TAKE A PICTURE Diplomová práce

Masarykova univerzita Pedagogická fakulta Brno, 2012

TAKE A PICTURE Diplomová práce KATEŘINA BAKOTOVÁ KATEŘINA BAKOTOVÁ

Vedoucí práce:

Autor:

Doc. Jan Bruţeňák

Bc. Kateřina Bakotová

Prohlášení „Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou práci vypracoval/a samostatně, využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.“ ……………………………………Podpis

Poděkování: Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu práce doc. Janu Bruţeňákovi za vřelé přijetí a pomoc a také všem, kteří mi byli aţ do této chvíle oporou. Děkuji

BAKOTOVÁ, Kateřina. Take a picture : diplomová práce. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, 2012, 64 s., Vedoucí diplomové práce doc. Jan Bruţeňák

Anotace Diplomová práce s názvem "Take a Picture", je zaměřená na fenomén času ve své jevovosti. Jedná se o niterné pojednání, které se zabývá osudem člověka v rámci plynutí času. Stěţejními prvky jsou moment, okamţik, plynutí a procesy, které se v běhu času odehrávají. Doprovodný text uvádí pojem času v kontextu historie umění a ozřejmuje jeho úlohu v procesu tvorby jednotlivých období. Praktická část je zaměřena na konkrétní změny, které čas přináší. Ty jsou projektovány výtvarnými technikami v podobě cyklů pláten. Součástí je také pedagogická část, která rozvíjí téma v kontextu výuky.

Abstrakt The thesis titled "Take a Picture" is focused on the phenomenon of time and its manifestation. It is an inner treatise dealing with the fate of a person in the course of time. The key features are the moment, instant, flow and processes that take place in the course of time. The supporting text provides the concept of time in the context of history of art and clarifies its role in the creation process of each period. The practical part is focused on the specific changes that time brings. These are projected by artistic techniques in the form of cycles of canvases. It also includes a pedagogical part that develops the topic in the context of teaching.

Klíčová slova Čas, plynutí, moment, okamţik, TEĎ, tok času, řeka času, malba, umění

Key words Time, flow, moment, instant, NOW, course of time, river of time, painting, art

1.

ÚVOD

6

2.

DEFINICE ZÁKLADNÍCH POJMŮ

9

3.

FENOMÉN ČASU A KULTURA SPOLEČNOSTI

10

4.

VÝTVARNÝ PROJEV A ČAS

11

4.1 P r v o t n í

zhmotnění

myšlenky

4.2 L i d s k ý o s u d a v ý t v a r n á 5.

PRVEK ČASU V

11

tvorba

12

UMĚNÍ

14

5.1 UMĚNÍ ZACHYCUJÍCÍ OKAMŢIK

14

5.1.1

Impresionistické mome n t ky

14

5.1.2

f o t o g r a f i e …….blízká impresionismu

17

5.2 VÝTVARNÁ TRADICE PO IMPRESIONISMU

18

5.2.1

pohled na tutéţ věc v jediném čase

19

5.2.2

radikální proměna výtvarného jazyka

19

5.3 NÁSTUP NOVÉ TVORBY 5.3.1

tvorba zaměřená k současnému ţivotu

21

5.3.2

akční umění

21

5.3.3

Body art – proţitek

5.3.4

6.

20

času

a

prostoru

24

5.3.3.1. T o m á š R u l l e r – časoprostorové sochařství

25

L a n d a r t – spolupráce s časem

27

5.3.4.1

29

Andy Goldsworthy

VYBRANÍ PŘEDSTAVITELÉ

31

6.1.

Eva Kmentová……kaţdé teď se dotýká nekonečna

31

6.2

Karel Malich….kresby okamţiku

32

6.3

Adriena Šimotová….jazyk doteku

33

6.4.

Kateřina Šedá….je to jedno

34

7.

PRAKTICKÁ ČÁST

36

8.

PEDAGOGICKÁ ČÁST

52

9.

ZÁVĚR

59

9.1

RESUMÉ

60

9.2

SUMMARY

60

9.3

SEZNAM PŘÍLOH

61

9.4

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY

62

9.5

INTERNETOVÉ ZDROJE A VIDEO ARCHIV

63

1. ÚVOD Téma mé diplomové práce pro mne vyplynulo zcela přirozeně.

Take a picture

plynutí

čas

Okamžik

zachycení uchopení

lapení

okamžiku

momentu

nepolapitelného uchování

moment

tady

teď

zastavení

nezastavitelného

chvíle

Jedná se o jistou pošetilost z mé strany? Mé kaţdodenní myšlenky putují v duchu touhy po bezčasí. Kladu si otázky: „Co se děje právě teď? Teď? Teď-teď?“ Čas je pro mne zásadní veličinou, která mě zajímá. Vzbuzuje mou zvědavost z hlediska jeho působení a vlivu. Poslední rok se moje vnímání tohoto faktoru zintenzivňuje v důsledku překotných událostí a změn v mém ţivotě. Zajímá mě plynutí v touze pochopit radikální osobní přeměny, které přišly nenadále. Stavím se do role pozorovatele, který někdy z povzdáli jindy zainteresován je svědkem zvratů, které s sebou čas přináší. Sleduji, co se odehrává. Pozoruji svůj proces zrání, stárnutí. Pozoruji změny, které probíhají na mém těle. Baví mě změny, které čas přináší. Změny v přírodě a nenadálost těchto změn. Nechávám se překvapovat a inspirovat plynutím. Jsme svědky plynutí času s větší či menší mírou otevřenosti. Baví mne pohrávat si s myšlenkou, co přijde? Zajímá mě moc času, moc jeho působení. Baví mě má pošetilá touha mít tuto moc v rukou. Často si uvědomuji svou malost. Kolikrát uţ jsem si přála protáhnout okamţiky, které mi přinášely pocit neskonalého potěšení, pocity radosti, okamţiky a chvíle, kdy jsem se cítila nezměrně nasycená, plná pocitu síly a nezdolnosti. Tyto pocity ovšem velmi rychle doběhla obava z jejich prchavosti a pomíjivosti, obava, ţe je čas odnese a vymění za pocity obav a strachu. Přála jsem si mít moţnost nebo spíše schopnost interval času regulovat a tím prodlouţit pocity naplnění a klidu a také zkrátit nebo Stránka | 6

vytěsnit pocity úzkosti a skepse. Zní to nepatřičně. Jeví se to jako naprostá hloupost, neboť pocity s časem přece nemůţou souviset. Ţe bych naivně ze své niterné nevyzrálosti obviňovala čas? Přemýšlím nad stránku lidského vyzrávání, které se odehrává vţdy v určitém časovém úseku. S časem se tedy neodlučitelně pojí. Proces vyzrávání je celoţivotním procesem. Nelze jej vměstnat do momentu. Proto mám potřebu pocity s časem slučovat. Je to mé subjektivní nazírání na čas. Z pozice pozorovatele sleduji, co se ve mně odehrává. Vnímám, jakým způsobem s přítomnou chvílí nakládám, jak se cítím, a jak se tyto momenty uvnitř mne odráţí.

„Čas mění časy. Neřídí se podle hodinových ručiček, má jiné rozměry. Některé okamžiky trvají nesnesitelně dlouho, některé dny se přeřítí úprkem. Roky se někdy s třeskotem propadají, anebo pomíjejí, jako by jich nebylo. Zdá se, že čas nabízí vždycky obě možnosti – jenže nejsou na vybranou. V rozmezí zpomalení a zrychlení se pohybuje všechno, pocity, lidé, věci a taky vzpomínky. “ (Kmentová, E., Vachtová, L., Bregantová, L., 2006, s. 13)

Stránka | 7

Take a picture v doslovném překladu, zachytit obrázek tedy zaznamenat obraz, který člověk percepčně přijímá a projektuje v mysli na základě subjektivního pojetí reality. Tato práce je tedy dokumentem niterného pojímání světa, které se vţdy děje ve vztahu člověk a čas. V tématu se odráţí vyrovnávání člověka s osudem, s plynutím času, také jeho zaznamenávání procesů, které v čase nastávají a propojení jeho bytostné existence s časem. Pro svou diplomovou práci jsem si zvolila jazyk výtvarný, a sice médium malby. Na poli malířství se vyvíjím od dob studií na střední uměleckoprůmyslové škole. Proces malby mě naplňuje, jindy trápí a suţuje a leckdy nedá spát. Poslední dobou se v procesu tvorby cítím meditativně a zpomaluji se. Cítím potřebu zastavení se a pozorování. Jak tvrdí, Eckhart Tolle: „The language is so limited. It's never entirely true

what

it/one

says

about

it.“

http://www.youtube.com/watch?v=cM2R_GxndDw

(Tolle,

E.,

[online])

IN:

Youtube

V překladu

tedy:

„jazyk je příliš omezený a nikdy v něm není obsažena celá pravda“. Malbu vnímám jako výstiţnější a pro mne přirozenější komunikát. Jednotlivé zásahy, které vznikají z mé tvůrčí iniciativy, se ke mně zase vrací a kdykoli se na svá plátna dívám, hypnoticky přitahují mou pozornost a navazují se mnou kontakt. Nutí mě do zpětné akce. Často se k nim pak vracím a mám potřebu je dotvářet a posouvat dál. Některé své práce jsem nucená uzavřít a izolovat, abych k nim získala časový odstup a posléze je nechala nově na sebe působit. Myslím, ţe nedokonalost verbálního vyjádření můţe být adekvátně zastoupena výtvarným jazykem. Pro mne jsou řadu let nosnými prostředky plátno a barvy. Jedná se tedy o praktickou diplomovou práci, jejíţ součástí je doprovodný text, který ozřejmuje výstup v podobě několika cyklů pláten. V plátnech se odráţí má touha vytvořit spojenectví s časem.

Stránka | 8

2. DEFINICE ZÁKLADNÍCH POJMŮ Název T A K E A P I C T U R E pochází z anglického ustálené spojení, které v neobratném, ne pouţívaném doslovném překladu znamená zachytit obrázek. Ačkoli se anglická spojení slov pro české výrazy nepřekládají doslovně, protoţe v ustáleném spojení a kontextu nesou odlišný význam, záměrně jsem si jej zvolila a této slovní hříčky vyuţívám. Proto tedy pracuji se správným i doslovným překladem a významem tohoto slovního spojení. Jedná se tedy o cílenou hru se slovy. V běţném, ustáleném překladu výraz take picture, take a picture, znamená vyfotit. Picture, tedy obraz Jan Baleka definuje: „v estetickém smyslu specifický odraz objektivní skutečnosti v lidském vědomí, kterým je přisvojován svět v noetických, gnoseologických, sociálních, třídních, etických, smyslových aj. aspektech bytí a jeho praxe. Ve výtvarném umění v širším smyslu též sochařské, malířské, grafické, architektonické aj. dílo, které obraz výtvarně zhmotňuje.“ (Baleka, J., 1997, s. 246) Mentální obrazy vnímáme jako znaky, jeţ jsou odrazem objektivní reality, které má člověk potřebu jiţ od pradávna sdílet. Z tohoto úhlu pohledu se jedná o prvek komunikace. Komunikace z latinského „communis“, znamená sdělení, sdílení. Můţe probíhat mnoha formami v podobě určitých znaků. Tradiční dělení verbální a neverbální rozšiřuje zejména umělecká tvorba. Umělec v roli kodéra a komunikátora transformuje svou myšlenku, jeţ má podobu hmotného artefaktu. Umělecká komunikace však není vţdy podmíněna hmotným artefaktem, tak jak jsme zvyklí v tradičních formách umění. Od 60. let 20. století se vyuţívá nový výtvarný jazyk v podobě akčního umění, jenţ své poselství předává přímo. Tento druh umění bourá bariéru „anonymity“ v níţ do jisté míry umělec je, neboť obvykle komunikuje skrze své hmotné dílo, u kterého zpravidla nebývá fyzicky přítomen (jedná-li se o dílo v expozici). (Kulka, J., 2008, s. 186-197)

Stránka | 9

3. FENOMÉN ČASU A KULTURA SPOLEČNOSTI Fenomén času je v kultuře společnosti patrný. „Kultura představuje ochrannou klenbu nad lidským rodem.“ Jedná se o dědictví, které je přejímáno z generace na generaci se zásadním faktem, ţe kaţdá nová generace k předchozí dosaţené úrovni přidává svůj podíl. (Odehnalová, A., 2005, s. 15) V dějinách umění je zcela typickým jevem přejímání forem z dob minulých. Snaha tvořit hodnoty se vţdy opírala o existující skutečnost a umění ve svém svébytném vývoji vţdy navazuje, ale i odmítá myšlenky dob předchozích. Kaţdá společnost ţije v rámci systému, kterému dává řád a který činí ţivot srozumitelným. Jakýkoli produkt lidské činnosti je definován aspektem času, tedy počátkem, vývojem a koncem. Dále také jeho působením v rámci společnosti. Existence produktu lidské činnosti, ať uţ je to myšlenka, nebo fyzický hmatatelný předmět, je dále rozvíjena, a to v duchu podpory jeho kvality, nebo poučení se z chyb a omylů. Aspektem času je prodchnut vývoj lidstva ve všech oborech své činnosti.

