Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37
Dílčí úvaha o myšlení Zdeňka Mathausera Zdeněk Hrbata Opřu se hlavně o jednu knihu Zdeňka Mathausera: Mezi filosofií a poezií (1995). A mé poznámky nemohou mít větší ambici než se pokusit o něco podobného, co nazýval paralelní kontemplací. Vycházím přitom z dvojího významu francouzského slova „contempler“: 1) pozorovat (obdivně), ačkoli v tomto případě ne bedlivě – tedy pozorovat jen něco, 2) přemítat – a opět jen o něčem, přesněji: přemítat vzhledem a směrem k něčemu, k Mathauserově myšlení, z jakéhosi mého břehu. Zkrátka chci se stručně vyjádřit k některým bodům knihy, které bych pro tuto chvíli a pro sebe nazval místy inspirace, jež přivádí ke kontemplaci. Byť úzký a individuální, není takový výběr voluntaristický. Opravňuje mě k němu fakt, že Zdeněk Mathauser po léta ve svých úvahách precizoval a rozvíjel myšlení a ústřední pojmy své estetiky, filosofie umění a literatury. Anebo doplňoval či rozšiřoval obdobné náměty o neúnavně reflektované a absorbované myšlenkové podněty jiných, více či méně spřízněných osobností. Návratnost tematiky a konceptů je zřejmá. V pětici pojmů, jimž přisoudil metodické nebo konstitutivní vlastnosti, tuto tematiku a tyto koncepty podtrhl a také podstatně komentoval Vladimír Svatoň (doslov k Mathauserově knize Báseň na dosah eidosu. Ke stopám fenomenologie v ruské literatuře a literární vědě, 2005). Jsou to: 1–2) způsob mínění věci (intence) a naklánění se do prostoru opačného (tedy: „Mínění jedné a téže věci je možno přepínat z jednoho modu do modu jiného, z čehož vždy vyplyne nový statut věci samé“1); 2–3) samodanost (dodejme, že jejím takřka synonymickým projevem je u Z. Mathausera „sebekladení“ jevu) a nerozlišenost protikladů; a konečně 5) vyplněnost estetické hodnoty. Tak vystupují osnovy myšlení, k nimž v Mathauserově díle konvergují další analyzované relace. Nebo jsou tyto osnovy provázeny samostatnějšími meditacemi. Ty však obvykle obkružují systematické a detailně formalizované koncepce, jejichž úběžníkem je „čtverec“ nebo „model“ umělecké situace. Obkružují, to znamená předjímají je v jiných dynamických fázích reflexe, nebo je prodlužují také do dalších prostorů (často v tvořivém jazyce neologismů, který Z. Mathausera tak inspiroval u jeho oblíbených básníků), kde se zvyšuje možnost tzv. „bočních zisků“ (autorův pojem), jinak řečeno „implicitností“ a „podtextů“,2 které na své nespekulativní cestě k dílu přivolává hermeneutika umění. Svatoň, V. „Na průsečíku filozofie a lyriky. Ruská poezie v pohledu Zdeňka Mathausera“. In Mathauser, Zdeněk. Báseň na dosah eidosu. Ke stopám fenomenologie v ruské literatuře a literární vědě. Praha : Univerzita Karlova v Praze, 2005, s. 357. 2 Mathauser, Zdeněk. Mezi filosofií a poezií. Praha : Filosofia, 1995, s. 97 a 132.
