TOM ROBBINS Zátiší s Datlem

Robbins_Zatisi_s_datlem_V2_2015_vnitrek.indd 1

12.1.2016, 11:39:18

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

TOM ROBBINS Zátiší s Datlem


12.1.2016, 11:39:19 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS215794

TOM ROBBINS Zátiší s Datlem Tak trochu milostný román

ARGO



Z angličtiny

přeložil

J i ř í P o p e l

© Argo, 2016 Copyright © 1980 by Tom Robbins. Still Life with Woodpecker This translation published by arrangement with Bantam Books, a division of Random House LLC. All rights reserved. Translation © Jiří Popel, 2016 Cover illustration © Maťo Mišík, 2016 ISBN 978-80-257-1609-0 (váz.) ISBN 978-80-257-1778-3 (e-kniha)

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS215794

Na památku Keithe Wymana a Betty Bowenové: pokud existuje místo, kam lidé přicházejí po smrti, tak jeho správci musí mít s touhle dvojkou pěknou honičku. Pro všechny, jimž jsem neodpověděl na dopis. A jako spěšná zásilka pro G. R.



Není třeba, abys vycházel z domu. Zůstaň u stolu a naslouchej. Vlastně ani nenaslouchej, jenom čekej. Vlastně ani nečekej, buď zcela tichý a sám. Svět se ti nabídne, abys ho odhalil, nemůže jinak, uchvácen se bude před tebou vinout. – Franz Kafka

Zde by měl být obrázek mého oblíbeného jablka. Je to zároveň i akt a láhev. Je to i krajinka. Není nad zátiší. – Erica Jongová



Předmluva Pokud to nezvládne tenhle psací stroj, tak bude nejlepší se na to vysrat, protože to zkrátka nejde. Tohle je zbrusu nová remingtonka SL3, která je schopná odpovědět na otázku: „Co je těžší? Číst Bratry Karamazovy a poslouchat přitom desky Stevieho Wondera, nebo se vydat na pomlázku po klávesnici psacího stroje?“ Tohle je třešnička na polevě kovbojky. Je to sendvič naservírovaný geniální servírkou. Kreditní karta samotné císařovny. Cítím, že v téhle remingtonce se skrývá román mých snů – přestože píše mnohem rychleji, než dokážu hláskovat. A nezáleží na tom, že mě minulý týden štípl do ukazováčku obrovský pozemní krab. Tenhle miláček mluví při sebemenší provokaci elektrickou shakespearovštinou. Stačí se na něj jen trochu přísněji podívat a vysype ze sebe stránku a půl. „Jaký psací stroj máte na mysli?“ zeptal se mě prodavač. „Takový, který by nepsal jen pouhá slova,“ zněla moje odpověď. „Takový, ze kterého by se sypaly krystaly. Chci svým čtenářům nabídnout náruče plné krystalů, z nichž některé by měly barvu orchidejí a pivoněk a jiné by zase chytaly radiové vlny z tajného města, které je napůl Paříží a napůl Coney Islandem.“ Prodavač mi doporučil Remington model SL3. Můj starý psací stroj se jmenoval Olivetti. Znám jednoho neuvěřitelného žongléra, který se také jmenuje Olivetti. Mezi ním a mým starým psacím strojem není žádné příbuzenské pouto. Mezi komponováním na psacím stroji a žonglováním nicméně jistá podobnost existuje. Ten trik spočívá v tom, že pokud vám něco upadne, snažíte se, aby to vypadalo jako součást vašeho čísla. V dobře zamčené skříni mám schovanou poslední láhev Anaïs Nin (se zelenou vinětou), propašovanou ještě před revolucí z města /11


12.1.2016, 11:39:19


Punta del Visionaro. Dnes večer z ní vytáhnu špunt. Injekční stříkačkou pak vstříknu deset kubíků Anaïs Nin do zralé limety. A začnu sát. A začnu psát… Pokud to nezvládne tenhle psací stroj, tak přísahám, že to prostě není v lidských silách.

