SYNERGIE VE VENKOVSKÉM PROSTORU. Přístupy k řešení problémů rozvoje venkovských obcí

SYNERGIE VE VENKOVSKÉM PROSTORU Přístupy k řešení problémů rozvoje venkovských obcí

Jan Binek Hana Svobodová Jan Holeček Alena Přibylíková Kateřina Chabičovská Iva Galvasová

GaREP, spol. s r. o. Společnost pro regionální ekonomické poradenství

Brno 2010

1

Autorský kolektiv: Ing. Jan Binek, Ph.D. RNDr. Hana Svobodová Mgr. Jan Holeček Ing. Alena Přibylíková RNDr. Kateřina Chabičovská PhDr. Iva Galvasová

Recenzoval: RNDr. Leoš Vejpustek, vedoucí Odboru regionálního rozvoje Městského úřadu Hustopeče

Ilustrace: Děti ze ZŠ a MŠ Brumovice

© GaREP, spol. s r. o., Brno 2010 náměstí 28. října 3, 602 00 Brno, www.garep.cz

ISBN 978-80-904308-4-6

2

SYNERGIE VE VENKOVSKÉM PROSTORU Přístupy k řešení problémů rozvoje venkovských obcí

Publikace byla vytvořena v rámci výzkumného projektu Ministerstva zemědělství ČR s označením QH82249 „SYNERGIE v přístupu k rozvoji venkova“ v rámci Programu výzkumu v agrárním sektoru 2007–2012 jako druhá ze série publikací rozvíjející téma synergie.

Řešitel výzkumu: GaREP, spol. s r. o., společnost pro regionální ekonomické poradenství, Brno

3

4

OBSAH Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

7

1. Obyvatelé obce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9

Charakteristiky obyvatelstva jako východisko pro rozvoj obce . . . . .

10

Možnosti ovlivnění struktury obyvatelstva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

13

Podpora občanských aktivit (kulturních, sportovních a zájmových) .

15

Aktivizace obyvatel. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

19

Rozvojové představy obyvatel a vedení obce . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

23

2. Podmínky pro život obyvatel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

24

Vytváření podmínek pro bydlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

24

Zajištění veřejných služeb. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

27

Komerční služby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

33

Zlepšení vzhledu obce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

34

3. Trh práce a podnikání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

36

Podpora zaměstnanosti a zaměstnatelnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

37

Podpora podnikání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

40

Možnosti diverzifikace činností na venkově. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

42

4. Dopravní dostupnost a obslužnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

50

Zlepšení dopravní dostupnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

51

Rozvoj obecní dopravní infrastruktury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

53

Zajištění dopravní obslužnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

54

5. Technická infrastruktura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

59

Limity využití území . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

60

Řešení vodohospodářské infrastruktury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

62

Vodní hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

63

Fungování energetické infrastruktury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

67

Rozvoj ostatní technické infrastruktury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68

5

6. Krajina a životní prostředí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Ochrana přírody a krajiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 Podpora revitalizace krajiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 Realizace pozemkových úprav . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 Zachování kvalitního ovzduší . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 Zdokonalení systému odpadového hospodářství . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 7. Hospodaření obce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 Rozpočtové možnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 Efektivní řízení hospodaření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 Zlepšení nakládání s finančními prostředky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89 Zkvalitnění majetkového hospodaření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 Ekonomické přínosy spolupráce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94 8. Správa obce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 Klíčové prvky správy obce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 Delegování činností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 Nástroje řízení a rozvoje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Vzdělávání a získávání informací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 Informační a komunikační servis . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 Spolupráce jako faktor rozvoje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 112 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118

6

ÚVOD Venkovské obce jako sídla či skupiny sídel s malým počtem obyvatel jsou specifickou rozvojovou kategorií. Život v nich má své výhody – klidnější prostředí, lepší vzájemné vztahy, lepší životní prostředí a blízkost přírody. Na druhé straně se tyto obce často potýkají s omezeným množstvím pracovních příležitostí, omezenou nabídkou občanské vybavenosti, nedostatečnou dopravní obslužností a dalšími problémy. Roste složitost všech společenských procesů a stejně tak i jejich řešení. Každá obec bez ohledu na svou velikost vedle své správy musí zvládat řadu činností při výkonu státní správy v přenesené působnosti. Pro představitele venkovských obcí, kteří musí zajistit celý komplex činností, aniž by se mohli opřít o odborný aparát, je tak velmi náročné současně řešit řadu různorodých problémů.

Autoři publikace se dlouhodobě věnují rozvoji obcí a venkovských regionů a v řadě koncepčních dokumentů navrhli různé nástroje, návrhy, opatření, aktivity k řešení problémů venkovských obcí. I proto je publikace určena především pro představitele malých obcí, kterým se autorský tým snaží nabídnout řešení nejobvyklejších problémů, se kterými se právě venkovské obce často potýkají. Autoři hledají možnosti přenosu dobrých zkušeností, rad i inspirací tak, jak je poznali při svých rozsáhlých průzkumech a rozhovorech právě se starosty a dalšími odborníky na obecních úřadech. Předkládaná publikace si klade za cíl stát se oporou představitelů venkovských obcí při zvládání různých rozvojových problémů a při řízení rozvoje jejich obce. Struktura publikace odráží hlavní skupiny doposud poznaných rozvojových problémů venkovských obcí. Adekvátně tomu je text členěn do kapitol. V úvodu každé kapitoly je představena určitá tematická oblast a naznačen kontext problémů, které se v dané oblasti vyskytují nejčastěji nebo je jejich řešení z jiných důvodů naléhavé. Jádro kapitoly tvoří pojmenování nejčastějších a nejtypičtějších problémů spolu s co nejkonkrétnějšími opatřeními, návrhy, postupy k jejich odstranění či alespoň zmírnění. Pokud je to možné, jsou navrhovaná řešení uváděna ve variantách, tak aby každá obec mohla najít inspiraci odpovídající jejím specifikům. Je nutné předeslat, že mnohá navrhovaná řešení se váží k určitým výchozím podmínkám obce a nemusí být obecně uplatnitelná. Řada úspěšných rozvojových řešení, která jsou u jednotlivých problémů představována jako příklady dobré praxe, je založena na originalitě; mohou tedy sloužit pouze jako inspirace pro nalezení vlastní jedinečné rozvojové cesty.

7

Publikace je druhým z monografických výstupů publikovaných v rámci výzkumného projektu řešeného týmem společnosti GaREP, spol. s r. o., pro Ministerstvo zemědělství ČR s označením QH82249 „SYNERGIE v přístupu k rozvoji venkova“. Projekt usiluje o dosažení synergického účinku při aplikaci účelně vybraných postupů, opatření a nástrojů k podpoře vyšší kvality života na venkově a podnikání v agrárním sektoru, což bude umožněno zvýšením kvality činností institucí ovlivňujících tento rozvoj. Hlavním principem řešení je komplexní a interdisciplinární pohled na venkovský prostor a na subjekty věnující se jeho rozvoji.

8

1. OBYVATELÉ OBCE Obec je základním územním samosprávným společenstvím občanů. Občané, resp. obyvatelé obce jsou středobodem dění v obci a rozvoje obce. Na počátku předkládané publikace je nutno zdůraznit tvrzení, že „rozvoj je o lidech“. Obec je taková, jací v ní žijí obyvatelé a jak jsou tito obyvatelé ochotni zapojit se do života obce. Obyvatelé obce volí své zástupce nebo se jako volení zástupci podílí na správě obce. Obyvatelé přímo či nepřímo prostřednictvím zastupitelstva obce formulují své představy o rozvoji obce. Charakteristiky obyvatelstva (věk, pohlaví, vzdělání, profese, zájmy, aktivita) se promítají do požadavků na zajištění veřejných služeb, do realizace investičních aktivit a vytváření dalších podmínek pro život v obci. Obec, jako samosprávný celek, je veřejnoprávní korporací s právní subjektivitou, reprezentovaný starostou a spravovaný zastupitelstvem a radou obce; přímo zajišťuje podmínky pro život obyvatel a pro podnikání (provozem určitých zařízení a investiční aktivitou) a nepřímo vytváří prostředí pro rozvoj občanských a ekonomických aktivit v obci.1 Ve vztahu k obyvatelům obce je však třeba zdůraznit nezbytnost jejich vlastní aktivity a přímého zapojení: úkolem obce není naplnit všechny rozvojové představy občanů, nýbrž vytvořit takové prostředí a podmínky, v nichž budou občané schopni svoje představy postupně realizovat. Obec jako základní územní samosprávné společenství občanů je společenským organismem, jehož fungování je výsledkem množství faktorů. Stejně jako u lidského těla užíváme rčení „ve zdravém těle zdravý duch“, můžeme v případě obce tvrdit, že v krásné obci je krásný život. Krásu obce tvoří nejen vizuální stránka upraveného sídla, ale i celková atmosféra, vztahy mezi občany a celkové podmínky pro život. Od pozitivního vnímání svého bydliště se odvíjí ochota občanů pečovat nejen o vlastní dům, ale i o širší okolí, zapojovat se do společenských aktivit a spolupracovat v tomto úsilí s ostatními. Atmosféru v obci citlivě vnímají i podnikatelé. Významným rysem, který utváří život obcí, je podle J. Kadeřábkové a Z. Trhlínové (2006, 372) dojížďka za prací, za službami a za vzděláním. Tyto faktory jsou významnými činiteli, které se promítají do participace ob1

Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, v § 2 odst. 2 uvádí, že „obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem“.

9

čanů na veřejném životě, do podnikatelských aktivit, do péče o kulturní a přírodní dědictví, o životní prostředí i do dalších oblastí jejich každodenního života. V případě, že mají obyvatelé možnosti získat zaměstnání v blízkém okolí a mají dostatek volného času, mohou se více podílet na veřejném životě své obce.

Charakteristiky obyvatelstva jako východisko pro rozvoj obce Ke studiu struktur obyvatelstva se v současnosti používá řada různých znaků a několik analytických a interpretačních technik. Pro rozvoj venkovského prostoru má klíčový význam nejen sídelní struktura a ekonomická výkonnost území, ale také věková a vzdělanostní struktura obyvatelstva. Ta se pak společně s ekonomickou aktivitou, vybaveností službami a technickou infrastrukturou odráží v míře rozvoje daného regionu. Rozhodující znaky a kritéria, podle nichž se struktura obyvatel sleduje a nejčastěji dělí, jsou: –

biologické znaky – struktura obyvatelstva podle pohlaví, věku, lidských ras;

–

kulturní znaky – struktura obyvatelstva podle etnické příbuznosti, národnosti, jazyka, religiozity a vzdělání (často se uvádějí dohromady s biologickými znaky, jsou spolu provázané);

–

ekonomické a společenské znaky – struktura obyvatelstva podle ekonomické aktivity, povolání a zaměstnání, struktura podle příslušnosti k hospodářským oborům a odvětvím atd.

Mezi nevýznamnější charakteristiky demografické statistiky se řadí struktura obyvatelstva. Vzhledem k významnosti jednotlivých skupin charakteristických rysů obyvatelstva mají největší dopad na celkový vývoj populace právě biologické vlastnosti. Struktura obyvatelstva podle pohlaví a věku patří mezi základní identifikační znaky populace a využívají se jako vstupní data pro další demografické a geografické ukazatele. Z věkové struktury se odvozuje výchozí uspořádání demografických dat pro různé demografické analýzy. Samotný tento ukazatel je výsledkem základních demografických a geodemografických procesů (porodnost, úmrtnost, migrace). Nejčastěji používaným způsobem interpretace věkové struktury obyvatelstva je tzv. věková pyramida, někdy také nazývaná

10

strom života. Věková pyramida se skládá ze dvou spojených grafů (dvojitý histogram) početnosti mužů a žen. V levé části grafu jsou většinou údaje o počtu mužů a v pravé části jsou uvedena data o počtu žen. Na vodorovné ose je pak znázorněn počet obyvatel, svislá osa vystihuje jednoleté či pětileté věkové kategorie. Současná věková struktura venkovského obyvatelstva je obvykle příznivější než ve městech, což je dáno nejen vlivem vyšší plodnosti žen a migračního přírůstku, ale i v důsledku vyšší úmrtnosti, zejména na onemocnění oběhové soustavy. Na venkově se rodí méně dětí mimo manželství (i když existují území, kde je tomu naopak – např. na Plzeňsku a Karlovarsku), navíc je zde menší rozvodovost (ale i sňatečnost). 2

Obr. 1: Věkové složení obyvatel ČR podle pohlaví v roce 2010 a prognóza na rok 2066 Pramen: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/stromy_zivota_do_roku_2066.

Vzdělanostní struktura obyvatelstva je obecně chápána a přijímána jako jeden ze základních prvků socio-ekonomického rozvoje území a rozvoje lidského kapitálu v něm. Rozložení vzdělanosti částečně koresponduje s rozložením vzdělávacích zařízení a také s rozložením ekonomických aktivit a průmyslových odvětví v kraji. Venkov ve vzdělanostní struktuře stále zaostává za městy, což je dáno zejména historickým vývojem: většina obyvatel na 2

http://www.czso.cz/csu/tz.nsf/i/postaveni_venkova_v_krajich_cr.

11

venkově byla zaměstnána v zemědělství, kde nebylo potřeba vyššího vzdělání. Nicméně s přílivem nových obyvatel na venkov se i tam začíná vzdělanostní struktura postupně zvyšovat. Národnostní struktura obyvatelstva na venkově je poměrně homogenní, segregace národnostních skupin je spíše problémem měst. Jako lokality s vyšší územní koncentrací národnostních menšin (zejména Romů) ve venkovském prostoru lze označit např. území ve vnitřních periferiích, v severních výběžcích Česka na Šluknovsku, Frýdlantsku nebo Jesenicku.

Stárnutí obyvatelstva Stárnutí obyvatelstva je jeden z nejzávažnějších aktuálních problémů vyspělých zemí. Server http://demografie.info uvádí, že pod stárnutím obyvatelstva je třeba si představit dlouhodobější a provázanější proces, odborně nazývaný demografické stárnutí, při němž dochází ke změně věkové struktury určité populace. Tato změna se vyznačuje výrazným převýšením postproduktivní složky populace (ve věku nad 60–65 let) nad složkou dětskou ve věku do 15 let v poměru zhruba 3:2. V odborné literatuře se setkáváme se dvěma příčinami demografického stárnutí: –

snižování úrovně plodnosti, která snižuje podíl dětské složky v populaci;

–

snížení intenzity úmrtnosti, v jejímž důsledku se prodlužuje naděje na dožití a zvyšuje se tedy podíl stárnoucí (postproduktivní) složky v populaci.

Oba druhy demografického stárnutí probíhají většinou současně. Tento proces může být také doprovázen snížením podílu populace v produktivním věku, která se v důsledku stárnutí přesouvá do složky postproduktivní. Existuje vzájemná provázanost mezi demografickým a socio-ekonomickým vývojem. Důkazem jsou souběžné změny v těchto přirozených systémech v historii. Demografické stárnutí je výsledkem výrazných změn v charakteristikách reprodukce populací, které vznikly v důsledku hlubokých sociálních a ekonomických změn v průběhu posledních staletí.

12

Populační vývoj venkova Vylidňování českého venkova není novou problematikou. K tomuto procesu zde docházelo v podstatě během celého historického vývoje, který se nejprve vyznačoval převažujícím osídlením vesnického typu – všechno obyvatelstvo tedy bylo venkovské. Města vznikala až později a venkovské obyvatelstvo stále převažovalo. První údaje máme sice až z roku 1843, 3 ale ukazují, že na území dnešní České republiky tehdy žilo ve venkovských obcích 82,3 % obyvatel. Od konce druhé světové války do současnosti došlo k podstatným změnám. Tyto změny se v prvé řadě týkaly venkova, ale ve svém důsledku i měst. Druhá polovina 20. století byla obdobím zvýšeného vylidňování venkovských obcí. V polovině 90. let však došlo k obratu a venkov začal získávat nové obyvatele díky migraci. Tento proces je však regionálně diferencován a soustřeďuje se v převážné míře do okolí velkých měst. V současné době spíše než k vylidňování venkova dochází k suburbanizaci. Suburbanizací rozumíme „proces stěhování rezidenčních, komerčních a dalších funkcí z jádrového města do jeho zázemí; jinak také stěhování obyvatelstva a jeho aktivit z jádra do zázemí“. 4 Z hlediska státu pak hlavním problémem stárnutí obyvatelstva je finanční udržitelnost důchodového systému, v případě obce jde v krátkodobém horizontu o tlak na změnu veřejných služeb, v dlouhodobém horizontu o výrazný pokles počtu obyvatel obce. Je však třeba uvést, že zásadním problémem nemusí být převaha starých obyvatel (v územích s vyšším rekreačním potenciálem můžeme nalézt obce, kam se přesouvají senioři, aby tu strávili své poslední životní fáze v krásném a čistém prostředí), ale udržení určité vývojové rovnováhy (v uvedeném případě obměny obyvatelstva, tj. příchodu nových aktivních seniorů).

Možnosti ovlivnění struktury obyvatelstva Jednotlivé charakteristiky obyvatelstva jsou vzájemně provázané. Hlavní složkou je věková struktura, od níž se odvíjí vzdělanostní složení obyvatel a částečně i podíly mužů a žen (např. ve vyšších věkových kategoriích výrazně převažují ženy). Věkovou strukturu populace ovlivňují reprodukční procesy a migrace. 3

Dějiny Československa v datech, Praha: Svoboda, 1968, s. 481, doplněno o údaje ČSÚ (1991, převzato 1999). 4 Viz http://www.suburbanizace.cz.

13

Nejkomplexněji se důsledky zhoršující se věkové struktury projevují na úrovni státu, kde je nutno provádět systémová opatření makroekonomického charakteru. Jde zejména o nastavení důchodového systému a o udržitelnou výši výdajů sociálního zabezpečení, o podporu rodin s cílem zvýšit porodnost či o imigrační politiku. V případě obcí se stárnutí obyvatelstva projevuje tlakem na změny aktivit obce (na poskytování jiné struktury veřejných služeb), změnami života v obci (účast obyvatel v produktivním věku na různých akcích je nezastupitelná, i když aktivní senioři mohou hrát také velkou roli) a ohrožením budoucího fungování obce. Vnějším projevem může být i zvyšování počtu neobydlených domů a jejich chátrání. Na obecní úrovni můžeme ve vztahu ke struktuře obyvatelstva uvést dva hlavní způsoby působení: – Vytváření podmínek pro příchod (mladých) obyvatel – V obecné úrovni jde zejména o technické podmínky pro bydlení, resp. bytovou výstavbu, o možnosti občanských aktivit v obci, o rozsah veřejných a dalších služeb. Rozhodování o přistěhování může ovlivnit i obecní marketing a budování atraktivního obrazu obce. Obec může působit i jako mediátor při podpoře prodeje opuštěných domů či pozemků v prolukách, které často jejich majitelé nechávají chátrat a pustnout, prodat je však nechtějí. Podmínky ve vztahu k mladým rodinám jsou uvedeny v dalším bodě. Velký vliv na úspěšnost snah o přitažení obyvatel má poloha obce. – Motivace ke zvýšení porodnosti – Míra porodnosti je ovlivněna především souborem subjektivních faktorů jednotlivých rodin, které může obec (za situace nejednoduchého slaďování rodinného a pracovního života) ovlivnit pouze nepřímo: obec může vytvářet podmínky pro usnadnění péče o děti (jesle a mateřské školy, mateřská centra apod.) či finančně podporovat nově narozené děti (např. příspěvek každému dítěti). Podmínky pro děti a život rodin mohou pozitivně ovlivnit přistěhování mladých rodin a tím omlazení obyvatelstva obce. Pro udržení funkčnosti venkovských obcí je třeba, aby v nich žili lidé, kteří mají ke své obci vztah a chtějí v ní žít, nejen nocovat. Pro kvalitní život na venkově je ve vztahu k uspokojování potřeb obyvatel vhodné podporovat a zabezpečit: – fungování mateřských a základních škol v obci;

14

– poskytování základních veřejných i komerčních služeb pro občany v obci a blízkém okolí (např. koordinace mobilních poskytovatelů služeb ve formě pojízdných prodejen); – nabídku možností využití volného času (kulturní, sportovní a zájmové aktivity); – vytvoření podmínek pro důstojný život seniorů (např. domácí péče o seniory, pečovatelské služby apod.); – vznik a udržení pracovních míst v obci; – příjemné prostředí v obci atd.

Podpora občanských aktivit (kulturních, sportovních a zájmových) Pojem volný čas se objevil až v moderní době, kdy se začal – zejména ve městech – rozlišovat čas strávený v zaměstnání a mimo něj. Na venkově se oddělení času pracovního a mimopracovního projevilo s určitým zpožděním. Jedním z důvodů bylo samozásobitelské hospodaření většiny obyvatel, které tvořilo významnou náplň „volného“ času. V rámci trávení volného času lze vymezit tři hlavní okruhy činností. Jedná se o kulturu, sport a zájmové aktivity. Mezi obecné faktory kulturního a společenského života vesnic, které podporují stabilitu venkovských společenstev a startují jejich rozvoj, patří podle J. Gregoriniové a V. Schollarové (2006, 330) následující: – činnost spolků, – aktivizace obyvatel, – zapojení všech věkových skupin obyvatel, – zapojení žen, – pravidelné setkávání obyvatel a společné řešení problémů, – existence historické paměti (kroniky, památky, zvyky), – rozvoj místního cestovního ruchu. Oblast kultury se týká jak provozu kulturních zařízení, tak také zachování a rozvíjení regionálních kulturních tradic. Tato oblast značně napomáhá silnějšímu sepětí obyvatel s jejich regionem (v některých případech může i být

15

příčinou lokálního patriotismu), a tak se může stát významným fenoménem zabraňujícím vylidňování venkova a odlivu mladých lidí. Regionální a místní kultura vytváří pole pro spolupráci širokého spektra subjektů – veřejné správy, podnikatelských subjektů, škol, neziskových organizací, církví a dalších. Pro kulturně-společenský život obce je významné, vlastní-li obec „kulturní dům“ či jinou budovu, kde je možné pořádat nejrůznější akce. V řadě případů k tomuto účelu slouží díky své velikosti a zázemí nejrůznější tělovýchovná zařízení (tělocvičny). Sport je jedním z nejvýznamnějších společenských fenoménů současné doby. Jedná se o aktivitu dotýkající se nejširších vrstev obyvatelstva, ať už ve formě rekreační, výkonnostní nebo vrcholové. Jde o jeden z pozitivních faktorů sociálního rozvoje jednotlivce, komunity či regionu, o prostředek aktivního využití volného času; nezanedbatelný vliv má i na rozvoj zdraví občanů.

Obr. 2: Bývalá sýpka upravená jako tělocvična v obci Luka nad Jihlavou Pramen: foto autorů.

Specifickým jevem, vyskytujícím se ve venkovském prostředí výrazně častěji než ve městech, jsou různá zájmová sdružení reprezentovaná obecními spolky. Spolky jsou často monotematicky zaměřeny (myslivci, včelaři, folklorní soubory a jiné), případně se kromě své hlavní činnosti věnují také dalším aktivitám (např. hasiči pořádají i kulturní akce v obci). Pro spolky je typické sdružování obyvatel všech věkových kategorií, od nejmladších po nejstarší, což rovněž přispívá k soudržnosti obce. Jejich činnost výrazně zkvalitňuje život v dané obci. Tyto organizace dokážou výrazně účinněji zajistit určité

16

služby pro obyvatelstvo, než by tomu bylo v případě veřejné správy, avšak spektrum jejich nabídky závisí na personálních kapacitách, vybavenosti obce a zájmu obyvatel. Volnočasové aktivity (především činnost spolků) jsou obvykle finančně podporovány obcí. Jednotlivá sdružení se také mohou ucházet o dotace z krajských prostředků na podporu kulturních nebo sportovních aktivit. Kultura je podporována i z centrální úrovně (ministerstvem kultury), a to jak kulturní aktivity, tak také památková péče. Kromě finanční pomoci může obec iniciovat a koordinovat své akce a akce spolků. Obec také může podporovat udržování místních tradic a tradičních řemesel a podněcovat zájem co nejvíce občanů zapojovat se do aktivit v obci. Doporučení pro iniciaci a koordinaci akcí obce a spolků a podpora spolupráce spolků: – Pravidelné setkávání zástupců neziskového sektoru a obce (1–2 za rok), domluva vzájemné podpory a sladění termínu akcí. – Rozvoj materiálního zázemí pro pořádání obecních akcí i akcí neziskových organizací (přístřešky, prostory, mobilní stoly apod.). – Vybudování víceúčelové místnosti pro setkávání občanů v rámci spolků i pro neformální setkávání. Doporučení pro finanční podporu činností spolků: – Vytvoření pravidel pro přidělování finanční podpory neziskovým organizacím v obci (základní podmínkou pro finanční podporu jednotlivým občanským iniciativám a spolkům je jejich statut v podobě určité právní formy). – Pravidelné hodnocení činnosti spolků z hlediska jejich přínosu pro život v obci. Průběžná diskuze nad otázkami směřování činnosti spolků, zaměření jejich akcí, zapojení občanů do spolkové činnosti. – Pravidelné vytváření ročního plánu akcí pořádaných jednotlivými spolky; plán akcí bude jedním z podkladů pro rozhodování obce (příp. podnikatelů) o finanční podpoře neziskových organizací. – Iniciace diskuze o podpoře neziskových aktivit v obci ze strany podnikatelů a pořádání společných akcí podnikatelů a neziskových organizací.

17

Doporučení pro podporu místních tradic a tradičních řemesel: – Finanční a věcná podpora tradičních kulturních a jiných akcí a jejich propagace. – Vyhledání a iniciace zviditelnění a prezentace tradičních řemesel provozovaných občany obce. Vytvoření podmínek pro předání tradičních dovedností mladší generaci. – V návaznosti na historii obce, místní tradice a tradiční řemeslné a jiné činnosti vybudování „živého“ muzea prezentujícího tuto oblast a zejména vytvářejícího prostory pro její další rozvoj (expozice, depozitář, místo pro setkávání a tvorbu, nástroje, akce pro mládež a veřejnost atd.). – Zviditelnění rodáků a místních zajímavostí: vybudování naučné stezky, mapy, informační cedule v obci apod. Dosud málo je v našich podmínkách využíván (podle J. Kadeřábkové a Z. Trhlínové; 2006, 369) rozvojový potenciál, který vyplývá ze skutečnosti, že venkov a venkovská sídla mají svojí historicko-kulturní hodnotu i specifika, která jim dávají prostor pro jejich zachování i rozvoj. K významným prvkům, které mohou ovlivňovat rozvoj mnohých vesnických sídel, patří společenské a kulturní aktivity i zájem občanů o rozvoj vlastní lokality. S těmito aktivitami je také spojen zájem občanů podílet se na aktivitách v oblasti zachování přírodního a kulturního dědictví i jeho využívání pro ekonomické, sociální a kulturní účely. Národní strategický plán rozvoje venkova (MZe, 2006) mezi příležitosti rozvoje venkova v oblasti podmínek pro život obyvatel zahrnuje využití kulturních specifik venkovských regionů pro cestovní ruch, zájem společnosti o rozvoj venkova a podporu vzdělanosti a kvalifikace venkovského obyvatelstva. Podporu spolků, NNO a služeb pro život na venkově lze realizovat také prostřednictvím operačních programů – např. OP LZZ, OP VK, OP ŽP, IOP, ROP.5 Jde tedy především o soudržnost obyvatel a z ní vycházející společné řešení problémů či realizace rozvojových aktivit. Pro úspěšný rozvoj venkova je vlastní aktivita a zájem „domácích“ obyvatel velmi důležitý. Intervence „shora“ (od obce, kraje či centrálních orgánů) samozřejmě mají vycházet z objektivně poznaných potřeb území, ovšem přitom by měly také respektovat subjektivně vnímané potřeby obyvatel. 5

MEPCO (2006, 5–7).

