SYNERGIE VE VENKOVSKÉM PROSTORU Aktéři a nástroje rozvoje venkova

SYNERGIE VE VENKOVSKÉM PROSTORU Aktéři a nástroje rozvoje venkova

Jan Binek Hana Svobodová Jan Holeček Iva Galvasová Kateřina Chabičovská

GaREP, spol. s r. o. Společnost pro regionální ekonomické poradenství

Brno 2009

Autorský kolektiv: Ing. Jan Binek, Ph.D. Mgr. Hana Svobodová Mgr. Jan Holeček PhDr. Iva Galvasová RNDr. Kateřina Chabičovská

Recenzoval: RNDr. Radim Perlín, Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze

© GaREP, spol. s r. o., Brno 2009 náměstí 28. října 3, 602 00 Brno, www.garep.cz ISBN 978-80-904308-0-8

SYNERGIE VE VENKOVSKÉM PROSTORU Aktéři a nástroje rozvoje venkova Publikace byla vytvořena v rámci výzkumného projektu Ministerstva zemědělství ČR s označením QH82249 „SYNERGIE v přístupu k rozvoji venkova“ v rámci Programu výzkumu v agrárním sektoru 2007–2012 jako první ze série publikací rozvíjející téma synergie.

Řešitel výzkumu: GaREP, spol. s ekonomické poradenství, Brno

r. o., společnost pro regionální

OBSAH Úvod ............................................................................................................. 7 1. Pojetí venkova ....................................................................................... 11 1.1 Co je venkov? ................................................................................... 11 Východiska vymezování venkova ...................................................... 11 Prostorové úrovně identifikace venkova ............................................. 12 Znaky venkova.................................................................................... 14 1.2 Kvantitativní přístupy k vymezování venkovských oblastí .............. 16 Obecné přístupy k vymezování venkova ............................................ 17 Vymezování venkovských regionů ..................................................... 18 Velikostně-polohová diferenciace venkovských obcí ......................... 19 1.3 pojetí venkova v rámci projektu Synergie ........................................ 21 2. Synergický přístup k rozvoji venkova................................................. 23 2.1 Pojetí rozvoje venkova ...................................................................... 23 2.2 Hledání nové podoby venkova.......................................................... 28 2.3 Synergický přístup k rozvoji venkova .............................................. 32 3. Rozvojové struktury ve venkovském prostoru ................................... 38 3.1 Aktéři rozvoje venkova ..................................................................... 38 3.2 Kategorizace aktérů rozvoje ............................................................. 39 3.3 Specifikace aktérů rozvoje venkova ................................................. 43 Národní úroveň ................................................................................... 43 Krajská úroveň .................................................................................... 48 Místní úroveň ...................................................................................... 49 3.4 Vybrané charakteristiky aktérů rozvoje ve vztahu k jejich spolupráci s dalšími subjekty ................................................................................... 55 4. Nástroje rozvoje venkova ..................................................................... 59 4.1 Členění nástrojů rozvoje ................................................................... 59

4.2 Administrativní nástroje ................................................................... 62 4.3 Koncepční nástroje ........................................................................... 63 Koncepční dokumenty ........................................................................ 63 Územněplánovací dokumenty............................................................. 70 Pozemkové úpravy.............................................................................. 72 4.4 Institucionální nástroje ...................................................................... 75 4.5 Věcné nástroje .................................................................................. 76 4.6 Sociálně-psychologické nástroje ....................................................... 77 4.7 Finanční nástroje ............................................................................... 80 Dotace ................................................................................................. 80 Závěr .......................................................................................................... 85 Literatura .................................................................................................. 87 Přílohy ....................................................................................................... 91 Seznam zkratek ......................................................................................... 94

ÚVOD Předkládaná publikace je první z řady dílčích výstupů publikovaných v rámci výzkumného projektu řešeného týmem společnosti GaREP, spol. s r.o., pro Ministerstvo zemědělství ČR s označením QH82249 „SYNERGIE v přístupu k rozvoji venkova“. Hlavní myšlenkou projektu je rozvinutí „synergie“ v přístupu k rozvoji venkova. Projekt usiluje o dosaţení synergického účinku při aplikaci účelně vybraných postupů, opatření a nástrojů k podpoře vyšší kvality ţivota na venkově a podnikání v agrárním sektoru, který bude umoţněn zvýšením kvality činností institucí ovlivňujících tento rozvoj. Hlavním principem řešení je komplexní a interdisciplinární pohled na vytyčený předmět zkoumání. Venkov je specifickým, nicméně značně různorodým společenským, ekonomickým, kulturním i ekologickým prostorem. Odrazem pestrosti a mnohovrstevnatosti venkovského prostoru je stejně bohatý počet institucí ovlivňujících, rozvíjejících či řešících jednotlivé sloţky či problémy tohoto prostoru. Na úrovni státní správy jde zejména o ministerstvo zemědělství, ministerstvo pro místní rozvoj a ministerstvo ţivotního prostředí; významnou roli hrají úřady práce. Ze zájmových organizací dominuje agrární komora a její regionální organizace, dále byla zřízena krajská informační střediska pro rozvoj zemědělství a venkova, pro diverzifikaci podnikatelských činností je důleţité i zapojení hospodářské komory, působí rovněţ řada dalších dílčích zájmových organizací. Obce vyvíjejí řadu aktivit k oţivení venkova: vznikly školy obnovy venkova, Národní síť rozvoje venkova, Národní observatoř venkova, Národní síť venkovských komunitních škol. Kraje podporují venkovské obce, svazky obcí a místní akční skupiny pomocí programů rozvoje venkova. Jednotlivé uvedené subjekty i další usilují o rozvoj venkova: o zvýšení kvality ţivota na venkově, rozvoj lidských zdrojů, rozvoj podnikání; vyuţívají široké škály nástrojů a směřují na venkov poměrně značné prostředky. Podchycení celého komplexu rozvojových aktivit realizovaných různými aktéry ve venkovském prostoru a zhodnocení jejich vazeb, účinků a omezení jejich plného rozvinutí by mělo nalézt moţnosti, jak účinněji přistupovat k řešení nepříznivých trendů na venkově – zejména jde o vylidňování v periferních oblastech, resp. v určitých obcích, ztrátu pracovních míst, oslabení dříve nosného zemědělského sektoru, relativní zhoršení ţivotních podmínek atd. – prostřednictvím sladění přístupů jednotlivých aktérů rozvoje a rozvinutím vzájemné podpory a spolupráce. Cílem je vytvoření strukturovaných a uspořádaných souborů opatření a nástrojů vedoucích ke zlepšení podnikání v agrárním sektoru, kvality ţivota 7

na venkově a dopadu hospodářských činností na krajinu a zesilujících funkčnost a provázanost činností zainteresovaných institucí. Projekt usiluje o nalezení cest a opatření pro systémová i praktická řešení vedoucí ke sníţení neţádoucích trendů dosavadních změn. Z hlediska synergického uchopení venkovské reality je důleţité hledat specifické dopady jednotlivých veřejných politik do území, resp. rozlišit politiky a procesy, které výrazným způsobem dopadají právě na obyvatele venkova. Nezbytným přístupem k řešení projektu je rozvinutí interaktivní komunikace se spolupracujícími zástupci relevantních subjektů ze všech sloţek řešené problematiky – tj. zejména zástupců veřejné správy (obcí i institucí státní správy, územní a zájmové samosprávy) a podnikatelů z agrárního sektoru, ale také specialistů ze sféry environmentální a občanské. Rámec pro utváření podmínek rozvoje venkova je nemalou měrou stanoven Společnou zemědělskou politikou EU (SZP), která v posledních letech prošla důleţitými reformami. Pro rozvoj venkova byla zásadní tzv. průběţná zpráva o stavu SZP (mid-term review) z roku 2002. Klíčovým prvkem se stala redukce přímých plateb určených velkým zemědělským podnikům, přičemţ ušetřené prostředky poplynou právě na rozvoj venkova (tzv. modulace – přesun financí z I. do II. pilíře SZP). Cílem publikace je stručnou formou přiblíţit základní definiční a metodologické přístupy k venkovu a zdůraznit vybrané rozvojové souvislosti venkova důleţité pro synergii rozvojových aktivit. Stěţejním tématem je problematika aktérů rozvoje. V této oblasti publikace usiluje o jejich komplexní uchopení a strukturaci tak, aby na základě tohoto poznání mohly být budovány synergické struktury spolupráce. Rozvojové aktivity je třeba vnímat v kontextu celého souboru nástrojů rozvoje. Jen tak je moţno účinně rozvíjet různorodé oblasti a kombinovat nejvhodnější kroky. Publikace proto chce čtenáři přiblíţit obecnou strukturu nástrojů rozvoje a zejména jejich aplikaci ve venkovském prostoru. Publikace je členěna do čtyř kapitol. První kapitola se ve stručnosti věnuje pojetí venkova a způsobům jeho vymezování. Uvádí hlavní znaky venkova a jejich uţití v různých klasifikacích. Zdůrazňuje zejména účel jednotlivých přístupů a představuje hlavní moţnosti jeho vymezení vyuţitím kvantitativních znaků.

8

Kapitola druhá formuluje rámec rozvojových aktivit venkova a specifikuje synergický přístup k rozvoji venkova jako nosnou linii zkoumání aktérů a nástrojů rozvoje. Ve třetí kapitole jsou strukturovány jednotlivé subjekty relevantní pro rozvojové dění na venkově, tj. aktéři rozvoje venkova. V členění dle prostorových úrovní a typů subjektů jsou přiblíţeny jejich charakteristiky a role v rozvoji venkova. U vybraných z nich jsou nastíněny vzájemné vazby. Závěrečná kapitola je vstupem do problematiky nástrojů rozvoje venkova. Na základě obecného členění nástrojů rozvoje území jsou představeny základní charakteristiky nosných nástrojů. U jednotlivých nástrojů jsou specifikovány aplikace pro venkov jako specifický typ regionu.

9

10

1. POJETÍ VENKOVA 1.1 CO JE VENKOV? Pojem venkov je neurčité a do jisté míry abstraktní označení osídlené kulturní krajiny se specifickými charakteristikami. Co je venkov, vnímáme do jisté míry intuitivně, na základě řady znaků různorodé povahy. Zásadní otázkou je, zda je vůbec moţné vymezit venkov jednoznačně a exaktně, a pokud ano, za jakých podmínek a k jakému účelu. Východiska vymezování venkova Exaktní vymezení venkova jako jednoznačně ohraničeného prostoru je v obecné rovině velmi obtíţné. Jedná se o přechodovou škálu mezi divočinou a městem, respektive i tyto kategorie jsou samy přechodovou škálou v různých hierarchických uspořádáních různé úrovně. Současný venkov jiţ vykazuje mnohé znaky města a mnohá města mohou mít venkovský charakter. Navíc neexistuje jen „jeden“ venkov, ať jiţ ve smyslu sociálního konstruktu, či prostorově vymezitelné entity.1 Objektivně proto nelze vytvořit jedno univerzální vymezení, ale je moţné a účelné vymezovat věcně podloţené klasifikace venkovského území ve vztahu k jejich konkrétnímu vyuţití. Přístupy k jeho vymezování se odvíjí od jeho hlavního účelu. Můţeme potom zjednodušeně odlišit přístupy zaloţené např. na:  velikosti sídel s aspektem na demografii a s úzkou vazbou na prostorovou strukturu;  charakteru krajiny, tj. jako výsledek dlouhodobé interakce lidí a přírodního prostředí, zrcadlící se v ekonomických, sociálních a ekologických funkcích krajiny;  charakteru sídel a ţivota v nich, tj. vnímání role sídla ve správním systému, etnografické oblasti, vybavenosti včetně pracovních příleţitostí, podnikání, politice v rámci obce a navenek;  event. jiné.

1

Více viz např. Blaţek (2007).

11

Exaktní vymezení venkova je však v ojedinělých případech nezbytné. Takovým případem můţe být poţadavek na jasné vymezení příjemců dotací, tj. účelové vymezení pro uplatňování politiky „rozvoje venkova“. Základní podmínkou této politiky je přesná, adresná a právě jen jedna moţnost financování určitého záměru z veřejných zdrojů, aby byla dodrţena filozofie její transparentnosti. Exaktní vymezení venkova tak neodráţí reálný venkov, respektive venkovy jako takové, ale různé hierarchické semiperiferie, periferie a marginálie. Výsledek takového přístupu je také často značně proměnlivý v závislosti na základní zkoumané jednotce (obce, obvod POÚ, obvod ORP, okres), volbě ukazatelů a nastavení kritérií. Účelem vymezení venkova je najít pokud moţno co nejvíce odpovídající prostory jako územně souvislé regiony nebo shodou identifikačních znaků související jednotky, které můţeme nazvat venkovskými. Na účelová vymezení venkova by potom byly navázány nástroje revitalizace a podpory rozvoje jednotlivých oblastí. Vzhledem k různému působení existujících rozvojových nástrojů by musely být uplatněny různé klasifikace, tak aby došlo k jejich efektivnímu zacílení. Tento přístup je součástí procesu „regionalizace území“, který je uţíván hlavně pro potřeby veřejné a vědeckovýzkumné sféry. Proces nastavení regionalizace venkova (tj. jak rozčlenit venkovský prostor na přirozené či účelové venkovské regiony) je předmětem diskurzu a navrhovatelé, rozhodovatelé a uţivatelé by měli dospět k přijetí pro ně pouţitelné varianty v cíleně orientovaném procesu vyjednávání. Proto je důleţité, aby zejména ve výzkumné sféře byly předkládány nové alternativy, výstiţněji odráţející skutečnost, umoţňující překonání stávajících, méně dokonalých řešení. V kaţdém případě je třeba počítat se skutečností, ţe ţádné řešení nebude zcela přijatelné pro všechny zúčastněné – s ohledem na rozmanitost zájmů, poslání či kompetence, coţ by nemělo být neodstranitelnou bariérou pro poznání ani pro rozvíjení venkova a venkovského prostoru jako takového. Prostorové úrovně identifikace venkova V oblasti terminologické jsou v analýzách venkova uţívány pojmy „venkov“ a „venkovský prostor“. Oba jsou obvykle chápány jako do značné míry synonymní, nicméně z hlediska hlubšího zkoumání a prostorové kompozice a dekompozice mezi nimi existuje rozdíl. Venkovský prostor je základním prostorovým souborem, v rámci něhoţ nabývá krajina a sídla venkovských znaků, tj. podoby venkova. Venkovský 12

prostor zahrnuje venkovské obce i malá města tvořící jeden funkční celek, prostory venkovské i s venkovem jen obtíţně ztotoţnitelné.

Venkovský prostor Venkovské obce

Chráněná území bez činnosti člověka

Malá města

Městský prostor

Plošná těţba

Venkov Městský prostor

Městský prostor

Vojenský prostor

Obr. 1: Prostorová strukturace území z hlediska přístupů k vymezení venkova Pramen: vlastní zpracování

Ve zmíněném pojetí, naznačeném na obr. 1, je venkovský prostor vše, co není prostorem městským, urbánním. Mimo města však neleţí jen venkov. Zmíněnými, do venkova jen s velkým nadhledem zařaditelnými oblastmi mohou být vojenské prostory, ale i území rozsáhlé těţby (např. severočeské uhelné pánve) a území s vysokým stupněm ochrany ţivotního prostředí, vyčleněné z kulturní krajiny. V úvahách o uchopení socioekonomických charakteristik určitých prostorových jednotek, tak můţeme na různých úrovních rozlišit následující dichotomní entity:2

2



městské prostory a venkovské prostory,



městská území a venkovská území („venkovy“),



městské obce a venkovské obce,



městská a venkovská sídla.

Müller, J. (2005), s. 4.

13

V případě městských a venkovských prostorů jde o zachycení charakteru osídlení a o hrubé členění odvoditelné např. od hustoty zalidnění či hustoty osídlení. U menších území je moţné vyuţít základní socioekonomické charakteristiky (viz Perlín, Kuldová, 2008) nebo v regionalizaci uplatnit kulturní, historická či národopisná hlediska (viz např. Perlín, 2008). Můţeme potom hovořit o typech venkova. Obce jsou základními správními jednotkami státu. Jako venkovské obce chápeme obvykle obce s niţším počtem obyvatel (nejčastější hranicí je 2000 obyvatel). Lze uţít i statusu obce, resp. správních charakteristik, kdy městské obce mají status města. Sídelní útvary jsou základní jednotkou osídlení a na této úrovni lze jiţ identifikovat venkovská sídla, tj. sídla vykazující hlavní znaky venkova. Počet sídel v České republice činí více neţ 14 tisíc, nicméně poslední přesné údaje pochází z roku 1991. Po sčítání lidu v roce 2001 nebyla tato oblast vyhodnocována. Na úrovni sídelních útvarů je moţné např. v rámci měst identifikovat jádrová městská sídla, odlehlé místní části venkovského charakteru či okolní administrativně postupně připojovaná venkovská sídla. Müller (2005) odhaduje, ţe ve venkovských sídlech, která jsou administrativně součástí měst, ţije aţ 0,5 mil. obyvatel. Závěrem lze tedy konstatovat, ţe jednoznačnou vyčerpávající regionalizaci venkova není na úrovni obcí moţné vytvořit, nicméně lze vyčlenit různá území s převládajícími venkovskými sídly. Znaky venkova Základním problémem rozvoje venkova je skutečnost, ţe neexistuje jeden univerzální venkov jako území jednoznačně naplňující věcnou podstatu venkova. Co je venkov, vnímáme do jisté míry intuitivně na základě řady znaků různorodé povahy a různé intenzity. Jsme potom schopni označit různé typy venkovů podle přítomnosti těch či oněch znaků. S růzností znaků je spojena i různost rozvojové situace těchto venkovů. Pro nalezení znaků venkova se musíme ztotoţnit s vymezením venkova jako prostoru tvořeného venkovskými obcemi a okolní krajinou. U venkovských obcí, resp. venkovských sídel potom můţeme z různých hledisek vymezit zejména následující znaky typické pro tradiční venkov:  urbanistické znaky – vysoký podíl rodinných domů, málo vyvinutá uliční síť s dominantním prostorem návsi jako společenského 14

a kulturního centra sídla, rozvolněná zástavba, vysoký podíl zeleně v sídle;  architektonické znaky – nízkopodlaţní zástavba, absence nájemního bydlení, domy doplněny hospodářským zázemím (integrace obytné a dalších funkcí), vymezení dvora a zahrady s výrazně oddělenými funkcemi;  sociální znaky – uţší sociální kontakty mezi obyvateli sídla, neformální sociální kontrola, participace, tradicionalismus, konzervatismus;  ekonomické znaky – dominantní nebo rozhodující činností je zemědělství a primární výroba potravin, významný podíl ekonomicky aktivních osob vyjíţdí do zaměstnání mimo toto sídlo, vyšší podíl samozásobitelství, kutilství;  administrativní znaky – status sídla (sídlo, které v minulosti či v současnosti získalo městská práva, je městem, ostatní sídla jsou vesnicemi);  velikostní znaky – počet obyvatel pod konvenčně stanovenou hranicí, hustota zalidnění, podíl zastavěné plochy apod.3 Na základě uvedených znaků s výjimkou administrativních a velikostních není moţné bezezbytku plošně vymezit území splňující znaky venkova. V praxi se vedle administrativního vymezení, které nemá z rozvojového hlediska větší opodstatnění,4 uţívá různých velikostních (kvantitativních) znaků. Hlavní uţívané přístupy k vymezení venkova jsou představeny v následující podkapitole. Základní prostorovou entitou pro úvahy o exaktním vymezení venkova je katastrální území, resp. území obce. Pro vytvoření žádoucích vnějších podmínek rozvoje venkova a případně aktivizaci vnitřních aktérů je důležité vnímání venkova a venkovských znaků ze strany jeho reprezentantů a obyvatel. Starostové 66 venkovských obcí na Boskovicku a Hrotovicku na otázku, jaké znaky by měla splňovat venkovská obec, odpověděli následující:  konkrétní znaky již nejsou;

3

Zpracováno s vyuţitím Maříková (2006), Perlín (2008). Současný administrativní přístup uţívá pro přidělení statutu města velikostní kriterium 3 000 obyvatel. 4

15

 krajinné znaky – harmonická krajina, zeleň a voda, ekologická stabilita, vesnický ráz, klid, minimum hluku;  kulturní znaky – folklor, tradice, spolky, místní kulturní a společenské vyžití, škola, kostel, myšlení obyvatel venkova, sdružení dobrovolných hasičů, kulturní dům;  společenské znaky – pohostinnost lidí, kvalitní život, lidé spokojení s vlastním životem, otevřenost vůči nově příchozím i turistům z měst hledajícím klid, bezpečí, bližší vztah k přírodě, žití s ní, znalost přírody a boj proti nepřízni, spolupráce, soudržnost, konvergence s městy, dotace jako kompenzace;  urbanistické a architektonické znaky – bydlení v kvalitních rodinných domech, hospodářská stavení, upravená náves, řešení odpadů;  ekonomické znaky – řemesla, práce v místě bydliště. Na uvedených příkladech je rámcový soulad s obecným výčtem znaků, nicméně na mnohých výrocích je znát vnímání méně obvyklých nuancí. Pro někoho může být překvapením i deklarovaná otevřenost. V souvislosti s otázkou udrţování znaků venkova, resp. venkovských obcí je nutné zmínit tzv. nepřímou urbanizaci, kterou chápeme jako „komplex procesů působení a osvojování městských způsobů chování a organizace ţivota, městské kultury a městských forem sociálních kontaktů a hodnotových orientací obyvateli, kteří ve městech nebydlí.“ 5 V obcích s intenzivní imigrací, obvykle v příměstských oblastech, bývají tyto procesy příchodem obyvatelstva z měst umocněny. 1.2 KVANTITATIVNÍ PŘÍSTUPY K VYMEZOVÁNÍ VENKOVSKÝCH OBLASTÍ V úvodní části byly řešeny obecné otázky vymezení venkova. Níţe uvedený text uvádí nejčastější konkrétní přístupy, které staví na názornějším přístupu k vymezení venkovských oblastí, komentuje zvolený postup a zamýšlí se nad jeho praktickou vyuţitelností.

5

Slovník územního plánování. Dostupné z: .

16

Obecné přístupy k vymezování venkova Nejsnadněji zjistitelnou a dlouhodobě sledovanou charakteristikou slouţící k vymezování venkova je velikostní kategorie obce. Velikost sídla je charakteristikou sociální koheze, není ale jediným a dostačujícím způsobem výpovědi o aktuálních problémech v obci. Ve statistikách se navíc běţně uţívá počet trvale bydlících obyvatel v obci, kde za relevantní se povaţují data vedená Českým statistickým úřadem.6 Tab. 1: Podíl obyvatel obcí v krajích podle velikostních kategorií obcí (k 1. 1. 2007) Počet obyvatel obce

ČR1) SČ JČ PL KV UL LB KH PA VY JM OL ZL MS

do 1 000

19,4 29,6 23,0 22,0 12,0 12,7 15,5 23,4 26,6 32,7 18,5 18,3 17,6 6,3

Podíl obyvatel dané velikostní skupiny obcí na celku v %

1 000–1 499 6,2 7,7 6,8 7,2 3,2 3,9 4,1 4,8 6,8 5,1 7,7 10,8 5,0 4,6 1 500–1 999 4,3 5,1 3,9 3,8 5,3 2,1 4,5 3,3 4,5 4,1 3,7 5,5 7,0 4,1 2 000–2 499 3,1 3,4 3,9 3,3 2,9 3,2 1,0 4,5 1,3 0,9 3,9 3,5 5,4 2,0 2 500–2 999 2,6 1,9 2,5 3,9 2,7 1,7 3,9 1,0 1,6 1,6 3,7 4,8 4,3 1,3 3 000–4 999 6,8 7,6 7,9 8,7 6,7 4,8 7,0 5,5 7,2 6,2 7,7 6,0 5,9 6,8 5 000 a více 57,7 44,8 51,9 51,1 67,2 71,6 63,9 57,6 52,1 49,5 54,8 51,2 54,9 75,0 Celkem 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 100 Pozn.: SČ – Středočeský kraj, JČ – Jihočeský kraj, PL – Plzeňský kraj, KV – Karlovarský kraj, UL – Ústecký kraj, LB – Liberecký kraj, KH – Královéhradecký kraj, PA – Pardubický kraj, VY – Kraj Vysočina, JM – Jihomoravský kraj, OL – Olomoucký kraj, ZL – Zlínský kraj, MS – Moravskoslezský kraj. 1) Česká republika bez Prahy Pramen: Varianty vymezení venkova a jejich zobrazení ve statistických ukazatelích v letech 2000 aţ 2006, ČSÚ, 2008.

