Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38 Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38

Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38

Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38 Václav Černý, vášnivý a zaujatý čtenář Dostojevského

Václav Černý, vášnivý a zaujatý čtenář Dostojevského Eva Voldřichová Beránková

Podle vlastních slov se Václav Černý seznámil s dílem Fjodora Michajloviče Dostojevského ještě v Čechách, tedy před svým odchodem do dijonského Carnotova lycea, kam se odebral jako šestnáctiletý v září roku 1921: Vidím, že jsem vlastně v té Francii a s pomocí Francouzů prohluboval a rozšiřoval jen svoje staré coups de soleil, oslnění, utržená již doma a v chlapectví. Rozhodně to platí o jisté četbě, kterou jedinou jsem v lyceu mimoškolně s vytrvalou vášní dále pěstoval, o Dostojevském.1

K hlubšímu a soustavnému studiu ruského klasika tedy Černý přikročil až v Dijonu: „A já jsem se tedy do Dostojevského vlastně poprvé až nad hlavu ponořil ve francouzských překladech, teprve tehdy a ve Francii...“2 Vzhledem k důležitosti tohoto prvního dlouhodobého a systematického kontaktu s ruským autorem je třeba stručně připomenout, které francouzské překlady Dostojevského byly vlastně v dané době k dispozici, jaká byla jejich kvalita a jak mohly případně mladého Václava Černého ovlivnit. Vůbec prvním intelektuálem, který se v osmdesátých letech 19. století pokusil zprostředkovat pařížskému publiku dílo ruského romanopisce, byl markýz Eugène-Melchior de Vogüé, autor tehdy velmi ceněné knihy Ruský román (1886), jež mu okamžitě vynesla křeslo ve Francouzské akademii. Markýz sice Dostojevského uznával jako hlubokého náboženského myslitele a spolehlivého vykladače evangelií, nicméně Dostojevskij-spisovatel v tomto vyznavači „dobrého vkusu“ a francouzského klasicismu vzbuzoval spíše zděšení. „Jímala mne beznaděj, když jsem se snažil vysvětlit tento svět světu našemu“,3 píše de Vogüé. Zatímco první autorova díla (Chudí lidé, 1846) ještě považuje za více méně přijatelná pro evropského čtenáře, Zločinem a trestem (1866) pro něho Dostojevského talent slábne. Běsi (1871) jsou pak už jen „zmatenou, špatně vystavěnou a častou směšnou knihou zatíženou apokalyptickými teoriemi“, Deník spisovatele představuje „temné hymny vymykající se jakékoli analýze i kontroverzi“ a Bratry Karamazovy (1880) francouzský odborník 1 2 3

Černý, Václav. Paměti I (1921–1938). Brno : Atlantis, 1994, s. 47. Tamtéž. de Vogüé, Eugène Melchior. «Dostoïevski», Le roman russe, Les grands écrivains de toutes les littératures. Internetový projekt. [online]. Dostupné z: .

