ČKA PS Transparence
Ohlasy na výzvu k názorům na průběhy zadávání veřejných zakázek
Sumarizoval: Petr Lešek
7.10.2011
1. Četl jsem vaší výzvu rozesílanou přes ČKA. Myslím, že je to parádní snaha: jsem přesvědčen, že by více obcí, ale možná i soukromých investorů volilo architektonickou soutěž místo přímého zadání a chybí jim právě "user friendly" manuál jak na to. Bohužel nemohu pomoci s tím, jak je to u nás, protože jsem se teprve před čtrnácti dny přistěhoval zpět do Prahy z Vídně, kde jsem žil 6 let. Pokud byste měli zájem, možná bych se mohl pokusit zjistit jakým způsobem se zadávají soutěže tam (já to znám především ze strany architekta, kterému přijdou na stůl podklady a termín odevzdání).
2. Moje zkušenost se zadáváním veřejných zakázek a potažmo soutěží je jednoznačná a naprosto negativní. Úředníkům na rozhodovacích místech jde výhradně o provize. Proto bývá dodavatel (je lhostejné, jedná-li se o dokumentaci či stavbu) předem vybrán, domluvena provize předem a další účastníci bývají jen tzv. "křoví". U několika soutěží jsem byl účasten, ale férovou a korektní soutěž jsem nezažil ani jednou a už se žádné soutěže od veřejného sektoru nezúčastním. Lepší situace bývá u soukromého sektoru, ale tam se velmi šetří (jde to z konkrétní kapsy) a částky jsou víceméně symbolické. Dnešní úředník nemyslí na situaci, že by např. město zadlužil stamilionovými částkami - rozhodující jsou ony desetitisíce, statisíce či asi i miliony do kapsy. Zákon o zadávání veř. zakázek nic neřeší, vždycky se najde někdo, kdo za obdobnou protislužbu v budoucnu udělá "křoví", je splněn počet uchazečů a zákonná povinnost byla splněna. Jediným receptem je zákonná zodpovědnost úředníka za škodu způsobenou obci, městu atd. přijetím úplatku či provize - a to drakonickým snadno vymahatelným nepodmíněným trestem se samozřejmou náhradou škody. A jsme u funkčnosti policie a justice, která je prachbídná...
3. V OLOMOUCI SE NAPOSLEDY MYSLIM,KONALA VETSI SOUTEZ NA UNIVERZITU PALACKEHO PRIRODOVEDECKOU FAKULTU. MOZNA SE MYLIM ALE DALE SE NESOUTEZILO O NIC (MOZNA SE SAMOZREJME MYLIM). MAM NA MYSLI TYTO VETSI STAVBY: 1.MUZEUM UMENI, PROJEKT STUDIE I TUSIM DALSICH PROJEKCNICH FAZI DOSTLI ARCHITEKTI Z HŠH Z PRAHY, BEZ JAKEKOLI SOUTEZE, POUZE S VAGNIM PODOTKNUTIM, ZE UZ DRIVE DELALI PRO OLOMOUC A OSVEDCILI SE 2. PROJEKT REKONSTRUKCE PRIORU DOSTAL BEZ SOUTEZE MISTNI POBIRAC VELIKYCH KUSU PAN ARCH POSPÍŠIL 3. PROJEKT VEDECKEHO CENTRA (NEBO JAK SE TO JMENUJE, 18 PODLAZNI DUM NA BREHU MORAVY), TO JE ZASE TESARIKOVSKA KLIKA...DELALA SVAGROVA PANA TESARIKA, MIMOCHODEM AMATERSKY ARCHITEKT, A DUM DLE TOHO SVYM KONTEXTEM I KONCEPTEM BUDE VYPADAT. MIMOCHODEM, TATO OSOBA JE ZODPOVEDNA ZA ARCHITEKTURU KONGRESOVEHO CENTRA (OPET MRAKODRAP, KTERY OPET VELMI NEVHODNE OVLIVNUJE PANORAMA). A TAK BYCH MOHL POKRACOVAT K MENSIM ZAKAZKAM. UZ SI CHYSTAM RAKETU NA TENIS ABYCH MOHL S MISTNIMI POHLAVARY KOUT DALSI KONCEPTY, A SAMOZREJME SI PISU SOUBEZNE PRIHLASKY DO ODS A CSSD. MYSLIM ZE TENTO MARASMUS NENI VYSADOU POUZE OLOMOUCE, A ZAPRICINUJE STAGNACI ARCHITEKTURY V MENSICH ALE I VELKYCH MESTECH. SOUTEZ JE NEJVHODNEJSIM PROSTREDKEM JAK TOMUTO ZAMEZIT, NAVIC I U KVALITNICH ATELIERU SE NE VZDY VSE POVEDE, A TIM MA SOUTEZ SVE OPODSTATNENI V TOM, ZE NE VZDY VYZVANY GENIUS JE ZARUKOU KVALITNI STAVBY. BOHUZEL TAKOVYTO ZAKON, KTERY PRIPRAVUJETE MA VELMI MALOU NADEJI NA USPECH, NEBOT BY VYRAZNE ROZRUSIL FREUNSCHAFTY NA MISTNICH UROVNICH, A TO NEJEN V ARCHITEKTURE.
4. V Rakousku je velmi mnoho zakazek - soutezi na materske skolky, skoly, domovy duchodcu, bytovky...hlavne skoly/skolky jsou tu velke tema. V obci kde jsem se narodil - Ratiskovice - byla postavena skola, ma se resit okoli hriste (velka urbanisticka zakazka) o vypisu nejake architektonicke souteze se tezko da mluvit. Je to jedno, ze se jedna o vesnici. Tady v rakousku jsou taky vesnice, kde se vypisuji souteze (i kdyz casto jenom vyzvane). Domnivam se, ze starostove na ideu vypsani architektonice souteze v cesku vubec ani neprijdou. Nechapu, proc v CR takovy zakon, nebo alespon vyhlaska pro staroty obce neexistuje.
5. Jen stručně z praxe Most, Chomutov a okolí. a) Malé obce Obecně mám lepší zkušenosti se zadáváním VZ menšími investory - obcemi i přesto, že jako přidanou hodnotu musím poskytovat i nějaké metodické vyučování. b) Města Hotová hrůza. Když tam nemáš kámoše, jako bys nebyl. Soutěže žádné. Výběrová řízení zásadně alibisticky monokriterální NEJNIŽŠÍ CENA. Příklad z Mostu. VZ vypsaná s cílovou částkou 1 mil. Kč byla přidělena uchazeči s nejnižší cenou tj. 1/4 mil. Kč. No comment. Příklad z Litvínova. Přestavba zim. stadionu Ivana Hlinky. VŘ na projekt. Městský úřad mi opakovaně odmítl podat jakékoli informace o studii, dle níž se má VZ realizovat.Ty jsou k dispozici asi jen pro kámoše. Závěr: Architekty nepotřebujeme. A ty co honorář počítají dle dop. pravidel, ty už vůbec ne!
