TOM ROBBINS Zátiší s Datlem Tak trochu milostný román
ARGO
TOM ROBBINS Zátiší s Datlem Z anglického originálu Still Life with Woodpecker, vydaného nakladatelstvím Bantam Books v New Yorku roku 1980, přeložil Jiří Popel. Obálku s použitím ilustrace Maťa Mišíka navrhl a graficky upravil Libor Batrla. Odpovědný redaktor Martin Svoboda. Korektury Marcela Wimmerová. Technický redaktor Milan Dorazil. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, roku 2016 jako svou 2714. publikaci. Vytiskla tiskárna Protisk. Vydání druhé. ISBN 978-80-257-1609-0 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod KOSMAS sklad: Za Halami 877 252 62 Horoměřice tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 e-mail:
[email protected], www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
1 V poslední čtvrtině dvacátého století, v době, kdy západní civilizace upadala příliš rychle na to, aby to člověka nezneklidňovalo, a zároveň příliš pomalu, než aby ho to dokázalo patřičně vzrušovat, seděla většina světové populace na kraji neustále dražšího divadelního křesla a s různými směsicemi strachu, naděje a nudy čekala, až se stane něco významného. Něco důležitého se brzy stát muselo. Veškeré kolektivní nevědomí se přece nemohlo mýlit. Ale co to bude? A bude to událost katastrofického či omlazovacího rázu? Lék na rakovinu či atomový třesk? Změna počasí či změna oceánografická? Zemětřesení v Kalifornii, roje vražedných včel v Londýně, Arabové na burze cenných papírů, vznik života v laboratoři či UFO na trávníku před Bílým domem? Naroste snad Moně Lise knír? Devalvuje dolar? Nadšení křesťanští zastánci teorie Druhého příchodu byli přesvědčeni, že po dvoutisícileté pauze se opět objeví na scéně hlavní postava jejich fanklubu. A pět nejznámějších okultistů při setkání v hotelu Chelsea předpovědělo, že se brzy vynoří z hlubin Atlantida. Na což princezna Leigh-Cheri odvětila: „Existují dva ztracené světadíly. Jedním z nich je Havaj, které se říkalo Mu, matka, jejíž špičky stále ještě prostupují naše smysly – země tleskavého tance, rybářské hudby, květů a štěstí. Existují tři ztracené světadíly… my, milenci, jsme jedním z nich.“ Ať už si kdokoli myslí o myšlenkách princezny Leigh-Cheri týkajících se geografických záležitostí cokoli, musí uznat, že poslední čtvrtina dvacátého století nebyla pro milence tím nejšťastnějším obdobím. Byla to doba, kdy ženy otevřeně pohrdaly muži, kdy se muži cítili být podvedeni ženami, kdy romantické vztahy připomínaly /3
řeky v období jarního tání – zanechávaly spoustu malých dětí na zubatých a nehostinných krách. Nikdo si již nebyl jistý, co si má myslet o Měsíci.
2 Představte si jistou srpnovou noc, kdy princezna Leigh-Cheri vyhlížela ze svého podkrovního okna. Byl úplněk. Měsíc se nadýmal takovým způsobem, že hrozilo, že se překotí. Představte si, že se probudíte a spatříte měsíc, jak leží rozplácnutý obličejem na podlaze koupelny jako zesnulý Elvis Presley otrávený přemírou banánových zmrzlinových pohárů se šlehačkou. Byl to Měsíc, který by dokázal rozdmýchat vášně v bučící krávě. Měsíc, jenž by dokázal udělat z malého králíčka bestii. Měsíc, který by dokázal změnit železné matice v měsíční kameny, Červenou Karkulku ve velkého krvežíznivého vlka. Leigh-Cheri zírala do magické mandaly nebe déle než hodinu. „Má Měsíc nějaký smysl?“ zeptala se Kouzelného prince. Kouzelný princ se zatvářil, jako by mu položila hloupou otázku. Možná že to skutečně udělala. Stejná otázka vyťukaná na klávesnici remingtonky SL3 vynesla na světlo tuto odpověď: Albert Camus napsal, že existuje jediná důležitá otázka, a to, zda člověk má, či nemá spáchat sebevraždu. Tom Robbins napsal, že existuje jediná důležitá otázka, a to, zda má čas začátek a konec. Camus zjevně vykročil nesprávnou nohou a Robbins si zapomněl nařídit budíka. Existuje jen jediná důležitá otázka, a ta zní: Kdo ví, jak přimět lásku, aby vydržela? Odpovězte mi na tuhle otázku, a já vám řeknu, zda máte, či nemáte spáchat sebevraždu. Odpovězte mi na tohle, a já vám prozradím, jak je to se začátkem a koncem času. Odpovězte mi na to, a já vám odhalím smysl Měsíce.
