Rozvíjení pedagogicko-psychologických kompetencí učitelů praktického vyučování a odborného výcviku. CZ.1.07/1.3.08/02.0003
Studijní opora Vyrovnávací kurz 2011 KPS/MHAS
Mentálně hygienické aspekty vysokoškolského studia
PhDr. Václav Holeček, Ph.D.
1. DUŠEVNÍ HYGIENA
Duševní hygiena jako vědní disciplína Duševní hygiena jako vědní disciplína na rozhraní věd lékařských, psychologických a sociálních se zabývá prevencí duševních poruch a zásadami, které slouží k udržení duševního zdraví a duševní rovnováhy. „Duševní hygiena je systém vědecky propracovaných pravidel a rad sloužících k udržení, prohloubení či znovuzískání duševního zdraví a duševní rovnováhy“ (Míček, 1984). Doležal (1964) vymezuje duševní hygienu jako relativně samostatnou oblast všeobecné hygieny. Kondáš (1977) definuje duševní hygienu jako „hnutí, které se snaží zabránit vzniku duševních poruch, studuje a realizuje optimální podmínky a zásady na udržování duševního zdraví.“ V současné době se psychologie zaměřuje především na problematiku autoregulace jedince a na jeho adaptaci na nové společenské a ekonomické podmínky.
Základní kategorie duševní hygieny Základními kategoriemi duševní hygieny jsou „duševní zdraví“ a „duševní rovnováha“.Pojem „duševní zdraví“ lze definovat v užším či širším pojetí (Míček, 1984). V užším pojetí lze definovat duševní zdraví jako nepřítomnost symptomů duševní nemoci, nerovnováhy a maladaptace. Širší pojetí charakterizuje projevy optimálního duševního zdraví, což často splývá s popisem optimální životní adaptace. Doležal (1964) chápe zdraví jako „takový stav organismu, kdy struktury a funkce jednotlivých orgánů ani regulace jejich celkové souhry nejsou porušeny. Při duševním zdraví by pak šlo speciálně o struktury a funkce umožňující duševní život“. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je zdraví stavem úplné tělesné, duševní a sociální pohody. Na základě srovnání a syntézy různých přístupů k psychickému zdraví lze konstatovat, že duševně zdravá osobnost je „taková osobnost, v níž všechny pochody probíhají optimálním způsobem, mezi jejímiž složkami a úrovněmi je harmonický vztah, zvláště mezi emocemi, intelektem a sebepojetím, což umožňuje správně odrážet vnější skutečnost i svůj vnitřní stav, reagovat pohotově a přiměřeně na všechny podněty a mít přitom převážně pocit spokojenosti, štěstí , blaha, radosti, jinými slovy tělesné, duševní a sociální pohody“ (Konečný - Bouchal, 1979).
2
S pojmem „duševní zdraví“ je těsně spjata kategorie „duševní rovnováha“, která je někdy pojímána jako synonymum psychického zdraví, jindy je chápána pouze jako jeden ze symptomů duševního zdraví.
Koncepce „zdraví“ a „zdravé osobnosti“ Kategorie „zdraví“ se stává v současné době středem zájmu řady vědních oborů, především medicíny, psychologie, pedagogiky apod. Současná lékařská a psychologická věda začala chápat „zdraví“ v širších vztazích, než byl jeho tradiční výklad. Především se opouští tzv. negativní pojetí zdraví, kdy se zdraví chápe pouze jako nepřítomnost nemoci, ale prosazuje se pozitivní definování zdraví jako procesu usilování o zdraví, jako určitého kontinua, v rámci něhož můžeme z velké části sami míru svého zdraví zvyšovat nebo snižovat. Termín zdraví se může používat v podstatě ve čtyřech významech (Křivohlavý, 1996): 1. Zdraví jako ideální stav člověka, jako cílový stav v jeho fyzické, psychické, duchovní a společenské dimenzi. 2. Zdraví ve smyslu optimálního funkčního stavu. (Být zdráv, znamená být fit) 3. Zdraví jako zboží (reklama, komerční cíle zdravotnického, farmaceutického, potravinářského průmyslu a služeb). 4. Zdraví jako projev osobní síly, potencionality člověka. Boadell (1993) uvádí následující aspekty zdraví:
Somatické aspekty zdraví 1. Dýchání je pravidelné a rytmické při uvolněném a lehkém pohybu hrudního koše. 2. Organismus vykazuje dobrý tonus. Svaly se mohou lehce pohybovat mezi stavem napětí a uvolnění, bez chronického napětí, popř. ochabnutí. Krevní tlak je normální. 3. Kůže je teplá a dobře prokrvená. Obličej je živý a pohyblivý. Hlas je výrazný, ne mechanický. Oči navazují kontakt a jsou zářící. 4. Orgasmus je také rytmické, bezděčné pulsování, charakterizované uspokojením a pocitem lásky k partnerovi.
Psychické aspekty zdraví 1. Schopnost sladit vnější výraz s vnitřní potřebou, vycházet od primárních životních potřeb a tyto umět rozlišit od sekundárních návyků. 3
2. Schopnost navázat kontakt s jiným člověkem a sice bez idealizování, projektování nebo jiných skrytých obranných mechanismů. Schopnost rozlišovat mezi opravdovým vztahem a pseudokontaktem a prvního si vážit a kultivovat ho. 3. Schopnost zadržovat a vyjadřovat pocity a umět se rozhodnout, kdy je na místě zdrženlivost nebo vyjádření pocitů. 4. Osvobození se od strachu, když nehrozí žádné nebezpečí. 5. Odvaha se zasadit o to, co považujeme za správné, i když existuje určité nebezpečí.