Za nejběţnější ukazatel postihující charakter osídlení a nepřímo tedy i charakter krajiny je hustota zalidnění. Tento ukazatel je uţíván OECD či Eurostatem (viz dále). Alternativním ukazatelem můţe být ukazatel hustoty osídlení, kdy základní úrovní není jiţ rozloţení obyvatelstva na určitém území, ale velikostní rozloţení sídel v prostoru (tento rozdíl je jasně patrný při srovnání např. území s převahou velkých a od sebe vzdálenějších obcí na jihu Moravy a území s převahou malých a vzájemně bliţších obcí ve středních Čechách a na Vysočině). Omezení těchto ukazatelů spočívá v tom, ţe mohou být značně zkreslené – počítá se s trvale bydlícím, hlášeným 6

Mírně odlišné údaje mohou být v evidenci obyvatelstva Ministerstva vnitra ČR.

17

obyvatelstvem (přechodné pobyty, ač jsou velmi časté, nejsou uvaţovány), které se v dané denní době významně mění dojíţďkou a vyjíţďkou. Jistou moţností, zejména z hlediska charakteru sídel, je počet obyvatel na zastavěnou plochu/intravilán. Inovace této metody spočívá v nahrazení katastrální plochy obce zastavěnou plochou území, čímţ dojde k získání relativně vypovídajícího údaje o způsobu osídlení. Avšak tato metoda a i další zde neuvedené nejsou jiţ běţně pouţívány. Účelné není pouţívat sadu mnoha indikátorů, které se obtíţně získávají, udrţují, monitorují a vyhodnocují, případně se z nich vyvozují málo korektní závěry. Z hlediska rozvoje venkova jsou významné údaje o vyuţití krajiny a jejich proměnách, proto je zajímavé i vymezování venkova na krajinných principech. Charakteristiku krajiny lze prezentovat na základě analýzy informací o vyuţití půdy (land use) dle údajů Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, případně Městské a obecní statistiky či pomocí zajímavější a inovativnější metody s uţitím leteckých snímků, ze kterých lze přímo zjistit druh ploch a jejich umístění (polohu) v krajině. Zjištěný charakter krajiny vypovídá o stavu krajiny, tj. je jeho obrazem v určitém čase. Vymezování venkovských regionů Vymezování venkova dle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) je regionalizací zaloţenou na kritériu hustoty osídlení a podílu populace v niţších územních jednotkách, které jsou ale účelově definovány. Definice OECD je politicky velmi tvárná. Účelovost definování srovnávaných jednotek je hlavním problémem uţití a srovnání různých výsledků pouţité metody. Limitní hodnotou je hustota osídlení v obcích niţší neţ 150 obyvatel/km2. Takto vymezené obce jiţ můţeme povaţovat za venkovské. Blíţe rozlišujeme tři podkategorie: převážně venkovské oblasti, kde více neţ 50 % populace ţije ve venkovských obcích či regionech, významně venkovské oblasti, kde ţije 15–50 % obyvatel ve venkovských obcích, regionech, a převážně městské oblasti, kde je méně neţ 15 % obyvatelstva ve venkovských obcích, regionech. Vymezování venkova dle Eurostatu je zaloţeno na hustotě obyvatel podobně jako definice OECD a rozlišuje: hustě zalidněné oblasti (hustota obyvatel > 500 obyvatel/km2, populace > 50 000 obyvatel), středně zalidněné oblasti (hustota > 100 obyvatel/km2, populace > 50 000 obyvatel) a řídce osídlené 18

oblasti (ostatní regiony, obce…). Uvedené vymezení je sice zjednodušující, ale dobře aplikovatelné a lehce srovnatelné. Vymezení venkova v ČR není v tomto kontextu jasně dáno a existuje souběţně několik členění. Program rozvoje venkova ČR na období 2007– 2013 vymezuje venkovské oblasti dle definice OECD a dále pracuje s rozlišením venkovského prostoru ČR na příměstský, mezilehlý a odlehlý. Český statistický úřad vymezuje venkov v osmi variantách dle krajů ČR, přičemţ kombinuje různou velikost obcí, s různou hustotou zalidnění a statut obce.7 Mezi kraji ČR je Liberecký kraj téměř jediný, který vlastním způsobem formuluje své pojetí venkova, aniţ by pouze přebíral některou z existujících definic (viz rámeček). Konkrétní přístup k vymezení venkova v Libereckém kraji8 Návrh metodiky vymezení venkovského prostoru Libereckého kraje, která by umožnila oddělit venkov (venkovský prostor) od ostatního (městského) území, se opírá o 4 kritéria:

 počet trvale bydlících obyvatel v obci – obce s počtem obyvatel vyšším než 2000 nepatří do venkovského prostoru,  administrativněsprávní kritérium – města jsou obce se statusem města,  podíl rozlohy zastavěného území obce na celkové rozloze obce; toto kritérium umožní zařadit do venkovského prostoru obce, které počtem obyvatelstva patří mezi města, ale městský charakter má pouze malá část správního území obce, neboť převládá zemědělský půdní fond a lesní půdní fond,  počet obyvatel na 1 ha zastavěné plochy. Pramen: Strategie rozvoje Libereckého kraje 2006–2020

Velikostně-polohová diferenciace venkovských obcí Poţadavku na moţnost stabilního a jednoznačného určení dílčích venkovských oblastí při zohlednění jejich základních rozvojových 7

Varianty vymezení venkova a jejich zobrazení ve statistických ukazatelích v letech 2000 aţ 2006. [on-line]. Praha: Český statistický úřad, 2008. 93 s. URL . 8 Jde o téměř jediný případ mezi kraji ČR, kdy kraj vlastním způsobem formuluje své pojetí venkova, aniţ by si vybíral pouze některé z obvyklých ukazatelů.

19

podmínek vyhovuje velikostně-polohová diferenciace.9 Velikostní kategorie jsou diferencovány dle počtu obyvatel obce, polohová diferenciace je zaloţena na dopravní poloze obcí. První zmíněné hledisko přeneseně odráţí charakter obce, hledisko dopravní potom rozvojové podmínky. Tab. 2: Kategorie velikostně-polohové diferenciace venkovských obcí Velikostní kategorie Polohové kategorie 1 0–199 A Zázemí měst 2 200–499 B Obce s velmi dobrou dopravní polohou 3 500–999 C Obce s průměrnou dopravní polohou 4 1 000–1 999 D Obce se špatnou dopravní polohou 5 2 000–2 999 Pramen: Binek a kol. (2007, 24)

Ve zmíněné pramenné studii bylo zázemí měst vymezeno na základě vzdálenosti obce od města a vyjíţďkou za prací z obce do města. Zařazení ostatních obcí mimo zázemí měst je provedeno podle dopravní polohy. Obce jsou členěny do tří kategorií: obce s velmi dobrou dopravní polohou (obvykle jde o obce na urbanizačních osách), obce s průměrnou dopravní polohou a obce se špatnou dopravní polohou (tzv. periferní obce). Dopravní poloha byla hodnocena prostřednictvím metody bodování, která vţdy na základě přítomnosti příslušných předem definovaných dopravních prvků přisoudila dané obci jistý počet bodů. Pro přidělení bodů byl rozhodující status / kategorie daného dopravního zařízení, nikoliv jeho technický stav. V případě ţeleznice či dálnice byla podmínkou moţnost napojení obce na uvedenou komunikaci (zastávka, nájezd). Přidělovaný počet bodů byl expertně rozdělen podle předpokládaného přínosu daného dopravního zařízení ve škále od jedné do pěti. V rámci výzkumného projektu Venkovský prostor a jeho oţivení (WB-2904)10 byly pomocí analýzy statistických dat naznačeny základní souvislosti mezi polohou a velikostí obce. Na základě socioekonomických analýz se ukázalo, ţe při určitém zjednodušení lze vymezit tři základní skupiny venkovských obcí:  nejmenší obce mimo zázemí měst,  obce mimo zázemí měst větší neţ 200 obyvatel,  obce v zázemí měst. 9

Podrobněji viz Binek a kol. (2007; 24, 28, 104). Závěry publikovány v Binek, J. a kol. Venkovský prostor a jeho oţivení. Brno: Georgetown, 2007. 10

20

Se zhoršující se polohou z hlediska vazeb na dopravní infrastrukturu se stále více projevuje vliv velikosti obce. U obcí v zázemí měst jsou tak rozdíly mnohem menší neţ mezi nejmenšími a největšími obcemi ve špatné poloze. U obcí nad 1000 obyvatel se špatnou polohou se projevuje jejich význam jako regionálních center a jejich situace je srovnatelná se stejně velkými obcemi s dobrou polohou. Nejpříznivějších hodnot socioekonomických ukazatelů dosahovaly obce v zázemí měst s 1000 aţ 1999 obyvateli, na opačném konci stojí nejmenší obce se špatnou polohou. Toto jednoduché členění můţe slouţit jako podklad pro volbu a nastavení nástrojů regionální politiky a pro cílenou podporu rozvoje podle potřeb a moţností území. S vyuţitím geografických informačních systémů je moţné zahrnout umístění v krajině, omezující podmínky či specifické místní zdroje. Vymezování venkova je sloţitou a nejednoznačnou záleţitostí. Pro další uchopení venkova v kontextu projektu Synergie a se snahou o rozvinutí synergických efektů je vhodný účelový postup pracující s vazbou „rozvojový problém (zdroj, šance, vize, hodnota) – rozvojový nástroj – strukturace venkova pro aplikaci nástroje“. Klíčové je přiřazení řešení problémů a realizace rozvojových aktivit jednotlivým aktérům. Daná strukturace je potom vţdy spojena s garantem či tvůrcem nástroje. 1.3 POJETÍ VENKOVA V RÁMCI PROJEKTU SYNERGIE Projekt Synergie, opírající se o celou škálu aktérů rozvoje venkova a uvaţující v celé řadě rozvojových dimenzí a kontextů, chápe venkovský prostor v souladu s uvedeným v části 1.1 jako prostor mimo spojitá městská území. V rámci venkovského prostoru lze geograficky vymezit různá venkovská území (venkovy) s určitým charakterem osídlení, hospodářství, krajiny, se specifickou historií, kulturou apod. Jako venkovy s výraznou identitou jsou v rámci ČR vnímány např. jiţní Čechy, jiţní Morava spojená s vinařstvím, rovinatá Haná či kopcovité Valašsko. Zde je nutné zdůraznit prostupnou hranici, resp. přímo prolínání mezi jednotlivými venkovy a výrazný vliv regionální identifikace. V projektu dominuje institucionální přístup doplněný o působení sítí kontaktů (cílem projektu je v podstatě přispět k posílení a rozšíření funkční sítě kontaktů). Prostorovým východiskem je proto administrativní struktura, s níţ jsou jednoznačně spojeni aktéři rozvoje (zejména veřejná správa) a také uplatňované rozvojové nástroje (viz různé přístupy krajů k problematice venkova či vymezování disparitních území včetně 21

rozdílných opatření k řešení problémů). Ve správních hranicích jsou potom identifikovány dominující typy venkova spolu s jejich přesahy. Určení hranice pro zařazení obce mezi venkovské je ze své podstaty hranicí umělou (malá sídla s městskými prvky, venkovská sídla zařazená do městských obcí apod.), nicméně pro analytické uchopení venkova nezbytnou. V projektu Synergie je jako velikostní limit pro zařazení do souboru venkovských obcí bráno 2000 obyvatel, nicméně v potaz se bere i skupina obcí mezi 2000 a 3000 obyvateli, které jsou hranicí dvou tisíc vyřazeny mimo venkovské obce, ale nemohou být zařazeny mezi města. Ve vztahu k venkovským územím je třeba zdůraznit, ţe jejich součástí jsou nejen venkovské obce, ale i města. Jde obvykle o menší města s omezenými suburbanizačními tlaky, která jsou integrální součástí venkova a působí jako venkovská střediska. Bez jejich zapojení do rozvojových aktivit venkova jsou moţnosti okolních malých obcí limitované. Zařazení obce mezi venkovské na základě populační velikosti není tedy pro uplatnění synergického přístupu k rozvoji venkova určující.

22

2. SYNERGICKÝ PŘÍSTUP K ROZVOJI VENKOVA 2.1 POJETÍ ROZVOJE VENKOVA V úvodní kapitole byla naznačena obtíţnost jednoznačného prostorového i věcného zachycení venkova. Pro cílený rozvoj můţeme venkov povaţovat za prostor tvořený venkovskými obcemi a krajinou mezi nimi. Při rozvoji potom lze akcentovat jednotlivé dimenze vztahů mezi jednotlivými společenskými a krajinnými sloţkami. Zásadní otázkou zůstává, co je to rozvoj. V obecné rovině jej můţeme označit jako proces pozitivních změn; obvykle jde o zlepšení kvantitativních (extenzivní rozvoj), ale zejména kvalitativních (intenzivní rozvoj) charakteristik dané oblasti (nejčastěji přírodní a sociálněekonomické oblasti). Je ale nutné odlišit od sebe posouzení toho, jak se zlepšilo naplnění kvantitativních charakteristik (délka vybudovaných komunikací, vybudování ubytovacích kapacit, počet deklarovaných nových pracovních míst apod.), od toho, jakých cílů (dopadů) mělo být dosaţeno realizací jednotlivých aktivit (zlepšení dopravní dostupnosti – zrychlení dopravy, usnadnění dojíţďky za prací, zajištění průjezdnosti pro různé typy vozidel; zkvalitnění podmínek pro rozvoj cestovního ruchu – zkvalitnění poskytovaných sluţeb, zajištění potřebné infrastruktury cestovního ruchu, prodlouţení doby pobytu hostů; sníţení nezaměstnanosti, řešení sociálních problémů atd.). Realizace rozvojových projektů by tak neměla být samoúčelná, jak je často obvyklé, ale měla by vést ke zlepšení v řadě souvisejících oblastí, tj. mít synergický efekt. Za rozvojové lze povaţovat i aktivity směřující k udrţení stávajícího uspokojivého stavu, tj. pod záminkou rozvoje není třeba měnit fungující věci. Projekt Synergie usiluje o vypracování strukturovaných a účelově provázaných souborů opatření a nástrojů podporujících rozvoj venkova. Subjektem primárně uplatňujícím návrhy projektu je veřejná správa, projekt proto zuţuje různá abstraktní pojetí rozvoje na spíše účelový pohled, na podchycení a konkretizaci potřeb venkova a jeho rozvoje z hlediska obcí nebo podnikatelů v agrárním sektoru. Ze zkušeností řešitelského týmu vyplývá, ţe stávající vymezení jsou pro uplatnění rozvojových nástrojů málo vhodná, a tak projekt směřuje k nalezení – nadefinování – našeho nového pohledu, zaloţeného na principech synergie – a to jak procesů, tak působnosti lidí a disponibilních nástrojů. V oblasti venkova lze rozvoj konkretizovat jako proces zlepšování pozice venkovských obcí a krajinné sféry, v níţ se tyto obce nacházejí. Tento proces směřuje zejména k: 23

 vytvoření harmonického systému kulturní krajiny,  rozvoji celkové pestrosti a specifik venkovských obcí,  vytvoření stabilního ekonomického systému zajišťujícího pracovní příleţitosti,  zajištění kvalitních podmínek pro ţivot obyvatelstva,  rozvinutí občanské společnosti,  zajištění dostatečné dopravní dostupnosti. V nejvíce zjednodušeném pojetí lze rozvoj venkova ztotoţnit s rozvojem venkovských obcí, resp. venkovských obcí a malých (venkovských) měst. Místní samospráva usiluje nejen o fungování a prosperitu daného sídla, ale většinou pečuje i o stav okolní krajiny. Důleţitým znakem i hodnotou je krajinný ráz, kterým rozumíme zejména „přírodní, kulturní a historickou charakteristiku určitého místa či oblasti“ a který by měl být chráněn před činností sniţující jeho estetickou a přírodní hodnotu.11 Navzdory výše specifikovaným cílům zůstává rozvoj venkova jako soubor dílčích, nicméně vzájemně provázaných, praktických kroků poměrně abstraktní sférou. Univerzální nástroje rozvoje regionů nepracují příliš s venkovskými dispozicemi a jejich hlavním cílem je sniţování rozdílů v rozvoji. Skrytou linií rozvoje venkova však zůstává zachování jeho specifičnosti, jeho unikátních hodnot a nezastupitelných funkcí. Rozvoj se v konkrétním prostoru stává ryze subjektivní veličinou, která se odvíjí od hodnotové orientace občanů, lokálních autorit apod. Jeho směřování se přitom odvíjí od místních zdrojů. Neopominutelný vliv na vnitřní procesy mají také oficiální nebo převaţující socioekonomické doktríny, kdy jsou atributy rozvoje a rozvojové směry často napodobovány a přejímány, a to nejen ve venkovském prostoru, ale ve společnosti obecně. Z hlediska rozvojových dispozic a směřování rozvoje je důleţité rozlišení endogenních a exogenních faktorů rozvoje. Endogenní faktory jsou spojeny přímo s aktivitami stávajících uţivatelů venkova (aktivita obyvatel, migrace, sociální sítě…), tj. s aktéry rozvoje. Exogenní faktory představují rámec faktorů a nástrojů, které ovlivňují rozvoj venkova, ale jednotliví aktéři je nemohou bezprostředně ovlivňovat (poloha obce, přírodní prostředí, působení ostatních regionů na straně jedné, legislativa, finanční systémy, nastavení centrálních rozvojových nástrojů, dotačně podporované 11

Viz zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

24

aktivity apod. na straně druhé). Exogenní faktory jsou nezbytnou podmínkou, nicméně nejsou dostačující a bez zapojení endogenních faktorů nelze funkčního rozvoje dosáhnout. Venkovský prostor

Rozvojové

Venkovy

Hodnoty

souvislosti venkova

Aktéři rozvoje

Funkčnost

Nástroje rozvoje

Udrţitelnost

Obr. 2: Vyjádření rozvojových souvislostí venkova Pramen: vlastní zpracování

Na zachování hodnot, zajištění funkčnosti a dosaţení udrţitelnosti mají klíčový vliv místní aktéři rozvoje. Obyvatelé a místní podnikatelé primárně vytváří či přetváří svými aktivitami charakter venkovského prostředí. Role ostatních aktérů mohou nabývat různého významu a působit podpůrně či jako bariéry. Moţnosti aktérů a obvykle i mnoţství aktivních aktérů a jejich rozvojové schopnosti (současně i představy o rozvoji) jsou nicméně velkou měrou determinovány velikostí obce, polohou obce (geografickou, sídelní či dopravní), ekonomickými aktivitami v obci apod. Z hlediska vyuţití rozvojových dispozic a zapojení aktérů jsou velmi důleţité schopnosti představitelů místní samosprávy. Uvedené faktory mají potom přímý vliv na účinnost a tedy i na volbu vhodných rozvojových nástrojů. Působí synergicky (a to v pozitivním i negativním smyslu) a posilují či oslabují efekty jednotlivých nástrojů. Aktivita obyvatel je například důleţitá pro realizaci rozvojových projektů a pro sociálně-kulturní oţivení venkova. Poloha obce z hlediska vzdálenosti od sídelních center a od hlavních linií dopravní infrastruktury se jeví jako klíčový faktor ovlivňující podnikatelské aktivity v obci, dle velikosti obce se diferencuje přímá dostupnost sluţeb pro obyvatele v místě bydliště.

25

Z celé řady způsobů k vymezení venkova, stručně zachycených v kapitole 1, je zřejmá problematická vazba mezi situací jednotlivých venkovů a rozvojovými nástroji aplikovanými v těchto územích. Jedna věc je řešit hospodářský rozvoj venkova, druhou stranou je otázka, zda realizované kroky k dosaţení ekonomických cílů nepovedou k destrukci venkovských znaků a hodnot. Pro rozvoj venkova platí ještě více neţ jinde nezbytnost diverzifikace přístupů a nástrojů a citlivé volby rozvojových cílů. Ve zmíněném kontextu lze rozlišit dvě prostorové veřejné politiky, a to regionální politiku a rurální politiku. Regionální politika je v Evropě obecně chápána jako činnost, jejímţ úkolem je přispívat ke sniţování rozdílů mezi úrovněmi rozvoje jednotlivých regionů a zabezpečení jejich harmonického rozvoje. Cílem regionální politiky je, aby regiony měly stejné šance a moţnosti a aby jejich demografický, hospodářský a přírodní potenciál byl plnohodnotně vyuţit. Vanhove a Klaassen (1983) specifikují v široce akceptované definici regionální politiku jako „všechny veřejné intervence vedoucí ke zlepšení geografického rozdělení ekonomických činností, respektive se pokoušející napravit určité prostorové důsledky volné trţní ekonomiky ve smyslu dosaţení dvou vzájemně závislých cílů: ekonomického růstu a zlepšení sociálního rozdělení ekonomických efektů“. Venkov je v jejím rámci rozvíjen na univerzální rozvojové platformě. Z hlediska dopadů a uplatněných nástrojů je cenný pohled E. Lauschmanna (In Wokoun, 2008: 30), který identifikuje tři základní typy regionální politiky, a to: −

růstově orientovanou regionální politiku, jejímţ cílem je optimální alokace výrobních faktorů v prostoru prostřednictvím odpovídající koordinace soukromých a veřejných investičních aktivit; − stabilizačně orientovanou regionální politiku, jejímţ cílem jsou relativně vyváţené hospodářské struktury v jednotlivých regionech, čehoţ je dosaţeno prostřednictvím koordinace regionální politiky a odvětvových politik; − infrastrukturně orientovanou regionální politiku, jejímţ cílem je více méně relativně rovnoměrné vybavení jednotlivých regionů infrastrukturou. Na základě uvedené identifikace můţeme jednak zachytit dopady jednotlivých směrů ve venkovských územích, jednak zvolit nejvhodnější přístupy z hlediska rozvoje venkova. Z hlediska venkova můţe v určitých případech, kdy region trpí odloučeností od rozvojových center a obtíţně uplatňuje své silné stránky, velmi napomoci infrastrukturně orientovaná regionální politika. Základním konceptem však zůstává stabilizačně 26

orientovaná regionální politika. Efekty růstově orientované regionální politiky jsou ve venkovských územích obvykle nevyrovnané v závislosti na vzdálenosti od rozvojových (růstových) center a na schopnosti předávání (difuzi) rozvojových impulzů a příleţitostí. Rurální politiku lze na základě politiky rozvoje zemědělství a venkova, zachycené např. v Programu rozvoje venkova ČR na období 2007–2013, formulovat jako soubor opatření ke zkvalitnění ţivota na venkově a k diverzifikaci hospodářství na základě zlepšení konkurenceschopnosti zemědělství, potravinářství a lesnictví s důrazem na zvýšení biologické rozmanitosti a ochrany přírodních zdrojů (zejména vody a půdy). Uvedená formulace rurální politiky se odvíjí od posilování venkovské dimenze původní zemědělské politiky a snahy o harmonický rozvoj jednotlivých sloţek venkova. V centru rurální politiky stojí vedle otázky kvality ţivota na venkově a konkurenceschopnosti a různorodosti hospodářství (celkově otázky zachování venkovských sídel) také otázky udrţení a oţivení znaků, resp. hodnot venkova. Strukturální a kvalitativní dimenze rozvoje venkova na lokální úrovni spojená s endogenními prvky rozvoje, místními aktéry apod. je nutným doplňkem plošné aplikace nástrojů regionálního rozvoje řešících neopodstatněné rozdíly mezi regiony (obvykle městskými či příměstskými na straně jedné a venkovskými na straně druhé). Pro posuzování dopadů uvedených i dalších veřejných politik či působení různých subjektů na venkov je moţné tedy jít v zásadě dvěma cestami. V případě přístupu regionální politiky zaloţeném na řešení problematiky fungování malých a polohově z rozvojových center hůře dostupných sídel lze – navzdory jistým omezením a účelovému přístupu – pracovat s komplexnější definicí venkova a hledat v prvním kroku univerzální přístup. Ve druhém případě – za situace rozličných „venkovů“ – je vhodnějším a vzhledem k řadě kvalitativních cílů účinnějším přístupem (kdy usilujeme o zachování funkcí a hodnot venkova) dekompozice řešeného venkovského území na jeho jednotlivé znaky a hodnoty, s nimiţ lze pracovat relativně samostatně a výsledné kroky k řešení navrhovat jako synergický soubor nástrojů váţících se k jednotlivým znakům. Je třeba mít v patrnosti riziko situace, kdy nemusí být jednotlivé hodnoty a nástroje slučitelné. Můţeme tedy vyčlenit dva doplňující se, podmiňující se a prolínající se rozvojové přístupy uplatňující se ve venkovských regionech, a to a) rozvoj venkovských obcí v kontextu regionálního rozvoje zaměřený na udrţitelnost osídlení, zaměstnanost, dostupnost sluţeb apod.; 27

b) uchování, oţivení, rozvoj vybraných znaků, činností a aktivit tradičně spojovaných s venkovem (tradicionalistický rozvoj), např. těţiště výrobních aktivit v zemědělství, lesnictví či rybolovu, tradice, krajinný ráz, architektura atd. V optimálním případě lze usilovat o spojení obou přístupů. Reálně je však často nutné volit mezi novými ekonomickými aktivitami měnícími prostředí obce a ţivot obyvatel, či mezi stávajícím stavem s limitovanými rozvojovými moţnostmi. V případě rozvoje venkovského prostoru je třeba vnímat sociálně-kulturní rozvoj venkova a rozvoj venkovské krajiny na jedné straně a hospodářský rozvoj venkova na straně druhé. Prvního můţe být dosaţeno dlouhodobým vnitřním úsilím aktérů z daného území, ale hospodářské oţivení určitých venkovských oblastí a vytváření pracovních míst na venkově je problematičtější. Podnikatelský sektor při rozhodování o umístění své výroby zvaţuje řadu lokalizačních faktorů, kdy hlavní roli hraje nejvíce často dopravní dostupnost a moţnost zajištění odbytišť, dostupnost a kvalita pracovní síly a existence ostatní technické i sociální infrastruktury. S rozvojem dopravy a moderních technologií došlo sice k oslabení vlivu některých faktorů, ale je zřejmé, ţe hlavní většina podnikatelských aktivit se bude nadále koncentrovat v blízkosti měst (zde se právě projevují nejvíce rozdíly v moţnostech obcí v závislosti na poloze), i kdyţ nemusí jít o města největší. Nezbytným krokem je identifikovat rozvojové předpoklady a faktory, které na ně působí, a jejich vhodným vyuţitím stimulovat rozvoj širšího zázemí. Není nutné ani vhodné oţivovat plošně, ani „centrálně“. Je vhodnější podporovat přirozená střediska, aby působila sama na rozvoj svého zázemí, neboť právě malá města a velké venkovské obce („střediskové obce“) jsou nejčastějšími póly rozvoje venkova. 2.2 HLEDÁNÍ NOVÉ PODOBY VENKOVA Tradiční venkov s dominantními zemědělsko-výrobními funkcemi, samozásobitelstvím, konzervatismem a řadou dalších ekonomických, sociálních, urbanistických či architektonických znaků je v současné době jiţ do značné míry neexistujícím prostředím, resp. v různých oblastech setrvaly různé znaky více či méně v souladu s funkčností sídla a udrţitelností ţivota. Prosazují se vlivy z městského prostředí a tradiční nabývají nových forem. V návaznosti na obecné cíle rozvoje venkova si je nutno poloţit otázku, jakými formami by měly být naplněny.

