Organizace a partnerství organizací ve venkovském prostoru

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta managementu v Jindřichově Hradci

Eliška Novotná

Organizace a partnerství organizací ve venkovském prostoru disertační práce školitel Doc. Lubomír Kostroň, PhDr.

2009 1

Prohlášení Prohlašuji, že disertační práci na téma “Organizace a partnerství organizací ve venkovském prostoru“ jsem vypracovala samostatně. Použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v seznamu literatury v příloze.

Jindřichův Hradec, září 2009 ______________________ podpis studentky

2

Úvod Cíle a metody práce

str. 1 str. 3

1.

str. 6 str. 6

2.

3.

Organizace 1.1. Organizace jako sociální konstrukt 1.1.1. Jednající aktér 1.1.2. Aktér jedná v čase 1.1.3. Aktér jedná v prostoru 1.1.4. Sociální interakce v časoprostoru 1.1.5. Sociální konstruování reality 1.1.6. Organizace jako sociální konstrukt 1.2. Organizace jako nástroj 1.2.1. Znaky organizace 1.2.2. Instrumentálnost organizace 1.2.3. Formálnost organizace 1.2.4. Struktura organizace 1.2.5. Kultura organizace 1.3. Organizace jako sociální útvar 1.3.1. Aktér a cíle organizace 1.3.2. Aktér a struktura organizace 1.3.3. Aktér a moc v organizaci 1.4. Organizace jako aktér 1.4.1. Rozmanitost organizací 1.4.2. Svět organizací 1.5. Návrh typologie organizací 1.6. Návrh modelu vztahového kontinua organizací

str. 20

str. 43

str. 64

str. 72 str. 75

Organizace ve venkovském prostoru 2.1. Venkovský prostor 2.2. Venkovský veřejný prostor 2.3. Návrh specifikace typologie organizací ve venkovském prostoru 2.4. Návrh specifikace modelu vztahového kontinua organizací ve venkovském prostoru 2.5. Téma partnerství organizací ve venkovském prostoru ve světových odborných periodikách

str. 79 str. 79 str. 90 str. 97

Teorie a praxe partnerství 3.1. Výroky o partnerství 3.2. Případové studie partnerství

str. 105 str. 105 str. 111

str. 99 str. 104

Závěr

str. 127

Seznam tabulek

str. 129

Seznam obrázků

str. 130

Literatura

str. 132

3

ÚVOD Před několika lety, před zahájením doktorandského studia managementu, jsem si názvem disertační práce určila téma „partnerství“, kterému se v ní budu věnovat. Název práce napovídá, že jde o partnerství organizací, tzn. o specifické partnerské procesy vyúsťující ve vztahy partnerství, které jsou mezi organizacemi jedny z možných. Také upozorňuje na venkovský prostor, jako jeden ze specifických prostorů, ve kterých spolu organizace navazují vztahy. Svoji představu o zpracování tématu jsem formulovala jak v esejích zpracovaných v průběhu studia, tak v několika dalších pracovních textech, schématech a souborech, které svědčí o mé zdlouhavé a obtížné cestě k jeho uchopení. Byť mne studium témat organizace, partnerství a konečně i venkovský prostor různě zavádělo a odvádělo, nepřipustila jsem jejich zásadní zpochybnění a držela se jich. Co jsem vlastně od studia tématu očekávala a jak jsem si svoje očekávání naplnila? K formulování tématu mně přivedly jak četné konkrétní sociální situace „partnerství“, jejichž jsem byla v pozici veřejné činitelky v letech 1995 – 2006 aktérem při správě věcí veřejných v obcích a regionech, tak zkušenosti s rozmanitými vědeckými konferencemi a semináři, které si pojem partnerství vetkly do svých názvů a kterých jsem se účastnila jako aktér akademického světa. Propojením sociologických znalostí a praktických zkušeností jsem se stala nejen aktérem přemítajícím a chápajícím, ale ve sféře partnerství stále více tápajícím a pochybujícím. Moje výchozí úvaha se týkala empirického poznání téměř libovolného a vesměs účelového používání pojmu partnerství organizacemi v praxi. Partnerství je mnohdy jednou z podmínek či hodnotících kritérií v rozhodovacích procesech rozdělování finančních podpor na realizaci projektů (grantů a dotací). Pokud je vůbec pro potenciální žadatele pojem „partnerství“ upřesněn, pak je toto upřesnění nejen u různých potenciálních poskytovatelů finančních podpor odlišné, ale je i obecné (nejsou stanoveny jeho indikátory). Takovému zacházení s pojmy věnuje v sociologii pozornost teorie symbolické interakce: pojmy používáme za všeobecného předpokladu že jimi všichni rozumíme totéž. Tento předpoklad nám umožňuje chápat svět jako „svět společné rozmluvy“, tzn. být spolu v interakci a mít za to, že si rozumíme (aniž by tomu tak mnohdy bylo a aniž bychom měli možnost získat jistotu, jak tomu je). Organizace si pro potřeby požádání o finanční podporu zcela vystačí s deklarováním partnerství, které má rozmanité požadované formy (prohlášení, smlouva, označení v rubrice žádosti). Jako aktér, který v praxi působil jak v roli žadatele, který projekty a žádosti o jejich finanční podporu zpracovával, tak v roli posuzovatele, který žádosti hodnotil, se domnívám, že nespecifikování tohoto požadavku znemožňuje účinnou kontrolu a vesměs roztáčí kvaziproces „hry na partnerství“ vydávaný a za všeobecné tiché dohody považovaný za proces sociální sehrávky partnerství. Hrát tuto hru je oboustranně výhodné, protože vsázky (v tomto případě vskutku peníze) jdou od „třetího“, který není bezprostředním aktérem těchto procesů. Slabinu, vytvářející možnost pro vznik takových situací, jsem spatřovala v teorii. Malá pozornost věnovaná partnerství znamená, že koncept partnerství postrádá výzkumné hypotézy a jejich verifikaci, že chybí odborná diskuse na toto téma a že teorie nejen nepomáhá praxi, ale ani z ní nevychází. Takový vztah mezi teorií a praxí zavádí vždy obě do slepých sebestředných uliček.

4

Na základě této úvahy jsem očekávala, že mě studium přivede k poznání partnerství a v práci zveřejním jeho výzkumnou hypotézu (čím je a z čeho na něj lze usoudit)., kterou lze empirickým výzkumem někdy v budoucnu verifikovat a kterou lze používat v praxi. Domnívám se, že toto mé očekávání bylo naplněno. Možnost studovat zvolená témata v doktorandském studiu obohatila můj profesní život. A protože mohu své poznání sdělovat „těm druhým“ (mým studentům a čtenářům mých knih) a být aktérem našich interakcí, byla má očekávání vůči studiu a této práci naplněna. Práci považuji za přínosnou již samotným nastolením tématu a jeho uchopením (sociální konstruování v prostoru a čase). V závěru části 3. 1. přináší výzkumnou hypotézu partnerství, která je výsledkem procesu postupné verifikace pracovní hypotézy formulované v části 1. 6. Vlastní uvažování je v práci formalizováno do mnoha obrázků a tabulek, vesměs vytvořených pro ni: z 19 tabulek jsou 4 převzaty a ze 76 obrázků je jich převzato pouze 9, přičemž převzaté obrázky a grafy jsou umístěny pouze v první, výchozí, kapitole. Přemítání o organizacích a venkovském prostoru ústí v několikeré návrhy typologií a modelů:
návrh obecných znaků organizace v závěru části 1. 2. 1
návrh standardizovaného popisu organizace v závěru části 1. 4. 1
návrh typologie organizací v části 1. 5
návrh modelu vztahového kontinua organizací v části 1. 6 (Obr. 1. 50)
návrh makro – mikroúrovňových znaků venkovského prostoru v závěru části 2.1 (Tab. 2.2)
návrh specifikace typologie organizací ve venkovském prostoru v části 2. 3
návrh specifikace modelu vztahového kontinua organizací ve venkovském prostoru v části 2. 4 (Obr. 2.16).

5

Cíle a metody práce Zásadním cílem práce bylo určit sociologicky partnerství, tzn. soustředit relevantní sociologické i jiné texty, analyzovat je, komparovat a formulovat vlastní určení partnerství mezi organizacemi jako výzkumnou hypotézu. Tohoto cíle bylo dosaženo ve třetí kapitole (3. 1. Výroky o partnerství). Pro dosažení tohoto zásadního cíle bylo ovšem třeba dosáhnout dílčích cílů, a těch jsem si stanovila celkem šest. Nejprve bylo třeba sociologicky uchopit, s odkazem zdaleka ne pouze na klasiky (M. Weber, K. Mannheim, G. Simmel, T. Parsons. G. A. Lundberg, W. Whyte, E. H. Schein), ale především současné sociologické myslitele (Z. Bauman, P. L. Berger, T. Luckmann, A. Giddens) organizace jako takové, tzn. zodpovědět otázku o jejich podstatě. Zhostit se tohoto úkolu znamenalo postupně dosáhnout prvních čtyř dílčích cílů, kterým je věnována první kapitola práce. Především bylo třeba zvolit paradigma a jím organizace vysvětlit, což představuje první dílčí cíl práce. Zodpovězením otázky „co to vlastně jsou, ty organizace“ pomocí sociálního konstruktivismu a symbolického interakcionismu bylo tohoto cíle dosaženo (1. 1. Organizace jako sociální konstrukt). Poté byly hledány zásadní znaky organizace, tj. znaky, které je činí specifickými oproti jiným formám sociální integrace, a jejich určením bylo tohoto druhého dílčího cíle dosaženo (1. 2. Organizace jako nástroj); organizace jsou uchopeny v intencích formální sociologie, tzn. že vědomě a záměrně jsou v nich opomíjeny neformální struktury, procesy a vztahy (jako sice významné, leč nepodstatné). Třetím dílčím cílem bylo postihnout vztah mezi aktéry, kteří v organizaci v organizačních pozicích formálně jednají, a organizací jako jednou z forem sociální integrace. Odpovědí na otázku „čím je organizace jako jeden ze sociálních útvarů specifická“ bylo tohoto cíle dosaženo (1. 3. Organizace jako sociální útvar). Poté, co bylo zjištěno vše předsevzaté o organizacích v jejich interních prostorech, bylo již možné věnovat pozornost procesům, které spolu organizace jako aktéři sehrávají ve svých externích prostorech a vztahům, které v nich mezi sebou mají (a již se tak zabývat i tématem partnerství). Tohoto čtvrtého dílčího cíle bylo dosaženo formulováním návrhu popisu rozmanitých organizací dle jejich organizačních znaků (1.4. Organizace jako aktér) a dvěma návrhy, které představují vyústění celé první kapitoly (1.5. Návrh typologie organizací a 1.6. Návrh modelu vztahového kontinua organizací). Zatímco první kapitola práce představuje pozorností věnovanou organizacím, jejich internímu a externímu prostoru, širší kontext tématu (výsostné téma „organizace“ se závěrečným vkročením do tématu „partnerství“), druhá kapitola je věnována organizacím v jejich externím prostoru zúženém na venkovský prostor. Obdobně jako u organizací bylo nejprve třeba sociologicky uchopit venkovský prostor, tzn. zvolit paradigma a jím venkovský prostor vysvětlit. Tohoto pátého dílčího cíle práce bylo dosaženo jak návrhem makro – mikroúrovňového určení rurálně – urbánního prostoru a času, tak návrhem znaků venkovského prostoru (2.1. Venkovský prostor). Úvahy o venkovském veřejném prostoru jsou poznamenány především Habermasovým pojetím veřejností; zúročena je v nich jak empirická zkušenost autorky, tak poznatky empirického šetření, které nebylo součástí této práce, ale jehož byla autorka v minulých letech řešitelkou. Během studia tématu bylo celkem brzy zjištěno, že takto určené je pro jednu disertační práci příliš rozsáhlé.

6

Bylo proto třeba rozhodnout o míře pozornosti, která bude věnována jednotlivým dílčím cílům (venkovský prostor je pak považován za téma pro jinou samostatnou disertační práci). Propojení prostorů organizací s rurálním prostorem bylo šestým dílčím cílem práce. O jeho dosažení v rámci shora uvedených omezení svědčí oba návrhy specifikací, do kterých vyúsťuje druhá kapitola (2.3. Návrh specifikace typologie organizací ve venkovském prostoru a 2. 4. Návrh specifikace modelu vztahového kontinua organizací ve venkovském prostoru). Práce je teoretická, empirický charakter má pouze třetí kapitola. Při vyhledávání relevantních textů a studiu literatury se potvrdil předpoklad, že žádné z témat, které byly předmětem zájmu (organizace, partnerství a venkov) není v současné sociologii systematicky zpracované (někdy se i nesystematické střípky těžko skládaly). Míra fragmentace poznatků a úvah o tématech této práce v odborné literatuře byla nicméně nečekaná. Zatímco východiskem a oporou pro text první kapitoly byla sociologická literatura doplněná o literaturu z oblasti managementu a sociálních věd obecně, ve druhé kapitole rozšířená o poznatky získané týmovým řešením výzkumného úkolu týkajících se venkovských neprůmyslových brownfields, jehož byla autorka řešitelkou, při zpracování třetí kapitoly byly využity i praktické příručky veřejné správy a tzv. neziskových (občanských) organizací, zabývajících se partnerstvím (3.1. Výroky o partnerství) a studentské práce týkající se partnerství, které autorka vedla a které byly v posledních pěti letech na FM VŠE obhájeny. Témata, cíle a zdroje určily metody práce. Především šlo o studium neosobních dokumentů, tzn. sekundární analýzu a komparaci dat, tyto metody byly použity v celé práci. Výzkumný úkol, jehož výzkumná zpráva byla jedním ze zdrojů druhé kapitoly o venkovském prostoru, využil navíc metodu standardizovaného pozorování a polostandardizovaného rozhovoru. Empirická třetí kapitola stojí především na kvalitativní a kvantitativní analýze textů. V části 3.1 Výroky o partnerství byla provedena sémantická analýza dvanácti výroků o partnerství a získaná data byla komparována s pracovním určením partnerství z první kapitoly práce. Cílem bylo zjistit nerozpornost a dostatečnost oněch výroků s pracovním určením partnerství a následně formulovat výzkumnou hypotézu partnerství. V části 3.2 Případové studie partnerství byla zprvu použita metoda standardizovaného popisu dvaceti jednotlivých případů a poté bylo přistoupeno k jejich kvalitativní analýze, kterou byl sledován výskyt jednotlivých znaků partnerství. Pro získání poznání o míře partnerství ve zkoumaných případech byla použita metoda škálování: byla zkonstruována jednoduchá vzestupná šestibodová škála od kvazipartnerství (výskyt žádného znaku) k partnerství (výskyt šesti znaků) a na ni umístěny jednotlivé případy. Protože byla standardizovaným popisem případů získána informace o znacích vztahu, který byl deklarován jako partnerský a ve skutečnosti jím vesměs nebyl, mohly být analyzované případy komparovány

7

s návrhem modelu vztahového kontinua organizací a usouzeno na skutečné vztahy mezi organizacemi zkoumaných případů.

8

1. Organizace Říkáme, že žijeme ve světě organizací. O organizacích čteme a mluvíme, k organizacím zaujímáme postoje a máme o nich své mínění. V organizacích působíme a s organizacemi přicházíme do styku. Všem takovým situacím předchází předpoklad, že „víme“ co organizace jsou, nač tu jsou a jak tu jsou a že tuto „znalost“ sdílíme s ostatními aktéry společných sociálních sehrávek. Přijetí tohoto předpokladu vytváří možnost společného prožívání, soužití. Tato „tichá dohoda“, že svět je jaký a je a je že si v něm rozumíme, nás vede k pasivnímu spočívání v jeho samo – zřejmosti. Ta je naší jistotou, která je nejen životně důležitá, ale která je též pohodlná a bezpečná, protože nás nepřivádí k riskantním aktivitám. Konsensuální představa však mnohdy bere velmi razantně za své v průběhu oněch sociálních sehrávek (jejichž vznik umožňuje). V praxi zjišťujeme rozmanitost mnohdy i nesmiřitelných představ různých aktérů. Jsme „vyvedeni ze samozřejmosti svého bytí“ a v situacích hledání „světa společné rozmluvy“ stále znovu a znovu hledáme konsensus umožňující nám být spolu. Takovým hledáním, vyvádějícím nás z jistoty zamlčených předpokladů, je i tato kapitola.

1.1. Organizace jako sociální konstrukt Organizace jako „věc“ a organizování jako činnost. Jaká je mezi těmito pojmy souvislost? Nápad, že není možné jedno bez druhého bude zavržen, protože tomu tak není. Zatímco organizovat lze i bez organizací, organizace se bez organizování neobejdou. Nápad, že organizace jsou, zatímco organizování se děje, zdůrazňující statičnost jedněch oproti dynamičnosti druhých, se týká času. Dění se odehrává v čase a vzít v potaz čas je dobrý nápad, který logicky vede do prostoru jako místa oněch dějů. Byl tak získán časoprostor a připravena situace, ve které se může podařit organizacím porozumět. Jen organizace (a o ty jde) se během dosavadního uvažování kamsi vytratily. Pokud jsou statické a nedějí se, nezavádí organizování do slepé uličky, ve které se toho sice mnoho děje, ale organizace v onom časoprostoru nejsou nikde? Kde bylo v té úvaze předčasně či pozdě odbočeno nesprávným směrem, kde došlo na cestě poznávání organizaci v onom časoprostoru k bloudění? Nejsou tam nebo tam jenom nejsou vidět? Co je zastřelo? Mohou být jinde? Odpovědi na tyto otázky lze najít při návratu na začátek, nebo ještě lépe kousek před začátek, těchto úvah.

1.1.1. Jednající aktér Aktér je člověk, který vědomě jedná. Aktér je aktivním tvůrcem a účastníkem událostí. Aktérovo jednání se odehrává v jednotlivých akcích tzv. sociálními praktikami. Vědomé jednání neznamená racionální jednání. V konkrétním jednání jsou vesměs zastoupeny jak emoce, tak racionalita, a to různou měrou. Aktérovo jednání je situační, v některé situaci jedná spíše racionálně, v jiné převáží emoce nad racionálním kalkulem. Pro své sociální praktiky disponuje aktér vzorci chování, které si vytváří v procesu socializace.

9

Jednání aktéra předchází jeho rozhodnutí, volba strategie jednání. Vzorce chování si lze představit jako soubor osvědčených sociálních praktik, použitelných pro standardní, opakující se sociální situace. S jednáním, které se v minulosti osvědčilo. je dobrá zkušenost a ta vede k jeho zapamatování si. Pokud je takto pozitivně zhodnoceno minulé chování a je rozhodnuto ho opakovat, mizí nutnosti volby v budoucnu a uvolňuje se kapacita pro rozhodování o čemkoliv jiném. Vzorce chování umožňují rutinní jednání. Čím rozmanitější jsou však situace, tím větší množství vzorců chování je pro rutinní jednání potřeba, přičemž každý z nich je vhodný pro klesající množství situací. Výběr vhodného vzorce chování pro konkrétní situaci se stává pro aktéra rozhodovací zátěží a jeho jednání se stává ne – rutinním. V situacích, které se ve stále větší míře objevují v životě aktéra jako nové, nemůže aktér jednat v důvěře ve svou zkušenost a musí rozhodnout o jednání vhodném pro onu ojedinělou konkrétní situaci. Zvolená strategie je, stejně jako situace v níž je uplatněna, neopakovatelná. Je zbytečné uchovat ji jako vzorec chování neboť je návodem na jedno použití. Jestliže je soubor vzorců chování aktéra znázorněn jako kniha (někdy se pro soubor toho, co má aktér v přítomnosti s sebou z minulosti používá pojem „příruční balík znalostí“), je zřejmý růstu její zátěže s ubýváním rutinního charakteru jednání a úlevy od ní s jeho ztrátou. Obr. 1.1: Rutinní jednání



rutinní jednání


ne – rutinní jednání

svoboda od situačního rozhodování


jednání dle návodu na jedno použití

svoboda k situačnímu rozhodování

Zdroj: vlastní Aktérova volba strategie jednání v konkrétní situaci je výsledkem jeho interpretace sociální situace, ke které přistupuje poté, co se v ní orientoval. A protože aktérova interpretace je „autorská“, tzn. individuální a neopakovatelná, tak jako aktér sám (v optimismu interakčního paradigmatu), a aktér v přítomnosti se utvářel sociálními praktikami v minulosti, není ani v situacích „návodů na jedno použití“ minulost vymazána. Jak se aktérova osobnost promítá do jeho jednání? Proč různí aktéři interpretují stejnou situaci různě, volí různé strategie svého jednání a konečně i jinak jednají? Zásadní je různost interpretací, od ní se vše dál odvíjí. Interpretující aktér přikládá situaci, tomu co se v ní děje a těm, kteří v ní jednají, určitý význam, důležitost, hodnotí ji. Konkrétní situaci poměřuje svým hodnotovým systémem, který si vytváří v procesu socializace, který má, a bez kterého by nebyl sociální bytostí. Význam, přikládaný jednotlivým hodnotám formuje aktérovy postoje, ty se pak projevují v jeho mínění a jednání. Pokud je např. pro aktéra důležitá čistota, bude jeho postoj ke špíně odmítavý a to se projeví v jeho rozmanitém jednání (bude vytírat podlahu, bude najímat uklizečku na vytírání podlahy, bude sbírat odpadky na ulici nebo v lese atp.). Význam, který aktér přikládá určitým hodnotám, vztahuje ke svým potřebám. Pro jejich uspokojování má k dispozici sebe (soubory svých hodnot, postojů a mínění) a 10

své zdroje, hmotné a nehmotné (kapitály: kulturní, sociální a ekonomický). Aktér tedy jedná v zájmu uspokojení svých potřeb; ve shora uvedeném příkladě má potřebu žít v čistém prostředí a v zájmu naplnění této potřeby jedná [42].

1.1.2. Aktér jedná v čase Činnost se děje postupně, trvá po určitý čas. Někdy je to čas velmi krátký (pár minut), někdy delší (pár let). Někdy pár let uteče velmi rychle, někdy je pár minut „nekonečných“. Pokud se činnost děje, trvá v čase, je procesem. Činnost není možná mimo čas, v „bezčasí“. V pojmu proces je neoddělitelně spojeno jednání a čas. A také v běžné mluvě se čas vztahuje k činnosti. Čas aktér má či nemá vždy pro činnost, ve vztahu k ní, relativně, nikoliv absolutně. Někdy má hodně času a jindy nemá žádný čas, někdy čas ztrácí a jindy ho nalézá – ačkoliv ho samozřejmě mají všichni aktéři pořád všichni stejně. Jak je to možné?

Obr. 1.2: Relativnost času

mám čas

  

nemám čas

  

Zdroj: vlastní

Především je třeba zaznamenat dělení času, které je dělením činností. Nedělený čas je spojujen s představou jeho plynutí bez kouskujících ho událostí; aktér žije svůj život bez rozlišování činností na práci, zábavu atp., tzn. bez rozlišování času na pracovní, volný, ne – volný atp. a nepociťuje tak jeho nedostatek; má na svoji činnost dost času. Nedělený čas byl ve středověku vnímán současně jako lineární (od stvoření světa k poslednímu soudu) a cyklický (dle zemědělské činnosti opakující se v závislosti na ročních obdobích). Určité činnosti patřily k létu a jiné k podzimu, ke každému létu a ke každému podzimu, děly se postupně a pravidelně. Život byl práce ve světle dne a odpočinek za tmy noci – jiné dělení činností nebylo a proto také nebylo jiné dělení času.

11

Obr. 1.3: Nedělený čas lineární čas

cyklický čas

Zdroj: vlastní Vývoj od zemědělské k průmyslové civilizaci rozšířil činnosti člověka a rozdělil je do jednotek času, který byl měřen na minuty a vteřiny. Den, noc a roční období jako jednotky času ztratily v umělém prostředí měst a továren význam [68]. Dělený čas je vnímán kvantitativně. Čím více možných činností je nabízeno, tím více času „není“, ať čas svého života „ždímá“ aktér sebe usilovněji (např. současným, místo postupným, vykonáváním činností). Převis nabídky činností nad aktérovými časovými možnostmi ho vede k poznání jeho omezené kapacity a vzdání se volby kvazivýběrem první přijatelné nabídky. Rozdělování činností v čase bývá označováno jako temporální segregace. Čím více je čas dělen, tím větší význam je přikládán nedělenému času, který je postrádán. Obr. 1.4: Dělený čas

Zdroj: vlastní Měřený čas, který je pro všechny aktéry stejný, bývá někdy označován jako objektivní, kvantitativní, chronologický čas. Je to čas, jehož stálý tok je odměřován, např. letopočty, dny kalendářního roku nebo minutami pokračujícího dne. Chronologické pojetí času je nezávislé na aktérovi a jeho vnímání, je tzv. pozitivistické (několik minut, několik let). Aktér jedná v objektivním měřeném čase, který vnímá subjektivně a tak si vytváří svůj prožitý čas (rychlé roky, nekonečné minuty). „Můj život je jen epizodou v vnějším zdání proudu času.....Vědomí mé vlastní nevyhnutelné smrti činí pro mě tento čas konečným.“ [15, str. 33]. Prožitý čas má v různých situacích pro aktéra různý význam, protože je vždy vztažen k jeho činnosti; je časem kvalitativním a na rozdíl od absolutního měřeného času časem relativním. Již starověk rozlišoval chronos (postupně plynoucí neosobní čas) a kairos (čas lidského jednání s důrazem na nevratnost ztracené příležitosti). Tab. 1.1: Čas absolutní a relativní čas chronologický prožitý Zdroj: vlastní

kvantitativní kvalitativní

charakteristiky absolutní relativní

objektivní subjektivní

Plynutí chronologického času bez možnosti jeho zastavení znamená, že i přítomnost uplývá, resp. čas je přítomností. V ní aktér jedná, v ní si ve své mysli

12

interpretuje minulost a očekává budoucnost. V proměňující se přítomnosti je minulost aktérem stále znovu a znovu reinterpretována a očekávání budoucích dějů jsou jím redefinována. „Minulé události jsou neodvolatelné, ale odvolatelný je jejich význam.“ [68, str. 49]. Tak se v přítomném čase vzpomínkami a nadějemi propojují minulost s budoucností. „Protože lidé žijí v přítomnosti, mohou se k minulosti nebo budoucnosti dostávat výlučně skrze přítomnost. Typicky lidské není žít pouhou přítomností, nýbrž schopnost tuto přítomnost přesáhnout. Mead soudí, že tím se lidé liší od zvířat, která žijí ve zcela nerozlišeném nyní.“ [68, str. 46]. Touha po lepších, šťastných časech „někdy“ v budoucnosti je utopií času [65], Mannheim označuje vytoužené časy jako chiliasmy [33]. Zastavení „neúprosně“ plynoucího času, bezčasí, prožívá aktér v událostech, jimž přikládá ve svém životě mimořádný význam a vzpomínku na onen „time – out“ si nese do budoucna. V přemíře činností a možností hledá stále častěji možnost přerušit svoje aktivity (čas), zahledět se do sebe a připravit se tak na jednání v očekávaném budoucím čase. Aktér jedná v přítomnosti na základě minulosti pro budoucnost a tak vytváří časovou kontinuitu událostí svého života a souvislost svého příběhu.

1.1.3. Aktér jedná v prostoru Aktér žije svůj život nejen v konkrétním čase od narození do smrti, ale také v konkrétním prostoru. Činnost aktéra není možná nejen mimo čas, ale ani mimo prostor. Aktér jedná nejen „někdy“, ale též „někde“. Takové zakotvení aktéra a jeho činnosti se při poznávání osvědčilo, je s ním dobrá zkušenost: „Sociální věda se v praxi zakládá na zvláštním, i když nepřiznaném, vidění prostorovosti.“ [73, str. 35]. Prostor má určitý rozměr a je ohraničen, tzn. že ho lze kvantitativně určit a dělit. V prostoru jsou určité prvky, mezi nimiž jsou vztahy a odehrávají se v něm určité procesy, tzn. že je možné popsat a analyzovat jeho kvalitu. Prostor umožňuje zvolit si bod, z něhož je na něj (do něj) nahlíženo a který dá úhel pohledu. Tato obecná východiska úvah o prostoru jako místu aktérova jednání přinášejí mnohé pochybnosti a otázky, které už naznačil opakovaný výskyt slova „určitý“ (ve smyslu jeden z mnoha). V jakém prostoru aktér jedná? Kde jsou jeho hranice a jak se prostor dělí? Jak se prostory propojují a sdílejí? Kde je ta poslední hranice, za kterou už svůj bod neumístíme? Těmito otázkami je nastolen nejprve problém demarkace prostoru, řečeno s M. Weberem, tedy jeho vymezení a označení na základě zvoleného kritéria [52, str. 11]. Aktér jedná v sociálním prostoru a na tento prostor je třeba nyní zaměřit pozornost. Sociální prostor je prostor, ve kterém aktéři uskutečňují své sociální praktiky. Sociální prostor musí tedy současně splňovat dvě podmínky:
jsou v něm aktéři
mezi aktéry se odehrává sociální interakce. V tomto pojetí není sociálním prostorem ulice bez lidí, není jím ulice s jedním osamělým nočním chodcem, není jim ulice s jedním bloudícím řidičem pomalu projíždějícího auta a není jím ani ulice, na jejímž rohu krmí hodná paní toulavé kočky. V okamžiku, kdy se řidič a chodec ocitnou v ulici současně, první z nich třeba před chodcem přibrzdí a ten druhý popoběhne, stává se ulice sociálním prostorem (došlo k sociální situaci). Pokud současně paní předčasně ukončí krmení a vejde do

13

domu, protože se jí vylekané kočky rozprchly, dochází sice v sociálním prostoru k většímu počtu sociálních interakcí (zahušťuje se), ale nestává se o nic více sociálním než v předcházející situaci, jejímž paní nebyla aktérem. Její interakcí s oběma aktéry předchozí situace se však sociální prostor zvětšil. Znamená to, že hranice sociálního prostoru je dána jeho aktéry a jejich interakcemi. Dále bylo na příkladu ulice zjištěno, že sociální prostor je proměnlivý: jednak vzniká a zaniká spolu se vznikem a zánikem sociálních situací a jednak se v závislosti na jejich průběhu mění jeho velikost a hranice. Ulice bez lidí byla jakýmsi připraveným dějištěm, statickým urbánním prostorem domů, lamp, parkujících automobilů a odpadků; s příchodem aktérů ožila a po odehrání sociální situace pozbyla charakteru sociálního prostoru. Sociální prostor je prostor jednání, aktivity, je dynamický, je tvořen sociální sehrávkou (společným jednáním aktérů). Teď už je možné lépe porozumět představení aktéra jako tvůrce, který svým jednáním v sociálních situacích tvoří sociální prostor v němž sociální interakce vyúsťují v sociální vztahy. A také je možná odstraněna z těchto úvah otázka po oné poslední hranici „sociálního vesmíru“, protože je zřejmá její nepatřičnost. Takto chápaný sociální prostor je vztažen k aktérům bez kterých není, tzn. že je relativní. Ale: jestliže jsou ta dějiště pro jednání aktérů připravena a pak jimi čas od času používána, pak zde jsou trvale přítomna jako potenciální sociální prostory a ty nelze v těchto úvahách pominout. Pomozme si představou otáčivého jeviště s dekoracemi připravenými pro několik obrazů, tj. s připravenými několika výsečemi, v nichž se bude děj odehrávat. Vždy jen ta výseč, na které jsou v té chvíli herci, se otočí k divákům, nasvítí a odehrává se příslušný „obraz“. Po ukončení této části hry se dějiště odstraní z pohledu diváků, otočí se ze záře reflektorů do tmy, a „čeká“ na svoji chvíli (možná už nikdy nepřijde). Rovněž po skončení představení vyprázdněná budova divadla přestane být sociálním prostorem a stane se jím opět tehdy, až se v ní setkají lidé. Pro svá společná jednání jsou aktéry vytvářeny mnohé různé prostory, do nichž přicházejí a z nichž odcházejí s různou četností a pravidelností: prostory veřejné (parky, náměstí, kavárny, knihovny, obchody, úřady, hřiště a plovárny) i soukromé (posezení na zahradě, okolo jídelního stolu). Potenciální sociální prostor je tedy prostor, který má šanci stát se sociálním, pokud se v něm setkají lidé mezi nimiž dojde k sociální interakci. Potenciální sociální prostor je reálné místo, které lze pozorovat, zdokumentovat a popsat prostřednictvím různých údajů (adresou či parcelním číslem, rozlohou plochy, objemem, prvky aj.). Takto chápaný sociální prostor existuje mimo aktéry a jejich vztahy, tzn. že je absolutní. Absolutní sociální prostor je kvantitativní a tudíž měřitelný, zatímco relativní sociální prostor je sehrávaný, prožívaný, a tudíž kvalitativní. Relativní sociální prostor trvá v omezeném čase sociální situace, zatímco absolutní sociální prostor má trvalý charakter, tzn. že absolutní a relativní sociální prostor mají odlišnou temporalitu. Vztah mezi absolutním a relativním sociálním prostorem lze do jisté míry přirovnat ke vztahu mezi absolutním a relativním časem. Tab. 1.2: Prostor absolutní a relativní prostor potenciální sehrávaný Zdroj: vlastní

kvantitativní kvalitativní

charakteristiky absolutní relativní

objektivní subjektivní

14

Aktéři dávají svým jednáním relativnímu sociálnímu prostoru dynamiku, zatímco absolutní sociální prostor bez aktérů je statický. Absolutní a relativní sociální prostor mají tedy odlišnou dynamiku. Je tak uvažováno o čase a prostoru v propojování makro – mikro úrovně. Obr. 1.5: Makro – mikroúrovňové určení prostoru a času makroúroveň

čas chronologický (absolutní)

sociální prostor potenciální (absolutní)

čas prožitý (relativní)

sociální prostor sehrávaný (relativní)

mikroúroveň Zdroj: vlastní A hned si někteří mohou takovou představu zpochybnit: vždyť místa, v nichž se ke vzájemným činnostem aktéři setkávají jsou lidským výtvorem stejně jako měření času, a není – li jím i čas? Pochybovači budou ti antropocentristé, kterým není vlastní představa času a prostoru stvořeného bez člověka. A ti, kteří nepochybují si připomenou, že „Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. I řekl Bůh: “Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. ..I řekl Bůh: „Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš““ A stalo se tak. A souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že je to dobré.“ [5, str. 21 - 22]. Ať byly představy o sociálním prostoru v průběhu posledních zhruba sedmdesáti let ovlivněny více tou či onou vědou, vždy postihovaly vztahy mezi lidmi a zdůrazňovaly rozhodování jedince na základě jejich hodnocení. Představy, které byly více ovlivněny fyzikou, v něm spatřovaly jakési silové pole vzájemného přitahování a odpuzování na rozdíl od představ rozmanitějších vztahů, ovlivněných především psychologií. Za určité grafické znázornění sociálního prostoru lze považovat sociální atom J. L. Morena [51], byť ho vztahuje k jedinci a jeho pouze socioemociálním vztahům (nikoliv k sociálním situacím s jejich dynamikou). Podstatná je pro přirovnání jeho prostorovost a vrstevnatost, kdy jednotlivé vrstvy jsou ohraničeny a jejich rozsah je 15

dán významem vztahů. Sociální atom má dvouvrstevné jádro, ve kterém jsou vztahy s individui, které jedinec považuje pro sebe za významné; vnitřní jádro (1) je tvořeno reálnými a vnější jádro (2) očekávanými vztahy. Jádro sociálního atomu je odděleno od následující vrstvy tzv. sociálním prahem (3), za nímž jsou vztahy s individui, které jedinec „zná“ a této známosti nepřikládá osobní význam (4). Obr. 1.6: Sociální atom J. L. Morena 3

1

2

4

Zdroj: Petrusek, M.: Sociometrie. Svoboda, 1969 (upraveno) Za jiné znárornění sociálního prostoru (prostřednictvím nikoliv koule, ale jehlanu) lze považovat např. klasický stratifikční model W. L. Warnera, ve kterém jsou vztahy mezi soubory jedinců patřících do téže vrstvy hierarchické a hranice vrstev otevřené sociální mobilitě [42] a také různá grafická znázornění sociálních vztahů či struktur, byť v prvém případě je sociální prostor mnohdy ve svém modelu „zamlčen“. Obr. 1.7: Strukturovaný sociální prostor

   Zdroj: vlastní Je vidět, že aktéři tvoří při svých sehrávkách sociální prostory souběžně i následně. Aktér provádí své sociální praktiky v situacích, které následují jedna za druhou (nemůže být na více místech současně, tzn. že nemůže prožívat koexistenci sociálních situací jichž je aktérem – jedná jen v přítomnosti) a tak tvoří příběh svého života v posloupností sociálních prostorů. Některé sehrává opakovaně (na stejných místech, se stejnými aktéry, viz přirovnání k otáčivému jevišti), v jiných se neocitne více než jednou. Přechod z jednoho prostoru do druhého je různě zřetelný a obtížný: „Přechod mezi realitami je vyznačen zvednutím a spuštěním opony“ [4, str. 31]. V téže přítomnosti ovšem jiní aktéři „spřádají“ své životní příběhy spolu s jinými aktéry v jiných sociálních prostorech, tzn. že všechny tyto sociální prostory koexistují. Aktéři po dobu trvání sociální situace vytvořený sociální prostor sdílejí

16

při vědomí jiných sociálních prostor jiných aktérů ve stejném čase: „Vím, že náhled ostatních na tento svět není totožný s mým. Mé „zde“ je jejich „tam“ [4, str. 29]. Představy o prostorách šťastného života kdykoliv, mimo čas, jsou utopiemi (na rozdíl od představ šťastného života v budoucím čase kdekoliv v chiliasmech) [33]. Někdo možná přijme pojem utopie jako obecné označení touhy po lepším budoucím a vedle utopie času vezme v úvahu utopii místa. Ta mohou být jak utopiemi o jakýchsi ostrůvcích (štěstí, dobra) v prostoru, tak utopiemi o celých (šťastných, dobrých) prostorech [65].

1.1.4. Sociální interakce v časoprostoru Aktér ve sdíleném sociálním prostoru jedná situačně, tzn. že volí okamžitou strategii svého jednání, která je stejně jedinečná a neopakovatelná jako sama tato situace. Situační strategie aktéra vzniká v interakci s ostatními aktéry ve sdíleném sociálním prostoru a tak je tomu u každého z oněch aktérů. Jak „ti druzí“ aktéři ovlivňují jednání aktéra? Z jejich jednání aktér usuzuje jací jsou (jaká mají pravidla jednání, jaké zaujímají postoje k „předmětu“ situace a jaký mu přikládají význam), tzn. vytváří si představu nejen o nich, ale i o jednání, které od něj očekávají a této představě (jeho osobností omezenému poznání) přizpůsobuje svoje jednání v sociální situaci, kterou prožívá spolu s nimi. Někteří aktéři jsou pro něj důležitější než jiní, více než na ostatní na ně „dá“ a interpretaci toho, jaké od něj tady a teď tito „významní druzí“ očekávají jednání přikládá větší význam než interpretaci očekávání ostatních „druhých“, tzn. že ovlivňuje více jeho situační strategii. Tak dochází k situační sehrávce zjevných akcí, při nichž se aktéři pozorují a při nichž spolu komunikují a v jejichž průběhu permanentně reinterpretují nejen ty „druhé“ a jejich očekávání, ale i sebe a svá očekávání. V interakci dochází ke vzájemnému poznání a sebepoznání (vytváření představy aktéra o sobě a svém očekávání vůči sobě a vytváření představy aktéra o těch druhých a jejich očekáváních vůči němu) a toto poznání dává následně charakter jeho jednání „Každou skutečnost lze studovat ze dvou různých hledisek. Můžeme usilovat o její poznání a pochopení, nebo si můžeme předsevzít, že ji budeme hodnotit.“ [12, str. 49]. Při tomto poznávání je vkládána sociální zkušenost z minulosti do přítomnosti pro budoucnost (aktér jedná vždy v přítomnosti pro budoucnost) a je proměňována sebepředstava aktéra.

17

Obr. 1.8: Vytváření sebepředstavy v sociální interakci

  aktér





aktér X

aktérova sebepředstava X + 1

aktérova sebepředstava X

X. situace sociální interakce

X + 1. situace sociální interakce čas

Zdroj: vlastní Znamená to, že sociální interakce je zpětnou vazbou? V současnosti velmi frekventovaný pojem systémových pojetí celků vychází z poznání, že zpětná vazba umožňuje trvání přírodních živých a neživých systémů. Obecně zpětná vazba informuje o reakci jednoho systému na projevy jiného systému a umožňuje tak učit se z chyb a opakovat úspěchy [57]. Je – li aplikován obecný princip zpětné vazby na sociální jevy, tzn. že ji umístíme do sociálního prostoru, ve kterém je v sociální situaci reinterepretováno minulé sociální jednání za účelem volby strategie přítomného jednání pro budoucnost, „převypráví“ se jenom letmo pojem sociální zkušenost a zjistí se malá výstižnost obecného pojmu zpětná vazba pro sociální jevy.

