Reguli, Zdenko. Taxonomie úpolu z pohledu školní telesné výchovy. In Sport a kvalita života. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2004. od s. 72-72, 1 s. ISBN 80-210-3541-2.
TAXONOMIE ÚPOLŮ Z POHLEDU ŠKOLNÍ TĚLESNÉ VÝCHOVY Zdenko Reguli Fakulta sportovních studií Masarykovy univerzity Klíčová slova úpoly, taxonomie úpolů, školní tělesná výchova Souhrn Autor analyzuje nové možnosti zařazování úpolů do školní tělesné výchovy. Východiskem je přitom taxonomie úpolů, hierarchie jejich základních prvků. Ze závěrů plyne, že úpoly jsou vhodné pro tělesnou výchovu jak na základních, tak i středních školách. Na základních školách se mohou uplatnit především jako prostředky rozvoje koordinačních schopností, na středních školách je vhodné propojit průpravná cvičení s technikami úpolových sportů a jejich aplikaci v sebeobraně. Key words combatives, taxonomy of combatives, physical education at the school Summary The author analyses some new possibilities in combative activities at physical education at school. A taxonomy of combatives is the point of view. It is a hierarchy of fundamental parts of combative activities. Combatives are usefull for physical education at elementary schools as well as at high schools. At the elementary schools we can use preparing excercises for development of coordination. At the high school is the main goal to join preparing excercises with martial arts techniques and their application at selfdefence. Učivo z oblasti úpolů je doporučováno jako povinné pro základní i střední školy různých typů a je i oprávněně zařazeno do jejich osnov. V dokumentech o vyučování tělesné výchovy na školách se uvádí osnovy, nebo alespoň tematické celky úpolů. I když se v osnovách tělesné výchovy v oblasti úpolů, jak se zdá, posledního jeden a půl desetiletí nic nemění, ve skutečnosti je to dynamicky se rozvíjející oblast sportu. Úpoly jsou mnohorozměrným fenoménem. Úpolové sporty se navzájem výrazně odlišují nejen v preferenci jistých pohybových dovedností, ale i v nárocích na různé pohybové schopnosti. Jiným mnohorozměrným znakem úpolů, který zde ale přímo nebudeme analyzovat, je filozofické – nebo šíře – kulturní východisko pro jednotlivé úpolové sporty a úpolové pohybové aktivity, které se u nás rozvíjí teprve v posledních letech. Úpoly v inovované systematice chápeme komplexněji, než tomu bylo kdykoli předtím, nejde jednoduše o překonávání odporu živé síly, nebo cvičení, jimiž se v přímém střetnutí s protivníkem usiluje o překonání jeho odporu či o jeho přemožení (Fojtík 1990). Úpoly definujeme šíře, jako pohybové aktivity zacílené na kontaktní fyzické překonání partnera. Do úpolů zařazujeme i specifická cvičení, které jsou přímou průpravou na kontaktní překonání partnera. To je z hlediska vyučování na školách důležité, protože průprava na kontaktní úpolová cvičení musí zahrnovat zejména cvičení bez kontaktu, které však pocházejí přímo z úpolových systémů a ne z jiných sportovních odvětví. Kupříkladu technika gymnastického kotoulu vpřed může být pro techniku pádu vpřed s převratem v interferenci spíše, než v transferu.