/4
3 Příslušníci Leigh-Cheriiny třídy neměli nikdy příliš ve zvyku se zamilovávat. Do manželských svazků vstupovali kvůli moci a bohatství, tradici a dědicům, a „ryzí lásku“ přenechávali prostému lidu. Prostý lid neměl co ztratit. Teď ale odtikávala poslední čtvrtina dvacátého století a kromě hrstky neurvalých kašparů někde v Africe se královské rody smířily se smrtelnými, ne-li dokonce demokratickými rozměry světa. Leigh-Cheriina rodina toho byla typickým příkladem. Po celých třicet let v exilu se král upínal na kariéru hazardního hráče. Jeho doménou byl poker. Nedávno však musel podstoupit operaci srdce, při níž mu chirurg odstranil chlopeň a nahradil ji teflonovou protézou. Umělá chlopeň fungovala velmi dobře, avšak ve chvílích, kdy se otvírala a zavírala, vydávala kovový zvuk. Když se král vzrušil, nikomu v místnosti to neuniklo. Kvůli slyšitelnému zvuku srdce musel přestat hrát oblíbený poker, karetní hru, při níž musí hráč předstírat a blafovat. „Kristepane,“ řekl. „Když dostanu dobré karty, začnu rachotit jak nevyklizená kredenc při stěhování.“ Trávil tedy veškerý svůj čas u televize při sledování různých sportovních přenosů a vzpomínal na staré dobré časy, kdy mohl útočníkovi, který zahodil vyloženou šanci, nechat na místě useknout hlavu. Jeho žena, královna, kdysi vyhlášená kráska sedmi hlavních měst, byla neuspokojená a obézní. V Americe navštívila tolik druhořadých společenských večírků, dobročinných módních přehlídek a všelijakých gala představení, že začala vylučovat jakýsi lahůdkový plyn z paštiky z husích jater a lanýžů, jehož výpary ji přenášely z dýchánků na plesy, jako by byla střívkem uzenky napumpovaným samotným Wagnerem. Jelikož neměla k ruce žádnou komornou, oblékání jí trvalo nejméně dvě hodiny, a protože se převlékala třikrát za den, šacení, zdobení šperky a malování svého celkového tělesného objemu se jí stalo prací na plný úvazek. Královna si již dávno přestala všímat manžela před televizí a dcery v podkrovním pokojíku. Její synové (jen velmi těžko si dokázala vzpomenout, kolik jich vlastně přivedla na svět) byli roztroušeni po Evropě, kde se oddávali nekonečným finančním dobrodružstvím převážně temného charakteru, a již dávno nad nimi zlomila /5
hůl. Měla jediného intimního přítele: trpasličího pudla, jehož si neustále tiskla k ňadrům. Kdyby se někdo zeptal krále, co očekává od poslední čtvrtiny dvacátého století, prohlásil by: „Dneska, kdy všechny racionální naděje na obnovu monarchie jsou v háji, bych si přál, aby Seattle Mariners vyhráli finále západní baseballové ligy, Seattle Supersonics se dostali do play-off NBA, Seattle Seahawks se probojovali až do fotbalového finále Super Bowlu a aby všechny sportovní komentátory vystřídal sir Kenneth Clark.“ Stejná otázka položená královně by vyvolala následující odpověď: „Achich oufej, bošíčku v těstíčku.“ (Její oblíbené rčení.) „Co můše čovek čekat fot potrchlejch lidí? Já sem jen šťasná, še muj otec a matka sou f nebi a nemusej trpět v týdlenctý moderní době. Sakrblé! Já jen sloušim koruně a tim to chasne.“ Královna se naučila anglicky v sedmi hlavních městech. Královna Tilli poklekla každý večer na lehce prošlapaný, avšak stále ještě zánovní peršan u postele, připomínající bárku s nebesy, a na kolenou, jež vypadala jako obrovské chuchvalce žvýkačky, se pomodlila za osvobození koruny a zdraví svého pudla, a modlitbu obvykle zakončila přáním úspěchů velké opeře. Král Max se každý večer vkradl do kuchyně, kde po lžičkách polykal sůl a cukr, jež mu doktoři vyškrtli z diety. „Tahle rodina není podivínská jen kvůli pěti stoletím pokrevního plemenění,“ pomyslela si princezna Leigh-Cheri, již pisálkové společenských rubrik nedávno popsali jako „vysloužilou mažoretku, pomatenou sociální aktivistku, tragickou krásku, jež se ve svém podkrovním pokojíku uchýlila do dobrovolného vyhnanství.“ „Tuhle rodinu pohltilo Blues poslední čtvrtiny dvacátého století.“
