Janine Benyusová Janine Benyusová, autorka přírodovědeckých knih a několika průvodců přírodou, se v 90. letech minulého století začala podrobněji zajímat o to, jak se různé organismy přizpůsobují přírodnímu prostředí, v němž žijí. Získané poznatky ji přivedly k myšlence, zda by se podobné strategie nedaly aplikovat i na řešení aktuálních lidských problémů a zda se již některé takové postupy nepoužívají. Objevila, že lidé sice v přírodě občas rady hledají, ale při navrhování se takový přístup formálně nevyužívá. Všechny fotografie se svolením Biomimicry Institute
„Začala jsem sbírat příklady, jak to dělávají spisovatelé. Nejdřív jich byla plná složka, pak zásuvka a dost brzy už celá kartotéka, a já se na to celé dívala a říkala jsem si, že se mi to pěkně rozrůstá, a ani to nemá jméno,“ vysvětluje Benyusová. A tak tuto novou disciplínu nazvala „biomimikry“ a v roce 1997 své poznatky shrnula v zásadní knize s názvem „Biomimikry: Inovace inspirovaná přírodou“. Nyní, o více než deset let později, je třeba konstatovat, že díky jejímu pojetí se zvýšil počet lidí, kteří vnímají biologii i technický pokrok současně. Biomimikry obohatily design o nové informace, počínaje solárními panely a konče stropními větráky. Po vydání knihy začaly Benyusové volat různé společnosti a organizace a chtěly se s ní poradit o tom, jak se nechat inspirovat přírodou při hledání nových řešení. V roce 1998 založila Benyusová obchodní konzultační firmu s názvem The Biomimicry Guild a neziskový vzdělávací ústav Biomimicry Institute. Dnes se svými kolegy buduje síť konzultačních středisek po celé zemi, podílí se na tvorbě univerzitního programu se zaměřením na biomimikry a na Biomimicry Institute spouští autorský internetový vzdělávací program. Cílem její práce je přimět lidi, aby si před návrhem jakéhokoli produktu nebo řešením jakéhokoli problému položili jednoduchou otázkou: „Jak by si poradila příroda?“
Rozhovor s Janine Benyus, autorka: Amy Westervelt Jak jste pokročila od prostého vnímání způsobů řešení problémů v přírodě k nápadu napodobit chování přírody? Nejprve jsem se zamyslela nad tím, co se vlastně snažíme udělat. A pak jsem si položila otázku, jak by to udělala příroda. Jak by příroda filtrovala vodu? Nebo jak by chránila před nárazem? Víte, jak by to příroda vyrobila? Jak by to příroda dopravovala? Jak by to příroda zabalila? Chováme se spíše jako badatelé než dobyvatelé a začali jsme se nově učit, jak žít. Začali jsme hodnotit přírodu jiným způsobem. Pak mě napadlo, zda si někdo položil otázku, jak by příroda akumulovala sluneční světlo, přeměnila je na energii a tu skladovala. Tato otázka mě vlastně zajímala nejvíc. Pokud existuje alespoň jedna věc, kterou jsme možná od přírody okopírovali, pak je to plátek v solárním článku, připomínající list. Tak jsem jej zkoumala a zjistila jsem, že jsme při výrobě solárních článků vůbec nezkoumali listy rostlin. Solární články vůbec nevypadají jako listy, jsou to vesmírně strojírenské výrobky, které vůbec nemají s podobou života na Zemi nic společného. A to pro mě byla rána. Bylo to něco jako, počkejte chvilku, nemělo by to být součástí základních principů designu a strojírenství? Ale není. Když čteme o Leonardu da Vinci a jeho způsobu pozorování ptáků a o tom, jak Wilbur a Orville Wrightovi pozorovali ptáky, zjistíme, že to nedělali uvědoměle a že pro to neměli žádné formální postupy. Z toho jsem se málem zbláznila. A myslím, že tak je to určitě všude. A tak jsem začala pátrat v odborné literatuře a našla chabé zmínky – to bylo v roce 1990 – o
vědcích, kteří skutečně listy studovali a snažili se vyvinout způsob, jak vědomě napodobovat genialitu života.
