S N I B B O R M O T Vila Inkognito
TOM ROBBINS Vila Inkognito Z anglického originálu Villa Incognito, vydaného nakladatelstvím Bantam Books v New Yorku roku 2003, přeložila Michala Marková. Přebal s použitím ilustrace Maťa Mišíka navrhl a graficky upravil Libor Batrla. Odpovědný redaktor Martin Svoboda. Korektury Marcela Wimmerová. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13,130 00 Praha 3, roku 2015 jako svou 2710. publikaci. Vytiskla tiskárna Protisk. Vydání druhé. ISBN 978-80-257-1605-2 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877 252 62 Horoměřice tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail:
[email protected], www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
Tanuki prý spadl z nebe a použil přitom svého šourku jako padáku. S přihlédnutím k nezvyklým rozměrům Tanukiho šourku to nezní zase tak směšně. Tak dobře, ano, i tak je to legrační dost – tím spíš, že v poměru ke zbytku těla je Tanukiho šourek proporcionálně větší než šourek sloní, velrybí nebo golemí. Tehdy byl jeho testikulární balón možná dokonce objemnější, než je dnes, ačkoli je těžké si to představit, jelikož už takhle skoro tahá koule po zemi a jakýkoliv objemový přírůstek by byl zajisté zdrojem pohybových obtíží, ne-li dokonce nepříjemné bolesti. Existuje rovněž možnost, že Tanuki ovládal (a možná stále ovládá) umění zmenšovat a zvětšovat šourek dle potřeby. I po tom, co zde bylo řečeno, musíme nicméně přiznat, že úloha anatomických rozměrů per se při Tanukiho sestupu je těžko odhadnutelná, a nabízí se důležitější otázka, než jak se jezevci povedlo využít svého pozoruhodného semeníku k řízenému pádu na zem. Ta otázka zní: odkud vlastně skočil? A proč?
Ťuky ťuk! „Kdo tam?“ „Tanuki.“ „Jaký Tanuki?“ „Pitomče. Sám Velký Tanuki.“ „Aha. A odkudpak přicházíš, Velký Tanuki?“ „Z Jiného světa.“ „Z jakého Jiného světa?“ „Z toho, co byl před tímhle, zabedněnče. Ze Světa zvířecích předků.“ Ten hlas skřípal, jako když se lopatou přehazuje štěrk. /3
„Ach tak. Tak to se omlouvám, ctihodný zvířecí předku. Jak ses sem dostal?“ „Padákem. Samozřejmě se to vůbec nesmí. Je to proti všem pravidlům. Ale to je fuk.“ Sedlák pátral pohledem po parašutistické výbavě, zejména po hedvábné plachtě a popruzích. „To je fuk,“ zavrčel Tanuki. „A co tu chceš?“ „Pít rýžové víno.“ „Saké? To chápu, ale neradím. Podle toho, jak se šklebíš, už jsi saké vypil dost. Ještě něco chceš?“ „Jo. Holky. Mladý, hezký holky.“ Sedlák vyprsknul smíchy, až mu něco vyletělo z nosu. „Tak na to zapomeň. S tak srandovním stvořením, jako jsi ty, žádná holka nic mít nebude.“ „Jak to můžeš vědět, ty blázne stará?“ zavrčel Tanuki a nabral sedláka hlavou do břicha tak rázně, že muž upadl na zem, lapal po dechu a nemohl ze sebe vypravit ani slovo. Pak se Tanuki s břichem kulatým a rozhoupaným, jako kdyby se mu z něj líhnul malý Santa Claus, po zadních odkolébal ke studni, kde sedlákova dcera nabírala vodu, a upřeně se na ni zadíval s tím svým zubatým, vysokonapěťovým šklebem, úsměvem tak vroucím a šíleným a divokým, že by z něj popraskala i křivá zrcadla v bludišti. Z jídelních hůlek, spínajících dívčin účes, se v jeho záři loupal lak.