Myšlenka, dokud ji člověk nezhmotní, je také definovaná časem. Přichází a odchází. Leckdy nenadále. Dává vnuknutí. Víme o ní.

Stránka | 10

4. VÝTVARNÝ PROJEV A ČAS „Čas je velice důležitá a základní fyzikální veličina. Udává vzdálenost mezi událostmi na první souřadnici časoprostoru. Jako takový je podstatnou složkou struktury vesmíru. Je velmi obtížné, až nemožné, si čas nějak představit. Pokusy o pochopení času byly po dlouhou dobu především doménou filosofů, později i vědců. Na povahu a smysl času existuje množství silně odlišných náhledů, a je proto obtížné nabídnout jeho nekontroverzní a jasnou definici. Důležitým pojmem je tzv. šipka času, která určuje smysl (směr) plynutí času.“ (O čase. http://www.in-cas.cz/o-case/ [online]) Plynutí času, jeho vliv a působení ve své diplomové práci zaznamenávám výtvarnými prostředky, kterými projektuji své myšlenky. Jedná se o jakési utváření sebe sama.

………4.1……………………………………………………………………. ………………….P r v o t n í

zhmotnění

m y š l e n k y…………

Prvotní zaznamenávání myšlenkových obrazů souvisí s potřebou propojit se blíţe s přírodou, jakoţto pomyslnou vyšší mocí, na které byl člověk závislý. Výtvarný projev na počátku, tedy v nejstarších dobách lidské kultury, se omezuje na vrypy a stopy prstů lidské ruky, které jsou předzvěstí reálné moţnosti myšlenku výtvarně ztvárnit - zhmotnit. Tvůrčí síla a schopnosti zobrazování se dále rozvíjely se vzrůstající intenzitou duševní činnosti člověka. Potřeba fixace a zhmotnění myšlenky dala základy dějinám výtvarné kultury. Ukotvení myšlenky umoţnilo v období, kdy se člověk dorozumíval posunky a skřeky, sdílení obsahu. Prvotní kresby na stěny jeskyní vznikají z potřeby komunikace člověka s něčím mocnějším, neţ je on sám. Výtvarným projevem mělo dojít ke spojení s vyšší mocí, kterou si takto primitivní člověk naklonil, ve smyslu získal na svou stranu, čímţ si zajistil úspěch při počínání na lovu a shánění obţivy. První zachycování obrázků nahrazuje ještě nerozvinutou řeč a zaznamenává tak myšlenku, kterou primitivní lidé mohli sdělit a sdílet. Obrazové soustavy zachycovaly celé příběhy či myšlenkové komplexy. Sloţitým vývojem se Stránka | 11

zprostředkující charakter obrazců vycizeloval přes nejrůznější formy do současné podoby písmových znaků na jedné straně a výtvarného počinu, v jehoţ důsledku vzniká zpravidla hmotný artefakt na straně druhé. Člověk projektuje svou tvořivostí sám sebe ve svém díle. Lidský vývoj je dokumentován na základě jeho tvořivosti. Dějiny umění dokládají pomocí dochovaných výtvarných fragmentů vyzrávání člověka a jeho odvíjení v čase od pravěku aţ po současnost. Jak uţ bylo řečeno, existenciální podněty vedly k tvorbě jiţ pravěkého lovce. Lidský osud jde ruku v ruce s tvořivostí, která nabývá různorodé povahy. Člověk skrze umění roste a rozvíjí a rozšiřuje sám sebe. „Už nejstarší umělecké projevy měly dvojí poslání: jednak se člověk snažil promítnout sám sebe do vesmíru, zanechat v něm svou podobu, svůj podpis, jednak si ho přisvojit a dobýt.“ (Huyghe, R., 1967, s. 8)

………4.2……………………………………………………………………. ………………………L i d s k ý

osud

a výtvarná

t v o r b a ……………………..

Propojím-li pojem času a pojem existence člověka, začnu přemítat nad smyslem bytí a osudem. Lidský osud je tedy základním tématem lidské tvorby. Nejvýrazněji se osud člověka promítá do umění v obdobích, jenţ vnímá jako tísnivá a extrémní. Vezmu-li v úvahu nejexponovanější události, tak umělecká díla reflektující osudy lidí ve válečných dobách jsou toho důkazem. Artefakty těchto období komunikují stav a vztah společnosti a světa. Notoricky známým příkladem světa umění neřku-li symbolem i pro publikum umělecky neinteresované, je obraz Pabla Picassa zaznamenávající španělskou občanskou válku. Picassova Guernica je subjektivním záznamem skutečnosti, která byla pro člověka velmi náročná a která otřásla s lidskou duší, v níţ zůstal jen pomyslný zářez a v mysli vzpomínka. Guernica nese protiválečné tendence a poselství. V kontextu takto sloţitějších a psychicky náročnějších období lze jmenovat nespočet umělců,

Stránka | 12

kteří si uchovali i zhmotněnou vzpomínku v podobě díla, kterým reflektovali své niterné otřesy a dramatické proţívání vypjatých osudů a skutečností. Depresivní proţívání a sklíčenost člověka ve válkou zatíţených obdobích se sebou chrlily i odpovídající témata. Příkladem za mnohé je dílo českého malíře, grafika, kniţního ilustrátora a fotografa Josefa Čapka. Jeho plátnům jsou vtisknuta právě dramata období 1. sv. války. Čapek znázorňuje vdovy, pijáky, ţebráky. Tolik zásadní ţivotní setkání s krvelačnou válkou a setkání se smrtí se vţdy projevovalo v osudech lidí potaţmo jejich umělecké tvorbě. Tvorba se mnohdy stávala moţností jak se se situací vyrovnat. Osobní zdrcující a velmi intenzivní záţitky lze sledovat v mnohých dílech. Zcela jednoznačně vypovídající je dílo norského malíře Edvarda Muncha. Munchova tvorba reflektuje jeho zatěţkávací osudové události, s nimiţ se musel od dětství potýkat. Jeho prvotní setkání se smrtí se odehrálo jiţ ve věku kolem pěti let, kdy se musel vyrovnávat se ztrátou matky a sestry. Zoufalství a obavy se v Munchově díle objevují neskrývaně. „Maloval jsem linie a barvy, které oslovily můj vnitřní zrak. Maloval jsem zpaměti, aniž bych něco přidával, bez detailů, které jsem už neměl před očima. Odtud jednoduchost malby -očividná prázdnota. Maloval jsem dojmy svého dětství. Kalné barvy uplynulého dne.“ (Walther, F., Ruhrberg, K., 2004, s. 36) Z umělců, které osud nešetřil a jejichţ tvorba se opírá o vnitřní strachy, melancholie, existencionální pohnutky a osobní setkání se smrtí, je Munchovo dílo velmi výstiţné. Jedná se o velmi silnou emocionální tvorbu reflektující niterné obavy a úzkosti.

Stránka | 13

Čas -

exist ence – osud

5. P R V E K Č A S U V

Čas, existence

UMĚNÍ

Umění, se vyvíjí od statické formy ve snaze zpodobení skutečnosti, z něhoţ cíleně vzejde hmotný artefakt. V pravěku má magický charakter ve tvorbě sošek, ve starověkém Egyptě je překlenutím duality ţivota, jenţ zajištuje posmrtný ţivot, v Antice je oslavou ideálu krásy člověka. V dalším období pracuje s plynutím času spíše ve smyslu překonání časové linie, v jejímţ běhu by mohlo dojít v zapomnění významných osobností, událostí či rodů. Jedním z prvních mezníků, v umění, kdy se umělci snaţí zaznamenat čas sám o sobě, tedy prvek času - okamţik ve své pomíjivosti a neopakovatelnosti, je impresionismus.

5.1 UMĚNÍ ZACHYCUJÍCÍ OKAMŢIK ………5.1.1………………………………………………………………………….. ………………. I m p r e s i o n i s t i c k é m o m e n t k y……………….……….. Zdánlivě ledabylým přístupem se pokoušeli zachytit kouzlo neopakovatelného okamţiku ve svých letmo nahozených momentkách umělci směru, který se vyhraňoval, na konci 60. let 19. století. Tento přístup vnesli do světa umění malíři zprvu hanlivě označovaní jako impresionisté. Umělci ve snaze zachytit věrně autenticky svůj motiv, opouští své ateliéry a vydávají se do jeho bezprostřední blízkosti. Zásadním aspektem malířské tvorby je světlo, pohyb, proměnlivost, přirozenost. „Odvrátili se od neměnného hmatatelného světa a pokusili se o nemožné: chtěli zachytit v přírodě to, co je prchavé, plynulé, nehmotné a ve stálém pohybu.“ (Huyghe, R., 1974, s. 188) Přesvědčení o podstatě zachycení prvního dojmu, tedy imprese skutečnosti, mění svůj přístup k tvorbě. Pečlivost, preciznost a rozváţnost je vystřídána dynamikou a sviţností. „Monetův názor, že každý obraz přírody musí být skutečně dokončen „na místě“, nevyžadoval pouze změnu návyků bez ohledu na pohodlí, nýbrž měl nutně za Stránka | 14

následek nové technické metody.“ Malíři zachycující prchavý neopakovatelný moment neztrácí čas přípravou podkladu, jako to dělávali jejich předchůdci, staří mistři. (Gombrich, E., 1992, s. 422) Tónování a vrstvení barev nesmlouvavý proměňující motiv přírody neumoţňuje. Dynamika, kterou proces malby nabral, je v kontrastu s tradičními přístupy, jeţ šperkují detaily výjevu. Uvolněný rukopis rozbíjí tradiční formální stránku díla. Subjektivním pojetím zobrazované skutečnosti umělci rozkládají do té doby celistvou realistickou formu na jednotlivé body. Nemodelují jev konturami a tónováním barev, ale čistými barevnými skvrnami, které se ve světelné atmosféře navzájem ovlivňují. Obraz, vznikal celý najednou ve stejně silné barevné vrstvě a vzbuzoval dojem skici. Impresionisté popírali lokální tón barvy, černou barvu, šedé valéry a obrysovou kresbu. Podstatným se stalo celkové vzezření díla, které vzniká v důsledku sviţné techniky. Barevná stupnice se omezuje na škálu slunečního spektra. Rychlé tahy přímo na plátno bez předešlých příprav, črtů a skic dávaly vzniknout jakoby nedokončeným obrazům, které se staly trnem v oku kritikům. (Mráz, B., 2000, s. 15) Impresionisté pracují zcela subjektivně, spoléhají se na svůj zrak a snaţí se postihnout výjimečnost dění v určitém okamţiku technikou dělených skvrn, jimiţ vyvolávají světelné a barevné chvění. Malíři potlačují empirii a racionální povahu zobrazovaného. Novému směru byla vlastní spontánnost a radost ze ţivota. Objevovaly se náměty krajiny, rušné bulváry, nádraţí, atmosféra dostihů, restaurací, barů, divadelní výjevy, motivy kaţdodenního ţivota, tedy náměty práce i odpočinku. „Navzdory svému výrazně světskému, racionálnímu charakteru není malířství impresionistů, výsledkem systematického výzkumu, nýbrž spontánního prožitku.“ (Walther, F., Ruhrberg, K., 2004, s. 11) V umění se prvně objevuje zkoumání proměn téhož motivu v různých denních a ročních dobách. Claude Monet Monet je povaţován za jednoho z předních tvůrců. Vedle zmiňovaného obrazu Imprese, východ slunce (zobrazuje přístav Le Havre v mlţném oparu), proslul zejména svými cykly, v nichţ jedno téma nebo dokonce jen jeden objekt maloval ze Stránka | 15