1.1.5. Sociální konstruování reality Co je na zjevné akci pozorovatelné, to jsou aktéři a jejich sociální praktiky, projevy (pět osob se pozdravilo, někteří si podali si ruce a všichni se posadili ke stolu). Zjevná akce se odehrává v časoprostoru, nelze ji z času a prostoru vyvázat. Je možné ji popsat s pomocí smyslů a pořídit o tom záznam (např. obrazový či zvukový). Popis však nepřinese poznání oné sociální situace, k němu je potřeba ji interpretovat (co se děje?). A o interpretaci „těch druhých“ se lze dozvědět jen z jejich výpovědi nebo na ni usoudit interpretací jejich jednání. Co z toho je realita? Pokud přijmeme odpověď, že reálné je pouze to, co je možné vidět, slyšet, nahmatat atp., pak je sociální jednání nereálné, tzn. nereálné je to co se děje, čili procesy a reální jsou pouze aktéři a výsledek jejich jednání (postavený dům, vykonaná zkouška, vydaná kniha aj.). Takovou odpověď v zásadě volí klasická tzv. formální sociologie. Pokud zní odpověď, že vše co aktér činí je realitou, pak je soustředěna pozornost především na vztahy mezi aktéry vytvářené v sociálních situacích. Takovou odpověď v zásadě volí klasická tzv. vztahová (neformální) sociologie. V současné sociologii je přijímána představa reality vytvářené v sociálních procesech, jejichž analýzou se zabývá sociologie vědění: „Realita je vlastnost náležející jevům, kterým přisuzujeme existenci nezávislou na naši vlastní 18

vůli“ [4, str. 9].V běžném životě se aktér zabývá otázkou reality jen v těch situacích, pro jejichž pochopení svůj výklad reality potřebuje (proč mně odsuzují když já takový jak mně zřejmě oni vidí nejsem: moje představa o jejich představě o mně je v rozporu s moji představou o mně – kdo jsem skutečně, reálně?). „Realita každodenního života je organizována podél osy „tady“, jíž je mé tělo, a osy „teď“ přítomného okamžiku. To, co mně „tady“ a „teď“ v každodenním životě potkává, je mým vědomím považováno za nejreálnější realitu. To znamená, že každodenní život prožívám ve smyslu různých stupňů blízkosti, jak prostorové, tak časové.“ [35, str. 28]. Předmoderní pojetí poznávání reality je poznávání myšlením v jehož procesu dochází k osvětlování reality (a zase je tu ono „nasvícení dějiště“). Moderní pojetí poznávání reality je poznávání odhalováním reality (ono procházení oponami) a postmoderní pojetí poznávání reality je poznávání konstruováním reality (aktér svojí činností tvoří sociální realitu). Tak se poznávání vyvíjelo od kontempletativní přes mechanickou po konstruktivní racionalitu [54]. Sociální realitou je tedy představa aktérů o ní. Tyto představy jsou zkoumány, z jejich shody pochází radost a z jejich rozporností trápení. Aktér se těší ze společnosti aktérů se stejným „viděním světa“ a vyhýbá se společnosti těch aktérů, kteří „vidí svět“ jinak. Do svého světa vpouští představu o sociální realitě, která je mu blízká a uzavírá ho před představami, které mu jsou vzdálené. Tak si v časoprostoru konstruuje své představy sociálního světa a stává se svými aktivitami jeho tvůrcem: “Vědění je sociálně konstruováno“ [73, str. 98]. Pozoruhodný je Thomasův teorém, jímž americký sociolog již před téměř stoletím konstatuje „nereálnost reality“: jestliže je určitá situace lidmi definovaná jako reálná, pak je reálná ve svých důsledcích. Vytvářením představy o realitě je realita tvořena, tzn. že realita je sociálně konstruována. Je konstruována jednáním aktérů v sociálním časoprostoru, tj. v prostoru sdíleném a čase prožívaném v sociálních interakcích s druhými aktéry, ve vzpomínkách na sociální situace minulosti a v očekáváních budoucích sociálních sehrávek. V tomto propojování prožívaných časů a prostorů si aktér uvědomuje svoji omezenost v časech a prostorech (je tady a teď, byl a bude tehdy a tam): „Různé objekty se vědomí jeví jako základní prvky různých sfér reality. Z toho plyne, že mé vědomí je schopno se pohybovat v různých oblastech reality. Jinými slovy uvědomuji si, že svět sestává z bezpočtu realit.“ [35, str. 27]. Sociální prostory, v nichž aktér nejedná, nepoznává prožitkem, zkušeností, ale zprostředkovaně. Zatímco sociální prostor aktérova „zde“ je prostorem jeho prožívání, je prostor aktérova poznávání sociálních dějů nejen „zde“, ale i „tam“. V sociálním prostoru sociálních praktik, který je jedním z mnoha koexistujících prostorů sociálních realit, je aktér sociálně zakotven a sociální prostor obecně lze poznávat pouze jeho prostřednictvím. Poznání učiněné v aktérově partikulárním sociálním prostoru je zobecňováno na sociální prostor jako takový (jeho zkušenost s životem ve městě mu přináší poznání městského života). Aktérovo umístění v sociálním prostoru dává úhel jeho „vidění“ sociální reality, kterou vztahuje, relacionizuje, k sobě (tzn. že není schopen absolutního, ne – vztahového, poznání). Mannheimovské omezení poznávání sociální reality partikularismem a relacionismem lze překonávat v procesech distancování. Vzdálením je získán odstup, přehled, nadhled. Distancování se může v sociální interakci odehrávat třemi

19

způsoby, z nichž první dva přinášejí bezprostřední poznávání sociální reality prožitkem a třetí její zprostředkované poznávání myšlením [33]:
přechodem z jednoho do druhého partikulárního sociálního prostoru migrací
přechodem z jednoho do druhého partikulárního sociálního prostoru mobilitou
diskusí o různých interpretacích při setrvání ve „svém“ partikulárním prostoru. Rozmanitými interpretacemi sociální reality se stává „předmět poznání jasnější“ [4, str. 17]. Proto „Je důležité přijmout koexistenci různých interpretací nejistého a složitého světa. Pouze pluralita universalismů nám umožní pochopit bohatost sociálních skutečností, ve kterých jsme žili s žijeme [73, str. 68]. Za sociálně nezakotvené aktéry byla K. Mannheimem pokládána inteligence, V. Paretem různé společenské elity a obecně lze říci, že předpokladem distancování je vzdělání, které z partikulárního prostoru „sociálně vyvazuje“.

1.1.6. Organizace jako sociální konstrukt Svět je časoprostorově uspořádán, má „svůj“ pořádek, řád: nahoře je nebe a dole je země, s východem slunce nastává den a s jeho západem noc. Nebe a země, den a noc jsou prvky „světa“, stejně jako jednotlivé kusy nábytku jsou prvky celku zařízení pokoje a stejně jako třeba pole s kukuřicí je prvkem celku pozemků katastrálního území. Jde tedy vždy o uspořádání prvků v prostoru (celku). Někteří aktéři velmi potřebují znát uspořádání prvků mezi nimiž se pohybují (např. kde je hranice onoho pozemku a v jakých procesech byla vymezena) a některým naopak velmi vyhovuje život bez představy o takovém uspořádání. Někteří k životu potřebují vědomí uspořádanosti světa, jiným vyhovuje žít s představou neuspořádanosti a chaosu. Ti první hledají nejen poznání onoho řádu, ale pravděpodobněji než ti druzí vykonávají činnosti uspořádávání (kdo, když ne my?). Rovnají židle u stolu, uklízí pohozený svetr na jeho místo ve skříni, vyhání kočku z jídelny, připravují zahradu na zimu a občas možná přestavují nábytek v pokoji. Činnost uspořádávání prvků v celku je organizováním. Někteří jsou častěji aktéry organizačních procesů, organizátory, než jiní. Pozoruhodná je záměrnost uspořádávání: uspořádává se s cílem naplnit tu či onu představu řádu (oblečení ve skříni a zvířata na dvorku). Organizování je tedy vždy záměrné uspořádávání prvků do žádoucího řádu. Žádoucího z jakého hlediska? Z hlediska účelu jehož dosažení je cílem organizátora. pokud je jeho cílem mít uklizenou domácnost, přemístí odhozený svetr do skříně; pokud je jeho cílem podávat při rodinné večeři neinfikované jídlo, kočku do jídelny nepustí; pokud chce mít dobrou úrodu na zahrádce i napřesrok, připraví ji na zimní odpočinek. V procesu organizování vždy dochází ke změně uspořádání prvků v čase na ose minulost – přítomnost - budoucnost, organizuje se tedy v časoprostoru (jistě, vždyť jednání mimo něj není možné).

20

Obr. 1.9: Organizování

situace před organizováním

čas

situace po organizování

Zdroj: vlastní Uspořádané prvky tvoří strukturu prostoru. Má – li tedy celek prvky, je strukturován. Pokud je prostor záměrně restrukturalizován, pak jsou prvky organizovány (uspořádávány); důležité je neopomenout onu podmínku: pokud (protože prvky se strukturují též spontánně bez organizátorů). Prvky v prostoru jsou organizovány účelově s ohledem na jeho funkčnost (podstatu, smysl). Od přemístění nábytku v pokoji si aktér např. slibuje, že se v něm bude cítit příjemněji (pokud to je pro něj v pokoji podstatné) nebo zvětšení plochy pro dětské hry (pokud je toto významnou funkcí jeho pokoje). Jakým uspořádáním je toho dosaženo? Některé kusy nábytku jsou dány blíže k sobě a některé možná na či nad sebe; některé se budou vedle sebe doplňovat a jiné budou působit svým kontrastem: organizováním se mění spolu s umístěním prvku „tam“ též vztahy mezi prvky „jak“. Zatímco prostor pokoje s prvky nábytku je postižitelný smysly a dosažení cíle organizování je pozorovatelné, je zhodnocení dosažení cíle organizování v jiných prostorech obtížnější. Bude – li si např. aktér organizovat čas s cílem „lépe stíhat“, co bude považovat za svědectví o jeho dosažení? Prostor, který je cílevědomě (záměrně, účelově, funkcionálně) strukturován je tím kultivován; není bez aktéra, je „skrze“ aktéra, je jeho výtvorem a je tudíž součástí kultury, ať hmotné (materiální) či nehmotné (nemateriální). Prvky sociálního prostoru jsou lidé, kteří ho sdílejí. Sdružují se do souborů osob, které tvoří sociální útvary: „Soubor prostorových struktur, o nichž sociální vědci předpokládali, že se jejich prostřednictvím organizují životy.....“ [73, str. 35]. Sdružování, sociální integrace, vyvěrá z různých zdrojů, jakými jsou např. moc autorita nebo zájem. Sociální útvary jsou formy sociální integrace [42]. Uspořádání individuí v sociálním prostoru tvoří sociální strukturu. Spontánně (neformálně) se lidé strukturují do třech forem sociální integrace, kterými jsou společenství, sociální skupina a společnost. Záměrná (formální) strukturace (organizování) se odehrává ve čtvrté, historicky nejmladší formě sociální integrace, kterou je organizace. „Civilizace vděčí za svůj vznik spolupráci sdružených jednotlivců a po sobě jdoucích generací; je tedy vysloveně společenským dílem.“ [12, str. 68 - 69]. Organizace jsou tedy, stejně jako jiné formy sociální integrace, sociálním konstruktem. Reálné nejsou soubory osob a vztahy mezi nimi, reálný je člověk,

21

který realitu svojí činností konstruuje. Organizace je tvořena reálnými aktéry; má svoje „sídlo“, adresu, většinou svůj majetek, vytváří reálné produkty hmotného či nehmotného charakteru, ale sama o sobě není: „Veškeré osudy lidí v moderní společnosti jsou závislé na fungování organizací, které existují jen pokud se lidé chovají tak, jako by existovaly.“ [23, str. 100]. Organizace jsou pro nás „abstraktními, expertními systémy“, jimž nerozumíme a nemáme jinou možnost jak přežít, než v ně důvěřovat [15]. Název organizace je pojmenováním neexistujícího; o absurdnosti tohoto světa svědčí např. organizace, které jsou „vyprázdněné“ od lidí, činností a produktů, jsou bezobsažnými značkami nezakotvenými v sociálním prostoru; organizace, které přestaly být sociálním prostorem a zůstala z nich jen prázdná forma, slupka, vysoce ceněné „jméno“.

22

1.2. Organizace jako nástroj Jestliže se rozmanití lidé sdružují do rozmanitých sociálních útvarů, protože jim to pomáhá uspokojovat jejich rozmanité potřeby, jaké potřeby je přivádějí do organizací? Jsou to potřeby, které mohou být uspokojovány i v jiných formách sociální integrace nebo jsou to specifické potřeby, pro jejichž uspokojení jsou organizace nezbytné? Pokud nejsou organizace nezbytné, tzn. že jsou jedním ze sociálních útvarů pro který se lidé při uspokojování svých potřeb rozhodují, proč tak činí? V čem tkví jejich výhodnost? A pokud jsou organizace nezbytné, v čem tkví jejich jedinečnost? Jak je to možné, že organizace stále více a více prostupují život aktérů, že žijí stále více a více ve světě organizací? Znamená to, že mají jiné potřeby než měli jejich předci? Nebo přinesl civilizační vývoj rozvoj organizací z jiných důvodů? Slovo „organizace“ má svůj původ v řeckém slovu pro „nástroj“. Otázka tedy zní jaký je to nástroj (popis organizace) a pro její lepší pochopení je věnována pozornost jeho proměnám v čase. Uvažování v této kapitole je tedy vymezeno sociálním prostorem jedné organizace, jedná se o interní prostředí organizace.

1.2.1. Znaky organizace Osvědčený způsob popisu je výčet charakteristik, podstatných rysů. Má – li být popsána organizace „jako takovou“, organizace „vůbec“, organizace jako „věc“, pak je hledáno to, co mají jedinečné organizace společného, a tomu je přikládán podstatný význam, tzn. že se stává znakem organizace. Zjištěný soubor znaků je pak „přikládán“ na každý jednotlivý sociální útvar a postupným porovnáváním znak po znaku se dochází k poznání, zda se jedná či nejedná o organizaci. V prvním případě vykazuje „testovaný“ sociální útvar všechny předpokládané znaky a ve druhém případě nikoliv. Nejprve je tedy vytvářena cestou od jedinečného k obecnému představa o organizaci „vůbec“ a poté cestou od obecného k jedinečnému zkoumána konkrétní organizace. Vytvořený obecný model lze též chápat jako pracovní hypotézu verifikovanou na jedinečných organizacích. Čím častěji je hypotéza ověřena, tím více je stvrzována její funkčnost a není potřeba ji měnit. Intenzivní hledání znaků organizace se odehrálo v euro – americkém prostoru začátkem 20. století, kdy nastala v procesech industrializace a urbanizace historicky nová sociální situace. Vědecké poznatky a nové technologické postupy umožnily transformaci dřívější rozptýlené řemeslné výroby do koncentrované tovární výroby; ta se koncentrovala u energetického zdroje (kterým bylo především uhlí) nebo v jeho dopravní dostupnosti (především nákladní železniční dopravou). Tak vznikaly výrobní organizace (továrny) v blízkosti dolů a železničních tratí. Tam přicházeli lidé, dosud žijící rozptýleně ve venkovské krajině, za prací. Technologický vývoj vedl ke zvýšení produktivity zemědělské práce a tak je „uvolnil“ pro práci v průmyslu. Ten také umožnil dopravu potravin na větší vzdálenosti a vytvořil tak větší sociální prostor pro směnu průmyslových a zemědělských produktů. Koncentrace průmyslové výroby vedla ke koncentraci obyvatel do stále se zvětšujících sídel (zvětšujících se nově nejen do „šířky“, rozlohy, ale stavbou bytových domů též do „výšky“, objemu). Přicházející venkované byli vyvázáni nejen ze svých tradičních pracovních pozic, ale ztratili rovněž své rodové zázemí, které jim poskytovalo vše potřebné k životu. Tak se ve zvětšujících se městech (rozlohou i počtem obyvatel) vznikaly a rozvíjely organizace poskytující služby. Velké množství městských 23

obyvatel vyvolalo potřebu růstu správních organizací. Koncentrace obyvatel do měst a ve městech spolu s rozvojem dopravy zvětšovala trh pro směnu veškerých produktů a tak vedla k růstu nejen kvantitativnímu (produkce a směna velkého množství statků a služeb), ale vytvořením předpokladů pro specializaci i kvalitativnímu (produkce a směna rozmanitých statků a služeb). Byla to sociální situace:
koexistence velkého množství organizací, tzn. velkého množství sociálních zkušeností jednotlivých organizací a s jednotlivými organizacemi
koexistence velmi rozmanitých organizací, tzn. velmi rozmanitých sociálních zkušeností rozmanitých organizací a s rozmanitými organizacemi
opakující se úspěchy a neúspěchy organizací vyvolaly potřebu analýz napříč organizacemi za účelem obecných doporučení a stanovení obecných pravidel. V této sociální situaci přestaly být organizace pouze „praktikovány“, ale začaly být též „studovány“. Zkušeností s organizacemi 19. století přinesly jak poznatky, tak otázky, jak nadšení, tak pochybnosti, tzn. že zde bylo dost studijního materiálu umožňujícího popisy, analýzy a interpretace. Organizace se staly předmětem zájmu studia až v té sociální situaci, kdy začaly patřit do každodenního života velkého množství lidí. Ti byli ve stále větší míře jejich aktéry – ať v pozici zakladatelů, spolutvůrců, členů či smluvních partnerů – a tak se mezi jedinci a organizacemi odehrávaly mnohé interakce. Novost této situace byla vnímána jako modernost: „Modernita se týká způsobů nebo organizace sociálního života“ [15, str. 11] Moderní doba je nyní vnímána jako industriální éra. Rozmach světa organizací je tedy spojen s průmyslovou civilizací a masovou společností. Pozornost případům konkrétních jednotlivých organizací, především výrobních, byla věnována v tzv. technické linii studia organizací, ze které se později vzešel management. Již v roce 1908 publikoval H. Fayol tento výčet žádoucích znaků organizace, který je vlastně konkrétním „návodem“ pro jejich řízení: 1. dělba práce 8. centralizace 2. autorita 9. řetězec vztahů 3. disciplina 10. řád a pořádek 4. jednota instrukcí 11. korektnost 5. jednota vedení 12 stabilita zaměstnanců 6. podřízení zájmům organizace 13. iniciativnost 7. odměňování 14. kolegialita Obecným rysům organizací věnovala pozornost tzv. teoretická linie studia organizací, ze které vzešla, jako jedna z mnoha aplikovaných „sociologií“, sociologie organizace. Tato linie začíná dílem M. Webera, který studoval především historické organizace veřejné správy a uvažoval o moci a správě: všechny organizace jsou založeny na principu sociální nerovnosti; všechny organizace jsou vedeny vůdci, kteří mají legitimní moc; všechny organizace jsou nejen ovládány, ale též spravovány [74]. Je tak možné uvést výčet obecných znaků organizace: 1. sociální nerovnost 2. moc 3. legitimita 4. správa M. Weber rozlišuje tři typy legitimní moci (každý z nich nazývá, nyní již archaicky, panstvím), z nichž prvním dvěma odpovídají dva typy správy (nedokončené dílo vyšlo posmrtně). Tradiční moc je provázena patrimoniální správou a legální moc je provázena byrokratickou správou:

24

tradiční moc 1. v organizaci se jedná dle zvyklostí a tradic 2. v organizaci je sociální nerovnost mezi vůdci a vedenými 3. vedení se podřizují vůdci protože jsou mu oddáni 4. podřízení vůdci je přímé, nezprostředkované 5. kontrolní mechanismy jsou v organizaci zbytečné 6. vše se v organizaci vyřizuje ústně, bez dokladů a archivace
patrimoniální správa 1. správu vykonávají patrimoniální úředníci 2. úředníci jsou oblíbenci vůdce, mají jeho důvěru a to je jejich jediná „kvalifikace“, jsou to diletanti 3. život úředníků není rozdělen na veřejnou a soukromou sféru (jednota domácnosti a úřadu) 4. úředníci mají doživotní příjmy z prebend (objektů), které spravují, tzn. že mají prebendální úřad (pokud dostanou k prebendě i moc, pak mají feudální úřad).
legální moc 1. v organizaci se jedná dle práva 2. v organizaci je sociální nerovnost mezi vůdci a vedenými 3. vedení se podřizují neosobním principům, nikoliv vůdci 4. podřízenost je hierarchická (strukturovaná) 5. existují kontrolní mechanismy 6. vše se v organizaci vyřizuje písemně, je dokladováno a archivováno
byrokratická správa 1. správu vykonávají byrokratičtí úředníci 2. ti jsou specializováni a kvalifikováni v oblasti správy, jsou to odborníci 3. život úředníků je rozdělen na soukromou a veřejnou sféru (úřad a domácnost se neprostupují) 4. úředníci pobírají mzdu, prostředky na ní pocházejí z daní; mzda není vysoká, ale má v organizaci možnost kariéry a pozice úředníka mu přináší prestiž. Max Weber spatřoval v historickém vývoji od tradičního k legálnímu panství výrazný pokrok: od závislosti na zvůli člověka k podřízení obecným principům, od emocí k racionalitě. Tak jak postupně zanikala rodová privilegia, rozvíjela se byrokracie spolu s demokracií (ovšem už Weber si uvědomoval. že byrokracie má tendenci k „úředním tajemstvím“). Třetím typem moci je charismatická moc, která stojí a padá s charismatickým vůdcem. Ten má schopnost přesvědčit vedené, aby ho následovali – kamkoliv, kudykoliv a jakkoliv. Charismatické ovládání se osvědčilo v chaotických situacích výrazné sociální změny (charismatik je jistotou). Po charismatických vůdcích zpravidla nastupují byrokraté a důvěra v osobnost je vystřídána důvěrou v principy.




Uvedené úvahy o znacích organizace patří do tzv. klasického období studií organizací. V dalším, tzv. moderním období studií organizací, dochází v průběhu 20. století k propojování obou linií: management také aplikuje poznatky různých věd (např. psychologie, sociologie, ekonomie) do „svých“ teorií organizace a sociologie organizace se také věnuje případovým studiím. Spektrum organizací rozlišovaných dle oblasti působení, které byly a jsou studovány, se stále rozšiřuje a kaleidoskop poznatků o organizacích je spolu s obrazem organizace permanentně rekonstruován.

25

Její „souvislý příběh“ jako evoluční vyprávění mizí; je nahrazen pluralitou tvrzení, mezi nimiž ta vědecká nejsou privilegována a je stále dekonstruován [15].

40. léta 20. století

veřejná

30.

školství

armáda

20.

zdravotnictv

výroba

Obr. 1.10: Vývoj studia organizací dle oblasti jejich působení

50.

60.

Zdroj: vlastní V současném postmoderním období pokračuje trend rychlého růstu podílu nevýrobních organizací, včetně občanských, a roste dynamika změn v organizacích a organizací. „Dnes na sklonku 20. století stojíme na prahu nové éry, která nás přivádí na hranice modernity samé“. [15, str. 11]. Organizace relativně rychle nejen vznikají a zanikají, ale také se permanentně proměňují a stává se obtížným určit jejich obecné znaky. Zdá se, že jimi mohou být: 1. instrumentálnost 2. formálnost 3. struktura 4. kultura.

1.2.2. Instrumentálnost organizace Organizaci si aktér nejprve vymyslí ve svých představách a pak jí dá vzniknout svým jednáním. Organizace na rozdíl od všech ostatních sociálních útvarů nevznikají spontánně, ale záměrně (o jejím vzniku aktér rozhodne). Organizace vznikají jako nástroj dosahování cílů, tzn. účelově. Organizace trvá se svou instrumentálností: pokud cílů není dosahováno (protože se to nedaří, protože je organizace „opustila“, protože jich již organizace dosáhla), dává aktér organizacím zaniknout. Jak vznik, tak zánik organizace se děje jednáním aktérů. Vznikem organizace je rozuměno vytvoření takového sociálního prostoru, který umožní naplnit všechny znaky organizace současně. Zánikem organizace je rozuměno zrušení jejího sociálního prostoru v situaci nenaplnění kteréhokoliv ze všech znaků organizace. Každá organizace má tedy svého zakladatele. Zakladatelem může být jeden nebo více aktérů a jedna nebo více organizací (pro všechny tyto různé situace je používán dále pouze pojem „zakladatel“). Zakladatel je pro organizaci výjimečně významným aktérem jednou pro vždy: vznikla jeho představivostí, jeho vůlí a jeho jednáním a to mu (ani organizaci) již nikdo nikdy „nevezme“, byť je třeba organizace po pár letech existence proměněna k nepoznání. Zakladatel naplňuje založením organizace svoji představu o ní (o jedinečném naplnění obecných znaků organizace v „jeho“ organizaci) a očekává, že založená organizace v budoucnosti tuto jeho představu naplní. Aktér svá očekávání vůči zamýšlené, zakládané, založené či zanikající

26

organizaci interpretuje a reinterpretuje v sociálním prostoru měnícím se v čase. Reinterpretace je výsledkem definování sociální situace, do kterého se promítá i zakladatelova interpretace sebe sama.

prostor

Obr. 1.11: Reinterpretace organizace jejím zakladatelem zakladatelova interpretace organizace I0 v sociální situaci S0

zakladatelova interpretace organizace I1 v sociální situaci S1

zakladatelova interpretace organizace I2 v sociální situaci S2

čas Zdroj: vlastní Tento interakční proces „sřetězení představ“ začíná pro zakladatele v okamžiku nápadu organizace (jeho první interpretací organizace) a končí jeho poslední vzpomínkou na ni (jeho poslední reinterpretací organizace). Interpretace zakladatelů tedy předcházejí vznik organizace a „přežívají“ jejich zánik. Interpretace organizace přetrvávají její existenci. Zakladatel reinterpretuje svá očekávání v čase:
některá svá původní očekávání opouští (v následujícím obrázku ZO1)
některá svá původní očekávání modifikuje (v následujícím obrázku ZO2 v ZO2+2)
některá svá původní očekávání zachovává (v následujícím obrázku ZO3)
některá očekávání si vytváří nová (v následujícím obrázku ZO4). Obr. 1.12: Reinterpretace organizace jejím zakladatelem v čase ZO 1

ZO 2

ZO2 +

ZO 3 ZO 4 založení organizace čas Zdroj: vlastní

27

Zakládá – li organizaci více aktérů, je jejich očekávání (v následujícím obrázku ZO1, ZO2, ZO3 ) výsledkem jejich interakce Procesy, které nastanou v oblasti očekávání po založení organizace, jsou pak ovšem složitější než je tomu v případě jednoho zakladatele. Obr. 1.13: Reinterpretace organizace jejími zakladately v sociální interakci Z 1O 1

Z 2O 1

Z 3O1

založení organizace interakce

čas

Zdroj: vlastní Současná dynamika vzniku a zániku organizací je v historii organizací nevídaná. Nejen že stále vznikají zcela nové organizace „na zelené louce“ a existující organizace zcela zanikají, ale organizace se slučují, rozdělují, zbavují svých částí a složek atp. Ve snaze zachovat svoji existenci ve stále se rychle měnícím prostředí jsou organizace stále častěji tvořeny autonomními volně propojenými jednotkami. S nimi pak mohou organizace dle situace rychle nakládat (fúzovat, rozpouštět, prodat, odstavit atp.) a tak díky destruování sebe sama přežívat. Jsou to tzv. autodestruktivní organizace. Organizace je založena za účelem dosahování cílů, je založena jako nástroj jejich dosahování. Organizace jako taková samozřejmě cíle nemá (vždyť není), cíle mají aktéři v sociálním prostoru organizace, který svým situačním jednáním v organizaci sehrávají. Cílem je vždy naplnění potřeby – konkrétní potřeby konkrétního aktéra. Matoucí jsou občasné výroky typu „organizace potřebuje, organizace si klade za cíl“; vždy je třeba se ptát „kdo v organizaci potřebuje, který aktér v organizaci má takový cíl“. Cíle organizace vznikají, proměňují se a zanikají v sociálním prostoru organizace (je relativní, tzn. že ho tvoří všichni, kteří mají k organizaci vztah, nejen ti, kteří v ní „jsou“); jsou sehrávány ve hře „kdo s koho“ a „kdo s kým“. Některé své cíle organizace zveřejňuje. Tyto manifestní cíle dávají její existenci oprávnění v očích „těch druhých“, těch mimo ni (oprávnění vztáhnout k sobě část z absolutního sociálního prostoru, oprávnění směňovat na trzích rozmanitých statků

28

atp.). Manifestace organizačních cílů je někdy velmi důrazná, proklamativní až nadsazená. K takovým postupům vede organizaci snaha posílit její legitimitu a prosadit se na organizačních trzích. Úspěšnost organizace je „těmi druhými“ vždy a aktéry v organizací většinou posuzována dle dosahování právě těchto manifestních cílů. Každá organizace má vedle cílů manifestních také cíle nezveřejňované (některé jsou považovány i za nezveřejnitelné). Tyto latentní cíle jsou skryté (někdy i skrývané), mnohdy jsou zaměřeny do prostoru organizace a ta se při jejich dosahování uzavírá do sebe. Úspěšnost organizace je aktéry v organizací často posuzována dle dosahování právě těchto latentních cílů. Manifestní a latentní cíle se odlišují svojí dynamikou: manifestní cíle se proměňují pomaleji a mají tudíž více statický charakter než cíle latentní, které jsou permanentně, situace od situace, sehrávány. Vznikající organizace vždy manifestuje své cíle, respektive založení organizace je vysvětlováno, prosazováno, obhajováno právě jimi. Manifestním a latentním cílům přikládají různí aktéři v různých situacích různý význam (různě je interpretují); nadřazení nebo potlačení toho či onoho cíle v konkrétní situaci je výsledkem situační sehrávky. Pokud organizace nadřadí své latentní cíle cílům manifestním bez ohledu na sociální situaci, stává se samoúčelnou (existuje sama pro sebe). Nedosahováním manifestních cílů ztrácí legitimitu. Obr. 1.14: Úspěch organizace a legitimita jejích cílů

úspěch

manifestní cíle

úspěch

latentní cíle

legitimita organizace

Zdroj: vlastní V rámci strukturně funkcionálního paradigmatu a představy organizace jako systému [42], je jeho funkcí dosahování organizačních cílů (pokud je dosahováno cílů, je organizace funkční). Organizace jako systém je tvořena svými subsystémy; ty jsou zaměřeny jak na manifestní, tak na latentní cíle. Pokud jsou všechny subsystémy stejně rozvinuté (pro aktéry stejně významné), je celý systém v rovnovážném stavu a optimální míra sociálního napětí umožňuje „dobré“ fungování organizace.

29

Obr. 1.15: Organizační subsystémy a cíle manifestní cíle adaptační subsystém funkce: péče o vnější vztahy a příprava na změnu

produkční subsystém funkce: tvorba produktu

udržovací subsystém funkce: péče o řád, pořádek a stabilitu v organizaci

podpůrný subsystém funkce: péče o vnitřní vztahy a integraci v organizaci

latentní cíle Zdroj: Parsons, T.: The social system. London Routledge and K. Paul, 1967 (upraveno) Některé subsystémy jsou více autonomní než jiné, které jsou více vzájemně (např. personálně) propojeny. Představu tvůrce strukturně funkcionálního paradigmatu T. Parsonse těchto čtyř subsystémů tvořících systém lze rozšířit o subsystém manažerský, jehož funkcí je koordinací činností subsystémů řídit činnost celého systému (a který je tudíž zaměřen na všechny cíle všech subsystémů, manifestní i latentní). Legitimitu dává organizaci především její produkce, ta je však podmíněna „dobrou péčí“, tzn. že všechny subsystémy jsou pro systém stejně významné. Produkty jsou jak hmotné statky, výrobky (židle, auta, potraviny, domy, knihy atp.), tak nehmotné statky, služby (správní, poradenské, opravářské, pečovatelské, dopravní, vzdělávací, zdravotní, informační, peněžní atp.). Produkt je výsledkem činnosti aktérů v organizačním prostoru. Většinou je produkt vytvořen aktéry v organizaci pro užití (uspokojování potřeb) mimo ni. Rozdělování organizačních produktů se odehrává na trzích, jejichž rozmanitost je dána jak charakterem produktů (chléb a hry), tak mírou jejich regulovanosti (přidělení, směna....). Činnost aktérů v organizaci tak přináší užitek (uspokojování potřeb) nejen jim (za upečený chléb peníze a za peníze hry; v případě naturální směny za upečený chléb hry), ale i „těm druhým“ (za peníze chléb nebo v případě naturální směny za hry chléb). Tak je organizace, jejíž produkt je užitečný (někdo ho potřebuje a má možnost ho užít), dobře užívaným nástrojem (instrumentem) a to jí dává legitimitu.

1.2.3. Formálnost organizace Dosavadní úvahy se týkaly spíše vzniku a zániku organizace než o jejího založení a zrušení. Nyní je třeba si uvědomit, že jde o dva procesy, které jsou oddělené v čase a kterých se někdy účastní různí aktéři. Zatímco vznik a zánik se týká vytvoření sociálního prostoru aktéry, je založení a zrušení právním aktem, kterým je založena nebo zrušena organizace jako právní subjekt (právnická osoba), tzn. formálně. Je to

30

tedy legislativa, která určuje formy organizací (akciová společnost, nadace, společnost s ručeným omezením, občanské sdružení, obecně prospěšná společnost aj.) a pro každou z nich další právní normy jejich vzniku, existence a zániku. Organizace jsou zakládány „dle zákona“ (občanského, obchodního aj.) jako „prázdné formy“, které naplní až aktéři svoji činností a které se opět odchodem aktérů vyprázdní. O založení a zrušení organizace svědčí právní dokumenty (zakládací listiny, zápisy v obchodním rejstříku, registrované stanovy aj.), tzn. že po skončení právního aktu organizace jsou či nejsou „papírově“, nikoliv sociálně. Protože jde vždy o založení tzv. právnické osoby, ať je jeden či více zakladatelů a ať je jím či jimi fyzická či právnická osoba, používá se obecně pojem zakladatel (v případě zřízení pak zřizovatel atp.). Odlišnost procesů vznikání, zakládání (zřízení) a zanikání či zrušení organizace vede k jejich temporální segregaci: Obr. 1.16: Temporální segregace procesů vznikání a zanikání organizace nápad a záměr aktéra vytvořit organizaci

založení organizace

vznik sociálního prostoru organizace sehrávkou aktérů

zrušení organizace

zánik sociálního prostoru organizace odchodem aktérů

čas Zdroj: vlastní Někdy dochází též k personální segregaci sociálních a právních dějů; např. aktér, kterého organizace napadla není jejím zakladatelem (bývá označován např. za jejího „duchovního otce“) nebo zakladatel není tím, kdo dává podnět k jejímu zrušení. Právní existence organizace, její existence na základě legislativy, jí dává legalitu a spolu s ní formální charakter. Formálnost ovšem prostupuje sociálním prostorem organizace neustále, organizace existuje jako forma s proměnlivým obsahem. V organizacích se odehrávají nové činnosti, proměňují se a zanikají činnosti dosavadní. Do organizací přicházejí noví a z organizací odcházejí dosavadní aktéři. Tyto proměny, které dávají organizaci její dynamiku, jen málo a poznenáhlu ovlivňují její formu. Spojení dynamičnosti sociálních procesů v organizaci s její relativně statickou formou ji dává v porovnání s jinými sociálními útvary její výjimečnost a je její výhodou. A jsou to nejen právní akty zakládání a rušení, které jsou záměrným „retardérem“ spontánních procesů, ale je to též formální uspořádání organizačního prostoru, které umožňuje organizačním prostorům setrvání v čase, nezávisle na konkrétních aktérech a někdy i na konkrétních činnostech. „Všechny formální organizace vnikají jako pokusy o řešení téhož problému: jak zajistit koordinaci společné akce a její stálost, která by byla nezávislá na náhodné výměně konkrétních osob.“ [24, str. 12]. Vztah mezi činnostmi,

31

které jsou v organizacích vykonávány za účelem dosahování jejich cílů, a aktéry tyto činnosti v organizací vykonávajícími, je v praxi a teorii organizace řešen po celou dobu jejich trvání. Rozpolcenost organizací mezi odosobněné cíle a osobnosti aktérů bez nichž nelze cílů dosahovat, je zásadním a trvalým organizačním dilematem. Organizace vznikají „pro“ cíle, tzn. že cíle jsou pro ně primární a aktéři v organizacích sekundární. Organizace ovšem dosahují svých cílů prostřednictvím činností svých aktérů; znamená to, že aktéři jsou pro organizace primární a cíle sekundární? První řešení vztahu mezi cíly organizace a jejími aktéry je typické pro klasické období studia organizací, které trvalo zhruba první třetinu dvacátého století. Druhé řešení je typické pro moderní období studia organizací, které trvalo zhruba druhou třetinu dvacátého století. Pro postmoderní období studia organizací, které trvá od 60. let dvacátého století, je typické propojení obou předcházejících řešení. Taková periodizace studií organizací je ovšem velmi schematická, ve skutečnosti byl vývoj trendů méně přímočarý a všechny přístupy v současnosti koexistují. Obr. 1.17: Vývoj studia organizací dle jejich orientace

orientace na cíl a aktéry

orientace na aktéry

orientace na cíl

1900

1930

1960

2000

rok Zdroj: vlastní V klasickém období bylo řešení spatřováno v maximálním odosobnění činností lidí v organizaci, tzn. v jejich formalizování. Pokud je činnost rozdělena do mnoha co nejmenších, detailně popsaných úkonů, pak je může zakrátko vykonávat „každý“. „Dělba práce je stará desítky tisíciletí. Specializace funkcí se prosazuje ve všech civilizacích, z nichž se nám dochovaly památky svědčící o jejich činnosti. S konečnou platností byla dělba práce stvrzena ve středověku ustavením cechů a korporací. Cechovní systém, brzdící zarputile nové formy dělby práce a stmelující kvalifikovaná řemesla bez ohledu na to, že vzrůstající poptávka a skladba výrobků vyžadovala členěné, jednoduché a rychlé postupy, zabředal do rutiny a podepisoval svůj vlastní ortel smrti.“ [14, str.22 - 24]. Tak je maximálním rozdělením činností (práce) dosaženo onoho kýženého stavu odlidštění práce, tzn. nezávislosti konkrétní činnosti na konkrétním pracovníkovi. Ten pracuje jako stroj, bezmyšlenkovitě poslušen příkazů. Pokud pracuje špatně, je vyměněn (typickým naplněním těchto principů je pásová výroba). Maximální dělba práce byla možná za situace, v níž člověk byl

32

redukován (záměrně dochází ke změně pojmů z aktéra na pracovníka a z činnosti na práci) na ekonomického pracovníka, „homo oeconomicus“, který:
je v organizaci druhotný;
jeho jednání lze racionálně analyzovat;
je raději řízen a bez odpovědnosti než naopak;
pracuje nerad;
ke spolupráci musí být nucen;
svůj osobní život odděluje od práce. Výkonnost „homo oeconomicus“ je podmíněna klasickým pojetím organizace:
činnosti lze naplánovat a zajistit;
je jedna vrcholná autorita;
maximální dělba práce zvyšuje produktivitu;
existují obecné principy řízení. Maximální „rozdrobení“ práce a její odlidštění nejenže dlouhodobě nepřineslo očekávané výsledky (jednoduchá a jednotvárná práce vedla k únavě pracovníků, s ní klesal jejich výkon a rostla jejich omylnost), ale jako nezamýšlený důsledek přineslo oddělení produktu od pracovníka; ten nevnímal produkt, na němž se podílel velmi malou částí, jako svůj a práce mu nepřinášela uspokojení. Spokojenost hledal mimo práci, do které „chodil“ a ve které „přežíval“. „V dělbě práce jako v každém jiném procesu je určitý uzlový bod a počínaje tímto bodem předností ubývá.“ [14, str.55]. Maximální formalizace činností v organizaci tak vedla k odcizené práci a vrátila se klasické organizaci jako škodlivý bumerang: s člověkem odcizeným své práci nedosahovala svých cílů tak, jak potřebovala (ale: „kdo potřeboval“?). Člověk se stal pro organizace problémem: bez něj to nešlo (pokud nemohl být nahrazen automaty) a s ním to šlo těžko. Oddělení jeho osobnosti od jeho pracovního výkonu nevedlo v klasickém období organizací k žádoucímu cíli. Proto byla v moderním pojetí organizace věnována pozornost „celému“ člověku jako osobnosti. Zkoumání jeho pracovní motivace přineslo poznatky o jejím propojení s jeho spokojeností v organizaci, která roste spolu s jeho možnostmi být v organizaci sám sebou, jednat dle svých schopností a dovedností (prožívat situace tzv. seberealizace). „Člověk je větší než jeho pracovní úkol.“ [14, str.89]. Obr. 1.18: Moderní pojetí člověka v organizaci seberealizace člověka činností v organizaci

spokojenost člověka v organizaci

motivace člověka k činnosti v Zdroj: vlastní 33

V úvahách o nesouladu mezi potřebami organizace a člověka v organizaci došel koncem 70. let 20. století CH. Argyris k dichotomii nedospělého „homo oeconomicis“ a dospělé osobnosti. Klasické organizace byly založeny na předpokladu, že podmínkou dosahování cílů organizace je omezování seberealizace pracovníků v organizaci. To znamená, že potřeba organizace dosahovat cílů je uspokojována za cenu neuspokojení potřeby seberealizace člověka působícího v organizaci. Organizace jedná s pracovníky jako s nedospělými dětmi (myslí za ně a rozhoduje do detailů o jejich činnosti, maximálně ji formalizuje), což vede k jejich pasivitě. Moderní organizace jedná s lidmi v organizaci jako s dospělými osobnostmi, které jsou schopné v daných mezích o své práci rozhodovat a nést za ni odpovědnost. Odstupují od maximální dělby a přistupují k rozšíření práce, tzn. že spojují jednotlivé pracovní úkony do souborů. Práce toho, kdo soubor úkonů vykonává, je rozmanitější; v jeho rámci rozhoduje o jejich pořadí a tempu své činnosti. Člověk je tak v práci svobodnější, byť ve formálně vymezeném prostoru pro svoji aktivitu. Tab. 1.3: Klasické a moderní pojetí člověka v organizaci nedospělý „homo oeconomicus“ klasické organizace:

dospělý člověk moderní organizace

závislost

ne volba pasivita lhostejnost vnější kontrola nerovnost ne perspektiva nezávislost volba aktivita zájem sebekontrola rovnost perspektiva Zdroj: vlastní O dvacet let dříve o podmínkách seberealizace člověka v organizaci uvažoval F. Herzberg [18]. Ve své dvoufaktorové teorii rozlišuje v organizaci podmínky (faktory) nezbytné pro pracovní činnosti od podmínek pro ně nikoliv nezbytných. Ty první mají pro udržení organizace stejný význam jaký má pro přežití člověka hygiena (proto je nazývá hygienickými faktory) a ty druhé dávají člověku v organizaci pracovní motivaci (proto je nazývá motivačními faktory). Hygienické podmínky ovlivňují nespokojenost a motivační podmínky ovlivňují spokojenost člověka v organizaci. Protože hygienické podmínky nejsou podmínkami seberealizace člověka v organizaci a jejich naplnění v organizaci nevede k jeho spokojenosti v ní, jedná se o dissatisfaktory, zatímco motivační podmínky jsou satisfaktory. Tab. 1.4: Faktory spokojenosti a nespokojenosti člověka v organizaci dle Herzberga hygienické dissatisfaktory 1. organizační politika a správa 2. odborný dozor

motivační satisfaktory 1. dosažení cíle 2. uznání 34

3. 4. 5. 6. 7. 8.

vztahy plat pracovní jistota osobní život fyzické pracovní podmínky postavení

nespokojenost člověka v organizaci

3. 4. 5. 6.

povýšení sama práce možnost růstu odpovědnost

spokojenost člověka v organizaci

Zdroj: Herzberg, F.: The motivation to work. New York. John Wiley and sons, 1959 (upraveno) Přesun ohniska pozornosti od organizačních cílů k člověku v organizaci bývá někdy nazýván falešnou humanizací s odůvodněním, že se jedná pouze o ospravedlnění výkonu moci nadřízených nad podřízenými a nové poznatky jsou získávány za účelem skryté manipulace. Např. Daniel Bell v 70. letech 20. století nazval takovou sociologii organizace „cow sociology“ (zvyšování spokojenosti krav za účelem vyšší dojivosti, nikoliv pro ně samé). Druhý směr kritiky těchto studií nepřijímal představu organizace jako prostředí vyhledávaného pro uspokojení sociálních potřeb (ty lze uspokojovat i mimo organizace). Jedním z hlavních rysů postmoderních organizací je klesající význam jejich formálního charakteru. Odmítají anonymitu a zaměnitelnost člověka v organizaci, odlidštění organizačních činností a tak odcizení člověka v organizaci sobě samému. K odmítání je vede nejen respekt k humánním principům, ale právě tak významně výhrady k efektivitě dosahování cílů klasickými a moderními organizacemi. Jednotlivec je pro organizaci významný nikoliv jako osamělý pracovník či seberealizující se člověk, ale jako aktér konstruující organizaci v průběhu sociálních interakcí ve jménu organizačních cílů, ve které věří. Pokud jde o formalizaci činností prostřednictvím dělby práce, nejde ani tak o malou dělbu práce, jako spíše o záměrnou nedělenou práci. Práce není rozdělena na dílčí úkony a práce není rozdělena mezi jednotlivce v organizaci. Zdá se, že všichni dělají všechno co je třeba a kdy je to třeba, pokud to dokáží, v přesvědčení o užitečnosti společné činnosti, bez příkazů a ze svobodného rozhodnutí respektování autorit. Dochází opět k propojování soukromého a veřejného, život není „po práci“. Postmoderní organizace tak vracejí do organizace patrimoniální principy s důrazem na důvěru. Svými sociálními praktikami popírají do té míry obvyklé znaky organizací, až jsou považovány v případech jejich hodnocení za „podivné“ a v případech pozitivistických přístupů za alternativní organizace. Při přijetí pojetí organizace jako hledající spontánně cestu k organizačnímu modelu, který stojí jak na odmítnutí špatných, tak na přijetí dobrých zkušeností z vývoje organizací, je pak spíše věnována pozornost studiu organizací než jejich odsuzování.

