Terra Libera
âasopis hlásící se k tradici LAISSEZ FAIRE
únor–březen 2014 / ročník 15
Vybere se letos více na daních? Pravděpodobně ANO
Éra vzestupu trhů. Triumf či předzvěst pádu?
Tomáš Mlčoch
Petr Houdek
O
d doby vzniku hnutí ANO a zejména po obsazení jejího lídra Andreje Babiše do čela ministerstva financí jsme svědky vyjádření, že se zkvalitní výběr daní, zatočí se s daňovými podvody či, že se zavede daňová policie. Přeloženo do ekonomického jazyka toto znamená, že se zvýší pravděpodobnost dopadení při páchání daňového úniku (samozřejmě pokud ministr financí dodrží své slovo). Pojďme si proto přiblížit možné ekonomické implikace těchto vyjádření. Jak jsem psal v Terra Libera dříve1, zvýšení pravděpodobnosti dopadení znamená zvýšení nákladu zločinu (zločin se méně vyplatí), což následně znamená menší ochotu jej provádět (Becker 1968, Ehrlich 1973). Tato pravděpodobnost se dá měřit přímo – například počtem dopadených daňových zločinců nebo počtem jejich odsouzení; měřit se dát také nepřímo a to například počtem daňových kontrolorů na finančních úřadech či právě zmíněnou specializovanou daňovou policií (Mlčoch 2014). Ochota provádět zločin – v našem případě daňový – je odvislý také od výše trestu, která je však v západním světě již poměrně vysoká a není příliš možností ji zvedat. Dále také záleží, na jakém pomezí se tresty stanovují – zda na spodní či horní hranici klasifikovaného zločinu (zde může existovat určitý prostor pro jakousi „náladu společnosti“, kdy v době obecně skloňovaných daňových úniků a zároveň deficitů státního rozpočtu, může existovat větší společenská snaha či preference jim zabránit a to právě skrze relativně vyšší tresty při nezměněných zákonech) (Kessler & Piehl 1998). Fungují tyto principy ekonomie zločinu i v oblasti daňových úniků? Snahou odpovědět na tuto otázku se zabývá „minnesotský“ daňový experiment, který provedli Joel Slemrod, Marsha Blumenthal a Charles Christian a publikovali jej v roce 2001. V tomto experimentu bylo náhodně vybráno 1724 daňových subjektů (fyzických osob odevzdávajících daňové přiznání), kterým byl napsán dopis, že jejich daňové přiznání bude podrobně zkoumáno; zároveň bylo náhodně vybráno dalších 23 185 daňových subjektů, které posloužily jako kontrolní skupina. Tyto subjekty poté autoři rozdělili podle příjmu na i) nízko, ii) středně a iii) vysoko-příjmové a dále je rozdělili podle možnosti daně obcházet skrze různé odpočitatelné položky: a) vysoká příležitost – to se týkalo příjmů z obchodu a podnikání, a příjmů ze zemědělství, b) nízkou příležitost daně obcházet měli logicky ti mající příjmy z jiných odvětví. Autoři primárně zkoumali výši přiznaného příjmu a z něj odvedené daně. Zvýšení odvedené daně indikuje, že subjekty mají určitý „manévrovací prostor“ s přiznáním příjmu a odváděním daně; pokud by se u subjektů, kterým přišlo toto oznámení, odvedená daň zvýšila, poukazovalo by to na radši „konzervativněji“ odevzdané daňové přiznání, které bude znamenat nižší riziko, že na něho berní úřad přijde (v USA toliko obávaný Internal Revenue Service (IRS)). Práce teoreticky vychází z děl o ekonomii zločinu, a proto by mělo zvýšení pravděpodobnosti kontroly (jinými slovy dopadení) znamenat vyšší ochotu nepodvádět a přiznat pravou výši příjmu a z ní odvozené daně. Jak tedy dopadly výsledky? Agregátně – tedy při nezohlednění výše zmíněných podskupin – se odvedený příjem i daň zvýšila u subjektů, kteří dostali dopis o bližším zkoumání jejich daňového přiznání; přesněji se přiznaná daň se statisticky významně zvýšila
(pokračování na straně 2)
V době, v níž vlády rozvinutých zemí rozdělují polovinu produkovaného bohatství, je asi na pováženou mluvit o vzestupu trhů. Přesto, tržní směna v posledních letech proniká i do oblastí, v nichž přítomna nikdy nebyla a, dle mnohých, by ani být nikdy neměla. Asi nejzásadnějším kritikem „éry trhů“ je Michael J. Sandel, harvardský filosof, který ve své knize „Co si za peníze (ne)koupíte“ (česky 2013) varuje, že nezastaví-li se tržná imperialismus, zamíří společnost do morální propasti.
Nakonec vše bude mít svou cenu… V americkém Dallasu spustily školy, zoufalé z tristní úrovně jazykových schopností svých žáků, program, v němž za každou přečtenou knihu dítě získává 2 dolary. Firmy nabízejí svým zaměstnancům krátkodobé peněžní odměny, za každé kilo, co zhubnou či za každý měsíc, který vydrží nekouřit. (pokračování na straně 4)
Jak stát ničí podnikání… Aleš Rod Pod rouškou mediální masáže o dvojitých záchodcích v areálech zimní olympiády v Soči, v absolutním stínu politických tanečků kolem jmenování nové vlády, personálního obsazení resortů, tajných schůzek politiků a podnikatelů, jsou ve státním sektoru České republiky přijímána opatření, která jsou opravdu důležitá a o nichž by se mělo psát dennodenně. Tak například, takové jedno z nich zlikviduje podnikatelské aktivity stovkám firem. Chcete důkaz, jak stát maskuje svou vlastní impotenci a ničí ty, kteří vytvářejí pracovní místa? Tady je.