stejného pohledu v nejrůznějších denních dobách, vţdy za jiného osvětlení a tedy v jiné barevnosti a náladě. Například dílo: Katedrála v Rouen (1894; 80 variant), Nádraţí v Saint - Lazare (1877; 7 variant, nové téma, dým valící se z lokomotivy). Zdůrazňoval, ţe nezáleţí na věcném motivu, ale na měnících se podmínkách pozorování. Nakonec pro něj nebylo důleţité téma obrazu, ale jen způsob zpracování. (Mráz, B., 2000, s. 16) Nový malířský projev je zrozením subjektivního umění. O úrovni a významu obrazu uţ nerozhoduje motiv, ale malířské ztvárnění. Stěţejní je individualita a osobnost malíře, a specifita jeho rukopisu. (Walther, F., Ruhrberg, K., 2004, s. 1011) Impresionismus byl ve své revolučnosti a kráse zrozením nového svěţího přístupu, jenţ pracuje s přítomným okamţikem a momentem, pouze ve snaze jej zachytit ve své plynoucí povaze, nikoli v hlubším významu proţívání umělce či modelu. Nové hnutí ovlivnilo umění v celé Evropě. Rozklad formy impresionistů jako nový svébytný výrazový prostředek mění motiv (krajiny, figury), ve světlo (energii). To je impulsem pro následující vývoj malířství konce 19. a počátku 20. století. Impresionistická díla nebylo jednoduché ve své době prezentovat na Salónu, který měl svou tradici jiţ od roku 1667 v Louvre. Přísní porotci, jimiţ byly obrazy vybírány, některá díla rovnou odmítli, nebo jim určili natolik podřadná místa, ţe jejich kvality zanikly. Proto se umělci roku 1874 spojili a uspořádali výstavu na bulváru des Capucines 35 v Paříţi, v blízkosti budovy Opery. Známý fotograf a karukaturista vlastním jménem Gaspard Félix Tournachon vystupující pod uměleckým pseudonymem Nadar nabídl svým přátelům, prostory k vystavování. Nadar, který byl vyšší společností uznáván, poskytl zázemí pro novátory umění. Bylo to poprvé, kdy výběr obrazů měli na starost sami umělci. Tam byl také vystaven Monetův obraz přístavu v ranní mlze pod názvem „Impression, soleil levant“ („Imprese, východ slunce“), podle kterého byla skupina umělců označena. Pejorativní označení skupiny umělců, kteří se snaţili zachytit moment, poprvé pouţil novinář-kritik Louis Leroy píšící pro revui Le Charivari. Malíři název přijali a další výstavy pořádali jiţ pod tímto označením. (Walther, F., Ruhrberg, K., 2004, s. 11)

Stránka | 16

……...5.1.2…………………………………………………………………………. ……………F o t o g r a f i e………………………………………………………. ……..b l í z k á i m p r e s i o n i s m u…………………… „Není náhoda, že právě fotograf patřil k několika málo lidem, kteří dokázali okamžitě ocenit uměleckou pozici těchto malířů, jejich nový způsob malířského vnímání skutečnosti. Podobně jako přátelé malíři i Nadar se vlastními prostředky pokoušel zachytit na fotografické desky kouzlo neopakovatelného okamžiku.“ (Walther, F., Ruhrberg, K., 2004, s. 7) Hrubozrnný charakter prvních fotografií byl velmi blízký impresionistickému ztvárnění motivu. První fotografie byla vytvořena roku 1822 Niepcem ze štočku s asfaltovým povlakem a camerou obscurou. Kdyţ Nieceph pokryl cínovou destičku světlocitlivým asfaltem a následně ji myl v levandulovém oleji a petroleji, uvolnily se částečky asfaltu a způsobily tak původně neţádoucí nepravidelnost a hrubozrnost, jeţ připomínala impresionistická díla. (Walther, F., Ruhrberg, K., 2004, s. 8) Tato technika byla dále rozvinuta talentovaným malířem krajin L. J. M. Daguerrem roku 1837 a byla nazvána podle svého objevitele daguerrotypie. Tento postup byl posléze rozvíjen W. T. Talbotem a G. Eastmanem. (Baleka, J., 1997, s. 106) Vynález fotografie osvobodil malířství od ţánrů vyţadujících reálného zobrazování, neboť nové médium procházející sedmdesátiletým vývojem, bylo ve zobrazování skutečnosti opravdu bezkonkurenční. Ţánry typu portrét a dokumentace událostí, které procházely zkušeností naturalismu a impresionismu, nyní převzalo výstiţnější médium fotografie. Vynález prvního skříňkového fotografického přístroje značky Kodak roku 1888 Georga Eastmana, znamenal obrovský posun v dosavadním charakteru

fotografie

a

století

masmédií

bylo

odstartováno.

(Misselbeck, R., 2003, s.7)

Stránka | 17

5.2

VÝTVARNÁ TRADICE PO IMPRESIONISMU

Principy impresionismu byly dále rozvíjeny umělci neoimpresionismu a dalšími směry. Oproti instinktu a intuici, která vedla iracionální impresionisty k letmým krátkým tahům, vede neoimpresionisty ke stejnému tvůrčímu projevu rácio. Jejich záměrem není vystiţení prchavosti okamţiku, ba naopak neoimpresionistický obraz je velmi statický, na efekt vykonstruovaný, podloţený exaktními vědami. Neoimpresionisté pracovali ovlivněni soudobými teoriemi Davida Suttera, který se zabýval

psychologií

a

fyziologií

vidění,

analýzou

světla

a

barev.

(Vávra, J., 2001, s. 16) Racionálně vykonstruované neoimpresionistické pojetí je dotaţeno do konce. Forma, která je doposud rozdrobená na změť malířských zásahů, jejichţ předpokladem je spojení na sítnici divákova oka dostává řád a pevnou formu v pojetí Cézanna, který v přírodě nachází archetypální geometrické prvky, jimiţ staví objem ve své krajinné kompozici. Cezannův současník Paul Gauguin naproti tomu objemy interpretuje barevnými plochami ohraničenými pevnými liniemi. Ze Cézanova geometrismu a Gauginovy plošné malby dále těţili abstraktní malíři, kteří vzdalujíce se realitě pracovali s elementárními strukturami. (Vávra, J., 2001, s. 17)

Stránka | 18

……..5.2.1…………………………………………………………………………… ……………………p o h l e d v

na tutéţ věc

j e d i n é m č a s e……………………………………..

Počátkem 20. století dochází v proudu zvaném kubismus ke zcela racionálnímu rozkladu formy. Kubisté svým rozkladem zobrazenou věc přímo definovali. Snaţili se naopak oprostit od barev, které by odpoutávaly pozornost od skutečnosti. Na rozdíl od impresionistů se pídili po lokální pravdivé barvě předmětu. Kubisté zobrazovaný předmět rozbijí rozloţením jeho plochy a narušením jeho objemu. Předmět nazírali z mnoha úhlů pohledu, které se pak promítly v jedné kompozici. Racionální kubisty ţene touha po zachycení skutečnosti, která vychází ze zkoumání a zkušenosti. Světlo je podruţným faktorem stejně jako perspektiva. Postup souběžného zpracování několika rovin skutečnosti umožnil různé pohledy na tutéž věc v jediném čase. Aspekt času tak proniká do jinak statického malířství. Tyto principy nadále zpracovávali futuristé.

……..5.2.2…………………………………………………………………………… ………………….r a d i k á l n í

proměna

výtvarného

j a z y k a……….……………....

To, co futuristé znázorňují ve svém rozfázování, nadále rozvíjí umělci ve svých kinetických objektech, mobilech v 50. letech. Výtvarné umění do té doby statického rázu, modifikuje svůj statický výtvarný jazyk a transformuje se dynamickými výstupy v podobě akčního umění. Příkladem akčního umělce, je Jackson Pollock. Pollock uplatňuje ve 40. letech techniku, kterou začal pouţívat ve 20. letech 20. století Max Ernst. (Baleka, J., 1997, s. 86) Radikálním způsobem přistupuje k nanášení barvy, kterou dynamicky cáká na plátno. Do té doby řízené nanášení barvy štětcem je nahrazeno kapáním zvaným dripping, které dává vzniknout plátnům, jeţ jsou propojením dynamiky a náhody. Umělec svými pohyby a gesty nechává barvu dopadat na horizontálně poloţené plátno. Nadčasovost, dřívějších Stránka | 19

statických děl je prolomena. Způsob zacházení s výtvarnými prostředky, se radikálně mění.

5.3 NÁSTUP NOVÉ TVORBY Předzvěstí akční tvorby byly futuristické večírky pořádané od roku 1910 a následné hnutí dada, které realizovalo své kabarety v Cabaret Voltaire v Curychu kolem roku 1916. Dada jako první začalo pracovat s náhodou a všední skutečností. Aktivita hnutí dada představovaná v New Yorku Duchampem, Picabiou, Man Rayem, v Kolíně nad Rýnem Maxem Ernstem a v Hannoveru Kurtem Schwittersem, probíhala v řadě měst. Dada se postupně transformovalo v hnutí oficiálně zaloţené v roce 1924 s názvem Surrealismus, které rozvinulo dříve se rodící techniky koláţe, frotáţe. Dále rozvíjelo princip náhody nalezených předmětů, jimţ prvně dadaisté vdechli ţivot a vytvořili ready-mades. V surrealistických kolektivních akcích tzv. seancích lze spatřit

předzvěst

happeningů

později

realizovaných

v akčním

umění.

(Zhoř, I., Horáček, R., Havlík, V., 1991, s. 10-13) Umění, má v celé své rozmanité a obsáhlé epoše ve zlomových intervalech revoluční charakter a vţdy je odrazem určitého nastavení společnosti. Velmi kontrastním postojem vzhledem k předešlému ryze abstraktnímu intervalu, se stalo umění 50. let 20. století, které svým radikálním postojem obrací svou pozornost ke vztahu člověk a svět. Umělci svými díly zaznamenávají současný ţivot formou, jeţ je kaţdému vlastní. „Odmítali teorii o chladném konstatování a chápali svou tvorbu jako činnost hluboce lidsky angažovanou a zaměřenou k současnému životu.“ (Zhoř, I., 1992, s. 13) Propojení reálného ţivota s uměleckou tvorbou je jádrem uměleckých akcí.

Stránka | 20

……..5.3.1…………………………………………………………………………… ………………….t v o r b a z a m ě ř e n á k s o u č a s n é m u ţ i v o t u……………………

Umění, kterému je věnována následující kapitola se k prvku času staví zcela zásadním způsobem. Statický artefakt, který tradičními postupy vznikal doposud, byl výsledkem práce umělce, který určitý čas zrodu svého díla věnoval. Z tohoto úhlu pohledu byl čas pouhou veličinou, která definovala období geneze artefaktu. Akční umění boří principy vzniku díla a také jeho vnímání. Úlohu vnímatele také narušuje a mění. Čas je zde fenoménem, kterým je pasírován děj za přímé aktivní účasti umělce, ale i publika. Na prvku času je následující umění postaveno. Je jeho principem. Je jeho půdou. Umění akce často vyuţívá psychologického působení a relativity času, jeţ se pojednou můţe jevit jako úprk, jindy jako nekonečně vleklá doba. S psychologickým faktorem umělci počítají a vystavují své diváky často extrémním gradujícím záţitkům. Na fenoménu času je tento tvůrčí proces postaven.