35

Obr. 1.19: Vývoj pojetí dělby práce pracovník klasické organizace ROZDĚLENÁ PRÁCE

člověk moderní organizace ROZŠÍŘENÁ PRÁCE

aktér postmoderní organizace NEDĚLENÁ PRÁCE

svoboda být v organizaci sám sebou Zdroj: vlastní

1.2.4. Struktura organizace Sociální prostor organizace je uspořádán, je strukturován; existuje v ní určitý sociální řád, „má“ strukturu. Co je v sociálním prostoru organizace uspořádáváno, co jsou prvky organizační struktury? „Abychom porozuměli nějaké instituci, je zapotřebí vědět, z čeho se skládá. je to složitý celek skládající se z různých částí. Musíme poznat tyto části a objasnit, jak každou z nich samostatně, tak způsob, jímž se spojily v celek.“ [7, str. 129] Na první pohled se může zdát, že jsou to aktéři. Ale aktéři se mění v organizaci rychleji než její činnosti, které mají trvalejší charakter, a bylo by tudíž pro organizaci s jejími dlouhodobými cíly nežádoucí proměňovat se v závislosti na jednotlivých aktérech. Prvky organizační struktury jsou proto formalizované činnosti, ve funkcionálně – strukturálním pojetí organizací nazývané organizační pozice. Ty jsou tím „pracovním místem“ v organizaci, na nějž je hledán pracovník a které hledá zájemce o práci; jsou samozřejmě sociálně konstruované, jako organizace – jak jinak. Konstruování organizační pozice je vytvářením představy o souboru činností určených časem, prostorem a vztahy (co, kdy, kde, jak, s kým, pro koho), které v ní bude aktér vykonávat. Představy různých aktérů se více či méně shodují či liší a organizační pozice je souborem očekávání různých jednání. Je tedy zřejmé, že konstruování organizační pozice se děje v situaci napětí mezi aktéry, kteří ze své pozice v organizaci prosazují své představy. Protože organizační pozice se vždy vztahuje k organizačním cílům, činnosti v pozicích jsou pro organizaci funkční a organizační pozice bývá někdy nazývána funkce. Očekávané jednání aktéra v pozici bývá někdy definováno v tzv. náplni práce. Ta představuje pro aktéra obsazujícího organizační pozici informaci o tom, jak v ní má jednat a hrát tak úspěšně svoji organizační roli (formálně jednat). Pokud uspořádání organizačních pozic v organizačním prostoru umožňuje takové vztahy mezi činnostmi, které umožňují dosahování organizačních cílů, je struktura organizace pro její cíle funkční. Znamená to, že organizace potřebuje nejen ke svým cílům vztažené organizační pozice, ale také ke svým cílům vztažené vztahy mezi organizačními pozicemi, tj. organizační vztahy. Pozoruhodné je, že v organizacích jde vzhledem k jejich formálnímu charakteru vždy o vztahy mezi pozicemi, které jsou personifikovány aktéry, a nikoliv o vztahy mezi aktéry. To umožní pochopit formální charakter organizačního napětí tvořícího organizační strukturu jako výsledek sociální sehrávky významů pozic a vztahů; jeho nositelé jsou aktéři hrající své organizační role (tzn. že v jiných rolích budou jejich 36

vztahy jiné). Organizační struktura je v relativním organizačním prostoru aktéry sehrávána: organizační pozice vznikají, proměňují se a zanikají dle významu, který je jim pro dosahování organizačních cílů přičítán: funkční pozice zůstávají, dysfunkční se transformují či zanikají. Obdobně přetrvávají, transformují se a zanikají organizační vztahy. Zdrojem napětí v organizaci je ovšem i vztah mezi formálně sehrávanou organizační strukturou a legální organizační strukturou (v právní formě organizace povinnými organizačními pozicemi, které mohou být např. pro velmi malé organizace nefunkční a činnosti v nich vykonávané formálně „jakoby“, příp. spíše vykazované). Změna organizační struktury, restrukturalizace, se odehrává s různou dynamikou. Zatímco pro klasické organizace byla restrukturalizace neobvyklá a pro moderní organizace byla „nutným zlem“, k postmoderním organizacím patří neodmyslitelně. Klasická organizační funkcionální struktura je hierarchická, tzn. že organizační pozice jsou uspořádány do několika úrovní. Pozice v každé úrovni si jsou rovny a nerovnost (vztah podřízenosti a nadřízenosti) je mezi jednotlivými úrovněmi, které tak mají v organizaci různou „moc“ (ve smyslu možnosti přinutit druhé jednat jak si přeji a být takovými, jakými si je přeji mít). Rozdělení činností (dělba práce) je rozdělením kompetencí a odpovědností. „Každý“ v organizaci ví, kde je jeho místo a jak v něm má jednat; jeho činnost se dlouhodobě v zásadě nemění (stejně jako se nemění organizační cíle) a náplň jeho práce není obtížné stanovit. Pokud hraje dobře svoji organizační roli, má „místo“ v organizaci jisté. Obr. 1.20: Hierarchická organizační struktura

Zdroj: vlastní Hierarchická organizační struktura je typická pro byrokratické organizace [24]. V nich dochází k naplňování obecných principů byrokracie:
odosobněná pravidla jednání, sepsaná v organizačních řádech, směrnicích, vyhláškách, normách, předpisech atp.;
rozhodovací hierarchie rozděluje odpovědnost a moc;
dělba práce rozděluje kompetence;
kvalifikace byrokratů;
zaměstnanecké jistoty byrokratů. Byrokratické organizace nebo organizace s byrokratickými rysy vytvářejí možnosti pro racionální řešení dosahování cílů, oproštěné od lidí s jejich emocemi, sympatiemi, předsudky atp. To, že se tak neděje, byrokratické postupy nejsou

37

optimálními cestami k dosahování organizačních cílů a byrokratické organizace nejsou optimálními organizacemi, je způsobeno:
nenaplněním byrokratických principů v organizaci jejími aktéry, kteří nejsou „dost“ byrokraty (tzn. že jejich činnost není z hlediska dosahování organizačních cílů plně funkční);
nezamýšlenými důsledky jednání aktérů v organizaci (tzn. že jejich činnost je z hlediska dosahování organizačních cílů dysfunkční). V prvním případě je slabinou byrokratické organizace „neodlištěný¨“ člověk a ve druhém případě jsou to samotné její principy, tzv. „bludný kruh byrokracie“:
snaha organizace přežít je silnější než snaha dosahovat organizačních cílů. tzn. že organizace preferují latentní cíle před manifestními (nastává mertonovská „kategorická bezprostřednost zájmu“, v níž „Výsostná starost jednajícího o předvídané bezprostřední důsledky vylučuje úvahy o vzdálenějších či jiných důsledcích téhož jednání.“ [35, str. 126];
dělba práce v organizaci vede k uzavřenosti prvků organizační struktury a jejich vzájemné izolaci;
formalizace činností v organizaci podporuje rutinní a rituální jednání jejích aktérů na úkor situačního jednání, které téměř neumožňuje;
preferování formy před obsahem („jak“ před „co“) odvádí organizaci od reality, tzn. že se stává samoúčelnou a uzavřenou do sebe. Pozdější neklasické organizační struktury přikládají větší význam horizontálním úrovním a popírají tak hierarchii a vertikální úrovně řízení jako jedny ze základních znaků organizace. Flexibilita, kterou je nezbytné přijmout jako obecný princip, tak vede ke stlačování hierarchické „pyramidy“ organizací. V trvale rychle se proměňujícím světě se mění charakter činností, které organizace vykonávají. Nové situace přinášejí stále nové cíle, které nemají tak jako dříve dlouhodobý charakter a pro jejich dosažení je třeba hledat nová jednorázová řešení. Není již možné spoléhat, tak jako dříve, na osvědčené rutinní postupy a právě tak není možné dosahovat nové organizační cíle ve stávajících organizačních strukturách. Nerutinní organizace tak vytvářejí dočasné organizační pozice, které jsou funkční v omezeném čase a které po dosažení cílů zanikají. Ty jsou mnohdy obsazovány aktéry, kteří rovněž přicházejí do organizace na omezený čas a po dosažení cíle ji opouštějí. Tak jsou v organizacích vedle relativně stálých aktérů, zakotvených v „jejich“ organizačních pozicích, čas od času aktéři organizačními strukturami účelově a dočasně „proplouvající“. Pojmy fluktuace či zaměstnanecká věrnost ztrácejí význam. K rozbití formálních struktur a vztahů dochází v alternativních organizacích, které při své strukturaci upřednostňují sociální rovnost před mocí (např. pravidelnou obměnou aktérů v organizačních pozicích bez ohledu na jejich kvalifikaci pro ni, tzv. rotací funkcí; sociální zkušenosti s hraním role je pro organizaci přikládán větší význam než racionalizaci a formalizaci činností). V moderní organizační projektové struktuře obsazuje aktér v organizaci organizační pozice, které vznikají spolu s projekty. Projektem je míněna strategie dosažení organizačního cíle. Proměnlivost organizačních cílů vede tedy k restrukturalizaci organizace. Jednotlivé projekty mají pro organizaci různý význam a jejich řešení trvá různě dlouho, tzn. že organizační pozice vznikají a zanikají v různém tempu (projety mají různou temporalitu) a obsazení různých pozic je pro organizaci různě důležité. Aktér se účastní řešení projektů buď postupně (v časové posloupnosti) nebo souběžně (současně) a někdy se účastní řešení i jediného

38

projektu. Hraje – li své organizační role ve více projektech, může se jeho postavení v organizaci projekt od projektu lišit, a to i v témže čase. Postmoderní organizační maticová struktura je propojením klasické funkcionální hierarchické a moderní projektové struktury. Organizace si zachovává víceméně pevné hierarchické uspořádání, v němž mají aktéři „svoji“ organizační pozici a napříč horizontálními úrovněmi vytváří projektové týmy, tzn. že vytváří dočasné organizační pozice, které obsazuje jak „svými“, tak pouze na projekt přijatými aktéry. Maticová struktura je pokusem o maximalizaci výhod a minimalizaci nevýhod obou předcházejících struktur z hlediska dosahování organizačních cílů. Sociální sehrávky v ní však jsou pro její víceméně stabilní aktéry velmi obtížné. Současné hraní několika organizačních rolí s různou účastí na moci (postavení aktéra v organizaci je situačním průnikem významů obsazených sociálních pozic) je možné jen s jeho velkým pracovním nasazením, za něž „platí“ stresem, vyhořením atp. Zdánlivě lépe jsou na tom aktéři, jejichž působení v organizaci je spjato s konkrétním projektem. Vesměs jde o odborníky, kteří mají po příchodu do organizace snahu co nejrychleji a nejkvalitněji projekt dokončit a odejít jinam. Nemají čas a zájem seznamovat se s organizací, která je jejich přechodným sociálním prostorem a jejich účelové jednání působí natolik bezohledně, až se pro ně vžil pojem „vpád expertů“. Nerespektují v organizaci její mocenskou hierarchii a pro svůj maximální výkon využívají především horizontální struktury (obcházejí šéfy, kteří jsou v jejich oboru laiky). Jsou sociálně nezakotveni v organizačním prostoru, jsou stále ve střehu, prožívají trvalé sociální a psychické napětí. Také oni za své pracovní nasazení „platí“ stresem, vyhořením atp. Adhokraté svými organizačními praktikami dokazují životnost nebyrokratické, adhokratické organizace. Ta dosahuje svých cílů díky své:
dynamice a flexibilitě;
dočasnosti a mobilitě;
horizontální komunikaci. Rozpolcenost organizací mezi odosobněné cíle a osobnosti aktérů bez nichž nelze organizačních cílů dosahovat, toto organizační dilema, způsobuje v organizacích dualitu struktur. Spolu s formální strukturou, kterou aktéři sehrávají v organizačním prostoru při hraní organizačních rolí v organizačních pozicích, sehrávají titíž aktéři v sociálním prostoru při hraní sociálních rolí v sociálních pozicích neformální strukturu. Ta není pro organizace funkční, ale její sehrávka se v sociálním prostoru (je to prostor s aktéry a jejich interakcemi) děje spontánně vždy. Neformální struktury konstruují svým sociálním jednáním, které není „jakoby“, aktéři integrující se do sociálních skupin; ty jsou tedy v organizacích vesměs přítomny, v těch dochází k neformálním vztahům. Dualita, koexistence, obou struktur, jejich vzájemné prolínání, je v organizaci dalším zdrojem napětí. Existují dvě temporální situace vzniku organizačního sociálního prostoru:
buď je jeho vznik začátkem procesů sociální interakce aktérů (ti přicházejí do připraveného, prázdného, statického, absolutního sociálního prostoru, který svým jednáním k sobě vztahují a tak mu dávají jako relativnímu sociálnímu prostoru dynamiku);
nebo je jeho vznik transformací procesů sociální interakce aktérů (ti proměňují dosud sdílený spontánně vzniklý relativní sociální prostor v organizační). „Organizace sama nemá žádnou dynamiku. Dynamika je v jednotlivci, který se musí nejen ptát, jak organizace chápe jeho zájem, ale musí se také ptát, jak chápe svůj

39

vlastní zájem. Nemůže spoléhat na to, že si to organizace uvědomí.“ [75, str. 374]. V prvním případě je připravená organizační (formální) struktura naplňována aktéry, kteří obsazují organizační pozice; ve druhém případě se dosavadní neformální struktura aktéry sdíleného sociálního prostoru proměňuje ve formální. Zatímco v prvním případě mezi aktéry v organizaci začnou postupně vznikat i neformální vztahy a oni vedle formálních pozic obsadí též pozic neformální, ve druhém případě časem dojde k potlačení významu neformálních vztahů ve prospěch vztahů formálních. Výsledek bude týž: v organizaci budou koexistovat, různě se propojovat a ovlivňovat obě struktury, formální a neformální. Neformální struktury utvářejí aktéři dle svých individuálních zájmů, zatímco formální struktury jsou vytvářeny jako funkční pro dosahování organizačních cílů. Zájmové sociální skupiny, neformálně strukturované, jsou v organizacích spolu s aktéry (vždy dochází ke sdružování), tzn. nezbytně, existenciálně (bez aktérů je organizace „mrtvým“ nástrojem a protože organizace je nástrojem, tak není – li nástrojem není vůbec).

1.2.5. Kultura organizace Kultura je soubor všeho, co lidé stvořili, tzn. že všichni aktéři jsou jejími tvůrci. Kulturu vytvářejí v čase (v procesech kultivace) svým myšlením a jednáním v sociálním prostoru. Sociální prostor je nejen dějištěm kultivace, ale je samozřejmě též jejím výsledkem, tzn. že kultivují dosavadní kulturu v časoprostoru (pěstují ji, starají se o ni, věnují jí péči). Protože člověk tvoří hmotné (města, vlaky i brambory) a nehmotné (způsoby jednání, programy i písně) statky, má kultura své prvky a protože je tvoří „pokud je živ“, je možné si představit kulturu jako neustále se v čase a prostoru proměňující entitu, kterou je aktéry interpretován sociální prostor. Nejinak je tomu s organizačním prostorem; je prostorem s organizační kulturou, prostorem stále kultivovaným, dějištěm péče o sebe, kultivace. Před čtvrt stoletím Smircich uvažoval o takovém pojetí kultury jako o interpretativním, na rozdíl od pojetí objektivistického, ve kterém organizace kulturu má [62]. Současně jsou organizace prvkem, subkulturou, jiných kultur, sehrávaných v rozsáhlejších sociálních prostorech. Pojem kultura je velmi obecný; zdá se, že zahrnuje vše a tak pokud jde o organizace i to, čemu byla věnována pozornost dosud. Pojem organizační kultura je houfně používán od 70. let 20 století., kdy byl tzv. japonský ekonomický zázrak vysvětlován právě jí. Organizační kultura je rozmanitě definována:
„Jde vesměs o způsoby myšlení a jednání v organizaci.“ [30, str. 18];
„Organizační kultura je obecně uznávaným vzorem chování, sdílené víry a hodnot.“ [27, str. 321];
„Soubor společně sdílených představ, které si členové organizace osvojili ve snaze přizpůsobit se prostředí a vnitřně se stmelit. Osvědčil se natolik, že se mu učí noví pracovníci jakožto správnému chápání organizačních skutečností, správnému způsobu přemýšlení o těchto faktech a žádoucím citovým vztahům k těmto faktům.“ [61,str. 12];
„Organizační kulturu lze chápat jako soubor základních předpokladů, hodnot, postojů a norem chování, které jsou sdíleny v rámci organizace, projevují se v myšlení, cítění a chování členů organizace a ve výtvorech materiální a nemateriální povahy.“ [62, str. 22]. Modely organizačních kultur jsou v podstatě modely organizací. A jako vždy: kolik kritérií, tolik úhlů pohledů a modelů. Proto je dobré jim věnovat pozornost, měnit ona

40

stanoviště a ohniskovou vzdálenost (blízké a vzdálené), mannheimovsky relacionizovat a distancovat. Modely, které budou letmo představeny, vesměs vycházejí z představy sociálního prostoru, rozděleného dle dvou zvolených kritérií na pole (subprostory); ty jsou charakterizovány průnikem oněch kritérií a v nich jsou organizace se shodnou organizační kulturou. Začátkem 80. let 20. století považovali Deal a Kennedy za významné charakteristiky organizační kultury postoj organizace k jistotě a riziku a průběh učení se z minulých úspěchů v čase (rychlost zpětné vazby). Dle těchto dvou kritérií rozlišili pak čtyři typy organizační kultury [2]: Tab. 1.5: Organizační kultura dle Deala a Kennedyho míra rizika malá kultura tvrdé práce iniciativa a týmová velká legrace a zábava

velká kultura drsných hochů práce, mladí rychlí nechybující individualisté; všechno nebo nic; soupeřivost, vyhoření kultura procesní kultura sázky na budoucnost rychlost postupy důležitější než cíle; velká dlouhodobá rizika pro zpětné pomalost, přesnost, detaily, celou organizaci; chyby nejsou vazby dokonalost; dlouhé porady, dovoleny; vše se důkladně malá úspěch nejasný zvažuje; až po letech se zjistí úspěch či neúspěch; aktéři vydrží dlouhodobou nejistotu bez zpětné vazby a jsou tvrdí stejně jako drsní hoši Zdroj: Bedrnová, E., Nový, I: Psychologie a sociologie v řízení firmy. Prospektum, 1994 (upraveno) Možná toto pojetí připomíná kulturu byrokratických organizací či experty jako „drsné hochy“ adhokratických organizací. V polovině 80. let 20. století rozlišil Ch. Handy čtyři typy organizační kultury dle těchto jejich dominantních rysů[4]:
kultura moci (o všem v organizaci rozhodují držitelé moci a ostatní aktéři se jim podřizují ve strachu); je to kultura organizací mafiánského typu; jejich struktura má podobu centralizované sítě;
kultura rolí (v každé z hierarchicky uspořádaných úrovní aktéři hrají odpovídající role, tzn. jednají dle své představy o tom, jak mají jednat); je to kultura velkých organizací, především státní správy a firem; jejich struktura je hierarchická;
kultura výkonu (orientace na výsledek bez ohledu na postupy); je to kultura malých organizací; jejich struktura je maticová;
kultura podpory (spoluúčast na dosahování organizačních cílů dává aktérům uspokojení a proto svými sociálními praktikami tyto cíle podporují); je to kultura veřejně prospěšných organizací; jejich struktura je nejasná, proměnlivá a nevýznamná, mnohdy projektová.

41

Obr. 1.21: Organizační kultura dle Handyho

moci

rolí

výkonu

podpory

Zdroj: Bělohlávek, F.: Organizační chování. Rubico, 1996. Str. 110 – 113 (upraveno) Začátkem 90. let 20. století považoval F. Trompenaars za významné charakteristiky organizační kultury orientaci na cíle či aktéry (úkoly a vztahy) a na sociální rovnost či hierarchickou nerovnost. Dle těchto dvou kritérií rozdělil sociální prostor na čtyři pole,a v nich umístil čtyři kultury [2]:
kultura inkubátoru organizace je orientovaná na vztahy, formální struktura je nevýznamná a nerozvinutá, důležitější je hierarchie neformálních autorit aktérů; aktéři v interakcích vzájemné pomoci, kritiky atp. sehrávají takový organizační prostor, ve kterém dochází k inovacím a jejich seberealizaci
kultura řízené střely organizace je orientovaná na cíle svých projektů, formální struktura je nevýznamná; důležitější je odbornost aktérů než jejich organizační pozice, tzn. že ti se považují především za experty ve svém oboru a nikoliv především za pracovníky organizace; v tom jsou si všichni rovni a také si všichni musí hledat svoji cestu k dosažení cílů organizačních projektů
kultura Eiffelovy věže organizace je orientovaná na cíle a vztahy s důrazem na dělbu práce a hraní rolí; formální struktura je hierarchická a významná, pracovníci jsou považovány za jedny ze zdrojů, tzv. lidské zdroje
kultura rodiny organizace je orientovaná na morální moc; aktéři v organizaci se podřizují tlaku moci dobrovolným respektování „otcovské“ autority vůdců. Obr. 1.22: Organizační kultura dle Trompenaarse rovnost orientace na orientace na seberealizaci projekty aktérů organizace kultura inkubátoru kultura řízené střely vztahy

cíle orientace na moc aktérů kultura rodiny

orientace na role v organizaci kultura Eiffelovy věže hierarchie

Zdroj: Bedrnová, E., Nový, I: Psychologie a sociologie v řízení firmy. Prospektum, 1994 (upraveno) 42

Možná kultura řízené střely připomíná kulturu drsných hochů, možná kultura rodiny připomíná patrimoniální správu Maxe Webera. Možná toto pojetí připomíná adhokratické organizace. V polovině 90. let 20. století vyzdvihla W. Hallová dva zásadní rysy interpresonálních vztahů v organizacích: citlivost a asertivitu. Každý z těchto rysů lze charakterizovat mírou „malá – velká“. U asertivity rozlišila její dynamiku a rychlost, přičemž rychlé a rozhodné jednání znamená vysokou míru asertivity a pomalé a stálé jednání znamená nízkou míru asertivity. Uvolněné a spontánní jednání aktéra je jednání s vysokou citlivostí; takto jednající aktér bývá druhými aktéry oblíben. Uzavřené a rezervované jednání aktéra je jednání s nízkou citlivostí; takto jednající aktér bývá druhými aktéry respektován. Dle kritérií asertivity a citlivosti mezilidských vztahů v organizaci vytvořila tzv. kompasový model. Ten rozděluje sociální prostor na čtyři pole, do kterých situuje čtyři kulturní styly [2] :
severní kulturní styl aktéři v organizaci jednají metodicky a konzistentně, jsou důkladní a spolehliví
jižní kulturní styl aktéři v organizaci jednají spontánně a málo konzistentně
východní kulturní styl aktéři v organizaci tvoří přívětivý tým; dobré vztahy, respekt a prestiž jsou významnější než výkon; tendence je spíše dávat než brát
západní kulturní styl aktéři v organizaci jednají na základě racionální analýzy faktů a zvážení rizik, krok za krokem a bez časových ztrát; neptají se, ale vydávají a vykonávají pokyny. Obr. 1.23: Organizační kultura dle Hallové

malá citlivost

malá asertivita severní styl kvantitativní, opatrný přesný, metodický

západní styl účelově orientovaný autoritativní kontrolující

východní styl týmový, loajální, kompromisní, důvěřivý

jižní styl dynamický, rychlý, nepředvídatelný individualistický velká asertivita

velká citlivost

Zdroj: Bedrnová, E., Nový, I: Psychologie a sociologie v řízení firmy. Prospektum, 1994 (upraveno)

43

Možná se představa jižního kulturního stylu propojuje s představami kultur řízené střely a drsných hochů a spojuje s adhokratickými organizacemi. Možná se představa severního kulturního stylu propojuje s představou procesní kultury a byrokratickými organizacemi. Koncem 90. let zdůraznili Cameron a Quinn orientaci organizace dovnitř nebo vně sebe a její přizpůsobivost jiným sociálním prostorům. Dle těchto dvou kritérií vytvořili model soupeřících hodnot. Ten rozděluje sociální prostor na čtyři pole, v každém z nich je jiná organizační kultura [2]:
klanová kultura aktéři v organizaci sdílejí organizační hodnoty a cíle; v organizaci je významný konsensus a participace, přátelskou atmosféru vyzařuje organizace i do druhých sociálních prostor
adhokratická kultura aktéři v dynamické organizaci jsou spíše nezávislí individualisté, kteří riskují a experimentují
hierarchická kultura v organizaci je přikládán velký význam formálním pravidlům, bezproblémovému fungování a stabilitě
tržní kultura v organizaci je přikládán velký význam především jejím cílům; úspěch znamená vyhrát v soutěži „kdo s koho“. Obr. 1.24: Organizační kultura dle Camerona a Quinna flexibilita

klanová kultura

adhokratická kultura externí zaměření a diferenciace

hierarchická kultura

tržní kultura

interní zaměření a integrace

stabilita a kontrola Zdroj: Bedrnová, E., Nový, I: Psychologie a sociologie v řízení firmy. Prospektum, 1994 Tento nevyčerpávající přehled dvaceti organizační kultur pěti modelů pokrývá sice široké spektrum kritérií a důrazů, ale otázku volby kritéria výběru jednoho z nich, použitelného v praxi, nechává otevřenou. Určitý pokus o její zodpovězení představuje návrh typologie organizací (viz část 1.5.). Na kulturu organizace lze usoudit z její manifestace, z toho, jak se projevuje. Usuzuje se na ni z jejího „sídla“ (existuje – li nejen formálně): z budovy, z uspořádání a

44

zařízení místností. Usuzuje se na ni z tzv. vizuálního stylu užívaných předmětů (dopisních papírů, kancelářských desek, propagačních předmětů atp.) a pracovníků (jejich oblečení, upravenosti a vzhledu vůbec). Usuzuje se na ni z komunikačního stylu (rovnovážnost komunikace, zdvořilost, srozumitelnost atp.), včetně používaného slovníku a ze stylu jednání obecně (spolehlivost, systematičnost, korektnost atp.). Je zřejmé, že vytváření organizační kultury je mnohdy předmětem těch latentních organizačních cílů, které podporují dosahování manifestních cílů (produkci pro vnější sociální prostor), ale z produktů nelze na organizační kulturu bezprostředně usuzovat. Stejné projevy organizační kultury vedou různé „usuzovatele“ k různým závěrům o ní (v intencích Smircichova pojetí o tom, jakou kulturu organizace „má“), tzn. že organizační kultura je aktéry situačně interpretována. Pokud aktéři organizační kulturu spontánně respektují, hovoří se o silné organizační kultuře a pokud je v organizaci třeba neustále její kulturu prostřednictvím pokynů, nařízení atp. připomínat, hovoří se o slabé organizační kultuře.

45

1.3. Organizace jako sociální útvar Jestliže je organizace sociálním útvarem, který je formálním a strukturovaným sociálně konstruovaným instrumentem dosahování cílů, jak v ní hrají aktéři ve svých organizačních pozicích své organizační role? Jak řeší organizace své organizační dilema „mezi lidmi a cíli“, resp. kteří z aktérů ho jak řeší? Jde přece vždy o vztah aktérů v organizaci k jejím cílům. Aktéři se vztahují nejen k organizačním cílům, ale též k „těm druhým“ v organizaci, tzn. k organizační struktuře. V organizaci se vždy hraje o moc, vždy jsou v ní aktéři více či méně „mocní“ a aktéři více či méně „bezmocní“; moc má legitimitu, projevuje se správou a vede k sociální nerovnosti. Vždy zkrátka jde, po století detailizování, o weberovskou podstatu organizace.

1.3.1. Aktér a cíle organizace Zkušenosti organizací s různým řešením vztahu mezi aktérem a cílem organizace přinesly poznání, že organizace nejsnáze (nejefektivněji) dosahují svých cílů, přijme – li je aktér za své. To je situace, ve které aktér cíle zná, má zájem na jejich dosahování (naplnění tohoto zájmu uspokojí některou z jeho potřeb) a jedná tak, aby jeho zájem byl naplněn. K tomuto postmodernímu řešení vztahu mezi aktérem a organizačními cíly se došlo po špatných zkušenostech s jeho řešením jak klasickým (pracovník pracuje z donucení, cíle organizace jsou mu lhostejné a nic mu do nich není), tak moderním (člověk pracuje rád pokud v ní má dobré mezilidské vztahy a cíle organizace jsou mu lhostejné). První podmínkou efektivního dosahování organizačních cílů je tedy jejich aktérova znalost. Znamená to, že aktér má o cílech informace, jejichž interpretace ovlivní jeho vztah (postoj) k nim a z něho vychází jeho jednání. Vztah aktéra k cílům organizace je ovšem nejen racionální, ale je stejně významně též emotivní (byť různí aktéři přikládají oběma složkám svého postoje v různých situacích různý význam). A tak do aktérovy interpretace informace o organizačních cílech vstupují též jeho city a jejím vyústěním je nejen jejich znalost, ale též důvěra v ně. Obr. 1.25: Aktér a cíle organizace

informace o organizačních cílech

interpretace informace o organizačních cílech

znalost organizačních cílů důvěra v organizační cíle

vztah k organizačním cílům

jednání ve věci organizačních cílů

čas Zdroj: vlastní Pokud aktér přijme cíle organizace za své a jedná jako by byly jeho cíly, je jeho vztah k nim pozitivní a identifikuje se s nimi. V opačném případě je jeho vztah k nim negativní, cíle organizace jsou mu cizí a o identifikaci aktéra s nimi nemůže být řeč.

46

Ve skutečnosti jsou obě extrémní situace velmi nepravděpodobné a aktérův postoj se nalézá někde v postojovém kontinuu, tzn. že má směr a intenzitu (cíle bere za své či je odmítá „do jisté míry“). Obr. 1.26: Postojové kontinuum k cílům organizace totální odmítnutí (identifikace ne)

organizační cíle

negativní postoj

totální přijmutí (identifikace ano)

pozitivní postoj

Zdroj: vlastní Dosud byla věnována pozornost pouze cílům organizace a v úvahách byly opomenuty představy o organizační vizi. Nyní nastal čas si uvědomit, že některé organizace si vytvářejí své cíle jako konkretizaci své vize a že dosahováním cílů naplňují své ideje, své poslání. „„Na té nejjednodušší úrovni je sdílení vize odpovědí na otázku: Co chceme vytvořit?“ [60, str. 205]. Identifikace s vizemi vytváří nepochybně ještě silnější pouto mezi aktérem a organizací než identifikace s cíly. „Vědomí záměru může být vzácné, cíle jednání bývají často neurčité a mlhavé.“ [35, str. 118]. Současně však vytváří prostor pro interpretaci vztahu mezi cíli a vizí a pokud aktér usoudí na jejich nesoulad, stává se tento vztah zdrojem napětí v organizaci. Sdílení vize, které je výsledkem péče o ni, se projevuje jednáním aktérů v organizaci od angažovaného po lhostejné a nesouhlasné [60]:
angažované zaujetí (aktér se zasazuje o její naplnění);
rozhodný souhlas (aktér udělá pro naplnění vize vše v rámci pravidel);
skutečná svolnost (aktér udělá pro naplnění vize to, co se mu řekne i něco navíc);
formální svolnost (aktér udělá pro naplnění vize to, co se mu řekne a nic navíc);
zdráhavá svolnost (aktér své jednání přizpůsobí vizi, kterou nesdílí);
lhostejnost (aktér jedná bez ohledu na vizi, kterou nesdílí);
nesouhlas (aktér jedná proti vizi, kterou nesdílí). Aktér si v organizaci vytváří vztah nejen k jejím cílům, ale též k metodám jejich dosahování, které jsou obsaženy v organizační kultuře, a to zcela obdobně postoji k organizačním cílům: Obr. 1.27: Postojové kontinuum k metodám dosahování cílů organizace totální odmítnutí (identifikace ne)

organizační kultura

negativní postoj

totální přijmutí (identifikace ano)

pozitivní postoj

Zdroj: vlastní

47

Vztah k organizační kultuře se manifestuje aktérovým jednáním. Jsou rozlišovány např. tyto vztahy [62]:
aktér jedná zcela v souladu s organizační kulturou;
aktér respektuje organizační kulturu s výhradami, v jeho vztahu k ní je napětí;
aktér jednáním předstírá přijetí organizační kultury, ale kdykoliv jedná ve skrytu, tak ji nerespektuje;
aktér otevřeně jedná v rozporu s organizační kulturou. : Pokud se aktér identifikuje s cíly a kulturou organizace a dokonce sdílí její vizi (pokud ji organizace „má“), posiluje svoji organizační identitu (cítí, že do organizace patří) a pokud jsou jeho vztahy odmítavé, je také jeho organizační identita velmi slabá (organizace je mu „cizí“). „Organizační člověk potřebuje někam patřit.“ [75, str. 55]. Obr. 1.28: Organizační identita slabá organizační identita



organizační vize, cíle a kultura totální odmítnutí (identifikace s organizací ne)

negativní postoj

silná organizační identita

totální přijmutí (identifikace s organizací ano)



pozitivní postoj

postojové kontinuum Zdroj: vlastní Uvažované vztahy identitu ovlivňují, ale nevytvářejí. Aktér získá organizační identitu obsazením organizační pozice (je účetním, je plavčíkem) a jeho postoj k ní se manifestuje hraním organizační role. Pokud svým jednáním naplňuje očekávání vztažená k sociální pozici (jedná jako účetní či plavčík), je jeho jednání pro organizaci funkční, ale neznamená to nutně, že se s organizací identifikuje. Jeho odbornost (účetního, plavčíka) pro něj může být významnější než organizace; v takovém případě se identifikuje více s rolí než pozicí (cítí se být účetním či plavčíkem) a upřednostňuje loajalitu k profesi před loajalitou k organizaci. To je vesměs situace adhokratů, kteří organizaci prospívají (jejich jednání je pro organizaci funkční) aniž by se s ní identifikovali. V průběhu dosavadního uvažování bylo zjištěno, že vztah aktéra k organizaci je průnikem především jeho vztahů k cílům organizace a její kultuře (postupům, které pro jejich dosažení volí) a dále že existuje shoda obou vztahových kontinuí. Vztah aktéra k organizaci se pak nejen promítá do jeho organizační identity, ale především se manifestuje v jeho organizačním jednání. Aplikuje – li se na jednání aktéra v organizaci Mertonova obecnoá typologie individuálního sociálního jednání [42], s vědomím toho, že není věnována intenzitě vztahu, je možné uvažovat o jednání:
konformním (pozitivní vztah k cílům o jejichž dosahování usiluje i kultuře, která jeho jednání vede; silná organizační identita);

48







inovačním (pozitivní vztah k cílům o jejichž dosahování usiluje změnou dosavadní kultury, kterou odmítá; oslabená organizační identita); rituálním (lhostejnost k cílům či jejich ignorování a pozitivní vztah ke kultuře, kterou respektuje; oslabená organizační identita); únikovém (lhostejnost k cílům a kultuře či jejich ignorování; slabá organizační identita); vzpoury (negativní vztah k cílům i kultuře, které chce změnit; organizační kvaziidentita).

K organizační konformitě aktéra vedou dvě cesty:
organizační pozice jsou záměrně obsazovány aktéry, jejichž kultura a cíle korespondují s cíly a kulturou organizace; ti je rychle a snadno „berou za sv験 a v procesu tzv. „přirozené“ identifikace získávají silnou organizační identitu (aktér a organizace jako by se našli);
organizační pozice jsou obsazovány aktéry dle jiných kritérií a následující procesy identifikace se odehrávají v sociálních situacích určitého napětí; v nich aktér mění své vzorce chování, v pokračující socializaci se proměňuje a získává různě silnou organizační identitu. V kontinuu ohraničeném extrémními postoji přijetí či odmítnutí organizačních cílů a kultury je např. dle míry jejich souladu s přicházejícím aktérem rozlišeno šest situací [2, str. 39, upraveno]: aktérovy hodnoty, normy a cíle jsou s organizačními cíli a kulturou v rozporu v souladu 1. situace vnucené identifikace aktér se identifikuje pod hrozbou sankce 2. situace kalkulované identifikace aktér se identifikuje na základě racionálního kalkulu, protože to považuje za výhodné 3. situace selektivní identifikace aktér se identifikuje alespoň s něčím v organizaci (jen s cíli, příp. jen s některými z nich; jen s kulturou, příp. jen s některými jejími prvky) 4. situace indoktrinace aktér se identifikuje „jakoby“, spíše vnějšími projevy 5. situace adaptace aktér se identifikuje v procesech přizpůsobování se 6. situace přirozené identifikace aktér se identifikuje zcela a bez potíží, „přirozeně“ Proces identifikace nabývá dramatických podob v tzv. umrtvovacích procedurách totálních organizací. Cílem těch, kteří mají v takových organizacích moc, je

49

prostřednictvím těchto procedur donutit ty v organizaci, kteří jim podléhají přijmout organizační identitu vzdáním se minulé identity. Poté dojde k tzv. civilní smrti, z níž vzejde poslušný, nesvéprávný, neodpovědný, bezmocný, na totální organizaci závislý a jí plně kontrolovatelný jedinec. Procedury spočívají v:
nesdělení aktérovi jeho očekávaného jednání, tzn. pravidel, zákazů a příkazů (znalost se získává až sankcí a tresty což vede k trvalé vyděšenosti a úzkosti);
neexistenci soukromí (vše se děje veřejně);
neexistenci soukromého vlastnictví (vše je společné a zaměnitelné);
neexistenci osobnosti (ztráta jména a vymazání paměti);
aktivní sebedestrukci (veřejné „zpovědi“, iniciační rituály, šikana atp.);
odměňování poslušnosti drobnými privilegii, připomínajících „svět venku“. Organizační identitu bezmocný jedinec:
přijme zcela, je v ní pokojen a organizaci nedělá problémy;
přijme zdánlivě jako kvaziidentitu a najde si v organizaci prostor, ve kterém je spokojen;
nedokáže přijmout ani skutečně ani zdánlivě a uzavře se do svého vnitřního světa, ve kterém najde nereálnou identitu, která je pro něj reálnější než nepřijatelná organizační identita. Identifikace s organizací a silní organizační identita je vesměs od aktéra v organizaci očekávána. Pokud toto očekávání svým jednáním v organizaci naplňuje, hraje dobře svoji organizační roli a je ve své organizační pozici úspěšným. Zdálo by se tedy, že pro organizaci je optimální taková situace, ve které je většina jejich aktérů konformních. Ale není tomu tak: vysoká míra konformity může dokonce dlouhodobě organizaci poškozovat nedostatkem vnitřní kritiky, soutěže či konkurence. Optimální míra konformity se v organizaci mění situace od situace, potřebné je však vždy početně silné konformní „jádro“, které zajišťuje potřebnou sociální integraci, tzn. trvání organizace jako její formy. Tak je zjišťěno, že příliš mnoho, stejně jako příliš málo, v organizaci úspěšných a spokojených aktérů, organizaci neprospívá. Ke své prosperitě (efektivnosti při dosahování svých cílů) potřebuje organizace též aktéry nekonformní, v organizaci ne zcela spokojené, ba dokonce i aktéry se slabou organizační identitou, pokud jsou adhokraty. Ti svým jednáním vyvolávají v organizaci napětí, dávají procesům v ní se odehrávajícím dynamiku, a tak ji svým jednáním, svými inovacemi a vzpourami, prospívají. Zcela odlišně je vykládán vztah mezi aktérem v organizaci a jejími cíly v rámci strukturně funkcionálního a v rámci konfliktního paradigmatu. Funkcionální pojetí organizace ji vykládá jako prostor, ve kterém aktér naplňuje své zájmy prostřednictvím dosahování organizačních cílů. Konfliktní pojetí organizace ji vykládá jako prostor dosahování organizačních cílů prostřednictvím naplňování aktérových zájmů.

50

Obr. 1.29: Aktér a cíle organizace dle paradigmat strukturně funkcionální



organizační cíle

aktérův zájem uspokojit potřeby

konfliktní



aktérův zájem uspokojit potřeby

organizační cíle

Zdroj: vlastní Aktér v organizaci očekává uspokojení svých potřeb a svým organizačním jednáním projevuje o jejich uspokojení zájem. Spokojenost aktéra v organizaci je založena na jeho interpretaci naplnění jeho očekávání vůči organizaci. To je dáno:
aktérovým sociálním statusem, respektive aktérovou interpretací jeho sociálního statusu v předem jím interpretované sociální struktuře [42];
aktérovou historickou zkušeností z interakcí, respektive aktérovou interpretací minulých interakcí. Sociální status aktéra se vztahuje ke všem sociálním pozicím, které obsazuje, a protože organizační pozice je pouze jednou z nich, propojují aktéři svými sociálními statusy organizaci s jejím vnějším prostředím. Intenzita tohoto propojení je ovlivněna významem, který aktér přikládá ve své interpretaci různým sociálním pozicím. Obdobně je tomu se zkušenostmi: většinu z nich učiní aktér mimo organizaci, při hraní sociálních rolí v sociálních pozicích ve vnějším prostředí organizace. Tak je prostřednictvím svých aktérů organizace ze své podstaty propojena se svým vnějším sociálním prostředím. Statusová a zkušenostní diferenciace aktérů v organizaci způsobuje diferenciaci jejich očekávání vůči ní. Aktérova interpretace naplnění jeho očekávání vůči organizaci je komparační interpretací sociální směny. Ta se odehrává v sociálních sítích, do nichž aktér vstupuje se svým sociálním kapitálem:
aktér porovnává svá očekávání vůči organizaci s tím, co mu organizace „dává“ a v tomto kalkulu „má dáti – dal“ pociťuje určitou míru spokojenosti v ní;
aktér porovnává sebe s „těmi druhými“ v organizaci, tzn. svoji představu o míře naplnění jejich očekávání (výsledkem jejich kalkulu) s výsledkem svého kalkulu a v tomto kalkulu „ti druzí a já“ pociťuje určitou míru spokojenosti v organizaci. Nejprve tedy aktér uvažuje o sobě bez vztahu k „těm druhým“ v organizaci: spokojenost je dána vztahem mezi očekáváním a skutečností a nikoliv samotnou skutečností. Spokojenost tedy není absolutní, ale vztahovou, je situační a relativní. Tak lze porozumět různé míře spokojenosti různých aktérů s touže skutečností (dokonce i s tou, která „předčila“ jeho očekávání). Při komparaci aktér mnohdy uplatňuje tzv. veřejné tajemství sociální směny. To spočívá v očekávání nerovnovážnosti směny mezi aktérem a organizací ve prospěch aktéra, který zamýšlí

51

od organizace „více“ dostat než je jí ochoten dát. O takovém očekávání se všeobecně „ví“, ale nezveřejňuje se, odtud pojem „veřejné tajemství“. Obr. 1.30: Aktérovo očekávání a spokojenost aktérovo očekávání dám

dostanu

aktérova spokojenost dal

dostal

aktérova nespokojenost dal

dostal

dal

dostal

veřejné tajemství sociální směny Zdroj: vlastní Poté aktér uvažuje o sobě ve vztahu k „těm druhým“ v organizaci (jde z nich ze všech o „významné druhé“). Je dobré si stále připomínat, že spokojenost je dána vztahem mezi představou o míře naplnění jejich a jeho očekávání. Pokud v tomto porovnání aktér z pohledu sociální rovnosti, jeho sociálního statusu:
dopadne hůře než ostatní („propadne“ níže než „ti druzí“) je v organizaci nespokojen;
nedopadne ani hůře ani lépe než ostatní (oproti nim se „nepropadne“ ani „nevzestoupí“) je na pomezí spokojenosti a nespokojenosti v organizaci;
dopadne lépe než ostatní („vzestoupí“ výše než „ti druzí“) je v organizaci spokojen. Aktérova spokojenost je tedy opět relativní, usuzuje na ni a pociťuje ji ve vztahu k ostatním aktérům v organizaci. Jeho interpretace je mnohdy, v závislosti na jeho socializačních modalitách [42], spíše emotivní něž racionální.

