Teoreticko-analytické pracoviště ÚV KSČM

1

Teoreticko-analytické pracoviště ÚV KSČM Zadání: V rámci prací na Prognóze 2015 podrobněji zpracovat její ekonomickou část, zejména důsledky kapitalistické transformace na stav české ekonomiky v historické etapě, relativně uzavřené vstupem ČR do Evropské unie. Nastínit základní typy scénářů jejího možného vývoje uvnitř tohoto společenství. Text má poskytnout širší materiálovou základnu pro hodnocení ekonomických procesů restaurace kapitalismu v ČR, výběrově použitelnou pro formulaci dalších verzí Prognózy 2015.

Prognóza 2015 – ekonomická východiska (Podkladový materiál) Základními, dlouhodobě určujícími faktory hospodářského rozvoje každé země jsou rozsah a kvalita přírodních a lidských zdrojů, kterými daná ekonomika disponuje, společenské uspořádání, které předurčuje cíle tohoto využívání a míru schopnosti země tyto cíle uskutečňovat a konečně místo dané země v mezinárodních ekonomických vztazích – stupeň a kvalita její účasti na světové dělbě práce. První faktor, vyjadřující výrobní potence společnosti, se vyvíjí v delších časových etapách zejména vlivem pokroku výrobních technologií a růstu kvalifikace pracovních sil. Druhý faktor se mění rychleji a méně předvídatelně, protože naň výrazněji působí mimoekonomické vlivy s jejich vlastní logikou. Třetí faktor (jehož daná podoba je výsledkem působení předchozích dvou vlivů v mezinárodním, resp. světovém měřítku) má různou váhu v různých zemích v závislosti na velikosti země, její poloze a jejím přírodním bohatství. Tyto tři opěrné sloupy národního hospodářství každé země v jejich vzájemné provázanosti představují východiskovou základnu také pro každou racionální úvahu o blízké i vzdálenější ekonomické budoucnosti České republiky.

I. Ekonomické dědictví socialismu Velkost a poloha území našeho státu, početnost jeho ekonomicky aktivního obyvatelstva, jeho přírodní zdroje, technická vyspělost, kapitálová vybavenost, objem a tempo růstu jeho národního důchodu zařazovaly Československo od jeho vzniku v roce 1918 mezi hospodářsky vyspělé evropské státy středního ekonomického rozměru a mírně nadprůměrné výkonnosti. Československo si toto postavení s určitými výkyvy udržovalo po dobu více než 70 let, v průběhu kterých se na jejím území vystřídal prvorepublikový kapitalistický hospodářský systém, řízená válečná ekonomika v období německé okupace a plánované hospodářství socialistického státu. Hospodářský rozvoj naší země po celou tuto dobu udržoval krok s rozvojem ostatních hospodářsky vyspělých států Evropy a v posledním, socialistickém období je svým tempem a orientací na zabezpečování sociálních jistot obyvatelstva výrazně předstihoval. Rozvojové předpoklady československé ekonomiky při jejím vstupu do období restaurace kapitalismu byly proto domácími i zahraničními institucemi vesměs hodnoceny jako velmi příznivé.1 1

Federální vláda ČSFR v r. 1991 konstatovala shodně s představiteli Mezinárodního měnového fondu i dalších mezinárodních institucí, že do procesu transformace „…vstupuje Československo v mnoha důležitých ohledech relativně dobře vybaveno, dokonce významně lépe vybaveno než sousedé (Maďarsko, Polsko i bývalá NDR)“. Zpráva vlády ČSFR k analýze vývoje ekonomiky za I. pololetí 1991, předložená FS 21.10.1991.

2

Koncem socialistické éry, v r. 1987, se podílela ČSSR na světovém obyvatelstvu 0,31 procenty, na světové výrobě 0,79 procenty, na světovém vývozu 0,92 procenty. Co do absolutní velkosti HDP se řadila na 22. místo na světě (její pozice byla blízká např. Švédsku nebo Švýcarsku), co do velkosti HDP na obyvatele na 26 – 29. místo na světě ( při odhadu HDP 6 100 USD na obyvatele), tedy do sousedství např. Itálie nebo Izraele, co do vývozu na 25 – 26. místo na světě (vedle Rakouska, Dánska), co do vývozu na obyvatele na 38. místo (vedle Izraele).2 Socialistická ekonomika – třebaže teprve sbírala první zkušenosti – svou výkonností a svým cílovým zaměřením zabezpečovala obyvatelstvu plynulý růst základních hmotných i nehmotných složek spotřeby. Měla samozřejmě i své problémy. Tempo a kvalitu jejího růstu brzdily strukturální nedostatky průmyslové výroby, neuspokojivá úroveň využívání výsledků vědeckotechnického rozvoje, rostoucí ekologická zátěž, nízká náročnost velké části zahraničně-obchodních odběratelů jejích průmyslových výrobků a také houževnatě přežívající administrativně-byrokratický způsob jejího řízení. Přes tyto nedostatky – které měla pomoci odstranit radikální ekonomická reforma, započatá v r. 1987, avšak „sametovou revolucí“ přerušená a posléze znemožněná – bylo Československo v r. 1989 zemí s technicky vyspělou, plánovitě se vyvíjející ekonomikou, disponující vysoce kvalifikovanou pracovní silou, fungující bez významného zahraničního zadlužení, s vyrovnaným státním rozpočtem, bezpečnou zárukou sociálních jistot, uspokojivou životní úrovní a s velmi dobrou mezinárodní pověstí.

II. Kapitalistická transformace ekonomiky Po celoevropském zhroucení sovětského typu socialismu v r. 1989 prošlo české hospodářství dramatickým obdobím přechodu od socialistické, centrálně plánované ekonomiky, založené na státním vlastnictví výrobních prostředků a integrované do vyššího hospodářského systému socialistického světa prostřednictvím Rady vzájemné hospodářské pomoci, k ekonomice liberálně kapitalistické, založené na principu soukromého vlastnictví, na svobodném trhu a na záměru vstoupit prostřednictvím Evropské unie do integrace kapitalistické. Celý její příští vývoj, odlišný od hospodářského vývoje ostatních postkomunistických zemí, byl podstatně poznamenán charakterem tohoto přechodu – extrémně liberálním konceptem transformačního procesu a jeho politováníhodnými výsledky. Ideologizovaná koncepce ekonomické reformy se prosadila prostřednictvím urychleně přijímaného liberalizačního zákonodárství v bezprostředně polistopadové době (etapa institucionálních změn 1990 – 1993). To v následující realizační etapě prakticky prokázalo svou nevhodnost (etapa krachu liberální hospodářské politiky 1994 – 1998). Vzniklé chaotické hospodářské poměry přivedly k poklesu tvorby hrubého domácího produktu, vedly k výměně vládní garnitury a posléze vyústily v nedůsledný a málo úspěšný pokus napravit chyby transformace prosazováním idejí sociálního státu sociálnědemokratickými vládami ( etapa pokusů o nápravu 1999 – 2004). V první etapě se uskutečnily rozhodující změny v zákonodárné oblasti a v oblasti ústupu státu z jeho dřívějších hospodářských funkcí. ČSFR zrušila systém plánovaného hospodářství a rozsáhle liberalizovala ekonomické vztahy, přijala základní privatizační 2

Zeman, K. a kol. :Postavení ČSSR ve světové ekonomice v období osmdesátých let, EÚ ČSAV 1990. „Souhrnná prognóza ČSSR do roku 2010“, vypracovaná Prognostickým ústavem ČSAV koncem r. 1988 odhaduje úroveň HDP na obyvatele až na 8– 9 000 USD, a tím staví tehdejší ekonomickou vyspělost ČSSR v mezinárodním srovnání na ještě vyšší stupínek.

3 zákony, přeorientovala vnější ekonomické vztahy z okruhu států zrušené Rady vzájemné hospodářské pomoci na vyspělé kapitalistické státy a podřídila se požadavkům Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Provedení těchto institucionálních kroků bylo relativně snadné vzhledem k obecné shodě tehdy rozhodujících politických sil na obnově kapitalismu ( zpočátku pojmenovávaného neutrálněji znějícím termínem „tržní hospodářství“) a k masivní zahraniční podpoře takto zaměřených reformních opatření. Rychlost jejich uskutečňování přivedla brzy k závrati z úspěchů, k představě, že ekonomická transformace se daří.3 Ekonomické problémy, které se při ní objevovaly, byly podceňovány a označovány za tzv. transformační náklady, tj. údajně objektivně nutné ztráty, spojené s přeměnou ekonomiky jednoho typu – socialistického, centrálně plánovaného typu – na ekonomiku typu jiného – kapitalistického typu tržního hospodářství (stejně zásadní, ale opačně zaměřená transformace kapitalistické ekonomiky na socialistickou však u nás vedla už od samotného počátku naopak k rychlému růstu národního důchodu). S dokončením transformačního procesu měly podle liberálních představ negativní důsledky přizpůsobovacích procesů pominout, česká ekonomika se měla „odrazit ode dna“ a zahájit nové, úspěšné růstové období. To se ovšem nestalo. Druhá vývojová etapa české ekonomiky – nyní po rozdělení ČSFR již samostatné ekonomiky ČR – optimistické předpoklady nepotvrdila: skončila v r. 1997 ekonomickou krizí, provázenou absolutním poklesem hrubého domácího produktu ( HDP v tomto roce stagnoval, v r. 1998 poklesl oproti r. 1997 o více než 2 %). Prakticky se projevily důsledky uplatňování liberální hospodářské politiky z předchozích let – „úprku ekonomů před právníky“, naivního otevření české ekonomiky zahraniční kapitálové i zbožní konkurenci. Předtím nekriticky oslavovaný premiér V. Klaus byl po rozpadu pravicové vládní koalice nucen odstoupit a předat moc krátkodobé vládě J. Tošovského. Krach Klausovy hospodářské politiky byl podle převažujících názorů způsoben chybnými reformními postupy: podle liberálních fundamentalistů byly nedostatečně důsledné, Klausova vláda je údajně „znečistila“ příliš pragmatickými postoji k řešení některých problémů, které v průběhu doby vyvstaly, podle jiných byla její hlavní chybou uspěchanost, špatná volba privatizačních postupů a podcenění institucionálního prostředí podnikání. Praktický hospodářský debakl Klausovy vlády ovšem nic nezměnil na tom, že jí položené základní kameny transformace české ekonomiky, uzákoněné v prvních třech letech jejího působení, zůstaly v jejich liberálně-kapitalistické podobě nedotčeny i po praktickém důkazu selhání liberální hospodářské politiky . Třetí etapa hospodářského vývoje ČR proběhla pod taktovkou sociálně – demokratických vlád. Po volbách 1988 se do vládního programu znovu dostala koncepce sociálně-tržního hospodářství, neúspěšně diskutovaná při přípravě ekonomické reformy. Zemanova vláda se ve vládním prohlášení zřetelně přihlásila k principům sociálního státu. V praxi však nebyla schopna či ochotna tuto hospodářsko-politickou linii, podstatně se lišící od linie předchozích vlád, reálně uplatnit. Její činnost byla jednak objektivně predestinována předchozím právním rámcem ( na jehož schválení v parlamentě se ovšem sociální demokracie ochotně a aktivně podílela) a z něho vzniklými hospodářskými skutečnostmi, jednak jí nasadila pouta koaliční smlouva ČSSD s ODS, která jí zabraňovala dramatičtěji se odklonit od dřívější hospodářské politiky státu. Sociálně-demokratický duch vládního prohlášení tak zůstal z valné části jen na papíře. Ani druhá sociálně-demokratická vláda, jejímž prioritním 3

„Dám hlavu na špalek za to, že stejně tak, jako se v padesátých a šedesátých letech hovořilo o německém, tak se do pěti let – a možná ještě dříve – začne hovořit o českém ekonomickém zázraku,“ tvrdil např. T.Ježek, jeden z protagonistů ekonomické reformy, v r. 1992. Viz : Husák, P. : Budování kapitalismu v Čechách, Volvox Globator 1997, s. 16. Po dvanácti letech, které vyvrátily jeho iluze, přesto sedí Ježkova hlava pevně na jeho ramenou.

4 cílem bylo dovést ČR do Evropské unie. se při neochotě politicky spolupracovat s KSČM neobešla bez koalice s pravicovými partnery, a proto si nevedla o nic lépe. Podařilo se jí sice udržovat hospodářský růst, nastartovaný předchozí Zemanovou vládou a jen nepatrně se lišící od stagnace, ale jen za cenu zvýšených rizik ekonomické nerovnováhy, které nakonec vyústily až do krize veřejných financí. Špatný stav a neustávající problémy fungování české ekonomiky nejsou ve skutečnosti ani přechodným jevem, ani pouhým důsledkem transformačních chyb, ale zákonitým důsledkem obnovy kapitalismu jako hospodářského systému. ČR byla bez přípravy vržena do světa informační a technologické revoluce, prudkého technického vývoje, masové produkce standardního zboží, do epochy gigantických nadnárodních společností, jejichž roční obrat převyšuje objem hrubého domácího produktu (HDP) celé ČR a nelítostné globální nadvlády finančního kapitálu. Český kapitalismus redivivus se zrodil do jiného světa, než který kdysi opustil. Nemohou se v něm opakovat budovatelské rysy kapitalismu gründerského období, nemůže ani navazovat na údajně idylické časy prvorepublikového kapitalismu. Globální kapitalismus dneška, který nás obklopuje, vnucuje naší ekonomice své vlastní chakteristické rysy. Nebudou časem mizet, ale naopak se budou prohlubovat a sílit v souvislosti s perspektivou důsledků našeho vstupu do EU. Podrobnější analýza průběhu ekonomické transformace ukazuje zřetelně, jak silně byla naše ekonomika od samého začátku poznamenaná prostředím současné kapitalistické ekonomiky a bohužel i toho, jak horlivě do sebe nasávala její degenerativní prvky . .Boj o charakter ekonomické reformy Přeměna socialistické plánované ekonomiky na kapitalistické tržní hospodářství oficiálně započala schválením scénáře ekonomické reformy Federální vládou ČSFR koncem srpna 1990 a jejím potvrzením parlamentem krátce nato. Výsledná podoba tohoto scénáře se zrodila ze střetu dvou základních hospodářsko-politických koncepcí tehdejší doby: sociálně tržní ekonomiky, která slavila v Evropě úspěchy po druhé světové válce, a dravého neoliberalismu, v USA politicky reprezentovaného konzervativním presidentem R. Reaganem a v Evropě stejně politicky orientovanou britskou premiérkou M. Thatcherovou. Občanské fórum, které fakticky převzalo politickou moc na podzim r. 1989 podobně jako na Slovensku Verejnosť proti násiliu, nemělo připraven žádný konkrétní ekonomický program. Jeho vedoucí představitelé byli spojeni snahou o svržení komunistické moci, nebyli však zdaleka jednotní ve svých představách o podobě budoucího hospodářského systému ani o způsobu, jak k němu dojít, pokud si takové otázky v této době vůbec kladli. Názorová rozdílnost vládla i mezi těmi ekonomy, kteří se v sametové revoluci iniciativně přihlásili o slovo. V Prognostickém ústavu ČSAV, který dodal nové, rodící se vládní garnituře posléze nejvlivnější část ekonomických odborníků, se část ekonomů (v čele s V. Komárkem, tehdejším ředitelem tohoto ústavu) zařadila mezi stoupence sociálně-tržní ekonomiky, část (v čele s V. Klausem) prosazovala tvrdé neoliberální přístupy, někteří ( M. Ransdorf) zůstali věrni myšlenkám Marxe. Další část názorového pole patřila neúspěšným reformátorům let 19681969, kteří byli součástí disentu, a těm, kteří s nimi politicky sympatizovali, ale své ekonomické představy zmodernizovali a nevázali je na „socialismus s lidskou tváří“; další skupinu tvořili razantní ekonomové střední generace, často mající za sebou stáž nebo studium na Západě a velmi dobře si uvědomující, že se hlásí nejen o slovo, ale i o pozice, a konečně dávali o sobě vědět i ekonomové, kteří po r. 1968 odešli do emigrace a nyní přicházeli se svými návrhy a zkušenostmi.

5

Po volbách 1990, které byly ještě spíše manifestací proti předchozímu politickému režimu, se Občanské fórum postupně rozpadlo na tradiční systém politických stran. Nejvlivnější z nich se stala Občanská demokratická strana, která potvrdila svou sílu i ve volbách v r. 1992. Ideovým východiskem její ekonomické politiky byl thatcherismus, nesmlouvavá liberální „tržní ekonomika bez přívlastků“. Nejbližším partnerem ODS se stala Občanská demokratická aliance, ještě fudamentalističtěji založená („Napravo od nás je už jen zeď, “ pravil jeden z jejích zakladatelů ). Obě tyto strany se staly stranami vládními, zabezpečily si klíčová místa ve státní exekutivě a dostaly tak příležitost své názory, vesměs zcela totožné s důraznými doporučeními Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, prosazovat z vládních křesel. Liberálně demokratický střed OF se přetvořil v Občanské hnutí, které se stalo bezprostředním dědicem ideje sociálně-tržního hospodářství.4 Mělo možnost uplatňovat svůj pohled při přípravě ekonomické reformy, avšak ve volbách v r. 1992 ztratilo své politické pozice a při realizaci reformy se propadlo do bezvýznamnosti. Pokud se týče hlasů českých ekonomů, působících v zahraničí (prof. M. Zelený, J. Vaněk, O. Šik a další), zůstaly zpravidla na okraji těchto silných názorových proudů a prakticky se neuplatnily. Podobně ani KSČM, která v této době rovněž vystoupila se svým novým ekonomickým programem pluralitní ekonomiky („Demokratická ekonomická reforma“), neměla v tehdejší politické atmosféře naději na úspěch. Koncepce reformy, podle které se plánovaná socialistická ekonomika ČR má přeměnit na sociálně - tržní ekonomiku typu např. SRN nebo Rakouska s tím, že tato přeměna se má uskutečnit sice rychle, ale při tom postupně a organizovaně, se prosazovala v reformních návrzích vlády České republiky (je spojována se jménem V. Komárka, F. Vlasáka, V.Valeše a dalších). V ostrých diskusích se stoupenci liberalismu, kteří převládali ve federální vládě, však neobstála. Někteří její protagonisté později, když se objevily první důsledky šokového přístupu k reformě, dali o sobě vědět veřejnými protesty,5 které jim sice poskytly hospodářskopolitické alibi, ale jinak neměly praktický efekt. Reformní verze Klausovy skupiny zvítězila na celé čáře. Nejprve byla přijata jako ekonomický program OF, posléze – od dubna 1990 – také jako federální verze ekonomické transformace. Federální vláda ji v podobě scénáře ekonomické reformy na podzim 1990 předložila Federálnímu shromáždění, které s ní – s výjimkou hlasů komunistických poslanců – vyjádřila souhlas. Text scénáře, který z politických důvodů ještě nemluvil ještě otevřeně o obnově kapitalismu, formuloval jako cíl reformy „přechod od centrálně plánované k tržní ekonomice“ a za její hlavní stavební kameny označil „cenovou liberalizaci, liberalizaci dovozu a vnitřní směnitelnost, podporu růstu soukromého sektoru, makroekonomickou antiinflační politiku, politiku sociálních garancí či sociální ochrany a politiku péče o životní prostředí“.6 Tato na první pohled všeobecně přijatelná formulace bezpochyby značně usnadnila přijetí liberální verze ekonomické reformy jak většinou poslanců Federálního shromáždění, tak i převážnou částí veřejnosti, zmanipulované a dezinformované veřejnými sdělovacími prostředky. 43

„Naším základním hospodářskopolitickým cílem je sociálně a ekologicky orientovaná tržní ekonomika, tj. ekonomika, která je zakotvena v ústavách řady zemí Evropského společenství, navazuje na evropské tradice ekonomiky doplněné sociálním a často s křesťansky motivovaným cítěním občanů našeho státu a reaguje na katastrofální stav životního prostředí zděděného po totalitním režimu“. Jak dál k prosperitě, stanovisko OH, schválené jeho Republikovou radou v září 1991, vyd. OH v Praze 1992. 5 Prognostický ústav ČSAV zpracoval v květnu 1991 rozsáhlou studii „Prognostické reflexe problémů přechodu k demokracii a k tržní ekonomice,“ kritizující způsob provádění reformy, V. Komárek publikoval v témže roce v obdobném duchu napsanou knihu „Ohrožená revoluce“ (Bradlo, Bratislava 1991) atd. 6 Scénář ekonomické reformy, schválený usnesením Federálního shromáždění ČSFR ze dne 17. září 1990.

