BŘEZEN 2014
TAKOVOU TMU takovou tmu znám už tisíce let v oknech svítí světla ale ani za jedním nesedí nikdo kdo by ti mohl dát odpověď vezmi mne celého do svých rukou A On potisící říká: Učiň ten krok!
TomášKOLOC KOLOC Tomáš 1
90
Vážený čtenáři. v březnovém čísle vítáme jako hosta naší ČAJovny člena Spolku přátel krásného slova z Hradce Králové Tomáše Koloce. Poslal větší množství básnických textů, původně jsem myslel, že jeho příspěvky budu muset zkrátit, ale když jsem si Kolocovu tvorbu přečetl, řekl jsem si, že bude nejlépe, když budete mít možnost posoudit všechno. Tomášova poezie si vaši pozornost určitě zaslouží. Rozhovor tentokrát poskytla naše členka Eva Jebavá. Na Masarykově obchodní akademii v Jičíně vyučuje cizí jazyky a sama se přiznala, že: Vymyslela jsem si i svůj vlastní „cizí jazyk“! Tvorbu jičínských autorů zastupuje moje „historická“ povídka z roku 1994 „Dokud není pozdě“ a básně Václava Teslíka z roku 2004. Aspoň můžete posoudit, jak jsme psali před dvaceti, resp. deseti lety. Příjemný první jarní měsíc přeje všem čtenářům ČAJe VáclaV
2
HOST ČAJe:
Tomáš Koloc Narodil se 27. prosince 1977 v Pardubicích, od té doby žil na mnoha místech a po krátké oscilaci v prostotu, vymezeném trojúhelníkem Praha-Brno-Hradec Králové, ukončil toto bermudské bloudění zastavením v Hradci Králové. Tomáš Koloc patří ke spoluzakladatelům královéhradeckého Spolku přátel krásného slova, kde působí jako lektor dílny tvůrčího psaní v žánru Poezie a v redakční radě spolkového časopisu Škrabopis. Má za sebou bohatou publikační činnost (Tvar, Reflex, Trnky-Brnky aj.) a vyzkoušel si nejrůznější profese. Je také autorem dvou vydaných sbírek poezie a krátkých próz: Osek (Gaudeamus, 2001) a Někdy je to blízko (Tvar, 2003). Jeho texty se pravidelně objevují v deníku Britské listy, v týdeníku Kulturní noviny (především fejetony), měsíčnících ČiliChili (reportáže a rozhovory) a Dobrá adresa (literární útvary) a v reklamním magazínu Šťáva (rozhovory). Příležitostně se uplatňuje jako překladatel, podílel se např. na vzniku českého ekvivalentu knihy Helen Schucmanové A Course in Miracles či známé pohádky N. D. Walshe Malá duše a Slunce. Připravuje k vydání také novou sbírku poezie a pracuje na životopisné knize o scénáristovi Jaroslavu Dietlovi. Jeho velkým snem je vydat sbírku reportáží, ve kterých využívá svůj dar objevovat krásu, kde by ji nikdo jiný nehledal. + Svět je místo, kde se ti nemůže nic stát když promneš v prstech velitelství koncentračního tábora ještě ti v ruce zůstane plná dlaň Krista A NĚKDO VYKŘIKL A někdo vykřikl: ať se přihlásí ten, na kterém leží mistrova krev obloha ztěžkla těla všech lidí v zemi zprůhledněla jediný trestanec na kopci zasvítil modrým světlem viny
3
HAIKU VLASŮ Černé vlasy jí stékají po krku jako zdi kapličky VZPOMÍNKA jsem venkovský sedlák a když se stmívá dýchám řezanku z trav, kukuřici a kmín, beru si po libosti a za duši se pomodlit neumím, všechno mě to trápí, jako mlýn, který naprázdno mele sám od sebe, Bůh ke mně přichází spíš při orání, nežli v kostele, můj statek je blízko Všetat, poplužní dvůr a nespravený krov, vím, že mě posedl ďábel, vandrovním usypávám ze zásob, říkám si, že už nebudu nic nechci, ale jsem nakonec šťastný, jen když vím, že se večer zas v poli budu bavit se sebou samotným BÁSEŇ, KTEROU MI VE SNU ŘÍKAL EGON BONDY padá listí benzín je čistý padá děcko benzín je všecko VZKAZ Báseň se musí napsat jenom teď a tady i zpožděný vlak totiž odjíždí a za dveřmi je tma a zapsat slova toho, který mluví můžu jenom já: Sirka se škrtá a jídlo se jí jen ve chvíli, která se smrtí sousedí Z MÉHO ŽIVOTA Motto: Symboly tohoto týdne - Eviččin sen o ostrém železném kole, jakoby z Anny Kareninové + karta císaře odkrytá v tarotu
4
- dívka, rozdrcená koly tramvaje, v den kdy jsem na tu stanici přijel + nápis NEUMŘEŠ na stadionu Sparty - nápis UMŘEŠ na stadionu na Strahově + na každé ulici jedno holubí pírko Opuštěné průseky staré francouzské písničky konečky kolejí v trávě vůně rajčatového salátu s pepřem dívka, s níž jsme si nedovyprávěli příběh, který jsme oba předem znali betonové domy kovové tyče sádrové obrubníky v pražícím slunci všechny hříchy tvořící černou vodu, kterou si neseš s sebou jedna kapka ke druhé Jezero Skok do něj Plavba studenou vodou hloubka ve které dřímou bytosti z vodního masa, které se živí lidskou duší plavba do trojúhelníku, uprostřed něhož je propast vody Plaveš do středu a koukáš se dolů na možný zánik (vzpomínka na dva bratry: ředitele divadla a chlapce s rozdrceným okem) záchvat chladu, když se ve studené vodě není do čeho schoulit peřeje nasládlého bezpečí smrti touha po jezu tobogánu vodopádu myšlenka na bahnitou tůňku, v které jde nohama nahmatat dno proud který se zavíjí dolů a dovnitř naděje v blesk PÁTEŘ KOČKY páteř kočky se propadá pod mým hlazením její ocas mi práská přes papír kousá mi do bot a do nohou měkký pocit v břiše pocit dívky, kterou jsem kdysi znal modlím se k sobě samému abych svůj obrovský hlad a chuť na čerstvě zabité maso světa překonal
5
PEVNÝ BOD Ani chaloupka v lese s tatínkem a maminkou Ani kus mýtiny, pole ani trylek ptáka jen občas prochází oknem z ledu paprsek a vypálí v něm dírku Pevný bod je možná tělo v běhu a barytonový hlas který tou dírkou šeptá ven Dýchej dýchej víc radí zvenku slunce Ale ty slunce zase mluv protože když se odmlčíš v studeném tichu se z ledu tvoří nůž HAIKU ÚPLŇKOVÉ NOCI chvíli po půlnoci běhají po sídlišti mladí ježci STRACH jediný ježek kterého jsem pohladil zůstává strachy schoulený v trávě POHÁDKA SVÉT Hlas, který ze mně vychází je silný a čistý jako žlutý zimní čaj a mléko s medem.
