09_2012:Terra libera
8.10.2012
15:27
Stránka 1
Terra Libera
âasopis hlásící se k tradici LAISSEZ FAIRE
září 2012 / ročník 13
V Praze se konal Mont Pelerin Terra libera? Terra NEFA Society General Meeting. Za svobodu Petr Bartoň je třeba bojovat, shodli se účastníci.
V
Aleš Rod & Jiří Schwarz jr. prvním zářijovém týdnu se v Praze uskutečnilo setkání Mont Pelerin Society, společnosti, kterou v roce 1947 založila skupina intelektuálů zahrnující slavné ekonomy F. A Hayeka, Ludwiga von Misese či Miltona Friedmana. Toto seskupení osobností z celého světa od svého vzniku nenásilně bojuje za šíření myšlenek svobody a klasických liberálních hodnot. Již dávno předtím, než se 2. září 2012 sešli účastníci k slavnostní zahajovací večeři v kongresovém sále hotelu Hilton, bylo jasné, jaká budou hlavní témata přednášek a diskusí následujících pěti dnů. Tato témata totiž ve skutečnosti neurčovali organizátoři konference, ale sám politický a ekonomický vývoj současné doby. Téměř pět set účastníků, mezi nimi i řada akademiků a studentů českých i zahraničních univerzit, tak diskutovalo o nadměrné roli států a vlád, snaze řídit ekonomiky k blahobytu omezováním svobody volby. Odborné kritice byly podrobeny všechny odnože evropské integrace, ať už ve své měnové, bankovní nebo fiskální podobě. Členové společnosti se nevyhýbali ani otázkám hospodářské krize v Evropě a USA, či nebezpečí, které do legislativ jednotlivých států plyne z nadprodukce nových úřadů. Hned v prvním přednáškovém bloku „Ekonomický pokles a socialistický reengineering“ přednesl inspirativní příspěvek profesor Sam Peltzman. V přednášce příznačně nazvané „The Socialist Revival“ upozornil na to, že po desetiletích postupného zavádění protržních politik nejen na Západě, ale i v Indii nebo Číně, hrozí v důsledku krize od roku 2008 opětovný návrat k socialismu. Profesor Peltzman provedl originální aplikaci Peltzmanova efektu v makroekonomii. Neochota lidí financovat rostoucí sociální stát je podle něj zdrojem mnoha otázek o fiskální budoucnosti. Případný růst daňového zatížení tak bude muset být doprovázen stále striktnějšími regulacemi, které co možná nejvíce znemožní vyhýbání se rostoucímu daňovému břemenu. Jak Peltzman uvedl, tento vývoj by skutečně vedl k postupné obnově socialismu, protože, jak upozorňoval již samotný Ludwig von Mises, třetí cesty jsou velmi nestabilní. Jedinou šancí podle Peltzmana zůstává, že se podaří nastavit vládám jasné meze fiskální rozpínavosti. Otázka mezí rozpínavosti vlád se ostatně objevovala v průběhu celého týdne. Profesor George Selgin ve své přednášce na téma „Příspěvek eura k evropské krizi” upozornil na skutečnost, že politický projekt společné evropské měny není vystaven jen onomu klasickému trilematu nemožnosti provozovat nezávislou měnovou politiku a současně mít pevný měnový kurz a volný pohyb kapitálu. Ukázalo se, že stejně tak měnová unie nedokáže současně dodržet následující tři závazky: mít nezávislou měnovou politiku, nevykupovat dluhy národních vlád a udržet národní fiskální suverenitu. V reakci na to se zatím nejpravděpodobněji jeví odložení posledního závazku a založení fiskální unie. Vzhledem k tomu, že řada členů Montpelerinské společnosti působí v akademickém prostředí, projevila se tato afilace ve velkém zájmu (pokračování na straně 2)
Po vyčerpávajícím rokování prvního dne, kdy většina debat nějakým způsobem reflektovala problémy Evropské unie, vyslechli delegáti druhý rokovací den delegáta z nejstarší evropské unie založené již roku 1291 a fungující úspěšně až do dnešních dnů. Promluvil Robert Nef, bývalý ředitel curyšského Liberálního institutu, a „obě delegace si vyměnily názory“ (jak se v ČR ještě před čtvrtstoletím psávalo) na otázku „Proč ta první unie funguje, narozdíl od té druhé?“ Dr. Nef jistě odpustí, že jeho rodnou zemi charakterizuji jako evropskou unii, ale ono to docela sedí. Navíc: když se k Evropské unii může vyslovovat někdo, kdo zůstává šťastně mimo ni, proč bychom se nemohli my, stojíce mimo jeho evropskou unii, vyslovit k ní. Můžeme tak trochu být Johnem Watsonem ze Stopařova průvodce, v jehož domě také nebylo zcela jasné, zda je blázinec1 v něm nebo všude jinde jen ne v něm. Ostatně už Shakespearův současník Christopher Marlowe uděluje svému Doktoru Faustovi lekci v dialektice: Dr. Faustus: Jak tedy, že nacházíš se mimo peklo? Mephistopheles: Vždyť peklo je zde, a já jsem tedy v něm.
Nefova evropská unie je na poměry neustále se měnících evropských států velice stará. Ne sice ještě jako sám Mefistofeles, ale na Metuzaléma už pomalu mít bude2. Před 721 rokem se setkali obyvatelé tří alpských údolí, aby spřísahali dohodu o vzájemné pomoci v obraně (pokračování na straně 2)
Vzkříšení socialismu? Ivo Strejček Škoda, že tam nebyl Milton Friedman, který by tento rok oslavil sté narozeniny. Ten již sice opustil náš svět, ale určitě se musel na pražské valné shromáždění Mont Pelerin Society odněkud z výšky doširoka usmívat. Jeho duch nezlomného bojovníka za svobodu je totiž stále živý a jeho myšlenky nejednou silně rezonovaly konferenčním sálem. Nebylo proto náhodou, že s citátem z díla manželů Friedmanových „Svoboda volby“ začal svoji přednášku i Sam Peltzman – jeden z nejvýznamnějších současných ekonomů nejen Chicagské univerzity, ale celé světové ekonomické scény.
Obrat vlny Profesor Peltzman vystoupil v kongresovém sále hotelu Hilton s příspěvkem „Vzkříšení socialismu?“. V něm rozdělil hospodářské dějiny XX. stolení na několik fází, které se vyznačovaly buď růstem, nebo ústupem podílu státu na ekonomice a lidských životech. Tyto (de)regulační vlny s sebou přinášely buď rozšiřování svobody, činorodosti a hospodářského růstu po ústupu vládních zásahů, nebo vládního intervencionismu a zbytňování nároků na sociální stát v érách růstu státní moci a regulace.
