Studijní opora pro cílovou skupinu lektorů. Některé aspekty fungování světové ekonomiky

Studijní opora pro cílovou skupinu lektorů

Některé aspekty fungování světové ekonomiky

1

2

František Varadzin

Některé aspekty fungování světové ekonomiky

Vysoká škola sociálně-správní, Institut celoživotního vzdělávání Havířov, o.p.s. 3

Prof. PhDr. František Varadzin, CSc Některé aspekty fungování světové ekonomiky

Recenze: prof. PhDr. Zdeněk Kuba, CSc. prof. PhDr. Vladimír Čechák, CSc.

©Vysoká škola sociálně-správní, Institut celoživotního vzdělávání Havířov, o.p.s.

Tato práce vznikla v rámci řešení úkolu v projektu Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, CZ.1.07/3.2.07/02.0009 – Konkurenceschopnost ve světové ekonomice a české ekonomice v návaznosti na Moravskoslezský kraj.

Grafická úprava: Ing. Miroslav Matis První vydání 2012

ISBN 978-80-87291-17-7

4

INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ

Obsah Úvod 1

SVĚTOVÁ EKONOMICKÁ SOUSTAVA A JEJÍ FUNGOVÁNÍ ........................................................................ 12 1.1 1.2 1.3 1.4 1.5

2

HISTORIE FORMOVÁNÍ SOUDOBÉHO SVĚTOVÉHO HOSPODÁŘSTVÍ ........................................................................ 12 SOUČASNÝ STAV SVĚTOVÉHO HOSPODÁŘSTVÍ ................................................................................................. 18 SOUDOBÝ SVĚTOVÝ OBCHOD ....................................................................................................................... 20 SOUDOBÉ FINANČNÍ A KAPITÁLOVÉ TOKY ....................................................................................................... 24 DOPORUČENÁ LITERATURA ......................................................................................................................... 26

GLOBALIZAČNÍ PROCESY V SOUDOBÉM SVĚTĚ....................................................................................... 30 2.1 FENOMÉN GLOBALIZACE ............................................................................................................................. 30 2.2 POJEM GLOBALIZACE ................................................................................................................................. 31 2.3 GLOBÁLNÍ PROBLÉMY ................................................................................................................................ 32 2.3.1 Sociálně politické globální problémy ............................................................................................... 33 2.3.2 Ekologické globální problémy .......................................................................................................... 34 2.3.3 Surovinově energetické globální problémy ..................................................................................... 34 2.3.4 Ekonomické globální problémy ....................................................................................................... 35 2.4 DOPORUČENÁ LITERATURA ......................................................................................................................... 35 3.2 MEZINÁRODNÍ EKONOMICKÉ ORGANIZACE SDRUŽENÉ PŘI OSN .......................................................................... 37 3.3 ORGANIZACE MIMO OSN A INTEGRAČNÍ SDRUŽENÍ.......................................................................................... 37 3.5 DOPORUČENÁ LITERATURA ......................................................................................................................... 37

3

MEZINÁRODNÍ EKONOMICKÉ ORGANIZACE ........................................................................................... 38 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5

4

ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA MEZINÁRODNÍCH ORGANIZACÍ ............................................................................... 38 MEZINÁRODNÍ EKONOMICKÉ ORGANIZACE SDRUŽENÉ PŘI OSN .......................................................................... 39 ORGANIZACE MIMO OSN A INTEGRAČNÍ SDRUŽENÍ ......................................................................................... 41 ZÁKLADNÍ PŘEHLED MEZINÁRODNÍCH EKONOMICKÝCH ORGANIZACÍ .................................................................... 41 DOPORUČENÁ LITERATURA ......................................................................................................................... 55

ZÁKLADY TEORIE ZAHRANIČNÍHO OBCHODU ......................................................................................... 58 4.1 MEZINÁRODNÍ OBCHOD A NÁRODNÍ HOSPODÁŘSTVÍ ........................................................................................ 58 4.2 NEDOSTUPNOST JAKO PŘÍČINA ZAHRANIČNÍHO OBCHODU ................................................................................. 59 4.3 KLASICKÉ TEORIE MEZINÁRODNÍHO OBCHODU ................................................................................................ 60 4.3.1 Merkantilní teorie ............................................................................................................................ 60 4.3.2 Autoregulační princip D. Huma ....................................................................................................... 61 4.3.3 Teorie absolutních výhod................................................................................................................. 62 4.3.4 Teorie komparativních výhod .......................................................................................................... 62 4.3.5 Teorie faktorového vybavení ekonomiky ......................................................................................... 63 4.4 MODERNÍ TEORIE ZAHRANIČNÍHO OBCHODU .................................................................................................. 64 4.4.1 Teorie technologické mezery ........................................................................................................... 64 4.4.2 Teorie životního cyklu ...................................................................................................................... 65 4.4.3 Teorie úspor z rozsahu ..................................................................................................................... 66

5


4.4.4 Teorie preference produktu ............................................................................................................. 66 4.5 DOPORUČENÁ LITERATURA ......................................................................................................................... 67 5

DRUHY A FORMY MEZINÁRODNÍHO OBCHODU ..................................................................................... 70 5.1 ZÁKLADNÍ FORMY OBCHODU SE ZBOŽÍM A SLUŽBAMI........................................................................................ 70 5.1.1 Vývoz a dovoz .................................................................................................................................. 70 5.1.2 Přímý a nepřímý zahraniční obchod ................................................................................................ 73 5.2 JINÉ FORMY ZAHRANIČNÍHO OBCHODU .......................................................................................................... 73 5.2.1 Zušlechťování (zhodnocení) ............................................................................................................. 73 5.2.2 Kooperace........................................................................................................................................ 73 5.2.3 Poskytování a získávání licencí a franchising .................................................................................. 74 5.2.4 Barterová směna (kompenzace) ...................................................................................................... 75 5.2.5 „Switch“ obchody – třístranná kompenzace ................................................................................... 75 5.2.6 Leasing ............................................................................................................................................ 76 5.2.7 Zbožové burzy .................................................................................................................................. 76 5.2.8 Aukce ............................................................................................................................................... 77 5.2.9 Veletrhy ........................................................................................................................................... 77 5.3 SPECIFIKA OBCHODU SE SLUŽBAMI................................................................................................................ 78 5.4 DOPORUČENÁ LITERATURA ......................................................................................................................... 79

6

TARIFNÍ A NETARIFNÍ PŘEKÁŽKY MEZINÁRODNÍHO OBCHODU ............................................................. 82 6.1 NELIBERÁLNÍ MYŠLENÍ V OBLASTI ZAHRANIČNÍHO OBCHODU .............................................................................. 82 6.2 TARIFNÍ PŘEKÁŽKY ZAHRANIČNÍHO OBCHODU ................................................................................................. 83 6.2.1 Vliv cel na ekonomiku ...................................................................................................................... 83 6.2.2 Druhy cel.......................................................................................................................................... 85 6.3 NETARIFNÍ PŘEKÁŽKY ZAHRANIČNÍHO OBCHODU ............................................................................................. 86 6.3.1 Administrativní překážky zahraničního obchodu ............................................................................ 86 6.3.2 Formální překážky zahraničního obchodu ....................................................................................... 87 6.4 PROEXPORTNÍ POLITIKA JAKO MOMENT NARUŠENÍ ZAHRANIČNÍHO OBCHODU ....................................................... 87 6.4.1 Dumping .......................................................................................................................................... 88 6.4.2 Měnové kurzy jako překážka mezinárodního obchodu ................................................................... 89 6.5 DŮSLEDKY PROTEKCIONISMU ...................................................................................................................... 89 6.6 DOPORUČENÁ LITERATURA ......................................................................................................................... 90

7

MEZINÁRODNÍ OBCHOD A PŘÍMÉ INVESTICE ......................................................................................... 94 7.1 7.2 7.3 7.4 7.5 7.6

8

MOTIVY, CÍLE A FORMY VSTUPU NA MEZINÁRODNÍ TRHY ................................................................................... 94 PŘÍMÁ INVESTICE ...................................................................................................................................... 96 VZTAH PŘÍMÝCH INVESTIC A ZAHRANIČNÍHO OBCHODU ..................................................................................... 98 MEZINÁRODNÍ SÍTĚ ................................................................................................................................. 100 RIZIKA MEZINÁRODNÍCH TRHŮ ................................................................................................................... 101 DOPORUČENÁ LITERATURA ....................................................................................................................... 102

FIRMY NA SVĚTOVÝCH TRZÍCH. FORMY A STRATEGIE .......................................................................... 104 8.1 8.2

HISTORICKÝ VÝVOJ NADNÁRODNÍCH SPOLEČNOSTÍ ......................................................................................... 104 ORGANIZAČNÍ STRUKTURA NADNÁRODNÍCH SPOLEČNOSTÍ............................................................................... 106

6

INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ 8.3 8.4 8.5 9

TEORIE OTEVŘENÉ EKONOMIKY ........................................................................................................... 116 9.1 9.2 9.3 9.4

10

FORMY MEZINÁRODNÍCH ČINNOSTÍ SPOLEČNOSTI .......................................................................................... 108 MEZINÁRODNÍ ČINNOST MALÝCH A STŘEDNÍCH PODNIKŮ ................................................................................ 110 DOPORUČENÁ LITERATURA ....................................................................................................................... 112

ZÁKLADNÍ VZTAHY MAKROEKONOMIE OTEVŘENÉ EKONOMIKY .......................................................................... 117 MULTIPLIKAČNÍ EFEKTY V OTEVŘENÉ EKONOMICE .......................................................................................... 119 MEZINÁRODNÍ EKONOMICKÉ TOKY V EKONOMICE ......................................................................................... 123 DOPORUČENÁ LITERATURA ....................................................................................................................... 124

PLATEBNÍ BILANCE ............................................................................................................................... 126 10.1 MONETÁRNÍ TEORIE VNĚJŠÍCH EKONOMICKÝCH VZTAHŮ ................................................................................. 126 10.2 VYMEZENÍ PLATEBNÍ BILANCE .................................................................................................................... 127 10.2.1 Principy sestavení platební bilance ........................................................................................... 128 10.2.2 Struktura platební bilance ......................................................................................................... 129 10.3 VYROVNÁVACÍ PROCESY NA PLATEBNÍ BILANCI .............................................................................................. 131 10.3.1 Cenový mechanismus vyrovnávání platební bilance ................................................................. 132 10.3.2 Důchodový mechanismus vyrovnání platební bilance .............................................................. 132 10.3.3 Vyrovnávání platební bilance na základě směnných kurzů ....................................................... 134 10.3.4 Transferový problém ................................................................................................................. 134 10.4 DOPORUČENÁ LITERATURA ....................................................................................................................... 135

11

MEZINÁRODNÍ FINANČNÍ TRHY ........................................................................................................... 138 11.1 MEZINÁRODNÍ MĚNOVÝ SYSTÉM ................................................................................................................ 138 11.1.1 Vývoj mezinárodního měnového systému ................................................................................. 138 11.1.2 Současný měnový systém a jeho problémy ............................................................................... 140 11.2 FORMY MEZINÁRODNÍCH FINANČNÍCH TRHŮ ................................................................................................ 142 11.2.1 Mezinárodní peněžní trh ........................................................................................................... 142 11.2.2 Mezinárodní kapitálové a úvěrové trhy .................................................................................... 143 11.2.3 Devizový trh .............................................................................................................................. 144 11.3 TEORIE SMĚNNÝCH KURZŮ ........................................................................................................................ 145 11.4 DOPORUČENÁ LITERATURA ....................................................................................................................... 146

12

INTEGRAČNÍ PROCESY VE SVĚTOVÉM HOSPODÁŘSTVÍ ........................................................................ 150 12.1 EKONOMICKÁ INTEGRACE JAKO FENOMÉN ................................................................................................... 150 12.2 TEORIE MEZINÁRODNÍ EKONOMICKÉ INTEGRACE ........................................................................................... 150 12.3 MEZINÁRODNÍ SPOLEČNOSTI JAKO ZÁKLAD MIKROINTEGRACÍCH PROCESŮ .......................................................... 153 12.4 TERITORIÁLNÍ INTEGRAČNÍ USKUPENÍ .......................................................................................................... 155 12.4.1 Integrační procesy v Evropě ...................................................................................................... 155 12.4.2 Integrační procesy na Americkém kontinentě. .......................................................................... 157 12.4.3 Integrační procesy v Asii a Pacifiku ........................................................................................... 158 12.4.4 Integrační procesy v Africe ........................................................................................................ 159 12.5 DOPORUČENÁ LITERATURA ....................................................................................................................... 159