6
TAKOVOU TMU takovou tmu znám už tisíce let v oknech svítí světla ale ani za jedním nesedí nikdo kdo by ti mohl dát odpověď vezmi mne celého do svých rukou A On potisící říká: Učiň ten krok! TOUHA Milé děťátko říkám jí hravěnarodí se nám dítě které bude kráčet světem lehce u jeho nohou porostou květiny, které neznáme v zimě povane z polí vítr a ono nám pro radost poletí s ním poplaveme říčkou, na jejímž břehu porostou stromy s dužnatými větvemi a večer u vysokého ohně budeme zpívat modlitbu v restauraci Slunečnice v Plzni mám pocit, že mi plane v srdci malý červený bod a žádám spasitele ať mu dá touhu růst - aby se to stalo... vzduch houstne horkou provensálskou hudbou u stolku v proutěném křesle už ve mně uchvacuje touhu... JAK SI VÍTR SEDÁ NA ZEM sedíme s Tomem u ohně a pečeme nekvašené placky má mysl přestává být vykloubená k budoucnosti mám zavřená ústa a oči, ale když
7
se začnou zpívat boží jména křižovatky se na obzoru stékají a jak si vítr sedá na zem, promění se v klid HLAD PO MLÉCE Pět tisíc let se cesta zatemňuje. Na začátku je výkřik. Hlad! křičí Adam a Eva mu otevírá svá stehna. Ale sotva se Adam nasytí, rozhlíží se, kde by co snědl. Jíst! zní pralesem, kde jeden přes druhého leží odpočívající stromy, uřícené hrou. Jíst! První lidské slovo ostře rozkmitává les. výkřik probouzí tisíce svatých zvířat ve větvích, která přestávají vybírat oříšky ze skořápek, ulamují si hole, vycházejí z lesa a křičí: Jíst! Mají v rukou pevné režné provazy, kterým se neposlušným ženám dají svázat ruce, jimiž si svírají strachem sevřená stehna. A zatímco ženy podléhají a muži si je berou, nad jejich hlavami se vznáší podivný bílý hlad. Hlad po mléce! Hlavní přikázaní nikdy nepřestává znít. Hospodáři zapalují své statky, s nimiž lehá popelem všechno dávné mléko a s hladovým slovem se rozcházejí na jih: válčit, na západ: dobývat,
8
na východ: směňovat, a na severu vcházejí do měst, kde se v obrovských krychlových krystalech ukrývá jídlo. Jsem mezi nimi, když přibíjím jednu z žen za ruce na dveře kostela, beru do rukou její kotníky, rozpažuji a vcházím do ní ale v tu chvíli se všechno uvnitř i vně úplně mění, vřava naráz uléhá do přízračného klidu, ve kterém večerní slunce ozáří starou silnici minulosti i budoucnosti, na níž vidím všechno. Pohledem zpátky vidím, kolikrát jsme se už setkali a proč, pozoruji v mnoha variacích jedinou scénu, v níž jsme se tisíckrát znásilnili, okradli, zavraždili a oplodnili. Pak (jakoby i tohle už bylo předem napsáno) otáčím hlavou směrem k silnici budoucnosti, uprostřed níž stojí malá holčička, hrající si s míčem, která je jako první předurčena utnout kořeny hladu. A tak současně s míčem, který holčičce padá z rukou, zapadá kulička hladu do jamky nasycení. Spolu vidíme shora naše dvě těla, jak se do sebe zakusují, holčička zvedá ruce a zastavuje naši rychlost, hrubost se mění v jemnost, rvačka v objetí, jeden druhému darujeme své tělo a srůstáme v Ní. Konečky dvou prstů maluji kruh po obvodu tvých ňader a po stále napjatější kůži vystupuji na jejich tenké růžové vrcholy, a ty, která jdeš celou cestu myslí se mnou, otevíráš ústa a odpovídáš na mou dosud nevyřčenou otázku: Dám jí tolik mléka, kolik ještě žádné děťátko nedostalo...
9
BÍLÝ KVÍTEK skrz mě na tomto světě tečou jenom básně otvorem v látce protéká zpráva o mém těle bílý kvítek se vznáší ve větru, klesá a opět se vznáší víc než on nejsi ráno slunce vychází večer zapadá vychází měsíc kněz zvedá ruce aby požehnal bůh trhne časem a s hurónským smíchem ho smete s oltáře do noční košile závěje tají obilí se zvedá student skládá maturitu ráno v sedm lidé vsedají do autobusů v osm večer běží v televizi film a já mám stále silnější pocit že jsem tu jen proto abych svůj bílý kvítek zaostřil do tvaru šípu a pak ho vystřelil na jediný cíl 16. LEDNA 1969 jedu tramvají výhybky napevno spadly do západek cesta je rovná každý pohyb má teď eleganci smyslu: otáčím pomalu hlavou vpravo a v okamžiku, kdy myšlenka sklouzne dolů se oči v pohybu setkávají s nápisem, který mi na ni odpoví V tuto chvíli se na mě dívá celé kino sundávám z plechové krabice odklápěcí víko a jeho podivně zlostné skřípnutí udá tón všem divokým husám, schovaným u přejezdu v prosném poli obloha se zaplní bílými křídly z plechové krabice stoupají v rychlé průrvě příchuti zapomenutých slov:
10
šťavnatý, šťovík, šťáva, štěstí a všechny dohromady splývají v hustou vůni, hutnější, než může unést prázdný žaludek Ve chvíli osvícení se mění směr větru a jasnost obrazu mi říká, že jsem opět zahrál stejnou scénu dusím se přemírou všeho, co jsem kdy měl právo mít Ježíšova slova jako vagóny se po dvou tisících let dávají do pohybu: první kolemjdoucí mě objímá a dělí se se mnou o kabát abych zahnal mráz který se právě rozfoukal PODRUHÉ Jet vlakem rychlostí kroku podzimními alejemi podvečerní slunce praží do oken přes všechny vesnice a města, kterÁ jsem prospal na cestě tam bez strachu z cílové stanice dýchat a pozorovat, jak se vlak pomalu plní ZÁZRAK Větrná půlnoc po deseti letech v jiném městě mokré praporce zase bijí do stožárů a z pekárny voní kynoucí koláče Miriam - laskavá paní kuchařka ze školní jídelny přichází v bílém županu
11
voní dětskými vůněmi, které jsme nezapomněli je také vzkynulá a my cítíme že ta poslední vůně, která dosud nepřišla je ve vzduchu MEDVĚDÍ KRÁLOVNA Královna přichází v bílém kožíšku a její náruč je tak velká, že se v ní schovám celý od hlavy až k chodidlům, tělo a duše se klidní a zaostřují A náhle si uvědomuji že když moje maminka je královna já musím být Malý princ! Je to ale jinak nežli v pohádce, dívám se kolem sebe a vidím, že všichni kolem mě mají také na hlavách královské korunky Obracím se na královnu s dotazem: Maminko, když máš tolik dětí, jak často k tobě budu moci jít? A maminka roztahuje ruce od obzoru k obzoru, bere nás k sobě a říká: Všichni jste moji jediní moje náruč je pro vás však příliš horká, tak jako talíř čerstvě uvařené krupicové kaše Ale když se tak jako malá medvíďata krmíte mezi sebou malými lžičkami z příjemně vlažných okrajů horkého talíře já stojím ve středu a huňatý kožich ve kterém vás mám z vašich hlasů přede píseň AGRESE Prosincová půlnoc 2000. Tiše vjíždím do předvánočního Berlína.