……..5.3.2…………………………………………………………………………… …… a k č n í u m ě n í……………………………………………………………… Nový umělecký směr, rodící se v 60. letech v USA pod názvem Akční umění narušil dosavadní představy o tom, jak má umělecké dílo vypadat. Principem je proces, který je teoretiky označován jako dematerializace. Hmotný umělecký artefakt, jenţ je do té doby

obvyklým

výstupem

umělecké

tvorby

je

podroben

odhmotnění.

(Kisil, A., Příběhy obrazů a soch 10/13. [dokumentární film]. Česká televize 2000)

Umění akce se zrodilo v Americe, kde hudební skladatel John Cage do svého koncertu zapojil tanec, čtení poezie a promítání filmu. Cageův ţák Allan Kaprow Stránka | 21

inscenoval situace, které jsou obdobné scénám běžného života. Myšlenka spolupráce diváka a herce jej vedla k tvorbě akcí, jeţ s do té doby pasivním divákem zacházejí jako se spoluučinkujícím aktérem. Kaprow tyto akce začal označovat jako „happeningy“. Happeningy, které vtahují diváka do děje, pracují se zcela běţnými situacemi, které jak uvádí Zhoř, zasazuje do neobvyklého rámce. Kaprowův následovník Wolf Vostell vytvořil velmi známou akci, ve které své publikum podrobuje rozmanitému extrémnímu programu, jenţ je završen hostinou v prostředí jatek. (Zhoř, I., 1992, s. 58) Akční tvorbu lze definovat jako často velmi spontánní projev s divadelními prvky, který je utkán předivem jakéhokoli projevu lidské tvořivosti. Spontaneita nebyla podmínkou, některé akce byly dopředu pečlivě připravené. Profesně nebylo akční umění omezeno. Aktéry byli hudebníci, malíři, herci, divadelníci a další. Z propojení těchto profesí ve společných akcích se zrodilo hnutí Fluxus. Fluxus je volným seskupením umělců, kteří, jak uvádí Zhoř, byli do tohoto uskupení zařazeni často i nevědomky na základě akcí podobného raţení. „Fluxové koncerty, konané nejčastěji v galeriích nebo na univerzitách, obsahovaly rozličné akce: hru na magnetofon

i

na

různé

preparované

nástroje,

zpěv

i

křik,

vyluzování

nejfantastičtějších zvuků i deklamaci textů, projekci filmových smyček a diapozitivů. K tomu řady výtvarných činností: sypání barevných pigmentů a rozlévání barvy, psaní po tabuli i po podlaze, úkony s nejrůznějšími předměty, převleky, hry s foliemi, světlem, ohněm.“ (Zhoř, I., 1992, s. 59) Fluxus se postupně vrátil ve svých představeních od happeningu k inscenaci na pódiu, kterých se diváci účastnili v roli vnímatelů pasivní formou. Akce tohoto typu byly označovány jako performance. „Definovat hranice Fluxu je podle Josepha Beuyse stejně absurdní, jako „chtít koupit komáří sádlo“. Představení Fluxu mohou zahrnovat všechno. Od trhání nebo mačkání papíru až po složité akce lidského těla, vše přitom spadá do jediného univerzálního uměleckého záměru, který “nezná žádnou specifickou tvůrčí doktrínu“. Robert Fillou dodává, že smyslem toho všeho je „obrana proti bezmezné hlouposti, smutku a zabedněnosti, které neustále sužují náš život. Musíme podporovat svět, který je naplněn spontánností, radostí, humorem i novou moudrostí“ (Zhoř, I., 1992, s. 61)

Stránka | 22

……a k c e

u

n á s………………………………………………………………

V Čechách v 50. letech se spontánními projevy akce na veřejnosti začal Vladimír Boudník představitel, který neváhal vyuţít okamţiku, kdy zaznamenal v kouzle oprýskané omítky rozmanité tvary, jeţ asociativně dokresloval. V Českém prostředí prorazila cestu skupina Aktual pod vedením Milana Kníţáka. Akce zapojující do svého průběhu diváka u nás realizoval mezi prvními Eugen Brikcius. Velmi známým happeningem se stalo Brikciovo Díkůvzdání, ve kterém lidé s chleby, navzájem cizí, společně realizovali pochod. V průběhu happeningu došlo v několika málo minutách ke stovce udání na policii. Akční umění otevřelo široké pole projevů, kde se nepřijatelný ač sebeextrémnější přístup nenašel. Naopak, umělci hnaní svou touhou po poznání, prozkoumávali svůj zájem aţ do nejkrajnějších mezí. Umění tvoří kdokoli čímkoli. ……….a k č n í

u m ě n í ……………….. vědomé proţívání momentů, okamţiků, chvil………………..

Oproti zmiňovaným událostem se naprosto v kontrastu jeví tvorba výtvarníka Milana Grygara. Tento umělec vědomě proţívá čas tvorbou akustických ţivých kreseb. Jeho práce se odvíjí od „ticha“, které vnímá jako prostor obydlený zvuky. Akustika a zvuky, které v procesu své tvorby vytváří, jsou jeho hlavním zájmem. Proţitek zvuku výtvarníka podněcovaly k tvorbě, jeţ sám označil jako „akustickou událost“. (Kisil, A., Příběhy obrazů a soch 10/13. [dokumentární film]. Česká televize 2000) Nenadálosti, s nimiţ akční umění počítá, se stávají principem, který jeho tvůrci zprostředkovává další poznání světa. Umělci, kteří ze své podstaty tvořili hmotné dílo, které skrze ně vycházelo a které směřovali k výsledku, se v 60. letech v rámci akčního umění staví do role iniciátorů, kteří spouští „lavinu“, jeţ se nekoordinovaně řítí a umělec pozoruje artikulaci náhody. Cenným se stává prožitek situace, která sama o sobě je nosnou ve svém procesu, nikoli

v hmotném

výsledku.

Proto

jsou

výstupem

akcí

často

záznamy

dokumentárního charakteru pořízené fotoaparátem či kamerou.

Stránka | 23

Vrchol akčního umění lze vysledovat mezi lety 1960 – 1970, poté se aktivity performerů utlumily. Umění se rozdělilo na dvě větve a sice Land art a Body art. (Zhoř, I., 1992, s. 63) Ve vztahu k mému tématu proţívání, vnímání času nelze nezmínit i následující proudy.

……..5.3.3…………………………………………………………………………… ………………………B o d y a r t – proţitek

času a

p r o s t o r u…………………….

Fenomén času je v tělovém umění pouţíván často jako záměr. Umělci, vědomi si relativity času a jeho proţívání, vystavují publikum jeho působení. Tělové umění tedy nakládá s prvkem času zcela vědomě. V průběhu těchto akcí zprostředkovává přímý záţitek času. Body art je uměním, které probíhá v určitém prostoru a čase s momenty, které vedou k nové zkušenosti a senzibilitě. (Zhoř, I., 1992, s. 84) Základním vyjadřovacím prostředkem se stává tělo. Tento druh uměleckého projevu se odehrává v intimní atmosféře samotného tvůrce, či formou performance. K předchůdcům Body artu patří Yves Klein, který ve svých obrazech označovaných jako Antropometrie otiskuje těla modelek, jeţ pouţívá jako „ţivé štětce“. (Zhoř, I., Horáček, R., Havlík, V., 1991, s. 24) Body art, neboli tělové umění je tvůrčí proces, ve kterém umělec vyuţívá výtvarného prostředku, a sice vlastního těla. Podoby a výstupy akcí jsou různorodé. V roce 1961 Tim Ulrichs vystavil ve výstavní síni sám sebe. Podobně jako Ulrichs vystavovali sami sebe dva Angličané známí jako Gilbert a George objevující se stále spolu a stejně oděni. (Zhoř, I., 1992, s. 75) „..20. Století velice zpochybnilo nás, nám samým. Takže člověk hledal, jak to s ním vlastně, je. kdo je“ (Miler, K., IN: Příběhy obrazů a soch 10/13. [dokumentární film]. Česká televize 2000) Tělové umění ve svých krajních podobách pracuje se zesíleným vnímáním skrze své tělo, které veškerý záţitek a vjem cedí svou kůţí a leckdy zachází za hranice Stránka | 24

únosnosti. Zkoumání těla v jeho různých aspektech je jádrem práce mnoha umělců u nás například akce Karla Milera v tématu „Buď a nebo“. Nejradikálnějším tvůrcem Body artu u nás byl patrně Petr Štembera, který své tělo vědomě podroboval zkušenosti s materiálem v mezích značné destrukce. Akce, v níţ se snaţil navázat nejuţší spojení s přírodou s názvem Štěpování, spočívala v naroubování větvičky do paţe, která mu následně způsobila drobnou otravu. Jedním z prvních umělců body artu, kteří u nás překročili akci směrem k performanci, byl Jan Mlčoch, jenţ je znám svou akcí Zavěšení. Body artisté často vyuţívají rozmanitých materiálů, jimi podrobují své tělo poznání. Performeři se noří do sypké sádry, zasypávají hlínou, boří v písku, brouzdají v bahně a dalších materiálech, které jim umoţnují dosáhnout prapůvodního poznání. „Tělové akce jsou i významným prostředkem k tematizaci dvou základních ontologických kategorií – prostoru a času. Člověk neregistruje prostor pouze tak, že měří jeho rozměry.“ Hloubku a rozprostraněnost poznává také dalšími smysly – například i hmatem nebo sluchem – a velmi intenzivně se s ním seznamuje pohybem, přecházením

z místa

na

místo,

pochodem,

jízdou,

pádem

nebo

letem.

(Zhoř, I., Horáček, R., Havlík, V., 1991, s. 25) V rámci plynutí času se často zamýšlím nad tématem rozkladu a rozpadu, coţ reflektuji v praktické části. Proces rozpadu je zdrojem tvůrčího konání pro výtvarníka, performera, body artistu Tomáše Rullera.

……..5.3.3.1…………………………………………………………………………… ………………………T o m á š R u l l e r – časoprostorové

s o c h a ř s t v í ………………

„chcete-li otevřít nový prostor, musíte ten starej destruovat“ (Ruller, T., IN: Příběhy obrazů a soch 10/13. [dokumentární film]. Česká televize 2000) Prvotní uvědomování cyklického charakteru skutečnosti, která definuje vše zrodem, existencí a zánikem, potkalo Tomáše Rullera jiţ za studií. Moment záměrného rozbití a rozsekání sochy, na které v ateliéru semestr pracoval a následně ji sám opět recykloval, mu otevřely prostor, který se v průběhu následujících let rozhodl Stránka | 25

prozkoumat. Na alternativních formách postavil své sochařství zaloţené na bázi performance. Poučen realizacemi Waltera de Marii, Roberta Smithsona, Josepha Beuyse získal nový náhled na chápání prostoru, nový vztah k materiálu a došel k nové koncepci tvaru a formy. (Zhoř, I., 1992, s. 87) Intenzívní zájem o akční umění a herectví jej brzy zavedly k performancím. Rigidní a relativně trvalý, materiál zaměnil za sypkou písečnou hmotu, která nabízí nové moţností „za jistých klimatických podmínek může po čase ztvrdnout a vrátit se tak do původního kamenného stavu; za jiné konstelace ji vítr rozpráší, voda odplaví, člověk rozšlape a zruší. Situace písku je podmíněná a nejistá. Reflektuje moment času, kterému se klasické sochařství po staletí bránilo důrazem na stálé a nepomíjivé.„ (Zhoř, I., 1992, s. 90) Ruller se tak vědomě rozhoduje pro nestálost a počítá s náhodou a libovůlí hmoty. Z plynoucího dění krystalizuje nová nepředvídatelná kvalita. Specifikum nového sypkého, nestálého, proměnlivého materiálu sochaři nabízí moţnost tvorby doslova vlastním tělem, kdy se do hmoty noří a vnímá a pracuje s ní celým tělem a posléze z ní vystupuje symbolickým aktem zrození. (Zhoř, I., 1992, s. 90) „Pro mě nejzajímavější je jít k jádru toho, co je tvůrčí čin. To je ten kreativní proces sám, čas, kdy umělec tvoří a ten útvar vzniká. Vyhýbám se říct věc, objekt. Ten objekt tam není nutný. Zajímá mě surfování na okamžiku, který plyne.“ (Ruller, T., Interview. IN:

Před

půlnocí.

