Takoví jsme byli, část 11/13 Jak jenom tohle může dopadnout? Jak jenom tohle může dopadnout, když Mag chodí s hlavou skloněnou, mlčí a potají zatíná zuby? Když má za patami hlídače dnem i nocí, když Beryl ztrácí klid a po večerech sepisuje něco na kus pergamenu, když Fricco třese v noci zoufale Kironem, brácho, probuď se! ale kudůk nevnímá, oči má rozostřené, upřené někam do dálky a je duchem nepřítomen. . .
Na troskách veškeré civilizace bude nápis Netroufal si. Na troskách veškeré civilizace bude nápis Netroufal si. (H. Ibsen) Přípravy k boji nepolevovaly ani následujícího dne. Vrána stahoval jednotky z hor jak jen to šlo, a tak se branná síla rozšířila o dobrých padesát mužů. Přesto měli všichni neustále napilno a družiníci, pokud zrovna neměli co na práci, byli prostě někam přiřazeni. Nad nádvořím se od časného rána vznášela vůně roztavené smůly, jak byly vyráběny zápalné šípy, a bílý dým se plazil podél stěn klášterních budov. Bylo též třeba připravit vodu k hašení na strategická 1
místa, hodně vody, přesně podle zásady ,jak se do lesa už několikrát zavolalo, tak se z něj asi už vážně taky ozve‘. Emrys trávila většinu času s děvčaty na ošetřovně; s novými jednotkami přicházeli také noví zranění, vždyť pokaždé si museli průchod ke klášteru vybojovat; nenašla by se jediná cesta, o které Aradinovci nevěděli. Jen kolem poledne se stavila za Dudlibolem a mezi řečí se zmínila o tom, že Hanetta viděla Maga shánět lucernu a lano. Tudíž že už neuvažuje o tom, jestli je Mag chce zradit nebo ne, ale o tom, jestli ho mají někam zavřít teď nebo až se o něco pokusí. Ačkoliv, až se o něco pokusí, budou ho muset asi zabít. Takže spíš přemýšlí nad tím, jestli ho má zabít teď nebo až za chvíli. Dudlibol se raději neptal, kolik zraněných jí dnes pod rukama zemřelo. Po celý den se nikdo z vedení venku ani neukázal, kromě Pavučince a Betridala. Krátce po poledni vyšli z poradní síně, zamířili si to rovnou k bráně, o něčem spolu rokujíce. Zřejmě už se debata táhla nějakou dobu, protože Pavučinec při řeči bouchal do země svou pokroucenou holí, až se na ní navěšené fragmenty rostlinných i živočišných těl klinkaly na všechny strany, a Betridal zase dodával svým argumentům důrazu tím, že je za chůze nechával animovat ve vzduchu před nimi. Dvojice přešla podél brány a zastavila se. Pak zase tam a opět pauza. Sem. Tam. Sem. Tam. „Sem tam,ÿ oznámil zdušeně Fricco zpoza zdi, kterou právě přelezl. „Výborně,ÿ pochválil jej Sven a hobit se zatetelil blahem – konečně to dokázal! „Uvolni si už druhou ruku a vrať se zpátky. Šátek ti sundám tady.ÿ Něco se mu otřelo o ruku, otevřel oči, sebral to. Vítr sem donesl odněkud uschlý bukový list, napůl zetlelý a téměř průhledný. Odkud asi přiletěl? Snad z tamtoho stromu vzadu za dílnami? Šedivý kmen větvící se vedví, jednou, dvakrát, nesčetněkrát, pořád tenčí a tenčí, a přece pořád stejný. Fraktály. . . možná, že i Síť je taková, těžko říci, je přece skutečná, není jen výplodem něčí mysli. . . ale jestliže vědomí není pouze produktem fungování těla, ani pouze věcí způ2
sobu chování, jestliže je to to, co majitel vědomí vidí, když nahlédne ,dovnitř sebe‘, potom vědomí neexistuje! Proč jej ale nepokládáme za chiméru, jestliže jej z principu nemůže pozorovat nikdo jiný? Snad proto, že něco takového pozorujeme sami v sobě? Jak ale víme, že to, co v sobě pozorujeme, je něco takového jako to, co v sobě pozorují jiní?∗ Pozorují pozorují, pozorovatelé jedni! Všichni věčně odsouzení ke kolapsu. . . V tu chvíli ucítil, jak mu něco těžkého dopadlo za krk a za uchem se ozvalo strašné zafunění. To se vzápětí změnilo v přímo zničující mlaskání. Elf rázem procitl. „Fantusi!