Page 1 / 6
Systematika úpolů je zkonstruována ze tří úrovní. V první úrovni jsou nejjednodušší, elementární prvky, v poslední nejsložitější. Taxonomie současně sleduje didaktické otázky. První úroveň obsahuje cvičení, které jsou průpravou pro další úroveň a ta je průpravou pro úroveň poslední. V následující schémě jsou jednotlivé úrovně jednoduše znázorněny. Obr. 1: Taxonomie úpolů
Taxonomie úpolů 1. úroveň úpolových předpokladů
Průpravné úpoly Ø 2. úroveň úpolových systémů
Úpolové sporty Ø 3. úroveň úpolových aplikací
Sebeobrana Nejjednodušší úpolové činnosti tvoří první úroveň systematiky úpolů. Nazýváme ji úrovní úpolových předpokladů, protože je tvořena úpolovými činnostmi v kontaktu s jedním nebo více partnery, které jsou nevyhnutným předpokladem pro další dvě úrovně systematiky úpolů. Obsahem je také základní úpolová technika, která je předpokladem pro všechny další pohybové činnosti v úpolech (postoj, střeh, pády, ...). Druhá úroveň je nejobsáhlejší a jsou v ní zahrnuty všechny samostatně stojící a navzájem odlišné úpolové systémy. Každý z nich splňuje základní znaky samostatného úpolového odvětví. Nazýváme je úpolové sporty a jsou seskupeny v různých dalších podřízených kategoriích. Úroveň úpolových systémů je největší a nejdůležitější částí úpolů. Úroveň úpolových aplikací je zařazena na samý konec taxonomie. Zabývá se sebeobranou, tedy použitím úpolových činností v nutné obraně podle příslušných právních, etických, společenských a jiných norem. Jak si můžete všimnout, ve schémě je posunuta kousek mimo předešlé dvě úrovně. Je to proto, že sebeobrana je komplexním jevem a úzce souvisí s jinými, zejména technickými činiteli mimo oblast úpolů (zejména s použitím střelných a jiných zbraní). Průpravné úpoly, úpolové sporty a sebeobrana jsou ještě svázány jiným způsobem. Protože to podstatné v úpolech jsou úpolové sporty, důležité je jejich hledisko. Každý z úpolových sportů totiž obsahuje vlastní průpravná cvičení, které se takovým způsobem necvičí nikde jinde ani v jiném úpolovém sportu, ani v jiném sportovním odvětví. Jejich úkolem je připravit adepta k provádění složitějších pohybových struktur vlastních technických prostředků. Z bojového charakteru úpolových sportů vyplývá jejich přímý, či nepřímý vztah k sebeobraně. Pochopení vztahů průpravných úpolů, úpolových sportů a sebeobrany, jako na sebe plynule navazujících částí, se zdá být rozhodujícím faktem v uplatňování úpolů v školní tělesné výchově.
Page 2 / 6
Průpravné úpoly Průpravné úpoly jsou relativně jednoduchými cvičeními, které je možno cvičit i odděleně od ostatních úpolových cvičení. Kromě širokého použití ve školní tělesné výchově, a různých druzích neúpolových sportů, se využívají hlavně na rozvoj pohybových předpokladů pro jednotlivé úpolové sporty a sebeobranu. Všechny úpolové systémy, tedy úpolové sporty, jsou totiž soustavami vysoko propracovaných technik specializovaných přetahů, přetlaků, nebo odporů ve správném postoji, v efektivním navázání kontaktu s určenými pohyby horních i dolních končetin a těla a podobně. Průpravné úpoly jsou základem pro jednotlivé úpolové systémy. Rozdělujeme je proto na základní úpolovou techniku a základní úpoly. Zvládnutí základní úpolové techniky je pro jednotlivé úpolové systémy nevyhnutné, je jejich společným základem (Ďurech, 2003b). Základní úpolová technika se provádí zpravidla bez partnera. U cvičení s partnerem není cílem přemoci ho (zde je výrazný posun oproti dřívějšímu chápání úpolů), ale zdokonalit základní prvky techniky. Jde především o úpolové: o polohy (postoje, kleky, lehy, ...), o přechody (mezi polohami), o pohyby paží (zejména údery), o pohyby nohou (zejména kopy), o obraty těla (kolem podélné osy), o přemístění (různými směry vzhledem k předchozímu postavení i vzhledem k soupeři), o navázání kontaktu (dotykem, úchopem, objetím), o zvedání, nošení a spouštění živého břemene (partnera), o pády (různými směry). Základní úpoly postihují základní úpolové vztahy. Nacvičují se s jedním, nebo více partnery a často, ne však vždy, mají soutěžní povahu. Rozlišujeme je podle průběhu sil a biomechanické složitosti na: o přetahy (cvičenci navzájem působí odstředivě ← • →, jeden druhého přetahuje), o přetlaky (cvičenci navzájem působí dostředivě → • ← jeden druhého přetlačuje), o odpory (směr působení sil se v průběhu cvičení mění): odpory s charakterem přetahů, odpory s charakterem přetlaků, vlastní odpory. Průpravné úpoly, a z nich zejména základní úpoly, je možno zařazovat do cvičení ve dvou rovinách, a to pro rozvoj: - pohybových dovedností: - základních úpolových vztahů, - jako příprava pro techniku konkrétních úpolových sportů, - jako průprava pro jiné sporty (hlavně sportovní hry), - pohybových schopností: - kondičních, - koordinačních.