18

Aktivizace obyvatel Obecně se za klasický rys venkova považuje sepětí s krajinou, sounáležitost obyvatelstva a místní kultura (zvyky, tradice atd.), která upevňuje vazby obyvatel k vlastní minulosti. V současné době se však tradice ve své živé podobě – tedy nikoliv jako turistická atrakce, ale opravdová součást života obyvatel – zachovaly jen na málo místech Česka (zřetelným příkladem je jihovýchodní Morava). Přetržení tradičních vazeb je nejvíce patrné v oblasti Sudet, kam bylo po 2. světové válce dosídleno nové obyvatelstvo bez jakéhokoliv vztahu k tomuto území. Navíc původní obyvatelé odtud (až na výjimky) odešli a s nimi i většina znalostí souvisejících s životem v těchto oblastech, takže pak ani nebylo možné na tamější způsob života navázat. Tato určitá vykořeněnost je v oblasti Sudet patrná dosud; je provázena dalšími negativními jevy, jako jsou vysoká míra nezaměstnanosti, absence pracovních příležitostí, úbytek obyvatel, zanedbaný domovní fond atd. Zvyšující se životní úroveň obyvatel venkovských obcí vede tak jak ve městech ke změně životního přístupu a změně hodnot, tj. ke snižování průměrné velikosti rodiny kvůli dosažení vyšší životní úrovně a ke konzumnímu způsobu života (syndrom pocitu potřeby vyrovnávání životní úrovně ze strany obyvatel venkova). Snižuje se také soudržnost obyvatel venkova a zájem o věci veřejné, naopak se upřednostňují cíle a potřeby osobní včetně nepřejícnosti a závisti (především u mladší a střední generace). Potenciálním nebezpečím pro zachování tradičního způsobu života je také rozmáhající se suburbanizace. Noví obyvatelé si do suburbánních satelitů většinou přinášejí městský způsob života, do práce i za nákupy dojíždějí do měst – a o tradiční venkovské aktivity příliš velký zájem nemají. J. Gregoriniová a V. Schollarová (2006, 337–339) vymezily následující záporné faktory bránící kvalitnímu kulturnímu a společenskému životu obyvatel vesnic: – pasivita obyvatel; – vysoký věkový průměr obyvatel vesnic; – malý podíl žen v mnohých volnočasových aktivitách; – rušení mateřských a základních škol; – absence přirozené autority s charismatem (místní učitel, kněz, režisér, vedoucí sboru, dirigent, starosta apod.), která by iniciovala místní kulturní a společenské akce;

19

– neexistence nebo špatný technický stav veřejných sálů nebo veřejných venkovních prostor (náves, okolí kostela, divadla v přírodě, výletiště) – jako místa konání kulturních a společenských akcí. Mezi další problémy zahrnuly autorky např. malou odvahu obyvatel podnikat, malou kupní sílu obyvatel, zánik škol, chybějící prostory pro aktivity mladých, malou podporu obnovení církevních svátků (především poutí v pohraničí). Jedním ze základních předpokladů občanské participace na veřejném dění a tak i občanské společnosti je informovanost občanů. Důležitá je interakce občanů uvnitř komunity samotné a její možné politické důsledky. Ačkoli se některé formy politické participace mohou vyskytovat navzdory absenci sociální interakce, je těžké opomenout základní roli občanské angažovanosti v politice. Lidé, kteří nevstupují do interakce jeden s druhým, nerozvinou smysl pro veřejné záležitosti, a proto nejsou schopni vidět politiku z hlediska obecného zájmu, ale preferují pouze zájem osobní. Sociální interakce, propojení s komunitou, dostatek informací, to vše pomáhá posílit sounáležitost s veřejným zájmem komunity. Pokud je sociální interakce nízká, lidé neznají názory a zájmy svých sousedů či známých, získávají informace výlučně z neosobních zdrojů, sdělovacích prostředků, a posuzují je pouze ze svého osobního zájmu. Důležitým aspektem je proto nejen míra informovanosti občanů, ale také povaha zdrojů jejich informací (J. Stachová, 2008). J. Stachová rovněž uvádí, že tyto aspekty občanské participace byly mimo jiné sledovány v rámci výzkumů obyvatel 6 tří českých měst, Českého Krumlova, Blatné a Velkého Meziříčí. Míra informovanosti o veřejném dění se v případě sledovaných měst pohybuje dlouhodobě na podobné hladině, ani zdroje informací se v průběhu času výrazně nemění. Ve všech převažují jako nejdůležitější zdroje informací rodinní příslušníci a příbuzní spolu s přáteli a známými. Jediný zdroj, který respondenti považují za stejně významný jako osoby, se kterými jsou v častém a blízkém kontaktu, jsou místní média (rozhlas, místní tisk, vývěsky apod.). Jako nejméně důležité se jeví informace získané na schůzích či v politických stranách nebo organizacích, jichž je respondent členem. Z toho vyplývá, že nejdůležitější roli při získávání informací o veřejném dění hraje sociální interakce na úrovni neformálních kanálů, osobních rodinných a přátelských sítí. 6 Výzkum provedený Katedrou teorie kultury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze ve městech Blatná, Český Krumlov a Velké Meziříčí 1992–2006, rozhovory se zástupci místních institucí z roku 2006 v rámci projektu Partnerství a participace v místní veřejné správě: význam, praxe, příslib (MŠMT 2D06006) Sociologického ústavu AV ČR, v. v. i.

20

V posledních deseti letech podíl těch, kteří jsou dostatečně informováni o dění ve městě, stagnuje a nedochází k žádným zásadním změnám. Jak se obyvatelé venkovských obcí zapojují do činnosti místních spolků a jak získávají informace o dění v obci, bylo zjišťováno pomocí dotazníkového šetření na území MAS Boskovicko Plus. Členství v místních spolcích nebo neziskových organizacích není mezi obyvateli příliš vysoké – pouze 23,6 % dotazovaných je členem nějaké organizace. Nejčastěji uváděným spolkem je Sdružení dobrovolných hasičů a dále Sokol či Orel. Významný rozdíl existuje mezi muži a ženami, kdy muži jsou členy spolků výrazně častěji než ženy (34,9 % ku 15,9 %), což ovšem souvisí se strukturou nabídky; většina spolků fungujících v obcích je zaměřena na spíše „mužské“ aktivity (fotbal, Sokol, hasiči apod.). Informace o akcích pořádaných v obci přináší obyvatelům nejčastěji obecní rozhlas (71,3 %). Informace je dále možné se dozvědět na vývěsce (52,7 %), ve zpravodaji (48,9 %), funguje také ústní sdělení od spoluobčanů (40,6 %). S odstupem následuje internet (20,7 %), i když je pravděpodobné, že jeho význam s rozšiřováním informačních technologií postupně poroste. Podle představitelů místní veřejné správy ve sledovaných městech však převládá nezájem občanů o veřejné dění v obci. Lidé jsou pasivní, nevyhledávají informace, nenavštěvují veřejná jednání zastupitelstva, nereagují ani na výzvy k připomínkování. Jejich zájem se zvyšuje pouze v případě, že se jich záležitost přímo dotýká. Podle některých zástupců místní správy lidé nejsou a ani nemohou či nechtějí být dostatečně informovaní, aby mohli o veřejných věcech rozhodovat. Participace podle nich mnohdy rozhodování a jednání správy komplikuje. V tomto ohledu může obec používat k informování obyvatel své internetové stránky, které by měly být pravidelně aktualizovány. V současné době se naskýtá i možnost zapojení obyvatel (především mladších) do internetových sociálních sítí (Facebook, Twitter) či uplatnění systému informování pomocí SMS zpráv. Občané Jihomoravského kraje mají již několik let možnost dostávat v krizových a jiných důležitých situacích informační SOS zprávy na svůj mobilní telefon prostřednictvím SMS. Tito občané jsou včas informováni svými volenými zástupci jak o běžných záležitostech života obce, tak i o krizových situacích nebo mimořádných událostech (např. o hrozících povětrnostních

21

vlivech – vichřice, přívalové deště, povodně, atd. – , havarijních stavech v dodávkách elektrické energie, plynu, vody, o plánovaných přerušeních jejich dodávek) a dalších důležitých věcech. Tuto možnost mají díky projektu „Komunikační, varovný a vyrozumívací systém Jihomoravského kraje“, který je svým rozsahem unikátní nejen v měřítku České republiky, ale i v měřítku Evropské unie. Dlouhodobé trvání projektu, jeho rozsah a plošné využití, ale také získané zkušenosti a jejich využívání se stávají inspirací nejen pro sousední kraje, ale i pro sousední státy. Cílem projektu je především zvýšení odolnosti území a zlepšení informovanosti obyvatelstva. Informační systém pro krizové řízení, který je součástí projektu, propojuje online všechny subjekty, jež jsou zapojeny do krizového řízení kraje. Informace jsou podávány jak krizovým štábům, tak obyvatelům nejrychlejší a nejefektivnější možnou cestou, a to pomocí SMS zpráv. (Pramen: www.krizoveinfo.cz) Pro zvýšení zapojení občanů do života obce můžeme uvést následující konkrétní doporučení: – Zavedení pravidelných veřejných setkání k rozvoji obce (zhodnocení aktivit v minulém roce a shromáždění námětů na další rok, domluva na zapojení občanů a organizací). – Vytvoření způsobu zapojení občanů do péče o prostředí obce – pořádek, stav veřejných prostranství, péče o veřejnou zeleň, zkrášlení obce uměleckými a řemeslnými předměty – nejlépe vytvořenými místními občany. – Posílení vztahu občanů k obci: pořádání soutěží o nejhezčí prostor před domem, o nejhezčí ulici, nejhezčí zahrádku, společná tvorba předmětů zkrášlujících obce. – Pořádání sportovních akcí otevřených veřejnosti. – Účast obce v soutěži Vesnice roku a cílená snaha všech občanů o co nejlepší výsledek. Velmi účinným způsobem, jak vtáhnout občany do dění, je zapojení dětí navštěvujících základní či mateřskou školu. Děti mohou v rámci výuky zachytit v kresbách své vnímání prostředí obce (mentální mapy, kresby na téma „co se mi v naší obci nejvíce líbí, co se mi nelíbí“) a představy o budoucnosti obce („jak bude naše obec vypadat, až budu velký/á“ apod.).

22

Rozvojové představy obyvatel a vedení obce Venkovské obce mají samy vzhledem ke své velikosti a poloze často omezené možnosti rozvoje. Realizace rozvojových aktivit nebývá jednoduchá (ať už z důvodů finančních, či organizačních) a vyžaduje synergické a aktivní zapojení aktérů z různých tematických oblastí, kteří mají zájem o rozvoj svého regionu, a také vhodné využití rozvojových nástrojů. Subjektů ovlivňujících rozvoj venkovských obcí je celá řada, ať už se jedná o aktéry na národní, regionální či lokální úrovni. Opravdový rozvoj venkova se však odehrává na lokální úrovni, kde je využití rozvojových nástrojů pro „malé“ aktéry omezené. Výkonným rozvojovým orgánem obce je starosta a zastupitelstvo (případně rada) obce. Zásadními aktéry na místní úrovni jsou obyvatelé, kteří se mohou přičinit o rozvoj obce především svou vlastní aktivitou. Rozvojové představy se pak liší podle potřeb daného typu aktéra (jiné potřeby má maminka s dětmi a jiné senior, jinak může rozvoj obce vidět starosta). Hlavní rozvojové priority se však u různých skupin aktérů neliší. Za rozvoj obce považují místní aktéři – jak starostové, tak obyvatelé – především řešení problémů s technickou infrastrukturou (tzv. „tvrdé projekty“). Obyvatelé obcí tak upřednostňují řešení nedostatků, které jsou v obcích přímo viditelné. Rozvojové priority se také obvykle odvíjejí od vybavenosti obce službami. Mezi hlavní rozvojové priority ve venkovských obcích patří v současné době zejména: výstavba hřišť, komunikací, oprava obecního úřadu, vodovodního řadu nebo výstavba rodinných domů a dále výstavba čističky odpadních vod, hospody, obchodů, opravy chátrajících památek, kulturních areálů, cyklostezek, sociálních bytů… „Měkké“ projekty, které podporují místní aktivity, zlepšují vzdělanost obyvatelstva či jejich kvalifikaci, jsou ve venkovských obcích často opomíjeny. V tomto případě je problémem finanční a administrativní náročnost obce, která je směřována právě na realizaci tvrdých projektů.

23

2. PODMÍNKY PRO ŽIVOT OBYVATEL Pro život obyvatel na venkově je důležitá dostupnost nejen pracovních příležitostí, ale také nejrůznějších typů služeb (veřejných i komerčních) pro uspokojování potřeb občanů. Značný význam mají také podmínky pro rekreaci a trávení volného času. Podle B. Blažka 7 dokázal český venkov v době obrozenecké a pozdější konstituovat občanskou společnost, která svou dělností a rozmanitostí předčila tehdejší urbánní svět (spolky náboženské, okrašlovací, tělovýchovné, ochotnické, knihovny, kampeličky, zemědělské školství, Agrární strana…). Dnes je zdrojem tělesné, duševní a duchovní regenerace lidí vyčerpaných tempem světa urbánního a ještě více mediálního. Aktivity realizované na venkově tedy mají pozitivní dopad nejen na samotné obyvatele venkova, ale také na osoby žijící ve městech. Sociální prostředí venkovských obcí je ve srovnání s městy charakterizováno intenzivnějšími sociálními kontakty a větší sociální kontrolou a ochotou jednotlivců podílet se na aktivitách obce. 8 Silnější sociální vazby na venkově se pozitivně projevují ve vzájemné výpomoci, komunikaci, společných aktivitách, informovanosti o dění v obci. V souvislosti se získáváním praktických zkušeností i přejímáním způsobů sociálního jednání obyvatel měst se však v poslední době na obyvatele venkova výrazně přenáší především negativní vlivy (požadavky na standardy bydlení na úrovni města jak z hlediska kvality, estetiky apod.), často dané kontaktním poznáním. Postupně se tak vytrácí vztah k obci, k venkovu, a to především u mladší a střední generace, což úzce souvisí se změnou životního stylu.

Vytváření podmínek pro bydlení V období společenských změn po roce 1989 došlo v oblasti bydlení, zejména co se týká kvantity a kvality bytů, k pronikavým změnám. Vzrostla poptávka po bytech, která vyvolala i vyšší potřebu finančních zdrojů – tento problém je možné řešit buď výstavbou nových bytů, nebo regenerací stávajícího bytového fondu. 7

http://forum.isu.cz/clanek.asp?id=344&referer=http://forum.isu.cz/place.asp?place =1&area=20. 8 Kadeřábková, J., Trhlínová, Z. (2006, 372).

24

Stabilizace mladého obyvatelstva ve venkovských oblastech vedle uplatnění na trhu práce značně souvisí i s možnostmi bydlení. Přestože se emigrace z venkova do měst v posledních letech díky obtížně dostupnému bydlení obecně snížila, zabezpečení potřeby bydlení kvalitními a cenově dostupnými byty by mělo být prioritou každé obce, neboť toto je jeden z předpokladů řešení problematiky vylidňování obcí. Bytová politika obcí by měla vycházet ze státní bytové politiky – ta by měla být jasná, dlouhodobě stabilní a podpořená dostatečnými objemy finančních prostředků a legislativou s dobře vyváženými právy nájemníků a vlastníků bytů. Prioritou obcí by mělo být zabezpečení potřeby bydlení na jedné straně kvalitními a cenově dostupnými byty, na druhé straně dostatečnou nabídkou stavebních parcel pro novou individuální výstavbu. Aktivity obcí zde mohou směřovat do oblastí obnovy a následného využití obytných i hospodářských budov, modernizace bytů, výkupu a přípravy pozemků apod., ovšem vždy se zachováním venkovského rázu obcí. Obce také mohou v souladu s aktualizovanou či dopracovanou územněplánovací dokumentací stanovovat hranice zastavitelného území, a tak v podstatě vytvářet podmínky pro vznik nových stavebních parcel. V této souvislosti se jako priorita jeví zastavování proluk v intravilánech obcí. Dále jsou v kompetencích obcí následující obecné činnosti: – podpora zpracování koncepce krajské bytové politiky navazující na koncepci bytové politiky ČR; – příprava obecní a mikroregionální koncepce bytové politiky s přihlédnutím k nájemní a sociální bytové výstavbě; – zlepšení podmínek pro výstavbu bytů i rodinných domů, která může působit proti rozvoji depopulačních tendencí zvláště u mladých lidí. Konkrétní možnosti, jak podpořit či usnadnit bytovou výstavbu, jsou: – vymezit vhodné prostory pro výstavbu v územním plánu – v přiměřeném rozsahu a lokalitách (s preferencí míst v zastavěném území); – dle finančních a majetkových poměrů obce zasíťovat pozemky vymezené pro výstavbu; – koordinovat a podporovat výstavbu v intravilánu obce (v prolukách) – v případě volných pozemků a zpustlých domů může starosta sehrát nemalou roli v oblasti vyjednávání prodeje a nového využití prostor.

25

U přímé podpory bytové výstavby je třeba učinit dostatečná právní či jiná opatření zamezující jinému využití a zneužití pozemků ke spekulaci.

Řada obcí vlastní bytové jednotky (bytový fond). Jde o nástroj, který v oblasti bydlení nejpružněji umožňuje ovlivňovat migraci obyvatel a strukturu obyvatel. Základní soubor bytů získaly obce na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí. Šlo zejména o byty, s nimiž hospodařily dřívější národní výbory, a o bytové domy ve správě státních podniků bytového hospodářství. Obce se tak staly významnými subjekty působícími na trhu s byty, např. v roce 1996 se nacházelo 23 % bytů v obecních domech. 9 V 90. letech postupně dochází k privatizaci bytového fondů obcí a k přenesení těžiště zajišťování bydlení na soukromý sektor. Obce využily prodeje bytů, resp. bytových domů či jiných nemovitostí určených k bydlení, ke zvýšení rozpočtových příjmů, nicméně ne vždy bylo jejich počínání skutečně hospodárné. V mnohých případech proběhl privatizační proces nepromyšleně, obce se zbavily majetku v dobrém stavu a zbyl jim bytový fond vyžadující značné investice, nebo dokonce zjistily, že jim po prodeji nezbývá dostatek bytů na specifické záměry obce či na sociální bydlení. V souvislosti se snahou pomoci nízkopříjmovým skupinám obyvatelstva a o udržení, zejména mladých, obyvatel v obci dochází k opačnému procesu, kdy obce budují ze strategických důvodů nové byty a ty pronajímají místním obyvatelům. V posledních letech je velmi častým případem budování domů s pečovatelskou službou či obdobných zařízení pro seniory. Obec jako vlastník hradí veškeré výdaje spojené se správou bytového fondu a na druhé straně inkasuje veškeré příjmy plynoucí z pronájmu. Velkou roli hraje příznivější cenová politika municipálního bydlení spojená s funkcemi sociálními. V obcích často pracuje bytová komise, která řeší problémy spojené s obecním bytovým fondem.

9 Metodická příručka pro obce v oblasti bydlení. Praha: Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, 1998, s. 4.

26

Zajištění veřejných služeb Do oblasti veřejných služeb se tradičně řadí školství, zdravotnictví a sociální služby. Rozvoj veřejných služeb je limitován finančními možnostmi obcí. Na rozsah veřejných služeb a na způsob jejich zajištění má vliv vývoj situace v dané obci, množství potenciálních uživatelů či preference obyvatel. V prostorovém pohledu lze rozlišit dvě úrovně poskytování veřejných služeb. První z nich jsou služby „základní“, jež by měly být zabezpečeny přímo v dané obci nebo v nejbližší spádové obci; s ohledem na finanční i personální náročnost totiž není možné tyto služby zajistit ve všech obcích. „Pokročilejší“ služby jsou ty, za nimiž je možné dojíždět – buďto jsou obyvateli využívány méně často, nebo vyžadují vyšší specializaci poskytovatelů. Příkladem rozdílů může být základní vs. střední škola, ordinace praktického lékaře vs. specializovaná ambulance či terénní pečovatelská služba vs. hospic. Spokojenost obyvatel se zajištěním veřejných služeb v obcích Boskovicka podle velikosti obce Sociologické šetření u obyvatel obcí MAS Boskovicko Plus 10 (dotázáno bylo celkem 945 osob) ukázalo, že se zajištěním vzdělávání jsou spokojeny zhruba dvě třetiny respondentů. Názory na zabezpečení sociální a zdravotní péče jsou vyrovnané: spokojeno je 46,1 % respondentů, nespokojeno 46,2 %. U obou otázek jsou však statisticky významně častěji spokojeni obyvatelé z relativně větších obcí. Spokojenost respondentů (v %) velikostní kategorie obce spokojen fungování škol nespokojen nevím spokojen sociální a zdravotní nespokojen služby nevím

0–200 201–500 53,8 57,7 46,2 16,4 0,0 25,9 37,5 34,7 62,5 56,2 0,0 9,1

501–1000 69,0 7,3 23,7 55,0 38,1 6,9

1001–5000 73,8 11,7 14,5 55,5 35,5 9,0

Rozvoj veřejných služeb může být opřen o spolupráci obcí v zajištění jejich dostupnosti, spočívající např. v rozložení specializovaných služeb mezi jednotlivé obce. Konkrétním příkladem jsou svazkové školy nebo domovy pro se-

10

Svobodová, H., Chabičovská, K. (2009).

27

niory provozované svazkem obcí. V oblasti sociálních služeb hraje významnou roli posilování terénních služeb na úkor pobytových, čímž dojde jednak k úspoře nákladů na poskytování služeb, jednak k obsloužení většího počtu klientů.

Sociální a zdravotní služby Zajištění sociálních služeb je ve venkovských obcích značně diverzifikované. Zařízení sociálních služeb jsou vzhledem ke svým investičním a provozním nákladům obvykle budována ve větších obcích a dle kapacitních možností slouží i žadatelům z obcí menších. Široká škála dalších dílčích aktivit skýtá značný prostor pro invenci obce pro přizpůsobení potřebám místních obyvatel. Obec může sociální služby zajišťovat přímo (pomocí svých organizačních služeb nebo příspěvkových organizací), nebo může financovat jejich zajištění jinými subjekty (např. občanskými sdruženími, obecně prospěšnými společnostmi, církevními organizacemi či obchodními společnostmi). Zřizovatelem sociálního zařízení v obci může být (a často je) v oblasti veřejné sféry i kraj či stát. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, rozlišuje obecně tyto kategorie sociálních služeb: sociální poradenství, služby sociální péče a služby sociální prevence. Základními typy sociálních, resp. zdravotních, služeb poskytovaných obcí mohou být: 11 – penziony, domovy pro seniory, domy s pečovatelskou službou – obvykle jde o výstavbu; – pečovatelská služba – zajištění péče o seniory a případně zdravotně postižené v domácích podmínkách; obec může službu přímo provozovat, finančně podporovat či zprostředkovat; – poradenství – nepřímá pomoc při řešení složité sociální či zdravotní situace; – krizová pomoc – přímé řešení sociálního či zdravotního problému (např. případ týrání dětí – vyplývá ze zákona, ale je třeba počítat s různými scénáři a být připraven).

11 Upraveno podle Příručky člena zastupitelstva obce. Praha: VCVS, o. p. s., 2002, s. 94–95.

28

Existuje celá řada dalších typů služeb specifické sociální či zdravotní pomoci, např. stacionáře (denní či týdenní), chráněné bydlení a domy na půl cesty, azylové domy, noclehárny, denní centra, terapeutické komunity atd. (další typy viz § 34 zákona o sociálních službách). Tyto služby jsou zřizovány spíše většími obcemi v závislosti na výskytu většího množství osob z dané cílové skupiny, resp. jsou zřizovány jinými subjekty a umístěny v některé z obcí bez ohledu na velikost. Klíčovou roli při poskytování specifických sociálních a zdravotních služeb však hrají neziskové organizace.

Za správní obvody pověřených obecních úřadů či za obvody obcí s rozšířenou působností jsou často v rámci kraje zpracovávány komunitní plány sociálních služeb. Ty umožňují obci řešit danou problematiku ve spolupráci s okolními obcemi a v širším kontextu. Z hlediska způsobu zajištění sociální péče z pozice obce můžeme rozlišit následující možnosti: – vybudování vlastního zařízení, – podpora fungování zařízení jiného provozovatele, – podpora terénních služeb. Doporučení, jak podpořit zajištění sociálních a zdravotních služeb, jsou: – zkvalitnění poskytování sociální péče a posilování informovanosti občanů o možnostech využívání sociálních služeb, – propagace a iniciace pečovatelské služby a jejich možností, – jednání s příslušnými lékaři o prodloužení ordinačních hodin, – zlepšení dostupnosti zdravotnické záchranné služby. Základní zdravotní péče je nastavena ze státní úrovně. Různá zdravotnická zařízení jsou zřizována státem, kraji, obcemi či soukromými subjekty. Zdravotní pojišťovny vytvářejí své sítě zdravotnických služeb, které hradí z povinného zdravotního pojištění. Pro ovlivnění, resp. zlepšení zdravotní péče v obci musí obec mít přehled o dostupných službách a o zdravotních charakteristikách a potřebách obyvatel. Na základě faktů potom může vyargumentovat podhodnocení zdravotní péče a vyjednat její rozšíření.

29

Školství Obce mají ze zákona povinnost zajistit povinnou školní docházku. Obec tedy může zřídit předškolní zařízení (mateřskou školu) či školské zařízení, nebo zajistit školní docházku ve škole zřizované jinou obcí. Povinnou školní docházku by měl žák absolvovat v základní škole zřizované obcí nebo svazkem obcí se sídlem školského obvodu, v němž má žák trvalé bydliště, pokud rodiče nezvolí jinou školu. Venkovské děti však jezdí často do škol ve městech. I pokud některé malé obce školy udrží, rodiče dětí mnohdy volí školy ve městech – buďto nemají důvěru v kvalitu výuky, nebo sami pracují ve městech a je pro ně jednodušší vozit děti do školy v místě svého zaměstnání. Projekty, které napomohly rozvoji podmínek pro život obyvatel na venkově, byly prozatím zaměřeny převážně na zajištění školní docházky. Dvěma příklady jsou volná sdružení malotřídek a svazkové školy. Volná sdružení malotřídek (asociace) 12 Volná sdružení venkovských malotřídek – někdy označované jako asociace – jsou typem sdružení fungujícím ve Velké Británii. Vznikají zejména z důvodu snížení izolace jejich žáků. Vznikají zpravidla na základě existujících osobních (tzn. spíše neformálních) vztahů mezi učiteli nebo řediteli zúčastněných škol. Sdružené školy připravují pro své žáky sportovní utkání, literární, přírodovědné a další soutěže, organizují společné výlety nebo exkurze. V organizaci těchto „podniků“ se jednotlivé školy střídají. Aktivity směřují hlavně ke snaze rozšířit žákům malotřídních škol možnosti porovnání vlastních výkonů v různých oblastech vzdělávání s jejich vrstevníky. Činnost zmíněných forem seskupení venkovských malotřídních škol má četné výhody – snížení izolace školy, možnost spolupráce v oblasti tvorby kurikula, možnost vrstevnické a specializované výuky žáků, úspora finančních zdrojů atd. Problémy se sdružováním škol se objevují nejvíce v ochotě pedagogů vykonávat tuto činnost, která je nad rámec jejich běžných povinností a zpravidla není nijak finančně ohodnocena. U některých škol hraje roli také obava ze ztráty vlastní autonomie nebo kurikulárních specifik (např. u waldorfských nebo komunitních škol). Významným limitem je i geografická vzdálenost škol, a tedy nutnost pro realizaci společných aktivit cestovat na větší vzdálenost. 12

Upraveno podle Trnková, K. (2006, 560–561).

30

Svazkové školství V souvislosti s demografickými změnami a úbytkem počtu dětí, resp. žáků ve školách se ve venkovských obcích objevuje potřeba racionalizovat náklady související s provozem školy. Jedním z řešení je vytvoření tzv. „svazkové školy“, tedy jednoho subjektu, který právně zastřeší jednotlivé školy působící v mikroregionu (svazku obcí). Školský obvod pak tvoří všechny obce daného svazku. Hlavní výhodou je úspora nákladů na ekonomické zajištění provozu škol (účetnictví, mzdová agenda), které je vykazováno souhrnně pouze za jeden subjekt, nikoliv za každou školu zvlášť. Jednotlivé sdružené školy však mají značnou míru autonomie, protože jejich účetnictví je vedeno navzájem odděleně – takže školy de facto hospodaří s vlastními prostředky – a někdejší ředitelé škol jsou v pozici vedoucích odloučených pracovišť (takže jejich rozhodovací pravomoci jsou z velké části zachovány). Zřízení svazkové školy je výhodné zejména pro obce, které ve svém obvodu žádnou školu nemají a musí tedy hradit neinvestiční náklady na žáky dojíždějící do škol v jiné obci ze svého rozpočtu; toto u svazkové školy odpadá. V případě pracovní neschopnosti pedagogů lze zajistit náhradu operativněji a bez administrativních překážek. Svazková škola jako relativně velký subjekt je také schopna zaměstnat pedagogy s více specializovanou kvalifikací (např. v oblasti jazyků nebo informačních technologií), případně také asistenta pedagoga, kteří budou působit ve všech sdružených školách. Překážkou pro vytvoření svazkové školy je především obava jednotlivých škol ze ztráty suverenity. V regionech, kde jsou obce od sebe více vzdáleny, se někdy také objevuje potřeba zajistit dopravní obslužnost škol vlastními silami, protože stávající zajištění veřejné dopravy potřebám obcí nevyhovuje. Výhody svazkového školství: – jeden management – úspora mzdových nákladů, – úspora provozních nákladů, – zkvalitnění výuky – „cestování“ pedagogů za dětmi, – pružná reakce na výkyvy počtu žáků v jednotlivých obcích, – větší šance školy na úspěch při získávání dotací.