/12



1. FÁZE



1 V poslední čtvrtině dvacátého století, v době, kdy západní civilizace upadala příliš rychle na to, aby to člověka nezneklidňovalo, a zároveň příliš pomalu, než aby ho to dokázalo patřičně vzrušovat, seděla většina světové populace na kraji neustále dražšího divadelního křesla a s různými směsicemi strachu, naděje a nudy čekala, až se stane něco významného. Něco důležitého se brzy stát muselo. Veškeré kolektivní nevědomí se přece nemohlo mýlit. Ale co to bude? A bude to událost katastrofického či omlazovacího rázu? Lék na rakovinu či atomový třesk? Změna počasí či změna oceánografická? Zemětřesení v Kalifornii, roje vražedných včel v Londýně, Arabové na burze cenných papírů, vznik života v laboratoři či UFO na trávníku před Bílým domem? Naroste snad Moně Lise knír? Devalvuje dolar? Nadšení křesťanští zastánci teorie Druhého příchodu byli přesvědčeni, že po dvoutisícileté pauze se opět objeví na scéně hlavní postava jejich fanklubu. A pět nejznámějších okultistů při setkání v hotelu Chelsea předpovědělo, že se brzy vynoří z hlubin Atlantida. Na což princezna Leigh-Cheri odvětila: „Existují dva ztracené světadíly. Jedním z nich je Havaj, které se říkalo Mu, matka, jejíž špičky stále ještě prostupují naše smysly – země tleskavého tance, rybářské hudby, květů a štěstí. Existují tři ztracené světadíly… my, milenci, jsme jedním z nich.“ Ať už si kdokoli myslí o myšlenkách princezny Leigh-Cheri týkajících se geografických záležitostí cokoli, musí uznat, že poslední čtvrtina dvacátého století nebyla pro milence tím nejšťastnějším obdobím. Byla to doba, kdy ženy otevřeně pohrdaly muži, kdy se muži cítili být podvedeni ženami, kdy romantické vztahy připomínaly /15



řeky v období jarního tání – zanechávaly spoustu malých dětí na zubatých a nehostinných krách. Nikdo si již nebyl jistý, co si má myslet o Měsíci.

2 Představte si jistou srpnovou noc, kdy princezna Leigh-Cheri vyhlížela ze svého podkrovního okna. Byl úplněk. Měsíc se nadýmal takovým způsobem, že hrozilo, že se překotí. Představte si, že se probudíte a spatříte měsíc, jak leží rozplácnutý obličejem na podlaze koupelny jako zesnulý Elvis Presley otrávený přemírou banánových zmrzlinových pohárů se šlehačkou. Byl to Měsíc, který by dokázal rozdmýchat vášně v bučící krávě. Měsíc, jenž by dokázal udělat z malého králíčka bestii. Měsíc, který by dokázal změnit železné matice v měsíční kameny, Červenou Karkulku ve velkého krvežíznivého vlka. Leigh-Cheri zírala do magické mandaly nebe déle než hodinu. „Má Měsíc nějaký smysl?“ zeptala se Kouzelného prince. Kouzelný princ se zatvářil, jako by mu položila hloupou otázku. Možná že to skutečně udělala. Stejná otázka vyťukaná na klávesnici remingtonky SL3 vynesla na světlo tuto odpověď: Albert Camus napsal, že existuje jediná důležitá otázka, a to, zda člověk má, či nemá spáchat sebevraždu. Tom Robbins napsal, že existuje jediná důležitá otázka, a to, zda má čas začátek a konec. Camus zjevně vykročil nesprávnou nohou a Robbins si zapomněl nařídit budíka. Existuje jen jediná důležitá otázka, a ta zní: Kdo ví, jak přimět lásku, aby vydržela? Odpovězte mi na tuhle otázku, a já vám řeknu, zda máte, či nemáte spáchat sebevraždu. Odpovězte mi na tohle, a já vám prozradím, jak je to se začátkem a koncem času. Odpovězte mi na to, a já vám odhalím smysl Měsíce.