12
Náš autobus už dvě hodiny jede vesnicí složenou z malých domečků, které vypadají jako jehlanovité cukříky značky Bridž, za jejichž okny blikotají elektrické svíčičky a vycpaní Svatí Klausové a v oranžovém světle luceren, které v kuželech prýští do setmělého autobusu, vidím, že se mi zdejší podivný vzduch vysrážel v dlani do tvaru klacku Odcházejí všechny myšlenky zrak se podivuhodně zaostřuje dovnitř a já (nejsem to já, takový jaký jsem se znal) s přízračným klidem a smířeností čekám, co se bude dít. S každým kuželem světla z ulice pak přichází poprvé v životě v neředěné formě pocity. Radost. Hrdost. Vztek. Stud. Strach. Každý z nich se ukloní jako herec Pruského královského divadla a s posledním se všichni promění v barvy přesné vlnové délky, které se před mýma očima rozlijí v obraz, již představuje určitou scénu, o níž vím že si ji mám pamatovat.
13
Trvá to dlouho a bolí. Když cítím, že zas mohu ovládat svou vůli, zakryju si oči a přeju si, aby klacek tentokrát zmizel a on se promění v pot, který se mi vstřebá zpátky do těla v podobě únavy. V unikající vteřině zachytím silou nově nabyté vůle poslední bdělý pocit. Je to touha po výchově samuraje mírumilovné války a mandalových obrazů, všeslitovného mistra Sun… MODLITBA NADĚJE Dej mi sílu, abych se vrátil k těm kteří jsou pořád u mě TRANSYLVANIA Zruč nad Sázavou. Z domů v Okružní ulici vylézají lidé, mají psí zuby, jimiž vyrvávají ze zahrádek tulipány, trhají je a cpou se jejich cibulkami s vypoulenými obličeji (My precious!) vylamují dveře velké bílé krabice a v dětských kočárcích z nich odvážejí balíky uzených novorozeňat ještě před obchodem se však pouštějí do sebe prokusují si krční tepny (některé ženy chlemtají z krků druhých husí krev) a z tlapačů nad nimi hlásí zas umělý hlas:
14
“Včera, 20.srpna 1968 ve 23 hodin překročila vojska Svazu sovětských socialistických republik…” (Modelka na reklamě s nápisem “Pomáhej jí sám ďábel…” odevzdaně krade značkové boty.) Bhaktivédanta Svámí Rudolf Steiner, který si v tašce na kolečkách veze láhev sodovky uprostřed betonové cesty potkává mladého cikánského chlapce, kterému se po ránu udělalo zle a aniž promluví, mu říká: “…Dobře se, chlapče, dívej, takhle to vypadá, když si v rajské zahrádce, o sobotách a nedělích postavíš pro radost labyrint …” HLUBOKO ZASUTÉ Nadechnu se odkudsi cítím smažící se olivový olej s oregánem dýchám zhluboka ŽLUTÁ pejsek, který má zadní tlapky na vozíku ze dvou koleček běží vedle holčičky a dívá se do slunce DOPIS PŘÍTELI Za čtvercem tohoto dopisu vidím v pozadí řepkové pole, větrný mlýn a dva kopce pokryté mechem uprostřed polí vede cesta z udusané slámy po které před chvílí jel dřevěný vozík tažený oslíkem již vezl vše, co chtěli jsme. A ten už vidět není…
15
UPROSTŘED NOCI uprostřed noci sedím na židli a štěstím začínám se smát -Zbláznil jsem se? -Pst ..! ZPÁTKY Zpátky! Co nejblíž prostředku řeky co nejblíž středu jezera Tam, kde se protínají siločáry proud světla v kulminačním bodu prosvěcuje všechny praskliny nejistoty svítí leskle černou barvou těžiště je vychýleno ven SETKÁNÍ S PANNOU MARIÍ (odehrává se strašně /a/ rychle) Stoproudá dálnice: metalízová auta z kterých zní nádherně bijící pochodová hudba kamiony s reklamami na žvýkačku džus a patentní písty náklaďák s pískem školní autobus dodávky dodávající chleba čokoládu a sekanou pohřební vůz s roztrhanými těly žlutá cisterna s pivem motocykl Harley Davidson dvanáctidvéřový kadilak popraveného perského šacha papamobil hovnocuc Volkswagen Brouk Johna Lennona Heydrichův mercedes pištící housátka velorexů trabantů a wartburgů do jejichž hejna z bočních silnic v nekonečném proudu prýští dámská a pánská kola koloběžky a tříkolky a za jedním pánem na jednokolce který nad tím vším balancuje ve vzduchu letí houf andělů paprskem pohledu přes stoproudou dálnici
16
vidím cípeček tetelícího se horkého zlatého vzduchu a cítím Klid cosi mi říká laskavým ženským hlasem ale během vteřiny zase vše přelije oceán aut a dříve nežli stačím sám na něco pomyslet sama mi vyjde z očí ještě otázka: Maminko, co to bylo? To jsem byla já. FOMŮV DEN 14. 7. 2007 Když poprvé slyšela hlas knížete Igora, jala se kněžna Zoja psát bratru Fomovi dopis o tom, že se zamilovala, bratr však její dopis první nepřijal, neboť jej z božího úradku omylem nejprve poslala knížeti Igorovi. I potěšila její slova srdce knížete Igora dvojnásob, neboť v ten den přijal ještě vroucí dopis od jejího bratra a svého přítele Fomy. V ten den se ženil celý svět a kníže Foma vzal svoji matku, kterou několik let neviděl k příměstskému jezírku obrostlému břízami, na jehož březích se opalovaly místní kněžny, jejichž bezstarostná nahá ňadra, určená k tomu, aby božím dětem po první léta na tomto světě poskytovala nejnutnější dávku lásky, rozněžňovala ztvrdlé srdce knížete Fomy.