TV,

ČT24,

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10095690193-pred-

pulnoci/311281381940085/ [online])

„Tvůrčí performance často využívající principu bodyartu pro něj není exhibicí autora, ale jakousi školou pozornosti. Výtvarník pracuje s pojmy jako chvíle, která je pro něj tříštěním zrcadla naplňujícím prázdno chrámu“(Ruller, T., Interview. IN: Před půlnocí.

TV,

ČT24,

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10095690193-pred-

pulnoci/311281381940085/ [online])

Tomáš Ruller boří hranice klasického sochařského přístupu, které posouvá do roviny akce, a zřekává se tradičního sochařského výstupu v podobě artefaktu. Zhoř Rullerův přístup shrnuje takto: „On má klíč ke světu především sám v sobě, ve svých postojích a pocitech, ve svém gestu a koneckonců ve svém těle.“ (Zhoř, I., 1992, s. 91) Tomáš Ruller je členem hnutí Black Market, které má své kořeny v pol. 80. let 20. století. Black market pracuje s principem absolutní improvizace v časoprostoru. Stránka | 26

Jednotliví členové se vzájemně nedomlouvají na pravidlech a scénáři. Dochází pouze k setkání na domluveném místě, kde se nadále rozvíjí improvizace. „Podstatou hnutí je tvůrčí čin jako takový. Zabývají se tedy momentem tvorby, tvůrčího okamžiku a toho co plyne v čase. Tyto principy lze převést do jakéhokoli oboru. Ať už malíř maluje na plátno, tak ty tahy jsou sekvencí procesu, nebo divadelník, který vypráví příběh. My se snažíme jít úplně k jádru věci, sledovat ten okamžik a improvizovat tzn. bez příběhu. Vnímat tu realitu, která je okolo a zároveň vnímat ten čas, tzn. je to časoprostorová

záležitost.“

(Ruller,

T.,

Interview.

IN:

Kultura.cz.

TV,

ČT2,

https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1183619616-kultura-cz/307295350090020/obsah/112493portret-performer-tomas-ruller/ [online])

……..5.3.4………………………………………………………………… ………………...L a n d a r t …………………… -

spolupráce

s

č a s e m ………………………

Ivan Kafka: „To, že se ty věci objeví na chvíli a pak zase zmizej, má taky něco do sebe. Určitě se to nemůže stát až tak tržním artiklem, zůstane kresba, zůstane nějaká fotodokumentace, a ta věc má jakousi zvláštní nezachytitelnost, možná takovou nezachytitelnost jakou má asi život.“ (Kafka, I., IN: Příběhy obrazů a soch 10/13. [dokumentární film]. Česká televize 2000) Mlčky sedávám na břehu řeky Morávky v místě svého bydliště. Kde jinde lze víc čerpat energie, než v místě, kde se člověk narodil? Chodívám stále na stejné místo, mám to kousek. Velký placatý kámen vyčnívající z vody tady na mě vždycky čeká. Chodím si sem „čistit myšlenky“. Pozoruji nehybně klidné plynutí vody, vodní hladinu a spodní proudy, které omývají kameny. Dochází ke krásné komunikaci. Řeka vpisuje do kamene svůj dlouholetý záznam. Výsledkem tohoto dialogu je krásné zahlazení a klikatý proud vody. Strnule hledím na hladinu a pozoruji odraz okolí. Cvičím si zrak. Barvy, které z hladiny postupně vystupují, jsou dokonalé. Představuji Stránka | 27

si jednotlivé tahy a tóny, které bych teď použila. Pozoruji tok vody a tok svých myšlenek. Vedu dialog s vodou. Obdivuji její sílu a klid, obdivuji její význam, její místo, její smysl, její krásu, její skupenství, její transparentnost a variabilitu optických jevů, které poskytuje. Voda a příroda jsou pro mě dokonalým meditačním místem. Kromě tohoto místa ještě pravidelně navštěvuji jedno. Vodní dílo Morávka. Je to dokonalé pojmenování. Miluji moc tohoto místa. Miluji plnost, kterou pociťuji, když jsem zde. Odjíždím a nemohu se dočkat dalšího setkání. Z výhledu v kopci se nabízí obrovská plocha přehrady lemována dokola strmými břehy. Ticho, které zde vládne, je dokonalé. Slova jsou zbytečná. Jsem svědkem něčeho, co nelze popsat. Slova nestačí. Možná je to pouhá moje verbální neobratnost. Miluji pozorování ticha a této vodní plochy, ve které se loďka při břehu jeví maličká, stejně jako já. Z přírody jsem vzešla, přírodou jsem a v tomto prostředí si připadám být maličkou tečkou, kterou zde vítr zavál. Možná za slovem vítr je zamaskovaná touha. Touha po splynutí. Tok času se odehrává s cyklickou pravidelností, kterou vyuţívá následující umění, které zde zmiňuji. Proces: zrod – zánik. Dialog umělce s krajinou je velmi intenzivní. Spojení s přírodou, s konkrétním místem, proţitek. Land art: „Cílem je ztvárnění přírody chápané jako její obměna: tato obměna, dosahovaná prostředky a materiálem, který je na místě, má vyjádřit základní přírodní zákon souvislosti proměn, které uskutečňuje tentokrát člověk, vědom si tohoto zákona. Jeho zásah má být pouze přirozenou lidskou stopou v nedotčené přírodě, již má zlidštit a proměnit v duchu přírodních zákonů, jimž podléhá jako přírodní bytost.“ (Baleka, 1997, s. 197) Land art je specifikum uměleckého projevu, které pracuje s prapůvodními materiály, které přetváří a počítá s kontextem času a jeho plynutím. Faktor času je významným aspektem při tvorbě děl. Výtvarné a filosofické představy zemního umění se uplatňovaly především v podobě rozmanitých intervencí v přírodě, které daly vzniknout novému, zcela nevšednímu umění. Filozofie Land art odmítá umělé hodnoty a odosobnění práce, která svou strojovou dokonalostí ztrácí individuálnost, kde se vytrácí stopa lidské ruky a tvořivost. Touha po návratu k přirozenosti vede umělce k navrácení se k prostým

Stránka | 28

materiálům, tvořivosti a jednoduchému tvarosloví odpovídajícímu základnímu citu ve vztahu člověka a přírody. Umění expanduje do obrovských nedotčených území. Umění počítá se samotnými změnami, které se v přírodě odehrávají jako se zásadní sloţkou díla. Autentičnost děl je nezpochybnitelná. Zhoř definuje Land art: „To je čas demonstrovaný děním, čas, který lze zažít nikoli jako iluzi a napodobení reality, ale jako realitu ve smyslově uchopitelné podobě.“ (Zhoř, I., 1992, s. 106) V díle Letokruhy z roku 1968 pracuje Dennis Oppenheim přímo v terénu na ledové krustě nad řekou, do níţ „vyšlapává“ pomyslné letokruhy. Souvislost s tokem času je zde více neţ zřejmá. Umělec tvoří na pomíjivém povrchu z ledu nad plynoucí řekou. Je jisté, ţe i dílo samotné nebude mít dlouhé trvání. V mnohých dalších dílech „zemních“ umělců se opakuje motiv kruhu, který jako by reflektoval přírodní zákonitost

cyklicky

vracejících

se

období

zrodu,

růstu

a

zániku.

(Walther, F., Ruhrberg, K., 2004, s. 545)

……..5.3.4.1………………………………………………………………… ………………………A n d y G o l d s w o r t h y – ř e k a č a s u ………………………….

Příkladem práce s pomíjivostí je dílo skotského výtvarníka, na základě kterého vznikl dokumentární film Tides and rivers. Andy Goldsworthy, je tvůrce, který se velmi úzce napojuje na přírodu a setrvává s ní v jejich procesech. Jeho akce jsou vţdy definovány místem, tak jak jej on sám vnímá a cítí. Časové intervaly zaznamenávají jeho díla někdy velmi efemérní povahy. Goldsworthy reaguje na přítomný okamţik, kdy si lehne na cestu, zatímco začíná pršet a ve spolupráci s deštěm nechá vzniknout svou silueta, která během krátké chvíle poté co odchází, zase zaniká. „Potřebuji porozumět energii a životu, který proudí krajinou. Je to neuchopitelná věc, která tady je a zase je pryč. Růst, čas, změna, princip proudění v přírodě. O čase se můžeme mnohem víc naučit na břehu řeky. (Andy Goldsworthy sledující příliv a Stránka | 29

odliv - růst a pokles -…odnášející hnízdo, které na pobřeží vytvořil) To je můj způsob porozumění věcem. Uvidět něco, co jste ještě neviděli ale co tam vždycky bylo, jen jste k tomu byli slepí. Řeka je pro mne jako nit, kterou následuji. Řeka není předvídatelná, to rozhodně ne. Je to linie, která se žene vpřed a zároveň však podléhá svým vlastním cyklům, je propojena s počasím a mořem. Takže kdybych chtěl hledat nějaký symbolický obraz vyjadřující souvislost, ve které tady žijeme, pak bude zřejmě vypadat jako řeka. Řeka je řekou kamene, řekou zvířat, větru, řekou vody a spousty dalších věcí. Řeka neznamená nutně jen vodu, ale mnohem více jde o plynutí. Řeka růstu, která protéká stromy a zemí.“ (Goldsworthy, A., IN: Rivers and Tides, http://topdocumentaryfilms.com/andy-goldsworthys-rivers-tides/ [online]) Umělci Land art vyuţívali kontrastů dějících se časem. Vyuţívali samovolné přírodní změny např. přelévání písku působením větru světelné změny v krajině, pohybujícího se a měnícího se světla, pohybu vegetace, která roste, vadne, ohýbá se, ad prvky. Umělci si všímají terénu, který se mění působením vody nebo ohněm. Land Art vyuţívá nekonvenčních hmot např. běţná zemina, hlína, písek, kamení, sláma, větve, voda, sníh ad. (Zhoř, I., 1992, s. 105)

„První věc je touha tvořit. Lidská bytost má touhu tvořit ve světě formy, přivádět na svět formy, ať je to cokoliv. Mohou to být materiální věci nebo něco jiného. Takže v lidech je touha účastnit se aktu tvoření. Ten je tu samozřejmě i bez lidí. Jen na této planetě jsou tvořeny v každém okamžiku milióny životních forem různého druhu. Překonává to veškerou představivost, jak mnoho je jich tvořeno v každičké chvíli. Samozřejmě, také současně umírají. Zrození – smrt – zrození – smrt – nepřetržitě. I lidé jsou tvořeni v každé chvíli, lidská bytost se narodila někde na planetě teď – teď – teď – teď, a umírají o malinko pomaleji, teď -- teď -- teď -- teď.“ (Tolle, E., Moc přítomného okamžiku http://dotekticha.blogspot.cz/2012_01_01_archive.html [online blog])

Stránka | 30

6. VYBRANÍ PŘEDSTAVITELÉ „Právě lidská zaznamenávání a měření nás teprve ubezpečují o tom, že čas plyne bez ohledu na člověka – ale jeho plynutí je smysluplné pouze z hlediska lidského bytí, jen pro nás plyne,…“ (Brunclík, P., 2001, s. 27) Téma Take a picture, reflektuje mou niternou bytost, která se neustále učí fungovat v propletenci událostí, které čas přináší. Zásadními se pak jeví momenty, které člověku mění jeho náhled.……..……………existence…………………………….. Umělce, které v následující kapitole zmiňuji, vybírám na základě jejich tvorby, která ač je svou formou velmi vzdálená mému přístupu, je mi velmi blízká pro svou intuitivní s časem úzce spojenou, místy velmi efemérní povahu.