Kdy přesně se ze spisovatelky stala poradkyně na biomimikry? Když vyšla kniha, začaly mi telefonovat různé společnosti. A organizace. A říkaly: „Hele, zkoušíme vymyslet nějaké věci a líbí se nám představa přírody jako modelu, ale nemáme po ruce žádné biology, a vymýšlíme tuhle věc a chtěli bychom, abyste přijela a ukázala nám, jak by to udělala příroda.“ Pak si knihu přečetla Dayna Baumeisterová (bioložka), která zrovna dělala doktorát na univerzitě v Montaně. Jednou ke mně zašla a 11 hodin jsme si v obýváku povídaly. A ona řekla: „Ráda bych se tím živila.“ A já na to: „Čím? O čem to mluvíte?“ A ona řekla: „Chtěla bych dělat biomimikry.“ A teď, po tolika letech – bylo to v roce 1998 – máme firmu, která úspěšně poradila již 50 společnostem z celého světa. Pak jsme také založily institut, protože jsme si uvědomily, že naším úkolem na světě – nebo alespoň tak jsme si to představovaly – je zdomácnět biomimikry v kultuře tak, aby se staly běžnou praxí, ustáleným pojmem a druhou přirozeností designérů.
Alex Grande
Rennett StoweTextile
Výrobci textilií a dlaždic napodobili hydrofobní strukturu povrchu listu, která způsobuje, že voda stéká z listu a odnáší s sebou částečky nečistot.
Když jste začínala, v jaký výsledek jste doufala? Naším skutečným vnitřním cílem bylo zvýšit respekt vůči světu přírody tím, že bychom při navrhování a rozhodování z přírody učinili model. A to je pořád náš cíl, naše hvězda. Ta nás stále vede. Jako ochranářka přírody a bioložka jsem si uvědomila, že náš citový vztah k přírodě se dost oslabil. Většinou jsme vůči ní měli pocit viny nebo jsme ji litovali. A když jsem pracovala s lidmi na biomimikrách, došlo mi, že skrze poznávání listu a snahu jej napodobit... Mám na mysli, že není nic lepšího, než se snažit napodobit list a chvět se pokaždé, když jdete po lese. Prostě jdete a říkáte si: „Pane bože, to je tak úžasné.“ Takže výsledkem byla větší úcta lidí k těmto organismům a ekosystémům. Lidi uviděli, jak ta falešná hranice mezi nimi a tímto organismem padá, uvědomili si, že v podstatě se všichni snažíme vykonávat určité funkce, které nám umožňují žít a prospívat na této planetě. Když se na to podíváte z hlediska funkce, uvědomíte si, že přírodní organismy se snažily vykonávat tyto funkce po 3,8 miliardy let, alespoň některé z nich, a my jen 200 000 let. Takže tady máme tento velmi mladý živočišný druh, který se snaží vymyslet technologie, které jsou již dobře adaptované. A pak tu máme před očima všechny ty modely, k nimž jsme byli celá ta léta hluší a slepí – autističtí, jak říká Thomas Berry –, a najednou jsme se probudili. A co se stane z lidí, když k tomu dojde? Vášniví ochranáři přírody. Alespoň pokud jsem mohla vidět. Takže pro nás bylo respektování
přírody určitým obratem, myslím pro lidskou rasu. Začalo pocitem úcty a vážnosti, a pak se z nás stali spíše badatelé než dobyvatelé a začali jsme se nově učit, jak žít, a nakonec jsme vnímali a hodnotili přírodu jiným způsobem. Domnívám se, že úcta k vrstevníkům nebo starším se přeměňuje ve slušné chování, ve způsoby jednání, které si také váží přírodního světa. To je, myslím, naše naděje. Biomimikry mají i vysoce praktický význam, protože díky nim dnes řada společností přichází se stále ekologičtějšími výrobky, které jsou energeticky i materiálově úspornější a obsahují méně toxinů, protože jsou založeny na organismech, které tyto požadavky musely splňovat po miliony let. Víte, návrhářská odpovědnost, kterou má dnešní designér, se v podstatě podobá odpovědnosti, kterou organismy musely nést po celou tu dlouhou dobu.