Duchovní aspekty zdraví 1. Spojení s hlubokým osobním zdrojem hodnot, který zprostředkovává člověku pocit kontinuity a smysluplnosti. 2. Existencionální síly k vypořádání se s životními krizemi, aniž by člověk upadal do zoufalství. 3. Pocit, že v životě jde o proces stále hlubšího respektování svého vlastního srdce i srdce druhého člověka. 4. Osvobození se od neurotických pocitů viny a schopnost vypořádat se s vlastní odpovědností.
Charakteristiky zdravé osobnosti popisuje A. Maslow (podle J. Čápa 1993), těmito znaky: - dobré poznání skutečnosti, adekvátní vysvětlování událostí, odlišení skutečných poznatků od domněnek, rozlišování podstatného od druhořadého, - kladné hodnocení sebe sama, druhých lidí i přírody, - živé vnímání skutečnosti, emoční prožívání a reagování, schopnost prožívat velkou radost, „vrcholné“ okamžiky a stavy, - dovednost a potřeba být sám, zamyslet se nad životem, - samostatnost, nezávislost na vlivech z venčí, - altruismus, kladný vztah a přátelské vztahy k lidem, umění jim pomáhat, - tolerance, snášenlivost, demokratičnost k odlišným názorům a způsobu života, - tvořivost, - daleké životní cíle, přijetí obecně lidských hodnot. Někteří autoři (Řehulka, Řehulková, 1994) při definování zdravé osobnosti doplňují tento výčet důrazem na vlastní aktivitu individua.
4
Obecné předpoklady duševní rovnováhy A) Soulad životních rolí člověka s jeho osobnostním vybavením Člověk by měl plnit jen takové role, které odpovídají jeho osobnostním vlastnostem. Rozpor mezi osobnostní výbavou a profesní rolí může být zdrojem neurotizace. (Např. introvert má problémy v takových profesích, v nichž musí jednat s lidmi, submisívní jedinec v řídící funkci.)
B) Bohatý rejstřík pozitivních hodnot Jedinec s chudým hodnotovým rejstříkem je velmi zranitelný, při ohrožení jeho hodnotového systému může dojít až k tzv. existenciální frustraci, tj. ztrátě smyslu života.
C) Převažující pocit životní spokojenosti Z hlediska duševní hygieny je třeba zdůraznit sílu pozitivní myšlenky. Naopak je nutno si uvědomit, že při negativních emocích ubližujeme nejen svému sociálnímu okolí, ale především sami sobě.
D) Adekvátní sebepojetí Přiměřené sebepojetí a sebehodnocení je základem adekvátního vztahu člověka k okolí a k sobě samému. Důležitým mentálně hygienickým aspektem je důvěra jedince ve své vlastní schopnosti a jeho sebeúcta. Sebepojetí člověka se utváří od prenatálního období vlivem sugescí, které dítěti dáváme a kterými programujeme jeho podvědomí. V průběhu individuálního života se sebepojetí člověka utváří působením četných sociálních vlivů. V následujícím přehledu uvedeme základní uzlové body ve vývoji sebepojetí.
1. Novorozenecké období Novorozenec nemá "já", jeho svět je chaotický. Zpočátku dítě nerozlišuje ani mezi svou osobou a okolím (může si rozdrásat tvář do krve a neví, že si to udělalo samo). Počátek "já" je v sebekontrole a v činnosti. Doteky vlastního těla a nepříjemné pocity, které si samo působí, vytváří postupně komplex opakujících se vjemů - základ pozdějšího pojmu těla a vlastní osoby.
5
2. Období kojence a batolete a) období mezi l2. a l8. měsícem. Ve vývoji sebepojetí dochází k tzv. Koperníkově revoluci (Piaget, 1970) vyznačující se decentralizací. Dítě si přestává "myslet", že je středem vesmíru a začíná chápat, že i ono samo se přemísťuje v prostoru jako předměty. b) v dalším vývoji se dítě učí odlišovat osoby od předmětů (vnímá, že akce druhých lidí jsou analogické jeho vlastním akcím, zatímco předměty jsou neživé). Tím dítě vstupuje do sociálního prostředí jako aktivní činitel, stává se osobou a dospívá ke slovu "já". c) Ve 3.roce života dítěte se v jeho chování objevují výrazné prvky negativismu jako projev boje o autonomii. Dítě chce nebo nechce dělat určité věci jen proto, aby si vyzkoušelo, co dokáže prosadit. Erikson (1968) vyjádřil sebepojetí tříletého dítěte slovy: "Já jsem to, co mohu svobodně dělat."
3. Období mladšího školního věku Jedná se o období velké iniciativy a interiorizace norem. Totožnost "já" se prodlužuje do minulosti i do budoucnosti. Sebepojetí školáka se formuje dimenzí "úspěch - neúspěch". Erikson (1968) charakterizuje sebepojetí dítěte mladšího školního věku: "Já jsem to, co umím."
4. Dospívání V tomto období jsou plně vytvořeny předpoklady pro zformování dokonalého obrazu sebe. Charakteristickým rysem pubescenta je naléhavá potřeba definovat sebe sama jako příslušníka určité skupiny, s jejímiž cíli se ztotožňuje a intenzivní touha důvěřovat blízkým lidem. Podle Eriksona (1968) lze sebepojetí dospívajícího jedince vyjádřit takto: "Já jsem to, čemu věřím." Jestliže v tomto období dítě ztratí důvěru v nejbližší lidi, tj. v rodiče, může být trvale narušen jeho psychosociální vývoj.