Nyní bezprostředně následuje krátké a povšechné vysvětlení, kdo to vlastně Tanuki je. Totiž: i když o něm skoro každý mluví jako o „jezevci“, a to až do té míry, že se slovo „jezevec“ v podstatě stalo jeho druhým jménem, z odborného hlediska Tanuki žádný jezevec není. Každý zoolog vám rád vysvětlí, že tanuki, tedy psík mývalovitý (Nyctereutes procyonoides), je druh východoasijského divokého psa, který má protáhlý čenich a kožich podobně zabarvený jako mýval, ale bez proslulého mývalího pruhovaného chvostu. O to, že na Tanukiho bývá obecně nahlíženo z antropomorfického hlediska, se nepochybně zasloužila skutečnost, že tanukiové /4
téměř postrádají ocas, spolu s jejich sklonem stát na zadních. Pozorovatel s trochu bujnou představivostí si může leckterého tanukiho stojícího na kraji temného lesa snadno splést s malým mužíčkem. Vzhledem k Tanukiho nadpřirozeným schopnostem má ovšem jeho antropomorfická pověst, jak už brzy zjistíme, ještě mnohem pochopitelnější základ. Než však pokročíme dál, musíme se zmínit o něčem, co je nasnadě – totiž že všímavý čtenář v našem vyprávění postřehne jednu zjevnou a snad i matoucí nesrovnalost. Proč autor – pokud to prostě není nedbalý lajdák a nedá se mu věřit – někdy píše „Tanuki“ (podstatné jméno vlastní, jednotné číslo, velké písmeno) a jindy, dokonce třeba v tomtéž odstavci, zase „tanukiové“ (podstatné jméno obecné, množné číslo, malé písmeno)? Vysvětlení je prosté. Toto jezevcovité stvoření je, stejně jako Bůh, také zároveň jedno a mnohé. Oboje. Zároveň. Jako Bůh. Jak dobře ví každý, komu je známo něco o Nepoznatelném, „Boha“ a „bohy“ lze zaměňovat. Ti elitářští patriarchální raplové, co to hrajou na Jehovu a Alláha, se sice nepletou, když tvrdí, že Nejvyšší bytost je jen jedna a že „on“ je neměnný a absolutní. Nemýlí se nicméně ani všichni ti vykulení pohané a primitivové, kteří rozeznávají bohy ohně a bohy řek, kteří uctívají bohyni Měsíce, ducha krokodýlů a božstva, která mimo jiné přebývají v kmenech stromů, v dešťových mracích, v koláčcích peyotlu a v neónových zářivkách (hlavně v těch bílých blikacích a v zelených). Pokud je tedy čtenář (či čtenářka) dostatečně moudrý na to, aby se nepokoušel podřídit Božský princip lidským měřítkům či ho napasovat do úzkých jednoznačných pojmů, a chápavý natolik, aby si uvědomil, že může (a asi by měl!) být zároveň monoteistou i panteistou, pak pro něj bude paradoxní podstata našeho drobného přítele, největšího z rodu tanukiů, sotva nepřijatelná.
Dívka u studně nejdřív vypadala, že se chystá Tanukiho nabídku k souloži přijmout. Bylo to koneckonců venkovské děvče, a zvířecí námluvy pro ni byly něčím tak běžným, jako že rýže klíčí /5
nebo zrají švestky. Ani sodomie jí nebyla neznámá, protože tímhle způsobem se občas ukájeli její bratři, bratranci a chlapci ze sousedství. A pokud se v souvislosti s takovými nízkými praktikami jen zřídka hovoří o dívkách, rozhodně to není proto, že by venkovská děvčata byla méně smyslná než jejich mužské protějšky. Možná to má spíš co do činění s běžnou dívčí povahou, která je čistší, zdrženlivější, citlivější a jemnějšího zrna než beznadějně obhroublá nátura dospívajících chlapců. Nebo je to prostě jen technická záležitost: jedna věc je, když hormony zmítaný hoch obskočí ovci, ale nabízet se beranovi, to by byl pro dívku úkol krkolomný až k