28

Kučera a Kuldová (2006) uvádějí následující pohledy na venkov: 

venkov jako neměstský prostor,



venkov jako krajinu,



venkov jako prostor zemědělské výroby,



venkov jako ţivotní styl,



venkov jako prostor rekreace a odpočinku.

Kaţdý pohled přináší různé implikace pro směřování venkova. Vedle zjednodušeného uchopení „zbytkového“ prostoru mimo urbanizované oblasti jde o kvalitativní přístupy. V případě krajiny jde o (pro český venkov typické) mozaikovité uspořádání sídel, zemědělsky obhospodařovaných ploch, lesních ploch s celou řadou kulturních památek – čili o zachování specifického rázu krajiny jako významné hodnoty, jak bylo naznačeno výše. Právě venkovská krajina, zahrnující celou řadu komponovaných prostor (např. Lednicko-valtický areál, Valdštejnova barokně komponovaná krajina v okolí Jičína a mnohé další) a obsahující značné přírodní i kulturní bohatství, je stále více pojímána jako prostor rekreace a odpočinku. M. Gojda12 tak např. na přelomu 20. a 21. století hovoří o postagrární krajině. Faktem ovšem je, ţe naprostá většina venkovských území je stále formována zemědělskou výrobou. Venkov jako prostor zemědělské výroby odráţí tradiční přístupy zemědělské politiky, zdůrazňující úzkou vazbu mezi prosperujícím zemědělstvím a rozvíjejícím se venkovem. Venkov jako ţivotní styl lze chápat jako vědomé, či nevědomé uplatňování sociálních a vybraných ekonomických (kutilství, samozásobitelství), architektonických a urbanizačních (zejména důraz na sepětí sídel s přírodou) znaků venkova. Výrazným impulzem v této oblasti jsou venkovské tradice. Na míru zachování venkovského ţivotního stylu mají silný vliv vazby daného sídla s městy a uplatnění zmíněné nepřímé urbanizace. Pro konkretizaci vize rozvoje venkova se lze opřít jednak o současné a budoucí funkce venkova, jednak o hodnoty venkova. Můţeme rozlišit tři, v literatuře obvykle v nějaké podobě zmiňované, hlavní funkce venkova:  produkční, 12

Krajinná archeologie. Dostupné z .

29

 rezidenční,  rekreační a relaxační. K funkcím venkova např. M. Baše13 uvádí, ţe „venkovské sídlo má nebo v minulosti mělo převáţně zemědělskou, produkční funkci, kterou dnes nahrazuje převáţně funkce obytná, rekreační, nebo kombinace obou“. Produkční funkce byla tradičně spojena s produkcí potravin, se zemědělstvím a také s lesnictvím a souvisejícími činnostmi. Obyvatelstvo venkova bylo se svým bydlištěm spojeno i pracovně. S rozvojem dopravy a technologickým pokrokem (počínaje průmyslovou revolucí) sílí pracovní vazby s městy a venkov je pro stále více lidí pouze bydlištěm. Na druhé straně stále více lidí z města hledá na venkově klid a relaxaci. Ve dvacátém století změnu funkcí venkova zintenzivňuje silné oslabení významu zemědělství, pokud jde o zaměstnanost obyvatelstva i podíl na produkci a suburbanizační procesy. Zmíněné funkce venkova nabývají na významu v závislosti na prostorových charakteristikách daného území. V příměstských oblastech v souladu se suburbanizačními trendy dominuje funkce rezidenční, kdy bydlení na venkově je výhodnou alternativou města, které je snadno dostupné. Z městského úhlu pohledu se venkov často redukuje na bydlení v klidu a poblíţ přírody. Zemědělská produkční funkce venkova relativně oslabuje, z hlediska celkové produkční funkce venkova je klíčová diverzifikace ekonomických činností a výhodná lokalizace pro řadu odvětví. Zde ovšem záleţí na sídelní či dopravní poloze obce. Odlišnost výrobní funkce venkova tvořila aţ do nedávna klíčovou identitu venkova. Nyní jiţ spojení venkov=zemědělství zcela neplatí. Jednotlivé součásti agrokomplexu se nachází jak na venkově, tak ve městech. Rekreační a relaxační funkce venkova je spjata s harmonickou kulturní či přírodní krajinou a je jistým protipólem intenzivní produkční funkce.

13

Viz část B.3.3.2.1 Principy a pravidla územního plánování. ÚÚR, 2007. Dostupné z .

30

Kultura/člověk – společenství/identita – kreativita – odraz přítomnosti

Příroda/ekologie – ţivotní prostor – základ pro ţivot

Sociální inovace Ekologická inovace

Ekonomická inovace

Výroba/hospodářství – zachování ţivota – seberealizace

Obr. 3: Koncept Ekosociofóra Pramen: Glück, Magel (1992)

Za hodnoty venkova mohou být povaţovány charakteristické venkovské prvky a jevy cenné pro společnost, např. v rovině environmentální (přírodní ekosystémy, člověkem vytvořené krajinné prvky a harmonicky přetvořená území apod.), v rovině sociální (tradice, folklor) či hospodářské (tradiční řemesla). Důleţitými principy rozvoje venkova zcela jistě jsou prostupnost krajiny, společenské vazby a přímý podíl obyvatel na vytváření prostředí pro ţivot, harmonie funkcí, která je pro venkov typická. Procesy člověka by neměly vést k narušení procesů přírody. Inspirací pro hledání nové podoby venkova můţe být výše uvedené schéma konceptu Ekosociofóra, které v sobě integruje vztahy tří pilířů konceptu udrţitelného rozvoje. Právě aspekt udrţitelnosti je tradičně spojován s aktivitami rozvoje venkova. Hlavní témata rozvoje venkova v rámci OECD lze zobecnit na:  posílení dopravních, telekomunikačních a obchodních infrastruktur pro spojení mezi venkovskými regiony a celostátními 31

a mezinárodními trhy a jako pomoc zaměřená na zlepšení jejich konkurenceschopnosti a na zaplnění existujících mezer ve vztahu ke specifickým znalostem, zařízením slouţícím veřejnosti a podnikatelským kapacitám;  rozvíjení lidských zdrojů zlepšováním kvality vzdělání, usnadněním přechodu ze školy do zaměstnání a zlepšováním manaţerských schopností;  zlepšování zařízení sloužících veřejnosti s cílem trvale udržitelného rozvoje pomocí zhodnocení existujícího fondu přírodních i člověkem vytvořených aktiv, která mohou pomoci definovat pocit místní identity, a zvyšování tohoto fondu prostřednictvím kulturních aktivit, venkovské turistiky, vícefunkčnosti zemědělství a vyuţívání přírodních zdrojů.14 V případě hledání nové podoby venkova nebylo cílem jednoznačně zformulovat, jak by měl venkov vypadat, ale naznačit některá východiska. Současný venkov se posunul od tradicionalismu vyznačujícího se jistou statičností k dynamickému prostředí, jehoţ podoba je dotvářena více neţ kdy jindy vazbami s okolními prostředími a vnějšími subjekty. 2.3 SYNERGICKÝ PŘÍSTUP K ROZVOJI VENKOVA Nosným principem spolupráce je dosaţení synergie, nastolení synergického rozvoje. V případě venkova jako území střetu mnoha zájmů a mnoha představ o rozvojových trajektoriích je rozvinutí synergie obecně či synergie mezi jednotlivými rozvojovými strukturami i uvnitř nich mimořádně významné. Synergii můţeme dle Malé československé encyklopedie chápat jako „spolupůsobení různých energií nebo potencí k jedinému konečnému výsledku“ a bývá brána jako situace, kdy „různé intervence (případně různé součásti intervence) mají dohromady dopad větší, neţ je jejich prostý součet. O synergii obvykle hovoříme v případě pozitivních dopadů (i kdyţ se můţeme setkat také s negativní synergií nebo tzv. antisynergií)“.15 Úvodním krokem budování předpokladů pro synergický přístup k rozvoji venkova je vytvoření sítě vazeb a vztahů mezi aktéry a systematizace styčných míst. Pro dlouhodobou spolupráci je nutná jistá formalizace vzájemného dialogu, tak aby existovaly komunikační kanály pro sladění 14 15

Pracovní skupina pro územní politiku ve venkovských oblastech (2002, 16). Evaluace socioekonomického rozvoje (2005, 98).

32

rozvojových aktivit a řešení problémů. Dočkal (2006, 11) k formování procesních vazeb uvádí: „Proces spolupráce a kolektivního řešení regionálních otázek na nejniţší úrovni regionů je spjat především s ţivelným budováním politických sítí. Obecně je moţno konstatovat, ţe stupeň formalizace politického dialogu s aktéry regionálních zájmů vypovídá o míře zapojení těchto subjektů do vládnutí. V případě, ţe neexistují ţádná formální procesní pravidla, lze se jen těţko domnívat, ţe by mohli zájmoví aktéři participovat i na tvorbě či realizaci politik. Naopak, pokud je stupeň formalizace (případně institucionalizace) politického dialogu vysoký, je moţno předpokládat, ţe jsou dané zájmové skupiny do procesu vládnutí zapojovány. Není samozřejmě nutné, aby formalizace byla stvrzena písemně, můţe se jednat i o zaţité nepsané vzorce a obyčeje.“ Budování vazeb v praxi probíhá více méně po linii veřejné správy. Aktéři ze soukromého sektoru mohou sice působit na formování rozvojové strategie, nicméně tak činí poměrně zřídka a nahodile. Při nastavování, resp. identifikaci rozvojových struktur je třeba rozlišit vnitřní a vnější cesty, tj. co by měli dělat samotní venkovští aktéři a co je potřebné učinit zvenku. Smysluplnost a funkčnost rozvojových struktur je dána kombinací zúčastněných aktérů a jejich schopností, identifikovaných problémů a disponibilních rozvojových nástrojů. V návaznosti na poznání území, jeho specifik a problémů, a na identifikaci aktérů rozvoje dochází k hledání konkrétních aktivit či míst, kde lze uplatnit synergický přístup. Vhodným příkladem ilustrujícím synergický přístup k rozvoji může být vstřícný postoj Lesů ČR k budování cyklostezek na území Jihomoravského kraje, kdy Lesy ČR na základě krajského plánu budování cyklostezek přizpůsobují svůj plán budování zpevněných komunikací v lesích, tak aby tyto komunikace mohly být optimálně využity i pro cyklistiku.

Z rozvojového hlediska se často vymezují soubory provázaných a vzájemně se doplňujících místních zdrojů, které směřují ke konkrétním způsobům vyuţití a rozvoje území. Transformace dostupných zdrojů do rozvojového potenciálu musí být nutně selektivní, aktéři musí zvolit několik málo rozvojových směrů. Různě vymezené typy „rozvojových potenciálů“ nestojí totiţ vedle sebe, ale prolínají se a překrývají v závislosti na charakteru činností a vazeb mezi nimi. Nezřídka také existuje úzká hranice mezi zdrojem jako příleţitostí k rozvoji a zdrojem jako příčinou jeho ohroţení. Vyuţívání řady zdrojů se můţe navzájem vylučovat a je nutné zvolit prioritní oblasti rozvoje. Příkladem můţe být těţba přírodních zdrojů či průmyslová činnost, které mohou přispívat k zaměstnanosti a přinášet ekonomické benefity, na druhé straně však mohou vést k nenávratným 33

změnám území a znemoţnění vytvořit potenciál cestovního ruchu. Je nutné rozvíjet takové zdroje, které jsou pro dané cíle nejvhodnější, a přitom nepodléhat lákavým, ale nereálným cestám rozvoje, které nenavazují citlivě na místní podmínky. Je nezbytné sladit rozvojové dispozice (identifikace území) s dispozicemi a představami aktérů a jejich strukturami. V rámci konkrétních projektů by potom měly být mimo jiné identifikovány konkrétní moţnosti synergie a na jejich základě by v rámci synergického přístupu k rozvoji byly promítnuty synergické aspekty do souvisejících projektů a aktivit, případně by byly rozvinuty potřebné komunikační kanály pro koordinaci různých rozvojových kroků. Podchycením celého komplexu rozvojových aktivit realizovaných ve venkovském prostoru a zhodnocením jejich vazeb, účinků a omezení jejich plného rozvinutí lze nalézt moţnosti, jak účinněji přistupovat k řešení nepříznivých trendů na venkově prostřednictvím sladění přístupů jednotlivých aktérů rozvoje a rozvinutím vzájemné podpory a spolupráce. Klíčovou otázkou oţivení, rozvoje či stabilizace venkova je pochopení vztahů mezi jeho sloţkami reprezentovanými různými aktéry či jejich skupinami, tj. poznání relevantních interakcí mezi socioekonomickými podmínkami pro ţivot obyvatel, jejich promítnutím v určité struktuře osídlení, zemědělstvím a lesnictvím jako tradičním hospodářským odvětvím a dalšími odvětvími podnikání ve venkovském prostoru. Na obr. 4 představené schéma aplikačního modelu pro vyuţití synergického přístupu k rozvoji venkova vychází ze sladění pohledů regionální a rurální politiky na rozvoj venkova a zejména z výše představených pohledů na venkov a funkcí venkova. Aktéry a subjekty lze v tomto modelu rozlišit na základě jejich aktivního chování. Subjekty jsou všechny osoby a organizace v daném prostoru, zájmové oblasti apod. Ty subjekty, které vstupují aktivně do rozvojových procesů, formulují určité názory na směrování rozvoje, ovlivňují svým chováním prostředí jiných subjektů atd., se posouvají do role aktérů (občanská sdruţení, zájmové organizace, instituce veřejné správy a další). Kaţdý subjekt se můţe stát aktérem. Vnitřní subjekty a aktéři jsou bydlištěm, sídlem, resp. pracovištěm spojeni s daným prostorem, vnější subjekty a aktéři jsou s daným prostorem spojeni nepřímo.

34

Aplikační model pro využití synergického přístupu v rozvoji venkova venkova Vnitřní subjekty Vnitřní aktéři Vnitřní procesy

Vnější subjekty Vnější aktéři Vnější procesy

Znaky venkova

Hodnoty venkova

Uchování / přeměna / zničení hodnoty

Znaky venkova

Hodnoty venkova

Uchování / přeměna / zničení hodnoty

Znaky venkova

Hodnoty venkova

Uchování / přeměna / zničení hodnoty

Obr. 4: Aplikační model pro využití synergického přístupu v rozvoji venkova Pramen: vlastní zpracování

Z faktu, ţe venkov má rozdílné funkce, které jsou různě důleţité pro jednotlivé subjekty a aktéry, plynou zájmy různých vnitřních i vnějších subjektů a aktérů na jejich uplatňování. Pro obyvatele měst je zásadní funkce rekreační a relaxační, environmentální otázky mohou vnímat jinak neţ obyvatelé venkova. Obyvatelé venkova, kteří nejsou existenčně spojeni s ekonomickými aktivitami na venkově, mohou preferovat stabilizační rozvojové aktivity a „klid“ oproti růstovým aktivitám podporujícím podnikání v obci. Snahy státní správy o legislativní zakotvení určitých hodnot a znaků (krajinný ráz, ochrana přírody) mohou mít nepříznivý dopad na běţný ţivot obyvatel venkova. Státní správa nastavuje celou řadu nástrojů rozvoje venkova, její představy a cíle nemusí být v souladu s představou místní samosprávy o pojetí rozvoje. Je tedy zřejmé, ţe na vnímání znaků venkova a na identifikaci hodnot, jeţ je třeba zachovat a oţivit, mohou mít vliv jak vnitřní, tak vnější aktéři. Důleţité je si ale uvědomit, ţe pro trvalé uchování, přeměnu či oţivení určité hodnoty musí 35

být tenze mezi představami jednotlivých aktérů, dostupnými nástroji a realizovanými rozvojovými aktivitami co nejmenší. Velké šipky na obr. 4 značí souslednost procesů a vzájemné působení součástí modelů, malé šipky s černým hrotem mezi znaky a hodnotami venkova značí výběrovost vztahů mezi těmito prvky, tj. ţe některé znaky mohou být aktéry povaţovány za hodnotu, kterou je třeba podpořit. Základním problémem ţádoucího rozvoje venkova je okolnost, ţe neexistuje jeden univerzální venkov, kde se budou rozvojové iniciativy uplatňovat srovnatelnou měrou (stejné efekty, dopady), ale ţe venkovů je více typů, které se liší ve struktuře i intenzitě projevů svých znaků. Inovativním přístupem konceptu synergie je pracovat s horizontálními liniemi jednotlivých znaků (mix vlivů a subjektů – znaky prolínající se s hodnotami – změny hodnot jako důsledek vlivů a subjektů) a vertikálně seskupovat aţ jejich výslednice, tj. nezabývat se primárním (vstupním) synergickým efektem, ale usilovat o vytvoření synergických vazeb na základě přítomného mixu dispozic a hodnot daného venkova. Výše uvedený přístup lze účelně vyuţít jako podklad pro aktivní politiku státu zaměřenou na rozvoj venkova. Rozvoj venkova je třeba při snaze o synergii rozvojových aktivit zcela jednoznačně vnímat ve zmíněném kontextu regionální politiky. Větší část problémů venkovského prostoru je řešena po linii regionálního rozvoje, přičemţ jde o sladění cílů rozvoje venkova s celkovými cíli rozvoje regionů, jejichţ součástí daný venkov je. „Proto je z pohledu rozvoje venkova vhodnější uvaţovat části venkova jako části regionů. Respektive odlišovat různé specifické venkovy v různých regionech jako prostorech v krajině vymezených s určitým cílem na základě určitých kritérií. Rozvoj těchto regionů pak znamená i rozvoj venkova v nich obsaţeného. Snaha o přesné územní vymezení venkovského prostoru můţe narušit přirozené regionální vazby mezi centrem a jeho zázemím, a být tak paradoxně překáţkou rozvoje venkova.“ (Kučera, Kuldová, 2006, 401) Venkovy a města nejsou nezávislé entity, nýbrţ jde o vzájemně často velmi úzce propojené prostory. Rozvoj venkova bez reflexe rozvoje vnořených městských celků podvazuje značné rozvojové synergické efekty. Základním předpokladem pro rozvoj je spolupráce. Je nutné posilovat formy horizontální spolupráce, a tedy i synergie. Vertikální forma organizace je přirozená a existuje díky hierarchické organizaci společnosti, veřejné správy nebo dalších socioekonomických jevů. Moţnosti a formy spolupráce v procesech lokálního (regionálního, rurálního) rozvoje souvisí mimo jiné i s počtem potenciálních aktérů, kteří 36

vstupují do procesu, a obvyklou velikostí, resp. významností aktérů z hlediska kvantitativního (rozpočet, počet zaměstnanců, spravované území apod.) i kvalitativního (know-how, informační sítě, vazby v jiných strukturách apod.). Na rozdíl od regionálního rozvoje na národní a krajské úrovni, kde jednotliví aktéři jsou dostatečně velké jednotky s příslušnou ekonomickou nebo institucionální velikostí (velké firmy, kraje, velká města, národní nebo velké neziskové organizace) a je jich v procesu usměrňování regionálního rozvoje bezprostředně aktivních a vstupujících do rozhodovacích procesů relativně málo. Při lokálním rozvoji se jedná a) o řádově menší projekty s menšími objemy prostředků a b) o řádově větší potenciální okruh aktérů lokálního rozvoje c) a aktéry lokálního rozvoje jsou velmi malé subjekty nebo neformální skupiny. Tab. 3: Charakteristiky projektů a aktérů v regionálním a lokálním rozvoji Znak Regionální rozvoj Lokální – rurální rozvoj Velikost projektů velké projekty malé projekty Počet aktérů omezený a konečný velké mnoţství Velikost aktérů velcí, institucionalizovaní malí, neformální Pramen: vlastní zpracování

Definování rozvojových cílů na lokální úrovni a dosaţení synergických efektů je obtíţné. Snazší a zdánlivě efektivnější je dosahování synergie ve velkých projektech s omezeným počtem aktérů, avšak pro lokální – rurální rozvoj je přínosnější aktivizace menších z počátku i neznámých subjektů, kterých je však v řešeném území potenciálně nekonečně mnoho.