/16



3 Příslušníci Leigh-Cheriiny třídy neměli nikdy příliš ve zvyku se zamilovávat. Do manželských svazků vstupovali kvůli moci a bohatství, tradici a dědicům, a „ryzí lásku“ přenechávali prostému lidu. Prostý lid neměl co ztratit. Teď ale odtikávala poslední čtvrtina dvacátého století a kromě hrstky neurvalých kašparů někde v Africe se královské rody smířily se smrtelnými, ne-li dokonce demokratickými rozměry světa. Leigh-Cheriina rodina toho byla typickým příkladem. Po celých třicet let v exilu se král upínal na kariéru hazardního hráče. Jeho doménou byl poker. Nedávno však musel podstoupit operaci srdce, při níž mu chirurg odstranil chlopeň a nahradil ji teflonovou protézou. Umělá chlopeň fungovala velmi dobře, avšak ve chvílích, kdy se otvírala a zavírala, vydávala kovový zvuk. Když se král vzrušil, nikomu v místnosti to neuniklo. Kvůli slyšitelnému zvuku srdce musel přestat hrát oblíbený poker, karetní hru, při níž musí hráč předstírat a blafovat. „Kristepane,“ řekl. „Když dostanu dobré karty, začnu rachotit jak nevyklizená kredenc při stěhování.“ Trávil tedy veškerý svůj čas u televize při sledování různých sportovních přenosů a vzpomínal na staré dobré časy, kdy mohl útočníkovi, který zahodil vyloženou šanci, nechat na místě useknout hlavu. Jeho žena, královna, kdysi vyhlášená kráska sedmi hlavních měst, byla neuspokojená a obézní. V Americe navštívila tolik druhořadých společenských večírků, dobročinných módních přehlídek a všelijakých gala představení, že začala vylučovat jakýsi lahůdkový plyn z paštiky z husích jater a lanýžů, jehož výpary ji přenášely z dýchánků na plesy, jako by byla střívkem uzenky napumpovaným samotným Wagnerem. Jelikož neměla k ruce žádnou komornou, oblékání jí trvalo nejméně dvě hodiny, a protože se převlékala třikrát za den, šacení, zdobení šperky a malování svého celkového tělesného objemu se jí stalo prací na plný úvazek. Královna si již dávno přestala všímat manžela před televizí a dcery v podkrovním pokojíku. Její synové (jen velmi těžko si dokázala vzpomenout, kolik jich vlastně přivedla na svět) byli roztroušeni po Evropě, kde se oddávali nekonečným finančním dobrodružstvím převážně temného charakteru, a již dávno nad nimi zlomila /17



hůl. Měla jediného intimního přítele: trpasličího pudla, jehož si neustále tiskla k ňadrům. Kdyby se někdo zeptal krále, co očekává od poslední čtvrtiny dvacátého století, prohlásil by: „Dneska, kdy všechny racionální naděje na obnovu monarchie jsou v háji, bych si přál, aby Seattle Mariners vyhráli finále západní baseballové ligy, Seattle Supersonics se dostali do play-off NBA, Seattle Seahawks se probojovali až do fotbalového finále Super Bowlu a aby všechny sportovní komentátory vystřídal sir Kenneth Clark.“ Stejná otázka položená královně by vyvolala následující odpověď: „Achich oufej, bošíčku v těstíčku.“ (Její oblíbené rčení.) „Co můše čovek čekat fot potrchlejch lidí? Já sem jen šťasná, še muj otec a matka sou f nebi a nemusej trpět v týdlenctý moderní době. Sakrblé! Já jen sloušim koruně a tim to chasne.“ Královna se naučila anglicky v sedmi hlavních městech. Královna Tilli poklekla každý večer na lehce prošlapaný, avšak stále ještě zánovní peršan u postele, připomínající bárku s nebesy, a na kolenou, jež vypadala jako obrovské chuchvalce žvýkačky, se pomodlila za osvobození koruny a zdraví svého pudla, a modlitbu obvykle zakončila přáním úspěchů velké opeře. Král Max se každý večer vkradl do kuchyně, kde po lžičkách polykal sůl a cukr, jež mu doktoři vyškrtli z diety. „Tahle rodina není podivínská jen kvůli pěti stoletím pokrevního plemenění,“ pomyslela si princezna Leigh-Cheri, již pisálkové společenských rubrik nedávno popsali jako „vysloužilou mažoretku, pomatenou sociální aktivistku, tragickou krásku, jež se ve svém podkrovním pokojíku uchýlila do dobrovolného vyhnanství.“ „Tuhle rodinu pohltilo Blues poslední čtvrtiny dvacátého století.“