112

přímo odbývá s tím, že „málo Rusů mělo odvahu pročíst se celou touto nekonečnou historií“. Tato nepříliš vábná reklama pak přispěla k tomu, že pod vlivem výřečného markýze a ve snaze příliš neznechutit publikum pařížských salónů francouzští překladatelé běžně vynechávali celé kapitoly jednotlivých románů (například Bratrům Karamazovým Charlese Morice z roku 1888 chybí téměř polovina textu) a zbytek stylisticky upravovali či mravně učesávali k nepoznání. Dostojevského díla postupně vycházela, nicméně dělo se tak bez jakékoli ucelené koncepce, z popudu různých překladatelů a vydavatelů (nejčastěji Plon), při absenci jakékoli zpětné vazby na originály. K roku 1921, kdy Černý přijíždí do Dijonu, tedy sice existují francouzské překlady celého románového díla Dostojevského, Deníku spisovatele a převážné části autorových povídek, nicméně následnými generacemi pařížských slavistů budou všechny tyto texty bez výjimky označeny za zcela nevhodné a autorovu poetiku nevystihující. (Ostatně kromě Francouzské národní knihovny v Paříži jsou dnes jakékoli verze Dostojevského románů a povídek z 19. či první poloviny 20. století zcela nedostupné a ve školství se s nimi nepracuje.) Teprve ve třicátých letech se kolem Nové francouzské revue zformoval další okruh slavistů, kteří kompletně a zevrubně přepracovali tyto staré překlady pro potřeby nového souborného vydání Dostojevského díla. Tytéž nebo jen lehce upravené verze pak v padesátých letech vyšly v prestižní edici Plejáda. Právě texty z třicátých a padesátých let jsou dnes používány jako závazná „kanonická verze“ děl a v univerzitním prostředí (tedy při psaní diplomových a doktorských prací) je povoleno vycházet pouze z nich. Vzhledem k tomu, že v padesátých letech již Václav Černý do Francie nevycestoval (od roku 1951 měl dokonce zakázáno přednášet i na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy), nelze předpokládat, že by se kdy s těmito kvalitnějšími překlady seznámil. V pražském prostředí je ostatně ani nepotřeboval, neboť české verze Dostojevského děl jsou obecně nesrovnatelně kvalitnější než francouzské. Jen pro zajímavost dodávám, že určitá část dnešních francouzských slavistů považuje i onu „kanonickou verzi“ za příliš poplatnou pařížskému vkusu (zjednodušené věty, příliš elegantní formulace, ochuzení jednotlivých stylistických rovin díla, tlumený patos originálu, cenzura přílišných „výstřelků“ textu, atd.), takže od devadesátých let existuje projekt nakladatelství Actes Sud, v jehož rámci André Markowicz trochu kontroverzním způsobem znovu překládá celého Dostojevského. Cílem je zachytit originály v jejich „epileptické nejednoznačnosti“, takže výsledek je často daleko provokativnější a více snově-halucinační než originál.

113



Eva Voldřichová Beránková

Ale vraťme se do dvacátých let. Václav Černý si samozřejmě nemohl nebýt vědom slabin francouzských překladů, s nimiž pracoval (ve svých Pamětech ostatně ironicky glosuje markýze de Vogüé). Na druhé straně je však pozoruhodné, do jaké míry český student přejal dobové představy o Dostojevském jakožto temním slovanském géniovi, jehož poetika je neslučitelná s tradicí uměřeného, jasného, elegantního vyjadřování a jehož díla by měl evropský čtenář pokud možno pravidelně vyvažovat notnou porcí francouzských klasiků, pokud nechce svou literární zvědavost zaplatit nalomeným duševním zdravím: … teprve tehdy a ve Francii a v kontrastu k francouzskému duchu, jenž mne právě formoval, jsem si na Dostojevském uvědomoval, a zároveň krotil, svoje slovanství, a pro můj pocit lidskosti, pro mou mravní rovnováhu a mou potřebu rozumového ladu a skladu bylo jistě šťastnou náhodou, že se můj prožitek Dostojevského udál na pozadí současně vnímaných francouzských klasiků, Corneille, Racina, Pascala, zhusta stejně hlubokých a krutě tragických, ale obdařených mocí vynášet kalné hrůzy lidského mravního podzemí na denní světlo a přemáhat je vytříbeným jasem svrchované racionality Latinců! (Černý , Václav. Paměti 1 (1921–1938). Brno : Atlanstis, 1994, s. 47.

Jestliže Václav Černý ve Francii neměl k dispozici dobré překlady ruského autora, mohl se spolehnout alespoň na jednu kvalitní a dodnes v mnohém platnou teoretickou studii, a to na Gidovu monografii Dostojevskij4 z roku 1923. Víme bezpečně, že ji četl, protože knihu zmiňuje ve svých Pamětech. (Pro úplnost dodejme, že později konzultoval i jiné francouzské studie, například kritiky Edmonda Jalouxe či Vladimira Poznera či slavný Troyatův životopis Dostojevského,5 nicméně podobné zdroje viditelně sehrály jen velmi omezenou roli v jeho chápání tohoto klasika ruské literatury.) Naopak o silném Černého obdivu k Gidovi nemusíme široce pojednávat, neboť jej velmi dobře popsal a zdokumentoval Jiří Pistorius6 v článku s výmluvným názvem „Nadevše drahý učitel. Povaha celoživotního vztahu Václava Černého k André Gidovi“. V této souvislosti tedy nikoho nepřekvapí, že český literární vědec a komparatista ve svém pohledu na Dostojevského převzal celou řadu Gidových metod a postřehů. Zde zmíníme jen dva nejmarkantnější vlivy. Gide, André. Dostoïevski. Paris : Plon, 1923. Troyat, Henri. Dostoïevsky. Paris : Fayard, 1960. 6 Pistorius, Jiří. „Nadevše drahý učitel. Povaha celoživotního vztahu Václava Černého k André Gidovi“. In Václav Černý, život a dílo. Materiály z mezioborové konference pořádané Ústavem pro českou literaturu AV ČR, Filozofickou fakultou UK a Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR. Náchod 23.–25. března 1995. Praha : Ústav pro českou literaturu AV ČR, 1996, s. 47–63.

