NEJKRUTĚJŠÍ TAJNÉ SPOLEČNOSTI V DĚJINÁCH SHELLEY KLEIN

NEJKRUTĚJŠÍ

TAJNÉ SPOLEČNOSTI V DĚJINÁCH SHELLEY KLEIN

Copyright © Michael 0'Mara Books Ltd, 2005 Translation ©Jan Mrlík, 2006 Copyright © ALPRESS, s. r. o. Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnoceni. Z anglického originálu The Most Evil Secret Societies In History přeložil Jan Mrlík Redakční úprava Eva Mikolášková Grafická úprava obálky Tomáš Řízek Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek, 2006 shop alpress.cz Tisk a knihařské zpracování Centa, spol. s r. o.r Vídeňská 113, Brno Vydání první

OBSAH Úvod 7 ILUMINÁTI Zakladatelé nového světového pořádku 15 ARGENTEUM ASTRUM Orgie na Sicílii 34 SPOLEČNOST THULE Předchůdci nacismu 54 MUTI Rituální oběť v Londýně 73 TONGY Spolky ve znamení draka 89 KU-KLUX-KLAN Neviditelná říše 107 ŘÁD CHRÁMU SLUNCE Zkouška ohněm 127 ASASlNOVÉ První teroristé v dějinách 145 MAU-MAU Vzpoura Afričanů 163 ÓM ŠINRIKJÓ Sekta „nejvyšší pravdy" 182

ODESSA Úniková cesta nacistů 201 KOLEKTIV SOCIALISTICKÝCH PACIENTŮ Sanatorium vedené šílenci 222 THUGOVÉ Uctívači Kálí 242 CAMORRA Stín nad Neapolí 261 SPOLEK PEKELNÉHO OHNĚ Démonismus, smilstvo a politika 281 Zdroje ilustrací 301

ÚVOD Od dob, kdy se člověk dokázal poprvé domluvit s jiným člověkem, vytvářet společenskou hierarchii a organizovat vzájemně prospěšná shromáždění, jej také zřejmě fascinuje vytváření a existence tajných společností. Většina z nich jsou (a vždycky byly) organizace zcela neškodné, skupinky stejně smýšlejících jedinců, které sjednocuje společný cíl. Do této kategorie spadají pánské večerní kluby či univerzitní bratrstva, které přitahují nanejvýš jedince mající zájem o určité elitní postavení Či podivné a tajemné víry. Jiné organizace naopak nejsou zdaleka tak nevinné, jejich program skrývá daleko hrozivější náplň a vyžadují krvavé přísahy, naprosté podřízení osobního života svých členů pravidlům kultu a jejich podrobení despotickému vůdci, V tomto souboru jsem se pokusila shromáždit údaje o několika takových utajovaných a stínových skupinách - organizacích, které působily po celém světě v končinách tak různorodých, jako jsou Japonsko, Amerika, Keňa, Německo, Anglie, Švýcarsko a Itálie. Když přijde řeč na tajné společnosti, často se brzy zjistí, že tyto organizace spadají do zřetelně odlišných kategorií. Platí to i o skupinách popisovaných v této knize. Existuje zásadní rozdíl mezi společnostmi zabývajícími se politickými cíli (jako Kolektiv socialistických pacientů, Mau-Mau, Odessa či asasínové) a organizacemi „posledního soudu", k nimž náleží Óm Šinrikjó nebo řád Chrámu slunce. Podobně Ku-klux-klan, jehož hlavním cílem bylo a bohužel stále je prosazování ostře rasistických myšlenek, je možno do

určité míry přiřadit ke společnosti Thule {protože obě skupiny vycházely z víry v dokonalou nadřazenou rasu), zatímco tongy či Camorra patří do oddílu s obecným označením „skupiny organizovaného zločinu". Co ale s takovými společnostmi, jako byl například Spolek pekelného ohně? Jak zapadají do celkového obrazu a do jaké kategorie vlastně náleží? V řadě ohledů stojí Spolek pekelného ohně mimo soubor popisovaný v této knize, protože představuje „nejmenší" zlo. Vznikl v Anglii v osmnáctém století jako skupina velice vlivných mužů, kteří se rádi míchali do politiky, ale jejich hlavní životní náplní bylo rozmanité hýření; v porovnání prakticky se všemi ostatními tajnými společnostmi uvedenými v tomto díle šlo o společnost relativně neškodnou. Ovšem Spolek pekelného ohně velmi zřetelně ilustruje zdánlivě neukojitelnou touhu lidí vytvářet stav „my proti ostatním" tím, že se zorganizuje skupina, k níž může náležet pouze nevelký počet vybraných jedinců. To je zcela nepochybně ústřední princip všech tajných společností. Argenteum Astrum - tajnůstkářská organizace Aleistera Crowleye -je toho dalším zářným příkladem. Byl to spolek poněkud nechutný, nepokrytě elitářský a hraničící s Šílenstvím, ale ve skutečnosti dokládal tužbu některých jedinců, aby byli považováni za cosi „zvláštního" a odlišného od masy ostatních lidí, za něco lepšího, než jsou ostatní. Čím neproniknutelnější je učení takové skupiny, čím obskurněj-ší a bizarnější jsou její iniciační rituály, tím přitažlivější se Členství v takové organizaci jeví těm, kteří touží uspokojit své podivné libůstky. Tato myšlenka může naznačovat odpověď na otázku, proč kulty jako Óm Šinrikjó (jehož iniciační rituály jsou extrémně bizarní) nebo řád Chrámu slunce přitahují tak značný počet vyznavačů. Učení těchto dvou skupin se stává pro jejich členy náboženstvím a prostředkem k tomu, aby nakonec dosáhli nesmrtelnosti. Obdobné zjištění platí i pro asasíny (hašišíny), kteří byli přesvědčeni o tom, že za splnění svého vražedného poslání budou odměněni věčnými rajskými rozkošemi. Je možné nalézt určitou paralelu mezi tímto dávným kultem a dnešními sebevražednými atentátníky, i když cílem asasínů bylo usmrtit pouze konkrétní osobu určenou jako cíl, aniž by ublížili nevinným přihlížejícím, což se naprosto nedá říci o současných teroristech. Indičtí Thugové, jejichž celý kult byl (alespoň zpočátku) vybudován na myšlence dosažení věčné slávy tím, že obětují nevinné pocestné bohyni Kálí, také posléze ustoupili od náboženských aspektů svého učení a preferovali jim osobně prospěšnější cíle - olupovali své oběti k vlastnímu obohacení. Při studiu tajných společností se opakovaně objevuje motiv osobního prospěchu, ať v podobě rádoby mesiášského postavení (jak tomu bylo v případě Aleistera Crowleye) nebo především peněžních zisků, jako například u Šókó Asahary, vůdce sekty Óm Šinrikjó. Do této kategorie je také možno zahrnout organizaci Odessa, protože původně byla vytvořena k tomu, aby pomáhala nacistickým válečným zločincům po skončení druhé" světové války, i když zřejmě nefungovala tak „romanticky", jak naznačuje romanopisec Frederick Forsyth v knize Spis Odessa, nicméně šlo o organizaci velmi úspěšnou, které se podařilo pomoci několika vysokým nacistickým důstojníkům k útěku před katovou oprátkou. K vytvoření tajné společnosti mohou vést i další důvody přinášející lidem osobní prospěch, jako například sebeobrana, ale při zkoumání těchto organizací brzy vyjde najevo, že významným zájmem takových skupin, jako byla například Odessa, je ještě cosi dalšího - snaha podporovat všeobecnou posedlost konspiračními teoriemi. Když existovala taková organizace jako Odessa, tak nepochybně budou ještě stále působit jiné společnosti, které svými zločinnými intrikami ovlivňují světovou politiku - proč ne?

V tomto ohledu zřejmě není na celém světě druhá tajná společnost, která by přitahovala takovou pozornost jako ilu-mináti. Většině lidí byla zcela neznámá, dokud v roce 2000 nevyšel román Dana Browna Angels and Demons (Andělé a démoni, Česky vydáno v roce 2003, pozn. překl.); od doby, kdy se tato kniha dostala na pulty knihkupců, dosáhl hlad veřejnosti po informacích o této velmi ezoterické tajné organizaci monumentálních rozměrů. Proč je tomu tak a co se vůbec skrývá za touto zvláštní skupinou, že vyvolala takovou neslýchanou reakci? Odpověď spočívá v konstatování, že Dan Brown je vynikající autor a vypravěč příběhů, přičemž jeho knížka Andělé a démoni vychází ze scénáře, který se zamlouvá naprosté většině z nás - malá skupinka lidí bojuje proti daleko početnější a neuvěřitelně mocné organizaci, v tomto případě proti katolické církvi. Tento model střetnutí „Davida a Goliáše" je starý jako lidstvo samo; jeví se být jedním ze vzorců lidské psychiky a možná v nás všech Dan Brown svou knížkou uvolnil nějakou emocionální pojistku. Navíc Brown zahrál na strunu přesvědčení, které hluboko v sobě má uloženo asi každý, že totiž „nic není takové, jak se zdá": že někde v pozadí světového dění působí nějaká zlovolná spiknutí a veřejnost je neustále klamána, obelhávána a konejšena do falešného pocitu bezpečí tím, že se jí říká všechno, jen ne pravda. Vezměme například Hitlerovu sebevraždu na konci druhé světové války nebo první přistání Člověka na Měsíci. O obou událostech se už napsaly miliony slov, která tvrdila, že ani jedna z těchto dvou událostí se ve skutečnosti nestala. Podle mnoha pravicově orientovaných konspiračních teorií bychom měli naopak věřit tomu. že Hitler je stále naživu a v poklidu si užívá někde v Jižní Americe; první přistání na Měsíci se podle mínění řady lidí naopak odehrálo pouze v televizním studiu, poté co byli Američané nuceni zrušit skutečny" let kvůli technickým problémům. Divokých, spletitých a poněkud praštěných konspiračních teorií je možné najít celou řadu. Fenomén iluminátů je prostým rozvinutím této myšlenky, protože sekta stejného jména sice existovala v osmnáctém století v Bavorsku a propagovala svržení zavedeného náboženství ve prospěch Nového světového pořádku (New World Order), přesto však neexistuje naprosto žádný důkaz o tom, že by se tato stará organizace v nynější době reformovala nebo že by ve svých plánech jakkoli uspěla. Naopak mezi skupiny, kterých bychom se měli bát a které se aktivně snaží pozměnit tvářnost politiky ve svých zemích, patří teroristické organizace jako například Kolektiv socialistických pacientů (který sympatizoval s celou Škálou dalších teroristických skupin, například německou Frakcí Rudé armády, americkou organizací Weather Underground nebo skupinou Černí panteři, abychom jmenovali alespoň některé). Jejich cíle možná byly z počátku idealistické, ale to, že se kvůli prosazení svých zájmů uchýlily k násilí, absolutně neguje jakýkoli pozitivní výsledek, kterého by snad mohly dosáhnout. Podobně o hnutí Mau-Mau by bylo možné tvrdit, že mělo legitimní důvod své existence v tajném odboji proti britskému koloniálnímu panování v Keni, ale jakmile se jeho členové chopili zbraní a zabíjeli nejen své bílé „pány", nýbrž i velké množství svých černých krajanů, pozbyla tato organizace jakoukoli politickou kvalitu a změnila se ve společenství násilnických zločinců. Také společnosti jako byla Thule nebo je Ku-klux-klan prezentují daleko větší nebezpečí než spolky směřující k ovládnutí světa, jak je známe z příběhů o Jamesi Bondovi. Jak Thule. tak i KKK byly (a ve druhém případě ještě stále jsou) zákeřné organizace, jejichž učení bez stínu pochyby přitahuje miliony lidí na celém světě. V poněkud menší míře také společnost Camorra a ton-gy svou činností krutě postihly tisíce lidí, ačkoli se nehlá-

sily k žádnému nenávistnému náboženství ani nevyznávaly rasovou nadřazenost. Ovšem jak Camorra, tak tongy kolem své existence vybudovaly auru tajuplnosti, která veřejnost fascinovala do té míry, že si tyto organizace leckdo nebezpečně idealizoval. V tomto ohledu prodělala podobný vývoj i mafie, jejíž tajné operace inspirovaly tvůrce mnoha knih, filmů a dokumentů, které v nás povzbuzovaly vrozenou touhu dozvědět se něco, co bychom vědět neměli. Jinými slovy, přitažlivost tajných organizací pramení z neodolatelné touhy zjistit, co se skrývá za zavřenými Modro vousový mi dveřmi. Tím je rovněž možné vysvětlit, že se neustále najde dostatek lidí ochotných připojit se k některé z bizarních tajných společností. Není složité pochopit, proě se rasisté hlásí ke Ku-klux-klanu nebo levicoví gueriloví bojovníci toužili vstoupit do Kolektivu socialistických pacientů, ale jen obtížně se hledá vysvětlení, proě může někdo stát o příslušnost ke skupině tak zvláštní, jako je řád Chrámu slunce (Order of the Solar Temple). Je samozřejmě možné vycházet z představy, že tito jedinci jsou psychicky narušení a jde o ztracené duše hledající diivod pro další bytí, snadno /.manipulovatelné k tomu, aby se vzdaly celoživotních úspor ve prospěch tajné společnosti; i když tyto důvody mohou odpovídat pravdě, přece se najdou lidé, u nichž hraje při rozhodování o vstupu do sekty velmi významnou roli i zvědavost. Chtějí vědět, jak to vypadá na druhé straně dveří, zda jsou sliby sladkého života po smrti pravdivé a zda jejich životy nedostanou náhle nový rozměr. Jakmile však učiní první krok přes práh, je už většinou nemožné se od skupiny odtrhnout (vzhledem k vůdcům, kteří jsou silnými osobnostmi, a také se zřetelem k vymývání mozků, jehož se někdy vůdcové vůči příslušníkům svých sekt dopouštějí). Ti, kteří se přece chtějí pokusit uniknout, velmi často musí Čelit hrozbě smrti, nebo - jako v případě řádu Chrámu slunce odstartují předem připravený proces, který vede k úmrtí řady dalších osob. Po masových „sebevraždách" příslušníků Chrámu slunce švýcarská vláda vytvořila informační centrum zaměřené na náboženské kulty, kde se veřejnost může dozvědět pravdu o nebezpečích, která přináší vstup do podobné skupiny. Co se tedy dá dělat pro odvrácení lidí od toho, aby se zapojovali do takovýchto krutých, zvrácených a v mnoha případech i vražedných podniků? Odpověď je nesnadná. Kdekoli se lidé sdružují, vytvoří se čas od času nějaká tajná společnost; jinak řečeno, tak jako obyvatelé Londýna žijí jen pár desítek centimetrů od neviditelných potkanů, je stejně pravděpodobné, že ať žijete v kterékoli části světa, působí tam také nějaký tajný spolek a buď konspiruje proto, aby dosáhl svržení nějakého zapřísáhlého nepřítele, nebo plánuje jiný, stejně bizarní a násilný akt. SHELLEY KLEINOVA

15

ILUMINÁTI ZAKLADATELÉ NOVÉHO SVĚTOVÉHO POŘÁDKU Protože Weishaupt žil pod tyranií despoty a kněží, vědět, že je nezbytná opatrnost i při šíření informací a principů čisté morálky. To dodalo jeho názorům ovzduší tajuplnosti a bylo podkladem pro jeho vypovězení [...] Kdyby Weishaupt psal zde, kde v naší snaze přivést lidi k moudrosti a čestnosti není žádné utajování nutné, nenapadlo by ho vymýšlet k tomu účelu žádný tajný mechanismus. Thomas Jefferson

Od doby, kdy Dan Brown publikoval románový bestseller Andělé a démoni, se ilumináti stali předmětem intenzivních spekulací jak u obecné veřejnosti, tak v médiích. Ve svém románu Brown čtenářům předkiádá spletitý scénář, v němž přísně utajovaná společnost, o které se předpokládalo, že již několik století neexistuje, znovu obnoví svou činnost, aby pokračovala v krvavém zápase proti katolické církvi. Ale do jaké míry je Brownem popsaná dějová zápletka založena na faktech? Existuje ještě dnes takováto skupina a je do dnešních časů akceschopná? Jakmile se člověk pustí do studia povahy a aktivit tajných společností, zanedlouho se jen velmi obtížně, pokud vůbec, dají rozlišit fakta od fikce, realita od staletí starých výmyslů a pravda od naprosté lži. Případ skupiny iluminátů není výjimkou, ba naopak, ze všech dostupných informací o té-

16 NEJKRUTĚJŠÍ TAJNÉ SPOLEČNOSTI

to skupině je velice složité poznat pravdu. Ilumináti přitahují velký zájem lidí, kteří se zajímají o všechny možné nové světové pořádky, globální konspirační teorie a stínové organizace, jež údajně řídí světové dění. Během staletí si označení ilumináti (Illuminati) přisvojilo několik skupin, které se holedbaly, že mají v držení gnostické texty nebo jiné, dokonce ještě mystičtější informace, které nejsou veřejně dostupné. První známý případ, kdy se označení ilumináti objevuje, pochází ze druhého století našeho letopočtu; tehdy se samozvaný prorok jménem Montanus, dříve vyznavač kultu bohyně Cybele (Kybele, Kybela apod.), přihlásil ke křesťanství. Poté zorganizoval skupinu, která stála v přímé opozici proti instituci ona! i zované církvi. Vedle kněžek Prisky (či Priscilly) a Maxilly byl nejvěhlasnějším konvertitou k Montanově sektě katolický apologeta Tertullianus. Výjimečné dary, kterými byl Montanus nadán, nejlépe vykreslil historik Eusebius ze čtvrtého století, který popsal, jak konvertité podstupovali všemožné náboženské prožitky včetně „mluvy cizím jazykem" a navštívení apokalyptickými viděními: Jejich opozičnictvia nedávná hereze, která je oddělila od církve, povstaly z následujícího dění [...} čerstvý konvertita jménem Montanus, skrze svou neukojitelnou tužbu po vůdcovství, dal svému protivníkovi možnost, aby se mu postavil. A upadl do vytržení [...] jako by šílel a byl v extázi. zuřil a začal blábolit a vykřikovat podivné věci a proroctví proti zvykům, které se v církvi tradicí přenášely od samého počátku.' Mimo podobné blouznění však byla základem Monta-nova učení konstrukce „konce světa", kterou mají v oblibě prakticky všechny sekty, o nichž se v této knize hovoří. Aby svým věrným pomohl pochopit předkládané apokalyptické vize, stanovil Montanus přísná morální pravidla, která museli respektovat. Jejích cílem bylo očistit duši křesťana a odradit ho od shromažďování hmotných statků. Tato forma ILUMINÁTI

17

osvícení (iluminismu) vytrvala několik století především v Malé Asii, postupně však odumírala, až konečně v devátém století zcela zanikla. Po iluminátech pak nebylo ani vidu ani slechu až do patnáctého a šestnáctého století, kdy se ve Španělsku objevila náboženská sekta, která sama sebe nazývala alumbrado (což lze zhruba přeložit jako „ilumináti"). Alumbradové tvrdili, že jsou v přímém spojení s Duchem svatým a že veškeré vnější formy náboženského uctívání, například konání bohoslužeb, jsou zbytečné. Jednou zjejich nejranějších vůd-kyň, která bezvýhradně tyto poučky prosazovala, byla dcera nádeníka ze Salamanky známá jako La Beata de Piedrahi-ta. Prohlašovala, že vedla dlouhé rozhovory jak s Ježíšem, tak Pannou Marií, kterážto tvrzení přirozeně vyvolala zájem inkvizice. Jako zázrakem unikla smrti z rukou vyšetřovatelů, i když ostatní takové štěstí neměli. V Toledu byli vyznavači alumbradských idejí krutě bičováni a vězněni a inkvizice vydala dokonce tři samostatné edikty proti této náboženské skupině, publikované v letech 1568, 1574 a 1623. Právě v roce 1623 vzniklo ve Francii hnutí známé pod označením illuminés (podle některých autorů přišli jeho zakladatelé ze španělské Sevilly). V Pikardii se k této společnosti velmi rychle připojil značný počet přívrženců. Adam Weishaupt byl v roce 1775 jmenován profesorem přirozeného a kanonického práva ingolstadtské univerzity, o devět let později byl však z univerzity vyhozen, poté co zfonnoval skupinu řečenou Řád perfektibilistů, později známou pod označením Illuminati.


0 povaze skupiny zvané illuminés, její věrouce a obřadech se vsak zachovalo velmi málo dokladů. Všeobecně se má za to, že Pierce Guérin, farář ze Saint-Georges de Roye, který založil vlastní organizaci zvanou gurjnetové, se i se svými věrnými připojil k illuminés v roce 1634. O více než sto let později se na jihu Francie objevila další skupina nazývající se illuminés; jestliže o pikardské sekte máme málo informací, pak o této prakticky žádné. Dostáváme se však k pravděpodobně nejznámější ze všech ilu-minátských společností, která vznikla v osmnáctém století v Bavorsku. Adam Weishaupt se narodil 6. února 1748 v Ingolstadtu a jako mladý hoch získal vzdělání u jezuitských mnichů, kteří ho vychovali nejen k mlčenlivosti, ale také k respektování hierarchické poslušnosti, která se v tovaryšstvu Ježíšovu vyžadovala. A přece navzdory svým blízkým vazbám na tento řád vyvolal u svých někdejších učitelů hněv. Když byl v roce 1775 jmenován profesorem občanského a kanonického práva ingolstadtské univerzity, nejenže projevoval nepatřičné sklony k liberálnímu, kosmopolitickému smýšlení, ale také „zatracoval pobožnůstkářství a pověrčivé kněze".2 Ne všichni se však obrátili proti němu, protože Weishaupt si zanedlouho vysloužil vynikající pověst jak mezi studenty, tak u profesorů a jeho učení oceňovaly i další univerzity. Možná právě tato podpora dodala Weishauptovi sebedůvěru a přivedla ho k myšlence, že by se mohl stát vůdcem nějaké vlivnější skupiny. 1. května 1776 Weishaupt za pomoci barona Adolpha von Kniggeho zformoval „Řád perfektibilistů" (někdy uváděn též pod názvem „Starobylí osvícení vizionáři bavorští" -pozn. překl.), který byl později znám pod označením Illu-minati. Je zajímavé, že podle tvrzení některých historiků se právě od tohoto data odvíjelo oslavování komunistického Prvního máje, ačkoli na podporu této teorie lze uvést jen ILUMINÁTI

19

velmi málo důkazů. Jisté však je; že v roce 1777 byl Weishaupt vyzván, aby se připojil k zednářské lóži Theodor zum guten Rath (Lóže Theodor) působící v Mnichově. Pozvání přijal, ovšem většinu energie stále věnoval svým iluminá-tům, jejichž doktrínu tvořila kuriózní směsice islámského mysticismu, jezuitské duševní disciplíny a něco z učení svobodných zednářů, z nichž mnozí také horovali pro ideu „osvícení". Nicméně Weishauptova skupina byla svébytným organismem s vlastní náplní činnosti a vlastními iniciativami. Za své poslání prohlašovala dodržování přísného morálního kodexu, ěímž chtěla vytvořit společnost lidí dost silnou k tomu, aby mohla čelit silám zla. Přestože Weishauptovo hnutí bylo zcela oddělené od společnosti svobodných zednářů, vznikl ve vztahu k iluminá-tům apokryfní příběh, podle něhož prý kurýra jménem Lanz, který se k iluminátům připojil teprve nedávno, zasáhl blesk ve chvíli, kdy nesl balík s nejdůležitějšími Weishauptový-mi dokumenty. Lanz na místě zemřel, a když úřady objevily jeho tělo, našly u něho také Weishauptovy listiny, které údajně odhalily přímé spojení mezi jeho organizací a svobodnými zednáři. Možná právě proto se v románu Dana Browna objevuje jako základní premisa příběh o tom, jak v šestnáctém století ilumináti (o nichž Robert Langdon věří, že už v té době působili v Itálii), byli vyhnáni z Říma a přijali je bavorští svobodní zednáři; těch pak ilumináti využili jako zástěrky pro své vlastní aktivity, takže dovedně vytvořili tajnou společnost uvnitř již existující tajné společnosti. Poté se zaměřili na Spojené státy, opět využívajíce svobodných zednářů jako krytí k tomu, aby na americké půdě mohli založit své vlastní útočiště. Langdon říká: „Ilumináti využili své infiltrace a pomáhali zakládat banky, univerzity a průmyslové podniky, kterými financovali své úsilí za dosažení konečného cíle [...] Vytvoření jediného sjednoceného světového státu -jakéhosi světského Nového řádu světa."3


To je úžasná představa a lze na ní názorně ilustrovat, jak chytře Brown splétá příběh svého vyprávění, avšak existuje jen málo důkazů, které by jeho představy podporovaly. Pokud jde o příběh kurýra Lanze, většina historiků vcelku nepochybuje o tom, že jde spíš o pomluvu vymyšlenou protizednářsky zaměřenými spisovateli či projezuitskými skupinami, jež stály v opozici proti Weishauptovi a jeho novému pořádku. Ve Weishauptově učení bylo koneckonců jen nemnoho postulátů, které by se mohly zamlouvat většině nábožensky založených lidí. Vezměme jako příklad analýzu jeho metod a s tím spojených otázek, jak byla vypracována na počátku devatenáctého století: Jeho plán se jeví jako dobře propočítaný, mířící ne tak ke sjednocení osob podobného smýšlení do jedné společnosti, jako spíše ke svádění těch, kteří zastávají opačné náhledy, a to nejdovednějšími a nejohavnějšími způsoby, takže by postupně z jejich mysli byly vykořeněny všechny morální a nábožné úvahy. Právě především z toho důvodu jeho svůdnický plán vyžaduje pozornost lidstva, neboť obsahuje tajnou, úskočnou politiku, k níž agenti frakcionářství a nevěrnosti vedou své stoupence, ale stále před nimi skrývají své skutečné úmysly, dokud jim natrvalo nezanesou do hlav zmatek bludných představ neboje nenavedou do léčky, Z níž není úniku.4 Kolem roku 1780 ilumináli nabyli již značné síly, jak se dozvíme z poznámek jejich spoluzakladatele Knigge-ho, který píše, že skupina přijala do svých řad přibližně na dva tisíce členů z celé Evropy. Weishaupt byl nadšený. Jeho poslání spočívající v „osvícení myslí" jeho následovníků cestou rozumových argumentů se skutečně dařilo realizovat a zdálo se, že ilumináti naplňují ideály nadcházející doby osvícenské, protože radikální myslitelé jako Voltaire či Jean Jacques Rousseau výmluvně obhajovali vedle jiných teorií také představu, že náboženství by mělo být „rozumné", aby ILUMINÁTI

21

vedlo své vyznavače k takovému chování, jež bude v přísném souladu s pravidly morálky. Weishaupt ovšem žil v Bavorsku, jež bylo v polovině osmnáctého století velice konzervativním, sebestřed-ným státem, v němž vládla římskokatolická církev; ta se na radikální racionalismus weishauptovského typu nedívala právě laskavě, zejména ne na jeho argumenty, že by měly být odstraněny instituty národů a církví a opuštěny velmi silně iiistitucionalizované ideje, jako jsou vlastnictví nebo manželství. Výsledkem bylo, že ilumináti byli označeni za odbojnou organizaci a v roce 1784 bavorská vláda jejich společnost postavila mimo zákon. Následně Weishaupt pozbyl své místo na ingolstadtské univerzitě a uprchl z Bavorska do Gothy, kde nalezl azyl. Navzdory očividnému zhroucení společnosti iluminá-tů víme dnes o této skupině víc, než by se dalo čekat, a to díky bohatému proudu antiiluminátské literatury, kterou publikovali autoři stojící v opozici proti víře této skupiny. Z masy těchto děl se vymykají především dvě knihy: Proofs ofa Conspiracy Against AU the Religions and Governments of Europe (Důkazy o spiknutí proti všem náboženstvím a vládám Evropy) publikovaná v Irsku v roce 1797, jejímž autorem byl John Robison, profesor edinburské univerzity, a dílo abbé Augustina Barruela Memoirs illustrating the History of Jacobinism. (Zápisky ilustrující dějiny jako-binismu) vydané rovněž v roce 1797, čtyřdílná práce, která obsahuje několik barvitých konspiračních teorií, jež se týkají nejen iluminátů, ale také svobodných zednářů, templářů a rosekruciánů. Každá z těchto sekt podle autora směřuje ke svržení nejen náboženství, nýbrž i všech politických institucí a vlád. Ze čtyř dílů Barruelovy knihy jsou první dva zasvěceny odhalení toho, jak francouzští i další evropští filozofové vedou tažení proti křesťanství - hovoří se tam mimo jiných


o Voltairovi, Diderotovi a Rousseauovi. Třetí díl pojednává o iluminátech, zejména o tom, jak Weishaupt rekrutoval několik francouzských, německých a jiných evropských zednářských vůdců do své nové společnosti, aby tak sjednotil všechny existující frakce pod všeobecné iluminátské vedení. Ve čtvrtém díle Barruel obviňuje ilumináty, že to byli právě oni, kdo ve skutečnosti vyvolal Francouzskou revoluci (1789), což byla událost, z níž se podle jeho tvrzení Francie neměla už nikdy úplně vzpamatovat. Obe zmíněné knihy, jak Barruelova, tak Robisonova, po svém vydání vyvolaly silný ohlas a obvinění v nich obsažená ještě po desítkách let brali zcela vážně i čelní státníci. Například George Washington, americký prezident, prý dospěl na tomto základě k závěru, že ilumináti ohrožují každou vládu na světě, protože usilují o její svržení rozvíjením revolučního jakobinismu. A Washington nebyl ve svých obavách zdaleka osamocený. I další prominentní američtí politikové (téměř všichni, s výjimkou Washingtonova ministra zahraničí Thomase Jeffersona) se iluminátů obávali, rozvíjeli Barruelovy a Robisonovy teorie a vydávali o nich vlastní knihy. Jedním z nich by] Seth Payson, který sepsal dílo Proof of the Illu-minati (Důkaz o iluminátech), poprvé vydané v roce 1802. Mezi početnými obviněními, která zaplňují stránky této knihy, figuruje také přetisk dopisu, který údajně poslal Weishaupt (pod pseudonymem „Spartakus") Canonu Hertelovi do Mnichova (pseudonym „Marius"), v němž se podrobně popisuje, jak přivedl do jiného stavu svou švagrovou. „Už jsme podnikli několik pokusů dítě usmrtit," psal Spartakus, „[...] Kdybych se mohl spolehnout, že Celse (profesor Buder z Mnichova) bude mlčet, mohl by mi poskytnout velkou službu; nabízel mi svou pomoc už před třemi roky. Zmiň se mu o tom, když to budeš považovat za vhodné."5 Ať je tento dopis autentický nebo ne, z jeho vřazení do Paysonovy knihy lze usuzovat, že církevní kruhy dělaILUMINÁTI

23

ly všechno možné pro to, aby Weishaupta očernily. Tvrzení o pokusech o potrat nebylo ještě tím nejodpornějším blátem, které Payson na Weishaupta vrhl, protože ho také obvinil, Že svým stoupencům vymýval mozky a sváděl je k tomu, aby plnili všechna jeho přání. Ovšem takové knihy, jako jsou citované práce Robisona, Barruela a Paysona, nám nabízejí - byť by z jejich obsahu byl pravdivý jenom zlomek - fascinující pohled do nitra tajného Weishauptova řádu. Robison nezapomněl zdůraznit, že ačkoli Weishaupt sám dával přednost tomu, aby zůstával ve své společnosti víceméně stínovou postavou, další příslušníci jeho řádu se chovali daleko výrazněji, aby mohli aktivně lákat nové číeny do řad společnosti. „To jsou miner-válové," prohlašuje Robison. „Jsou jedinými viditelnými příslušníky řádu iluminátů, a pokud chce kandidát přistoupit k této skupině, musí o to požádat minervála, který jeho žádost předá radě. Poté uplyne určitá doba, během níž je kandidát potají sledován. Jestliže je posouzen jako nevhodný, s jeho žádostí se dál nic neděje; pokud naopak v této zkoušce uspěje, obdrží pozvání k účasti na tajné konferenci, kde je přijat za novice." „Avšak," píše opět Payson ve skutečně spikleneckém duchu, „hlavními agenty propagujícími řád jsou našeptava-či. Jsou to neviditelní špioni, kteří hledají, koho by mohli zničit, koho by mohli napsat do tabulek, které nosí neustále při sobě, a pídí se především po jménech osob, o nichž soudí, že by mohly být pro řád užitečné; k nim pak doplňují důvody, pro něž by dotyčný měl či neměl být přijat do řádu."* Díky tomu, že se o iluminátech psalo takovýmto emotivním jazykem, byl jejich řád pochopitelně obávaný. Tím však Paysonovy pomluvy nekončily a dál s nadšením vysvětloval, jak našeptavači, kteří si jednou zvolili určitou osobu za svůj cíl, se neustále vracejí, aby neochotné oběti „sváděli"


až do chvíle, kdy má takový nebožák zcela vymytý mozek a stane se loutkou v rukou iluminátů. Popisovaná metoda odráží v mnoha ohledech praktiky současných kultů používané při verbování nových členů, především postupné oslovování vyhlédnuté oběti skupinou příslušníků kultu, kteří jsou pro takovou práci zvlast vycvičeni. Jakmile se ovšem kandidát stal plnoprávným příslušníkem iluminátů, jeho další osudy měly velmi málo společného s jeho protějškem ze současných tajných organizací. Novicové byli pod řízením instruktora vedeni ke zvládnutí první úlohy - museli pochopit, že „mlčení a tajemství jsou duší celého řádu".T Proto dostal každý člen iluminátů nové jméno a pouze pod ním byl znám ostatním příslušníkům této tajné společnosti (Weishaupt byl znám jako „Spartakus", Knigge vystupoval pod jménem Philo" a podobně) a dokonce i určitá místa dostávala své kódové označení (například Bavorsko se označovalo jako Achaia" Mnichov zase jako „Athény", Vídeň byla „Řím", Rakousko pak „Egypt" atd.). Když si novic tyto informace osvojil, vyžadovalo se po něm, aby se naučil statuty společnosti v nichž zcela základním postulátem bylo, že znalosti lidstva jsou nejdůležitějším principem. Aby .si nový člen učení iluminátů osvojil, byl povinen pozorovat neustále okolní svět Symbol Společnosti lebky a hnátů z Yaleovy univerzity. Tato společnost byla vytvořena v roce 1832 a z jejích řad vzešlo několik amerických prezidentů, údajně rovněž George W. Bush a jeho otec George Bush senior.

ILUMINÁTI

25

a svá pozorování zaznamenávat. Novic musel rovněž svým nadřízeným předložit písemnou zprávu o svém dosavadním životě, v níž byly zahrnuty takové podrobnosti jako místo narození, jeho nepřátelé, jeho přátelé, jeho záliby a také věci, k nimž naopak cítí odpor, tajné dokumenty, které má v držení, a všemožné další osobní informace. Tyto zprávy byly důkladně prozkoumány ještě před rozhodnutím, zda adepta přijmout Či odmítnout. Když byl novic přijat, musel podstoupit iniciační ceremoniál. Za hluboké noci byl uveden do malé, tlumeně osvětlené místnosti, kde byl dotazován, zda je připraven oddat se řádu. Podle několika pramenů musel pak učinit velmi vážnou přísahu na hrot meče, v níž se zavazoval k věčné mlčenlivosti a poslušnosti řádu, a to pod trestem smrti. Poté novic postoupil do třídy minerválů. Právě v tomto okamžiku, jak tvrdí Payson, se slučují rituály iluminátů a svobodných zednářů. Kromě tohoto - vyjma formulace, že minerválové vstupovali do lóží, což je termín obecně užívaný svobodnými zednáři -Payson nedokládá žádný další důkaz o propojení obou řádů. Minerválové se zpravidla scházeli ve skupinkách pod vedením osvícenějších, tedy jim nadřízených příslušníků řádu. Při těchto shromážděních byli vedeni k velmi důkladným a podrobným diskusím o principech iluminismu včetně rozborů závazných pravidel řádu i zákonných aktů, u nichž se posuzovalo, zda jsou Či nejsou pro příslušníky řádu přijatelné. Například za určitých okolností bylo schvalováno i spáchání sebevraždy. Totéž platilo o loupeži a vraždě, jež by byly zaměřeny ve prospěch této tajné společnosti. Jako vždy byli během debat novicové i minerválové podrobeni pečlivému pozorování ze strany nadřízených, kteří neustále hodnotili jejich způsobilost k postupu na další stupeň v hodnostním žebříčku řádu iluminátů. Po hodnosti minervála následoval stupeň řečený „illumi-natus minor", nižší iíuminát. V tomto stadiu bylo povin-


ností instruktora vymýtit ve svém svěřenci jakoukoli stopu politických či náboženských předsudků, které by snad choval. Navíc se po něm požadovalo, aby studoval tajné metody iluminátů, jako například umění ovládat vlastní myšlení a skrývat skutečné pocity před ostatními. Když nižší ilumi-nát tuto fázi zdárně absolvoval, postoupil do třídy „illumi-natus maior", vyšších iluminátů neboli skotských noviců. V této souvislosti Payson opět zdůrazňuje, do jaké míry se tento proces výcviku noviců blížil vymývání mozků. „Není možné," napsal, „[...] dopodrobna popsat pomalý, propracovaný a zákeřný proces, během něhož je myšlení velmi důkladně, byť nepozorovaně, připraveno o dříve vyznávané principy a místo nich jsou v něm rozníceny blouznivé myšlenky na brzké dosažení panství vznešené moudrosti."3 Iluminát postoupivší do řad skotských noviců se musel za vedení nového rádce obeznámit se všemi početnými strázněmi stíhajícími lidstvo, které ilumináti připisovali útisku ze strany církve a státu dopadajícímu na lid všech národů. Když novic absolvoval tuto část studia, postoupil do třídy skotských rytířů, což byl poslední stupeň před dosažením plného osvícení. Tato etapa se však radikálně odlišovala od všech předešlých v tom, že namísto utajování a schůzek v temných komnatách měl skotský rytíř privilegium vstoupit do nové lóže, jejíž nádhera neměla sobě rovné. Rytíř sice dál studoval pravidla a nařízení, ale také měl za povinnost se při všech příležitostech chovat tak, aby to bylo ve prospěch řádu iluminátů. Když adept prošel všemi těmito zkouškami, nastal čas, aby se pustil do studia „menších mystérií" iluminátů, po jejichž osvojení mohl získat titul „kněz" Či „edopt". Učil se, že žádné náboženství ani žádná vláda na celé Zemi neodpovídají skutečným potřebám lidstva a jediným účinným prostředkem, jímž by bylo možné tuto situaci napravit, je ILUMINÁTI

27

činnost privilegovaných společností, jež jsou obeznámeny s tajemstvím Ježíše. V této souvislosti je možné vcelku bezpečně tvrdit, že učení iluminátů i svobodných zednářů bylo jednotné v tom, že chápalo Ježíšovo tajemství jako návrat lidstva do stavu původní svobody a rovnosti. U svobodných zednářů byl jedním ze symbolů této myšlenky hrubě přitesaný kámen představující primitivní podobu člověka, který je sice divoch, má však absolutní svobodu. Rozštěpený kámen pak symbolizuje pokleslou povahu lidstva rozděleného státem a náboženstvím. (Hrdina Brownovy knihy Andělé a démoni Robert Langdon tvrdí, že řád svobodných zednářů byl využíván jako prostředek záštity iluminátů před jinak nevyhnutelným zjevným odpadlictvím od katolické církve - tato teorie není vůbec směšná, když uvážíme politické a náboženské klima panující v Evropě v osmnáctém století.) Edopt měl právo nosit bílou tuniku s širokým šarlatovým pásem a šarlatovými stužkami přivázanými na jednom rukávu. Po dosažení stupně edopta mohl novic postoupit na další příčel hodnostního žebříčku, kdy se stával regentem; to však vyžadovalo, aby byl do své lóže přiveden v otrockém ustrojení a svázaný řetězy, čímž demonstroval žalostné postavení lidstva shrbeného pod tlakem náboženství a vlád. Hlas z lóže mu nedovolil vejít a prohlašoval, že vstoupit může pouze svobodný Člověk, načež novicův průvodce odpovídal, že edopt touží po tom, aby byl volný, že dosáhl osvícení a zřekl se všech tyranů, takže hledá útočiště pouze mezi svobodnými lidmi. V roce 1784 se církev i státní moc postaraly o to, aby byl Weishaupt ve své činnosti podstatně omezen. Payson (vycházeje ze zjištění Barruela a Robisona) tvrdí, že tento obrat ve Weishauptově životě způsobil objev nebezpečných publikací - původ několika z nich byl vystopován až k lóži Theodor, jejímž příslušníkem byl samozřejmě


také Weishaupt. Bavorský kurfiřt lóži přikázal, aby omezila svou činnost. Když na jeho pokyn nenásledovala žádná reakce, neměl jinou volbu než nařídit soudní prošetření případu, které vedlo k odhalení, že na činnost ilu-minátů byly napojeny i další zednářské lóže. Následovalo zatčení čtyř profesorů, Utschneidera, Cosandeye, Rennera a Grúnbergera; všichni později dosvědčili, že v jejich skupinách docházelo k páchání zlých skutků počínaje zvrácenými sexuálními praktikami a konče sebevraždami. Poté byl Weishaupt vyhozen z univerzity a vyhoštěn z Bavorska. Říká se, že krátce nato vyšly na světlo různé doklady ilustrující vskutku zhoubnou povahu společnosti iluminá-tů. Barruel ve své knize o jakobinismu tvrdí, že následující ukázka je doslovnou citací jednoho z Weishauptových soukromých dopisů: Je velmi vhodné vést vaSe podřízené k víre, že všechny ostatní tajné společnosti, zvláště svobodní zednáři, jsou potají řízeny právě námi, aniž byste jim sdělovali skutečný stav věcí. A také, což je v některých státech nakonec doslova pravda, že i silné mocnáře řídí náš řád. Když se objeví nějaké pozoruhodné nebo významné skutečnosti, naznačujte, že jejich původcem je náš řád. Když některá schopná osoba dosáhne významné pověsti, nechť se vytváří obecné povědomí, zeje jedním z nás.v Navzdory těmto bojovným větám však neměl Weishaupt příliš mnoho možností, aby udržel činnost řádu ituminátů i poté, co došlo k jeho úřednímu zákazu. Mělo se za to, že od tohoto okamžiku celá společnost postupně zanikala.10 To platilo až donedávna, kdy několik současných badatelů začalo tvrdit, že bavorští ilumináti znovu povstali a existují dál s cílem nastolit nový světový pořádek. Důkazy pro svá tvrzení přitom nacházejí v existenci několika organizací, zejména Společnosti lebky a hnátů z Yaleovy univerzity a Bilderbergské skupiny. ILUMINÁTI

29

První z těchto společností je elitní klub, v němž byli sdruženi někteří z nejmocnějších mužů dvacátého století včetně několika amerických prezidentů. Byl založen v roce 1832, tedy nedlouho po zákazu rádu bavorských iluminá-tů, a tvrdí se, že není ničím jiným než novosvětskou verzí tajných společností, které se tak hojně vyskytovaly v polovině osmnáctého století v Německu. Není divu, že podle tvrzení osob, které nejsou Členy klubu, je tato elitní skupina semeništěm iluminátských intrik a spiknutí. Několik kritiků ještě stále požaduje ukončení činnosti klubu, stejně jako činili jejich předchůdci v osmnáctém století. Jedním z nich je Ron Rosenbaum, sloupkař z listu New York Obser-ver. „Myslím si, že v Americe existuje hluboká a oprávněná nedůvěra v moc a privilegovanost, které se zakrývají rouškou tajemství," říká Rosenbaum. „Takhle bychom prostě svou práci dělat neměli. V Americe by se všechno mělo dít zcela otevřeně. A proto se domnívám, že každá společnost nebo instituce, která naznačuje, že něco skrývá, by měla být rádně prošetřena."11 Dalším dobrým důvodem, proč by měla být činnost klubu prověřena, je skutečnost, že několik amerických prezidentů - včetně nynějšího uživatele Bílého domu George W. Bushe, jeho otce George Bushe seniora a jeho dědečka -prý patřilo ke členům této skupiny a údajně přizývali do svých vlád další členy klubu. Společnost lebky a hnátů ovšem není jedinou tajnou organizací, která významně ovlivňuje činnost nejvyšších vládních institucí. Bilderbergská skupina je elitářským kroužkem mocných makléřů, bankéřů, ekonomů a světových vůdců, kteří se scházejí k tajným diskusím o světových záležitostech. Zformovala se krátce po druhé světové válce v roce 1954 a jejím zájmem bylo posilovat transatlantickou spolupráci s cílem odvrátit další možnou válku. Členové skupiny se scházejí potají zpravidla v Holandsku, kde se sesli


poprvé v hotelu Biiderberg, ovsem o obsahu jejich jednání se na veřejnost nikdy nedostalo ani slovo. Proto není divu, že teoretikové zabývající se konspiračními fenomény spojují právě tuto organizaci se stínovým děním ve světě a za její cíl prohlašují vytvoření nového světového pořádku, jehož ideje si nezadají s tím, co hlásali ilumináti. Jak Timothy McVeigh, bombový terorista z Oklahoma City, tak mezinárodní terorista Usáma bin Ládin údajně věří v teorii, že ,jak Bilderbergové tahají za nitky, tak národní vlády tancují".'2 V reakci na tyto domněnky někdejší britský ministr financí Denis Healey, který byl jedním ze zakládajících členů Bilderbergské skupiny, vehementně popíral, že by tato organizace měla nějaký neblahý vliv na světové záležitosti. „Není na tom ani zbla pravdy," tvrdil. „Nikdy jsme se v Bil-derbergu nesnažili dosáhnout konsenzu o nějakých velkých věcech. Bylo to prostě místo k diskusím."1-1 Podobně skupina, která se sama označuje jako Trilate-rální komise a kterou v roce 1973 vytvořily soukromé osoby z Japonska, Evropy a Severní Ameriky, trvá na tom, že smyslem existence jejich spolku není působit jako zástěrka pro zlovolné iluminátské machinace, nýbrž fungovat jako mozkový trust zaměřený na podporu těsnější spolupráce mezi demokratickými průmyslově vyspělými zeměmi světa. Rovněž Evropská unie bývá obviňována, že na její rozhodnutí mají vliv iluminátské machinace, což se ovšem tvrdí také o OSN a Radě pro zahraniční vztahy (Council on Foreign Relations, CFR). Posledně jmenovaná skupina, založená v roce 1921, je další nezávislou nadstátní organizací vědců zaměřenou na podporu lepšího pochopení světa a zahraniční politiky Spojených států i ostatních vlád. Tedy to aspoň o sobě tvrdí sama CFR. Teoretikové v oboru konspirací spíše věří, že jde o kliku podporující americkou vládnoucí elitu, která svých členů (což jsou vesměs vlivní politikové, akademické osobnosti Či špičkoví ekonomoILUMINÁTI

31

vé) využívá k dalšímu prosazování zájmů nového světového pořádku a ke kradmému transplantování příslušných doktrín do hlavního proudu amerického společenského života. Tito teoretikové na svých webových stránkách citují na podporu svých tvrzení vyjádření celé řady vlivných osob. Následující větu například napsal 23. února 1945 prezident Roosevelt: „Celá pravda o této záležitosti je taková, jak je nám oběma známo, že finančnímu elementu ve velkých centrech patřila vláda už od dob Andrewa Jacksona." Nebo tento citát výroku Felixe Frankfurtera, soudce amerického Nejvyššího soudu (19391962): „Skuteční vládcové ve Washingtonu jsou neviditelní a vykonávají moc v zákulisí." Tyto dva citáty neobsahují žádné otřesné odhalení něčeho podvodného, nicméně to, co tito dva lidé řekli, se veřejnosti stále dokola předkládá jako konkrétní důkaz toho, že tajné společnosti neustále působí a pokoušejí se získaLvládu nad světem. Ať je to Evropská unie, Commonwealth nebo jakékoli jiné multinacionální shromáždění politického ěi ekonomického zaměření, teoretikové v oboru tajných společností neustále tvrdí, že v tom mají prsty ilumináti (vedle dalších). Prohlašují rovněž, že závažné teroristické činy jako útoky na World Trade Center z 11. září 2001 či atentát na Johna F. Kennedyho i další události, které otřásají světem, organizují ilumináti, Bývalý britský fotbalista David Icke, jenž se dal na spisovatelskou dráhu, tvrdí v článku, který se objevil na příznačně pojmenované webové stránce www.propagandamatrix. com, následující: „Bylo jasné, že něco tak nesmírně závažného bylo zorganizováno proto, aby kolektivní myšlení lidstva zasáhly děs, hrůza a nejistota, takže lze světové veřejnosti nabízet ,řešení', která přinesou téměř přes noc velký skok v postupu k zamýšleným cílům. Toho jsme byli svědky v Americe při rituálně příznačném jedenáctém dni měsíce září - 911 je ve Spojených státech telefonní číslo záchranné

32 NEJKRUTĚJŠÍ TAJNÉ SPOLEČNOSTI služby. Rituální a esoterické kódy jsou dření všeho, co iluniináti podnikají."14 Nuže: existuje skutečně takováto společnost, a pokud ano, opravdu se pokouší - jak nás chce přesvědčit Robert Lang-don - ovládnout celý svět? Je zřejmé, že hluboko v psychice moderního ělověka je zakořeněna myšlenka tajné organizace snažící se vládnout světu. Jde koneckonců o představu, která se sama nabízí z příběhů o různých spiknutích, nemluvě o všech filmech s Jamesem Bondem a tisících dalších knih a filmů, které se nás pokoušejí přesvědčit, že takováto tajná hnutí existují. Není sice k dispozici dostatek důkazů, jimiž by se podobné spekulace daly podepřít, nicméně s ohledem na svobodu slova, jež platí ve většině demokratických zemí, mají teoretici přesvědčení o světových spiknutích neustále možnost ukazovat prstem na osoby nadané vlivem a mocí a obviňovat je, že plní nějaké tajné poslání. Možná právě toto je samo o sobě důkazem, že lidstvo prostě konspirační teorie potřebuje; je pohodlnější obvinovat ze světových problémů organizaci bez tváře než nějaký konkrétní subjekt; je nám příjemná představa, že existuje nějaká strašlivá tajná společnost, jejíž potření by ze dne na den vyřešilo všechny naše problémy, Uumináti této představě vyhovují, a i kdyby už jako skrytá organizace neexistovali, budou žít dál v myšlenkách mnohých lidí jako příhodný obětní beránek, na nějž lze svalit vinu za všechny choroby světa. 1 Z knihy Ecclesictstical Hisrory (Duchovní dějiny) autora Euse-bia, biskupa caesarejskélio, (asi 264340 n. i.) 1 Z knihy Alberta G. Mackeye An Encyciopedia oj Freemason-ry and its Kindred Sciences (Encyklopedie svobodného zednář-ství a příbuzných věd), Macoy Publishing and Masonic Supply Co., 1900 ILUMINÁTI 33 3 Z knihy Dana Browna Angels and Demons (Andělé a démoni) v překladu Lubomíra KotaČky, Metafora 2003 4 Z knihy Setha Paysona a Benedicta Williamsona Proof ojthe Eluminati (Důkaz o iluminátech). Původně vydal Samuel Ethe-ridge, 1802; Invisible Press, 2003 5 Tamtéž. 6 Tamtéž. 7 Tamtéž. * Tamtéž. 13 Z knihy abbé Augustina Barruela Memoirs lilustrating the His-tory ofJacobinism (Zápisky ilustrující dějiny jakobinismu), díl III., 1797 10 Ačkoli se v té době ilumináti vytratili z politické mapy, Payson se snažil poukázat na to, že na jejich místo nastoupila další tajná společnost, která se nazývala Německá unie. 11 „Skul and Bones" (Lebka a hnáty), www.CBSNews.com, 13. června 2004 12 „Bilderberg: The ultimate conspiracy theory" (Bilderberg: Základní konspirační teorie), Jonathan Duffy, BBC News Online Magazíne, www.news.bbc.co.uk, 3. Června 2004 11 Tamtéž. 14 „Problém, Reaction, Solution" (Problém, reakce, řešení), David Icke, www.propagandamatrix.com

34

ARGENTEUM ASTRŮM ORGIE NA SICÍLII Okamžitě jsem kněmu [Crowleyovi] pocítil odpor, ale zajímal mě a bavit mě. Byl to velký vypravěč a hovořil nezvykle dobře. Bylo mi řečeno, že v mladých letech býval výjimečně hezký, ale když jsem ho poznal, už přibral na váze a řídly mu vlasy. [...] Byl falešný, ale ne tak docela. [,,,] Byl to lhář a neslušně se vychloubal, ale podivné bylo, že skutečně vykonal některé z věcí, jimiž se holedbal.

W. Somerset Maugham, předmluva k vydání knihy The Magician z roku 1986 Historie společnosti Argenteum Astrum je ve skutečnosti příběhem jediného muže: Aleistera Crowleye, známého - vedle dalších přezdívek - rovněž pod jménem „Velká bestie" či „Nejzkaženější muž světa". Obě tato přízviska si vysloužil nejen díky tomu, že se zapletl do satanismu a nezákonného užívání drog, ale také pro své nekalé čarodějnické praktiky, jež pojmenoval „magick" a jejíchž ústřední krédo nejlépe vystihuje jedna z Crowleyových pouček: „Dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon." Sám Crowley v sobě viděl proroka nového věku a muže, jehož moudrost překoná moudrost křesťanské éry a zjeví úsvit nové, rovnostářské doby. Není divu, že jeho temný stín zřetelně poznačil začátek dvacátého století, protože představoval jednoho z nejhorších vůdců kultu všech dob, v čemž vynikal natolik, že upoutal pozornost spisovatele Somerseta Maugbama a stal se prý předloARGENTEUM ASTRŮM

35

hou jeho románu The Magician (Kouzelník) z roku 1906, v němž se hovoří o Velké bestii. Crowley se narodil 12. října 1875 v anglickém Leaming-tonu v hrabství Warwickshire a jeho bezmezně milující rodiče Emily a Edward jej pojmenovali Edward Alexander. Crowleyovi patřili mezi bohatší rodiny, takže mladý Crowley si užíval pohodlného viktoriánského dětství, byť ne zcela typického, protože oba rodiče náleželi k přísné odnoži kvakerské víry, známé jako Plymouthské bratrstvo. V letech, kdy se formovala Crowleyova osobnost, hrálo u něho náboženství významnou roli, byť postupem času čím dál víc pohrdal vírou, kterou dávali jeho rodiče tak okázale najevo. V knize The Confessions of Aleister Crowley (Doznání Aleistera Crowleye) napsal, že atmosféra represe, kterou zažil v rodném domě, jej „připravila na to, abych se vydal vlastní cestou a vykonal jakýkoli čin, jenž by mohl sloužit jako magické potvrzení mé vzpoury".1 Ještě bizar-nějsí je zjištění, že to byla zřejmě Crowleyova matka Emily, která jako první nasadila do hlavy svého syna myšlenku, že by mohl být jakýmsi antikristem, o němž doufala, že brzy dojde osvícení a bude spasen, který však odhalí před světem svou roli apokalyptické Šelmy. Roku 1895 byl Crowley jako dvacetiletý přijat na kolej Trinity v Cambridge, kde strávil následující tri roky a těšil se z nově nabyté svobody. Byla to dobrá léta. během nichž hodně četl (byť poněkud příliš esotericky zaměřenou literaturu) a koketoval s myšlenkou, že by nakonec mohl vstoupit do diplomatických služeb. To byl ovšem pouze jeden z celé řady plánů, které Crowley spřádal o své profesní budoucnosti a které nikdy nedošly svého naplnění. Namísto toho se Aleister ve věku třiadvaceti tet rozhodl připojit k tajné okultní společnosti řečené Hermetický řád Zlatého úsvitu. Jednalo se o relativně novou skupinu založenou v roce 1887 Williamem Wynn-Westcottem a Samuelem


Aleister Crowley vstoupil do okultního života ve věku třiadvaceti let, kdy se připojil k organizaci známé pod jménem Hermetický řád Zlatého úsvitu, ale už po dvou letech z něho hyl vyloučen, protože v jeho řadách napáchal velké rozbroje. ARGENTEUM ASTRŮM

37

Uddellem MacGregorem Mathersem, která se mohla pyšnit členstvím takových osvícenců, jako byl například irský básník W. B. Yeats. Řád Zlatého úsvitu byl společností skutečně vlivnou a tvrdil o sobě, že syntetizuje několik náboženských směrů a magií jako kabalu, alchymii, umění tarotu astrologii, věštění a numerologii, zednářský symbolismus a kouzelné rituály a vytváří z nich jediný soudržný a logický celek. Crowley si vyvolil řádové jméno „Perdurabo', coz přeloženo z latiny znamená „vytrvám" [byl zasvěcen a přijat do řádu 18. listopadu 1898-pozn. překl.j, atouzil se ponořit do studia, takže strávil množství hodin zabraný do čet-by různých publikací, které patřily k základním zdrojům této organizace. Odměnou za vynaložené úsilí mu bylo to, že strmě stoupal po hodnostním žebříčku řádu, jeho členství v něm se však vždycky nedalo posuzovat jako přínosné- Crowleyovi se zanedlouho podařilo tajnou společnost rozložit na frakce do té míry, že sotva dva roky po svém přijetí byl z řádu vyloučen. Tento postih jej pochopitelně nesmírně rozhořčil a rozhodl se odcestovat do Mexika, aby tam pokračoval v magických studiích. Rovněž si předsevzal vytvořit vlastní tajnou společnost, která se poté stala první v dlouhé řádce jím organizovaných spolků. Nazývala se Lampa neviditelného světla a pořád ještě byla přičleněna k řádu Zlatého úsvitu. Tato skupina, známá spíše pod zkratkou LIL (Lamp of Invisible Light), byla podle Crowleyova tvrzení založena s plným vědomím a podporou Samuela Matherse - ovšem zdá se, že LIL neměla nikdy víc než dva Členy. Prvním byl Crowley a druhým osoba známá pod jménem Don Jesus Medina (což byl nepochybně pseudonym). Jakmile Crowley společnost založil, zanedlouho ho její existence začala nudit a dával přednost vlastnímu studiu, jehož cílem bylo splnění dalšího Crowleyova přání - naučit se, jak člověk dosáhne neviditelnosti. „Dospěl jsem až do


stadia," napsal Crowley, „kdy můj fyzický odraz v zrcadle začal matnět a mihotat se. Vypadalo to hodně podobně jako přerušované obrazy ze začátků kinematografii."2 Mnoho let se vedou diskuse, zda toto tvrzení není projevem prvních známek jeho psychického narušení, ovšem v každém případě citovaná slova ilustrují Crowleyovu neohraníčenou víru ve vlastní význam, schopnosti a moc, Z Mexika se velký kouzelník přesunul do Indie a odtud zanedlouho do Francie, odkud se roku 1903 vrátil do Anglie. Tam se seznámil aoženil s jistou Rose Kellyovou. Následujícího roku odjeli do Egypta, kde, jak Crowley tvrdil, jej potkaly ty nejzásadnější prožitky, jež formovaly celou jeho kariéru. Nějakou dobu se Crowley pokoušel přivolat svého anděla strážného; věřil, že každý člověk má svého strážného anděla, ale jen nemnozí měli to štěstí, že zažili kontakt s ním. Jeho experimenty nedocházely úspěchu, dokud neodcesto-val do Egypta, kde se pro pobavení Rose pokoušel přivolat elementální bytosti. Rose znenadání prohlásila, že začíná vnímat jakési psychické sdělení od egyptského boha Hora. Její tvrzení Crowley zprvu přijímal skepticky - Rose přece dosud nikdy neprojevila nejmenší parapsychologické či jasnovidné vlohy. Jenomže v následujících dnech, poté co se své ženy na tyto věci intenzivně vyptával, začal být i on přesvědčen, že jeho manželka skutečně dokáže působit jako médium, spojovací článek mezi ním a bohem. Po tři dny Crowley přijímal zprávu od boha, kterou mu diktoval boží emisar, „individuum" jménem Aiwass, a podle nadiktovaného sdělení Crowley sestavil text s názvem Liber AL vel Legis, dnes obecně známý pod názvem The Book ofthe Law (Kniha Zákona). V ní Crowley (či Aiwass) stanoví tři základní filozofické poučky. První zní: „dělej, co ty chceš, ať je cele Zákon," druhá: „láskaje Zákon, láska pod vůlí," a třetí: „každý muž a každá žena je hvězda". ARGENTEUM ASTRŮM

39

Koncept této ceremoniální pečeti vytvořil Aleister Crowley pro příslušníky své tajné společnosti Argenteum Astrům čili Stříbrná hvězda. V knize je rovněž Crowley označen za proroka Nového aeonu, čili za nejvyšší magickou autoritu, která je nadřízena všem ostatním. Při Crowleyových zřetelně megaloma-nických sklonech netrvalo dlouho a samolibě oznámil své „povýšení" někdejšímu příteli a jednomu ze zakladatelů řádu Zlatého úsvitu Samuelu Mathersovi. Výsledkem byl okamžitý střet; oba aktéři podnikli cosi jako magický duel, při němž na sebe vrhali navzájem kletby a kouzla. O Mathersovi se má za to, že vyslal zlou sílu, aby napadla lovecké psy, které Crowley choval v Anglii, takže všichni


pošli a navíc vážně onemocněli Crowleyovi sloužící. Crowley v odvetě přivolal na pomoc Belzebuba a jeho jednačtyři-cet služebných duchů, načež Mathersovy útoky ustaly a oba soupeři uzavřeli smír. V té době přišla Rose do jiného stavu a 28. června 1904 po návratu do Anglie porodila dceru, kterou Crowley pojmenoval Nuit Ma Ahathoor Hekaté Sapfó Jezábel Lilith. Aby to vysvětlil, napsal následující poznámku: Nuit je na počest naší Paní hvězd; Ma, bohyně spravedlnosti, protože právě vzcházelo znamení Vah; Ahathoor, bohyně lásky a krásy, protože Váhám panuje Venuše; nejsem si zcela jistý jménem Hekaté, ale mohl to být kompliment infemálním bohům; básník se sotva mohl spokojit s něčí menším než právě se Sapfó, jedinou dámou, která kdy psala poezii; Jezábel je stále mou nejoblíbenější postavou z Písma; a k Lilith pochopitelně chovám nejsilnější city z celé říše démonů.3 Snad kvůli narození dcery se Crowley postupně stále méně zajímal o říši magie a v roce 1905 se rozhodl pro účast na horolezecké výpravě na Kančendžengu v Himalájí. Během výstupu stihla smrt několik příslušníků výpravy, ale Crowleye se tragické okolnosti zřejmě nijak nedotkly, protože pokračoval v cestě napříč Indií do Japonska a Číny, odkud se přeplavil do Severní Ameriky. Pak se vrátil do Anglie. Až po návratu se dozvěděl, že jeho dcerka Nuit zemřela. Rose s malou Nuit následovala Crowleye do Indie, kam vedla první etapa jeho cesty, ale děvčátko se v Ran-gúnu nakazilo břišním tyfem a přes veškerou péči krátce nato v nemocnici zemřelo. Crowleye drtil žal nad ztrátou dítěte a postupně se stále víc odcizoval své manželce Rose, ze které se stala těžká alkoholická. Obnovil tedy „magickou spolupráci" se starým přítelem ještě z dob členství ve Zlatém úsvitu, který se jmenoval George Cecil Jones. Tito dva kumpáni se rozhodli zformovat nový magický řád, jehož vedení a úderná síla by ARGENTEUM ASTRŮM

41

spočívaly ve schopných rukou Aleistera Crowleye a který se měl jmenovat Argenteum Astrům neboli A,'A.' Řád A."A.' měl být v mnoha ohledech pokračováním společnosti Zlatého úsvitu. Crowley s Jonesem ve své organizaci znovuzavedli rituál přijímání neofytů praktikovaný dříve v řádu Zlatého úsvitu, jehož účelem bylo „transformovat vědomí,kandidáta' přetnutím kontinuity jeho života a jeho zaměřením na dosud nebadatelnou duchovní cestu"." Novice oblečeného v róbě a se zavázanýma očima přivedli do posvěceného chrámu. Poté si měl vyvolit osobní heslo, tak jako si Crowley při své iniciaci zvolil „Perdurabo", načež kandidát složil přísahu, v níž se zavázal, že bude udržovat v tajnosti všechna mystéria řádu. Musel vyslechnout několik obřadních písní a také jistá poučení, načež byl požádán, aby poklekl. Nato mu byla sňata páska z očí a kandidát byl uvítán do řádu. Jedním z prvních mužů, kteří tento rituál podstoupili, byl kapitán John Frederick Charles Fuller, který se k řádu A.'A.' připojil v roce 1906 a přijal magické jméno Per Ardua Ad Astra, tedy „pres překážky ke hvězdám". Zatím Rose podruhé otěhotněla a porodila opět dceru, která tentokrát dostala jméno Lola Zaza. Protože Rose zůstávala obětí alkoholismu, nezbývalo Crowleyovi nic jiného než odejít z domu své rodiny a přestěhovat se do garsoniéry, kde se scházel s několika milenkami; dvě z nich, Ada Leversonová a Věra Sneppová, se často objevují v jeho poetické tvorbě. Ovšem v té době nepsal jen poezii, protože v roce 1907 začal „přijímat" božská sdělení, podobně jako se to stalo s Knihou Zákona, z čehož vzešly texty známé jako Svaté knihy. Crowley tvrdil, že psal své statě tak, jak mu byly diktovány z jiné dimenze prostřednictvím jakési podvědomé komunikace. Současně sepsal dílo, které sám považoval za svou nejlepší práci - satirické drama nazvané The Worlďs Tragédy (Světová tragédie), v jehož před-


mluvě vyložil některé ze svých urážlivých teorií. Patřila k nim obrana análního sexu mezi muži v kontextu s tvrzením, že „zřejmě neexistuje lepší způsob, jak se vyvarovat kontaminace ze styku s Ženami a zasmušilého potěšení samohany. (Ne že by ženy samy o sobe byly nečisté. To jejich uctívání jako ideálů vede k hnilobě duše.)"s Předmluva se zmiňuje i o svádění mladých chlapců (Crowleye vždycky přitahovali muži stejně jako ženy a během života absolvoval několik homosexuálních vztahů) a jedním z jeho hlavních cílů v té době bylo nalákat takové novice do řádu Argenteum Astrům. Společně s Fullerem odjel do Oxfordu a Cambridge se záměrem rekrutovat na tamních univerzitách nové příslušníky řádu; do jednoho z nich se Crowley okamžitě zamiloval. Byl to mladík jménem Victor Neuberg (jehož přezdívka v A,'A.' zněla Omnia Vincam, což značilo „nad vším zvítězím"). Nešťastný Neuberg potom následoval Crowleye do Paříže (kde zakladatel řádu občas pobýval) a tam .se odehrála jeho bizarní sexuální iniciace. Neuberg se Crowleyovi přiznal, že je ještě panic, a toto přiznání pohnulo Aleistera k zosnování zvráceného plánu, který mu měl zajistit, že on a nikdo jiný bude už navždyc-ky Neubergovým sexuálním pánem. Plán počítal s účastí Ženy, která pomohla Crowleyovi celou záležitost realizovat; byla jí Eufemie Lambová, manželka umělce Henryho Lam-ba. Crowley podněcoval svého mladého studenta, aby se do Eufemie zamiloval, až se o ni Victor nakonec vážně ucházel. Tu Crowley přemluvil Neuberga, aby navštívil prostitutku, která by ho naučila alespoň základům sexu. Předstíral ovšem, že o vztahu Neuberga a Eufemie neví vůbec nic, a studentovi poradil, aby se Eufemii svěřil se svou sexuální nevyhraněností; ta se podle Crowleyova scénáře po mladíkově doznání cítila „ukřivděná" a reagovala tím, že svého nápadníka stroze odmítla. Neuberga to pochopitelně rozrušilo, ale o tři dny později zařídil Crowley ještě horší obrat, ARGENTEUM ASTRŮM

43

protože nalákal Neuberga do své ložnice, kde mladík zastihl Eufemii zcela svlečenou, jak sedí na Crowleyově posteli. Tento obraz pochopitelně navždy rozbil jeho představu o čistotě ženského pokolení a Crowleyovi naopak zajistil Neubergovu sexuální podřazenost. Byla to tvrdá lekce, ovšem pouze první v dlouhé řadě brutálních zkušeností, které musel Neuberg nasbírat. Během několika následujících měsíců přinutil Crowley Neuberga absolvovat řadu dlouhých bdění a půstů a pak trval na tom, aby s ním jeho student procestoval Španělsko a Maroko - pěšky. Poté Neuberg složil přísahu svaté poslušnosti svému učiteli. Sotva je možné si představit, jak kruté muselo být toto putování jak po psychické, tak po fyzické stránce, ale právě během něho se Crowley a Neuberg, mistr a žák, stali sexuálními partnery. Rovněž při těchto dlouhých pochodech bez odpočinku se Crowley rozhodl, že založí Časopis, jehož ústředním cílem by byla propagace řádu Argenteum Astrům. Pojmenoval jej The Equinox (Rovnodennost) a vydával jej dvakrát ročně, vždycky v den jarní a podzimní rovnodennosti; magazín byl zasvěcen „magii, józe a dalším mystickým disciplínám",6 většinu článků napsal sám Crowley a kapitán Fuller, jeho důvěryhodný zástupce, zase dodal spoustu ilustrací. Crowley také věnoval značnou pozornost získávání nových adeptů a většinu z nich rekrutoval na univerzitě v Cambridge. Právě tak, jak přesvědčil Victora Neuberga, aby se stal jeho žákem, získal do řádu A.'A.' ještě dva další studenty, Kennetha Warda a Normana Mudda. Staršího děkana koleje Trinity reverenda R. St. J. Parryho rozhořčovalo, když viděl, jak Crowley doslova pytlačí mezi jeho studenty, nemluvě o obsahu Crowleyova učení, jež považoval za vysoce problematické. Parry zakázal Crowleyovi vstup na kolej a po Muddovi a Wardovi požadoval, aby přerušili všechny svoje styky se svým „duchovním" vůdcem.