37

3. ROZVOJOVÉ STRUKTURY VE VENKOVSKÉM PROSTORU 3.1 AKTÉŘI ROZVOJE VENKOVA Venkov je značně heterogenní kategorií. Společensko-ekonomické změny, které nastaly po roce 1990, s sebou přinesly nové trendy a nové rozvojové impulzy – dochází k polarizaci venkovského prostoru, kdy rozsáhlá skupina obcí těţí z proběhnuvších změn, resp. se rychle přizpůsobila (obce v zázemí měst a v rozvojových osách s dobrou dopravní dostupností), zatímco v druhé skupině obcí dochází ke kumulaci problémů. Rozvoj venkova je v dílčích kompetencích velkého počtu institucí, jejichţ rozvojové aktivity se zaměřují na řešení dílčích problémů, coţ oslabuje moţnosti řešení oblastí na pomezí více sektorů. Do rozvoje území značně nerovnoměrně vstupují různě silné subjekty, které ovlivňují vývoj v různě širokém okolí. Aktéry rozvoje venkova můžeme chápat v nejširším slova smyslu jako veškeré formalizované instituce či jednotlivce, kteří nějakým způsobem svými aktivitami vstupují do dění na venkově či kteří jsou součástí venkova. Rozmanitost a počet institucí ovlivňujících, rozvíjejících či řešících jednotlivé sloţky či problémy venkovského prostoru je odrazem pestrosti a mnohovrstevnatosti venkovského prostoru. Nalezením rozvojových vazeb, poznáním moţností a schopností jednotlivých institucí přispívat k rozvoji venkova dochází k otevření prostoru ke zvýšení efektů jednotlivých aktivit rozvoje venkova a k novým impulzům pro nové ekonomické aktivity současných i nových ekonomických subjektů i k tvorbě nových pracovních míst. Spolupráce aktérů můţe zlepšit situaci na lokálním trhu práce a zvýšit šance pro uplatnění disponibilního lidského potenciálu v území, mohou být podpořeny ţádoucí migrační trendy a trendy rozvoje osídlení. Praktická implementace poznatků přispěje k rozšíření dalších moţností pro vyuţívání lidských znalostí a schopností při zabezpečení příznivých podmínek pro ţivot člověka ve venkovském prostředí. Vytvoření základního institucionálního a partnerského rámce je klíčovou otázkou rozvoje venkova; je nutné rozlišit a stanovit relevantní aktéry rozvoje venkova, jejich vzájemné vztahy, práva a povinnosti. Tyto sítě se liší dle úrovně pojetí rozvoje venkova, přičemţ se předpokládá jistá prostorová či věcná skladebnost, tj. krajské subjekty mající vliv na rozvoj venkova by měly být také jedněmi z aktérů celostátních. Vzhledem k tomu, ţe rozvoj venkova se svými dopady a působením odvíjí od situace ve (venkovské) obci, je nejvhodnější postupovat při stanovení okruhu aktérů rozvoje směrem „zdola nahoru“. 38

Spolupráce aktérů z různých úrovní a sektorů je motivována zejména jejich rozdílnými předpoklady pro poskytování sluţeb, a tedy vhodností pro výkon jednotlivých společenských úloh. Dochází tak k většímu vyuţití silných stránek a eliminaci stránek slabých. Rozvoj souvisí s moţnostmi a „silou“ jednotlivých aktérů. Významní aktéři mají obvykle dostatek kapacit lidských či finančních pro podporu vlastního rozvoje, ostatní subjekty, např. malé obce, neziskové organizace, drobní podnikatelé jsou v řadě oblastí silně limitováni. Pro tyto aktéry se spolupráce stává klíčovou příleţitostí pro zlepšení vlastní situace. 3.2 KATEGORIZACE AKTÉRŮ ROZVOJE Moţností kategorizace aktérů lokálního rozvoje na venkově je pochopitelně celá řada. Z pohledu cílů projektu Synergie je klíčové jejich rozdělení dle různých charakteristik jejich fungování, tak aby bylo moţné identifikovat jejich vzájemné styčné plochy a nalézt moţnosti jejich synergického působení. Všichni níţe uvedení aktéři hrají určitou, přímou či nepřímou, roli v rozvoji venkova. Podle prostorové a funkční vazby mezi nimi můţeme vytvářet rozvojové řetězce. Nositel určitých rozvojových aktivit je často adresátem cílené podpory funkčně či prostorově šířeji působícího subjektu (např. venkovský spolek je podporován obcí, obec vyuţívá podpory kraje či státu, stát zajišťuje určité aktivity pomoci neziskových organizací apod.). Základní dělení aktérů vychází z jejich hierarchického postavení vzhledem ke správní organizaci území, která se odráţí v jednotlivých úrovních veřejné správy. Podle tohoto členění je moţné dělit aktéry s působností 

lokální,



regionální



a národní.

Vedle aktérů zařaditelných na jednu z uvedených prostorových úrovní existuje nemálo subjektů s působností celostátní, resp. regionální, které zastřešují své lokální, relativně samostatné jednotky (např. mládeţnické organizace, agrární komory apod.). Podle formálnosti struktury a vnitřního fungování, které hrají významnou roli ve způsobu zapojování do rozvojových aktivit i v komunikaci, můţeme rozlišit 39

−

institucionalizované aktéry (instituce veřejné správy; zájmová samospráva, formalizované neziskové organizace s širší působností), − částečně institucionalizované aktéry (zejména organizace neziskového sektoru), − neformální aktéry (zájmové skupiny a ad hoc iniciativy k řešení jednoho problému, občané). Ochota aktérů rozvoje venkova vzájemně spolupracovat a spolupodílet se na rozvoje venkova se odvíjí od konceptu jejich činnosti. Z celé řady moţných směrů můţeme jako základní uvést 

rozvoj venkova jako celku (např. Ministerstvo zemědělství, Spolek pro obnovu venkova),



rozvoj určité oblasti ţivota na venkově (např. spolky),



rozvoj určitého odvětví (např. zájmové organizace).

Návaznosti činností jednotlivých aktérů lze budovat vertikálně, kdy se kaţdý z aktérů jiným způsobem a na jiné úrovni věnuje rozvoji dané oblasti (např. stát – kraj – obec), nebo horizontálně, kdy různým oblastem se věnující aktéři slaďují na jedné úrovni své aktivity (např. spolupráce určitých ministerstev, spolupráce agrární a hospodářské komory apod.). Budování návazností a spolupráce se uskutečňuje v určitých oblastech činností, z nichţ můţeme jako výrazně se profilující uvést −

nastavování rámce rozvoje – strategické plánování, tvorba legislativy, lobbing; − realizace konkrétních rozvojových projektů a činností; − informační servis, komunikace, poradenství; − vzdělávání. Podle místa aktivity a postavení vůči sledované činnosti můţeme rozlišit vnější a vnitřní aktéry. Čím formalizovanější a na větším území působící aktéři jsou, tím je jejich vliv (nikoliv význam) více zprostředkovaný („koncepční aktéři“). Spíše ovlivňují obecné prostředí neţ konkrétní aktivity, a čím lépe toto obecné prostředí ovlivňují, tím snáze potom lokální aktéři mohou působit na konkrétní lokality. Čím blíţe se nachází aktér k řešenému prostoru, tím je jeho konkrétní dopad na dění v dané lokalitě větší. Důleţitou oblastí, kde je třeba dosahovat 40

synergie, jsou tedy vztahy mezi aktéry nastavujícími rozvojové rámce a aktéry naplňujícími v daném prostředí lokální rozvoj. Pro rozvoj venkova je důleţité vytvoření flexibilního systému aktérů v závislosti na úrovni působení a charakteru subjektu. V tab. 3 je uvedeno základní rozdělení subjektů dle hierarchie subjektů a jejich sektorové příslušnosti, v následujícím textu jsou pak uvedeny hlavní typy aktérů na základních prostorových úrovních. Je však nutné předeslat, ţe toto členění je spíše orientační a inspirativní a v praxi zejména dynamické. Úplný výčet všech aktérů není lehké postihnout (např. aktéři, kteří se zapojují do rozvoje venkova pouze okrajově, či nově vznikající subjekty).

ÚROVEŇ

Tab. 4: Matice aktérů – prostorová úroveň versus typ sektoru SEKTORY veřejný

podnikatelský

neziskový

národní

ministerstva

celostátní zájmová uskupení

spolky, svazy, sítě

krajská

kraj vysoké školy krajská informační střediska

podnikatelská sdruţení

nezisková sdruţení

lokální

obce – DSO, MAS obcí zřizované organizace

podnikatelé, zemědělci

zájmová sdruţení, spolky

Pramen: vlastní zpracování

Oblastí veřejného sektoru je zde myšlena zejména veřejná správa (subjekty státní správy a samosprávy). Pro tuto skupinu subjektů je typické právě to, ţe se podílí přímo i nepřímo na vytváření podmínek a přípravě vhodného prostředí pro samotný rozvoj venkova. Pro samotné vymezení veřejného sektoru je zcela rozhodující skutečnost, ţe je financován z veřejných financí, je řízen a spravován veřejnou správou, rozhoduje se o něm veřejnou volbou a podléhá veřejné kontrole. 41

Aktéři z oblasti veřejné správy představují širokou škálu subjektů na různých hierarchických úrovních řízení a správy územních celků (viz kap. 2.2) – od těch na místech nejvyšších – státních, jako jsou ministerstva, přes úroveň jednotlivých krajů aţ po úroveň lokální, kterou představují jednotlivé obce, svazky obcí a další relevantní subjekty. Zatímco subjekty vyšší a střední úrovně uplatňují při rozvoji venkova spíše metodickou spolupráci a vyuţívání finančních nástrojů (v současnosti tak populární různé dotační programy), subjekty na lokální úrovni realizují své aktivity přímo v daném území nebo s bezprostředním dopadem těchto aktivit na něj, čímţ mohou přímo ovlivňovat jeho rozvoj. Podnikatelský sektor v ČR prošel od roku 1989 výraznými změnami. V oblasti venkovských regionů vţdy dominoval obor zemědělství a lesnictví, kdy především zemědělství prodělalo dramatickou redukci, která vedla aţ k tomu, ţe nyní jiţ zemědělství nepatří mezi dominantní podnikatelské sektory venkova z hlediska zaměstnanosti, stále má ale nezastupitelnou roli v produkci potravin a se vstupem ČR do EU a přijetí Společné zemědělské politiky EU je neustále větší význam přikládán funkci krajinotvorné. Škála podnikatelských subjektů na venkově zahrnuje jak zemědělské podniky či samostatně hospodařící rolníky, lesní a vodohospodářské podniky, tak i průmyslové podniky (často v zázemí měst), různá zájmová uskupení (hospodářské a agrární komory, Asociace soukromého zemědělství apod.) či malé podnikatele z různých oborů hospodářství (řemesla a sluţby). Rozmach neziskového (občanského) sektoru v posledních deseti letech se pozitivně odrazil i v rozvoji venkova. Na rozdíl od veřejné sféry jsou jednotliví aktéři neziskového sektoru úţeji vyprofilováni a na rozdíl od soukromé sféry není jejich cílovou funkcí zisk ve finančním vyjádření, ale přímé dosaţení uţitku. Můţe se jednat o různé rozvojové (Centrum pro komunitní plánování…), zájmové (myslivci, hasiči, senioři…) a sportovní organizace (různé sportovní kluby, Sokol, Orel…) nebo i různé nadace (nadace Partnerství, nadace ČEZ…). K těmto neziskovým organizacím se dále přidávají například vysoké školy či různé výzkumné ústavy, jejichţ aktivity mají většinou celorepublikový dosah (Galvasová, Holeček, 2008). V posledních letech se začínají výše popsané sektory vzájemně prolínat za účelem znásobení pozitivních účinků více typů subjektů pomocí vzájemné kooperace. Forma spolupráce aktérů veřejného a soukromého sektoru můţe mít formálně stanovenou podobu (např. Public-Privat-Partnership) nebo 42

naopak volnou strukturu, která je zaloţena spíše na vzájemném porozumění, důvěře a často slovní dohodě případných partnerů. 3.3 SPECIFIKACE AKTÉRŮ ROZVOJE VENKOVA Národní úroveň Ucelené vymezení aktérů rozvoje venkova a jejich kompetencí není ani na národní úrovni jednoduché. Venkov není kompetenčním zákonem svěřen výslovně ţádnému resortu, je sektorově rozloţen především mezi Ministerstvo zemědělství ČR (MZe) a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR (MMR), vliv však mají i další ministerstva. Ministerstvo zemědělství je ústředním orgánem státní správy zejména pro oblast zemědělství, pro vodní hospodářství, ochrany vodních zdrojů a ochrany jakosti povrchových a podzemních vod a pro potravinářský průmysl. Je rovněţ ústředním orgánem státní správy lesů, myslivosti a rybářství, s výjimkou území národních parků. MZe také získalo v souvislosti se vstupem ČR do EU a s přijetím Společné zemědělské politiky EU klíčové postavení v rozvoji venkova. Program rozvoje venkova ČR na období 2007–2013, coţ je základní rozvojový dokument, jasně směřuje k „přeorientování“ od podpory zemědělské produkce k politice rozvoje venkova. Přímý vliv ministerstva zejména na rozvoj zemědělství a venkova v jednotlivých regionech se uskutečňuje pomocí regionálních či detašovaných pracovišť jeho ústředních orgánů (např. krajské veterinární správy, hygienické stanice). Ministerstvo pro místní rozvoj má ve vztahu k rozvoji venkova a ve své gesci pouze Program obnovy venkova a soutěţ Vesnice roku. Podpora z Programu obnovy venkova je poskytována jako systémová investiční nebo neinvestiční dotace pro obce či registrované svazky obcí na realizaci akcí, jeţ spadají pod tři vymezené dotační tituly (I. Podpora vítězů soutěţe Vesnice roku, II. Podpora zapojení dětí a mládeţe do komunitního ţivota v obci, III. Podpora spolupráce obcí na obnově a rozvoji venkova). Program předpokládá participaci obyvatel venkova, občanských spolků a sdruţení při obnově jejich obce v souladu s místními tradicemi. Cílem soutěže Vesnice roku je snaha vyzdvihnout aktivity obcí, jejich představitelů a občanů, kteří se snaţí nejen zvelebovat svůj domov, ale rozvíjejí i místní tradice a zapojují se do společenského ţivota v obci (viz kap. 4.6). MMR také podporuje chov a vyuţití koní v ČR.

43

Venkovu se z hlediska svého rezortu věnuje i Ministerstvo životního prostředí, které zřídilo odbornou skupinu pro udrţitelnost rozvoje venkova a zpracovává svůj strategický přístup k rozvoji venkova, mimo zmíněné zajišťuje také regeneraci venkovských brownfields; problémem ovšem zůstává jeho zúţené pojetí venkovské problematiky. Ministerstvo financí je na programové období 2007–2013 certifikováno a akreditováno jako kompetentní orgán za účelem zajištění spolupráce mezi komisí a členskými státy v oblasti financování výdajů společné zemědělské politiky (SZP) a k zajištění řádného řízení finančních prostředků na tuto politiku určených. Pro programové období 2007–2013 byl jako platební agentura pro provádění opatření SZP financovaných z EAGF a EAFRD akreditován Státní zemědělský intervenční fond (SZIF). Zvláštní význam má Ministerstvo práce a sociálních věcí, v jehoţ gesci je Evropský sociální fond, jenţ je klíčovým finančním nástrojem pro realizování Evropské strategie zaměstnanosti. MPSV také spolupracuje na přípravě projektů týkajících se rozvoje venkova a zemědělství, např. projekt Sociálně-ekonomické, sociologické a demografické podmínky zachování a rozvoje venkova nebo Multifunkčností k udrţitelným ekonomickým a sociálním podmínkám českého zemědělství. Ministerstvo kultury se podílí na rozvoji venkova podporou kulturních akcí, lidové kultury na venkově a pečuje o venkovské kulturní dědictví. Ministerstvo průmyslu a obchodu podporuje rozvoj malého podnikání a diverzifikaci činností na venkově. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy se spolu s MPSV dělí o kompetence při podpoře základní občanské vybavenosti venkovských mikroregionů. V návaznosti na posun těţiště společné zemědělské politiky k problematice komplexního rozvoje venkova ustavila v listopadu 2008 Česká republika v souladu s nařízením Rady (ES) č. 1698/2005 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova Celostátní síť pro venkov. Zřizovatelem je Ministerstvo zemědělství ČR. Síť bude komunikační platformou Programu rozvoje venkova. Bude propagovat a reprezentovat nejen ministerstvo zemědělství a jeho aktivity, ale také příjemce podpor z Programu rozvoje venkova, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. Cílem sítě je sběr dat o nejlepší praxi, zpracování těchto informací se záměrem identifikovat, šířit a upevňovat nejefektivnější nástroje rozvoje venkova a zemědělství, shromaţďovat informace o vývoji 44

ve venkovských oblastech a zajišťovat setkávání aktérů a semináře pro osoby, které se aktivně podílí na rozvoji venkova a zemědělství. Síť bude následně podřízena společné Evropské síti pro rozvoj venkova, kterou zřizuje Evropská komise za účelem zefektivnění spolupráce mezi jednotlivými členskými státy EU.

Obr. 5: Struktura Celostátní sítě pro venkov ČR Pramen: Zpravodaj Ministerstva zemědělství 5/2008. Dostupné .

z:

Síť je rozdělena do krajských a regionálních sítí, které budou sdruţovat agentury pro zemědělství a venkov a subjekty působící ve venkovském prostoru na úrovni krajů a okresů. Krajské a regionální sítě zajistí mezisektorové provázaní a integrovaný přístup k rozvoji venkova a zemědělství. Prostřednictvím agentur pro zemědělství a venkov bude zajišťován vzájemný přenos informací mezi Ministerstvem zemědělství ČR a aktéry na regionální úrovni. Takto navrţená struktura zajistí efektivní obousměrný přenos informací a zároveň začleňuje do rozvoje venkova a zemědělství všechny regiony. Agentury pro zemědělství a venkov poskytnou otevřenou platformu pro širokou interdisciplinární diskusi mezi aktéry ochotnými se podílet na koncipování přístupů k rozvoji venkova a zemědělství. Zároveň budou vykonávat činnosti sekretariátu sítě. Síť je také rozdělena do tematických pracovních skupin zřizovaných dočasně a účelově dle aktuálních potřeb. Z podnikatelského sektoru lze za nejdůleţitější subjekt v oblasti rozvoje venkova a zemědělství povaţovat Agrární komoru ČR. Agrární komora je 45

nevládní agrární organizací, která má napomáhat k podpoře podnikatelských aktivit v zemědělství, potravinářství a lesnictví, k prosazování a ochraně zájmů a k zajišťování potřeb svých členů; nezastupitelnou roli sehrává v rozvoji venkova, kde by měla být partnerem obcí a všech ostatních subjektů venkovského prostoru. Paralelně s Agrární komorou existují i další subjekty, jeţ se angaţují v oblasti rozvoje venkova a zemědělství: Zemědělský svaz ČR, Asociace soukromého zemědělství ČR či Svaz marginálních oblastí.

OBCE

OKRES

KRAJ

ČR

Agrární komora České republiky

Krajská agrární komora registrace u krajského úřadu

Okresní agrární komory registrace v obch.rejstříku

Členské subjekty registrace v obch. rejstříku nebo živnostenský zákon

Zemědělský svaz České republiky

Krajská rada Zemědělského svazu bez registrace

Územní organizace Zemědělského svazu registrace u okr. úřadu

Členské subjekty registrace v obch. rejstříku nebo živnostenský zákon

Hlavní vazby

Volby orgánů

Vedlejší vazby

Subjekt bez regisrace

Nepřímé vazby

Subjekt s registrací

Asociace soukromého zemědělství České republiky

Není subjekt, zastupuje fyziská osoba

Regionální sdružení zapsané u Ministerstva vnitra

Členské subjekty registrace v obch. rejstříku nebo živnostenský zákon

Obr. 6: Struktura hlavních zemědělských zájmových organizací v ČR Pramen: vlastní zpracování

Škála neziskových subjektů, které se angaţují v rozvoji venkova, je velmi široká a je znázorněna v tab. 4. Mezi nejvýznamnější patří Spolek pro obnovu venkova, jehoţ posláním je přispívat k rehabilitaci venkova, k obnově a prohloubení společenského a duchovního ţivota na venkově, k posílení hospodářské stability a prosperity venkova. Motivovat občany ţijící na venkově k dobrovolné aktivitě, podněcovat je k odhodlání podílet se na zdárném vývoji obce, napomáhat vzniku a činnosti místních a regionálních sdruţení. Účastnit se evropské spolupráce při obnově venkova. V neposlední řadě pak překonávat úzce rezortní přístupy k řešení problémů obnovy vesnice a rozvoje venkova a podporovat a realizovat Program obnovy venkova. Členové Spolku pochází především z řad obecních samospráv, zemědělců, projektantů, podnikatelů, učitelů, pracovníků vysokých škol, výzkumných ústavů a státní správy. Spolek 46

organizuje pravidelná setkání (semináře) členů a hostů, která jsou tematicky zaměřena na různé okruhy venkovského ţivota a podílí se i na pořádání jiných seminářů a dalších akcí s odbornou a laickou veřejností.

Veřejný sektor Ministerstvo zemědělství Ministerstvo pro místní rozvoj Ministerstvo průmyslu a obchodu Ministerstvo práce a sociálních věcí Ministerstvo ţivotního prostředí Ministerstvo vnitra Ministerstvo financí Ministerstvo kultury Podnikatelský sektor Svaz marginálních oblastí Agrární komora ČR Svaz venkovské turistiky Asociace soukromého zemědělství Zemědělský svaz ČR Svaz ekologických zemědělců Neziskový sektor Spolek pro obnovu venkova Evr. vzd. fórum pro rozvoj venkova Evrop. centrum pro ekoagroturistiku Škola obnovy venkova, o. p. s. Národní síť MAS ČR, o. s. Pramen: vlastní zpracování

47

Správa území

Ţivotní prostředí a krajina

Koncepční a rozvojová činnost

Kultura, tradice

Zaměstnanost

Sociální oblast

Vzdělávání

Cestovní ruch

Obchod a sluţby

Průmyslová výroba

Lesnictví

Zemědělství

Tab. 5: Model věcných vazeb subjektů rozvoje venkova na národní úrovni

Krajská úroveň Základním článkem rozvoje venkova a zemědělství na krajské úrovni jsou samosprávné orgány krajů (krajská zastupitelstva). Kraje mají v rozvoji venkova svébytné postavení – mají vlastní rozpočtové prostředky a relativní samostatnost v jejich uţití, mohou si vytvářet vlastní krajskou politiku a podpůrné programy. Od roku 2004 disponují prostředky státního Programu obnovy venkova a s jejich vyuţitím vytvářejí nové krajské programy obnovy venkova; v této oblasti kraj úzce spolupracuje s Ministerstvem pro místní rozvoj. Kraje také mohou zakládat své zemědělské nebo regionální útvary a v oblasti rozvoje venkova vykonávají činnosti jak v samostatné (zajišťují výkon státní správy na úseku zemědělství a rozvoje venkova), tak i v přenesené působnosti. Spolupráce kraje s různými subjekty je velmi široká – pro většinu krajů jsou hlavními partnery v území svazky obcí, oproti jiným aktérům kraj vnímá své venkovské regiony v širším kontextu; problém však často nastává v pojetí jejich rozvoje, kdy náročnější rozvojové nástroje kraje nenachází odpovídající partnery či odezvu v území, krajské programy rozvoje venkova jsou nenáročnou administrativou a vysokou úspěšností ţadatelů hlavním dotačním zdrojem malých obcí. Kraj má v oblasti rozvoje venkova samozřejmě i zájem na spolupráci s podnikateli, a to na rozvoji zemědělství a zpracovatelského průmyslu, zabezpečuje spolupráci se zemědělským odborným školstvím. Krajská informační střediska pro rozvoj zemědělství a venkova (KIS) vznikla v jednotlivých krajích jako zprostředkovatel informací pro odbornou i laickou zemědělskou, potravinářskou a lesnickou veřejnost o cílech Společné zemědělské politiky a postupech přijatých k jejich naplňování, k rozvoji venkovského prostoru a k ochraně spotřebitelů (potravinová bezpečnost). Jedním z hlavních úkolů je pruţně informovat o novinkách a moţnostech rozvoje venkova především elektronickými formami komunikace. KIS také úzce spolupracují s regionálními organizacemi agrární komory a dalšími stavovskými organizacemi v rámci své působnosti. Na krajské úrovni vstupuje do rozvoje venkova aktivně celá řada dalších aktérů. Výše zmíněné subjekty se profilují nejvýrazněji, a proto jim byla věnována větší pozornost. Z dalších lze jmenovitě zmínit zejména některé krajské organizace celostátně působících aktérů, např. krajské organizace Spolku pro obnovu venkova ČR, krajské hospodářské komory apod.