7

8


Úvod Dnešní doba se vyznačuje neustálým nárůstem složitosti světa a zvětšováním množství informací, které se o něm k nám dostávají. Dále dochází ke vzniku nových států (např. Východní Timor, Jižní Súdán), některé státy ve smyslu existence státní správy fakticky neexistují (Somálsko, Libye), jiné mají speciální statuty (Marshallovy ostrovy, Palau atd.), probíhají integrační procesy a zatím nejsou známy horizonty, kam až se prosadí. Vzniknou nové „Spojené státy“ nebo jakási „Svatá říše římská národa Německého“, tj. volný svazek států umožňující po naplnění povinností téměř úplnou samostatnost? Otázek při pohledu na soudobý vývoj vzniká více, než soudobá věda dokáže odpovědět. To platí samozřejmě i pro jiné vědní disciplíny, v oblasti vývoje světové ekonomiky je však situace komplikována rychlou dynamickou změnou vlastního předmětu zkoumání, na kterou nedokážou učebnice mnohdy ani zareagovat. Zasvěcenému čtenáři se stačí podívat na vývoj mezinárodního měnového systému a tuší, že se v nejbližší době budou zase přepisovat celé kapitoly. Obdobně lze poukázat na celou řadu dalších procesů zachvacujících světové hospodářství – neregulované pohyby mezinárodního kapitálu vedoucí k destabilizaci ekonomické rovnováhy, existence daňových rájů a nárůst potíží fiskálních systémů ve světě, mezinárodní migrační procesy atd. Tím se i hroutí autorita státu, tak jak se rozvíjela několik set let. Přitom nikdo neví, čím bude funkčně nahrazena. Přejme část těchto funkcí mezinárodní organizace, nebo nadnárodní korporace vytvoří nové koordinační mechanizmy? Je nutné si uvědomit skutečnost změny teritoriálního rozmístění ekonomických sil na naší planetě. Tak jako v 15. století začal posun hospodářských center ze Středomoří, kde Benátky, Janov, Neapol začali ztrácet na své konkurenty v Atlantiku a v 18. století již tzv. Euroatlantická civilizace ovládala mezinárodní světovou soustavu, dochází od poslední třetiny 20. století k přesunu ekonomické aktivity do oblasti Jihovýchodní Asie a Číny. Svět se tak vrací do stavu, který byl před dobytím Portugalci marocké Ceuty a objevnými plavbami. Zatím je pro ekonomické laiky vidět ekonomický vzestup Číny, ale mění se i Malajsie, nastupuje Indie a další země. Na svůj sestup reaguje USA a Evropa snahou omezit Irán při vlastnictví jaderných a jiných vojenských technologií, vyostřují se vztahy s muslimským světem a Latinskou Amerikou, vojenské údery dopadají na řadu afrických zemí. Jenomže jak zabránit skutečnosti, že 9


s postupnou ztrátou ekonomického vlivu zaniká i vojenský vliv. Jednotlivá vítězství nic nemění na celkové tendenci vývoje. Na bývalých koloniálních trzích se snadněji prosazují úspory z rozsahu, roste jejich technologická úroveň a již nikdo z Evropy se neodvažuje udělovat „výchovné lekce“ zemím jako Pákistán či Vietnam. Proto se autor nesnaží vytvořit práci, která by měla ambice vysvětlit problémy a nalézt řešení, podle kterých by se daly vytvořit algoritmizovatelné způsoby jednání vedoucí k dosažení cíle. Jde zde o učebnici, která má napomoci při hledání volby metodologie, tj. způsobu přístupu k řešení, což znamená důležitý předpoklad pro uplatnění v praxi. Smyslem je ukázat na složitost světa a možné přístupy k jeho interpretaci, přičemž volba jednotlivých témat je výsledkem zhodnocení důležitosti procesů, s nimiž se setkává „nespecialista“ na tuto oblast. To samozřejmě může vyvolat námitky, jako proč zde nejsou rozebrány otázky vlivu kulturního prostředí, je to velmi důležité, nemají se analyzovat problémy specifik mezinárodních trhů z hlediska právních systémů atp.Je proto třeba říci, že některá témata jsou nám z důvodů profesionálních vzdálenější a jiná témata by šla za rámec základního seznámení se s problematikou vnějších ekonomických vztahů, byť jejich důležitost pro praxi naprosto uznáváme. Proto tuto práci je možno považovat za východisko pro další vzdělávání a zároveň si autor uvědomuje, že praxe nutně musí být doplněna o akumulaci zkušeností a dovedností, která vzniká na základě skutečně řešených mezinárodních transakcí. To ovšem nemůže nahradit teorie, teorie vytváří předpokladypro řešení, ale řešení bere v úvahu celý komplex souvislostí. Každá práce není pouze následkem úsilí jednotlivce, ale i těch, kteří se spolupodílí různými formami na činnosti autora. Proto chci zde poděkovat dalším osobám doc. PhDr. Lence Adamcové, CSc., ing. Miroslavu Matisovi a Petře Kučerové, kteří se podíleli na této knize vypracováním podkladových materiálů, konzultacemi, zabezpečením administrativních činností. Také dávali této práci konkrétní formu, což umožnilo se autorovi soustředit na obsahové zpracování vlastního výkladu. To samozřejmě neznamená, že případné chyby a slabiny nejdou na účet autora.

10


Téma1: Světová ekonomická soustava a její fungování Osnova: 1.1 Historie formování soudobého světového hospodářství 1.2 Soudobý stav světového hospodářství 1.3 Soudobý světový obchod 1.4 Soudobé finanční a kapitálové toky 1.5 Doporučená literatura

Učební cíl: Seznámit studenty s formováním soudobého světového ekonomického systému a jeho základními formami. Cílem je i ukázat primární kvantitativnícharakteristiku.

Klíčová slova:kolonialismus, centrum, poloperiferie, periferie, průmyslové revoluce rozvojová ekonomika, světová ekonomika, vyspělá ekonomika 11


1 Světová ekonomická soustava a její fungování 1.1 Historie formování soudobého světového hospodářství Jak prokazují dnešní vědecké disciplíny jako archeologie nebo genetika, existovaly po celou dobu vývoje vždy kontakty mezi lidskými společenstvími. Je pravda, že některé skupiny žily v relativní uzavřenosti, ale z hlediska vývoje lidstva docházelo ke kontaktům, které ovlivňovaly jejich formy života i další směřování vývoje. V momentu vzniku státních celků začaly vznikat mezi nimi mezinárodní (mezistátní) vztahy a tak vidíme formování prvních regionálních uskupení. Můžeme pozorovat postupné propojování civilizací od Nilu přes Tigris a Eufrat k Indu a navazování kontaktů s čínskou civilizací prostřednictvím Hedvábné stezky. Nelze vynechat přínos pro formování světového ekonomického systému představitele národů jako Féničany, Řeky, později Vikingy či Slovany. Historie mezinárodního obchodu by byla zároveň neúplná, pokud bychom vynechali přínos arabských, čínských kupců, roli židovských a italských bankéřů, nemluvě o zprostředkovatelské úloze Chazarů a dalších obyvatel východních stepí.1 Není však naším cílem popis hospodářského vývoje světa, když existují tisíce knih popisující konkrétní formy mezinárodního hospodářského života, proto zvolíme formu zamyšlení se nad některými problémy historického přístupu. Teorie, které vysvětlují ekonomické dění, jsou vždy do určité míry odrazem reality a vliv na jejich konkrétní podobu mají použité filosofické a metodologické principy. Objevují se v různých formách a zkoumají problém z rozličných zorných úhlů pohledu. Proto při studiu světové ekonomiky je nutné nejprve pochopit její vývoj, tj. seznámit se alespoň se základními obrysy geneze a stavu světového hospodářství. Vzhledem ke kvantitativní omezenosti a funkčnosti tohoto textu půjde zde pouze o úvod do studia, protože nechceme neúčelně suplovat celou problematiku dějin hospodářství a deskriptivní ekonomie, ale pouze stanovit základní body pro vysvětlení výchozích přístupů pro světovou ekonomiku.

1

Blíže viz Beer, A.: AllgemeineGeschichte des Welthandels.Wien, Wilhelm Brauműller 1869, CameronR.: Stručné ekonomické dějiny světa. Od doby kamenné do současnosti. Praha, Victoria Publishing 1996, Mendl, B.: Hospodářský vývoj Evropy. Praha, Státní nakladatelství 1931, Pirene, H.: SozialundWirtschaftsgeschichteEuropasimMittelalter.TűbingenundBasel, FranckeVerlag 1986, Varadzin, F. a kol.: Ekonomický rozvoj a růst. Praha, Professional Publishing 2004

12


Otázky vzniku světového hospodářství se zpravidla ve standardních učebnicích začínají zkoumat až v souvislosti s nástupem novověké společnosti, tj. 15. - 16. století. Jenomže tento přístup v sobě skrývá velmi diskutabilní metodologické východisko. 1. Nebere do úvahy výsledky moderního historického bádání, které dokázalo existenci zbožně-peněžních vztahů daleko dříve a dokázalo, že vývojové tendence dnes probíhajících procesů jsou mnohdy starší, než se předpokládalo. Z toho vyplývá i možnost omylu při hodnocení významu jednotlivých faktorů pro světový vývoj a skutečný průběh dynamiky procesů. 2. Jestliže dojde k nesprávnému pochopení příčin procesů pak i teorie, která je vysvětluje, nemusí být pravdivá a její závěry a doporučení mohou být mylná. Vezměme si např. běžné tvrzení, že během 19. století začíná docházet k zapojování zemí Afriky do světového hospodářství. Vychází se z tendencí obchodu prováděného z popudu koloniálních velmocí. Porovnáme-li však trans saharský obchod 13.-16. století se skutečností století 19. zjistíme, že pro 19. století je charakteristický jeho značný úpadek. Otázka zní: Byla Afrika skutečně izolovaná od světového hospodářství, nebo celý problém izolace Afriky byl způsoben přesunem obchodních tras z klasického nasměrování na Středomoří a s úpadkem jeho center? Zdánlivě možná pro někoho akademická otázka. Posuneme-li ji do abstraktnější podoby, objeví se nám její ekonomický význam. Do jaké míry je rozvoj regionálních ekonomických komplexů (v našem případě Středomořská civilizace) závislý na vztazích k okolí? A jak toto okolí závisí na regionálním centru? Je zřejmé, že budeme-li vycházet z nesprávně interpretované skutečnosti reálného ekonomického vývoje, pak i naše závěry nemusí být správné. Chceme-li vytvářet hypotézy na toto téma a ověřit jejich pravdivost nezbude nám nic jiného, než se podrobněji podívat očima historického poznání na fungování těchto komplexů a řada otázek dostane svůj smysl. Z hlediska světové ekonomiky můžeme otázky související s formováním světového hospodářství rozdělit na dva základní okruhy. První zahrnuje otázku vzájemných kontaktů mezi jednotlivými ekonomickými subsystémy, tj. způsoby transferu poznatků, zboží, jejich vzájemnému ovlivňování, apod., druhý v sobě obsahuje zákonitosti a formy vytváření nových kvalitativně vyšších celků z jednotlivých subjektů. Přestože oba dva okruhy spolu úzce souvisí, nemůžeme hovořit o jejich totožnosti. Nemůžeme např. spolu směšovat momenty

13


vzájemných kontaktů Japonska se světem v období po reformách Meidži s procesem vytváření Tichooceánského hospodářského regionu. Vzájemné kontakty mezi jednotlivými centry jsou problémem civilizace od jejího samotného počátku. Pokud bychom chtěli zachovat myšlenkovou striktnost, pak si musíme uvědomit, že již v momentu zformování prvních státních celků existovala otázka vlivu vnějších vztahů na jejich vznik. Potvrzuje to nepřeberná řada historických studií, které dokazují, že zrod prvních civilizací se neobešel bez systematických vztahů k okolí (viz vzájemnou propojenost egyptské, sumerské a mohendžedárské kultury, zatím nevyjasněné diskuse o významu námořních cest pro starověké a středověké civilizace apod.) Novodobé poznatky naznačují daleko větší provázanost mezi civilizačními okruhy, než se v klasické historické literatuře předpokládalo. Pokud bychom chtěli shrnout a zobecnit význam vzájemných kontaktů, pak dospíváme k uvedeným závěrům: 1. Každá civilizace se vyvíjí na základě jak svých vnitřních podmínek, tak i pod vlivem vnějších faktorů. Dnes existují i hypotézy, které vysvětlují vývoj u řady civilizací považovaných donedávna za autonomní (kultury mayská, Inků apod.) jako součást šíření civilizační vlny a předpokládají významný podíl vnějších faktorů. 2. Vnější faktory působí často v momentu navázání kontaktu destruktivně na bezprostřední vývoj, avšak z dlouhodobého hlediska téměř vždy, tj. pokud nedojde k totální destrukci vnějšími faktory zasažené civilizace, přináší sebou řadu podnětů vedoucí v konečném důsledku k rozvoji civilizace. 3. Největší civilizační dynamika je zpravidla charakteristická pro oblasti vyvíjející se na hranicích mezi rozličnými kulturami (viz. Portugalsko, Španělsko 15. - 16. století, Velká Británie 16. - 18. století, Japonsko 19. století, oproti tomu např. úpadek po uzavření Číny koncem 15. století apod.). Přitom s růstem role informací pro sociálně ekonomický vývoj roste i vliv role střetávání rozdílných kultur a společností. 4. Některé historické analýzy naznačují, že význam transferu poznatků pro rozvoj civilizací bude zapotřebí přehodnotit, neboť byl pravděpodobně podceňován. Archeologie sledující tok hmotných prostředků, nemusí totiž vždy v úplnosti zachytit vzájemné civilizační ovlivňování a budoucnost může ještě přinést zásadní revizi na problematiku vývoje (viz např. vliv latiny a univerzální středověké vzdělanosti na rozvoj evropských národů, problematiku masových transferů obyvatel dobyvateli apod.).

14


Současný pohled na civilizační vývoj ukazuje, že existovala vždy tendence k vytváření nadstátních ekonomických celků, která z počátku měla regionální rozměr. Dochází tak k vytvoření nejprve blízkovýchodního centra - od Egypta přes Mezopotámii až k civilizacím v údolí Indu, přičemž výslednice těchto vývojových tendencí je vznik univerzalistických monarchií jako asyrská, babylonská a perská. Konečné prosazení se myšlenky univerzalistického státu je pak naplněno v Římské říši, která spojuje do jednoho, byť vnitřně diferencovaného celku veškeré středomořské civilizace. To, že jejím základem nejsou pouhé myšlenky či touha po moci pak dokazuje další vývoj středomořské civilizace, kdy se zde udržují hospodářské a kulturní kontakty po celé další období bez ohledu na konkrétní státní formy. Obdobný civilizační proces podepřený ekonomickými vazbami můžeme pozorovat i v oblasti Dálného východu při formování civilizace v povodí čínských řek Chuan-che a Jang-c-tiang, nebo pro Severní Evropu v menším měřítku by bylo možno ukázat civilizační roli Hansy, jejíž kulturně ekonomický podíl na vytvoření severských států je neoddiskutovatelný. Vliv vnějších faktorů na vytvoření a rozvoj národních sociálně ekonomických útvarů je tak jeden ze základních momentů, který by měl být v dalším bádání objasněn důkladněji, protože není pouze "čistou" historickou záležitostí. Na jeho objasnění čekají totiž další vědy, které musí svůj rozvoj opřít o dokonalejší bázi podmiňujících věd a mezi nimi i světová ekonomika. Vždyť vznik a vývoj univerzalistických států starověku a středověku má svojí analogii (i když samozřejmě na jiné ekonomické základně) v regionálních integračních pokusech. Přitom znalost skutečných historických procesů nám signalizuje určitou dávku opatrnosti vzhledem např. k představám o dalším vývoji postupně integrované Západní Evropy. Uvážíme-li např., že veškerá ekonomická pozitiva Římské říše či císařství Karla Velikého, včetně kulturního přínosu Karolinské renesance, nebyla schopna zabránit dezintegračnímu vývoji, pak pouhý optimismus či sledování jenom některých tendencí vývoje se nejeví jako správný. Jde o to, že v dějinách jsme se stali častokrát svědky, kdy jednoznačně pozitivní transfer poznatků vedoucí k rozvoji určitého teritoria měl za následek také jeho postupné osamostatňování a nikoliv užší přičlenění k tomu, kdo poskytl tyto pozitivní transfery. Podívejme se z tohoto zorného úhlu na současný rozvoj japonské a jihokorejské ekonomiky. Po počátečním úzkém příklonu k severoamerickému trhu pozorujeme nyní u obou států snahu prosazovat svůj rozvoj s dalšími státy, diverzifikovat své vnější vztahy tak, 15