Crowley nikdy nepatřil k těm, kteří by se nechali zastrašit úředními osobami. Soustředil svou pozornost na Neuberga a uchýlil se s ním do svého domu ve skotském Boleskinu, kde dříve žil s Rose. Tam vystavil Neuberga dalším úkolům a zkouškám. Většinou sestávaly z toho, že žák zůstával zamčený osamotě ve své ložnici a jeho osamělost narušova-lojenom pravidelné jídlo, které přinášel Crowley osobně. Je pochopitelné, že řada komentátorů odsoudila takovéto protiprávní, očividně sadomasochistické způsoby, jež Crowley praktikoval ve svém vztahu k Neubergovi, jehož život doslova řídil podle své vůle. Kritikové nezapomněli poukázat na to, že Crowley v této době provozoval se svým studentem bezpochyby i sexuální styky, a je také pravděpodobné, že závěrečná Neubergova zkouška, kterou jako novic hodlal nabýt plného členství v řádu Argenteum Astrům, spočívala v provedení posvátného sexuálního aktu s jeho učitelem. Ať tomu ve skutečnosti bylo jakkoli, existují důkazy o tom, že Neubergovi občas připadaly Crowleyovy metody právem dost strašlivé. Nejednou bičoval Neuberga přes záda a zadnici metlou z kručinkových prutů nebo svazkem kopřiv. Můj ctihodný guru je zcela zbytečné hrubý a brutální a já nevím proč. Pravděpodobně to neví ani on sám. Chová se očividně brutálně jen proto, aby se pobavil a aby se rozptýlil. Jenomže já už. to dál nesnesu. Domnívám se, že zbytečná brutalita a hrubost jsou výsadním právem hulvátu nejhrubšího z,rna [...] Je rovněž nešlechetné zneužívat postavení učitele: je to jako mlátit podřízeného, kterého by zničilo, kdyby se odvážil odporovat.7 Na konci prvního období Neubergovy samovazby, aniž by dopřál studentovi sebemenší oddech, mu guru Crowley oznámil, že ho Čeká dalších deset dní fyzického strádání, během kterých musí Nenberg zůstat nahý ve své ložnici, kde mu lůžko nahradí jenom hromádka kručinkových větví. A RGENTEUM ASTRŮM

45

Zdá se obtížně uvěřitelné, že při tom všem měl Crowley čas zabývat se ještě něčím dalším, ale právě v této době se rozvedl s Rose, jejíž alkoholismus se vymkl veškeré kontrole. Později byla Rose umístěna v ústavu, ovšem jakmile se vymanila z Crowleyova vlivu, postupně se její stav zlepšoval a po propuštění se znovu vdala. Zatím Crowley a jeho hlavní student Neuberg podnikli výlet do severní Afriky, kde pokračoval jejich vztah mezi pánem a služebníkem, i když společně studovali a psali. Po návratu Crowley pokračoval v práci na časopise The Equi-nox, jehož redakce na Victoria Street č. 124 v Londýně rovněž sloužila jako místo setkání příslušníků řádu A.'A.' Jeho členové se tam scházeli, hovořili, popíjeti a experimentovali s drogami. Snad jako protiváhu homosexuálního vztahu s Ncubergem si tam Crowley přivedl také několik milenek, které vesměs patřily k řádu, a tudíž byly příhodným objektem podobného zneužívání, jaké musel snášet Neuberg. Crowley se za mák nestaral o narůstající projevy nesouhlasu se svým počínáním a rozhodl se inscenovat představení pod názvem The Rites ofEleusis {Eleusínské rituály), jež mělo být směsicí poezie, tance, hudby a kouzelných rituálů a které by dokázalo vyburcovat podvědomí všech zúčastněných. Druhým důvodem tohoto představení byla potřeba dalšího rozšíření členské základny řádu A.'A.\ protože během několika předešlých měsíců se počet příslušníků skupiny snížil, což vedlo k nedobrému vývoji Crowleyo-vých osobních financí. Ovšem uvedením své hry na veřejnosti a za přítomnosti mnoha pánů od britského tisku se Crowley vystavit nejen posměchu, ale i hrubým urážkám. Jeden bulvární list otiskl čtyři články, které útočily jak proti hře samé, tak proti jejímu producentovi. Looking Glass byt dostihový plátek vydávaný Western De Wend Fento-nem, který si vzal za povinnost odhalit Crowleye zcela bez


Vzpomeňme na nauku, kterou jsme právě stručně nastíní-li, připomeňme si dlouhé chvíle naprosté tmy - vzpomeňme na tance a vzduch přesycený voňavkami, jejichž netajeným účelem je vyvolal to, co Crowley označuje termínem „extáze" -a potom posuďme, zdali je vhodné a správné, aby bylo mladým dívkám a provdaným ženám, dovoleno navštěvovat takováto představení, maskovaná kultem nového náboženství* Pokud se tato kritika jeví jako dost ostrá, potom ty následující byly ještě horší, protože ve třetí části svého odhalení Fenton pojednal o dobách, kdy byi Crowley příslušníkem sekty Zlatého úsvitu, a obvinil ho, že se zapojil do „nepopsatelných nemravností" s Allanem Bennettem (který byl po určitou dobu Crowleyovým mentorem a přítelem). V témže odstavci se Fenton zmínil o dalším členu Zlatého úsvitu, jímž byl George Cecil Jones, ženatý člověk, který měl čtyři děti a byl zaměstnán jako analytický chemik u vysoce uznávané firmy. Naznačovalo se, že Jones byl také homosexuál a podílel se na oněch „nepopsatelných nemravnostech"; nakonec to byl právě Jones, kdo zažaloval Looking Glass pro načti utrhání. Přelíčení o jeho žalobě se konalo v dubnu 1911, ale jeho výsledek nepotěšil nikoho s výjimkou Fentona, protože porota sice konstatovala, že náznaky otištěnými v novinách byl Jones pomluven, ovšem současně dospěla k závěru, že tato pomluva se v zásadě zakládala na pravdě. V průběhu soudní pře většina předložených důkazů ukazovala na Aleistera Crowleye, přičemž jedním z hlavních svědků byl jeho starý rádce Samuel Liddell MacGregor Mathers. Znenadání se zdálo, jako kdyby se jejich „magický duel" znovu rozhořel, jenomže tentokrát měl navrch Mathers. Dopady procesu Crowleye těžce zasáhly. Jeho nejdůvěryhodnější spojenec a zástupce kapitán Fuller oznámil, že nadále nemůže být ve spojení se skupinou A.'A.', protože by ARGENTEUM ASTRŮM

47

tím ohrozil svou další kariéru, a také několik dalších členů se rozhodlo z řádu odejít. Novým příslušníkem sekty se naopak stala vdaná ženajmé-nem Mary Destiová, která - snad pro nevšední krásu či výjimečné nadání - byla předurčena k tomu, aby se stala novou Crowleyovou partnerkou. Nedlouho poté, co ji Crowley přijal na zkoušku do řádu Argenteum Astrům pod novým jménem Virakam (což je kombinace sanskrtských slov pro „člověk" a „chtíč"), odcestovali do Švýcarska, načež se i s jejím mladým synem Prestonem usadili v Itálii. Následující týdny nebyly příliš idylické, poněvadž Preston si Crowleye rychle zošklivil, především kvůli tomu, jak se choval k jeho matce. [Crowley] odporně reagoval pokaždé, kdy má ubohá matka pozapomněla na jeho učení a v jeho doslechu utrousila pouhé osobní zájmeno „já" nebo „mě" či „můj". Jeho sluch okamžitě utrpěl takovou újmu, že obřadně vyňal z šatu otevřený perořízek, zvedl ruku, takže mu volný rukáv spadl dolů a odhalil holé předloktí, načež se nožíkem řízl do kůže a pod žebříček už existujících jizviček přidal další čerstvou ranku [..,] Když jsem později četl o tom, jak zneužíval jiných lidí, uvědomil jsem si, jaké jsme s matkou měli štěstí, že jsme to vůbec přežili.9 Krátce po příjezdu do Itálie požádala Destiová o rozvod s manželem Solomonem Sturgesem, a když se nakonec s Crowleyem rozešli, byla volná a mohla se vdát za Turka jménem Veli Bej. Crowley byl opět sám, začal hodně cestovat a pokračoval v psaní a zkoumání jím samým vynalezené zvláštní magické disciplíny zvané „erotomagick". Nevlídná pozornost tisku jej však pronásledovala všude, kam zavítal, a v roce 1912 se zapletl do další ponuré epizody s mladou ženou, která se jmenovala Joan Hayesová. Crowley ji zaměstnal k vystoupení v obnovené hře Eleusínské rituály, v níž měla na jevišti tančit s bývalým Crowleyovým milencem Victorem Neu-


bergem. Ti dva se do sebe ovšem zamilovali. Crowleyovi to velice vadilo, protože byl přesvědčený, že to má Spatný vliv na práci jeho chráněnce, ale vztah Neuberga s Hayeso-vou pokračoval dokonce i poté, co se Hayesová provdala za Wilfreda Mertona. Její sňatek byl předurčen ke krachu a už šest měsíců po svatbě se ti dva rozešli; nedlouho nato v srpnu 1912 se Hayesová střelila do srdce. To bylo samo o sobě příšerné, ale ještě děsivěji ta událost dopadla na Neuberga, který měl podezření, že za její sebevraždou stojí Crowley, který s ubohou ženou manipuloval za pomoci psychického násilí a černé magie. A Crowley se nezdráhal přiznat (byť nepřímo) ke své roli v tomto zločinu. Jistý adept známý Mistru Theríonovi [CrowleyoviJ jednou shledal nezbytným zahubit Kirké, která očarovávala bratry. Přišel pouze ke dveřím jejího pokoje a načrtl astrální T (symbol Saturnu) astrální dýkou. Do 48 hodin se zastřelila.!ú Tvrzení uvedené v tomto prohlášení se pochopitelně nedalo prokázat, byť není pochyb o tom, že jde o samolibou pózu velmi egoistického člověka, ale stejně jako předešlé příklady ilustruje povahu tohoto domýšhvého a násilnické-ho jedince. Kdo jiný by koneckonců přiznával odpovědnost za usmrcení nevinné ženy? Neuberg očividně zastával stejný názor, protože v roce 1914 se v něm zklamání z Crow-leye navršilo do té míry, že s ním přerušil veškeré kontakty s výjimkou jednoho krátkého setkání v Paříži. Je zajímavé, že také Neuberg se v této situaci stejně jako Crowieyova žena Rose nejprve zhroutil, ale pak se zcela zotavil, oženil se a jeho rodina poté vedla úspěšné nakladatelství. Zdá se, že každý, kdo se vymanil z Crowieyova vlivu, měl všechny předpoklady k úspěchu. Naopak Argenteum Astrům se rozpadalo. Crowleye rozhořčovaly neustávající nepříznivé reakce tisku po procesu Jones versus Looking Glass a už nikdy se mu nepodařilo ARGENTEUM ASTRŮM

49

znovu získat členy, jež by nahradili příslušníky řádu, kteří po soudní žalobě sektu opustili. Proto začal Crowley věnovat pozornost dalším aktivitám. Ne že by nemohl v činnosti A.'A.' pokračovat, ale bez podpory takových lidí, jako byli kapitán Fuller a Victor Neuberg, ztratil Crowley o svůj nový světový řád zájem a možná ztratil i hybnou sílu. Místo toho se připojil k německé rosekruciánské sektě známé jako Ordo Templi Orientis (OTO), čili řád Východního chrámu, a po nějaké době se stal hlavou anglicky hovořící sekce řádu. Po většinu první světové války se zdržoval ve Spojených státech, kde psal velké množství textů, které obsahovaly protibritskou propagandu, a experimentoval s drogami, především kokainem, opiem a heroinem, na nichž se rychle stal závislý. Při pobytu v Americe se Crowley setkal s Leah Hirsigovou - ženou, s níž se vrátil do Anglie a která mu porodila třetí dítě, dceru Anně Léu, které přezdívali Poupée. Do Londýna se vrátili každý sám, ale již počátkem roku 1920 se rozhodli znovu odejít za hranice, tentokrát do Itálie, kde si najali vilu Santa Barbara - kterou Crowley brzy přejmenoval na opatství Theléma, což byl jeho nový náboženský řád. Ve skutečnosti nebylo učení Thelémy ničím jiným než jistým rozšířením toho, co hlásal už v Argenteum Astrům; hlavním principem tudíž bylo založení Nového aeo-nu, ovšem tyto hodnotné cíle zanedlouho poněkud ohrozila přezdívka, kterou získalo Crowleyovo „opatství" - začalo se mu říkat „horše!" {což byla stažená podoba slov „whore's cell" kurví komůrka). Crowley byl znovu ve svém živlu, řídil různé rituály, praktikoval svou vědu zvanou erotoma-gick, jež zahrnovala mimo jiné i sadomasochismus. Později se k němu připojila také Hirsigová, a pokud je následující svědectví pravdivé, těšila se zřejmě roli mučitelky. Přiložila zapálenou cigaretu k mému prsu. Ucukl jsem a zasténal Opovržlivě vyprskla, potáhla z cigarety a přiložila ji zpátky. Znovu jsem uhýbal a sténal. Přinutila mě


založit paže na prsou a zadýmala z cigarety, až se rozhořela, že tabák slyšitelně zapraskal; potřetí jí přiložila na stejné místo. Zaťal jsem zuby, sevřel rty a přistrčil prs k cigaretě.11 Do opatsťví přicházeli týden co týden doví adepti v naději, že je Crowley povede vpřed; i když se navenek všechno jevilo v nejlepším pořádku, skutečnost byla taková, že Crowley se potýkal s akutními finančními potížemi, a nadto zdánlivě idylická vila Santa Barbara neměla daleko k zane-řáděnérnu brlohu. Crowley bral stále větší dávky kokainu a heroinu, aby uspokojil svůj zhoršující se ziozvyk - ten se stal hlavním tématem románu, který v té době napsal a pojmenoval Diary of a Drug Fiend (Deník drogového démona), jehož ústředním motivem je boj mladé dvojice o osvobození z drogové závislosti. Román bohužel neodrážel skutečnost, protože Crowley se nikdy nepokusil proti závislosti na drogách bojovat. Naopak zabředával stále hlouběji do bahniska mravní zkázy, takže mimo jiné vymyslel „Sethův ceremoniál", který nejen vyžadoval, aby vyvolený příslušník jeho skupiny vykonal pohlavní styk s kozou, ale aby poté byla koza zabita a její krev vypita. Jestliže se v Crowleyově rezidenci děly podobné věci a uvážíme-li katastrofální hygienické podmínky, jaké tam panovaly, asi by nás nemělo překvapit, že se nad ní začal ozývat umíráček. Poupée zemřela 14, října 1920 v nemocnici v Palermu a pouhých šest dní nato Hirsigová, jež byla opět těhotná, potratila. Ztráta dvou dětí v tak těsném sledu musela být vskutku zničující a možná přivedla Crowleye k sepsání zmíněného Deníku drogového démona. Nepochybně velmi potřeboval peníze, ale stalo se totéž, co při uvedení Ele-usínských rituálů kritikové v tisku rozsápali jeho román na kusy. Zvláště se vyznamenal kritik James Douglas, který pracoval v listu Sundav Express, v němž byl otištěn jeho článek „Kniha na podpal", kde se například psalo: „Jde sice o pokus předstírat, že kníhaje pouhou studií deprivace zaviARGENTEUM ASTRŮM

51

Crowley publikoval velké množství článků, esejů a knih, jak fantaskních románů, tak údajně vážných dělotzv. „magicku" a okultních vědách, ale jeho prvním vydaným dílem byla báseňnazvaná Acel-dama z roku 1898.

něné kokainem, ale ve skutečnosti je to extatické chvaloře-ěení drogy a jejích účinků na tělo i ducha."12 Počínaje tímto Článkem byly novinové zprávy o Crowle-yovi a zábavě a hrátkách, jež pěstuje ve vile, stále horší a horší. V listu Sunday Express vyšel další článek s titulem „Orgie Aleistera Crowleye na Sicílii" s podtitulem „Šelma 666". Se zřetelem k této negativní publicitě by se dalo počítat s tím, že příliv noviců do sekty Theléma ustane, nic však nebylo vzdálenější pravdě. Jedním z nově příchozích byl Frederick Charles Loveday (známější pod jménem Raoul), který se ke konci roku 1922 dostavil do vily i se svou ženou May. May se v Crowleyově společnosti nikdy necítila dobře a neustále manžela prosila, aby odešli, zvlášť když jim Crowley vydal žiletky, jimiž se měli říznout pokaždé, když udělali tu chybu, že vyslovili zájmeno ,já" - to byl oprávněn užívat pouze sám Crowley.

52 NEJKRUTĚJŠÍ TAJNÉ SPOLEČNOSTI V roce 1923 se situace ještě zhoršila, protože Raoul vážně onemocněl. May to připisovala kombinaci několika příčin včetně velkého množství drog, které začal pod Crowleyovým vedením užívat, a pití kočičí krve v průběhu rituálů, které Crowley řídil, Bez ohledu na tyto dva zdraví neprospěšné faktory byla téměř určitě příčinou Raoulovy nemoci závadná voda, kterou ve vile pil. Zemřel 16. února 1923, tři dny poté, co se May vrátila do Anglie a poskytla rozhovor iistu Sunday Express, který Crowleye okamžitě označil za „drogového démona" a „šiřitele obscénních praktik". V Itálii byl Crowleyovi doručen příkaz k vyhoštění, načež se řadu let toulal z jedné země do druhé, neustále pronásledován pověstí „nejzkaženějšího muže světa". Byly to zoufalé časy, kdy se Crowley pokoušel uspokojovat svůj návyk na heroin a současně vydělat víc peněz a získat větší počet žáků. Blažené časy jeho působení v řádu Zlatého úsvitu a v Argenteum Astrům byly tytam a čekaly ho jen roky a roky osamění, kdy nenašel ani vydavatele, který by byl ochoten tisknout jeho práce. Aleister Crowley zemřel f. prosince 1947 ve svých dvaasedmdesáti letech na následky degenerace myokardu spojené s akutní bronchitidou. Existují různá tvrzení o jeho posledních slovech -jistý pan Rowe zaznamenal, že řekl „Někdy nenávidím sám sebe", zatímco někdo jiný tvrdil, že jeho poslední slova zněla „Jsem z toho zmatený." Ve skutečnosti však v době, kdy Crowley skonal, nebyl v místnosti přítomen nikdo jiný, takže ať prohlásil před smrtí cokoli, zůstane to tajemstvím, jak se u něho sluší a patří. 1 Je zajímavé, že Crowley nebyl jako mladý chlapec ve své rebelii proti Plymouthskému bratrstvu osamocený, protože dalším slavným odpadlíkem byl literární kritik a spisovatel sir Edmund GosARGENTEUM ASTRŮM 53 se (1849-1928), který napsal skvělé vzpomínky na své zážitky nazvané Otec a syn (1907). 1 Z knihy Jonathana Capea The Confessions ofAleister Crowley (Doznání Aleistera Crowleye), 1969 3 Tamtéž. 4 Z knihy Lawrence Sutina Do What Thou Witt: A Life of Aleister Crowley (Děiej, co ty chceš: Život Aleistera Crowleye), St Martin's Press, 2002 5 Z knihy Aleistera Crowleye The Worlďs Tragédy (Světová tragédie), 1910, Falcon Press (AZ), 1985 6 Tamtéž. 7 Deník z roku 1909 (strojopis), Victor Neuberg. Archivy OTO (Ordo Templi Oricntis) 8 The Looking Glass, 29. října 1910 9 Z knihy Prestona Sturgese Preston Sturges, cd. Sandy Sturgeso-vá, Simon & Schuster, 1990 ln Z knihy Aleistera Crowleye Magick in Theory and Practice (Magick v teorii a praxi), 1930 a následující různé přetisky 1' Z cit. knihy Lawrence Sutina 12 „A Book for Burning" (Kniha na podpal), Sunday Express, 10. listopadu 1922

54

SPOLEČNOST THULE PŘEDCHŮDCI NACISMU Lidé zThule umírali pro svastiku jako první oběti. Na lidi zThule se Hitler obrátil jako na první a lidé zThule byli těmi, s nimiž se Hitler nejdříve spojil.

Rudolf von Sebottendorff, Než přišel Hitler, 1933 O první světové válce se předpokládalo, že to bylo ozbrojené střetnutí, jež „skoncovalo se všemi válkami". Zahynuly během ní miliony mužů, žen a děti, ale zatímco vojáci, kteří kulhali domů do Británie, měli jistotu alespoň v tom, že válku vyhráli, němečtí veteráni toto uklidňující vědomí postrádali. Před propuknutím nepřátelství patřil německý národ k těm, které v Evropě nejvíc ctily zákony, pokud nebyl v tomto ohledu vůbec na prvním místě. Němečtí občané tvrdě pracovali a chovali se mravně a spořádaně. Avšak první světová válka všechno změnila. Němečtí vojáci vracející se z bitevních polí byli uvyklí na značnou míru násilí a na scény takových masakrů, jaké nikdy předtím nebyly k vidění. Doma je vůbec nevítali jako hrdiny, protože rozčarované a nejednotné obyvatelstvo mělo v atmosféře neustálé ekonomické nestability dost starostí s pouhým přežitím. V dubnu 1921 vyzvali Spojenci Německo k vyplacení válečných reparací ve výši 132 milionů zlatých marek. To vedlo ke strmému pádu hodnoty německé marky, který se vymkl jakékoli kontrole; v roce 1918 se zajeden dolar dávaly čtyři marky, po reparacích za pětasedmdesát. V létě 1922 se tento poměr SPOLEČNOST THULE

55

Symbol společnosti Thule datovaný rokem 1919 a zřetelně zobrazující verzi svastiky, kterou pak vzali z,a svou nacisté; díky nim. se stala jednou z nejevokaiivněj-Ších ikon dvacátého století. bezmála zečtyřnásobil a Německo značně upadalo. Pro zemi, která byla spíše uvyklá na vedoucí roli ve světě než na skromnost a poslušnost, to musely být skutečně trpké časy. Mnichov ležící v jižní části německého území byl postižen projevy nespokojenosti a násilnostmi možná daleko víc než jiná hlavní města v Německu (ústava Výmarské republiky poskytovala historickým německým státům, jako byly Bavorsko, Prusko či Sasko, určitou autonomii, takže mohly mít hlavní město, vlastní státní vládu, zastupitelské sbory). 1 během války se Mnichov vyčleňoval z řady ostatních měst, na což narážel také Hitler, když poznamenal, že „špatná morálka a únava z války se projevovaly v Mnichově zřetelněji než na severu".1 V Mnichově vládly různé frakce, město bylo přeplněné zklamanými vysloužilými vojáky a zbídačelými podnikateli, proto se stalo semeništěm nepokojů. V roce 1918 zorganizoval židovský Žurnalista Kurt Eisner pouliční soci-

ghtt

alistickou revoluci, která vedla k ustavení Bavorské republiky rad, ale o tři měsíce později zahynul při atentátu, který spáchal hrabe Anton von Arco-Valley. Nato byla ustavena sociálnědemokratická vláda, která se rozpadla po dvou měsících, načež převzala moc vláda sověfů. Sotva za měsíc padla i tato vláda. Není tedy divu, že jako protiváha tohoto zmateného, roztříštěného a rozvratnického prostředí povstala skupina lidí oddaných myšlence silného, jednotného a nezničitelného Německa. Pojmenovala se Společnost Thule (Thule-Gesellschaft) a její příslušníci se scházeli v přísném utajení. Sehrála významnou roli při Hitlerově mocenském vzestupu, protože mu získávala podporu v mnichovských pivnicích, kde Hitler začal se svými charismatickými projevy, jimiž chtěl vyburcovat pouliční lůzu k akci. Jak v knize The Ice Museum (Ledové muzeum) poznamenává Joanna Kavenna, „společnost Thule byla raným vyjádřením nacistické modly ,árijskýclť kmenů a severských zemí, časnou proklamací myšlenky přirozené čistoty a víry v rasovou nadřazenost mezi lidmi".2 Vůdcem a hlavním aktivistou společnosti Thule byl člověk jménem Rudolf von Sebottendorff. Jeho otec se jmenoval Glauer a býval železničním dělníkem ve Slezsku, ale Rudolf se již v mladém věku otcovského příjmení zřekl a vyprávěl, že když jako mladík cestoval do Turecka, potkal tam barona Heinricha von Sebottendorffa, který jej adoptoval. Je známo, že velikášský sebeklam nebyl pro von Sebottendorffa ničím cizím a osobnost, kterou si sám vytvořil, přesně odpovídala představě, jaké charakterové vlastnosti měli mít lidé, jež hodlala společnost Thule přijímat do svých rad - osoby šlechtického původu, které by byly schopny svůj rodokmen doložit několik století zpět. Než se pustil do organizování společnosti Thule, připojil se Sebottendorff po návratu z Turecka k jiné tajné skupině zvané Germanenorden, která byla ostře protižidovsky SPOLEČNOST THULE

57

zaměřená. Založilo ji v roce 1912 několik prominentních německých okultistů a její vůdce Herman Pohl byl posedlý myšlenkou hrozícího postupného rozmělnění germánské rasy, nezadržitelného zředění národních pokrevních linií pronikáním neárijských elementů. Germanenorden byl organizován podle hierarchické struktury obvyklé u tajných bratrstev, například svobodných zednářů, na rozdíl od zednářů se však novicové v Germanenorden učili nacionalistické ideologii vycházející z principu rasové nadřazenosti a většina literatury, kterou se tato skupina zabývala, byla zaměřená antikomunisticky a antisemitsky. Sebottendorff-ovi taková společnost dokonale vyhovovala a brzy v jejím rámci založil vlastní skupinu, kterou pojmenoval Společnost Thule. Protože pro svou odnož potřeboval nějaký emblém, prisvo-jil si symbol svastiky, který skutečně představoval všechno, co mu bylo drahé. Původně byl hákový kříž dávným indickým symbolem pro dobrý osud a také byl tradičním znakem severského boha hromu Thora. Počátkem dvacátého století začalo svastiku používat novopohanské germánské hnutí, které znak pojmenovalo Hakenkreuz. Možná Sebottendorff ukradl nápad právě novopohanům - obě skupiny koneckonců vycházely ze silně protikřesťanské ideologie. Avšak teprve člen společnosti Thule jménem Friedrick Krohn navrhl Hitlerovi, aby přijal hákový kříž jako emblém své nové politické strany, takže se během let stal notoricky známou insignií, jedním z nejobávanějších a nejnenáviděnějších symbolů dvacátého století. Thule bylo jméno mytické země {někdy označované za ostrov, jindy prohlašované za součást zmizelé Atlantidy) ležící v nejsevernějších částech starověkého světa, temný, mrazivý a tajuplný okrsek, jehož existence se uváděla daleko dřív, než lidé zmapovali s dostatečnou přesností celou zeměkouli. První zmínka o Thule pochází ze čtvrtého sto-


letí př. n. 1., kdy se řecký objevitel Pytheas vychloubal, že přeplul od teplých končin jižní Francie do Británie a pak pokračoval dál na sever ještě asi dalších šest dní, až doplul k zemi zvané Thule. Napsal, že když tam dorazil, obyvatelé Thule mu ukázali, v kterém místě zapadá slunce v nejkratší den v roce, a líčili mu, jak během zimy strádají dlouhými obdobími temnoty. Navzdory Pytheasovu popisu neměli starověcí tvůrci map jistotu ve skutečné poloze Thule, ba ani v tom, zda vůbec taková země existuje. Mohlo jít o Británii, Island čí různé části Skandinávie, a také Plinius starší se raději přesné lokalizaci vyhnul, když napsal, že Thule je „nevzdálenější ze všech zaznamenaných zemí" a je to končina, kde „uprostřed léta, kdy Slunce prochází znamením Raka, tu nenastává žádná noc, a na druhé straně někteří autoři míní, že uprostřed zimy nastává údobí šesti měsíců, kdy Slunce nevyjde".3 Když v roce 55 př. n. 1. Římané poprvé vpadli do Británie a putovali jejím územím až daleko na sever, poslali zpět do říše vzkaz, že dobyli Thule. Spousta cestovatelů, spisovatelů a objevitelů psala zprávy v tom smyslu, že Thule existuje, mezi jinými skupina irských mnichů, kteří v raném středověku cestovali na Island a zpátky od nich dorazila pouze zpráva, že dosáhli Thule. Všem nicméně chyběla jedna podstatná věc: nějaký absolutní, nezvratný důkaz o tom, že takové místo skutečně existuje; nejenže nebylo možné dosáhnout shody v tom, kde tato země vlastně leží, ale dokonce ani nebylo jasné, jak se správně jmenuje. Časem se jméno, pod nímž byla známa, postupně měnilo, takže vedle Thule se též uvádělo Thula, Thila, Til a, Thulé a podobně. A za celou dobu se o Thule nezjistilo nic konkrétního, Žádná fakta. Místo toho se stále prohlubovaly mýty, jimiž byla opředena tato tajuplná mystická země, která leží někde na samém okraji známého světa jako symbol všeho, co je nedosažitelné a vzdálené. Dokonce i za viktoriánské doby, SPOLEČNOST THULE

59

Hitler se svými ministry na schůzi v hotelu Kaiserhofv roce J933. Po Hitlerově levici stojí Hermann Góring, přes jehož levé rameno nahlíží Alfred Rosenberg a Heinrich Himmler v uniformě stojí na snímku zcela vpravo. kdy už rozum mohl lidem napovědět, že Thule není ničím než starověkým mýtem, se o této zemi ve svých poznámkách rozepisuje cestovatel Richard Burton. Slavná zmínka o Thule se také nachází ve stále populárním románu spisovatelky Charlotte Brontéové Jana Eyrová. Hned na počátku příběhu sedí mladá Jana v knihovně své tety a pokouší se uniknout před realitou nepříjemného postavení tím, že si prohlíží knihu o Arktidě, a tu se náhle objeví slova o skaliskách na Thule, při nichž Jana začne s rozkoší snít o dalekém severu plném ledu, o „rozsáhlých oblastech za polárním kruhem, pustých, bezútěšných prostorách, kde se nastřádaly mrazy a sněhy, kde se prostírají obrovské pláně věčného ledu, které se tam za staletí v zimě utvořily ve velehorských ledovcových pásmech kolem severní točny a v nichž se v mnohonásobných vrstvách soustředil chlad."4


Jinými slovy, po radu staletí území Thule představovalo pro mnoho lidí spoustu různých věcí mytickou zemi, gotickou terra incognita či symbol odlehlosti a hrůzy; každý si zemi Thule mohl vyložit, jak si přál, a Rudolf von Sebottendorff nebyl výjimkou. Tvrdil, že jeho společnost (jejímiž Členy mohli být pouze Němci z několika generací čisté krve) byla založena proto, aby se akademikové mohli v klidu věnovat svému bádání o nordických ságách; deník se záznamy setkání skupiny v letech 1919 až 1925 dokladuje, že byly pořádány série přednášek, které pojednávaly o původní domovině Teutonů, germánské poezii, megalitické kultuře a germánských mýtech. Za těmito zdánlivě nevinnými názvy se však skrývaly daleko temnější zájmy, které mely mnohem blíž k cílům skupiny Germanenorden: členové Thule rokovali zejména o pátrání po skutečných kořenech germánské rasy a o její obrodě, takže toto bádání mohlo ve svých důsledcích vést k požadavku na vyhnání nebo -ještě hůře - zničení všech ,,cizích" elementů v zemi. Není divu, že mezi příslušníky společnosti patřili prominentní průmyslníci a milionáři, nemluvě o vysokých státních úřednících, jakým byl například šéf mnichovské policie. Hosty a hostujícími řečníky na schůzích společnosti Thule byli lidé jako Adolf Hitler, Rudolf Hess, Alfred Rosenberg (hlavní nacistický ideolog) či Dietrich Eckhart. Alfred Rosenberg stál také ve dvacátých letech v Čele novin Vótkischer Beobachter vydávaných společností Thule. Noviny tištěné poněkud těžkopádným gotickým typem písma dštily směsici antisemitské a antikomimistické rétoriky. Když například stál v čele místní bavorské vlády Kurt Eisner. Volkischer Beobachter se dušoval, že se jedná o židobol-ševický pokus „zmocnit se Bavorska". Články publikované v těchto novinách byly prodchnuty představou, že „cizá-ci" zaplaví celé Bavorsko, a někteří novináři dokonce vyjadřovali mínění, že Německo prohrálo válku jen proto, že SPOLEČNOST THULE

61

válčení není dostatečně hluboko zakořeněno v teutonském původu národa. Jinými slovy - společnost Thule byla jako očarovaná ideou heroické minulosti, kdy germánští praotcové žili a umírali vskutku hrdinným způsobem. Romantické blouznění? Jistě. Ovšem právě tuto tendenci jevily i další krajně pravicové skupiny - u všech se objevovala povznášející vize mohutných hor a hlubokých tesů, které sytí tamní populaci vnitrní silou, díky níž je nepřemožitelná. To byla vítězná strategie. Počátkem roku 1918 se Sebottendorff pyšnil, že společnost Thule má přes 200 členů. Na podzim téhož roku tvrdil, že počet členů narostl na více než 1500 v samotném Bavorsku. Nebyla to ovšem jen prázdná slova, protože po atentátu na Kurta Eisnera a ustavení republiky sovětů v Bavorsku propukly občanské nepokoje. Rozněcovaly je hlavně Freikorps, což byly soukromé ozbrojené jednotky složené ze zatrpklých válečných veteránů organizovaných krajně pravicovými silami; střetaly se s komunisty a bojovaly s nimi zuby nehty. Společnost Thule přirozeně stranila právě Freikorps, což vedlo až k tomu, že hlavní kancelář společnosti byla přepadena, několik Členů Thule bylo odvlečeno a popraveno. Sebottendorff se nenechal krvavým zvratem událostí vyvést z míry a své mrtvé muže oslavoval jako mučedníky, skutečné Němce, kteří se nebáli pro svou víru obětovat život. Jak počet příslušníků Thule narůstal a novicové bez oddechu sváděli půtky se svými komunistickými protivníky, vstoupila do politického života nová veličina, Německá dělnická strana, která nakonec přijala jméno Nacionálne socialistická dělnická strana, jejímž příslušníkům se začalo říkat nacisté. V roce 1918 žil v Mnichově také Adolf Hitler, který se velmi brzy s touto politickou skupinou ztotožnil. V knize Mein Kampf popisoval, jak se s příslušníky strany setkal poprvé: „Prošel jsem špatně osvětleným lokálem, ve kterém nikdo nebyl, hledaje vchod do vedlejší místnosti, kde jsem


se ocitl před ,zasedáním'. V pološeru zpola zdemolované plynové lampy seděli u stolu čtyři mladí lidé [...]."' Protože Hitlera uspokojily údaje, které od členů výboru zjistil, připojil se k nim jako sedmý člen strany a zahájil tažení po mnichovských pivnicích, kde podněcoval svoje posluchače proudem rasistických invektiv, LI nichž bylo zaručeno, že u publika z nižší střední třídy vyvolají patřičný zájem. V knize Mein Kampf Hitler tvrdil, že teprve před pětadvacátým rokem života si uvědomil „židovský problém", ale ve světle zjištění, že jej vychovával antisemitsky založený otec, se zdá pravděpodobnější, že nenávist k Židům v sobě měl hluboce zakořeněnou. „Židovský problém" se stal jednou z Hitlerových utkvělých představ, která ho také táhla ke společnosti Thule, jejíž rasistické názory byly stejně nakažlivé jako jeho. Hitler se také trvale zajímal o původ árijské rasy a tuto vášeň sdílel s pozdějším vůdcem gestapa a waffen-SS Heinrichem Himmlerem, který byl podle historika Robina Crosse rovněž Členem společnosti Thule. Oba muži dobře chápali obrovský potenciál myšlenek, které tato společnost reprezentovala pro průměrného člověka z ulice, zvlášť v poválečném Mnichově, ale i po celém Německu, protože doktrína vyznávaná příslušníky Thule podporovala představu, že Německo může i po drtivé porážce v první světové válce znovu nabýt teutonské nadřazenosti nad jinými národy. Jak společnost Thule, tak Hitler se svými pohůn-ky ujišťovali národ, že idea nacismu není pouhá politická doktrína nebo polonáboženský manifest, nýbrž prostředek k obrození celé rasy. Himmler choval romantický sen, že vybuduje celý národ z modrookých plavovlasých hrdinů, což byl přesný obraz toho, co propagovala Thule zdůrazňováním dávného germánského dědictví. Ovšem zatímco Sebottendorff věřil, že Thule existovalo v odlehlých končinách daleko na severu, Himmler (a do určité míry i Hitler) se začali přiklánět SPOLEČNOST THULE

63

k názorům Karta Haushofera, dalšího příslušníka společnosti Thule, který tvrdil, že skutečná kolébka árijské rasy daleko spíše než kde jinde leží v Tibetu. V roce 1933 se Hitler v Německu ujal funkce říšského kancléře, čímž naplnil sny společnosti Thule i Heinricha Himmlera. Avšak zatímco slunce nacistické strany stoupalo k zenitu, jas společnosti Thule počal slábnout. Poté, co několik jejích členů vytvořilo odštěpné frakce, v nichž ventilovali své stále bizarnější představy, se členská základna podstatně ztenčila. Ani Sebottendorff tento proces nepřečkal, protože jej vyštvali jeho vlastní členové a po několika dalších letech se zcela ztratil z dohledu, neboť se vydal na cestu kolem světa. Avšak jestliže se Sebottendorffovi před očima rozpadly cihly i malta, které tvořily společnost Thule, ideály tohoto řádu rozkvétaly i dál, a co bylo daleko hroznější, nabyly podoby zákonů. Himmler dostal za úkol realizovat Hitlerovy ideologické postuláty - zejména ty, které se týkaly rasové nadřazenosti - a za tím účelem se stal v roce 1929 vůdcem SS (Schutz-staffel, bezpečnostní oddíl), jehož příslušníci měli za vzor teutonské rytíře ze starých dob, kteří měli údajně reprezentovat bojovou sílu, jež předčila kteroukoli jinou armádu světa. V roce 1939 patřilo k sifám SS přibližně 500 000 mužů a byli to právě oni, kdo především realizovali nacistickou rasovou teorii. Příslušníci SS vedli většinu Hitlerových koncentračních a vyhlazovacích táborů a rovněž se z nich formovaly Einsatzgruppen (zvláštní jednotky), jejichž úkolem bylo vyčistit východní Evropu od židovského obyvatelstva. V lednu 1937 pronesl Himmler proslov, v němž prohlásil, že jediným posláním německého lidu je „boj za vyhlazení všech podlidí na celém světě, kteří se sdružují do proti-německé ligy, přičemž Německo je jádrem nordické rasy a německého národa a také strážcem lidské kultury; v sázce je existence či neexistence bílého člověka a my jsme opa-


trovníky jeho osudu".6 Tato slova mohla vyjít z úst kteréhokoli člena společnosti Thule, protože jejich tón přesně odpovídal víře téío skupiny, ovsem na rozdíl od Thule disponoval Himmler mocí, díky níž mohl své sny uskutečnit. Od počátku kariéry ve vysokém úřadě sledoval Himmler svou ideu rasové selekce a koncipoval zvláštní manželské zákony, které podporovaly svazky lidí „vysoké hodnoty". To nakonec vedlo k vytvoření lidské chovné stanice zvané Lebensborn. Lebensborn, založený z pokynu Himmlera v prosinci 1935, měl původně plnit jen jediný účel, a sice poskytnout rasově čistým mladým dívkám možnost rodit děti, které by poté adoptovaly rodiny příslušníků SS. S ubíhajícím časem však Himmlerovy plány nabývaly na děsivos-ti a 28. října 1939 pronesl řeč, která obsahovala nechvalně proslavený edikt, podle něhož „posvátným úkolem německých žen a dívek dobré krve bude chovat se nikoli frivolně, nýbrž s opravdovou morální vážností, aby se staly matkami dětí počatých vojáky odcházejícími do bitvy".7 V následujících týdnech se Lebensborn přeměnil v místo, kde se německé ženy s dokonalým nordickým původem setkávaly s vojáky SS za jediným účelem - zplodit děti, které by poté byly povazovány díky svému původu za rasově nadřazené. Himmler také zavedl únosy dětí, které odpovídaly nacistickým představám rasově čistých jedinců - tj. byly modrooké a plavovlasé - z východních území Evropy okupovaných Říší. Tisíce dětí byly transportovány do Lebensbornu a bylo jim řečeno, že jejich rodiče je opustili. Poté byly „převycho-vány" (tedy poněmčeny) a ty šťastnější, jichž nebylo mnoho, pak adoptovaly rodiny příslušníků SS. Zbytek, zejména ty, které odmítly spolupracovat s únosci, byt později transponován do koncentračních táborů k likvidaci. Nejnázornější příklad Himmlerovy hanebnosti se váže k roku 1942, kdy po úspěšném atentátu na místního říšskéSPOLEČNOST THULE

65

ho protektora SS Reinharda Tristana Heydricha byla vyslána jednotka SS do české vsi Lidice. V odvetě za Heydrichovo zabití popravili vojáci SS všechny dospělé obyvatele vesnice. Potom vybrali jednadevadesát dětí, které podle nich odpovídaly nacistickým rasovým standardům, a ty odvezli k převýchově do Lebensbornu, zatímco všechny ostatní poslali do vyhlazovacích táborů. Do dnešního dne nedokázal nikdo spočítat, kolik dětí bylo uneseno z východních evropských území okupovaných Německem; odhad z roku 1946 se přibližoval číslu 250 000. Po válce se podařilo vystopovat jen 25 000 z nich a vrátit je jejich skutečným rodinám, ovšem mnoho rodin příslušníků SS odmítlo „adoptované" děti nechat odejít a dokonce i některé děti se vzepřely repatriaci, protože byly tak zmani-pulovány nacistickým učením, že věřily ve svůj stoprocentní germánský původ. Projekt Lebensborn byl skutečně příšerný, ovšem byl pouze jedním z mnoha zločinných plánů realizovaných nacisty během války ve jménu rasové čistoty. Ideje, o kterých společnost Thule jen teoretizovala, se během nacistické éry rozvinuly do rozměrů, které byly pro většinu lidstva nepředstavitelné. 15. září 1935 Hitler vyhlásil Norimberské zákony, jimiž účinně připravil 2idy o jejich základní lidská práva a separoval je od jiného obyvatelstva. Židé, byť novou situací nanejvýš zneklidnění, neměli příliš na vybranou a museli se podvolit. Stejně jako zbytek světa v té době nedohlédli konců toho, o čem mluvil Hitler, protože ten do stejného projevu zakomponoval vysvětlení, že pokud by plány sledované vydanými zákony selhaly, pak bude nezbytné vydat další zákony, jimiž by se „problém předal Nacionálně socialistické straně ke konečnému řešení".* Hitlerův arizacní program kvapně pokračoval a 1. září 1939 započala éra „konečného řešení". Původně docházelo k usmrcování pouze osob mentálně Či fyzicky postižených,


což Hitler označoval za program euthanasie, ale zanedlouho se toto plánované vraždění spojilo s vyhlazováním Židů. Zabíjení probíhalo dvojím způsobem: v plynových komorách v koncentračních táborech a v mobilních usmrcovacích zařízeních. Šest největších táborů smrti tvořily Auschwitz (Osvětim), kde zahynulo asi 2,8 milionu lidí, Majdanek, Treblinka, Belzec, Chelmno a Sobibor. Avšak hrůzy zabíjení v plynových komorách nebyly jedinými krutostmi, které čekaly na zajatce držené v těchto táborech. Dennodenně se tam prováděly rasově motivované experimenty, protože nacistická strana vyžadovala konkrétní důkazy o tom, že Němci jsou rasově nadřazení všem ostatním lidem. V knize Mein Kampj'Hitler tvrdil, že „každý, kdo chce vyléčit tuto éru. která je vnitřně nemocná a prohnilá, musí nejprve sebrat odvahu k tomu, aby objasnil příčiny tohoto neduhu". Nacisté chtěli věřit tomu, že „příčiny neduhu" spočívají v existenci Židů, Cikánů a mentálně postižených osob, ale také kterékoli další skupiny lidí, kterou si usmyslí takto označit, a tím vybrat za svou oběť. Tisíce mužů, žen a dětí byly fotografovány a zkoumány nacistickými lékaři, kteří - vedle řady dalších ostudných „výsledků" vyplynuvších z jejich experimentů - prohlašovali, že Cikáni mají odlišnou krev než všichni ostatní lidé a že mají výraznější sklony k páchání zločinů. V Osvětimi byla vybudována laboratoř (známá jako Blok 10), jejímž hlavním posláním bylo vyvinout prostředky pro masovou sterilizaci; nechvalně známý doktor Josef Menge-le, který byl posedlý nacistickou teorií rasové čistoty stejně jako Himmler, začal provádět experimenty s jednovaječný-mi dvojčaty. Každé z dvojčat bylo důkladně prozkoumáno, měřili jim nejrůznější části těla a zaznamenávala se délka nosu, tvar úst, zbarvení pokožky, barva očí a řada dalších podrobností. Děti musely během těchto vyšetření stát dlouhé hodiny a některým nešťastným obětem kapali do očí barSPOLEČNOST THULE

67

Alfred Rosenherg byl od roku 1941 říšským ministrem pro okupovaná východní území. Fotografie byla pořízena během shromáždění Hitlerovy mládeže v Kyjevě.


vivo, což často vedlo k částečné ztrátě zraku. To se týkalo experimentů, při nichž se Mengele pokoušel změnit hnědou barvu očí židovských dětí na modrou. Dvě oběti, Hed-vah a Leah Sternovy, si později vzpomínaly, že „Mengele se pokoušel změnit nám barvu očí. Jednoho dne jsme dostaly oční kapky. Po nich jsme několik dní neviděly a myslely jsme, že nás nacisté chtěli oslepit. Ty experimenty nás hrozně děsily. Brali nám spousty krve. Několikrát jsme omdlely a strážní SS se tím velmi bavili. Nebyly jsme příliš vyspělé. Nacisté nás donutili svléknout a pak si nás fotografovali. Strážní SS na nás ukazovali a posmívali se nám. Stály jsme nahé před těmi nacistickými vrahy, třásly jsme se zimou a strachem a oni se nám smáli".5' Všechny tyto experimenty probíhaly s plným Himmlero-vým souhlasem, ale byly jen jednou z oblastí, jichž se týkalo bádání nacistů. Určité složky společnosti Thule a do jisté míry i sám Sebottendorff vyznávali podivnou směsici víry, jež zahrnovala nejen teutonské mýty, ale také východní mysticismus a onu všeproslupující posedlost z konce devatenáctého století - antropologii. Heinrich Himmler pokračoval dál v tom, co započala společnost Thule, a studoval všechny vyjmenované disciplíny se zjevným záměrem - podpořit své teorie (a také teorie společnosti Thule) o původu árijské rasy. V roce 1935 Himmler vybudoval další odnož SS, tentokrát pod názvem Forschungsgemeinschaft Ahnenerbe (Společnost pro výzkum dědictví po předcích). Mezi příslušníky nacistické strany byla řada takových, kteří byli přesvědčeni, že skutečný původ Árijců leží ve ztracené, nikoli však jen mytické Atlantidě kdesi mezi Grónskem a Islandem, čemuž už dříve věřili členové společnosti Thule. Naopak Karl Haushofer, zakladatel další krajně pravicové tajné společnosti Vrií, věřil tomu, že kořeny árijské superrasy leží ve Střední Asii, přesněji v TibeSPOLEČNOST THULE

69

tu. Haushoferovu teorii podporoval i švédský cestovatel (a stoupenec nacismu) Sven Hedin. V roce 1938 Himmle-rova Společnost pro výzkum dědictví po předcích (Ahnenerbe) uspořádala výpravu do Tibetu, kterou vedl německý přírodovědec a velký lovec Ernst Scháfer, o němž se jeden britský diplomat vyjádřil že je „lehkomyslný, učený, marnivý až do dětinskosti, pohrdající společenskými konvencemi i city jiných lidí, ale především a zejména nacista".1" ■ Druhou přední osobností výpravy byl Bruno Berger, antropolog a příslušník SS, který rovněž věřil v původ Árijců ve Střední Asii, protože fyzické zvláštnosti Tibeťanů, zejména vysedlé lícní kosti a „panovačné, sebejisté chování"1 ukazovaly na prototyp Árijce. Berger se svými lidmi pořídil přes 60 000 fotografií, zdokumentoval početné typy tváří tibetských obyvatel a nasnímal na 40 000 metrů filmu, načež dospěl k závěru, že z antropologického hlediska jsou Tibeťané téměř jislě oním lidským typem, který představuje přechodový stupeň mezi Mongoly a Evropany. Po návratu výpravy do Německa Himmler prohlásil oba muže za hrdiny; Scháfer zůstal i nadále v blízkosti svého patrona, ale nikdy nepochopil důvody nadcházejícího holocaustu a nikdy s ním nesouhlasil. Naopak Bruno Berger pokračoval ve svých studiích árijské rasy: vybral si z Osvětimi přes 100 lidí, z nichž většina vykazovala vliv asijských genů, které pak se svými pomocníky studoval, fotografoval a nakonec nechal popravit. Většinou se má za to, že navzdory „úspěšnosti" Scháfe-rova a Bergerova pátrání nacisté už žádné další expedice neuspořádali. Výjimkou je spisovatel Trevor Ravenscroft, v jehož knize Spear of Destiny (Kopí osudu) se tvrdí, že mezi lety 1926 a 1943 byly vyslány i další výpravy, jejichž cílem bylo studovat původ árijské rasy. Bez ohledu na pravdivost tohoto údaje je nepochybné, že v Himmlerovi neochabovala tužba přesně zjistit, odkud vyšli jeho předkové. Aby


ji naplnil, nařídil v průběhu války provádět série archeologických vykopávek v západním a jižním Rusku, odkud byly „nálezy" dopravovány do jednoho ze sídel SS ve Wewels-burgu (nacisty renovovaný hrad ležící poblíž sťředoněmee-kého města Paderbornu - pozn. překl,). Mnoho lidí včetně Hitlera považovalo tento krok za přehnaný, ale Himmler zůstával neoblomný a po celou válku pokračoval ve svých výzkumech, jejichž výsledky by Sebotteudorff nepochybně označil za legitimní germánské studie. Pokud jde o Sebottendorffa, vliv jím vytvořené společnosti Thule od počátku třicátých let postupně upadal v souvislosti s tím, jak Hitler začal naplňovat svůj sen o uchopení moci. Když byl Sebottendorff odstraněn z vůdčího postavení v této tajné společnosti, pociťoval k nové politické síle stále narůstající trpkost. Nespokojil se však s tím, že by se prostě jen stáhl do ústraní; naopak vydal knihu, v níž tvrdil, že za vznikem nacistické strany nestojí nikdo jiný než společnost Thule a že mu tedy NSDAP vděčí za všechno - k této teorii ovšem měli nacisté mnoho výhrad. Sebot-tendorffova kniha byla konfiskována a všechny výtisky, kterých se nacisté dokázali zmocnit, byly zničeny. Její autor byl zatčen příslušníky SS a posléze „přesvědčen", že nejlepší možností pro něho bude, když opustí Německo. Sebottendorff uprchl z Německa jako zlomený Člověk bez přátel. Toulky po světě jej nakonec přivedly do Istanbulu. Krátce poté, co bylo Německo ve válce poraženo, 9. května 1945 Sebottendorff zemřel. Okolnosti provázející jeho úmrtí jsou poněkud nejasné, protože se utopil, když plaval v Bosporu, ovšem většina historiků se shoduje, že to ve skutečnosti byla zřejmě sebevražda. Když viděl v troskách všechno to, co mu bylo drahé, nezbývalo mu pravděpodobně nic, proč by dál žil. Zajímavá závěrečná poznámka ke společnosti Thule se týká současné doby, kdy existuje spousta webových stráSPOLEČNOST THULE

71

nek, které se zabývají nejen uchováváním vzpomínek na společnost Thule, ale také (což je daleko znepokojivější) rozšiřováním a rozpracováním jejích zlocinných teorií. Když v kterémkoli internetovém prohlížeči zadáte slova „Thule Society", přinese vám spoustu výsledků, byť řada z nabízených stránek prezentuje „fakta" balancující na hranici směšnosti. Na jedné z nich se například tvrdí, že v Thule se sdružovali satanisté, kteří provozovali černou magii. Příslušníkům této společnosti je také připisována jakási bizarní forma sexuální magie, která „vyvolávala pronikavé vize výtvorů inteligence Zla a udělovala fenomenální magickou sílu". Thule prý také konala okultní seance. Jedna ze stránek uvádí Sebottendorffovo jméno zkomoleně, a to ne v jedné, ale rovnou ve třech podobách: Sebetendorf, Sebettenduf a Sebetendorf, jiná zase dospěla k přesnému zjištění, kdy společnost Thule zahájila svou činnost: poprvé se tak prý stalo v roce 1908, potom znovu v roce 1910a pak ještě v roce 1919. Další stránky, snad při vědomí, že jejich údaje nejsou zrovna věrohodné, raději fantazírují o tom, že Hitler vůbec nezemřel ve svém berlínském bunkru, nýbrž stále žije, unikl spojeneckým silám a odplul do Thule, bájné země ležící někde na severu. Pokud by člověk chtěl těmto stránkám věřit, pak by Hitler posledních šedesát let spokojeně prožil na nějaké ledové kře. Ovšem snad nejkurióznější ze všech tvrzení je dostupné na webových stránkách nazvaných Unexplained Mysteries (Nevysvětlené záhady), kde se uvádí, že podle přesvědčení členů společnosti Thule pochází árijská rasa z jiné planety či hvězdného systému zvaného Aldebaran, jehož obyvatelé jsou plavovlasí a modroocí. Jejich vůdcem je žena či „královna" zvaná Tsais a dalším významným Aldebařanem je entita řečená Malok, což byl „velitel jejich vojenských jednotek na Zemi".12

72 NEJKRUTĚJŠÍ TAJNÉ SPOLEČNOSTI Ať si každý věří Čemu chce, ale skutečnost je taková, že původní společnost Thule byia tajná krajně pravicová organizace, jejíž nanejvýš pochybné ideje předznamenaly to, co se v následujících patnácti letech skutečně v Německu odehrálo. 1 Z knihy Alana Bullocka Hitler: A Study in Tyranny (Hitler: Studie tyrana), Penguin, 1962 - Z knihy Joanny Kavenny The Ice Museum: In Search ofthe host Land of Thule (Ledové muzeum: Pátrání po ztracené zemi Thule). Viking, 2005 1 Tamtéž. 4 Z knihy Chariotte Broměové Jana Eyrová v překladu Jarmily Fastrové, Mladá Fronta, 1973 ! Z knihy Adolfa Hitlera Mein Kampfv překladu autora označeného šifrou „pavfab" publikovaném na www.vzdelavaci-institut. com ft www.jewishwirtuallibrary.org 7 www.thirdrcich.net s Z knihy Paula Johnson a A History ofthe Jews (Dějiny Židů), Weidenfeid & Nicolson, 1993 9 Z knihy Lucete Matalon Lagnadové a Sheily Cohn Dekelové Children of the Flames: Dr. Josef Mengele and the Untold Stáry of íhe Twins of Auschwitz (Děti plamenů: Dr. Josef Mengele a nevýslovný příběh dvojčat z Osvětimi), William Morrow. 1991 111 Z knihy Christopera Halea Himmleťs Crusade: The True Sto-ry of the 1938 Nazi Expedition into Tibet (Himmierova křížová výprava: Pravdivý příběh nacistické expedice do Tibetu v roce 1938), Bantam, 2004 1' Tamtéž. 12 www.unexpfained-mysteries.com 73

MUTI RITUÁLNÍ OBĚŤ V LONDÝNE Jejich obětí může být pokrevní příbuzný nebo dokonce vlastní dítě, ale nikdy cizinec a už v žádném případě nepřítel. Nezabíjejí dítě proto, že by na ně byli rozezlení. Naopak jsou dítěti vděční. Dítě je obětováno vlastně proto, aby se tito lidé domohli nějakého pokroku. Nejde o oběť určenou k dosažení nějakého průměrného cíle [kdy je obětinou zvíře], nýbrž o trvalou prosperitu nebo získání vysokého politického postavení. Pro naše západní myšlení je představa rituální vraždy něčím hrůzným. Ovšem před 2000 roky byl Kristus obětován pro obecné dobro - a teorie rituální vraždy říká, že i ta je činem pro obecné dobro. Profesor Hendrik Scholtz, Cíle lidské oběti, z kritiky Jeevana Vasagara, Guardian, 20. dubna 2002 Londýnská Metropolitní policie a koronerský soud mají každoročně co do činění s přibližně čtyřiceti či pětačtyřiceti bezduchými těly, která se vyloví z Temže, ale 21. září 2001 policejní důstojníky Šokoval nález ohavně zmrzačeného těla dítěte, které plavalo nedaleko Towerského mostu. Tělo zřejmě patřilo afrokaribskému chlapci ve věku kolem pěti let. Protože jeho skutečné jméno nikdo neznal, začala mu policie říkat „Adam". Při pitvě se zjistilo, že jeho nohy byly odděleny nad koleny a paže v ramenou, hlava chyběla. Patolog dospěl k závěru, že chlapec zemřel na následky hrubého násilí působícího na krk, poté co mu nohy a paže „dovedně" oddělil nějaký zkušený řezník.


činům tohoto druhu. Náčelník jednotky Gerard Labuschagne připouští, že i když rok co rok vyšetřují několik desítek vražd muti, o většině těchto úmrtí policie nemá ani tušení. V Jižní Africe se stávají celkem pravidelně, nejméně jednou za měsíc. Avšak pro řadu policistů nejsou ničím mimořádným a vyšetřují se stejně jako každá jiná vražda. O mnohých případech zabití podle rituálů muti se policie nikdy nedozví.' Avšak ne všechny způsoby přípravy léčiv podle rituálu muti nebo všechny s tím spojené praktiky končí smrtí. Moc sangomů je prý založena na tom, že jsou buď v přímém kontaktu s duchy předků, nebo oni sami jsou reinkarnací některého z nich, a jejich způsob léčení je z valné části naprosto neškodný. Sangomové se zabývají i každodenními záležitostmi a působí například jako prostředníci při řešení sporů mezi znesvářenými stranami. Volají je také k léčení duší, zlomených srdcí, k podněcování dobrého osudu a z největší části jen chlácholí své rozrušené zákazníky. Průzkumy ukázaly, že 80 % jihoafrické populace vyhledalo pomoc sangomy - a někdy tak činí až třikrát ročně. Instituce sangomů má nepochybně značnou důležitost pro udržování pořádku v té které komunitě a většina z 300 000 sangomů, kteří v Africe působí, otevřeně odsuzuje „černé kouzlení". Valná část z nich sice praktikuje tradiční africkou medicínu, ale jejich produkty mají téměř vždycky rostlinný základ: kořeny, kůru, listy a květy bylin. Na léčitelství muti lze tedy nahlížet jako na jakési bylinkářství, jehož cílem je srovnal nadpozemské elementy s fyzickými příznaky. Dobrodružnější kouzelníci muti zahrnují do svých přípravků zvířecí produkty. V rejstříku těchto sangomů se mohou najít přísady pocházející ze sušené zmije útočné, tuk z krokodýla či nejrůznější lektvary z rozličných částí slona, lva nebo hyeny. Navštívíte-li libovolný africký trh, najdete tam stánky s kupami zvířecích kostí, lebek a kozí a také s čerstvými bylinami. Ženy usazené na zemi vydlabávají tykve, jichž MUTI

77

se poté užívá jako lahvic na léky. Vedle stánků někdy bývá dokonce postavena malá chata, která slouží jako konzultační místnost. Převážná Část takovýchto léčitelských praktik je zcela neškodná, avšak pokud sangoma přikročí k léčení pacienta přípravky zhotovenými z částí lidského těla či takových prostředků užívá k tomu, aby získal zvláštní moc, nepochybně jde o zlé a odporné činy. Vyšetřování v několika afrických zemích (kromě Jihoafrické republiky) ukázalo, že je to právě sangoma, kdo rozhoduje o tom, že má dojít k obětování, zpravidla proto, že některý z jeho klientů vznesl požadavek na nějakou zvláštní pomoc. Když například někoho postihla mrtvice, léčitelství muti vyžaduje k nápravě stavu pacienta užití pasty umíchané z popela ze spálené ruky a vody. I některé další léčebné prostředky kultu muti mají obsahovat různé části lidského těla: - mužské a ženské pohlavní orgány se často užívají k dodání mužné síly, -dětské oči dodávají dalekozrakost, - krev oběti pomáhá k znovunabytí vitality. Další části těla mohou sloužit k podpoře mlhavějších cílů, zejména příznivého osudu: - ňadra ženské oběti zajistí štěstí, - ohryzek se užívá, chceme-li někoho umlčet, -jazyk pomůže urovnat cestičku k srdci mladého děvčete, - tělesný tuk zajistí dobrou sklizeň, - mozek vylepší duševní schopnosti léčeného. Vraťme se však k případu „Adam" v Londýně - policisté po zjištění, že může jít o vraždu podle kultu muti, začati prověřovat indicie, které naznačovaly, že se ve městě dají koupit části lidského těla. Policie už věděla, že západoafrické gangy dovážejí do Anglie velká množství masa exotických zvířat, zejména lvů, šimpanzů a žiraf, teď se však navíc objevilo podezření, že se za tímto ilegálním obchodem skrývá ještě temnější tajemství. Byla zahájena ope-


race Swalcliffe a při jedné ranní razii veterinární policie v obchodě na severu Londýna byly zabaveny dvě tuny nepatřičného masa a také hlava krokodýla, která byla připravena k nějakému nadcházejícímu rituálnímu obřadu. Deník Observer, který o přepadu napsal, také zaznamenal, že ředitel odboru přepravy masa na letišti Heathrow je přesvědčen, že si do Británie najde cestu i lidské maso a že tento „obchod" je spletitým způsobem spojen s gangy, které do země pašují drogy a ilegální přistěhovalce. Podle zpravodajských informací, které dostáváme, do naší země přichází i lidské maso. Máme co do činění s velice odpornými lidmi.2 Pro další ozřejmění toho, jak působí kult muti, lze připomenout televizní dokument stanice BBC 2 Dítě nikoho, který na problém muti poukázal zveřejněním příběhu ženy jménem Helen Madide, která pocházela z oblasti Tho-hoyandou v Jižní Africe. V osmnácti se stala matkou chlapečka Fulufhuwaniho, ale musela žít odděleně od jeho otce Naledzaniho Mabudy, který byl tradičním léčitelem neboli sangomou. V dokumentu se vysvětluje, jak se dvojice snažila vyřešit svoje manželství: Helen se vrátila ke svým rodičům, ale Fulufhuwani často trávil čas s otcem a babičkou. Naledzani jako léčitel při své praxi využíval tradiční rostlinné prostředky, avšak -jak již bylo řečeno malá část sangomu dává přednost mocnějším léčivům. Helen popisovala, co se nakonec přihodilo Fulufhuwanimu: On [Mabuda] mi začal vyprávět hrůzné historky. Jeho předkové tvrdili, že musí zabít mě i dítě, aby zbohatl. Ukázal mi na stezku a nutil mě, abych po ní šla. Strkal mě dopředu a musela jsem jít, ať se mi to líbilo nebo ne. Řekl, že napřed zabije dítě, abych to viděla, a potom jako druhou zabije mě.3 Mabuda svou strašlivou hrozbu vyplnil - podřízl dítěti hrdlo a Helen nutil, aby chlapci držela nohy. Jakmile dítě zemřelo, začal mu Mabuda odřezávat ruce, nohy a pohlavní MUTI

79

Sangoma u svého stánku v západoafrickém státě Mali. Fotografie pochází z konce padesátých let 20. století a jsou na ní vidět zvířecí lebky, různé rostliny a další zboží nabízené na prodej k přípravě léčivých nebo rituálních lektvarů. orgány. Potom zamkl Helen v místnosti s pozůstatky jejího dítěte. Naštěstí Mabudovi příbuzní, kteří se obávali o osud malého Fulufhuwaniho, zavolali policii. Helen pustili a jejího manžela zatkli, načež byl odsouzen k doživotnímu vězení. Dochází ovšem ke stovkám obdobných případů, které takto nekončí. „V naší zemi se každý týden ztratí nějaké dítě," říká doktor Anthony Minnar z jihoafrického Institutu pro lidská práva a trestní soudnictví. „Předpokládá se, že tyto ztracené děti jsou jednak nuceny k prostituci a také že se jich užívá k vraždám muti."4 Problém vražd muti se natolik rozrostl, že v roce 1998 se právě tento způsob rituálního usmrcování stal jedním z hlavních témat bestselleru Alexandra McCall Smiťha The No. 1 Ladies' Detective Agency (Dámská detektivní agentu-


ra Č. 1). Když se pohřešuje nějaký chlapec, každého napadne hrůzný předpoklad, že se za tím skrývá muti. Neradi o tom mluvíme, že? Je to jedna z věcí, za které se my Afričané nejvíc stydíme. Víme, že se to děje, ale předstíráme, že tomu tak není. Víme naprosto přesně, co se děje s těmi zmizelými dětmi. Víme to.5 Jako by pořad Dítě nikoho chtěl předchozí konstatování ještě podtrhnout, přibližuje divákům příběh oběti, která podobný útok přežila. Jeffrey Mkhonto novinářům pověděl, že když mu bylo dvanáct let, byl unesen gangem osob, které praktikovaly muti a jejichž posláním bylo sbírat části lidských těl. Jeffreye pozvali k sousedům domů, kde byl napaden a nožem mu byly odříznuty genitálie. Jeffrey ovšem není jediným zaznamenaným případem útoku, jehož účelem bylo získat obětinu muti. V roce 2002 reportér listu Times Steve Boggan napsal článek popisující příšerné kořistem' tělesných částí, kterého se pachatelé dopustili na desetiletém chlapci Sello Chokoe. Chokoe pocházel z malé vesničky zvané Molctjie v provincii Limpopo, ležící přibližně 250 kilometrů od Johannesbur-gu. 30. Července 2004 hledal sousedova osla, znenadání jej však chytila skupina mužů a brutálně mu uřízli pravou ruku, pravé ucho a genitálie, načež mu udělali malý otvor do lebky a odňali kousek mozku. Hoch jako zázrakem útok přežil a po několika hodinách jej našel další chlapec Bernard Ngoepe, který zde sbíral dřevo. Vyvolal poplach, zavolali ambulanci a zdravotníci udělali všechno pro to, aby hocha zachránili, ale v době, kdy přiletěl vrtulník, aby jej přepravil do nemocnice, upadl Sello do komatu a o deset dní později zemřel. Po chlapcově vraždě byly všechny děti v Moletjie pochopitelně zděšené. Steve Boggan uvádí, že Bernard Ngoepe byl natolik traumatizovaný tím, co nalezl, že několik měsíců po události téměř nemohl mluvit a musel absolvovat zvláštní léčení, MUTI

81

V Británii zatím policisté vyšetřující vraždu „Adama" měli stále prázdné ruce. Detektivové se neměli od čeho odrazit. Tělu chyběla tvář, otisky prstů, záznam o stavu chrupu jim tentokrát nemohl také pomoci, ačkoli jindy bývá významným prostředkem k identifikaci mrtvoly. Nebylo hlášeno žádné pohřešované dítě Adamova věku ani se neobjevil žádný svědek vraždy. Jediným klíčem, který měla policie v rukou, byly oranžové (což je v kultu muti šťastná barva) trenýrky, které měl hoch na sobě. Štítek na jejich vnitřní straně nesl nápis „Kids & Co.", což byla značka britské obchodní společnosti Woolworths, které patřil řetězec obchodů v Německu. Je ohromující, že detektivové dokázali vystopovat osud šortek až k zásilce 820 kusů trenýrek pro věk od 5 do 7 let, kterou rozprodalo 320 německých obchodů - tam vsak znovu skončili s prázdnou. Podobné to bylo, když se policisté pustili do výslechů příslušníků afrokaribské londýnské komunity; nikam se nedostali. Důkladnou kontrolou prošly osobní záznamy ve více než 3000 školkách a základních školách, ale zdálo se, že skutečně žádné dítě v Adamově věku nikomu nechybí. Policie dokonce požádala někdejšího jihoafrického prezidenta Nelsona Mandelů, aby kvůli tomuto případu vystoupil v televizi, načež se v Johannesburgu konala tisková konference. Pan Mandela řekl: Zdá se pravděpodobné, že ten chlapec mohl přijít z Afriky [...] Chtěl bych svou výzvou oslovit zejména lidi v Africe. Pokud někde, i v té nejzapadlejší vesničce našeho kontinentu, žije rodina, která postrádá syna v tomto věku, jehož pohřešují od doby před 21. zářím 2001, ať se prosím ohlásí policii v Londýně, buď přímo, nebo prostřednictvím místní policie [...] Nesmíme připustit, aby pokračovalo toto kruté ničení životů našich dětí a mládeže.6 Navzdory jeho emotivní prosbě se neohlásil nikdo, kdo by mohl přinést nějakou podstatnou informaci.