48

Místní úroveň Na obecní úrovni je škála subjektů, jeţ mají vliv na rozvoj venkova nejširší. Vliv na rozhodování má obec ve své samostatné působnosti, která spolupracuje s krajem, na jehoţ území se nachází, při přípravě a realizaci programu rozvoje kraje. Obec můţe podporovat rozvoj podnikatelských aktivit potřebných pro rozvoj regionu, například formou technické a investiční přípravy pro investory – podnikatele; můţe také sdruţovat své prostředky se sousedními obcemi a dalšími právnickými osobami při zajišťování rozvojových programů společných více obcím. Na rozvoj venkova mohou mít nemalý vliv i obcí zřizované organizace, jako např. školy, kulturní či sportovní organizace a jiné. Koordinační role veřejné správy ve venkovském prostru je však negativně ovlivněna její roztříštěností – nadměrným počtem převáţně malých obcí, k jejichţ hlavnímu znevýhodnění patří nedostatek disponibilních finančních prostředků a také špatná dostupnost informací. Svaz měst a obcí České republiky je dobrovolnou, nepolitickou a nevládní organizací, založenou jako zájmové sdružení právnických osob. Členy Svazu jsou obce a města. Svaz měst a obcí České republiky je partnerem pro vládní i parlamentní politickou reprezentaci. Podílí se na přípravě a tvorbě návrhů legislativních opatření v oblastech týkajících se kompetencí obcí. Činnost Svazu je založena především na aktivitě starostů, primátorů a zastupitelů, kteří se nad rámec svých povinností věnují i obecným problémům samosprávy. Hlavními cíli Svazu je obhajovat společné zájmy a práva měst a obcí, a vytvářet tak příznivé podmínky k jejich rozvoji, podporovat a rozvíjet samosprávnou demokracii ve veřejné správě, podílet se na přípravě zákonů a dalších opatření, které mají dopad na místní samosprávu, a posilovat tak vliv obcí v legislativní oblasti, informovat vládu, parlament i instituce Evropské unie včas o tom, jaký dopad mohou mít jimi připravovaná opatření na kvalitu života občanů i na rozvoj jednotlivých území, posilovat ekonomickou samostatnost měst a obcí, vzdělávat zastupitele i pracovníky místních samospráv a podporovat výměnu zkušeností a příkladů dobré praxe. Pro dosaţení synergického efektu, tedy faktu, ţe společně lze dosáhnout významnějšího výstupu, neţ kdyby kaţdý subjekt usiloval o dosaţení cíle sám, se obce sdruţují. Základní a nejtypičtější spolupráce obcí v ČR je dobrovolný svazek obcí. Obvykle vznikají pro územně ucelenou oblast vymezenou přirozenými přírodními, technickými nebo historickými 49

hranicemi a dalšími důleţitými pojícími prvky. Vyskytují se však i svazky sdruţené bez principu územní celistvosti a zaměřující se např. na rozvoj určitých společných záměrů. Členy svazků mohou být pouze obce; není moţné, aby ve svazku byly sdruţeny i jiné právnické či fyzické osoby (Galvasová a kol., 2007). Příklad z praxe. Mikroregion Hrotovicko leží na východním okraji Českomoravské vrchoviny. Relativně teplé klima a kvalitní půdy poskytují dobré předpoklady pro zemědělskou výrobu, což dokazuje také to, že 60,7 % rozlohy mikroregionu tvoří zemědělská půda, procento zornění je 93,0 % (sady, zahrady a trvalé travní porosty zaujímají dohromady jen 7,0 %). Obce mikroregionu jsou členy dobrovolného svazku obcí. Za hlavní přínos členství v dobrovolném svazku obcí je představiteli obcí považováno především získávání dotací pro samotnou obec, důležitými aspekty jsou také výměna zkušeností, větší informovanost obce a možnost většího informování obyvatel v obci, budování cyklostezek, transfer informací, podpora internetizace, možnosti marketingu atd. Koncepční přístup je věcí dlouhodobou a náročnou. Rozhodování o realizaci projektů a dalších aktivit v obci se odvíjí od dostupných finančních prostředků. Důležitý je místní lidský kapitál. Je třeba se vypořádat i s vysokou administrativní zátěží. Spolupráce se subjekty z nadobecní úrovně je spíše nahodilá a váže se k nutnosti řešit problémy. Daleko lépe se integruje obcím, které mají uvolněného starostu s bohatými zkušenostmi a širokou sociální sítí. V souvislosti se společnou zemědělskou politikou EU a tedy i rozvojem venkova je však důleţitějším uskupením místní akční skupina (MAS), jeţ jsou uskupení vytyčená v rámci čtvrté osy Programu rozvoje venkova – tzv. osy LEADER. MAS rozvíjí princip partnerství, spočívající ve funkční spolupráci různých subjektů v území (vyváţený a reprezentativní výběr partnerů z veřejného i soukromého sektoru působících v daném území – obce, svazky obcí, podnikatelé, nestátní neziskové organizace či neorganizovaní občané; na úrovni rozhodování musí tvořit zástupci soukromého sektoru nejméně 50 % z místního partnerství). Tato místní partnerství a opatření mají být podporována v rámci uskutečňování místních strategií, oblasti spolupráce a osvojování si dovedností. LEADER můţe významně přispět zejména v rámci širšího rozvoje venkova k vytvoření nových pracovních míst mimo zemědělství a přispět tak ke stabilizaci venkovského obyvatelstva a zastavení vylidňování odlehlých oblastí. Uţší spolupráce při řešení problémů se předpokládá nejen na místní, 50

ale také na regionální, národní a mezinárodní úrovni a s orgány ochrany ţivotního prostředí i udrţitelného rozvoje území (Národní strategický plán rozvoje venkova ČR na období 2007–2013). Za klíčové rysy přístupu Leader lze povaţovat:  strategie místního rozvoje podle jednotlivých oblastí,  vypracování a provádění strategií „zdola nahoru“,  partnerství veřejného a soukromého sektoru: místní akční skupiny,  víceodvětvové akce,  inovace,  spolupráce,  vytváření sítí. Vnější sítě a výzkum Poskytovatelé sluţeb společenství a kulturních sluţeb

Profesní organizace a svazy (zastupující zemědělce, další odborníky a mikropodniky)

Místní akční skupina Občané, obyvatelé a jejich místní organizace

Veřejná správa Ekologická sdruţení

Obr. 7: Subjekty vstupující do místní akční skupiny Pramen: Přístup Leader: Základní příručka (2006, 12)

Zásadní roli při koncipování vzhledu krajiny a realizaci úprav má místní samospráva (viz zejména realizace společných zařízení a environmentálních prvků v rámci realizace komplexních pozemkových úprav. Z hlediska kaţdodenního utváření a údrţby krajiny jsou nosnou silou zemědělští podnikatelé (zejména podniky právnických osob). Role zemědělských subjektů je dána současnou podobou Společné zemědělské politiky EU, kdy je pozornost věnována především mimoprodukčním funkcím zemědělství a údrţbě a ochraně krajiny. 51

Venkovské regiony jsou specifickým prostředím, které ovlivňuje charakter celé České republiky. Žije zde méně než třetina obyvatel země, jeho význam je však výrazně vyšší. Tradičním venkovským výrobním odvětvím je zemědělství. Česká republika má 4 264 tis. ha zemědělské půdy, zaujímající přibližně polovinu (54 %) celkové rozlohy státu. Na jednoho obyvatele připadá 0,42 ha zemědělské půdy, z toho 0,30 ha půdy orné, což je přibližně evropský průměr. Více než třetinu půdního fondu ČR tvoří lesní pozemky. Výměra orné půdy v posledních deseti letech trvale klesá, naopak o 71 tis. ha se zvýšila výměra pozemků evidovaných v katastru nemovitostí jako trvalé travní porosty. Většina zemědělské půdy je ve vlastnictví fyzických a právnických osob. Ve vlastnictví státu je 599,7 tis. ha zemědělské půdy (k 31. 12. 2004), kterou pronajímá Pozemkový fond ČR. Velká roztříštěnost vlastnictví půdy a velký podíl najaté půdy (90 %) od velkého počtu pronajimatelů je určitou překážkou omezující rozvoj podnikání na zemědělské půdě. Dominantní postavení co do vyuţití a utváření volné krajiny zaujímají velkofarmy o průměrné výměře blíţící se tisíci hektarům. Je to dáno tím, ţe zemědělsky vyuţívané plochy představují více neţ polovinu rozlohy ČR a spolu s lesy, na které připadá celá třetina území našeho státu, jsou rozhodujícím faktorem ţivotního prostoru země vůbec a venkova zvláště. Ve volné krajině jsou zemědělsky vyuţívané plochy její nejdynamičtěji se měnící součástí. Její utváření poměrně rychle reaguje na změny sociálněekonomických podmínek a přizpůsobuje se jim. Zemědělské velkofarmy se při svém rozhodování o způsobu vyuţití obhospodařovaných pozemků (převáţně pronajatých) řídí podmínkami diktovanými trţním hospodářstvím a intervenčními dotacemi Evropské unie a státu. To je motivuje k orientaci na pěstování velmi omezeného počtu plodin, které nabízejí relativně největší výsledný efekt. Ovšem nejen zemědělci, ale i ostatní podnikatelé – soukromý ziskový sektor – v sobě skrývají značný (a dosud málokdy vyuţitý) potenciál pro rozvojové aktivity, nicméně silně preferují jasně ocenitelné náklady a přínosy spolupráce. Jsou ochotni podpořit řadu rozvojových aktivit, nicméně očekávají jistou reciprocitu. Současná právní úprava, kdy je nutností sloţitý formální přístup ve většině oblastí, v zásadě velmi omezuje dlouhodobou spolupráci obcí a podnikatelů na rozvojových projektech. Klíčovým prvkem u podnikatelů je však bezesporu ochota zapojit se do rozvoje obce či regionu. 52

Jako zástupce podnikatelů vystupuje v ČR Hospodářská komora ČR, v případě rozvoje venkova a hájení zájmů podnikatelů v zemědělství však hraje větší roli Agrární komora ČR, o níţ jiţ byla zmínka na národní úrovni. Na lokální, resp. okresní úrovni poskytuje Agrární komora především poradenství a informační sluţby, pořádá semináře a školení převáţně pro své členy a v omezené míře i pro ostatní zájemce z řad veřejnosti. Vliv na vzhled a údrţbu venkova však nelze upřít i jednotlivým sociálním skupinám, které na venkově ţijí (Slepička, 2006). Starousedlíci dosud na venkově zpravidla početně převaţují. Kromě historických kořenů je k danému místu váţe často také vlastnictví zemědělské usedlosti a zemědělské půdy. Aktivně se zajímají o dění v obci, bývají nositeli lidových tradic a zvyků. Výhodou nově přistěhovalých je oproti starousedlíkům zpravidla jejich vzdělání a věk. Většinou více chápou nutnost ovlivňovat kvalitu ţivota v místě svého bydliště tím, ţe se pokud moţno osobně angaţují v činnosti veřejné správy, případně neziskových a zájmových organizací nejen v obci, ale také na úrovni mikroregionu či kraje. Svými znalostmi a kontakty mohou napomáhat prosadit zájmy obce při jednání s nadřízenými úřady, podnikateli a smluvními partnery; mohou podporovat podnikání v obci. Pobytoví rekreanti, chalupáři, obyvatelé rekreačních domků a chat jsou nesourodou skupinou, která se od předchozích dvou skupin značně liší. Odlišnost rekreantů nespočívá jen v sezonnosti jejich přítomnosti, ale také ve způsobu jejich ţivota během pobytu v obci a v jejich malém ekonomickém přínosu pro její rozvoj. Malý výnos z jejich pobytu je v kontrastu s jejich často neúměrnými nároky kladenými na obec v zájmu uspokojení jejich poţadavků. Rekreanti se většinou nepodílejí na činnosti obce, i přesto se stali neodmyslitelnou součástí většiny obcí a mohou značně napomáhat k jejich celkové regeneraci. Obyvatelé venkova pak mohou zakládat ve svých obcích různorodá zájmová sdružení, která také mohou mít vliv na rozvoj venkova, a to především v oblasti společensko-kulturní. Spolky je moţné rozlišit na tradiční zájmová sdruţení (sbory dobrovolných hasičů, sokolové, fotbalisté či svazy ţen) a na netradiční nebo nové typy spolků na venkově, jejichţ nabídka je velmi široká (nové sporty, netradiční pohybové aktivity, společenské či kulturní aktivity). Jejich přítomnost a fungování se odvíjí od malé skupiny jednotlivců zabývající se danou činností, kteří otevřou určitou oblast širší veřejnosti.

53

Zásadní je také rozlišení spolků dle dopadu jejich činnosti – na spolky, které vykonávají činnost především pro sebe a své členy (fotbal, Sokol…) a na spolky, které primárně vykonávají činnost pro veřejnost, účastníky, návštěvníky (zejména sdruţení v sociální oblasti). Většina spolků věnujících se aktivitám pro své členy pravidelně pořádá i určité mnoţství akcí pro veřejnost (např. plesy, zábavy, kulturní vystoupení, turnaje apod.). Spolky lze podle jejich zaměření rozdělit do různých skupin (viz tab. 6). Tab. 6: Spolky na venkově Typ spolku Specifikace Dobrovolní Většinou muţské, ale existují i dětské a ţenské oddíly. hasiči Organizují soutěţe v poţárních dovednostech. Sokol, Orel, Český svaz tělesné výchovy, Česká asociace sport Sportovní pro všechny. Oddíly podle druhu sportu, např. fotbal, turistika, spolky volejbal, šachy, kuţelky, šipky, automobilový sport, horolezectví. Podle zájmů svých členů, např. myslivci, zahrádkáři, chovatelé, Zájmové včelaři, rybáři, holubáři, kynologové, chovatelé koní, spolky mykologové, herní spolky, ochránci přírody apod. Ţenské Klub ţen, kluby matek s dětmi. spolky Národnostní Matice slezská, spolky občanů polské, slovenské, německé spolky a dalších národností. Důchodci, invalidé. Skauti. Sdruţení rodáků a přátel (obce, školy). Osadní výbory – chataři. Vzdělávací spolky a kulturní Jiné spolky spolky (ochotnické divadlo, pěvecké sbory, loutkáři, folklorní soubory, muzejní spolky apod.), Český červený kříţ. Pramen: Gregoriniová, Schollarová (2006), doplněno

Aktivní kulturní a společenský ţivot vesnic přináší kladné faktory, které podporují stabilitu společenstev a startují jejich rozvoj. Za tyto faktory lze povaţovat např. aktivizaci obyvatel, pravidelné setkávání obyvatel a společné řešení problémů, existenci historické paměti (kroniky, památky, zvyky), rozvoj místního cestovního ruchu a další. Nejdůležitější subjekty pro rozvoj venkova dle starostů venkovských obcí Ve výše uvedeném textu byli představeni jednotliví aktéři rozvoje venkova z hlediska prostorové a sektorové hierarchie. Jiný pohled nabízí názory starostů 66 venkovských obcí na Boskovicku a Hrotovicku, kteří dle 54

přímého vnímání lokálního významu vytvořili následující pořadí subjektů nejdůležitějších pro rozvoj venkova:  spolky, místní nestátní neziskové organizace,  zemědělské podniky,  lidé,  místní podnikatelé,  kraje,  Ministerstvo pro místní rozvoj,  obce,  správci lesa, vodohospodáři. Diverzita starosty označených subjektů je vysoká, navíc se jedná o subjekty různé hierarchické úrovně. Výčet naznačuje, že je nutné použít celistvý pohled na koordinaci aktivit na venkově. Právě v tomto bodě se ukazuje, jakým způsobem je synergie, tj. „táhnutí za jeden provaz“, pro regiony důležitá.

3.4 VYBRANÉ CHARAKTERISTIKY AKTÉRŮ ROZVOJE VE VZTAHU K JEJICH SPOLUPRÁCI S DALŠÍMI SUBJEKTY Zájmy jednotlivých typů aktérů se profilují ve formách spolupráce v daném prostoru a v konkrétním zaměření jednotlivých forem. Sladění zájmů a motivace a vyuţití silných stránek jednotlivých subjektů k dosaţení maximálního synergického efektu stojí v pozadí všech úspěšných rozvojových procesů. Běţné rozvojové aktivity na lokální úrovni probíhají na bázi „kaţdodenní“ spolupráce relevantních lokálních subjektů. Institucionalizace této spolupráce se odvíjí v převáţné míře od podpůrných nástrojů z úrovní vyšších. Podíváme-li se na modelovou situaci venkovských rozvojových struktur, můţeme uvést následující charakteristiky klíčových aktérů vstupujících do jejich budování:

55

 Starostové venkovských obcí, z valné části neuvolnění,16 prioritně řeší základní potřeby vlastní obce (zejména budování infrastruktury, která váţe zásadní podíl prostředků) a vnímají problémy v převáţně lokálním kontextu. Na lokální, resp. mikroregionální úrovni je charakteristický jistý individualismus subjektů, kdy k tvorbě společných zájmů dochází průnikem zájmů individuálních. Prostor pro efektivní spolupráci tak můţe být v některých případech značně úzký.  Manaţeři rozvoje, pracovníci působící v jednotlivých formách spolupráce (manaţer svazku obcí, resp. tajemník svazku obcí, manaţer MAS, ředitel obecně prospěšné společnosti či občanského sdruţení atd.) působí často ve značně omezeném či deformovaném rámci své činnosti. Jejich moţnosti se liší dle cílů daného uskupení a motivace zúčastněných subjektů. Základní náplní jejich práce je často příprava projektů a získávání dotačních prostředků, aniţ by byl kladen důraz na zkvalitňování spolupráce. Nedořešenou otázkou jsou finanční benefity ze spolupráce, kdy by přesunem určitých činností na nadobecní úroveň, tj. na manaţera spolupráce, mělo dojít k jejich zkvalitnění, k úsporám z rozsahu (jedna dokumentace pro projekt, společné provozování zařízení apod.) či např. k vyjednání lepších podmínek s různými dodavateli (např. společný postup vůči monopolům).  Podnikatelé, soukromý ziskový sektor, v sobě skrývají značný (a dosud málokdy vyuţitý) potenciál pro rozvojové aktivity, nicméně silně preferují jasně ocenitelné náklady a přínosy spolupráce. Jsou ochotni podpořit řadu rozvojových aktivit, nicméně očekávají jistou reciprocitu. Současná právní úprava, kdy je nutností sloţitý formální přístup ve většině oblastí, v zásadě velmi omezuje dlouhodobou spolupráci obcí a podnikatelů na rozvojových projektech (např. navzdory spolupráci při vybudování určitého zařízení pro občany musí být např. na provozovatele znovu výběrové řízení apod.).  Zájmová uskupení jiţ z titulu svého vzniku hájí určitý druh zájmu a spolupráce s nimi je velmi často parciální; v případě regionálních zájmových uskupení je často obtíţné je rozvíjet. Skýtají však značný odborný potenciál v dané oblasti. V případě transparentním 16

Dle závěrů projektu „Identifikace kompetencí zatěţujících výkon územní veřejné správy se zvláštním přihlédnutím k malým obcím“ zpracovaného pro Ministerstvo vnitra ČR (GaREP, 2007) je téměř 60 % starostů obcí do 1000 obyvatel neuvolněných.

56

způsobem a kvalitně zpracované územní strategie rozvoje a vytvoření systému komunikace a spolupráce mohou hrát klíčovou roli při realizaci dílčích rozvojových oblastí. Pro efektivitu jejich činnosti vzhledem k rozvoji území jako celku je důleţitý regionální management, který by koordinoval jednotlivé činnosti nezávislých subjektů, tak aby byly vyuţity všechny potenciální synergické efekty a nedocházelo k překryvům.  Krajská samospráva by měla v ideálním případě dávat jasný rámec směřování rozvoje celého území a podporovat budování rozvojových sítí a rozvíjení regionálního managementu. Vzhledem k obecně nejednoznačné závaznosti strategických dokumentů a latentnímu implementačnímu deficitu se jen velmi obtíţně daří přistupovat k rozvoji skutečně koncepčně. Komunikační kanály jsou budovány často velmi selektivně. Pro většinu krajů jsou hlavními partnery v území svazky obcí, oproti jiným aktérům kraj vnímá své venkovské regiony v širším kontextu, problém však často nastává v pojetí jejich rozvoje, kdy náročnější rozvojové nástroje kraje nenachází odpovídající partnery či odezvu v území, krajské programy rozvoje venkova jsou nenáročnou administrativou a vysokou úspěšností ţadatelů hlavním dotačním zdrojem malých obcí.  Na centrální úrovni převládá (nejen) ve vztahu k venkovu silně rezortní přístup. V gesci ministerstva pro místní rozvoj po přesunu programu rozvoje venkova na kraje zůstalo z venkovské problematiky pouze torzo Programu obnovy venkova.17 Ministerstvo zemědělství získalo v souvislosti s posunem od zemědělské politiky k politice rozvoje venkova a zemědělství klíčové postavení v rozvoji venkova, jeho „přeorientování“ v praktickém přístupu k venkovu, který jiţ není totoţný se zemědělstvím, však příliš neproběhlo. Venkovu se z hlediska svého rezortu věnuje i Ministerstvo ţivotního prostředí, které zřídilo odbornou skupinu pro udrţitelnost rozvoje venkova a zpracovává svůj strategický přístup k rozvoji venkova; problémem ovšem zůstává jeho zúţené pojetí venkovské problematiky.

17

V roce 2008 pouze 3 dotační tituly: Dotační titul č. 1 – Podpora vítězů Vesnice roku 2007, dotační titul č. 2 – Podpora zapojení dětí a mládeţe do komunitního ţivota v obci a dotační titul č. 3 – Podpora spolupráce obcí na obnově a rozvoji venkova.

57

Uvedené charakteristiky snah aktérů o uchopení rozvojové reality ilustrují obtíţné vytvoření rozvojových sítí v území, tak aby bylo optimálně vyuţito místních zdrojů a dosaţeno co nejvyšších efektů. Nalezení styčných míst mezi jednotlivými aktéry venkovských regionů a návrh strukturovaného komplexu postupů, opatření a nástrojů včetně formalizace dosaţení uvedeného jsou nosnými prvky synergického přístupu k rozvoji venkova.

58

4. NÁSTROJE ROZVOJE VENKOVA 4.1 ČLENĚNÍ NÁSTROJŮ ROZVOJE Nástroje rozvoje můţeme v obecné rovině označit jako pomůcky k výkonu, podpoře nějaké činnosti. V kontextu územního rozvoje lze označení nástroj vymezit jako obecný pojem pro všechny prostředky, které napomáhají k dosaţení rozvojových cílů daného území. 18 Existuje velké mnoţství dílčích pohledů na nástroje rozvoje území, resp. rozvoje jednotlivých sektorů či věcných oblastí, nicméně základní klasifikace dle charakteru nástrojů je obecně přijímána. Hlavními dvěma skupinami nástrojů rozvoje jsou nástroje finanční a nástroje nefinanční, případně regulativní. Tuto skutečnost uvádí a dále rozvíjí např. P. J. Klok (In: Dente, B., 1995), který specifikuje přístup ke klasifikaci nástrojů rozvoje. Při zachycení kategorií nástrojů zdůrazňuje nutnost soustředění na omezené mnoţství diferencujících znaků a zmiňuje nejednoduchou společnou systematizaci tradičních nástrojů (zejména ekonomických) a nových, dílčích či příleţitostných nástrojů (v praxi se to projevuje zejména tím, ţe je vyčleňováno pouze několik skupin nástrojů v návaznosti na dominantně uplatňované nástroje; nové a méně obvyklé nástroje jsou z hlediska klasifikace opomíjeny). V oblasti rozvoje venkova dosud, i z uvedeného důvodu, nebyla ucelená klasifikace nástrojů rozvoje provedena (otázkou zůstává, zda formálně logická klasifikace nástrojů je nejúčelnější z hlediska jejich reálné aplikace). V dalším textu se proto pokusíme navrhnout vhodné členění. Východiskem jsou obecné přístupy veřejné politiky a zejména politiky regionální, kde existuje celá řada klasifikací nástrojů rozvoje.19 Územní rozvoj, resp. rozvoj venkova je jednou z veřejných politik (veřejná politika je chápána jako souhrn činností „vlády“; vládou v širším kontextu můţeme rozumět jak vládu státu, tak radu kraje či radu, resp. zastupitelstvo obce). Potůček (2005, 44) sice nástroje neklasifikuje, nicméně jako nejdůleţitější nástroje veřejných politik v souvislosti s její realizací uvádí: 

nástroje strategického řízení,



politické deklarace,



právní a organizační normy, jejich tvorba a aplikace,

18

Managing Alpine Land Resources – Regional development instruments. URL: 19 Detailní srovnání uplatňování nástrojů regionální politiky v evropských zemích včetně souvisejících teoreticko-metodologických klasifikací uvádí Wokoun a Mates (2006).

59



fiskální nástroje,



organizování, koordinace, řízení realizace,



výchova a indoktrinace.