Koncepce biomimiker vypadá zcela přirozeně a běžně. Proč nebyla přijata již dříve? Proč si myslíte, že dnes je na ni vhodná doba? Biomimikry jsou jednou z věcí, které nám připadají naprosto zřejmé, a já si často kladu otázku: „Proč zrovna teď, proč ne odjakživa?“ Myslím, že cítíme pokoru, protože vidíme nechtěné důsledky našeho počínání. Vzpomeňte si na to všechno vzrušení a nadšení v 50. letech minulého století, kdy symbol atomu byl váženou značkou a každý jej chtěl mít. Procházeli jsme v podstatě obdobím bezradnosti. A protože jsme si uvědomili, v jaké situaci jsme, myslím, že jsme konečně připraveni přijmout nějakou pomoc. Byť by přišla od chobotnice nebo nosorožce a nikoli od rhodského učence, jsme na ni připraveni. A navíc je tady tato věda, která celá léta shromažďuje a nabaluje informace o tom, jak příroda funguje. Ne že bychom byli blíže jejímu úplnému pochopení nebo porozumění, ale máme trochu víc vědomostí a také existují technologie, které nám umožňují efektivně kopírovat to, co v přírodě vidíme, nebo alespoň základní principy toho, co vidíme. Víte, když se snažíme napodobit hedvábnou pavučinu, pak vlastně nekopírujeme pavučinu jako takovou, ale říkáme si: „Co je to za stavební principy, které pavoukovi umožní vytvořit vysoce funkční vlákno ve vodě a nikoli v organických rozpouštědlech – toxických rozpouštědlech? A navíc při pokojové nebo tělesné teplotě, a nikoli při 760 stupních Celsia? A za pomocí běžných surovin, jako jsou například cvrčci nebo listy?“ Dospěli jsme do bodu, kdy jsme schopni se na biochemii podívat a říci si: „Dokážeme to napodobit?“ Je dokázáno, že vlákna se dají vyrábět při pokojové teplotě za pomoci neškodné zelené chemie.
Jsou nějaké přírodní procesy, které k vašemu překvapení výrobci dostatečně nevyužívají? Co mě opravdu překvapuje, je to, že lidé nevnímají oxid uhličitý jako zásobárnu materiálů. Protože oxidem uhličitým jsou tvořeny všechny rostliny a obsahuje jej vše, co je v moři tvrdé a lasturovité. A to mě opravdu překvapuje. Je to zajímavé, ale zdá se, že jedinými oblastmi, v nichž je CO2 pro lidi užitečný, je pěstování řas a snad výroba bionafty. Ale víte, takhle je to vždycky. Naší obvyklou technologií je domestikace jiného organismu. Naší dojnou krávou jsou dnes řasy. Neumíme totiž ještě vzít oxid uhličitý a přeměnit jej na palivo přímo, a proto chceme, aby to řasy udělaly za nás. Ale existuje jedna společnost, jmenuje se Novomer. Sídlí ve městě Ithaca ve státě New York, vede ji Jeff Coates, a ta skrze studium rostlin našla řešení. Objevila způsob, jak vzít oxid uhličitý a katalyzátor a nechat proběhnout reakci, při níž vznikne uhlíkový řetězec, jakási uhlíková páteř, a z něj polymer zvaný polykarbonát, z kterého se dělají obaly na CD, sluneční brýle a různé jiné věci. Takže firma produkuje tuhý polykarbonát, který je po skončení životnosti biodegradabilní, ale vyrábí se z oxidu uhličitého. Dalším skvělým příkladem tohoto přístupu je betonářská firma Calera, kterou řídí Brent Constance. Brent býval odborníkem na korálové útesy a tvrdil, že při výrobě
jedné tuny betonu se uvolní jedna tuna CO2. Z výroben našeho nejběžnějšího stavebního materiálu, tj. betonu, pochází přibližně 6 až 8 procent všech uhlíkových emisí. To číslo je tak vysoké hlavně v důsledku výroby portlandského cementu, který se musí opakovaně pálit. A Brent tvrdí, že je to šílené, protože korálový útes je v zásadě také cementová stavba a v průběhu svého vzniku CO2 z přírody dočasně odnímá. Tak si od něj vzal recept a založil společnost Calera, která vezme oxid uhličitý a přemění jej na beton. Získává jej přímo v závodě, kde jej odebírá z komínů, prosycuje mořskou vodou a pak z něj vysráží vápencovou štěrkovou směs, která drží pohromadě i bez použití portlandského cementu. Tím najednou dojde k dlouhodobé geologické sekvestraci oxidu uhličitého ve stavebním materiálu, v betonovém bloku.
Baka Onigiri
Wildxplorer, flickr
Japonský vlak šinkansen (bullet train), inspirovaný aerodynamickým tvarem zobáku ledňáčka, díky němuž se pták dokáže potápět pro potravu bez rozvlnění hladin.