17
Plavav přes jezero k blízkému ostrůvku šlápl kníže Foma u jeho břehu na dno a objevil větev, na jejímž povrchu žila celá planeta škeblí. Některé byly velké jako prst dospělého muže a jiné, malé jako korálek, pokrývaly ve velkých koloniích konce větvoví a celá těla větších škeblí. Když kníže Foma vytáhl větev nad hladinu všechny škeble překotně žily a vystřikovaly na něj vodu ve větších či menších proudech. Foma s údivem pohlédl na celý tento svět, něžně jej položil zpět ke břehu ostrova, a stal se opět člověkem… Slunce pálilo, po vodě jezdily ve dvou vodoměrky, vážky a šídla létali ve dvojicích jako dvouplošníky carského letectva a pářili se. Slunce bez rozmyslu chrlilo své požehnání a sílu, a knížete Fomu náhle pohltilo pomyšlení na srdce královny Ljubov, srdce, které prorostlo celé její tělo až do konečků prstů, myslel na její boží pláč, prostotu a něžnost a jeho tělem prošla temná oblaka, které roztrhala až myšlenka na zlaté Dítě, již ze svého srdce s prosbou vystřelil do náruče Panny Marie ve chvíli, kdy se jeho bílé tělo zvolna rozpouštělo u pobřeží ostrova. Po deseti letech když, podoben Odysseovi, vystoupil kníže Foma k smrti unaven sám na břeh ostrova Ithaky byl učitelem božího tance a ze všech koutů ostrova zněla dávná píseň – píseň jediná. Jeho srdce naplnila radost, ale když začal tančit, ucítil že jej za jednu ruku drží kníže Igor, druhou uchopila kněžna Zoja, které se držela kněžna Lada, druhé Igorovy ruky kněžna Varvara a za nimi po obvodu jezera další a další tváře všech těch, které potkal na
18
své pouti. Tvořili kruh… I stál Foma na břehu ostrova, tančil a děkoval Matce za to, že mu pomohla, aby při hříšné myšlence na královnu Ljubov pomyslel na Dítě, které teď létalo nad jejich hlavami a tvořilo ve vzduchu zlatý kruh uprostřed něhož na vrcholku ostrova stála Matka a s nimi se všemi zpívala dávnou píseň Návratu... PŘÍLIV Je dobře. Noc je teplý žlutý čaj, který se rozlévá od tebe ke mně, od vás k nám. BÍLÁ SOBOTA Na Velký pátek v půlnoci se probouzím ve vaně plné vlažné mrtvé vody do světa symbolů den nato, co kluci dole na silnici rozřízli živou rybu hrají v rádiu Vánoční mši toho, kdo nedožil neděli oranžová dečka, koberec, oranžové kachlíčky, oranžová taštička na mycí potřeby vzpomínka na oranžový sen, v němž dvě oranžové cisterny s nápisem SABATO vjíždějí po kolejích do hořlavé továrny moje oranžová košile Tvůj oranžový svetr Vzpomínka na Štědrý den, kdy jsem jako natištěný oranžový klaun slezl ze záclon v dětském pokoji a zeptal se těla, které tam leželo v modré posteli: “Kdo je Tomáš Koloc?” a on ležel v té posteli a nevěděl jak se jmenuje celý tento svět…
19
ALESPOŇ MALINKOU SNĚHOVOU KYTIČKU alespoň malinkou sněhovou kytičku poslat si po řece času od pramene k ústí ji vyčistí ode všech mrazů SEMAFOR Srpnový podvečer pod tyrkysovou oblohou na březích sídliště ze kterého jsou už jenom z dálky vidět tři čtyři bílé zuby domečků a pod číhajícím mořem rozzářené oblohy žlutá a rudá a zelená semafor... CESTÁŘ JOSEF Jsem cestář Josef a jdu z Hirschbergu deset mil do Weisswasseru je sněhová bouře, ale když dojdu domů, vezmu si znovu čepici, dorazím před hospodu, oklepu si boty a kabát, skloním se ve dveřích skrz který slyším veselej chlapskej smích. 1984 Klidné odpoledne po těžkém životě. Zedníci na lanech upevňují mezi okna sídlištní cukrárny žlutou vývěsní ceduli.
20
PŘEDLETÍ předletí zelený kyselý bonbón jako rybníček v poli mladého ječmene ŘEČKOVICKÉ HAIKU Moje vlasy křičící hrůzou ochlazuje vítr stromů HAIKU ODVAHA přibouchni dveře v nichž máš svou porci otráveného mléka HAIKU DÉŠŤ ranní déšť střecha vagónu se leskne jakoby sněžilo HAIKU ROZKOŠE když začne silně foukat vítr rozkoš se promění v moře HAIKU OKOUZLENÍ zamrkala jako když perutě ptáků bijí do vzduchu ŠESTÝ ČERVEN červen dva tisíce dvanáct
21
Venuše jako zvětšovací sklo zapaluje naše srdce ČERVÁNKY Nebe se vzdouvá mořskými kosami a stromy na obzoru vypadají jako tři exulanti putující do božího Ochranova... BABIČKA Tvář, která hledí z městské dlažby. Podzimní sníh, který je zalitý blátem. Sousto tvrdého cukroví, které v ústech měkne. HAIKU NOVÉHO ROKU V NOCLEHÁRNĚ úplně první hlt vzduchu jako čerstvé mateřské mléko TICHO Ticho v metru z lidí zbyly jenom oči HAIKU MYSLI Myšlenky; kořeny vlasů horké a konečky studené sHAIKU BEZRADNOSTI má sestra - bezradnost kéž by s mým spánkem přišla bezedná noc
22
HAIKU PŘEDVČEREJŠKA uprostřed remízku pod padlým jehličím zamčený zámek SRPNOVÝ VEČER Seděl jsem bezradný v kuchyni na okně, když jsem pocítil, že mi na záda sahá anděl. Hned potom mě napadlo, že bych měl slézt z okna dolů, aby anděl nemusel viset nohama ve vzduchu. HAIKU OČISTY z dřezu se špinavým nádobím stéká na zem pramen vody ORANŽOVÉ HAIKU léto obrazy posunovačů se klepou v horkém vzduchu
SEN měl černý oděv dlaně hlínou nacpané malinkaté modré žilky stříbrem protkané chtěl sebe zabít všecko pro ten černý klobouk takže tenhle příběh dopoví jen naše “Ne”
23
URYCHLOVAČ Co se jim divíte, že řvou jak zvířata, jako duchové z podsvětí, jako hyeny Co se jim divíte, že se uklízejí do jiných světů autobusem z benzínu lokomotivou z perníku raketou z koksu Co se jim divíte, že se perou na ulicích za hudby vyklepávačů popelnic Co se jim divíte, že vrhají svá mláďata za jízdy natřísknutou podzemní drahou do tmy zhasnutého vagónu a na pochcanou podlahu a pak je vlečou po zemi domů na pupeční šňůře Jak se narodily ony? V HEJNU BÍLÝCH VRAN V hejnu bílých vran letět železným tunelem na porážku zezadu vidím, jak předním řadám stroj uřízl křídla takže padají do jezírka s vroucím olejem potom se jezírko ochladí tunelem přiběhnou řeznické dělnice loví mrtvé vrány z oleje, škubou je, čistí a porcují nakonec se maso uloží do chladících boxů a dělnice odcházejí domů rozprostřou uprostřed pokoje svou širokou sukni a na ni si posadí děti s očima, které jim říkají Maminko, zmáčkni mě, mně se chce žít! v tu ráno jako když boží syn vzal vraha za ruku vytéká z tisknutých tělíček tma
24