5. Dospělost Sebepojetí dospělého člověka je výslednicí úspěšného či neúspěšného plnění základních životních rolí (role profesní a role manželského partnera a rodiče). Člověk sám sebe hodnotí podle sociální prestiže profese, kterou vykonává a podle pozice, kterou zaujímá v pracovní skupině. Neméně důležitým faktorem hodnocení sebe sama je úroveň uspokojování významných sociálně psychologických potřeb (potřeba lásky, uznání, potřeba pečovat o někoho a pod.). Předpokladem adekvátního sebepojetí dospělého člověka je tedy láska a zaujetí pro svou profesi. Erikson (1968) to vyjádřil slovy: "Já jsem to, co miluji."
6. Zralý věk Sebepojetí člověka zralého věku závisí především na tom, zda se cítí pro své okolí užitečným, zda ho lidé potřebují. Erikson (1968) vyjádřil sebepojetí člověka zralého věku takto: "Já jsem to, co poskytuji."
6
7. Stáří Stáří je dobou životní moudrosti, smíření a úvah o smyslu života. Erikson (1968) vyjádřil sebepojetí člověka v období stáří takto: "Já jsem to, co po mě zůstane."
Struktura sebeuvědomění Sebepojetí lze analyzovat na jednotlivé složky, které odrážejí různé dimenze tohoto fenoménu.
Složky "já" (Balcar, 1983 - Říčan, 1982):
1. Reálné "já" ("já" obraz sebe) - je představa o vlastních možnostech. Na tom, jak zná člověk svá slabá a silná místa, závisí jeho orientace ve světě. Podle Melina je reálné "já" produktem sociální interakce a vyvíjí se postupně.
2. Ideální "já" je představa člověka o tom, jaký by chtěl být. Je to soubor hodnot, jaké si jedinec pro sebe stanovil (Krech, 1967). Mezi reálným a ideálním "já" je zpravidla určitý rozdíl, člověk se sebou většinou není zcela spokojen. Výrazný rozdíl mezi reálným a ideálním "já" vede k nedostatku sebeúcty a ke komplexům méněcennosti.
3. Obranné "já" je odvrácení vědomí od toho, co je nesnesitelné. Je to obrana před skutečností, která je příliš drsná.
4. Citový vztah k "já" je základní sympatie a úcta k vlastní osobě. Nemá nic společného s narcismem nebo se sebectvím. "Láska k sobě znamená sympatii a důvěru k vlastní bytosti. Zahrnuje také úctu k sobě, velké ANO k vlastní existenci" (Fromm, 1967). Úcta k vlastní osobě chrání člověka před činy, kterými by se jeho osobnost znehodnotila. Je známou skutečností, že mezi delikventy se často setkáváme s obrovskou neúctou k vlastní osobě.
Závěrem chceme zdůraznit, že adekvátní sebepojetí je jedním z důležitých aspektů duševní rovnováhy člověka. Vzhledem k tomu, že učitel je pro žáky modelem duševně zdravé, vyrovnané osobnosti, považujeme dobře zformovaný selfkoncept za jeden z předpokladů úspěšného plnění učitelské role.
7
2. NÁROČNÉ ŽIVOTNÍ SITUACE Každá životní situace, kterou člověk prožívá, klade na jeho organismus určité nároky a požadavky. I zdánlivě všední a banální činnost, kterou člověk vykonává, vyžaduje určité volní úsilí, koncentraci pozornosti apod. Ne každou situaci však můžeme nazvat „náročnou“ či „svízelnou“. Náročná životní situace je taková, která klade na člověka vyšší nároky než obvykle, která vyžaduje od jedince víc než navyklý vzorec chování a při níž dosažení cíle či uspokojení potřeby předpokládá překonání určitých překážek (Čáp, 1980). V žádném životním období není člověk těchto situací ušetřen. Dokonce i v období dětství, které bývá zdánlivě považováno za bezproblémové a bezstarostné, prožívá jedinec řadu konfliktů a frustrací, které s sebou přináší interakce s rodiči či vrstevníky, popř. požadavky školního vyučování.
Podle intenzity rozeznáváme tři stupně náročných životních situací (Čáp,1967):
1) Prosté náročné životní situace, které sice od jedince vyžadují zvýšené úsilí, ale s nimiž je schopen se vyrovnat bez narušení psychické rovnováhy.
2) Situace stresové, frustrující a konfliktogenní, které často vedou k nežádoucím psychickým stavům a při jejichž řešení člověk většinou vyhledává pomoc psychologa či psychiatra.
3) Situace patogenní, které vedou k funkčním poruchám nervové soustavy, popř. mohou být zdrojem psychosomatických onemocnění.
Rozdíly mezi těmito typy situací jsou pochopitelně relativní, protože spočívají především v rovině prožitkové. Jedna a táž situace může být pro určitého člověka prostou náročnou životní situací, s kterou se poměrně snadno vyrovná, pro jiného jedince již situací stresovou či frustrující a pro někoho dokonce situací patogenní. Z poradenské praxe jsou známy případy klientů, kteří se nervově hroutí pro každou maličkost a naopak existují osobnosti, které se dovedou vyrovnat i s objektivně, v daném čase a prostoru neřešitelnou situací. Podnětové situace tedy můžeme hodnotit jako stresové pouze ve vztahu k určitému člověku či k určité situaci. Náročné životní situace mohou být jednak zdrojem nežádoucích psychických stavů, jednak jsou důležitým faktorem rozvoje osobnosti, protože podněcují člověka k učení a hledání nových prostředků k dosažení cíle. Náročné životní situace vyvolávají stavy stresu, konfliktu nebo frustrace.