………..6.1………………………………………………………………………… …………..E v a K m e n t o v á „…tušila, že každé opravdové teď se drobátko dotýká nekonečna“ (Kmentová, E., Vachtová, L., Bregantová, L., 2006, s. 83)

„Myslím, že moje „umění“ vzniklo asi tak v šestém až dvanáctém roce mého života. Pak mně to trvalo asi třicet let, než jsem se k němu propracovala zpátky.“ (Kmentová, E., Vachtová, L., Bregantová, L., 2006, s. 269) Umění Kmentové získává sebevědomou sílu v 60. letech 20. století, kdy přerostlo dobu a ztotoţnilo se se svým časem. Počátek 60. let je obdobím asambláţí, akumulací a materiálových objektů. Eva Kmentová se neubírá pro materiál na smetiště, ale sahá po tom, co má po ruce. Sochařské tvorba Kmentové se podobá deníkovým

záznamům.

Autobiografický

charakter

je

čitelný.

Podstata

je

halena tělesností. Senzitivní impulsy spojené s dotekem, který je uchovatelný jen ve vzpomínce, pomíjivý, nebarvený, jsou jejím zdrojem a napojením. Měřítkem, východiskem i cestou je jí pocit. Důvěra a něţnost vůči sochařskému dílu jsou její stěţejní investicí. „Iniciační rituál aktivního vnímání a tvořivosti je spojen s přírodou a s interiérem důvěrné známé krajiny.“ (Kmentová, E., Vachtová, L., Bregantová, L., 2006, s. 84)

Stránka | 31

Intuitivně opustila sokly a oprostila se od běţného sochařského názvosloví. Začala se intimně střetávat se svým materiálem. Vytvářela otisky rtů, chodidel a celého těla do sádry. Odlévala prsty, dlaně zápěstí, paţe, nohy, z nichţ pak vytvářela nové tělesné kompozice. Vytváří hmatová cvičení, kterými vnímá bezděčnost a náhodu. Autoportrét embryonálního schoulení s názvem lidské vejce je uzavřeným objektem a symbolickou plastikou rozvíjející svou formu zevnitř. Svou sochařskou prací vytváří lidské krajiny, kterými označuje téměř všechno. (Kmentová, E., Vachtová, L., Bregantová, L., 2006, s. 81) Svými kresbami zaznamenává atmosférickou hmotnost a efemérnost. Papír se pro ni stává nejen nosičem kreseb, ale i sochařským materiálem. „Pracuje jako vítr. Vrší list na list a karton na karton. Eva pospíchá, tematizuje spěch. Nemoc ji užírá času, nedeformuje ale její schopnosti.“ (Kmentová, E., Vachtová, L., Bregantová, L., 2006, s. 83) Z textů E. Kmentové: „Byla jsem sama na bílých zamrzlých plochách rybníků. Ticho, jen stopy od mých bruslí nebo lyží. Otisky ptačích stop. Ticho, když se sypal sníh ze stromů - jako závoje. Bylo několik chvil, které si ostře pamatuji. Nevím, co jsem si myslela, asi nic, ale bylo to takové velké plné, všeobjímající, až do neskutečna.“ (Kmentová, E., Vachtová, L., Bregantová, L., 2006, s. 269) Sochařsky výstřední atmosférická témata jsou blízká tvorbě Karla Malicha, který od počátku 70. let systematicky rozvíjí své drátěné konstrukce oblak.

………..6.2………………………………………………………………………… …………..K a r e l M a l i c h k r e s by

o k a m ţ i k u…………………………….

„…už je to nějak v člověku zakódovaný, že čas letí“ Tvorba Karla Malicha je velmi úzce spjata s krajinou, která se stala zdrojem jeho tvorby jiţ od dětských nejrannějších let, kdy ji velmi intenzivně studoval. Od realistického zobrazování se dostal k pojetí, které odráţí jeho emotivní záţitek, vyvolaný jeho zvýšenou senzitivitou. Tvorba Karla Malicha si sama našla vhodný

Stránka | 32

nástroj a způsob práce, kterým dokáţe ztvárnit svá niterná proţívání postihující efemérní okamţik. Častým propojujícím prvkem jeho tvorby je linie. Okamţik a atmosféra, je to co se snaţí polapit svými kresbami. Zdrojem je jeho niterný duchovní proţitek. Ten se v něm ukotvuje a si dokáţe si jej opakovaně vybavit a pracovat s ním ve stejné intenzitě proţívání, jako kdyţ jej spatřil. Karel Malich vedle kresby úhlem a pastelem, vytváří vzdušné kresby drátem.

„…myslím si, ţe umění je rovnocenná náhraţka za ţivot. Je to stejná věc jako existovat.“

Malich

(Výtvarnické

konfese:

Karel

Malich.

TV,

ČT2

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10166142313-vytvarnicke-konfese// [online])

„Tohle jsou kresby okamžiku, které sledují, na co jsou dělané. Tam je důležitý ten rozměr, takže to musím hlídat. Je to někdy věc okamžiku, protože ty okamžiky se nevracejí a mě je to líto je nezachytit, protože těch okamžiků je moc.“ (Výtvarnické konfese: Karel Malich. TV, ČT2 http://www.ceskatelevize.cz/porady/10166142313-vytvarnicke-konfese// [online])

………..6.3………………………………………………………………………… …………..A d r i e n a Š i m o t o v á Jazyk doteku…………………………………………….. „Vždycky mne fascinovalo, že v určité chvíli dělají milióny lidí na světě to stejné gesto.“ (Šimotová, A., IN: Příběhy obrazů a soch 10/13. [dokumentární film]. Česká televize 2000) Potřeba vzdorovat pomíjivosti času je jádrem výtvarného díla české významné výtvarnice druhé poloviny 20. století Adrieny Šimotové. Tvorba této umělkyně je prodchnuta tělesností, vnímáním skrze smysly vlastního těla. Postupným vystřídáním výtvarných technik od malby, přes grafiku přirozeně dospěla k autentičtějšímu projevu méně tradičními technikami. Její výtvarné výpovědi se staly reflexí přímé osobní neopakovatelné zkušenosti. Osobní ţivotní skutečnosti se promítaly v její tvorbě, včetně velmi skličujících okamţiků umírání jejího manţela Jiřího Johna. Stránka | 33

Lidské kaţdodenní situace prostoupené existenciálními proţitky byly podhoubím tvorby Šimotové. Svá poselství formovala procesy, které daly vzniknout řadě reliéfních papírových obrazů. Gesty a dotyky artikulovala také textilní materiály. Trháním, koláţemi, vrstvením, perforováním, mačkáním, přehýbáním a dalšími přístupy si podmaňovala materiál pro zachycení lidské siluety nebo jejího fragmentu. „Vlastně celým dílem Adrieny Šimotové se táhne určitý způsob reflexe času, který samozřejmě neexistuje sám o sobě, je spjat s vědomím lidského bytí, s tím, že si člověk plynutí času uvědomuje jako něco, co sice vtiskává do světa kolem sebe, ale co mu zároveň verifikuje jeho vlastní determinovanost.“ (Brunclík, P., 2001, s. 27) Existenciální akcent mění její chápání času, úzkostně sledovaného jako tady a teď.

………..6.4………………………………………………………………………… …………..K a t e ř i n a Š e d á Obraz v mysli……………..………………………………………….. Neopomenutelným aspektem plynutí času je zrod a zánik. V rámci těchto mezníků lze vysledovat přirozené procesy dění. S tímto faktem, tedy s procesem stárnutí, se v projektu „Je to jedno“ vypořádává babička české výtvarnice Kateřiny Šedé. Téma Take a picture nakládá se zachycením obrazu, který ukotvuje okamţik. Kateřinu Šedou jsem si zvolila jako interpreta, který se pohybuje ve sférách kaţdodennosti. V rámci projektu „Je to jedno“ vyuţívá fragmentů v mysli, jimiţ oţivuje minulost a dává tak smysl přítomným okamţikům své babičky. V roce 2005 umělkyně obdrţela cenu Jindřicha Chalupeckého za zmiňovaný projekt: „Je to jedno“. Název, byl odvozen od rčení babičky Šedé, která pracovala jako vedoucí skladu domácích potřeb a ke konci ţivota upadla do stavu apatie, kdy o nic nejevila zájem a univerzální odpovědí je to jedno přecházela apaticky jakékoli dění. Podstata projektu tkvěla ve vytrţení babičky z letargie a získání zájmu o přítomnost. Výtvarnice, vyuţila zlomového momentu, kdy babička po dlouhé době nereagovala Stránka | 34

apaticky a poţádala ji o nakreslení předmětu, na který reagovala se zájmem. Pomocí obrazů, kterými ve vzpomínkách stále ţila, a které ji „jedno nebyly“ se pokusila s babičkou postupně zrekonstruovat celý obchod, v němţ léta pracovala. Rekonstrukce obchodu probíhala aţ do její smrti. Babička ztvárnila stovky předmětů, které si pamatovala ve všech velikostech a cenách. Výtvarnice vyuţila ulpívání seniorky na vzpomínkách a obrazech reality, které pro ni samotnou měly tu váhu, ţe jejich vybavováním a zhmotněním se aktivně zase vrátila do ţivota. Šedá vyuţila pomyslnou hodnotu, kterou pro důchodkyni předměty měly, a vrátila ji částečně svým úkolem opět původní funkci, kterou v obchodě s domácími potřebami vykonávala. Kateřina Šedá své výtvarné aktivity nevnímá jako umění a sama se tomuto zařazení brání. Tematicky uchopuje zcela běţné jevy, kterých si ve společnosti a ve svém okolí všímá, které jsou spojené s myšlením jednice či skupiny v rámci společnosti. Její tvorba je výsledkem zvědavosti a zájmu o společenské nazírání reality. Ve snaze vytrhnout jednotlivce či celé skupiny z osobní letargie či společného mýtu, interesuje tyto aktéry do svých projektů, kterými jejich účastníkům nabízí nový úhel pohledu na danou věc. Kateřina Šedá vytváří jakési hry, kterých se účastní celé skupiny lidí potaţmo celé vesnice, jejichţ obyvatele se snaţí spojit a vybudit ke změně svého chování či je vytrhnout ze stereotypu, ve kterém ţijí.

