Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37

Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37

Serlio v rukou Indiánů* Syntéza a synkretismus mexických a evropských uměleckých forem Pavel Štěpánek

Chtěl bych se mýlit, ale zdá se mi, že i ti, kdož u nás čerpají z odborně i morálně nezlomného Zdeňka Kalisty,1 z jeho velkolepého chápání baroka, nejsou schopni nebo ochotni uznat jeho základní myšlenku: totiž že při posuzování tohoto slohu musíme mj. odpoutat svůj zrak od Čech, popřípadě i Itálie a přenést se do Španělska a jeho někdejších kolonií, abychom se setkali s podobným životním pocitem. Kalista totiž pochopil, že právě Španělé (a Portugalci) rozšířili svými objevy, zejména Ameriky, podstatnou měrou jeviště lidských dějin. S ohledem na převládající myšlení – náboženské – to formuluje následovně: Do panoramatu církevního života vstupuje tu … nekonečná forma životních forem a obsahů. A přece je její příslušník, prosycený synkretismem, prožívá v pevné jednotě. Čínský katolík je mu vnitřně právě tak nebo skoro tak blízko, jako katolík z Porýní nebo Chorvatska, a katolík z nějakého indiánského kmene v severním Mexiku či na břehu La Platy žije s ním na téže rovině vnitřního života. Syntetické tendence, prostupující barokního člověka, otevírají jej vnitřně daleko šíře a volněji mnohotvárnosti života, resp. životu, než tomu bylo v jiných stylových obdobích, jimiž evropské lidstvo do té doby prošlo …2

Platí to ovšem už od 16. století, kdy právě podle Kalistova výkladu Španělsko nastoupilo cestu, která vyústila v baroko. Že si lidé u nás (v baroku) tyto – jak se dnes říká, globální – souvislosti uvědomovali, svědčí například kazatelna v kostele sv. Mikuláše ve Znojmě v podobě glóbu s přesně vyznačenými obrysy Ameriky včetně hlavních řek, dále pak velmi četné alegorie čtyř světadílů s Amerikou na fasádách našich paláců a domů, uvnitř církevních staveb i jiné, zejména grafické, projevy v celém dlouhém období od 16. do 18. století. Sebastiano Serlio je italský architekt 16. století, autor teoretického pojednání o architektuře, jež vyšlo v několika svazcích 1537–1576. 1 Zdeněk Kalista. Tvář baroka. Mnichov, 1982; Londýn, 1983 a Praha 1992. – Idem, Tvář baroka – Poznámky, které zabloudily na okraj života, skicář problémů a odpovědí, Praha 2005. Kromě Kalisty namířili pohled do zámoří i někteří spisovatelé, například Jaroslav Durych, Služebníci neužiteční (1940), nebo František Křelina, Amarú, syn hadí (1942). Z těch, kdo se hlásí ke Kalistovi včetně jeho katolictví, odmítá vazby na španělský katolický svět M. Horyna, přestože u Kalisty je vypozoroval – viz recenze Kalistovy knihy v rubrice „Knihy, které změnily českou historiografii“. Kuděj, 2006, č. 1, s. 85–93. 2 Zdeněk Kalista. Tvář baroka. Mnichov 1982, s. 164. *