Všechny naděje ještě nebyly ztraceny, protože díky technickému pokroku se při zkoumání mitochondrické DNA (mtDNA, která se přenáší pouze z matky na její děti) získané z Adamových pozůstatků podařilo vyčíst přece jen nějaké informace o chlapcově původu. Vědci porovnávali Adamovu mtDNA s 6000 sekvencemi, které byly do té doby shromážděny při jiných vědeckých studiích, a zjistili, že Adamův vzorek neodpovídá žádné registrované lokalitě z jižní nebo východní Afriky, ale pouze vzorkům mtDNA ze severozápadní části kontinentu. Poté, aby se dále zúžil rozsah pátrání po chlapcově původu, byl o spolupráci požádán Ken Pye, profesor půdní geologie londýnské univerzity, který provedl sérii testů skladby Adamových kostí se zaměřením na stroncium. Tento prvek, který je přítomný v půdě a vodě, se může dostat potravním řetězcem z rostlin do zvířat a nakonec, pokud je to či ono konzumováno lidmi, i do lidských kostí. Podle toho, odkud pocházíme, naše kosti obsahují stopy slroncia, které odpovídají tamnímu prostředí. I když se přestěhujeme z jednoho místa na druhé, teprve zhruba za deset let stroncium v našem těle změní své rozložení - v Adamově případě, chlapec byl velmi mladý, mohly jeho kosti obsahovat zásadní informace o místě jeho narození. Profesor Pye po provedení potřebných testů dospěl k přesvědčení, že chlapcovy kosti vykazují vzorec odpovídající prekambrijskému skalnímu podloží, které se nachází zejména v Nigérii, kde se Adam s největší pravděpodobností narodil. Vědci shromáždili všechna dostupná data a výsledkem jejich analýzy bylo zjištění, že chlapec téměř určitě žil uvnitř stopadesátikilometrového „koridoru" ležícího mezi Ibadanem a Beninem na jihozápadě Nigérie {která je známá hojným praktikováním kultu muti). Další testy rovněž odhalily, že kromě hustého sirupu proti kašli objeveného v žaludku bylo dítě nakrmeno také směsí drcených kostí, jílu a zlata, což je elixír typický pro muti. Pyl MUTI

83

objevený v chlapcově žaludku zase naznačoval, že v době, kdy se hoch dostal do Británie, byl ještě naživu. Detektivové se domnívali, že jeho putování vedlo pravděpodobně přes severní Evropu, tedy přes Německo, což by vysvětlovalo zakoupení oranžových trenýrek, a před smrtí žil chlapec několik týdnů v Británii. Každý krůček kupředu ve vyšetřování případu provázelo několik kroků zpět. Zprvu se detektivům naskytla šance, že by trochu světla na Adamův případ mohla vrhnout překvapivě podobná vražda děvčátka v Holandsku, k níž došlo o několik týdnů dřív. V jezeře Nulde bylo objeveno nahé torzo bílého děvčete ve věku mezi pěti a sedmi roky, zatímco její hlavu našli rybáři v Hook van Holland. Obdob-

Ačkoli mnoho sangomů čili čarodějů nabízí léčebné lektvary vyrobené pouze na rostlinné bázi, někteří jsou přesvědčeni, ze části těl zvířat a lidí mají zvláštní moc a jsou například schopné zajistit dobrý osud.


ný způsob, jímž byla těla obou dětí zmrzačena, naznačoval možnost, že by mohla být mezi oběma případy nějaká spojitost, ale jak vyšetřování pomalu postupovalo, nepodařilo se žádné reálné vazby objevit. Naděje svitla i ve chvíli, kdy několik dní po objevu Adamova trupu policie našla balíček napůl vypálených svíček zabalených v bílém plátně s nigerijským jménem. Balík vyplavila řeka v Chelsea, dvě míle proti proudu od místa, kde bylo vytaženo z vody Adamovo tělo. Detektivové předpokládali, že narazili na další důkaz o Adamově vraždě, později se však ukázalo, že jak plátno, tak svíce sloužily při nevinném obřadu konaném nigerijskou rodinou jako díkůvzdání, že nikdo z příbuzných nezahynul při tragickém útoku na Twin Towers (WTC) 11. září 2001. Uplynul téměř další rok, než policie narazila na novou stopu vedoucí k této vraždě. Pracovnice glasgowského úřadu sociálních služeb ohlásila londýnskému Scotland Yardu, že jednu z jejích klientek, jednatřicetiletou ženu ze západní Afriky jménem Joyce Osagiedeová, zaslechli svědkové prohlašovat, že chce provést rituální oběť svých dvou dětí. Tato stopa se jevila jako až příliš slibná, než aby mohla k něčemu vést. Když však detektivové přijeli do Skotska, aby Joyce Osagiedeovou vyslechli, objevili mezi dětským oblečením v její domácnosti oranžové trenýrky označené známkou právě té firmy, která vyrobila ty Adamovy. Začínali věřit, že se jim podařilo udělat zásadní krok kupředu. Nakonec se zjistilo, že paní Osagiedeová žila krátce v Německu a nakoupila tam stejné oblečení, jaké se našlo na Adamovi, ovšem odhalená fakta nedostačovala k jejímu obvinění. Do jednoho měsíce se i se svými dětmi vrátila do Nigérie. Policisty však Štěstí zcela neopustilo, protože při vyšetřování paní Osagiedeové vystopovali jejího odloučeného manžela Sama Osagiedea, který se docela nedávno ocitl před soudem v Dublinu kvůli extradičnímu řízení v souMUTI

85

vislosti s německou žádostí o jeho vydání. Německý soud Sama Osagiedea v nepřítomnosti odsoudil k sedmi letům vězení za zločiny spojené s pašováním lidí. Byla prověřena Osagiedeová DNA, zda nebude podobná DNA mrtvého Adama, avšak stejně jako při obdobném testu provedeném u paní Osagiedeové se ukázalo, že ani jeden není s chlapcem spřízněn. Detektivové ale dál trpělivě Osagiedea vyslýchali a na základě jeho výpovědí zorganizovala Metropolitní policie za svítání přepad na devíti adresách ve východním a jihovýchodním Londýně. Bylo zatčeno jednadvacet osob (deset mužů a jedenáct žen) podezřelých z účasti na pašování dětí. UNICEF (United Nations International Children's Emer-gency Fund - Dětský fond OSN) teprve nedávno publikoval zneklidňující zprávu, v níž se odhaduje, že do Británie jsou ze zemí třetího světa pašovány tisíce dětí k prostituci nebo k různým formám otrocké práce. Při zmínce o prostituci je třeba zmínit i značně rozšířený mýtus (zejména v afrických zemích), že vykonání pohlavního styku s pannou může vyléčit HIV a AIDS. Ve zprávě UNICEF se mimo jiné uvádějí následující skutečnosti a čísla: - každý rok je z Guatemaly propašováno mezi 100 a 1500 nemluvňat a malých dětí, které pak adoptují páry ze Severní Ameriky a Evropy; - dívky od 13 let až po dospělý vek (zejména z Asie a východní Evropy) jsou pašovány jako „nevěsty na písemnou objednávku ". Ve většině připadá jsou tyto dívky zcela bezmocné a izolované a hrozí jim vysoké riziko násilí; -velký počet dětíje předmětem obchodu v západní a střední Africe a jsou prodávány zejména k práci v domácnostech, ale také k sexuálnímu vykořisťování a k práci v obchodech a na farmách. Téměř 90 % z prodaných dětí jsou dívky; - do Nigérie, Pobřeží slonoviny, Kamerunu a Gabunu se prodávají děti z Toga, Mali, Burkiny Faso a Ghany. S dět-


mi se obchoduje také v nigerijském Beninu. Některé z těchto dětí směřují velmi daleko, na Střední Východ a do Evropy.7 Většina z jednadvaceti zatčených iidí rovněž pocházela z Beninu v Nigérii, tedy z místa zmiňovaného ve zprávě UNICEF, odkud měl podle zjištění detektivů pocházet malý Adam. Policie provedla razie v různých domech a bytech a narazila na zřetelné důkazy o tom, že nejméně na jednom z těch míst se praktikovalo nějaké léčitelství ve formě tnuti, protože tam byla nalezena zvířecí lebka proražená hřebem. Detektiv inspektor William 0'ReilIy, který tyto razie řídil, k tomu řekl: Jsme pevně přesvědčeni o tom, Že jsme zadrželi skupinu osob, které mohly dostat Adama do naší země. V západní Africe se může lidská oběť uskutečnit z několika důvodů -kvůli získání moci, kvůli penězům nebo jako způsob ochrany nějakého zločinného podniku. Máme za to, že u této vraždy bylo hlavním motivem seslání příznivého osudu. Domníváme se, že Adama zabili proto, aby jeho oběť přinesla těm, kteří ho přivezli, v budoucnu štěstí/ Navzdory přesvědčení 0'Reillyho, že zatkli lidi odpovědné za Adamův únos a následné zavraždění, nikdo z jednadvaceti zadržených nebyl obviněn z žádného zločinu, který by se nešťastného chlapce nějak týkal. Jako stále pravděpodobnější se ukazovalo, že za tento hrůzný zločin zřejmě nikdo nebude postaven před soud. Bez ohledu na toto zjištění však není možné Adamův případ uzavřít jako nějaký izolovaný incident, a to z několika důvodů. Doktor Yunes Teinz, starší inspektor ochrany životního prostředí pro správní okres Hackney a zdravotní poradce hlavní londýnské mešity nedávno prohlásil; Víme, ze spousta masa z divokých zvířat se užívá k přípravě lektvarů a mastí pro černou magii, víme také, že další zvířata se v komunitě Afričanů obětují pro účely voodoo. Nás však velmi hluboce znepokojují části lidských těl. Myslíme, MUTI

87

že sem mohou přicházet s dodávkami masa zvířat z africké divočiny. V květnu 2005 londýnská Metropolitní policie oznámila, že z černošských dětí ve věku mezi čtyřmi a sedmi lety zapsaných ve školních seznamech se jich během dvou měsíců ztratilo jen v britském hlavním městě na tři stovky. Rada odborníků se domnívá, že jde o odhad velmi konzervativní, a podle jejich mínění rok co rok zmizí tisíce dětí navštěvujících školu. O většině z nich lze předpokládat, že se jim nepřihodí nic zlého, ale i kdyby mělo být zneužito nebo zavražděno byť jediné dítě, je i to až příliš mnoho. Barbara Hutchinsonová, zástupkyně předsedy výkonného výboru Britské asociace pro adopci a pěslounství, je podle vlastních slov z těchto údajů zděšená: „Mnoho dětí soukromě předaných pěstounům přechází z jedné domácnosti do druhé. Mohou být přemisťovány proto, aby se vyhnuly kontrole imigračních orgánů, nebo mohou být předmětem vykořisťování. Víme, že některé děti byly prodány jako domácí sloužící nebo k sexuálnímu zneužívání."" Podobně se vyjádřila i Chris Bedoeová, ředitelka organizace bojující za vymýcení dětské prostituce, dětské pornografie a obchodování s dětmi pro sexuální účely, která prohlásila, že vlády celého světa zatím nedokáží brát tento problém dost vážně. I do úředního zápisu uvedla, že toto selhání může být příčinou sexuálního vykořisťování velkých skupin dětí a mnohých úmrtí mezi nimi. „Nedávno jsme slyšeli o třináctileté dívce, která svým učitelům řekla, že její rodiče odešli z domova a nechali ji v Anglii samotnou; po nějakém čase zmizela i ona. Učitelé nemají ponětí, co se s ní stalo. O podobných případech se dozvídáme každou chvíli."1" Když uvážíme toto všechno i další známé skutečnosti, zdá se, že i když Adamův případ byl v Londýně prvním svého druhu, téměř určitě není poslední.

88 NEJKRUTĚJŠÍ TAJNÉ SPOLEČNOSTI 1 „Magie Medicíně Murders Bedevil South Africa" (Jižní Afriku sužují vraždy páchané při kouzelnickém léčitelství), Michael Dynes, The Times, 4. října 2003 3 „Human flesh on sále in London" (V Londýne je na prodej lidské maso), Anthony Barnett, Paul Harris a Tony Thompson, Observer, 3. listopadu 2002 1 Black Britain: Nobody's Child (Černá Británie: Dítě nikoho), BBC 2, 2. dubna 2002 1 Tamtéž. 5 Z knihy Alexandra McCall Smítha The No. 1 Ladieť Detective Agency (Dámská detektivní agentura č. I), Polygon, 1998 Ď www.news.bbc.co.uk 7 „Trafficking and sexual exploitation" (Obchodování s lidmi a sexuální vykořisťování), www.unicef.org/protection/index_ exploitation.html B „Where were their eyes as this boy bled?" (Kam se to dívali, když ten chlapec krvácel?), Steve Boggan, The Times, 17. srpna 2004 l) „Missing; The mystery of 300 boys who háve disappeared from school" (Ztracení: Tajemství 300 chlapců, kteří zmizeli ze škol), Steven Morris a Rosie Cowan, Guardian, 14. května 2005 in Tamtéž. 89

TONGY SPOLKY VE ZNAMENÍ DRAKA Vzpomínám si, jak se poslední války tongů účastnil i chlapík jménem Wo-Čchú-o, kterého zabili 6. ledna 1926 v Ross Alley. A 20. dubna byl zabit Ťu Schuck za Čínským divadlem na Jacksonově ulici (č. 420). Byli každý z jiného tongu a věděli jsme, že je zabili kvůli té válce; nikdy jsme však nepřišli na to, kdo to provedl. Číňané jsou celkem vzato sami o sobě tajnůstkářská banda, a o takových vraždách, jako byly tyhle dvě, nikdo ani nepípne. Porušili by tím svůj zákon. Dan McKlem, Války tongů v Chinatownu po roce 1920, Virtuální muzeum města San Franciska Dlouho předtím, než se tongy a triády staly po celém světě známé svými zločineckými aktivitami, působily tyto společnosti od 17. století v Číně jako odbojové organizace, jež vedly zápas proti Cchingům, kteří převzali vládu v zemi. Čchingo-vé nebyli u většiny čínského obyvatelstva oblíbení, protože pocházeli z Mandžuska, země ležící severně od Cíny. Man-džuové v roce 1644 napadli Cínu, svrhli vládnoucího císaře z dynastie Ming a založili vlastní dynastii Cching, Od samého počátku provázely panování Cchingů problémy. Kromě odporu čínského lidu vyvolávaného tím, že mu panoval nečínský císařský rod, byla čínská vláda poznamenána neustále narůstající přítomností zahraničních koloniálních mocností, které se zmocňovaly značných částí čínského území a trvaly na tom, aby Čína dovolila dovážet do země velké množství zahraničního zboží. To ovšem ohrožovalo


jemně vybalancovanou Čínskou ekonomiku a nelehký život průměrných čínských občanů tak byl ještě obtížnější, což vytvářelo úrodné prostředí pro opozici a organizování rebelií. Odpor proti čínské vládě se soustřeďoval zejména do činnosti tajných společností - tongů a triád - zasévajících hrůzu do srdcí milionů prostých lidí po celém světě i v jednadvacátém století. Rodinné jméno císařů z dynastie Ming, za jejichž návrat k vládě tyto tajné společnosti bojovaly, znělo „Chung" a mnoho tajných organizací začlenilo slovo Chung do názvu svých skupin. Ovšem jejich jméno bylo obecně vzato to jediné, co se mohl kdokoli zvenčí o této skupině dozvědět. Používaly různé tajné zákony a provozovaly utajované rituály, aby členové organizace mohli jednat bez obavy, Že budou vystopováni. Od všech spiklenců se vyžadovalo, aby se učili bojová umění -jejich ovládnutí se ukázalo jako velmi užitečné, když tajné spolky napomáhaly vzbouřencům při několika rebeliích proti Mandžuům nebo je samy vyvolaly, zejména při povstání společnosti Bílý lotos kolem roku 1795, povstání Obušků mezi lety 1847 a 1850, povstání Tchajpchingů v letech 1850 až Í864 a povstání boxerů v letech 1896 až 1900. Když se konečně v roce 1911 podařilo dynastii Čching svrhnout, nezbýval naneštěstí pro ty, kteří podporovali bývalou dynastii Ming, už žádný z Min-gů, kterého by bylo možné vyzvednout na trůn. Tak se stalo, že prvním prezidentem nově vzniknuvší Čínské republiky se stal někdejší armádní generál jménem Juan Š-kchaj. Bohužel neměl k vedení státu víc schopností než kterýkoli průměrný člověk z ulice a Čína se i dál zmítala v atmosféře téměř totálního politického chaosu. Protože politické vedení bylo v neutěšeném zmatku, lidé se ohlíželi po jiných elementech, které by mohly ve společnosti sehrát vůdčí a stabilizující rolí. Obraceli se na tajné společnosti, jež v té době v Číně rozkvétaly jako ještě nikdy dřív. Pro větsiTONGY

91

Z tongů a triád, čínských tajných společností, pocházelo mnoho bojovníků za svobodu působících v hnutí odporu proti Mandžuům, jako byl například tento válečník s oštěpem a vlajkou z boxerského povstání v letech 1896-1900. nu Číňanů byla nejpříznačnějším rysem začátku dvacátého století první vlna emigrace čínského obyvatelstva do Ameriky. Znenadání po celém východním i západním pobřeží USA vyrostlo mnoho městských okrsků zvaných „China-town" - Čínské město. Tyto komunity nejen dodávaly novým čínským usedlíkům pocit „domova" v prostředí, které jim jinak bylo zcela cizí, ale hrály i další, daleko zlověstnější roli. Různé Chinatowny sloužily jako živná půda, na níž vznikaly a rozrůstaly se ty tajné čínské společnosti, které už ve staré vlasti držely v rukou velkou moc. Zvláště významné byly dvě velké skupiny: tongy a triády.


Definovat přesně, co vlastně takový tong znamená, je velmi obtížné, protože to předpokládá alespoň zběžnou znalost způsobu života čínské společnosti. Původně toto slovo bylo poangličtěnou podobou mandarínského výrazu tang, což znamenalo lóže nebo síň, i když se tak označovala spíše skupina osob, které působily v takové síni, než samotná budova, podobně jako je tomu u zednářských lóží, což je označení skupin příslušníků této společnost a nikoli místa, kde se scházejí. Skupina řečená tong sestávala vesměs z „nespřízněných Číňanů, kteří se spojili proto, aby si navzájem pomáhali ve svazku, který zahrnoval tajné obřady a přísahy".1 Stalo se tradicí, že tam, kde docházelo k přesídlení většího poctu Číňanů do nového prostředí, jak se dělo i při jejich emigraci do Kanady a USA, změnil se tong v jednu z prvních organizovaných skupin, které začínaly fungovat v komunitě vystěhovalců. Nejlepším příkladem toho může být situace v Britské Kolumbii v roce 1862, kdy Číňané přibyvší do nové země okamžitě založili tong Čch' Kchun, aby jim pomáhal a podporoval je jak v rodinných, tak v obchodních záležitostech. Tongy se v čínské společnosti těšily - a dosud těší hlubokému uznání především pro svou revoluční historii, zejména z dob boje proti Mandžuům a dynastii Čching. Číňané vzpomínají na tyto časy s hrdostí a tongů si váží do té míry, že se pro ně stávají téměř existující legendou. Ovsem kdyby tongy spoléhaly jenom na svůj revoluční kredit, zřejmě by nepřežily. Ve skutečnosti se přizpůsobily nové době a existuji jako zvláštní druh společenské organizace, která pečuje o ty. kteří k ní patří, zajišťuje jim bezpečnější existenci, než mají ostatní, a chrání jejich zájmy všemi dostupnými prostředky. Takto si tongy osvojily způsoby a hodnoty další, nejčmšíější ze všech subkultur, kterou jsou spolky řečené triády. Zejména v Severní Americe vyrůstaly tongy v každém větším městě a jejich organizace zajišťoTONGY

93

vála svým členům síť společenských kontaktů. Není sporu, že pokud šlo o zločinecké aktivity, byly takové kontakty nesmírně užitečné, protože zajišťovaly přísun prostředků, lidských sil i zbraní. Je pravda, že většina tongů je složena především z kriminálních elementů, protože tyto spolky byly od samého vzniku spojeny s ilegálními hernami, distribucí drog, vyděračskými bandami a pasáky prostitutek. Co se toho posledního týče, války tongů, které zuřily v Americe na konci devatenáctého a začátkem dvacátého století, byly téměř bez výjimky projevem vnitřního boje mezi gangy různých tongů, které zápasily o to, kdo bude mít v rukou vykořisťování prostitutek. Od okamžiku, kdy první čínští vystěhovalci vkročili na americkou půdu, začali zakládat tongy a další tajné společnosti, které jim měly pomáhat usadit se v novém prostředí. V jednom však Číňané v Americe trpěli velkým nedostatkem: neměli ženy. Od roku 1870 do roku 1910 byl poměr mužů a žen čínských imigrantů přicházejících do Kalifornie (která byla prvním místem, kudy Číňané vstupovali do Spojených států) setrvale nejméně 10:1, přičemž poměr 20: 1 byl daleko obvyklejší. Od roku 1881 do rvku 1890 tvořily ženy pouhé 1 % z počtu Číňanů v Americe.2 Tento nepoměr znamenal, že organizování čínských prostitutek bylo neuvěřitelně lukrativním byznysem: všechny tongy, které založily a provozovaly čínské nevěstince, měly k dispozici ohromnou masu zákazníků dychtivých platit za služby prostitutek neuvěřitelné ceny. Pokud šlo o nabízený „produkt", v devatenáctém století převážnou část žen zapojených do tohoto řemesla prodaly chudé rodiny k tomu účelu ještě v Číně. Menší procento děvčat prostě organizátoři nevěstinců unesli a pouze malé procento prostitutek se rozhodlo pro svou profesi dobrovolně, aby (jak věřily) vydělaly slušné peníze, které by mohly poslat příbuzným do Číny. .


Čínská děvčata byla velmi oblíbená i u bílých Američanů, hlavním zdrojem jejich příjmů ovšem byli zákazníci vlastní rasy. To zákonitě vedlo k soupeření mezi různými tongy provozujícími stejný druh podniků, které mezi sebou bojovaly o uchvácení větších a větších dílů z příslovečného koláče. Protože se jednalo o skutečně velké Částky peněz, nikdo se příliš nerozpakoval sáhnout k násilí. V roce 1864 vypukla v Americe první válka tongů, když jeden příslušník relativně početného tongu Su-e S'ing unesl milenku příslušníka jiného tongu. Mezi tongy bylo vyhlášeno nepřátelství, během něhož na obou stranách zahynulo několik mužů. Spor se podařilo urovnat až poté, kdy Su-e S'ingové couvli a ženu vrátili jejím „právoplatným vlastníkům". Podobné rozmíš-ky propukaly mezi různými tongy celkem často, protože doprava prostitutek z Číny do USA byla nákladná záležitost a prostitutky tudíž měly doslova cenu zlata. V této epoše dávali bojovníci tongů při volbě zbraní přednost šestipalcové sekerce - to byl relikt z dob jejich dávných předchůdců, díky kterému si tongy v Americe vysloužily značný věhlas. K jejich dalším zbraním náležely nože a pochopitelně pistole a pušky. Spisovatel Herbert Asbury nabízí fascinující pohled na výzbroj a ústroj, které nosil typický „voják" tongů v devatenáctém století na tzv. Barbarském pobřeží poblíž San Franciska: „[...] copy mají zatočené kolem hlavy, černé čepice stažené do čela až nad oči a blůzy mají vy boulené ukrytými sekerkami, noži a obušky".'1 Když se rozpoutaly války mezi tongy, bílí novináři nepsali o ničem raději než právě o nich z toho prostého důvodu, že jim to dávalo možnost pořádně se rozepsat. Sekerky rovnaly se krev a krev znamenala početné čtenáře. Nelze nabídnout lepší příklad než dění v Los Angeles v roce 1871, kdy se do sebe pustily tongy Chung Čou a Nin lun a zdrojem nešváru byla opět hádka o ženu. Boj trval řadu dní, během nichž došlo k těžkým zraněním několika příslušníků obou stran a další TONGY

95

Komplikované řezby a ozdoby krášlily toto centrum hlavního sídla tongu Hip S'ing v sanfranciském Chinatownu v roce 1929. byli zatčeni. Nakonec byl při pronásledování vůdců jednoho z tongů bílý městský šerif střelen do ramene. Zraněného odvezli do nemocnice, avšak rána byla hluboká, objevila se v ní infekce a šerif nakonec zemřel. To vyvolalo rozhořčení bílého obyvatelstva, které protestovalo proti rostoucímu násilí v komunitě čínských přistěhovalců a dalo své nevoli průchod protestním pochodem zhruba 600 osob napřič losan-geleským Chinatownem. Během něho propuklo další násilí. Říká se, že dav objevil a lynčoval muže, který byl odpovědný za šerifovu smrt. Zdivočelý zástup se pak pustil do loupení


a plenění všeho čínského majetku, který se dostal násilníkům pod ruku. Nejenže byly napáchány velké škody na vlastnictví čínských obyvatel města, ale výtržníci také napadli každého Číňana, ať to byl muž, žena či dítě, který se objevil v dohledu; podie odhadů bylo lynčováno ještě devatenáct Číňanů a další byli zastřeleni či ubiti vlastními sekerkami. Osm bělochů bylo zatčeno a odsouzeno k žaláři, ale žádný z nich nestrávil ve vězení víc než jeden rok. Pro nové čínské přistěhovalce nastaly velmi těžké časy a nelze se divit, že po takových incidentech se počet členů různých tongů prudce zvyšoval, protože stále víc Číňanů cítilo potřebu přimknout se k lidem vlastní rasy a udržovat své záležitosti v tajnosti. Možná právě kvůli zachování tajemství byly rituály, jimiž museli projít novicové přijímaní do tongů, neustále zahaleny rouškou tajemství. Naštěstí to neplatí o přísahách, jaké prý skládali příslušníci triád, což jsou organizace nepochybně velmi podobné tongům (když ne uspořádáním, tedy zaměřením). Výňatek z iniciačního ceremoniálu společnosti řečené tri-áda, velmi podobné tongům: Přijímající mistr: Jsi jako novic zkušený ve věcech civilních i vojenských? Novic: Jsem dobře zkušený v obojím. [■■■I

Přijímající mistr: Vyjmenuj osmnáct bojových umění, které ses naučil v Šao-linu. Novic: Nejprve jsem se naučil užívání ratanového štítu. Za druhé užívání želených šipek. Za třetí užívání trojzubce. Za čtvrté užívání železné tyče. Za páté užívání oštěpu. Za šesté užívání dřevěné tyče. TONGY

97

Za sedmé užívání meče. Za osmé užívání halapartny. Za deváté užívání bojového řetězu. Za desáté užívání železného palcátu. Za jedenácté užívám vycházkové hole. Za dvanácté užívání ježků. Za třinácté užívání zlaté bariéry. Za čtrnácté užívání dvojitého meče. Za patnácté užívání oštěpu s Širokým hrotem. Za šestnácté užívání meče tsoi-jeung. Za sedmnácté užívání luku a šípu. Za osmnácté užívání kopí.4 Vzhledem k položkám tohoto seznamu zřejmě nikoho nepřekvapí, že pokud došlo mezi tongy či triádami ke krevní mstě, byly to srážky skutečně krvavé. První válka tongů v New Yorku prý vypukla kolem roku 1900, jen nedlouho po předchozí, která zuřila na západním pobřeží USA. New York dlouho sužovaly vleklé vnitřní boje mezi tongy náležejícími k různým frakcím, zvláště mezi tongy Hip S'ingaOnLe-ong. Tong zvaný On Le-ong, jehož vůdcem byl v té době muž jménem Tom Lee, z větší části kontroloval systém takzvaných „vlastnických práv", čili těžil z lukrativních heren a opiových doupat v newyorském Chinatownu. Naopak moc tongu Hip S'ing spočívala v početné skupině kriminálníků, která byla součástí jeho členstva, a v rozmanitosti aktivit, kterým se věnovali. Zhruba deset let oba tongy působily vedle sebe, aniž by se projevila nějaká známka rivality, když však tong Hip S'ing (jehož vudci přezdívali Mock Duck) podnikl pokus zmocnit se na úkor svého rivala určitých podniků, které náležely do sféry tongu On Le-ong, propukly boje. Mock Duck zorganizoval své muže, aby zaútočili na příslušníky On Le-ongu v jednom čínském divadle


v centru města. Výsledkem byl masakr, jaký New York do té doby nezažil. Odehrálo se několik dalších násilných akcí, až se do věci vložila policie, což se nezamlouvalo ani jednomu ze soupeřících tongů. Číňany policejní ingerence „zvenčí" natolik znechutila, Že nakonec oba tongy zasedly k jednacímu stolu a domluvily se. Tím ovšem projevy rivality tongů v New Yorku neskončily. Během 20. a 30. let dvacátého století vypuklo ještě několik válek -ojedné z nich se napři-klad v tisku uvádělo: V kulečníkové herně se ozvaly dva výstřely. Na podlahu dopadlo kolem Čtyřiceti kulečníkových tág, protože mladí Číňané shromáždění kolem deseti stolů v panice prchali ke dveřím. Do vteřiny byla herna prázdná, nezůstal tam žádný hráč ani zaměstnanec. V následující vteřině však místnost naplnili zvědavci, většinou Američané a Italové, a policisté. Policejní četa vběhla do herny dřív, než se stačil rozptýlit kouř výstřelů, protože inspektor Bolan rozmístil zhruba dvacet mužů do bývalých heren po celém Chinatownu, které v uplynulých týdnech pozavíral.* Je pochopitelné, že podobné výbuchy násilností nedělaly Číňanům dobrou reklamu u jejich bílých amerických bratranců, přestože naprostá většina přistěhovalců tvrdě pracovala a ctila zákon. Ovšem vždycky je to menšina, kdo v oěích většiny nese vinu. když se něco nedaří. Bílí Američané nedlouho po příchodu první vlny čínských přistěhovalců začali naléhat, aby se sáhlo k radikálním opatřením, požadovali například vyloučení Číňanů ze všeho zásadního dění v Americe. Podle Burlingameóvy smlouvy z roku 1868 (pojmenované po Ansonu Burlingameovi, který byl vyslancem v Číně během Lincolnovy i Johnsonovy vlády) se Čína i Amerika zavázaly ctít „dědičné a nezcizi-telné právo člověka změnit místo, kde žije, a být poddaným v nové vlasti a také vzájemnou výhodu svobodného vystěhovalectví a přistěhovalectví svých občanů a poddaných, TONGY

99

jmenovitě ve prospěch zvídavosti, obchodu nebo za účelem trvalého usídlení [...] čínští občané navštívivšř Spojené státy nebo na jejich území trvale usazení se budou těšit stejným privilegiím, imunitám a osvobozením ohledně cestování nebo usídlení, jakým se mohou těšit občané nebo poddaní nejvíce zvýhodněného národa".6 Jinými slovy, americká vláda byla zprvu více než ochotna poskytnout Číňanům právní ochranu proti vykořisťování, násilnému zacházení a diskriminaci. Po válkách tongů se ovšem všechno změnilo. Americká vláda se dostávala pod stále sílící tlak, aby něco udělala s „čínským problémem", až byla Burlingame-ova smlouva nahrazena zákonem o vyloučení Číňanů ze dne 6. května 1882. To bylo první velké omezení přistěhovalectví, které kdy Spojené státy zavedly, což dokazuje, jaké city chovali Američané v té době k Číňanům všeobecně a obzvlášť k tongům. Nový zákon stanovil: Nicméně podle mínění vlády Spojených států příchod čínských dělníků do této země ohrožuje náležitý pořádek v některých lokalitách na našem území. Proto budiž uzákoněno Senátem a Sněmovnou reprezentantů Spojených států amerických shromážděnými v Kongresu, že tímto se od devadesátého dne po vyhlášení tohoto zákona až do vypršení deseti let od vyhlášení tohoto zákona pozastavuje příchod čínských pracovníků do Spojených států a během tohoto pozastavení se prohlašuje za protizákonné, aby jakýkoli čínský pracovník vstoupil na území Spojených států nebo po vypršení řečených devadesáti dní na území Spojených států setrvával.7 Po ukončení desetileté lhůty se účinnost tohoto zákona (přejmenovaného na Gearyho zákon) prodloužila na dalších deset let a po jejich uplynutí začal zákaz platit trvale. Navíc Scottův zákon z 1. října 1888 rovněž bránil čínským


imigrantům, kteří dočasně opustili území Spojených států, například k návštěvě příbuzných v Číně, aby se vrátili do Ameriky. Takto byio téměř dvaceti tisícům čínských přistěhovalců znemožněno vrátit se zpátky do nové americké vlasti. V roce 1924 se dokonce bránilo Čínským ženám následovat své muže do Ameriky. Bylo to poprvé a naposled, kdy byl americkými zákonodárci přijat zákon, který se týkal vyloučení příslušníků jednoho konkrétního národa z možnosti přesídlit do Ameriky, což v jistém směru dosvědčuje, jak značné obavy tongy zasévaly do srdcí bílých Američanů. Situace se nezlepšila až do druhé světové války, kdy Spojené státy uzavřely spojenectví s Čínou v boji proti Japonsku. Roku 1943 byl zákon o vyloučení Číňanů zrušen a bylo povoleno, aby se každý rok přistěhovalo do Spojených států 105 osob Čínského původu; poté se tyto osoby staly natu-ralizovanými americkými občany. Po druhé světové válce následovaly i další zákonné akty, které zmírnily protičínské postoje Ameriky - například zákon o vystěhovaných osobách z roku 1948, díky němuž získalo trvalý status uprchlíka přibližná 3500 osob čínského původu, které uvízly v Americe kvůli politické situaci v Číně. Zákon o pomoci uprchlíkům z roku 1953 umožnil dalším stovkám Číňanů, aby se trvale usadili v Americe a stali se americkými občany. Od poloviny čtyřicátých let minulého století se Čínská populace v Americe opět zásadně rozrostla. Znovu se objevily hojné Chinatowny - enklávy, kde je Čínská kultura chráněna i podporována. Tato „kultura" ovšem pocho-piíeině nezahrnuje pouze čínštinu, studium čínské historie a umění, praktikování čínské medicíny a holdování čínské kuchyni, ale íaké návrat ke starým čínským zvykům včetně existence tongů jako projevu čínského způsobu života. Tongy byly silnější než dřív, protože mohly operovat ve větším počtu čínských komunit, takže se rozrůstaly a proTONGY

101

sperovaly. Prudce se rozrostlo „ochranářské" vyděračství. Číňané, notoricky známí neochotou ohlašovat oficiálním policejním orgánům nějaký zločin, dřeli na bohaté desátky pro tongy. Obchodníci se ani příliš nezdráhali platit za svou ochranu, avšak tongy nebyly ve svém počínání vedeny pouze snahou po finančních ziscích. Čím více obchodníků a restauratérů patřilo tomu kterému tongu, tím se stával tong silnější a významnější, protože se tím rozšiřovalo „hřiště" či panství, nad nímž mohl vládnout. Ovšem ne všechny tongy užívaly k dosažení svých cílů pouhého nepokrytého násilí. Jednou z vyzkoušených a osvědčených metod jak vyždímat peníze z neochotného majitele restaurace bylo, že se do jeho podniku dostavila celá skupina příslušníků tongu a každý z nich se posadil k jednomu stolu. Z jídelního lístku

Krevní msta mezi tongy přinesla smrt mnohým příslušníkům čínské komunity v Americe, a tak se podnikaly hojné pokusy nastolit mezi soupeřícími skupinami příměří, jak dokumentuje snímek ze smírného setkání představitelů tongů Hip S'ing a Pching Kchung v San Francisku v roce 1921.


si objednali pramálo, ale nimrali se vjídle dlouhé hodiny, jen aby blokovali svůj stůl, takže se nemohl posadit a najíst žádný další zákazník. Takovéto počínání mohlo trvat řadu dní či dokonce týdnů, takže zásadně redukovalo restauratérovy příjmy a ničilo mu živnost. Nicméně v okamžiku, kdy začal majitel restaurace platit za ochranu, problém zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Tong dosáhl přesně toho, oč se mu jednalo, aniž by došlo k prolití jediné kapky krve. Další metodou, jak přimět neochotného hostinského, aby platil výpalné, bylo postavit ke dveřím jeho podniku strážné, kteří pak posílali zákazníky jinam. Pouze velmi bohatý obchodník si mohl dovolit odolávat podobným praktikám dost dlouho, ale tong nakonec většinou zvítězil a shrábl zisk. Jinou populární metodou, jíž si tongy opatřovaly peníze, byly únosy. Z historie je známo, že čínští zločinci se k tomuto způsobu obživy uchylovali velmi často, přičemž unášeli nejen příbuzné bohatých osob, ale také lidi ze středních či dělnických vrstev, pokud měli určitou jistotu, že jejich vyděračským požadavkům bude vyhověno. Avšak pokud se žen týče, výnos byl zřídkakdy uspokojivý, protože v Čínské společnosti se ženy nikdy netěšily příliš významnému postavení. Rodiny, jimž byla unesena dcera, často nebyly ochotny platit za její návrat nějaké velké peníze, zvláště když se předpokládalo, že během únosu byla připravena o panenství, protože se tím zřetelně snižovaly šance, že se takovéto dívce podaří najít vhodného ženicha. To znamenalo, že unesené mladé ženy byly často prodány do otroctví nebo přinuceny k prostituci a ke své rodině se už nevrátily. Mezi tongy se únosy praktikují dodnes, protože se na ně zhusta pohlíží jako na nejsnazší a nejefektivnější způsob, jak se dostat k penězům nebo dosáhnout jiného uvažovaného cíle. Modernějším projevem této praxe jsou únosy většího množství ilegálních přistěhovalců, kteří jsou často TONGY

103

hromadně zaměstnáváni v čínských robotárnách nebo dostávají jiná mizerně placená pracovní místa. Cílem únosů bývá způsobení újmy zaměstnavateli těchto dělníků, jehož podnik bez laciné práce nemůže fungovat, ovšem pokud tato strategie selže, požaduje se výkupné od rodin přistěhovalců. „V jednom takovém případě," uvádí Peter Huston, „bylo v Baltimore při razii v malém domě s pouhými třemi ložnicemi zatčeno třiašedesát mužů, žen a dětí - směsice únosců i unesených. Oběti byly do tohoto objektu převezeny v noci v najatých skříňových dodávkách a prakticky se nepokusily o útěk."8 Mezi tongy je také běžnou věcí krevní msta, protože určité elementy z čínské komunity nahlížejí na pomstu téměř jako na tradici, která je úzce spojena s Čínským pojetím cti. Ovšem snad nejpopulárnější ilegální činností, v níž se tongy angažují a která přináší podstatné finanční zisky, jsou ilegální herny. Někdy jde o nevelké „přátelské" hry mezi známými, ale většinou dávají tongy přednost velkým nezákonným hráčským doupatům, kde se odehrává mnoho her současně. Z nich získávají značné peněžní zisky a zároveň jim slouží k praní ohromného množství „Špinavých" peněz. Nejpopulárnějšími hrami jsou tam desková hra mah-jong a karetní hry, zejména fan-tan, jež jsou relativně neškodné, dokud jsou v sázce nevelké částky; krupiéři však hráče záměrně provokují, aby sázeli sumy přesahující jejich možnosti, takže často hrají o celý svůj podnik, který může přes noc změnit majitele. V Kalifornii byl nedávno přijat zákon, který měl tento problém vyřešit tím, že byly legalizovány prakticky všechny formy sázkových her, takže tongy už nemají důvod v této oblasti působit v ilegalitě a omezily se jejich možnosti ožebračovat tamní Čínskou populaci. Další Činností, v níž se tongy často angažují, je nebezpečný byznys spočívající v pašování lidí. S ohledem na povahu tohoto obchodu neexistují žádné přesné statistiky o tom,


kolik ilegálních přistěhovalců se v dané době ve Spojených státech nachází; odhaduje se však, že zhruba 11 % osob čínského původu žijících v newyorském Chinatownu tam pracuje bez zákonného povolení. Zčásti je za tímto stavem nutno nepochybně vidět vábení bohatých výdělků, kterých lze v Americe dosáhnout - koneckonců průměrný rolník na čínském venkově vydělá pravděpodobně za celý rok méně než průměrný americký občan za týden. Tongy pašují lidi do Spojených států mnoha rozličnými cestami; dvě nejoblíbenější vedly v minulosti přes Mexiko a přes Kanadu. Tongy vybaví svůj „náklad" falešnými vízy a osobními doklady, které se pochopitelně prodávají za velmi vysoké ceny. Nepochybně existují i daleko tajuplnější způsoby, jak dostat do země ilegální přistěhovalce, ovšem o skutečném postupu, jehož se při tom používá, nejsou k dispozici prakticky žádné informace. Nicméně existují důkazy, které ukazují na častou spolupráci mezinárodních skupin, jež pašují ilegální přistěhovalce z jedné země do druhé po celé zeměkouli, až se ti ubožáci dostanou tam, kam mají zamířeno. Tímto způsobem putují do Ameriky rok co rok statisíce čínských občanů, mezi nimiž tongy pašují i zločince, kterých pak využívají ke své protizákonné činnosti. Platby za takovéto operace jsou enormně vysoké a několik rodin zpravidla musí dát na hromádku všechny úspory, aby se do Ameriky dostal jediný jejich příslušník v naději, že tam vydělá dost peněz, aby je mohl posílat domů. To se však podaří jen zřídkakdy, protože jakmile vystěhova-lec vstoupí na americkou půdu, tongy se vždycky postarají o to, aby jim dotyčný (Či dotyčná) ze svých příjmů odváděl nemalé procento. Jakmile se povede ilegální přistěhovalce dostat do země, tongy jim zařídí ubytování, což v praxi znamená, že jsou víceméně uvěznění až do té doby, než se pro ně podaří najít práci - dřinu v robotárnách nebo obdobných podniTONGY

105

cích které patří tongům, takže tam mohou být neustale pod dohledem. Pro tongy jsou tito imigranti svým způsobem investice, která se jim musí vyplatit. Pokud jsou do Ameriky propašovány ženy, dostávají se do ještě horši situace. Často se už během cesty stanou objektem sexuálního zneužívání, a jakmile se ocitnou v Americe, jsou zpravidla prodány do nevěstinců. ..«.,, Tongy často kombinují pašování lidí s dalším, ještě daleko lukrativnějším způsobem podnikání pašováním drog. Marihuana, amfetaminy a heroin - to jsou drogy, kterým se tongy především věnují, přičemž nejvyšší výdělky mají právě z heroinu, který je tudíž mezi tongy nejpopulárnější komoditou. Takzvaný „Zlatý trojúhelník", kde se produkovalo nejvíc heroinu, v minulosti tvořily Thajsko, Barma a Laos, dnes však do něho patří i Čína. Pro tongy i dals. podobné skupiny představuje pašování heroinu skutečně velmi výnosný obchod, takže se pro úspěšný transport dodavek drog neustále vymýšlejí nové a nové metody. Heroin lze pašovat po velkých zásilkách ukrytých v nákladu legálního zboží, což je však strategie velmi riskantní, protože pokud zásilku zadrží úřady, znamená to ztrátu velké investice. Populárnější je tedy pašování drog prostřednictvím drogových kurýrů a této role se často ujímají „cizinci" (čili osoby nečínského původu). Vesměs se jedná o Filipínce a Thajce, kteří se zoufale snaží vydělat nějaké peníze pro své rodiny Existuje nespočet způsobů, jak zásilku drogy uschovat a propašovat: v dětských hračkách, suvenýrech či náboženských artefaktech je možné uschovat menší množství drogy. Narkotikum je také možno nasáčkovat do kondomů, které kurýr (zvaný též „mula") spolyká; pokud kondom praskne, znamená to pro mulu jistou smrt. Snad nejpodivnější je zjištění, že i když tongy jsou svou podstatou kriminální spolky, způsoby jejich fungovaní se za posledních sto let změnily jen nepatrně. Nelegální her-

106 NEJKRUTĚJŠÍ TAJNÉ SPOLEČNOSTI ny, pašování drog, obchodování s lidmi - to všechno bylo nedílnou součástí existence tongů už v devatenáctém století a zůstalo jí dodnes. Tongy spíše než kterákoli jiná tajná organizace, jež působí po delší dobu až do současnosti, zůstaly prakticky stejné jako v dobách svého vzniku a pravděpodobně budou fungovat nezměněně i v nejbližší budoucnosti, 1 Z knihy Petera Hustona Tongs, Gangs and Triads: Odnese Cri-me Gmups in North America (Tongy, gangy a triády: Čínské zJo-činecké skupiny v Severní Americe), Paladin Press, 1955 2 Tamtéž. 3 Z knihy Herberta Asburyho The Barbary Coast (Barbarské pobřeží), OldTown Books, 1933 4 Z knihy W. P. Morgana Triad Societies in Hong Kong (Společnosti triád v Hongkongu), Government of Hong Kong, 1960 3 „300 Sightseers See Chinatown Murder" (300 přihlížejících vidělo vraždu v Chinatownu), New York Times, 22. listopadu 1920 ft Z knihy S'-Šan Henryho Tsaie The Chinese Experience in America (Zkušenosti Číňanů v Americe), Indiána University Press 1986 1 Zákon o vyloučení Číňanů, 1882 " Z cit. knihy Petera Hustona. 107

KU-KLUX-KLAN NEVIDITELNÁ ŘÍŠE Bili mě a mlátili dlouhým plochým obuškem. Ječela jsem bolestí a volala Boha. Šaty se mi vysoukaly nahoru. Snažila jsem seje stáhnout. Bili mě přes paže, ažjsem je přestala cítit. Po néjaké době se muž, který mě bil po rukou, unavil, Ten druhý, který mě předtím držel, si od něho vzal obušek. Potom mě zase mlátil on [...] Proto chceme, aby toto všechno bylo zaprotokolováno. Část svědectví Fannie Lou Hammerové před mandátním výborem při nominačním sjezdu demokratické strany v Atlantic City v roce 1964 Ku-klux-klan, tajná společnost charakterizovaná bílými plášti a kapucemi, jež údajně mají představovat duchy padlých jižanských vojáků, kteří se vracejí z americké občanské války, se stala ve dvacátém století symbolem nejhoršího zla (hned vedle nacistické svastiky). Vůbec nejde o zpodobení pouhých přízraků nebo neškodných démonů, protože během let se Ku-klux-klan stal jedním z nejúpornějších nebezpečí ohrožujících občanská práva ve Spojených státech; mezi cíle své nenávisti zahrnuje nejen příslušníky afroamerické komunity, ale také 2idy, homosexuály, feministky, protikřesťanské liberály a americké občany cizozemského původu. Spolek vznikl na konci americké občanské války, a to 24. prosince 1865, v městečku Puiaski ve státě Tennessee. Založilo jej Šest Jižanů, kteří byli jeden vedle druhého po urči-


tou dobu důstojníky poražené armády Konfederace a jejichž otroci byli propuštěni na svobodu. Znechucení představou, že černošská populace už nebude muset sloužit bílým pánům, si předsevzali vytvořit tajné bratrstvo, jehož členy by byli běloši protestantského vyznání, oddaní myšlence nadřazenosti bílé rasy, kteří by se chtěli účastnit Činnosti tajné organizace, jež si kladla za cíl zvrátit z jejich pohledu nespravedlivé - zrušení otroctví. Svůj spolek pojmenovali Ku-klux-klan podle řeckého výrazu pro „kruh" (jcykfos), k čemuž kvůli aliteraci připojili alternativní podobu slova „clan"; využili pověrčivé povahy černošského obyvatelstva a za obřadní šat si vyvolili bílé pláště, masky a kapuce, takže v černošských občanech vyvolávali víru, že jde o duchy mrtvých vojáků Konfederace, kteří žijí v pekle, odkud vyjíždějí jenom v noci a hledají vodu. Tento klam skutečně účinkoval: dravci z KKK vyvolávali děs a tupou poslušnost. Zakladatelé KKK si nemohli zvolit k založení své společnosti příhodnější dobu, protože -jak výmluvně vysvětluje Stanley F. Horn ve své knize Invisible Empire (Neviditelná říše) - čas uzrál ke vzniku právě takových spolků jako byl klan. Černošská populace ještě nestačila přivyknout nově nabyté svobodě a všude se našlo mnoho Jižanů, kteří s ochotou, ba nadšením kritizovali vítězný Sever. Očitých svědectví o zlých skutcích KKK je víc než dost; například vůdce hnutí černých Američanů za občanská práva Malcolm X ve svých pamětech napsal: Moje matka mi vyprávěla, že když byla těhotná a očekávala moje narození, přepadla jednou v noci náš dům v Omaze ve státě Nebraska skupina zakuklených členů Ku-klux-kla-nu. Obklíčili dům, máchali puškami a pistolemi a pokřikovali na mého otce, ať vyjde ven. Matka Šla ke vchodovým dveřím a otevřela je. Postavila se tak, aby viděli, zeje těhotná, a říkala jim, zeje doma sama se třemi malými dětmi a ž,e její manžel je pryč, na kázání v Milwaukee. Klansmeni jí začali vyhrožoKU-KLUXKLAN

109

vat a varovali ji, že bychom se raději měli ztratit z města, protože „dobří bílí křesťané" nebudou trpět, jak můj otec „šíří potíže" mezi „dobrými" negry z Omahy, když jim přednáší kázání Marcuse Garveye o „návratu do Afriky".' Spolek, který začínal jako malá skupinka nespokojených bílých mužů z jednoho městečka, se brzy začal rozrůstat a rozšiřovat i do jiných lokalit (zvláště do Nashville), až byl v dubnu 1867 generál Nathan Bedford Forrest zvolen Velkým čarodějem. Forrest se nové funkce ihned vehementně ujal a začal rozdělovat teritorium působnosti Ku-klux-kla-nu a jmenovat Velké draky, Obry, Kyklopy a Noční jestřáby {což byly tituly značící různé hodnostní stupně v rámci klanu), nemluvě o Ghúlech, kteří tvořili základ této společnosti. Každý z nich měl své panství, provincii či doupě a každý vlád) podle přísných pravidel, ačkoli v takovémto zřízení byli příslušníci odpovědní v zásadě pouze sami sobě. Příslušníci klanu byli dokonce přesvědčeni, že jejich organizace je nadřízena občanským úřadům či policii, a nerozpakovali se sáhnout k násilí, kdykoli se jim to zdálo vhodné. Bili, stříleli, bodali a věšeli své oběti bez náznaku svědomí, organizovali hlídkové skupiny vyhledávající barevné občany, kteří patřili k nějaké politické skupině nebo byli natolik drzí, že si pořídili vlastní pozemky či začali podnikat, anebo byli takzvaně podezřelí z porušování zákona (i když jejich údajné „zločiny" mohly spočívat například v takových malichernostech jako v nedostatečné úctě vůči jejich bílým sousedům). KKK se zaměřoval také na bělochy, o nichž se předpokládalo, že pomáhají svým černý spoluobčanům a podněcují je. Mohlo se to týkat bílých učitelů vyučujících v černošských školách, bělošských podnikatelů pracujících společně s černochy nebo kohokoli jiného, kdo byl shledán „vinným", že se k Černým chová lépe než k bílým. Státní instituce proti tomu nijak nezakročovaly, přestože -byť jedním z úspěchů občanské války bylo zrušení otroctví


-jižní státy stále nedovolovaly černochům volit a tato očividná ústavní diskriminace rozhořčovala většinu Seveřanů takže prezident Andrew Johnson dokonce rozpustil všechny vlády jižních států s výjimkou Tennessee. Takové zákroky pochopitelně problém vůbec nevyřešily, nýbrž naopak vedly jen k posílení podpory, kterou tamní obyvatelé Ku--klux-klanu projevovali. Počet členů klanu prudce narůstal a násilnosti páchané jeho příslušníky se stupňovaly. V roce 1871 byla postavena v Mississippi před soud skupina Čer-nošských politických aktivistů, protože prý svými projevy

Velký drak Ku-klux-klanu Samuel Green, zde obklopený dalšími příslušníky klanu, byl odpovědný Za oživení aktivity teto společnosti po druhé světové válce, ovšem jeho panování netrvalo dlouho, protože v roce 1949 zemřel. KU-KLUX-KLAN

111

podněcovali posluchače a vyvolávali občanské nepokoje. Na jejich podporu se před budovou soudu shromáždily skupiny černošských žen a mužů, což připoutalo pozornost klanu. Během několika minut propuklo násilí, ozývala se střelba z pušek a několik černošských občanů bylo zavražděno. Když násilí před soudní budovou ustalo, vyvedli klansmeni obviněné aktivisty z věznice a oběsili je, Navzdory skutečnosti, že tato tajná společnost přerostla ve skutečnou politickou sílu, začaly se od roku 1869 objevovat náznaky, že klan prožívá vážné vnitřní potíže a už není schopen ovládat všechny své rozličné frakce. Zřejmě na tom nebylo nic překvapivého, když se uváží, že každá enkláva klanu byla autonomní, nenesla žádnou odpovědnost vůči nějaké vyšší autoritě a Že základem existence klanu bylo násilí a anarchie. O to byly ovšem problémy klanu složitěji řešitelné a v lednu 1869 generál Forrest rozhodl, že celou organizaci rozpouští a že je třeba zničit všechny její dokumenty. Většina sekcí KKK jeho rozkaz respektovala, takže klan uzavřel své „úřadovny" v Georgii, Alabamě, Mississippi, Arkansasu a Tennessee. Zdálo se, že o KKK už nikdo nestojí, a toto zdání ještě potvrdil prezident Ruther-ford B. Hayes, když v roce 1877 stáhl z jihu poslední jednotky federální armády. Místní vlády na jihu USA se znovu dostaly pevně do rukou jižanských bíiých politiků demokratické strany, černí obyvatelé rychle pochopili, kde je jejich místo, a toho se drželi bez velkých tendencí ke vzpourám, Zdálo se, zeje všechno v klidu a pokoji, ovšem tento stav neměl vydržet dlouho a nikde to nebylo patrnější než na stránkách knihy Thomase Dixona ml, The Clansman: An Historie Romance of the Ku-klux-klan (Klansmen: Příběh o historii Ku-klux-klanu) z roku 1905. O deset let později slavný režisér D. W. Griffith natočil podle této knihy film Birth ofa Nation (Zrození národa), který zaznamenal obrovský úspěch a ve Spojených státech vydělal 18 milionů dola-


rů. Tento zisk ovšem co do významu bledne v porovnání se skutečně zásadním následkem uvedení filmu; téměř současně s jeho premiérou došlo ke znovuobnovení KKK. Na podzim roku 1915 kolem sebe muž jménem William J. Simmons shromáždil v atlantském hotelu Piedmont skupinku mužů (dva z nich bývali Členy původního klanu), aby obnovil původní tajný řád KKK. Simmons setkání zorganizoval tak, že se skupinkou svých oddaných následovníků později odešel na Kamennou horu (zhruba 16 mil [26 km] od města) a na jejím vrcholku postavili z kamenů provizorní oltář. Vedle něj vztyčili dřevěný kříž obalený tkaninou napuštěnou benzinem. Simmons po setmění kříž podpálil, a tím okamžikem byl někdejší Ku-klux-klan obrozen. O několik dní později měl v Atlante premiéru Griffithův film Zmzení národa. To byla příliš dobrá příležitost, než aby jí Simmons nevyužil, a tak neprodleně v místních novinách nechal hned vedle upoutávky na film otisknout inzerát, v němž oznamoval založení „Nevětšího světového lajného sociálního patriotického bratrského beneficiátního řádu".2 Nových členů organizace rychle přibývalo a především se hlásili běloši z otrokářských rodin, které vítězství Severu v občanské válce připravilo o černé otroky. I když si klan zpočátku nekladl za hlavní cíl stát se spolkem „nočních jezdců" terorizujících černošské obyvatele, rozhodně se zasazoval o stoprocentní nadřazenost bílé rasy. Když se pak v roce 1917 Amerika zapletla do první světové války, chopilo se bílé bratrstvo dalšího úkolu - zachovávat ve Spojených státech právo a pořádek. Americký národ trápily rozličné obavy - bylo třeba bránit zemi před cizími nepřáteli, římskokatolickou církev před rozvracením a společnost před těmi, kteří stojí politicky proti vládě: odborovými předáky, stávkujícími dělníky a všemi, kteří se chtějí nějakými pletichami vyhnout odvodům do vojska. Vedení klanu usoudilo, že v tomto boji musí sehrát KU-KLUX-KLAN

113

ústřední roli. KKK se začal chovat jako pseudotajná služba; nejenže vedl spisy o politických aktivistech, ale také rozšiřoval sítě svého vlivu, takže se zajímal o pašování, korupční obchodní ujednání, mimomanželské aféry a vlastně všechno co se dalo považovat za neamerické. Tato strategie nesla ovoce. V roce 1919 dosáhl počet členstva klanu několika tisíc, ale i tak si byl Simmons až příliš dobře vědom, že příslušníci spolku teprve začínají přivykat myšlence na skutečný potenciál klanu. Rozhodl se pověřit několik klíčových stoupenců řádu, aby KKK propagovali a přibírali další Členy. Vyvolenými dvěma byli Edward Young Ctarke a paní Elizabeth Tylerová, kteří založili Southern Publicity Association. Roku 1921 se Neviditelná říše (yak se klanu stále častě-ji říkalo) mohla pyšnit více než 100 000 členy. Zdálo se, že bílých protestantů, kteří chtějí patřit k této tajemné bratrské organizaci s podivnými rituály a ještě zvláštnějšími kostýmy, se stále najde dost a dost. O dva roky později se klanu podařilo získat křeslo v senátu Spojených států, protože tam byl zvolen jeden z členů, Earl B. Mayfield. Ke konci roku převzal otěže moci v klanu od Williama J. Simmonse nový Imperiální čaroděj Hiram Evans, jemuž se podařilo zverbovat ještě další příslušníky. S nárůstem členstva organizace také docházelo k rapidnímu růstu násilností páchaných klansmeny. Dokonce ani publikování celé řady článků, které odhalovaly nečisté praktiky klanu, nemělo na chování jeho členů vliv a násilné epizody se odehrávaly stále častěji. Novinové zprávy pouze přispívaly k popularitě klanu, zejména v nižších vrstvách americké střední třídy a u náboženských fundamentalistů, kteří měli pocit, že politici pohybující se v hlavním řečišti amerického domácího dění nejenže nehledí na jejich zájmy, ale ke všemu zavádějí celou zemi kamsi stranou od maloměstských protestantských hodnot, kterých si oni tak považovali. V protikladu s tím klan jako by svěřoval svým příslušníkům


legální moc. Leonard CHne, reportér listu Baltimore Sun, napsal: Muselo vyvolávat skutečné vzrušení, když. se člověk kradl stinnými ulicemi, sedel v autě někoho cizího a směřoval na schůzku v opuštěné roklině v borových lesích, kde se mělo konat bičování jiných lidí, pak v místech, kde končí pásmo kopců, sjel z. trímetrové hráze a hnal se rychlostí pětadvaceti mil v hodině po planinách kolem Mer Rouge* napříč fantastickou Lafourcheovou mokřinou se zlověstnými, jakoby obživlými duby, které v měsíčním světle kývají hadovitý-mi větvemi. By! to jeden nekončící Halloween. A člověka, který nepohrdl douškem laciné whisky, když. se k ní mohl dostat, a bez váhání obětoval dolar za pět minut v náručí děvky, povzbuzovalo vědomí, že církev toleruje a odpouští jeho výstřelky, i když. se o náboženství nějak moc nezajímal. Dodávalo mu to odvahu.3 Z tohoto období je známo velké množství případu bičování a lynčování. Stát Texas byl pověstný sešlostmi, při nichž se oběti natíraly dehtem a vyválely v peří, a během jarních měsíců roku 1922 bylo v tomto jižanském státě doloženo zbičování 6ří lidí, k němuž docházelo na určitém místě při řece Trinity, o kterém se hovořilo jako o zvláštní ,,mrs-kaěské louce" klanu. Ale jeden z nejznámějších incidentů Ku-k lux -klanu se odehrál v Louisianě. Dva mladí černoši, Watt Daniel a Tom Richards, byli za trest natřeni dehtem výpravou příslušníků klanu z Mer Rouge (přesněji z osady Morehouse Parish), kterou vedl doktor B. M. McKoin. Daniel s Richardsem byli přistiženi, že potají sledují schůze klanu, a navíc všeobecně klan pomlouvali, proto padlo rozhodnutí dát oběma mladíkům za vyučenou. Poté, co je /.n bílého dne unesli, odvezli je někam do lesa a důrazně je upozornili, že jejich chování nelze tolerovat. Pak je pustili, Bohužel tím ještě celý příběh nekončí. Po několika týd* Obec nedaleko města West Monroe v Louisianě (pozn. překl.) KU-KLUX-KLAN

115

Příslušníci klanu v řádovém oděvu a vybavení všem, znafy řádu při iniciačním obřadu nikoli někde „hluboko na Mu Spojených států, jak by se dalo očekávat, nýbrž v Baltimo-re v roce 1923. nech dne 24. srpna 1922, se konal zápas v baseballu a po něm grilovací party, které se účastnila většina příslušníků KKK z Mer Rouge. Watt Daniel, Tom Richards, jejich otcové a ještě jeden nejmenovaný muž byli přepadeni v autě, pochytáni maskovanými postavami, které jim zavázaly oči, spoutáni a přeneseni do čekajícího automobilu. Pote útočníci zajatce odvezli na louku uprostřed lesů, kde dva stars. muže přivázali ke stromům a zbičovali. Když Watt Daniels viděl jak se nakládá s jeho otcem, pokusil se vytrhnout svým věznitelům, což se mu také podařilo, ale přitom str-


hl jednomu z útočníků kápi. V té chvíli se mělo za to, že Watt i Tom mučitele poznali a jejich osud byl zpečetěn. Oba otce i bezejmenného muže později propustili, ale Wat-ta s Tomem odtáhli hlouběji do lesa a už je nikdo nikdy živé nespatřil. V obci Morehouse Parish se strhl poprask. Kvůli tomu, co se přihodilo, se zuřivě napadaly skupiny podporující klan a naopak stojící proti němu v opozici. Demokratický guvernér státu John M. Parker situaci naprosto nezvládl. Ta byla tak vážná, Že ve Washingtonu požadoval, aby se do věci vložilo ministerstvo spravedlnosti. Po důkladném rozvažování však prezident Harding dospěl k názoru, že jeho vláda nemá jurisdikci k tomu, aby případ řešila. Guvernér Parker tudíž musel jednat sám a tato představa se mu ani v nejmenším nezamlouvala. Nakonec přikázal prohledat vlečnou sítí blízké jezero, v němž se podle předpokladů měla nacházet těla obou mladíků. Po několika marných pokusech byly mrtvoly skutečně objeveny. Koroner konstatoval, že byli zbičováni a potom zmláceni tak, že jim byli zpřelámány kosti v těle. Pak následovalo stále se protahující údobí, kdy se sbíraly důkazy proti příslušníkům klanu, ale jak už to u tajných společností bývá, ukázalo se, že je prakticky nemožné identifikovat pachatele. Jen v několika případech se podařilo shromáždit dostatek důkazů k tomu, aby mohlo dojít k soudnímu procesu, ovšem dvě po sobě následující velké poroty odmítly obvinit konkrétní osobu, k čemuž pochopitelně přispělo, že v nich zasedalo několik vlivných členů klanu. Guvernér Parker nemohl udělat víc, než se pokusit prosadit odsouzení alespoň některých členů řádu, kteří byli zapleteni do méně závažných prohřešků, což se mu s různým stupněm úspěšnosti zdařilo. Někteří z provinilců byli postiženi nevysokými pokutami, jiní odešli z Louisiany a už se nikdy nevrátili. KU-KLUX-KLAN

117

Parker prohlásil, že nebudou k řešení případů jmenováni žádní okresní soudci, kteří jsou známí příslušníkům klanu, a při volbách do státních orgánů v roce 1924 o sobě všichni kandidáti uvedli, že jsou zaměřeni proti KKK. Byl to snad začátek konce Neviditelné říše? Odpověď na tuto otázku není zcela jednoznačná, protože vliv organizace sice rapidně klesal, avšak v několika klíčových státech (včetně Texasu, Arkansasu, Louisiany, Okiahomy a Kalifornie) řád dosáhl nejvyššího počtu členů právě v polovině dvacátých let dvacátého století, kdy se odhadoval celkem na tři miliony. V roce 1928 však poklesl jen na několik set tisíc. Popsaný úpadek je možno připisovat vlivu několika faktorů. Po skončení první světové války se Američané cítili bezpečnější a také ekonomika se rozvíjela způsobem, který sliboval prosperitu všem. Klan musel zápasit s nepříznivou publicitou vyvolanou událostmi podobnými vraždám spáchaným skupinou z Mer Rouge a dalším dobře známým případům, jako byla například vražda policejního konstáb-la v kalifornském Inglewoodu. Také výpravy klansmenů za účelem zbičování nějakého Černocha, obvyklé v Texasu, začaly být lidem velmi na obtíž. Zákon respektující obyvatelé se náhle začali na KKK dívat jako na rozkolnickou sílu, která narušuje společenskou harmonii a vyvolává občanské nepokoje. Mnoho z těch, kteří dříve k řádu patřili, se od něho chtělo distancovat. Dokonce ani poté, kdy na Ameriku dolehla krize a dalo by se předpokládat, že se řady příslušníků klanu znovu začnou rozrůstat, neustal postupný rozpad organizace. Velká území byla postižena nezaměstnaností a doslovným hladomorem, navzdory tomu ale klan nedokázal přijít s ničím lepším než s oznámením, že každý, kdo se zapojí do občanských protestů, zejména hladových pochodů, není o nic lepší než „negři, Rakušáci, Hispánci a ostatní hnusáci z evropských slumů".4


Na konci třicátých let už se zdálo, že klan v žádném případě nemůže přežít a Imperiální čaroděj Hiram Evans jako by chtěl chmurné prognózy potvrdit tím, že rezignoval na svou funkci. Jeho žezla se chopil muž jménem Jim my Colescott. Okamžitě zahájil velkou náborovou kampaň, která se opírala o obvyklou taktiku klanu - násiH a zastrašování. Takový postup byl předem odsouzen k nezdaru, protože se schylovalo ke druhé světové válce a každý se staral o všechno jiné, jen ne o nadbíhání KKK, a významné velké incidenty, jako například „Shoemakerovo zbičování", přinášely klanu pouze negativní ohlasy. Klan se důsledně stavěl proti jakémukoli organizování dělníků nebo jejich členství v odborech, a v tomto ohledu si zvlášť aktivně počínal v „citrusovém státě" - na Floridě, kde se v roce 1935 politická skupina zvaná Moderní demokraté pokoušela o vytvoření několika dělnických organizací a také bojovala za reformu pracovního práva. Klan byl na takovéto aktivity vždycky citlivý a vyslal k Moderním demokratům svého vyzvědače. Po jedné schůzce této skupiny příslušníci klanu zadrželi několik mužů, které považovali za klíčové osoby nového hnutí. Jedním z nich byl Joseph Shoemaker. Toho odvedli pryč, zbičovali, vykastrovali, natřeli dehtem po celém těle a jednu nohu mu ponořili do sudu s vroucím dehtem. Na následky utrpěných zranění o devět dní později zemřel. Ačkoli tento případ vyvolal odpor celého národa a několik z účastníků bylo zatčeno a souzeno, nakonec nebyl ze Shoemakerovy vraždy usvědčen nikdo. Díky křiklavé vyhýbavosti, s jakou justice tento případ řešila, nabyl klan opět sebedůvěry a během následujících deseti let získal zpět část ztraceného vlivu i řadu nových členů. Ovšem Imperiální Čaroděj Colescott zřejmě nebyl mužem na svém místě, a když se blížil konec druhé světové války, převzal jeho místo Velký drak dr. Samuel Green. KU-KLUX-KLAN

119

Znovu se pořádaly přehlídky, mystické iniciační obřady na vrcholku Kamenné hory, noční přepady a bičování a dělalo se všechno pro to, aby se členská základna klanu opět rozrostla. Ovšem rekrutování nových adeptů naráželo na potíže, o které se zasloužily zejména takové složky jako FBI či Výbor pro státní příjmy z daní, které činnost spolku v bílých kápích bedlivě sledovaly. V roce 1949 Samuel Green nečekaně zemřel a jeho smrt vyvolala v Neviditelné říši ještě větší zmatky. Objevily se odstředivé tendence a došlo ke vzniku početných frakcí, které se zoufale držely vlastních násilnických činností. Po celém jihu Spojených států opět hořely kříže, a přestože byl klan jednotný v programu nezákonného násilí, nedokázal ve svých řadách najít jediného nejvyššího vůdce. Jedním z výsledků těchto zmatků bylo, že celá řada nižších klanových předáků skončila ve vězení. Dokonce ani poté, co bylo 17. května 1954 zrušeno rasové rozčlenění veřejných Škol, se klan nedokázal řádně sjednotit. A tak jedinými faktory, které držely Neviditelnou říši pohromadě, zůstaly zvůle a krutost, což s děsivou přesvědčivostí dokládají následující výňatky ze společné zprávy Výboru služby amerických přátel, Národní rady Kristových církví a Jižní oblastní rady, v níž se uvádí seznam více než 500 případů zastrašování a násilností: - 6 černochů bylo zavražděno, - 29 osob, z toho II bělochů, zastřeleno či zraněno v rámci rasových nepokojů, _ 44 osob bylo zmláceno, - 5 osob bylo pobodáno, - na 30 domů byl podniknut bombový útok; v jednom případě (v Clintonu, stát Tennessee) bylo výbuchem poškozeno dalších 30 domů, v pěti dalších případech bomba nevy buchla, - 8 domů bylo vypáleno,