Časovost: „chápání bytí v čase; základní struktura lidského života, pohroužení člověka v čase. Konečnost lidského života určuje vnitřní chápání a prožívání vždy v osnově rozvrhu (kontextu času), vědomé bytí tedy musí projektovat tuto konečnost i do pretence (předjímání) budoucnosti, a tak vyvolává starost o vlastní existenci.“ (Ilustrovaná encyklopedie, 1995, s. 216)

Stránka | 35

7. PRAKTICKÁ ČÁST – AKT TVOŘENÍ „Čas je jedna ze základních fyzikálních veličin, jíţ se měří vzdálenost mezi událostmi“ (Wikipedie. http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cas [online]) V dětství jsem vyměřovala čas otázkami: „Kolikrát se ještě probudím, a budu mít narozeniny?“ „Kolikrát se ještě vyspím, a bude to či ono?“ „Za jak dlouho už napadne sníh?“ „Za jak dlouho pojedeme za babičkou?“ „V kolik si pro mě přijdeš? A co bude potom? A pak?“ Na základě časových údajů jsem si vytvářela mentální mapu událostí, na které jsem se těšila. Vzdálenost mezi událostmi jsem tedy měřila počtem nutných událostí, které se ještě měly odehrát, neţ vytouţený okamţik nastane. Přítomnost, jakoby nebyla. V současné době s fenoménem času pracuji zcela jinak, vědomě. Řekla bych příznivěji ve svůj prospěch. Vědomě přijímám přítomnost, která v předešlé době pro mne jakoby byla přechodným stádiem ke kýţenému okamţiku. Nyní se podrobuji chvílím, které přicházejí, a stavím se do role aktivního příjemce. Vţdy jsem přítomný okamţik hodnotila subjektivně z hlediska příjemnosti či nepříjemnosti. Z hlediska zda mi něco působí radost, nebo naopak se něčím stresuji. Neutrální polohy svého proţívání jsem příliš nezaznamenávala. Zcela zásadní a kaţdodenní otázka, kterou si neustále kladu je „Kolik mám ještě času?“, „Kolik je hodin?“ „Stíhám to?“ Děsí mě časové limity, které mi rýsují jednotlivé dny. Kaţdý den je doslova rozkouskován a rozškatulkován na části, do nichţ musím stihnout vměstnat jednotlivé úkony, které jsou z mého existenčního hlediska, popravdě spíše subjektivně zabarveného úhlu pohledu, velice důleţité. V mysli se mi po probuzení projektuje schéma dne, podle kterého se orientuji. Často si pak kladu otázku: „Proč to vlastně musím stihnout? A co vlastně musím stihnout?“ Čas je pro mne veličinou, v rámci níţ se učím neustále fungovat. Nikdy jsem se nestala vlastníkem hodinek, moţná je to podvědomá rezistence vůči tlaku času skrývající se za touhou zachovat si svobodu a volnost. Moţná se jedná o podvědomou ignoraci, která je vzdorem a obranou vůči naléhavosti času. Faktor času se stal objektem mého zájmu, a to z několika hledisek: Stránka | 36

Z hlediska změn obecně Z hlediska změn projevujících se fyzicky stárnutím člověka Z hlediska pomíjivosti Z hlediska cyklických procesů Námět pro svou diplomovou práci jsem čerpala ze svých vnitřních subjektivních představ a nazírání na fenomén času z pohledu velmi intenzívních existenciálních změn. Jak jsem předznamenala, jedná se tedy o práci, která vzniká na bázi mého senzitivního chápání času, v důsledku něhoţ obracím svou pozornost na jeho konkrétní účinky a projevy. V rámci této práce vznikly série pláten, které se od původního záměru omezujícího se pouze na malířský výstup odchýlily v důsledku vývoje tématu a hledání adekvátnějších způsobů vyjádření podstaty. Idea je tedy transformována v podobě praktické části, pro jejíţ realizaci bylo potřeba různorodosti prostředků. Mé pojetí námětu se pohybuje v rámci přicházejících a odcházejících představ, které se mi vynořují na základě událostí, do kterých jsem vtaţena. Část práce se odehrává v duchu přemítání nad faktorem času, který podnítil mou tvorbu. Básník Josef Hora dospěl k závěru, ţe „úzkost z plynoucího času a blížící se smrti lze překonat pouze tvůrčím činem.“ (Odehnalová, A., 2005, s. 15) Na základě mého tématu tvořím obrazy, které pro mne v jednotlivých cyklech mají odlišný smysl. V cyklu Fragmenty pomíjivosti se zabývám rozpadem jednotlivých věcí, které zobrazuji. V podstatě se jedná o přenesený smysl zániku jakékoli věci. Snaţím se zaznamenat pomyslný zánik v jeho procesu, který je součástí všeho, co existuje. V cyklu Pod povrchem měním úhel pohledu na téma týkající se času a to tak, ţe se zaměřuji na konkrétní změnu, kterou, jak by nazval Andy Goldsworthy „řeka času“ přinesla. Zabývám se křehkostí lidské schránky a limity, které člověk začne vnímat s přibývajícími léty či zdravotními komplikacemi, které je nucen překonávat.

Stránka | 37

Fragmenty pomíjivosti V důsledku času a pomíjivosti mě zajímá proměnlivost. Zajímá mě dění počínající genezí aţ po zánik. Tuto skutečnost reflektuji sérií pláten, kde proţívám zachycení reality - zrání, rozpad, rozklad v důsledku nekompromisního plynutí času. Zajímají mě tak osudy jednotlivostí, kterým lidé subjektivně přisuzují svou hodnotu. Jsou to právě ty obyčejnosti, které se snaţíme udrţet pohromadě za kaţdou cenu navzdory plynutí času. Právě proto se na mých plátnech odehrávají procesy přeskupování a rozpadání končící zánikem. Objektem je pro mne proces ve svých momentech.

Plátna vznikla z obavy……………………………………………………………….. Snad kaţdý člověk si v ţivotě oblíbí věc, které se nechce vzdát a lpí na ní. Moţná tato skutečnost souvisí s myšlenkou, která mi běţí hlavou, ale netuším, kde se tam vzala. Ta myšlenka běţí asi takto: „ve věcech, ke kterým máme vytvořený blízký, citový vztah, se snaţíme nalézt sami sebe.“ Často právě generace prarodičů pečlivě zapošívá svetříky, omotává drátkem noţku od brýlí, ačkoli uţ vlastní dávno jedny rezervní. Já jsem si vytvořila „zapošívací vztah“ k několika věcem, které uţ téměř doslouţily. Ve svých plátnech zaznamenávám – fixuji moment jejich pomyslného postupného rozpadání, který tímto brzdím. Pomyslné otěţe času přebírám do vlastních rukou.

Stránka | 38

čas neúprosně naléhá

Obr.1.Bez názvu 50x50cm

Kam odcházíš? Kam jdeš? Kam plyneš? A kde se tady vzal?

Stránka | 39


Čekám, co se přihodí ..stojím před ním s pokorou….


Něco mi tají……. Stránka | 40

Miluji zásahy do leţících pláten …. jsou výzvou ..čekají na dokončení

…mám energie uţ která jim kterou jim vtisknout

pocit určité dopředu, náleţí a mám


mám pocit určité energie uţ dopředu, která jim náleţí a kterou jim mám vtisknout

Stránka | 41


Střídají se ve mně pocity napětí s pocity naplnění…

Stránka | 42

Kaţdou chvíli … chce se mi jej zatřít, nechat jej zaniknout a začít znova


co po tobě zbyde?

Začíná dýchat, je to na dobré cestě …přeje si vyrůst a uzrát Stránka | 43

… i my podléháme Malba – stojím před napnutým bílým plátnem, mívám trému.

Srovnávám se s ním. Hlavou mi běţí myšlenky „kdybych tak dokázala namalovat něco tak dokonalého jako je tato bílá plocha. Pokud hned nezačnu, má úzkost se bude prohlubovat.“


TEĎ


Stránka | 44

Pod povrchem Série obrazů „Pod povrchem“, je druhou částí praktické diplomové práce, jejichţ vznik podnítily okolnosti, které se odehrály v mé rodině v relativně krátkém čase. Vycházím tedy z osobní zkušenosti zlomů a zvratů, které radikálně změnily můj pohled na existenci člověka. Začala jsem přemýšlet o křehkosti a časovém limitu a také o běhu času, který se mi stal ústředním tématem. Tedy tím, co mě opravdu v současné době zajímá. Cyklus těchto pláten vznikal ve spolupráci s mým otcem, který prodělal dramatickou změnu, v jejímţ důsledku se z velmi temperamentního a dynamického člověk, velmi rázného a úderného stal jedinec, závislý na svém okolí. Diagnóza, kterou je jeho stav definován je mimo jiné afázie. V cyklu pláten pod povrchem vyčleňuji místo pro jeho tvorbu, která je limitována ztrátou paměti, v jejímţ důsledku se pro něj mluvený či písemný projev stal nic neříkajícím výrazem. Název pod povrchem je výpovědí, která vznikla z bariéry v komunikaci. Často přemýšlím nad jeho stavem, kdy se jeho myšlenky vězněny uvnitř zcela fungujícího mozku velmi těţce, více méně náhodně derou ven. Často přemítám nad rodinnou fotografií, která je rok starým záznamem, který zprostředkovává okamţik radosti a plnosti ţivota, která v této chvíli jiţ není pravdivou.

Moment kdy se něco změní Moment kdy se změní ţivot Bod zlomu Zlom

Stránka | 45

Poslední dobou mám pocit, ţe lidský ţivot jakoby doslova těkal. Najednou se vytrácí. Velmi zvláštní je fenomén fotografie. Je to významné fixační médium. Jakoby dlaha pro zlomenou nohu nebo obinadlo pro poškozenou tkáň. Fotografie přehlíţí skutečnost, ţe je něco uţ přece jinak, ţe uţ to tak dávno není, je to pryč. Velmi podivně na mně působí fotografie, kde jsem vyfocená s rodinou. Dnes, kdyţ jsem kolem ní prošla, došlo mi, ţe s odstupem několika měsíců uţ to není pravda. Nerozumím té skutečnosti. Vše je jinak.


Mám neustálou potřebu hledat souvislosti. Hledám souvislosti, které časem přicházejí. Nic se neděje náhodou. Vše má své zákonitosti.

Stránka | 46

Texty mého otce vznikají téměř samovolně…. Jeho zálibou před bodem zlomu bylo skládání básní a scénářů …hledala jsem ideální propojení……………………………………………… Znovu píše a rád……….. píše kaţdý den,……….. je to jeho pevný reţim


Stránka | 47

Obr.11 – detail obr.10.Bez názvu 50x60cm


Stránka | 48


Stránka | 49


Stránka | 50

Často se mi stává, že ve mně zraje nějaká myšlenka, kterou neumím dlouho pojmenovat. Velmi mě to sužuje, protože je to znamení, že mi něco zůstává utajeno, že nemám jasno. Cítím jak se to ve mě mele a prožívám období chaosu a nerovnováhy. V procesu tvorby mnou zmítaly vtíravé myšlenky o nesourodosti a chybějící kontinuitě tvorby, ale nemohu se ubránit a neustále hledám správný jazyk, který by přesně odpovídal obsahu. Takhle to cítím.


Stránka | 51

8. PEDAGOGICKÁ ČÁST „Bez umění by byl život šedivý, nenaplněný. Umění nám dovoluje rozvinout fantazii, prožít osudy, které nás mohou obohatit novými pohledy na skutečnost, novými myšlenkami. Umění člověka kultivuje i morálně. Ne nadarmo mu byl už ve starém Řecku, usilujícím o jednotu krásy tělesné, duchovní i mravní, přisuzován tak velký význam. Řecké tragédie nás dodneška dojímají a dávají nám prožít i pocit očištění a osvobození. Výtvarné umění pak poskytuje radost z krásy a harmonie, ale nutí nás i k zamyšlení nad podstatnými otázkami lidského bytí.“ (ČERNÁ, 2008, s. 7) Navrţená témata: ………………………………T E N K R Á T ………………………………………. V toku času jsou pro mě zajímavé určité chvíle, a to ty, pro které po jejich uplynutí opouštíme přítomnost a oprašujeme jejich obrazy, které se zakuklily v paměti a slouţí jako mocný prostředek emocionálního uspokojení při vzpomínce. Na základě témat, která jsem zpracovávala v rámci diplomové práce, navrhuji v následujícím textu výtvarné etudy, které si kladou za cíl rozvinout a uplatnit dané téma v rámci školního vzdělávání. Název:

„Vyprávěj“

Zeptejte se prarodičů: „Jaké to bylo, když byli ve tvém věku?“ Porovnejte: v čem jste stejní a v čem se lišíte - hledejte společné; Co bylo tenkrát lepší? Co je lepší teď? ….podněcování lidskosti, vztahu a úcty ke stáří; Všímejte si rozdílů v okolnostech; porovnejte fotografie ve stejném věku; Vytvořte záznam – srovnání: co byla moje nejoblíbenější hračka? jaké jsem já měl moţnosti? Pokud moţno porovnání 3 generací - cykličnost v proměnách; vytvořte jednotný výstup – formou kreseb, koláţe; Cíl: Uvědomění plynutí času. Otevření citlivého tématu stáří. … .vnímaní vztahů, vnímání stárnutí…. Vţdy jsem si cenila chvilek, které mi věnovali prarodiče nebo lidé ze sousedství protoţe v sobě skrývaly zvláštní moudro, které do jejich bytosti vepsal čas. Bavily Stránka | 52

mě příběhy a historky, kterými ţili. Zajímaly mě jejich momenty, které donekonečna omílali, a jak velkou sílu pro ně měly. Hypnoticky mne přitahovala síla jejich vzpomínek. Ráda naslouchám těmto mocným příběhům, které jsou zlomovými pro průběh ţivota vypravěčů. Lidské příběhy jsou často neodmyslitelně spojeny s fotografiemi, které umocňují vzpomínky a podepírají nespolehlivou lidskou mysl. Fenomén fotografie je zcela běţnou součástí ţivota umělců i lidí, kteří o umění nejeví zvláštní zájem.