168

Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37 Serlio v rukou Indiánů

Průběh tohoto vývoje se projevuje zcela zjevně v architektuře Nového světa, jež těží ze společných kořenů italských a antických už od prvních let po dobytí Ameriky a pokračuje pak i v 17. století a vrcholí v 1. polovině století 18. S výjimkou úzkého pruhu východního pobřeží, obsazovaného nejprve Francouzi a Holanďany (New York byl předtím Novým Amsterdamem) a nakonec Angličany s více než stoletým zpožděním po Španělech, byla celá severní Amerika v rukou Španělska. Proto tehdy byla dnešní severní Amerika (USA) chápána i odpůrci Španělů jako America Mexicana, jak o tom svědčí i obraz holandského malíře Pietera Ringa (1615–1660, Bode Museum, Berlín). Počátky budování Ameriky, přesněji její architektury, jsou ve stručnosti obsahem mého článku. Jako axiom předpokládám, že čtenáři se už zbavili nebo alespoň po dobu expozé zbaví předsudků, v nichž koření báchorky o zlých Španělech (ti samozřejmě také existovali), zkrátka myšlení v duchu černé legendy, a zejména dosti často bohužel vyslovovaného názoru, že Španělé v Mexiku udělali totéž co bílí anglosaští protestanti v dnešních USA, tj. že buď Indiány programově hubili, nebo je odsunuli do rezervací. (Pokud by tu ještě nějaký pozůstatek podobného myšlení byl, dovolím si aktualizaci, že Mexiko má dnes na sto milionů obyvatel, z nichž více než 80 procent jsou Indiáni nebo mestici, a že tento stát je dnes na třináctém místě ve světové ekonomice.3 ) Naopak, Španělé i Portugalci po celé Americe postupovali plánovitě ve vytváření smíšených manželství, a to na nejvyšší úrovni, jak o tom svědčí zejména obrovský monumentální obraz Svatba inckých dívek se Španěly, konkrétně sňatek dona Martína de Loyola Calatrava, guvernéra a generálního kapitána místokrálovství Peru y Chile, a Beatrize Clary Coya (příjmení v jazyce kečua) a jejich dcery Any Maríe Coya s Juanem Borjou, od neznámého autora. V rovině aktualizace připomenu, že na sňatek s inckou princeznou došlo i v případě jednoho Čecha, i když až počátkem 20. století.4 Na rozdíl od USA, kde si ještě na začátku šedesátých let černoch nesměl sednout v autobuse, pokud by jediný bílý stál, Španělé, pokud k tomu byly důvody, černochy, resp. míšence, i nobilitovali, jak je to zaznamenáno na obraze malíře Adriána Sáncheze Galque První mulaté v Las Esmeraldas (Ecuador) z roku 1599, rovněž z majetku madridského Muzea Ameriky. Ještě v 19. století byli černoši v Severní Americe trestáni, pokud se pokoušeli získat vzdělání nebo vůbec číst. Že Španěly řízená mexická společnost byla tolerantní, dokazují nejrůznější materiály, zejména přesvědčivě malovaná španělská stěna – Mołdawa, Tadeusz et al. Státy světa: mapy, státní symboly, základní údaje, obyvatelstvo, hospodářství, státní zřízení, historie, hlavy států. Praha 2002, s. 233 ad vocem, údaje z roku 2000. 4 Wagner, Elsa Moravek Perou de, My Roots Continents Apart. A Tale of Courage and Survival. New York – Lincoln – Shanghai 2005. 3

169

Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37 Pavel Štěpánek

biombo, znázorňující život na počátku 18. století – s vícero přesvědčivými detaily: na prvním místě kosmologický tanec (spíše let) El volador, přežívající z předkolumbovské doby, a na druhém vpravo tanec v maskách (opět v madridském Muzeu Ameriky). Jezuitský misionář P. José de Acosta radil Španělům, „aby Indiánům nebylo v ničem bráněno, pokud se do jejich konání nedostane žádná zjevná pověra“. A jako příklad dává svou vlastní zkušenost: V Tepotzotlánu, na sedm mil od hlavního města México, jsem viděl Indiány tančit [tanec] mitote na nádvoří kostela, ale zdálo se mi vhodné, aby se Indiáni zabavili ve sváteční den, protože nějakou tu rekreaci [uvedeno doslova recreación] potřebují; k (takto) veřejnému tanci není žádných námitek, zatímco kdyby jim byl zakázán, určitě by se k němu uchýlili někde na samotě.5

Poté, co roku 1523 dobyl Cortés hlavní město Aztéků Tenochtitlánu (dnešní Ciudad de México) za pomoci jiných indiánských kmenů, takže – jak vtipně konstatoval Octavio Paz6 – to byli zase Indiáni, kdo za vedení Španělů porazili jiné Indiány (Aztéky). Tedy jinými slovy, se Španěly šli ti Indiáni, kteří byli nespokojeni s nadvládou Aztéků, což byla v podstatě většina. Za deset let poté už tam pracoval jako picapedrero, tedy jako kameník a sochař a možná i stavitel,7 jeden obyvatel českého království, kterého známe pod jménem Andrés (de) Morab de Bruna (zvaný též španělsky Morales), tudíž Ondřej z Moravy, původem z Brna, popřípadě Ondřej Morava z Brna. Je to doloženo v dokumentech inkvizice, před kterou se obhájil, že není luterán, jak byl obžalován.8 Tento Moravan (do Nového světa od nás asi neodplul zcela sám) tvořil součást armády kameníků a sochařů, která dala do pohybu výstavbu bezprostředně po obsazení Mexika Španěly. Velmi rychlý průběh dobývání a kolonizace Ameriky se projevoval výstavbou jednotlivých staveb církevního, palácového, vojenského i civilního typu i celých osad a měst. Odhaduje se, že na začátku 17. století, tj. necelých sto let poté, co hlavní město Mexika dobyl Hernán Cortés, stálo v Americe už na 70 000 kostelů a 500 klášterů.9 Jak k tomu došlo? Acosta, José de. Historia Natural y Moral de las Indias. 16, cap. XI, s. 214. 1. vydání Madrid 1590, 2. Barcelona 1591. 6 Paz, Octavio. El laberinto de la Soledad. México 1959, zejména kapitola 5. 7 Slovo kameník (picapedrero) se ztotožňovalo také se sochařem, podobně jako tehdy převažující výraz v jazyce náhuatl, tj. aztéčtině – tezozonque, tj. „ten, kdo rozeznívá kámen.“ Španělsky el que hace cantar la piedra. 8 Uchmany, Alexanda. „Entre el judaismo y el cristianismo: un judío italiano ante la inquisición de la Nueva Espańa“. In Offprint from Proceedings of the Eigth World Congress of Jewish Studies. Divison B. The period of the Bible. Jerusalem 1982, s. 55–60. 9 Štěpánek, Pavel. „Koloniální umění v Mexiku (16.–18. století)“. Dějiny a současnost, 1992, roč. XIV, č. 2, s. 44–48. 5