8
Stres První výzkumy z oblasti stresu se objevují ve 30. letech tohoto století a jsou spjaty s osobností Hanse Selyeho, jehož myšlenky se staly základem teorií stresu. Selye (1936) definuje stres jako určitý stav těla i mysli, který se projevuje řadou objektivně zjistitelných chemických a fyziologických dění v orgánech těla. Kondáš (1977) charakterizuje stres jako změny, které vznikají v psychologických regulačních mechanismech a činnostech, jako reakce na působení různých stresorů, k nimž dochází při stresových situacích. Čáp (1967) formuluje stres jako stav vyvolaný stresovou situací, t. j. takovou náročnou situací, ve které nějaká rušivá okolnost nebo škodlivý vliv působí na organismus, ztěžuje mu vykonávání činnosti či uspokojování potřeb. Křivohlavý (1994) uvádí, že „stresem se obvykle rozumí vnitřní stav člověka, který je buď přímo něčím obtěžován, nebo takové ohrožení očekává a přitom se domnívá, že jeho obrana proti nepříznivým vlivům není dostatečně silná.“ V literatuře se setkáváme s rozdílným chápáním tohoto pojmu. Někteří autoři chápou stres jako těžkou životní situaci (rozvodová situace apod.), nepříznivý faktor, který na člověka dopadá (t. zv. stresor), jiní pojímají stres jako odpověď organismu na stresující činitele, popř. celkový vnitřní stav člověka.
Podle intenzity stresové reakce rozeznáváme (Křivohlavý, 1994): a) hyperstres (stres překračující hranice adaptability) b) hypostres (zátěž nedosahující obvyklé intenzity stresu).
Podle kvality stresové reakce existuje: a) Distres (negativně působící stres) b) Eustres (kladně působící stres). Příkladem může být očekávání příjemného zážitku, či radost z příjezdu milé osoby.
Zvláštními případy stresu je tzv. anticipační stres (člověk předvídá možný vznik zátěže či ohrožení) a informační stres (člověk trpí nedostatkem věrohodných a podstatných informací či je zahlcen informacemi).
9
Fáze stresu 1) Poplašná reakce, při níž sympatický nervový systém aktivizuje tělo k větší připravenosti na reakci, hladina adrenalinu stoupá. Lidé ji pociťují negativně (hněv, zlost) či pozitivně (aktivita). 2) Fáze odporu, při které jsou napadeny tělesné rezervy, mění se chemické procesy. 3) Fáze vyčerpání, při níž parasympatický nervový sytém přebírá kontrolu nad tělesnými pochody. Tento stav se může jevit jako uklidnění, někdy se dokonce dostaví radostný, jindy depresivní pocit. (Selye, 1934).
Příznaky stresu (dle Světové zdravotnické organizace) 1) Fyziologické příznaky: - bušení srdce - bolest a sevření za hrudní kostí - nechutenství - křečovité bolesti břicha, průjem či zácpa - nucení k močení - sexuální impotence, snížení sexuální apetence - svalové napětí v krční oblasti páteře - bolesti hlavy - nepříjemné pocity v krku („knedlík“) - dvojité vidění
2) Emocionální příznaky stresu: - prudké a rychlé změny nálad - nadměrné trápení s věcmi, které zdaleka nejsou tak důležité - neschopnost emocionální náklonnosti a empatie - nadměrné starosti o svůj zdravotní stav a fyzický vzhled - omezení kontaktu s druhými lidmi - nadměrné pocity únavy - neschopnost koncentrace pozornosti - úzkost a vnitřní tenze - zvýšená podrážděnost a vznětlivost
10
3) Behaviorální příznaky stresu: - nerozhodnost - neadekvátní naříkání a bědování - sklon ke zvýšené nehodovosti - zhoršení kvality práce, vyhýbání se úkolům - zvýšená konzumace kávy a alkoholu - zvýšené kouření - větší závislost na drogách, zvýšená konzumace sedativ - ztráta chuti k jídlu či přejídání - problémy s usínáním, dlouhé noční bdění
Typy stresových situací Čáp (1967) rozeznává tři typy stresových situací: - situace charakterizované nadbytkem podnětů a úkolů (termínovaná práce) - situace charakterizované nedostatkem podnětů (odchod do důchodu, dlouhodobá hospitalizace) - situace charakterizované působením škodlivých vlivů (špatné interpersonální vztahy na pracovišti, v rodině, apod.).
Holmes a Rahe (1967) uvádějí přehled stresujících životních událostí a podle jejich závažnosti jim přiřazují bodové ohodnocení:
Zvládání stresu Při zvládání stresu je třeba rozlišovat mezi pojmy „adaptace“ a „koupink“ (Křivohlavý, 1994). „Adaptace“ je vyrovnání se zátěží, která je relativně v normálních mezích, „koupinkem“ (z angl. „coping“) rozumíme boj člověka s nepřiměřenou, nadlimitní zátěží. Při adaptaci jde o řešení problému, při němž známe potřebné způsoby postupu. Při kopinku jde o řešení krizí, pro které nemáme k dispozici potřebné znalosti a dovednosti.
Prevence a management stresu Prevence stresu •
volte únosnou míru zátěže – otázka priorit
•
naučte se říkat ne
•
zdravý spánek a správná životospráva (ořechy, vitamín A chrání před stresem) 11
•
myslete pozitivně a usmívejte se, zpívejte si (psychoneuroimunologie – vliv smíchu na zvýšení imunity)
•
MUSÍM – MĚL BYCH – CHCI
•
rozumně se pohybujte a relaxujte (pohyb spaluje vyplavené stresové hormony)
•
pěstujte své zájmy a vztahy
•
pojmenujte své stresory
•
nebojte se změny způsobu života, životní filozofie (aktivní změna)
Člověče buď trpělivý přijmout věci, které změnit nelze, buď odvážný a změň ty, které změnit můžeš, a hlavně buď moudrý a odlišuj jedny od druhých
Management stresu Sedmero tělesného uvolnění: 1)
protistresové dýchání (pomalý nádech, prudký či postupný prodlužovaný výdech),
2)
zvolnit tempo pohybů a řeči,
3)
uvolnit obličej (masáží, omytím vodou),
4)
chvilková tělesná cvičení (akupresurní rozcvička, jednoduché pohyby k uvolnění tenze v oblasti ramen a šíje),
5)
autorelaxační cvičení (Schultzův autogenní trénink, Jacobsonova progresivní relaxace, jóga, pět Tibeťanů, kalanetika, některé cviky kineziologie),
6)
zaměstnat tělo (pohybem, činností),
7)
protistresové masáže (zejména trapézu, šíje, lýtek).