4 Exilovým palácem Furstenbergů-Barcalonů, jak se tato rodina ve skutečnosti jmenovala, se stal rozlehlý žlutý dřevěný dvoupatrový dům stojící na břehu zálivu Puget Sound. Dům si nechal v roce 1911 postavit jeden „dřevobaron“ ze Seattlu, kterému se nelíbily /6
věžičky, kopule a vikýře, jež zdobily průkopnická pseudogotická sídla jeho vrstevníků, a poručil postavit „typickej americkej barák bez jakejchkoli serepetiček“. Stavitel mu ochotně vyhověl. Byla to stodola, bedna se zašpičatělou střechou. Budova stála uprostřed čtyř hektarů porostlých ostružiním jako opuštěné rádio, které vysílá vrzání a šepoty dešti. Dům věnovala Maxovi a Tilli CIA. Ve vlasti rodu Furstenbergů-Barcalonů nyní vládla pravicová vojenská junta, podporovaná vládou Spojených států a samozřejmě také katolickou církví. Zatímco Spojené státy ujišťovaly veřejnost o svém zklamání nad tím, jak málo lidských práv poskytuje junta vlastnímu lidu, nehrnuly se příliš do toho, aby se vměšovaly do vnitřních záležitostí cizího státu, zvlášť když se na tento stát mohly spolehnout jako na spojence v boji proti levičácky smýšlejícím státům, do jejichž vnitřních záležitostí se Spojené státy vměšovaly s pravidelnou samozřejmostí. Vládu Spojených států popouzelo, že roajalisté stále loajální Maxovi by mohli v té části světa narušit politickou stabilitu. Vláda tedy dala králi Maxovi velice slušný důchod za to, že se bude držet v ústraní a nebude dělat vlny. Každý rok na Vánoce poslal papež královně Tilli krucifix, svícen nebo podobnou drobnost, kterou osobně posvětil. Princezna Leigh-Cheri jednou použila papežský svícen k sebeukájení. Doufala, že ji ve vhodný okamžik přijde navštívit buď Beránek, či Zvíře, ale jako obvykle ji navštívil jen Ralph Nader, advokát všech spotřebitelů.
5 Pokud si vedení CIA myslelo, že si za jejich pohostinnost Max a Tilli Furstenbergovi-Barcalonovi potentočkují své ponožky s vyšitým královským monogramem blahem, tak se opět, jako mnohokrát předtím, mýlilo. Královský pár si během prvního desetiletí života v novém sídle na starou barabiznu nikdy nahlas nestěžoval, neboť se obával, že je skrznaskrz prošpikovaná štěnicemi. Později však, kdy pokročilý věk s sebou přinesl i jistou dávku troufalosti (dětská drzost se začala vracet jako losos k prameni), zanadávali si, kdykoliv se jim jen zachtělo. /7
Král stál třeba u okna (v poločase utkání) a bojácně shlížel na plazící se ostružiní. „Zřejmě budu prvním panovníkem v historii, kterého úkladně zavraždí ostružiny,“ zavrčel. Jeho teflonová chlopeň zavrčela spolu s ním. Královna podrbala trpasličího pudla za ušima. „Víš, kdo tu šil pšet náma? Médja Bédja.“ Leigh-Cheri brzy zjistila, že veškerá snaha dodat rodičům odvahu, aby se přestěhovali, je marná. Max, vysoký muž s koňským obličejem a hitlerovským knírkem, vrtěl hlavou tak razantně a dlouho, že kdyby na ní měl korunu, určitě by mu spadla a zamotala se do ostružiní. „Změna místa u hracího stolu karty neoblafne,“ řekl Max. „Stěchovat se? Jen tenchle tejden mám tši fečírky,“ řekla královna Tilli. „Ne! Já sapomněla. Štyry fečírky. Achich oufej, bošíčku v těstíčku.“ Tilli a Max se ukrývali ve svém škatulovitém zámku jako dvě r ve španělském zpěvníku a čekali, až je někdo pořádně rozdrnčí na patře.