Václav Černý, vášnivý a zaujatý čtenář Dostojevského

Vzhledem k tomu, že pro André Gida byla jeho vlastní umělecká tvorba jakýmsi nástrojem umožňujícím formování sebe sama jakožto nejvyšší životní hodnoty (Václav Černý hovoří v této souvislosti o „sebetvorbě“, „sebeuskutečňování“), i jeho rozpravy o Dostojevském jsou vedeny v tomto duchu. Gida zajímá především Dostojevskij jako osobnost. Ve svých kritikách francouzský spisovatel nejčastěji vychází z Korespondence svého ruského předchůdce, z níž pak vyvozuje základní vlastnosti, touhy, ambice či obsese slavného pisatele. Teprve po sestavení poměrně důkladného psychologického portrétu Dostojevského Gide přechází ke konkrétním textům jednotlivých románů. Tyto mu však zase zpětně slouží jako ukazatele potvrzující původní psychologické hypotézy. Jinak řečeno Raskolnikov, kníže Myškin či bratři Karamazovi se stávají jakýmisi svědky v „kauze Dostojevskij“, ilustracemi jednotlivých myšlenek a citových hnutí svého geniálního stvořitele. Václav Černý ve svých textech věnovaných Dostojevskému postupuje velmi obdobně. Například v předmluvě ke slovenskému vydání Běsů nejprve řeší autorovu identitu (Do jaké míry je Dostojevskij psychologickým zosobněním Ruska? Které hodnoty a duševní pochody jej naopak spojují se Západem? Dá se v jeho případě hovořit o pokorné křesťanské duši, nebo o nebezpečném psychopatovi?) a teprve poté se obrací k jednotlivým románovým hrdinům. Jejich konkrétní případy pak opět posuzuje vzhledem k autorovi. S tím rozdílem, že tam, kde francouzský spisovatel hledal „polehčující okolnosti“ (Gidovy kritiky Dostojevského jsou prodchnuty hlubokou sympatií k ruskému autorovi), český kritik vypočítává nejčastěji ty „přitěžující“. Světice zakuklené do povětrných ženštin (Soňa Marmeladová, Nastasja Filipovna), cyničtí vrazi (Raskolnikov) či tyrani dětí (Stavrogin) jsou Černému prostředkem k obžalobě Dostojevského ze zvrhlého sadismu a drzého rouhačství. Celá polovina uveřejněné úvahy (15 stránek z 31) tak vůbec nezmiňuje jakékoli formální znaky díla a řeší jen „morální profil obžalovaného Dostojevského“. Když pak přejdeme k druhé části textu, blíže věnované samotným Běsům, rychle zjišťujeme, že ani tentokrát se tón příliš nemění: Z Dostojevského, tohoto bezbřehého autora, vám mám představit útržek, román Běsy …Úkol je těžký, vytrhnout jedno dílo z celku a vývoje falšuje vždy perspektivu. A dostáváme se k svému vlastnímu námětu pozdě, po dlouhém úvodu. Nu ale což, vždyť vlastně o jednom z Běsů mluvíme od počátku, o běsu Dostojevském. A ostatně tento román jeví všechny rysy Dostojevského vůbec.7

4

5

114

7

Černý, Václav. „Dostojevskij a jeho Běsi“. In týž. Studie a eseje z moderní světové literatury. Praha : Československý spisovatel, 1969, s. 45.