nepředstavitelnosti. Byla by to zkouška dívčiny vynalézavosti a beran by z toho byl patrně značně zmatený. Tanuki ovšem nebyl jen tak obyčejné zvíře. Chodil vzpřímeně, měl okouzlující přízvuk, zajímavé, sebevědomé vystupování a strhující, byť poněkud znepokojivý úsměv. Byl tak roztomilý a tak vemlouvavý, že si dívka záhy začala rozvazovat kimono. Když se ale začal vychloubat, jak právě seskočil na zem z Jiného světa, vyděsila se, utekla domů na statek a zabouchla za sebou dveře. „Asi jsem viděla démona,“ řekla matce, aby vysvětlila, proč se tak červená a proč nedonesla vodu. Sklíčený Tanuki ukradl džbánek saké, který se chladil ve studni, a odvlekl se do lesa, aby tam rozjímal. Pak, v noci, když už měl pěknou špičku, si začal bubnovat na vystouplé bříško, jak už to tanukiové dělají, a tohle pla-bonga, pla-bonga nakonec přilákalo kicuneho. Tedy lišáka. „Ty pitomče,“ vynadal mu Kicune, když si Tanuki plačtivě postěžoval na svůj žalostný neúspěch. „Jak můžeš být tak naivní a říkat lidské bytosti pravdu? Lidi se celý život noří do nekonečné soustavy iluzí. Náboženství. Vlastenectví. Ekonomika. Móda. A tak dál. Takže jestli chceš, aby ti ta dvounohá byla po vůli, musíš se naučit vymýšlet si tak důkladně, jako to dělají oni. Sabotováním těchhle ustrnulých představ sice můžeme tu a tam z jejich vyčpělých sebeklamů vykřesat pro jejich rasu nové možnosti, ale to je poslání, pro které se nejspíš ani nehodíš, ani o něj nestojíš. Takže lidem prostě lži, jak uznáš za vhodné, a měj z toho tolik užitku, co to dá – jen nezapomeň, že sobě nesmíš lhát nikdy.“ Většina z těch lišákových mouder se opilého jezevce ani netkla, ale jednu důležitou věc si zapamatoval, a když příštího dne za /6
soumraku u studně přistoupil k sedlákově dceři, šel na to z jiného konce. „Můj rozmilý třešňový kvítečku,“ zaskřípal, „jsem jen prosté lesní zvíře, které se nechalo okouzlit tvou krásou a včera mluvilo z cesty. To proto, že tak mocně toužím držet tě za tvou sladkou ručku a líbat tvou přenádhernou šíji.“ „No ne,“ vydechla dívka a se směsicí soucitu, ješitnosti a posvátné hrůzy sledovala, jak jí drobnými prstíky rozvazuje pás kimona. Potom nechal Tanuki vyčerpanou dívku ležet v mechu a zabušil na sedlákovy dveře. „Prosím tisíckrát za prominutí, vzácný pane,“ řekl s hlubokou úklonou. „Obávám se, že nádavkem k tomu, jak do našeho včerejšího rozhovoru tak nezdvořile zasáhla má lebeční kost, jsem se navíc dopustil malé, nevinné lži. Podívejte se na mě, pane. Pořádně si mě prohlédněte. Já přece nejsem žádný zvířecí předek. Taková pitomost! Ne, já jsem jen ubohé osiřelé dítě lesa, které se ocitlo v nesnázích a jež šílí hlady. Žab i divoké cibule je letos málo a já hladový budu navždy vaším dlužníkem, pokud můžete postrádat…“ Sedlák s pochopením postavil ke kuchyňským dveřím mísu vařené rýže. Tanuki se dal do jídla, schválně si vybíral ty nejlepší kousky a žvýkal velice, velice pomalu; a když to jeho hostitele přestalo bavit a začal se věnovat jakési domácí práci, jezevec najednou popadl soudek saké skoro tak velký, jako byl on sám, a utíkal s ním do houští, až se mu krátké nožky kmitaly a přirození se mu houpalo. Sedlákova sekyra ho minula jen o vlásek. Té noci se Tanuki zlískal s takovým nadšením, že se saké zlískalo s ním. Bušil si do plného bříška – pla-bonga pla-bonga – a jeho úsměv soupeřil s měsícem.
