SVĚTLO Janine Pečenková
„Světlo si myslí, že cestuje rychleji než cokoli jiného, ale v tom se mýlí. Nakonec se stejně prokáže, že i kdyby cestovalo seberychleji, kamkoli dorazí, všude najde tmu, která tam byla dřív a už na něj čeká.” Terry Pratchett, Sekáč
… Na pražský Žižkov se pozvolna snášel soumrak. V dálce se dal ještě zaslechnout smích hrajících si dětí, ale všem bylo stejně jasné, že tma přijde brzy. Jenže podvečerní klid byl v postranních uličkách, kromě hluku motorů občas projíždějících aut, narušován ještě jiným zvukem. Ťukáním hole. Ten zvuk byl tak intenzivní, tak nelibozvučný, že se za ním každý musel chtě nechtě otočit. Shrbená záda, špinavý obličej svraštělý stářím a dlouhé, šedivé, zcuchané vlasy. Jak se prameny postupně ve větru uvolňovaly z jejího drdolu a padaly do očí, do obličeje jí vidět nebylo – vlastně to ani nebylo nutné. Každý, kdo tu alespoň chvíli žil, ji znal. Stará cikánka Eržika. Nikdo nevěděl, kolik je jí let, ale mezi místními panovalo přesvědčení, že přes sto už určitě – jedině čarodějnice se dožijí takového věku. To, že byla tak stará a dozajista šílená, přikládalo zdejším klepům taky velkou váhu a podtrhovalo její tajemství, které si odjakživa táhla za sebou jako věrnou šedivou mulu. Nikdo s ní raději nechtěl mít co do činění. Byla takovou figurkou, která k Žižkovu a místnímu cikánskému ghettu vlastně už odjakživa patřila. Když míjela ulici, dav dětí ji zvětřil. Jako by na ni už čekaly. S výskotem se za ní začaly hnát a její mumlání, které si broukala sama k sobě, je ještě víc rozněcovalo. Jeden klučík, asi tak čtyřletý, to už nevydržel. „Čarodějnice!” Ostatní děti propukly v smích, Eržika je však nevnímala. To už se ale ve dveřích domu objevila jeho matka. „Přestaň a mazej domů! A rychle!”
4
Ohlédl se a s viditelnou nechutí opouštěl místo legrace. Ostatní děti pomalu začaly odcházet také. Zábava ztratila najednou ráz. Eržika je ale stejně nevnímala, zrovna přecházela přes přechod. Přijíždějící auto prudce zabrzdilo. Bylo zřejmé, že řidič si Eržiky všiml až na poslední chvíli. Koho by taky napadlo, že to stvoření, stín s vlajícími vlasy podobnými větvím keřů, může být lidská bytost? Světlo Eržiku oslnilo. Probrala se ze své letargie, přitom klopýtla a dopadla tvrdě na betonovou zem. Ztěžka se začala zvedat. To už ale řidič nevydržel, vystoupil a začal jí ze země pomáhat. Když se jí dotkl, Eržika strnula. S očima planoucíma hněvem se na muže pozorně podívala. „Jdi ode mě, hříšníku,” zavřeštěla. Muž se zarazil. Právě se vracel od milenky ke své ženě a Eržičin přímý, spalující pohled mu napovídal, že to snad ví. Nakonec usoudil, že přece nebude kvůli jedné babě bláznit. Eržika už zase pokračovala v chůzi, ani jednou se neohlédla, a tak nasedl do svého auta a spěšně ujel. Neznal ji, nebyl zdejší. Lidi v okolí se už nepodivovali nad tím, že Eržika ví to, co je jiným skryté. Prostě to tak bylo, proto se jí každý mimo zvědavých dětí radši obloukem vyhýbal. Noc už byla opravdu všude a Eržika pomalu zmizela ve změti pražských uliček. … Pokoj byl starý a zanedbaný. Nevelkou místnost ozařovala žárovka volně visící ze zdi. V přítmí se rýsovaly siluety dvou lidí. Hlasitý tikot hodin jako by odbíjel čas všem – bez výjimky.