115




Opět se tedy dostáváme k osobnosti autora, kterou už do konce textu v podstatě neopustíme. Jiným, tentokrát tematickým pojítkem, které váže Černého kritiky k Gidovým, je preferování určitého vyhraněného typu fikčních hrdinů. Zatímco ruští vykladači Dostojevského (Merežkovskij, Šestov, Berďajev) kladou důraz na zářné postavy „světců“ (Myškin, Tichon, Zosima), a povyšují tak spisovatele na předního teologa pravoslaví, André Gide se ve svých analýzách přece jen častěji zaměřuje na „západním způsobem života nahlodané“ rebely, hříšníky a zpupné rouhače (Ivan Karamazov, Kirillov, Stavrogin). Tuto tendenci po něm ostatně zdědila a citelně prohloubila celá další generace existencialistů (Camus, Sartre, do určité míry i Malraux). Václav Černý, který se při výkladu Běsů explicitně odvolává na moderní francouzskou literaturu, také staví pouze na „velmožích zla“ (jak je sám nazývá) a vyznává se ze svého jednostranného obdivu k rebelům: Nuže, i z těch charakterů románu si vybereme k rozluštění pouze tři …, Stavrogina, Kirillova a Verchovenského mladšího. Přiznávám se bez mučení, že první dva jsou v Dostojevském, vedle Ivana Karamazova, moji hrdinové „préférés“: Dostojevského hrdinům dobrým, těm Aljošům, Zosimům, Myškinům, Soňám, se – chcete-li – ochotně kořím, miluji však jen ty zlé. Jsou nejenom hlubocí jako oni dobří, jsou i absolutně jasnozřiví a zoufale stateční.8

Jestliže se Černý ve dvacátých letech seznamoval s dílem Dostojevského na dijonském lyceu a pod jasným Gidovým vlivem, v letech třicátých tato „frankofonní oklika“ v přístupu k ruskému autorovi svým způsobem pokračovala. V období mezi roky 1931–1936 totiž český kritik pracoval v ženevském Institutu slovanských studií. Ruská část tamější knihovny byla neobyčejně bohatá jak na díla samotného Dostojevského, tak na celosvětovou kritickou literaturu o něm. Navíc Černého spolupracovník, bývalý člen pražského lingvistického kroužku a v emigraci čelný představitel Institutu Sergej Karcevskij byl považován za velkého znalce a ctitele ruského klasika. Václav Černý se podle vlastních slov v Ženevě věnoval „pilnému studiu“ nejen veškerých dostupných pramenů k Dostojevskému, ale i pravidelné četbě dobové francouzské prózy, která z Dostojevského rovněž vycházela. V Pamětech můžeme v této souvislosti najít odkazy na Françoise Mauriaka, Georgese Bernanose, Paula Claudela či Rogera Martina du Gard. Důležitou roli bezpochyby sehrál i fakt, že nedlouho po Černého příjezdu do Ženevy, přesně v dubnu roku 1931, uspořádal Institut k padesátému výročí Dostojevského smrti prestižní konferenci, na níž kromě Karcevského promluvily takové veli8

Tamtéž, s. 49.

116


činy jako Albert Thibaudet či ze zahraničí speciálně pozvaný Nikolaj Berďajev. Václav Černý tak získal příležitost osobně poznat a důkladně vyzpovídat některé z nejproslulejších vykladačů svého oblíbence. Právě v důsledku ženevského pobytu a díky neúnavnému studiu v místní knihovně si tak Václav Černý prohloubil svou již dřívější představu o bytostném propojení Dostojevského poetiky se světem francouzské literatury: Dostojevskij je z autorů nejdokonaleji „francisés“, jaké si lze jen přát, a vývoj francouzského románu od Père Perdrix přes Penězokaze ke Camusovi nepochopíš, nepřijmeš-li dokonalou asimilaci Dostojevského za jeden z vůdčích principů vývoje současné prózy9 .

Tato závislost moderního francouzského románu na ruském vzoru však podle Václava Černého není jednostranná, neboť sám Dostojevskij ve své tvorbě viditelně čerpal z hojné četby francouzských klasiků, jejichž sensibilitu pak obohatil o svébytné prvky ruské mentality: … není pochyby, že v Dostojevském vrací ruská literatura Západu, co jí byl francouzský a okcidentální romantismus půjčil, ale rousseauovský kult „dobré přírody“, čisté a dokonalé zvlášť tam, kde je prostá, pokorná, „lidová“ a trpící, vrací se prostě nadán vší silou a všemi ctnostmi absurdní „démesure“, jíž je ruská duše od původu schopna. Pochybuj si o tom na Západě, kdo chceš, my Slované víme, že babička Soni Marmeladové byla Pařížanka a jmenovala se Cosette a že masochistické rozkoše všech vyvrhelů Dostojevského … mají plusquamperfectum, jímž sahají až ke kalnému … fyzickému štěstí …, jež pršelo z metly slečny Lambercier kdysi předávno na nevinný zadek mladistvého Jean-Jacquesa v Bossey.10