6. Dobrý den, Příprava soutěží, ceny…poroty… je příliš komplikovaná investoři se jí raději vyhýbají. To je naše zkušenost s MÚ 7. Za poslední tři roky, mám zkušenost ze tří arch. soutěží, které jsem inicioval či pomáhal při přípravě, včetně jednání se zástupci obcí či vypisovatele. Jedná se o soutěže Hostomice náměstí, Nečín Krajina a místo, a Vám doufám, že příjemně známé expozice do muzea v Ústí nad Labem. Sami jsme si s ateliérem prošli a procházíme peripetiemi po jednáních o vítězném návrhu archeoparku v Mikulčicích i s právní argumentací kraje bez jasné vidiny konečného úspěchu. Také mám za sebou dva roky příprav krajinné výstavy bez hranic konané v roce 2006, kde byla zkušenost jak se to dělá zrcadlově v Německu a u nás, částečně o tom ví i A69, kteří také bojovali a ve výsledku nic moc nesvedli. Co se týče té výstavy, včetně příprav staveb, jako byla lávka od Davida Vávry či rekonstrukce celého podhradí mám ve svém ateliéru celý archiv i když ne úplně ucelený materiálů. Také některé materiály z archívu DR si myslím, že svými výpovědmi mohou pomoci při odpovědích a praktických návrzích na řešení. Osobně však vybízím po svých zkušenostech k velmi pečlivé a důkladné rozvaze k celému problému, protože si myslím, že existuje bezpočet situací, které vznikají na tomto poli a nejsou vůbec koncepčně dořešeny. Zároveň práce, kterou komora dělá a dělala má své závěry a výsledky, které se mohou na první pohled zdát nedostatečné, ale troufám si tvrdit, že je to velmi zkreslený. I v této věci nemůžeme zbavit odpovědnosti jednotlivých autorizovaných architektů a jejich kanceláří, že jsou to oni a nikoliv nějaká servisní organizace, kdo má vytvářet dobré příklady i když to jde pomalu a možná ta práce není ani vidět. 8. No možná byste pane Lešku mohli spíše než se snažit ze soutěží udělat povinnost raději zkoumat, PROČ se investoři vyhýbají veř. architektonickým soutěžím...jestli s vámi někdo vůbec bude ochoten mluvit upřímně. Jedna věc je zdlouhavost a fin. náročnost, druhá věc je "já na bráchu brácha na mě". Já sama jsem za svůj cca 35 letý profesní život byla několikrát v roli jak soutěžícího, tak porotce, tak investora vypisujícího veř. soutěž. A nikdy bych se již nechtěla účastnit v žádné z těchto rolí.
9. Několik „postřehů ze života a praxe: 1) Proč by někdo dělal soutěž, když je to pro něj složitější a výsledek má méně pod kontrolou než nyní? 2) Výsledky soutěže, kde rozhoduje nezávislá porota, často nejsou v souladu s názorem zadavatele a dále viz 1. 3) Soutěžní řád je „jednostupňový“, neřeší možnost soutěžit jednoduché stavby, které by řada obcí ráda soutěžila (třeba školky, úpravy veřejných prostorů atd), ale soutěžní řád je stavěný na velké projekty typu Staroměstská radnice a její dostavba. Velmi by se hodil jakýsi „lite“ systém, přístupný všem zadavatelům na webu, který by dovoloval jednoduše a správně zadat soutěž a soutěžní podmínky během několika minut. 4) Za stabilní problém považuji zadávací dokumentaci, úroveň a kompetentnost jejího zpracování. Troufám si tvrdit, že nadpoloviční většina soutěží je tím degradována na plnění nesmyslného zadání. 5) Zveřejňování soutěží a jejich podmínek (omezeně a pozdě…). V návaznosti na bod 3 by byl vhodný web typu „centrální adresa“ kde by měl zadavatel povinnost soutěž zveřejnit a následně též zveřejnit výsledky.
10. Veřejných zakázek se snažíme vyvarovat, neb je to jedna z mála věcí, které vůbec nevěříme. Několikrát jsme se dozvěděli, že takové zakázky jsou jen naoko a již předem domluvené. 11. V současné době je v okolí mnoho příkladů, kdy výběrové řízení na dodavatele stavby končí v rozmezí 50ti až 60% rozpočtované ceny projektů (tedy ceníkové ceny). Ještě jsem neviděl jedinou stavbu z této "skupiny" úspěšně dokončenou. Myslím, že recese posouvá pohled na architektonickou soutěž, bohužel, někam zcela jinam... Myslím, že je viděna jako něco, co produkuje závazky a potíže, nikoli profit...
12. Celý systém zadávání veřejných zakázek na projektové práce je absurdní. Je tady několik scénářů: 1 – zakázky v hodnotě cca 10-300 tis. Kč. Vybere se projektant a s vědomím investora se seženou další 24 nabídky, tzv. „křoví“ a) Funguje to dobře tam, kde se jedná o malé místní zakázky a vybraný projektant dá opravdu dobrou cenu jako „odměnu“ investorovi za to, že ho nehoní v nesmyslných a pracných výběrových řízeních. Pro investora je to výhodné proto, že projektant je mu zavázán a poskytuje většinou bezplatně nebo za režii další poradenskou a drobnou projekční činnost dle potřeby investora. Dělají to zkušení starostové a podnikatelé. b) Nefunguje to dobře, pokud je cena vybraného projektanta vysoká a dále za ni neposkytne projektant investorovi nic dalšího, kromě (málo kdy) provize nebo jiné soukromé protislužby. 2 – Výběrová řízení podle všech pravidel i na zakázky v hodnotě 10-100 tis. Kč. Nevýhody: obrovský zbytečný tanec kolem „ničeho“, často je vybrán projektant z daleka, který k tomu nemá jiný vztah než komerční, odbude to jen tak aby „splnil“, investor je nešťastný a další spolupráce žádná. To dělají hlavně noví, mladí a „spravedliví“ starostové. 3 – Výběrová řízení v hodnotě do 1 mil. Kč. V podstatě může platit bod 1a), ale v případě 1 musí být ty projekční protislužby větší. Pak to beru jako výhodné pro obě strany. 4 – Výběrová řízení státních institucí (NPÚ, MF,…). Zde je to jednoznačné. Nastaví se kvalifikační předpoklady (zejména ekonomické, reference na zakázky obrovského rozsahu,…) tak, že se soutěže může zúčastnit jen několik málo firem, které rotují v celém soukolí. Střední a menší, byť sebekvalitnější firmy mají smůlu, i kdyby to udělaly za polovinu a dobře. Jak můžu mít reference na projekt za 2 mil. Kč, když takové projekty dělám (i se ziskem) za cca polovinu. To je ten další rest za kvalitu a nízkou cenu. (Případ: dělal jsem na zadání velké dotační práce v území, na kterém pracuji cca 20 let. Všechno mám v počítači a jsem schopen nejen vynikající ceny, ale navíc to mám v malíčku. Kvalifikační požadavky mne úplně vyřadí, i když mám zakázku min. ve stupni DÚR v počítači a že to umím nikdo nepochybuje. Druhotná má chyba je asi v tom, že u mne předpokládaná nabídnutá cena nedává prostor pro korupci, takže bych byl stejně pro všechny