(pokračování na straně 3)
09_2012:Terra libera
8.10.2012
15:27
Stránka 2
V Praze se konal Mont Pelerin Society General Meeting (pokračování ze strany 1)
o přednáškový blok, který hledal odpověď na otázku „Jak velká by měla být účast státu na vzdělání v 21. století?”. Profesor James Tooley na ni odpověděl jednoduše: „malá“. Zdůraznil přitom, že škola je pouze jedním z mnoha prostředků vzdělávání, který navíc nemusí vždy být tím nejvhodnějším. Přesto se diskuse většinou zbytečně omezují pouze na oblast školství, a právě na to má – dle dalšího přednášejícího Michala Semína propagujícího domácí výuku – stát až příliš velký a neefektivní monopol. Přednáškový program vyvrcholil v pátek na pražském Hradě přednáškovým blokem “Nástup nových -ismů a klasický liberalismus”, v němž český prezident Václav Klaus spolu s Gerhardem Schwarzem (ředitel thinktanku Avenir Suisse) upozornili na nebezpečnou podobnost mezi některými procesy v dnešní společnosti a v centrálně řízeném
hospodářství. Ztráta víry v sílu trhu, jež byla hnacím motorem mnohých tranzitivních ekonomik, českou nevyjímaje, je velmi nebezpečnou realitou, v níž se – v kombinaci s nejrůznějšími zájmovými skupinami a populistickými sliby politiků – nemůže zrcadlit svobodná budoucnost, která by stála na tradičních hodnotách. Proti všemu, co útočí na naše svobody, bychom měli bojovat zejména seriózními vědeckými analýzami, které
rozkryjí pravé motivace aktérů, jež jsou mnohdy skrývány za blaho prezentované nejrůznější „-ismy“, jak řekl Gerhard Schwarz. Klasické liberální názory se v dnešní společnosti často a pohříchu stávají minoritními. Sdílení a rozvíjení myšlenek svobody, svobodných trhů, nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a panství práva lze označit za hlavní a nejcennější přínos pražského setkání Mont Pelerin Society.
Generální shromáždění Montpelerinské společnosti se v Praze konalo od 2. do 7. září 2012. Participovalo na něm téměř pět stovek účastníků. V 11 sekcích se svými příspěvky vystoupilo 28 špičkových řečníků, kteří své myšlenky obhajovali před oponenty v moderovaných panelech, rozvíjeli při debatách s posluchači přednášek či o nich neformálně hovořili ve volných chvílích během doprovodného programu konference. Veškeré informace o setkání MPS 2012 v Praze naleznete na internetových stránkách www.mps2012.org.
Terra libera? Terra NEFA (pokračování ze strany 1)
proti rozpínavosti Habsburků. (Od té doby je oficiální titul každého Švýcara „spříseženec“, Eidgenosse.) Na ní jsou z našeho pohledu obzvláště důležité dva momenty: 1) ustanovila se dohoda, nikoli rada vzájemné pomoci. Dohoda3 tak nevytvářela žádnou novou administrativu. A 2) nebyla to ani rada vzájemné hospodářské pomoci. Naopak. Doslova se ustanovuje, že „žádný člověk nevezme jinému žádné zboží jako náhradu dluhu“; pouze pokud je dlužník naprosto evidentní, a i poté pouze po zvláštním svolení soudce. Jak paradoxní jsou tyto řádky obzvláště dnes, kdy německý berní úřad požaduje po spřísežencích náhradu „dluhu“, který mu měl vzniknout tím, že se nějaký bohatec přestěhoval4 na svou alpskou haciendu. Postupem času na sebe spříseženci nabalovali další, kterým se nabídka vzájemné spolupráce zamlouvala. A to uprostřed his-
toricky nejaktivnějšího evropského politického tektonického zlomu – na pomezí Německa a Francie. Zatímco si la Patrie a Vaterland své vztahy vyříkávaly válkou, alpští frankofonci a (švýcr)dýči spolu mírumilovně obchodovali, propojovali se železnicemi, a – nastojte - učili se dokonce i jazyku toho druhého (což je dodnes asi největším úspěchem západošvýcarů). Narozdíl od Unie však tato evropská unie nikdy nepřerostla sama sobě přes hlavu. Ono je to taky těžké, když konfederační úřady byly vždy odpojeny od daňových penězovodů5, vláda má sedm členů kteří se po roce střídají na postu premiéra/prezidenta. Protože je nikdo nezná (protože je znát nepotřebuje), můžou do práce jezdit berněnskou šalinou bez ochranky (a je tedy jedno, jestli ochranka funguje). To je vše sice hezké, ale jak tedy zešvýcarštit tu naši velkou Unii? Půjde to, pane Nefe?
Nedávno sedmdesátiletý Robert Nef takřka celý svůj život zasvětil hledání odpovědí na otázku „v čem spočívá švýcarský zázrak (nikoli čistě jen hospodářský)“? A ještě důležitější - lze jeho ingredience „napajcovat“, ať už legálně či bez (o)kolků, na ten bolehlav, jejž musíme každodenně spotřebovávat my, kteří žijeme mimo dům Wonka Příčetného6 alias Johna Watsona, my, kteří žijeme v blázinci? Nef vydestiloval čtrnáct obecných zastavení na cestě k helvétskému kříži a podělil se o ně s delegáty: 1) Různorodost jazyků, věr a kultur. Žádná z nich nedominuje nad ostatními. 2) Navzájem se překrývající menšiny, které se moc nemilují, ale nedá se říci, že by se nenáviděly. Překrývající se asymetrické sympatie a antipatie. Nemilujeme
1 „Podél toho, co by člověk normálně nazval vnější zdí, která byla vymalovaná vkusnou růžovou, hodící se do pokojů, stály knihovny a také pár oněch zvláštních třínohých půlkulatých stolků, jaké stávají takovým způsobem, jako by naznačovaly, že jimi někdo právě prohnal zeď, a visely tu obrazy, jejichz účelem zjevně bylo, aby působily uklidňujícím dojmem. Nápis nad domovními dveřmi pravil: "Vyjděte ven". Uvnitř bylo samozřejmě Venku. Hrubé cihlové zdi, pěkně provedené spárování, okapové žlaby v dobrém stavu, zahradní cestička, pár malých stromků, a okna několika pokojů“. (Douglas Adams, Sbohem a dík za všechny ty ryby) 2 Noemův dědeček zemřel ve věku 969 let roku 1656 po stvoření světa, týden před Potopou. Tu Bůh o pár dní odložil aby nerušil sedm dní smutku po jeho smrti. (Tedy podle masoterické tradice. Podle jiných rukopisů zemřel roku 2256, což bylo buď 6 let před nebo 14 let po Potopě.) 3 Anglický překlad latinské dohody např. na lexilogos.com/declaration/suisse_federal_charter.htm 4 Německý výběrčí daní není jediný v útoku na švýcarské bankovní tajemství pod rouškou daňových podvodů. Počátkem září letošního roku (2012) obdržel bývalý bankéř UBS Bradley Birkenfeld od amerického berního úřadu $104.000.000 za vynesení důvěrných informací o klientech. 5 Až relativně nedávno vystoupil podíl konfederace na vybraných (nízkých) daních na třetinu, bývalo to ještě méně. Ostatní třetiny si vybírá (a sazby stanovuje) kanton respektive místní občina. Nejen, že jakékoli zvýšení daní musí spříseženci odsouhlasit v referendu; výdaje jsou mnohem optimálnější, protože na místní úrovni „se ví“, na jaké veřejné statky jsou peníze skutečně potřeba. 6 “"Připadalo mi," pokračoval Wonko, "že jakákoli civilizace, která ztratí rozum do té míry, že považuje za nutné přikládat podrobný návod k použití k balíčku párátek, není civilizace, ve které bych mohl žít a zůstat normální.” (Douglas Adams, Sbohem a dík za všechny ty ryby). Voda nepomáhá v hydrataci (© 2011). Vejce se nesmí prodávat po tuctu (© 2010). Alespoň že ty banány již čtyři roky mohou být opět zakřivené. Žel, je to jen potvrzení pravidla.