5
Eržika otevřela s vrzáním dveře a tento tikot se propojil s jejím sípavým dechem v jedno. Jakmile vešla, dvě děti hrající si v rohu k ní vzhlédly. U stolu seděla mladá žena se svým manželem, který nebyl o víc starší než ona. Otočila se a svraštila na Eržiku obočí. Muž jí dal ruku na paži. „Gizelo, klid.” „Babičko! Kde jste byla? Měli jsme takový strach!” Eržika mávla rukou a její mumlání nyní nabralo na síle. „Až se tmavá se světlou spojí. A zářivý paprsek ukáže svou tvář…” Gizela uložila Eržiku do postele, poté se otočila k Demeterovi. „Mám o ni strach. Začíná to být den ze dne horší.” … Nocí běžela dívka. Pospíchala, přímo letěla žižkovskými ulicemi. S každým tvrdým dopadem chodidel rovnoměrně vydechla. Její hubené tělo vrhalo stín v už tak nastalé tmě. Dlouhé, černé vlasy za ní ve větru vlály jako dlouhý, temný šál. Jak míjela množství žebráků a bezdomovců, její jasně zelené oči byly upřeny na zem. Jako by se bála něčeho víc než jejich zoufalství. Jeden z nich k ní napřáhl ruku s tlejícími hadry. „Dej mi drobný!” Ona ho však nevšímavě minula s ladností téměř trénovanou. Bezdomovec si odplivl. „K čertu s tebou!” Dívka se zastavila před rozsáhlým cikánským ghettem. Ve tmě vypadala zchátralá budova na spadnutí skoro strašidelně. Pletivem se protáhla se sebejistotou, která naznačovala, že tuhle cestu podnikla už stokrát. Poté rychle zamířila do útrob stavení. Po několikátém zaklepání na dveře Gizela s tichým zakletím otevřela. Dívka na druhé straně se na ni nejistě usmála a vzápětí
6
zvedla tašku, v níž se rýsovaly potraviny. Gisela si ji váhavě vzala. „Nelo, nevím, dneska není ten nejlepší den, moc toho nevnímá…” „Bude to jen chvilka. Můžu?” Nela, nikým nepobízena, šla rychlými kroky k Eržice. Posadila se na kraj postele a vzala ji za ruku. Gizela se na Eržiku nejistě podívala, ale Demeter jí dal očima znamení, že by je mohla nechat na chvíli o samotě. Vyšli tedy spolu s dětmi na chodbu. Když se ozval náhlý Nelin výkřik, vtrhli oba zase dovnitř. Eržika, zvyklá na podobné výstupy, jen netečně zamžikala očima a zaskřehotala jen: „... Proč?” Nela téměř zaúpěla a svezla se na její postel. „Protože to prostě už nemůžu vydržet!” Gizela s Demeterem si vyměnili pohledy. Byl nejvyšší čas zasáhnout. Nela se najednou zadívala kamsi nad Eržičinu hlavu a bylo vidět, že se vrátila nohama na zem. Rychle přikročila k umyvadlu a vzápětí dala Eržice na čelo zalité potem mokrý kapesník. Přitom se otočila ke Gisele. „Promiň, nechtěla jsem ji rozrušit. Už asi půjdu.” Giselin pohled trochu změkl. Copak ta bílá holka může za to, že Eržika je tak nemohoucí? A o čem to proboha mluvily? Nela se pomalu otočila k odchodu. Už byla u dveří, když tu se náhle Eržika napolo zdvihla v posteli, zdálo se, že procitla. „Půlhodina před půlnocí, Václavské náměstí, Muzeum, podchod v metru.” Odmlčela se, aby se mohla těžce nadechnout. “Je to on. Za dva dny. Zachraň ho. Přeruš kruh a ztratíš dar.” Nela se k ní bleskurychle otočila, třemi dlouhými kroky se naráz ocitla u ní.