31

Nevýhodou je relativně složitý proces ustavení. Vzrostou také nároky na manažerské dovednosti ředitele školy. Oporou při zřizování svazkových škol může být metodický dokument vydaný MŠMT s názvem „Školská právnická osoba zřízená dobrovolným svazkem obcí“. Jde o vhodné řešení pouze v určitých případech. Svazková škola – Údolí Desné Myšlenka svazkového školství byla podnícena jednak snahou reorganizace školství v části Svazku obcí údolí Desné, ale také potřebou vyřešit problémy na jednotlivých školách na území obcí Rapotín a Sobotín. Svazková škola s názvem „Základní škola a Mateřská škola Údolí Desné“ sdružuje dvě neúplné základní školy s prvním stupněm v obcích Rapotín a Sobotín, plně organizovanou základní školu v Petrově nad Desnou, dále sdružuje tři mateřské školy z těchto jmenovaných obcí a dvě školní jídelny. Jmenované obce spolu se spádovými obcemi Rejchartice a Vernířovice jsou členy Svazku obcí údolí Desné. Na základě jejich dohody o vytvoření společného školského systému a zřízení školské právnické osoby Svazkem obcí údolí Desné byla svazková škola zřízena. Obce zapojené do svazkové školy vytvořily také společný školský obvod. Svazek obcí byl předmětnými obcemi vybrán jako zřizovatel svazkové školy z důvodu jeho silného postavení v mikroregionu údolí Desné, které si vydobyl zejména záchranou a znovuzprovozněním regionální železniční tratě Šumperk – Kouty nad Desnou. Zřízením svazkové školy je vytvořen předpoklad pro zapojení dalších zbývajících obcí, sdružených ve Svazku obcí, do vzniklé svazkové školy. Přímým řízením školy je pověřena tzv. „Kvalifikovaná valná hromada“ Svazku obcí Údolí Desné, v jejímž čele stojí předseda svazku Ing. Vladimír Mikulec, který je současně i starostou obce Rapotín. Svazková škola funguje od 1. 1. 2008. Od té doby došlo ke snížení odlivu žáků do škol mimo školský obvod a k užšímu propojení rodičů a školy (zvýšení zájmu rodičů o dění ve škole). V oblasti vlastního fungování školy bylo zaznamenáno zlepšení spolupráce zřizovatele školy s představiteli obcí, efektivnější využití kapacit pedagogů (rušení úvazkově nenaplněných míst) a zkvalitnění možností zastupování pedagogů v případě jejich nepřítomnosti. Nezanedbatelnou výhodou je poměrně značná úspora financí.

32

Problémy spočívají zejména v malé informovanosti veřejnosti a veřejné správy o institutu svazkového školství. Projevila se také nutnost zajistit do budoucna vlastní dopravu žáků do škol. Materiálně-technické vybavení jednotlivých škol je na rozdílné úrovni, proto je potřeba investovat do zabezpečení srovnatelného vybavení. (Pramen: http://www.udoli-desne.cz/skolstvi) Komerční služby Kvalita poskytování komerčních služeb ve venkovských obcích do určité míry souvisí s kvalitou podmínek pro podnikání. Zajištění těchto služeb spadá pod terciární aktivity; lze je členit do následujících kategorií: 13 – základní služby – řemesla, opravny, čistírny, sběrny oprav a další; – maloobchod a hostinské služby – obchody (smíšené zboží, potraviny, maso-uzeniny, drogerie atd.), pohostinství (tzn. podnik bez možnosti stravování), restaurace apod.; – finanční služby – pošta, banka, spořitelna, bankomat atd.; – specializované tržní služby – účetní a daňové poradenství, advokátní kancelář, realitní kancelář, cestovní kancelář atd. Podobně jako u veřejných služeb se i komerční služby vyskytují ve venkovských obcích diferencovaně podle velikosti obce, podle frekvence jejich využívání a míry jejich specializovanosti. Vybavenost obce službami je obvykle přímo úměrná velikosti dané obce. Z nejmenších obcí je často nutné téměř za všemi službami – veřejnými i komerčními – vyjíždět; v některých případech do měst, v jiných alespoň do větších venkovských obcí. Vybavenost obcí a poskytování potřebných služeb je záležitostí, kterou může veřejná správa ovlivnit jen částečně. Komerční služby jsou provozovány za účelem zisku, proto jejich nabídka vychází z poptávky; v malých obcích je tedy zákonitě nižší. Obyvatelé venkova, kteří pracují ve městech (jichž je většina), využijí široké nabídky služeb v těchto městech a již nemají potřebu (ani časový prostor) řešit tyto služby v místě bydliště. Dochází tak k významnému snížení uživatelů komerčních služeb. 13 Viz např. Strategie rozvoje venkova ve Zlínském kraji – Analytická část. Brno: GaREP, 2009.

33

Možnosti podpory zajištění komerčních služeb jsou na obecní úrovni omezené. Spočívají především v nabídce prostor pro vybudování provozovny nebo v dalších pobídkách pro zájemce o poskytování služeb. Na centrální úrovni lze rozvoj podnikatelských aktivit (nejen) ve službách podpořit zjednodušením administrativních a daňových povinností podnikatelů. V oblasti podpory dostupnosti komerčních služeb obec může: – zpracovat adresář služeb pro občany v obci a blízkém okolí včetně provozních dob a informací o nabídce, – provést šetření poptávky po chybějících službách a zhodnocení smysluplnosti jejich zřízení, – nabídnout prostory či jinou věcnou výpomoc současným či potenciálním poskytovatelům služeb v obci; podpořit občany, kteří by byli ochotni určité služby pro ostatní zajistit. Budovou vyskytující se ve všech obcích bez ohledu na jejich velikost je budova obecního úřadu. V menších obcích je obvyklé, že budova kromě správních účelů slouží i dalším věcem. Může jít o poštu, různé provozovny a obchody, knihovnu, hasičskou zbrojnici a další. Dochází tak k výrazným úsporám při údržbě budovy. Budova se ve většině případů nachází v samém středu obce, což je důležitým aspektem této multifunkčnosti. Zlepšení vzhledu obce Vzhled obce je okolností nemalou měrou pozitivně ovlivňující vnímání rozvojových aktivit obce i celkové atraktivity obce jak jejími obyvateli, tak návštěvníky. Násobí efekty různých investic a dělá z obce „krásné místo pro život“. Z hlediska možností obce a způsobu realizace vzhledu obce můžeme v zásadě rozlišit tři věcné oblasti. První oblastí je rekonstrukce a údržba veřejných prostranství, obecních budov a místních komunikací, kam lze zařadit následující činnosti: – vybavení obce veřejným mobiliářem (lavičky, odpadkové koše), – revitalizace centra obce a vytvoření odpočinkové zóny, – modernizace veřejného osvětlení, – zapojení občanů do péče o vzhled obce, – úprava okolí vodních ploch v obci a zlepšení kvality povrchové vody v obci.

34

Druhou oblasti je krajinotvorná činnost obce. Jedním z charakteristických znaků venkova je právě přirozená návaznost obce na okolní krajinu. V dřívějších dobách byla zeleň na veřejných prostranstvích bližší přirozené vegetaci, běžné byly nezpevněné povrchy. Typickým znakem venkovských obcí byly tradiční předzahrádky, méně keřů i ovocné alejové stromy (odrůdy dle regionů, např. vysokokmenné hrušně na Hané). Proto je pro vzhled obce důležitá také výsadba a údržba veřejné zeleně, kterou lze dosáhnout např.: – výsadbou stromů a keřů ve vhodných lokalitách v obci i v okolí, – pořízením mobilní zeleně, která může zkrášlit obce v prostorách, kde není možné vysazovat dřeviny. Pro tvorbu nové zeleně však platí jisté zásady, kdy nelze jen obnovovat minulý stav. Použity by měly být místně obvyklé dřeviny, upřednostňovat by se měly kvetoucí stromy a keře, dominance jehličnanů by měla zůstat potlačena. Do výrobních areálů je vhodné vysazovat např. ořešáky nebo jírovce, které pohlcují pachy. 14 Třetím a jistě ne posledním směrem, jak dosáhnout zlepšení kvality života v obci, je péče o vzhled budov a pozemků soukromých subjektů. Obec by měla zejména iniciovat rekonstrukce zchátralých domů, a to pomocí: – jednání s jejich majiteli a přesvědčování k nápravě, – využití zákonných prostředků k odstranění těchto domů, – iniciování a podpory nového využití těchto domů. Dalšími možnými kroky k zatraktivnění obce mohou být i: – zvýraznění krajinných prvků (rozhledna, naučná stezka, informační tabule apod.), – umístění různých uměleckých či řemeslných výrobků na vhodná místa v obci, – pojmenování ulic v obci a vytvoření místního značení významných objektů.

14

Kyselka, I.: Ochrana kulturního dědictví venkovských mikroregionů – přístupy k řešení vzhledu obcí a okolní krajiny. Referát na semináři Mikroregiony a jejich činnost dne 2. 12. 2009 v Pardubicích.

35

3. TRH PRÁCE A PODNIKÁNÍ Trh práce ve venkovských obcích je oproti trhu práce městského prostoru velmi specifický. Venkov, resp. venkovské obce (tzn. obce do 2 000 obyvatel15), které v České republice co do počtu výrazně dominují, bývaly tradičně spojovány se zemědělskou výrobou. Zemědělství však již není dominantním sektorem ve venkovském prostoru, přestože má neustále významnou roli jak v produkci kvalitních potravin, údržbě krajiny i v nabídce pracovních míst. Vedle proměny vztahu mezi krajinou a zemědělstvím totiž došlo v moderní době k zásadní změně ekonomického a sociálního významu zemědělství na venkově. Přes pokles zaměstnanosti a transformaci zemědělské činnosti je harmonický rozvoj zemědělské výroby v souladu s přírodními podmínkami jednou z podmínek trvalé udržitelnosti venkova. Zemědělství, krajina a venkov tvoří nedílnou součást životního prostředí lidské společnosti. Celková struktura ekonomických aktivit je na venkově výrazně méně pestrá než ve městech. Markantní je to zejména u tržních služeb, informačních a komunikačních technologii, vzdělávání, výzkumu a dalších pokročilých služeb. Využití nových technologií a inovačních přístupů může sice lokálně posílit podnikání na venkově a vytvořit venkovské póly zaměstnanosti, nicméně pro obyvatele venkova vždy bude převládat role měst jako center zaměstnanosti a také služeb. Cestou, jak zvýšit počet a pestrost pracovních míst na venkově, je snaha o diverzifikaci venkovské ekonomiky tak, aby bylo dosaženo vyváženého a stabilního sociálně-ekonomického rozvoje. Z tohoto důvodu jsou v programovém období 2007–2013 podle M. Hrabánkové (2006) podporována zejména následující opatření k diverzifikaci venkovské ekonomiky: – diverzifikace směrem k nezemědělským činnostem, – podpora zakládání a rozvoje podniků nejmenší velikosti za účelem posílení ekonomických struktur a podnikání na venkově, 15

Nejsnadněji zjistitelnou a dlouhodobě sledovanou charakteristikou sloužící k vymezování venkova, resp. venkovských obcí je počet trvale bydlících v obci (počet obyvatel), přestože velikost sídla není dostačujícím způsobem výpovědi o zařazení obce mezi venkovské a zpravidla se doplňuje dalšími údaji. V České republice je obecně za venkovskou považována obec, jejíž počet obyvatel je menší než 2 000, avšak objevují se i typologie, kdy je za venkovskou považována obec s méně než 3 000 nebo 5 000 obyvateli.

36

– podpora turistického ruchu, – ochrana zvyšování hodnoty a péče o přírodní dědictví jako příspěvek k trvale udržitelnému rozvoji.

Podpora zaměstnanosti a zaměstnatelnosti Hlavními příčinami nezaměstnanosti na venkově je nižší diverzifikace ekonomických činností a celkově i nižší množství pracovních míst v přepočtu na obyvatele. Je to způsobeno snižováním pracovních příležitostí v zemědělství a soustředěním terciárního sektoru do měst. Častou bariérou jsou nedostatečné lokalizační podmínky, s čímž souvisí především špatný stav technické infrastruktury a vybavenosti obcí. Vliv na vyšší míru nezaměstnanosti na venkově může mít i kvůli nutnosti (a finanční náročnosti) dojížďky za prací slabší motivace nezaměstnaných k hledání pracovního uplatnění mimo své nejbližší okolí. Nedostatek pracovních příležitostí pak způsobuje zvyšování migrace (zejména mladých lidí), resp. dojížďku za prací z venkovských oblastí do měst. V tomto případě je však nutné podotknout, že nastíněná situace se týká především venkovských obcí, které neleží bezprostředně v dosahu regionálního centra. Od 90. let 20. stol. se stal trendem proces suburbanizace, kdy se zejména lidé ve středním věku stěhují do přilehlých venkovských oblastí záměrně a tím pádem se dojížďka do zaměstnání a za službami zvyšuje, avšak tyto obce mají většinou specifický status – slouží především jako místa bydlení a rekreace. Není však pravda, že venkovský prostor patří dlouhodobě z hlediska nezaměstnanosti k nejproblematičtějším oblastem v České republice (obr. 3). Rozdíly jsou dány spíše jeho polohou v rámci ČR, sídelní strukturou, možností dojížďky za prací do sídel s nabídkou pracovních míst i tradicí hospodářské výroby. Následující obrázek přibližuje územní rozložení míry nezaměstnanosti obcí do 2 000 obyvatel a identifikuje okresy, v nichž je míra nezaměstnanosti větší ve venkovských obcích. Je zřejmé, že venkovské obce nemůžeme jednoznačně spojovat s vyšší nezaměstnaností. Ze srovnání 73 neměstských okresů, tj. bez okresů Praha, Plzeň-město, Brno-město a Ostravaměsto, vyplývá, že vyšší nezaměstnanost vykázaly venkovské obce pouze v cca polovině případů. Ve srovnání s městy je ovšem na venkově nižší míra ekonomické aktivity – aktivních je méně než polovina obyvatel (49,53 %) zatímco ve městech je to 52,06 %.

37

Obr. 3: Míra nezaměstnanosti v obcích s méně než 2 000 obyvateli a znázornění okresů, kde je průměrná míra nezaměstnanosti vyšší ve venkovském prostoru než ve městech k 31. 12. 2008 Pramen: data MPSV, vlastní zpracování autorů.

Řešení problému nezaměstnanosti je úkolem Ministerstva práce a sociálních věcí a zprostředkovaně jednotlivých úřadů práce. Ty však více méně rezignovaly na aktivní roli při snižování nezaměstnanosti a plní pouze funkci orgánu, který nezaměstnané registruje. Aktivní politika zaměstnanosti v současné podobě se nejeví jako účinný nástroj k řešení vzniklých problémů. Nejen proto je vyřešení problému nezaměstnanosti složitým úkolem, a to pro venkovský prostor platí dvojnásob. Klíčem zajisté může být nabídka vhodných pozemků či objektů pro podnikání, podpora vzniku malých podniků (ať už právnických, či fyzických osob), zkvalitnění dopravní infrastruktury. Neméně důležitá je kvalifikace občanů – schopnost pracovat s počítačem i jinou vyspělou technickou, znalost jazyků, snaha přizpůsobit se daným podmínkám atd. Jak již bylo zmíněno, v současné době je zdůrazňována nutnost diverzifikace ekonomických činností na venkově. Mezi nástroje této diverzifikace patří mimo jiné podpora zakládání tzv. mikropodniků (drobných podniků), tj. pod-

38

niků, které zaměstnávají méně než 10 pracovníků a jejichž roční obrat nepřekračuje 2 mil. eur, což by zajistilo aspoň částečnou sociální a ekonomickou udržitelnost venkovských oblastí. Venkovské oblasti přes všechny bariéry představují významný potenciál pro rozvoj mikropodniků a diverzifikaci ekonomických činností. Je nutné klást důraz na podporu zakládání nových a na rozvoj existujících nezemědělských podniků včetně nových živností v oblasti výroby (řemesla) a služeb pro hospodářství a obyvatelstvo. Otázkou řešení nezaměstnanosti může být také optimální nastavení systému sociálních dávek. Část nezaměstnaných nemá odhodlání jít pracovat, neboť z dávek dokážou přežít. Příklad dobré praxe – projekt „S Krakonošem u počítače“ Na jaře roku 2004 se na Úřadu práce v Semilech zrodila myšlenka realizace projektu s poetickým názvem „S Krakonošem u počítače". Tento projekt, který byl schválen v rámci 2. kola Programu Iniciativy Společenství EQUAL, byl realizován v regionech Krkonoš a Podkrkonoší. Projekt byl zaměřen na problematiku vzdělávání venkovských obyvatel s cílem nabídnout lidem z hůře dostupných lokalit příležitost ke zvýšení kvalifikace a získání základních dovedností nezbytných pro plnohodnotný život v moderní společnosti. Občanům, kteří nemají rovné příležitosti následného vzdělávání, byla v rámci tohoto projektu nabídnuta příležitost bezplatně a přímo v místě bydliště navštěvovat vzdělávací kurzy v oblasti výpočetní techniky, informatiky, kurzy cizích jazyků, školení pro malé a střední podnikatele (daňové předpisy, účetnictví či legislativní rámec podnikání), ale i řada dalších vzdělávacích modulů, o které tito občané projeví zájem a které se ukážou ve světle aktuální situace regionálního trhu práce jako potřebné a žádoucí. Projekt přispěl ke snižování nerovností na trhu práce, odstraňování diskriminací vybraných skupin populace a zvyšování kvalifikace. Vzhledem k úspěchu projektu vznikla snaha přenést pozitivní zkušenosti i do dalších regionů. V období od září 2007 do června 2008 probíhalo pilotní ověření vzdělávacího programu v malých obcích dalších regionů. Proběhl rovněž seminář zabývající se realizací obdobného způsobu vzdělávání v Moravskoslezském kraji. Projekt „S Krakonošem u počítače“ tedy žije dále i mimo oblast svého vzniku a lze jej považovat za skutečně průkopnický. (Zpracováno s využitím http://www.krakonos.com/index.php?id=229)

39

Podpora podnikání Podnikatelské subjekty a jejich efektivní fungování je základem rozvoje každého regionu, ve kterém žijí lidé bez ohledu na jeho charakter. Jejich nejdůležitější úloha spočívá v tvorbě pracovních příležitostí pro místní občany a finančního kapitálu (bohatství) v území. Ve venkovských oblastech spíše převládají podniky s menším počtem zaměstnanců (kategorie drobných, malých a středních podniků do 250 zaměstnanců), než je tomu v oblastech městských. Důvodem je nedostatek vhodných pracovních sil, horší dopravní dostupnost, a tím pádem i zvýšení nákladů na provoz. Podnikání na venkově není jednoduché – vedle nedostatku kapitálu je problémem i menší kupní síla a poptávka, tlak obchodních řetězců, ale také nedostatečná občanská a technická infrastruktura. Jako bariéry podnikání na venkově se také jeví ne zrovna optimální nastavení daňového systému, který znevýhodňuje malé podnikatele, či přílišná administrativní zátěž spojená s podnikáním. Dalším faktem, který brání rozvoji podnikání na venkově, je horší vzdělanostní a věková struktura obyvatel venkovských oblastí. Ta ovlivňuje, resp. omezuje rozvoj podnikání v místě s využitím místních zdrojů, což souvisí i se změnou životního přístupu a změnou hodnot obyvatel. Lidé chtějí mít se co nejlépe, mít co nejvíce peněz, a to znamená, že je hledají jinde než na venkově – lidé hledají „lehčí“ zdroje s vyššími efekty. Kromě toho velká část podnikatelů na venkově nemá dostatečný přístup k informacím. Dostatečný přístup mají pouze ti podnikatelé, kteří jsou členy oborových či podnikatelských organizací (např. hospodářská nebo agrární komora). Většina drobných podnikatelů zájem o informace má, avšak neznají způsob, jak tyto informace efektivně získat a využívat. Nedostatek informací tak může tvořit jednu z bariér rozvoje podnikání na venkově. Tento problém je třeba eliminovat např. informační kampaní či lepší spoluprácí se subjekty veřejné správy nebo zájmových podnikatelských uskupení. Omezenou kupní sílu lze chápat jako problém napříč všemi obory ekonomické činnosti venkovského prostředí. Likvidační pro malé a střední podnikatele může být i tlak obchodních řetězců a dovoz levnějšího zboží ze zahraničí. Tito podnikatelé nejsou schopni těmto tlakům konkurovat. V tomto případě je nutné analyzovat možnosti rozvoje perspektivních oblastí rozvoje venkovských regionů, které budou nabízet atraktivní pracovní příležitosti lidem z regionu (Svoboda, 2008; 36) a také optimálně přizpůsobit strategické a plánovací dokumenty možnostem rozvoje venkovských oblastí.

40

Na fakt, zda vznikne, nebo nevznikne nový podnikatelský subjekt, má podle Korába a Estélyiové (2007) vliv mnoho faktorů. Tyto faktory působí v daném regionu v několika rozhodujících okamžicích spojených s životem podniku. Jedná se o tyto faktory: – faktor geografický/regionální – ne všechna teritoria a regiony mají stejně příznivé klima pro podnikání, – faktor podnikatelského sektoru/trhů – některé podnikatelské sektory nebo trhy budou přitahovat podnikatele více, jiné naopak méně, – faktor kulturní/sociální – v tradicích a kultuře té které země/regionu je zakódován více, nebo méně vztah k podnikání. Pro příchod podnikatelského subjektu do venkovského prostoru je nutné připravit vhodné zasíťované plochy, mít vhodnou dopravní polohu, kvalitní infrastrukturu v obci i dostatek kvalifikovaných pracovních sil. Obce jsou obvykle schopny zajistit vhodné vlastní pozemky k podnikání. V současné době je pro obce problém spíše sehnat vhodné podnikatele než připravit vhodné plochy pro podnikání, a tak velká část objektů pro podnikání je v současné době nevyužitá. Pracovní síla a kvalitní infrastruktura je však doménou měst, a proto venkov v přílivu investic stále zaostává. Obec se může zapojit do následujících aktivit podporujících podnikatele: – spolupráce s hospodářskou komorou, agrární komorou a případnými dalšími subjekty v oblasti informační a metodické pomoci pro malé a drobné podnikatele, – zpřístupnění relevantních informačních a metodických materiálů pro podnikatele, – získávání pravidelné zpětné vazby o potřebách podnikatelů, – uplatnění místních podnikatelů při zajišťování chodu obce a při obecních rozvojových projektech, – realizace společných aktivit obce a podnikatelů, – zveřejnění aktuálních a podrobnějších informací o podnikatelích působících v obci a o jejich nabídce na internetových stránkách obce.

41

Možnosti diverzifikace činností na venkově Možností rozvoje podnikání ve venkovském prostoru je celá řada. Obec může přilákat nové investory a podpořit podnikatelské aktivity vybudováním pozemků, jejich zasíťováním a též výhodnou nabídkou vlastních pozemků, nabízí se i možnost využití rozličných druhů brownfields nebo přímá finanční podpora. Pro rozvoj venkovských obcí jsou důležité vztahy mezi obcí a podnikateli, stejně tak jejich spolupráce s hospodářskou/agrární komorou či jinými zájmovými podnikatelskými institucemi. V mnoha obcích podnikatelé finančně podporují kulturní, sportovní i jiné akce pořádané obcemi. V necelé polovině obcí se podnikatelé také podílí na některých aktivitách obce, jako např. spolupráce v rámci MAS, zimní údržba silnic, oprava objektů apod., ve více než 10 % realizují podnikatelé s obcemi společné projekty. Vedení obce by mělo stávající podnikatele informovat o aktuálním dění v obci, „vtahovat“ je do plánování rozvoje obce a vytvářet podnikatelům stále stabilní zázemí. Spolupráce obce s podnikateli může být přínosná pro obě strany a současně i pro celkový rozvoj obce a zvýšení kvality života.

Zemědělství – nové produkty a inovace Podnikatelské aktivity ve venkovském prostoru mohou být velmi rozmanité, důležité jsou i fyzické osoby i právnické osoby. Z fyzických osob jednoznačně dominují samostatně hospodařící rolníci. V objemu zemědělské produkce a obhospodařování nejsou dominantní, avšak jsou to zajisté důležití aktéři nejen údržby krajiny. V agrárním sektoru působí i řada podniků právnických osob. Ty však po roce 1990 prošly výraznými změnami – procesy transformace, privatizace nebo restituce. Došlo k rapidnímu úbytku pracovníků (viz tab. 1), čímž výrazně ubyla nabídka pracovních míst na venkově a prudce narostla míra nezaměstnanosti. I přes výrazný útlum zemědělské výroby v 90. letech je v ČR v zemědělství, lesnictví a rybolovu zaměstnáno celkem 202,3 tisíc ekonomicky aktivních obyvatel, což je 4,3 %, avšak v obcích do 2 000 obyvatel činí tento podíl 11,1 %. Všeobecně zmiňovaný pokles významu zemědělství je však pouze zdánlivý – pokud jsou brány v úvahu různé přidružené výroby, ať už se jedná o stravování, dopravu nebo prodej pohonných hmot, je zemědělství na venkově stále

42

velmi významné. Další pracovní místa a příležitosti pak poskytuje navazující potravinářský průmysl, který je také často lokalizován ve venkovských obcích. Zemědělské subjekty také mohou představovat silné spolupracovníky pro obec, mohou být členy místních akčních skupin. Na počátku 21. století výrazně ovlivnil agrární sektor vstup do společné zemědělské politiky EU. Tab. 1: Vývoj počtu zaměstnanců v zemědělství v ČR v letech 1989, 2000 a 2007

Pramen: Statistická ročenka, ČSÚ

Problémy zemědělského sektoru jsou mnohé – hlavně nepříznivá věková struktura, způsobená neatraktivitou tohoto odvětví, jež je výsledkem náročnosti této práce i nízkými výdělky. Tomu odpovídá i vzdělanostní struktura pracovníků – v zemědělství není již tak vysoký podíl osob pouze se základním vzděláním, avšak situace stále není ideální, neboť zejména ve vedení a na místech řídících pracovníků je stále nedostatek dostatečně vzdělaných osob. Drtivá většina zaměstnanců v zemědělství jsou z areálu působnosti podniku, což znamená, že zemědělství je významným zaměstnavatelem v malých obcích. Tuto zaměstnanost je vhodné zachovat – jak kvůli zachování objemu zemědělské produkce, tak i kvůli zachování pracovních míst pro místní obyvatele.

Současné trendy využití zemědělské produkce a alternativní zdroje energií dávají pro zemědělskou prvovýrobu určité, i když omezené možnosti. Pěstování a zpracování biomasy může vést ke zvyšování konkurenceschopnosti zemědělství a přinést nové pracovní příležitosti. Postupně dochází k projektování bioplynových stanic, které zpracovávají část zemědělské produkce a jsou pro podniky zdrojem financí. K větrným elektrárnám je částečná nechuť jak ze strany zemědělců, tak i z pozice občanů v obcích, na jejichž katastru by měla elektrárna stát. Fotovoltaické články mohou být rozmisťovány na střechách objektů nebo v již nepoužívané

43

části zemědělského střediska, nemají však vliv na zemědělskou produkci. U všech těchto typů energetických zdrojů ale zemědělci naráží na zablokované kvóty pro připojení k síti, neboť různí podnikavci si volné kvóty zablokovali, aniž počítají s výstavbou energetických zdrojů, a současné legislativa si s tímto problémem nedokáže poradit. Obliba přírodních materiálů dává určité možnosti pro přímé zpracování produktu v zemědělském podniku, slabým místem však zůstává následná distribuce a vlastní prodej. Mlékárenské provozy a vlastní výroba např. jogurtů byly silně omezeny legislativou v oblasti hygieny. Omezené aktivity zemědělských podniků jsou u malých palíren pro malopěstitele. Podobný potenciál nabízí i pěstování a zpracování biopotravin. Pro naplnění tohoto potenciálu je nutné investovat nejen do propagace přírodního a kulturního dědictví venkova a odborného poradenství, ale také zvyšovat kvalitu poskytovaných služeb. V tomto ohledu je v ČR novinkou zavádění různých místních/regionálních značek. Značení výrobků, které garantuje jejich původ v určitém regionu, je jednou z cest, jak zviditelnit produkci místních výrobců a zároveň posílit pocit sounáležitosti s regionem u jeho obyvatel. Hlavním cílem zavádění značení upozorňujícího na tyto produkty je přispět k oživování venkova a postupnému zvyšování kvality života na venkově, k vytváření pracovních příležitostí a rozvoji sociálně a environmentálně orientované ekonomiky, dále také ke zviditelnění tradičních regionů (známých např. svou zachovalou přírodou, zdravým prostředím, lidovými tradicemi) a využití jejich socio-ekonomických výhod/potenciálu. Tento koncept je významně podporován místními akčními skupinami.

Obr. 4: Ukázka značení regionálních produktů Pramen: http://domaci-vyrobky.cz.

