NEJKRUTĚJŠÍ
TAJNÉ SPOLEČNOSTI V DĚJINÁCH SHELLEY KLEIN
Copyright © Michael 0'Mara Books Ltd, 2005 Translation ©Jan Mrlík, 2006 Copyright © ALPRESS, s. r. o. Všechna práva vyhrazena. Z anglického originálu The Most Evil Secret Societies In History přeložil Jan Mrlík Redakční úprava Eva Mikolášková Grafická úprava obálky Tomáš Řízek Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek, 2006 shop alpress.cz Tisk a knihařské zpracování Centa, spol. s r. o.r Vídeňská 113, Brno Vydání první
OBSAH Úvod ILUMINÁTI Zakladatelé nového světového pořádku ARGENTEUM ASTRUM Orgie na Sicílii SPOLEČNOST THULE Předchŧdci nacismu MUTI Rituální oběť v Londýně TONGY Spolky ve znamení draka KU-KLUX-KLAN Neviditelná říše ŘÁD CHRÁMU SLUNCE Zkouška ohněm ASASlNOVÉ První teroristé v dějinách ÓM ŠINRIKJÓ Sekta „nejvyšší pravdy" MAU-MAU Vzpoura Afričanŧ
ODESSA Úniková cesta nacistŧ KOLEKTIV SOCIALISTICKÝCH PACIENTŮ Sanatorium vedené šílenci THUGOVÉ Uctívači Kálí CAMORRA Stín nad Neapolí SPOLEK PEKELNÉHO OHNĚ Démonismus, smilstvo a politika
ÚVOD Od dob, kdy se člověk dokázal poprvé domluvit s jiným člověkem, vytvářet společenskou hierarchii a organizovat vzájemně prospěšná shromáţdění, jej také zřejmě fascinuje vytváření a existence tajných společností. Většina z nich jsou (a vţdycky byly) organizace zcela neškodné, skupinky stejně smýšlejících jedincŧ, které sjednocuje společný cíl. Do této kategorie spadají pánské večerní kluby či univerzitní bratrstva, které přitahují nanejvýš jedince mající zájem o určité elitní postavení Či podivné a tajemné víry. Jiné organizace naopak nejsou zdaleka tak nevinné, jejich program skrývá daleko hrozivější náplň a vyţadují krvavé přísahy, naprosté podřízení osobního ţivota svých členŧ pravidlŧm kultu a jejich podrobení despotickému vŧdci, V tomto souboru jsem se pokusila shromáţdit údaje o několika takových utajovaných a stínových skupinách - organizacích, které pŧsobily po celém světě v končinách tak rŧznorodých, jako jsou Japonsko, Amerika, Keňa, Německo, Anglie, Švýcarsko a Itálie. Kdyţ přijde řeč na tajné společnosti, často se brzy zjistí, ţe tyto organizace spadají do zřetelně odlišných kategorií. Platí to i o skupinách popisovaných v této knize. Existuje zásadní rozdíl mezi společnostmi zabývajícími se politickými cíli (jako Kolektiv socialistických pacientŧ, Mau-Mau, Odessa či asasínové) a organizacemi „posledního soudu", k nimţ náleţí Óm Šinrikjó nebo řád Chrámu slunce. Podobně Ku-klux-klan, jehoţ hlavním cílem bylo a bohuţel stále je prosazování ostře rasistických myšlenek, je moţno do určité míry přiřadit ke společnosti Thule {protoţe obě skupiny vycházely z víry v dokonalou nadřazenou rasu), zatímco tongy či Camorra patří do oddílu s obecným označením „skupiny organizovaného zločinu". Co ale s takovými společnostmi, jako byl například Spolek pekelného ohně? Jak zapadají do celkového obrazu a do jaké kategorie vlastně náleţí? V řadě ohledŧ stojí Spolek pekelného ohně mimo soubor popisovaný v této knize, protoţe představuje „nejmenší" zlo. Vznikl v Anglii v osmnáctém století jako skupina velice vlivných muţŧ, kteří se rádi míchali do politiky, ale jejich hlavní ţivotní náplní bylo rozmanité hýření; v porovnání prakticky se všemi ostatními tajnými společnostmi uvedenými v tomto díle šlo o společnost relativně neškodnou. Ovšem Spolek pekelného ohně velmi zřetelně ilustruje zdánlivě neukojitelnou touhu lidí vytvářet stav „my proti ostatním" tím, ţe se zorganizuje skupina, k níţ mŧţe náleţet pouze nevelký počet vybraných jedincŧ. To je zcela nepochybně ústřední princip všech tajných společností. Argenteum Astrum - tajnŧstkářská organizace Aleistera Crowleye -je toho dalším zářným příkladem. Byl to spolek poněkud nechutný, nepokrytě elitářský a hraničící s Šílenstvím, ale ve skutečnosti dokládal tuţbu některých jedincŧ, aby byli povaţováni za cosi „zvláštního" a odlišného od masy ostatních lidí, za něco lepšího, neţ jsou ostatní. Čím neproniknutelnější je učení takové skupiny, čím obskurněj-ší a bizarnější jsou její iniciační rituály, tím přitaţlivější se Členství v takové organizaci jeví těm, kteří touţí uspokojit své podivné libŧstky. Tato myšlenka mŧţe naznačovat odpověď na otázku, proč kulty jako Óm Šinrikjó (jehoţ iniciační rituály jsou extrémně bizarní) nebo řád Chrámu slunce přitahují tak značný počet vyznavačŧ. Učení těchto dvou skupin se stává pro jejich členy náboţenstvím a prostředkem k tomu, aby nakonec dosáhli nesmrtelnosti.
Obdobné zjištění platí i pro asasíny (hašišíny), kteří byli přesvědčeni o tom, ţe za splnění svého vraţedného poslání budou odměněni věčnými rajskými rozkošemi. Je moţné nalézt určitou paralelu mezi tímto dávným kultem a dnešními sebevraţednými atentátníky, i kdyţ cílem asasínŧ bylo usmrtit pouze konkrétní osobu určenou jako cíl, aniţ by ublíţili nevinným přihlíţejícím, coţ se naprosto nedá říci o současných teroristech. Indičtí Thugové, jejichţ celý kult byl (alespoň zpočátku) vybudován na myšlence dosaţení věčné slávy tím, ţe obětují nevinné pocestné bohyni Kálí, také posléze ustoupili od náboţenských aspektŧ svého učení a preferovali jim osobně prospěšnější cíle - olupovali své oběti k vlastnímu obohacení. Při studiu tajných společností se opakovaně objevuje motiv osobního prospěchu, ať v podobě rádoby mesiášského postavení (jak tomu bylo v případě Aleistera Crowleye) nebo především peněţních ziskŧ, jako například u Šókó Asahary, vŧdce sekty Óm Šinrikjó. Do této kategorie je také moţno zahrnout organizaci Odessa, protoţe pŧvodně byla vytvořena k tomu, aby pomáhala nacistickým válečným zločincŧm po skončení druhé" světové války, i kdyţ zřejmě nefungovala tak „romanticky", jak naznačuje romanopisec Frederick Forsyth v knize Spis Odessa, nicméně šlo o organizaci velmi úspěšnou, které se podařilo pomoci několika vysokým nacistickým dŧstojníkŧm k útěku před katovou oprátkou. K vytvoření tajné společnosti mohou vést i další dŧvody přinášející lidem osobní prospěch, jako například sebeobrana, ale při zkoumání těchto organizací brzy vyjde najevo, ţe významným zájmem takových skupin, jako byla například Odessa, je ještě cosi dalšího - snaha podporovat všeobecnou posedlost konspiračními teoriemi. Kdyţ existovala taková organizace jako Odessa, tak nepochybně budou ještě stále pŧsobit jiné společnosti, které svými zločinnými intrikami ovlivňují světovou politiku - proč ne? V tomto ohledu zřejmě není na celém světě druhá tajná společnost, která by přitahovala takovou pozornost jako ilumináti. Většině lidí byla zcela neznámá, dokud v roce 2000 nevyšel román Dana Browna Angels and Demons (Andělé a démoni, Česky vydáno v roce 2003, pozn. překl.); od doby, kdy se tato kniha dostala na pulty knihkupcŧ, dosáhl hlad veřejnosti po informacích o této velmi ezoterické tajné organizaci monumentálních rozměrŧ. Proč je tomu tak a co se vŧbec skrývá za touto zvláštní skupinou, ţe vyvolala takovou neslýchanou reakci? Odpověď spočívá v konstatování, ţe Dan Brown je vynikající autor a vypravěč příběhŧ, přičemţ jeho kníţka Andělé a démoni vychází ze scénáře, který se zamlouvá naprosté většině z nás - malá skupinka lidí bojuje proti daleko početnější a neuvěřitelně mocné organizaci, v tomto případě proti katolické církvi. Tento model střetnutí „Davida a Goliáše" je starý jako lidstvo samo; jeví se být jedním ze vzorcŧ lidské psychiky a moţná v nás všech Dan Brown svou kníţkou uvolnil nějakou emocionální pojistku. Navíc Brown zahrál na strunu přesvědčení, které hluboko v sobě má uloţeno asi kaţdý, ţe totiţ „nic není takové, jak se zdá": ţe někde v pozadí světového dění pŧsobí nějaká zlovolná spiknutí a veřejnost je neustále klamána, obelhávána a konejšena do falešného pocitu bezpečí tím, ţe se jí říká všechno, jen ne pravda. Vezměme například Hitlerovu sebevraţdu na konci druhé světové války nebo první přistání Člověka na Měsíci. O obou událostech se uţ napsaly miliony slov, která tvrdila, ţe ani
jedna z těchto dvou událostí se ve skutečnosti nestala. Podle mnoha pravicově orientovaných konspiračních teorií bychom měli naopak věřit tomu, ţe Hitler je stále naţivu a v poklidu si uţívá někde v Jiţní Americe; první přistání na Měsíci se podle mínění řady lidí naopak odehrálo pouze v televizním studiu, poté co byli Američané nuceni zrušit skutečny" let kvŧli technickým problémŧm. Divokých, spletitých a poněkud praštěných konspiračních teorií je moţné najít celou řadu. Fenomén iluminátŧ je prostým rozvinutím této myšlenky, protoţe sekta stejného jména sice existovala v osmnáctém století v Bavorsku a propagovala svrţení zavedeného náboţenství ve prospěch Nového světového pořádku (New World Order), přesto však neexistuje naprosto ţádný dŧkaz o tom, ţe by se tato stará organizace v nynější době reformovala nebo ţe by ve svých plánech jakkoli uspěla. Naopak mezi skupiny, kterých bychom se měli bát a které se aktivně snaţí pozměnit tvářnost politiky ve svých zemích, patří teroristické organizace jako například Kolektiv socialistických pacientŧ (který sympatizoval s celou Škálou dalších teroristických skupin, například německou Frakcí Rudé armády, americkou organizací Weather Underground nebo skupinou Černí panteři, abychom jmenovali alespoň některé). Jejich cíle moţná byly z počátku idealistické, ale to, ţe se kvŧli prosazení svých zájmŧ uchýlily k násilí, absolutně neguje jakýkoli pozitivní výsledek, kterého by snad mohly dosáhnout. Podobně o hnutí Mau-Mau by bylo moţné tvrdit, ţe mělo legitimní dŧvod své existence v tajném odboji proti britskému koloniálnímu panování v Keni, ale jakmile se jeho členové chopili zbraní a zabíjeli nejen své bílé „pány", nýbrţ i velké mnoţství svých černých krajanŧ, pozbyla tato organizace jakoukoli politickou kvalitu a změnila se ve společenství násilnických zločincŧ. Také společnosti jako byla Thule nebo je Ku-klux-klan prezentují daleko větší nebezpečí neţ spolky směřující k ovládnutí světa, jak je známe z příběhŧ o Jamesi Bondovi. Jak Thule, tak i KKK byly (a ve druhém případě ještě stále jsou) zákeřné organizace, jejichţ učení bez stínu pochyby přitahuje miliony lidí na celém světě. V poněkud menší míře také společnost Camorra a tongy svou činností krutě postihly tisíce lidí, ačkoli se nehlásily k ţádnému nenávistnému náboţenství ani nevyznávaly rasovou nadřazenost. Ovšem jak Camorra, tak tongy kolem své existence vybudovaly auru tajuplnosti, která veřejnost fascinovala do té míry, ţe si tyto organizace leckdo nebezpečně idealizoval. V tomto ohledu prodělala podobný vývoj i mafie, jejíţ tajné operace inspirovaly tvŧrce mnoha knih, filmŧ a dokumentŧ, které v nás povzbuzovaly vrozenou touhu dozvědět se něco, co bychom vědět neměli. Jinými slovy, přitaţlivost tajných organizací pramení z neodolatelné touhy zjistit, co se skrývá za zavřenými Modrovousový mi dveřmi. Tím je rovněţ moţné vysvětlit, ţe se neustále najde dostatek lidí ochotných připojit se k některé z bizarních tajných společností. Není sloţité pochopit, proč se rasisté hlásí ke Ku-klux-klanu nebo levicoví gueriloví bojovníci touţili vstoupit do Kolektivu socialistických pacientŧ, ale jen obtíţně se hledá vysvětlení, proě mŧţe někdo stát o příslušnost ke skupině tak zvláštní, jako je řád Chrámu slunce (Order of the Solar Temple). Je samozřejmě moţné vycházet z představy, ţe tito jedinci jsou psychicky narušení a jde o ztracené duše hledající dŧvod pro další bytí, snadno /.manipulovatelné k tomu, aby se vzdaly celoţivotních
úspor ve prospěch tajné společnosti; i kdyţ tyto dŧvody mohou odpovídat pravdě, přece se najdou lidé, u nichţ hraje při rozhodování o vstupu do sekty velmi významnou roli i zvědavost. Chtějí vědět, jak to vypadá na druhé straně dveří, zda jsou sliby sladkého ţivota po smrti pravdivé a zda jejich ţivoty nedostanou náhle nový rozměr. Jakmile však učiní první krok přes práh, je uţ většinou nemoţné se od skupiny odtrhnout (vzhledem k vŧdcŧm, kteří jsou silnými osobnostmi, a také se zřetelem k vymývání mozkŧ, jehoţ se někdy vŧdcové vŧči příslušníkŧm svých sekt dopouštějí). Ti, kteří se přece chtějí pokusit uniknout, velmi často musí Čelit hrozbě smrti, nebo - jako v případě řádu Chrámu slunce odstartují předem připravený proces, který vede k úmrtí řady dalších osob. Po masových „sebevraţdách" příslušníkŧ Chrámu slunce švýcarská vláda vytvořila informační centrum zaměřené na náboţenské kulty, kde se veřejnost mŧţe dozvědět pravdu o nebezpečích, která přináší vstup do podobné skupiny. Co se tedy dá dělat pro odvrácení lidí od toho, aby se zapojovali do takovýchto krutých, zvrácených a v mnoha případech i vraţedných podnikŧ? Odpověď je nesnadná. Kdekoli se lidé sdruţují, vytvoří se čas od času nějaká tajná společnost; jinak řečeno, tak jako obyvatelé Londýna ţijí jen pár desítek centimetrŧ od neviditelných potkanŧ, je stejně pravděpodobné, ţe ať ţijete v kterékoli části světa, pŧsobí tam také nějaký tajný spolek a buď konspiruje proto, aby dosáhl svrţení nějakého zapřísáhlého nepřítele, nebo plánuje jiný, stejně bizarní a násilný akt. SHELLEY KLEINOVA
ILUMINÁTI ZAKLADATELÉ NOVÉHO SVĚTOVÉHO POŘÁDKU Protože Weishaupt žil pod tyranií despoty a kněží, vědět, že je nezbytná opatrnost i při šíření informací a principů čisté morálky. To dodalo jeho názorům ovzduší tajuplnosti a bylo podkladem pro jeho vypovězení [...] Kdyby Weishaupt psal zde, kde v naší snaze přivést lidi k moudrosti a čestnosti není žádné utajování nutné, nenapadlo by ho vymýšlet k tomu účelu žádný tajný mechanismus. Thomas Jefferson
Od doby, kdy Dan Brown publikoval románový bestseller Andělé a démoni, se ilumináti stali předmětem intenzivních spekulací jak u obecné veřejnosti, tak v médiích. Ve svém románu Brown čtenářŧm předkládá spletitý scénář, v němţ přísně utajovaná společnost, o které se předpokládalo, ţe jiţ několik století neexistuje, znovu obnoví svou činnost, aby pokračovala v krvavém zápase proti katolické církvi. Ale do jaké míry je Brownem popsaná dějová zápletka zaloţena na faktech? Existuje ještě dnes takováto skupina a je do dnešních časŧ akceschopná?
Jakmile se člověk pustí do studia povahy a aktivit tajných společností, zanedlouho se jen velmi obtíţně, pokud vŧbec, dají rozlišit fakta od fikce, realita od staletí starých výmyslŧ a pravda od naprosté lţi. Případ skupiny iluminátŧ není výjimkou, ba naopak, ze všech dostupných informací o té to skupině je velice sloţité poznat pravdu. Ilumináti přitahují velký zájem lidí, kteří se zajímají o všechny moţné nové světové pořádky, globální konspirační teorie a stínové organizace, jeţ údajně řídí světové dění. Během staletí si označení ilumináti (Illuminati) přisvojilo několik skupin, které se holedbaly, ţe mají v drţení gnostické texty nebo jiné, dokonce ještě mystičtější informace, které nejsou veřejně dostupné. První známý případ, kdy se označení ilumináti objevuje, pochází ze druhého století našeho letopočtu; tehdy se samozvaný prorok jménem Montanus, dříve vyznavač kultu bohyně Cybele (Kybele, Kybela apod.), přihlásil ke křesťanství. Poté zorganizoval skupinu, která stála v přímé opozici proti institucionalizované církvi. Vedle kněţek Prisky (či Priscilly) a Maxilly byl nejvěhlasnějším konvertitou k Montanově sektě katolický apologeta Tertullianus. Výjimečné dary, kterými byl Montanus nadán, nejlépe vykreslil historik Eusebius ze čtvrtého století, který popsal, jak konvertité podstupovali všemoţné náboţenské proţitky včetně „mluvy cizím jazykem" a navštívení apokalyptickými viděními: Jejich opozičnictví a nedávná hereze, která je oddělila od církve, povstaly z následujícího dění [...} čerstvý konvertita jménem Montanus, skrze svou neukojitelnou tuţbu po vůdcovství, dal svému protivníkovi moţnost, aby se mu postavil. A upadl do vytrţení [...] jako by šílel a byl v extázi. zuřil a začal blábolit a vykřikovat podivné věci a proroctví proti zvykům, které se v církvi tradicí přenášely od samého počátku.' Mimo podobné blouznění však byla základem Montanova učení konstrukce „konce světa", kterou mají v oblibě prakticky všechny sekty, o nichţ se v této knize hovoří. Aby svým věrným pomohl pochopit předkládané apokalyptické vize, stanovil Montanus přísná morální pravidla, která museli respektovat. Jejích cílem bylo očistit duši křesťana a odradit ho od shromaţďování hmotných statkŧ. Tato forma osvícení (iluminismu) vytrvala několik století především v Malé Asii, postupně však odumírala, aţ konečně v devátém století zcela zanikla. Po iluminátech pak nebylo ani vidu ani slechu aţ do patnáctého a šestnáctého století, kdy se ve Španělsku objevila náboţenská sekta, která sama sebe nazývala alumbrado (coţ lze zhruba přeloţit jako „ilumináti"). Alumbradové tvrdili, ţe jsou v přímém spojení s Duchem svatým a ţe veškeré vnější formy náboţenského uctívání, například konání bohosluţeb, jsou zbytečné. Jednou zjejich nejranějších vŧd-kyň, která bezvýhradně tyto poučky prosazovala, byla dcera nádeníka ze Salamanky známá jako La Beata de Piedrahita. Prohlašovala, ţe vedla dlouhé rozhovory jak s Jeţíšem, tak Pannou Marií, kteráţto tvrzení přirozeně vyvolala zájem inkvizice. Jako zázrakem unikla smrti z rukou vyšetřovatelŧ, i kdyţ ostatní takové štěstí neměli. V Toledu byli vyznavači alumbradských idejí krutě bičováni a vězněni a inkvizice vydala dokonce tři samostatné edikty proti této náboţenské skupině, publikované v letech 1568, 1574 a 1623. Právě v roce 1623 vzniklo ve Francii hnutí známé pod označením illuminés (podle některých autorŧ
přišli jeho zakladatelé ze španělské Sevilly). V Pikardii se k této společnosti velmi rychle připojil značný počet přívrţencŧ.
Adam Weishaupt byl v roce 1775 jmenován profesorem přirozeného a kanonického práva ingolstadtské univerzity, o devět let později byl však z univerzity vyhozen, poté co zformoval skupinu řečenou Řád perfektibilistů, později známou pod označením Illuminati.
0 povaze skupiny zvané illuminés, její věrouce a obřadech se vsak zachovalo velmi málo dokladŧ. Všeobecně se má za to, ţe Pierce Guérin, farář ze Saint-Georges de Roye, který zaloţil vlastní organizaci zvanou gurjnetové, se i se svými věrnými připojil k illuminés v roce 1634. O více neţ sto let později se na jihu Francie objevila další skupina nazývající se illuminés; jestliţe o pikardské sektě máme málo informací, pak o této prakticky ţádné. Dostáváme se však k pravděpodobně nejznámější ze všech iluminátských společností, která vznikla v osmnáctém století v Bavorsku. Adam Weishaupt se narodil 6. února 1748 v Ingolstadtu a jako mladý hoch získal vzdělání u jezuitských mnichŧ, kteří ho vychovali nejen k mlčenlivosti, ale také k respektování hierarchické poslušnosti, která se v tovaryšstvu Jeţíšovu vyţadovala. A přece navzdory svým blízkým vazbám na tento řád vyvolal u svých někdejších učitelŧ hněv. Kdyţ byl v roce 1775 jmenován profesorem občanského a kanonického práva ingolstadtské univerzity, nejenţe projevoval nepatřičné sklony k liberálnímu, kosmopolitickému smýšlení, ale také „zatracoval poboţnŧstkářství a pověrčivé kněze". 2 Ne všichni se však obrátili proti němu, protoţe Weishaupt si zanedlouho vyslouţil vynikající pověst jak mezi studenty, tak u profesorŧ a jeho učení oceňovaly i další univerzity. Moţná právě tato podpora dodala Weishauptovi sebedŧvěru a přivedla ho k myšlence, ţe by se mohl stát vŧdcem nějaké vlivnější skupiny. 1. května 1776 Weishaupt za pomoci barona Adolpha von Kniggeho zformoval „Řád perfektibilistŧ" (někdy uváděn téţ pod názvem „Starobylí osvícení vizionáři bavorští" -pozn. překl.), který byl později znám pod označením Illuminati. Je zajímavé, ţe podle tvrzení některých historikŧ se právě od tohoto
data odvíjelo oslavování komunistického Prvního máje, ačkoli na podporu této teorie lze uvést jen velmi málo dŧkazŧ. Jisté však je; ţe v roce 1777 byl Weishaupt vyzván, aby se připojil k zednářské lóţi Theodor zum guten Rath (Lóţe Theodor) pŧsobící v Mnichově. Pozvání přijal, ovšem většinu energie stále věnoval svým iluminá-tŧm, jejichţ doktrínu tvořila kuriózní směsice islámského mysticismu, jezuitské duševní disciplíny a něco z učení svobodných zednářŧ, z nichţ mnozí také horovali pro ideu „osvícení". Nicméně Weishauptova skupina byla svébytným organismem s vlastní náplní činnosti a vlastními iniciativami. Za své poslání prohlašovala dodrţování přísného morálního kodexu, čímţ chtěla vytvořit společnost lidí dost silnou k tomu, aby mohla čelit silám zla. Přestoţe Weishauptovo hnutí bylo zcela oddělené od společnosti svobodných zednářŧ, vznikl ve vztahu k iluminátŧm apokryfní příběh, podle něhoţ prý kurýra jménem Lanz, který se k iluminátŧm připojil teprve nedávno, zasáhl blesk ve chvíli, kdy nesl balík s nejdŧleţitějšími Weishauptovými dokumenty. Lanz na místě zemřel, a kdyţ úřady objevily jeho tělo, našly u něho také Weishauptovy listiny, které údajně odhalily přímé spojení mezi jeho organizací a svobodnými zednáři. Moţná právě proto se v románu Dana Browna objevuje jako základní premisa příběh o tom, jak v šestnáctém století ilumináti (o nichţ Robert Langdon věří, ţe uţ v té době pŧsobili v Itálii), byli vyhnáni z Říma a přijali je bavorští svobodní zednáři; těch pak ilumináti vyuţili jako zástěrky pro své vlastní aktivity, takţe dovedně vytvořili tajnou společnost uvnitř jiţ existující tajné společnosti. Poté se zaměřili na Spojené státy, opět vyuţívajíce svobodných zednářŧ jako krytí k tomu, aby na americké pŧdě mohli zaloţit své vlastní útočiště. Langdon říká: „Ilumináti vyuţili své infiltrace a pomáhali zakládat banky, univerzity a prŧmyslové podniky, kterými financovali své úsilí za dosaţení konečného cíle [...] Vytvoření jediného sjednoceného světového státu -jakéhosi světského Nového řádu světa."3 To je úţasná představa a lze na ní názorně ilustrovat, jak chytře Brown splétá příběh svého vyprávění, avšak existuje jen málo dŧkazŧ, které by jeho představy podporovaly. Pokud jde o příběh kurýra Lanze, většina historikŧ vcelku nepochybuje o tom, ţe jde spíš o pomluvu vymyšlenou protizednářsky zaměřenými spisovateli či projezuitskými skupinami, jeţ stály v opozici proti Weishauptovi a jeho novému pořádku. Ve Weishauptově učení bylo koneckoncŧ jen nemnoho postulátŧ, které by se mohly zamlouvat většině náboţensky zaloţených lidí. Vezměme jako příklad analýzu jeho metod a s tím spojených otázek, jak byla vypracována na počátku devatenáctého století: Jeho plán se jeví jako dobře propočítaný, mířící ne tak ke sjednocení osob podobného smýšlení do jedné společnosti, jako spíše ke svádění těch, kteří zastávají opačné náhledy, a to nejdovednějšími a nejohavnějšími způsoby, takţe by postupně z jejich mysli byly vykořeněny všechny morální a náboţné úvahy. Právě především z toho důvodu jeho svůdnický plán vyţaduje pozornost lidstva, neboť obsahuje tajnou, úskočnou politiku, k níţ agenti frakcionářství a nevěrnosti vedou své stoupence, ale stále před nimi skrývají své skutečné úmysly, dokud jim natrvalo nezanesou do hlav zmatek bludných představ neboje nenavedou do léčky, Z níţ není úniku.4 Kolem roku 1780 ilumináti nabyli jiţ značné síly, jak se dozvíme z poznámek jejich spoluzakladatele Kniggeho, který píše, ţe skupina přijala do svých řad přibliţně na dva tisíce členŧ z celé Evropy.
Weishaupt byl nadšený. Jeho poslání spočívající v „osvícení myslí" jeho následovníkŧ cestou rozumových argumentŧ se skutečně dařilo realizovat a zdálo se, ţe ilumináti naplňují ideály nadcházející doby osvícenské, protoţe radikální myslitelé jako Voltaire či Jean Jacques Rousseau výmluvně obhajovali vedle jiných teorií také představu, ţe náboţenství by mělo být „rozumné", aby vedlo své vyznavače k takovému chování, jeţ bude v přísném souladu s pravidly morálky. Weishaupt ovšem ţil v Bavorsku, jeţ bylo v polovině osmnáctého století velice konzervativním, sebestřed-ným státem, v němţ vládla římskokatolická církev; ta se na radikální racionalismus weishauptovského typu nedívala právě laskavě, zejména ne na jeho argumenty, ţe by měly být odstraněny instituty národŧ a církví a opuštěny velmi silně institucionalizované ideje, jako jsou vlastnictví nebo manţelství. Výsledkem bylo, ţe ilumináti byli označeni za odbojnou organizaci a v roce 1784 bavorská vláda jejich společnost postavila mimo zákon. Následně Weishaupt pozbyl své místo na ingolstadtské univerzitě a uprchl z Bavorska do Gothy, kde nalezl azyl. Navzdory očividnému zhroucení společnosti iluminátŧ víme dnes o této skupině víc, neţ by se dalo čekat, a to díky bohatému proudu antiiluminátské literatury, kterou publikovali autoři stojící v opozici proti víře této skupiny. Z masy těchto děl se vymykají především dvě knihy: Proofs ofa Conspiracy Against AU the Religions and Governments of Europe (Dŧkazy o spiknutí proti všem náboţenstvím a vládám Evropy) publikovaná v Irsku v roce 1797, jejímţ autorem byl John Robison, profesor edinburské univerzity, a dílo abbé Augustina Barruela Memoirs illustrating the History of Jacobinism. (Zápisky ilustrující dějiny jakobinismu) vydané rovněţ v roce 1797, čtyřdílná práce, která obsahuje několik barvitých konspiračních teorií, jeţ se týkají nejen iluminátŧ, ale také svobodných zednářŧ, templářŧ a rosekruciánŧ. Kaţdá z těchto sekt podle autora směřuje ke svrţení nejen náboţenství, nýbrţ i všech politických institucí a vlád. Ze čtyř dílŧ Barruelovy knihy jsou první dva zasvěceny odhalení toho, jak francouzští i další evropští filozofové vedou taţení proti křesťanství - hovoří se tam mimo jiných o Voltairovi, Diderotovi a Rousseauovi. Třetí díl pojednává o iluminátech, zejména o tom, jak Weishaupt rekrutoval několik francouzských, německých a jiných evropských zednářských vŧdcŧ do své nové společnosti, aby tak sjednotil všechny existující frakce pod všeobecné iluminátské vedení. Ve čtvrtém díle Barruel obviňuje ilumináty, ţe to byli právě oni, kdo ve skutečnosti vyvolal Francouzskou revoluci (1789), coţ byla událost, z níţ se podle jeho tvrzení Francie neměla uţ nikdy úplně vzpamatovat. Obe zmíněné knihy, jak Barruelova, tak Robisonova, po svém vydání vyvolaly silný ohlas a obvinění v nich obsaţená ještě po desítkách let brali zcela váţně i čelní státníci. Například George Washington, americký prezident, prý dospěl na tomto základě k závěru, ţe ilumináti ohroţují kaţdou vládu na světě, protoţe usilují o její svrţení rozvíjením revolučního jakobinismu. A Washington nebyl ve svých obavách zdaleka osamocený. I další prominentní američtí politikové (téměř všichni, s výjimkou Washingtonova ministra zahraničí Thomase Jeffersona) se iluminátŧ obávali, rozvíjeli Barruelovy a Robisonovy teorie a vydávali o nich vlastní knihy. Jedním z nich by] Seth Payson, který sepsal dílo Proof of the Illuminati (Dŧkaz o iluminátech), poprvé vydané v roce 1802. Mezi početnými
obviněními, která zaplňují stránky této knihy, figuruje také přetisk dopisu, který údajně poslal Weishaupt (pod pseudonymem „Spartakus") Canonu Hertelovi do Mnichova (pseudonym „Marius"), v němţ se podrobně popisuje, jak přivedl do jiného stavu svou švagrovou. „Uţ jsme podnikli několik pokusŧ dítě usmrtit," psal Spartakus, „[...] Kdybych se mohl spolehnout, ţe Celse (profesor Buder z Mnichova) bude mlčet, mohl by mi poskytnout velkou sluţbu; nabízel mi svou pomoc uţ před třemi roky. Zmiň se mu o tom, kdyţ to budeš povaţovat za vhodné."5 Ať je tento dopis autentický nebo ne, z jeho vřazení do Paysonovy knihy lze usuzovat, ţe církevní kruhy dělaly všechno moţné pro to, aby Weishaupta očernily. Tvrzení o pokusech o potrat nebylo ještě tím nejodpornějším blátem, které Payson na Weishaupta vrhl, protoţe ho také obvinil, Ţe svým stoupencŧm vymýval mozky a sváděl je k tomu, aby plnili všechna jeho přání. Ovšem takové knihy, jako jsou citované práce Robisona, Barruela a Paysona, nám nabízejí - byť by z jejich obsahu byl pravdivý jenom zlomek - fascinující pohled do nitra tajného Weishauptova řádu. Robison nezapomněl zdŧraznit, ţe ačkoli Weishaupt sám dával přednost tomu, aby zŧstával ve své společnosti víceméně stínovou postavou, další příslušníci jeho řádu se chovali daleko výrazněji, aby mohli aktivně lákat nové členy do řad společnosti. „To jsou minerválové," prohlašuje Robison. „Jsou jedinými viditelnými příslušníky řádu iluminátŧ, a pokud chce kandidát přistoupit k této skupině, musí o to poţádat minervála, který jeho ţádost předá radě. Poté uplyne určitá doba, během níţ je kandidát potají sledován. Jestliţe je posouzen jako nevhodný, s jeho ţádostí se dál nic neděje; pokud naopak v této zkoušce uspěje, obdrţí pozvání k účasti na tajné konferenci, kde je přijat za novice." „Avšak," píše opět Payson ve skutečně spikleneckém duchu, „hlavními agenty propagujícími řád jsou našeptavači. Jsou to neviditelní špioni, kteří hledají, koho by mohli zničit, koho by mohli napsat do tabulek, které nosí neustále při sobě, a pídí se především po jménech osob, o nichţ soudí, ţe by mohly být pro řád uţitečné; k nim pak doplňují dŧvody, pro něţ by dotyčný měl či neměl být přijat do řádu." Díky tomu, ţe se o iluminátech psalo takovýmto emotivním jazykem, byl jejich řád pochopitelně obávaný. Tím však Paysonovy pomluvy nekončily a dál s nadšením vysvětloval, jak našeptavači, kteří si jednou zvolili určitou osobu za svŧj cíl, se neustále vracejí, aby neochotné oběti „sváděli" aţ do chvíle, kdy má takový neboţák zcela vymytý mozek a stane se loutkou v rukou iluminátŧ. Popisovaná metoda odráţí v mnoha ohledech praktiky současných kultŧ pouţívané při verbování nových členŧ, především postupné oslovování vyhlédnuté oběti skupinou příslušníkŧ kultu, kteří jsou pro takovou práci zvlášť vycvičeni. Jakmile se ovšem kandidát stal plnoprávným příslušníkem iluminátŧ, jeho další osudy měly velmi málo společného s jeho protějškem ze současných tajných organizací. Novicové byli pod řízením instruktora vedeni ke zvládnutí první úlohy - museli pochopit, ţe „mlčení a tajemství jsou duší celého řádu". Proto dostal kaţdý člen iluminátŧ nové jméno a pouze pod ním byl znám ostatním příslušníkŧm této tajné společnosti (Weishaupt byl znám jako „Spartakus", Knigge vystupoval pod jménem Philo" a podobně) a dokonce i určitá místa dostávala své kódové označení (například Bavorsko se označovalo jako Achaia" Mnichov zase jako „Athény", Vídeň byla „Řím", Rakousko pak „Egypt" atd.). Kdyţ si novic tyto informace osvojil, vyţadovalo se po něm, aby
se naučil statuty společnosti, v nichţ zcela základním postulátem bylo, ţe znalosti lidstva jsou nejdŧleţitějším principem. Aby si nový člen učení iluminátŧ osvojil, byl povinen pozorovat neustále okolní svět Symbol Společnosti lebky a hnátů z Yaleovy univerzity. Tato společnost byla vytvořena v roce 1832 a z jejích řad vzešlo několik amerických prezidentů, údajně rovněţ George W. Bush a jeho otec George Bush senior.
a svá pozorování zaznamenávat. Novic musel rovněţ svým nadřízeným předloţit písemnou zprávu o svém dosavadním ţivotě, v níţ byly zahrnuty takové podrobnosti jako místo narození, jeho nepřátelé, jeho přátelé, jeho záliby a také věci, k nimţ naopak cítí odpor, tajné dokumenty, které má v drţení, a všemoţné další osobní informace. Tyto zprávy byly dŧkladně prozkoumány ještě před rozhodnutím, zda adepta přijmout Či odmítnout. Kdyţ byl novic přijat, musel podstoupit iniciační ceremoniál. Za hluboké noci byl uveden do malé, tlumeně osvětlené místnosti, kde byl dotazován, zda je připraven oddat se řádu. Podle několika pramenŧ musel pak učinit velmi váţnou přísahu na hrot meče, v níţ se zavazoval k věčné mlčenlivosti a poslušnosti řádu, a to pod trestem smrti. Poté novic postoupil do třídy minerválŧ. Právě v tomto okamţiku, jak tvrdí Payson, se slučují rituály iluminátŧ a svobodných zednářŧ. Kromě tohoto - vyjma formulace, ţe minerválové vstupovali do lóţí, coţ je termín obecně uţívaný svobodnými zednáři -Payson nedokládá ţádný další dŧkaz o propojení obou řádŧ. Minerválové se zpravidla scházeli ve skupinkách pod vedením osvícenějších, tedy jim nadřízených příslušníkŧ řádu. Při těchto shromáţděních byli vedeni k velmi dŧkladným a podrobným diskusím o principech iluminismu včetně rozborŧ závazných pravidel řádu i zákonných aktŧ, u nichţ se posuzovalo, zda jsou Či nejsou pro příslušníky řádu přijatelné. Například za určitých okolností bylo schvalováno i spáchání sebevraţdy. Totéţ platilo o loupeţi a vraţdě, jeţ by byly zaměřeny ve prospěch této tajné společnosti. Jako vţdy byli během debat novicové i minerválové podrobeni pečlivému pozorování ze strany nadřízených, kteří neustále hodnotili jejich zpŧsobilost k postupu na další stupeň v hodnostním ţebříčku řádu iluminátŧ. Po hodnosti minervála následoval stupeň řečený „illuminatus minor", niţší iluminát. V tomto stadiu bylo povinností instruktora vymýtit ve svém svěřenci jakoukoli stopu politických či náboţenských předsudkŧ, které by snad choval. Navíc se po něm poţadovalo, aby studoval tajné metody iluminátŧ,
jako například umění ovládat vlastní myšlení a skrývat skutečné pocity před ostatními. Kdyţ niţší iluminát tuto fázi zdárně absolvoval, postoupil do třídy „illuminatus maior", vyšších iluminátŧ neboli skotských novicŧ. V této souvislosti Payson opět zdŧrazňuje, do jaké míry se tento proces výcviku novicŧ blíţil vymývání mozkŧ. „Není moţné," napsal, „[...] dopodrobna popsat pomalý, propracovaný a zákeřný proces, během něhoţ je myšlení velmi dŧkladně, byť nepozorovaně, připraveno o dříve vyznávané principy a místo nich jsou v něm rozníceny blouznivé myšlenky na brzké dosaţení panství vznešené moudrosti."3 Iluminát postoupivší do řad skotských novicŧ se musel za vedení nového rádce obeznámit se všemi početnými strázněmi stíhajícími lidstvo, které ilumináti připisovali útisku ze strany církve a státu dopadajícímu na lid všech národŧ. Kdyţ novic absolvoval tuto část studia, postoupil do třídy skotských rytířŧ, coţ byl poslední stupeň před dosaţením plného osvícení. Tato etapa se však radikálně odlišovala od všech předešlých v tom, ţe namísto utajování a schŧzek v temných komnatách měl skotský rytíř privilegium vstoupit do nové lóţe, jejíţ nádhera neměla sobě rovné. Rytíř sice dál studoval pravidla a nařízení, ale také měl za povinnost se při všech příleţitostech chovat tak, aby to bylo ve prospěch řádu iluminátŧ. Kdyţ adept prošel všemi těmito zkouškami, nastal čas, aby se pustil do studia „menších mystérií" iluminátŧ, po jejichţ osvojení mohl získat titul „kněz" či „edopt". Učil se, ţe ţádné náboţenství ani ţádná vláda na celé Zemi neodpovídají skutečným potřebám lidstva a jediným účinným prostředkem, jímţ by bylo moţné tuto situaci napravit, je činnost privilegovaných společností, jeţ jsou obeznámeny s tajemstvím Jeţíše. V této souvislosti je moţné vcelku bezpečně tvrdit, ţe učení iluminátŧ i svobodných zednářŧ bylo jednotné v tom, ţe chápalo Jeţíšovo tajemství jako návrat lidstva do stavu pŧvodní svobody a rovnosti. U svobodných zednářŧ byl jedním ze symbolŧ této myšlenky hrubě přitesaný kámen představující primitivní podobu člověka, který je sice divoch, má však absolutní svobodu. Rozštěpený kámen pak symbolizuje pokleslou povahu lidstva rozděleného státem a náboţenstvím. (Hrdina Brownovy knihy Andělé a démoni Robert Langdon tvrdí, ţe řád svobodných zednářŧ byl vyuţíván jako prostředek záštity iluminátŧ před jinak nevyhnutelným zjevným odpadlictvím od katolické církve - tato teorie není vŧbec směšná, kdyţ uváţíme politické a náboţenské klima panující v Evropě v osmnáctém století.) Edopt měl právo nosit bílou tuniku s širokým šarlatovým pásem a šarlatovými stuţkami přivázanými na jednom rukávu. Po dosaţení stupně edopta mohl novic postoupit na další příčel hodnostního ţebříčku, kdy se stával regentem; to však vyţadovalo, aby byl do své lóţe přiveden v otrockém ustrojení a svázaný řetězy, čímţ demonstroval ţalostné postavení lidstva shrbeného pod tlakem náboţenství a vlád. Hlas z lóţe mu nedovolil vejít a prohlašoval, ţe vstoupit mŧţe pouze svobodný Člověk, načeţ novicŧv prŧvodce odpovídal, ţe edopt touţí po tom, aby byl volný, ţe dosáhl osvícení a zřekl se všech tyranŧ, takţe hledá útočiště pouze mezi svobodnými lidmi. V roce 1784 se církev i státní moc postaraly o to, aby byl Weishaupt ve své činnosti podstatně
omezen. Payson (vycházeje ze zjištění Barruela a Robisona) tvrdí, ţe tento obrat ve Weishauptově ţivotě zpŧsobil objev nebezpečných publikací - pŧvod několika z nich byl vystopován aţ k lóţi Theodor, jejímţ příslušníkem byl samozřejmě také Weishaupt. Bavorský kurfiřt lóţi přikázal, aby omezila svou činnost. Kdyţ na jeho pokyn nenásledovala ţádná reakce, neměl jinou volbu neţ nařídit soudní prošetření případu, které vedlo k odhalení, ţe na činnost iluminátŧ byly napojeny i další zednářské lóţe. Následovalo zatčení čtyř profesorŧ, Utschneidera, Cosandeye, Rennera a Grúnbergera; všichni později dosvědčili, ţe v jejich skupinách docházelo k páchání zlých skutkŧ počínaje zvrácenými sexuálními praktikami a konče sebevraţdami. Poté byl Weishaupt vyhozen z univerzity a vyhoštěn z Bavorska. Říká se, ţe krátce nato vyšly na světlo rŧzné doklady ilustrující vskutku zhoubnou povahu společnosti iluminátŧ. Barruel ve své knize o jakobinismu tvrdí, ţe následující ukázka je doslovnou citací jednoho z Weishauptových soukromých dopisŧ: Je velmi vhodné vést vaše podřízené k víre, ţe všechny ostatní tajné společnosti, zvláště svobodní zednáři, jsou potají řízeny právě námi, aniţ byste jim sdělovali skutečný stav věcí. A také, coţ je v některých státech nakonec doslova pravda, ţe i silné mocnáře řídí náš řád. Kdyţ se objeví nějaké pozoruhodné nebo významné skutečnosti, naznačujte, ţe jejich původcem je náš řád. Kdyţ některá schopná osoba dosáhne významné pověsti, nechť se vytváří obecné povědomí, ţe je jedním z nás. Navzdory těmto bojovným větám však neměl Weishaupt příliš mnoho moţností, aby udrţel činnost řádu iluminátŧ i poté, co došlo k jeho úřednímu zákazu. Mělo se za to, ţe od tohoto okamţiku celá společnost postupně zanikala.10 To platilo aţ donedávna, kdy několik současných badatelŧ začalo tvrdit, ţe bavorští ilumináti znovu povstali a existují dál s cílem nastolit nový světový pořádek. Dŧkazy pro svá tvrzení přitom nacházejí v existenci několika organizací, zejména Společnosti lebky a hnátŧ z Yaleovy univerzity a Bilderbergské skupiny. První z těchto společností je elitní klub, v němţ byli sdruţeni někteří z nejmocnějších muţŧ dvacátého století včetně několika amerických prezidentŧ. Byl zaloţen v roce 1832, tedy nedlouho po zákazu řádu bavorských iluminátŧ, a tvrdí se, ţe není ničím jiným neţ novosvětskou verzí tajných společností, které se tak hojně vyskytovaly v polovině osmnáctého století v Německu. Není divu, ţe podle tvrzení osob, které nejsou členy klubu, je tato elitní skupina semeništěm iluminátských intrik a spiknutí. Několik kritikŧ ještě stále poţaduje ukončení činnosti klubu, stejně jako činili jejich předchŧdci v osmnáctém století. Jedním z nich je Ron Rosenbaum, sloupkař z listu New York Observer. „Myslím si, ţe v Americe existuje hluboká a oprávněná nedŧvěra v moc a privilegovanost, které se zakrývají rouškou tajemství," říká Rosenbaum. „Takhle bychom prostě svou práci dělat neměli. V Americe by se všechno mělo dít zcela otevřeně. A proto se domnívám, ţe kaţdá společnost nebo instituce, která naznačuje, ţe něco skrývá, by měla být řádně prošetřena."11 Dalším dobrým dŧvodem, proč by měla být činnost klubu prověřena, je skutečnost, ţe několik amerických prezidentŧ - včetně nynějšího uţivatele Bílého domu George W. Bushe, jeho otce George Bushe seniora a jeho dědečka - prý patřilo ke členŧm této skupiny a údajně přizývali do svých vlád další členy klubu. Společnost lebky a hnátŧ ovšem není jedinou tajnou organizací, která významně
ovlivňuje činnost nejvyšších vládních institucí. Bilderbergská skupina je elitářským krouţkem mocných makléřŧ, bankéřŧ, ekonomŧ a světových vŧdcŧ, kteří se scházejí k tajným diskusím o světových záleţitostech. Zformovala se krátce po druhé světové válce v roce 1954 a jejím zájmem bylo posilovat transatlantickou spolupráci s cílem odvrátit další moţnou válku. Členové skupiny se scházejí potají zpravidla v Holandsku, kde se sešli poprvé v hotelu Bilderberg, ovšem o obsahu jejich jednání se na veřejnost nikdy nedostalo ani slovo. Proto není divu, ţe teoretikové zabývající se konspiračními fenomény spojují právě tuto organizaci se stínovým děním ve světě a za její cíl prohlašují vytvoření nového světového pořádku, jehoţ ideje si nezadají s tím, co hlásali ilumináti. Jak Timothy McVeigh, bombový terorista z Oklahoma City, tak mezinárodní terorista Usáma bin Ládin údajně věří v teorii, ţe ,jak Bilderbergové tahají za nitky, tak národní vlády tancují".'2 V reakci na tyto domněnky někdejší britský ministr financí Denis Healey, který byl jedním ze zakládajících členŧ Bilderbergské skupiny, vehementně popíral, ţe by tato organizace měla nějaký neblahý vliv na světové záleţitosti. „Není na tom ani zbla pravdy," tvrdil. „Nikdy jsme se v Bilderbergu nesnaţili dosáhnout konsenzu o nějakých velkých věcech. Bylo to prostě místo k diskusím."1-1 Podobně skupina, která se sama označuje jako Trilaterální komise a kterou v roce 1973 vytvořily soukromé osoby z Japonska, Evropy a Severní Ameriky, trvá na tom, ţe smyslem existence jejich spolku není pŧsobit jako zástěrka pro zlovolné iluminátské machinace, nýbrţ fungovat jako mozkový trust zaměřený na podporu těsnější spolupráce mezi demokratickými prŧmyslově vyspělými zeměmi světa. Rovněţ Evropská unie bývá obviňována, ţe na její rozhodnutí mají vliv iluminátské machinace, coţ se ovšem tvrdí také o OSN a Radě pro zahraniční vztahy (Council on Foreign Relations, CFR). Posledně jmenovaná skupina, zaloţená v roce 1921, je další nezávislou nadstátní organizací vědcŧ zaměřenou na podporu lepšího pochopení světa a zahraniční politiky Spojených státŧ i ostatních vlád. Tedy to aspoň o sobě tvrdí sama CFR. Teoretikové v oboru konspirací spíše věří, ţe jde o kliku podporující americkou vládnoucí elitu, která svých členŧ (coţ jsou vesměs vlivní politikové, akademické osobnosti či špičkoví ekonomové) vyuţívá k dalšímu prosazování zájmŧ nového světového pořádku a ke kradmému transplantování příslušných doktrín do hlavního proudu amerického společenského ţivota. Tito teoretikové na svých webových stránkách citují na podporu svých tvrzení vyjádření celé řady vlivných osob. Následující větu například napsal 23. února 1945 prezident Roosevelt: „Celá pravda o této záleţitosti je taková, jak je nám oběma známo, ţe finančnímu elementu ve velkých centrech patřila vláda uţ od dob Andrewa Jacksona." Nebo tento citát výroku Felixe Frankfurtera, soudce amerického Nejvyššího soudu (1939-1962): „Skuteční vládcové ve Washingtonu jsou neviditelní a vykonávají moc v zákulisí." Tyto dva citáty neobsahují ţádné otřesné odhalení něčeho podvodného, nicméně to, co tito dva lidé řekli, se veřejnosti stále dokola předkládá jako konkrétní dŧkaz toho, ţe tajné společnosti neustále pŧsobí a pokoušejí se získat vládu nad světem. Ať je to Evropská unie, Commonwealth nebo jakékoli jiné multinacionální shromáţdění politického či ekonomického zaměření, teoretikové v oboru tajných společností neustále tvrdí, ţe v tom mají prsty ilumináti (vedle dalších). Prohlašují rovněţ, ţe závaţné teroristické činy jako útoky na World Trade
Center z 11. září 2001 či atentát na Johna F. Kennedyho i další události, které otřásají světem, organizují ilumináti. Bývalý britský fotbalista David Icke, jenţ se dal na spisovatelskou dráhu, tvrdí v článku, který se objevil na příznačně pojmenované webové stránce www.propagandamatrix. com, následující: „Bylo jasné, ţe něco tak nesmírně závaţného bylo zorganizováno proto, aby kolektivní myšlení lidstva zasáhly děs, hrŧza a nejistota, takţe lze světové veřejnosti nabízet ,řešení', která přinesou téměř přes noc velký skok v postupu k zamýšleným cílŧm. Toho jsme byli svědky v Americe při rituálně příznačném jedenáctém dni měsíce září - 911 je ve Spojených státech telefonní číslo záchranné sluţby. Rituální a esoterické kódy jsou dření všeho, co ilumináti podnikají."14 Nuţe: existuje skutečně takováto společnost, a pokud ano, opravdu se pokouší - jak nás chce přesvědčit Robert Langdon - ovládnout celý svět? Je zřejmé, ţe hluboko v psychice moderního člověka je zakořeněna myšlenka tajné organizace snaţící se vládnout světu. Jde koneckoncŧ o představu, která se sama nabízí z příběhŧ o rŧzných spiknutích, nemluvě o všech filmech s Jamesem Bondem a tisících dalších knih a filmŧ, které se nás pokoušejí přesvědčit, ţe takováto tajná hnutí existují. Není sice k dispozici dostatek dŧkazŧ, jimiţ by se podobné spekulace daly podepřít, nicméně s ohledem na svobodu slova, jeţ platí ve většině demokratických zemí, mají teoretici přesvědčení o světových spiknutích neustále moţnost ukazovat prstem na osoby nadané vlivem a mocí a obviňovat je, ţe plní nějaké tajné poslání. Moţná právě toto je samo o sobě dŧkazem, ţe lidstvo prostě konspirační teorie potřebuje; je pohodlnější obvinovat ze světových problémŧ organizaci bez tváře neţ nějaký konkrétní subjekt; je nám příjemná představa, ţe existuje nějaká strašlivá tajná společnost, jejíţ potření by ze dne na den vyřešilo všechny naše problémy, ilumináti této představě vyhovují, a i kdyby uţ jako skrytá organizace neexistovali, budou ţít dál v myšlenkách mnohých lidí jako příhodný obětní beránek, na nějţ lze svalit vinu za všechny choroby světa.
1
Z knihy Ecclesictstical Hisrory (Duchovní dějiny) autora Euse-bia, biskupa caesarejskélio, (asi 264-
340 n. i.) 1 Z knihy Alberta G. Mackeye An Encyciopedia oj Freemason-ry and its Kindred Sciences (Encyklopedie svobodného zednář-ství a příbuzných věd), Macoy Publishing and Masonic Supply Co., 1900 3
Z knihy Dana Browna Angels and Demons (Andělé a démoni) v překladu Lubomíra KotaČky,
Metafora 2003 4
Z knihy Setha Paysona a Benedicta Williamsona Proof ojthe Eluminati (Dŧkaz o iluminátech).
Pŧvodně vydal Samuel Ethe-ridge, 1802; Invisible Press, 2003 5
Tamtéţ.
6
Tamtéţ.
7
Tamtéţ.
8
Tamtéţ.
9
Z knihy abbé Augustina Barruela Memoirs lilustrating the His-tory ofJacobinism (Zápisky ilustrující
dějiny jakobinismu), díl III., 1797 10
Ačkoli se v té době ilumináti vytratili z politické mapy, Payson se snaţil poukázat na to, ţe na jejich
místo nastoupila další tajná společnost, která se nazývala Německá unie. 11
„Skul and Bones" (Lebka a hnáty), www.CBSNews.com, 13. června 2004
12
„Bilderberg: The ultimate conspiracy theory" (Bilderberg: Základní konspirační teorie), Jonathan
Duffy, BBC News Online Magazíne, www.news.bbc.co.uk, 3. Června 2004 13
Tamtéţ.
14
„Problém, Reaction, Solution" (Problém, reakce, řešení), David Icke, www.propagandamatrix.com
ARGENTEUM ASTRUM ORGIE NA SICÍLII
Okamžitě jsem kněmu [Crowleyovi] pocítil odpor, ale zajímal mě a bavil mě. Byl to velký vypravěč a hovořil nezvykle dobře. Bylo mi řečeno, že v mladých letech býval výjimečně hezký, ale když jsem ho poznal, už přibral na váze a řídly mu vlasy. [...] Byl falešný, ale ne tak docela. [,,,] Byl to lhář a neslušně se vychloubal, ale podivné bylo, že skutečně vykonal některé z věcí, jimiž se holedbal.
W. Somerset Maugham, předmluva k vydání knihy The Magician z roku 1986
Historie společnosti Argenteum Astrum je ve skutečnosti příběhem jediného muţe: Aleistera Crowleye, známého - vedle dalších přezdívek - rovněţ pod jménem „Velká bestie" či „Nejzkaţenější muţ světa". Obě tato přízviska si vyslouţil nejen díky tomu, ţe se zapletl do satanismu a nezákonného uţívání drog, ale také pro své nekalé čarodějnické praktiky, jeţ pojmenoval „magick" a jejíchţ ústřední krédo nejlépe vystihuje jedna z Crowleyových pouček: „Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon." Sám Crowley v sobě viděl proroka nového věku a muţe, jehoţ moudrost překoná moudrost křesťanské éry a zjeví úsvit nové, rovnostářské doby. Není divu, ţe jeho temný stín zřetelně poznačil začátek dvacátého století, protoţe představoval jednoho z nejhorších vŧdcŧ kultu všech dob, v čemţ vynikal natolik, ţe upoutal pozornost spisovatele Somerseta Maugbama a stal se prý předlohou jeho románu The Magician (Kouzelník) z roku 1906, v němţ se hovoří o Velké bestii. Crowley se narodil 12. října 1875 v anglickém Leamingtonu v hrabství Warwickshire a jeho bezmezně milující rodiče Emily a Edward jej pojmenovali Edward Alexander. Crowleyovi patřili mezi bohatší rodiny, takţe mladý Crowley si uţíval pohodlného viktoriánského dětství, byť ne zcela typického, protoţe oba rodiče náleţeli k přísné odnoţi kvakerské víry, známé jako Plymouthské bratrstvo.
V letech, kdy se formovala Crowleyova osobnost, hrálo u něho náboţenství významnou roli, byť postupem času čím dál víc pohrdal vírou, kterou dávali jeho rodiče tak okázale najevo. V knize The Confessions of Aleister Crowley (Doznání Aleistera Crowleye) napsal, ţe atmosféra represe, kterou zaţil v rodném domě, jej „připravila na to, abych se vydal vlastní cestou a vykonal jakýkoli čin, jenţ by mohl slouţit jako magické potvrzení mé vzpoury".1 Ještě bizarnější je zjištění, ţe to byla zřejmě Crowleyova matka Emily, která jako první nasadila do hlavy svého syna myšlenku, ţe by mohl být jakýmsi antikristem, o němţ doufala, ţe brzy dojde osvícení a bude spasen, který však odhalí před světem svou roli apokalyptické Šelmy. Roku 1895 byl Crowley jako dvacetiletý přijat na kolej Trinity v Cambridge, kde strávil následující tři roky a těšil se z nově nabyté svobody. Byla to dobrá léta, během nichţ hodně četl (byť poněkud příliš esotericky zaměřenou literaturu) a koketoval s myšlenkou, ţe by nakonec mohl vstoupit do diplomatických sluţeb. To byl ovšem pouze jeden z celé řady plánŧ, které Crowley spřádal o své profesní budoucnosti a které nikdy nedošly svého naplnění. Namísto toho se Aleister ve věku třiadvaceti tet rozhodl připojit k tajné okultní společnosti řečené Hermetický řád Zlatého úsvitu, ale uţ po dvou letech z něho byl vyloučen, protoţe v jeho řadách napáchal velké rozbroje. Jednalo se o relativně novou skupinu zaloţenou v roce 1887 Williamem Wynn-Westcottem , Uddellem MacGregorem a Samuelem Mathersem, která se mohla pyšnit členstvím takových osvícencŧ, jako byl například irský básník W. B. Yeats. Řád Zlatého úsvitu byl společností skutečně vlivnou a tvrdil o sobě, ţe syntetizuje několik náboţenských směrŧ a magií jako kabalu, alchymii, umění tarotu astrologii, věštění a numerologii, zednářský symbolismus a kouzelné rituály a vytváří z nich jediný soudrţný a logický celek. Crowley si vyvolil řádové jméno „Perdurabo', coţ přeloţeno z latiny znamená „vytrvám" (byl zasvěcen a přijat do řádu 18. listopadu 1898-pozn. překl.), a touţil se ponořit do studia, takţe strávil mnoţství hodin zabraný do četby rŧzných publikací, které patřily k základním zdrojŧm této organizace. Odměnou za vynaloţené úsilí mu bylo to, ţe strmě stoupal po hodnostním ţebříčku řádu, jeho členství v něm se však vţdycky nedalo posuzovat jako přínosné- Crowleyovi se zanedlouho podařilo tajnou společnost rozloţit na frakce do té míry, ţe sotva dva roky po svém přijetí byl z řádu vyloučen. Tento postih jej pochopitelně nesmírně rozhořčil a rozhodl se odcestovat do Mexika, aby tam pokračoval v magických studiích. Rovněţ si předsevzal vytvořit vlastní tajnou společnost, která se poté stala první v dlouhé řádce jím organizovaných spolkŧ. Nazývala se Lampa neviditelného světla a pořád ještě byla přičleněna k řádu Zlatého úsvitu. Tato skupina, známá spíše pod zkratkou LIL (Lamp of Invisible Light), byla podle Crowleyova tvrzení zaloţena s plným vědomím a podporou Samuela Matherse - ovšem zdá se, ţe LIL neměla nikdy víc neţ dva Členy. Prvním byl Crowley a druhým osoba známá pod jménem Don Jesus Medina (coţ byl nepochybně pseudonym). Jakmile Crowley společnost zaloţil, zanedlouho ho její existence začala nudit a dával přednost vlastnímu studiu, jehoţ cílem bylo splnění dalšího Crowleyova přání - naučit se, jak člověk dosáhne neviditelnosti. „Dospěl jsem aţ do stadia," napsal Crowley, „kdy mŧj fyzický odraz v zrcadle začal matnět a mihotat se.
Vypadalo to hodně podobně jako přerušované obrazy ze začátkŧ kinematografii."2 Mnoho let se vedou diskuse, zda toto tvrzení není projevem prvních známek jeho psychického narušení, ovšem v kaţdém případě citovaná slova ilustrují Crowleyovu neohraničenou víru ve vlastní význam, schopnosti a moc, Z Mexika se velký kouzelník přesunul do Indie a odtud zanedlouho do Francie, odkud se roku 1903 vrátil do Anglie. Tam se seznámil a oţenil s jistou Rose Kellyovou. Následujícího roku odjeli do Egypta, kde, jak Crowley tvrdil, jej potkaly ty nejzásadnější proţitky, jeţ formovaly celou jeho kariéru. Nějakou dobu se Crowley pokoušel přivolat svého anděla stráţného; věřil, ţe kaţdý člověk má svého stráţného anděla, ale jen nemnozí měli to štěstí, ţe zaţili kontakt s ním. Jeho experimenty nedocházely úspěchu, dokud neodcestoval do Egypta, kde se pro pobavení Rose pokoušel přivolat elementální bytosti. Rose znenadání prohlásila, ţe začíná vnímat jakési psychické sdělení od egyptského boha Hora. Její tvrzení Crowley zprvu přijímal skepticky - Rose přece dosud nikdy neprojevila nejmenší parapsychologické či jasnovidné vlohy. Jenomţe v následujících dnech, poté co se své ţeny na tyto věci intenzivně vyptával, začal být i on přesvědčen, ţe jeho manţelka skutečně dokáţe pŧsobit jako médium, spojovací článek mezi ním a bohem. Po tři dny Crowley přijímal zprávu od boha, kterou mu diktoval boţí emisar, „individuum" jménem Aiwass, a podle nadiktovaného sdělení Crowley sestavil text s názvem Liber AL vel Legis, dnes obecně známý pod názvem The Book ofthe Law (Kniha Zákona). V ní Crowley (či Aiwass) stanoví tři základní filozofické poučky. První zní: „dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon," druhá: „láska je Zákon, láska pod vŧlí," a třetí: „kaţdý muţ a kaţdá ţena je hvězda".
Koncept této ceremoniální pečeti vytvořil Aleister Crowley pro příslušníky své tajné společnosti Argenteum Astrům čili Stříbrná hvězda. V knize je rovněţ Crowley označen za proroka Nového aeonu, čili za nejvyšší magickou autoritu, která je nadřízena všem ostatním. Při Crowleyových zřetelně megalomanických sklonech netrvalo dlouho a samolibě oznámil své „povýšení" někdejšímu příteli a jednomu ze zakladatelŧ řádu Zlatého úsvitu Samuelu Mathersovi. Výsledkem byl okamţitý střet; oba aktéři podnikli cosi jako magický duel, při němţ na sebe vrhali navzájem kletby a kouzla. O Mathersovi se má za to, ţe vyslal zlou sílu, aby napadla lovecké psy, které Crowley choval v Anglii, takţe všichni pošli a navíc váţně onemocněli Crowleyovi slouţící. Crowley v odvetě přivolal na pomoc Belzebuba a jeho jednačtyřicet sluţebných duchŧ, načeţ Mathersovy útoky ustaly a oba soupeři uzavřeli smír. V té době přišla Rose do jiného stavu a 28. června 1904 po návratu do Anglie porodila dceru, kterou Crowley pojmenoval Nuit Ma Ahathoor Hekaté Sapfó Jezábel Lilith. Aby to vysvětlil, napsal následující poznámku: Nuit je na počest naší Paní hvězd; Ma, bohyně spravedlnosti, protoţe právě vzcházelo znamení Vah; Ahathoor, bohyně lásky a krásy, protoţe Váhám panuje Venuše; nejsem si zcela jistý jménem Hekaté, ale mohl to být kompliment infemálním bohům; básník se sotva mohl spokojit s něčí menším neţ právě se Sapfó, jedinou dámou, která kdy psala poezii; Jezábel je stále mou nejoblíbenější postavou z Písma; a k Lilith pochopitelně chovám nejsilnější city z celé říše démonů.3 Snad kvŧli narození dcery se Crowley postupně stále méně zajímal o říši magie a v roce 1905 se rozhodl pro účast na horolezecké výpravě na Kančendţengu v Himaláji. Během výstupu stihla smrt několik příslušníkŧ výpravy, ale Crowleye se tragické okolnosti zřejmě nijak nedotkly, protoţe pokračoval v cestě napříč Indií do Japonska a Číny, odkud se přeplavil do Severní Ameriky. Pak se vrátil do Anglie. Aţ po návratu se dozvěděl, ţe jeho dcerka Nuit zemřela. Rose s malou Nuit následovala Crowleye do Indie, kam vedla první etapa jeho cesty, ale děvčátko se v Rangúnu nakazilo břišním tyfem a přes veškerou péči krátce nato v nemocnici zemřelo. Crowleye drtil ţal nad ztrátou dítěte a postupně se stále víc odcizoval své manţelce Rose, ze které se stala těţká alkoholická. Obnovil tedy „magickou spolupráci" se starým přítelem ještě z dob členství ve Zlatém úsvitu, který se jmenoval George Cecil Jones. Tito dva kumpáni se rozhodli zformovat nový magický řád, jehoţ vedení a úderná síla by spočívaly ve schopných rukou Aleistera Crowleye a který se měl jmenovat Argenteum Astrum neboli A,'A.' Řád A."A.' měl být v mnoha ohledech pokračováním společnosti Zlatého úsvitu. Crowley s Jonesem ve své organizaci znovu zavedli rituál přijímání neofytŧ praktikovaný dříve v řádu Zlatého úsvitu, jehoţ účelem bylo „transformovat vědomí kandidáta přetnutím kontinuity jeho ţivota a jeho zaměřením na dosud nebadatelnou duchovní cestu"." Novice oblečeného v róbě a se zavázanýma
očima přivedli do posvěceného chrámu. Poté si měl vyvolit osobní heslo, tak jako si Crowley při své iniciaci zvolil „Perdurabo", načeţ kandidát sloţil přísahu, v níţ se zavázal, ţe bude udrţovat v tajnosti všechna mystéria řádu. Musel vyslechnout několik obřadních písní a také jistá poučení, načeţ byl poţádán, aby poklekl. Nato mu byla sňata páska z očí a kandidát byl uvítán do řádu. Jedním z prvních muţŧ, kteří tento rituál podstoupili, byl kapitán John Frederick Charles Fuller, který se k řádu A.'A.' připojil v roce 1906 a přijal magické jméno Per Ardua Ad Astra, tedy „pres překáţky ke hvězdám". Zatím Rose podruhé otěhotněla a porodila opět dceru, která tentokrát dostala jméno Lola Zaza. Protoţe Rose zŧstávala obětí alkoholismu, nezbývalo Crowleyovi nic jiného neţ odejít z domu své rodiny a přestěhovat se do garsoniéry, kde se scházel s několika milenkami; dvě z nich, Ada Leversonová a Věra Sneppová, se často objevují v jeho poetické tvorbě. Ovšem v té době nepsal jen poezii, protoţe v roce 1907 začal „přijímat" boţská sdělení, podobně jako se to stalo s Knihou Zákona, z čehoţ vzešly texty známé jako Svaté knihy. Crowley tvrdil, ţe psal své statě tak, jak mu byly diktovány z jiné dimenze prostřednictvím jakési podvědomé komunikace. Současně sepsal dílo, které sám povaţoval za svou nejlepší práci - satirické drama nazvané The Worlďs Tragedy (Světová tragédie), v jehoţ předmluvě vyloţil některé ze svých uráţlivých teorií. Patřila k nim obrana análního sexu mezi muţi v kontextu s tvrzením, ţe „zřejmě neexistuje lepší zpŧsob, jak se vyvarovat kontaminace ze styku s ţenami a zasmušilého potěšení samohany. (Ne ţe by ţeny samy o sobě byly nečisté. To jejich uctívání jako ideálŧ vede k hnilobě duše.)"s Předmluva se zmiňuje i o svádění mladých chlapcŧ (Crowleye vţdycky přitahovali muţi stejně jako ţeny a během ţivota absolvoval několik homosexuálních vztahŧ) a jedním z jeho hlavních cílŧ v té době bylo nalákat takové novice do řádu Argenteum Astrum. Společně s Fullerem odjel do Oxfordu a Cambridge se záměrem rekrutovat na tamních univerzitách nové příslušníky řádu; do jednoho z nich se Crowley okamţitě zamiloval. Byl to mladík jménem Victor Neuberg (jehoţ přezdívka v A,'A.' zněla Omnia Vincam, coţ značilo „nad vším zvítězím"). Nešťastný Neuberg potom následoval Crowleye do Paříţe (kde zakladatel řádu občas pobýval) a tam se odehrála jeho bizarní sexuální iniciace. Neuberg se Crowleyovi přiznal, ţe je ještě panic, a toto přiznání pohnulo Aleistera k zosnování zvráceného plánu, který mu měl zajistit, ţe on a nikdo jiný bude uţ navţdycky Neubergovým sexuálním pánem. Plán počítal s účastí ţeny, která pomohla Crowleyovi celou záleţitost realizovat; byla jí Eufemie Lambová, manţelka umělce Henryho Lamba. Crowley podněcoval svého mladého studenta, aby se do Eufemie zamiloval, aţ se o ni Victor nakonec váţně ucházel. Tu Crowley přemluvil Neuberga, aby navštívil prostitutku, která by ho naučila alespoň základŧm sexu. Předstíral ovšem, ţe o vztahu Neuberga a Eufemie neví vŧbec nic, a studentovi poradil, aby se Eufemii svěřil se svou sexuální nevyhraněností; ta se podle Crowleyova scénáře po mladíkově doznání cítila „ukřivděná" a reagovala tím, ţe svého nápadníka stroze odmítla. Neuberga to pochopitelně rozrušilo, ale o tři dny později zařídil Crowley ještě horší obrat, protoţe nalákal Neuberga do své loţnice, kde mladík zastihl Eufemii zcela svlečenou, jak sedí na Crowleyově posteli. Tento obraz pochopitelně
navţdy rozbil jeho představu o čistotě ţenského pokolení a Crowleyovi naopak zajistil Neubergovu sexuální podřazenost. Byla to tvrdá lekce, ovšem pouze první v dlouhé řadě brutálních zkušeností, které musel Neuberg nasbírat. Během několika následujících měsícŧ přinutil Crowley Neuberga absolvovat řadu dlouhých bdění a pŧstŧ a pak trval na tom, aby s ním jeho student procestoval Španělsko a Maroko - pěšky. Poté Neuberg sloţil přísahu svaté poslušnosti svému učiteli. Sotva je moţné si představit, jak kruté muselo být toto putování jak po psychické, tak po fyzické stránce, ale právě během něho se Crowley a Neuberg, mistr a ţák, stali sexuálními partnery. Rovněţ při těchto dlouhých pochodech bez odpočinku se Crowley rozhodl, ţe zaloţí Časopis, jehoţ ústředním cílem by byla propagace řádu Argenteum Astrum. Pojmenoval jej The Equinox (Rovnodennost) a vydával jej dvakrát ročně, vţdycky v den jarní a podzimní rovnodennosti; magazín byl zasvěcen „magii, józe a dalším mystickým disciplínám"6 většinu článkŧ napsal sám Crowley a kapitán Fuller, jeho dŧvěryhodný zástupce, zase dodal spoustu ilustrací. Crowley také věnoval značnou pozornost získávání nových adeptŧ a většinu z nich rekrutoval na univerzitě v Cambridge. Právě tak, jak přesvědčil Victora Neuberga, aby se stal jeho ţákem, získal do řádu A.'A.' ještě dva další studenty, Kennetha Warda a Normana Mudda. Staršího děkana koleje Trinity reverenda R. St. J. Parryho rozhořčovalo, kdyţ viděl, jak Crowley doslova pytlačí mezi jeho studenty, nemluvě o obsahu Crowleyova učení, jeţ povaţoval za vysoce problematické. Parry zakázal Crowleyovi vstup na kolej a po Muddovi a Wardovi poţadoval, aby přerušili všechny svoje styky se svým „duchovním" vŧdcem. Crowley nikdy nepatřil k těm, kteří by se nechali zastrašit úředními osobami. Soustředil svou pozornost na Neuberga a uchýlil se s ním do svého domu ve skotském Boleskinu, kde dříve ţil s Rose. Tam vystavil Neuberga dalším úkolŧm a zkouškám. Většinou sestávaly z toho, ţe ţák zŧstával zamčený o samotě ve své loţnici a jeho osamělost narušovalo jenom pravidelné jídlo, které přinášel Crowley osobně. Je pochopitelné, ţe řada komentátorŧ odsoudila takovéto protiprávní, očividně sadomasochistické zpŧsoby, jeţ Crowley praktikoval ve svém vztahu k Neubergovi, jehoţ ţivot doslova řídil podle své vŧle. Kritikové nezapomněli poukázat na to, ţe Crowley v této době provozoval se svým studentem bezpochyby i sexuální styky, a je také pravděpodobné, ţe závěrečná Neubergova zkouška, kterou jako novic hodlal nabýt plného členství v řádu Argenteum Astrum, spočívala v provedení posvátného sexuálního aktu s jeho učitelem. Ať tomu ve skutečnosti bylo jakkoli, existují dŧkazy o tom, ţe Neubergovi občas připadaly Crowleyovy metody právem dost strašlivé. Nejednou bičoval Neuberga přes záda a zadnici metlou z kručinkových prutŧ nebo svazkem kopřiv. Můj ctihodný guru je zcela zbytečné hrubý a brutální a já nevím proč. Pravděpodobně to neví ani on sám. Chová se očividně brutálně jen proto, aby se pobavil a aby se rozptýlil. Jenomţe já uţ to dál nesnesu. Domnívám se, ţe zbytečná brutalita a hrubost jsou výsadním právem hulvátu nejhrubšího zrna [...] Je rovněţ nešlechetné zneuţívat postavení učitele: je to jako mlátit podřízeného, kterého by zničilo, kdyby se odváţil odporovat.7
Na konci prvního období Neubergovy samovazby, aniţ by dopřál studentovi sebemenší oddech, mu guru Crowley oznámil, ţe ho čeká dalších deset dní fyzického strádání, během kterých musí Nenberg zŧstat nahý ve své loţnici, kde mu lŧţko nahradí jenom hromádka kručinkových větví. Zdá se obtíţně uvěřitelné, ţe při tom všem měl Crowley čas zabývat se ještě něčím dalším, ale právě v této době se rozvedl s Rose, jejíţ alkoholismus se vymkl veškeré kontrole. Později byla Rose umístěna v ústavu, ovšem jakmile se vymanila z Crowleyova vlivu, postupně se její stav zlepšoval a po propuštění se znovu vdala. Zatím Crowley a jeho hlavní student Neuberg podnikli výlet do severní Afriky, kde pokračoval jejich vztah mezi pánem a sluţebníkem, kdyţ společně studovali a psali. Po návratu Crowley pokračoval v práci na časopise The Equinox, jehoţ redakce na Victoria Street č. 124 v Londýně rovněţ slouţila jako místo setkání příslušníkŧ řádu A.'A.' Jeho členové se tam scházeli, hovořili, popíjeli a experimentovali s drogami. Snad jako protiváhu homosexuálního vztahu s Neubergem si tam Crowley přivedl také několik milenek, které vesměs patřily k řádu, a tudíţ byly příhodným objektem podobného zneuţívání, jaké musel snášet Neuberg. Crowley se za mák nestaral o narŧstající projevy nesouhlasu se svým počínáním a rozhodl se inscenovat představení pod názvem The Rites of Eleusis {Eleusínské rituály), jeţ mělo být směsicí poezie, tance, hudby a kouzelných rituálŧ a které by dokázalo vyburcovat podvědomí všech zúčastněných . Druhým dŧvodem tohoto představení byla potřeba dalšího rozšíření členské základny řádu A.'A‘ protoţe během několika předešlých měsícŧ se počet příslušníkŧ skupiny sníţil, coţ vedlo k nedobrému vývoji Crowleyových osobních financí. Ovšem uvedením své hry na veřejnosti a za přítomnosti mnoha pánŧ od britského tisku se Crowley vystavil nejen posměchu, ale i hrubým uráţkám. Jeden bulvární list otiskl čtyři články, které útočily jak proti hře samé, tak proti jejímu producentovi. Looking Glass byl dostihový plátek vydávaný Western De Wend Fentonem, který si vzal za povinnost odhalit Crowleye zcela bez servítkŧ. Vzpomeňme na nauku, kterou jsme právě stručně nastínili, připomeňme si dlouhé chvíle naprosté tmy vzpomeňme na tance a vzduch přesycený voňavkami, jejichţ netajeným účelem je vyvolat to, co Crowley označuje termínem „extáze" - a potom posuďme, zdali je vhodné a správné, aby bylo mladým dívkám a provdaným ţenám dovoleno navštěvovat takováto představení, maskovaná kultem nového náboţenství. Pokud se tato kritika jeví jako dost ostrá, potom ty následující byly ještě horší, protoţe ve třetí části svého odhalení Fenton pojednal o dobách, kdy byl Crowley příslušníkem sekty Zlatého úsvitu, a obvinil ho, ţe se zapojil do „nepopsatelných nemravností" s Allanem Bennettem (který byl po určitou dobu Crowleyovým mentorem a přítelem). V témţe odstavci se Fenton zmínil o dalším členu Zlatého úsvitu, jímţ byl George Cecil Jones, ţenatý člověk, který měl čtyři děti a byl zaměstnán jako analytický chemik u vysoce uznávané firmy. Naznačovalo se, ţe Jones byl také homosexuál a podílel se na oněch „nepopsatelných nemravnostech"; nakonec to byl právě Jones, kdo zaţaloval Looking Glass pro nactiutrhání.