6

Změna hospodářského systému: privatizace Nejdůležitější součástí ekonomické reformy, klíčem ke všem dalším transformačním opatřením byla zásadní změna vlastnických poměrů, majetkový převrat, v textu reformy ještě skromně nazývaný podporou růstu soukromého sektoru. Ideologové i praktikové liberálně pojaté reformy si byli od počátku vědomi, že má-li být restaurace kapitalismu brána vážně, musí obsahovat především obnovu soukromého vlastnictví výrobních prostředků, musí umožnit přechod rozhodujících ekonomických pozic do rukou obnovené buržoazie. Tu je třeba co nejrychleji vytvořit z příznivců nastupující politické moci. Pochopili také rychle, že se jim naskytuje šance při této historicky neopakovatelné příležitosti participovat na grandiózním přerozdělování majetku s velkou výhodou i osobně. Není proto divu, že bylo zvoleno co nejrychlejší tempo privatizace na základě nakvap přijatých privatizačních zákonů a při podstatně snížené snaze dbát na dodržování zákonů ostatních. 7 Cílem byla privatizace sama o sobě jako hospodářská záruka zajištění nových politických poměrů. Navenek byla zdůvodňována klasickou liberální představou, že soukromé vlastnictví vlastní vahou odstartuje samočinné ozdravné procesy strukturálních změn za pomoci smithovské neviditelné ruky trhu. Tato teoretická představa však nebyla prakticky potvrzena reálným hospodářským vývojem a nepřekročila rámec učebnicového předpokladu nebo propagandistického hesla.8 Na faktech se brzy ukázalo, že „privatizace po česku“ není schopna přesvědčit ani o tom, že soukromé vlastnictví je nenahraditelným rozvojovým stimulem ekonomiky, ani o tom, že je schopna využít dílčí, v minulosti progresivní funkce soukromého vlastnictví. Stala se spíše synonymem pro majetkovou spekulaci, rozšíření korupce a podvody stamilionových rozměrů, pro generální krádež národního majetku.9 Autoři privatizační koncepce ovšem stáli před složitým problémem: měli před sebou obrovský, za socialismu vytvořený státní majetek, v r. 1991 odhadnutý v pořizovacích cenách na 2 795 mld. Kč10, který chtěli co nejrychleji předat do soukromých rukou. Problémem bylo, do čích konkrétních rukou to vlastně má být. V ČSFR prakticky nebylo soukromých osob s majetkem dostatečným k tomu, aby podniky mohly od státu odkoupit – domácí kapitál neexistoval, měl se teprve vytvořit. Bezplatně je předat některým vybraným jedincům pochopitelně nebylo z mnoha důvodů možné. Zahraniční zájemci se v prvotním období právní nejistoty o státní podniky příliš neucházeli; také bylo nutno vzít v úvahu, že prodávání národního majetku v širokém měřítku do cizích rukou by veřejností nebylo přijímáno právě s porozuměním. Ostatně i sama privatizace byla opatřením, které svou politickou podporu u obyvatelstva, zvyklého na socialistické hospodaření, muselo nejprve získat.

7

Svůj postoj k právním aspektům privatizace vyjádřil T. Ježek, jeden z autorů privatizační koncepce vlády včetně kupónové privatizace takto: „ V této souvislosti asi po tisící zvedám argument o bezcennosti právních stanovisek v krajních momentech obdobného charakteru rozhodování. Právní analýzy v přelomových situacích prostě vždycky byly a jsou pouze barokním ornamentem na železné botě politické vůle“. Husák, P.: Budování kapitalismu v Čechách, Praha 1997, s. 232. 8 Uvedená teze vychází z fungování trhu dokonalé konkurence, který však nikdy neexistoval jinak než jako abstraktní kategorie v hlavách teoretiků, protože jeho předpoklady jsou v praxi nesplnitelné. Navíc už A.Smith sám, ale i jeho novodobí následovníci vždy upozorňovali na to, že svobodný trh má své hranice a není postačující k uspokojení závažných společenských potřeb. 9 Na anketní otázku, zda lidé u nás bohatnou převážně nepoctivým způsobem, odpovědělo kladně v r. 1992 téměř 80% respondentů, v r. 1998 již přes 80 %. Viz: Večerník,J.(ed.): Zpráva o vývoji české společnosti 1989 – 1998, Academia Praha 1998, str. 80. 10 Ročenka HN 1997, s. 73.

7 Z těchto hledisek politicky a právně nejsnazším průlomem do státního vlastnictví bylo restituční zákonodárství. Ve jménu odstranění či zmírnění majetkových křivd, kterých se na poškozených osobách dopustil minulý režim, umožnily restituční zákony vracet těmto osobám nebo jejich dědicům drobný i velký majetek – od dílen a činžovních domů až po zámky s jejich mobiliářem a rozsáhlými pozemky. Rozhodující soubor restitučních zákonů byl přijat v letech 1990 – 1991 a vícekrát novelizován; jeho výsledkem bylo vydání majetku v rozsahu, oficiálně odhadovaném na 70 – 130 mld. Kč. 11 V restitucích byl vrácen majetek více než 70 000 fyzickým či právnickým osobám. Největší podíl restituovaného majetku připadl římskokatolické církvi, jejíž požadavky však přesto nebyly uspokojeny. Dopad restitučních zákonů byl bezprostředně viditelný : rozšířila se síť soukromých obchodů, pohostinských zařízení a provozoven služeb, některé činžovní domy i další budovy dostaly nové majitele ( např. pražský palác Lucerna byl vrácen rodině Havlových), do soukromých rukou se dostaly i některé menší továrny. Přestože restituce je formálně ukončena, spory o aplikaci platných restitučních zákonů trvají dodnes; s hlediska pokračování privatizačního procesu jako celku už mají jen okrajový charakter. Druhým, rovněž politicky poměrně snadno průchodným privatizačním zákonem byl zákon o tzv. malé privatizaci, rovněž schválený již v r. 1990. Jestliže v případě restitučních zákonů se privatizace uskutečňovala z titulu nápravy (skutečných nebo fiktivních) majetkových křivd, k nimž došlo v minulém režimu, zákon o malé privatizaci měl své obhajitelné odůvodnění v potřebě oživit drobné živnostenské podnikání ve výrobě, obchodě a poskytování služeb. To bylo likvidováno ve znárodňovací eufórii padesátých let minulého století v míře, která neodpovídala jejich ekonomické funkci a která neměla obdobu ani v okolních socialistických státech. 12 V malé privatizaci – na rozdíl od restitucí – přecházel státní majetek do soukromých rukou za úplatu, v drtivé většině prostřednictvím veřejné dražby. V rámci České republiky bylo do malé privatizace nabídnuto více než 32 000 provozních jednotek, z nichž bylo do formálního ukončení malé privatizace v r.1993 prodáno cca 22 500 s celkovým výnosem, přesahujícím 30 mld. Kč. Nešlo tedy o čísla nijak ohromující. Konkrétním výsledkem malé privatizace, i když ne vždy, bylo zlepšení služeb obyvatelstvu (některé společensky potřebné, ale málo výnosné provozovny byly zrušeny a jejich místo zaujaly bary, herny apod.). Mnozí drobní podnikatelé bez vlastního kapitálu si byli nuceni půjčit provozní kapitál za úrok, který podstatně ujídal z jejich zisku; jiní byli jen nastrčenými osobami, sloužícími cizím státním příslušníkům nebo organizacím, propírajícím špinavé peníze. Další vývoj pak ukázal, že drobné podnikání se jen těžko prosazuje v konkurenci s velkými organizacemi, podnikajícími např. v obchodě nebo ve službách. Pokud se s zákonem o malé privatizaci spojovaly naděje na obnovu tzv. středních tříd, malé a střední buržoazie, pak se ukázaly být přinejmenším přehnanými. S hlediska průběhu privatizačního manévru jako celku bylo vedlejším, ale možná důležitějším efektem malé privatizace to, že již v r. 1990 potvrdila možnost samostatně soukromě podnikat, otevřenou zvláštním zákonem (č.105/1990 Sb. o soukromém podnikání občanů). Počet osob, které této možnosti využily a staly se „osobami samostatně výdělečně činnými“ záhy přesáhl hranici 1 milionu. I když ne všechny skutečně podnikaly a ne pro všechny bylo soukromé podnikání jediným zdrojem jejich obživy, soukromé vlastnictví se v důsledku těchto kroků rychle stávalo oproti nedávné minulosti něčím běžným nebo dokonce „moderním“, jeho duch 11

Tyto a další číselné údaje se týkají stavu, zjišťovaného v r. 1998 a pocházejí ze Zprávy vlády o stavu české společnosti, zveřejněné v březnu 1999. 12 KSČ si tuto chybu později uvědomila.V osmdesátých letech minulého století byl přijat zákon, umožňující rozšíření malého soukromého podnikání. Přesto se v r. 1989 v soukromém sektoru ČSSR vyprodukovala jen 4 % HDP.

8 pronikal do širokých vrstev obyvatelstva a učinil je ochotnějšími přijmout i další změny ve vlastnické struktuře země. Restituční zákony a zákon o malé privatizaci ponechávaly hlavní část národního majetku nedotčenu. Rozhodujícím pro uskutečnění zásadního sociálního převratu – okolnosti, která dává sametové revoluci skutečně teoretické oprávnění nazývat se revolucí (nebo přesněji kontrarevolucí) – byl zákon o velké privatizaci (1991). Jeho záměrem bylo odstranit státní socialistické vlastnictví jako takové a nahradit je systémem vlastnictví soukromého (které může mít ostatně v jednotlivých případech také vnější podobu vlastnictví státního nebo veřejného). Tento zákon se už neodvolával na žádné etické principy, nebyl koncipován jako akt historické spravedlnosti, jakkoli sporné. Šlo o ryze ekonomicky účelové opatření s cílem naplnit restauraci kapitalismu hospodářským obsahem v plné šíři a (podle názoru zákonodárců) s definitivní platností. Jím se mělo potvrdit politické vítězství stran, hlásících se k pravici a jejich „právo na kořist“ v jeho mocenském i ekonomickém významu, které z tohoto vítězství vyplývá. Generální obnova soukromokapitalistického vlastnictví proto měla být z dobrých důvodů provedena co nejrychleji13, dokud trvá porevoluční nekritické nadšení nad znovuzískanou svobodou a demokracií.. Zákon o velké privatizaci byl tímto chvatem silně poznamenán. Sama privatizace v něm byla pojímána jako ideový samoúčel, bez vyjádření konkrétního ekonomického cíle, jemuž má privatizace sloužit. Neobsahoval rozlišení privatizovaných subjektů podle velkosti, podle předmětu činnosti nebo podle jejich postavení v ekonomice ČR. Neobsahoval ani žádné časové omezení ( vláda podle jeho znění může stále přijímat další konkrétní privatizační rozhodnutí bez ohledu na to, zda je privatizace ekonomicky výhodná nebo zda zlepší či zhorší služby veřejnosti). Mohl se uplatnit na hutě stejně jako na divadla či nemocnice, muzea nebo knihkupectví. Stát si nevyhradil žádná přednostní práva na využívání přírodního bohatství či neobnovitelných přírodních zdrojů ani na specifické druhy podnikání (např. zbrojní průmysl, spoje apod.). Nebyl vytvořen žádný státní, na vládě nezávislý orgán dohledu nad průběhem privatizace a privatizační akty byly dokonce zvláštním zákonem vyjmuty z možnosti být napadeny soudní žalobou. Jestliže již u souboru restitučních zákonů neměl jejich rozsah obdobu v žádném postkomunistickém státě14, pak zákon o velké privatizaci otevřel cestu k přesunům majetku, oprávněně srovnávaným s rozsahem majetkových změn v Čechách doby pobělohorské (včetně směru majetkových přesunů k lidem, kteří vyznávali tu správnou víru). Metody velké privatizace musely být jiné, než byly použity při restitucích a malé privatizaci. Vrátit státní podniky minulým vlastníkům v tomto případě nebylo možno: pokud jimi byly dříve existující právnické osoby, v průběhu doby zpravidla již zanikly. Většina národních podniků, která vyrostla až po květnu 1945, ani soukromé vlastníky nikdy neměla. Prodat je podobně jako v malé privatizaci také nešlo, protože individuální domácí kapitál, který by je mohl koupit, až na nepatrné výjimky neexistoval. Zůstávala možnost převést státní podniky na nové majitele bezúplatně, resp. téměř bezúplatně, nebo prodat je zahraničním zájemcům, vybaveným dostatečným kapitálem, anebo konečně prodat je domácím uchazečům s tím, že se jim umožní získat potřebný kapitál úvěrem u bank, které v této době byly ještě ve státním vlastnictví. Poslední ze jmenovaných metod v praxi

13

Podle původních záměrů nemělo už za tři roky zbýt ve státním sektoru více než 10 – 15 % bývalého národního majetku. 14 P. Rychetský soudí, že zákon o soudních rehabilitacích byl vytvořen „způsobem v dějinách právní civilizace dosud nevídaným“. V: Ekonomika, právo, transformace, ČSE, Praha 1998, str. 5.

9 převážila a stala se zdrojem ekonomických machinací, jejichž pro národní hospodářství ničivé důsledky přetrvávají až do současné doby. Největší část státního majetku, vloženého do privatizačních záměrů v rámci působnosti zákona o velké privatizaci (v ČR šlo o majetek v účetní hodnotě 934 mld. Kč) byla privatizována tzv. standardními metodami, tj. přímým prodejem předem určenému vlastníkovi, veřejnými aukcemi, veřejnými soutěžemi a bezúplatnými převody. Vybrané podniky byly nejprve formálně odstátněny tím, že byly přeměněny na akciové společnosti. O jejich koupi se pak mohli ucházet jednotlivci nebo obchodní společnosti na základě předložení tzv. privatizačních projektů, po jejichž schválení příslušnými státními orgány se privatizovaný majetek nakonec ocitl v soukromých rukou. Formálně měl možnost předložit privatizační projekt každý občan; ve skutečnosti ovšem někteří uchazeči o koupi podniků, resp. o majetkové podíly v nich, měli privilegované informace o podnicích. Získávání a poskytování takových informací bylo zdrojem rozsáhlé korupce, využívání a zneužívání politických i předchozích obchodních kontaktů. Podobně tomu bylo i s poskytováním bankovních úvěrů, usnadněným i tím, že státní banky v zájmu rychlejšího průběhu privatizace poskytovaly rozsáhlé úvěry i na pochybné a někdy podvodné záruky – tato praxe měla později pro bankovní sektor a nakonec pro státní rozpočet těžké následky. Legislativa umožňovala operovat desítkami miliónů Kč firmám, založeným jako společnosti s r.o. a ručícím za své závazky pouze základním kapitálem ve výši 100 000 Kč. Zahraniční kapitál mohl nakupovat přímo nebo prostřednictvím „bílých koní“ majetek velmi levně díky uměle nízkému kursu české koruny. Využil také své příležitosti a zakotvil pevně v nejlukrativnějších oborech. Liberální ideologie, pro kterou „je dovoleno vše, co není zákonem zakázáno“ spoluvytvářela podhoubí pro rozbujelé úplatkářství, podvody nejrůznějšího druhu v rozsahu desítek i stovek miliónů Kč a pro všechnu ostatní špinavou pěnu, která se zpravidla vynořuje v době přerozdělování majetku obrovského rozsahu. Zbrusu noví vlastníci privatizovaných podniků velmi často od počátku neměli zájem či schopnosti vážně podnikat, šlo jim jen prospěch z různých finančních machinací s lehce nabytým podnikovým majetkem. Nelze se proto divit, že privatizace po česku se zapsala do světových hospodářských dějin nikoliv svými pozitivními výsledky, ale tím, že obohatila mezinárodní ekonomický slovník výrazem „tunelování“, označujícím nelegální vyvedení majetku firmy různými cestami k jinému subjektu. V české ekonomice vznikl také jí dříve neznámý problém „konečného vlastníka“, tj. osoby, která se po řetězci spekulantů konečně ujme produktivní podnikatelské činnosti. Nemohli to být tzv. kupónoví akcionáři, kteří zpravidla neměli žádný vztah k podnikům, jejichž akcie se jim podařilo získat a ani žádnou možnost činnost těchto podniků ovlivňovat. Silnější vlastnickou pozici měly investiční fondy. Byly však založeny jako finanční instituce, nezabývaly se odbornou stránkou podnikových činností a při různosti konkrétních oborů podnikání kupónově privatizovaných podniků, v nichž měly své akciové podíly, to ani nebylo prakticky možné ( navíc podle zákona nesměly vlastnit více než 20 % kapitálu žádné akciové společnosti). Konečným vlastníkem mohlo být vedení podniku, jeho management, který byl jedním z častých předkladatelů privatizačních projektů. Vedení podniků znalo nejlépe přednosti a slabiny podniků, v nichž pracovalo a mohlo navázat na předchozí činnost. Avšak protože vláda podporovala organizační restrukturalizaci velkých podnikových celků, jejich rozdrobení na menší samostatné části mj. i v zájmu jejich snazší privatizace, členové vedení velkých podniků nejčastěji vyčlenili a odkoupili jen jejich

10 nejvýkonnější složky, zatím co ostatní závody nebo samostatné provozy ponechali jejich osudu. Co do objemu privatizovaného majetku byl druhou největší majetkovou změnou bezúplatný převod majetku státu na obce. Přes svůj rozsah nebyl vnímán nijak dramaticky, protože se netýkal bezprostředně soukromých osob – znamenal pro většinu obyvatel pouze posun z jedné úrovně veřejného majetku na druhou, nižší úroveň správy tohoto majetku. Při tom obnova a posílení majetku obcí byly bezpochyby pozitivní tendencí. Podporoval se jimi princip obecní samosprávy a ekonomicky zabezpečovala decentralizace státní správy. Chvályhodná snaha zvětšovat vlastní finanční zdroje místních rozpočtů a rozhodovat o nich místními zastupitelskými orgány ovšem měla také svůj háček. Majetek, který přešel na obce (odhadovaný na více než 350 mld. Kč) jednak neměl vždy příznivou naturální podobu – jeho součástí byly např. nevýnosné obytné domy se zanedbanou údržbou a nízkým nájemným –, jednak mohl být rovněž zneužíván členy nebo orgány místních zastupitelstev k soukromému obohacování osob, které měly k disponování s ním blízko. Mnohé obce se ani v dalších letech neukázaly být právě nejlepšími hospodáři a převedený majetek, včetně služeb pro život občanů nezbytných (rozvod vody, plynu, elektřiny) prodávaly dále jen v zájmu vyspravení svých rozpočtů. Třetí největší majetkový přesun v rámci zákona o velké privatizaci zprostředkovala tzv. kupónová privatizace. Z účetní hodnoty majetku, původně v ČR vloženého do velké privatizace, byla do ní určena zhruba třetina ( 333 mld. Kč). Uskutečnila se ve dvou vlnách (1991 a 1994). Všichni občané, kteří se do ní přihlásili – bylo jich hodně, v každé vlně kolem 6 mil. osob, tj. naprostá většina dospělé populace ČR – si mohli koupit za nevysokou cenu kupónovou knížku. Za kupóny, v ní obsažené, pak „nakupovali“ podle daných pravidel akcie podniků, do kupónové privatizace zařazených. Jejím smyslem bylo vypořádat se se shora zmiňovaným problémem jak rychle privatizovat národní majetek, není-li pohotových kupců. Řešil se tím problém rychlosti (přestože druhá vlna privatizace se prakticky uskutečnila později, rozhodnutí o ní včetně seznamů podniků, kterých se bude týkat byly zpracovány s velkým předstihem). Řešil se tím problém vztahu obyvatelstva k privatizaci, protože každý mohl dostat něco ze státního majetku, podílet se sám na jeho rozdělování a stát se akcionářem. Řešil se tím problém boje se zastánci pomalejšího postupu privatizace. Řešil se tím i problém získání podpory voličů v nastávajících volbách pro ty strany, které tento dárek občanům přichystaly. Kupónová privatizace se stala symbolem privatizace a jejím nejznámějším reprezentantem. Významným výsledkem kupónové privatizace, jinak naprosto nezdařeného experimentu, byl vznik velkých kapitálových společností (investičních fondů), předzvěst vzniku velkých kapitálových skupin – hrobařů liberálních představ idealistů o svobodném trhu a „demokratickém“ kapitalismu. Skutečné výsledky kupónové privatizace zdaleka neodpovídají mýtům, které se kolem ní postupně vytvořily (snad i proto, aby se odvedla pozornost veřejnosti od podvodných „standardních metod“ privatizace). Její rozsah již v době schvalování prováděcích předpisů zákona nebyl většinový a ne všechny podniky, do jejích seznamů zařazené, byly nakonec tímto způsobem privatizovány. Základní problém, tj. „budování kapitalismu bez kapitálu“, jak byl později nazván, kupónovou privatizací vyřešen nebyl a podniky v ní nezískaly ani vyhraněného vlastníka s jasnou podnikatelskou koncepcí. Nevznikl ani „lidový kapitalismus“, protože naprostá většina účastníků kupónové privatizace své akcie velmi brzy prodala – často s velkým zklamáním, když zjistila, že deklarovaná účetní hodnota „jejich“ podniků se podstatně liší od jejich hodnoty tržní. Současně vznikla velká příležitost pro sice neetické, ale legální mimořádné obohacování osob, jejichž politické nebo ekonomické postavení jim