Zatímco dosud jsme se věnovali pouze francouzským či z frankofonního světa pocházejícím podnětům ke studiu Dostojevského, nesmíme zapomínat ani na specificky české inspirační zdroje, které sehrály klíčovou roli v Černého zájmu o ruského spisovatele. Sám kritik v této souvislosti zmiňuje v prvé řadě Tomáše Garrigua Masaryka, jenž jej silně ovlivnil, nicméně který se později stal terčem četných Černého výtek: Byl jsem Masarykovi vděčen, že mne zavedl, ne zrovna přesně, do Ruska, upozornil na svět panslavismu, na ruské ambice univerzalistické, na ruské myšlení dějinněfilosofické, že podtrhl centrální kulturně-mravní význam Dostojevského a upozornil na řadu osobností kolem něho, Merežkovského, Berďajeva, slavjanofily, západniky. Černý, Václav. Vývoj a zločiny panslavismu. Praha : Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1995, s. 65. 10 Tamtéž. 9

117

Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38 Eva Voldřichová Beránková

Stále silněji jsem skeptičtěl k jednotlivým vývodům a obsahům Masarykova díla, nakonec pochyboval vůbec o striktně filosofické podstatě jeho myslitelské osobnosti, totiž v našem západním kulturním významu, svým noetickým intuitivním realismem zdál se mi patřit vůbec mimo rámec a soustavu okcidentální filosofické systematiky, kamsi na Rus, za Solovjova, po bok Losského.11

Ať už byly následné Černého kritiky Masarykova Ruska a Evropy jakkoli radikální, není pochyb o tom, že právě pod vlivem prvního československého prezidenta literární kritik a komparatista začal uvažovat o Dostojevském i jako o osobnosti politické. Tento aspekt totiž u francouzských kritiků od markýze de Vogüé po Gida a od Jalouxe až po Troyata není příliš přítomen. Francouzi sice tvorbu Dostojevského považují za jakýsi výsostný klíč k tajemstvím ruské duše, za hlavní bránu do světa pravoslaví, nicméně tento svůj zájem opírají spíše o literární, filosofická či teologická hlediska. Dostojevskij propagandista a politik je zajímá daleko méně. Naopak Václav Černý věnuje ruskému spisovateli a jeho veřejnému vystupování hned několik velmi obsáhlých pasáží ve svém proslulém díle Vývoj a zločiny panslavismu. Dostojevskij je pro něj teoretikem poslední fáze slavjanofilství, fáze, která proslula velmi pragmatickým až cynickým propojením původních ideálů slovanské vzájemnosti s imperiální politikou ruského samoděržaví. Na základě podrobného studia Dostojevského Deníku spisovatele Černý rekonstruuje jednotlivé (často nesourodé a protichůdné) myšlenkové pochody slavného spisovatele do jednotné logické linie, která by se dala shrnout následujícím způsobem: Díky pravoslaví, které si prostřednictvím nepřetržité byzantské tradice jako jediné zachovalo čistotu původního křesťanství, je dnes ruský lid lidem vyvoleným. Jeho prvořadý úkol spočívá ve spáse světa a zřízení konečného království Božího na zemi. K tomuto cíli by mu měly pomoci dvě „strašlivé síly“, kterými disponuje: „ucelenost a duševní jednota“ tohoto mnohamiliónového národa a jeho „co nejtěsnější sepětí“ s politickou mocí, tedy s carem. Na druhé straně v Evropě se množí úpadkové jevy (materialismus, ateismus, liberalismus a socialismus, které Dostojevskij tak trochu kuriózně strká do jednoho pytle), takže dříve nebo později budou veškeré velké státy vysíleny a nahlodány vnitřními či vnějšími spory. Jediným obrem na evropské pevnině, který vytrvá a spasí svět (i proti jeho vůli) sjednocením veškerých národů pod svým vedením, tedy bude Rusko. Do té míry, do jaké je to možné, by tedy Rusko mělo expandovat do Evropy (zpočátku dobytím Cařihradu). Pokud to možné není, mělo by provizorně ponechat evropské národy svému bídnému osudu a obrátit se do Asie. 11

Tamtéž, s. 112.