Přelíčení o jeho ţalobě se konalo v dubnu 1911, ale jeho výsledek nepotěšil nikoho s výjimkou Fentona, protoţe porota sice konstatovala, ţe náznaky otištěnými v novinách byl Jones pomluven, ovšem současně dospěla k závěru, ţe tato pomluva se v zásadě zakládala na pravdě. V prŧběhu soudní pře většina předloţených dŧkazŧ ukazovala na Aleistera Crowleye, přičemţ jedním z hlavních svědkŧ byl jeho starý rádce Samuel Liddell MacGregor Mathers. Znenadání se zdálo, jako kdyby se jejich „magický duel" znovu rozhořel, jenomţe tentokrát měl navrch Mathers. Dopady procesu Crowleye těţce zasáhly. Jeho nejdŧvěryhodnější spojenec a zástupce kapitán Fuller oznámil, ţe nadále nemŧţe být ve spojení se skupinou A.'A.', protoţe by tím ohrozil svou další kariéru, a také několik dalších členŧ se rozhodlo z řádu odejít. Novým příslušníkem sekty se naopak stala vdaná ţena jménem Mary Destiová, která - snad pro nevšední krásu či výjimečné nadání - byla předurčena k tomu, aby se stala novou Crowleyovou partnerkou. Nedlouho poté, co ji Crowley přijal na zkoušku do řádu Argenteum Astrum pod novým jménem Virakam (coţ je kombinace sanskrtských slov pro „člověk" a „chtíč"), odcestovali do Švýcarska, načeţ se i s jejím mladým synem Prestonem usadili v Itálii. Následující týdny nebyly příliš idylické, poněvadţ Preston si Crowleye rychle zošklivil, především kvŧli tomu, jak se choval k jeho matce. [Crowley] odporně reagoval pokaţdé, kdy má ubohá matka pozapomněla na jeho učení a v jeho doslechu utrousila pouhé osobní zájmeno „já" nebo „mě" či „můj". Jeho sluch okamţitě utrpěl takovou újmu, ţe obřadně vyňal z šatu otevřený perořízek, zvedl ruku, takţe mu volný rukáv spadl dolů a odhalil holé předloktí, načeţ se noţíkem řízl do kůţe a pod ţebříček uţ existujících jizviček přidal další čerstvou ranku [..,] Kdyţ jsem později četl o tom, jak zneuţíval jiných lidí, uvědomil jsem si, jaké jsme s matkou měli štěstí, ţe jsme to vůbec přeţili.9 Krátce po příjezdu do Itálie poţádala Destiová o rozvod s manţelem Solomonem Sturgesem, a kdyţ se nakonec s Crowleyem rozešli, byla volná a mohla se vdát za Turka jménem Veli Bej. Crowley byl opět sám, začal hodně cestovat a pokračoval v psaní a zkoumání jím samým vynalezené zvláštní magické disciplíny zvané „erotomagick". Nevlídná pozornost tisku jej však pronásledovala všude, kam zavítal, a v roce 1912 se zapletl do další ponuré epizody s mladou ţenou, která se jmenovala Joan Hayesová. Crowley ji zaměstnal k vystoupení v obnovené hře Eleusínské rituály, v níţ měla na jevišti tančit s bývalým Crowleyovým milencem Victorem Neubergem. Ti dva se do sebe ovšem zamilovali. Crowleyovi to velice vadilo, protoţe byl přesvědčený, ţe to má špatný vliv na práci jeho chráněnce, ale vztah Neuberga s Hayesovou pokračoval dokonce i poté, co se Hayesová provdala za Wilfreda Mertona. Její sňatek byl předurčen ke krachu a uţ šest měsícŧ po svatbě se ti dva rozešli; nedlouho nato v srpnu 1912 se Hayesová střelila do srdce. To bylo samo o sobě příšerné, ale ještě děsivěji ta událost dopadla na Neuberga, který měl podezření, ţe za její sebevraţdou stojí Crowley, který s ubohou ţenou manipuloval za pomoci psychického násilí a černé magie. A Crowley se nezdráhal přiznat (byť nepřímo) ke své roli v tomto zločinu. Jistý adept známý Mistru Theríonovi (Crowleyovi) jednou shledal nezbytným zahubit Kirké, která
očarovávala bratry. Přišel pouze ke dveřím jejího pokoje a načrtl astrální T (symbol Saturnu) astrální dýkou. Do 48 hodin se zastřelila. Tvrzení uvedené v tomto prohlášení se pochopitelně nedalo prokázat, byť není pochyb o tom, ţe jde o samolibou pózu velmi egoistického člověka, ale stejně jako předešlé příklady ilustruje povahu tohoto domýšlivého a násilnického jedince. Kdo jiný by koneckoncŧ přiznával odpovědnost za usmrcení nevinné ţeny? Neuberg očividně zastával stejný názor, protoţe v roce 1914 se v něm zklamání z Crowleye navršilo do té míry, ţe s ním přerušil veškeré kontakty s výjimkou jednoho krátkého setkání v Paříţi. Je zajímavé, ţe také Neuberg se v této situaci stejně jako Crowieyova ţena Rose nejprve zhroutil, ale pak se zcela zotavil, oţenil se a jeho rodina poté vedla úspěšné nakladatelství. Zdá se, ţe kaţdý, kdo se vymanil z Crowieyova vlivu, měl všechny předpoklady k úspěchu. Naopak Argenteum Astrum se rozpadalo. Crowleye rozhořčovaly neustávající nepříznivé reakce tisku po procesu Jones versus Looking Glass a uţ nikdy se mu nepodařilo znovu získat členy, jeţ by nahradili příslušníky řádu, kteří po soudní ţalobě sektu opustili. Proto začal Crowley věnovat pozornost dalším aktivitám. Ne ţe by nemohl v činnosti A.'A.' pokračovat, ale bez podpory takových lidí, jako byli kapitán Fuller a Victor Neuberg, ztratil Crowley o svŧj nový světový řád zájem a moţná ztratil i hybnou sílu. Místo toho se připojil k německé rosekruciánské sektě známé jako Ordo Templi Orientis (OTO), čili řád Východního chrámu, a po nějaké době se stal hlavou anglicky hovořící sekce řádu. Po většinu první světové války se zdrţoval ve Spojených státech, kde psal velké mnoţství textŧ, které obsahovaly protibritskou propagandu, a experimentoval s drogami, především kokainem, opiem a heroinem, na nichţ se rychle stal závislý. Při pobytu v Americe se Crowley setkal s Leah Hirsigovou - ţenou, s níţ se vrátil do Anglie a která mu porodila třetí dítě, dceru Anne Léu, které přezdívali Poupée. Do Londýna se vrátili kaţdý sám, ale jiţ počátkem roku 1920 se rozhodli znovu odejít za hranice, tentokrát do Itálie, kde si najali vilu Santa Barbara - kterou Crowley brzy přejmenoval na opatství Theléma, coţ byl jeho nový náboţenský řád. Ve skutečnosti nebylo učení Thelémy ničím jiným neţ jistým rozšířením toho, co hlásal uţ v Argenteum Astrum; hlavním principem tudíţ bylo zaloţení Nového aeonu, ovšem tyto hodnotné cíle zanedlouho poněkud ohrozila přezdívka, kterou získalo Crowleyovo „opatství" - začalo se mu říkat „horše!" {coţ byla staţená podoba slov „whore's cell" kurví komŧrka). Crowley byl znovu ve svém ţivlu, řídil rŧzné rituály, praktikoval svou vědu zvanou erotomagick, jeţ zahrnovala mimo jiné i sadomasochismus. Později se k němu připojila také Hirsigová, a pokud je následující svědectví pravdivé, těšila se zřejmě roli mučitelky. Přiloţila zapálenou cigaretu k mému prsu. Ucukl jsem a zasténal. Opovrţlivě vyprskla, potáhla z cigarety a přiloţila ji zpátky. Znovu jsem uhýbal a sténal. Přinutila mě zaloţit paţe na prsou a zadýmala z cigarety, aţ se rozhořela, ţe tabák slyšitelně zapraskal; potřetí jí přiloţila na stejné místo. Zaťal jsem zuby, sevřel rty a přistrčil prs k cigaretě.11 Do opatství přicházeli týden co týden noví adepti v naději, ţe je Crowley povede vpřed; i kdyţ se navenek všechno jevilo v nejlepším pořádku, skutečnost byla taková, ţe Crowley se potýkal s akutními finančními potíţemi, a nadto zdánlivě
idylická vila Santa Barbara neměla daleko k zaneřáděnému brlohu. Crowley bral stále větší dávky kokainu a heroinu, aby uspokojil svŧj zhoršující se zlozvyk - ten se stal hlavním tématem románu, který v té době napsal a pojmenoval Diary of a Drug Fiend (Deník drogového démona), jehoţ ústředním motivem je boj mladé dvojice o osvobození z drogové závislosti. Román bohuţel neodráţel skutečnost, protoţe Crowley se nikdy nepokusil proti závislosti na drogách bojovat. Naopak zabředával stále hlouběji do bahniska mravní zkázy, takţe mimo jiné vymyslel „Sethŧv ceremoniál", který nejen vyţadoval, aby vyvolený příslušník jeho skupiny vykonal pohlavní styk s kozou, ale aby poté byla koza zabita a její krev vypita. Jestliţe se v Crowleyově rezidenci děly podobné věci a uváţíme-li katastrofální hygienické podmínky, jaké tam panovaly, asi by nás nemělo překvapit, ţe se nad ní začal ozývat umíráček. Poupée zemřela 14. října 1920 v nemocnici v Palermu a pouhých šest dní nato Hirsigová, jeţ byla opět těhotná, potratila. Ztráta dvou dětí v tak těsném sledu musela být vskutku zničující a moţná přivedla Crowleye k sepsání zmíněného Deníku drogového démona. Nepochybně velmi potřeboval peníze, ale stalo se totéţ, co při uvedení Eleusínských rituálů - kritikové v tisku rozsápali jeho román na kusy. Zvláště se vyznamenal kritik James Douglas, který pracoval v listu Sunday Express, v němţ byl otištěn jeho článek „Kniha na podpal", kde se například psalo: „Jde sice o pokus předstírat, ţe kníhaje pouhou studií deprivace zaviněné kokainem, ale ve skutečnosti je to extatické chvalořečení drogy a jejích účinkŧ na tělo i ducha."12
Crowley publikoval velké mnoţství článků, esejů a knih, jak fantaskních románů, tak údajně váţných děl o tzv. „magických" a okultních vědách, ale jeho prvním vydaným dílem byla báseň nazvaná Aceldama z roku 1898.
Počínaje tímto článkem byly novinové zprávy o Crowleyovi a zábavě a hrátkách, jeţ pěstuje ve vile, stále horší a horší. V listu Sunday Express vyšel další článek s titulem „Orgie Aleistera Crowleye na
Sicílii" s podtitulem „Šelma 666". Se zřetelem k této negativní publicitě by se dalo počítat s tím, ţe příliv novicŧ do sekty Theléma ustane, nic však nebylo vzdálenější pravdě. Jedním z nově příchozích byl Frederick Charles Loveday (známější pod jménem Raoul), který se ke konci roku 1922 dostavil do vily i se svou ţenou May. May se v Crowleyově společnosti nikdy necítila dobře a neustále manţela prosila, aby odešli, zvlášť kdyţ jim Crowley vydal ţiletky, jimiţ se měli říznout pokaţdé, kdyţ udělali tu chybu, ţe vyslovili zájmeno ,já‘ - to byl oprávněn uţívat pouze sám Crowley. V roce 1923 se situace ještě zhoršila, protoţe Raoul váţně onemocněl. May to připisovala kombinaci několika příčin včetně velkého mnoţství drog, které začal pod Crowleyovým vedením uţívat, a pití kočičí krve v prŧběhu rituálŧ, které Crowley řídil. Bez ohledu na tyto dva zdraví neprospěšné faktory byla téměř určitě příčinou Raoulovy nemoci závadná voda, kterou ve vile pil. Zemřel 16. února 1923, tři dny poté, co se May vrátila do Anglie a poskytla rozhovor listu Sunday Express, který Crowleye okamţitě označil za „drogového démona" a „šiřitele obscénních praktik". V Itálii byl Crowleyovi doručen příkaz k vyhoštění, načeţ se řadu let toulal z jedné země do druhé, neustále pronásledován pověstí „nejzkaţenějšího muţe světa". Byly to zoufalé časy, kdy se Crowley pokoušel uspokojovat svŧj návyk na heroin a současně vydělat víc peněz a získat větší počet ţákŧ. Blaţené časy jeho pŧsobení v řádu Zlatého úsvitu a v Argenteum Astrum byly tytam a čekaly ho jen roky a roky osamění, kdy nenašel ani vydavatele, který by byl ochoten tisknout jeho práce. Aleister Crowley zemřel 6. prosince 1947 ve svých dvaasedmdesáti letech na následky degenerace myokardu spojené s akutní bronchitidou. Existují rŧzná tvrzení o jeho posledních slovech - jistý pan Rowe zaznamenal, ţe řekl „Někdy nenávidím sám sebe", zatímco někdo jiný tvrdil, ţe jeho poslední slova zněla „Jsem z toho zmatený." Ve skutečnosti však v době, kdy Crowley skonal, nebyl v místnosti přítomen nikdo jiný, takţe ať prohlásil před smrtí cokoli, zŧstane to tajemstvím, jak se u něho sluší a patří. 1
Je zajímavé, ţe Crowley nebyl jako mladý chlapec ve své rebelii proti Plymouthskému bratrstvu
osamocený, protoţe dalším slavným odpadlíkem byl literární kritik a spisovatel sir Edmund Gosse (1849-1928), který napsal skvělé vzpomínky na své záţitky nazvané Otec a syn (1907). 2
Z knihy Jonathana Capea The Confessions ofAleister Crowley (Doznání Aleistera Crowleye), 1969
3
Tamtéţ.
4
Z knihy Lawrence Sutina Do What Thou Witt: A Life of Aleister Crowley (Děiej, co ty chceš: Ţivot
Aleistera Crowleye), St Martin's Press, 2002 5
Z knihy Aleistera Crowleye The Worlďs Tragédy (Světová tragédie), 1910, Falcon Press (AZ), 1985
6
Tamtéţ.
7
Deník z roku 1909 (strojopis), Victor Neuberg. Archivy OTO (Ordo Templi Oricntis)
8
The Looking Glass, 29. října 1910
9
Z knihy Prestona Sturgese Preston Sturges, cd. Sandy Sturgeso-vá, Simon & Schuster, 1990
l0
Z knihy Aleistera Crowleye Magick in Theory and Practice (Magick v teorii a praxi), 1930 a
následující rŧzné přetisky 11
Z cit. knihy Lawrence Sutina
12
„A Book for Burning" (Kniha na podpal), Sunday Express, 10. listopadu 1922
SPOLEČNOST THULE PŘEDCHŮDCI NACISMU Lidé z Thule umírali pro svastiku jako první oběti. Na lidi z Thule se Hitler obrátil jako na první a lidé z Thule byli těmi, s nimiž se Hitler nejdříve spojil.
Rudolf von Sebottendorff, Neţ přišel Hitler, 1933 O první světové válce se předpokládalo, ţe to bylo ozbrojené střetnutí, jeţ „skoncovalo se všemi válkami". Zahynuly během ní miliony muţŧ, ţen a děti, ale zatímco vojáci, kteří kulhali domŧ do Británie, měli jistotu alespoň v tom, ţe válku vyhráli, němečtí veteráni toto uklidňující vědomí postrádali. Před propuknutím nepřátelství patřil německý národ k těm, které v Evropě nejvíc ctily zákony, pokud nebyl v tomto ohledu vŧbec na prvním místě. Němečtí občané tvrdě pracovali a chovali se mravně a spořádaně. Avšak první světová válka všechno změnila. Němečtí vojáci vracející se z bitevních polí byli uvyklí na značnou míru násilí a na scény takových masakrŧ, jaké nikdy předtím nebyly k vidění. Doma je vŧbec nevítali jako hrdiny, protoţe rozčarované a nejednotné obyvatelstvo mělo v atmosféře neustálé ekonomické nestability dost starostí s pouhým přeţitím. V dubnu 1921 vyzvali Spojenci Německo k vyplacení válečných reparací ve výši 132 milionŧ zlatých marek. To vedlo ke strmému pádu hodnoty německé marky, který se vymkl jakékoli kontrole; v roce 1918 se za jeden dolar dávaly čtyři marky, po reparacích za pětasedmdesát. V létě 1922 se tento poměr bezmála zečtyřnásobil a Německo značně upadalo. Pro zemi, která byla spíše uvyklá na vedoucí roli ve světě neţ na skromnost a poslušnost, to musely být skutečně trpké časy. Mnichov leţící v jiţní části německého území byl postiţen projevy nespokojenosti a násilnostmi moţná daleko víc neţ jiná hlavní města v Německu (ústava Výmarské republiky poskytovala historickým německým státŧm, jako byly Bavorsko, Prusko či Sasko, určitou autonomii, takţe mohly mít hlavní město, vlastní státní vládu, zastupitelské sbory). I během války se Mnichov vyčleňoval z řady ostatních měst, na coţ naráţel také Hitler, kdyţ poznamenal, ţe „špatná morálka a únava z války se projevovaly v Mnichově zřetelněji neţ na severu".1 Symbol společnosti Thule datovaný rokem 1919 a zřetelně zobrazující verzi svastiky, kterou pak vzali za svou nacisté; díky nim se stala jednou z nejevokativnějších ikon dvacátého století.
V Mnichově vládly rŧzné frakce, město bylo přeplněné zklamanými vyslouţilými vojáky a zbídačelými podnikateli, proto se stalo semeništěm nepokojŧ. V roce 1918 zorganizoval ţidovský ţurnalista Kurt Eisner pouliční socialistickou revoluci, která vedla k ustavení Bavorské republiky rad, ale o tři měsíce později zahynul při atentátu, který spáchal hrabě Anton von Arco-Valley. Nato byla ustavena sociálnědemokratická vláda, která se rozpadla po dvou měsících, načeţ převzala moc vláda sovětŧ. Sotva za měsíc padla i tato vláda. Není tedy divu, ţe jako protiváha tohoto zmateného, roztříštěného a rozvratnického prostředí povstala skupina lidí oddaných myšlence silného, jednotného a nezničitelného Německa. Pojmenovala se Společnost Thule (Thule-Gesellschaft) a její příslušníci se scházeli v přísném utajení. Sehrála významnou roli při Hitlerově mocenském vzestupu, protoţe mu získávala podporu v mnichovských pivnicích, kde Hitler začal se svými charismatickými projevy, jimiţ chtěl vyburcovat pouliční lŧzu k akci. Jak v knize The Ice Museum (Ledové muzeum) poznamenává Joanna Kavenna, „společnost Thule byla raným vyjádřením nacistické modly ,árijských‘ kmenŧ a severských zemí, časnou proklamací myšlenky přirozené čistoty a víry v rasovou nadřazenost mezi lidmi".2 Vŧdcem a hlavním aktivistou společnosti Thule byl člověk jménem Rudolf von Sebottendorff. Jeho otec se jmenoval Glauer a býval ţelezničním dělníkem ve Slezsku, ale Rudolf se jiţ v mladém věku otcovského příjmení zřekl a vyprávěl, ţe kdyţ jako mladík cestoval do Turecka, potkal tam barona Heinricha von Sebottendorffa, který jej adoptoval. Je známo, ţe velikášský sebeklam nebyl pro von Sebottendorffa ničím cizím a osobnost, kterou si sám vytvořil, přesně odpovídala představě, jaké charakterové vlastnosti měli mít lidé, jeţ hodlala společnost Thule přijímat do svých řad - osoby šlechtického pŧvodu, které by byly schopny svŧj rodokmen doloţit několik století zpět. Neţ se pustil do organizování společnosti Thule, připojil se Sebottendorff po návratu z Turecka k jiné tajné skupině zvané Germanenorden, která byla ostře protiţidovsky zaměřená. Zaloţilo ji v roce 1912 několik prominentních německých okultistŧ a její vŧdce Herman Pohl byl posedlý myšlenkou hrozícího postupného rozmělnění germánské rasy, nezadrţitelného zředění národních pokrevních linií pronikáním neárijských elementŧ. Germanenorden byl organizován podle hierarchické struktury
obvyklé u tajných bratrstev, například svobodných zednářŧ, na rozdíl od zednářŧ se však novicové v Germanenorden učili nacionalistické ideologii vycházející z principu rasové nadřazenosti a většina literatury, kterou se tato skupina zabývala, byla zaměřená antikomunisticky a antisemitsky. Sebottendorffovi taková společnost dokonale vyhovovala a brzy v jejím rámci zaloţil vlastní skupinu, kterou pojmenoval Společnost Thule. Protoţe pro svou odnoţ potřeboval nějaký emblém, přisvojil si symbol svastiky, který skutečně představoval všechno, co mu bylo drahé. Pŧvodně byl hákový kříţ dávným indickým symbolem pro dobrý osud a také byl tradičním znakem severského boha hromu Thora. Počátkem dvacátého století začalo svastiku pouţívat novopohanské germánské hnutí, které znak pojmenovalo Hakenkreuz. Moţná Sebottendorff ukradl nápad právě novopohanŧm - obě skupiny koneckoncŧ vycházely ze silně protikřesťanské ideologie. Avšak teprve člen společnosti Thule jménem Friedrick Krohn navrhl Hitlerovi, aby přijal hákový kříţ jako emblém své nové politické strany, takţe se během let stal notoricky známou insignií, jedním z nejobávanějších a nejnenáviděnějších symbolŧ dvacátého století. Thule bylo jméno mytické země (někdy označované za ostrov, jindy prohlašované za součást zmizelé Atlantidy) leţící v nejsevernějších částech starověkého světa, temný, mrazivý a tajuplný okrsek, jehoţ existence se uváděla daleko dřív, neţ lidé zmapovali s dostatečnou přesností celou zeměkouli. První zmínka o Thule pochází ze čtvrtého století př. n. 1., kdy se řecký objevitel Pytheas vychloubal, ţe přeplul od teplých končin jiţní Francie do Británie a pak pokračoval dál na sever ještě asi dalších šest dní, aţ doplul k zemi zvané Thule. Napsal, ţe kdyţ tam dorazil, obyvatelé Thule mu ukázali, v kterém místě zapadá slunce v nejkratší den v roce, a líčili mu, jak během zimy strádají dlouhými obdobími temnoty. Navzdory Pytheasovu popisu neměli starověcí tvŧrci map jistotu ve skutečné poloze Thule, ba ani v tom, zda vŧbec taková země existuje. Mohlo jít o Británii, Island čí rŧzné části Skandinávie, a také Plinius starší se raději přesné lokalizaci vyhnul, kdyţ napsal, ţe Thule je „nevzdálenější ze všech zaznamenaných zemí" a je to končina, kde „uprostřed léta, kdy Slunce prochází znamením Raka, tu nenastává ţádná noc, a na druhé straně někteří autoři míní, ţe uprostřed zimy nastává údobí šesti měsícŧ, kdy Slunce nevyjde".3 Kdyţ v roce 55 př. n. 1. Římané poprvé vpadli do Británie a putovali jejím územím aţ daleko na sever, poslali zpět do říše vzkaz, ţe dobyli Thule. Spousta cestovatelŧ, spisovatelŧ a objevitelŧ psala zprávy v tom smyslu, ţe Thule existuje, mezi jinými skupina irských mnichŧ, kteří v raném středověku cestovali na Island a zpátky - od nich dorazila pouze zpráva, ţe dosáhli Thule. Všem nicméně chyběla jedna podstatná věc: nějaký absolutní, nezvratný dŧkaz o tom, ţe takové místo skutečně existuje; nejenţe nebylo moţné dosáhnout shody v tom, kde tato země vlastně leţí, ale dokonce ani nebylo jasné, jak se správně jmenuje. Časem se jméno, pod nímţ byla známa, postupně měnilo, takţe vedle Thule se téţ uvádělo Thula, Thila, Til a, Thulé a podobně. A za celou dobu se o Thule nezjistilo nic konkrétního, ţádná fakta. Místo toho se stále prohlubovaly mýty, jimiţ byla opředena tato tajuplná mystická země, která leţí někde na samém okraji známého světa jako symbol všeho, co je nedosaţitelné a vzdálené.
Hitler se svými ministry na schůzi v hotelu Kaiserhofv roce 1933. Po Hitlerově levici stojí Hermann Góring, přes jehoţ levé rameno nahlíţí Alfred Rosenberg a Heinrich Himmler v uniformě stojí na snímku zcela vpravo. Dokonce i za viktoriánské doby, kdy uţ rozum mohl lidem napovědět, ţe Thule není ničím neţ starověkým mýtem, se o této zemi ve svých poznámkách rozepisuje cestovatel Richard Burton. Slavná zmínka o Thule se také nachází ve stále populárním románu spisovatelky Charlotte Bronteové Jana Eyrová. Hned na počátku příběhu sedí mladá Jana v knihovně své tety a pokouší se uniknout před realitou nepříjemného postavení tím, ţe si prohlíţí knihu o Arktidě, a tu se náhle objeví slova o skaliskách na Thule, při nichţ Jana začne s rozkoší snít o dalekém severu plném ledu, o „rozsáhlých oblastech za polárním kruhem, pustých, bezútěšných prostorách, kde se nastřádaly mrazy a sněhy, kde se prostírají obrovské pláně věčného ledu, které se tam za staletí v zimě utvořily ve velehorských ledovcových pásmech kolem severní točny a v nichţ se v mnohonásobných vrstvách soustředil chlad."4 Jinými slovy, po řadu staletí území Thule představovalo pro mnoho lidí spoustu rŧzných věcí mytickou zemi, gotickou terra incognita či symbol odlehlosti a hrŧzy; kaţdý si zemi Thule mohl vyloţit, jak si přál, a Rudolf von Sebottendorff nebyl výjimkou. Tvrdil, ţe jeho společnost (jejímiţ členy mohli být pouze Němci z několika generací čisté krve) byla zaloţena proto, aby se akademikové mohli v klidu věnovat svému bádání o nordických ságách; deník se záznamy setkání skupiny v letech 1919 aţ 1925 dokladuje, ţe byly pořádány série přednášek, které pojednávaly o pŧvodní domovině Teutonŧ, germánské poezii, megalitické kultuře a germánských mýtech. Za těmito zdánlivě nevinnými názvy se však skrývaly daleko temnější zájmy, které měly mnohem blíţ k cílŧm skupiny Germanenorden: členové Thule rokovali zejména o pátrání po skutečných kořenech germánské rasy a o její obrodě, takţe toto bádání mohlo ve svých dŧsledcích vést k poţadavku na vyhnání nebo - ještě hŧře - zničení všech ,,cizích" elementŧ v zemi. Není divu, ţe mezi příslušníky společnosti patřili
prominentní prŧmyslníci a milionáři, nemluvě o vysokých státních úřednících, jakým byl například šéf mnichovské policie. Hosty a hostujícími řečníky na schŧzích společnosti Thule byli lidé jako Adolf Hitler, Rudolf Hess, Alfred Rosenberg (hlavní nacistický ideolog) či Dietrich Eckhart. Alfred Rosenberg stál také ve dvacátých letech v čele novin Vótkischer Beobachter vydávaných společností Thule. Noviny tištěné poněkud těţkopádným gotickým typem písma dštily směsici antisemitské a antikomunistické rétoriky. Kdyţ například stál v čele místní bavorské vlády Kurt Eisner, Volkischer Beobachter se dušoval, ţe se jedná o ţidobolševický pokus „zmocnit se Bavorska". Články publikované v těchto novinách byly prodchnuty představou, ţe „cizáci" zaplaví celé Bavorsko, a někteří novináři dokonce vyjadřovali mínění, ţe Německo prohrálo válku jen proto, ţe válčení není dostatečně hluboko zakořeněno v teutonském pŧvodu národa. Jinými slovy - společnost Thule byla jako očarovaná ideou heroické minulosti, kdy germánští praotcové ţili a umírali vskutku hrdinným zpŧsobem. Romantické blouznění? Jistě. Ovšem právě tuto tendenci jevily i další krajně pravicové skupiny - u všech se objevovala povznášející vize mohutných hor a hlubokých útesŧ, které sytí tamní populaci vnitřní silou, díky níţ je nepřemoţitelná. To byla vítězná strategie. Počátkem roku 1918 se Sebottendorff pyšnil, ţe společnost Thule má přes 200 členŧ. Na podzim téhoţ roku tvrdil, ţe počet členŧ narostl na více neţ 1500 v samotném Bavorsku. Nebyla to ovšem jen prázdná slova, protoţe po atentátu na Kurta Eisnera a ustavení republiky sovětŧ v Bavorsku propukly občanské nepokoje. Rozněcovaly je hlavně Freikorps, coţ byly soukromé ozbrojené jednotky sloţené ze zatrpklých válečných veteránŧ organizovaných krajně pravicovými silami; střetaly se s komunisty a bojovaly s nimi zuby nehty. Společnost Thule přirozeně stranila právě Freikorps, coţ vedlo aţ k tomu, ţe hlavní kancelář společnosti byla přepadena, několik členŧ Thule bylo odvlečeno a popraveno. Sebottendorff se nenechal krvavým zvratem událostí vyvést z míry a své mrtvé muţe oslavoval jako mučedníky, skutečné Němce, kteří se nebáli pro svou víru obětovat ţivot. Jak počet příslušníkŧ Thule narŧstal a novicové bez oddechu sváděli pŧtky se svými komunistickými protivníky, vstoupila do politického ţivota nová veličina, Německá dělnická strana, která nakonec přijala jméno Nacionálně socialistická dělnická strana, jejímţ příslušníkŧm se začalo říkat nacisté. V roce 1918 ţil v Mnichově také Adolf Hitler, který se velmi brzy s touto politickou skupinou ztotoţnil. V knize Mein Kampf popisoval, jak se s příslušníky strany setkal poprvé: „Prošel jsem špatně osvětleným lokálem, ve kterém nikdo nebyl, hledaje vchod do vedlejší místnosti, kde jsem se ocitl před ,zasedáním'. V pološeru zpola zdemolované plynové lampy seděli u stolu čtyři mladí lidé [...]."' Protoţe Hitlera uspokojily údaje, které od členŧ výboru zjistil, připojil se k nim jako sedmý člen strany a zahájil taţení po mnichovských pivnicích, kde podněcoval svoje posluchače proudem rasistických invektiv, při nichţ bylo zaručeno, ţe u publika z niţší střední třídy vyvolají patřičný zájem. V knize Mein Kampf Hitler tvrdil, ţe teprve před pětadvacátým rokem ţivota si uvědomil „ţidovský problém", ale ve světle zjištění, ţe jej vychovával antisemitsky zaloţený otec, se zdá pravděpodobnější, ţe nenávist k Ţidŧm v sobě měl hluboce zakořeněnou. „Ţidovský problém" se stal jednou z Hitlerových utkvělých představ, která ho také táhla ke společnosti Thule, jejíţ rasistické
názory byly stejně nakaţlivé jako jeho. Hitler se také trvale zajímal o pŧvod árijské rasy a tuto vášeň sdílel s pozdějším vŧdcem gestapa a waffen-SS Heinrichem Himmlerem, který byl podle historika Robina Crosse rovněţ členem společnosti Thule. Oba muţi dobře chápali obrovský potenciál myšlenek, které tato společnost reprezentovala pro prŧměrného člověka z ulice, zvlášť v poválečném Mnichově, ale i po celém Německu, protoţe doktrína vyznávaná příslušníky Thule podporovala představu, ţe Německo mŧţe i po drtivé poráţce v první světové válce znovu nabýt teutonské nadřazenosti nad jinými národy. Jak společnost Thule, tak Hitler se svými pohŧnky ujišťovali národ, ţe idea nacismu není pouhá politická doktrína nebo polonáboţenský manifest, nýbrţ prostředek k obrození celé rasy. Himmler choval romantický sen, ţe vybuduje celý národ z modrookých plavovlasých hrdinŧ, coţ byl přesný obraz toho, co propagovala Thule zdŧrazňováním dávného germánského dědictví. Ovšem zatímco Sebottendorff věřil, ţe Thule existovala v odlehlých končinách daleko na severu, Himmler (a do určité míry i Hitler) se začali přiklánět k názorŧm Karta Haushofera, dalšího příslušníka společnosti Thule, který tvrdil, ţe skutečná kolébka árijské rasy daleko spíše neţ kde jinde leţí v Tibetu. V roce 1933 se Hitler v Německu ujal funkce říšského kancléře, čímţ naplnil sny společnosti Thule i Heinricha Himmlera. Avšak zatímco slunce nacistické strany stoupalo k zenitu, jas společnosti Thule počal slábnout. Poté, co několik jejích členŧ vytvořilo odštěpné frakce, v nichţ ventilovali své stále bizarnější představy, se členská základna podstatně ztenčila. Ani Sebottendorff tento proces nepřečkal, protoţe jej vyštvali jeho vlastní členové a po několika dalších letech se zcela ztratil z dohledu, neboť se vydal na cestu kolem světa. Avšak jestliţe se Sebottendorffovi před očima rozpadly cihly i malta, které tvořily společnost Thule, ideály tohoto řádu rozkvétaly i dál, a co bylo daleko hroznější, nabyly podoby zákonŧ. Himmler dostal za úkol realizovat Hitlerovy ideologické postuláty - zejména ty, které se týkaly rasové nadřazenosti - a za tím účelem se stal v roce 1929 vŧdcem SS (Schutz-staffel, bezpečnostní oddíl), jehoţ příslušníci měli za vzor teutonské rytíře ze starých dob, kteří měli údajně reprezentovat bojovou sílu, jeţ předčila kteroukoli jinou armádu světa. V roce 1939 patřilo k silám SS přibliţně 500 000 muţŧ a byli to právě oni, kdo především realizovali nacistickou rasovou teorii. Příslušníci SS vedli většinu Hitlerových koncentračních a vyhlazovacích táborŧ a rovněţ se z nich formovaly Einsatzgruppen (zvláštní jednotky), jejichţ úkolem bylo vyčistit východní Evropu od ţidovského obyvatelstva. V lednu 1937 pronesl Himmler proslov, v němţ prohlásil, ţe jediným posláním německého lidu je „boj za vyhlazení všech podlidí na celém světě, kteří se sdruţují do protiněmecké ligy, přičemţ Německo je jádrem nordické rasy a německého národa a také stráţcem lidské kultury; v sázce je existence či neexistence bílého člověka a my jsme opatrovníky jeho osudu".6 Tato slova mohla vyjít z úst kteréhokoli člena společnosti Thule, protoţe jejich tón přesně odpovídal víře této skupiny, ovšem na rozdíl od Thule disponoval Himmler mocí, díky níţ mohl své sny uskutečnit. Od počátku kariéry ve vysokém úřadě sledoval Himmler svou ideu rasové selekce a koncipoval zvláštní manţelské zákony, které podporovaly svazky lidí „vysoké hodnoty". To nakonec vedlo k vytvoření lidské chovné stanice zvané Lebensborn.
Lebensborn, zaloţený z pokynu Himmlera v prosinci 1935, měl pŧvodně plnit jen jediný účel, a sice poskytnout rasově čistým mladým dívkám moţnost rodit děti, které by poté adoptovaly rodiny příslušníkŧ SS. S ubíhajícím časem však Himmlerovy plány nabývaly na děsivosti a 28. října 1939 pronesl řeč, která obsahovala nechvalně proslavený edikt, podle něhoţ „posvátným úkolem německých ţen a dívek dobré krve bude chovat se nikoli frivolně, nýbrţ s opravdovou morální váţností, aby se staly matkami dětí počatých vojáky odcházejícími do bitvy".7 V následujících týdnech se Lebensborn přeměnil v místo, kde se německé ţeny s dokonalým nordickým pŧvodem setkávaly s vojáky SS za jediným účelem - zplodit děti, které by poté byly povaţovány díky svému pŧvodu za rasově nadřazené. Himmler také zavedl únosy dětí, které odpovídaly nacistickým představám rasově čistých jedincŧ - tj. byly modrooké a plavovlasé - z východních území Evropy okupovaných Říší. Tisíce dětí byly transportovány do Lebensbornu a bylo jim řečeno, ţe jejich rodiče je opustili. Poté byly „převychovány" (tedy poněmčeny) a ty šťastnější, jichţ nebylo mnoho, pak adoptovaly rodiny příslušníkŧ SS. Zbytek, zejména ty, které odmítly spolupracovat s únosci, byly později transponovány do koncentračních táborŧ k likvidaci. Nejnázornější příklad Himmlerovy hanebnosti se váţe k roku 1942, kdy po úspěšném atentátu na místního říšského protektora SS Reinharda Tristana Heydricha byla vyslána jednotka SS do české vsi Lidice. V odvetě za Heydrichovo zabití popravili vojáci SS všechny dospělé obyvatele vesnice. Potom vybrali jednadevadesát dětí, které podle nich odpovídaly nacistickým rasovým standardŧm, a ty odvezli k převýchově do Lebensbornu, zatímco všechny ostatní poslali do vyhlazovacích táborŧ. Do dnešního dne nedokázal nikdo spočítat, kolik dětí bylo uneseno z východních evropských území okupovaných Německem; odhad z roku 1946 se přibliţoval číslu 250 000. Po válce se podařilo vystopovat jen 25 000 z nich a vrátit je jejich skutečným rodinám, ovšem mnoho rodin příslušníkŧ SS odmítlo „adoptované" děti nechat odejít a dokonce i některé děti se vzepřely repatriaci, protoţe byly tak zmanipulovány nacistickým učením, ţe věřily ve svŧj stoprocentní germánský pŧvod. Projekt Lebensborn byl skutečně příšerný, ovšem byl pouze jedním z mnoha zločinných plánŧ realizovaných nacisty během války ve jménu rasové čistoty. Ideje, o kterých společnost Thule jen teoretizovala, se během nacistické éry rozvinuly do rozměrŧ, které byly pro většinu lidstva nepředstavitelné. 15. září 1935 Hitler vyhlásil Norimberské zákony, jimiţ účinně připravil Ţidy o jejich základní lidská práva a separoval je od jiného obyvatelstva. Ţidé, byť novou situací nanejvýš zneklidnění, neměli příliš na vybranou a museli se podvolit. Stejně jako zbytek světa v té době nedohlédli koncŧ toho, o čem mluvil Hitler, protoţe ten do stejného projevu zakomponoval vysvětlení, ţe pokud by plány sledované vydanými zákony selhaly, pak bude nezbytné vydat další zákony, jimiţ by se „problém předal Nacionálně socialistické straně ke konečnému řešení". Hitlerŧv arizační program kvapně pokračoval a 1. září 1939 započala éra „konečného řešení". Pŧvodně docházelo k usmrcování pouze osob mentálně či fyzicky postiţených, coţ Hitler označoval za program euthanasie, ale zanedlouho se toto plánované vraţdění spojilo s vyhlazováním Ţidŧ. Zabíjení probíhalo dvojím zpŧsobem: v plynových komorách v koncentračních táborech a v mobilních
usmrcovacích zařízeních. Šest největších táborŧ smrti tvořily Auschwitz (Osvětim), kde zahynulo asi 2,8 milionu lidí, Majdanek, Treblinka, Belzec, Chelmno a Sobibor. Avšak hrŧzy zabíjení v plynových komorách nebyly jedinými krutostmi, které čekaly na zajatce drţené v těchto táborech. Dennodenně se tam prováděly rasově motivované experimenty, protoţe nacistická strana vyţadovala konkrétní dŧkazy o tom, ţe Němci jsou rasově nadřazení všem ostatním lidem. V knize Mein Kampf Hitler tvrdil, ţe „kaţdý, kdo chce vyléčit tuto éru, která je vnitřně nemocná a prohnilá, musí nejprve sebrat odvahu k tomu, aby objasnil příčiny tohoto neduhu". Nacisté chtěli věřit tomu, ţe „příčiny neduhu" spočívají v existenci Ţidŧ, Cikánŧ a mentálně postiţených osob, ale také kterékoli další skupiny lidí, kterou si usmyslí takto označit, a tím vybrat za svou oběť. Tisíce muţŧ, ţen a dětí byly fotografovány a zkoumány nacistickými lékaři, kteří - vedle řady dalších ostudných „výsledkŧ" vyplynuvších z jejich experimentŧ - prohlašovali, ţe Cikáni mají odlišnou krev neţ všichni ostatní lidé a ţe mají výraznější sklony k páchání zločinŧ. V Osvětimi byla vybudována laboratoř (známá jako Blok 10), jejímţ hlavním posláním bylo vyvinout prostředky pro masovou sterilizaci; nechvalně známý doktor Josef Mengele, který byl posedlý nacistickou teorií rasové čistoty stejně jako Himmler, začal provádět experimenty s jednovaječnými dvojčaty. Kaţdé z dvojčat bylo dŧkladně prozkoumáno, měřili jim nejrŧznější části těla a zaznamenávala se délka nosu, tvar úst, zbarvení pokoţky, barva očí a řada dalších podrobností. Děti musely během těchto vyšetření stát dlouhé hodiny a některým nešťastným obětem kapali do očí barvivo, coţ často vedlo k částečné ztrátě zraku. To se týkalo experimentŧ, při nichţ se Mengele pokoušel změnit hnědou barvu očí ţidovských dětí na modrou. Dvě oběti, Hedvah a Leah Sternovy, si později vzpomínaly, ţe „Mengele se pokoušel změnit nám barvu očí. Jednoho dne jsme dostaly oční kapky. Po nich jsme několik dní neviděly a myslely jsme, ţe nás nacisté chtěli oslepit. Ty experimenty nás hrozně děsily. Brali nám spousty krve. Několikrát jsme omdlely a stráţní SS se tím velmi bavili. Nebyly jsme příliš vyspělé. Nacisté nás donutili svléknout a pak si nás fotografovali. Stráţní SS na nás ukazovali a posmívali se nám. Stály jsme nahé před těmi nacistickými vrahy, třásly jsme se zimou a strachem a oni se nám smáli".5' Všechny tyto experimenty probíhaly s plným Himmlerovým souhlasem, ale byly jen jednou z oblastí, jichţ se týkalo bádání nacistŧ. Určité sloţky společnosti Thule a do jisté míry i sám Sebottendorff vyznávaly podivnou směsici víry, jeţ zahrnovala nejen teutonské mýty, ale také východní mysticismus a onu všeprostupující posedlost z konce devatenáctého století - antropologii. Heinrich Himmler pokračoval dál v tom, co započala společnost Thule, a studoval všechny vyjmenované disciplíny se zjevným záměrem - podpořit své teorie (a také teorie společnosti Thule) o pŧvodu árijské rasy. V roce 1935 Himmler vybudoval další odnoţ SS, tentokrát pod názvem Forschungsgemeinschaft Ahnenerbe (Společnost pro výzkum dědictví po předcích). Mezi příslušníky nacistické strany byla řada takových, kteří byli přesvědčeni, ţe skutečný pŧvod Árijcŧ leţí ve ztracené, nikoli však jen mytické Atlantidě kdesi mezi Grónskem a Islandem, čemuţ uţ
dříve věřili členové společnosti Thule. Naopak Karl Haushofer, zakladatel další krajně pravicové tajné společnosti Vril, věřil tomu, ţe kořeny árijské superrasy leţí ve Střední Asii, přesněji v Tibetu. Haushoferovu teorii podporoval i švédský cestovatel (a stoupenec nacismu) Sven Hedin. V roce 1938 Himmlerova Společnost pro výzkum dědictví po předcích (Ahnenerbe) uspořádala výpravu do Tibetu, kterou vedl německý přírodovědec a velký lovec Ernst Schafer, o němţ se jeden britský diplomat vyjádřil ţe je „lehkomyslný, učený, marnivý aţ do dětinskosti, pohrdající společenskými konvencemi i city jiných lidí, ale především a zejména nacista".1 Druhou přední osobností výpravy byl Bruno Berger, antropolog a příslušník SS, který rovněţ věřil v pŧvod Árijcŧ ve Střední Asii, protoţe fyzické zvláštnosti Tibeťanŧ, zejména vysedlé lícní kosti a „panovačné, sebejisté chování"1 ukazovaly na prototyp Árijce. Berger se svými lidmi pořídil přes 60 000 fotografií, zdokumentoval početné typy tváří tibetských obyvatel a nasnímal na 40 000 metrŧ filmu, načeţ dospěl k závěru, ţe z antropologického hlediska jsou Tibeťané téměř jistě oním lidským typem, který představuje přechodový stupeň mezi Mongoly a Evropany. Po návratu výpravy do Německa Himmler prohlásil oba muţe za hrdiny; Schafer zŧstal i nadále v blízkosti svého patrona, ale nikdy nepochopil dŧvody nadcházejícího holocaustu a nikdy s ním nesouhlasil. Naopak Bruno Berger pokračoval ve svých studiích árijské rasy: vybral si z Osvětimi přes 100 lidí, z nichţ většina vykazovala vliv asijských genŧ, které pak se svými pomocníky studoval, fotografoval a nakonec nechal popravit. Většinou se má za to, ţe navzdory „úspěšnosti" Schaferova a Bergerova pátrání nacisté uţ ţádné další expedice neuspořádali. Výjimkou je spisovatel Trevor Ravenscroft, v jehoţ knize Spear of Destiny (Kopí osudu) se tvrdí, ţe mezi lety 1926 a 1943 byly vyslány i další výpravy, jejichţ cílem bylo studovat pŧvod árijské rasy. Bez ohledu na pravdivost tohoto údaje je nepochybné, ţe v Himmlerovi neochabovala tuţba přesně zjistit, odkud vyšli jeho předkové. Aby ji naplnil, nařídil v prŧběhu války provádět série archeologických vykopávek v západním a jiţním Rusku, odkud byly „nálezy" dopravovány do jednoho ze sídel SS ve Wewelsburgu (nacisty renovovaný hrad leţící poblíţ středoněmeckého města Paderbornu - pozn. Překl.). Mnoho lidí včetně Hitlera povaţovalo tento krok za přehnaný, ale Himmler zŧstával neoblomný a po celou válku pokračoval ve svých výzkumech, jejichţ výsledky by Sebotteudorff nepochybně označil za legitimní germánské studie. Pokud jde o Sebottendorffa, vliv jím vytvořené společnosti Thule od počátku třicátých let postupně upadal v souvislosti s tím, jak Hitler začal naplňovat svŧj sen o uchopení moci. Kdyţ byl Sebottendorff odstraněn z vŧdčího postavení v této tajné společnosti, pociťoval k nové politické síle stále narŧstající trpkost. Nespokojil se však s tím, ţe by se prostě jen stáhl do ústraní; naopak vydal knihu, v níţ tvrdil, ţe za vznikem nacistické strany nestojí nikdo jiný neţ společnost Thule a ţe mu tedy NSDAP vděčí za všechno - k této teorii ovšem měli nacisté mnoho výhrad. Sebottendorffova kniha byla konfiskována a všechny výtisky, kterých se nacisté dokázali zmocnit, byly zničeny. Její autor byl zatčen příslušníky SS a posléze „přesvědčen", ţe nejlepší moţností pro něho bude, kdyţ opustí Německo.
Sebottendorff uprchl z Německa jako zlomený člověk bez přátel. Toulky po světě jej nakonec přivedly do Istanbulu. Krátce poté, co bylo Německo ve válce poraţeno, 9. května 1945 Sebottendorff zemřel. Okolnosti provázející jeho úmrtí jsou poněkud nejasné, protoţe se utopil, kdyţ plaval v Bosporu, ovšem většina historikŧ se shoduje, ţe to ve skutečnosti byla zřejmě sebevraţda. Kdyţ viděl v troskách všechno to, co mu bylo drahé, nezbývalo mu pravděpodobně nic, proč by dál ţil. Zajímavá závěrečná poznámka ke společnosti Thule se týká současné doby, kdy existuje spousta webových stránek, které se zabývají nejen uchováváním vzpomínek na společnost Thule, ale také (coţ je daleko znepokojivější) rozšiřováním a rozpracováním jejích zločinných teorií. Kdyţ v kterémkoli internetovém prohlíţeči zadáte slova „Thule Society", přinese vám spoustu výsledkŧ, byť řada z nabízených stránek prezentuje „fakta" balancující na hranici směšnosti. Na jedné z nich se například tvrdí, ţe v Thule se sdruţovali satanisté, kteří provozovali černou magii. Příslušníkŧm této společnosti je také připisována jakási bizarní forma sexuální magie, která „vyvolávala pronikavé vize výtvorŧ inteligence Zla a udělovala fenomenální magickou sílu". Thule prý také konala okultní seance. Jedna ze stránek uvádí Sebottendorffovo jméno zkomoleně, a to ne v jedné, ale rovnou ve třech podobách: Sebetendorf, Sebettenduf a Sebetendorf, jiná zase dospěla k přesnému zjištění, kdy společnost Thule zahájila svou činnost: poprvé se tak prý stalo v roce 1908, potom znovu v roce 1910a pak ještě v roce 1919. Další stránky, snad při vědomí, ţe jejich údaje nejsou zrovna věrohodné, raději fantazírují o tom, ţe Hitler vŧbec nezemřel ve svém berlínském bunkru, nýbrţ stále ţije, unikl spojeneckým silám a odplul do Thule, bájné země leţící někde na severu. Pokud by člověk chtěl těmto stránkám věřit, pak by Hitler posledních šedesát let spokojeně proţil na nějaké ledové kře. Ovšem snad nejkurióznější ze všech tvrzení je dostupné na webových stránkách nazvaných Unexplained Mysteries (Nevysvětlené záhady), kde se uvádí, ţe podle přesvědčení členŧ společnosti Thule pochází árijská rasa z jiné planety či hvězdného systému zvaného Aldebaran, jehoţ obyvatelé jsou plavovlasí a modroocí. Jejich vŧdcem je ţena či „královna" zvaná Tsais a dalším významným Aldebařanem je entita řečená Malok, coţ byl „velitel jejich vojenských jednotek na Zemi".12
Alfred Rosenherg byl od roku 1941 říšským ministrem pro okupovaná východní území. Fotografie byla pořízena během shromáţdění Hitlerovy mládeţe v Kyjevě. Ať si kaţdý věří čemu chce, ale skutečnost je taková, ţe pŧvodní společnost Thule byla tajná krajně pravicová organizace, jejíţ nanejvýš pochybné ideje předznamenaly to, co se v následujících patnácti letech skutečně v Německu odehrálo. 1
Z knihy Alana Bullocka Hitler: A Study in Tyranny (Hitler: Studie tyrana), Penguin, 1962
2
Z knihy Joanny Kavenny The Ice Museum: In Search ofthe host Land of Thule (Ledové muzeum: Pátrání po
ztracené zemi Thule). Viking, 2005 3
Tamtéţ.
4
Z knihy Chariotte Broměové Jana Eyrová v překladu Jarmily Fastrové, Mladá Fronta, 1973
5
Z knihy Adolfa Hitlera Mein Kampfv překladu autora označeného šifrou „pavfab" publikovaném na
www.vzdelavaci-institut. com 7
www.jewishwirtuallibrary.org 7 www.thirdrcich.net
s
Z knihy Paula Johnson a A History ofthe Jews (Dějiny Ţidŧ), Weidenfeid & Nicolson, 1993
9
Z knihy Lucete Matalon Lagnadové a Sheily Cohn Dekelové Children of the Flames: Dr. Josef Mengele and
the Untold Stáry of íhe Twins of Auschwitz (Děti plamenŧ: Dr. Josef Mengele a nevýslovný příběh dvojčat z Osvětimi), William Morrow. 1991 10
Z knihy Christopera Halea Himmleťs Crusade: The True Sto-ry of the 1938 Nazi Expedition into Tibet
(Himmierova kříţová výprava: Pravdivý příběh nacistické expedice do Tibetu v roce 1938), Bantam, 2004 11
Tamtéţ.
12
www.unexpfained-mysteries.com
MUTI RITUÁLNÍ OBĚŤ V LONDÝNE Jejich obětí může být pokrevní příbuzný nebo dokonce vlastní dítě, ale nikdy cizinec a už v žádném případě nepřítel. Nezabíjejí dítě proto, že by na ně byli rozezlení. Naopak jsou dítěti vděční. Dítě je obětováno vlastně proto, aby se tito lidé domohli nějakého pokroku. Nejde o oběť určenou k dosažení nějakého průměrného cíle [kdy je obětinou zvíře], nýbrž o trvalou prosperitu nebo získání vysokého politického postavení. Pro naše západní myšlení je představa rituální vraždy něčím hrůzným. Ovšem před 2000 roky byl Kristus obětován pro obecné dobro - a teorie rituální vraždy říká, že i ta je činem pro obecné dobro. Profesor Hendrik Scholtz, Cíle lidské oběti, z kritiky Jeevana Vasagara, Guardian, 20. dubna 2002 Londýnská Metropolitní policie a koronerský soud mají kaţdoročně co do činění s přibliţně čtyřiceti či pětačtyřiceti bezduchými těly, která se vyloví z Temţe, ale 21. září 2001 policejní dŧstojníky šokoval nález ohavně zmrzačeného těla dítěte, které plavalo nedaleko Towerského mostu. Tělo zřejmě patřilo afrokaribskému chlapci ve věku kolem pěti let. Protoţe jeho skutečné jméno nikdo neznal, začala mu policie říkat „Adam". Při pitvě se zjistilo, ţe jeho nohy byly odděleny nad koleny a paţe v ramenou, hlava chyběla. Patolog dospěl k závěru, ţe chlapec zemřel na následky hrubého násilí pŧsobícího na krk, poté co mu nohy a paţe „dovedně" oddělil nějaký zkušený řezník. Náčelník jednotky Gerard Labuschagne připouští, ţe i kdyţ rok co rok vyšetřují několik
desítek vraţd muti, o většině těchto úmrtí policie nemá ani tušení. V Jiţní Africe se stávají celkem pravidelně, nejméně jednou za měsíc. Avšak pro řadu policistů nejsou ničím mimořádným a vyšetřují se stejně jako kaţdá jiná vraţda. O mnohých případech zabití podle rituálů muti se policie nikdy nedozví.' Avšak ne všechny zpŧsoby přípravy léčiv podle rituálu muti nebo všechny s tím spojené praktiky končí smrtí. Moc sangomŧ je prý zaloţena na tom, ţe jsou buď v přímém kontaktu s duchy předkŧ,
nebo oni sami jsou reinkarnací některého z nich, a jejich zpŧsob léčení je z valné části naprosto neškodný. Sangomové se zabývají i kaţdodenními záleţitostmi a pŧsobí například jako prostředníci při řešení sporŧ mezi znesvářenými stranami. Volají je také k léčení duší, zlomených srdcí, k podněcování dobrého osudu a z největší části jen chlácholí své rozrušené zákazníky. Prŧzkumy ukázaly, ţe 80 % jihoafrické populace vyhledalo pomoc sangomy - a někdy tak činí aţ třikrát ročně. Instituce sangomŧ má nepochybně značnou dŧleţitost pro udrţování pořádku v té které komunitě a většina z 300 000 sangomŧ, kteří v Africe pŧsobí, otevřeně odsuzuje „černé kouzlení". Valná část z nich sice praktikuje tradiční africkou medicínu, ale jejich produkty mají téměř vţdycky rostlinný základ: kořeny, kŧru, listy a květy bylin. Na léčitelství muti lze tedy nahlíţet jako na jakési bylinkářství, jehoţ cílem je srovnat nadpozemské elementy s fyzickými příznaky. Dobrodruţnější kouzelníci muti zahrnují do svých přípravkŧ zvířecí produkty. V rejstříku těchto sangomŧ se mohou najít přísady pocházející ze sušené zmije útočné, tuk z krokodýla či nejrŧznější lektvary z rozličných částí slona, lva nebo hyeny. Navštívíte-li libovolný africký trh, najdete tam stánky s kupami zvířecích kostí, lebek a také s čerstvými bylinami. Ţeny usazené na zemi vydlabávají tykve, jichţ se poté uţívá jako lahvic na léky. Vedle stánkŧ někdy bývá dokonce postavena malá chata, která slouţí jako konzultační místnost. Převáţná část takovýchto léčitelských praktik je zcela neškodná, avšak pokud sangoma přikročí k léčení pacienta přípravky zhotovenými z částí lidského těla či takových prostředkŧ uţívá k tomu, aby získal zvláštní moc, nepochybně jde o zlé a odporné činy. Vyšetřování v několika afrických zemích (kromě Jihoafrické republiky) ukázalo, ţe je to právě sangoma, kdo rozhoduje o tom, ţe má dojít k obětování, zpravidla proto, ţe některý z jeho klientŧ vznesl poţadavek na nějakou zvláštní pomoc. Kdyţ například někoho postihla mrtvice, léčitelství muti vyţaduje k nápravě stavu pacienta uţití pasty umíchané z popela ze spálené ruky a vody. I některé další léčebné prostředky kultu muti mají obsahovat rŧzné části lidského těla: - muţské a ţenské pohlavní orgány se často uţívají k dodání muţné síly, -dětské oči dodávají dalekozrakost, - krev oběti pomáhá k znovunabytí vitality. Další části těla mohou slouţit k podpoře mlhavějších cílŧ, zejména příznivého osudu: - ňadra ţenské oběti zajistí štěstí, - ohryzek se uţívá, chceme-li někoho umlčet, - jazyk pomŧţe urovnat cestičku k srdci mladého děvčete, - tělesný tuk zajistí dobrou sklizeň, - mozek vylepší duševní schopnosti léčeného. Vraťme se však k případu „Adam" v Londýně - policisté po zjištění, ţe mŧţe jít o vraţdu podle kultu muti, začati prověřovat indicie, které naznačovaly, ţe se ve městě dají koupit části lidského těla. Policie uţ věděla, ţe západoafrické gangy dováţejí do Anglie velká mnoţství masa exotických zvířat, zejména lvŧ, šimpanzŧ a ţiraf, teď se však navíc objevilo podezření, ţe se za tímto ilegálním obchodem skrývá ještě temnější tajemství. Byla zahájena operace Swalcliffe a při jedné ranní razii
veterinární policie v obchodě na severu Londýna byly zabaveny dvě tuny nepatřičného masa a také hlava krokodýla, která byla připravena k nějakému nadcházejícímu rituálnímu obřadu. Deník Observer, který o přepadu napsal, také zaznamenal, ţe ředitel odboru přepravy masa na letišti Heathrow je přesvědčen, ţe si do Británie najde cestu i lidské maso a ţe tento „obchod" je spletitým zpŧsobem spojen s gangy, které do země pašují drogy a ilegální přistěhovalce. Podle zpravodajských informací, které dostáváme, do naší země přichází i lidské maso. Máme co do činění s velice odpornými lidmi.2 Pro další ozřejmění toho, jak pŧsobí kult muti, lze připomenout televizní dokument stanice BBC 2 Dítě nikoho, který na problém muti poukázal zveřejněním příběhu ţeny jménem Helen Madide, která pocházela z oblasti Thohoyandou v Jiţní Africe. V osmnácti se stala matkou chlapečka Fulufhuwaniho, ale musela ţít odděleně od jeho otce Naledzaniho Mabudy, který byl tradičním léčitelem neboli sangomou. V dokumentu se vysvětluje, jak se dvojice snaţila vyřešit svoje manţelství: Helen se vrátila ke svým rodičŧm, ale Fulufhuwani často trávil čas s otcem a babičkou. Naledzani jako léčitel při své praxi vyuţíval tradiční rostlinné prostředky, avšak - jak jiţ bylo řečeno malá část sangomu dává přednost mocnějším léčivŧm. Helen popisovala, co se nakonec přihodilo Fulufhuwanimu: On [Mabuda] mi začal vyprávět hrůzné historky. Jeho předkové tvrdili, ţe musí zabít mě i dítě, aby zbohatl. Ukázal mi na stezku a nutil mě, abych po ní šla. Strkal mě dopředu a musela jsem jít, ať se mi to líbilo nebo ne. Řekl, ţe napřed zabije dítě, abych to viděla, a potom jako druhou zabije mě.3 Mabuda svou strašlivou hrozbu vyplnil - podřízl dítěti hrdlo a Helen nutil, aby chlapci drţela nohy. Jakmile dítě zemřelo, začal mu Mabuda odřezávat ruce, nohy a pohlavní orgány. Potom zamkl Helen v místnosti s pozŧstatky jejího dítěte. Naštěstí Mabudovi příbuzní, kteří se obávali o osud malého Fulufhuwaniho, zavolali policii. Helen pustili a jejího manţela zatkli, načeţ byl odsouzen k doţivotnímu vězení. Dochází ovšem ke stovkám obdobných případŧ, které takto nekončí. „V naší zemi se kaţdý týden ztratí nějaké dítě," říká doktor Anthony Minnar z jihoafrického Institutu pro lidská práva a trestní soudnictví. „Předpokládá se, ţe tyto ztracené děti jsou jednak nuceny k prostituci a také ţe se jich uţívá k vraţdám muti."4 Problém vraţd muti se natolik rozrostl, ţe v roce 1998 se právě tento zpŧsob rituálního usmrcování stal jedním z hlavních témat bestselleru Alexandra McCall Smitha The No. 1 Ladies' Detective Agency (Dámská detektivní agentura č. 1). Kdyţ se pohřešuje nějaký chlapec, kaţdého napadne hrŧzný předpoklad, ţe se za tím skrývá muti. Neradi o tom mluvíme, ţe? Je to jedna z věcí, za které se my Afričané nejvíc stydíme. Víme, ţe se to děje, ale předstíráme, ţe tomu tak není. Víme naprosto přesně, co se děje s těmi zmizelými dětmi. Víme to.5 Jako by pořad Dítě nikoho chtěl předchozí konstatování ještě podtrhnout, přibliţuje divákŧm příběh oběti, která podobný útok přeţila. Jeffrey Mchonto novinářŧm pověděl, ţe kdyţ mu bylo dvanáct let, byl unesen gangem osob, které praktikovaly muti a jejichţ posláním bylo sbírat části lidských těl.