Všechny veřejné politiky mají určité shodné rysy, a tudíţ i nástroje, které vytváří a vyuţívají pro naplnění cílů, jeţ mají dosahovat, mají téţ určité shodné rysy (jsou tedy podobné i typy jejich nástrojů). Chápeme-li venkov jako součást regionů, tak lze jako východisko pro specifikaci nástrojů rozvoje venkova vyuţít klasifikaci a metodický přístup uţívaný v oblasti regionální politiky. Wokoun a Mates (2006, 106–107) na základě zkoumání uplatňovaných klasifikací nástrojů regionální politiky nově navrhli následující strukturu nástrojů: Nástroje nefinanční: − administrativní nástroje (zejména legislativa), − institucionální nástroje (instituce, strategické plánování, programování, řízení rozvoje), − věcné a jiné nefinanční nástroje (poradenství, propagace). Nástroje finanční: − neinvestiční a investiční pobídky (dotace, granty, úvěry, záruky), − kapitálové podílnictví, − daňová zvýhodnění (daňové prázdniny, slevy na daních), − rozpočtová zvýhodnění (dotace). Rurální politika jako komplexní rozvojový koncept lokálního rozvoje venkova potom obsahuje některé další dimenze a oblasti přesahující rámec klasické regionální politiky. Pro iniciaci a realizaci rozvojových aktivit venkova lze na základě uvedeného navrhnout modifikovanou klasifikaci, lépe odráţející cíle a moţnosti směrování rozvoje venkova. Klasifikace nástrojů rozvoje venkova navrţená pro uplatnění v projektu Synergie rozlišuje následující kategorie nástrojů: 

administrativní nástroje (legislativa, závazné procedury, postupy, organizační normy),



koncepční nástroje (strategie, programy, plány, politické deklarace, územněplánovací dokumenty, pozemkové úpravy), 60



institucionální management),



věcné nástroje (infrastruktura, hmotného plnění, poradenství),



sociálně-psychologické motivace),



finanční nástroje (systémy finančních podpor, dotace, granty).

nástroje

(instituce,

nástroje

spolupráce,

poskytnutí

regionální

prostor,

(vzdělávání,

sluţeb,

komunikace,

Navrţená struktura detailněji rozvíjí nástroje nefinanční povahy. Finanční nástroje se oproti hlavním typům nástrojů regionální politiky soustřeďují do specifického systému financování zemědělské činnosti a do dotací. Zaměříme-li se na obecný charakter uvedených skupin nástrojů, z hlediska směru jejich působení lze v nejobecnější rovině rozlišit regulační a iniciační nástroje. Klasickými regulačními nástroji jsou legislativa či územní plánování, z iniciačních nástrojů lze zdůraznit strategické plánování či dotace. Z hlediska šíře dopadu lze dále rozlišit nástroje univerzální a specifické, kdy jádro první skupiny obvykle tvoří administrativní a institucionální nástroje. Důleţitou otázkou uplatnění nástrojů rozvoje je vhodnost jejich společného uţití k rozvoji území, ať jiţ jde o potenciální dopady, či schopnost aktérů nástroje vyuţít. Je třeba zdůraznit, ţe pro kaţdou úroveň veřejné správy při snaze o rozvoj venkova jsou reálné a vhodné jiné podoby daných nástrojů a ţe je třeba usilovat o nalezení jejich optimální kombinace pro daný subjekt a dané aplikační území. Na účinnost jednotlivých nástrojů a opatření má vliv řada faktorů, které ve spojení s venkovskými oblastmi mohou nabírat určitá specifika. Při konkretizaci rozvojových nástrojů ze strany jejich tvůrce je třeba rozlišit vnitřní a vnější způsoby aplikace těchto nástrojů rozvoje, tj. co by měli dělat samotní aktéři daného regionu a co je potřebné učinit zvenku. Nástroje by těmto odlišným úrovním měly být vhodně přizpůsobeny. V prostředí venkova nabývají obecně charakterizované nástroje celé řady konkrétních podob, resp. proměňují se moţnosti aplikace těchto nástrojů. Nalezení těch nejúčinnějších aplikací, které vedou nejlépe k naplnění vytyčených cílů rozvoje (identifikovaných potřeb u relevantních adresátů rozvojových podpor) a identifikace nástrojů podporujících synergický efekt ze spolupráce dotčených subjektů, kterých se rozvoj přímo týká, jsou 61

důleţitými články úsilí o naplnění synergického přístupu k rozvoji venkova. Lze zejména rozlišit základní nástroje regionální politiky nabývající různorodých podob a nástroje rurální politiky komponované společnou zemědělskou politikou. U druhých zmíněných jde o nástroje cílenější a spojené do značné míry s primárním sektorem hospodářství. Vzhledem k cílům rozvoje venkova je třeba zohlednit nevyváţenost míry působení jednotlivých nástrojů na různé sloţky venkova, kdy soustředění na nejdostupnější nástroje můţe vést k rozvojovým disproporcím (např. hospodářská x sociální x environmentální oblast) a k rozvojové deformaci celého území. Rozvíjená území je nutno brát jako provázaný komplex a harmonicky jej rozvíjet ve všech oblastech. V následujícím textu jsou konkretizovány nástroje nejvýznamnější, resp. v obecné podobě nejuchopitelnější, spolu s vybranými aplikacemi v rozvoji venkova a dalšími souvisejícími informacemi. 4.2 ADMINISTRATIVNÍ NÁSTROJE Základní rámec pro fungování venkova a venkovských obcí lze ztotoţnit, stejně jako u většiny rozvojových územních či věcných oblastí, s legislativou České republiky a zprostředkovaně i s legislativou Evropské unie, která je do české legislativy implementována. Z hlediska věcného je zásadní zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (ve znění zákona č. 110/2007 Sb.), tzv. kompetenční zákon, který stanoví kompetence jednotlivých orgánů státní správy, tj. lze z něj odvodit institucionální zázemí rozvoje venkova. Z hlediska fungování venkovských obcí lze zdůraznit zákon č. 128/200 Sb., o obcích. Ve vztahu k rozvoji venkova je klíčový zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, který specifikuje oblasti podpory regionálního rozvoje, vybrané nástroje a působnosti hlavních subjektů. Pro oblast rozvoje venkova jsou významné zejména normy v oblasti zemědělského podnikání a ţivotního prostředí. Zde můţeme zmínit zákon č. 252/1997 Sb., o zemědělství, zákon č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, zákon č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu, a zejména zákon č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, v oblasti ţivotního prostředí je zásadním zákon č. 17/1992 Sb., o ţivotním prostředí, zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, zákon č. 289/1995 Sb., o lesích, či zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Pro řadu podpůrných aktivit rozvoje venkova jsou zásadní usnesení vlády, která 62

konkretizují uţití disponibilních rozvojových nástrojů, převáţně finančního charakteru. 4.3 KONCEPČNÍ NÁSTROJE Koncepční dokumenty Strategické plánování můţe být chápáno jako „proces zahrnující výběr cílů (na základě analýzy minulého vývoje, současné situace a moţných vývojových trendů), úkolů a činností potřebných k jejich dosaţení“. (Galvasová a kol., 2007, 70) Vnějším projevem strategického plánování jsou strategické dokumenty (nazývané téţ koncepční). K realizaci aktivit stanovených v koncepčních dokumentech vznikají různé organizační struktury jako nejviditelnější případy institucionálních nástrojů. Základní linií je obvykle koordinace a spolupráce v určité oblasti. S dosahováním cílů zformulovaných v koncepčních dokumentech jsou úzce spojeny nástroje finanční, jejichţ zvolený mix a nastavení jsou nejúčinněji působícími vlivy na rozvojové procesy. Dominantní úlohu hrají dotace a granty. Pro efektivní a úspěšné řízení rozvoje – celkového rozvoje území i rozvoje dílčích odvětví, tedy i venkovského prostoru – je nezbytné stanovit cíle, které mají být v určitém časovém horizontu dosaţeny, a také formulovat jednotlivé kroky vedoucí k dosaţení stanovených cílů. Tyto cíle i dílčí kroky jsou shrnuty v koncepčních dokumentech. Kvalitně zpracované koncepční dokumenty, vytvářené buďto jako dokumenty rozvojové (popisující budoucí směry rozvoje ve všech socioekonomických oblastech), nebo jako dílčí oborové dokumenty, např. pro oblast zemědělství, cestovního ruchu, ţivotního prostředí, dopravy atd., jsou základem pro dlouhodobě úspěšný rozvoj. Členění, význam a obsah strategických dokumentů vychází nejčastěji ze zaţité praxe. Z hlediska obecnosti a účelu je moţno rozlišit následující typy strategických dokumentů s ohledem na jejich věcný a zejména časový aspekt (seřazeno od nejvíce obecného k nejvíce konkrétnímu): − strategie – dlouhodobý koncepční dokument, který určuje základní linie rozvoje daného subjektu, resp. území, pro něţ daný subjekt strategii vytváří, a to ve všech základních tematických oblastech a na dlouhé období („kam jdeme“); 63

− program – střednědobý dokument; vychází ze strategie a navazuje na ni a ve střednědobém horizontu vytyčuje opatření, která bude subjekt realizovat, aby dosáhl strategických cílů; − plán – krátkodobý dokument prováděcího charakteru; v pravém slova smyslu jiţ nejde o strategický dokument. Je však nezbytným návazným dokumentem na strategii a program, neboť konkretizuje vybraná opatření ve formě projektů či aktivit. Obsahuje jiţ harmonogram a stanovuje způsob financování jednotlivých aktivit a projektů spolu s jejich rámcovými rozpočty. Právní úprava České republiky se nevěnuje nijak významně vymezení struktury, obsahu ani procesu vytváření strategických dokumentů. Praktickým důsledkem absence systémové úpravy v zákoně je častý výskyt „nesystémových“ strategických dokumentů (tzn. různých dílčích studií), coţ s sebou nese obtíţnou moţnost jejich vzájemné věcné i časové „prostupnosti“ jak v rovině horizontální (orientující moţnosti a potřeby vzájemné spolupráce mezi svazky/sdruţeními obcí nebo mezi kraji či regiony), tak i v rovině vertikální, kdy je ţádoucí provázanost potřeb a cílů mezi subjekty hierarchicky různých úrovní územních celků. V současnosti má strategický charakter také řada dokumentů vytvořených v procesu strategického plánování v rámci regionální politiky ČR, věcně zaměřených na upřesnění podmínek spojených s čerpáním finančních prostředků z evropských fondů (např. regionální a odvětvové/tematické operační programy). Tyto dokumenty by měly být svým obsahem sladěny se strategickými dokumenty na národní, regionální či lokální úrovni. Znalost základních koncepčních dokumentů týkajících se rozvoje venkova je velmi důleţitá pro pochopení základních zásad fungování Evropské unie a České republiky ve vztahu k rozvoji zemědělství a venkova. Na základě těchto dokumentů také vznikají jednotlivé dotační tituly, které představují jiţ konkrétní prostředek pro aplikaci rozvojových priorit v nich uvedených. Východiskem pro koncepční dokumenty v oblasti rozvoje venkova na národní i evropské úrovni je společná zemědělská politika EU, která dává základní rámec pro fungování zemědělského sektoru, údrţby krajiny a podporu venkovských území. Společná zemědělská politika Evropské unie Česká republika po vstupu do Evropské unie v roce 2004 postupně přijala její Společnou zemědělskou politiku (SZP). Historie SZP sahá aţ do 50. let 64

20. století. Od té doby aţ do současnosti prošla velkou řadou významných změn, které významně formují stav zemědělství a venkova v celé Evropě. Současná SZP je zaloţena na fungování tří základních principů – fungovaní jednotného zemědělského trhu v rámci EU, zvýhodnění produkce ze zemí EU (ochranná cla, vývozní dotace) a finanční solidarity. Dalším významným faktem ve fungování SZP je tzv. Společná organizace trhu. Jsou to v podstatě soubory regulačních opatření, které se vztahují na odlišné sektory zemědělské výroby. Jejich účelem je podporovat trhy dané zemědělské komodity prostřednictvím různých mechanismů, které se mohou lišit výrobek od výrobku. SZP prošla od svého začátku mnoha dílčími změnami, avšak především o těch, které byly zahájeny v 90. letech, a zejména o reformě z roku 2003 lze konstatovat, ţe představují váţný pokus o její přestavbu. Agenda 2000 začlenila do SZP větší důraz na ekologické cíle, čímţ vzniká nová úloha zemědělců jako správců krajiny; důraz je také kladen na udrţení venkovských oblastí. Reforma z roku 2003 pak zcela mění způsob podpory zemědělců v EU. Pro rozvoj venkova je zásadní tzv. moduluce (viz dále) a důraz na venkovský rozvoj, a to zejména na kvalitu potravin, welfare zvířat, nové technologie pro zpracování potravin, podporu mladých farmářů, malých zpracovatelů, skupin producentů atd. Rovněţ jsou poskytovány podpory pro účast na tzv. poradenském systému. V roce 2008 byla zpracována průběţná zpráva o stavu SZP – Health check, tzv. kontrola „zdravotního stavu“ SZP, která měla za cíl přezkoumat efektivitu reforem a podpor s moţnostmi předefinování a přenastavení některých bodů, které se v dosavadním průběhu neosvědčily. Potenciálními změnami, o kterých se v ní diskutuje, mohou být zvýšená modulace na 13 % v roce 2013 (odvod finančních prostředků z přímých plateb z 1. pilíře PRV do 2. pilíře), degresivita (celkové sniţování velikosti finančních podpor) a tzv. „caping“ (krácení určitého procenta finančních podpor největším zemědělským subjektům). Na období let 2007–2013 je SZP zaloţena na čtyřech základních pilířích, z nichţ tři jsou samostatné a čtvrtý je celý zastřešuje (viz obr. 8). Problematika rozvoje venkovských oblastí společně s problematikou ţivotního prostředí spadá v rámci SZP zejména do osy 2. Posiluje se tak tzv. princip modulace, který hovoří o postupném přesouvání prostředků z osy 1 (podpory zemědělství) do osy 2.

65

II. pilíř SZP EU Strategické zásady rozvoje venkova na období 2007–2013 Nařízení Rady (ES) č. 1698/2005, o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova

úroveň EU

Národní strategický plán pro rozvoj venkova Program rozvoje venkova

úroveň ČR

Projektová úroveň Obr. 8: Hierarchie programování rozvoje venkova v návaznosti na SZP Pramen: České zemědělství v podmínkách reformy SZP a nástroje k její realizaci (2008, 32)

Klíčový význam v provádění SZP měl do konce roku 2006 Evropský zemědělský orientační a záruční fond (EAGGF). Ten je v současnosti nahrazen Evropským zemědělským fondem pro rozvoj venkova (EAFRD), který jiţ není strukturálním fondem EU, nýbrţ spadá přímo pod SZP EU. Prostředky z EAFRD slouţí ke zvýšení konkurenceschopnosti zemědělství, potravinářství, lesnictví a k rozvoji venkovských oblastí. Ke komplexním nástrojům regulace zemědělského trhu patří zejména přímé platby, intervenční opatření (nákup, prodej, podpora soukromého skladování), kvótní systémy, vývozní a dovozní licence, vývozní subvence a strukturální prostředky. Zemědělská politika České republiky Česká zemědělská politika se pohybuje nejen v limitech SZP, ale i v omezeních vnitřní povahy: kolektivizace má dodnes za následek, ţe drtivě převaţují velcí producenti (na rozdíl např. od Polska) nad 66

tzv. rodinnými farmami (typické pro řadu zemí EU), kterým nahrává současný systém podpor SZP. Díky významným změnám, které se očekávaly s přijetím SZP EU, bylo potřebné vytvořit dlouhodobou strategii České republiky v této oblasti, na coţ bylo reflektováno realizací Koncepce agrární politiky ČR na období let 2004–2013. V souladu s celosvětovými a evropskými trendy a s naléhavostí domácích problémů koncepce reaguje na potřebu odstartování zásadní přeorientace zemědělské politiky ČR. Jde o podstatné posílení environmentálních, sociálních a ekonomických principů trvale udrţitelného českého zemědělství, při zohlednění jeho specifických podmínek a problémů jako důsledků dlouhodobě uplatňované zemědělské politiky, více zaměřené na podporu velkovýrobního industriálního zemědělství a jeho sociální stability. Koncepce zároveň vytváří předpoklady, aby se zemědělství stalo integrální součástí a páteří rozvoje venkovských oblastí a zlepšování kvality ţivota venkovské populace, včetně podmínek pro diverzifikaci činností zemědělských podniků podle místních podmínek. Vzhledem k novým rozvojovým směrům a konkrétní situaci v České republice prošla tato koncepce v roce 2008 určitou reformou, která je zaloţena na čtyřech základních pilířích: − zvýšení kvality ţivota na venkově, péče o krajinu a kvalitní potraviny; − podpora konkurenceschopnosti a omezení byrokracie v podnikání; − liberální, ale spravedlivé pojetí zemědělské politiky EU; − narovnání vlastnických vztahů vzhledem k půdě. Tyto předloţené reformní kroky jsou v souladu jak s poţadavky a cíli současné společné zemědělské politiky EU, tak přáními řady soukromých zemědělců ČR, s nimiţ bylo provedeno terénní šetření v modelových územích a s jejichţ názory můţe být tato reforma konfrontována. Národní strategický plán rozvoje venkova ČR na období 2007–2013 Národní strategický plán rozvoje venkova ČR (dálen jen NSPRV) vychází z hlavních strategických priorit EU pro léta 2007–2013 s důrazem na zvyšování ekonomického růstu, vytváření nových pracovních příleţitostí a udrţitelný ekonomický rozvoj. NSPRV zajišťuje vazby mezi obecnými cíli rozvoje evropského venkova a cíli rozvoje venkova ČR, odpovídajícími „evropským strategickým 67

směrům“, třem strategickým rozvojovým osám (konkurenceschopnost, ochrana přírody, ţivotního prostředí a krajiny, rozvoj a diverzifikace venkovského ţivota). NSPRV také zajišťuje spolupráci a koordinaci s ostatními nástroji politiky ČR a EU (strukturální politika, politika soudrţnosti, ochrana ţivotního prostředí a přírodních zdrojů, rybářská politika) s cílem zabránit překryvům ve vyuţívání těchto nástrojů a jejich efektivním vyuţíváním vytvářet synergické efekty. NSPRV je v České republice realizován v období let 2007–2013 prostřednictvím Programu rozvoje venkova. Program rozvoje venkova ČR na období 2007–2013 Program rozvoje venkova České republiky (dále jen PRV) na období 2007– 2013, jenţ vychází z Národního strategického plánu rozvoje venkova ČR, zajišťuje působení Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EAFRD), dále blíţe specifikuje strategie v jednotlivých osách stanovených právě NSPRV do prováděcí úrovně a zajišťuje tak jeho efektivní realizaci. PRV také přispívá k naplňování všech cílů Lisabonské strategie (společnost zaloţená na znalostech, vnitřní trh a podnikatelské prostředí, trh práce, udrţitelný rozvoj). Rozvoj venkova 2007–2013 Osa 4 LEADER Osa 1 Zlepšení konkurenceschopnosti zemědělství a lesnictví

Osa 2 Zlepšování ţivotního prostředí a krajiny

Osa 3 Kvalita ţivota ve venkovských oblastech a diverzifikace hospodářství venkova

Obr. 9: Osy Programu rozvoje venkova ČR 2007–2013 Pramen: Program rozvoje venkova ČR 2007–2013

Existence a realizace PRV přispívá k dosaţení cílů stanovených NSPRV, tj. k rozvoji venkovského prostoru České republiky na bázi trvale udrţitelného rozvoje, zlepšení stavu ţivotního prostředí a sníţení negativních vlivů intenzivního zemědělského hospodaření. Program dále umoţňuje vytvořit podmínky pro konkurenceschopnost České republiky 68

v základních potravinářských komoditách. Program také podporuje rozšiřování a diverzifikaci ekonomických aktivit ve venkovském prostoru s cílem rozvíjet podnikání, vytvářet nová pracovní místa, sníţit míru nezaměstnanosti na venkově a posílit sounáleţitost jeho obyvatel. PRV určuje politiku rozvoje venkova ČR v období let 2007–2013. Koncepční dokumenty zemědělství a venkova na úrovni krajů Se vznikem jednotlivých krajských úřadů (dle zákona č. 129/2000 Sb., o krajích) se začaly objevovat koncepční dokumenty z různých oblastí i na krajské úrovni. Tyto dokumenty se dělí na dokumenty se všeobecným zaměřením a dokumenty specializované na jednu oblast. Oblast zemědělství a venkova je pravidelně jako významná kapitola součástí krajských rozvojových strategií a programů. Tyto všestranně zaměřené dokumenty jsou někdy doplňovány konkrétní koncepcí dané oblasti. Například Jihomoravský kraj má v oblasti zemědělství a venkov vytvořeny tři specializované koncepce (Strategie rozvoje hospodářství Jihomoravského kraje v odvětví zemědělství, zpracovatelský a potravinářský průmysl, Koncepce rozvoje ovocnictví Jihomoravského kraje, Koncepce rozvoje vinařství), které jsou doplňovány dalšími dílčími dokumenty příbuzných oblastí (ţivotní prostředí, územní plánování…). Kaţdý kraj se ale v této oblasti chová velmi individuálně, a to jak v podobě názvů těchto dokumentů, tak i v jejich zaměření a podrobnosti. Koncepční dokumenty nemohou být úspěšné „samy od sebe“. Rozhodujícím faktorem úspěchu jsou lidé, tedy ti, o které se budoucí realizace naplánovaných aktivit bude opírat, ti, kteří ji budou uskutečňovat, i ti, kteří budou jejími uţivateli. Jejich výslednou podobu a moţnosti jejich realizace také významnou měrou ovlivní konkrétní součinnost všech relevantních subjektů, které projeví společnou snahu a zájem rozvíjet aktivní regionální politiku v oblasti podpory venkova. Při vytváření dokumentů je tedy nezbytné vzít v úvahu potřeby všech zainteresovaných aktérů a nastavit dokumenty tak, aby umoţnily provázání jejich aktivit – zejména spolupráci veřejné a podnikatelské sféry, ale i subjektů veřejné či podnikatelské sféry navzájem – vedoucí ke zvýšení efektu realizovaných aktivit.