Odvětví známá jako „les infant terribles“ Podnikatelé produkující alkohol jsou společně s výrobci tabákových produktů a výrobci pohonných hmot dlouhodobě vnímáni jako „les enfants terribles“ ekonomiky. Tento aspekt, který platí téměř po celém světě, je možné doložit existencí systému nepřímých daní, jehož prostřednictvím jsou na konzumaci všech výše zmíněných statků uvaleny vysoké spotřební daně. Sazby spotřebních daní tvoří finální složku ceny produktu u všech těchto statků a samozřejmě jejich konzumaci dramaticky prodražují. Jak historie mnohokrát ukázala (naposledy při tzv. metanolové aféře v roce 2012), existence spotřebních daní, cel, a dalších státem uměle generovaných nákladových položek výroby a prodeje ekonomických statků významně motivuje podvodníky. Člověk nemusí být hned jaderný vědec, aby si to spočítal. Pokud se mi podaří na trh nelegálně dodat např. dodávku nezdaněných cigaret, přičemž u každé krabičky cca 80 %
(pokračování na straně 3) /1
Vybere se letos více na daních? Pravděpodobně ANO (pokračování ze strany 1)
o 1,6% (příjem o 2,5%). Nicméně při pohledu na porovnání různých podskupin se objeví o mnoho zajímavější výsledky. U nízko-příjmové skupiny se u obou skupin (nízká i vysoká možnost podvádět) odvedená daň zvýšila. U středně-příjmové skupiny se rovněž u obou skupin odvedená daň zvýšila. U těchto skupin je zajímavostí to, že větší možnost podvádět subjektů (skrze odpočitatelné položky) nehrála roli – tedy tyto skupiny relativně více daní nepřiznaly. Avšak nejzajímavější výsledek autory čekal u vysoko-příjmové skupiny, u té se totiž odvedená daň snížila (!). Čím byl tento překvapivý výsledek způsoben? Dle autorů to byla primárně motivace najmout si daňové poradce/auditory, jenž pomohli „vyrovnat“ se subjektům s vyšším rizikem dopadení2 (nebo domnělým rizikem, protože přiznání ve skutečnosti kontrolována nebyla). Zároveň však auditoři našli dodatečné možnosti a mezery v daňových zákonech, které odvedenou daň pomohly snížit. Jaké může být poučení z těchto výsledků pro Ministerstvo financí, potažmo Finanční úřady? Prvně je asi dobré nepodceňovat kalkul
ekonomických subjektů v daňové politice – rozhodování o daňových únicích je podobné jako jiná ekonomická rozhodování; tedy, pokud chce ministerstvo více vybrat, je zapotřebí zvýšit pravděpodobnost dopadení úniku (více berních auditorů, finanční policie či lepší počítačové systémy pro odhalování nesrovnalostí v účetnictví). Rovněž, jak výzkum ukázal, různé daňové úlevy, zvýhodnění, odpočty, složitý účetní systém povedou k tomu, že si firmy najmou profesionální firmy, které jim daně optimalizují, což ve finále odvedenou výslednou daň sníží.3 Pokud by se tedy snížily tyto úlevy, firmy by prve neměli možnost, jak daně optimalizovat a také by se snížila motivace či ochota najímat auditorské firmy. Snížení složitosti daňového systému by patrně také zvýšilo motivaci podnikat, což by mohlo znamenat dodatečný daňový příjem v tomto ohledu a toliko skloňované nastartování ekonomiky jako vedlejší produkt. Tomáš Mlčoch (
[email protected]) pracuje jako analytik zdravotní ekonomiky v Institutu pro zdravotní ekonomiku a technology assessment (iHETA.org)
Reference Becker, S. G. “Crime and Punishment: An Economic Approach.” Journal of Political Economy 76 (1968): 169-217. Ehrlich, I. “Participation in Illegitimate Activities: A Theoretical and Empirical Investigation.” Journal of Political Economy 81 (1973): 521-565. Kessler, D., Piehl, M., A. “The Role of Discretion in the Criminal Justice System.” NBER Working Paper No. 6261, dostupný online na [http://www.nber.org/papers/w6261] k 31. březnu 2014. Mlčoch, T. “Economics of Golden Crime.” Diplomová práce VŠE, 2014. Dostupná online na [https://www.vse.cz/vskp/39883_economics_of _golden_crime] k 31. Březnu 2014. Slemrod, J., Blumenthal, M., Christian, C. “Taxpayer response to an increased probability of audit: evidence from controlled experiment in Minnesota.” Journal of Public Economics 79 (2001): 455-483.