7
„Jak?” Demeter se podíval na Giselu, jestli ona z toho něco chápe. Ta však jen zavrtěla hlavou. Eržika se dívala někam mimo ně. Žár v jejích očích náhle pohasínal, ještě však něco z toho jiskření zbývalo. „Tmavá se smísí se světlou, noc a den se v jedno spojí… a zlatý svítící pruh ukáže svou tvář těm, co nevidí…” Náhle její hlas zesílil. „…Světlo… je jako láska… můžeš ho dát, ale můžeš ho i ukrást…” „Nerozumím tomu!” vybuchla Nela. Na to se Eržika vzepjala na posteli a chytla ji za ruku. Horoucně se jí zahleděla do očí, jako by chtěla tolik nevyřčeného říct. „Máš to v sobě… jedna krev… tobě se to povede. Jen ho najdi…” Eržika rázem zavřela oči a propadla se opět do spánku. „Ale koho? Koho?,” křičela Nela, zatímco ji Gisela nelítostně vystrčila ven. … Pergl zrychlil. Dívka zavřela oči, aby se oddala nastávající slasti. Přitom mu zkušeně jeho pohyby opětovala. Objal ji a jeho přírazy nabyly opět na intenzitě. Byli právě v nejlepším, když mu zazvonil mobil. Potřepal delšími, špinavě blonďatými vlasy, jako by ho nechtěl slyšet. Když ale telefon vyzváněl dál, zaklel, natáhl ruku a stále vleže na dívce se podíval na display. Jakmile zjistil, kdo mu volá, začal se zvedat. „Kurva!” Dívka se mezitím podepřela na loktech a s nevolí sledovala, že se začal oblékat. „Co se děje?” 8
Ve spěchu se k ní otočil. „Musím domů. Zavolám ti.” To už za ním s bouchnutím zapadly dveře. Dívka se posadila, přikrývka jí odhalila nahá ňadra. Natáhla se pro cigaretu. Jakmile ji vložila do rudých, rtěnkou rozmazaných úst, podívala se sarkasticky na dveře. „O tom nepochybuju.” … Když Pergl bouchnutím rozevřel dveře, zjistil, že je zle. Rázem ho zaplavil pocit viny, že s bráchou nebydlí, ale jeho vnitřní hlas, že jsou od sebe necelých pět minut ho zkoušel zklidnit. Stejně to ale nešlo. Pokoji dominovaly plakáty – auta, dívky a cizí země. Jeho mladší brácha Johny ležel uprostřed toho všeho v posteli, bílý jako stěna a třásl se. Na kraji postele seděla asi padesátiletá žena. Sousedka Jolana. „Bylo to stejný jako před měsícem. Ještě že mám ty klíče. Slyšela jsem ránu a hned jsem sem běžela. Ležel zas na zemi...” „Díky, Jolano.” Dvěma rychlými kroky byl u něj. „Johny?” Johny polknul. „Je mi zle.” „Kurva!” Pergl začal rychle vytáčet číslo na mobilu. Johny ho chytil za ruku. „Ne, počkej, nikam jet nechci! Jen mi dej ještě ty dva prášky prášky. Jolana mi jeden dala, hned jak jsem se probral.“ Otočil se k němu. „Seš blázen? Víš, jak vypadáš? Musíš do nemocnice!” Najednou se jeho výraz změnil, když pohledem zavadil o skleničku se zbytkem vodky. „Ty jsi pil? Seš snad úplnej magor nebo co?!” 9
Johny se zarazil a díval se před sebe. Pergl šel rychle k němu, chytil ho za ramena a zatřásl s ním. „Chceš se zabít?” Pak rychlým pohybem přešel ke skříni a nakopl ji. Klika přitom dopadla těžce na dřevěnou podlahu. „Do prdele!” Johny se na něho nejistě podíval. „Bylo mi fakt špatně… Myslel jsem, že když si dám jednu... Prostě to už nezvládnu dál!” zhroutil se v křeči. Jolana ho konejšivě objala. Pergl znova zaklel, sedl si vedle nich a znova vyťukával číslo záchranky. Naklonil se k němu. „Johny, pamatuješ, když máma odešla? Jak jsme byli sami, ještě děti? Bylo to strašný a stejně jsme to zvládli! A teď nám ještě pomáhá tady Jolana, vždyť tohle pro nás ještě nikdo nikdy neudělal!” Měkce se na ni podíval a pak rázně pokračoval. „Nestaral jsem se o tebe, abych se díval, jak to teď vzdáváš. Bojuj!” Ale to už sanitka přijela. Pergl pomáhal záchranářům přenést Johnyho. Vůz se spuštěnou sirénou rychle vyrazil. Pak nasedl do Johnyho auta, mávl vděčně na Jolanu a vyjel za záchrankou. … V knihkupectví Ambra na Václaváku bylo toho dne narváno. Mladá dívka si razila cestu k Nele, která u počítače pomáhala zákazníkům vyhledávat knihy. Energicky potřásla delšími zrzavými vlasy a přátelsky se na Nelu usmála. „Hele zítra chceme jít ven, oslavit Sandřiny narozeniny… Půjdeš taky, ne?” Nela se na Veroniku podívala, jako by nechápala smysl jejích slov. Pak uhnula očima. „Promiň, nemůžu. Vzala jsem tu brigádu.”