Jeffreye pozvali k sousedŧm domŧ, kde byl napaden a noţem mu byly odříznuty genitálie. Jeffrey ovšem není jediným zaznamenaným případem útoku, jehoţ účelem bylo získat obětinu muti. V roce 2002 reportér listu Times Steve Boggan napsal článek popisující příšerné kořistění tělesných částí, kterého se pachatelé dopustili na desetiletém chlapci Sello Chokoe. Chokoe pocházel z malé vesničky zvané Molctjie v provincii Limpopo, leţící přibliţně 250 kilometrŧ od Johannesburgu. 30. Července 2004 hledal sousedova osla, znenadání jej však chytila skupina muţŧ a brutálně mu uřízli pravou ruku, pravé ucho a genitálie, načeţ mu udělali malý otvor do lebky a odňali kousek mozku. Hoch jako zázrakem útok přeţil a po několika hodinách jej našel další chlapec Bernard Ngoepe, který zde sbíral dřevo. Vyvolal poplach, zavolali ambulanci a zdravotníci udělali všechno pro to, aby hocha zachránili, ale v době, kdy přiletěl vrtulník, aby jej přepravil do nemocnice, upadl Sello do komatu a o deset dní později zemřel. Po chlapcově vraţdě byly všechny děti v Moletjie pochopitelně zděšené. Steve Boggan uvádí, ţe Bernard Ngoepe byl natolik traumatizovaný tím, co nalezl, ţe několik měsícŧ po události téměř nemohl mluvit a musel absolvovat zvláštní léčení. V Británii zatím policisté vyšetřující vraţdu „Adama" měli stále prázdné ruce. Detektivové se neměli od čeho odrazit. Tělu chyběla tvář, otisky prstŧ, záznam o stavu chrupu jim tentokrát nemohl také pomoci, ačkoli jindy bývá významným prostředkem k identifikaci mrtvoly. Nebylo hlášeno ţádné pohřešované dítě Adamova věku ani se neobjevil ţádný svědek vraţdy. Jediným klíčem, který měla policie v rukou, byly oranţové (coţ je v kultu muti šťastná barva) trenýrky, které měl hoch na sobě. Štítek na jejich vnitřní straně nesl nápis „Kids & Co.", coţ byla značka britské obchodní společnosti Woolworths, které patřil řetězec obchodŧ v Německu. Je ohromující, ţe detektivové dokázali vystopovat osud šortek aţ k zásilce 820 kusŧ trenýrek pro věk od 5 do 7 let, kterou rozprodalo 320 německých obchodŧ - tam však znovu skončili s prázdnou. Podobné to bylo, kdyţ se policisté pustili do výslechŧ příslušníkŧ afrokaribské londýnské komunity; nikam se nedostali. Dŧkladnou kontrolou prošly osobní záznamy ve více neţ 3000 školkách a základních školách, ale zdálo se, ţe skutečně ţádné dítě v Adamově věku nikomu nechybí. Policie dokonce poţádala někdejšího jihoafrického prezidenta Nelsona Mandelŧ, aby kvŧli tomuto případu vystoupil v televizi, načeţ se v Johannesburgu konala tisková konference. Pan Mandela řekl: Zdá se pravděpodobné, ţe ten chlapec mohl přijít z Afriky [...] Chtěl bych svou výzvou oslovit zejména lidi v Africe. Pokud někde, i v té nejzapadlejší vesničce našeho kontinentu, ţije rodina, která postrádá syna v tomto věku, jehoţ pohřešují od doby před 21. zářím 2001, ať se prosím ohlásí policii v Londýně, buď přímo, nebo prostřednictvím místní policie [...] Nesmíme připustit, aby pokračovalo toto kruté ničení ţivotů našich dětí a mládeţe.6 Navzdory jeho emotivní prosbě se neohlásil nikdo, kdo by mohl přinést nějakou podstatnou informaci. Všechny naděje ještě nebyly ztraceny, protoţe díky technickému pokroku se při zkoumání mitochondrické DNA (mtDNA, která se přenáší pouze z matky na její děti) získané z Adamových pozŧstatkŧ podařilo vyčíst přece jen nějaké informace o chlapcově pŧvodu. Vědci porovnávali
Adamovu mtDNA s 6000 sekvencemi, které byly do té doby shromáţděny při jiných vědeckých studiích, a zjistili, ţe Adamŧv vzorek neodpovídá ţádné registrované lokalitě z jiţní nebo východní Afriky, ale pouze vzorkŧm mtDNA ze severozápadní části kontinentu. Poté, aby se dále zúţil rozsah pátrání po chlapcově pŧvodu, byl o spolupráci poţádán Ken Pye, profesor pŧdní geologie londýnské univerzity, který provedl sérii testŧ skladby Adamových kostí se zaměřením na stroncium. Tento prvek, který je přítomný v pŧdě a vodě, se mŧţe dostat potravním řetězcem z rostlin do zvířat a nakonec, pokud je to či ono konzumováno lidmi, i do lidských kostí. Podle toho, odkud pocházíme, naše kosti obsahují stopy stroncia, které odpovídají tamnímu prostředí. I kdyţ se přestěhujeme z jednoho místa na druhé, teprve zhruba za deset let stroncium v našem těle změní své rozloţení - v Adamově případě, chlapec byl velmi mladý, mohly jeho kosti obsahovat zásadní informace o místě jeho narození. Profesor Pye po provedení potřebných testŧ dospěl k přesvědčení, ţe chlapcovy kosti vykazují vzorec odpovídající prekambrijskému skalnímu podloţí, které se nachází zejména v Nigérii, kde se Adam s největší pravděpodobností narodil. Vědci shromáţdili všechna dostupná data a výsledkem jejich analýzy bylo zjištění, ţe chlapec téměř určitě ţil uvnitř stopadesátikilometrového „koridoru" leţícího mezi Ibadanem a Beninem na jihozápadě Nigérie (která je známá hojným praktikováním kultu muti). Další testy rovněţ odhalily, ţe kromě hustého sirupu proti kašli objeveného v ţaludku bylo dítě nakrmeno také směsí drcených kostí, jílu a zlata, coţ je elixír typický pro muti. Pyl objevený v chlapcově ţaludku zase naznačoval, ţe v době, kdy se hoch dostal do Británie, byl ještě naţivu. Detektivové se domnívali, ţe jeho putování vedlo pravděpodobně přes severní Evropu, tedy přes Německo, coţ by vysvětlovalo zakoupení oranţových trenýrek, a před smrtí ţil chlapec několik týdnŧ v Británii. Kaţdý krŧček kupředu ve vyšetřování případu provázelo několik krokŧ zpět. Zprvu se detektivŧm naskytla šance, ţe by trochu světla na Adamŧv případ mohla vrhnout překvapivě podobná vraţda děvčátka v Holandsku, k níţ došlo o několik týdnŧ dřív. V jezeře Nulde bylo objeveno nahé torzo bílého děvčete ve věku mezi pěti a sedmi roky, zatímco její hlavu našli rybáři v Hook van Holland. Obdobný zpŧsob, jímţ byla těla obou dětí zmrzačena, naznačoval moţnost, ţe by mohla být mezi oběma případy nějaká spojitost, ale jak vyšetřování pomalu postupovalo, nepodařilo se ţádné reálné vazby objevit.
Ačkoli mnoho sangomů čili čarodějů nabízí léčebné lektvary vyrobené pouze na rostlinné bázi, někteří jsou přesvědčeni, ţe části těl zvířat a lidí mají zvláštní moc a jsou například schopné zajistit dobrý osud.
Sangoma u svého stánku v západoafrickém státě Mali. Fotografie pochází z konce padesátých let 20. století a jsou na ní vidět zvířecí lebky, různé rostliny a další zboţí nabízené na prodej k přípravě léčivých nebo rituálních lektvarů. Naděje svitla i ve chvíli, kdy několik dní po objevu Adamova trupu policie našla balíček napŧl vypálených svíček zabalených v bílém plátně s nigerijským jménem. Balík vyplavila řeka v Chelsea, dvě míle proti proudu od místa, kde bylo vytaţeno z vody Adamovo tělo. Detektivové předpokládali, ţe narazili na další dŧkaz o Adamově vraţdě, později se však ukázalo, ţe jak plátno, tak svíce slouţily při nevinném obřadu konaném nigerijskou rodinou jako díkŧvzdání, ţe nikdo z příbuzných nezahynul při tragickém útoku na Twin Towers (WTC) 11. září 2001.
Uplynul téměř další rok, neţ policie narazila na novou stopu vedoucí k této vraţdě. Pracovnice glasgowského úřadu sociálních sluţeb ohlásila londýnskému Scotland Yardu, ţe jednu z jejích klientek, jednatřicetiletou ţenu ze západní Afriky jménem Joyce Osagiedeová, zaslechli svědkové prohlašovat, ţe chce provést rituální oběť svých dvou dětí. Tato stopa se jevila jako aţ příliš slibná, neţ aby mohla k něčemu vést. Kdyţ však detektivové přijeli do Skotska, aby Joyce Osagiedeovou vyslechli, objevili mezi dětským oblečením v její domácnosti oranţové trenýrky označené známkou právě té firmy, která vyrobila ty Adamovy. Začínali věřit, ţe se jim podařilo udělat zásadní krok kupředu. Nakonec se zjistilo, ţe paní Osagiedeová ţila krátce v Německu a nakoupila tam stejné oblečení, jaké se našlo na Adamovi, ovšem odhalená fakta nedostačovala k jejímu obvinění. Do jednoho měsíce se i se svými dětmi vrátila do Nigérie. Policisty však štěstí zcela neopustilo, protoţe při vyšetřování paní Osagiedeové vystopovali jejího odloučeného manţela Sama Osagiedea, který se docela nedávno ocitl před soudem v Dublinu kvŧli extradičnímu řízení v souvislosti s německou ţádostí o jeho vydání. Německý soud Sama Osagiedea v nepřítomnosti odsoudil k sedmi letŧm vězení za zločiny spojené s pašováním lidí. Byla prověřena Osagiedeova DNA, zda nebude podobná DNA mrtvého Adama, avšak stejně jako při obdobném testu provedeném u paní Osagiedeové se ukázalo, ţe ani jeden není s chlapcem spřízněn. Detektivové ale dál trpělivě Osagiedea vyslýchali a na základě jeho výpovědí zorganizovala Metropolitní policie za svítání přepad na devíti adresách ve východním a jihovýchodním Londýně. Bylo zatčeno jednadvacet osob (deset muţŧ a jedenáct ţen) podezřelých z účasti na pašování dětí. UNICEF (United Nations International Children's Emergency Fund - Dětský fond OSN) teprve nedávno publikoval zneklidňující zprávu, v níţ se odhaduje, ţe do Británie jsou ze zemí třetího světa pašovány tisíce dětí k prostituci nebo k rŧzným formám otrocké práce. Při zmínce o prostituci je třeba zmínit i značně rozšířený mýtus (zejména v afrických zemích), ţe vykonání pohlavního styku s pannou mŧţe vyléčit HIV a AIDS. Ve zprávě UNICEF se mimo jiné uvádějí následující skutečnosti a čísla: - kaţdý rok je z Guatemaly propašováno mezi 100 a 1500 nemluvňat a malých dětí, které pak adoptují páry ze Severní Ameriky a Evropy; - dívky od 13 let aţ po dospělý věk (zejména z Asie a východní Evropy) jsou pašovány jako „nevěsty na písemnou objednávku ". Ve většině případů jsou tyto dívky zcela bezmocné a izolované a hrozí jim vysoké riziko násilí; - velký počet dětí je předmětem obchodu v západní a střední Africe a jsou prodávány zejména k práci v domácnostech, ale také k sexuálnímu vykořisťování a k práci v obchodech a na farmách. Téměř 90 % z prodaných dětí jsou dívky; - do Nigérie, Pobřeţí slonoviny, Kamerunu a Gabunu se prodávají děti z Toga, Mali, Burkiny Faso a Ghany. S dětmi se obchoduje také v nigerijském Beninu. Některé z těchto dětí směřují velmi daleko, na Střední Východ a do Evropy.7 Většina z jednadvaceti zatčených lidí rovněţ pocházela z Beninu v Nigérii, tedy z místa zmiňovaného
ve zprávě UNICEF, odkud měl podle zjištění detektivŧ pocházet malý Adam. Policie provedla razie v rŧzných domech a bytech a narazila na zřetelné dŧkazy o tom, ţe nejméně na jednom z těch míst se praktikovalo nějaké léčitelství ve formě muti, protoţe tam byla nalezena zvířecí lebka proraţená hřebem. Detektiv inspektor William 0'ReilIy, který tyto razie řídil, k tomu řekl: Jsme pevně přesvědčeni o tom, Ţe jsme zadrţeli skupinu osob, které mohly dostat Adama do naší země. V západní Africe se můţe lidská oběť uskutečnit z několika důvodů - kvůli získání moci, kvůli penězům nebo jako způsob ochrany nějakého zločinného podniku. Máme za to, ţe u této vraţdy bylo hlavním motivem seslání příznivého osudu. Domníváme se, ţe Adama zabili proto, aby jeho oběť přinesla těm, kteří ho přivezli, v budoucnu štěstí. Navzdory přesvědčení 0'Reillyho, ţe zatkli lidi odpovědné za Adamŧv únos a následné zavraţdění, nikdo z jednadvaceti zadrţených nebyl obviněn z ţádného zločinu, který by se nešťastného chlapce nějak týkal. Jako stále pravděpodobnější se ukazovalo, ţe za tento hrŧzný zločin zřejmě nikdo nebude postaven před soud. Bez ohledu na toto zjištění však není moţné Adamŧv případ uzavřít jako nějaký izolovaný incident, a to z několika dŧvodŧ. Doktor Yunes Teinz, starší inspektor ochrany ţivotního prostředí pro správní okres Hackney a zdravotní poradce hlavní londýnské mešity nedávno prohlásil; Víme, ze spousta masa z divokých zvířat se uţívá k přípravě lektvarů a mastí pro černou magii, víme také, ţe další zvířata se v komunitě Afričanů obětují pro účely voodoo. Nás však velmi hluboce znepokojují části lidských těl. Myslíme, ţe sem mohou přicházet s dodávkami masa zvířat z africké divočiny. V květnu 2005 londýnská Metropolitní policie oznámila, ţe z černošských dětí ve věku mezi čtyřmi a sedmi lety zapsaných ve školních seznamech se jich během dvou měsícŧ ztratilo jen v britském hlavním městě na tři stovky. Rada odborníkŧ se domnívá, ţe jde o odhad velmi konzervativní, a podle jejich mínění rok co rok zmizí tisíce dětí navštěvujících školu. O většině z nich lze předpokládat, ţe se jim nepřihodí nic zlého, ale i kdyby mělo být zneuţito nebo zavraţděno byť jediné dítě, je i to aţ příliš mnoho. Barbara Hutchinsonová, zástupkyně předsedy výkonného výboru Britské asociace pro adopci a pěstounství, je podle vlastních slov z těchto údajŧ zděšená: „Mnoho dětí soukromě předaných pěstounŧm přechází z jedné domácnosti do druhé. Mohou být přemisťovány proto, aby se vyhnuly kontrole imigračních orgánŧ, nebo mohou být předmětem vykořisťování. Víme, ţe některé děti byly prodány jako domácí slouţící nebo k sexuálnímu zneuţívání." Podobně se vyjádřila i Chris Bedoeová, ředitelka organizace bojující za vymýcení dětské prostituce, dětské pornografie a obchodování s dětmi pro sexuální účely, která prohlásila, ţe vlády celého světa zatím nedokáţí brát tento problém dost váţně. I do úředního zápisu uvedla, ţe toto selhání mŧţe být příčinou sexuálního vykořisťování velkých skupin dětí a mnohých úmrtí mezi nimi. „Nedávno jsme slyšeli o třináctileté dívce, která svým učitelŧm řekla, ţe její rodiče odešli z domova a nechali ji v Anglii samotnou; po nějakém čase zmizela i ona. Učitelé nemají ponětí, co se s ní stalo. O podobných případech se dozvídáme kaţdou chvíli."1
Kdyţ uváţíme toto všechno i další známé skutečnosti, zdá se, ţe i kdyţ Adamŧv případ byl v Londýně prvním svého druhu, téměř určitě není poslední. 1
„Magie Medicíně Murders Bedevil South Africa" (Jiţní Afriku suţují vraţdy páchané při kouzelnickém
léčitelství), Michael Dynes, The Times, 4. října 2003 2
„Human flesh on sále in London" (V Londýne je na prodej lidské maso), Anthony Barnett, Paul Harris a Tony
Thompson, Observer, 3. listopadu 2002 3
Black Britain: Nobody's Child (Černá Británie: Dítě nikoho), BBC 2, 2. dubna 2002
4
Tamtéţ.
5
Z knihy Alexandra McCall Smítha The No. 1 Ladieť Detective Agency (Dámská detektivní agentura č. I),
Polygon, 1998 6
www.news.bbc.co.uk
7
„Trafficking and sexual exploitation" (Obchodování s lidmi a sexuální vykořisťování),
www.unicef.org/protection/index_ exploitation.html 8
„Where were their eyes as this boy bled?" (Kam se to dívali, kdyţ ten chlapec krvácel?), Steve Boggan, The
Times, 17. srpna 2004 9
„Missing; The mystery of 300 boys who háve disappeared from school" (Ztracení: Tajemství 300 chlapcŧ, kteří
zmizeli ze škol), Steven Morris a Rosie Cowan, Guardian, 14. května 2005 10
Tamtéţ.
TONGY SPOLKY VE ZNAMENÍ DRAKA Vzpomínám si, jak se poslední války tongů účastnil i chlapík jménem Wo-Čchú-o, kterého zabili 6. ledna 1926 v Ross Alley. A 20. dubna byl zabit Ťu Schuck za Čínským divadlem na Jacksonově ulici (č. 420). Byli každý z jiného tongu a věděli jsme, že je zabili kvůli té válce; nikdy jsme však nepřišli na to, kdo to provedl. Číňané jsou celkem vzato sami o sobě tajnůstkářská banda, a o takových vraždách, jako byly tyhle dvě, nikdo ani nepípne. Porušili by tím svůj zákon. Dan McKlem, Války tongů v Chinatownu po roce 1920, Virtuální muzeum města San Franciska Dlouho předtím, neţ se tongy a triády staly po celém světě známé svými zločineckými aktivitami, pŧsobily tyto společnosti od 17. století v Číně jako odbojové organizace, jeţ vedly zápas proti Cchingŧm, kteří převzali vládu v zemi. Čchingové nebyli u většiny čínského obyvatelstva oblíbení, protoţe pocházeli z Mandţuska, země leţící severně od Číny. Mandţuové v roce 1644 napadli Čínu, svrhli vládnoucího císaře z dynastie Ming a zaloţili vlastní dynastii Cching. Od samého počátku provázely panování Cchingŧ problémy. Kromě odporu čínského lidu vyvolávaného tím, ţe mu panoval nečínský císařský rod, byla čínská vláda poznamenána neustále narŧstající přítomností zahraničních
koloniálních mocností, které se zmocňovaly značných částí čínského území a trvaly na tom, aby Čína dovolila dováţet do země velké mnoţství zahraničního zboţí. To ovšem ohroţovalo jemně vybalancovanou Čínskou
ekonomiku a nelehký ţivot prŧměrných čínských občanŧ tak byl ještě obtíţnější, coţ vytvářelo úrodné prostředí pro opozici a organizování rebelií. Odpor proti čínské vládě se soustřeďoval zejména do činnosti tajných společností - tongŧ a triád - zasévajících hrŧzu do srdcí milionŧ prostých lidí po celém světě i v jednadvacátém století. Rodinné jméno císařŧ z dynastie Ming, za jejichţ návrat k vládě tyto tajné společnosti bojovaly, znělo „Chung" a mnoho tajných organizací začlenilo slovo Chung do názvu svých skupin. Ovšem jejich jméno bylo obecně vzato to jediné, co se mohl kdokoli zvenčí o této skupině dozvědět. Pouţívaly rŧzné tajné zákony a provozovaly utajované rituály, aby členové organizace mohli jednat bez obavy, ţe budou vystopováni. Od všech spiklencŧ se vyţadovalo, aby se učili bojová umění - jejich ovládnutí se ukázalo jako velmi uţitečné, kdyţ tajné spolky napomáhaly vzbouřencŧm při několika rebeliích proti Mandţuŧm nebo je samy vyvolaly, zejména při povstání společnosti Bílý lotos kolem roku 1795, povstání Obuškŧ mezi lety 1847 a 1850, povstání Tchajpchingŧ v letech 1850 aţ 1864 a povstání boxerŧ v letech 1896 aţ 1900. Kdyţ se konečně v roce 1911 podařilo dynastii Čching svrhnout, nezbýval naneštěstí pro ty, kteří podporovali bývalou dynastii Ming, uţ ţádný z Mingŧ, kterého by bylo moţné vyzvednout na trŧn. Tak se stalo, ţe prvním prezidentem nově vzniknuvší Čínské republiky se stal někdejší armádní generál jménem Juan Š-kchaj. Bohuţel neměl k vedení státu víc schopností neţ kterýkoli prŧměrný člověk z ulice a Čína se i dál zmítala v atmosféře téměř totálního politického chaosu. Protoţe politické vedení bylo v neutěšeném zmatku, lidé se ohlíţeli po jiných elementech, které by mohly ve společnosti sehrát vŧdčí a stabilizující rolí. Obraceli se na tajné společnosti, jeţ v té době v Číně rozkvétaly jako ještě nikdy dřív. Pro většinu Číňanŧ byla nejpříznačnějším rysem začátku dvacátého století první vlna emigrace čínského obyvatelstva do Ameriky. Znenadání po celém východním i západním pobřeţí USA vyrostlo mnoho městských okrskŧ zvaných „China-town" - Čínské město. Tyto komunity nejen dodávaly novým čínským usedlíkŧm pocit „domova" v prostředí, které jim jinak bylo zcela cizí, ale hrály i další, daleko zlověstnější roli. Rŧzné Chinatowny slouţily jako ţivná pŧda, na níţ vznikaly a rozrŧstaly se ty tajné čínské společnosti, které uţ ve staré vlasti drţely v rukou velkou moc. Zvláště významné byly dvě velké skupiny: tongy a triády.
Z tongů a triád, čínských tajných společností, pocházelo mnoho bojovníků za svobodu působících v hnutí odporu proti Mandţuům, jako byl například tento válečník s oštěpem a vlajkou z boxerského povstání v letech 1896-1900. Definovat přesně, co vlastně takový tong znamená, je velmi obtíţné, protoţe to předpokládá alespoň zběţnou znalost zpŧsobu ţivota čínské společnosti. Pŧvodně toto slovo bylo poangličtěnou podobou mandarínského výrazu tang, coţ znamenalo lóţe nebo síň, i kdyţ se tak označovala spíše skupina osob, které pŧsobily v takové síni, neţ samotná budova, podobně jako je tomu u zednářských lóţí, coţ je označení skupin příslušníkŧ této společnost a nikoli místa, kde se scházejí. Skupina řečená tong sestávala vesměs z „nespřízněných Číňanŧ, kteří se spojili proto, aby si navzájem pomáhali ve svazku, který zahrnoval tajné obřady a přísahy".1 Stalo se tradicí, ţe tam, kde docházelo k přesídlení většího poctu Číňanŧ do nového prostředí, jak se dělo i při jejich emigraci do Kanady a USA, změnil se tong v jednu z prvních organizovaných skupin, které začínaly fungovat v komunitě vystěhovalcŧ. Nejlepším příkladem toho mŧţe být situace v Britské Kolumbii v roce 1862, kdy Číňané přibyvší do nové země okamţitě zaloţili tong Čch' Kchun, aby jim pomáhal a podporoval je jak v rodinných, tak v obchodních záleţitostech. Tongy se v čínské společnosti těšily - a dosud těší hlubokému uznání především pro svou revoluční historii, zejména z dob boje proti Mandţuŧm a dynastii Čching. Číňané vzpomínají na tyto časy s hrdostí a tongŧ si váţí do té míry, ţe se pro ně stávají téměř existující legendou. Ovšem kdyby tongy spoléhaly jenom na svŧj revoluční kredit, zřejmě by nepřeţily. Ve skutečnosti se přizpŧsobily nové době a existuji jako zvláštní druh společenské organizace, která pečuje o ty, kteří k ní patří, zajišťuje jim bezpečnější existenci, neţ mají ostatní, a chrání jejich zájmy všemi dostupnými prostředky. Takto si tongy osvojily zpŧsoby a hodnoty další, nejčínštější ze všech subkultur, kterou jsou spolky řečené triády. Zejména v Severní Americe vyrŧstaly tongy v kaţdém větším městě a jejich
organizace zajišťovala svým členŧm síť společenských kontaktŧ. Není sporu, ţe pokud šlo o zločinecké aktivity, byly takové kontakty nesmírně uţitečné, protoţe zajišťovaly přísun prostředkŧ, lidských sil i zbraní. Je pravda, ţe většina tongŧ je sloţena především z kriminálních elementŧ, protoţe tyto spolky byly od samého vzniku spojeny s ilegálními hernami, distribucí drog, vyděračskými bandami a pasáky prostitutek. Co se toho posledního týče, války tongŧ, které zuřily v Americe na konci devatenáctého a začátkem dvacátého století, byly téměř bez výjimky projevem vnitřního boje mezi gangy rŧzných tongŧ, které zápasily o to, kdo bude mít v rukou vykořisťování prostitutek. Od okamţiku, kdy první čínští vystěhovalci vkročili na americkou pŧdu, začali zakládat tongy a další tajné společnosti, které jim měly pomáhat usadit se v novém prostředí. V jednom však Číňané v Americe trpěli velkým nedostatkem: neměli ţeny. Od roku 1870 do roku 1910 byl poměr muţů a ţen čínských imigrantů přicházejících do Kalifornie (která byla prvním místem, kudy Číňané vstupovali do Spojených států) setrvale nejméně 10:1, přičemţ poměr 20: 1 byl daleko obvyklejší. Od roku 1881 do roku 1890 tvořily ţeny pouhé 1 % z počtu Číňanů v Americe.2 Tento nepoměr znamenal, ţe organizování čínských prostitutek bylo neuvěřitelně lukrativním byznysem: všechny tongy, které zaloţily a provozovaly čínské nevěstince, měly k dispozici ohromnou masu zákazníkŧ dychtivých platit za sluţby prostitutek neuvěřitelné ceny. Pokud šlo o nabízený „produkt", v devatenáctém století převáţnou část ţen zapojených do tohoto řemesla prodaly chudé rodiny k tomu účelu ještě v Číně. Menší procento děvčat prostě organizátoři nevěstincŧ unesli a pouze malé procento prostitutek se rozhodlo pro svou profesi dobrovolně, aby (jak věřily) vydělaly slušné peníze, které by mohly poslat příbuzným do Číny. Čínská děvčata byla velmi oblíbená i u bílých Američanŧ, hlavním zdrojem jejich příjmŧ ovšem byli zákazníci vlastní rasy. To zákonitě vedlo k soupeření mezi rŧznými tongy provozujícími stejný druh podnikŧ, které mezi sebou bojovaly o uchvácení větších a větších dílŧ z příslovečného koláče. Protoţe se jednalo o skutečně velké částky peněz, nikdo se příliš nerozpakoval sáhnout k násilí. V roce 1864 vypukla v Americe první válka tongŧ, kdyţ jeden příslušník relativně početného tongu Su-e S'ing unesl milenku příslušníka jiného tongu. Mezi tongy bylo vyhlášeno nepřátelství, během něhoţ na obou stranách zahynulo několik muţŧ. Spor se podařilo urovnat aţ poté, kdy Su-e S'ingové couvli a ţenu vrátili jejím „právoplatným vlastníkŧm". Podobné rozmíšky propukaly mezi rŧznými tongy celkem často, protoţe doprava prostitutek z Číny do USA byla nákladná záleţitost a prostitutky tudíţ měly doslova cenu zlata. V této epoše dávali bojovníci tongŧ při volbě zbraní přednost šestipalcové sekerce - to byl relikt z dob jejich dávných předchŧdcŧ, díky kterému si tongy v Americe vyslouţily značný věhlas. K jejich dalším zbraním náleţely noţe a pochopitelně pistole a pušky. Spisovatel Herbert Asbury nabízí fascinující pohled na výzbroj a ústroj, které nosil typický „voják" tongŧ v devatenáctém století na tzv. Barbarském pobřeţí poblíţ San Franciska: „[...] copy mají zatočené kolem hlavy, černé čepice staţené
do čela aţ nad oči a blŧzy mají vyboulené ukrytými sekerkami, noţi a obušky".'1 Kdyţ se rozpoutaly války mezi tongy, bílí novináři nepsali o ničem raději neţ právě o nich z toho prostého dŧvodu, ţe jim to dávalo moţnost pořádně se rozepsat. Sekerky rovnaly se krev a krev znamenala početné čtenáře. Nelze nabídnout lepší příklad neţ dění v Los Angeles v roce 1871, kdy se do sebe pustily tongy Chung Čou a Nin lun a zdrojem nešváru byla opět hádka o ţenu. Boj trval řadu dní, během nichţ došlo k těţkým zraněním několika příslušníkŧ obou stran a další byli zatčeni. Nakonec byl při pronásledování vŧdcŧ jednoho z tongŧ bílý městský šerif střelen do ramene. Zraněného odvezli do nemocnice, avšak rána byla hluboká, objevila se v ní infekce a šerif nakonec zemřel. To vyvolalo rozhořčení bílého obyvatelstva, které protestovalo proti rostoucímu násilí v komunitě čínských přistěhovalcŧ a dalo své nevoli prŧchod protestním pochodem zhruba 600 osob napřič losangeleským Chinatownem. Během něho propuklo další násilí. Říká se, ţe dav objevil a lynčoval muţe, který byl odpovědný za šerifovu smrt. Zdivočelý zástup se pak pustil do loupení a plenění všeho čínského majetku, který se dostal násilníkŧm pod ruku. Nejenţe byly napáchány velké škody na vlastnictví čínských obyvatel města, ale výtrţníci také napadli kaţdého Číňana, ať to byl muţ, ţena či dítě, který se objevil v dohledu; podle odhadŧ bylo lynčováno ještě devatenáct Číňanŧ a další byli zastřeleni či ubiti vlastními sekerkami. Osm bělochŧ bylo zatčeno a odsouzeno k ţaláři, ale ţádný z nich nestrávil ve vězení víc neţ jeden rok.
Komplikované řezby a ozdoby krášlily toto centrum hlavního sídla tongu Hip S'ing v sanfranciském Chinatownu v roce 1929. Pro nové čínské přistěhovalce nastaly velmi těţké časy a nelze se divit, ţe po takových incidentech se počet členŧ rŧzných tongŧ prudce zvyšoval, protoţe stále víc Číňanŧ cítilo potřebu přimknout se k lidem vlastní rasy a udrţovat své záleţitosti v tajnosti. Moţná právě kvŧli zachování tajemství byly
rituály, jimiţ museli projít novicové přijímaní do tongŧ, neustále zahaleny rouškou tajemství. Naštěstí to neplatí o přísahách, jaké prý skládali příslušníci triád, coţ jsou organizace nepochybně velmi podobné tongŧm (kdyţ ne uspořádáním, tedy zaměřením). Výňatek z iniciačního ceremoniálu společnosti řečené triáda, velmi podobné tongŧm: Přijímající mistr: Jsi jako novic zkušený ve věcech civilních i vojenských? Novic: Jsem dobře zkušený v obojím. Přijímající mistr: Vyjmenuj osmnáct bojových umění, které ses naučil v Šao-linu. Novic: Nejprve jsem se naučil uţívání ratanového štítu. Za druhé uţívání ţelených šipek. Za třetí uţívání trojzubce. Za čtvrté uţívání ţelezné tyče. Za páté uţívání oštěpu. Za šesté uţívání dřevěné tyče. Za sedmé uţívání meče. Za osmé uţívání halapartny. Za deváté uţívání bojového řetězu. Za desáté uţívání ţelezného palcátu. Za jedenácté uţívám vycházkové hole. Za dvanácté uţívání jeţků. Za třinácté uţívání zlaté bariéry. Za čtrnácté uţívání dvojitého meče. Za patnácté uţívání oštěpu s Širokým hrotem. Za šestnácté uţívání meče tsoi-jeung. Za sedmnácté uţívání luku a šípu. Za osmnácté uţívání kopí.4 Vzhledem k poloţkám tohoto seznamu zřejmě nikoho nepřekvapí, ţe pokud došlo mezi tongy či triádami ke krevní mstě, byly to sráţky skutečně krvavé. První válka tongŧ v New Yorku prý vypukla kolem roku 1900, jen nedlouho po předchozí, která zuřila na západním pobřeţí USA. New York dlouho suţovaly vleklé vnitřní boje mezi tongy náleţejícími k rŧzným frakcím, zvláště mezi tongy Hip S'ing a On Le-ong. Tong zvaný On Le-ong, jehoţ vŧdcem byl v té době muţ jménem Tom Lee, z větší části kontroloval systém takzvaných „vlastnických práv", čili těţil z lukrativních heren a opiových doupat v newyorském Chinatownu. Naopak moc tongu Hip S'ing spočívala v početné skupině kriminálníkŧ, která byla součástí jeho členstva, a v rozmanitosti aktivit, kterým se věnovali. Zhruba deset let oba tongy pŧsobily vedle sebe, aniţ by se projevila nějaká známka rivality, kdyţ však tong Hip S'ing (jehoţ vŧdci přezdívali Mock Duck) podnikl pokus zmocnit se na úkor svého rivala určitých podnikŧ, které náleţely do sféry tongu On Le-ong, propukly boje. Mock Duck zorganizoval své muţe, aby
zaútočili na příslušníky On Le-ongu v jednom čínském divadle v centru města. Výsledkem byl masakr, jaký New York do té doby nezaţil. Odehrálo se několik dalších násilných akcí, aţ se do věci vloţila policie, coţ se nezamlouvalo ani jednomu ze soupeřících tongŧ. Číňany policejní ingerence „zvenčí" natolik znechutila, ţe nakonec oba tongy zasedly k jednacímu stolu a domluvily se. Tím ovšem projevy rivality tongŧ v New Yorku neskončily. Během 20. a 30. let dvacátého století vypuklo ještě několik válek – o jedné z nich se například v tisku uvádělo: V kulečníkové herně se ozvaly dva výstřely. Na podlahu dopadlo kolem čtyřiceti kulečníkových tág, protoţe mladí Číňané shromáţdění kolem deseti stolů v panice prchali ke dveřím. Do vteřiny byla herna prázdná, nezůstal tam ţádný hráč ani zaměstnanec. V následující vteřině však místnost naplnili zvědavci, většinou Američané a Italové, a policisté. Policejní četa vběhla do herny dřív, neţ se stačil rozptýlit kouř výstřelů, protoţe inspektor Bolan rozmístil zhruba dvacet muţů do bývalých heren po celém Chinatownu, které v uplynulých týdnech pozavíral.* Je pochopitelné, ţe podobné výbuchy násilností nedělaly Číňanŧm dobrou reklamu u jejich bílých amerických bratrancŧ, přestoţe naprostá většina přistěhovalcŧ tvrdě pracovala a ctila zákon. Ovšem vţdycky je to menšina, kdo v očích většiny nese vinu, kdyţ se něco nedaří. Bílí Američané nedlouho po příchodu první vlny čínských přistěhovalcŧ začali naléhat, aby se sáhlo k radikálním opatřením, poţadovali například vyloučení Číňanŧ ze všeho zásadního dění v Americe. Podle Burlingameovy smlouvy z roku 1868 (pojmenované po Ansonu Burlingameovi, který byl vyslancem v Číně během Lincolnovy i Johnsonovy vlády) se Čína i Amerika zavázaly ctít „dědičné a nezcizitelné právo člověka změnit místo, kde ţije, a být poddaným v nové vlasti a také vzájemnou výhodu svobodného vystěhovalectví a přistěhovalectví svých občanŧ a poddaných, jmenovitě ve prospěch zvídavosti, obchodu nebo za účelem trvalého usídlení [...] čínští občané navštívivší Spojené státy nebo na jejich území trvale usazení se budou těšit stejným privilegiím, imunitám a osvobozením ohledně cestování nebo usídlení, jakým se mohou těšit občané nebo poddaní nejvíce zvýhodněného národa".6 Jinými slovy, americká vláda byla zprvu více neţ ochotna poskytnout Číňanŧm právní ochranu proti vykořisťování, násilnému zacházení a diskriminaci. Po válkách tongŧ se ovšem všechno změnilo. Americká vláda se dostávala pod stále sílící tlak, aby něco udělala s „čínským problémem", aţ byla Burlingameova smlouva nahrazena zákonem o vyloučení Číňanŧ ze dne 6. května 1882. To bylo první velké omezení přistěhovalectví, které kdy Spojené státy zavedly, coţ dokazuje, jaké city chovali Američané v té době k Číňanŧm všeobecně a obzvlášť k tongŧm. Nový zákon stanovil: Nicméně podle mínění vlády Spojených států příchod čínských dělníků do této země ohroţuje náleţitý pořádek v některých lokalitách na našem území. Proto budiţ uzákoněno Senátem a Sněmovnou reprezentantů Spojených států amerických shromáţděnými v Kongresu, ţe tímto se od devadesátého dne po vyhlášení tohoto zákona aţ do vypršení deseti let od vyhlášení tohoto zákona pozastavuje příchod čínských pracovníků do Spojených států a během tohoto pozastavení se prohlašuje za protizákonné, aby jakýkoli čínský pracovník vstoupil na území Spojených států nebo po vypršení řečených devadesáti dní na území Spojených států setrvával.7
Po ukončení desetileté lhŧty se účinnost tohoto zákona (přejmenovaného na Gearyho zákon) prodlouţila na dalších deset let a po jejich uplynutí začal zákaz platit trvale. Navíc Scottŧv zákon z 1. října 1888 rovněţ bránil čínským imigrantŧm, kteří dočasně opustili území Spojených státŧ, například k návštěvě příbuzných v Číně, aby se vrátili do Ameriky. Takto bylo téměř dvaceti tisícŧm čínských přistěhovalcŧ znemoţněno vrátit se zpátky do nové americké vlasti. V roce 1924 se dokonce bránilo Čínským ţenám následovat své muţe do Ameriky. Bylo to poprvé a naposled, kdy byl americkými zákonodárci přijat zákon, který se týkal vyloučení příslušníkŧ jednoho konkrétního národa z moţnosti přesídlit do Ameriky, coţ v jistém směru dosvědčuje, jak značné obavy tongy zasévaly do srdcí bílých Američanŧ. Situace se nezlepšila aţ do druhé světové války, kdy Spojené státy uzavřely spojenectví s Čínou v boji proti Japonsku. Roku 1943 byl zákon o vyloučení Číňanŧ zrušen a bylo povoleno, aby se kaţdý rok přistěhovalo do Spojených státŧ 105 osob Čínského pŧvodu; poté se tyto osoby staly naturalizovanými americkými občany. Po druhé světové válce následovaly i další zákonné akty, které zmírnily protičínské postoje Ameriky - například zákon o vystěhovaných osobách z roku 1948, díky němuţ získalo trvalý status uprchlíka přibliţná 3500 osob čínského pŧvodu, které uvízly v Americe kvŧli politické situaci v Číně. Zákon o pomoci uprchlíkŧm z roku 1953 umoţnil dalším stovkám Číňanŧ, aby se trvale usadili v Americe a stali se americkými občany. Od poloviny čtyřicátých let minulého století se čínská populace v Americe opět zásadně rozrostla. Znovu se objevily hojné Chinatowny - enklávy, kde je Čínská kultura chráněna i podporována. Tato „kultura" ovšem pochopitelně nezahrnuje pouze čínštinu, studium čínské historie a umění, praktikování čínské medicíny a holdování čínské kuchyni, ale také návrat ke starým čínským zvykŧm včetně existence tongŧ jako projevu čínského zpŧsobu ţivota. Tongy byly silnější neţ dřív, protoţe mohly operovat ve větším počtu čínských komunit, takţe se rozrŧstaly a prosperovaly. Prudce se rozrostlo „ochranářské" vyděračství. Číňané, notoricky známí neochotou ohlašovat oficiálním policejním orgánŧm nějaký zločin, dřeli na bohaté desátky pro tongy. Obchodníci se ani příliš nezdráhali platit za svou ochranu, avšak tongy nebyly ve svém počínání vedeny pouze snahou po finančních ziscích. Čím více obchodníkŧ a restauratérŧ patřilo tomu kterému tongu, tím se stával tong silnější a významnější, protoţe se tím rozšiřovalo „hřiště" či panství, nad nímţ mohl vládnout. Ovšem ne všechny tongy uţívaly k dosaţení svých cílŧ pouhého nepokrytého násilí. Jednou z vyzkoušených a osvědčených metod jak vyţdímat peníze z neochotného majitele restaurace bylo, ţe se do jeho podniku dostavila celá skupina příslušníkŧ tongu a kaţdý z nich se posadil k jednomu stolu. Z jídelního lístku si objednali pramálo, ale nimrali se v jídle dlouhé hodiny, jen aby blokovali svŧj stŧl, takţe se nemohl posadit a najíst ţádný další zákazník. Takovéto počínání mohlo trvat řadu dní či dokonce týdnŧ, takţe zásadně redukovalo restauratérovy příjmy a ničilo mu ţivnost. Nicméně v okamţiku, kdy začal majitel restaurace platit za ochranu, problém zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Tong dosáhl přesně toho, oč se mu jednalo, aniţ by došlo k prolití jediné kapky krve.
Krevní msta mezi tongy přinesla smrt mnohým příslušníkům čínské komunity v Americe, a tak se podnikaly hojné pokusy nastolit mezi soupeřícími skupinami příměří, jak dokumentuje snímek ze smírného setkání představitelů tongů Hip S'ing a Pching Kchung v San Francisku v roce 1921. Další metodou, jak přimět neochotného hostinského, aby platil výpalné, bylo postavit ke dveřím jeho podniku stráţné, kteří pak posílali zákazníky jinam. Pouze velmi bohatý obchodník si mohl dovolit odolávat podobným praktikám dost dlouho, ale tong nakonec většinou zvítězil a shrábl zisk. Jinou populární metodou, jíţ si tongy opatřovaly peníze, byly únosy. Z historie je známo, ţe čínští zločinci se k tomuto zpŧsobu obţivy uchylovali velmi často, přičemţ unášeli nejen příbuzné bohatých osob, ale také lidi ze středních či dělnických vrstev, pokud měli určitou jistotu, ţe jejich vyděračským poţadavkŧm bude vyhověno. Avšak pokud se ţen týče, výnos byl zřídkakdy uspokojivý, protoţe v čínské společnosti se ţeny nikdy netěšily příliš významnému postavení. Rodiny, jimţ byla unesena dcera, často nebyly ochotny platit za její návrat nějaké velké peníze, zvláště kdyţ se předpokládalo, ţe během únosu byla připravena o panenství, protoţe se tím zřetelně sniţovaly šance, ţe se takovéto dívce podaří najít vhodného ţenicha. To znamenalo, ţe unesené mladé ţeny byly často prodány do otroctví nebo přinuceny k prostituci a ke své rodině se uţ nevrátily. Mezi tongy se únosy praktikují dodnes, protoţe se na ně zhusta pohlíţí jako na nejsnazší a nejefektivnější zpŧsob, jak se dostat k penězŧm nebo dosáhnout jiného uvaţovaného cíle. Modernějším projevem této praxe jsou únosy většího mnoţství ilegálních přistěhovalcŧ, kteří jsou často hromadně zaměstnáváni v čínských robotárnách nebo dostávají jiná mizerně placená pracovní místa. Cílem únosŧ bývá zpŧsobení újmy zaměstnavateli těchto dělníkŧ, jehoţ podnik bez laciné práce nemŧţe fungovat, ovšem pokud tato strategie selţe, poţaduje se výkupné od rodin přistěhovalcŧ. „V jednom takovém případě," uvádí Peter Huston, „bylo v Baltimore při razii v malém domě s pouhými třemi loţnicemi zatčeno třiašedesát muţŧ, ţen a dětí - směsice únoscŧ i unesených. Oběti byly do tohoto objektu převezeny v noci v najatých skříňových dodávkách a prakticky se nepokusily o útěk."8 Mezi tongy je také běţnou věcí krevní msta, protoţe určité elementy z čínské komunity nahlíţejí na
pomstu téměř jako na tradici, která je úzce spojena s čínským pojetím cti. Ovšem snad nejpopulárnější ilegální činností, v níţ se tongy angaţují a která přináší podstatné finanční zisky, jsou ilegální herny. Někdy jde o nevelké „přátelské" hry mezi známými, ale většinou dávají tongy přednost velkým nezákonným hráčským doupatŧm, kde se odehrává mnoho her současně. Z nich získávají značné peněţní zisky a zároveň jim slouţí k praní ohromného mnoţství „špinavých" peněz. Nejpopulárnějšími hrami jsou tam desková hra mah-jong a karetní hry, zejména fan-tan, jeţ jsou relativně neškodné, dokud jsou v sázce nevelké částky; krupiéři však hráče záměrně provokují, aby sázeli sumy přesahující jejich moţnosti, takţe často hrají o celý svŧj podnik, který mŧţe přes noc změnit majitele. V Kalifornii byl nedávno přijat zákon, který měl tento problém vyřešit tím, ţe byly legalizovány prakticky všechny formy sázkových her, takţe tongy uţ nemají dŧvod v této oblasti pŧsobit v ilegalitě a omezily se jejich moţnosti oţebračovat tamní čínskou populaci. Další činností, v níţ se tongy často angaţují, je nebezpečný byznys spočívající v pašování lidí. S ohledem na povahu tohoto obchodu neexistují ţádné přesné statistiky o tom, kolik ilegálních přistěhovalcŧ se v dané době ve Spojených státech nachází; odhaduje se však, ţe zhruba 11 % osob čínského pŧvodu ţijících v newyorském Chinatownu tam pracuje bez zákonného povolení. Zčásti je za tímto stavem nutno nepochybně vidět vábení bohatých výdělkŧ, kterých lze v Americe dosáhnout koneckoncŧ prŧměrný rolník na čínském venkově vydělá pravděpodobně za celý rok méně neţ prŧměrný americký občan za týden. Tongy pašují lidi do Spojených státŧ mnoha rozličnými cestami; dvě nejoblíbenější vedly v minulosti přes Mexiko a přes Kanadu. Tongy vybaví svŧj „náklad" falešnými vízy a osobními doklady, které se pochopitelně prodávají za velmi vysoké ceny. Nepochybně existují i daleko tajuplnější zpŧsoby, jak dostat do země ilegální přistěhovalce, ovšem o skutečném postupu, jehoţ se při tom pouţívá, nejsou k dispozici prakticky ţádné informace. Nicméně existují dŧkazy, které ukazují na častou spolupráci mezinárodních skupin, jeţ pašují ilegální přistěhovalce z jedné země do druhé po celé zeměkouli, aţ se ti uboţáci dostanou tam, kam mají zamířeno. Tímto zpŧsobem putují do Ameriky rok co rok statisíce čínských občanŧ, mezi nimiţ tongy pašují i zločince, kterých pak vyuţívají ke své protizákonné činnosti. Platby za takovéto operace jsou enormně vysoké a několik rodin zpravidla musí dát na hromádku všechny úspory, aby se do Ameriky dostal jediný jejich příslušník v naději, ţe tam vydělá dost peněz, aby je mohl posílat domŧ. To se však podaří jen zřídkakdy, protoţe jakmile vystěhovalec vstoupí na americkou pŧdu, tongy se vţdycky postarají o to, aby jim dotyčný (či dotyčná) ze svých příjmŧ odváděl nemalé procento. Jakmile se povede ilegální přistěhovalce dostat do země, tongy jim zařídí ubytování, coţ v praxi znamená, ţe jsou víceméně uvěznění aţ do té doby, neţ se pro ně podaří najít práci - dřinu v robotárnách nebo obdobných podnicích které patří tongŧm, takţe tam mohou být neustále pod dohledem. Pro tongy jsou tito imigranti svým zpŧsobem investice, která se jim musí vyplatit. Pokud jsou do Ameriky propašovány ţeny, dostávají se do ještě horší situace. Často se uţ během cesty stanou objektem sexuálního zneuţívání, a jakmile se ocitnou v Americe, jsou zpravidla prodány do
nevěstincŧ. Tongy často kombinují pašování lidí s dalším, ještě daleko lukrativnějším zpŧsobem podnikání pašováním drog. Marihuana, amfetaminy a heroin - to jsou drogy, kterým se tongy především věnují, přičemţ nejvyšší výdělky mají právě z heroinu, který je tudíţ mezi tongy nejpopulárnější komoditou. Takzvaný „Zlatý trojúhelník", kde se produkovalo nejvíc heroinu, v minulosti tvořily Thajsko, Barma a Laos, dnes však do něho patří i Čína. Pro tongy i další podobné skupiny představuje pašování heroinu skutečně velmi výnosný obchod, takţe se pro úspěšný transport dodávek drog neustále vymýšlejí nové a nové metody. Heroin lze pašovat po velkých zásilkách ukrytých v nákladu legálního zboţí, coţ je však strategie velmi riskantní, protoţe pokud zásilku zadrţí úřady, znamená to ztrátu velké investice. Populárnější je tedy pašování drog prostřednictvím drogových kurýrŧ a této role se často ujímají „cizinci" (čili osoby nečínského pŧvodu). Vesměs se jedná o Filipínce a Thajce, kteří se zoufale snaţí vydělat nějaké peníze pro své rodiny. Existuje nespočet zpŧsobŧ, jak zásilku drogy uschovat a propašovat: v dětských hračkách, suvenýrech či náboţenských artefaktech je moţné uschovat menší mnoţství drogy. Narkotikum je také moţno nasáčkovat do kondomŧ, které kurýr (zvaný téţ „mula") spolyká; pokud kondom praskne, znamená to pro mulu jistou smrt. Snad nejpodivnější je zjištění, ţe i kdyţ tongy jsou svou podstatou kriminální spolky, zpŧsoby jejich fungovaní se za posledních sto let změnily jen nepatrně. Nelegální herny, pašování drog, obchodování s lidmi - to všechno bylo nedílnou součástí existence tongŧ uţ v devatenáctém století a zŧstalo jí dodnes. Tongy spíše neţ kterákoli jiná tajná organizace, jeţ pŧsobí po delší dobu aţ do současnosti, zŧstaly prakticky stejné jako v dobách svého vzniku a pravděpodobně budou fungovat nezměněně i v nejbliţší budoucnosti.
1
Z knihy Petera Hustona Tongs, Gangs and Triads: Odnese Cri-me Gmups in North America (Tongy,
gangy a triády: Čínské zJo-činecké skupiny v Severní Americe), Paladin Press, 1955 2 3 4
Tamtéţ. Z knihy Herberta Asburyho The Barbary Coast (Barbarské pobřeţí), OldTown Books, 1933 Z knihy W. P. Morgana Triad Societies in Hong Kong (Společnosti triád v Hongkongu), Government
of Hong Kong, 1960 5
„300 Sightseers See Chinatown Murder" (300 přihlíţejících vidělo vraţdu v Chinatownu), New York
Times, 22. listopadu 1920 6
Z knihy S'-Šan Henryho Tsaie The Chinese Experience in America (Zkušenosti Číňanŧ v Americe),
Indiána University Press 1986 7
Zákon o vyloučení Číňanŧ, 1882 " Z cit. knihy Petera Hustona.
KU-KLUX-KLAN NEVIDITELNÁ ŘÍŠE Bili mě a mlátili dlouhým plochým obuškem. Ječela jsem bolestí a volala Boha. Šaty se mi vysoukaly nahoru. Snaţila jsem se je stáhnout. Bili mě přes paţe, aţ jsem je přestala cítit. Po nějaké době se muţ, který mě bil po rukou, unavil. Ten druhý, který mě předtím drţel, si od něho vzal obušek. Potom mě zase mlátil on [...] Proto chceme, aby toto všechno bylo zaprotokolováno. Část svědectví Fannie Lou Hammerové před mandátním výborem při nominačním sjezdu demokratické strany v Atlantic City v roce 1964. Ku-klux-klan, tajná společnost charakterizovaná bílými plášti a kapucemi, jeţ údajně mají představovat duchy padlých jiţanských vojákŧ, kteří se vracejí z americké občanské války, se stala ve dvacátém století symbolem nejhoršího zla (hned vedle nacistické svastiky). Vŧbec nejde o zpodobení pouhých přízrakŧ nebo neškodných démonŧ, protoţe během let se Ku-klux-klan stal jedním z nejúpornějších nebezpečí ohroţujících občanská práva ve Spojených státech; mezi cíle své nenávisti zahrnuje nejen příslušníky afroamerické komunity, ale také Ţidy, homosexuály, feministky, protikřesťanské liberály a americké občany cizozemského pŧvodu. Spolek vznikl na konci americké občanské války, a to 24. prosince 1865, v městečku Puiaski ve státě Tennessee. Zaloţilo jej šest Jiţanŧ, kteří byli jeden vedle druhého po určitou dobu dŧstojníky poraţené armády Konfederace a jejichţ otroci byli propuštěni na svobodu. Znechucení představou, ţe černošská populace uţ nebude muset slouţit bílým pánŧm, si předsevzali vytvořit tajné bratrstvo, jehoţ členy by byli běloši protestantského vyznání, oddaní myšlence nadřazenosti bílé rasy, kteří by se chtěli účastnit činnosti tajné organizace, jeţ si kladla za cíl zvrátit - z jejich pohledu nespravedlivé - zrušení otroctví. Svŧj spolek pojmenovali Ku-klux-klan podle řeckého výrazu pro „kruh" (cyklos), k čemuţ kvŧli aliteraci připojili alternativní podobu slova „clan"; vyuţili pověrčivé povahy černošského obyvatelstva a za obřadní šat si vyvolili bílé pláště, masky a kapuce, takţe v černošských občanech vyvolávali víru, ţe jde o duchy mrtvých vojákŧ Konfederace, kteří ţijí v pekle, odkud vyjíţdějí jenom v noci a hledají vodu. Tento klam skutečně účinkoval: dravci z KKK vyvolávali děs a tupou poslušnost. Zakladatelé KKK si nemohli zvolit k zaloţení své společnosti příhodnější dobu, protoţe - jak výmluvně vysvětluje Stanley F. Horn ve své knize Invisible Empire (Neviditelná říše) - čas uzrál ke vzniku právě takových spolkŧ, jako byl klan. Černošská populace ještě nestačila přivyknout nově nabyté svobodě a všude se našlo mnoho Jiţanŧ, kteří s ochotou, ba nadšením kritizovali vítězný Sever. Očitých svědectví o zlých skutcích KKK je víc neţ dost; například vŧdce hnutí černých Američanŧ za občanská práva Malcolm ve svých pamětech napsal: Moje matka mi vyprávěla, ţe kdyţ byla těhotná a očekávala moje narození, přepadla jednou v noci náš dům v Omaze ve státě Nebraska skupina zakuklených členů Ku-klux-klanu. Obklíčili dům, máchali puškami a pistolemi a pokřikovali na mého otce, ať vyjde ven. Matka šla ke vchodovým dveřím a
otevřela je. Postavila se tak, aby viděli, zeje těhotná, a říkala jim, ţe je doma sama se třemi malými dětmi a ţe její manţel je pryč, na kázání v Milwaukee. Klansmeni jí začali vyhroţovat a varovali ji, ţe bychom se raději měli ztratit z města, protoţe „dobří bílí křesťané" nebudou trpět, jak můj otec „šíří potíţe" mezi „dobrými" negry z Omahy, kdyţ jim přednáší kázání Marcuse Garveye o „návratu do Afriky".' Spolek, který začínal jako malá skupinka nespokojených bílých muţŧ z jednoho městečka, se brzy začal rozrŧstat a rozšiřovat i do jiných lokalit (zvláště do Nashville), aţ byl v dubnu 1867 generál Nathan Bedford Forrest zvolen Velkým čarodějem. Forrest se nové funkce ihned vehementně ujal a začal rozdělovat teritorium pŧsobnosti Ku-klux-klanu a jmenovat Velké draky, Obry, Kyklopy a Noční jestřáby (coţ byly tituly značící rŧzné hodnostní stupně v rámci klanu), nemluvě o Ghúlech, kteří tvořili základ této společnosti. Kaţdý z nich měl své panství, provincii či doupě a kaţdý vládl podle přísných pravidel, ačkoli v takovémto zřízení byli příslušníci odpovědní v zásadě pouze sami sobě. Příslušníci klanu byli dokonce přesvědčeni, ţe jejich organizace je nadřízena občanským úřadŧm či policii, a nerozpakovali se sáhnout k násilí, kdykoli se jim to zdálo vhodné. Bili, stříleli, bodali a věšeli své oběti bez náznaku svědomí, organizovali hlídkové skupiny vyhledávající barevné občany, kteří patřili k nějaké politické skupině nebo byli natolik drzí, ţe si pořídili vlastní pozemky či začali podnikat, anebo byli takzvaně podezřelí z porušování zákona (i kdyţ jejich údajné „zločiny" mohly spočívat například v takových malichernostech jako v nedostatečné úctě vŧči jejich bílým sousedŧm). KKK se zaměřoval také na bělochy, o nichţ se předpokládalo, ţe pomáhají svým černým spoluobčanŧm a podněcují je. Mohlo se to týkat bílých učitelŧ vyučujících v černošských školách, bělošských podnikatelŧ pracujících společně s černochy nebo kohokoli jiného, kdo byl shledán „vinným", ţe se k černým chová lépe neţ k bílým. Státní instituce proti tomu nijak nezakročovaly, přestoţe - byť jedním z úspěchŧ občanské války bylo zrušení otroctví - jiţní státy stále nedovolovaly černochŧm volit a tato očividná ústavní diskriminace rozhořčovala většinu Seveřanŧ, takţe prezident Andrew Johnson dokonce rozpustil všechny vlády jiţních státŧ s výjimkou Tennessee. Takové zákroky pochopitelně problém vŧbec nevyřešily, nýbrţ naopak vedly jen k posílení podpory, kterou tamní obyvatelé Ku-klux-klanu projevovali. Počet členŧ klanu prudce narŧstal a násilnosti páchané jeho příslušníky se stupňovaly. V roce 1871 byla postavena v Mississippi před soud skupina černošských politických aktivistŧ, protoţe prý svými projevy podněcovali posluchače a vyvolávali občanské nepokoje. Na jejich podporu se před budovou soudu shromáţdily skupiny černošských ţen a muţŧ, coţ připoutalo pozornost klanu. Během několika minut propuklo násilí, ozývala se střelba z pušek a několik černošských občanŧ bylo zavraţděno. Kdyţ násilí před soudní budovou ustalo, vyvedli klansmeni obviněné aktivisty z věznice a oběsili je. Navzdory skutečnosti, ţe tato tajná společnost přerostla ve skutečnou politickou sílu, začaly se od roku 1869 objevovat náznaky, ţe klan proţívá váţné vnitřní potíţe a uţ není schopen ovládat všechny své rozličné frakce. Zřejmě na tom nebylo nic překvapivého, kdyţ se uváţí, ţe kaţdá enkláva klanu byla autonomní, nenesla ţádnou odpovědnost vŧči nějaké vyšší autoritě a ţe základem existence klanu bylo
násilí a anarchie. O to byly ovšem problémy klanu sloţitěji řešitelné a v lednu 1869 generál Forrest rozhodl, ţe celou organizaci rozpouští a ţe je třeba zničit všechny její dokumenty. Většina sekcí KKK jeho rozkaz respektovala, takţe klan uzavřel své „úřadovny" v Georgii, Alabamě, Mississippi, Arkansasu a Tennessee. Zdálo se, ţe o KKK uţ nikdo nestojí, a toto zdání ještě potvrdil prezident Rutherford B. Hayes, kdyţ v roce 1877 stáhl z jihu poslední jednotky federální armády. Místní vlády na jihu USA se znovu dostaly pevně do rukou jiţanských bílých politikŧ demokratické strany, černí obyvatelé rychle pochopili, kde je jejich místo, a toho se drţeli bez velkých tendencí ke vzpourám, Zdálo se, ţe je všechno v klidu a pokoji, ovšem tento stav neměl vydrţet dlouho a nikde to nebylo patrnější neţ na stránkách knihy Thomase Dixona ml, The Clansman: An Historie Romance of the Kuklux-klan (Klansmen: Příběh o historii Ku-klux-klanu) z roku 1905. O deset let později slavný reţisér D. W. Griffith natočil podle této knihy film Birth ofa Nation (Zrození národa), který zaznamenal obrovský úspěch a ve Spojených státech vydělal 18 milionŧ dolarŧ. Tento zisk ovšem co do významu bledne v porovnání se skutečně zásadním následkem uvedení filmu; téměř současně s jeho premiérou došlo ke znovuobnovení KKK.