69

Územněplánovací dokumenty Územněplánovací dokumenty vznikají v různých fázích procesu územního plánování a liší se podle prostorové úrovně (obec, kraj, stát) a územní komplexity (celé území, nebo část území obce či regionu). Územní plánování je trvalá, soustavná a komplexní činnost orgánů územního plánování a stavebních úřadů, zaměřená na naplňování cílů a úkolů územního plánování. Základní právní úpravu tvoří zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon. Cílem územního plánování je vytvářet předpoklady pro udrţitelný rozvoj území, tj. pro soulad podmínek pro příznivé ţivotní prostředí, hospodářský rozvoj a soudrţnosti obyvatel v území. Územní plánování ve veřejném zájmu chrání a rozvíjí přírodní, kulturní a civilizační hodnoty území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví. Úkolem územního plánování je zjišťovat a posuzovat stav území, stanovovat koncepci jeho rozvoje, prověřovat a posuzovat potřebu změn v území, stanovit poţadavky na vyuţívání a prostorové uspořádání území, zejména na umístění, uspořádání a řešení staveb, stanovit podmínky pro obnovu a rozvoj sídelní struktury a pro kvalitní bydlení, usilovat o zmírnění nebezpečí ekologických a přírodních katastrof, prověřovat hospodárné vynakládání prostředků z veřejných rozpočtů. S ohledem na ochranu krajiny dbá mimo jiné na hospodárné vyuţívání zastavěného území. Územní plánování usiluje o dosaţení souladu veřejných a soukromých zájmů. Základními nástroji jsou územněplánovací podklady, územněplánovací dokumentace a územní rozhodnutí. Uvedené nástroje mají rozdílnou míru právní závaznosti, proceduru i způsob spoluúčasti správních orgánů a občanů na jejich vytváření. Územní plán je z hlediska obce nejdůleţitějším nástrojem územního plánování. Vymezuje zastavěné území, zastavitelné plochy, plochy přestavby, plochy pro veřejně prospěšné stavby, plochy pro veřejně prospěšná opatření, plochy pro územní rezervy a stanovuje podmínky vyuţití těchto ploch. Územní plán v podrobnostech území obce zpřesňuje a rozvíjí cíle a úkoly územního plánování v souladu se zásadami územního rozvoje kraje a s politikou územního rozvoje. Bez pořízení územního plánu nelze v obci vymezit zastavitelné plochy, tj. plochy pro novou výstavbu. Územní plán se vydává pro celé území obce formou opatření obecné povahy podle správního řádu a je závazný pro rozhodování v území. Poskytování prostředků z veřejných rozpočtů nesmí být v rozporu s územním plánem. 70

Územní plán vymezuje veřejně prospěšné stavby a veřejně prospěšná opatření. V souvislosti s nimi je zákonem upraven institut předkupního práva a vyvlastnění. 20 Od 1. 1. 2007 platí nový stavební zákon (zákon č. 183/2006 Sb.), z něhoţ vyplývá řada důsledků pro územní plánování, např. platnost všech územních plánů obcí bude ukončena nejdéle do 5 let od účinnosti zákona, coţ znamená, ţe obce budou pořizovat nové územní plány odpovídající novému stavebnímu zákonu a předpisům souvisejícím. Nově bude povinně zpracovávána nejméně 1x za čtyři roky „Zpráva o uplatňování územního plánu“, obsahující zejména vyhodnocení uplatňování územního plánu, dále bude Zpráva obsahovat sdělení, zda nebyly zjištěny nepředpokládané negativní dopady na udrţitelný rozvoj území, včetně návrhů na jejich eliminaci (minimalizaci či kompenzaci), a v neposlední řadě také prokázání nemoţnosti vyuţít vymezené zastavitelné plochy a z toho vyplývající vyhodnocení potřeby vymezení nových zastavitelných ploch dle nového stavebního zákona. Tyto uvedené výstupy by měly být respektovány a v odpovídajícím intervalu pravidelně promítány do strategických rozvojových dokumentů na příslušných úrovních. Územní plány jsou aktivními nástroji pro usměrňování suburbanizačních trendů. V oblasti urbanizační lze odkázat na publikaci Kašparové a Rozehnalové Nové stavby pro venkov (2005). Na úrovni kraje jsou zpracovávány Zásady územního rozvoje, hlavním územněplánovacím dokumentem na národní úrovni je Politika územního rozvoje. Územněplánovací dokumenty jsou regulačními nástroji veřejné správy (stanovují regulativy pro veškeré rozhodování v území). Je třeba usilovat o jejich koordinaci a sbliţování s ostatními koncepčními dokumenty v podobě konzistentních cílů bez negací. Proces koncepčního řízení rozvoje je interaktivní, vyvíjí se. Kaţdá samospráva (zastupující občanskou společnost) má právo v procesu řízení rozvoje daného území specifikovat své rozvojové záměry a nástroje, kterými bude rozvojové změny ovlivňovat. Regulativy územního plánování by měly opět vzniknout konsenzuálním způsobem všech zájmových skupin.

20

Zpracováno s vyuţitím Obec a územní plánování – Postavení a činnost obcí v územním plánování (2008).

71

Pozemkové úpravy Z rozvojového hlediska jsou stále nedoceněným nástrojem rozvoje venkova pozemkové úpravy. Významný rozvojový nástroj však představují pouze pro obce (katastry), kde skutečně proběhly nebo probíhají; dosud je nelze povaţovat za rozvojový nástroj plošně. Vzhledem k minulosti, kdy došlo k významnému narušení vlastnických vztahů a k problematickému vyuţívání půdy, představují pozemkové úpravy nástroj pro vyřešení těchto problémů a mohou také přispět k podstatně efektivnějšímu vyuţívání půdy, potaţmo k dalším moţnostem rozvoje konkrétní venkovské obce. Pozemkovými úpravami se dle zákona 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a vyuţití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech se k nim uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení ţivotního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových úprav poté slouţí pro obnovu katastrálního operátu a jako závazný podklad pro územní plánování. Pozemkové úpravy se provádějí zpravidla formou komplexních pozemkových úprav. Pokud je nutné vyřešit pouze některé hospodářské potřeby (například urychlené scelení pozemků, zpřístupnění pozemků) nebo ekologické potřeby v krajině (například lokální protierozní nebo protipovodňové opatření) nebo kdyţ se pozemkové úpravy mají týkat jen části katastrálního území, provádějí se formou jednoduchých pozemkových úprav. Význam pozemkových úprav je zřejmý nejen pro samotné vlastníky (respektive nájemníky-uţivatele, coţ jsou především zemědělci) pozemků, ale také pro obce a katastr nemovitostí. Význam pozemkových úprav pro vlastníky pozemků: − Obnova katastru nemovitostí, uspořádání vlastnictví pozemků co do výměry i polohy. − Scelení pozemků, úprava tvaru pozemků, případně i jejich vytyčení v terénu.

72

− Moţnost rozdělení spoluvlastnictví, moţnost zahájení uţívaní svých pozemků (před pozemkovou úpravou nepřístupných) a ukončení zatímního uţívání cizích pozemků. − Výstavba společných zařízení – polních cest, zařízení k ochraně půdy proti erozi, vodohospodářských, například protipovodňových opatření. Vytváření územních systémů ekologické stability. − Revize a obnova nájemních smluv jako rámce vztahu uţivatele s konkrétním vlastníkem pozemku. − Uvolnění trhu s pozemky v extravilánu obcí. Zvýšení trţní ceny pozemků.

Obr. 10: Podíl katastrálních území v okresech ČR s provedenými, zahájenými či plánovanými komplexními pozemkovými úpravami (stav k 1. 1. 2008) Pramen: Ústřední pozemkový úřad, vlastní zpracování

Při zpracování projektu pozemkových úprav se obec účastní řízení, zástupce obce je ze zákona členem vytvořeného sboru zástupců, který spolupracuje při zpracování návrhu pozemkových úprav a zároveň při jejich realizaci a jako orgán územního plánování má moţnost stanovit podmínky v rámci zahájeného řízení o pozemkových úpravách. Zastupitelstvo obce schvaluje plán společných zařízení (opatření slouţící ke zpřístupnění pozemků, 73

protierozní opatření, vodohospodářská opatření, opatření ke zvýšení ekologické stability). Přínos pozemkových úprav pro obce je znatelný v následujících faktorech: − Pozemková úprava je technický i ekonomický rozvojový impuls pro obec prvořadého významu, plně zabezpečovaný státem. − Zprůhlední vlastnické vztahy k pozemkům v obvodu pozemkové úpravy, přispěje k dohledání doposud nezapsaného obecního majetku. Obec získá přehled o pozemcích státu, církví, krajů a dalších významných partnerů. Pozemková úprava je realizací územního plánu v nezastavěném území a podporuje rozvoj urbanizace území. − Většina pozemků v rámci společných zařízení pozemkových úprav je převedena do vlastnictví obce a tím se zjednoduší jejich následná realizace (to platí zejména pro vodohospodářská protipovodňová opatření). Pozemková úprava je nástrojem obce k získání vnějších finančních zdrojů k realizaci společných zařízení (Program rozvoje venkova, Operační program ţivotní prostředí). − Výstavbou polních cest v rámci schválených pozemkových úprav dojde ke sníţení pohybu zemědělské techniky uvnitř obce, nově vybudované polní cesty můţou slouţit i jako cyklotrasy a tím turisticky zatraktivnit danou oblast. − Realizací protierozních a vodohospodářských omezení lze docílit vyřešení neškodného odvedení povrchových vod a ochranu území před záplavami, výsadbou místních prvků ÚSES dojde ke zvýšení ekologické stability okolní krajiny a její pestrosti. − Na obec přejde kontrolovatelná zodpovědnost za provoz a údrţbu společných zařízení pozemkových úprav. Význam pozemkových úprav pro katastr nemovitostí: − Obnova katastrálního operátu, vznik digitální katastrální mapy. − Promítnutí skutečného stavu do katastru nemovitosti, výměry jednotlivých parcel vypočteny přesně ze souřadnic, odstranění bezprizorních parcel. − Zahuštění polohového bodového pole. − Dořešení doposud nedokončeného scelovacího řízení a přídělového řízení, vyřešení duplicitních vlastnictví. Stav provedení pozemkových úprav k 1. 1. 2008 v jednotlivých katastrálních územích ČR nebyl příliš příznivý – komplexní pozemkové 74

úpravy (KPÚ) byly dokončeny pouze v 6 % katastrálních území, v dalších 6,2 % katastrálních územích byly započaty. V roce 2008 byly dokončeny úpravy v dalších 126 katastrálních územích a počet dokončených KPÚ vzrostl na 914.21 Nejvyšší podíl katastrálních území s jiţ provedenými KPÚ se nachází na území Jihomoravského kraje. KPÚ doplňují jednoduché pozemkové úpravy (JPÚ), které pouze upřesňují nebo rekonstruují příděly půdy. JPÚ byly provedeny v 5,8 % katastrálních územích ČR, na dalších 1,5 % katastrálních území probíhají. 4.4 INSTITUCIONÁLNÍ NÁSTROJE Institucionální nástroje lze chápat jako struktury vzniklé za účelem podpory uplatnění ostatních nástrojů a přímé realizace rozvojových cílů. Jde o tzv. měkkou infrastrukturu. Hlavními nástroji v této kategorii jsou instituce zabývající se rozvojem příslušné oblasti, struktury spolupráce, struktury managementu (např. regionální management). Obecně můţeme tuto skupinu dále členit dle míry a podoby formalizace. Institucionální nástroje vychází ze snahy vytvořit prostředí pro realizaci rozvojových aktivit. Vznik určité struktury umoţňuje zmnoţení sil jednotlivých účastníků, zastřešení a sladění různorodých činností a společný postup. Vznik institucionálních nástrojů (struktur) je jedním z klíčových projevů spolupráce při rozvoji území. Velké mnoţství informací z oblasti institucionálních nástrojů spolupráce bylo uvedeno v kapitole 3, věnované aktérům rozvoje venkova. Byly zde charakterizovány jednotlivé struktury vzniklé za účelem rozvoje venkova. Na tomto místě proto zdůrazníme pouze určité souvislosti. Klasickým nástrojem rozvoje venkova v oblasti spolupráce jsou místní akční skupiny, které propojují subjekty z různých sektorů do rozvojového partnerství. Z hlediska jejich fungování je důleţitá transparentnost vzniků skupin a struktura členů. V souvislosti s místními akčními skupinami je důleţité si uvědomit, ţe prostředky získané na realizaci Strategického plánu Leader by neměly být jen dalším zdrojem pro dobudovávání obcí, ale měly

21

Souhrnné údaje o pozemkových úpravách v období 2004–2008. In: Pozemkové úpravy. Praha: MZe ČR. č. 66/prosinec 2008. s. 19–22. ISSN 1214-5815. Dostupné on-line na www.upu.cz

75

by slouţit k projektům podněcujícím další rozvoj a nabalujícím na sebe další aktivity. Potřeba společného postupu a hájení zájmů venkovských obcí se odrazila ve vzniku a dlouholetém úspěšném fungování Spolku pro obnovu venkova ČR. Informační a vzdělanostní aktivity realizují krajská informační střediska. Aktéři rozvoje venkova se postupně začleňují do Celostátní sítě pro venkov ČR. Zdůraznit lze rovněţ roli agrárních komor. Ve vazbě na různá organizační uskupení je vhodné zmínit jako další linii institucionálních nástrojů tzv. regionální management. Regionální management označuje Jeţek (2005, 37–47) jako „procesní souhru (spolupráci) regionálních aktérů, která umoţňuje prosazení rozvojových konceptů, generuje nové projektové myšlenky a vytváří úspěšnou pozici „podnikajícího regionu“ a jeho produktů v meziregionální konkurenci. Podstatná je přitom koordinace jinak nezávislých regionálních aktérů (obcí, měst, soukromých aktérů a jejich zájmových sdruţení, intermediárních institucí typu regionálních rozvojových agentur atd.). Cílem a úkolem regionálního managementu je vedení, utváření a řízení regionu prostřednictvím trţně-ekonomických, plánovacích a politických nástrojů. Regionální management přitom vychází z principů regionálního propojení aktérů (tzv. regionálních sítí) a regionální kooperace. Nestačí vytvořit instituci, sdruţení apod., ale tento subjekt musí být schopen účinně fungovat. Regionální management je inspirací pro vnitřní fungování jednotlivých struktur a současně pro souhru jednotlivých aktérů mezi sebou. 4.5 VĚCNÉ NÁSTROJE Věcné nástroje pracují s konkrétní hmotnou či nehmotnou realitou a vytváří obvykle podmínky pro fungování ostatních rozvojových oblastí. Významnou podskupinou věcných nástrojů jsou nástroje infrastrukturní. Infrastrukturní nástroje jsou zaměřeny na zlepšení dispozic v oblasti infrastruktury. Rozlišujeme dopravní a technickou infrastrukturu. V případě dopravní infrastruktury jde o nezbytnou podmínku rozvoje. Stát napomáhá rozvoji regionů budováním sítě dálnic, rychlostních komunikací a silnic 1. třídy. Kraje zkvalitňují dostupnost jednotlivých částí svého území zlepšováním stavu silnic 2. a 3. třídy. Obce svou péčí o místní komunikace umoţňují napojení domů i podnikatelských objektů na silniční síť. Venkovské obce v periferních oblastech trpí faktem, ţe často nejsou 76

dostupné po kvalitní komunikaci, resp. stav komunikace (nosnost, šířka, kvalita povrchu apod.) je limitem pro podnikatelské aktivity. Dopravní infrastruktura je nástrojem umoţňujícím synergický efekt, zejména v případě spolupráce aktérů při uskutečňování rozvoje. Technická infrastruktura má více lokální charakter a vytváří podmínky pro lokalizaci obyvatel a zejména podnikatelů. Ovlivňuje celkovou kvalitu ţivota. V souvislosti s kvalitou ţivotního prostředí je důleţitou oblastí čištění odpadních vod. Venkovské obce s menším počtem obyvatel jsou z hlediska finančních priorit aţ druhé v pořadí, nicméně kvalita vody v tocích a nádrţích se odvíjí od zdrojů znečištění v celém povodí. Klasická věcná podpora můţe mít mnoho podob. Obecně se jedná o poskytnutí určitých hmotných statků či sluţeb za výhodných podmínek. Konkrétně lze jako samostatné podskupiny věcných nástrojů následující aktivity:22 

pronájem objektu nebo pozemku,



prodej objektu nebo pozemku,



investiční příprava pozemků či objektů,



zajištění potřebné infrastruktury (dopravní, technické),



schválení či povolení realizace určitých aktivit,



pomoc při vyjednávání s úřady,



zprostředkování potřebných kontaktů.

4.6 SOCIÁLNĚ-PSYCHOLOGICKÉ NÁSTROJE Z hlediska rozvoje území jsou zcela zásadní postoje, znalosti, dovednosti lidí v daném prostoru, a to jak osob zastupujících jednotlivé aktéry, tak široké skupiny obyvatel a dalších zde působících osob (cílových skupin). Sociálně-psychologické nástroje se zaměřují na zvýšení a aktivizaci potenciálu lidských zdrojů. Ze široké škály oblastí podřaditelných této kategorii budou zmíněny tři klíčové z nich. Jde o vzdělávání, komunikaci a motivaci.

22

Uvedený seznam je pouze ilustrativní. V praxi lze realizovat celou řadu aktivit, vţdy záleţí na invenci poskytovatele této podpory a na konkrétní situaci.

77

Vzdělávání charakterizuje Palán (2004) jako „proces uvědomělého a cílevědomého zprostředkování a aktivního utváření a osvojování soustavy vědeckých a technických vědomostí, intelektuálních a praktických dovedností a lidských zkušeností, utváření morálních rysů a osobitých zájmů. Je procesem utváření osobnosti, individualizací společenského vědomí, tedy součástí socializace. Prakticky lze tento proces diferencovat na vzdělávání jako činnost lektora a vzdělávání se jako činnost účastníka vzdělávacího procesu.“ O obecném významu vzdělání pro ekonomický a sociální rozvoj není pochyb. Z hlediska rozvoje venkova je však důleţitý fakt, ţe občané s vyšším vzděláním se častěji aktivně zapojují do rozvoje obce. Významnou roli v oblasti vzdělávání na venkově hrají školy obnovy venkova. Z hlediska formálního jde o různé právní formy neziskových organizaci, které – obvykle v zařízeních vybudovaných speciálně k tomuto účelu – pořádají vzdělávací kurzy pro osoby zabývající se rozvojem venkova (představitelé a manaţeři svazků obcí a místních akčních skupin, starostové atd.). S rozvojem internetu vznikly a nabyly na významu různé vzdělávací portály (např. www.topregion.cz). Komunikací, ve smyslu dorozumívání, můţeme v kontextu rozvojových nástrojů rozumět zejména výměnu a přenos informací za pouţití nejrůznějších komunikačních médií. Zajištění dostupnosti informací ve správný čas a na správném místě je důleţitým prvkem efektivního řízení rozvoje. V současné době usnadňují informační přenos elektronická média, pomocí nichţ se stírají časové bariéry v přenosu informací. Z hlediska synergického rozvoje jde zejména o to, aby si jednotliví aktéři byli schopni vyměňovat informace o svých rozvojových aktivitách i sdílet zkušenosti, tak aby dostupné zdroje přinášely co největší efekt. Motivace je prvkem zvýšení zájmu o určitou činnost. Vnitřní motivací rozumíme motivy spjaté přímo s nějakou činností (zejména zvídavost, radost z činnosti). Vnější motivace zahrnuje motivy zprostředkované (odměna a trest, pochvala, prestiţ apod.). Všechny rozvojové aktivity jsou nějakým způsobem motivovány. Aktéři povaţují za důleţité zachovat určité hodnoty, chtějí, aby obce fungovaly, aby občané ţili v kvalitním prostředí apod. Na vnitřní motivaci lokálních aktérů je zaloţen endogenní rozvoj. Vnitřní motivace je nejúčinnějším hnacím motorem. Jsou proto cíleně

78

vytvářeny motivační nástroje k aktivizaci jednotlivých aktérů.23 Typickým motivačním nástrojem jsou soutěţe. Od počátku 90. let probíhá kaţdoročně soutěž Vesnice roku. Cílem soutěţe je snaha vyzdvihnout aktivity obcí, jejich představitelů a občanů, kteří se snaţí nejen zvelebovat svůj domov, ale rozvíjejí i místní tradice a zapojují se do společenského ţivota v obci. Vyhlašovateli soutěţe jsou Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, Spolek pro obnovu venkova ČR, Svaz měst a obcí ČR a Ministerstvo zemědělství ČR. Spolupracujícími úřady a organizacemi jsou Ministerstvo ţivotního prostředí, Ministerstvo kultury, Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, Svaz knihovníků a informačních pracovníků a Folklorní sdruţení ČR. Zástupci těchto institucí vybírají obec, které pak udělí titul Vesnice roku. Mezi hodnoticí kritéria patří koncepční dokumenty, společenský ţivot, aktivity občanů, podnikání, péče o stavební fond a obraz vesnice, občanská vybavenost, inţenýrské sítě a úspory energií, péče o veřejná prostranství, přírodní prvky a péče o krajinu. Kaţdou obec zařazenou do soutěţe navštíví krajská hodnotitelská komise. Na krajské úrovni je pak vybrána vesnice roku příslušného kraje, které je udělena zlatá stuha a která postupuje do celostátního kola. Vítěz celostátního kola soutěţe postupuje do soutěţe Evropské pracovní společnosti pro rozvoj venkova a obnovu vesnice. Na krajské úrovni jsou dále vyhlašovány výsledky v celé řadě různých oblastí rozvoje a vítězné obce jsou oceněny barevnými stuhami: 

Modrá stuha – za společenský ţivot.



Bílá stuha – za činnost mládeţe.



Zelená stuha – za péči o zeleň a ţivotní prostředí.



Oranţová stuha – za spolupráci obce a zemědělského subjektu.



Modrý diplom za vzorné vedení obecní knihovny (od r. 2000).



Hnědý diplom za vzorné vedení kroniky (od r. 2004).



Zelený diplom za rozvíjení lidových tradic (od r. 2004).



Fialový diplom za kvalitní květinovou výzdobu v obci (Fulínova cena; od r. 2004).



Mimořádné ocenění za péči o kulturní dědictví.

23

Za odvozenou formu motivace lze povaţovat i dotace. Jejich vyuţití se však odvíjí od prvotní motivace chtít rozvíjet obec, region apod.

79

Obce oceněné Zelenou stuhou dále postupují do celostátního kola, kde jsou hodnoceny odbornou komisí tvořenou zástupci Ministerstva ţivotního prostředí a Společnosti pro zahradní a krajinářskou tvorbu. Obec s nejlepší péčí o ţivotní prostředí a zeleň v obci a okolní krajině získá titul Zelená stuha České republiky. Vítěz Zelené stuhy České republiky postupuje do evropské soutěţe v péči o zeleň a ţivotní prostředí Entente Florale. Obce oceněné Oranţovou stuhou dále postupují do celostátního kola, kde jsou hodnoceny odbornou komisí tvořenou zástupci Ministerstva zemědělství. Tato komise vyhodnotí nejlepší obec, které bude udělena Oranţová stuha a titul Zemědělská obec roku. Knihovny obcí oceněných diplomem v krajských kolech soutěţe Vesnice roku jsou Svazem knihovníků a informačních pracovníků (SKIP) zpravidla nominovány na cenu Knihovna roku, která je udělována jako státní ocenění v oblasti kultury. Cenu Knihovna roku získá nejlepší knihovna vyhodnocená v celostátním kole porotou, kterou jmenuje ministr kultury na návrh SKIP z řad knihovnických odborníků. Folklorní sdruţení ČR vyhodnotí a ocení „Putovním pohárem FoS ČR“ obec s nejvýraznějším programem dlouhodobé péče o místní lidové tradice z řad obcí oceněných diplomem za rozvíjení lidových tradic nebo zlatou stuhou. 4.7 FINANČNÍ NÁSTROJE Z finančních nástrojů zmíněných v úvodu kapitoly v členění Wokouna a Matesa lze ve spojitosti s rozvojem venkova jednoznačně uvést granty a dotace, které obecně patří mezi finanční nástroje nejuţívanější (v současné realitě aţ naduţívané). Kapitálové podílnictví se můţe uplatnit okrajově v různých strukturách spolupráce s cílem rozvíjet určité ţádoucí aktivity. Investiční či neinvestiční pobídky a zvýhodněné úvěry či záruky působí na venkovské prostředí nepřímo jako jedny z faktorů ovlivňujících lokalizaci podnikatelských aktivit. Dotace Dotace jsou chápány jako nenávratně poskytnuté prostředky z veřejného rozpočtu, za které neexistuje „protiplnění“. Nenávratné jsou v tom smyslu, ţe pokud příjemce splní podmínky, za kterých mu byly poskytnuty, nevzniká mu vůči danému rozpočtu ţádný závazek. Dotace se obvykle poskytují k podpoře určité ţádoucí činnosti.

80

V souvislosti s nenávratnými prostředky se často uţívá téţ pojmu grant. Z hlediska obecného jej lze povaţovat za synonymní, nicméně v praxi se v rámci veřejné správy uţívá výhradně pojmu dotace a označení grant se uplatňuje spíše v oblasti soukromoprávní. Výjimkou potvrzující pravidlo je např. slovní spojení „grantové schéma“, vyjadřující vymezení dotačně podporované oblasti. Z předchozího textu je zřejmé, ţe dotace mohou být poskytovány jak v rámci veřejné správy, tak ze strany veřejné správy subjektům ostatním. Existuje však řada soukromých subjektů, nadací či velkých firem, které obdobným způsobem jako veřejná správa podporují různé aktivity. Dotace by měly vycházet ze strategického plánování, aby jejich zaměření přispívalo k řešení problémů v daném území. Venkov a zemědělství jsou podporovány řadou programů ze zdrojů ČR a EU, přičemţ finanční podporu ze zdrojů EU mohly české subjekty vyuţívat jiţ před vstupem ČR do Evropské unie, a to z tzv. předvstupních programů. V současnosti se nacházíme v novém rozpočtovém období EU (2007– 2013), které s sebou přináší i nové dotační moţnosti. Zemědělství je odvětví národního hospodářství, které je omezeno mnoha zákony a předpisy ČR i EU. Ekonomickou újmu s nimi spojenou se pak snaţí podnikům kompenzovat systémem dotací jednak přímo do výroby, jednak na jednotlivé dotační tituly vázané k rozvoji venkova, rozvoji lidských zdrojů, udrţování krajiny a další. Evropské dotace Nejvýznamnější evropský dotační program na podporu venkova a zemědělství, který v současnosti existuje, se nazývá Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova (EAFRD). Tento fond naplňuje výše zmíněný Program rozvoje venkova ČR na roky 2007–2013 prostřednictvím realizací opatření svých jednotlivých os (viz tab. 7).