10
Veronika protočila panenky a s rázností sobě vlastní si zaťukala na čelo. „Tak tys do toho vážně šla?” Věděla, že se Nela zmiňovala o brigádě, rozdávání propagačních novin. Zaboha však netušila, že to myslí vážně. Jednou něco podobného sama dělala a za hodinu toho měla dost. Zkusila si představit Nelu stát v tom metru čtyři hodiny, večer, po celodenní práci v knihkupectví, kdy všichni už měli svůj zasloužený klid. Otřásla se. Nela se usmála. „Jo.” Veronika rozhodila rukama a mávla rukou. „Seš blázen. To nemá cenu.” „Podnikneme něco o víkendu.” Veronika na ni dál upřeně hleděla. Nela se k ní otočila. „Dobře, co ještě?” „Andy. Moc by chtěl s tebou mluvit. Mají zase krizi. Prý jsi nejlepší psycholog.” Nela zaúpěla, pak povzdechla. „Dobře…” Všimla si, jak na ni Veronika pochybovačně kouká. „Slibuju. Proberu to s ním. Ale za tenhle měsíc to už bude potřetí.” Veronika se rozesmála. „Asi seš vážně profík.” V zápalu řeči si ani nevšimly, že k nim přichází vedoucí prodejny. Zavalitý pětašedesátník v, na míru střiženém, obleku se tvářil navýsost důležitě. V obličeji mu probleskovala dvě malá očka. Pokud si Nela vzpomínala, pan Bierger měl i světlé chvilky. V této chvíli po nich ale nebylo ani stopy. „Můžete se prosím věnovat zákazníkům?,” zahřměl svým basem, až nadskočily. Nele neušel pobavený úsměv Sandry a Ivety, rovnajících teď pilně v rohu knihy do regálu. Vůbec nedokázala pochopit, jak se s nimi Veronika může pořád bavit. Obě byly jedním slovem strašné. Potom se ale rozhlédla a znovu znejistěla, jakoby se zase propadla do hrozného snu.
11
Sklonila tedy hlavu, aby to alespoň PŘESTALA na chvíli vnímat, když tu ji najednou z tísnivých myšlenek vytrhl smích. Čtveřice mladých středoškoláků přicházela právě do přízemí a za hlučného povykování mířila k ní. S nevolí zvedla hlavu a podívala se na ně. A pak se jí málem zastavilo srdce. Poznala to hned. To světlo tam skoro nebylo. Mají málo času. To už ale scházeli po schodech dolů. Chlapec ve věku tak šestnácti let se naklonil nad stejně starou dívkou se svítícími růžovými melíry. „Takže dneska to platí, jasný? Už se těšim!” Dívka se ušklíbla a nasadila výraz, který měl být rádoby cool, zatímco další chlapec, vysoký a dlouhovlasý, ji objal kolem ramen. „Jasně, slyšel jsem, že tenhle music club je prostě skvělej!” Mezitím se druhá dívka, s vlasy odbarvenými na peroxidovou blond a nespočtem svítících barevných gumičkových náramků, ladně usadila na přihrádku s knihami. Na boku se jí pohupovala stejně barevná taška sešitá porůznu z útržků látek. I pod nánosem silného make-upu bylo zřejmé, že jí víc než patnáct nebude. „Jak se tam ale dostaneme? Nemáme auto ani řidičák,” nakrčila obočí. Chlapec s dlouhými vlasy se k ní naklonil a objal ji. „To je v pohodě. Kámoš bude oslavovat narozky ve městě. Hodí nás tam.” Přitom ji nepatrně líbnul na tvář a jednu ruku jí položil na zadek. Kamarád si významně odkašlal a všichni se nahlas rozesmáli. To už tu ale byl pan Bierger. S protivnou důsledností šel zjistit, kdo tu dělá takový rozruch. „Na tom nemůžete sedět,” zasípal k peroxidové blondýnce, „Můžu pro vás něco udělat?,” změřil si je pohledem. „Jasně,” vykřikl blonďák, „Nech nás bejt!”