strany nezajímavý). V poslední době jsem z 20 nabídek získal pouze dvě a ty jsem musel tvrdě podcenit. V oblasti územního plánování jsem za posledních 5 let nezískal ani jednu (cena vždy do 50% honoráře!!!). Urbanistické „renomované“ ateliéry to chrlí jak na běžícím páse od stolu. Hlavně že splní legislativní kriteria. Tomu nahrává i nová metodika na zpracování územních plánů, kdy do území téměř nemusíte jezdit a napatláte to plošně (dle zákona) správně. Místní, který to vše a ve všech souvislostech promýšlí a prověřuje i ekonomiku a proveditelnost má smůlu. Do dampingových cen se nevejde ani náhodou. Závěr: U velkých veřejných zakázek (pro mne nad 1,0 mil. Kč) nejde při výběru o kvalitu a cenu, ale o něco jiného. Zatímco soukromník si vybere z 1-3 projektantů rychle, levně a kvalitně, tak stát s velkými výběrovými kolotoči vše dobré diskvalifikuje a zadává to za velkou cenu mafiánům nebo velkým rybám. Stejně jako ve stavebnictví, zdravotnictví, obraně a jinde. Další problémy: Zatímco stavební dodavatel má v ceně jenom to, co je ve výkazu výměr (cca 20% pracnosti na PD), projektant v zájmu věci a nadšení vyprojektuje stavbu nebo území v rozsahu i dvojnásobném a bere se to jako samozřejmost. Stavební firma účtuje za vše, co není ve výkazu vícepráce, které se bez řečí vyplácí. Architektonickou práci dnes dělá každý technik nebo inženýr a investora nezajímá ani funkčnost, ani estetika, jen cena. Architekt svými nároky a angažovaným přístupem většinu investorů (zejména státní, obce, a města, ale i občany) obtěžuje. Proto ho nechtějí.
Stavaři se bez architektů lehce obejdou, mají totiž nekonečné sebevědomí, které roste nepřímou úměrou s jejich kvalitou. Architekt běžně a rád práci rozdává všem možným specialistům, vše koordinuje a přesto je to „libový frajer“, i když jeho hodinová produktivita nečiní ani 50% ve srovnání se specialistou. Je to na dlouho, nemusíte dělat žádné studie a rozbory, tak to řekne 90% projektantů, kteří mají tu smůlu, že musí dělat veřejné zakázky. Jeden renomovaný kolega z Top Ten mi řekl: „Pane kolego, proč se ponižujete a děláte veřejné zakázky?“ Na to jsem musel odpovědět, že tady v pohraničí velcí investoři nejsou a jinou možnost nemám. V diskusích se pak ukázalo, že někteří úspěšní pražští kolegové nemají ani zlomek našeho záběru a znalostí, vše je dáno pouze tím, že si to mohou dovolit dělat pouze architekturu. Odborný závěr: 80% kvality díla tvoří klient. Říkáte, dobře Ti tak? Asi ano, ale síly a nejlepší léta odcházejí. 13. Pokusím se o velkou zkratku, asi ale neřeknu nic nového : 1. Dnes je „v módě“ hnát veřejnou soutěží projektanta až na hranu jeho možností. Mám kolikrát pocit, že nejde ani tak o skutečnou úsporu nákladů na projekt /úspora je v porovnání s realizačními náklady bezvýznamná/, ale že jde spíše o sport úředníků. Každý ví, že pro realizaci je nutno nakoupit materiál a zaplatit zedníka. U duševní práce jakoby bylo vše zdarma a projektant „žil ze vzduchu“, nepotřeboval platit hardware, software, profese a kolegy, planografii, nájem, vzdělávat se ap. 2. Tomuto „sportu“ nahrává nedostatek práce pro projektanty a hlavně skutečnost, že lze jít v nabídce jakkoli nízko. Nikomu nebude divné, když přijde nabídka na 5% ceníkové ceny. Taková nabídka naopak vyhraje. Jediným kritériem je přece cena. 3. V běžné projekční praxi /nikoli architektonických soutěžích/ je problémem, že zadavatel nesleduje kvalitu projekčních výsledků uchazeče, ale jen cenu nabídnutých projektových prací. Kvalitní projektant je běžně vytlačen člověkem, který nemá s obdobnou zakázkou žádné zkušenosti a který nakonec zakázku „spáchá“ jakýmkoli způsobem. Nepříjemnou cenovou konkurencí jsou dost často kolegové inženýři a autorizovaní technici. 4. Nikdo se nezajímá o celkovou rentabilitu zadávání projekčních veřejných zakázek pro stát, resp. rentabilitu celého investičního procesu. Nikdo nemá zájem sledovat myšlenku: levný projekt = ošizený projekt umožňující problematickou realizaci, jejímž výsledkem mohou být nedomyšlená řešení, závady objektů, častější požadavky na rekonstrukce ap. O architektonické kvalitě nemluvě. 5. V praxi neexistuje žádný vztah mezi objemem zakázky a termínem dodávky projektu. Všichni se diví, že je na projektování třeba vůbec nějaký čas. 6. Platit projektanta jsou vyhozené peníze, zaplatit zedníka je potřeba. 7. A teď maličko k soutěžím. Setkal jsem se vícekrát s názorem, že způsob vyhlašování architektonických soutěží vyřazuje zadavatele ze hry a dává možnost vzniku něčeho, co nechce /v porotě je v menšině/. Samozřejmě si umím představit obě situace – kdy představa zadavatele soutěže o jejím výsledku je správná i kdy je naprosto chybná. Otázkou je, zda lze nesprávná očekávání předem dostatečně korigovat. Zadavatelem bývá poučený laik. 8. Souhlasím, že soutěží ubývá. Problémem je hlavně slabé postavení architektonické soutěže vůči veřejné zakázce na projekt. Architektonická soutěž je vnímána jako problematická, nákladná a zbytečně komplikovaná věc s nejistým výsledkem. Navíc nahrávající architektům, se kterými bývají jen problémy a kteří vlastně vůbec nejsou potřeba. Každý projektant nebo dokonce mistr na stavbě přece ví, jak se to dělá. A aby to prošlo, stačí Lojza, který to nějak „sfoukne“ s úřadem. 9. Odborná veřejnost stále dostatečně nevnímá, že nabídkové řízení může být skrytou architektonickou soutěží. Možná se ale informovanost v tomto směru zlepšuje /s počtem publikovaných konfliktů/, řekl bych. Víc mne momentálně nenapadá. 14. S veřejnými zakázkami mám převážně špatné zkušenosti: podmínky k zakázkám jsou složené z finanční záruky a projektů v posledních dvou letech v objemu velkých financí a realizace. Mám dojem, že veřejné zakázky jsou dělané někomu na míru. Dále mi vadí, že nejdůležitějším kritériem je nejnižší nabídka a vůbec je nezajímá obsah - zdali jsou vůbec splněny kritéria v zadávání. V menších zakázkách jsou podražené ceny od projektantů. Dále mě vadí, že je připuštěno projektovat pro středoškoláky, kteří by měli projektovat jenom dílčí části - v praxi tomu tak není. Dokonce jsme měli osm let certifikaci ISO 9000, ale vyhrávali bez něj. Certifikaci jsem v loni zrušila. Nevím, zdali Vám to pomůže, ale já jsem docela již na vše alergická.