aby se sám stal regionálním centrem. A není to pouze dáno faktory „nevděčnosti“, nýbrž musíme vzít do úvahy možnost ekonomiky USA bez ohrožení své vlastní funkční schopnosti saturovat na svém trhu další a další masy zboží z Japonska, respektive z Jižní Koreje, vliv Číny a tendence rozvoje ruského Dálného východu. Dezintegrační tendence nemusí být pouze záležitostí mezi státy, ale můžeme některé procesy pozorovat také uvnitř jednotlivých zemí, a neodehrávaly se pouze v dávné minulosti. Např. v rámci belgického státu, kde mají od roku 1830 jednotné zákonodárství, jednotný ekonomický prostor, apod., nic zatím nenasvědčuje tomu, že by dezintegrační tendence mezi Valony a Vlámy slábly. Naopak s postupným delegováním pravomocí belgické vlády na Evropskou unii jako by sílily. A to již nehovoříme o rozpadu Československa, Jugoslávie či SSSR. Avšak nelze dezintegrační tendence interpretovat jako absolutní zánik ve smyslu, že se něco změnilo v nic. Středomoří před Římem není Středomoří po Římu, totéž platí i pro Západní Evropu před a po Karlu Velikém. Existence předchozího zintegrovaného celku ovlivnila následné ekonomické, sociální a kulturní toky. Zrovna tak můžeme vidět, že vztah k Velké Británii předurčil na 200 let vývoj USA apod. V tomto smyslu dezintegrace znamená ve většině případů spíše přeměnu forem kontaktů, nikoliv jejich zrušení, a to v tom případě, pokud základem nebylo násilné vojenské a politické spojení bez navázání stabilních a trvalých vztahů. Uvádění historických tendencí a peripetií vývoje musí být provázeno důležitým upozorněním. Je zapotřebí neztratit ze zřetele, že vývoj se odehrává v konkrétních podmínkách a není tak možno mechanicky přenášet analogie z určitých podmínek do jiných. Takto pojatý schematismus by možná umožnil jednoduchá vysvětlení, je však otázkou, zda-li by tato vysvětlení byla adekvátní a mohla sloužit jako správná východiska pro doporučení směrem k praxi. Vlastní formování celistvého systému světové ekonomiky začíná velkými objevitelskými plavbami. Jejich příčin je více a nedají se redukovat pouze na jednu. Mezi hlavní patří zdokonalení stavby lodí, odříznutí západního Středomoří od asijských trhů Turky a vítězství Kastilců a Aragonců nad Maury na Iberském poloostrově. První etapa formování světové ekonomiky měla hlavně charakter navazování pravidelných obchodních vztahů a přerozdělování bohatství užitím bezprostředního násilí. Tuto první vlnu kolonialismu můžeme dokumentovat na zakládání koloniálních říší Španělska a Portugalska, později se k nim na stejných principech připojily další státy. 16


Během 18. století však se začíná formovat nová tendence v zapojování politicky ovládaných území do světové ekonomiky. Na základě změněné ekonomické situace v Evropě mateřské země začínají chápat ovládaná území nikoliv jako prostor pro neekonomické odnímání části produktu, nýbrž za možnost nárůstu trhů a to jak v oblasti nabídky tak i poptávky (viz vzájemná výměna jak zboží, tak i výrobních faktorů). Nástup nové etapy vztahů vyvolal krizi předchozí koloniální soustavy. Projevila se v silných otřesech prvních koloniálních soustav jako např. odtržení amerických kolonií od Velké Británie, oslabení francouzského, nizozemského impéria, téměř totální rozpad španělského a portugalského impéria na přelomu 18. a 19. století. Nový rozmach kolonialismu začíná od zmíněného přelomu, kdy jsou systematicky rozdělovány kontinenty mezi mateřské země. Mezinárodní ekonomické vztahy, které se zformovaly ve světové ekonomice, v její koloniální formě zanechávají dodnes hluboké stopy na jejím fungování. Můžeme to ukázat např. na nízkém vzájemném obchodu uvnitř skupiny rozvojových zemí a jejich vysokém podílu směrem k vyspělým státům, problematika hranic rozvojových zemí apod. Nástup průmyslové revoluce v poslední třetině 18. století přinesl spoutání světového hospodářství nejen určitými tržními vztahy, ale také materiálními vazbami. Začíná se formovat železniční a telegrafní síť, na bázi páry vzniká pravidelné námořní spojení, s tím se ustaluje síť přístavů a na ně navazující dopravní tepny. Geografická rozvinutost regionů se mění vzhledem k nalezištím tehdy nejužívanějších surovin - uhlí a železné rudy. Druhá průmyslová revoluce z přelomu 19. a 20. století tento systém doplňuje o leteckou dopravu, telefonní sítě, se zrodem automobilu je to vznik silniční sítě, dálkový rozvod elektřiny začíná měnit závislost rozvoje průmyslových center na přístupu k energetickým zdrojům apod. Pro pochopení setrvačné síly koloniální soustavy si musíme uvědomit, že prakticky tato vybudovaná materiální síť a s ní související organizační vztahy, vznikly právě v jejím uspořádání. Je později obohacována, ale teprve až v posledních 10-ti až 20-ti letech můžeme pozorovat vznik tendencí, které pravděpodobně změní světový ekonomický (a tím i politický) systém na naší planetě. Proces, který v současnosti radikálně mění rozložení a strukturu světové ekonomiky, je někdy nazýván vědeckotechnická revoluce. Narůstající počet vědeckotechnických poznatků a jejich aplikace ve společenské praxi vede k nutnosti zásadně zmodernizovat, v některých případech úplně obměnit, výrobní základnu. To vyrovnává v jistém slova smyslu „startovací čáru“ mezi jednotlivými zeměmi. Je samozřejmé, že zůstávají výhody vyplývající z možnosti disponovat materiálními zdroji. Státy, které jsou bohatší, mohou uvedený proces aplikovat

17

rychleji, ale v řadě případů se jeví jako rychlejší než náročně modernizovat a přestavovat stávající ekonomickou základnu začít s novými produkcemi na „zeleném drnu“. To dává reálnou možnost řadě zemí urychlit svůj vývoj okamžitým zaváděním nových technologií a tím i působit na změnu světové ekonomiky.

1.2 Současný stav světového hospodářství Pokud se chceme zorientovat po soudobém světovém hospodářství, musíme se nejprve podívat na základní kvantitativní údaje. Tabulka č. 1 Základní údaje o světě 20102

Svět Nízkopříjmové ekonomiky Středně příjmové ek. Nižší stř. příjmové ek. Vyšší stř. příjmové ek. Nízko a stř. příjmové ek. Vých. Asie a Pacifik Evropa a Stř. Asie Lat. Amerika a Karibik Stř. Východ a Sev. Afrika Jižní Asie Subsah. Afrika Vysoce příj. ekonomiky Eurozona

134,222 15,551

Hustota /ob. na km2 53 53

HND Metoda Atlas1 62,525.2 420.2

HND/os. Metoda Atlas1 9,069 528

HND2 Metoda PPP/celkem 76,295.6 1,040.5

HND2 Metoda PPP/osobu 11,066 1,307

HDP Růst 1990/2000 2.9 3.0

HDP Růst 2000/10 2.7 5.5

4,971

82,896

62

18,508.7

3723

33,538.4

6,747

3.9

6.4

2,519

23,568

111

4,077.7

1,619

9,147.8

3,632

3.8

6.3

2,452

59,328

42

14,429.

5,884

24,447.4

9,970

3.9

6.5

5,767

98,447

60

18,948.9

3,286

34,577.9

5,996

3.9

6.4

1,962

16,302

124

7,249.4

3,696

13,058.0

6,657

8.5

9.4

405

23,603

18

2,946.7

7,272

5,428.2

13,396

-1.8

5.4

583

20,394

29

4,505.0

7,733

6,365.1

10,926

3.2

3.8

331

8,775

38

1,283.5

3,874

2,627.3

8,068

3.8

4.7

1,633 853 1,127

5,131 24,243 35,774

342 36 33

1,920.1 1,003.6 43,682

1,176 1,176 38,745

5,101.4 1,833.4 42,072.5

3,124 2,148 37,317

5.5 2.5 2.7

7.4 5.0 1.8

332

2,628

130

12,794.

38,565

11,399.6

34,360

2.0

1.3

Popul. v mil. 6,895 796

Rozl. tis. km2

1) V mld US dolarů, směnné kurzy 2) V mld. Mezinárodních dolarů, parita kupní síly

Pramen:WorldDevelopmentIndicators .Washington,World Bank 2012, s.22

Vidíme, že zatím rozhodující roli sehrávají vyspělé země, které vytváří rozhodující podíl ekonomické aktivity na naší planetě, tj. 55 % (měřeno metodou PPP). V případě směnných 2

Bližší určení jednotlivých zemí viz Příloha 1

18


kurzů stoupne tento podíl na 69.9 %. Je to způsobeno vyšším znehodnocením směnných kurzů ekonomicky slabších zemí. Podíváme-li se na dlouhodobou dynamiku HDP, zjistíme jiný obraz. První údaj, který nás musí zaujmout je hospodářská katastrofa devadesátých let proběhnuvší u východoevropských zemí. Podle těchto dat jim 10 let v průměru klesal HND o 1,8 %, tj. dostali se v průměru na 83.4 % úrovně z osmdesátých let. Toto ztracené desetiletí bylo kompenzováno rychlejším růstem počátkem 21. století, ale celkově se postaveni bývalého sovětského a balkánského prostoru ve světovém hospodářství zhoršilo. Důvodem byla dlouhodobá dynamika rozvojových zemí s výjimkou Afriky. Obzvláště je to patrné u Východní Asie. Zatímco v devadesátých letech světový HND vzrostl 1.33 krát ve Východní Asii 2.26 krát. V následujícím desetiletí došlo ve světě k růstu HND 1.30 krát, ve Východní Asii 2.45 krát. Pokud se podíváme na růst vysoce příjmových ekonomik, je snadné udělat závěr, že se jedná sice o veliké trhy, které však nemají potenciál pro další dynamiku. Je to pravděpodobně správný postřeh, ale nesmíme zapomínat, že se jedná o trhy s vysokým inovačním potenciálem. Znamená to, jsou rozhodující pro vědeckotechnický pokrok, jsou hlavním sídlem vědeckotechnicky orientovaných firem a umožňují, v případě nalezení nového řešení (konstrukčního, technologického, materiálového, atd.) velké příležitosti. Je ovšem pravdou, že značná část kapacitotvorných investic míří v posledních desetiletích do Nově industrializovaných zemí. Z hlediska systémového přístupu k interpretaci soudobého světa se stále více prosazuje představa o uspořádání na bázi centrum – polo periferie - periferie Pod pojmem centrální ekonomika je chápána ekonomika, která disponuje plným vybavením zdrojů, jak v oblasti kapitálu (technická infrastruktura), tak v oblasti pracovních sil (sociální infrastruktura, znalosti i dovednosti). Polo periferní ekonomika je vybavena částečně potřebnými výrobními faktory, není schopna zvládnout vysoce technicky náročné výroby, specializuje se na produkty středních technologií. Periferní ekonomiky trpí nedostatečným rozvojem fyzického i lidského kapitálu, jsou dodavatelem surovin a produktů nízkých technologií. Kromě polotovarů jsou nejčastěji vybavovány montážními závody. Vzhledem k vysoké konkurenci mezi polo periferiemi a periferiemi pak dochází k tlaku na ceny, což podle některých ekonomů (primární je přínos argentinského ekonoma R. Prebitsche) zhoršuje směnné poměry v jejich neprospěch. To má být i jednou z příčin

19


narůstajících disproporcí mezi vyspělými a rozvojovými ekonomikami.3 Je sice faktem, že průměrná tempa růstu byla u rozvojových ekonomik vyšší, ale např. v letech 2000 až 2007 vzrostl HDP na osobu v rozvojových zemích o 1288 dolarů, ve vyspělých zemích o 12 699 dolarů.4 Rozdílnost základu ekonomických potenciálů zatím nevede ke zmenšování absolutních rozdílů.

1.3 Soudobý světový obchod Význam mezinárodního odchodu pro vývoj hospodářských systémů na naší planetě neustále roste. Pokud se podíváme na tabulku č. 2 a č. 3, vidíme přímo raketový vzestup objemu zahraničního obchodu. Jde samozřejmě o běžné ceny, ale i tak bylo tempo růstu zahraničního obchodu vyšší než tempo růstu HDP. Průměrné tempo růstu HDP v letech 1990 až 2010 dosáhlo 3,1 %, růst exportu více jak 5 %.5 Vlastní kvantifikace nám dává následný obraz světových zbožních toků. Přitom pohled na tabulku č. 2 ukazuje, k jakým zásadním změnám došlo ve světové ekonomice po 2. světové válce. Spojené státy ztratily svoji dominanci v oblasti vývozu a první místo na světě zaujala Čína. Německo si udržuje svojí vedoucí roli v Evropě přes pokles v globálním rozsahu. Dochází i k postupnému obnovení postavení Ruska, i když samozřejmě nenabylo významu SSSR. Dlouhodobý úpadek významu Střední a Jižní Ameriky se možná v posledních letech mění a tento subkontinent znova získává možnost dalšího prohlubování mezinárodní dělby práce. Nadějnou dynamiku v posledních letech prožívá i Afrika.