52

Obr. 1.31: Aktérova spokojenost a sociální status v organizaci spokojenost aktéra sociální status aktéra je vyšší

sociální status aktéra je stejný

sociální status „významných druhých“

sociální status aktéra je nižší nespokojenost aktéra Zdroj: vlastní Proces začínající aktérovou komparační interpretací a končící jeho organizačním jednáním je sřetězením dynamických fází a statických stavů (po jednání dle zvolené situační strategie je situace opět interpretována):
komparační interpretování situace;
definice situace (“jaká je“, „oč v ní jde“, „jaký je výsledek směny“ atp.);
orientování se v situaci (zvažování možností jednání);
situační strategie (volba jednání);
situační jednání. Obr. 1.32: Aktérovo situační jednání v organizaci

orientace

strategie

interpretace

definování

situace

jednání

čas Zdroj: vlastní Organizační aktérovo jednání je z hlediska dosahování organizačních cílů buď funkční nebo dysfunkční. Zdálo by se tedy snadné zvýšit efektivnost jejich dosahování vyloučením dysfunkčního jednání (takového, které dosahování cílů neprospívá nebo mu dokonce zabraňuje). Potíž je s posouzením jednání z hlediska

53

jeho funkčnosti a spočívá v tzv. omezené racionalitě. V každodenním životě aktér neprovádí neustále racionální analýzu svého jednání, tzn. že neustále nezvažuje všechny možné varianty řešení s cílem vybrat tu situačně optimální, ale většinou se spokojí s takovým řešením, které se zrovna naskytne a je pro něj přijatelné. Racionálním maximalistou není ani v komplexnosti řešení: složitější záležitosti si rozkládá do malých celků, kterými se postupně zabývá. Neprovádí tedy neustálou vyčerpávající sociální bilanci zisků a ztrát; jedná s cílem být „jakž takž“ spokojen. „Nesmíme si myslet, že záměrné jednání znamená „racionálnost“ lidského jednání. V situaci, kdy je počet možných jednání směrem k dosažení daného cíle striktně omezen, jedná člověk racionálně, zvolí – li prostředek, který má podle dostupných faktů největší šanci na dosažení tohoto cíle.“ [35, str. 119]. H. A. Simon vysvětlil v 50. letech 20. století omezenou racionalitu omezenými představami aktéra o:
variantách jeho jednání v konkrétní situaci;
o sobě v časoprostoru (především v budoucnosti); • důsledcích přítomného jednání v budoucnosti (jednání zamýšlené v přítomnosti jako funkční se v budoucnosti může ukázat být dysfunkčním a naopak jednání vnímané v přítomnost jako dysfunkční se po čase může ukázat být funkčním); poznání, že kromě očekávaných existují též neočekávané důsledky jednání (ve smyslu „nevíme co činíme“ či „cesta do pekel je dlážděna těmi nejlepšími úmysly“, tzn. že i sebelepší záměry mohou organizaci uškodit a naopak jí ty sebehorší prospět), vede k tzv. principu předběžné opatrnosti. Tab. 1.6: Funkčnost jednání v organizaci a jeho důsledků

organizační jednání zamýšlené v přítomnosti jako Zdroj: vlastní

eufunkční dysfunkční

jeho důsledky v budoucnosti jsou eufunkční dysfunkční očekávané neočekávané neočekávané očekávané

Simon navíc uvažoval o organizacích s dělbou práce a hierarchickou strukturou jako o sociálních útvarech stojících na omezování aktéra na „jeho“ místo v ní. Tzn. že i jeho racionální (pro organizaci funkční) jednání se netýká celé byrokratické organizace, ale pouze pro něj vymezeného prostoru; tak se stává, že aktérovo jednání je současně funkční pro část organizace a dysfunkční pro organizaci jako celek. Bylo tak zjištěno další organizační dilema: organizace očekává od aktérů jejich sdílení organizačních cílů (v tom budou stejní, integrovaní organizační identitou) a současně očekává jejich rozmanité organizační jednání v organizačních pozicích své struktury (v něm budou odlišní, dezintegrovaní svým postavením v organizaci).

1.3.2. Aktér a struktura organizace V předcházející části textu byla věnována pozornost vztahu mezi potřebami aktérů a organizace. Nyní bude věnována druhému zásadnímu problému organizací, kterým jsou vztahy mezi prvky organizační struktury [13]. Obsazením organizační pozice získává aktér v organizaci „své místo“, je situován v organizačním prostoru. Obsazení organizační pozice přináší aktérovi kompetence

54

a odpovědnosti a jeho organizační jednání se stává legitimním. Ať je organizační prostor uspořádán jakkoliv, jde vždy o funkční uspořádání z hlediska dosahování organizačních cílů a to znamená, že stejně funkční jsou vztahy mezi organizačními pozicemi. Zásadní je důraz, kladený na funkčnost a odosobněnost vztahů. Organizační pozice je oním místem, v němž aktér v organizaci jedná (hraje svoji organizační roli), v němž organizaci poznává a vytváří si k ní postoje. je oním „bodem“, jímž vše v organizaci, blízké i vzdálené, poměřuje. Je zřejmé, že v dynamičtější struktuře má více šancí na mannheimovské relacionizování a distancování, než ve struktuře statičtější. Dle tvůrce strukturně funkcionálního paradigmatu T. Parsonse je organizace prostorem strukturovaným do funkčních částí, resp. je systémem strukturovaným do subsystémů [46]. Každý ze čtyř základních subsystémů plní jednu ze čtyř funkcí, pro funkčnost systému nezbytných. Pokud je každý subsystém plně funkční, tzn. že plní své cíle, je z hlediska svých cílů funkční také organizace. Tehdy je v organizaci (v jejích subsystémech a mezi nimi) optimální sociální napětí, tzv. homeostáze. Pokud tomu tak však není a napětí v organizaci významně klesá či stoupá, vede jeho změna k přeobsazení sociálních pozic stávající organizační struktury nebo k její restrukuralizaci (vzniku nových funkčních a zániku dosavadních nefunkčních organizačních pozic). Tzn. že organizační struktura je funkcionálně tvořena organizačním napětím. Každá ze všech organizačních pozic je umístěna v některém ze subsystémů, každý z těchto subsystémů je tvořen souborem organizačních pozic, které k sobě mají funkčně blíže než k pozicím jiných subsystémů a aktér především jedná, poznává atd. ve „svém“ subsystému, který je samozřejmě strukturován do dalších subsystémů, z nichž posledním je sám aktér. Důležité je mít na mysli, že funkcionálně jsou všechny organizační subsystémy pro organizace stejně významné (potřebuje je mít všechny stejně funkční), ať dosahují manifestních nebo latentních cílů, ať instrumentální jednání v nich je permanentní sociální sehrávkou jejich prostoru a tak vytvářením organizace nebo ať dovršující jednání v nich je vytvářením organizačního produktu.

adaptační subsystém funkce: péče o vnější vztahy a příprava na změnu

produkční subsystém funkce: tvorba produktu

udržovací subsystém funkce: péče o řád, pořádek a stabilitu v organizaci

podpůrný subsystém funkce: péče o vnitřní vztahy a integraci v organizaci

dovršující jednání

instrumentální jednání

Obr. 1.33: Organizační subsystémy a jednání

Zdroj: Parsons, T.: The social system. London Routledge and K. Paul, 1967 (upraveno)

55

Některé subsystémy jsou více autonomní než jiné, které jsou více vzájemně (např. personálně) propojeny. „Organizace mohou být chápany jako systémy vzájemně propojených skupin – ty jsou spojeny jedinci, kteří zaujímají klíčová postavení dvojího členství a slouží tak jako spojovací články mezi skupinami.........organizace jsou spojeny s prostředím pomocí klíčových osob.“ [13, str. 128]. Následující úvahu lze vztáhnout na formální strukturu a subsystémy: „Ukázalo se, že organizace obsahuje mnoho skupin, které si vytvářejí vlastní normy, co je správné a žádoucí chování, a že takové normy se týkají množství a druhu požadované práce....při studiu...meziskupinových vztahů začala vystupovat do popředí organizace jako celkový systém.....Postupně se ukázalo, že jednotlivec ve vztahu k organizaci není osamocen, nýbrž že je integrován v různých sociálních skupinách, které mají mezi sebou vztahy.“ [61, str. 9]. Lze se setkat i s uvažováním o specifickém „vidění světa“ každého subsystému, které se projevuje v jeho jazyku, jehož prostřednictvím si konstruuje vlastní realitu (píše zprávy, hlášení, výkazy, dává se na jednáních slyšet aniž má co sdělit) a tak žije ve vlastním diskursu, který ztěžuje až znemožňuje komunikaci, interakci a vztahy mezi subsystémy [4]. Vztahy aktéra v organizaci k „těm druhým“ v organizaci, jsou tedy vztahy k prvkům její (formální) organizační struktury. těmi jsou organizační pozice a jejich soubory, tj. organizační subsystémy (v praxi jde mnohdy o oddělení, provozy, tzv. detašovaná pracoviště, organizační složky atp.). Ať jde o vztahy aktérů:
uvnitř subsystémů;
mezi subsystémy;
napříč subsytémy, vždy se odehrávají v rámci vztahového kontinua, které je obdobou vztahového kontinua organizačních cílů a kultury (jde o postoj „k“, který má směr a intenzitu). Úvahy o něm jsou vzácné, rozmanité a kritéria jeho konstruování jsou ne vždy jednoznačná. Zdá se, že bylo předmětem zájmu spíše klasické než současné sociologie [40]:
ve své propracované vztahové sociologii popsal L. von Wiese kontinuum vztahů mezi jednotlivci na ose přitažlivosti (sblížení, přizpůsobení, vyrovnání) a odpudivosti (soutěž, opozice, konflikt) a též vztahů mezi soubory jednotlivců prostřednictvím procesů (diferencujících a integrujících, destruktivních a konstruktivních);
ve své formální sociologii popsal G. Simmel vztahové kontinuum souborů osob s použitím kritéria „strpění“ jedněch druhými (genocida, vyhnání, otroctví, segregace, asimilace);
o výhodnosti sociální směny uvažoval již G. A. Lundberg: Tab. 1.7: Sociální směna dle Lunberga silnější soubor osob nic

sociální bilance interakce zisk ztráta slabší zisk kooperace příživnictví soubor nic přizpůsobení osob ztráta soutěž konflikt Zdroj: Lundberg, G. A.: Foundations of Sociology. New York, 1964 (upraveno) Později jsou uváděny vztahy:
kooperace, kompetice (soutěžení, včetně konkurence) a konfliktu [38]; 56






kooperace, indiference a konkurence [61]; spojenectví, přátelství, neutralita, chladnost, nepřátelství (Heritage Foundation); spolupráce a konkurence v rámci tzv. „organizační ekologie“ [3].

Jakou demarkaci pro konstrukci vztahového kontinua zvolit? Určitý pokus o jeho zkonstruování představuje návrh vztahového kontinua organizací (viz část 1.6.).

1.3.3. Aktér a moc v organizaci Ať jsou organizace jakékoliv, vždy usilují o naplňování svých vizí a dosahování svých cílů. Ať jsou procesy vytváření vizí a cílů jakékoliv, vždy je nakonec o nich rozhodnuto. V organizaci se rozhoduje nejen o vizi a cílech, ale též o metodách jejich dosahování. Ten kdo rozhoduje či ti, kteří rozhodují, tak mohou učinit. To, že mohou, znamená, že jsou k rozhodování formálně oprávněni. Oprávnění činí moc legitimní a rozhodování bez oprávnění je nelegitimní. Zdrojem legitimity moci v organizaci je:
legislativa, která spolu s formou organizace určuje její organizační pozice jejich formálních vůdců (zákon uvádí, že to bude např. správní rada, představenstvo, výbor, zastupitelstvo, rada atp.);
uznání oprávnění mocných rozhodovat „těmi druhými“, kteří tomu právu v organizaci podléhají; k takovému uznání je vede dle klasických sociologů např. respekt k tradici, či autoritě nebo solidarita [42]. Lze přijmout nejprve představu, že v organizaci jsou dva soubory osob:
mocní, kteří legitimně rozhodují;
bezmocní, kteří rozhodnutí vykonávají a tak dávají moci legitimitu. Pak je možné nepominout podstatu takového uspořádání, kterou je závislost jedněch na druhých: legitimita moci těch mocných, jejichž rozhodnutí není bezmocnými vykonáváno, je oslabována a bezmocní, kteří nevykonávají rozhodnutí mocných, se stávají oslabováním legitimity mocných mocnými. Bylo tedy zjištěno, že pouze legislativní oprávnění k rozhodování organizaci nestačí, bez podpory aktérů se vůdci neobejdou. „Organizace uplatňuje svá očekávání na základě nějaké moci a autority. Pracovník uplatňuje svá očekávání tím, že se pokouší organizaci ovlivnit, nebo tím, že odmítá participaci a dělá nesnáze.“ [61, str. 62]. Moc je statusovou záležitostí: moci rozhodovat o „těch druhých“ znamená mít vyšší sociální status než oni. Koexistence mocných vůdců a bezmocných vedených v organizaci je zakotvením sociální nerovnosti v ní jako podstatné.

sociální status

Obr. 1.34: Sociální status a moc mocní vůdci bezmocní vedení

Zdroj: vlastní Moc může být mocnými delegována (postupována) v těch případech, kdy to legislativa a organizační pravidla umožňují. V praxi jde o tzv. delegování pravomoci, tj. práva rozhodovat v určitých oblastech či situacích. Delegováním se

57

prostor moci rozšiřuje, v některých nebyrokratických organizacích do té míry, až hranice mezi mocnými a bezmocnými ztrácí na významu. Interakční mocenská typologie rozlišuje tři způsoby prosazování moci:
donucením (fyzickým či psychickým násilím);
odměnou (hmotnými či nehmotnými statky);
normou (právní, sociální, etickou), a tři způsoby podřizování se moci:
odcizením (aktér se s cíly moci neidentifikuje, jejich podporu nepovažuje pro sebe za výhodnou a vnímá moc jako sobě odcizenou);
kalkulem (aktér se s cíly moci neidentifikuje, ale její podporu považuje pro sebe za výhodnou);
morálkou (aktér se s cíly moci identifikuje). Jejich kombinací pak vzniká devět typických sociálních interakcí mezi vůdci a ovládanými [13]. Pohyb aktérů mezi oběma úrovněmi, jejich organizační mobilita, je v organizacích řešen v zásadě dvojím způsobem:
hranice mezi držiteli a vykonavateli moci je prostupná, tzn. že sociální vzestup bezmocných mezi mocné a sociální sestup mocných mezi bezmocné je standardní a vertikální organizační mobilita je vysoká; dochází k ní, stejně jako při horizontální organizační mobilitě, při obsazování nových či dosavadních pozic; takový postup volí spíše byrokratické organizace a také alternativní organizace, v nichž je mnohdy hranice mezi oběma prostory rozostřena;
hranice mezi držiteli a vykonavateli moci je neprostupná a organizační mobilita se odehrává pouze jako horizontální; na organizační pozice jsou hledáni aktéři mimo organizaci; takový postup volí spíše než jiné adhokratické a nerutinní organizace.

mocní vůdci

mocní vůdci

bezmocní vedení

bezmocní vedení

horizontální mobilita

vertikální mobilita

Obr. 1.35: Organizační mobilita a moc

Zdroj: vlastní Ve skutečnosti se organizační mobilita děje samozřejmě nejen mezi organizačními prostory vládnoucích a ovládaných, ale též uvnitř těchto prostor. Vertikální organizační mobilita vždy znamená organizační vzestup (v byrokratických organizacích nazývaný postupem) nebo sestup (v některých organizačních kulturách interpretovaný emotivně jako pád) a vede ke změně sociálního statusu. Horizontální organizační mobilita vždy znamená změnu organizační pozice aniž by se měnil sociální status. Vzestupná vertikální organizační mobilita zvyšující sociální status se nazývá organizační kariérou.

58

organizační kariéra

Obr. 1.36: Organizační kariéra a moc mocní vůdci

bezmocní vedení

Zdroj: vlastní Jsou to především hierarchicky strukturované byrokratické organizace, preferující stabilitu aktérů před jejich obměnou, které zakotvují do svých organizačních kultur takové pojmy jako „kariérní řád, kariérní postup. atp.“ Oproti tomu pro organizace, které preferují změnu před stabilitou, a to i aktérů (např. adhokratické), čemuž odpovídá jejich struktura (např. projektová), nevěnují organizační kariéře pozornost. Aktér, který v organizaci tráví roky svého života, zaujímá ke své kariéře v organizaci vždy nějaký postoj, zatímco pro aktéra procházejícího v rychlém sledu různými organizacemi je kariéra v jedné z nich bezpředmětná a postoj zaujímá ke své profesní kariéře. V současnosti je více pozornosti než původnímu sociologickému pojetí organizační kariéry, která je sehrávána v sociálních interakcích v organizaci, věnováno právě psychologickému pojetí profesní kariéry jako osobnímu růstu aktéra, vyvázaného z organizačních struktur. Někdy bývá tato kariéra, jejíž kontinuita se odehrává v různých organizacích, nazývána „cikcak“ kariérou [11]. Úvahy různých autorů o organizační kariéře uplatňují různá kritéria. V 60. letech 20. století tak uvažoval E. Schein o potřebě, kterou aktér svým působením v organizaci uspokojuje především a rozlišil tak osm kariérních typů [61]: Tab. 1.8: Kariérní typy dle Scheina potřeba preferování očekávání 1. bezpečí jistot, stability, definitivy loajality 2. autonomie samostatné práce na vlastním úseku uznání 3. odbornost řešení odborných problémů odměny 4. vůdcovství odpovědnosti odměny dle prosperity 5. vyniknout situace jako výzvy k sebeprosazení peněz a popularity 6. pomáhat služby pocitu užitečnosti 7. soutěžit soupeření výhry 8. individuality spojení práce, osobnosti a soukromí respektu k sobě a soukromí Zdroj: Schein, E. H.: Psychologie organizace, Orbis, 1969 (upraveno) O deset let později rozlišil v trojrozměrném organizačním modelu tři typy kariérní mobility: vertikální v hierarchické organizační struktuře, funkcionální v odborných oblastech a radiální mezi strategií a operativou . Spolu s dalšími stoupenci kontingenčního pojetí organizace se Schein pokusil o standardizaci organizační kariéry aktéra v průběhu jeho působení v organizaci. Po svém příchodu do ní se stává učedníkem: obtížně se v organizaci orientuje a vnímá ji jako „něco cizího“. Postupně přebírá svůj díl odpovědnosti, s organizací se začíná identifikovat a vztahy s „těmi druhými“ aktéry se stávají kolegiální. Pokud se později 59

předává své zkušenosti dalším aktérům a stará se o ně, zastupuje organizaci a jeho organizační identita tak sílí, stává se mentorem. Ti, kteří nakonec „žijí organizací“ a různým způsobem o ní pečují, jsou jejími sponzory. Různí aktéři procházejí různým počtem kariérních stupňů a setrvávají v nich různou dobu. Aktérovu kariérní situaci je třeba respektovat. Obr. 1.37: Vývoj kariéry dle Scheina

učedník

kolega

mentor

sponzor

Zdroj: Schein, E. H.: Psychologie organizace, Orbis, 1969 (upraveno) Nyní nastal čas rozšířit představu o mocných vládcích a bezmocných ovládaných v organizaci, kterou jsme přijali na začátku této kapitoly. Přiberme do „hry“ „třetího“, prostředníka mezi těmi, kteří ve jménu vizí a cílů rozhodují a těmi, kteří rozhodnutí svojí činností v organizaci realizují, prostředníka, který organizaci spravuje a prakticky řídí; o managementu organizace, který není ani mocný ani bezmocný, který je trvale „mezi dvěma mlýnskými kameny“, „ve dvojím ohni“ a „slouží dvěma pánům“. Je zřejmé, že pojetím managementu jako prostředníka se vchází na „nejistý terén“ rozmanitých pojetí a terminologických nejasností, který lze jenom letmo přeběhnout aniž by byla opuštěna teoretická linie sociologie organizace. Nejprve je třeba vzpomenout weberovovské rozlišení moci (tradiční a legální), která vládne a správy (patrimoniální a byrokratické), která vládnutí zajišťuje. Pak současné rozlišování různých úrovní managementu, od „manažera“ pár účetních po „top“ manažera se „zlatým padákem“. Všichni rozhodují ve svém omezeném prostoru, tzn. že nikdo z nich není zcela bezmocný (něčím nebo někomu vládne). Všem byla delegována určitá pravomoc, tzn. že nikdo z nich nerozhoduje nezávisle a nikdo z nich není zcela mocný. Manažeři jsou zkrátka, stejně jako weberovští správci, někde mezi mocí a bezmocí, mezi závislostí a nezávislostí, a ještě ke všemi na tom nejsou všichni stejně, tzn. že i mezi nimi existuje sociální nerovnost, která je dána mírou omezení moci, resp. delegováním jejich pravomoci. Management pečující o naplňování organizační vize má nepochybně více moci než management pečující o dosahování dlouhodobých cílů a „strategický“ management má nepochybně více moci než management zajišťující každodenní „operativu“. Rozhodování manažerů je omezené nejen prostorově, což obnáší horizontální a vertikální dimenzi jejich rozhodovacích procesů, ale též časově:
horizontální dimenze rozhodovacích procesů manažera je jeho omezením na jeden ze všech funkčních subsystémů systému organizace (na jednu z oblastí, na jedno z oddělení, úsek atp.);

60

Obr. 1.38: Horizontální dimenze manažerských rozhodovacích procesů v organizaci

Zdroj: vlastní


vertikální dimenze rozhodovacích procesů manažera je jeho omezením na jednu z úrovní souboru organizačních pozic (na tu manažerskou, mezi vůdci a vedenými); z ní na vše v organizaci nahlíží, v ní nahlížené interpretuje a v ní jedná.

Obr. 1.39: Vertikální dimenze manažerských rozhodovacích procesů v organizaci

sociální status

vůdci (moc) manažeři (omezená moc a bezmoc) vedení (bezmoc) Zdroj: vlastní


časová dimenze rozhodovacích procesů manažera je jeho omezením na cíle,a to především na ty krátkodobé a situační (jeho rozhodnutí jsou uskutečnitelná relativně rychle a jejich důsledky jsou relativně krátkodobé).

Obr. 1.40: Časová dimenze manažerských rozhodovacích procesů v organizaci

 manažer cíle situační

cíle krátkodobé

problémy

čas Zdroj: vlastní

61

Rozhodování manažerů je nejen omezené. ale ve svých důsledcích je i manifestní (projevuje se jednáním těch aktérů, kteří ho realizují a jeho výsledkem) a kontrolovatelné. Metody manažerského rozhodování jsou studovány, popisovány a analyzovány a manažeři se „technologii“ rozhodování učí. „Manažer musí vždy problém zkoumat z více hledisek a vybírat vhodné kvantitativní techniky a metody, které mu pomohou hledat správné řešení problému.“ [76, str. 21]. Obr. 1.41: Metody manažerského rozhodování v organizaci manažerský problém

kvantitativní analýza

kvalitativní analýza

analýza problému

rozhodnutí Zdroj: Wisniewski, M.: Metody manažerského rozhodování, Grada, 1996 Rozhodování vůdců se odehrává v časoprostoru jinak:
prostorově je neomezeno, tzn. že vůdci rozhodují o celém systému globálně a jejich organizační „top“ pozice jim takový „nadhled“ umožňuje
rozhodnutí vůdců se týká poslání organizace, její vize, příp. dlouhodobých strategických cílů; uskutečňují se postupně a pomalu a jejich důsledky jsou dlouhodobé. Rozhodování vůdců je nejen neomezené. ale je i latentní (neuskutečňuje se přímo, ale prostřednictvím dosahování souborů krátkodobých a situačních cílů a teprve po jejich dosažení se usuzuje na jeho uskutečnění; děje se tak mnohdy až nepozorovatelně, „plíživě“) a nekontrolovatelné. Mocenské rozhodování v situacích připravených pečlivými analýzami manažerů je mnohdy zdánlivě iracionální, spontánní a intuitivní; vůdce ho staví na své imaginaci (snad všichni známe ty tragikomické anekdoty o argumentačně podložených mnohaletých studiích analytických organizačních týmů, které „šéf“ shrne se stolu a na místě rozhodne jinak, protože to tak „chce“ – většinou dobře). Mocenská odlišnost vůdců a manažerů je silným argumentem pro oddělení správy od vlády, což mnohdy znamená též oddělení správy od vlastnictví. S přibýváním moci přibývá distancování a relacionizování a ubývá partikularismu, tzn. že přibývá i poznání (vracíme se k mannheimovskému ¨“vědění“). Není divu, že spolu s mocí sílí organizační identita a loajalita; proto je dobrou cestou k jejich posilování delegování moci bezmocným.

62

Tab. 1.9: Rozhodování manažerů a vůdců v organizaci

kritérium prostoru času co jak realizace kontroly Zdroj: vlastní

komparace rozhodování manažerů vůdců partikulární globální krátkodobé dlouhodobé problém (cíle) poslání (vize) metoda imaginace manifestní latentní bezprostřední zprostředkovaná

Je na místě připomenout strukturně funkcionální pojetí organizace jako systému ze čtyřmi, respektive pěti subsystémy. Dosahováním cílů je každý subsystém pro organizaci funkční a zajišťování jeho funkčnosti (adaptační, produkční, integrační a latentní) je starostí specializovaného managementu (produkčního, personálního, PR atp.) každého subsystému. Někdy uváděný pátý subsystém, manažerský, pečuje o funkčnost systému prostřednictvím funkcionální analýzy všech subystémů AGIL. Obr. 1.42: Funkcionální analýza organizace

adaptační subsystém A funkce: péče o vnější vztahy a příprava na změnu

produkční subsystém G funkce: dosahování cíle tvorbou produktu

udržovací subsystém L funkce: péče o řád, pořádek a stabilitu v organizaci

podpůrný subsystém I funkce: péče o vnitřní vztahy a integraci v organizaci

dovršující jednání

instrumentální jednání

manifestní cíle

latentní cíle Zdroj: Parsons, T.: The social system. London Routledge and K. Paul, 1967 (upraveno) Protože organizace dosahuje svých cílů prostřednictvím aktérů v organizaci, je starostí manažera vytvoření a udržení organizace jako z hlediska naplňování vizí a dosahování cílů funkčně strukturovaného sociálního prostoru. A protože je prostor strukturován organizačním napětím (díky jemu vznikají funkční a zanikají dysfunkční organizační pozice, jsou vytvářeny jejich funkční a rozpouštěny jejich dysfunkční soubory), pečuje manažer o jeho optimální intenzitu. Nízká intenzita organizačního napětí organizaci utlumuje a dlouhodobě ohrožuje; vysoká intenzita organizačního napětí organizaci dezintegruje a ohrožuje ji bezprostředně. V obou případech se jedná o tzv. dysfunkční konflikt. Cílem činnosti manažera v organizaci je dosáhnout

63

optimálního napětí organizačního napětí, tzn. funkčního konfliktu. Jak vidíme, je konflikt v organizaci vždy přítomen a manažer ho neodstraňuje, ale reguluje.

efektivita

Obr. 1.43: Funkčnost konfliktu pro organizaci

2 1

3 intenzita konfliktu

1, 3 dysfunkční konflikt Zdroj: vlastní

2 funkční konflikt

Konfliktem se organizace vždy dostává do krizové situace a proto managementu organizace při jeho regulaci pomáhají obecné znalosti o průběhu krizí (nyní je hojně používán pojem „krizový management“); ty jsou chápány jako přechodné stadium mezi dvěma rozlišitelnými fázemi, jako „moment zřetelné nerovnováhy“, jako „normální reakce na nenormální situaci“ [66, str. 15 a 17]. Jednání aktérů v průběhu konfliktu vyjadřuje jejich postoj k problému a mnohdy převládne afektivní složka postoje nad jeho složkou racionální. Aktéři konflikt prožívají v psychologicky definovaných fázích:
šok;
popírání;
hněv a agrese;
deprese;
akceptace, a volí pro jeho zvládnutí jednu ze dvou strategií:
zaměření na sebe;
zaměření na problém [66]. Manažer reguluje intenzitu konfliktu v organizačním prostoru metodou:
legalizace (intenzita zákonem, vyhláškou atp. povolených konfliktů je nižší než protizákonných);
separace (oddělením managementu od moci intenzita konfliktů klesá);
izolace (rozdělením velkého konfliktu na několik menších od sebe izolovaných konfliktů se jeho intenzita snižuje). Protože kratší konflikt ohrožuje organizaci z hlediska dlouhodobého výhledu méně než konflikt s delší dobou trvání, manažer reguluje čas trvání konfliktu metodou:
konkretizace jeho cílů;
dohodou konfliktních stran na definici vítězství;
zvýšením kvality odhadu ceny vítězství každé konfliktní strany. R. Dahrendorf uvádí následující podmínky regulace konfliktů, které musí splnit účastníci konfliktu před jejím zahájením [10]:
uznání práva všech účastníků konfliktu zúčastnit se regulace;
uznání práv všech účastníků konfliktu organizovat se a komunikovat;
dohoda na pravidlech regulace, včetně pravidel pro změny pravidel;
snaha racionálně domýšlet důsledky vlastních navrhovaných postupů; 64




kompetentnost a tolerance účastníků konfliktu.

Pro svoji činnost v organizaci může manažer využít mnohé manažerské postupy, mnohé styly řízení. Některé jsou více orientovány behaviorálně a některé jsou více orientovány „vědecky“ (např. realizací operačního výzkumu MS/OR). Některé jsou více orientovány na aktéry, jiné jsou více orientovány na produkty. K tomuto organizačnímu dilematu přistupuje management např. metodou GRID, která v „behaviorální mříži“ znázorňující prostor napětí v polaritě „pracovník – výkon“, hledá „momenty napětí“ jako východiska stylů řízení [26]. Některé jsou využívány dlouhodobě, jiné jsou voleny s ohledem na aktuální situaci; pak je uvažováno o tzv. strategických a operačních plánech a o jejich propojení. Některé záměrně vytvářejí tzv. kulturu chaosu a ponechávají organizaci chápanou jako živý organismus jejímu samovývoji [11]. Všechny významně ovlivňují organizační kulturu. Existují pouze tři obecné modely řízení aktérů,: autoritářský model
manažer vládne „tvrdou rukou“, vydává příkazy a diskuse se nepřipouští;
výhodou je krátkost času pro dosažení cíle (rychlá produkce);
nevýhodou je možnost snížené kvality, manažerových omylů a nepříznivé ovlivnění organizační kultury;
autoritářský styl řízení je vhodný pro situaci, ve které je preferována kvantita a rychlost před kvalitou;
model se zobrazuje jako „kormidlo“: Obr. 1.44: Autoritářský model řízení organizace

  Zdroj: vlastní demokratický model
manažer rozhodne po demokratické diskusi a zvážení názorů, podnětů a připomínek;
výhodou je předcházení ukvapeným rozhodnutím (kvalitní produkce) a příznivé ovlivnění organizační kultury;
nevýhodou je zdlouhavost a zasahování laiků do odborných problémů;
demokratický styl řízení je vhodný pro situaci, ve které je preferována kvalita před rychlostí;
model se znázorňuje jako „síť“:

65

Obr. 1.45: Demokratický model řízení organizace

      Zdroj: vlastní liberální model
manažer spíše ponechává aktéry samoregulaci a důvěřuje v „přirozený vývoj“.
výhodu mohou někteří aktéři spatřovat v pocitech sociální rovnosti a časové volnosti;
nevýhodou je nejasnost pravidel a odpovědnosti, zdlouhavá produkce ve snížené kvalitě;
liberální styl řízení je vhodný pro situaci, ve které je preferována organizační kultura před organizačními cíly;
model se znázorňuje jako „kruh“: Obr. 1.46: Liberální model řízení organizace







   Zdroj: vlastní

66

1.4. Organizace jako aktér Dosud byla na cestě za společným poznáváním organizací věnována organizaci pozornost jako sociálnímu prostoru, který je nezávislý na „těch druhých“ v jiných sociálních prostorech. Takový postup je standardní vědeckou metodou: vyvrhneme zkoumanou entitu z prostoru a času (v omezeném prostoru „zastavíme“ čas) a věnujeme se jejímu poznávání „jako by“ existovala uzavřená sama do sebe, „jako by“ nepatřila nikam a neměla jiné vztahy než v sobě samé. S touto „hrou jako by“ má věda dobrou zkušenost v začátcích poznávacích procesů, které pokračují změnou herních pravidel. „Hra jako by“ umožní tomu, kdo poznává, abstrahovat od jeho životní zkušenosti souvislosti „všeho se vším“, na poznání nerezignovat, soustředit se na „co“ a teprve poté na „proč“ a „jak“ souvisí. Nyní nastal čas pro změnu herních pravidel. Již je připravena situace, která umožňuje opustit sociální prostor organizace a nahlédnout do světa organizací v jejich pluralitě. Zatímco dosud byli aktéři v organizaci, nyní se stávají aktéry sami organizace, které sehrávají v časoprostoru své praktiky. Jací jsou organizace aktéři? Jak konstruují prostor „svého“ světa? Jak v něm sehrávají své vsázky a směny? Pozornost je nyní zaměřena nikoliv na interní prostředí organizace, ale na její externí prostředí.

1.4.1. Rozmanitost organizací Samozřejmě, že jedineční a neopakovatelní aktéři sehrávají jedinečné a neopakovatelné situace, ve kterých konstruují jedinečné a neopakovatelné organizace. Samozřejmě, že určití aktéři mají více společného s některými aktéry než s jinými, že určité situace více připomínají některé situace než jiné a že určité organizace jsou podobnější některým organizacím než jiným. Ale čím? Jistě tím, jak specificky naplňují obecné znaky organizací. Pokud je zvažována instrumentálnost organizací, jsou organizace rozlišeny dle jejich poslání a cílů. Je – li usouzeno, že posláním je vždy užitečnost, prospěšnost, následuje otázka „pro koho“ (pro zakladatele, pro klienty, pro zákazníky, pro akcionáře, pro členy, pro zaměstnance, pro obyvatele vesnice, pro lidstvo.....). V takovém pojetí má organizace poslání vždy (může jím být např. pro zakladatele zisk či pro zaměstnance zachování organizačních pozic stejně jako pro lidstvo čistší ovzduší či pro členy třeba šťastnější děti). Možná se bude zdát např. ziskovost příliš „nicotným“ posláním a bude uvažováno o posláních „nižších“ a „vyšších“ a tak opět řešen problém demarkace, tj. kritéria či kritérií takového rozlišování. Nepochybně v takovém rozletu zbrzdí znalost omezenosti racionality a nezamýšlených důsledků jednání a možná k němu v zajetí funkcionálního a interakčního paradigmatu ani nedojde (hodiny či holinky, kostel či postel – vše je situace od situace různě důležité). Bude – li opuštěna snaha o hierarchické hodnocení poslání, zůstává ještě možnost hodnotit užitečnost podle jejich „příjemců“ (kdo má z organizace prospěch). Je možné např. převzít Scheinovo rozlišení na prospěšné sobě, vlastníkům, zákazníkům a veřejnosti [61], ale právě tak dobře lze organizace rozlišit ještě obecněji, nejsnáze na prospěšné „sami sobě“ (vzájemně prospěšné) a prospěšné „těm druhým“ (veřejně prospěšné). Obecně přijímaným zamlčeným předpokladem takového rozlišení je nadřazení veřejné prospěšnosti nad prospěšností vzájemnou (užitečné pro „nás“ je méně významné než užitečné pro „všechny). Takový předpoklad se opírá o představu početné široké veřejnosti, která je homogenní ve svých potřebách a jejíž aktéři shodně vnímají svůj prospěch, a organizace, která se 67

stará o prospěch pouze svých „mála“ aktérů. Význam poslání se pak odvíjí od počtu aktérů, kvantity osob, pro něž je organizace užitečná. Jistě je možné hodnotit užitečnost organizace i tímto způsobem, ale jde pouze o jednu z možností – protiargumentem, který se přímo nabízí, je přikládání významu nikoliv množství aktérů, ale jejich aktivitě (pak lze chápat vzájemně prospěšné organizace s jejich aktivními členy jako nadřazené veřejně prospěšným organizacím, s jejich pasivními příjemci). Pro lepší pochopení lze odhlédnout od organizací a nahlédnout do principů vzájemné a veřejné prospěšnosti: byl by nyní průběh stavby Národního divadla stejně zdlouhavý a tragikomický jako současné dostavby Národní knihovny (obou zajisté veřejně prospěšných budov), pokud by nenaplňoval vizi vzájemnosti původně hrstky nadšenců „národ sobě“? Jde pouze o stanovení linie demarkační čáry mezi „my“ a „oni“: v prvním případě jde o prospěšnost „nám“ a ve druhém případě jde o prospěšnost nejenom „nám“, ale i „jim“ a prospěšnost je tudíž obecná. Ale není zvyšována obecná prospěšnost i v prvním případě tím, že nejsou zatěžováni problémem svého prospěchu „oni“? Není to tak, že ve „všichni“ se hranice mezi „my“ a oni“ situačně proměňuje, a to i s takovou dynamikou, která znemožňuje její obrysy vůbec postřehnout? Tak je zde obrat opět do nezbytného časoprostoru. V něm lze popisovat poslání organizace jeho demarkací sociálního prostoru (umístěním v kontinuu vzájemné a veřejné prospěšnosti) a temporalitou, tzn. dynamikou změny demarkace prospěšnosti v čase. Obr. 1.47: Relativnost vzájemné a veřejné prospěšnosti

vzájemně prospěšná organizace „my“

vzájemně prospěšná organizace „my“

oni

situace S1

oni

situace S2 čas

demarkace

prostor prospěšnosti

68

veřejně prospěšná organizace „my“

veřejně prospěšná organizace „my“

oni

situace S1

oni

situace S2 čas

demarkace

prostor prospěšnosti

Zdroj: vlastní Za předpokladu, že obecným cílem všech organizací je vždy jejich produkt, lze odvodit rozmanitost organizací z rozmanitosti jejich produktů. Zdánlivě to není cesta k řešení (ten dělá to a ten zas tohle – ten staví kostely, ten je projektuje, ten do nich skládá hudbu, ten v nich káže, ten ta kázání vydává), ale pokud se vystačí s rozlišením produktů na výrobky (hmotné produkty) a služby (nehmotné produkty) a zdůvodní se takový postup zásadně odlišným charakterem produkce (činnosti vedoucí k produktu jako organizačnímu cíli), je možné považovat takové hrubé dělení pro určení rozmanitostí organizací za funkční. Cíle a poslání jsou vzájemně provázány: organizace naplňují svá poslání prostřednictvím svých cílů a cíle jsou dosahovány v rámci organizačních vizí. Většinou se důvodně předpokládá, že cíle svědčí o poslání a z cílů se na poslání usuzuje, ale ne vždy jsou vztahy mezi posláním a cíli organizace takto bezprostřední. Pokud je zvažována formálnost organizací, rozliší se podle právní formy a základních identifikačních (statistických) údajů. Legislativa rozděluje organizace zásadně, jednoznačně a jednoduše do rozmanitých právních forem, které určují právní normy jejich vzniku, zániku a existence. Např. náš současný právní řád umožňuje organizace dle práva obchodního (akciové společnosti, a. s.; komanditní společnosti, k. s.; společnosti s ručeným omezením, s. r. o.; výrobně obchodní společnosti, v. o. s.), živnostenského (živnost) a občanského (nadace; nadační fond; občanské sdružení, o. s.; obecně prospěšná společnost, o. p. s., právnická osoba, sdružení právnických osob) a dle zákonů o veřejné správě (obce; mikroregiony; kraje). Mezi základní vykazované identifikační údaje patří sídlo organizace (adresa) a její velikost poměřovaná počtem pracovníků, rozsahem hospodaření a majetkem.