6 Princezna žila v podkroví. V dětství to bylo její nejoblíbenější místo na hraní. Mansarda byla útulná a našla v ní soukromí. Měla ráda nízký, zkosený strop a stěny, které jediné v celém domě nebyly polepené tapetami s rodovým znakem. Jako dítě dokázala ocenit pohled na záliv Puget Sound, který se jí naskýtal z podkrovního okna na západní straně domu, a na Kaskádové pohoří z okna obráceného na východ. Byla tam zejména jedna hora, široký bílý zobákovitý masiv, jež sahal až do mraků a který ve dnech, kdy viditelnost nebyla zastřená deštěm či mrholením, dokázal takřka zaplnit okno na východní straně domu. Hora se nějak jmenovala, ale Leigh-Cheri si nikdy to jméno nemohla zapamatovat. „Myslím, že je to nějaké indiánské jméno.“ „Finetú?“ zeptala se královna. Nyní bylo okno natřené černou barvou – kromě jedné malé tabulky, přes kterou princezna občas sledovala výřez měsíce. /8
Princezna žila v podkrovním pokojíku a nevycházela ven. Rozhodnutí nevycházet bylo její vlastní. Klidně by mohla otevřít okna či seškrábat ze skla černou barvu, ale i tuto myšlenku zavrhla. Zatlouct okna hřebíky a natřít tabulky na černo byl její nápad. Pokojík byl osvětlený jedinou čtyřicetiwattovou žárovkou. To byl také její nápad. A princezna si pokojík sama zařídila. Zařízení se skládalo z kavalce, porcelánového nočníku a krabičky camelek.
7 Leigh-Cheri kdysi žila jako každá jiná mladá žena v domě svých rodičů. Na severním konci prvního patra měla svůj pokoj, v němž měla velkou postel a pohodlné křeslo, psací stůl, u kterého psala úkoly, a prádelník zaplněný kosmetikou a kalhotkami. Byl tam i gramofon, jehož účelem bylo věrně reprodukovat rock’n’roll, a zrcadlo, zasvěcené lichotivé reprodukci jejího vlastního obrazu. Na oknech visely záclony a podlahu pokrývaly koberce zděděné po předcích, zatímco zdi pokrývaly plakáty havajských ostrovů a fotografie Ralpha Nadera. Někdy jí pokoj připadal ve srovnání s „obrovským venkovním světem“ skličující a omezující, přesto ho však měla ráda natolik, že se do něj každý den po vyučování, kdy nezasedal žádný výbor zabývající se tou či onou ekologickou otázkou, ochotně vracela. Svůj pokoj obývala spořádaně jako hlavonožec svoji ulitu i poté, kdy ji na Washingtonské univerzitě donutili opustit školní skupinu mažoretek, což byla tak potupná zkušenost, že se rozhodla z univerzity odejít. Tehdy žila v pokoji společně s Kouzelným princem. Kouzelný princ byl sameček ropuchy. Žil v teráriu v nohou Leigh-Cheriiny postele. A ano – vy čmuchalové –, skutečně ho jednou políbila. Jedinkrát. Lehce. A ano, připadala si potom jako naprostý blbec. Když je však někdo princezna, lákají ho věci, které my prostí lidé nechápeme. Nehledě na to, že okolnosti, za jakých žabáka získala, si žádaly poněkud pověrčivé chování, a nadto – je snad letmé políbení hlavičky ropuchy o tolik pošetilejší než třeba políbit /9
fotografii milované osoby – a kdo z vás nikdy nepolíbil něčí fotku? Leigh-Cheri líbala fotografii Ralpha Nadera poměrně často. Mohli bychom zde podotknout, že freudovští analytici pohádek naznačují, že líbání žab symbolizuje orální sex čili fellatio. V tomto ohledu byla princezna Leigh-Cheri alespoň vědomě nevinná, přestože nebyla tak naivní jako královna Tilli, která si myslela, že fellatio je neznámá italská opera, a byla podrážděná, že nemůže nikde najít její partituru.