170


Ve stručnosti můžeme konstatovat s Białostockým,10 že velmi záhy přišli do Mexika představitelé náboženských řádů, především žebravých, a zdaleka nejvíce františkáni, kteří už v roce 1524, rok po pádu Tenochtitlánu, mírnili svým filantropismem a idealizací dopad zištnosti a bezohlednosti některých dobyvatelů, konkrétně například zakládáním špitálů a klášterních škol pro domorodé obyvatelstvo. Založili Provincii Svatého Evangelia Mexiko (Provincia del Santo Evangelio de México). První biskup v Mexiku, Zumárraga, jemuž mnozí autoři nemohou přijít na jméno, publikoval v Mexiku krátký přehled křesťanského učení pod názvem Breve doctrina, jenž byl kompilací dvou děl Erasma Rotterdamského: Paraclesis a Encheiridion militis christiani, takže paradoxně se mexickým Indiánům dostalo poučení o křesťanské doktríně v její nejnovější, humanistické formě, čehož se nedostalo ani žoldnéřům pod vedením Hernána Cortése.11 Zde bychom mohli připomenout názor Maxe Dvořáka o kontinuitě obecné kultury při zániku vyšší civilizace, vyslovený již roku 1903, když hovořil o antické tradici v Aliscamps u Arles v jižní Francii: Zánikem vyšších uměleckých zájmů nebyla umělecká činnost [antická] přerušena ani nezmizely staré umělecké formy. Květ zvadl, strom vytrval. Trvalo především dále to, co bylo zakořeněno ve všech vrstvách obyvatelstva, co nevyžadovalo rafinovanosti, zvláštního uměleckého chápání. Objevují se stará schémata a tvary, které se nám jeví jako stručný výtah ze staletého vývoje. Všeobecně zachovalo se na západě i tam, kde slohová i dílenská tradice zanikla, to, co bylo obecným předpokladem a základem celého antického uměleckého tvoření od dob rozkvětu řeckého umění. Problém barbarizace antického umění není již abstraktním pojmem a nabývá historicky reálného významu.12

Při výuce Indiánů se uplatňoval osvědčený systém trivia a quadrivia, ve kterém kráčelo ruku v ruce vyučování náboženství i běžných znalostí, na vyšší úrovni i předávání vědeckých poznatků.13 Uplatňovala se pochopitelně tradice Mnemosyne14 adaptovaná na novou jazykovou situaci v Novém světě. Nebylo k tomu třeba mnoha pomůcek. Příkladem je používání příručky Rhetorica Christiana (Perugia 1559) mnicha Diega de Valdés. V tomto spise se metody františkánské evangelizace napojují na metody pseudolulismu (Raymunda Llul10

Białostocki, Jan. O sztuce dawnej Ameriky. Warszawa 1972, s. 57. I když novodobá levicová teologie osvobození (jako Leonardo Boff) považuje tuto františkánskou misi za příliš násilnou. Viz Bey, Horst von der. Kolumbus v reťiaziach (Kryštof Kolumbus a františkánska utópia v Latinskej Amerike). Bratislava 2006. 12 Dvořák, Max. Umění jako projev ducha. Praha 1936, s. 13. 13 Torre Viclat, Ernesto de la. „Religión y ciencia en el México colonial“. Anales de Historia de la Iglesia, 2003, roč. XII, s. 253–260. 14 Báez Rubí, Rubí. Mnemosyne novohispánica. Retórica e imágenes en el siglo XVI. Serie Estudios de Arte y Estética 58, México 2005. 11