Vymyslela jsem si i svůj vlastní „cizí jazyk“! Rozhovor s Evou Jebavou Eva Jebavá je dlouholetou členkou LiSu, ačkoliv sama nemá literární ambice, stala se dobrou duší spolku. Pomáhá organizovat kulturní akce, sama na nich vystupuje, ale třeba i zasedá v porotě a vůbec patří k těm aktivním, kteří přiloží ruku k dílu, kde je potřeba. A tak jsem ji oslovil s žádostí o rozhovor nejen o literatuře, ale třeba i o výuce cizích jazyků, neboť Eva učí angličtinu a ruštinu na Masarykově obchodní akademii (MOA) v Jičíně, cestování, dnešní mládeži a vůbec životě kolem nás. - Předně se zeptám, jak jsi se ocitla v Jičíně? Pokud si dobře pamatuji, pocházíš z Moravy? Ano, pocházím přímo z Ostravy a dlouho u mne přetrvával akcent. Po gymnáziu jsem šla studovat jazyky na Filozofickou fakultu UJEP Brno. Tam jsem poznala svého českého manžela a hned po promoci jsem se odstěhovala za ním. Učila jsem v Turnově, Kopidlně a konečně když synové povyrostli, jsem se dostala do Jičína. Tam jsme mezitím postavili dům a osamostatnili se tak od rodičů. Poznala jsem ve zdejším kraji vesměs hodné lidi. - Vystudovala jsi cizí jazyky, vlastně tě jejich výuka živí. Měla jsi už v mládí jasno, co chceš v životě dělat a splnily se tvoje představy? Vybavuji si své odpovědi do dotazníků o budoucím povolání – květinářka, letuška, učitelka. Často jsme si hráli „na školu“ a mne bavilo si organizovat
25
kamarádky a zadávat jim cvičení a úkoly. Ráda jsem vyráběla pomůcky pro výuku a vymýšlela stolní hry. Vymyslela jsem si i svůj vlastní „cizí jazyk“, ve kterém jsem si doma zpívala. Motivací k učení mi byli děda s babičkou, kteří kdysi před námi dětmi začali mluvit schválně německy, když potřebovali, abychom jim nerozuměli. Takže mé představy se vlastně splnily. Navíc léta se starám o zelenou výzdobu v naší škole. - Jak jako Češi zvládáme cizí jazyky? Říká se, kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem, ale nebylo by někdy lepší, naučit se pořádně jeden cizí jazyk, než se učit víc a nenaučit se nic pořádně? Jazyk zvládne ten, kdo opravdu chce a potřebuje ho a věnuje mu dost času. Řeklo by se, že toho času mají dnes děti od 3. třídy dost a dost na dva cizí jazyky už na základní škole. Ale mnohdy se to zvrtne či zadrhne a je pravda, že ani na střední škole neznají žáci ty dva jazyky pořádně. Úmysl ministerstva je dobrý, leč já pozoruji, že mládež si ani nechce zatěžovat své hlavinky, jakoby byli zablokovaní a bránili se přílivu nových slovíček, gramatiky, informací o jiných zemích vůbec. Někdy neznají ani pořádně češtinu, tak co pak s cizím jazykem…. Možná by u někoho jeden cizí jazyk znamenal více, je to asi individuální. - Jaká je dnešní mládež, když porovnáváš s dobou, kdy jsi ty navštěvovala školu? Závidíš dnešním maturantům něco? A setkáváš se s bývalými absolventy na abiturientských večírcích? Jak vzpomínají na školní léta? Já jsem školu vždy milovala, chodívala jsem v srpnu připravovat třídu s třídní učitelkou. Ráda jsem i školu reprezentovala na různých soutěžích. Dnes si žáci ani na střední škole moc neváží svého prostředí a jen někteří jsou ochotni udělat něco navíc. Dnešní studenti v jádru možná moc odlišní od nás nejsou. Mají rádi legraci, recesi, zábavu, ale někdy jen to a těch svodů, lákadel je na ně příliš mnoho. Nedovedou si nic odříct. My jsme byli vedeni k tomu, že nejdříve je práce a pak zábava. Oni myslí obráceně a ještě jsou dost líní. Maturantům nezávidím, ale byla bych sama k sobě náročnější než oni. Vždyť už se odstoupilo od zadávání „vyšší úrovně“ v didaktických testech a písemné práci z českého i cizího jazyka. Maturita státní je dnes nastavena tak, aby ji všichni udělali. To já bych brala jako výzvu si zvolit tu vyšší úroveň. Dnešní žáci jdou cestou nejmenší námahy, nejlépe bez přijímacích zkoušek na všechny střední i vysoké školy. Na abiturientské večírky už nechodím, zapomínám jména. Ale milá jsou setkání na plesech MOA, kde se k nám rádi hlásí i bývalí problémoví žáci a
26
dnes úspěšní vysokoškoláci či manažéři. - Vím, že MOA má kontakty se zahraničními studenty. Můžeš nám tuto spolupráci více přiblížit? A jak se zahraniční mladí lidé cítí u nás? Co je zajímá nebo naopak odrazuje? V roce 2013 po deseti letech skončila výměna se školami v Holandsku a Belgii. Po revoluci to ale byla vzácná příležitost poznávat cizí rodiny, země, cizí jazyk v praxi. Skupinky dalších studentů pobývaly i v Itálii, Polsku, Slovensku, Helsinkách a rádi na to vzpomínají. Vždy byla ta výměna spojena s nějakým projektem na poznávání jiné kultury pod názvem Comenius. Studenti byli překvapeni množstvím hradů, zámků, ale též supermarketů u nás. V prvních létech mívali o nás i zkreslené představy, kde a jak žijeme. Někteří mladí cizinci byli i dost rozmazlení, hluční, kouřili a byli líní vyjít pěšky třeba na Ještěd. Obdivovali vybavení naší školy. Zájmy mladých na obou stranách byly podobné – zábava, diskotéka, nákupy, počítače. My učitelé jsme si všimli, že rodiče žáků v Belgii byli více zapojováni do života školy i do organizování studentské výměny. - S cizími jazyky souvisí i cestování, poznávání cizích krajů, které je pro tebe o to lehčí, že se výborně domluvíš. Kde se ti na cestách po světě nejvíc líbilo? Kde bys event. i mohla žít? A kde jsi vůbec byla nejdál nebo kam by ses ráda ještě podívala? Za mých studií a po nich se cestovalo jen do Bulharska, Rumunska a NDR. Já jsem si potřebovala vyzkoušet jazyky i v jiné cizině, a tak jsem na devizový příslib vyjela i do Francie, NSR, Anglie a Walesu. Teprve před čtyřmi roky jsem byla poprvé na Jadranu a byla nadšena pohledem na pohoří Biokovo při plavání v moři. Líbil se mi Dubrovník, stejně jako kdysi Benátky, Verona, Capri, Vesuv či Istanbul v Turecku. Nejdále na severu jsem byla ve Stockholmu, na východě asi v Krasnodaru a Soči ( při studiu ruštiny ). Doufám, že se ještě podívám do Řecka a Španělska. Do ciziny i do různých oblastí ČR jsem se podívala i s Klubem českých turistů – na jih např. do Provance . V cizině bych asi žít nemohla a teď už ani nechtěla. Jsem fixovaná na rodinu. Ale lituji, že jako studentka jsem nemohla pracovat třeba jako au-pair. - A co tě vlastně přitáhlo k nám do literárního spolku? Do LiSu mne kdysi po mém rozvodu přivedl prochor. Asi mne oslovil, jak to umí jen on, na nějaké kulturní akci na bráně a já mu pak šla pomoci organizovat pohádkový festival a zašla i do knihovny. Potřebovala jsem
27