Velký drak Ku-klux-klanu Samuel Green, zde obklopený dalšími příslušníky klanu, byl odpovědný za oţivení aktivity této společnosti po druhé světové válce, ovšem jeho panování netrvalo dlouho, protoţe v roce 1949 zemřel. Na podzim roku 1915 kolem sebe muţ jménem William J. Simmons shromáţdil v atlantském hotelu Piedmont skupinku muţŧ (dva z nich bývali členy pŧvodního klanu), aby obnovil pŧvodní tajný řád KKK. Simmons setkání zorganizoval tak, ţe se skupinkou svých oddaných následovníkŧ později odešel na Kamennou horu (zhruba 16 mil [26 km] od města) a na jejím vrcholku postavili z kamenŧ provizorní oltář. Vedle něj vztyčili dřevěný kříţ obalený tkaninou napuštěnou benzinem. Simmons po
setmění kříţ podpálil, a tím okamţikem byl někdejší Ku-klux-klan obrozen. O několik dní později měl v Atlantě premiéru Griffithŧv film Zmizení národa. To byla příliš dobrá příleţitost, neţ aby jí Simmons nevyuţil, a tak neprodleně v místních novinách nechal hned vedle upoutávky na film otisknout inzerát, v němţ oznamoval zaloţení „Nevětšího světového lajného sociálního patriotického bratrského beneficiátního řádu".2 Nových členŧ organizace rychle přibývalo a především se hlásili běloši z otrokářských rodin, které vítězství Severu v občanské válce připravilo o černé otroky. I kdyţ si klan zpočátku nekladl za hlavní cíl stát se spolkem „nočních jezdcŧ" terorizujících černošské obyvatele, rozhodně se zasazoval o stoprocentní nadřazenost bílé rasy. Kdyţ se pak v roce 1917 Amerika zapletla do první světové války, chopilo se bílé bratrstvo dalšího úkolu - zachovávat ve Spojených státech právo a pořádek. Americký národ trápily rozličné obavy - bylo třeba bránit zemi před cizími nepřáteli, římskokatolickou církev před rozvracením a společnost před těmi, kteří stojí politicky proti vládě: odborovými předáky, stávkujícími dělníky a všemi, kteří se chtějí nějakými pletichami vyhnout odvodŧm do vojska. Vedení klanu usoudilo, ţe v tomto boji musí sehrát ústřední roli. KKK se začal chovat jako pseudotajná sluţba; nejenţe vedl spisy o politických aktivistech, ale také rozšiřoval sítě svého vlivu, takţe se zajímal o pašování, korupční obchodní ujednání, mimomanţelské aféry a vlastně všechno co se dalo povaţovat za neamerické. Tato strategie nesla ovoce. V roce 1919 dosáhl počet členstva klanu několika tisíc, ale i tak si byl Simmons aţ příliš dobře vědom, ţe příslušníci spolku teprve začínají přivykat myšlence na skutečný potenciál klanu. Rozhodl se pověřit několik klíčových stoupencŧ řádu, aby KKK propagovali a přibírali další členy. Dvěma vyvolenými byli Edward Young Clarke a paní Elizabeth Tylerová, kteří zaloţili Southern Publicity Association. Roku 1921 se Neviditelná říše (jak se klanu stále častěji říkalo) mohla pyšnit více neţ 100 000 členy. Zdálo se, ţe bílých protestantŧ, kteří chtějí patřit k této tajemné bratrské organizaci s podivnými rituály a ještě zvláštnějšími kostýmy, se stále najde dost a dost. O dva roky později se klanu podařilo získat křeslo v senátu Spojených státŧ, protoţe tam byl zvolen jeden z členŧ, Earl B. Mayfield. Ke konci roku převzal otěţe moci v klanu od Williama J. Simmonse nový Imperiální čaroděj Hiram Evans, jemuţ se podařilo zverbovat ještě další příslušníky. S nárŧstem členstva organizace také docházelo k rapidnímu rŧstu násilností páchaných klansmeny. Dokonce ani publikování celé řady článkŧ, které odhalovaly nečisté praktiky klanu, nemělo na chování jeho členŧ vliv a násilné epizody se odehrávaly stále častěji. Novinové zprávy pouze přispívaly k popularitě klanu, zejména v niţších vrstvách americké střední třídy a u náboţenských fundamentalistŧ, kteří měli pocit, ţe politici pohybující se v hlavním řečišti amerického domácího dění nejenţe nehledí na jejich zájmy, ale ke všemu zavádějí celou zemi kamsi stranou od maloměstských protestantských hodnot, kterých si oni tak povaţovali. V protikladu s tím klan jako by svěřoval svým příslušníkŧm legální moc. Leonard Cune, reportér listu Baltimore Sun, napsal: Muselo vyvolávat skutečné vzrušení, kdyţ se člověk kradl stinnými ulicemi, seděl v autě někoho cizího a směřoval na schůzku v opuštěné roklině v borových lesích, kde se mělo konat bičování jiných lidí,
pak v místech, kde končí pásmo kopců, sjel z třímetrové hráze a hnal se rychlostí pětadvaceti mil v hodině po planinách kolem Mer Rouge napříč fantastickou Lafourcheovou mokřinou se zlověstnými, jakoby obţivlými duby, které v měsíčním světle kývají hadovitými větvemi. Byl to jeden nekončící Halloween. A člověka, který nepohrdl douškem laciné whisky, kdyţ se k ní mohl dostat, a bez váhání obětoval dolar za pět minut v náručí děvky, povzbuzovalo vědomí, ţe církev toleruje a odpouští jeho výstřelky, i kdyţ se o náboţenství nějak moc nezajímal. Dodávalo mu to odvahu.3 Z tohoto období je známo velké mnoţství případu bičování a lynčování. Stát Texas byl pověstný sešlostmi, při nichţ se oběti natíraly dehtem a vyválely v peří, a během jarních měsícŧ roku 1922 bylo v tomto jiţanském státě doloţeno zbičování 6ti lidí, k němuţ docházelo na určitém místě při řece Trinity, o kterém se hovořilo jako o zvláštní ,,mrskačské louce" klanu. Ale jeden z nejznámějších incidentŧ Ku-klux -klanu se odehrál v Louisianě. Dva mladí černoši, Watt Daniel a Tom Richards, byli za trest natřeni dehtem výpravou příslušníkŧ klanu z Mer Rouge (přesněji z osady Morehouse Parish), kterou vedl doktor B. M. McKoin. Daniel s Richardsem byli přistiţeni, ţe potají sledují schŧze klanu, a navíc všeobecně klan pomlouvali, proto padlo rozhodnutí dát oběma mladíkŧm za vyučenou. Poté, co je za bílého dne unesli, odvezli je někam do lesa a dŧrazně je upozornili, ţe jejich chování nelze tolerovat. Pak je pustili, bohuţel tím ještě celý příběh nekončí. Po několika týdnech dne 24. srpna 1922, se konal zápas v baseballu a po něm grilovací party, které se účastnila většina příslušníkŧ KKK z Mer Rouge. Watt Daniel, Tom Richards, jejich otcové a ještě jeden nejmenovaný muţ byli přepadeni v autě, pochytáni maskovanými postavami, které jim zavázaly oči, spoutáni a přeneseni do čekajícího automobilu. Poté útočníci zajatce odvezli na louku uprostřed lesŧ, kde dva starší muţe přivázali ke stromŧm a zbičovali. Kdyţ Watt Daniels viděl jak se nakládá s jeho otcem, pokusil se vytrhnout svým věznitelŧm, coţ se mu také podařilo, ale přitom strhl jednomu z útočníkŧ kápi. V té chvíli se mělo za to, ţe Watt i Tom mučitele poznali a jejich osud byl zpečetěn. Oba - otce i bezejmenného muţe později propustili, ale Watta s Tomem odtáhli hlouběji do lesa a uţ je nikdo nikdy ţivé nespatřil. V obci Morehouse Parish se strhl poprask. Kvŧli tomu, co se přihodilo, se zuřivě napadaly skupiny podporující klan a naopak stojící proti němu v opozici. Demokratický guvernér státu John M. Parker situaci naprosto nezvládl. Ta byla tak váţná, Ţe ve Washingtonu poţadoval, aby se do věci vloţilo ministerstvo spravedlnosti. Po dŧkladném rozvaţování však prezident Harding dospěl k názoru, ţe jeho vláda nemá jurisdikci k tomu, aby případ řešila. Guvernér Parker tudíţ musel jednat sám a tato představa se mu ani v nejmenším nezamlouvala. Nakonec přikázal prohledat vlečnou sítí blízké jezero, v němţ se podle předpokladŧ měla nacházet těla obou mladíkŧ. Po několika marných pokusech byly mrtvoly skutečně objeveny. Koroner konstatoval, ţe byli zbičováni a potom zmláceni tak, ţe jim byly zpřelámány kosti v těle. Pak následovalo stále se protahující údobí, kdy se sbíraly dŧkazy proti příslušníkŧm klanu, ale jak uţ to u tajných společností bývá, ukázalo se, ţe je prakticky nemoţné identifikovat pachatele. Jen v několika případech se podařilo shromáţdit dostatek dŧkazŧ k tomu, aby mohlo dojít k soudnímu
procesu, ovšem dvě po sobě následující velké poroty odmítly obvinit konkrétní osobu, k čemuţ pochopitelně přispělo, ţe v nich zasedalo několik vlivných členŧ klanu. Guvernér Parker nemohl udělat víc, neţ se pokusit prosadit odsouzení alespoň některých členŧ řádu, kteří byli zapleteni do méně závaţných prohřeškŧ, coţ se mu s rŧzným stupněm úspěšnosti zdařilo. Někteří z provinilcŧ byli postiţeni nevysokými pokutami, jiní odešli z Louisiany a uţ se nikdy nevrátili. Parker prohlásil, ţe nebudou k řešení případŧ jmenováni ţádní okresní soudci, kteří jsou známí příslušníkŧm klanu, a při volbách do státních orgánŧ v roce 1924 o sobě všichni kandidáti uvedli, ţe jsou zaměřeni proti KKK. Byl to snad začátek konce Neviditelné říše? Odpověď na tuto otázku není zcela jednoznačná, protoţe vliv organizace sice rapidně klesal, avšak v několika klíčových státech (včetně Texasu, Arkansasu, Louisiany, Okiahomy a Kalifornie) řád dosáhl nejvyššího počtu členŧ právě v polovině dvacátých let dvacátého století, kdy se odhadoval celkem na tři miliony. V roce 1928 však poklesl jen na několik set tisíc. Popsaný úpadek je moţno připisovat vlivu několika faktorŧ. Po skončení první světové války se Američané cítili bezpečnější a také ekonomika se rozvíjela zpŧsobem, který sliboval prosperitu všem. Klan musel zápasit s nepříznivou publicitou vyvolanou událostmi podobnými vraţdám spáchaným skupinou z Mer Rouge a dalším dobře známým případŧm, jako byla například vraţda policejního konstábla v kalifornském Inglewoodu. Také výpravy klansmenŧ za účelem zbičování nějakého černocha, obvyklé v Texasu, začaly být lidem velmi na obtíţ. Zákon respektující obyvatelé se náhle začali na KKK dívat jako na rozkolnickou sílu, která narušuje společenskou harmonii a vyvolává občanské nepokoje. Mnoho z těch, kteří dříve k řádu patřili, se od něho chtělo distancovat. Dokonce ani poté, kdy na Ameriku dolehla krize a dalo by se předpokládat, ţe se řady příslušníkŧ klanu znovu začnou rozrŧstat, neustal postupný rozpad organizace. Velká území byla postiţena nezaměstnaností a doslovným hladomorem, navzdory tomu ale klan nedokázal přijít s ničím lepším neţ s oznámením, ţe kaţdý, kdo se zapojí do občanských protestŧ, zejména hladových pochodŧ, není o nic lepší neţ „negři, Rakušáci, Hispánci a ostatní hnusáci z evropských slumŧ".4
Příslušníci klanu v řádovém oděvu a vybavení všemi znaky řádu při iniciačním obřadu nikoli někde „hluboko na jihu Spojených států, jak by se dalo očekávat, nýbrţ v Baltimore v roce 1923. Na konci třicátých let uţ se zdálo, ţe klan v ţádném případě nemŧţe přeţít a Imperiální čaroděj Hiram Evans jako by chtěl chmurné prognózy potvrdit tím, ţe rezignoval na svou funkci. Jeho ţezla se chopil muţ jménem Jimmy Colescott. Okamţitě zahájil velkou náborovou kampaň, která se opírala o obvyklou taktiku klanu - násilí a zastrašování. Takový postup byl předem odsouzen k nezdaru, protoţe se schylovalo ke druhé světové válce a kaţdý se staral o všechno jiné, jen ne o nadbíhání KKK, a významné velké incidenty, jako například „Shoemakerovo zbičování", přinášely klanu pouze negativní ohlasy. Klan se dŧsledně stavěl proti jakémukoli organizování dělníkŧ nebo jejich členství v odborech, a v tomto ohledu si zvlášť aktivně počínal v „citrusovém státě" - na Floridě, kde se v roce 1935 politická skupina zvaná Moderní demokraté pokoušela o vytvoření několika dělnických organizací a také bojovala za reformu pracovního práva. Klan byl na takovéto aktivity vţdycky citlivý a vyslal k Moderním demokratŧm svého vyzvědače. Po jedné schŧzce této skupiny příslušníci klanu zadrţeli několik muţŧ, které povaţovali za klíčové osoby nového hnutí. Jedním z nich byl Joseph Shoemaker. Toho odvedli pryč, zbičovali, vykastrovali, natřeli dehtem po celém těle a jednu nohu mu ponořili do sudu s vroucím dehtem. Na následky utrpěných zranění o devět dní později zemřel. Ačkoli tento případ vyvolal odpor celého národa a několik z účastníkŧ bylo zatčeno a souzeno, nakonec nebyl ze Shoemakerovy vraţdy usvědčen nikdo. Díky křiklavé vyhýbavosti, s jakou justice tento případ řešila, nabyl klan opět sebedŧvěry a během následujících deseti let získal zpět část ztraceného vlivu i řadu nových členŧ. Ovšem Imperiální
čaroděj Colescott zřejmě nebyl muţem na svém místě, a kdyţ se blíţil konec druhé světové války, převzal jeho místo Velký drak dr. Samuel Green. Znovu se pořádaly přehlídky, mystické iniciační obřady na vrcholku Kamenné hory, noční přepady a bičování a dělalo se všechno pro to, aby se členská základna klanu opět rozrostla. Ovšem rekrutování nových adeptŧ naráţelo na potíţe, o které se zaslouţily zejména takové sloţky jako FBI či Výbor pro státní příjmy z daní, které činnost spolku v bílých kápích bedlivě sledovaly. V roce 1949 Samuel Green nečekaně zemřel a jeho smrt vyvolala v Neviditelné říši ještě větší zmatky. Objevily se odstředivé tendence a došlo ke vzniku početných frakcí, které se zoufale drţely vlastních násilnických činností. Po celém jihu Spojených státŧ opět hořely kříţe, a přestoţe byl klan jednotný v programu nezákonného násilí, nedokázal ve svých řadách najít jediného nejvyššího vŧdce. Jedním z výsledkŧ těchto zmatkŧ bylo, ţe celá řada niţších klanových předákŧ skončila ve vězení. Dokonce ani poté, co bylo 17. května 1954 zrušeno rasové rozčlenění veřejných škol, se klan nedokázal řádně sjednotit. A tak jedinými faktory, které drţely Neviditelnou říši pohromadě, zŧstaly zvŧle a krutost, coţ s děsivou přesvědčivostí dokládají následující výňatky ze společné zprávy Výboru sluţby amerických přátel, Národní rady Kristových církví a Jiţní oblastní rady, v níţ se uvádí seznam více neţ 500 případŧ zastrašování a násilností: - 6 černochů bylo zavraţděno, - 29 osob, z toho 11 bělochů, zastřeleno či zraněno v rámci rasových nepokojů, - 44 osob bylo zmláceno, - 5 osob bylo pobodáno, - na 30 domů byl podniknut bombový útok; v jednom případě (v Clintonu, stát Tennessee) bylo výbuchem poškozeno dalších 30 domů, v pěti dalších případech bomba nevybuchla, - 8 domů bylo vypáleno, - na 15 domů byla vedena střelba z pušek a na 7 byly házeny kameny, - 4 bombové útoky směřovaly proti školám (Jacksonville, Nashville, Chattanooga a Clinton ve státě Tennessee), - 2 pokusy bombových útoků ohrozily školy v Charlotte a Clintonu, - 7 bombových útoků na kostely, z nichţ jeden byl určen pro bílé věřící, a jeden pokus bombového útoku na další černošský kostel.5 Jestliţe v padesátých letech byl rozměr násilností páchaných příslušníky Ku-klux-klanu děsivý, pak v šedesátých letech se situace ještě zhoršila, protoţe nabývaly na vlivu organizace bojující za občanská práva a černošští pracující začali stále úspěšněji ekonomicky konkurovat dělníkŧm bílé rasy. Klanu se konečně podařilo jmenovat nového Imperiálního čaroděje - i kdyţ Robert Shelton neměl jednoznačnou podporu všech členŧ klanu, byl alespoň přijatelný pro většinu z nich. Shelton byl gumárenský dělník z Tuscaloosy, který z duše nenáviděl černochy, v nichţ viděl jen o málo víc neţ naprosté primitivy. Pod jeho vedením začala Neviditelná říše znovu alespoň částečně koordinovat svoje kroky a pro její
černošské oběti se stával ţivot doslova nesnesitelný. Nikde to nebylo zřetelnější neţ v Birminghamu ve státě Alabama, kde byly počátkem 60. let téměř na týdenním pořádku bombové útoky proti černošským domŧm a firmám. 15. září 1963 se odehrál jeden z nejohavnějších zločinŧ v amerických dějinách - klan zaútočil bombou na modlitebnu baptistické církve na Šestnácté ulici a výbuch usmrtil čtyři mladé dívky - Cynthii Wesleyovou, Dennise McNairovou, Carol Robertsonovou a Addii Mae Collinsovou. Birminghamské úřady, které měly střeţit zákon a pořádek ve městě, se zpočátku pokoušely ze zločinu obviňovat černošské aktivisty, brzy však nebylo moţné zavírat oči před tím, ţe tento skutek spáchali příslušníci KKK. Navzdory jasným dŧkazŧm, které ukazovaly na konkrétní viníky, nebyl v té době ze zabití čtyř dívek nikdo obviněn. Nakonec případ této čtyřnásobné vraţdy přibyl k několika stŧm podobných, které figurovaly mezi nevyřešenými spisy. To pochopitelně členŧm klanu na bezohlednosti neubralo. Během léta 1964 ve floridském St. Augustině černošské obyvatelstvo za podpory Martina Luthera Kinga (jemuţ klansmeni přezdívali „Martin Lucifer Coon") pořádalo spolu s ţidovskými spoluobčany protestní pochody ke zdŧraznění poţadavku integrace do společnosti. Nejmilitantnější zakuklení rytíři klanu byli připraveni a čekali na příleţitost. Účastníci pochodŧ se vyhýbali všemu násilí, bílí rytíři se však chovali přesně naopak - házeli po nich kameny, bili je holemi a polévali kyselinou. Sráţky mezi oběma skupinami trvaly několik týdnŧ a policie se zdála být zcela bezmocná. Násilnosti nakonec ustaly, ale aktivita klanu se projevovala jinde. Jeden z nechvalně známých incidentŧ se týkal útoku na podplukovníka Semuela Penna, který se s několika dalšími vojáky vracel z letního výcvikového tábora ve Fort Bennignu v Georgii. Pplk. Penn byl černoch stejně jako několik jeho společníkŧ. Kdyţ jejich automobil opatřený washingtonskou poznávací značkou zahlédla skupina klansmenŧ, okamţitě usoudila, ţe v autě jedou nějací bojovníci za občanská práva, a začala na projíţdějící automobil střílet z pušek. Podplukovník Penn při útoku zahynul, ale to, co se dělo později, bylo ještě daleko ostudnější. Ačkoli pachatelé byli nakonec zatčeni a postaveni před soud, porota sloţená ze samých bělochŧ povaţovala za nemoţné uznat je vinnými. Obhájce jednoho z obviněných prohlásil, ţe „porota z okresu Madison nikdy nedopustí, aby se elektrické křeslo stalo obětním křeslem, v němţ by čisté tělo příslušníka lidské rasy bylo obětováno kvŧli pomstychtivému divošskému křiku zdivočelé chátry'1.6 A tak se porota vrátila s výrokem „nevinen" a navzdory rozhořčení federální vlády byli obvinění propuštěni na svobodu, Pokud však měli předáci Ku-klux-klanu představu, ţe se jim podaří nějakým zpŧsobem proniknout do hlavního proudu amerického ţivota a usadit se tam, nemohli se víc mýlit. Necelých sto let po zrození Neviditelné říše, která se snaţila ze všech sil zabránit černým občanŧm získat v Americe nějaký společenský vliv, si afroamerická komunita ve Spojených státech začala přece jen vydobývat své místo ve společnosti. Američtí černoši byli vzdělaní, ekonomicky nezávislí a dařilo se jim v širokém měřítku pronikat do střední společenské vrstvy, takţe v ní byl poměr obou ras daleko vyrovnanější neţ kdy dřív. Stále ovšem zbývalo obrovské mnoţství práce, aby se mohli černí Američané těšit ve své zemi skutečné rovnosti. Martin Luther King vynakládal všechny síly, aby konečně došlo ke strţení
všech rasistických bariér. Organizovaly se mítinky a shromáţdění občanŧ, protesty vsedě a další formy mírumilovného protestu, ovšem KKK nedokázal nečinně přihlíţet a znovu se přihlásil s násilnými činy. Jedna z obětí klanu, paní Viola Gregg Liuzzová, byla zastřelena, kdyţ přiváţela a odváţela účastníky protestního pochodu v okrese Lowndes v roce 1965. Všichni pachatelé byli postaveni před soud, znovu však nebyl ţádný z nich odsouzen.7 Jediným přínosem celé této politováníhodné záleţitosti bylo, ţe konečně přiměla tehdejšího prezidenta Lyndona B. Johnsona, aby klan veřejně odsoudil a vyhlásil válku všemu, oč Neviditelná říše usilovala. Ovšem podle zákona Spojených státŧ nelze zakázat činnost ţádné organizace a záleţelo tedy na místních orgánech, aby vyhodnotily politické klima v tom kterém státě a začaly stíhat zločiny spáchané příslušníky klanu. Pomalu ale jistě se začala karta obracet. Agenti FBI tajně pronikli do mnoha skupin Ku-klux-klanu a na opatřených dŧkazech začali budovat spolehlivě doloţené obţaloby proti příslušníkŧm řádu. V roce 1965 byl vyhlášen zákon o volebním právu, který pozvedl význam černošského obyvatelstva a přiměl politiky, aby si víc všímali i jich, nejen bílých voličŧ. Ke konci 60. let se zdálo, ţe uţ nic nedokáţe udupat stále rostoucí moc hnutí černého lidu a v několika oblastech s většinou afroamerického obyvatelstva byli zvoleni černošští starostové, radní a šerifové. V takovéto atmosféře byl úpadek Ku-klux-klanu nevyhnutelný. Vláda USA byla do té míry odhodlaná potlačit KKK, ţe schválila program FBI k „roztříštění a neutralizování" klanu, známý pod akronymem CENTERINTELPRO; na začátku 70. let mohl Federální výbor pro vyšetřování prohlásit, ţe v prŧměru jeden ze šesti členŧ klanu je informátorem FBI. Klanu se stále lepil na paty strašák čtyř mladých dívek zabitých před několika lety při bombovém atentátu v Birminghamu. V Alabamě není pro vraţdu zákonem stanovena ţádná promlčecí doba a mladý právník William Baxley nezapomněl ani na tento zločin, ani na to, ţe obţalobu pro jeho spáchání je moţno podat kdykoli, pokud pro to bude dostatek dŧkazŧ. Kdyţ Baxley opouštěl právnickou fakultu, předsevzal si, ţe se stane generálním prokurátorem státu Alabama, a ve věku třiceti let vytčeného cíle skutečně dosáhl. Z pozice svého úřadu začal Baxley vyţadovat od FBI spisy o tomto případu; a kdyţ získal do svého drţení všechny podstatné dokumenty, celkem snadno zjistil, ţe FBI měla během několika týdnŧ po bombovém útoku dostatek dŧkazŧ k tomu, aby usvědčila všechny muţe, kteří tento zločin spáchali. V září 1977, téměř třináct let poté, co ke zločinu došlo, byl jeden z pachatelŧ postaven před soud, kdyţ alabamská velká porota (sestavená ze tří černých a devíti bílých porotcŧ) nejprve obvinila a pak i uznala vinným Roberta Edwarda Chamblisse čtyřmi body obţaloby pro vraţdu prvního stupně. Baxley slíbil, ţe bude pronásledovat kaţdého, kdo byl do tohoto trestného činu zapleten, a poţene i tyto osoby před soud. Avšak snad nejironičtějším, a ovšem i nejprŧkaznějším dokladem toho, ţe Amerika opouští politiku reprezentovanou idejemi Ku-klux-klanu, byl prŧběh voleb v roce 1979, při
nichţ byl v alabamském Birminghamu poprvé zvolen starostou černoch. Řady příslušníkŧ Neviditelné říše den co den valem řídly také díky tomu, ţe šerifové i soudci byli stále svolnější zatýkat a usvědčovat kaţdého, kdo se zapletl do činnosti klanu. Do dnešní doby přetrvaly malé skupinky řádu, tvořené lidmi s hluboce zakořeněnou vírou, kterou výmluvně vyjádřila ţokejka Mary Baconová, kdyţ se veřejně přihlásila k členství v Ku-klux-klanu a přitom prohlásila: Nejsme jen banda nevzdělaných jiţanských pobíječů negrů. Jsme dobří křesťané, tvrdě pracující lidé, lidé pracující pro bílou Ameriku [...] Aţ některou z vašich manţelek nebo sester znásilní nějaký negr, moţná budete chytřejší a taky se přidáte ke klanu." I kdyţ koncem 70. let došlo (zvláště hluboko na jihu USA) k určité renesanci KKK, řád se stále marně snaţí dosáhnout takové moci, jaké se těšil ve 20. letech minulého století. Mladý vysokoškolák jménem David Duke se pokoušel vybudovat novou image klanu a oslovit jeho idejemi rozrŧstající se střední třídu americké společnosti. Přednášel v univerzitních campusech po celé zemi, vystupoval v televizi i v rozhlasových pořadech, ale s mizivým úspěchem. Klan se tak stal víceméně organizací, na niţ mohou s nostalgií vzpomínat muţi a ţeny ultrapravicového smýšlení. Ku-klux-klan byl součástí amerických dějin a dlouhé tradice ve snahách některých Američanŧ prosadit v tamní společnosti nadřazenost bílých. Dochází však k děsivým událostem, které jako by vracely Ameriku do starých dob. Ve městě Greensboro v Severní Karolíně se 3. listopadu 1979 v černošské čtvrti sešlo početné shromáţdění proti KKK. Mezi shromáţděné vjela kolona devíti automobilŧ obsazených příslušníky Ku-klux-klanu a americkými neonacisty. Demonstranti začali bušit do aut, co se však odehrálo potom, tomu se ani nechce věřit. Před zraky televizních kamer a početných svědkŧ vystoupilo z aut několik muţŧ, vytáhlo pušky a začalo střílet do davu. Byli zabiti čtyři běloši a jedna černoška, mnoho dalších (včetně dětí) bylo váţně zraněno. Incident vyvolat pozornost celého národa. Prezident Carter přikázal FBI případ vyšetřit. Čtrnáct útočníkŧ bylo zatčeno a obviněno z vraţdy. Incident v Greensboro však ukázal, ţe i kdyţ je americká společnost tolerantnější a rasové rozdíly v ní nehrají zdaleka takovou roli jako dříve, stále se v ní najdou lidé vyznávající poboţnŧstkářství a násilí současně. Ani dnes, o šestadvacet let později, se na tom mnoho nezměnilo. Kdyţ byl v roce 1865 klan zaloţen, zprvu se formoval jako bratrstvo bojující proti emancipaci černých obyvatel Ameriky. Během druhého vzedmutí aktivity pod vedením Williama J. Simmonse se cíl maličko pozměnit. KKK měl být zachráncem utlačované dělnické třídy bílých Američanŧ. Spolek v bílých kápích sám sebe chápal jako obránce toho, co se povaţovalo za tradiční americké hodnoty: ústavy, bible a rasového odloučení. Avšak to, co skutečně spojovalo a stále pojí členy klanu do jedné společnosti, je cosi ještě hlouběji zakořeněného. Je to pŧvodní myšlenka tajného bratrstva, spojujícího stejně smýšlející lidi. Společnosti jako je Ku-klux-klan existují mnoho set let a přitaţlivost tajných rituálŧ, posvátných ceremoniálŧ a hierarchického uspořádání zřetelně vypovídá o jistých nevyslovených, přesto však velmi reálných potřebách jejich členŧ.
Poslední slovo je nicméně třeba dát čtyřem mladým děvčatŧm, která tragicky zemřela při bombovém útoku na baptistickou modlitebnu na 16. ulici v Birminghamu. Na budově je umístěna pamětní deska s portréty zemřelých, na níţ stojí: „Kéţ se člověk naučí nahradit trpkost a násilí láskou a porozuměním."
1
Z knihy Malcolma X (a Alexe Hayleye) Malcolm X: TheAuiobiography (Malcolm X: Vlastní
ţivotopis), Ballantine 1965 2
Z knihy Davida M. Chalmerse Hooded Americanism: The History of Ku-klux-klan (Amerikanismus v
kápi: Historie Ku-klux-kla-nu), Duke University Press (Severní Karolína) 1978 3
„In Darkest Louisiana" (V nejtemnější Louisianě), Leonard L. Cline, Naťton č. 116(1923)
4
Výňatek je převzat z článku publikovaného v národním magazínu klanu, který byl pouţít v cit. díle
Davida M. Chalmerse. 5
Intimidation, Reprisal and Violence in the South 's Racia! Crisis (Zastrašování, represálie a násilí při
rasové krizi Jihu), Výbor sluţby amerických přátel a další, 1959 6
Z cit. díla Davida M. Chalmerse
7
Rozsudky byly vyhlášeny o několik let později.
s
Z cit. díla Davida M. Chalmerse
ŘÁD CHRÁMU SLUNCE ZKOUŠKA OHNĚM Neexistuje nic opovrženíhodnějšího než tajná společnost, která je založena na náboženských předsudcích a která se pokouší zničit člověka prostřednictvím jeho náboženské víry. Taková společnost je jako šváb - daří se jí ve tmě. Totéž platí o lidech, kteří kují takovéto pikle.
William Howard Taft, 27. prezident USA, 1909-1913 4. října 1994, Morin Heights, malé lyţařské středisko nedaleko kanadského Montrealu. Poţární jednotka přijela k hořícímu nájemnímu domu, vedle něhoţ hasiči objevili dvě silně ohořelá těla. Vyšetřovatelé, kteří rychle vyhledali záznamy o vlastnících domu, nejprve mysleli, ţe těla patří právě jim, tedy Josephu Di Mambrovi a Lukovi Jouretovi. Di Mambro, jak vyšlo později najevo, byl vŧdcem tajné sekty známé jako řád Chrámu slunce a Luc Jouret byl Di Mambrovou pravou rukou, samozvaným prorokem, jehoţ hlavním posláním bylo získávat pro řád nové příslušníky. Jak ovšem později prokázala pitva, ani jedno z nalezených těl nepatřilo předpokládaným osobám, a jedno z nich dokonce náleţelo ţeně. Nešlo tedy náhodou o pozŧstatky dvojice, která měla dŧm v nájmu? I tato teorie rychle vzala zasvé, potom co hasiči zdolali poţár domu a bylo moţné jej prohlédnout i uvnitř.
Při bliţším zkoumání jedné z místností byly objeveny další tři mrtvoly ukryté vzadu v šatně - šlo o těla muţe, ţeny a dítěte. Hrŧznost scény jako vystřiţené z hororu ještě podtrhovalo, ţe ostatky všech tří byly zbroceny krví. Tato těla patřila nájemcŧm domu: byli to Tony Dutoit, Nicki Dutoitová a jejich synek Christopher-Emmanuel. Rychle se zjistilo, ţe Dutoitovi nezemřeli při poţáru, ale všichni tři byli ubodáni -Tony měl padesát ran v zádech, Nicki několik bodnutí v zádech, hrudníku a na krku a malý Christopher-Emmanuel, jemuţ byly teprve tři měsíce, měl šest bodných ran v hrudníku, přičemţ v jeho případě bylo smrtícím nástrojem nejspíš něco jako dřevěný kŧl. Policejní lékař stanovil dobu smrti nejméně čtyři dny před propuknutím poţáru a jako nejpravděpodobnější se zdálo, ţe vrah těla obětí ukryl a teprve později se rozhodl dŧm spálit. Komu ale patřila zbývající dvě těla? Co byli zač lidé, kteří zavraţdili Dutoitovy, nebo další oběti mnohonásobného vraha? Policie byla z nálezu zmatená, ale brzy se jí podařil zásadní objev: zjistilo se, ţe Dutoitovi byli příslušníky řádu Chrámu slunce. K policii se také dostaly zvěsti, ţe vŧdce sekty Joseph Di Mambro poslal zabijáky, aby zavraţdili Dutoitovo dítě, protoţe věřil, ţe Christopher-Emmanuel je vtělením antikrista. Na Di Mambra i Luka Joureta byl vydán zatykač, ale jak se dalo předpokládat, po obou jako by se slehla zem. Mezitím na druhé straně Atlantiku, ve Švýcarsku, propukly další obdobné poţáry, u kterých ovšem zpočátku nic nenaznačovalo nějakou spojitost s vraţdami spáchanými v Kanadě. O pŧlnoci 4. října 1994, vlastně téhoţ dne, kdy byly objeveny mrtvoly v Morin Heights, byli švýcarští hasiči povoláni k poţáru domu staršího farmáře Alberta Giacobina, který ţil nedaleko malého lyţařského areálu v Chiery. Kdyţ pronikli do hořícího stavení, nalezli Giacobinovo tělo leţící pres kuchyňský stŧl s plastikovým sáčkem nataţeným přes hlavu. Vyšetřovatelé pŧvodně předpokládali, ţe statkář spáchal sebevraţdu, ale při bliţším ohledání se zjistilo, ţe byl střelen do hlavy. Policie také objevila, ţe obytný dŧm i přilehlé budovy jsou posety zápalnými prostředky. Zdálo se to velmi zvláštní, ale švýcarské úřady nemohly v té chvíli ani tušit, jak děsivé nálezy ještě na statku učiní. Policisté například zaznamenali, ţe jedno ze sousedních stavení bylo přeměněno v jakousi zasedací místnost, v níţ byly roztroušeny rŧzné osobní věci, po jejichţ vlastnících však nebylo ani stopy. Potom si jeden z nich všiml, ţe budova se zvenčí jeví daleko větší neţ při pohledu zevnitř, tak začali hledat skryté dveře nebo prŧchod přepáţkou. A zanedlouho uspěli - celá jedna velká část stěny se dala odsunout stranou a za přepaţením byla tajná místnost vybavená od podlahy aţ ke stropu šarlatovým zařízením. Ke zděšení vyšetřovatelŧ leţelo na podlaze uprostřed místnosti osmnáct mrtvol uspořádaných do kruhu s nohama směřujícíma ke středu a hlavami k obvodu kruhu. Mnoho mrtvých na sobě mělo něco jako obřadní kápě v rudé, zlaté a černé barvě a někteří měli na hlavě nataţený plastikový sáček. Poté objevili druhou tajnou komnatu, v níţ leţeli další tři mrtví. Obě místnosti byly potřísněny velkým mnoţstvím krve a mnoho obětí bylo zastřeleno. Specialisté z oboru soudního lékařství odhadli dobu smrti na 3. října, tedy zhruba ve stejné chvíli, kdy se odehrály vraţdy v Kanadě, pokud se vzal v úvahu časový posun. Serge Thierren, jeden z mnoha vyšetřovatelŧ, kteří se podíleli na objasňování masakru na statku, k tomu řekl: Byla to příšerná scéna. Některá těla leţela v kapli, jiná ve sklepě a některá v pokoji s kulatým stolem,
takţe to tam připomínalo jednací místnost. Na podlaze se povalovaly prázdné láhve od šampaňského.' Další tragické události obdobné povahy následovaly o pouhé dva dny později. V jiném švýcarském lyţařském středisku, Granges-sur-Salvan, které leţí přes 160 km od Chiery, byla jednotka hasičŧ přivolána k poţáru, který zachvátil tři sousední chaty. Při proniknutí do budov bylo objeveno pětadvacet mrtvol (včetně pozŧstatkŧ tří mladistvých a čtyř dětí), přičemţ mnohé oběti byly několikrát střeleny do hlavy. Naskýtal se očividný předpoklad, ţe obě tragédie spolu úzce souvisí; v čem však spočívá jejich pojítko? Odpověď přinesla identifikace všech zemřelých osob, které byly nalezeny na obou místech, s vyuţitím dentálních záznamŧ: zjistilo se, ţe všichni zemřelí patřili k řádu Chrámu slunce. Při pitvách také vyšlo najevo, ţe pouze patnáct ze sedmačtyřiceti obětí spáchalo sebevraţdu. Rychle se rozběhlo mezinárodní pátrání po vŧdcích vraţednického kultu. Joseph Di Mambro se narodil 19. srpna 1924 v jiţní Francii, a přestoţe se vyučil hodinářem a klenotníkem, uţ od mladého věku projevoval zájem o esoterické vědy. V roce 1956, kdy mu bylo dvaatřicet, se stal příslušníkem řádu rosekruciánŧ známého téţ pod zkratkou AMORC (Antiquus Mysticus Ordo Rosae Crucis - Starý mystický řád rŧţe a kříţe), v němţ pŧsobil aţ do roku 1969, kdy zaloţil vlastní sektu tohoto náboţenství, do níţ získal nemálo příznivcŧ. Přestěhoval se z jihu Francie ke švýcarským hranicím a v roce 1973 zahájil činnost Centra pro přípravu Nového věku. Uchazeči, kteří se chtěli k této společnosti připojit, museli v její prospěch věnovat velké peněţní sumy, aby, jak Di Mambro vysvětloval, bylo moţno se postarat o celou jejich komunitu. To nebyla jediná pochybná praktika, která se v sektě realizovala. Di Mambro například své následovníky přesvědčil, ţe je reinkarnací několika náboţenských a politických činitelŧ, počínaje egyptským bohem Osiridem a konče Mojţíšem. Stanovil rovněţ pravidlo, ţe jenom on sám mŧţe rozhodnout o tom, kdo s kým smí uzavřít manţelství a kdo je oprávněn mít děti. Za tímto „zákonem" se skrývala myšlenka, ţe všichni příslušníci kultu jsou ve skutečnosti reinkarnací slavných osobností, a aby jejich děti byly nadané nejvyššími kvalitami, bylo nezbytné uzavírat sňatky a plodil děti pouze s vhodnými kandidáty. Di Mambrŧv syn Eli byl očividně jedním z těch poţehnaných dětí, které měly ohlásit příchod Nového věku, zatímco dcera Emmanuelle prý patřila mezi devět „kosmických dětí" a jako taková nesměla přijít do ţádného fyzického kontaktu s kýmkoli vyjma nejbliţších rodinných příslušníku. Velmi zvláštní je, ţe Di Mambrovy myšlenky přilákaly do řad sekty mnoho uznávaných občanŧ, z nichţ někteří byli neuvěřitelně bohatí. V roce 1987 zformoval vyznavače svých ideji do zvláštní skupiny, která byla nejprve známa jako Základna zlaté cesty a později, kolem roku 1984, byla přejmenovaná na řád Chrámu slunce. Di Mambro neustále pociťoval potřebu mít nějakého spolehlivého zástupce, který by se věnoval náboru nových členŧ řádu. Obrátil se na muţe, kterého mu představili před několika roky, belgického lékaře Luca Joureta. Luc se narodil 18 října 1947 v Belgickém Kongu (nynější Zaire) a byl to charismatický, výmluvný člověk, jemuţ se zanedlouho podařilo nalákat tolik nových příslušníkŧ, ţe se členstvo řádu zdvojnásobilo; mimo jiné vnukl členŧm společnosti přesvědčení, ţe on sám byl v minulém ţivotě jednak příslušníkem rytířského řádu templářŧ ze čtrnáctého století, ale navíc je třetí
inkarnací Jeţíše Krista. V roce 1989 měl řád Chrámu slunce přibliţně 600 příslušníkŧ po celém světě, nejen v Kanadě, ale také ve Spojených státech, Španělsku a ve francouzské části Karibiku. Jouret byl ve svém ţivlu, cestoval mezi těmito zeměmi, pronášel přednášky, pořádal semináře a přijímal velké peněţní dary. Ve zprávě novináře Michaela Sevillea uveřejněné v magazínu Time se odhadovalo, ţe Jouret s Di Mambrem nashromáţdili za dobu, kdy vedli řád, od svých oveček sumu přibliţně 93 milionŧ amerických dolarŧ. Co tedy mohli řadoví příslušníci společnosti očekávat za takové bohaté dary? Luc Jouret tvrdil, ţe aţ příslušníci řádu zemřou a jejich duch opustí fyzická těla, vydá se na „cestu mrtvých" a připojí se k ostatním vyvoleným na jiné planetě zvané Sirius. Jouret rovněţ ve svých přednáškách rozvíjel teorii, ţe kvŧli lidským špatnostem brzy přijde konec světa („čas pohrom"), avšak skupina vyvolených lidí („vznešených cestovatelŧ") kataklyzma zániku světa překoná ještě dřív, neţ ve skutečnosti nastane, a po stezce ohně dojde na Sirius. Pokud šlo o Joureta, téma ohně se v jeho projevech neustále opakovalo.
Luc Jouret narozený ve Švýcarsku byl vedle Josepha Di Mambra jedním z vůdců tajné společnosti Chrámu slunce. V roce 1994 oba spáchali sebevraţdu spolu s dalšími jednadvaceti osobami na statku nedaleko Chiery ve švýcarských Alpách.
Byl od mládí posedlý pověstmi o řádu templářských rytířŧ, středověkém militantním mnišském řádu zaloţeném v roce 1118 devíti účastníky první kříţové výpravy, kteří se spojili a zapřísahali se chránit poutníky cestující do Svaté země. Joureta obzvlášť zaujalo, jakým zpŧsobem scházeli templáři ze světa. Během počátečního dvousetletého období existence řádu se templáři rozrostli v jednu z nejmocnějších tajných organizací v Evropě a bojovali nejen po boku anglického krále Richarda I. (řečeného Lví srdce), ale těšili se také podpoře papeţe Inocence II. a dalších. Byli obávanými válečníky a disponovali ohromnými finančními prostředky; byli to právě oni, kdo vytvořil instituci bankovnictví, jak ji známe dnes. Zdálo se, ţe jejich síla je neomezená, ale nesmírné bohatství a moc nevyhnutelně vyvolaly mezi mocnými evropskými panovníky ţárlivost a obavy. Nakonec v roce 1307 francouzský král Filip IV. Sličný, který zoufale potřeboval peníze, aby mohl dál vést válku proti anglickému králi Edwardovi I., přikročil k tvrdému zákroku proti templářŧm na základě smyšleného obvinění, ţe se dopustili kacířství. A tak 13. října nechal všechny rytíře uvěznit a zkonfiskoval jejich statky a další majetky; jeho biřicové je donutili k doznání, ţe páchali celou škálu hříchŧ včetně uctívání Bafometa, homosexuality a sodomie, pošlapání a poplivání svatého kříţe a kacířství. V roce 1310 nechal král Filip čtyřiapadesát rytířŧ upálit u kŧlŧ a papeţ Klement V. následně prohlásil členství v řádu za protizákonné. Poslední velmistr řádu templářských rytířŧ Jacques de Molay byl upálen 16. března 1314 a říká se, ţe během krutého umírání proklel jak krále Filipa, tak papeţe Klementa a prorokoval jim, ţe do roka zemřou. Ať je tato historka autentická nebo ne, skutečností zŧstává, ţe zemřeli oba velmi brzy - Klement měsíc a Filip sedm měsícŧ po de Molayově upálení. Jouret byl řádem templářŧ úplně posedlý a hltal všechny historky pojící se ke krutým koncŧm jeho příslušníkŧ. Pilně cestoval a přednášel, mimo jiné i o tom, ţe elitní příslušníci řádu Chrámu slunce dokáţí absorbovat ducha pŧvodních templářských rytířŧ tím, ţe řádu odevzdají bohaté milodary. Toto tvrzení nám mŧţe připadat směšné, ale našlo se mnoho ţen a muţŧ ochotných Jouretovi věřit a stát se příslušníky sekty. Akademik Jean-Francois Mayer citoval prohlášení jedné takové osoby, která této víře rovněţ podlehla: Mně, Světlonošovi z nejvzdálenějších časů, vypršel čas, který mi byl zde na planetě Zemi vymezen, a volně a ochotně se vracím na místo, z něhoţ jsem vyšel na počátku časů. Naplňuje mě štěstí, protoţe vím, ţe jsem splnil svou povinnost a ţe mohu přinést zpět do Klidu a Štěstí svou nashromáţděnou energii, obohacenou o zkušenost, kterou mi poskytl ţivot na Zemi - zpět do zdroje, z něhoţ všechno vychází Je obtíţné pro pozemského člověka porozumět této volbě a takovému rozhodnutí - ţe dobrovolně opouštím pozemskou podobu. Ale tak je to se všemi, kteří v sobě nesou Světlo a Kosmické vědomí a vědí, kam se vracejí.2 Při posedlosti tohoto druhu bylo pouze otázkou času, neţ začali členové kultu mluvit o „konci světa" a o tom, jakým zpŧsobem - aţ ta chvíle přijde - příslušníci řádu Chrámu slunce opustí vezdejší svět a společně pŧjdou cestou mrtvých zpět na planetu Sirius. Proč však dvojice vŧdcŧ zvolila právě to konkrétní datum? Bohuţel se zdá, ţe nemělo ani v nejmenším nějaký spirituální význam, nýbrţ skutečná příčina je mnohem prozaičtější. Několik
významnějších příslušníkŧ řádu se s Di Mambrem a Jouretem nepohodlo a poţadovali navrácení prostředkŧ, které do řádu vloţili. Jistou roli v této rebelii nepochybně sehrál zánik jiného kultu. V únoru 1993 vstoupila farma nedaleko texaského města Waco, která slouţila jako útočiště sekty Davidovské větve adventistŧ sedmého dne, do stavu obleţení, který trval čtyřiapadesát dní. Nakonec vŧdce této sekty David Koresh rozhodl, ţe dozrál čas k tomu, aby jeho kult spáchal masovou sebevraţdu. Zanedlouho čtyřiaosmdesát jeho následovníkŧ (včetně mnoha dětí) zemřelo v ohni záměrně zaloţeného poţáru, jehoţ záběry obletěly celý svět. Tato událost vyvolala radikální sníţení počtu lidí, kteří nově přicházeli do podobných organizací, nemluvě o vlně dezertérŧ, kteří zoufale opouštěli sekty, jejichţ členy uţ byli. Také počet příslušníkŧ Chrámu slunce začal klesat. Byly to pro Di Mambra časy plné starostí, ale jeho potíţe teprve začínaly. O několik měsícŧ později dlouholetý příslušník jeho skupiny přišel na to, ţe Di Mambro vyuţívá laserových trikŧ k tomu, aby předváděl věřícím přízračné velmistry řádu Chrámu slunce". Tímto muţem byl Tony Dutoit, týţ, jehoţ mrtvola měla v zádech padesát bodných ran po noţi a byla později objevena v Kanadě nacpaná v příborníku. Švýcarský dentistaThierry Huguenin rovněţ hovořil o fintách, kterými Di Mambro s oblibou pŧsobil na svoje stoupence: Dvě ţeny se začaly svlékat, hned jak se ozvaly první tóny Wagnerovy hudby. Kdyţ uţ byly jen ve spodním prádle, z projektoru sama od sebe vypadla ţárovka, rozlomila květ růţe a roztříštila se u paty oltáře. Jo {Di Mambro} vytasil meč a vzkřikl: „Silami, které mi byly svěřeny, vytvářím ochranný kruh kolem tohoto svatého shromáţdění! " To všechno se zdá být velmi dětinské, a přece to pro příslušníky řádu očividně byla závaţná ukázka Di Mambrovy moci. Nicméně skeptikové jako Dutoit podporovali tlak, jemuţ byl Di Mambro vystaven, kdyţ jej několik bank nechalo prošetřovat kvŧli praní peněz. Ještě mu dodalo, ţe i jeho vlastní děti Eli a Emmanuelle začínaly stále méně věřit učení svého otce. Eli dokonce s velkým nadšením odhaloval švindly, kterých se otec dopouštěl, coţ se mu podařilo hned při několika příleţitostech a vedlo to k odchodu nejméně deseti členŧ z řádu.
Příšerná kaple řádu Chrámu slunce, kterou objevili vyšetřovatelé na statku u Chiery za posuvným panelem ve stěne. Na podlaze našli osmnáct mrtvol.
Di Mambro se ale nepotýkal s problémy sám, protoţe Luc Jouret měl také dost svých starostí. Někdy před rokem 1994 neprošel volbou na funkci velmistra kanadské pobočky řádu Chrámu slunce, protoţe jeho stále excentričtější chování a despotický zpŧsob vedení sekty proti němu postavily mnoho klíčových členŧ řádu. Podle několika svědectví například před zahájením určitých rituálŧ Chrámu slunce Jouret vyţadoval sexuální styk s některou členkou řádu, aby mu prý dodala „spirituální sílu". Byl to však zejména jeho zpŧsob vedení sekty, který ho dostal do potíţí a nakonec vedl k jeho sesazení. To pak vyvolalo zásadní rozkol mezi evropskými pobočkami řádu, coţ velmi rozezlilo Di Mambra, který Jouretovi vţdycky naprosto věřil. Několik investigativních novinářŧ později zjistilo, ţe to nebyl první případ, kdy Jouret přišel o vedoucí postavení v tajném spolku. Neţ se připojil k řádu Chrámu slunce, patřil Luc Jouret k rasistické neonacistické kouzelnické organizaci, kterou spoluzaloţil s někdejším dŧstojníkem gestapa Juliene Origasem. Kdyţ se Jouretovi nezdařil pokus o převzetí úplné kontroly nad touto skupinou, raději z ní odešel a připojil se k Di Mambrovu Chrámu slunce, kde ovšem opakoval stejnou chybu. Ke všemu se policie začala zajímat o Jouretovo podnikání, protoţe vyšlo najevo, ţe se pustil do ilegálních obchodŧ se zbraněmi. Byl usvědčen spolu s dalšími dvěma příslušníky řádu a postiţen pokutou ve výši 1000 dolarŧ. Jak Di Mambro, tak Jouret měli tedy pádné dŧvody k obavám o budoucnost řádu Chrámu slunce a především o své postavení vŧdcŧ řádu. Za klacek hozený pod nohy především povaţovali chování Tonyho Dutoita. Jeho manţelka Nicki dříve dostala od Di Mambra rozkaz, ţe nesmí mít ţádné děti, ale protoţe zoufale touţila po rodině, ignorovala mistrŧv příkaz a porodila syna ChristopheraEmmanuela. Kdyţ se o tom Di Mambro doslechl, okamţitě prohlásil novorozence za antikrista, jehoţ vyslaly na svět síly zla, aby zpochybnily postavení jeho dcery jako pravého mesiáše. Di Mambrovi i Jouretovi se zdálo, ţe jim ze zapeklitého stavu věcí zbývá pouze jediná cesta prohlásit, ţe nadešel čas k tomu, aby oba dva i se svými stoupenci opustili Zemi a postoupili na vyšší spirituální úroveň. Aby transformace mohla úspěšně proběhnout, byl k tomu nezbytný oheň, a tak po vraţdě Tonyho Dutoita a jeho rodiny byl v budově, v níţ ţili, zaloţen poţár. Jejich vrahové (později identifikovaní jako pětatřicetiletý Gery Genoud a šedesátiletá Colette Genoudová) pak spáchali sebevraţdu ve víře, ţe se vydávají na cestu, jeţ je dovede na Sirius. Téměř ve stejné chvíli na druhé polokouli vŧdcové Di Mambro a Jouret dokonali své sebevraţdy (a také řady dalších lidí) na švýcarském statku Alberta Giacobina. Po masových úmrtích v Chiery a 5. října v Granges-sur-Salvan aktivita přeţivších příslušníkŧ řádu Chrámu slunce na nějakou dobu prakticky ustala. Nikdy se přesně nezjistilo, proč tomu tak bylo, ale dá se předpokládat, ţe po smrti Di Mambra a Joureta řád fungoval pouze s velkými potíţemi. Ovšem uběhlo jen něco přes rok od prvních masových sebevraţd a došlo k dalšímu krveprolití. V prosinci 1995 v řídce zalesněné krajině nedaleko francouzského Grenoblu, v místě zvaném Pekelná studna (či jáma) bylo nalezeno šestnáct mrtvých lidí, z toho tři děti, šestiletá Tania Veronová, devatenáctiměsíční Curval Lardanchet a čtyřletý Aldwin Lardanchet. Někteří z nich měli na tělech strašlivé popáleniny a čtrnáct mrtvol leţelo příznačně uspořádaných do kruhovitého obrazce, později identifikovaného jako symbol hvězdy. Toho dne vrcholil zimní slunovrat a ve všech
mrtvých byli poznáni příslušníci řádu Chrámu slunce. I kdyţ někteří z nich očividně spáchali sebevraţdu, u jiných byly objeveny známky svědčící o tom, ţe byli brutálně zavraţděni. Jedna ţena měla roztříštěnou čelist, jiní utrpěli střelná zranění a téměř ve všech do kruhu uspořádaných tělesných pozŧstatcích byly zjištěny stopy narkotik Myolastanu a Digoxinu. Několik mrtvých při sobě mělo dopisy na rozloučenou, v nichţ se říkalo, ţe účelem jejich činu bylo opustit pozemský ţivot a vydat se do vyšší spirituální sféry. Tragicky pŧsobily náznaky, ţe někde jinde mělo dojít k podobné masové sebevraţdě. Přešel rok, aniţ by se udál nějaký další incident, avšak policie přesto bedlivě střeţila zbývající příslušníky řádu Chrámu slunce, obzvláště při letním a zimním slunovratu a podzimní a jarní rovnodennosti. Snad proto, ţe se při ţádném z těchto významných dnŧ nic nepřihodilo, nechali se stráţcové pořádku ukolébat do falešného pocitu bezpečí, či prostě neměli dost prostředkŧ, aby mohli neustále všechny sledovat. Ať tak nebo tak, jakmile jejich pozornost ochabla, došlo k další tragédii. 22. března 1997 se v malé vesničce St. Casimir v kanadské provincii Québec odehrála další masová sebevraţda, díky níţ se počet mrtvých příslušníkŧ Chrámu slunce vyšplhal na celkem čtyřiasedmdesát. V den jarní rovnodennosti se pět dospělých členŧ řádu spolu se třemi teenagery pokusilo aktivovat zápalný prostředek, který měl zajistit, ţe budova i se všemi uvnitř shoří do základŧ. Zápalný systém naštěstí selhal a nezletilí měli dostatek času, aby své rodiče přesvědčili, ţe nechtějí zemřít. Kdyţ je dospělí z domu pustili, utekly osvobozené děti do nedalekého stavení, ale dospělí pokračovali v realizaci svého plánu - tentokrát s úspěchem. Poţili omamné prostředky, potom ulehli na podlahu do obrazce symbolizujícího kříţ a podpálili se. Později byl objeven dopis vysvětlující víru obětí, ţe tento zpŧsob sebevraţdy je jediný moţný prostředek, jak se dostat na jinou planetu. Úřady snad selhaly v tom, ţe nedokázaly této tragédii předejít, ale následujícího roku měly větší štěstí. V roce 1998 se zjistilo, ţe jistý německý psycholog shromáţdil devětadvacet příslušníkŧ rádu Chrámu slunce na Kanárských ostrovech s neskrývaným účelem - spáchat další masovou sebevraţdu, Mezitím ve Francii naléhali příbuzní obětí z Grenoblu na úřady, aby zatkly všechny přeţívající členy sekty, zejména její vŧdce, a zavedly proti nim trestní řízení. Jedním z těchto vŧdcŧ byl Michel Tabachnik, světoznámý hudebník a dirigent, který ţil v Paříţi, ale pracoval jednak s orchestrem kanadské Opery a jednak se symfonickým orchestrem torontské univerzity. Byl obviněn z „účasti na zločinném spiknutí" s cílem spáchat rituální vraţdy a 16. dubna 2001 byl v Grenoblu postaven před soud. Pŧvodně nebyl povaţován za nějakou významnou postavu této tajné společnosti, ale podrobnější vyšetřování prokázalo, ţe se podílel na organizaci sebevraţd v roce 1994 i všech následujících. Tabachnik byl rovněţ autorem velké části řádové literatury (která byla za těţké peníze prodávána prostým členŧm), a tudíţ hrál zásadní roli v ohlupování příslušníkŧ sekty a jejich upevňování ve víře, ţe sebezničení je nezbytné k dosaţení cílŧ řádu. Při přelíčení francouzský vyšetřující dŧstojník Luc Fontaine vyjádřil názor, ţe dva zemřelí příslušníci sekty - policejní dŧstojník Jean-Pierre Lardanchet (jehoţ dva synové rovněţ zemřeli při tragické události v roce 1995) a architekt jménem André Friedli - byli těmi muţi, kteří při grenobleské masové
sebevraţdě stříleli a zavraţdili několik členŧ řádu, jeţ nebyli ochotní sami si sáhnout na ţivot. Podle tohoto vzoru probíhaly i všechny ostatní incidenty - dva vybraní členové sekty postříleli ty, kteří nedosáhli dostatečně vysoké spirituální úrovně, aby chtěli spáchat sebevraţdu. Při rekonstrukci na místě činu se pak demonstrovalo, jak Lardanchet a Friedli polili těla benzinem, načeţ je zapálili a sami spáchali sebevraţdu. Všechno to bylo nanejvýš pochmurné, a protoţe státní zástupce poţadoval trest mezi pěti a deseti roky, není divu, ţe Tabachnik všechno popíral. Koneckoncŧ proti němu bylo kromě listinných dokladŧ k dispozici jen velmi málo přímých dŧkazŧ, které by jej jednoznačně spojovaly se všemi těmi mrtvými. Nicméně dva dřívější příslušníci Chrámu slunce dosvědčili, ţe příkaz ke spáchání sebevraţdy přišel z nejvyšších míst řádu, kam náleţel i Tabachnik. Uvedli rovněţ, ţe sektu zaloţil Di Mambro právě s Tabachnikem, poté co společně cestovali do Egypta, kde se nechali inspirovat starověkými faraóny. Di Mambro svému ţáku vysvětloval staré rytiny a poučil ho, ţe bŧh Sothis (později známý jako Sírius) představuje vědění. K tomuto dŧkazu se vázal rozhovor se synem někdejší příslušnice řádu, který otiskly noviny The Times v prŧběhu Tabachnikova procesu: Edith Vuametová, manţelka někdejšího olympijského vítěze v lyţování, nedokázala odolat vábení kultu, přestoţe uţ zemřelo třiapadesát jeho příslušníků. [Alain] Vuarnet a jeho otec se prvně dozvěděli o existenci této sekty a o tom, ţe je s ní spojena i jejich rodina, v říjnu 1994, kdy ve třech ohních planoucích ve vesnicích ve Švýcarsku a v Kanadě zahynulo třiapadesát jejích členů. V policejních hlášeních se ve spojitosti s kultem objevilo také jméno paní Vuametové a jejího nejmladšího syna Patricka. „Měl jsem pocit, jako by se nám na hlavu sesypal celý svět," řekl vysoký, sportovně vyhlíţející Vuarnet, dnes šéf rodinné firmy. „Ale v určitém smyslu se nám ulevilo - ti dva guruové řádu se sami také zabili. Po několika měsících jsem se zeptal matky, jestli se stále ještě vídá s příslušníky řádu Chrámu slunce. Zbledla a odpověděla: ,Copak si opravdu myslíš, Alaine, ţe po tom všem, co ti lidé udělali, bych s nimi mohla mít ještě něco společného?'" O rok později, brzy ráno 16. prosince 1995, byli Edith s Patrickem mezi šestnácti příslušníky řádu Chrámu slunce, kteří vystoupili lesnatými svahy Vercourských hor v jihozápadní Francii na místo, jemuţ se v kraji říká Pekelná jáma.4 Alain Vuarnet hovořil i o tom, jak v roce 1990 matka trpěla mírnými záchvaty deprese a setkala se s Lukem Jouretem. Chtěla najít něco, več by mohla věřit, hledala nějakou víru a Jouretŧv kult očividně její potřebě vyhovoval. Tabachnik u soudu připustil, ţe byl ve styku s Chrámem slunce, ale kategoricky odmítal myšlenku, ţe by měl být jedním z jeho vŧdcŧ, nýbrţ tvrdil, ţe se sám nechal Di Mambrem ošálit. „Je pro mě velmi obtíţné, Ctihodnosti," prohlásil během jednoho obzvlášť tísnivého osmihodinového hlavního líčení, „vysvětlit mou roli v tom, co se odehrálo, protoţe jsem byl naprosto naivní."5 Ale Francis Vuillemin, právník zastupující rodiny některých obětí z Grenoblu, jeho obranu zcela odmítl; „Tabachnik se snaţí ze sebe dělat imbecila, ve skutečnosti se ale chová, jako by byli imbecilové všichni ostatní. On byl přece autorem doktríny, která vedla ke všem těm úmrtím." Obţaloba se pak pokoušela rŧznými svědeckými výpověďmi prokázat, ţe Tabachnik byl jedním z
vŧdcŧ, kteří oznámili konec činnosti kultu krátce před první sérií tří masakrŧ, a ţe tedy dokonale věděl o tom, jaké události přijdou. Avšak bez ohledu na to, jak ţalobci na Tabachnika sočili a snaţili se jej vykreslit jako jednoho z čelných činovníkŧ Chrámu slunce, byl 25. června zproštěn všech obvinění. Tabachnikova právníka Francise Szpinera pochopitelně výsledek procesu potěšil a prohlásil, ţe soudcové rozhodující věc jeho klienta správně odolali tlaku médií a Tabachnika neodsoudili. Nicméně přesně opačné mínění vyjádřila antikultovní organizace Association de defence de lafanúlle et de ťindividu, jeţ označila výsledek soudu za zklamání a poţadovala, aby se vláda postarala o vydání zákona zakazujícího existenci kultŧ. „Pokud by takový zákon existoval," konstatoval právník asociace Francis Buillemin, „nevyhnul by se Michel Tabachnik trestu."7 Takto však Tabachnik odešel od soudu jako volný člověk a také takovým zŧstal, navzdory tomu, ţe se ţalobce proti zprošťujícímu rozsudku odvolal. Dnes pokračuje v úspěšné kariéře jako vysoce uznávaný dirigent. Podle mínění policejních úřadŧ ve Francii, Švýcarsku a Kanadě přinášelo milénium velmi reálnou moţnost uskutečnění dalších masových sebevraţd. V Quebeku se na sektu operující v této provincii zaměřilo zhruba pětasedmdesát vyšetřovatelŧ; policejní dŧstojník Pierre Robichaud ze Sureté du Quebec prohlásil: Oni [řád Chrámu slunce] tvrdí, ţe jsou nečinní, ale naneštěstí se nedá bez jakýchkoli pochybností přesvědčit, ţe tomu tak skutečně je. Nemáme nějaké zvláštní obavy, ale bohuţel se mohou stát věci, které nemůţeme předvídat. Zítra se můţe přímo před našima očima odehrát podobný masakr jako v St. Casimiru. Je to velice citlivá věc* Také ve Švýcarsku se podnikala opatření, která by zabránila další tragédii. Bylo otevřeno veřejné informační středisko o náboţenských kultech, které - aniţ by se nějak rušivě dotýkalo víry občanŧ varovalo veřejnost před nebezpečím, které v sobě mŧţe nést členství v některých kultech či skupinách. Prezident tohoto centra Francois Bellanger k tomu řekl: My proti těmto skupinám nebojujeme. Ţijeme v zemi, kde je svoboda vyznání posvátná. Chceme jen poskytnout neutrální a významné informace. Při shromaţďování, analyzování a zveřejňování těchto údajů postupujeme velmi opatrně.9 A tento obezřetný, nenásilný postup zřejmě přináší ovoce, protoţe od sebevraţd v Grenoblu a soudu s Michelem Tabachnikem zatím nedošlo k ţádné další masové sebevraţdě. To ovšem neznamená, ţe by se taková událost nemohla odehrát v budoucnosti znovu. Je zajímavé, ţe v závěrečné zprávě po soudu s Tabachnikem soudce Fontaine konstatoval: „Řád je strukturován jako multinacionální a jedná se o vskutku ohromnou obchodní entitu s finančními zájmy na třech kontinentech." Jestli toto prohlášení poukazovalo na fakt, ţe mnoho lidí věřilo (a stále věří), ţe kult je krycím prostředkem organizovaného zločinu, je třeba říci, ţe taková skutečnost se neprokázala. Jisté ovšem je, ţe přes účty Chrámu slunce proudily miliony dolarŧ a ţe mezi jeho členy patří mnoho vysoce vlivných osob, jako policejní dŧstojníci, politikové, státní úředníci a údajně (podle dokumentu televizní stanice Channel 4) dokonce i monacká princezna Grace. Mŧţe být pravda i to, ţe Di Mambro i Jouret fungovali pouze jako loutky v rukou někoho stojícího ještě výš v hierarchii řádu někoho, jehoţ jméno, jak je pro tajné organizace typické, nebylo nikdy zveřejněno.
Mezinárodně uznávaný dirigent a skladatel Michel Tabachnik byl podezřelý z účasti na úmrtích příslušníků řádu Chrámu slunce, ale byl osvobozen ze všech bodů obţaloby. Za svou hudbu sklidil mnohá ocenění a naposled působil jako šéfdirigent tělesa Noord-Nederlands Orkest. 1
„Interpol joins Swisš in Solar Temple murder inquiry" (Interpol se spojil se Švýcary při vyšetřování vraţd v
Chrámu slunce), Edward Luče z Granges-sur-Salvan, Claire Trevena z Toronta a John Mullin, Guardian, 6. října 1994 2
www.religiousmovements. lih.virginia.edu/nrms/solarlemp.html
3
„Lured by the cult" (Vábení kultu), The Times (Londýn), 18. dubna 2001
4
Tamtéţ.
5
„Conductor telíš court how New Age Guru insipred doomsday cuit" (Dirigent vysvětluje soudu, jak guru
nového věku inspiroval kult soudného dne), AFP, 26. dubna 2001 6
7
Tamtéž.
„Conductor not guiliy in doomsday cult deaths, French court says" (Francouzský soud rozhodl, ţe dirigent není
vinen v případu úmrtí členŧ kultu soudného dne), Globe and Mail (Kanada), 26. června 2001 s
„Solar Temple cult worries rise as millenium nears" (S blíţícím se miléniem stoupají obavy z kultu Chrámu
slunce), Patrick White, Reuters, 26. dubna 1999 9
„Geneva seeks to temper influence of cults" (Ţeneva se snaţí omezit vliv kultŧ), Swisslnfo (Švýcarsko), 3.
listopadu 2001
ASASÍNOVÉ PRVNÍ TERORISTÉ V DĚJINÁCH Za pomoci kejklířských klamů a úskočných lží, se Istnými přípravami a zvláštním předstíráním vybudoval základnu ismailiských vrahů a pravil: „Kdo z vás zbaví tento stát zloducha Nizama al-MulkTusiho?" Muž řečený Bu Tahir Arrani si přiložil dlaň na hruď na znamení, že úkol přijímá, a vydal se na cestu omylu, po níž doufal dojít blaženosti na onom světě, takže páteční noci 12. dne ramadánu roku 485 [...] v přestrojení za sufijského derviše přistoupil k nosítkům, v nichž byl Nizam al-Mulk přenášen z audience do stanu svých žen, a zaútočil na něho nožem, díky kterémužto bodnutí se stal mučedníkem.
Rašíd al-Din Dnes je slovo „asasín" součástí běţného hovorového jazyka a označuje jakéhokoli vraha nějaké významné osobnosti nebo profesionálního nájemného zabijáka. Toto slovo je arabského pŧvodu a na Západ se dostalo těsně před křiţáckými výpravami jako označení tajuplné islámské sekty obávané v celé tamní oblasti pro mnoţství napáchaných vraţd. Asasínové (nebo téţ ismailiové či hašišínové) byli skupinou která se proslavila díky tomu, ţe uţívala vraţd jako politické zbraně. Tato radikální islámská sekta byla nelítostná, nemilosrdná a bezohledně systematická jak v plánování, tak při realizaci svých zločinŧ a byla po právu jednou z nejobávanějších organizací tehdejšího světa. První zmínka o této skupině se údajně objevila ve zprávě vyslance, který z pověření
císaře svaté říše římské Fridricha I. Barbarossy putoval v roce 1175 do Egypta a Sýrie: Vězte, ţe na pomezí Damašku, Antiochie a Aleppa ţije v horách určitá skupina Saracénů, kteří jsou ve své vlastní řeči zváni Heyssessini [,..] Tato horda muţů ţije bez zákona; pojídají prasečí maso proti saracénským zákonům a obcují se všemi ţenami bez rozdílu, včetně vlastních matek a sester [...] Mají ve svém středu Mistra, který vzbuzuje největší děs u všech saracénských princů v blízkém i dalekém okolí, jakoţ i u sousedících křesťanských pánů. Má totiţ ve zvyku ohromujícím způsobem je zabíjet.' „Mistr", který byl obecně znám pod přezdívkou „Stařec z hory" (toto přízvisko přecházelo z jednoho vŧdce asasínŧ na druhého), vládl svým následovníkŧm strašlivou mocí, protoţe v nich vyvolal fanatickou oddanost, jaké se netěšil ţádný jiný z tehdejších pánŧ. Cestovatel Marco Pólo, který touto částí světa putoval v roce 1273, měl unikátní moţnost Starce pozorovat a podává zajímavý zpŧsob vysvětlení vzniku moci, kterou vŧdce asasínŧ vládl svým vyznavačŧm. Pólo popisuje, jak Stařec zařídil, ţe jisté údolí mezi dvěma horami bylo uzavřeno a přeměněno v zahradu, největší a nejkrásnější, jakou svět viděl, obdařenou všemi druhy ovoce". Potom cestovatel líčí, jak Stařec od svých ţákŧ poţaduje, aby věřili, ţe tato zahrada je skutečným Rájem. „Nyní není do této zahrady povolen vstup ţádnému muţi vyjma těch, kteří mají v úmyslu stát se jeho Ašišinem," píše Marco Pólo. Jakmile Stařec z uchazečŧ vybral ty, které chtěl nechat vejít, dostali
dotyční lektvar, po jehoţ vypití usnuli a poté byli přeneseni do zahrady. Kdyţ se Starcovy oběti probudily v tak nádherném prostředí, bez váhání uvěřily, ţe jsou v ráji. A zŧstaly tam, dokud nebylo potřeba, aby se vrátily do vnějšího světa jako asasínové. Ten, na něhoţ padla volba, znovu dostal nápoj s uspávacím prostředkem, jenomţe tentokrát byl vynesen ze zahrady ven a po procitnutí dostal instrukce pro zadaný úkol. „Jdi a zabij tak a tak," napsal Marco Pólo, kdyţ se snaţil parafrázovat Starcovu řeč, „a kdyţ se vrátíš, mí andělé tě přenesou do ráje. A i kdybys zahynul, stejně pošlu své anděly, aby tě přenesli zpátky do ráje."2 Ať je toto Pólovo svědectví pravdivé nebo ne (a řada historikŧ z nejrŧznějších dŧvodŧ věří, ţe není), ukazuje, do jaké míry asasínové pronikli do veřejného povědomí. Ve dvanáctém století někteří komentátoři měli za to, ţe je třeba ruku asasínŧ vidět za kaţdou politickou vraţdou nejen v Sýrii, ale i v Evropě. V roce 1158, kdyţ Fridrich Barbarossa obléhal Miláno, tvrdil jeden historik, ţe byl jakýsi asasín chycen přímo v Barbarossově táboře. V roce 1195 se anglický král Richard I. Lví srdce zdrţoval v Chinonu a v té souvislosti bylo zaznamenáno, ţe bylo dopadeno nejméně patnáct asasínŧ, kteří doznali, ţe je poslal francouzský král, aby Richarda zabili. Objevovaly se i další početné zprávy tohoto druhu a zanedlouho se stalo obecným zvykem obviňovat nepřítele ze spojenectví se Starcem z hory, přičemţ účelem tohoto spojenectví bylo vyslání asasínŧ s úkolem zabít protivníka. Pravda je taková, ţe většina evropských vládcŧ té doby nepotřebovala ţádnou pomoc zvnějšku, aby se zbavili soupeřŧ tím, ţe je dali zavraţdit, takţe obvinění ze spojení s asasíny se chápalo spíš jako ostrá uráţka. Ovšem asasínové i nadále budili zvědavost Západu a v roce 1697 napsal jistý Barholomé de Herbelot knihu nazvanou Bibliothéque oríentale (Orientální knihovna), v níţ zachytil téměř všechny tehdy dostupné informace o dějinách, náboţenství a literatuře této části světa. De Herbelot soudí, ţe asasínové byli odnoţí ismailiŧ (kteří zase byli odnoţí šíitŧ, jejichţ spory se sektou sunnitŧ byly a stále jsou, zejména v současném Iráku, hlavním náboţenským schismatem v zemích islámu). Další významnou studií - ovšem podstatně mladší - bylo dílo arabského učence Silvestra de Sasy, který publikoval teorii, ţe asasínové/hašišínové získali své jméno podle toho, ţe hojně uţívali hašiš, nicméně tento předpoklad byl později zpochybněn, protoţe ismailiové se ve svých textech o této droze nikdy nezmínili. Také se uvádí, ţe lokální syrské slovo hasishi mělo význam „násilník" a bylo této sektě přiřčeno spíše pro zvláštní chování asasínŧ neţ kvŧli uţívání hašiše. Asasínové byli skutečně natolik nespolečenští, ţe pŧvodní Stařec z hory - muţ jménem Hasan-i Sabbah -neopustil svou horskou pevnost více neţ pětačtyřicet let. Sabbah se narodil v íránském městě Kum zhruba v polovině jedenáctého století, ale kdyţ byl ještě chlapec, otec přestěhoval celou rodinu do Rayy {dnešní Teherán), kde Sabbah podnikl první váţný pokus získat náboţenské vzdělání. Od chlapeckých dnů, kdy mi bylo sedm let, jsem pociťoval náklonnost k rázným oblastem učenosti a přál jsem si stát se církevním učencem; do věku sedmnácti let jsem byl hledačem a pátračem po vědomostech, ale přidrţoval jsem se víry svých otců ve dvanáct knih menších proroků.3 Zdá se, ţe Sabbah navštívil zhruba na tři roky Egypt, kde ţil nejprve v Káhiře a poté v Alexandrii. V
této době se však kvŧli náboţenské roztrţce odvrátil od své pŧvodní víry. Káhirský kalif al-Mustansir na smrtelném loţi ustanovil svým následníkem syna Nizara, ale jakmile skonal, bylo rozhodnuto, aby se kalifem stal naopak al Musta'li, Nizarŧv bratr. Toto rozhodnutí vyvolalo mezi obyvatelstvem velké pozdviţení a velká část populace al Musta'liho neuznávala. Odbojnická skupina vyhlásila věrnost závětí ustanovenému kalifovi Nizarovi, a proto se příslušníci této sekty, později historikŧm známí jako asasínové, nejprve označovali jako Nizarovi ismaihové.4 Hasan-i Sabbah se k této sektě rovněţ připojil a díky tomuto rozhodnutí byl později deportován z Egypta do severní Afriky. Loď, na níţ ho odváţeli, se dostala do potíţí a ztroskotala, jeho však zachránili a převezli do Sýrie. Odtud Sabbah cestoval napříč Persií a prošel Írán i Kurdistán. Jeho hlavní cíl však leţel na severu Persie - byla to šíitská pevnost Daylam, místo, které, řečeno slovy Bernarda Lewise, „ţárlivě [střeţilo] svou nezávislost před kalify z Bagdádu i ostatními sunnitskými vládci".5 Jako člověk, který se osobně vyhýbal kalifŧm, Hasan-i Sabbah do nového prostředí dokonale zapadl a věnoval velké úsilí uskutečnění cílŧ obsaţených v „nové" víře Nizarových ismailiŧ; pilně cestoval po celém kraji a o tři nebo čtyři roky později usoudil, ţe potřebuje pro své učení trvalou základnu. Rozhodl se pro horský úkryt, který by byl pro jeho nepřátele nedosaţitelný, odkud by nicméně mohl pokračovat v boji nejen proti kalifŧm, ale i proti svému skutečnému nepříteli, jímţ byla Seldţucká říše. Benátský cestovatel Marco Pólo narazil na kult asasínů, kdyţ putoval po Středním východě v roce 1273, a v Simce se rozepisoval o Starci z hory.