44

Inspiraci pro zemědělce lze nalézt v zahraničí: v omezeném množství farem dochází i k vlastní finalizaci zemědělských produktů a jejich realizaci na trhu. Skoro ve všech případech se jedná o produkty regionální, místní, a takto na ně pohlíží i předpisy dané země. V České republice není prodejní síť ve vlastnictví zemědělských producentů, jako je tomu například v Anglii. To vede k omezenému odběru zemědělských produktů a nevýhodným podmínkám prodeje či nákupu. Prodejní síť řetězců svými podmínkami, které nejsou nijak legislativně upraveny, může kdykoliv svým rozhodnutím likvidovat českou zemědělskou produkci a tím způsobit kolaps českého zemědělství. Tento stav probíhá v současné době a vede ke snižování nákupních cen zemědělských výrobků a omezení prodeje výrobků z české produkce v tržní síti. Klastrování – síla spolupráce V rámci strategického řízení regionálního rozvoje je v současné době zdůrazňována zejména podpora malého a středního podnikání a možnosti vytváření sítí těchto podniků (klastrů). Ačkoli by se mohlo zdát, že klastry nejsou vhodnou strukturou pro venkov, tvorba klastrů významně přispívá k podpoře zvýšení konkurenceschopnosti regionu, což dokládá např. vznik klastru českých nábytkářů. Příklad dobré praxe – Klastr českých nábytkářů Klastr českých nábytkářů (KČN) vznikl za výrazné podpory Svazu českých a moravských výrobních družstev a Asociace českých nábytkářů v roce 2006. Nadpoloviční většina členů pochází z tradičních nábytkářských regionů Jihomoravského kraje, Vysočiny, Pardubického kraje a Královéhradeckého kraje. Hlavním cílem KČN je společná proexportní politika a podpora vývoje inovací výrobků a výzkumu u členských firem. KČN je jedním z největších klastrů v České republice a v současné době má 35 členů. Klastr českých nábytkářů je založen na inovacích ve výrobě, aby byl neustále konkurenceschopným uskupením firem jak na domácím, tak na zahraničních trzích. Klastr má strategicky propracovaný systém inovace výrobků a výrobních programů – je schopen inovovat a vyvíjet nové výrobky a výrobní programy podle požadavků trhu a módních trendů. Proces inovace je založen na předem definovaných vstupech, tj. marketingové studie, účast na domácích a mezinárodních veletrzích, katalog. Co může klastr: zlepšit výsledky společností do něho zapojených, zvýšit počet inovací, iniciovat vznik nových firem, zvýšit export, přilákat atraktivní investice, podpořit výzkumnou základnu, podpořit rozvoj kraje…

45

Přínosy pro firmy: poskytují úspory z rozsahu a snižují náklady, snižují omezení menších firem a zvyšují specializaci, zvyšují místní konkurenci a rivalitu a tím globální konkurenční výhodu, zvyšují rychlost přenosu informací a technologií, zvyšují moc a hlas menších firem, podněcují vládu k investicím do specializované infrastruktury, umožňují efektivní propojení a partnerství… (Pramen: http://www.furniturecluster.cz)

Cestovní ruch – šance pro originalitu Jednou z možností rozvoje podnikaní na venkově je cestovní ruch (venkovský cestovní ruch, agroturismus, ekoturismus), který představuje jedno z nejvíce se rozvíjejících ekonomických odvětví v ČR. Rozložení návštěvnosti v ČR je však značně nerovnoměrné – je koncentrována do tradičních destinací a prozatím nedochází k plnému využívání potenciálu dalších regionů, přestože právě venkovský cestovní ruch přímo k tomu předurčuje. Udržitelná venkovská turistika může nejenom zajistit pracovní místa ve venkovských oblastech, ale může mít i pozitivní vliv na obnovu a údržbu venkovského přírodního a kulturního dědictví.

46

Přestože venkov je typickým a nejvhodnějším prostředím pro rozvoj venkovské turistiky, v jeho prostředí dochází k rozvoji téměř všech forem turistiky (aktivní, poznávací, lázeňská…), neboť návštěvník území nerozlišuje, zda je na venkově, nebo ve městě, ale zda se zde nachází nějaké pro něj atraktivní cíle, zda se tu může ubytovat, najíst nebo zabavit. Navíc uživatelé (návštěvníci) služeb cestovního ruchu se nikdy nevážou pouze k jednomu místu, ale využívají velké prostory. Plánování rozvoje cestovního ruchu na daném území musí vycházet zejména z jeho potenciálu a možností rozvoje. Rozvoj cestovního ruchu je proces dlouhodobý a neobejde se bez aktivního přístupu obyvatel a profesionálního přístupu samospráv. Obce i případní podnikatelé v cestovním ruchu na venkově si uvědomují, že kulturní dědictví v obcích nebo v mikroregionu hraje roli pro rozvoj cestovního ruchu, avšak jen málokdo se skutečně rozhodne pro podnikání v této oblasti. Problémem jsou zejména vysoké vstupní náklady na vybudování potřebného zařízení, nejistota výhodnosti investice, horší technická i dopravní infrastruktura na venkově. Existence významnější atraktivity (nemusí to být pouze jedna lokalita, ale i třeba charakter celého území) cestovního ruchu v obci nebo v její relativní blízkosti a na ní navázané ubytovací a stravovací kapacity jsou základem pro vhodný rozvoj cestovního ruchu. Tuto základní turistickou infrastrukturu v obcích musí vhodně doplňovat doprovodná turistická infrastruktura (např. kulturní, společenské a sportovní zařízení), která slouží pro samotné turistické vyžití návštěvníků území nebo pro trávení volného času místních obyvatel. Vedle toho je velmi důležitá existence turistické dopravní infrastruktury v současnosti nejvíce reprezentované sítí pěších stezek a cyklostezek, resp. cyklotras a jejich vzájemná kombinace. Rozvoj cestovního ruchu ve venkovských oblastech se ale může kromě výše zmíněných základních druhů cestovního ruchu opírat o výrazně specifické oblasti cestovního ruchu, které jsou spojené zejména s typicky venkovskými aktéry. Zde můžeme uvést následující specifické typy cestovního ruchu: – zemědělská a ekologická turistika (agro, eko), – vinařská turistika, – koňská turistika (hipoturistika), – gastroturistika zaměřená na místní (regionální) speciality, – lovecká turistika (lov zvěře, rybolov),

47

– pořádání různých tradic a slavností spojených s historii daného území (řemesla, folklor, svátky…). K tomu, aby se mohla obec věnovat rozvoji cestovního ruchu, ať již klasickým nebo specifickým formám, je nutné mít základní předpoklady. Kromě přírodních a kulturních předpokladů bývá podceňovanou skutečností při rozvoji cestovního ruchu podpora ze strany místních obyvatel. Při výrazném nárůstu návštěvníků v obci může tato skutečnost negativně působit na její (mnohdy místními občany ceněný) klid, případně také může vzrůst i kriminalita. K tomu je dále důležité přihlížet i k aktivitě jednotlivých lidí, zejména zda mají sami chuť se zapojit do rozvoje cestovního ruchu ve své obci a okolí (např. formou podnikání v ubytování, zapojením do úprav a budování turistické infrastruktury nebo pořádáním různých akcí v rámci spolkové činnosti). Oblast cestovního ruchu se v současnosti nabízí a zároveň i využívá jako jedna z nejčastějších možností pro diverzifikaci činností na venkově. Při jeho samotném rozvoji je ale nutné, aby vedení obce (zastupitelstvo a hlavně starosta) dodržovali několik základních kroků: – Před samotným rozvojem cestovního ruchu ve svém území si představitelé obcí musí důkladně zanalyzovat jeho potenciál a současný stav připravenosti, neboť není nic horšího než nekoncepční (intuitivní) snaha o rozvoj čehokoliv. – Volba správné strategie a směrů rozvoje cestovního ruchu v území. Snaha něčím se na trhu odlišit bývá odměněna úspěchem. – Souhlas a participace místních občanů je důležitým základem úspěchu všech plánovaných aktivit a následně spokojených turistů. – Snaha o aktivní zapojení podnikatelských a neziskových subjektů do celkového rozvoje cestovního ruchu v území. – Při budování turistické infrastruktury velmi obezřetně nakládat s veřejnými financemi s důrazem na synergický efekt s financemi podnikatelskými. Přínos cestovního ruchu pro obec a její občany není z toho, že cyklista obcí projede po vybudované cyklostezce, ale že se v ní zastaví na delší dobu a využije jejích služeb. – Využití externích finančních zdrojů (dotace) by mělo být vždy podloženo potřebností a přínosy daného produktu nejen vzhledem k jeho následné údržbě. V praxi to bohužel bývá obráceně. – Pro rozvoj a následnou propagaci cestovního ruchu není vždy potřeba velkého množství peněz, pokud se využívají všechny dostupné rozvo-

48

jové nástroje (příprava pozemků pro investora, propagace v rámci vyššího celku, dobrovolnictví, spolupráce a podílnictví na aktivitách apod.). – Marketingové aktivity cestovního ruchu (zejména propagace) by neměly být obcí vytvářeny individualisticky, ale vždy s co nejširším zapojením místních i okolních aktérů. Cestovní ruch a jeho účastníci na rozdíl od veřejné správy neznají hranic.

Příklad dobré praxe – Penzion Roseta Pension ROSETA byl otevřen v roce 1994 jako rodinný podnik se zaměřením na agroturistiku – pěstování růží. Zpočátku byla otevřena vinárna a penzion se 6 pokoji, v roce 1998 byla otevřena zahradní restaurace v zahradě, jejíž součástí je rosarium s 2 000 růžemi. Firmám i rodinám je poskytnuto veškeré technické zázemí, i doprovodný kulturní a společenský program, který je zaměřen na lidovou tvořivost. V roce 2009 byla zahájena přístavba penzionu a restaurace v návaznosti na stávající budovy. Součástí služeb bude úschovna kol, sportovní areál, tenis, bazén, víceúčelová plocha pro ostatní sporty. V nové budově je plánováno relaxační centrum – sauna, masáže, aromaterapie, růžové koupele s využitím vlastních odrůd růží určených k tomuto účelu. V budově bude také nová restaurace, ubytování, školicí prostory s technickým vybavením. V rámci rekreačních pobytů se hosté mohou účastnit odborných besed o pěstování růží včetně praktických ukázek, zapojit se do vinobraní, učit se degustovat víno, s majiteli dle přání navštívit lidové řemeslníky v blízkém okolí. V roce 2008 bylo vybudováno sklepní hospodářství – lisovna, sklepy na víno, degustační prostory, sklady. Za přítomnosti hostů se zde zpracovávají hrozny z vlastních vinohradů. V návaznosti na obnovení tradic je vinohradnictví zaměřeno na málo známé odrůdy. Na nově vybudovaných terasách u penzionu se kromě růží vysazují původní odrůdy ovocných druhů a révy vinné, které mohou sloužit také k naučnému programu hostů. (Pramen: http://www.roseta-pension.cz/ )

49

4. DOPRAVNÍ DOSTUPNOST A OBSLUŽNOST Doprava je jedním z klíčových odvětví ekonomiky České republiky se značným významem i pro mezinárodní vztahy. Poptávka po přepravě osob i zboží neustále roste a úkolem veřejného sektoru je vytvořit právní a ekonomické podmínky pro poskytování veřejných služeb v dopravě i pro podnikání v dopravě a zajistit dopravní infrastrukturu odpovídající růstu přepravních potřeb. Za posledních 20 let se výrazně proměnil význam a úloha dopravy v české společnosti. Po roce 1989 se rapidně zvyšuje její intenzita a s tím spojené požadavky na kvalitu dopravní infrastruktury. Významně narůstá úloha osobní a nákladní silniční dopravy, která v porovnání s ostatními druhy jasně dominuje. Ve venkovských oblastech se vzhledem k efektivnosti zhoršuje obslužnost veřejnou hromadnou dopravou. Vedle toho se zde zhoršují komunikace II. a III. třídy. Naopak síť hlavních silnic (I. třídy, rychlostní komunikace a dálnice) byla významně rozšířena a zkvalitněna. S růstem provozu a díky vstupu ČR do EU také narostly požadavky na bezpečnost dopravy, a to ve všech jejích oblastech a směrech. Dostupnost je jedním z klíčových pojmů zmiňovaných v souvislosti s problematikou venkovských a periferních oblastí. Proces koncentrace obslužných, výrobních a dalších aktivit získal v období transformace na dynamice a bude nadále prohlubovat rozdíly mezi jádrovými a periferními (většinou venkovskými) oblastmi. Polarizace prostoru poroste i v mikroregionálním měřítku, tzn. uvnitř obcí, mezi „střediskovým sídlem“ a ostatními částmi obce. Při nedostatku pracovních příležitostí a absenci základních služeb v místě bydliště je pro obyvatelstvo čím dál více nezbytné za těmito cíli dojíždět a dostupnost těchto cílů se stává jednou z nejdůležitějších podmínek života ve venkovských oblastech (Marada, Květoň, 2006). Ve smyslu nutnosti realizovat cesty za základními potřebami je poptávka po dostupnosti ve venkovských oblastech v podstatě vyšší než ve městech, kde je široká nabídka dopravních možností. Naopak z hlediska počtu osob je poptávka v řídce zalidněných venkovských oblastech nízká a způsobuje ztrátovost obslužnosti veřejnou dopravou. Klesající kvalita obslužnosti periferních oblastí má za následek, že veřejná doprava je pak stále častěji nahrazována dopravou individuální automobilovou, popř. jinými, alternativními způsoby obslužnosti (např. sdílené jízdy, mikrobus apod.).

50

Zlepšení dopravní dostupnosti Dopravní dostupnost jednotlivých území (např. správních obvodů nebo obcí) závisí na jejich poloze vůči komunikačním koridorům, ale také na dostupnosti veřejnou dopravou, jejich poloze vůči krajskému městu atd. Častým limitujícím faktorem dopravní dostupnosti obcí je nevyhovující technický stav komunikací. Jedním z motivů, proč v roce 1997 dostaly menší kraje přednost před většími, byla idea minimalizovat nadměrně velké vzdálenosti uvnitř krajů, což se v mnoha případech moc nepodařilo. Například vzdálenost mezi Brnem a skupinou obcí na Vranovsku nebo vzdálenost mezi Olomoucí a skupinou obcí na Jesenicku přesahuje dokonce 100 km, což jsou hodnoty v rámci České republiky naprosto nejvyšší. Závažným faktorem v dopravní dostupnosti obcí je také jejich velikostní struktura – vysoký podíl obyvatelstva v obcích ČR do 2 000 obyvatel. Přitom dopravní dostupnost malých obcí bývá obecně horší než dostupnost obcí velkých; výjimkou jsou obce s výhodnou dopravní nebo příměstskou polohou (např. aglomerace Prahy, Ostravy, Brna). Dostupnost středisek ORP z jejich zázemí je také velmi důležitá mj. proto, že se jedná o sídla s výkonem veřejné správy pro občany daného správního obvodu. Střediska ORP také bývají křižovatkami linek veřejné dopravy, spojující dané středisko s většími městy. Dobrá dostupnost sídel z dálnic a rychlostních komunikací je patrně významná především pro střední a velká města (např. okresní města). Důležité je vybudovat kvalitní síť dálnic, silnic typu R a silnic I. třídy pro zajištění dobré dostupnosti těchto měst – a následně i jejich zázemí – zvnějšku i pro usnadnění jejich aktivních kontaktů s okolím. To je ale v pravomoci České republiky a krajů, a již ne v kompetenci obcí. Ty mají na starost místní komunikace. Silniční síť České republiky – především silnice vyšší kvality – je nadměrně orientována na hlavní městské regiony (zejména krajská města – např. Praha, Jihlava, Plzeň nebo Brno), které jsou velice silnými centry. Je tedy nutné posilovat vzájemné propojení i ostatních částí území, zejména ve venkovských regionech. Vhodná dopravní infrastruktura a její adekvátní stav a údržba jsou pro daný region jednou z nejdůležitějších podmínek rozvoje. Dálnice, nejvýznamnější silnice a železnice přenášejí největší podíl dopravního výkonu a spojují nej-

51

důležitější politická a hospodářská centra i rekreační území v České republice a blízkém příhraničí. V roce 2005 bylo provedeno zatím poslední (každých 5 let) publikované sčítání dopravy na dálniční a silniční síti České republiky, organizované Ředitelstvím silnic a dálnic ČR. Charakteristickým rysem vývoje individuální automobilové dopravy (IAD) v ČR je trvalý růst počtu osobních automobilů, a tím i jejich výkonů. V období let 1990–2004 počet automobilů vzrostl o 61,3 % a dosáhl počtu přes 3,816 milionu vozidel. To znamená, že na jeden osobní automobil připadá 2,68 obyvatel. Nejvyšších hodnot je přitom dosahováno v Praze. Stupeň saturace, jehož by mělo být dosaženo okolo roku 2020, je odhadován na 5,230 mil. osobních vozidel (cca 1 automobil na 2 obyvatele). Se stoupající ekonomickou úrovní obyvatel České republiky se dá očekávat růst tohoto trendu i v budoucnosti. Stále se zvyšující tlak na rychlost, bezpečnost a komfort přepravy, ale také na šetrný vztah dopravních cest k životnímu prostředí je příčinou toho, že stávající síť dálnic a silnic vzhledem k neustále rostoucí mobilitě obyvatelstva a přepravní zátěže je v mnoha ohledech nedostatečná. Na tuto skutečnost reagovala vláda České republiky přijetím různých strategických vládních dokumentů (např. usnesení o Politice územního rozvoje České republiky nebo usnesení o Harmonogramu výstavby dopravní infrastruktury v letech 2008 až 2013). Všechny tyto dokumenty jsou vedeny snahou po vytvoření podmínek pro uspokojování nároků mezinárodní i vnitrostátní silniční dopravy, pro rozvoj jednotlivých regionů a pro zajišťování podmínek pro zvyšování bezpečnosti silničního provozu a ochrany životního prostředí v okolí silnic a dálnic. Pro dopravní infrastrukturu v regionech a její údržbu je ale velmi důležitý vztah mezi infrastrukturou a jejím odpovědným správcem. Podle typu dopravní komunikace to jsou: – Ředitelství silnic a dálnic ČR – odpovědnost za dálnice, rychlostní komunikace a silnice I. třídy, – Správa železniční dopravní cesty – odpovědnost za všechny železniční tratě, – příslušné kraje ČR – odpovědnost za komunikace II. a III. třídy, – jednotlivé obce ČR – odpovědnost za místní komunikace a chodníky.

52

Rozvoj obecní dopravní infrastruktury Ve venkovském prostoru je nejčastějším problémem stav a údržba silnic II. a III. řádu a také místních komunikací. Úloha obce spočívá zejména ve spolupráci se správcem dané silnice a jejím určitým nátlakem na priorizaci oprav dotyčných komunikací, což je případ silnic II. a III. řádu, které spravuje daný kraj. U místních komunikací musí vyvíjet obec vlastní iniciativu na základě vlastních prostředků. Zde je situace o poznání horší. Na opravu místních komunikací lze primárně získat dotaci pouze v omezených možnostech na rozdíl od komunikací II. a III. řádu (Program rozvoje venkova – osa III, obce do 500 obyvatel). Vedle místních komunikací řeší venkovské obce ještě další problémy spojené s dopravní infrastrukturou – budování a údržbu chodníků, obecních parkovišť nebo zastávek veřejné dopravy. I zde obec musí vyvíjet vlastní činnost za své rozpočtové prostředky nebo využívat externích dotačních zdrojů. V posledních letech jsou velmi oblíbené jednotlivé krajské dotační tituly v rámci Programu obnovy venkova. Bohužel tato položka je pro obce velmi nákladná a navíc nemá příliš rozvojový potenciál. Tyto aktivity pomáhají spíše zachovat a udržet současný stav této infrastruktury, než že by se pomocí jejich rozvoje podařilo nalákat např. podnikatelské subjekty a nové obyvatele, jako se tomu daří například přípravou pozemků pro průmyslovou nebo rezidenční výstavbu. I v tomto případě je však potřebné k tomu dobudovat odpovídající dopravní infrastrukturu, u níž je pak také nutné počítat s dalšími budoucími náklady, zejména na její údržbu. Moderním pojmem současné doby je také zklidňování dopravy, což je soubor opatření a nástrojů, jež mají vést k zlepšení životního prostředí a bezpečnosti především cyklistů a chodců na úkor automobilové dopravy, která byla dosud upřednostňována. Je snahou, aby se principy zklidňování dopravy postupně stávaly součástí podkladů pro stavby a úpravy pozemních komunikací. Podle způsobu působení na řidiče lze způsoby zklidňování dopravy rozdělit na psychologické prvky (dopravní značení) a fyzické prvky (například zúžení, zvýšení nebo zakřivení vozovky). Zklidňovací prvky mohou být umístěny buď u křižovatky (v křižovatce), nebo v průběžném úseku komunikace. Se zklidňováním souvisí i výstavba obchvatů obcí s vysokou intenzitou dopravy přes centrum obce. V posledních letech se však stále více rozvíjí budování jednoho typu dopravní infrastruktury, který dokáže přinášet určitý rozvoj do obce zejména v oblasti cestovního ruchu. Touto infrastrukturou jsou komunikace pro cyklistickou dopravu, kterou můžeme dělit na dva základní segmenty:

53

– cyklistická doprava jako alternativa k individuální automobilové dopravě (IAD) a městské hromadné dopravě (MHD), – cykloturistika jako jedna z aktivit cestovního ruchu v území, • cyklostezky – společné účelové komunikace pro cykloturistiku a pěší turistiku bez přístupu frekventované silniční dopravy, • cyklotrasy – komunikace pro cykloturistiku využívající stávajících komunikací s menší frekvencí silničního provozu. V této oblasti začaly být obce velmi aktivní, a to i přes finančně nákladnou stavbu těchto komunikací. Tato oblast dopravní infrastruktury je totiž velmi podporována z národních a hlavně evropských dotačních zdrojů. Nicméně i zde by mohly obce ušetřit (obce se musí minimálně 15 % spolupodílet na financování projektů), a to zejména v budování cyklostezek, které jsou ve většině případů celé z asfaltu, přitom pro většinu dnešních cykloturistů nejčastěji na trekovém nebo horském kole by dostačovaly cyklostezky štěrkové.

Obr. 5: Příklady asfaltových a štěrkových cyklostezek v oblasti Krkonoš Pramen: http://www.hory-krkonose.cz/cyklotrasy.

Zajištění dopravní obslužnosti V posledních letech je velmi frekventovaná otázka tzv. dopravní obslužnosti území. Problémem je disproporce mezi rostoucími náklady a klesající poptávkou, která se řeší zejména omezováním počtu spojů. Tím dojde ke snížení nákladů, ale i k úbytku počtu cestujících, což opětovně vede k další redukci dopravy – a nepříznivý vývoj tak stále pokračuje. Úroveň plošné dopravní obsluhy veřejnou dopravou se liší podle konkrétní situace v území. Podstatný vliv má především postavení obce v sídelním systému (počet obyvatel) a její poloha v dopravní síti (centrální, periferní). Významným faktorem rozvoje sítí veřejné dopravy je též koncentrace pracovních

54

míst a s tím související dojížďka do zaměstnání. V průběhu 90. let 20. století však vznikla řada drobných a středních firem s různě organizovanou pracovní dobou, které přispěly k rozmělnění dříve jasně definovaných přepravních proudů u dojížďky do zaměstnání. Kromě toho se objevila poměrně velká specifická skupina povolání (např. obchodních zástupců), pro které je osobní automobil nutností. Celá společnost se postupně sociálně i ekonomicky více diferencuje, rozdíly se zvětšují a dochází i k prudkému nárůstu počtu osobních automobilů. V důsledku toho všeho klesá počet potenciálních uživatelů (a tím pádem i zákazníků) veřejné dopravy. Na rozdíl od dopravy železniční, kterou to nutně čeká, autobusová doprava již prošla transformací. Pomineme-li vhodnost použitých způsobů privatizace a některé nepříznivé organizační důsledky atomizace bývalých podniků ČSAD, nejvýraznějším důsledkem je tlak na efektivnost dopravy, který ústí právě do omezování počtu spojů. Pokud nedojde k reorganizaci systému veřejné dopravy ve smyslu zajištění kvalitnějších služeb, které budou schopné konkurovat individuálnímu motorismu, a tím „přitáhnout“ nové zákazníky, dojde k potvrzení výše naznačených tendencí a systém veřejné dopravy se bude dále postupně rozpadat. Změny v ekonomickém systému České republiky se logicky odrazily i ve vývoji dopravy. Charakter změn v dopravě je obecně známý a můžeme ho každodenně pozorovat na našich silnicích i železnicích; změny se týkají jak nákladní, tak osobní dopravy. Absolutní objem přepravených nákladů (i přes určitý pokles v důsledku ekonomické transformace po roce 1989) v současnosti stále stoupá a i přes ekonomickou krizi se dá ve vzdálenějším horizontu počítat se stejným trendem. Nákladní doprava se přizpůsobila změněným potřebám zákazníků a za současné situace je v našich podmínkách preferována spíše doprava silniční. Hlubokými změnami stále prochází také doprava osobní, zřejmý je nárůst individuální automobilové dopravy doprovázený poklesem zájmu o veřejnou hromadnou dopravu jak silniční, tak železniční. Ke všem těmto ekonomicky podmíněným změnám ještě přistupuje neujasněnost státní dopravní politiky, což se projevuje zejména v podmínkách pro pravidelnou veřejnou osobní dopravu. K výraznému posunu v organizaci veřejné dopravy, i ke zlepšení dopravní obslužnosti venkovských obcí v řadě regionů, došlo v posledních pěti letech, kdy začaly jednotlivé kraje budovat systémy integrované veřejné dopravy (např. Integrovaný dopravní systém Jihomoravského kraje), ve kterých se velmi často kombinuje autobusová a železniční doprava a dochází k efektivnějšímu využívání dopravních spojů.

55

Obr. 6: Příklad integrovaného dopravního systému v území (okres Přerov v Olomouckém kraji – IDSOK) Pramen: http://www.kr-olomoucky.cz.

Do budoucna se dá předpokládat, že dopravní obslužnost periferních obcí veřejnou dopravou bude stabilizována, nebo se bude mírně zhoršovat. Vzhledem k pokračujícímu koncentračnímu procesu je nezbytné udržet současnou úroveň dopravní obslužnosti veřejnou dopravou i z důvodu závislosti určitých skupin obyvatelstva na ní. Konkrétně se jedná o obyvatele ve vyšším věku, děti a mládež (kteří ze zákona nemohou vlastnit řidičské oprávnění) a o určité skupiny žen (ženy, které aktivně neřídí – i když mnohdy řidičský průkaz mají –, či např. ženy z rodin, kde společné auto využívá celodenně muž). Dotčené orgány by proto měly přemýšlet o alternativních možnostech zajištění obslužnosti. Těmi může být např. tzv. obecní taxi (ve stanovených hodinách, kdy nejezdí do malých obcí hromadná doprava, je možné tyto spoje na krátké vzdálenosti nahradit obecním autem, které řídí zaměstnanci obecního úřadu), autobus na zavolání (doplnění hromadné dopravy speciálními vozidly, které jsou přistaveny na určité místo ve smluvený čas pro osoby se zdravotním handicapem nebo seniory; hlavní myšlenkou je, přiblížit veřejnou dopravu pro skupiny lidí, kteří z různých důvodů nejsou schopni využívat

56

standardní služby), podpora sdílených jízd apod. Uvažovat lze i o dopravě služeb za obyvateli, tedy o dopravě cílů dojížďky obyvatel za nimi. Jedná se o různé, kdysi na venkově běžné pojízdné prodejny, ale i o knihovny, zubní ordinace, mobilní poštovní služby apod. Bez těchto kreativních řešení budou obyvatelé periferních venkovských oblastí stále více nuceni dojíždět vlastními automobily, bude docházet k sociální exkluzi zmíněných skupin obyvatelstva bez přístupu k automobilu a kvalita života tak bude v těchto oblastech klesat. Tato skutečnost ke stabilizaci venkova samozřejmě nepřispěje. Zajištění dopravní obslužnosti řídce zalidněných venkovských oblastí se tedy musí stát klíčovým problémem regionální politiky (Marada, Květoň, 2006).

Cyklobusy Cyklobusy jsou speciální sezonní autobusové linky, na které je nasazován autobus se zvláštním přívěsem umožňujícím přepravu většího množství jízdních kol. Díky tomu se mohou cykloturisté, ale i pěší turisté dostat do míst, kam jiná veřejná doprava, obzvláště železnice, nevede. Cyklobusy jsou často zařazeny i do linek základní dopravní obslužnosti a sezonně tak zvyšují obslužnost daných venkovských obcí. Zimní variantou jsou „skibusy“, které slouží zejména k dopravě běžkařů na nástupní místa běžeckých tras. Po pozvolných začátcích a testování udržitelnosti fungují cyklobusy téměř ve všech krajích a ve většině turisticky atraktivních oblastí. V sezoně 2010 narostl počet tras cyklobusů na 150. Velká část z nich je v provozu na horách. Cyklobusy pomohou zdolat kopce, ale také snadno se dostat z centra velkých měst i s kolem do přírody. Cyklobusy jsou obvykle provozovány od konce května do září, přičemž v červenci a srpnu bývá frekvence spojů vyšší. Jednou z oblastí, kde začalo provozování cyklobusů jsou Krkonoše. Síť linek propojuje hory ze západu na východ a z jihu na sever. Jízdní řády jsou k dispozici na autobusových zastávkách nebo v krkonošských informačních centrech. Vydáno je 50 tisíc kusů propagačních letáčků s jízdními řády a tipy na výlety. Krkonošské cyklobusy jezdí v květnu a červnu vždy o víkendech, během hlavních prázdnin denně, v září ve čtvrtek, sobotu a neděli. V roce 2009 cyklobusy v Krkonoších cestovalo téměř 40 000 cestujících a přepravily na 4 500 jízdních kol.