12
Nato všichni čtyři vybuchli smíchy. Bierger začínal rudnout. „Ihned…” „Nemáte prosím vás ten časopis Autorevue?” skočil mu do řeči kluk s dlouhými vlasy. Bierger je chtěl už už vyhodit, ale ten časopis stál skoro ke dvěma stovkám. Pokynul rukou rychle na Nelu. Ta k nim strnule šla. „Co je s vámi?,” obořil se teď i na ni. Než odešel, hlasitě podotkl. „Když tak je vyhoďte.” Čtveřice se opět rozesmála. Nela jim přinesla časopis. Na titulní stránce seděla na kapotě auta polosvlečená dívka. Chlapec s blonďatými dredy se začal smát, dívka s pink melíry ho šťouchla. Podíval se pobaveně na Nelu, položil časopis a otočil se. Bylo jasné, že se chystají odejít. Při odchodu, kdy už vnímal zas jen svoje kamarády, se naklonil k blondýnce: „Takže... dneska ten mejdan!” Druhá dívka se k němu významně obrátila: „Seš si jistej, že ten tvůj kamarád nebude namazanej?” Políbil jí do vlasů. „Nezájem. Každopádně je dobrej řidič, tak co.” Nela věděla, že něco musí udělat, cítila to. Ale stejně tak tušila – ne, věděla naprosto přesně –, že tohle je už předem prohraný. Osud je jednou daný a kde světlo chybí, tam se máloco změní. Jak se k nim přibližovala, peroxidová dívka zvedla hlavu. „Prosím nejezděte!” Nela to řekla hlasitěji, než měla v úmyslu. Celá skupina se zastavila a teď na ni vyjeveně zírala. Zaťala pěsti, jak se snažila se uklidnit. Přitom k nim popošla ještě blíž. Klidnějším, i když naléhavým hlasem pokračovala: „Vykašlete se na to. Nejezděte tam. Je to fakt nebezpečný, nestojí to za to.”
13
Blonďák se ušklíbl. Ozvalo se pochechtávání. Blondýna upřela na Nelu pohrdavý pohled skrz přemakeapované oči. Pohled, který umí jedině puberta. „Prosím? Myslím, že do toho vám nic není,” prohlásila důležitě. Nela ji tiše pozorovala. Byli mrtví už teď. Věděla to zas a opět jí z toho bylo fyzicky špatně. Blonďák si všiml výrazu v její tváři. „Vypadneme odsud.” Přitom objal blondýnku. Dredař vzal za ruku dívku s pink vlasy a společně s dlouhovlasým kamarádem odcházeli. U dveří se ještě otočil, aby s úsměvem prohodil k Nele, které se do očí tlačily slzy. „Ahoj mami!” „Je vážně divná,” ucedila jeho dívka. Pak už byli pryč. Nela tam stála, neschopná nedat najevo své plné zoufalství. Vždyť to byly ještě děti, proboha... Najednou ji zezadu objala paže s delšími, na první pohled umělými, rudými nehty. Instinktivně ucukla a jak se otočila, uvědomila si, že stojí tváří v tvář Sandře v závěsu s Ivetou. To v tuhle chvíli taky nepotřebovala. „Víš, možná bys neměla obtěžovat zákazníky,” prohodila Iveta šeptem. „Děsíš je,” dodala Sandra dramaticky zkresleným hlasem. Poté se začaly smát.Nela zamířila na druhou stranu, co nejdál od nich. Jak je míjela, přemáhala pokušení nevrazit aspoň do jedné pořádně ramenem. Ten den se neskutečně vlekl. Po zavíračce přišel vedoucí. „Tak co, kdo chce být tentokrát ve skladu?” „Nikdy! Celej měsíc bejt zavřená v tom podzemním sklepení, to vopravdu ne,” protočila oči Iveta. „Pro jednou by vám to taky neuškodilo.” „Já,” zvedla Nela lhostejně ruku.