Sedmero psychického uvolnění: 1)
vnímat maličkosti (drobné krásy kolem sebe),
2)
vypnout mozek (pokusit se na nic nemyslet),
3)
poslech hudby (s antistresovými účinky),
4)
vizualizace spokojenosti (představit si okamžiky svého opravdového štěstí),
5)
autosugesce zvládnutí stresu (představit si dosažení cíle, vyřešení situace),
6)
myšlenková relaxace (snění, imaginace, meditace),
7)
ventilace v komunikaci (vypovídat se, svěřit se někomu).
Intrapsychický konflikt Intrapsychický konflikt je střetnutí dvou nebo více protichůdných sil přibližně stejně intenzivních, které nelze řešit kompromisem. Lewin rozeznává 4 druhy konfliktů: a) konflikt dvou kladných sil (koupit si kožich nebo jet k moři) 12
b) konflikt dvou negativních sil (vykonat nepříjemný úkol či přijmout trest za jeho nesplnění) c) konflikt mezi pozitivní a negativní silou (snaha něco vykonat, ale strach z neúspěchu) d) dvojitý konflikt kladných a záporných sil (snaha vylézt na strom, ale strach z pádu; snaha získat obdiv spolužáků, ale strach z jejich posměchu).
Techniky vyrovnávání s náročnými životními situacemi Pro každého jednotlivce je charakteristický určitý způsob vyrovnání s náročnými životními situacemi. Nižší živočichové a malé děti reagují na ohrožení základní životní potřeby buď přímou agresí nebo únikem. S těmito vývojově počátečními formami se někdy setkáváme i u dospělých. Protože se dítě od malička setkává se zavrhováním těchto technik, osvojuje si postupně způsoby vyrovnávání, které jsou v podstatě modifikací těchto dvou elementárních. Např. dochází k přenesení agrese na jinou osobu, na objekt nebo dokonce na vlastní osobu. Od přímé agrese jsou odvozeny tyto techniky: Upoutávání pozornosti a egocentričnost. Vyskytuje se často u dětí, které jsou rozmazlovány nebo naopak podceňovány a často srovnávány s jinými dětmi (např. dumlání palce, grimasování, kladení nekonečných otázek). Někdy přetrvává i v dospělosti u lidí zklamaných. Identifikace. Je ztotožnění s určitou osobou, skupinou, institucí apod. (např. dítě se chlubí povoláním svého otce). Kompenzace. Člověk, který má neúspěch v nějaké životní oblasti nebo činnosti, se snaží vyniknout v jiné. Např. žák si kompenzuje neúspěch ve škole úspěšností ve sportu. Kompenzace může být společensky velmi hodnotnou formou vyrovnávání (kompenzace neúspěchu v osobním životě úspěšností v práci, sportovní činnosti apod.), existují však i záporné formy kompenzace (alkohol, drogy, střídání partnerů apod.). Sublimace. Je to nahrazování chování společensky neschvalovaného společensky uznávanou a schvalovanou reakcí (např. sexuální tendence v pubertě se sublimují ve sportovní činnosti). Racionalizace. Spočívá jednak v přikrašlování motivů svého jednání, jednak pomáhá člověku, aby se vyrovnal s pocitem neúspěchu, když nemůže momentálně objektivně změnit svou situaci (např. absolvent střední školy není přijat na fakultu a utěšuje se tím, že si bude vydělávat). Projekce. Člověk předpokládá u druhých lidí své vlastní názory, vlastnosti a motivy. („Všichni lidé sledují zištné cíle jako já.“) 13
Od úniku jsou odvozeny tyto techniky: Negativismus. Jedinec registruje opačně, než se od něho žádá. Negativismus je fyziologický v období mezi 2. až 3. rokem dítěte a v pubertě. Izolace (osamocení). Člověk na zátěžovou situaci reaguje tím, že se stáhne do samoty. Tato technika je přiměřená jen po určitou dobu a pro osobnost introvertního typu. Únik do fantazie. Člověk si představuje to, co se mu nesplní v realitě. Únik do nemoci (patofilie). Regrese. Je návrat k vývojově nižším formám chování nebo k nižšímu způsobu uspokojování potřeb (dumlání palce, pomočování apod.). Fixace. Je nepřiměřené ustrnutí na určitém objektu nebo způsobu uspokojování potřeb (nežádoucí spoje, návyky, způsoby jednání). Převýchova je velmi obtížná. Potlačení a popření. Je „zavírání očí“ před některými nepříznivými faktory, se kterými si člověk neví rady.) Opačné reagování. Člověk horlivě uplatňuje názor nebo postoj, který je protichůdný jeho skrytému potlačovanému motivu Výše uvedené techniky vyrovnávání se s náročnými situacemi se nedají rozdělit na dobré a špatné. Kterékoliv z těchto technik může být užito adaptivně, to znamená, že přináší člověku uspokojení a přitom je společensky přiměřená, nebo maladaptivně, tj. společensky nepřiměřeně.
14
3 Mentálně hygienické aspekty interpersonálních vztahů I. Stresory v mezilidské komunikaci (obecně) Stresorem mohou být:
-
lidé kolem nás, kteří se chovají způsobem, který nám nevyhovuje (kárají nás, kritizují apod.),
-
naše myšlenky (kritizujeme se, že situaci nezvládáme, neumíme odmítnout kritiku, přijmout kompliment apod.).