15. Soutěží je čím dál tím méně, takže někde problém je.
16. Aktuální zkušenosti se zadáváním veřejných zakázek nemáme, neb se jich raději neúčastníme, většinou jde také o předem dohodnuté „systémy“. Jsem jednoznačně pro povinnost veřejných zadavatelů postupovat architektonickou soutěží, ale na druhou stranu chápu, že je nutné nějak ošetřit výslednou cenu stavby a projektu. Zde je zase deficit v přípravě zadání. V minulosti jsme se účastnili nějaké švýcarské soutěže a tam bylo vše velmi přesně definované, včetně jisté volnosti v určitých mantinelech. Pokud však mohu ještě přidat názor na toto téma, velmi mě vadí benevolence některých i renomovaných architektonických kanceláří poskytovat návrhy až na úrovni studie zadarmo v rámci snahy o získání zakázky u soukromého investora. Je to sice jiná oblast, ale ve výsledku degraduje hodnotu duševní práce architekta obecně, veřejně. 17. Pane předsedo Lešku, nepište nám stylem RÁDI BYCHOM ale RÁZNĚ KONEJTE !!! Budovy parlamentů a Úřad vlády máte za rohem a lobistické agentury za dalšími rohy. Brzy budeme psát rok 2012. Zákony měly již dávno být nastaveny tak, aby na určitý typ zakázky prostě musela být soutěž ze zákona a hotovo. Není přece normální, aby městský úřad poptával cenovou nabídku na projekt např. plovárny a součástí této nabídky by již měla být i studie stavby jaksi samozřejmě ZDARMA ! ! ! O dalších a dalších a dalších a dalších právních a jiných hyperdeformacích našeho postsocialistického prostředí vám raději nepíšu, neb vám budou stejně jistě známy. 18. Zasílám vám pro informaci můj názor na problematiku veřejných zakázek: Zásadně se nezúčastňuji práce pro veřejnou sféru. Důvodem je hluboká zkorumpovanost tohoto prostředí ( alespoň v K. Varech ) a magistrátem uplatňovaná kritéria pro výběr zhotovitele = nejnižší cena pro obec, do které je zahrnuta i výše provize do zadavatele. Často na těchto zakázkách proto pracují pouze autorizovaní technici i lidé bez autorizací a zaštiťuje to nějaký inženýr s razítkem. Výsledkem tohoto postupu jsou většinou nedomyšlené, technicky ubohé projekty, jejímž hlavním účelem je utratit dotace z EU pomocí spřátelených stavebních firem. Dvacet let pracuji výhradně pro privátní subjekty, což mi i v současné krizi zajišťuje dostatečné příjmy pro mě i pro firmu. Zaměstnávám 12 projektantů a 5 trvalých spolupracovníků a zakázek mám stále dostatek. Na dumpingové ceny nikdy nepřistupuji.
19. Děkuji za tuto příležitost sdělit Vám moje subjektivní pocity k této problematice. Jakoukoli snahu o změnu velmi podporuji. Se zakázkami z veřejných peněz (do toho počítám i dotace) se alespoň v našem ateliéru potkáváme stále častěji. A prakticky vždy (pokud to vzhledem k předmětu akce má smysl) se zadavatele ptám, proč na to nevyhlásil architektonickou soutěž. Z toho, co se dozvídám, mi postupně vyplynuly dva základní problémové okruhy: A) První je naprostá neznalost funkce architekta a soutěže o návrh. Panuje obecné přesvědčení, že soutěž a vstup architekta do projektu vše prodraží a zkomplikuje. Na to navazuje přesvědčení, že výběrové řízení je jediným správným nástrojem, jak v konkurenčním prostředí vybrat projektanta. Myslím, že se zde potkávají dva okruhy neznalosti. První problém je, že skutečně málo kdo vnímá, co architekt opravdu dělá (a tím myslím skutečně lidi na investičních odborech měst, starosty, místostarosty, vedení státních firem, příjemce dotací atd.). Z toho vyplývají i odpovědi, jako například tu, kterou jsem dostal včera od ředitele organizace, která spravuje v podstatě státní majetek (záměrně nejmenuji a nechci organizaci uvádět), který mi na otázku, proč nevyhlásil architektonickou soutěž, odpověděl, že oni přece nepotřebují, aby tam bylo nějaké umění, oni pouze chtějí opravit barák. Myslím, že to nepotřebuje komentář. Druhý problém je strach z organizace architektonické soutěže. Pokud už někdo připustí úvahu, že by mohl vypsat soutěž, první reakce je, že je to strašně drahé, složité a dlouho to trvá. A protože se prakticky nic nechystá koncepčně, vše se nakonec řeší na poslední chvíli (zejména ty podstatné záměry), zásadním důvodem, proč nedělat architektonickou soutěž, je, že se to již nedá stihnout. Nevím, komu všemu zasílala komora "Manuál Architektonické soutěže", ale z těch lidí, které jsem potkal, a kteří rozhodují o veřejných penězích, se domnívám, že ho nemohl číst nikdo. Zde bych si dovolil smělý návrh na doplnění kapitoly "k čemu je architekt"
B) Pokud by bylo vše nastaveno správně a většina staveb z veřejných peněz by se soutěžila, což by generovalo kvalitní a domyšlenou architekturu, tedy koncepční a ekonomické stavby v rámci celého životního cyklu budovy, potom nabízíme něco, po čem se domnívám, že není (na příslušných místech) žádná poptávka. Toto se domnívám, že se týká primárně akcí z dotací, jež jsou rozdělovány prakticky pouze politicky (alespoň ty, kde jsem měl možnost trochu nahlédnout) a primárním cílem není dobře sloužící budova, ale aby se někdo stihnul s dobře vypadajícím výsledkem (jedno jak fungujícím nebo drahým) vyfotit. Vždy jsem měl představu, že by veřejné investice měly zapadat to nějaké jasné a cílevědomé koncepce. To ovšem naráží na problém, že takovou koncepci prakticky nikdo nemá a pokud ano, tak ji ohýbá, jak se zrovna hodí. Mám pocit, že většina veřejných peněz se utrácí na bázi politické, tedy propagace hesel (a sebepropagaci) a nikoli na bázi jasné koncepce - to vytváří prostředí, ve kterém je zcela minimální zájem na pořádání jakékoliv soutěže. Omlouvám se, za možná trochu příliš hrubé zobecnění, ale tento stav přímo reflektuje moje praktické zkušenosti. Vnímám, že existuje mnoho míst, kde je to jinak, a vstřícným přístupem komory k zadavateli je možné ho k soutěži přivést. Nicméně jsem názoru, že to bude pouze nepatrný díl veřejného finančního koláče a ta dominantní část se stejně utratí, jak bude ten či onen politik zrovna potřebovat bez jakéhokoliv konceptu. 