ÿ shodil psí tlapy ze svých ramen a pokusil se jej odstrčit. Nepodařilo se mu to ani v nejmenším; opodál uslyšel tichý smích. „Myslím, že ho vycvičím k tomu, aby nepřátele ulízal a uvrtěl k smrti, rozhodně by to mělo naději na nějaké výsledky. Můžu přisednout, nebo hodláš meditovat?ÿ „Hmm? Ale klidně, poslední dobou je to s meditováním špatný.ÿ Chvíli tak seděli beze slova a přivírali oči do zapadajícího slunce. Zeď za jejich zády příjemně hřála. Emrys nepromluvila jako první. „Nic hluboce filosofického jsem o sobě nezjistil,ÿ řekl Dudlibol. „Ale pokud jde o empirické poznatky, tak ty by byly.ÿ „Jaké třeba?ÿ „Moje pole. . . pole sice magické, jenže neorané, neseté, koukol a blín na něm bují a kořeny své roztahují fraktály jedny zatracené, empirické! A jako by málo na tom bylo, i osoby mě blízké do svých sítí chytá a v jediný útvar těsněji zaplétá, kdo ví co se z toho nakonec vykodrcá, možná plus a možná šlus. . . ÿ Emrys přiložila elfovi ruku na čelo. „Je ti dobře?ÿ otázala se naprosto vážně. „Není, proč se ptáš? V zásadě se jedná o to, že Betridal zjistil jisté spojení mezi mnou a vámi, i lidmi kteří mě znají jen částečně, i mezi těmi lidmi navzájem, toť vše. Zprvu mě podezříval z nějaké telepatie, ale když jsem mu řekl, že to nedělám rozhodně vědomě, sám si raději ∗ Myslím,
že tento odstavec byl převzat z některého úvodníku časopisu Vesmír, ale po tolika letech si zaboha nevzpomenu, z kterého, pozn. ed.
3
to podezření vyvrátil.ÿ „Síť? Spojení? Ale to bychom si snad něčeho všimli!ÿ „A proč bychom měli? Já si ničeho nejsem vědom celou tu dobu, co existuje, což už jsou minimálně tři dny, ale reálně to už bude asi od chvíle, kdy jsem se objevil v té zatracené jeskyni. No, a jestli ti to pomůže, tak ta síť rychle roste a nabývá na složitosti.ÿ Emrys na něj zírala vyděšenýma očima, ale Dudlibol už nevypadal, že by k tomu chtěl něco dodat. Až po hodné době elfka hlesla: „Takže tohle byla ta empirie?ÿ „Hmm.ÿ „Jde to nějak zastavit?ÿ Dudlibol vytáhl od pasu dýku a podal ji hraničářce rukojetí napřed. „Ovšemže. Ale na tvou zodpovědnost.ÿ Emrys se podívala na ostří nože v jeho ruce, potom na jeho klidnou tvář, prostou jakéhokoliv výrazu, potom znova na nůž. V očích jí rostlo rozhodnutí; prudkým pohybem zbraň sebrala a vztekle ji zabodla do země. Teprve teď sebou Dudlibol trochu cukl a z jeho očí se konečně vytratil nepřítomný pohled. Emrys zhluboka oddechovala. „Ještě – jednou – a – opravdu – to – udělám!!!ÿ Opět se mezi nimi rozhostilo ticho. Poslední paprsky sklouzly po starobylých sloupech, z údolí se na nádvoří valilo modravé šero. „Máš náladu ještě na další poznatky?ÿ „Jakého rázu?ÿ zeptala se elfka ostražitě. „Organizačního.ÿ „Hmm. . . ÿ „Až se bude bojovat, budu v ideálním případě někde poblíž v horách. Dobře schovaný.ÿ „A—?ÿ „A nic. To je všechno. Jen, že Situla bude mít o starost míň.ÿ Emrys znova nabrala dech. „Věc se má tak, že prostor nad klášterem je již vybaven magickým zaštítěním—ÿ „To vím.ÿ 4
„Hm. No. Problém by ale nastal, kdyby se uvnitř štítu ve chvíli jeho aktivace vyskytovali nějací Dudlibolové. Betridal mi dnes uložil vlastně hned dva úkoly, jeden vtipnější než druhý – v první řadě, za každou cenu zmizet z kláštera, jakmile se to začne mlít, jinak jste bez štítu a možná i na štítě; v druhé řadě se za žádnou cenu nenechat zabít. To pro změnu kvůli té síti.ÿ Dudlibol vytáhl dýku ze země a opět ji zastrčil za opasek. Luskl prsty. „Počkej, vlastně je tu ještě jedna podmínka. Dokud se to nestrhne, měl bych naopak být v klášteře. Z důvodů, řekněme, bezpečnostních.ÿ „Před chvílí jsi prohlašoval, že právě proto bys tu být neměl.