S N I B B O R M O T Tibetský ý v o v k s o br koláč
Z A N G L I Č T I N Y P Ř E L O Ž I L A M I C H A L A M A R K O VÁ
© Argo, 2015 TIBETAN PEACH PIE Copyright © 2014 by Thomas E. Robbins Translation © Michala Marková, 2015 Cover illustration © Maťo Mišík, 2015 ISBN 978-80-257-1487-4
Předmluva Tohle není autobiografie. Chraňbůh! Pohonnou hmotou autobiografií je ego, a já bych mohl předložit dlouhý seznam osob, jejichž pupek bych kontemploval mnohem radši než ten svůj. Mimoto by autobiografie měli psát jen obecně známí autoři, a mého jména nejenže se brusný kotouč obecného vědomí dotýká zřídkakdy, ale nadto jsou ony vzácné domácnosti, kde snad přichází na přetřes pravidelně, obvykle pod policejním dohledem. Dokonce se snažím autobiografickým prvkům vyhýbat i ve svých románech, jelikož nejen nechci, aby představivost přišla zkrátka, ale nehodlám ani literárně využívat svůj život. Rád bych Tibetský broskvový koláč nepovažoval ani za paměti, i když tahle kniha kváká a kolébá se tak, že by si ji za šera s pamětmi mohl leckdo splést. Přesněji řečeno jde o proud vyprávění složený z naprosto pravdivých příběhů, které jsem během mnoha let vyprávěl důležitým ženám svého života – manželce, asistentce, trenérce ve fitcentru, instruktorce jógy, sestrám, agentce a těm ostatním – a které jsem na jejich naléhání konečně sepsal. Abych si všechny ty události pořádně vybavil, bylo je potřeba srovnat více či méně chronologicky: což samozřejmě ještě přispívá k podobnosti s memoáry, jakož k ní přispívá i fakt, že řečené příběhy, jak už jsem podotkl, se vztahují k tomu, co jsem zažil, potkal, vyvedl a postřehl já osobně, a ne, řekněme, Abraham Lincoln. To, že Tibetský broskvový koláč se nečte jako obyčejné paměti, může být způsobeno tím, že můj život nebyl zrovna /3
to, co je obvykle označováno za „normální“. (Podle mého nakladatele je dokonce něco z toho tak ujeté, že bych si to snad ani nemohl vymyslet.) Navíc jsem věrný svému stylu, ať už ho dávám do služeb faktů či fikce; datel chocholatý zůstane datlem chocholatým, i když hřaduje s kachnami. Ještě bych měl poznamenat, že jakkoliv jsem přesvědčen o „naprosté pravdivosti“ všech zde popisovaných událostí, v životě jsem si nevedl nic ani vzdáleně podobného deníku, a tak tyto události aspoň do určité míry podléhají účinkům paměťové eroze a lidé, kteří se jich tenkrát účastnili, si je možná pamatují trochu jinak. Je to takzvaný Rašómonův efekt. C’est la vie. Nicméně jsem obdařen pamětí celkem slušnou a na požádání vám vyjmenuji sestavu brooklynských Dodgers ze sedmačtyřicátého a až na několik výjimek i všechny své exmanželky. Tato kniha možná odhaluje cosi o mně a mém „opičím tanci života“ včetně cesty z jižanského baptistického prostředí k autorství devíti nekonvenčních, avšak populárních románů, jež vyšly ve více než dvou desítkách zemí, a také nespočetných novinových a časopiseckých článků; mimoto však (a to je možná důležitější) poskytuje verbální momentky – mimo jiné – z Appalačských hor během Velké hospodářské krize, ze západního pobřeží USA v období psychedelické revoluce šedesátých let, z ateliérů a ložnic americké bohémy v dobách předcházejících okamžiku, kdy technologie přehlasovala soukromí a odvolala ho z úřadu, z Timbuktu před tím, než tam rozjeli mejdan islámští fanatici, z toulek po světě v dobách předcházejících okamžiku, kdy bylo cestování udušeno mokrou dekou jménem „bezpečnost státu“, a z newyorského nakladatelského světa v dobách předcházejících okamžiku, kdy elektrony zasáhly ve prospěch stromů. Ach ano, a ještě ten název: Tibetský broskvový koláč je středobodem (vlastně takovým Svatým grálem) prastaré povídačky, která se odnepaměti vykládá na zenových přástkách – něco jako podobenství o tom, jak moudré je neustále /4
mířit ke hvězdám, a že je ještě moudřejší zvesela přijmout porážku, pokud doletíme jen na Měsíc. Její zkrácenou verzi jsem v roce 1976 použil ve svém druhém románu I na kovbojky někdy padne smutek. Kdo touží po obsažnějším převyprávění, nechť mi napíše na adresu: P. O. Box 338, La Conner, WA, 98257, USA. Dřív nebo později mu ho dodám.