20. S přiznáním, že to „chybné“ RE je záměrné, i když sám se sebou si dopisovat nemusím a k vyznačenému adresátovi by se to dostalo přes adresu jen jeho, si dovoluji položit několik otázek hned za tu první (ač s jistotou nevím, kdo to dostane, ne tak jak moc to koho zajímá – vím ale, že za sebe účast u tématu tímto ukončuji): Proč se o některých věcech nebavit ještě víc napřímo? Takže konkrétněji k soutěžím - nebylo by na čase, aby „obě strany“ trochu uhnuly? A zcela konkrétně nebylo by lepší mít soutěže dobrovolně pociťované a přesto slušné (možná se i postupně množící) namísto těch regulerních, neregulerních či žádných? Při jistotě plného respektu k autorství, zato bez povinnosti dělat jednou za moc, jindy za málo, ale klidně i za moc, třeba i za málo a dle chuti jen za čest, neměla by být vztahová pravidla mezi stranami případ od případu individualizovaná, ale smluvně ukotvená, tedy oboustranně (vícestranně) dobrovolná? A nelíbí-li se mi něco, neměl bych jít o „soutěž“ dál? To na straně jedné a na straně druhé? „Pánové, neměla by se na to ta soutěž přece jenom vyhlásit? Třeba získáme co ani netušíme, ale nebylo by slušnější chtít za ty peníze jen něco rozdělaného, i když srozumitelného a to ostatní až potom naostro a alternativ ať si teď udělají kolik kdo chce – jako by tu byli za sebe třeba i pětkrát ? Však nám to každý může před hodnocením vysvětlit a o výsledcích si nahlas a pěkně naplno řekneme svoje, ale nemyslíte si, doufám, že si vystačíme sami bez někoho, kdo i z čáry od ruky pozná jak je dobrá? Nicméně, je toto ještě vůbec soutěž a ne pouhý workshop? No a, i kdyby? Není však naše doba i se svými mravy už úplně jinde? Jsme schopni ještě pochopit, že ti mnozí před námi(z nich v příkladu třeba tři z jednoho městečka, kde v oboru nejstarší, když je už mám po ruce: http://arch.vasicek.sweb.cz/Architekti_s_K......_sprizneni.doc, vedle toho příložníku, soutěžili víc než proti sobě tak pro stavby, ale taky, že většinou nesoutěžili vůbec? Víme, že byli zaměstnaní na magistrátech, stavebních či regulačních úřadech, kde navíc projektovali pro svá města a po večerech zas pro jiná nebo úplně pro někoho dalšího, ale taky pokračovali třeba i na tom co si právě přinesli z úřadu domů? A i když žádné doby bez chyb, o těch lidských nemluvě, tak neznamenalo někdy dané slovo víc než smlouva před notářem a neuznávalo se s menšími obavami, že existuje cosi jako je pozitivní střet zájmů? Je ještě vůbec něco takového možné, když všechna dnešní pravidla, předpisy i zákony počítají ve své konstrukci primerně s něčími špatnými nebo aspoň bočními úmysly? A pro náš obor a dnešní dobu zvlášť - nebylo by lepší někdy (často) samostatně soutěžit o to co se bude stavět (kdy jde o idee a autorství) při odměně včetně té licenční i za možnost být až do konce se svým slovem u toho (na straně investora) a samostatně pak o rozsáhlé a stále náročnější celkové práce projektové (kdy jde o termíny, větší peníze, jiné zkušenosti, mnohooborovou technickou kvalitu a její garance)? Nemají položené otázky svůj smysl, třeba jen dílčí, i když odpovědi na ně nejsou jednoznačné a řešení věcí by bylo jen postupné - přestože jsou kladeny cestou nikým doporučenou?
21. Z veřejných zakázek mohu předat pouze negativní zkušenosti. Nic nového, jsou všeobecně rozšířené a známé:
1. Diskriminační podmínky. Je obvyklé, že kvalifikační předpoklady uchazeče jsou nastaveny tak, že je v podstatě nikdo nemůže splnit, snad s výjimkou uchazeče, který má uspět. Např.: veřejná zakázka na ÚP města požaduje, aby uchazeč v posledních třech letech vyhotovil nebo měl rozpracovaný ÚP pro město s min. 10 000 obyvatel. (Přestože jsem udělal několik územních plánů, v posledních třech letech tento předpoklad nemohu doložit. Ani mně známí kolegové, kteří se urbanismem zabývají téměř výhradně.) Např.: veřejná zakázka na studii a DÚR náměstí v městské památkové zóně nepožaduje autorizaci architekta, ale dopravního a pozemního inženýra. Kvalifikační předpoklady splňuje ten, kdo v uplynulých třech letech vyhotovil minimálně tři obdobné zakázky v hodnotě min. 500 000,- na veřejný prostor zadaný obcí nebo městem. 2. Ke kritériu „nejlevnější“ cena není co dodat. Nabídky na ÚP krajského města se pohybují v rozpětí 5 až 20 mil. Podle HŘ by se měla cena pohybovat mezi 16 a 17 mil. Atd., atd. 22. i když jsem chtěl iniciovat debatu případně širší a záměrně z "úplně jiného konce", ale zůstalo u pokusu, neboť moje odpověď, mimo dvou adres na jméno, nikam dál nepronikla. Soutěže sice žádné nepodnikám, ale i přes konkrétní zkušenost před 20 lety (návrh zadarmo o projektovou zakázku, kterou pak samozřejmě dělal někdo jiný v kompilaci základního konceptu od jedněch, s provozní dispozicí od jiných a s tvaroslovím od dalších a to vše v konstrukčním provedení, které bylo při této příležitosti jako originální také vymyšleno)si myslím, že nejpřirozenější jsou přístupy tzv. přirozené, ale možná už na to ani nejsou lidi, možná ale jen o tom nevědí.