/2
09_2012:Terra libera
8.10.2012
15:27
Stránka 3
POKRAČOVÁNÍ – TERRA LIBERA? TERRA NEFA
se navzájem jako někoho našeho druhu, ale tak nějak vnitřně si věříme vice než nešvýcarům. 3) Absence “přirozených hranic”7. Namísto nich máme historicky závislé a neracionální hranice, jak uvnitř tak navenek. Ty vedou k tomu, že přeshraniční spolupráce se vyplácí, často je dokonce i holou nutností. 4) Necentrální8 administrativní struktury jsou staré a dobře fungují. Centrální struktury, naproti tomu, buď nefungují či neexistují. 5) Diskriminace zvenčí. Žádná pomoc, která by vedla k závislosti, ale ani žádná vojenská agrese. 6) Levná správa, většinou ponechána na lokální úroveň 7) Soutěž systémů skrze mírumilovnou různorodost a sousedskou komunikativnost. Žádný příslib přátelských vztahů. 8) Otevřenost imigrantům. Selektivní imigrace pro ty, kteří jsou potřeba. Dobré vazby se švýcarskými emigranty. 9) Dobrý průmysl s lidským kapitálem ochotným pracovat, továrny na venkově. Města nedávají vzniknout městskému proletariátu. Relativně volné pracovní trhy. 10) Žádné přírodní zdroje, zato obyvatelstvo ochotné se učit. Městská centra jsou malinká a flexibilní. Pocit sounáležitosti, elity jsou flexibilní
a vzdělané ale žijí značně jednoduchým životním stylem. 11) Politické struktury nepolarizují. Podněcují v lidech vlastní iniciativu, samoregulaci, samo-organizaci. Extremismus je v podstatě nemožný. 12) Absence přerozdělování Státu blahobytu, ať už mezi jednotlivci tak mezi regiony. 13) Absence profesionálních politiků. Absence veřejné služby (civil service). Nízká úroveň specializace ve veřejné správě. 14) Použitelný a docela hlubokosmyslný mýtus o zrodu státu, se kterým se člověk lehce identifikuje: Vilém Tell9.
Nef by ale byl poslední, který by chtěl navrhovat nějakou konkrétní cestu. Naopak, je v podstatě velký Tieboutovec10. Pokud necháme experimentující skupinky dostatečně malé, samy si najdou to, co je pro ně nejlepší. Neexistuje jeden úspěšný model. Úspěšné může být jen vytvoření takového „hracího pole“, kde si tyto skupinky mohou pohrávat s nápady, co by mohlo fungovat v pravidlech našeho soužití. To ale neznamená, že by Nef nereflektoval na velice konkrétní současné problémy Eurozóny. Vedle jeho úspěšných „bajek“ „O poměrně chytré mouše11“ (jenom proto, že to dělá hodně lidí, neznamená, že to je správně; velký počet nenabízí nutně bezpečí)
či “O dvou ježcích12” (když jsou moc daleko od sebe, umrznou. Když jsou si ale moc blízko, popíchají se bodlinami) byl mezi delegáty nejúspěšnější Nefův apel, aby EU pečlivě promyslela, které z jejích problémů se podobá zúžené silnici a které spíše slepé ulici. Jsme-li v zúžené silnici, potřebujeme „více toho samého“, větší tlak ve stejném směru, abychom skrze problém prorazili. Pokud jsme však ve slepé ulici, je potřeba pravý opak: otočit se a vydat se opačným směrem. Podstatu velké části současných evropských problémů pak Nef vidí v tom, že slepá ulice je analyzována (a řešena) jako pouhé zúžení; s katastrofickými následky. Uvidíme, zda budoucnost přinese nějakou Zemi Dr. Nefa, Terra NEFA – New European Free-trade Association, která by byla pospolitostí různých politických systémů, fiskálních a sociálních politik na zeměpisně malých a nezávislých územích, které by spolu (a se světem) volně obchodovaly. Jednotlivá švýcarská údolí mohou vypadat odděleně a nekooperativně, ale hory mezi nimi jsouce prošpikovány obchodními (nikoli státními) tunely jako švýcarský ementálský sýr, může to být ono ježčí optimum mezi přílišnou integrací a nedostatečným směňujícím kontaktem. Nehostinné horské oblasti skrývají poučení i pro českou kotlinu.