11 dovolilo se v nově vzniklých podmínkách rychle zorientovat. Nakonec se kupónové privatizaci dostalo v důsledku těchto okolností přídomku „podvod století“. Do privatizačních procesů tohoto období patří také transformace družstev, započatá v r. 1992 a týkající se majetku ve výši 200 – 250 mld. Kč. V ní šlo o to, aby družstva, koncipovaná na socialistických základech, byla nahrazena družstvy typu společenství podílníků, z nichž každý má v majetku družstva svůj majetkový vklad. Tato změna povahy družstev byla zakotvena už v novém znění Obchodního zákoníku v r. 1991 a v r.1992 se promítla do tzv. transformačního zákona. Transformace družstev vyvolala daleko větší problémy, než se zpočátku očekávalo a není definitivně majetkově vypořádána ani k dnešnímu dni. Nesplnila ani předpoklad energického rozchodu se socialistickým družstevnictvím. Z 1076 zemědělských družstev, která hospodařila v ČR k 1. lednu 1992 na 2,6 mil. ha zemědělské půdy, se účinkem transformačního zákona vytvořilo 1221 nových družstev, obhospodařujících 2,3 mil. ha zemědělské půdy ( tj. 87,5 % plochy „starých“ družstev) a 222 obchodních společností různého typu. Vznikly i vehementně propagované rodinné farmy, váha jejich produkce v celkové produkci zemědělství je však přes jejich zvláštní státní podporu dodnes nepříliš významná. Členy nových družstev (vlastnickými podílníky) se staly – na základě minulé práce – i osoby, které do družstva nevnesly původně žádný majetkový vklad, rozdělování a užití zisku schvaluje členská schůze, na které platí zásada „jeden družstevník – jeden hlas“. Tím se družstva i nadále podstatně liší od klasických soukromovlastnických obchodních společností. To se týká i nezemědělských družstev, pro které však transformace ve většině případů neznamenala o mnoho více než jen formální změny v jejich stanovách. Návrat vlády soukromého vlastnictví do průmyslové a zemědělské výroby, obchodu, peněžnictví a dalších tradičních podnikatelských oborů české pravici nestačil. Soukromé vlastnictví se otevřelo i oborům činnosti, které byly ve střední Evropě z důvodu veřejného zájmu na jejich kvalitním provozování tradičně zajišťovány státem nebo za silné státní účasti, jako je zdravotnictví, školství, sociální péče, hromadná doprava a jiné veřejně prospěšné služby. Zákony, umožňující masový vstup soukromých podnikatelů do těchto oborů byly rovněž přijaty vesměs v letech 1991 – 1993. Staly se základnou pro rozmach dalších privatizačních aktivit, počátkem devadesátých let v tomto rozměru ještě nepředvídaných a dosvědčujících lidové rčení, podle kterého s jídlem roste chuť. Připojme k tomu pro úplnost, že převrat ve vlastnických vztazích byl v tomto období doplněn také vytvořením souboru dalších dílčích majetkových práv a různých institucí, umožňujících tato práva využívat, jako je např. burza, hospodářské komory apod. V tomto směru mělo podstatný význam přijetí obchodního a občanského zákoníku, zákona o bankách, zákona o burze, živnostenského zákona, daňových zákonů ( zejména daňové reformy v r. 1993, která kromě jiných ustanovení zaměnila daň z obratu daní z přidané hodnoty), zákona o konkursu a vyrovnání a dalších zákonů, které vytvářejí prostředí pro reálné fungování soukromokapitalistických ekonomických vztahů. Vytvoření právní a institucionální základny kapitalismu v ČR se tak uskutečnilo velmi rychle v hektickém privatizačním ovzduší let 1991 – 1993. O rychlosti privatizace v tomto období svědčí údaje, srovnávající ČR s jinými postkomunistickými zeměmi: jestliže v ČR v r. 1994 podíl soukromého sektoru na tvorbě HDP již výrazně převažoval ( činil 75 – 80 %), v sousedním Maďarsku a Polsku představoval teprve 55 % podobně jako v Estonsku a v Litvě. Ve Slovenské republice, stejně jako v Chorvatsku a ve Slovinsku

12 dosahoval jen 40 %, v Rumunsku činil 35 %, na Ukrajině 30 %, v Bulharsku pak 24 %.15 Slovinsko má dodnes (2003) podíl soukromého sektoru na tvorbě HDP pouze ve výši 65 % ( bylo za to kritizováno v souvislosti s přípravou jeho vstupu do EU), což mu však nebrání v tom, aby bylo hospodářsky nejúspěšnější ze všech transformujících se postkomunistických zemí. Rychlé tempo privatizace se zákonitě projevilo na její kvalitě. Některé podniky upadly do „předprivatizační agónie“ – jak zněl dobový termín – ze které se už nikdy nevzpamatovaly. Restituční nároky se někdy křížily s dalšími privatizačními zákony a zpomalovaly a zpochybňovaly jejich realizaci. Mnohé velké podniky byly organizačně rozčleněny a privatizovány po osamostatněných jednotkách ( závodech nebo i provozech) bez ohledu na jejich dřívější technologické či obchodní vazby. Neprůhlednost majetkových vztahů nahrávala nejrůznějším sporným finančním operacím, které vytvořily živnou půdu pro pozdější vzestup černé a šedé ekonomiky. Z chaosu se nezrodil řád, nýbrž džungle, ve které panuje právo silnějšího – pokud měl někdo jinou představu, skutečnost jej a spolu s ním většinu národa spolehlivě vyvedla z omylu. Podniky v kapitalistickém tržním prostředí samozřejmě běžně prosperují i zanikají, rozdělují se i fúzují, jejich vlastníci se mění, obchodní společnosti vznikají a rozpadají se, jejich kapitál se přelévá z odvětví do odvětví. Celému tomuto molekulárnímu hemžení vládne neúprosná tendence k postupné koncentraci kapitálu, na kterou si tak trpce stěžoval guru liberálů F. A. Hayek. Překotná privatizace let 1990 – 1993 proto představovala – obrazně řečeno – jen první rozdání karet ve hře o bývalý národní majetek. V. Klaus, tehdejší předseda vlády, ji ztotožnil s ukončením reformy – v oné době (říjen 1993) bezpochyby velmi předčasně.16 V dalších letech následovala restrukturalizace vlastnických vztahů, druhotné majetkové přesuny, nyní již na půdě vlastních institucí soukromého kapitálu. Tento proces, ve svých začátcích nazývaný „třetí vlnou“ s odkazem na předchozí dvě vlny kupónové privatizace, a charakterizovaný heslem „Privatizace skončila, privatizace může začít“ vystoupil zřetelně na privatizační scénu koncem r. 1994, ovládl ji a od té doby trvale formuje vlastnický profil české ekonomiky. Jeho obsahem je přesun zprivatizovaného majetku od jeho prvotních vlastníků k vlastníkům dalším, zpravidla silnějším a bezohlednějším. Nejde o proces, adekvátní procesu původní akumulace, jak se někdy povrchně uvádí – nově vznikající velkoburžoazie se nerodila z akumulace kapitálu, tj. jeho narůstání, nýbrž z jeho přerozdělování, usnadněného neexistencí standardních právních norem kapitálového trhu. Nedošlo ani na uskutečnění snu liberálů, uhranutých svobodným trhem , totiž snu o vytvoření silné střední třídy drobných a středních podnikatelů jako masové opory demokratického politického režimu. Kupónovou privatizací rozmělněný kapitál, a zčásti také restituovaný a polostátní kapitál v právním přítmí začal postupně přecházet do rukou nově vznikajících silných kapitálových skupin, které se vytvořily kolem bank, úspěšných investičních společnosti a neúplně privatizovaných průmyslových komplexů. K tomuto vývoji přispěla i rostoucí rasance vstupu nadnárodních společnosti do české ekonomiky, podporovaného mimořádně výhodnými akvizičními podmínkami, v ní panujícími. Nadnárodní společnosti se staly v průběhu několika málo let významným, a v další etapě jedním z rozhodujících faktorů hospodářského vývoje na území ČR. 15

Údaje podle Benic, D.: Transition in the Croatian Economy – Some Early Experiences, Politická ekonomie 1/98 s. 84. 16 Bylo to vlastně přiznáním toho, oč v ekonomické reformě doopravdy šlo. Její jiné proklamované části, jako restrukturalizace průmyslové základny, zvýšení ekonomické výkonnosti země atd. tehdy nejen že nebyly dokončeny, ale ani nezačaly.

13

V období 1994 – 1998 v tomto kontextu proběhl důležitý moment privatizace – proces koncentrace bank. Na počátku r. 1990 v ČSFR existovalo 5 velkých bank, zděděných z období socialismu a obsluhujících celé národní hospodářství. Možnost soukromě podnikat i v bankovním sektoru přivedla k zakládání nových: v r. 1993 v ČR už fungovalo 43 bank, v r. 1995 dokonce 55 bank, včetně poboček bank zahraničních. Některé z těchto bank odpovídaly potřebě rozšířit bankovní činnost v souladu s požadavky rozvíjejícího se soukromého podnikání; některé z nich ale vznikly z ryze spekulačních důvodů.17 Banky poskytovaly úvěry i obchodním společnostem, které neměly důvěryhodné podnikatelské záměry a nebyly posléze schopny úvěry splatit ( někdy to dokonce již předem neměly v úmyslu). Zákonitě následovaly bankovní krachy: v následujících letech bylo 15 převážně menších bank zlikvidováno, transformováno nebo převzato jinou bankou. 18 Tento tzv. ozdravný proces bankovnictví snížil počet bankovních subjektů, ale neodstranil sám problém špatných úvěrů. V r. 1998 bylo stále ještě přes 30 % úvěrového portfólia bank hodnoceno jako tzv. klasifikované úvěry ( tj. úvěry, jejichž splácení je opožděno nebo ohroženo). Ukázalo se, že nejen malé, ale i velké domácí banky, jako Investiční a poštovní banka, Česká spořitelna a další se dostávají do kritické situace. Řešení hledala vláda v jejich privatizaci; protože však žádná zahraniční banka nebyla ochotna odkoupit banku s vysokým podílem pochybného majetku, bylo nutno tyto banky nejprve o špatné úvěry očistit. Tato operace odložila doprivatizaci největších českých bank až na období po r. 1998, kdy ji uskutečnila paradoxně sociálnědemokratická vláda. Jejím konečným výsledkem byla likvidace státního sektoru v komerčním bankovnictví a přechod čtyř rozhodujících bank (Komerční banky, České spořitelny, Investiční a poštovní banky a Československé obchodní banky) do zahraničních rukou. ČR se tak stala snad jediným hospodářsky vyspělým státem, v němž neexistuje velká obchodní banka s většinovým podílem domácího kapitálu, která by byla schopna cílevědomě poskytovat úvěrovou podporu podnikání a zaměstnanosti v přednostním zájmu obyvatelstva vlastní země. „Výhodnost“ privatizačních operací samotných dokládají později uskutečněné analýzy: podle nich např. rakouská Erste Bank zaplatila v únoru 2000 za 52 % akcií České spořitelny 19 mld. Kč a dorovnala tak svůj vlastnický podíl na 98 %. Za čtyři roky spořitelna vydělala akcionářům 21,3 mld. Kč čistého zisku a reálně očekává, že do r. 2008 bude její investice zcela zaplacena. Podobně vydělává francouzská Société Générale na koupi Komerční banky (zaplaceno 40 mld. Kč za 60 % akcií). Ta ještě v roce 2001 změnila bilanční ztrátu na zisk ve výši 2,5 mld. Kč a do r. 2004 dosáhla téměř 20 mld. Kč čistého zisku.19 Zvláštní poslání při likvidaci špatných úvěrů bylo svěřeno Konsolidační bance, od r. 2001 přejmenované na Českou konsolidační agenturu (ČKA), do níž byly pochybné pohledávky přesměrovány. Ta je prodávala (a prodává) ve velkých balících dále, v důsledku rizika jejich nedobytnosti ovšem za nižší cenu, rovnající se obvykle 20 – 30 % jejich nominální hodnoty. Takto prodala ČKA např. dluhy některých firem finanční skupiny Charouz Group, převzaté po IPB a představující částku 5,4 mld. Kč nizozemské firmě ACT Investment za 570 17

„Mnohé banky byly založeny pouze za tím účelem, aby poskytly akcionářům úvěry na jejich další, s bankou nesouvisející aktivity. Nebylo při tom výjimkou, že na samo založení banky resp. její akciový kapitál si akcionáři rovněž vypůjčili“, konstatovala analýza ČNB v r. 1996 ( viz Ročenka HN 1998, s. 85). 18 Obdobný osud potkal i pokus o obnovu tradice družstevních záložen, jejichž počet se ze 139 v r. 1999 snížil na 56 v r. 2001. 19 Hospodářské noviny 29. ledna 2004.

14 mil. Kč („zdravé“ firmy Charouzovi zůstaly a podniká s nimi bez překážek dále)20.Takto vznikají neustále pro stát další ztráty a pro rizikové dlužníky vítané možnosti úspěšných finančních operací.21 V r. 2003 ČKA obhospodařovala majetek ve výši cca 175 mld. Kč, její celková ztráta, kterou uhrazuje státní rozpočet, se odhaduje na 300 mld. Kč. Dodejme k tomu, že vedle takovýchto ztrátových, ale formálně legálních operací byl proces privatizace bankovního sektoru provázen – stejně jako v jiných sektorech – i otevřenými podvody a finančními skandály v řádu miliard Kč. Některé z nich jsou nyní soudně řešeny, některé na mezinárodní úrovni už byly vyřešeny v neprospěch českého státu, některé další se také ještě mohou objevit ( v případech, kdy vláda poskytla vývozní či jiné záruky). Podle odhadu Ministerstva financí sanace bankovního sektoru přijde daňové poplatníky na sumu, odhadovanou v současnosti na 300 – 500 mld. Kč. Občané, omámení mýtem svobodného podnikání, si tak zaplatili vznik „svých“ kapitalistů z vlastních kapes. V r. 1998, při nástupu sociálně demokratické vlády, držel ještě stát prostřednictvím Fondu národního majetku kontrolní balíky akcií v podnicích strategického významu.22 Původní představy o tom, že si stát nad těmito podniky zachová kontrolu ( přestože v praxi byla tato kontrola jen formální, stát nevykonával svá vlastnická práva náležitě) se rychle rozplynuly. Paradoxně to byla právě vláda sociální demokracie, která dokončila či dokončuje realizaci hyperliberálních představ o privatizaci státního majetku s důkladností, která nemá obdobu ani v sousedních, nepřetržitě kapitalistických zemích. Privatizace bankovního sektoru byla dokončena za její vlády v r. 2001 prodejem státního podílu v Komerční bance francouzské Société Generale. Mostecká uhelná společnost byla privatizována v r. 1999, Chemické závody Sokolov v r. 2000, Unipetrol a České radiokomunikace v r. 2001 atd., při čemž vláda schválila postup privatizace již u všech strategických společností se státní majetkovou účastí. Zprivatizovaly se anebo na privatizaci se připravují i podniky, které byly tradičně státní proto, že jejich činnost má charakter přirozeného monopolu, veřejné služby nebo bezpečnostního zájmu státu. Totéž se děje často i na nižší úrovni státní správy, kde se obce ve finanční tísni krátkozrace zbavují svého majetku nebo možnosti jej provozovat a předávají jej do rukou soukromých firem bez ohledu na to, že občané budou odkázáni na firmy, jejichž zájem je ziskový, nikoli veřejnoprospěšný.

Změna hospodářského systému: liberalizace Jestliže obnova soukromého vlastnictví byla společným ekonomickým cílem aktérů „sametové revoluce“ ( a obdobných politických přeměn ve všech postsocialistických státech), pak liberalizace ekonomiky představovala naplnění neoliberálních představ, jak se soukromým vlastnictvím zacházet. Kniha F. A .Hayeka „Cesta do otroctví“, bible českých liberálů, splňovala velmi dobře politickou potřebu spojit pojem soukromého vlastnictví se svobodou a následně plánované hospodářství s politickým útlakem, „otroctvím“: Hayek byl 20

Tamtéž. Pohledávky na sebe si v následném prodejním řetězci mohou koupit za takto sníženou cenu i sami dlužníci. Na smazání dluhu 100 mil. Kč tak ve skutečnosti potřebují např. jen 20 mil. a při tom se vyhnou všem nebezpečím postihu za nesplácení dluhu. Tento postup je zcela legální a není známo, jak mu v existujícím systému čelit. 22 Byly to jednak již zmíněné banky a peněžní ústavy (např. ČSOB, a.s. 66%, Komerční banka, a.s. 48,7 %, Česká spořitelna, a.s. 45,0 %, Česká pojišťovna 30,2 % ), doly a hutě (např. Severočeské doly 54,0 %, Sokolovská uhelná 48,6 %, Nová huť 34,0 %), velké podniky typu ČEZ (67,5%), Unipetrol (62,9 %), Paramo (70,8 %), České aerolinie (56,9 %), SPT Telecom ( 51,8 %) a další v celkové nominální hodnotě 191 mld. Kč. 21

15 patrně první (1944), kdo s tímto odůvodněním postavil na jednu platformu socialismus a fašismus23 – přirovnání, které bylo u nás obratně politicky využito a zahalilo liberalizaci do vznešeného demokratického hávu. Liberalizace ekonomiky byla demagogy úspěšně prezentována jako cesta ke svobodě, cesta zpod byrokratického útlaku státu k volnému individuálnímu podnikání, regulovanému jen „neviditelnou rukou“ trhu, na kterém má každý rovnou šanci. Podařilo se zamlčet, že za prvé, ani u Smitha svobodný trh neřeší vše (podle něho stát kromě udržování spravedlnosti a obrany země musí budovat a udržovat taková zařízení, která nepřinášejí zisk a o které soukromí podnikatelé tudíž nemají zájem). Za druhé, že svobodný trh – pokud kdy existoval jinde než v hlavách ekonomických teoretiků a na stránkách učebnic – zmizel již v kapitalismu konce 19. století a byl nahrazen trhem „nedokonalé konkurence“, tj. nadvlády monopolních sdružení, které se ze svobodného trhu zákonitě koncentrací kapitálu zrodily. „Skutečný úspěch liberalismu se stal příčinou jeho úpadku“, stěžuje si konec konců sám Hayek v citované knize.24 Za třetí, neoliberalismus, který se ve světě začal prosazovat výrazněji koncem 70. let minulého století, nebyl kopií liberalismu Smithova, už nebyl liberalismem pro každého účastníka trhu. Byl bojem za neomezenou podnikatelskou svobodu velkých kapitálových společnosti. II. světová válka si vynutila rozsáhlé státní zásahy do ekonomiky nejprve pro úspěšné vedení války, později pro poválečnou rekonstrukci, v Evropě pak i pro zabezpečení idejí sociálního státu ( anebo pro zvláštní hospodářské zájmy státu – viz např. zemědělské a průmyslové dotace, běžné jak v USA, tak i v EU dodnes). Jestliže velké kapitálové společnosti v této době velmi často potřebovaly a využívaly různé formy státní ochrany a státní podpory v konkurenčním boji, později už přerostly hranice států natolik, že státní regulační zásahy do ekonomiky se pro ně staly namísto podpory zátěží, omezujícím prvkem expanze, státně-kapitalistické podniky pak nevítanou konkurencí. Nadnárodní koncerny potřebovaly volný prostor pro svou expanzi, proto se liberalizace obchodu, volný pohyb kapitálu, využívající i nové komunikační kanály a technologie, staly v 80. letech heslem dne. Jejich cílem ovšem nebyla liberalizace ekonomiky jako taková, ideální svoboda podnikání pro všechny, ale svoboda podnikání pro ty subjekty, které jí díky své ekonomické síle mohly využít mj. i pro pohlcení či vytlačení z trhu subjektů slabších. Nešlo o svobodnou tržní ekonomiku, ale o svobodu volně uplatňovat monopol ekonomické síly. Liberální koncepty, které vnesla česká pravice do ekonomické reformy, tyto nové skutečnosti, souvisící s novým postavením nadnárodních společností a s globalizací ekonomiky nevzaly dostatečně v úvahu. Pokoušely se obnovit svobodný trh v podobě, kterou kapitalismus už dávno opustil. Je těžko říci, zda to byl liberální dogmatismus či naivita anebo promyšlený záměr, v každém případě však na to česká ekonomika tvrdě doplatila. Za hlavní cíl liberální hospodářské politiky byla ekonomickou reformou prohlášena minimalizace úlohy státu v ekonomice. To znamenalo především odstranění existujících právních překážek pro svobodu soukromého podnikání: fyzickým osobám byla poskytnuta možnost stát se samostatnými podnikateli (počet osob, soukromě podnikajících – samostatně výdělečně činných – již po dvou letech přesáhl počet 1 mil.), pro právnické osoby znamenala liberalizace zrušení centrálního plánovitého řízení ekonomiky a otevření možnosti vlastní volby výrobního programu resp. předmětu podnikání. Samo podnikání pak získalo 23

Hayek sám byl ovšem ještě natolik poctivý, že rozlišoval socialismus jako „ideál sociální spravedlnosti, větší rovnosti a jistoty, které jsou nejvyššími cíli socialismu“ od metod, jímž tyto cíle měly být dosahovány a připustil, že „…se možná bude zdát nevhodné používat termínu socialismus k označení spíš jeho metod než jeho cílů“. Hayek, F.A.: Cesta do otroctví, Rozmluvy 1989, s.21 24 C.d.. str. 17.