3

K problematice rozvojových ekonomik viz Adamcová, L. - Němečková, T. a kol.: Rozvojová ekonomika. Praha, Oeconomica 2009. V zásadě jde o sociálně historické vymezení, kdy se zohledňuje celá řada kritérií jako struktura hospodářství, dosahovaná produktivita práce, technická vyspělost a vzdělanost, způsob zapojení do mezinárodní dělby práce. Rozvojové ekonomiky vznikly na základě vymaňování se z politického područí v rámci koloniální soustavy. 4 Tamtéž, str. 72 5 WorldTrade Report 2011. The WTO and preferentialtradeagreements: From co-existence to koherence.Geneva, WTO 2011, str. 20

20

Tabulka č. 2 Základní údaje o světovém obchodě do roku 2010 Export (1948, 1953, 1963, 1973, 1983, 1993, 2003, 2010 v mld. dolarů a %) 1948

Svět Svět Severní Amerika USA Kanada Mexiko Jižní a Střední Amerika Brazílie Argentina Evropa SRN a. Francie Itálie Velká Británie Společenství nezávislých států (SNS) b Afrika JAR c Střední Východ Asie Čína Japonsko Indie Austrálie and Nový Zéland 6 východoasijských6 exportérů Memorandum item: EU d SSSR, bývalé GATT/WTO členství e

1953 1963 1973 1983 1993 2003

2010

Hodnota 59 84 157 579 1838 3676 7377 14851 Podíl 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 28,1 24,8 19,9 17,3 16,8 18,0 15,8 13,2 21,7 18,8 14,9 12,3 11,2 12,6 9,8 8,6 5,5 5,2 4,3 4,6 4,2 3,9 3,7 2,6 0,9 0,7 0,6 0,4 1,4 1,4 2,2 2,0 11,3 9,7 6,4 4,3 4,4 3,0 3,0 3,9 2,0 1,8 0,9 1,1 1,2 1,0 1,0 1,4 2,8 1,3 0,9 0,6 0,4 0,4 0,4 0,5 35,1 39,4 47,8 50,9 43,5 45,4 45,9 37,9 1,4 5,3 9,3 11,7 9,2 10,3 10,2 8,5 3,4 4,8 5,2 6,3 5,2 6,0 5,3 3,5 1,8 1,8 3,2 3,8 4,0 4,6 4,1 3,0 11,3 9,0 7,8 5,1 5,0 4,9 4,1 2,7 1,5 2,6 4,0 7,3 6,5 5,7 4,8 4,5 2,5 2,4 3,4 2,0 1,6 1,5 1,0 1,0 0,7 0,5 0,6 2,0 2,7 3,2 4,1 6,8 3,5 4,1 6,0 14,0 13,4 12,5 14,9 19,1 26,1 26,2 31,6 0,9 1,2 1,3 1,0 1,2 2,5 5,9 10,6 0,4 1,5 3,5 6,4 8,0 9,9 6,4 5,2 2,2 1,3 1,0 0,5 0,5 0,6 0,8 1,5 3,7 3,2 2,4 2,1 1,4 1,4 1,2 1,6 3,4 3,0 2,5 3,6 5,8 9,7 9,6 10,1 2,2 63,4

3,5 69,6

24,5 4,6 75,0

37,0 3,7 84,1

31,3 5,0 78,4

37,4 89,3

42,3 94,3

34,7 94,2

a Údaje pro SRN do roku 1983 bez NDR b Čísla jsou výrazně ovlivněny, včetně vzájemných obchodních toků v pobaltských státech a SNS v letech 1993a 2003. c Počínaje 1998,jsou datla JAR příslušná Jihoafrické celní unii. d Data jsou pro EEC(6) v 1963, EC(9) v 1973, EC(10) v 1983, EU(12) v 1993, EU(25) v 2003 a EU(27) v 2010. e Počet členů podle let

Pramen:Worldtradedevelopments. its11_world_trade_dev_e.htm

http://www.wto.org/english/res_e/statis_e/its2011_e/

6

Hong Kong, Čína; Malajsie; Republika Korea; Singapur; Samostatné území Taiwan, Penghu, Kinmen a Matsu (Taipei,) Čína, Thajsko

21

Tabulka č. 3Základní údaje o světovém obchodě do roku 2010Import(1948, 1953, 1963, 1973, 1983, 1993, 2003, 2010 v mld. dolarů a %) 1948

Svět Svět Severní Amerika USA Kanada Mexico Jižní a Střední Amerika Brazílie Argentina Europe SRN a Francie Velká Británie Itálie Společenství nezávislých států (SNS) b Afrika JAR c Střední Východ Asie Čína Japonsko Indie Australie and Nový Zéland 6 východoasijských exportérů Memorandum item: EU d USSR, Former GATT/WTO Members e

1953 1963 1973 1983 1993 2003

2010

Hodnota 62 85 164 594 1882 3786 7695 15077 Podíl 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 100,0 18,5 20,5 16,1 17,2 18,5 21,4 22,4 17,8 13,0 13,9 11,4 12,3 14,3 15,9 16,9 13,1 4,4 5,5 3,9 4,2 3,4 3,7 3,2 2,7 1,0 0,9 0,8 0,6 0,7 1,8 2,3 2,1 10,4 8,3 6,0 4,4 3,8 3,3 2,5 3,8 1,8 1,6 0,9 1,2 0,9 0,7 0,7 0,0 2,5 0,9 0,6 0,4 0,2 0,4 0,2 0,4 45,3 43,7 52,0 53,3 44,2 44,6 45,0 38,9 2,2 4,5 8,0 9,2 8,1 9,0 7,9 7,1 5,5 4,9 5,3 6,4 5,6 5,7 5,2 4,0 13,4 11,0 8,5 6,5 5,3 5,5 5,2 3,7 2,5 2,8 4,6 4,7 4,2 3,9 3,9 3,2 1,2 1,7 2,7 8,1 7,0 5,2 3,9 4,6 2,6 2,2 3,1 2,5 1,5 1,1 0,9 0,8 0,5 0,5 0,6 1,8 2,1 2,3 2,7 6,2 3,3 2,8 3,7 13,9 15,1 14,1 14,9 18,5 23,7 23,5 29,9 0,6 1,6 0,9 0,9 1,1 2,7 5,4 9,3 1,1 2,8 4,1 6,5 6,7 6,4 5,0 4,6 2,3 1,4 1,5 0,5 0,7 0,6 0,9 2,2 2,9 2,3 2,2 1,6 1,4 1,5 1,4 1,5 3,5 3,7 3,1 3,7 6,1 10,3 8,6 9,6 1,9 58,6

3,3 66,9

25,5 4,3 75,3

37,1 3,6 85,5

31,4 4,3 81,3

35,3 89,7

41,3 95,5

35,5 95,8

a Údaje pro SRN do roku 1983 bez NDR b Čísla jsou výrazně ovlivněny, včetně vzájemných obchodních toků v pobaltských státech a SNS v letech 1993a 2003. c Počínaje 1998,jsou datla JAR příslušná Jihoafrické celní unii. d Data jsou pro EEC(6) v 1963, EC(9) v 1973, EC(10) v 1983, EU(12) v 1993, EU(25) v 2003 a EU(27) v 2010. e Počet členů podle let



22

Téměř stejné tendence lze spatřit i v oblasti dovozu. Je zde však velký rozdíl a to v případě USA, které si udržují postavení rozhodujícího importéra. Proto se také neustále dostávají do problémů s platební bilancí. Je ale také patrná vzrůstající role Číny, což znamená, že její ekonomika se stane v nejbližší době „lokomotivou“ světového hospodářství. Pokud jde o obchod mezi jednotlivými teritorii, vidíme následný obraz. Tabulka č. 4Podíl regionů na obchodních tocích zboží (v %)

Oblast

Svět

Severní Amerika

Jižní a Střední Amerika

Evropa

SNS

Afrika

Střední Východ

Asie

Původ Svět Severní Amerika Jižní a Střední Amerika Evropa SNS Afrika Střední Východ Asie

100,0 16,9

100,0 48,7

100,0 23,9

4,0 39,4 2,7 3,0 3,8 28,4

8,4 16,8 0,6 1,7 2,7 21,0

25,6 18,7 1,3 2,6 2,6 23,2


Podíl 100,0 7,4 1,7 71,0 3,2 3,1 3,0 9,3

100,0 5,6

100,0 16,8

100,0 8,8

100,0 17,1

1,1 52,4 18,6 1,5 3,3 14,9

2,7 36,2 0,4 12,3 3,7 24,1

0,8 12,1 0,5 3,2 10,0 52,6

3,2 17,2 1,8 2,7 4,2 52,6


Obrovský význam má vnitro regionální obchod pro vyspělé oblasti – v případě Evropy 71 %a v případě Severní Ameriky 48 %. Jak je z tabulky dále patrno, je SNS nejsilněji spoutáno s Evropou a u rozvojových zemí naopak vnitro regionální obchod je nižší. Pro komplexní popis se musíme ještě zmínit o obchodu se službami. Celkové tempo jeho růstu dosáhlo v letech 2005-2010 8%, což překročilo tempo růstu obchodu se službami. V této oblast si udržují vedoucí postavení USA se 16.4 %. (599mld. Dolarů). Totéž platí pro dovoz služeb, když zde dosahují podílu 10,2 % (358 mld. dolarů). Toto postavení jim částečně umožňuje snížit deficit platební bilance.7

7

WorldTrade Report 2011. The WTO and preferentialtradeagreements: From co-existence to koherence.Geneva, WTO 2011, str. 32

23

1.4 Soudobé finanční a kapitálové toky Pokus znázornit toky finančních a kapitálových zdrojů naráží na spoustu metodologických a statistických problémů. Jde o to, že řada pohybů není přesně vykazována, nýbrž odhadována, značné pohyby jsou utajovány v rámci „firemních tajemství“ a krátkodobé operace mezi finančními institucemi, přes jejich obrovský objem nejsou viditelné ve výkazech delších období. Jiné finanční operace se při agregaci statisticky vyruší, nebo dochází ve statistikách k zachycení v netto podobě, což znamená optické zmenšení reálných toků. Proto jsou zde zachyceny pouze některé toky, které jsou vybrány jako reprezentanti finančních pohybů ve světovém hospodářství. Zájemcům o podrobné poznání lze pak doporučit studium platebních bilancí jednotlivých zemí. Nejprve se podívejme na čisté toky soukromých finančních prostředků, jak je registruje Světová banka. Tabulka č. 5 Čisté toky soukromých finančních prostředků 2010

Svět Nízkopř. ekonomiky Středněpř. ekonomiky Nižší Střed. ekonomiky Vyšší Střed. ekonomiky Nízko. a Stř. ekonomiky Vých. Asie a Pacifik Evropa a Stř. Asie Latin. Amer. a Karibik Stř. Vých. a Sev. Afrika Jižní Asie Subsaharská Afrika Vysoce příj. ekonomiky Eurozóna

PZI

PZI

Portfolio investice

Dluhopisy

Obchod. a bank. úvěry

V mil. dol.

V mil. dol.

V mil. dol.

V mil. dol.

1,430,438 13,017

Jako % HDP 2.3 3.4

779,547 –31

……. 0

…………. 733

501,236

2.6

129,690

111,383

43,393

90,233

2.1

49,598

22,252

29,824

411,003

2.8

89,130

80,092

13,569

514,253

2.6

129,660

111,383

44,126

231,299

3.1

39,715

20,813

13,127

86,991

2.8

–840

27,091

–7,863

117,368

2.4

41,302

48,776

27,376

25,688

2.7

1,973

3,164

–1,933

27,923 24,984

1.3 2.3

39,447 8,063

10,139 1,400

12,751 669

916,185

2.1

649,887

………….

…………

395,004

3.3

359,369

…………

…………

24

Pramen: WorldDevelopmentIndicators. Washington, World Bank 2012, str. 368 Vidíme, že objem přímých zahraničních investic (PZI) v roce 2010 1 430,4 mld. dolarů. Hlavní toky se odehrály mezi vyspělými ekonomikami. Jejich výše byla téměř 2 krát vyšší, než toky ke středně- a nízkopříjmovým ekonomikám. Neplatí to však vzhledem k objemu HDP. Relativně největší přítoky byly do nízkopříjmových ekonomik, což znamená, že zde a taky v Eurozóně vliv mezinárodních korporací neustále sílí. U portfolia investic (cenných papírů nezaručujících rozhodovací pravomoce) lze pozorovat opětovně dominanci vyspělých ekonomik a dokonce výprodej z rizikových oblastí nízkopříjmových a východoevropských zemí. Konkrétní představu u dluhopisů a úvěrů si nelze udělat, neboť mezinárodní instituce nezachycují situaci u vyspělých zemí v rámci komplexního pohledu. Obdobnou situaci nám znázorňuje tabulka č. 6 pro oblast oficiálních finančních toků, které zachycují dvoustranné mezistátní dohody a toky poskytované mezinárodními institucemi. Tabulka č. 6 Čisté toky oficiálních mezinárodních institucí 2010

Svět Nízkopř. ekonomiky Středněpř. ekonomiky Nižší Střed. ekonomiky Vyšší Střed. ekonomiky Nízko. a Stř. ekonomiky Vých. Asie a Pacifik Evropa a Stř. Asie Latin. Amer. a Karibik Stř. Vých. a Sev. Afrika Jižní Asie Subsaharská Afrika Vysoce příj. ekonomiky Eurozóna

Bilaterární 8 zdroje V mil. dol. ………… 1,525.0

Multilaterální 9 zdroje V mil. dol. …………. 3,790.5

10,366.5

41,745.3

5,826.9

14,764.8

4,539.6

26,980.5

11,891.5

45,535.8

–498.0

3,926.3

1,760.8

11,516.2

4,312.3

15,755.4

–1,234.4

2,401.1

1,841.2 5,709.6

5,802.0 6,134.8

……….

……..

………..

…….

8 9

Zdroje poskytované dvoustrannými mezistátními dohodami Zdroje poskytované mezinárodními organizacemi

25


Pramen:WorldDevelopmentIndicators. Washington, World Bank 2012,str. 372 Jak je z tabulky č. 6 patrno, největších zdrojů od oficiálních institucí se dostává vyšším středně příjmovým ekonomikám. Z teritoriálního hlediska jich nejvíce absorbuje Latinská Amerika. Souvisí to pravděpodobně s rozvojem industrializačního procesu v této části světa a s určitým mocenským uspořádáním.