1
Dostupné online na [http://www.mises.cz/terralibera/2013_10_vol_14_no_5.pdf] k 30. březnu 2014. Motivace daně optimalizovat byla obzvláště vysoká s ohledem na průměrný zdanitelný příjem u vysoko-příjmové skupiny, který byl lehce přes 140 000 dolarů za rok – podotýkám, že v letech 1993 a 1994 (roky provedení experimentu), kdy byla znatelně nižší cenová hladina v USA. 3 V tomto ohledu je nesmírně zajímavý estonský daňový systém, kde osoby vyplňující daňové přiznání vyplňují jen několik málo položek z důvodů žádných výjimek a úlev. Daňový systém se tak stává transparentním a není zde motivace si účetní či auditory najímat, protože není, co obcházet. 2
Čeká nás svět free-stylových šachistů? Marek Hudík Ve své nejnovější knize, Average is Over, se Tyler Cowen, vlivný ekonom z George Mason Univerzity a přispěvatel populárního blogu MarginalRevolution.com, pokouší předpovědět, jak bude vypadat rozvinutý svět v blízké budoucnosti, tj. přibližně za dvacet let. A k čemu že dospěl? Především k tomu, že nárůst příjmové nerovnosti, který již několik desetiletí v řadě zemí pozorujeme, má nadále pokračovat. Co více, střední třída prý zanikne a společnost se rozdělí na dvě části: horních 15 % a dolních 85 %. Příčin tohoto vývoje vidí Cowen několik, avšak za klíčovou považuje nástup inteligentních technologií. Obecně řečeno, technologický rozvoj má dva protichůdné efekty na trh práce: na jednu stranu technologie pracovní místa berou, na druhou pracovní místa vytvářejí. Počítače například nahradily některá méně kvalifikovaná pracovní místa v administrativě a zároveň vytvořily nová pracovní místa programátorům. Jaká je tedy z tohoto hlediska vaše budoucnost na trhu práce? Klíčová otázka podle Cowena je, jestli vaše dovednosti dobře doplňují inteligentní technologie nebo jsou naopak inteligentními technologiemi nahraditelné (řečeno ekonom-
ickým slovníkem, jestli jsou komplementy nebo substituty těchto technologií). V prvním případě jsou vaše vyhlídky skvělé, budete v horních 15 %; ve druhém o poznání horší. Cowen má i poměrně konkrétní představu o tom, jak bude spolupráce lidí a inteligentních technologií vypadat: vlastně ji můžeme už dnes přímo pozorovat na poli Cowenova oblíbeného free-stylového šachu. Free-stylový šach je formou šachu, kdy mezi sebou hrají teamy lidí, jež se však mohou radit počítači, knihami a vlastně s čím nebo kým chtějí. Jak prý v žertu poznamenal Kasparov, kdyby jim pomáhal sám ďábel, tak by to bylo zřejmě v souladu s pravidly. Tyto teamy jsou tak úspěšné, že porážejí jak nejlepší lidské hráče, tak samotné počítače. Navíc k tomu, abyste byli nejlepšími free-stylovými hráči, nemusíte být nejlepšími šachisty. Analogicky, jak argumentuje Cowen, k tomu, abyste byli úspěšní ve spolupráci s inteligentními technologiemi, nemusíte být expertem na problém, který se snažíte vyřešit. Být expertem může dokonce být někdy překážkou, neboť experti se mohou často snažit příliš důvěřovat svému úsudku na úkor využití inteligentní technologie.
Můžete namítnout, že technologické změny probíhají v ekonomice neustále: pracovní místa vznikají a zanikají, lidé se rekvalifikují. V čem jsou události, o kterých píše Cowen, jiné? Část odpovědi spočívá v rozsahu změn, které inteligentní technologie mají přinést: vezměme si například robotická auta a kolik profesionálních řidičů přijde díky nim o zaměstnání. Inteligentní systémy budou dále schopny provádět lékařské diagnózy, opravovat studentské práce, apod. Přizpůsobení se těmto změnám může trvat poměrně dlouhou dobu. Dalším faktorem je postupující ekonomická globalizace: ta na jednu stranu umožňuje těm nejúspěšnějším dosahovat větších zisků (např. J. K. Rowling může prodat mnohem více výtisků svých knih),1 na druhou stranu pro nekvalifikovanou pracovní sílu znamená podstatné zvýšení konkurence: není důvod, proč by americká firma využívala drahé americké dělníky, když může zaměstnat levnější dělníky v Indii. Důsledkem je nárůst mezd v Indii, avšak jejich pokles v USA. Globalizace tedy těmito dvěma kanály přispívá k nárůstu
/2
POKRAČOVÁNÍ – ČEKÁ NÁS SVĚT FREE-STYLOVÝCH ŠACHISTŮ?
nerovnosti v rozvinutých zemích, avšak zároveň k poklesu nerovnosti globální. Budoucí společnost má být podle Cowena nejen méně rovnostářská, ale zároveň extrémně meritokratická: téměř kdokoliv, bez ohledu na pohlaví, původ či vyznání, se bude moci dostat na vrchol, neboť kvalitní vzdělání bylo (či už nyní je) dostupné zdarma online. Z této možnosti však budou těžit ti, kteří jsou motivovaní, svědomití a sebe-disciplinovaní (podle Cowena se těmito charakteristikami vyznačují spíše ženy než muži). Budoucí společnost bude meritokratická i proto, že budeme díky novými technologiím stále lépe hodnotit výkonnost: budeme intenzivněji „známkovat“ lékaře i právníky, což opět přispěje k růstu příjmů těch nejlepších.2 I když přijmeme Cowenovu analýzu, nabízí se otázka, zda se lidé s nárůstem příj-
mové nerovnosti smíří: nebudou chtít zvýšit přerozdělování? Cowen se zabývá i touto otázkou a dává několik odpovědí: předně tvrdí, že život dolních 85 % nebude zas tak špatný: tito lidé budou těžit z vysoké produktivity a nízkých cen. Dále, poukaz na meritokratický charakter společnosti může být účinnou odpovědí na snahy o masivní přerozdělování. Přerozdělování bude také mnohem hůře proveditelné, neboť vrstva extrémně bohatých bude podstatně větší, než je nyní a tím pádem bude větší i její politická moc. V neposlední řadě je třeba vzít v potaz to, čemu ekonomové říkají daňová incidence, tj. pokud uvalíte daně na bohaté, tak to ještě neznamená, že bohatí daňové břemeno skutečně ponesou (možná se vyšší daně promítnou do vyšších cen jejich produktů a náklady dopadnou na spotřebitele).
Ať už se Cowenovy předpovědi vyplní či nikoliv, jedno je nutné ocenit především, a to Cowenovu snahu o střízlivou analýzu témat, která u mnoha lidí budí silné emoce. Přestože nás již v první větě své knihy Cowen varuje, že nepřináší dobré zprávy, Average is Over je ve skutečnosti poměrně hodnotově neutrální knihou. Autor se snaží především zjistit, jak by se mohl svět vyvíjet v nejbližší budoucnosti a nepovažuje za nutné každý svůj výrok doprovázet hodnocením či emotivním komentářem. Pokud to považujete za morální lhostejnost – budiž. Já to však pokládám za nejlepší způsob, jak vést racionální debatu. Marek Hudík (
[email protected]) působí v Centru pro teoretická studia, společném pracovišti Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR.