Tanuki miloval domácí saké. Rád při měsíčku tančil svůj břišně bubnovací tanec, rád se ládoval tlustými žábami a jamy a nadevšecko rád sváděl mladé ženy. Po prvním úspěchu se sedlákovou dcerkou jich svedl ještě celou řadu. Během let takových úspěchů zakusil mnoho a tahle dobrodružství mu přinášela nesmírné potěšení i přesto, že některá z děvčat za nějakou dobu porodila /7
podivně vyhlížející děti, které příbuzní pokládali za potomky démonů, takže je hodili ze skály nebo utopili v nejbližším potoce. Za nějakou dobu se ovšem Tanuki venkovských dívek a jejich prostoty a upřímnosti nabažil. Začal se vydávat do měst, kde byly ženy elegantní a vzdělané, halily se do těžkého hedvábí, recitovaly básně, podávaly saké nesrovnatelně lepší kvality a místo potem byly cítit pudry a parfémy. Vždycky se vkradl do zahrady nebo na dvůr nebo na terasu a se žhnoucím úsměvem a rozhoupaným pytlíkem přistoupil k dámě, která se tam právě nacházela. „Omluvte mou troufalost,“ řekl, „jsem jen osamělý obyvatel purpurových hor, zlákaný do města plamenem vaší krásy, již bych svým nevinným způsobem rád…“ Reakce závisela na tom, jak byla dotyčná žena stará. Opravdu mladá dívka – patnáct, šestnáct, sedmnáct let – zaječela, jako by se jí ve vaně právě vylíhla malá godzillka, a uháněla domů do bezpečí tak rychle, až venku ztratila své geta. Dívky kolem dvaceti si geta naopak zouvaly a házely je po něm, házely po něm knihami, flétnami, čajovými šálky, kovovými lampami, kalamáři i kamením. Házely těmi předměty s tak drtivou silou, že musel do bezpečí uhánět on. A pokud bylo objektu jeho zájmu třicet a více, zadívala se na něj obvykle taková žena klidně a zkoumavě, zašermovala na něj ostrým nalakovaným nehtíkem a chladně ho napomenula: „Zasmradíš mi záhonky chryzantém, ty obscénní opice. Zalez zpátky do svého špinavého pelechu, než ti můj sluha dá pocítit, jak chutná čepel jeho meče.“ S každým dalším odmítnutím ztrácel Tanuki větší a větší kus sebevědomí, až bylo nakonec ohlodané na kost. A tak stáhl tu věc, která mu sloužila jako ocas, mezi nohy a odplížil se zpátky do hor, až tam, kde světla žádného města, městečka ani vesnice netlumila tiché švitoření hvězd. Sklesle pojedl choroš, vypil džbánek kradeného saké (domácího) a dal se na spadaném listí do mátožného, šouravého tance. Kolem půlnoci se objevil lišák. „To má být bubnování? Vždyť je to směšné,“ vyčinil mu. „To snad bych i já líp zabubnoval párátkem na knedlík. Copak jsi úplně ztratil smysl pro rytmus?“ Tanuki odolal pokušení otlouct Kicunemu prázdný džbánek o hlavu, místo toho spustil plačtivou litanii o tom, jak se mu ve městě nedařilo, a nic nedbal na to, že tím úplně ztratí tvář. /8
Kicune zavrtěl narezlou hlavou. „Jak se o tobě může říkat, že jsi mazaný, to je nad moje chápání,“ prohlásil. „Tak poslouchej, ty svůdce žen. Napálit se dá každá lidská bytost, ale ne každá stejným způsobem. Háček, na který se ti chytí trdlo z vesnice, ti vzdělaný a zcestovalý člověk vyplivne nebo si ho ani nevšimne. Samozřejmě pokud na ten háček nenapíchneš peníze, tu osudovou návnadu, na kterou se obyčejně nechají ulovit lidé v každém postavení.“ „Prý se to dá vyměnit za saké,“ namítl Tanuki. „Dobrá věc.