1.5 Doporučená literatura 1. Adamcová, L.-Němečková, T. a kol.: Rozvojová ekonomika. Praha, Oeconomica 2009 2. Beer,A.: AllgemeineGeschichte des Welthandels.Wien, Wilhelm Brauműller 1869 3. CameronR.: Stručné ekonomické dějiny světa. Od doby kamenné do současnosti. Praha, Victoria Publishing 199 4. Holubec, S.: Sociologie světových systémů. Hegemonie, centra, periferie. Praha, SLON 2009 5. International TradeStatistics2011. In: http://www.wto.org/english/res_e/ publications_e/wtr11_e.htm 6. Mendl, B.: Hospodářský vývoj Evropy. Praha, Státní nakladatelství 1931 7. Pirene, H.: Sozial- undWirtschaftsgeschichteEuropasimMittelalter. TűbingenundBasel, FranckeVerlag 1986 8. Varadzin, F. a kol.: Ekonomický rozvoj a růst. Praha, Professional Publishing 2004 9. Walerstein, I.: DasmoderneWeltsystem I-III.Wien, PromediaVerlag 2004 10. WorldDevelopmentIndicators .Washington,World Bank 2012 11. WorldTrade Report 2011. The WTO and preferentialtradeagreements: From coexistence to koherence.Geneva, WTO 2011

26


Příloha č. 1 Rozčlenění zemí podle výše důchodu Klasifikace Světové Banky podle HND na osobu v roce 2010

Nízkopříjmové ekonomiky ($1,005 nebo méně)

Afghanistan Bangladesh Benin Burkina Faso Burundi Cambodia CentralAfrican Republic Chad Comoros Congo, Dem. Rep. Eritrea Ethiopia Gambia, The Guinea Guinea-Bissau Haiti Kenya Korea, Dem. Rep. Kyrgyz Republic Liberia Madagascar Malawi Mali Mozambique Myanmar Nepal Niger Rwanda Sierra Leone Somalia Tajikistan Tanzania Togo Uganda

Zimbabwe

Nicaragua Nigeria Pakistan Papua New Guinea Paraguay

Nižší středně příjmové ekonomiky

Philippines

Samoa SăoTomé and Príncipe Senegal SolomonIslands Sri Lanka SouthSudan Sudan Swaziland Syrian Arab Republic Timor-Leste Tonga Turkmenistan Tuvalu Ukraine Uzbekistan Vanuatu Vietnam West Bank and Gaza Yemen, Rep. Zambia

($1,006–$3,975)

Angola Armenia Belize Bhutan Bolivia Cameroon Cape Verde Congo, Rep. Côted'Ivoire Djibouti Egypt, Arab Rep. El Salvador Fiji Georgia Ghana Guatemala Guyana Honduras India Indonesia Iraq Kiribati Kosovo Lao PDR Lesotho MarshallIslands Mauritania Micronesia, Fed. Sts. Moldova Mongolia Morocco

Vyšší středněpříjmové ekonomiky ($3,976–$12,275)

Albania Algeria American Samoa

27

Antigua and Barbuda Argentina Azerbaijan Belarus Bosnia and Herzegovina Botswana Brazil Bulgaria Chile China Colombia CostaRica Cuba Dominica Dominican Republic Ecuador Gabon Grenada Iran, IslamicRep. Jamaica Jordan Kazakhstan Latvia Lebanon Libya Lithuania Macedonia, FYR Malaysia Maldives Mauritius Mayotte Mexico Montenegro Namibia Palau Panama Peru Romania

INVESTICE DO ROZVOJE VZDĚLÁVÁNÍ RussianFederation Serbia Seychelles SouthAfrica St. Kitts and Nevis St. Lucia St. Vincent &Grenadines Suriname Thailand Tunisia Turkey Uruguay Venezuela, RB Vysoce příjmové ekonomiky ($12,276 a více)

Andorra Aruba Australia Austria Bahamas, The Bahrain Barbados Belgium Bermuda

BruneiDarussalam Canada CaymanIslands ChannelIslands Croatia Curaçao Cyprus Czech Republic Denmark Equatorial Guinea Estonia FaeroeIslands Finland France FrenchPolynesia Germany Gibraltar Greece Greenland Guam Hong Kong SAR, China Hungary Iceland Ireland Isleof Man Israel Italy Japan

Korea, Rep. Kuwait Liechtenstein Luxembourg Macao SAR, China Malta Monaco Netherlands New Caledonia New Zealand Northern Mariana Islands Norway Oman Poland Portugal PuertoRico Qatar San Marino SaudiArabia Singapore SintMaarten Slovak Republic Slovenia Spain St. Martin Sweden Switzerland

28

Trinidad and Tobago Turks and CaicosIslands United Arab Emirates United Kingdom United States VirginIslands (U.S.A.)


Téma 2 : Globalizační procesy v soudobém světě Osnova: 2.1Fenomén globalizace 2.2 Pojem globalizace 2.3 Globální problémy 2.3.1 Sociálně politické globální problémy 2.3.2. Ekologické globální problémy 2.3.3 Surovinově energetické globální problémy 2.3.4Ekonomické globální problémy

2.4 Doporučená literatura

Učební cíl: Seznámit se s nejvýraznějším sociálně ekonomickým procesem, který ovlivňuje velmi výrazně podobu života na naší planetě. Také jde o naznačení souvislostí s tzv. globálními problémy.

Klíčová slova: ekologie, globalizace, globální problémy, internacionalizace, lokální procesy.

29


2 Globalizační procesy v soudobém světě 2.1 Fenomén globalizace Dnešní stav ekonomiky jednotlivých zemí je nejenom důsledkem místních lokálních hospodářských procesů, které v té či oné míře si zabezpečují některé suroviny či technologie v zahraničí. Zásadní změna, která nastala, je v tom, že reprodukční proces jednotlivých firem je spjat s reprodukčním procesem jiných firem v zahraničí. Izolovaně fungují systémy zásobování energií, hovořit o „národním“ elektronickém či automobilovém průmyslu znamená nevidět skutečnou realitu. V německém hospodářství se pohybují miliony automobilů „cizích“ značek a zároveň je Německo jedním z největších „exportérů“ automobilů. Uvozovky se snaží poskytnout fakt, že „německé“ automobily v Číně jsou spíše čínské s německými komponenty (mnohdy malajskými či jinými) na bázi technologií, z nichž zdaleka nejsou všechny pouze německé. Takto by bylo možno pokračovat v oblasti elektronického průmyslu nebo bankovnictví, textilního průmyslu či letecké dopravě atd. Jsme svědky vzniku propojení firem i států, svébytné národní kultury prožívají šoky v důsledku přenosů vzorců jednání, vůči nimž jsou bezbranní, tradičné hodnoty a normy jsou narušovány neustálým tlakem jiných hodnot a norem. Zvyšuje se i celkové množství informací, přičemž jejich transfer do jiných sociokulturních okruhů znamená minimálně pokřivení jejich sdělení. Jako příklad si můžeme uvést peruánského indiána z pralesa, který se dozví, že když v EU nebude pracovat, dostane ještě eura a bude si moci koupit spoustu báječných výrobků, které vidí v reklamách v satelitní televizi. Ale jak mu vysvětlit, že žije v pospolitosti, která využívá půdu a přírodní zdroje společně, stará se o společnou výchovu dětí atd. A těžko mu někdo vysvětlí, že když má např. ve Francii hlad, tak nemůže v krajině zabít dobytek, přestože je ho dost. Mechanické přenosy dílčích informací mají za důsledek tvorbu iluzí a v jejich důsledku ti slabší a naivnější prohrávají, neboť rostoucí dynamické „zasíťování“ světa vede samozřejmě jak k zápasu o zdroje, tak i ke snaze získat více v rozdělovacích a přerozdělovacích procesech na naší planetě. Druhou stranou těchto procesů je celkový růst produkce, který máme k dispozici. Jednotlivé národní ekonomiky, díky otevření se mezinárodním trhům, nesmírně obohacují stranu nabídky, což vede ke kultivaci potřeb, a tím rozvoji člověka. Otevření ekonomiky také rozšiřuje možnosti seberealizace, možnost konfrontace informací vede ve svém důsledku 30


k odstraňování mýtů a falešných vědomí. K tomu však musí být společnost připravena prosazením metod kritického myšlení a nikoliv postavena na jejich přijímání. Rozpornost procesů se ještě znásobí, uvědomíme-li si fakt odlišnosti kultur, které formují dnešní svět. Řečeno slovy B. P. Thomsona „Bez výroby nejsou dějiny… Ale také musíme říct: Bez kultury není výroby“.10 Tato kultura není chápána homogenně a staticky. V antropologickém pojetí je: 1. brána jako tvořívá síla formující život jako takový, 2. je rozrůzněna teritoriálně, 3. je rozrůzněna sociálně. Proto nemohou být poměřovány stejným pojetím kultury jednotlivé dějinné sociální struktury, neboť podléhají odlišným životním podmínkám a sledují odlišné zájmy. „Pluralita životních stylů je při tom stejně charakteristická pro starý jako moderní svět.“11 Zřeknutí se evropocentrických kritérií znamená skončení absolutních kritérií pro poměřování světa a znamená nastolení relativního pohledu na svět. Rozpornost soudobého vývoje je proto prodloužením předchozích rozporů vedoucích ke změnám světa.

2.2 Pojem globalizace Základním předstupněm globalizace je internacionalizace, tj. proces, kdy rozsah ekonomických aktivit začíná přesahovat hranice národních trhů. Jeho nositelem jsou mikroekonomické subjekty. Pod globalizací rozumíme takovou dimenzi internacionalizace, která svým rozměrem zasahuje celý svět. Zahrnují v sobě různé roviny: 1. 2. 3. 4.

ekonomickou, komunikačně technickou, řídící a organizační, kulturní a sociálně politickou.

10

Citováno podle Van Dülmen, R.: Historická antropologie. Vývoj. Problémy. Úkoly. Praha, Dokořán 2002. S. 38 Tamtéž, s. 39

11

31


Globalizační procesy jsou tak multidimenzionální a zároveň se projevují ve vztahu k přírodně fyzikálnímu prostředí planety. Přitom nejde o oddělené roviny, tyto procesy jsou spolu provázané a vzájemně se ovlivňují. Pod vlivem globalizace dochází na zemi k nové organizaci společenských vztahů a vazeb, mění se celý kapitálový prostor, alokace produkčních kapacit, dynamika jednotlivých lokálních subsystémů světového hospodářství. Vznik nových komunikačních tepen, nové transportní sítě a technologie, změna logistických systémů vytváří nové okolnosti pro rozvoj výroby zásobování. Globalizaci se rodí nová fáze integrace světového hospodářství. Jenomže tím se mění i význam jednotlivých prvků ekonomického a sociálně kulturního života na lokální úrovni. Globalizace tak v sobě zahrnuje i lokální procesy, kdy dochází k přizpůsobení se dílčího teritoria potřebám globálního fungování procesu výroby, rozdělování, směny a spotřeby. Proto do globalizace patří i vynucování změn politických systémů, nutnost přizpůsobit rozhodovací procesy celosvětovým důsledkům. Lokální aktéři hospodářské politiky se na základě nedostatečného přizpůsobení stávají bezmocným vůči průběhu globálních procesů. Nastolení nových pravidel ovlivňování ekonomiky se ukazuje jako nutnost, neboť jak ukazuje zkušenost ze soudobé krize 2008-2010, není možné např. regulování monetární sféry ekonomiky národními zásahy. Je nutno stanovit pravidla regulující tyto procesy v celosvětovém měřítku. Termín globalizace se tak snaží postihnout onu novou kvalitu, která začíná prostupovat fungování světové hospodářské soustavy.

2.3 Globální problémy V souvislosti s globalizací se hovoří o tzv. globalizačních problémech. Jimi se rozumí krizové procesy, které zasahují naší planetu a působí na její obyvatele. Jejich rozsah je tak obrovský, že nejsou řešitelné jedním státem a často dopadají na kultury, které je vůbec nezapříčinily. Pojetí o možnosti ohrožení civilizace technickým a organizačním rozmachem není jen záležitosti posledních desetiletí. Již od počátku 20. Století osobnosti jako A. France, B. Russel či G. Orwell poukazovali na nebezpečí vyplývající z nezvládnutí sociálně technických a ekonomických procesů. Avšak zásadní rozšíření poznatků o globálních problémech je spjato s činnosti Římského klubu od roku 1970. Práce D. Meadowse a kolektivu z roku 1972

32


vyvolala explozi dalších literatury jako Mesarvičovy a Restelova studie (Lidstvo v hodině zvratu) či činnost Worldwatch institutu.12 Příčina vzniku globálních problémů je ukryta v procesu ekonomického rozvoje. Jsou důsledkem civilizačního pohybu, který je v první řadě určen technickým vývojem, ale také nárůstem počtu lidí a internacionalizačními a globalizačními procesy. Technika neustále násobí možnosti člověka při získávání zdrojů i při vytváření umělého prostředí na naší planetě. Přírůstek obyvatel znásobuje tyto nároky a procesy internacionalizace dělají z teritoriálně omezených důsledků důsledky celosvětové. Řada problémů tak dostává celosvětový charakter, který zasahuje veškeré teritoria planety. Můžeme je rozdělit na: 1. 2. 3. 4.

sociálně politické, ekologické, surovinově energetické, ekonomické.

2.3.1 Sociálně politické globální problémy Základním sociálně politickým globálním problémem od 2. světové války je otázka přežití lidstva. Jde o fakt, že lidstvo disponuje takovou ničivou silou, že je schopno zlikvidovat lidskou existenci na této planetě. Proto musí hledat konsenzus, který umožní koexistování různých sociálně kulturních systémů, pokud nechce riskovat sebezničení. Přitom nejde pouze o smlouvy o nešíření jaderných či jiných zbraní hromadného ničení. Jde o to, že se šířením znalostí a růstem ekonomického potenciálu bude nutně růst skupina zemí, které budou tyto zbraně vyrábět. A z tohoto důvodu nabývá centrálního významu otázka, jaký charakter musí mít mezinárodní vztahy, aby tyto země nepotřebovaly vyrábět zbraně hromadného ničení. Zatím války v Iráku, Afghánistánu, Libyi a jiné nenaznačují mnoho důvodů k optimismu.

12

Meadows, D. – Zahn, E. – Milling, P.: Die Grenzen des Wachstums. Zürich, Buchclub Ex Libris 1972. Mesarovic, M. – Pestel, E.: Lundzkość v punkciezwrotnym. Drugi Raport dla klubu Rzymskiego. Warszawa, PanstwowcWydawnictwoEkonomiczne 1977. Raport o stanieswiata (Red. Lester R. Brown), Warszawa, PanstwoweWydawnicztwoEkonomiczne 1990 a násled. roky.