1
Ekonomové hovoří o „superstar efektu“, kdy malé rozdíly v produktivitě vedou k velkým rozdílům v příjmech. Cowen si je samozřejmě vědom problémů, které toto „známkování“ může přinést, např. že lékaři s vynikajícím hodnocením budou mít motivaci odmítat obtížné případy. Domnívá se však, že s těmito komplikacemi se bude možné vypořádat.
2
Jak stát ničí podnikání… (pokračování ze strany 1)
finální ceny tvoří daňová složka, vydělám opravdu, ale opravdu hodně peněz. Přitom pro mě (jakožto podvodníka) budou platit hned čtyři základní pravidla mého „podnikání“: 1) Čím lépe (skrytě) si ve své nelegální aktivitě povedu, tím více peněz vydělám. 2) Čím více bude stát zvyšovat regulaci a daně, tím více peněz vydělám. 3) Čím impotentnější stát bude při potírání ilegálního trhu, tím více peněz vydělám. 4) Čím více poctivých producentů státní regulace zlikviduje, tím více peněz vydělám.
Nerovný boj Ačkoliv se ekonomická teorie velmi podrobně věnuje analýze motivací byrokratů (úředníků) a jejich informační převahy nad voliči i volenými politiky, stejně jako ekonomii kriminality (motivacím a bariérám zločinců), opět lze sáhodlouhý rozbor myšlenek ekonomických velikánů nahradit selským rozumem.1 Kdo má větší motivaci uspět při porušování zákona ve stínové ekonomice – státem (průměrně) placení zaměstnanci, kteří si musí odpracovat svých 40 hodin týdně s dvěma a půl hodinami pauzy na oběd a kteří za náročný odpracovaný případ obdrží poplácání po zádech? Nebo podvodníci, kterým obchody generují miliardy korun zisků a zároveň jim hrozí dlouhé roky vězení v případě prozrazení? Čest výjimkám ve státní správě, ale každý zná správnou odpověď. To ovšem neznamená, že by státní úředníci
spolu s politiky na snahu bojovat s daňovou kriminalitou rezignovali. Protože i snaha se počítá, zejména před volbami. Bohužel pro nás všechny, státní orgány při boji s podvodníky systematicky naplňují výše zmíněnou třetí rovnici – vedou si naprosto impotentně.
Lihovarnictví – cíl zvůle státní regulace Naposledy se toto ukázalo při úpravách prováděcích předpisů zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu. Výrobce a prodejce lihovin již pomalu začínaly přecházet mrákoty způsobené uvalením povinnosti složit kauci, kterou musí pro fungování v odvětví každý z nich odvést státu v objemu odstupňovaném dle počtu odebraných kolků: do 25 000 kusů kolků kauce 500 000 CZK, na nad 25 000 kolků kauce 5 000 000 CZK. Když podnik zkrachuje a nemá žádné závazky vůči státu, kauci dostanete nazpět. Kauce se vrátí i v případě, že z trhu odejde dobrovolně. Tato finanční bariéra v podnikání způsobí nemalé problémy především malým a středním podnikům, neboť oportunitní náklady půlmilionu CZK (natož pěti milionů!) jsou dosti vysoké i pro ty, kdo je mají. Nemluvě o malých podnikatelích, kteří tito peníze nemají – bankovní záruky, půjčky a další produkty čerpané z příkazu státu podnikatelské prostředí nijak nezlepší. Jenže… Dne 24. 1. 2014 se pod číslem jednacím 5486/2014-900000-231 zjevila informace z Celní správy České republiky s tajemným nadpisem: „Věc: Vybavenost sledovacím zařízením“, která – bez přehánění – způsobila producentům šok!
Vyplývá z ní totiž, že: i) Všichni producenti alkoholu musí na své vlastní náklady vybavit povolené místo ke značení lihu sledovacím zařízením – kamerovým systémem, který bude správci daně (Celní správě ČR) umožňovat dálkový, nepřetržitý přístup obrazový přístup na všechny lokality provozovny, kde dochází k manipulaci s lihem. Tím má být zajištěna kontrola, že osoba povinná značit nebo stáčet líh jedná v souladu s právními předpisy. ii) Návrh řešení kamerového systému od toho kterého producenta musí obsahovat situační plán sledovaných míst s vyznačením umístění jednotlivých komponent systému (rozmístění jednotlivých kamer, zorné úhly záběrů, umístění videoserveru, atd.) a jeho popis. iii) Obrazový záznam pořízený jednotlivými videokamerami musí být ukládán na videoserveru, který je součástí kamerového systému, připojeného k síti internet. iv) Kamerový systém musí být připojen k záložnímu zdroji elektrické energie, který nahradí výpadek standardního zdroje elektrické energie minimálně po dobu 6 hodin. v) Technické parametry kamerového systému musí splňovat zákonem stanovenou povinnost zajistit správci daně možnost sledovat prostory daňového skladu/místa značení lihu, aniž by v těchto prostorech musel být zaveden stálý daňový dozor, to znamená jejich nepřetržité (24/7/365) on-
/3
POKRAČOVÁNÍ – JAK STÁT NIČÍ PODNIKÁNÍ…
line monitorování se současným pořizováním obrazového záznamu ze sledovaných míst vi) Kvalita obrazu na výstupu od subjektu musí zaručit čitelnost na straně správce daně. Splnění tohoto požadavku vyžaduje individuální posouzení a navržení/zvolení řešení, které by odpovídalo charakteru konkrétního sledovaného prostoru, při zachování základní potřeby, a to zajištění bezproblémové a jednoznačné identifikace osob pohybujících se v prostoru, zřetelné sledování vstupů a výstupů do nebo z daňového skladu, včetně jednoznačné identifikace vstupujících a vystupujících osob a dopravních prostředků, veškeré manipulace se stáčeným nebo stočeným lihem v obalech a s kontrolními páskami právě užívanými ke značení lihu v daném prostoru. vii) S ohledem na délku zdaňovacího období, lhůtu pro podání daňového přiznání a potřebnou lhůtu pro ověření tvrzených údajů, musí být záznamy z kamerového systému archivovány osobou povinnou značit líh ve videoserveru 70 dnů. Data pořízená kamerovým systémem musí obsahovat informace o tom, kdy byl obraz nasnímán, a identifikátor příslušné kamery, která obraz pořídila. Údaj, o tom kdy byl obraz nasnímán, musí obsahovat informaci o datu (rok, měsíc, den) a času (hodina, minuta, sekunda). Strukturu dat pro určení datových a časových údajů a identifikátorů kamer musí osoba povinná značit líh poskytnout správci daně nejpozději do zprovoznění kamerového systému, pokud tyto informace nejsou již obsaženy v předané dokumentaci. Čas se musí při přechodu na letní/zimní čas automaticky aktualizovat. viii) Osoba povinná značit líh musí také zajistit přístup správce daně k videoserveru přes internet na základě otevřených standardů (např. prohlížeč Internet Explorer s doplňkem ActiveX, Java, Flash) umožňující také prohlížení historických záznamů („časová osa“), ve výjimečných a odůvodněných případech, kdy ze závažných důvodů nelze tento požadavek splnit, je možno akceptovat osobou povinnou značit líh navržené jiné
1 2
technické řešení přístupu až po jeho odsouhlasení správcem daně. Atp.