ÿ „To je pravda. Ono je to možná taky tím, že Betridal sám neví, co se mnou provést; a nebo proto, že jedno řešení je špatné a to druhé špatné ještě o trochu více, a tak bude lepší vyzkoušet oboje, tak se do toho méně špatného určitě nejmíň napodruhé trefíme.ÿ „Čili chceš říci, že ,bezpečnostní důvody‘ = ,cenzura‘, hmm? Měla bych si začít psát výkladový slovník.ÿ „No to právě nechci, jinak bych to řekl otevřeně a ty by sis slovník psát nemusela.ÿ Emrys vyskočila na nohy a zmizela v nyní již hustém šeru. Chtělo se jí zuřit, až by se skály třásly, hory padaly a celé Aradinské armádě se za patama prášilo. Až by vyrazila svým křikem všechny dveře světa z pantů a hradby měst rozdrolila v prach, až by popraskala skla v oknech a skleničky na policích, až. . . před očima jí z šera vytanula nehybná lidská silueta. Byl to jeden z panáků, na kterém trénovali hobiti, nyní odklizený hezky v koutě, ve výklenku mezi noclehárnou a hlavní budovou kláštera. S překvapením zjistila, že dřevěná hrubá deska toho dokáže zastoupit opravdu hodně. Nad světem se zrodil nový den, rozepjal svá křídla nad Nambou i nad klášterem a posvětil je svým světlem a teplem, stejně, nestranně a docela lhostejně. Z výsostných výšin shlížel na vojska mobilizující své síly proti strohým zdem poslední bašty odpadlíků a pomýlených, a ohlídal stráže na hradbách údolí ponořeného mezi horskými strá5
němi a skalami. Čtvrtý den přinesl klid a jakousi podivnou, nezvučnou harmonii. Navenek se nic nezměnilo, práce v klášteře pokračovaly dále horečným tempem, ale něco již nebylo, něco se od včerejška ztratilo a nepřetrvalo. Rozporuplné emoce, rozbouření smyslů i citů, nerozhodnost, veškeré to balancování na okraji propasti, jakých byl klášter za krátkou dobu svědkem, to vše se náhle konečně převážilo na jednu stranu. Bylo to cítit v letu ptáků nad údolím, znělo to v bušení kladiv kovářských dílen, mrzlo to na kámen pod ledovým pohledem modrých očí i tálo v laskavých rukou paní Elien, utichalo to v neúnavné práci pana Sita, spojilo se to s motlitbami kněžek a nejvíce to zhořklo ve včera ne ještě, dnes však již neodčinitelné křivdě. Lhůta pro rozmýšlení vypršela včera. Ale dnes? Jediné, krásné slovo. . . Pozdě.
Magův soud Schylovalo se už k podvečeru, když jim dorazila ta zpráva: Magvousáč se probírá Beryl v zavazadlech. Vyrazili okamžitě, hobit neměl nejmenší šanci se bránit. Dudlibol jej chytil za ruce a zkroutil mu je za záda, Emrys sebrala ze země lahvičku, která mu z nich vypadla. Tekutina v ní mléčně opalizovala. „Tak jdeme!ÿ vytáhl ho na nohy elf a popostrčil směrem na nádvoří. „Tohle bys měl vysvětlit Vránovi.ÿ „Pusť,ÿ cukal se alchymista bezmocně v jeho sevření. „Vy si myslíte, že jste tu nejchytřejší na celém světě, ale nechápete vůbec nic, nikdy to nebudete schopni pochopit, nikdy!ÿ „Máš pravdu, toto já nikdy chápat nebudu, protože některé věci já, na rozdíl od tebe, Magu, jsem nikdy chápat nedokázala!ÿ Hobit zvrátil hlavu a krátce, napůl nepříčetně se zasmál. „Pcha! Bodejť bys to chápala, když nechceš, sama jsi to řekla! Pro vás budu vždycky zrádce a odsoudíte mě tak jako tak, ať se budu přiznávat nebo zapírat, lhát nebo litovat! Svatá prostoto, copak jste 6