Page 3 / 6
V úpolech mluvíme o otevřených pohybových dovednostech. Pohybová struktura každé techniky je pokaždé o něco pozměněná. Partner, se kterým je vykonávána, se nezřídka složitým způsobem pohybuje a ve většině případů přímo odporuje provedení techniky. To je důvod, proč je nutno tyto dovednosti nacvičovat v měnících se podmínkách. Učitel určuje, nebo spoluurčuje pravidla, podle kterých se průpravné úkoly procvičují. Tak je možné i stejné cvičení procvičit pokaždé trochu jinak, co na jedné straně pomůže zachovat otevřenost úpolových pohybových dovedností a na straně druhé udrží cvičení úpolů velmi živé. Platí zásada, že žáci by se nikdy nemněli dvakrát setkat s úplně stejným cvičením průpravných úpolů. Každé cvičení by mělo být tak trochu překvapením. V minulosti byli úpoly považovány jako prostředek rozvoje hlavně silových schopností. Důvodem byla před sto padesáti lety inspirace sokolským zápasem. I pro nedostatečné (a tehdy i neznámé) technické vybavení bylo platné tvrzení, že možno vycvičit sílu celého těla jen prostřednictvím úpolových cvičení (Tělocvičná, 1920). Dnes, inspirováni desítkami různých úpolových sportů, ve kterých je síla marginální schopností, známe široké spektrum cvičení, které můžeme aplikovat na rozvoj téměř všech pohybových schopností a to s výrazným zaměřením na koordinační schopnosti. Ty bývají neprávem v školní TV často opomíjeny (Doležajová – Lednický, 2002). Protože senzitivní období jednotlivých komponent koordinačních schopností jsou v průběhu základní školní docházky, měli bychom zařazovat průpravné úpoly nejen ve druhém stupni, ale i v prvém. Dnes už je prokázáno, že cvičení úpolů i na prvém stupni je prospěšné a bezpečné (Bartík, 1996, 1999, 2000) Cvičení úpolů má i širší rozměry. V dnešní společnosti, kdy se dostává stále do většího vlivu komunikace prostřednictvím informačních technologií, jeden z nejstarších prostředků – dotyk bývá i v rané výchově zapomínán. Stále častěji se setkáváme i s cvičenci, kteří se neumějí nebo bojí dotknout druhého člověka. Úpoly, kterých podstata tkví v umění správně se dotýkat, pracují i na rozvoji taktilních prožitků – který dotyk je příjemný a který není, který je silný, nebo slabý a podobně. Úpolové sporty Úpolové sporty chápeme jako samostatné úpolové systémy. Pro úpoly, protože jejich spektrum je velmi široké, je vhodná širší definice sportu. Nejedná se jenom, jak to říká Evropská charta sportu (1992), o soutěžní aktivity (soutěžný sport), ale o všechny pohybové aktivity, co je potřeba zejména v našem prostoru neustále připomínat, protože snaha o zesoutěžnění úpolů v minulosti (Roubíček, 1980) vedla dokonce i k tomu, že byla soutěž připisována i úpolům, ve kterých se soutěžit nedá. Jednotlivé úpolové sporty se od sebe navzájem odlišují. Mají kupříkladu svůj vlastní: - název (aikidó, zápas, karate, džúdó), - prostředky (technické, taktické, materiální), - členskou základnu a vnitřní hierarchii, - zastřešující organizaci a systém národních a regionálních organizací, - metody a formy výcviku, vzdělávání a výchovy (vzájemně více, či méně odlišné), - soutěžné sporty i systém soutěží a pravidel. Je potřeba připomenout, že ne každý sport má všechny uvedené atributy na stejné úrovni a některé sporty je ani nemají všechny. Pro úroveň úpolových systémů používáme pojem úpolové sporty. Je možno rozdělit je podle různých kritérií. Jako nejvhodnější se jeví kritérium zaměření. Jednotlivé skupiny vyjadřují cíl, kvůli kterému se zejména cvičí:
Page 4 / 6
1. soutěžné úpolové sporty (zápas, box, kendó a tak dále). Hlavním znakem je systém soutěží a příprava na ně s cílem dosáhnout vrcholní výkon v těchto soutěžích podle pravidel. 2. sebeobranné úpolové sporty (džúdžucu, gošin džucu, krav maga a tak dále). Hlavním znakem je zaměření na aplikaci úpolového sportu pro potřeby sebeobrany. 3. komplexně rozvíjející úpolové sporty (aikidó, tchai ťi a tak dále). Hlavním znakem je celoživotní rozměr a mnohodimenzionální rozvoj člověka v oblasti tělesné, duševní, sociální i spirituální. Úpolové sporty obsahují i komplikované technické prostředky. Aby je žáci mohli zvládnout, musí být na její nácvik připraveni už z průpravných úpolů. Cvičením technik úpolových sportů by měli nejen zvládnout vybrané technické prostředky, ale pochopit je ve všech třech rovinách. Stejná technika, například přímý úder z karate je v soutěži bodován, dá se použít i v sebeobraně a ve spojení se správným způsobem dýchání je prostředkem komplexnějšího rozvoje. Znamená to, že je potřeba vybrat také technické prostředky, které se mohou nacvičovat v těchto třech rovinách a současně bezpečně s ohledem na jejich tělesný vývoj i z hlediska didaktiky. Těžisko nácviku technik úpolových sportů by mělo spočívat v učivu středních škol. Nejvýhodnější by bylo, kdyby byl učitel připraven, i ve spolupráci se specialisty, trenéry úpolových sportů, vyučovat techniky několik různých úpolových sportů. Když srovnáme strukturu sportovního výkonu kupříkladu u zápasu (Ďurech, 2003a), karate (Zbiňovský, 2004) a aikidó (Reguli, 2003), zjistíme, že se v mnoha ohledech liší. Úroveň vyučování, je ale závislá na vzdělání učitelů, a tak zřejmě stačí, když zvládne základy jednoho úpolového sportu. Sebeobrana Sebeobranu tvoří různé úpolové aplikace. Je užitkovou pohybovou činností. Aplikace znamená, že sebeobrana je otevřeným systémem, aby bylo možné podle okolností (daných zúčastněnými osobami, situací a podobně) měnit konkrétní úpolové činnosti takovým způsobem, aby sebeobrana byla dostatečně účinná a rychlá, a aby byli současně zachovány zájmy chráněné zákonem (a to především život a zdraví člověka). Jednotlivé taktické, technické postupy, které jsou naučeny z pohledu jednotlivých úpolových sportů, mohou být aplikovány v sebeobraně. Zde je nutno ponechat více volnosti a výběru v detailech sebeobranné akce na samotných žácích. Sebeobranu rozdělujeme na dva základní druhy podle hlavní cílové skupiny, pro kterou jsou úpolové aplikace určeny. Protože je sebeobrana důležitou součástí některých profesí, dělíme ji na osobní a profesní. Osobní sebeobrana je určena pro nejširší oblast zájemců, pro zvýšení obranyschopnosti každého občana. Je to část, která by měla být vyučována ve školní tělesné výchově. Velká a důležitá (i z hlediska úpolů!) skupina v osobní sebeobraně, na kterou musí být brán zvláštní zřetel, jsou ženy a dívky. Pro ně je určená sebeobrana žen. Ve všech druzích sebeobrany vycházíme v systematice úpolů z úpolové činnosti. Sebeobranu jako takovou je však potřeba chápat šíře, protože snahou každého člověka je, aby k přímému fyzickému střetu nedošlo. Přímý fyzický kontakt, hrozící zraněním nebo smrtí jedné, či obou stran je společensky nepřípustný, vymyká se právním i etickým normám. To je základní axióma sebeobrany i vyučování úpolů. Domníváme se, že zásady, jak se vyhnout potenciální sebeobranné situaci, by měli ve větší míře řešit jiné, společenskovědné předměty a ne tělesná výchova.