Došlo někdy k využití biomimiker, které se vám nelíbilo? Samozřejmě. Biomimikry představují inovační proces, že? Ten se dá použít k čemukoli. Včetně studia tučňáků za účelem vylepšení torpéd. Začali jsme se touto otázkou zabývat a konstatovali jsme, že existují tzv. mělké biomimikry a hluboké biomimikry. Jsou tři úrovně biomimiker. První úrovní je forma a forma se dá velmi snadno napodobit, například využít tvar tučňáka pro výrobu torpéd. Nebo vezměme jiný příklad: lopatky větráku. V Kanadě je jedna společnost, která se inspirovala zvlněným tvarem hrany ploutve keporkaka. Aplikovala jej na lopatky větráku nebo turbíny a ty se pak točily i při nižší rychlosti větru. To je nápodoba formy a je to fakt super. Chcete-li však napodobovat přírodu dokonale, musíte studovat i její procesy a ptát se: „Jak tu lopatku větráku vyrobíme? Z čeho ji vyrobíme? Jaká je životnost zvoleného materiálu? Dělám něco užitečného pro celek? A jak to zabalím a budu prodávat a dopravovat? Je to opravdu dostupné pro každého?“ Tím se dostanete do ekosystémové úrovně myšlení, která se ptá na důsledky všeho, co děláme. „Je tohle opravdu správně přizpůsobeno pro celou Zemi a nikoli jen pro můj konkrétní trh a moji konkrétní potřebu?“ Když mluvíme o torpédu inspirovaném tučňákem, pak musíme zmínit ještě jednu věc, a to je role přírody v tomto procesu. Příroda je nejen modelem, ale také měřítkem a rádcem. Takže pokud má být příroda modelem, řeknete si: „Co by v tomto případě udělala příroda?“ Pokud nahlížíte na přírodu jako na měřítko, pomyslíte si: „Co by tady příroda neudělala?“ To je také důležité. „Je to nutné? Stvořila by příroda takové torpédo? Proč? Proč ne?“ Tím začínáte vnímat přírodu jako učitel nebo rádce a ptáte se: „Proč byste to dělali právě takhle, nebo proč tohle nevídáme v přírodě?“
Jak vidíte biomimikry v příštích několika letech? Biomimikry představují mladý vědní obor a my jsme tak trochu jako banka, která ukládá a zpracovává spoustu informací. Učíme v tomto duchu biology a designéry již
asi 13 let a dospěli jsme do stadia, kdy potřebujeme přidat. Vytvořili jsme velkou poptávku. Když vezmete biomimikry a jejich synonyma, je to jako 28 milionů stran na Googlu. Proto jsme zahájili internetový program „odborných cest“, který poskytne o této problematice dostatek informací (e-learning). Lidé se mohou zúčastnit hodinového nebo týdenního kurzu, docházet na semináře, dělat certifikační kurz nebo se přihlásit na dvouleté magisterské studium. Také jsme si uvědomili, že nám hrozí nebezpečí „zbutikování“ v tom smyslu, že jsme malá skupina a po naší práci je velká poptávka. Proto jsme se potřebovali více zviditelnit, rozšířit, reprodukovat se. Věděli jsme, že potřebujeme dostat biomimikry do vědecky zaměřených tříd základních a středních škol (úroveň K-12) a také do osnov technických, architektonických a chemických odborných škol, a to se teď právě děje. Máme skutečně schopné učitele biomimiker pro vysoké školy. Máme tři univerzity, které vypsaly biomimikry jako vedlejší obor. A pak jsme si řekli fajn, největším problémem bývá přístup k biologickým informacím ve formě, která by designérům vyhovovala, a tou je funkčnost. Oni totiž neřeknou: „Jak udělat filtr?“, ale: „Jak filtrovat?“ Proto jsme v roce 2008 spustili stránku s názvem AskNature.org, což je nepříliš rozsáhlá Wiki s otevřeným zdrojovým kódem a navždy veřejnou doménou. Poslední fakt je zejména důležitý, protože jsme měli obavu, že když si někdo může nechat patentovat životní formu, co by mu zabránilo patentovat si způsob chůze gekona a přivlastnit si tuto technologii, aby ji nikdo jiný nemohl použít? Dá se říci, že jsme přivedli na svět novou disciplínu. K jejímu vypiplání potřebujeme základní, střední, odborné a vysoké školy, kurzy a lektory, a to ve všech regionech. Ohromuje mě, jak rychle se naše oblast stala vědní disciplínou ve velkém měřítku.
Zdroj: www.earthisland.org