171


la), které byly v humanistických kruzích 16. století značně rozšířeny, stejně jako práce s emblémy ve službách jakési re-funkcionalizace obrazu (v obecném slova smyslu), které měly upevnit utopická očekávání františkánského kulturního projektu: touhu po jednotě (unitas) a shodě (concordia) jakožto prvky pacifikace a založení nové indiánské církve. Ta byla upevněna okamžikem, kdy bylo uznáno zjevení Panny Marie Indiánovi Juanovi de Diego; z tohoto zjevení se záhy po dobytí Tenochtitlánu stala patronka Mexika Panna Maria Guadalupská (a z Juana de Diego s odstupem času světec, svatořečený zcela nedávno, v roce 2002, papežem Janem Pavlem II.). Totéž platilo v královských Zákonech pro „Indie“, které předepisovaly určitá urbanistická řešení; inspirovány erasmovskými humanisty dvora Karla V. vycházely z myšlenek formulovaných Tomášem Morem, katolickým humanistou na anglickém dvoře, který byl pro své přesvědčení popraven, v Utopii. To, co bylo utopické pro renesanční Evropu, se v praxi zkoušelo u Indiánů Nového světa. Umístění jednotlivých staveb bylo od samého počátku symbolické, mělo názorně ukázat triumf nové víry nad indiánským pohanstvím, a proto se zakládaly na bývalých indiánských svatyních či obětištích (katedrála v Mexiku, kostely v Cholule, z nichž hlavní stojí na vrcholu pyramidy). Pod tlakem nových společenských skutečností došlo v Mexiku k dalším podstatným změnám ve struktuře staveb. Tak například sehrála svou roli skutečnost, že se množství Indiánů obrácených na víru dobyvatelů při náboženských obřadech nevešlo ani do největších chrámů. Proto se přistoupilo k výstavbě tzv. otevřených kaplí.15 V Cholule také vznikla před rokem 1581 tzv. Královská kaple, původně postavená jako otevřená kaple (později byla uzavřena). Došlo tu ke zmnožení kaplí, a to do značného počtu. Architektem byl Luis Arciniega, mladší bratr stavitele katedrály v hlavním městě Mexika Claudia Arciniegy. Ten sehrál velkou roli nejen touto obrovskou stavbou, ale také zaváděním nových architektonických forem prostřednictvím efemérní architektury, zejména Castra Doloris, jako například při příležitosti smrti císaře Karla V. v roce 1559, kdy se Arciniega inspiroval v knize španělského traktátisty Diega de Sagredo, jenž zase čerpal z klasiků – zvláště Vitruvia, ale i Serlia. (Luis Arciniega, narozený 1537, přišel do Mexika roku 1550 jako třináctiletý, takže se musel vyučit prakticky zde.16 ) Půdorys kaple se střídavě připisoval jednak vlivu cordobské mešity, jednak předcházejícímu indiánskému teocalli (veřejnému shromaždišti a obětišti) a naposledy Serliovi. Jednoznačně průkazně hovoří ve prospěch Serliovy myšlenky reprodukce z jeho 2. knihy, označená jako Sál sta sloupů. McAndrew, John. The Open-Air Churches of Sixteenth-Century Mexico. Trios, Posas, Open Chapels, and Other Studies. Cambridge, Massachusetts, 1965. 16 Sagredo, Diego de. Medidas del Romano. Toledo : Remón de Petras, 1526. Faksimilová edice Valencia : Albatros Ediciones 1975.