Page 5 / 6
Závěry - Úpoly jsou neustále se rozvíjející oblastí sportu, je potřeba zavádět nové prvky i do školní tělesné výchovy. - Taxonomické rozdělení úpolů na průpravné úpoly, úpolové sporty a sebeobranu je vhodné i vzhledem ke školní tělesné výchově a její didaktice. - Průpravné úpoly jsou hodnotnými cvičeními koordinačních schopností, měly by se vzhledem k senzitivním obdobím rozvoje koordinačních schopností častěji zařazovat do tělesné výchovy v prvním i druhém stupni základních škol. - Těžisko výuky technických prostředků úpolových sportů je má být v učivu středních škol a vybráno s ohledem na znalosti a dovednosti učitele tak, aby úpolovou průpravu s vlastní techniko a její aplikací v osobní sebeobraně. - Úpoly zahrnují i širší filozofické, kulturní, právní, komunikační a jiné aspekty, které nesmí být ve výuce opomíjeny. Literatura BARTÍK, Pavol. (1996). Prípravné úpoly a ich využitie v telesnej výchove detí mladšieho školského veku. In Úpoly v školskej telesnej výchove a športovej príprave mládeže. Bratislava: FTVŠ UK 1996. s. 14 – 20. ISBN 80-223-1033-6 BARTÍK, Pavol. (1999). Úpolové cvičenia a hry na 1. stupni základnej školy. Banská Bystrica: Univerzita Mateja Bela 1999. 1. vydanie 88 s. ISBN 80-8055-285-1 BARTÍK, Pavol. (2000). Vplyv úpolových cvičení na telesnú zdatnosť detí mladšieho školského veku. In Využitie pohybových štruktúr úpolov v iných pohybových aktivitách. Bratislava: FTVŠ UK 2000. s. 31 - 44. ISBN 80-223-1551-6 DOLEŽAJOVÁ, Ladislava – LEDNICKÝ, Anton. (2002). Rozvoj koordinačných schopností. Bratislava: Slovenská vedecká spoločnosť pre telesnú výchovu a šport 2002, 132 s. ISBN 80-89075-13-4 ĎURECH, Miroslav. (2003a). Silová príprava v zápasení. Bratislava: PEEM 2003. 1. vydanie. 140 s. ISBN 80-88901-82-0 ĎURECH, Miroslav. (2003b). Spoločné základy úpolov. Bratislava: FTVŠ UK 2003. 2. doplnené vydanie. 90 s. ISBN 80-88901-72-3 European Sport Chart. Brussel: European commision 1992 FOJTÍK, Ivan. (1990). Úpoly pro 5. až 8. ročník základní školy. Praha: SPN 1990. ISBN 80-0424420-3 ROUBÍČEK, Vladimír. (1980). Základní (průpravné) úpoly. Praha: Universita Karlova, SPN 1980, 108 s. Tělocvičná soustava Sokolská: Dle prací a zásad Ph. Dra Miroslava Tyrše. ČOS: Praha 1920. 304 s. ZBIŇOVSKÝ, Peter. (2004). Pohybová výkonnosť v karate ako určujúci faktor výberu talentov. In Identifikace pohybových talentů. Univerzita Karlova: Praha 2004. s. 69 - 75. ISBN 8086317-30-7
Page 6 / 6