tak slepí, že nevidíte ani to, copak dokážete tak dobře předstírat, že sami nepoznáte co v hloubi duše víte? Vy. . . vy jste. . . odsoudili jste mě už dávno!ÿ „A pletla jsem se snad? A nemluv mi tu a soudech, kdybych se opravdu zachovala tak, jak bych já chtěla, dávno by jsi nežil! Nikdy bys na tuto půdu nevkročil, víš, nebylo by to tak těžké provést to předem, bez soudu a beze svědků, potichu a nenápadně!ÿ Jejich kroky zaskřípaly na štěrku, jak hobita táhli po vysypané cestičce ke dveřím. Mag se nepřestával vzpouzet a dalo jim slušně práce, aby jej udrželi mezi sebou. Teď už na ně téměř křičel. „Nehrajte si tu na spravedlnost, dnes jen přišlo to poslední, co vám scházelo. Pouhá záminka! Jenom proto, že si pletete dva pojmy, a—ÿ „Ten druhý pojem,ÿ přerušil jej Dudlibol a smýkl jím nešetrně kupředu, „mi osobně může být naprosto ukradený, víš, celá ta věc je optikou pragmatismu daleko jednodušší. Záleží jen na tom co děláš; proč, na to se nikdo neptá.ÿ Sotva to dořekl, Emrys prudce zastavila a předešla před Maga, aby mu viděla přímo do očí. Její tvář zbělela jako stěna a oči jí hořely. „Jak se opovažuješ tohle vůbec říkat? Snad že jsi u toho nebyl, to je potom velice snadné. Řeknu ti co – běž se zeptat Dvířky, jaké znaky měli na uniformách vojáci, sám si vzpomeň, jménem koho hořely v Nambě hranice, taž se zdejších kněžek, proč ztratily své otce, muže, bratry, celé rodiny! Potom si možná uvědomíš i ty, že věci nejsou tak jednoduché, jak bys je chtěl vidět!ÿ Zbytek cesty jej táhli už mlčky, jen se jim stále ještě stavěl urputně na odpor a ztěžoval jim práci, jak jen to bylo možné. Při pohledu na ně Vrána prudce vstal a pěstmi se opřel o stůl. „Pane, přivádíme ho pro důvodné podezření z pokusu o útěk z kláštera a zradu; byl spatřen jak se probírá naší společnici Beryl v batohu a hledá tohle,ÿ položila Emrys na desku lahvičku s bělavým obsahem. „Tuším, že lektvar mlhoviny. Jeho kontroverzní názory znáte stejně tak jako my.ÿ Vrána udeřil do stolu pěstí. 7
„Přiveďte Bereniku! A ty se haj, jestli můžeš!ÿ Paní přispěchala v několika vteřinách a vstoupila do dveří, následována Emrys. Vrána jí krátce zopakoval situaci. Velekněžka jen pokývala hlavou a prohodila polohlasem: „Jak se očekávalo. . . ÿ „Takže ještě jednou,ÿ uhodil opět Vrána na Maga, „měl jsi v úmyslu opustit klášter?ÿ „Ano, ale—ÿ „I přes náš výslovný zákaz?ÿ „Ano, protože jste mi nedali jinou možnost! Žádal jsem vás o povolení, ale to jste odmítli—ÿ „Dopustil ses krádeže ve vojsku za výjimečného stavu, ano nebo ne?ÿ „Ano, ano, ano! Samozřejmě že ano, vždycky to bude ano, když není možné to nikomu vysvětlit, když není možné se obhájit!ÿ „Tak to, sakra, vysvětli!ÿ Vrána zvyšoval hlas stejně jako hobit a oba se ovládali už jen s potížemi. Mag vzpurně pohodil hlavou. „Ne dokud tu budou tihle dva!ÿ Vrána se k němu naklonil tak, že se jej téměř dotýkal nosem, a zavrčel: „Buď podáš nějaké vysvětlení teď a přede všemi, nebo to budeš vysvětlovat už jen leda tak Woodagovi!ÿ „Woodag, Woodag, pořád dokolečka,ÿ rozhodil rukama hobit a už nedbal na to, s kým mluví a co se mu snad může stát. Neměl co ztratit a neměl už co zkazit. „Jeden kafemlejnek jako druhý, proč rovnou nekřičíte ,zapalte hranici pro čarodějnici‘, i to by mělo větší logiku!ÿ Vrána se nahrbil ještě více a ztišil hlas, že mu bylo sotva rozumět slova, která cedil mezi zuby. „Mě je čerta po nějakém Woodagovi, já jsem ateista a je mi naprosto fuk co vyznáváš ty. Provinil ses porušením vojenské kázně a neuposlechnutím příkazu, a nic jiného mě osobně absolutně nezajímá. Chceš k tomu ještě něco dodat?ÿ Když se Vránovi nedostalo odpovědi, opět se napřímil a složil ruce na prsou. Již se ovládal zase naprosto dokonale. Berenika si s ním 8
jen vyměnila pohled a přikývla. „Pro řečené zločiny krádeže, obecného ohrožení a vzpoury tě odsuzuji k hrdelnímu trestu. Poprava se bude konat zítra za úsvitu.ÿ S tím Vrána zatahal za malý zvonek u dveří a přivolal tak dvojici stráží. Ti hobita, který už se nepokoušel nijak vzdorovat ani se s nikým hádat, odvedli kamsi do nitra budovy.
9