1
187
Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37 Zdeněk Hrbata
Mathauserovým implikovaným přesvědčením je hlubinná nebo dodatečná (tj. vývojově a následně prokazatelná) interference nejen podstatných novodobých způsobů myšlení, ale i těchto způsobů a příkladné tvorby umělecké. Na tomto pozadí vnímáme v jeho úvahách dialogickou koexistenci transcendentálního předpokladu – tj. estetického objektu, který vykazuje nepochybné rysy předmětné krásy, čiré hodnoty (připomíná, nevzhlédneme-li k vrcholkům německé filosofie a estetiky, které jsou autorovi tak bytostně blízké, Diderotovo skutečné krásno) – a přitom otevřenosti samotné. Obojího samozřejmě pod egidou Mathauserovy, jak sám říká, „střešní koncepce“,3 tedy fenomenologicky pojímaného transcendentálního subjektu. Paralelní kontemplace nás tu vede, s nadějí na jakýsi „boční zisk“, ke čtení Husserla v podání Jacquesa Derridy. Derrida postuluje, že Husserlův koncept horizontu (podstatné je, že horizontu konstitutivního, nikoli konstituovaného) otevírá do nekonečna práci objektivace.4 Tím by se oddaloval přízrak konečného esencialismu nebo skrytého, přesto neměnného smyslu díla. Tato otevřenost se dotýká i otázky, je-li možná fenomenologická redukce. Ale po této otázce, tvrdí Derrida, nemůže přijít odpověď, protože otázka je sama otázkou, je-li otázka možná. I když je to jen první, až tautologicky znějící výrok k fenomenologické redukci, vrací nás k ústředním kategoriím Mathauserova myšlení, jejichž podnětnost je neméně a dynamicky spjata s otazníky. Z nich se bezprostředně nabízejí tyto: Jak dosáhnout stadia samodanosti jevu – samodanosti textového jevu, tzn. jak docílit jakéhosi „vymizení mezičlánků“ nebo „sestupných žebříčků“,5 jak spojovat možnost přímého zření s otevřeností a vstřícností textu? Zdá se, že se tak ocitáme na dosah ideality projektu, jehož předpokladem je vyřazení kontextů, které můžeme označovat v různé šíři a do různé hloubky: od navyklých banalit vidění a běžných diskursivních polí po hlubší epistémy, či dokonce až k herderovskému dědičnému bytí v jazyce – k onomu „mluví to ve mně“, jímž se prozrazuje zakořeněnost v dané kultuře. K tomu ještě dodejme, že v rigoróznějších pojetích sémiotiky se bezprostřednost zření prakticky vylučuje: při každém „čtení“ světa se nám před očima současně a mimovolně promítá jakýsi film znaků nebo kódů, jenž formátuje percepci a chápání. (Na tento otevřený problém – problém jak očištěné, samovyzařující struktury, tak fenomenologické redukce poukazuje Vladimír Svatoň, když v jádru problému navrhuje jako východisko vědomí a myšlení tvořivé a jednotné energie vesmíru, která vylučuje strnulost.6 ) Ovšem takovéto pojetí bylo Zdeňku Mathausero3 4 5 6
Tamtéž., s. 106. Derrida, Jacques. L´écriture et la différence. Paris : Éditions du Seuil, 1979, s. 177. Mathauser, Zdeněk. Cit. d., s. 29. Srov. Svatoň, Vladimír. Cit. d., s. 358.
188
Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37 Dílčí úvaha o myšlení Zdeňka Mathausera
vi, sbližujícímu sémiotické označování s hermeneutickým zamyšlením nad bytím právě na základě společného úsilí rozumět znaku, značně vzdálené. Vzápětí po oné první, paradoxní charakteristice fenomenologické redukce Derrida přichází k další. Fenomenologická redukce je také (zející) otvor-otevřenost, a počínaje tímto „otvorem“ se transcendentální já může tázat po všem.7 Řekněme, že místo otvoru-otevřenosti stačí i trhlina, škvíra, jakkoli mají tyto současné pojmy-metafory i jiné konotace, potenciálně ovšem heideggerovská světlina, s níž Zdeněk Mathauser tak rád pracoval. Tuto situaci si také představujeme pomocí oné „štěrbiny“, kterou je podle Lévinase šašek a blázen ze shakespearovské tragédie, jenž v ustaveném světě vládců a hrdinů „vyřkne nesoudržnost světa a absurdnost situací“,8 štěrbiny, jíž do světa vniká šílenství, které nemusí brát na nic ohled – tedy v takových případech jasnozřivost. Je to třeba ponurá, ale pronikavá svítivost, jestliže využijeme Mathauserovy oblíbené světelné metaforiky. Přijímá-li Zdeněk Mathauser tzv. „střešní koncepce“ nebo „konstrukce“ (přednostně J. Mukařovského) , na prvním místě ovšem koncepci fenomenologickou, jedná se mu o onen ustavující horizont, nikoli o „uspávající syntézu“9 nebo tuhnoucí substancializaci. Soustřeďuje se na dynamické momenty jejich vnitřní metodiky nebo na „jiskřící“ propletence (opět ta světelná metaforika…) myslitelských směrů (sémiotiky a hermeneutiky), které zabraňují jednosměrnosti výkladu a interpretace, stejně jako jednosměrnému vyzařování a sebekladení díla samotného. Dílo se nevydává cele jednomu nebo jednorázovému metodickému uchopení. Proto také Mathauserův model umělecké situace předpokládá vícesměrnost dění v kterémkoli jejím bodu. Uplatňují se tu jak lineární vektory, tak zpětné, vzájemné vazby a inverze. Právě v tomto autorově „coup de maître“, stěžejním a mnohaletém pokusu o komplexní rámce a roviny umělecké specifičnosti, v tomto promyšleném i naléhavém rozvrhování možné syntézy s pohyblivou „grafikou“ vnitřního dění, je patrná inspirace teorií symbolu, kterou vypracovala německá romantika a filosofie. Svědčí o tom ostatně Mathauserovy četné definiční úvahy o symbolu, metafoře a alegorii. A jeho projekt umělecké situace se zároveň ustavuje i probíhá v živlu symbolovosti. Označující strana alegorie, která se obrací jedině k rozumovému chápání, okamžitě nabízí poznání toho, co je označováno; alegorie značí přímo, protože nečiní nic jiného, než že předává význam. Na rozdíl od ní označující strana symbolu si uchovává svou vlastní hodnotu, svou neprůhlednost v tom smyslu, že symbol je intranzitivní, neúčinkuje a nenabízí se v zastoupení něčeDerrida, Jacques. Cit. d., s. 251. Lévinas, Emmanuel. Čas a jiné/Le temps et l´autre. Přel. Z. Hrbata. Praha : Dauphin, 1997, s. 73. 9 Mathauser, Zdeněk. Cit. d., s. 108.
7 8
189
Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37 Zdeněk Hrbata
ho; ve své syntetičnosti je symbol spíše sám pro sebe, na prvním místě představuje (reprezentuje) a až sekundárně – respektive eventuálně – označuje. Obrací se ke vnímání i k rozumovému chápání. Tato nepřechodnost a hlavně podvojnost jeho povahy, tj. jeho schopnost reprezentovat i dezignovat, tvoří pohyblivou podložní ideu Mathauserova čtverce umělecké situace. S konzistencí Mathauserova myšlení souvisí definiční a stále projasňující návraty k východiskům, filosofickým i poetologickým – tedy k jeho dvojici noetických zdrojů. V úvodu ke knize Mezi filosofií a poezií – jako i jinde – objevujeme básníky G. Ajgiho a R. M. Rilka v těsné blízkosti husserlovské fenomenologie: Rilkovu „otevřenost samu“, das Offene, jinak řečeno Mathauserovu „samodanost“ a „samovyzařování“ jevu, ve spřízněném sousedství s vědomím, které tento jev intenduje a navrhuje jeho význam v jakési základní situaci oboustranné vstřícnosti. Propojování zdrojů, tu básnických metafor, tu kategorií a způsobů myšlení, vypovídá nejen o úsilí dynamizovat vlastní reflexi vazbami mezi fenomenologickou filosofií a moderním uměním, ale také o Mathauserově nadání neustále jaksi „rozhýbávat“ recepcí a výklady ustrnulé či dokonce už standardizované konfigurace umělecké i myšlenkové. Tady se pro nás v důsledcích otevírá cesta k poslední paralelní kontemplaci (anebo k „bočnímu zisku“ z Mathauserových úvah). V knize Mezi filosofií a poezií předchází vytváření a analýze čtverce umělecké situace symbolická meditace o fenomenologii světnice. Ve vztahu jejích dvou podstatných prvků, okna a dveří, je podle autora něco ze vztahu sémiotiky a filosofie bytí. Toto rozvržení světnice-domova je také zázemím procesů, které jsou popisovány v následujícím modelu. Okno svým rámem vykrajuje a zároveň poetizuje svět za oknem, jím tímto svět také uchopujeme: „Okno je poznání, je to noetika a sémiotika.“ Naproti tomu „Dvéře jsou konání, průchod dveřmi je událost pragmatiky a hermeneutické ontologie“10 – dveřmi se prochází do oblasti bytí. Zastavme se jen u fenoménu okna a podržme na chvíli jeho vlastnost vykrojit, strukturovat krajinu, kterou okno předkládá současně s poetizací této své výplně. Protože se Zdeněk Mathauser přidržoval i příkladů z výtvarného umění, připomeňme na tomto pozadí rozvrhu světnice tři typově a významově odlišné „malíře oken“: Vermeera, Friedricha a Balthuse. Na některých Vermeerových interiérových obrazech domácností vnímáme intenzivní přítomnost nehybných a mlčenlivých postav. Nehledě na náznaky příběhu (implicitní anekdoty), jsou jakoby ponořeny do sebe nebo absorbovány vlastní interioritou. Můžeme samozřejmě a vcelku konvenčně obdivovat strukturální virtuozitu (superhabilitu, řekl by Zdeněk Mathauser) provedení: rozvržení vertikál a horizontál předmětného interiéru. Avšak diagonály oken na levé straně Vermeerových obrazů nám zvnějšku mnoho neukazují, členitými 10
Tamtéž, s. 40.