33


Jiným sociálně politickým problémem je mezinárodní migrace vyvolávaná v životě řadou příčin – chudoba Jihu oproti Severu, válečné konflikty, náboženská a politická pronásledování. Je zřejmé, že zabránit migraci jako takové nelze, bylo by však dobré, kdyby její pohyb nebyl důsledkem negativních faktorů a nehrozil kolapsem některých kultur. Existují i další problémy jako je stáří a zdravotní stav populace, nebezpečí pandemií atd. Není však naším cílem zde provádět podrobnou analýzu. 2.3.2 Ekologické globální problémy Všeobecně, až na výjimky, se má za to, že rozvoj průmyslových aktivit ohrožuje stav ekologických systémů na naší planetě. Je zřejmé, že procesy odlesňování, eroze půd, klimatické změny, znečištění ovzduší a vod, znamenají přímou hrozbu pro lidstvo i pro jiné živočišné a rostlinné druhy, na nichž závisí život lidstva. Zároveň můžeme konstatovat, že individuální ochrana vůči jevům jako je ozonová díra, rabování zdrojů moří atd. je nemožná a řešení může nastat pouze při celosvětové koordinaci. Takováto koordinace usnadňuje zároveň řešení úkolů jako je záchrana genofondu živých organismů nebo ochrana ohrožených druhů. 2.3.3 Surovinově energetické globální problémy Téměř veškeré pokusy o kvantifikaci surovinově energetických zdrojů a potřeb ukazují na blížící se problém vyčerpání neobnovitelných zdrojů. Řešením je vytvořit takové produkční systémy, které budou pracovat s nižšími surovinově energetickými vstupy a vyššími výstupy statků. Nejde zde pouze o často uváděnou ropu, ale také např. o vodu, netýká se to pouze některých odvětví, ale celé produkční základny – viz třeba stavebnictví nebo aero-kosmický průmysl. Problém deficitu však není pouze na straně producentů, vstupuje id o rozhodování spotřebitelů a pravděpodobně se bude odrážet i v budoucích formách civilizačního rozvoje. Změní se pravděpodobně charakter lidských sídel, formy trávení volného času i sociální hodnoty. Odhadnout konkrétní formy těchto změn je však dle našeho názoru díky narůstající rozpornosti nynější civilizaci velmi problematické.

34


2.3.4 Ekonomické globální problémy Jak ukazuje průběh ekonomického vývoje, došlo vlivem zasíťování hospodářských aktivit k propojení celých segmentů v rámci světa. Jde o takové činnosti jak oje mezinárodní letecká doprava, vznik mezinárodních finančních trhů, internetu atd., které představují jednotné technickoekonomické celoplanetární systémy. Dosavadní zkušenosti nabádají k opatrnosti, neboť již několikráte se tyto systémy změnily na „zbraně hromadného ekonomického ničení“. Je totiž nepopiratelným faktem, že pozitiva z fungování celosvětových ekonomických systému se mohou rychle změnit v negativa a důsledkem je šíření katastrofálních dopadů do celého systému. Přitom není vyloučené parazitování určité skupiny na těchto negativních dopadech. Proto může dojít i k mimořádně ostrému konfliktu v rámci globálních ekonomických problémů – viz např. periodicky se opakující krize mezinárodního měnového systému, nebo pokusy o regulaci chování nadnárodních společností. Řešení globálních problémů je základem strategie přežití lidstva. V současnosti existují různé koncepty (liberální, konzervativní, socialistický, komunistický), které se opírají o širší filosoficko-metodologická východiska. Přes veškeré kontra verze, nedostatky v konkrétních řešeních se jeví jako optimisticky snaha dosáhnout (byť různými nástroji) pozitivních řešení (viz např. ozonová díra, kde se asi podařilo problém ze stabilizovat). Je však zřejmé, že lidstvo musí přicházet s interdisciplinárními řešeními, která umožní dosáhnout postupných změn.

2.4 Doporučená literatura 1. King, A.-Scheider, B.: První globální revoluce. Praha, Bradlo 1991 2. Meadows, D. – Zahn, E. – Milling, P.: Die Genzen des Wachstums. Zürich, Buchslub Ex Libris 1972 3. Mesarovic, M. – Pestel, E.: Ludzkość v punkciezwrotnym. Drugi Raport dla klubu Rzymskiego. Warszawa, PanstwoweWydawnictwoEkonomiczne 1977 4. Raport o stanieswiata (Red. Lester R. PanstwoweWydawnicztwoEkonomiczne 1990 a násled. roky 35

Brown).

Warszawa,


5. Robinson, W. I.: Teorie globálního kapitalismu. Transnacionální ekonomika a společnost v krizi. Praha, FILOSOFIA – ΦΙΛΟΣΟΦΙΑ, nakladatelství Filosofického ústavu AV ČR 2009

6. Švihliková, I.: Globalizace & Krize. Souvislosti a scénáře. Všeň, Grimmus 2010

36


Téma 3: Mezinárodní organizace Osnova: 3.1 Základní charakteristika mezinárodních organizací 3.2 Mezinárodní ekonomické organizace sdružené při OSN 3.3Organizace mimo OSN a integrační sdružení 3.4 Základní přehled mezinárodních ekonomických organizací 3.5 Doporučená literatura

Učební cíl: Seznámit se s rolí mezinárodních ekonomických organizací v soudobém světě. Získat základní přehled o jejich fungování a vnitřní náplni těchto organizací.

Klíčová slova: mezinárodní organizace, OSN

37


3 Mezinárodní ekonomické organizace 3.1 Základní charakteristika mezinárodních organizací Pojem mezinárodní organizace se zrodil v 19. století, kdy roku 1878 vznikla Mezinárodní meteorologická organizace. Příčinou vzniku mezinárodních organizací byly potřeby spolupráce mezi subjekty z jednotlivých zemí. Tak jak se rozvíjela společnost, ukazovala se nutnost kooperace, a zároveň končila univerzální zprostředkovatelská role církve. Proto začaly nabývat na intenzitě bilaterální kontakty, vznikaly různé multilaterální unie a federace.13 Mezinárodní ekonomické organizace vznikají jako odvozené subjekty světového hospodářství. Původní subjekty - vlády - na ně delegují část svých pravomocí, aby v rámci dohodnutého statutu plnily své funkce. Jejich smyslem je zpravidla koordinovat činnosti účastnických subjektů a k tomu jsou vybaveny i určitými výkonnými pravomocemi. Pro mezinárodní organizaci je charakteristické: -

právní subjektivita, stanovy, orgány (komise, rady, výbory apod.), finanční zdroje (z členských příspěvků, z vlastní činnosti, dary).

V současné době jich existuje cca 300. Můžeme je rozdělit do tří skupin. (Nebudeme se zde zabývat problematikou tzv. nevládních organizací, které nezakládají vlády ale skupiny osob či jednotlivců s cílem působit v mezinárodním měřítku či v jeho rámci koordinovat svojí činnost.) 1. Mezinárodní ekonomické organizace sdružené kolem OSN 2. Samostatné mezinárodní ekonomické organizace 3. Integrační organizace

13

Viz např. 1856 Evropská dunajská komise, 1865 Mezinárodní telegrafní unie, 1874 Mezinárodní poštovní unie atd.

38


3.2 Mezinárodní ekonomické organizace sdružené při OSN OSN není pouze organizací zabývající se problematikou politických vztahů na naší planetě. Je totiž nepředstavitelné, že by mohlo dojít k pokusu řešit politické problémy, aniž by došlo k vyřešení ekonomických problémů. Proto od samého počátku svého vzniku OSN začala kolem sebe budovat systém ekonomických organizací, jejichž účelem bylo napomáhat vzájemným ekonomickým kontaktům a odstraňování překážek pro jejich rozvoj. Proto vznikly tři typy institucí, jejichž činnost je koordinována zvláštním orgánem Hospodářskou a sociální radou OSN. Prvním typem je řada pomocných orgánů a funkčních komisí působících buď trvale, nebo krátkodobě. (Viz např. Komise OSN pro nadnárodní organizace, Statistická komise, Program OSN pro rozvoj, Konference OSN o obchodě a rozvoji apod.) Tyto organizace jsou zřizovány ke studiu určitých otázek, problémů a návrhů předkládaných OSN či Hospodářské a sociální radě. Druhým typem jsou teritoriální organizace. Jedná se o: 1. Hospodářskou komisi OSN pro Evropu (ECE) 2. Hospodářskou komisi OSN pro Asii a Pacifik (ESCAP) 3: Hospodářskou komisi OSN pro Latinskou Ameriku (ECLA) 4. Hospodářskou komisi OSN pro Afriku (ECA) 5. Hospodářskou komisi OSN pro Západní Asii (ECWA) Cílem činnosti uvedených komisí je vytvářet podmínky pro spolupráci mezi členskými státy v jednotlivých regionech a tím pomáhat k sociálnímu a ekonomickému rozvoji zemí. Zároveň mohou i koordinovat činnost jednotlivých „specializovaných“ institucí v rámci světa. Třetí část tvoří 17 „odborných“ organizací. Jsou svým charakterem autonomní, přidružené k OSN na základě dohod. Každý rok předkládají své zprávy o činnosti Hospodářské a sociální radě. Jedná se o tyto organizace. 1. Mezinárodní organizace práce (ILO)

39


2. Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) 3. Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) 4. Světová banka - Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD) 5. Mezinárodní sdružení pro rozvoj (IDA) 6. Mezinárodní finanční korporace (IFC) 7. Mezinárodní měnový fond (IMF) 8. Světová obchodní organizace (WTO) 9. Světová zdravotnická organizace (WHO) 10. Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) 11. Světová poštovní unie (UPU) 12. Mezinárodní telekomunikační unie (ITU) 13. Světová meteorologická organizace (WMO) 14. Mezinárodní námořní organizace (IMO) 15. Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO) 16. Mezinárodní fond pro zemědělský rozvoj (IFAD) 17. Organizace OSN pro průmyslový rozvoj (UNIDO) Mimo to je ještě nutné vést organizaci „pod záštitou OSN“, která podává každý rok zprávu Valnému shromáždění a podle potřeby jak Radě bezpečnosti tak Hospodářské a sociální radě. Jedná se o Mezinárodní agenturu pro atomovou energii. Ostatní organizace při OSN mají více méně bezprostřední vztah k odvětvím lidské činnosti, který je vyjádřen v jejich názvu. Jejich náplní je koordinovat činnost v oblasti zdravotnictví, pošt, telekomunikací, meteorologie, námořní a letecké dopravy ve světě. V 40


těchto odvětvích se totiž projevuje tendence k celosvětové integraci, tj. k vytváření jednotných celosvětových systémů. Protože při dnešním stavu vědy a techniky je téměř nemožné aby např. telekomunikace se rozvíjely samostatně a s co největším efektem, dochází ke snaze zkoordinovat jejich tvorbu a fungování v rámci celého světa.

3.3 Organizace mimo OSN a integrační sdružení Další mezinárodní organizace vznikají buď v rámci jednotlivých teritorií (evropské, americké atd.) a to jako organizace mající význam buď čistě ekonomický (např. Evropská banka pro obnovu a rozvoj aj.) nebo politické organizace se mimo jiné přispívat k rozšíření množství ekonomické spolupráce (Liga arabských států, Severská rada apod.) Tyto organizace samozřejmě neexistují pouze jako teritoriální, ale vznikají i jako odvětvové či věnované řešení určitého problému (OPEC, Mezinárodní námořní satelitní organizace apod.) Zvláštní roli, o které bude podrobnější zmínka později, jsou integrační sdružení (viz kapitola integrace). Jedná se o organizace, jejímž cílem je spojit rozdílné ekonomiky v jeden celek, tj. vytvořit integrační uskupení s jednotnou ekonomikou pro různé státy.

3.4 Základní přehled mezinárodních ekonomických organizací V tomto přehledu jde o zachycení nejvýznamnějších ekonomických organizací, přitom však rozsah popisu je více méně subjektivním autorovým zhodnocením jejich významu či byl dán množstvím informací o nich, které měl autor k disposici. Letopočet v závorce za názvem znamená oficiální datum založení. Přitom v řadě konkrétních případů může být velmi sporné řazení organizací, neboť je v praxi často problematické definovat rozdíl mezi integrací a spoluprací, byť v teorii je toto možné. Je také nutné podotknout, že v některých případech uváděné organizace pracují velmi formálně a jsou spíše důsledkem chtěním než reálnými organizacemi. A) Organizace sdružené u OSN 1. Mezinárodní agentura pro atomovou energii Vznikla v roce 1957 jako instituce mající za úkol působit ve dvou okruzích činnosti. První je dána nutností zajistit mírové využívání jaderné energie, urychlit její rozvoj a přínosy pro 41


blahobyt ve světě. Druhý souvisí s kontrolou využívání jaderných technologií, tj. jedná se o dohled nad šířením jaderných technologií a jejich nezneužívání pro vojenské účely. V této druhé roli zodpovídá Radě bezpečnosti. Při mírovém využívání má Agentura pro atomovou energii velký význam pro šíření vědeckotechnické pomoci, stanovování norem jaderné bezpečnosti a ochrany životního prostředí, podporuje vzájemnou výměnu poznatků o jaderné energii. Na požádání poskytuje vládám poradenské služby a pomoc při zavádění programů tak, aby fungování jaderně energetických systémů bylo co nejbezpečnější a nejefektivnější. Také na ní spadají závazky vyplývající z Úmluvy o včasném ohlášení jaderné katastrofy, tj. může využívat telekomunikační družicový systém Světové meteorologické organizace. S tím souvisí i koordinování činností v rámci bezpečnostních programů, nakládání s odpady apod. Mimo tyto činnosti se spolupodílí na výzkumu užití jaderného záření v zemědělství a lékařství. 2. Mezinárodní organizace práce Mezinárodní organizace práce patří mezi nejstarší organizace sdružené kolem OSN. Vznikla již v roce 1919 na základě Versailleské smlouvy jako autonomní instituce přidružená k tehdy vzniklé Společnosti národů. Po 2. světové válce navázala okamžitě vztahy s její následovnicí s OSN. Je svých charakterem jedinečná, neboť v ní mají stejný hlas jak zástupci zaměstnavatelů, tak i zaměstnanců z jednotlivých zemí. Jejím cílem je prohlubovat sociální spravedlnost na světě. V jejím rámci jsou formulovány politické programy a opatření vedoucí k e zlepšení pracovních a životních podmínek, tvorba mezinárodních norem pro vynakládání práce. Zároveň se snaží napomáhat národním vládám s realizací těchto programů. Uzavřené úmluvy po ratifikaci jednotlivými státy mají závaznou platnost, doporučení této organizace poskytují návod k vnitropolitickým opatřením. Celkem bylo schváleno přes 300 úmluv a doporučení, které tak vytvářejí obecný rámec pro fungování mezinárodního trhu práce. Mezinárodní organizace práce nabízí i pomoc v oblastech jako je odborný výcvik, způsoby řízení a plánování pracovních sil, v oblasti politiky zaměstnanosti apod. Tyto možnosti studia 42


