132
Teorie nových médií a transformace prostředku na subjekt? Jan KOŘENSKÝ Abstrakt Teorie nových médií akcentuje sílu mediačních technologií jako akcelerátoru významných společenských proměn v důsledku transformace těchto technologií z instrumentu na subjekt. V akcentu na jejich revolučnost často pomíjí skutečnost, že již dříve existovala řada poznatků, kterými nyní zdánlivě zcela nově teorie nových médií disponuje. Klíčová slova typy komunikačních schémat, zprostředkovaná komunikace, nová média, teorie nových médií Kontakt
[email protected]
Slovní
spojení teorie nových médií se v současnosti užívá v zásadě v dvojím smyslu. V užším pojetí jde pouze o nové technologie, které se objevují v souvislostech se zdokonalováním mobilních telefonů, počítačů a televizního vysílání, sociálních sítí. V širších souvislostech má jít o celkovou proměnu nikoli jen mediačních technologií ve vlastním slova smyslu, ale o celkovou proměnu společenského vědomí a bytí interdependentně danou těmito technologiemi. Má tedy jít nejen o „stroje“a technologie, ale i o sociální konstrukce, ideologie, integrující procesy vytváření emergenčních systémů a sítí. Děje se tak v širokém a mnohostranném kontextu postmoderně laděného diskurzu o „dehumanizaci“ člověka a „humanizaci“ strojů. A právě tento širší pohled na současnou technologicky zprostředkovanou komunikaci v kontextu „posthumanistických“ a „transhumanistických“ vizí žádá kritickou reflexi. Teorie nových médií v širším smyslu tedy vycházejí z předpokladu, že důsledkem rychlého sledu technologických proměn mediačních faktorů jednotlivých typů komunikačních vztahů je nový vzájemný poměr technických, přírodních a humanitních věd. Tímto prostřednictvím má být překonán tradiční vztah mezi teoretickým myšlením a praktickými činnostmi a dochází i ke změnám v charakteru humanitních i přírodních věd. Nelze ovšem již na tomto místě nepoznamenat, že společenská praxe jako noetická procedura je již dávno známý faktor ve filosofii a teoretické ekonomii v opozici nazíravé vědomí jako „laboratorní“ aktivita svobodného, nazíravě omnipotentního subjektu – praktické společenské vědomí, společenská interakce, aktivita vůči světu jednajícího dějinného subjektu integrálně přítomného v tomto světě.
Registre jazyka a jazykovedy
133
Zjišťuje se, že právě v souvislostech daných dynamikou vývoje mediačních technologií vzniká řada nových teoretických disciplín jako mediální, informační a komunikační studia, tzv. digitální humanitní vědy apod. Podstatou celého problému má být skutečnost, že nejde již jen o substanční a metodologickou konfrontaci technických, přírodních věd a praktických činností na jedné straně a tzv. humanitních věd na straně druhé, nejde pouze o konfrontaci technického a kulturního myšlení (včetně diskursu humanitních věd), ale především jde o to, postihnout, jak nové technologie zasahují do humanitního myšlení a naopak, jak tradiční humanitní myšlení svou „objednávkou“ ovlivňuje ony technologie. Má jít o integrativní pojetí světa techniky a technologií a světa humanitního myšlení s respektem k roli dynamiky technologií v kontextu této integrity. Objevuje se snaha mluvit o filosofii věcí na rozdíl od tradiční filosofie bytí, vědomí a jazyka. Již na tomto místě nelze opět přehlédnout, že ani filosofie věcí není historicky vzato novum: lze pro náš účel zjednodušeně charakterizovat význam slova věc takto: a) věci – relativně stabilní, materiální/ideální systém kvalit b) věc – těleso (teoretická fyzika) c) přesahuje těleso ve smyslu a., nebo v nějakém jiném smyslu. Vymezení významu slova věc se navíc komplikují v souvislosti s konceptuálními relacemi nominalismus – realismus a idealismus - materialismus, ale i monismus – dualismus. Ono novum má být dále spatřováno ve skutečnosti, že věci v širokém smyslu pojetí, jsoucí výsledkem vědecko-technického