„Vzpomínky“

Název:

1. „pokladnice vzpomínek“ - studenti pracují s okopírovanými fotografiemi technikou koláţe. 2.

„šperk“ – studenti zpracovávají fotografii jako šperk, jeţ je záznamem momentů, které jsou pro nás stěţejní, hodnotné - cenný fragment určitého tady a teď; technika je volena individuálně – např. kombinovaná technika: kresba a koláţí; drobný papírový objekt s fotografií Cíl: Práce s fotografií, jako významným fixačním médiem okamţiků, které pro nás mají subjektivně vnímanou zvláštní hodnotu.

……………. NEOPAKOVATELNOST OKAMŢIKU……………………………...

„17:33h“ (realizováno)

Název: Pracovní

název

„17:33h“

vznikl

po

domluvě

se

studenty

2.

ročníku.

Zadání: Vyberte si společný časový údaj - okamţik, v rámci, kterého budete po dobu jednoho týdne zaznamenávat, co v tuto dobu děláte a kde se nacházíte. Výstup: Studenti si navzájem sdělili a porovnali údaje, které nadále zpracovávali. Vznikl společný výstup formou koláţe záznamů v kombinaci s dalšími výtvarnými technikami. Cíl: Uvědomění si momentu, který by jinak zanikl v běhu času, ocenění chvíle, pro její neopakovatelnost, ač se nic „významného“ neděje. Stránka | 53

„Tady a teď“

Název:

1) Ve stanovený čas zaznamenávejte vhodným prostředkem dle charakteru místa, co právě děláte a kolik je hodin. Např.: Cestou do školy se pokuste popsat křídou na chodník, co vidíte - co se děje kolem. Zaznamenejte myšlenky, které vám běţí hlavou; vytvořte vzkaz pro vnímatele – dejte mu pokyn; 2) Udělejte něco, co jindy neděláte - Ozvláštněte přítomný okamţik - snaha vymanit se z rutiny; 3) Co se asi děje teď v tuto chvíli? Vytvořte otázky? Např.: kolik se asi rodí dětí v tuto chvíli? Kolik lidí spí? Atd. Cíl: Uvědomění si přítomnosti, jedinečnosti okamţiku jeho ozvláštněním.

………………………Č A S Název:

B Ě Ţ Í ……………………………………………….

„Rozpad a rozklad“ - zátiší

1) Inspirace impresionismem: seznámení s uměleckým směrem - Studijní kresba zátiší realizovaná opětovně s časovým odstupem – časová sekvence zátiší. 2) Inspirace kubismem: seznámení s uměleckým směrem – Rozklad zátiší – reminiscence kubismu Cíl: Uvědomění si plynutí času a jeho aspektu, kterým je zániku existence.

Stránka | 54

Realizované téma: „Tady a teď“ Prostředek: Akrylové barvy Studenti 2. ročníku Střední uměleckoprůmyslové školy s.r.o.

Obr.16 Tady a teď

Stránka | 55

Soňa Fiedorová: „Já nevím, co s tím mám ještě dělat. Teď už bych na to asi jenom zařvala, a to je tak všecko!“

Obr.17 Tady a teď Obr.18 Tady a teď

Stránka | 56

Obr.19 Tady a teď

Stránka | 57

Obr.20 Tady a teď

Umění je odrazem skutečnosti.

Stránka | 58

9. ZÁVĚR Svou diplomovou prací jsem si intuitivně otevřela téma, které pro mě bylo a je aktuální a potřebné. V průběhu docházelo ke třídění myšlenek, které chtěly ven. Vyuţila jsem volnosti, kterou jsem si námětem dopřála a nechala vyjít ven to, co bylo uvnitř a jen místy vykukovalo na povrch. Vědomě jsem přijala myšlenky, které ve mně do té doby místy tiše, místy hlasitěji rezonovaly. Došlo k usmíření. Přijala jsem okolnosti, které čas přinesl. Stala jsem se jeho spojencem. Věci, které se dějí, jsou takové, jaké mají být a čas je jen čistým plátnem, na které se promítají. Není důvod čas z něčeho obviňovat. Čas je stále stejný, jen naše myšlenky se mění a my jimi podle důvěry, kterou do nich vkládáme, měříme čas jako dobrý nebo zlý. Má diplomová práce se celá odvíjela v duchu přemítání nad faktorem času. Tímto tématem, jsem se pokusila vytvořit si hlavně ucelený rámec, který byl do té doby spíše změtí často protichůdných myšlenek.

Stránka | 59

………9.1……………………………………………………………………. RESUMÉ „Take a picture“, tedy diplomová práce řešící téma času, je krystalizací myšlenek, kterými byl tento pojem pro mě samotnou do té doby opředen. Faktor času je zde nahlíţen z hlediska existence a bytí. V myšlenkách, které daly vniknout mým plátnům, se zabývám procesy, které se v čase dějí a které mají na lidskou existenci často zásadní vliv. Tato diplomová práce je čistě subjektivním pojetím působení času. V doprovodném textu se věnuji aspektu času v koexistenci s výtvarným uměním, které se ve svém svébytném vývoji s aspektem času také potýká. Součástí je rovněţ pedagogický výstup, který téma času otevírá v různých úhlech pohledu.

………9.2……………………………………………………………………. SUMMARY "Take a Picture", which is a thesis dealing with the topic of time, represents the crystallization of ideas that, in my mind, have been associated with this term by then. The factor of time is examined in terms of existence and being here. The ideas that gave rise to my canvasses are dealing with the processes that are taking place in the course of time and often have a significant impact on human existence. This thesis provides a purely subjective conception of the action of time. In the supporting text, I am dealing with the aspect of time in coexistence with the visual arts which, in their distinctive development, are also facing the aspect of time. It also includes a pedagogical output which presents the topic of time from different perspectives.

Stránka | 60

………9.3…………………………………………………………………….

Seznam příloh: OBRAZY: Obr.1.Bez názvu 50x50cm

…39


…40


…40


…41


…42


…43


…44


…44


…46


…47

Obr.11.detail

…48

Obr.12.detail

…48

Obr.13.detail

…49


…50


…51

FOTODOKUMENTACE PEDAGOGICKÉ ČÁSTI: Obr.16 Tady a teď

…55

Obr.17 Tady a teď

…56

Obr.18 Tady a teď

…56

Obr.19 Tady a teď

…57

Obr.20 Tady a teď

…58

Stránka | 61

………9.4…………………………………………………………………….

Seznam použité literatury: BALEKA, Jan. Výtvarné umění : Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika). 1. vyd. Praha : Academia, 1997. 429 s. ISBN 80-200-0609-5. BRUNCLÍK, Pavel. Adriena Šimotová: retrospektiva. 1. vyd. Praha : Galerie Pecka, 2001. 304 s. ISBN 80-902285-2-6. ČERNÁ, Marie. Dějiny výtvarného umění. 5. dop. vyd. Praha : Idea servis, 2008. ISBN 978-80-85970-63-0. MISSELBECK, Reinhold. Vrcholy IN: Fotografie 20. století: Museum Ludwig v Kolíně nad Rýnem. Praha : Slovart, 2003. 191 s. ISBN 3-8228-1757-0. MRÁZ, Bohumír. Dějiny výtvarné kultury. 1. vyd. Praha : Idea Servis, 2000, 220 s. ISBN 80-85970-31-7. GOMBRICH, E. Příběh umění. 1. vyd. Praha : Odeon, 1992. 558 s. ISBN 80-2070416-7. HUYGHE, René. Umění a lidstvo Larousse : Umění pravěku a starověku. 1. vyd. Praha : Odeon, 1967. 436 s. HUYGHE, René. Umění a lidstvo Larousse : Umění nové doby. 1. vyd. Praha : Odeon, 1974. 470 s. Ilustrovaná encyklopedie. Praha : Encyklopedický dům, 1995. 527 s. ISBN 80901647-3-0. KMENTOVÁ, Eva; VACHTOVÁ, Ludmila; BREGANTOVÁ, Polana. Teď: práce Evy Kmentové. Vyd. 1. Praha: Arbor vitae, 2006. 303 s. ISBN 80-86300-59-5. KULKA, Jiří. Psychologie umění. 2. dopl. vyd. Praha : Grada Publishing, a.s., 2008. 440 s. ISBN 978-80-247-2329-7. ODEHNALOVÁ, Alena. Vybrané kapitoly z dějin kultury. 2. opr. vyd. Brno : Cerm, 2005. 228 s. ISBN 80-7204-391-9. VÁVRA, Jiří. Od impresionismu k postmoderně: dějiny vizuálního umění. 1. vyd. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, s.r.o., 2001. 127 s. ISBN 80-7182-120-9. WALTHER, Ingo F.; Karl RUHRBERG. Umění 20. století. Praha : Slovart, 2004. 840 s. ISBN 80-7209-521-8.

Stránka | 62

ZHOŘ, Igor; HORÁČEK, Radek; HAVLÍK, Vladimír. Akční tvorba. 1. vyd. Olomouc : Vydavatelství Univerzity Palackého, 1991. 84 s. ISBN 80-7067-074-6. ZHOŘ, Igor. Proměny soudobého výtvarného umění. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1992. 165 s. ISBN 80-04-25555-8. ………9.5…………………………………………………………………….

Internetové zdroje: IN-Čas, O čase.[online]. [cit. 19. 11. 2012]. Dostupné na WWW: < http://www.incas.cz/o-case/> Wikipedie, otevřená encyklopedie. [online]. [cit. 27. 10. 2012]. Dostupné na WWW: < http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cas > Dotekticha, Eckhart Tolle – Moc přítomného okamžiku [online blog] [cit. 27. 10. 2012] Dostupné na WWW: < http://dotekticha.blogspot.cz/2012_01_01_archive.html >

Video archiv: KISIL, Aleš. Příběhy obrazů a soch 10/13. [dokumentární cyklus pořadů]. Česká televize 2000 [cit. 22. 11. 2012]. RIEDELSHEIMER, Thomas. Rivers and Tides, 2001 [dokumentární film] [online] [cit. 22.11.2012]. Dostupné na WWW: < http://topdocumentaryfilms.com/andygoldsworthys-rivers-tides/ > RULLER, Tomáš. Interview. IN: Před půlnocí. TV, ČT24, 25. 10. 2011 [online] [cit. 1. 12. 2012]. Dostupné na WWW: < http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10095690193-predpulnoci/311281381940085/ > RULLER, Tomáš. Interview. IN: Kultura.cz. TV, ČT2, 20. 10. 2007 [online]. [cit. 1. 11. 2012]. Dostupné na WWW: < Stránka | 63

https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1183619616-kulturacz/307295350090020/obsah/112493-portret-performer-tomas-ruller/ > SKALA, P., Výtvarnické konfese: Karel Malich. TV, ČT2, 23. 2. 2011 [online]. [cit. 1. 11.2012]. Dostupné na WWW: < http://www.ceskatelevize.cz/porady/10166142313-vytvarnicke-konfese// > TOLLE, Eckhart. IN: Youtube [online]. 8. 5. 2012 [cit. 20. 8. 2012] Dostupné na WWW: < http://www.youtube.com/watch?v=cM2R_GxndDw >.

Stránka | 64

TAKE A PICTURE Diplomová práce

Recommend Documents