Stresory v mezilidské komunikaci jsou velmi individuální (někdo nesnese kritiku, jiný má strach v situaci, kdy má promluvit apod.). Šiřitelé stresu (podle Bramsona) a) Přímo agresivní – zesměšňují druhé, kritizují útočně, pomlouvají, ironizují, křičí, nadávají, urážejí. Protijednání: nenechat se vyprovokovat, průlomové jednání (nabídnout kávu, nereagovat apod.). b) Stěžovatelé – vše prezentuje jako špatné a neřešitelné, neustále fňukají a stěžují si. Protijednání: Ptát se „kdy“, „kde“, „jak“, nikdy se neptat“proč“? Žádat písemnou informaci a hlavně řešení problému. c) Se vším souhlasící – s každým souhlasí, každému vše slíbí, snaží se být oblíbeným za každou cenu, sliby neplní. Protijednání: Podpořit je živým zájmem, jejich sliby nebrat vážně. d) Pesimisté – jsou přesvědčeni, že vše dopadne špatně, jsou nedůvěřiví a pochybovační. Protijednání: nepřesvědčovat o opaku (ad absurdum). e) Negativisté – mají zvýšený sklon k negativismu, vše dělají naopak než se očekává. Protijednání: dávat opačné instrukce, nenechat se vyprovokovat. f) Experti na všechno – lidé s přehnanou sebedůvěrou (všechno znají, všude byli). Protijednání: dát jim prostor jít do hloubky problému. g) Odkládači rozhodnutí Protijednání: pomoci jim s kompromisem, ulehčit jim rozhodnutí.
Stresovou reakci mohou vyvolávat lidé, kteří: (rozdat)
15
Cvičení: a) Zamyslete se nad tím, které chování druhých lidí ve vás vyvolává napětí, strach, bezmocnost či rezignaci (je pro vás stresorem?). b) Zamyslete se nad svým vlastním chováním k druhým a zapište si, které chování může v druhých lidech vyvolávat stres. Poruchy komunikace.
II. Stresory v rodině
1. Vzájemné obviňování – hledání viníka. 2. Moralizování a poučování, mentorování (tendence vychovávat partnera). 3. Boj o dominanci (hlava rodiny). 4. Soutěž „kdo je lepší“, „kdo víc vydělá“, „kdo více myslí na rodinu“, „kdo je víc doma“ apod. 5. Nejasnost v rolích a v kompetencích. 6. Přenášení negativních emocí z jiných situací. 7. Absence vzájemného ocenění a uznání. 8. Neschopnost či neochota naslouchat partnerovi. 9. Boj o autonomii. 10. Rozdílné názory na výchovu dětí. 11. Boj dětí o autonomii. 12. Nutnost starat se o nemocné rodiče. 13. Podnikatelský syndrom. 14. Poziční pluralismus (konflikt rolí).
Cvičení: a) Které chování partnerky (partnera) je pro vás stresorem? b) Které vaše chování může být stresorem pro vašeho partnera?
Terapie: investice do vztahu (úspěšnost terapie je založena na míře ochoty investovat do vztahu) =
vnímat partnera a jeho potřeby, uvědomit si, co na něm obdivuji a miluji, a dát mu to najevo. Nepochybovat! III. Stresory v pracovních a studijních vztazích 1. Z hlediska managementu (učitele): - autoritativní (neumí pochválit, ocenit apod.) 16
- slabý - neschopnost rozdělit kompetence Ideální: participativní či konzultativní styl vedení. 2. Mezi spolupracovníky (spolužáky): - donášení, pomlouvání, neupřímnost - studené neosobní vztahy - nedostatek identifikace s organizací (skupinou)
Cvičení: a) Které stresory se objevují nejčastěji ve vašich pracovních vztazích? b) Co byste mohli investovat do vašich pracovních vztahů? Terapie: investice do vztahů (všímat si svých kolegů či podřízených, umět jim naslouchat, ocenit je, být k nim pozorný).
IV. Strach v sociálních situacích
Stresorem může být: a) sociální interakce - nadměrná - neadekvátní b) sociální izolace
Řada lidí prožívá napětí, strach či úzkost v sociálních vztazích. Tyto nepříjemné emoce se přirozeně projevují i v chování jedince. Pokud jsou tyto emoce výrazné a vedou až k vyhýbání se lidem = sociální fóbie. (Mírnou sociální fóbií trpí u nás až 16 % lidí, silnou asi 2 % obyvatel).
Projevy sociální fóbie: - strach z toho, že se druzí na vás dívají, - strach z toho, že se znemožníte, - strach z toho, že budete středem pozornosti, - strach z představování, - strach z použití mikrofonu, - strach z telefonu (záznamníku), - strach jíst před cizími lidmi, - strach mluvit na veřejnosti, - strach před autoritou, - strach ze zkoušky 17
V. Obrana před stresem – zásady, shrnutí
1. Nikdo vás nevytočí, dokud mu to sami nedovolíte. 2. To, co musím udělat, také chci udělat. 3. Umět rozlišovat věci změnitelné a nezměnitelné. Klidným a pokorným postojem k věcem nezměnitelným čerpám sílu ke změně věcí změnitelných. 4. „Všeliké kvaltování toliko pro hovado dobré jest“. Neodkládat věci. Stanovit priority. 5. Produktivně využít čas. Nedělat činnosti, které nám trvají příliš dlouho a které neovládáme. 6. Rozdělit kompetence (v práci i rodině). 7. Potřeba být za práci odměněn (neodmění-li vás druzí, odměňte se sami). 8. Co nejvíc druhé oceňovat a chválit, oni ocení mne. 9. Umět říci „ne“. 10. Pozitivní myšlení.