vývoje (objekty, sítě-aktérů, technologie,…), jsou reflektovány jako autonomní, jednající, poznatelné člověkem pouze interakcí, jednáním. Předpokládá se, že jedině touto cestou lze reflektovat jejich účinnosti v lidském světě. Radikální podoba teorie nových médií tedy zdůrazňuje neantropocentrické aspekty současných technologických změn, které mají emergenční důsledky při propojování společnosti, přírody a technologií. Zároveň jde ovšem o akcentaci faktorů antropomorfických. Radikálně se mění představa o lidské společnosti ve smyslu řešení otázky, zda je to „jen“ struktura lidí a jejich vztahů – přirozeně že fungující v kontextu s přírodou, nebo struktura konceptuálně širší, zahrnující v podobě jednajících subjektů i rezultáty lidské tvůrčí aktivity „zamýšlené“ původně jako instrumenty. (Objevuje se dále myšlenka „sporu dvou kultur“, což má být v tomto případě institucionalizovaný spor vzniklý v „prostředí“ novopozitivistického myšlení a obecného obratu k jazyku především v oblasti humanitních věd, který spočívá v jakémsi konfliktu stupňů relevance umělých a přirozených jazyků. Na jedné straně stojí „autorita“ umělých formálních jazyků „nezávislých“ na společnosti, kultuře a přírodě (novopozitivistický instrumentalismus), na druhé straně „autorita“ „každo-
134
Teorie nových médií a transformace prostředku na subjekt?
denního“ přirozeného jazyka, v němž se vlastně v závislosti na společnosti, kultuře, jazyce a přírodě uskutečňuje každá noetická aktivita. Nelze opět pominout připomenutí skutečnosti, že vztah umělých a přirozených jazyků v současné podobě je dán jinými příčinami – totiž rozvojem formálně korektních vědních metodologií zejména v oblasti matematiky a logiky, v oblasti přírodních věd, nikoli však pouze. Tento vztah je již relativně dlouho reflektován samotným vývojem novopozitivistického myšlení v podobě vývoje analytických filosofií.) Není pochyb o tom, že dynamika inovačních procesů v těchto souvislostech je mimořádná a významná i tím, že do značné míry bezprostředně ovlivňuje životní způsoby velkého množství lidí. To je srovnatelné s dynamikou výrobních sil, zejména výrobních prostředků v delší historické perspektivě. Každý z kroků v oblasti dynamiky mediačních technologií se vyznačuje následujícími konsekvencemi: Dochází ke vzniku popř. modifikaci příslušných komunikačních schémat, neboť každá z těchto změn podstatně zasahuje do té části komunikačního schématu, kde tradičně rozlišujeme kanál, médium a substanční komponentu kódu. Je v této souvislosti třeba připomenout, že s narůstající složitostí mediačních složek dochází průběžně k vzájemné strukturní integraci uvedených složek schématu. Mediační inovace má dvě fáze: nejprve v podstatě paralelně k dosavadnímu repertoáru komunikačních schémat a modelů vznikne nové schéma. Následuje integrace nového mediačního prostředku i do stávajících schémat a modelů, což má za následek jejich modifikace a proměny. Inovací mediační technologie a následným obohacením soustavy způsobů komunikace dojde k institucionalizaci, tj. dojde ke vzniku nového subjektu v společenském smyslu, zpravidla v podobě nového typu právnických osob. Právě tento proces nás již opravňuje k tomu, abychom si uvědomovali míru a závažnost společenských důsledků těchto procesů. Abychom mohli přijmout ideu revolučního charakteru těchto technologických proměn jako radikální události v oblasti filosofie, sémiotiky, v oblasti vztahů mezi přírodními, technickými a humanitními vědami atd., zcela tak, jak to předvídá výše připomenutá teorie nových médií, musíme přijmout za své zjištění, že dochází k proměně instrumentu v jednající subjekt jaksi primárně, tedy nikoli sekundárně „pouze“ v historicko-společenském smyslu. Jinými slovy, že dochází k zásadní změně systémové kvality, přičemž tato změna zásadně „překonává“ fakt, že mediační technologie je vytvořena společenským člověkem a v strukturním smyslu „zůstává“ pod jeho – zajisté, že selektivní – kontrolou. Jinými slovy – nepostačí zjištění institucionalizace v sociálním a právním smyslu, ta byla a je vždy společensky významnou složkou provázející technologické proměny. Zůstaneme-li v oblasti mediačních technologií, pak takový charakter měl již vznik radiotelegrafie, radia, televize atd. Měl by to tedy být nejen tento společenský důsledek, ale i důsledek spočívající v tom, že dochází k společensky a vědecky nekontrolovatelné transfor-