V jedenáctém století islámský svět zakusil několik velkých útokŧ zvnějšku, z nichţ nejváţnější byla invaze turkických Seldţukŧ, kteří nakonec zaloţili novou říši rozkládající se od Střední Asie aţ ke Středozemnímu moři. Zdálo se, ţe Seldţukové jsou neporazitelní. Nikdo je nenapadal, nikdo se o to ani nepokusil. Jejich vojenská síla neměla sobě rovné a jako jediní se jim stavěli na odpor ismailiové a zejména Hasan-i Sabbah, který se během doby stal pro Seldţuky pravou noční mŧrou. Kdyţ se Sabbah rozhodl vybudovat horskou pevnost, věděl o jediném místě, které splňovalo veškerá kritéria -hrad Alamut. Byl postaven v nadmořské výšce přes 1800 metrŧ nad mořem na úzkém hřebeni
v srdci Elburzských hor, odkud dominoval chráněnému údolí, jeţ se táhlo zhruba pětačtyřicet kilometrŧ daleko. Alamut stál na skutečně ideálním místě. Podle pověstí stavbu nechal zbudovat někdejší daylamský král, který jednou na lovecké výpravě vypustil orla, jenţ se pak usadil na skalnatém ostrohu vysoko v horách. Král ocenil, jak vynikající místo si dravec vybral, a neprodleně vydal rozkaz postavit na tom místě hrad, který dostal jméno Aluh Almut, coţ v překladu znamená „Orlí ponaučení". Hrad byl v roce 860 přestavěn dalším králem; kdyţ se však Sabbah rozhodl, ţe hrad napříště bude patřit jemu, dosavadního drţitele prostě vyhnal a stal se novým pánem Alamutu. Od chvíle, kdy Sabbah vešel do hradu, uţ nikdy nesešel dolŧ ze skály, na které hrad stál. Vedl střídmý ţivot, studoval, kázal a dohlíţel na dění ve svém „království", coţ z valné části znamenalo získávání nových konvertitŧ pro učení ismailiŧ a obsazování dalších hradŧ. Vysílal také misionáře, jejichţ úkolem bylo přispívat k plnění obou těchto hlavních cílŧ. Letopisec Juvaynie napsal: Hasan vynaloţil nesmírné úsilí, aby ovládl místa sousedící s Alamutem nebo leţící v okolí. Pokud to bylo moţné, získával je do své moci různými propagandistickými triky - a sídla, která jeho lichotkám nepodlehla, obsadil silou, s vraţděním, znásilňováním, loupeţením, krveprolitím a válkou. Dobyl ty hrady, u kterých to bylo moţné, a kdykoli objevil vhodné skalisko, postavil na něm nový hrad.6
Ilustrace z rukopisu Putování Marka Póla pocházejícího z patnáctého století ukazuje Starce z hory, jak vydává svým věrným příkazy k vraţdám. Hasan-i Sabbah si počínal tak úspěšně, ţe jeho věrní začali šířit náboţenskou propagandu i v oblastech věrných sunnitŧm a Seldţukŧm. Byli to právě Sabbahovi emisaři, kdo jako první prolil krev v Seldţuky ovládaném okolí Rayy [Teheránu], osmnáct ismailiských agentŧ, kteří se sešli ke společné modlitbě, bylo místními ozbrojenci zatčeno a vsazeno do vězení. Po výslechu byli všichni propuštěni. Pak se skupina vydala k muezzinovi, aby se pokusila přesvědčit ho k přestoupení na jejich víru, avšak svatý muţ odmítl jejich náboţenské ideje, takţe potom v obavě, ţe by jejich počínání ohlásil místním úřadŧm, Sabbahovi muţi muezzina zabili. Kdyţ se o vraţdě doslechl vezír toho kraje Nizam al-Mulk, vydal rozkaz, aby vŧdce skupiny byl uvězněn a popraven - jeho rozkaz byl neprodleně vykonán. To
bylo první z celé řady tvrdých opatření, která Seldţukové přijímali vŧči ismailiŧm. Ovšem místo aby se ismailiové nechali odradit od budoucích konfliktŧ, pokračovali pod Sabbahovým vedením v odporu a brzy si osvojili umění úkladných vraţd, jeţ jim pomáhalo v boji. Říká se, ţe jako první oběť si vybrali samotného vezíra Nizama al-Mulka, a muţ pověřený úkolem jej zavraţdit se jmenoval Bu Tahir Arrani. [...] páteční noci 12. dne ramadánu roku 485 [16. října 1092} v okrese Nihavand ve stanici Sahna v přestrojení za sufijského derviše přistoupil k nosítkům, v nichţ byl Nizam al-Mulk přenášen z audience do stanu svých ţen, a zaútočil na něho noţem, díky kterémuţto bodnutí se [Arrani] stal mučedníkem.7 Zavraţdění Nizama al-Mulka bylo první z dlouhé řádky politických vraţd, které od té doby byly téměř na denním pořádku. Nikdo se nemohl před útočníky cítit v bezpečí: princové, králové, generálové, vězírové, guvernéři, duchovní - všichni, kteří zjevně nesouhlasili s ismailii a jejich učením, byli povaţováni za nepřátele, a tudíţ za legitimní cíl násilí, Sami ismailiové se povaţovali za elitní smrtící sílu, která srazí kaţdého, kdo se jim postaví. Jejich oběti na druhé straně chápaly ismailie jako „zločinné fanatiky", lidi, kteří byli ochotni porušit zákon a dopustit se vraţdy, jen aby dosáhli svého. Sabbahova sekta, ismailiové (či asasínové nebo hašišíni) se stala velmi mocnou tajnou společností, bohatě obdařenou všemi náleţitostmi, jaké se u takové skupiny dají očekávat. Měli vlastní systém přísah a striktně vymezenou hierarchii, jejich organizace vycházela z pevně stmelených základních skupin, které se skládaly z členŧ zasvěcených do tajemství společnosti iniciačním rituálem. Sekta jako celek byla organizována systémem da 'wa, coţ znamená „poslání", přičemţ ti, kteří byli zapojení do da'wa, byli označováni jako da'i čili „misionáři". Tito da'i se potom dále dělili a členili podle hodnosti a funkce, přičemţ nejvyšší postavení zaujímali učitelé a kazatelé. Na opačném konci ţebříčku stáli mustajih, coţ byla nejniţší třída novicŧ, ale nade všemi byl hujja čili starší da'i, který zastával úlohu staršího církve. Avšak spíše neţ jakékoli náboţenské praktiky stálo v popředí zájmu asasínŧ zabíjení protivníkŧ, které je proslavilo, a není nadsázkou tvrdit, ţe to byla pravděpodobně historicky první skupina lidí, kteří vpravdě transformovali vraţdu v ideologickou záleţitost - jejich útoky totiţ směřovaly především proti těm muslimským vládcŧm, kteří nehodlali tolerovat jejich extrémně neortodoxní pojetí islámu. Ismailiové plánovali své útoky do nejpodrobnějších detailŧ, přičemţ se snaţili vyloučit moţnost, ţe by byl zabit někdo, kdo není „legitimním" cílem. Typický postup býval takový, ţe se v přestrojení přiblíţili k oběti, aniţ by vzbudili jakékoli podezření. Nejoblíbenější zbraní byla dýka, protoţe se dala snadno ukrýt v oblečení, a kdyţ byla pouţita správným zpŧsobem, zajišťovala rychlý konec oběti. Pouţívání dýky - oproti jedŧm či uškrcení, jejichţ uţití by v případě některých vraţd bylo buď snadnější, nebo bezpečnější - mělo zřejmě pro asasíny zvláštní a dŧleţitý význam. Na své krvavé činy nahlíţeli nejen jako na skutky nejvyšší zboţnosti, ale také jako na posvátné rituály. Dalším základním rysem umění asasínŧ bylo, ţe by za ţádných okolností nespáchali sebevraţdu, naopak dávali přednost tomu, aby je usmrtil nepřítel. Pokud šlo o asasíny, vŧbec jim nešlo o to, aby splnění svého úkolu přeţili, protoţe ţádný cti dbalý hašišín netouţil po tom, aby ţil dál, i poté co
zavraţdí stanovenou osobu, a v ţádném případě s dalším ţivotem ani nepočítal. Hasan-i Sabbah stanovil všechna tato pravidla a normy podle vlastního rozumu a víry a asasínové za jeho vlády dosáhli mnohých úspěchŧ. V květnu 1124 však Stařec z hory váţně onemocněl. Věděl, ţe se blíţí jeho konec, a zvolil si z věrných ţákŧ svého následníka, muţe řečeného Buzurgumid. Jeho ustavení nebylo v ţádném případě předčasné, protoţe 23. května 1124 Hasan-i Sabbah zemřel. Jeho smrt znamenala konec jedné pozoruhodné éry, protoţe Sabbah byl muţem širokého talentu. Krátce po skonu Starce z hory popisoval jeden z ţivotopiscŧ Sabbaha jako učence nejen v oboru aritmetiky, astronomie a geometrie, ale také v magii, a další historik poukazoval na Sabbahúv unikátní asketismus, jenţ v nejkonkrétnější podobě znamenal tolik, ţe za jeho pětatřicetiletého panování v Mamutu nebylo v nejbliţším okolí hradu nikomu dovoleno pít nebo uchovávat nápoje. Jak to vypadalo za panování Sabbahova nástupce Buzurgumida? By i dostatečně silný, aby dokázal Seldţukŧm zabránit ve zničení toho, co vybudoval jeho předchŧdce? Odpověď byla známa dva roky po Sabbahově smrti, kdyţ v roce 1126 Seldţukové podnikli proti ismailiŧm velkou ofenzivu. Dosáhli dvou „významných" úspěchŧ: dobyli ismailii drţenou osadu zvanou Tarz, načeţ popravili všechny tamní vesničany, a při dalším útoku, tentokrát proti vesnici Turaythith, opět pozabíjeli mnoho civilních obyvatel. Ismailiové přirozeně neotáleli s odvetou příliš dlouho. V pravém stylu asasínŧ vyslal Buzurgumid dva své nejlepší muţe, aby získali místo čeledínŧ v domě místního seldţuckého vezíra. Svou úlohu splnili 16. března 1127, kdy si je vezír zavolal, aby mu pomohli vybrat několik arabských koní, které hodlal poslat darem sultánovi, a při té příleţitosti byl dovedně zavraţděn. Během doby, kdy nejvyšší postavení mezi asasíny náleţelo Buzurgumidovi, se pozoruhodně rozrostl seznam obětí sekty, byť Buzurgumid nenařídil tolik poprav jako jeho předchŧdce. Bernard Lewis ve své knize Assassins vzpomíná řadu z těchto případŧ včetně „[...] prefekta z Isfahánu, guvernéra z Maragby [...], prefekta z Tabrízu a muftího z Kazvínu".8 Buzurgumidova vláda klanu asasínŧ pokračovala aţ do jeho smrti 9. února 1138 a po něm se ujal panování jeho syn Muhammad, který rychle přenesl do praxe všechno, co se o umění zabíjet naučil od svého otce. Jeho první obětí byl bývalý kalif al-Rašíd, který se v perském Isfahánu léčil z nějaké choroby, ale i tam ho Muhammadovi muţi nalezli a 6. června 1138 zabili. Po jeho smrti se prý v Mamutu konala oslava na počest prvního takzvaného vítězství nového vŧdce ismailiŧ. Po al-Rašídově zabití následovalo čtrnáct vraţedných útokŧ, z nichţ nejpozoruhodnější byl ten, který postihl seldţuckého sultána Da'uda, jehoţ čtyři syrští asasínové zavraţdili v Tabrízu na severozápadě Persie v roce 1143. Jestliţe se počet čtrnácti obětí zdá značný, pak je třeba připomenout, ţe byl nicotný v porovnání s počtem útokŧ podniknutých za vlády Hasana-i Sabbaha. Došlo k určitým posunŧm, či přesněji, během let ismailiové částečně ochabli ve svém náboţenském zanícení. Začali se zajímat o poněkud světštější záleţitosti, zejména o krádeţe dobytka a pohraniční pŧtky. Ale stále mezi nimi byli takoví, kteří touţili po návratu starých časŧ, jaké byly za vlády Hasana-i Sabbaha, kdy je náboţenské otázky inspirovaly k odváţným činŧm. Skupina takto smýšlejících asasínŧ se sdruţila
kolem nového vŧdce Hasana, který byl Muhammadovým synem, avšak teprve po Muhammadově smrti v roce 1162 převzal Hasan vládu a začal obnovovat zápal svých věrných. Dva roky poté, co byl uznán vŧdcem asasínŧ, uprostřed postního měsíce ramadánu Hasan oznámil úsvit nového milénia. O této velmi významné události existuje několik zpráv - především v textech pocházejících ze samotné sekty, kde se tento okamţik popisuje do takových detailŧ, jako například jaké byly barvy (bílá, rudá, ţlutá a zelená) praporcŧ vztyčených kolem řečniště, z něhoţ Hasan hovořil. Postavení pultíku samotného (byl otočen čelem k západu) mělo rovněţ velký význam, protoţe posluchači museli stát zády k Mekce. Hasan vstoupil do síně v bílé róbě a s bílým turbanem na hlavě. Postavil se za pultík a posluchačŧm oznámil, ţe od té chvíle pro ně napříště neplatí svaté zákony. Prohlásil se jejich duchovním vŧdcem, čili „ţivým dŧkazem", kterého musí poslouchat ve všech náboţenských i světských otázkách. Hasanovo sdělení vlastně bylo stejné, jako by se prohlásil imámem - ,jeho slovo je naše slovo".* Přímo po tomto oznámení Hasan všechny vyzval, aby se k němu připojili v oslavě - tedy aby porušili ramadán. Tento hřích, spolu s tím, ţe shromáţdění asasínŧ stálo zády k Mekce, symbolizovalo pro všechny zásadní skutečnost - přestalo platit právo šaríja. Většina ismailiŧ příchod nové doby oslavovala a ztotoţňovala se s ní; zŧstávali ovšem i tací, kteří se odmítali zpronevěřit tradici a oprostit se od dosavadních zpŧsobŧ. Hasan s nimi naloţil vskutku drsně. Hasan se přidrţoval stanoviska, jeţ vyjadřoval nepřímo, ale i otevřeným prohlášením, ţe jak za časů dřívějšího zákona byli trestáni smrtí ukamenováním ti, kdoţ odmítali respektovat a uctívat zákon, ale přidrţovali se pravidel víry ve Vzkříšení, podle kterých poslušnost a uctívání mají duchovní povahu, tak nyní za vlády víry ve Vzkříšení ten člověk, který bude dodrţovat literu starého zákona a trvat na fyzickém uctívání a starých rituálech, bude potrestán smrtí ukamenováním.0 Ačkoli Hasanova opatření proti staromilcŧm byla vskutku radikální, jeví se poněkud jako ironie osudu, ţe i kdyţ se prohlásil za osobu v postavení blíţícím se dnešnímu tajnému imámovi, byl krátce po převratném vystoupení v Alamutu zavraţděn svým švagrem, který odmítal opustit staré zpŧsoby víry. V té době proţívali ismailiové bouřlivé časy, ale v posledních letech jedenáctého století uspěli při budování pevného opěrného bodu v Sýrii, kde na svou víru obrátili seldţuckého prince Ridwana ibnTutushe z Aleppa. V polovině dvanáctého století se jim podařilo obsadit horskou pevnost Masyad a také několik dalších citadel v severní Sýrii včetně pevností al-Kadmus a ad-Kahf. Právě v Masyadu sídlil jeden z vŧbec nejslavnějších vŧdcŧ asasínŧ Rašíd-al-Din Sinán. Jako mladého chlapce vychovávali Sinaná v Alamutu spolu s Hasanem, který po převzetí moci po svém otci Muhammadovi přikázal Sinánovi odejít do Sýrie a šířit v zemi slovo boţí. To Sinán udělal a dosáhl při tom velkých úspěchŧ, ovšem zřejmě nejznámější akcí z té doby bylo zavraţdění markýze Konráda z Montferratu, účastníka třetí kříţové výpravy, krále křiţáckého království jeruzalémského sídlícího v Tyru. Dva asasínové, které k tomu úkolu Sinán vybral, se prý přestrojili za křesťanské mnichy a obalamutili markýze tak, ţe jim naprosto uvěřil, načeţ ho ubodali k smrti. Jak se zdá, těšil se Sinán u svých věrných zcela výjimečné oddanosti. Německý kronikář Arnold z Lübecku takto popisuje, jakou moc měl nad svými Ţáky:
Tento Stařec z hory svým čarováním tak omámil muţe své země, ţe neuctívali jiného boha neţ jeho a v jiného ani nevěřili. Taktéţ je zvláštním způsobem pokoušel a vzbuzoval v nich takové naděje a sliboval takové rozkoše věčných radovánek, ţe raději umírali, neţ by ţili. Mnozí z nich dokonce, kdyţ stáli na vysoké zdi, na jeho kývnutí či příkaz skočili dolů, rozbili si lebky a takto bídně zemřeli. Ujišťoval je, ţe největšího poţehnání se dostane těm, kteří prolijí krev člověka a sami zemřou v odvetě za způsobenou smrt. Kdyţ si tedy některý z nich vyvolil moţnost zemřít právě tím způsobem, ţe někoho chytře zavraţdí a pak s nadšením zemře pro pomstu na zabitém, on sám jim vkládal do rukou noţe, které byly, dá se říci, posvěceny právě k takovému skutku, potom je omámil lektvarem, po jehoţ poţití upadli do extáze a zapomnění, svým čarováním jim přivolal fantastické sny plné rozkoší a radovánek, či spíše plané nádhery, a slíbil jim věčné vlastnictví těchto věcí odměnou za vykonání určených skutků." Sinán ovšem rovněţ přikazoval zabíjet ty, v nichţ ze svého pohledu spatřoval politické protivníky, a objevil takové zpŧsoby, jak obrátit neblahou pověst asasínŧ jako bezcitných zabijákŧ v další výhodu, neboť poţadoval od svých odpŧrcŧ velké výpalné, v čemţ zdárně pokračovali i jeho nástupci. Podle jednoho dobového pramene císař Friedrich II. (císař Svaté říše římské a král německý, rovněţ král jeruzalémský od roku 1229 do roku 1250), který cestoval na kříţovou výpravu do Palestiny, s sebou vedl celý houf slouţících, kteří nesli dary v hodnotě přes 80 000 dinárŧ, jeţ byly určeny pro asasíny. Jako nepřízeň osudu je moţno chápat skutečnost, ţe právě tato nově objevená metoda financování organizace ismailiŧ předznamenala začátek konce jejich kultu, protoţe kříţové výpravy pokračovaly ještě dlouhou dobu a bylo jen přirozené, ţe se dostávalo ve známost stále větší mnoţství informací o asasínech. Mála skupinka Evropanŧ se dokonce začala s některými z nich stýkat a diskutovat s nimi o jejich náboţenství a politice, a to do té míry, ţe templáři a rytíři špitálního řádu (tento řád byl zaloţen v jedenáctém století a pŧvodně měl provozovat ošetřovny pro křesťanské poutníky cestující do Jeruzaléma, později se z něj také vyvinul vojenský řád) byli schopni na ně vykonávat určitý vliv. Nakonec naopak tyto dva řády začaly poţadovat od asasínŧ kaţdoroční poplatky, místo aby tomu bylo naopak. V roce 1228 anglický historik Matthew řečený z Paříţe zaznamenal, ţe do Evropy přijela delegace muslimŧ, kteří hledali v Anglii a Francii radu a pomoc proti hrozícímu vpádu Mongolŧ do Sýrie z východu. To znamenalo prakticky konec syrských asasínŧ, kteří museli čelit nejen mongolské invazi, ale také egyptskému mamlúckému sultánovi Bajbarsovi, který je tvrdě suţoval. Samotného Bajbarse naopak ohroţovali Mongolové i křesťanští Frankové a rozhodně nehodlal tolerovat existenci vysoce nebezpečné heretické sekty v nitru Sýrie. Omezil moc asasínŧ tím, ţe veškeré jejich země a majetek přiřkl jednomu ze svých generálŧ, který nejenţe od nich vybíral daně, ale navíc jim zkonfiskoval všechny peněţní dary, které obdrţeli od rŧzných princŧ z oné oblasti. To vše významně asasíny oslabilo a údajné v březnu 1271 Bajbars uvěznil dva asasíny, kteří ho přišli zavraţdit. Poté, co je vyslechl, oba podezřelé zase propustil, ovšem aţ potom, kdyţ se dva z ismailijských vŧdcŧ zřekli vlastnictví svých hradŧ. Poníţení a zlomení asasínové byli poraţeni a ve třináctém století mizí všechny zmínky o nich; malé skupiny vyznávající ismailijskou víru přeţily pravdě podobně pouze velmi krátce
a uţ nikdy nedosáhly politického vlivu, který kdysi ismailiové měli. Před ismailii existovala řada sekt, jejichţ hlavním cílem bylo odštěpení od existujícího hlavního myšlenkového proudu islámu, ale podle několika komentátorŧ zabývajících se tímto obdobím ţádná z nich ve svém jednání nepouţívala násilné metody tak efektivně a systematicky jako asasínové. Dá se dokonce říci, ţe tato skupina fanatikŧ byla první teroristickou organizací na světě. Hasan-i Sabbah pudově vycítil, ţe musí vytvořit právě takovou sektu. Aniţ by to dal otevřeně najevo, dobře si uvědomoval, ţe samotným modlením nedokáţe porazit sunnitskou větev islámu ani seldţucké armády. Pouze vybudováním malých a vysoce disciplinovaných jednotek vycvičených zabijákŧ mohl čelit silám, které jeho asasíny nesrovnatelně převyšovaly počtem i výzbrojí. Aţ na několik pozoruhodných výjimek, jakou byla například vraţda markýze Konráda z Montferratu, se oběťmi asasínŧ téměř vţdy stávali sunnitští muslimové, příslušníci islámské vládnoucí elity. Právě drtivé sevření ve smyslu politickém, vojenském i náboţenském, v němţ tiskli celou tamní oblast, tolik rozvášnilo a podněcovalo ismailie, takţe jen zřídka napadali Šíity a také nepředstavovali ţádné váţné nebezpečí pro domorodé křesťany, ţidy a dokonce ani pro křiţáky, ač se obyčejně předpokládá pravý opak. Snad nejvýznamnější zjištění, které je o těchto nejranějších teroristech třeba připomenout, se týká jejich naprostého selhání ve vysněné snaze svrhnout existující řád. Celé desítky let vyvolávali vlny strachu v řadě zemí, kde pŧsobili, nicméně nedokázali ovládnout ani jedno z větších měst. Drţeli několik významných hradŧ a k nim přilehlých území, coţ však ve skutečnosti byla jen drobná panství. I kdyţ ismailiové nakonec zanikli, neplatí to o zpŧsobu, jímţ vedli svŧj boj. Dějiny aţ příliš názorně ukazují, ţe jejich revoluční taktika se úspěšně uţívala po řadu století a nacházela nesčetné vyznavače. Stačí se podívat na současný Střední východ a sebevraţedné atentátníky s bombami upevněnými na těle nebo si připomenout sebevraţedné útoky na věţe WTC v New Yorku 11. září 2001, a uvědomíme si překvapivou podobnost mezi teroristickými akty středověkých asasínŧ a těmito činy z dnešní doby. Absolutní utajení teroristických buněk, naprosté odhodlání útočníkŧ vykonat určený čin pod vidinou odměny v podobě vstupu do ráje, prokalkulovaný zpŧsob realizace teroristických aktŧ - takových podobností je moţné najít celou řadu. Středověcí asasínové a dnešní teroristé se však v jedné zásadní věci odlišují. Hasan-i Sabbah a jeho následovníci útočili na vŧdce tehdy existujícího řádu - totiţ sunnitskč generály, ministry, monarchy a církevní hodnostáře - a do značné míry dbali toho, aby nezpŧsobili ţádnou škodu prostým civilistŧm. Jejich dnešním pokračovatelŧm zjevně ani v nejmenším nesejde na tom, koho zabijí, ať jsou to muţi, ţeny či děti, křesťané, muslimové nebo ţidé, běloši či černoši. A přece lze najít ještě jednu paralelu spojující obě skupiny. Nejhledanějšího světového teroristu Usámu bin Ládina by bylo moţné docela dobře povaţovat za současného Starce z hory. Stěţí lze zapomenout na videozáběry bin Ládina oslovujícího svět a hrozícího mu z horského úkrytu kdesi v Afghánistánu. Doufejme, ţe stejně jako Hasanovi-i Sabbahovi se ani jemu nepodaří uskutečnit vlastní sny.
Hašišínům se nedostávalo lidských sil a zbraní k tomu, aby vedli řádnou válku, a tudíţ například pro křiţáky neznamenali -jak se často mylně předpokládá - ţádnou skutečnou hrozbu, na rozdíl od saracénských bojovníků zobrazených na ilustraci z francouzského rukopisu Chroniques de Saint-Denis ze třináctého století.
1
Výňatek ze zprávy Gerharda, zastupujícího pána Štrasburku, citované v kronice Arnolda z Lübecku
Chmnicon Slavorum (1172-1209), ed. W. Wattenbach, Deutschlandst Geschichtquellen. 1907 2
Z díla The Book of Marco Polo (Kniha o Marku Polovi), přeloţeného a editovaného sirem Henrym
Yulem, 1903 Autobiografický fragment uchovávaný historiky a zde převzatý z knihy Bernarda Lewise The Assassins: A
3
Radical Séct in Islám (Asasínové: Radikální islámská sekta), Weidenfeld & Nicolson, 1967 Z knihy Edwarda Burmana The Assassins: Holy Killers of Islam (Asasínové: Islámští svatí vrahové), Aquarían
4
Press, 1987 Z cit. díla Bernarda Lewise
5 6
Tamtéţ.
7
Tamtéţ.
Tamtéţ.
s
9
Tamtéţ.
10 11
Tamtéţ. Z cit. díla Arnolda z Lübecku
MAU-MAU VZPOURA AFRIČANŮ Osadník toho ví spoustu o tom, jak využívat práci Afričanů. Ale nedokáže vnímat, co začíná přinášet užívání této práce a tento způsob produkce peněz. Nevidí nastávající politické změny.
Willoughby Smith, obvodní úředník Koloniální správy, 1948-1955
Aby bylo moţné porozumět povaze hnutí Mau-Mau a jeho povstání, je třeba nejprve alespoň stručně se obeznámit s dějinami Keni a zejména tamní britskou koloniální správou zhruba od poloviny devatenáctého století do roku 1963. Prvními Evropany, kteří pronikli do východní Afriky, byli zřejmě britští a němečtí misionáři, kteří jednak přinášeli domorodcŧm Slovo boţí a takzvanou západní civilizaci, jednak ovšem neskrývali hluboké morální pohoršení, zejména nad pohanskými zvyky domorodcŧ, v nichţ si podle jejich mínění Afričané velmi libovali. Například velká část domorodého obyvatelstva nenosila oděvy a jejich nahota Evropany ohromovala a uráţela, podobně jako zvyk umísťovat zemřelé lidi do zvířecích pastí, aby poslouţili jako návnada pro šelmy. Navzdory vynakládanému úsilí nedokázali misionáři v Keni dosáhnout ţádného zásadního pokroku. Teprve kolem roku 1880 začala britská Východoafrická společnost tuto oblast systematičtěji prozkoumávat, zejména vyhledávat místa, kde by bylo moţné farmařit nebo těţit nerosty, či ještě lépe obojí současně. V té době Německo vyhlásilo protektorát nad pobřeţními oblastmi zanzibarského sultanátu, ovšem v devadesátých letech devatenáctého století předali Němci tyto drţavy Britŧm, kteří jiţ v roce 1895 vytvořili z tohoto území britskou kolonii pojmenovanou Východoafrický protektorát. Pomalu ale jistě dostávali Britové pod svou kontrolu jiţní oblasti Keni, zatímco severní části území ovládli teprve po první světové válce. Hned nato se stěhovali jak britští, tak jihoafričtí osadníci především do kopcovitých částí země (které brzy dostaly přezdívku Bílá vysočina). V tomto kraji byla úrodná zemědělská pŧda a příjemné klima, které dokonale vyhovovalo pěstování kávy. Jedinou stinnou stránkou bylo, ţe většina tamního území patřila keňskému kmeni Kikujŧ - tuto skutečnost Britové nebrali na vědomí a ani se nezajímali, komu pŧda náleţí. Kikujové byli vytlačováni ze svých domovŧ a okrádáni o pŧdu, která byla jejich odvěkým vlastnictvím. Jako by to ještě nestačilo k jejich poníţení, postihla Kikuje další pohroma, kdyţ evropští osadníci vyţadovali stále větší mnoţství laciné práce, nutné pro zdárný rozvoj jejich podnikání. Přesvědčili správu kolonie, aby zvýšila daňové zatíţení Afričanŧ, takţe víc a víc černých Keňanŧ bylo nuceno hledat práci na farmách nebo si najít zaměstnání ve městech, zejména v Nairobi, aby byli schopni platit daně. V roce 1920 byla Keňa označena za kolonii Britské koruny v čele s guvernérem, jímţ byl jmenován sir Charles Eliot; jeho pomocným a poradním orgánem se stala volená legislativní rada. S ohledem na ţalostná pravidla, jimiţ se řídil ţivot v britských koloniích, domorodí Keňané neměli do této rady přístup; teprve ve čtyřicátých letech dvacátého století jich hrstku neochotně do rady přijali. Eliot, který byl především a hlavně jazykovědcem (publikoval několik knih, například o finské gramatice či o Otomanské říši), představoval typického zkostnatělého politika ze staré školy; také on byl přesvědčen, ţe Keňa je „zemí bílého muţe a zájmy Evropanŧ v ní vţdycky musí být nejpřednější".1 Takovýto postoj byl v té době naprostým pravidlem - vycházel z dřívějšího přesvědčení typického pro viktoriánskou éru, ţe povinností bílého člověka je civilizovat zaostalé africké bratrance. Taková byla
podstata příslovečného „údělu bílého muţe"; civilizovat Afričany, poučit je, kde je jejich místo, a přimět je, aby svŧj úděl přijali. Uváţí-li se, do jaké míry Britové domorodé Keňany zotročili a zastrašili, sotva koho překvapí, ţe odpor Afričanŧ vyvolávalo nejen špatné zacházení, jehoţ se jim od bílých dostávalo, ale také to, ţe nebyli řádně zastoupeni ve vládě země. Nedlouho po skončení první světové války vznikla politická strana černých Keňanŧ, kteří se sdruţili do opozičního hnutí proti daňovému systému koloniální vlády, jenţ je doslova mrzačil, proti obecnému nedostatku příleţitostí pro černé občany, koloniální pracovní politice a především proti nezákonnému rozdělování pŧdy; vţdyť v roce 1948 zŧstalo přibliţně jednomu a čtvrt milionu Kikujŧ pouhých 5200 km2 neúrodného buše. V ostrém kontrastu s tím 30 000 evropských a jihoafrických osadníkŧ drţelo 31 000 km2 nejlepší zemědělské pŧdy. Jedna z prvních opozičních skupin se nazývala Východoafrická asociace, ale Britové v roce 1922 tuto organizaci rychle postavili mimo zákon. V roce 1924 se zformovala další skupina pod jménem Kikujŧ Central Association (KCA - Ústřední sdruţení Kikujŧ); poţadovala jednak navrácení veškeré zemědělské pŧdy, kterou předtím Britové Kikujŧm ukradli, jejím právoplatným vlastníkŧm, ale také se domáhala toho, aby byla respektována kikujská kultura a zvyklosti. Ovšem ani tato organizace, podobně jako její předchŧdkyně, nedokázala dosáhnout nějakých výsledkŧ. S koncem druhé světové války v roce 1945 odpor proti britské nadvládě nabýval stále silnějšího nacionálního zabarvení a byl také daleko dŧraznější. To se nepochybně dalo aspoň zčásti přičítat odvodu mnohých Afričanŧ do vojenské sluţby, aby ve válce bojovali v britské armádě; tam jejich politické vědomí vzrostlo do té míry, ţe kdyţ se po válce vrátili do civilního ţivota, nebyli uţ ochotni ţít ve své vlastní zemi jako občané druhé kategorie. Jiţ v roce 1944 se zformovala nová politická organizace - Kenyan African Union (KAU - Keňský africký svaz). Hlavním vŧdcem této strany se stal příslušník kmene Kikujŧ Jomo Kenyatta, který byl dříve členem KCA. Kenyatta byl rozhodnutý zřetelně pojmenovat hlavní problémy svých afrických spoluobčanŧ a zlepšit jejich ţivot, ale kdyţ došlo na zpochybnění britské koloniální nadvlády, dosáhlo KAU jen nepatrných výsledkŧ, podobně jako tomu bylo u KCA. Právě v této době, v bouřlivých poválečných časech, vznikla tajná partyzánská organizace Kikujŧ zvaná Mau-Mau. Odborníci na africké jazyky se shodují alespoň v tom, ţe Mau-Mau je výraz neurčitého pŧvodu. Někdo tvrdí, ţe je to kikujské slovo označující skupinu pahorkŧ obklopujících údolí Rift a jezero Naivasha na severu Keni, další mají za to, ţe jde o pouhou aliteraci napodobující válečný pokřik Kikujŧ. Podle třetího výkladu jde o vynález Britŧ, kteří tímto označením chtěli nejen očernit povstalce, ale také je do jisté míry démonizovat. V britském televizním dokumentu stanice Channel 4 How Britain Crushed the Mau-Mau Rebellion (Jak Británie rozdrtila povstání Mau-Mau) historik profesor Lonsdale poznamenal, ţe britská vláda zprvu o hnutí Mau-Mau tvrdila, ţe „vykypělo ze staré, dosud nerekonstruované Afriky, které se ještě nedostalo dostatečného koloniálního osvícení a kázně, coţ dokazuje, ţe kolonialismus má ještě stále své poslání". Jinými slovy Mau-Mau byli povaţováni téměř za divochy se sklony k anarchii a destrukci.
Ať je pŧvod výrazu Mau-Mau jakýkoli, ať byl prostředkem démonizace černošských aktivistŧ, nebo válečným pokřikem Kikujŧ, obecně se má za to, ţe tato skupina vznikla někdy po roce 1947 s jediným cílem: za kaţdou cenu osvobodit Keňu od kolonialismu. V praxi to znamenalo, ţe příslušníci MauMau páchali protikoloniální teroristické útoky, při nichţ přišlo o ţivot mnoho Evropanŧ i Afričanŧ.
Dedan Kimathi byl posledním z vůdců Mau-Mau, kteří byli postaveni před soud. V roce 1956 jej postřelil a zadrţel keňský policejní důstojník; poté byl Kimathi souzen za své zločiny a popraven. Mezi domorodými Keňany vţdycky existovala jistá menšina, která spolupracovala s koloniální vládou a také z toho profitovala. Zaměřit se proti těmto skupinám (jeţ vesměs ţily a pracovaly v okrese Nyeri v Centrální provincii) bylo relativně snadné a v následujících měsících zemřelo mnoho černých „kolaborantŧ". Avšak násilí členŧ Mau-Mau směřovalo - zejména zpočátku - hlavně proti bílým osadníkŧm a zpŧsob, jímţ se dopouštěli násilných činŧ, zřetelně odráţel divoké iniciační rituály této organizace. Při nich se široce uţívalo starobylých symbolŧ a černé magie, přičemţ značnou roli hrála číslovka 7, která má pro Kikuje zásadní význam, neboť se pojí k jejich nejposvátnějším iniciačním obřadŧm. Jeden z takových rituálŧ popisuje Fred Majdalany, který se ve své knize o Mau-Mau široce zabýval iniciačními obřady a vycházel přitom z pŧvodních výzkumŧ spisovatele L. S. B. Leakeye: Je naprostá tma a [novici] je přikázáno, aby se svlékl. Poté jej popostrčí dopředu do tmy a zaţije první šok, kdyţ se o jeho nahé tělo otře jakási do oblouku tvarovaná překáţka. Je to zcela nečekané, on ovšem ví, ţe je to jakási brána sklenutá z cukrové třtiny a banánových listů, kterou musí projít během přijímacího obřadu mezi dospělé [...] Rituál rychle pokračuje. Je mu poručeno sníst kousek posvátného masa, které mu podají aţ ke rtům. To se opakuje sedmkrát a pokaţdé musí opakovat přísahu. Potom se rty sedmkrát dotkne krve a po kaţdém dotyku znovu opakuje přísahu. Potom mu kolem hlavy sedmkrát opíší kruh tykví naplněnou krví; přikáţí mu zarazit sedm trnů do plodu sodomského jablka a probodnout oko ovci.2
Tato směsice posvátných a rouhačských úkonŧ má na novice dlouhodobý účinek, protoţe je zpravidla obřad zcela ovládne. „Obvykle jsme skládali přísahu," připustil jeden z povstalcŧ, příslušník Mau-Mau Jacob Njangi, „Přísahali jsme, ţe nedovolíme, aby nám bílí muţi vládli navţdycky. Budeme proti nim bojovat do posledního dechu, aby mohl člověk svobodně ţít."-1 Majdalany rovněţ uvádí seznam přísah, které podle jeho mínění novicové Mau-Mau museli sloţit: a) Kdybych někdy vyzradil tajemství naší organizace, nechť mě tato přísaha zabije. b) Kdybych někdy prodal nebo jinak převedl nějakou půdu Kikujů na cizince, nechť mě tato přísaha zabije. c) Kdybych někdy odmítl následovat našeho velkého vůdce Kenyattu, nechť mě tato přísaha zabije. d) Kdybych někdy udal nějakého člena naší organizace nebo člena, který okrade Evropana, nechť mě tato přísaha zabije. e) Kdybych někdy nezaplatil příspěvky naší organizaci, nechť mě tato přísaha zabije.4 Smrt, která následovala po selhání při plnění těchto přísah, byla nanejvýš krutá. Na mnoha objevených mrtvolách někdejších příslušníkŧ Mau-Mau byla patrná zranění charakteristická pro rituální mrzačení, které měli Kikujové v oblibě. Bez ohledu na to, kolik krve příslušníci Mau-Mau prolévali, či snad právě proto, se k jejich tajné organizaci hlásilo stále víc lidí a těšila se nerušenému rŧstu aţ do roku 1950, neţ byla prohlášena za protizákonnou. V říjnu toho roku byl poţádán Kenya's Internal Security Working Committee (Pracovní výbor pro vnitřní bezpečnost v Keni) o odhad moţnosti vypuknutí povstání. Zpráva výboru obsahuje přezíravé hanobení hnutí Mau-Mau, o němţ praví: Je to tajná společnost Kikujů, pravděpodobně další projev potlačeného Ústředního sdruţení Kikujů [KCA]. Je zaměřena proti Evropanům a jejím záměrem je vyhnat evropské osadníky z Bílé vysočiny. Její členové skládají přísahu, ţe nepředají policii ţádnou informaci, a je moţné, ţe také přísahají, ţe nebudou respektovat určité příkazy vlády. Existuje podezření, ţe někteří příslušníci zaměstnaní na evropských farmách uţívají taktiku „spěchej pomalu" a páchají také na farmách drobné sabotáţe. Úspěšné vyšetřování vedené proti této společnosti by mělo omezit její rozrůstání, nebo přinejmenším sníţit rozsah násilného verbování jejích příslušníků. Akceschopnost této organizace závisí na tom, na čem potenciální moc všech tajných společností, ţe totiţ bude budit větší strach neţ budí síly práva a pořádku.5 Bez ohledu na shora citovanou definici základního keňského problému a navzdory tomu, ţe hnutí Mau-Mau bylo prohlášeno za protizákonné, přicházely během ledna 1952 stále další zprávy o „příseţných ceremoniálech", které se měly odehrávat nejen na severní části keňského území, ale i v hlavním městě Nairobi a jeho okolí. Signalizovalo to, ţe se události ubírají ke špatným koncŧm, přesto jako by to tehdejšího koloniálního guvernéra sira Philipa Mitchella, který byl uznávaným odborníkem na africké otázky, v nejmenším nevyvádělo z klidu. V souladu s názorem pracovního výboru pro vnitřní bezpečnost nenucené prohlásil, ţe Afričané jsou jenom primitivní lidé, a proto od nich nikdo nemŧţe čekat nic lepšího neţ hudlaření s černou magií a ceremoniály se skládáním přísah. V únoru 1952 se situace dále zhoršila, protoţe přišlo několik hlášení, ţe na pozemcích patřících k farmám
bílých osadníkŧ shořela úroda. Útoky se však neomezovaly pouze na kávové plantáţe bělochŧ - přišly i zprávy o násilnostech páchaných členy Mau-Mau v bělochy obývaných předměstích Nairobi. Zpravodajská hlášení z května 1952 naznačovala, ţe se mění obsah přísah skládaných příslušníky Mau-Mau - místo všeobecných hrozeb násilných útokŧ proti evropským osadníkŧm se dává přednost přesněji specifikovaným hrozbám, ţe bude zavraţděna konkrétně jmenovaná osoba. Skládání přísah se také dělo ve stále širším měřítku a konaly se mohutné iniciační ceremoniály, jichţ se účastnilo aţ 800 osob. Ti z Kikujŧ, kteří odmítali přísahat nebo informovali úřady o svých soukmenovcích, kteří tak učinili, byli zpravidla zavraţděni a jejich ostatky zhanobeny. 25. září 1952 bylo napadeno pět farem patřících bílým osadníkŧm. Hospodářské budovy byly spáleny do základŧ a přes 400 kusŧ ovcí a hovězího dobytka bylo bud zmrzačeno, nebo zabito. Za tohoto stavu se dalo očekávat, ţe guvernér Mitchell změní taktiku, on však nadále odmítal sebeméně připustit, ţe by v Keni vŧbec existoval nějaký problém. Teprve potom, co odjel ze země (na nařízenou trvalou dovolenou), se začalo s váţně míněným úsilím postavit se proti akcím Mau-Mau. Novým guvernérem se stal sir Evelyn Baring, který se okamţitě po příjezdu do Keni vydal na týdenní inspekční cestu po celé kolonii. Zjistil, ţe Mau-Mau zavraţdili jen během posledních pěti měsícŧ čtyřicet lidí a začínali se také vybavovat značným mnoţstvím střelných zbraní. Baring ihned usoudil, ţe jediným prostředkem k nápravě situace je vyhlášení všeobecného výjimečného stavu, který je nutné podpořit navýšením počtu britských vojákŧ v Keni. V dopise adresovaném státnímu tajemníkovi pro kolonie Baring napsal: Právě jsem se vrátil z cesty (po Keni) a je mi více neţ jasné, ţe tady čelíme plánovanému revolučnímu hnutí. Pokud se nepodaří toto hnutí zastavit, dojde ke zhroucení správy země a rozpoutá se krveprolití, které přeroste v občanskou válku.' 21. října byl konečně vyhlášen výjimečný stav a do země začaly proudit jednotky britských ozbrojených sil. Byli zatčeni všichni, na něţ padlo podezření z politického agitování, včetně Jomo Kenyatty, prezidenta Keňského afrického svazu (KAU), který byl obviněn z příslušnosti k Mau-Mau. Mezi moderními badateli a historiky je všeobecně přijímán názor, ţe militantní větev KAU byla ve spojení s Mau-Mau, a rovněţ panuje shoda v tom, ţe značné procento z příslušníkŧ tehdejšího kriminálního podsvětí v Nairobi patřilo k bojovníkŧm Mau-Mau. Nikdy ovšem nebylo uspokojivě prokázáno Kenyattovo členství v této tajné a extrémně násilnické organizaci. Zpŧsob jeho politické činnosti jej koneckoncŧ vţdycky zařazoval do kategorie rozumných afrických vŧdcŧ, takţe jeho prostřednictvím by Britové mohli dosáhnout ve vztahu k černým Keňanŧm určitého výsledku.
Stráţ eskortuje v listopadu 1952 podezřelé z členství v Mau-Mau do vězení v Nairobi. O měsíc dříve se problém zvaný Mau-Mau stal natolik akutní, ţe byl vyhlášen výjimečný stav a do Keni byly přesunuty britské vojenské jednotky. Po vyhlášení výjimečného stavu se události daly do prudkého pohybu, protoţe keňská vláda náhle velmi usilovala potlačit Mau-Mau a chránit bílé občany. Kenyatta byl letecky přepraven do Kapenqurie, kde pod silnou ozbrojenou stráţí očekával soudní proces (v roce 1953 byl odsouzen k sedmiletému vězení s těţkou prací), zatímco 112 dalších osob bylo rovněţ uvězněno pro podezření ze spolupráce s hnutím Mau-Mau. Ráno 22. října zděšení obyvatelé Nairobi zjistili, ţe v ulicích hlídkují příslušníci pluku lancashirských střelcŧ, a následujícího dne připlul do Mombasy křiţník královského námořnictva Kenya, který přivezl jednotku námořní pěchoty, jeţ byla ponechána ve městě, aby potlačila případnou aktivitu Mau-Mau i tady. Přestoţe v Nairobi a okolí docházelo k masovému zatýkání, brzy bylo více neţ zřejmé, ţe Mau-Mau je stále silnější a silnější. Náčelník Kikujŧ, který sympatizoval s opatřeními britské vlády, se pokusil zrušit příseţný ceremoniál Mau-Mau, ale dav ho mačetami rozsekal na kusy. Krátce nato si Mau-Mau připsali na konto první bílou oběť, farmáře Erika Bowyera. Bowyer ţil se dvěma africkými slouţícími na izolované farmě. Zatímco se koupal, vnikli bojovníci Mau-Mau do domu a pobili všechny tři jeho obyvatele. Podobné činy pokračovaly dál a koloniální vláda byla zoufalá a neschopná činu. Problém měl celkem tři roviny. První spočívala v naprostém nedostatku spolehlivých zpravodajských informací o organizační struktuře Mau-Mau, o kvalitě výzbroje povstalcŧ a o jejich plánech. Vládní síly tudíţ nebyly schopny naplánovat přiměřenou strategii k přemoţení povstalcŧ. Za druhé, ozbrojené síly operující v Keni byly velmi rŧznorodé a rŧzně akceschopné. Bylo tu britské vojsko, koloniální vojsko, policie s kritickým nedostatkem muţŧ a neozbrojená jednotka kmenové policie. A za třetí, všechny vyjmenované sloţky operovaly nezávisle na ostatních a organizovaná spolupráce mezi nimi prakticky neexistovala. K vyřešení těchto potíţí bylo rozhodnuto, aby jediná keňská zpravodajská sluţba (jednotka zvláštních sluţeb keňské policie) byla reorganizována a zvlášť vycvičena tak, aby mohla čelit bojovníkŧm MauMau. Lancashirstí střelci byli převeleni do vnitrozemí, do provincie Rift Valley, kde obsadili pozice
poblíţ Thomson's Falis, Naivasha a Kanuru, coţ byla místa s největší aktivitou Mau-Mau, zatímco královští afričtí střelci byli dislokováni především v domorodých oblastech Centrální provincie a v okolí Nairobi. Koloniální správa se také postarala, aby ti Kikujové, kteří zŧstali k Británii loajální, mohli zformovat jednotky určené k vlastní obraně. Organizace se jmenovala Domácí garda. Britská správa však dokázala dosáhnout jen malých pokrokŧ a neustále naráţela na odpor organizace MauMau, která dál pokračovala v násilných akcích. Charles Hamilton Ferguson ţil na odlehlé farmě v oblasti Thomson's Falls. 1. ledna 1953 seděl s přítelem Richardem Bingleyem u pozdní večeře, kdyţ do domu vtrhla skupina vzbouřencŧ Mau-Mau a zavraţdila oba muţe přímo u stolu. Následujícího večera zaútočili bojovníci Mau-Mau na další farmu, tentokrát poblíţ Nyeri. Statek patřil paní Kitty Hesselbergerové a její společnici paní Raynes Simpsonové. Podle později vydané policejní zprávy o tomto incidentu paní Simpsonová seděla v obývacím pokoji čelem ke dveřím a přes bočnice křesla měla poloţenou pušku. Kdyţ do pokoje vešel domácí sluha, paní Simpsonová si všimla, ţe se tváří nějak divně, a tak se rychle chopila zbraně. Vzápětí musela čelit bandě násilníkŧ Mau-Mau, kteří k ní vtrhli. Prvním výstřelem smrtelně zranila vŧdce skupiny a má se za to, ţe druhý výstřel odradil dalšího vzbouřence, který se chystal zabít její společnici. Paní Simpsonová pokračovala ve střelbě, čímţ umoţnila paní Hesselbergerové vzít do ruky pistoli; tento obrat situace přiměl zbývající bojovníky Mau-Mau k útěku. Další oběti útokŧ Mau-Mau neměly takové štěstí. Během dvou následujících týdnŧ bylo údajně usmrceno 34 Afričanŧ, avšak teprve události z 24. ledna 1953 světu ukázaly v plné míře, jakých zvěrstev jsou příslušníci Mau-Mau schopni ve jménu získání svobody. Jejich dějištěm se stala odlehlá farma patřící jistému panu Ruckovi. Afričtí zaměstnanci pana Rucka toho dne večer propašovali do hospodářských budov skupinu členŧ Mau-Mau. V devět hodin večer, kdyţ vlastník farmy s manţelkou večeřeli, poţádal jeden ze slouţících, aby Ruck vyšel ven, protoţe prý chytili v hospodářské budově nějakého vetřelce. Majitel skutečně vyšel ven, ale sotva vykročil ze dveří, byl sraţen k zemi. Jakmile jeho manţelka slyšela křik a hluk, sáhla po pušce, ale útočníci ji brzy přemohli, aniţ by stačila vypálit jedinou ránu. Zmrzačená těla obou manţelu byla později objevena v buši nedaleko farmy. To však nebylo všechno - příslušníci Mau-Mau dŧkladně prohledali celý dŧm a přitom našli Michaela, šestiletého syna Ruckových, jak spí v posteli. Co s tímto chlapcem provedli, to se ani nehodí popsat. I kdyţ podobné izolované incidenty byly samy o sobě dost děsivé, o dva měsíce později, během března 1953, Mau-Mau rozšířili škálu teroristických útokŧ a podnikli dvě rozsáhlejší akce. První útok směřoval proti policejní stanici v Naivasha - to byla zásadní změna oproti dosavadním přepadŧm, které směřovaly vŧči osamělým farmám. Těsně po pŧlnoci 24. března zhruba 85 bojovníkŧ Mau-Mau zastřelilo hlídku na stráţní věţi a překonalo vnější obranné pásmo stanice tvořené plotem z ostnatého drátu. Potom se útočníci rozdělili do dvou skupin. První oddíl zamířil k hlavní kanceláři stanice, kde zabili dŧstojníka, který byl ve sluţbě, druhý oddíl naopak spěchal přímo ke zbrojnímu skladu, odkud Mau-Mau ukradli tolik zbraní a munice, kolik dokázali unést. Zajeli do prostoru stanice s nákladním autem a naloţili je nově opatřenou výzbrojí, zatímco první oddíl rozbořil stěny nedaleké věznice a
osvobodil 173 vězňŧ. Během akce pochopitelně padlo několik výstřelŧ, které probudily ty policisty, kteří zrovna nebyli ve sluţbě a spali na ubytovně. Měli štěstí, ţe si brzy uvědomili, co jim hrozí, a raději uprchlí do bezpečí, neţ by čelili přesile bojovníku Mau-Mau, kteří v té době uţ opouštěli bojiště i s ukořistěnými zbraněmi. V době, kdy přepad policejní stanice v Naivasha vrcholil, soustředila se další jednotka Mau-Mau u osady Lari leţící zhruba pětačtyřicet kilometrŧ na jihojihozápad od Naivasha. V Lari ţilo mnoho set příslušníkŧ kmene Kikujŧ včetně ţen a dětí, z nichţ většina se stavěla proti hnutí Mau-Mau a někteří dokonce patřili ke kikujské Domácí gardě. V Lari měla také základnu jednotka královských afrických střelcŧ, avšak večer 26. března byla většina vojákŧ odeslána do věznice Atrii River, kde byla obava z propuknutí masové vzpoury. Lari zbavené obranných sil bylo pro Mau-Mau snadným cílem. Odhadem 1000 povstalcŧ, rozdělených do mnoha skupin, zaplavilo celou osadu, takţe mohli současně napadnout mnoţství usedlostí. Kaţdá jednotka dostala přesně stanovený úkol, jedna z nich například měla zajistit, ţe všechny chýše budou zvnějšku pevně ovinuty lanem, tak aby se zevnitř nedaly otevřít dveře. Další skupina polévala chaty benzinem a třetí napadala všechny ty, kterým se podařilo smrtícímu ohni uniknout. Při útoku na Lari bylo do základŧ vypáleno přes 200 chat. Přeţilo údajně pouhých jednatřicet osob, všechny však utrpěly váţná zranění. Protoţe převáţná část muţŧ z Lari byla té noci na hlídkách mimo bydliště, naprostou většinu zavraţděných tvořily ţeny a děti. Odhaduje se, ţe během přepadu bylo pobito také na 1000 kusŧ dobytka. Celý svět s hrŧzou poslouchal zprávy o útocích v Naivasha a Lari; tyto incidenty konečně pohnuly britskou správu k rozhodnutí Mau-Mau zlikvidovat. Byly vyţádány další posily, aby byl v zemi dostatek vojákŧ. Navíc začaly těsněji spolupracovat policie, armáda a rŧzné civilní probritské skupiny, takţe bylo moţné organizovat v širším měřítku přepady oblastí, o nichţ se předpokládalo, ţe slouţí jako opěrné body Mau-Mau. 6000 Afričanů z domorodé vesnice Kariobangi (nedaleko Nairobi) bylo 24. dubna shromáţděno k výslechům a bylo nařízeno jejich vesnici zničit buldozery. 7000 domorodců ze dvou vesnic severovýchodně od Nairobi bylo 17. dubna soudně vystěhováno a jejich domy byly podobně srovnány se zemí 19. dubna. Tamní oblast byla označována za velitelství Mau-Mau pro Nairobi.7 Koloniální správa rovněţ vyvolala přijetí legislativního opatření, které se stalo známým pod označením Kikujŧ Registralion Ordnance Act (zákon o povinné registraci Kikujŧ), podle něhoţ kaţdý příslušník kmene Kikuju, který ţil mimo určenou rezervaci, u sebe musel mít identifikační listinu. Nic ovšem není tak snadné, jak se mŧţe zpočátku jevit, protoţe kdyţ se organizátoři Mau-Mau doslechli o tomto kroku vlády, „přesvědčili" většinu Kikujŧ, aby tomuto zákonu čelili tím, ţe se vrátí do svých rezervací. Většina bílých farmářŧ, kteří se teď báli útokŧ Mau-Mau víc neţ dřív, propustila své černé slouţící a zemědělské dělníky, kteří - nemajíce kam jít - se také uchýlili do rezervací. Znenadání se desítky tisíc lidí těsnaly na územích, která byla určena k usídlení jen nepatrného procenta z toho počtu, coţ vedlo k prudce se zhoršujícímu přelidnění a vyvolávalo u černošského obyvatelstva, jehoţ většinu
tvořili Kikujové, ostrou nenávist vŧči bílým. Této nespokojenosti vyuţívali Mau-Mau k rekrutování desítek nových příslušníkŧ do své organizace. Přestoţe řada Kikujŧ náhle projevila ochotu vstoupit do řad této tajné společnosti, velký počet příslušníkŧ kmene to stále odmítal - zvlášť s ohledem na masakr v Lari, který vŧbec nesměřoval proti bílým farmářŧm, nýbrţ při něm došlo k vraţdění jejich soukmenovcŧ. Tak v polovině roku 1953 před většinou muţŧ kikujského kmene vyvstala kardinální otázka, zda se mají připojit k organizaci, která si velice aktivně počíná při brutálním a často nesmyslném vraţdění lidí z jejich vlastního kmene, nebo zda se mají postavit proti ní. Mnozí zvolili druhou variantu a přidali se k Domácí gardě podporované britskou koloniální správou. „Ať jiţ vláda chtěla celosvětovým zveřejněním masakru v Lari dosáhnout čeho chtěla," napsal A. Marshall MacPhee ve své zprávě z té doby, „skutečností zŧstává, ţe se tento krok stal bodem obratu proti MauMau; mnohem víc lidí se hlásilo ke kikujské gardě a od té doby síly Mau-Mau naráţely na rostoucí odpor lidu, který chtěly osvobodit."*
Jeden z někdejších vůdců Mau-Mau Jomo Kenyatta se stal v květnu 1963 prvním černošským ministerským předsedou v Keni; na tomto snímku je zachycen (vpravo) o měsíc později s ugandským ministerským předsedou Milionem Obolem při jejich setkání v Nairobi.
Odpor proti Mau-Mau podporovali Britové tím, ţe na radu jakéhosi starého vojenského velitele poskytli Domácí gardě střelné zbraně - tento krok byl dříve odmítán z obavy, ţe by se příslušníci MauMau mohli pokusit tyto zbraně získat pro sebe. Britové však museli urazit ještě dlouhou cestu, neţ jejich vojenské operace přinesly nějaké ovoce, protoţe bez ohledu na rostoucí počet vojákŧ vysílaných do Keni a na prudce narŧstající mnoţství příslušníkŧ Domácí gardy bylo téměř nemoţné Mau-Mau vystopovat. Zásadní prŧlom se britské správě podařil teprve začátkem roku 1954, kdy byl při drobné sráţce s vládními jednotkami zraněn Waruhiu Itote (známější pod přezdívkou „generál China"), jeden z nemocnějších vŧdcŧ Mau-Mau, a následně upadl do zajetí. Při pobytu ve vězení Itotea jej vyslýchali řadu dní členové jednotky zvláštních sluţeb keňské policie a snaţili se z něho nejen vypáčit informace, ale také získat jeho souhlas s tím, ţe se výměnou za propuštění na svobodu pokusí vyjednat masovou kapitulaci muţŧ,
kteří v Mau-Mau spadají pod jeho velení. Zanedlouho byli zajati také generál Kaleba a generál Tanganyika, další dva vŧdcové Mau-Mau, a podařilo se je přesvědčit, aby se účastnili vyjednávání o kapitulaci svých muţŧ. 30. března 1954 usedli zástupci policie, armády a vlády k jednání s vybranými zástupci Mau-Mau, aby sjednali kapitulační dohodu. Vláda zaručila všem, kteří odevzdají zbraně, ţe nebudou popraveni, i kdyţ vŧdcové hnutí museli nutně počítat s dlouholetým vězením. Nadto ti členové Mau-Mau, o kterých se předpokládalo, ţe se osobně nezúčastnili teroristických skutkŧ, měli být postupně začleněni do běţné společnosti. Podmínky byly rozhodně přijatelné a britská správa dala Mau-Mau deset dní na rozmyšlenou. V té době však další generál Mau-Mau řečený Gatamuki, který tvrdošíjně odmítal kapitulaci za jakýchkoli podmínek, unesl několik z těch, kteří se za Mau-Mau účastnili vyjednávání s vládou. Vládní síly nyní musely velmi rychle zasáhnout, aby zabránily hrozící závaţné krizi. Vojenské jednotky se chvatně přesunuly do výhodných pozic, odkud zaútočily na Gatamukiho a jeho muţe, přičemţ padlo 25 členŧ Mau-Mau a devět dalších bylo zajato, včetně samotného Gatamukiho. Po uvěznění Gatamuki prohlásil, ţe dlouho hovořil s těmi Mau-Mau, které unesl, a ţe ho tito muţi přesvědčili o tom, ţe kapitulace bude nejlepším řešením, neboť morálka příslušníkŧ Mau-Mau rychle upadala. Podmínky v lesích, kde se většina z nich ukrývala, začaly být nesnesitelné. Trpěli nedostatkem potravin i munice, přičemţ narŧstající síla vládních sil váţně narušovala jejich komunikační systém. V Nairobi zatím probíhaly další akce, které měly problém Mau-Mau vyřešit jednou provţdy. Jednalo se zejména o operaci Anvil, zaměřenou na početné skupiny povstalcŧ, které ţily a pŧsobily přímo ve městě. 24. dubna 1954 uzavřely britské jednotky všechny přístupy do města, aby nikdo nemohl vstoupit dovnitř či město opustit. Poté začala policie s metodickou prohlídkou města dŧm po domu. Všichni museli předloţit své osobní doklady a kaţdý, kdo byl podezřelý z členství v Mau-Mau, byl zatčen a izolován ve věznici Langata poblíţ Nairobi, kde se konalo další vyšetřování. Podobné dŧkladné prohlídky proběhly i v rezervacích, například značně rozsáhlá vojenská kontrola se realizovala v pohoří Aberdare, o němţ se vědělo, ţe se tam stále skrývá velké mnoţství příslušníkŧ Mau-Mau. Protoţe protivník dokonale ovládal metody partyzánského boje, nebyly úspěchy vládních jednotek zcela jednoznačné, ale postupně probritské síly nabývaly vrchu, aţ konečně došlo k vysílání malých taktických skupin vytvořených výlučně z příslušníkŧ Domácí gardy, kteří znali kraj lépe neţ kdo jiný, a počty zadrţených začaly narŧstat. Na podzim roku 1956 se předpokládalo, ţe na svobodě zŧstává nanejvýš posledních 500 příslušníkŧ Mau-Mau. Britská správa se soustředila na vystopování a dopadení jediného zbývajícího významného muţe v hnutí Mau-Mau, velitele jménem Dedan Kimathi, o němţ se předpokládalo, ţe se skrývá v pohoří Aberdare. 17. října 1956 byl Kimathi zraněn při sráţce s Hendersonovými muţi [superintendant Ian Henderson vedl operace proti bojovníkŧm Mau-Mau], avšak podařilo se mu uniknout a pronásledovatelŧm se ztratil v lese; poté pokračoval v útěku téměř osmadvacet hodin bez přerušení a ušel bezmála 130
kilometrŧ, aţ se při okraji lesa vyčerpáním zhroutil. Tam zŧstal tři dny, přes den se ukrýval a v noci si hledal potravu. Brzy ráno 21. října byl objeven domorodým policistou, který jej napřed vyzval, aby se vzdal, a poté na něho třikrát vystřelil, přičemţ posledním výstřelem ho zasáhl. Kimathi oblečený v plášti z leopardí koţešiny byl zajat, později postaven před soud a odsouzen k smrti.9 Zdá se naprosto příhodné, ţe to byl právě Afričan, kdo skoncoval s posledním vedoucím členem MauMau, protoţe navzdory jejich nabubřelým proklamacím, ţe bojují za práva Afričanŧ, byli to jejich černí krajané, koho největší měrou postihlo brutální násilí vzbouřencŧ. Odpovídají tomu i statistické údaje, protoţe bylo spočteno, ţe za celou dobu výjimečného stavu bylo 32 Evropanŧ zabito a 26 zraněno, avšak zahynulo 1817 afrických civilistŧ a 910 jich utrpělo zranění. Všeobecný výjimečný stav byl nakonec odvolán v prosinci 1960 a krátce nato byl z vězení propuštěn Jomo Kenyatta. Přestoţe byl v ţaláři, zvolila ho znovuobnovená strana Kenyan African National Union (KANU - Keňský africký národní svaz) svým prezidentem a po propuštění na svobodu byl povolán i do keňské legislativní rady. V květnu 1963 se Kenyatta stal prvním černým předsedou keňské vlády a dovedl svou zemi aţ k úplné nezávislosti vyhlášené 13. prosince téhoţ roku. 1
Z knihy Freda Majdalanyho State ofEmergency: The Full Story of Mau-Mau (Výjimečný stav: Celý
příběh o Mau-Mau), Hough-tonMifflin, 1963 2
Tamtéţ.
3
Z interview vysílaného stanicí Channel 4 v rámci série „Tajné dějiny" How Britain Crushed the
Mau-Mau Rebellion (Jak Británie rozdrtila povstání Mau-Mau) 4
Z cit. díla Freda Majdalanyho
5
Z knihy A. Marshalla MacPheeho Kenya (Keňa), Praeger, 1968
6
Z cit. díla Freda Majdalanyho
7
Facts on Filé: World News Digest with Index (Fakta ze spisŧ: Výběr světového zpravodajství s
rejstříkem), zprávy z roku 1953, Facts on Filé 8
Z cit. díla A. Marshalla MacPheeho
9
Z cit. díla Freda Majdalanyho
ÓM ŠINRIKJÓ SEKTA „NEJVYŠŠÍ PRAVDY" Přetrvává určitá podivná malátnost, jakási trpká pachuť. Natahujeme krky a rozhlížíme se, jako bychom se ptali: odkud se to všechno vzalo? ... Nedostaneme se nikam, pokud budeme fenomény nadále odmítat jako něco
naprosto jiného, jako cizáckou entitu na dalekém pobřeží, na kterou se díváme dalekohledem.
Haruki Murakami v článku Richarda Lioyda Parryho, Guardian 18. března 2005
Téměř slepý Šókó Asahara, který se nedokázat dostat na vysokou školu a vydávat se za umělce, zaloţil legální církev a sám se postavil do jejího čela. Prodával svým vyznavačům odstřiţky vlastních vousů a vodu, v níţ se koupal, a tvrdil jím, ţe mají léčebně či magické účinky. Ráno 20. března 1995 začínal v japonském Tokiu den jako kterýkoli jiný. Po celém městě vstávali lidé z postelí, snídali a pak zamířili k podzemní dráze, aby se dostali do práce. Ovšem na rozdíl od ostatních dnŧ byly do pěti rŧzných vlakŧ metra uloţeny balíčky, které obsahovaly plastové sáčky naplněné smrtící chemickou látkou. Jakmile byl balíček poloţen na podlahu vagónu, doručitel jej propíchl hrotem deštníku, čímţ umoţnil chemikálii v sáčku - smrtícímu nervovému plynu zvanému sarin - uniknout ven. Pak se plyn rozšířil i do dalších vagónŧ. Tokio toho dne zaţilo dobře koordinovaný teroristický útok, který provedla hrozivá tajná sekta označovaná Óm Šinrikjó. Byla to v těsném sledu druhá katastrofa, která Japonsko postihla, protoţe pouze o devět týdnŧ dříve zasáhlo město Kóbe zemětřesení, při němţ zahynulo na 6000 lidí. Japonský spisovatel Haruki Murakami popisoval tyto dvě události jako „čelní a zadní okraj jedné obrovské exploze... tato dvojitá katastrofa zŧstane vepsaná v naší psychice jako dva milníky našich lidských ţivotŧ".1 Útok sarinem jednak vyvolal dŧkladné zkoumání okolností tohoto závaţného činu podniknutého v samotném srdci japonského státu, jednak byl označen za počátek onoho typu globálního terorismu, jaký nejlépe ilustrovaly pozdější události z 11. září 2001, kdy dva dopravní letouny záměrně narazily do obou věţí Světového obchodního centra v New Yorku zvaných Twin Towers (Dvojčata). Kdo však
stál za útokem v Japonsku, při němţ utrpěly zranění tisíce lidí a dvanáct jich zemřelo? A jaký motiv vedl k vyvolání chaosu v tak ohromném měřítku? Samozvaný vŧdce sekty Óm Šinrikjó si říkal Šókó Asahara, coţ však nebylo jeho pravé jméno. Pŧvodně se jmenoval Chizuo Matsumoto a narodil se 2. března 1955 v provinčním městě Kumamoto zchudlým rodičŧm - jeho otec vydělával na ţivobytí jako výrobce rohoţí tatami. Matsumoto byl od narození částečně slepý a kvŧli této vadě byl odeslán na zvláštní státní internátní školu pro slepce. Na rozdíl od ostatních ţákŧ však přece jen na jedno oko trochu viděl a říká se, ţe své výhody vyuţíval k tomu, aby ostatní spoluţáky terorizoval a donutil je, aby ho poslouchali. Hlavním jeho cílem byly peníze; jen zřídkakdy, pokud vŧbec někdy, pomohl svým zcela slepým spoluţákŧm, aniţ by si za to od nich dal předem zaplatit. Avšak přece jen nešlo všechno podle jeho představ: několikrát se pokusil získat funkci předsedy společenství ţákŧ školy, ale nikdy se mu to nezdařilo, protoţe byl značně nepopulární. Po skončení školy se mladý Matsumoto několik let pokoušel dosáhnout přijetí na tokijskou univerzitu. Pro člověka, který se chtěl dostat do okruhu elity vládnoucí Japonsku, coţ byl sen, který chovat Matsumoto od dětství, bylo absolvování této vysoké školy prakticky nezbytnou podmínkou. Buď kvŧli smŧle při zkouškách, nebo pro nedostatečné vědomosti se Matsumotovi jeho sen splnit nezdařilo a tento neúspěch se mu natrvalo usadil v mysli jako hořká křivda. Vrátil se do rodného města Kumamota a nastoupil do zaměstnání v masérském salonu. To se sotva dalo povaţovat za příznivý začátek kariéry ctiţádostivého mladíka, a tak se ve věku třiadvaceti let vrátil do Tokia, rozhodnutý něčeho dosáhnout. Tam zaloţil kliniku Matsumoto zabývající se akupunkturou a oţenil se s devatenáctiletou univerzitní studentkou jménem Tomoko, s níţ měl šest dětí. Ovšem krátce po zaloţení podniku v Tokiu byl poprvé zatčen policií, protoţe se pokoušel nic netušícím zákazníkŧm prodávat falešné léky. Vyrobil totiţ lektvar z pomerančové kŧry macerované v Ikoho , který nazval „Všemocný lék", a tvrdil o něm, ţe je to tradiční čínský prostředek k léčení všech chorob. Spolu s tříměsíčním kurzem zahrnujícím akupunkturu a jógu prodával dávku balení svého Všemocného léku za 7000 dolarŧ. Po zatčení a zaplacení pokuty 1000 dolarŧ se Matsumoto někdy v osmdesátých letech rozhodl odcestovat do Indie, kde hodlal absolvovat další výcvik v józe. Fascinovala ho také myšlenka duševního osvícení, které údajně poskytují určité druhy jógy a meditací. Náhle byl Matsumoto pevně rozhodnutý, čím se chce zabývat: po návratu do Japonska zřídí vlastní jogínské centrum a povede jeho členy nejen ke studiu nové víry, ale také k tomu, aby ho uznávali za duchovního vŧdce této nové víry. V roce 1987 Matsumoto stanoveného cíle dosáhl; svou skupinu pojmenoval Óm Šinrikjó Matsumoto a také přijal nové jméno Šókó Asahara. Jeho ţáci tvrdili, ţe vŧdce je učil duchovnímu osvícení zaloţenému na eklektické směsici buddhismu, hinduismu, šamanismu, Nostradamových spisŧ, apokalyptických křesťanských textŧ a učení nového věku, ale uváděl je také do oblasti nadpřirozených schopností jako umění levitace a telepatie. Většině lidí tato tvrzení mohou připadat směšná, ale znepokojivý byl fakt, ţe během pár let od zaloţení sekty, tedy v roce 1989 měla organizace Óm Šinrikjó tolik vyznavačŧ, ţe japonská vláda byla nucena přiznat jí status církve (coţ přineslo
Asaharovi velké daňové výhody). Na vrcholu moci v polovině devadesátých let mělo óm šinrikjó jen v Japonsku 10 000 vyznavačŧ a dalších 30 000 přívrţencŧ bylo roztroušeno po celém světě včetně jedné velké skupiny v Rusku. Jak se církev rozrŧstala, nabýval Asahara na sebedŧvěře. Cokoli řekl, bralo se jako naprostá pravda. Jeho vyznavače nezarazilo ani to, ţe církev postupně přecházela ke značně bizarním rituálŧm, například pití Asaharovy krve, o níţ jim bylo řečeno, ţe má kouzelné vlastnosti. Jindy bylo příslušníkŧm církve doporučeno, aby si koupili vodu, v níţ se Asahara koupal - také ta měla být obdařena magickými vlastnostmi. Prodávaly se rovněţ odstřiţky z vŧdcových vousŧ s návodem, ţe se mají povařit ve vodě a odvar poté vypít. Cokoli Asahara řekl, tomu věřili. Zdálo se, ţe církev ani jejího vŧdce nic nedokáţe zastavit. Samozřejmě s tak značnou mocí organizace nabývala i velké bohatství. V březnu 1995 jeden z vedoucích členŧ Óm Šinrikjó odhadoval, ţe čistý majetek církve se pohybuje kolem 1,5 miliardy dolarŧ. Zpočátku, kdyţ Šókó Asahara začal vyučovat jógu, odmítal brát od ţákŧ za učení nějaké peníze, a pokud zaplatili, bylo to chápáno jako dar. Po legalizaci Óm Šinrikjó jako oficiální církve se všechno změnilo. Náhle byly dary nejen vítány, nýbrţ přímo očekávány. Organizace se zapojila do rozsáhlých obchodních operací a chovala se jako velká obchodní korporace: prodávala videozáznamy, knihy, časopisy a další podobné artikly. Sám Asahara napsal několik knih, z nichţ nejpopulárnější jsou Tajemství rozvoje vašich duševních sil (v níţ mimo jiné sliboval, ţe naučí své ţáky nahlíţet do budoucnosti a číst myšlenky), Nad ţivotem i smrtí, Mahayama sútra a Iniciace. Populární byly také jeho semináře a výcvikové kurzy a snadno si jimi nahrabal mnoho peněz, protoţe za kaţdé sezení ţádal desítky tisíc dolarŧ. Óm Šinrikjó také rozšířilo své aktivity na několik „vnějších" podnikŧ, například firmu vyrábějící počítače, která dováţela součástky z Tchaj-wanu a montovala je v církví řízené továrně v Japonsku, přičemţ konečné produkty se prodávaly v obchodech Óm Šinrikjó v hlavním městě. Kýle B. Olson v článku s titulem Óm Šinrikjó: Nynější i budoucí hrozba? naznačil, ţe další metodou, jíţ církev získávala peníze, byla hrozba expanzí, coţ v podstatě znamenalo, ţe Asahara pohrozil přenesením činnosti Óm Šinrikjó do určitého počtu měst, pokud mu místní vláda nezaplatí, aby to nedělal. Tento úskok mu vycházel tak dlouho, ţe si Óm Šinrikjó tímto zpŧsobem vydělalo statisíce dolarŧ. Kdyţ měl Asahara k dispozici tak značné prostředky, bylo jen otázkou času, neţ si odhrábne něco z toho do vlastní kapsy. V roce 1988 rozhodl, ţe jeho církev potřebuje nějaký chrám a dostatečně velký přilehlý areál, v němţ by mohli její vyznavači ţít. Hora Fudţi je bezpochyby jedním z nejsnáze rozlišitelných krajinných rysŧ Japonska. Po staletí byla pro mnohé umělce zdrojem inspirace a symbolizuje krásu i tajemnost celé země. Bohuţel v roce 1988 dostala její velkolepá krása mnohem méně vznešený přívaţek. Na úpatí vulkánu koupilo Óm Šinrikjó kus země, na níţ dalo postavit řadu budov připomínajících bunkry, které měly slouţit jako ústředí církve. Opodál byly postaveny ohromné ubytovny, v nichţ měli věřící spát na holé dřevěné podlaze. Součástí areálu byl rovněţ obří refektář - zde by věřící (pokud by měli štěstí) dostali jedno jídlo denně,
jeţ by sestávalo z dušené zeleniny a rýţe. Kdyţ se uváţí takovéto sotva základní ţivotní podmínky a na druhé straně povinnost věřících darovat církvi obrovské finanční částky, mŧţe se zdát překvapivé, ţe se k této organizaci dobrovolně připojovalo tolik muţŧ a ţen. Ale počet věřících stále narŧstal a mezi novici bylo mnoho mladých schopných profesionálŧ. Jedním z nich byl Hideo Murai. Tento výjimečně nadaný mladík vystudoval astrofyziku, avšak po setkání s Asaharou se obrátil zády k dosavadnímu ţivotu a připojil se k Óm Šinrikjó. Dalším takovým členem byl Seidţi Endo, Ph.D., genetický inţenýr v oboru molekulární biologie. Následovalo mnoho podobných. Ovšem i kdyţ navenek církev naplňovala očekávání všech těchto lidí, začaly se v jejím organismu objevovat skryté trhliny a několik zklamaných věřících začalo hledat cestu zpátky. Deziluze či dokonce strach nově příchozích členŧ církve pramenily částečně z bizarních, masochistických iniciačních rituálŧ, které muselo mnoho z nich podstoupit (nejvěhlasnějším se stalo ponoření do vroucí vody). Kandidáti členství byli donuceni ponořit se do nádoby s vroucí vodou, dokud se jim nezačala odlupovat kŧţe, načeţ byli nuceni strávit den a noc meditacemi, při nichţ po celou dobu poslouchali pásku s hlasem Šókó Asahary přednášejícím mantry. Potrava a spánek slouţily jako zbraň, protoţe obojího se novicŧm dostávalo jen velmi málo, coţ je dobře známá kultovní technika slouţící ke zlomení odporu lidí a ke snadnějšímu vymývání jejich mozkŧ. Kandidáti byli rovněţ nuceni uţívat halucinogenní drogy, buď proto, aby se snadněji podřídili vŧdci, nebo aby pod jejich vlivem byli přinuceni páchat trestnou činnost. Kdo některou ze shora uvedených praktik odmítl, byl potrestán zpravidla několika týdny těţké nucené práce. Suji Taguci se připojil k Óm Šinrikjó s představou, ţe se stane příslušníkem církve do konce ţivota. Byl to přímo vzorový člen, protoţe v sobě měl hluboko zakořeněnou víru, ţe Asahara je jen o málo méně neţ sám bŧh. Jeho víra ve vŧdce církve byla neotřesitelná - aţ do chvíle, kdy jeden z jeho nejbliţších přátel poţádal o dovolení organizaci opustit. Asahara všem oznámil, ţe tento muţ musí být duševně labilní, a proto je nezbytné poskytnout mu pomoc a odborné léčení. „Pomoc", které se mu dostalo, byla spíše mučením neţ léčením - pověsili ho hlavou dolŧ a opakovaně spouštěli do nádrţe s ledovou vodou. Ponořili ho tolikrát, ţe jeho srdce nakonec nesmírné zátěţi nedokázalo odolávat a „léčený" muţ zemřel. Smrt přítele Tagučim otřásla a pochopitelně se zmínil i ostatním členŧm Óm Šinrikjó o tom, jak ho ta událost postihla. To bylo naposled, kdy ho další příslušníci viděli ţivého. Asaharu rozezlilo, ţe se jeden z jeho ţákŧ dopustil takového flagrantního porušení subordinace, a za trest nechal Tagučiho popravit. Jeho tělo bylo poté spáleno. O několik týdnŧ později se Tagučiho rodiče, kteří měli o syna starost, s ním pokoušeli setkat v areálu církve, ale bylo jim řečeno, ţe jim ho nemohou zavolat. Také všechny další pokusy Tagučiho kontaktovat skončily nezdarem, načeţ se otec i matka obrátili na policii, ale i ta nic nezmohla, přestoţe ji informovalo více ustaraných rodičŧ, ţe mají obavu o své „ztracené" děti. V té době se o skupině zoufalých lidí, jejichţ děti se připojily k církvi, doslechl mladý právník Cucumi Sakamoto, sám ţenatý a otec malého dítěte; ten konečně začal klást dŧrazné otázky a vyvolal zájem veřejnosti o praktiky organizace.