16 nový prostor liberalizací cen, zrušením státního monopolu zahraničního obchodu, úpravami kursu Kčs a postupnými změnami devizového režimu, směřujícími k volné směnitelnosti koruny. Cenová liberalizace se u nás stala součástí ekonomické reformy hned od 1. ledna 199125. Princip volné tvorby cen podle nabídky a poptávky na konkurenčním trhu byl přijat jako základní princip jejich vytváření. Prakticky znamenal volnost zvyšovat nebo snižovat ceny podle ekonomické síly výrobce či prodejce zboží a podle konjunkturních výkyvů trhu. Současně vyvolal změny cenových relací jednotlivých druhů zboží (např. zdražení domácího ovoce, zlevnění ovoce dováženého). Liberalizace cen se uskutečňovala rychle: v r. 1990 byly regulované ceny uplatňovány u cen zboží v rozsahu 85 % HDP, v r. 1991již jen u 18 % a koncem r. 1992 u 6% HDP. V režimu státní regulace déle zůstávaly především ceny energií, vody, dopravy, spojů, nájemného apod., které jsou stálým předmětem sporů levice a pravice o nutnosti a tempu jejich deregulace. Přestože liberalizace cen měla svá omezení, 26 jejím logickým bezprostředním důsledkem bylo okamžité zvýšení cen. Již v r. 1991 vzrostly ceny spotřebního zboží a služeb oproti r. 1989 na 186,5 %. Do konce r. 1992 se spotřebitelské ceny oproti r. 1989 více než zdvojnásobily a jejich růst, již méně strmý, pokračoval i v dalším období, takže v r. 1996 dosáhly už trojnásobku výše z r. 1989.27 Je snad zbytečné dodávat, že pracovní a zejména sociální příjmy obyvatelstva nerostly ani zdaleka odpovídajícím tempem ( reálné mzdy v r. 1991 dosáhly pouze 68,8 % úrovně z r. 1990). Na rychlosti cenového pohybu se podílela také devalvace Kč. Za leden až prosinec 1990 byla devalvována naše měna celkem třikrát – z výchozí hodnoty 15 CZK/USD na 28,00 CZK/USD, tedy zhruba na polovinu. Původně se počítalo s devalvací Kč na cca 20 – 24 Kč za USD,28 která byla z hlediska požadavků měnové rovnováhy zcela dostačující. Nakonec však byla zvolena úroveň 28 CZK/USD, která výrazně snížila akviziční cenu domácích podniků pro zahraniční kapitál, podhodnotila cenu pracovní síly a způsobila výraznou disproporci mezi paritou kupní síly měny a jejím směnným kursem (vyjádřenou koeficientem ERDI, přesahujícím 2,0). Vytvořila tak situaci, kdy např. průměrný zahraniční důchodce, pobírající svůj důchod v DEM, měl po přepočtu svého důchodu na Kč k dispozici v ČR reálný příjem podstatně vyšší, než jakého dosáhl 8 hodin denně pracující, vysoce kvalifikovaný domácí dělník (a kdy se německému nebo rakouskému občanovi vyplatilo zajet si do ČSFR třebas i jen na nedělní oběd). Tato skutečnost, s níž se domácí obyvatelstvo těžko smiřovalo, byla pochopitelně ekonomicky bezvýznamná ve srovnání s výhodami, kterých se díky kursu koruny dostalo zahraničním kupcům českých podniků, a které pokračovaly i při jejich provozování díky nízkým mzdám domácích pracovníků. Roční míra inflace, která byla až do r. 1994 dvouciferná, v následujících letech mírně poklesla, aby v r. 1998 znovu překročila 10 %; v jejím důsledku stoupl index životních nákladů zaměstnanecké domácnosti v tomto období – od r. 1989 do r. 1998 – ze 100 na 351 25

Vláda ČSFR se k ní zavázala i v Memorandu o hospodářské politice, adresovaném Mezinárodnímu měnovému fondu v souvislosti s žádostí o poskytnutí finanční pomoci. Bod 3.7.a/ zmiňovaného Memoranda zní: „Dnem 1.1.1991 budou liberalizovány ceny téměř všech položek, a to jak na výrobní tak maloobchodní úrovni“. 26 Nová cenová hladina a cenová struktura musí respektovat předchozí vývoj ( již předtím, v r. 1990, se jednorázově zvýšily maloobchodní ceny o 20 %), podobně jako vývoj kupní síly obyvatelstva, měnový kurs a další okolnosti, relevantní pro utváření vztahu nabídky a poptávky na trhu. 27 Ročenka Hospodářských novin 1997, str. 86. 28 Při jejím výpočtu se vycházelo z průměrných reprodukčních nákladů na devízy v r. 1989 s přihlédnutím na úroveň černých kursů koruny.

17 bodů. Po r. 1998 se růst cen spotřebního zboží výrazně zpomalil a v r. 2003 dokonce na určité období ceny spotřebního zboží poklesly, než je reforma veřejných financí a vstup do EU v r. 2004 znovu uvedly na stoupající trajektorii.

Změna zapojení do světové ekonomiky Před r. 1989 byla československá ekonomika spojena se světovou ekonomikou jednak prostřednictvím zahraničního obchodu, jednak plánovanou dělbou práce na základě smluvních vztahů v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), do jejichž členských zemí také směřovala většina zahraničního obchodu ČSSR. Českoslovenští představitelé v RVHP však již v r. 1990 zpochybnili její další existenci; v r. 1991 pak iniciativně přispěli k jejímu rozpuštění. Vzhledem k tomu, že již předtím došlo k přechodu plateb z převoditelného rublu na volně směnitelné měny, stejně málo připravenému jako zánik RVHP,29 dřívější mezinárodní socialistický trh se rozpadl. Jeho nejsilnější účastník, SSSR, přestal existovat jako celek v r. 1992, Německá demokratická republika, náš další dřívější významný obchodní partner, splynula se SRN a převzala její obchodní podmínky, ostatní státy, procházející rovněž procesem transformace, trpěly nedostatkem prostředků ve volně směnitelných měnách. Nakonec, od r. 1993, se staly zahraničním obchodem i naše předtím vnitrostátní obchodní styky se Slovenskem. Tyto změny způsobily nejprve krátkodobý pokles obratu zahraničního obchodu a pak základní změnu jeho teritoriální orientace směrem na Západ. Již v r. 1993 směřovalo 60% zahraničního obchodu ČR do vyspělých kapitalistických zemí. Nejsilnějším zahraničněobchodním partnerem ČR se stala SRN, jejíž podíl na zahraničněobchodním obratu ČR už v tomto roce dosahoval objemu většího, než kterého kdykoliv předtím dosáhl obchod se SSSR. Jednostranná teritoriální orientace zahraničního obchodu, předtím často kritizovaná pro svou rizikovost, se tak po r. 1989 nezměnila – ČR pouze vyměnila obchodní partnery, a to slabší za silnější, méně ochotné naslouchat našim potřebám. To se projevilo např. ve změnách zbožové struktury vývozu, ve které se do r. 1993 téměř zdvojnásobil podíl surovin, zato o více než o třetinu poklesl podíl položky „Stroje a přepravní zařízení“. 30 Ještě v r. 1996 se podíl vývozu strojů a dopravních zařízení (který v r.1989 představoval 45 % vývozu) pohyboval na úrovni jen 32 %, zatím co jeho místo rozhodující vývozní položky zaujaly suroviny, polotovary a chemické výrobky s podílem 48 %. Namísto dřívějších smluvních vztahů s RVHP uzavřela ČSFR dohodu o obchodní a hospodářské spolupráci s Evropským hospodářským společenstvím (1990) a zahájila jednání o uzavření Asociační dohody, kterou podepsala v říjnu 1993; v r. 1993 také získala na kodaňském summitu příslib vstupu do Evropské unie.31 Zahraničně obchodní vztahy a jejich úpravy se nadále děly pod zorným úhlem této perspektivy, východní trhy byly k naší škodě prakticky opuštěny. Jedním z důsledků byl bezprostřední pokles podílu našeho exportu na celkovém světovém exportu (na něm se Československo podílelo v 80. letech 0,6 %, v r. 1990-1991 jen 0,3%). Objem zahraničního obchodu začal pozvolna stoupat po r. 1993, rychleji pak po zesílení toku 29

Ve skutečnosti došlo k dohodě o tomto přechodu už dříve, v září 1989, ještě před událostmi, vedoucími k rozpadu socialistického integračního seskupení. Přechod na volně směnitelné měny při obchodování uvnitř RVHP byl také předmětem závazku ČSFR vůči MMF ( bod 4.8. shora zmíněného Memoranda z r. 1990). 30 Zvláštním momentem strukturálních změn vývozu bylo utlumení vývozu a výroby zbraní, způsobené iluzemi „sametové revoluce“. Ekonomické ztráty, vyvolané útlumem zbrojní výroby a její konverzí, byly koncem r. 1991 vyčísleny na 15,2 mld. Kč. (Kol.: Zbrojní výroba, konverze, obranyschopnost, Praha 1993, s. 71. ) Uvolněné místo na trhu zbraní bylo samozřejmě neprodleně obsazeno jinými vývozci. 31 Konkrétní jednání zahrnovala různé přechodné formy, mj. i proto, že teprve od 1.1.1993 vystupovala Česká republika jako samostatný stát a teprve od 1. listopadu 1993 vstoupila v platnost smlouva o Evropské unii (tzv. Maastrichtská smlouva) z r.1992.

18 přímých zahraničních investic. Jeho růst není jednoznačně kladným jevem, neboť se na něm podílí rychlejší růst dovozu než vývozu, takže jeho saldo je dlouhodobě pasivní (dovážíme více než vyvážíme). Rok 1993 byl posledním rokem, ve kterém bilance zahraničního obchodu skončila přebytkem. Již v příštím roce se ocitla v červených číslech, v r. 1995 se pasivní saldo zahraničněobchodní bilance těsně přiblížilo k hranici 100 mld. Kč, kterou hned v příštím roce výrazně překročilo, aby pak kolem ní při výrazném meziročním kolísání oscilovalo.32 Vnější nerovnováha se od té doby stala trvalým průvodcem české ekonomiky. Na růstu objemu zahraničního obchodu mají rozhodující zásluhu nadnárodní společnosti. Dovoz a vývoz, jimi zprostředkovaný, zvětšuje obrat zahraničního obchodu, ale představuje – obrazně řečeno – příliš často jen prázdné kalorie, které procházejí tělem národního hospodářství, aniž by v něm zanechaly výživu, potřebnou pro jeho budoucí zdravý růst. Při tom do něho vnášejí nestabilitu: jestliže např. vývoz motorových vozidel představuje v současnosti plných 15,8 % celkového objemu vývozu ( s perspektivou, že po uvedení do provozu kolínské automobilky se toto procento dále zvýší), lze si snadno představit míru závislosti české ekonomiky na obchodních úspěších několika málo velkých výrobců motorových vozidel. Otevření domácího trhu konkurenci dováženého zboží, nízká dovozní cla 33 a nevyužívání necelních nástrojů regulace dovozu (dovozní kvóty, technické normy apod.) způsobily, že domácí výrobky ztrácely konkurenceschopnost i na domácím trhu. Přičinily se o to jednak nadnárodní obchodní řetězce (supermarkety, hypermarkety, hobbymarkety), jednak obrovský rozmach stánkového prodeje s levným zbožím převážně východoasijského původu. V důsledku jejich nekontrolovaného vstupu na spotřebitelský trh se staly nerentabilními a zanikly některé tradiční domácí podniky, vyrábějící textilní zboží, oděvy, obuv a další výrobky pro osobní spotřebu. Stejný osud sdílejí početné malé obchody a živnostenské provozovny ve městech i na vesnicích. Tržní podíl 10 největších obchodních řetězců na rychloobrátkovém spotřebním zboží přesáhl v r. 2003 53 % celkového obratu; prodej zboží zahraničního původu překročil v témže roce jednu třetinu objemu maloobchodního prodeje. České zboží se na nových, náročnějších trzích vyspělých tržních ekonomik sotva mohlo prosadit svou kvalitou či technickou úrovní. Jako účinný konkurenční nástroj zbývala jen cena. Zde sehrála rozhodující roli již zmiňovaná trojnásobná devalvace koruny. Jí se pomohlo exportním firmám, avšak byli poškození dovozci a zejména obyvatelstvo, jehož kupní síla se dále snížila, neboť dovážené zboží výrazně zdražilo. 34 Rovnováhu platební bilance se podařilo udržet jen díky půjčce od Mezinárodního měnového fondu. Nově stanovený nominální kurs koruny se díky měnovému polštáři a přílivu zahraničního kapitálu udržoval bez přílišných výkyvů, což nadále fixovalo rozdíl mezi vnitřní kupní silou koruny a jejím kursem. Na tom nic nezměnil ani nový devizový zákon, který byl přijat v r. 1995 a umožnil i vnější směnitelnost koruny. Ukončil tím její přeměnu na plně konvertibilní měnu. 32

Údaje o zahraničním obchodě jsou značně poznamenány metodikou jeho sledování. Její změny vedly k početným úpravám dosažených výsledků. Není běžně známo ani to, že do bilance zahraničního obchodu se zahrnuje např. tzv. aktivní zušlechťovací styk, tj. práce domácích podniků „ve mzdě“, z materiálu dodaného objednatelem a podle jeho vzorů či výkresů. V r. 2000 činil jeho objem 114 mld. Kč, o které by bylo pasivum obchodní bilance vyšší, kdyby se tyto práce nezapočítávaly. Podle statistiků se hodnota „zušlechtěného zboží“ podílí na vývozu téměř jednou třetinou.(Ročenka HN 2003, s. 67). 33 V roce 1991 činila dosahovaná průměrná celní sazba pouze 4,5%. Na zboží pro osobní spotřebu byla zpočátku stanovena dovozní přirážka 20%, její sazba se však rychle snižovala a v prosinci 1992 byla přirážka zrušena. 34 Např. cena paliv (převážně ropy dovážené z Ruska) po devalvaci a přechodu na volně směnitelné měny stoupla více než pětkrát a citelně se podílela na tzv. „dovážené inflaci“.

19 Vývoj devizového kurzu koruny od té doby již není pod kontrolou české vlády, pohybuje se podle vlastních zákonitostí (např. ve vztahu k americkému dolaru činil v r. 1998 32,27 CZK/USD, v r. 2000 klesl na 38,60 CZK/USD, aby koncem r. 2003 naopak stoupl na 26,26 CZK/USD) a svým samostatným pohybem vůči jednotlivým měnám ovlivňuje konkurenční schopnost zboží, vyváženého na zahraniční trhy. Záporné saldo zahraničního obchodu nepříznivě ovlivňuje i platební bilanci, jejíž běžný účet byl v r. 2003 pasivní částkou 157 mld. Kč. Pasivní saldo běžného účtu vyrovnává aktivní finanční účet díky přílivu zahraničních investic (celková platební bilance byla aktivní částkou necelých 13 mld. Kč), který se ovšem bude v budoucnu zákonitě ztenčovat. V souvislosti s tím roste i hrubá zadluženost ČR, která v r. 2003 dosáhla sumy 28,3 mld. USD (oproti 8,5 mld. USD v r. 1993, kdy Česká republika vznikla). Velmi důležitým novým prvkem zapojení ČR do světového hospodářství je účast nadnárodních společností ve vlastnických a podnikatelských strukturách ekonomiky ČR. Její počátky souvisí s privatizací národního majetku v ČR. Neexistence dostatečně majetkově silných domácích kapitalistů vedla již od počátku k úvahám nabídnout jej také zahraničním zájemcům. Tvůrci zvítězivší verze ekonomické reformy však z politických i pragmaticko-ekonomických důvodů odsunuli tento záměr až do druhé řady a dali přednost rychlejší, administrativně méně náročné a populárnější „české cestě“, na které také mohli více vydělat, tj. kupónové privatizaci a úvěrování domácích narychlo zřízených podnikatelských subjektů polostátními bankami. Na druhé straně nejistota hospodářského vývoje, různá setrvačná právní omezení a další okolnosti v prvních polistopadových letech zahraniční kapitál do ČR ani příliš nelákaly. V r. 1990 přiteklo do naší ekonomiky pouze 120 mil. USD přímých zahraničních investic, v r. 1992 – 1 004 mil. USD. Zlom nastal až v r. 1995, kdy příliv přímých zahraničních investic prudce vzrostl na 2 562 mil. USD; souvisel s přijetím nového devizového zákona, rozšiřujícího směnitelnost Kč a se vstupem ČR do OECD, který byl jakýmsi mezinárodním uznáním hospodářské pozice ČR (ovlivněným mj. velmi sebevědomým vystupováním představitelů ČR, předčasně přesvědčených o úspěchu své hospodářské strategie). Svou roli sehrály samozřejmě i výhody, které česká vláda zahraničním investorům nabídla, tj. oddlužení podniků, úhrada ekologických nákladů, daňové prázdniny apod. V této době vstoupil zahraniční kapitál do tak významných podniků, jako byla Škoda Mladá Boleslav, Tabák Kutná Hora, SPT Telecom, České rafinérie a další. V dalších letech příliv zahraničního kapitálu do našeho národního hospodářství kolísavě, ale trvale rostl, až dosáhl svého maxima v r. 2002 sumou dosahující 9,3 mld. USD. V tomto roce dosáhl v průmyslu podíl podniků pod zahraniční kontrolou na tržbách již plných 48,6 % (oproti 14,4 % v r. 1997), jejich podíl na průmyslové zaměstnanosti se zvýšil na více než třetinu ( oproti necelým 10 % v r. 1997), jejich podíl na exportu průmyslu na 70 %. Ve skutečnosti byla závislost zpracovatelského průmyslu na podnicích pod zahraniční kontrolou ještě podstatně vyšší, protože kromě vlastních 0,28 mil. pracovníků zaměstnávaly nepřímo – v subdodavatelských firmách – dalších 0,5 mil. pracovníků. Zahraniční kapitál, umísťovaný do zpracovatelského průmyslu ovládl především odvětví s dobrou technologickou úrovní a vysokou rentabilitou, jako byla výroba dopravních prostředků, kde jeho podíl na výrobě dosáhl 73%, gumárenský průmysl a výroba plastů s 67 %, výroba elektrických a optických přístrojů s 66 % atd. Zpracovatelský průmysl je jádrem české ekonomiky, není však jejím odvětvím nejlukrativnějším. Zahraniční investice proto nesměřovaly jen nebo přednostně tam. Do obecně průmyslových činností byla umístěna v letech 1990 – 2 000 pouhá čtvrtina přímých

20 zahraničních investic, ostatní se uplatňovaly v peněžnictví a pojišťovnictví, službách podnikové sféře, v obchodě a pohostinské činnosti, službách obyvatelstvu, v médiích apod. Zahraniční kapitál zcela ovládl bankovnictví a pojišťovnictví (zahraniční banky drží 96 % bankovních aktiv), převládl ve velkém stavebnictví a výrobě stavebních hmot, prostřednictvím hypermarketů získal nadpoloviční většinu obratu v maloobchodní sféře. V oblasti vodárenství a kanalizace tři největší nadnárodní společnosti získaly 62 % trhu, další společnosti pronikají do dopravních služeb, ale i do opravárenství, kadeřnictví a dalších osobních služeb obyvatelstvu. Bezprecedentní je také situace ve vydavatelské činnosti, kde z celostátních deníků zůstaly v českých rukou pouze dva tituly (Právo a Haló noviny). V regionálním tisku je situace podobná, stejně jako i na trhu časopisů. Tvorba veřejného mínění a ovlivňování politické situace ve státě je tak denně usměrňována obchodními i politickými zájmy zahraničních majitelů veřejných sdělovacích prostředků, dobře platících své zaměstnance. Vstup zahraničního kapitálu do české ekonomiky byl z určitého hlediska pro její hospodářský rozvoj v rámci kapitalismu nezbytný a užitečný. Privatizované podniky potřebovaly kapitál na modernizaci, zajišťující podniku konkurenceschopnost na trhu. V situaci, kdy v důsledku prudkého rozmachu techniky vzrůstají rychle investiční náklady na jedno pracovní místo, bylo zapotřebí získat nejen akviziční, ale také provozně-investiční kapitál, který na domácím trhu neexistoval. Po zániku dřívějšího světového socialistického trhu bylo nutno nalézt nové odbytové možnosti – to dokázaly zahraniční firmy mnohem lépe, než domácí management. Se zahraničními firmami přichází také nové technické, organizační a ekonomické know – how, nezbytné pro udržení konkurenceschopnosti na globálním trhu. Velká část zahraničního kapitálu při tom v současné době ztratila svůj dřívější nacionální podtext – konkrétní sídlo nadnárodních společností je z tohoto hlediska prakticky irrelevantní (řídí se daňovými nebo jinými výhodami). Nadnárodní společnosti se chovají i vůči mateřské zemi pod stejným zorným úhlem maximalizace zisku jako vůči zemím, v nichž si zřídily dceřiné společnosti.35 Není třeba sdílet předsudek, že zahraniční kapitál je apriori nepřátelský vůči národním zájmům domácího obyvatelstva (pokud počítá s odbytem v dané zemi, má dokonce určitý vlastní zájem na růstu jeho koupěschopnosti); je jen vůči nim lhostejný. Nemá národní cítění, nezajímají jej potřeby národních ekonomik jako celku ani jejich státní hranice (pokud „národ“ a „státní suverenita“ nejsou využitelné pro zvyšování jejich vlastního zisku). Jestliže v podnicích, které ovládá, prosazuje svůj jazyk, své pracovní metody a zvyklosti, nečiní to z národnostních důvodů, ale aby si usnadnil jejich řízení. Slovo „nadnárodní“, eufemisticky označující prioritu zisku nad jakýmkoli národním zájmem, v tomto případě není jen ustáleným slovním obratem, nýbrž výstižnou charakteristikou povahy nadnárodních společností. Posledním svědectvím tohoto postoje je hromadné přenášení různých pracovních činností nadnárodními společnostmi do levnějšího zahraničí bez ohledu na to, že se tím zužuje domácí trh pracovních příležitostí. Ani v ČR nešlo a nejde nadnárodnímu kapitálu o porobení českého národa jako takového, ale o využívání levné pracovní síly, shodou okolností umístěné na území ČR – stejně jako kdekoli jinde ve světě. Samozřejmě nemůžeme od něj očekávat snahu o vyvážený rozvoj průmyslové základny Česka, o řešení problémů zaostávajících regionů, o zabezpečení zaměstnanosti obyvatelstva, o uchování zdravého životního prostředí, o dlouhodobější ekonomickou perspektivu, nemluvě už o kulturně civilizační úrovni či kvalitě života 35

České firmy nejsou z tohoto hlediska o nic lepší. Např. M. Dospiva, největší akcionář domácí česko – slovenské finanční skupiny Penta, potvrdil v jednom z interview, že její klíčová firma, Penta holding, je registrována na Kypru, kde také platí daně. Jejich místní sazba pro právnické osoby činí 4, 25 %. ( Týden, Kronika roku 2003, s. 77). Doma by musel státu odvést 31 %.