tehdy nějaké spřízněné duše po prožité zradě a zklamání. Vážila jsem si přízně mnoha literárních tvůrců, kteří dokázali psát při své normální práci. Bavilo mne setkávání v knihovně, čtení doporučených knih, korektury, autorská čtení. - Jaké knihy a kteří autoři patří k tvým nejoblíbenějším? Hodně jsem četla ženské romány D. Steelové, Joy Fieldingové, Jackie Collinsové, kde jsem hledala inspiraci po rozvodu. V poslední době přicházím na chuť severským detektivním románům ( Larson, JoNesbo), i když jsou někdy dosti drsné. Dobře se mi četly i romány Dana Browna či drobné věci R. Fulghuma i jeho syna. Vyloženě jednoho autora nepreferuji. Líbí se mi i Dick Francis. Také s chutí přečtu i životopisy slavných herců, hereček či jiných slavných lidí. Líbí se mi i styl Haliny Pawlovské. - Kultura není jen literatura. Co třeba divadlo, koncerty, výstavy? Je Jičín město kulturní? Myslím, že Jičín se stará o kulturní vyžití svých občanů. Já mám už léta předplatné do divadla a vážím si toho, že sem přijíždějí umělci z Prahy, Hradce, Boleslavi i Liberce. Občas zajdu i na alternativní divadlo na bránu nebo do K-klubu nebo při pohádkovém festivalu. Vernisáže stihnu jen málokdy, ale pak si v klidu projdu každou výstavu v galerii nebo muzejní chodbě. Ale i výstavu vláčků nebo minivýstavky v knihovně. Koncertů z různých žánrů je v mém městě rovněž hodně, musím už víc vybírat, někdy to je náročné i finančně. Krásné byly i adventní koncerty a houslové koncerty Koláčných, pořádané v Porotním sále nebo i v Lodžii. Někdy vyjedu za kulturou i za hranice Jičína třeba do Češova, Železnice, Lomnice, Paky, Vrchlabí nebo Hradce. - Přece jenom mně to nedá, abych se nezeptal, jestli jsi někdy v minulosti zkoušela jako autorka napsat třeba báseň nebo povídku? A jestli ne, jestli tě někdy neláká sama něco literárně vytvořit? Ano, za studií jsem psala snadno docela pěkné slohy. Účastnila jsem se různých literárních i recitačních soutěží v českém, ruském i anglickém jazyce. Do šuplíku jsem též něco psala, spíše povídky, ale nikdy s tím nevyšla ven, jsem introvert. Ani nyní nemám ctižádost se prosadit na literárním poli. Možná, že v důchodu bude na něco čas. Zatím jen obdivuji a podporuji členy kroužku LiS a DIV. Občas s nimi vystupuji v literárně hudebních pořadech. Za rozhovor poděkoval VáclaV
28
Václav FRANC: DOKUD NENÍ POZDĚ Vlak konečně nabral dech. Lenka se zmenšovala a zmenšovala. Jako básník co se chtěl stát trpaslíkem. Lenka se ale určitě trpaslíkem stát nechtěla. Možná litovala, že odjíždím. Oslava dopadla jako připálený dort. Moje dívka splynula s nádražím. Promrzala ve studeném podvečeru na krystalky ledu. Mám ji na svědomí. Vagón zaplnili cestující přiměřeně sobotnímu podvečeru. Na sedadle předemnou se usadila mladá rodinka. Maminka docela ušla. Holčička s kouzelnými culíky, tváře mrazem pomalované do růžova, pobíhá mezi rodiči a hlasitě se dožaduje pozornosti. Spal bych. V práci nepříjemnosti, v telce olympiáda. Dřív než o půlnoci se do pelechu nedostanu. Z pátku na sobotu jsme s Lenkou usnuli po druhé hodině. První zastávka. Přistupuje starší paní. Babička. Možná kouzelná. Šátek pod bradou na uzel. Dlouhý zimník míří ke mně. Škoda, že nemám buchty. Splnila by mně tři přání. Co to mám na zádech? Raneček!? A buchty. Doufám makový, Lenka mně vypoklonkovala nadobro s ranečkem na cestu do světa. "Panáčku, mám hlad, nedal bys mně taky jednu buchtu?" stařenka prosí očima. "Ale klidně, třeba dvě," doma mě vychovali dobře. Babička se usměje : "Za to, žes mně nabídnul buchty, splním ti tři přání!" "Tři přání? Tři přání...," mumlám si. Co bych si vlastně přál? Co si lidi přejou nejvíc. Zdraví?! Peníze?! Úspěch?! Nebo aby se Lenka udobřila . "Babičko, neurazte se, ale já nevím, já jsem...," rozpačitě breptám. Co takhle Pytlíčku, otřes se? Vyhnul bych se přáním. A peníze jsou jistota. "Víte, babičko, já bych raději..." "Sašo, to nesmíš!" Probudil jsem se. Babička pryč. Přání pryč. Pytlíčku, otřes se pryč. Holčička s copánky si mě pozorně prohlíží. Maminka se omluvně usmívá. Kývu, že se nic nestalo. Holčička se stáhne do ulity, ale na sedadle dlouho nevydrží. "Výšel zájčik poguljať ... vybegájet priamo v zajčika...," žvatlá. Volyňští Češi. Přijeli v jednadevadesátým. Holčička se narodila v Čechách nebo ji hrozně malinkatou, v peřince, přivezli. Jaký to musí bejt, odejít stovky a tisíce kilometrů od domova? A hledat nový domov? Na zastávce vystupuji s Volyňákama. Mluví slušně česky, ale... jak dlouho bude trvat než je přijmeme mezi sebe. Bez nálepek. Venku vládne tma. A hlavně zima. Když jsem se loučil s Lenkou teploměr ukazoval mínus deset. Kolik je teď? Pouštím se do souboje s časem a dvěma kilometry. Topolům podél cesty přimrzl úsměv na rtech. O tom, že by mě někdo svezl, si
29
můžu nechat jen zdát. Nezbejvá než šlapat po svejch. A přitom... mohl jsem teď ležet vedle Lenky. Udobřovačky mají svoje kouzlo. Pohádáme se kvůli pitomosti. V pondělí má Lenka svátek. Dotáhnul jsem kytku. Karafiáty. Ženský si na kytku potrpěj. Knížku. Robert Ruark. Medojedky. Ruarka mám rád. A vázičku, nápad Marušky z práce. Lenka uzavřela semestr poslední zkouškou. Nic nemělo pokazit víkend. Pro Lenčiny rodiče jsem součást domácnosti. Jen mít IČO. Chtěl jsem hokej dokoukat. Slováci dávali Kanaďanům na frak. Vedli 3:1. "Bobeši, neseď porád u tý telky!" "Eště pět minut," v hokeji může trvat pět minut celou věčnost. "Tak si trhni nohou!" Uraženě odšuměla do pokoje. Hokej skončil, šel jsem nahoru. Zamkla se. "Leni, neblbni," škemral jsem u dveří. "Tak, Leni!" Neotevřela. "Jedu domů!" naštval jsem se. Šel jsem si pro věci. Potkal jsem Lenčina tátu. Ptal se na hokej. Lenka přestala trucovat a začala dolejzat. Jenže já rozhodnutí nezměnil. Dodatečně mně došlo, že Lence začínaly dny, které my dívky zrovna nemilujeme. Byla podrážděná. Cestou k vlaku jsme nemluvili. "Mohls klidně zůstat do neděle," snažila se. "Čau v pátek!" Ještě by si mě omotala kolem prstu. Když jsem otvíral domovní branku, u plotu stálo kolo. Strejdovo kolo. Naši už spali. Odemknul jsem a snažil jsem se proklouznout k sobě do pokoje, ale máma se probudila. "To seš ty, Pepku? Jídlo máš v troubě." "To je dobrý, mami." Máma stejně vstala. Myslí si, že je mně pořád sedm. Nějak nepostřehla, že jsem dospělej. Devětadvacet. Ani se mně nechce věřit, že jsem tak starej. Sestře bude letos čtyřicet. Když jsem viděl jako kluk vojáka, myslel jsem si, že je to starej chlap. Teďka vidím ty smrkáče v uniformách na nádraží a je mně z toho blbě. "Proč si nechal na dvoře strejda kolo?" zeptal jsem se jen tak mimochodem. "Jaký kolo?" "Strejda Fanouš má na dvoře kolo, taky jsem se divil, že nešel s kolem domů." "Když jsem zamykala, tak tam kolo nebylo," divila se máma. "Strejda jel do Lhoty gratulovat. Zejtra bude Oldřicha!" rozpomínala se. Vyšel jsem ven. Baterkou jsem svítil na teploměr. Šestnáct a fous. Na konci vesnice hrozně naříkal pes. Tak nějak nezvykle vyl. Úzkostlivě. Až mně naskočila husí kůže. Nebo zapracovala zima? Prohlížel jsem si opuštěné kolo. "Teta mu zahraje, takhle se zmrskat!"