57

Trasy krkonošských cyklobusů Krkonošské cyklobusy jsou v provozu díky finančnímu přispění Královéhradeckého (grant) a Libereckého kraje (zařazení linky do základní dopravní obslužnosti), příspěvkům města Trutnova, Sdružení Podzvičínsko a Svazku obcí Jestřebí hory i organizační práci a vlastním finančním prostředkům Krkonoš – svazku měst a obcí. (Zpracováno podle http://www.krkonose.eu a http://www.nakole.cz)

V oblasti rozvoje dopravy a dopravní obslužnosti tedy obec může: – zkvalitnit autobusové zastávky v obci – přebudováním nástupních ostrůvků a vybudováním přístřešků na ochranu před nepříznivým počasím; – aktivně se účastnit ladění zapojení obce do IDS – s předstihem a ve spolupráci s okolními obcemi vyjednávat o jízdních řádech, zohlednit potřeby pracujících i dostupnost služeb v okolních obcích; významnými faktory pro úspěšnost vyjednávání je společný postup více obcí (např. svazku obcí), kvalitní argumentace a zejména ochota finanční spoluúčasti obce na zajištění vyšší úrovně dopravní obslužnosti; – podněcovat budování a rekonstrukce místních komunikací; – podporovat výstavbu cyklostezek mezi jednotlivými obcemi a v turisticky atraktivních oblastech; – podporovat projekty zvyšující bezpečnost silničního provozu.

58

5. TECHNICKÁ INFRASTRUKTURA Vybavenost technickou infrastrukturou je jednou ze základních charakteristik daného území. Určuje nejen kvalitu bydlení obyvatel, ale především potenciálním investorům podává informaci o tom, jak jednoduché či naopak složité bude napojení nové podnikatelské investice na rozvody elektřiny, plynu, zdroje vody, kanalizaci a čističku odpadních vod (ČOV). S rozvojem informačních technologií se k tomu v poslední době řadí i pokrytí území dostatečně rychlým internetem a signálem mobilních sítí. Technická infrastruktura tvoří významnou část veřejné infrastruktury. Veřejná infrastruktura je poměrně precizně vymezena a rozčleněna v § 2 odst. 1 písm. k zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, který rozumí veřejnou infrastrukturou pozemky, stavby, zařízení, a to – dopravní infrastrukturu, například stavby pozemních komunikací, drah, vodních cest, letišť a s nimi souvisejících zařízení; – technickou infrastrukturu, kterou jsou vedení a stavby a s nimi provozně související zařízení technického vybavení, například vodovody, vodojemy, kanalizace, čistírny odpadních vod, stavby a zařízení pro nakládání s odpady, trafostanice, energetické vedení, komunikační vedení veřejné komunikační sítě a elektronické komunikační zařízení veřejné komunikační sítě, produktovody; – občanské vybavení, kterým jsou stavby, zařízení a pozemky sloužící například pro vzdělávání a výchovu, sociální služby a péči o rodiny, zdravotní služby, kulturu, veřejnou správu, ochranu obyvatelstva; – veřejná prostranství16 zřizovaná nebo užívaná ve veřejném zájmu. Rozšíření jednotlivých technických sítí je rozdílné a závisí na mnoha faktorech. Mezi nejdůležitější patří poloha území vzhledem k páteřní infrastruktuře a velikost odběru či rozsah služby závisející na počtu připojených obyvatel, případně na existenci velkoodběru (např. pro podnikatelské účely). V podmínkách venkovského prostoru s rozdrobenou sídelní strukturou se tyto skutečnosti promítají do vysoké finanční náročnosti vybavení území kvalitní technickou infrastrukturou.

16

Viz § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích.

59

Limity využití území Limity využití, resp. rozvoje území chápeme závazné podmínky realizovatelnosti záměrů vyplývajících z územního plánování. Určují účel, způsob, ohraničení a podmínky uspořádání a využití území. Stanovují nepřekročitelnou hranici nebo rozpětí pro využití a uspořádání území. Jsou pro pořizovatele a projektanty územněplánovací dokumentace závazné a musí je respektovat (Hyvnar a kol., 2007, podle stavebního zákona č. 183/2006 Sb.). Jádrem limitů jsou charakteristiky přírodního prostředí, které ovlivňují technické možnosti výstavby infrastruktury i samotnou možnost zastavovat přírodně cenné území. Limity můžeme rozčlenit do následujících základních oblastí, které ovlivňují utváření a využití území v podmínkách obcí: – územní podmínky pro výstavbu (např. záplavová území, členitost terénu), – dopravní infrastruktura (chybějící dopravní stavby, přetížená infrastruktura), – technická infrastruktura (nejčastěji problematika odkanalizování), – vytváření a ochrana zdravých a bezpečných životních podmínek, – ochrana přírody a krajiny (národní parky, chráněné krajinné oblasti, dále také ochranná pásma zdrojů pitné vody), – ochrana památek (jednotlivé památky či území s památkovou ochranou krajiny, např. Slavkovské bojiště, Lednicko-valtický areál apod.), – legislativa (obecná omezení daná zákonem, např. ochranná pásma). Podle toho, jakým způsobem může obec ovlivnit eliminaci rozvojových limitů, je lze rozdělit na vnější limity a vnitřní limity (prahy). Za vnitřní limity považujeme obvykle rozvojové prahy jednotlivých složek infrastruktury, které lze odstranit rozšířením jejich kapacity (např. úpravami silnice či rozšířením čistírny odpadních vod, zkapacitnění vodovodu) nebo výstavbou dalších součástí infrastruktury (např. nové školy nebo silnice, vybudování kanalizace). To, v jaké míře se tyto prahy projeví, navíc závisí na dalším rozvoji obce – např. růst počtu pracovních míst zvýší nároky na kapacitu dopravní a technické infrastruktury, růst dopravy následně může vyvolat potřebu ochranných opatření v oblasti některých složek životního prostředí, růst počtu dětí vyvolá potřebu rozšíření kapacity škol či výstavby nové školy apod. Z pohledu obce tedy jde o reálně odstranitelné prahy, které vyžadují

60

„pouze“ dostatečně velkou finanční investici. Přehled všech limitů využití území uvádí publikace Hyvnara a kol., 2007. Možnosti uchopení limitů rozvoje území představuje následující tabulka. Tab. 2: Klasifikace limitů využití území obce

Pramen: Strategický plán rozvoje města Říčany, DHV, 2005.

Vnější limity využití území jsou územně-technická omezení využití území, vyplývající z předpisů chránících specifické veřejné zájmy v území. Vnější limity rozvoje obce jsou spjaty s dosavadním prostorovým využitím území a jejich budoucím vývojem, stanoveným územněplánovacími dokumenty. Jejich odstranění je z pohledu města velmi nesnadné, nebo dokonce nemožné.

61

Řešení vodohospodářské infrastruktury Zásobování vodou, odkanalizování a napojení na čističku odpadních vod (ČOV) představují jednu z limitujících oblastí technické infrastruktury, která v případě nevyhovujícího stavu již ve fázi územního rozhodování může zabránit realizaci podnikatelského záměru v daném území. Kanalizace se zcela nečištěnými vodami Nemovitosti si řeší likvidaci odpadních vod individuálně

septik s dočišťovacím stupněm

Přijetí opatření: osvěta, kontrola, doplnění septiků o dočišťovací stupeň, řádné vyvážení žump

Obr. 7: Postupové kroky řešení čištění odpadních vod Pramen: Možnosti a strategie odkanalizování obcí Zlínského kraje do 2 000 EO, praktická příručka pro obce Zlínského kraje.

62

V současnosti je problematika kanalizací a ČOV v České republice ovlivněna vstupem ČR do Evropské unie v roce 2004. Tím se pro ČR staly závaznými předpisy Evropské unie, na úseku vypouštění odpadních vod do vod povrchových především směrnice Rady ze dne 21. května 1991 o čištění městských odpadních vod č. 91/271/EHS. Následně na to Česká republika přijala další směrnice EU, které aplikovala do svého legislativního rámce. Díky tomu je pro obce největší problém datum 31. 12. 2010, k němuž se ČR zavázala, že všechny obce s více než 2 000 ekvivalentními obyvateli naplní směrnici Rady 91/271/EHS, která těmto obcím ukládá vyřešení jejich kanalizační sítě vhodným způsobem a její napojení na ČOV. U obcí s menším počtem obyvatel bude toto nařízení platit až na konci roku 2015. Vodní zákon umožňuje vodoprávnímu úřadu povolit ve výjimečných případech a na nezbytně nutnou dobu vypouštění odpadních vod s přípustnými hodnotami vyššími než jsou hodnoty stanovené vládním nařízením. Jedná se o tzv. „výjimková“ povolení. Vydání takového povolení je však podmíněno definitivním řešením likvidace odpadních vod v obci a je časově omezeno nejvýše do konce roku 2015. Postup obce v jednotlivých případech řešení kanalizace a ČOV je znázorněn na obr. 7.

Vodní hospodářství Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, ukládá povinnost mít k vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních povolení vodoprávního úřadu. Tato povinnost není nově zavedeným požadavkem, ukládaly ji již předcházející vodní zákony (č. 138/1973 Sb. i č. 11/1955 Sb.). V našem právním řádu je tedy tato povinnost zakotvena od roku 1955. Z toho vyplývá, že vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních bez povolení vodoprávního úřadu (dříve vodohospodářského orgánu) je již od roku 1955 nelegální. V roce 2004 vstoupila Česká republika do Evropské unie. Tím se pro ni staly závaznými předpisy Evropské unie, na úseku vypouštění odpadních vod do vod povrchových především směrnice Rady ze dne 21. května 1991 o čištění městských odpadních vod č. 91/271/EHS.

63

Obr. 8: ČOV v Náměšti nad Oslavou Pramen: http://www.casopisstavebnictvi.cz/cistirna-odpadnich-vod-namest-nadoslavou_N2247.

Každá obec má jiné podmínky, které ovlivňují výhodnost či nevýhodnost některé z variant odvádění a čištění odpadních vod. Jedná se o charakter zástavby, stav a rozsah stávající kanalizace, konfiguraci terénu. V menších obcích, do 2 000 EO, jsou náklady na odkanalizování a čištění odpadních vod obvykle vyšší než u obcí větších než 2 000 EO. Vyšší náklady jsou nejen na čištění odpadních vod, ale i na odkanalizování, což je dáno charakterem a hustotou zástavby, konfigurací terénu apod. Příkladem specifického řešení čištění odpadních vod mohou být kořenové čistírny odpadních vod. Ty fungují na principu horizontálního průtoku odpadní vody propustným substrátem (např. štěrk) osázeným mokřadními rostlinami. Znečištění je eliminováno kombinací fyzikálních, chemických a biologických procesů. Kořenové čističky vyžadují v přepočtu na obyvatele relativně velký prostor a jsou řešením spíše pro menší obce či v kombinaci s jiným systémem. Jejich čisticí schopnost a kapacita se v zimním období při teplotách pod bodem mrazu poměrně výrazně snižuje, proto je třeba počítat s kapacitní rezervou.

64

Kořenová čistírna – specifické řešení pro chráněná území Od roku 1996 je v provozu v Hostětíně na území CHKO Bílé Karpaty kořenová (vegetační) čistírna odpadních vod (první svého druhu na východní Moravě). Jejím základem je umělý mokřad s běžnými mokřadními rostlinami (rákos obecný či chrastice rákosovitá). Bakterie žijící na kořenech rostlin rozkládají organické znečištění a tím vodu čistí. Technologie opřená o přírodní procesy vyžaduje sice pravidelnou, ale nenáročnou údržbu a má malé provozní náklady v porovnání se standardními technologiemi.

Výstavba této čistírny odstranila dlouholetou stavební uzávěru kvůli ochrannému pásmu vodárenské nádrže Kolelač a otevřela možnosti rozvoje obce. Byla prvním signálem nejen pro občany v Hostětíně, ale i pro celý region, že volba ekologicky šetrného a pro obec autonomního řešení nezbytné obecní infrastruktury může založit zcela nový směr v uvažování o budoucnosti. Dnes plní čistírna odpadních vod i funkci vzdělávacího biocentra. (Pramen: http://hostetin.veronica.cz/dokumenty/Co_prinesly_projekty.pdf)

65

Aby se představitelé obce při úvahách o řešení odkanalizování správního obvodu obce vyhnuli úskalím při výstavbě infrastruktury kanalizace a ČOV, měli by mít jasno v následujících okruzích: – financování domovních přípojek (otázky, kdo je bude financovat, když nejsou předmětem dotace, zda budou občané ochotni finančně se spolupodílet), – osvěta občanů v obci – budoucí plátci stočného, – nezbytnost umístění některých úseků stokové sítě na soukromých pozemcích občanů a s tím související zřízení věcného břemene k dotčeným pozemkům, – odmítnutí připojení na kanalizaci a ČOV – nástroje k přesvědčování, – nepřipravenost na provozování infrastruktury – zejména menších ČOV, – profesionální přístup k provozování kanalizace a ČOV, – vyvolané investice, zejména komunikace v obci. Možnosti zajištění pitné vody pro obyvatele jsou následující: – vlastní studny, – místní vodovod rozvádějící vodu z vrtů v obci či blízkém okolí, – vodovod napojený na hlavní veřejné zdroje pitné vody. Chod systémů zásobování vodou (a rovněž systémů odkanalizování) zajišťují v České republice vodohospodářské společnosti, mající buď smíšenou, nebo oddělenou formu. Provoz vodovodů a kanalizací často zajišťuje jedna společnost. Při odděleném modelu provozování se můžeme potkat s tzv. vlastnickými společnostmi, které provádějí především správu infrastrukturního majetku a služby na úseku provozu (případně i rozvoje vodárenských systémů) zajišťují na základě kontraktů s fyzickými nebo právnickými osobami – tzv. provozními společnostmi. Smíšené společnosti pak infrastrukturu vlastní i provozují, např. společnosti vlastněné městem nebo svazkem obcí.

66

Fungování energetické infrastruktury Plynofikace v obci již není v současnosti téměř nikde problém. Jiným problémem s tím spojeným není nepřítomnost plynofikace v obci, ale napojení všech domů a bytů. V mnoha případech není napojena ani polovina obyvatel, a to hlavně z důvodu stále se zvyšující ceny plynu, za kterou je dnes lidem prodáván. S tím souvisí i možné vrácení dotace obcí státu, neboť některé obce nejsou schopny naplnit limit připojených domácností podmíněných v žádostech o dotaci, ke kterému se v minulosti zavázaly. Za zmínku jistě stojí, že vybudování plynu stálo většinu obcí velké peníze, a to i přes možnost čerpání dotací ze Státního fondu životního prostředí, což může sehrát určitou roli v nemožnosti budoucího rozvoje obce z důvodu pohledávek z let minulých. Slabé napojení obcí na plynofikaci a převaha vytápění v obci tuhými palivy způsobuje i významné problémy v oblasti životního prostředí, kdy je mnohdy v zimním období horší stav ovzduší na venkově než ve městě. Zásobování elektrickou energií v obcích již také téměř nikde není problém a v drtivé většině jsou obce vybaveny standardně. Žádná z nich netrpí opakujícími se výpadky elektřiny ani jinými vážnějšími provozními problémy typu „podpětí“ např. v okrajových částech sídel. Elektrická síť má však také určité nedostatky, a to především v jejím zásobování, neboť jde o slabou kapacitu sítí, jejich vysoké stáří, a tedy i značnou zchátralost a nedostatečnou propustnost transformátorů (nízká kapacita i technická opotřebovanost).

Obr. 9: Venkovní rozvody elektrické sítě Pramen: www.ped.muni.cz/wtech/elearning/ELE/Rozvod%20el.energie.ppt.

67

V husté městské zástavbě jsou budovány místní rozvodné sítě nízkého napětí jako zemní kabelové sítě, zatímco ve venkovské zástavbě je využíváno levnějších, nicméně často vzhledově nehezkých venkovních rozvodů. Podpěrnými body venkovních rozvodů nízkého napětí jsou domovní střešní stožáry, tzv. střešníky, nebo volně stojící sloupy ze dřeva, betonu, betonu a dřeva, nebo oceli. Některé obce se také dnes snaží o položení elektrické sítě do země, aby byla s ostatními sítěmi pohromadě a esteticky nenarušovala vzhled obce. Stav rozvodné sítě elektrické energie by mohl v některých venkovských regionech tvořit bariéru rozvoje podnikatelských aktivit, pokud dojde k příchodu velkého investora, který bude velmi náročný na kapacitu a propustnost elektrické sítě. V tom případě je nutné její nákladné rozšíření a rekonstrukce. Související oblastí je snižování energetických nákladů. Zateplování rozlehlých veřejných budov, zejména škol, dokáže přinést značné úspory nákladů na vytápění. Jinou cestou je využít k vytápění místních zdrojů, kdy obec může využívat k vytápění dřevěné štěpky či energeticky využívat biomasu vzniklou v obci.

Rozvoj ostatní technické infrastruktury Důležitou roli v běžném informování občanů i v případě krizových událostí má obecní rozhlas. Vyskytuje se v téměř všech obcích, nicméně často již technicky dosluhuje a vyžaduje přebudování. I s nástupem nových komunikačních prostředků zůstává základním informačním nástrojem. Obecní rozhlas spolu se sirénami tvoří systém varování obyvatelstva. Postupně se přechází od rotačních sirén na elektronické sirény a obecní rozhlasy zapojené do systému varování a informovaní v rámci ČR. Finanční prostředky na pořízení elektronických sirén jsou vyšší, ale je zde možnost získání dotace z prostředků Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR, spadajícího pod Ministerstvo vnitra ČR. Vhodným doplňkem obecního rozhlasu může být obecní kabelové vedení, jímž může být rozveden nejen televizní signál (z centrálního místa s výkonnými přijímači signálu), ale i vysokorychlostní internet a také obecní vysílání. Obecní vysílání v základní podobě nevyžaduje speciální vybavení: může jít o cyklicky se opakující powerpointovou či jinou prezentaci s informacemi a fotografiemi. Stejným způsobem lze příležitostně promítat i filmové záznamy (např. z různých akcí). Mnohé obce využívají možnosti informovat občany o krizových situacích či o dění v obci pomocí SMS.

68

Nedostatečné pokrytí území signály mobilních operátorů trápilo v minulých letech řadu obcí a komplikovalo i informační možnosti v případě krizových situací. V současné době je již signály pokryto území celé ČR (pokrytí minimálně jedním operátorem je zajištěno v každé obci) a přetrvávají pouze lokální problémy způsobené zejména členitým terénem. Dostupnost kvalitního internetového spojení se s rozvojem informačních a komunikačních technologií výrazně zvýšila a vedle připojení přes pevnou telefonní linku či kabelový rozvod lze kdekoliv využít bezdrátového spojení. Ze strany obce jde zejména o zajištění veřejně přístupného internetu (nejčastěji na obecním úřadě či v místní knihovně), což se podařilo již téměř v každé obci České republiky. Obec dále zajišťuje odpovídající internetové připojení do škol, které zřizuje, či do dalších obecních organizací. Do technické infrastruktury řadíme i požární nádrže a hasičské hydranty. V případě požárních nádrží obce často hledají víceúčelové využití nádrže, např. i pro rekreační účely. K důležitým oblastem technické infrastruktury patří rovněž zařízení a vybavení pro nakládání s komunálním odpadem. Standardní záležitostí se postupně staly kontejnery pro třídění odpadu alespoň na sklo, PET lahve, papír. V zájmu postupného snižování rizik poškozování životního prostředí by měl být tento systém dále rozšiřován, a to jak v územních souvislostech, tak i pokud jde o strukturu třídění. V řadě obcí existují sběrné dvory, pomocí nichž jsou shromažďovány a potom společně likvidovány další kategorie odpadu. Podrobněji je problematika odpadového hospodářství rozvedena v následující kapitole.

69

6. KRAJINA A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ Člověk je součástí přírody, bez níž nemůže existovat. Příroda zajišťuje člověku základní potřeby života: vzduch, vodu, potravu. Aby však lidé zajistili rostoucí spotřebu, stále více využívají přírodních zdrojů. Rozšiřující se hospodářství vyžaduje mnohem více paliv, energie i surovin než dříve. Ve výrobě i mimo ni vzniká množství odpadů: popílků, jedovatých plynů atd., odpady životní prostředí stále více zatěžují. Možnosti přírody jsou však omezené. Proto je nutné rozumně hospodařit, efektivně využívat suroviny i získávat alternativní zdroje energie. Přírodní prostředí ovlivňuje lidskou společnost a ta působí zpětně na přírodní prostředí. Složitý proces ovlivňování krajiny je v současné době určován třemi podmínkami: přírodní, hospodářskou činností a úrovní kulturního rozvoje společnosti. Podle míry ovlivnění lze pak členit krajinu na několik typů: • Přírodní krajina (nezměněná) – tvořena výhradně přírodními složkami, vývoj bez zásahu člověka. • Kulturní krajina – vznikla působením přírodních sil a lidskou činností, na Zemi převládá. • Narušená krajina – vzniká jako důsledek dlouhodobého neúčelného využívání přírodních zdrojů. Přírodní podmínky jsou negativně ovlivňovány člověkem. • Devastovaná krajina – má porušenou původní strukturu a regenerace je velmi zdlouhavá a nákladná. • Přetvořená krajina – krajina vytvořená člověkem (pole, sady, plantáže, člověkem vytvořené louky, lesy, pastviny, parky apod.). • Umělá krajina – krajina vytvořená člověkem na určitém přírodním základu – sídla, průmyslové závody, pozemní komunikace, přehrady apod. Člověkem neovlivněné části povrchu už dnes prakticky neexistují. Přírodní krajiny, kde je zatím vliv lidské činnosti minimální, stále více ustupují tlaku lidské společnosti. V současné době již na Zemi převládají krajiny pod přímým vlivem člověka. Snahou je snížit vlivy negativního působení člověka a jeho činností.

70

Ochrana přírody a krajiny Životní prostředí a krajina jsou chráněny obecnými ustanoveními zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, jehož účelem je přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás a k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji. Obecnou ochranu požívají územní systémy ekologické stability, významné krajinné prvky, tj. ekologicky či geomorfologicky hodnotné části krajiny (zejména lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera, údolní nivy, meze, trvalé travní plochy, naleziště nerostů, skalní útvary atp.), dále jsou to planě rostoucí rostliny a volně žijící živočichové, dřeviny atd. Pokud má krajina zachovalý ráz, kterým je zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti, je chráněna před činností snižující její estetickou a přírodní hodnotu. K ochraně takovéto krajiny, která však není zvláště chráněná, je oprávněn vyhlásit orgán ochrany přírody (v současné době krajský úřad) přírodní park a omezit takové využívání území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení krajinného rázu tohoto území (např. nevhodnými stavbami apod.). Území přírodovědecky či esteticky velmi významná požívají podle zákona č. 114/1992 Sb. zvláštní ochranu. Tato zvláště chráněná území (ZCHÚ) spadají do 6 kategorií. Dvě kategorie spadají do velkoplošných zvláště chráněných území a čtyři do maloplošných. Mezi velkoplošná zvláště chráněná území patří národní parky a chráněné krajinné oblasti. Národní parky jsou rozsáhlá území jedinečná v národním či mezinárodním měřítku, jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichž rostliny, živočichové a neživá příroda mají mimořádný vědecký a výchovný význam. Mezi maloplošná zvláště chráněná území patří národní přírodní rezervace, přírodní rezervace, národní přírodní památka a přírodní památka. Obvykle jde o přírodní útvar menší rozlohy (zejména geologický či geomorfologický), naleziště vzácných nerostů nebo ohrožených druhů ve fragmentech ekosystémů, s regionálním ekologickým, vědeckým či estetickým významem, a to i takový, který vedle přírody formoval svou činností člověk. V návaznosti na směrnici Rady 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (směrnice o stanovištích) je vymezována soustava chráněných území Natura 2000. Cílem soustavy Natura 2000 je ochrana biologické rozmanitosti zachováním nejhodnotnějších pří-

71

rodních lokalit na území Evropské unie prostřednictvím vzájemného sladění zájmů ochrany přírody se způsobem jejich obhospodařování. Lokality soustavy Natura 2000 jsou navrhovány a posléze vyhlašovány dvěma na sobě nezávislými postupy, zvlášť pro oblasti ochrany ptactva a zvlášť pro ostatní území podle směrnice o stanovištích. Ochrana vody je upravena zákonem č. 138/1973 Sb., o vodách, který byl nahrazen novým zákonem č. 254/2001 Sb. (ochrana vodních poměrů a vodních zdrojů – hlava IV). Účelem tohoto zákona je všestranně chránit vody pro jejich nenahraditelnost, pečovat o jejich čistotu a nejhospodárnější využití, zajišťovat ochranu před povodněmi a dbát přitom na ochranu přírody, rekreace, plavby a ostatních důležitých zájmů společnosti. Voda se chrání buď vyhlášením pásma hygienické ochrany vod, nebo chráněné oblasti přirozené akumulace vod (CHOPAV). V praxi znamená zařazení obce do některé zmíněné kategorie ochrany řadu omezení. Na prvním místě jde o ztížení jakýchkoliv investičních aktivit. Dále jde o změny využívání území, pohyb v krajině apod. Velmi důležité je navázat dobré vztahy se správci dané chráněné lokality (např. Správa CHKO) a společně usilovat o vhodné pojetí rozvoje. Ochrana přírody nesmí mít za cíl území zakonzervovat a znemožnit lidem v něm dlouhodobě žijícím působení na okolní prostředí. Je třeba vnímat pozice a požadavky místních obyvatel i ochrany přírody a neomezovat jednoho ve prospěch druhého, ale hledat kompromisní řešení. V případě striktní ochrany vybraných území by měla obec získat odpovídající kompenzaci za omezení svých rozvojových možností.

Podpora revitalizace krajiny Krajinotvorba je soubor přírodních a antropogenních faktorů ovlivňujících strukturu krajiny, její vzhled, stabilitu a biodiverzitu, tedy základní funkce krajiny. Krajina se neustále vyvíjí, a to nejen zásahy člověka, ale i vlivem zcela přírodních faktorů. Krajina plní produkční a neprodukční funkce. Mezi produkční funkce se řadí zejména výroba potravin a průmyslových surovin, těžba nerostných surovin, těžba dřeva, výroba energií a průmyslová výroba. Mezi mimoprodukční funkce krajiny patří stabilita a rovnováha jednotlivých ekosystémů, velká druhová rozmanitost, velká únosnost a potenciál krajiny, schopnost autoregulace, estetičnost krajiny, retenční schopnost krajiny (souhrnně eko-

72

logická funkce); krajina také poskytuje pracovní možnosti lidí, bydlení a rekreaci (sociální funkce). Lidskou činností dochází k poškození a změnám rázu krajiny. Mezi faktory poškozující a měnící krajinu patří těžba nerostných surovin, která významně přispívá ke změnám reliéfu a tvárnosti krajiny: dochází k zásahům do flóry i fauny a vzniká krajina devastovaná. Může docházet i ke změnám vodního režimu krajiny, zvýšené erozi, záboru kvalitní půdy a vzniku nestabilních ekosystémů. Ty vznikají také díky přemisťování velkého množství zeminy, zásahy do vodohospodářských procesů, zásahy do zeleně či nešetrnou zemědělskou a lesnickou činností (velké monokulturní plochy, likvidace roztroušené zeleně, monotónní ráz krajiny apod.). „Turistifikace území“ Zejména v poslední době byla v ČR část turistické ubytovací infrastruktury v některých horských oblastech realizována formou výstavby desítek objektů, různých apartmánů, někdy také nazývaných tzv. druhé bydlení (stovky až tisíce rekreačních bytů). Tímto novodobým fenoménem jsou nejvíce zasaženy Krkonoše, dále prakticky všechny horské oblasti na území ČR (Šumava, Jizerské hory, Beskydy, Jeseníky atd.). Jde o jev, který v dotčené obci příliš nerozvíjí cestovní ruch, nemluvě o necitlivé urbanizaci horského prostředí. V některých lokalitách Krkonoš (Špindlerův Mlýn, Pec pod Sněžkou) byly proto již vydány stavební uzávěry, které mají zabránit záměrům developerů. Tlak na pozemky v těchto lukrativních turistických destinacích je ovšem natolik silný, že vyhnout se mu je velmi obtížné. (Pramen: Galvasová, I. a kol. Průmysl cestovního ruchu. Praha: MMR, 2008. s. 54.) V posledních letech se stala problémem i ztrácející se sounáležitost s krajinou a životním prostředím na venkově ze strany obyvatel venkova. Vlastníci pozemků přestávají pečovat o svůj majetek – nekontrolují ho a nepožadují řádnou péči, nepoškozování svého majetku hospodařícími organizacemi; reagují pouze na cenové hladiny, jak z hlediska daňového, tak i případného prodeje. Také neřízenou urbanizací, budováním nových prvků v krajině (golfová hřiště, fotovoltaické elektrárny) a výstavbou člověk mění krajinnou mozaiku (tvořenou členitostí terénu, vodními toky, rybníky, nádržemi, zbytky původní vegetace apod.), jejíž prvky ustupují vlivem výstavby lidských sídel, mostů, průmyslových objektů, silnic, dálnic, železnic apod. Často tak dochází i k omezování průchodnosti krajiny.