15

172


Před těmito stavbami, ať už kostely nebo otevřenými kaplemi, stávala rozsáhlá atria, která vycházela jak z traktátistů, tak z učebnice křesťanské víry, jakou byla zmíněná Rethorica Christiana. Tam Diego de Valdés podrobně popisuje i na ilustraci, k čemu všemu takové atrium slouží (odvolává se i na Serlia). Otevřené kaple bývají jednou stranou přisazeny ke zdi (atria, kostela) a druhou obráceny do klášterního atria (dvora), odkud mohlo přihlížet obřadům velké množství lidí pod širým nebem. Příkladem je kaple založená františkány v Cuernavace roku 1529. Stavitelem byl Francisco Becerra. Białostocki upozorňuje, že na vzniku otevřených kaplí se podílel jak nedostatek kostelních prostorů, tak nutnost liturgických změn, i klima.17 Můžeme přidat také skutečnost, že prostí indiáni nebyli zvyklí shromažďovat se v uzavřených architektonických prostorách. Funkce je podobná jako u moderních hudebních pavilonů. Pouze kněz a přisluhující u oltáře se pohybovali ve vnitřním, krytém prostoru, ostatní stáli pod širým nebem.18 Charakteristickým znakem atria jsou i atriové kříže, z nichž lze připomenout zejména exempláře v Pueble, Tlaxcale, Atzalcoalcu (vystaven v Praze v letech 1967 a 1976) a hlavně v San Agustín de Acolman. Zde je na čtvercové peaně vytesán obraz Madony ve vysokém reliéfu a to tak, že spíš než křesťanský symbol připomíná idol. Kříž je pokryt nízkými reliéfy, které neporušují jeho válcový objem; reliéfy znázorňují nástroje Kristova umučení (Arma Christi, tj. důtky, hřeby, kladívko, kleště, žebřík, kopí, houba na tyči, trnová koruna, sloup a provaz). Uprostřed křížení břeven pouhá Kristova tvář silně připomíná předkolumbovskou masku, formou pak renesanční plastiku, a kontrastuje tak se spodní postavou. Kříže se stavěly na nádvoří (atria) kostelů a od roku 1539 byly vždy z kamene. Podobné jsou v Cuahtitlánu (hlavní město México) 1555, v Huichaplanu (stát Hidalgo); dále Jilotepec, Atoyac, Huipuilco. Hovoříme stručně o slohu zvaném tequitqui, jehož charakteristikou je křesťanská ikonografie a indiánské provedení. Stavitelské slohy uplatňující se v Novém světě v prvním období dobývání Ameriky (do roku 1550) představují zprvu jen prodloužení a varianty evropských slohů, takže na půdě Nového světa přežívají retardační pozdně gotické prvky v utváření prostoru i ve využívání skladebního tvarosloví, i když na Białostocki, cit. d. Rozeznáváme 3 typy otevřené kaple: 1) nejprostší: presbytář, otevírající se pouze jedním obloukem do atria (Actopan, Yautepec); 2) sestávající se z jedné či více lodí, perpendikulárních na osu chrámu a ve středu se otevírá presbytář (část věřících pod střechou) Tlalmanalco, Toposcula, Tzintzuntzan; 3) o početných paralelních lodích, připomínající mešity. Kaple San José de los Indios, připojená k velkému klášteru sv. Františka. Královská kaple v Cholule, popřípadě Etzatlán; totéž možno říci i o poněkud odlišné bazilice Cuilapan; používalo se jí během téměř celého koloniálního období.

17

18

173


druhé straně vznikají souběžně formálně vyspělé renesanční stavby současné s výstavbou v metropoli, jak o tom svědčí zejména fasáda zmíněného kláštera v Acolmánu, založeného v roce 1539. K prvotní stavbě se přidala roku 1560 fasáda, která patří k nejstarším a nejčistším projevům platereska, tj. španělské zdobné renesance na území Mexika. Technika stavby a výzdoby je absolutně zvládnuta a splňuje všechny požadavky na evropskou tvorbu. Na v podstatě středověké struktuře vznikl velký renesanční portál na způsob dekorativního štítu; cítíme kontrast mezi prostotou budovy a jemností a půvabem reliéfů, které zdobí portál (z roku 1560). Je nepochybné, že architekt a sochař tohoto portálu přišel přímo z Evropy; není v něm nic, co by poukazovalo na indiánskou ruku; technika reliéfu tak dokonalá, že by mohl zdobit kterýkoli portál ve Španělsku. Jediným rozdílem, který můžeme pozorovat, je dvojí archivolta, jakoby připomínala románský portál. Serliovské vlivy jsou patrné na první pohled, ale v tomto případě byl zprostředkovatelem znalostí ze Serlia španělský traktatista Diego de Sagredo, podle něhož vnikly i některé detaily acolmánského klášterního kostela. V hlavní křížové chodbě tohoto kláštera najdeme kombinaci serliovských prvků v hlavicích i sloupech se značně archaizujícím provedením. Evropské pojetí je ovšem obohaceno na Iberském poloostrově o některé formy, barvy i techniku islámských umělců (například stropy a mříže) a výsledný projev se spojuje v některých oblastech a v různých proporcích ještě se stavitelskou a hlavně kamenickou zručností původních obyvatel Mexika. Vhodnou ilustrací jsou ruiny františkánského kláštera v Tecali (stát Puebla). Na této zřícenině se naštěstí zachovala v neporušeném tvaru právě fasáda, která patří k nejčistším projevům renesance v Mexiku a která by mohla zdobit kteroukoliv stavbu v Evropě. Původně tu byl velký bazilikální kostel, čistě renesanční dílo, s velmi štíhlými sloupy hlavní lodi. Design portálu v Tecali je racionální, pečlivě provedený a proporčně vyvážený. Jeho neznámý autor musel velmi dobře znát klasické traktáty jak Serlia, tak Vitruvia. (Kvůli kvalitě se připisoval již zmíněnému Claudiovi de Arciniega, architektovi místokrále dona Luise de Velasco, ale nenašly se žádné doklady, hovořící v jeho prospěch). Položme si otázku: Jak se sem dostávaly Serliovy práce? Jsme o tom poměrně podrobně informováni. Existence architektonických knih v Mexiku a Americe vůbec je doložena nejen několika dochovanými exempláři, ale především i historickými záznamy, kdy například jeden z knihkupců v proslulém obchodním středisku Medina del Campo v Kastilii, kde se prodávaly hromadně například i flámské obrazy, odesílal do Mexika dva exempláře Serlia, čtyři Vitruvia a dvakrát Albertiho (tehdy zcela nové edice z roku 1582). Jiné archivní dokumenty uvádějí například v roce 1586 zásilku dvou výstisků Albertiho traktátu ve španělském překladu a v roce 1591 pak exempláře Vitruvia a knihu