-na 15 domů byla vedena střelba z. pušek a na 7 byly házeny kameny, - 4 bombové útoky směřovaly proti školám (Jacksonville, Nashville, Chattanooga a Clinton ve státě Tennessee), - 2 pokusy bombových útoků ohrozily školy v Charlotte a Clintonu, - 7 bombových útoků na kostely, z nichž jeden byl určen pro bílé věřící, a jeden pokus bombového útoku na další černošský kostel.5 Jestliže v padesátých letech byl rozměr násilností páchaných příslušníky Ku-kiux-klanu děsivý, pak v šedesátých letech se situace ještě zhoršila, protože nabývaly na vlivu organizace bojující za občanská práva a černošští pracující začali stále úspěšněji ekonomicky konkurovat dělníkům bílé rasy. Klanu se konečně podařilo jmenovat nového Imperiál-ního Čaroděje - i když Robert Shelton neměl jednoznačnou podporu všech členů klanu, byJ alespoň přijatelný pro většinu z nich. Shelton by! gumárenský dělník z Tuscaloosy. který z duše nenáviděl černochy, v nichž viděl jen o málo víc než naprosté primitivy. Pod jeho vedením začala Neviditelná říše znovu alespoň Částečně koordinovat svoje kroky a pro její černošské oběti se stával život doslova nesnesitelný. Nikde to nebylo zřetelnější než v Birminghamu ve státě Alabama, kde byly počátkem 60. let téměř na týdenním pořádku bombové útoky proti černošským domům a firmám. 15. září 1963 se odehrál jeden z nejohavnějších zločinů v amerických dějinách - klan zaútočil bombou na modlitebnu baptistické církve na Šestnácté ulici a výbuch usmrtil čtyři mladé dívky - Cynthii Wesleyovou, Dennise McNairovou, Carol Robertsonovou a Addii Mae Collinso-vou. Birminghamské úřady, které měly střežit zákon a pořádek ve městě, se zpočátku pokoušely ze zločinu obviňovat černošské aktivisty, brzy vsak nebylo možné zavírat KU-KLUX-KLAN

121

oči před tím, že tento skutek spáchali příslušníci KKK. Navzdory jasným důkazů, které ukazovaly na konkrétní viníky, nebyl v té době ze zabití čtyř dívek nikdo obviněn. Nakonec případ této čtyřnásobné vraždy přibyl k několika stům podobných, které figurovaly mezi nevyřešenými spisy. To pochopitelně členům klanu na bezohlednosti neubralo Během léta 1964 ve floridském St. Augustine černošské obyvatelstvo za podpory Martina Luthera Kinga (jemuž klansmeni přezdívali „Martin Lucifer Coon") pořádalo spolu s židovskými spoluobčany protestní pochody ke zdůraznění požadavku integrace do společnosti. Nejmilitantnější zakuklení rytíři klanu byli připraveni a čekali na příležitost. Účastníci pochodů se vyhýbali všemu násilí, bílí rytíři se však chovali přesně naopak - házeli po nich kameny, bili je holemi a polévali kyselinou. Srážky mezi oběma skupinami trvaly několik týdnů a policie se zdála být zcela bezmocná. Násilnosti nakonec ustaly, ale aktivita klanu se projevovala jinde. Jeden z nechvalně známých incidentů se týkal útoku na podplukovníka Lemuela Penna, který se s několika dalšími vojáky vracel z letního výcvikového tábora ve Fort Bennignu v Georgii. Pplk. Penn byl černoch stejně jako několik jeho společníků. Když jejich automobil opatřený washingtonskou poznávací značkou zahlédla skupina klans-menŮ, okamžitě usoudila, že v autě jedou nějací bojovníci za občanská práva, a začala na projíždějící automobil střílet z pušek. Podplukovník Penn při útoku zahynul, ale to, co se dělo později, bylo ještě daleko ostudnější. Ačkoli pachatelé byli nakonec zatčeni a postaveni před soud, porota složená ze samých bělochů považovala za nemožné uznat je vinnými. Obhájce jednoho z obviněných prohlásil, že „porota z okresu Madison nikdy nedopustí, aby se elektrické křeslo stalo obětním křeslem, v němž by čisté tělo příslušníka lidské rasy bylo obětováno kvůli pomstychtivému divosskému křiku zdivočelé chátry'1.6 A tak se porota vrátila s výrokem


„nevinen" a navzdory rozhořčení federální vlády byli obvinění propuštěni na svobodu, Pokud však měli předáci Ku-klux-klanu představu, že se jim podaří nějakým způsobem proniknout do hlavního proudu amerického života a usadit se tam, nemohli se víc mýlit. Necelých sto let po zrození Neviditelné říše, která se snažila ze všech sil zabránit černým občanům získat v Americe nějaký společenský vliv, si afroamerická komunita ve Spojených státech začala přece jen vydobývat své místo ve společnosti. Američtí černoši byli vzdělaní, ekonomicky nezávislí a dařilo se jim v širokém měřítku pronikat do střední společenské vrstvy, takže v ní byl poměr obou ras daleko vyrovnanější než kdy dřív. Stále ovšem zbývalo obrovské množství práce, aby se mohli černí Američané těšit ve své zemi skutečné rovnosti. Martin Luther King vynakládal všechny síly, aby konečně došlo ke stržení všech rasistických bariér. Organizovaly se mítinky a shromáždění občanů, protesty vsedě a další formy mírumilovného protestu, ovšem KKK nedokázal nečinně přihlížet a znovu se přihlásil s násilnými činy. Jedna z obětí klanu, paní Viola Gregg Liuzzová, byla zastřelena, když přivážela a odvážela účastníky protestního pochodu v okrese Lowndes v roce 1965. Všichni pachatelé byli postaveni před soud, znovu však nebyl žádný z nich odsouzen.7 Jediným přínosem celé této politováníhodné záležitosti bylo, že konečně přiměla tehdejšího prezidenta Lyndona B. Johnsona, aby klan veřejně odsoudil a vyhlásil válku všemu, oč Neviditelná říše usilovala. Ovšem podle zákona Spojených států nelze zakázat činnost žádné organizace a záleželo tedy na místních orgánech, aby vyhodnotily politické klima v tom kterém státě a začaly stíhat zločiny spáchané příslušníky klanu. Pomalu ale jistě se začala karta obracet. Agenti FBI tajně pronikli do mnoha skupin Ku-klux-klanu a na opatřených důkazech začaKU-KLUX-KLAN

123

li budovat spolehlivě doložené obžaloby proti příslušníkům řádu. V roce 1965 byl vyhlášen zákon o volebním právu, který pozvedl význam Černošského obyvatelstva a přiměl politiky, aby si víc všímali i jich, nejen bílých voličů. Ke konci 60. let se zdálo, že už nic nedokáže udupat stále rostoucí moc hnutí černého lidu a v několika oblastech s většinou afroamerického obyvatelstva byli zvoleni Černošští starostové, radní a šerifové. V takovéto atmosféře byl úpadek Ku-klux-klanu nevyhnutelný. Vláda USA byla do té míry odhodlaná potlačit KKK, že schválila program FBI k „roztříštění a neutralizování" klanu, známý pod akronymem CENTERINTELPRO; na začátku 70. let mohl Federální výbor pro vyšetřování prohlásit, že v průměru jeden ze šesti členů klanu je informátorem FBI. Klanu se stále lepil na paty strašák čtyř mladých dívek zabitých před několika lety při bombovém atentátu v Bir-minghamu. V Alabamě není pro vraždu zákonem stanovena žádná promlčecí doba a miadý právník William Baxley nezapomněl ani na tento zločin, ani na to, že obžalobu pro jeho spáchání je možno podat kdykoli, pokud pro to bude dostatek důkazů. Když Baxley opouštěl právnickou fakultu, předsevzal si, že se stane generálním prokurátorem státu Alabama, a ve věku třiceti let vytčeného cíle skutečně dosáhl. Z pozice svého úřadu začal Baxley vyžadovat od FBI spisy o tomto případu; a když získal do svého držení všechny podstatné dokumenty, celkem snadno zjistil, že FBI měla během několika týdnů po bombovém útoku dostatek důkazů k tomu, aby usvědčila všechny muže, kteří tento zločin spáchali. V září 1977, téměř třináct let poté, co ke zločinu došlo, byl jeden z pachatelů postaven před soud, když alabamská velká porota (sestavená ze tří černých a devíti bílých porotců) nejprve obvinila a pak i uznala vinným


Roberta Edwarda Chamblis.se čtyřmi body obžaloby pro vraždu prvního stupně, Baxley slíbil, že bude pronásledovat každého, kdo byl do tohoto trestného činu zapleten, a požene i tyto osoby před soud. Avšak snad nejironičtějším, a ovšem i nejprůkaznějším dokladem toho, že Amerika opouští politiku reprezentovanou idejemi Ku-klux-klanu, byl průběh voleb v roce 1979, při nichž byl v alabamském Birminghamu poprvé zvolen .starostou černoch. Řady příslušníků Neviditelné říše den co den valem řídly také díky tomu, že šerifové i soudci byli stále svolnější zatýkat a usvědčovat každého, kdo se zapletl do činnosti klanu. Do dnešní doby přetrvaly malé skupinky řádu, tvořené lidmi s hluboce zakořeněnou vírou, kterou výmluvně vyjádřila žokejka Mary Baconová, když se veřejně přihlásila k členství v Ku-klux-klanu a přitom prohlásila: Nejsme jen banda nevzdělaných jižanských pohíjeČú negrů. Jsme dobří křesťané, tvrdě pracující lidé, lidé pracující pro bílou Ameriku [...] Až některou z vašich manželek nebo sester znásilní nějaký negr, možná budete chytřejší a taky se přidáte ke klanu." I když koncem 70. let došlo (zvláště hluboko na jihu USA) k určité renesanci KKK, řád se stále marně snaží dosáhnout takové moci, jaké se těšil ve 20. letech minulého století. Mladý vysokoškolák jménem David Duke se pokoušel vybudovat novou image klanu a oslovit jeho idejemi rozrůstající se střední třídu americké společnosti. Přednášel v univerzitních campusech po celé zemi, vystupoval v televizi i v rozhlasových pořadech, ale s mizivým úspěchem. Klan se tak stal víceméně organizací, na niž mohou s nostalgií vzpomínat muži a ženy ultrapravicového smýšlení. Ku--klux-klan byl součástí amerických dějin a dlouhé tradice ve snahách některých Američanů prosadit v tamní společnosti nadřazenost bílých. KU-KLUX-KLAN

125

Dochází však k děsivým událostem, které jako by vracely Ameriku do starých dob. Ve městě Greensboro v Severní Karolíně se 3. listopadu 1979 v černošské čtvrti sešlo početné shromáždění proti KKK. Mezi shromážděné vjela kolona devíti automobilů obsazených příslušníky Ku-klux-klanu a americkými neonacisty. Demonstranti začali bušit do aut, co se však odehrálo potom, tomu se ani nechce věřit. Před zraky televizních kamer a početných svědků vystoupilo z aut několik mužů, vytáhlo pušky a začalo střílet do davu. Byli zabiti Čtyři běloši a jedna černoška, mnoho dalších (včetně dětí) bylo vážně zraněno. Incident vyvolat pozornost celého národa. Prezident Carter přikázal FBI případ vyšetřit. Čtrnáct útočníků bylo zatčeno a obviněno z vraždy. Incident v Greensboro vsak ukázal, že i když je americká společnost tolerantnější a rasové rozdíly v ní nehrají zdaleka takovou roli jako dříve, stále se v ní najdou lidé vyznávající pobož-nůstkářství a násilí současně. Ani dnes, o šestadvacet let později, se na tom mnoho nezměnilo. Když byl v roce 1865 klan založen, zprvu se formoval jako bratrstvo bojující proti emancipaci černých obyvatel Ameriky. Během druhého vzedmutí aktivity pod vedením Williama J. Simmonse se cíl maličko pozměnit. KKK měl být zachráncem utlačované dělnické třídy bílých Američanů. Spolek v bílých kápích sám sebe chápal jako obránce toho, co se považovalo za tradiční americké hodnoty: ústavy, bible a rasového odloučení. Avšak to, co skutečně spojovalo a stále pojí členy klanu do jedné společnosti, je cosi ještě hlouběji zakořeněného. Je to původní myšlenka tajného bratrstva, spojujícího stejně smýšlející lidi. Společnosti jako je Ku-klux-klan existují mnoho set let a přitažlivost tajných rituálů, posvátných ceremoniálů a hierarchického uspořádání zřetelně vypovídá o jistých nevyslovených, přesto vsak velmi reálných potřebách jejich členů.


Poslední slovo je nicméně třeba dát čtyřem mladým děvčatům, která tragicky zemřela při bombovém útoku na baptistickou modlitebnu na 16, ulici v Birminghamu. Na budově je umístěna pamětní deska s portréty zemřelých, na níž stojí: „Kéž se člověk naučí nahradit trpkost a násilí láskou a porozuměním." ! Z knihy Malcolma X (a Alexe Hayleye) Malcolm X: TheAuiobiography (Malcolm X: Vlastní životopis), Ballantine 1965 ' Z knihy Davida M. Chalmerse Hooded Americanism: The History of Ku-klux-klan (Amerikanismus v kápi: Historie Ku-klux-klanu), Duke University Press (Severní Karolína) 1978 1 „In Darkest Louisiana" (V nejtemnější Louisianě), Leonard L. Cline, Naťton č. 116(1923) 4 Výňatek je převzat z článku publikovaného v národním magazínu klanu, který byl použít v cit. díle Davida M. Chalmerse. 5 Intimidation, Reprisal and Violence in the South 's Racia! Crisis (ZastraSování, represálie a násilí při rasové krizi Jihu), Výbor služby amerických přátel a další, 1959 '' Z cit. díla Davida M. Chalmerse 1 Rozsudky byly vyhlášeny o několik let později. s Z cit. díla Davida M. Chalmerse 127

ŘÁD CHRÁMU SLUNCE ZKOUŠKA OHNĚM Neexistuje nic opovrženíhodnějšího než tajná společnost, která je založena na náboženských předsudcích a která se pokouší zničit člověka prostřednictvím jeho náboženské víry. Taková společnost je jako šváb-. daří se jí ve tmě. Totéž platí o lidech, kteří kují takovéto pikle.

William Howard Taft, 27. prezident USA, 1909-1913 4. října 1994, Morin Heights, malé lyžařské středisko nedaleko kanadského Montrealu. Požární jednotka přijela k hořícímu nájemnímu domu, vedle něhož hasiči objevili dvě silně ohořelá těla. Vyšetřovatelé, kteří rychle vyhledali záznamy o vlastnících domu, nejprve mysleli, že těla patří právě jim, tedy Josephu Di Mambrovi a Lukovi Jouretovi. Di Mambro, jak vyšlo později najevo, byl vůdcem tajné sekty známé jako řád Chrámu slunce a Luc Jouret byl Di Mamb-rovou pravou rukou, samozvaným prorokem, jehož hlavním posláním bylo získávat pro řád nové příslušníky. Jak ovšem později prokázala pitva, ani jedno z nalezených těl nepatřilo předpokládaným osobám, a jedno z nich dokonce náleželo ženě. Nešlo tedy náhodou o pozůstatky dvojice, která měla dum v nájmu? I tato teorie rychle vzala zasvé, potom co hasiči zdolali požár domu a bylo možné jej prohlédnout i uvnitř. Při bližším zkoumání jedné z místností byly objeveny další tři mrtvoly ukryté vzadu v šatně - slo o těla muže, ženy a dítěte. Hmznost scény jako vystřižené z hororu ještě podtrhovalo, že ostatky všech tří byly zbro-


ceny krví. Tato těla patřila nájemcům domu: byli to Tony Dutoit, Nicki Dutoitová a jejich synek Christopher-Emma-nuel. Rychle se zjistilo, že Dutoitovi nezemřeli při požáru, ale všichni tři byli ubodáni -Tony měl padesát ran v zádech, Nicki několik bodnutí v zádech, hrudníku a na krku a malý Christopher-Emmanuel, jemuž byly teprve tři měsíce, měl šest bodných ran v hrudníku, přičemž v jeho případě bylo smrtícím nástrojem nejspíš něco jako dřevěný kůl. Policejní lékař stanovil dobu smrti nejméně čtyři dny před propuknutím požáru a jako nejpravděpodobnější se zdálo, že vrah těla obětí ukryl a teprve později se rozhodl dům spálit. Komu ale patřila zbývající dvě těla? Co byli zač lidé, kteří zavraždili Dutoitovy, nebo další oběti mnohonásobného vraha? Policie byla z nálezu zmatená, ale brzy sejí podařil zásadní objev: zjistilo se, že Dutoitovi byli příslušníky řádu Chrámu slunce. K policii se také dostaly zvěsti, že vůdce sekty Joseph Di Mambro poslal zabijáky, aby zavraždili Dutoito-vo dítě, protože věřil, že Christopher-Emmanuel je vtělením antikrista. Na Di Mambra i Luka Joureta byl vydán zatykač, ale jak se dalo předpokládat, po obou jako by se slehla zem. Mezitím na druhé straně Atlantiku, ve Švýcarsku, propukly další obdobné požáry, u kterých ovšem zpočátku nic nenaznačovalo nějakou spojitost s vraždami spáchanými v Kanadě. O půlnoci 4. října 1994, vlastně téhož dne, kdy byly objeveny mrtvoly v Morin Heights, byli švýcarští hasiči povoláni k požáru domu staršího farmáře Alberta Giacobina, který žil nedaleko malého lyžařského areálu v Chiery. Když pronikli do hořícího stavení, nalezli Giacobinovo tělo ležící pres kuchyňský stůl s plastikovým sáčkem nataženým přes hlavu. Vyšetřovatelé původně předpokládali, že statkář spáchal sebevraždu, ale při bližším ohledání se zjistilo, že byl střelen do hlavy. Policie také objevila, že obytný dům i přilehlé budovy jsou posety zápalnými prostředky. Zdálo se ŘÁD CHRÁMU SLUNCE

129

to velmi zvláštní, ale švýcarské úřady nemohly v té chvíli ani tušit, jak děsivé nálezy ještě na statku učiní. Policisté například zaznamenali, že jedno ze sousedních stavení bylo přeměněno v jakousi zasedací místnost, v níž byly roztroušeny různé osobní věci, po jejichž vlastnících však nebylo ani stopy. Potom si jeden z nich všiml, že budova se zvenčí jeví daleko větší než při pohledu zevnitř, tak začali hledat skryté dveře nebo průchod přepážkou. A zanedlouho uspěli - celá jedna velká část stěny se dala odsunout stranou a za přepažením byla tajná místnost vybavená od podlahy až ke stropu šarlatovým zařízením. Ke zděšení vyšetřovatelů leželo na podlaze uprostřed místnosti osmnáct mrtvol uspořádaných do kruhu s nohama směřujícíma ke středu a hlavami k obvodu kruhu. Mnoho mrtvých na sobě mělo něco jako obřadní kápě v rudé, zlaté a černé barvě a někteří měli na hlavě natažený plastikový sáček. Poté objevili druhou tajnou komnatu, v níž leželi další tři mrtví. Obě místnosti byly potřísněny velkým množstvím krve a mnoho obětí bylo zastřeleno. Specialisté z oboru soudního lékařství odhadli dobu smrti na 3. října, tedy zhruba ve stejné chvíli, kdy se odehrály vraždy v Kanadě, pokud se vzal v úvahu časový posun. Serge Thierren, jeden z mnoha vyšetřovatelů, kteří se podíleli na objasňování masakru na statku, k tomu řekl: Byla to příšerná scéna. Některá těla ležela v kapli, jiná ve sklepě a některá v pokoji s kulatým stolem, takže to tam připomínalo jednací místnost. Na podlaze se povalovaly prázdné láhve od šampaňského.' Další tragické události obdobné povahy následovaly o pouhé dva dny později. V jiném švýcarském lyžařském středisku, Granges-sur-Salvan, které leží přes 160 km od Chiery, byla jednotka hasičů přivolána k požáru, který zachvátil tři sousední chaty. Při proniknutí do budov bylo objeveno pětadvacet mrtvol (včetně pozůstatků tří mladistvých a čtyř dětí), přičemž mnohé oběti byly několikrát střeleny do hla-


vy. Naskýtal se očividný předpoklad, že obě tragédie spolu úzce souvisí; v čem vsak spočívá jejich pojítko? Odpověď přinesla identifikace všech zemřelých osob, které byly nalezeny na obou místech, s využitím dentálních záznamů: zjistilo se, že všichni zemřelí patřili k řádu Chrámu slunce. Při pitvách také vyšlo najevo, že pouze patnáct ze sedmačtyři-ceti obětí spáchalo sebevraždu. Rychle se rozběhlo mezinárodní pátrání po vůdcích vražednického kultu. Joseph Di Mambro se narodil 19. srpna 1924 v jižní Francii, a přestože se vyučil hodinářem a klenotníkem, už od mladého věku projevoval zájem o esoterické vědy. V roce 1956, kdy mu bylo dvaatřicet, se sta! příslušníkem řádu rosekru-ciánů známého též pod zkratkou AMORC (Antiquus Mys-ticus Ordo Rosae Crucis - Starý mystický řád růže a kříže), v němž působil až do roku 1969, kdy založil vlastní sektu tohoto náboženství, do níž získal nemálo příznivců. Přestěhoval se z jihu Francie ke švýcarským hranicím a v roce 1973 zahájil činnost Centra pro přípravu Nového věku. Uchazeči, kteří se chtěli k této společnosti připojit, museli v její prospěch věnovat velké peněžní sumy, aby, jak Di Mambro vysvětloval, bylo možno se postarat o celou jejich komunitu. To nebyla jediná pochybná praktika, která se v sektě realizovala. Di Mambro například své následovníky přesvědčil, že je reinkarnací několika náboženských a politických činitelů, počínaje egyptským bohem Osiri-dem a konče Mojžíšem. Stanovil rovněž pravidlo, že jenom on sám může rozhodnout o tom, kdo s kým smí uzavřít manželství a kdo je oprávněn mít děti. Za tímto „zákonem" se skrývala myšlenka, že všichni příslušníci kultu jsou ve skutečnosti reinkarnací slavných osobností, a aby jejich děti byly nadané nejvyššími kvalitami, bylo nezbytné uzavírat sňatky a plodil děti pouze s vhodnými kandidáty. Di Mambrův syn Eli byl očividně jedním z těch požehnaných dětí, které měly ohlásit příchod Nového věku, zatímco dceŘÁD CHRÁMU SLUNCE

131

ra Emmanuelle prý patřila mezi devět „kosmických dětí" a jako taková nesměla přijít do žádného fyzického kontaktu s kýmkoli vyjma nejbližších rodinných příslušníku. Velmi zvláštní je, že Di Mambrovy myšlenky přilákaly do rad sekty mnoho uznávaných občanů, z nichž někteří byli neuvěřitelně bohatí. V roce 1987 zformoval vyznavače svých ideji do zvláštní skupiny, která byla nejprve známa jako Základna zlaté cesty a později, kolem roku 1984, byla přejmenovaná na řád Chrámu slunce. Di Mambro neustále pociťoval potřebu mít nějakého spolehlivého zástupce, který by se věnoval náboru nových členů řádu Obrátil se na muže, kterého mu představili před několika roky, belgického lékaře Luka Joureta. Luc se narodil 18 října 1947 v Belgickém Kongu {nynější Zaire) a byl t0 charismatický, výmluvný člověk, jemuž se zanedlouho podařilo nalákat tolik nových příslušníků, že se členstvo řádu zdvojnásobilo; mimo jiné vnukl členům společnost. přesvědčení, že on sám byl v minulém životě jednak příslušníkem rytířského řádu templářů ze čtrnáctého století, ale navíc je třetí inkarnací Ježíše Krista. V roce 1989 měl řád Chrámu slunce přibližně 600 příslušníků po celém světě, nejen v Kanadě, Švýcarsku a Francii, Luc Jouret narozený ve Švýcarsku byl vedle Jose-pha Di Mambra jedním z vůdců tajné společnosti Chrámu slunce. V roce 1994 oba spáchali sebevraždu spolu s dalšími jednadvaceti osobami na statku nedaleko Chiery ve švýcarských Alpách.


ale také ve Spojených státech, Španělsku a ve francouzské části Karibiku. Jouret byl ve svém živlu, cestoval mezi těmito zeměmi, pronášel přednášky, pořádal semináře a přijímal velké peněžní dary. Ve zprávě novináře Michaela Sevillea uveřejněné v magazínu Time se odhadovalo, že Jouret s Di Mambrem nashromáždili za dobu, kdy vedli řád, od svých oveček sumu přibližně 93 milionů amerických dolarů. Co tedy mohli řadoví příslušníci společnosti očekávat za takové bohaté dary? Luc Jouret tvrdit, že až příslušníci řádu zemřou a jejich duch opustí fyzická těla, vydá se na „cestu mrtvých" a připojí se k ostatním vyvoleným na jiné planetě zvané Sirius. Jouret rovněž ve svých přednáškách rozvíjel teorii, že kvůli lidským špatnostem brzy přijde konec světa („čas pohrom"), avšak skupina vyvolených lidí („vznešených cestovatelů") kataklyzma zániku světa překoná ještě dřív, než ve skutečnosti nastane, a po stezce ohně dojde na Sirius. Pokud šlo o Joureta, téma ohně se v jeho projevech neustále opakovalo. Byl od mládí posedlý pověstmi o řádu templářských rytířů, středověkém mililantním mnišském řádu založeném v roce 1118 devíti účastníky první křížové výpravy, kteří se spojili a zapřísahali se chránit poutníky cestující do Svaté země. Joureta obzvlášť zaujalo, jakým způsobem scházeli templáři ze světa. Během počátečního dvousetletého období existence řádu se templáři rozrostli v jednu z nejmocnějších tajných organizací v Evropě a bojovali nejen po boku anglického krále Richarda I. (řečeného Lví srdce), ale těšili se také podpoře papeže Inocence II. a dalších. Byli obávanými válečníky a disponovali ohromnými finančními prostředky; byli to právě oni, kdo vytvořil instituci bankovnictví, jak ji známe dnes. Zdálo se, že jejich sílaje neomezená, ale nesmírné bohatství a moc nevyhnutelně vyvolaly mezi mocnými evropskými panovníky žárlivost a obavy. Nakonec v roce 1307 francouzský král Filip IV. Sličný, který zoufale potřeŘÁD CHRÁMU SLUNCE

133

boval peníze, aby mohl dál vést válku proti anglickému králi Edwardovi I., přikročil k tvrdému zákroku proti templářům na základě smyšleného obvinění, že se dopustili kacířství. A tak 13. října nechal všechny rytíře uvěznit a zkonfiskoval jejich statky a další majetky; jeho biřicové je donutili k doznání, že páchali celou škálu hříchů včetně uctívání Bafometa, homosexuality a sodomie, pošlapání a poplivání svatého kříže a kacířství. V roce 1310 nechal král Filip číy-řiapadesát rytířů upálit u kůlů a papež Klement V. následně prohlásil členství v řádu za protizákonné. Poslední velmistr rádu templářských rytířů Jacques de Molay byl upálen 16. března 1314 a říká se, že během krutého umírání proklel jak krále Filipa, tak papeže Klementa a prorokoval jim, že do roka zemřou. Ať je tato historka autentická nebo ne, skutečností zůstává, že zemřeli oba velmi brzy - Klement měsíc a Filip sedm měsíců po de Molayově upálení. Jouret byl řádem templářů úplně posedlý a hltal všechny historky pojící se ke krutým koncům jeho příslušníků. Pilně cestoval a přednášel, mimo jiné i o tom, že elitní příslušníci řádu Chrámu slunce dokáží absorbovat ducha původních templářských rytířů tím, že řádu odevzdají bohaté milodary. Toto tvrzení nám může připadat směšné, ale našlo se mnoho žen a mužů ochotných Jouretovi věřit a stát se příslušníky sekty. Akademik Jean-Francois Mayer citoval prohlášení jedné takové osoby, která této víře rovněž podlehla: Mně, Světlonošovi z nejvzdálenějších časů, vypršel čas, který mi byl zde na planetě Zemi vymezen, a volně a ochotně se vracím na místo, z něhož, jsem vyšel na počátku časů. Naplňuje mě štěstí, protože vím, že jsem splnil svou povinnost a že mohu přinést zpět do Klidu a Štěstí svou nashromážděnou energii, obohacenou o zkušenost, kterou mi poskytl život na Zemi - zpět do zdroje, z něhoí všechno vychází Je obtížné pro pozemského Člověka porozumět této volbě a takovému rozhodnutí - Že dobrovolně opouštím


Příšerná kaple řádu Chrámu slunce, kterou objevili vyšetřovatelé na statku u Chiery za posuvným panelem ve stene. Na podlaze našli osmnáct mrtvol. pozemskou podobu. Ale tak je to se všemi, kteří v sobě nesou Světlo a Kosmické vědomí a vědí, kam se vracejí.2 Při posedlosti tohoto druhu bylo pouze otázkou času, než začali členové kultu mluvit o „konci světa" a o tom, jakým způsobem - až ta chvíle přijde - příslušníci řádu Chrámu slunce opustí vezdejší svět a společně půjdou cestou mrtvých zpět na planetu Sirius. Proč vsak dvojice vůdců zvolila právě to konkrétní datum? Bohužel se zdá, že nemělo ani v nejmenším nějaký spirituální význam, nýbrž skutečná příčina je mnohem prozaičtější. Několik významnějších příslušníků řádu se s Di Mambrem a Jouretem nepohodlo a požadovali navrácení prostředků, které do řádu vložili. Jistou roli v této rebelii nepochybně sehrál zánik jiného kultu. V únoru 1993 vstoupila farma nedaleko texaského města Waco, která sloužila jako útočiště sekty Davidovské větve adventistů sedmého dne, do stavu obležení, který trval čtyřiapade-sát dní. Nakonec vůdce této sekty David Koresh rozhoŘÁD CHRÁMU SLUNCE

135

dl že dozrál čas k tomu, aby jeho kult spáchal masovou sebevraždu. Zanedlouho čtyřiaosmdesát jeho následovníků (včetně mnoha dětí) zemřelo v ohni záměrně založeného požáru, jehož záběry obletěly celý svět. Tato událost vyvolala radikální snížení počtu lidí, kteří nově přicházeli do podobných organizací, nemluvě o vlně dezertem, kteří zoufale opouštěli sekty, jejichž členy už byli. Také počet příslušníků Chrámu slunce začal klesat. Byly to pro Di Mambra časy plné starostí, ale jeho potíže teprve začínaly. O několik měsíců později dlouholetý příslušník jeho skupiny přišel na to, že Di Mambro využívá laserových triků k tomu, aby předváděl věřícím přízračne velmistry řádu Chrámu slunce". Tímto mužem byl Tony Dutoit, týž, jehož mrtvola měla v zádech padesát bodných ran po noži a byla později objevena v Kanadě nacpaná v příborníku. Švýcarský dentistaThierry Huguenin rovněž hovořil o fintách, kterými Di Mambro s oblibou působil na svoje stoupence: Dvě ženy se začaly svlékat, hned jak se ozvaly první tony Wagnemvy hudby. Když už byly jen ve spodním prádle, z rejiektoru sama od sebe vypadla žárovka, rozlomila květ růže a roztříštila se u paty oltáře. Jo {Di Mambro} vytasil meč a vzkřikl: „Silami, které mi byly svěřeny,^ vytvářím ochranný kruh kolem tohoto svatého shromáždění! "To všechno se zdá být velmi dětinské, a přece to pro příslušníky řádu očividně byla závažná ukázka Di Mambro-vy moci. Nicméně skeptikové jako Dutoit podporovali tlak, jemuž byl Di Mambro vystaven, když jej několik bank nechalo prošetřovat kvůli praní peněz. Ještě mu dodalo, Že i jeho vlastní děti Eli a Emmanuelle začínaly stále méně věřit učení svého otce. Eli dokonce s velkým nadšením odhaloval švindly, kterých se otec dopouštěl, což se mu podařilo hned při několika příležitostech a vedlo to k odchodu nejméně deseti členů z řádu.


Di Mambro se ale nepotýkal s problémy sám, protože Luc Jouret měl také dost svých starostí. Někdy před rokem 1994 neprošel volbou na funkci velmistra kanadské pobočky řádu Chrámu slunce, protože jeho stále excentričtější chování a despotický způsob vedení sekty proti němu postavily mnoho klíčových členů řádu. Podle několika svědectví například před zahájením určitých rituálů Chrámu slunce Jouret vyžadoval sexuální styk s některou Členkou řádu, aby mu prý dodala „spirituální sílu". Byl to však zejména jeho způsob vedení sekty, který ho dostal do potíží a nakonec vedl k jeho sesazení. To pak vyvolalo zásadní rozkol mezi evropskými pobočkami řádu, což velmi rozezlilo Di Mambra, který Jouretovi vždycky naprosto věřil. Několik investigativních novinářů později zjistilo, že to nebyl první případ, kdy Jouret přišel o vedoucí postavení v tajném spolku. Než se připojil k řádu Chrámu slunce, patřil Luc Jouret k rasistické neonacistické kouzelnické organizaci, kterou spoluzaložil s někdejším důstojníkem gestapa Juliene Origasem. Když se Jouretovi nezdařil pokus o převzetí úplné kontroly nad touto skupinou, raději z ní odešel a připojil se k Di Mambrovu Chrámu slunce, kde ovšem opakoval stejnou chybu. Ke všemu se policie začala zajímat o Jouretovo podnikání, protože vyšlo najevo, že se pustil do ilegálních obchodů se zbraněmi. Byl usvědčen spolu s dalšími dvěma příslušníky řádu a postižen pokutou ve výši 1000 dolarů. Jak Di Mambro, tak Jouret měli tedy pádné důvody k obavám o budoucnost řádu Chrámu slunce a především o své postavení vůdců řádu. Za klacek hozený pod nohy především považovali chování Tonyho Dutoita. Jeho manželka Nicki dříve dostala od Di Mambra rozkaz, že nesmí mít žádné děti, ale protože zoufale toužila po rodině, ignorovala mistrův příkaz a porodila syna ChristopheraEmmanue-la. Když se o tom Di Mambro doslechl, okamžitě prohlásil ŘÁD CHRÁMU SLUNCE

137

novorozence za antikrista, jehož vyslaly na svět síly zla, aby zpochybnily postavení jeho dcery jako pravého mesiáše. Di Mambrovi i Jouretovi se zdálo, že jim ze zapeklitého stavu věcí zbývá pouze jediná cesta prohlásit, že nadešel čas k tomu, aby oba dva i se svými stoupenci opustiti Zemi a postoupili na vyšší spirituální úroveň. Aby transformace mohla úspěšně proběhnout, byl k tomu nezbytný oheň, a tak po vraždě Tonyho Dutoita a jeho rodiny byl v budově, v níž žili, založen požár. Jejich vrahové (později identifikovaní jako pětatřicetiletý Gery Genoud a šedesátiletá Colette Genoudová) pak spáchali sebevraždu ve víře, že se vydávají na cestu, jež je dovede na Sirius. Téměř ve stejné chvíli na druhé polokouli vůdcové Di Mambro a Jouret dokonali své sebevraždy (a také řady dalších lidí) na Švýcarském statku Alberta Giacobina. Po masových úmrtích v Chiery a 5. října v Granges-sur-Salvan aktivita přeživších příslušníků řádu Chrámu slunce na nějakou dobu prakticky ustala. Nikdy se přesně nezjistilo, proč tomu tak bylo, ale dá se předpokládat, že po smrti Di Mambra a Joureta řád fungoval pouze s velkými potížemi. Ovšem uběhlo jen něco přes rok od prvních masových sebevražd a došlo k dalšímu krveprolití. V prosinci 1995 v řídce zalesněné krajině nedaleko francouzského Grenoblů, v místě zvaném Pekelná studna (či jáma) bylo nalezeno šestnáct mrtvých lidí, z toho tři děti, šestiletá Tania Veronová, devatenáctiměsíční Curval Lar-danchet a čtyřletý Aldwin Lardanchet. Někteří z nich měli na tělech strašlivé popáleniny a čtrnáct mrtvol leželo příznačně uspořádaných do kruhovitého obrazce, později identifikovaného jako symbol hvězdy. Toho dne vrcholil zimní slunovrat a ve všech mrtvých byli poznáni příslušníci řádu Chrámu slunce. I když někteří z nich očividně spáchali sebevraždu, u jiných byly objeveny známky svědčící o tom, že byli brutálně zavražděni. Jedna žena měla roztříštěnou


Čelist, jiní utrpěli střelná zranění a téměř ve všech do kruhu uspořádaných tělesných pozůstatcích byly zjištěny stopy narkotik Myolastanu a Digoxinu. Několik mrtvých při sobě mělo dopisy na rozloučenou, v nichž se říkalo, že účelem jejich činu bylo opustit pozemský život a vydat se do vyšší spirituální sféry. Tragicky působily náznaky, že někde jinde mělo dojít k podobné masové sebevraždě. Přešel rok, aniž by se udal nějaký další incident, avšak policie přesto bedlivě střežila zbývající příslušníky řádu Chrámu slunce, obzvláště při letním a zimním slunovratu a podzimní a jarní rovnodennosti. Snad proto, že se při žádném z těchto významných dnů nic nepřihodilo, nechali se strážcové pořádku ukolébat do falešného pocitu bezpečí, či prostě neměli dost prostředků, aby mohli neustále všechny sledovat. Ať tak nebo tak, jakmile jejich pozornost ochabla, došlo k další tragédii. 22. března 1997 se v malé vesničce St. Casimir v kanadské provincii Québec odehrála další masová sebevražda, díky níž se počet mrtvých příslušníků Chrámu slunce vyšplhal na celkem čtyři asedmdesát. V den jarní rovnodennosti se pčt dospělých členů řádu spolu se třemi teenagery pokusilo aktivovat zápalný prostředek, který měl zajistit, že budova i se všemi uvnitř shoří do základů. Zápalný systém naštěstí selhal a nezletilí měli dostatek času, aby své rodiče přesvědčili. že nechtějí zemřít. Když je dospělí z domu pustili, utekly osvobozené děti do nedalekého stavení, ale dospělí pokračovali v realizaci svého plánu - tentokrát s úspěchem. Požili omamné prostředky, potom ulehli na podlahu do obrazce symbolizujícího kříž a podpálili se. Později byl objeven dopis vysvětlující víru obětí, že tento způsob sebevraždy je jediný možný prostředek, jak se dostat na jinou planetu. Úřady snad selhaly v tom, že nedokázaly této tragédii předejít, ale následujícího roku měly větší štěstí. V roce 1998 se ŘÁD CHRÁMU SLUNCE

139

Mezinárodně uznávaný dirigent a skladatel Miche! Tabach-nik byl podezřelý z účasti na úmrtích příslušníků řádu Chrámu slunce, ale byl osvobozen ze všech bodů obžaloby. Za svou hudbu sklidil mnohá ocenění a naposled působil jako šéfdirigent tělesa Noord-Nederlands Orkest. zjistilo, že jistý německý psycholog shromáždil devětadvacet příslušníků rádu Chrámu slunce na Kanárských ostrovech s neskrývaným účelem - spáchat další masovou sebevraždu, Mezitím ve Francii naléhali příbuzní obětí z Grenoblů na úřady, aby zatkly všechny přežívající členy sekty, zejména její vůdce, a zavedly proti nim trestní řízení. Jedním z těchto vůdců byl Michel Tabachnik, světoznámý hudebník a dirigent, který žil v Paříži, ale pracoval jednak s orchestrem kanadské Opery a jednak se symfonickým orchestrem torontské univerzity. Byl obviněn z „účasti na zločinném spiknutí" s cílem spáchat rituální vraždy a 16. dubna 2001 byl v Grenoblů postaven před soud. Původně


nebyl považován za nějakou významnou postavu této tajné společnosti, ale podrobnější vyšetřování prokázalo, že se podílel na organizaci sebevražd v roce 1994 i všech následujících. Tabachnik byl rovněž autorem velké části řádové literatury (která byla za těžké peníze prodávána prostým členům), a tudíž hrál zásadní roli v ohlupování příslušníků sekty a jejich upevňování ve víře, že sebezničení je nezbytné k dosažení cílů řádu. Při přelíčení francouzský vyšetřující důstojník Luc Fon-taine vyjádřil názor, že dva zemřelí příslušníci sekty - policejní důstojník Jean-Pierre Lardanchet (jehož dva synové rovněž zemřeli při tragické události v roce 1995) a architekt jménem André Friedli - byli těmi muži, kteří při gre-nobleské masové sebevraždě stříleli a zavraždili několik členů řádu, jež nebyli ochotní sami si sáhnout na život. Podle tohoto vzoru probíhaly i všechny ostatní incidenty - dva vybraní členové sekty postříleli ty, kteří nedosáhli dostatečně vysoké spirituální úrovně, aby chtěli spáchat sebevraždu. Při rekonstrukci na místě činu se pak demonstrovalo, jak Lardanchet a Friedli polili těla benzinem, načež je zapálili a sami spáchali sebevraždu. Všechno to bylo nanejvýš pochmurné, a protože státní zástupce požadoval trest mezi pěti a deseti roky, není divu, že Tabachnik všechno popíral. Koneckonců proti němu bylo kromě listinných dokladů k dispozici jen velmi málo přímých důkazů, které by jej jednoznačně spojovaly se všemi těmi mrtvými. Nicméně dva dřívější příslušníci Chrámu slunce dosvědčili, že příkaz ke spáchání sebevraždy přišel z nejvyšších míst řádu, kam náležel i Tabachnik. Uvedli rovněž, že sektu založil Di Mambro právě s Tabachnikem, poté co společně cestovali do Egypta, kde se nechali inspirovat starověkými faraóny. Di Mambro svému žáku vysvětloval staré rytiny a poučil ho, že bůh Sothis (později známý jako Sírius) představuje vědění. K tomuto důkazu se vázal rozhovor se synem ŘÁD CHRÁMU SLUNCE

141

někdejší příslušnice řádu, který otiskly noviny The Times v průběhu Tabachnikova procesu: Edith Vuametová, manželka někdejšího olympijského vítěze v lyžování, nedokázala odolat vábení kultu, přestože už zemřelo třiapadesát jeho příslušníků. [Alain] Vuarnet a jeho otec se prvně dozvěděli o existenci této sekty a o tom, zeje s ní spojena i jejich rodina, v říjnu 1994, kdy ve třech ohních planoucích ve vesnicích ve Švýcarsku a v Kanadě zahynulo třiapadesát jejích členů. V policejních hlášeních se ve spojitosti s kultem objevilo také jméno paní Vuametové a jejího nejmladšího syna Patricka. „Měl jsem pocit, jako by se nám na hlavu sesypal celý svět," řekl vysoký, sportovně vyhlížející Vuarnet, dnes šéf rodinné firmy. „Ale v určitém smyslu se nám ulevilo - ti dva guruové řádu se sami také zabili. Po několika měsících jsem se zeptal matky, jestli se stále ještě vídá s příslušníky řádu Chrámu slunce. Zbledla a odpověděla: ,Copak si opravdu myslíš, Alaine, že po tom všem, co ti lidé udělali, bych s nimi mohla mít ještě něco společného?'" O rok později, brzy ráno 16. prosince 1995, byli Edith s Patrkkem mezi šestnácti příslušníky řádu Chrámu slunce, kteří vystoupili lesnatými svahy Vercourských hor v jihozápadní Francii na místo, jemuž se v kraji říká Pekelná jáma.4 Alain Vuarnet hovořil i o tom, jak v roce 1990 matka trpěla mírnými záchvaty deprese a setkala se s Lukem Joure-tem. Chtěla najít něco, več by mohla věřit, hledala nějakou víru a Jouretův kult očividně její potřebě vyhovoval. Tabachnik u soudu připustil, že byl ve styku s Chrámem slunce, ale kategoricky odmítal myšlenku, že by měl být jedním z jeho vůdců, nýbrž tvrdil, že se sám nechal Di Mamb-rem ošálit. „Je pro mě velmi obtížné, Ctihodnosti," prohlásil během jednoho obzvlášť tísnivého osmihodinového hlavního líčení, „vysvětlit mou roli v tom, co se odehrálo, protože jsem byl naprosto naivní."5 Ale Francis Vuillemin, právník


zastupující rodiny některých obětí z Grenoblů, jeho obranu zcela odmítl; „Tabachnik se snaží ze sebe dělat imbecila, ve skutečnosti se ale chová, jako by byli imbecilové všichni ostatní. On byl přece autorem doktríny, která vedla ke všem těm úmrtím."ň Obžaloba se pak pokoušela různými svědeckými výpověďmi prokázat, že Tabachnik byl jedním z vůdců, kteří oznámili konec ěinnosti kultu krátce před první sérií tří masakrů, a že tedy dokonale věděl o tom, jaké události přijdou. Avšak bez ohledu na to, jak žalobci na Tabachnika sočili a snažili se jej vykreslit jako jednoho z čelných činovníků Chrámu slunce, byl 25. Června zproštěn všech obvinění. Tabachnikova právníka Francise Szpinera pochopitelně výsledek procesu potěšil a prohlásil, že soudcové rozhodující věc jeho klienta správně odolali tlaku médií a Tabachnika neodsoudili. Nicméně přesně opačné mínění vyjádřila antikultovní organizace Association de defence de lafanúlle et de ťindividu, jež označila výsledek soudu za zklamání a požadovala, aby se vláda postarala o vydání zákona zakazujícího existenci kultů. „Pokud by takový zákon existoval," konstatoval právník asociace Francis Buillemin, „nevyhnul by se Michel Tabachnik trestu."7 Takto však Tabachnik odešel od soudu jako volný Člověk a také takovým zůstal, navzdory tomu, že se žalobce proti zprošťujícímu rozsudku odvolal. Dnes pokračuje v úspěšné kariéře jako vysoce uznávaný dirigent. Podle mínění policejních úřadů ve Francii, Švýcarsku a Kanadě přinášelo milénium velmi reálnou možnost uskutečnění dalších masových sebevražd. V Quebeku se na sektu operující v této provincii zaměřilo zhruba pětasedmdesát vyšetřovatelů; policejní důstojník Pierre Robichaud ze Sureté du Quebec prohlásil: Oni [řád Chrámu slunce] tvrdí, že jsou nečinní, ale naneštěstí se nedá bez jakýchkoli pochybností přisvědčit, že tomu ŘÁD CHRÁMU SLUNCE

143

tak skutečně je. Nemáme nějaké zvláštní obavy, ale bohužel se mohou stát věci, které nemůžeme předvídat. Zítra se může přímo před našima očima odehrát podobný masakr jako v St. Casimiru. Je to velice citlivá věc* Také ve Švýcarsku se podnikala opatření, která by zabránila další tragédii. Bylo otevřeno veřejné informační středisko o náboženských kultech, které - aniž by se nějak rušivě dotýkalo víry občanů varovalo veřejnost před nebezpečím, které v sobě může nést členství v některých kultech Či skupinách. Prezident tohoto centra Francois Bellanger k tomu řekl: My proti těmto skupinám nebojujeme. Žijeme v zemi, kde je svoboda vyznání posvátná. Chceme jen poskytnout neutrální a významné informace. Při shromažďování, analyzování a zveřejňování těchto údajů postupujeme velmi opatrně.9 A tento obezřetný, nenásilný postup zřejmě přináší ovoce, protože od sebevražd v Grenoblů a soudu s Michelem Tabachnikem zatím nedošlo k žádné další masové sebevraždě. To ovšem neznamená, že by se taková událost nemohla odehrál v budoucnosti znovu. Je zajímavé, že v závěrečné zprávě po soudu s Tabachnikem soudce Fontaine konstatoval: „Rád je strukturován jako multinacionální a jedná se o vskutku ohromnou obchodní entitu s finančními zájmy na třech kontinentech." Jestli toto prohlášení poukazovalo na fakt, že mnoho lidí věřilo (a stále věří), že kult je krycím prostředkem organizovaného zločinu, je třeba říci, že taková skutečnost se neprokázala. Jisté ovšem je, že přes účty Chrámu slunce proudily miliony dolarů a že mezi jeho členy patří mnoho vysoce vlivných osob, jako policejní důstojníci, politikové, státní úředníci a údajně (podle dokumentu televizní stanice Channel 4) dokonce i monacká princezna Grace. Může být pravda i to, že Di Mambro i Jouret fungovali pouze jako loutky v rukou někoho stojícího ještě výš v hierarchii řádu někoho, jehož jméno, jak je pro tajné organizace typické, nebylo nikdy zveřejněno.

144 NEJKRUTĚJŠÍ TAJNÉ SPOLEČNOSTI 1 „Interpol joins Swisš in Solar Temple murder inquiry" (Inter-pol se spojil se Švýcary při vyšetřování vražd v Chrámu slunce), Edward Luče z Granges-sur-Salvan, Claire Trevena z Toronta a John Mullin, Guardian, 6. října 1994 1 www.religiousmovements. lih.virginia.edu/nrms/solarlemp.html 3 „Lured by the cult" (Vábení kultu), The Times (Londýn), 18. dubna 2001 4 Tamtéž. 5 „Conductor telíš court how New Age Guru insipred doomsday cuit" (Dirigent vysvětluje soudu, jak gum nového věku inspiroval kult soudného dne), AFP, 26. dubna 2001 6

7

Tamtéž.

„Conductor not guiliy in doomsday cult deaths, French court says" (Francouzský soud rozhodl, že dirigent není vinen v případu úmrtí členů kultu soudného dne), Globe and Mail (Kanada), 26. června 2001 s „Solar Temple cult worries rise as millenium nears" (S blížícím se miléniem stoupají obavy z kultu Chrámu slunce), Patrick Whi-te, Reuters, 26. dubna 1999 ' „Geneva seeks to temper influence of cults" (Ženeva se snaží omezit vliv kultů), Swisslnfo (Švýcarsko), 3. listopadu 2001 145

ASASÍNOVÉ PRVNÍ TERORISTÉ V DĚJINÁCH Za pomoci kejklířských klamů a úskočných lží, se Istnými přípravami a zvláštním předstíráním vybudoval základnu ismailiských vrahů a pravil: „Kdo z vás zbaví tento stát zloducha Nizama al-MulkTusiho?" Muž řečený Bu Tahir Arrani si přiložil dlaň na hruď na znamení, že úkol prnimá, a vydal se na cestu omylu, po níž doufal dojít blaženost. na onom světě, takže páteční noci 12. dne ramadánu roku 485 [...] v přestrojení za sufijského derviše přistoupil k nosítkům, v nichž byl Nizam al-Mulk přenášen z audience do stanu svých žen, a zaútočil na něho nožem, diky kterémužto bodnutí se stal mučedníkem.

Rašíd al-Din Dnes je slovo „asasín" součástí běžného hovorového jazyka a označuje jakéhokoli vraha nějaké významné osobnosti nebo profesionálního nájemného zabijáka. Toto slovo je arabského původu a na Západ se dostalo těsně před křižáckými výpravami jako označení tajuplné islámské sekty obávané v celé tamní oblasti pro množství napáchaných vražd. Asasínové (nebo též ismailiové či hašišínové) byli skupinou která se proslavila díky tomu, že užívala vražd jako politické zbraně. Tato radikální islámská sekta byla nelítostná nemilosrdná a bezohledně systematická jak v plánování, tak při realizaci svých zločinů a byla po právu jednou z nejobávanějších organizací tehdejšího světa.


První zmínka o této skupině se údajně objevila ve zprávě vyslance, který z pověření císaře svaté říše římské Fridricha I. Barbarossy putoval v roce 1175 do Egypta a Sýrie: Vězte, že na pomezí Damašku, Antiochie a Aleppa žije v horách určitá skupina Saracénů, kteří jsou ve své vlastní řeči zváni Heyssessini [,..] Tato horda mužů žije bez zákona; pojídají prasečí maso proti saracénským zákonům a obcují se všemi ženami bez rozdílu, včetně vlastních matek a sester [...] Mají ve svém. středu Mistra, který vzbuzuje největší děs u všech saracénských princů v blízkém i dalekém okolí, jakož i u sousedících křesťanských pánů. Má totiž ve zvyku ohromujícím způsobem je zabíjet.' „Mistr", který byl obecně znám pod přezdívkou „Stařec z hory" (toto přízvisko přecházelo z jednoho vůdce asasí-nů na druhého), vládl svým následovníkům strašlivou mocí, protože v nich vyvolal fanatickou oddanost, jaké se netěšil žádný jiný z tehdejších pánů, Cestovatel Marco Pólo, který touto částí světa putoval v roce 1273, měl unikátní možnost Starce pozorovat a podává zajímavý způsob vysvětlení vzniku moci, kterou vůdce asasínů vládl svým vyznavačům. Pólo popisuje, jak Stařec zařídil, že ,jisté údolí mezi dvěma horami bylo uzavřeno a přeměněno v zahradu, největší a nejkrásnější, jakou svět viděl, obdařenou všemi druhy ovoce". Potom cestovatel líčí, jak Stařec od svých žáků požaduje, aby věřili, že tato zahrada je skutečným Rájem. „Nyní není do této zahrady povolen vstup žádnému muži vyjma těch, kteří mají v úmyslu stát se jeho Ašišinem," píše Marco Pólo. Jakmile Stařec z uchazečů vybral ty, které chtěl nechat vejít, dostali dotyční lektvar, po jehož vypití usnuli a poté byli přeneseni do zahrady. Když se Starcovy oběti probudily v tak nádherném prostředí, bez váhání uvěřily, že jsou v ráji. A zůstaly tam, dokud nebylo potřeba, aby se vrátily do vnějšího světa jako asasínové. Ten, na něhož padla volba, znovu dostal nápoj ASASÍNOVÉ

147

s uspávacím prostředkem, jenomže tentokrát byl vynesen ze zahrady ven a po procitnutí dostal instrukce pro zadaný úkol. „Jdi a zabij tak a tak," napsal Marco Pólo, když se snažil parafrázovat Starcovu řeč, „a když se vrátíš, mí andělé tě přenesou do ráje. A i kdybys zahynul, stejně pošlu své anděly, aby tě přenesli zpátky do ráje."2 Ať je toto Polovo svědectví pravdivé nebo ne (a řada historiků z nejrůznějších důvodů věří, že není), ukazuje, do jaké míry asasínové pronikli do veřejného povědomí. Ve dvanáctém století někteří komentátoři měli za to, že je třeba ruku asasínů vidět za každou politickou vraždou nejen v Sýrii, ale i v Evropě. V roce 1158, když Fridrich Barbarossa obléhal Miláno, tvrdil jeden historik, že byl jakýsi asasín chycen přímo v Barbarossově táboře. V roce 1195 se anglický král Richard I. Lví srdce zdržoval v Chinonu a v té souvislosti bylo zaznamenáno, že bylo dopadeno nejméně patnáct asasínů, kteří doznali, že je poslal francouzský král, aby Richarda zabili. Objevovaly se i další početné zprávy tohoto druhu a zanedlouho se stalo obecným zvykem obviňovat nepřítele ze spojenectví se Starcem z hory, přičemž účelem tohoto spojenectví bylo vyslání asasínů s úkolem zabít protivníka. Pravda je taková, že většina evropských vládců té doby nepotřebovala žádnou pomoc zvnějšku, aby se zbavili Benátský cestovatel Marco Pólo narazil na kult asasínů, když putoval po Středním východě v roce 1273, a Simce se rozepisoval o Starci z hory.


soupeřů tím, zeje dali zavraždit, takže obvinění ze spojení s asasíny se chápalo spíš jako ostrá urážka. Ovsem asasínové i nadále budili zvědavost Západu a v roce i697 napsal jistý Barholomé de Herbelot knihu nazvanou Bibliothéque oríentale (Orientální knihovna), v níž zachytil téměř všechny tehdy dostupné informace o dějinách, náboženství a literatuře této části světa. De Herbelot soudí, že asasínové byli odnoží ismailiů (kteří zase byli odnoží šíi-tů, jejichž spory se sektou sunnitů byly a stále jsou, zejména v současném Iráku, hlavním náboženským schismatem v zemích islámu). Další významnou studií - ovšem podstatně mladší - bylo dílo arabského učence Silvestra de Sasy, který publikoval teorii, žeasasínové/hašišínové získali své jméno podle toho, že hojně užívali hašiš, nicméně tento předpoklad byl později zpochybněn, protože ismailiové se ve svých textech o této droze nikdy nezmínili. Také se uvádí, že lokální syrské slovo hasishi mělo význam „násilník" a bylo této sektě při-řčeno spíše pro zvláštní chování asasínů než kvůli užívání hašiše. Asasínové byli skutečně natolik nespolečenští, že původní Stařec z hory - muž jménem Hasan-i Sabbah -neopustil svou horskou pevnost více než pětačtyřicet let. Sabbah se narodil v íránském městě Kum zhruba v polovině jedenáctého století, ale když byl ještě chlapec, otec přestěhoval celou rodinu do Rayy {dnešní Teherán), kde Sabbah podnikl první vážný pokus získat náboženské vzdělání. Od chlapeckých dnů, kdy mi bylo sedm let, jsem pociťoval náklonnost k rázným oblastem učenosti a přál jsem si stát se církevním učencem; do věku sedmnácti let jsem byl hledačem a pátračem po vědomostech, ale přidržoval jsem se víry svých otců ve dvanáct knih menších proroků.3 Zdá se, že Sabbah navštívil zhruba na tři roky Egypt, kde žil nejprve v Káhiře a poté v Alexandrii. V této době se ASASÍNOVÉ

149

však kvůli náboženské roztržce odvrátil od své původní víry. Káhirský kalif al-Mustansir na smrtelném loži ustanovil svým následníkem syna Nizara, ale jakmile skonal, bylo rozhodnuto, aby se kalifem stal naopak al Musta'li, Niza-rův bratr. Toto rozhodnutí vyvolalo mezi obyvatelstvem velké pozdvižení a velká část populace al Musta'liho neuznávala. Odbojnická skupina vyhlásila věrnost závětí ustanovenému kalifovi Nizarovi, a proto se příslušníci této sekty, později historikům známí jako asasínové, nejprve označovali jako Nizarovi ismaMhové.4 Hasan-i Sabbah se k této sektě rovněž připojil a díky tomuto rozhodnutí byl později deportován z Egypta do severní Afriky. Loď, na níž ho odváželi, se dostala do potíží a ztroskotala, jeho však zachránili a převezli do Sýrie. Odtud Sabbah cestoval napříč Persií a prošel Írán i Kurdistán. Jeho hlavní cíl však ležel na severu Persie - byla to šíitská pevnost Daylam, místo, které, řečeno slovy Bernarda Lewise, „žárlivě [střežilo] svou nezávislost před kalify z Bagdádu i ostatními sunnitskými vládci".5 Jako člověk, který se osobně vyhýbal kalifům, Hasan-i Sabbah do nového prostředí dokonale zapadl a věnoval velké úsilí uskutečnění cílů obsažených v „nové" víře Niza-rových ismailiů; pilně cestoval po celém kraji a o tri nebo čtyři roky později usoudil, že potřebuje pro své učení trvalou základnu. Rozhodl se pro horský úkryt, který by byl pro jeho nepřátele nedosažitelný, odkud by nicméně mohl pokračovat v boji nejen proti kalifům, ale i proti svému skutečnému nepříteli, jímž byla Seldžucká říše. V jedenáctém století islámský svět zakusil několik velkých útoků zvnějšku, z nichž nejvážnější byla invaze turkic-kých Seldžuků, kteří nakonec založili novou říši rozkládající se od Střední Asie až ke Středozemnímu moři. Zdálo se, že Seldžukové jsou neporazitelní. Nikdo je nenapadal, nikdo


se o to ani nepokusil. Jejich vojenská síla neměla sobě rovné a jako jediní se jim stavěli na odpor ismailiové a zejména Hasan-i Sabbah, který se během doby stal pro Seldžuky pravou noční můrou. Když se Sabbah rozhodl vybudovat horskou pevnost, věděl o jediném místě, které splňovalo veškerá kritéria -hrad Alamut. Byl postaven v nadmořské výšce přes 1800 metrů nad mořem na úzkém hřebeni v srdci Elburzských hor, odkud dominoval chráněnému údolí, jež se táhlo zhruba pětačtyřicet kilometrů daleko. Alamut stál na skutečně ideálním místě. Podle pověstí stavbu nechal zbudovat někdejší daylamský král, který jednou na lovecké výpravě vypustil orla, jenž se pak usadil na skalnatém ostrohu vysoko v horách. Král ocenil, jak vynikající místo si dravec vybral, a neprodleně vydal rozkaz postavit na tom miste hrad, který dostal jméno Aluh Almut, což v překladu znamená „Orlí ponaučení". Hrad byl v roce 860 přestavěn dalším králem; když se však Sabbah rozhodl, že hrad napříště bude patřit jemu, dosavadního držitele prostě vyhnal a stal se novým pánem Alamutu. Od chvíle, kdy Sabbah vešel do hradu, už nikdy nesešel dolů ze skály, na které hrad stál. Vedl střídmý život, studoval, kázal a dohlížel na dění ve svém „království", což z valné části znamenalo získávání nových konvertitů pro učení ismailiů a obsazování dalších hradů. Vysílal také misionáře, jejichž úkolem bylo přispívat k plnění obou těchto hlavních cílů. Letopisec Juvaynie napsal: Hasan vynaložil nesmírné úsilí, aby ovládl místa sousedící s Alamutem nebo ležící v okolí. Pokud to bylo možné, získával je do své moci různými propagandistickými triky- a sídla, která jeho lichotkám nepodlehla, obsadil silou, s vraždéním, znásilňováním, loupežením, krveprolitím a válkou. Dobyl ty hrady, u kterých to bylo možné, a kdykoli objevil vhodné skalisko, postavil na něm nový hrad.6 ASASÍNOVÉ

151

Ilustrace z rukopisu Putování Marka Póla pocházejícího z patnáctého století ukazuje Starce z hory, jak vydává svým věrným příkazy k vraždám. Hasan-i Sabbah si počínal tak úspěšně, že jeho věrní začali šířit náboženskou propagandu i v oblastech věrných sun-nitům a Seldžukům. Byli to právě Sabbahovi emisaři, kdo jako první prolil krev v Seldžuky ovládaném okolí Rayy [Teheránu], Osmnáct ismailiských agentů, kteří se sešli ke společné modlitbě, bylo místními ozbrojenci zatčeno a vsazeno do vězení. Po výslechu byli všichni propuštěni. Pak se skupina vydala k muezzinovi, aby se pokusila přesvědčit ho k přestoupení na jejich víru, avšak svatý muž odmítl jejich náboženské ideje, takže potom v obavě, že by jejich počínání ohlásil místním úřadům, Sabbahovi muži muezzi-na zabili. Když se o vraždě doslechl vezír toho kraje Nizam al-Mulk, vydal rozkaz, aby vůdce skupiny byl uvězněn a popraven - jeho rozkaz byl neprodleně vykonán. To bylo první z celé řady tvrdých opatření, která Seldžukové přijímali vůči ismailiům. Ovšem místo aby se ismailiové nechali odradit od budoucích konfliktů, pokračovali pod Sabbaho-


vým vedením v odporu a brzy si osvojili umění úkladných vražd, jež jim pomáhalo v boji. Říká se. že jako první oběť si vybrali samotného vezíra Nizama al-Mulka, a muž pověřený úkolem jej zavraždit se jmenoval Bu Tahir Arrani. [...] páteční noci 12. dne ramadánu roku 485 [16. října 1092} v okrese Nihavand ve stanici Sahna v přestrojení za sufijského derviše přistoupil k nosítkům, v nichž byl Nizam al-Mulk přenášen z audience do stanu svých žen, a zaútočil na něho nožem, díky kterémužto bodnutí se [Arrani] stal mučedníkem.7 Zavraždění Nizama al-Mulka bylo první z dlouhé řádky politických vražd, které od té doby byly téměř na denním pořádku. Nikdo se nemohl před útočníky cítit v bezpečí: princové, králové, generálové, vězí rove, guvernéři, duchovní - všichni, kteří zjevně nesouhlasili s ismailii a jejich učením, byli považováni za nepřátele, a tudíž za legitimní cíl násilí, Sami ismailiové se považovali za elitní smrtící sílu, která srazí každého, kdo se jim postaví. Jejich oběti na druhé straně chápaly ismailie jako „zločinné fanatiky", lidi, kteří byli ochotni porušit zákon a dopustit se vraždy, jen aby dosáhli svého. Sabbahova sekta, ismailiové (Či asasínové nebo hašišíni) se stala velmi mocnou tajnou společností, bohatě obdařenou všemi náležitostmi, jaké se u takové skupiny dají očekávat. Měli vlastní systém přísah a striktně vymezenou hierarchii, jejich organizace vycházela z pevně stmelených základních skupin, které se skládaly z členů zasvěcených do tajemství společnosti iniciačním rituálem. Sekta jako celek byla organizována systémem da 'vra, což znamená „poslání", přičemž ti, kteří byli zapojení do da'wa, byli označováni jako da'i čili „misionáři". Tito da'i se potom dále dělili a členili podle hodnosti a funkce, přičemž nejvyšší postavení zaujímali učitelé a kazatelé. Na opačném konci žebříčku stáli mustaASASÍNOVE

153

jih, což byla nejnižší třída noviců, ale nade všemi byl hujja čili starší da'i, který zastával úlohu staršího církve. Avšak spíše než jakékoli náboženské praktiky stálo v popředí zájmu asasínů zabíjení protivníků, které je proslavilo, a není nadsázkou tvrdit, že to byla pravděpodobně historicky první skupina lidí, kteří vpravdě transformovali vraždu v ideologickou záležitost -jejich útoky totiž směřovaly především proti těm muslimským vládcům, kteří nehodlali tolerovat jejich extrémně neortodoxní pojetí islámu. Ismailiové plánovali své útoky do nejpodrobnějších detailů, přičemž se snažili vyloučit možnost, že by byl zabit někdo, kdo není „legitimním" cílem. Typický postup býval takový, že se v přestrojení přiblížili k oběti, aniž by vzbudili jakékoli podezření. Nejoblíbenější zbraní byla dýka, protože se dala snadno ukrýt v oblečení, a když byla použita správným způsobem, zajišťovala rychlý konec oběti. Používání dýky - oproti jedům ěi uškrcení, jejichž užití by v případě některých vražd bylo buď snadnější, nebo bezpečnější - mělo zřejmě pro asasíny zvláštní a důležitý význam. Na své krvavé činy nahlíželi nejen jako na skutky nejvyšší zbožnosti, ale také jako na posvátné rituály. Dalším základním rysem umění asasínů bylo, že by za žádných okolností nespáchali sebevraždu, naopak dávali přednost tomu, aby je usmrtil nepřítel. Pokud šlo o asasíny, vůbec jim nešlo o to, aby splnění svého úkolu přežili, protože žádný cti dbalý hašišín netoužil po tom, aby žil dál, i poté co zavraždí stanovenou osobu, a v žádném případě s dalším životem ani nepočítal. Hasan-i Sabbah stanovil všechna tato pravidla a normy podle vlastního rozumu a víry a asasínové za jeho vlády dosáhli mnohých úspěchů. V květnu 1124 však Stařec z hory vážně onemocněl. Věděl, že se blíží jeho konec, a zvolil si z věrných žáků svého následníka, muže řečeného Buzurgumid. Jeho ustavení nebylo v žádném případě


předčasné, protože 23. května 1124 Hasan-i Sabbah zemřel. Jeho smrt znamenala konec jedné pozoruhodné éry, protože Sabbah byl mužem širokého talentu. Krátce po skonu Starce z hory popisoval jeden z životopisců Sabbaha jako učence nejen v oboru aritmetiky, astronomie a geometrie, ale také v magii, a další historik poukazoval na Sabbahúv unikátní asketismus, jenž v nejkonkrétnější podobě znamenal tolik, že za jeho pětatřicet i letého panování v Mamutu nebylo v nejbližším okolí hradu nikomu dovoleno pít nebo uchovávat nápoje. Jak to vypadalo za panování Sabbahova nástupce Buzur-gumida? By i dostatečně silný, aby dokázal Seldžukům zabránit ve zničení toho, co vybudoval jeho předchůdce? Odpověd byla známa dva roky po Sabbahově smrti, když v roce 1126 Seldžukové podnikli proti ismailiům velkou ofenzivu. Dosáhli dvou „významných" úspěchů: dobyli ismailii drženou osadu zvanou Tarz, načež popravili všechny tamní vesničany, a při dalším útoku, tentokrát proti vesnici Turaythith, opět pozabíjeli mnoho civilních obyvatel. Ismailiové přirozeně neotáleli s odvetou příliš dlouho. V pravém stylu asasínů vyslal Buzurgumid dva své nejlepší muže, aby získali místo čeledínů v domě místního sel-džuckého vezíra. Svou úlohu splnili 16. března 1127, kdy si je vezír zavolal, aby mu pomohli vybrat několik arabských koní, které hodlal poslat darem sultánovi, a při tč příležitosti byl dovedně zavražděn. Během doby, kdy nejvyšší postavení mezi asasíny náleželo Buzurgumidovi, se pozoruhodně rozrostl seznam obětí sekty, byť Buzurgumid nena-řídil tolik poprav jako jeho předchůdce. Bernard Lewis ve své knize Assassins vzpomíná řadu z těchto případů včetně „[...] prefekta z Isfahánu, guvernéra z Maragby [...], prefekta z Tabrízu a muftího z Kazvínu".8 Buzurgumidova vláda klanu asasínů pokračovala až do jeho smrti 9. února 1138 a po něm se ujal panování jeho ASASÍNOVÉ