Kdo to zaplatí? Kdo asi. Náklady implementace výše uvedené regulace budou pro mnoho subjektů v odvětví obrovské. Zničující je v tomto případě vhodnější termín. Technické požadavky na kamerový systém s monstrózním 30 násobným optickým zoomem (podobné kamery používají tajné služby na výškových budovách, je z nich totiž možné rozeznat obličeje chodců na ulici či řidičů v autech) splňuje, ne úplně překvapivě, jen jeden výrobce na trhu. Co je důležitější, jedna samotná kamera bez příslušenství přijde na 40.000 CZK plus DPH. Na provozovně si – samozřejmě - nevystačíte s jedním kusem; malé provozovny jich budou potřebovat deset, jiné dvacet, některé ještě více. To však není vše. Další náklady bezpochyby vzniknou na nepřetržité velkokapacitní on-line streamování videa, na nějž běžné kancelářské vybavení ani běžné internetové připojení nestačí. To však není vše. Požadavek na uložení všech záznamů po dobu 70 dní je samo sebou také velmi nákladný, protože během tohoto obdobní se v každé provozovně nahraje, tudíž musí vytvořit speciální zázemí pro nepřetržité on-line skladování 10 TB dat! To však není vše. Požadavek na vytvoření speciálního záložního zdroje energie je jen třešničkou na dortu. K tomu někdo, kdo bude hlídat, že systém nespadne hned po zapojení, bude fungovat ve dne v noci, a tak dále. Kde je problém? Ve státní správě! Paradoxem celé této problematiky je, že státní správa se namísto boje s podvodníky pustila boje s podnikateli, kteří mají svůj byznys řádně registrovaný, platí daně, a tudíž podléhají všem nesmyslným nápadům úředníků sedících u počítačů, kteří mnohdy nemají ani potuchu o tom, co jejich návrh způsobí. A, co je horší, zjevně je to nezajímá! Státní správa by rozhodně neměla zneužívat svého legislativně nadřazeného postavení, aby substituovala vlastní neschopnost, lenost a ulehčila si regulatorními nesmysly práci. Co přijde příště? Budeme si doma povinně instalovat kamery, protože bychom tam mohli
třeba vařit drogy? Budeme při koupi sady kuchyňských nožů odevzdávat DNA, protože každý držitel nože je potenciálně vrah, a proto by měl být snadno dohledatelný? Přesuneme se zcela do Orwellova románu 1984? Nelze to vyloučit. Jak se zdá, možné je totiž úplně všechno. Příčina metanolové aféry, která se jako bouře s jedovatými lahvemi alkoholu prohnala na podzim roku 2012 Českou republikou, není schovaná v oficiálních podnicích, ale ve sklepech, garážích, starých továrnách nebo zdánlivě opuštěných kravínech – tam dochází k pančování technického lihu, tam jsou míchány ony „smrtonosné koktejly“, tam vzniká problém s miliardovými daňovými úniky. Je přeci absurdní myslet si, že když přitvrdíme na oficiálním trhu, omezím tím černý trh! Právě naopak, černý trh tím vytvořím! Černý trh není možné omezit prostřednictvím likvidace oficiálních producentů, ani prostřednictvím zvyšování sazby daně uvalené na spotřebu, ani pomocí další regulace. Všechna tato opatření povedou k jedinému konci – každému, kdo podvádí, zvyšují jeho zisk, a zároveň snižují riziko, že bude odhalen – zaměstnanec celní správy, který sedí u počítače a sleduje výrobu alkoholu na desítkách (či stovkách) obrazových streamů ze sídel legálních producentů, přeci nemůže zároveň odhalovat ilegální varny nezdaněného alkoholu. To dá rozum. Nastalá situace má ovšem i další možné vysvětlení. Tím je ekonomická teorie tzv. ovládnutého strážce. Její autor, nositel Nobelovy ceny za ekonomii George Stigler2, tvrdí, že na regulovaných trzích se regulátor může dostat pod tlak regulovaných subjektů, přijímat od nich informace, argumenty a tím vytvářet regulaci v jejich prospěch. Učebnicovým dopadem takové situace je vytvoření bariér vstupu do odvětví nebo jejich zpevnění, omezení konkurence, oligopolizace až monopolizace trhu a/nebo zvýšení ziskové marže přeživších nabízejících. Třeba se časem dozvíme, odkud vítr foukal v tomto případě. Aleš Rod (
[email protected]) je analytik Centra ekonomických a tržních analýz (CETA) a doktorským studentem na Národohospodářské fakultě VŠE.