Registre jazyka a jazykovedy
135
maci instrumentu, prostředku v jednající subjekt (aktéra), jehož aktivity jsou poznatelné a kontrolovatelné toliko interakcí, tedy způsobem, jakým společenský člověk poznává a „kontroluje“ přírodu a společnost. Tudíž aby bylo prokazatelné, že jde o zcela novou situaci, že podobné procesy nebyly spojeny i se staršími fázemi rozvoje technologií vůbec a mediačních technologií zvláště. Rovněž je třeba prokázat, že ke sbližování přírodních, technických a humanitních věd nedochází z žádných jiných příčin. Lze dovodit, že toto sbližování mající především metodologický charakter, má „své“ jiné „původní“ příčiny: je to patrné – viděno z hlediska základních trajektorií – z vlivu matematiky, obecné teorie informace na humanitní vědy, stejně tak jako z vlivu sémiotiky v lingvistickém smyslu, popř. fenomenologie na biologickou genetiku (biosémiotika), z vlivu lingvistického strukturalismu na kulturní antropologii atp. Teorie nových médií v širším užití tohoto slovního spojení kategoricky připomíná sílu mediačních technologií jakožto akcelerátoru společenských proměn a jejich filosofické, sociologické i kulturologické reflexe. Připomíná jejich strukturotvornou potenci nejen v sociálním smyslu. Zároveň však v akcentu na její intelektuální revolučnost a novost zpravidla pomíjí skutečnost, že filosofie a sociologie již dříve připomínaly řadu poznatků, kterými tato teorie údajně zcela nově disponuje. Je třeba zároveň připomenout i etickou stránku těchto procesů: nelze se zříci lidské odpovědnosti za jednání a působení technologií vytvořených původně jako instrumenty, ale objektivně tendujících k charakteru subjektu.
Seznam bibliografických odkazů: KERA, D.: The Genius Malignus in the Methodology of New Media Research. In: Southen Review, 2002, roč. 35, č. 3, s. 39 – 51. KERA, D.: Globální sítě a mashupy lidí, věcí a dat: Antropomorfizace technologie a dehumanizace lidí. [Global networks and mash-ups of people, things and data: the anthropomorphization of technology and dehumanization of people] In: Antropoweb, 2007, s. 9 – 17. Dostupné na:
KOŘENSKÝ, J.: Sémiotika sdělování a její terminologické problémy. [Semiotics of communication and its terminological problems.] In: Média dnes – reflexe mediality, médií a mediálních obsahů. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci 2008, s. 95 – 100. KOŘENSKÝ, J.: Sémiotické parametry vývoje mezilidské komunikace. [Semiotic parameters of development of human communication.] In: Komunikace – styl – text. České Budějovice: Jihočeská univerzita, s. 7 – 12. LATOUR, B.: We have never been modern. Cambridge: Harvard University 1993. LATOUR, B.: Politics of Nature: How to bring the Sciences into Democracy. Cambridge: Harvard University 2004.
136
Teorie nových médií a transformace prostředku na subjekt?
Resumé The theory of new media and the transformation of the means into the subject The theory of new media emphasizes the strength of mediating technologies as an accelerator of social changes resulting from transformation of this technology from instrument into subject. While emphasizing its revolutionary nature, we often forget that beforehand there existed a large body of knowledge which these new theories do not seem to fully pay heed to.