“ „To je pravda. Ale aby sis koupil saké, stejně bys musel peníze krást, takže proč nevypustit prostředníka a nekrást rovnou víno? Než někdo vymyslel peníze, byli lidi skoro stejně mazaní jako my. Tedy ne že zrovna ty bys svojí mazaností nějak oslňoval. Ty a to tvoje ‚jsem maličké chlupaté zvířátko, zatoulalo jsem se a chci se pomazlit‘. To je amatérismus. Tak pro pejsky a plyšáky. Tys pořád ještě nerozpletl všechny uzly a smyčky lidské mysli. Řeknu ti aspoň tohle: jestli chceš spočinout na dámském futonu, musíš tam spočinout v pánském těle.“ „Ale jak…“ „Jak? Jak? Jsi Zvířecí předek, nebo nejsi?“ Kicuneho to zjevně rozčililo, a jelikož bylo zároveň jasné, že na jezevčí mýtině se dnes večer rozhodně nedočká ani jídla, ani pití, ani kvalitní zábavy, skokem zmizel mezi stíny. Tanuki ležel ve spadaném listí a snažil se vystřízlivět natolik, aby plně pochopil, co měl lišák na mysli. Spadlo pár vloček, padaly pomalu, pomaloučku, nikam nespěchaly, jako kdyby čekaly, až si jich Tanuki – nebo prostě kdokoliv – všimne; jako by se schválně loudaly, než někdo užasne nad jejich krásou a nad tím, že žádné dvě vločky nejsou úplně stejné. Je na místě se zeptat, kdy došlo k tomu, že sněhové vločky začaly věřit své vlastní reklamě?
Byl to toho roku první sníh. Když koncem zimy, v polovině března, sněžilo naposledy, vrhala postava stojící na jezevčí mýtině stín zhruba lidského tvaru. Úplně poslední vločka, padající jen o málo /9
rychleji než ony neohrožené prosincové průkopnice, větrem načechraná a teatrálně šeptající vychloubačné: „Regardez-moi. Takovou, jako jsem já, jste ještě neviděli a už nikdy neuvidíte!“ (sebeklam až do samého konce), přistála na očním víčku s typickým mongoloidním záhybem, které bylo tak dokonalé, že by bývalo mohlo patřit Toširóovi Mifunemu. Odtud ji nakonec smetl palec. Žádná pracka, nýbrž palec. Tanukimu zabralo většinu zimy, než svou proměnu dovedl k dokonalosti – jestli se tu o dokonalosti dá mluvit. Změna podoby sice do škály jeho nadpřirozených schopností patřila, ale byla to dřina a pro takového tanukiho je práce pramálo přitažlivá. Metamorfóza, třebas jen dočasná, vyžaduje silné soustředění (nestačí na to mávnout kouzelnou hůlkou a fíí jako v pohádkách); nestřídmou konzumací saké přitom schopnost soustředění polevuje. Z toho plyne, že následkem nedostatečného zájmu a opakované opilosti se u postavy, která se protahovala v ústí nory, daly při bližším prozkoumání vysledovat jisté vady na kráse. Tanukimu to starosti nedělalo. Dával přednost své jezevcovité tělesné schránce, kterou (ne zcela neprávem) považoval za příjemnější a zároveň silnější, pohyblivější a energičtější, než jakou obývá byť i ten nejslavnější herec, atlet nebo válečník. Lidské mysli zatím možná nerozuměl, ale biomorfické nedostatky lidského těla si uvědomoval teď víc než kdy jindy. Jeho nové přítelkyně se prostě budou muset smířit s tím, že kromě elegantně animálního půvabu a báječně zamřelého pachu mu také tu a tam zbyl ostrůvek srsti a tu a tam špičatý tesák.
Duben. Po zemi se jako vyrážka rozlezlo jaro. Celý kraj jako by se s drbáním probouzel – líně a rozkošnicky, i když se občas poškrábal tak usilovně, že nehty narazil na kost, na tu starou, studenou vápenatou záležitost schovanou pod tím, co nás svědívá. Z bahna a bláta vydrbával drobné čilé žabky. Ze dřeva vydrbával pupeny lesklé jako puchýře. A samy stromy, nalité mízou tak, jako býval Tanuki nalitý saké (i když stromy to nesly mnohem důstojněji) vydrbávaly, z nebe táhlé modré tóny. /10