190
Svìt literatury 2008, roè. XVIII, è. 37 Dílčí úvaha o myšlení Zdeňka Mathausera
okenními tabulkami (je tu pochopitelně i dobový technologický problém) nevidíme, okna jsou jen zdrojem či průchodem světla pro interiérovou scénu. A třeba ani nemáme nic vidět, protože věci a lidé tu mají být jen „u sebe“, jak v rovině technických fines iluzivní malby (okna, i pootevřená, do nichž postavy nahlížejí, nabízejí odrazy siluet), tak v rovině potenciálního ztajemňování postav a obydlí. Vnější svět svým světlem poskytuje vhled do intimity subjektu a do lidského konání. – Jiné Vermeerovy obrazy (Ulice v Delftu a Pohled na Delft) bývají svým spojením naturálně konkrétního a spirituálního považovány za precedens k Friedrichovu slavnému obrazu Žena u okna. Ale pokud jde o funkci a význam okna, je u německého romantika situace odlišná. Postava je tu k nám obrácena zády, vyhlíží do prostoru. Pokoj je geometrizovaný, nabízí realitu okenního rámu, parapetu, řemeslně propracované detaily. Příroda za oknem, zelenající se stromy, plynoucí oblaka, kterou postava kontempluje a do níž je jakoby připravena vstoupit (k témuž nás ostatně svým postojem vybízí), je však ve srovnání s pokojem entitou vyššího řádu. Oproti strnulosti i bezduchosti interiéru reprezentuje věčnou energii a životnost. – Do třetice. Malíř Balthus v různých ročních obdobích (tak trochu na způsob Monetovy Katedrály v Rouenu) a z různých oken svého příbytku maluje stejnou krajinu, i když pak obraz nazve například Kytice růží na okně. Do široka rozevřené okno vykrajuje výsek krajiny, stále stejné a stále obnovované. Opakováním se uchopuje nekonečná chromatická proměnlivost a záhadnost krajiny s jejím nutkavým trojúhelníkovým polem. Když použijeme Mathauserovy pojmy, samodanost nebo vyzařování krajiny vstupuje oknem a také je jeho poetickou součástí. Jestliže se ještě obrátíme ke Zdeňku Mathauserovi, záleží na malíři, jde-li této otevřené situaci vstříc a dokáže-li, aby se materiál nenechal pohltit metaznakem. Chápeme-li dobře – aby se sám materiál tematizoval: hněď pole v malířově hnědi.
Reflections on the thinking of Zdeněk Mathauser This article attempts to contemplate several themes of Zdeněk Mathauser’s book Between the Philosophy and the Poetry, especially considering its interference phenomena, which appear through the author’s approaching to the philosophy, the aesthetics et the semiotics. It also discusses Mathauser’s crucial concepts and key categories of his system: Husserl’s phenomenological reduction, transcendental subject, „self-putting“ of phenomenons, „selfemanating“ of structures (Rilke’s das Offene), luminosity of works. Zdeněk Mathauser’s conception of the artistic situation presupposes events in multiple directions as well as inversions. Finally, the article, inspired by the author’s meditation on the phenomenology of the room, examines some meanings of the window in the pictures of Vermeer, Friedrich and Balthus. 191