23. V kostce dvě připomínky: 1) nepřehlednost a komplikovanost zveřejněných podkladů - ISVZ 2) diskriminační podmínky v kvalifikačních předpokladech - typicky na zakázku projektu v hodnotě cca 2 mil. Kč doložit 3 roky po sobě obraty v řádech desítek mil Kč. To má zřejmě těch pár kanceláří, které to pořád vyhrávají....
24. Situace veřejných zakázek a zvláště architektonických soutěží mě také znepokojuje. Zabývám se nyní jako člen občanského sdružení jedním případem, který považuji za opravdu extrémní po všech stránkách. Jedná se o záměr výstavby centra Nová Palmovka, které má sloužit v kombinaci s hypermarketem a obchodním centrem jako sídlo úřadu městské části Praha 8. Jedná se o investici v rozsahu 1.2 mld z veřejných prostředků získaných prodejem obecních bytů. Zastupitelstvo investici schválilo týden před posledními komunálními volbami na základě studie, která by podle mého názoru neobstála ani ve 3.semestru bakalářského studia. Dnešní vedení radnice tvrdí, že způsob zadání byl jediný možný a to, co proběhlo byla architektonická soutěž, ale to je nehorázná lež. Jediným zveřejněným návrhem je ten, který je od Metrostavu ( prezentováno viz. http://www.novapalmovka.cz/cs/hlavni-stranka). Mrzí mě přístup arch. Pleskota, který záměr zaštítil svým jménem a dodává celému záměru legitimitu v očích neodborné veřejnosti. Odvažuji se tvrdit, že tímto poškozuje zájmy architektů jako stavu. Skutečnost, že něco podobného se plánuje také v Praze 7, u mě vyvolává obavu, zda architekti u nás poprvé v historii neztratí možnost ovlivňovat to, jak vypadá veřejný prostor měst a nebudou degradováni pouze na poskytovatele projekčních služeb. Záměr je natolik kontroverzní, že proti němu existuje široká opozice od občanských sdružení až po opozici v zastupitelstvu. Poprosil jsem JUDr. Plose, který je bezesporu v naší zemi nejlepším odborníkem na stavební právo o konzultaci ohledně právních možnosti blokování procesu výstavby centra Nová Palmovka do příštích komunálních voleb. Všichni aktéři, kteří proti záměru stavby v této podobě vystupují, požadují vypsání architektonické soutěže a transparentní řešení veřejné zakázky stavby nové radnice. Věřím, že pokud případ bude dostatečně medializován, bude nakonec možné dosáhnout toho, aby byla vypsána regulerní architektonická soutěž s inteligentním zadáním programu stavby. Předpokládám, že by Česká komora architektů mohla naše úsilí podpořit? V příloze posílám text, který jsem ke kauze napsal. Snažím se v něm apelovat na odpovědnost lidí, kteří nesou odpovědnost za tento typ veřejných investic, neboť nesou také odpovědnost za veřejný prostor a jeho životaschopnost do budoucnosti. Problematika architektonických soutěží není širší veřejnosti příliš srozumitelná. Na podkladě textů od komory jsem se snažil vypracovat ke kauze text, který by dokázal vysvětlit i lidem, kteří vystupují proti záměru, jak by měla vypadat transparentní forma výběru projektu takto významné veřejné stavby.
25. Často se účastním výběrových řízení na tzv. zakázky malého rozsahu dle zákona o zadávání veřejných zakázek, kde z velké části jde o významné stavby pro dané obce nebo státní organizace, u kterých je velmi důležité vybrat ve všech ohledech nejlepší architektonické i provozní řešení (a to už vůbec nemluvím o ÚP…) . Řada zadavatelů si toho je vědoma, avšak uspořádání architektonické soutěže jim komplikuje několik pro ně podstatných skutečností: Malá informovanost o nich, případně jejich úplná neznalost a také negativní zprávy o průběhu jiných soutěží (nedodržování podmínek, protesty, …) Časová náročnost procesu – tyto akce jsou většinou financovány z dotací a zadavatelé se o příslušných dotačních programech dozví často těsně před výzvou a mají třeba cca 4 měsíce na projekt a získání stavebního povolení, které jsou podmínkou žádostí o dotaci Organizační náročnost – příslušný úředník tomu musí věnovat delší čas, než když jenom vypíše výzvu pro výběr projektanta Finanční náročnost – organizace, ceny, odměny, porota, … V principu souhlasím s tím, že problém není jen na jejich straně a měli bychom jim my architekti (ČKA) vyjít vstříc a vytvořit pro ně „user friendly“ soutěžní podmínky. K tomu uvádím několik námětů ke zlepšení: Intenzivní a především cílená osvětová kampaň u všech potenciálních zadavatelů při efektivním využití současných prostředků (rozhodně tím nemyslím naprosto zbytečné rozesílání „krásných barevných brožurek“ všem autorizovaným architektům, kteří architektonické soutěže stejně znají) Intenzivní spolupráce přímo s vypisovateli dotačních programů (ROP, SFŽP, ….), kteří zpracovávají jejich pravidla a časové harmonogramy (zde by v první fázi pomohla včasná informovanost zadavatelů o vypsání dotačního programu tak, aby tu soutěž mohli stihnout) Úprava soutěžního řádu, který by se zároveň stal názorným manuálem a ulehčil zadavatelům pořádání soutěží a zjednodušil účast soutěžícím Zde jsou mé postřehy k Soutěžnímu řádu, případně k soutěžním podmínkám: Měl by všechny co nejjednodušší cestou nasměrovat k hlavnímu cíli – tedy k výběru ve všech ohledech nejlepšího řešení stavby (příp. území) Měl by být operativnější a měl by mít různé stupně dle velikostí staveb. Současné univerzální uspořádání není vhodné pro menší zakázky. Měl by zohlednit současné technické prostředky a využít je pro zefektivnění a tím zrychlení a zlevnění celého procesu (elektronická komunikace, videokonference poroty, …..) …. lpění na tištěných dokumentech a fyzické přítomnosti všech důležitých osob na jednom místě patří do minulého století Zadání by mělo být co nejobecnější (měly by být stanoveny pouze základní kapacity a obecné parametry), aby zbytečně nepředjímalo nějaké řešení, z čehož následně mohou vyplynout spory ohledně splnění soutěžních podmínek Soutěžícím by měla být maximálním způsobem zjednodušena účast tak, aby se mohli intenzivně věnovat hlavnímu cíli soutěže a nemuseli se zabývat zbytečnými formalitami a řešením nepodstatných detailů: o Je tedy nutné vždy zvolit cíleně požadovanou podrobnost a rozsah prezentace