Petr Bartoň (
[email protected]) je student University of Chicago
Zde Nef míní jak přírodní hranice (natural), tak přirozené, spravedlivé (just). O nich pak slovní hříčkou říká, že „There are no „just“ borders. Borders are just borders.“ Non-Zentralität je Nefovo životní téma. Odmítá jakýkoli hovor o decentralizaci, protože ta v sobě již předpokládá prvotní centralizaci. Švýcarsko není decentralizované, bylo vždy necentralizované. Decentralizace je kvalitativně jiný proces, a proto mohou být některé centralizované otázky již „ztraceny“ pro možnost replikace švýcarské cesty. 9 Vilém Tell byl jedním z následků spříseženecké smlouvy. Rakouský habsburský „místodržící“ Gessler vstyčil v Altdorfu sloup se svým kloboukem, kterému se všichni museli klanět. Tell se nepoklonil a čekal jej trest smrti, pokud by nesestřelil kuší jablko ze synovy hlavy. To zvládl, ale šanci na svobodu si zase pohnojil přiznáním, že ten druhý šíp, který držel v ruce, měl být pro Gesslera. Následovaly různé odboje a útěky a vítězství Davida nad Goliášem, až na stará kolena Vilém odchází z tohoto světa při snaze zachránit tonoucí dítě za jarních tání. 10 Tieboutův model „volení nohama“ říká, že snaha o dovedení veřejných financí do absolutní efektivnosti nemusí být primární, pokud lidé svým odchodem (či příchodem) mezi regiony s různými systémy veřejných financí sami mohou tyto systémy „hodnotit“. 11 James Thurber, Fairly Intelligent Fly, www.english-on-the-web.de/download/intelfly.pdf 12 Arthur Schopenhauer, en.wikipedia.org/wiki/Hedgehog's_dilemma 7 8
Vzkříšení socialismu? (pokračování ze strany 1)
Po Rooseveltově New Dealu došlo k bezprecedentní expanzi státu, která trvala přes temné období II. sv. války a poválečné „experimenty“ až do konce 70. let. Stát tehdy pod vlivem „naivního keynesiánství“ začal zasahovat do téměř všech oblastí společenského a soukromého života. Západkový efekt růstu státu, který můžeme v průběhu dějin sledovat, vytlačoval stále více a více lidského rozhodování a odpovědnosti, kterou nahrazoval státní aparát a sociální nároky. „Ladění ekonomiky“ nebo koncepce Phillipsovy
křivky jako metody pro řešení nezaměstnanosti vypadaly jako úžasné přelstění přirozeného vývoje ekonomiky, ale pak se „něco“ stalo a vlna se obrátila. To „něco“ bylo očividné selhání a krach keynesiánství, které se dostalo do slepé uličky vysoké inflace, hospodářské stagnace a růstu nezaměstnanosti. Byť keynesiánství ještě nebylo úplně mrtvé, intelektuální zájem akademiků, politiků i obyčejných lidí se přesunul k racionálním očekáváním a tržním řešením problémů. Vláda Margaret
Thatcherové v poválečně tradičně levicové Velké Británii a prezidentství Ronalda Reagana ve Spojených státech amerických dalo nové liberální vlně exekutivní sílu změnit svět. Kulminace liberálních myšlenek je spojená hlavně s nevyhnutelným pádem socialistického hospodářství a rozpadem SSSR a liberálními reformami na Novém Zélandu, v USA, VB a jinde. Kapitalismus v té době ztratil část negativních konotací, které si s sebou nesl již od konce 19. století, a volný trh
/3
09_2012:Terra libera
8.10.2012
15:27
Stránka 4
POKRAČOVÁNÍ – VZKŘÍŠENÍ SOCIALISMU?
získal na prestiži. Tato éra byla provázená hospodářským růstem, aktivizací společnosti, bezprecedentní mírou inovací a zcela novým přístupem ke globalizujícímu se světu. Dle Peltzmana se tato liberální vlna udržela až do počátku finanční krize v roce 2008. Podíl vlády na ekonomice se ve třech dekádách od roku 1980 do 2008 stabilně snižoval. A to dokonce i tam, kde bychom to nečekali – ve Skandinávii nebo ve Francii. Pak ale přišla finanční krize a vlna se opět obrátila vstříc socialistickým skaliskům.
Návrat socialismu? Hysterie mezi politiky, intelektuály, novináři, nebo prostými občany, kteří se začínají obávat o svoje nároky, vede k zamyšlení o významném návratu státního intervencionismu a socialismu do hospodářství. Profesor
Peltzman zmiňuje několik scénářů, podle kterých by k takovému převratu mohlo dojít. Prvním z nich je zvýšení daní a jejich případná substituce regulacemi. Vláda nám totiž může buď peníze vzít a přerozdělit je někomu jinému, nebo nám přímo regulací nařídit, že své peníze přerozdělíme podle jejího přání. Byť v historii USA šly nárůsty rozpočtů ruku v ruce s růstem regulační legislativy (a vice versa), Peltzman nevylučuje scénář, kdy by rostla pouze regulace a nikoli státní rozpočet. Druhým scénářem může být technologický pokrok, který dá vládě dostatečné nástroje, aby více kontrolovala zdanění a případné daňové úniky svých občanů. Technologický pokrok má samozřejmě i druhou stránku, kdy technologie slouží právě ve prospěch „odklánění“ zdanitelných transakcí. Tuto cestu proto Peltzman sám označuje za nejednoznačnou.
Šedá budoucnost? Vystoupení Sama Peltzmana vzneslo hned na úvod konference vážnou otázku, kam se bude vývoj transatlantické společnosti ubírat. Tlak na vyšší regulaci a výraznější zásahy státu mohou dláždit cestu k návratu do socialistické éry keynesiánství a protitržního aktivismu. Možná ale profesor Peltzman podcenil vývoj zejména v Evropě (ale už i v USA), který podle mého názoru už dávno překročil socialistický Rubikon a oživil po desetiletí skomírající socialismus v celé jeho svůdné parádě. Je na nás, liberálních ekonomech, jak s hozenou rukavicí naložíme a zda (a za jakých nákladů) se podaří znovu uvázat socialistickou bestii na řetěz.
Ivo Strejček ml. (
[email protected]) je student Národohospodářské fakulty VŠE a spolupracovník Liberálního institutu
Bylo dříve soukromé nebo státní školství? Ludmila Hadincová Byla dříve slepice či vejce? Intelektuální oříšek, který zaměstnával učence po staletí, se zdá být rozlousknut. Před několika lety se to podařilo britským vědcům, kteří přišli s důkazem, že jako první spatřila světlo světa slepice. Britové, zmínění v tomto textu, ale neslaví úspěchy pouze na poli filosofickém (a potažmo zoologickém), ale především v oblasti ekonomické. Letošní pražskou konferenci Mont Pelerinské společnosti totiž navštívil renomovaný britský expert v oblasti vzdělávání James Tooley, který přednesl řeč o systému soukromého vzdělávání v chudých státech světa, jemuž se místní veřejné školství nemůže rovnat.
Dostala Marie Terezie žáky do škol? Obecně nejčastěji uváděný důvod zachování státního vzdělávacího systému je ten, že bez intervence státu by bylo škol málo a přístup k nim omezený. Poměrně zajímavá je pak situace v České republice. V postkomunistickém Česku, kdy po 40 let soukromé školství neexistovalo, se často tvrdí, že veřejné školství má delší tradici než privátní. Převládá názor, že v době před tereziánskými reformami, jež zavedly povinnou školní docházku, byla dětem ponechána práce na poli a do školy se dostaly jen po senoseči. České země naopak měly bohatou historii soukromých škol (i. e. církevních a měšťanských) s velice dobrou úrovní vzdělání. V 16 českých krajích bylo před rokem 1774 více než 1500 škol financovaných feudály. Vyšší vzdělání pak bylo poskytováno jezuitskou církví. Docházka dětí do škol byla, navzdory intuitivnímu soudu, vysoká. Osedlala britská vláda koně v běhu? Nejvlivnější knihu zabývající se konfliktem státního a soukromého školství napsal britský
profesor E. G. West. Vyšla v roce 1965 pod názvem Vzdělání a stát. West v ní doložil, že před vstupem státu fungoval vzdělávací systém v Anglii více než uspokojivě a pouze 4.5% dětí školu pravidelně nenavštěvovalo. Základní školní docházka trvala v průměru 57 let. Soukromé školství se v Anglii rozvíjelo déle než v Čechách. Zákon o povinné školní docházce a regulaci školství byl totiž schválen až v roce 1870. O tomto zákoně West slavně napsal, že „stát skočil do sedla koně, který již cválal.” I když se stále debatuje o možném přínosu zavedení povinné školní docházky v Skotsku, v Anglii se po aplikaci zákona situace téměř nezměnila.