81

Tab. 7: Přehled rozvojových os a jejich opatření v Programu rozvoje venkova ČR na roky 2007–2013 Program rozvoje Zaměření jednotlivých opatření v rámci dané venkova a jeho rozvojové osy rozvojové osy I.1 Restrukturalizace a rozvoj fyzického kapitálu a podpora inovací (modernizace, zvyšování hodnoty produktů, pozemkové úpravy…) OSA I. Zlepšení konkurenceschopnosti I.2 Přechodná opatření pro ČR a ostatní členské státy zemědělství a lesnictví EU (seskupování podniků) I.3 Podpora vědomostí a zdokonalování lidského potenciálu (vzdělávání, poradenství…) II.1 Udrţitelné vyuţívání zemědělské půdy (platby LFA a NATURA, agroenvironmentální opatření…) OSA II. Zlepšování ţivotního prostředí a II.2 Udrţitelné vyuţívání lesní půdy (zalesňování, krajiny lesnickoenvironmentální platby, obnova po kalamitách…) III.1 Diverzifikace hospodářství venkova OSA III. Kvalita ţivota (nezemědělská činnost na venkově, zakládání nových podniků, cestovní ruch…) ve venkovských oblastech a III.2 Zlepšení kvality ţivota ve venkovských oblastech diverzifikace (obnova a rozvoj vesnic, ochrana kulturního dědictví…) hospodářství venkova III.3 Vzdělávání a informování hospodářských subjektů působících v oblastech v rámci dané osy IV.1 Implementace místních rozvojových strategií (zakládání MAS, realizace strategií) OSA IV. LEADER IV.2 Realizace projektů spolupráce Pramen: Program rozvoje venkova České republiky na období 2007–2013

Dotační program EAFRD spadá přímo pod SZP Evropské unie. Vedle toho ještě existují strukturální fondy EU, které jsou nástrojem pro realizaci evropské politiky hospodářské a sociální soudrţnosti, která má za cíl sniţování rozdílů mezi úrovní rozvoje regionů a členských států EU a míry zaostávání nejvíce znevýhodněných regionů. V rámci těchto strukturálních fondů EU je moţno získat podporu pro velmi široké spektrum činností, které se týkají přímo či nepřímo rozvoje venkovských oblastí. Podrobnější přehled konkrétních dotačních titulů je uveden v příloze 1.

82

Národní dotace Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond (PGRLF) Jde o jeden z nejefektivnějších nástrojů českého zemědělství působící v rámci tzv. „národní pomoci“ (state aid). Tento fond byl zaloţen na základě usnesení vlády České republiky uţ v roce 1993. Za dobu svého působení v ČR se stal neodmyslitelnou součástí podpor v resortu zemědělství. Zemědělcům pomohl zejména v dobách, kdy bylo nutné zajistit začínajícím subjektům výraznou garanci, aby se pro ně staly úvěry od bank dostupnou formou zajištění zejména rozšířené produkce. V současnosti není jiţ tento fond tak hojně vyuţíván, neboť má v rámci současného systému podpor spíše doplňkové uplatnění. Jeho programy jsou nastaveny tak, aby pokrývaly prostor podpory, do něhoţ neproudí finance z EU. Programy PGRLF pokračují i po vstupu ČR do EU, a to v rámci systému tzv. Národních podpor, které jsou v souladu s podmínkami Evropské komise. Cíle podpory v rámci PGRLF se kaţdý rok mění, ale v obecné rovině jsou zaměřeny na investice do zemědělství (úvěry, pojištění…), nákupy půdy, rozvoj lidských zdrojů v zemědělství atd. Národní podpory (tzv. state aid) Tyto dotační prostředky jsou plně hrazeny ČR, přičemţ je pro ně nutno vyjednat povolení ze strany EU (notifikovat jej). Struktura dotačních opatření v rámci této skupiny podpor se s jednotlivými roky značně mění, přičemţ v roce 2008 byly poskytnuty finanční prostředky na podopatření typu: podpora včelařství, ovocnářství, závlahy na vinících a chmelnicích, školní závody, marketing a propagace na výstavách atd. Podpora venkova prostřednictvím Ministerstva pro místní rozvoj ČR Podpora venkova v podobě dotačních programů na národní úrovni není příliš rozmanitá a spíše se zaměřuje na pořádání různých soutěţí (např. Vesnice roku) nebo podporu jednotlivým subjektům. V tomto ohledu je nejaktivnější Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, které je garantem dotačního programu s názvem Program obnovy venkova. Objem prostředků v rámci tohoto programu je nevelký. Prostřednictvím Programu obnovy venkova se rozděluji dotace na podporu obnovy a rozvoje venkovských obcí. Program předpokládá participaci obyvatel venkova, občanských spolků a sdruţení při obnově jejich obce v souladu s místními tradicemi. Příjemci podpory jsou vymezeni 83

a specifikováni pro kaţdý z pěti dotačních titulů zvlášť. Obecně se však jedná o obce (většinou do 3 000 obyv.) či svazky obcí. Součástí regionální politiky Ministerstva pro místní rozvoj je v širším smyslu také podpora oţivení ve venkovských oblastech prostřednictvím soutěţe Vesnice roku, kterou MMR ve spolupráci s dalšími partnery pravidelně organizačně připravuje a zabezpečuje. Cílem soutěţe Vesnice roku je snaha vyzdvihnout aktivity obcí, jejich představitelů a občanů, kteří se snaţí nejen zvelebovat svůj domov, ale rozvíjejí i místní tradice a zapojují se do společenského ţivota v obci. Krajské dotace V roce 2004 došlo k převedení části kompetencí v oblasti dotačního programu POV z Ministerstva pro místní rozvoj na jednotlivé kraje. Tím byla dána krajům určitá volnost v zaměření jednotlivých dotací dle jejich aktuální potřeby. Tento dotační program se také v některých krajích přejmenoval na Program rozvoje venkova kraje XY. Tento program přímo navazuje na státní Program obnovy venkova a můţe mít mnoho dotačních titulů různého zaměření. Kaţdý kraj si také vytváří své vlastní podmínky (max. velikost obcí, výše dotace na projekt, zaměření dotačního titulu…) pro moţnost čerpání z tohoto dotačního titulu. Z hlediska finanční alokace je situace kaţdý rok velmi proměnlivá (např. roční rozpočet PRV Jihomoravského kraje se v letech 2005–2009 pohyboval v rozmezí 50–75 mil. Kč), ale vţdy dosahuje výše několika desítek milionů korun. Rozvojové nástroje venkova jsou velmi různorodé a pokrývají v zásadě potřebné spektrum oblastí. Problematická však často bývá jejich aplikace do území uskutečňovaná centrálně a plošně bez rozlišení jednotlivých diferenciací, které se v českých regionech vyskytují. To souvisí zejména s vnímáním venkova jako jednoho celku navzdory jeho heterogenitě. Bylo by proto z hlediska uplatnění vybraných nástrojů ţádoucí akceptovat jistou diferenciaci venkovských oblastí, tak aby mohly být co nejúčinněji řešeny problémy jednotlivých typů venkovů.

84

ZÁVĚR Synergický přístup k rozvoji venkova je opřen o poznání struktury a vzájemných vztahů jednotlivých aktérů rozvoje venkova a o předpoklad, ţe spoluprací subjektů uvnitř i vně rozvíjených venkovských území lze výrazně lépe vyuţít rozvojových dispozic, moţností a schopností aktérů a dostupných zdrojů. Rozvoj venkova i celého agrokomplexu je naplňován velkým mnoţstvím rozvojových aktivit. Řada z úzce souvisejících činností probíhá na sobě nezávisle či paralelně, jednotlivé problémy jsou často řešeny odděleně, dochází ke kontraproduktivním situacím. Venkov je ovlivňován celou řadou subjektů, jejichţ představy o rozvoji venkova se však mohou lišit. Značný vliv na nastavení rozvojových nástrojů má i fakt, ţe o venkově se často rozhoduje mimo něj a v důsledku tohoto systému je často vyuţití podpůrných nástrojů rozvoje určováno na základě vnímání venkova obyvateli „nevenkova“. Z hlediska synergického uchopení venkovské reality je důleţité hledat specifické dopady jednotlivých veřejných politik do území, resp. rozlišit politiky a procesy, které výrazným způsobem dopadají právě na obyvatele venkova. Řešením uvedeného komplexu slabých míst ve venkovském rozvoji je dlouhodobé budování rozvojových struktur, formalizovaných či zcela neformálních, spolu s odpovídajícími komunikačními kanály. Sladění různorodých rozvojových procesů a uplatnění synergického přístupu k rozvoji venkova můţe být významným krokem ke zmírnění některých problémů a k organizačním i ekonomickým úsporám a ke zvýšení efektivity rozvojových nástrojů. Smysluplnost a funkčnost rozvojových struktur je dána kombinací zúčastněných aktérů a jejich schopností, identifikovaných problémů a disponibilních rozvojových nástrojů. Subjekty veřejné správy (které by měly mít při rozvoji venkova „koordinační roli“) nepřistupují k rozvoji venkova celistvě, nýbrţ si volí různé výseky venkovské reality, kterými se budou zabývat, k čemuţ přispívá i sloţité věcné vymezení venkova (nebo naopak formální a umělé vydělení venkovských obcí), coţ komplikuje nastavení a účinnost nástrojů rozvoje venkova. Rovněţ nejsou příliš vnímána malá města jako významný prvek rozvoje venkova. Při rozvoji venkova je třeba vyuţít a rozvíjet přirozené spádové vazby. Klíčovou otázkou oţivení, rozvoje či stabilizace venkova je pochopení vztahů mezi jeho sloţkami, tj. poznání relevantních interakcí mezi socioekonomickými podmínkami pro ţivot obyvatel, jejich promítnutím 85

v určité struktuře osídlení, zemědělstvím a lesnictvím jako tradičním hospodářským odvětvím a dalšími odvětvími podnikání ve venkovském prostoru. Předkládaná publikace je první z řady odborných publikací, které postupně vzniknou v rámci řešení projektu Synergie v přístupu k rozvoji venkova. Také proto jsou zde mnohá témata dosud naznačena pouze schematicky a vymezení řady zde zmíněných pojmů a navrhovaných přístupů čeká na kritickou diskuzi. Z bohaté literatury zabývající se venkovem byla prozatím vyuţita její část na základě účelového výběru. Snahou řešitelského týmu je vytvoření reálného systému spolupráce aktérů rozvoje venkova na základě pragmatických přístupů k jeho uchopení, diferencovaného nastavení rozvojových nástrojů a dosaţení rozvojového konsenzu aktérů, který by přispěl k rozvoji venkova a uchování venkovských hodnot. Ze všech výše uvedených důvodů proto prosíme čtenáře, kteří mají zájem o doplnění či úpravu uvedených informací nebo zájem vyjádřit se k novým pojetím a přístupům, aby se zapojili do této potřebné diskuze poskytnutím svých námětů na další zkoumání.

GaREP, spol. s r. o. společnost pro regionální ekonomické poradenství nám. 28. října 3 602 00 Brno Web: www.garep.cz E-mail: [email protected] Tel.: 545 242 846

86

LITERATURA BINEK, J. a kol. Venkovský prostor a jeho oživení. Brno: Georgetown, 2007. 140 s. ISBN 80-251-19-5. BINEK, J., GALVASOVÁ, I.: Development structures of rural regions. In: Collection of papers of international conference Countryside – our world. Praha: PEF ČZU, 2008. s. 212–222. ISBN 978-80-213-1851-9. BLAŢEK, B.: Venkovy: Anamnéza, diagnóza, terapie. 1. vyd. Brno: ERA vydavatelství, 2007. 180 s. ISBN 80-86517-90-X. DOČKAL, V.: Aktéři regionálních zájmů a formalizovaný politický dialog. Rigorózní práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, 2006. Encyklopedie Wikipedie [on-line]. URL <www.wikipedie.cz>. Eurostat. URL . [cit. 16. 1. 2009]. Evaluace socioekonomického rozvoje. Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, 2005.

Metodická

příručka.

Praha:

GALVASOVÁ, I. a kol.: Spolupráce obcí jako faktor rozvoje. 1. vyd. Brno: Georgetown, 2007. 140 s. ISBN 80-251-20-9. GALVASOVÁ, I., BINEK, J., HOLEČEK, J., CHABIČOVSKÁ, K., SZCZYRBA, Z.: Průmysl cestovního ruchu. Praha: MMR ČR, 2008. 264 s. ISBN 978-80-87147-06-1. GALVASOVÁ, I., HOLEČEK, J.: Rozvoj venkovské turistiky založený na vzájemné synergii aktérů rozvoje ve venkovském prostoru. In: XI. Mezinárodní kolokvium o regionálních vědách. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 199–205. ISBN 978-80-210-4625-2. GALVASOVÁ, I., KADEČKA, S., BINEK, J., GALVAS, M., HALÁSEK, D., TOUŠEK, V., CHABIČOVSKÁ, K., HOLEČEK, J., KLUSÁČEK, P., FRANTÁL, B.: Identifikace kompetencí zatěžujících výkon veřejné správy se zvláštním přihlédnutím k malým obcím. Výzkumná oponovaná zpráva pro státní správu. Brno: Ministerstvo vnitra ČR, 2007. 61 s. GLÜCK, A., MAGEL, H. a kol.: Venkov má budoucnost. 1. vyd. Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1992. 230 s. ISBN 80-209-0235-X. GOJDA, M.: Krajinná archeologie. Materiály k předmětu. Dostupné z . 87

GREGORINIOVÁ, J., SCHOLLAROVÁ, V.: Místní kultura – stabilizační a stimulační faktor rozvoje českého venkova. In: Sborník příspěvků z mezinárodní konference Venkov je náš svět. Český Krumlov: PEF ČZU, 2006. s. 330–339. JAKOBE, P., MACHÁLEK, E., MORAWETZ, J., PAZDERA, J., PĚLUCHA, M.: České zemědělství v podmínkách reformy SZP a nástroje k její realizaci: Cross compliance, zvyšování konkurenceschopnosti. Praha: IREAS, o. p. s., 2008. ISBN 978-80-86684-52-9. JEŢEK, J.: Regionální management jako nový přístup k regionálnímu rozvoji. In: VIII. mezinárodní kolokvium o regionálních vědách, Brno: Masarykova univerzita, 2005. s. 37–47. ISBN 80-210-3888-8. KAŠPAROVÁ, L., ROZEHNALOVÁ, E. a kol.: Nové stavby pro venkov. Brno: Ústav územního rozvoje, 2005. Krajské informační středisko pro rozvoj zemědělství a venkova Jihomoravského kraje. URL . [cit. 6. 1. 2009]. KUČERA, Z., KULDOVÁ, S.: Vnímání venkova: klíčový fenomén jeho rozvoje? In: Majerová, V. (ed.): Venkov je náš svět – Countryside – our world. Sborník příspěvků z mezinárodní konference, Český Krumlov, 13. 3. 2006. Praha: ČZU PEF, 2006. s. 394–402. ISBN 80-231-1539-3. Malá československá encyklopedie. URL . [cit. 16. 1. 2009]. MAŘÍKOVÁ, P.: Kde je venkov? (Vymezení hranic venkova v podmínkách ČR). In: Majerová, V. (ed.): Venkov je náš svět – Countryside – our world. Praha: ČZU PEF, 2006. s. 420–432. ISBN 80-231-1539-3. MÜLLER, J.: Venkov očima geografa. In: Venkov, jeho proměny a územní plánování. Příloha Urbanismus a územní rozvoj 5/2005. Brno: Ústav územního rozvoje, 2005, s. 4–11. Národní strategický plán rozvoje venkova České republiky na období 2007– 2013. [on-line]. Praha: Ministerstvo zemědělství ČR, 2008. URL . [cit. 9. 1. 2009]. Obec a územní plánování – Postavení a činnost obcí v územním plánování. Brno: Ústav územního rozvoje, 2008. Organization for Economic Co-operation and Development (OECD). URL [cit. 16. 1. 2009]. 88

PALÁN , Z.: Strategie a rozvoj lidských zdrojů – výkladový slovník. 2004. URL<www.topregion.cz> [cit. 10. 11. 2008]. PERLÍN, R., KULDOVÁ, S.: Typology of rural areas. In: Collection of papers of international conference Countryside – our world. Praha: PEF ČZU, 2008. s. 487–509. ISBN 978-80-213-1851-9. PERLÍN, R.: Venkov, typologie venkovského prostoru. Praha: MV ČR, 2008. URL . [cit. 12. 1. 2009]. Pracovní skupina pro územní politiku ve venkovských oblastech: Revize rozvoje ve venkovských regionech. Otázky místního rozvoje, tvorba regionální a celostátní politiky: Územní revize mikroregionu Moravská Třebová-Jevíčko. OECD: Odbor územního rozvoje, Výbor pro politiku územního rozvoje, 2002. Program rozvoje venkova České republiky na období 2007–2013. [on-line]. Praha: Ministerstvo zemědělství ČR, 2008. URL . [cit. 9. 1. 2009]. Přístup Leader: Základní příručka. Lucemburk: Úřad pro úřední tisky evropských společenství, 2006. 23 s. ISBN 92-79-02040-4. SLEPIČKA, A.: Nové trendy ve využívání venkovského prostoru v ČR a v jiných středoevropských zemích. In: Majerová, V. (ed.): Venkov je náš svět – Countryside – our world. Praha: ČZU PEF, 2006. s. 515–524. ISBN 80-231-1539-3. Svaz měst a obcí České republiky. URL . [cit. 8. 1. 2009]. VANHOVE N., KLAASSEN, L. H.: Regional policy: A European Approach. Aldershot: Gower, 1983. Varianty vymezení venkova a jejich zobrazení ve statistických ukazatelích v letech 2000 až 2006. [on-line]. Praha: Český statistický úřad, 2008. 93 s. URL . [cit. 9. 1. 2009]. Význam pozemkových úprav. [on-line]. Praha: Ministerstvo zemědělství ČR, 2005. URL . [cit. 6. 1. 2009]. WOKOUN, R., MATES, P.: Management regionální politiky a reforma veřejné správy. 1. vyd. Praha: Linde, 2006. 351 s. ISBN 80-7201-608-3. 89

Zákon č. 2/1969 České národní rady, o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 17/1992 Sb., o ţivotním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů.

90

PŘÍLOHY Příloha 1 – Operační programy (OP) České republiky na období 2007– 2013, ze kterých je možno čerpat prostředky na různorodé činnosti spojené s rozvojem venkovských oblastí v České republice OP Podnikání a inovace Priority a venkova a malých měst: − − − − − − − − − − − −

Profesní vzdělávání v oblasti ekonomiky malých podniků. Podpora místních produktů. Diverzifikace ekonomiky v oblasti nezemědělských činností. Základní sluţby pro hospodářství a obyvatelstvo venkova (infrastruktura v malém měřítku). Podpora zakládání nejmenších podniků – posílení podnikatelské činnosti na venkově. Podpora schopnosti vyuţívání nových technologií. Podpora drobného zemědělského podnikání. Cestovní ruch a zvyšování atraktivity území. Podpora sluţeb pro ţivot na venkově. Podpora obnovitelných zdrojů energie a místní ekonomiky. Podpora přístupu místních produktů na trh. Podpora podnikání.

OP Výzkum a vývoj pro inovace Priority venkova a malých měst: − − − −

Podpora schopnosti vyuţívání nových technologií. Podpora komunikace a komunikačních kanálů v rámci regionu. Podpora obnovitelných zdrojů energie a místní ekonomiky. Podpora podnikání.

OP Lidské zdroje a zaměstnanost Priority venkova a malých měst: − − −

Realizace místních rozvojových strategií – rozvoj lidských zdrojů při realizaci strategií. Profesní vzdělávání v oblasti ekonomiky malých podniků. Diverzifikace ekonomiky v oblasti nezemědělských činností. 91

− −

Podpora spolků, nevládních neziskových organizací. Podpora sluţeb pro ţivot na venkově.

OP Vzdělávání pro konkurenceschopnost Priority venkova a malých měst: − − − − − − − −

Realizace místních rozvojových strategií. Rozvoj lidských zdrojů. Profesní vzdělávání v oblasti ekonomiky malých podniků. Diverzifikace ekonomiky v oblasti nezemědělských činností. Podpora vzdělávání členů místních akčních skupin a vytváření profesních sítí. Podpora spolků, nevládních neziskových organizací. Podpora komunikace a komunikačních kanálů v rámci regionu. Podpora přístupu místních produktů na trh.

OP Životní prostředí Priority venkova a malých měst: − − − − −

Zvyšování hodnoty přírodního dědictví. Základní sluţby pro hospodářství a obyvatelstvo venkova (infrastruktura v malém měřítku). Zlepšení kvality ţivota a ţivotního prostředí ve venkovských oblastech. Ochrana rázu krajiny. Podpora obnovitelných zdrojů energie a místní ekonomiky.

OP Doprava Priority venkova a malých měst: − −

Základní sluţby pro hospodářství a obyvatelstvo venkova (infrastruktura v malém měřítku). Zlepšení kvality ţivota a ţivotního prostředí ve venkovských oblastech.

Integrovaný operační program (IOP) Priority venkova a malých měst: −

Zvyšování hodnoty přírodního dědictví. 92

− − − − − − −

Diverzifikace ekonomiky v oblasti nezemědělských činností. Podpora turistiky. Obnova a rozvoj vesnice – zvyšování hodnoty kulturního dědictví (opravy starých statků atd.). Zlepšení kvality ţivota a ţivotního prostředí ve venkovských oblastech. Cestovní ruch a zvyšování atraktivity území. Propagace přírodního a kulturního dědictví. Podpora kulturních a společenských akcí.

Regionální operační programy jednotlivých regionů NUTS II (ROP) Priority venkova a malých měst: − − − − − − − − − − − − − − − − −

Podpora místních produktů. Zvyšování hodnoty přírodního dědictví. Diverzifikace ekonomiky v oblasti nezemědělských činností. Základní sluţby pro hospodářství a obyvatelstvo venkova (infrastruktura v malém měřítku). Podpora turistiky. Podpora zakládání nejmenších podniků – posílení podnikatelské činnosti na venkově. Obnova a rozvoj vesnice – zvyšování hodnoty kulturního dědictví (opravy starých statků atd.). Zlepšení kvality ţivota a ţivotního prostředí ve venkovských oblastech. Podpora drobného zemědělského podnikání. Podpora spolků, nevládních neziskových organizací. Ochrana rázu krajiny. Podpora komunikace a komunikačních kanálů v rámci regionu. Cestovní ruch a zvyšování atraktivity území. Podpora sluţeb pro ţivot na venkově. Podpora obnovitelných zdrojů energie a místní ekonomiky. Propagace přírodního a kulturního dědictví. Podpora kulturních a společenských akcí.

93

SEZNAM ZKRATEK ČEZ

Česká elektrárenská společnost

ČR

Česká republika

DSO

Dobrovolný svazek obcí

EU

Evropská unie

EAGF

European Agricultural Guarantee Fund

EAGGF

European Agricultural Guidance and Guarantee (Evropský zemědělský podpůrný a záruční fond)

EAFRD

European Agricultural Fund for Rural (Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova)

KIS

Krajské informační středisko

MAS

Místní akční skupina

MMR

Ministerstvo místního rozvoje České republiky

MPSV

Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky

MZe

Ministerstvo zemědělství České republiky

NSPRV

Národní strategický plán rozvoje venkova ČR

NUTS

Nomenclature des Unites Territoriales (Nomenklatura územních statistických jednotek)

OECD

Organization for Economic Co-operation and Development (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj)

OP

Operační program

ORP

Obec s rozšířenou působností

PGRLF

Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond

POÚ

Pověřený obecní úřad

PRV

Program rozvoje venkova České republiky na období 2007–2013

ROP

Regionální operační program

SZIF

Státní zemědělský intervenční fond

SZP

Společná zemědělská politika 94

Fund

Development

Statistique

SYNERGIE VE VENKOVSKÉM PROSTORU Aktéři a nástroje rozvoje venkova Vydavatel: GaREP Publishing, nám. 28. října 3, 602 00 Brno Tisk: Amaprint – Kerndl, s. r. o, Praţská 343/20, 674 01 Třebíč Obálka a sazba: Hana Svobodová, Jan Svoboda Brno 2009 96 stran Vydání první ISBN 978-80-904308-0-8