21 domácího obyvatelstva ( což představuje hospodářský výraz toho, co se obvykle nazývá národním zájmem) – jde mu jen o míru zisku, kterou může v této zemi dosáhnout. České pravicové i sociálně demokratické vlády byly k ziskovému zájmu zahraničního kapitálu mimořádně vstřícné. Nadměrnou devalvací koruny mu umožnily získávat české podniky velmi levně. Nízké mzdy, spojené s relativně vysokou kvalifikací pracovníků a neexistencí silného odborového hnutí, které by hájilo zájmy zaměstnanců, byly dalším přitažlivým faktorem. Podniky byly před prodejem vesměs „restrukturalizovány“, očištěny o dluhy, o nedobytné pohledávky, o nerentabilní provozy, byly infrastrukturálně zajištěny, získaly daňové úlevy a další výhody, později institucionalizované v zákonech o ochraně zahraničních investic a o investičních pobídkách.36 Nadnárodní společnosti mají navíc ještě výhodu v tom, že mohou snáze tzv. optimalizovat zisk, pokud to z daňových důvodů potřebují, prostřednictvím manipulací s cenami subdodávek z dceřiných firem, působících na území jiných států, případně i státu stejného. Produktivita práce, stejně jako rentabilita vloženého kapitálu jsou v podnicích pod zahraniční kontrolou v důsledku vyšší technické úrovně znatelně vyšší než v domácích firmách. To jim umožňuje vyplácet mzdy v průměru o 2000 Kč měsíčně vyšší než je obvyklé ve firmách domácích (ovšem také za cenu zvýšené intenzity práce zaměstnanců). V důsledku těsnější závislosti mezd na růstu výkonů na druhé straně mzdy v podnicích pod zahraniční kontrolou rostou pomaleji než mzdy v průmyslu celkem. Působení zahraničního kapitálu má určité výhody i pro domácí kapitalisty (které nezadusily svou konkurencí). Obecně poskytuje domácímu soukromému kapitálu mezinárodní ochranu před případným levicovým znárodňovacím aktem, dává mu možnost subdodavatelsky se podílet na podnikání nadnárodních společností a v některých případech se i přiživovat se na jejich ziscích. Ne tak výhodné je pro českou ekonomiku jako celek. Není při tom tak důležité, že přichází právě cizí kapitál , jako spíše že přichází velký kapitál, s nímž naprostá většina domácích podnikatelů nemůže rovnocenně soutěžit. Jestliže se např. uvádí, že zahraniční investice u nás vytvořily již více než 62 tis. nových pracovních míst, chybí k tomu údaj, kolik pracovníků o zaměstnání naopak v důsledku jejich příchodu přišlo – např. v průmyslu pracovalo v r. 2003 o 200 000 lidí méně než v r. 1997. Většina nových pracovních míst je sice progresivně technologicky vybavena, jejich obsluha však často vyžaduje jen rutinní činnost, na jejíž vykonávání stačí několikatýdenní zaškolení. V nových pracovních místech málokdy najdeme činnosti výzkumného nebo vývojového charakteru; ta zůstávají zpravidla ve střediscích mimo naše území. Netvůrčí činnosti, jak známo, jsou pak snadno přenosné do dalších zemí s ještě příznivějšími mzdovými podmínkami. Obchodní řetězce nadnárodních společností svými nízkými cenami zlikvidovaly desetitisíce drobných obchodníků a nemilosrdně využívají svého výsadního prodejního postavení ke snižování cen domácích dodavatelů zboží, prodávaného – při praktické neexistenci jiné možnosti – prostřednictvím těchto řetězců. Podobně se chovají i jiné velké firmy: uvádí se, že jako subdodavatelé společností pod zahraniční kontrolou v oblasti průmyslu a služeb působí cca 10 000 domácích firem s 0,6 mil. pracovníků.37 Je snadné si domyslet, jaké důsledky by měla tato závislost, kdyby se tyto společnosti zhroutily, případně kdyby se změnily jejich investiční záměry. Podniky pod zahraniční kontrolou se tak postupně staly nejvýznamnějšími hospodářskými subjekty v české ekonomice. Chovají se v ní zcela samostatně, protože vzhledem k jejich ekonomické síle a jejich mezinárodní právní ochraně jsou možnosti 36 37

Podobně si počínaly a počínají všechny postsocialistické státy. Ročenka Hospodářských novin 2003, s. 110.

22 jakékoliv české vlády ( ať již pravicové či levicové) ovlivnit jejich investiční, mzdovou, sociální či jinou politiku jen nepřímé a velmi omezené. Míra integrace české ekonomiky do evropské a světové ekonomiky, která byla vždy vysoká, se v posledních 15 letech v důsledku shorauvedených faktorů mimořádně zvýšila a řadí ČR mezi státy s nejvyšším koeficientem závislosti na vnějších faktorech. Jakkoliv je tzv. „míra globalizace ekonomiky“ vágním a diskutabilním ukazatelem, přece jen její mimořádný růst svědčí o tom, že pojem „národní ekonomika“ – ve smyslu suverenity národa či státu nad hospodářskými zdroji své země a jejich využíváním – ztrácí své zřetelné obrysy a stává se pojmem, postupně odcházejícím do historie. Jestliže se tento odchod uskutečňuje v příliš krátké perspektivě a vůči jednotlivým státům či národům nerovnoměrně, může nepříznivě zasáhnout další, neméně závažné rysy národní identity a ohrozit jejich přežití. Česká republika dnes nepochybně patří mezi země, kde úvahy na toto téma již nejsou zdaleka jen abstraktní.

Věcná restrukturalizace ekonomiky Privatizace, liberalizace a nová orientace zahraničně-ekonomických vztahů se bezprostředně promítly do vývoje výrobní základny ekonomiky ČR, její struktury a výkonnosti. Novorežimní ekonomové předvídali zprvu jednomyslně jejich rychlý a úspěšný vzestup. Podporovat jej měl i scénář ekonomické reformy, který v sobě obsahoval závazek cílevědomé strukturální politiky vlády. Tento závazek však od počátku nebyl míněn příliš vážně, vždyť liberální hospodářská politika je založena naopak na principu odmítání zásahů státu do věcného vývoje národního hospodářství. Ten byl skutečně být ponechán převážně tržním silám. Vláda zasáhla výrazně jen do organizační struktury ekonomiky. Velké státní podniky, organizační a výrobní celky, budované zpravidla s ohledem na potřeby rozsáhlého smluvního trhu RVHP, byly v zájmu usnadnění privatizace – v rozporu s principy efektivní koncentrace kapitálu – rušeny. Na jejich místo nastoupilo velké množství soukromých podniků, některé z nich příliš malé nejen pro plnění jakýchkoli strategických cílů, ale i pro racionální hospodaření vůbec. Rozdrobení ekonomiky na množství obtížně kontrolovatelných a nijak nekoordinovaných podniků, jejichž zájmy se v konkurenčním boji rozcházejí, prakticky znemožnilo provádět cílevědomou státní strukturální politiku, i kdyby ji vláda skutečně zamýšlela. Při tom byla velmi žádoucí nejen s ohledem na rozpad RVHP a potřebu proniknout na nové náročnější trhy, ale i s ohledem na vývoj technologické a informační revoluce, která ve světě probíhala. Technologická přestavba ve smyslu odlehčení struktury ekonomiky a radikálnějšího zavádění nové techniky byla energicky požadována ekonomickými reformami již před r. 1989, ale bez většího úspěchu. Změny materiálnětechnické základny české ekonomiky, k nimž v prvých polistopadových letech došlo, byly rovněž jen nepatrné, neorganizované, bez racionální výhledové koncepce a bez ohledu na životní zájmy naprosté většiny obyvatel země. Byly z největší části vyvolány ne tak rozvojem nových odvětví a nových oborů výroby, jako spíše útlumem některých tradičních výrob při celkovém poklesu tvorby HDP. Od druhé poloviny 90. let se změny ve struktuře národního hospodářství začaly prosazovat – zejména vlivem přílivu zahraničního kapitálu – podstatně důrazněji. V jejich důsledku poklesl v letech 1990 – 2002 podíl primární hospodářské sféry (těžební průmysl, zemědělství a lesnictví) na tvorbě HDP z 12 % na 5%, podíl sekundární sféry (zpracovatelský průmysl, stavebnictví) z 48 % na 39 %, podíl terciární sféry (obchod,

23 doprava, spoje, služby atd.) naopak vzrostl z ze 40 % na 56% . Tento trend, charakteristický pro hospodářsky vyspělé země, je obecně podmíněn růstem produktivity práce 38 , a proto bude nepochybně dále pokračovat (v západních hospodářsky vyspělých zemích přesahuje podíl terciární sféry na tvorbě HDP vesměs 60 %). Celkový počet pracujících v civilním sektoru národního hospodářství se snížil z 5,3 mil. osob na 4,7 mil. osob, z toho v průmyslu z 2,0 mil. osob na 1,5 mil. osob. Podíl průmyslu na tvorbě HDP klesl na 32,1 %. Odvětvová struktura průmyslu samého, dlouhodobě ovlivňovaná strukturou z minulosti zděděného fixního kapitálu (výrobních fondů), zaznamenává přesuny ve tvorbě HDP ve prospěch technologicky vyspělých odvětví.39 Podíl těchto odvětví na tvorbě HDP bezpochyby i nadále poroste rychleji než ostatní odvětví, zejména rychleji než tradiční odvětví energeticky, materiálově a ekologicky náročná. Takový vývoj měl závažné důsledky pro míru a skladbu zaměstnanosti obyvatelstva. Do r. 2003 zmizelo z národního hospodářství téměř 700 000 pracovních míst. Jestliže v r. 1990 představovali námezdní pracovníci spolu s družstevníky 98 % ekonomicky aktivních osob, do r. 2003 se snížil podíl zaměstnanců na 82 % tohoto celku ( 3,883 mil. osob). Klesl však také počet samostatných podnikatelů, který se po r. 1990 vyhoupl přes 1 mil. osob ( na 815. tis. v r. 2003). V jejich rámci však vzrostl počet podnikatelů bez zaměstnanců o 28 tis. osob, což ukazuje, že velké podniky – v rozporu s ustanoveními Zákoníku práce – rozšiřují svou praxi nahrazovat zaměstnance „podnikateli s vlastní pracovní silou“, tj. pracovníky, kteří pro ně pracují jako osoby samostatně výdělečně činné, .jako dodavatelé pracovního výkonu na fakturu. Pro podniky to znamená, že za tyto pracovníky nemusí platit zdravotní a sociální pojištění, nevztahují se na ně zákonné předpisy o ochraně zaměstnanců, smlouva s nimi může být kdykoliv ukončena. Důvod, proč na to pracovníci přistupují, je jednoduchý – nad hlavou jim visí Damoklův meč ztráty zaměstnání. Nezaměstnanost na konci r. 1993 již překročila 10 % a zatím nic nenasvědčuje tomu, že se v blízké budoucnosti sníží. Počet nově vytvářených pracovních míst nestačí nahradit místa zanikající. Při tom nejde zdaleka jen o strukturální nezaměstnanost. 40 Navíc se vytvářejí již i skupiny osob nejen dlouhodobě nezaměstnaných, ale i „nezaměstnatelných“, tj. osob, kterým chybí odborné, někdy i základní vzdělání a které ve svém prostředí nezískaly resp. ztratily pracovní návyky. Mají proto jen malou šanci získat řádné zaměstnání a velmi často o to ani nestojí. Výkonnost české ekonomiky se v důsledku všech uvedených vlivů kapitalistické transformace snížila. Objem HDP v r. 1993 poklesl až na 79,6 % objemu předreformního roku 1990 a teprve v r. 2 000 jej překonal (101,2 %). Objem průmyslové výroby nedosáhl úrovně r. 1990 ani v r. 2 003 (98,7 %). ČR tak byla fakticky vržena ekonomickou transformací o deset let hospodářského vývoje zpátky. Vnitřní strukturální změny při tom nebyly ozdravnou krizí, nevytvořily základnu pro urychlený příští růst – onen proslulý „odraz ode dna“ se nedostavil. V posledních letech se sice obnovil hospodářský růst, ale roční přírůstky HDP se pohybují pouze v mezích 2 – 3 %, což ani zdaleka nestačí na překlenutí 38

V důsledku růstu produktivity práce jeden pracovník stačí vyrobit zboží pro uspokojení stále většího počtu spotřebitelů; zvlášť dramatický vývoj v tomto směru proběhl v zemědělství, jehož podíl na počtu pracovníků u nás klesl na pouhých 3,9 %, zatím co ještě před dvěma generacemi byla v zemědělství činná plná polovina všech pracujících. 39

Jestliže se v letech 1996-2001 produkce zpracovatelského průmyslu v ČR zvýšila o čtvrtinu, elektrotechnický průmysl svou produkci více než ztrojnásobil a výroba dopravních prostředků vzrostla o 81 %. 40

Strukturální nezaměstnanost je způsobena nesouladem mezi profesní strukturou nabídky pracovních míst a profesní strukturou uchazečů o práci; na jeho překlenutí jsou organizovány především rekvalifikační programy.

24 vzniklé mezery a snížení odstupu od hospodářsky vyspělých zemí. Produktivita práce rostla nepřiměřeně pomalu (124,3 % ve srovnání s r. 1990) a pokulhávala za růstem reálných mezd (136,4 %); to zvyšovalo náklady práce a zhoršovalo konkurenční schopnost domácích podniků. Počet pracovníků ve výzkumu a vývoji, kteří by měli vytvářet předpoklady pro rychlejší tempo růstu produktivity práce, se za dobu transformace snížil zhruba o čtvrtinu.

Závěr: ekonomika ČR před vstupem do EU Kapitalistická transformace českou ekonomiku na vyšší stupeň výkonnosti nepřivedla a našim občanům neprospěla – naopak uvedla hospodářství do dlouhodobé krize, východisko z níž je i za nejpříznivějších okolností velmi vzdálené. Výsledný stav české ekonomiky po 15 letech kapitalistického hospodaření, který je současně východiskovým bodem pro její příští vývoj v rámci Evropské unie, lze stručně popsat takto: Materiálně-výrobní základna české ekonomiky ustoupila ze svého dřívějšího většinového postavení v tvorbě HDP. Existující výrobní kapacity jsou využívány jen selektivně, zčásti v závislosti na rentabilitě své výroby, zčásti v závislosti na své schopnosti získat pro své výrobky koupěschopný odbyt. Celkový objem vlastní průmyslové výroby stále ještě nedosáhl úrovně roku 1990. Tradiční odvětvová struktura průmyslové výroby se změnila. Došlo k modernizaci výroby, zejména v podnicích pod kontrolou zahraničního kapitálu, zatím však v nedostačující míře.41 Totéž platí i o infrastruktuře, která se v některých případech stává limitujícím faktorem nové investiční činnosti. Kladně lze hodnotit snížení nepříznivých vlivů průmyslové výroby na životní prostředí, ze značné míry je však způsobeno jen snížením objemu její činnosti. Počet pracovníků v národním hospodářství se snížil na 4,7 mil. osob, z nichž je při tom přes 0,5 mil. nezaměstnaných. Pracovní síly mají dobrou kvalifikační úroveň – 49 % z nich má vysokoškolské nebo středoškolské vzdělání, 43,5 % střední odborné vzdělání a jen 7,5% pouze základní vzdělání. Udržení a zvýšení této úrovně je základní podmínkou hospodářské úspěšnosti ČR v příštích letech, je však ohroženo trvalými problémy ve všeobecném i odborném školství. Námezdní pracovníci ( zaměstnanci a členové družstev) představují 84 % z celkového počtu pracovníků, v průmyslu při tom pracuje jen necelá třetina celkového počtu zaměstnanců. Na podnikatele bez zaměstnanců připadá 12 % pracovníků; zbývající 4 % pracovníků reprezentují podnikatelé se zaměstnanci. Výkonnost našeho hospodářství, měřena úrovní produktivity práce, vzrostla podle úředních odhadů za 12 let na pouhých 120% úrovně r. 1990 a zůstala tak hluboko pod úrovní členských států EU.42 Její úroveň je silně ovlivněna rostoucí vahou podniků pod zahraniční kontrolou, které svou výkonností výrazně převyšují podniky ostatní (přidaná hodnota na pracovníka v podnicích pod zahraniční kontrolou je v poměru 1,51 ke stejnému ukazateli v podnicích pod domácí kontrolou).43 Výsledkem nízké ekonomické výkonnosti českého 41

Ve vysoce a středně technicky vyspělé výrobě je v ČR zaměstnáno 8,9% pracovníků, ve službách náročných na znalosti 23,9 % pracovníků, což je v souhrnu nejen méně než činí průměr EU, ale i méně než např. v Maďarsku nebo Estonsku. Na 1 mil. obyvatel připadá v ČR 10,7 evropských patentů, ve Slovinsku však 40,7. Pramen: Eurostat, prosinec 2003. 42 Údaje o její výši se liší podle metodiky jejího zjišťování. Podle Eurostatu (2004) dosahovala průměrná produktivita práce v ČR v r. 2001 21 % produktivity v EU, z toho v malých podnicích jen 19 %. Přesto se vyplatí nadnárodním společnostem v ČR investovat, protože obdobně nízké ve srovnání s EU jsou i náklady práce. Nízká produktivita práce je při tom ovlivněna nízkým využíváním pracovní doby (podle jiného průzkumu se v ČR promarňuje kolem 40 % pracovní doby) a lze ji tedy zvyšovat i intenzifikací práce. 43 Ekonom č. 25/2002, s.44.