Evidence z rozvojových zemí: je soukromé školství efektivnější? E. G. West se stal inspirací jedné z nejvýraznějších postav letošní pražské Mont Pelerinské konference profesora Jamese Tooleyho. Tooley provedl asi nejrozsáhlejší empirický výzkum platnosti Westova tvrzení o prvenství soukromých škol. Na cestách po nejchudších místech Indie, Číny, Jižní Ameriky a Afriky navštívil Tooley nespočet státních základních škol a byl zděšen. O své cestě do Maroka v africkém Mozambiku mluví dnes s poněkud trpkou ironií, když ukazuje fotku učitele spícího na lavici během své vlastní přednášky. Tooley ale objevil něco mnohem zajímavějšího. Více než polovina navštívených rodin žijících v rozvojových státech nenechává své děti v nekvalitních státních školách, ale za pár dolarů měsíčně je posílá do soukromých škol, ač jsou tyto školy mnohdy podstatně vzdálenější. Porovnání cena-kvalita je ale potěšující. Tooley se svým týmem testoval
znalosti matematiky, mateřského a anglického jazyka u více než 20.000 dětí a zjistil, že ve všech oblastech si studenti privátních škol vedou lépe. Přirozeně vynaloží-li rodiče prostředky na vzdělání svých dětí, vyžadují odpovídající protihodnotu. Pokud ústav jejich požadavky nesplňuje, pošlou své potomky jinam. Je-li škola závislá na příjmu ze školného, nemůže si dovolit studenty ztrácet a kvalita nemá tendenci klesat. V soukromých školách si učitelé nedovolí dřímat o hodině, protože jim, na rozdíl od kolegů ve veřejném sektoru, za neprofesionalitu hrozí vyhazov. Tooleyho přínos je ale větší, než jaký lze shrnout výsledky jeho studie. O tom, že soukromé školy kvalitou převyšují veřejné, není ve většině případů pochyb a v rozvojových státech, zdá se, toto platí dvojnásob. Tooley ale především ukazuje, jak lidé dovedou dobře hospodařit, pokud je jim ta možnost ponechána.
Zpět k debatě o vejci? Novináři často zjednodušují Tooleyho studii jako důkaz o vládním selháni. Podle nich je vidno, že vláda není schopna udržet nabídku vzdělání, a proto se její role ujali soukromí poskytovatelé. To ale není přesné. Tooley nic takového netvrdí. Neříká, že privátní školy vznikly potom, co jim stát uvolnil prostor, ale že tu byly mnohem dříve a fungovaly lépe než školy veřejné. Tooley tak společně s Westem dochází k jednoznačné odpovědi na otázku: „Co bylo dříve … ?“
Ludmila Hadincová (
[email protected]) je studentka Národohospodářské fakulty VŠE a spolupracovnice Liberálního institutu
/4
09_2012:Terra libera
8.10.2012
15:27
Stránka 5
Boj s větrnými mlýny Tomáš Mlčoch Na generální konferenci Mont Pelerinské Společnosti sebekriticky zaznělo, že na poli přesvědčování „obyčejných lidí“ či neekonomů liberální ekonomové prohráli nejednu bitvu. V souboji intelektuálů mají v posledních letech pravděpodobně lehce navrch levicoví ekonomové či levicoví sociální filosofové než ti liberálně smýšlející. Pojďme se však blíže podívat, proč tomu tak je a jak by se dala současná situace zlepšit.
Adorace „skandinávského modelu“ Ředitel dánské investiční banky Saxo Bank Lars Seier Christensen se svým oči otevírajícím projevem ukázal, že ne vše, co slyšíme v televizi či jiných médiích o severní Evropě (a o Dánsku zvlášť) je pravda. Ideálem a hlavním argumentem zastánců proti-liberálních myšlenek je poslušný občan ze severu Evropy. Ten je vykreslovaný jako pilný a pracovitý. Ze sociálního systému si bere pouze to, co potřebuje. A právě on je šťastný za systém, ve kterém žije a rozhodně by jej nechtěl měnit. To je pravděpodobně názor, který sdílí většina lidí z ostatních částí Evropy, alespoň podle toho jak nám média tento „severský socialismus“ či „skandinávský model“ prezentují. Je ovšem „skandinávský model“ tak efektivní, jak se mu snaží mediální komentátoři připsat? Ne tak docela! V případě Dánska, dle slov pana Christensena, existuje rozsáhlé zneužívání benefitů. To se však neděje přímo falšováním potřebných dokumentů, ale jednoduše využíváním toho, co je zdarma či s dotací. A to i přesto, že to lidé vůbec nepotřebují (nejsou ze sociálně slabých rodin).1 Je přitom s podivem, že pokud se pokud se pokusíte zneužít systém sociálních dávek přímo (či „okatě“), tak existuje velké riziko, že vás nějaký spoluobčan „práskne“, protože počet těchto případů v Dánsku roste a budí mezi lidmi jistou nedůvěru. Další z věcí, kterou zažívá Dánsko, je takzvaný brain drain či odliv mozků. To znamená, že nejúspěšnější a nejschopnější obyvatelé, kteří by potenciálně mohli věnovat svůj
um a schopnosti do podnikání a práci ve své zemi, odcházejí raději do zahraničí – nejčastěji do Velké Británie, USA, Kanady či Austrálie. Je to logické, protože nejsou ochotni platit daně přes 55% a živit 800 000 státních zaměstnanců (z celkového počtu 2,6 milionu práceschopného obyvatelstva). Přesněji, 1,8 milionu produktivně pracujících, živí zbývajících 3,8 milionu spoluobčanů. Zhruba by se proto dalo říci, že produktivně pracující Dán má své dva (a kousek) lidi na zaopatření. Když se seznámíme s takovými informacemi, skandinávský model přestává pro pracovitého člověka vypadat tak přitažlivě. Je s podivem, že přitom z médií a z úst politiků stále častěji slýcháme chválu tohoto neefektivního a velmi drahého skandinávského sociálního modelu. Přitom se většinou i dozvídáme, že „kapitalismus zavinil finanční krizi“ a „volný trh“ je přežitý systém organizace společnosti. Hlasatelé přívlastkových trhů, udržitelnosti a sociální spravedlnosti pak navrhují jako lék vyšší (a nejlépe progresivní) zdanění, tvrdší regulaci trhů a podnikání atd. (ještě paradoxnější je obviňování ekonomicky a deregulačně úspěšných vlád M. Thatcherové a R. Reagana za započetí této krize). Řešení, která dnes navrhují hlasatelé nových sociálních pořádků, jsou ale přesně ty kroky, které vedly k současné krizi. Bylo to zdánlivě pomalé a postupné zvyšování zřejmých daní (byť u daní ze spotřeby je jejich viditelnost velmi problematická), tak „neviditelnými“ daněmi2 ve formě regulace, které probíhalo po dobu posledních 15 let (v ČR, v zahraničí ještě déle). Další a další regulace podnikatelského prostoru snižovaly motivace otevřít si svůj vlastní podnik. To v konečném důsledku vedlo k zpomalení či až zastavení tvorby pracovních míst, což nevyhnutelně vede k vyšší nezaměstnanosti. A s tou jsou spojené sociální problémy a volání po novém „kolečku“ regulací a zdanění.