a výcviku jsou v Mezinárodním institutu ILO (Ženeva) a v Mezinárodním středisku pro vyšší technický a odborný výcvik (Turin). 3. Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu UNESCO vznikla v roce 1946 za účelem prohlubování spolupráce mezi národy prostřednictvím výchovy, vědy, kultury a sdělovacích prostředků. Pomáhá budovat vědecké a technické základy pro lepší využívání zdrojů jednotlivých zemí. Podporuje rozvoj kulturních hodnot jednotlivých národů a uchování kulturního dědictví tak, aby z modernizace měly co největší prospěch bez ztráty kulturní identity a různorodosti. Kromě programů na odstranění analfabetizace a rozvoje školství se zabývá řadou jiných programů. Mezi nejvýznamnější patří Člověk a biosféra či programy týkající se hydrologie a geologie. Mimo to vypracovává studie k různým sociálně kulturním a ekonomickým otázkám. Značnou pozornost věnuje v rámci své činnosti Programu pro rozvoj vzájemné komunikace, který je určen pro rozvojové země. V jeho rámci napomáhá UNESCO budování komunikační infrastruktury a spolupráci mezi jednotlivými regionálními tiskovými agenturami. 4. Organizace OSN pro výživu a zemědělství Organizace FAO byla založena v roce 1945. Jejím úkolem je zvyšovat hodnotu výživy a životní úroveň. S tím souvisí základní směry pozornosti jako snaha o zlepšení výroby, zpracování, tržní realizaci a distribuci potravin v rámci světa. Nejde pouze o potraviny, ale také o ostatní zemědělské, lesnické a rybářské produkty. Rozvoj této produkce je však závislý na rozvoji venkova jako sociálně ekonomického celku. Proto FAO věnuje pozornost i otázkám podmínek života na venkově. Zemědělská produkce je i záležitosti kvality. Jde o momenty jako ochrana genetického fondu a jiných přírodních zdrojů, boj proti škůdcům a chorobám, ochrana životního prostředí, problematiku hnojiv apod. Do pozornosti FAO spadají i otázky rozvoje zemědělské techniky, otázky rozvoje obnovitelných zdrojů energie, zvláště se zřetelem pro použití na venkově. Výsledky její činnosti tak ovlivňují ekonomiku světového zemědělství a to i v cenové oblasti (viz např. vztah mez odhady zemědělské produkce a cenovými pohyby na burzách obchodujících se zemědělskými komoditami).

43


5. Světová banka Světová banka je obecný název pro skupinu institucí, které se zabývají usměrňováním finančních toků proudících z vyspělých zemí do rozvojových zemí. a) Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj Vznikla v roce 1944 jako instituce mající napomoci při obnově a rozvoji členských států. Jejím základním směrem rozvoje podnikání je podpora produktivních investic, tj. investic určených na rozvoj výroby. Také se snaží podporovat soukromou investiční činnost v zahraničí. Může poskytovat i půjčky na výrobní činnost, pokud není pohotově a za přijatelných podmínek k dispozici soukromý kapitál. Charta IBRD stanovuje základní pravidla, jimiž se řídí finanční operace. 1. Je povinna poskytovat půjčky pouze na výrobní účely - zemědělství, energetika, vzdělávání, doprava, telekomunikace, průmysl apod. 2. Je povinna přihlížet k možnostem splácení úvěrů, tj. při povolování půjček experti IBRD se snaží spolupůsobit na vypracovávání projektů. 3. Za každou půjčku se musí zaručit vláda. 4. Úvěr musí být poskytnut na konkrétní projekt. Mohou však existovat zvláštní zdůvodněné výjimky. 5. Banka musí zároveň prověřit, že zdroje nejsou možné k dispozici z jiných zdrojů. 6. Použití půjček nesmí být vázáno na nákupy v určité zemi nebo skupiny zemí. 7. Rozhodnutí IBRD musí vycházet z ekonomických úvah, nikoliv z politických. Počínaje rokem 1980 může IBRD poskytovat půjčky i na podporu programů, které se snaží realizovat systémové a institucionální změny. Kapitál IBRD je upisován členskými státy, nebo je získáván na základě vlastních výpůjček na světových finančních trzích. Dalším zdrojem kapitálu jsou vlastní příjmy z úrokových plateb nebo dispozice s penězi ze zadržených plateb. 44


Půjčky mohou být poskytovány členským zemím, jejich politickým sub divizím a také soukromým subjektům na jejich území. Mimo úvěrů poskytuje IBRD i řadu konzultačních služeb a služeb technické pomoci. IBRD realizovala většinu peněz zapůjčených Světovou bankou, aby zmírnění chudoby na celém světě. Stalo se tak za relativně nízkých nákladů pro daňové poplatníky, kdy si vlády „koupily“ od roku 1946 do roku 2011 za $ 11 mld. dolarů kapitálu, více než 400 miliard dolarů v půjčkách.14 b) Mezinárodní sdružení pro rozvoj S postupným vznikem nových států v padesátých letech se stalo zřejmé, že řada z nich bude potřebovat půjčky za mnohem přijatelnějších podmínek, než poskytuje IBRD. Proto v roce 1960 vzniká přičleněná organizace Světové sdružení pro rozvoj. Podmínky pro udělení půjčky od IDA jsou následující: 1. Musí se nacházet pod stanoveným „prahem chudoby“. Poslední výše je stanovena na 708 dolarů (hodnota dolaru je určena metodou „Atlas“ tj. směnným kurzem). 2. Musí být dostatečně hospodářsky, finančně a politicky stabilní. 3. Musí mít tíživý problém s platební bilancí a malé vyhlídky na získání dostatečného objemu valut. 4. Její ekonomická politika musí odrážet úsilí o rozvoj. „Tvrdé“ podmínky požadované po státu jsou však vykoupeny dostatečně „lukrativním“ charakterem půjček. Ty se poskytují na údobí 50 let, bezúročně, a odklad splátek je dáván na 10 let. Platí se pouze administrativní poplatek související s realizací půjčky. Kapitál pro IDA je získáván ze tří zdrojů. První část pochází z úpisů členských států, druhá z převodu části příjmů IBRD a třetí z příspěvků bohatších zemí tohoto sdružení. Od svého

14

International Bank forReconstruction and Development (IBRD). In: http://web.worldbank.org/WBSITE/ EXTERNAL/EXTABOUTUS/EXTIBRD/0,,menuPK:3046081~pagePK:64168427~piPK:64168435~theSitePK:3046012 ,00.html

45


vzniku, IDA úvěry a dotace činily celkem USD 238 mld. Kč, v průměru výši 15 miliard USD ročně v posledních letech a režie největší podíl, asi 50 procent, do Afriky.15 c) Mezinárodní finanční korporace Přestože je IFC samostatnou právnickou osobou a její fondy jsou oddělené od fondů IBRD, je její činnost s ní úzce spjata. Základním cílem IFC je pomáhat při financování soukromého podnikání, které přispívá k rozvoji. Snaží se pomocí investic poskytovaných bez vládní záruky hlavně rozvíjet výrobní sektor. Investuje ale také do turistiky a veřejných podniků. Jinou náplní je soustřeďovat investiční příležitosti pro uplatnění domácího i zahraničního kapitálu za pomoci zkušených manažerů. Zdroje pro financování akcí pochází především z upsaného kapitálu členských zemí a ze získaných příjmů. Na konci fiskálního roku 2011 měla IDA aktivní portfolio, které zahrnovalo 244 přístupů k financování projektů v 67 zemích. Jejich celková hodnota činila téměř294 mld. dolarů.16 d) Agentura pro mnohostranné investiční závazky Vznikla jako nejmladší instituce v rámci Světové banky v roce 1988. Jejím základním úkolem je vytvoření atraktivního investičního prostředí pro soukromé investory. Znamená to hlavně zajištění investic proti nekomerčním rizikům, tj. zvýšení jistoty v politické oblasti, poskytování podpůrných a poradenských služeb. Již roku 1995 poskytla 54 garancí v hodnotě 672 mil. dolarů a za dobu existence záruky v rozsahu 2,5 mld. US dolarů a dále pokračovala ve své činnosti. 6. Mezinárodní měnový fond IMF byl zřízen roku 1945 a jeho cílem podle článku 1 Dohodnutých zásad je: - Podporovat mezinárodní spolupráci poskytováním aparátu ke konzultacím a spolupráci v mezinárodních měnových otázkách.

15

International DevelopmentAssociation (IDA). In:http://web.worldbank.org/WBSITE/EXTERNAL/ EXTABOUTUS/IDA/0,,contentMDK:21206704~menuPK:83991~pagePK:51236175~piPK:437394~theSitePK:7315 4,00.html 16 International Finance Corporation (IFC), In: http://www1.ifc.org/wps/wcm/connect/corp_ext_content/ifc_ external_corporate_site/annual+report/2011+printed+report/results+by+advisory/ar11_results_advisory_a2f

46


- Napomáhat vyváženému růstu mezinárodního obchodu, a tím přispívat k vysoké úrovni zaměstnanosti a reálných příjmů a k rozvoji výrobních kapacit. - Podporovat stabilitu měnových kursů a řádné dodržování dohod o směnných poměrech a bránit konkurenčnímu znehodnocování těchto kursů. - Posilovat mnohostranný platební systém pro měnové transakce a usilovat o zrušení devizových zábran brzdících rozvoj světového obchodu. - Dávat k dispozici zdroje IMF dočasně k dispozici členským zemím za předpokladu příslušných záruk a umožňovat jim překonávat obtíže s vyrovnáváním deficitu platební bilance, aby se nemusely uchylovat k opatřením ohrožujícím národní nebo mezinárodní prosperitu. - Snižovat dobu trvání a objem pasivních bilancí. Konference v BrettonWoodu stanovila IMF tři základní funkce: 1. Uplatňovat dohodnuté zásady v oblasti devizové politiky. Svou činností omezit nutnost plateb pro běžné účetní transakce. 2. Poskytovat členům finanční zdroje, aby mohli plnit soubor přijatých zásad při napravování nebo snaze o zabránění platební nerovnováhy. 3. Poskytovat fórum, na kterém se členové mohou vzájemně informovat a spolupracovat v oblasti mezinárodních měnových vztahů. Pro řešení těchto funkcí je zřízen fond na základě vkladů členských zemí. Podíly jsou určeny podle velikosti ekonomik a jejich vlivu na světové hospodářství. Při poskytování prostředků se IMF řídí dvěma zásadami. 1. Souhrn měn poskytnutých členskými státy pro IMF je k dispozici pro všechny státy. Očekává se, že člen vypůjčující si měnu jiného člena ji vrátí, jakmile si vyřeší své platební problémy. Tím nebude omezovat přístup k této měně pro jiné členy. 2. Dříve než IMF uvolní požadované prostředky, musí žadatelská země vyložit, jak si představuje vyřešení svých platebních obtíží a jak splatí půjčku do 3-5 let. V určitých případech může být stanovena splatnost do 10 let. 47


Mezinárodní měnový fond je tak jednou z nejdůležitějších světových organizací. Sehrává nezastupitelnou roli, která se projevuje jak v diskusích teoretického charakteru, tak i v rozsáhlé praktické činnosti. 7. Světová organizace duševního vlastnictví Tato organizace vznikla v roce 1967 jako náhrada za Spojené mezinárodní úřady pro duševní vlastnictví. V roce 1967 získala statut organizace připojené k OSN. Stará se o ochranu „duševního“ vlastnictví k literárním uměleckým a vědeckým dílům, práva k vynálezům a vědeckým objevům. Dále se stará o problematiku obchodních a továrních značek i obchodních názvů. Jde také o postihování nekalé soutěže v uvedené oblasti. Druhým cílem je zajistit administrativní spolupráci unií na ochranu průmyslového vlastnictví, tzv. Pařížské unie na ochranu průmyslového vlastnictví, Bernské unie na ochranu děl literárních a uměleckých, Madridské známkové unie, Haagské unie vzorkové, Lisabonské unie o ochraně původu vlastníka aj. Mimo to poskytuje i pomoc zemím, které chtějí si upravit a zdokonalit svůj systém ochrany těchto hodnot. 8. Organizace OSN pro průmyslový rozvoj Organizace UNIDO byla založena v roce 1967 s cílem podporovat a urychlovat proces industrializace v rozvojových zemích. Jejím smyslem je pomocí mezinárodní spolupráce členských zemí vytvořit podmínky pro rozšiřování a modernizaci průmyslu, výstavbu nových výrobních kapacit, které budou využívat místních materiálních a lidských zdrojů. Jiným směrem činnosti je rozvíjení kontaktů a poradenské činnosti mezi zeměmi vyspělého a rozvojového světa. V souvislosti s tím dochází k vysílání řady expertů a odborníků, poskytování konzultačních a poradenských služeb. V rámci technické pomoci vyspělé země realizují i programy zaměřené na pomoc při výchově budoucích odborníků rozvojových zemí. 9. Světová obchodní organizace (1995) Světová obchodní organizace má přes své poměrně pozdní založení složitou historii. Již od samého počátku koncipování systému mezinárodních organizací OSN během 2. světové války 48


se předpokládala existence organizace zabývající se mezinárodním obchodem. V roce 1948 byla sice schválena tzv. Havanská charta budoucí organizace, ale nebyla nikdy uvedena ratifikací v platnost. Určitá ujednání však vstoupila v platnost na základě systému dohod. Do života tak vstoupil GATT (General Agreement on Tariffs and Trade - Všeobecná dohoda o clech a obchodu). Jeho transformace do podoby WTO proběhla až po uzavření tzv. Uruguayského kola. Jejím cílem je podpora rozvoje mezinárodního obchodu a snaha odstranit diskriminační opatření. Na její půdě mají být řešeny zásadní spory a konflikty, které ohrožují možnost rozvoje světového obchodu.