Sakamota pŧvodně najala jedna rodina, která ţádala propuštění nezletilé dcery z osidel církve. Zpráva o tom se brzy rozšířila a zanedlouho Sakamoto zastupoval třiadvacet rodin, které bez výjimky ţádaly o pomoc, aby se jejich děti mohly vymanit z pastí Óm Šinrikjó. Právník nejprve zorganizoval všechny klienty do jednotné skupiny, která si dala jméno Společnost obětí Óm nejvyšší pravdy. Teprve poté se obrátil na organizaci s poţadavkem, aby umoţnila řádný styk rodičŧ s jejich dětmi. Po této ţádosti se mu ohlásil Jošinobu Aojama z právního oddělení církve, který se k organizaci připojil v roce 1988, poté co jako jeden z nejmladších studentŧ v historii sloţil advokátní zkoušky na věhlasné právnické vysoké škole v Kjótu. Aojama se nejprve pokoušel Sakamota ukolébat tím, ţe umoţnil jedněm rodičŧm setkání s dítětem, s čímţ se ovšem Sakamoto nespokojil a poţadoval, aby byli z Óm Šinrikjó propuštěni všichni jmenovitě uvedení mladí lidé. Navíc překvapil Aojamu oznámením, ţe jedná rovněţ za jednoho z příslušníkŧ církve, který si koupil jistou Asaharovu „zázračnou drogu", ale nedočkal se ţádných pozitivních výsledkŧ, které se podle tvrzení církve měly po jejím poţití dostavit.
Hlavní vědecký pracovník církve Hideo Murai (vlevo) a mluvčí Fumihiro Joju opouštějí tiskovou konferenci v japonském Klubu zahraničních korespondentů v Tokiu, poté co tvrdili, ţe zásoby chemikálií, které policie odhalila v budovách církve, měly zajistit Óm Šinrikjó přeţití, kdyby nastal, konec světa. Velmi brzy se o celou záleţitost začala zajímat média, která zaujalo Sakamotovo pátrání a jeho vytrvalé dotírání na Óm Šinrikjó; v interview právník obvinil církev z toho, ţe drţí své příslušníky v areálu proti jejich vŧli. Asahara zuřil a okamţitě nařídil protiútok. Nejprve nechal roznést úřadŧm v místě Sakamotova bydliště letáky, které právníka očerňovaly a obviňovaly ho ze všech myslitelných necudností. Kdyţ to nepřineslo ţádný výsledek, začal Sakamoto dostávat do bytu i do zaměstnání výhruţné telefonáty, aţ konečně 3. listopadu 1989 Asahara sáhl k rozhodnému řešení a poslal tři ze svých nohsledŧ (tehdejšího hlavního vědeckého pracovníka církve Hideo Muraie, mistra bojových umění Saroto Hašimota a doktora Nakagawu) k Sakamotovi domŧ. Plán byl takový, ţe tito tři vyčkají
před Sakamotovým domem, a aţ se bude vracet z práce, pak jej unesou a zabijí. Tento plán ovšem nevyšel, protoţe 3. listopadu byl svátek a Sakamoto byl dávno doma u manţelky a dítěte. Uprostřed noci tedy tři muţi vnikli do jeho domu a zcela chladnokrevně zavraţdili nejen Sakamota, nýbrţ i jeho manţelku Satoko a malého synka Tacuhika. Mrtvoly zabalili do starých prostěradel a převezli do hlavního stanu Óm Šinrikjó. Později vloţili kaţdé tělo do jednoho plechového sudu a vyvezli na venkov. Ostatky obětí pak pohodili na rozličných místech. Zmizení celé rodiny okamţitě vyvolalo velký zájem a podezření. Kdyţ Sakamotova matka nalezla dŧm svého syna prázdný, zavolala policii, ale ačkoli policisté objevili v okolí domku znak Óm Šinrikjó, zdálo se, ţe nejsou schopní či ochotní věc dál vyšetřovat. Dokonce i kdyţ se případu chopila média a tvrdila, ţe existuje spojitost mezi zmizením rodiny a Óm Šinrikjó, policie neudělala vŧbec nic a zanedlouho se o celou věc přestala zajímat i média. Asaharu uspokojilo vědomí, ţe nařídil popravit celou rodinu a nepostihly ho ţádné následky; usoudil, ţe by měl nechat několik svých ţákŧ zvolit do japonského parlamentu. Byl to odváţný krok, ale Šókó cítil, ţe je nezbytný pro uskutečnění jeho snŧ o nabytí absolutní moci. Pochopitelně jako téměř ve všem, do čeho byl Asahara zapleten, se i jeho předvolební agitace neobešla bez protiprávních činŧ. Zastrašoval členy opozičních stran, odposlouchával jejich telefonáty a vyhroţoval i jejich rodinám. Asahara nominoval pětadvacet kandidátŧ a vyhodil na předvolební kampaň miliony dolarŧ... ale ani jeden z pětadvaceti nominovaných členŧ církve nebyl do parlamentu zvolen. To znamenalo pro Asaharu tvrdý úder a volební neúspěch u něho vyvolal myšlenky na odvetu vŧči vlastní zemi. Začal hovořit o nadcházejícím Armageddonu. Rétorika Šókó Asahary náhle obsahovala i plány na vyvolání ozbrojeného střetnutí se všemi, kteří stojí v cestě jeho záměrŧm. Ještě hrozivější bylo, ţe Asahara vyzval Hideo Muraie, který představoval vědecký mozek Óm Šinrikjó, k vytvoření prostředkŧ schopných zničit velká území. Murai celé měsíce vyvíjel rŧzné typy chemických zbraní včetně toxinu známého pod označením Clostridium botulinum (tzv. klobásový jed -pozn. překl,), Zatímco Murai usiloval o vývoj účinných jedŧ, Asahara podnikl další kroky k rozšíření svého impéria. V roce 1992 zaměřila jeho církev pozornost na Rusko. Óm Šinrikjó se představilo v březnu toho roku v Moskvě a sklidilo velký ohlas, takţe během několika měsícŧ vstoupily do církve tisíce Rusŧ. Do jejích řad přicházeli dokonce i vládní úředníci, takţe Asahara zanedlouho získal významné kontakty nejen v ruské bezpečnostní radě, ale také v tamní vědecké obci. Óm Šinrikjó začalo nakupovat zbraně z výzbroje někdejšího Sovětského svazu v takovém mnoţství, ţe by jimi vyzbrojilo vlastní armádu. Asaharovy plány na rozpoutání Armageddonu se stále víc blíţily naplnění, v němţ měly hrát hlavní roli biologické zbraně. Opomenuty by však nezŧstaly ani konvenční zbraně dodávané z Ruska. V té době Hideo Murai významně pokročil s vývojem chemických zbraní a do výzbroje Óm Šinrikjó zavedl nervový plyn, který jako první vyvinuli nacisté - sarin. Cílem Sókó Asahary byla úplná militarizace Óm Šinrikjó. Kaţdý příslušník církve měl podstoupit tvrdý výcvik, po němţ by bylo vybráno několik elitních bojovníkŧ, aby vedli zvláštní komanda. Asahara nechal na pozemcích Óm Šinrikjó postavit velkou továrnu známou členŧm organizace jako
„Institut nejvyšší vědy", v níţ se vyráběly konvenční zbraně, aby bylo moţné všechny muţe i ţeny plně vyzbrojit do války. Bylo jen otázkou času, neţ Asahara přikročí ke zkoušce vlastních sil, a jako ideální příleţitost k tomu se naskýtala nadcházející svatba japonského prince Naruhita - toho dne budou všichni nejvyšší hodnostáři země shromáţdění na jednom místě. Asahara přikázal svým lidem, aby zorganizovali rozprášení botulotoxinu po celém Tokiu, protoţe zamýšlel vyvolat mezi obyvateli města velkou epidemii. Ačkoli tato operace skutečně proběhla, toxin selhal a ani jediný člověk nebyl váţněji zasaţen, natoţ aby zemřel. Óm Šinrikjó potřebovalo mocnější a efektivnější zbraň hromadného ničení - na konci roku 1993 tedy jeho vědci vyvinuli smrtící virus antrax. Výsledky druhého útoku, podniknutého touto látkou, byly pro vedení církve stejným zklamáním jako v prvním případě. Toxin rozprašovali ze střechy jedné z mnoha budov patřících organizaci a Asahara byl při tom, očekávaje zřejmě, ţe obyvatelé města začnou padat jako mouchy. Ve skutečnosti si někteří obyvatelé nejbliţšího okolí stěţovali na bolesti hlavy a ţaludku, nikdo však nezemřel. Proč na ně mlha smrtícího antraxu nepŧsobila? Podle časopisu New Scientist byl toxin vyprodukován v tekuté formě, zatímco prášková je co do zhoubných účinkŧ daleko účinnější. Kromě toho vědci pracující pro Óm Šinrikjó brali antrax z veterinárních bakteriálních kmenŧ, které jsou daleko méně schopné vyvolat onemocnění u člověka. V této situaci Óm Šinrikjó zaměřilo veškerou pozornost na svou chemickou zbraň - otravný plyn sarin. Tuto substanci objevili nacisté v roce 1936 v Německu při výzkumu organofosfátŧ a později ji vyráběli, i kdyţ nakonec nikdy nebyla jako bojová zbraň pouţita. Asahara přikázal, aby celá jedna budova areálu pod horou Fudţi slouţila jen k výrobě tohoto plynu, a prohlásil, ţe poţaduje vyrobení nejméně 70 tun tohoto jedu - coţ by bylo mnoţství postačující k zahubení nejen všech muţŧ, ţen i dětí na celé planetě, ale i k usmrcení všech ostatních ţivých tvorŧ. Tento toxin účinkuje na člověka zvláště trýznivým zpŧsobem. Nejprve se oběti spustí z nosu prudká rýma, načeţ pocítí tíhu na hrudníku, následují silné křeče doprovázené zvracením, ztráta schopnosti ovládat vnitřnosti a poté přichází smrt. Je to ohavný zpŧsob skonu, ovšem sarin byl v chápání Óm Šinrikjó dokonalou zbraní k vyvolání dne posledního soudu. Úvodní testy probíhaly, jako by nikdo nebral ohled na mocný ničivý účinek sarinu. V jedné chvíli se kvŧli hrubě zanedbaným bezpečnostním opatřením potřísnil toxinem vysoký činovník církve odpovědný za ostrahu a přeţil jen díky duchapřítomnosti jednoho z vědeckých pracovníkŧ, který mu okamţitě píchl injekci s antidotem. To ovšem Óm Šinrikjó v nejmenším neodradilo od dalších zkoušek účinnosti nové zbraně. Šókó Asahara stanovil jako první cíl tři okresní soudce, kteří se podíleli na vyřizování ţalob proti Óm Šinrikjó. 27. června 1994 vyjely z areálu organizace dva nákladní automobily s nákladem sarinu - tato událost však demonstruje aţ komickou neschopnost těch, kteří útok realizovali. Kvŧli špatnému načasování akce a silné dopravní zácpě dorazily automobily k budově soudu pozdě a soudcové byli uţ dávno na cestě domŧ. Asahara si umínil, ţe vynaloţené úsilí musí být nějak vyuţito, a tak přikázal vypustit plyn v nedaleké obytné čtvrti. Jeho rozkaz byl rychle proveden, a přestoţe po změně směru větru byl plyn zanášen jinam, neţ útočníci zamýšleli, přišlo při tomto útoku o ţivot sedm lidí a více neţ 150 jich
skončilo v nemocnici s akutními bolestmi ţaludku a dechovou nedostatečností. O incidentu široce informovala televize a policie dostala příkaz tragédii dŧkladně prošetřit. Navzdory všemu snaţení příslušníkŧ policie však Óm Šinrikjó opět jako zázrakem uniklo odhalení, dokonce se v souvislosti s útokem ani jednou název církve nezmínil. Šókó Asahara musel mít v té době pocit, ţe je neporazitelný. Nejenţe vybudoval soukromou plně vyzbrojenou armádu, ale také vyráběl vlastní chemické zbraně a úspěšně je vyzkoušel. To byl podle měřítek všech pomatených zločineckých despotŧ nesporně obrovský úspěch. Na druhé straně ovšem neustával, spíše narŧstal tlak ze strany rodin některých příslušníkŧ organizace, aby bylo prověřeno, co se děje v Óm Šinrikjó. Opustit areál církve bylo pro řadového člena prakticky vyloučeno, ale jedné starší ţeně (jeţ Óm Šinrikjó darovala své celoţivotní úspory a potom se stále větším znepokojením přemýšlela, čím se vlastně církev zabývá) se to podařilo, z areálu utekla a ukryla se. Asahara poručil, aby ji vrátili zpátky, a vyslal za ní několik bojŧvek, aby ji dopadly, ale ani jedné skupině se to nepodařilo. Místo ní tedy unesli jejího šestašedesátiletého bratra Kijoši Kariju, který byl po několik týdnŧ od sestřina útěku suţován výhruţnými telefonáty, které ţádaly, aby se jeho sestra vrátila k církvi. Kijoši Karija se obával o ţivot a zanechal podrobnou zprávu zakončenou ujištěním, ţe kdyby se s ním něco přihodilo, tak za to bude odpovědné Óm Šinrikjó. Kijošiho odvezli do areálu církve, tam ho svázali a bili. Pak mu dali drogy v naději, ţe mu jejich účinek rozváţe jazyk a prozradí, kde se jeho sestra ukrývá. Nakonec Kijoši upadl do komatu a zemřel. Jeho ostatky urychleně spálili, a co zbylo, to vyhodili do nedalekého jezera. Ale Kijoši se měl ze záhrobí za svou vraţdu pomstít. Zpráva, kterou zanechal a v níţ jako strŧjce svého zmizení označil Óm Šinrikjó, se dostala do rukou policie. Konečně měli vyšetřovatelé dŧkaz, který potřebovali, aby mohli proti církvi podniknout rázné opatření, a začali připravovat velkou razii v jejím hlavním stanu. Asahara o plánovaném policejním zátahu neměl nejmenší tušení, a místo aby se staral o vlastní obranu, soustředil se na útok sarinem proti systému tokijského metra v době ranní špičky, přičemţ doufal, ţe smrt stihne stovky, ne-li tisíce obyvatel. 20. března 1995 v 8 hodin ráno nastoupili pečlivě vybraní členové Óm Šinrikjó (Keniči Hirose, Jasuo Hajaši, Masato Jokojama, dr. Ikuo Hajaši a Toru Tojoda) do rŧzných vlakŧ metra, které se měly podle jízdního řádu setkat ve stanici Kasumigaseki. Kaţdý člen s sebou nesl proti toxinu odolný plastový sáček napumpovaný smrtícím sarinem a také speciálně upravený deštník s naostřeným hrotem. Kdyţ se vlaky blíţily ke konečné stanici, všichni poloţili balíčky na podlahu vagónŧ, v nichţ cestovali, a probodli je hrotem svého deštníku. Páry sarinu se okamţitě začaly uvolňovat, cestující, kteří byli nejblíţe balíčkŧ, se během několika vteřin rozkašlali a začali slzet. Kdyţ zamořené vlaky dojely do Kasumigaseki, utíkali ti z cestujících, kteří ještě mohli, k východŧm z metra, zatímco ti méně šťastní leţeli neschopni útěku či umírali na nástupištích. Zaměstnanci metra i policisté dělali co mohli, ale byl to úkol nad jejich síly. Dvanáct osob zemřelo prakticky hned a více neţ 5500 dalších cestujících bylo útokem zasaţeno, z nich někteří utrpěli strašná zranění. Pachatelé v nastalém zmatku uprchli a vrátili se do areálu Óm Šinrikjó, kde jim Asahara gratuloval a poslal je do připravených úkrytŧ. Útok byl
nepochybně úspěšný, po něm však bylo záhodno nějakou dobu nevystrkovat nos. Také Asahara se stáhl do ústraní. Jeho rolls-royce byl spatřen při odjezdu z areálu krátce po útoku proti metru. Brzy ráno 22. března 1995 konečně tisícovka policistŧ provedla razii v hlavním stanu organizace. Uvnitř je čekalo mnoho překvapivých nálezŧ. Detektivové brzy našli pytle s chemikáliemi, které byly odvezeny ke zkoumání, zrovna jako stovky rŧzných přístrojŧ a nástrojŧ pro chemickou výrobu. Bylo nalezeno velké mnoţství zbraní, ale také mučící komory a vězeňské kobky; v některých z nich dosud byli zavřeni trestaní členové. Navzdory všem dŧkazŧm, které policie v areálu Óm Šinrikjó zajistila, nebyl v souvislosti s plynovým útokem na tokijské metro zatčen ani jeden člověk. Asahara byl ve svém ţivlu. Okamţitě publikoval videonahrávku, na níţ tvrdil, ţe Óm Šinrikjó nemá s napadením metra vŧbec nic společného, nýbrţ ţe za útok nesou odpovědnost Spojené státy, které chtěly tímto zpŧsobem církev očernit. Jeho tvrzení ovšem nikoho nepřesvědčila a během několika hodin po zveřejnění videa byli jak Asahara, tak jeho nejbliţší spolupracovníci zařazeni na seznam nejhledanějších osob v Japonsku. Jeho církev v násilném jednání pokračovala, ale zaměřila je vŧči státním orgánŧm. Na předsedu národní policejní federace Takadţi Kunimacua zaútočili čtyři střelci a zasáhli jej čtyřmi střelami. Jako zázrakem přeţil, ale jen několik hodin po atentátu dostala jedna japonská televizní stanice prohlášení, ţe pokud policie nezanechá vyšetřování Óm Šinrikjó, zemře řada dalších policejních činitelŧ. Pohrŧţka na nikoho ţádný velký dojem neudělala. V dubnu začala policie zatýkat některé z hlavních představitelŧ této církve včetně dr. Ikua Hajašiho a jednoho z jeho bijcŧ Tomomicu Niimiho. Oba byli obviněni z toho, ţe věznili lidi proti jejich vŧli. Hlavní podezřelý Šókó Asahara, po němţ policie usilovně pátrala, však byl stále na svobodě a vydával komuniké. V jednom z nich hrozil, ţe 15. dubna 1995 postihne Japonsko pohroma daleko horší neţ bylo zemětřesení v Kóbe. Policie, armáda i nemocnice měly pohotovost, ale kdyţ obávaný den přišel, nic se nestalo. Zdálo se, ţe Asahara hrozil naplano, ale o čtyři dny později přišlo hlášení, ţe na nádraţí v Jokohamě se odehrál další útok otravným plynem. Přibliţně 550 osob bylo převezeno do nemocnic kvŧli bolesti v očích a v krku. Největší podezření opět padlo na Óm Šinrikjó, ovšem krátce po útoku se k němu přiznal jeden bezvýznamný gangster, který měl zlost na policii. Šókó Asahara byl pořád volný, a i kdyţ se policii podařilo pozatýkat několik velmi významných členŧ Óm Šinrikjó, stále se nedařilo nikoho obvinit z přímé účasti na atentátu v metru. Muţi jako Hideo Murai se nadále chovali, jako by se nic nedělo, ale i to se mělo změnit. 23. dubna Murai spolu s právníkem Óm Šinrikjó Jošinobu Aojamou vcházeli do budovy, kde měli kanceláře, kdyţ se k nim přiřítil muţ a několikrát bodl Muraie do břicha. Útočníkem byl jistý Hirojuki Jo, který se později přiznal, ţe ho ke spáchání tohoto zločinu přimělo stále narŧstající rozhořčení nad tím, čeho se Óm Šinrikjó dopustilo 20. března. Později výpověď změnil a řekl, ţe jej k zabití Muraie najala Jakuza, tedy japonská mafie, aby předešla jeho zatčení policií a případnému svědectví o tom, ţe se Jakuza nějak podílela na útoku podniknutém Óm Šinrikjó. Hideo Murai zemřel krátce po napadení, načeţ policie podnikla další razie zaměřené na budovy ve vlastnictví Óm Šinrikjó, a tentokrát v jedné
z nich objevila vchod do podzemí, který při první prohlídce nenašla. V podzemní místnosti objevila policie v koutě schované dva vysoko postavené členy církve Masamiho Cušiju a Seidţiho Enda. I po jejich zatčení však došlo 5. května na nádraţí v Sinjuku k tomu, ţe zaměstnanci objevili na jedné z veřejných toalet hořící balík. Neprodleně se pokusili jej uhasit vodou, ale z balíku se okamţitě začaly uvolňovat škodlivé výpary. Přivolaná policie později zjistila, ţe v balíku byly prezervativy naplněné kyanidem sodným a kyselinou sírovou. Kdyţ se tyto dvě chemikálie smísily, vytvořily kyanovodík čili smrtící plyn, kterého uţívali nacisté při vyvraţďování Ţidŧ v koncentračních táborech. Zdálo se, ţe Šókó Asahara opět přichystal na policii návnadu, aby jí ukázal, ţe je schopný vyvolávat zmatky a přitom stále unikat zatčení. Ovšem v té chvíli uţ ho začalo štěstí opouštět. 16. května 1995, dva měsíce po útoku na tokijské metro se policie nahrnula do jednoho z hlavních objektŧ Óm Šinrikjó (i tuto budovu jiţ několikrát předtím prohledala) a v ní konečně zatkla Asaharu. Navzdory tomuto velkému úspěchu útoky v tokijském metru ještě pokračovaly; bylo tam umístěno několik kyanidových bomb, avšak ani jedna neexplodovala. Soudy se zatčenými příslušníky Óm Šinrikjó začaly v roce 1996. Asahara byl obviněn z třiadvaceti vraţd, obţaloby proti ostatním obviněným zahrnovaly vraţdy a pokusy o ně, zbavení osobní svobody, výrobu smrtících prostředkŧ a celou škálu dalších, méně závaţných deliktŧ. Několik obviněných učinilo plné doznání v naději, ţe budou postiţeni niţším trestem. Ostatní, včetně Asahary, tvrdohlavě opakovali, ţe jsou nevinní. 8. října 1998 odsoudil soud Kazuakiho Okazakiho k smrti za vraţdu právníka Cucumi Sakamota, jeho ţeny a dítěte a také za vraţdu člena církve, který chtěl v roce 1989 z Óm Šinrikjó odejít. Kupodivu trvalo ještě dalších osm let, neţ také Šókó Asahara vyslechl rozsudek smrti, kdyţ byl shledán vinným vraţdami sedmadvaceti příslušníkŧ své organizace. Rozsudek byl vyhlášen 27. února 2004, přičemţ předseda senátu Šoji Ogawa prohlásil: Tyto zločiny byly kruté a nelidské, a jeho [Asaharova] odpovědnost jako hlavního hybatele stojícího za všemi těmito případy je výjimečně závaţná. Zaslouţí si maximální trest. Snil o tom, ţe se zbaví všech pout se zemí a bude vládnout Japonsku jako král s vidinou, ţe spasí jeho lid. Vyznával sobecké dogma, ţe je třeba povraţdit ty, které povaţoval za překáţku svým cílům, a vyzbrojil svou církev k boji. Vyvolával hrůzu v lidech v Japonsku i v zámoří. Dopustil se bezprecedentně brutálního a závaţného zločinu.2 Asahara po vyhlášení trestu smrti nedal najevo ţádné pohnutí, snad se cítil bezpečný a věřil, ţe tým jeho právníkŧ okamţitě podá odvolání. Mnoho lidí mlčelo o násilnostech páchaných Óm Šinrikjó, dokonce i ti, kterých se aktivity církve osobně dotkly. Stále trvají váţné obavy z toho, ţe by se její členové mohli mstít. Sizue Takahašiová, vdova po ţelezničním dělníkovi zabitém při útoku sarinem v metru, prohlásila: „Je dobré slyšet rozsudek smrti, na který jsem tak dlouho čekala."1 V době vydání této knihy nebyl rozsudek smrti nad Asaharou stále ještě vykonán.
Vyznavači kultu Óm Šinrikjó sedí na zemi a vykonávají rituál k poctě hlavního vědce církve Hideo Muraie, který byl o den předtím na tomtéţ místě ubodán.
1
„A Lingering Nighfmare" (Přetrvávající noční mŧra), Richard Lloyd Parry, The Times, 18. Března
2005 1
www.crimelibrary.com
1
www.guardianunlimited.com
ODESSA ÚNIKOVÁ CESTA NACISTŮ V Norimberku se tehdy odehrávalo něco, co jsem já osobně považoval za hanebnou a nešťastnou lekci celému budoucímu lidstvu. Nabyl jsem jistoty, že lidé v Argentině také považují Norimberský proces za hanebný, nehodný vítězů, kteří se chovali, jako by vlastně nezvítězili. Teď si uvědomujeme, že si [Spojenci] zasloužili válku prohrát. Během mojí vlády jsem často pronášel projevy proti Norimberskému procesu, který je urážkou, na niž dějiny nezapomenou.
Ze soukromých zvukových záznamŧ Juana Dominga Peróna, argentinského prezidenta (1946-1955) Na konci druhé světové války a ještě desítky let po ní debatovali historikové a badatelé o existenci tajné společnosti zaloţené především k záchraně nacistických válečných zločincŧ. Objevovaly se
historky oplývající bednami plnými nacistického zlata pašovanými z Německa a uloţenými ve Švýcarských bankách nebo vyloţenými na pobřeţí Patagonie odkud byly převezeny do tajných úkrytŧ. Další zkazky se zase točily kolem Hitlera, který prý doţil své dny obklopený věrnými soukmenovci kdesi v jiţní Argentině. Na podobná témata se také natáčely filmy (především Noční vrátný z roku 1971 s Kirkem Bogardem), zpracovávaly rozličné dokumenty, psaly novinové články a byla vydána i řada knih (včetně nesmírně populárního románu Fredericka Forsytha Spis Odessa a knihy Iry Levina Chlapci z Brazílie); víceméně všichni autoři vycházeli z představy, ţe podobná organizace skutečně existovala. Tímto zpŧsobem se do obecného povědomí dostalo jméno Odessa (nejde o stejnojmenný ukrajinský přístav, nýbrţ o zkratku názvu Organisation der ehemaligen SS-Angehorigen - Organizace bývalých členŧ SS). Byla však takováto organizace skutečně vytvořena? A pokud ano, kým a za jakým účelem? Slavný lovec nacistŧ Simon Wiesenthal tvrdil, ţe o Odesse slyšel jenom v prŧběhu Norimberských procesŧ, ale i to stačilo, aby byl přesvědčen o její existenci, zatímco ostatní badatelé zŧstali daleko skeptičtější. Jen málokdo udělal pro vyvolání veřejného zájmu o legendu jménem Odessa víc neţ shora vzpomenutý romanopisec Frederick Forsyth. Jeho kniha, poprvé vydaná v roce 1972, vypráví příběh skupiny někdejších dŧstojníkŧ SS, kteří se spojili, aby zajistili pro vysoce postavené nacisty únikovou trasu z Německa; ti se pak měli postarat o znovuvybudování jejich organizace v jiném koutě světa a posléze vytvořit Čtvrtou říši, jeţ by realizovala nenaplněné Hitlerovy sny. Přestoţe se Forsythŧv román báječně čte, neboť autor do jeho zápletky zakomponoval i některá skutečná historická fakta, zŧstává stále jen fiktivním příběhem. Pravda začíná vycházet najevo poté, co byla zpřístupněna řada dosud přísně tajných dokumentŧ a jejich studiu se začalo věnovat mnoţství vědcŧ; avšak skutečnost je moţná ještě bizarnější neţ dílo Forsythovy představivosti. Ve skutečných událostech minulosti se promítá úzká spolupráce organizací tak rozličných, jako jsou katolická církev, argentinská vláda (za prezidentství Juana Dominga Peróna) a spojenecké zpravodajské sluţby. Kdyţ se druhá světová válka chýlila ke konci, bylo čím dál jasnější, ţe velký počet nacistŧ, zejména příslušníkŧ SS (kteří s ohledem na povahu a rozměr svých válečných zločinŧ věděli, ţe pro ně nepřipadá v úvahu, aby se vzdali) a těch, kteří s nimi spolupracovali, utíká z Německa do zahraničních útočišť - do Španělska, Portugalska, Švýcarska a Itálie. Jednotky SS byly armádou v armádě, kterou vytvořil Adolf Hitler a v jejímţ čele stál Heinrich Himmler, a během nacistické vlády v Německu v letech 1933 aţ 1945 jim bylo svěřováno plnění „zvláštních úkolŧ". Tyto úkoly se zprvu týkaly prosazení vzniku Třetí říše a její následné ochrany, avšak ve skutečnosti měly daleko víc společného s naplňováním konečného Hitlerova cíle - zbavit nejprve Německo a potom i zbytek Evropy elementŧ, jeţ povaţoval za neţádoucí. Výsledkem bylo, ţe příslušníci SS popravili kolem čtrnácti milionŧ lidí z toho přibliţně šest milionŧ Ţidŧ, pět milionŧ Rusŧ, dva miliony Polákŧ a kromě jiných téţ mnoho Cikánŧ, duševně chorých, neduţivých a fyzicky postiţených osob. Není divu, ţe kdyţ válka končila a Německo čekala poráţka, lidé vykonávající či podporující tak nelidské činy museli počítat s tím, ţe civilizovaný svět bude za jejich zlé skutky ţádat odplatu. Pokud
si chtěli zachránit ţivot, neměli na vybranou a museli utéct z rodné země. K tomu potřebovali nejen síť muţŧ i ţen sympatizujících s jejich činy, ale také značné mnoţství finančních prostředkŧ. Má se za to, ţe právě proto se konalo 10. srpna 1944 tajné shromáţdění špičkových německých prŧmyslníkŧ (včetně ocelářského magnáta Fritze Thyssena, jenţ financoval Hitlerŧv nástup k moci po roce 1930), které se odehrálo v hotelu Maison Rouge ve Štrasburku. To, o čem rokovali, zŧstane zřejmě navţdy tajemstvím, hlavním výsledkem jejich jednání však bylo zaloţení podpŧrné sítě k usnadnění útěkŧ a napomáhání při nich pokud moţno co největšímu počtu vysokých nacistických úředníkŧ. Tak významné osoby jako například Adolf Eichmann (šéf úřadu gestapa pro ţidovské otázky), který byl odpovědný za vraţdy statisícŧ ţidovských muţŧ, ţen a dětí, nepochybně cítily, jak se kolem nich stahuje spojenecká smyčka, a útěk povaţovaly za naprosto nezbytný. Eichmannovy obavy ostatně nebyly v nejmenším přehnané, protoţe v Sovětském svazu uţ začaly válečné soudy s německými dŧstojníky odpovědnými za vraţdění ţidovských obyvatel. Po vzoru Sovětŧ také západní Spojenci oznámili úmysl potrestat všechny, jimţ budou prokázány válečné zločiny. V dubnu 1945 se Rudá armáda blíţila k Berlínu a mnoho dŧstojníkŧ SS si začalo opatřovat falešné doklady, které by jim propŧjčily cizí identitu a umoţnily útěk ze země. Pŧvodně většina z nich směřovala do Španělska. Objevovaly se tam celé skupiny nacistŧ z Francie, Belgie a Německa či jejich sympatizantŧ, a jedním z nich byl také Charles Lesca, který se později stal klíčovou postavou v tajné organizaci Odessa. Lesca se narodil v Argentině, větší část ţivota však proţil v Evropě, kde se přátelil s řadou významných nacistŧ včetně německého velvyslance v Paříţi Otto Abetze a také s vysoko postavenými činiteli z Vichy. Kdyţ nakonec uprchl z Berlína do Madridu, usadil se v ulici Victora Huga č. 4. Obecně se má za to, ţe po Perónově volebním vítězství v roce 1946 začal systematicky přepravovat „všechny dosaţitelné dŧstojníky německé rozvědky do Argentiny". První osobou, jeţ vyuţila Lescovy únikové trasy, nebyl špičkový nacistický činitel, nýbrţ Carlos Reuter, bankéř středního věku, který v okupované Paříţi získával agenty pro německou zpravodajskou sluţbu. Jeho cesta začala koncem ledna 1946 a vedla z Bilbaa do Buenos Aires. Tato úniková trasa se ukázala jako spolehlivá a otevřela bránu mnoha dalším uprchlíkŧm, jejichţ útěk by ovšem nebyl moţný bez podpory ze strany Argentiny či plného souhlasu prezidenta Juana Dominga Peróna. Perón jako ultrapravicový politik mnoho let podporoval Hitlera a německý nacistický reţim. Za přispění svých vojenských činitelŧ vyjednal a také uzavřel s Hitlerem v roce 1943 tajnou smlouvu, jeţ jim zaručovala vzájemný prospěch. Pokud šlo o argentinskou stranu, Hitler dovolil její armádě plný přístup k výkonné komunikační síti nacistické zpravodajské sluţby, čímţ Argentině umoţnil získávat utajované informace o jejích jihoamerických sousedech. To byla velmi cenná akvizice, ovšem Perón se za ni Němcŧm štědře odměnil: zaručil Hitlerovi naprostou imunitu pro nacistické pohlaváry, kteří se v Argentině nemuseli obávat zatčení či uvěznění. Smlouva byla stvrzena a mnohaleté přátelství zpečetěno. Nic na tom nezměnil ani nátlak Spojencŧ, kteří v lednu 1944 přesvědčili Argentinu, aby s
Německem přerušila všechny diplomatické styky. Nic však není takové, jak se na první pohled zdá, protoţe Argentina sice zašla aţ tak daleko, ţe měsíc před Hitlerovou sebevraţdou, k níţ došlo v Berlíně na konci dubna 1945, dokonce vyhlásila Německu válku, avšak realita byla taková, ţe Perón pouze zaujal pózu, která před Spojenci mlţila skutečnost, ţe začal budovat únikové trasy pro nacistické uprchlíky. Sám o tom řekl: [...] kdyţ se Argentina stala válčící stranou, měla právo vstoupit na německé území, aţ nastane konec; to znamená, ţe by naše letadla a lodi mohly prokázat velké sluţby, V této chvíli máme obchodní letouny FAMA [argentinská letecká společnost] a lodi, které jsme během války nakoupili v Itálii, díky tomu by mohlo do Argentiny přijít velké mnoţství lidí.2 Další trasa, po níţ se mohlo do Jiţní Ameriky přesunout „velké mnoţství lidí", vedla přes Perónem nově zaloţenou Delegaci pro přistěhovalectví z Evropy do Argentiny (DAIE), kterou vytvořil v Itálii a jejíţ hlavní úřadovny byly v Římě a Janově. Navenek tato instituce slouţila emigrantŧm z Itálie a dalších evropských zemí k vystěhování do Argentiny, ale ve skrytu zařizovala všechny falešné dokumenty, které potřebovali nacisté prchající z Evropy do Jiţní Ameriky. DAIE byla sice velmi účinným zařízením, ale ţadatelé k ní museli přicházet uţ s povolením argentinského imigračního úřadu k vstupu na území Argentiny a k cestě musel dát souhlas také Červený kříţ. Získat souhlas Červeného kříţe pod falešným jménem nebylo tak obtíţné, jak by se mohlo zdát, protoţe dokumenty Červeného kříţe byly určeny především pro uprchlíky, kteří pozbyli všechny doklady, jeţ by mohly slouţit k jejich identifikaci. Kdyţ měli prchající nacisté vyřízeny všechny potřebné dokumenty, bylo pro ně relativně snadné dosáhnout souhlasu ke vstupu do nové vlasti. Bez součinnosti některých institucí, zejména katolické církve v Evropě i v Argentině, by se však Perónový plány nikdy nedaly realizovat. Jeden z církevních úředníkŧ, jmenovitě biskup Alois Hudal, napsal 31. srpna 1948 prezidentu Perónovi dopis, v němţ vyjádřil přání získat 5000 víz pro německé a rakouské státní příslušníky, kteří sice nejsou uprchlíky v pravém slova smyslu, ale jako bojovníci ve válce podstoupili pro záchranu své země velké oběti. Vatikán Hudala jmenoval zvláštním vyslancem, který měl navštěvovat německé zajatce v početných „civilních" táborech roztroušených po celé Itálii, v nichţ se mezi skutečnými běţenci skrývaly stovky, moţná tisíce nacistických dŧstojníkŧ. Později na Hudalovu adresu směřovaly slova chvály a vděku některých vrcholných nacistických činitelŧ za to, jak jim v té době pomohl, mezi jinými také hrdiny luftwaffe Hanse-Ulricha Rudela, který napsal: Řím se stal po „osvobození" útočištěm a cestou ke spáse pro mnoho obětí pronásledování. Nemálo našich kamarádů našlo cestu ke svobodě právě přes Řím, protoţe v Římě ţilo hodně lidí dobré vůle. Ani Hudal nebyl skoupý na slovo, pokud šlo o jeho poválečné úsilí, protoţe ve své knize Římský deník poznamenal: Cítil jsem se po roce 1945 vázán povinností veškerou svou charitativní činnost zaměřit na pomoc někdejším národním socialistům a fašistům, zvláště tak řečeným „válečným zločincům ". V tomto úsilí se k němu připojilo mnoho dalších činitelŧ katolické církve včetně arcibiskupa Giuseppa Siriho z Janova (janovský přístav byl jedním z hlavních středisek, odkud uprchlíci odplouvali z Itálie
do Argentiny), který zaloţil Národní výbor pro emigraci do Argentiny. Nejvíce však šokuje zjištění, ţe vedle jiných funkcionářŧ katolické církve pomáhal nacistŧm k útěku i sám papeţ Pius XII. Katolická církev po mnoho let popírala jakoukoli Piovu účast na pomoci německým válečným zločincŧm, tím spíše odmítala tvrzení, ţe by posvětil úsilí církve přispívat jim na útěku z Evropy. Nelze však nevidět, ţe mezi roky 1946 a 1952 poslal Pius XII. předsedŧm senátŧ, kteří vedli Norimberské procesy, několik ţádostí o změnu rozsudkŧ smrti vydaných nad klíčovými nacistickými úředníky. Mezi těmi obviněnými, jejichţ rozsudky smrti chtěl papeţ změnit, figurovali mimo jiné Arthur Greiser, usvědčený ze zavraţdění 10 000 Ţidŧ v Polsku, Otto Ohlendorf, který zavraţdil kolem 90 000 osob jako velitel mobilní popravčí jednotky Einsatzgruppe D, a rovněţ Oswald Pohl, šéf SSWirtschafts-Verwaltungshauptamt (WHVA), ohromného hlavního úřadu ekonomické administrativy SS, který spravoval nacistické koncentrační tábory, dohlíţel na otrockou práci více neţ 500 000 vězňŧ a na zpeněţení šperkŧ, vlasŧ a ošacení obětí.3
Ačkoli existence sítě Odessa byla předmětem dohadů, lovec nacistů Simon Wiesenthal byl od chvíle, kdy o ní zaslechl první zmínku při Norimberských procesech, pevně přesvědčen, ţe tato tajná organizace pomáhala výše postaveným nacistům uniknout před spravedlností. Bohuţel katolická církev a její papeţ nebyli jedinými, kdo nabádal nacistické dŧstojníky k útěku a pomáhal jim při něm. Uki Goni ve své knize na toto téma upozorňuje, ţe ve švýcarském federálním archivu jsou stále uloţeny záznamy o několika prominentních švýcarských činitelích, kteří umoţnili třem stovkám německých nacistŧ prchajících do Argentiny projet napříč Švýcarskem, aniţ by se jich někdo na něco ptal. Prezident Perón měl pochopitelně jak v Evropě, tak v Argentině v akci řadu agentŧ. Patřili k nim také někdejší kapitán SS Carlos Fuldner a Rodolfo Freude, náčelník tajné sluţby Perónový vlády. Fuldner se narodil roku 1910 v Argentině německým rodičŧm, kteří do země emigrovali, ale v době, kdy bylo
Fuldnerovi 11 let, se vrátili i s dětmi do Německa a usadili se v Kasselu. V jednadvaceti letech byl Fuldner přijat do SS, kde byl rychle povyšován aţ do hodnosti kapitána. Tato vnější stránka věci měla ovšem svŧj rub, protoţe Fuldner měl slabost pro ţivot na vysoké noze, který financoval z cizích peněz. Podle několika svědectví z té doby nejenţe ošidil jistou plavební společnost o velkou sumu peněz, ale zpronevěřil také prostředky SS, pročeţ se rozhodl z Německa uprchnout a vrátit se do rodné země. Jeho útěk nebyl úspěšný, po zadrţení byl vyloučen z SS a několik měsícŧ strávil ve vězení. To ovšem zdaleka neznamenalo konec Fuldnerovy kariéry, protoţe někdy v době mezi propuštěním z vězení a koncem druhé světové války jeho hvězda znovu vystoupala vysoko nad horizont, kdyţ jej Himmler pověřil „zvláštním posláním" - měl pomoci vytvořit německo-argentinskou tajnou linii, která by umoţnila propašovat z Německa takové osoby, jako byli Adolf Eichmann či „anděl smrti" Josef Mengele. Ve své nové roli Fuldner pilně cestoval po celé Evropě, zejména často během několika dní pendloval sem a tam mezi Německem a Španělskem. Měl také klíčové postavení uţ proto, ţe byl vedoucím úřadovny Perónový organizace DAIE v Janově. Druhou ústřední postavou Perónová týmu byl Rodolfo Freude, pocházející ze smíšené německoargentinské rodiny: jeho otec Ludwig byl ovšem daleko výše postavený neţ otec Fuldnerŧv, protoţe platil za blízkého osobního přítele prezidenta Peróna a byl vybaven významnými doporučeními nacistické stran. S přihlédnutím k tomu zřejmě není ničím překvapivým, ţe jakmile Rodolfo Freude dosáhl přiměřeného věku, začal také pracovat pro Peróna. Podobně pochopitelné je i to, ţe kdyţ byl Perón poprvé zvolen prezidentem, stal se Rudi (jak se mu říkalo) šéfem jeho zpravodajské sluţby. Všechno tedy bylo připraveno k zahájení jednoho z největších masových útěkŧ v dějinách. Fuldner spolu s mnoha dalšími nacistickými agenty rozvinut po celé Evropě svou síť a Freude (stejně jako jeho šéf Perón) byl připraven a více neţ ochoteně přijímal všechny nacistické uprchlíky, kteří zamíří do Argentiny. Jedním z nich byl i dŧstojník SS Erich Priebke. Priebke vstoupil do SS v roce 1936, ale protoţe měl zvláštní vlohy pro cizí jazyky (zejména italštinu a angličtinu), byl přeřazen ke gestapu, kde pŧsobil jako styčný dŧstojník u mezinárodního oddělení policie a byl také jedním z osobních stráţcŧ Mussoliniho při návštěvě italského diktátora v Německu roku 1937. Poručík Priebke rovněţ doprovázel Hitlera jako jeho osobní tlumočník při Vŧdcově návštěvě Říma a pracoval i pro Reinharda Heydricha, který je znám zejména jako jeden z vykonavatelŧ Hitlerova „konečného řešení". Snad nejdŧleţitější Priebkeho rolí během války bylo zprostředkování kontaktŧ mezi Vatikánem a německou nacistickou stranou. Díky tomu se z něho stalo velmi dŧleţité kolečko v celém sloţitém soukolí německé státní moci, ovšem kdyţ byl nakonec Mussolini v roce 1943 svrţen italskou fašistickou radou ze svého piedestalu, Priebke se znenadání ocitl ve velmi ošidné situaci. Hitler chápal dění v Itálii jako projev nevděčnosti Italu vŧči Říši a vyslal do Říma německé jednotky, které rychle město obsadily; poté se Priebkeho sluţební povinnosti změnily - zatýkal, mučil a zhusta i popravoval italské komunisty a partyzány. Ještě horší bylo, ţe Priebke nejen dohlíţel na deportaci 2000 římských Ţidŧ do táborŧ smrti, ale také zřejmě sehrál dŧleţitou úlohu při známém masakru v
Ardeatinských jeskyních, jednom z nejkrutějších válečných zločinŧ, jichţ se Němci v Itálii dopustili. 23. března 1944 zaútočili komunističtí partyzáni na rotu německých vojákŧ pochodující napříč Římem a zabili přitom třiatřicet muţŧ. Hitlera smrt jeho vojákŧ tak rozlítila, ţe okamţitě nařídil, aby za kaţdého mrtvého německého vojáka bylo popraveno deset Italŧ. Priebke začal ihned ve svých materiálech vyhledávat 330 usvědčených vězňŧ, aby Hitlerŧv rozkaz splnil, ale podle svého pozdějšího svědectví jich objevil daleko méně. Nakonec přikázal, aby bylo z věznic ve městě shromáţděno třiasedmdesát Ţidŧ a pětapadesát ostatních vězňŧ. Následujícího dne všechny vyvedli k ústí Ardeatinských jeskyní a tam je postříleli. Priebke později vzpomínal: Všichni měli provazem svázané ruce za zády, a kdyţ je vyvolali jménem, vcházeli ve skupinách po pěti do jeskyně. Vešel jsem tam s druhou nebo třetí pěticí a zastřelil jsem nějakého muţe italskou automatickou pistolí. Popravy končily, aţ kdyţ se začalo šeřit. Během večera přicházeli k jeskyni němečtí důstojníci a po postřílení všech vězňů byly jeskyně vyhozeny do povětří.4 Nedlouho po tomto masakru, 4. června 1944, vstoupili do Říma spojenečtí vojáci a Priebke v obavě o ţivot uprchl do Verony. Odtud se vrátil do Berlína, ale pak znovu odjel do Itálie, kde byl nakonec 13. května 1945 zatčen. Přestoţe byl formálně označen za jednoho z pachatelŧ Ardeatinského masakru, nebyl umístěn do vězení se zvýšenou ostrahou. Naopak, odvezli jej do Brity vedeného zajateckého tábora v Rimini, odkud se mu podařilo uprchnout, poté co prostříhal plot z ostnatého drátu, zatímco opilí stráţní slavili Nový rok. Pěti z nás se podařilo uniknout: tři byli poddůstojníci, jeden důstojník a já. Odešli jsme do biskupského paláce a odtud vlastně začal náš útěk.5 Priebke si dva roky v klidu ţil v Alto Adige, kam za ním přijela z Německa i manţelka s dětmi, aţ nakonec usoudil, ţe pro něho v Evropě uţ není bezpečno - stále probíhaly procesy s válečnými zločinci a nad nacistickými dŧstojníky byly vynášeny rozsudky trestu smrti. Priebke poţádal pod novým jménem Otto Pape o svolení k emigraci do Argentiny (pravděpodobně přes Fuldnera a úřadovnu DAIE v Janově) a dostal k ní souhlas. Biskup Alois Hudal dal Priebkemu čistý pas Červeného kříţe, a tím mu zajistil hladký přesun do nového domova. 23. října 1948 se Otto Pape se svou rodinou nalodil v Janově na parník San Giorgio a o tři týdny později vystoupil z lodi v Buenos Aires. Roku 1954 se Priebkeho rodina přestěhovala do andského střediska Bariloche v jiţní Patagonii, kde Erich vedl spokojený ţivot boháče a odkud často cestoval do Německa. V roce 1994 se však štěstí obrátilo k Priebkemu zády, protoţe se mu na prahu domu objevil televizní štáb ABC a reportér se ho bez obalu zeptal, zda se podílel na vraţdění v Ardeatinských jeskyních. Beze stopy studu Priebke opáčil, ţe byl skutečně při tom. Touto odpovědí zpečetil svŧj osud. V květnu 1995 přisel do Argentiny italský extradiční příkaz a v listopadu téhoţ roku se Priebke ocitl znovu v Itálii, kde byl později odsouzen na doţivotí. Ovšem jestliţe si Erich Priebke svŧj útěk za pomoci organizace Odessa nakonec sám zmařil, nedá se bohuţel totéţ říci o dalším, ještě známějším nacistickém válečném zločinci doktoru Josefovi Mengelem, známém pod přezdívkou „anděl smrti".
Mengele vedl od roku 1943 ţenský tábor v Birkenau (Brzezinka), jenţ byl součástí komplexu koncentračních táborŧ v Osvětimi. Byl znám jako „hlavní dodavatel plynových komor a krematorií", protoţe při selekci ţen vystupujících z transportních vlakŧ bez mrknutí oka a sebemenšího projevu výčitek svědomí poslal na smrt víc ţen neţ kterýkoli jiný dŧstojník SS. Co hŧř, Mengele jako řádně vystudovaný lékař prý chodil mezi řadami ţidovských vězňŧ a pátral po dvojčatech, na nichţ potom prováděl brutální experimenty. Při některých z nich se hnědookým dětem injekcemi vpravovalo do očí barvivo, aby se vyzkoušelo, zdali by nebylo moţné jim barvu očí pozměnit na árijskou modrou. Po experimentech odcházely zuboţené děti do plynových komor. To všechno se změnilo v lednu 1945, kdy Mengele pochopil, ţe dny jeho kariéry jsou sečteny. 17. ledna si sbalil kufr, sebral lékařská data a v přestrojení za obyčejného armádního doktora se připojil k ustupující vojenské jednotce.
Nacistický pohlavár Adolf Eichmann, který organizoval transporty Ţidů a jiných takzvaných untermenschen do táborů smrti, sedí v ochranné kabině z neprůstřelného skla u soudu v Jeruzalémě. Ačkoli díky společnosti Odessa unikl do Argentiny, později jej odtud uneslo izraelské komando, aby mohl být v Izraeli postaven před soud. Kdyţ byla po osvobození koncentračních táborŧ shromaţďována svědectví vězňŧ, kteří přeţili, velmi často se v nich objevovalo jméno Mengeleho jako pachatele zrŧdných zločinŧ. A tak v květnu 1945 vydala komise Spojených národŧ pro válečné zločince na Mengeleho zatykač pro „masovou vraţdu a další zločiny". Kdyţ ho američtí vojáci v červnu téhoţ roku zadrţeli, navzdory příkazu k zatčení Mengeleho nepoznali a později propustili. Mengele pod jménem Fritz Hollmann utekl do Bavorska a tam tři roky pracoval na malém statku. Přestoţe se jeho jméno často ozývalo i u Norimberských procesŧ, nebylo po něm ani stopy. Mengele trpělivě čekal na příleţitost a teprve na jaře 1948 učinil první krok k útěku do Argentiny. Za přispění Carlose Fuldnera obdrţel Mengele nové osobní doklady na jméno Helmut Gregor a
poţádal o souhlas k vycestování do Argentiny. Většina historikŧ se shoduje v tom, ţe takovéto ţádosti směřovaly do imigračního úřadu v Buenos Aires přes Fuldnerovu úřadovnu DAIE v Janově. Autor Uki Goňi upozorňuje, ţe v době, kdy Mengele podával tuto ţádost, se vyřizovaly stejné ţádosti dalších klíčových osob činných v SS včetně Ericha Priebkeho, Josefa Schwammbergera, Ericha Muilera a v neposlední řadě také Adolfa Eichmanna. Díky tomu měla v polovině roku 1948 Odessa nejvíc napilno. 7. září 1948 přišla zpráva, ţe ţádosti Helmuta Gregora o povolení k vystěhování do Argentiny bylo vyhověno (o čemţ vlastně nebylo od počátku ţádných pochybnosti), načeţ - po několika měsících, kdy se Mengele pokoušel přesvědčit manţelku, aby s ním odjela do Jiţní Ameriky - opustil tak řečený Helmut Gregor navţdy Německo; nejprve odcestoval do Rakouska a pak do Itálie. Pochopitelně na svém útěku několikrát překračoval hranice, takţe bylo třeba uplatit příslušné úředníky a předloţit další falešné doklady. V Itálii se Mengele nejprve zdrţoval v městečku Vipiteno, odkud se přibliţně po měsíci přesunul do Bolzana, kde se setkal s tajným agentem známým pouze jako „Kurt", který mu zařídil plavbu do Argentiny na palubě lodi North King. 25 května 1949 vyplul Mengele do Jiţní Ameriky. Plavba trvala čtyři týdny a poté loď přistála v Buenos Aires. Zprvu bydlel Mengele v hotelu ve městě, ale zanedlouho jej pozval pod svou střechu Gerard Malbranc, vysoce postavený člověk pronacistického smýšlení, který brzy uvedl svého nového hosta mezi nacisticky orientovanou smetánku argentinské společnosti. Od té doby ţil Mengele v Argentině velmi dobře a úspěšně. Stal se obchodníkem a těšil se všem příjemným stránkám svého nového postavení; kdyţ však byl nakonec prezident Perón v roce 1959 svrţen, nemohl Mengele očividně nadále počítat s podporou, které se mu do té doby od Perónový vlády dostávalo. Rychle se přesunul do Paraguaye a odtud do Brazílie. Udělal to v poslední chvíli, protoţe zakrátko dorazila do Argentiny ţádost Německa o vydání Mengeleho k soudu do Evropy, a navíc v roce 1960 Mengeleho někdejšího kolegu Adolfa Eichmanna uneslo přímo v Argentině komando izraelské tajné sluţby a propašovalo ho ze země. Adolf Eichmann byl jedním s posledních velkých válečných zločincŧ, kterým pomáhala perónovská skupina společnosti Odessa, protoţe utekl z Německa do Argentiny teprve v roce 1950. Jako organizátor deportací Ţidŧ z jejich domovŧ do koncentračních táborŧ Třetí říše (zejména Osvětimi a Treblinky) se stal Eichmann jedním z hlavních cílŧ spojeneckých lovcŧ válečných zločincŧ. Přestoţe byl zatčen americkou hlídkou, přálo mu štěstí. Uvěznili ho v zajateckém táboře Oberdachstetten spolu s tisíci dalších Němcŧ, ale Eichmannovi se díky falešným dokladŧm (na jméno Otto Eckmann) podařilo uniknout odhalení. Měl v úmyslu zŧstat ve skrytu, dokud Spojenci neskončí se svým „honem na čarodějnice" proti bývalým nacistickým pohlavárŧm, avšak 3. ledna 1946 někdejší Eichmannŧv kolega jménem Dieter Wisliceny proti němu svědčil u norimberského tribunálu a tvrdil, ţe se jeho starý kamarád vţdycky zapřísahal spáchat sebevraţdu, pokud Německo nedokáţe ve válce zvítězit. Říkal, ţe skočí do hrobu se smíchem, protoţe pocit, ţe má na svědomí pět milionů lidí, mu bude přinášet výjimečné uspokojení.6 Wislicenyho svědectví (spolu s výpověďmi některých obţalovaných, zejména Hermana Goringa a velitele Osvětimi Rudolfa Hosse) se rozletělo po celém světě a očernilo Eichmannovo jméno do té
míry, ţe kdyţ se o tom doslechl, bylo mu naprosto jasné, ţe v Evropě uţ nikdy nebude v bezpečí. Dva dny poté, co Wisliceny podal svoje svědectví, utekl Eichmann z Američany spravovaného tábora a uchýlil se do Prienu v jiţním Německu, odkud pokračoval do Brity okupovaného severního sektoru, kde pracoval jako zemědělský dělník, kácel stromy a choval kuřata. Pokud si ovšem Eichmann myslel, ţe s plynoucím časem se na jeho zločiny zapomene, nemohl se víc mýlit. Lovec nacistŧ Simon Wiesenthal se svého pátrání po někdejším dŧstojníkovi SS nikdy nevzdal, vypátral Eichmannovy rodiče, manţelku a dokonce i bývalou milenku a vytrvale svou oběť stopoval; v tisku se také čas od času objevovaly zmínky o Eichmannových zločinech a jeho předpokládaném „zmizení". Právě v té době Eichmann poprvé kontaktoval Perónovu organizaci Odessa. Doslechl jsem se o existenci nějakých organizací, které pomáhaly jiným opustit Německo. V roce 1950 jsem s jednou takovou organizací vešel ve styk. S pomocí Odessy Eichmann brzy přešel přes Alpy do Itálie, kde dostal od františkánského mnicha otce Edoarda Dómotera pas znějící na jméno Riccardo Klement a opatřený argentinským vízem. Eichmann snadno unikl odhalení také díky tomu, ţe často nocoval v rŧzných muţských i ţenských katolických klášterech a katolický klérus mu poskytoval všemoţnou pomoc. Podle Simona Wiesenthala slouţil především františkánský klášter Via Sicilia v Římě jako doslovná tranzitní stanice nacistŧ doufajících, ţe se jim podaří uprchnout z Evropy a zařídit si nový ţivot za oceánem. 14. července 1950 přistála loď Giovanna C s Eichmannem na palubě v Buenos Aires a několik dalších let ţil uprchlík relativně nenápadným ţivotem v severní provincii Tucmán (zhruba 950 km od Buenos Aires); pracoval pro vodovodní společnost CAPRI, na jejíţ výplatní listině figurovala řada bývalých nacistických dŧstojníkŧ i technických kádrŧ. Za Eichmannem do Argentiny připlula i manţelka s dětmi a později se celá rodina přestěhovala zpět do Buenos Aires. Ovšem na rozdíl od mnoha jiných nacistŧ, kteří v Argentině našli lukrativní zaměstnání, Eichmann se po návratu do hlavního města měl co otáčet, aby vŧbec uţivil rodinu, a pracoval jednak v plynárenské firmě Orbis (coţ vyznívá poněkud ironicky, uváţí-li se jeho pŧsobení v Osvětimi) a jednak v továrně Mercedes-Benz. Ačkoli nový domov poskytoval Eichmannovi relativní bezpečí, byl si celou dobu vědom, ţe ho Izraelci stále hledají a nepovolí, dokud ho nechytí. Konečně v roce 1957 dostal tehdejší šéf Mossadu (izraelská tajná zpravodajská sluţba) Isser Harel informaci, na niţ tak dlouho čekal: Eichmann je naţivu a ţije v Argentině. Později Harel ve své knize popsal, jak Mossad nakonec Eichmanna dopadl. Nevěděl jsem, co je Eichmann za člověka. Nevěděl jsem, jaké morbidní cíle sledoval při své mordýrské práci nebo proč touţil zničit nějakého jednoho mizerného Ţida se stejnou zuřivostí jako vyhubit celou jejich komunitu. Nevěděl jsem, jak mohl být schopen přikázat zabíjení dětí - a sebe samého přitom líčit jako disciplinovaného vojáka, jak mohl nařizovat znásilňování ţen - a zároveň se pyšnit svou věrností přísaze [...] Věděl jsem ale, ţe byl velmistrem policejních metod a ţe díky svým profesionálním schopnostem a naprosté absenci svědomí bude výjimečně nebezpečným soupeřem. Věděl jsem, ţe kdyţ skončila válka, podařilo se mu naprosto dokonale zahladit za sebou všechny stopy." Pobyt Adolfa Eichmanna ve skutečnosti nedokázala odhalit ţádná zpravodajská sluţba, nýbrţ postarší
slepý uprchlík před nacistickým pronásledováním, který se jmenoval Lothar Hermann. Hermann byl vězněn v koncentračním táboře Dachau kvŧli svému socialistickému politickému zaměření a v padesátých letech ţil ve čtvrti Olivos v Buenos Aires. Jeho dcera Sylvia se seznámila s nejstarším Eichmannovým synem Klausem. Mladík kaţdou chvíli utrousil nějakou antisemitskou poznámku a často se holedbal, ţe jeho otec je hrdý na svou sluţbu ve válce; Sylviin otec si ale dal dvě a dvě dohromady aţ poté, co v souvislosti se zprávami o procesech s nacisty v Německu zaslechl jméno Adolf Eichmann a došlo mu, kdo je vlastně otcem chlapce, s nímţ kamarádí jeho dcera. Od té chvíle si Hermann usmyslil, ţe za kaţdou cenu musí na Eichmanna upozornit německé a izraelské úřady, aby se válečnému zločinci nepodařilo podruhé uniknout spravedlnosti. 11. května 1960 přiletěla do Argentiny operativní skupina Mossadu a unesla Eichmanna ve chvíli, kdy se vracel ze zaměstnání, odvezla ho pryč a ukryla na tajném místě mimo Buenos Aires. Dalších deset dnŧ drţeli Izraelci Eichmanna v zajetí se zavázanýma očima a připoutaného k posteli, dokud se Mossadu nepodařilo připravit propašování zajatce ze země, aniţ by úřady pojaly nějaké podezření. Argentina by se rozhodně k izraelským vojákŧm operujícím na jejím území nezachovala nijak laskavě a nepochybně by zablokovala jakýkoli pokus o vydání Eichmanna oficiálními cestami. V zajatcově domě zatím panoval zmatek, protoţe Eichmannovi synové vyburcovali někdejší kamarády svého otce v SS a snaţili se zjistit, co se vlastně přihodilo. Navíc se Eichmannovým přihlásila „Skupina mladých perónistŧ" s nabídkou, ţe pomŧţe v pátrání po zmizelém. Nabízeli dokonce vyvolání teroristické kampaně zaměřené proti Izraeli, při níţ by unesli izraelského velvyslance v Argentině a mučili ho, dokud by nebyl Eichmann propuštěn, či by vyhodili do povětří izraelskou ambasádu. 21. května 1960 se konečně Mossadu podařilo Eichmanna vyvézt ze země. Silně ho omámili drogami a oblékli do uniformy stevarda letecké společnosti El AI; tvrdili, ţe se přiotrávil nějakým jídlem, ale ţe se o něho zbytek posádky letadla postará, neţ doletí do Tel Avivu. Tento plán vyšel a 23. května izraelský ministerský předseda David Ben Gurion oznámil: „Eichmann uţ je uvězněn v této zemi a brzy bude postaven před soud." Argentinskou vládu pochopitelně pobouřilo, ţe byl unesen jeden z argentinských „občanŧ", a poţadovala, aby Izrael vrátil Eichmanna do Buenos Aires. Velvyslanec Argentiny u Organizace spojených národŧ Mario Amadeo vznesl dokonce před Radou bezpečnosti v New Yorku formální protest, ale ničeho nedosáhl. K protestŧm se připojili i další významní činitelé, například argentinský kardinál Antonio Caggiano, který se také podílel na činnosti sítě Odessa. Caggiano pro tisk prohlásil: On [Eichmann] přišel do naší otčiny hledat odpuštění a zapomenutí. Nezáleţí na tom, jak se jmenuje, zda Riccardo Klement nebo Adolf Eichmann, naší křesťanskou povinností je odpustit mu to, co učinil.9 Ale ani všechny podobné výzvy a projevy rozhořčení nic nezměnily. Eichmann byl postaven v Jeruzalémě před soud, kde byl v soudní síni drţen v kukani z neprŧstřelného skla, aby se předešlo tomu, ţe by na něho podnikla vraţedný útok některá z přeţivších obětí jeho zločinŧ; byl uznán vinným ve všech bodech obţaloby a 31. května 1962 ho popravili. Jeho poslední slova zněla: „Ať ţije Německo, ať ţije Argentina, ať ţije Rakousko. Nezapomněl jsem na ně."
Bohuţel Josef Mengele - další uprchlík, kterému pomohla Odessa k útěku - se oprátky nedočkal, byť se v Paraguayi ani později v Brazílii nikdy netěšil poklidnému ţivotu; neustále se obával zatčení, ale ţádné komando Mossadu jej nechytilo a nedopravilo do Izraele, aby se tam odpovídal před soudem za své strašlivé činy. Mengele zemřel 7. února 1979 tak, ţe utonul při plavání nedaleko pláţe u města Betrioga poblíţ brazilského Sao Paula. Priebke, Mengele a Eichmann byli nejslavnějšími „klienty" Odessy, má se však za to, ţe díky této tajné síti uprchly z Evropy tisíce nacistŧ a na jejím vybudování a podpoře se podílely rozličné organizace i celé národy, o kterých tu byla zmínka. Zdali Odessa představovala nacisty předem vymyšlenou a koordinovanou organizaci, kterou uvedl do chodu Perón, to není zcela jasné. Je však daleko pravděpodobnější, ţe Odessa nepředstavovala integrální součást grandiózního plánu na další rozkvět nacismu, nýbrţ šlo spíše o únikový systém, který vznikal kousek po kousku podle aktuálních poţadavkŧ, jako poslední moţnost, jak si mohli vyděšení a zoufalí nacističtí uprchlíci zachránit holý ţivot. 1
Z knihy Uki Gofiiho The Reál Odessa: How Perón Brought the Nazi War Criminals to Argentina
(Skutečná Odessa: Jak Perón dostal nacistické válečné zločince do Argentiny), Granta, 2002 2
Z knihy Eugenía P. Róma Asi Hablaba Juan Perón (Tak pravil Juan Perón), Peňa Lillo Editor
(Buenos Aires), 1980 3
Z cit. díla Uki Goňiho
4
Priebkeho prohlášení učiněné v táboře válečných zajatcŧ č. 209 v Afragole, 28. srpna 1946,
Primelime, ABC Television, 1994; z knihy Eleny Llorenteové a Martina Rigacciho El Ultimo Nazi (Poslední nacista), Sudamericana, 1998; Priebkeho interview, La Nación (Argentina), 12. dubna 1998 5
Priebkeho interview v knize Jorgeho Camarasay Odessa al Sur (Odessa míří na jih), Planeta
(Argentina), 1995 6
Svědectví Dietera Wislicenyho v Norimberku, 3. ledna 1946
7
Z knihy Issera Harela The House on Garibaldi Street (Dŧm na Garibaldiho ulici), Viking, 1975
8
Tamtéţ.
9
La Razón (Argentina), 23. prosince 1960
KOLEKTIV SOCIALISTICKÝCH PACIENTŦ SANATORIUM VEDENÉ ŠÍLENCI Protest je, když řeknu, že se mi to či ono nelíbí. Odpor je, když se postarám, aby se to, co se mi nelíbí, už víc neopakovalo.
UIrike Meinhofová, Vom Protest zum Widerxtand (Od protestu k odporu) Zřejmě ţádné desetiletí v celých dějinách světa nepřivedlo k ţivotu tak agresivní, bezohledná a politicky radikální podzemní hnutí jako 60. léta dvacátého století. Vlády několika zemí musely čelit ozbrojeným útokŧm - terčem vzbouřencŧ se vlastně staly všechny hlavní společenské instituce a ideologie, čímţ byl typický zejména rok 1968. Levicové vzpoury vypukaly po všech koutech světa: týkalo se to Paříţe, stejně ovšem Tokia, Berlína, Saigonu, New Yorku, Prahy i mexické metropole. Čímsi zcela běţným se stávaly ozbrojené akce vojenského charakteru, jichţ se účastnili zejména studenti pocházející ze středních společenských vrstev, kteří citovali nejen učení Karla Marxe, ale také Mao Ce-tunga a Ho Či Mina v bláhové představě, ţe porazí fašismus, imperialismus a kapitalistické vykořisťování. Byla to revoluce, která jednak přinášela vzrušení a burcovala k zamyšlení, jednak byla ovšem nebezpečná a velice krvavá. V tehdejším Západním Německu začala s teroristickými činy skupina známá jako Rote Armee Fraktion (Frakce Rudé armády) čili RAF, jeţ se pokoušela svrhnout vládu Spolkové republiky Německo; k ní se přidávaly další, menší organizace jako Západoberlínští anarchisté či Hnutí 2. června, ale také skupina, která si říkala Sozialistisches Patient-kollektiv (Kolektiv socialistických pacientŧ) neboli SPK. Ta se skládala z pacientŧ psychiatrických léčeben, kteří vytvořili vlastní ozbrojenou teroristickou buňku. Co však přivedlo zdánlivě privilegované mladé muţe a ţeny ze střední třídy k tak extrémním projevŧm nesnášenlivosti? Proti komu útočili a s jakými úmysly? V Německu byla v 60. letech nacistická minulost národa stále předmětem hlubokého zájmu, zvláště pro novou levici, jejíţ mladší členové zatracovali své předky za to, ţe se zapletli s nacismem, a obviňovali je, ţe nechtějí vnímal realitu toho, čeho se tehdy dopustili. Studenti docházeli k poznání, ţe existují přímé personální vazby mezi nacistickým reţimem a novým německým státem. Polovina západoněmeckých vojenských dŧstojníkŧ sluţebně činných v roce 1965 bojovala za nacisty a nejméně dvě třetiny soudcŧ slouţily Třetí říši. Studenti se dovolávali toho, aby byla odhalena minulost jejich profesorŧ, a sami vypátrali, ţe mnozí z nich byli členy nacistické strany.1 Nová, levicově smýšlející generace se cítila podvedená a reagovala hněvivě - její hněv však rapidně přerŧstal v politickou činnost. Jednou z prvních věcí, které se mladí Němci chytili, kdyţ chtěli dát najevo své rozladění, byla válka ve Vietnamu. Stranili Vietkongu a protesty proti válce a imperialistickým postojŧm Ameriky chápali jako svou povinnost. Tvrdili také, ţe jejich vláda Američany podporuje, a tím jasně dokazuje, jak málo se od dob nacismu v Německu změnilo chápání hodnot. Protesty studentŧ se rozrŧstaly zejména v Západním Berlíně, citlivém místě i z hlediska vyhrocené studené války; pravicově zaměřené noviny jako Bild nebo Berliner Morgen-post rozněcovaly protistudentskou hysterii a organizovaly kampaň, která 2. června 1967 vyústila ve smrt šestadvacetiletého protestujícího studenta, kterého zabil příslušník tajné policie Karl Heinz Kurras. Student Benno Ohnesorg se poprvé zúčastnil velkého masového shromáţdění (organizovaného na
protest pro ti nadcházející návštěvě íránského šáha v Německu) a právě v jeho prŧběhu byl zastřelen. Později večer téhoţ dne budoucí zakladatelka RAF Gudrun Ensslinová údajně prohlásila: Tento fašistický stát má v úmyslu nás všechny pobít [-.] Na násilí je moţné odpovědět zase jen násilím, jinak to nejde. Tohle je osvětimská generace a nemá smyslu se s nimi hádat.2
Andreas Baader byl vůdcem teroristické organizace Frakce Rudé armády (skupina BaaderMeinhofová), která se hlásila ke spojenectví s SPK. V roce 1977 spáchal ve vězení sebevraţdu.