25 hospodářství je pád ČR ve světovém žebříčku ekonomické úrovně z původního umístění ve druhé desítce států v r. 1990 až na současné 35. místo ve světě. Nízká úroveň produktivity práce není překážkou konkurenceschopnosti produkce ani pro příliv zahraničního kapitálu, dokud náklady práce zůstávají hluboko pod evropskou úrovní.44 Formy vlastnictví jsou charakterizovány naprostou převahou soukromého podnikání, v němž bylo v r. 2003 vytvořeno přes 87 % HDP. Stát má v r. 2004 majoritní podíly ještě v necelých třech desítkách významných podniků, pro které jsou – s několika málo výjimkami, jako je např. ČEZ či ČSA – připraveny nebo připravovány privatizační projekty, které státní majetkový vliv dále sníží. Zemědělská družstva, která obhospodařují necelou třetinu zemědělské půdy, jsou stejně jako výrobní a jiná družstva, již družstva soukromovlastnického typu. V kapitálové struktuře suverénně vládnou banky, finanční skupiny a koncerny zahraničního kapitálu, vedle nichž se prosazují i domácí finanční seskupení.45 Malé a střední podnikání se podílí zhruba 60 % na zaměstnanosti a 52 % na tvorbě HDP; střední podnikání je zčásti v pozici subdodavatelů velkých podniků a je na nich existenčně závislé.46 U osob samostatně výdělečně činných bez zaměstnanců klesá dále podíl klasických živnostníků a roste podíl těch, kteří jsou samostatní jen formálně, namísto pracovní smlouvy jsou nuceni pracovat na fakturu. Mimořádně vysoký podíl zahraničního kapitálu ve všech sférách české ekonomiky (kromě zemědělství) nemá v jiných hospodářsky vyspělých zemích obdobu.. Průmyslové podniky pod zahraniční kontrolou se v r. 2001 podílely přímo 32 % na počtu zaměstnanců a 31 % na vlastním kapitálu, avšak plnými 51% na čistém zisku, 69 % na celkovém dovozu a 66 % na vývozu. Při tom byla do průmyslové výroby umístěna jen zhruba čtvrtina celkového objemu přímých zahraničních investic – ostatní směřovaly do peněžnictví a pojišťovnictví, obchodu, pohostinských a ubytovacích služeb, vydavatelství novin a časopisů, dopravy a telekomunikací, služeb pro podniky a dalších činností. Smlouvy o prodeji podniků zahraničním společnostem, resp. o investičních pobídkách u podniků nově zakládaných, sice zpravidla obsahují klausuli o povinných reinvesticích části jejich zisku v tuzemsku, ale i tak je jak fiskální, tak reinvestiční přínos nadnárodních společností nedostatečný. Zájem zahraničního kapitálu – v tom i podstatně nižší velkostní úrovně než jsou nadnárodní společnosti – o podnikání v České republice před vstupem do EU trvá. Místa v první řadě jsou však už většinou obsazena. Očekává se proto, že příliv zahraničního kapitálu v příštích letech zeslábne na úroveň 3 – 5 mld. USD ročně. I v tomto případě by znamenal, že v příštích 10 letech podniky pod zahraniční kontrolou ovládnou 70 – 75 % české ekonomiky. 47 Ekonomická rovnováha ve všech svých aspektech zůstala i nadále nedosažitelným snem. Na trhu práce počátkem r. 2004 marně hledalo zaměstnání více než 10% práceschopného obyvatelstva, při čemž míra nezaměstnanosti byla výrazně regionálně diferencovaná. Trvala nerovnováha mezi tvorbou a užitím HDP ( spotřebovávalo se více, než se vyrobilo), a to jednak na úkor „projídání“ zbývajících již nevelkých rezerv, jednak na úkor růstu zadluženosti ekonomiky, státu a nově i domácností. Ve struktuře národního hospodářství se namísto požadavků vnitřní proporcionality a zabezpečení klíčových produktů pro rozvoj domácího hospodářství prosadilo na první místo hledisko zisku, kterému podlehla dlouhá řada tradičních českých výrobních oborů. Technologie výroby a technická úroveň 44

Průměrné náklady na hodinu práce v sektorech průmysl a služby představují v celku EU 22,19 EUR, v SRN 26,3 EUR, Portugalsku 8,13 EUR, v ČR 3,9 EUR. 45 Nnejvětší z nich je. finanční skupina PPF, ovládající podle odhadů majetek 160 mld. Kč, mezi další patří např. Penta, EC Group, Agrofert, Charouz a další. 46 Pro ilustraci lze uvést, že Autoškoda Mladá Boleslav využívala v r. 2001 služeb 1233 subdodavatelských podniků, z toho 290 z Česka. 47 M.Jahn, ředitel vládní agentury Czechinvest ve zprávě pro ČTK. Právo, 29.12.2003.

26 výrobků se ve velkých podnicích zvýšila, avšak šlo z velké části o dovezenou technologii druhého sledu, určenou pro masovou, nikoli inovační či výběrovou produkci. Úhrnná platební bilance je sice aktivní, avšak jen zásluhou trvajícího mohutného přílivu zahraničního kapitálu. Její běžný účet je pasivní stomiliardovou částkou vinou dlouhodobého schodku zahraničního obchodu (64,9 mld. v r. 2003), odlivu dividend a úroků do zahraničí a poklesu výnosu služeb. Hrubá zadluženost republiky, při vzniku ČR představující 6,9 mld. USD, se zvýšila do r. 2002 na 19 mld. USD a zatížila nás v tomto roce dluhovou službou 148 mld. Kč. Vztah reálných mezd a produktivity práce od r. 1996 zůstává nepříznivý. Konečná spotřeba domácností se za 13 let zvýšila o pouhých 19 %, což je velmi nízký růst, neodpovídající růstu ekonomické výkonnosti země a umožněný jen neopakovatelnými příjmy státu z privatizace státních podniků, v současnosti již vysychajícími. V tabulce důchodové struktury obyvatelstva se na jednom pólu objevují 3 % příslušníků finanční oligarchie a 8 % příjmově velmi dobře zajištěných osob, na opačném pólu pak 20 % rodin bezprostředně ohrožených chudobou a 160 000 rodin, žijících pod úrovní životního minima. Zatím co strmě vzrůstá tempo odbourávání dřívějších sociálních jistot obyvatelstva, zdůvodňované nedostatkem prostředků státu na sociální účely, v ekonomice se rozšiřuje šedá zóna, jejíž objem podle vládních odhadů představuje 25 % HDP. 48 O zkrácení příjmů státního rozpočtu se starají domácí firmy i zcela legálně. 49 V důsledku všech těchto okolností se dostalo i finanční hospodaření státu do stavu nerovnováhy, rovnajícímu se krizi. Veřejné rozpočty se ocitly ve stomiliardovém deficitu, který přiměl vládu k reformě veřejných financí. V podobě, která byla předložena a začíná se realizovat, je vysoce spornou jak co do rozsahu a tempa, tak i co do svého sociálního zaměření. Summa summarum: Vzato z hlediska hospodářského rozvoje a jeho dalších perspektiv kapitalistická transformace těžce poškodila českou ekonomiku po věcné, institucionální i sociální stránce a zhoršila její předpoklady ekonomicky rovnocenně se včlenit mezi státy Evropské unie. Liberální pravicové vlády trestuhodně prohospodařily měnový a mzdový polštář (pokud připustíme jeho vyrovnávací účelnost). Sociálně-demokratická vláda Zemanova sice obnovila hospodářský růst, ale nikoliv skutečným výkonem ekonomiky, ale na vrub růstu zadluženosti státního rozpočtu. Vláda Špidlova, která se těžce potýká s neblahým dědictvím svých předchůdců, řeší ekonomické problémy pod protichůdnými politickými tlaky povrchně a nedůsledně. Všem polistopadovým vládám je pak společná malá a snižující se schopnost reálně ovlivňovat ekonomický vývoj, o kterém fakticky rozhodují subjekty velkého, v převážné míře nadnárodního kapitálu. Státní hospodářské politice, která se nemůže opírat o vlastní ekonomickou základnu, zůstává jen funkce nepřímého ovlivňování hospodářského rozvoje země, nikoli cílevědomé tvorby jeho směrů. Růst nezaměstnanosti, zhoršování pracovních podmínek, zvláště růst intenzity práce, krátkodobé formy zaměstnání a mzdové požadavky profesních skupin, které se cítí být mzdově podhodnocené vytvářejí sociální napětí, které v budoucnu poroste v souvislosti se zvyšováním cen, oklešťováním sociálních dávek a zaváděním plateb za služby, dříve poskytované bezplatně. 48

„Černé mzdy, práce na černo, celní a daňové úniky, hospodářská kriminalita, korupce, praní špinavých peněz, pašování zboží je nejrychleji se rozvíjející sektor v ČR“. M.Štěch, předseda ČMKOS v Právu 26.2.04. Podle vládních odhadů se podílí na daňových únicích pašovaný textil sumou ve výši cca 10 mld. Kč ročně, alkohol částkou 3 mld. Kč, nekolkované cigarety 2-3 mld. Kč, nezdaněné příjmy 80 mld., černé mzdy 30 mld., nezdaněné tržby 100-120 mld. Kč. 49 Již zmiňovaná finanční skupina Penta, jejímž největším akcionářem je 34-letý miliardář M. Dospiva, umístila svou klíčovou firmu Penta Holding na Kypr, kde jsou právnické osoby zdaňovány sazbou daně z příjmů ve výši 4,25 % ( v ČR tato sazba v r. 2003 činila 31 %).

27 Vnější ekonomické a politické prostředí, ve kterém se ČR nachází, tento stav účinně pomáhalo vytvořit a nadále jej udržuje. Vstup ČR do EU jeho působení samozřejmě nezeslabí, ale naopak ještě dále prohloubí. Pro stupeň závislosti ČR na jeho hospodářském okolí je již patrně vhodnější použít místo slova „závislost“ výraz „podřízenost“; podřízenost, která není historicky nutná a je spíše plodem lokajského postoje českých vlád vůči zahraničním silám. Objektivně nutné včleňování ČR do světových procesů globalizace je v důsledku toho po výtce pasivní. Není provázeno dostatečným, při tom možným a potřebným vlastním aktivním příspěvkem k pestrobarevné paletě politických, hospodářských, vědeckých a kulturních styků ve světě, tak jak byl znám z minulosti.

III. Alternativní scénáře budoucího vývoje ekonomiky ČR Dlouhodobá předpověď hospodářského vývoje je úkolem mimořádně obtížným. Do faktorů jejího formování dnes silněji než dříve zasahují vnější faktory, jakými jsou klimatické změny, souvisící se zrychlením degradace životního prostředí, narůstání světových populačních a ekonomických disproporcí, jejichž efektem jsou zesílené migrační tlaky a zostřený boj o využívání surovinových, ale v širším měřítku i přírodních zdrojů vůbec v regionálním i světovém měřítku. Neméně silným vnějším faktorem politické povahy jsou světovládné ambice USA, vyúsťující do „preventivních válek“ a sporů se „starými“, ale „novými“, zejména asijskými velmocemi, agresivní ideové roucho, do něhož se hospodářsko - mocenské spory odívají ( od náboženské víry přes nacionalismus po vnucování vlastních životních hodnot jiným) a světový fenomén růstu terorismu, jehož sociální kořeny tkví v zoufalství z bezmoci. Formulování prognóz ale přesto není zbytečné: sama prognóza na hospodářský vývoj působí – upozorňuje na rizika, na kritická místa, na klíčové body rozvoje. Kvalifikované prognózy, včas a dostatečně přesvědčivě prezentované, bezpochyby mají vliv na hospodářskou politiku v národním i světovém měřítku i v panujícím systému svobodného trhu. Kapitalistický hospodářský systém, globalizací proměněný na „ planetární nadvládu superburžoazie,“ má stále méně prostoru k dalšímu, zatím stále ještě úspěšnému oddalování své konečné krize. Jeho existenční problémy jsou ve skutečnosti neřešitelné. Prohlubování sociální diferenciace i v elitních kapitalistických zemích, zvětšující se armády nezaměstnaných a nezaměstnatelných, nevypočitatelné dopady neviditelné ruky trhu s drtivými finančními důsledky pro celé národní ekonomiky, rozpor mezi oslňujícím technickým rozvojem a způsobem jeho využívání, často sloužícím namísto zkvalitnění života naopak růstu úpadkových prvků kapitalistické společnosti, prostupujících v důsledku globalizace doslova všemi zeměmi světa bez ohledu na jejich vlastní ekonomickou vyzrálost – to všechno jsou imanentní znaky společenské formy, odsouzené samovývojem k zániku. Můžeme se dohadovat o tom, jakou dobu kapitalismu historie ještě poskytne. Je však nesporné, že jeho čas se neodvolatelně krátí a že lidstvo bude postaveno před volbu mezi kapitalismem a existencí lidské civilizace samé. Jak se z pohledu této celkové perspektivy bude světová, evropská a v jejich rámci česká ekonomika v příštích 10 – 15 letech konkrétně vyvíjet není možné přesně předpovědět. Hospodářský vývoj není striktně determinován. Je však možné na základě znalosti hlavních tendencí jeho současného vývoje alespoň odhadnout pravděpodobný směr jejich dalšího ekonomického a sociálního pohybu. Vytvářejí vějíř více či méně pravděpodobných či alespoň možných konkrétních podob ekonomického života v závislosti na tom, kterému z nich dá

28 lidské společenství (v místním, národním, světovém měřítku) vědomě přednost, nebo kterému se podrobí živelně, aniž by znalo nebo zvažovalo jeho důsledky. Prognóza hospodářského vývoje musí proto brát v úvahu více vývojových variant, v daném čase a při splnění určitých podmínek možných; tím se mj. liší od dlouhodobého plánu. Nemůže se omezovat na jedinou verzi budoucnosti, zpravidla tu nejpříznivější, jejíž realizaci by si prognózující subjekt přál nebo o ni usiloval. Na druhé straně by prognóza měla odolat opačnému pokušení vykreslovat „pro úplnost“ scénářů příliš mnoho. Při jejich popisu by nutně musela upadnout do nepodstatných podrobností, které bývají vždy silně subjektivně zabarveny osobními dispozicemi, zkušeností anebo mírou imaginace jejích autorů. Co by jimi prognóza možná získala na barvitosti, ztratila by určitě na své věrohodnosti.50 Jaké ekonomické tendence se budou v příštím desetiletí pravděpodobně prosazovat? Charakter světového kapitalismu budou v horizontu příštích 10 let dále rozhodujícím způsobem ovlivňovat globalizační procesy. Ekonomická podstata kapitalismu se tím nijak zásadně nezmění, a přestože bude tento řád otřásán silnými ekonomickými a sociálními rozpory, zůstane vládnoucím světovým hospodářským systémem. Určujícím věcným prvkem jeho vývoje bude i nadále technologický pokrok ( vedle informační technologie zejména nanotechnologie, biotechnologie včetně genového inženýrství, výroba a přenos energií, materiálové inženýrství atp.), omezujícím věcným prvkem pak ochrana životního prostředí a dostupnost přírodních zdrojů. Dále poroste podíl nadnárodních společností na výrobě, obchodu a finančních službách. Samy tyto společnosti se na jedné straně budou zvětšovat cestou koncentrace kapitálu, na druhé straně se budou ekonomicky decentralizovat, neboť jejich dceřiné společnosti se budou stále více relativně osamostatňovat pod tlakem nutnosti přizpůsobit tvorbu zisku místním podmínkám a potřebám pružnosti jejich řízení. Finanční kapitál a jeho toky, mimořádně pohyblivé díky novým informačním systémům, se budou dále vzdalovat od reálných ekonomických procesů a vytvářet neprůhledné podhoubí ekonomických krizí. Zostří se rozpory mezi hospodářsky vyspělými státy a rozvojovými zeměmi, které vlastními silami nebudou schopny snížit technický a ekonomický náskok vyspělých států, ani vyrovnat se se svými vnitřními ekonomickými problémy. Avšak i uvnitř hospodářsky vyspělých zemí se bude prohlubovat sociální diferenciace, dvoutřetinová společnost se bude zužovat směrem k jednotřetinové a ještě užší. V důsledku změn v charakteru práce poroste tendence k její individualizaci, k přeměně dělníka či zaměstnance na zdánlivě samostatného „podnikatele“ s vlastní pracovní silou a k následnému oslabení tradic dělnické, resp. zaměstnanecké solidarity. Obětované vrstvy „nepotřebného“ obyvatelstva bez životní perspektivy – často s etnickým podtextem – budou snadno manipulovatelným zdrojem sociálního a politického napětí. Živnou půdu v nich nalezne politický extrémismus pravicového i levicového zabarvení . Kapitalismu se patrně v nejbližším desetiletí podaří – byť s nesnázemi – díky jeho přizpůsobivosti překonávat dílčí hospodářské i politické krize, které jej zákonitě čekají. Rozdílnost a rozpory mezi jeho severoamerickým, dravým neoliberálním typem, a jeho evropským, sociálněji orientovaným typem, se zřejmě zmenší, ale zůstanou zachovány, přestože celkový charakter globalizace a rozšiřování vlivu nadnárodních společností bude intenzívně působit ve směru podpory neoliberální hospodářské politiky. USA si udrží své technologické prvenství díky své kapitálové síle a schopnosti přitahovat vědecko51 inženýrské kádry z celého světa, a v důsledku toho si udrží i svou vedoucí ekonomickou 50

Jako příklad mohou sloužit dopravní velryby Fouriera či jiné kuriozity jinak velkých utopických myslitelů. USA vydávají na výzkum a vývoj 2,8% HDP oproti 1,9 %, které vydává EU (2003), pracuje v nich přes polovinu nositelů Nobelových cen a je v nich soustředěno 40 % světové vědecké základny. 51

29 pozici. Ekonomická váha východoasijských velkých center hospodářského rozvoje – Japonska, Jižní Koreje, Číny, perspektivně i Indie – vzroste, podobně jako význam celé oblasti jihovýchodní Asie, nedosáhne však ještě – s výjimkou Japonska – pozice rovnocenných partnerů západních velmocí světového kapitálu, podobně jako se na svou bývalou pozici ve světové ekonomice nevrátí ani Rusko.52 Díky náskoku ve vývoji zbraňových technologií si USA udrží i pozici světové vojensko-mocenské jedničky, která podepře jejich ekonomické ambice a kterou si budou žárlivě střežit bez ohledu na střídání politických garnitur v jejich čele. Ačkoliv razantně poroste kritika jejich politiky většinou ostatního světa a odpor vůči ní, včetně jeho násilných nebo i krvavých forem, USA zůstanou v tomto období vedoucí ekonomickou silou globálního kapitalistického světa, rozhodujícím způsobem zastoupenou v jeho hospodářských institucích – jako je Mezinárodní měnový fond, Světová banka, Světová obchodní organizace apod. – a současně připravenou ignorovat všechna jejich rozhodnutí, která by byla v rozporu s vlastními ekonomickými zájmy USA. Evropská unie, která má větší počet obyvatel a vytváří větší HDP než USA, ale zaostává za nimi významně svou ekonomickou výkonností, nedokáže plnit svůj lisabonský program.53 Po jejím rozšíření v r. 2004 se kvalitativní ukazatele její ekonomiky ve svém průměru naopak relativně zhoršily. Lze důvodně předpokládat, že ekonomika EU bude v tomto desetiletí za USA i nadále v hospodářském rozvoji pokulhávat. Plyne to ze skutečnosti, že na rozdíl od USA nepředstavuje EU dostatečně jednolitý politický a hospodářský celek, je podstatně více zatížena dědictvím svého složitého historického vývoje a formování společné hospodářské politiky naráží na větší obtíže. Obecné trendy rozvoje globálního kapitalismu se v Evropské unii budou proto prosazovat vlastními cestami. EU bude pravděpodobně pokračovat – obecně řečeno – v tradicích sociálního státu, dlouhodobě historicky zakotvených v hospodářské politice dvou nejsilnějších kontinentálních zemí EU, Francie a Německa. V příštím desetiletí budou sice sociální funkce státu v EU pod tlakem neoliberální ideologie i klesajících hospodářských možností států dále oklešťovány, avšak jednotlivé státy EU se jich pod politickým tlakem obyvatelstva nebudou moci zcela vzdát. Zvláštním problémem Evropské unie bude zejména zvýšení rozdílů v ekonomické úrovni členských států EU, k němuž dojde k němu v důsledku jeho plánovaného rozšíření o další chudší státy. Ze stejného důvodu bude ještě obtížnější dosahovat sbližování jejich hospodářských politik (sociální, daňové, cenové atd.) než doposud. Bude přežívat i hospodářská rivalita jednotlivých zakladatelských států, poroste migrace z hospodářských důvodů, ale ještě rychleji migrace z důvodů sociálních, a to jak z nových členských států EU, tak i imigrace mimoevropské ze součástí bývalých impérií koloniálních států (přestože nejvyšší podíl přistěhovaleckých obyvatel nemá ku podivu Francie nebo Nizozemsko, ale Švýcarsko) a azylantů. Negativně budou působit také větší setrvačné tendence a určitá byrokratická těžkopádnost EU ve srovnání s USA nebo s asijskými hospodářskými velmocemi, trvající odliv mozků za vyššími platy a lepšími pracovními možnostmi. 52

V r. 2002 vyprodukovala EU HDP ve výši 9 601 mld. USD, USA ve výši 9 287 mld., 5 668 mld., Japonsko 5 668 mld., rozvojové země 5 358 mld., Čína 1 208 mld., Indie 517 mld., Rusko 469 mld. USD. 53 Lisabonským programem z r. 2 000 si EU vytýčila úkol výkonnostně dostihnout USA do deseti let a stát se nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa. Sloužit tomu mělo zvýšení míry zaměstnanosti na 70 % při současném přechodu na vzdělanostní ekonomiku; investice do výzkumu a vývoje měly činit 3 % HDP . Lépe se měly rovněž koordinovat makroekonomické politiky jednotlivých členských států ve směru další liberalizace. Na bruselském summitu v březnu 2004 však evropská patnáctka byla nucena konstatovat, že lisabonský program se neplní ani co do růstu produktivity práce (oproti 2 % růstu v USA dosáhl růst produktivity práce v EU pouze 0,5 - 1 %), ani co do růstu HDP ( v r. 2003 dosáhly USA 3,1 % přírůstku HDP, eurozóna 0,5 %); HDP na obyvatele činil v EU stále jen 72 % úrovně, dosahované v USA.