4 Exilovým palácem Furstenbergů-Barcalonů, jak se tato rodina ve skutečnosti jmenovala, se stal rozlehlý žlutý dřevěný dvoupatrový dům stojící na břehu zálivu Puget Sound. Dům si nechal v roce 1911 postavit jeden „dřevobaron“ ze Seattlu, kterému se nelíbily /18


12.1.2016, 11:39:19


věžičky, kopule a vikýře, jež zdobily průkopnická pseudogotická sídla jeho vrstevníků, a poručil postavit „typickej americkej barák bez jakejchkoli serepetiček“. Stavitel mu ochotně vyhověl. Byla to stodola, bedna se zašpičatělou střechou. Budova stála uprostřed čtyř hektarů porostlých ostružiním jako opuštěné rádio, které vysílá vrzání a šepoty dešti. Dům věnovala Maxovi a Tilli CIA. Ve vlasti rodu Furstenbergů-Barcalonů nyní vládla pravicová vojenská junta, podporovaná vládou Spojených států a samozřejmě také katolickou církví. Zatímco Spojené státy ujišťovaly veřejnost o svém zklamání nad tím, jak málo lidských práv poskytuje junta vlastnímu lidu, nehrnuly se příliš do toho, aby se vměšovaly do vnitřních záležitostí cizího státu, zvlášť když se na tento stát mohly spolehnout jako na spojence v boji proti levičácky smýšlejícím státům, do jejichž vnitřních záležitostí se Spojené státy vměšovaly s pravidelnou samozřejmostí. Vládu Spojených států popouzelo, že roajalisté stále loajální Maxovi by mohli v té části světa narušit politickou stabilitu. Vláda tedy dala králi Maxovi velice slušný důchod za to, že se bude držet v ústraní a nebude dělat vlny. Každý rok na Vánoce poslal papež královně Tilli krucifix, svícen nebo podobnou drobnost, kterou osobně posvětil. Princezna Leigh-Cheri jednou použila papežský svícen k sebeukájení. Doufala, že ji ve vhodný okamžik přijde navštívit buď Beránek, či Zvíře, ale jako obvykle ji navštívil jen Ralph Nader, advokát všech spotřebitelů.

5 Pokud si vedení CIA myslelo, že si za jejich pohostinnost Max a Tilli Furstenbergovi-Barcalonovi potentočkují své ponožky s vyšitým královským monogramem blahem, tak se opět, jako mnohokrát předtím, mýlilo. Královský pár si během prvního desetiletí života v novém sídle na starou barabiznu nikdy nahlas nestěžoval, neboť se obával, že je skrznaskrz prošpikovaná štěnicemi. Později však, kdy pokročilý věk s sebou přinesl i jistou dávku troufalosti (dětská drzost se začala vracet jako losos k prameni), zanadávali si, kdykoliv se jim jen zachtělo. /19



TOM ROBBINS Zátiší s Datlem

Recommend Documents