155

syn Muhammad, který rychle přenesl do praxe všechno, co se o umění zabíjet naučil od svého otce. Jeho první obětí byl bývalý kalif al-Rašíd, který se v perském Isfahánu léčil z nějaké nezávazné choroby, ale i tam ho Muhamma-dovi muži nalezli a 6. června 1138 zabili. Po jeho smrti se prý v Mamutu konala oslava na počest prvního takzvaného vítězství nového vůdce ismailiů. Po al-Rašídově zabití následovalo čtrnáct vražedných útoků. z nichž nejpozoruhodnější byl ten, který postihl seldžuc-kého sultána Da'uda, jehož Čtyři syrští asasínové zavraždili v Tabrízu na severozápadě Persie v roce 1143. Jestliže se počet čtrnácti obětí zdá značný, pak je třeba připomenout, že byl nicotný v porovnání s počtem útoků podniknutých za vlády Hasana-i Sabbaha. Došlo k určitým posunům, či přesněji, během let ismailiové částečně ochabli ve svém náboženském zanícení. Začali se zajímat o poněkud světštější záležitosti, zejména o krádeže dobytka a pohraniční půtky. Ale stále mezi nimi byli takoví, kteří toužili po návratu starých časů, jaké byly za vlády Hasana-i Sabbaha, kdy je náboženské otázky inspirovaly k odvážným činům. Skupina takto smýšlejících asasínů se sdružila kolem nového vůdce Hasana, který byl Muhammadovým synem, avšak teprve po Muhammadově smrti v roce 1162 převzal Hasan vládu a začal obnovovat zápal svých věrných. Dva roky poté, co byl uznán vůdcem asasínů, uprostřed postního měsíce ramadánu Hasan oznámil úsvit nového milénia. O této velmi významné události existuje několik zpráv - především v textech pocházejících ze samotné sekty, kde se tento okamžik popisuje do takových detailů, jako například jaké byly barvy (bílá, rudá, žlutá a zelená) praporců vztyčených kolem řečniště, z něhož Hasan hovořil. Postavení pultíku samotného (byl otočen čelem k západu) mělo rovněž velký význam, protože posluchači museli stát zády k Mekce. Hasan vstoupil do síně v bílé róbě a s bílým turba-


nem tia hlavě. Postavil se za pultík a posluchačům oznámil, že od té chvíle pro ně napříště neplatí svaté zákony. Prohlásil se jejich duchovním vůdcem, čili „živým důkazem", kterého musí poslouchat ve všech náboženských i světských otázkách. Hasanovo sdělení vlastně bylo stejné, jako by se prohlásil imámem - ,jeho slovo je naše slovo".* Přímo po tomto oznámení Hasan všechny vyzval, aby se k němu připojili v oslavě - tedy aby porušili ramadán. Tento hřích, spolu s tím, že shromáždění asasínů stálo zády k Mekce, symbolizovalo pro všechny zásadní skutečnost - přestalo platit právo šaríja. Většina ismailiů příchod nové doby oslavovala a ztotožňovala se s ní; zůstávali ovšem i tací, kteří se odmítali zpronevěřit tradici a oprostit se od dosavadních způsobů. Hasan s nimi naložil vskutku drsně. Hasan se přidržoval stanoviska, jež vyjadřoval nepřímo, ale i otevřeným, prohlášením, že jak za časů dřívějšího zákona byli trestáni smrtí ukamenováním ti, kdož odmítali respektovat a uctívat zákon, ale přidržovali se pravidel víry ve Vzkříšení, podle kterých poslušnost a uctívání mají duchovní povahu, tak nyní za vlády víry ve Vzkříšení ten člověk, který bude dodržovat literu starého zákona a trvat na fyzickém uctívání a starých rituálech, bude potrestán smrtí ukamenováním,!0 Ačkoli Hasanova opatření proti staromilcům byla vskutku radikální, jeví se poněkud jako ironie osudu, že i když se prohlásil za osobu v postavení blížícím se dnešnímu tajnému imámovi, byl krátce po převratném vystoupení v Ala-mutu zavražděn svým švagrem, který odmítal opustit staré způsoby víry. V té době prožívali ismailiové bouřlivé časy, ale v posledních letech jedenáctého století uspěii při budování pevného opěrného bodu v Sýrii, kde na svou víru obrátili seldžuc-kého prince Ridwana ibnTutushe z Aleppa. V polovině ASASÍNOVÉ

157

HaŠišínům se nedostávalo lidských sil a zbraní k tomu, aby vedli řádnou válku, a tudíž například pro křižáky neznamenali -jak se často mylně předpokládá - žádnou skutečnou hrozbu, na rozdíl od saracénských bojovníků zobrazených na ilustraci z francouzského rukopisu Chroniques de Saint-Denis ze třináctého století. dvanáctého století se jim podařilo obsadit horskou pevnost Masyad a také několik dalších citadel v severní Sýrii včetně pevností al-Kadmus a sd-Kahf. Právě v Masyadu sídlil jeden z vůbec nejslavnějších vůdců asasínů Rašíd-al-Din Sinán. Jako mladého chlapce vychovávali Sinaná v Alamu-tu spolu s Hasanem, který po převzetí moci po svém otci Muhammadovi přikázal Sinánovi odejít do Sýrie a šířit v zemi slovo boží. To Sinán udělal a dosáhl při tom velkých úspěchů, ovšem zřejmě nejznámější akcí z té doby bylo zavraždění markýze Konráda z Montferratu, účastníka třetí křížové výpravy, krále křižáckého království jeruzalémského sídlícího v Tyru. Dva asasínové, které k tomu úkolu Sinán vybral, se prý přestrojili za křesťanské mnichy a obalamutili markýze tak, že jim naprosto uvěřil, načež ho ubo-


dali k smrti. Jak se zdá, těšil se Sinán u svých věrných zcela výjimečné oddanosti. Německý kronikář Arnold z Lůbecku takto popisuje, jakou moc měl nad svými Žáky: Tento Stařec z hory svým čarováním tak omámil muže své země, že neuctívali jiného boha než jeho a v jiného ani nevěřili. Taktéž je zvláštním způsobem pokoušel a vzbuzoval v nich takové naděje a sliboval takové rozkoše věčných radovánek, že raději umírali, než by žili. Mnozí z nich dokonce, když stáli na vysoké zdi, na jeho kývnutí či příkaz skočili dolů, rozbili si lebky a takto bídně zemřeli. Ujišťoval je, že největšího požehnání se dostane tem, kteří prolijí krev člověka a sami zemřou v odvetě za způsobenou smrt. Když si tedy některý z nich vyvolil možnost zemřít právě tím způsobem, ž.e někoho chytře zavraždí a pak s nadšením zemře pro pomstu na zabitém, on sám jim vkládal do rukou nože, které byly, dá se říci, posvěceny právě k takovému skutku, potom je omámil lektvarem, po jehož požití upadli do extáze a zapomnění, svým čarováním jim přivolal fantastické sny plné rozkoší a radovánek, či spíše plané nádhery, a slíbil jim věčné vlastnictví těchto věcí odměnou za vykonání určených skutků." Sinán ovšem rovněž přikazoval zabíjet ty, v nichž ze svého pohledu spatřoval politické protivníky, a objevil takové způsoby, jak obrátit neblahou pověst asasínů jako bezcit-ných zabijáků v další výhodu, neboť požadoval od svých odpůrců velké výpaíné, v čemž zdárně pokračovali i jeho nástupci. Podle jednoho dobového pramene císař Friedrich II. (císař Svaté říše římské a král německý, rovněž král jeruzalémský od roku 1229 do roku 1250), který cestoval na křížovou výpravu do Palestiny, s sebou vedl celý houf sloužících, kteří nesli dary v hodnotě přes 80 000 dinárů, jež byly určeny pro asasíny. Jako nepřízeň osudu je možno chápat skutečnost, že právě tato nově objevená metoda financování organizace ismailiů předznamenala začátek ASASÍNOVÉ

159

konce jejich kultu, protože křížové výpravy pokračovaly ještě dlouhou dobu a bylo jen přirozené, že se dostávalo ve známost stále větší množství informací o asasínech. Mála skupinka Evropanů se dokonce začala s některými z nich stýkat a diskutovat s nimi o jejich náboženství a politice, a to do té míry, že templáři a rytíři špitálního řádu (tento rad byl založen v jedenáctém století a původné měl provozovat ošetřovny pro křesťanské poutníky cestující do Jeruzaléma později se z něj také vyvinul vojenský řáď byli schopni na ně vykonávat určitý vliv. Nakonec naopak tyto dva rady začaly požadovat od asasínů každoroční poplatky, místo aby tomu bylo naopak. V roce 1228 anglický historik Matthew řečený z Paříže zaznamenal, že do Evropy přijela delegace muslimů, kteří hledali v Anglii a Francii radu a pomoc proii hrozícímu vpádu Mongolů do Sýrie z východu. To znamenalo prakticky konec syrských asasínů, kteří museli čelit nejen mongolské invazi, ale také egyptskému mamlúckému sultánovi Bajbar-sovi, který je tvrdě sužoval. Samotného Bajbarse naopak ohrožovali Mongolové i křesťanští Frankové a rozhodně nehodlal tolerovat existenci vysoce nebezpečné herelic-ké sekty v nitru Sýrie. Omezil moc asasínů tím, že veškeré jejich země a majetek přiřkl jednomu ze svých generálu, který nejenže od nich vybíral daně, ale navíc jim zkonfiskoval všechny peněžní dary, které obdrželi od různých princů z oné oblasti. To vše významně asasíny oslabilo a údajné v březnu 1271 Bajbars uvěznil dva asasíny, kteří ho přišli zavraždit. Poté, co je vyslechl, oba podezřelé zase propustil, ovšem až potom, když se dva z ismailijských vůdců zřekli vlastnictví svých hradů. Ponížení a zlomení asasínové byli porazeni a ve třináctém století mizí všechny zmínky o nich; malé skupiny vyznávající ismailijskou víru přežily pravdě-^Spitálmci či johanité, později známí jako maltézští rytíři (pozn. překl.)


podobně pouze velmi krátce a už nikdy nedosáhly politického vlivu, který kdysi ismailiové měli. Před ismailii existovala řada sekt, jejichž hlavním cílem bylo odštěpení od existujícího hlavního myšlenkového proudu islámu, ale podle několika komentátorů zabývaj ících se tímto obdobím žádná z nich ve svém jednání nepoužívala násilné metody tak efektivně a systematicky jako asasínové. Dá se dokonce říci, že tato skupina fanatiků byla první teroristickou organizací na světě. Hasan-i Sabbah pudově vycítil, že musí vytvořit právě takovou sektu. Aniž by to da! otevřeně najevo, dobře si uvědomoval, že samotným modlením nedokáže porazit sunnitskou větev islámu ani seldžucké armády. Pouze vybudováním malých a vysoce disciplinovaných jednotek vycvičených zabijáků mohl čelit silám, které jeho asasíny nesrovnatelně převyšovaly počtem i výzbrojí. Až na několik pozoruhodných výjimek, jakou byla například vražda markýze Konráda z Montferratu, se oběťmi asasfnů téměř vždy stávali sunnitští muslimové, příslušníci islámské vládnoucí elity. Právě drtivé sevření ve smyslu politickém, vojenském i náboženském, v němž tiskli celou tamní oblast, tolik rozvášnilo a podněcovalo ismailie, takže jen zřídka napadali Slity a také nepředstavovali žádné vážné nebezpečí pro domorodé křesťany, židy a dokonce ani pro křižáky, ač se obyčejně předpokládá pravý opak. Snad nejvýznamnější zjištění, které je o těchto nejranějších teroristech třeba připomenout, se týká jejich naprostého selhání ve vysněné snaze svrhnout existující řád. Celé desítky let vyvolávali vlny strachu v řadě zemí, kde působili, nicméně nedokázali ovládnout ani jedno z větších měst. Drželi několik významných hradů a k nim přilehlých území, což však ve skutečnosti byla jen drobná panství. I když ismailiové nakonec zanikli, neplatí to o způsobu, jímž vedli svůj boj. Dějiny až příliš názorně ukazují, že jejich revoluční taktika se úspěšně užívala po řadu století ASASÍNOVÉ

161

a nacházela nesčetné vyznavače. Stačí se podívat na současný Střední východ a sebevražedné atentátníky s bombami upevněnými na těle nebo si připomenout sebevražedné útoky na věže WTC v New Yorku 11. září 2001, a uvědomíme si překvapivou podobnost mezi teroristickými akty středověkých asasínů a těmito činy z dnešní doby. Absolutní utajení teroristických buněk, naprosté odhodlání útočníků vykonat určený čin pod vidinou odměny v podobě vstupu do ráje, prokalkulovaný způsob realizace teroristických aktů - takových podobností je možné najít celou řadu. Středověcí asasínové a dnešní teroristé se však v jedné zásadní věci odlišují. Hasan-i Sabbah a jeho následovníci útočili na vůdce tehdy existujícího řádu - totiž sunnitskč generály, ministry, monarchy a církevní hodnostáře - a do značné míry dbali toho, aby nezpůsobili žádnou škodu prostým civilis-tům. Jejich dnešním pokračovatelům zjevně ani v nejmenším nesejde na tom, koho zabijí, ať jsou to muži, ženy či děti, křesťané, muslimové nebo židé, běloši či černoši. A přece lze najít ještě jednu paralelu spojující obě skupiny. Nejhledanějšího světového teroristu Usámu bin Ládina by bylo možné docela dobře považovat za současného Starce z hory. Stěží lze zapomenout na videozáběry bin Ládina oslovujícího svět a hrozícího mu z horského úkrytu kdesi v Afghánistánu. Doufejme, že stejně jako Hasanovi-i Sab-bahovi se ani jemu nepodaří uskutečnit vlastní sny. 1 Výňatek ze zprávy Gerharda, zastupujícího pána Štrasburku, citované v kronice Arnolda z Liibecku Chmnicon Slavorum (1172-1209), ed. W. Wattenbach, Deutschlandst Geschichtquellen. 1907 * Z díla The Book of Marco Palo (Kniha o Marku Polovi), přeloženého a editovaného sirem Henrym Yulem, 1903

162 NEJKRUTĚJŠÍ TAJNÉ SPOLEČNOSTI 3 Autobiografický fragment uchovávaný historiky a zde převzatý z knihy Bernarda Lewise The Assassins: A Radical Séct in Islám (Asasínové: Radikální islámská sekta), Weidenfeld & Nicolson, 3967 4 Z knihy Edwarda Burmana The Assassins: Holý Killers of Islám (Asasínové: Islámští svatí vrahové), Aquarían Press, 1987 11 Z cit. díla Bernarda Lewise 6 Tamtéž. 7 Tamtéž. s Tamtéž. l> Tamtéž. In Tamtéž. 1 ' Z cit. díla Arnolda z Ltibecku 163

MAU-MAU VZPOURA AFRIČANŮ Osadník toho ví spoustu o tom, jakvyužívat práci Afričanů. Ale nedokáže vnímat, co začíná přinášet užívánítéto práce a tento způsob produkce peněz. Nevidí nastávající politické změny. WilloughbySmith, obvodní úředník Koloniální správy, 1948-1955

Aby bylo možné porozumět povaze hnutí Mau-Mau a jeho povstání, je třeba nejprve alespoň stručně se obeznámit s dějinami Keni a zejména tamní britskou koloniální správou zhruba od poloviny devatenáctého století do roku 1963. Prvními Evropany, kteří pronikli do východní Afriky, byli zřejmě britští a němečtí misionáři, kteří jednak přinášeli domorodcům Slovo boží a takzvanou západní civilizaci, jednak ovšem neskrývali hluboké morální pohoršení, zejména nad pohanskými zvyky domorodců, v nichž si podle jejich mínění Afričané velmi libovali. Například velká část domorodého obyvatelstva nenosila oděvy a jejich nahota Evropany ohromovala a urážela, podobně jako zvyk umísťovat zemřelé lidi do zvířecích pastí, aby posloužili jako návnada pro šelmy. Navzdory vynakládanému úsilí nedokázali misionáři v Keni dosáhnout žádného zásadního pokroku. Teprve kolem roku 1880 začala britská Východoafrická společnost tuto oblast systematičtěji prozkoumávat, zejména vyhledávat místa, kde by bylo možné farmařit nebo těžit nerosty, či ještě lépe obojí současně. V té době Německo


vyhlásilo protektorát nad pobřežními oblastmi zanzibarské-ho sultanátii, ovšem v devadesátých letech devatenáctého století předali Němci tyto državy Britům, kteří již v roce 1895 vytvořili z tohoto území britskou kolonii pojmenovanou Východoafrický protektorát. Pomalu ale jistě dostávali Britové pod svou kontrolu jižní oblasti Keni, zatímco severní části území ovládli teprve po první světové válce. Hned nato se stěhovali jak britští, tak jihoafričtí osadníci především do kopcovitých částí země (které brzy dostaly přezdívku Bílá vysočina). V tomto kraji byla úrodná zemědělská půda a příjemné klima, které dokonale vyhovovalo pěstování kávy. Jedinou stinnou stránkou bylo, že většina tamního území patřila keňskému kmeni Kikujů - tuto skutečnost Britové nebrali na vědomí a ani se nezajímali, komu půda náleží. Kikujové byli vytlačováni ze svých domovů a okrádáni o půdu, která byla jejich odvěkým vlastnictvím. Jako by to ještě nestačilo k jejich ponížení, postihla Kiku-je další pohroma, když evropští osadníci vyžadovali stále větší množství laciné práce, nutné pro zdárný rozvoj jejich podnikání. Přesvědčili správu kolonie, aby zvýšila daňové zatížení Afričanů, takže víc a víc černých Keňanů bylo nuceno hledat práci na farmách nebo si najít zaměstnání ve městech, zejména v Nairobi, aby byli schopni platit daně. V roce 1920 byla Keňa označena za kolonii Britské koruny v čele s guvernérem, jímž by! jmenován sir Charles Eli-ot; jeho pomocným a poradním orgánem se stala volená legislativní rada. S ohledem na žalostná pravidla, jimiž se řídil život v britských koloniích, domorodí Keňané neměli do této rady přístup; teprve ve čtyřicátých letech dvacátého století jich hrstku neochotně do rady přijali. Eliol, který byl především a hlavně jazykovědcem (publikoval několik knih, například o finské gramatice či o Otomanské říši), představoval typického zkostnatělého politika ze staré školy; také on byl přesvědčen, že Keňa je „zemí bílého muže a zájmy MAU-MAU

165

Evropanů v ní vždycky musí být nejpřednější".1 Takovýto postoj byl v té době naprostým pravidlem vycházel z dřívějšího přesvědčení typického pro viktoriánskou éru, Že povinností bílého Člověka je civilizovat zaostalé africké bratrance. Taková byla podstata příslovečného „údělu bílého muže"; civilizovat Afričany, poučit je, kde je jejich místo, a přimět je, aby svůj úděl přijali. Uváží-li se, do jaké míry Britové domorodé Keňany zotročili a zastrašili, sotva koho překvapí, že odpor Afričanů vyvolávalo nejen špatné zacházení, jehož se jim od bílých dostávalo, ale také to, že nebyli rádně zastoupeni ve vládě země. Nedlouho po skončení první světové války vznikla politická strana černých Keňanů, kteří se sdružili do opozičního hnutí proti daňovému systému koloniální vlády, jenž je doslova mrzačil, proti obecnému nedostatku příležitostí pro černé občany, koloniální pracovní politice a především proti nezákonnému rozdělování půdy; vždyť v roce 1948 zůstalo přibližně jednomu a čtvrt milionu Kikujů pouhých 5200 km1 kilometrů neúrodného buše. V ostrém kontrastu s tím 30 000 evropských a jihoafrických osadníků drželo 31 000 km2 nejlepší zemědělské půdy. Jedna z prvních opozičních skupin se nazývala Výcho-doafrická asociace, ale Britové v roce 1922 tuto organizaci rychle postavili mimo zákon. V roce 1924 se zformovala další skupina pod jménem Kikujů Central Association (KCA - Ústřední sdružení Kikujů); požadovala jednak navrácení veškeré zemědělské půdy, kterou předtím Britové Kikujům ukradli, jejím právoplatným vlastníkům, ale také se domáhala toho, aby byla respektována kikujská kultura a zvyklosti. Ovšem ani tato organizace, podobně jako její předchůdkyně, nedokázala dosáhnout nějakých výsledků. S koncem druhé světové války v roce 1945 odpor proti britské nadvládě nabýval stále silnějšího nacionálního zabarvení a byl také daleko důraznější. To se nepochybně dalo aspoň


zčásti přičítat odvodu mnohých Afričanů do vojenské služby, aby ve válce bojovali v britské armádě; tam jejich politické vědomí vzrostlo do té míry, že když se po válce vrátili do civilního života, nebyli už ochotni žít ve své vlastní zemi jako občané druhé kategorie. Již v roce 1944 se zformovala nová politická organizace - Kenyan Afričan Union (KAU - Keňský africký svaz). Hlavním vůdcem této strany se stal příslušník kmene Kikujů - Jomo Kenyatta, který byl dříve členem KCA. Kenyatta byl rozhodnutý zřetelně pojmenovat hlavní problémy svých afrických spoluobčanů a zlepšit jejich život, ale když došlo na zpochybnění britské koloniální nadvlády, dosáhlo KAU jen nepatrných výsledků, podobně jako tomu bylo u KCA. Právě v této době, v bouřlivých poválečných časech, vznikla tajná partyzánská organizace Kikujů zvaná Mau-Mau. Odborníci na africké jazyky se shodují alespoň v tom, že Mau-Mau je výraz neurčitého původu. Někdo tvrdí, že je to kikujskc slovo označující skupinu pahorků obklopujících údolí Rift a jezero Naivasha na severu Keni, další mají za to, že jde o pouhou al iteraci napodobující válečný pokřik Kikujů. Podle třetího výkladu jde o vynález Britů, kteří tímto označením chtěli nejen očernit povstalce, ale také je do jisté míry démonizovat. V britském televizním dokumentu stanice Channel 4 How Britain Crushed the Mau-Mau Rebellion (Jak Británie rozdrtila povstání Mau-Mau) historik profesor Lonsdale poznamenal, že britská vláda zprvu o hnutí Mau-Mau tvrdila, že „vykypělo ze staré, dosud nerekonslruovanc Afriky, které se ještě nedostalo dostatečného koloniálního osvícení a kázně, což dokazuje, že kolonialismus má ještě stále své poslání". Jinými slovy Mau-Mau byli považováni téměř za divochy se sklony k anarchii a destrukci. Ať je původ výrazu Mau-Mau jakýkoli, ať byl prostředkem démonizace černošských aktivistů, nebo válečným pokřikem Kikujů, obecně se má za to, že tato skupina vznikla MAU-MAU

167

Dedan Kimathi byl posledním z vůdců Mau-Mau, kteří byli postaveni před soud. V roce 1956 jej postřelil a zadržel keňský policejní důstojník; poté byl Kimathi souzen za své zločiny a popraven, někdy po roce 1947 s jediným cílem: za každou cenu osvobodit Keňu od kolonialismu. V praxi to znamenalo, že příslušníci Mau-Mau páchali protikoloniální teroristické útoky, při nichž přišlo o život mnoho Evropanů i Afričanů. Mezi domorodými Keňany vždycky existovala jistá menšina, která spolupracovala s koloniální vládou a také z toho profitovala. Zaměřit se proti těmto skupinám (jež vesměs žily a pracovaly v okrese Nyeri v Centrální provincii) bylo relativně snadné a v následujících měsících zemřelo mnoho černých „kolaborantů". Avšak násilí členů Mau-Mau směřovalo - zejména zpočátku - hlavně proti bílým osadníkům a způsob, jímž se dopouštěli násilných činů, zřetelně odrážel divoké iniciační rituály této organizace. Při nich se široce užívalo starobylých symbolů a černé magie, přičemž značnou roli hrála číslovka 7, která má pro Kikuje zásad-


ní význam, neboť se pojí k jejich nejposvátnějším iniciačním obřadům. Jeden z takových rituálů popisuje Fred Majdalany, který se ve své knize o Mau-Mau široce zabýval iniciačními obřady a vycházel přitom z původních výzkumů spisovatele L. S. B. Leakeye: Je naprostá tma a [novici] je přikázáno, aby se svlékl. Poté jej popostrčí dopředu do tmy a zažije první Sok, když se o jeho nahé tělo otře jakási do oblouku tvarovaná překážka. Je to zcela nečekané, on ovšem ví, zeje to jakási brána sklenutá z cukrové třtiny a banánových listů, kterou musí projít během přijímacího obřadu mezi dospělé [...] Rituál rychle pokračuje. Je mu poručeno sníst kousek posvátného masa, které mu podají až ke rtům. To se opakuje sedmkrát a pokaždé musí opakovat přísahu. Potom se rty sedmkrát dotkne krve a po každém dotyku znovu opakuje přísahu. Potom mu kolem hlavy sedmkrát opíší kruh tykví naplněnou krví; přikáží mu zarazit sedm trnů do plodu sodomského jablka a probodnout oko ovci.2 Tato směsice posvátných a rouhačských úkonů má na novice dlouhodobý účinek, protože je zpravidla obřad zcela ovládne. „Obvykle jsme skládali přísahu," připustil jeden z povstalců, příslušník Mau-Mau Jacob Njangi, „Přísahali jsme, že nedovolíme, aby nám bílí muži vládli navždycky. Budeme proti nim bojovat do posledního dechu, aby mohl člověk svobodně žít."-1 Majdalany rovněž uvádí seznam přísah, které podle jeho mínění novicové Mau-Mau museli složit: a) Kdybych někdy vyzradil tajemství naší organizace, nechť mě tato přísaha zabije. b) Kdybych někdy prodal nebo jinak převedl nějakou půdu Ktkujů na cizince, nechť mě tato přísaha zabije. c) Kdybych někdy odmítl následovat našeho velkého vůdce Kenyattu, nechť mě tato přísaha zabije. MAU-MAU

169

d) Kdybych někdy udal nějakého člena naší organizace nebo člena, který okrade Evropana, nechť mě tato přísaha zabije. e) Kdybych někdy nezaplatil příspěvky naší organizaci, nechť mě tato přísaha zabije.4 Smrt, která následovala po selhání při plnění těchto přísah, byla nanejvýš krutá. Na mnoha objevených mrtvolách někdejších příslušníků Mau-Mau byla patrná zranění charakteristická pro rituální mrzačení, které měli Kikujové v oblibě. Bez ohledu na to, kolik krve příslušníci Mau-Mau prolévali. či snad právě proto, se k jejich tajné organizaci hlásilo stále víc lidí a těšila se nerušenému růstu až do roku 1950, než byla prohlášena za protizákonnou. V říjnu toho roku byl požádán Kenya's Internal Security Working Committee (Pracovní výbor pro vnitřní bezpečnost v Keni) o odhad možnosti vypuknutí povstání. Zpráva výboru obsahuje přezíravé hanobení hnutí Mau-Mau, o němž praví: Je to tajná společnost Kikujů, pravděpodobně další projev potlačeného Ústředního sdružení Kikujů [KCA]. Je zaměřena proti Evropanům a jejím záměrem je vyhnat evropské osadníky z Bílé vysočiny. Její členové skládají přísahu, Že nepředají policii žádnou informaci, a je možné, že také přísahají že nebudou respektovat určité příkazy vlády. Existuje podezření, že někteří příslušníci zaměstnaní na evropských farmách užívají taktiku „spěchej pomalu" a páchají také na farmách drobné sabotáže. Úspěšné vyšetřování vedené proti této společnosti by mělo omezit její rozrůstání, nebo přinejmenším snížit rozsah násilného verbování jejích příslušníků. Akceschopnost této organizace závisí na tom, na čem potenciální moc všech tajných společností, že totiž bude budit větší strach než. budí síly práva a pořádku.5 Bez ohledu na shora citovanou definici základního keň-ského problému a navzdory tomu, že hnutí Mau-Mau bylo prohlášeno za protizákonné, přicházely během ledna 1952


stále další zprávy o „přísežných ceremoniálech", které se měly odehrávat nejen na severní části keňského území, ale i v hlavním městě Nairobi ajeho okolí. Signalizovalo to, že se události ubírají ke špatným koncům, přesto jako by to tehdejšího koloniálního guvernéra sira Philipa Mitchella, který byl uznávaným odborníkem na africké otázky, v nejmenším nevyvádělo z klidu. V souladu s názorem pracovního výboru pro vnitřní bezpečnost nenucené prohlásil, Že Afričané jsou jenom primitivní lidé, a proto od nich nikdo nemůže čekat nic lepšího než hudlaření s Černou magií a ceremoniály se skládáním přísah. V únoru 1952 se situace dále zhoršila, protože přišlo několik hlášení, že na pozemcích patřících k farmám bílých osadníků shořela úroda. Útoky se však neomezovaly pouze na kávové plantáže bělochů - přišly i zprávy o násilnostech páchaných Členy Mau-Mau v bělochy obývaných předměstích Nairobi. Zpravodajská hlášení z května 3952 naznačovala, že se mění obsah přísah skládaných příslušníky Mau-Mau - místo všeobecných hrozeb násilných útoků proti evropským osadníkům se dává přednost přesněji specifikovaným hrozbám, že bude zavražděna konkrétně jmenovaná osoba. Skládání přísah se také dělo ve stále širším měřítku a konaly se mohutné iniciační ceremoniály, jichž se účastnilo až 800 osob. Ti z Kikujů, kteří odmítali přísahat nebo informovali úřady o svých soukmenovcích, kteří tak učinili, byli zpravidla zavražděni a jejich ostatky zhanobeny. 25. září 1952 byio napadeno pět farem patřících bílým osadníkům. Hospodářské budovy byly spáleny do základů a přes 400 kusů ovcí a hovězího dobytka bylo bud zmrzačeno, nebo zabito. Za tohoto stavu se dalo očekávat, že guvernér Mitchell změní taktiku, on však nadále odmítal sebeméně připustit, že by v Keni vůbec existoval nějaký problém. Teprve potom, co odjel ze země (na nařízenou trvalou dovolenou), se začalo s vážně míněným úsilím postavit se proti akcím Mau-Mau. MAU-MAU

171

Novým guvernérem se stal sir Evelyn Baring, který se okamžitě po příjezdu do Keni vydal na týdenní inspekční cestu po celé kolonii. Zjistil, že Mau-Mau zavraždili jen během posledních pěti měsíců čtyřicet lidí a začínali se také vybavovat značným množstvím střelných zbraní. Baring ihned usoudil, že jediným prostředkem k nápravě situace je vyhlášení všeobecného výjimečného stavu, který je nutné podpořit navýšením počtu britských vojáků v Keni. V dopise adresovaném státnímu tajemníkovi pro kolonie Baring napsal: Právě jsem se vrátil z cesty [po Keni} a je mi více než jasné, že tady čelíme plánovanému revolučnímu hnutí. Pokud se nepodaří toto hnutí zastavit, dojde ke zhroucení správy země a rozpoutá se krveproUtí, které přeroste v občanskou válku/' 21. října byl konečně vyhlášen výjimečný stav a do země začaly proudit jednotky britských ozbrojených sil. Byli

Stráž eskortuje v listopadu 1952 podezřelé z členství v Mau-Mau do vězení v Nairobi. O měsíc dříve se problém zvaný Mau-Mau stal natolik akutní, že byl vyhlášen výjimečný stav a do Keni byly přesunuty britské vojenské jednotky.


zatčeni všichni, na něž padlo podezření z politického agitování, včetně Jomo Kenyatty, prezidenta Keňského afrického svazu (KAU), který byl obviněn z příslušnosti k Mau-Mau. Mezi moderními badateli a historiky je všeobecně přijímán názor, že militantní větev KAU byla ve spojení s Mau-Mau, a rovněž panuje shoda v tom, že značné procento z příslušníků tehdejšího kriminálního podsvětí v Nairobi patřilo k bojovníkům Mau-Mau. Nikdy ovšem nebylo uspokojivě prokázáno Kenyattovo Členství v této tajné a extrémně násil-nické organizaci. Způsob jeho politické činnosti jej koneckonců vždycky zařazoval do kategorie rozumných afrických vůdců, takže jeho prostřednictvím by Britové mohli dosáhnout ve vztahu k černým Keňaům určitého výsledku. Po vyhlášení výjimečného stavu se události daly do prudkého pohybu, protože keňská vláda náhle velmi usilovala potlačit Mau-Mau a chránit bílé občany. Kcnyatta byl letecky přepraven do Kapenqurie, kde pod silnou ozbrojenou stráží očekával soudní proces (v roce 1953 byl odsouzen k sedmiletému vězení s těžkou prací), zatímco 112 dalších osob bylo rovněž uvězněno pro podezření ze spolupráce s hnutím Mau-Mau. Ráno 22. října zděšení obyvatelé Nairobi zjistili, že v ulicích hlídkují příslušníci pluku lancashir-ských střelců, a následujícího dne připlul do Mombasy křižník královského námořnictva Kenya, který přivezl jednotku námořní pěchoty, jež byla ponechána ve městě, aby potlačila případnou aktivitu Mau-Mau i tady. Přestože v Nairobi a okolí docházelo k masovému zatýkání, brzy bylo více než zřejmé, že Mau-Mau je stále silnější a silnější. Náčelník Kikujů, který sympatizoval s opatřeními britské vlády, se pokusil zrušit přísežný ceremoniál Mau-Mau, ale dav ho mačetami rozsekal na kusy. Krátce nato si Mau-Mau připsali na konto první bílou oběť, farmáře Erika Bowyera. Bowyer žil se dvěma africkými sloužícími na izolované farmě. Zatímco se koupal, vnikli bojovníci Mau-Mau MAU-MAU

173

do domu a pobili všechny tři jeho obyvatele. Podobné činy pokračovaly dál a koloniální vláda byla zoufalá a neschopná činu. Problém měl celkem tri roviny. První spočívala v naprostém nedostatku spolehlivých zpravodajských informací o organizační struktuře Mau-Mau, o kvalitě výzbroje povstalců a o jejich plánech. Vládní síly tudíž nebyly schopny naplánovat přiměřenou strategii k přemožení povstalců. Za druhé, ozbrojené síly operující v Keni byly velmi různorodé a různě akceschopné. Bylo tu britské vojsko, koloniální vojsko, policie s kritickým nedostatkem mužů a neozbrojená jednotka kmenové policie. A za třetí, všechny vyjmenované složky operovaly nezávisle na ostatních a organizovaná spolupráce mezi nimi prakticky neexistovala. K vyřešení těchto potíží bylo rozhodnuto, aby jediná keňská zpravodajská služba (jednotka zvláštních služeb keři-ské policie) byla reorganizována a zvlášť vycvičena tak, aby mohla čelit bojovníkům MauMau. Lancashirstí střelci byli převeleni do vnitrozemí, do provincie Rift Valley, kde obsadili pozice poblíž Thomson's Falis, Naivasha a Kanu-ru, což byla místa s největší aktivitou Mau-Mau, zatímco královští afričtí střelci byli dislokováni především v domorodých oblastech Centrální provincie a v okolí Nairobi. Koloniální správa se také postarala, aby ti Kikujové, kteří zůstali k Británii loajální, mohli zformovat jednotky určené k vlastní obraně. Organizace se jmenovala Domácí garda. Britská správa však dokázala dosáhnout jen malých pokroků a neustále narážela na odpor organizace MauMau, která dál pokračovala v násilných akcích. Charles Hamilton Ferguson žil na odlehlé farmě v oblasti Thomson's Falls. 1. ledna 1953 seděl s přítelem Richardem Bingleyem u pozdní večeře, když do domu vtrhla skupina vzbouřenců Mau-Mau a zavraždila oba muže přímo u stolu. Následujícího večera zaútočili bojovníci Mau-Mau na další farmu, tentokrát poblíž Nyeri. Statek patřil paní Kit-


ty Hesselbergerové a její společnici paní Raynes Simpsono-vé. Podle později vydané policejní zprávy o tomto incidentu paní Simpsonová seděla v obývacím pokoji čelem ke dveřím a přes bočnice křesla měla položenou pušku. Když do pokoje vešel domácí sluha, paní Simpsonová si všimla, Že se tváří nějak divně, a tak se rychle chopila zbraně. Vzápětí musela čelit bandě násilníků Mau-Mau, kteří k ní vtrhli. Prvním výstřelem smrtelně zranila vůdce skupiny a má se za to, že druhý výstřel odradil dalšího vzbouřence, který se chystal zabít její společnici. Paní Simpsonová pokračovala ve střelbě, čímž umožnila paní Hesselbergerové vzít do ruky pistoli; tento obrat situace přiměl zbývající bojovníky Mau-Mau k útěku. Další oběti útoků Mau-Mau neměly takové štěstí. BČhem dvou následujících týdnů bylo údajně usmrceno 34 Afričanů, avšak teprve události z 24. ledna 1953 světu ukázaly v plné míře, jakých zvěrstev jsou příslušníci Mau-Mau schopni ve jménu získání svobody. Jejich dějištěm se stala odlehlá farma patřící jistému panu Ručkoví. Afričtí zaměstnanci pana Ručka toho dne večer propašovali do hospodářských budov skupinu členů Mau-Mau. V devět hodin večer, když vlastník farmy s manželkou večeřeli, požádal jeden ze sloužících, aby Ruck vyšel ven, protože prý chytili v hospodářské budově nějakého vetřelce. Majitel skutečně vyšel ven, ale sotva vykročil ze dveří, byl sražen k zemi. Jakmile jeho manželka slyšela křik a hluk, sáhla po pušce, ale útočníci ji brzy přemohli, aniž by stačila vypálit jedinou ránu. Zmrzačená těla obou manželu byla později objevena v buši nedaleko farmy. To však nebylo všechno - příslušníci Mau-Mau důkladně prohledali celý dům a přitom našli Michaela, Šestiletého syna Ručkových, jak spí v posteli. Co s tímto chlapcem provedli, to se ani nehodí popsat. I když podobné izolované incidenty byly samy o sobě dost děsivé, o dva měsíce později, během března 1953, MAU-MAU

175

Mau-Mau rozšířili škálu teroristických útoků a podnikli dvě rozsáhlejší akce. První útok směřoval proti policejní stanici v Naivasha - to byla zásadní změna oproti dosavadním přepadům, které směřovaly vůči osamělým farmám. Těsně po půlnoci 24. března zhruba 85 bojovníků Mau-Mau zastřelilo hlídku na strážní věži a překonalo vnější obranné pásmo stanice tvořené plotem z ostnatého drátu. Potom se útočníci rozdělili do dvou skupin. První oddíl zamířil k hlavní kanceláři stanice, kde zabili důstojníka, který byl ve službě, druhý oddíl naopak spěchal přímo ke zbrojnímu skladu, odkud Mau-Mau ukradli tolik zbraní a munice, kolik dokázali unést. Zajeli do prostoru stanice s nákladním autem a naložili je nově opatřenou výzbrojí, zatímco první oddíl rozbořil stěny nedaleké věznice a osvobodil 173 vězňů. Během akce pochopitelně padlo několik výstřelů, které probudily ty policisty, kteří zrovna nebyli ve službě a spali na ubytovně. Měli štěstí, že si brzy uvědomili, co jim hrozí,

Jeden z někdejSích vůdců Mau-Mau Jomo Kenyatta se stal v květnu 1963 prvním černošským ministerským předsedou v Keni; na tomto snímku je zachycen (vpravo) o měsíc později s ugandským ministerským předsedou Milionem Obolem při jejich setkání v Nairobi.


a raději uprchlí do bezpečí, než by čelili přesile bojovníku Mau-Mau, kteří v té době už opouštěli bojiště i s ukořistě-nými zbraněmi. V době, kdy přepad policejní stanice v Naivasha vrcholil, soustředila se další jednotka Mau-Mau u osady Lari ležící zhruba pětačtyřicet kilometrů na jihojihozápad od Naivasha. V Lari žilo mnoho set příslušníků kmene Kikujů včetně žen a dětí, z nichž většina se stavěla proti hnutí Mau-Mau a někteří dokonce patřili ke kikujské Domácí gardě. V Lari měla také základnu jednotka královských afrických střelců, avšak večer 26. března byla většina vojáků odeslána do věznice Atrii River, kde byla obava z propuknutí masové vzpoury. Lari zbavené obranných sil bylo pro Mau-Mau snadným cílem. Odhadem 1000 povstalců, rozdělených do mnoha skupin, zaplavilo celou osadu, takže mohli současně napadnout množství usedlostí. Každá jednotka dostala přesně stanovený úkol, jedna z nich například měla zajistit, že všechny chýše budou zvnějšku pevně ovinuty lanem, tak aby se zevnitř nedaly otevřít dveře. Další skupina polévala chaty benzinem a třetí napadala všechny ty, kterým se podařilo smrtícímu ohni uniknout. Při útoku na Lari bylo do základů vypáleno přes 200 chat. Přežilo údajně pouhých jednatřicet osob, všechny vsak utrpěly vážná zranění. Protože převážná část mužů z Lari byla té noci na hlídkách mimo bydliště, naprostou většinu zavražděných tvořily ženy a děti. Odhaduje se, že během přepadu bylo pobito také na 1000 kusů dobytka. Celý svět s hrůzou poslouchal zprávy o útocích v Naivasha a Lari; tyto incidenty konečně pohnuly britskou správu k rozhodnutí Mau-Mau zlikvidovat. Byly vyžádány další posily, aby byl v zemi dostatek vojáků. Navíc začaly těsněji spolupracovat policie, armáda a různé civilní probrit-ské skupiny, takže bylo možné organizovat v širším měřítku MAU-MAU

177

přepady oblastí, o nichž se předpokládalo, že slouží jako opěrné body Mau-Mau. 6000 Afričanů z domorodé vesnice Kariobangi (nedaleko Nairobi) bylo 24. dubna shromážděno k výslechům a bylo nařízeno jejich vesnici zničit buldozery. 7000 domorodců Z dvou vesnic severovýchodně od Nairobi bylo 17. dubna soudně vystěhováno a jejich domy byly podobně srovnány se zemí 19. dubna. Tamní oblast byla označována za velitelství Mau-Mau pro Nairobi.7 Koloniální správa rovněž vyvolala přijetí legislativního opatření, které se stalo známým pod označením Kikujů Registralion Ordnance Act (zákon o povinné registraci Kikujů), podle něhož každý příslušník kmene Kikuju, který žil mimo určenou rezervaci, u sebe musel mít identifikační listinu. Nic ovšem není tak snadné, jak se může zpočátku jevit, protože když se organizátoři Mau-Mau doslechli o tomto kroku vlády, „přesvědčili" většinu Kikujů, aby tomuto zákonu celili tím, že se vrátí do svých rezervací. Většina bílých farmářů, kteří se teď báli útoků Mau-Mau víc než dřív, propustila své černé sloužící a zemědělské dělníky, kteří - nemajíce kam jít - se také uchýlili do rezervací. Znenadání se desítky tisíc lidí těsnaly na územích, která byla určena k usídlení jen nepatrného procenta z toho počtu, což vedlo k prudce se zhoršujícímu přelidnění a vyvolávalo u černošského obyvatelstva, jehož většinu tvořili Kikujové, ostrou nenávist vůči bílým. Této nespokojenosti využívali Mau-Mau k rekrutování desítek nových příslušníků do své organizace. Přestože řada Kikujů náhle projevila ochotu vstoupit do řad této tajné společnosti, velký počet příslušníků kmene to stále odmítal - zvlášť s ohledem na masakr v Lari, který vůbec nesměřoval proti bílým farmářům, nýbrž při něm došlo k vraždění jejich soukmenovců. Tak v polovině roku 1953 před většinou mužů kikujského kmene vyvstala kardinální otázka, zda se mají připojit k organizaci, která


si velice aktivně počíná při brutálním a často nesmyslném vraždění lidí z jejich vlastního kmene, nebo zda se mají postavit proti ní. Mnozí zvolili druhou variantu a přidali se k Domácí gardě podporované britskou koloniální správou. „Ať již vláda chtěla celosvětovým zveřejněním masakru v Lari dosáhnout čeho chtěla," napsal A. Marshall MacPhee ve své zprávě z té doby, „skutečností zůstává, že se tento krok stal bodem obratu proti Mau-Mau; mnohem víc lidí se hlásilo ke kikujské garde a od té doby síly Mau-Mau narážely na rostoucí odpor lidu, který chtěly osvobodit."* Odpor proti Mau-Mau podporovali Britové tím, že na radu jakéhosi starého vojenského velitele poskytli Domácí gardě střelné zbraně - tento krok byl dříve odmítán z obavy, že by se příslušníci MauMau mohli pokusit tyto zbraně získat pro sebe. Britové však museij urazit ještě dlouhou cestu, než jejich vojenské operace přinesly nějaké ovoce, protože bez ohledu na rostoucí počet vojáků vysílaných do Keni a na prudce narůstající množství příslušníků Domácí gardy bylo téměř nemožné Mau-Mau vystopovat. Zásadní průlom se britské správě podařil teprve začátkem roku 1954, kdy byl při drobné srážce s vládními jednotkami zraněn Waruhiu Itote (známější pod přezdívkou „generál China"), jeden z nemocnějších vůdců Mau-Mau, a následně upadl do zajetí. Při pobytu ve vězení Itotea jej vyslýchali řadu dní Členové jednotky zvláštních služeb keňské policie a snažili se z něho nejen vypáčit informace, ale také získat jeho souhlas s tím, že se výměnou za propuštění na svobodu pokusí vyjednat masovou kapitulaci mužů, kteří v Mau-Mau spadají pod jeho velení. Zanedlouho byli zajati také generál Kaleba a generál Tanganyika, další dva vůdcové Mau-Mau, a podařilo se je přesvědčit, aby se účastnili vyjednávání o kapitulaci svých mužů. 30. března 1954 usedli zástupci policie, armády a vlády k jednání s vybranými zástupci Mau-Mau, MAU-MAU

179

aby sjednali kapitulační dohodu. Vláda zaručila všem, kteří odevzdají zbraně, že nebudou popraveni, i když vůdcové hnutí museli nutně počítat s dlouholetým vězením. Nadto ti členové Mau-Mau, o kterých se předpokládalo, že se osobně nezúčastnili teroristických skutků, měli být postupně začleněni do běžné společnosti. Podmínky byly rozhodně přijatelné a britská správa dala Mau-Mau deset dní na rozmyšlenou. V té době však další generál Mau-Mau řečený Gatamuki, který tvrdošíjně odmítal kapitulaci za jakýchkoli podmínek, unesl několik z těch, kteří se za Mau-Mau účastnili vyjednávání s vládou. Vládní síly nyní musely velmi rychle zasáhnout, aby zabránily hrozící závažné krizi. Vojenské jednotky se chvatně přesunuly do výhodných pozic, odkud zaútočily na Gatamukiho a jeho muže, přičemž padlo 25 členů Mau-Mau a devět dalších bylo zajato, včetně samotného Gatamukiho. Po uvěznění Gatamuki prohlásil, že dlouho hovořil s těmi Mau-Mau, které unesl, a že ho tito muži přesvědčili o tom, že kapitulace bude nejlepším řešením, neboť morálka příslušníků Mau-Mau rychle upadala. Podmínky v lesích, kde se většina z nich ukrývala, začaly být nesnesitelné. Trpěli nedostatkem potravin i munice, přičemž narůstající síla vládních sil vážně narušovala jejich komunikační systém. V Nairobi zatím probíhaly další akce, které měly problém Mau-Mau vyřešit jednou provždy. Jednalo se zejména o operaci Anvil, zaměřenou na početné skupiny povstalců, které žily a působily přímo ve městě. 24. dubna 1954 uzavřely britské jednotky všechny přístupy do města, aby nikdo nemohl vstoupit dovnitř či město opustit. Poté začala policie s metodickou prohlídkou města dům po domu. Všichni museli předložit své osobní doklady a každý, kdo byl podezřelý z členství v Mau-Mau, byl zatčen a izolován ve věznici Langata poblíž Nairobi, kde se konalo další vyšetřování. Podobné důkladné prohlídky proběhly i v rezervacích,


například značně rozsáhlá vojenská kontrola se realizovala v pohoří Aberdare, o němž se vědělo, že se tam stále skrývá velké množství příslušníků Mau-Mau. Protože protivník dokonale ovládal metody partyzánského boje, nebyly úspěchy vládních jednotek zcela jednoznačné, ale postupně probritské síly nabývaly vrchu, až konečně došlo k vysílání malých taktických skupin vytvořených výlučně z příslušníků Domácí gardy, kteří znali kraj lépe než kdo jiný, a počty zadržených začaly narůstat. Na podzim roku 1956 se předpokládalo, Že na svobodě zůstává nanejvýš posledních 500 příslušníků Mau-Mau. Britská správa se soustředila na vystopování a dopadení jediného zbývajícího významného muže v hnutí Mau-Mau, velitele jménem Dedan Kimathi, o němž se předpokládalo, že se skrývá v pohoří Aberdare. 17. října 1956 byl Kimathi zraněn při srážce s Henderso-novými muži [superintendant lan Henderson vedl operace proti bojovníkům Mau-Mau], avšak podařilo se mu uniknout a pronásledovatelům se ztratil v lese; poté pokračoval v útěku téměř osmadvacet hodin bez přerušení a ušel bezmála 130 kilometrů, až se při okraji lesa vyčerpáním zhroutil. Tam zůstal tři dny, přes den se ukrýval a v noci si hledal potravu. Brzy ráno 21. října byl objeven domorodým policistou, který jej napřed vyzval, aby se vzdal, a poté na něho třikrát vystřelil, přičemž posledním výstřelem ho zasáhl. Kimathi oblečený v plášti z leopardí kožešiny byl zajat, později postaven před soud a odsouzen k smrti.9 Zdá se naprosto příhodné, že to byl právě Afričan, kdo skoncoval s posledním vedoucím členem MauMau, protože navzdory jejich nabubřelým proklamacím, že bojují za práva Afričanů, byli to jejich černí krajané, koho největší měrou postihlo brutální násilí vzbouřenců. Odpovídají tomu i statistické údaje, protože bylo spočteno, že za celou dobu výjimečného stavu bylo 32 Evropanů zabito a 26 zraMAU-MAU

181

něno, avšak zahynulo 1817 afrických civilistů a 910 jich utrpělo zranění. Všeobecný výjimečný stav byl nakonec odvolán v prosinci 1960 a krátce nato byl z vězení propuštěn Jomo Kenyat-ta. Přestože byl v žaláři, zvolila ho znovuobnovená strana Kenyan Afričan National Union (KANU - Keňský africký národní svaz) svým prezidentem a po propuštění na svobodu byl povolán i do keňské legislativní rady. V květnu 1963 se Kenyatta stal prvním černým předsedou keňské vlády a dovedl svou zemi až k úplné nezávislosti vyhlášené 13. prosince téhož roku. 1 Z knihy Freda Majdalanyho State ofEmergency: The Full Story of Mau-Mau (Výjimečný stav: Celý příběh o Mau-Mau), Hough-tonMifflin, 1963 2 Tamtéž. 3 Z interview vysílaného stanicí Channel 4 v rámci série „Tajné dějiny" How Britain Crushed the Mau-Mau Rebellion (Jak Británie rozdrtila povstání Mau-Mau) 4 Z cit. díla Freda Majdalanyho 5 Z knihy A. Marshalla MacPheeho Kenya (Keňa), Praeger, 1968 6 Z cit. díla Freda Majdalanyho 7 Facts on Filé: World News Digest with Index (Fakta ze spisů: Výběr světového zpravodajství s rejstříkem), zprávy z roku 1953, Facts on Filé 8 Z cit. díla A. Marshalla MacPheeho 9 Z cit. díla Freda Majdalanyho

182

ÓM ŠINRIKJÓ SEKTA „NEJVYŠŠÍ PRAVDY" Přetrvává určitá podivná matátnost, jakási trpká pachuť. Natahujeme krky a rozhlížíme se, jako bychom se ptali: odkud se to všechno vzalo? ... Nedostaneme se nikam, pokud budeme fenoménům nadále odmítat jako něco naprosto jiného, jako cizáckou entitu na dalekém pobřeží, na kterou se díváme dalekohledem.

Haruki Murakami v článku Richarda Lioyda Parryho, Guardian 18. března 2005

Ráno 20. března Í995 začínal v japonském Tokiu den jako kterýkoli jiný. Po celém městě vstávali lidé z postelí, snídali a pak zamířili k podzemní dráze, aby se dostali do práce. Ovšem na rozdíl od ostatních dnů byly do pěti různých vlaků metra uloženy balíčky, které obsahovaly plastové sáčky naplněné smrtící chemickou látkou. Jakmile byl balíček položen na podlahu vagónu, doručitel jej propíchl hrotem deštníku, čímž umožnil chemikálii v sáčku - smrtícímu nervovému plynu zvanému sarin - uniknout ven. Pak se plyn rozšířil i do dalších vagónů. Tokio toho dne zažilo dobře koordinovaný teroristický útok, který provedla hrozivá tajná sekta označovaná Óm Šinrikjó. Byla to v těsném sledu druhá katastrofa, která Japonsko postihla, protože pouze o devět týdnů dříve zasáhlo město Kóbe zemětřesení, při němž zahynulo na 6000 lidí. Japonský spisovatel Haruki Murakami popisoval tyto dvě události jako „čelní a zadní okraj jedné obrovské exploze... tato dvojitá katastrofa ÓM ŠINRIKJÓ

183

zůstane vepsaná v naší psychice jako dva milníky našich lidských životů".1 Útok sarinem jednak vyvolal důkladné zkoumání okolností tohoto závažného činu podniknutého v samotném srdci japonského státu, jednak byl označen za počátek onoho typu globálního terorismu, jaký nejlépe ilustrovaly pozdější události z 11. září 2001, kdy dva dopravní letouny záměrně narazily do obou věží Světového obchodního centra v New Yorku zvaných Twin Towers (Dvojčata). Kdo však stál za útokem v Japonsku, při němž utrpěly zranění tisíce lidí a dvanáct jich zemřelo? A jaký motiv vedl k vyvolání chaosu v tak ohromném měřítku? Samozvaný vůdce sekty Óm Šinrikjó si říkal Šókó Asaha-ra, což však nebylo jeho pravé jméno. Původně se jmenoval Chizuo Matsumoto a narodil se 2. března 1955 v provinčním městě Kumamoto zchudlým rodičům -jeho otec vydělával na živobytí jako výrobce rohoží tatami. Matsumoto byl od narození Částečně slepý a kvůli této vadě byl odeslán na zvláštní státní internátní školu pro slepce. Na rozdíl od ostatních žáků však přece jen na jedno oko trochu viděl a říká se, že své výhody využíval k tomu, aby ostatní spolužáky terorizoval a donutil je, aby ho poslouchali. Hlavním jeho cílem byly peníze; jen zřídkakdy, pokud vůbec někdy, pomohl svým zcela slepým spolužákům, aniž by si za to od nich dal předem zaplatit. Avšak přece jen nešlo všechno podle jeho představ: několikrát se pokusil získat funkci předsedy společenství žáků Školy, ale nikdy se mu to nezdařilo, protože byl značně nepopulární. Po skončení školy se mladý Matsumoto několik let pokoušel dosáhnout přijetí na tokijskou univerzitu. Pro člověka, který se chtěl dostat do okruhu elity vládnoucí Japonsku, což byl sen, který chovat Matsumoto od dětství, bylo absolvování této vysoké školy prakticky nezbytnou podmínkou. Buď kvůli smůle při zkouškách, nebo pro nedostatečné vědo-


Téměř slepý Šókó Asahara, který se nedokázat dostat na vysokou školu a vydávat se za umělce, založil legální církev a sám se postavil do jejího cela. Prodával svým vyznavačům odstřižky vlastních vousů a vodu, v níž se koupal, a tvrdil jím, že mají léčebně či magické účinky. mosti se Matsumotovi jeho sen splnit nezdařilo a tento neúspěch se mu natrvalo usadil v mysli jako hořká křivda. Vrátil se do rodného města Kumamota a nastoupil do zaměstnání v masérském salonu. To se sotva dalo považovat za příznivý začátek kariéry ctižádostivého mladíka, a tak se ve věku třiadvaceti let vrátil do Tokia, rozhodnutý něčeho dosáhnout. Tam založil kliniku Matsumoto zabývající se akupunkturou a oženil se s devatenáctiletou univerzitní studentkou jménem Tomoko, s níž měl šest dětí. Ovšem krátce po založení podniku v Tokiu byl poprvé zatčen policií, protože se pokoušel nic netušícím zákazníkům prodávat falešné léky. Vyrobil ÓM ŠINRIKJÓ

185

totiž lektvar z pomerančové kůry macerované v Ikoho , který nazval „Všemocný lék", a tvrdil o nem, ze je to tradic-nčínský prostředek k léčení všech chorob. Spolu s triměsi^ nlmkurzern zahrnujícím akupunkturu a jógu prodával dávku balení svého Všemocného léku za 7000 dolaru. Po zatčení a zaplacení pokuty 1000 dolarů se Matsumoto někdy v osmdesátých letech rozhodl odcestovat do Indie, kde hodlal absolvovat další výcvik v józe. Fasanova a, ho také myšlenka duševního osvícení, které udajne poskytu-í určité druhy jógy a meditací. Náhle byl Matsumoto pevně rozhodnutý, čím se chce zabývat: po návratu do Japonska zřídí vlastní jogínské centrum a povede jeho členy nejen ke studiu nové víry, ale také k tomu, aby ho uznávali za duchovního vůdce této nové víry. V roce 1987 Matsumoto stanoveného cíle dosáhl; svou skupinu pojmenoval Óm Šinrikjó Matsumoto a také pn-Ínové jméno šókó Asahara. Jeho žáci tvrdili, že vůdce je ičil duchovnímu osvícení založenému na eklekticke směsici buddhismu, hinduismu, šamamsmu, Nostradamovycb spisů, apokalyptických křesťanských textu a učen, nového věku ale uváděl je také do oblasti nadpřirozených schop-nostíjako umění levitace a telepatie. Většině lidí tato tvrzeni mohou připadat směšná, ale znepokojivý byl fakt ze během Lu let od založení sekty, tedy v roce 1989 měla_ organ, zace Óm Šinrikjó tolik vyznavačů, že japonská vláda byla nucena přiznat jí status církve (což přineslo Asaharovi velké daňové výhody). Na vrcholu moci v polovině devadesátých let mělo óm šinrikjó jen v Japonsku 10 000 vyznavačů a dalších 30 000 přívrženců bylo roztroušeno po celém světě včetně jedné velké skupiny v Rusku. Jak se církev rozrůstala, nabýval Asahara na sebedůvěře. Cokoli řekl, bralo se jako naprostá pravda. Jeho vyznavače nezarazilo ani to, že církev postupně přecházela ke značně bizarním rituálům, například pití Asaharovy krve, o mz j.m


bylo řečeno, že má kouzelné vlastnosti. Jindy bylo příslušníkům církve doporučeno, aby si koupili vodu, v níž se Asahara koupal - také ta měla být obdařena magickými vlastnostmi, Prodávaly se rovněž odstřižky z vůdcových vousů s návodem, že se mají povařit ve vodě a odvar poté vypít. Cokoli Asahara řekl, tomu věřili. Zdálo se, že církev ani jejího vůdce nic nedokáže zastavit. Samozřejmě s tak značnou mocí organizace nabývala i velké bohatství. V březnu 1995 jeden z vedoucích členů Óm Šinrikjó odhadoval, že čistý majetek církve se pohybuje kolem 1,5 miliardy dolarů. Zpoěátku, když Šókó Asahara začal vyučovat jógu, odmítal brát od žáků za učení nějaké peníze, a pokud zaplatili, bylo to chápáno jako dar. Po legalizaci Óm Šinrikjó jako oficiální církve se všechno změnilo. Náhle byly dary nejen vítány, nýbrž přímo očekávány. Organizace se zapojila do rozsáhlých obchodních operací a chovala se jako velká obchodní korporace: prodávala videozáznamy, knihy, časopisy a další podobné artikly. Sám Asahara napsal několik knih, z nichž nejpopulárnější jsou Tajemství rozvoje vašich duševních sil (v níž mimo jiné sliboval, že naučí své žáky nahlížet do budoucnosti a číst myšlenky), Nad životem i smrtí, Mahayama sútra a Iniciace, Populární byly také jeho semináře a výcvikové kurzy a snadno si jimi nahrabal mnoho peněz, protože za každé sezení žádal desítky tisíc dolarů. Óm Šinrikjó také rozšířilo své aktivity na několik „vnějších" podniků, například firmu vyrábějící počítače, která dovážela součástky z Tchaj-wanu a montovala je v církví řízené továrně v Japonsku, přičemž konečné produkty se prodávaly v obchodech Óm Šinrikjó v hlavním městě. Kýle B. Olson v Článku s titulem Óm Šinrikjó: Nynější i budoucí hrozba? naznačil, že další metodou, jíž církev získávala peníze, byla hrozba expanzí, což v podstatě znamenalo, Že Asahara pohrozil přenesením činnosti Óm Šinrikjó do určitého počtu měst, pokud mu místní vláda nezaplatí, aby ÓM ŠINRIKJÓ

187

to nedělal. Tento uskok mu vycházel tak dlouho, že si Óm Šinrikjó tímto způsobem vydělalo statisíce dolarů. Když měl Asahara k dispozici tak značné prostředky, bylo jen otázkou času, než si odhrábne něco z toho do vlastní kapsy. V roce 1988 rozhodl, že jeho církev potřebuje nějaký chrám a dostatečně velký přilehlý areál, v němž by mohli její vyznavači žít. Hora Fudži je bezpochyby jedním z nejsnáze rozlišitelných krajinných rysů Japonska. Po staletí byla pro mnohé umělce zdrojem inspirace a symbolizuje krásu i tajemnost celé země. Bohužel v roce 1988 dostala její velkolepá krása mnohem méně vznešený přívažek. Na úpatí vulkánu koupilo Óm Šinrikjó kus země, na níž dalo postavit řadu budov připomínajících bunkry, které měly sloužit jako ústředí církve. Opodál byly postaveny ohromné ubytovny, v nichž měli věřící spát na holé dřevěné podlaze. Součástí areálu byl rovněž obří refektář - zde by věřící (pokud by měli štěstí) dostali jedno jídlo denně, jež by sestávalo z dušené zeleniny a rýže. Když se uváží takovéto sotva základní životní podmínky a na druhé straně povinnost věřících darovat církvi obrovské finanční částky, může se zdát překvapivé, že se k této organizaci dobrovolně připojovalo tolik mužů a žen. Ale počet věřících stále narůstal a mezi novici bylo mnoho mladých schopných profesionálů. Jedním z nich byl Hideo Murai. Tento výjimečně nadaný mladík vystudoval astrofyziku, avšak po setkání s Asaharou se obrátil zády k dosavadnímu životu a připojil se k Óm Šinrikjó. Dalším takovým členem byl Seidži Endo, Ph.D., genetický inženýr v oboru molekulární biologie. Následovalo mnoho podobných. Ovšem i když navenek církev naplňovala očekávání všech těchto lidí, začaly se v jejím organismu objevovat skryté trhliny a několik zklamaných věřících začalo hledat cestu zpátky. Deziluze či dokonce strach nově příchozích členů církve pramenily částečně z bizarních, masochistických ini-


ciačních rituálů, které muselo mnoho z nich podstoupit (nejvěhlasnějším se stalo ponoření do vroucí vody). Kandidáti členství byli donuceni ponořit se do nádoby s vroucí vodou, dokud se jim nezačala odlupovat kůže, načež byli nuceni strávit den a noc meditacemi, při nichž po celou dobu poslouchali pásku s hlasem Šókó Asahary přednášejícím mantry. Potrava a spánek sloužily jako zbraň, protože obojího se novicům dostávalo jen velmi málo, což je dobře známá kultovní technika sloužící ke zlomení odporu lidí a ke snadnějšímu vymývání jejich mozků. Kandidáti byli rovněž nuceni užívat halucinogenní drogy, buď proto, aby se snadněji podřídili vůdci, nebo aby pod jejich vlivem byli přinuceni páchat trestnou činnost. Kdo některou ze shora uvedených praktik odmítl, byl potrestán zpravidla několika týdny těžké nucené práce. Suji Taguci se připojil k Óm Šinrikjó s představou, Že se stane příslušníkem církve do konce života. Byl to přímo vzorový člen, protože v sobě měl hluboko zakořeněnou víru, že Asahara je jen o málo méně než sám bůh. Jeho víra ve vůdce církve byla neotřesitelná - až do chvíle, kdy jeden z jeho nejbližších přátel požádal o dovolení organizaci opustit. Asahara všem oznámil, že tento muž musí být duševně labilní, a proto je nezbytné poskytnout mu pomoc a odborné léčení. „Pomoc", které se mu dostalo, byla spíše mučením než léčením - pověsili ho hlavou dolů a opakovaně spouštěli do nádrže s ledovou vodou. Ponořili ho tolikrát, že jeho srdce nakonec nesmíme zátěži nedokázalo odolávat a „léčený" muž zemřel. Smrt přítele Tagučim otřásla a pochopitelně se zmínil i ostatním členům Óm Šinrikjó o tom, jak ho ta událost postihla. To bylo naposled, kdy ho další příslušníci viděli živého. Asaharu rozezlilo, že se jeden z jeho žáků dopustil takového flagrantního porušení subordinace, a za trest nechal Tagučiho popravit. Jeho tělo bylo poté spáleÓM ŠINRIKJÓ

189

no. O několik týdnů později se Tagučiho rodiče, kteří měli o syna starost, s ním pokoušeli setkat v areálu církve, ale bylo jim řečeno, že jim ho nemohou zavolat. Také všechny další pokusy Tagučiho kontaktovat skončily nezdarem, načež se otec i matka obrátili na policii, ale i ta nic nezmohla, přestože ji informovalo více ustaraných rodičů, že mají obavu o své „ztracené" děti. V té době se o skupině zoufalých lidí, jejichž děti se připojily k církvi, doslechl mladý právník Cucumi Sakamoto, sám ženatý a otec malého dítěte; ten konečně začal klást důrazné otázky a vyvolal zájem veřejnosti o praktiky organizace. Sakamota původně najala jedna rodina, která žádala propuštění nezletilé dcery z osidel církve. Zpráva o tom se brzy rozšířila a zanedlouho Sakamoto zastupoval třiadva-

Hlavní vědecký pracovník církve Hideo Murai (vlevo) a mluvčí Fumihiro Joju opouštějí tiskovou konferenci v japonském Klubu zahraničních korespondentů v Tokiu, poté co tvrdili, že zásoby chemikálií, které policie odhalila v budovách církve, měly zajistit Óm Šinrikjó přežití, kdyby nastal, konec světa.


cet rodin, které bez výjimky žádaly o pomoc, aby se jejich děti mohly vymanit z pastí Óm Šinrikjó. Právník nejprve zorganizoval všechny klienty do jednotné skupiny, která si dala jméno Společnost obětí Óm nejvyšší pravdy. Teprve poté se obrátil na organizaci s požadavkem, aby umožnila řádný styk rodičů s jejich dětmi. Po této žádosti se mu ohlásil Jošinobu Aojama z právního oddělení církve, který se k organizaci připojil v roce 1988, poté co jako jeden z nejmladších studentů v historii složil advokátní zkoušky na věhlasné právnické vysoké škole v Kjótu. Aojama se nejprve pokoušel Sakamota ukolébat tím, že umožnil jedněm rodičům setkání s dítětem, s čímž se ovšem Sakamoto nespokojil a požadoval, aby byli z Óm Šinrikjó propuštěni všichni jmenovitě uvedení mladí lidé. Navíc překvapil Ao-jamu oznámením, že jedná rovněž za jednoho z příslušníků církve, který si koupil jistou Asaharovu „zázračnou drogu", ale nedočkal se žádných pozitivních výsledků, které se podle tvrzení církve měly po jejím požití dostavit. Velmi brzy se o celou záležitost začala zajímat média, která zaujalo Sakamotovo pátrání a jeho vytrvalé dotírání na Óm Šinrikjó; v interview právník obvinil církev z toho, že drží své příslušníky v areálu proti jejich vůli. Asahara zuřil a okamžitě nařídil protiútok. Nejprve nechal roznést úřadům v místě Sakamotova bydliště letáky, které právníka očerňovaly a obviňovaly ho ze všech myslitelných necud-ností. Když to nepřineslo žádný výsledek, začal Sakamoto dostávat do bytu i do zaměstnání výhružné telefonáty, až konečně 3. listopadu 1989 Asahara sáhl k rozhodnému řešení a poslal tři ze svých noh.sledů {tehdejšího hlavního vědeckého pracovníka církve Hideo Muraie, mistra bojových umění Saroto Hašimota a doktora Nakagawu) k Sakamoto-vi domů. Plán byl takový, že tito tři vyčkají před Sakamo-tovým domem, a až se bude vracet z práce, tak jej unesou a zabijí. Tento plán ovšem nevyšel, protože 3. listopadu ÓM ŠINRIKJÓ