soutěžního návrhu, aby z ní byla jasná architektonická a provozní koncepce a přitom se neztrácel čas v této fázi nepodstatnými detaily (např. měřítko 1:200 u stavby za 800 mil. Kč způsobí, že se všichni soutěžící ztrácejí čas rozpříčkováním WC) o Maximální využití virtuální prezentace a elektronického odevzdávání soutěžních návrhů – požadavky na fyzické prezentační panely účast prodražují a zároveň komplikují soutěžícím odevzdání a pořadatelům organizaci (pořadatelé by se spíš měli věnovat intenzivní propagaci soutěže a jejich výsledků v co nejširším měřítku při využití moderních technologií). V tomto ohledu musím uvést svou velice kladnou zkušenost z inženýrské činnosti, kdy řada úředníků akceptuje elektronickou podobu dokumentace a konzultace a vyjádření probíhají po síti. 26. V tom, že situace v této oblasti je tristní, se asi shodneme nejen my dva. Je však užitečné potvrdit si alespoň elementární shodu východisek, pokud se týče jednak podstaty problému, jednak jeho příčin – jinak by asi výměna názorů byla jen málo přínosná. Problém, který je třeba řešit, je nedobrá – v nejrůznějších ohledech – kvalita prostředí, vytvářeného současnou stavební činností – která ovšem bude negativně dopadat na lidi (a další složky životního prostředí) i dlouho do budoucnosti. Současný systém zadávání veřejných zakázek v oblastech, které jsou zajímavé z hlediska profese architekta, totiž nahrává jednak „ičařům“, kteří jsou ochotni „vyskladnit poptanou dokumentaci“ za cenu, která nezřídka klesá i pod 20% honoráře doporučeného standardy ČKA – nebo UNIKY, jednak projektovým fabrikám – často zprivatizovaným socialistickým „projekťákům“, které … jak to vyjádřit, aby to nebylo žalovatelné … většinou nezaměstnávají nejlepší projektanty s profesními ambicemi a se zájmem o vlastní odborný rozvoj. To,
co se postaví podle takto vytvořené dokumentace, se pak zpravidla – za cenu pár kotrmelců při výstavbě – jaktakž srovná s normami – ale tím to končí. Kvalitní budovy to nejsou, o architektuře nemluvě – jakkoliv jedno i druhé by se s nezměněným rozpočtem dalo pořídit - a tyto budovy budou stát a fungovat ještě pár desítek let … Příčinu pojmenovaného problému pak spatřuji v oslabení pozice = (1.) úlohy a (2.) odpovědnosti stavebníka. Hned se pokusím vysvětlit, že to nijak nesouvisí s tím, že mě možná považujete za developera: architekt, jako každá kreativní profese, potřebuje publikum, čtenáře, uživatele, … Bez stavebníka se ovšem architekt nedostane ani k uživateli, ani k publiku (ponechme stranou kreslení do šuplíku – to není problém, který se snažíme řešit). Je-li řeč o kvalitě, znamená to stavebníka buďto bezmezně (v tomto ohledu) podléhajícího architektovi, nebo stavebníka, který kvalitu vyžaduje a je pro ni ochoten leccos udělat – včetně toho, že se snaží mít na ni názor, tento názor tříbit diskusí (m.j. s architektem), … První variantu ovšem vylučuje požadavek (2.) odpovědnosti stavebníka – nezbývá tedy, než aby stavebník požadoval kvalitu, hledal ji a cítil za ni odpovědnost. K čemu z toho zavazují veřejné zadavatele současná právní úprava – i zvyklosti? K ničemu: někteří jsou schopni tvrdit, že stavba, kterou zadali (jejíž návrh a projekt zadali), je kvalitní, protože zodpovědností projektanta je, aby neodporovala normám: nemusíme si vykládat, že o tom kvalita není (ani o normách, které dokonce implikují nekvalitu …). Domnívám se, že absence požadavku vůle stavebníka po kvalitě a jeho odpovědnosti za ni platí nejen pro obchodní soutěže (v současné praxi – viz výhradu níže). Nezanedbatelně tento požadavek oslabuje i stávající úprava architektonických soutěží, jmenovitě ustanovení o nezávislých členech poroty. Nezávislý v praxi často znamená nezodpovědný; příklady kvalitních stavebních počinů veřejných zadavatelů vesměs ukazují, že to byl starosta nebo šéf odboru rozvoje města / ředitel nebo náměstek pro výstavbu, kdo „si našel svého“ architekta, a spolu s ním přivedl na svět … dílo. Ostatně – mluvíme o Karlově mostu, Hausmannově přestavbě Paříže, Mullerově vile – při vší úctě k Adolfu Loosovi … a určitě je více těch, kterým něco říká jméno Brýdl – než těch, kteří znají názvy architektonických ateliérů, které litomyšlský starosta vyzval ke spolupráci. Tím se vracíme k (1.) úloze stavebníka: ta nespočívá jen v tom, že vybere architekta, podepíše žádost o stavební povolení nebo odpovídající plnou moc … a pak kouká, co to vyrostlo. Návrh budovy není jednorázový proces, který se odehraje během dvou měsíců práce na soutěžním návrhu – a tím je vymalováno. Tvrdím, že následný dialog, spolupráce mezi už vybraným architektem / ateliérem a stavebníkem mají přinejmenším stejně velký vliv na kvalitu výsledného díla. Jak ale anonymní architektonická soutěž „rozhodovaná“ „nezávislými“ porotci vytvoří dobré východisko pro takovou spolupráci? Rekapitulace: problém = nedobrá kvalita prostředí, vytvářeného současnou stavební činností, příčina = málokterý veřejný zadavatel chápe a současně je připraven naplnit úlohu a odpovědnost stavebníka. Řešení? Nalezení a uplatnění takového způsobu zadávání veřejných zakázek tohoto druhu, který veřejným zadavatelům jejich úlohu přiblíží a pomůže jim naplnit ji – když obchodní soutěže „na projekty“, ale ani architektonické soutěže ve stávající podobě takové požadavky nesplňují. Jedním z možných řešení jsou, domnívám se, architektonické workshopy: opět ne proto, že jsme se při jednom takovém potkali, pane architekte – ale rád této okolnosti využiju k tomu, že Vám nemusím vysvětlovat, jak takový proces může fungovat. Podstatné je, že je to proces: otevřený, férový a ne méně objektivní, než architektonická soutěž, při tom ale ponechává prostor pro uplatnění odpovědnosti zadavatele – konkrétního člověka (architekt, i když se jedná o tým, je také konkrétní člověk – proč by před sebou měl mít nějakou funkci, razítko a kolektivní rozhodnutí nějakého výboru … který ani neviděl ?!), umožňuje osobní / pracovní poznání budoucích partnerů dopracování návrhu, projektové přípravy atd., je levnější, než architektonická