174


Varia Conmesuración od Juana de Arfe y Villafańa. (Tak bychom mohli pokračovat dalšími a dalšími tituly; omezíme se jen na poznámku, že o století později se v oblasti mezi Mexikem, Venezuelou a Buenos Aires vyskytují traktáty převora emauzského kláštera, Španěla s českými kořeny Juana Caramuela y Lobkowicz.19 Známe i jména osob, jimž byly odeslány). Zde bychom měli připomenout ještě několika slovy význam Serlia, jenž je sice uznáván, ale nikoliv důvěrně znám. Sebastiano Serlio (1475–1554) proslul jako autor několika spisů. Pocházel z Bologne, byl žákem a pokračovatelem Baltazara Peruzziho; v jejich výrazu dostává nejjasnější podobu manýristický sloh. Pod záštitou krále Františka I. zavedl Serlio ve Francii tento styl stavbou zámku ve Fontainebleau, ovlivnil celosvětově architekturu svým spisem o pěti sloupových řádech (Regole generali di architettura, 1537)20 vycházejícím z Vitruvia. (Právě Františkovi I. Serlio své knihy připsal.) Jeho teoretické dílo vycházelo tiskem v letech 1537–1575 (spolu s dalšími spisy, jež se vydávaly v nových a nových vydáních) a ve Španělsku mělo mimořádný úspěch díky brzkému klasickému překladu od jezuity Franciska de Villalpando (3. a 4. kniha). První překlad do španělštiny vyšel ještě za Serliova života (1552) a další, v letech 1563 a 1574.21 Pro srovnání: Vitruvius byl přeložen do španělštiny roku 1565, Alberti roku 1582. Kromě základních pojmů z geometrie a perspektivy tu Serlio nabídl přehled pěti základních architektonických řádů (sloupů) a definoval nové kombinace architektonických prvků.22 Kniha se stala doslova světovým bestsellerem; v Evropě posloužila k záměně starých gotických modelů za nové, renesanční, v Serliově interpretaci. V Mexiku jsou jeho knihy doloženy ve veřejných i soukromých knihovnách.23 V přepracování italských grafik Španěly (konkrétně Pedrem Ángelem v toledské edici) pozorujeme posun, který se označuje jako serliovsko-villalpandovský, protože se dává přednost variantám, s nimiž přišel Villalpando, zejména s uplatněním sloupu nejen s motivy mužskými, ale i ženskými.24 19

Lisle, Geneviève Barbé-Coquelin de. Siècles dÓr de lárchitecture hispanique. Paris 2001, s. 288, a zejména kapitola „De Vitruve à Serlio et Caramuel: quelques thémes dínspiration et leur sukces“ (s. 293–301). 20 Serlio, Sebastiano. Regole generali di architettura di Sebastiano Serlio sopra le cinque maniere degli edifici, cioè, Thoscano, Dorico, Ionico, Corinthico, e composito: con gliessempi de l’antiquitá. Venetia 1540. 21 Gaya Nuño, Juan Antonio. Historia de la crítica de arte en España. Madrid 1975, s. 21; Correa, Antonio Bonet. Figuras, modelos e imágenes en los tratadistas españoles. Madrid 1993, s. 147–149; Ramírez, Juan Antonio. Dios, arquitecto, J. B. Villalpando y el templo de Salomón. Madrid 1991. 22 Serlio, Sebastiano. Extraordinario libro di Architettura... Nel quale si dimostrano trenta porte di opera rustica mista con diversi ordini: & venti disopora dilicata di diverse specie, con la scrittura davanti, che narra il tutto. Venetia 1566. 23 Serlio, Sebastián. Tercero y quarto libro de arquitectura. Facsímil de la ed. española de 1552. Ed. Víctor Manuel Villegas. México 1979.