14
Manažer ji s úsměvem poplácal po ramenou. „Jako vždycky. Díky.” Sandra s Ivetou si přitom vyměnily pohled. Sandra se uchechtla. „To mě vůbec nepřekvapuje. Slečna Divná...” … Jakmile za Nelou zaklaply dveře jejího bytu, zhroutila se unaveně na pohovku. Připadalo jí, že má v hlavě snad tisíc střepů. Takhle špatně jí už dlouho nebylo. Nechápala to, byla to přece součást jejího života. Tyhle děti ji ale vážně rozhodily. Sandra měla pravdu. Byla divná. O to divnější, že se s tím snažila něco dělat. Vždycky je chtěla zachránit. Zavřela oči, když se jí náhle před očima vynořila Michalova tvář. Ty děti jí ho připomněly. Pevně víčka stiskla, dokud ten obraz mlhavě nezmizel. Kdyby jí tak Eržika mohla pomoct! Kdyby se toho mohla zbavit úplně. Po ničem jiném vlastně nikdy netoužila. Konečně volná... Jako by někdo četl její myšlenky, náhle se rozezněl zvonek. Otevřela unaveně dveře a skleslost vystřídal zájem, když za nimi spatřila Fera. Malý cikánský chlapeček nejistě svíral v ruce špinavou látkovou tašku. Obvykle za ní nechodili, byla to vždycky ona, kdo přicházel k nim. Dnes večer to ale bylo jiné. Z jeho výrazu vycítila, že se něco stalo. Něco špatného. „Fero, co tady děláš?” Nahrbil se. „Babička…umřela.” Nele sklesla ramena. Takže konec.
15
Už dlouho tušila, věděla, že to přijde, podle světla, které Eržice den po dni mizelo. Z hloubi duše si to ale nechtěla přiznat. Eržika byla její poslední naděje. Sklonila se k němu a objala ho, protože se tím snažila přebít své vlastní zoufalství. Teď už jí nikdo nepomůže, to věděla jistě. Jakmile ale vzhlédla, zjistila, že Fero jí drží tašku před očima. „Tohle je pro tebe. Od ní,” špitl. Pomalu si ji vzala. Byla plná jakýchsi starých, polorozpadlých knih a listin. Fero se otočil a pomalu odcházel. „Počkej!” Nela byla dvěma dlouhými kroky u něj. „Pojď se mnou.” Zatímco mu vařila kakao a sháněla nějaké jídlo, co by mu mohla dát do tašky s sebou, měl sklopenou hlavu. „Fero?” Váhavě k ní upřel velké černé oči, které se začaly plnit slzami. „Máma říkala, že babička je teď v nebi. Ale děti na hřišti říkaly, že je čarodějnice a ty do nebe nepatří. Co myslíš?” Nela ho něžně pohladila po vlasech. „Tvoje máma má pravdu. Ostatní neposlouchej.” Když Fero odcházel s taškou od Nely, už se trochu usmíval. Pozorovala ho, dokud se v dálce neztratil. Pak to náhle zaslechla. Přicházelo to z dálky. Tichý, Eržičin hlas. I když tušila, že zní jen v její hlavě, byl tak... opravdový. Václavské náměstí. Za dva dny. Zachraň ho. Přeruš kruh a ztratíš dar. A jako ozvěnou se jí hned vybavil zbytek. Máš to v sobě… jedna krev… Co tím vůbec Eržika myslela? Tobě se to povede... Proč Nele tak věřila? Nebo už měla v hlavě všechno pomotané? 16
O pár minut později držela v ruce mobil. „Pavle? Jo, hele, chtěla bych tě poprosit o laskavost. Šlo by to, že bych zejtra rozdávala noviny v metru na Václaváku? Na Muzeu? Ne, není to žádný rozdíl…jasně…jasně, díky.” S úlevou mobil típla a položila ho na stůl. Přitom jí pohled padl na tašku s knihami. … Raz dva. Ha ha. Pergl vystoupil. Nechtěl se mačkat. Druhej rozchod v jednom blbým týdnu. Ne, dneska se v metru s těma cizíma lidma fakt mačkat nechtěl. Stejně do něj ale naschvál vráželi dál. Poznala ho hned, jak vešel do vestibulu. Směna jí už dávno skončila, stejně tu ale zůstávala. Doufala, že přijde. Hodiny v podchodu nad jeho hlavou ukazovaly právě 23:30. Ale to nebylo to hlavní. Nedostatek jeho světla byl až pobuřující, neviděla skoro žádné. Tohle se jí ještě nikdy nestalo. Jako by už teď byl mrtvý. Musel to být on. Minul ji se zjevným nezájmem. Nela přestala v rozdávání novin a nejistě ho sledovala. Bral schody lehce, dvěma kroky naráz a pomalu jí mizel z dohledu. Václavák. Noc. A mezitím tolik světel. Tady se měli spolu sejít, pomyslel si. Sebejistým pohybem se podíval na hodinky. 