/5
Žízniv jsem přišel na svět Když mi bylo asi šest nebo sedm měsíců – a byl jsem tudíž pouhý kobercový lezec –, vrátil se jednou tatínek domů z oběda a zjistil, že jsem celý od krve. Tedy aspoň hrůzou řvoucí tatínek se domníval, že to je krev. Maminka mě chvilku nehlídala – což byla chyba, dokonce i v dospělosti bylo vždycky riskantní nechat mě bez dozoru –, já se v její nepřítomnosti pokusil vypít lahvičku merbrominu a během tohoto počinu se mi podařilo vylít si značné množství téhož na roztomilou bílou flanelovou košilku. Dnes, v době všemožných antibakteriálních mastiček, už se merbromin tak často nevidí, ale tehdy se tahle rudá vodička, která páchla a štípala méně než jód, všeobecně používala k dezinfekci a léčbě nejrůznějších říznutí, odřenin a škrábnutí. Proč jsem ho pil? Kdosi kdysi poznamenal, že žízním po vědění. Na což jsem odvětil: „Cože? Já bych vypil cokoliv!“ Na důkaz tohoto jsem se během měsíců následujících tyto merbrominové hody napil ještě inkoustu (že by nějaká symbolika?) a čpavkového čistidla. Čpavek je jedovatý, takže než mě zahnalo jeho mocné, dusivé aroma, nepochybně jsem stačil leda usrknout. Ale záměr tu byl. Má vrozená, zuřivá a nestranná žízeň jen tak tak že nevyhasla – a můj život s ní –, když mi byly dva roky. Tenkrát jsem se vbatolil do kuchyně, kam mě přilákala vůně čehosi sladkého, čokoládového a – ano – tekutého. /6
Zdrojem této přitažlivé vůně byl hrnec kakaa, zuřivě bublajícího na sporáku. Na formality jsem si nikdy nepotrpěl, a tak jsem si stoupl na špičky, chytil klokotající rendlík za ucho, strhl ho ze sporáku a vylil si jeho obsah přímo na hruď. Tam, kde jsme žili, nebyla žádná pohotovost – bylo to v severokarolínských Appalačských horách za časů hospodářské krize. Jediný zdejší lékař opařené místo umyl – a pak ho pevně ovázal, což nebylo úplně chytré. O pár dní později maminka, které dělala starosti moje horečka a zjevné bolesti, obvaz sundala. A s ním mi strhla i maso z hrudníku – ne jenom kůži, vážně i maso. V nemocnici ve Statesville, což bylo asi sto kilometrů od nás, mě ubytovali v kyslíkovém stanu a maminku v penzionu přes ulici. V jednu chvíli lékař, co měl zrovna službu, mamince volal, aby jí oznámil, že jsem umřel. Maminka telefon zvedla po prvním zazvonění, ale na lince nikdo nebyl. Mezitím totiž k lékaři doběhla sestřička a sdělila mu, že asi zjistila známky života, takže lékař okamžitě zavěsil a šel to prověřit. Když moje vyděšená maminka, vyplašená tou mlčící linkou a hnaná mateřským instinktem, vtrhla na pokoj, už jsem byl zase oficiálně zapsán mezi živé. Samozřejmě stále ještě v kritickém stavu, ale už jsem klidně spal. Patrně se mi zdálo o nějakém dalším pijáckém dobrodružství.