175


Velké klášterní budovy postavené v Mexiku během 16. století se vyznačují poměrně jednotným pojetím v rámci řádových a civilních předpisů (vydaných místokrálem Mendozou). Vnější vzhled se přizpůsobuje účelu a velmi zjednodušuje formu; v místech, kde se koncentrovalo indiánské obyvatelstvo, od něhož mohl hrozit v prvních letech conquisty nepřátelský postoj, vrací se architektura k systému osvědčenému na Pyrenejském poloostrově v dřívějších pohnutých dobách reconquisty, boje proti muslimům, a to v chrámu – pevnosti. Františkánské kláštery (více než 40 zachovaných objektů) se vyznačují prostotou (například Huejotzingo, 1529–1558), zatímco augustiniánské (21 zachovaných) vynikají jak rozměry, tak bohatou výzdobou (San Agustín de Acolmán, Cuitzeo, Yuriria). Dominikáni se je snažili překonat výstavností, zvláště v pozdější etapě (Tepotzlán, Oaxaca, Yanhuitlán). Společné mají jedno: jejich průčelí byla obvykle dostavěna ve španělském renesačním (platereskním) slohu. Z hlediska vlivů, které nás zajímají, je nutno uvést na prvním místě Serliův vliv na řešení portálu v Huejotzingu; a pak už zmíněný v Tecalli, kde najdeme přímé inspirace v dílech Serliových. Neobvyklé motivy sloupů hlavic byly převzaty z latinské bible z roku 1481 a grafických listů, jejich exempláře dnes nacházíme ve sbírce v Escorialu. Zopakujme: rané klášterní stavby bývaly často dokončovány platereskními průčelími; k typickým patří již zmíněná fasáda kláštera sv. Augustina v Acolmánu, vyvrcholení pak představuje průčelí actopanského klášterního kostela, který byl založen v nové podobě v roce 1550 spolu s klášterem v Ixmiquilpanu. Zodpovědným stavitelem (nevíme jestli architektem) byl fray Andrés de Mata, jenž se – spolu se svými spolupracovníky – inspiroval v Serliovi, zejména v jeho ilustracích. Antické traktáty byly ve Španělsku přeloženy do španělštiny, takže byly běžně dostupné po celé Iberoamerice nejen erudovaným architektům znalým latiny, ale kterémukoli stavebnímu mistrovi, který uměl číst. Dokonce víme, že v roce 1589 Serliovy a Vitruviovy traktáty tvořily součást zkušebních testů tesařů, zedníků a stavebních mistrů, zejména nauka o pěti řádech, takže se nelze divit, že mnohé budovy či jejich články jsou odvozeny z různých traktátů, zejména Serliových. Mohly být však používány i jiné edice, například italská a latinská.25 Protože mezi mnichy byli například i Flámové (jeden z hlavních 24

García Vega, Blanca. El grabado del libro español. Siglos XV–XVI–XVII. (Aportación a su studio con los fondos de las bibliotecas de Valladolid, I.). Valladolid 1984, s. 122–123. Na území Latinské Ameriky se zachovalo více exemplářů v různých edicích například v Kolumbijské Národní knihovně (Biblioteca Nacional de Colombia) v Bogotě. Serlio, Sebastián. Tercero y qvarto Libro de Architectura de Sebastián Serlio, bolońés... traduzido de Toscano en Romance Castellano. Por F. de Villalpando, Architecto, Toledo 1563, která byla při zápůjčce pojištěna na 50.000 US$. – Serlio, Sebastiano. Tercero y qvarto Libro de

25

176


šiřitelů křesťanství i vzdělanosti – přišel mezi prvními dvanácti apoštoly – byl Fray Pedro de Gante) a Italové, jazykové problémy byly naprosto podružné. Významný byl také Serliův přínos pro vnější úpravu fasád, jejíž vzhled změnila až koncem 19. století petrofilie restaurátorů, popřípadě i pro vnitřní výzdobu malovanými serliovskými motivy. Serlio se totiž zabývá úvahami o povrchovém zakončení architektonických povrchů. Doporučuje, aby architekt věnoval této stránce osobní péči, aby bylo dosaženo formální integrity (celistvosti) budovy: Říkáme, že architekt se má zajímat nejen o výzdobu, která má být provedena v kameni a mramoru, ale také štětcem, jež má zdobit zdi a další části budovy, a zejména mu přísluší vše uspořádat jakožto vedoucímu stavby; pokud tak neučiní, může se stát, že by někteří malíři, stejně tak namyšlení a tak chtiví slávy a sebeocenění, jako málo soudní, neukázali schopnost ani respekt k rozdílům v barvách, ani smysl pro nic jiného … A kromě toho, se zdravým a opatrným úsudkem, se bude fingovat mramor nebo kameny, popřípadě bronz … a pokud bude postupováno tímto způsobem, dílo bude oceněno všemi, kdož jsou schopni rozeznat pravdu a fikci.26