soutěž, aniž by se tím krátily odměny / skicovné účastníků – kteří navíc (to chápu jako docela důležité) dostávají i zpětnou vazbu a poučení z dialogu se zadavatelem i konkurenty, a tentýž dialog (to je ještě důležitější) může snáze, než jakýkoliv jiný postup, „uvést“ zadavatele do jeho role, „doplnit mu odbornou kvalifikaci“, …. Z hlediska legislativy, zejména práva daňového poplatníka na hospodárné nakládání s veřejnými prostředky, je tento návrh také, věřím, dopracovatelný: již nyní evropské směrnice požadují, aby veřejné zakázky povahy duševní služby (mezi něž architektonické návrhy nepochybně patří) byly - na rozdíl od praxe v ČR – soutěženy podle ceny teprve mezi těmi nabídkami, které byly prověřeny jako kvalitativně rovnocenné. Workshop je, domnívám se, ideálním způsobem prověření „nabízené“ kvality – na rozdíl od současné praxe, kdy srovnatelná kvalita má být prokázána držením nesmyslných certifikátů ISO 14000, 18000, 27000 a nevím jakých ještě, případně speciálních referencí … opět Vám nemusím vykládat, jak „to chodí“ … Připadají v úvahu dva scénáře: buďto se o cenu nesoutěží = je daná např. honorářovým řádem, a pak proběhne workshop na místě soutěže – k užitku věci i všech zúčastněných, nebo proběhne nejprve workshop, a mezi těmi, kteří postoupí do užšího výběru na základě posouzení kvality jejich přístupu, se může soutěžit o cenu – pokud by poplatník chtěl mít stoprocentní jistotu, že z jeho daní nepřišla ani koruna nazmar – alespoň v této soutěži … Ale soutěžit o cenu už budou jen „rovní s rovnými“ z hlediska kvality …
Pokud Vás cokoliv z mých poznámek zaujalo v pozitivním smyslu, pane architekte, rád Vám budu k dispozici pro případnou další diskusi, a pro každý případ Vám přeji hezké odpoledne. 27. Soutěží se o projekty na nejnižší cenu, kvalitní projektant - architekt nemá šanci získat honorář odpovídající časové náročnosti kvalitního projektu, protože jsou mezi námi tací autorizovaní, kteří ceny podstřelují i o 60%. Jsou i z jiných částí republiky. U prováděček bychom mohli útočit na inženýry, u urbanizmu a studií všech účelů si za situaci můžeme sami díky našim i autorizovaným kolegům!!! Vadí to i některým zadavatelům, ale neumí s tím nic udělat. Pokud někdo vyhraje architektonickou soutěž, stejně nemá žádné záruky, že bude dál pokračovat.
28. Rád se podělím o zkušenosti, ale do mailu to nevměstnám .... Postoj naší komory (o komoře ČKAIT nemluvě) není po celou dobu dobrý, netuším jak je to nyní, ale moc podpůrný nebyl ... V tomhle ohledu moc autorizovaní architekti nejsou profesionály. Mám taky otazníky nad fungováním PS pro soutěže, můj názor s postupem času jaksi dospěl ke skepsi .... je dobrým počinem že se o VZ někdo zajímá, bohužel již je skoro upečený takový zákon, který moc větší naděje neskýtá .... Jestli máš zájem tak napiš o jaké postřehy a jaká oblast nejvíce tě zajímá zkusím rozepsat .... Tak tedy několik postřehů .... co mi čas dovoluje vzhledem k mé zaneprázdněnosti: chtělo by to trochu systému do této problematiky, aby se celý proces zprůhlednil, začít by měl každý z naší profesní obce u sebe, neb vidím že tomu tak není, ta etika v naší komoře určitě není, co mám reakci na nový zákon o zadávání VZ, tak místo očekávaného zjednodušení, je to ještě složitější a neprůhlednější a nakonec nejistota od kdy bude platit, což je výhoda pro různé "poradenské společnosti a kličkující právníky", pak naše profese ztrácí kontakt a je pouze braná jako nosič média, případně myšlenky, existence různých dotačních fondů tomu jen přilévá "grády", i když na druhou stranu, bez nich by situace byla asi ještě tristnější, - u všech zadání a výšek investic, není asi pro vypisovatele vhodné hned se vrhat do veřejné arch. soutěže myslím tím PD do 0,5 mil. a třeba výběr zhotovitele / dnes již pouze zpracovatele ÚP - chtělo by to udělat jednoduchý program přínosu pro vypisovatele, kde se mu spočítá kolik ho bude taková soutěž stát a co mu to přinese jako přidanou hodnotu, taková jednoduchá aplikace jako na výpočet honoráře a ukáže mu vhodné řešení jakou soutěží postupovat. - na zvážení je i finanční systém odměn, na zvážení je systém z některých spolkových zemí D., kde finanční odměny jsou odstupňovány a i celkem symbolické, ale první dostane zhotovení PD, další pak jiné menší projekty (podlimitní PD), - hodně se zaměřit s naší profesí na dopravní a inženýrské stavby, které jdou úplně mimo nás (takový L.C. diagram), který inženýři se drží zuby nehty, pak se tady mydlíme pouze o pozemní stavby, když i to územní plánování jde v převážné míře přes poradenská spol. s r.o. no dalo by se psát o tom ....
29. Soutěže (veřejné) stále ubývají dle mého názoru z těchto důvodů: - vypisovatel chce mít maximální rozhodovací pravomoci o rozhodnutí o vítězi (porota ho straší) - vypisovatel chce dostat varianty nebo dokonce dokumentaci pro územní řízení za co nejmenší náklady (ceny a honorářový řád ho omezují) - vypisovatel chce mít možnost vycouvat ze soutěže, pokud se změní podmínky (nejistota, chybějící garance, neochota stavebních úřadů vydávat územně-plánovací informaci bez studie) - vypisovatel nechce a některé organizace ani neumí zaručit respektování autorských práv (výběrová řízení pro každý stupeň) - vypisovatel se obává, že se s vítězem soutěže nedohodne na dalších detailech, které nejsou soutěží upřesněny (cena jednotlivých fází, zkušenost, komplexní služby, ekonomie provozu ...) a nebude moci ovlivnit další kvalitu a čas zakázky - vypisovatel se obává, že nebude v případě soutěže (i napadené odvoláním) pánem času (termínu dokončení dokumentace/ stavby - vypisovatel nechce většinou, aby medializací byl předčasně odhalen jeho záměr. Popřípadě aby mu někdo zvenčí diktoval další omezení, kterých už je v procesu investiční přípravy dost. Zkušenosti by bylo vhodnější nepresentovat ve veřejné diskusi. Lepší by bylo nabídnout servis ČKA investorům při zvolení formy soutěže, nebo výběrového řízení. Ukázky vzorů, typů řešení od jednoduchých akcí za "pár milionů" až po přípravu soutěží pro zadání územních plánů.