30 Významným rozdílem oproti USA a asijským zemím bude větší organizovanost a aktivita odborových a jiných zaměstnaneckých organizací a silnější schopnost odporu pracujících vrstev vůči asociálním praktikám zaměstnavatelů (počítajíc mezi ně i stát). Tyto ani jiné specifické rysy vývoje hospodářství v EU nezmění ovšem nic na tom, že to bude i nadále vývoj, probíhající v celkovém kontextu globalizace kapitalistických ekonomických vztahů a dirigovaný nadnárodními společnostmi, svým významem hranice Evropy zpravidla přesahujících. Česká republika v tomto kontextu nemůže pretendovat na hospodářský vývoj zásadně odlišný, tím spíše, že pro něj rozhodující hospodářské pozice jsou z převážné části v rukou zahraničních subjektů, chráněných mezinárodními smlouvami i mocensko-politicky (dvoustrannými zákony o ochraně investic, legislativou EU a členstvím ČR v NATO). Současně lze předpokládat, že budoucí vládní garnitury budou pokračovat v pragmatické orientaci na unijní typ sociálního státu, ať už z principu nebo v obavě před ostrými sociálními konflikty a jejich politickými důsledky. Pokusy o užší hospodářské sepětí s USA se zřejmě nepodaří prosadit zčásti pro geografickou vzdálenost a nedostatečný zájem USA samých, zčásti pro převládající evropanské – nebo dokonce protiamerické – smýšlení většiny obyvatelstva. Konkrétní místo, které ekonomika ČR v ekonomice EU zaujme, je předurčeno jejími hospodářskými parametry. Po rozšíření EU se ČR podílí na počtu obyvatel EU 2,3 %, na jejím HDP 0,7 %. Její produktivita dosahuje 59 % průměru dosavadní patnáctky, spotřeba jejího obyvatelstva 58 %, ceny 45 %, hodinová mzda méně než jednu čtvrtinu evropského průměru. Kvalifikační úroveň pracovních sil je zatím stále ještě nadprůměrná, ale postupně vyhasíná v souvislosti s nedostatečnou podporou odborného i všeobecného školství, stejně jako úroveň výzkumu a vývoje.54 Při hodnocení celkové konkurenceschopnosti se české hospodářství podle Světového ekonomického fóra zařazuje na 20. místo z 25 členských zemí EU a na 39. místo na světě (z 80 hodnocených zemí).55 Na úroveň evropského průměru se podle nejoptimističtějších odhadů může česká ekonomika zvednout nejdříve za 10 – 15 let. Za tuto dobu bude ovšem průměr zemí dřívější patnáctky opět podstatně výše. Jiné prognózy hovoří raději o lhůtě 20 – 30 let nebo i delší. V nejbližším desetiletí zůstane tedy ČR s největší pravděpodobností v zóně evropské podprůměrnosti se všemi ekonomickými a sociálními důsledky, které z toho plynou. Přijmeme-li tyto skutečnosti jako objektivně daná východiska prognózy hospodářského vývoje ČR v nejbližším desetiletí, můžeme z nich vyvodit tři základní modelové tendence, z jejichž interakcí vznikne reálná ekonomická budoucnost ČR. Jsou to: A. Zachycení trendů kapitalistické modernizace, B. Propad na hospodářskou periferii Evropy, C. Hospodářské turbulence, krize systému a hledání východisek. V rámci každého z těchto základních vývojových typů se pohybuje větší množina dílčích, specifických vývojových variant – tím širší, čím konkrétnější situace budou zachycovat. Tyto základní typy ostatně nemají ostré hranice, takže jednotlivé konkrétní varianty se mohou vzájemně prostupovat. Pro účely této studie však pokládáme následující nástin základních trendů, z nichž žádný není formulován v extrémní poloze, za postačující.

54

V r. 2003 mělo plné vysokoškolské vzdělání 13,6 % z celkového počtu zaměstnaných osob, v Estonsku však 29,6 %. V r. 2001 podala ČR Evropskému patentovému úřadu 4,2 přihlášky na milion obyvatel, Maďarsko 4,9, Slovinsko 15,5, většina členských zemí EU pak přes 100 přihlášek. 55 Hospodářské noviny 28.4. 2004.

31 Scénář A. Zachycení trendů kapitalistické modernizace Tento scénář předpokládá, že ekonomika ČR se plynule včlení do hospodářských struktur Evropské unie, dokáže se přizpůsobit trendům jejího hospodářského rozvoje a zrychleným tempem hospodářského růstu se bude krok za krokem přibližovat úrovni jejích nejvyspělejších zemí. Za jakých okolností by se tento scénář mohl reálně uskutečnit a jaké proměny by znamenal? Hospodářská politika české vlády – a v míře o něco menší i politika sociální a ekologická – je podřízena poměrům, panujícím v EU. Na vývoj našeho hospodářství a jeho strukturu mají rozhodující vliv soukromé zájmy nadnárodních společností a odbytové možnosti evropského a. světového trhu; míra jejich nadvlády je v porovnání s jinými státy nadprůměrná56. Přednostně se budou rozvíjet ziskově nejperspektivnější odvětví průmyslu ( jako jsou odvětví výroby motorových vozidel, elektrických a optických přístrojů, výroba plastů, které v současnosti představují téměř 40 % projektů, využívajících investičních pobídek) a odvětví služeb. Jejich produkce, která již nyní přesahuje absorpční možnosti vnitřního trhu, se uplatní zejména na vnějších trzích prostřednictvím odbytových kanálů nadnárodních společností. Masová výroba tradičních spotřebních výrobků jako jsou obuv, textil či oděvy se stane věcí minulosti, nebude mít šanci uspět v konkurenci laciných importovaných výrobků. Tato odvětví však naleznou svou perspektivu v přechodu na vybraný sortiment speciálních výrobků vysoké kvality. Výrobková diverzifikace se uplatní zejména v oblasti malé, resp. střední výroby, zaměřené na tradiční formy domácí spotřeby, na místní surovinové zdroje a využívající specifické kvalifikace místních pracovních sil. Spojení malých a středních podniků do výrobních a odbytových sítí umožní jejich výrobkům umisťovat se i na trhu, ovládaném nadnárodními společnostmi. V tomto optimistickém scénáři nadnárodní kapitál shledává, že relativně vysoká úroveň kvalifikace pracovních sil v ČR a jejich přizpůsobivost činí výhodným setrvat v této zemi i při pozvolném růstu mezd pracovníků, který postupně likviduje jeden z podstatných dosavadních důvodů přílivu investic do ČR – komparativní výhodu domácích nízkých nákladů na pracovní sílu. Je ochoten investovat i do nových technologií a inovací, pro domácí kapitál finančně nedostupných, a vedle montážních závodů buduje i vývojová, technologická a servisní centra.57 Struktura zahraničních investic se začíná měnit a dává tím impuls k novým rozvojovým a modernizačním procesům v celé ekonomické sféře. Ty na druhé straně opět zvyšují nároky na kvalifikaci, ale i na přizpůsobivost a mobilitu zaměstnanců. Vláda chápe zásadní význam této v podstatě jediné šance posunout českou ekonomiku mezi hospodářsky vyspělé evropské země, která nesmí být promeškána, zvyšuje výdaje státního rozpočtu na vzdělání a na rozvoj vědy. Nově propracovaný domácí vzdělávací systém mládeže i dospělých pohotově reaguje na požadavky ekonomiky zvyšováním úrovně hladiny odborného, jazykového i všeobecného vzdělání a je schopen je postupně splňovat. Tím zajišťuje pro ČR novou komparativní výhodu: setrvale vysokou průměrnou kvalifikovanost pracovní síly, která po celé prognózované období při tom stále 56

Podle expertních studií se ČR mírou globalizace řadí mezi prvních 15 zemí světa; pokud vezmeme v úvahu pouze ekonomické ukazatele globalizace, pak dokonce mezi prvních 5 za zeměmi jako je Irsko, Singapur nebo Nizozemsko. ( Srv. Hospodářské noviny 7.4.2004). 57 Tento trend již má své první vlaštovky. Podle údajů Czechinvestu byly v r. 2003 byly zahájeny čtyři desítky projektů servisních a technologických center, z nichž patnáct největších představuje investice přes 17 mld. Kč. Mají vytvořit 4 300 vysoce kvalifikovaných pracovních míst. Účastní se jich firmy jako Accenture, ExxonMobile, Matsushita, Siemens, Mercedes Benz, Olympus a další.. Investiční pobídky vlády pro tato centra představují až polovinu nákladů na jejich provoz po dobu deseti let. (Hospodářské noviny 30.12.2003).

32 ještě zůstává relativně levná (výhodu levné pracovní síly však posunuje do vyšších příjmových relací). V zájmu dosažení odpovídající technické úrovně výrobků subdodavatelů a také vlivem vnitrokoncernové konkurence dceřiných firem nadnárodních společností se vědecké a technické poznatky do ČR postupně nejen importují, ale v technologických a vývojových centrech také doplňují a zdokonalují, a postupně i za aktivní účasti domácího výzkumu a vývoje vznikají nové. Vědečtí a výzkumní pracovníci včetně nadějného vědeckého dorostu získávají motivaci zůstat doma a podílet se tak na vzniku a dalším rozvoji vzdělanostní společnosti. Nadnárodní kapitál, vystupující v podobě jednotlivých společností nebo kapitálových skupin, se v konkurenčním boji utkává i na území ČR. Jeho dopady proto nejsou jednosměrné; některé z nich naší ekonomice prospívají, některé jí škodí. Vcelku ale má nadnárodní kapitál obecně ekonomický zájem udržet české hospodářství v plynulém a uměřeně výdělečném chodu jednak proto, aby v něm neztrácel koupěschopný trh, a za druhé proto, protože česká pracovní síla mu umožňuje v jeho podnicích, umístěných na území ČR, vyrábět konkurenceschopné výrobky. Jeho vliv ve světových finančních institucích a jeho finanční injekce umožní překonat kritické období českého hospodářství po vstupu ČR do EU v době, kdy privatizační zdroje českého státního rozpočtu budou vyčerpány, nároky sociálního státu se nezmenší a nároky vzdělanostní ekonomiky – jako záloha na budoucnost – porostou. Pojem „česká ekonomika“ však začne ztrácet své předchozí jasné kontury, které se budou rozplývat zčásti globalizačními procesy, zčásti opačnými procesy regionalizačními. Vedle nadnárodních společností funguje i domácí soukromý sektor, který si zachovává převahu v malém a středním podnikání. Vytváří i nadále kolem poloviny HDP. Početné středně velké podniky jsou však jako subdodavatelé nadnárodních společností na nich existenčně závislé; tento trend se posiluje dalším rozvojem outsourcingu (dodavatelských metod výroby). Jiné vyrábějí pro domácí spotřební trh; z nich opět značná část se na něj dostává prostřednictvím zahraničních obchodních řetězců, za vstup do jejichž prodejní sítě platí vysoké poplatky. Konečně další část se zaměřuje na již zmíněnou výrobu exkluzivních řemeslných výrobků vysoké kvality (sklo, boty, módní oděvy aj.), s nimiž se mu daří prorazit i v zahraničí. Nezávislé podniky malé a střední velikosti ( které ovšem nejsou všechny v českých rukou) fungují vedle nadnárodního kapitálu a v jeho mezerách, zužitkovávají některé jeho výsledky a rozšiřují impulsy z jeho podniků do dalších odvětví a oborů národního hospodářství. Pod tlakem zahraničních podniků se modernizuje i infrastruktura od dopravy až po telekomunikace. Sféra nové ekonomiky po přechodném poklesu opět nabrala dech a v softwarové oblasti poskytuje šanci domácím podnikatelům. Zemědělství se rovněž modernizuje technikou, dostupnou zejména silnějším farmářům a přetrvávajícím úspěšným družstvům, mění skladbu své produkce, ekologizuje ji a rozšiřuje ji o nové služby. Zrychlený, intenzívní technologický vývoj kapitalismu silně poznamenává sféru námezdní práce. Spolu se sílící tendencí k fraktalizaci (rozčleňování podniků na menší decentralizované hospodářsky relativně samostatné jednotky) dceřiných podniků nadnárodních společností a jiných velkých podniků, vynucené nutností je efektivně řídit a motivovat jejich zaměstnance podle místních podmínek, se prosazuje tendence dávat nový rámec i samé pracovní činnosti zaměstnanců – zákonem chráněný řádný zaměstnanecký poměr nahrazovat individuálními pracovními smlouvami se zaměstnanci, pojímanými jako podnikatelé s kapitálem „vlastní pracovní síla“. Pracovní proces, opírající se o vyspělé technologie, na jedné straně vytváří zaměstnance „ u pásu“, snadno zaměnitelné jinými, pokud nestačí jeho tempu nebo se nedokáží vyrovnat s jeho stereotypností, na druhé straně individualizuje pracovní činnosti včleněním informační techniky do výrobního procesu.

33 V rámci dělnické třídy početně narůstají nové, vysoce kvalifikované skupiny pracovníků („kognitariát“), zvyšují se počty specialistů, pracovníků moderních služeb a zaměstnanců jiných povolání, předpokládajících počítačovou a jazykovou gramotnost a prováděnou individuálně anebo jen v malých pracovních kolektivech. V daném časovém horizontu ještě nedochází k totální restrukturalizaci námezdní práce (zaměstnaneckého sektoru), avšak popsaný trend vede k vyčleňování určitých zvláštních zájmových sociálních skupin. Souběžně s tím dochází k podstatnému zhoršení pracovních podmínek a k intenzifikaci práce zbytku (ve skutečnosti v tomto období ještě převážné většiny) zaměstnanců, kteří vinou věku nebo jiných okolností nemají možnost zařadit se do shorauvedených, kvalifikací a výkonností privilegovaných skupin zaměstnanců a jsou nuceni pracovat jako „pouhá“ pracovní síla v činnostech, pro které postačí vyučení nebo jen krátkodobé krátkodobé zaučení, střídavě propouštěná a zaměstnávaná podle momentálních potřeb svých zaměstnavatelů. V tomto postavení je také většina vzrůstajícího počtu pracovníků z jiných zemí, zaměstnaných u nás. To všechno oslabuje dřívější tradiční charakteristické rysy dělníka, jako je dělnická soudržnost, vznikající z jednoty zájmů při společné práci, vzájemná solidarita, vnitřní disciplinovanost, potřeba i schopnost organizovat se k obhajobě společných zájmů či ke společné akci a oslabuje vědomí jejich společného třídního zájmu, protikladného třídnímu zájmu kapitálu. Stejným rozkladným směrem působí i některé systémy zaměstnanecké finanční spoluúčasti na kapitálu podniku. Míra nezaměstnanosti neklesá pod úroveň 8 – 10 %, protože růst technologických sektorů hospodářství není provázen rostoucí poptávkou po pracovní síle, naopak ji často vytlačuje. Závažným se stává problém nezaměstnatelnosti, tj. rostoucího počtu osob, které nezískaly potřebné vzdělání, a nemají šanci, pracovní návyky a často ani ochotu řádně pracovat. Nedaří se řešit problém ekonomické integrace etnických menšin a příslušníků hospodářské imigrace. Vláda pokračuje v politice „sociálního liberalismu“. Pro sociální politiku se vcelku vytváří více prostředků. Rostou však i nároky na její rozsah ( v souvislosti se stárnutím populace) a také požadavky na její zpětný efekt pro ziskové podnikání (pod heslem boje proti zneužívání sociální podpory a pomoci). Vlády proto pokračují v tendencích demontáže sociálního státu, zejména cestou tlaku na vícezdrojové financování sociálních nákladů a na samofinancování jejich subjektů (využívání prostředků jedinců, obcí, regionů i státu). To se týká i nákladů na vyšší vzdělávání. V penzijním systému se udržuje průběžný princip financování důchodů, doplněný připojištěním zaměstnavatelskými příspěvky a zvláštními zaměstnaneckými penzijními fondy. V bytové výstavbě postupně zaniká regulace nájemného a cen energií a bytových služeb. Stát a místní orgány napomáhají řešit bytovou otázku tím, že poskytují příspěvky resp. zvýhodněné půjčky na výstavbu nových bytů, včetně výstavby levných nájemních bytů, vysoký stupeň sociální diferenciace se však i nadále projevuje vznikem exkluzivních zbohatlických ghet a obytných souborů. Vládě se v zásadě daří utišovat sociální konflikty a udržovat sociální smír, protože na dosahovaném hospodářském a sociálním rozvoji se určitou měrou podílí většina obyvatelstva, anebo je o tom alespoň zdařile přesvědčována. Ani na konci prognózovaného období není ovšem ani zdaleka dosaženo hmotné životní úrovně, srovnatelné s životní úrovní ve vyspělých státech EU, snad s výjimkou aplikací zábavního průmyslu. Nejsilněji vykořisťované složky dělnické třídy (zaměstnanců), které jsou součástí obětované třetiny „dvoutřetinové společnosti“ se v ní relativně nezmenšují, ale ztrácejí akceschopnost, jejich

34 společenská váha a politický vliv slábnou. Vlastnické poměry a sociální vazby dalších skupin zaměstnanců (objektivně vykořisťovaných i na vykořisťování se podílejících) jsou natolik komplikované, že se stávají pro běžného občana nepřehlednými a nesrozumitelnými. K ostrým sociálním střetům dochází jen výjimečně, veřejnosti jsou při tom prezentovány jen jako projevy nespokojenosti jednotlivých profesních skupin zaměstnanců. Hospodářské prostředí se relativně stabilizuje, nicméně korupce i organizovaný zločin nezmizely ze scény a nacházejí i nové nositele, a to jak v důsledku decentralizačních procesů státní správy, tak i v důsledku bezprostřednějšího včlenění ČR do evropské komunity. Levicové pozice se udržují a posilují v souvislosti se světovým mírovým a humanistickým hnutím, s hnutími ochrany životního prostředí a antiglobalizačními aktivitami. Procházejí napříč všemi sociálními vrstvami, spojují se s obranou principů sociálního státu, občanské demokracie a lidských práv; udržuje se v nich silná pozice odborových organizací, v nichž se však prosazuje profesní princip. Cenou za „hospodářskou normalizaci“ je trvalý tlak na pevnost spojení ČR s politikou světového kapitálu. Země se ochotně podřizuje vtahování do nátlakových akcí NATO ve světě. Domácí politická a hospodářská elita považuje dílčí ztráty státní suverenity za spolehlivý prostředek zabezpečování vnější ochrany svých hospodářských a politických pozic a nebrání se jejich pokračování. Nejsilnější zahraniční vlivy na život u nás mají při tom kulturně nejbližší a ekonomicky nejsilnější země, a to bez ohledu na naše formálně rovnoprávné postavení v EU. B. Propad na hospodářskou periferii Evropy V tomto scénáři se předpokládá obdobný vývoj světového i evropského kapitalistického okolí ČR jako ve scénáři A. Domácí hospodářský a politický vývoj se však ubírá jiným směrem. ČR se stala – spolu se skupinou dalších zemí – členem EU za podmínek zřetelně horších, než byly poskytnuty státům, které k Unii připojily v předchozích fázích. Přičinily se o to na jedné straně obavy dosavadních členských států ze zvýšení nákladů integrace v důsledku zvětšení rozdílů v ekonomické úrovni členských států (tj. relativního zvýšení příspěvků do fondů EU u bohatších států a relativního snížení dotací u států chudších, kterým v přistupujících státech vznikla konkurence dalších oprávněných uchazečů o ně) a z přílivu levných pracovních sil, zvláště nežádoucího v situaci růstu nezaměstnanosti, na druhé straně sama nekonsolidovaná česká ekonomika s neprůhledným podnikatelským a právním prostředím, stoupajícím schodkem státního rozpočtu, vysokým stupněm zadluženosti podniků ( a rychlým tempem zadluženosti spotřebním úvěrem i fyzických osob) a dlouhodobě neřešenými sociálními problémy, nezaměstnaností počínajíc a důchodovým pojištěním končíc. Evropská unie, jejíž členové se v této době rovněž potýkají s problémy míry zachování sociálního státu a dodržování nejen ekonomických zásad lisabonského programu, ale i maastrichtských dohod, si proto vcelku logicky zachovává vůči ČR určitou rezervovanost – tím spíše, že jednotlivé podniky, sídlící v EU, využily ekonomických výhod, obsažených v přístupových dohodách, již omnoho dříve a nyní nemají kam pospíchat. ČR přejala rozsáhlou unijní legislativu nebo se jí přizpůsobila, nezřídka i v těch oblastech, kde je ještě nepřiměřená stupni její ekonomické úrovně a vyvolává náklady, neodpovídající domácím hospodářským prioritám. Vláda, resp. její jednotlivá ministerstva