73

Desatero z územního plánování obcí pro omezení negativních dopadů suburbánního rozvoje Obcím lze na základě zkušeností ze zahraničí a studia dopadů suburbánního rozvoje v českých podmínkách doporučit, aby respektovaly v územním plánování, resp. v územním plánu tyto zásady: 1. uvažovat při pořizování územního plánu o území jako o celku, „shora“, z pohledu potřeb obce, a nepodléhat tlakům vlastníků pozemků a různých zájmových skupin (např. developerů, investorů); 2. dobře definovat Zadání územního plánu – jasně říci, kterým směrem se rozvoj ne/má, ne/může ubírat (např. udržení druhého bydlení, žádná průmyslová výroba, pouze omezená výstavba komerčních objektů apod.); 3. aktualizovat územní plán zhruba každé 4 roky a nepřipustit jeho časté a účelové změny; 4. chránit nezastavěné území a u ploch na okraji obce, které jsou součástí zemědělského půdního fondu, nepovolit účelovou přeměnu v zastavitelné území; 5. nevymezovat v územním plánu plochy k zastavění, které přímo nenavazují na stávající zástavbu, respektovat pravidlo kompaktnosti zástavby a zajistit územním plánem, aby nová zástavba byla se stávající výstavbou dobře propojena dopravními komunikacemi; 6. předem řešit vliv nárůstu výstavby a počtu obyvatelstva na kapacitu technické, dopravní a sociální infrastruktury (např. dostatečná kapacita čističky odpadních vod a technických sítí, mateřské a základní školy) a zajistit v územním plánu plochy pro její případné nutné rozšíření; 7. zajistit v rámci ploch určených k bydlení, ale i ke komerční zástavbě vymezení veřejných prostor (veřejné zeleně, dětských hřišť apod.); 8. před samotnou výstavbou smluvně ošetřit, kdo bude vlastnit pozemky pod komunikacemi, resp. komunikace a technické sítě v nové zástavbě – osvědčuje se model, aby byl po jejich vybudování zajištěn bezplatný převod na obec; 9. vhodně definovat regulativy a v součinnosti se stavebním úřadem přísně dbát na jejich dodržování; 10. používat „neformální“ nástroje územního plánování (například situační plán, urbanistickou studii, architektonickou studii). (Převzato z Ouředníček, M. a kol.: Urbanizace.cz. Praha: Univerzita Karlova, 2008. s. 85.)

74

Cestovní ruch, který se na první pohled nejeví jako odvětví, jež by mohlo negativně ovlivňovat krajinu, může ovšem krajinu rovněž zásadně přetvářet. Výstavba infrastruktury pro cestovní ruch (hotely, sjezdovky, asfaltové stezky…) vede k záboru zemědělské půdy, je měněn ráz krajiny a její znečišťování… Na druhou stranu však problémem mohou být i opuštěné a zarůstající zemědělské farmy. Cílem revitalizace krajiny je oživení a posílení jejích produkčních, ale především mimoprodukčních funkcí v duchu trvale udržitelného rozvoje. 17 Návrh vzhledu krajiny však nemá být ponechán pouze odborníkům, ale hlavně těm, kteří tam žijí. Základní funkce krajiny je možné uchovat pomocí opatření k revitalizaci krajiny. Obce se mohou zapojit např. tak, že budou: – usměrňovat urbanizaci a přizpůsobování výstavby krajinnému rázu, – využívat alternativní zdroje energií, – zakládat parčíky, ostrůvky zeleně, zřizovat oblastí klidu či zakládat parkové lesy v okolí obce, – přispívat k ochraně významných přírodních i antropogenních krajinných prvků a posilovat územní prvky ekologické stability, rekultivovat narušené oblasti; – ve spolupráci se zemědělskými subjekty podněcovat omezení intenzifikace zemědělské i lesní výroby a její přizpůsobení přírodním podmínkám, – podporovat obnovu lesních porostů se zastoupením původních dřevin, chránit a rozšiřovat roztroušenou zeleň rostoucí mimo les, – ve spolupráci se správci vodních toků podporovat zavádění protierozních opatření a zvýšení retenční funkce rybníků a menších vodních nádrží, – přispět k obnově přirozené funkce vodních toků a původních biokoridorů okolo těchto toků. Problematika čištění odpadních vod je rozvedena v kapitole 5, věnované technické infrastruktuře. 17

http://www.envic.cz/administrace/upload/krajina.pdf.

75

Realizace pozemkových úprav Možnosti krajinotvorných činností, řešení ekologických problémů, zlepšení funkčního využití území a další záležitosti jsou často podmíněny uskutečněním komplexních pozemkových úprav. Vzhledem k minulosti, kdy došlo k významnému narušení vlastnických vztahů a k problematickému využívání půdy, představují pozemkové úpravy často jediný možný nástroj pro vyřešení těchto problémů. Také mohou přispět k podstatně efektivnějšímu využívání půdy, potažmo k dalším možnostem rozvoje konkrétní venkovské obce. Komplexní pozemkové úpravy jsou systémovým opatřením, jehož pomocí se uspořádávají pozemky, zabezpečuje přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech se k nim uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových úprav poté slouží pro obnovu katastrálního operátu a jako závazný podklad pro územní plánování. Přesto jsou pozemkové úpravy z rozvojového hlediska nedoceněným nástrojem rozvoje venkova. Komplexní pozemkové úpravy jsou však procesem velmi náročným (na přípravu, finančně atd.) a zdlouhavým. Hlavní fáze realizace pozemkových úprav jsou: – příprava na započetí komplexních pozemkových úprav (nutnost získat souhlas – podpisy – vlastníků více než 50 % výměry katastru), – schválení komplexních pozemkových úprav, – realizace komplexních pozemkových úprav. Účastníky řízení o pozemkových úpravách (dle § 5 zákona 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech) jsou: a) vlastníci pozemků, které jsou dotčeny řešením v pozemkových úpravách a fyzické a právnické osoby, jejichž vlastnická nebo jiná věcná práva k pozemkům mohou být řešením pozemkových úprav přímo dotčena; za takové osoby se nepovažují vlastníci, pro jejichž pozemky se v pozemkových úpravách pouze obnovuje soubor geodetických informací,

76

b) stavebník, je-li provedení pozemkových úprav vyvoláno v důsledku stavební činnosti, c) obce, v jejichž územním obvodu jsou pozemky zahrnuté do obvodu pozemkových úprav; účastníky mohou být i obce, s jejichž územním obvodem sousedí pozemky zahrnuté do obvodu pozemkových úprav, pokud do 30 dnů od výzvy příslušného pozemkového úřadu přistoupí jako účastníci k řízení o pozemkových úpravách. Zahájení řízení o pozemkových úpravách se řídí dle § 6, článků 1–10, z nichž pro obec je nejdůležitějšími články 1 a 3: (1) Pozemkový úřad posuzuje podané požadavky na zahájení pozemkových úprav. K těmto požadavkům se vyjádří v písemném sdělení do 30 dnů. Shledá-li důvody, naléhavost a účelnost provedení pozemkových úprav za opodstatněné, zahájí řízení o pozemkových úpravách. Pozemkový úřad může v odůvodněných případech zahájit řízení i bez podaných požadavků. (3) Pozemkový úřad zahájí řízení o pozemkových úpravách vždy, pokud se pro to vysloví vlastníci pozemků nadpoloviční výměry zemědělské půdy v dotčeném katastrálním území. Pozemkové úpravy jsou tudíž jedním z klíčových faktorů pro rozvoj venkova a nepřímo tak napomáhají i rozvoji podnikání a mají nesporný efekt v oblasti udržitelného rozvoje. Realizace pozemkových úprav je pouze počátkem procesu péče o krajinu; nezabezpečují přístupnost a využití pozemků, nezajišťují podmínky pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny, ale pro realizaci opatření k zabezpečení krajiny teprve vytváří výchozí podmínky. Stav realizace komplexních pozemkových úprav v ČR Období mezi lety 1990 až 2009 bylo věnováno především technické, právní a ekonomické obnově vztahů k pozemkovému majetku naplňováním nového zákona o pozemkových úpravách. Ke konci roku 2008 byly v rámci ČR uskutečněny komplexní pozemkové úpravy v 914 katastrech ČR. Komplexní pozemkové úpravy tak byly provedeny na cca 5 % území České republiky. Od roku 2004 bylo na dokončených pozemkových úpravách zainteresováno 114 454 účastníků. Mnohem většího počtu účastníků a rozlohy území se týkají rozpracované pozemkové úpravy.

77

Zachování kvalitního ovzduší Ovzduší je pro člověka jednou z nejdůležitějších složek životního prostředí, bez které se nemůže obejít. Vdechovaný vzduch a vše, co obsahuje, se dostává až do nitra lidského těla a přímo tak působí na zdraví člověka. Proto je kvalitě ovzduší věnována velká pozornost jak na národní a evropské, tak na mezinárodní úrovni. V devadesátých letech 20. století bylo v České republice investováno mnoho finančních prostředků do snížení emisí (zejména z velkých elektráren), čímž došlo k výraznému zlepšení kvality ovzduší, která v některých regionech do té doby patřila k nejhorším na světě. Avšak rozvoj průmyslu a mnohonásobné zvýšení intenzity dopravy způsobily, že se kvalita ovzduší v České republice začala opět zhoršovat, přičemž největší problém v současné době představuje jemný prach. Ve venkovských oblastech přispívá ke zhoršování kvality ovzduší v nezanedbatelné míře zejména neodpovědné chování lidí, kteří k topení v domácnostech používají nekvalitní paliva či dokonce komunální odpad a vypouští tak do ovzduší nebezpečné látky. V případě, že je zápach z provozu konkrétního malého stacionárního zdroje obtěžující, lze ho považovat za přestupek a řešit na obecním úřadě podle zákona o přestupcích. V případech větších zdrojů řeší problém příslušný oblastní inspektorát ČIŽP, oddělení ochrany ovzduší.

78

Zdokonalení systému odpadového hospodářství Odpadovým hospodářstvím rozumíme komplex činností spojených se sběrem, zpracováním či likvidací odpadů. Hlavními prvky jsou sběrná zařízení, spalovny, skládky, kompostárny, třídicí a recyklační závody, zařízení na úpravu odpadů a další. Zásadní je snaha o minimalizaci množství vzniklých odpadů a maximalizaci zpracování, resp. opětovného využití odpadů. Odpady představují nejčastější a nejsledovanější „vedlejší“ produkt lidské společnosti. Jednoduše lze odpady rozdělit na: – komunální odpady, – stavební a demoliční odpady, – biologicky rozložitelné odpady, – kaly z čistíren odpadních vod, – nebezpečné odpady. Vzhledem ke svým specifickým vlastnostem a různému riziku ohrožení životního prostředí vyžaduje každý tok odpadů specifické nakládání. Nejrozšířenějším způsobem odstraňování odpadů je skládkování odpadů. Celková kapacita skládek, jak pro komunální odpady, tak i pro ostatní druhy odpadů včetně nebezpečných, je dostatečná i s výhledem na nejbližší období, avšak i přesto lze docílit určitého snížení množství odpadů, a to především pomocí zavedení systému separace a následného využívání biologického odbourávání. Vzhledem ke stále rostoucímu objemu odpadů je třeba posílit využívání jiných způsobů likvidace odpadů. Mezi další způsoby likvidace odpadů patří např. spalování odpadů, úprava a/nebo využití odpadů biologickými metodami (anaerobní rozklad a kompostování a biologická dekontaminace) a úprava a/nebo využití odpadů fyzikálními a chemickými postupy. Výhodou spalování odpadů je eliminace záborů půdy pro uložení odpadů a výroba tepla jako vedlejšího produktu. Při použití kvalitních technologií jsou emise spaloven nižší než emise jiných lidských činností (např. z automobilů).

79

Obr. 10: Rozmístění skládek ostatních odpadů (tj. vyjma inertních a nebezpečných odpadů) v ČR Pramen: Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. M., v. v. i., http://ceho.vuv.cz.

Nejčastějším a přetrvávajícím problémem v oblasti komunální ochrany životního prostředí téměř každé obce jsou černé skládky. Ať už jsou černé skládky na veřejném prostranství, nebo na soukromém pozemku, představují riziko pro životní prostředí a v některých případech i pro lidské zdraví. Za nelegální uložení odpadu hrozí pokuta až 50 000 Kč, přesto „znečistitele“ často neodrazuje. Nebezpečnost černé skládky pro životní prostředí je závislá na charakteru odpadu, který je zde uložen, a blízkosti vodních toků, nádrží nebo hladiny podzemní vody. Na skládkách lze velmi často kromě inertního stavebního materiálu najít také zbytky barev, olejů, staré autobaterie, azbestovou krytinu a další odpad, který je klasifikován jako nebezpečný. K černému skládkování vede lidi především nedostatečná informovanost o možnosti bezplatného uložení odpadu ve sběrném dvoře; starý elektrospotřebič musí odebrat prodejna, kde si koupíte spotřebič nový, a staré, avšak nezničené oděvy je možné nabídnout např. Červenému kříži nebo odvézt do sběrného dvora.

80

Prevence vzniku černých skládek v městě Most Příkladem pro prevenci vzniku černých skládek zavedlo město Most. Cílem projektu Most – čisté město v oblasti černých skládek je: – zvýšit osvětu o problematice černých skládek, – zmonitorovat černé skládky na území města, – zvýšit riziko chycení „při činu“ těm, kteří se nelegálně zbavují odpadu, – zapojit do sledování černých skládek školy, – vydat osvětové a výukové materiály zaměřené na problematiku černých skládek. Všude tam, kde se objevují černé skládky, si musíme položit několik základních otázek: – Jsou lidé dostatečně informováni o bezplatné možnosti uložení odpadu ve sběrném dvoře? – Je ve městě dostatek kontejnerů na separovaný odpad? – Vynakládá město prostředky na osvětu veřejnosti v oblasti třídění odpadu? – Jsou plochy, kde se skládky vyskytly, opatřeny výstražnou cedulí „Zákaz skládkování“? – Pořádají se ve městě úklidové akce spojené s osvětou, např. při příležitosti Dne Země? – Upozorňuje město majitele pozemků, na kterých je černá skládka, a vybízí je k nápravě? – Jsou činěna preventivní opatření na místech, kde se vyskytují černé skládky, pravidelně? – Bojuje město proti ukládání odpadu u kontejnerů? – Stará se město dostatečně o pravidelnou údržbu veřejných prostranství? – Zaměřuje se městská policie na místa s černými skládkami? (Pramen: http://cistemesto.ecmost.cz/cerne_skladky.php)

81

V oblasti odpadového hospodářství obce obvykle zajišťují: – svoz a likvidaci směsného komunálního odpadu (obvykle pomocí specializované firmy, nicméně je možné i řešení vlastními silami při zapojení většího množství obcí), – nádoby pro třídění odpadu v potřebné struktuře a na dostatečném množství míst dle velikosti obce a jejich pravidelný svoz, – zřízení a provozování sběrných dvorů, kde lze zdarma či za poplatek uložit specifické druhy odpadů. V některých obcích vznikají za účelem likvidace biologického odpadu přímo v místě vzniku obecní či svazkové kompostárny. Nebezpečného odpadu se občané mohou zbavit i nárazově, když do obce jednou za čas přijede sběrné auto. V oblasti zlepšování odpadového hospodářství lze obci doporučit následující aktivity: – hledání řešení šitých obcím na míru a využívajících jejich dispozic; – podpora třídění odpadu a snaha o likvidaci k tomu vhodných typů odpadů co nejblíže místu vzniku (např. biologický odpad – tráva, dřevo); – spolupráce s okolními obcemi a vzájemné sdílení specializované techniky.

82

7. HOSPODAŘENÍ OBCE Rozpočtové hospodaření obce v daném roce či v horizontu více let a stejně tak hospodaření s majetkem jsou zásadními procesy stojícími za rozvojem obce, jsou nástrojem (prostředkem) dosahování cílů obce. Většina činností, které obec realizuje, má svůj ekonomický odraz. Finanční či majetková stránka plní zprostředkující úlohu. Celkově hospodařením rozumíme nakládání se souborem věcí, práv či závazků obce. V praktické rovině jde o soubor ekonomicko-správních činností zabezpečujících provoz, mezi které patří správa majetku, získávání finančních zdrojů a nakládání s nimi, tvorba, čerpání a kontrola rozpočtu, vedení výkazů a další. To, jak obec přistupuje k hospodaření, závisí zejména na její velikosti a množství zajišťovaných veřejných služeb (od nichž se odvíjí množství prostředků a rozsah spravovaného souboru majetku).

Rozpočtové možnosti Hlavním úkolem obce ve finanční oblasti je zajistit dostatek finančních zdrojů na zajištění svěřených úkolů a na uskutečnění rozvojových aktivit. Daňové příjmy určené obcím, stanovené rozpočtovým určením daní, jsou podle zákona č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení daní, rozdělovány na základě: a) kritéria výměry katastrálních území obce, b) prostého počtu obyvatel v obci a c) násobků postupných přechodů. Procentní podíl dané obce je vypočten jako součet vážených podílů hodnoty obce na hodnotě všech obcí u kritérií a, b, c. Obec může z daňových příjmů ovlivnit pouze místní a některé další poplatky. Pro obec jsou z hlediska hospodaření rozhodující příjmy, které může sama ovlivnit. Nedaňové příjmy nabízí nejširší škálu možných přístupů, zároveň se jejich maximalizace může ocitat na hraně plnění role obce. Jde především o oblast podnikání či poskytování služeb za úplatu. Na druhou stranu uvážlivé hospodaření s obecním majetkem může být vedle plnění strategických cílů významným zdrojem příjmů. Kapitálové příjmy jsou převážně jednorázovou a nepravidelnou záležitostí a jsou úzce spojeny s prodejem obecního majetku.

83

Nejvýznamnějším ovlivnitelným zdrojem je oblast dotačních příjmů.18 V praxi se ukazuje, že na dotační příjmy (s výjimkou dotací v rámci souhrnného dotačního vztahu) mnohem více než ekonomické faktory působí vlivy mimoekonomické (schopnosti managementu obce, informovanost, politické faktory apod.), i když schopnost spolufinancování jako základní podmínky přijetí dotace nelze opominout. Tab. 3: Vliv obce na rozpočtové příjmy

Přímé nástroje

Nepřímé nástroje

– Omezená daňová pravomoc – např. stanovení koeficientu u daně z nemovitostí (malý přínos) – Schválení vybírání nového mí- – Podporou podnikání a investiční aktivity dosáhnout zlepšení situace stního poplatku (v rámci zákonem v oblasti zaměstnanosti na svém stanovených poplatků) území a zvýšit tak především pří– Nedaňové příjmy – stanovení výše jem daně z příjmů uživatelských poplatků za poskytování veřejných statků a služeb na – Optimalizace nakládání s majetkem města území města, výhodný pronájem – Aktivní snaha o získání dotací majetku, finanční investice – Rozhodnutí o využití návratného způsobu financování – emise obligací, úvěr, finanční leasing Pramen: vlastní zpracování autorů.

Oblast výdajů je rozmanitější. Výdaje obecních rozpočtů jsou oproti rozpočtovým příjmům více závislé na specifické situaci obce (§ 63, 128/2000 Sb.) a na jejím postavení ve správním a sídelním systému. Posláním obce je pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů a současně při plnění svých úkolů chránit také veřejný zájem vyjádřený v zákonech a jiných právních předpisech (§ 2 zákona 128/2000 Sb., o obcích).

18

Např. extrémní případ obce Boží Dar, kdy obec s méně než 200 obyvateli má příjmy převyšující 50 mil. Kč, viz Proti proudu směrem k prosperitě, In Obec a finance 6/2005, str. 26–27.

84

Obec v samostatné působnosti dále v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi pečuje o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku (§ 35, 128/2000 Sb.). Z výše uvedeného vyplývá, že výdajová struktura je značně různorodá, může se v jednotlivých letech, zejména pokud obec realizuje nárazové investiční akce, výrazně lišit. Stabilními, v podstatě mandatorními a téměř vždy se vyskytujícími výdajovými oblastmi jsou výdaje na: – provoz obecního úřadu, – mzdové prostředky a odměny, – veřejné osvětlení, – údržbu místních komunikací, chodníků, veřejných prostranství. Ve většině obcí působí sbor dobrovolných hasičů, v jehož rámci funguje zásahová jednotka. V takovém případě obec vytváří zázemí pro fungování této jednotky. Obvyklé jsou výdaje směřované do podpory činností spolků a neziskových organizací. Zřizuje-li obec mateřskou a základní školu, musí vynakládat výdaje na zajištění jejich provozu. Obec hraje zásadní roli při budování a údržbě technické infrastruktury, nicméně řešení této problematiky je možné více způsoby a není závazné. Všechny obce nicméně cíleně pracují na zlepšování situace.

Efektivní řízení hospodaření Základním předpokladem pro efektivní řízení hospodaření obce je analýza stávajících finančních toků v rozpočtu obce. Debaty o problematice jejich financování nejsou podloženy komplexními analýzami hospodaření s těmito finančními toky a nedochází ke sledování hlubších vazeb, faktorů a podmínek v rámci rozpočtů obcí i mezi jednotlivými obcemi. Zvyšování příjmů obcí dotačními prostředky pak při aplikaci stejných podmínek (pouze v omezené míře ve vazbě na velikost obce) logicky nemůže být efektivní. Rovněž výdajová stránka rozpočtu je pak často řešena ad hoc bez vyjasnění si dlouhodobého směřování.

85

Efektivností rozumíme vztah mezi vstupy a výstupy. Vstupy bývají obvykle vyjadřovány ve finančních jednotkách (ale mohou být i časové), výstupy jsou různorodé. Při snaze o maximální efektivnost srovnáváme varianty směřující k dosažení plánovaných cílů a zkoumáme, jaké jsou náklady na jednotku výstupu, resp. jaké jsou náklady na dosažení výsledků. Kromě obecně platných zásad efektivního hospodaření (transparentní toky financí, evidence a rozvíjení zdrojů, rozpočtové výhledy apod.) je žádoucí mít k dispozici soustavu ukazatelů a obecných přístupů ke zhodnocení vztahů mezi jednotlivými rozpočtovými položkami a pro srovnání s ostatními obcemi. Z členění příjmů a výdajů vychází finanční ukazatele. V následujícím textu jsou zmíněny jen vybrané z nich – ty, které jsou vhodné pro základní srovnávání většího souboru obcí. Hlubší analýzy musí pracovat s výrazně větším množstvím vstupů a několikaletými časovými řadami, tak aby bylo možné zachytit trendy a souvislosti a odhalit jednorázové výkyvy. Z nejčastěji používaných ukazatelů finanční analýzy lze uvést např.: – celkové příjmy na obyvatele, – nedaňové příjmy na obyvatele, – nenárokové dotace 19 na obyvatele, – poměr běžných příjmů 20 a běžných výdajů, – podíl kapitálových výdajů, – kapitálové výdaje na obyvatele, – dluhovou službu, – zadluženost na obyvatele. Pro srovnatelnost obcí je nezbytné používání relativních ukazatelů (absolutní čísla je však mít stále na zřeteli při interpretaci relativních hodnot). Aplikací statistických metod můžeme zjištěné hodnoty srovnávat a třídit. Otázkou je ale vyvození závěrů. Fakt, že obec má vyšší celkové příjmy (resp. nedaňové, kapitálové či dotační) na obyvatele než jiné obce, je těžce interpretovatelný ve smyslu toho, zda obec dobře hospodaří, ale je signálem pro vhodnost komparační analýzy. 19 Dotace, o které obec musí aktivně usilovat (žádosti, projekty), při určitém zjednodušení za ně lze považovat celkové dotace bez souhrnného dotačního vztahu (nárokové dotace). 20 Běžné příjmy jsou zde chápány jako opakující se příjmy, zjednodušeně řečeno příjmy bez kapitálových příjmů a nenárokových dotací.

86

Vhodným příkladem nejednoznačné interpretace je ukazatel podílu kapitálových výdajů. Tyto výdaje znamenají dlouhodobé investice do majetku obce. Podíl kapitálových výdajů obcí ČR se pohybuje kolem jedné třetiny celkových výdajů obcí, ale mezi jednotlivými obcemi jsou výrazné rozdíly. Lze předpokládat, že větší celkový objem kapitálových výdajů vytváří příznivější podmínky pro další rozvoj obce. To platí jen do jisté míry. Nadměrné kapitálové výdaje mohou svým dopadem na dlouhodobé rozpočtové hospodaření obce naopak destabilizovat finanční rovnováhu obce. Dále je třeba zvažovat míru vybavenosti obce. Obci s vybudovanými infrastrukturními zařízeními bude zcela jistě stačit nižší podíl než obci, která je právě buduje. Opět se ukazuje důležitost hodnocení ve výrazně širším kontextu než jen ve statistickém. Podobně lze přistoupit k ukazateli dluhové služby či k zadluženosti na obyvatele. Nulová (či velmi nízká) úroveň je sice pozitivní jev, ale může současně znamenat, že obec jen proto, aby se nezadlužila, nebo z důvodu vlastní pasivity neinvestuje do rozvoje obce. Kraj Jihomoravský

Kraj Vysočina

Dlouhodobý hmotný majetek - stavby

Dlouhodobý hmotný majetek - pozemky

Ostatní dlouhodobý hmotný majetek

Dlouhodobý nehmotný majetek

Dlouhodobý finanční majetek

Zásoby

Pohledávky

Krátkodobý finanční majetek

Účty rozpočtového hospodaření

Obr. 11: Struktura majetku obcí v krajích Jihomoravském a Vysočina v roce 2005 Pramen: IS ARIS, 2005, vlastní výpočty.

87

Za klíčové ukazatele komplexně postihující majetkové hospodaření obcí a odrážející kvalitu majetkového hospodaření lze zvolit následující: – velikost majetku, resp. struktura majetku – v podobě meziročního srovnání a v přepočtu na obyvatele obce, – výnosnost majetku – ve variantách výnosnosti dlouhodobého hmotného majetku a výnosnosti finančního majetku (dlouhodobého i krátkodobého), – reprodukce a údržba majetku – v podobě podílu výdajů na opravy a udržování na hodnotě dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku, – podíl cizích zdrojů na majetku obce (možná modifikace na podíl bankovních úvěrů a půjček). Zásadním tvrzením je, že ve většině případů nemůžeme říci, co je pro danou obec obecně nejvhodnější, ale můžeme říci, jak nejlépe dosáhnout cílů, které si obec předsevzala, nebo alespoň vymezit možné cesty s jejich klady a zápory. Pro operativní hodnocení hospodaření obcí je vhodné využívat metody benchmarkingu. 21 Podstatou této metody je měření a analýza procesů a výkonů organizace a hledání nejlepšího řešení prostřednictvím systematického porovnávání s výkonem ostatních. Tato metoda využívá srovnání ukazatele s referenční hodnotou ukazatele celého souboru subjektů sledovaného v dlouhém časovém období. Bez dlouhodobého benchmarkingu je třeba při interpretaci hodnot dbát zvýšené opatrnosti. Je velmi důležité zajistit hodnověrnost dat (kontrola a úroveň zdrojové základny) a vypovídací schopnost (měří to, co má měřit?). Využití benchmarkingu tak v praxi znamená obvykle sledování dostatečně velkého souboru obcí po dobu několika let, určení průměrných a nejčetnějších hodnot a rozložení hodnot mezi extrémy. Na základě takového souboru již můžeme s jistou mírou objektivity vysledovat tendence a zákonitosti. V určitých případech lze využít obecně uchopitelných „benchmarků“, které chápeme jako tzv. referenční body, které představují krajní hodnotu poměru dvou základních ukazatelů, např.: 21 Definic a chápání benchmarkingu je více, např. Vzdělávací centrum pro veřejnou správu ČR chápe benchmarking jako „techniku trvalého zlepšování, při níž měříme data, ze kterých získáváme poměrové ukazatele výkonu a kvality, které nám umožňují porovnávat a analyzovat procesy či služby za účelem zjistit nejlepší postupy“.