69

Pokud bude zvažována struktura organizací, budou rozlišeny podle míry strukturace, dynamiky strukturálních změn a typu struktury. Při zkoumání míry strukturace, která je mírou dělby práce, nastává pohyb v kontinuu ohraničeném na jedné straně organizacemi téměř nestrukturovanými, s minimální dělbou práce, ve kterých „všichni dělají všechno“ a na druhé straně organizacemi bohatě strukturovanými, s maximálním rozdělením práce, kompetencí a odpovědnosti. Při zkoumání dynamiky strukturálních změn je věnována pozornost trvání struktur v čase, frekvenci restrukturalizací, tzn. temporalitě struktur. Při zkoumání typu struktur je usouzeno na charakteristickou strukturu organizace (hierarchickou, projektovou či maticovou). Pokud bude zvažována kulturu organizací, bude rozlišena dle dynamiky organizačních procesů, organizačních stylů a míry. Obtížného úkolu posuzování dynamiky organizačních procesů (kultura tvrdých hochů, řízené střely, východního stylu, tržní) je možné se zhostit průřezovým rozlišením organizací, kladoucím důraz na odlišnou temporalitu organizačních procesů (viz část 1.5.). Při zkoumání organizačních stylů bude usuzováno na styl vizuální, komunikační a styl jednání. Při zkoumání míry organizační kultury bude usuzováno na postavení organizace v kontinuu ohraničeném na jedné straně silnou (aktéry v organizaci spontánně respektovanou) a na druhé straně slabou (mocensky obtížně vymahatelnou) organizační kulturou. Zkoumání organizací za účelem zjištění jejich specifického naplňování obecných znaků organizací pak, po stanovení jejich indikátorů, umožní popsat je srovnatelným způsobem a tak si vytvořit podmínky pro následnou analýzu, komparaci atp. Rozmanitost organizací dle organizačních znaků: 1. instrumentálnost 1.1 poslání 1.1.1 demarkace prospěšnosti 1.1.2 temporalita prospěšnosti 1.2 cíle 1.2.1 hmotný produkt (výrobek) 1.2.2 nehmotný produkt (služba) 2. formálnost 2.1 právní forma 2.1.1 dle obchodního práva 2.1.2 dle živnostenského práva 2.1.3 dle občanského práva 2.1.4 dle zákonů o veřejné správě 2.2 identifikační údaje 2.2.1 sídlo 2.2.2 pracovníci 2.2.3 hospodaření 3. strukturace 3.1 míra 3.2 temporalita 3.3 typ 3.3.1 hierarchická 3.3.2 projektová

70

3.3.3 maticová 4. kultura 4.1 míra 4.2 temporalita 4.3 styl 4.3.1 vizuální 4.3.2 komunikační 4.3.3 jednání Rozmanitost organizací je kulturním bohatstvím společnosti, ve které organizace jsou. V některých situacích je její znalost prakticky využitelná; např. zkušenosti s poklesy produktivity po fúzích organizací s různými kulturami vedou k doporučení vybírat pro podobné změny organizace s podobnou kulturou a předcházet tak kulturnímu šoku způsobeném střetem odlišných kultur a subkultur [2]. „Z navazování vztahů, které překračují hranice mezi organizacemi různého typu, se stává klíčová strategie pro ovlivňování rozsáhlejších systémů.“ [60, str. 317]. Poznání rozmanitost organizací nás vrací k rozmanitosti lidských bytostí: „Důvěra ve spolehlivost mimolidských objektů (systémů) je založena na primitivnější víře ve spolehlivost lidských jedinců.“ [15, str. 89 - 90].

1.4.2. Svět organizací Organizace sdílejí společný prostor, který si konstruují svými sehrávkami. Pro každou organizaci je tento prostor, situovaný vně organizace, jejím externím prostředím, zatímco prostor uvnitř organizace je jejím prostředím interním. Každá organizace tak „nahlíží“ ze svého interního prostředí do světa organizací, který poznává (popisuje, analyzuje a interpretuje) a ve kterém spolu s ostatními organizacemi jedná (naplňuje své poslání a dosahuje svých cílů). Kudy že to „nahlíží“ a kde že to jedná, kde se interní a externí prostředí organizace propojují? Kde organizace začíná a končí, kde se propojuje se svým externím prostředím? Strukturně funkcionální pojetí organizace jako systému uvažuje o hranicích systému, které mají vstupy a výstupy; jimi jsou organizace funkčně spojeny neboť výstup jedné organizace, které je jejím dosaženým cílem, je vstupem jiné organizace, tzn. že ho potřebuje pro dosažení svých cílů (obilí z farmy je vstupem do mlýna, mouka je vstupem do pekárny, rohlík je vstupem do obchodu). Organizace se tedy vzájemně potřebují, tzn. že jsou na sobě závislé. Obr. 1.48: Organizace jako systém externí prostředí organizace interní prostředí organizace

interní prostředí organizace

výstup a vstup Zdroj: vlastní

71

Postmoderní pojetí vztahu mezi interním a externím prostředím je oproti modernímu pojetí méně statické; spíše než o vstupech a výstupech uvažuje o situačních přístupových bodech [15], které jsou na proměnlivé hranici organizace pod oboustranným napětím. Hranici organizace si pak můžeme představit jako proměnlivou potenciální množinu oněch přístupových bodů, které se aktivují situace od situace. Postmoderní organizace jsou tedy ve svém externím prostředí méně „ukotveny“ než moderní organizace a pohybují se v něm svobodněji. „Je nesnadné definovat přesně hranice kterékoliv organizace a určit, jak velké je její prostředí“ [61, str. 123]. Obr. 1.49: Postmoderní organizace externí prostředí organizace

interní prostředí organizace

potenciální přístupové body Zdroj: vlastní Kdo že to „nahlíží“ a kdo že to jedná, v kom se interní a externí prostředí organizace propojuje? Z externího prostředí organizace přicházejí do jejího interního prostředí aktéři a do něj se zase vracejí. Při svém vzniku si organizace (prázdná forma bez aktérů) aktéry ze světa organizací „bere“ a při svém zániku je tam opět „vrací“ (s výjimkou klientů totálních organizací, pro něž není „cesty zpět“). Mezi externím a interním prostředím organizace se ovšem také pohybují aktéři ve své každodennosti. Tak se prostřednictvím interních aktérů odehrávají v organizacích neustálé adaptační procesy na změny v jejím externím prostředí. Ale nejde jen o interní aktéry organizace: v jejím externím prostředí jsou externí aktéři, všichni „ti druzí“, individuální nebo kolektivní (ať už v pozici klientů. zákazníků, zájemců či kritiků), s nimiž je organizace různým způsobem (nabídkou, reklamou, výzkumem zpětnou vazbou atp.) v interakci. Pro ně je externím prostředím právě ona organizace (mé zde je jejich tam), odosobněný abstraktní systém, kterému nerozumí a kterému musí (ve své závislosti na něm) důvěřovat „Kdykoliv si člověk vybírá z banky peníze nebo je tam ukládá, kdykoliv mechanicky rozsvítí světlo nebo otočí vodovodním kohoutkem, posílá dopis nebo telefonuje, vyjadřuje důvěru v expertní systémy a ta je podmínkou pocitu bezpečí v každodenním životě.“ [15, str. 103]. Otevřenost interního prostředí organizací dává externím aktérům pocit bezpečí a vytvoření vztahu důvěry snižuje napětí. „S vývojem společnosti vznikají auto - nomní

72

světy, které to, co se v nich děje, vsázky, o nichž se v nich hraje, hodnotí podle vlastních principů a kritérií. Je to pravý opak ekonomické představy, která na všechny světy aplikuje nomos světa ekonomického.“ [7, str. 112]. Byl tedy určen svět organizací jako prostor sehrávaný aktéry, kteří jsou současně vně i uvnitř rozmanitých organizací. Jak si tu sociální sehrávku představit, jak je ten svět konstruován? Organizace se v přístupových bodech prostřednictvím svých interních aktérů v organizačních pozicích otevírají svému externímu prostředí, jehož prvky jsou „ty druhé“ organizace. „Průzory“ svých přístupových bodů se organizace vzájemně poznávají, zaujímají vůči sobě postoje a vytvářejí si představy o meziorganizačních vztazích ve svém externím prostoru. Pod napětím, které se tvoří mezi interními aktéry při hledání konsensu na externí prostředí organizace s jeho aktéry, pak organizace v onom prostoru jedná. Meziorganizační interakce vedou k meziorganizačním vztahům, jejichž napětí se vrací do organizací v podobě organizačních procesů. Interakce mezi organizacemi je v kterékoliv fázi tvorby, distribuce či spotřeby produktu vzájemně integruje a dezintegruje. Jak v organizačním světě sehrávají vsázky a směny? Situační sehrávky dávají organizačnímu prostoru dynamiku a strukturují ho. Pokračujme v odhalování struktury světa organizací představou prostoru jako tržiště, na kterém spolu organizace jako aktéři směňují své produkty (dosažené cíle). Ale to byl velmi uzavřený trh, namítnete, organizační svět není přece sám pro sebe – organizace jsou tady pro nás, pro lidi; vpusťme tedy na tržiště nejen organizace a jejich soubory, ale i jednotlivé osoby a jejich soubory, všechny ty, kteří jsou aktéry (pro každou organizaci interními či externími) organizačního světa. Aktéři se na tržišti poptávají po produktech, které potřebují a nabízejí svoje produkty. Takto chápaný široký volný trh je právě tím prostorem, který nás zbavuje břemena řešení demarkace vzájemné a veřejné prospěšnosti (poslání organizací). Na trhu jde vždy o vzájemnost, která je totální v té situaci, kdy „do sebe“ poptávka s nabídkou „zapadnou“ jako dokonalá skládačka (poptávka je plně pokryta nabídkou a nabídka je plně vyčerpána poptávkou). Na trhu není jedna široká homogenní veřejnost se svým prospěchem, ale pluralita rozmanitých veřejností se svými rozmanitými prospěchy, právě tak jako zde není jedna homogenní organizace se svým prospěchem, ale pluralita rozmanitostí organizací se svými rozmanitými prospěchy. Nabídka a poptávka má někdy spíše než charakter směny charakter vsázky; toto postmoderní rozlišení souvisí s důvěrou v ty organizace a jejich produkty, kterým nerozumíme (neznáme je) a nic jiného než důvěra vůči nim nám nezbývá (jde vlastně o rozhodování aktéra na tržišti: směna je jistotou rovnovážného vztahu, která může být pro poptávajícího méně výhodná než nejistá vsázka, která je riskantní). Potíž se širokým volným trhem spočívá v tom, že je fikcí; je ideálním konstruktem, ve kterém se ve skutečném životě nemůžeme ocitnout, ať si své sociální praktiky sehráváme uvnitř nebo vně organizací. Svět organizací není neomezeným tržištěm, protože ho sehrávají rozmanití aktéři, nikoliv „stroje“, nikoliv „homo oeconomicus“, ale aktéři se svojí rozmanitou omezeností (nedokonalostí). Volná soutěž, stejně jako demokracie, je zneužitelná (a zneužívána) silnějšími na úkor slabších a tak usilování o ně znamená trvalou péči a starost Tak vstupují „do hry“ ti, kteří „jdou“ nad tržní sehrávky a stanovují pravidla trhu, včetně pravidel pro měnění pravidel, a ti, kteří kontrolují jejich dodržování. Stanovení pravidel je posláním vládních organizací,

73

které na úrovni států nebo jejich souborů tvoří pravidla nejvyšší právní závaznosti mimo ústavu, tj. zákony, a na úrovni lokálních vlád pravidla lokálního rozsahu. Vlády zakládají a zřizují i organizace se zcela jiným posláním, které na tržišti nabízejí a poptávají produkty v rámci stanovených pravidel. Kontrola respektování pravidel je posláním kontrolních organizací, které jsou rovněž ze své podstaty vyvázány z tržních sehrávek a postaveny „nad“ trh. Význam státu s jeho vládou je pro svět organizací ojedinělý, a to především ze tří důvodů:
pro jeho zákonodárnou moc, jejímž prostřednictvím se stává „dveřníkem“ do světa organizací;
protože zakládá a zřizuje velké množství organizací, z nichž mnohé jsou pro svět organizací klíčové;
protože umožňuje trh a reguluje ho v případě tržních selhání (kdy volná soutěž nevede k uspokojování takových potřeb obyvatel, jejichž uspokojování stát zaručuje společenskou smlouvou), tzn. že se stává ve jménu veřejného blaha prostředníkem mezi poptávkou a nabídkou. Státní a místní vlády zřizují a zakládají ve vztahu k trhu organizace:
vůči trhu normotvorné a stojící „nad“ ním;
tržní organizace, které jsou aktéry tržní poptávky a nabídky;
mimotržní organizace, které se svým státním posláním vymykají pravidlům trhu (obrana státu, bezpečí obyvatel, péče o trhem ohrožené či trh ohrožující osoby atp.); u těchto organizací je zvýšené riziko jejich totálního charakteru. Podíl mimotržních a tržních organizací svědčí o přístupu státu k sociální nerovnosti. Skutečností je, že různí aktéři jsou pro pohyb na volném trhu různě připraveni a vybaveni a jsou tak svojí „jinakostí“ vůči „těm druhým“ různě zvýhodněni a znevýhodněni. K těm znevýhodněným (věkem, nemocí, socializací, kulturou) může stát přistupovat dvojím způsobem:
v prvním případě jim umožní vstup a setrvání na tržišti kompenzací znevýhodnění (zvýší význam trhu, jim dá šanci a sobě ušetří starost s naplňováním společenské smlouvy);
ve druhém případě je před bezohledným trhem paternalisticky ochrání vytvořením mimotržních organizací (sníží význam trhu, jim dá péči – byť mnohdy za cenu vystavení je totalitním praktikám – a vezme na sebe starost o další organizace). V každém případě se oběma stranám, ať je aktérem organizace či soubor organizací, osoba či soubor osob, vláda společenství států, státu či menšího území, vrátí sociální praktiky sehrávané v rámci zvoleného přístupu k sociální nerovnosti jako bumerang; vrátí se v interpretaci důvěry aktérů ve svět organizací, který svými praktikami konstruují a ve kterém žijí svoji každodennost.

74

1.5. Návrh typologie organizací Účelem je navržení jednoduché typologie využitelné v praxi. Teoretickými východisky jsou:
obecné znaky organizace (instrumentálnost, formálnost, struktura a kultura reprezentovaná dynamikou, viz 1.2.1.);
projevy obecných organizačních znaků v souborech organizací, které je charakterizují (např. jako byrokratické);
modely organizační kultury (viz 1.2.5.). Komparace modelů se soubory organizací naznačí průnik obou pohledů na organizace, který je oporou jednoduché obecné typologie. Tab. 1.10: Komparace organizačních kultur a typů

alternativní

nerutinní

organizační kultura

adhokratické

autor modelu

byrokratické

organizace

Deal, Kennedy

tvrdé práce drsných hochů procesní sázky na budoucnost Handy moci rolí výkonu podpory Trompe – inkubátoru naars řízené střely rodiny Eiffelovy věže Hallová severního stylu jižního stylu východního stylu západního stylu Cameron, klanová Quinn adhokratická hierarchická tržní Zdroj: vlastní Byrokratické organizace jsou nástrojem dosahování organizačních cílů, které se mění pomalu, stejně jako pravidla jednání v nich. Cíle a pravidla stanovují držitelé centralizované moci jako závazná vždy pro všechny. Důraz je kladen na dělbu práce, kompetencí a odpovědnosti a na respektování málo proměnlivé hierarchické

75

struktury. Přikládají vysoký význam postupům, jsou velmi formální a statické. Dodržování stanovených postupů bez ohledu na situaci způsobuje, že postupy jsou preferovány před cíly (stávají se cíly) a dochází k tzv. přemístění organizačních cílů. Kvalifikace byrokratů spočívá ve znalosti postupů, což jim dává moc nad postupů neznalými. S civilizačním vývojem přibývá byrokratických rysů i nesprávních organizací. Zvláštní případem jsou tzv. totální organizace, jejichž manifestními cíli jsou ochrana, obran a, pomoc. Totální organizace mnohdy tyto cíle neplní a pokud ano, pak zdlouhavě a nákladně. Bývají však úspěšné při dosahování svých latentních cílů, především zdrojů pro svoji činnost. Totální organizace jsou uzavřené mikrosvěty, které se řídí vlastními pravidly. Neprostupné a přesně definované jsou jak jejich vnější hranice, tak hranice mezi dvěmi hierarchickými úrovněmi: úrovní pracovníků a úrovní klientů. Téměř neomezenou moc nad neinformovanými klienty dává pracovníkům znalost pravidel, zákazů a příkazů. Pro klienty není z totálních organizací úniku: jsou místem jejich života, jsou jejich totálním prostředím. Totální organizace či organizace s totálními rysy vesměs zřizuje stát. Jejich přeměna v organizace dosahující manifestních cílů spočívá v jejich otevřenosti a veřejné kontrole. Adhokratické organizace jsou nástrojem dosahování proměnlivých organizačních cílů, které se mění spolu s metodami jejich dosahování projekt do projektu, stejně jako jejich struktura. Důraz je kladen na horizontální komunikaci, odbornost, rychlost, přizpůsobivost a výkonnost. Jsou neformální a dynamické. Nerutinní organizace jsou nástrojem dosahování proměnlivých organizačních cílů, které je možné pouze nerutinními, neopakovatelnými činnostmi. Ty se odehrávají v dočasných projektových nebo maticových strukturách a tak je organizace permanentně restrukturalizována a reorganizována. Významné jsou nikoliv vertikální řízení organizace, ale její horizontální úrovně; formálnost zdržuje. Nerutinní organizace jednají situačně a situace od situace se proměňují. Poučení z každé situace je proměňuje (proměňuje jejich cíle, metody, struktury), a tak bývají označovány jako sebeobnovující se organizace či učící se organizace. Pokud se ve snaze zachovat svoji existenci strukturují do proměňujících se nezávislých volně propojených prvků, kterých se příležitostně zbavují, které slučují atp., pak jde o tzv. autodestruktivní organizace. Alternativní organizace jsou nástrojem dosahování organizačních cílů, označovaných jako komunitní ideály. Ty mají dlouhodobý charakter a je jim přikládán větší význam než metodám jejich dosahování (pravidla jednání jsou situační). Moc, formální struktura a materiální odměny jsou nevýznamné, důležitá je důvěra, neformálnost, stálost, dobrovolnost, vztahy, komunikace a seberealizace aktérů. Alternativní organizace představují alternativu především k byrokratickým organizacím, jejichž principy, včetně dělby práce, odmítají z důvodu jejich neefektivnosti při dosahování manifestních cílů. Významnější než odbornost je důvěra a loajalita. Aktér má pro organizaci význam nikoliv jako osamělý expert, ale jako sehrávající spolu s ostatními činnosti potřebné pro dosažení cílů, ve které věří. Svým způsobem tak vnášejí alternativní organizace do světa organizací hodnoty společenství [42]. Také náklady na jejich činnost jsou při vynaložení dobrovolné práce, její velké časové náročnosti, emočnímu zaujetí aktérů a následně jejich relativně rychlému „vyhoření“, obtížně kvantifikovatelné. Alternativní organizace bývají rozlišovány podle právní formy, marketingové strategie (orientace na

76

organizaci, na klienta, na produkt) a komunikační strategie (působnost, členství a prospěšnost; ta spočívá buď v péči nebo v boji či obraně).

77

1.6. Návrh modelu vztahového kontinua organizací Účelem je navržení jednoduchého modelu využitelného v praxi. Teoretickým východiskem jsou rozmanitá pojetí vztahů mezi jednotlivci či jejich soubory, kterým byla dosud věnována pozornost (viz 1.3.2.). Ta naznačují oprávněnost a schůdnost jeho konstruování při uplatnění dvou kritérií posuzování sdílení externího prostoru organizacemi. Prvé zohledňuje míru jeho otevřenosti, tj. rovnost přístupu, a druhé míru participace, tj. rovnost podmínek:
rovnost přístupu do prostoru, ve kterém organizace jako aktéři sehrávají své interakce: vztahové kontinuum pak bude vymezeno jeho maximálním otevřením (tam budou vztahy mezi těmi, kteří vítají sdílení prostoru) a maximálním uzavřením (tam budou vztahy mezi těmi, kteří se vzájemně z prostoru vytlačují); v jeho středu budou vztahy mezi těmi, kteří se v prostoru strpí ve smyslu Goffmanovy „zdvořilé nepozornosti“. Klíčem k otevírání prostoru je důvěra: organizace vpouštějí do svého externího vzájemně sdíleného prostoru důvěryhodné organizace, které je neohrožují a vytlačuji z něho nedůvěryhodné organizace, kterými se cítí být ohroženy. Tímto kritériem zúročíme pojetí Wieseho, Simmela i Heritage Foundation, možná i ostatní (využijeme též dobrou zkušenost s kontinui konstruovanými na přitažlivých a odpudivých silách);
rovnost podmínek interakcí v prostoru: vztahové kontinuum pak bude vymezeno maximální rovností (tam budou symetrické vztahy) a maximální nerovností (tam budou asymetrické vztahy) a v jeho středu budou neutrální vztahy, ve smyslu Goffmanových „sklopených světel“ , resp. „nesoustředěné interakce“; tímto kritériem zúročíme pojetí Simmelovo, Lundbergovo, Heritage Foundation, možná i ostatní (a využijeme dobrou zkušenost s kontinui konstruovanými na sociálním kalkulu). V navrženém modelu je devět typů vztahů situováno do čtyř dvoukriteriálních polí a tří zón intenzity. Model tedy respektuje jak prostor, tak čas neboť v nich jsou organizace sociálně konstruovány (jak jsme uvedli již dříve). Intenzita postoje se vytváří a proměňuje v čase a tak zóny intenzity naznačují dynamiku postoje: od zóny nejnižší intenzity k zóně nejvyšší intenzity přibývá relativně stálých (dlouhodobých) a ubývá relativně pomíjivých (krátkodobých) vztahů, tzn. že aktéři se na jejich existenci mohou více spolehnout (např. se nepromění dříve než je vůbec postřehneme). Tak je partnerství stálejším vztahem než spolupráce, podpora stálejším vztahem než pomoc, konkurence stálejším vztahem než soutěž a negace stálejším vztahem než řevnivost. Vztahy v modelu situované v těchže zónách diagonálně jsou protikladné. Tak je partnerství opakem negace; spolupráce opakem řevnivosti, konkurence opakem podpory; soutěž opakem pomoci.

78

Obr. 1.50: Model vztahového kontinua organizací rovnost

partnerství

konkurence čas soutěž

neutralita

čas

pomoc

čas

nedůvěra

důvěra

spolupráce

řevnivost čas

podpora

negace

nerovnost Zdroj: vlastní Vztahy:
partnerství je spojeneckým, symetrickým vztahem aktérů, kteří si důvěřují; jejich vzájemný postoj je silně pozitivní a nepodléhá situačním změnám; partneři sdílejí vize, ideje či dlouhodobé cíle a nevykonávají společnou činnost; předstupněm partnerství je podpora či spolupráce a jeho opakem je negace
spolupráce je účelovým symetrickým vztahem, který je situačně podmíněn; důvěra je založena na smluvním vztahu; vzájemný postoj je pozitivní a aktéři se participují na svých činnostech, vedoucích k dosahování cílů; předstupněm spolupráce je pomoc či neutralita a jejím opakem je řevnivost
podpora je asymetrickým vztahem aktérů, kteří si důvěřují; jejich vzájemný postoj je silně pozitivní a nepodléhá situačním změnám; podporovatelé mají

79

















zájem na vizích, idejích a dlouhodobých cílech podporovaného; aktéři nevykonávají společnou činnost; předstupněm podpory je pomoc a jejím opakem je konkurence pomoc je účelovým, asymetrickým vztahem, který je situačně podmíněn; důvěra je založena na smluvním vztahu a vzájemný postoj je pozitivní; pomáhající má zájem na dosahování cílů aktéra, jemuž pomáhá svojí činností; předstupněm pomoci je neutralita a opakem pomoci je soutěž konkurence je symetrickým vztahem aktérů, kteří si nedůvěřují; jejich vzájemný postoj je negativní a nepodléhá situačním změnám; konkurenti mají shodné či předstupněm konkurence je negace či soutěž a jejím opakem je podpora soutěž je účelovým asymetrickým vztahem aktérů, kteří si nedůvěřují; vzájemný postoj je negativní a je situačně podmíněn; aktéři vykonávají shodnou či podobnou činnost, vedoucí ke shodným či obdobným cílům; předstupněm soutěže je řevnivost či neutralita a jejím opakem je pomoc negace je asymetrickým vztahem aktérů, kteří si nedůvěřují; jejich vzájemný postoj je silně negativní a nepodléhá situačním změnám; negující aktéři mají zájem na nenaplňování vizí, idejí a dlouhodobých cílů negovaného a nevykonávají s ním společnou činnost; předstupněm negace je řevnivost a jejím opakem je partnerství řevnivost je asymetrickým vztahem aktérů, kteří si nedůvěřují; vzájemný postoj je negativní a je situačně podmíněn; řevniví aktéři mají zájem na nedosahování cílů aktéra, vůči jehož činnosti projevují řevnivost; předstupněm řevnivosti je neutralita a jejím opakem je spolupráce neutralita je prostorem možností budoucích vztahů.

Koexistence vztahů je možná pouze v rámci každého pole, které je sdíleným prostorem (viz předcházející schéma). Je např. možné, aby vztah mezi aktéry byl současně partnerstvím i spoluprací, ale nemůže být současně partnerstvím a konkurencí. Posloupnost vztahů se děje v prostorech důvěry a nedůvěry, v nich se také proměňuje vztahová symetrie mezi aktéry; přechod mezi prostorem důvěry a nedůvěry umožňuje pouze prostor neutrality. Jeho existence je pro vztahy klíčová: v něm se aktéři poznávají a vytvářejí si vůči sobě postoje. V něm nejen všechny vztahy začaly, ale v něm především mohou všechny vztahy stále znovu začínat. Do něj se aktéři vracejí v situacích, kdy standardní cesty ke změně vztahů selhávají; v něm se informují, diskutují, zkoušejí a prověřují, překonávají předsudky a otevírají tabuizovaná témata. Díky existenci prostoru neutrality není externí prostor organizací prostředím do sebe uzavřených rutinních vztahů, ale je stále se sebeobnovujícím dějištěm jejich sociálního konstruování. Výlučnost prostoru neutrality jako klíčového „bodu nula“ zdůrazňuje následující schéma modelu vztahového kontinua doplněného o bezprostřední posloupnosti vztahů. Názorně ukazuje též ony standardní cesty: povšimněme si náročnosti cest do zón největší intenzity (a uvědomme si např. naivnost představy bezprostředního vytvoření vztahu partnerství ze vztahu pomoci či neutrality) a nezbytnosti návratu do prostoru neutrality při změně některých vztahů (např. řevnivosti v pomoc).

80

Obr. 1.51: Vývoj vztahů v modelu vztahového kontinua organizací

rovnost

čas partnerství

konkurence

soutěž

neutralita

čas

pomoc

nedůvěra

důvěra

spolupráce

čas

řevnivost

podpora

negace čas

nerovnost Zdroj: vlastní

81

2.

Organizace ve venkovském prostoru

Omezme nyní pozornost na jedno z možných dějišť sociálních praktik organizací. Dějiště bylo vybráno, a to za účelem poznávání jedinečného. To je ovšem natolik běžným, že na cestě jeho poznávání zanechali ti, kteří na ni šli před námi své stopy, které se můžeme pokoušet přečíst. A to je ještě natolik obecným, že můžeme též doufat v jeho obecnou prospěšnost. Zaměřme pozornost na venkovský veřejný prostor jako dějiště organizačních sehrávek. Pokusme se v něm uvažovat o jedinečných atributech „venkovanství“ organizačních aktérů, procesů a vztahů při respektování již předchozí kapitolou dosaženého východiska pojetí organizací jako aktérů v prostoru. V prostoru, který konstruují interpretací sebe, „těch druhých“, interakcí mezi nimi a vztahů s nimi a poté v něm naplňují svá poslání a dosahují svých cílů.

2.1 Venkovský prostor Venkovský prostor je častěji určován tím co není než tím, co je. Takové negativistické vymezení „věci“ je příznačné pro situaci bezradnosti. Je určena „věc“ porovnáním s druhou „věcí“, jejíž vystižení není obtížné, jako její rub; jako „nemající“ atributy vystižené věci – aniž jsou sděleny atributy, které „má“. Není řečeno, že jedna nádoba je plná a druhá nádoba je prázdná, ale je vymezena jedna nádoba jako plná a druhá nádoba jako ne plná; tím je sice sděleno poznání jejich odlišnosti, ale není uváděno nic o nich samých. Takový postup v sobě nese zamlčený předpoklad většího významu plnosti než ne plnosti; jeho obhajitelnost však souvisí s náplněmi. Větší množství stejné náplně může být cennější než její menší množství a může být i cennější než menší množství jiné náplně, ale může tomu být i zcela jinak: velmi ne plná nádoba může být svoji náplní významnější než nádoba plná jiné náplně („sůl nad zlato“). Pak negativistické určení „věci“ nepřineslo její poznání, nebyl pořízen její „pozitiv“, pouze byl odvozen její „negativ“ z „pozitivu“ vystižené „věci“ a v konečném důsledku z ní byla udělána méněcenná „ta druhá“ (existenciálně závislá na „prvé“). Pro takové určení venkovského prostoru je nezbytné přijmout představu rozdělení prostoru na urbánní a rurální, vystihnout atributy urbánního prostoru (jako pozitivu) a jejich nevykazováním charakterizovat rurální prostor (jako negativ). Pak je venkov např. „obydlený prostor mimo městské lokality, s menší hustotou obyvatel, ale i jiným způsobem života a také jinou sociální strukturou ve srovnání s městem“. [72, str. 1380]. Prostor je tak rozdělen do dvou odlišných prostorů. Obr. 2.1: Rozdělení prostoru

urbánní prostor

rurální prostor

Zdroj: vlastní

82

Pak je venkovský prostor popisován jako méně civilizovaný, kultivovaný, vzdělaný, diferencovaný či dynamický, příp. jako více zaostalý či uzavřený, zkrátka jako horší, podřadnější, jako odvozený „ten druhý“. Obr. 2.2: Významy prostorů

urbánní prostor

rurální prostor

význam Zdroj: vlastní Historicky se na první pohled zdá být následnost venkovského po městském nesmyslná, protože prostor, který existoval před urbanizačními procesy, byl jediný, nedělitelný, a to rurální. Obr. 2.3: Vznik prostorů

urbánní prostor

rurální prostor

čas Zdroj: vlastní Naši nejdávnější předkové, lovci a sběrači se pohybovali v krajině a poté, co je zemědělství „usadilo na půdu“, se shlukovali v rodových osadách, jejichž velikost (hustota zalidnění) byla omezena zdroji k přežití. Stále však, po celou dobu zemědělské civilizace, jde o zalidnění tzv. rozptýlenou populací, tzn. o ostrůvky lidí usazených ve všech těch místech krajiny, která byla člověku existenciálně přátelská (jako v té pověsti o hrstce poutníků rozhodujících se usadit v krajině, jež bude mlékem a strdím oplývati). Rodová společenství vytvářela uzavřené mikrosvěty, jejichž existence byla přímo závislá na zemědělské produkci. Zúrodňovala a obdělávala takové množství půdy, které potřebovala – nikoliv menší a nikoliv větší. Menší znamenala smrt a větší znamenala zbytečně vynaložené úsilí. Nadprodukce byla nesmyslná – jedinec spotřebovával omezené množství zemědělských produktů a počet jedinců byl omezen místem. Spotřeba, která je dána biologickou podstatou člověka, znamená biologicky dané potřeby; rodová společenství nepotřebovala více než spotřebovala. Hromadění „rezerv“ pro neúrodné roky bylo rovněž limitováno biologicky (kazivostí potravin, možnosti jejichž uchovávání sušením a kvašením byly oproti dnešku omezené). Produkty umožňující přežití měly svá časové určení: byly produkty léta a zimy, jara či podzimu. V onom ročním čase všichni bez rozdílu 83

„přiložili ruku k dílu“ a dělali vše, co bylo pro dostatečnou produkci třeba. Každý byl potřebný pro všechny, byť někdo byl výkonnější s produkty léta a někdo s produkty jiného ročního období: zahálka, stejně jako specializace, byly dysfunkčním luxusem. Život aktérů zemědělské civilizace znamenal činnost k jeho zachování; činnost v potřebné míře a tempu, bez dělení na práci a ne práci. Rodová společenství byla v prostoru rozptýlena a vnímala čas jako nedělený a cyklický nikoliv rozhodnutím svých aktérů, ale jejich biologickou daností. Změnu v rozdělení prostoru a vnímání času přinesly nové znalosti, které vznikly objevy a vynálezy a kumulací rozmanitých zkušeností. Ty vedly ke změnám v oblasti techniky a technologie zemědělské produkce. Především využití zvířecí síly oproti lidské a principu kola, tj. změna zdroje a využití energie, zvýšily produktivitu zemědělského hospodaření natolik, že produkci potřebnou pro rodové společenství již nemuseli zajišťovat „všichni“. Tak vytvořila energetická změna možnost jak specializace, tak i zahálky, kterými se prostřednictvím rozmanitých životních způsobů manifestovala sociální nerovnost. Specializace, která znamenala především vznik řemesel, byla historicky umožněna nejen vyvázáním aktéra z půdy (uvolněním pracovní síly), ale i rozvojem dopravy, kdy kolové vozy zajišťovaly pohyb lidí a zboží. „Akční rádius“ pro produkty se zvětšil, přesáhl ostrůvek místního společenství; produkty byly směňovány a existencí trhu nabyla nadprodukce smysl. Velikost takového trhu byla zprvu poptávkou a nabídkou silně omezena: čerstvé potraviny mohly být bez poškození dopravovány na vzdálenost do několika dnů cesty koňského povozu. Spotřebitelé velikostí svojí poptávky po řemeslných produktech zásadně limitovali jejich množství. Řemeslníci se soustřeďovali v některých osadách, odcházeli do nich a opouštěli svá rodová společenství; ve větších sídlech mohli spolupracovat a svoji produkci snáze uplatnili na místních tržištích, navštěvovaných lidmi z okolí. Tak se staly některé osady.imigračními centry, rušnými sídly plnými aktérů, jejich rozmanitých činností a produktů a jiné se vylidnily a v emigračních procesech ztratily dosavadní soběstačnost a potenciál rozmanitosti. Zbytnělé osady s koncentrovanou populací jsou předobrazy budoucích měst; tehdy dochází k procesům urbanizace a prostor, dosud dělený na nezávislé, v krajině rozptýlené ostrůvky se polarizuje na urbánní a rurální, oba nesoběstačné a vzájemně na sobě závislé. Migrace aktérů přinesla nejen trh, ale též ztrátu bezpečí a jistot. Začali se setkávat a žít spolu lidé, kteří se neznali, kteří respektovali jiné normy a žili jinak; již nebylo možné spoléhat na vlastní zkušenost a předpokládat, že „si rozumíme“ a že naše očekávání jednání „těch druhých“ budou naplněna. Tady jsou začátky těch procesů, v nichž „všichni jsme si cizinci“ a „nikomu se nedá věřit“. Tato zcela nová sociální situace je vizualizována hradbami středověkých měst: cizinci do nich přicházející přinášeli nejen „novosti“, ale i nebezpečí, a místní opouštějící je se vystavili nebezpečí venku. Jak vidíme, je „venku“ mimo „uvnitř“ města a „ venkov“ vzniká spolu s městy. Teď už následnosti venkovského prostoru po městském dává smysl, je – li přijata jako teoretický konstrukt a nikoliv realita historického času. Jestliže zpočátku byl trh propojený nabídkou a poptávkou zemědělských a řemeslných produktů lokálně omezený, pozdější rozvoj dopravy prolomuje takové spojení a venkovský prostor je obecně chápan jako ne městský. Průlomem byl rozvoj obchodu umožněný zajištěním bezpečnosti obchodních venkovských stezek vedoucích od města k městu. Tu nemohly zajistit ani venkovské osady, ani hradbami omezená města. Bezpečnosti prostoru mezi vesnicemi a městy se ujímá formující se stát, který postupně přebírá

84

péči o bezpečí i v obydlených sídlech, přičemž legitimitu těmto procesům dává společenská smlouva. Kumulace populace ve městech nabírá dynamiku s přeměnou řemeslné produkce v industriální; ta už přináší jednoznačné rozdělení času na pracovní a ne pracovní. Urbanizační procesy, které představují jak zvyšování počtu měst, tak zvyšování počtu jejich obyvatel (až po současné metropolitní oblasti) jsou umožněny novými dopravními prostředky. Industriální civilizace je spojena s další energetickou změnou: od začátku byla závislá na uhlí (zprvu pro výrobu páry a později elektřiny) Dopravu nákladu na větší vzdálenosti umožnila zprvu železnice, která sice přispěla k rozvoji měst situovaných i mimo bezprostřední blízkosti důlních šachet, ale omezila ho na města v údolích, kudy vedly železniční tratě pro vlaky, jejichž možnosti překonávání terénních nerovností byl omezené. Až nákladní automobilová doprava, pro níž kopcovitý terén nebyl překážkou, způsobila rozvoj měst nezávisle na jejich poloze. Uvnitř měst byla důsledkem takové dopravní revoluce tramvajová doprava. Ta umožnila bydlení továrních zaměstnanců nejen v bezprostřední blízkosti jejich pracoviště a ve svých důsledcích způsobila zvětšování plochy měst [58]. S pokračující industrializací města, především jejich centra, přestávala být příjemnými a bezpečnými místy k životu a významu nabývaly tzv. decentralizační tendence. Ty se projevovaly jak osidlováním okrajů měst, prostorů blíže přírodě, tak osidlováním jejich bezprostředního okolí, tzv. rozléváním populace do krajiny. To vedlo z hlediska zástavby a způsobu života k „poměšťování“ okolí měst, později ke stavbě satelitních měst a vzniku rozsáhlých zastavěných tzv. „metropolitních oblastí“, v nichž nelze venkov a město rozlišit. Snad nejvýznamnějším pokusem o revitalizaci malých měst existujících v symbióze se svým venkovským okolím představuje hnutí zahradních měst. Jeho „duchovním otcem“ je E. Howard, detailně na přelomu 19. a 20. století promýšlející proporce a funkce „zahradních měst budoucnosti“[19]. Jiným takovým pokusem, omezeným na přírodu a „lepšího člověka v lepším prostředí“, tzn. opomíjejícím sociální sehrávky, byly výškové stavby a projekty architektů první poloviny 20. století, hlásící se ideově k Athénské chartě z roku 1939 [55]. Tendence rozšiřování měst do venkovské krajiny stále pokračuje; zdá se, že postindustriální civilizace, založená na miniaturizaci, elektronice a digitalizaci, na informacích a individualizaci, nepotřebuje populaci koncentrovanou do měst. Objevují se tak představy o městech jako místech společenského života a veřejné správy, do nichž se lidé sjíždějí po práci, kterou vykonávají kdekoliv a sílí představa o městském a venkovském prostoru, který se jako místo pro život stává, historicky nově, předmětem aktérovy volby. Takové představy vyúsťují v pojetí urbanizačních procesů svázaných s procesy industrializačními, které jsou oba z pohledu civilizačního vývoje stejně přechodnými. Prostor je tak stále více chápán spíše než jako ostře polarizovaný na rurální a urbánní jako rurálně - urbánní kontinuum, jehož krajní polohy představují města a venkov, jako kontinuum zaplněné aktéry a jejich soubory sdruženými do různých sociálních útvarů. Obr. 2.4: Rurálně – urbánní prostorové kontinuum rurální

urbánní prostor

Zdroj: vlastní

85

Předmětem zájmu sociologie jsou pak nejen prostory urbánní a rurální, jejich specifika a odlišnosti, ale především procesy urbanizace venkovského prostoru, příp. náznaků ruralizace městského prostoru. Pojem „rurální sociologie“ vytvořil v roce 1894 CH. R. Henderson. Chápaná spíše jako sociologie vesnice než sociologie venkova začala být v USA přednášena jako „Sociology of rural life“. Za přelomové dílo je považováno Principles of Rural – Urban Sociology“ autorů P. Sorokina a C. C. Zimmermanna z roku 1929. V dalších desetiletích byla pozornost rozšířena z venkovských sídel na venkovskou krajinu [72]. Vztahům mezi městem a venkovem, tzn. tomu, co se děje v kontinuu „město – venkov“ se věnovala rurban sociology [32]. Jedná se o demarkaci prostoru na rurální a urbánní jeho rozdělením dle příklonu aktérů ke stabilitě či změně na prostory pokroku a ne pokroku, na prostory modernity a ne modernity. Vždy ti podnikavější, ti se sklonem k riziku, ti „lepší“, svůj prostor opouštějí a „jdou jinam“ (až po současné virtuální prostory). Jedná se tedy o dynamické procesy, nikoliv o statické rozlišení, a těmto procesům bývá čas od času, v konkrétních situacích toto téma oživujících, věnována pozornost. V mezidobích je považováno za nevýznamné, nezajímavé a proces poznání zavádějící do „nepevných terénů“. Pro zjištění významu demarkace urbánního a rurálního prostoru pro organizace jako aktéry lze pokračovat v linii naznačené v předcházející kapitole a uvažovat o těchto prostorech jako absolutních a relativních. V makro a mikro úrovni poznání pak do nich „vpustit“ absolutní a relativní čas. Absolutní prostor rurální i urbánní je určen pozemky s jejich výměrou, kulturou a vlastníky; pozemek jako nemovitost je identifikován parcelním číslem. Soubor pozemků lidského sídla (obce) a jejího okolí tvoří tzv. katastrální území. To se tedy vždy vztahuje k obci, ale jeho hranice nejsou vždy chápany jako hranice městského či venkovského prostoru. Vymezení hranic obce uvnitř katastrálního území je sice vesměs chápáno jako hranice zastavěného území (které je vykládáno jako víceméně souvisle zastavěné s tolerováním mezních vzdáleností stavebních objektů), ale nynější pojetí území pro potřeby tzv. územního plánování hranice zastavěného území překračuje a pohybuje se v území katastru. Z hlediska obce je tedy uvnitř vždy v jejím zastavěném území a venku vždy v jeho okolí, ale při demarkaci prostoru na urbánní a rurální je urbánní uvnitř městské zástavby a rurální mimo ni, tj. krajina a venkovské obce napříč katastrálními územími. Obce, jejichž názvy dávají jména „jejich“ katastrálním územím, jsou v urbánním prostoru města a v rurálním prostoru vesnice. Vesnice je „sídlištní jednotka ve venkovském prostoru, venkovská obec s hranicí 2 – 5000 obyvatel“ [72]. Města pak jsou vymezena negativně jako obce přesahující onu hranici obyvatel vesnice. Pokud bychom přijali demarkaci na prostor městský a vesnický, zůstali bychom v zastavěném území obci a vše venku, mimo ně, by bylo jakýmsi třetím, vpravdě venkovským prostorem (vně veškerých sídel – vesnic i měst). V aktuálním, historicky vzniklém, pojetí ovšem rurální prostor zahrnuje vesnice a krajinu, zatímco urbánní prostor je pouze prostorem měst. Rurální prostor je tedy vnímán především jako prostor přírodní, zatímco urbánní prostor jako prostor antropo – sociální, vytvořený člověkem mimo přírodu. Zdá se, že toto rozdělení absolutního prostoru přispívá k obtížné uchopitelnosti rurálního prostoru relativního.