30
Na neděli jsem se těšil, že se pořádně vyspím. Z kuchyně mě budí bratrancův hlas. Budík si to šine k sedmé hodině. Doprčic! Bratranec? Kolo?! Chce zavolat doktora. Máme jedinej telefon ve vsi. Dopínám knoflík košile a zpovídávám bratrance. "Stěžuje si, že ho bolí tadyhle," bratranec si sahá na prsa. Asi si zlomil žebra. "Jak se vracel ze Lhoty, tak jel ještě ke hřbitovu a tam se mu udělalo nějak slabo. Upadnul, snad byl v bezvědomí ... na obličeji měl krev ... musel spadnout ještě jednou ... cestou," skáče z jednoho na druhé. Sakra, ti museli chlastat. "My jsme si všimli kola, vlastně Pepek, když se vracel od vlaku," vysvětluje máma. "Bylo nám to divný, ale...," nechce říct, že si myslíme, že se opili. Bratranec chápe rychle. "Vypil jen dvě decky vína," tvrdí. "A k tomu ta hrozná zima," přidává se máma. Ty poslední dvě decky, myslím si. Strejda Fanouš snese hodně. Celej život v pekárně. U pece. Za směnu urazil pár desítek a jen se oklepal. Jenže mu už není třicet. "Doktore, mám příbuznýho a ten šel s infarktem v zimě přes dva kiláky než se dostal domů. Jakou má šanci?" vyzvídám v pondělí na středisku u doktora Neterdy. Do medicíny vstupujou počítače. Naše firma pomáhá pokroku. Každej bílej plášť na obrazovku kouká jako husa do flašky, dělá mně dobře aspoň trochu je poučovat. A pak, taková známost se neztratí. "No," doktor suše polkne a brejličky posune po nose nahoru. "Je důležité za jak dlouho se dostal do nemocnice. Nejdéle do dvou hodin, to je mezní hranice, pak má šanci minimální, ale ... léčil se někdy se srdcem?" Dvě hodiny!? Dělám si rekapitulaci. Po šesté vyjel ze Lhoty. Ve čtvrt na sedm mohl být na hřbitově. Dal na hrob chvojí a zapálil svíčku. Možná, že ho tam něco táhlo. Instinkt?! Pak se skácel. Kdyby se zastavil u sestry, co bydlí na kraji vesnice a ta mu zavolala sanitu, tak měl velkou šanci. Jenže strejda nebyl žádnej posera. S kolem se vlekl dál. Vstříc smrt ... NE! Ještě žije! "Nevolali naši?" ptám se ve středu odpoledne v kanceláři Marušky. "Ne, nikdo tě nesháněl." "Tak to vidíš a Neterda na středisku říkal, že když na JIPCE přečká tři dny, tak je z nejhoršího venku. Kdepak, na strejdu Fandu si ta s kosou nepřijde," směju se. Ráno ho přestěhujou na normální pokoj. V létě poseče zahradu kosou. Jako po operaci prostaty. Tenkrát tvrdil, že má rakovinu. Makám domů. Dneska hrajou naši s Kanadou. Rozhodující zápas. Buď
31
a nebo! V garsonce je pusto .Musím myslet na Lenku. Kdyby tady byla. Maká na diplomce. Jenže ten hokej ... napínaj mě, že mám strach, abych taky nedostal infarkt ... Kariya nás posílá mimo hru. Zůstaneme bez medaile. V Norsku jsme vyřízený jak žádost. Lenka v telefonu zapomněla na sobotu. Těší se na pátek. Já taky. Jak malej kluk. Večer Slováci projedou zápas s Rusama. Taky 2:3 po prodloužení. Jako přes kopírák. Po půlnoci se konečně dostanu do postele. Filosofuju. Co je vlastně hokej proti strejdovu životu? ...brzy usínám. Ve čtvrtek v poledne se vracím na centrálu na oběd. "Máš telefon, dělej!" Maruška huláká jako kdyby hořelo. Máma. Už podle hlasu vím, že ... strejda Fanouš ... už není ... -----------------------------------Ten pes na obci tak strašně vyl. Veterináři na vojně tvrdili, že pes, když cítí v blízkosti potencionálního nebožtíka, že hrozně vyje. Vzpomněl jsem si, jak jsme jednou káceli stromy. Jeden měl pořádnej kořínek. Kmen jsem neobejmul. Dal nám zabrat. Táta mě honil, jak nadmutou kozu a strejda se mě zastával: "Nehoň ho tak, Pepiku," vyčítal tátovi. "Já mít takovýho kluka ... ten můj .. ani ženskou si nenajde!" V pátek Lenka čekala na nádraží. Cestou jsem jí všechno vyzvonil. Po večeři jsme zalezli nahoru do pokoje. Milovat a zapomenout. Stát se někým jiným. Nemít minulost. Ani budoucnost. Žít přítomností. "Bobeši, už budeme spát, víš kolik je hodin," Lenka se na oko čílila. Bylo půl druhý. "Leni," jako bych neměl dost. "Počkej..," odstrkovala mě. "Dole se něco děje!" Za minutu jsme na schodech uslyšely těžké kroky Lenčiny mámy: "Lenko, tátovi je špatně od srdce. Už jsem volala sanitu." Ustrojili jsme se jako na vojně. Všechno šlo ráz na ráz. Houkačka. Doktor. Sestra. Saniťák. Odvoz do špitálu. Zůstali jsme sedět v kuchyni u stolu. Tři sirotci. "Říkala jsem mu, aby nic nedělal na zahradě, ale copak si dá říct," omlouvala se Lenčina máma, jako by za něco mohla. Slabý plamínek nad stolem hořel. Ještě hořel. Jak dlouho? Za pár minut jsme opět leželi v posteli. Svět je kurva. Ještě před hodinou jsme se milovali. My nahoře. Šťastně. Lhostejně. Tam dole možná umíral člověk. Lenka nemohla usnout. Brečela do polštáře. Utěšoval jsem ji. Nejraději bych řval s ní, ale v naší rodině chlapi nebrečej. Tátu jsem nikdy brečet neviděl. Ani jednou. "Bobeši, jsme blbci," Lenka omílala dokola. "Hádáme se a co když se
32
třeba už za tejden nesejdeme, třeba mně přejede auto nebo... "nakrabovala. Na slzy neexistuje argument. Hladil jsem ji po vlasech. Nejraději bych se miloval, aby na všechno zapomněla, ale neměl jsem dost odvahy. Možná by byla ráda. Ale ani ona nenašla odvahu mně to říct. Škoda, že si lidi někdy nedokážou říct, co opravdu chtějí ... dokud není pozdě. Lenka usnula dřív. Dával jsem si předsevzetí, co bych všechno měl udělat ... dokud není pozdě. Chtěl bych se sejít s Emilem Zátopkem. Jako kluk jsem zkoušel atletiku. Dlouhý tratě. Snil jsem o tom, že jednou vběhnu na olympijskej stadión na prvním místě při maratónu. Lidi vstávaj ze sedadel. Provolávají moje jméno. Už proto bych chtěl mluvit se Zátopkem. Ten vítězné pocity prožil ve dvaapadesátým v Helsinkách. Musí to bejt krásný. Jenže já neuběh ani jeden maratón. Nejvíc třicet kiláků jako dorostenec. Na vejšce jsem se na běhání vykašlal. Jenže teď jsem si slíbil, že zase začnu a maratón jednou uběhnu. Ještě nejsem tak