18
4 Syndrom vyhoření 1. Workoholismus = drogová závislost na práci.
Podstatné je, že člověk neumí vypnout a relaxovat. Nemusí se týkat jen profese, workoholikem může být i žena v domácnosti, sportovec apod. Souvisí s typem A.
Charakteristika: - stálý shon (boj s termíny), - perfekcionalismus, - úzkostné ladění, - nenasytná touha po pochvale.
2. Syndrom vyhoření = výraz spotřeby energetických zásob pracovníka (nejvíce lékařů, učitelů, politiků, manažerů), ztráta charismy, zájmů a citů vůči okolí.
Typické symptomy: - růst počtu pacientů, klientů, studentů apod., - trávení více času mezi personálem než se studenty, pacienty apod., - nedostatek v dokumentaci, - zanedbávání nových poznatků, - neadekvátní reakce na slabé podněty, - obtíže s vyjádřením se v diskusi, - zanedbávání zevnějšku.
Výzkumy ukazují tyto korelace: - vztah počtu personálu k počtu pacientů, klientů, - výskyt pracovních schůzí (přímá úměra: čím více schůzí, tím negativnější postoj k práci), - čas, který personál tráví mezi sebou, - schéma práce (příliš dlouhá pracovní doba a špatná organizace práce, tím horší vztah ke stranám), - čas věnovaný administrativní činnosti (tím delší, čím menší chuť do vlastní činnosti).
Jak čelit syndromu vyhoření: - kontakt s přírodou, 19
- kontakt s uměním, - kontakt s lidmi.
Konkrétně: - omezit administrativu, - limitovat pracovní hodiny (čas odpočinku), - motivovat ke vzdělávání.
Otázka: Jak se bráníte syndromu vyhoření?
20
5 Sociálně psychologická charakteristika vysokoškoláka Student VŚ : - člověk zabývající se duševní prací, která vyžaduje určitou úroveň intelektových, emocionálních a volních schopností a připravujícího se k plnění určitých pracovních rolí.
Vysokoškoláci : - specifická socio-kulturní skupina, která se rozvíjí a dotváří vlivem facilitačních faktorů
- vzdělávací koncepce VŠ - klimatu VŠ - VŠ učitelů
Současní studenti se rok od roku mění: - v hodnotové orientaci - v zájmech - v motivaci - ve vzdělávacích potřebách
V čem jsou současní vysokoškoláci jiní? - otevřenější - kritičtější - sebevědomější - agresivnější - lepší vybavenost v cizích jazycích a v informačních technologiích - svobodnější, nikoliv však samostatnější a zodpovědnější
21
ROLE VYSOKOŠKOLSKÉHO STUDENTA 1. Student jako osobnost (psychosomatická a sociální charakteristika – zájmy, hodnotová orientace, temperament, ustalující se charakterové vlastnosti, osobní potřeby a problémy)
2. Student jako učící se jedinec (vzdělávací zájmy, motivace k učení, určitá intelektová výbava, kognitivní styl)
3. Student jako klient (odběratel vzdělávacího programu, který očekává, že ho VŠ připraví pro úspěšný výkon v určité profesi)
22
6 Dotazníky a) Dotazník světové zdravotní organizace zaměřující se na výskyt pravděpodobného ohrožení stresem b) Nebezpečný způsob myšlení z hlediska vzniku deprese c) Deset zásad pro podporu psychosomatického zdraví d) Dotazník: Pozor, nehoří!!! e) Dotazník "subjektivní obraz sebe sama" f) Dotazník "stres neničí jen duši, ale i tělo"
23
a) Dotazník světové zdravotní organizace zaměřující se na výskyt pravděpodobného ohrožení stresem 1. Zapotíte se před důležitým jednáním? 2. Bolí vás záda? 3. Míváte neodolatelnou chuť na cigaretu, čokoládu nebo alkohol? 4. Rozbuší se vám z ničeho nic srdce? 5. Máte pocit, že stále něco nestíháte?
b) Nebezpečný způsob myšlení z hlediska vzniku deprese 1. Černobílé myšlení 2. Příliš rychlé zobecňování 3. Vymýšlení si 4. Čtení myšlenek 5. Prorokování 6. Nepřiměřené sebeobviňování 7. Katastrofický způsob myšlení 8. Nevidění kladů 9. Perfekcionalismus
c) Deset zásad pro podporu psychosomatického zdraví (Křivohlavý, 1994) a. Radovat se z „daru života“, těšit se z jeho krás. b. Aktivně vyhledávat to, co je dobré, ujasňovat si světlé body v záplavě šedi. c. Vědomě „fandit“ kladným citům (radosti, potěšení, naději) d. Nahrazovat negativní emoce (obav, strachu, beznaděje) emocemi kladnými. e. Pěstovat smysl pro humor, nadhled nad malichernými spory. f. Nerozčilovat se, nedat se ovládnout zlostí, nepodléhat popudlivosti, agresivitě. g. Nelibovat si v depresivních a beznadějných myšlenkových. h. Alespoň něco udělat tak, aby z toho mohl mít radost a potěšení. i.
Snažit se najít vždy a všude určitý odstup od těžkostí, které se na´mne valí.
j.
Stále se učit uvolňovat, relaxovat, a to nejen tělesně, ale i duševně a duchovně.
24
d) Dotazník: Pozor, nehoří!!! Na následující otázky odpovězte ano nebo ne. Počet souhlasných odpovědí sečtěte.