86

Obr. 2.5: Demarkace prostorů

rurální prostor

vesnice

urbánní prostor

venkov

rurální prostor

město

Zdroj: vlastní Demarkace absolutního prostoru na urbánní a rurální je tedy průnikem zvažování velikosti prostoru ve vztahu k množství jeho obyvatel s přihlédnutím k jeho přírodnímu či antropo – sociálnímu charakteru. Výsledkem takového porovnání je pak konstatování vyšší hustoty obyvatel ve městském než venkovském prostoru (z tohoto hlediska je pak urbanisty považována při mezinárodním srovnání celá Česká republika za venkovský prostor). Dlužno říci. že poznání tohoto znaku jako demarkačního pro určení urbánního a rurálního prostoru je jediným všeobecně přijatým. A právě malá „výtěžnost“ mnohých analýz, sledujících několik desetiletí několik desítek rozmanitých kritérií vedla k opuštění dichotomického modelu „venkov versus město“ a přinesla koncept kontinua „venkov – město“ [32]. V absolutním prostoru plyne stejný absolutní čas (chronologický) stejně v prostoru urbánním i rurálním, nezávisle na jeho aktérech. Je zřejmé, že na makro úrovni poznávání sociálních jevů v časoprostoru spočívají odlišnosti urbánního a rurálního prostoru nikoliv v čase, ale pouze v prostoru. Rozdíl mezi venkovským a městským prostorem je kvantitativní: rurální prostor je větší než prostor urbánní a hustota jeho zalidnění je menší. Později se lze k tomuto poznatku vrátit a pokusit se ho interpretovat pro potřeby organizací, které jsou jeho aktéry (viz část 2.3. a 2.4.). Obr. 2.6: Makroúrovňové určení rurálně – urbánního prostoru a času makroúroveň absolutní čas (chronologický) bez rozdílu v urbánním a rurálním prostoru

absolutní sociální prostor (potenciální) rozdíly kvantitativní (velikost a hustota): urbánní menší a více zalidněný rurální větší a méně zalidněný

Zdroj: vlastní 87

Dále bude věnována pozornost časoprostoru na mikroúrovni poznávacích procesů. Pozornost se zaměří na relativní sociální prostory a relativní časy a konstruování rurálně – urbánního kontinua aktéry. Relativní sociální prostor je jejich sociálními praktikami, interakcemi a sehrávkami oživený absolutní prostor. Je to prostor vždy vztažený v konkrétní situaci ke konkrétním aktérům, prostor vždy začínající jejich příchody a končící jejich odchody. Bude tedy věnována pozornost aktérům oněch prostorů a jejich jednání v nich. Relativní prostor rurální je prostorem aktéry konstruovaným a vnímaným, je prostorem subjektivním a kvalitativním. Zdá se, že odlišnosti městského a venkovského života, které byly v průběhu 20. století hledány a popsány ve způsobu obživy, životním stylu a kultuře, se nestaly ani nosným konstruktem pro poznání oněch relativních prostorů, ani praktickým východiskem pro veřejné politiky (viz např. politické proklamace o odstraňování rozdílů mezi městem a venkovem v rámci budování socialismu, které přenesly do vesnic městské stavby a aktivity přesahující jejich měřítko a vzaly jim tradiční životodárné prvky). Staly se však východiskem pro hledání podstat oněch zjištěných projevů a umožnily tak pozdější posun sociálních věd zkoumajících vztahy mezi prostředím aktérů a jejich jednáním z manifestní úrovně jednání a mínění do latentní úrovně postojů a hodnot [42]. Jak byl venkovský prostor na základě zkoumání jednání jeho aktérů popisován? Pozitivistické vystižení venkovského prostoru je z dnešního pohledu poměrně „chudé“ a může vést k představě malé efektivnosti jeho empirického zkoumání. To se odehrávalo s různou intenzitou téměř po celé 20. století, předznamenáno klasickým dílem ranné americké sociologie W. I. Thomase a F. Znanieckého „Polský rolník v Evropě a Americe“ [69]. Z období české klasické sociologie je třeba připomenout především právě americkou sociologií ovlivněnou brněnskou sociologickou školou (výzkum Bláhova sociologického semináře týkající se začleňování sociálních vrstev venkovského obyvatelstva do průmyslu či sociologii venkova T. Čepa zdůrazňující nedotknutelnost soukromého vlastnictví půdy). Ze skupiny pražských sociologů pak velkolepý výzkum „Poměšťování pražského okolí“, v jehož zprávě Z. Ullrich uvádí čtyři fáze tohoto procesu (vlivu, přípravy, invaze a přivtělení) a píše: „Venkovské obce jsou postupně uchvacovány poměšťovacím procesem, jejich sociální struktura, stavební plán a životní styl se mění....převahu v obci nabývají prvky městské a zemědělci se ocitají v mizivé menšině....z vesnice se stává kolonie městských zaměstnanců, avšak zůstávají tu mnohé nedostatky venkovského života“ [71]. V moderním poválečném období lze zaznamenat Gallovy výzkumy Dolní Rovné z 50. let. Institucionalizace sociologického zkoumání venkova předcházela institucionalizaci sociologie jako vědy obecně: k založení Československé akademie zemědělské se sekcí sociologie venkova došlo dříve než k založení Masarykovy sociologické společnosti v roce 1925 [40]. Badatelské závěry mnohdy konstatovaly právě ono negativistické vymezení rurálního prostoru vůči prostoru urbánnímu, které bylo zmíněno na začátku této kapitoly. Venkovský prostor byl pak, kromě toho že jde o prostor ne urbánní, charakterizován rozmanitým způsobem, mnohdy spíše rozsáhlým slovním popisem než demarkací znaky a vztahy mezi nimi. K negaci se přidružovala jeho idealizace, která v dílech sociologů zněla proklamativně a vybočovala ze sociologie jako nenormativní sociální vědy. „Selská svoboda jest předpokladem národní svobody.....dnešní zemědělská mládež spojuje v sobě harmonicky ideál selské tradice a zemědělského pokroku, uplatňuje své sociální funkce přes rámec vesnice v hospodářské a kulturní spolupráci s městem... Rys

88

selské nedůvěry vůči městu udržel se namnoze dodnes, někdy vinou vesnice, někdy také vinou města....kultura vesnice a s ní i zemědělec spějí výše....“ [9]. Totalitní éra v Československu pak redukovala sociologii venkova na tématiku zemědělství jako odvětví národního hospodářství: „Sociologie venkova se zabývá společenskými vztahy v zemědělství, v jeho odvětvích, jednotkách a v kolektivech.... Sociologická analýza zemědělského podniku je náročný teoretický a metodologický záměr, její uskutečnění by naplnilo sociologii zemědělství jako vědní obor“ [63, str. 203, 210 211]. Idealizace venkova jako „ztraceného ráje“ začíná v sociologii dílem F. Tönniese „Gemeinschaft und Gesellschaft“ z roku 1887, ale romantizace a mytizace venkovského prostoru přišla spolu s urbanizačními procesy dávno před vznikem sociologie. B. Blažek uvádí historické projevy takové idealizace, doložené bukoliky, pastorály atp. a připomíná houževnatost tohoto motivu po staletí [6]. Některé tyto projevy nepostrádaly sociální dimenzi autentického venkovského prostoru:
narodnici v Rusku: výlety vzdělanců z města mezi venkovský lid;
E. Howard: koncept zahradních měst;
Blut und Boden: venkov jako rasově čistý;
ruralismus: spojen s katolictvím, venkovské kalendáře, vesnický román;
společnost nulového růstu: odmítání urbánního ekonomického růstu. U jiných šlo o „návrat k přírodě“ bez venkovanů a takové pokusy o syntetický venkov vesměs selhaly:
rokoko: snaha o venkov v žité přítomnosti za cenu odloučení od reality „venku“ vedla k ideologickému zneužití obrazu venkova;
romantismus: mnohdy venkov „vylepšoval“ jako protiklad odcizení ve městě;
tramping: mladí z nižších vrstev zaplnili krajinu kuriózními trampskými osadami
venkovské komuny po 2. sv. válce: kvazirodá seskupení dle hippies
autarkní statky: maximálně soběstačné pomocí high tech, kult energie a přírody, budhistická ekonomie. Z rozmanitých zdrojů, které ne vždy čerpaly z dat empirických výzkumů, lze vydedukovat ty manifestní znaky relativního venkovského prostoru, na kterých docházelo k největší shodě. V inspiraci jak klasiky sociologie, tak diferenčními charakteristikami Taylora a Jonese [32] pak je možné uvést: Tab. 2.1: Manifestní znaky sehrávaného venkovského prostoru prostor znak rurální urbánní forma sociální společenství společnost integrace patrimoniální správa byrokratická správa zdroj sociální přirozené právo legislativa integrace mechanická solidarita organická solidarita tradiční autorita legální autorita sociální struktura nízká strukturace vysoká strukturace sociální mobilita nízká vysoká zprostředkovaná, sociální interakce bezprostřední, formální, kontakty: neformální, kontakty: užší oblast, časté, širší oblast, občasné, sekundární, krátkodobé primární, dlouhodobé sociální kontrola vysoká nízká Zdroj: vlastní

autor F. Tönnies M. Weber F. Tönnies E. Durkheim M. Weber

Taylor, Jones aj.

89

Rurální prostor je tak představen v porovnání s prostorem urbánním jako sociálně:
homogenní (aktéři jsou ve svých postojích, jednání a mínění stejní či si jsou velmi podobní v důsledku sdílené sociální zkušenosti nejen „teďˇ, ale i v minulosti; jejich rozmanitost ve smyslu vtělené formy kulturního kapitálu je malá - geneticky jde o rody a socializace, její obsah a metody jsou neměně předávány z generace na generaci – a sociální nerovnost má horizontální charakter);
statický (změny se odehrávají ponenáhlu, až plíživě, v průběhu jednoho lidského života až neznatelně, jednání osvědčené v minulosti se uspokojivě uplatňuje v přítomnosti a význam tradice pro venkovský prostor je existenciální; mobilita je nízká až zanedbatelná);
bezprostřední (neanonymita homogenních aktérů ve statickém prostoru s vysokou mírou sociální kontroly, jejichž interakce jsou převážně „face to face“, vede k jistým interakčním očekáváním a jejich naplnění, tzn. k vzájemné důvěře aktérů; tradiční jednání skýtá omezené příležitosti a svobody k rozhodování a naopak poskytuje pocit bezpečí). Jako negativ k prostoru rurálnímu je pak urbánní prostor představen jako sociálně:
heterogenní (aktéři jsou ve svých postojích, jednání a mínění odlišní či si jsou málo podobní v důsledku odlišné sociální zkušenosti nejen „teďˇ, ale i v minulosti; jejich rozmanitost ve smyslu vtělené formy kulturního kapitálu je velká - geneticky jde o mnohé různé rody a mnohé různé obsahy a metody socializace; sociální nerovnost má vertikální charakter);
dynamický (změny se odehrávají rychle a často, vzorce chování jsou v nových sociálních situacích mnohdy nepoužitelné a v přítomnosti se stává uspokojivým jednání nerutinní; mobilita je vysoká);
zprostředkovaný (anonymita heterogenních aktérů v dynamickém prostoru s nízkou mírou sociální kontroly, k jejichž interakcím dochází převážně prostřednictvím organizací, vede k nejistým interakčním očekáváním a důvěře nikoliv v „ty druhé“ aktéry, ale v odosobněné „abstraktní systémy“ organizací; situační jednání skýtá mnohé rozmanité příležitosti a svobody k rozhodování a naopak neposkytuje bezpečí a důvěru). Tak je venkovský prostor vnímán spíše jako do sebe uzavřený mikrosvět baumanovských „lokálů“, spočívajících v „samozřejmosti svého bytí“, jejichž přístup do světa urbánních „globálů“ (poněkud paradoxně nazývaným „globální vesnicí“) je omezen. „Pro rolnického synka, který vyrůstá v úzkém okruhu své vesnice a zůstává celý svůj život v této své rodné vsi, je myšlení a řeč ve stylu vesnice něco zcela samozřejmého. To, co uvnitř určité skupiny platí jako absolutní, poznává mimo stojící člověk jako touto skupinou podmíněné, jako parciální (vesnické)“ [33, str. 313]. Bauman píše o trpkém osudu lokalizace, v němž „být v globalizovaném světě omezen lokalitou je znakem degradace a sociální deprivace“. Zatímco globálové žijí v čase a prostor je pro ně nedůležitý, žijí lokálové v prostoru svého domova, který je svázaný časem [33]. S odkazem na weberovské pojetí tří „řádů“ [42] lze připomenout, že kromě sociálního uspořádání je urbánní prostor z hlediska hospodářského řádu spojován s průmyslem a rurální prostor se zemědělstvím, tzn. že většina aktérů nalézá v těchto hospodářských odvětvích svoji obživu. A z hlediska právního řádu připomenout klasické Tönniesovo přirozené právo, které integruje aktéry rurálního

90

prostoru osvědčenou zkušeností, která se traduje generace po generaci bez potřeby zákoníků a organizační podpory. Lze tedy usoudit, že ekonomická a právní odlišnost obou prostorů byla popsána, jen popis z hlediska sociálního řádu zůstává stále příliš rozkošatělý a neurčitý. Sociální demarkace rurálního prostoru je stále obtížně uchopitelná – i když se již možná rýsuje koncept sociální rovnosti a důvěry. Ten je důsledkem obratu od popisů odlišnosti městského a venkovského života ke zkoumání procesů přikládání významů a dynamiky sociálních jevů, ke kterému došlo koncem 20. století. . V relativních prostorech je relativní čas sehráván jejich aktéry a liší se tak prostor od prostoru, v závislosti na míře jejich oddělení či propojení sociálními praktikami jejich aktérů. Čas prožívaný venkovskými aktéry ve venkovském prostoru, tento relativní venkovský čas, je spojován s neděleným lineárním časem a časem cyklickým. Městský relativní prostor je pak spojován s časem děleným. Takové pojetí odvozujeme od charakteru činností zajišťujících přežití jejich aktérů: v prvním případě ve „venkovním“, na přírodě závislém prostředí, a ve druhém případě ve „vnitřním“, prostředí na přírodě nezávislém. Zatímco relativní celistvý rurální čas plyne pomalu a jistě, řítí se relativní rozdělený urbánní čas hekticky a riskantně. Relativní rurální čas je tak představen v porovnání s relativním časem urbánním jako:
nedělený a cyklický;
s nízkou temporalitou. Jako negativ k relativnímu času rurálnímu je pak urbánní relativní čas představen jako:
dělený;
s vysokou temporalitou.. Obr. 2.7: Mikroúrovňové určení rurálně - urbánního prostoru a času

relativní čas (prožitý) rozdíly kvalitativní (celistvost, temporalita) urbánní: dělený s vysokou temporalitou rurální: nedělený s nízkou temporalitou

relativní sociální prostor (sehrávaný) rozdíly kvalitativní (rovnost, změna, interakce) urbánní: heterogenní, dynamický, zprostředkovaný rurální: homogenní, statický, bezprostřední

mikroúroveň Zdroj: vlastní Východiskem byla rozmanitá pojetí venkovského prostoru a příklon k interakčnímu paradigmatu, důraz byl položen na sociální rovnost a důvěru a poté byl vytvořen časoprostorový koncept demarkace rurálně – urbánního kontinua.

91

Obr. 2.8: Makro – mikroúrovňové určení rurálně - urbánního prostoru a času makroúroveň absolutní čas (chronologický) bez kvantitativních rozdílů v urbánním a rurálním prostoru

relativní čas (prožitý) rozdíly kvalitativní (celistvost, temporalita) urbánní: dělený s vysokou temporalitou rurální: nedělený s nízkou temporalitou

absolutní sociální prostor (potenciální) rozdíly kvantitativní (velikost a hustota): urbánní menší a více zalidněný rurální větší a méně zalidněný relativní sociální prostor (sehrávaný) rozdíly kvalitativní (rovnost, změna, interakce) urbánní: heterogenní, dynamický, zprostředkovaný rurální: homogenní, statický, bezprostřední

mikroúroveň Zdroj: vlastní Nyní je ta pravá chvíle znovu si připomenout sociální praktiky aktérů, které jsou situační a kterými sehrávají relativní prostory a časy, neexistující mimo ně a jejich interakce. Jen tyto situační sehrávky, jen tato dynamika sociálních procesů, dávají význam konkrétnímu prostoru a času jako „spíše“ rurálnímu či urbánnímu v teoretickém konstruktu rurálně – urbánního kontinua. To ve svém důsledku znamená zmatení absolutních a relativních prostorů a časů: absolutní rurální prostor může např. nabývat jednáním aktérů charakter relativního urbánního prostoru s vysokou temporalitou (či naopak). Pro organizace jako aktéry venkovského prostoru je tak možné konečně na makro- a mikroúrovni poznání sociálních jevů onen časoprostor specifikovat jako vykazující znaky: Tab. 2.2: Makro – mikroúrovňové znaky venkovského prostoru prostor rozlehlost (velké vzdálenosti, dopravní náklady) absolutní malá hustota obyvatel (malý trh, problém specializace) příroda homogenní (horizontální sociální nerovnost, zúžená poptávka) relativní statický (tendence ke stabilitě, konzervativní postoje) bezprostřední (důvěra v aktéry významnější než v organizace) čas absolutní žádné specifikum nedělený a cyklický relativní nízká temporalita (pomalé procesy změn potřeb a spotřeb) Zdroj: vlastní 92

2.2 Venkovský veřejný prostor Pojem veřejnost, veřejný, vesměs evokuje představu „všech“. Veřejně přístupné je pak přístupné všem, veřejný život se pak týká všech a všichni jsou veřejnost. Taková představa vychází z předpokladu, že sociální pozice „jednoho z veřejnosti“ je připsaná, obsazená zrozením – a tak tomu nejen není, ale dokonce tomu tak nikdy nebylo. V širším konceptuálním rámci je téma veřejnosti tématem sociální rovnosti. Jaký význam je v tomto kontextu přikládán veřejnému prostoru? „Sociální prostor je odedávna vnímán jako rozdělený a soukromou a veřejnou sféru. Zatímco soukromá sféra je vlastní všem lidem přirozeně, tj. její užívání je jím dáno narozením, užívání veřejné sféry bylo ve starověku považováno za výsadu některých a historie lidstva je též historií úsilí za toto užívací právo. V současnosti se v naši kultuře, především v souvislosti rozvojem informačních a komunikačních technologií, sociální napětí přesouvá z oblasti ustavení práv na veřejné užívání prostoru a práva na soukromí, do oblasti jejich užívání.“ [43, str. 27]. Existence veřejného prostoru je podmínkou existence věci veřejné, tzn. zveřejňování věci dosud soukromé. Ta se stává předmětem diskuse veřejnosti, která má na věci zájem. Aby se tato veřejnost ustavila, tzn. stala se z latentní kvaziveřejnosti veřejností manifestní, je nezbytný tzv. veřejný život, který se odehrává ve veřejném prostoru. V něm při vzájemné interakci aktér zjišťuje, že není se svým tématem a zájmem sám, seznamuje se s „těmi druhými“ aktéry, které do stejného veřejného prostoru přivedl zájem na stejném tématu, projevuje v diskusi své mínění na tuto věc a v jednání své postoje k této věci a tak se formuje na věci zainteresovaná veřejnost se svým veřejným zájmem, jehož naplnění prosazuje. Metodou pro ustavování veřejnosti, formování veřejného zájmu a jeho prosazování, která se historicky osvědčila, je demokracie, jejíž „kolébkou“ je helénský městský stát. Tam došlo k rozdělení sociálního prostoru na oikos a polis: „Všichni lidé se pohybují v soukromé sféře Oikos, ta je vázána na dům. Soukromá sféra je říší pomíjivosti a nutnosti (jídlo, spánek, zrození, smrt). V Oikos je skryta životní nouze a vše nezbytné k přežití. Svobodní občané se pohybují ve veřejné sféře Polis, která je prostorem svobody a stálosti. V ní se lze zviditelnit, vyniknout z lidu a získat pocty, čest a slávu. Výsada občanství byla neoddělitelně spojena s konceptem občanských ctností. Lidé v soukromé sféře domů, ve kterých jsou ovládáni, představují lid. Občané, kteří jsou svobodni k vyjití z domů, ve kterých vládnou, představují veřejnost.“ [43, str. 27]. Tam došlo k vytvoření metody, která spočívá na lexis a praxis: „Jsou dvě cesty vytváření veřejnosti z jednotlivých občanů na veřejných prostranstvích: nejprve spolu občané vedou dialog, diskutují, radí se a usuzují. V této rozpravě lexis se věci vyjevují, myšlenky dostávají tvar a podobu. To vede poté ke společnému jednání praxis.“ [43, str. 27]. V průběhu evropského civilizačního vývoje se pojetí veřejnosti měnilo a mění se dosud. Ještě středověk uvažuje o lidu (prostých, neurozených lidech) a jejich „hlasu“ (mínění) jako o homogenní veřejnosti (povšimněme si totálního obratu v pojetí veřejnosti od antického starověku). Později docházelo k tzv. strukturaci veřejnosti [17]. Postupně se rozšiřoval okruh těch, kteří získávali výsadu účastnit se veřejného života, tzn. „být“ veřejností. Toto rozšiřování bylo výsledkem procesů rozšiřování

93

oprávnění „k“, což se projevilo tím, že vedle práv lidských se manifestovala práva občanská, politická a posléze sociální a výsledkem procesů rozšiřování oprávněných, tj. těch, kteří tato práva užívají. Fragmentace témat vedla k současné fragmentaci veřejnosti, resp. pluralitě veřejností, které vnášejí do veřejných prostorů „svá“ témata a „své“ zájmy“, což je provázeno ústupem či absencí velkých společných témat. Koexistence mnohých veřejných věcí a zájmů a mnohých veřejností je výsledkem historických procesů naplňování principů rovnosti všech lidí (obecně sociální rovnosti). Při představě rovnosti jako rovných možností, rovných podmínek a rovných výsledků je vidět, že rovné možnosti se týkají pouze soukromé sféry (do níž se aktér rodí ve svých připsaných pozicích), zatímco demokracie vytváří rovné podmínky a tak posiluje rovnost (je možné a není nutné jich využít a získat tak pozici „jednoho z veřejnosti“). Boje za rozšíření spektra oprávnění a množiny oprávněných („Volnost, rovnost, bratrství!“) mohou pak být označeny za procesy vytváření podmínek, přičemž teprve jejich užívání přináší rovnost výsledků (všichni jsme veřejnost). Možná, že právě malé využívání dosažených podmínek, nízká míra užívání práv, participace „všech“ na správě věcí veřejných (politice), onen těžce a zdlouhavě vytvořeným podmínkám neadekvátní výsledek, dává vyvěrat skepsi ke konceptu sociální rovnosti a deziluzi z demokracie. Jako by metoda zklamala, jako by cesta nevedla k cíli. Je – li však cílem rovnost podmínek, je demokracie dobrou cestou k jejich vytváření a jejímu posilování (dobrá sociální zkušenost o tom svědčí). Ukazuje se však, že očekávat dobrou zkušenost s ní jako s metodou dosahování rovných výsledků je bláhové – stejně bláhové jako představa dobrého člověka, chápajícího se vytvořených podmínek pro dobro své a všech, stejně bláhové jako utopie „dobrých míst“ a chiliasmy „dobrých časů“. Pozornost se nyní zaměří na věci veřejné, veřejnosti a jejich zájmy ve venkovském veřejném prostoru. Jaké veřejné prostory ve venkovském prostoru vznikaly a vznikají a kým byly a jsou užívány? Obecně se traduje, že ke každé vesnici patřil kostel, škola a hospoda. Stavební zákon užívá pojem „občanská vybavenost“ a zákon o obcích užívá pojem „veřejné prostranství“ aniž by došlo k legislativnímu propojení těchto pojmů. V obou případech je veřejný prostor určen výčtově nevyčerpávajícím způsobem (např.: „občanské vybavení, kterým jsou stavby, zařízení a pozemky sloužící například pro vzdělávání a výchovu, sociální služby a péči o rodiny, zdravotní služby, kulturu, veřejnou správu, ochranu obyvatelstva; veřejné prostranství, zřizované nebo užívané ve veřejném zájmu“ [77] a v obou případech se vztahuje k vesnici jako sídlu, nikoliv k širšímu venkovskému prostoru krajiny. Územní plánování pracuje také s pojmem „urbanistická hodnota, památné místo“ atp. a obecně uvažuje o „ochraně hodnot“ v souvislosti s místy, jímž je (kým?) přikládán význam. Absolutní venkovské veřejné prostory jsou dějišti sociálních sehrávek aktérů konstruujících je jako relativní venkovské veřejné prostory. Ty jsou „tenkým ledem“ odbornou literaturou téměř nedotčeného tématu a objevuje se tak hrozba velmi snadné kritiky, jejíž ostří může být otupeno předesláním subjektivnosti následující úvahy. Veřejný prostoru na venkově je prostorem pozemků a staveb, které jsou přístupné a užívané tou či onou veřejností, a to jak v intravilánu vesnic, tak v okolní krajině. Absolutním veřejným prostorem je krajina, resp. ta část krajiny, která je veřejně přístupná, tzn. ty pozemky v krajině, do nichž jejich vlastníci umožňují přístup „těm

94

druhým“. Všechny fyzické bariéry (ploty, ohrazení atp.) tento přístup omezují, omezen je též jejich zemědělským užíváním (pole, pastviny s dobytkem, vodní plochy s intenzivním rybničním hospodařením). Legislativa neumožňuje takové omezení volného přístupu do lesa. Obecně lze říci, že vlastníci mnohdy spatřují ve veřejné přístupnosti svých pozemků ohrožení svých vlastnických práv a jejich veřejnému užívání se (oprávněně) brání. Z tohoto pohledu současné procesy nápravy vlastnických poměrů ve smyslu určení dosud mnohdy nepřehledných vlastnických práv a vlastníků jsou procesy redukujícími dosud užívaný venkovský veřejný prostor. Výsledky těchto procesů jsou v krajině nepřehlédnutelné: ohrazení, plotů, zátarasů a tabulí s nápisy omezující vstup přibývá. Spolu s tím se vrací význam obecních pozemků („občiny“), jejichž veřejné užívání se předpokládá. Již méně je rozšířeno povědomí o obci jako vlastníku (obecní je obce jako právního subjektu, nikoliv všech nebo ničí), který má právo o užívání svého pozemku rozhodnout, včetně neumožnění jeho veřejného užívání. Ještě méně je vnímáno právo obce rozhodnout o veřejném užívání pozemku, jehož není vlastníkem, pokud veřejné užívání veřejného prostranství vzniklo v minulosti a zvykově přetrvává. Specifickým absolutním veřejným prostorem v krajině, vytvářejícím podmínky pro vznik interakčních sítí jsou cesty. Již jsme zmínili středověké obchodní cesty jako prostory nebezpečí, které byly předmětem společenské smlouvy mezi státem a sídly chráněnými hradbami (viz část 2. 1.). Středověké vesnice, stavěné jako okrouhlice, nebyly protnuty průchozí cestou, jak je tomu vesměs dnes, ale spojení s okolní krajinou a sídly v ní zajišťovaly soukromé cesty, vedoucí ze stavení přes humna do okolí, zatímco vesnická stavení byla propojena pěšinami. Pozdější urbanistický vývoj přivedl dopravu dovnitř vesnických sídel. Cesta vesnicí byla průjezdná, mnohdy ji rozdělila na části a při houstnoucím dopravním provozu se tak stala pro venkovské aktéry interakční bariérou. Při vytváření velkých zemědělských ploch jednotných zemědělských družstev a státních statků byly rozorány historicky vzniklé humenní cesty, které vedly vlastníky stavení nejen k jejich pozemkům, ale i do okolní krajiny a vesnic. Zanikly silniční sítě a pěšiny vytvářející podmínky pro vzájemné interakce venkovských aktérů a vznikly účelové komunikace pro traktory a silniční tahy, propojující města venkovským prostorem a umožňující, poté co pozbyl soběstačnosti, jeho „obslužnost“. Veřejný venkovský prostor cest byl v těchto procesech redukován a současné tendence obnovy místních cest (např. v rámci komplexních pozemkových úprav) a různých stezek (pro pěší, cyklisty, jezdce na koních) je možné chápat jako snahu o jeho zvětšení jako absolutního prostoru a oživení jako relativního prostoru rozmanitými činnostmi rozmanitých aktérů. . Střed vesnice, náves, představoval polyfunkční veřejný prostor. V něm byly situovány veřejně užívané stavby, protínaly ho pěšiny a byl vpravdě veřejným prostranstvím – stejně přístupným všem obyvatelům obkklopujících ho stavení, vystaveným trvalé intenzivní sociální kontrole a tudíž bezpečným. Ve většině vesnic došlo postupně k narušení celistvosti původních návsí a jejich zmenšení soukromou výstavbou. Jejich nezastavěné pozůstatky jsou vesměs jediným legislativně nezpochybnitelným venkovským veřejným prostorem v intravilánu vesnic, pokud jsou rozhodnutím obce vyhlášeny za veřejná prostranství.. Na návsích či v jejich blízkosti byly situovány pro vesnické aktéry funkční veřejné stavby – v nich a v jejich okolí se odehrával veřejný život. Především, historicky nejdříve, zde byla studna; u vodního zdroje vesnice vznikaly. Okolí studní bylo

95

nesporně veřejným prostorem uprostřed soukromých prostor vesnických statků, dvorů a domů. Tady se scházeli ti, kteří měli obstarávání vody na starosti, a to ze všech vesnických domácností; tady se vynášela v klepech, příbězích a pověstech soukromá tajemství na veřejnost a v průběhu neuspěchaného vyprávění, stále převyprávěného (čas jít pro vodu, čas než nateče – relativní rurální čas, vybavujte si?) docházelo k proměnám věcí soukromých ve věci veřejné a formování veřejných zájmů. Tady se scházela, v rozprávění interpretovala a reinterpretovala venkovské záležitosti a vytvářela si své zájmy na nich veřejnost „obstaravatelů vody“; to nebyla „široká venkovská veřejnost“, ale ženy ve služebném postavení či ženy, které zastávaly v hospodářství vše bez služebné pomoci – v rámci stratifikované venkovské populace nejspíše ženy s nízkým sociálním statusem. S budováním soukromých studní a obecních vodovodů ztratila tato veřejná prostranství svoji funkci – studeně byly zasypány, prameny odvedeny či na nich postaveny rezivějící pumpy nebo okrasné kašny a fontánky (v těch lepších případech, kdy z oněch prostor spolu se studněmi nezmizeli i lidé). Veřejnost „obstaravatelek vody“ zanikla. . Nedílnou součástí návsí byl kostel a hřbitov. Kostel byl dějištěm duchovního života farnosti, k níž vesničtí aktéři nevyhnutelně náleželi. Byl místem pravidelného setkávání, společného rozjímání a prožívání, místem církevních rituálů spojených se životními milníky, jakými bylo narození, sňatek a smrt. Druhá polovina 20. století venkovské kostely téměř vyprázdnila. K pohřbívání na kotelních dvorech, ze kterých později vznikly hřbitovy, se přistoupilo poté, co kapacita kostelů neodpovídala počtu ostatků a trvala středověká katolická snaha o jejich uložení v blízkosti svatých patronů (starověk ukládal své mrtvé mimo sídla). Hřbitov byl místem veřejného života stejně jako byla smrt součástí života; na jeho svaté půdě vyhledávali lidé azyl v případě ohrožení světskou mocí a někteří zde našli trvalé útočiště: „Latinské slovo cimiterium mělo původně dva významy; bylo to nejen pohřebiště, ale i shromaždiště obce, shromaždiště jeho živých i mrtvých, místo, které nahradilo původní římské fórum. Hřbitov sloužil jako veřejné prostranství i tržiště, kde se všichni členové farnosti mohli procházet, společensky stýkat a shromažďovat. Zde provozovali své obchody, hráli své společenské hry a tu se často také odehrávala jejich milostná dobrodružství. Auguste Bernard, expert na hřbitovní poplatky ve středověku, píše, že hřbitov byl tím nejrušnějším, nejhlučnějším, sociálním životem nejčileji kypícím a komerčně prosperujícím místem každé vesnické i městské komunity“ [37, str. 40]. Nyní jsou venkovské hřbitovy klidným, téměř neužívaným prostorem, do kterého se jednou za rok sjíždějí z různých bližších a vzdálenějších míst pozůstalí. Tržištěm byla ovšem především celá náves – zde se směňovalo a zde se odehrávaly trhy. Náves s kostelem, hřbitovem a tržištěm užívali všichni vesničané bez rozdílu věku, pohlaví či statusu, celá „široká venkovská veřejnost“. Pozdější veřejně užívané stavby, mnohdy situované na návsích, již nebyly zdaleka tak polyfunkční a byly proto užívány více či méně specifickými venkovskými veřejnostmi. Hospoda byla s výjimkou tancovaček místem veřejného života mužů, zatímco ženy z něho byly vyloučeny a setkávaly se v soukromí domů. Éra městských salonů a kaváren, jako míst nezávazných a nesoukromých setkání mužů a žen venkov zcela minula a absenci takových veřejných prostor řeší ženy na venkově, snažící se o participaci na věcech veřejných, dosud. Náhradním řešením pro ně byl či je místní obchod se vstupním prostorem. Hospoda a obchod nebyly tradičně pro ty, kteří je vlastnili, jediným zdrojem obživy, tu skýtalo též zemědělství a řemeslo, a proto byly i ekonomicky dlouhodobě udržitelné. Transformace původních malých

96

vesnických obchodů do sítě velkých prodejen spotřebního družstva Jednota (spolu s budováním nových prodejen) politickým rozhodnutím z roku 1952 bez ohledu na jejich ekonomickou udržitelnost vedla v nových ekonomických podmínkách 90. let 20. století k rušení cca 60% z nich [44]. Zánik hospod, pojízdných prodejen a prodejen Jednoty znamenal též zánik veřejných prostor. Obdobně maskuliním veřejným prostorem jako hospody byly a jsou hasičské zbrojnice, které většinou ztratily svoji původní funkci, byť je proklamována, a jsou spíše místem neformálního spolkového života mužského „sboru dobrovolných hasičů“. Jako takové místo jsou obnovovány i nově stavěny, mnohdy suplují funkci zaniklé hospody atp.. Větší vesnice stavěly radnice, ale většina vsí žádnou takovou budovu neměla a nemá ji dodnes. Správa obce (samospráva a mnohdy i přenesená státní správa) se odehrávala a odehrává v různých soukromých či veřejných prostorách (zasedání zastupitelstev obcí, činnosti obecního úřadu, volby atp.) – v hospodě, na poště, v obchodě, domku starosty aj. Obdobně je to s poštou, jejíž příliš specializovaná nabídka služeb může nalézt z hlediska ekonomické udržitelnosti dostatečnou poptávku pouze na větších trzích než je ten, který se nalézá ve venkovském prostoru; a tak jsou venkovské pošty spíše vzácné. Uzákonění povinnosti obce zřídit a provozovat školu v roce 1869 přivedlo na vesnické návsi budovy škol jako centra místní vzdělanosti. Tomu ve venkovském prostoru předcházel stoletý proces vzniku a rozvoje farních škol. Škola představovala specifický monofunkční veřejný prostor, využívaný pouze dětmi, nicméně „Školy byly pro řadu obcí prestižní záležitostí, dodnes je v mnoha obcích patrno, že škola byla hned po kostelu nejhonosnější a největší budovou.“ [44, str. 88]. Restrukturalizace základního školství v 70. a 80. letech 20. století posílila význam tzv. střediskových venkovských sídel a oslabila většinu vesnic, stejně jako její pokračování v nových ekonomických podmínkách koncem 20. století, vyvážením nejmladší generace do větších sídel. První republika pak posílila záhy po svém vzniku veřejný život ve venkovském prostoru knihovnami. Zákon z konce 20. let 20. století uložil vesnicím povinnost zřídit a provozovat obecní knihovnu. V ní se scházela čtenářská veřejnost jako pokračovatelka tradičního vesnického písmáctví a historické statistiky svědčí o tom, že knihovny byly místem relativně rušného veřejného života. Současné pokusy o udržení existence v nezájmu vesnických aktérů živořících knihoven rozšířením spektra nabídky jejich služeb (periodika, veřejný internet, kopírování aj.) jsou stejně (ne) úspěšné jako je tomu u velkých městských knihoven. Zánik rozsáhlé čtenářské veřejnosti umožňuje zachování existence pouze větším knihovnám, byť o ekonomické udržitelnosti nemůže být řeč ani v jejich případě. Stejně politickým rozhodnutím, jakými byla rozhodnutí zřídit na vsích prodejny družstva Jednota, školy či knihovny, bylo usnesení tehdy vládnoucí strany budovat na vesnicích v rámci naplňování představy o „přibližování“ venkovu městu kulturní domy. Již programové prohlášení vlády z června 1948 naznačuje záměr vytvářet nové, v měřítku vesnic nevídaně velké veřejné prostory pro širokou venkovskou veřejnost: „Chceme vyhovět naléhavým kulturním potřebám všech pracujících. To platí zejména o venkově. Proto přikročíme k plánovitému budování těch zařízení, kterých vyžaduje soustavná osvětová práce. Proto chceme budovat osvětové síně, kulturní domy ....“ Investičně a provozně nákladné stavby byly vesměs velmi málo

97

využívané a pochybnosti o jejich funkčnosti je provázely trvale. Jedenáct let poté obsahuje záznam z parlamentní debaty konstatování: „Je ale ještě řada obcí, kde se provádí veškerý kulturní a společenský život v hostincích, které nevyhovují, a osvětová činnost v takovém prostředí nám více škodí než prospívá.“ [44, str. 91]. Pokud se kulturní domy nově stavěly, bylo to vesměs mimo historické návsi. Mimo ně byla jsou také vesměs vesnická sportovní hříště a „plácky“, které představovaly a představují monofunkční venkovský veřejný prostor pro specifickou spíše věkově mladou veřejnost. Dočasně a účelově se každoročně stávají veřejným prostorem rozmanitých zainteresovaných veřejností také další pozemky v krajině. Např. louky jako dějiště drakiád či interních mysliveckých soutěží, kopce jako dějiště Husových slavností začátkem července či pálení čarodějnic v dubnu, lesy jako dějiště „pohádkových lesů“ pro děti aj. Je zřejmé, že venkovský veřejný život se odehrával ve spontánně vzniklých veřejných prostorách, které obstály v běhu času, tzn. že byly trvale udržitelné. Jejich existenci umožňovala při malém trhu, kterým byl venkovský prostor vždy (velká rozloha s málo aktéry), polyfunkčnost. Ta znamenala, že jeden absolutní prostor:byl dějištěm rozmanitých relativních prostorů (sociálních praktik: aktéři se v nich setkávali za různým účelem: u studní se obstarávala voda, nastolovaly věci veřejné a odehrávala se k nim diskuse, v obchodě se obstarávalo zboží a vyměňovaly informace, v hospodě se odpočívalo, diskutovalo a jednalo o správě obce atp.). Ta ale také znamenala, že existenciální závislost jejich provozovatelů na nich nebyla totální; zdrojů jejich obživy bylo více (vedle obchodu řemeslo, vedle hospody pole atp.). Vpád urbánního trhu do rurálního prostředí přinesl důraz na maximální efektivitu dosahovanou monofunkčností a znamenal rozpad historicky spontánně vzniklého veřejného venkovského prostoru. Tak byl venkovský prostor obrán o cesty v krajině, na nichž se potkávali místní s přespolními a chodci s povozy; občanskými procedurami o kostely, ve kterých se nejen rozjímalo, ale též křtinami vítalo do farního společenství, „shazováním z kazatelny“ a následnou svatbou stvrzovaly závazné formy vztahů venkovských aktérů; o hospody a obchody, o polyfunkční náves, na které se při každodenním obstarávání po celý rok setkávali z rozmanitých důvodů všichni. Pokusy o záměrné vytváření venkovských monofunkčních veřejných prostor politickým rozhodnutím vesměs selhaly. Takové prostory (školy, knihovny, prodejny Jednoty, kulturní domy) existovaly dočasně, po dobu vymezenou politickou vůlí „shora“ k jejich udržení, tzn. pouze za podmínek vnější podpory a pomoci (personální a finanční). Změna politické situace, která znamenala zánik takové intervence, vesměs nastartovala procesy chátrání nefunkčních budov, mnohdy až do podoby současných brownfields. Ty jsou zjevnými důkazy interpretace venkovského prostoru jako neautonomního, závislého na urbánním, jehož je „spádovou oblastí“.. V současné situaci je venkovský veřejný prostor odlišný od takového prostoru vytvářeného po minulá staletí a staletími sociálních praktik jeho aktérů ověřený. Urbanizační a industrializační procesy odvedly venkovany do měst; ta posléze začala svoje obyvatele „rozlévat“ do okolní krajiny a jejich odlišnými životními styly zaplňovat rurálně – urbánní kontinuum. Jeho spíše urbánní prostory s vysokou koncentrací populace přinesly rozmanité příležitosti, včetně příležitosti účasti na věcech veřejných a staly se bohatým tržištěm směny nejen produktů a služeb, ale i

98

očekávání, mínění a jednání, tzn. sociální směny. Venkovský prostor s nízkou hustotou osídlení ztratil v této nové situaci většinu svých funkcí a stál se na urbánním prostoru existenčně závislým, stál se jeho zázemím (stejně jako městská sídliště či příměstské satelity) či spádovou oblastí. Tak se absolutní venkovský veřejný prostor „vyprázdnil“: nefunkční chátrající stavby a pozemky jsou formami bez obsahu, němými svědky živé minulosti; veřejný život se odehrává jinde a s jinými aktéry. Jejich sociální sehrávky lze pozorovat v modravém příšeří obrazovek a monitorů, vnášejících v současné postindustriální informační civilizaci do soukromých prostor venkovských aktérů zprávy imagologů o věcech veřejných, tak vzdálených jejich každodenní zkušenosti. Přístup na ono virtuální tržiště, ve smyslu masmediální neověřitelné „reality“ mají aktéři umístění v kterémkoliv bodu rurálně - urbánního kontinua. Jeho vznik v důsledku rozvoje informačních technologií představuje výraznou změnu v rovnosti možností – všichni máme stejnou možnost přijímat předkládané. To je hodně, ale to je také vše. Venkovský veřejný prostor je příliš malým tržištěm (informací, očekávání, mínění atp.) na rovnost v podmínkách (technických, kontextových aj.) a výsledcích. Stal se v negativním vymezení vůči prostoru urbánnímu prostorem neautonomním a posléze (při volbách odehrávajících se v soukromých prostorách, zasedání zastupitelstev obcí v hasičských zbrojnicích a trpěných sobotních posezení venkovanů v koutech penzionů pro turisty) i neautentickým.

99

2.3 Návrh specifikace typologie organizací ve venkovském prostoru Zjištěním znaků organizací a vytvořením jejich typologie (viz 1. kapitola) a zjištěním znaků absolutního a relativního venkovského prostoru a úvahami o dějištích a aktérech venkovského veřejného života (viz předchozí části této kapitoly) je připravena situace pro přemítání o organizacích jako aktérech venkovského prostoru. Potřeba záměrného organizování (ve smyslu vnášení řádů, uspořádávání prvků) roste spolu s kvantitou – malá množství se uspořádávají spontánně. Více rozmanitých činností většího množství aktérů přineslo a přináší dělení času i prostoru (viz první kapitola). Organizování, a posléze i organizace jako formy sociálního sdružování, jsou nezbytnými procesy a útvary urbánního prostoru. V něm efektivně řeší dynamiku změn a strukturace, včetně prostorové a sociální mobility. Jakými jsou však organizace aktéry ve venkovském prostoru, do kterého jsou globalizačními procesy vneseny? Je venkovský prostor pro některé organizace vhodnějším a pro některé organizace méně vhodným dějištěm z hlediska naplňování jejich záměrů a dosahování jejich cílů? Jsou pro aktéry (které?) venkovského prostoru některé organizace prospěšnější než jiné? Lze se pokusit o alespoň náznaky odpovědí prostřednictvím komparace znaků typů organizací a venkovského prostoru. V první kapitole je uvedeno poznání čtyř typů organizací, kterými jsou organizace adhokratické, alternativní, byrokratické a nerutinní. V předcházejících částech tohoto textu je uvedeno poznání venkovského prostoru jako nejen rozlehlého a málo osídleného, ale i populačně poměrně homogenního (málo strukturovaného, stratifikovaného, s převahou horizontální sociální nerovnosti), z hlediska změn spíše statického (s pomalým plynutím spíše neděleného času) a z hlediska vztahů převážně bezprostředního (s důvěrou v neformální a nedůvěrou ve formální struktury). Nyní lze pohlédnout na organizace a venkovské aktéry z hlediska jejich vzájemné přijatelnosti. V následující komparaci je uvažována blízkost či vzdálenost charakteristických znaků. Tab. 2.3: Kompatibilita typů organizací s relativním venkovským prostorem venkovskými aktéry sociálními praktikami konstruovaný prostor čas organizace homogenní statický bezprostřední nedělený nízká temporalita adhokratické x x alternativní x x x x x byrokratické x x nerutinní x x Zdroj: vlastní Adhokratické organizace se situačně restrukturalizují, jsou dynamické a orientované na odbornost a výkon.Tím jsou obtížně pro aktéry venkovského prostoru přijatelné. Dobře v něm však obstojí svojí neformálností a důrazem na horizontální komunikaci.