118

Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38 Václav Černý, vášnivý a zaujatý čtenář Dostojevského

Teprve ve chvíli, kdy se Evropané znesváří a vysílí mezi sebou, může se Moskva vrátit a bez boje zaujmout nové pozice. Co se týče neruských slovanských národů, prvořadou pozornost je třeba věnovat Srbům a Bulharům, tedy Slovanům pravoslavným. Poláci, ale i Češi, Slováci, Slovinci či Chorvati jsou naopak trvale nahlodáni katolicismem a západním způsobem uvažování obecně, takže se v očích ruského nacionalisty stávají nebezpečně rozkladným elementem narušujícím jednotu pravoslavného slovanstva. Dostojevského slavjanofilství tedy Černý demaskuje jako představu naprosté ruské dominance nad menšími národy, dominance nemající zhola nic společného s naivními představami českých idealistů (Kollár, později Svatopluk Čech či Josef Holeček) o slovanské vzájemnosti. Běžný čtenář Dostojevského si patrně bude klást otázku, zda Černého brilantní résumé není k ruskému spisovateli příliš přísné. Dostojevskij byl osobou vypjatě patetickou, citově nevyrovnanou a ve svých výlevech často silně přehánějící, ve vztahu k Evropě se u něho střídala období upřímného obdivu se stejně intenzivními momenty zahořklé nenávisti. Texty, z nichž Černý cituje, také nevznikaly jako nějaký souvislý politický manifest s jasným programem. Jednalo se naopak o soubor článků příležitostných, často balancujících na hraně pamfletu a vydaných v konkrétních historických souvislostech (rusko-turecká válka let 1877–1878). O směšně vypjatém nacionalismu a nebezpečně mesiášském slavjanofilství Dostojevského sice nemůže být sporu, nicméně činit z ruského spisovatele jakýsi pomyslný článek v nekonečném řetězu bezpráví táhnoucím se od despotismu Petra Velikého až k sovětskému imperialismu stalinského typu se přece jen může zdát poněkud přehnané. Na druhé straně je pravda, že Václav Černý touto svou studií odhalil zcela novou tvář ruského génia. Ne všichni čeští obdivovatelé Dostojevského (o francouzských vůbec nemluvě) si uvědomují rozporuplnost této zvláštní osobnosti, která se v mládí natolik znelíbila státní moci, že byla vyhnána na deset let na Sibiř, nicméně která ke konci života paradoxně naopak sehrála roli jednoho z nejvlivnějších intelektuálních spojenců carského dvora. Černého kritika tedy možná je poněkud zaujatá (nezapomínejme, že ji formuluje v padesátých letech, kdy má se sovětským režimem a jeho teritoriální nenasytností nevyřízené účty), nicméně vnáší do debaty náhled, o němž většina západních komentátorů pietně mlčela. Pro úvahy nad dílem Dostojevského, které Černý píše v letech komunistického režimu, je vůbec typická jistá základní ambivalence. Na jedné straně jako by český kritik nemohl autorovi Bratří Karamazových zapomenout, že je Rus, tedy příslušník národa dobově vnímaného jako násilně rozpínavý, svobody si necenící, ke slabším povýšeně okupantský a ke svým vlastním diktátorům zbaběle patolízalský. 119





Vrhal jsem se na literaturu, jako bych do té chvíle nebyl žádnou knihu držel v ruce. Chápu dnes, že to byl únik, vždyť mne zároveň otloukal déšť zatčení a poprav a žil jsem v plném vědomí vlastního ohrožení. Jaké jásavé úniky to nicméně byly, za Dantem i k Dostojevskému, k Shelleyovi, Puškinovi, Leopardimu, Mickiewiczovi! … Klid byl jejich, mně však ulevoval, jejich vítězství mi pomáhalo žít a radilo přežít. Za nic na světě bych se nechtěl zříci těch nevýslovných vzpomínaných okamžiků, jsem šťasten, že jsem je v životě poznal.14

Ve třetím díle Pamětí tak můžeme najít například následující ukázku: Dostojevskij ve svých Zápiscích z mrtvého domu mudračí o člověku jako o „tvoru všemu přivykajícímu, a to prý je jeho nejlepší definice“. To je nesmysl, a znamená to jen, že tento odporný génius byl v domě mrtvých sám sebe schopen seřídit na návyk doživotního otroctví, talent ostatně ruský, ale já ho naprosto postrádám, bytostně a přímo fyzicky si jej ošklivím.12