Na pozadí těchto násilných událostí se poprvé objevuje Kolektiv socialistických pacientŧ. Psal se rok 1969 a na psychiatrické a neurologické klinice Heidelberské univerzity začal doktor Wolfgang Huber podněcovat pacienty k tomu, aby hlavní příčiny své choroby hledali v povaze kapitalistické společnosti. Doktora Hubera, který byl jako teprve devětadvacetiletý vědecký asistent v srpnu 1964 jmenován univerzitním učitelem, uţ několikrát varoval rektor univerzity doktor von Baeyers, aby lépe spolupracoval s kolegy z učitelského sboru. Teď však jeho pohrdání autoritami dospělo nového vrcholu. Při sezeních v rámci skupinové terapie doktor Huber nahlas vyjadřoval své mínění, ţe kapitalistické zřízení spolkové republiky je zkaţené uţ ve svém jádru, a proto je odpovědné za to, ţe národ produkuje fyzicky i duševně nemocné osoby - tvrdil, ţe tuto situaci je moţné zvrátit pouze násilným odporem proti vládě. Takovéto proslovy k pacientŧm nedávaly univerzitě jinou moţnost neţ ho na hodinu propustit, coţ se stalo 21. února 1970.
Jeho právník okamţitě vznesl proti propuštění svého mandanta stíţnost a 28. února Huber přiměl ty ze svých pacientŧ, kteří toho byli psychicky schopni, aby stávkovali vsedě v kancelářích administrativní budovy univerzity. Hrozil rovněţ, ţe pokud nebude přijat zpátky na své místo, mohli by někteří z méně odolných pacientŧ spáchat sebevraţdu. Univerzita nakonec couvla a souhlasila, ţe bude Hubera platit aţ do 30. září 1970 a poskytne mu čtyři místnosti, v nichţ bude mocí pracovat. Doktoru Huberovi se ulevilo, ţe dostal své místo zpátky, a začal formálně organizovat své pacienty v Kolektiv socialistických pacientŧ. Margrit Schillerová, Kiaus Jonschke, Siegfried Hausner a Carmen Rollová to byli pouze někteří z pacientŧ jeho skupiny, kteří byli více neţ ochotní „léčit" své osobní mentální postiţení násilnými akcemi. Jillian Beckerová v knize Hitler's Children (Hitlerovy děti) rovněţ poukazuje na to, ţe Huberova pracovní smlouva s univerzitou končila v září 1970, takţe později by za svou práci uţ neměl dostávat peníze, ale škola jej platila i dál: {...] univerzita pokračovala v podpoře této organizace ještě dlouho po vypršení smlouvy, a to nikoli z běţných fondů jako dosud, ale ze zvláštních „charitativních" fondů. „Prohnilý" vládní systém tak poskytl celkem 31 875 marek lidem, kteří se hodlali léčit tím, ţe tento systém zničí; v okamţiku, kdy došlo k rozpuštění skupiny, byly zbývající peníze „přerozděleny" na soukromé účty jejích vedoucích členů.3 Ovšem skupina doktora Hubera nebyla jedinou organizací, která se v té době chopila zbraní. V roce 1968 byla čtveřice obviněných Andreas Baader, Gudrun Ensslinová, Horst Sohnlein a Thorward Proll zatčena a odsouzena pro ţhářství. Z vězení byli dočasně propuštěni do doby, neţ bude rozhodnuto soudem druhého stupně o jejich odvolání. Po propuštění Baader, Proll a Ensslinová nastoupili jako vychovatelé problematických mladistvých, avšak v roce 1969, kdyţ byla jejich odvolání zamítnuta, se místo návratu do vězení rozhodli všichni tři pro útěk. Za pomoci Prollovy sestry Astrid uprchli do Paříţe, ale Baader s Astrid Prollovou se brzy vrátili do Německa a usadili se v Západním Berlíně. Tam jim pomohla najít útočiště UIrike Meinhofová (která Baadera znala z dřívějška, kdyţ ještě pracoval s mladistvými), načeţ oba uprchlíci začali shánět zbraně, které by jim umoţnily páchat v budoucnosti teroristické činy. UIrike Meinhofová byla v mnoha ohledech typickou vzdělanou mladou Němkou ze střední třídy, jaké se připojovaly k teroristickým aktivitám doktora Hubera. Narodila se v roce 1934, rok po nástupu Hitlera k moci; její otec Werner byl asistentem ředitele muzea, matka Ingeborg byla v domácnosti a starala se o děti. Rodina Meinhotových vedla pohodlný a radostný ţivot v poklidném sousedství, jaké se popisovalo v mnoha filmech a románech ve smyslu dokonalého místa pro rodinný ţivot. Naneštěstí Werner Meinhof zemřel, kdyţ UIrike bylo teprve šest let; její matka si proto musela najít zaměstnání. Ingeborg si ale se sloţitou situací poradila a její rodina na tom po finanční stránce nebyla o mnoho hŧře neţ před manţelovou smrtí. I během války (kterou její matka přeţila jako tichá odpŧrkyně nacismu) UIrike Meinhofová dál chodila do dobrých škol a nechyběla jí rodičovská láska ani péče. Ovšem krátce po skončení války v roce 1945 byla u její matky diagnostikována rakovina a ţena brzy zemřela. O UIrike Meinhofovou se poté starala blízká přítelkyně jejich rodiny Renate Riemecková.
Byla to vzdělaná ţena se silným mateřským pudem a pro roli náhradní matky měla ideální předpoklady. Postarala se, aby mladá Meinhofová dostala všechno, po čem zatouţila, a také ji vedla k zájmu o filozofii, literaturu a politiku, které dívku zvlášť přitahovaly. Začaly se u ní projevovat známky literárního nadání. Meinhofová se zanedlouho začlenila do společnosti mladých levicových intelektuálŧ, s nimiţ měla společné názory i cíle. V roce 1960 se připojila k týmu vydávajícímu v Hamburku magazín s názvem Konkrét, coţ dále zvýšilo její zájem o levicovou politiku. Je třeba uznat, ţe Meinhofová si v mládí uţila víc neţ dost traumatických záţitkŧ, není však sporu o tom, ţe dokud byli její rodiče naţivu, poskytovali svému dítěti veškeré bezpečí a šťastný domov, a ţe se jí dostalo výborného vzdělání. V tomto směru se neodlišovala od řady příslušníkŧ SPK, kteří se v pozdějším ţivotě dopustili stejně násilných skutkŧ jako Meinhofová, jejíţ věhlas je ovšem poněkud zastínil. Jillian Beckerová v knize Hitler's Children (Hitlerovy děti) dospívá aţ k teorii, ţe tuto poválečnou generaci sjednocovala neuvědomělá tuţba prokázat, ţe kdyby ţili v předcházející éře, bojovali by proti nacismu zuby nehty. Ve skutečnosti však jejich boj proti Hitlerovi přišel „o generaci pozdě". Ovšem Meinhofová by se moţná do extrémistického hnutí nikdy nezapojila, nebýt jejího seznámení s charismatickým a neovladatelným rebelem Andreasem Baaderem a jeho přítelkyní Gudrun Ensslinovou. Ta stejně jako Ulrike Meinhofová vyrŧstala v rodině čítající se ke středním vrstvám, která vedla pohodlný ţivot. Narodila se 15. srpna 1940 jako čtvrté ze sedmi dětí. Její otec Helmut byl pastorem německé evangelické církve (EKD), která začala oficiálně pŧsobit v roce 1945, hned poté co byl poraţen Hitler. Filozofie této církve stála v opozici proti nacistickým ideálŧm. Nejen to, EKD aktivně pŧsobila na své věřící, aby spíše zpochybňovali autority, neţ aby prostě kráčeli ţivotem v souladu s míněním většiny, takţe například protestovala proti plánŧm na znovuvyzbrojení Spolkové republiky Německo. Helmut Ensslin i jeho manţelka Use také podporovali své děti v zájmu o politické a společenské dění a často vedli u kuchyňského stolu debaty o těchto oblastech, takţe Ensslinovy děti se dobře orientovaly i ve světovém dění. Kdyţ bylo Gudrun osmnáct let, dostala příleţitost studovat v rámci výměnného studentského programu v americké Pensylvánii a této moţnosti také naplno vyuţívala, i kdyţ Amerikou poněkud opovrhovala kvŧli do očí bijícím případŧm společenské nespravedlnosti. Jillian Beckerová k tomu poznamenala: Viděla na Americe mnoho chyb, zejména sociální nespravedlnost a hmotnou nerovnost. Nepřicestovala tam však úplně nedotčená, měla o Americe jisté předsudky, takţe v ţádném případě jí tamní skutečnost neotevřela oči ani ji nepřekvapila společenská realita, v níţ se ocitla. Našla tam právě to, co očekávala a co se tam nepochybně najít dalo. Po návratu do Německa se Ensslinová zapsala na univerzitu v Túbingenu a poté na západoberlínskou univerzitu, kde studovala kombinaci filozofie - germanistika. Spisovatel Günther Grass, který ji znal v době studií v Západním Berlíně, později vzpomínal, ţe „byla idealisticky zaměřená a měla vrozený odpor k jakémukoli kompromisu. Usilovala vţdycky o absolutní a dokonalé řešení."5 I v případě Gudrun Ensslinové je moţné snadno najít paralely mezi prostředím, z něhoţ vyšla ona a jaké bylo typické pro její soudruhy z SPK, a není obtíţné pochopit, proč se poté, co jí a Baaderovi
poskytla Ulrike Meinhofová útočiště, všichni tři rychle sblíţili a vytvořily se mezi nimi velmi pevné vztahy. Ovšem pobyt obou uprchlíkŧ v bytě Meinhofové brzy skončil, protoţe 3. dubna 1970 policie znovu Baadera zatkla, a tím byl osud Meinhofové zpečetěn. Soud ještě nestačil zařídit nové Andreasovo uvěznění, a jeho přátelé uţ začali hledat zpŧsoby, jimiţ by ho dostali na svobodu. Pro Meinhofovou to znamenalo zasvěcení do teroristické činnosti. 14. května Andrease Baadera jeho přátelé osvobodili v situaci, kdy na ten den dostal propustku, aby mohl navštívit státní knihovnu (v komplexu Německého ústředního institutu pro sociální otázky), ovšem aby ho dostali na svobodu, zastřelili dva stráţné a Georg Linke, postarší pracovník knihovny, utrpěl tak váţná zranění, ţe jeho ţivot visel na vlásku. Baader, Ensslinová a Meinhofová i jejich druhové z místa činu uprchlí a okamţitě přešli do ilegality. Pocit triumfálního završení akce, kterou sami povaţovali za velmi významnou (bez ohledu na to, ţe usmrtili dva členy vězeňské stráţe a téměř zabili nevinného civilistu), zanedlouho vyjádřili v prohlášení, které bylo otištěno 22. května v krajně levicovém časopise 833 pod logem černého pantera - coţ byl nepokrytý náznak spřízněnosti s americkou teroristickou organizací, která nesla takové jméno. Copak ta prasata doopravdy věřila, ţe necháme soudruha Baadera dřepět dva nebo tři roky ve vězení? Copak ta prasata věřila, ţe budeme navţdycky proti jejich kulkám bojovat barvicími míčky? Copak si některé to prase myslelo, ţe budeme mluvit o rozvíjení třídního zápasu... aniţ se také sami ozbrojíme? Myslela si ta prasata, která začala střílet jako první, ţe se necháme odstřelit jako dobytčata na jatkách? Gándhí a Martin Luther King jsou mrtví. Kulky, které je zabily, kulky, které zasáhly Rudiho [Dutschkeho],.. skoncovaly se snem o nenásilí. Kdo se nebude bránit, zemře. Kdo nezemře, bude pohřben zaţiva: ve vězeních, v nápravných ústavech, v chatrčích v Kreuzbergu, Weddingu a Neukólnu, v kamenné pustině nových obytných čtvrtí, v přeplněných školkách a školách, v dokonale vybavených a nově zařízených kuchyních, v loţnicových palácích zatíţených hypotékami... ZAHAJTE OZBROJENÝ BOJ! VYBUDUJTE RUDOU ARMÁDU'l6 V citovaném prohlášení se poprvé objevila zmínka o Frakci Rudé armády či - jak se brzy začalo říkat „skupině Baader-Meinhofová"; trvalo však další rok, neţ vydali svŧj manifest nazvaný Das Konzept Stadtguerilla (Koncept městské guerilly), a mezitím se příslušníci RAF vypravili do Jordánska, kde cvičili v tréninkovém táboře Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Tam se naučili teroristické taktice, zacházení se střelnými zbraněmi, házení ručních granátŧ a poučili se, jak vyrábět bomby, načeţ se vrátili do Německa a začali hromadit zbraně. V té době začala spřízněná skupina SPK páchat víceméně náhodné násilné činy. V polovině února 1971 se pokusili Siegfried Hausner a Carmen Rollová odpálit bombu ve vlaku, v němţ cestoval prezident spolkové republiky. Jejich akce vyšla zcela naprázdno, protoţe Carmen Rollová se dostala pozdě na nádraţí a nestačila umístit bombu (nevelké, podomácku vyrobené zařízení) do vlaku. Doktor Huber, který svou ordinaci přestěhoval do vlastního domu ve Wiesenbachu, si v červnu 1971 všiml, ţe policie sleduje příchody a odchody jeho pacientŧ. Úřady se zvlášť zajímaly o dva z nich, Ralfa Reinderse a Alfreda Mahrlandera, a kdyţ je jednou hlídka zastavila na cestě do Huberova domu,
vytasil Reinders pistoli a střelil jednoho z policistŧ do ramene. Reinders s Mahrlanderem sice z místa utekli, ale zanedlouho byli oba dopadeni a zatčeni. Po tomto incidentu bylo zatčeno dalších sedm členŧ SPK včetně doktora Hubera a jeho manţelky pro podezření, ţe vytvářeli ilegální organizaci a hromadili zbraně a výbušniny. Dvěma členŧm SPK - Carmen Rollové a Klausi Junschkemu - se podařilo zatčení uniknout, přestoţe byli přítomni v domě, kdyţ tam policie podnikala razii. Krátce nato Junschke spolu s několika dalšími příslušníky SPK podnikl bankovní loupeţ, při níţ byl zastřelen jeden policista. Poté, 25. září 1971, dva policisté - Helmut Ruf a Friedrich Ruf, kteří ovšem nebyli nijak spříznění - hodlali zkontrolovat automobil nesprávně zaparkovaný na dálnici FreiburgBasiiej. Uvnitř auta seděl i Holger Meins a Margrit Schillerová, oba členové SPK a oba ozbrojení. Bylo jim jasné, ţe kdyţ je policisté prohledají, budou zatčeni, a tak oba teroristé zahájili na policisty palbu. Friedricha Rufa zasáhli do paţe, jeho kolega utrpěl váţnější zranění. Schillerová s Meinsem uprchli a zanechali na místě automobil, při jehoţ prohlídce policie objevila dvě významné ilegální publikace. Jedna nesla titul Koncept městské guerilly, druhá zdánlivě neškodný název Pravidla silničního provozu, ovšem její podtitul zněl Hlediska ozbrojeného zápasu v západní Evropě. Tu první sepsala Ulrike Meinhofová, coţ vedlo policejní detektivy k přesvědčení, ţe příslušníci SPK se začínají sdruţovat s RAF. 22. října 1971, tedy nedlouho po střelbě na dálnici z Freiburgu do Basileje, policie v Hamburku dopadla Margrit Schillerovou, ovšem teprve poté, co nějakou dobu strávila v bezpečném úkrytu RAF, kde to podle jejího vyjádření bylo docela vzrušující. Setkala se tam s vŧdci skupiny BaaderMeinhofová, rokovali spolu o politice, hádali se, bavili a odpočívali uprostřed barvitého zmatku tvořeném rozličným vybavením potřebným pro partyzánský zpŧsob boje, například radiovým přijímačem, který mohl odposlouchávat frekvence policejních vysílaček, potřebami k výrobě bomb a zbraněmi. Zatčení Schillerové také neproběhlo bez rozruchu. Trávila v Hamburku uţ nějakou dobu a snaţila se moc nevystrkovat nos, ovšem jednoho večera, poté co vyšla ze stanice metra, si všimla, ţe ji sleduje policejní auto. Schillerová se ukryla v podzemních garáţích blízkého nákupního centra a nějakou dobu tam čekala, potom vyšla východem na opačném konci komplexu, ale znovu zjistila, ţe ji policie sleduje. Pokusila se uniknout tím, ţe zašla do opuštěného domu, ale později zase musela ven, protoţe se měla setkat se dvěma členy SPK Irmgard Mollerovou a Gerhardem Mullerem. Policie na ni pochopitelně čekala, a sotva Schillerová vyšla z domu, dva policisté - Schmid a Lemke - zajeli s autem před ni na chodník. V tom okamţiku se k ní přidali i Mollerová s Mullerem a všichni tři utíkali do parku, kam je policisté pronásledovali. Schmidovi se podařilo popadnout Schillerovou za ruku, ale vytáhla na něho pistoli. Kdyţ Mollerová s Mullerem viděli, ţe se jejich kolegyně dostala do nesnází, začali střílet a Schmida zasáhli, takţe v bezvědomí padl na zem. Lemke byl postřelen do nohy, ale odkulhal zpátky k autu, aby přivolal pomoc - na místě ovšem zjistil, ţe zatím jejich auto někdo ukradl. Zdrţení, které tím vzniklo, stálo Schmida ţivot, protoţe zemřel dřív, neţ se podařilo oba policisty převézt do nemocnice.
Policie v celém Hamburku přešla do plné pohotovosti a tento krok brzy přinesl ovoce. Dva policisté v civilním oblečení si všimli v telefonní budce podezřelé ţeny, kterou povaţovali za jednu z prchajících teroristek. Jakmile vyšla z budky, ihned ji zatkli. Podle osobních dokladŧ, které měla při sobě, se jednalo o Dorote Gerlachovou, ale její hra skončila ve chvíli, kdy v batohu zadrţené objevili plně nabitou pistoli. Gerlachová/Schillerová byla převezena na policejní stanici, kde byla formálně identifikována a obviněna z vraţdy. Necelý týden nato provedla policie razii v jednom z bytŧ nacházejících se nedaleko telefonní budky, v níţ byla zadrţena Schillerová. Uvnitř objevili plně operativní teroristickou buňku vybavenou přibliţně 2600 zásobníky střeliva, rozbuškami, výbušninami, elektrickým odpalovacím zařízením, osobními vysílačkami a dokonce i policejními uniformami. Přestoţe bylo veškeré vybavení zajištěno, násilné akce pokračovaly. 22. prosince 1971 příslušníci SPK (z nichţ mnozí pŧsobili i v rámci RAF) podnikli jednu z nejdivočejších teroristických akcí — loupeţ v Bavorské hypoteční a burzovní bance, kde získali 133 987 marek. Ráno toho dne vešel do banky nějaký muţ, poloţil na stŧl magnetofon a pustil jej, takţe halu naplnila hlučná popmusic. Po několika vteřinách vtrhli dovnitř další tři lidé oblečení v bundách a s tvářemi skrytými pod pletenými maskami. Dva byli vyzbrojeni samopaly, třetí měl pistoli. Tito tři teroristé ohroţovali jak zaměstnance banky, tak zákazníky a nařizovali jim, ţe mají zŧstat v klidu. Přímo před budovou banky parkovala v rozporu s předpisy červená dodávka Volkswagen, coţ upoutalo pozornost policisty Herberta Schonera. Přistoupil k dodávce, aby to jejímu řidiči vytkl, ale přivítala ho střelba. Zasáhlo ho několik projektilŧ a byl zasaţen i do zátylku, přesto se doplazil tam, kde si myslel, ţe bude v bezpečí do budovy Bavorské hypoteční a burzovní banky. Kdyţ se dostal dovnitř, místo aby našel útočiště, narazil na jednoho z lupičŧ, a ten střelil Schonera do hrudníku. Na místě byl mrtev. Lupiči si uvědomili, ţe zabili policistu, naskákali i s uloupenými penězi do červené dodávky a ujeli. Podařilo se jim provést velkou bankovní loupeţ, a přestoţe jednoho z nich - Klause Junschkeho svědkové identifikovali, všichni teroristé unikli, byť doslova přes mrtvolu. V té době bylo více neţ zřejmé, ţe SPK stále pŧsobí a ţe mnoho z členŧ této organizace se spojilo se skupinou RAF, která byla daleko početnější a lépe vybavená. V roce 1972 naplánovala RAF „květnovou ofenzívu", která měla sestávat nikoli z jedné, ale z celé řady velkých teroristických akcí, jeţ se měly uskutečnit během dvou týdnŧ. Došlo k napadení dvou základen americké armády, k přepadení policejních stanic ve dvou z největších německých měst a také kanceláří Axela Springera, jemuţ patřila většina z konzervativních německých bulvárních listu. První bombový útok (který vedle dalších podnikli Andreas Baader a Gudrun Ensslinová) směřoval proti velitelství 5. armády USA ve Frankfurtu nad Mohanem; byl při něm zabit jeden americký voják a dalších třináct Američanŧ bylo zraněno. Následujícího dne explodovala druhá bomba, tentokrát před policejní stanicí v Augsburgu. Nikdo naštěstí nepřišel o ţivot, ale útoky ještě neskončily. Téhoţ dne vybuchla bomba umístěná příslušníky RAF pod automobil Wolfganga Buddenberga, soudce, který podepsal radu příkazŧ k zatčení příslušníkŧ této teroristické skupiny. Do auta však nenastoupil Buddenberg, nýbrţ jeho nešťastná manţelka, která při explozi utrpěla velmi závaţná zranění. 19. května podnikla RAF
bombový útok proti kancelářím Springerovy korporace, který měl za následek zranění sedmnácti zaměstnancŧ. Konečně 24. května najelo do hlavního sídla vrchního velitelství americké armády v Evropě v Heidelbergu auto naloţené 200 kilogramy trinitrotoluenu; při výbuchu zahynuli tři američtí vojáci a pět dalších bylo zraněno. RAF přispěchala s rŧznými „odŧvodněními" těchto útokŧ, ovšem jako hlavní dŧvod uváděla odplatu za stále silnější bombardování Vietnamu americkým letectvem. V prohlášení teroristŧ se tvrdilo, ţe Spolková republika Německo uţ nebude pro Američany bezpečným místem, z něhoţ by mohli vést své vojenské operace, a za konečnou podmínku pro zastavení násilností teroristé označili to, ţe se Američané zcela stáhnou z Vietnamu. Ve skutečnosti to byla právě RAF, která na území Spolkové republiky nemohla dál operovat, protoţe po „květnové ofenzivě" rozpoutala policie mohutný hon na všechny příslušníky RAF a SPK. Přes 130 000 policistŧ hlídkovalo v ulicích, kontrolovalo hraniční přechody a probíralo spoustu hlášení a oznámení, která přicházela od obyvatelstva. Jejich úsilí přineslo bohaté plody. Koncem května jistý frankfurtský občan vyburcoval policii, protoţe se mu zdálo podezřelé, jak na zadním dvoře domu tři muţi míchají nějaké neznámé látky. 1. června byli všichni tři podezřelí zatčeni: Andreas Baader, Holger Meins a Jan-Carl Raspe. Látka, kterou na dvorku mísili, měla slouţit jako trhavina. 7. června si jistá prodavačka v Hamburku všimla mladé zákaznice, která podivně manipulovala s nějakým těţkým předmětem schovaným v tašce. Znovu zasáhla policie a podezřelou zákaznici - Gudrun Ensslinovou - zatkla. V tašce měla schovanou střelnou zbraň. Konečně 15. června úřady zadrţely dalšího hlavního činitele Frakce Rudé armády. Předcházejícího večera navštívil levicově zaměřeného učitele jeho známý, který ho poţádal, zdali by nemohl poskytnout na pár dní přístřeší dvěma jeho přátelŧm. Učitel, přestoţe v něm tato ţádost vzbudila ostraţitost, souhlasil a přijal dvojici k sobě do bytu, ale později se přece jen rozhodl zavolat policii, která začala byt okamţitě sledovat. Druhého dne vyšel jeden z hostŧ - Gerhard Muller z bytu a šel do nedaleké telefonní budky, u níţ ho zadrţelo několik policistŧ, kteří vzápětí zatkli i druhého uprchlíka -Ulrike Meinhofovou. Zprvu policie neznala identitu ţádného ze zadrţených, ale brzy se zjistilo, ţe dostali Mullera, a krátce potom byla identifikována i Meinhofová. Nikde zatím nebyly zaloţeny otisky prstŧ, podle nichţ by bylo moţné zjistit, ţe zatčenou je právě Meinhofová, ale policie narazila na starý výtisk magazínu Stern, v němţ byl otištěn článek o Meinhofové doplněný zvláštní fotografií. Šlo vlastně o přetisk rentgenového snímku její lebky z roku 1962, kdy jí lékaři kovovou svorkou přerušili ucpanou cévu. Policie pořídila rentgenový snímek lebky zadrţené ţeny a porovnáním s ilustrací z magazínu byla zjištěna naprostá shoda. Německé úřady měly dŧvod ke spokojenosti. Dopadly jednu z nejhledanějších teroristek. K dovršení všeho se o tři týdny později podařilo zadrţet také Irmgard Mollerovou a Klause Junschkeho.
Došlo k mírnému posunu v ideologii RAF, SPK a dokonce i v Hnutí 2. června - místo aby tyto skupiny svou agresi zaměřovaly proti vládám Spolkové republiky Německo a Spojených státŧ, jejich teroristické činy byly čím dál zřetelněji motivovány snahou o osvobození uvězněných teroristŧ a nenávistí vŧči justičním orgánŧm. Protoţe prakticky všichni vŧdcové RAF seděli ve vězení, začalo se těm, kteří zŧstali na svobodě, říkat „teroristé druhé generace" - jednalo se o muţe a ţeny, kteří se na konci šedesátých let na činnosti těchto skupin ještě aktivně nepodíleli, nicméně i tak byli rozhodnutí vést dál svŧj boj. Jedna věc jim leţela na srdci daleko víc neţ cokoli jiného - bouřili se proti údajnému systematickému špatnému zacházení s uvězněnými kolegy. Vězňové z řad teroristŧ byli po většinu času drţeni v samovazbě - toto opatření postihlo mnohé z nich včetně Astrid Prollové, která byla zatčena v květnu 1971. Strávila bezmála pět měsícŧ v téměř naprosté izolaci na ţenském vězeňském psychiatrickém oddělení. Byla ochuzena o jakoukoli duševní stimulaci, obývala holou obílenou místnost bez jediného obrázku na stěně, neměla s kým promluvit a nedoléhal k ní prakticky ţádný zvuk zvenčí - takováto izolace se přirovnávala k šokové terapii. V podobných podmínkách byla dlouhých osm měsícŧ drţena i Meinhofová, jeţ během této doby napsala báseň Aus dem Toten Trakt (Z traktu mrtvých), v níţ vyjádřila výjimečně mučivý záţitek, který pro ni tato forma trestu znamenala. Napsala v ní: „Nedokáţete uţ rozlišit význam slov. Návštěvy odcházejí a nezanechají jedinou stopu." Margrit Schillerová, která vykonávala dlouhou dobu trest v káznici v Lubecku, byla také přesvědčena, ţe ji drţí v „traktu mrtvých", a pokud by někdo pochyboval, jak krutý to byl trest, je moţné vzpomenout na svědectví Heinze Brandta, který přeţil koncentrační tábor Osvětim, ale později byl dlouhou dobu uvězněn ve východoněmeckém vězení, kde strávil několik let v samovazbě. Můţe to znít přehnaně a paradoxně, ale moje zkušenost s přímou, tvrdou izolací byla horší neţ to, co
jsem zaţil v nacistickém koncentračním táboře... V táboře jsem měl stále prostor pro lidský ţivot, zejména komunikaci se spoluvězni... Byli jsme tam svědky nejen sadistického krutého chování nacistů k vězňům, ale viděli jsme i moţnosti, jak se stavět na odpor a jak vést s ostatními vězni kolektivní ţivot, coţ nám umoţňovalo naplnit základní potřebu lidské bytosti: společenskou existenci.7 Zacházení s uvězněnými teroristy bylo do té míry kruté, ţe vězňové odpověděli jediným moţným zpŧsobem - od ledna 1973 začali drţet hladovku. Pro zatčené to byly velmi krušné časy, ale v jejich boji za zlepšení podmínek pobytu ve věznici je podporovali alespoň jejich obhájci a právní organizace, jako například Výbory proti mučení samovazbou ve věznicích SRN. Věznice přistoupily k násilnému krmení vězňŧ odmítajících stravu, takţe jim vpravovali jídlo do útrob proti jejich vŧli. Lékaři připoutali vězně k postelím, násilím jim otevřeli ústa a hrdlem či nozdrami jim vpravili do ţaludku hadice. Tomuto institucionalizovanému násilí byla podrobena i Margrit Schillerová, která později vypověděla, ţe někteří lékaři si přitom počínali stejně brutálně jako vězeňští stráţci a často po jejich zákroku zŧstala zkrvavená a pokrytá odřeninami a nejinak se vedlo i dalším protestujícím. Vně vězeňských zdí zatím bývalí členové SPK, kteří se uţ zcela začlenili do Frakce Rudé armády, obnovili partyzánskou aktivitu, která byla ovšem zaměřena především na osvobození uvězněných druhŧ. 10. listopadu 1974 byl při zpackaném pokusu o únos usmrcen prezident nejvyššího soudu Spolkové republiky Günter von Drenkmann. 24. dubna 1975 přepadlo několik bývalých členŧ SPK západoněmecké velvyslanectví ve Stockholmu a zmocnilo se dvanácti rukojmích. Mezi útočníky byli Siegfried Hauser, Hanne-Elise Krabbeová, Karl-Heinz Dellwo, Lutz Taufer, Bernhard-Maria Rossner a Ullrich Wessel. Zajatá rukojmí - mezi nimi velvyslanec, ekonomického, vojenského, kulturního a tiskového atašé - odvedli do knihovny a pak prohledali zbytek budovy, jestli se v ní nenachází ještě někdo z personálu, přičemţ přehlédli jednu ze sekretářek, která se schovala v příborníku v místnosti č. 306. Během této doby pronikla švédská policie, kterou se podařilo na útok upozornit, do přízemí budovy a tam si zřídila operační středisko. Tím teroristy rozhořčila natolik, ţe ţádali, aby se policie z budovy stáhla, jinak zastřelí jednoho z rukojmích - vojenského atašé podplukovníka barona Andrease von Mirbach. Policie jejich poţadavek odmítla, načeţ teroristé svázali Mirbachovi ruce, odvedli jej na vrchol schodiště vedoucího z přízemí do prvního patra a tam na něho vystřelili - nejprve jej zasáhli do nohy, potom do hlavy a hrudníku, načeţ jej shodili ze schodŧ přímo do rukou policistŧ, kteří odtáhli umírajícího atašé pryč. Úřady po této události urychleně evakuovaly přízemí velvyslanectví a policie zaujala méně kontroverzní postavení venku před budovou. Kdyţ teroristé takto policii vypudili, rozhodli se do suterénu velvyslanectví rozmístit velké mnoţství výbušniny TNT. Poté se spojili s německou tiskovou agenturou a informovali o svých poţadavcích. Především chtěli, aby bylo propuštěno šestadvacet teroristŧ ze skupiny Baader-Meinhofová (včetně Gudrun Ensslinové, Andrease Baadera a Ulrike Meinhofové). Německá vláda v čele s kancléřem Heknutém Schmidtem nebyla ovšem ochotna nechat se teroristy vydírat a odpověděla, ţe s nimi nebude vyjednávat. Tento postoj vyprovokoval teroristy k prohlášení, ţe začnou popravovat kaţdou
hodinu jednoho z rukojmích, dokud vláda nezačne propouštět jejich přátele z vězení. Jedna hodina přešla a nic se nedělo, ale poté byl k oknu velvyslanectví přiveden ekonomický atašé doktor Heinz Hillegart a zastřelen ranou do týla. Jeho tělo nechali viset z okna, aby kaţdý viděl, ţe není dobré brát vyhrŧţky teroristŧ na lehkou váhu. Poté se dostala ke slovu náhoda. Kvŧli krátkému spojení v elektrickém zapojení rozbušek explodovala část TNT uloţeného ve sklepě a při výbuchu zahynuli dva teroristé. Ostatní výbuch přeţili, ale v následujícím zmatku byli snadno pochytáni policí. Terorista Siegflred Hausner, který při explozi utrpěl váţné popáleniny, byl letecky převezen do vězeňské nemocnice ve Stammheimu, ale po několika dnech svým zraněním podlehl. Obléhání velvyslanectví trvalo celkem deset dní a v jeho prŧběhu byli zabiti dva rukojmí a zahynuli tři teroristé. Někteří z rukojmích později tvrdili, ţe s vězniteli navázali „přátelství", a dokonce pociťovali k jejich cílŧm určitou sympatii.* * Tento jev je od té doby označován jako „stockholmský syndrom" (pozn. překl.). Takovéto pocity však většina obyvatel Německa nesdílela, coţ se projevilo zejména během procesu s Baaderem, Ensslinovou a Janem-Cariem Raspem, který začal 21. května 1975. Toto soudní řízení, které znamenalo začátek konce hnutí SPK a skupiny Baader-Meinhofová, trvalo téměř dva roky, aţ do dubna 1977, kdy byli všichni obvinění jako spolupachatelé uznáni vinnými čtyřmi vraţdami, sedmadvaceti pokusy vraţdy a vytvořením ilegální zločinecké organizace. Všichni byli postiţeni doţivotními tresty. Krátce nato Baader, Raspe i Ensslinová spáchali ve svých celách ve stammheimské věznici sebevraţdu; přesné okolnosti jejich smrti však provázely určité nejasnosti, takţe někteří věřili, ţe jejich sebevraţdy byly poněkud „zinscenovány", aby se zatajilo protiprávní usmrcení těchto vězňŧ. Ulrike Meinhofová, souzená v roce 1974 za účast na osvobození Baadera, dostala osmiletý trest vězení, nedopadla však o nic lépe, protoţe 9. května 1976 byla nalezena oběšená ve své cele, kde rovněţ očividně spáchala sebevraţdu. I kdyţ teroristické aktivity ještě několik let pokračovaly, podařilo se imaginární zrŧdě německého terorismu srazit hlavu a krajně extrémistické hnutí postupně ztratilo veškerou podporu. Je ironií osudu, ţe příslušníci SPK i RAF vyznávali levicovou ideologii, ale účinek jejich akcí na západoněmeckou společnost byl právě opačný, neţ tyto skupiny zamýšlely - voliči se přiklonili k podstatně konzervativnějším politickým směrŧm. Dnes, kdy jsou někdejší Západní a Východní Německo opět spojeny v jedno, je pro většinu tamního obyvatelstva myšlenka na podporu jakékoli levicové či komunistické filozofie prostě nemyslitelná.
1
Z knihy Jeremyho Varona Bringing the War Home (Beru si válku domŧ), University of California
Press, 2004 2
Z knihy Stefana Austa Der Baader Meinhof Komplex (Skupina Baader-Meinhofová), Hoffman &
Camp (Německo), 1985 3
Z knihy Jillian Beckerové Hitier's Children: The Story of the Baader-Meinhof Gang (Hitlerovy děti:
Příběh skupiny Baader-Meinhofová), Lippincott, 1977 4
Tamtéţ.
5
Tamtéţ.
6
„Die Rote Armee aufbauen" (Budování Rudé armády), 833
7
Z cit. díla Jeremyho Varona
THUGOVÉ UCTÍVAČI KÁLÍ Nikdy jsem neslyšel o podobných zvěrstvech ani jsem nepředsedal soudům, kde by se projednávaly tak chladnokrevné vraždy, tak srdceryvné scény bolesti a žalu, takový elementární nevděk, naprosté zavrženi samotných principů, jež spojují jednoho člověka s druhým, které obměkčují srdce a pozvedají lidstvo nad brutální stvoření... Milosrdenství k takovým ničemům by bylo nejvyšší krutostí vůči lidstvu... krev za krev.
F. C. Smith, zástupce indického generálního guvernéra, Kalkata, 1832 Královna Viktorie, kterou neustále fascinovaly vzdálené orientální drţavy patřící k její říši, byla v roce 1839 zpravena o tom, ţe má být vydána kniha, jeţ má především popisovat strašlivou indickou tajnou společnost, která provozuje rituální vraţdy nevinných pocestných. Královna předvolala do paláce vydavatele knihy Richarda Bentleye a poţadovala, aby jí okamţitě zaslal kartáčový tisk právě hotovené sazby. Benlley uposlechl a dal do královského paláce doručit prvních pár kapitol knihy, která později vyšla pod titulem Confessions oj a Thitg (Přiznání Thuga) a jejímţ autorem byl plukovník Philip Meadows Taylor, koloniální dŧstojník, který v dobách běsnění Thugŧ slouţil v posádce v Hajdarabádu. Příběh se odvíjej kolem postavy zvané Amír Alí (jehoţ vzorem byl údajně skutečný zločinec jménem Feringheea), který se dobral slávy a majetku tím, ţe uškrtil mnoho ţen, z nichţ některé miloval a jiné nikoli, všechny však skončily stejně. Kniha, která se zabývala tak senzačním námětem a popisovala tak exotickou krutost, se pochopitelně ihned po vydání zařadila mezi bestsellery a uchvacovala svým příběhem britské čtenáře uţ od prvních stránek. Publikace rovněţ zavedla do anglického jazyka slovo „thug" pocházející z hindského ťag čili věrolomník. I kdyţ moţná královna Viktorie neměla před vydáním této knihy ani potuchy o tom, ţe nějací Thugové nebo také Thuggee existují, byli tito vraţedníci zmiňováni i dřívější literaturou, přičemţ
nejčasnější zmínka je z doby kolem roku 1356 v Dějinách šáha Firuze sepsaných Ziya'-ud-Din Baranem: V říši tohoto sultána byli někteří Thugové odvezeni do Delhi a celkem bylo polapeno na tisíc osob patřících k tomuto bratrstvu. Ţádného z nich však nenechal sultán zabít. Vydal rozkaz, aby byli naloţeni do lodí a převezeni do jiţní části země a tam poblíţ Lakhnauú propuštěni. Thugové měli nadále ţít v kraji kolem Lakhnauú a uţ víc neobtěţovat okolí Delhi.1 Před rokem 1839 se několik zmínek o Thuzích objevilo i v Anglii. John Fryer psal o jejich existenci koncem sedmnáctého století a v roce 1833 generální tajemník britské vlády v Indii George Swinton poslal do Edinburghu sedm sťatých hlav k soudně lékařskému zkoumání. Mělo se za to, ţe všech sedm hlav patří příslušníkŧm thugské sekty a po dŧkladných zkouškách dospěli edinburští badatelé k závěru, ţe kaţdá z těchto lebek vykazuje pozoruhodné charakteristické rysy obvykle shledávané pouze u zločincŧ. V jejich zprávě mimo jiné stálo: „Hmota zadní a bazilární oblasti je značná, koronální oblast je příliš malá, aby umoţňovala morální chování a dostatečným zpŧsobem brzdila tyto sklony; proto přirozenými tendencemi těchto jedincŧ jsou sobecké a amorální zpŧsoby chování."2 To vše dávalo záruku, ţe Thugové budou Angličany viktoriánské doby skutečně fascinovat, zvláště kdyţ byli spojováni s lidskými oběťmi hinduistické bohyni ničení a zmaru Kálí. Populární časopisy jako například Blackwooďs Magazíne či Quarterly Review otiskovaly příběhy, v nichţ se odráţelo všechno, co bylo v té době o Thuzích známo. I spisovatel Jules Verne se o nich zmiňoval ve svém románu Cesta kolem světa za osmdesát dní, a pokud by měl někdo pochybnosti, jak daleko se zprávy o této věhlasné sektě donesly, mŧţe ho přesvědčit následující výňatek z díla Marka Twaina: Před padesáti lety, kdyţ jsem jako chlapec ţil v tehdy odlehlém a řídce obydleném údolí Mississippi, dolehly k nám pověsti a příběhy o tajuplné organizaci profesionálních vrahů ze země vzdálené od nás prakticky stejně jako souhvězdí blikající na obloze - z Indie; nejasné zvěsti a povídky o sektě Thugů, kteří číhají na osamělých místech na poutníky a zabíjejí je k uspokojení boţstva, které uctívají; takové povídky kaţdý rád poslouchá, ale nikdo jim nevěří, a kdyţ, tak s výhradami.3 A přece, i kdyţ těmto příběhŧm „nikdo nevěřil", jejich exotika stejně naplňovala obyvatele Západu romantickými a přemrštěnými představami o orientálním světě a úvahami, jaké to asi je, ţít na takovém temném a hrŧzném kontinentu, kde se uctívá spousta rŧzných bohŧ, kteří byli do jednoho alespoň podle politika a bojovníka proti otroctví Williama Wilberforcea v roce 1813 - „absolutní příšery, chlípní, nespravedliví, zlomyslní a krutí". O necelých deset let později začal kapitán William Sleeman vyšetřovat vraţdu několika pocestných, jejichţ těla byla nalezena v řádce mělkých hrobŧ. Všichni byli uškrceni. Právě Sleeman jako první upozornil západní svět na existenci indického thugského kultu, ovšem jeho zprávy, koncipované velmi uváţlivě a obsahující jen strohá fakta, novináři brzy přepracovali do čtivější podoby, aby uspokojili hlad čtenářŧ po senzačních informacích. Viktoriánská Anglie prahla po příbězích plných temných a strašných skutkŧ - zvláště takových, které se odehrály na dalekých okrajích britského impéria. Vzrušovala se příběhy o indických vdovách, které podstupovaly sátí- rituální sebevraţdu upálením na pohřební hranici svého manţela. V literatuře se jiţ
od šestnáctého a sedmnáctého století v téměř kaţdém popisu charakteru Orientálcŧ objevuje zmínka o jejich zločinecké a sexuálně úchylné povaze. Lidem z Orientu se nesmělo věřit, bylo třeba se k nim chovat se značnou dávkou skepse, drţet si je od těla, ačkoli jedním dechem byli popisováni jako vysoce přitaţliví a tajuplní - prostě osoby, které se s vámi budou přátelit a současně připravovat vaši vraţdu. Snad nikde není tento postoj patrnější neţ v románu kapitána Philipa Meadowse Taylora, který si tolik dychtila přečíst královna Viktorie: Moje banda se postupně rozmístila kolem nových obětí. Všichni byli na svých místech a já jsem nedočkavě vyhlíţel prvního zvěda, který nám měl podat zprávu, ţe bhil je připraven. Je to zvláštní pocit, sáhibe, který se nás, Thugů, v takové chvíli zmocňuje: nejde o nějaký zájem nebo lítost, které bychom k našim obětem cítili, nebo výčitky z činu, který se chystáme spáchat, jak byste moţná očekával, ale všepohlcující úzkost z výsledku toho dobrodruţného podniku, intenzivní tuţba po jeho naplnění a děs z toho, ţe nás vyruší nějací náhodní kolemjdoucí; a i kdyţ teď uţ jsem hodně bezcitný i tak mi srdce svírala úzkost a obava a moje odpovědi na Sahoukarovy vtipné a ţertovné poznámky byly neurčité a roztrţité; v myšlenkách jsem se soustředil jen na úkol, která nás čeká, a nebylo se čemu divit. Poznamenal, ţe se chovám nějak divně, a tak jsem se vzchopil a brzy jsem ho dokázal bavit tak jako předtím. Ve kterém okamţiku se však fikce odděluje od faktŧ? Do jaké míry se senzační román Meadowse Taylora zakládal na pravdě? Odpověď na tuto otázku je skutečně podstatná, protoţe ačkoli exotičtější popisy v knize mají velkou měrou pŧvod v ţivé spisovatelově představivosti, člověka přece ohromí obludnost zločinŧ páchaných Thugy. I kdyţ odhlédneme od pochmurné povahy samotného vraţedného činu, uţ pouhé vyčíslení obětí thugského kultu je zaráţející - odhaduje se, ţe za sto let jich bylo mezi jedním a třemi miliony. To jen dokládá skutečnost, ţe v tehdejší Indii skutečně vládlo „vraţedné náboţenství", vycházející z hluboko zakořeněného věroučného systému, který vyţadoval prolévání krve. V pomyslném středu toho všeho měla své místo hinduistická bohyně Kálí.4 Jméno Kálí pochází ze sanskrtských výrazŧ pro „čas" nebo „temnotu" a údajně znamená také „černá ţena", coţ se jeví jako zcela přiměřené jejímu zjevu. S jejím uctíváním jsou spojeny hřbitovy, krev a lebky a na rŧzných vyobrazeních bývá zachycena jako černá ţena s azurovým obličejem, často ţlutě pruhovaným. Obvykle má do vlasŧ vpletené zelené hady a na krku nosí dlouhý náhrdelník z lidských lebek (zvaný kapala), pás suknice má ozdobený useknutými paţemi a někdy jí z uší místo náušnic visí dětské mrtvolky (jeţ prý mají symbolizovat vysokou dětskou úmrtnost jako protiklad vraţdění dospělých). Na téměř všech podobiznách má Kálí zakrvavená ústa a často ve vzdorném gestu vyplazený jazyk. V osmi paţích zpravidla třímá rŧzné zbraně, někdy téţ uťatou hlavu démona. Navzdory všem těmto pochmurným atributŧm není Kálí v jiţní Indii a v Kašmíru pojímána jako zlé boţstvo, nýbrţ jako zvláštní zpŧsob ţivotní síly. Její zákona dbalí uctívači (na rozdíl od těch vraţdících) o ní sloţili velkou spoustu krásných básní, v nichţ je bohyně často popisována jako něţná a milující matka. Proto byly také k její poctě zbudovány početné chrámy, především v Kalkatě, západním Bengálsku a v Kamakhyi v Ásámu. To všechno je velmi dobře zdokumentováno, nicméně
vnuk Williama Sleemana, plukovník James L. Sleeman, ve své knize Thug, Or a Million Murders (Thug neboli milion vraţd) ukazuje, jak se stalo, ţe je Kálí v takové míře spojována právě s Thugy.
Neznámý umělec vytvořil kolem roku 1860 tento obrázek zajatých Thugů ve věznici v Aurungahádu pro ţurnál lllustrated Travels. Podle legendy Thugů bývaly doby, kdy svět suţoval strašlivý démon, který si předsevzal, ţe zničí lidstvo. Jak rychle se děti rodily, tak rychle je démon poţíral. Kálí se snaţila toto vraţdění zarazit tím, ţe zabije démona mečem, ale pokaţdé, kdyţ ho zasáhla a vytryskla z něho krev, vyskočil z prolité krve vţdy další démon [...] aţ se to pekelné plémě rozmnoţilo do té míry, ţe jí bylo jasné, ţe svůj úkol bez pomoci nezvládne. V této obtíţné chvíli si Bhowani [Kálí] setřela pot z paţe a z něho vytvořila dva muţe. Kaţdému z nich dala pruh látky, který si utrhla z podolku své suknice, a poručila jim, aby démony škrtili, a tím vyřešili problém s proléváním jejich krve. Legendární praotcové Thugů plnili její příkaz tak dovedně a zuřivě, ţe démoni byli zanedlouho pobiti a bohyně věnovala muţům odměnou za jejich pomoc ruhmal čili pruh látky; zavázala je předat jej následníkům s příkazem zničit kaţdého člověka, který by nebyl jejich rodu. - James L. Sleeman dále vysvětluje, ţe se takto zrodil „kult vrahŧ", jenţ však uznával jistá pravidla, která se musela dodrţovat. Například se nesměly zabíjet ţeny nebo osoby, které trpěly malomocenstvím. Nedotknutelní byli téţ fakíři, náboţenští léčitelé, zlatníci, hrnčíři, tanečníci a hudebníci. Nicméně s ubíhajícím časem začali Thugové tyto zákony ignorovat a zanedlouho se stal potenciální obětí Thugŧ kaţdý pocestný, byť to byla ţena nebo kdokoli ze zapovězených profesí. V devatenáctém století si Thugové kaţdoročně připisovali na svŧj vrub na 40 000 mrtvých, byť v té době usmrcování pocestných uţ téměř pozbylo někdejší náboţenský význam. Prvoplánovým motivem se stala prostá loupeţ, nepokrytá loupeţná vraţda s cílem obrat oběť o všechno cenné. Mnoho Thugŧ díky nashromáţděné kořisti velmi zbohatlo a stali se z nich vlivní občané, jejichţ úctyhodný zevnějšek od nich odvracel jakékoli podezření. Kdyţ Thugové právě nevraţdili, chovali se jako vzorní občané, na coţ Sleeman ml. rovněţ poukazoval, protoţe byli vesměs oddaní svým rodinám, pečovali o děti a byli oporou svým manţelkám. Sleeman to dokládá na příkladu jednoho Angličana, jistého doktora Cheeka, který zaměstnával mladého indického sluhu, aby se staral o jeho děti. Ten muţ si při plnění
svých povinností počínal výjimečně dobře, k dětem byl laskavý a mírný a kaţdý rok si vybíral jednoměsíční dovolenou, aby mohl navštívit stárnoucí matku. Později se však zjistilo, ţe ten muţ byl Thug; jedenáct měsícŧ do roka vynikající zaměstnanec, který se však během dvanáctého věnoval škrcení lidí, William Henry Sleeman podnikl velmi podrobné vyšetřování obdobných zločinŧ, jaké páchal popsaný sluha, a stal se odborníkem na thugský kult. Mnoho informací, které dnes o této sektě máme, pramení přímo z jeho podílu na pronásledování, následných procesech a popravách těchto zločincŧ. Byl to Sleeman st., kdo dospěl k počtu 40 000 vraţd ročně tím, ţe trpělivě vyslýchal všechny zajaté Thugy. Brzy zjistil, ţe náleţejí k několika generacím příslušníkŧ kultu a ţe vězňové, které vyslýchal, byli nesmírně hrdí na zločiny, které napáchali jejich předkové. Příslušnost k sektě byla pro Thugy rodinnou tradicí, takţe Sleeman měl moţnost propočítat i počet vraţd, které napáchali otcové, dědové a pradědové jeho vězňŧ. Zvláště jeden Thug jménem Gholam Hossyn věřil, ţe se jeho rodová linie táhne aţ k Alexandru Velikému, a Sleeman podle jeho líčení detailně zachytil typy rituálŧ, které předkové tohoto vězně vykonávali před kaţdým zabitím a po něm. Podle Sleemana taková typická thugská vraţda probíhala následujícím zpŧsobem: především banda Thugŧ (v počtu mezi 10 a 200 muţi) navázala s budoucí obětí či oběťmi přátelské vztahy; vrahové předstírali, ţe jsou obchodníci či vojáci, kteří cestují beze zbraní, aby nevzbudili podezření těch, proti kterým táhnou. Thugové pak putovali se svými oběťmi, vařili jim jídlo, pomáhali s pracemi v táboře, vyprávěli jim zábavné příběhy a vŧbec se chovali tak zdvořile, jak to jen bylo moţné, aţ se s nimi všichni cítili v naprostém bezpečí. Takové společné cestování mohlo trvat dva týdny i déle, protoţe jak vysvětluje Sleeman ml. - „někdy společně cestovali na dlouhé vzdálenosti, neţ se naskytla vhodná příleţitost ke zradě; byl zaznamenán případ, kdy tlupa Thugŧ cestovala s jedenáctičlennou rodinou dvacet dní a za tu dobu urazila přes 320 kilometrŧ, neţ vyuţili moţnosti, celou skupinu povraţdili a zmizeli beze stop". Rozhodný útok se odehrával zpravidla za tmy při táborovém ohni, kdy se všichni volně bavili, vyprávěli si příběhy, pokuřovali, popíjeli a zpívali. V té chvíli Thugové podali svým obětem drogu, a jakmile začala pŧsobit, obyčejně na nějaký předem smluvený signál - například větu „přines tabák" - vytáhli ruhmaly (šátky zatíţené kameny), švihli jimi a své oběti uškrtili. Taková vraţda se odehrála velmi rychle, protoţe kameny v šátku zlomily oběti vaz. Poté zasvětili mrtvá těla Kálí a většinou vykonali obětní hostinu, při níţ pojídali posvěcený gur (nerafinovaný cukr, o němţ prý Thugové věřili, ţe podporuje tuţbu); legenda praví, ţe jakmile jej jednou Thug ochutnal, byl aţ do konce ţivota posedlý touhou po vraţdění. Hostina trvala dlouho do noci, načeţ byly mrtvoly shromáţděny a okradeny. Pak je pohřbili. Podle Sleemana byli Thugové také velmi pověrčiví a věřili, ţe Kálí s nimi mŧţe rozmlouvat a vyjadřovat svá přání prostřednictvím křiku divokých zvířat. Věnovali proto velkou pozornost ještěrkám, šakalŧm, vránám, jeřábŧm a především sovím mláďatŧm. Sleeman dále popisuje, jak byli členové bandy často rozděleni podle specifických rolí. Uvádí, ţe nováčci po přijetí ke kultu zastávali pozici zvědŧ (bykureea), a kdyţ se v ní osvědčili, postoupili na
pohřbívače mrtvol (lugha). Obě tyto role byly velmi dŧleţité, avšak ještě nad nimi byli přidrţovači končetin při skrčení oběti (shumseeá) a konečně škrtiči, bhurtote, coţ byla nejvýše ceněná pozice. Příslušnost k Thugŧm připomínala sluţbu v armádě, protoţe se jednalo o vysoce organizovanou společnost, v níţ kaţdý znal své místo a svŧj úkol. Sleemana tyto vlastnosti Thugŧ fascinovaly a vyslýchal jich na stovky, aby se pokusil jejich kult zevrubně pochopit. Jednou se vyptával zadrţeného Sáhib Khana, jak mŧţe zavraţdit nevinného muţe, ţenu či dítě a potom o těchto zločinech tak lhostejně vyprávět. Sáhib Khan: Od chvíle, kdy jsou nám znamení příznivá, je povaţujeme za oběti, které nám do rukou poslala bohyně, abychom je zabili, a my jsme v boţích rukou pouhými nástroji, kterými ona své oběti ničí; kdybychom je nezabili, uţ by se k nám boţstvo nikdy nechovalo přívětivě a naše rodiny by upadly do ţalu a bídy. Sleeman: A vy dokáţete klidně spát vedle těch těl nebo na hrobech obětí, které jste zavraţdili, a jíst se stejnou chutí jako jindy? Sáhib Khan: Právě tak, jenom máme obavu, abychom nebyli dopadeni.
Na působivém zobrazení bohyně Kálí je zřetelně vidět její slavný náhrdelník z lebek a opasek z uťatých rukou, zde ještě ozdobený několika čerstvě sťatými hlavami; na vyobrazení zde působí Kálí daleko energičtěji,neţ mrtvolně vyhlíţející stvoření, jak je také často zpodobována. Sleeman ovšem nebyl jediným Angličanem, který se thugským kultem zabýval. Generálmajor St. Leger vydal 28. dubna 1810 ve velitelství v Kánpuru oběţník tohoto znění: „Několik sipáhiŧ [indičtí vojáci v evropských koloniálních sluţbách], kdyţ byli na dovolené od svých plukŧ a cestovali navštívit své příbuzné, bylo oloupeno a zavraţděno osobami, které podle popisu náleţí k zlořečeným Thugŧm... Tito vrahové připravují jeho [pocestného] přepadení na cestě nebo v serailu... nejprve pouţijí nějaké zneschopňující substance, většinou semen rostliny Duttora přimíchaných do tabáku, který nacpou poutníkovi do lulky nebo vodní dýmky či podaných do jídla nebo pití. Jakmile začne jed pŧsobit a vyvolá ztuhlost nebo malátnost, uškrtí ho."7 Téhoţ roku, kdy St. Leger psal svŧj raport, se odehrála další masová vraţda, tentokrát na silnici mezi Nágpurem a Nerbuddou. Velká tlupa přibliţně 350 Thugŧ se spřátelila se skupinou poutníkŧ a připojila se k nim na cestě mezi uvedenými městy. Thugové bavili své budoucí oběti povídačkami a jinými kratochvílemi a snadno se jim podařilo své nové přátele přesvědčit, ţe nejsou nic jiného neţ stejní poutníci jako oni. Kdyţ cestující odloţili ostraţitost, stali se snadnými oběťmi Thugŧ. Jednoho večera jedli a popíjeli kolem táborových ohňŧ, kdyţ tu Thugové na nějaký signál povstali a všechny své spolucestující uškrtili. Spíše neţ o rituální vraţdy za účelem vzývání boţstva se jednalo téměř určitě o loupeţné vraţdění, protoţe Thugové uprchli s celkem 17 000 rupiemi, coţ byl v těch dobách malý poklad a suma do té míry výjimečná, ţe tento zločin převyšoval všechny obdobné. O dvacet let později se tato masová vraţda stáje ještě těšila zájmu veřejnosti a stala se jedním z hlavních dŧvodŧ, proč se kapitán William Henry Sleeman rozhodl tyto případy vyšetřovat. William H. Sleeman se narodil 8. srpna 1788 v cornwallském Strattonu v rodině dŧstojníka. Nebylo divu, ţe malý William se chtěl od dětství také stát vojákem. Byl vynikajícím studentem a v Anglii se věnoval studiu arabštiny a hindštiny, neţ v roce i 1809 vstoupil do armády, aby posléze pŧsobil ve Východoindické společnosti. Pŧvodně byl Sleeman přidělen k 12. domorodému pěšímu pluku v Awadhu načeţ byl v roce 1819 jmenován mladším zástupcem vládního agenta pro území Saugoru a Nerbuddy. Během té doby pokračoval ve studiu orientálních jazykŧ a předsevzal si, ţe se seznámí s často matoucí sloţitou spletí sekt a kultŧ pŧsobících v Indii. Sleemana fascinovalo, jak hinduisté uctívali bohyni Kálí, Šivovu druţku, která - jak jiţ bylo řečeno - přebývala na pohřebištích a ţivila se lidskou krví. V roce 1816, tedy po vydání oběţníku generálmajora St. Legera (s jehoţ obsahem musel být Sleeman dobře obeznámen), se v listě Madras Literary Gazette objevil článek podepsaný doktorem Robertem C. Sherwoodem, jehoţ také stále víc přitahovaly povídky o tajuplné společnosti vrahŧ usmrcujících pocestné ve jménu Kálí. Sleeman se pevně rozhodl, ţe jeho ţivotním cílem se stane vymýcení Thugŧ, a navzdory pŧvodní rezervovanosti jeho nadřízených byl nakonec Sleeman ustanoven soudcem pro
okres Nursingpore. Teď měl reálnou moţnost uskutečnit svŧj sen. Jeho plnění však postupovalo velmi pomalu, Sleeman musel cestovat z jednoho městečka do druhého, kde soudil jednotlivé případy, a přitom metodicky sbírat informace od těch, kteří byli ochotni mluvit. A to nebylo snadné, protoţe většina lidí měla z Thugŧ takový strach, ţe proti nim odmítali svědčit. Ani tehdy, jak Sleeman sám doznával, si nebyl stále jist v tom, zda vŧbec tajná organizace Thugŧ existuje. Kdyţ jsem byl v letech 1822, 1823 a 1824 soudcem v okrese Nursingpore, nebylo jediné běţné loupeţe či krádeţe, o které bych se nedozvěděl; nebylo ani jediné obyčejné loupeţe či krádeţe v okrese, o jejíţ podstatě bych nevěděl všechno potřebné i poté, co jsem přestal vykonávat funkci soudce; a kdyby mi tehdy někdo tvrdil, ţe banda profesionálních vrahů ţije ve vsi Kundelee - ani ne půl kilometru od mé soudní budovy - a ţe rozlehlé houštiny v Mudesuru - jen jedinou zastávku od nás - jsou v celé Indii jedním z největších bele čili míst, kde se vraţdilo... myslel bych, ţe je to hlupák nebo šílenec. Ovšem jak čas ubíhal, začal se Sleemanovi z mnoţství shromáţděných poznatkŧ skládat podrobný obrázek thugského kultu a jeho vyznavačŧ. Thugská sekta byla podle jeho zjištění především dědičným systémem spojeným s hinduisty a muslimy, který stíral náboţenské i kastovní rozdíly. Ačkoli se kult týkal fanatického uctívání bohyně Kálí, ne všichni uctívači Kálí byli Thugové. Thugský kult byl očividně velmi starý a Sleeman se domníval, ţe tajemná Herodotova zmínka o Sagartiancích, lidu který prý ţije ve Střední Asii a je pověstný velkou dovedností ve skrčení šňŧrou, by mohla být docela dobře údajem o existenci Thugŧ jiţ před dvěma tisíciletími. Sami Thugové věřili, ţe jejich činnost zobrazuje výzdoba jeskynního chrámu v El-loře (Maharáštra) z osmého století, ale podobné výjevy tam nikdy nebyly objeveny. Bylo však zjištěno, ţe za panování sultána z Delhi (Dţalál-ud-dinKhilji) ve třináctém století bylo přibliţně tisíc tak řečených Thugŧ uvězněno a poté deponováno z Delhi do Bengálska. Sleeman neúnavně pracoval, shromaţďoval historická fakta, vyslýchal podezřelé a při cestách od města k městu poslouchal příběhy a historky - a přece aţ roku 1826 se mu naskytla příleţitost pohnat k soudu některého z Thugŧ. Jednoho dne byla přivedena k soudu, u něhoţ Sleeman pŧsobil, velká skupina zlodějŧ podezřelých z toho, ţe mají v drţení mnoţství nakradených věcí. Ke zklamání ţalobce bylo rozhodnuto, ţe není k dispozici dostatek dŧkazŧ, aby byl dŧvod ty muţe zadrţet, a ještě na sklonku téhoţ dne byli všichni propuštěni. Nicméně po hádce, která vypukla mezi dvěma zadrţenými, přišel jeden z nich jménem Kaly-an Singh za Sleemanem a prosil jej o ochranu. V následujícím výslechu Singh přiznal, ţe skupina zadrţených byli Thugové a ţe plánovali další vraţedný podnik. Sleeman bez váhání vyrazil se skupinou jízdních sipáhiŧ a pátrali po propuštěných zločincích. Zanedlouho je dopadli a znovu uvěznili. Sleeman ihned začal vyslýchat jednoho příslušníka bandy známého pod jménem Moti (Perla), který se nakonec přiznal, ţe zahrabal čtyři oběti nedaleko místa, kde byla banda dopadena. Kdyţ se Sleeman na označené území vrátil, našel těla čtyř muţŧ a jednoho mladého chlapce, kteří měli vesměs zlomený vaz a jejichţ těla byla hustě probodaná noţi, aby se mrtvoly nenadýmaly. Následujícího dne ráno byly objeveny další lidské ostatky, z nichţ některé dokázali vesničané z nedaleké osady identifikovat. Ještě překvapivější však bylo, ţe kdyţ byli zatčení Thugové vyslýcháni,
vyšlo rychle najevo, ţe mezi nimi je také vládní posel a policejní inspektor. Sleeman si s ohromením uvědomil, ţe thugský kult mŧţe ke svým příslušníkŧm počítat nejen lotry a obejdy, ale také značný počet jinak úctyhodných občanŧ. Thug řečený Moti učinil také velmi podrobné doznání k dalším zločinŧm, které napáchal, zejména k vraţdě vysoko postaveného úředníka a celé jeho rodiny, k níţ došlo během roku 1823. Onen úředník s rodinou cestoval po silnici do Nágpuru, na níţ se s nimi spřátelili Moti a jeho banda. Nějakou dobu cestovali společně, aţ jednoho večera, kdyţ všichni usínali, ovinul Moti úředníkovi kolem krku svŧj ruhmal. Úředník však s útočníkem zápasil a podařilo se mu vykřiknout slovo „vraţda!", ještě neţ jej Moti usmrtil. Křik vraţděného úředníka vyburcoval jeho manţelku, která vyběhla ze stanu, ale napadl ji jeden člen Motiho bandy a zabil ji; stejně dopadlo i starší dítě, zatímco mladší, ještě batole, hodili vrahové do hrobu jeho rodičŧ a pohřbili je zaţiva. Popsané vraţdění představovalo vskutku hrŧzný čin, avšak bylo jenom jednou z mnoha podobných tragických událostí. James Paton, který v té době rovněţ pŧsobil v Indii jako dŧstojník, byl autorem mnoha děsivých akvarelŧ zobrazujících zločiny Thugŧ včetně toho, jak Thugové vyloupávají svým obětem oči, veší je na stromy a rozsekávají na kusy, neţ je pohřbí. Paton pochopitelně u ţádné takové události nebyl osobně přítomen a zmiňované obrazy je tedy třeba chápat jako dílo jeho obrazotvornosti, nicméně tyto ilustrace podávají výmluvné svědectví o tom, jaký děs kult Thugŧ vzbuzoval. Protiváhou této tajuplné organizace byl víceméně jenom Sleeman, osamocený křiţák viktoriánské éry, který bojoval proti nesouměřitelné přesile, a teprve od roku 1828, kdy byl generálním guvernérem Britské Indie jmenován lord William Cavendish Bentinck, se mu dostalo nějaké morální podpory. Navzdory nezměrnému úsilí, které vynakládal na boj proti Thugŧm, si Sleeman našel čas i na milostný románek a v roce 1829 se oţenil s Amélií de Fontenne, s níţ se potkal na Mauritiu. Mimo osobní ţivot Sleeman týden po týdnu zuřivě pracoval na splnění svého cíle: zavíral příslušníky thugské sekty, kteří nejprve končili ve věznici v Saugoru. Nakonec začal i mezi nimi nacházet takové, kteří jeho počínání „schvalovali" - muţe, kteří byli ochotni stát se informátory a ukazovat Sleemanovi místa, kde pohřbili své oběti. Za tuto spolupráci jim byl trest smrti změněn na doţivotní ţalář. Ke Sleemanovi postupně směřoval stále bohatší proud informací a týden co týden se konaly další procesy následované popravami těch, kteří byli shledáni vinnými a odsouzeni. Ředitel věznice v Saugoru doktor Spry popisoval osud jedné skupiny odsouzených, kteří měli být následujícího jitra popraveni: Noc ti muţi přečkali s projevy hrubosti a nechutné lehkováţnosti. Věřili s naprostým přesvědčením, ţe kdyţ zemřou pro svoje vraţednické činy, Bhawani je zavede do ráje, takţe neprojevovali nejmenší kajicnost ani lítost. Svůj strach maskovali vychloubačným veselím a ţivili v sobě naději, ţe v myslích svých druhů, kteří je mohli slyšet přes zeď, si zachovají pověst odváţlivců, čímţ však zároveň dávali najevo svou nejistotu a sami sebe povzbuzovali k odvaze. Představme si takové lidi, kteří v poslední noci své pozemské existence neţelí vlastních poklesků a nechávají je netečnými škody, které napáchali vůči veřejnosti, ba ani neprojevují váţnost při vědomí těţké zkoušky, jeţ je čeká za několik hodin a
která je přenese do neznámého světa, ale naopak zpívají v cele zatracenců a své bezboţné popěvky opakují, i kdyţ je kodrcavé povozy odváţejí k šibenicím! Toto svědectví je pouze jedním z mnoha, která popisují početné popravy, jimţ předcházelo zatčení přičiněním Williama Sleemana. Má se za to, ţe během třicátých a čtyřicátých let devatenáctého století Sleeman se sedmnácti věrnými pomocníky a více neţ stovkou sipáhiŧ dopadl a poté postavil před soud přibliţně 3000 Thugŧ, z nichţ 470 bylo popraveno oběšením. Další byli buď převezeni do jiných provincií, nebo postiţeni doţivotním vězením. Ovšem ve výpovědích těch, kteří Sleemanovo počínání schvalovali, se neustále objevovalo jedno jméno, které jej zajímalo a přitahovalo víc neţ kterékoli jiné: Feringeea. O Feringeeovi se uvádí, ţe byl jakýmsi princem Thugŧ, drahokamem v odporné koruně krvavého kultu bohyně Kálí. Sleeman si uvědomoval, ţe pokud chce kult Thugŧ zcela zničit, musí zatknout právě Feringeeu, a tak vyslal velkou skupinu sipáhiŧ, aby ho vystopovala - čekalo jej však zklamání, protoţe jeho muţi se vrátili bez kořisti. Místo něho však dopadli a uvěznili Feringeeovu matku, manţelku a dítě. To byl prozíravý tah, protoţe uţ za několik dní se Feringeea sám přihlásil a okamţitě ţádal, aby byl uznán za příznivce Sleemanova taţení. Jeho nabídka byla přijata a poté Sleeman řadu dní a nocí thugského předáka vyslýchal; získal od něho ohromné mnoţství informací o zločinech, které napáchal. Ale i Sleeman byl jen člověk, a přestoţe prokázal v taţení proti teroru osobní statečnost, nakonec si buď vysoké pracovní zatíţení, či povaha problémŧ, s nimiţ se potýkal, začínaly vybírat svou daň. V roce 1849 byl převeden na jiné místo - stal se rezidentem v Awadhu. Avšak ani tam se Sleemanovo zdraví nelepšilo a v roce 1854 mu bylo řečeno, ţe pokud neopustí Indii, nepochybně brzy zemře. Dal na rady lékařŧ a v lednu 1854 se nalodil i s manţelkou na loď Monarch. Ani to mu nepomohlo, a kdyţ se plavidlo blíţilo k pobřeţí Cejlonu, zdraví Sleemana zradilo docela a 10. února zemřel. Jeho obrovské úsilí vynakládané na pronásledování Thugŧ bylo velkou motivací pro další, kteří ve Sleemanově práci pokračovali, dokud nebyl šest století existující kult (s kořeny moţná ještě daleko hlubšími), víceméně definitivně potlačen, takţe Thugové zcela vymizeli. Nikdo jejich pádu nelitoval, i kdyţ se jeví jako velice překvapivý, pokud se uváţí, ţe se o něj zaslouţil víceméně jediný muţ. Kapitán William Sleeman platí v mnoha ohledech za skutečného viktoriánského hrdinu, zejména však proto, ţe ze všech sil bojoval proti jedné z nejhorších tajných společností, jaké kdy byly známy.
1
Z knihy sira H. M. Elliota The Hlstory of India as told by its own historians (Dějiny Indie vypravené
jejími vlastními historiky), New Delhi, 1996 2 3
Z knihy Kevina Rushbyho Children of Káli (Děti Kálí), Constable & Robinson, 2002 Zknihy Maria Tm.tmFbllowingtkeEquatonAJoumeyAivwid the World (Podél rovníku: Cesta kolem
světa), 1897, Dover Publications 1989 4
Ačkoli Kálí je hinduistické boţstvo, existovali rovněţ muslimští Thugové, kteří se toulali krajem a
vraţdili stejně jako hinduističtí.
5
Z knihy plukovníka Jamese L. Sleemana Thug, Or a Million Murders (Thug neboli milion vraţd),
Sampson Low, Marston & Co., 1933 6
Tamtéţ.