Selhání liberálů? Je to chyba liberálů? Přesněji, je chyba v tom, že ekonomičtí poradci nevysvětlili dostatečně
veřejnosti výhody plynoucí z nižšího zdanění a vyšší odpovědnosti jedinců? Domnívám se, že do určité míry ano. Mnoho lidí si pravděpodobně neuvědomuje, že „neexistuje žádný oběd zdarma“ – tedy že věci, které na první pohled vypadají zdarma, zdarma určitě nejsou. Právě naopak! Je všeobecně známo, že stát poskytuje služby dráž a v horší kvalitě než soukromý sektor.3 Spolu s nechvalně známou korupcí se odvádění daní takovémuto „státnímu podniku na popsaný papír“ nejeví příliš lákavě. Úkolem liberálních ekonomů by tedy mělo být vysvětlovat lidem, čím jsou veřejně produkované služby vykoupeny. Představa, že místo přebujelého státního aparátu (či jiných nesmyslných výdajů) mohu mít o 5 % nižší DPH a daň z příjmu, což bude ještě navíc motivovat firmy více vyrábět (nižší nezaměstnanost) a spotřebitele nakupovat (zřejmě levněji), zní již mnohem lákavěji.4 Proto nezapomínejme, že v dnešním světě nic není zadarmo a čím menší státní aparát bude, tím větší budeme mít prostor a právo svobodně a efektivně nakládat s vlastními prostředky. Vím, že není snadné prát se s veřejným míněním a vyvracet nesmyslné a demagogické argumenty. Avšak když se o to nepokusíme my, společnost bude vystavena jen dalšímu bujení neefektivního státního aparátu. Nezapomínejme také, že právě trh a tržní směna jsou ze své definice sociální,5 protože nejlépe uspokojují potřeby všech jeho účastníků. Tomáš Mlčoch (
[email protected]) je student Národohospodářské fakulty VŠE a spolupracovník Liberálního institutu
On-line archív
TERRA LIBERA z let 2000–2010 dostupný na stránkách
www.libinst.cz 1 Příkladem může být třeba dotace přibližně 4000 Euro každý rok na každé dítě, kterou dostávají všechny rodiny bez ohledu na příjem. 2 Regulace nedopadá přímo na zisky firem ve formě zdanění, ale jelikož firmy musí vynakládat prostředky na vypořádání se s nastavenými regulačními mechanismy, musí tak zapojit dodatečné zdroje, které jim však v konečném důsledku zisky snižují. 3 Například James Tooley ve svém projevu na MPS konferenci jasně dokazuje na příkladu z Afrických škol, že soukromé školství je schopno pracovat s daleko nižšími náklady a přesto produkovat lepší výsledky než státní, kde neexistují díky nedostatečné konkurenci potřebné motivace (soukromé školství je přitom tak levné, že si jsou schopny dovolit i ty nejchudší rodiny). Také ukazuje, že funkční gramotnost a schopnost počítat je v současné době ve Velké Británii dvakrát vyšší než byla v době před zavedením povinné školní docházky a zřízením státního školství. 4 Dalším příkladem by mohlo být snížení spotřební daně z pohonných hmot, jejichž výše se promítá prakticky do ceny všech výrobků, zdražuje i dojíždění za prací a přičemž vybraná suma je stejná jako před zvýšením daně. 5 V minulém století se často objevoval výraz „sociální trh“ namísto pouze trhu, aby vystihl právě myšlenku uspokojení potřeb stran účastněných ve směně. Užíval se zejména v německy mluvících zemí a byl prvně užitý Ludwigem Erhardem.
TERRA LIBERA je vydávána společností TERRA LIBERA. Kontaktní adresa: TL, c/o Liberální institut, Spálená 51, 110 00 Praha 1 E-mail:
[email protected] Její vydávání není povoleno ani schváleno žádnou státní institucí.