starej ... dokud není pozdě. Od nedělního rozloučení s Lenkou jsem musel myslet na jejího otce. Zatím žil. Závěry jsem dělal opatrněji. Infarkt. Navíc jsem měl před sebou pohřeb. Rozlučková síň praskala ve švech. Strejda Fanouš měl kupu známejch. Z pekárny. Z vesnice. Náš táta se chtěl jít na bráchu podívat, když bude vystavenej, než zadělaj rakev .. ale před rozlučkovou síní se " zapovídal". Dodnes nevím, jestli neměl dost sil, podívat se na mrtvého bráchu nebo se opravdu zapovídal. Možná, že vše jednou pochopím, až půjdu na pohřeb, pokud se toho dožiju, třeba mojí sestře. Naposledy jsem viděl strejdu. Pořád mně nedocházelo, že je to naposledy. Obličeji měl rozbitej, ale jinak vypadal spokojeně. Dolní čelist spadlá dolů a z úst vystupovaly čtyři zuby. Připadalo mně jako by se natáhnul po práci. Tátu jsem potkal v místnosti pro pozůstalé. Přitočil se ke mně: "Vidělś strejdu?" "Hm." "Byl rozbitej? Hodně rozbitej?" "Ani ne, trochu odřenej na nose," lhal jsem. Milosrdná lež. Komu by pomohla pravda. Zvedl jsem oči. Přiznávám, že jsem byl na měkko, ale .. táta .. po vrásčitých tvářích si razily cestu dvě opuštěné slzy. Byly jen dvě ... táta se za ně styděl. Vycítil, že jsem ho přistihl. Otočil se ke zdi . Vytáhl kapesník a otočil se zpátky ke mně. Balada o očích tátových. Řečník z práce mluvil hezky. Taky farář i pán od myslivců. Děkovali strejdovi za všechno. Nejednou strejda mluvil o totálním nasazení. Jako jednadvacátý ročník ho neminulo. Neradostný vzpomínání. Vypravoval, jak desetiletý děti z Ruska šly pod bodákama, bosé a v roztrhaných hadrech. A vedle nich dobře živený a ustrojený vojáci s kvérama v rukách s
33
"Hakenkraicem" na rukávě. Viděl jsem celou scénu jako strejda. Chtělo se mně řvát nad nespravedlností a krutostí. Stejně jako nad skutečností, že strejda k nám nikdy nepřijde. Nebude klábosit o fotbale, o počasí. Nerozčílí se nad politikou a nezasměje se ... jasně, smát se. Strejda se rád smál. I když jeho život moc k smíchu nebyl. Odpoledne jsme se sešli u bratrance. Malé občerstvení. Kafe. Stejně se sejdeme jen o funusech. "Fanouš to byl fér chlap," přiznával strejda Karel. Začalo se mluvit o dětech. Smutek se spláchnul pivem nebo panákem. "Co von se Fanouš navyváděl na tancovačkách, za svobodna..." odešel člověk, zůstala legenda. Myslel jsem na Lenku. Na jejího tátu. Včera večer ještě žil? Ale .. člověk má žít dokud je čas, jako v tý Gellnerově básničce: Má milá, rozmilá, neplakej! Život už není jinakej. Dnes buďme ještě veselí na naši bílé posteli! Zejtra, co zejtra? Kdož pak ví. Zejtra si lehnem do rakví." Večer jsem si vzal tenisky, kulicha a vyběhl ven. S tmou v patách jsem udělal několik koleček kolem bloku. Začátek března, ale zima. Budu běhat každej den ... dokud neuběhnu maratón. Potřeboval jsem se fyzicky utahat, aby se mně po pohřbu líp usínalo. Těšil jsem se na Lenku a doufal jsem, že mě zejtra nedohoní další jobovka. Mluvil jsem s babičkou. V místnosti byla máma a sestra. Sedávali jsme u babičky dokud žila. Ale jak je to možný, že s ní zase mluvím. Někdo zaklepal. Dveře se otevřely ... strejda Fanouš. Probudil jsem se. Strejda vstupoval do nebe. Jsem nevěřící, ale vím, že pro lidi jako byl Fanouš nemůže bejt nic jinýho než nebe. V pátek odpoledne Lenka dorazila. Čekal jsem na nádraží .Slíbila, že přijede, když bude tátovi líp. Přijela. Sestupovala opatrně ze schůdků. "Přendali ho na normální pokoj a ve středu mě k němu na okamžik pustili, "usmívala se. "Ale..." "Ale dobře to dopadne," povzbuzoval jsem ji. Za Lenkou vystupovala známá babička z vlaku. Kouzelná babička. Šátek pod bradou na uzel. Dlouhý zimník a já nemám buchty. Přišla se zeptat na tři přání. "Lenko, co by sis přála, kdybych byl kouzelnej dědeček a splnil ti tři přání?" "Tři přání...já...," pochopitelně, nevěděla. Jenže já už věděl. Postavit dům, zasadit strom, zplodit syna. Jako strejda. Aby po mně něco zůstalo. Lenka letos končí školu. Za pár měsíců budeme
34
svoji. A tak se kolem nás bude motat holčička s cůpkama jako ve vlaku. Lenčina kopie v malým. "A ty víš, co bys chtěl za přání?" otočila šikovně otázku. "Jo." "A co?" "Tebe!" Lenka se smála. Já věděl své...dokud není pozdě
Václav TESLÍK : BÁSNĚ OKOLÍ PROMLOUVÁ ve mně - tak příjemně, kouřím své vědomí, dým je mým hostem. Zatlačím oharky - pomalu do stěn, tiše se oslovím: Sedni si - vedle mě. TRN Z KŮRY BLÍZKOSTI odtrhla - naše pýcha, a v lůně chvíle té procitla troufalá bolest. Jde do srdce, v němž stále ještě píchá pocit, že zcela jsme – a nebo bezmála. SVĚDOMÍM PODZIMU pomalu list se snáší, s vědomím ticha splývá jeho plášť. Nasloucháš. Žádný hlas? - Věř, je dnes věcí naší, zda soucit ticha probouzí v nás touhu, nebo zášť. ZBLOUDILÝ ve mně pocit odcizení, neví jak ven, na světlo, ven z končiny temné. Co bych mu poskytl, když ve mně už nic není, a ani nevím, zda - samota k sobě zve mne.
35
KROK S KROKEM v plátno tmy šijí, údy i hlavu, též - napjatou v chůzi šíji. Ruší mne. - Protivné mňoukání. Kotě? Hledám jej. - Stín k němu jde dírou v plotě. POZVOLNÉ STMÍVÁNÍ JDE tváří, vrásky - v soumračný odlitek čas (potměšilý host) utváří - dál od lásky, blíž námitek. Myšlenky vklouzly v zašlé hadry, - oči, omšele znavené, věk tuší: Jakýs anděl padlý – u vyschlého již pramene. DIVNÝ ČAS Pod starou hruškou blíž božích muk: Zvuk! - Cvrček cvrká. Ruka se opřela - o boží muka, opilec (ani muk) cvrká na patu kamene. Cvrček se odmlčel. Kristus je němý. Divný čas. Cvrčka mi vyplašil. - Ale co do tebe, člověče, je mi?
ČAJ pro chvíle pohody č.90, březen 2014, ročník XIII Vydáno 5. března 2014 v Nové Pace Redakce: Václav Franc, K Hájku 1724, 509 01 Nová Paka
[email protected] Grafická úprava titulní strany Jozev dŘevník Borovský Interní tiskovina LISu
TEXTY NEPROŠLY JAZYKOVOU ÚPRAVOU!
36