Kdo tak nechce učinit, nechť čte, pro začátek např. G. Becker, 1968 - “Crime and Punishment: An Economic Approach“. Doporučuji článek G. Stigler, 1971 - „The Theory of Economic Regulation.“
Éra vzestupu trhů. Triumf či předzvěst pádu? (pokračování ze strany 1)
Cílem je zlepšit jejich zdraví a zvýšit produktivitu. V některých městech, v Miami, Houstonu
či San Francisku, existují pruhy jen pro veřejnou dopravu či pro auta plně obsazená cestujícími. Ostatní vozy riskují jízdou v nich
značné pokuty. Nicméně, města nabízí i poplatek, jehož uhrazení opravňuje řidiče využívat i tyto privilegované pruhy.
/4
POKRAČOVÁNÍ – ÉRA VZESTUPU TRHŮ. TRIUMF ČI PŘEDZVĚST PÁDU?
Či evergreen, mnoho kulturních akcí je pořádáno s cílem maximální dostupnosti. Pořadatelé proto stanovují cenu tak nízko, aby si ji mohl dovolit zaplatit každý.1 Jelikož zájem o některá představení, v Česku kupř. Žižkovského divadla Járy Cimrmana, je pak enormní, na mnohé se nedostane. Vzniká černý trh s lístky, na kterém je dealeři prodávají za násobky původní ceny.
Žádný problém? Už pro začínajícího studenta ekonomie (či liberála) nebudou představovat uvedené příklady nic, nad čím by se pozastavil. Dvě svéprávné strany dobrovolně uzavřely dohodu, ergo obě ze směny získaly. A třeba to, že se lístky dostaly díky černým dealerům k lidem, kteří jsou ochotni za ně nejvíce zaplatit, ukazuje, že jsou u těch, jež si jich nejvíce cenní. Maximalizoval se i společenský blahobyt. Sandel nezpochybňuje sílu tržního mechanismu, upozorňuje však, že tyto rychlé odpovědi zapomínají dva důležité aspekty. Především se lístky nedostávají k lidem, kteří z nich mají nejvyšší blahobyt, ale k lidem, kteří si mohou dovolit za ně zaplatit. Pro miliardáře bude i mnoho desítek tisíc patrně nepostřehnutelným výdajem a představení toliko jedním z mnoha. Naproti tomu pro mladého fanouška by zhlédnutí show bylo životním zážitkem. Vydat více než pár set korun si však nebude moci dovolit.
U této argumentace však nastává proslulý filosofický problém, jak objektivně stanovit, kdo si „skutečně“ cení statku více. A nejsme-li to schopni určit (jakože nejsme) a zároveň se nechceme řídit schopností platit, co zbývá? Přidělovat lísky dle testů znalostí o interpretovi? Dle věku? Loterií? Druhý Sandelův bod je vážnější – tržní (či peněžní) směna může vytlačit morální, vnitřní či sociální normu. Děti by měly ke knihám přistupovat kvůli radosti z četby a poznání. Lidé by měli žít zdravě kvůli vyšší kvalitě života. Ne, aby dosáhli na krátkodobou výplatu odměny. Nahradí-li peníze tyto vnitřní pravidla, v momentě, kdy přestanou proudit, nezbyde nic.
Vytlačení norem penězi Skutečně bylo dokázáno, že krátkodobá motivace penězi nemusí být dlouhodobě účinná. Školy, které platily studenty za dobré známky, dlouhodobě nedosáhly lepších výsledků ve standardizovaných testech. Kuřáci, kteří dostali bonus, když půl roku nekouřili, se k zlozvyku do roka opět vrátili. Podobně, stane-li se z pokuty (tj. odsudku pramenícího z přečinu proti morálce či zákonu) poplatek (tj. platba za službu), přestane být dané chování odsouzeníhodné, ale prostě jen „dražší“. Notorický je příklad izraelských školek. Vychovatelky, frustrované z pozdního vyzvedávání ratolestí rodiči,
zavedly poplatek za pozdní odchod ve výši několika set korun. Pozdní vyzvedávání nezmizelo, naopak extrémně narostlo. Rodiče si přestali vyčítat, jak jsou hrozní, když nechají dítě ve školce po uzavírací době. Místo toho si řekli, že se jim poplatek vyplatí zaplatit, protože mohou být déle v práci či si užívat volna bez dítěte. Když byl poté poplatek opět zrušen, pozdní vyzvedávání zůstalo na vyšší úrovni. Sociální norma se vytratila. Sandel (ač to neuzná) si však sám odpovídá, „většina ekonomů dává přednost se [v rámci své profese] morálními otázkami vůbec nezabývat,… jejich prací je vysvětlovat lidské chování, ne jej soudit,“ (str. 45). Ne většina, ale všichni by měli přistupovat k problémům nezaujatě a odhalit, kdy a proč „tržní řešení“ ne/fungují. Ne je hodnotit, zda jsou „ne/tržní“ či „ne/morální“ či jiná… Vytvoří-li, byť krátkodobá, peněžní odměna zvyk – kupř. chodit každý týden 3x do posilovny – stane se dlouhodobě účinná, i když skončí.2 Je-li nějaké chování považováno za morálně odpudivé, trest by to měl reflektovat a měl by patřičně bolet. Hříšné chování pak vymizí.3 Petr Houdek, ekonom, Přírodovědecká fakulta UK, Fakulta sociálně ekonomická UJEP a INBES.org, autor blogu Pokusy na lidech a společnosti http://houdekpetr.blogspot.cz/
1
Není zřejmé, zda nízké ceny jsou skutečně projevem bezelstného přání, aby se dostalo „na každého“ či prostě jen profitabilní dlouhodobou strategií vytvořit si věrné publikum. Respektive, zda vyvolaný přetlak poptávajících není vlastním cílem – teorie signalizace totiž říká, že vidí-li spotřebitel fronty či obecně převis poptávky, usoudí, že nabízené zboží musí být vzácné a nadprůměrně kvalitní. Začne jej nato poptávat také. Vytváření front je proto výbornou marketingovou strategií. (Je-li fronta důsledkem monopolu, tedy služby, která nelze být vyřízena jinak, kupř. většina úřední úkonů, jde pochopitelně o věc jinou). 2 Charness, G., Gneezy, U. (2009): Incentives to Exercise. Econometrica 77(3), str. 909–931. 3 Fisman, R., Miguel, E. (2007): Corruption, norms, and legal enforcement: Evidence from diplomatic parking tickets. Journal of Political Economy 115(9), str. 1020-1048.