100

Alternativní organizace preferují neformálnost, důvěru a loajalitu před výkonem a metodami jeho dosahování. Spíše než o krátkodobé cíle jim jde o dlouhodobé poslání, o setrvání a dobré vztahy. Tyto jejich znaky z nich činí ideální organizace pro venkovský prostor a ten se zdá být ideálním prostorem pro jejich existenci. To obé ovšem za předpokladu, že venkovští aktéři mají potřebu pro dosahování svých záměrů vůbec jakékoliv organizace zakládat či že nevenkovští aktéři mají potřebu naplňovat své záměry právě v rurálním prostoru. Byrokratické organizace jsou hierarchicky strukturované s výraznou dělbou práce, která je dělením času a důrazem na formální vztahy a postupy. Tyto jejich znaky představují bariéry jejich působení ve venkovském prostoru. Co jim ovšem vstup do něj otevírá, je podobná tendence ke stabilitě (nepřizpůsobivost situaci) a pomalé tempo organizačních procesů. Nerutinní organizace se při snaze efektivně dosahovat svých proměnlivých organizačních cílů nezdržují vytvářením formálních struktur, jejichž zdlouhavá restrukturalizace by brzdila dynamiku procesů v nich probíhajících. Zatímco neformálnost a bezprostřednost vztahů je činí pro aktéry venkovského prostoru přijatelnými, dynamika jejich procesů vedoucí k jejich až autodestrukci je z tohoto prostoru vylučuje. Zdá se tedy, že pro působení ve venkovském prostoru jsou vhodné především alternativní organizace, příp. organizace byrokratické. Obr. 2.9: Kompatibilita typů organizací s relativním venkovským prostorem

alternativní organizace

rurální

byrokratické organizace

prostor

adhokratické organizace

nerutinní organizace

urbánní

Zdroj: vlastní

101

2.4 Návrh specifikace modelu vztahového kontinua organizací ve venkovském prostoru Vytvořením modelu organizačního vztahového kontinua (viz 1. kapitola) a poznáním venkovského prostoru, včetně úvah o organizacích jako jeho aktérech (viz předchozí části této kapitoly) je připravena situace pro přemítání o specifičnosti organizačních vztahů ve venkovského prostoru. Model představil vztahy mezi aktéry, určené mírou vzájemné rovnosti a důvěry a naznačil cesty jejich vytváření. Inkubátor, prostor otevřených možností jakýchkoliv vztahů umístil do svého středu. Z něho vycházejí účelové, časově omezené vztahy. Ty se mohou časem proměnit ve vztahy stabilnější, méně podléhající změně. Komparace tohoto modelu s poznatky o venkovském prostoru vede ke zdůraznění významu spíše statických, dlouhodobých a málo proměnlivých vztahů pro venkovský prostor spolu s významem prostoru nevyjasněných možností, vyčkávání a zdlouhavě se vytvářejících očekávání, onoho prostoru „ne – vztahu“, který je ovšem předpokladem budoucího vztahu (klíčového prostoru neutrality). Dočasné a účelové, racionálnější a proměnlivé vztahy korespondují spíše s dynamičtějším urbánním prostorem. Obr. 2.10: Kompatibilita vztahů mezi organizacemi s venkovským prostorem z hlediska času rovnost

partnerství

konkurence

soutěž

nedůvěra

důvěra

spolupráce

neutralita

pomoc

řevnivost

podpora

negace

nerovnost

Zdroj: vlastní Při snaze o další komparaci obraťme pozornost k prostorovým polím vymezeným důvěrou a rovností. Pak lze zvažovat vztahy mezi aktéry tohoto prostoru, kterými jsou neoddělitelně jak organizace, tak venkované. Pokud jde o vztahy mezi 102

formálními strukturami organizací není shledáno ovlivnění prostorem v rurálně – urbánním kontinuu. Lze přijmout předpoklad, že organizace vytvářejí obdobné vztahy v jakémkoliv prostoru. Aby se však mohly v prostoru vůbec vyskytovat, musí v něm buď vzniknout nebo do něj být vpuštěny. To se děje ve vzájemné důvěře mezi aktéry, zatímco organizace, které do prostoru „vniknou“ či jsou do něj mocensky vsazeny bez ohledu na jeho charakteristiky, jsou pro aktéry prostoru nedůvěryhodné. Jsou tak rozlišeny čtyři postupy vedoucí k situaci výskytu organizace v prostoru, jejichž důsledkem je jejich důvěryhodnost či nedůvěryhodnost pro jeho aktéry:
vzniknutí;
vpuštění;
vniknutí;
vsazení.

vzniknutí

vniknutí

vpuštění

vsazení

nedůvěra

důvěra

Obr. 2.11: Možnosti vzniku výskytu organizace v prostoru

prostor Zdroj: vlastní Pro rurální prostor jsou nejvhodnějšími organizacemi z hlediska jejich kompatibility s externím prostředím organizace alternativní, příp. byrokratické (viz část 2.3.). Ty v něm v důvěře vznikají či jsou do něj venkovany vpouštěny (jsou jim srozumitelné a vědí, co od nich lze očekávat), zatímco adhokratické (expertní) a nerutinní organizace se vymykají jejich zkušenosti, jsou „velkou neznámou“, tzn. potenciálním ohrožením a jsou nedůvěryhodné. Oněmi „dveřníky“ s klíčem důvěry jsou samozřejmě všichni aktéři rurálního prostoru, tzn. nejen fyzické osoby venkovanů, ale též organizace v prostoru již působící (které zde vznikly, byly vpuštěny atp. atp.). V meziorganizačních vztazích jsou vždy důvěryhodné nejprve organizace stejného typu; „ty druhé“ důvěru postupně získávají (nebo také ne). V rurálním prostoru jsou tedy vzájemně důvěryhodné alternativní organizace stejně jako organizace byrokratické, zatímco procesy získávání důvěry mezi alternativními a byrokratickými organizacemi jsou obtížné – z důvodu jejich odlišnosti z hlediska instrumentálnosti, formálnosti, strukturace a kultury (viz 1. kapitola) a podobnost pouze jejich dynamik.

103

alternativní organizace

byrokratické organizace

adhokratické organizace

nerutinní organizace

nedůvěra

důvěra

Obr. 2.12: Kompatibilita typů organizací s venkovským prostorem z hlediska důvěry

rurální prostor Zdroj: vlastní Spoléhání venkovských aktérů na důvěru spíše než formální pravidla a kontrolu vede k větší vstřícnosti „dveřníků“ k těm organizacím, od nichž lze vztahy založené na důvěře očekávat. Malá rozmanitost organizací nedává prostoru životadárnou dynamiku a nízký výskyt či absence některých organizačních typů rurální prostor stvrzuje jako takový, zatímco růst jejich rozmanitosti dává šanci celému rurálně – urbánnímu kontinuu ve vší jeho pestrosti a nepostižitelnosti. Tak lze rozumět všem snahám aktérů venkovského prostoru o rozšíření prostoru důvěry na úkor prostorů nedůvěry, všem jejich pokusům o zvyšování významu „bodu nula“ jako bodu potenciálního zvratu vztahů negace a konkurence, řevnivosti a soutěže, založených na nejistotě a nebezpečí, ve vztahy podpory a partnerství, pomoci a spolupráce, založených na jistotě a bezpečí. Obr. 2.13: Kompatibilita vztahů mezi organizacemi s venkovským prostorem z hlediska důvěry rovnost

partnerstv í

konkurence

neutralita

pomoc

řevnivost

podpora

Zdroj: vlastní

soutěž nedůvěra

důvěra

spolupráce

negace

nerovnost

104

Málo strukturovanému, homogennímu a tudíž spíše rovnostářskému venkovskému prostoru odpovídají více organizace a vztahy založené na obdobném principu než na nerovném postavení aktérů organizačních procesů. Pro aktéry venkovského prostoru jsou z tohoto hlediska přijatelné všechny organizace s výjimkou byrokratických, jejichž nerovnostářské prostředí hierarchických struktur ovšem umožňuje rovný přístup k aktérům v jejich externích prostředích. Toto „přelití nerovností“ z externího prostoru organizací do jejich prostoru interního znamená, že naděje vkládané do byrokratických organizací M. Weberem byly plané. Obr. 2.14: Kompatibilita typů organizací s venkovským prostorem z hlediska rovnosti rovnost alternativní organizace

adhokratické organizace

nerutinní organizace

byrokratické organizace nerovnost rurální prostor Zdroj: vlastní Vztahy založené na rovnosti aktérů jsou pro venkovské aktéry srozumitelnější (mají oporu v jejich historické zkušenosti) a tudíž přijatelnější. Obr. 2.15: Kompatibilita vztahů mezi organizacemi s venkovským prostorem z hlediska rovnosti rovnost

partnerství

konkurence

soutěž nedůvěra

důvěra

spolupráce

neutralita

pomoc

řevnivost

podpora

negace

Zdroj: vlastní nerovnost

105

Pro účely specifikace modelu vztahového kontinua organizací ve venkovském prostoru byla uskutečněna komparace vztahů se znaky zkoumaného prostoru. V prvním kroku byly komparovány jejich časové dimenze, ve druhém kroku dimenze důvěry a ve třetím kroku dimenze rovnosti. Tak byl zjištěn zvýšený význam:
neúčelových vztahů trvalejšího charakteru;
vztahů založených na důvěře;
vztahů založených na rovnosti. Výsledkem je poznání zvýšeného významu, který je aktéry venkovského prostoru přikládán vztahu partnerství mezi organizacemi (nejlépe mezi organizacemi stejného typu, ideálně mezi organizacemi alternativními) spolu se situací „zdvořilého nezájmu“, oněch „sklopených světel“ prostoru otevřených možností budoucích vztahů. Obr. 2.16: Kompatibilita vztahů mezi organizacemi s venkovským prostorem z hlediska času, důvěry a rovnosti rovnost

partnerství

konkurence

soutěž

nedůvěra

důvěra

spolupráce

neutralita

pomoc

řevnivost

podpora

negace

nerovnost

Zdroj: vlastní

106

2.5. Téma partnerství organizací ve venkovském prostoru ve světových odborných periodikách Snaha ověřit si předpokládanou velmi malou míru pozornosti, která je tématu této práce věnována ve světových odborných periodikách, vedla k zadání rešerší na téma „Partnerství organizací ve venkovském prostoru“. Rešerše byly omezeny na anglický jazyk a období posledních necelých šesti let, tj. 2004 – 2009 (do července 2009). Zadána byla klíčová slova týkající se organizací, partnerství a venkovského prostoru:
organizace jako sociální konstrukt;
partnerství organizací;
organizace v rurálním prostoru;
partnerství v rurálním prostoru. Původní představa získat rešerše z pěti předních britských a amerických sociologických a sociálně psychologických časopisů American Behavioral Scientist, American Sociological Review, The British Journal of Sociology, Journal of Social and personal Relationships a Journal of Applied Sociology byla překonána současnou nabídkou rešeršních služeb a rešerše byly pořízeny ze světových databází EBSCO a ProQuest (neobsahují z požadovaných pouze poslední z uvedených periodik).. Z dokumentů v nich dostupných bylo získáno celkem 116 záznamů. Analýza záznamů potvrdila očekávání autorky práce: organizace v rurálním prostoru a jejich vztahy jsou popisovány a zkoumány utilitárně, na konkrétních problémech každodenní praxe a v praktických souvislostech. Teoretický základ problémů organizací a jejich vztahů stojí zcela stranou pozornosti. Záznamy lze rozdělit do tří poněkud odlišných souborů. Jeden soubor je tvořen zprávami o komunikačních a počítačových firmách, které se snaží nabízet svá řešení pro zemědělské oblasti a země třetího světa. Ta se vesměs týkají tamějších zdravotních a sociálních problémů a řešení je spatřováno např. v oblasti mobilních operátorů. Další soubor představují zprávy o rozmanitých aktivitách vládních, nadnárodních a občanských organizací, které při řešení zdravotních a sociálních problémů v zemích třetího světa a vzdálených zemědělských oblastech spolupracují s místními komunitami, reprezentovanými často dobrovolnickými organizacemi. A poslední soubor je tvořen zprávami výzkumných a univerzitních organizací o hledání a ověřování možností spolupráce při řešení místních problémů. Ty se týkají především zdravotních oblastí a životní úrovně obyvatelstva. Tyto zprávy působí mnohdy jako součásti grantových procesů. Rešerše přinesly poznatek jednak opomíjení teoretického uchopení problému organizací a jednak soustředění pozornosti na působení organizací při řešení konkrétních problémů především tzv. třetího světa.

107

3. Teorie a praxe partnerství V představě o vzájemné potřebnosti teorie a praxe, které se vzájemně podporují, doplňují a obohacují, je možné nyní přistoupit k uvažování o současné situaci v České republice pokud jde o vztah mezi teorií a praxí partnerství. Úvahy budou omezeny v oblasti teorie na pojem „partnerství“ a do praxe bude nahlédnuto prostřednictvím případových studií.

3.1. Pojem partnerství Spolu s nárůstem množství praktických situací, ve kterých je po organizacích vyžadováno partnerství, přibývá také textů, které se partnerstvím zabývají. Jen výjimečně to jsou teoretické statě, nejčastěji jde o praktické příručky a manuály. Ty, většinou v elektronické podobě, zveřejňují především organizace, které si kladou partnerství jako podmínku své pomoci nebo organizace poradenské. Pokud by se sociální vědy otevíraly vůči organizačním praktikám, vnímaly by takové praktiky jako signály v nouzi, jako volání o pomoc, na které je nejen slušné, ale i potřebné odpovídat; jako hozenou rukavici, která je výzvou a rizikem (tak jako je jimi cesta ke znalostem vždy). Zatím jde ze strany sociálních věd spíše o situaci zdvořilého nezájmu o problematiku partnerství a organizace jsou v praxi ponechány spontánním procesům bez pomoci teoretických konceptů. V oněch různých textech bývají výroky o partnerství rozmanité. nyní bude uvažováno o jejich rozpornosti či shodě s pracovním určením partnerství z první kapitoly: „Partnerství je spojeneckým, symetrickým vztahem aktérů, kteří si důvěřují; jejich vzájemný postoj je silně pozitivní a nepodléhá situačním změnám; partneři sdílejí vize, ideje či dlouhodobé cíle a nevykonávají společnou činnost.“ Komparované výroky byly vybrány autorkami bakalářských a diplomových prací (viz. Tab. 3.3.) a jsou řazeny dle bibliografických údajů. Následující komentáře se týkají jejich rozpornosti s pracovním určením partnerství. 1. „Partnerství je úředně potvrzený vztah mezi jednotlivci nebo skupinami, ve kterém jsou předem schválena očekávání a závazky.“ [28] Komentář: vztah a jeho aktéři se svými očekáváními ano, ale omezení aktérů pouze na jednotlivce a skupiny ne. Právě tak ne důraz na byrokratické procedury (úřední potvrzení a schválení) a závazky: ty se vztahují k cílům a tudíž k účelové spolupráci. Důraz na časovou posloupnost „předem“ evokuje představu záměrného časového omezení trvání vztahu, proto ne. Část textu, kterou pro určení partnerství přijímáme: „Partnerství je ....vztah mezi jednotlivci nebo .......očekávání ......“. 2. „Partnerství se odvíjí od schopností a dovedností definovat „náš problém“, najít potenciálního partnera pro jeho řešení a přesvědčit ho o výhodě partnerství a po celou dobu existence vztahu o ducha partnerství pečovat. Za partnerství lze považovat postupně utvářený dlouhodobý vztah, jenž se vyvíjí na základě rostoucí důvěry mezi partnery.“ [49].

108

Komentář: vše „ano“ (s výhradou, že partnerství může být aktéry sehrávání nejen záměrně, ale i spontánně). Pro určení partnerství přijímáme celý text. 3. „Partnerství v jedné společné věci vede zpravidla k tomu, že obě strany na sebe vzájemně působí, přibližují se i tam, kde nedochází ke shodě ve všech přístupech. Partner je více či méně vtažen do společné věci i tam, kde svůj vlastní zájem původně neměl. Partnerství kultivuje, vede k vytváření dalších, bohatších vazeb, které se nedají vyčerpat formálními vymezeními. Různost partnerů vnáší do jejich činnosti dynamiku. V partnerství se z různosti vymezuje společný prostor. Partnerství je založeno na schopnosti se setkávat a naslouchat, hledat řešení.“ [67]. Komentář: vše „ano“. Pro určení partnerství přijímáme celý text. 4. „Běžnou spolupráci, smluvní vztah, vzájemné poskytování služeb ani dlouhodobou konzultaci nelze za partnerství považovat.“ [64]. Komentář: vše „ano“, byť jde o negativní vymezení a s výjimkou „dlouhodobé konzultace“ (dlouhodobě se radit jistě k partnerství patří). Část textu, kterou pro určení partnerství přijímáme: „Běžnou spolupráci, smluvní vztah, vzájemné poskytování služeb ....nelze za partnerství považovat.“ 5. „Partnerství je pracovní vztah mezi dvěma nebo více zainteresovanými stranami, vytvářející přidanou hodnotu.“ [39]. Komentář: vše „ano“ kromě zúžení vztahu na pracovní (což vzbuzuje představu spíše spolupráce), pokud „přidanou hodnotu“ interpretujeme nejen a dokonce ani ne přednostně, ekonomicky. Část textu, kterou pro určení partnerství přijímáme: „Partnerství je .... vztah mezi dvěma nebo více zainteresovanými stranami, vytvářející přidanou hodnotu“ 6. „Partnerství je vzájemný vztah dvou či více subjektů, z nichž jeden vystupuje v roli předkladatele projektu.“ [36]. Komentář: první část věty ano, druhá je vysloveně pragmatická a obecně nepodstatná. Část textu, kterou pro určení partnerství přijímáme: „Partnerství je .... vzájemný vztah dvou či více subjektů....“. 7. „Partnerství je založeno na vzájemné důvěře a spolupráci, sdílené vizi, strategii a programu........“[34]. Komentář: vše „ano“ kromě spolupráce a strategie (pokud program vztáhneme spíše k vizi než cílům, tak i ten). Část textu, kterou pro určení partnerství přijímáme: „Partnerství je založeno na vzájemné důvěře ...., sdílené vizi, .... a programu........“. 8. „Partnerství je oficiální vztah mezi jednotlivci, skupinami a organizacemi, kteří spolupracují na dosažení vzájemných závazků a splnění společných úkolů, dohodnou si dopředu vzájemné služby a očekávání a sdílejí společně prospěch a riziko.“ [47]. Komentář: vztah a aktéři „ano“ (za předpokladu, že skupinami se míní jakékoliv soubory osob), právě tak „ano“ důraz na vzájemnost, očekávání, sdílení, a prospěch. Opět „ne“ byrokratickým procedurám (oficialitě) a 109

všemu, co odkazuje na spolupráci (dosažení závazků, splnění úkolů, vzájemné služby, sdílení rizik). Část textu, kterou pro určení partnerství přijímáme: „Partnerství je .... vztah mezi jednotlivci, skupinami a organizacemi, .... vzájemných ....společných...., vzájemné ....očekávání a sdílejí společně prospěch ......“. 9. „Partnerství musí vyjadřovat takovou spolupráci všech subjektů, aby byla založena na vzájemné výhodnosti, společných cílech a dlouhodobosti vztahů. Vztah musí být vzájemně výhodný, jasně vyjádřený i pochopený. navíc musí být dostatečně rovnoprávný, tedy vyvážený.“ [59]. Komentář: všechny subjekty „ano“, rovněž vzájemnost, dlouhodobost, rovnoprávnost a vyváženost vztahů. Výhodnost, cíle, konkrétnost (jasné vyjádření a pochopení) „ne“, právě tak nátlakové „musí být“ či vágní „jasně, dostatečně“. Část textu, kterou pro určení partnerství přijímáme: „Partnerství .......všech subjektů ....vzájemné .....společných ....a dlouhodobosti vztahů. Vztah ....vzájemně ....rovnoprávný, tedy vyvážený“. 10. „Partnerství je základním principem evropské spolupráce.“ [48]. Komentář: vše „ano“ kromě spolupráce a omezení na Evropu. Část textu, kterou pro určení partnerství přijímáme: „Partnerství je základním principem ....“. 11. „Partnerství je .... dlouhodobý vzájemný vztah mezi dvěma či více subjekty.“ [53]. Komentář: vše „ano“. Pro určení partnerství přijímáme celý text. 12. „Partnerství je....využití principu synergie pro vytvoření vzájemné důvěry nutné ke sdílení rizik, odstranění komunikačních bariér.“ [21]. Komentář: vše „ano“ kromě rizik, které navozují představu cílů účelové spolupráce. Část textu, kterou pro určení partnerství přijímáme: „Partnerství je....využití principu synergie pro vytvoření vzájemné důvěry .... ke sdílení ...., odstranění komunikačních bariér“. Rozpornost výroků lze ještě zkoumat metodou jednoduché sémantické analýzy. Ta poskytne možnost kvantitativní komparace. Analytickou jednotkou je každé slovo, včetně spojek, předložek atp. Tab. 3.1: Sémantická analýza 12 výroků o partnerství z hlediska jejich rozpornosti s pracovním určením partnerství

číslo výroku 1 2 3 4 5 6 7

četnost všech jednotek absolutní relativní 17 100 49 100 84 100 14 100 13 100 16 100 13 100

četnost uznaných jednotek absolutní relativní 7 41 49 100 84 100 11 78 12 92 8 50 10 77 110

8 9 10 11 12 celkem Zdroj: vlastní

32 34 6 10 16 304

100 100 100 100 100 100

16 13 4 10 14 238

50 38 67 100 87 78

Tak bylo metodami sémantické analýzy dvanácti výroků o partnerství a kvantitativní komparace dat zjištěno:
nejméně sledovaným poznatkům odporují výroky 2, 3, 11 a nejvíce výroky 1,6,8;
mezi jednotlivými výroky jsou z hlediska rozpornosti se sledovanými poznatky výrazné rozdíly (nerozporných bylo 40% - 100% textu jednotlivých výroků);
celkově jsou výroky se sledovanými poznatky málo rozporné (78% textu všech dvanácti výroků s nimi není v rozporu). Obr. 3.1: Nerozpornost 12 výroků o partnerství s pracovním určením partnerství 100

%

80 60 40 20 0 9.

1.

6.

8. 10. 7.

4. 12. 5.

2.

3. 11.

výroky

Zdroj: vlastní Zjištění relativně malé rozpornosti zkoumaných výroků však nedává možnost usoudit na míru jejich dostatečnosti vůči pracovnímu určení partnerství. Mnohé se týkají pouze některých znaků partnerství. To je případ např. výstižného popisu partnerství J. Štogrem (výroku je přiřazeno číslo 3). Z pracovního určení partnerství je možno pro potřeby komparace s výroky určit znaky partnerství: rovnost, důvěru, dlouhodobost, nízkou temporalitu, sdílení vizí a idejí, nesdílení aktivit. Tab. 3.2: Výskyt znaků partnerství pracovního určení partnerství v komparovaných 12 výrocích o partnerství

číslo výroku rovnost 1 2 3

znaky partnerství nízká sdílení důvěra dlouhodobost temporalita vizí a idejí X

X

nesdílení aktivit

Σ 0 2 0 111

4 5 6 7 8 9 X 10 11 12 celkem 1 Zdroj: vlastní

X

X X X X

X 3

3

0

2

0

0 0 0 2 0 2 1 1 1 9

V průběhu komparace jsem vědomě nebyly texty interpretovány a byl brán v potaz jejich obsah bez přikládání významů, hledání podtextů atd. Pokud by se přistoupilo k interpretaci textů (nabízela se např. interpretace vzájemnosti jako rovnosti), nabyla by mnohdy s ohledem na jejich charakter spekulativních rysů. Komparací výskytu znaků partnerství bylo zjištěno:
polovina výroků vykazuje 1 – 2 znaky pracovního určení partnerství;
2 znaky (důvěra a dlouhodobost) se vyskytují ve výrocích nejčastěji;
2 znaky (nízká temporalita a nesdílení aktivit) se ve výrocích nevyskytují;
celkově jsou výroky s pracovním určením partnerství málo shodné (znaky se vyskytly ve 12% z možného maxima 72 výskytů).

počet znaků

Obr. 3.2: Shodnost 12 výroků o partnerství s pracovním určením partnerství 6 5 4 3 2 1 0 1.

3.

4.

5.

6.

8. 10. 11. 12. 2.

7.

9.

výroky Zdroj: vlastní Problém komparace lze spatřovat především v rozdílné míře konkrétnosti výroků, pokud jde o komparované jednotky, kterými byli znaky partnerství (nikoliv v uvádění rozdílných znaků). Nekonkrétnost se týká především vztahů. Nejblíže stanovenému pracovnímu pojetí partnerství jsou výroky 2. a 7., u kterých byla zjištěna současně nejnižší rozpornost a nejvyšší shoda s pracovním určením partnerství.

Zdá se, že pojetí partnerství, ve které dosavadní text vyúsťuje, je dobrým východiskem pro výzkumnou hypotézu: „Partnerství organizací je dlouhodobým a situačně neproměnlivým vztahem rovnosti a důvěry, jehož aktéři sdílejí vize a ideje při možnosti sdílení aktivit.“ Je možné doporučit 112

stanovení indikátorů šesti znaků partnerství, kterými jsou dlouhodobost, situační neproměnlivost, rovnost, důvěra, sdílení vizí a/či idejí a nesdílení aktivit a poté empirickým výzkumem hypotézu verifikovat.

113

3.2. Případové studie partnerství V první kapitole tohoto textu byl navržen model vztahového kontinua organizací jako aktérů a ve druhé kapitole byl model specifikován pro venkovský prostor. Jako vzájemně výhodné, tj. výhodné pro oba konstrukty (kterými jsou jak organizace tak venkovský prostor, který je jejich externím prostředím), byly navrženy především alternativní organizace, případně organizace byrokratické a jejich partnerské, příp. neutrální vztahy. Nyní je možné návrhy modelu s jeho specifikací pro venkovský prostor komparovat s několika případy z praxe, které byly popsány dříve než k návrhu a jeho specifikaci došlo. Jedná se o případy, které byly vybrány, zkoumány a popsány studenty v diplomových a bakalářských pracích věnovaných především či také problematice meziorganizačních vztahů. Studentské práce byly vedeny autorkou na FM VŠE obhájeny v letech 2003 – 2008. Její práce se studenty, interakce s nimi v procesech jejich zkoumání a reflektování organizační praxe a diskuse nad výsledky komparace jejich teoretických studií představují nepochybně jeden z významných zdrojů těchto úvah, které vyústily až v konstruování modelu. Jedná se o 9 prací, které ve 20 případových studiích zkoumaly celkem 131 organizací a jejich vztahy. Tab. 3.3: Zdroje případových studií

organizací

Cepáková, V. bakalářská Haasová, A. diplomová Hrozná, A. diplomová Kadleček, M. bakalářská Klímová, K. bakalářská Kubranská, Z. bakalářská Panošová, V. bakalářská Pelíšková, M. bakalářská Trčková, L. diplomová CELKEM Zdroj: vlastní

případů

autorka typ práce

rok obhájení

počet

2005

1

2

2007

1

2

2008

2

18

2008

1

2

2007

8

34

2007

3

35

Partnerská skupina

2003

1

3

Partnerství veřejného, podnikatelského a neziskového sektoru Partnerství pro rozvoj vodácké turistiky na řece Ohři

2005

2

19

2007

1

16

20

131

název práce Partnerství veřejného, podnikatelského a neziskového sektoru Rašelina a.s., se sídlem v Soběslavi, jako jedna z organizací ve městě Pojmy partnerství a spolupráce v praxi veřejného sektoru, Partnerství neziskového a podnikového sektoru Partnerství jako podmínka finanční pomoci ve Středočeském kraji Partnerské procesy a veřejnost

114

Následující stručný popis každého případu, který je východiskem pro následnou komparaci, vždy obsahuje:
výchozí teoretický předpoklad znaků partnerství ;
poslání partnerství;
aktéry partnerství;
aktivity partnerství;
hodnocení partnerství. 1. případ „Přeshraniční impulsní centrum České Velenice“ [8] Případem byl partnerský projekt Přeshraničního impulsního centra České Velenice:
výchozí teoretický předpoklad znaků partnerství: vůle ke vzniku partnerství u všech partnerů; dobré vztahy všech partnerů, vzájemná důvěra, sdílení názorů a cílů; příprava podmínek partnerství; péče o udržování partnerství; společná komunikace; dlouhodobý vztah
poslání partnerství: zvýšení hospodářského potenciálu v příhraničí
aktéři partnerství: Impulsní centrum České Velenice (IPC České Velenice) a Grenzüberschreitendes impulscentrum Gmünd (GIPC); 8 spolupracujících organizací
aktivity partnerství: Den otevřených dveří v nemocnici jednoho z měst partnerů; semináře a konference; kulturní akce; setkávání žáků a pedagogů základních škol, sportovní akce, letní tábor, Mezinárodní přírodní mateřská škola; společná propagace pro turisty; setkání představitelů samospráv; příprava projektů („Spolupráce sociálních pracovníků“; „Hledáním společné historie k nalezení společné budoucnosti“, „Hrajeme si spolu – mluvíme spolu“)
hodnocení partnerství: Bylo zjišťováno anketou mezi obyvateli měst partnerských organizací České Velenice a Gmünd metodikou rozhovoru. Zjištění: 75% respondentů „někdy slyšely“ o partnerství IPC a GIPC, znalost je větší v Gmündu než v Českých Velenicích, obecně větší u žen než u mužů; partnerské akce jsou více navštěvovány v Českých Velenicích než v Gmündu, více muži než ženami, obecně spíše mladšími občany; návštěvnost je celkově nízká; obyvatelé mají informace spíše o konkrétních akcích, ale o partnerství a jeho aktérech (IPC a GIPC) je informovanost nízká. Celkové hodnocení uvádí nízkou informovanost a neuspokojivou komunikaci, organizace „dlouhodobě spolupracují na společných časově omezených akcích, projektech. tato spolupráce má spontánní charakter a není ošetřena smluvně. Neexistují žádná očekávání, závazky a úkoly. každý subjekt má jiný cíl a pohled na předmět spolupráce - o partnerství se ještě nejedná.“ [8, str. 46]. 2. případ „Partnerství organizace Rašelina, a. s. a Město Soběslav“ [16] Případ nebyl v práci stěžejním a partnerství bylo předpokládáno. pozornost byla věnována vztahům organizace Rašelina, a. s. s některými organizacemi ve městě Soběslav a s odběratelskými a konkurenčními organizacemi v ČR. Práce byla zaměřena na interní a externí prostředí organizace z hlediska produkce a produktů. Případem bylo partnerství organizace Rašelina, a. s. a Městem Soběslav:
výchozí teoretický předpoklad znaků partnerství: nestanoven
poslání partnerství: rozvoj města

115









aktéři partnerství: Rašelina, a. s. a Město Soběslav se svými příspěvkovými organizacemi; 101 spolupracujících organizací (94 komerčních a 7 občanských) aktivity partnerství: každoroční ples „který po zásluze náleží mezi nejvýznamnější a zároveň nejpůsobivější kulturní a společenské události ve městě“ [16, str. 47] (organizace hradí městu náklady, které převažují příjmy); zhodnocení majetku města vybudováním přístupové komunikace do firmy i dalších firem na obecním pozemku; spolupráce města a rašeliny při povodních 2002; finanční podpora organizace některých občanských organizací ve městě; organizace nakupuje výrobky chráněné dílny jiné organizace a tak naplňuje zákon o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb. hodnocení partnerství: „určitá partnerská forma spolupráce musela v minulosti existovat“ [16, str. 46] vztahy jsou nezbytné (odběratelé, konkurence) či podpůrné (organizace veřejné správy a občanské) pro produkci a produkt; jedná se o vztahy spolupráce, konkurence, pomoci či podpory nikoliv o partnerství.

3. případ „Multifunkční vzdělávací zařízení“ [20] Případem byl partnerský projekt „Multifunkční vzdělávací zařízení“:
výchozí teoretický předpoklad znaků partnerství: po rozsáhlé systematické obsahové analýze dokumentů je zdůrazněna dlouhodobost, důvěra, hodnoty a vize, dobrovolnost a vstřícnost.
poslání partnerství: oživení města, rozvoj rovných příležitostí, sociální a kulturní rozvoj v evropském měřítku
aktéři partnerství: Město Tábor a Základní škola Bernarda Bolzana o. p. s.
aktivity partnerství: studie proveditelnosti, investice do zařízení a jeho, provoz
hodnocení partnerství: Bylo zjišťováno polostandardizovanými rozhovory se zástupci partnerů. Zjištění: organizace vstoupily do procesu s odlišnými očekáváními, pro jednu z nich byl účelovou spoluprací pro získání finančních prostředků z evropských fondů; problémy realizace projektu byly administrativní; uzavřená smlouva byla „o partnerské spolupráci“ Celkové hodnocení uvádí obtížně a s problémy ve spolupráci vznikající partnerství. 4. případ „Komunitní plánování sociálních služeb města Tábora“ [20] Případem byl partnerský projekt „Komunitní plánování sociálních služeb města Tábora“:
výchozí teoretický předpoklad znaků partnerství: po rozsáhlé systematické obsahové analýze dokumentů je zdůrazněna dlouhodobost, důvěra, hodnoty a vize, dobrovolnost a vstřícnost
poslání partnerství: posílení sociální soudržnosti ve městě
aktéři partnerství: Město Tábor a 15 organizací (G – centrum Tábor; Okresní nemocnice Tábor – Domácí péče Tereza; Pedagogicko – psychologická poradna Tábor; Policie ČR, okresní ředitelství; Úřad práce Tábor; Centrum pro zdravotně postižené Jč kraje; Farní charita Tábor – AURITUS; Farní charita Tábor – dobrovolnické centrum; Fokus Tábor; Fond ohrožených dětí; Cheiron T o. o. s.; Kaňka, o. s.; Kiwajunior Klub Tábor; Oblastní spolek ČCK; SOANZ)
aktivity partnerství: příprava projektu, jeho analytická a strategická část a závěrečné projednání

116


hodnocení partnerství: Bylo zjišťováno polostandardizovanými rozhovory se zástupci partnerů. Zjištění: partnerství chápáno jako závaznější než spolupráce a jí nadřazené; partneři kladli důraz na rovnost, nezávislost a společný cíl; bariéry průběhu projektu byly administrativa, nedůvěra, neodbornost a selhání. Celkově hodnocení: všechny organizace nebyly partnery, některé ho neočekávaly, nebyly na něj připraveny a neměly být do projektu zapojeni. Partnerství se uskutečnilo jen mezi některými organizacemi, u jiných šlo o vztah spolupráce. 5. případ „Minimalizace šikany“ [22] Případem byl partnerský projekt „Minimalizace šikany“, realizovaný v ČR. Jeho cílem je vytvořit metodiku snížení šikany na školách pro pedagogy:
výchozí teoretický předpoklad znaků partnerství: důvěra, vzájemné sdílení hodnot, vizí, rizik a přínosů
poslání partnerství: prevence šikany dětí a mládeže ve školách
aktéři partnerství: Nadace O2 (iniciátor a financiér projektu) a AISIS, o. s. (realizátor projektu)
aktivity partnerství: akce pro pedagogy a dotazníkové šetření diagnostiky šikany
hodnocení partnerství: Bylo zjišťováno standardizovanými individuální rozhovory s představiteli partnerských organizací. Zjištění: vztah je chápán jako dlouhodobý, s otevřenou komunikací a prospěšný, protože jeho poslání se naplňuje zveřejňováním problému a snížením šikany o 10%. Celkové hodnocení: „velmi silná forma partnerství“ [22, str. 61]. 6. případ „Rozvojová zóna Balonka“ [25] Případem byl partnerský projekt „Rozvojová zóna Balonka“ podpořený grantem Středočeského kraje v programu 2.1.1. Rozvoj regionální dopravní infrastruktury:
výchozí teoretický předpoklad znaků partnerství: „Partnerství je dlouhodobý vztah, utváří se postupně a je založen na získávání důvěry“ [25, str. 11]
poslání partnerství: vybudovat dopravní infrastrukturu v průmyslové zóně Balonka
aktéři partnerství: Město Příbram, PBtisk s.r.o., DUVE ČR s. r. o., Okresní hospodářská komora v Příbrami
aktivity partnerství: budování dopravní infrastruktury a zpracování nabídky pro potenciální investory,
hodnocení partnerství Bylo zjišťováno nestandardizovanými rozhovory s představiteli partnerů (co očekávali od partnerství, jak jsou spokojeni s ním a s realizací projektu). Zjištění: organizace chápaly partnerství jako účelové pro získání finančních prostředků a od vztahu vlastně nic neočekávaly. Celkové hodnocení: šlo spíše o podporu žádající organizace než o vztah mezi organizacemi. Město budovalo komunikace, hospodářská komora připravovala nabídky a další dvě partnerské organizace čekaly na dokončení projektu, aby mohly v lokalitě investovat. „Těžké pro ně bylo vyjádřit se o očekáváních a spokojenosti s aktéry projektu. Partnerství brali jako formální záležitost a neviděli v něm hlubší smysl.“ [25, str. 52]. 7. případ „Příbram – marketing cestovního ruchu“ [25] 117

Případem byl partnerský projekt „Příbram – marketing cestovního ruchu“ podpořený grantem Středočeského kraje v programu 4.1.2. Podpora regionálních a místních služeb:
výchozí teoretický předpoklad znaků partnerství: „Partnerství je dlouhodobý vztah, utváří se postupně a je založen na získávání důvěry“ str. 11
poslání partnerství: rozšíření, zkvalitnění a zefektivnění marketingu cestovního ruchu, koordinace akcí a výměna informací
aktéři partnerství: Město Příbram, Hornické muzeum, Spolek Prokop, Svazek obcí podbrdského regionu, Okresní hospodářská komora v Příbrami
aktivity partnerství: vytvoření propagačních a prezentačních materiálů
hodnocení partnerství Bylo zjišťováno nestandardizovanými rozhovory s představiteli partnerů (co očekávali od partnerství, jak jsou spokojeni s ním a s realizací projektu). Zjištění: organizace chápaly partnerství jako účelové pro získání finančních prostředků a od vztahu vlastně nic neočekávaly. Celkové hodnocení: šlo spíše o podporu žádající organizace než o vztah mezi organizacemi. „Těžké pro ně bylo vyjádřit se o očekáváních a spokojenosti s aktéry projektu. Partnerství brali jako formální záležitost a neviděli v něm hlubší smysl.“ [25, str. 52]. 8. případ „Komunitní plánování sociálních služeb v Příbrami“ [25] Případem byl partnerský projekt „Komunitní plánování sociálních služeb v Příbrami“ podpořený grantem Středočeského kraje v programu 3.2. Podpora sociální integrace v regionech:
výchozí teoretický předpoklad znaků partnerství: „Partnerství je dlouhodobý vztah, utváří se postupně a je založen na získávání důvěry“ str. 11
poslání partnerství: posílení sociální soudržnosti
aktéři partnerství: Město Příbram, CpKp jižní Čechy
aktivity partnerství: vydání Katalogu sociálních služeb Příbram a zveřejnění výstupů z procesu komunitního plánování na CD - ROM
hodnocení partnerství Bylo zjišťováno nestandardizovanými rozhovory s představiteli partnerů (co očekávali od partnerství, jak jsou spokojeni s ním a s realizací projektu). Zjištění: organizace chápaly vztah jako účelový; účel a doba trvání projektu jim byly známy Celkové zjištění: jednalo se o spolupráci. 9. případ „Marketing a podpora cestovního ruchu regionu Třemšín“ [25] Případem byl partnerský projekt „Marketing a podpora cestovního ruchu regionu Třemšín“ podpořený grantem Středočeského kraje v programu 4.1.2. Podpora regionálních a místních služeb:
výchozí teoretický předpoklad znaků partnerství: „Partnerství je dlouhodobý vztah, utváří se postupně a je založen na získávání důvěry“ str. 11
poslání partnerství: vytvořit propagační materiály pro 11 obcí svazku
aktéři partnerství: Město Rožmitál pod Třemšínem a Svazek obcí mikroregionu Třemšín
aktivity partnerství: vydání propagačních materiálů všech obcí mikroregionu Třemšín webové stránky mikroegionu a jeho účast na dvou veletrzích
hodnocení partnerství Bylo zjišťováno nestandardizovanými rozhovory s představiteli partnerů (co očekávali od partnerství, jak jsou spokojeni s ním a s realizací projektu). Zjištění: organizace