88

– saldo běžného rozpočtu by vždy mělo být kladné, kapitálový rozpočet může být deficitní, – přebytek běžného rozpočtu = maximální možná dluhová služba (projekce salda). Zlepšení nakládání s finančními prostředky Nedostatek finančních prostředků je starosty obcí zmiňován jako jeden z hlavních rozvojových problémů. Zde jde ovšem o problém zástupný a konstatování o nedostatku peněz je kontraproduktivní. Obec nikdy nebude mít tolik finančních prostředků, aby nemusela volit mezi alternativami využití prostředků. Financování provozu a rozvoje velmi malých obcí je přetrvávajícím problémem. Obec dostává přiděleny daňové prostředky podle výše uvedených kritérií (založených z většiny na počtu obyvatel), základní náklady na provoz obce jsou do značné míry fixní (obecní úřad, účetnictví), a tak dochází k vyčerpání rozpočtu na běžné výdaje. Důsledkem snahy o intenzivní rozvoj obce a zvýšené investiční aktivity bez dostatečného zvážení možností obce či bez zohlednění nepředvídaných problémů může být vysoká míra zadlužení obce. V tomto ohledu je cestou k řešení především omezení výdajů a dlouhodobá snaha o splacení závazků. Průřezovým problémem hospodaření obcí je rovněž vysoká dotační závislost. Větší investiční akce se bez dotační podpory neobejdou. Financování veřejných služeb pomocí nárokových dotací rovněž vytváří závislost obcí na krajském a státním rozpočtu. Dotační politika je hlavním používaným nástrojem podpory rozvoje obcí. Dotace by neměly motivovat obce k nehospodárnosti a nadměrným výdajům – často se projevuje tzv. „mucholapkový efekt“, kdy dotace váží prostředky, které mohly být využity lépe jinde nebo které jinde silně chybí. Často neplatí, že administrativní náročnost je přímo úměrná objemu získaných finančních prostředků. Může být výhodnější realizovat menší projekt z vlastních prostředků než získat dotaci s vyšší finanční spoluúčastí a značnými náklady na administrativu. Vývoj podílu obecních dotací v ČR Po vzniku ČSR v roce 1918 vlastní daňové i nedaňové příjmy rozpočtů obcí nestačily k financování jejich potřeb, a proto byly doplňovány transfery ze státního rozpočtu. Přes tyto transfery rostlo zadlužení obcí, přestože příjmy z vlastní činnosti a z obecního majetku byly významnější než v současnosti.

89

V období 1948–1990 tvořily dotace rozhodující část příjmů rozpočtů národních výborů. Soběstačnost obcí většinou nepřekračovala 20 %. Stát výrazně ovlivňoval rozhodování obcí o financování jejich potřeb, i když se postupně upouštělo od detailní účelovosti při jejich poskytování. Podíl dotací na celkových příjmech obcí (v %)

Od roku 1990 v ČR dochází k posilování vlastních finančních prostředků obcí, k snižování podílu dotací a zvyšování finanční soběstačnosti obcí. Podíl dotací zůstává stále relativně vysoký. (Pramen: Peková, J.: Hospodaření a finance územní samosprávy.)

V oblasti hospodaření lze nalézt značné množství možností ke zvýšení rozpočtových prostředků, ke zhodnocení majetku či k efektivnějšímu vynakládání majetku. Jejich využití se liší podle dispozic obce a přístupu představitelů obce. Optimálním řešením je vytvoření vlastní kombinace nástrojů, tak aby obec mohla postupně zlepšovat podmínky pro život v obci. V oblasti finančního hospodaření můžeme tedy uvést následující doporučení: 22 – Přistupovat k tvorbě rozpočtu z hlediska poptávkového, tj. nejprve promyslet a stanovit, co obec musí financovat a co je velmi potřebné financovat, zpracovat odhad nákladů a k těmto nákladům hledat zdrojové pokrytí a dle možností obce je upravovat. Jinak řečeno: jasně definovat a vyznačit priority, přezkoumat preference. Návrh rozpočtu by neměl být úpravou rozpočtu minulého navýšením o inflaci. 22

Zpracováno s využitím Cogan, R.: Tvorba rozpočtu samosprávy (Některé praktické zkušenosti a rozpočtové desatero zásad). In Obec a finance 5/2004. Praha: Triáda, 2004. ISSN 1211–4189. Dostupné z: http://denik.obce.cz/go/clanek.asp? id=6159226&hledej=samospr%E1v.

90

– Důsledně uplatňovat dlouhodobé plánování, tak aby jednotlivá rozpočtová rozhodnutí byla formulována v kontextu delšího časového období. – Rozpočet schvalovat jako mírně přebytkový, vždy s rezervami (adekvátní je všeobecná rezerva 1 % z celkových výdajů, pro investice lze doporučit 10 %). – Provozní rozpočet je třeba mít schválený vždy před započetím roku (o výdajích na investice lze rozhodnout i později). – Stabilizovat výdaje na organizační složky a příspěvkové organizace – jejich požadavky na financování je třeba vnímat v kontextu i ostatních priorit a výdajových oblastí obce. – Závazky obce by neměly přesáhnout výši, kterou je obec schopna splácet bez narušení svých provozních výdajů (ukazatel dluhové služby do 30 %). Úvěr by měl být používán pouze k financování investic. – Příjmy z prodeje majetku by měly sloužit k pořízení dalšího majetku (využity na investiční výdaje, nikoliv „projedeny“). – Udržovat si finanční rezervu: zůstatek na účtu by měl stačit na pokrytí nenadálých výdajů, je vhodné mít prostředky pro podporu investičních dotací, podmínkou je často spoluúčast a je třeba být připraven. Zkvalitnění majetkového hospodaření Hlavními vzájemně provázanými problémy v oblasti majetkového hospodaření obcí jsou špatný stav obecního majetku, nedostatečná evidence majetku a z toho plynoucí nedostatečné využití majetku a nevyhovující struktura majetku. Majetková inspirace 1 Prvním inspirativním, ovšem jen obtížně hromadně následovatelným příkladem je obec Boží Dar. Boží Dar leží ve výšce 1 028 m n. m. v Krušných horách poblíž hranice s Německem. V tomto městě s pouhými 180 obyvateli zvolili po roce 1990 specifickou rozvojovou cestu. Aktivně se chopili podnikatelských příležitostí a postupně obec pořídila hotel, čerpací stanici, lyžařské vleky a další nemovitosti. Po skromných počátcích spojených s budováním infrastruktury a snahou zužitkovat „chátrající“ majetek v obci (např. jeho nákupem a uvedením do provozu) se podařilo vytvořit rozsáhlé majetkové portfolio ve vlastnictví obce. K podnikání s majetkem byla obcí

91

zřízena společnost s ručením omezeným. Příjmy z podnikání a z pronájmů majetku činily v roce 2007 více než 7 mil. Kč, což tvořilo cca třetinu rozpočtových příjmů. Klíčovou roli v představeném rozvoji obce hraje starosta Jan Horník, který je v této funkci již od roku 1990. Je zřejmé, že v případě Božího Daru se spojil lidský faktor spolu s příznivými dispozicemi. Aktivní a koncepční přístup k rozvoji může být vzorem pro každou obec, pokud její zvolení představitelé vycházejí z širšího pojetí funkcí veřejné správy, resp. jejich hospodářsko-politických substancí. Naopak zastánci teoreticky „čistých“ liberálních konceptů, omezující majetkovou bázi obce na plnění jen základních správních funkcí, by zřejmě k jmenovanému příkladu přistupovali velmi skepticky. 23 Hlavními doporučeními, resp. nezbytnými kroky ke zlepšení majetkového hospodaření obcí jsou: – Plánování rozvoje: Má-li být nalezena a dosažena struktura a velikost majetku odpovídající potřebám obce, je nezbytná existence koncepčních dokumentů formulujících rozvojové představy a záměry obcí. Pro majetkové hospodaření není zásadní podoba těchto dokumentů, nicméně musí být zřejmé, jaké služby obec chce zajišťovat a jakým směrem se chce rozvíjet, tak aby bylo možné odvodit nejvhodnější rozsah majetku podporující rozvoj. – Funkční a kompletní evidence majetku: Evidence majetku je zcela základním vstupem pro jakékoliv majetkové nakládání. Obecně lze vznést požadavek na přehlednou, komplexní a reálnou evidenci majetku. Vedle prostého součtu položek je potřebné uvedení údajů také o stavu majetku, o jeho lokalizaci, způsobu správy, případně také o nákladech s ním spojených a o budoucích výdajích na jeho údržbu. Pro nemovitý majetek by existence majetkových pasportů (jmenovitě pasporty budov, technických zařízení a infrastruktury, pozemků a komunikací) měla být zcela automatická. Technické řešení pasportu může mít rozličné podoby v závislosti na objemu majetku, nicméně vždy by mělo být v digitalizované podobě, tak aby správci majetku byla k dispozici všechna data potřebná pro sledování stavu majetku. – Správce majetku: Nezbytnou podmínkou efektivní správy majetku je zřízení pozice správce majetku. Optimální struktura řízení správy ma23 Více informací lze nalézt v článcích Krušné hory bez hranic. In Veřejná správa 4/2008, s. 12–14. Proti proudu směrem k prosperitě. In Moderní obec 6/2005, s. 26–27.

92

jetku je postavena na týmové práci odpovědného subjektu (správce) s vysokými pravomocemi, koordinačními a organizačními mechanismy a subjektů věnujících se dílčím věcným či technickým aspektům (např. údržbáři). V případě malých obcí může být tato struktura integrována do jedné osoby. Funkce správce může být spojena samozřejmě i s jinými činnostmi. Z činnosti správce lze zdůraznit důslednou terénní inventarizaci a plánování údržby a oprav majetku. 24 – Společná správa vybraných složek majetku obce: Kvalifikovaná správa některých majetkových typů (technická infrastruktura, byty, památky, lesní pozemky apod.) je věcí náročnou a pro mnohé malé obce kapacitně nezvládnutelnou. Je proto vhodné, aby v rámci svazků obcí posílila společná činnost ve správě majetku. Společnou správou tak lze výrazně snížit běžné výdaje a v případě investičních akcí i výdaje investiční a celkově správu zkvalitnit. Obce by ale neměly zapomenout na sladění činností mezi obecním správcem majetku a správcem majetku svěřeného do péče svazku. Lze si samozřejmě představit i společný výkon role správce majetku obce pro více obcí. – Postupy pro nakládání s majetkem obce: Nelze se domnívat, že by každá obec zpracovávala komplexní koncepci hospodaření s majetkem, nicméně nezbytným a minimálním standardem je stanovení postupů pro jednotlivé způsoby nakládání s majetkem obce včetně odpovědností za rozhodování a realizaci (zejména pro nákup, výstavbu, údržbu, pronájem, prodej). Majetková inspirace 2 O důležitosti „dobrého nápadu“ svědčí příklad obce Vrbice v Královéhradeckém kraji nedaleko Kostelce nad Orlicí. Obec s přibližně 130 obyvateli se v roce 2004 rozhodla vystavět 30 m vysokou rozhlednu na místě, kde v minulosti již rozhledna stávala. Několikasettisícová investice se obci díky podnikatelskému přístupu mnohonásobně „vyplatila“. Vstup na rozhlednu je zpoplatněn 20 Kč, u rozhledny funguje stánek s občerstvením, rozhledna má také vlastní turistickou známku. To spolu s velkým zájmem turistů vedlo k dvacetinásobnému zvýšení nedaňových příjmů obce mezi lety 2005 a 2006 (první rok uvedení do provozu) ze 46 tis. Kč na více než 900 tis. Kč. Nedaňové příjmy tak v roce 2006 činily 44 % souhrnných příjmů. Na obci Vrbice 24

Pro více informací k problematice správce obce lze odkázat na článek Vodička, K.: Správce majetku na radnici: rizikové povolání. In Veřejná správa 36/2004, s. 28–30, z něhož byly čerpány některé uvedené informace.

93

je zřejmé, že možnosti posílení obecních příjmů pomocí majetkových nástrojů existují a jsou dostupné i pro malou obec. 25 Tab. 4: Vazby finančního a majetkového hospodaření

Vliv finančního hospodaření na majetkové hospodaření

Vliv majetkového hospodaření na finanční hospodaření

Příčiny

Důsledky

Nízká zadluženost

→ možnost financování pořízení majetku

Investiční výdaje

→ zvětšení majetku

Dobré hospodaření s majetkem

→ výdajové úspory, → příjmy z vlastní činnosti

Pořízení majetku

→ zvýšení běžných výdajů (výdaje na údržbu a provoz)

Pramen: vlastní zpracování autorů.

Důležitou součástí vzájemné podpory finančního a majetkového hospodaření je sledování různých socioekonomických či jiných trendů a adaptace finančních a investičních strategií. 26 K tomu je třeba, aby obce disponovaly profesionálními dovednostmi umožňujícími komplexní přístup k vyhodnocení souvislostí a k návrhu nejvhodnějších strategií. Ekonomické přínosy spolupráce Dosud plně nedoceněnou možností pro řešení ekonomických problémů (zejména nedostatku prostředků, správy majetku, zajištění veřejných služeb) je spolupráce obcí. Umožňuje realizovat rozvojové projekty, na něž by jedna 25

Pro podrobnosti lze odkázat na stránky obce Vrbice, které jsou dostupné z . 26 Praktickým příkladem přímé souvislosti mezi finančním, majetkovým a strategickým plánováním je situace dvou italských měst, která zažila v sedmdesátých letech trend stěhování lidí z centra měst na jejich okraje. To vedlo během deseti let k vyprázdnění školních budov v centru a k jejich nedostatku na předměstích. Florencie tento trend nevystihla a dostala se do velkých potíží. V Pratu naopak uvedený trend sledovali, využili vysokých cen nemovitostí v centru, prodali školní budovy a začali stavět na předměstích.

94

obec nestačila (využití sdružování prostředků), a rovněž může přinést značné úspory (úspory nákladů, společný postup vůči monopolům apod.). Výhody spolupráce nelze omezovat jen na oblast ekonomickou, ale lze tvrdit, že ekonomickou stránku musí mít veškeré činnosti v rámci spolupráce. V této souvislosti je oblast financování společné činnosti obcí klíčovým faktorem efektivnosti meziobecní spolupráce. Ekonomické aspekty společné činnosti obcí však nejsou ve většině případů dořešeny a tato situace vede v praxi k řadě problémů. Jako konkrétní bariéry spolupráce obcí lze v ekonomické oblasti uvést: – nedořešené financování „ad hoc“ akcí, tj. jednotlivých projektů, – nedostatečné povědomí o ekonomických synergických efektech a možnostech plynoucích ze sdružování prostředků, – absence dlouhodobého finančního plánování. Pro rozvoj spolupráce je klíčová role manažera svazku. Jeho úkolem je – vedle zajištění organizačního zázemí – stmelovat obce a jejich přístupy, koordinovat společné pohledy na jednotlivé problémy, vytvářet jistý regionální nadhled a dlouhodobě plánovat nejen obsahovou náplň spolupráce, ale i její finanční zajištění. Při sdružování prostředků je třeba přihlížet k možnostem jednotlivých obcí, vývoji a velikosti rozpočtu svazku obcí, rozvíjet mechanismy kumulování financí, aktivně vyhledávat možnosti úspor, zejména obousměrným aplikováním principu subsidiarity, a v neposlední řadě usilovat o získávání prostředků z co nejširšího spektra zdrojů. Jednoznačnými ekonomickými efekty spolupráce mohou být zejména: – úspory nákladů při společně vykonávaných činnostech či při společné správě majetku, – úspora nákladů při společném postupu k dodavatelům zboží a služeb (zde lze uvést např. Energetické sdružení obcí jižní Moravy, které takto působí v oblasti energetiky), – kumulace finančních prostředků a společná realizace projektů (dosažení synergických efektů) – zřízení společného rozvojového fondu umožňujícího větší flexibilitu a rychlé financování při přípravě a v počátečních fázích projektů apod. Další aspekty a přínosy spolupráce jsou rozvedeny v následující kapitole.

95

8. SPRÁVA OBCE Hlavním rysem české obecní samosprávy (obecního zřízení) je tzv. smíšený systém, kdy obce jako jednotky (subjekty) místní samosprávy vykonávají vedle vlastní působnosti (samosprávy) i působnost přenesenou (určitý díl místní státní správy). Samostatná působnost obcí je působnost samosprávná, zakotvená v právu na samosprávu (a ve výslovném ústavním ustanovení, podle kterého je obec samostatně spravována svým zastupitelstvem, srov. též ustanovení § 35 obecního zřízení). Přenesená působnost obcí je oproti tomu svou podstatou dekoncentrovaná státní správa svěřená obcím zákony na základě ustanovení čl. 105 Ústavy České republiky; jde tedy o tzv. nepřímou místní státní správu. Obec vystupuje při výkonu přenesené působnosti obdobně jako čistě výkonné orgány státu (klasické orgány státní správy), její činnost má standardně podzákonný, výkonný a nařizovací charakter. Tab. 5: Základní kompetence obcí Oprávnění v samostatné působnosti − Místní poplatky a účast na správě poplatků a daní − Zřizování zařízení či orgánů − Vyjádření obcí − Oprávnění vydávat právní akty

Povinnosti v samostatné působnosti − Povinnost vést kroniku − Péče o vodovody a kanalizace − Zajištění požární ochrany

Povinnosti v přenesené působnosti − Přestupkové řízení − Krizové řízení − Koncepční činnost − Sociální oblast − Doprava − Životní prostředí a ochrana přírody − Volby, referenda − Poskytování informací − Další informační služby veřejnosti − Vydávání stanovisek − Vydávání povolení − Poskytování součinnosti − Ostatní nezařazené kompetence

Pramen: Galvasová, I., Kadečka, S., Binek, J. a kol.: Identifikace kompetencí zatěžujících výkon veřejné správy se zvláštním přihlédnutím k malým obcím. Brno: GaREP, 2007. 61 s. Projekt plynoucí z usnesení vlády ČR č. 1325/2006.

96

V souvislosti s činnostmi obce je vzhledem k jejich odlišným procesům vhodné rozlišit pojmy správa a řízení. Veřejná správa je poskytování služby veřejnosti, kdy úředníci uskutečňují politiku definovanou někým jiným. Veřejná správa zahrnuje postupy převádějící politiky v akce a běh úřadu. Řízení, resp. management, můžeme chápat jako soubor přístupů, názorů, zkušeností, doporučení a metod užívaných pro zajištění kvalitního chodu organizace a dosahování jejích cílů. Konkrétní činnosti, které naplňují pojem management, jsou plánování a organizování (definování účelu a cílů), řízení a rozhodování (včetně koordinace), vedení a řízení lidí (lidské zdroje), informování a komunikace, monitorování a kontrola, případně také i reprezentování. Nemec a Wright27 jako základní rozdíly managementu ve veřejné správě a soukromé sféře uvádí: – Veřejné organizace působí na základě politických potřeb (absence ziskového motivu). – Veřejným organizacím chybí systém měření výkonnosti. – Rozdílné právní prostředí (v soukromém sektoru říkají zákony manažerům jen to, co nesmějí dělat; v sektoru veřejném říkají zákony, co mohou dělat). K výše uvedenému je třeba na úrovni obecní samosprávy uvést, že v malých obcích dochází k odstranění některých omezení veřejné správy obecně a rovněž k eliminaci některých zdrojů neefektivnosti veřejného sektoru. V malých obcích bez úřednického aparátu 28 splývá osobou starosty politické rozhodnutí a realizace tohoto rozhodnutí. Důležitá je rovněž role zastupitelstva, které v malých obcích vedle rozhodovací role působí i jako realizátor rozvojových činností v obci. Management obcí do cca 2 000 obyvatel (resp. u obcí nesestavujících radu obce) tvoří v nejužším pojetí obvykle pouze starosta. V oblasti obecní samosprávy existuje vedle zákonných omezení vybraných činností relativně velká oblast pro tvůrčí přístup k řešení rozvoje obce, kdy obec může podnikat, rozličným způsobem investovat, volit služby nad rámec

27

Nemec, J., Wright, G.: Management veřejné správy, teorie a praxe. Praha: Ekopress, 2003, s. 25. 28 Např. pro obce do 1 000 obyvatel je obvyklé zaměstnávání osob plnících specifické činnosti na zkrácený úvazek (účetní, technické profese) či smlouvou o dílo. Ve větších obcích tvoří jádro činnosti zaměstnanců výkon státní správy v přenesené působnosti.

97

běžného standardu, které bude pro své občany zajišťovat, apod. Otevírá se tak široké pole činností odrážejících specifika dané obce, dávající prostor pro různé pojetí jeho řízení. Schopnost pojmenovat rozvojové podněty a zejména využít všech dostupných prostředků k rozvinutí příležitostí a eliminaci hrozeb je ovlivněna organizací, řízením, kvalifikací a motivací pracovníků a vedení obce apod.

Klíčové prvky správy obce Na starosty a další činitele a pracovníky malých obcí jsou kladeny všestranné nároky při poměrně malém administrativním aparátu a omezených možnostech. Představitelé obcí sice již získali zkušenosti, jsou k dispozici metodiky a podpůrné nástroje výkonu správy (byť ve stále nedostatečné míře), ale celý správní a rozvojový systém se natolik zkomplikoval, že je pro neuvolněné starosty velmi obtížné zvládnout časově všechny požadované činnosti (v obcích do 500 obyvatel neuvolnění starostové převládají). Pro úspěšný rozvoj obce je klíčová aktivita, informovanost a schopnosti jejího vedení, čehož je ve venkovských obcích často obtížné dosáhnout. S kvalifikací a iniciativou příslušných pracovníků a představitelů obcí souvisí i volba vhodného přístupu k řízení finančního a majetkového hospodaření obce. Víkendové vzdělávací kurzy pro neuvolněné starosty, kteří jindy nemají mnoho času na zjišťování všech aktuálních informací, pořádají např. různé školy obnovy a rozvoje venkova. Ve venkovských obcích tvoří v nejužším pojetí management obce její starosta, při širším pojetí tajemník (pokud ho obec vůbec má), jehož hlavním úkolem ale obvykle bývá běžná administrativa, a nikoliv rozvoj obce. Důležitá je rovněž role zastupitelstva, které v malých obcích vedle rozhodovací role působí i jako realizátor rozvojových činností v obci. Řadu podstatných informací o problémech venkovských obcí s výkonem veřejné správy odhalilo šetření názorů starostů 203 obcí do 1 000 obyvatel na území tří krajů uskutečněné společností GaREP v roce 2007. 29 Relevantním faktorem pro zvládání správy obce se ukázala délka působení starosty ve funkci, hodnocená počtem „odsloužených“ volebních období, přičemž tato

29 Identifikace problémů malých obcí, dotazníkové šetření představitelů obcí, GaREP 2007.

98

délka byla ve zkoumaném vzorku malých obcí poměrně vyrovnaná. První volební období bylo ve funkci 33 % starostů, druhé 26 %, třetí 17 % a čtvrté 24 %. Náročnost práce starosty souvisí nepochybně i s velikostí obce a počtem pracovníků (spolupracovníků), které má k dispozici. Zejména v menších obcích se dle zjištění starostové obvykle věnují všem činnostem s výjimkou účetnictví. Bez zaměstnanců se obejde jen vskutku malá část obcí (ve zkoumaném vzorku byla zjištěna průměrná hodnota 2,1 zaměstnanců na obec); velmi časté je ovšem využívání pracovníků na zkrácený úvazek. Snad nejzajímavějším a nejspíše i nejpodstatnějším zjištěním šetření mezi starosty malých obcí je to, že dle názoru 62 % starostů malých obcí by tyto obce vůbec neměly vykonávat přenesenou působnost. Z šetření vyplynuly mimo jiné následující skutečnosti: – obecně závazné vyhlášky vydávají všechny malé obce, nařízení však jen pětina – malé obce přitom nejčastěji využívají již vydaných obecně závazných vyhlášek z předchozích období, které fakticky pouze aktualizují, – téměř všechny malé obce vybírají místní poplatek ze psů (99 %), za likvidaci odpadů (92 % obcí), dále za užívání veřejného prostranství (69 %), – poskytování informací jiným orgánům zatěžuje 70 % obcí – obce jednoznačně preferují elektronické poskytování informací; poskytování informací komplikuje především nepřehlednost formulářů, opakované požadavky na určité údaje, náročnost získání požadovaných informací, – velkým problémem výměny informací ve veřejné správě je též neprovázanost informačních systémů, duplicita požadovaných informací a neúčelnost práce s informacemi, přičemž třetina obcí hodnotí negativně informační nevyváženost v rámci veřejné správy (obce musejí předávat celou řadu informací, zpětně však potřebné informace nedostávají nebo je získávají jen obtížně). Ve venkovských obcích (hlavně v těch menších) je často obtížné najít dostatek kvalitních lidských zdrojů pro výkon samosprávy a státní správy v přenesené působnosti. Ve skryté podobě stále přetrvávají myšlenky řešit finanční problémy malých obcí a nedostatek vhodných zastupitelů slučováním obcí. Slučování je citlivou záležitostí a nelze je v nejbližší době očekávat. Spíše se hledají nové cesty a nástroje umožňující zkvalitnění řídicích procesů v obcích a vedoucí k využívání jejich rozvojového potenciálu. Jedním z řešení problémů s výkonem státní správy v přenesené působnosti by bylo přenést více pravomocí na obce II. a III. typu a profesionalizovat jejich výkon – zadat

99

projekční a finanční činnosti externím specialistům. V případě realizace úvah směřujících k tomu, aby na obcích „prvního stupně“ byla ponechána pouze samostatná působnost, by ovšem muselo současně dojít k přesunu některých elementárních kompetencí z dosavadní přenesené do samostatné působnosti (volby do obecních zastupitelstev či výběr místních poplatků). Delegování činností Zákon umožňuje obcím v oblasti přenesené působnosti uzavírat mezi sebou veřejnoprávní smlouvy (dle šetření 30 je využívá více než 90 % obcí), podle kterých pak mohou orgány jedné obce vykonávat přenesenou působnost nebo část přenesené působnosti pro orgány jiné obce (jiných obcí). Opačnou stránkou věci je ovšem fakt, že obec musí za výkon této delegované činnosti novému vykonavateli poskytnout odpovídající finanční náhradu, která v praxi může převyšovat státní příspěvek, který obec na výkon přenesené působnosti obdrží. To potom v praxi může vést i k tomu, že obec svou ze státu přenesenou činnost nepředá, nicméně přesto ji reálně ani sama nevykonává. Tab. 6: Počty veřejnoprávních smluv uzavřených obcemi ČR v letech 2003–2007 Rok / Agenda Přestupky

Počet uzavřených veřejnoprávních smluv včetně jejich dodatků 2003 2004 2005 2006 2007 2 960

1 993

860

680

626

Obecní policie

95

69

66

66

39

Sociální zabezpečení

29

81

3

15

1

Sociálně-právní ochrana dětí

38

192

86

29

41

Ostatní

83

20

57

90

22

Celkem

3 205

2 355

1 072

880

729

Pramen: www.vestniky.cz.

Z hlediska snížení personální i finanční náročnosti jsou významnější možnosti delegování činností v samostatné působnosti. Vedle prostého zadání výkonu určité činnosti soukromému subjektu na základě výběrového řízení existuje 30 Identifikace problémů malých obcí, dotazníkové šetření představitelů obcí, GaREP 2007.

100

značný prostor pro vzájemnou spolupráci obcí a pro přesun určitých úkolů na svazek obcí. Může se jednat o správu majetku (celkového nebo specifických položek), řízení odpadového hospodářství či propagaci regionu a rozvoj cestovního ruchu. Toto delegování může zvýšit specializaci příslušných pracovníků svazku a uvolnit ruce starostovi k řešení jiných záležitostí. Formování současného stavu kompetencí obcí Při vytváření modelu veřejné správy po roce 1990 se projevily souběžně dva rozporné trendy: jednak snaha zmenšit pravomoci centrálních orgánů veřejné správy a rozšířit pravomoci vznikajících orgánů územní samosprávy, tedy decentralizovat a dekoncentrovat veřejnou správu v České republice, a jednak posílit vliv státu na celou řadu otázek a zajistit tak určitou potřebnou jednotnou kvalitu výkonu veřejné moci. V důsledku uvedeného byly obcím (včetně malých) svěřeny k rozhodování i takové otázky, se kterými dosud neměly prakticky žádné či vůbec žádné zkušeností, a na druhé straně se v řadě oblastí začal vytvářet poměrně složitý administrativní proces. To vše se odehrálo za situace, kdy povinnosti obcí byly a jsou postupně upravovány v dlouhé řadě zákonů, mnohdy dle všeho zcela nekoordinovaně a pro adresáty naprosto nepřehledně. Faktická zátěž určité kompetence je přitom (přinejmenším z pohledu malých obcí) podmíněna nejen její legislativní delegací, ale též výskytem s ní spojených právně relevantních událostí. Paradoxně tak nejmenší obce netrápí tolik problémů jako obce větší, protože se v nich nevyskytují podněty/potřeba k jejich řešení. S jistou mírou nadsázky a zjednodušení lze tedy v některých případech konstatovat, že nezřídka daná kompetence není malými obcemi vnímána jako zatěžující jen proto, že ji v praxi nerealizují. V obecné rovině nelze zapomínat, že je vhodné, aby obce reálně disponovaly takovými kompetencemi, jež jim umožní skutečně samostatně řešit a ovlivňovat záležitosti běžného života místního společenství. Nástroje řízení a rozvoje Podmínkou kvalitní správy obce je využívání vhodných nástrojů řízení a vhodných rozvojových nástrojů. Nástroje slouží jako prostředky k uskutečnění určité činnosti. Nástroj bývá svázán s určitou konkrétní technikou či s nějakým reálným technologickým či společenským postupem (nebo i procesem). Celkově můžeme rozlišit následující kategorie nástrojů rozvoje obcí (Binek, Svobodová a kol., 2009):

101

– administrativní nástroje (legislativa, závazné procedury, postupy, organizační normy), – koncepční nástroje (strategie, programy, plány, politické deklarace, územněplánovací dokumenty, pozemkové úpravy), – institucionální nástroje (instituce, spolupráce, regionální management), – věcné nástroje (infrastruktura, poskytnutí prostor, služeb, hmotného plnění, poradenství), – sociálně-psychologické nástroje (vzdělávání, komunikace, motivace), – finanční nástroje (systémy finančních podpor, dotace, granty). V tab. 7 jsou potom uvedeny vybrané konkrétní formy nástrojů rozvoje obvykle spojované s komunální politikou. Specifickými nástroji rozvoje venkovských regionů jsou např. užití metody Leader či komunitní plánování. Tab. 7: Nástroje komunální politiky

Pramen: Rektořík, J., Šelešovský, J., a kol.: Územní samospráva v ČR, SR a Rakousku – Příručka pro zastupitele měst a obcí. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s. 77.