8 Leigh-Cheri dostala Kouzelného prince od staré Gulietty, poslední žijící služky, která odjela s Maxem a Tilli do exilu. Když se Leigh-Cheri narodila v Paříži, byli naživu ještě čtyři takto věrní sluhové, ale všichni kromě Gulietty umřeli krátce nato, co se královská rodina přestěhovala do nového paláce u zálivu Puget Sound. Možná za to mohla místní vlhkost. Americká vláda přidělila královské rodině také jednoho sluhu, muže, který se jmenoval Chuck, a ten měl zastávat práci zahradníka, řidiče a údržbáře. Byl to pochopitelně špicl ze CIA. Když věk ještě více poznamenal Chuckovu vrozenou lhostejnost, přestal už úplně zvládat rozpínavost místního ostružiní a to se rozrostlo až ke zdem domu. Chuck byl úděsný řidič. Král Max a princezna s ním léta odmítali kamkoliv jezdit. Chuck stále ještě vozil královnu na různá gala představení a odpolední čaje, aniž mu zjevně vadily všechny ty ustrašené „zdrávasy“ a „achich ouvej, božíčku v těstíčku“, které se na něj lavinovitě valily ze zadního sedadla. Chuck hrál také vždycky jednou za čtrnáct dní s králem poker. A král i s práskačskou chlopní pravidelně obral Chucka o poslední vindru. Tak si Max zvyšoval svůj příjem o Chuckův plat. „Na to je dobrý, to je to jediné,“ řekl Max, jehož obrovský mezčí obličej se lehce usmíval tomu, co považoval za malý vtípek na úkor CIA. Gulietta, které bylo hodně přes osmdesát let, byla naopak schopná a čilá. Nějakým zázrakem se jí dařilo udržovat dům prostý pavučin a plísně, zatímco prala královské prádlo a vařila šest jídel denně: protože Max a Tilli byli masožravci a Leigh-Cheri /10
vegetariánka, musela každé jídlo ve skutečnosti připravovat ve dvou verzích. Stará Gulietta neuměla ani slovo anglicky a Leigh-Cheri, jež přijela do Ameriky, když nebyla o moc vyšší než džbánek vína, neznala pro změnu žádný jiný jazyk. Přesto však Gulietta vyprávěla Leigh-Cheri až do patnácti let každý večer před spaním vždycky stejnou a tak často opakovanou pohádku, že dívka nejen pochopila její obecný smysl, ale posléze porozuměla i každému jejímu slovu, byť pohádku poslouchala v cizím jazyce. Gulietta také vytušila, v jak hluboké depresi se Leigh-Cheri ocitla poté, kdy nechtěně potratila při první hře fotbalového mužstva Washingtonské univerzity na domácím hřišti, kde princezna se skupinou mažoretek povzbuzovala místní tým gymnastickými kreacemi. (Leigh-Cheri byla právě ve vysokém výskoku, když došlo k úrazu a pramínky krve jí začaly vytékat zpod miniaturní sukničky, jako by chtěly červeně přelajnovat postranní čáry hřiště.) Gulietta také vycítila, že její mladá paní ztratila víc než dítě, že toho podzimního odpoledne ztratila dokonce víc než otce toho dítěte (záložního rozehrávače, studenta práv, předsedu školního spolku ochránců přírody, jenž plánoval, že jednoho dne začne pracovat pro Ralpha Nadera), přestože vzpomínka na něj, jak sedí na lavici náhradníků a předstírá, že si nevšiml, jak ji v těžkých rozpacích a k smrti vyděšenou vyhnali ze stadionu, pronásledovala její mysl a srdce jako děsivý přízrak obutý v zablácených škrpálech. A v tomto nešťastném období přinesla Gulietta princezně ve svých žilnatých rukách ropuchu. Leigh-Cheri z toho zpočátku zrovna neskákala radostí, ale vzpomněla si na pověsti o totemech Starého světa, a pokud jí žabí kouzlo mohlo pomoci, rozhodla se, že to zkusí – a nebude se přitom ohlížet na nějakou tu bradavici. Avšak běda, Gulietto, tohle byla americká žába z poslední čtvrtiny dvacátého století, z doby, kdy nějaká přání zjevně k ničemu dobrému nevedla, a Leigh-Cheri nakonec pojmenovala žabáka po „tom parchantovi, který se nikdy neukázal“ – „Kouzelný princ“.
/11
9 Hrabě Sandwich vynalezl sendviče, hrabě Popcorn praženou kukuřici a hrabě Ocet salátovou zálivku. Měsíc vynalezl přirozený rytmus. Civilizace tento vynález zrušila. Princezna Leigh-Cheri by ho ráda znovu nastolila, ale nevěděla, jak do toho. Šoupla si do trouby ten gumový keks, kterému se říká pesar, a stejně otěhotněla. Řada žen je na tom podobně. Pokusila se tedy stát hostitelkou onomu pokroucenému kovovému škvrněti, kterému se říká „nitroděložní tělísko“, ale měla z toho křeče a záněty. Řada žen je na tom podobně. V zoufalství a v naprostém rozporu se svým základním instinktem spolkla pilulku. Udělalo se jí zle jak po tělesné, tak i po duševní stránce. Řada žen je na tom podobně. Vyzkoušela tedy ještě různé gely a džemy, krémy a břečky, spreje a čípky, pudry a pěny, želé a všemožné jiné sajrajty, jen aby zjistila, že je romantická osoba – byla odkojena evropskými pohádkami (tedy jednou pohádkou určitě) –, která odmítá jakékoli technické struktury, průmyslové pachy a napalmové příchutě. Řada romantických osobností je na tom podobně. (…)
/12