Was the support of renewables in the Czech Republic failure? Jonáš Rais The energy policy of the EU, especially its continuing support of energy from renewable resources (henceforth renewables), has been rather hot topic in the past few years, with the chief reason being its impact on the electricity prices not only in the Czech Republic but other member states as well. One of the main factors that contributed towards the current situation was the implementation of the 20-20-20 goals that marked out the obligation to reduce emission of greenhouse gases by 20 % compared to 1990, to increase the share of renewables in energy consumption to 20 % and to increase energy efficiency by 20 % by the year 2020. Every member state had to set up its own goal based on its capabilities and starting position. The Czech Republic agreed on 13 % share of renewables in energy consumption (though its stated goal in National action plan was 13.5 %).
In order to accomplish the goal, Czechs chose following tools: exemption from several taxes, various types of subsidy programs and most importantly article n. 180/2005 that guaranteed revenue for a unit of electricity produced from renewables for duration of 15 years and limited the decrease of prices to max 5 % a year. However, this guarantee would soon prove to be ill chosen. When the prices of photovoltaic technologies significantly decreased due to the influx of Chinese panels, the construction costs of photovoltaic power stations dropped substantially. Because the investors had guaranteed revenues, the potential profitability of the photovoltaics led to sudden boom of new photovoltaic power stations. That is easily observable in the following graph.
Graph – Electricity production from renewables and its share in total household consumption
Source: ERU 2013a; own modification Unfortunately, even though the increase of the share of renewables was the goal of this /5
POKRAČOVÁNÍ – WAS THE SUPPORT OF RENEWABLES IN THE CZECH REPUBLIC FAILURE?
scheme, the sudden boom produced negative side effects. The necessary funds for the guaranteed revenues had to found somewhere. In the Czech Republic, the final electricity prices are comprised of two parts, regulated and unregulated. The regulated part consists of several components. One of them is the contribution covering the expenses from guaranteed purchases of electricity from renewables. Since the share of renewables in total production of electricity increased exponentially, so did the necessary expenses. This led to increased electricity prices. Graph – Contributions covering the expenses of electricity production from renewables
Source: ERÚ 2013b; own modification As is observable from the graph above, the burden for electricity consumers increased significantly since 2010. While part of the contribution is covered by subsidies from govern-
ment budget, the costs for households and businesses are still substantial. In 2012 and 2013 the subsidy covered 11.7 billion CZK from the overall contributions. For the year 2014 the subsidy was chosen to be 14.7 billion CZK. Over the past few years the overall size of contributions increased exponentially. While between 2005 and 2011 the cumulated sum was only 55.2 billion CZK, in 2012 it was already 38.4 billion CZK for that year alone and in 2013 it was 44.4 billion CZK. Given that such a huge burden made Czech firms less competitive and that households lost significant part of their budgets, Czech government was forced to act towards amending the situation. Firstly, they imposed solar tax for the electricity producers from renewables in 2010; however that soon proved to be insufficient. So in September 2013 Czech government passed amendment that stopped support for all renewable power stations built since 1/1/2014, set renewables contributions ceiling to 495 CZK/MWh and decreased the solar tax from 26% to 10%. The Czech Republic is only one of the examples among member states where the poorly chosen policies led to undesirable impacts. Nevertheless, the support for renewables in the EU continues. European parliament recently passed new energy targets for 2030 – 40% reduction of greenhouse gases, 30% share of renewables in consumption and 40% increase in energy efficiency (Harvey 2014). This deci-
sion comes at a time when Europe continually loses competitiveness. On average the EU medium sized businesses pay for electricity by 20% more than those in China, by 65% more than those in India and twice more than those in USA and Russia (European Commission 2014). Since the current situation on European energy market is a result of poorly designed market distortions, we should ask ourselves whether strengthening of the targets is a step in the right direction. Jonáš Rais (
[email protected]) je analytik Centra ekonomických a tržních analýz (CETA) a magisterským studentem na Národohospodářské fakultě VŠE. Seznam zdrojů ERÚ. 2013a. ROČNÍ ZPRÁVA O PROVOZU ES ČR 2012. Praha: Oddělení statistik ERÚ. ———. 2013b. Zpráva O Činnosti a Hospodaření Energetického Regulačního Úřadu Za Rok 2012. European Commission. 2014. Energy Prices and Costs Report. COMMISSION STAFF WORKING DOCUMENT. Harvey, Fiona. 2014. “European Parliament Votes for Stronger Climate Targets.” The Guardian, February 5, sec. Environment. http://www.theguardian.com/environment/201 4/feb/05/european-parliament-votes-renewables-targets.
Lze prolomit energetickou závislost na Rusku? Aleš Rod
Politický vývoj na Ukrajině generuje stále větší počet témat, o kterých se začínají vést strategické politické debaty na mezinárodní úrovni. To není překvapivé. V řadě z nich, zejména těch ekonomických, je subjektem č. 1 velký energetický vliv Ruska na straně jedné a kritika tohoto stavu od čelních reprezentantů Evropské unie a USA na straně druhé. I to se dalo čekat. Nečekaná je ovšem rychlost, s jakou se téma „politická situace na Ukrajině“ změnilo v téma „jak to udělat, abychom nepotřebovali ruský plyn“. O snížení energetické závislosti na Rusku se hovoří dlouhodobě. Zatím však lze tuhle myšlenku brát jen jako součást politického "oťukávání kotníků" vztaženého k problematice dění na Ukrajině, politickém nárazníku mezi Evropskou unií a Ruskem. Bez ohledu na vývoj ukrajinského dění se energetický vliv Ruska nezmění. Proč? Protože to nejde. Ačkoliv je slovo „soběstačnost“ oblíbenou mantrou evropských politiků a o té „energetické soběstačnosti“ byly v Bruselu popsány desetitisíce stran, legislativa Evropské unie paradoxně vytváří spíše opačné incentivy.