/5
09_2012:Terra libera
8.10.2012
15:27
Stránka 6
Is fiscal harmonization a “moot” issue? Jonáš Rais As countries’ tax systems differ, depending on the transaction costs, residents of high tax countries might be prone to shift their assets towards countries with lower taxation, resulting in capital outflows from the high tax country. Naturally, such occurrence might be thorn in the side for politicians and they might be inclined to adopt some strategies in order to prevent it. Fiscal harmonization is then the process in which different tax systems tend towards homogenous fiscal structure and the same tax pressure, regardless of whether it is natural occurrence or result of political negotiation. Is fiscal harmonization credible goal of political process and if it is who are its beneficiaries? Possible answers to these questions were delivered by professor Enrico Colombatto in his paper “Fiscal harmonization: credible goal or Trojan horse?“ during the Mont Pelerin Society General Meeting 2012 in Prague. In order to analyze these issues, Colombatto divides countries into three groups based on their different characteristics: “(1) strong, free market countries, in which tax pressure is low and politicians are constrained by legitimacy; (2) strong, communitarian countries, in which tax pressure is high and politicians’ behaviour is effectively monitored; (3) weak countries, in which taxation is high and politicians gather consensus by engaging in rent-seeking activities.” Following this adifferentiation, it should be easier to distinguish and analyze the diverse attitudes toward fiscal competition and harmonization of policymakers in various contexts. Since strong, free market countries are more likely to encounter capital inflows rather than capital outflows and thus benefit by greater tax revenues and growth, fiscal competition should not pose them with much difficulties. However, the situation is less straightforward in strong, com-
munitarian societies, where the potential capital outflows caused by high taxation might be offset by the effective monitoring of rent-seeking behavior. Furthermore, Colombatto argues that combined with the higher emphasis on social contract in communitarian societies it should lead to higher loyalty of the taxpayers and thus lessen or prevent the impact of fiscal competition. As the weak countries with high taxation and extensive rent-seeking activities are the most vulnerable to fiscal competition, they are the most likely candidate for seeking measures preventing the resulting capital outflows. In this regard, Colombatto analyzes number of different strategies that those countries have at their disposal. First, they can engage in a tax war. However, it is not very likely that these countries would be able to sustain the budget deficit with debt. Second, they could opt for raising the transaction costs by either exchanging information on the assets of non-resident wealth owners or by levying a withholding tax on capital incomes. These options might provide more feasible solution for politicians. Indeed, as Colombatto points out “[t]he latter strategy [the withholding tax] is obviously easier to pursue from the political standpoint and it is likely to be accepted by those LT [low tax] counterparts in which the free market is a matter of expedience, rather than of principle…” and “…if the LT [low tax] country succeeds in keeping part of its tax advantages.” Having scrutinized the other possible strategies, we are finally left with the one that constitutes the core of Colobatto´s paper, fiscal harmonization. While it can be argued that fiscal harmonization can generate some tax revenues, it is also accompanied by some significant drawbacks. First and foremost, even though by colluding with others, the country might be able to protect itself from fis-
cal competition posed by members of the harmonized area, it is by no means protected from those outside of it. Furthermore, on one hand submitting itself to compliance with some international body would put the tax authorities further away from the electorate making local politicians less accountable and thus making it possible to squeeze the tax-payers more. But on the other hand, Colombatto argues that “local politicians rightly fear that once the federal bureaucrats act as tax collectors, they will soon develop an appetite for spending and thus trump national policymakers. Put differently, by giving in to fiscal centralization, their political elites would lose their only source of power and authority.” Thus Colombatto concludes that: “There is little doubt that automatic exchanges of information and withholding taxes are superior [to fiscal harmonization].” Following these arguments, it is reasonable to assume that even politicians in weak countries with high taxation might not be very supportive of the fiscal harmonization. Given these conclusions, Colombatto correctly assumes that the core of the debate about fiscal harmonization does not lie in the fiscal policy and tax revenues, but “[r]ather, we posit that the driving forces behind fiscal harmonization are international organizations aiming at extending their power. For these actors, harmonization is actually just a step towards fiscal unification/centralization [. . .] Put differently, fiscal harmonization is a moot issue, unless it serves other purposes, like the creation of an additional layer of bureaucrats and/or the process of centralization of the tax regime within an economic area in which the authorities aspire to expand their power.”
Jonáš Rais (
[email protected]) je spolupracovník Liberálního institutu
Obhajoba eura z pohledu rakouské ekonomie? Karel Jára Jesús Huerta de Soto, který je jedním ze současných předních rakouských ekonomů, vystoupil na letošním setkání Montpelerinské společnosti s na první pohled poněkud netradičním příspěvkem. Nejen v našich končinách jsme totiž zvyklí, že liberální komunita euro zavrhuje od prvního písmene. Huerta ve svém příspěvku vychází ze závěrů své knihy Peníze, banky a hospodářské krize, která je nejen rozsáhlým shrnutím rakouské teorie hospodářského cyklu, ale zároveň novým přínosem pro tuto teorii zejména v oblasti právní analýzy bankovních kontraktů. Jediným řešením, jak přerušit neustálý koloběh umělých boomů a krizí, je podle něho návrat tradičních právních principů do smluv
o depozitech, tedy požadavek jejich 100% krytí penězi. Dále navrhuje zrušení centrálních bank, jež by se staly nadbytečnými, zrušení předpisů o zákonném platidle a nakonec případné obnovení celosvětového zlatého standardu – měnového uspořádání, které je oproštěno od vládních zásahů do nabídky peněz a umožňuje nerušenou celosvětovou efektivní alokaci zdrojů. Pouze ve světle těchto závěrů a ujištění, že každý krok směrem k uvedenému ideálnímu uspořádání je posunem správným směrem, rozvíjí Huerta obhajobu eura jako právě takového kroku. V jakých ohledech je tedy euro úspěchem? Je jakousi imitací zlatého standardu v tom, že znemožňuje jednotlivým vládám států eu-
rozóny donekonečna odkládat bolestivé strukturální reformy pomocí měnové manipulace a výsledných věčných soutěživých depreciací/devalvací. Huerta ukazuje na příkladu Španělska, že euro dovedlo i ty finančně nejrozmařilejší evropské vlády ke krokům v oblasti ekonomické liberalizace, deregulace a snižování veřejných výdajů, které by dříve byly považovány za politicky nemožné. Kdo by si například dokázal představit, že socialistická vláda prosadí ústavní článek o vyrovnaném rozpočtu? Huerta zmiňuje jednu vlastnost eura, ve které dokonce předčí zlatý standard s národními denominacemi (v librách, markách apod.). Vystoupit z eurozóny a vyhnout se tak zodpovědnosti a nutným reformám je totiž /6
09_2012:Terra libera
8.10.2012
15:27
Stránka 7
POKRAČOVÁNÍ – OBHAJOBA EURA Z POHLEDU RAKOUSKÉ EKONOMIE?
politicky i ekonomicky neúměrně nákladnější než jednoduché zrušení vazby měny na společnou hodnotu, neboť zahrnuje znovuvytvoření staronové měny, která již delší dobu neexistuje a jejíž budoucí vlastnosti jsou trhům neznámé. Jak ovšem můžeme obhajovat euro, když známe jeho historii, pohnutky k jeho vzniku a víme, že je centralistickým intervencionistickým projektem? Huerta chce poukázat, že nepatřičným kladením důrazu na euro jako vadu upozaďujeme kritiku skutečných problémů Evropy a zejména Evropské unie. Těmi jsou zejména nesmyslné dotační a jiné fiskální politiky, regulace ekonomiky a potom také nikoli samotné euro, ale měnová politika Evropské centrální banky (ECB), která oslabuje výše popsané pozitivní efekty eura a o které ve světle rakouské teorie hospodářského cyklu víme, že vytváří neudržitelné strukturální změny v ekonomice.
Můj osobní názor je, že Huertův příspěvek je nepochybně neotřelý a je přínosem. Jeden směr kritiky je ovšem nasnadě a je otázkou, proč jej Huerta nepovažuje za dostatečně podstatný. Ačkoli sám bere velmi často v úvahu institucionální faktory, pokud se týká eura, myslím si, že nepřikládá dostatečnou váhu tomu faktu, že institucionální uspořádání Evropské měnové unie dostatečně nebrání nebezpečné měnové expanzi. V souvislosti s funkčním uspořádáním celé Evropské unie a reálně neexistující nezávislostí ECB na politických tlacích je potom relevantní otázkou, zda vůbec bránit může. Pokud je odpovědí nikoli, byl by to zřejmě argument proti společné měně, jemuž bychom měli přikládat vyšší váhu než Huertovým argumentům pro. Centralizovaná uvolněná měnová politika pro desítky zemí, z níž je velmi obtížné uniknout, je totiž dosti hrozivá vyhlídka.