/7
Žvanec a ženské Kromě rané vášně pro nápoje všeho druhu jsem projevoval i nemalou zálibu v jídle a ženské společnosti. Uspokojování těchto choutek, které mi měly vydržet i do budoucna, s sebou, jak se ukázalo, neslo jen o něco menší nebezpečí. Když mi byly tři roky, zaslechla maminka jednoho slunného podzimního odpoledne, že venku je nějak rušno. Otevřela okno a spatřila, jak hopsám ulicí a blaženě ukusuji z hlávky zelí velké jako moje hlava. Několik metrů za mnou uháněla zlobně pokřikující hospodyňka a znatelně mě dotahovala. Jak se ukázalo, dotyčnou zeleninu jsem si zřejmě přivlastnil ze zadní verandy sousedovic domu, kde byla odložená. Stupeň nelibosti oné ženy se dá vysvětlit faktem, že v roce 1935 se v appalačské vesničce pěkná hlávka čerstvého zelí cenila výš než kilo kaviáru. Samozřejmě jsem byl zadržen a náležitě potrestán, ale tužby svého žaludku jsem předtím aspoň zčásti stačil utišit. Krátce po velké zelné loupeži si chlapi, kteří pracovali v nedaleké dědečkově truhlárně (o nedělích jezdíval dědeček do nepřístupných horských údolí, aby kázal evangelium nevelkým kongregacím horalů, v týdnu pak vyráběl překrásný nábytek), začali stěžovat, že se jim z košíků s obědem, které byli zvyklí nechávat na lavici před dílnou, ztrácí jídlo. Ta záhada se táhla asi týden, až byl jednoho rána zloděj objeven v houští divokých rododendronů, an žvýká chleba se salámem, který si očividně nepřipravil sám. Říká se, že /8
kradený med je nejsladší. Mohu dosvědčit, že krádeží se vylepší i chuť salámu. Má gastronomická dobrodružství nejspíš pokračovala i v mezičase, ale to, které způsobilo největší skandál, se přihodilo, až když mi bylo skoro pět. Byl letní den tak horký a lenivý, že jeho strnulost neoživily ani mé oblíbené hračky, ani dokonalé krejčovské vypracování mých zbrusu nových lacláčků (jak se říkalo tomu oděvu z jednoho kusu, s krátkými nohavicemi a bez rukávů). Po čase mé ucho upoutalo vzdálené hymnické cinkání zmrzlinářského vozíku, jež mě přimělo vyklouznout z naší zahrádky a doběhnout přes dvě křižovatky k životem poměrně kypící obchodní ulici (jak to tak v letoviscích ve vrcholné sezoně bývá), kde jsem zdroj onoho vábivého cinkání rychle odhalil. Nanuk stál jen pět centů, ale já nevlastnil jedinou minci. Neklesaje na mysli, přistoupil jsem ke skupince opodál zevlujících turistů a nabídl jim na prodej lacláčky. Zřejmě jim to připadalo roztomilé, protože jeden z nich mi hodil niklák. Okamžitě a bez okolků jsem svlékl svůj oděv, předal ho novému majiteli, sdělil nevěřícně zírajícímu zmrzlináři objednávku, domů jsem odkráčel, jak mě pánbůh stvořil, a pomerančový nanuk mi toho dne obzvlášť chutnal. Doma to samozřejmě nezůstalo bez odezvy, protože lacláčky, jak známo, na stromech nerostou, ale mně se povedlo veškeré vzpomínky na disciplínu úspěšně potlačit. Má celoživotní náklonnost k opačnému pohlaví se zřejmě poprvé projevila, když mi byly dva roky. Tehdy jsem byl spatřen, jak kráčím středem hlavní ulice ruku v ruce se sestřenkou Martou, jíž byl jeden rok a na sobě neměla nic než plenku. Zdrhali jsme z té provinční díry! Brali jsme dráhu! A vůbec nám nevadilo, že Marta zatím jen tak tak dokázala dát jednu buclatou nožičku před druhou. /9
Náš útěk byl zmařen místními všetečnými obyvateli a domů nás k úžasu obou našich maminek dovezlo policejní auto. Sestřenka Marta krátce po dvacítce vyhrála soutěž Miss Americká středoškolská učitelka, a stala se tedy nejkrásnější středoškolskou profesorkou v celé zemi. A co se mě týče, já ještě při mnoha dalších příležitostech opouštěl město s mladou krasavicí v těsném závěsu, a to s výsledky často jen neznatelně lepšími.
/10