7
Z cit. díla Kevina Rushbyho
CAMORRA STÍN NAD NEAPOLÍ Neapol je město z třetího světa, kde se praktikuje politika třetího světa. Je superbohaté a obklopené žalostně chudým venkovským okolím, které se táhne od zálivu a sopky směrem do nitra pevniny, chátrající džungle násilí, napůl dostavěných domů, silnic, které nikam nevedou, kokainu, primitivního katolicismu a zapáchajících skládek odpadků [...] Ve městě existuje ohromné soukromé bohatstvív noci jsou ulice v centru přeplněné novými automobily, mobilními telefony a kožešinovými plášti - to je ovšem ilegální bohatství, projev nejvýznamnější složky velkého neapolského skandálu: Camorry.
Ed VuIHamy, Guardian, 29. března 1993 Někteří historikové tvrdí, ţe Camorra, jejíţ zrod o několik desítek let předcházel vznik mafie, je přímým následníkem nepříliš známé španělské tajné společnosti Garduna, která existovala v patnáctém století. Poněkud přesvědčivěji pŧsobí teorie, podle níţ Camorra začala pŧsobit někdy na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, a to zejména mezi nejchudšími vrstvami obyvatel Neapole, coţ byli lidé aţ na výjimky negramotní, takţe o pŧvodu této především zločinecké organizace existuje jen velmi málo psaných dokumentŧ. O čem není pochyb, to je pŧsobiště této společnosti - Neapol byla v té době jedním z největších evropských měst a také jedním z nejpřelidněnějších. Město nenabízelo dostatek pracovních příleţitostí, aby si kaţdý mohl slušně vydělávat na ţivobytí, coţ bylo příčinou extrémní chudoby a těţkého ţivota většiny obyvatel Neapole. Zatímco lidé ze středních vrstev společnosti se v té době spojovali a vytvářeli tajné společnosti patřící k nejmocnějším v dějinách, jako byli například svobodní zednáři či karbonáři, většina Neapolitáncŧ neměla na podobné zájmy pomyšlení a nebylo jim pomoci. Bohatí byli stále bohatší, zatímco chudí zŧstávali bez groše; špatnou ekonomickou situaci ještě rozdíraly činy tamního krále Ferdinanda II. Bourbonského, který panoval mezi roky 1830 a 1859. Ferdinand ovšem nebyl lidovým vladařem, zvlášť ne těch nejchudších z Neapolska, které povaţoval za nejniţší z nízkých. Dobový historik Marco Monnier napsal:
Nikdy ani na okamţik neuvaţoval o povznesení lidí z hlubin jejich degradace; naopak je chtěl v tomto stavu udrţovat aţ do konce světa, protoţe dobře věděl, ţe - vzhledem k době, v níţ ţijeme - absolutní monarchie můţe existovat jedině tehdy, pokud vládne degradovanému a vyčerpanému obyvatelstvu.' Podmínky tedy nazrály k tomu, aby ze stavu všeobecné nouze vznikla organizace specificky zaměřená na potřeby poníţených obyvatel Neapolska, ovšem označení Camorra se neobjevilo v ţádném z oficiálních dokumentŧ aţ do roku 1820, kdy byl vyhotoven psaný manifest organizace Camorra. V něm se poodhaluje existence strukturované tajné společnosti vybavené iniciačními rituály, pravidly, omezeními a fondy, která pracovala v samém srdci neapolského podsvětí. Pŧvodně, jak se zdá, měla Camorra největší vliv na společnost prostřednictvím malých monopolŧ, které se vytvořily ve vězeňské společnosti. Znovu je to historik Marco Monnier, který nám předkládá úţasný portrét obtíţí, na něţ naráţel uchazeč, který se chtěl stát příslušníkem Camorry. Monnier tvrdí, ţe uchazeč nesměl jíst, pít ani se účastnit hazardních her bez svolení camorristy (člena organizace), a tomuto camorristovi musel odevzdávat desátek z peněz, které ve vězení dostal a za něţ si mohl nakoupit tabák a jídlo. Kdo těchto pravidel nedbal, podstupoval „riziko, ţe bude umlácen k smrti". Ke všemu platily vězeňské úřady příspěvky do fondŧ Camorry za to, ţe camorristé udrţují vězně pod kontrolou. To byl ovšem velmi lukrativní obchod a během pouhých několika let narostl vliv Camorry do té míry, ţe dostávala také peníze pocházející z hazardu a krádeţí, nemluvě o značných úplatcích ve spojitosti s veškerým zboţím, které bylo exportováno či importováno přes Neapol. Camorra se také ujímala role samotné policie. To platilo zejména v méně bezpečných neapolských čtvrtích, kde měla organizace největší vliv. Krátce řečeno, během panování krále Ferdinanda se z Camorry stala integrální součást městského ţivota a byla jediným skutečným představitelem městské chudiny. Nešlo však v ţádném případě o politickou organizaci, nýbrţ o společnost zaměřenou výlučně na získávání finančních prostředkŧ. Změnu do těchto poměrŧ přinesl Giuseppe Garibaldi, který v roce 1860 přistál na Sicílii s jediným cílem: sjednotit celou Itálii tak, aby v ní vládl jediný panovník. Kdyţ se přeplavil ze Sicílie na jih Itálie a postupoval k severu, v Neapoli vypukl chaos, protoţe bourbonský král (tentokrát to byl František II.) se pokusil potlačit hnutí lidových mas nadšených Garibaldiho úspěchy, coţ se mu nezdařilo. Těch pár policistŧ, kteří ještě zŧstávali ve sluţbě, brzy opustilo svá místa a připojilo se k davu. Starý řád se hroutil a 26. června byl vyhlášen stav obleţení. Nově zvolený policejní prefekt Liborio Romano se neprodleně obrátil na Camorru - jednal mimo jiné se Salvátorem De Crescenzem, který byl předtím šestkrát odsouzen - s poţadavkem, aby nastolila ve vzbouřených masách nějaký pořádek. Předešlé Crescenzovy zločiny (včetně vraţdy) zřejmě neměly pro Romana ţádný význam, pokud mu tento zločinec měl pomoci znovu dostat město pod kontrolu. Jeho plán byl úspěšný - do ulic se vrátil řád a král uprchl z města ještě dřív, neţ do něho vstoupil Garibaldi. Camorra tak získala napŧl oficiální postavení, protoţe ve městě pŧsobila jako hlavní policejní síla; brzy svou výlučnou pozici obrátila ve výnosný kšeft, protoţe se začala zajímat o podloudníky a často nutila obchodníky kupovat pašované zboţí, byť za neuvěřitelně nízké ceny. To znamenalo, ţe se
prakticky zhroutil systém městských daní, ale obchodníci byli příliš vystrašení, neţ aby odmítali „nabídky" Camorry. Zvolili menší ze dvou zel. Kdyţ platili daň sektě [Camorra] riskovali pouze to, ţe na ně přijdou daňoví inspektoři a dostanou mírný trest; avšak kdyby naopak platili doňové výměry, bylo prakticky jisté, ţe je dopadnou camorristé a pořádně je zmlátí. Tak raději platili daně sektě.
Během přelíčení se skupinou příslušníků Camorry, které proběhlo ve Viterbu v březnu 1911, sedí z důvodů zachování pořádku obvinění v ocelové kleci. Informátor policie sedí ve zvláštní kleci kvůli vlastnímu bezpečí. Nové neapolské úřady však brzy zjistily, ţe Camorra se stala příliš vlivnou organizací, a bylo třeba tento stav nějak napravit; byla ovšem natolik vrostlá do neapolské společnosti, ţe bylo nemoţné ji zcela zničit. Přesto v létě roku 1862 bylo pochytáno zhruba 1000 camorristŧ a bylo jim buď uloţeno domácí vězení, nebo byli pozavíráni do městské věznice. Během následujících čtyřiceti let Camorra coby tajná společnost zaţívala všeobecný úpadek, a to především proto, ţe občané města dávali zřetelně najevo nesnášenlivost ke korupci, ale také proto, ţe začátkem dvacátého století přišla vlna hromadného vystěhovalectví, která připravila Camorru o hlavní základnu její moci - městskou chudinu. Kdyţ vypukla první světová válka, byla Camorra téměř zničena, a později, kolem roku 1922, byli po nástupu fašismu v Itálii rychle potlačeni i ti příslušníci Camorry, kteří ještě pŧsobili v Neapoli. Reţim Benita Mussoliniho rozhodně nemínil v Itálii tolerovat organizovaný zločin. Na jedné straně fašisté tvrdě likvidovali zbytky Camorry, jejíţ příslušníky povaţovali za vzbouřence, na straně druhé však připustili, aby se k nim určité části Camorry připojily, především proto, ţe díky nim dokázali monitorovat a drţet pod kontrolou venkovské oblasti jiţní Itálie. Před nástupem Mussoliniho k moci bylo moţné prakticky rozdělit Itálii na dvě zcela odlišné části - industrializované oblasti a velká města na severu, jako byly Miláno a Janov, a jih země, který byl stále závislý na zemědělství, jeţ tvořilo prakticky jediný zdroj tamních příjmŧ. Po první světové válce se tento rozdíl ještě prohloubil, protoţe na jihu raději volili staré zavedené politiky a přidrţovali se konzervativního zpŧsobu ţivota, takţe se
rychle znovu rozrostla politická korupce. V roce 1943, kdyţ se Spojenci poprvé během druhé světové války vylodili na Sicílii, navazovali tajní američtí a britští agenti kontakty s určitými „prospojeneckými" silami, a to mimo jiné téţ prostřednictvím člověka známého většinou pod jménem Lucky Luciano. V polovině padesátých let minulého století uţ získala Camora nezpochybnitelnou převahu ve všech zemědělských oblastech včetně mlékárenství, coţ v praxi znamenlo pro tuto organizaci obrovské příjmy. Vsituaci, kdy počet camorristŧ trvale narŧstal, se začali zabývat plány, jak rozšířit své obchodní praktiky zpět do ulic Neapole. Naprostá většina produkce prošla dříve nebo později právě tímto městem, takţe jejich plány byly z logického hlediska zcela racionální. Camorra také začala znovu prorŧstat do neapolského politického ţivota. Ukázkou toho, jak to vypadalo v praxi, by mohl být pohřeb Pascaleona Noly, jednoho z hlavních činovníkŧ Camorry, který se konal v roce 1955; tehdy poslalo kondolenční věnec asi dvanáct členŧ neapolského parlamentu. Oblastí, kde se Camorra chystala v nejbliţších letech realizovat snad nejzásadnější prŧlom, byl obchod s kontrabandem dosud ovládaný mafií. V padesátých letech bylo velmi výnosným podnikem pašování cigaret, které přinášelo obrovské zisky. Pŧvodně byl hlavním střediskem pašeráckých operací svobodný přístav Tanger v severní Africe. Kdyţ byl v roce 1961 přístav uzavřen, většina velkoobchodních operací s cigaretami se přesunula na jugoslávské pobřeţí, načeţ se z Neapole rychle stalo hlavní centrum obchodu s pašovanými cigaretami v celém světě. Mafie pochopitelně ovládala velký díl tohoto velmi lukrativního koláče, ale Camorra za ní příliš nezaostávala. Obě organizace se také brzy zapojily do stále populárnějších operací spojených s pašováním drog. S ohledem na astronomické výnosy obchodŧ s narkotiky byly s tímto podnikáním spojeny časté násilnosti a vnitřní boje. Notoricky známým příkladem byla událost z roku 1971, kdy byl rukou jednoho z šéfŧ Camorry Antonia Spavoneho zavraţděn Gennaro Ferrigno (dovozce peruánského kokainu) a hned následujícího roku byl v této souvislosti zabit bývalý policista Emilio Palamara. Jedním z nejznámějších camorristŧ, o němţ se veřejnost dozvěděla, byl muţ jménem Michele Zaza (často označovaný přezdívkou „Šílený Mike"). Zaza byl synem rybáře a pocházel z velmi skrovných poměrŧ, ale díky nezákonnému prodeji zbraní a pašovaných cigaret (v tomto oboru prodával zhruba 5000 tun zboţí ročně) brzy pronikl do neapolského podsvětí a stal se jedním z nejobávanějších předákŧ Camorry. Jednou se vyšetřujícímu soudci vychloubal: Obvykle jsem nakládal padesát tisíc beden [cigaret] za měsíc. Mohl jsem klidně prodat sto tisíc beden a vzít si na to úvěr 10 milionů dolarů, stačil by mi jediný telefonát [...] Během tří měsíců jsem nakoupil cigarety Philip Morris za 24 milionů dolarů, můj právník vám ukáţe faktury. Na těch 24 milionů dolarů jsem pyšný.4 Navzdory všemu bohatství a bravuře patřil Zaza do části Camorry fungující ve starém stylu, tedy do odumírající větve tajné společnosti, která měla brzy podlehnout novému proudu, spolku známému jako nuovo camorra organizzata INCO), coţ byla nově organizovaná Camorra vedená Raffaele Culolem. Cutolo po většinu svého dospělého ţivota seděl ve vězení, a přece odtud vybudoval novou
silnou organizaci. Začal tím, ţe se přátelil s mladými spoluvězni, kteří zatím neznali vězeňský systém, a tedy z něho ani neměli obavy. Kdyţ si získal jejich dŧvěru, vytvořil si z nich skupinu věrných nohsledŧ. Přátelil se rovněţ s mnoha vězni, kteří byli tak chudí, ţe si nemohli pravidelně kupovat ani jídlo. Dalším strategickým krokem bylo, ţe Cutolo zorganizoval peněţitou pomoc rodinám těch svých věrných, kteří seděli ve vězení. Zanedlouho měla Cutolova NCO stovky, ne-li tisíce členŧ, a to nejen ve vězení, kde sám seděl, ale také v dalších věznicích po celé zemi. Ovládal rovněţ skupiny věrných muţŧ a ţen, kteří pro něho pracovali venku, za zdmi věznice, ve městech a vesnicích na východ od Neapole, například v Ottavianu. Cutolo se od jiných předákŧ Camorry odlišoval i v tom, ţe se netajil zavilou nenávistí vŧči mafii a všem těm Neapolitancŧm, jeţ podle jeho mínění kolaborovali s mafiánskými sicilskými vrahouny. Díky tomu si získal skutečně skálopevně oddané příznivce, kteří se vesměs silně identifikovali s Neapolí a Kampánií. Cutolo se rovněţ vrátil k víceméně tradiční stupnici hodnot a pravidel (z nichţ některá platila pro příslušníky Camorry uţ v osmnáctém století) včetně toho, ţe za ţádných okolností nesméjí být unášeny a zneuţívány děti. Tato Camorra v novém stylu přitahovala stále více zklamaných mladých muţŧ. Jeden příslušník NCO ve svém svědectví takto popisoval, jak se vŧbec o organizaci dozvěděl: Byl jsem ve vězení v Novaře a přišli mě navštívit moji příbuzní [...] Kdyţ jsem se vrátil do cely a sedl si na pryčnu, začal jsem přemýšlet o tom, ţe všechno, co jsem v ţivotě dělal, bylo špatné, protoţe jsem nikdy neudělal nic, co by bylo důleţité pro mě osobně. Cokoli jsem udělal, vţdycky to byl nápad někoho jiného. Ničeho jsem v ţivotě nedosáhl. Byl jsem rolník a v roce 1978 mě omylem zavřeli za to, ţe jsem kohosi vydíral, ale já jsem byl nevinný. Dostal jsem se do staré věznice v Avellinu, kde jsem se seznámil s jistými camorristy. Myslel jsem si, ţe Camorra je spravedlivá.5 Čas a píle, které Cutolo věnoval svým mladým následovníkŧm, se mu bohatě vyplatily, a kromě toho se postaral, aby mnoho nezaměstnaných a rozladěných mladíku dostalo cíl, pro který mohli něco dělat. Na konci sedmdesátých let minulého století byla NCO nejaktivnější zločineckou organizací v Neapolském kraji. Hlavní zdroj jejích příjmu představovalo vydírání, hned po něm následoval kokain. Ovšem Cutolovi nechyběli ani protivníci - jeden z nich se stal strŧjcem jeho pádu. Organizace řečená NF (nuovo fúmiglia čili nová rodina) byla aliance vytvořená dalšími bandami Camorry právě pro boj proti nadvládě Cutolovy NCO, o níţ se všichni shodovali, ţe narostla do přílišné moci a síly. Mezi oběma tábory propukaly četné bitky, ale teprve koncem osmdesátých let začala Cutolova organizace citelně prohrávat a nakonec zcela zanikla. Stalo se tak nejen díky vnitřnímu boji s NF, ale také zásluhou úřadŧ, které začaly velmi intenzivně proti NCO bojovat, mimo jiné i proto, ţe byla známější a obávanější neţ NF. Jedním z faktorŧ rozpadu Cutolovy organizace bylo i relativní mládí a nezkušenost jejích příslušníkŧ, coţ znamenalo, ţe vnitřní rozpory mezi dvěma příslušníky NCO vedly zpravidla k tomu, ţe jeden druhého zabil. Vliv samotného Cutola také značně oslabilo rozhodnutí prezidenta Sandra Pertiniho, který osobně nařídil, aby Cutola převezli z věznice na pevnině do nejpřísněji střeţeného vězení na ostrově nedaleko Sardinie. To byl poslední hřebík do pomyslné Cutolovy rakve, ale i pokud by to znamenalo zánik NCO, rozhodně se tím nijak neoslabily další
odnoţe Camorry, jeţ nadále rozšiřovaly své obchody a vliv. Zemětřesení, které 23 listopadu 1980 poničilo Neapol a její okolí, poskytlo příslušníkŧm Camorry obrovské příleţitosti jak vydělat peníze a ještě hlouběji se vetřít do neapolské politiky a tamních společenských mechanismŧ. Při zemětřesení zahynulo téměř 3000 lidí a na 9000 jich bylo zraněno; odhadovalo se, ţe po katastrofě zŧstalo bez domova 200 000 aţ 300 000 obyvatel. Bylo nutné rozvinout masivní stavební programy a Camorra, která se desítky let usazovala v místní politické struktuře, měla ideální moţnosti k tomu, aby získávala patřičné kontrakty a jejich prostřednictvím odčerpávala značné sumy státních prostředkŧ. Jednou ze skupin zapojených do podfukŧ ve stavebnictví byl gang Nuvolettŧ vedený věhlasným předákem Camorry Lorenzem Nuvolettou, jemuţ po boku stáli jeho tři bratři -Angelo, Čiro a Gaetano. Všichni Nuvolettové se narodili a vyrŧstali v zemědělské usedlosti severně od Neapole. Záhy se připojili ke skupině Camorry vedené Luigim a Enricem Maistovými. Avšak krátce po roce 1960, nespokojení s podřadným postavením, které v tlupě Maistových zastávali, se rozhodli osamostatnit a etablovali se jako statkáři, kteří dodávali potraviny jak armádě, tak i vládou řízeným organizacím, například nemocnicím. Nuvolettovi v té době vydělali ohromné sumy peněz, mimo jiné i proto, ţe podvedli několik pojišťovacích společností na základě rŧzných falešných pojistných událostí. Získané prostředky vloţili do firem poskytujících úvěry a zanedlouho patřila k jejich klientŧm většina místních podnikatelŧ. Dalším oborem, do kterého se Nuvolettovi pustili, byl heroin; pašování drog zŧstávalo nejsnadnějším zpŧsobem, jak vydělat během relativně krátké doby závratné částky. Budovat vlastní zločineckou říši ovšem nebylo bez rizika. Nejednou byli bratři zatčeni policií a obviněni z nejrŧznějších trestných činŧ včetně vydírání. Mělo se rovněţ za to, ţe Nuvolettové - na rozdíl od většiny gangŧ Camorry - udrţovali blízké kontakty se sicilskou mafií a často poskytovali bezpečný úkryt mafiosŧm, kteří prchali před úřady. Ve svědectví Pasquala Galassa, policejního informátora o činnosti Camorry, se popisuje, ţe se často ve vilách bratří Nuvolettových odehrávaly schŧzky, jichţ se obvykle účastnili i zástupci mafie: Naše obavy se týkaly moţnosti, ţe by během těchto schůzek přijela policie a rozpoutala krveprolití, ale Nuvolettové nás vţdycky dokázali uklidnit. Občas, kdyţ jsme s Carminem Alfierem odjíţděli z Vallesany, kde jsme kontrolovali jeho farmu, viděli jsme před Nuvolettovým domem několik zaparkovaných policejních aut. To jen dokazovalo, ţe je víc neţ dobře chráněn [...] během těchto schůzek jsme museli jednou provţdy odstranit napětí, které vyvolával Cutolo. Vzpomínám si, ţe při jedné příleţitosti byli na Nuvolettově farmě současně přítomni Riina, Provenzano a Bagarella (všechno mafiáni)." Propojení s mafií přinášelo bratrŧm Nuvolettovým obrovské výhody, v neposlední řadě v tom, ţe mafie zajišťovala Nuvolettově bandě ochranu jak politickou, tak i před dalšími gangy Camorry. Nuvolettové získávali prostředky z mnoha obchodŧ a rozhodli se investovat svŧj kapitál do stále bujícího stavebního prŧmyslu, přičemţ se zvlášť zaměřili na cementárny. První operaci provedli v dubnu 1979 a o dva roky později jejich společnost vykázala zisk téměř 500 procent. Výjimečný výnos bylo moţné z větší části přičítat ničivému zemětřesení roku 1980. Cement potřebovali všude, kde
probíhala rekonstrukce. Vlastnit v té době cementárnu bylo něco jako mít tiskárnu na peníze, zvlášť po tak rozsáhlé katastrofě. Nicméně všechno nešlo takto hladce. Téhoţ roku, kdy udeřilo zemětřesení, zorganizovali v létě dělníci z loděnic v Castellamare demonstrace, protoţe je rozhořčily poţadavky Camorry na odevzdávání výpalného. Nuvolettové nehodlali připustit, aby se jim postavilo do cesty něco tak nicotného jako sociáiní nepokoje, a během osmdesátých let minulého století podnikli zásadní prŧnik do neapolského veřejného ţivota, takţe v roce 1980 byl zvolen radním za křesťanské demokraty Vincenzo Agizza, příslušník gangu Nuvolettových. To byl ovšem pouze vrcholek ledovce. Mnoho dalších členŧ městské rady a neapolských politikŧ bylo rovněţ ve spojení s Camorrou, kdyţ ne přímo, tak zprostředkovaně přes příslušníky svých rodin. To znamenalo, ţe Nuvolettové brzy ovládali mezinárodní korporaci, která zasahovala do tak rozdílných oborŧ, jako jsou stavební prŧmysl, zábavní podniky, drogy, zpronevěry, hřebčince, obchody s nemovitostmi a zemědělství. I kdyţ byli Nuvolettové velmi mocní a bohatí, nebyli imunní proti útoku zvenčí, jak se ukázalo v roce 1984, kdy Cira Nuvolettu zavraţdili příslušníci konkurenční skupiny Camorry, gangu Bardellinŧ. Vzápětí se rozpoutala válka těchto dvou skupin, během níţ bylo zabito osm lidí a čtyřiadvacet utrpělo těţká zranění. Snad neznámější událost, která se týká Camorry, se odehrála právě v těchto bouřlivých dobách a dobře ilustruje, jak Camorra kráčí ruku v ruce s některými nejpřednějšími italskými politiky - jde o Cirillŧv případ. 27. dubna 1981 teroristická organizace Rudé brigády (odlišná od německé Frakce Rudé armády) unesla křesťanskodemokratického politika Cira Cirilla, přičemţ zabila dva jeho osobní stráţce a zranila tajemníka. Křesťanští demokraté o tři roky dříve utrpěli těţkou ztrátu, kdyţ přišli o jiného svého čelného představitele Alda Mora, kterého rovněţ unesli a později zavraţdili příslušníci Rudých brigád. Protoţe dobře věděli, co je v sázce, chtěli křesťanští demokraté okamţitě vyjednávat o Cirillově propuštění. V té chvíli se do dění zapojila také Camorra. Hned následujícího dne, poté co byl Cirillo unesen, dostala italská tajná sluţba svolení k návštěvě Raffaete Cutola ve věznici Ascoli Piceno. Schŧzce byl přítomen Giuliano Granata, křesťanskodemokratický starosta města Gugliano, coţ zřetelně naznačilo, kam aţ je jeho strana v kontaktech s Camorrou ochotna zajít, jen aby dosáhla propuštění uneseného Cirilla. Na celé záleţitosti měla velký podíl italská vláda, jejíţ ministr vnitra Virginio Rognoni prohlásil, ţe „Camorra by mohla mít zájem pomoci s osvobozením radního Cirilla. Někdy jsou vazby mezi organizovaným zločinem a teroristy velmi úzké, jindy ţádné neexistují. Je třeba vyuţít kaţdé moţnosti."7 Jak upozorňuje Tom Behan ve své knize o aktivitách Camorry, musela ochota této tajné společnosti zapojit se do vyjednávání pramenit z toho, ţe policie vyslala do terénu velký počet lidí a vytvořila hustou síť kontrolních stanovišť a silničních zátarasŧ, coţ značně komplikovalo ilegální činnost Camorry. Cím dříve bude Cirillo na svobodě, tím dříve se mohou ,,obchody" vrátit k normálnímu tempu. Proto se Cutolo prostřednictvím své vězeňské sítě spojil s velitelem Rudých brigád, který rovněţ vykonával mnohaletý trest odnětí svobody, i kdyţ v jiné věznici. Jakou cenu však Cutolo ţádal
za to, ţe se vloţí do celé záleţitosti? Jak daleko byla vláda ochotna zajít, aby dosáhla Cirillova propuštění? Sám Cutolo prohlásil (jde pochopitelně o neověřitelnou informaci), ţe křesťanskodemokratický ministr Vincenzo Scotti údajně zařídil, aby Cutolova skupina za odměnu dostala „darem" značné mnoţství automatických zbraní." Cutolo nepochybně také doufal, ţe jej brzy propustí z vězení a ţe případně „zvítězí" v soutěţi o velké objemy stavebních zakázek, které zatím jeho organizace nedokázala získat. Vyjednávání pokračovala, aţ vyústila v dohodu, ţe jak Rudé brigády, tak Cutolova NCO (nová Camorra) obdrţí velké výkupné, na něţ se sloţí rŧzné stavební firmy podporující křesťanské demokraty. Tři měsíce po únosu byl Cirillo propuštěn bez nejmenší újmy na svobodu. Ale to byl teprve začátek celého příběhu, protoţe začaly padat nespočetné dotěrné otázky (zejména ze strany novinářŧ), jak daleko sahá spolupráce křesťanských demokratŧ s organizovaným zločinem, jestliţe se jim podařilo dosáhnout Cirillova propuštění - nemluvě o tom, jaké sumy peněz přitom přešly z ruky do ruky. Ještě znepokojivější je však zjištění, ţe několik klíčových postav této aféry bylo v následující době zavraţděno, včetně Antonia Ammatura (šéfa neapolské zásahové policejní jednotky), který byl zabit 15. července 1982, Vincenza Casilla (který byl jedním z hlavních Cutolových vyjednavačŧ), jehoţ usmrtila bomba nastraţená v jeho automobilu v roce 1983 a poté i jeho druţky, s níţ ţil několik posledních let, jejíţ mrtvola byla o několik měsícŧ později nalezena pohozená v silničním příkopu.
Na protest proti konkurenčním bojům uvnitř Camorry o ovládaná území, při nichţ v Neapoli zahynuly desítky lidí si demonstrující lehli na ulici a pokryli se prostěradly s falešnými krvavými skvrnami, aby znázornili ty, kteří přísli o ţivot, Nakonec bylo nařízeno soudní přešetření celé záleţitostí, aby bylo přesně zjištěno, co se odehrálo během únosu i po něm. V závěrečné zprávě se o výsledcích vyšetřování říká: Při konečném posouzení důkazy jasně ukazují, ţe se část vedoucích křesťanských demokratů chovala zásadně jinak, neţ jak stanovila stranická „oficiální linie"; ta říkala, ţe se na vydírání ze strany Rudých brigád má reagovat pevným postojem a odmítat veškerá vyjednávání a kompromisy. Ve skutečnosti někteří členové této strany uvedenou oficiální linii nerespektovali, nýbrţ rozmanitým
aktivním jednáním usilovali o to, aby byl Cirillo propuštěn, a především se obrátili na Raffaele Cutola, aby působil jako zprostředkovatel, a akceptovali vyjednávání s Rudými brigádami.9 Camorra dosáhla toho, ţe je s ní dnes ochotna spolupracovat značná část italských politikŧ, díky čemuţ získala nepřehlédnutelný vliv na italskou politiku a celou společnost. Avšak na rozdíl od svého sicilského protivníka (mafie), který se pyšní udrţováním svého pŧsobení v tajnosti, jsou aktivity Camorry často téměř veřejné. Zřejmě je tomu tak kvŧli povaze podnikŧ, jimiţ se zabývá. Při pašování cigaret je například potřebné dosáhnout toho, aby řada lidí hladce spolupracovala, a mnozí přitom musí jednat zcela veřejně. Druhý rozdíl v činnosti Camorry a mafie spočívá v tom, ţe Camorra přinejmenším neprosazuje zřetelnou hierarchii v rámci svých organizací nebo se jí přímo vyhýbá. Tím se komplikuje moţnost zničit některou konkrétní „rodinu" Camorry, protoţe nelze-li jednoznačně definovat vŧdce gangu a jeho zástupce, je nesnadné stanovit cíl, na který by bylo třeba udeřit. Prakticky kaţdý, kdo se stane příslušníkem Camorry, má moţnost postoupit aţ na vrcholek „profese", které se věnuje, takţe tato organizace nemá problém s rekrutováním mladíkŧ dychtících za co nejkratší dobu vydělat co nejvíc peněz. Camorra skutečně zaměstnává velké mnoţství teenagerŧ, kteří se snaţí prodávat zboţí, distribuovat drogy nebo vydíráním získávat peníze, a podněcuje hlavně ty, kterým ještě nebylo osmnáct let, aby páchali loupeţe a vraţdy, protoţe nemohou být potrestáni tak jako dospělí. V dnešní době mladíci přicházející do Camorry nemusí podstupovat ţádný iniciační rituál ani prokazovat „rodinné doporučení", jak se děje v mafii. Rodinné svazky jsou sice i pro Camorru dŧleţité, ale nejsou rozhodující. Podstatná je ochota uchazeče zapojit se do kteréhokoli „podniku", který Camorra provozuje, ať jde o praní peněz, prodej drog, lichvu, zastrašování či vydírání, přičemţ právě poslední „profese" kvete hlavně v Neapoli a jejím okolí. V roce 1992 společenství vlastníkŧ obchodŧ prohlásilo, ţe odhadem 46 procent obchodŧ v Neapoli platí výpalné výběrčím Camorry (celonárodní prŧměr činí 12 procent). Lichva je rovněţ častým zpŧsobem, jímţ Camorra vydělává velké sumy peněz. V oblasti, kde dlouhou dobu přetrvává vysoká míra nezaměstnanosti a kde lidé bez pravidelných příjmŧ jen obtíţně získávají úvěry, se stalo soukromé pŧjčování peněz pro určitou část populace téměř samozřejmou součástí ţivota. Tom Behan ve své knize o této tajné organizaci píše, ţe podle odhadu Asociace zákazníkŧ italských bank a finančníkŧ činí celonárodní obrat lichvářských obchodŧ 10 miliard dolarŧ ročně. Ilegální herny představují další velký zdroj ziskŧ Camorry - po celé Neapoli a Kampánii existuje mnoho nezákonných heren. Organizace dokonce provozuje i několik ilegálních sázkových systémŧ, jejichţ příjmy byly v roce 1989 odhadovány na částku 4 miliard dolarŧ, z čehoţ čistý zisk činil 16 milionŧ dolaru. Nesmírné výnosy přináší také stavební prŧmysl. Politici ve sluţbách Camorry pečují o to, aby zajišťovali zakázky, podzakázky a stavitelské autorizace těm správným firmám. „ Ve skutečnosti se pevně provázaly vztahy mezi politiky a byrokraty, obchodníky a nakonec i camorristy," prohlásil Pasquale Galasso, starší příslušník camorrského gangu Alfieri, při vyšetřování komisí pro boj proti
mafii. Nuţe, jestliţe je Camorra tak hluboce zakořeněná v sociálně-ekonomické tkáni italské společnosti, je nějaká naděje, ţe by se tato tajná organizace musela ze své činnosti odpovídat nebo došlo k jejímu odstranění? Stručná odpověď bude znít „ne", i kdyţ dŧvodŧ k tomuto konstatování je celá řada. Především a hlavně je tomu tak proto, ţe Camorra drţí v hrsti příliš mnoho politikŧ, policistŧ a soudcŧ, takţe vláda stěţí mŧţe mít zájem tvrdě proti ní udeřit. Institucionalizovaná korupce v Itálii jen kvete. Mnoho tamějších politikŧ bylo obviněno z váţných zločinŧ, přesto se vyhnuli jak zatčení, tak soudu. Koncem devadesátých let minulého století italsky premiér Silvio Berlusconi podnikl pokus prosadit zákon, jímţ by byli zbaveni trestní odpovědnosti všichni politikové, kteří měli být postaveni před soud. Kvŧli značným protestŧm veřejnosti byl návrh tohoto zákona zamítnut, ale v roce 2001 Berlusconi oznámil, ze hodlá dosáhnout zrušení ustanovení o trestném činu podvodného účtování - premiér sám v té době čelil třem obţalobám právě pro tento zločin. Kritika se nevyhnula ani policii, protoţe podle jedné vládní zprávy z roku 1997 je nemoţné vyšetřit zločiny, na nichţ se podílí Camorra, neboť řada vysokých policejních dŧstojníkŧ dostává od Camorry pravidelný měsíční „plat". V přímém protikladu naopak obecná veřejnost projevuje vŧli vymýtit organizovaný zločin a dělá pro to dost uţ tím, ţe sami občané rozhodují o volbě politikŧ, vlády i soudcŧ a také je mohou odvolat. Početné skupiny studentŧ především v oblasti Neapole uspořádaly velké demonstrace proti pŧsobení Camorry v jejich městě, přičemţ studenti často podporovali obchodníky, kteří zavřeli své krámy jednak na znamení solidarity se studenty a jednak jako výraz znechucení nad tím, ţe mají platit za „ochranu". Do jisté míry i církev vystupuje proti existenci Camorry, protoţe organizuje protestní pochody a distribuuje literaturu zaměřenou proti této společnosti. A přece - vzdor zatčení několika výše postavených příslušníkŧ Camorry v devadesátých letech a smrti několika dalších, rostoucímu počtu policejních informátorŧ ochotných mluvit před úřady a mohutnějícím vlnám odporu veřejnosti proti organizovanému zločinu - nemŧţe mít úspěch ţádná politická strategie, která ponechá základy existujícího systému nedotčené, takţe Camorra mŧţe v budoucnu nabýt ještě větší moc.
1
Z knihy Marca Monniera La Camorra: Notizie storiche raccolte e documentate per cum di Marco
Monnier (Camorra: Zpráva o historických zmínkách a dokladech z pera Marka Monniera), G. Barbera (Florencie), 1863 2
Tamtéţ.
3
Z knihy Toma Behana See Naples and Die: The Camorra and Organized crime (Vidět Neapol a
zemřít: Camorra a organizovaný zločin), I. B. Tauris, 2002 4
Tamtéţ.
5
Tamtéţ.
6
Tamtéţ.
7
„Rapporto sulla camorra delia Commisione amimafia" (Zpráva výboru pro potírání mafie o
organizaci Camorra), VUmtá (Řím) 1994 8
II Manifesto (Řím), 22. září 1994
9
Z cit. díla Torna Behana
10
Comissione Parlamentare di inchiesta sul fenomeno della mana e sulle associazioni criminalis
simiiari, Aadizione di Pasquale Galasso 17 settembre 1993, (Parlamentní komise pro vyšetření fenoménu mafie a podobných zločineckých organizací, slyšení Pasquala Galassa z 11. září 1993), Camera dei deputati (Poslanecká sněmovna), Řím 1993
SPOLEK PEKELNÉHO OHNĚ DÉMONISMUS, SMILSTVO A POLITIKA Franklin znal le Despencera velmi dobře. Byl si plně vědom, že tento Angličan provozuje již několik let více či méně skrytě jistý podnik známý jako Spolek pekelného ohně, s jeho činností byl Franklin obeznámen a čas od času se k ní připojoval.
Cecil B. Currey, Cesta k revoluci: Benjamin Franklin v Anglii Osmnácté století představovalo pro Anglii zvláštní a vzrušující epochu, v níţ myšlenka demokracie sváděla urputný zápas se stále hrozící tyranií, v níţ rozdíly mezi bohatými a chudými byly vskutku monumentální a jejíţ konec kalila pochmurná hrozba napoleonských válek (1799-1815). Velcí literáti té doby soutěţili o uznání s malíři, filozofy a architekty, coţ se v předešlých staletích nedělo. Laurence Sterne napsal Tristrama Shandyho (publikováno 1760), Jonathan Swift vydal Gulliverovy cesty (1726), doktor Johnson sestavoval svŧj slovník a sir Joshua Reynolds namaloval některé ze svých nejlepších obrazŧ. Dalšími umělci pŧsobícími v té době byli Thomas Gainsborough, sir Thomas Lawrence a pochopitelně William Hogarth. Architekti jako sir Christopher Wren a Robert Adam navrhli některé z nejpozoruhodnějších budov postavených za celé století včetně londýnské katedrály sv. Pavla, a Capability Brown v tichosti revolucionizovali návrhářství zahrad do podoby, jejíţ vliv je na krajinotvorbě a vzhledu parkŧ patrný dodnes. Byla to bouřlivá epocha, plná nových myšlenek, „nejlepší ze všech dob a nejhorší, ze všech dob", jak ji výstiţně charakterizoval Charles Dickens; během ní byla v Británii zaloţena jedna z nejbarvitějších a nejbizarnějších tajných společností Britové tehdy vytvořili více tajných organizací, jako byly například kluby Hectors, Mohawks a Blasters, ale na rozdíl od nich bylo členy Spolku pekelného ohně několik nejvlivnějších muţŧ té doby včetně ministerského předsedy, londýnského starosty, kancléře pokladu (tj. ministra financí) a syna arcibiskupa z Canterbury; vedle nich ke klubu náleţeli rovněţ někteří z nejlepších britských umělcŧ.
Koho poprvé napadla myšlenka na zaloţení takového velmi tajného a nepochybně značně vlivného spolku? Baron sir Francis Dashwood, dědic jednoho z největších majetkŧ známých v 18. století, se narodil roku 1708. Jeho otcem byl nesmírně bohatý obchodník, který se přiţenil do aristokratické rodiny. Dashwood starší kladl na syna velmi tvrdé nároky, a jak bylo za těch dnŧ v módě, kdyţ mladý Francis dosáhl dvaceti let, poslal ho na velkou cestu po Evropě v doprovodu učitele, aby tak dokončil svoje vzdělání. Francis a jeho učitel procestovali mnoho zemí, kdyţ však dorazili do Itálie, duch a zvídavost mladého Dashwooda dostaly nový impulz: zcela ho okouzlila tamní klasická architektura, renesanční malířství a sochařství, romantické mýty a legendy hojně opřádající italské dějiny. Francis také začal koketovat s katolickou církví, ačkoli v pozdějších dobách se v něm vytvořila hluboká nenávist k této instituci. Nejvíce však na mladého Dashwooda potulujícího se po Itálii zapŧsobilo, kdyţ byl představen princi Charlesi Edwardovi Stuartovi, uchazeči o britský trŧn. Říká se, ţe po jejich setkání se stal sir Francis tajným agentem jakobitŧ a jeho tehdejší posedlost intrikami a tajemstvím by mohla docela dobře vysvětlit pozdější kontakty s hnutím rosekruciánŧ a svobodných zednářŧ. V roce 1746 se Dashwood rozhodl zaloţit vlastní tajnou společnost, která byla známa pod rŧznými označeními, jako například Řád rytířŧ sv. Františka, Medmenhamští mniši nebo Řád rytířŧ z West Wycombe. Iniciační rituály se odehrávaly ve starém hostinci U Jiřího a supa (později zvěčněném v Dickensově díle Kronika Pickwickova klubu) v londýnském Cornhillu. Rytíři sira Francise, jichţ bylo celkem třináct a pojmenovali se podle dvanácti apoštolŧ (přičemţ sir Francis si přisvojil roli Krista), byli věrní sluţebníci svého řádu, kteří se s velkým nadšením scházeli U Jiřího a supa. Ale jestliţe tento hostinec zprvu potřebám společnosti vyhovoval, později uţ to neplatilo a roku 1752 se Dashwood rozhodl přestěhovat klub do ruin středověkého opatství Medmenham jeţ leţelo na břehu Temţe nedaleko Marlow, pouhých šest mil od dávného sídla jeho rodiny ve West Wycombe. Opatství bylo pŧvodně v dvanáctém století klášterem cisterciákŧ, který však později připadl do rukou světské vrchnosti a Tudorovci jej nechali přestavět na venkovský zámeček. Dashwood neměl ani v nejmenším úmysl zachovat staré opatství v pŧvodním stavu, nýbrţ - přesně v duchu osmnáctého století - hodlal stavby přebudovat v pseudogotickém stylu. Ţil přece v epoše, kdy vznikly Walpoleŧv Otrantský zámek a Mnich M. G. Lewise, v nichţ se to jen hemţilo zjeveními, přízraky, vraţdami a upíry. Dashwood vynaloţil velké peníze na vitráţová okna se zobrazením dvanácti apoštolŧ často zachycených ve velice neslušných pozicích, na kamenickou výzdobu, fresky a motto vytesané nad hlavním vchodem, jeţ hlásalo: „Čiň co sám chceš." Další změny, jeţ se v opatství uskutečnily, se týkaly vytvoření sálu věnovaného římské mytologii, jehoţ stěny byly údajně vymalovány kopiemi neslušných fresek známých z té doby. Byla tam rovněţ malá oblékárna a pokoj určený k odpočinku. V hlavní jídelně stála socha Harpokrata, egyptského boha mlčení, s prstem přiloţeným na rty která měla nepochybně připomínat všem, kteří do opatství vstoupili, ţe venku se o tom, co se děje uvnitř, nesmí hovořit. Sochařská výzdoba se neomezovala jen na hlavní budovu, protoţe rozlehlé zahrady byly
posety malými chrámky v řeckém stylu a stovkami kamenných a mramorových postav nymf, bohŧ a bohyň, které stály všude, kam se člověk podíval. Dŧm i zahrady byly skutečně pŧsobivými kulisami chvil, kdy do opatství přicházeli samotní „mniši", coţ se vţdycky odehrávalo v noci. Jednalo se o vskutku ohromující podívanou: připlouvali tam po Temţi na gondole, v róbách bílých jako sníh, jejichţ kapuce byly lemovány šarlatovým hedvábím, a v rukou drţeli hořící pochodně, takţe přihlíţející mohl nabýt dojmu, ţe se vracejí duchové někdejších mnichŧ, aby znepokojovali lidi z okolí. Jakmile však mnichové zašli do opatství, nebyl uţ jejich ceremoniálŧm a rituálŧm, které se odehrávaly uvnitř, přítomen ţádný divák. Nepraví mniši se věnovali rŧzným výstřednostem, zejména nevázaným prostopášnostem, černé magii a satanismu. Satanismus během staletí přitahoval lidi ze všech společenských vrstev, nepochybně zejména díky tomu, ţe Satan je často chápán jako hrdinská postava, která se odmítla sklonit před jakoukoli vyšší autoritou. Milton o tom pojednává ve svém největším díle Ztracený ráj (1667), kde Satan (mimochodem nejpřitaţlivější postava celého díla) prohlašuje: „Raději panovat v pekle neţ slouţit v nebi." Satan jako představitel rebelantství dovedeného do samého konce pochopitelně přitahoval i členy Dashwoodova klubu, který byl později nazýván Spolek pekelného ohně, a také oni se holedbali svým rebelantstvím. Není snadné doloţit, do jaké míry klub praktikoval umění černé magie nebo jak váţně členové klubu tyto hry brali. Malíř William Hogarth, jenţ byl rovněţ členem klubu, namaloval slavný obraz sira Francise při dosti pochybné bohosluţbě, oděného v kutně františkánského mnicha a klečícího před nahou nymfou. Obecně se vědělo, ţe velká část činnosti klubu Pekelného ohně spočívá v nemravných potěšeních, která jeho členové páchali zpravidla s prostitutkami. Příslušníci spolku však byli většinou ţenatí, včetně sira Francise, který si v roce 1745 vzal ţenu jménem Sara Gould (všeobecně známou jako „lady Mary"). Nicméně prostitutky, obvykle převlečené za jeptišky, a hry, které hrály s příslušníky Spolku pekelného ohně, byly základem pozemských radostí těchto muţŧ. V osmnáctém století existoval nespočet hampejzŧ, které uspokojovaly všechny potřeby panstva. Jedním z nejvyhlášenějších byl podnik Charlotty Hayesové v Londýně, a protoţe si vedla hlavní knihu, kde vyznačovala příchody a odchody svých děvčat, existují dŧkazy, ţe zajišťovala pro opatství „jeptišky". Například: „18. července 1759, dvanáct vestálek pro opatství. Diskrétní nevěstky pro mnichy."1 Kousky, které se tam vyváděly, zahrnovaly prakticky všechno, co jen mŧţe sexuální představivost nabídnout. Takzvaný „opat příslušného dne" si jako první vybíral z dam, které na sobě měly masky a hábity řádových sester, načeţ se spárovali i zbývající mniši a jeptišky. Poté se dvojice zpravidla odebraly do jednotlivých kójí v odpočinkovém pokoji. Další alternativu nabízelo vyuţití rozlehlých zahrad kolem opatství, a kdo měl zájem, mohl zŧstat v Římském sále a praktikovat voyerismus, který tak oceňoval John Cleland ve svém pornografickém románu Farmy Hillová (1749). Nevěstince té doby rovněţ nabízely tuto moţnost a v hlavním „hracím" prostoru byly kolem stěn rozmístěny pohovky, aby přihlíţející měli pohodlí. Sexuální výstřednosti, jeţ se odehrávaly v opatství, a pompézní obřadnost provázející tamní rituály vedly v padesátých letech osmnáctého století k rozšíření členstva do té míry, ţe Dashwood musel nakonec rozdělit členy klubu
na dvě rŧzné kategorie. Mezi takzvané Vyšší členy náleţelo dvanáct apoštolŧ a sám sir Francis. Druhá skupina Niţších členŧ byla početnější, takţe k ní patřívalo čtyřicet aţ padesát osob. Kdyţ některý s Vyšších členŧ zemřel, zbývající apoštolově zvolili jeho náhradníka z Niţších členŧ, mezi nimiţ se o tuto poctu sváděly tuhé pŧtky. Spolek pekelného ohně měl také svŧj iniciační rituál, jemuţ se musel podrobit kaţdý, kdo se chtěl stát jeho členem, a to bez ohledu na své postavení v běţném ţivotě.
Sir Francis Dashwood, zakladatel Spolku pekelného ohně, je zde Hogarthem zobrazen v symbolické nápodobě náboţné pozice, se svatozáří nad hlavou, ale s kříţem odloţeným stranou. Otevřená kniha můţe být bible, ale také něco daleko zlověstnějšího. Maska při jeho lokti reprezentuje tajuplnou společnost a téměř nahá nymfa, s níţ si pohrává, zase představuje magii a prostopášnost, v nichţ nacházel zalíbení. Rozlité víno a roztroušené ovoce symbolizují alkoholické excesy připisované Spolku pekelného ohně.
Spolek pekelného ohně,sira Francise Dashwooda byl původně znám jako Rád rytířů sv. Františka (nebo Řád rytířů z West Wycombe) či Medmenhamští mniši. Původních dvanáct členů klubu nosilo jména svatých apoštolů a sir Francis sám přijal jméno Jeţíše Krista. Thomas Potter, kterého později předseda vlády William Pitt jmenoval zástupcem ministra financí pro Irsko, dále básník Charles Churchill, který - ač dnes celkem neznámý - byl svými současníky povaţován za jednoho z nejvýznačnějších anglických literátŧ, romanopisec Laurence Sterne, lord Melcombe a politik George Selwyn. K této vybrané společnosti se často druţil William Hogarth, který při schŧzích Spolku pekelného ohně skicoval jejich účastníky a podle svých skic namaloval řadu obrazŧ. S ohledem na vysoké společenské postavení příslušníkŧ klubu není pochybností, ţe Spolek pekelného ohně měl velký vliv na mocenské sloţky anglické společnosti. Dalo by se dokonce s určitou nadsázkou říci, ţe sir Francis Dashwood (jehoţ Jiří III. jmenoval ministrem financí) a jeho kumpáni fakticky vládli celé zemi. A přece se našel muţ, který se sice zapletl se Spolkem pekelného ohně, ale
nakonec mu výstřednosti páchané členy spolku připadaly tak odporné, ţe klub bezmála zničil. Johna Wilkese přivedl do klubu Thomas Potter. Nikdo mu neprojevoval nějakou zvláštní náklonnost, ale sir Francis Dashwood se k nováčkovi zachoval vstřícně, a tak byl (nepříliš nadšeně) přijat za člena společnosti. Wilkes, zatvrzelý whig, byl zvolen do parlamentu jako člen městské rady v Aylesbury, kde si prý počínal velmi horlivě. Jeho členství v Spolku pekelného ohně však nebylo příliš úspěšné, protoţe krátce poté, co získal právo být jedním z příslušníkŧ, byl z klubu vyloučen, protoţe si nemístně vystřelil z ostatních členŧ klubu. Během jedné z černých mší Wilkes, kterého iritoval protináboţenský obsah ceremoniálŧ, vypustil mezi přítomnou kongregaci paviána přistrojeného za ďábla. Vzápětí se rozpoutal divoký zmatek, při němţ earl ze Sandwiche hlasitě křičel, ţe si pro něho přišel čert, a někteří další přítomní se strachem zhroutili. Nakonec ubohé zvíře uprchlo oknem a byl znovu nastolen pořádek, ale dvanáct apoštolŧ sira Francise ţádalo, aby byl Wilkes ihned exkomunikován. Wilkese v nejmenším nemrzelo, ţe jej vyloučili ze svého středu, naopak dával najevo značnou úlevu. Byl skutečně rád, ţe jej ze Spolku pekelného ohně vyhodili, protoţe se napříště hodlal koncentrovat na budování politické kariéry. Jako politik se angaţoval v jedné z hlavních politických debat těch dnŧ totiţ zda američtí kolonisté mají či nemají mít zastoupení v britském parlamentu. Jako whig byl Wilkes jednoznačně pro, ale narazil na odpor nejen u krále, ale také u „králových přátel", coţ byla skupinka vlivných politikŧ, do níţ patřili Bute, Sandwich, Dashwood a další. Kdykoli se Wilkes pokusil pronést v parlamentu řeč, členové Spolku pekelného ohně jej společnými silami ukřičeli. Wilkes se rozhodl odpovědět jim spíše perem neţ v diskusi, k čemuţ vyuţil stránek časopisu, který zaloţili s Charlesem Churchillem. North Briton byl de facto politický leták a tudíţ mohl nejlépe poslouţit právě jako nástroj kampaně, o kterou Wilkesovi šlo. Odhodil veškerou obezřetnost a v petačtyřicátém čísle časopisu otiskl sţíravý útok proti vládě, do něhoţ přimíchal i pomluvu (vyslechnutou v době kdy byl členem Spolku pekelného ohně), ţe totiţ Bute měl milostné pletky s královou matkou. Následky jeho počinu byly vskutku nevídané, protoţe sotva se Číslo 45 (jak se dotyčnému vydání časopisu brzy přezdívalo) dostalo do oběhu, rozzuřené davy začaly demonstrovat jak proti vládě tak proti králi. Ani Bute, ani král nemohli udělat krok, aby na ně lidé sprostě nepokřikovali, coţ krále dovedlo aţ k opatření, jeţ se v té době označovalo jako „všeobecný zatykač". Tento královský příkaz umoţňoval zatknout kohokoli, na něhoţ padlo podezření, ţe má něco společného s nějakým zločinem, a osobou, proti níţ směroval, byl Wilkes. Nešťastný Wilkes byl brzy zatčen a uvězněn v Toweru. Tím se ovšem nálada davu v nejmenším neuklidnila, naopak, král uvězněním Wilkese pouze vyprovokoval další nepokoje. Lidi v ulicích jako by posedl amok; rozbíjeli okna, drancovali a loupili, dokud král nenařídil Wilkesovo propuštění. Ani to však davy neuspokojilo a veřejnost dávala najevo silný odpor proti vládě i králi. „Královi přátelé" se tedy rozhodli oplatit Wilkesovi „v dobrém" a zveřejnit oplzlou báseň, kterou Wilkes napsal v době, kdy byl členem Spolku pekelného ohně; bylo víceméně jisté, ţe toto dílko po svém zveřejnění ohromí a šokuje celou veřejnost. Báseň se jmenovala Úvaha o ţeně a byla vlastně parodií na dílo Úvaha o
člověku z pera Alexandra Popea, jak bylo patrné jiţ z prvního verše „Procitni, mŧj Sandwichi" imitujícího Popeŧv úvodní verš „Procitni, mŧj St. Johne". V té době neměli „královi přátelé" uţ co ztratit, protoţe Jiří III. byl pro smích všemu lidu, Bute byl zdiskreditován a k Sandwichovi, jehoţ reputace nikdy nebyla zvlášť dobrá, pociťovala veřejnost převáţně odpor. 15. listopadu 1763 povstal earl ze Sandwiche v parlamentu a odrecitoval svým kolegŧm ve sněmovních lavicích celou Wilkesovu báseň. Výsledek byl ohromující. Ve sněmovně propuklo náramné veselí a například lord Chesterfield povstal a prohlásil; „Díky bohu, pánové, ţe máme Wilkese, aby bránil naše svobody, a Sandwiche, aby chránil naši morálku!", načeţ se odehrála dodnes velmi slavná slovní výměna mezi Sandwichem a Wilkesem, při níţ ten první vykřikl: „Pane, vy skončíte na šibenici nebo na syfilis!" a druhý mu klidně odpověděl: „To záleţí na tom, pane, zdali se budu přidrţovat vašich zásad nebo objímat vaši milenku." Po bouřlivých debatách parlament rozhodl odloţit případnou ţalobu proti Wilkesovi (například pro neslušnost či rouhání), ale zatímco vláda váhala, „královi přátelé" nebyli tak liknaví. Zařídili, aby se výtisk básně rozšířil po celém Londýně a šokovaná veřejnost se od Wilkese rázem odvrátila. Wilkesovi příznivci se pokoušeli pomoci a vysvětlovali, ţe podporují jeho politiku, aniţ by zároveň schvalovali jeho soukromý ţivot. Wilkes se ovšem ocitl ve velmi nepříjemném postavení, protoţe na rozdíl od svých bývalých společníkŧ ze Spolku pekelného ohně neměl ţádný šlechtický titul ani neomezené finanční prostředky. Ačkoli by s nimi mohl bojovat jako rovný s rovnými a odhalit víc z nepříliš decentních praktik, které se v klubu provozovaly, nemohl si dovolit vést s klubem dlouhý zápas, zvláště proto, ţe jakmile byl jednou ocejchován jako satanista a pisálek obscénní literatury, ocitla se jeho politická kariéra v troskách. Nikdo nestál o to, aby byl viděn ve společnosti takového člověka, ani členové jeho vlastní strany. Dokonce i Pitt, který byl Wilkesovým přesvědčeným příznivcem, v parlamentu povstal a před všemi přítomnými prohlásil, ţe jeho politický souputník je „rouhač, který si nezaslouţí, aby byl počítán mezi lidské bytosti". Příslušníci Spolku pekelného ohně se však nespokojili s tím, ţe Wilkese srazili tak hluboko, ţe nemohl pomýšlet na obnovení své politické kariéry, nýbrţ společně vymysleli další ohavný plán. Najali bezvýznamného příslušníka Dolní sněmovny jménem Samuel Martin, aby přede všemi Wilkese ostouzel jako zbabělce a lotra. Takovéto uráţky nebylo tehdy moţné řešit jinak neţ soubojem. Svědkové dohodli čas a místo a 16. listopadu 1763 se ti dva postavili proti sobě s pistolemi v rukou. První kolo bylo prohlášeno za neplatné, při druhém Martin, který před Wilkesovým zostuzením v parlamentu pilně cvičil střelbu, zranil svého protivníka do slabin. Zranění však nebylo smrtelné. Kdyţ plán Spolku pekelného ohně na Wilkesovo usmrcení selhal, spoléhali jeho příslušníci na to, ţe Dolní sněmovna parlamentu vydá zákonný akt, jímţ svého někdejšího člena prohlásí za vyvrhele, protoţe se dopustil velezrady proti králi a navíc byl autorem obscénní literatury. V tom skutečně uspěli a na Wilkese byl opět vydán zatykač. Ten ovšem věděl, jakou mocí členové klubu disponují, a včas utekl do Francie. Navzdory úspěšným krokŧm proti Johnu Wilkesovi zpŧsobilo Číslo 45 váţné otřesy v politické kariéře
Butea i Dashwooda a Sandwich dokonce musel rezignovat na svou funkci v Admiralitě (byť později do ní byl znovu jmenován). Ovšem Spolek pekelného ohně dál nerušené pokračoval v páchání svých výstředností. Konaly se černé mše, vyvolávala se zjevní ďábla a pořádaly se orgie, při kterých se příslušníci klubu zpíjeli do němoty. Občas se vyskytl nějaký rušivý prvek, například v podobě románu s názvem Chrysal, or The Adventures of a Guinea (Chrysal neboli dobrodruţství guineje) autora Charlese Johnsona. Román byl víceméně jinotajný a hlavní roli v něm sehrála zlatá mince (guinea), jeţ popisovala všechno, co zaţila během svého ţivota, počínaje tím, jak byla vytěţena v peruánském zlatém dole. Část děje zahrnovala i krátký pobyt guineje u jednoho z členŧ Spolku pekelného ohně, s nímţ byla mince svědkem černé mše a orgií. Náhle se chtěl kaţdý podívat do Medmenhamského opatství, které - byť v knize nebylo jmenováno - čtenáři brzy odhalili jako nejpravděpodobnější dějiště této epizody. K opatství přicházely zástupy lidí, kteří touţili vidět „mnichy'1 připlouvající za noci do svého sídla, další zvědavci se pokoušeli proniknout do zahrad a někdy i do budov opatství. Pro tajnou společnost byly takové okolnosti rozhodně neţádoucí. Bylo nezbytné v tom něco podniknout a tím pravým muţem, který se tohoto ujal, byl -jako vţdycky - sir Francis Dashwood.
„Mniši" Spolku pekelného ohně připlouvali v gondolách po Temţi k pořádání obřadů v Medmenhamském opatství vţdy v noci, oblečení v bílých hábitech a se svíčkami v rukou, takţe se navenek jevili jako duchové původních obyvatel cisterciáckého kláštera z 12. století. Dŧm sira Francise ve West Wycombe byl dost velký, aby se v něm pohodlně mohli sejít všichni členové klubu, a proto rozhodl o přesídlení Spolku pekelného ohně právě tam. Avšak byť byly budovy dashwoodovského sídla dostatečně prostorné a zajišťovaly i náleţité soukromí, postrádaly bohuţel nejprchavější z dalších potřebných vlastností - tu pravou „atmosféru". Sir Francis se nenechal odradit a přišel s výjimečnou myšlenkou, ţe by bylo moţné vyuţít rozlehlého systému podzemních dutin pod kopcem, na němţ stálo West Wycombe. Umělé jeskyně byly pŧvodně vytvořeny při těţních pracích, kdyţ se tam lámal kámen potřebný ke stavbě silnice. Materiál, který se vytěţil při jejich rozšiřování,
byl filantropicky zuţitkován na další budování silniční sítě. Úpravy jeskyní však měly také poněkud morbidnější účel a v tomto směru byl sir Francis hotovým labuţníkem, protoţe osobně navrhoval kaţdou místnost, kaţdý zákrut a odbočku podzemního systému. Vstup byl obklopen temnými tisy (které jsou běţně k vidění zejména na hřbitovech), v jejichţ středu se nalézal vchod a chodba směřující pod zem, kde vyúsťovala do spleti dutin a katakomb. Na stěnách chodeb byly vytesány groteskní obličeje (o nichţ se mělo za to, ţe zpodobňují ďábla) a za katakombami se prostíral hodovní sál, z jehoţ stropu byla svěšena obrovská rosekruciánská lampa. Za ním leţel trojúhelník (místnost pojmenovaná podle svého pŧdorysu) a protékala tudy podzemní říčka, kterou apoštolové pojmenovali Styx; vedle ní se nalézala tzv. Studna prokletí, jeţ byla plná „bezboţné" vody. V nejhlouběji poloţených částech jeskyní leţel vnitřní chrám, okrouhlá místnost, kde se konaly černé mše. Jeskyně vyhovovaly účelŧm Spolku pekelného ohně naprosto dokonale. Byly zcela mimo dohled zvědavých očí a nikdo nemohl pozorovat, co členové klubu provádějí nebo kolik prostitutek tam bylo přivezeno. Znovu byl nastolen normální a diskrétní chod klubu. Přibliţně v té době Benjamin Franklin znásobil své úsilí, aby přesvědčil britskou vJádu, ţe pokud nebude vyhověno poţadavkŧm amerických kolonistŧ na náleţité zastoupení v parlamentu, pravděpodobně v Americe propukne revoluce. Sir Francis Dashwood brzy pozval Franklina na své venkovské statky, kde se sblíţili a stali se z nich dobří přátelé (později spolu sestavili Franklinovu modlitební kníţku, revidovanou podobu Knihy obecných modliteb), nelze však spolehlivě usuzovat, zda se Franklin někdy stal členem Spolku pekelného ohně. Zdá se to však pravděpodobné, protoţe členství v něm mu zajišťovalo okamţitý osobní přístup k některým vrcholným politikŧm a státníkŧm, coţ pro Franklina znamenalo neocenitelnou výhodou v jeho boji o prosazení amerických zástupcŧ do Dolní sněmovny parlamentu. Sir Francis nepochybně dělal, co bylo v jeho silách, aby Franklinovi pomohl dosáhnout nějaké kompromisní dohody s králem v otázce amerických kolonistŧ, a zašel dokonce tak daleko, ţe do West Wycombe pozval ministerského předsedu lorda Northa, který své zemi slouţil v této funkci v letech 1770-1782, aby se tam setkal s Franklinem. Avšak navzdory veškeré pomoci, které se Franklinovi dostávalo, jeho ţádosti směřovaly k hluchým uším: britská vláda v jeho věci nehodlala ustoupit. Tu se zjevil duch z minulosti a vzal na sebe podobu nechvalně známého Johna Wilkese, který se po několika letech strávených ve Francii vrátil roku 1768 do Londýna. Navzdory tomu, ţe stále zŧstávalo v platnosti několik zatykačŧ a hrozilo mu uvěznění, rozhodl se Wilkes podstoupit propočítané riziko a znovu kandidoval do parlamentu, tentokrát jako poslanec za volební obvod Middlesex. Jeho krok udělal na Dashwooda velký dojem, protoţe sir Francis odjakţiva uznával ty, kteří měli odvahu vysmívat se autoritám, a kdyţ se o tom doslechl, rozhodl se Wilkese podpořit. Novinka o Wilkesově návratu a kandidatuře do parlamentu se rychle rozšířila a vyvolala několik vzrušených veřejných demonstrací. Benjamin Franklin o jedné takové napsal: Minulý týden jsem jel do Winchesteru a všiml jsem si, ţe ještě patnáct mil za městem sotva člověk našel poblíţ cesty dveře nebo okenici, na kterých by nebylo napsáno „ Č. 45" nebo „ Wilkes a
svoboda", a totéţ se tu a tam opakovalo po celou cestu do Winchesteru dlouhou 64 mil. Londýn byl podle poţadavků davu dvě noci osvětlen, protoţe chátra obcházela celou noc městem a ty, kteří zhasli svíčky, pobudové donutili znovu je zapálit, jinak jim rozbili okna.' Krále to nejen nepobavilo, ale naopak se hrozil moţnosti, ţe pokud bude Wilkes zvolen do parlamentu, mohlo by to přivodit pád monarchie. Jenomţe Wilkesovy spory se Spolkem pekelného ohně stále mluvily v jeho neprospěch, zvláště v očích konzervativnějších lidí. Podařilo se mu sice získat silnou podporu některých vrstev britské společnosti, které v něm spatřovaly symbol svobody, protoţe se postavil králi a arogantním „královým přátelŧm", nemohl však zapomínat, ţe je stále v platnosti příkaz k jeho zatčení; jeho další krok tedy spočíval v tom, ţe se vnutil do rukou Jiřího III. dostavil se do věznice při královském soudním dvoře, kde poţadoval, aby mu přidělili celu. To bylo pochopitelně králi velmi nepříjemné, ale Wilkes zŧstal, kde byl, a z vězení si dopisoval s Franklinem, jehoţ boj za práva kolonistŧ jednoznačně podporoval. Den co den se před Wilkesovou celou shromaţďoval dav jeho věrných, aţ se tomu král rozhodl zabránit tím, ţe dal pod Wilkesovo okno postavit ozbrojenou stráţ. To nemohlo dopadnout dobře a vskutku nedlouho po příjezdu stráţe se strhla výtrţnost, při níţ bylo zastřeleno sedm lidí, z toho několik ţen. Incident roznítil další nepokoje a protestující lidé z venkova pochodovali na Londýn. Demonstrující ţádali Wilkesovo propuštění. Bylo nezbytné rychle něco podniknout, a tak „královi přátelé" svolali schŧzku, na níţ prohlásili pŧvodní zatykač na Wilkese za neplatný kvŧli jeho chybné formulaci. Wilkes byl ihned propuštěn, coţ zástupy protestujících nadšeně uvítaly, a sir Francis svého někdejšího přítele rychle odvezl do West Wycombe, Během doby, kterou Wilkes strávil v dočasném exilu ve Francii a ve věznici při královském soudním dvoře, nechal Dashwood postavit na kopečku nad jeskyněmi kostel. Chrám sv. Vavřince byl (a je) pŧvabná, byť poněkud tajuplná stavba, přihlédne-li se ke sklonŧm sira Francise k satanismu. Někteří lidé věří, ţe byl postaven proto, aby sir Francis napravil své zlé skutky, zatímco jiní se spíše přiklánějí k teorii, ţe byl postaven prostě pro vylepšení výhledu ze zámku West Wycombe. Wilkes nepochybně ocenil, kdyţ ho hostitel provedl celou stavbou, ale nezdrţel se ve West Wycombe dlouho, protoţe musel spěchat zpátky do Londýna, kde se schylovalo k volbám. O své parlamentní křeslo musel Wilkes bojovat hned několikrát. „Královi přátelé" nejprve proti němu postavili protikandidáta jménem Dingley, který však naneštěstí zemřel ještě dřív, neţ došlo k volbám. Při pátrání po náhradním kandidátovi vybrali plukovníka Luttrela, ale nebylo jim to nic platné. Wilkes nad ním zvítězil na celé čáře, a přece jeho cesta do parlamentu nebyla bez obtíţí. Král, jehoţ rozlítilo, ţe takový člověk mohl dosáhnout znovuzvolení, vydal příkaz, ţe Wilkesovi nesmí být dovoleno vstoupit do parlamentu. Zdálo se, ţe Wilkes nakonec svŧj vzdorný boj prohrál a „královi přátelé" opět zmařili jeho politické sny, protoţe v parlamentu prosadili rozhodnutí, ţe mu nesmí být dovoleno usednout ve sněmovně, neboť je rouhač, zrádce a pisálek chlípné poezie. Jako kdyby se vrátil čas o nějakou dobu zpátky: znovu propukly nepokoje, ministerského předsedu lorda Northa vyvlekl zuřící dav z jeho kočáru a bezmála jej lynčoval. Lid z celé země znovu vytáhli na Londýn, aţ konečně parlament couvl a
zapřísáhlý nepřítel krále John Wilkes po dlouhém boji usedl podruhé v ţivotě do parlamentního křesla. K několika příslušníkŧm Spolku pekelného ohně se osud nezachoval příliš laskavě. Syn arcibiskupa z Canterbury Thomas Potter zemřel roku 1759 ve věku čtyřiceti let, básníka Charlese Churchilla stihla smrt ve Francii uţ ve třiatřiceti. Lorda Malcombea souţila vodnatelnost, ale místo aby navštívil lékaře, hledal pomoc u šarlatána, který mu předpisoval roztodivné lektvary. Nakonec v roce 1762 Melcombea postihl těţký záchvat, při němţ spadl ze schodŧ a zabil se. Smrt ale svou ţeň ještě neskončila: tajemník klubu Paul Whitehead zemřel v roce 1774 a v poslední vŧli odkázal své srdce siru Francisovi; ten je vloţil o urny a později umístil v mauzoleu postaveném nad jeskyněmi ve West Wycombe (srdce roku 1839 ukradl neznámý lovec suvenýrŧ). Ani earlu ze Sandwiche se nevedlo o mnoho lépe. Veřejnost mu nikdy neodpustila jeho útok proti Wilkesovi, kdyţ nahlas přečetl jeho báseň na schŧzi parlamentu. Svou pověst Sandwich ještě víc podlomil tím, ţe si jako starší muţ zvolil za milenku mladou dívku jménem Martha Rayová. Do Marthy byl však zahleděný jistý vikář, který jí nabídl sňatek, ovšem Martha ho odmítla a dala přednost bohaté kořisti v osobě Sandwiche. Jednou večer, kdyţ Sandwich s milenkou nastupovali do kočáru, přiběhl k nim zhrzený vikář, přiloţil dívce k hlavě pistoli a zastřelil ji. Vikáře později oběsili za vraţdu, ale veřejnost přesto tupila Sandwiche, o němţ se vykládalo, ţe zabránil své milence ve vdavkách, a tak byl její smrtí vinen stejně jako vikář. Sandwich uţ neměl ţádné počestné přátele, takţe se nakonec uchýlil na venkov, kde nemilovaný a neoplakávaný v roce 1792 skonal. Lord Bute, někdejší ministerský předseda a v pořadí třetí muţ v hierarchii Spolku pekelného ohně, pranýřoval novou britskou vládu, zejména v otázce jejího vztahu k americkým kolonistŧm, načeţ odešel jako zatrpklý a zklamaný muţ na odpočinek a usadil se v Itálii. Stejně jako Sandwich zemřel v roce 1792. Sir Francis Dashwood vedl v pozdním věku ţivot tichého venkovského gentlemana. Často vzpomínal na staré dobré časy, kdy se svými kumpány holdoval orgiím a zbytek času věnoval politickým hrám. Zemřel 11. prosince 1781 a s jeho smrtí zanikla i jedna z nejzajímavějších tajných společností, skupina muţŧ, kteří prakticky stáli v čele státu, ale doutnaly v nich daleko niţší vášně, kterým holdovali v podzemních jeskyních pod tichým venkovským panstvím West Wycombe.
1
Z knihy Daniela P. Mannixe The Hell Fire Club (Spolek pekelného ohně), Four Square, 1961
2
Tamtéţ.
3
Tamtéţ.