35 podléhají lobbyistickým tlakům nadnárodních společností, které v zabezpečování nařizovaných opatřeních hygienického, environmentálního, bezpečnostního atd. charakteru vidí příležitost k získání velkých a lukrativních zakázek. Vládní zásahy do chodu hospodářského života jsou proto chaotické, nesystémové, podřizují se těmto tlakům a momentálním politickým potřebám. Na provádění vlastní hospodářské politiky chybí vládě nejen ucelená vize, ale také peníze. Finanční rezervy z dokončované privatizace jsou již prakticky vyčerpány a běžné rozpočtové příjmy nestačí ani na pokrytí rozpočtových výdajů. Příliv zahraničních investic ochabuje, protože v ČR svých příležitostí již zahraniční kapitál využil v předchozí etapě a nové, atraktivnější možnosti se mu nyní nabízejí jinde; významné nadnárodní společnosti, jimž vypršela lhůta čerpání investičních pobídek stěhují své podniky do mzdově či daňově výhodnějších zemí. V důsledku toho se obnažuje deficit běžného účtu platební bilance, na jehož růstu se ve zvýšené míře už podílejí také dividendy, vyplácené do ciziny a nárůst dluhové služby za půjčky, poskytnuté státu a obcím. Nevyřešená finanční krize se stává chronickou a poznamenává trvale další léta hospodářského rozvoje. Nedojde sice k žádnému spektakulárnímu finančnímu krachu argentinského typu,58 ale zato k intenzívnímu a trvalému odsávání výnosů českého hospodářství do zahraničí. Domácí ekonomice tak nezůstávají nezbytné akumulační prostředky, jeho zisky neslouží jako vlastní investiční zdroje, nejsou využívány k rozvoji domácí výroby a zvyšování životní úrovně domácího obyvatelstva – odtékají mimo naši zemi. Stát v této situaci získává nové půjčky – již za zhoršených úvěrových podmínek –, ale ani ony nestačí na podporu domácího hospodářství, na udržování a rozvoj hospodářské infrastruktury ani na výraznější nové investiční pobídky. Není ani dostatek prostředků na zlepšení vzdělávacího procesu a domácí vědu a výzkum, což má za následek ztrátu perspektivy úspěšného ekonomického rozvoje v budoucnosti. České hospodářství přežívá, ale přežívá na reprodukující se podprůměrné úrovni, slouží jako zásobárna levných pracovních sil a odbytiště druhořadých výrobků a klesá do podřízeného postavení, nepříliš vzdáleného od postavení zaostalé polokolonie hospodářsky vyspělých evropských států. Za krátkodobý přínos zahraničního kapitálu k hospodářské rekonstrukci a rozvoji je nyní nutno draze platit. Daňový příspěvek zahraničních společností do českého státního rozpočtu podstatně zaostává za očekáváním. Stejně tak zaostává za nadějemi, do nich vkládanými, i efekt výrobní. Značná část zahraničních firem použila domácí či odkoupené továrny převážně k pracím ve mzdě. Fyzická obnova základního kapitálu se v těchto podnicích zpomalovala anebo neuskutečňovala vůbec. Po jeho opotřebení, k němuž již v tomto období dochází, se podniky zavírají a jejich zaměstnanci propouštějí. Ukazuje se, že ani investice do technologických center a strategických služeb nejsou bez nevýhod. Jsou zpravidla levné,59 ale nevytvářejí mnoho pracovních příležitostí a jsou velmi snadno přemístitelné, pokud v místě nenaleznou dostatečné personální a infrastrukturální zázemí. Ostatně i investice do pokrokových bezprostředně výrobních technologií jsou na tvorbu pracovních příležitostí skoupé (získaly označení „jobless“). Navíc nové pracovní příležitosti, které investiční činností nadnárodních společností vznikají a na jejichž tvorbu přispívá stát zvláštními dotacemi, jsou vykupovány zánikem pracovních míst doposud existujících, často početnějších než místa nově vznikající. 58

Není pravděpodobné, že by ho evropské společenství připustilo, protože by postihl v nezanedbatelné míře také jeho zájmy, nemluvě už o konkrétních zájmech zahraničních investorů. 59 Nově budovaná automobilka TPCA v Kolíně musí vynaložit na zřízení jednoho pracovního místa 340 000 eur. Naproti tomu Siemens, který založil v Praze počátkem r. 2004 centrum účetních služeb, vystačil s investicí 3 000 eur na jedno pracovní místo.(Hospodářské noviny 25.2. 2004).

36 Přístup domácích podniků k provoznímu i investičnímu kapitálu se dále ztěžuje. To neustále odkládá možnost jejich modernizace a oslabuje jejich cenovou i technickou konkurenceschopnost. Subdodavatelé firem, vyrábějících finální produkty, stejně jako výrobci zboží, dodávaného do obchodních řetězců, trpí tvrdým diktátem svých velkoodběratelů, vyžadujících cenové ústupky, posuny platebních lhůt, vyšší kvalitativní parametry dodávaných komponentů nebo zboží do prodeje a jiné, pro ně výhodnější obchodní podmínky. Počet malých podnikatelů, v tom i podnikatelů bez zaměstnanců, pod tlakem konkurence a daňové zátěže klesá. Živoří i vědecký výzkum a vývoj pro nedostatek prostředků na platy, vědecké přístroje a zařízení a pro přednostní prosazování krátkodobých ziskových zájmů při vypisování grantů. Nadaní mladí pracovníci odcházejí do zahraničí, kde nalézají lepší pracovní podmínky a stále častěji, zejména pokud tam založí rodinu, zůstávají v zahraničí natrvalo. Počet osob, odkázaných na námezdní práci – pokud ovšem zaměstnání naleznou – relativně stoupá. Nezaměstnanost neklesá, při čemž podíl mladých osob na nezaměstnanosti se rychleji zvětšuje. Nové, přidané pracovní příležitosti se objevují zpravidla jen při rozšiřování sféry služeb jak podnikových (marketingové, daňové aj. poradenství, právní služby apod.) tak zejména osobních (pohostinství, turistický ruch, zábavní průmysl apod.). Životní úroveň obyvatelstva stagnuje a výrazně se diferencuje. Mzdy a platy zaměstnanců rostou jen minimálně pro obavu ze ztráty komparativní výhody nízkých mezd, zůstává proto zachován i značný rozdíl mezi cenovými hladinami ČR a sousedních zemí dřívější patnáctky států EU. Pokračují tedy i nákupní nájezdy, zvláště v pohraničních oblastech na západě a jihu země, které iritují domácí obyvatelstvo a posilují v něm pocit hospodářské méněcennosti a diskriminace. Většina obyvatelstva přesunuje svou poptávku k levnějšímu zboží, při nepříznivých výkyvech konjunktury dochází i k poklesu jeho koupěschopnosti, protože hospodářské potíže EU se nejrychleji projevují v nejslabších článcích jejího trhu. V zemi se vytvořila sociální struktura, odpovídající daným hospodářským poměrům. Na jejím nejvyšším stupni je úzká vrstva zbohatlíků, sestávající z kompradorské elity, spojené se zahraničním kapitálem a posluhující mu, ze zkorumpované vrstvy státní byrokracie a politických špiček, z nevelké skupiny úspěšných domácích podnikatelů a poskytovatelů luxusních a zvláštních služeb pro shorauvedenou elitu. Početně silnější střední příjmová skupina středních a malých podnikatelů, odborných a technických pracovníků, lékařů, pracovníků vědy a kultury, kvalifikovaných dělníků, části státních zaměstnanců atd. se výrazně zmenšuje. Představy o „střední třídě“ jako stabilním jádru společnosti a záruce demokracie se definitivně hroutí. Více než dvě třetiny obyvatelstva se už řadí mezi osoby s příjmy, pohybujícími se pod celostátním průměrem a v jejich rámci nepřetržitě roste počet rodin, které přežívají na hranici životního minima a jsou odkázány na sociální dávky. Ve společnosti roste podíl osob dlouhodobě nezaměstnaných a sociálně vykořeněných. Mladá generace skupiny chudého obyvatelstva má malou šanci na vzestup po sociálním žebříčku, protože má ztížený přístup ke vzdělání pro nedostatek prostředků na ně a v případě dlouhodobé nouze nevzniká u ní ani o vzdělání či pracovní návyky potřebný zájem. Stát, ovládaný a využívaný střídavě různými zahraničními i domácími lobby, plní své sociální funkce stále hůře. Na dřívější rozsah a kvalitu sociální politiky a veřejných služeb nemá dostatečné prostředky ani politickou vůli. Vzdělávání na bázi školného se stává významným sociálním privilegiem majetných vrstev. Také v oblasti zdravotnictví je úroveň zdravotní péče závislá na peněžence pacientů, těžce nemocní příslušníci sociálně slabých vrstev jsou odkázáni na velmi omezené státní a charitativní prostředky. V oblasti důchodového pojištění převládá individuální spoření v soukromých pojišťovacích fondech s velkým rizikem pro pojištěnce. V bydlení byla postupně odbourána regulace nájemného,

37 obnovil se rozpor mezi dostatkem volných drahých bytů a nedostatkem bytů cenově dostupných, pro tržní hospodářství charakteristický. Na jedné straně rostou satelitní městečka a rezidenční čtvrti společenské elity, na druhé straně vznikají chudinské části měst a postupně i čtvrti přistěhovalců. Obdobně jako v předchozím scénáři, jen ještě rychleji roste korupce úředníků státní správy a místních samospráv, hospodářská i obecná kriminalita, povzbuzovaná všeobecným poklesem mravní úrovně společnosti, stejně jako narkomanie, organizovaný zločin a další projevy úpadkových forem kapitalistické civilizace. Česká republika se dostává mimo hlavní rozvojový proud kapitalismu, stává se pouhým přívěskem vyspělejší části Evropy a není schopna se vlastními silami pozvednout z podprůměrnosti. Trpí chronickým nedostatkem financí, nízkou produktivitou práce, nedostatkem podnětů a možností hospodářského rozvoje a z toho plynoucí nízkou životní úrovní obyvatelstva; ve srovnání s ostatními zeměmi, včleněnými do EU, hospodářsky stagnuje a za jejich vývojem zaostává nejen hospodářsky, 60 ale i sociálně a kulturně. Její vnitřní politický život se redukuje na bezvýznamné škorpení politických stran. Její mezinárodní prestiž trvale klesá, její ekonomika se rozplývá v síti nadnárodního kapitálu a přestává být „národní ekonomikou“ ve vlastním slova smyslu. Ekonomické postavení většiny obyvatel se blíží situaci v bývalém Rakousko-Uhersku, kde byli Čechové obecně považováni za národ „ kočích a služek“. Scénář C.. Hospodářské turbulence, krize systému a hledání východisek Na rozdíl od předchozích scénářů scénář C předpokládá, že v nadcházejících letech globální kapitalismus přestane zvládat rozpory, které se v něm v jeho dosavadním vývoji nahromadily, a že pod jejich tlakem v něm dojde k hluboké systémové krizi: k rozpadávání jeho tradičních politických, ekonomických a sociálních struktur, k proměnám jeho ideových principů a hodnotových měřítek a v celkovém důsledku k radikálním posunům společenského uspořádání v nejširším slova smyslu. Krize světového uspořádání kapitalismu, stejně jako krize kapitalistického společenského systému je nezpochybnitelnou realitou již dnes. Je přiznávána i racionálně myslícími stoupenci kapitalismu, rok za rokem se prohlubuje a vyostřuje. Projevuje se zejména • neschopností kapitalismu udržet v přijatelných rozměrech využívání přírodních zdrojů zeměkoule a zachovat životní prostředí, vhodné pro život příštích generací (nebo spíše už pro generaci současnou), • nezadržitelným stupňováním hospodářských a sociálních rozporů mezi chudou a bohatou částí světa, které se stává pro chudou část světa už zásadní otázkou přežití a vyúsťuje do extrémních forem boje proti globální nadvládě bohatých • pokračující vnitřní sociální polarizací kapitalistické společnosti, vyplývající z neschopnosti kapitalistického volnotržního mechanismu zabezpečit racionální a sociálně snesitelnou tvorbu a rozdělování domácího produktu i uvnitř samých hospodářsky vyspělých států, • neschopností soudobého kapitalismu – při rostoucích sociálních rozporech – zabezpečit fungování politické demokracie a občanských svobod pro všechny a čelit totalitárním tendencím 60

Tato perspektiva není přehnaně pesimistická, ve skutečnosti jen prodlužuje už existující dosavadní vývoj. Tempo růstu HDP v ČR zaostávalo za tempem růstu HDP v EU – kromě posledních let, kdy byla EU postižena ekonomickou recesí – téměř po celou dobu existence samostatné ČR. Většina zemí, které k EU v r. 2004 přistoupily, dosahovala v posledních 5 letech vyšších temp růstu HDP než ekonomika ČR.

38 •

narůstáním imperiálních snah USA a sílícím odporem vlád i obyvatelstva jiných zemí proti nim, hrozbou nových válečných konfliktů, které překročí regionální rozměry, eskalací napětí v tradičních i nově vytvořených rizikových zónách .

Bezprostřední rozbuškou otevřeného propuknutí systémové krize kapitalismu může být i událost sama o sobě relativně bezvýznamná. Aktuálních krizových ohnisek (z důvodů sociálních, národnostních, náboženských, územních, boje o životně důležité přírodní zdroje jako je voda, ropa atd.) je v současném světě více než dost. Všestranná propojenost jednotlivých zemí, nekontrolovatelné informační sítě a elektronické válečné technologie umožňují světové rozšíření potenciálních konfliktů s katastrofickými důsledky ve velmi krátké době. Kapitalismus v dějinách prokázal mimořádnou přizpůsobivost. Není příliš pravděpodobné, že jednotlivé krizové jevy vyústí v náhlý totální hospodářský a politický kolaps, z něhož se po krátkém období chaosu nakonec vynoří nově sociálně a politicky organizovaná společnost (mj. i proto, že je myslitelný i katastrofický scénář, ve kterém zánik kapitalismu proběhne způsobem, který zničí nebo vrhne zpět spolu s kapitalismem i lidskou civilizaci vůbec). Lze spíše očekávat, že pod tlakem událostí se budou postupně otřásat a padat jednotlivé oporné sloupy kapitalistického hospodářského a politického systému, budou zkusmo nahrazovány novými za cenu ztráty jeho systémové konzistence, kapitalistický systém bude stále labilnější a méně přesvědčivý, až se nakonec zhroutí jako celek ve světovém měřítku. Gradualistické pojetí zániku kapitalismu, chápaného jako proces sociální revoluce, samozřejmě nevylučuje ani možnost násilného převzetí povalené či rozvrácené moci kapitálu některou organizovanou sociální skupinou (ne nutně levicovou) na kterémkoliv stupni jeho rozpadu. Je vysoce pravděpodobné, že kapitalismus se bude bortit nerovnoměrně, se zastávkami a dílčími návraty zpět, než konečně po porodních bolestech, trvajících dlouhá desítiletí (jak předvídal K. Marx), vykrystalizuje a ustálí se nový společenský systém, odpovídající novým životním podmínkám lidstva. V krátkém historickém horizontu, jehož se prognóza týká, ještě takovýto úplný kolaps kapitalismu nepředpokládáme. Sociální střety, často kamuflované náboženskou, nacionalistickou nebo jinou ideologickou zástěrkou, a ostré krizové jevy však nepochybně budou pokračovat a sílit, stejně jako bude zákonitě následovat rozkolísání soudobého kapitalistického systému. Pravicovou – reprezentovanou v současnosti zejména Spojenými státy americkými – reakcí na to může být tendence násilně udržet kapitalistický systém v dosavadní podobě za každou cenu, ještě pevněji propojit kruhy ekonomické, politické a vojenské, zesílit používání násilných mocenských prostředků k potlačení odpůrců vlády nebo hodnot, které vláda obhajuje; pod slovním liberalismem skrývat tvrdou diktaturu vládnoucí moci. Jinou možnou variantou pokusů o záchranu kapitalismu mohou být malé ústupky požadavkům udržení sociálního smíru, zachování životního prostředí a jiných společensky obecně uznávaných hodnot, případně hledání různých „ třetích cest“, při kterých by podstata kapitalismu spolu s výsadami majetkem privilegovaných vrstev mohla zůstat nezměněna. Tento postup má samozřejmě své hranice. Ani jeden z obou těchto typů reakcí na krizové situace nemůže trvale zabránit zániku kapitalistického systému, oba jej však mohou oddálit za hranice dohledu této prognózy. Česká republika bude těmito procesy silně zasažena. Vtažena do víru ekonomické nerovnováhy, chaosu mezinárodních vztahů, sociální nestability a politických rozbrojů se v důsledku svých tradic a faktického začlenění do evropských politických a hospodářských struktur pravděpodobně přikloní ke druhé zmiňované tendenci. Její špatná hospodářská

39 situace a podřízenost zájmům jejích silnějších zahraničních partnerů však české vládě nedá tolik možností oddalovat následky krizí jako vyspělejším státům. Naopak, tyto státy se budou snažit přenášet hospodářské důsledky ekonomických turbulencí ve zvýšené míře na obyvatelstvo českých zemí, které je vůči praktikám nadnárodních společností fakticky bezbranné. Dopady dílčích krizí a hospodářských výpadků proto u nás budou bezprostřednější a hlubší, životní podmínky nejširších vrstev obyvatelstva se budou zhoršovat rychleji. Nastane-li taková situace, bude mít za následek, že výrobní kapacity nadnárodních společností v ČR budou jedny z prvních, které omezí svou výrobu, neboť tam se budou muset méně obávat tlaku vlád na svou sociální a mzdovou politiku než v sídlech svých mateřských společností. Prudce vzroste nezaměstnanost a zvýší se regionální rozdíly v její míře. Těžce budou postiženi zejména pracovníci s nižší kvalifikací, kteří budou radikálně projevovat svou nespokojenost. Malé a střední podnikání, které nemá kapitálové rezervy, doplatí na citelný pokles kupní síly domácího obyvatelstva. Počet krachů malých a středních podnikatelů prudce vzroste. Stát se bude pokoušet o zmírnění sociálních tlaků, což zákonitě povede ke zvýšení míry inflace, která bude v ČR silnější než v jiných státech EU, jestliže v dané době bude v ČR používána ještě korunová měna. Vysoká inflace postupně znehodnotí peněžní rezervy a úspory obyvatelstva, které mu ještě zbývají. Osoby, odkázané na fixní platy a důchody se ocitnou v podobně bezvýchodné situaci jako nezaměstnaní. Ve státní správě vzroste korupce a zneužívání úředního postavení, vzroste hospodářská, ale i nouzí vyvolaná obecná kriminalita. Ekonomická a sociální situace se postupně stane neudržitelnou. Nespokojené masy obyvatelstva se za těchto okolností budou silně radikalizovat. Dojde k bouřlivým protivládním demonstracím, spojeným s projevy násilí a pogromy zejména v regionech. Aktivizovat se budou anarchistické a radikálně levicové skupiny, v tom i mezinárodně propojené. Využít rozjitřené situace se pokusí bezpochyby i skupiny krajní pravice, fašisticky orientované a extremisté všeho druhu bez vyhraněného politického zaměření. Budou se snažit strhnout na svou stranu masy nespokojeného obyvatelstva, pro které se střední cesta zdiskreditovala a které budou žádat rozhodné a energické řešení krize a jejích následků – řešení levicové nebo pravicové. V politicky neklidné atmosféře tohoto období bude hrát mimořádně důležitou úlohu subjektivní faktor, tj. schopnost politických reprezentací existujících společenských sil předložit masám srozumitelné a věrohodné východisko z existující krize. Protože ve vypjatých situacích masy mohou podléhat laciným demagogickým heslům, což je nebezpečí, násobené dnešními komunikačními možnostmi včetně masových sdělovacích prostředků, a protože vývoj v ČR i v těchto okamžicích bude podmíněn danou mezinárodní situací, měli bychom – byť se v současnosti taková situace zdá být vzdálená – být připraveni nabídnout jim pozitivní, argumentačně účinné socialistické východisko. Zpracoval: Z. Hába, květen 2004.

.