Následně Serlio píše o fingovaných mramorech, o černobílé dekoraci, o architektonických prvcích malovaných na zdech a o kazetových stropech i jejich kombinaci s groteskami, malovanými na stropech a klenbách. Fresky bývají častou součástí výzdoby augustiniánského kláštera. Téměř všechny jsou provedeny výlučně černobíle; projevuje se tu mimořádně patrně vliv evropských předloh: grafiky. Grafiky sloužily i pro čistě dekorativní výzdobu renesančního charakteru.27 Poslední, vrcholovou ukázkou vlivu Serliova je katedrála sv. Ildefonsa v Méridě na Yucatánu, započatá roku 1561 na pokyn Filipa II., pouhých devatenáct let po založení města Franciskem de Montejo; dokončena byla roku 1598. Mérida bývala poměrně velkým mayským městem (jmenovalo se T’ho, a jeho centrum se rozkládalo na místě dnešního hlavního náměstí). Španělé využili zdiva někdejších mayských pyramid a paláců pro výstavbu této nejstarší katedrály na americkém kontinentě. Dokončil ji Architectura de Sebastián Serlio, bolońés... traduzido de Toscano en Romance Castellano. Por F. de Villalpando. Toledo : Architecto, 1552. Faksimile edice Barcelona : Editorial Alta Fulla 1990.; mj. Serlio, Sebastiano. Regole generale di architektura. Venice 1537. English traslation 1611, reprinted New York 1980. – Obecně viz Murray, Peter. The Architecture of the Italian Renaissance (zejména kap. 11, „Serlio, Vignola and the Late 16th Century“, tamtéž., s. 195–206). Ze specializovaných studií v Jižní Americe např. Burucúa, J. E. „La cultura de Sebastián Serlio: El Egipto antiguo y la tradición hermética“. RIHAO, 1994, Nro. 7/8. 26 Citováno podle Carr, David Charles Wright. „Los acabados de los monumentos novohispanos y la petrofilia al final del siglo XX“. In La abolición del arte, XXI Coloquio internacional de historia del arte. México 1998, s. 143–180. 27 Tamtéž.

177


Juan Miguel de Agüero spolu s architektem Gregoriem de la Torre (ten spolupracoval hlavně v letech 1574 a 1578). Závěrem můžeme konstatovat, že ještě architekti klasicismu v Mexiku Serlia používali, jak je doloženo v případě Franciska Eduarda Tresguerras (1759– 1833), a samozřejmě využívali i spisy dalších traktátistů, jako byli Vitruvius, fray Lorenzo de San Nicolás, Antonio Ponz a Antonio Palomino, ale to už je jiná kapitola.

Serlio in the Hands of the Indians. Synthesis and Syncretism in Mexican and European Art Forms. Despite the fact that a number of historians inclined to a Eurocentric or Anglo-Saxon view of history perceive the area south of the USA as belonging to a different civilisation, reality indicates that that area is strongly integrated into the Euro-American context, although not in the context of „white Anglo-Saxon protestants“ but Catholicism, and that it is by no means isolated from European art. It suffices, as an exemple, to recall that as early as in the 1530s, a stonemason or sculptor, Andrés Morab de Bruna (that is Ondřej Morava from Brno) worked in New Spain – Mexico, and sometime later there was active the Fleming painter Simon Peyrens; the franciscans and members of other orders of the Catholic Chuch were not only Spaniards but a mix of Italians, Flemishs, Germans and other nationalities. In the construction of monasteries and churches, the workforce was made up of Central (and South) American Indians, trained to work in the spirit of the Aztec and other traditios, which meant that they were suddenly fulfilling the European schemata through formal methods inherited from their ancestors. This gave rise to highly authentic artworks and architecture which have been winning worldwide attention in the recent decades, representig toht a synthesis and syncretism of local and European art forms, as illustrate e. g. the influence of Serlio’s books on the architecture of the New Spain.

178

Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37

Nad dílem Zdeňka Mathausera

179

Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37

Recommend Documents