23:30. Vlastně teď. Ale je konec. Na to chtěl myslet, ale stejně ho něco rušilo. Ale co? Podíval se dolů na město. Kolem něj bylo několik párů, držících se, líbajících se, mířících z nočního města domů. Pergl se ušklíbl, pokrčil rameny. Usmál se. Když se vrátil zpět do podchodu, tak si to uvědomil. Bylo mu dobře. Kde, sakra, se ten dobrej pocit bral? Pokrčil rameny. Potom 17
vytáhl mobil a nacvičeným grifem smázl dívčino číslo. Tkvělo se mezi dalšími jmény, jmény až příliš mnoha dívek. Zasmál se. A pak do ní vrazil. Nela na něj vyplašeně pohlédla a on konečně zase začal vnímat okolí. Zjistil přitom, že ta holka má neuvěřitelné velké, zelené oči. Na jeho vkus až moc hubená, ale to nevadilo. Vlastně byla docela pěkná. Jako toulavá kočka pomyslel si. Mimoděk si přitom vzpomněl na souseda, jak je pořád topil. Už odcházel. „Počkej.“ Zarazil se, když zaslechl její hlas. Věděl, co s dívkami někdy dělá. Takže ona není němá! No, tak ji trochu proklepneme. Otočil se úplně, až stál přímo proti ní. „Jseš v nebezpečí.“ Díval se na ni. Na velké zelené oči. Na to, jak se jí tmavé vlasy odrážejí od tváře. Vypadá opravdu zvláštně s tím svým vintage ohozem a upřeným pohledem. Musel ale uznat, že i v těch příšerných hadrech vypadá dobře. Co to ale mele? „Cože?“ Nela se nadechla. „Nevím jak, ale zkusím ti to vysvětlit. Jsi v nebezpečí. Měl bys být opatrný...“ „Aha.” Chtěl jít pryč. Taky míval sjetý dny, kdy se s Johnym smávával padajícímu listí, ale neotravoval s tím druhý. Rozhodl se, že vypadne. „U všech ostatních to světlo vidim, jen tobě chybí.” „Nech si prosvítit mozek a nevopruzuj,” naštval se. Pak se zarazil. Musel si to znovu přiznat. Něco v ní bylo. Vážně nebyla vůbec ošklivá. „A proč jako nesvítim?” 18
„Teď ne. Svítils ještě, když jsi vycházel po schodech nahoru, paks ale bliknul a teď už nesvítíš.” „Hmm… to mám blbý. Ty bys mě rozpálit nechtěla?” „Dej si pozor!“ Nechápavě se na ni zahleděl. „Lidi bez světla umírají vždycky... Znala jsem jednoho, co byl skoro jako ty. Vlastně... o trochu víc světla měl.“ Pohlédl na ni a zvolna vydechl vzduch, který mu stoupal v páře nad hlavu a kreslil tam skoro parodickou svatozář. „Tomu jsem to neřekla...a pak už bylo moc pozdě...” Konečně zapalovač našel. Začal ho převracet v prstech. Věděl, že by měl jít pryč. Vlastně už dávno chtěl, ale teď jako kdyby ho najednou něco nutilo zůstat. „Třeba ti to světlo někdo ukradl,” pokrčila rameny. Pomalu se na ni podíval. Pak začal chápat, proč vypadá tak zvláštně. Kočka. Černá. Co se stane, když někomu přeběhne přes cestu? Chytil ji za zápěstí. „Co je? Tohle normálně děláš?” „Normálně co?” „Máš tyhle blbý kecy?” Nela na něj ztrápeně pohlédla. Tím jako by se Pergl vzpamatoval. S otráveným výrazem a nevyřčenou otázkou v očích ‚Co tady vlastně pořád dělám’ odcházel. „Počkej! Musíš mi věřit!“ Ale tentokrát se neotočil. Mizel v dálce, tak viditelný bez toho svého světla, které mu mezi ostatními tak zoufale chybělo. …
19