Při nesmyslně nákladném honu za zelenou energií z nestálých, nepredikovatelných obnovitelných zdrojů (OZE) nikoliv klesá, ale roste důležitost dodávek plynu a dalších tradičních předvídatelných energetických komodit. Čím větší je podíl OZE, tím hůře se plánuje stabilní energetické prostředí, tím více rostou náklady na správu distribučních sítí, tím neudržitelnějším se stává systém státních záruk, podpor a dotací, což je nutné vyvažovat stabilními energetickými kanály. Uhlí, plyn i jádro proto zůstanou klíčovými nástroji energetické politiky, ne že ne. Bod pro Rusko. Téma Ukrajina a dění uvnitř tohoto státu, který je – připomeňme – nečlenskou zemí Evropské unie, je sice velmi důležité a nikdo si jej nedovolí ignorovat, jenže monitoring situace u politicky nestabilní země na pomezí EU nelze spojovat, nebo dokonce zaměňovat s energetickou koncepcí Evropské unie, energetickými zájmy jednotlivých členských zemí ani politickou situací v evropské „osmadvacítce“. Ačkoliv je energetická koncepce agregátně schována pod strategií 20-20-20,1 požadavky jednotlivých zemí se logicky liší v závislosti na geografické poloze, stupni ekonomického vývoje, disponibilních zdrojích en-
ergie, sektorové skladbě hrubého domácího produktu, atd. Liší se proto i vztah jednotlivých vlád k možným energetickým substitutům; vlády zemí EU nemusí být sborově nakloněny politicky motivovaným utnutím relativně levného ruského zdroje a jeho nahrazením např. masivními dodávkami plynu z USA, o čemž se stále více spekuluje. Jistě, plyn je v USA díky novým nalezištím a rozvíjejícím se technologickým procesům – v tomto případě vskutku revoluční objev tzv. břidličného plynu (ang. shale gas) – komoditou, u které nabídka přesahuje poptávku a prodává se pod náklady. Pohled USA respektující tento vlastní zájem je zcela pragmatický, právě probíhající souboj zájmových skupin v USA o to, jestli povolit export plynu nebo ne, do těchto debat krásně zapadá. Nicméně jedna věc je těžit plyn a dodávat jej pomocí již existující distribuční sítě a terminálů na jednom kontinentu, druhá je transportovat jej na jiný kontinent s vědomím, že příliš levným zdrojem energie Evropě snižujeme konkurenční výhodu domácích firem (na to si v USA velmi potrpí) a že již existuje (existovala) tržní cena od subjektu, jenž má být politicky ostrakizován. USA by jistě cenu nepostřelovala.
/6
POKRAČOVÁNÍ – LZE PROLOMIT ENERGETICKOU ZÁVISLOST NA RUSKU?
Pokud by hypoteticky k dodávkám plynu z USA došlo, nelze čekat charitativní výpomoc USA ve jménu boje proti Rusku, ani budování krátkodobých projektů a lá "letecké mosty do západního Berlína", na kterém by mohly evropské firmy vydělat, jak jsme zaslechli v několika debatách evropských a amerických politiků. Tohle by se Baracku Obamovi mohlo hrubě nevyplatit. Američané řeší v post-krizovém období dost vlastních závažných problémů, výbušná směs "Obama Care" je jen jeden z mnoha, a opozice spolu s dalšími desítkami milionů amerických daňových poplatníků nemusí být podobným návrhům příliš po vůli. A co je možná nejdůležitější – uvědomme si, že na dodávkách plynu z Ruska participují mnohé velmi vlivné zájmové skupiny po celé Evropě. Byť se často zjednodušeně hovoří o „jednom otočení kohoutku“, dlouhodobé kontrakty na dodávky plynu nelze jednostranně vypovědět, zejména v roli odběratele bez patřičného energetického zajištění. Zájmové skupiny v této oblasti tvoří velmi efektivně fungující síť, jež je napojena jak na politické struktury, tak na klíčové podnikatelské elity.
Jejich členové jsou zvyklí mít vliv na podobná rozhodnutí a profitovat na nich. Nelze čekat, že svou "kůži" a pozici na trhu pustí lacino… Suma sumárum, snížení závislosti Evropy na dodávkách plynu z Ruska není na pořadu dne. Ani týdne. Ani roku, ani dvou. Evropa nemá dostatek vlastních zdrojů, zatím neexistují externí substituty ani distribuční sítě, přes které by mohly být stabilně importovány bez ohledu na přírodní a jiné vlivy, neexistuje ekonomicky racionální model změny energetické politiky, ani reálná, konsistentní politická síla, jež by snížení role dodávek plynu z Ruska mohla prosadit. Aleš Rod (
[email protected]) je analytik Centra ekonomických a tržních analýz (CETA) a doktorským studentem na Národohospodářské fakultě VŠE.
1
Tedy přesněji do roku 2020 si EU stanovila tři cíle: a) 20% redukce skleníkových plynů v porovnání s rokem 1990 do roku 2020, b) 20% zvýšení podílu energie z obnovitelných zdrojů a c) 20% zlepšení energetické efektivnosti v EU.
Ludwig von Mises Institut Česko & Slovensko On-line archiv
TERRA LIBERA z let 2000–2013 dostupný na stránkách
www.mises.cz/terralibera/
TERRA LIBERA je vydávána společností TERRA LIBERA. Kontaktní adresa: Ludwig von Mises Institut, o.s. Kapraďová 2651/10, Praha 10, 106 00 E-mail:
[email protected] Její vydávání není povoleno ani schváleno žádnou státní institucí.
/7