191

byl svátek a Sakamoto byl dávno doma u manželky a dítěte. Uprostřed noci tedy tři muži vnikli do jeho domu a zcela chladnokrevně zavraždili nejen Sakamota, nýbrž i jeho manželku Satoko a malého synka Tacuhika. Mrtvoly zabalili do starých prostěradel a převezli do hlavního stanu Óm Šinrikjó. Později vložili každé tělo do jednoho plechového sudu a vyvezli na venkov. Ostatky obětí pak pohodili na rozličných místech. Zmizení celé rodiny okamžitě vyvolalo velký zájem a podezření. Když Sakamotova matka nalezla dům svého syna prázdný, zavolala policii, ale ačkoli policisté objevili v okolí domku znak Óm Šinrikjó, zdálo se, že nejsou schopní či ochotní věc dál vyšetřovat. Dokonce i když se případu chopila média a tvrdila, že existuje spojitost mezi zmizením rodiny a Óm Šinrikjó, policie neudělala vůbec nic a zanedlouho se o celou věc přestala zajímat i média. Asaharu uspokojilo vědomí, že nařídil popravit celou rodinu a nepostihly ho žádné následky; usoudil, že by měl nechat několik svých žáků zvolit do japonského parlamentu. Byl to odvážný krok, ale Šókó cítil, že je nezbytný pro uskutečnění jeho snů o nabytí absolutní moci. Pochopitelně jako téměř ve všem, do čeho byl Asahara zapleten, se i jeho předvolební agitace neobešla bez protiprávních činů. Zastrašoval členy opozičních stran, odposlouchával jejich telefonáty a vyhrožoval i jejich rodinám. Asahara nominoval pětadvacet kandidátů a vyhodil na předvolební kampaň miliony dolarů... ale ani jeden z pětadvaceti nominovaných členů církve nebyl do parlamentu zvolen. To znamenalo pro Asaharu tvrdý úder a volební neúspěch u něho vyvolal myšlenky na odvetu vůči vlastní zemi. Začal hovořit o nadcházejícím Armageddonu. Rétorika Šókó Asahary náhle obsahovala i plány na vyvolání ozbrojeného střetnutí se všemi, kteří stojí v cestě jeho záměrům. Ještě hrozivější bylo, že Asahara vyzval Hideo Muraie, který představo-


val vědecký mozek Óm Šinrikjó, k vytvoření prostředků schopných zničit velká území. Murai celé měsíce vyvíjel různé typy chemických zbraní včetně toxinu známého pod označením Clostridium botulinum (tzv. klobásový jed -pozn. překl,), Zatímco Murai usiioval o vývoj účinných jedů, Asahara podnikl další kroky k rozšíření svého impéria. V roce 1992 zaměřila jeho církev pozornost na Rusko. Óm Šinrikjó se představilo v březnu toho roku v Moskvě a sklidilo velký ohlas, takže během několika měsíců vstoupily do církve tisíce Rusů. Do jejích řad přicházeli dokonce i vládní úředníci, takže Asahara zanedlouho získal významné kontakty nejen v ruské bezpečnostní radě, ale také v tamní vědecké obci. Óm Šinrikjó začalo nakupovat zbraně z výzbroje někdejšího Sovětského svazu v takovém množství, že by jimi vyzbrojilo vlastní armádu. Asaharovy plány na rozpoutání Armageddonu se stále víc blížily naplnění, v němž měly hrát hlavní roli biologické zbraně. Opomenuty by však nezůstaly ani konvenční zbraně dodávané z Ruska. V té době Hideo Murai významně pokročil s vývojem chemických zbraní a do výzbroje Óm Šinrikjó zavedl nervový plyn, který jako první vyvinuli nacisté - sarin. Cílem Sókó Asahary byla úplná militarizace Óm Šinrikjó. Každý příslušník církve měl podstoupit tvrdý výcvik, po němž by bylo vybráno několik elitních bojovníků, aby vedli zvláštní komanda. Asahara nechal na pozemcích Óm Šinrikjó postavit velkou továrnu známou Členům organizace jako „Institut nejvyšší vědy", v níž se vyráběly konvenční zbraně, aby bylo možné všechny muže i ženy plně vyzbrojit do války. Bylo jen otázkou času, než Asahara přikročí ke zkoušce vlastních sil, a jako ideální příležitost k tomu se naskýtala nadcházející svatba japonského prince Naruhita - toho dne budou všichni nejvyšší hodnostáři země shromáždění na jednom místě. Asahara přikázal ÓM ŠINRIKJÓ

193

svým lidem, aby zorganizovali rozprášení botulotoxinu po celém Tokiu, protože zamýšlel vyvolat mezi obyvateli města velkou epidemii. Ačkoli tato operace skutečně proběhla, toxin selhal a ani jediný člověk nebyl vážněji zasažen, natož aby zemřel. Óm Šinrikjó potřebovalo mocnější a efektivnější zbraň hromadného ničení - na konci roku 1993 tedy jeho vědci vyvinuli smrtící virus antrax.* Výsledky druhého útoku, podniknutého touto látkou, byly pro vedení církve stejným zklamáním jako v prvním případě. Toxin rozprašovali ze střechy jedné z mnoha budov patřících organizaci a Asahara byl při tom, očekávaje zřejmě, že obyvatelé města začnou padat jako mouchy. Ve skutečnosti si někteří obyvatelé nejbližšího okolí stěžovali na bolesti hlavy a žaludku, nikdo však nezemřel. Proč na ně mlha smrtícího antraxu nepůsobila? Podle časopisu New Scientist byl toxin vyprodukován v tekuté formě, zatímco prášková je co do zhoubných účinků daleko účinnější. Kromě toho vědci pracující pro Óm Šinrikjó brali antrax z veterinárních bakteriálních kmenů, které jsou daleko méně schopné vyvolat onemocnění u člověka. V této situaci Óm Šinrikjó zaměřilo veškerou pozornost na svou chemickou zbraft - otravný plyn sarin. Tuto substanci objevili nacisté v roce 1936 v Německu při výzkumu organofosfátů a později ji vyráběli, i když nakonec nikdy nebyla jako bojová zbraň použita. Asahara přikázal, aby celá jedna budova areálu pod horou Fudži sloužila jen k výrobě tohoto plynu, a prohlásil, že požaduje vyrobení nejméně 70 tun tohoto jedu - což by bylo množství postačující k zahubení nejen všech mužů, žen i dětí na celé planetě. ale i k usmrcení všech ostatních živých tvorů. Tento toxin účinkuje na člověka zvláště trýznivým způsobem. Nejprve se oběti spustí z nosu prudká rýma, načež * Onemocnění antrax nezpůsobuje virus, nýbrž bakterie Bacillus anthracis, a jedná se především o chorobu zvířat, byť přenosnou i na člověka a s možným smrtelným průběhem (pozn. překl.).


pocítí tíhu na hrudníku, následují silné křeče doprovázené zvracením, ztráta schopnosti ovládat vnitřnosti a poté přichází smrt. Je to ohavný způsob skonu, ovšem sarirt byl v chápání Úm Šinrikjó dokonalou zbraní k vyvolání dne posledního soudu. Úvodní testy probíhaly, jako by nikdo nebral ohled na mocný ničivý účinek sarinu. V jedné chvíli se kvůli hrubě zanedbaným bezpečnostním opatřením potřísnil toxi-nem vysoký činovník církve odpovědný za ostrahu a přežil jen díky duchapřítomnosti jednoho z vědeckých pracovníků, který mu okamžitě píchl injekci s antidotem. To ovšem Óm Šinrikjó v nejmenším neodradilo od dalších zkoušek účinnosti nové zbraně. Šókó Asahara stanovil jako první cíl tři okresní soudce, kteří se podíleli na vyřizování žalob proti Óm Šinrikjó. 27. června 1994 vyjely z areálu organizace dva nákladní automobily s nákladem sarinu - tato událost však demonstruje až komickou neschopnost těch, kteří útok realizovali. Kvůli špatnému načasování akce a silné dopravní zácpě dorazily automobily k budově soudu pozdě a soudcové byli už dávno na cestě domů. Asahara si umínil, že vynaložené úsilí musí být nějak využito, a tak přikázal vypustit plyn v nedaleké obytné čtvrti. Jeho rozkaz by! rychle proveden, a přestože po změně směru větru byl plyn zanášen jinam, než útočníci zamýšleli, přišlo při tomto útoku o život sedm lidí a více než 150 jich skončilo v nemocnici s akutními bolestmi žaludku a dechovou nedostatečností. O incidentu široce informovala televize a policie dostala příkaz tragédii důkladně prošetřit. Navzdory všemu snažení příslušníků policie však Óm Šinrikjó opět jako zázrakem uniklo odhalení, dokonce se v souvislosti s útokem ani jednou název církve nezmínil. Šókó Asahara musel mít v té době pocit, zeje neporazitelný. Nejenže vybudoval soukromou plně vyzbrojenou armáÓM ŠINRIKJÓ

195

Vyznavači kultu óm Šinrikjó šedina zemi a vykonávají rituál k poctě hlavního vědce církve Hideo Muraie, který byl o den předtím na tomtéž místě ubodán. du, ale také vyráběl vlastní chemické zbraně a úspěšně je vyzkoušel. To byl podle měřítek všech pomatených zloči-neckých despotů nesporně obrovský úspěch. Na druhé straně ovšem neustával, spíše narůstal tlak ze strany rodin některých příslušníků organizace, aby bylo prověřeno, co se děje v Óm Šinrikjó. Opustit areál církve bylo pro řadového člena prakticky vyloučeno, ale jedné starší ženě (jež Om Šinrikjó darovala své celoživotní úspory a potom se stále větším znepokojením přemýšlela, čím se vlastně církev zabývá) se to podařilo, z areálu utekla a ukryla se. Asahara poručil, aby ji vrátili zpátky, a vyslal za ní několik bojůvek, aby ji dopadly, ale ani jedné skupině se to nepodařilo. Místo ní tedy unesli jejího šestašedesá-tiletého bratra KijoŠi Kariju, který byl po několik týdnů od


sestřina útěku sužován výhružnými telefonáty, které žádaly, aby se jeho sestra vrátila k církvi. Kijoši Karija se obával o život a zanechal podrobnou zprávu zakončenou ujištěním, že kdyby se s ním něco přihodilo, tak za to bude odpovědné Óm Šinrikjó. Kijošiho odvezli do areálu církve, tam ho svázali a bili. Pak mu dali drogy v naději, že mu jejich účinek rozváže jazyk a prozradí, kde se jeho sestra ukrývá. Nakonec Kijoši upadí do komatu a zemřel. Jeho ostatky urychleně spálili, a co zbylo, to vyhodili do nedalekého jezera. Ale Kijoši se měl ze záhrobí za svou vraždu pomstít. Zpráva, kterou zanechal a v níž jako strůjce svého zmizení označil Óm Šinri-kjó, se dostala do rukou policie. Konečně měli vyšetřovatelé důkaz, který potřebovali, aby mohli proti církvi podniknout rázné opatření, a začali připravovat velkou razii v jejím hlavním stanu. Asahara o plánovaném policejním zátahu neměl nejmenší tušení, a místo aby se staral o vlastní obranu, soustředil se na útok sarinem proti systému tokijského metra v době ranní špičky, přičemž doufal, že smrt stihne stovky, ne-li tisíce obyvatel. 20. března 1995 v 8 hodin ráno nastoupili pečlivě vybraní členové Óm Šinrikjó (KeniČi Hirose, Jasuo Hajaši, Masato Jokojama, dr. Ikuo Hajaši a Toru Tojoda) do různých vlaků metra, které se měly podle jízdního řádu setkat ve stanici Kasumigaseki. Každý člen s sebou nesl proti toxinu odolný plastový sáček napumpovaný smrtícím sarinem a také speciálně upravený deštník s naostřeným hrotem. Když se vlaky blížily ke konečné stanici, všichni položili balíčky na podlahu vagónů, v nichž cestovali, a probodli je hrotem svého deštníku. Páry sarinu se okamžitě začaly uvolňovat, Cestující, kteří byli nejblíže balíčků, se během několika vteřin rozkašlali a začali slzet. Když zamořené vlaky dojely do Kasumigaseki, utíkali ti z cestujících, kteří ještě mohli, k východům z metra, zatímco ti méně šťastní leželi neschopÓM ŠINRIKJÓ

197

ni útěku či umírali na nástupištích. Zaměstnanci metra i policisté dělali co mohli, ale byl to úkol nad jejich síly. Dvanáct osob zemřelo prakticky hned a více než 5500 dalších cestujících bylo útokem zasaženo, z nich někteří utrpěli strašná zranění. Pachatelé v nastalém zmatku uprchlí a vrátili se do areálu Óm Šinrikjó, kde jim Asahara gratuloval a poslal je do připravených úkrytů. Útok byl nepochybně úspěšný, po něm však bylo záhodno nějakou dobu nevystrkovat nos. Také Asahara se stáhl do ústraní. Jeho rolls-royce byl spatřen při odjezdu z areálu krátce po útoku proti metru. Brzy ráno 22. března 1995 konečně tisícovka policistů provedla razii v hlavním stanu organizace. Uvnitř je nečekalo příliš mnoho překvapivých nálezů. Detektivové brzy našli pytle s chemikáliemi, které byly odvezeny ke zkoumání, zrovna jako stovky různých přístrojů a nástrojů pro chemickou výrobu. Bylo nalezeno velké množství zbraní, ale také mučící komory a vězeňské kobky; v některých z nich dosud byli zavřeni trestaní členové. Navzdory všem důkazům, které policie v areálu Óm Šinrikjó zajistila, nebyl v souvislosti s plynovým útokem na tokijské metro zatčen ani jeden člověk. Asahara byl ve svém živlu. Okamžitě publikoval videonahrávku, na níž tvrdil, že Óm Šinrikjó nemá s napadením metra vůbec nic společného, nýbrž že za útok nesou odpovědnost Spojené státy, které chtěly tímto způsobem církev očernit. Jeho tvrzení ovšem nikoho nepřesvědčila a během několika hodin po zveřejnění videa byli jak Asahara, tak jeho nejbližší spolupracovníci zařazeni na seznam nejhledanějších osob v Japonsku. Jeho církev v násilném jednání pokračovala, ale zaměřila je vůči státním orgánům. Na předsedu národní policejní federace Takadži Kunimacua zaútočili čtyři střelci a zasáhli jej čtyřmi střelami. Jako zázrakem přežil, ale jen několik hodin po atentátu dostala jedna japonská televizní stanice prohlášení, že pokud policie nezanechá vyšetřování Óm Šinrikjó,


zemře řada dalších policejních činitelů. Pohrůžka na nikoho žádný velký dojem neudělala. V dubnu začala policie zatýkat některé z hlavních představitelů této církve včetně dr. Ikua Hajašiho a jednoho z jeho bijců Tomomicu Niimiho. Oba byli obviněni z toho, že věznili lidi proti jejich vůli. Hlavní podezřelý Šókó Asahara, po němž policie usilovně pátrala, však byl stále na svobodě a vydával komuniké. V jednom z nich hrozil, že 15. dubna 1995 postihne Japonsko pohroma daleko horší než bylo zemětřesení v Kóbe. Policie, armáda i nemocnice měly pohotovost, ale když obávaný den přišel, nic se nestalo. Zdálo se, že Asahara hrozil naplano, ale o čtyři dny později přišlo hlášení, že na nádraží v Jokohamě se odehrál další útok otravným plynem. Přibližně 550 osob bylo převezeno do nemocnic kvůli bolesti v očích a v krku. Největší podezření opět padlo na Óm Šinrikjó, ovšem krátce po útoku se k němu přiznal jeden bezvýznamný gangster, který měl zlost na policii. Šókó Asahara byl pořád volný, a i když se policii podařilo pozatýkat několik velmi významných členů Óm Šinrikjó, stále se nedařilo nikoho obvinit z přímé účasti na atentátu v metru. Muži jako Hideo Murai se nadále chovali, jako by se nic nedělo, ale i to se mělo změnit. 23. dubna Murai spolu s právníkem Óm Šinrikjó Jošino-bu Aojamou vcházeli do budovy, kde měli kanceláře, když se k nim přiřítil muž a několikrát bodl Muraie do břicha. Útočníkem byl jistý Hirojuki Jo, který se později přiznal, že ho ke spáchání tohoto zločinu přimělo stále narůstající rozhořčení nad tím, čeho se Óm Šinrikjó dopustilo 20. března. Později výpověď změnil a řekl, že jej k zabití Muraie najala Jakuza, tedy japonská mafie, aby předešla jeho zatčení policií a případnému svědectví o tom, že se Jakuza nějak podílela na útoku podniknutém Óm Šinrikjó. Hideo Murai zemřel krátce po napadení, načež policie podnikla další razie zaměřené na budovy ve vlastnictví óm Šinrikjó, ÓM ŠINRIKJÓ

199

a tentokrát v jedné z nich objevila vchod do podzemí, který při první prohlídce nenašla. V podzemní místnosti objevila policie v koutě schované dva vysoko postavené členy církve Masamiho Cušiju a Seidžiho Enda. I po jejich zatčení však došlo 5. května na nádraží v Sin-juku k tomu, že zaměstnanci objevili na jedné z veřejných toalet hořící balík. Neprodleně se pokusili jej uhasit vodou, ale z balíku se okamžitě začaly uvolňovat škodlivé výpary. Přivolaná policie později zjistila, že v balíku byly prezervativy naplněné kyanidem sodným a kyselinou sírovou. Když se tyto dvě chemikálie smísily, vytvořily kyanovodík čili smrtící plyn, kterého užívali nacisté při vyvraždování Židu v koncentračních táborech. Zdálo se, že Šókó Asahara opět přichystal na policii návnadu, aby jí ukázal, že je schopny vyvolávat zmatky a přitom stále unikat zatčení. Ovšem v te chvíli už ho začalo štěstí opouštět. 16 května 1995, dva měsíce po útoku na tokijské metro se policie nahrnula do jednoho z hlavních objektů Óm Šinrikjó (i tuto budovu již několikrát předtím prohledala) a v ní konečně zatkla Asaharu. Navzdory tomuto velkému úspěchu útoky v tokijském metru ještě pokračovaly; bylo tam umístěno několik kyanidových bomb, avšak ani jedna neexplodovala. Soudy se zatčenými příslušníky Óm Šinrikjó začaly v roce 1996. Asahara byl obviněn z třiadvaceti vražd, obžaloby proti ostatním obviněným zahrnovaly vraždy a pokusy o ně zbavení osobní svobody, výrobu smrtících prostředků a celou Škálu dalších, méně závažných deliktů. Několik obviněných učinilo plné doznání v naději, že budou postiženi nižším trestem. Ostatní, včetně Asahary, tvrdohlavě opakovali, že jsou nevinní. 8. října 1998 odsoudil soud Kazuakiho Okazakiho k smrti za vraždu právníka Cucumi Sakamota, jeho ženy a dítěte a také za vraždu člena církve, který chtěl v roce 1989 z Óm Šinrikjó odejít.


Kupodivu trvalo ještě dalších osm let, než také Šókó Asa-hara vyslechl rozsudek smrti, když byl shledán vinným vraždami sedmadvaceti příslušníků své organizace. Rozsudek byl vyhlášen 27. února 2004, přičemž předseda senátu Šoji Ogawa prohlásil: Tyto zločiny byly kruté a nelidské, a jeho [Asaharova] odpovědnost jako hlavního hybatele stojícího za všemi těmito případy je výjimečně závažná. Zaslouží si maximální trest. Snil o tom, že se zbaví všech pout se zemí a bude vládnout Japonsku jako král s vidinou, že spasí jeho lid. Vyznával sobecké dogma, ze je třeba povraždit ty, které považoval za překážku svým cílům, a vyzbrojit svou církev k boji. Vyvolával hrůzu v lidech v Japonsku i v zámoří. Dopustil se bezprecedentně brutálního a závažného zločinu.2 Asahara po vyhlášení trestu smrti nedal najevo žádné pohnutí, snad se cítil bezpečný a věřil, že tým jeho právníků okamžitě podá odvolání. Mnoho lidí mlčelo o násilnostech páchaných Óm Šinrikjó, dokonce i ti, kterých se aktivity církve osobně dotkly. Stále trvají vážné obavy z toho, že by se její Členové mohli mstít. Sizue Takahašiová, vdova po železničním dělníkovi zabitém při útoku sarinem v metru, prohlásila: „Je dobré slyšet rozsudek smrti, na který jsem tak dlouho Čekala."1 V době vydání této knihy nebyl rozsudek smrti nad Asa-harou stále ještě vykonán. 1 „A Lingering Nighfmare" (Přetrvávající noční můra), Richard Lloyd Parry, The Times, 18. března 2005 1 www.crimelibrary.com 1 www.guardianunlimited.com 201

ODESSA ÚNIKOVÁ CESTA NACISTŮ V Norimberku se tehdy odehrávalo něco, co jsem já osobně považoval za hanebnou a nešťastnou lekci celému budoucímu lidstvu. Nabyl jsem jistoty, že lidé v Argentině také považují Norimberský proces za hanebný, nehodný vítězů, kteří se chovali, jako by vlastně nezvítězili.Teďsi uvědomujeme, že si [Spojenci] zasloužili válku prohrát.

Během mojívlády jsem často pronášel projevy proti Norimberskému procesu, který je urážkou, na niž dějiny nezapomenou. Ze soukromých zvukových záznamů Juana Dominga Peróna, argentinského prezidenta (1946-1955) Na konci druhé světové války a ještě desítky let po ní debatovali historikové a badatelé o existenci tajné společnosti založené především k záchraně nacistických válečných zločinců Objevovaly se historky oplývající bednami plnými nacistického zlata pašovanými z Německa a uloženými ve Švýcarských bankách nebo vyloženými na pobřeží Patago-nie odkud byly převezeny do tajných úkrytů. Další zkazky 'se zase točily kolem Hitlera, který prý dožil své dny obklopený věrnými soukmenovci kdesi v jižní Argentině. Na podobná témata se také natáčely filmy (především Noční v rátnv z roku 1971 s Kirkem Bogardem), zpracovávaly rozličné dokumenty, psaly novinové články a byla vydána i rada knih (včetně nesmírně populárního románu Fredenc-ka Forsytha Spis Odessa a knihy Iry Levina Chlapci z Bra-


zílie); víceméně všichni autoři vycházeli z představy, že podobná organizace skutečně existovala. Tímto způsobem se do obecného povědomí dostalo jméno Odessa (nejde o stejnojmenný ukrajinský přístav, nýbrž o zkratku názvu Organisation der ehemaligen SS-Angehorigen - Organizace bývalých členů SS). Byla však takováto organizace skutečně vytvořena? A pokud ano, kým a za jakým účelem? Slavný lovec nacistů Simon Wiesenthal tvrdil, že o Odes-se slyšel jenom v průběhu Norimberských procesů, ale i to stačilo, aby byí přesvědčen o její existenci, zatímco ostatní badatelé zůstali daleko skeptičtější. Jen málokdo udělal pro vyvolání veřejného zájmu o legendu jménem Odessa víc než shora vzpomenutý romanopisec Frederick Forsyth. Jeho kniha, poprvé vydaná v roce 1972, vypráví příběh skupiny někdejších důstojníků SS, kteří se spojili, aby zajistili pro vysoce postavené nacisty únikovou trasu z Německa; ti se pak měli postarat o znovuvybudování jejich organizace v jiném koutě světa a posléze vytvořit Čtvrtou říši, jež by realizovala nenaplněné Hitlerovy sny. Přestože se Forsythův román báječně čte, neboť autor do jeho zápletky zakomponoval i některá skutečná historická fakta, zůstává stále jen fiktivním příběhem. Pravda začíná vycházet najevo poté, co byla zpřístupněna rada dosud přísně tajných dokumentů a jejich studiu se začalo věnovat množství vědců; avšak skutečnost je možná ještě bizarnější než dílo Forsythovy představivosti. Ve skutečných událostech minulosti se promítá úzká spolupráce organizací tak rozličných, jako jsou katolická církev, argentinská vláda (za prezidentství Juana Dominga Peróna) a spojenecké zpravodajské služby, Když se druhá světová válka chýlila ke konci, bylo Čím dál jasnější, že velký počet nacistů, zejména příslušníků SS (kteří s ohledem na povahu a rozměr svých válečných zločinů věděli, že pro ně nepřipadá v úvahu, aby se vzdali) a těch, kteří s nimi spolupracovali, utíká z Německa do ODESSA

203

zahraničních útočišť - do Španělska, Portugalska, Švýcarska a Itálie. Jednotky SS byly armádou v armádě, kterou vytvořil Adolf Hitler a v jejímž Čele stál Heinrich Himmler, a během nacistické vlády v Německu v letech 1933 až 1945 jim bylo svěřováno plnění „zvláštních úkolů". Tyto úkoly se zprvu týkaly prosazení vzniku Třetí říše a její následné ochrany, avšak ve skutečnosti měly daleko víc společného s naplňováním konečného Hitlerova cíle - zbavit nejprve Německo a potom i zbytek Evropy elementů, jež považoval za nežádoucí. Výsledkem bylo, že příslušníci SS popravili kolem čtrnácti milionů lidí - z toho přibližně šest milionů Židů, pět milionů Rusů, dva miliony Poláků a kromě jiných též mnoho Cikánů, duševně chorých, neduživých a fyzicky postižených osob. Není divu, že když válka končila a Německo čekala porážka, lidé vykonávající či podporující tak nelidské činy museli počítat s tím, že civilizovaný svět bude za jejich zlé skutky žádat odplatu. Pokud si chtěli zachránit život, neměli na vybranou a museli utéct z rodné země. K tomu potřebovali nejen síť mužů i žen sympatizujících s jejich činy, ale také značné množství finančních prostředků. Má se za to, že právě proto se konalo 10. srpna 1944 tajné shromáždění Špičkových německých průmyslníků (včetně ocelářského magnáta Fritze Thyssena, jenž financoval Hitlerův nástup k moci po roce 1930), které se odehrálo v hotelu Maison Rouge ve Štrasburku. To, o čem rokovali, zůstane zřejmě navždy tajemstvím, hlavním výsledkem jejich jednání však bylo založení podpůrné sítě k usnadnění útěků a napomáhání při nich pokud možno co největšímu počtu vysokých nacistických úředníků. Tak významné osoby jako například Adolf Eichmann (šéf úřadu gestapa pro Židovské otázky), který byl odpovědný za vraždy statisíců židovských mužů, žen a dětí, nepochybně cítily, jak se kolem nich stahuje spojenecká smyčka, a útěk považovaly za naprosto nezbytný.


Eichmannovy obavy ostatně nebyly v nejmenším přehnané, protože v Sovětském svazu už začaly válečné soudy s německými důstojníky odpovědnými za vraždění židovských obyvatel. Po vzoru Sovětů také západní Spojenci oznámili úmysl potrestat všechny, jimž budou prokázány válečné zločiny. V dubnu 1945 se Rudá armáda blížila k Berlínu a mnoho důstojníků SS si začalo opatřovat falešné doklady, které by jim propůjčily cizí identitu a umožnily útěk ze země. Původně většina z nich směřovala do Španělska. Objevovaly se tam celé skupiny nacistů z Francie, Belgie a Německa či jejich sympatizantů, a jedním z nich byl také Charles Lesca, který se později stal klíčovou postavou v tajné organizaci Odessa. Lesca se narodil v Argentině, větší Část života však prožil v Evropě, kde se přátelil s řadou významných nacistů včetně německého velvyslance v Paříži Otto Abetze a také s vysoko postavenými činiteli z Vichy. Když nakonec uprchl z Berlína do Madridu, usadil se v ulici Victora Huga č. 4. Obecně se má za to, že po Perónově volebním vítězství v roce 1946 začal systematicky přepravovat „všechny dosažitelné důstojníky německé rozvědky do Argentiny".' První osobou, jež využila Lescovy únikové trasy, nebyl špičkový nacistický činitel, nýbrž Carlos Reuter, bankéř středního věku, který v okupované Paříži získával agenty pro německou zpravodajskou službu. Jeho cesta začala koncem ledna 1946 a vedla z Bilbaa do Buenos Aires. Tato úniková trasa se ukázala jako spolehlivá a otevřela bránu mnoha dalším uprchlíkům, jej ichž útěk by ovšem nebyl možný bez podpory ze strany Argentiny Či plného souhlasu prezidenta Juana Dominga Peróna. Perón jako ultrapravicový politik mnoho let podporoval Hitlera a německý nacistický režim. Za přispění svých vojenských činitelů vyjednal a také uzavřel s Hitlerem ODESSA 205 mWm.HM MW.WMX " ■ - ^APARAPAS^onsTOTBA»A* BfflECCltM GEIEHAL DE I K* I ĚUt lil II Apellid* , n^br, ..ftM.1* .*1»*. , ■ M..... , ť-' ■**' K ř/« 19 ' 1 Lle/fadn a Bueaax Aires el

CLASE UWCA ... da

r*- ÍIOKJ « &ffW*.....................

................................... a* "■.......""■.......

"' * "*" líSKi

s„0 B _ &w.......M............Biidn......3 — ^^'*"-.y~^!5*S? Sabe her §& y wcriiir #.&... Qai idinmai heiltt iMMMfr*1'''*-.* K-I^M-

a,toUwi.............. &*.*.........hm......Dý~mJtÉĚ*Ě

\acidt, .» ffaciiw

WMfcttia ........................'.. L»t*r... ***!&&.........

♦rtMJ*.........„..................—......................... Si ha íttada antén tfol capitán snhre ■( ff> falta al pnuajero nlftiin dacumentn, vharirw n titro rtqtttšito rmgtamantarUK

Tento argentinský přistěhovalecký doklad z roku 1949 zní na jméno Helmut Gregor, což byl pseudonym, který používal „anděl smrti" dr. Josef Mengele, jemuž Odessa pomohla uprchnout z Evropy před tribunálem pro válečné zločince. v roce 1943 tajnou smlouvu, jež jim zaručovala vzájemný prospěch. Pokud šlo o argentinskou stranu, Hitler dovolil její armádě plný přístup k výkonné komunikační síti nacistické zpravodajské služby, čímž Argentině umožnil získávat utajované informace o jejích jihoamerických sousedech. To byla velmi cenná akvizice, ovšem Perón se za ni Němcům štědře odměnil: zaručil Hitlerovi naprostou imunitu pro nacistické pohlaváry, kteří se v Argentině nemuseli obávat zatčení Či uvěznění. Smlouva byla stvrzena a mnohaleté přátelství zpečetěno. Nic na tom nezměnil ani nátlak Spojenců, kteří v lednu 1944 přesvědčili Argentinu, aby s Německem přerušila všechny diplomatické styky. Nic však není takové, jak


se na první pohled zdá, protože Argentina sice zašla až tak daleko, že měsíc před Hitlerovou sebevraždou, k níž došlo v Berlíně na konci dubna 1945, dokonce vyhlásila Německu válku, avšak realita byla taková, že Perón pouze zaujal pózu, která před Spojenci mlžila skutečnost, že začal budovat únikové trasy pro nacistické uprchlíky. Sám o tom řekl: [...] když se Argentina stala válčící stranou, měla právo vstoupit na německé území, až nastane konec; to znamená, že by naše letadla a lodi mohly prokázat velké služby, V této chvíli máme obchodní letouny FÁMA [argentinská letecká společnost] a lodi, které jsme během války nakoupili v Itálii, Dík): tomu by mohlo do Argentiny přijít velké množství lidí.2 Další trasa, po níž se mohlo do Jižní Ameriky přesunout „velké množství lidí", vedla přes Perónem nově založenou Delegaci pro přistěhovalectví z Evropy do Argentiny (DAÍE), kterou vytvořil v Itálii a jejíž hlavní úřadovny byly v Římě a Janově. Navenek lato instituce sloužila emigrantům z Itálie a dalších evropských zemí k vystěhování do Argentiny, ale ve skrytu zařizovala všechny falešné dokumenty, které potřebovali nacisté prchající z Evropy do Jižní Ameriky. DAIE byla sice velmi účinným zařízením, ale žadatelé k ní museli přicházet už s povolením argentinského imigračního úřadu k vstupu na území Argentiny a k cestě musel dát souhlas také Červený kříž. Získat souhlas Červeného kříže pod falešným jménem nebylo tak obtížné, jak by se mohlo zdát, protože dokumenty Červeného kříže byly určeny především pro uprchlíky, kteří pozbyli všechny doklady, jež by mohly sloužit k jejich identifikaci. Když měli prchající nacisté vyřízeny všechny potřebné dokumenty, bylo pro ně relativně snadné dosáhnout souhlasu ke vstupu do nové vlasti. Bez součinnosti některých institucí, zejména katolické církve v Evropě i v Argentině, by se však Perónový plány nikdy nedaly realizovat. ODESSA

207

Jeden z církevních úředníků, jmenovitě biskup Alois Hudal, napsal 31. srpna 1948 prezidentu Perónovi dopis, v némž vyjádřil přání získat 5000 víz pro německé a rakouské státní příslušníky, kteří sice nejsou uprchlíky v pravém slova smyslu, ale jako bojovníci ve válce podstoupili pro záchranu své země velké oběti. Vatikán Hudala jmenoval zvláštním vyslancem, který měl navštěvovat německé zajatce v početných „civilních" táborech roztroušených po celé Itálii, v nichž se mezi skutečnými běženci skrývaly stovky, možná tisíce nacistických důstojníků. Později na Hudalovu adresu směřovaly slova chvály a vděku některých vrcholných nacistických činitelů za to, jak jim v té době pomohl, mezi jinými také hrdiny luft-waffe Hanse-Ulricha Rudela, který napsal: Řím se stal po „osvobození" útočištěm a cestou ke spáse pro mnoho obětí pronásledování. Nemálo našich kamarádů našlo cestu ke svobodě právě přes Řím, protože v Římě žilo hodně lidí dobré vůle. Ani Hudal nebyl skoupý na slovo, pokud šlo o jeho poválečné úsilí, protože ve své knize Římský deník poznamenal: Cítil jsem se po roce 1945 vázán povinností veškerou svou charitativní činnost zaměřit na pomoc někdejším národním socialistům afašistům, zvláště tak řečeným „válečným zločincům ". V tomto úsilí se k němu připojilo mnoho dalších činitelů katolické církve včetně arcibiskupa Giuseppa Siriho z Janova (janovský přístav byl jedním z hlavních středisek, odkud uprchlíci odplouvali z Itálie do Argentiny), který založil Národní výbor pro emigraci do Argentiny. Nejvíce však šokuje zjištění, že vedle jiných funkcionářů katolické církve pomáhal nacistům k útěku i sám papež Pius XII. Katolická církev po mnoho let popírala jakoukoli Piovu účast na pomoci německým válečným zločincům, tím spíše odmítala tvrzení, že by posvětil úsilí církve přispívat jim na útěku z Evropy. Nelze však nevidět, že mezi roky 1946 a 1952


Ačkoli existence sítě Odessa byla předmětem dohadu, lovec nacistů Simon Wiesenthal byl od chvíle, kdy o ní zaslechl první zmínku při Norimberských procesech, pevně přesvědčen, že tato tajná organizace pomáhala výše postaveným nacistům uniknout před spravedlností. poslal Pius XII. předsedům senátů, kteří vedli Norimberské procesy, několik žádostí o změnu rozsudků smrti vydaných. nad klíčovými nacistickými úředníky. Mezi těmi obviněnými, jejichž rozsudky smrti chtěl papež změnit, figurovali mimo jiné Arthur Greiser, usvěděený ze zavraždění 1
209

Bohužel katolická církev a její papež nebyli jedinými, kdo nabádal nacistické důstojníky k útěku a pomáhal jim při něm. Uki Goni ve své knize na toto téma upozorňuje, že ve švýcarském federálním archivu jsou stále uloženy záznamy o několika prominentních švýcarských činitelích, kteří umožnili třem stovkám německých nacistů prchajících do Argentiny projet napříč Švýcarskem, aniž by se jich někdo na něco ptal. Prezident Perón měl pochopitelně jak v Evropě, tak v Argentině v akci řadu agentů. Patřili k nim také někdejší kapitán SS Carlos Fuldner a Rodolfo Freude, náčelník tajné služby Perónový vlády. Fuldner se narodil roku 1910 v Argentině německým rodičům, kteří do země emigrovali, ale v době, kdy bylo Fuldnerovi 11 let, se vrátili i s dětmi do Německa a usadili se v Kasselu. V jednadvaceti letech byl Fuldner přijat do SS, kde byl rychle povyšován až do hodnosti kapitána. Tato vnější stránka věci měla ovšem svůj rub, protože Fuldner měl slabost pro život na vysoké noze, který financoval z cizích peněz. Podle několika svědectví z té doby nejenže ošidil jistou plavební společnost o velkou sumu peněz, ale zpronevěřil také prostředky SS, pročež se rozhodl z Německa uprchnout a vrátit se do rodné země. Jeho útěk nebyl úspěšný, po zadržení byl vyloučen z SS a několik měsíců strávil ve vězení. To ovšem zdaleka neznamenalo konec Fuldnerovy kariéry, protože někdy v době mezi propuštěním z vězení a koncem druhé světové války jeho hvězda znovu vystoupala vysoko nad horizont, když jej Himmler pověřil „zvláštním posláním" - měl pomoci vytvořit německo-argentinskou tajnou linii, která by umožnila propašovat z Německa takové osoby, jako byli Adolf Eichmann či „anděl smrti" Josef Menge-le. Ve své nové roli Fuldner pilně cestoval po celé Evropě, zejména často během několika dní pendloval sem a tam mezi Německem a Španělskem. Měl také klíčové postave-


ní už proto, že byl vedoucím úřadovny Perónový organizace DAIE v Janově. Druhou ústřední postavou Perónová týmu byl Rodolfo Freude, pocházející ze smíšené německoargentinské rodiny: jeho otec Ludwig byl ovšem daleko výše postavený než otec Fuldnerův, protože platil za blízkého osobního přítele prezidenta Peróna a byl vybaven významnými doporučeními nacistické strany, S přihlédnutím k tomu zřejmě není ničím překvapivým, že jakmile Rodolfo Freude dosáhl přiměřeného veku, začal také pracovat pro Peróna. Podobně pochopitelné je i to, že když byl Perón poprvé zvolen prezidentem, stal se Rudi (jak se mu říkalo) šéfem jeho zpravodajské služby. Všechno tedy bylo připraveno k zahájení jednoho z největších masových útěků v dějinách. Fuldner spolu s mnoha dalšími nacistickými agenty rozvinut po celé Evropě svou síť a Freude (stejně jako jeho Šéf Perón) byl připraven a více než ochoten přijímal všechny nacistické uprchlíky, kteří zamíří do Argentiny. Jedním z nich byl i důstojník SS Erich Priebke. Priebke vstoupil do SS v roce 1936, ale protože měl zvláštní vlohy pro cizí jazyky (zejména italštinu a angličtinu), byl přeřazen ke gestapu, kde působil jako styčný důstojník u mezinárodního oddělení policie a byl také jedním z osobních strážců Mussolini ho při návštěvě italského diktátora v Německu roku 1937. Poručík Priebke rovněž doprovázel Hitlera jako jeho osobní tlumočník při Vůdcově návštěvě Říma a pracoval i pro Reinharda Heydricha, který je znám zejména jako jeden z vykonavatelů Hitlerova „konečného řešení". Snad nejdůležitější Priebkeho rolí během války bylo zprostředkování kontaktů mezi Vatikánem a německou nacistickou stranou. Díky tomu se z něho stalo velmi důležité kolečko v celém složitém soukolí německé státní moci, ovšem když byl nakonec Mussolini v roce ODESSA

211

1943 svržen italskou fašistickou radou ze svého piedestalu, Priebke se znenadání ocitl ve velmi ošidné situaci. Hitler chápal dění v Itálii jako projev nevděčnosti Italu vŮČi Říši a vyslal do Říma německé jednotky, které rychle město obsadily; poté se Priebkeho služební povinnosti změnily zatýkal, mučil a zhusta i popravoval italské komunisty a partyzány. Ještě horší bylo, že Priebke nejen dohlížel na deportaci 2000 římských Židů do táborů smrti, ale také zřejmě sehrál důležitou úlohu při známém masakru v Ardeatin-ských jeskyních, jednom z nejkrutějších válečných zločinu, jichž se Němci v Itálii dopustili. 23. března 1944 zaútočili komunističtí partyzáni na rotu německých vojáků pochodující napříč Římem a zabili přitom třiatřicet mužů. Hitlera smrt jeho vojáků tak rozlítila, že okamžitě nařídil, aby za každého mrtvého německého vojáka bylo popraveno deset Italů. Priebke začal ihned ve svých materiálech vyhledávat 330 usvědčených vězňů, aby Hitlerův rozkaz splnil, ale podle svého pozdějšího svědectví jich objevil daleko méně. Nakonec přikázal, aby bylo z věznic ve městě shromážděno ťřiasedmdesát Židů a pětapadesát ostatních vězňů. Následujícího dne všechny vyvedli k ústí Ardeatinských jeskyní a tam je postříleli. Priebke později vzpomínal: Všichni měli provazem svázané ruce za zády, a když je vyvolali jménem, vcházeli ve skupinách po pěti do jeskyně. Vešel jsem tam s druhou nebo třetí pěticí a zastřelil jsem nějakého muže italskou automatickou pistolí. Popravy končily, až když se začalo Šeřit. Během večera přicházeli k jeskyni němečtí důstojníci a po postřílení všech vězňů byly jeskyně vyhozeny do povětří.4 Nedlouho po tomto masakru, 4. června 1944, vstoupili do Říma spojenečtí vojáci a Priebke v obavě o život uprchl do Verony.OdtudsevrátildoBerlína^lepakznovuodjeldoItáhe, kde byl nakonec 13. května 1945 zatčen. Přestože byl


formálně označen za jednoho z pachatelů Ardeatinského masakru, nebyl umístěn do vězení se zvýšenou ostrahou. Naopak, odvezli jej do Brity vedeného zajateckého tábora v Rimini, odkud se mu podařilo uprchnout, poté co prostříhal plot z ostnatého drátu, zatímco opilí strážní slavili Nový rok. Pěti z nás se podařilo uniknout: tři byli poddůstojníci, jeden důstojník a já. Odešli jsme do biskupského paláce a odtud vlastně začal náš útěk.5 Priebke si dva roky v klidu žil v Alto Adige, kam za ním přijela z Německa i manželka s dětmi, až nakonec usoudil, že pro něho v Evropě už není bezpečno - stále probíhaly procesy s válečnými zločinci a nad nacistickými důstojníky byly vynášeny rozsudky trestu smrti. Priebke požádal pod novým jménem Otto Pape o svolení k emigraci do Argentiny (pravděpodobně přes Fuldnera a úřadovnu DAIE v Janově) a dostal k ní souhlas. Biskup Alois Hudal dal Priebkemu čistý pas Červeného kříže, a tím mu zajistil hladký přesun do nového domova, 23. října 1948 se Otto Pape se svou rodinou nalodil v Janově na parník San Giorgio a o tři týdny později vystoupil z lodi v Buenos Aires. Roku 1954 se Priebkeho rodina přestěhovala do andské-ho střediska Bariloche v jižní Patagonii, kde Erich vedl spokojený život boháče a odkud často cestoval do Německa. V roce 1994 se však štěstí obrátilo k Priebkemu zády, protože se mu na prahu domu objevil televizní štáb ABC a reportér se ho bez obalu zeptal, zda se podílel na vraždění v Ardeatinských jeskyních. Beze stopy studu Priebke opáčil, že byl skutečně při tom. Touto odpovědí zpečetil svůj osud. V květnu 1995 přisel do Argentiny italský extradicní příkaz a v listopadu téhož roku se Priebke ocitl znovu v Itálii, kde byl později odsouzen na doživotí. Ovšem jestliže si Erich Priebke svůj útěk za pomoci organizace Odessa nakonec sám zmařil, nedá se bohužel totéž říci o dalším, ještě ODESSA

213

Nacistický pohlavár Adolf Eichmann, který organizoval transporty Židů a jiných takzvaných untermenschen do táborů smrti, sedí v ochranné kabině z neprůstřelného skla u soudu v Jeruzalémě. Ačkoli díky společnosti Odessa unikl do Argentiny, později jej odtud uneslo izraelské komando, aby mohl být v Izraeli postaven před soud. známějším nacistickém válečném zločinci doktoru Josefovi Mengelem, známém pod přezdívkou „anděl smrti". Mengele vedl od roku 1943 ženský tábor v Birkenau (Brzezinka), jenž byl součástí komplexu koncentračních táborů v Osvětimi. Byl znám jako „hlavní dodavatel plynových komor a krematorií", protože při selekci žen vystupujících z transportních vlaků bez mrknutí oka a sebemenšího projevu výčitek svědomí poslal na smrt víc žen než kterýkoli jiný důstojník SS. Co hůř, Mengele jako řádně vystudovaný lékař prý chodil mezi řadami židovských vězňů a pátral po dvojčatech, na nichž potom prováděl brutální experimenty. Při některých z nich se hnědookým dětem injekce-


mi vpravovalo do očí barvivo, aby se vyzkoušelo, zdaíi by nebylo možné jim barvu očí pozměnit na árijskou modrou. Po experimentech odcházely zubožené děti do plynových komor. To všechno se změnilo v lednu 1945, kdy Menge-le pochopil, že dny jeho kariéry jsou sečteny. 17. ledna si sbalil kufr, sebral lékařská data a v přestrojení za obyčejného armádního doktora se připojil k ustupující vojenské jednotce. Když byla po osvobození koncentračních táborů shromažďována svědectví vězňů, kteří přežili, velmi Často se v nich objevovalo jméno Mengeleho jako pachatele zrůdných zločinů. A tak v květnu 1945 vydala komise Spojených národů pro válečné zločince na Mengeleho zatykač pro „masovou vraždu a další zločiny". Když ho američtí vojáci v červnu téhož roku zadrželi, navzdory příkazu k zatčení Mengeleho nepoznali a později propustili. Mengele pod jménem Fritz Hollmann utekl do Bavorska a tam tři roky pracoval na malém statku. Přestože se jeho jméno často ozývalo i u Norimberských procesů, nebylo po něm ani stopy. Mengele trpělivě čekal na příležitost a teprve na jaře 1948 učinil první krok k útěku do Argentiny. Za přispění Carlose Fuldnera obdržel Mengele nové osobní doklady na jméno Helmut Gregor a požádal o souhlas k vycestování do Argentiny. Většina historiků se shoduje v tom, že takovéto žádosti směřovaly do imigračního úřadu v Buenos Aires přes Fuldnerovu úřadovnu DAIE v Janově. Autor Uki Goňi upozorňuje, že v době, kdy Mengele podával tuto žádost, se vyřizovaly stejné žádosti dalších klíčových osob činných v SS včetně Ericha Priebkeho, Josefa Schwammbergera, Ericha Muilera a v neposlední řadě také Adolfa Eichmanna. Díky tomu měla v polovině roku 1948 Odessa nejvíc napilno. 7. září 1948 přišla zpráva, že žádosti Helmuta Gregora o povolení k vystěhování do Argentiny bylo vyhověno ODESSA

215

(o čemž vlastně nebylo od počátku žádných pochybnosti), načež - po několika měsících, kdy se Mengele pokoušel přesvědčit manželku, aby s ním odjela do Jižní Ameriky -opustil tak řečený Helmut Gregor navždy Německo; nejprve odcestoval do Rakouska a pak do Itálie. Pochopitelné na svém útěku několikrát překračoval hranice, takže bylo třeba uplatit příslušné úředníky a předložit další falešné doklady. V Itálii se Mengele nejprve zdržoval v městečku Vipiteno, odkud se přibližně po měsíci přesunul do Bolzana^kde se setkal s tajným agentem známým pouze jako „Kurt", který mu zařídil plavbu do Argentiny na palubě lodi North King. 25 května 1949 vyplul Mengele do Jižní Ameriky. Plavba trvala čtyři týdny a poté loď přistála v Buenos Aires. Zprvu bydlel Mengele v hotelu ve městě, ale zanedlouho jej pozval pod svou střechu Gerard Malbranc, vysoce postavený člověk pronacistického smýšlení, který brzy uvedl svého nového hosta mezi nacisticky orientovanou smetánku argentinské společnosti. Od té doby žil Mengele v Argentině velmi dobře a úspěšně. Stal se obchodníkem a těšil se všem příjemným stránkám svého nového postavení; když však byl nakonec prezident Perón v roce 1959 svržen, nemohl Mengele očividně nadále počítat s podporou, které se mu do té doby od Perónový vlády dostávalo. Rychle se přesunul do Paraguaye a odtud do Brazílie. Udělal to v poslední chvíli, protože zakrátko dorazila do Argentiny žádost Německa o vydání Mengeleho k soudu do Evropy, a navíc v roce 1960 Mengeleho někdejšího kolegu Adolfa Eichmanna uneslo přímo v Argentině komando izraelské tajné služby a propašovalo ho ze země. Adolf Eichmann byl jedním s posledních velkých válečných zločinců, kterým pomáhala perónovská skupina společnosti Odessa, protože utekl z Německa do Argentiny teprve v roce 1950. Jako organizátor deportací Židů z jejich domovů do koncentračních táborů Třetí říše (zejména Osvě-


timi a Treblinky) se stal Eichmann jedním z hlavních cílů spojeneckých lovců válečných zločinců. Přestože byl zatčen americkou hlídkou, přálo mu Štěstí. Uvěznili ho v zajateckém táboře Oberdachstetten spolu s tisíci dalších Němců, ale Eichmannovi se díky falešným dokladům (na jméno Otto Eckmann) podařilo uniknout odhalení. Měl v úmyslu zůstat ve skrytu, dokud Spojenci neskončí se svým „honem na čarodějnice" proti bývalým nacistickým pohlavárům, avšak 3. ledna 1946 někdejší Eichmannův kolega jménem Die-ter Wisliceny proti němu svědčil u norimberského tribunálu a tvrdil, že se jeho starý kamarád vždycky zapřísahal spáchat sebevraždu, pokud Německo nedokáže ve válce zvítězit. Říkal, Že skočí do hrobu se smíchem, protože pocit, že má na svědomí pět milionů lidí, mu bude přinášet výjimečné' uspokojení.6 Wislicenyho svědectví (spolu s výpověďmi některých obžalovaných, zejména Hermana Goringa a velitele Osvětimi Rudolfa Hosse) se rozletělo po celém světě a očernilo Eichmannovo jméno do té míry, že když se o tom doslechl, bylo mu naprosto jasné, že v Evropě už nikdy nebude v bezpečí. Dva dny poté, co Wisliceny podal svoje svědectví, utekl Eichmann z Američany spravovaného tábora a uchýlil se do Prienu v jižním Německu, odkud pokračoval do Brity okupovaného severního sektoru, kde pracoval jako zemědělský dělník, kácel stromy a choval kuřata. Pokud si ovšem Eichmann myslel, že s plynoucím časem se na jeho zločiny zapomene, nemohl se víc mýlit. Lovec nacistů Simon Wiesenthal se svého pátrání po někdejším důstojníkovi SS nikdy nevzdal, vypátral Eichmannovy rodiče, manželku a dokonce i bývalou milenku a vytrvale svou oběť stopoval; v tisku se také čas od Času objevovaly zmínky o Eichman-nových zločinech a jeho předpokládaném „zmizení". Právě v té době Eichmann poprvé kontaktoval Perónovu organizaci Odessa. ODESSA

217

Doslechl jsem se o existenci nějakých organizací, které pomáhaly jiným opustit Německo. V roce 1950 jsem s jednou takovou organizací vešel ve styk.' S pomocí Odessy Eichmann brzy přešel přes Alpy do Itálie, kde dostal od františkánského mnicha otce Edoarda Dómote-ra pas znějící na jméno Riccardo Klement a opatřený argentinským vízem. Eichmann snadno unikl odhalení také díky tomu, že často nocoval v různých mužských i ženských katolických klášterech a katolický klérus mu poskytoval všemožnou pomoc. Podle Simona Wiesenthaía sloužil především františkánský klášter Via Sicilia v Římě jako doslovná tranzitní stanice nacistů doufajících, že se jim podaří uprchnout z Evropy a zařídit si nový život za oceánem. 14. července 1950 přistála loď Giovanna C s Eichmannem na palubě v Buenos Aires a několik dalších let žil uprchlík relativně nenápadným životem v severní provincii Tucmán (zhruba 950 km od Buenos Aires); pracoval pro vodovodní společnost CAPRI, na jejíž výplatní listině figurovala řada bývalých nacistických důstojníků i technických kádrů. Za Eichmannem do Argentiny připlula i manželka s dětmi a později se celá rodina přestěhovala zpět do Buenos Aires. Ovšem na rozdíl od mnoha jiných nacistů, kteří v Argentině našli lukrativní zaměstnání, Eichmann se po návratu do hlavního města měl co otáčet, aby vůbec uživil rodinu, a pracoval jednak v plynárenské firmě Orbis (což vyznívá poněkud ironicky, uváží-li se jeho působení v Osvětimi) a jednak v továrně Mercedes-Benz. Ačkoli nový domov poskytoval Eichmannovi relativní bezpečí, byl si celou dobu vědom, že ho Izraelci stále hledají a nepovolí, dokud ho nechytí. Konečně v roce 1957 dostal tehdejší šéf Mossadu (izraelská tajná zpravodajská služba) Isser Harel informaci, na niž tak dlouho čekal: Eichmann je naživu a žije v Argentině. Později Harel ve své knize popsal, jak Mossad nakonec Eichmanna dopadl.


Nevěděl jsem, co je Eichmann za člověka. Nevěděl jsem, jaké morbidní cíle sledoval při své mordýrské práci nebo proč toužil zničit nějakého jednoho mizerného Žida se stejnou zuřivostí jako vyhubit celou jejich komunitu. Nevěděl jsem, jak mohl být schopen přikázat zabíjení dětí - a sebe samého přitom líčit jako disciplinovaného vojáka, jak mohl nařizovat znásilňování žen - a zároveň se pyšnit svou věrností přísaze [...] Věděl jsem ale, ze byl velmistrem, policejních metod a že díky svým profesionálním schopnostem a naprosté absenci svědomí bude výjimečně nebezpečným soupeřem. Věděl jsem, že když skončila válka, podařilo se mu naprosto dokonale zahladit za sebou všechny stopy." Pobyt Adolfa Eichmanna ve skutečnosti nedokázala odhalit žádná zpravodajská služba, nýbrž postarší slepý uprchlík před nacistickým pronásledováním, který se jmenoval Lothar Hermann. Hermann byi vězněn v koncentračním táboře Dachau kvůli svému socialistickému politickému zaměření a v padesátých letech žil ve čtvrti Olivos v Buenos Aires. Jeho dcera Sylvia se seznámila s nejstarším Eich-mannovým synem Klausem. Mladík každou chvíli utrousil nějakou antisemitskou poznámku a často se holedbal, že jeho otec je hrdý na svou službu ve válce; Sylviin otec si ale dal dvě a dvě dohromady až poté, co v souvislosti se zprávami o procesech s nacisty v Německu zaslechl jméno Adolf Eichmann a došlo mu, kdo je vlastně otcem chlapce, s nímž kamarádí jeho dcera. Od té chvíle si Hermann usmyslil, že za každou cenu musí na Eichmanna upozornit německé a izraelské úřady, aby se válečnému zločinci nepodanlo podruhé uniknout spravedlnosti. 11. května 1960 přiletěla do Argentiny operativní skupina Mossadu a unesla Eichmanna ve chvíli, kdy se vracel ze zaměstnání, odvezla ho pryč a ukryla na tajném místě mimo Buenos Aires. Dalších deset dnů drželi Izraelci Eichmanna v zajetí se zavázanýma očima a připouODESSA

219

taného k posteli, dokud se Mossadu nepodařilo připravit propašování zajatce ze země, aniž by úřady pojaly nějaké podezření. Argentina by se rozhodně k izraelským vojákům operujícím na jejím území nezachovala nijak laskavě a nepochybně by zablokovala jakýkoli pokus o vydání Eichmanna oficiálními cestami. V zajatcově domě zatím panoval zmatek, protože Eichmannovi synové vyburcovali někdejší kamarády svého otce v SS a snažili se zjistit, co se vlastně přihodilo. Navíc se Eichmannovým přihlásila „Skupina mladých perónistů" s nabídkou, že pomůže v pátrání po zmizelém. Nabízeli dokonce vyvolání teroristické kampaně zaměřené proti Izraeli, při níž by unesli izraelského velvyslance v Argentině a mučili ho, dokud byl neby! Eichmann propuštěn, či by vyhodili do povětří izraelskou ambasádu. 21. května 1960 se konečně Mossadu podařilo Eichmanna vyvézt ze země. Silně ho omámili drogami a oblékli do uniformy stevarda letecké společnosti El AI; tvrdili, že se přiotrávil nějakým jídlem, ale že se o něho zbytek posádky letadla postará, než doletí do Tel Avivu. Tento plán vyšel a 23. května izraelský ministerský předseda David Ben Guri-on oznámil: „Eichmann už je uvězněn v této zemi a brzy bude postaven před soud." Argentinskou vládu pochopitelně pobouřilo, že byl unesen jeden z argentinských „občanů", a požadovala, aby Izrael vrátil Eichmanna do Buenos Aires. Velvyslanec Argentiny u Organizace spojených národů Mario Amadeo vznesl dokonce před Radou bezpečnosti v New Yorku formální protest, ale ničeho nedosáhl. K protestům se připojili i další významní činitelé, například argentinský kardinál Antonio Caggiano, který se také podílel na činnosti sítě Odessa. Caggiano pro tisk prohlásil: On [Eichmann] přišel do naší otčiny hledat odpuštění a zapomenutí. Nezáleží na tom, jak se jmenuje, zda Riccar-

220 NEJKRUTĚJŠÍ TAJNÉ SPOLEČNOSTI do Klement nebo Adolf Eichmann, naší křesťanskou povinností je odpustit mu to, co učinil.9 Ale ani všechny podobné výzvy a projevy rozhořčení nic nezměnily. Eichmann byi postaven v Jeruzalémě před soud, kde byl v soudní síni držen v kukani z neprůstřelného skla, aby se předešlo tomu, že by na něho podnikla vražedný útok některá z přeživších obětí jeho zločinů; byl uznán vinným ve všech bodech obžaloby a 31. května 1962 ho popravili. Jeho poslední slova zněla: „Ať žije Německo, ať žije Argentina, ať žije Rakousko. Nezapomněl jsem na ně." Bohužel Josef Mengele - další uprchlík, kterému pomohla Odessa k útěku - se oprátky nedočkal, byť se v Paraguayi ani později v Brazílii nikdy netěšil poklidnému životu; neustále se obával zatčení, ale žádné komando Mossadu jej nechytilo a nedopravilo do Izraele, aby se tam odpovídal před soudem za své strašlivé činy. Mengele zemřel 7. února 1979 tak, že utonul při plavání nedaleko pláže u města Betrioga poblíž brazilského Sao Paula. Priebke, Mengele a Eichmann byli nejslavnějšími „klienty" Odessy, má se vsak za to, že díky této tajné síti uprchlý z Evropy tisíce nacistů a na jejím vybudování a podpoře se podílely rozličné organizace i celé národy, o kterých tu byla zmínka. Zdali Odessa představovala nacisty předem vymyšlenou a koordinovanou organizaci, kterou uvedl do chodu Perón, to není zcela jasné. Je však daleko pravděpodobnější, že Odessa nepředstavovala integrální součást grandiózního plánu na další rozkvět nacismu, nýbrž šlo spíše o únikový systém, který vznikal kousek po kousku podle aktuálních požadavků, jako poslední možnost, jak si mohli vyděšení a zoufalí nacističtí uprchlíci zachránit holý život. ODESSA 221 1 Z knihy Uki Gofiiho The Reál Odessa: How Perón Brought the Nazi War Criminals to Argentina (Skutečná Odessa: Jak Perón dostal nacistické válečné zločince do Argentiny), Granta, 2002 2 Z knihy Eugenía P. Róma Asi Hablaba Juan Perón (Tak pravil Juan Perón), Peňa Lillo Editor (Buenos Aires), 1980 3 Z cit. díla Uki Goňiho 4 Priebkeho prohlášení učiněné v táboře válečných zajatců Č. 209 v Afragole, 28. srpna 1946, Primelime, ABC Television, 1994; z knihy Eleny Llorenteové a Martina Rigacciho El Ultimo Nazi (Poslední nacista), Sudamericana, 1998; Priebkeho interview, La Nación (Argentina), 12. dubna 1998 5 Priebkeho interview v knize Jorgeho Camarasay Odessa al Sur (Odessa míří na jih), Planeta (Argentina), 1995 6 Svědectví Dietera Wislicenyho v Norimberku, 3. ledna 1946 7 Z knihy Issera Harela The House on Garibaldi Street (Dům na Garibaldiho ulici), Viking, 1975 B Tamtéž. 5 La Razón (Argentina), 23. prosince 1960

222

KOLEKTIV SOCIALISTICKÝCH PACIENTŮ SANATORIUM VEDENÉ ŠÍLENCI Protest je, když řeknu, že se mi to či ono nelíbí. Odpor je, když se postarám, aby se to, co se mi nelíbí, už víc neopakovalo.