Misesův plán na uspořádání Evropy Barbora Ivanská Ludwig von Mises, velikán klasického liberalismu, je znám jako nekompromisní obhájce myšlenky laissez-faire. O to překvapivější proto byla poutavá přednáška pana profesora Josefa Šímy, který přiblížil Ludwiga von Misese z jiné stránky, než jak je všeobecně znám. Ústředním tématem přednášky profesora Šímy byla série článků, které Mises sepsal před a během druhé světové války, a které jsou ve značném rozporu s jeho monumentálními díly, jako například Lidské jednání, Liberalismus či Socialismus. V době, která byla v Misesových očích až příliš vzdálená od liberální utopie, se rozhodl nabídnout stabilní a dlouhodobé řešení problému, který v té době zmítal Evropou. Toto východisko sice považoval po kapitalismu za druhé nejlepší, zároveň je to ale řešení zcela v rozporu s liberalismem. Jedná se o jeho smělý plán na vytvoření silně centralizovaného mnohonárodnostního státu: Východoevropské demokratické unie, která by čítala kolem 120 milionů obyvatel. Pro našince není bez zajímavosti, že by toto státní uspořádání zahrnovalo i Československo. Tento plán považoval Mises za klíčový pro uchování míru mezi národy v malých vícenárodnostních státech, kterými byla tehdejší Evropa charakteristická. Právě proto, aby bylo zabráněno využívaní síly státu většinou proti národnostním či rasovým menšinám, měl podle Misese vzniknout tento superstát, ve kterém by bylo jen minimum pravomocí ponecháno národním samosprávám. Centrální vláda by nejen rozhodovala o výši daní a alokaci finančních prostředků, ale silné centralizaci by podléhalo například i školství. Unijní vláda měla rozhodovat, co se bude učit v soukromých školách, aby se tak předcházelo indoktrinaci dětí národnostní nenávisti.
Vedl by ale tento plán skutečně k míru a k prosperitě? Argumenty, které toto vyvracejí a predikují, jak nevalně by tento plán dopadl, pokud by došlo k jeho uskutečnění, můžeme paradoxně najít přímo v Misesových dílech. Mises v nich jednak zdůrazňuje nemožnost nalezení střední cesty mezi liberalismem a socialismem, ale navíc argumentuje ve prospěch liberalismu jako jediného systému, který prostřednictvím neporušování soukromého vlastnictví dlouhodobě udržuje mír a blahobyt. Na rozdíl od Misese máme dnes navíc k dispozici živoucí příklad uskutečněného plánu, který byl proveden z podobných pohnutek jako Východoevropská demokratická unie, tedy Evropskou unii. Na názor Ludwiga von Misese musíme samozřejmě nahlížet v historických souvislostech, jenomže i tak je jen velmi nesnadno pochopitelné, proč člověk, jenž odmítal dělat teoretické kompromisy, jehož dílo se vyznačuje názorovou konzistentností a který do vyčerpání sil bránil ideály klasického liberalismu, udělal tak obrovský kompromis v těžké době, která ale nejvíce prověřuje, nakolik jsme věrni svým ideálům a co jsme jim ochotni obětovat. Přednáška pana profesora Šímy může být poučná pro každého, kdo nekriticky přijímá a bez rozmyslu adoruje všechny názory osobností, které považuje za autority. Ludwig von Mises je bezpochyby hoden obdivu a je člověkem, který vnesl do ekonomické teorie mnoho cenných a velmi inspirativních myšlenek, a můžeme ho právem označovat za jednoho z největších ekonomů 20.století.
Barbora Ivanská (
[email protected]) je studentkou Národohospodářské fakulty VŠE
Závěrem pro mě je, že otázka, zda euro samo o sobě je, či není chybou, není rozhodnutá. Odpověď na ni teprve ukáže reálný budoucí vývoj. Některé zprávy možná již naznačují, že Huerta de Soto se mýlí. Tlaky na ECB ze strany zemí s rozvinutým sociálním státem a převládajícími socialistickými politikami (např. Francie) jsou silné a již zaznívá minimálně rétorický návrat od potřebných strukturálních reforem ke zjednodušenému keynesiánskému vidění světa a fiskální a jiné stimulaci ekonomiky. Doufejme, že v Evropě nezvítězí nekonečná fiskální nezodpovědnost a nevydáme se cestou přímé či nepřímé monetizace dluhů. Snad k tomu euro dopomůže, a ne naopak.
Karel Jára (
[email protected]) je student na Institutu ekonomických studií UK Chtěli byste podpořit vydávání elektronického časopisu Terra libera? Staňte se členem
KLUBU PŘÁTEL LIBERÁLNÍCH MYŠLENEK Členstvím nejen podpoříte šíření liberálních myšlenek prostřednictvím časopisu Terra libera, ale získáte i další výhody. Tento klub Vám nabízí tři typy členství:
Bronzové členství lze na jeden rok získat poskytnutím daru ve výši minimálně 500 Kč ve prospěch LI. Bronzoví členové získají Terra libera v elektronické podobě, pozvánka na diskusní fóra Liberálního institutu a slevu 20 % na veškeré publikace a reklamní předměty LI.
Stříbrné členství lze na jeden rok získat poskytnutím daru ve výši minimálně 1000 Kč ve prospěch LI. Stříbrní členové získají Terra libera v elektronické podobě, pozvánka na diskusní fóra a přednášky Liberálního institutu a slevu 30 % na veškeré publikace a reklamní předměty LI.
Zlaté členství lze na jeden rok získat poskytnutím daru ve výši minimálně 10000 Kč ve prospěch LI. Zlatí členové získají Terra libera v elektronické podobě, pozvánka na diskusní fóra a VIP pozvánka na přednášky Liberálního institutu slevu 30 % na reklamní předměty LI, veškeré publikace LI vydané v daném roce zdarma a VIP místa na akcích pořádaných LI. A jak se stát členem Klubu přátel liberálních myšlenek?
K registraci stačí vyplnit registrační formulář na stránkách www.libinst.cz, zaslat jej na adresu
[email protected] a poukázat zvolenou částku na účet LI (do zprávy pro příjemce prosím uveďte "DAR" a "celé jméno"), případně ji složit hotově v sídle Liberálního institutu ve Spálené ulici. V případě daru převyšujícího 1000 Kč je možné částku odečíst od základu daně z příjmu (více informací na stránkách LI).
/7