118

chápaly partnerství jako účelové pro získání finančních prostředků a od vztahu vlastně nic neočekávaly. Celkové hodnocení: aktéři byly organizačně propojeni (město bylo současně členem mikroregionu). „Těžké pro ně bylo vyjádřit se o očekáváních a spokojenosti s aktéry projektu. Partnerství brali jako formální záležitost a neviděli v něm hlubší smysl.“ [25, str. 52]. 10. případ „Rekonstrukce místních komunikací Rožmitál pod Třemšínem“ [25] Případem byl partnerský projekt „Rekonstrukce místních komunikací Rožmitál pod Třemšínem“ podpořený grantem Středočeského kraje v programu 2.1.1. Rozvoj regionální dopravní infrastruktury:
výchozí teoretický předpoklad znaků partnerství: „Partnerství je dlouhodobý vztah, utváří se postupně a je založen na získávání důvěry“ str. 11
poslání partnerství: zlepšení životního prostředí a propojení veřejné správy s podnikateli (organizací vládních s komerčními)
aktéři partnerství: Město Rožmitál pod Třemšínem, Technické služby, Spolek dobrovolných hasičů a 7 komerčních organizací
aktivity partnerství: rekonstrukce čtyř komunikací
hodnocení partnerství Bylo zjišťováno nestandardizovanými rozhovory s představiteli partnerů (co očekávali od partnerství, jak jsou spokojeni s ním a s realizací projektu). Zjištění: organizace chápaly partnerství jako účelové pro získání finančních prostředků a od vztahu vlastně nic neočekávaly. Byla dohodnuta dělba práce: město a jeho organizace se postarají o komunikace a podnikatelé o přístupové komunikace k sídlům svých organizací a každý se staral „o své“. Celkové hodnocení: jednalo se o účelovou spolupráci. „Těžké pro ně bylo vyjádřit se o očekáváních a spokojenosti s aktéry projektu. Partnerství brali jako formální záležitost a neviděli v něm hlubší smysl.“ [25, str. 52]. 11. případ „Religiózní turistika na Svaté Hoře“ [25] Případem byl partnerský projekt „Religiózní turistika na Svaté Hoře“ podpořený grantem Středočeského kraje v programu 4.1.2. Podpora regionálních a místních služeb:
výchozí teoretický předpoklad znaků partnerství: „Partnerství je dlouhodobý vztah, utváří se postupně a je založen na získávání důvěry“ str. 11
poslání partnerství: propagace Svaté Hory
aktéři partnerství: Římskokatolická farnost v kostele Nanebevzetí panny Marie, Arcibiskupství pražské, Pražská provincie kongregace Nejsvětějšího vykupitele (Redemptoristé), Město Příbram, Matice Svatohorská
aktivity partnerství: vydání propagačních materiálů
hodnocení partnerství Bylo zjišťováno nestandardizovanými rozhovory s představiteli partnerů (co očekávali od partnerství, jak jsou spokojeni s ním a s realizací projektu). Zjištění: organizace chápaly partnerství jako účelové pro získání finančních prostředků, většinou neznaly ani projekt a od vztahu nic neočekávaly. Celkové hodnocení: jednalo se spíše o podporu. „Těžké pro ně bylo vyjádřit se o očekáváních a spokojenosti s aktéry projektu. Partnerství brali jako formální záležitost a neviděli v něm hlubší smysl.“ [25, str. 52]. 12. případ „Rozvoj služeb K – centra Příbram“ [25] 119

Případem byl partnerský projekt „Rozvoj služeb K – centra Příbram“ podpořený grantem Středočeského kraje v programu 3.2. Podpora sociální integrace v regionech:
výchozí teoretický předpoklad znaků partnerství: „Partnerství je dlouhodobý vztah, utváří se postupně a je založen na získávání důvěry“ str. 11
poslání partnerství: prevence zneužívání návykových látek
aktéři partnerství: Arcidicézní charita Praha, Magdaléna, o. p. s., Město Dobříš, Římskokatolická farnost v kostele Nanebevzetí panny Marie
aktivity partnerství: provoz K – centra v Příbrami a jeho akce
hodnocení partnerství Bylo zjišťováno nestandardizovanými rozhovory s představiteli partnerů (co očekávali od partnerství, jak jsou spokojeni s ním a s realizací projektu). Zjištění: organizace chápaly partnerství jako účelové pro získání finančních prostředků pro projekt K centra, který ani neznaly. Neočekávaly žádný vzájemný vztah.. Celkové hodnocení: jednalo se o podporu. „Těžké pro ně bylo vyjádřit se o očekáváních a spokojenosti s aktéry projektu. Partnerství brali jako formální záležitost a neviděli v něm hlubší smysl.“ [25, str. 52]. 13. případ „Další profesní vzdělávání pracovníků v zemědělství“ [25] Případem byl partnerský projekt „Další profesní vzdělávání pracovníků v zemědělství“ podpořený grantem Středočeského kraje v programu 3.3. Rozvoj dalšího profesního vzdělávání:
výchozí teoretický předpoklad znaků partnerství: „Partnerství je dlouhodobý vztah, utváří se postupně a je založen na získávání důvěry“ str. 11
poslání partnerství: příprava vzdělávacího programu
aktéři partnerství: Agrární komora Příbram, KIS Středočeského kraje, Agrární komora Benešov
aktivity partnerství: příprava vzdělávacího programu, každý partner „svoje“ témata
hodnocení partnerství Bylo zjišťováno nestandardizovanými rozhovory s představiteli partnerů (co očekávali od partnerství, jak jsou spokojeni s ním a s realizací projektu). Zjištění: organizace znaly projekt a chápaly partnerství jako účelové pro získání finančních prostředků pro společné aktivity. Celkové hodnocení: jednalo se o spolupráci „Těžké pro ně bylo vyjádřit se o očekáváních a spokojenosti s aktéry projektu. Partnerství brali jako formální záležitost a neviděli v něm hlubší smysl.“ [25, str. 52]. 14. případ „Mikroregion Blata“ [29] Případem byl partnerský projekt „Mikroregion Blata“:
výchozí teoretický předpoklad znaků partnerství: různost partnerů, dynamika proces, otevřená komunikace
poslání partnerství: propagace svazku obcí
aktéři partnerství: 8 obcí mikroregionu
aktivity partnerství: příprava projektů plynofikace a likvidace ekologické zátěže
hodnocení partnerství Bylo zjišťováno nestandardizovanými rozhovory se starosty členských obcí. Zjištění: organizace chápaly partnerství jako účelovou spolupráci, jejíž cíl jim někdy nebyl jasný. Svoji roli ve vztahu vnímaly různě; některé se nepovažovaly za rovnocenné

120

partnery („úspěšnému partnerství brání nedostatečná iniciativa zastupitelů členských obcí“ str. 30) a neměly k sobě důvěru. Celkové hodnocení: jednalo se o vztah podpory jedné z organizací, příp. o spolupráci některých organizací. 15. případ „MAS Rozkvět zahrady jižních Čech“ [29] Případem byl partnerský projekt „MAS Rozkvět zahrady jižních Čech“:
výchozí teoretický předpoklad znaků partnerství: různost partnerů, dynamika proces, otevřená komunikace
poslání partnerství: rozvoj venkova
aktéři partnerství: Mikroregion Chelčicko – Lhenicko a Mikroregion Blata
aktivity partnerství: pořádání seminářů, příprava a provoz stánku na výstavě Země živitelka
hodnocení partnerství Bylo zjišťováno nestandardizovanými rozhovory s představiteli mikroregionů. Zjištění: mikroregiony nepovažují všechny členské obce za rovnocenné partnery, vnímají jejich vzájemnou ostražitost a nedůvěru. „Všechna pozitiva, která přináší partnerství, mohou být ohrožena, když v jednotlivých MAS začne docházet k upřednostňování osobních vazeb, různých vztahů z minulosti, k elitářství atp.“ [29, str. 39]. Celkové hodnocení: jednalo se o vztah spíše formální podpory, neutrality či řevnivosti než o vztah partnerství; „Rozdíly v úspěšnosti mezi jednotlivými mikroregiony jsou kromě jiného dány existencí obcí, které mají předem danou nějakou výhodu a plní roli „tahouna“ rozvoje dané oblasti.“ [29, str. 40]. 16. případ „Mikroregion Budějovicko - sever“ [29] Případem byl partnerský projekt „Mikroregion Budějovicko - sever“:
výchozí teoretický předpoklad znaků partnerství: různost partnerů, dynamika proces, otevřená komunikace
poslání partnerství: rozvoj cestovního ruchu
aktéři partnerství: 12 obcí mikroegionu a 13 obcí MAS Hlubocko - Lišovsko
aktivity partnerství: vzájemná informovanost a příprava participace
hodnocení partnerství Bylo zjišťováno nestandardizovanými rozhovory s představiteli mikroregionu a MAS. Zjištění: vzájemné vztahy nejsou vnímány jako vztahy rovnosti a důvěry, častá je pasivita a řevnivost „Přetrvávají pasivní postoje a neochota převzít část odpovědnosti ve veřejném prostoru...“ [29, str. 39]. Celkové hodnocení: jednalo se o vztah spíše formální podpory, neutrality či řevnivosti než o vztah partnerství; „Rozdíly v úspěšnosti mezi jednotlivými mikroregiony jsou kromě jiného dány existencí obcí, které mají předem danou nějakou výhodu a plní roli „tahouna“ rozvoje dané oblasti.“ [29, str. 40]. 17. případ „Partnerství Sezimovo Ústí“ [45] Případem bylo partnerství v lokalitě města Sezimovo Ústí:
výchozí teoretický předpoklad znaků partnerství: poslání, vzájemná výhodnost, péče
poslání partnerství: tělovýchova dětí ve městě
aktéři partnerství: Město Sezimovo Ústí, ZŠ Sezimovo Ústí, TJ Spartak Sezimovo Ústí
aktivity partnerství: tělovýchovné zajišťované sportovní organizací za informační podpory školy a finanční pomoci města 121


hodnocení partnerství Bylo zjišťováno anketním dotazníkem, který zodpověděli všichni zastupitelé města a členové výboru sportovního oddílu. Zjištění: partneři vnímají problém, který je spojuje, s různou naléhavostí: pro sportovní organizaci má charakter poslání, pro školu spíše cíle a pro město jednoho z mnoha méně důležitých cílů. Sportovní organizace klade důraz na dlouhodobý charakter svého působení (50 let), dobrovolné působení svých aktérů a jejich stabilitu. Celkové hodnocení: nejde o partnerský vztah, byť ho jedna z organizací hledá, ale spíše o vztahy podpory a pomoci. 18. případ „Cyklotrasy v regionu“ [50] Případem byl partnerský projekt cestovního ruchu „Cyklotrasy v regionu“:
výchozí teoretický předpoklad znaků partnerství: dlouhodobost, důvěra, znalost očekávání, rovnost
poslání partnerství: „komunita, komunikace, kontinuita, krása, kultura“
aktéři partnerství: Mikroregion Růže (21 obcí, 6 právnických osob, MAS Sdružení Růže), 4 organizace veřejné správy, 2 občanské organizace, 3 komerční organizace
aktivity partnerství: vytvoření 100 km cyklotras a tématické publikace
hodnocení partnerství Bylo zjišťováno metodami rozhovorů s aktéry, pozorováním jejich činnosti, studiem dokumentů a dotazníky. Zjištění: partneři vnímali různou míru zapojení jednotlivých partnerů do projektu, „nedostatek informací, konflikty, subjektivní kritéria, nedůvěru, nadřazenost veřejné správy a váznoucí komunikaci.“ [50, str. 44]. Celkové hodnocení: jednalo se o funkční partnerství některých organizací a u ostatních organizací o vztah spolupráce. 19. případ „Stezky poznání“ [50] Případem byl partnerský projekt cestovního ruchu „Stezky poznání“:
výchozí teoretický předpoklad znaků partnerství: dlouhodobost, důvěra, znalost očekávání, rovnost
poslání partnerství: „komunita, komunikace, kontinuita, krása, kultura“
aktéři partnerství: Mikroregion Růže (21 obcí, 6 právnických osob, MAS Sdružení Růže), 5 organizací veřejné správy, 1 občanská organizace, 2 komerční organizace
aktivity partnerství: propagace naučných stezek
hodnocení partnerství Bylo zjišťováno metodami rozhovorů s aktéry, pozorováním jejich činnosti, studiem dokumentů a dotazníky. Zjištění: partneři vnímali nenaplnění svých výchozích očekávání, konstatovali trvale váznoucí komunikaci a problémy s partnerskými vztahy. Celkové hodnocení: jednalo se o vztahy řevnivosti, neutrality či spolupráce. 20. případ „Vodácká Ohře“ [70] Případem byl partnerský projekt „Vodácká Ohře“ realizovaný v rámci Programu rozvoje vodácké turistiky Karlovarského kraje:
výchozí teoretický předpoklad znaků partnerství: „Na partnerství budu nahlížet jako na dlouhodobý vztah dvou či více partnerů, postavený především na jejich vzájemné důvěře a na společném sdílení přínosů i rizik. Smyslem

122

tohoto vztahu je účast partnerů na řešené společných cílů, projektů či problémů.“ [70, str. 7]
poslání partnerství: proměnit řeku v atraktivní prostor s kvalitním turistickým zázemím
aktéři partnerství: 8 organizací veřejné správy, 5 občanských organizací a 3 komerční organizace
aktivity partnerství: péče o splavnost řeky, kvality její vody a vodáckou turistiku
hodnocení partnerství Bylo zjišťováno metodou polostandardizovaných rozhovorů s představiteli všech partnerů. Zjištění: postoje organizací k partnerství jsou rozmanité, převládají rozpaky; partneři pociťují nenaplnění svých výchozí očekávání, neinformovanost a nevědí si rady s vlastní rolí v partnerství. Celkové hodnocení: většina partnerů je pasivními a/či formálními účastníky projektu; partnerství se týká především organizací veřejné správy, ostatní organizace jsou spíše pasivními příjemci informací a svojí formální účastí projekt podporují. Popisem případů byla vytvořena situace pro posouzení toho, zda jde o skutečné partnerství či kvazipartnerství. Předpokladem je, že skutečné partnerství naplňuje zcela pracovní pojetí partnerství: „Partnerství je spojeneckým, symetrickým vztahem aktérů, kteří si důvěřují; jejich vzájemný postoj je silně pozitivní a nepodléhá situačním změnám; partneři sdílejí vize, ideje či dlouhodobé cíle a nevykonávají společnou činnost.“ (viz 1. kapitola), zatímco kvazipartnerství ho nenaplňuje. O míře partnerství pak svědčí počet naplněných znaků partnerství (které jsou všechny považovány za stejně významné neboť není opora pro stanovení rozličného významu): rovnost, důvěra, dlouhodobost, nízká temporalita, sdílení vizí a idejí, nesdílení aktivit. Obr. 3.3: Míra partnerství stupeň 0 (0 znaků)

stupeň 1 (1 znak)

kvazipartnerství

stupeň 2 (2 znaky)

stupeň 3 (3 znaky)

stupeň 4 (4 znaky)

stupeň 5 (5 znaků)

stupeň 6 (6 znaků)

partnerství

Zdroj: vlastní Určit znaky partnerství jednotlivých případů je obtížné, protože jejich popis vycházel z rozličných výchozích teoretických předpokladů znaků partnerství; autorky prací se přikláněly k různým tehdy dostupným pojetím partnerství, a ta se během pěti let (což je období, ve kterém byly práce tvořeny) rozšiřovala. Proto má nepochybně nynější určování znaků též spekulativní charakter. Např. znak „nesdílení aktivit“ v partnerství je chápáno jako dovyslovení znaku „sdílení idejí“, tzn. že je považováno za nezbytné, aby byly naplňovány souběžně (partnerský vztah existuje i bez společné činnosti, ta se může v jeho rámci občas odehrávat v jiném vztahu). V jednotlivých zkoumaných případech však znamená též pasivitu, nezájem atp. V případech partnerských projektů mnoha partnerů byly popsány situace nerovnosti, kdy vztah je partnerským pouze pro některé aktéry, kteří uvádějí přítomnost některého jeho znaku; i takový případ je považován za výskyt znaku. 123

Tab. 3.4: Výskyt znaků partnerství znaky partnerství

případ rovnost důvěra 1 2 3 4 x 5 X X 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 x 16 17 18 x x 19 20 x x celkem 5 3 X všech organizací v případu x některých organizací v případu Zdroj: vlastní

dlouho dobost X X

nízká temporalita

sdílení vizí a idejí

nesdílení aktivit

X X X

X

x X

X X X X X X X X X X X

X x X 6

X 2

X 4

X 13

Σ 1 1 1 3 6 1 1 0 1 1 1 1 0 1 2 1 2 3 0 6 33

Na základě určení znaků partnerství (viz Tab. 3.2.) bylo usouzeno, že z 20 popsaných případů jsou 4 případy partnerství, 3 případy kvazipartnerství. Ve 2 případech je vztah partnerství silnější než ve zbývajících 13 případech velmi křehkého partnerství. Je tudíž většina případů nikoliv partnerstvím, ale hrou na partnerství. Organizace na ni většinou přistoupili ve snaze respektovat pravidla získání finanční podpory, principy partnerství nechápou a jsou jim cizí. To je pochopitelné: vesměs nehledají podporu pro naplňování vzájemně sdílených vizí, ale pro dosahování cílů, k němuž partnerské vztahy nepotřebují. Mnohdy se jedná o cíle jediné z „partnerských“ organizací, kterou ostatní „partneři“ svým prohlášením se za partnery formálně podpoří (hrají tu hru a příště si hráči své role vymění).

124

stupeň 2 (2 znaky)

10%

kvazipartnerství

stupeň 6 (6 znaků)

stupeň 1 (1 znak)

10% stupeň 5 (5 znaků)

10%

stupeň 4 (4 znaky)

55%

stupeň 3 (3 znaky)

15% stupeň 0 (0 znaků)

Obr. 3.4: Míra partnerství ve zkoumaných případech

partnerství

Zdroj: vlastní Z popisu případů je také možné usoudit na vztahy, které mezi sebou organizace vskutku sehrávají.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 celkem Zdroj: vlastní

X

X X X X

X

partnerství

podpory

negace

konkurence

spolupráce

pomoci

řevnivosti

soutěže

případ

neutrality

Tab. 3.5: Vztahy sehrávané partnerskými organizacemi vztah

X X X X X

X X X X X X X X

X X X

X 3

X 0

3

X X X X X

X

X 11

X 4

X 2

9

1

0

Σ 1 4 1 2 1 1 1 1 0 1 1 1 1 2 3 3 2 2 3 2 33

125

Organizace, které svůj vztah deklarovaly jako partnerský, měly mezi sebou ve skutečnosti velmi rozmanité vztahy. Ty byly až na výjimky založeny na důvěře (což není pro situace dohodnuté deklarace nijak překvapující). Nejčastěji se jednalo o vztahy podpory a spolupráce. Obr. 3.5: Struktura vztahů mezi 131 organizacemi deklarujícími partnerství

9%

12% 34% 3%

neutrality konkurence

řevnivosti podpory

9%

6%

27%

pomoci partnerství

spolupráce

Zdroj: vlastní Určit typ organizací, které byly aktéry popsaných případů (adhokratické, alternativní, byrokratické, nerutinní), není ze studentských prací pro nedostatečnost jejich popisu možné. Popis však obsahuje informace o prostoru, ve kterém organizace sehrávají své interakce. Mohou být tedy jak určeny případy odehrávající se ve venkovském prostoru, tak určeny organizace dle jejich působnosti a rozlišeny organizace působící v oblasti veřejné správy (vládní organizace), občanské (občanské organizace, většina z nich je většinou nazývána neziskovými) a komerční (komerční organizace, většinou nazývané ziskové či podnikatelské). Protože v každé oblasti působnosti se častěji vyskytují určité typy organizací než jiné, lze velmi orientačně a spekulativně předpokládat, že vládní organizace jsou především byrokratické, občanské organizace především alternativní nebo adhokratické a komerční organizace především adhokratické či nerutinní.

126

Tab. 3.6: Prostor a oblast působení partnerských organizací

venkovský charakter případ externího prostoru 1 X 2 3 4 5 6 7 8 9 X 10 11 12 13 14 X 15 X 16 X 17 18 X 19 X 20 X Σ Zdroj: vlastní

organizace oblast působnosti v prostoru vládním občanském komerčním 2 1 1 1 1 3 13 1 1 1 1 2 1 4 1 1 2 2 1 7 1 4 1 2 3 8 2 25 1 2 5 2 3 6 1 2 8 5 3 43 19 69

Σ 2 2 2 16 2 4 5 2 2 10 5 3 3 8 2 25 3 10 9 16 131

Bylo zjištěno, že zkoumané případy deklarovaného partnerství:
se odehrávaly v menší míře v rurálním než v urbánním prostoru;
se týkaly téměř vždy participace vládních organizací: ty byly aktéry 85% případů a tvořily polovinu všech aktérů (viz graf 3.4.);
se vesměs týkaly participace občanských organizací: ty byly aktéry 75% případů a tvořily třetinu všech aktérů (viz graf 3.4.);
se týkaly nejméně často participace komerčních organizací: ty byly aktéry 35% případů a tvořily asi šestinu všech aktérů (viz graf 3.4.).

127

Obr. 3.6: Struktura 131 organizací deklarujících partnerství dle působnosti komerční 15%

vládní 52%

občanské 33%

Zdroj: vlastní Propojení poznatků o vztazích, typech a prostoru působnosti organizací, které byly aktéry deklarovaného partnerství v případech, kterým je věnována pozornost (viz tab. 3.3. a tab. 3.4.) vede k úvahám o venkovském prostoru jako o externím prostředí organizací, ve kterém se sice dohadují partnerství stejně jako v urbánním prostoru, ale pouze ve kterém jsou mezi kvazipartnery vztahy založené na nedůvěře a nerovnosti (řevnivosti), tzn. partnerství zcela cizí, či nejsou vztahy žádné (neutralita). Venkovský prostor je tudíž možné považovat za zdůrazňující herní charakter partnerství „jakoby“. Podmínkou partnerství jako nejen deklarovaného, ale i sehrávaného vztahu je typologická rozmanitost organizací (předpokládáme ji odvozeně z rozmanitosti oblastí působnosti – v žádném ze čtyř případů zjištěného partnerství neparticipovaly organizace působící pouze v jedné z oblastí). Konečně je zde zásadní poznatek, kterým je odlišnost deklarovaných a sehrávaných vztahů mezi organizacemi. Aktéry deklarovaných partnerství jsou především organizace, které se vzájemně podporují nebo spolupracují. Jejich vztahy vykazují znaky partnerství vesměs v tak velmi malé míře, že lze mluvit spíše o kvazipartnerství. Obr. 3.7: Vztahy sehrávané partnerskými organizacemi rovnost

partnerství

konkurence

soutěž

nedůvěra

důvěra

spolupráce

neutralita

pomoc

řevnivost

podpora

negace

Zdroj: vlastní nerovnost

128

Těžiště problému lze spatřovat v odlišných temporalitách procesů, které se odehrávají na straně poskytovatelů finanční pomoci pro realizaci partnerských projektů a na straně žadatelů o její poskytnutí (všechny případy se týkaly této situace). Poskytovatelé finančních prostředků předpokládají, že se této šance chopí partneři pro realizaci svých společných (spojeneckých, partnerských) projektů, tzn. projektů realizovaných a realizovatelných pouze v partnerství. Předpokládají tedy, že partnerství existuje před projektem (a samozřejmě podání žádosti o jeho finanční podporu). V praxi však vesměs mají jednotlivé organizace své projekty, jejichž šanci na získání finanční podpory zajišťují či zvyšují dohadováním partnerství s organizacemi, s nimiž mají rozmanité vztahy, a to „na poslední chvíli“. Obr. 3.8: Situace předpokládaná poskytovateli finanční podpory partnerským projektům

partnerství

vyhlášení programu podpory

partnerský projekt

žádost o podporu partnerského projektu

čas Zdroj: vlastní Obr. 3.9: Situace sehrávaná aktéry partnerských projektů vyhlášení programu podpory

„partnerský“ projekt

kvazipartnerství

žádost o podporu partnerského projektu

čas Zdroj: vlastní Jak však případy vesměs ukázaly, jsou cesty od kvazipartnerství k sehrávanému partnerství pro organizace jako aktéry otevřeny. Jsou přece cestami z nedůvěry a nerovnosti k důvěře a rovnosti, z krátkodobých účelových vztahů do vztahů dlouhodobých a zásadních (viz obr.1.50). S větší či menší razancí se na této cestě pohybuje většina aktérů většiny případů, kterým byla v této práci věnována pozornost. Pokud ji neopustí a uvidí jasněji její cíl, mají šanci vytvářet partnerství a temporality obou procesů se budou sbližovat.

129

Závěr Konstrukci textu, v jehož závěru se nyní ocitáme, si lze představit jako široký a krátký trychtýř s výraznou disproporcí mezi šíří počáteční nálevky a konečného vyústění. Začali jsem „ze široka“ a skončili úzkou sondou (řečeno jazykem empirické sociologie). Po celou dobu jsme se až úzkostlivě zdržovali uvnitř stěn onoho průběžně konstruovaného útvaru, vědomi si jeho možností a omezení. Naše výchozí úvahy o organizacích a prostorech představují široký rámec kontextů, bez jehož určení bychom neměli možnost věnovat pozornost specifickým organizacím a prostorům. Ty jsme si předem záměrně určili jako organizace s jedním určitým vzájemným typem vztahu (partnerským) působící v jednom z mnoha prostorů (venkovském). Nyní již nastala situace dokončení úvah a pragmatickému obratu k názvu textu. Přinesli jsme poznání organizace jako teoretického konstruktu, který je sehráván aktéry v relativním prostoru a čase. Těmto procesům předchází na makroúrovni existence absolutního prostoru a času. V průsečíku makro – mikroúrovně organizace, jako připravené formy činností aktérů, ožívají. Poznali jsem čtyři obecné znaky organizací (instrumentálnost, formálnost, strukturu, kulturu) a jejich propojením určila jejich čtyři typy (adhokratický, alternativní, byrokratický, nerutinní). Interpretovali jsme organizace nejen jako nástroje, konstruované a používané aktéry jejich interního prostoru pro dosahování organizačních cílů a vizí, ale též jako sociální útvary, které jsou aktéry externího prostoru organizací. V něm ve vzájemné interakci sehrávají rozmanitě dynamické procesy, ve kterých konstruují své vztahy. Poznali jsme dva obecné znaky těchto meziorganizačních procesů, založené na míře rovnosti. Prvním z nich je rovnost příležitostí ke vstupu do externího prostoru organizací (nazvali jsem ho důvěrou) a druhým z nich je rovnost podmínek pro meziorganizační interakce v externím prostoru organizací (nazvali jsem ho rovností). Propojením obou znaků jsme určili devět typů meziorganizačních vztahů (neutralitu, soutěž, konkurenci, pomoc, podporu, řevnivost, negaci, spolupráci, partnerství). Jejich umístěním do prostoru a času jsme vytvořili model vztahového kontinua organizací. Přinesli jsme poznání venkovského prostoru jako teoretického konstruktu, který je určen nejen dohodnutým absolutním prostorem, ale stejně významně prostorem relativním, sehrávaným v prostoru a čase jeho aktéry. Poznali jsme tři obecné znaky venkovského prostoru (homogennost, statičnost, bezprostřednost) a v úvaze o jejich míře naznačili rurálně – urbánní kontinuum. Přemítání o venkovském veřejném prostoru nás přivedlo k poznání jeho neautonomnosti a neautentičnosti. Poznali jsme význam především alternativních, ale i příp. i byrokratických, organizací pro venkovský prostor, a význam jejich partnerství v něm. Přinesli jsme poznání šesti znaků partnerství (dlouhodobost, situační neproměnlivost, rovnost, důvěra, sdílení vizí/idejí, nesdílení aktivit), doporučili stanovit jejich indikátory a verifikovat výzkumnou hypotézu, ke které jsem dospěli. Naznačili jsme cesty od kvazipartnerství k partnerství, které jsou možné a vedou prostory sílící důvěry a 130

rovnosti. Otevírají se vzájemným poznáváním, které vzniká společnou diskusí (lexis) a činností (praxis). Jak s lze textem práce vlídně nakládat dál? V praktické rovině ho lze již nyní přijmout jako východisko pochybování, posuzování a řízení meziorganizačních procesů a vztahů, specificky pak partnerských meziorganizačních procesů a vztahů ve venkovském prostoru. V teoretické rovině je text východiskem (protože již určuje zkoumané jevy) pro navazující empiricky sociologický výzkum, jehož poznatky mohou obohatit sociologickou teorii a být tak přínosem pro praxi (v klasickém sřetězení teorie – výzkum – teorie). Záměrem takového výzkumu by bylo zkoumat organizace a venkovský prostor pro potřeby aplikace teoretických poznatků v praxi, tzn. jejich využití při managementu organizací a meziorganizačních vztahů. Cílem výzkumu by bylo stanovit indikátory zkoumaných jevů a metody jejich postihování (nejlépe měření). Indikátory by byly stanoveny na základě předvýzkumu formou pracovních hypotéz, které by byly výzkumem verifikovány do formy výzkumných hypotéz (ty by bylo třeba před případnou následnou standardizací dlouhodobě testovat v praxi). Výzkum by se soustředil na dílčí cíle:
znaky organizace (viz část 1. 4. 1 této práce), tzn. instrumentálnost (poslání a cíle), formálnost (identifikační údaje), struktura (míra, temporalita a typ) a kultura (míra, temporalita a styl);
typ organizace (viz část 1. 5. této práce), tzn. adhokratická, alternativní, byrokratická a nerutinní;
vztahy organizace ( viz část 1.6 této práce), tzn. důvěra a rovnost v 9 typech vztahů, kterými jsou neutralita, soutěž, konkurence, pomoc, podpora, řevnivost, negace, spolupráce a partnerství (pracovní hypotéza vztahu partnerství je již obsažena v této práci);
znaky venkovského prostoru (viz část 2.1 této práce), tzn. homogennost, statičnost a bezprostřednost. Přemítání nad teoretickými úvahami a praktickými případy, jejich analýzy a komparace, umožnily vytvořit typologie a jednoduché modely. Považujme je za východisko pro další pokračování na cestě poznávání organizací a jejich procesů, sehrávaných v časech a prostorech jejich aktéry a za pomoc managementu organizačních procesů v každodenní praxi.

131

Seznam tabulek 1. Organizace Tab. 1.1: Čas absolutní a relativní Tab. 1.2: Prostor absolutní a relativní Tab. 1.3: Klasické a moderní pojetí člověka v organizaci Tab. 1.4: Faktory spokojenosti a nespokojenosti člověka v organizaci dle Herzberga Tab. 1.5: Organizační kultura dle Deala a Kennedyho Tab. 1.6: Funkčnost jednání v organizaci a jeho důsledků Tab. 1.7: Sociální směna dle Lunberga Tab. 1.8: Kariérní typy dle Scheina Tab. 1.9: Rozhodování manažerů a vůdců v organizaci Tab. 1.10: Komparace organizačních kultur a typů

2. Organizace ve venkovském veřejném prostoru Tab. 2.1: Manifestní znaky sehrávaného venkovského prostoru Tab. 2.2: Makro – mikroúrovňové znaky venkovského prostoru Tab. 2.3: Kompatibilita typů organizací s relativním venkovským prostorem

3. Teorie a praxe partnerství Tab. 3.1: Sémantická analýza 12 výroků o partnerství z hlediska jejich rozpornosti s pracovním určením partnerství Tab. 3.2: Výskyt znaků partnerství pracovního určení partnerství v komparovaných 12 výrocích o partnerství Tab. 3.3: Zdroje případových studií Tab. 3.4: Výskyt znaků partnerství Tab. 3.5: Vztahy sehrávané partnerskými organizacemi Tab. 3.6: Prostor a oblast působení partnerských organizací

132

Seznam obrázků 1. Organizace Obr. 1.1: Rutinní jednání Obr. 1.2: Relativnost času Obr. 1.3: Nedělený čas Obr. 1.4: Dělený čas Obr. 1.5: Makro – mikroúrovňové určení prostoru a času Obr. 1.6: Sociální atom J. L. Morena Obr. 1.7: Strukturovaný sociální prostor Obr. 1.8: Vytváření sebepředstavy v sociální interakci Obr. 1.9: Organizování Obr. 1.10: Vývoj studia organizací dle oblasti jejich působení Obr. 1.11: Reinterpretace organizace jejím zakladatelem Obr. 1.12: Reinterpretace organizace jejím zakladatelem v čase Obr. 1.13: Reinterpretace organizace jejími zakladateli v sociální interakci Obr. 1.14: Úspěch organizace a legitimita jejích cílů Obr. 1.15: Organizační subsystémy a cíle Obr. 1.16: Temporální segregace procesů vznikání a zanikání organizace Obr. 1.17: Vývoj studia organizací dle jejich orientace Obr. 1.18: Moderní pojetí člověka v organizaci Obr. 1.19: Vývoj pojetí dělby práce Obr. 1.20: Hierarchická organizační struktura Obr. 1.21: Organizační kultura dle Handyho Obr. 1.22: Organizační kultura dle Trompenaarse Obr. 1.23: Organizační kultura dle Hallové Obr. 1.24: Organizační kultura dle Camerona a Quinna Obr. 1.25: Aktér a cíle organizace Obr. 1.26: Postojové kontinuum k cílům organizace Obr. 1.27: Postojové kontinuum k metodám dosahování cílů organizace Obr. 1.28: Organizační identita Obr. 1.29: Aktér a cíle organizace dle paradigmat Obr. 1.30: Aktérovo očekávání a spokojenost Obr. 1.31: Aktérova spokojenost a sociální status v organizaci Obr. 1.32: Aktérovo situační jednání v organizaci Obr. 1.33: Organizační subsystémy a jednání Obr. 1.34: Sociální status a moc Obr. 1.35: Organizační mobilita a moc Obr. 1.36: Organizační kariéra a moc Obr. 1.37: Vývoj kariéry dle Scheina Obr. 1.38: Horizontální dimenze manažerských rozhodovacích procesů v organizaci Obr. 1.39: Vertikální dimenze manažerských rozhodovacích procesů v organizaci Obr. 1.40: Časová dimenze manažerských rozhodovacích procesů v organizaci Obr. 1.41: Metody manažerského rozhodování v organizaci Obr. 1.42: Funkcionální analýza organizace Obr. 1.43: Funkčnost konfliktu pro organizaci Obr. 1.44: Autoritářský model řízení organizace

133

Obr. 1.45: Demokratický model řízení organizace Obr. 1.46: Liberální model řízení organizace Obr. 1.47: Relativnost vzájemné a veřejné prospěšnosti Obr. 1.48: Organizace jako systém Obr. 1.49: Postmoderní organizace Obr. 1.50: Model vztahového kontinua organizací Obr. 1.51: Vývoj vztahů v modelu vztahového kontinua organizací

2. Organizace ve venkovském veřejném prostoru Obr. 2.1: Rozdělení prostoru Obr. 2.2: Významy prostorů Obr. 2.3: Vznik prostorů Obr. 2.4: Rurálně – urbánní prostorové kontinuum Obr. 2.5: Demarkace prostorů Obr. 2.6: Makroúrovňové určení rurálně – urbánního prostoru a času Obr. 2.7: Mikroúrovňové určení rurálně – urbánního prostoru a času Obr. 2.8: Makro – mikroúrovňové určení rurálně – urbánního prostoru a času Obr. 2.9: Kompatibilita typů organizací s relativním venkovským prostorem Obr. 2.10: Kompatibilita vztahů mezi organizacemi s venkovským prostorem z hlediska času Obr. 2.11: Možnosti vzniku výskytu organizace v prostoru Obr. 2.12: Kompatibilita typů organizací s venkovským prostorem z hlediska důvěry Obr. 2.13: Kompatibilita vztahů mezi organizacemi s venkovským prostorem z hlediska důvěry Obr. 2.14: Kompatibilita typů organizací s venkovským prostorem z hlediska rovnosti Obr. 2.15: Kompatibilita vztahů mezi organizacemi s venkovským prostorem z hlediska rovnosti Obr. 2.16: Kompatibilita vztahů mezi organizacemi s venkovským prostorem z hlediska času, důvěry a rovnosti

3. Teorie a praxe partnerství Obr. 3.1: Nerozpornost 12 výroků o partnerství s pracovním určením partnerství Obr. 3.2: Shodnost 12 výroků o partnerství s pracovním určením partnerství Obr. 3.3: Míra partnerství Obr. 3.4: Míra partnerství ve zkoumaných případech Obr. 3.5: Struktura vztahů mezi 131 organizacemi deklarujícími partnerství Obr. 3.6: Struktura 131 organizací deklarujících partnerství dle působnosti Obr. 3.7: Vztahy sehrávané partnerskými organizacemi Obr. 3.8: Situace předpokládaná poskytovateli finanční podpory partnerským projektům Obr. 3.9: Situace sehrávaná aktéry partnerských projektů

134

LITERATURA [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29]

Bauman, Z.: Globalizace. Mladá fronta, 1999 Bedrnová, E., Nový, I.: Psychologie a sociologie v řízení firmy. Prospektum Praha, 1994 Bělohlávek, F.: Organizační chování. Rubico Olomouc, 1996 Berger, P.L., Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality. Centrum pro studiem demokracie a kultury, 1999 Bible. Ekumenická rada církví v ČSSR, 1989 Blažek, B.: Venkov, města, média. Sociologické nakladatelství, 1998 Bourdieu, P.: Teorie jednání. Karolinum, 1998 Cepáková, V.: Partnerství veřejného, podnikatelského a neziskového sektoru. Bakalářská práce. FM VŠE, 2005 Čep. T.: Sociální funkce zemědělské mládeže. In: Sociologická revue, 1934 Dahrendorf, R.: Soziale Klassen und Klassenkonflikt. Stuttgart 1957 Donnelly, J. H. Jr., Gibbon, J. L., Ivancevich, J. M. : Management. Grada, 1995 Durkheim, E. Sociologie a filosofie. In: Sociologie a filosofie. Sociologické nakladatelství, 1998 Etzioni, A.: Morální dimenze ekonomiky, Victoria Publishing, 1995 Friedmann, G.: Rozdrobená práce. Práce, 1970 Giddens, A.: Důsledky modernity. Sociologické nakladatelství, 1998 Haasová, A.: Rašelina a.s., se sídlem v Soběslavi, jako jedna z organizací ve městě. Diplomová práce. FM VŠE, 2007 Habermas, J.: Strukturální proměna veřejnosti. FÚ AV ČR, 2000 Herzberg, F.: The motivation to work. New York. John Wiley and sons, 1959 Howard, E.: Zahradní města budoucnosti. Praha, 1924 Hrozná, A.: Pojmy partnerství a spolupráce v praxi veřejného sektoru. Diplomová práce. FM VŠE, 2008 Kadeřábková, A., Adámek, P.: Vytvoření partnerství na regionální/místní úrovni. WWW.topregion.cz, 7. 12. 2007 Kadleček, M.: Partnerství neziskového a podnikového sektoru. Bakalářská práce. FM VŠE, 2008 Keller, J.: Podivné osudy organizací. In: Nedomyšlená společnost. Doplněk Brno, 1992 Keller, J.: Sociologie byrokracie a organizace. Sociologické nakladatelství, 1996 Klímová, K.: Partnerství jako podmínka finanční pomoci ve Středočeském kraji. Bakalářská práce. FM VŠE, 2007 Kolman, L.: Rozvoj lidských možností. Kapitoly z psychologie pro manažery. Česká zemědělská univerzita v Praze, 1998 Koontz, H., Weihrich, H.: Management. Victoria publishing, 1993 Kubík, L.: Vstupní texty k třídenním seminářům programu CPSI (98 – 01). Nadace OSF Praha, 2001 Kubranská, Z.: Partnerské procesy a veřejnost. Bakalářská práce. FM VŠE, 2007 135

[30] [31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40] [41] [42] [43] [44]

[45] [46] [47] [48] [49] [50] [51] [52] [53] [54] [55] [56] [57] [58] [59] [60] [61] [62] [63]

Lukášová, R., Nový, I. a kol.: Organizační kultura, Grada, 2004 Lundberg, G. A.: Foundations of Sociology. New York, 1964 Malý sociologický slovník, Svoboda, 1970 Mannheim, K.: Ideologie a utopie. Archa, 1991 Manuál dobrých praktik regionálního partnerství. WWW.partnerstvi-msk.cz, 3. 7. 2007 Merton, R.: Byrokratická struktura a osobnost. In: Studie ze sociologické teorie. Sociologické nakladatelství, 2000 Metodické doporučení č. 2 pro zpracování projektu v rámci opatření 3.3. SROP. WWW.cpkp.cz, 8. 5. 2007 Možný, I.: Moderní rodina. Blok, 1990 Nakonečný, M.: Sociální psychologie organizace. Grada, 2005 Nenadál, J.: Management partnerství s dodavateli. Management Press, 2006 Novotná, E.: Antologie z dějin sociologie I. Klasické sociologické teorie. PF České Budějovice, 1992 Novotná, E.: Antologie z dějin sociologie II. Z dějin českého sociologického myšlení. PF České Budějovice, 1992 Novotná, E.: Základy sociologie. Grada, 2008 Novotná, E., Nový, J., Musil, M.: PR management. Oeconomica, 2006 Novotná, E., Musil, M., Nový, J., Sedláková, J.: Socioekonomický potenciál neprůmyslových deprimujících zón původních kulturních domů, škol a prodejen spotřebního družstva Jednota ve venkovském osídlení. Oeconomica, 2006 Panošová, V.: Partnerská skupina. Bakalářská práce. FM VŠE 2003 Parsons, T.: The social system. London Routledge and K. Paul, 1967 Partnerství jako jeden z principů trvale udržitelného rozvoje. WWW.eny.cz, 23.7. 2007 Partnerství v Moravskoslezském kraji. WWW.partnerstvi-msk.cz, 19. 8. 2007 Partnerství, komunita, filantropie, participace. Nadace OSF Praha, 2001 Pelíšková, M.: Partnerství veřejného, podnikatelského a neziskového sektoru. Bakalářská práce. FM VŠE, 2005 Petrusek, M.: Sociometrie. Svoboda, 1969 Popper, K., R.: Logika vědeckého bádání. Oikoymenh, 1997 Principy partnerství k projektu. WWW.partnerstvi.kraj-jihocesky.cz, 1. 12. 2007 Pstružina, K. : Svět poznávání. Nakladatelství Olomouc, 1998 Ragon, M.: Kde budeme žít zítra. Mladá fronta, 1967 Rakušanová, P., Stašková, B.: Organizovaná občanská společnost v České republice. Professional Publishing, 2007 Reitmayerová, E., Broumová, V.: Cílená zpětná vazba. Portál, 2007 Richta, R.: Civilizace na rozcestí. Svoboda, 1966 Rozvojové partnerství v ČR. Orfeus. WWW.hefaistos.org, 12. 8. 2007 Senge, P. M. : Pátá disciplina. Management Press Praha, 2007 Schein, E. H.: Psychologie organizace. Orbis, 1969 Smircich, L.: Concepts of Culture and organizational Analysis. In: Administrative Science Quarterly, 1983. Vol. 28 Sociologie ´66. Sborník z I. celostátní konference československých sociologů, konané ve dnech 22. – 26. listopadu 1966 ve Špindlerově mlýně. Svoboda, 1966

136

[64] [65] [66] [67] [68] [69] [70] [71] [72] [73] [74] [75] [76] [77]

Sušanka, P., Večerka, R.: O partnerství pro venkov. WWW.leaderplus.cz, 25.10.2005 Szacki, J.: Utopie. Mladá fronta, 1971 Špatenková, N. a kol.: Krize psychologický a sociologický fenomén. Grada, 2004 Štogr, J.: Partnerství a participace – veřejný prostor. Nadace OSF Praha, 2001 Šubrt, J.: Problém času v sociologické teorii. Karolinum, 2000 Thomas, W. I., Znaniecki, F.: The Polish Peasant in Europe and America, 1918 – 1920. The Unadjusted Girl, 1923 Trčková, L.: Partnerství pro rozvoj vodácké turistiky na řece Ohři. Diplomová práce. FM VŠE, 2007 Ullrich, Z.: Poměr velkoměsta a venkova. In: Brázda, 1939/51 Velký sociologický slovník. Karolinum, 1996 Wallerstein, I. a kol.: Kam směřují sociální vědy. Sociologické nakladatelství, 1998 Weber, M. : Metodologie, sociologie a politika. Oikoymenh, 1998 Whyte, W.: Organizační člověk. Svoboda, 1968 Wisniewski, M.: Metody manažerského rozhodování. Grada, 1996 zákon č. 183/2006 Sb,

137