsou to umělci. Ve Vatikáně pak je to jeden z nejvýznačnějších: Michelangelo. Sixtinská kaple je vidění světa, a to nejenom statické, ale rytmus celých dějin vesmíru, od prvního stvoření až k poslednímu soudu. Svatý Jan evangelista nám načrtnul souhrnně dějiny Božího Slova, které se stalo tělem, jehož slávu viděl apoštol na vlastní oči. Michelangelo tu slávu vymaloval v barvách. Papež, který za večerního ticha, kdy jsou turisté mimo, navštíví Sixtinskou kapli, je tu ohromen viděním, které „tak jiné, než je naše“. Na prahu Sixtiny potkáváme to, co je „od věků vidění a od věků výpověď: Na počátku bylo slovo a všecko povstalo skrze ně, všechno, v čem žijeme, pohybujeme se a jsme – Slovo, předivné Slovo – Slovo předvěčné, jakoby neviditelný práh všeho, co povstalo, je a bude. Jakoby slovo bylo prahem.“ V Sixtině člověk objevuje vesmír, ale objevuje i sebe, svou lidskost v celé své nahotě. Vidí tu, jak Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. „Oba byli nazí, nepocítili však stud. A Stvořitel viděl, že je to velmi dobré. Což právě On nevidí všechno v celé pravdě? Omnia nuda et aperta ante oculos Eius.“ Tak i my musíme vidět sebe v celé pravdě. Nakonec se autor veršů ptá sám sebe: „Stojím u vstupu Sixtiny. Snad to všechno mohl vypovědět jazyk knihy Genesis. Kniha však čeká obraz, a právem. Čekala na svého Michelangela. Vždyť ten, kdo tvořil, »viděl«, a proto Kniha čekala na plod »vidění«. O ty, člověče, jenž také vidíš. Přijď! Volám vás všechny, »vidoucí« všech věků.“ Církev má, jak jsme řekli, poslání prorocké, musí tedy mluvit, ale její slova by vyzněla na prázdno, kdyby nenaučila i vidět a učit se z vidění jiných, zvláště umělců. Římský triptych je toho výmluvným poselstvím, snad nikdy předtím tak jasně vysloveným, jak tomu je v tomto spisku. 60
Ale triptych by si nezasloužil své jméno, kdyby mu chyběla třetí část. Ta nás přenáší prostorově daleko do země Moria a časově do daleké minulosti. Nebyl to jenom pouhý zvyk, že Židé začínali své promluvy vždy od Abraháma. Dnešní psychologové studují vlivy dědičnosti, ale nemohou jít tuze daleko v průzkumech rodinných vlastností, stali by se směšnými. Krev Abrahámova už se dá těžko srovnávat analyticky s krví jeho dnešních potomků. Ale co v nás dosud živě koluje, je jeho víra a jeho oběti. Biblické dějiny jsou mysticky dějinami našimi vlastními. Zapřeme-li minulost praotců ve víře a svatosti, zapíráme svou vlastní identitu. „Právě do těch míst se dnes vracíme my, tudy totiž kdysi přišel Bůh k Abrahámovi. K Abrahámovi, který uvěřil, přišel Bůh. Když rody a národy samy vytvářely své bohy, přišel Ten, který Je. Vstoupil do dějin člověka a odhalil mu Tajemství skryté od založení světa.“ Hledat Boha v dějinách, znamená odkrývat život, který z věčnosti vyšel, do času se vtělil a do věčnosti má vyústit. A člověk sám tu najde svou vlastní identitu i identitu svého národa. Když papež zdůrazňuje křesťanskou tradici Evropy, nejde tu o ideologii, která by se jenom srovnávala s jinými světovými názory, ale jde o sestoupení ke kořenům vlastního života. Ale od hloubky kořenů, jak praví sv. Augustin, se vystupuje k vrcholkům koruny stromu, od životného poznání sebe k poznání živého Boha, od antropologie k teologii. Svěřil-li Platón teologii básníkům, ve 4. století křesťanské éry si zasloužil titulu „Teolog“ sv. Řehoř Naziánský, básník mezi církevními Otci, který ostře vystoupil proti racionalismu ariánů. Ti podle něho převrátili teologii v „technologii“, plnou diskusí o pojmy, vyjadřované v prázdných slovech. Vybízí je proto, aby se navrátili ke Slovu, které je život a pravda. Není to snad i aktuální výzva k teologii dneška? Bylo v poslední době publikováno mnoho dobrých bohoslovných knih. A přitom si stěžujeme, že mají malý úspěch. Už dříve se tomu nedivil Dostojevskij. Jediná pravá cesta k Bohu je podle něho ve tváři živých lidí. Je to myšlenka Dostojevského. V Bratřích Karamazových racionalista Ivan, zapletený do svých úvah, najde vysvobození v tváři svého nevinného bratra Aljošy. Vyzná se mu: „Miluji tvou tvář, i ďábel má z tebe strach, ty čistý cherubíne!“ Proti rozšiřujícímu se ateismu nestaví Dostojevský dialektiku, ale živou tvář člověka, ze které vyzařuje tvář Krista. Taková tvář je nejenom pravdivá, ale i krásná, a bude to „krása, která spasí svět“. Ne nadarmo nahradil Solověv scholastickou trojici jsoucna unum, verum, bonum jinou trojicí: dobrota, pravda, krása. Krása je harmonie života vesmíru, odlesk Trojice života věčného na nebi. Nepochybujeme tedy o tom, že stálé a vytrvalé výzvy Jana Pavla II. ve prospěch života budou mít ohlas i v teologickém myšlení dneška, a že tak jeho poselství navazují přímo na poslání II. vatikánského sněmu, podle kterého se církev na zemi chápe jako odlesk věčného dialogu mezi třemi božskými Osobami na zemi. To pochopil už ve 4. století velký mystik Východu Evagrius, když definoval teologii jako „kontemplaci nejsvětější Trojice“ a k tomu dodal: „Budeš teologem, když se budeš modlit.“ 61
REQUIEM ZA PAPEŽE JANA PAVLA II. PUSTIMĚŘ – CHRÁM SV. BENEDIKTA – 5. DUBNA 2005
Pane Bože, vyslyš modlitbu nás – dětí, když tě prosíme za Jana Pavla II. Vždyť nás miloval jako Otec a v dopise, který nám poslal se modlil, „ať o betlémské noci děti všech kontinentů hledí s vírou na novorozené Děťátko a prožívají velkou radost vánoc. Ať ve svých jazycích chválí jméno Páně a jako chvalozpěv, vystupující z celé země, se druží ke zpěvu andělů, poslů Boží slávy nad betlémskou jeskyní: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v nichž má zalíbení“. - vyslyš modlitbu nás – mladých, které Jan Pavel II. tolik miloval. Už ve své první promluvě v roce 1978 řekl: „Vy jste naděje Církve a světa. Vy jste mou nadějí“. Byl nám živou přítomností tvého Syna, o něm nám říkal:Kristus je jediným přítelem, který nezklame, na něj se vždy můžete spolehnout. Papež mladých, papež světových dnů mládeže, papež, co ve chvíli, kdy umíral, myslel na nás mladé, když šeptal: „Celý život jsem chodil za nimi já. Dnes přišli oni za mnou. Poděkujte jim“. - přijmi upřímnou vděčnost nás mužů za papeže Jana Pavla II. Silou své víry a odvahy inspiroval ty nejmocnější, kteří dnes v modlitbě vyjadřují svou „vděčnost Bohu že poslal světu takového muže, který se stal římským biskupem a hrdinou našich časů i všech dob“. - se slzami vroucí modlitby přijmi naši vděčnost za papeže, který ukázal na jedinečnou důstojnost a povolání ženy, na vznešenost mateřství a úctu k životu, jehož evangelium hlásal. - přijmi modlitby nás, kteří prožíváme čas stáří a nemoci. Děkujeme ti za papeže, který neskrýval svou nemoc a svůj kříž, za papeže, který jej nosíval uličkami Kolosea, aby nakonec vyznal se svatým Pavlem: Já na svém těle doplňuji, co zbývá do plné míry Kristova utrpení“. Jeho kříž ať je požehnáním našich dnů. Amen. 62
PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE 28. června - 6. července 2011
ÚTERÝ, 28. ČERVNA navečer odjezd z Pustiměře.