1. Když si v neděli odpoledne vzpomenete na to, že zítra musíte zase do práce, máte zbytek víkendu pokažený.
ano ne
2. Kdybyste měli možnost odejít do důchodu (předčasného, invalidního) uděláte to ihned.
ano ne
3. kolegové v zaměstnání vás popuzují. Ty jejich stále stejné řeči jsou k nevydržení.
ano ne
4. To, jak vás dráždí kolegové, není ještě nic proti tomu, jak vás vyvádějí z míry žáci.
ano ne
5. V průběhu posledních tří měsíců jste odmítli účast na školení, konferenci atp.
ano ne
6. Pro žáky jste si vytvořili hanlivou přezdívku. Třeba „blbečci“, kterou alespoň v duchu užíváte.
ano ne
7. Práci ve své profesi zvládáte „levou zadní“. Není nic, co by vás v ní ano ne mohlo překvapit něčím novým. 8. O vaší práci vám těžko může někdo říct něco nového.
ano ne
9. Když si vzpomenete na zaměstnání, máte pocit, že byste nejraději do ano ne všeho kopli. 10. Během posledního čtvrt roku se vám nedostala do ruky odborná kniha, v níž byste cokoliv našli.
Vyhodnocení bude provedeno na semináři.
25
ano ne
e) Dotazník "subjektivní obraz sebe sama" Instrukce: Na každou otázku tohoto testu si vyberte nejpříhodnější odpověď ze tří možností: ano - někdy ano, někdy ne - ne. Body pak přiřazujte podle následující stupnice: ano někdy ano, někdy ne ne 3 2 1 Na konci testu všechny dosažené body sečtěte. 1. Máte se rádi? 2. Jste si vědomi své osobité krásy? 3. Jste úspěšní? 4. Jste chytří? 5. Máte rádi své tělo se všemi nedostatky? 6. Jste tvořiví? 7. Vážíte si svých duševních kvalit? 8. Jste v dobré kondici? 9. Jste tolerantní? 10. Jste citliví a ohleduplní? 11. Jste schopní se učit novým věcem? 12. Jste trpěliví? 13. Jste aktivní? 14. Jste asertivní? 15. Rychle chápete? 16. Umíte se přizpůsobovat? 17. Jste oblíbení? 18. Máte smysl pro humor? 19. Jste vytrvalí? 20. Jste rádi sami se sebou? CELKEM:
Vyhodnocení 41 - 60 bodů Máte o sobě velmi dobrou představu, která vám jistě pomáhá k úspěchu, ke zdraví a životní spokojenosti. 31 - 40 bodů Pokuste se o sobě nepochybovat. Neporovnávejte se s nikým a buďte si vědomi svých kvalit. Nebojte se, že mít se rád je výrazem pýchy nebo neskromnosti. 20 - 30 bodů Zdá se, že máte o sobě negativní představu a nemáte se rádi. To vás může brzdit v úspěchu a být zdrojem řady problémů jak v práci, tak v osobním životě. Jestli si nebudete schopni vytvořit o sobě lepší mínění pomocí odborných knih, vyhledejte psychoterapeuta. 26
f) Dotazník "stres neničí jen duši, ale i tělo" Instrukce : Posuďte následující tvrzení a pravdivě posuďte, jak často prožíváte uvedené pocity. Body přiřazujte podle následující stupnice:
ČASTO 3
OBČAS 2
ZŘÍDKA 1
NIKDY 0
1. Mívám studené ruce 2. Bolívá mne hlava 3. Souhlasím s bonmotem, že když se člověk ráno probudí a nic ho nebolí, tak už je mrtvý. 4. Někdy mi buší srdce jako o závod, aniž vykonávám něco namáhavého. 5. Chytají mně křeče do nohou. 6. Pociťuji úzkost, aniž se mi cokoli neblahého děje. 7. Trápí mne zácpa. 8. Pociťuji silné napětí, i když nemám žádný problém a teoreticky bych měl(a) být v klidu. 9. Když chvíli nezměním polohu, mám klouby jako ztuhlé a musím se rozhýbat. 10. Mam špatné zažívání. 11. Někdy mám tak staženo v krku, že se mi špatně polykají sliny. 12. Sedím-li chvíli v klidu, mívám mravenčení v končetinách. 13. Potí se mi nohy a přitom je mám studené. 14. Bolívá mne v kříži. 15. Mívám pocit, že všechno je zbytečné, o nic nenmá smysl usilovat. 16. Dostávám průjem zičeho nic, aniž jsem si vědom(a) nějaké dietní chyby. 17. Věci a činnosti, které mne dříve těšily, jsou mi nyní jedno. 18. Stáhne se mi to na hrudi tak, že mám dojem, že se nedokážu nadechnout. 19. Někdy mám pocit, jako bych to, co má být pro zábavu, dělal(a) jako náročnou práci. 20. Mám takový pocit napětí, že cítím, že mám i zuby zaťaté. 21. Mívám zvýšenou teplotu, aniž jsem nemocný(á). 22. Jsou chvíle, kdy se na jídlo nemohu ani podívat, jako bych nměl(a) křečovitě stažený žaludek. 23. Bez příčiny (námahy nebo horka) se více potím. 24. Srdce mi i v klidu skáče jako jankovité zvíře - tu pomalu, tu rychle, tu jako by se úplně zastavilo. 25. Jako bych měl(a) unavené oči, cítím silný tlak za očima. 26. Někdy jsem v takovém napětí, že mám pocit, jako bych za chvíli měl(a) celý(á) popraskat. 27. Stává se mi, že kdeco zapomínám - pořád něco hledám (tužky, deštník, klíče apod.) 28. Bolí mne za krkem tak, že nevím, jak dát hlavu. 29. Domluvím-li se na něčem, stává se, že to úplně zapomenu nebo popletu. 30. Někdy mne bolí celé tělo, jako bych byl(a) zmlácený(a), a přitom jsem nic namáhavého nedělal(a). Celkem bodů: Vyhodnocení bude provedeno na semináři. 27