Studii „Okénko do světa Franze Kafky“ zase Černý končí provoláním: Povídka Proměna má v rámci Kafkova díla osobité místo: výjimečně zde autor projevuje svému hrdinovi jakýsi stín soucitu, výjimečně také spojuje pocit viny se skutečným proviněním. … Ten šálivý prvek soustrasti mate: Proměna jím nabývá náznakového rázu osobní zpovědi, básník se zde citově angažuje přes míru svého zvyku. Ale nespoléhejte na to příliš, Kafka zpovídá ještě spíš VÁS, než se zpovídá. Neboť není autora lstivějšího a úskočnějšího než Kafka. Krom jediného ovšem: Dostojevského.13

„Odporný génius“, „lstivý a úskočný autor“, „čelní představitel literárního sadismu“, taková a ještě mnohá jiná nepříliš lichotivá slovní spojení můžeme najít v Černého statích o Dostojevském. Na straně druhé je ve stejných dílech ruský autor oslavován jako „praotec románu existenčních významů“, „zakladatel moderního románu-mythu“, „vzor současné evropské literatury“, „nikým nepřekonaný génius“, „básník bolestí zmučeného srdce“ atd. Černý proti Dostojevskému pravidelně protestuje, hádá se s ním, opravuje jeho morální teorie i teologické premisy, je alergický na jeho politické postoje, nicméně při tom všem nedokáže ruského autora neustále znovu nečíst a nepromýšlet. Tam, kde jej irituje Dostojevskij-ideolog, je okouzlen Dostojevským-romanopiscem. Tam, kde obviňuje Dostojevského-nacionalistu ze styčných bodů s pozdější sovětskou mentalitou, zároveň v Dostojevském-umělci a moralistovi nachází naději a vůli individuálně bojovat se všemi totalitními nástrahami. Například v padesátých letech, kdy je Černý komunistickou mocí zcela terorizován, izolován od univerzitního života a donucen psát jen drobné texty pod pseudonymy, utíká se tím častěji k četbě a studiu slavných románů (nejen) Dostojevského, které mu pomáhají přežít, nevzdat se, pokračovat v práci: Černý, Václav. Paměti III (1945–1972). Brno : Atlantis, 1992, s. 412. Černý, Václav. „Okénko do světa Franze Kafky“. In týž. Studie a eseje z moderní světové literatury. Cit. vyd., s. 157.

12

Paradoxně jediným lékem na znechucení vyvolané totalitními sklony nasáklého Dostojevského se tak stává jen konzumace zvýšených porcí téhož Dostojevského, geniálního umělce a tím i neocenitelného inspirátora a neopakovatelného individua. Na závěr bych chtěla zmínit Černého stať nazvanou „Smích a soud ironikův“, začleněnou do díla Osobnost, tvorba a boj. Autor v ní vysvětluje rozdíl mezi takzvaným „učitelem pravdy“ a „učitelem svobody“. Zatímco ten první celou vahou své osobnosti a díla jasně ukazuje všem následovatelům cestu, učedníci toho druhého se musejí životem probít sami, často mimo či dokonce proti vůli mistra. Hlavním úkolem učitele svobody je totiž nedat svým žákům nikdy spát, neustále je provokovat, vzbuzovat jejich otázky, zbavovat je všeho nesvobodného, předem utvořeného a pohodlného. Právě takovým „učitelem svobody“ byl pro Václava Černého jeho milovaný a zároveň i nenáviděný Fjodor Michajlovič Dostojevskij.

Václav Černý, Impassioned and Tendentious Reader of Dostoevsky The article brings a short chronological analysis of the Czech literary critic’s ambivalent relation to the Russian writer. Although Černý had read Dostoevsky before his departure to France, he devoted himself to intensive study of the Russian writer only at Lycée Carnot in Dijon. While he clearly understood the problematic qualities of contemporary translations, nevertheless he remained influenced for a long time by the French notion of Dostoevsky as a morbid Slavonic genius whose poetics is incompatible with the European tradition of measured, clear and elegant expression. From the methodological point of view Černý was mainly influenced by André Gide, while and the key role in his understanding of Dostoevsky’s poetics was his later six-year stay at The Institute of Slavonic Studies in Geneva. Masaryk’s Russia and Europe, which increased Černý’s interest in Dostoevsky as a political person, appears as the most important Czech inspirational source. Enthusiastically admired and vehemently deprecated, Dostoevsky played the role of a real “teacher of freedom” in Černý’s life.

13

120

14

Černý, Václav. Paměti III (1945–1972). Cit. vyd., s. 373.

121

Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38 Svět literatury, 2008, roč. 18, č. 38

Recommend Documents