STŘEDA, 29. ČERVNA Firenze: 9.00: eucharistie v Baptistériu, 11.00: výstup na Brunelleschiho kopuli, 13.00: oběd u PonteVecchio, 15.00: bazilika Santa Croce – liturgie a depositio svíce u sarkofágu Michelangela Buonarrotiho, noční Řím, nocleh. ČTVRTEK, 30. ČERVNA 8.00: eucharistie u hrobu sv. Petra, s Giovannim kardinálem Coppou, depositio svíce u hrobu kardinála Berana, prohlídka baziliky, výstup na kopuli sv. Petra, 16.00: adorace v kapli Salus Populi Romani baziliky Santa Maria Maggiore, 18.00: modlitba u hrobu sv. Cyrila v bazilice sv. Klementa, večeře k poctě Jeho Eminence u Kolosea a Římských fór, noční Řím, nocleh. PÁTEK, 1. ČERVENCE Nettuno – 10.00: eucharistie v kryptě baziliky sv. Marie Goretti, den u moře, Castel Gandolfo, Frascati, noční Řím, nocleh s polopenzí. 63
SOBOTA, 2. ČERVENCE Greccio - 10.00: eucharistie, provázená pouť,
15.00: Cascata delle Marmore, provázená prohlídka největších evropských vodopádů,
Cascia - ubytování, Roccaporena – pouť do rodiště sv. Rity, 20.00: eucharistie v kapli na útesu, nocleh s polopenzí.
NEDĚLE, 3. ČERVENCE 9.00: Cascia – eucharistie v bazilice sv. Rity; pouť ve šlépějích světice nemožného. Odpoledne odjezd do Assisi. 19.00: nešpory, 20.00:eucharistie u sv. Damiána. 22.30: kompletář v Porziuncole, nocleh s polopenzí. 64
PONDĚLÍ, 4. ČERVENCE 9.00 - eucharistie u hrobu sv. Františka,
provázená pouť ve šlépějích světce (11.00: San Damiano, 15.00: Eremo delle Carceri) a sv. Kláry (800. výročí narození sv. Anežky České), nocleh s polopenzí.
ÚTERÝ, 5. ČERVENCE 7.30: eucharistie v Porziuncole. Odjezd do Ravenny – prohlídka světové metropole mozaikového umění, eucharistie v ravennském dómu: slavnost sv. Cyrila a Metoděje, odjezd k Lago di Garda, slavnostní večeře, nocleh se snídaní.
STŘEDA, 6. ČERVENCE 8.00: Eucharistie ve svatyni Madonna del Frassino, návrat do vlasti.
65
DARY NA VOTIVNÍ SVÍCE
FIRENZE: 1. Baptisterium sv. Jana Křtitele 2. Sarkofág Michelangela Buonarrotiho /bazilika Santa Croce/
ROMA: 3. Sarkofág Josefa kardinála Berana 4. Bl. Jan Pavel II. (se znakem papeže) /bazilika sv. Petra/
5. Salus Populi Romani
/bazilika Santa Maria Maggiore/ 6. Hrob sv. Cyrila /bazilika sv. Klimenta/
NETTUNO: 7. Sv. Marie Goretti
/votivní svíce za děti a mládež//
GRECCIO: 8. Svatyně Jesliček
/votivní svíce za rodiny/
CASCIA: 9. Sv. Rita
/votivní svíce u světice lidsky „nemožného“/
ASSISI: 10. Hrob sv. Františka /krypta baziliky/
RAVENNA: 11. Katedrála Vzkříšení PUSTIMĚŘ: 12. Sv. Benedikt /poutní svíce/
PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE 28. 6. - 6. 7. 2011 VOTIVNÍ SVÍCE
– ZPŘÍTOMŇUJÍCÍ MODLITBY NA VAŠE ÚMYSLY – JE RUČNĚ ZDOBENA ZNAKEM POUTI
CENA SVÍCE: 1.030,-KČ. SVŮJ DAR MŮŽETE DÁT DO OZNAČENÉ POKLADNY V KOSTELE NEBO NA POUTNÍ ÚČET U KB, Č.Ú: 8950160207/0100 PAROECIA SANCTI BENEDICTI PUSTIMĚŘ (CZ) 66
PÁN BŮH ZAPLAŤ ZA VÁŠ DAR!