UIrike Meinhofová, Vom Protest zum Widerxtand (Od protestu k odporu) Zřejmě žádné desetiletí v celých dějinách světa nepřivedlo k životu tak agresivní, bezohledná a politicky radikální podzemní hnutí jako 60. léta dvacátého století. Vlády několika zemí musely čelit ozbrojeným útokům - terčem vzbouřenců se vlastně staly všechny hlavní společenské instituce a ideologie, čímž byl typický zejména rok 1968. Levicové vzpoury vypukaly po všech koutech světa: týkalo se to Paříže, stejně ovšem Tokia, Berlína, Saigonu, New Yorku, Prahy i mexické metropole. Čímsi zcela běžným se stávaly ozbrojené akce vojenského charakteru, jichž se účastnili zejména studenti pocházející ze středních společenských vrstev, kteří citovali nejen učení Karla Marxe, ale také Mao Ce-tun-ga a Ho Či Mina v bláhové představě, že porazí fašismus, imperialismus a kapitalistické vykořisťování. Byla to revoluce, která jednak přinášela vzrušení a burcovala k zamyšlení, jednak byla ovšem nebezpečná a velice krvavá. KOLEKTIV SOCIALISTICKÝCH PACIENTŮ

223

V tehdejším Západním Německu začala s teroristickými činy skupina známá jako Rotě Armee Fraktion (Frakce Rudé armády) čiíi RAF, jež se pokoušela svrhnout vládu Spolkové republiky Německo; k ní se přidávaly další, menší organizace jako Západoberlínští anarchisté či Hnutí 2. června, ale také skupina, která si říkala Sozialistisches Patient-kollektiv (Kolektiv socialistických pacientů) neboli SPK. Ta se skládala z pacientů psychiatrických léčeben, kteří vytvořili vlastní ozbrojenou teroristickou buňku. Co však přivedlo zdánlivě privilegované mladé muže a ženy ze střední třídy k tak extrémním projevům nesnášenlivosti? Proti komu útočili a s jakými úmysly? V Německu byla v 60. letech nacistická minulost národa stále předmětem hlubokého zájmu, zvláště pro novou levici, jejíž mladší Členové zatracovali své předky za to, že se zapletli s nacismem, a obviňovali je, že nechtějí vnímal realitu toho, Čeho se tehdy dopustili. Studenti docházeli k poznání, že existují přímé personální vazby mezi nacistickým režimem a novým německým státem. Polovina západoněmeckých vojenských důstojníků služebně činných v roce 1965 bojovala za nacisty a nejméně dvě třetiny soudců sloužily Třetí říši. Studenti se dovolávali toho, aby byla odhalena minulost jejich profesorů, a sami vypátrali, ?.c mnozí /. nich byli členy nacistické strany.1 Nová, levicově smýšlející generace se cítila podvedená a reagovala hněvivě —její hněv však rapidně přerůstal v politickou činnost. Jednou z prvních věcí, které se mladí Němci chytili, když chtěli dát najevo své rozladění, byla válka ve Vietnamu. Stranili Vietkongu a protesty proti válce a imperialistickým postojům Ameriky chápali jako svou povinnost. Tvrdili také, že jejich vláda Američany podporuje, a tím jasně dokazuje, jak málo se od dob nacismu v Německu změnilo chápání hodnot. Protesty studentů se rozrůstaly zejména v Západním Berlíně, citlivém místě i z hlediska vyhrocené studené války;


pravicově zaměřené noviny jako Bild nebo Berliner Morgen-post rozněcovaly protistudentskou hysterii a organizovaly kampaň, která 2. června 1967 vyústila ve smrt šestadvacetiletého protestujícího studenta, kterého zabil příslušník tajné policie Karl Heinz Kurras. Student Benno Ohnesorg se poprvé zúčastnil velkého masového shromáždění {organizovaného na protest pro-

Andreas Baader byl vůdcem teroristické organizace Frakce Rudé armády (skupina BaaderMeinhofová), která se hlásila ke spojenectví s SPK. V roce 1977 spáchal ve vězeni sebevraždu. KOLEKTIV SOCIALISTICKÝCH PACIENTŮ

225

ti nadcházející návštěvě íránského sáhá v Německu) a právě v jeho průběhu byl zastřelen. Později večer téhož dne budoucí zakladatelka RAF Gudrun Ensslinová údajně prohlásila: Tento fašistický stát má v úmyslu nás všechny pobít [-.] Na násilí je možné odpovědět zase jen násilím, jinak to nejde. Tohle je osvětimská generace a nemá smyslu se s nimi hádat.2 Na pozadí těchto násilných událostí se poprvé objevuje Kolektiv socialistických pacientů. Psal se rok 1969 a na psychiatrické a neurologické klinice Heidelberské univerzity začal doktor Wolfgang Huber podněcovat pacienty k tomu, aby hlavní příčiny své choroby hledali v povaze kapitalistické společnosti. Doktora Hubera, který byl jako teprve devětadvacetiletý vědecký asistent v srpnu 1964 jmenován univerzitním učitelem, už několikrát varoval rektor univerzity doktor von Baeyers, aby lépe spolupracoval s kolegy z učitelského sboru. Teď však jeho pohrdám autoritami dospělo nového vrcholu. Při sezeních v rámci skupinové terapie doktor Huber nahlas vyjadřoval své mínění, že kapitalistické zřízení spolkové republiky je zkažené už ve svém jádru, a proto je odpovědné za to, že národ produkuje fyzicky i duševně nemocné osoby - tvrdil, že tuto situaci je možné zvrátit pouze násilným odporem proti vládě. Takovéto proslovy k pacientům nedávaly univerzitě jinou možnost než ho na hodinu propustit, což se stalo 21. února 1970. Jeho právník okamžitě vznesl proti propuštění svého man-danta stížnost a 28. února Huber přiměl ty ze svých pacientů, kteří toho byli psychicky schopni, aby stávkovali vsedě v kancelářích administrativní budovy univerzity. Hrozil rovněž, že pokud nebude přijat zpátky na své místo, mohli by někteří z méně odolných pacientů spáchat sebevraždu. Univerzita nakonec couvla a souhlasila, že bude Hubera platit až do 30. září 1970 a poskytne mu čtyři místnosti, v nichž


bude mocí pracovat. Doktoru Huberovi se ulevilo, že dostal své místo zpátky, a začal formálně organizovat své pacienty v Kolektiv socialistických pacientů. Margrit Schillerová, Kiaus JOnschke, Siegfried Hausner a Carmen Rollová - to byli pouze někteří z pacientů jeho skupiny, kteří byli více než ochotní „léčit" své osobní mentální postižení násilnými akcemi. Jillian Beckerová v knize Hitler's Children (Hitlerovy děti) rovněž poukazuje na to, že Huberova pracovní smlouva s univerzitou končila v září 1970, takže později by za svou práci už neměl dostávat peníze, ale škola jej platila i dál: {...] univerzita pokračovala v podpoře této organizace ještě dlouho po vypršení smlouvy, a to nikoli z. běžných fondů jako dosud, ale ze zvláštních „charitativních" fondů. „Prohnilý" vládní systém tak poskytl celkem 31 875 marek lidem, kteří se hodlali léčit tím, že tento systém zničí; v okamžiku, kdy došlo k rozpuštění skupiny, byly zbývající peníze „přerozděleny" na soukromé účty jejích vedoucích Členů.3 Ovsem skupina doktora Hubera nebyla jedinou organizací, která se v té době chopila zbraní. V roce 1968 byla čtveřice obviněných Andreas Baader, Gudrun Ensslinová, Horst Sohnlein a Thorward Proll zatčena a odsouzena pro žhářství. Z vězení byli dočasně propuštěni do doby, než bude rozhodnuto soudem druhého stupně o jejich odvolání. Po propuštění Baader, Proll a Ensslinová nastoupili jako vychovatelé problematických mladistvých, avšak v roce 1969, když byla jejich odvolání zamítnuta, se místo návratu do vězení rozhodli všichni tři pro útěk. Za pomoci Prollovy sestry Astrid uprchli do Paříže, ale Baader s Astrid Prollovou se brzy vrátili do Německa a usadili se v Západním Berlíne. Tam jim pomohla najít útočiště UIrike Meinhofová (která Baadera znala z dřívějška, když ještě pracoval s mladistvými), načež oba uprchlíci začali shánět zbraně, které by jim umožnily páchat v budoucnosti teroristické činy. KOLEKTIV SOCIALISTICKÝCH PACIENTŮ

227

UIrike Meinhofová byla v mnoha ohledech typickou vzdělanou mladou Němkou ze střední třídy, jaké se připojovaly k teroristickým aktivitám doktora Hubera. Narodila se v roce 1934, rok po nástupu Hitlera k moci; její otec Werner byl asistentem ředitele muzea, matka Ingeborg byla v domácnosti a starala se o děti. Rodina Meinhoťových vedla pohodlný a radostný život v poklidném sousedství, jaké se popisovalo v mnoha filmech a románech ve smyslu dokonalého místa pro rodinný život. Naneštěstí Werner Meinhof zemřel, když UIrike bylo teprve šest let; její matka si proto musela najít zaměstnání. Ingeborg si ale se složitou situací poradila a její rodina na tom po finanční stránce nebyla o mnoho hůře než před manželovou smrtí. I během války (kterou její matka přežila jako tichá odpůrkyně nacismu) UIrike Meinhofová dál chodila do dobrých škol a nechyběla jí rodičovská láska ani péče. Ovšem krátce po skončení války v roce 1945 byla u její matky diagnostikována rakovina a žena brzy zemřela. O UIrike Meinhofovou se poté starala blízká přítelkyně jejich rodiny Renatě Riemecková. Byla to vzdělaná žena se silným mateřským pudem a pro roli náhradní matky měla ideální předpoklady. Postarala se, aby mladá Meinhofová dostala všechno, po čem zatoužila, a také ji vedla k zájmu o filozofii, literaturu a politiku, které dívku zvlášť přitahovaly. Začaly se u ní projevovat známky literárního nadání. Meinhofová se zanedlouho začlenila do společnosti mladých levicových intelektuálů, s nimiž měla společné názory i cíle. V roce 1960 se připojila k týmu vydávajícímu v Hamburku magazín s názvem Konkrét, což dále zvýšilo její zájem o levicovou politiku. Je třeba uznat, že Meinhofová si v mládí užila víc než dost traumatických zážitků, není však sporu o tom, že dokud byli její rodiče naživu, poskytovali svému dítěti veškeré bezpečí a šťastný domov, a že sejí dostalo výborného vzdělání. V tomto směru se neodlišovala od řady příslušníků SPK, kteří se v pozděj-


ším životě dopustili stejně násilných skutků jako Meinhofo-vá, jejíž věhlas je ovsem poněkud zastínil. Jillian Beckerová v knize Hitler's CKúdren {Hitlerovy děti) dospívá až k teorii, že tuto poválečnou generaci sjednocovala neuvědomělá tužba prokázat, že kdyby žili v předcházející éře, bojovali by proti nacismu zuby nehty. Ve skutečnosti však jejich boj proti Hitlerovi přišel „o generaci pozdě". Ovšem Meinhofová by se možná do extrémistického hnutí nikdy nezapojila, nebýt jejího seznámení s charismatickým a neovladatelným rebelem Andreasem Baaderem a jeho přítelkyní Gudrun Ensslinovou. Ta stejně jako Ulrike Meinhofová vyrůstala v rodině čítající se ke středním vrstvám, která vedla pohodlný život. Narodila se 15. srpna 1940 jako čtvrté ze sedmi dětí. Její otec Helmut byl pastorem německé evangelické církve (EKD), která začala oficiálně působit v roce 1945, hned poté co byl poražen Hitler. Filozofie této církve stála v opozici proti nacistickým ideálům. Nejen to, EKD aktivně působila na své věřící, aby spíše zpochybňovali autority, než aby prostě kráčeli životem v souladu s míněním většiny, takže například protestovala proti plánům na znovuvyzbrojení Spolkové republiky Německo. Helmut Ensslin i jeho manželka Use také podporovali své děti v zájmu o politické a společenské dění a často vedli u kuchyňského stolu debaty o těchto oblastech, takže Ensslinovy dčti se dobře orientovaly i ve světovém dění. Když bylo Gudrun osmnáct let, dostala příležitost studovat v rámci výměnného studentského programu v americké Pensylvánii a této možnosti také naplno využívala, i když Amerikou poněkud opovrhovala kvůli do očí bijícím případům společenské nespravedlnosti. Jillian Beckerová k tomu poznamenala: Viděla na Americe mnoho chyb, zejména sociální nespravedlnost a hmotnou nerovnost. Nepřicestovala tam však úplně nedotčená, měla o Americe jisté předsudky, takže KOLEKTIV SOCIALISTICKÝCH PACIENTŮ

229

v žádném případě jí tamní skutečnost neotevřela oči ani ji nepřekvapila společenská realita, v níž se ocitla. Našla tam právě to, co očekávala a co se tam nepochybně najít dalo.' Po návratu do Německa se Ensslinová zapsala na univerzitu v Túbingenu a poté na západoberlínskou univerzitu, kde studovala kombinaci filozofie - germanistika. Spisovatel Giinther Grass, který ji znal v době studií v Západním Berlíně, později vzpomínal, že „byla idealisticky zaměřená a měla vrozený odpor k jakémukoli kompromisu. Usilovala vždycky o absolutní a dokonalé řešení."5 1 v případě Gudrun Ensslinové je možné snadno najít paralely mezi prostředím, z něhož vyšla ona a jaké bylo typické pro její soudruhy z SPK, a není obtížné pochopit, proč se poté, co jí a Baaderovi poskytla Ulrike Meinhofová útočiště, všichni tři rychle sblížili a vytvořily se mezi nimi velmi pevné vztahy. Ovšem pobyt obou uprchlíků v bytě Meinho-fové brzy skončil, protože 3. dubna 1970 policie znovu Baa-dera zatkla, a tím byl osud Meinhofové zpečetěn. Soud ještě nestačil zařídit nové Andreasovo uvěznění, a jeho přátelé už začali hledat způsoby, jimiž by ho dostali na svobodu. Pro Meinhofovou to znamenalo zasvěcení do teroristické činnosti. 14. května Andrease Baadera jeho přátelé osvobodili v situaci, kdy na ten den dostal propustku, aby mohl navštívit státní knihovnu (v komplexu Německého ústředního institutu pro sociální otázky), ovšem aby ho dostali na svobodu, zastřelili dva strážné a Georg Linke, postarší pracovník knihovny, utrpěl tak vážná zranění, že jeho život visel na vlásku. Baader, Ensslinová a Meinhofová i jejich druhové z místa činu uprchlí a okamžitě přešli do ilegality. Pocit triumfálního završení akce, kterou sami považovali za velmi významnou (bez ohledu na to, že usmrtili dva členy vězeňské stráže a téměř zabili nevinného civilistu), zanedlouho vyjádřili v prohlášení, které bylo otištěno 22. května v kraj-


ně levicovém časopise 833 pod logem černého pantera - což byl nepokrytý náznak spřízněnosti s americkou teroristickou organizací, která nesla takové jméno. Copak ta prasata doopravdy věřila, že necháme soudruha Baaáera dřepět dva nebo tři roky ve vězení? Copak ta prasata věřila, že budeme navždycky proti jejich kulkám bojovat barvicími míčky? Copak si některé to prase myslelo, že budeme mluvit o rozvíjení třídního zápasu... aniž se také sami ozbrojíme? Myslela si ta prasata, která začala střílet jako první, že se necháme odstřelit jako dobytčata na jatkách? Gándhía Matin Lufher Kingjsou mrtví. Kulky, které je zabily, kulky, které zasáhly Rudiho [Dutschkeho],.. skoncovaly se snem o nenásilí. Kdo se nebude bránit, zemře. Kdo nezemře, bude pohřben zaživa: ve vězeních, v nápravných ústavech, v chatrčích v Kreuzbergu, Weddingu a Neukólnu, v kamenné pustině nových obytných čtvrtí, v přeplněných školkách a školách, v dokonale vybavených a nově zařízených kuchyních, v ložnicových patácích zatížených hypotékami... ZAHAJTE OZBROJENÝ BOJ! VYBUDUJTE RUDOU ARMÁDU'l6 V citovaném prohlášení se poprvé objevila zmínka o Frakci Rudé armády či -jak se brzy začalo říkat - „skupině Baader-Meinhofová"; trvalo však další rok, než vydati svůj manifest nazvaný Das Konzept Stadtguerilla (Koncept městské guerilly), a mezitím se příslušníci RAF vypravili do Jordánská, kde cvičili v tréninkovém táboře Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Tam se naučili teroristické taktice, zacházení se střelnými zbraněmi, házení ručních granátů a poučili se, jak vyrábět bomby, načež se vrátili do Německa a začali hromadit zbraně. V té době začala spřízněná skupina SPK páchat víceméně náhodné násilné Činy. V polovině února 1971 se pokusili Siegfried Hausner a Carmen Rollová odpálit bombu ve vlaku, v němž cestoval prezident spolkové republiky. Jejich akce vyšla zcela naprázdno, protože Carmen Rollová se KOLEKTIV SOCIALISTICKÝCH PACIENTŮ

231

z teroristické skupiny SPK. dostala pozdě na nádraží a nestačila umístit bombu (nevelké, podomácku vyrobené zařízení) do vlaku. Doktor Huber, který svou ordinaci přestěhoval do vlastního domu ve Wiesenbachu, si v červnu 1971 všiml, že policie sleduje příchody a odchody jeho pacientů. Úřady se zvlášť zajímaly o dva z nich, Ralfa Reinderse a Alfreda Mahrlán-dera, a když je jednou hlídka zastavila na cestě do Huberova domu, vytasil Reinders pistoli a střelil jednoho z policistů do ramene. Reinders s Mahrlánderem sice z místa utekli, ale zanedlouho byli oba dopadeni a zatčeni. Po tomto incidentu bylo zatčeno dalších sedm členů SPK včetně doktora Hubera a jeho manželky pro podezření, že vytvářeli ilegální organizaci a hromadili zbraně a výbušniny. Dvěma členům


SPK - Carmen Rollové a Klausi Jůnschkemu - se podařilo zatčení uniknout, přestože byli přítomni v domě, když tam policie podnikala razii. Krátce nato Jiinschke spolu s několika dalšími příslušníky SPK podnikl bankovní loupež, při níž byl zastřelen jeden policista. Poté, 25. září 1971, dva policisté - Helmut Ruf a Friedrich Ruf, kteří ovšem nebyli nijak spříznění - hodlali zkontrolovat automobil nesprávně zaparkovaný na dálnici FreiburgBasiiej. Uvnitř auta seděl i Holger Meins a Margrit Schiílerová, oba členové SPK a oba ozbrojení. Bylo jim jasné, že když je policisté prohledají, budou zatčeni, a tak oba teroristé zahájili na policisty palbu. Friedricha Rufa zasáhli do paže, jeho kolega utrpěl vážnější zranění. Schiílerová s Meinsem uprchlí a zanechali na místě automobil, při jehož prohlídce policie objevila dvě významné ilegální publikace. Jedna nesla titul Koncept městské guerilly, druhá zdánlivě neškodný název Pravidla silničního provozu, ovšem její podtitul zněl Hlediska ozbrojeného zápasu v západní Evropě. Tu první sepsala Ulrike Meinhofová, což vedlo policejní detektivy k přesvědčení, že příslušníci SPK se začínají sdružovat s RAF. 22. října 1971, tedy nedlouho po střelbě na dálnici z Frei-burgu do Basileje, policie v Hamburku dopadla Margrit Schillerovou, ovšem teprve poté, co nějakou dobu strávila v bezpečném úkrytu RAF, kde to podle jejího vyjádření bylo docela vzrušující. Setkala se tam s vůdci skupiny Baa-derMeinhofová, rokovali spolu o politice, hádali se, bavili a odpočívali uprostřed barvitého zmatku tvořeném rozličným vybavením potřebným pro partyzánský způsob boje, například radiovým přijímačem, který mohl odposlouchávat frekvence policejních vysílaček, potřebami k výrobě bomb a zbraněmi. Zatčení Schillerové také neproběhlo bez rozruchu. Trávila v Hamburku už nějakou dobu a snažila se moc nevystrKOLEKTIV SOCIALISTICKÝCH PACIENTŮ

233

kovat nos, ovsem jednoho večera, poté co vyšla ze stanice metra, si všimla, že ji sleduje policejní auto. Schiílerová se ukryla v podzemních garážích blízkého nákupního centra a nějakou dobu tam čekala, potom vyšla východem na opačném konci komplexu, ale znovu zjistila, zeji policie sleduje. Pokusila se uniknout tím, že zašla do opuštěného domu. ale později zase musela ven, protože se měla setkat se dvěma členy SPK Irmgard Mollerovou a Gerhardem Mttlle-rem. Policie na ni pochopitelně Čekala, a sotva Schiílerová vyšla z domu, dva policisté - Schmid a Lemke - zajeli s autem před ni na chodník. V tom okamžiku se k ní přidali i Móllerová s Mullerem a všichni tři utíkali do parku, kam je policisté pronásledovali. Schmidovi se podařilo popadnout Schillerovou za ruku, ale vytáhla na něho pistoli. Když Móllerová s Mullerem viděli, že se jejich kolegyně dostala do nesnází, začali střílet a Schmida zasáhli, takže v bezvědomí padl na zem. Lemke byl postřelen do nohy, ale odkul-hal zpátky k autu, aby přivolal pomoc - na místě ovšem zjistil, že zatím jejich auto někdo ukradl. Zdržení, které tím vzniklo, stálo Schmida život, protože zemřel dřív, než se podařilo oba policisty převézt do nemocnice. Policie v celém Hamburku přešla do plné pohotovosti a tento krok brzy přinesl ovoce. Dva policisté v civilním oblečení si všimli v telefonní budce podezřelé ženy, kterou považovali za jednu z prchajících teroristek. Jakmile vyšla z budky, ihned ji zatkli. Podle osobních dokladů, které měla při sobě, se jednalo o Dorte Gerlachovou, ale její hra skončila ve chvíli, kdy v batohu zadržené objevili plně nabitou pistoli. Gerlachova/Schillerová byla převezena na policejní stanici, kde byla formálně identifikována a obviněna z vraždy. Necelý týden nato provedla policie razii v jednom z bytů nacházejících se nedaleko telefonní budky, v níž byla zadržena Schiílerová. Uvnitř objevili plně operativní tero-


ristíckou buňku vybavenou přibližně 2600 zásobníky střeliva, rozbuškami, výbušninami, elektrickým odpalovacím zařízením, osobními vysílačkami a dokonce i policejními uniformami. Přestože bylo veškeré vybavení zajištěno, násilné akce pokračovaly. 22. prosince 1971 příslušníci SPK (z nichž mnozí působili i v rámci RAF) podnikli jednu z nejdivočejších teroristických akcí — loupež v Bavorské hypoteční a burzovní bance, kde získali 133 987 marek. Ráno toho dne vešel do banky nějaký muž, položil na stul magnetofon a pustil jej, takže halu naplnila hlučná pop-music. Po několika vteřinách vtrhli dovnitř další tri fidé oblečení v bundách a s tvářemi skrytými pod pletenými maskami. Dva byli vyzbrojeni samopaly, třetí měl pistoli. Tito tři teroristé ohrožovali jak zaměstnance banky, tak zákazníky a nařizovali jim, že mají zůstat v klidu. Přímo před budovou banky parkovala v rozporu s předpisy červená dodávka Volkswagen, což upoutalo pozornost policisty Herberta Schonera. Přistoupil k dodávce, aby to jejímu řidiči vytkl, ale přivítala ho střelba. Zasáhlo ho několik projektilů a byl zasažen i do zátylku, přesto se doplazil tam, kde si myslel, že bude v bezpečí - do budovy Bavorské hypoteční a burzovní banky. Když se dostal dovnitř, místo aby našel útočiště, narazil na jednoho z lupičů, a ten střelil Schonera do hrudníku. Na místě byl mrtev. Lupiči si uvědomili, že zabili policistu, naskákali i s uloupenými penězi do červené dodávky a ujeli. Podařilo se jim provést velkou bankovní loupež, a přestože jednoho z nich -Klause Júnschkeho svědkové identifikovali, všichni teroristé unikli, byť doslova přes mrtvolu. V té době bylo více než zřejmé, že SPK stále působí a že mnoho z členů této organizace se spojilo se skupinou RAF, která byla daleko početnější a lépe vybavená. V roce 1972 naplánovala RAF „květnovou ofenzívu", která měla sestávat nikoli z jedné, ale z celé řady velkých teroristických akcí, KOLEKTIV SOCIALISTICKÝCH PACIENTU

235

jež se měly uskutečnit během dvou týdnů. Došlo k napadení dvou základen americké armády, k přepadení policejních stanic ve dvou z největších německých měst a také kanceláří Axela Springera, jemuž patřila většina z konzervativních německých bulvárních listu. První bombový útok (který vedle dalších podnikli Andreas Baader a Gudrun Ensslino-vá) směřoval proti velitelství 5. armády USA ve Frankfurtu nad Mohanem; byl při něm zabit jeden americký voják a dalších třináct Američanů bylo zraněno. Následujícího dne explodovala druhá bomba, tentokrát před policejní stanicí v Augsburgu. Nikdo naštěstí nepřišel o život, ale útoky ještě neskončily. Téhož dne vybuchla bomba umístěná příslušníky RAF pod automobil Wolfganga Buddenberga, soudce, který podepsal radu příkazů k zatčení příslušníků této teroristické skupiny. Do auta však nenastoupil Buddenberg, nýbrž jeho nešťastná manželka, která při explozi utrpěla velmi závažná zranění. 19. května podnikla RAF bombový útok proti kancelářím Springerovy korporace, který měl za následek zranění sedmnácti zaměstnanců. Konečně 24. května najelo do hlavního sídla vrchního velitelství americké armády v Evropě v Heidelbergu auto naložené 200 kilogramy trinitrotoluenu; při výbuchu zahynuli tři američtí vojáci a pět dalších bylo zraněno. RAF přispěchala s různými „odůvodněními" těchto útoků, ovšem jako hlavní důvod uváděla odplatu za stále silnější bombardování Vietnamu americkým letectvem. V prohlášení teroristů se tvrdilo, že Spolková republika Německo už nebude pro Američany bezpečným místem, z něhož by mohli vést své vojenské operace, a za konečnou podmínku pro zastavení násilností teroristé označili to, že se Američané zcela stáhnou z Vietnamu. Ve skutečnosti to byla právě RAF, která na území Spolkové republiky nemohla dál operovat, protože po „květnové ofenzivě" rozpoutala policie mohutný hon na všechny příslušníky RAF a SPK. Přes 130 000 policistů hlídkovalo


v ulicích, kontrolovalo hraniční přechody a probíralo spoustu hlášení a oznámení, která přicházela od obyvatelstva. Jejich úsilí přineslo bohaté plody. Koncem května jistý frankfurtský občan vyburcoval policii, protože se mu zdálo podezřelé, jak na zadním dvoře domu tři muži míchají nějaké neznámé látky. 1. června byli všichni tři podezřelí zatčeni: Andreas Baa-der, Holger Meins a Jan-Carl Raspe. Látka, kterou na dvorku mísili, měla sloužit jako trhavina. 7. června si jistá prodavačka v Hamburku všimla mladé zákaznice, která podivně manipulovala s nějakým těžkým předmětem schovaným v tašce. Znovu zasáhla policie a podezřelou zákaznici - Gudrun Ens-slínovou - zatkla. V tašce měla schovanou střelnou zbraň. Konečně 15. června úřady zadržely dalšího hlavního Činitele Frakce Rudé armády. Předcházejícího večera navštívil levicově zaměřeného učitele jeho známý, který ho požádal, zdali by nemohl poskytnout na pár dní přístřeší dvěma jeho přátelům. Učitel, přestože v něm tato žádost vzbudila ostražitost, souhlasil a přijal dvojici k sobě do bytu, ale později se přece jen rozhodl zavolat policii, která začala byt okamžitě sledovat. Druhého dne vyšel jeden z hostů - Gerhard Miiller - z bytu a šel do nedaleké telefonní budky, u níž ho zadrželo několik policistů, kteří vzápětí zatkli i druhého uprchlíka -Ulrike Meinhofovou. Zprvu policie neznala identitu žádného ze zadržených, ale brzy se zjistilo, že dostali Múllera, a krátce potom byla identifikována i Meinhofová. Nikde zatím nebyly založeny otisky prstů, podle nichž by bylo možné zjistit, že zatčenou je právě Meinhofová, ale policie narazila na starý výtisk magazínu Stern, v němž byl otištěn článek o Meinhoťové doplněný zvláštní fotografií. Šlo vlastně o přetisk rentgenového snímku její lebky z roku 1962, kdyjí lékaři kovovou svorkou přerušili ucpanou cévu. Policie pořídila rentgenový snímek lebky zadržené ženy a porovnáním s ilustrací z magazínu byla zjištěna naprostá shoda. Německé úřady měly důvod ke spokojenosti. KOLEKTIV SOCIALISTICKÝCH PACIENTŮ

237

Dopadly jednu z nejhledanějších teroristek. K dovršení všeho se o tři týdny později podařilo zadržet také Irmgard Mól-lerovou a Klause Júnschkeho. Došlo k mírnému posunu v ideologii RAF, SPK a dokonce i v Hnutí 2. června - místo aby tyto skupiny svou agresi zaměřovaly proti vládám Spolkové republiky Německo a Spojených států, jejich teroristické činy byly čím dál zřetelněji motivovány snahou o osvobození uvězněných teroristů a nenávistí vůči justičním orgánům. Protože prakticky všichni vůdcové RAF seděli ve vězení, začalo se těm, kteří zůstali na svobodě, říkat „teroristé druhé generace" -jednalo se o muže a ženy, kteří se na konci Šedesátých let na činnosti těchto skupin ještě aktivně nepodíleli, nicméně i tak byli rozhodnutí vést dál svůj boj. Jedna věc jim ležela na srdci daleko víc než cokoli jiného - bouřili se proti údajnému systematickému špatnému zacházení s uvězněnými kolegy. Vězňové z řad teroristů byli po většinu Času drženi v samo-vazbě - toto opatření postihlo mnohé z nich včetně Astrid Prollové, která byla zatčena v květnu 1971. Strávila bezmála pět měsíců v téměř naprosté izolaci na ženském vězeňském psychiatrickém oddělení. Byla ochuzena o jakoukoli duševní stimulaci, obývala holou obílenou místnost bez jediného obrázku na stěně, neměla s kým promluvit a nedoléhal k ní prakticky žádný zvuk zvenčí - takováto izolace se přirovnávala k šokové terapii. V podobných podmínkách byla dlouhých osm měsíců držena i Meinhofová, jež během této doby napsala báseň Aus dem Toten Trakt (Z traktu mrtvých), v níž vyjádřila výjimečně mučivý zážitek, který pro ni tato forma trestu znamenala. Napsala v ní: „Nedokážete už rozlišit význam slov. Návštěvy odcházejí a nezanechají jedinou stopu." Margrit Schillerová, která vykonávala dlouhou dobu trest v káznici v Lubecku, byla také přesvědčena, že ji drží


v „traktu mrtvých", a pokud by někdo pochyboval, jak krutý to byl trest, je možné vzpomenout na svědectví Heinze Brandta, který přežil koncentrační tábor Osvětim, ale později byl dlouhou dobu uvězněn ve východoněmeckém vězení, kde strávil několik let v samovazbě. Může to znít přehnaně a paradoxně, ale moje zkušenost s přímou, tvrdou izolací byla horší než to, co jsem zažil v nacistickém koncentračním táboře... V táboře jsem měl stále prostor pro lidský život, zejména komunikaci se spoluvězni... Byli jsme tam svědky nejen sadistického krutého chování nacistů k vězňům, ale viděli jsme i možnosti, jak se stavět na odpor a jak vést s ostatními vězni kolektivní život, což nám umožňovalo naplnit základní potřebu lidské bytosti: společenskou existenci.7 Zacházení s uvězněnými teroristy bylo do té míry kruté, že vězňové odpověděli jediným možným způsobem - od ledna 1973 začali držet hladovku. Pro zatčené to byly velmi krušné časy, ale v jejich boji za zlepšení podmínek pobytu ve věznici je podporovali alespoň jejich obhájci a právní organizace, jako například Výbory proti mučení samovaz-bou ve věznicích SRN. Věznice přistoupily k násilnému krmení vězňů odmítajících stravu, takže jim vpravovali jídlo do útrob proti jejich vůli. Lékaři připoutali vězně k postelím, násilím jim otevřeli ústa a hrdlem Či nozdrami jim vpravili do žaludku hadice. Tomuto instituci on al i zovanému násilí byla podrobena i Margrit Schillerová, která později vypověděla, že někteří lékaři si přitom počínali stejně brutálně jako vězeňští strážci a často po jejich zákroku zůstala zkrvavená a pokrytá odřeninami a nejinak se vedlo i dalším protestujícím. Vně vězeňských zdí zatím bývalí členové SPK, kteří se už zcela začlenili do Frakce Rudé armády, obnovili partyzánskou aktivitu, která byla ovšem zaměřena především na osvobození uvězněných druhů. KOLEKTIV SOCIALISTICKÝCH PACIENTŮ

239

10. listopadu 1974 byl při zpackaném pokusu o únos usmrcen prezident nejvyššího soudu Spolkové republiky Gůnter von Drenkmann. 24. dubna 1975 přepadlo několik bývalých členů SPK západoněmecké velvyslanectví ve Stockholmu a zmocnilo se dvanácti rukojmích. Mezi útočníky byli Siegfried Hauser, Hanne-Eíise Krabbeová, Karl-Heinz Dellwo, Lutz Taufer, Bernhard-Maria Rossner a Ullrich Wessel. Zajatá rukojmí - mezi nimi velvyslance, ekonomického, vojenského, kulturního a tiskového atašé -odvedli do knihovny a pak prohledali zbytek budovy, jestli se v ní nenachází ještě někdo z personálu, přičemž přehlédli jednu ze sekretářek, která se schovala v příborníku v místnosti č. 306. Během této doby pronikla švédská policie, kterou se podařilo na útok upozornit, do přízemí budovy a tam si zřídila operační středisko. Tím teroristy rozhořčila natolik, že žádali, aby se policie z budovy stáhla, jinak zastřelí jednoho z rukojmích - vojenského atašé podplukovníka barona Andrease von Mirbach. Policie jejich požadavek odmítla, načež teroristé svázali Mirbachovi ruce, odvedli jej na vrchol schodiště vedoucího z přízemí do prvního patra a tam na něho vystřelili - nejprve jej zasáhli do nohy, potom do hlavy a hrudníku, načež jej shodili ze schodů přímo do rukou policistů, kteří odtáhli umírajícího atašé pryč. Úřady po této události urychleně evakuovaly přízemí velvyslanectví a policie zaujala méně kontroverzní postavení venku před budovou. Když teroristé takto policii vypudili, rozhodli se do suterénu velvyslanectví rozmístit velké množství výbušniny TNT. Poté se spojili s německou tiskovou agenturou a informovali o svých požadavcích. Především chtěli, aby bylo propuštěno šestadvacet teroristů ze skupiny Baader-Meinhofová (včetně Gudrun Ensslinové, Andrease Baadera a Ulrike Meinhofové). Německá vláda v čele s kancléřem Heknutém


Schmidtem nebyla ovsem ochotna nechat se teroristy vydírat a odpověděla, že s nimi nebude vyjednávat. Tento postoj vyprovokoval teroristy k prohlášení, že začnou popravovat každou hodinu jednoho z rukojmích, dokud vláda nezačne propouštět jejich přátele z vězení. Jedna hodina přešla a nic se nedělo, ale potě byl k oknu velvyslanectví přiveden ekonomický atašé doktor Heinz Hillegart a zastřelen ranou do týla. Jeho tělo nechali viset z okna, aby každý viděl, že není dobré brát vyhrůžky teroristů na lehkou váhu. Poté se dostala ke slovu náhoda. Kvůli krátkému spojení v elektrickém zapojení rozbušek explodovala část TNT uloženého ve sklepě a při výbuchu zahynuli dva teroristé. Ostatní výbuch přežili, ale v následujícím zmatku byli snadno pochytáni policí. Terorista Siegřlred Hausner, který při explozi utrpěl vážné popáleniny, byl letecky převezen do vězeňské nemocnice ve Stammheimu, ale po několika dnech svým zraněním podlehl, Obléhání velvyslanectví trvalo celkem deset dní a v jeho prii běhu byli zabiti dva rukojmí a zahynuli tři teroristé. Někteří z rukojmích později tvrdili, že s vězniteli navázali „přátelství", a dokonce pociťovali k jejich cílům určitou sympatii.* Takovéto pocity však většina obyvatel Německa nesdílela, což se projevilo zejména během procesu s Baaderem, Enssli-novou a Janem-Cariem Raspem, který začal 21. května 1975. Toto soudní řízení, které znamenalo začátek konce hnutí SPK a skupiny Baader-Meinhofová, trvalo téměř dva roky, až do dubna 1977, kdy byli všichni obvinění jako spolupachatelé uznáni vinnými čtyřmi vraždami, sedmadvaceti pokusy vraždy a vytvořením ilegální zločinecké organizace. Všichni byli postiženi doživotními tresty. Krátce nato Baader, Raspe i Ensslinová spáchali ve svých celách ve stammheimské věznici sebevraždu; přesné okolnosti jejich * Tento jev je od té doby označován jako „stockholmský syndrom" (pozn. překl.). KOLEKTIV SOCIALISTICKÝCH PACIENTŮ

241

smrti však provázely určité nejasnosti, takže někteří věřili, že jejich sebevraždy byíy poněkud „zinscenovány", aby se zatajilo protiprávní usmrcení těchto vězňů. Ulrike Meinho-fová, souzená v roce 1974 za účast na osvobození Baade-ra, dostala osmiletý trest vězení, nedopadla však o nic lépe, protože 9. května 1976 byla nalezena oběšená ve své cele, kde rovněž očividně spáchala sebevraždu. I když teroristické aktivity ještě několik let pokračovaly, podařilo se imaginární zrůdě německého terorismu srazit hlavu a krajně extrémistické hnutí postupně ztratilo veškerou podporu. Je ironií osudu, že příslušníci SPK i RAF vyznávali levicovou ideologii, ale účinek jejich akcí na západo-německou společnost byl právě opačný, než tyto skupiny zamýšlely - voliči se přiklonili k podstatně konzervativnějším politickým směrům. Dnes, kdy jsou někdejší Západní a Východní Německo opět spojeny v jedno, je pro většinu tamního obyvatelstva myšlenka na podporu jakékoli levicové či komunistické filozofie prostě nemyslitelná. 1 Z knihy Jeremyho Varona Bringing the War Home (Beru si válku domů), University of California Press, 2004 2 Z knihy Stefana Austa Der Baader Meinhof Komplex (Skupina Baader-Meinhofová), Hoffman & Camp (Německo), 1985 5 Z knihy Jillian Beckerové Hitier's Children: The Story of the Baader-Meinhof Gang (Hitlerovy děti: Příběh skupiny Baader-Meinhofová), Lippincott, 1977 4 Tamtéž. 5 Tamtéž. 6 „Die Rotě Armee aufbauen" (Budování Rudé armády), 833 7 Z cit. díla Jeremyho Varona

242

THUGOVÉ UCTÍVAČI KÁLÍ Nikdy jsem neslyšel o podobných zvěrstvech ani jsem nepředsedal soudům, kde by se projednávaly tak chladnokrevné vraždy, tak srdceryvné scény bolesti a žalu, takový elementární nevděk, naprosté zavrženi samotných principů, jež spojují jednoho člověka s druhým, které obměkčujf srdce a pozvedají lidstvo nad brutální stvoření... Milosrdenství k takovým ničemům by bylo nejvyšší krutostí vůči lidstvu... krev za krev.

F. C. Smith, zástupce indického generálního guvernéra, Kalkata, 1832 Královna Viktorie, kterou neustále fascinovaly vzdálené orientální državy patřící k její říši, byla v roce 1839 zpravena o tom, že má být vydána kniha, jež má především popisovat strašlivou indickou tajnou společnost, která provozuje rituální vraždy nevinných pocestných. Královna předvolala do paláce vydavatele knihy Richarda Bentleye a požadovala, aby jí okamžitě zaslal kartáčový tisk právě hotovené sazby. Benlley uposlechl a dal do královského paláce doručit prvních pár kapitol knihy, která později vyšla pod titulem Confessions oj a Thitg (Přiznání Thuga) a jejímž autorem byl plukovník Philip Meadows Taylor, koloniální důstojník, který v dobách běsnění Thugů sloužil v posádce v Hajda-rabádu. Příběh se odvíjej kolem postavy zvané Amír AIí (jehož vzorem byl údajně skutečný zločinec jménem Feringheea), THUGOVÉ

243

který se dobral slávy a majetku tím, že uškrtil mnoho žen, z nichž některé miloval a jiné nikoli, všechny však skončily stejně. Kniha, která se zabývala tak senzačním námětem a popisovala tak exotickou krutost, se pochopitelně ihned po vydání zařadila mezi bestsellery a uchvacovala svým příběhem britské čtenáře už od prvních stránek. Publikace rovněž zavedla do anglického jazyka slovo „ťhug" pocházející z hindského ťag čili věrolomník. I když možná královna Viktorie neměla před vydáním této knihy ani potuchy o tom, že nějací Thugové nebo také Thuggee existují, byli tito vražedníci zmiňováni i dřívější literaturou, přičemž nejčasnější zmínka je z doby kolem roku 1356 v Dějinách šáha Firuze sepsaných Ziya'-ud-Din Baranem: V říši tohoto sultána byli někteří Thugové odvezeni do Delhi a celkem bylo polapeno na tisíc osob patřících k tomuto bratrstvu. Žádného z nich však nenechal sultán zabít. Vydal rozkaz, aby byli naloženi do lodí a převezeni do jižní části země a tam poblíž Lakhnauú * propuštěni. Thugové měli nadále žít v kraji kolem Lakhnauú a už víc neobtěžovat okolí Delhi.1 Před rokem 1839 se několik zmínek o Thuzích objevdo i v Anglii. John Fryer psal o jejich existenci koncem sedmnáctého století a v roce 1833 generální tajemník britské vlády v Indii George Swinton poslal do Edinburghu sedm sťatých hlav k soudně lékařskému zkoumání. Mělo se za to, že všech sedm hlav patří příslušníkům thugské sekty a po důkladných zkouškách dospěli edinburští badatelé k závěru, že každá z těchto lebek vykazuje pozoruhodné charakteristické rysy obvykle shledávané pouze u zločinců. V jejich zprávě mimo jiné stálo: „Hmota zadní a bazilární oblasti je značná, koronální oblast je příliš malá, aby umožňova* Lakhnauti (Laksmanavati) bylo hlavním městem starověkého a středověkého Bengálska (pozn. překl.).


ía morální chování a dostatečným způsobem brzdila tyto sklony; proto přirozenými tendencemi těchto jedinců jsou sobecké a amorální způsoby chování."2 To vše dávalo záruku, že Thugové budou Angličany viktoriánské doby skutečně fascinovat, zvláště když byli spojováni s lidskými oběťmi hinduistické bohyni ničení a zmaru Kálí. Populární časopisy jako například Blackwooďs Magazíne či Quarterly Review otiskovaly příběhy, v nichž se odráželo všechno, co bylo v té době o Thuzích známo. I spisovatel Jules Verne se o nich zmiňoval ve svém románu Cesta kolem světa za osmdesát dní, a pokud by mel někdo pochybnosti, jak daleko se zprávy o této věhlasné sektě donesly, může ho přesvědčit následující výňatek z díla Marka Twaina: Před padesáti lety, když jsem jako chlapec žil v tehdy odlehlém a řídce obydleném údolí Mississippi, dolehly k nám pověsti a příběhy o tajuplné organizaci profesionálních vrahů ze země vzdálené od nás prakticky stejně jako souhvězdí blikající na obloze - z Indie; nejasné zvěstí a povídky o sektě Thugů, kteří číhají na osamělých místech na poutníky a zabíjejí je k uspokojení božstva, které uctívají; takové povídky každý rád poslouchá, ale nikdo jim nevěří, a když, tak s výhradami.3 A přece, i když těmto příběhům „nikdo nevěřil", jejich exotika stejně naplňovala obyvatele Západu romantickými a přemrštěnými představami o orientálním světě a úvahami, jaké to asi je, žít na takovém temném a hrůzném kontinentu, kde se uctívá spousta různých bohů, kteří byli do jednoho alespoň podle politika a bojovníka proti otroctví Williama Wilbcrforcea v roce 1813 - „absolutní příšery, chlípní, nespravedliví, zlomyslní a krutí". O necelých deset let později začal kapitán William Sleeman vyšetřovat vraždu několika pocestných, jejichž těla byla nalezena v řádce mělkých hrobů. Všichni byli uškrceni. Právě Sleeman jako první upozornil západní svět na existenci indického thugTHUGOVÉ

245

Na působivém zobrazení bohyně Kálí je zřetelně vidět její slavný náhrdelník z lebek a opasek z uťatých

rukou, zde ještě ozdobený několika čerstvě siatými hlavami; na vyobrazení zde působí Kálí daleko energičtěji než mrtvolně vyhlížející stvoření, jak je také často zpodobována.


ského kultu, ovšem jeho zprávy, koncipované velmi uvážlivě a obsahující jen strohá fakta, novináři brzy přepracovali do čtivějSí podoby, aby uspokojili hlad Čtenářů po senzačních informacích. Viktoriánská Anglie prahla po příbězích plných temných a strašných skutků - zvláště takových, které se odehrály na dalekých okrajích britského impéria. Vzrušovala se příběhy o indických vdovách, které podstupovaly sátí- rituální sebevraždu upálením na pohřební hranici svého manžela. V literatuře se již od šestnáctého a sedmnáctého století v téměř každém popisu charakteru Orientálců objevuje zmínka o jejich zločinecké a sexuálně úchylné povaze. Lidem z Orientu se nesmělo věřit, bylo třeba se k nim chovat se značnou dávkou skepse, držet si je od těla, ačkoli jedním dechem byli popisováni jako vysoce přitažliví a tajuplní - prostě osoby, které se s vámi budou přátelit a současně připravovat vaši vraždu. Snad nikde není tento postoj patrnější než v románu kapitána Philipa Meadowse Taylora, který si tolik dychtila přečíst královna Viktorie: Moje banda se postupně rozmístila kolem nových obětí. Všichni byli na svých místech a já jsem nedočkavě vyhlížel prvního zvěda, který nám měl podat zprávu, že bhil je připraven. Je to zvláštní pocit, sáhibe, který se nás, Thugů, v takové chvíli zmocňuje: nejde o nějaký zájem nebo lítost, které bychom k našim obětem cítili, nebo výčitky z činu, který se chystáme spáchat, jak byste možná očekával, ale všepohlcující úzkost z výsledku toho dobrodružného podniku, intenzivní tužba po jeho naplnění a děs z toho, že nás vyruší nějací náhodní kolemjdoucí; a i když. teď už jsem hodně bezcitný i tak mi srdce svírala úzkost a obava a moje odpovědi na Sahoukarovy vtipné a žertovné poznámky byly neurčité a roztržité; v myšlenkách jsem se soustředil jen na úkol, která nás ceká, a nebylo se čemu divit. Poznamenal, že se chovám nějak divně, a tak jsem se vzchopil a brzy jsem ho dokázal bavit tak jako předtím. THUGOVÉ

247

Ve kterém okamžiku se však fikce odděluje od faktů? Do jaké míry se senzační román Meadowse Taylora zakládal na pravdě? Odpověď na tuto otázku je skutečně podstatná, protože ačkoli exotičtější popisy v knize mají velkou měrou původ v živé spisovatelově představivosti, člověka přece ohromí obludnost zločinů páchaných Thugy. 1 když odhlédneme od pochmurné povahy samotného vražedného činu, už pouhé vyčíslení obětí thugského kultu je zarážející - odhaduje se, že za sto let jich bylo mezi jedním a třemi miliony. To jen dokládá skutečnost, že v tehdejší Indii skutečně vládlo „vražedné náboženství", vycházející z hluboko zakořeněného věroučného systému, který vyžadoval prolé-vání krve. V pomyslném středu toho všeho měla své místo hinduistická bohyně Kálí.4 Jméno Kálí pochází ze sanskrtských výrazů pro „čas" nebo „temnotu" a údajně znamená také „černá žena", což sejeví jako zcela přiměřené jejímu zjevu. S jejím uctíváním jsou spojeny hřbitovy, krev a lebky a na různých vyobrazeních bývá zachycena jako černá žena s azurovým obličejem, často žlutě pruhovaným. Obvykle má do vlasů vpletené zelené hady a na krku nosí dlouhý náhrdelník z lidských lebek (zvaný kapala), pás suknice má ozdobený useknutými pažemi a někdy jí z uší místo náušnic visí dětské mrtvolky (jež prý mají symbolizovat vysokou dětskou úmrtnost jako protikiad vraždění dospělých). Na téměř všech podobiznách má Kálí zakrvavená ústa a často ve vzdorném gestu vyplazený jazyk, V osmi pažích zpravidla třímá různé zbraně, někdy též uťatou hlavu démona. Navzdory všem těmto pochmurným atributům není Kálí v jižní Indii a v Kašmíru pojímána jako zlé božstvo, nýbrž jako zvláštní způsob životní síly. Její zákona dbalí uctívači (na rozdíl od těch vraždících) o ní složili velkou spoustu krásných básní, v nichž je bohyně Často popisována jako něžná a milující matka. Proto byly také k její poctě zbudovány početné chrámy, pře-


devším v Kalkatě, západním Bengálsku a v Kamakhyi v Ásámu. To všechno je velmi dobře zdokumentováno, nicméně vnuk Williama Sleemana, plukovník James L. Slee-man, ve své knize Thug, Or a Million Murders {Thug neboli milion vražd) ukazuje, jak se stalo, zeje Kálí v takové míře spojována právě s Thugy. Podle legendy Thugů bývaly doby, kdy svět sužoval strašlivý démon, který si předsevzal, že zničí lidstvo. Jak rychle se děti rodily, tak rychle je démon požíral. Kálí se snažila toto vraidění zarazit tím, že zabije démona mečem, ale pokaždé, když ho zasáhla a vytryskla z něho krev, vyskočil z prolité krve vždy další démon [...] ažse to pekelné plémě rozmnožilo do té míry, Zejí bylo jasné, že svůj úkol bez pomoci nezvládne. V této obtížné chvíli si Bhowani [Kálí] setřela pot z paže a z něho vytvořila dva muže. Každému z nich dala pruh látky, který si utrhla z podolku své sukni-ce, a poručila jim, aby démony Škrtili, a tím vyřešili problém s proléváním jejich krve. Legendární praotcové Thugů plnili

Neznámý umělec vytvořil kolem roku 1860 tento obrázek zajatých Thugů ve věznici v Aurungahádu pro žurnál lllustrated Travels. THUGOVÉ

249

její příkaz tak dovedně a zuřivě, že démoni byli zanedlouho pobiti a bohyně věnovala mužům odměnou za jejich pomoc ruhmal čili pruh látky; zavázala je předat jej následníkům^ s příkazem zničit každého člověka, který by nebyl jejich rodu.-James L. Sleeman dále vysvětluje, že se takto zrodil „kult vrahů", jenž však uznával jistá pravidla, která se musela dodržovat. Například se nesměly zabíjet ženy nebo osoby, které trpěly malomocenstvím. Nedotknutelní byli též fakí-ři, náboženští léčitelé, zlatníci, hrnčíři, tanečníci a hudebníci'. Nicméně s ubíhajícím časem začali Thugové tyto zákony ignorovat a zanedlouho se stal potenciální obětí Thugů každý pocestný, byť to byla žena nebo kdokoli ze zapovězených profesí. V devatenáctém století si Thugové každoročně připisovali na svůj vrub na 40 000 mrtvých, byť v té době usmrcování pocestných už téměř pozbylo někdejší náboženský význam. Prvoplánovým motivem se stala prostá loupež, nepokrytá loupežná vražda s cílem obrat oběť o všechno cenné. Mnoho Thugů díky nashromážděné kořisti velmi zbohatlo a stali se z nich vlivní občané, jejichž úctyhodný zevnějšek od nich odvracel jakékoli podezření. Když Thugové právě nevraždi-li, chovali se jako vzorní občané, na což Sleeman ml. rovněž poukazoval, protože byli vesměs oddaní svým rodinám, pečovali o děti a byli oporou svým manželkám. Sleeman to dokládá na příkladu jednoho Angličana, jistého doktora Cheeka, který zaměstnával mladého indického sluhu, aby se staral o jeho děti. Ten muž si při plnění svých povinností počínal výjimečně dobře, k dětem byl laskavý a mírný a každý rok si vybíral jednoměsíční dovolenou, aby mohl navštívit stárnoucí matku. Později se však zjistilo, že ten muž byl Thug; jedenáct měsíců do roka vynikající zaměstnanec, který se však během dvanáctého věnoval skrčení lidí, William Henry Sleeman podnikl velmi podrobné vyšetřování obdobných zločinů, jaké páchal popsaný sluha, a stal se


odborníkem na thugský kult. Mnoho informací, které dnes o této sektě máme, pramení přímo z jeho podílu na pronásledování, následných procesech a popravách těchto zločinců. Byl to Sleeman st., kdo dospěl k počtu 40 000 vražd ročně tím, že trpělivě vyslýchal všechny zajaté Thugy. Brzy zjistil, že náležejí k několika generacím příslušníků kultu a že vězňové, které vyslýchal, byli nesmírně hrdí na zločiny, které napáchali jejich předkové. Příslušnost k sektě byla pro Thugy rodinnou tradicí, takže Sleeman měl možnost propočítat i počet vražd, které napáchali otcové, dědové a pradědové jeho vězňů. Zvláště jeden Thug jménem Gholam Hossyn věřil, že se jeho rodová linie táhne až k Alexandru Velikému, a Sleeman podle jeho líčení detailně zachytil typy rituálů, které předkové tohoto vězně vykonávali před každým zabitím a po něm. Podle Sleematia taková typická thugská vražda probíhala následujícím způsobem: především banda Thugů (v počtu mezi 10 a 200 muži) navázala s budoucí obětí či oběťmi přátelské vztahy; vrahové předstírali, že jsou obchodníci či vojáci, kteří cestují beze zbraní, aby nevzbudili podezření těch, proti kterým táhnou. Thugové pak putovali se svými oběťmi, vařili jim jídlo, pomáhali s pracemi v táboře, vyprávěli jim zábavné příběhy a vůbec se chovali tak zdvořile, jak to jen bylo možné, až se s nimi všichni cítili v naprostém bezpečí. Takové společné cestování mohlo trvat dva týdny i déle, protože jak vysvětluje Sleeman ml. - „někdy společně cestovali na dlouhé vzdálenosti, než se naskytla vhodná příležitost ke zradě; byl zaznamenán případ, kdy tlupa Thugů cestovala s jedenáctičJennou rodinou dvacet dní a za tu dobu urazila přes 320 kilometrů, než využili možnosti, celou skupinu povraždili a zmizeli beze stop"/ Rozhodný útok se odehrával zpravidla za tmy při táborovém ohni, kdy se všichni volně bavili, vyprávěli si příběhy, pokuřovali, popíjeli a zpívali. V té chvíli Thugové THUGOVÉ

251

podali svým obětem drogu, a jakmile začala působit, obyčejně na nějaký předem smluvený signál například větu „přines tabák" - vytáhli ruhmaly (šátky zatížené kameny), švihli jimi a své oběti uškrtili. Taková vražda se odehrála velmi rychle, protože kameny v Šátku zlomily oběti vaz. Poté zasvětili mrtvá těla Kálí a většinou vykonali obětní hostinu, při níž pojídali posvěcený gur (nerafinovaný cukr, o němž prý Thugové věřili, že podporuje tužbu); legenda praví, že jakmile jej jednou Thug ochutnal, byl až do konce života posedlý touhou po vraždění. Hostina trvala dlouho do noci, naěež byly mrtvoly shromážděny a okradeny. Pak je pohřbili. Podle Sleemana byli Thugové také velmi pověrčiví a věřili, že Kálí s nimi může rozmlouvat a vyjadřovat svá přání prostřednictvím křiku divokých zvířat. Věnovali proto velkou pozornost ještěrkám, šakalům, vránám, jeřábům a především sovím mláďatům. Sleeman dále popisuje, jak byli členové bandy často rozděleni podle specifických rolí. Uvádí, že nováčci po přijetí ke kultu zastávali pozici zvědů (bykureea), a když se v ní osvědčili, postoupili na pohřbívače mrtvol (lugha). Obě tyto role byly velmi důležité, avšak ještě nad nimi byli přidržo-vači končetin při skrčení oběti (shumseeá) a konečně škrticí, bhurtote, což byla nejvýše ceněná pozice. Příslušnost k Thugům připomínala službu v armádě, protože se jednalo o vysoce organizovanou společnost, v níž každý znal své místo a svůj úkol. Sleemana tyto vlastnosti Thugů fascinovaly a vyslýchal jich na stovky, aby se pokusil jejich kulí zevrubně pochopit. Jednou se vyptával zadrženého Sáhib Khana, jak může zavraždit nevinného muže, ženu či dítě a potom o těchto zločinech tak lhostejně vyprávět. Sáhib Khan: Od chvíle, kdy jsou nám znamení příznivá, je považujeme za oběti, které nám do rukou poslala bohy-

NEJKRUTĚJŠÍ TAJNÉ SPOLEČNOSTI

i Mi ilustraci pro vydání magazínu Illustrated News of the World: z roku 1858 je zobrazen Ram Luckům Sein, dědičný Ihug Bengálska, se svým osobním strážcem THUGOVE

253

ně, abychom je zabili, a my jsme v božích rukou pouhými nástroji, kterými ona své oběti ničí; kdybychom je nezabili, už by se k nám božstvo nikdy nechovalo přívětivě a naše rodiny by upadly do žalu a bídy. Sleeman: A vy dokážete klidně spát vedle těch těl nebo na hrobech obětí, které jste zavraždili, a jíst se stejnou chutí jako jindy? Sáhib Khan: Právě tak, jenom máme obavu, abychom nebyli dopadeni. Sleeman ovšem nebyl jediným Angličanem, který se thug-ským kultem zabýval. Generálmajor St. Leger vydal 28. dubna 1810 ve velitelství v Kánpuru oběžník tohoto znění: „Několik sipáhiů [indičtí vojáci v evropských koloniálních službách], když byli na dovolené od svých pluků a cestovali navštívit své příbuzné, bylo oloupeno a zavražděno osobami, které podle popisu náleží k zlořečeným Thugům... Tito vrahové připravují jeho [pocestného] přepadení na cestě nebo v serailu... nejprve použijí nějaké zrieschopňujíef substance, většinou semen rostliny Duttora přimíchaných do tabáku, který nacpou poutníkovi do lulky nebo vodní dýmky či pndaných do jídla nebo pití. Jakmile zacnejed působit a vyvolá ztuhlost nebo malátnost, uškrtí ho."7 Téhož roku, kdy St. Leger psal svůj raport, se odehrála další masová vražda, tentokrát na silnici mezi Nágpurem a Nerbuddou. Velká tlupa přibližně 350 Thugů se spřátelila se skupinou poutníků a připojila se k nim na cestě mezi uvedenými městy. Thugové bavili své budoucí oběti povídačkami a jinými kratochvílemi a snadno se jim podařilo své nové přátele přesvědčit, že nejsou nic jiného než stejní poutníci jako oni. Když cestující odložili ostražitost, stali se snadnými oběťmi Thugů. Jednoho večera jedli a popíjeli kolem táborových ohňů, když tu Thugové na nějaký signál povstali a všechny své spolucestující uškrtili. Spíše než o rituální vraždy za účelem vzývání božstva se jednalo téměř urči-


tě o loupežné vraždění, protože Thugové uprchlí s celkem 17 000 rupiemi, což byi v těch dobách malý poklad a suma do té míry výjimečná, že tento zločin převyšoval všechny obdobné. O dvacet let později se tato masová vražda stáje ještě těšila zájmu veřejnosti a stala se jedním z hlavních důvodů, proč se kapitán William Henry Sleeman rozhodl tyto případy vyšetřovat. William H. Sleeman se narodil 8. srpna 1788 v cornwall-skčm Strattonu v rodině důstojníka. Nebylo divu, že malý W.Iham se chtěl od dětství také stát vojákem. Byl vynikajícím studentem a v Anglii se věnoval studiu arabštiny a hindštiny, než v roce i 809 vstoupil do armády, aby posléze působil ve Východoindické společnosti. Původně byl Sleeman přidělen k 12. domorodému pěšímu pluku v Awadhu načež byl v roce 1819 jmenován mladším zástupcem vládního agenta pro území Saugoru a Nerbuddy. Během té doby pokračoval ve studiu orientálních jazyků a předsevzal si, že se seznámí s často matoucí složitou spletí sekt a kultů působících v Indii. Sleemana fascinovalo, jak hinduisté uctívali bohyni Kálí. Sivovu družku, která - jak již bylo řečeno -přebývala na pohřebištích a živila se lidskou krví. V roce 1816, tedy po vydání oběžníku generálmajora St. Legera (s jehož obsahem musel být Sleeman dobře obeznámen), se v listě Madras Literary Gazette objevil článek podepsaný doktorem Robertem C. Sherwoodem, jehož také stale v.c přitahovaly povídky o tajuplné společnosti vrahů usmrcujících pocestné ve jménu Kálí. Sleeman se pevně rozhodl, že jeho životním cílem se stane vymýcení Thugů, a navzdory původní rezervovanosti jeho nadřízených byl nakonec Sleeman ustanoven soudcem pro okres Nursingpo-re. Teď měl reálnou možnost uskutečnit svůj sen. Jeho plnění však postupovalo velmi pomalu, Sleeman musel cestovat z jednoho městečka do druhého, kde soudil jednotlivé případy, a přitom metodicky sbírat informace od THUGOVÉ

255

těch, kteří byli ochotni mluvit. A to nebylo snadné, protože většina lidí měla z Thugů takový strach, že proti nim odmítali svědčit. Ani tehdy, jak Sleeman sám doznával, si nebyl stále jist v tom, zda vůbec tajná organizace Thugů existuje. Když jsem byl v letech J822, 1823 a 1824 soudcem v okrese Nursingpore, nebylo jediné běžné loupeže či krádeže, o které bych se nedozvěděl; nebylo ani jediné obyčejné loupeže či krádeže v okrese, o jejíž podstatě bych nevěděl všechno potřebné i poté, co jsem přestal vykonávat funkci soudce; a kdyby mi tehdy někdo tvrdil, že banda profesionálních vrahů žije ve vsi Kundelee - ani ne půl kilometru od mé soudní budovy -a že rozlehlé houštiny v Mudesuru -jen jedinou zastávku od nás -jsou v celé Indii jedním z největších bele čili míst, kde se vraždilo... myslel bych, zeje to hlupák nebo šílenec. Ovšem jak čas ubíhal, začal se Sleemanovi z množství shromážděných poznatků skládat podrobný obrázek thug-ského kultu a jeho vyznavačů. Thugská sekta byla podle jeho zjištění především dědičným systémem spojeným s hinduisty a muslimy, který stíral náboženské i kastovní rozdíly. Ačkoli se kult týkal fanatického uctívání bohyně Kálí, ne všichni uctívači Kálí byli Thugové. Thugský kult byl očividně velmi starý a Sleeman se domníval, že tajemná Herodotova zmínka o Sagartiancích, lidu který prý žije ve Střední Asii a je pověstný velkou dovedností ve skrčení šňůrou, by mohla být docela dobře údajem o existenci Thugů již před dvěma tisíciletími. Sami Thugové věřili, že jejich činnost zobrazuje výzdoba jeskynního chrámu v El-loře (Maharáštra) z osmého století, ale podobné výjevy tam nikdy nebyly objeveny. Bylo však zjištěno, že za panování sultána z Delhi (Džalál-ud-dinKhilji) ve třináctém století bylo přibližně tisíc tak řečených Thugů uvězněno a poté deponováno z Delhi do Bengálska. Sleeman neúnavně pracoval, shromažďoval historická fakta, vyslýchal podezřelé


a při cestách od města k městu poslouchal příběhy a historky - a přece až roku 1826 se mu naskytla příležitost pohnat k soudu některého z Thugů. Jednoho dne byla přivedena k soudu, u něhož Sleeman působil, velká skupina zlodějů podezřelých z toho, že mají v držení množství nakradených věcí. Ke zklamání žalobce bylo rozhodnuto, že není k dispozici dostatek důkazů, aby byl důvod ty muže zadržet, a ještě na sklonku téhož dne byli všichni propuštěni. Nicméně po hádce, která vypukla mezi dvěma zadrženými, přišel jeden z nich jménem Ka!y-an Singh za Sleemanem a prosil jej o ochranu. V následujícím výslechu Singh přiznal, že skupina zadržených byli Thugové a že plánovali další vražedný podnik. Sleeman bez váhání vyrazil se skupinou jízdních sipáhiů a pátrali po propuštěných zločincích. Zanedlouho je dopadli a znovu uvěznili. Sleeman ihned začal vyslýchat jednoho příslušníka bandy známého pod jménem Moti (Perla), který se nakonec přiznal, že zahrabal čtyři oběti nedaleko místa, kde byla banda dopadena. Když se Sleeman na označené území vrátil, našel těla čtyř mužů a jednoho mladého chlapce, kteří měli vesměs zlomený vaz a jejichž těla byla hustě probodaná noži, aby se mrtvoly nenadýmaly. Následujícího dne ráno byly objeveny další lidské ostatky, z nichž některé dokázali vesničané z nedaleké osady identifikovat. Ještě překvapivější však bylo, že když byli zatčení Thugové vyslýcháni, vyšlo rychle najevo, že mezi nimi je také vládní posel a policejní inspektor. Sleeman si s ohromením uvědomil, že thugský kult může ke svým příslušníkům počítat nejen lotry a obejdy, ale také značný počet jinak úctyhodných občanů. Thug řečený Moti učinil také velmi podrobné doznání k dalším zločinům, které napáchal, zejména k vraždě vysoko postaveného úředníka a celé jeho rodiny, k níž došlo během roku 1823. Onen úředník s rodinou cestoval po silnici do Nágpuru, THUGOVÉ

257

na níž se s nimi spřátelili Moti a jeho banda. Nějakou dobu cestovali společně, až jednoho večera, když všichni usínali, ovinul Moti úředníkovi kolem krku svůj ruhmal. Úředník však s útočníkem zápasil a podařilo se mu vykřiknout slovo „vražda!", ještě než jej Moti usmrtil. Křik vražděného úředníka vyburcoval jeho manželku, která vyběhla ze stanu, ale napadl ji jeden Člen Motiho bandy a zabil ji; stejně dopadlo i starší dítě, zatímco mladší, ještě batole, hodili vrahové do hrobu jeho rodičů a pohřbili je zaživa. Popsané vraždění představovalo vskutku hrůzný čin, avšak bylo jenom jednou z mnoha podobných tragických událostí. James Paton, který v té době rovněž působil v Indii jako důstojník, byl autorem mnoha děsivých akvarelů zobrazujících zločiny Thugů včetně toho, jak Thugové vyloupávají svým obětem oči, vešije na stromy a rozsekávají na kusy, než je pohřbí. Paton pochopitelně u žádné takové události nebyl osobně přítomen a zmiňované obrazy je tedy třeba chápat jako dílo jeho obrazotvornosti, nicméně tyto ilustrace podávají výmluvné svědectví o tom, jaký děs kult Thugů vzbuzoval, Protiváhou této tajuplné organizace byl víceméně jenom Sleeman, osamocený křižák viktoriánské éry, který bojoval proti nesouměřitelné přesile, a teprve od roku 1828, kdy byl generálním guvernérem Britské Indie jmenován lord Willi-am Cavendish Bentinck, se mu dostalo nějaké morální podpory. Navzdory nezměrnému úsilí, které vynakládal na boj proti Thugům, si Sleeman našel čas i na milostný románek a v roce 1829 se oženil s Amélií de Fontenne, s níž se po&a! na Mauritiu. Mimo osobní život Sleeman týden po týdnu zuřivě pracoval na splnění svého cíle: zavíral příslušníky thugské sekty, kteří nejprve končili ve věznici v Saugoru. Nakonec začal i mezi nimi nacházet takové, kteří jeho počínání „schvalovali" - muže, kteří byli ochotni stát se informátory a ukazovat Sleemanovi místa, kde pohřbili své oběti. Za tuto spolupráci


jim byl trest smrti změněn na doživotní žalář. Ke Sleemano-vi postupně směřoval stále bohatší proud informací a týden co týden se konaly další procesy následované popravami těch, kteří byli shledáni vinnými a odsouzeni. Ředitel věznice v Saugoru doktor Spry popisoval osud jedné skupiny odsouzených, kteří měli být následujícího jitra popraveni: Noc ti muži přečkali s projevy hrubosti a nechutné lehkovážnosti Věřili s naprostým přesvědčením, ze když zemřou pro svoje vražednické činy, Bhawani je zavede do ráje, takže neprojevovali nejmenší kajicnost ani lítost. Svůj strach maskovali vychloubačným veselím a živili v sobě naději, že v myslích svých druhů, kteří je mohli slyšet přes zeď, si zachovají pověst odvážlivců, čímž však zároveň dávali najevo svou nejistotu a sami sebe. povzbuzovali k odvaze. Představme si takové lidi, kteří v poslední noci své pozemské existence nezeli vlastních poklesků a nechávají je netečnými škody, které napáchali vůči veřejnosti, ba ani neprojevují vážnost při vědomí těžké zkoušky, jež je čeká za několik hodin a která je přenese do neznámého světa, ale naopak zpívají v cele zatracenců a své bezbožné popěvky opakují, i když je kodrcavé povozy odvážejí k šibenicím! Toto svědectví je pouze jedním z mnoha, která popisují početné popravy, jimž předcházelo zatčení přičiněním Williama Sleemana. Má se za to, že během třicátých a Čtyřicátých let devatenáctého století Sleeman se sedmnácti věrnými pomocníky a více než stovkou sipáhiů dopadl a poté postavil před soud přibližně 3000 Thugů, z nichž 470 bylo popraveno oběšením. Další byli buď převezeni do jiných provincií, nebo postiženi doživotním vězením. Ovšem ve výpovědích těch, kteří Sleemanovo počínání schvalovali, se neustále objevovalo jedno jméno, které jej zajímalo a přitahovalo víc než kterékoli jiné: Feringeea. THUGOVÉ

259

O Feringeeovi se uvádí, že byl jakýmsi princem Thugů, drahokamem v odporné koruně krvavého kultu bohyně Kálí. Sleeman si uvědomoval, že pokud chce kult Thugů zcela zničit, musí zatknout právě Feringeeu, a tak vyslal velkou skupinu sipáhiů, aby ho vystopovala - čekalo jej však zklamání, protože jeho muži se vrátili bez kořisti. Místo něho však dopadli a uvěznili Feringeeovu matku, manželku a dítě. To byl prozíravý tah, protože už za několik dní se Feringeea sám přihlásil a okamžitě žádal, aby byl uznán za příznivce Sleemanova tažení. Jeho nabídka byla přijata a poté Sleeman řadu dní a nocí thugského předáka vyslýchal; získal od něho ohromné množství informací o zločinech, které napáchal. Ale i Sleeman byl jen člověk, a přestože prokázal v tažení proti teroru osobní statečnost, nakonec si buď vysoké pracovní zatížení, či povaha problémů, s nimiž se potýkal, začínaly vybírat svou daň. V roce 1849 byl převeden na jiné místo - stal se rezidentem v Awadhu. Avšak ani tam se Sleemanovo zdraví nelepšilo a v roce 1854 mu bylo řečeno, že pokud neopustí Indii, nepochybně brzy zemře. Dal na rady lékařů a v lednu 1854 se nalodil i s manželkou na loď Monarch. Ani to mu nepomohlo, a když se plavidlo blížilo k pobřeží Cejlonu, zdraví Sleemana zradilo docela a 10. února zemřel. Jeho obrovské úsilí vynakládané na pronásledování Thugů bylo velkou motivací pro další, kteří ve Sleemano-vě práci pokračovali, dokud nebyl šest století existující kult (s kořeny možná ještě daleko hlubšími), víceméně definitivně potlačen, takže Thugové zcela vymizeli. Nikdo jejich pádu nelitoval, i když se jeví jako velice překvapivý, pokud se uváží, že se o něj zasloužil víceméně jediný muž. Kapitán William Sleeman platí v mnoha ohledech za skutečného viktoriánského hrdinu, zejména však proto, že ze všech sil bojoval proti jedné z nejhorších tajných společností, jaké kdy byly známy.

260 NEJKRUTĚJŠÍ TAJNÉ SPOLEČNOSTI 1 Z knihy sira H. M. Elliota The Hlstory of India as told by its own historians (Dějiny Indie vypravené jejími vlastními historiky), New Delhi, 1996 2 Z knihy Kevina Rushbyho Chiídren of Káli (Děti Kálí), Con-stable & Robinson, 2002 'Zknihy Maria Tm.tmFbllowingtkeEquatonAJoumeyAivwid the World (Podél rovníku: Cesta kolem světa), 1897, Dover Pub-lications 1989 J Ačkoli Kálí je hinduistické božstvo, existovali rovněž muslimští Thugové, kteří se toulali krajem a vraždili stejně jako hinduis-tičtí. 5 Z knihy plukovníka Jamese L. Sleemana Thug, Or a Million Murders (Thug neboli milion vražd), Sampson Low, Marston & Co., 1933 6 Tamtéž. 7 Z cit. díla Kevina Rushbyho 261

CAMORRA STÍN NAD NEAPOLÍ Neapol je město z třetího světa, kde se praktikuje politika třetího světa. Je superbohaté a obklopené žalostně chudým venkovským okolím, které se táhne od zálivu a sopky směrem do nitra pevniny, chátrající džungle násilí, napůl dostavěných domů, silnic, které nikam nevedou, kokainu, primitivního katolicismu a zapáchajících skládek odpadků [...] Ve městě existuje ohromné soukromé bohatstvív noci jsou ulice v centru přeplněné novými automobily, mobilními telefony a kožešinovými plášti - to je ovšem ilegální bohatství, projev nejvýznamnější složky velkého neapolského skandálu: Camorry.