102

Příručka člena zastupitelstva obce (2002, 71) konkretizuje jako samostatnou podoblast nástroje místního ekonomického rozvoje. Jejich jeden typ je založen na poskytování přímé podpory vybraným ekonomickým subjektům. Zde je důležité nastavení transparentních kritérií a mechanismů. Druhý typ činností se zaměřuje na zlepšování místního podnikatelského prostředí. Jde o nepřímé zásahy univerzálnějšího charakteru. Tab. 8: Přehled nástrojů místního ekonomického rozvoje

Pramen: Příručka člena zastupitelstva obce, 2002, s. 71.

Jedním ze zásadních nástrojů rozvoje je využívání strategických dokumentů a územněplánovací dokumentace, kdy dochází v procesu vyjednávání ke stanovení rozvojových priorit a účelnému využití omezených finančních zdrojů. Právě venkovské obce, jimž by strategické plánování umožnilo účinnější řešení rozvojových problémů, se k tomuto nástroji řízení staví poměrně rezervovaně.

103

Tab. 9: Srovnání strategického a územního plánování

Strategické plánování − Má aktiviza ní charakter – stanovuje sm ování (filozofii) rozvoje (myšlenka o rozvoji). − Formuluje a provazuje hlavní kategorie rozvojových aktivit. − Náležitosti a procesy nejsou zákonně upraveny a vychází z praxe (proto často různá terminologie, metodika a obsah).

Územní plánování − Jde o prostorový průmět rozvojových aktivit s územním dopadem. − Má převážně regulační charakter – stanovuje limity využití území. − Náležitosti a procesy závazn upraveny stavebním zákonem.

Pramen: vlastní zpracování autorů.

Systém územního plánování je zaměřen na územní aspekty. Základními dokumenty jsou na úrovni státu politika územního rozvoje, na úrovni kraje zásady územního rozvoje a na úrovni obcí územní a regulační plány. Systém strategického plánování je zaměřen na společenské a hospodářské aspekty a k tomu využívá zákonných nástrojů na úrovni státu, kraje a obcí v podobě strategií a programů rozvoje. Jednotlivé kroky zpracování koncepčních dokumentů nejsou tak svázány legislativními normami, nicméně dle vhodných zásad a postupů by mělo být vytváření těchto dokumentů podpořeno mnoha jednáními s relevantními a mnohdy velmi rozmanitými subjekty rozvoje. Schvalovací procedury koncepčních dokumentů nastávají po řádném vypořádání všech relevantních připomínek k výslednému textu dokumentu a také prochází řízením v zastupitelstvu případně i v radě (pokud existuje) konkrétního subjektu. Tímto způsobem jsou vytvářeny podmínky nejen pro vymezení jasných priorit rozvoje v různých tematických oblastech pro celou škálu případných aktérů z území, ale i pro čerpání prostředků z různých národních i evropských fondů. Vymezení základních kategorií koncepčních dokumentů – Strategie je dlouhodobý koncepční dokument, který určuje základní linie rozvoje daného subjektu, resp. území daného subjektu, ve všech základních oblastech na dlouhé období („kam jdeme“).

104

– Program je střednědobý dokument. Vychází a navazuje na Strategii (samostatně ztrácí smysluplnost) a ve střednědobém horizontu vytyčuje opatření, která bude subjekt realizovat, aby dosáhl strategických cílů. – Plán je krátkodobý dokument prováděcího charakteru. Konkretizuje vybraná opatření ve formě projektů či aktivit. Obsahuje již harmonogram a stanovuje způsob financování. Plán již není koncepční dokument. („Akční plán“) Důležitá je provázanost a sladění jednotlivých dokumentů, a to na vertikální i horizontální úrovni. V oblasti podpory využívání prostorových dispozic obce lze doporučit: – Pravidelné revize územního plánu a vyhodnocení využití dispozic a využití dřívějších změn územního plánu. – Aktivní podporu rozvoje obce v souladu s územním plánem (častým problémem je nesoulad mezi děním v obci a rozvojovými možnostmi zakotvenými v územním plánu – mnohé pro určité aktivity vyčleněné prostory jsou vlastnicky či jinak zablokovány). – Větší využití regulačních plánů k udržení harmonické a funkční zástavby (např. stanovení parametrů staveb). Obce určené hasičským záchranným sborem kraje, které mají za povinnost rozpracovat vybrané úkoly krizového plánu kraje, zpracovávají krizový plán dle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení. V praxi jsou to obce s rozšířenou působností. Dle § 21 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb. však orgány obce (i ty, které nejsou určeny) zajišťují připravenost obce na řešení krizových situací. Vzhledem k této povinnosti by mělo být v zájmu obce mít zpracovanou dokumentaci k řešení krizových situací. Vzdělávání a získávání informací Řízení a rozvoj obce kladou značné nároky na znalosti představitelů obcí a na jejich schopnost získávat potřebné informace. Získávání vědomostí a znalostí (studiem nebo zkušenostmi) označujeme jako vzdělávání. Vzdělávání umožňuje vnímat problémy v kontextu, poznat různé nástroje a přístupy k řešení apod. Tomáš J. Baťa podstatu vystihuje slovy „orientovaný a vzdělaný člověk má možnost být aktivní, vlastními silami se vyvádět z krizových situací“.

105

Vzdělávání představitelů obcí vychází z faktu, že tyto osoby vykonávaly před nástupem do vedení obce různá povolání a obvykle nemají hlubší znalosti veřejné správy, práva či regionálního rozvoje. Je proto třeba jim po nástupu do funkce nabídnout různé možnosti vzdělávání. Hlavními možnostmi pro rozvinutí znalostí představitelů obcí jsou: – Účast na vzdělávacích akcích škol obnovy venkova – jsou určeny zejména pro starosty a měly by být nejpřínosnější; otázkou je aktuální nabídka. – Účast na akreditovaných vzdělávacích kurzech pro veřejnou správu – je možno vybírat z relativně široké nabídky dílčích kurzů akreditovaných ministerstvem vnitra, nicméně většina z nich se zaměřuje na správní činnosti a neposkytuje informace podstatné pro řízení obce, resp. bylo by třeba absolvovat více specializovaných kurzů, což je časově zatěžující. – Účast na konferencích a seminářích – nejde sice primárně o vzdělávací akce, ale dochází zde k představení nových poznatků, k diskuzi; tyto akce mohou již orientovanému starostovi přinést inspiraci a výrazně napomoci. – Konzultace s odborníky z veřejných i soukromých institucí. – Studium metodických materiálů a odborné literatury – výchozím materiálem může být např. Příručka člena zastupitelstva obce (VCVS ČR, 2002). Vzdělávání je nedílnou součástí života všech odborníků. Pro starosty může být demotivující, když odborná úroveň a věcná náplň mnohých vzdělávacích kurzů neodpovídá konkrétním praktickým potřebám starostů. Chybí také účinná kontrola kvality vzdělávání nabízeného centrálními orgány, které pro ně vydávají akreditace. I v oblasti vzdělávání je důležitý vztah nabídky a poptávky. Je třeba, aby starostové avizovali svůj zájem o konkrétní témata vzdělávání. Potom je možné vytvořit kurzy na míru. Je žádoucí vytvoření systému vzdělávání pro starosty i úředníky s odstupňovanou délkou jejich praxe a tomu odpovídající náplní kurzů. Získávání informací více souvisí s operativní činností. Jde o získávání aktuálních podkladů pro rozhodování a pro uplatnění znalostí. Vybranými typy a zdroji základních informací jsou: – Legislativní informace – změny zákonů, nové vyhlášky a nařízení na státní a krajské úrovni; obce odebírají sbírku zákonů – mají povinnost

106

zpřístupnit sbírku i občanům a dalším zájemcům o nahlédnutí, legislativa je přístupná i elektronicky na stránkách příslušných institucí či na portálu veřejné správy. – Finanční informace – klíčovým zájmem většiny obcí je získat dotační prostředky na své rozvojové projekty, sledují proto nabídku dotačních možností; vzhledem ke značnému množství možností pověřují obce různé odborné poradenské firmy sledováním možností, využívají různé vyhledávací softwary nebo si vytváří seznam internetových odkazů, které pravidelně sledují. – Informace o akcích – obce se zapojují do širokého okruhu činností a je třeba, aby měly určitý systém pro zaznamenání informací o různých akcích, tak aby se jich mohly přímo zúčastnit (veletrhy, výstavy, konference, odborné exkurze) nebo o nich mohly informovat občany.

Informační a komunikační servis Obec hraje významnou roli v informování občanů a podnikatelů v řadě oblastí. Mohou motivovat a vzdělávat. Důležitá je i propagace obce. Pro zkvalitnění informačních aspektů fungování obce lze doporučit následující činnosti: – Doplnění obsahu internetových stránek v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a aktualizace údajů o obci na portálu veřejné správy. – Doplnění aktuálních a podrobnějších informací o subjektech působících v obci na internetové stránky obce, zejména zveřejnění informací o nabídce místních podnikatelů. – Vydávání materiálů propagujících život v obci a akce zde probíhající. – Aktivní přístup v předávání informací o akcích a atraktivitách v obci do dalších informačních portálů a systémů (webové stránky svazku, portály cestovního ruchu, vydávání tiskových zpráv, publikování v periodikách apod.).

107

Spolupráce jako faktor rozvoje Spolupráce je významným vztahem ve všech oblastech lidské společnosti. Umožňuje snadněji a účinněji dosáhnout potřebných výsledků – v řadě případů není možné cíle bez spolupráce vůbec dosáhnout. Důvody pro spolupráci nejrůznějších subjektů mají základ v existenci „synergického efektu“, tedy faktu, že společně lze dosáhnout významnějšího efektu, než kdyby každý subjekt usiloval o dosažení cíle sám. Některé problémy nejsou bez spolupráce vůbec řešitelné. Spolupráce je procesem, který ovlivňuje úspěšnost a efektivnost celé řady činností ve veřejné správě. Významným aspektem spolupráce je schopnost jednotlivých subjektů vyjednávat o společných zájmech a hledat řešení problémů, která přesahují možnosti jednotlivých obcí. Partnerství je základním principem Evropské unie. Ve venkovském prostoru se vedle obcí, jako základních jednotek působících na situaci v daném území, výrazně uplatňují svazky obcí. Právě ony mohou být nástrojem, jak překonat nedostatečné personální a kvalifikační vybavení místní samosprávy. Část rozvojových aktivit tak může převzít manažer mikroregionu, který se cíleně a na plný úvazek věnuje rozvojovým aspektům území. Význam dobrovolných svazků obcí je zachycen v následujících bodech: – Jde o rozvojovou úroveň mezi obcí a krajem – subjekt usnadňující koordinaci rozvojových aktivit, komunikaci, fungování informačních sítí v rámci kraje. – Formulují a prosazují zájmy přirozených rozvojových jednotek. – Umožňují společné řešení problémů s nadobecním přesahem. – Jde o prostorový základ pro místní akční skupiny. – V současnosti představují stabilitu deklarované spolupráce veřejné sféry bez příslibu dotací. Hlavním nástrojem koordinace a plánování činnosti svazku obcí je jeho strategie rozvoje. Tento koncepční dokument by měl zachytit základní podmínky a předpoklady rozvoje obcí v širších souvislostech a vyjasnit společné zájmy, vize a cíle spolupracujících obcí. V současné době je k dispozici několik metodických materiálů, které mohou usnadnit zpracování, resp. pochopení těchto koncepcí: – Metodická příručka pro zpracování strategických rozvojových dokumentů mikroregionů. Zpracoval Ústav územního rozvoje, Brno (dostupné na www.uur.cz).

108

– Metodika tvorby lokálních rozvojových strategií. Zpracovala Regionální rozvojová agentura Ústeckého kraje, 2006 (dostupné z http://brouk.kr-ustecky.cz/soubory/450018/metodika%5Flrs.pdf). – Perlín, R., Bičík, I.: Strategický plán mikroregionu, metodická příručka pro zájemce o strategické plánování ve venkovských mikroregionech a obcích. Praha: Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, 2006. Pro optimální fungování svazku obcí je klíčový zvolený způsob řízení a organizace svazku. Zásadní roli má manažer svazku obcí. Ten by měl působit jako „motor“ spolupráce, koordinátor a mediátor různých rozvojových zájmů obcí. Mělo by jít o člověka aktivního, s nadhledem a nápady. Musí mít dostatečné schopnosti a hlavně kompetence. Je třeba se vyvarovat vnímání manažera svazku pouze jako tvůrce projektů. Manažer svazku není určen primárně pro služby jednotlivým obcím, ale zejména pro svazek. Měl by být pro obce zárukou toho, že pokud převedou na svazek nějaké činnosti, budou zajištěny kvalitně.

Každá podoba fungující spolupráce je jedinečná a nabývá různorodých podob. O tom svědčí následující příklady dobré praxe při spolupráci. Krkonoše – Svaz měst a obcí: Budování partnerství – Vznik v roce 2000 za účelem rozvoje cestovního ruchu (turistický region) – 40 členů. – Realizace strategie rozvoje CR v letech 2002–2003 (významný impulz pro rozvoj partnerství s aktéry i mimo svazek, zejména podnikateli). – V počátku finance pouze od členů (podíl na příjmech svazku 100 %, v současnosti pouze 24 %), roční rozpočet svazku cca 7 mil. Kč. – Postupné vtažení soukromé (ubytovatelé, ČEZ, UNIQUA) a neziskové (KRNAP, horská služba) sféry do rozvoje území. – Navazování spolupráce s okolními (Český ráj, Kladské pomezí, Jizerské hory) a nadřazenými (oba kraje) regiony, ale také navzájem uvnitř svazku (vznik menších skupin nenarušujících chod svazku). – Vrchol partnerství – naplňování memoranda o spolupráci s polským regionem Związek Gmin Karkonoskich (společná prezentace v zahraničí, projekty, jednotný design propagačních materiálů atd.). Stránky svazku: www.krkonose.eu.

109

Svazek obcí Loucko: Rozvoj lidských zdrojů ve venkovském mikroregionu – Venkovský svazek obcí – 7 menších obcí. – V roce 2002 zpracována strategie rozvoje. – Důsledná realizace strategie rozvoje – realizace rozvojových záměrů v dílčích na sebe promyšleně navazujících krocích. – Vybudování školicího střediska ERUDITO spolu s ubytováním. – Vzdělávací kurzy zaměřené na uplatnění místních obyvatel na trhu práce – zaměření např. na matky po mateřské dovolené. – Významná aktivizace obyvatelstva. Stránky svazku: www.mikroregionloucko.cz.

Mikroregion Svitava: Společný prostor pro život Malý svazek obcí (9 obcí, 5 500 obyvatel) bez dominantního města plně využívající výhody venkovského prostředí: – Sousedské, velmi úzké vztahy všech členů svazku – pravidelné měsíční setkávání v jednotlivých obcích. – Neustálá výměna informací a zkušeností mezi členy fungující na bázi partnerství, a ne konkurence. – Časté pořádání mikroregionálních akcí v jednotlivých obcích s aktivním zapojením místních občanů a spolků. – Rozvoj nemusí být vždy založen na „obřích“ projektech, ale spíše na spolupráci a kvalitě života místních lidí. Stránky svazku: www.svazeksvitava.cz.

Častými problémy v oblasti spolupráce, které brání využití rozvojových možností obcí, jsou: – konfliktní vztah obecního/nadobecního zájmu, – svazek obcí pouze rámec pro individuální rozvojové aktivity obce, – nedůvěra jednotlivých členů v rámci svazku (převažující pocity konkurence namísto partnerství a spolupráce),

110

– vstup do svazku pouze za vidinou zisku finančních prostředků, – realizace velkých projektů s úzkým dopadem jen na část členů svazků obcí, – bariéry ve vztahu k podnikatelům (obava z porušení zákona o veřejných zakázkách, vzájemná nedůvěra…). Hlavní zásady pro dobrou spolupráci, resp. v obecné rovině pro veškeré rozvojové úsilí obcí, můžeme shrnout do následujících bodů: – Čím více se do spolupráce dá, tím více přináší. – Formalizovaná spolupráce není nezbytností a ne ve všech oblastech je účelné a účinné spolupracovat. – Spolupráce se týká lidí a vztahů mezi nimi. – Důležitý je zdravý realismus a současně ochota a odvaha usilovat o dosažení velkých cílů. – Spolupráce je dlouhá cesta složená z malých kroků.

111

ZÁVĚR Publikace představila celou řadu rozvojových podnětů. Přes jejich různost můžeme jako jednotící rozvojový nástroj využitelný k uchopení a řešení problémů uvést promyšlené plánování, a to – pokud jde o časové hledisko – zejména plánování strategické. Většina problémů je vzájemně podmíněná, a nelze je proto řešit izolovaně. Je nutné zvážit možnosti obce, zohlednit potřeby či představy obyvatel a místních podnikatelů a dát dohromady co nejvíce lidí ochotných se na rozvoji podílet. Spolupráce nejen s obyvateli či místními podnikateli, ale zejména s okolními obcemi či dalšími subjekty (hospodářská komora, agrární komora, velké neziskové organizace) vede k násobení sil spolupracujících subjektů. Spolupráce zůstává rozvojovým nástrojem s dosud plně nevyužitými možnostmi. Obce mají lepší či horší podmínky pro rozvoj. To, zda vzkvétají, nebo upadají, je však většinou odrazem přístupu lidí, kteří v nich žijí. Aktivita, informovanost, invence starosty a vytvoření týmu nadšených obyvatel, kteří chtějí mít svou obec lepší a krásnější, jsou hlavními rozvojovými silami. Autorům nezbývá než popřát všem čtenářům, aby jejich obec „žila pestrým životem a dýchala mocným dechem“, a doufat, že předložená publikace tomu alespoň trochu napomohla.

112

Naší snahou je, aby předkládaná publikace byla v praxi co nejužitečnější. Prosíme proto čtenáře o doplnění nebo úpravu uváděných postupů a doporučení, sdílení zkušeností a úspěšných postupů, zapojení do diskuze či zaslání svých námětů na další zkoumání.

GaREP, spol. s r. o. společnost pro regionální ekonomické poradenství nám. 28. října 3 602 00 Brno Web: www.garep.cz E-mail: [email protected] Tel.: 545 242 846

113

LITERATURA Binek, J., Svobodová, H., Holeček, J., Galvasová, I., Chabičovská, K.: Synergie ve venkovském prostoru – Aktéři a nástroje rozvoje venkova. 1. vyd. Brno: GaREP Publishing, 2009. 98 s. ISBN 978-80-904308-0-8. Blažek, B.: Vize budoucnosti venkova. URL . [cit. 22. 1. 2010]. Cogan, R.: Tvorba rozpočtu samosprávy (Některé praktické zkušenosti a rozpočtové desatero zásad). In Obec a finance 5/2004. Praha: Triáda, 2004. ISSN 1211–4189. Dějiny Československa v datech. Praha: Svoboda, 1968, s. 481. Galvasová, I. a kol. Průmysl cestovního ruchu. Praha: MMR, 2008. 264 s. ISBN 978-80-87147-06-1. Galvasová, I., Kadečka, S., Binek, J. a kol.: Identifikace kompetencí zatěžujících výkon veřejné správy se zvláštním přihlédnutím k malým obcím. Brno: GaREP, 2007. 61 s. Projekt plynoucí z usnesení vlády ČR č. 1325/2006. Gregoriniová, J., Schollarová, V.: Místní kultura – stabilizační a stimulační faktor rozvoje českého venkova. In Majerová, V. (ed.): Sborník příspěvků z mezinárodní konference „Venkov je náš svět / Countryside – our world“, Český Krumlov 1. – 3. 3. 2006, s. 330–339. ISBN 80-213-1539-3. Hrabánková, M. Hodnocení území z pozice regionální politiky a rozvoje venkova. In Majerová, V. (ed.): Sborník příspěvků z mezinárodní konference „Venkov je náš svět / Countryside – our world“, Český Krumlov 1. – 3. 3. 2006, s. 353–356. ISBN 80-213-1539-3. Hyvnar, V. a kol. Limity využití území. 3. vyd. Brno: ÚÚR, 2007. URL [cit. 15. 1. 2010]. Kadeřábková, J., Trhlínová, Z.: Participace občanů na ochraně a využívání kulturního dědictví na českém venkově. In Majerová, V. (ed.): Sborník příspěvků z mezinárodní konference „Venkov je náš svět / Countryside – our world“, Český Krumlov 1. – 3. 3. 2006, s. 369–377. ISBN 80-213-1539-3. Koráb, V., Estélyiová, K. Úloha podnikatelství v rozvoji regionu. Brno: Fakulta podnikatelská, Vysoké učení technické v Brně, 2007. Nepublikovaný text k výzkumnému projektu MMR ČR WD 39-07-1. Krušné hory bez hranic. In Veřejná správa 4/2008, s. 12–14.

114

Kyselka, I.: Ochrana kulturního dědictví venkovských mikroregionů – přístupy k řešení vzhledu obcí a okolní krajiny. Referát na semináři Mikroregiony a jejich činnost dne 2. 12. 2009 v Pardubicích. Marada, M., Květoň, V.: Význam dopravní obslužnosti v rozvoji venkovských oblastí. Sborník příspěvků z mezinárodní konference Venkov je náš svět. Provozně-ekonomická fakulta, Česká zemědělská univerzita v Praze, 2006, s. 422–431. MEPCO: Poziční dokument menších měst a venkova. 2006. Metodická příručka pro obce v oblasti bydlení. Praha: Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, 1998, s. 4. Národní strategický plán rozvoje venkova. MZe ČR, 2006. Nemec, J., Wright, G.: Management veřejné správy, teorie a praxe. Praha: Ekopress, 2003. Ouředníček, M. a kol.: Urbanizace.cz. Praha: Univerzita Karlova, 2008. 96 s., ISBN 978-80-86561-72-1. URL [cit. 11. 6. 2010]. Peková, J. Hospodaření a finance územní samosprávy. 1. vydání. Praha: Management Press, 2004. 375 s. ISBN 80-7261-086-4. Postavení venkova v krajích ČR. Praha: ČSÚ, 2009. URL [cit. 21. 6. 2010] Proti proudu směrem k prosperitě. In Moderní obec 6/2005, s. 26–27. Příručka člena zastupitelstva obce. 1. vydání. Praha: VSVS ČR, o. p. s., 2002. 180 s. ISBN 80-238-9120-0. Rektořík, J., Šelešovský, J., a kol.: Územní samospráva v ČR, SR a Rakousku – Příručka pro zastupitele měst a obcí. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s. 77. Rozvoj elektrické energie. URL <www.ped.muni.cz/wtech/elearning/ELE/ Rozvod%20el.energie.ppt> [cit. 21. 6. 2010] Směrnice Rady 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Směrnice Rady ze dne 21. května 1991 o čištění městských odpadních vod č. 91/271/EHS. Stachová, J.: Informovanost o veřejném dění jako aspekt lokální občanské společnosti ve třech vybraných městech. Socio web: Sociologický webzin: Statistická ročenka České republiky. Praha: ČSÚ.

115

Strategický plán rozvoje města Říčany. DHV. URL [cit. 19. 1. 2010]. Strategie rozvoje venkova ve Zlínském kraji – Analytická část. Brno: GaREP, 2009. Stromy života do roku 2066. Praha: ČSÚ. URL [cit. 21. 6. 2010] Svoboda, T. Vyhodnocení výzkumu stavu malého, drobného a středního podnikaní na venkově. [online] Plzeň: CpKP, edice Venkov, 2008. ISBN 978-8086902-70-8. URL [cit. 18. 3. 2009]. Svobodová, H., Chabičovská, K. Priority rozvoje venkovských obcí pohledem místních aktérů. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference Region v rozvoji společnosti 2009. 1. vyd. Brno: Mendlova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2009, s. 277–282. 413 s. ISBN 978-80-7375-330-6. Trnková, K.: Spolupráce málotřídních škol na řízení a rozvoji: některé zahraniční inspirace. In Majerová, V. (ed.): Sborník příspěvků z mezinárodní konference „Venkov je náš svět / Countryside – our world“, Český Krumlov 1. – 3. 3. 2006, s. 554–562. ISBN 80-213-1539-3. Uhlířová, J. Co přinesly projekty v Hostětíně. Brno: Transt pro ekonomiku a společnost, 2008. URL [cit. 21. 6. 2010] Vaculíková, V., Zápecová, D. Možnosti a strategie odkanalizování obcí Zlínského kraje do 2 000 EO, praktická příručka pro obce Zlínského kraje. Zlín: Krajský úřadu Zlínského kraje, Odbor životního prostředí a zemědělství, 2009. URL [cit. 25. 1. 2010]. Vodička, K.: Správce majetku na radnici: rizikové povolání. In Veřejná správa 36/2004, s. 28–30. Zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí. Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Zákon č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení daní. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích. Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách. Zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech.

116

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Žofka, J.: Socioekonomické dopady demografického stárnutí. URL [cit. 26. 1. 2010]. Webové stránky Cyklotrasy Krkonoše. URL . Časopis Stavebnictví. URL . Informace v krizových situacích pomocí SMS zpráv URL . Klastr českých nábytkářů. URL . Krajinotvorba. URL . Krkonoše. URL . Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. URL. Most – čisté město. URL . Na kole.cz. URL . Oficiální stránky obce Vrbice. URL . Olomoucký kraj. URL . Pension Roseta. URL . Regionální značení výrobků. URL . S Krakonošem u počítače. URL . Sociologický ústav AV ČR. URL Svazek obcí údolí Desné. URL . Ústav územního rozvoje. URL Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. M., v. v. i. URL .

117

SEZNAM ZKRATEK AV ČR ČEZ ČIZP ČOV ČR ČSAD ČSR CHKO CHOPAV IAD IDS IDSOK IOP ARIS EHS EO EU KČN KRNAP MAS MHD MMR MPSV MŠMT MZe NNO OP LZZ OP VK OP ŽP ORP ROP Sb. SMS SPOV VCVS VÚC ZCHÚ

Akademie věd České republiky Česká elektrárenská společnost Česká inspekce životního prostředí Čistírna odpadních vod Česká republika Československá automobilová doprava Československá republika Chráněná krajinná oblast Chráněná oblast přirozené akumulace vod Individuální automobilová doprava Integrovaný dopravní systém Integrovaný dopravní systém Olomouckého kraje Integrovaný operační program Automatizovaný rozpočtový informační systém Evropské hospodářské společenství Ekvivalentní obyvatel Evropská unie Klast českých nábytkářů Krkonošský národní park Místní akční skupina Městská hromadná doprava Ministerstvo pro místní rozvoj Ministerstvo práce a sociálních věcí Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Ministerstvo zemědělství České republiky Nestátní nezisková organizace Operační program lidské zdroje a zaměstnanost Operační program vzdělávání pro konkurenceschopnost Operační program životní prostředí Obec s rozšířenou působností Regionální operační program Sbírka (zákonů) Short Message Service (Služba krátkých textových zpráv) Spolek pro obnovu venkova Vzdělávací centrum pro veřejnou správu Vyšší územní celek Zvláště chráněná oblast

118

119

SYNERGIE VE VENKOVSKÉM PROSTORU Přístupy k řešení problémů rozvoje venkovských obcí

Vydavatel: GaREP, spol. s r. o., nám. 28. října 3, 602 00 Brno Tisk: Amaprint – Kerndl, s. r. o, Pražská 343/20, 674 01 Třebíč Obálka a sazba: Hana Svobodová, Jan Svoboda Jazyková korektura: PhDr. Michal Žák Brno 2010 120 stran Vydání první ISBN 978-80-904308-4-6

120