Ed VuIHamy, Guardian, 29. března 1993 Někteří historikové tvrdí, že Camorra, jejíž zrod o několik desítek let předcházel vznik mafie, je přímým následníkem nepříliš známé španělské tajné společnosti Garduna, která existovala v patnáctém století. Poněkud přesvědčivěji působí teorie, podle níž Camorra začala působit někdy na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, a to zejména mezi nejchudšími vrstvami obyvatel Neapole, což byli lidé až na výjimky negramotní, takže o původu této především zloči-necké organizace existuje jen velmi málo psaných dokumentů. O čem není pochyb, to je působiště této společnosti - Neapol byla v té době jedním z největších evropských měst a také jedním z nejpřelidněnějších. Město nenabízelo dostatek pracovních příležitostí, aby si každý mohl


slušně vydělávat na živobytí, což bylo příčinou extrémní chudoby a těžkého života většiny obyvatel Neapole. Zatímco lidé ze středních vrstev společnosti se v té době spojovali a vytvářeli tajné společnosti patřící k nejmocnějším v dějinách, jako byli například svobodní zednáři či karbonáři, většina Neapolitánců neměla na podobné zájmy pomyšlení a nebylo jim pomoci. Bohatí byli stále bohatší, zatímco chudí zůstávali bez groše; špatnou ekonomickou situaci ještě rozdíraly činy tamního krále Ferdinanda II. Bourbonské-ho, který panoval mezi roky 1830 a 1859. Ferdinand ovsem nebyl lidovým vladařem, zvlášť ne těch nejchudších z Nea-polska, které považoval za nejnižší z nízkých. Dobový historik Marco Monnier napsal: Nikdy ani na okamžik neuvažoval o povznesení lidí z hlubin jejich degradace; naopak je chtěl v tomto stavu udržovat až do konce světa, protože dobře věděl, že - vzhledem k době, v níž žijeme - absolutní monarchie může existovat jedině tehdy, pokud vládne degradovanému a vyčerpanému obyvatelstvu.' Podmínky tedy nažraly k tomu, aby ze stavu všeobecné nouze vznikla organizace specificky zaměřená na potřeby ponížených obyvatel Neapolska, ovšem označení Camorra se neobjevilo v žádném z oficiálních dokumentu až do roku 1820, kdy byl vyhotoven psaný manifest organizace Camorra. V něm se poodhaluje existence strukturované tajné společnosti vybavené iniciačními rituály, pravidly, omezeními a fondy, která pracovala v samém srdci neapolského podsvětí. Původně, jak se zdá, měla Camorra největší vliv na společnost prostřednictvím malých monopolů, které se vytvořily ve vězeňské společnosti. Znovu je to historik Marco Monnier, který nám předkládá úžasný portrét obtíží, na něž narážel uchazeč, který se chtěl stát příslušníkem Camorry. Monnier tvrdí, že uchazeč nesměl jíst, pít ani se účastnit hazardních her bez svolení camorristy (číena organizace), CAMORRA

263

a tomuto camorristovi musel odevzdávat desátek z peněz, které ve vězení dostal a za něž si mohl nakoupit tabák a jídlo. Kdo těchto pravidel nedbal, podstupoval „riziko, že bude umlácen k smrti". Ke všemu platily vězeňské úřady příspěvky do fondů Camorry za to, že camorristé udržují vězně pod kontrolou. To byl ovšem velmi lukrativní obchod a během pouhých několika let narostl vliv Camorry do té míry, že dostávala také peníze pocházející z hazardu a krádeží, nemluvě o značných úplatcích ve spojitosti s veškerým zbožím, které bylo exportováno Či importováno přes Neapol. Camorra se také ujímala role samotné policie. To platilo zejména v méně bezpečných neapolských čtvrtích, kde měla organizace největší vliv. Krátce řečeno, během panování krále Ferdinanda se z Camorry stala integrální součást městského života a byla jediným skutečným představitelem městské chudiny. Nešlo však v žádném případě o politickou organizaci, nýbrž o společnost zaměřenou výlučně na získávání finančních prostředků. Změnu do těchto poměrů přinesl Giuseppe Garibaldi. který v roce 1860 přistál na Sicílii s jediným cílem: sjednotit celou Itálii tak, aby v ní vládl jediný panovník. Když se přeplavil ze Sicílie na jih Itálie a postupoval k severu, v Neapoli vypukl chaos, protože bourbonský král (tentokrát to byl František II.) se pokusil potlačit hnutí lidových mas nadšených Garibaldi-ho úspěchy, což se mu nezdařilo. Tech pár policistů, kteří ještě zůstávali ve službě, brzy opustilo svá místa a připojilo se k davu. Starý řád se hroutil a 26, června byl vyhlášen stav obležení. Nově zvolený policejní prefekt Liborio Romano se neprodleně obrátil na Camorru - jednal mimo jiné se Salvátorem De Crescenzem, který byl předtím šestkrát odsouzen - s požadavkem, aby nastolila ve vzbouřených masách nějaký pořádek. Předešlé Crescenzovy zločiny (včetně vraždy) zřejmě neměly pro Romana žádný význam, pokud mu


tento zločinec měl poraoci znovu dostat město pod kontrolu. Jeho pian byl úspěšný - do ulic se vrátil řád a král uprchl z města ještě dřív, než do něho vstoupil Garibaldi Camorra tak získala napůl oficiální postavení, protože ve meste pusob.la jako hlavní policejní síla; brzy svou výlučnou pozlcl obratda ve výnosný kšeft, protože se začala zajímat o podloudmky a často nutila obchodníky kupovat pašované zboz, byt za neuvěřitelně nízké ceny. To znamenalo, že se prakncky zhroutil systém městských daní, ale obchodníci byl. pnhs vystrašení, než aby odmítali „nabídky" Camorry Zvohh menší ze dvou zel. Když platili daň sektě [Camorra] riskovali pouze to, že na nepřijdou daňoví inspektoři a dostanou mírný trest; avšak kdyby naopak platili doňo-vymvybereun, bylo prakticky jisté, zeje dopadnou camor-nste a poradně je zmlátí. Tak raději platili daně sektě *

:

fe%:í

Během přelíěení se skupinou příslušníků Camorry, které probralo ve Viterbu v březnu 1911, sedí z důvodů zachová-m pořádku obvinění v ocelové kleci. Informátor policie sedí ve zvlastm kleci kvůli vlastnímu bezpečí CAMORRA

265

Nové neapolské úřady však brzy zjistily, že Camorra se stala příliš vlivnou organizací, a bylo třeba tento stav nějak napravit; byla ovšem natolik vrostlá do neapolské společnosti, že bylo nemožné ji zcela zničit. Přesto v létě roku 1862 bylo pochytáno zhruba 1000 camorrisťů a bylo jim buď uloženo domácí vězení, nebo byli pozavíráni do městské věznice. Během následujících čtyřiceti let Camorra coby tajná společnost zažívala všeobecný úpadek, a to především proto, že občané města dávali zřetelně najevo nesnášenlivost ke korupci, ale také proto, že začátkem dvacátého století přišla vlna hromadného vystěhovalectví, která připravila Ca-morru o hlavní základnu její moci - městskou chudinu. Když vypukla první světová válka, byla Camorra téměř zničena, a později, kolem roku 1922, byli po nástupu fašismu v Itálii rychle potlačeni i ti příslušníci Camorry, kteří ještě působili v Neapoli. Režim Benita Mussoliniho rozhodně nemínil v Itálii tolerovat organizovaný zločin. Najedná straně ťašisté tvrdě likvidovali zbytky Camorry, jejíž příslušníky považovali za vzbouřence, na straně druhé však připustili, aby se k nim určité části Camorry připojily, především proto, že díky nim dokázali monitorovat a držet pod kontrolou venkovské oblasti jižní Itálie. Před nástupem Mussoliniho k moci bylo možné prakticky rozdělit Itálii na dvě zcela odlišné části - industrializované oblasti a velká města na severu, jako byly Miláno a Janov, a jih země, který byl stále závislý na zemědělství, jež tvořilo prakticky jediný zdroj tamních příjmů. Po první světové válce se tento rozdíl ještě prohloubil, protože na jihu raději volili staré zavedené politiky a přidržovali se konzervativního způsobu života, takže se rychle znovu rozrostla politická korupce. V roce 1943, když se Spojenci poprvé během druhé světové války vylodili na Sicílii, navazovali tajní američtí a britští agenti kontakty s určitými „prospojeneckými" silami, a to mimo jiné též prostřednictvím člověka známého většinou

266 NEÍKRUTĚJŠÍ TAJNÉ SPOLEČNOSTI pod jménem Lucky Luciano; jednalo se o jednoho z předá-,«; Ti I"-

' který V té d°bé ^k0n^1 ™ Spojených

w °etý trest vě2ení za **«**« PSJÍ

Spojenci - na Lucianovu radu - ustanovili několik mafiosů starosty určitých sicilských měst, a tím umožnili, aby mafie se usad.1 v Neapoli jiný příslušník mafie> zná Genovese, který utekl z Ameriky před obžalobou z vraJ y a v Ualn začal řídit několik ilegálních, avšak velmi vynos

XbC:t J;den 2 nich spoeívai ve -*«--2Si

Vito Genovese nebyl jediný, jehož zločiny trápily v té době Neapo a její okolí. Fakt, že mafie vydělávala na svých ne zákonných aktivitách ohromné peníze, byl příkladem podle nehoz vznikaly nové zločinecké organLce. kdy* pnmo v Neapol, oficiálně nepůsobil žádný gang Camorw

ZE^tfSfr °to'aby ^XSS

ny Kampame, cih převážně zemědělský kraj Vhv Camorry byl zvláště silný v rolnických oblastech a sever a na východ od Neapole, zejména v bohaté do yt Jarske oblast, v okolí Noly. Někdy si konkurenční bandy z j-stovay nadvládu nad určitou km£mou ^dy napnklad v okolí Noly bylo jen v letech 1954-1956 spáchá

™^ÍC?°Ttaké vyhrožova!i teů-^;

znmvTdh H J' -° "^ S]UŽby"' 3 "P-vědčovali je" zpravidla tím, zejini spálili úrodu 3 V polovině padesátých let minulého století už získala Camo nezpochybnitelnou převahu ve všech zemědě kych oblastech včetně mlékárenství, což v praxi znamen -o pro tuto organizaci obrovské pfíjmy. V situac, kdy v v camornstu trvaie narůstal, se začal, zabývat plény, jak ro m sve obchodní praktiky zpět do ulic Neapole. KofecC rt naprostá většina produkce, s níž obchodoval, prochÍ e a CAMORRA

267

dříve nebo později právě tímto městem, takže jejich plány byly z logického hlediska zcela racionální. Camorra také začala znovu prorůstat do neapolského politického života. Ukázkou toho, jak to vypadalo v praxi, by mohl být pohřeb Pascaleona Noly, jednoho z hlavních činovníků Camorry, který se konal v roce 1955; tehdy poslalo kondolenční věnec asi dvanáct Členů neapolského parlamentu. Oblastí, kde se Camorra chystala v nejbližších letech realizovat snad nejzásadnější průlom, byl obchod s kontrabandem dosud ovládaný mafií. V padesátých letech bylo velmi výnosným podnikem pašování cigaret, které přinášelo obrovské zisky. Původně byl hlavním střediskem pašeráckých operací svobodný přístav Tanger v severní Africe. Když byl v roce 1961 přístav uzavřen, většina velkoobchodních operací s cigaretami se přesunula na jugoslávské pobřeží, načež se z Neapole rychle stalo hlavní centrum obchodu S pašovanými cigaretami v celém světě. Mafie pochopitelně ovládala velký díl tohoto velmi lukrativního koláěe, ale Camorra za ní příliš nezaostávala. Obě organizace se také brzy zapojily do stále populárnějších operací spojených s pašováním drog. S ohledem na astronomické výnosy obchodů s narkotiky byly s tímto podnikáním spojeny časté násilnosti a vnitřní boje. Notoricky známým příkladem byla událost z roku 1971, kdy byl rukou jednoho z šéfů Camorry Antonia Spavoneho zavražděn Gennaro Ferrigno (dovozce peruánského kokainu) a hned následujícího roku byl v této souvislosti zabit bývalý policista Emilio Palamara. Jedním z nejznámějších camorristů, o němž se veřejnost dozvěděla, byl muž jménem Michele Zaza (často označovaný přezdívkou „Šílený Mike"). Zaza by) synem rybáře a pocházel z velmi skrovných poměrů, ale díky nezákonnému prodeji zbraní a pašovaných cigaret (v tomto oboru prodával zhruba 5000 tun zboží ročně) brzy pronikl do nea-


polského podsvětí a sta) se jedním z nejobávanějších předáků Camorry. Jednou se vyšetřujícímu soudci vychloubal: Obvykle jsem nakládal padesát tisíc beden [cigaret] za měsíc. Mohl jsem klidně prodat sto tisíc beden a vzít si na to úvěr 10 milionů dolarů, stačil by mi jediný telefonát [...] Během tří měsíců jsem nakoupil cigarety Philip Morris za 24 milionů dolarů, máj právník vám. ukáže faktury. Na těch 24 milionů dolarů jsem pyšný.4 Navzdory všemu bohatství a bravuře patři] Zaza do Části Camorry fungující ve starém stylu, tedy do odumírající větve tajné společnosti, která měla brzy podlehnout novému proudu, spolku známému jako nuovo camorra organizzata ÍNCO), což byla nově organizovaná Camorra vedená Raf-faele Culolem. Cutolo po většinu svého dospělého života seděl ve vězení, a přece odtud vybudoval novou silnou organizaci. Začal tím, že se přátelil s mladými spoluvězni, kteří zatím neznali vězeňský systém, a tedy z něho ani neměli obavy. Když si získal jejich důvěru, vytvořil si z nich skupinu věrných nohslcdů. Přátelil se rovněž s mnoha vězni, kteří byli tak chudí, že si nemohli pravidelně kupovat ani jídlo. Dalším strategickým krokem bylo. Že Cutolo zorganizoval peněžitou pomoc rodinám těch svých věrných, kteří seděli ve vězení. Zanedlouho měla Cutolova NCO stovky, ne-li tisíce členů, a to nejen ve vězení, kde sám seděl, ale také v dalších věznicích po celé zemi. Ovládal rovněž skupiny věrných mužů a žen, kteří pro něho pracovali venku, za zdmi věznice, ve městech a vesnicích na východ od Neapole, například v Ottavianu. Cutolo se od jiných předáků Camorry odlišoval i v tom, že se netajil zavilou nenávistí vůči mafii a všem těm Neapol i tancům, jež podle jeho mínění kolaborovali s mafiánskými sicilskými vrahouny. Díky tomu si získal skutečně skálopevně oddané příznivce, kteří se vesměs silně identifikovali s Neapolí a Kampánií. Cutolo se rovněž vrátil k víceméně tradiční stupnici hodnot a praCAMORRA

269

V roce 1985 se fotbalové hřiště ve věznici Poggioreale přeměnilo v obrovskou soudní síň, když bylo před soud postaveno 640 příslušníků Camorry. Procesu se dále účastnilo 300 právníků a přes 1000 policistu. videi (z nichž některá platila pro příslušníky Camorry už v osmnáctém století) včetně toho, že za žádných okolností nesméjí být unášeny a zneužívány děti. Tato Camorra v novém stylu přitahovala stále více zklamaných mladých mužů. Jeden příslušník NCO ve svém svědectví takto popisoval, jak se vůbec o organizaci dozvěděl: Byl jsem ve vězení v Novaře a přišli mě navštívit moji příbuzní [...] Když jsem se vrátil do cely a sedl si na pryčnu, začal jsem přemýšlet o tom, že všechno, co jsem v životě dělal, bylo špatné, protože jsem nikdy neudělal nic, co by bylo důležité pro mě osobně. Cokoli jsem udělal, vždycky to byl nápad někoho jiného. Ničeho jsem v živote nedosáhl. Byl jsem rolník a v roce 1978 mě omylem zavřeli za to,


Že jsem kohosi vydíral, ale já jsem byl nevinný. Dostal jsem se do staré věznice v Avellinu, kde jsem se seznámil s jistými camorristy. Myslel jsem si, že Camorraje spravedlivá.5 Cas a píle, které Cutolo věnoval svým mladým následovníkům, se mu bohatě vyplatily, a kromě toho se postaral, aby mnoho nezaměstnaných a rozladěných mladíku dostalo cíl, pro který mohli něco dělat. Na konci sedmdesátých let minulého století byla NCO nejaktivnější zločineckou organizací v Neapol.ském kraji. Hlavní zdroj jejích příjmu představovalo vydírání, hned po něm následoval kokain. Ovšem Cutolovi nechyběli ani protivníci - jeden z nich se stal strůjcem jeho pádu. Organizace řečená NF (nuovo fúmiglia čili nová rodina) byla aliance vytvořená dalšími bandami Camorry právě pro boj proti nadvládě Cutolo-vy NCO, o níž se všichni shodovali, že narostla do přílišné moci a síly. Mezi oběma tábory propukaly četné bitky ale teprve koncem osmdesátých let začala Cutolova organizace citelně prohrávat a nakonec zcela zanikla. Stalo se tak nejen díky vnitřnímu boji s NF, ale také zásluhou úřadů, které začaly velmi intenzivně proti NCO bojovat, mimo jiné i proto, že byla známější a obávanější než NF. Jedním z faktorů rozpadu Cutolovy organizace bylo i relativní mládí a nezkušenost jejích příslušníků, což znamenalo, že vnitřní rozpory mezi dvěma příslušníky NCO vedly zpravidla k tomu, že jeden druhého zabil. Vliv samotného Cutola také značně oslabilo rozhodnutí prezidenta Sandra Pertini-ho, který osobně nařídil, aby Cutola převezli z věznice na pevnině do nejpřísněji střeženého vězení na ostrově nedaleko Sardinie. To byl poslední hřebík do pomyslné Cutolovy rakve, ale i pokud by to znamenalo zánik NCO, rozhodně se tím nijak neoslabily další odnože Camorry, jež nadále rozšiřovaly své obchody a vliv. Zemětřesení, které 23 listopadu 1980 poničilo Neapol a její okolí, poskytlo příslušníkům Camorry obrovské příležitosti jak vydělat peníCAMORRA

271

ze a ještě hlouběji se vetřít do neapolské politiky a tamních společenských mechanismů. Při zemětřesení zahynulo téměř 3000 lidí a na 9000 jich bylo zraněno; odhadovalo se, že po katastrofě zůstalo bez domova 200 000 až 300 000 obyvatel. Bylo nutné rozvinout masivní stavební programy a Camorra, která se desítky let usazovala v místní politické struktuře, měla ideální možnosti k tomu, aby získávala patřičné kontrakty a jejich prostřednictvím odčerpávala značné sumy státních prostředků. Jednou ze skupin zapojených do podfuků ve stavebnictví byl gang Nuvolettů vedený věhlasným předákem Camorry Lorenzem Nuvolettou, jemuž po boku stáli jeho tři bratři -Angelo, Čiro a Gaetano. Všichni Niivolettové se narodili a vyrůstali v zemědělské usedlosti severně od Neapole. Záhy se připojili ke skupině Camorry vedené Luigim a Enricem Maistovými. Avšak krátce po roce 1960, nespokojení s podřadným postavením, které v tlupě Maistových zastávali, se rozhodli osamostatnit a etablovali se jako statkáři, kteří dodávali potraviny jak armádě, tak i vládou řízeným organizacím, například nemocnicím. Nuvolettovi v té době vydělali ohromné sumy peněz, mimo jiné i proto, že podvedli několik pojišťovacích společností na základě různých falešných pojistných událostí. Získané prostředky vložili do firem poskytujících úvěry a zanedlouho patřila k jejich klientům většina místních podnikatelů. Dalším oborem, do kterého se Nuvolettovi pustili, byl heroin; pašování drog zůstávalo nejsnadnějším způsobem, jak vydělat během relativně krátké doby závratné částky. Budovat vlastní zločineckou říši ovšem nebylo bez rizika. Nejednou byli bratři zatčeni policií a obviněni z nejrůznějších trestných Činů včetně vydírání. Mělo se rovněž za to, že Nuvolettové - na rozdíl od většiny gangů Camorry -udržovali blízké kontakty se sicilskou mafií a často posky-


tovali bezpečný úkryt mafiosům, kteří prchali před úřady. Ve svědectví Pasquala Galassa, policejního informátora o činnosti Camorry, se popisuje, že se často ve vilách bratří Nuvolettových odehrávaly schůzky, jichž se obvykle účastnili i zástupci mafie: Naše obavy se týkaly možnosti, že by během těchto schůzek přijela policie a rozpoutala krveprolití, ale Nuvolettové nás vždycky dokázali uklidnit. Občas, když jsme s Carmi-nem Alfierm odjížděli z Vallesany, kde jsme kontrolovali jeho farmu, viděli jsme před Nuvolettovým domem několik zaparkovaných policejních aut. To jen dokazovalo, zeje víc než dobře chráněn [...] během těchto schůzek jsme museli jednou provždy odstranit napětí, které vyvolával Cutolo. Vzpomínám si, Že při jedné příležitosti byli na Nuvolettové farmě současně přítomni Riina, Provenzano a Bagarella [všechno mafián i j." Propojení s mafií přinášelo bratrům Nuvolettovým obrovské výhody, v neposlední řadě v tom, že mafie zajišťovala Nuvolettově bandě ochranu jak politickou, tak i před dalšími gangy Camorry. Nuvolettové získávali prostředky z mnoha obchodů a rozhodli se investovat svůj kapitál do stále bujícího stavebního průmyslu, přičemž se zvlášť zaměřili na cementárny. První operaci provedli v dubnu 1979 a o dva roky později jejich společnost vykázala zisk téměř 500 procent. Výjimečný výnos bylo možné z větší části přičítat ničivému zemětřesení roku 1980. Cement potřebovali všude, kde probíhala rekonstrukce. Vlastnit v té době cementárnu bylo něco jako mít tiskárnu na peníze, zvlášť po tak rozsáhlé katastrofě. Nicméně všechno nešlo takto hladce. Téhož roku, kdy udeřilo zemětřesení, zorganizovali v létě dělníci z loděnic v Castellamare demonstrace, protože je rozhořčily požadavky Camorry na odevzdávání výpalného. Nuvolettové nehodlali připustit, aby se jim postavilo do cesty něco CAMORRA

273

tak nicotného jako sociáiní nepokoje, a během osmdesátých let minulého století podnikli zásadní průnik do neapolské-ho veřejného života, takže v roce 1980 byl zvolen radním za křesťanské demokraty Vincenzo Agizza, příslušník gangu Nuvolettových. To byl ovšem pouze vrcholek ledovce. Mnoho dalších členů městské rady a neapolských politiků bylo rovněž ve spojem s Camorrou, když ne přímo, tak zprostředkovaně přes příslušníky svých rodin. To znamenalo, že Nuvolettové brzy ovládali mezinárodní korporaci, která zasahovala do tak rozdílných oborů, jako jsou stavební průmysl, zábavní podniky, drogy, zpronevěry, hřebčince, obchody s nemovitostmi a zemědělství. I když byii Nuvolettové velmi mocní a bohatí, nebyli imunní proti útoku zvenčí, jak se ukázalo v roce 1984, kdy Cira Nuvolettu zavraždili příslušníci konkurenční skupiny Camorry, gangu Bardellinů. Vzápětí se rozpoutala válka těchto dvou skupin, během níž bylo zabito osm lidí a Čtyřiadvacet utrpělo těžká zranění. Snad neznámější událost, která se týká Camorry, se odehrála právě v těchto bouřlivých dobách a dobře ilustruje, jak Ca-morra kráčí ruku v ruce s některými nejpřednějšími italskými politiky -jde o Cirillův případ. 27. dubna 1981 teroristická organizace Rudé brigády (odlišná od německé Frakce Rudé armády) unesla křesťanskodemokratického politika Cira Cirilla, přičemž zabila dva jeho osobní strážce a zranila tajemníka. Křesťanští demokraté o tři roky dříve utrpěli těžkou ztrátu, když přišli o jiného svého čelného představitele Aida Mora, kterého rovněž unesli a později zavraždili příslušníci Rudých brigád. Protože dobře věděli, co je v sázce, chtěli křesťanští demokraté okamžitě vyjednávat o Cirillově propuštění. V té chvíli se do dění zapojila také Camorra. Hned následujícího dne, poté co byl Cirillo unesen, dostala italská tajná služba svolení k návštěvě Raffaete Cutola


ve věznici Ascoli Piceno. Schůzce byl přítomen Giuliano Granata, křesťanskodemokratický starosta města Guglia-no, což zřetelně naznačilo, kam až je jeho strana v kontaktech s Camorrou ochotna zajít, jen aby dosáhla propuštění uneseného Cirilla. Na celé záležitosti měla velký podíl italská vláda, jejíž ministr vnitra Virginio Rognoni prohlásil, že „Camorra by mohla mít zájem pomoci s osvobozením radního Cirilla. Někdy jsou vazby mezi organizovaným zločinem a teroristy velmi úzké, jindy žádné neexistují. Je třeba využít každé možnosti."7 Jak upozorňuje Tom Behan ve své knize o aktivitách Camorry, musela ochota této tajné společnosti zapojit se do vyjednávání pramenit z toho, že policie vyslala do terénu velký počet lidí a vytvořila hustou síť kontrolních stanovišť a silničních zátarasů, což značně komplikovalo ilegální činnost Camorry. Cím dříve bude Cirillo na svobodě, tím dříve se mohou ,,obchody" vrátit k normálnímu tempu. Proto se Cutolo prostřednictvím své vězeňské sítě spojil s velitelem Rudých brigád, který rovněž vykonával mnohaletý trest odnětí svobody, i když v jiné věznici. Jakou cenu však Cutolo žádal za to, že se vloží do celé záležitosti? Jak daleko byla vláda ochotna zajít, aby dosáhla Cirillova propuštění? Sám Cutolo prohlásil (jde pochopitelně o neověřitelnou informaci), že křesťanskodemokratický ministr Vincen-zo Scotti údajně zařídil, aby Cutolova skupina za odměnu dostala „darem" značné množství automatických zbraní." Cutolo nepochybně také doufal, že jej brzy propustí z vězení a že případně „zvítězí" v soutěži o velké objemy stavebních zakázek, které zatím jeho organizace nedokázala získat. Vyjednávání pokračovala, až vyústila v dohodu, že jak Rudé brigády, tak Cutolova NCO (nová Camorra) obdrží velké výkupné, na něž se složí různé stavební firmy podporující křesťanské demokraty. Tri měsíce po únosu byl Cirillo propuštěn bez nejmenší újmy na svobodu. Ale to byl teprCAMORRA

275

ve začátek celého příběhu, protože začaly padat nespočetné dotěrné otázky {zejména ze strany novinářů), jak daleko sahá spolupráce křesťanských demokratů s organ.zovanym zločinem, jestliže se jim podařilo dosáhnout Cirillova propuštění - nemluvě o tom, jaké sumy peněz přitom přešly z ruky do ruky. Ještě znepokojivější je však zjištění, že několik klíčových postav této aféry bylo v následující době zavražděno, vcetne Antonia Ammatura (šéfa neapolské zásahové policejní jednotky), který byl zabit 15. července 1982, Vincenza Casil-la (který byl jedním z hlavních Cutolových vyjednavačů), jehož usmrtila bomba nastražená v jeho automobilu v roce 1983 a poté i jeho družky, s níž žil několik posledních let, jejíž mrtvola byla o několik měsíců později nalezena pohozená v silničním příkopu.

Na protest proti konkurenčním bojům uvnitř Camorry o ovládaná území, při nichž v Neapoli zahynuly desítky lidí si demonstrující lehli na ulici a pokryli se prostěradly s falešnými krvavými skvrnami, aby znázornili ty, kteří přísli o život,


Nakonec bylo nařízeno soudní přešetření celé záležitostí, aby bylo přesně zjištěno, co se odehrálo během únosu i po něm. V závěrečné zprávě se o výsledcích vyšetřování říká: Při konečném posouzení důkazy jasně ukazují, že se část vedoucích křesťanských demokratů chovala zásadně jinak, než jak stanovila stranická „oficiální linie"; ta říkala, že se na vydírání ze strany Rudých brigád má reagovat pevným postojem a odmítat veškerá vyjednávání a kompromisy. Ve skutečnosti někteří členové této strany uvedenou oficiální linii nerespektovali, nýbrž rozmanitým aktivním jednáním usilovali o to, aby byl Cirillo propuštěn, a především se obrátili na Raffaele Cutola, aby působil jako zprostředkovatel, a akceptovali vyjednávánís Rudými brigádami.9 Camorra dosáhla toho, že je s ní dnes ochotna spolupracovat značná část italských politiků, díky čemuž získala nepřehlédnutelný vliv na italskou politiku a celou společnost. Avšak na rozdíl od svého sicilského protivníka (mafie), který se pyšní udržováním svého působení v tajnosti, jsou aktivity Camorry často téměř veřejné. Zřejmě je tomu tak kvůli povaze podniků, jimiž se zabývá. Při pašování cigaret je například potřebné dosáhnout toho, aby řada lidí hladce spolupracovala, a mnozí přitom musí jednat zcela veřejně. Druhý rozdíl v Činnosti Camorry a mafie spočívá v tom, že Camorra přinejmenším neprosazuje zřetelnou hierarchii v rámci svých organizací nebo sejí přímo vyhýbá. Tím se komplikuje možnost zničit některou konkrétní „rodinu" Camorry, protože nelze-ii jednoznačně definovat vůdce gangu a jeho zástupce, je nesnadné stanovit cíl, na který by bylo třeba udeřit. Prakticky každý, kdo se stane příslušníkem Camorry, má možnost postoupit až na vrcholek „profese", které se věnuje, takže tato organizace nemá problém s rekrutováním mladíků dychtících za co nejkratší dobu vydělat co nejvíc peněz. Camorra skutečně zaměstnává velké množství teenagerů, kteří se snaží prodávat zboží, distribuovat drogy CAMORRA

277

nebo vydíráním získávat peníze, a podněcuje hlavně ty, kterým ještě nebylo osmnáct let, aby páchali loupeže a vraždy, protože nemohou být potrestáni tak jako dospělí. V dnešní době mladíci přicházející do Camorry nemusí podstupovat žádný iniciační rituál ani prokazovat „rodinné doporučení", jak se děje v mafii. Rodinné svazky jsou sice i pro Camorru důležité, ale nejsou rozhodující. Podstatná je ochota uchazeče zapojit se do kteréhokoli „podniku", který Camorra provozuje, ať jde o praní peněz, prodej drog, lich-vu, zastrašování či vydírání, přičemž právě poslední „profese" kvete hlavně v Neapoli a jejím okolí. V roce 1992 společenství vlastníků obchodů prohlásilo, Že odhadem 46 procent obchodů v Neapoli platí výpalné výbčrčím Camorry (celonárodní průměr činí 12 procent). Lichvaje rovněž častým způsobem, jímž Camorra vydělává velké sumy peněz. V oblasti, kde dlouhou dobu přetrvává vysoká míra nezaměstnanosti a kde lidé bez pravidelných příjmů jen obtížně získávají úvěry, se stalo soukromé půjčování peněz pro určitou část populace téměř samozřejmou součástí života. Tom Behan ve své knize o této tajné organizaci píše, že podle odhadu Asociace zákazníků italských bank a finančníků činí celonárodní obrat lichvářských obchodů 10 miliard dolarů ročně. Ilegální herny představují další velký zdroj zisků Camorry - po celé Neapoli a Kampá-nii existuje mnoho nezákonných heren. Organizace dokonce provozuje i několik ilegálních sázkových systémů, jejichž příjmy byly v roce 1989 odhadovány na Částku 4 miliard dolarů, z čehož čistý zisk činil 16 milionů dolaru. Nesmírné výnosy přináší také stavební průmysl. Politici ve službách Camorry pečují o to, aby zajišťovali zakázky, podzakázky a stavitelské autorizace těm správným firmám. „ Ve skutečnosti se pevně provázaly vztahy mezi politiky a byrokraty, obchodníky a nakonec i camorristy," prohlásil Pasquale Galasso, starší příslušník camorrského gangu


Alfieri, při vyšetřování komisí pro boj proti mafii, „ a naprostého sjednocení bylo dosaženo v oblasti veřejných zakázek. Podle toho, co jsem osobně viděl při svém běžném zamést3. VZ' TCÍ S Can,Une Alfierím a dam™ camorrísty a obchodníky, je zcela jasné, že politik, kterému se poda-n kontrakt pro financovat, je prostředníkem mezi Camorrou a velkou společností, která téměř vždycky sídlí v severní či stredm ltallL Tato zprostředk/)vání se ^ ^ mni úplatku od společnosti pro politika nebo jeho zástupce a zadání subdodávek firmám přímo } řízeným jednotlivými skupinami Camorry. "í0 Nuže, jestliže je Camorra tak hluboce zakořeněná v soci-alneekonomické tkáni italské společnosti, je nějaká naděje že by se tato tajná organizace musela ze své činnosti odpo-vídat nebo došlo k jejímu odstranění? Stručná odpověď bude znít „ne", i když důvodů k tomuto konstatování je celá řada. Především a hlavně je tomu tak proto, ze Camorra drží v hrsti příliš mnoho politiků, poli-uštu a soudců, takže vláda stěží může mít zájem tvrdě pro-ft ní údem. Institucionalizovaná korupce v Itálii jen kvete Mnoho tamějších politiků bylo obviněno z vážných zločinů' přesto se vyhnuli jak zatčení, tak soudu. Koncem devadesá-' tych le minulého století italsky premiér Silvio Berlusconi podmkl pokus prosadit zákon, jímž by byli zbaveni trestní odpovědnosti všichni politikové, kteří měli být postaveni před soud. Kvůli značným protestům veřejnosti byl návrh tohoto zákona zamítnut, ale v roce 2001 Berlusconi ozná-m,l, ze hodlá dosáhnout zrušení ustanovení o trestném činu podvodného účtování - premiér sám v té době čelil třem obžalobám právě pro tento zločin. Kritika se nevyhnula ani polic. protože podle jedné vládní zprávy z roku 1997 ie nemožné vyšetřit zločiny, na nichž se podílí Camorra, neboť rada vysokých y policejních důstojníků dostává od Camorry pravidelný měsíční „plat". CAMORRA

279

V přímém protikladu naopak obecná veřejnost projevuje vůli vymýtit organizovaný zločin a dělá pro to dost už tím, že sami občané rozhodují o volbě politiků, vlády i soudců a také je mohou odvolat. Početné skupiny studentů především v oblasti Neapole uspořádaly velké demonstrace proti působení Camorry v jejich městě, přičemž studenti často podporovali obchodníky, kteří zavřeli své krámy jednak na znamení solidarity se studenty a jednak jako výraz znechucení nad tím, že mají platit za „ochranu". Do jisté míry i církev vystupuje proti existenci Camorry, protože organizuje protestní pochody a distribuuje literaturu zaměřenou proti této společnosti. A přece - vzdor zatčení několika výše postavených příslušníků Camorry v devadesátých letech a smrti několika dalších, rostoucímu poctu policejních informátorů ochotných mluvit před úřady a mohutnějícím vlnám odporu veřejnosti proti organizovanému zločinu - nemůže mít úspěch žádná politická strategie, která ponechá základy existujícího systému nedotčené, takže Camorra může v budoucnu nabýt ještě větší moc. 1 Z knihy Marca Monniera La Camorra: Notizie storiche raccol-te e documentate per cum di Marco Monnier (Camorra: Zpráva o historických zmínkách a dokladech z pera Marka Monniera), G. Barbera (Florencie), 1863 2 Tamtéž. ;! Z knihy Toma Behana See Naples and Die: The Camorra and Organized crime (Vidět Neapol a zemřít: Camorra a organizovaný zločin), I. B. Tauris, 2002 4 Tamtéž. 5 Tamtéž. Ě Tamtéž.

280 NEJKRUTĚJŠÍ TAJNÉ SPOLEČNOSTI ' „Rapporto sulla camorra delia Commisione amimafia" (Zpráva výboru pro potírání mafie o organizaci Camorra), VUmtá (Řím) 1994 * * II Manifesto (Řím), 22. září 1994 * Z cit. díla Torna Behana 10 Comissione Parlamentare di inchiesta sul fenomeno della mana e sulle associazioni criminalis simiiari, Aadizione di Pasquale Galasso 17 settembre 1993, (Parlamentní komise pro vyšetření fenoménu mafie a podobných zločmeckých organizací, Slyšení Pasquala Galassa z 11. září 1993), Camera dei deputati (Poslanecká sněmovna), Řím 1993 281

SPOLEK PEKELNÉHO OHNĚ DÉMONISMUS, SMILSTVO A POLITIKA Franklin znal le Despencera velmi dobře. Byl si plně vědom, že tento Angličan provozuje již několik let více či méně skrytě jistý podnik známý jako Spolek pekelného ohně, S jeho činností byl Franklin obeznámen a čas od času se k ní

připojoval. Cecil B. Currey, Cesta k revoluci: Benjamin Franklin v Anglii Osmnácté století představovalo pro Anglii zvláštní a vzrušující epochu, v níž myšlenka demokracie sváděla urputný zápas se stále hrozící tyranií, v níž rozdíly mezi bohatými a chudými byly vskutku monumentální a jejíž konec kalila pochmurná hrozba napoleonských válek (1799-1815). Velcí literáti tč doby soutěžili o uznání s malíři, filozofy a architekty, což se v předešlých staletích nedělo. Laurence Sterne napsal Tristrama Shandyho (publikováno 1760), Jonathan Swift vydal Gulliverovy cesty (1726), doktor Johnson sestavoval svůj slovník a sir Joshua Reynolds namaloval některé ze svých nejlepších obrazů. Dalšími umělci působícími v té době byli Thomas Gainsborough, sir Thomas Lawrence a pochopitelně WilliamHogarth. Architekti jako sir Christo-pher Wren a Robert Adam navrhli některé z nejpozoruhodnějších budov postavených za celé století včetně londýnské katedrály sv. Pavla, a Capability Brown v tichosti revoluci-


onizovaJ návrhářství zahrad do podoby, jejíž vliv je na kra-Jinotvorbě a vzhledu parků patrný dodnes. Byla to bouřlivá epocha, plná nových myšlenek, „nejlepší ze všech dob a nej-hors, ze všech dob", jak ji výstižně charakterizoval Charles D.ckens; během ní byla v Británii založena jedna z nejbarvitějších a nejbizarnějších tajných společností Bntové tehdy vytvořili více tajných organizací, jako byly napnklad kluby Hectors, Mohawks a Blasters, ale na roz dO Od meh bylo členy Spolku pekelného ohně několik nei-vlivnéjsich mužů té doby včetně ministerského předsedy londýnského starosty, kancléře pokladu (tj. ministra financi) a syna arcibiskupa z Canterbury; vedle nich ke klubu naležel, rovněž někteří z nejlepších britských umělců Koho poprvé napadla myšlenka na založení takového velmi tajného a nepochybně značně vlivného spolku? Baron sir Francis Dashwood, dědic jednoho z největších majetku známých v 18. století, se narodil roku 1708 Jeho otcem byl nesmírně bohatý obchodník, který se přiženil do aristokratické rodiny. Dashwood starší kladl na syna velmi tvrdé nároky, a jak bylo za těch dnu v módě, když mladý Francs dosáhl dvaceti let, poslal ho na velkou cestu po Evropě v doprovodu učitele, aby tak dokončil svoje vzdělaní. Francis a jeho učitel procestovali mnoho zemí když vsak dorazili do Itálie, duch a zvídavost mladého Dashwo-oda dostaly nový impulz: zcela ho okouzlila tamní klasická architektura, renesanční malířství a sochařství, romantické myty a [egendy hojně opřádající italské dějiny. Francis také začal koketovat s katolickou církví, ačkoli v pozdějších dobách se v něm vytvořila hluboká nenávist k této instituci Nejvíce vsak na mladého Dashwooda potulujícího se po Italu zapůsobilo, když byl představen princi Charlesi Edwardovi Stuartovi, uchazeči o britský trůn. Říká se, že po jejich setkání se stal sir Francis tajným agentem jakobitů a jeho tehdejší posedlost intrikami a tajemstvím by mohla doceSPOLEK PEKELNÉHO OHNĚ

283

la dobře vysvětlit pozdější kontakty s hnutím rosekruciánů a svobodných zednářů. V roce 1746 se Dashwood rozhodl založit vlastní tajnou společnost, která byla známa pod různými označeními, jako například Řád rytířů sv. Františka, Medmenhamští mniši nebo Řád rytířů z West Wycombe, Iniciační rituály se odehrávaly ve starém hostinci U Jiřího a supa (později zvěčněném v Dickensově díle Kronika Pickwickova klubu) v londýnském Cornhillu. Rytíři sira Francise, jichž bylo celkem třináct a pojmenovali se podle dvanácti apoštolů (přičemž sir Francis si pri-svojil roli Krista), byli věrní služebníci svého řádu, kteří se s velkým nadšením scházeli U Jiřího a supa. Ale jestliže tento hostinec zprvu potřebám společnosti vyhovoval, později už to neplatilo a roku 1752 se Dashwood rozhodl přeSir Francis Dashwood, zakladatel Spolku pekelného ohně, je zde Hogar-them zobrazen v symbolické nápodobě nábožné pozice, se svatozáří nad hlavou, ale s křížem odloženým stranou. Otevřená kniha může být bible, ale také něco daleko zlověstnějšího. Maska při jeho lokti reprezentuje tajuplnou společnost a téměř nahá nymfa, s níž si pohrává, zase představuje magii a prostopášnost, v nichž nacházel zalíbení. Rozlité víno a roztroušené ovoce symbolizují alkoholické excesy připisované Spolku pekelného ohně.


stehovat klub do ruin středověkého opatství Medmenham jez leželo na břehu Temže nedaleko Marlow, pouhých šest mil od dávného sídla jeho rodiny ve West Wycombe. Opatství bylo původně v dvanáctém století klášterem cisterciáků, který však později připadl do rukou světské vrchnosti a Tudorovci jej nechali přestavět na venkovský zámeček. Dashwood neměl ani v nejmenším úmysl zachovat staré opatství v původním stavu, nýbrž - přesně v duchu osmnáctého století - hodlal stavby přebudovat v pseudogotickém stylu. Žil přece v epoše, kdy vznikly WalpoleŮv Otrantský zámek a Mnich M. G. Lewise, v nichž se to jen hemžilo zjeveními, přízraky, vraždami a upíry. Dashwood vynaložil velké peníze na vitrážová okna se zobrazením dvanácti apoštolů často zachycených ve velice neslušných pozicích, na kamenickou výzdobu, fresky a motto vytesané nad hlavním vchodem, jež hlásalo: „Čiň co sám chceš." Dalsi změny, jež se v opatství uskutečnily, se týkaly vytvoření sálu věnovaného římské mytologii, jehož stěny byly udajne vymalovány kopiemi neslušných fresek známých z te doby. Byla tam rovněž malá oblékárna a pokoj určený k odpočinku. V hlavní jídelně stála socha Harpokra-ta, egyptského boha mlčení, s prstem přiloženým na rty která měla nepochybně připomínat všem, kteří do opatství vstoupili, že venku se o tom, co se děje uvnitř, nesmí hovořit. Sochařská výzdoba se neomezovala jen na hlavni budovu, protože rozlehlé zahrady byly posety malými chrámky v řeckém stylu a stovkami kamenných a mramorových postav nymf, bohů a bohyň, které stály všude, kam se člověk podíval. Dům i zahrady byly skutečně působivými kulisami chvil kdy do opatství přicházeli samotní „mniši", což se vždycky odehrávalo v noci. Jednalo se o vskutku ohromující podívanou: připlouvali tam po Temži na gondole, v róbách bílých jako sníh, jejichž kapuce byly lemovány šarlatovým hedSPOLEK PEKELNÉHO OHNĚ

285

vábím, a v rukou drželi hořící pochodně, takže přihlížející mohl nabýt dojmu, že se vracejí duchové někdejších mnichů, aby znepokojovali lidi z okolí. Jakmile však mnichové zašli do opatství, nebyl už jejich ceremoniálům a rituálům, které se odehrávaly uvnitř, přítomen žádný divák. Nepraví mniši se věnovali různým výstřednostem, zejména nevázaným prostopášnostem, černé magii a satanismu. Satanismus během staletí přitahoval lidi ze všech společenských vrstev, nepochybně zejména díky tomu, že Satan je často chápán jako hrdinská postava, která se odmítla sklonit před jakoukoli vyšší autoritou. Milton o tom pojednává ve svém největším díle Ztracený ráj (1667), kde Satan (mimochodem nejpřitažlivější postava celého díla) prohlašuje: „Raději panovat v pekle než sloužit v nebi." Satan jako představitel rebelantství dovedeného do samého konce pochopitelně přitahoval i Členy Dashwoodova klubu, který byl později nazýván Spolek pekelného ohně, a také oni se holedbali svým rebelantstvím. Není snadné doložit, do jaké míry klub praktikoval umění černé magie nebo jak vážně členové klubu tyto hry brali. Malíř William Hogarth, jenž byl rovněž členem klubu, namaloval slavný obraz sira Francise při dosti pochybné bohoslužbě, oděného v kutně františkánského mnicha a klečícího před nahou nymfou. Obecně se vědělo, že velká část Činnosti klubu Pekelného ohně spočívá v nemravných potěšeních, která jeho Členové páchali zpravidla s prostitutkami. Příslušníci spolku však byli většinou ženatí, včetně sira Francise, který si v roce 1745 vzal ženu jménem Sara Gould (všeobecně známou jako „lady Mary"). Nicméně prostitutky, obvykle převlečené za jeptišky, a hry, které hrály s příslušníky Spolku pekelného ohně, byly základem pozemských radostí těchto mužů. V osmnáctém století existoval nespočet ham-pejzů, které uspokojovaly všechny potřeby panstva. Jedním z nejvyhlášenějších byl podnik Charlotty Hayesové v Londýně, a protože si vedla hlavní knihu, kde vyznačovala pří-


Spolek pekelného ohně,sira Francise Dashwooda byl původně znám jako Rád rytířů sv. Františka (nebo Řád rytířů z West Wycombe) či Medmenhamští mniši. Původních dvanáct členů klubu nosilo jména svatých apoštolů a sir Fran-cis sám přijal jméno Ježíše Krista. SPOLEK PEKELNÉHO OHNE

287

chody a odchody svých děvčat, existují důkazy, že zaj išťovala proopatství Jeptišky". Například: „18. července 1759. Dvanáct vestálek pro opatství. Diskrétní nevěstky pro mnichy."1 Kousky, které se tam vyváděly, zahrnovaly prakticky všechno, co jen může sexuální představivost nabídnout. Takzvaný „opat příslušného dne" si jako první vybíral z dam, které na sobě měly masky a hábity řádových sester, načež se spárovali i zbývající mniši a jeptišky. Poté se dvojice zpravidla odebraly do jednotlivých kójí v odpočinkovém pokoji. Další alternativu nabízelo využití rozlehlých zahrad kolem opatství, a kdo měl zájem, mohl zůstat v Římském sále a praktikovat voyeu-rismus, který tak oceňoval John Cleland ve svém pornografickém románu Farmy Hillová (1749). Nevěstince té doby rovněž nabízely tuto možnost a v hlavním „hracím" prostoru byly kolem stěn rozmístěny pohovky, aby přihlížející měli pohodlí. Sexuální výstřednosti, jež se odehrávaly v opatství, a pompézní obřadnost provázející tamní rituály vedly v padesátých letech osmnáctého století k rozšíření Členstva do té míry, že Dashwood musel nakonec rozdělit členy klubu na dvě různé kategorie. Mezi takzvané Vyšší členy náleželo dvanáct apoštolů a sám sir Francis. Druhá skupina Nižších Členů byla početnější, takže k ní patřívalo Čtyřicet až padesát osob. Když některý s Vyšších členů zemřel, zbývající apoštolově zvolili jeho náhradníka z Nižších členů, mezi nimiž se o tuto poctu sváděly tuhé půtky. Spolek pekelného ohně měl také svůj iniciační rituál, jemuž se musel podrobit každý, kdo se chtěl stát jeho členem, a to bez ohledu na své postavení v běžném životě. Kandidát oděný v mléčně bílé a hodně volné róbě o půlnoci přišel sám ke vchodu do kaple a zaklepal na dveře. Když se otevřely, nejprve ulehl na zem, potom vstal a pomalu kráčel k ohrádce před oltářem, kde poklekl. Apoštolově seděli ve vyřezávaných křeslech přistavených u stěny a sir Francis


kněžském rouchu řídil obřad, při němž mu asistoval bas-rnkPaul Whuehead, který psal zAznamy o schůzích klubu, el mál Po mnoha letech krátce před svou smrtí, aby zacho?Wbťh , rUUálŮ Medmenha™^ ™cha v tajnosti. (Whaeheadova snaha o utajení byla úspěšná jen Z části, pro-toU dolít autoři zaplnili popisem obřadů Spolku pekelného ^^^s^)KdyžnoVic^kUUpředSZmFrm. c ^napm kapU kouř vystupující ze spalovaných narko^ nckychbylm a ztlumU svit svíček Kandidát byl vyzván aby polské kréd, a články víry. Poté jej pokropí směsí soU a stryapokřnh Z černé křtitelnice. Při křtu mu bylo přiděleno helmkovou hostu, stal se kandidát plnoprávným členem » V dnešní doba se přísně zkoumá, zdali se politikové neza-Piy o nějakých podezřelých aktivu, které se ZTZ ^nnátaímu" chování, a pokud se něco takového zjistí, má o pro ně zPrav,dla zlé důsledky; ovšem za času sira F an-cse žadne podobné omezení neexistovalo. Jeho dvanáct apoštolu patřilo ěasto ke špičkám britského společensko 2Z^ ?T- D-h^d-ým zástu cem 1 i n kdo menši nez earl ze Sandwiche, který se stal v roce 1748 P^nim lordem Admirality, a protože osvědči! své schop-nos, byl znovu jmenován do této funkce i v letech 1763 d Ce émU králwské abvl tnd ^^ ' ™ námořnictvu, a byl tudizjedmm z nejmocnějších mužů té doby; byť mu je o knt.kové vytýkali všechno možné, nikdo nepochybo val o jeho profesionálních schopnostech ho°nf IrřT hierarchickém že»" Spolku pekelného ohně byl earl z Bute, který stejně jako Sandwich platil za ^2****** m- a v «■ ^62 se stařminiZ tenkým předsedou, ědi nejvlivnějším mužem v zemi Dal-šímt z dvanácti apoštolů byli syn arcibiskupa z Canterbury V

SPOLEK PEKELNÉHO OHNĚ

289

Thomas Potter, kterého později předseda vlády William Pitt jmenoval zástupcem ministra financí pro Irsko, dále básník Charles Churchill, který - ač dnes celkem neznámý - byl svými současníky považován za jednoho z nejvýznačnějších anglických literátů, romanopisec Laurence Sterne, lord Melcombe a politik George Selwyn. K této vybrané společnosti se často družil William Hogarth, který při schůzích Spolku pekelného ohně skicoval jejich účastníky a podle svých skic namaloval řadu obrazů. S ohledem na vysoké společenské postavení příslušníků klubu není pochybností, že Spolek pekelného ohně měl velký vliv na mocenské složky anglické společnosti. Dalo by se dokonce s určitou nadsázkou říci, že sir Francis Dashwood (jehož Jiří 111. jmenoval ministrem financí) a jeho kumpáni fakticky vládli celé zemi. A přece se našel muž, který se sice zapletl se Spolkem pekelného ohně, ale nakonec mu výstřednosti páchané ěleny spolku připadaly tak odporné, že klub bezmála zničil. Johna Wilkese přivedl do klubu Thomas Potter. Nikdo mu neprojevoval nějakou zvláštní náklonnost, ale sir Francis Dashwood se k nováčkovi zachoval vstřícně, a tak byl {nepříliš nadšeně) přijat za člena společnosti. Wilkes, zatvrzelý whig, byl zvolen do parlamentu jako Člen městské rady v Aylesbury, kde si prý počínal velmi horlivě. Jeho členství v Spolku pekelného ohne však nebylo příliš úspěšné, protože krátce poté, co získal právo být jedním z příslušníků, byl z klubu vyloučen, protože si nemístně vystřelil z ostatních členů klubu. Během jedné z Černých mší Wilkes, kterého iritoval protináboženský obsah ceremoniálů, vypustil mezi přítomnou kongregaci paviána přistrojeného za ďábla. Vzápětí se rozpoutal divoký zmatek, při němž earl ze Sandwiche hlasitě křičel, že si pro něho přišel čert, a někteří další přítomní se strachem zhroutili. Nakonec ubohé zvíře uprchlo oknem a byl znovu nastolen pořádek,


ale dvanáct apoštolů sira Francise žádalo, aby byl Wilkes ihned exkornunikován. Wilkese v nejmenším nemrzelo, že jej vyloučili ze svého středu, naopak dával najevo značnou úlevu. Byl skutečně rád, že jej ze Spolku pekelného ohně vyhodili, protože se napříště hodlal koncentrovat na budování politické kariéry. Jako politik se angažoval v jedné z hlavních politických debat těch dnů totiž zda američtí kolonisté mají či nemají mít zastoupení v britském parlamentu. Jako whig byl Wilkes jednoznačně pro, ale narazil na odpor nejen u krále, ale také u „králových přátel", což byla skupinka vlivných politiků, do níž patřili Biite, Sandwich, Dashwood a další Kdykoli se Wilkes pokusil pronést v parlamentu řeč, členové Spolku pekelného ohně jej společnými silami ukřičeíi. Wilkes se rozhodl odpovědět jim spíše perem než v diskusi, k čemuž využil stránek časopisu, který založili s Charlesem Churchillem. North Briton byl de facto politický leták a tudíž mohl nejlépe posloužit právě jako nástroj kampaně, o kterou Wilkesovi šlo. Odhodil veškerou obezřetnost a v petačtyřicátém čísle časopisu otiskl sžíravý útok proti vládě, do něhož přimíchal i pomluvu {vyslechnutou v době kdy byl členem Spolku pekelného ohne), že totiž Bute měl milostné pletky s královou matkou. Následky jeho počinu byly vskutku nevídané, protože sotva se Číslo 45 (jak se dotyčnému vydání časopisu brzy přezdívalo) dostalo do uhe, rozzuřené davy začaly demonstrovat jak proti vládě tak proti králi. Ani Bute, ani král nemohli udělat krok, aby na ně lidé sprostě nepokřikovali, což krále dovedlo až k opatření, jež se v té době označovalo jako „všeobecný zatykač" Tento královský příkaz umožňoval zatknout kohokoli, na něhož padlo podezření, Že má něco společného s nějakým zločinem, a osobou, proti níž směroval, byl Wilkes. Nešťastný Wilkes byl brzy zatčen a uvězněn v Toweru Tím se ovšem nálada davu v nejmenším neuklidnila, naoSPOLEK PEKELNÉHO OHNĚ

291

pak, král uvězněním Wilkese pouze vyprovokoval další nepokoje. Lidi v ulicích jako by posedl amok; rozbíjeli okna, drancovali a loupili, dokud král nenařídil Wilkesovo propuštění. Ani to však davy neuspokojilo a veřejnost dávala najevo silný odpor proti vládě i králi. „Královi přátelé" se tedy rozhodli oplatit Wilkesovi „v dobrém" a zveřejnit oplzlou báseň, kterou Wilkes napsal v době, kdy byl členem Spolku pekelného ohně; bylo víceméně jisté, že toto dílko po svém zveřejnění ohromí a šokuje celou veřejnost. Báseň se jmenovala Úvaha o ženě a byla vlastně parodií na dílo Úvaha o člověku z pera Alexandra Popea, jak bylo patrné již z prvního verše „Procitni, můj Sandwichi" imitujícího Popeův úvodní verš „Procitni, můj St. Johne". V té době neměli „královi přátelé" už co ztratit, protože Jiří III. byl pro smích všemu lidu, Bute byl zdiskreditován a k San-dwichovi, jehož reputace nikdy nebyla zvlášť dobrá, pociťovala veřejnost převážně odpor. 15. listopadu 1763 povstal earl ze Sandwiche v parlamentu a odrecitoval svým kolegům ve sněmovních lavicích celou Wilkesovu báseň. Výsledek byl ohromující. Ve sněmovně propuklo náramné veselí a například lord Ches-terfield povstal a prohlásil; „Díky bohu, pánové, že máme Wilkese, aby bránil naše svobody, a Sandwiche, aby chránil naši morálku!", načež se odehrála dodnes velmi slavná slovní výměna mezi Sandwichem a Wilkesem, při níž ten první vykřikl: „Pane, vy skončíte na šibenici nebo na syfilis!" a druhý mu klidně odpověděl: „To záleží na tom, pane, zdali se budu přidržovat vašich zásad nebo objímat vaši milenku." Po bouřlivých debatách parlament rozhodl odložit případnou žalobu proti Wilkesovi (například pro neslušnost či rouhání), ale zatímco vláda váhala, „královi přátelé" nebyli tak liknaví. Zařídili, aby se výtisk básně rozšířil po celém Londýně a šokovaná veřejnost se od Wilkese rázem odvrátí-


la. Wilkesovi příznivci se pokoušeli pomoci a vysvětlovali, že podporují jeho politiku, aniž by zároveň schvalovali jeho soukromý Život. Wilkes se ovsem ocitl ve velmi nepříjemném postavení, protože na rozdíl od svých bývalých společníků ze Spolku pekelného ohně neměl žádný šlechtický titul ani neomezené finanční prostředky. Ačkoli by s nimi mohl bojovat jako rovný s rovnými a odhalit víc z nepříliš decentních praktik, které se v klubu provozovaly, nemohl si dovolit vést s klubem dlouhý zápas, zvláště proto, Že jakmile byl jednou ocejchován jako satanista a pisálek obscénní literatury, ocitla se jeho politická kariéra v troskách. Nikdo nestál o to, aby byl viděn ve společnosti takového Člověka, ani členové jeho vlastní strany. Dokonce i Piťt, který byl Wilkesovým přesvědčeným příznivcem, v parlamentu povstal a před všemi přítomnými prohlásil, že jeho politický souputník je „rouhač, který si nezaslouží, aby byl počítán mezi lidské bytosti". Příslušníci Spolku pekelného ohne se však nespokojili s tím, že Wilkese srazili tak hluboko, že nemohl pomýšlet na obnovení své politické kariéry, nýbrž společně vymysleli další ohavný plán. Najali bezvýznamného příslušníka Dolní sněmovny jménem Samuel Martin, aby přede všemi Wilkese ostouzel jako zbabělce a lotra. Takovéto urážky nebylo tehdy možné řešit jinak než soubojem. Svědkové dohodli čas a místo a 16. listopadu 1763 se ti dva postavili proti sobě s pistolemi v rukou. První kolo bylo prohlášeno za neplatné, při drahém Martin, který před Wilkesovým zostuzením v parlamentu pilně cvičil střelbu, zranil svého protivníka do slabin. Zranění však nebylo smrtelné. Když plán Spolku pekelného ohně na Wilkesovo usmrcení selhal, spoléhali jeho příslušníci na to, že Dolní sněmovna parlamentu vydá zákonný akt, jímž svého někdejšího člena prohlásí za vyvrhele, protože se dopustil velezrady proti králi a navíc byl autorem obscénní literatury. V tom skutečně uspěli a na Wilkese byl opět vydán zatykač. Ten ovšem SPOLEK PEKELNÉHO OHNĚ

293

„Mniši" Spolku pekelného ohně připlouvali v gondolách po Temži k pořádání obřadů v Medmenhamském opatství vždy v noci, oblečení v bílých hábitech a se svíčkami v rukou, takže se navenek jevili jako duchové původních obyvatel cisterciáckého kláštera z 12. století. věděl, jakou mocí členové klubu disponují, a včas utekl do Francie. Navzdory úspěšným krokům proti Johnu Wilkesovi způsobilo Číslo 45 vážné otřesy v politické kariéře Butea i Dashwooda a Sandwich dokonce musel rezignovat na svou funkci v Admiralitě (byť později do ní byl znovu jmenován). Ovšem Spolek pekelného ohně dál nerušené pokračoval v páchání svých výstředností. Konaly se černé mše, vyvolávala se zjevní ďábla a pořádaly se orgie, při kterých se příslušníci klubu zpíjeli do němoty. Občas se vyskytl nějaký rušivý prvek, například v podobě románu s názvem Chry-sal, or The Adventures of a Guinea (Chrysal neboli dobrodružství guineje) autora Charlese Johnsona. Román byl


víceméně jinotajný a hlavní roli v něm sehrála zlatá min-ce (guitiea), jež popisovala všechno, co zažila během svého života, počínaje tím, jak byla vytěžena v peruánském zlatém dole. Část děje zahrnovala i krátký pobyt guineje u jednoho z členů Spolku pekelného ohně, s nímž byla mince svědkem černé mše a orgií. Náhle se chtěl každý podívat do Med-menhamského opatství, které - byť v knize nebylo jmenováno - čtenáři brzy odhalili jako nejpravděpodobnější dějiště této epizody. K opatství přicházely zástupy lidí, kteří toužili vidět „mnichy'1 připlouvající za noci do svého sídla, další zvědavci se pokoušeli proniknout do zahrad a někdy i do budov opatství. Pro tajnou společnost byly takové okolnosti rozhodně nežádoucí. Bylo nezbytné v tom něco podniknout a tím pravým mužem, který se tohoto ujal, byl -jako vždycky - sir Francis Dashwood. Dům sira Francise ve West Wycombe byl dost velký, aby se v něm pohodlně mohli sejít všichni členové klubu, a proto rozhodl o přesídlení Spolku pekelného ohně právě tam. Avšak byť byly budovy dashwoodovského sídla dostatečně prostorné a zajišťovaly i náležité soukromí, postrádaly bohužel nejprchavější z dalších potřebných vlastností - tu pravou „atmosféru". Sir Francis se nenechal odradit a přišel s výjimečnou myšlenkou, že by bylo možné využít rozlehlého systému podzemních dutin pod kopcem, na němž stálo West Wycombe. Umělé jeskyně byly původně vytvořeny při těžních pracích, když se tam lámal kámen potřebný ke stavbě silnice. Materiál, který se vytěžil při jejich rozšiřování, byl filantropicky zužitkován na další budování silniční sítě. Úpravy jeskyní však měly také poněkud morbidnější účel a v tomto směru byl sir Francis hotovým labužníkem, protože osobně navrhoval každou místnost, každý zákrut a odbočku podzemního systému. Vstup byl obklopen temnými tisy (které jsou běžně k vidění zejména na hřbitovech), v jejichž středu se nalézal vchod a chodba směřujíSPOLEK PEKELNÉHO OHNĚ

295

cí pod zem, kde vyúsťovala do spleti dutin a katakomb. Na stěnách chodeb byly vytesány groteskní obličeje (o nichž se mělo za to, že zpodobňují ďábla) a za katakombami se prostíral hodovní sál, z jehož stropu byla svěšena obrovská rosekruciánská lampa. Za ním ležel trojúhelník (místnost pojmenovaná podle svého půdorysu) a protékala tudy podzemní říčka, kterou apoštolově pojmenovali Styx; vedle ní se nalézala tzv. Studna prokletí, jež byla plná „bezbožné" vody. V nejhlouběji položených částech jeskyní ležel vnitřní chrám, okrouhlá místnost, kde se konaly černé mše. Jeskyně vyhovovaly účelům Spolku pekelného ohně naprosto dokonale. Byly zcela mimo dohled zvědavých očí a nikdo nemohl pozorovat, co členové klubu provádějí nebo kolik prostitutek tam bylo přivezeno. Znovu byl nastolen normální a diskrétní chod klubu. Přibližně v té době Benjamin Franklin znásobil své úsilí, aby přesvědčil britskou vJádu, že pokud nebude vyhověno požadavkům amerických kolonistů na náležité zastoupení v parlamentu, pravděpodobně v Americe propukne revoluce. Sir Francis Dashwood brzy pozval Franklina na své venkovské statky, kde se sblížili a stali se z nich dobří přátelé (později spolu sestavili Franklinovu modlitební knížku, revidovanou podobu Knihy obecných modliteb), nelze však spolehlivě usuzovat, zda se Franklin někdy stal členem Spolku pekelného ohně. Zdá se to však pravděpodobné, protože členství v něm mu zajišťovalo okamžitý osobní přístup k některým vrcholným politikům a státníkům, což pro Franklina znamenalo neocenitelnou výhodou v jeho boji o prosazení amerických zástupců do Dolní sněmovny parlamentu. Sir Francis nepochybně dělal, co bylo v jeho silách, aby Franklinovi pomohl dosáhnout nějaké kompromisní dohody s králem v otázce amerických kolonistů, a zašel dokonce tak daleko, že do West Wycombe pozval ministerského předsedu lorda Northa, který své zemi sloužil v této


funkci v letech 1770-1782, aby se tam setkal s Franklinem. Avšak navzdory veškeré pomoci, které se Franklinovi dostávalo, jeho žádosti směřovaly k hluchým uším: britská vláda v jeho věci nehodlala ustoupit. Tu se zjevil duch z minulosti a vzal na sebe podobu nechvalně známého Johna Wilkese, který se po několika letech strávených ve Francii vrátil roku 1768 do Londýna. Navzdory tomu, že stále zůstávalo v platnosti několik zatykačů a hrozilo mu uvěznění, rozhodl se Wilkes podstoupit propočítané riziko a znovu kandidoval do parlamentu, tentokrát jako poslanec za volební obvod Middlesex. Jeho krok udělal na Dashwooda velký dojem, protože sir Francis odjakživa uznával ty, kteří měli odvahu vysmívat se autoritám, a když se o tom doslechl, rozhodl se Wilkese podpořit. Novinka o Wilkesově návratu a kandidatuře do parlamentu se rychle rozšířila a vyvolala několik vzrušených veřejných demonstrací. Benjamin Franklin o jedné takové napsal: Minulý týden jsem jel do Winchesteru a všiml jsem si, že ještě patnáct mil za městem sotva člověk našel poblíž cesty dveře nebo okenici, na kterých by nebylo napsáno „ Č. 45" nebo „ Wilkes a svoboda ", a totéž se tu a tam opakovalo po celou cestu do Winchesteru dlouhou 64 mil. Londýn byl podle požadavků davu dvě noci osvětlen, protože chátra obcházela celou noc městem a ty, kteří zhasli svíčky, pobudové donutili inovuje zapálit, jinak jim rozbili okna.-' Krále to nejen nepobavilo, ale naopak se hrozil možnosti, že pokud bude Wilkes zvolen do parlamentu, mohlo by to přivodit pád monarchie. Jenomže Wilkesovy spory se Spolkem pekelného ohně stále mluvily v jeho neprospěch, zvláště v očích konzervativnějších lidí. Podařilo se mu sice získat silnou podporu některých vrstev britské společnosti, které v něm spatřovaly symbol svobody, protože se postavil králi a arogantním „královým přátelům", nemohl však zapomínat, že je stále v platnosti příkaz k jeho zatčení; jeho další SPOLEK PEKELNÉHO OHNĚ

297

krok tedy spočíval v tom, že se vnutil do rukou Jiřího III. -dostavil se do věznice při královském soudním dvoře, kde požadoval, aby mu přidělili celu. To bylo pochopitelně králi velmi nepříjemné, ale Wilkes zůstal, kde byl, a z vězení si dopisoval s Franklinem, jehož boj za práva kolonistů jednoznačně podporoval. Den co den se před Wilkesovou celou shromažďoval dav jeho věrných, až se tomu král rozhodl zabránit tím, že dal pod Wilkesovo okno postavit ozbrojenou stráž. To nemohlo dopadnout dobře a vskutku nedlouho po příjezdu stráže se strhla výtržnost, při níž bylo zastřeleno sedm lidí, z toho několik žen. Incident roznítil další nepokoje a protestující lidé z venkova pochodovali na Londýn. Demonstrující žádali Wilkesovo propuštění. Bylo nezbytné rychle něco podniknout, a tak „královi přátelé" svolali schůzku, na níž prohlásili původní zatykač na Wilkese za neplatný kvůli jeho chybné formulaci. Wilkes byl ihned propuštěn, což zástupy protestujících nadšeně uvítaly, a sir Francis svého někdejšího přítele rychle odvezl do West Wycombe, Během doby, kterou Wilkes strávil v dočasném exilu ve Francii a ve věznici při královském soudním dvoře, nechal Dashwood postavit na kopečku nad jeskyněmi kostel. Chrám sv. Vavřince byl (a je) půvabná, byť poněkud tajuplná stavba, přihlédne-li se ke sklonům sira Francise k satanismu. Někteří lidé věří, že byl postaven proto, aby sir Francis napravil své zlé skutky, zatímco jiní se spíše přiklánějí k teorii, že byl postaven prostě pro vylepšení výhledu ze zámku West Wycombe. Wilkes nepochybně ocenil, když ho hostitel provedl celou stavbou, ale nezdržel se ve West Wycombe dlouho, protože musel spěchat zpátky do Londýna, kde se schylovalo k volbám. O své parlamentní křeslo musel Wilkes bojovat hned několikrát. „Královi přátelé" nejprve proti němu postavili protikandidáta jménem Dingley, který však naneštěstí zemřel ještě dřív,


než došlo k volbám. Při pátrání po náhradním kandidáto-vt vybraii plukovníka Luttrela, ale nebylo jim to nic platné. Wilkes nad ním zvítězil na celé čáre, a přece jeho cesta do parlamentu nebyla bez obtíží. Král, jehož rozlítilo, že takový člověk mohl dosáhnout znovuzvolení, vydal příkaz, že Wilkesovi nesmí být dovoleno vstoupit do parlamentu. Zdálo se, že Wilkes nakonec svůj vzdorný boj prohrál a „královi přátelé" opět zmařili jeho politické sny, protože v parlamentu prosadili rozhodnutí, že mu nesmí být dovoleno usednout ve sněmovně, neboť je rouhač, zrádce a pisálek chlípné poezie. Jako kdyby se vrátil Čas o nějakou dobu zpátky: znovu propukly nepokoje, ministerského předsedu lorda Northa vyvlekl zuřící dav z jeho kočáru a bezmála jej lynčoval. Lid z celé země znovu vytáhl na Londýn, až konečně parlament couvl a zapřísáhlý nepřítel krále John Wilkes po dlouhém boji usedl podruhé v životě do parlamentního křesla. K několika příslušníkům Spolku pekelného ohně se osud nezachoval příliš laskavě. Syn arcibiskupa z Canterbury Thomas Potter zemřel roku 1759 ve věku čtyřiceti let, básníka Charlese Churchilla stihla smrt ve Francii už ve třiatřiceti. Lorda Mclcombea soužila vodnatelnost, ale místo aby navštívil lékaře, hledal pomoc u šarlatána, který mu předpisoval roztodivné lektvary Nakonec v roce 1762 Melcom-bca postihl těžký záchvat, při němž spadl ze schodů a zabil se. Smrt ale svou žeň ještě neskončila: tajemník klubu Paul Whitehead zemřel v roce 1774 a v poslední vůli odkázal své srdce siru Francisovi; ten je vložil o umy a později umístil v mauzoleu postaveném nad jeskyněmi ve West Wycom-be (srdce roku 1839 ukradl neznámý lovec suvenýrů). Ani earlu ze Sandwiche se nevedlo o mnoho lépe. Veřejnost mu nikdy neodpustila jeho útok proti Wilkesovi, když nahlas přečet] jeho báseň na schůzi parlamentu. Svou pověst Sandwich ještě víc podlomil tím, že si jako starší muž zvolil za SPOLEK PEKELNÉHO OHNĚ

299

milenku mladou dívku jménem Martha Rayová. Do Marthy byl však zahleděný jistý vikář, který jí nabídl sňatek, ovšem Martha ho odmítla a dala přednost bohaté kořisti v osobě Sandwiche. Jednou večer, když Sandwich s milenkou nastupovali do kočáru, přiběhl k nim zhrzený vikář, přiložil dívce k hlavě pistoli a zastřelil ji. Vikáře později oběsili za vraždu, ale veřejnost přesto tupila Sandwiche, o němž se vykládalo, že zabránil své milence ve vdavkách, a tak byl její smrtí vinen stejně jako vikář. Sandwich už neměl žádné počestné přátele, takže se nakonec uchýlil na venkov, kde nemilovaný a neoplakávaný v roce 1792 skonal, Lord Bute, někdejší ministerský předseda a v pořadí třetí muž v hierarchii Spolku pekelného ohně, pranýřoval novou britskou vládu, zejména v otázce jejího vztahu k americkým kolonistům, načež odešel jako zatrpkly a zklamaný muž na odpočinek a usadil se v Itálii. Stejně jako Sandwich zemřel v roce 1792. Sir Francis Dashwood vedl v pozdním věku život tichého venkovského gentlemana. Často vzpomínal na staré dobré časy, kdy se svými kumpány holdoval orgiím a zbytek času věnoval politickým hrám. Zemřel 11. prosince 178Í a s jeho smrtí zanikla i jedna z nejzajímavějších tajných společností skupina mužů, kteří prakticky stáli v Čele státu, ale doutnaly v nich daleko nižší vášně, kterým holdovali v podzemních jeskyních pod tichým venkovským panstvím West Wycombe. 1 Z knihy Daniela P. Mannixe The Hell Fire Club (Spolek pekelného ohně), Four Square, 1961 2 Tamtéž. 1 Tamtéž.

ZDROJE ILUSTRACÍ © Boattng Images Photo Library / Mamy: str. 293 Se svolením The Bancroft Library, University of California, Berkeley: BANC PIC 1996.003-fALB : 266: str. 95 BANC PIC 1996.003-fALB : 110a: str. 101 Reuters / CORBIS: str. 205 Tony Gentile / Reuters / CORBIS: str. 275 Gianni Giansanti / Sygma / CORBIS: str. 269 PA/EMPlCS:str.51,74 Getty Images: str. 36, 59, 67, 79, 147, 157, 171, 175, 208, 213,224,231 AFP/Getty Images: str. 131, 134, 139, 184, 189, 195 Time Life Pictures / Getty Images: str. 83, 91, 110 Illustrated London News Picture Library: str. 115 Mary Evans Picture Library: str. 17, 248, 252, 286 Mary Evans Picture Library / Harry Price: str. 39 www.TopFoto.co.uk: str. 151, 167, 245, 264, 283

NEJKRUTĚJŠÍ TAJNÉ SPOLEČNOSTI V DĚJINÁCH SHELLEY KLEIN

Recommend Documents