B) Ostatní ekonomické organizace (výběr) 1. Africké, Karibské a Pacifické země (1976) Jde o organizaci sdružující 70 zemí a jejím hlavním účelem je vytvářet prostředí napomáhající bližším vztahům těchto států s EU přičleněných k EU na základě tzv. Lomských dohod. 2. Africká rozvojová banka (1963) Banka založena v souvislosti s dekolonizací Afriky, která má zabezpečovat její ekonomický a sociální rozvoj. Mimo 51 afrických členů se na její činnosti podílí i 26 neafrických států. 3. Agentura pro kulturní a technickou spolupráci (1970) Jedná se o instituci specializovanou na spolupráci frankofoniích zemí, včetně států i z jiné jazykové oblasti, kteří chtějí tuto spolupráci rozvíjet (Bulharsko, Egypt aj.) Celkem je jejími členy 37 států a 5 přidružených zemí. Mimo to se účastní i 2 místní Kanadské vlády (New Brunswick, Quebec). 4. Arabská banka pro ekonomický rozvoj v Africe (1974) Banka byla založena jako specializovaná organizace v rámci Ligy arabských zemí. Celkem sdružuje 17 států a Organizaci osvobození Palestiny (PLO). 49


5. Arabský fond pro ekonomický a sociální rozvoj (1968) Sdružuje 20 zemí a PLO ve snaze podpořit jejich sociální a ekonomický rozvoj. 6. ASEAN (1967) Sdružení zemí jihovýchodní Asie (Brunej, Indonésie, Malajsie, Filipíny, Singapur, Thajsko) přičemž jako pozorovatelé se účastní další státy této oblasti Laos, Papua-Nova Guinea a Vietnam. Má za cíl povzbudit regionální ekonomiky, sociální a kulturní spolupráci. Je založeno na bázi rozsáhlých dvoustranných smluv mezi zeměmi. 7. Asijská rozvojová banka (1966) Významná mezinárodní regionální banka zaměřená na financování ekonomického rozvoje Asie. Má 40 asijských členů a na její práci se podílí dalších 16 neasijských států. 8. Asijsko pacifická ekonomická spolupráce (1989) Organizace založená zeměmi tichomořského regionu zaměřená na podporu vzájemného obchodu a mezinárodního investování. Na její práci se podílí 18 zemí a další 3 mezinárodní organizace. 9. Banka pro mezinárodní platby (1930) Tato mezinárodní banka byla založena původně v souvislosti s problematikou platby německých reparací po 1. světové válce. Dnes se jedná o významnou banku zaměřenou na spolupráci mezi centrálními bankami v mezinárodních finančních dohodách. V současnosti sdružuje 33 zemí. 10. Černomořská zóna ekonomické spolupráce (1992) Organizace založena 11 členy se záměrem dosažení regionální stability a ekonomické spolupráce. Statut pozorovatele má zde Polsko.

50


11. Ekonomická společenství středoafrických států (1983) Sdružení 10 států středoafrického regionu s cílem dosáhnout užší ekonomické spolupráce a vytvoření společného Středoafrického trhu. 12. Ekonomické společenství Západoafrických států (1975) Organizace založena pro prohloubení vzájemné spolupráce 16 afrických států převážně v oblasti guinejského zálivu. 13. Evropská banka pro spolupráci a rozvoj (1991) Banka založena pro podporu transformace Východoevropských států. Její práce se účastní 58 členů a Evropská investiční banka 14. Evropská investiční banka (1958) Banka založena členy EU pro podporu ekonomického vývoje uvnitř tohoto integračního sdružení. 15. Evropská organizace pro nukleární výzkum (1953) Specializovaná organizace koordinující výzkum pro mírové využití jaderné energie, Mimo jejich 19 členů se na její práci podílí dalších 6 členů jako pozorovatelé. 16. Evropská vesmírná agentura (1975) Cílem agentury je mírová spolupráce v oblasti kosmického výzkumu a technologií. Mimo 14 členů v Evropě se účastní práce i Kanada. 17. Islámská rozvojová banka (1973) Banka specializovaná pro podporu ekonomického a sociálního vývoje v zemích, kde je islám státním náboženstvím, nebo kde existují silné islámské náboženské tradice. Mezi 48 státy podílejícími se na její činnosti kromě arabských zemí jsou i některé bývalé země SSSR a státy jako Albánie či Guinea-Bissau.

51


18. Jihoasijské sdružení pro regionální spolupráci (1985) Sdružení zahrnující země indického subkontinentu a snaží se překonat tíživé politické rozdíly, které se již promítly do 3 válek. Bylo založeno pro ekonomiku, sociální a kulturní spolupráci. Má 7 členů. 19. Latinskoamerický ekonomický systém (1975) Organizace 27 latinskoamerických zemí založená pro podporu sociálního a ekonomického rozvoje a regionální ekonomické spolupráce. 20. Liga arabských zemí (1945) Jedna z nejstarších mezinárodních organizací, založena ještě během 2. světové války ve snaze vytvořit prostor pro spolupráci arabských zemí to jak v ekonomické, politické tak i vojenské oblasti. Jejími členy je 21 zemí a PLO. 21. Meziamerická rozvojová banka (1959) Teritoriální banka pro financování programů sociálního a ekonomického rozvoje v oblasti Latinské Ameriky. Sdružuje 46 zemí včetně řady evropských zemí a USA. 22. Mezinárodní energetická agentura (1974) Organizace vzniklá při OECD pro dosažení úspor v oblasti energií a jejich efektivnějšího využívání. Hlavním podnětem zájmu je problematika ropy jako energetického zdroje. 23. Mezinárodní komora pro obchod (1919) Organizace založena po první světové válce pro podporu obchodu na bázi iniciativy a pro prosazení obchodních zájmů na mezinárodní úrovni. Na její práci se účastní 59 národních obchodních komor. 24. Mezinárodní konfederace únií svobodného obchodu (1949) Organizace založena k podpoře hnutí obchodních unií. Sdružuje 164 národních organizací ve118 teritoriích světa.

52


25. Mezinárodní námořní satelitní organizace (1976) Specializovaná instituce určena pro provozování celosvětových námořních satelitních komunikačních systémů. Sdružuje celkem 75 zemí. 26. Mezinárodní organizace pro standardizaci (1947) Organizace koordinující spolupráci v oblasti standardizace a její budoucí vývoj. Celkem sdružuje 99 zemí světa. 27. Mezinárodní telekomunikační satelitní organizace (1971) Organizace založená pro komerční využívání satelitních telekomunikačních systémů. Má celkem 143 členů. Dalších 50 uživatelů těchto systémů ještě dohody nesignovalo. 28. Africká unie (Organizace africké jednoty) (1963) Významná politická organizace pro spolupráci afrických zemí, která sdružuje 53 států. 29. Organizace amerických států (1951) Základní regionální politicko-ekonomická organizace Amerických zemí a výjimkou Kuby vyloučené v roce 1962. Jejího jednání se účastní i 31 pozorovatelů z Evropy, Asie a Afriky. 30. Organizace arabských zemí exportujících ropu (1968) Specializovaná instituce na spolupráci v oblasti ropného průmyslu. Jejími členy je 10 zemí. 31. Organizace islámské konference (1969) Jedna z dalších islámských organizací, jejímž cílem je podpora vzájemné solidarity islámských zemí v ekonomické, sociální, kulturní a politické oblasti. V rámci ní pracuje 48 zemí a PLO. Jako pozorovatel se účastní Kazachstán, Mosambik a Turecká republika severního Kypru. 32. Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (1961) OECD se sídlem v Paříži patří mezi nejvýznamnější ekonomické organizace mimo rámec OSN. Jejím hlavním cílem je zabezpečování ekonomické spolupráce a rozvoje. 53


Kromě řady informačních a poradenských činností se snaží koordinovat hospodářskou politiku členských zemí. Sdružuje následující země (1996): Austrálie, Belgie Česká republika, Dánsko, Finsko, Francie, Island, Irsko, Itálie, Japonsko, Kanada, Lucembursko, Mexiko, Nizozemí, Nový Zéland, Německo, Norsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, USA, Velká Británie. Speciálním členem je EU. 33. Organizace východokaribských států (1981) Politická organizace karibských ostrovů (7 členů) zaměřena i na ekonomickou a vojenskou spolupráci. 34. Organizace zemí exportujících ropu (1960) Mezinárodní kartelová organizace pro koordinaci ropné politiky. Jejich 12 členů (Alžír, Gabun, Indonésie, Irán, Irák, Kuvajt, Libye, Nigérie, Katar, S. Arábie, SAE, Venezuela) se snaží pomocí ovlivňování těžebních kvót ovlivnit výše docilovaných cen. 35. Severská investiční banka (1975) Další z řady regionálních mezinárodních bank pro finanční ekonomickou spolupráci a rozvoj. 36. Severská rada (1952) Instituce, jejímž účelem je podpora regionální spolupráce skandinávských zemí, včetně Faerských ostrovů a Grónska. Není zaměřena pouze na ekonomickou spolupráci, ale významné místo má zde i spolupráce v oblasti ekologie. 37. Světová turistická organizace (1975) Ve Španělsku sídlící instituce sdružující 121 členů s dalšími čtyřmi přidruženými členy pomocí turismu nejen přispívá k ekonomickému rozvoji, ale také k hlubšímu porozumění a míru.

54


38. Západoevropská regionální banka Jiná z regionálních bank určená pro financování rozvojových programů v 7 západoafrických zemích.

3.5 Doporučená literatura 1. Kol. autorů: Encyklopédiamedzinárodnýchorganizácií. Ź.Bratislava,Sprint 1997

Výkladový

slovník

A-

2. Lysák, L.: Medzinárodnéorganizácie. Bratislava, Ekonóm 2001 3.Potočný, M.:Mezinárodní organizace. Praha, Svoboda 1980 4. TheWorldFactbook. factbook/index.html

https://www.cia.gov/library/publications/the-world-

55

56


Téma 4: Základy teorie mezinárodního obchodu Osnova: 4.1 Mezinárodní obchod a národní hospodářství 4.2 Nedostupnost jako příčina zahraničního obchodu 4.3 Klasická teorie mezinárodního obchodu 4.3.1 Merkantilní teorie 4.3.2 Autoregulační princip D. Huma 4.3.3 Teorie absolutních výhod 4.3.4 Teorie komparativních výhod 4.3.5 Teorie proporcí faktorů

4.4 Moderní teorie zahraničního obchodu 4.4.1 Teorie technologické mezery 4.4.2 Teorie životního cyklu 4.4.3 Teorie úspor z rozsahu 4.4.4 Teorie preferencí produktu


Učební cíl: Cílem tématu je vysvětlení základních výkladových koncepcí, které odpovídají na otázky, proč dochází k zahraničnímu obchodu a co ovlivňuje jeho toky?

Klíčová slova: Dovoz (import), merkantilismus, mezinárodní dělba práce, produkční faktor, technologická mezera, teorie absolutních výhod, teorie komparativních výhod, vývoz (export), životní cyklus 57


4 Základy teorie zahraničního obchodu 4.1 Mezinárodní obchod a národní hospodářství Výměna statků mezi zeměmi je jednou z nejdůležitějších forem mezinárodních ekonomických vztahů. Vzniká na základě mezinárodní dělby práce, tj. svoji podstatou patří mezi nejvýznamnější indikátory zapojení zemí do globalizačních procesů. Zároveň je s jeho toky spjata existence řady procesů v monetární sféře, rozvojem práva atd. Z hlediska definice rozumíme pod zahraničním obchodem pohyb zboží a služeb (hmotných a nehmotných statků), který překračuje vymezená území správní jednotky. Také v sobě zahrnuje různá opatření spjaté s úhradou nákladů. Nabývá různých forem (viz téma 5) a v zásadě buď jeho toky směřují z ekonomiky (vývoz, export), nebo do ekonomiky (dovoz, import). Jeho existence přináší z hlediska fungování národního hospodářství jak výhody, tak i nevýhody. Pokud se podíváme na vývoz, můžeme nalézt z hlediska domácí ekonomiky následující výhody. 1. Zvyšuje celkový blahobyt v ekonomikách díky zvýšení specializované produkce. Tyto úspory z rozsahu se prosazují ve všech ekonomikách zapojených do mezinárodní dělby práce. 2. Vytváří nová, produktivní pracovní místa na základě prodeje produktu do zahraničí. 3. Díky zvýšení produkce zpravidla klesají náklady na jednotku produkce, což vede ke snížení cena růstu konkurenceschopnosti firmy (odvětví). 4. Je zdrojem deviz pro platby na úhradu dovozu. 5. Snižování dopadů krizí díky vzájemné provázanosti reprodukčních procesů zemí. 6. Přebytky exportu umožňují pokrývat důchodové deficity v jiných oblastech ekonomiky. Vzhledem k vnitřně rozporné realitě musíme také vidět nevýhody vývozu. Jde hlavně o: 1. Mohou vznikat nevýhodné závislosti ekonomiky na cílových teritoriích. Tato nevýhoda politické a ekonomické závislosti platí i pro dovoz. 2. V domácí ekonomice může narůstat zátěž životního a přírodního prostředí. 3. Může dojít k nerovnoměrnému rozdělení efektů zahraničního obchodu. Rychlé bohatnutí určité skupiny zemí pak vede k nežádoucím procesům diferenciace. 4. Nárůst rizik při realizaci zboží, snadná zranitelnost na základě politických vlivů. 5. Zhodnocení měny díky exportním příbytkům může zpomalit růst ekonomiky 58


6. Vývoz i dovoz mohou růst k hypertrofii transportních systémů, nárůstu komplikací s odpady. Výhody dovozu lze obecně vymezit následujícími body: 1. Zlepšování struktury nabídky, zvýšení konkurence což v konečném důsledku prospívá spotřebiteli. 2. Vytvoření podmínek pro výrobu (zdokonalení) produktů dovozem komponentů nebo surovin. 3. Zmenšení požadavků na alokaci zdrojů do výroby méně efektivních statků umožní zvýšit celkovou produkci hospodářství. To platí i pro snížení ekologické zátěže. Nevýhody dovozu, kromě již výše zmíněných, můžeme zformulovat následovně: Ohrožení pracovních míst Nevyužívání části potenciálu ekonomiky Zhoršování deficitů v oblasti finančních toků Ohrožení zdraví a bezpečnosti spotřebitelů na základě nevyhovujících norem v zemi exportu. 5. Zhoršení cyklických výkyvů v domácí ekonomice na základě cenového či sociálního dumpingu v zahraničí. 1. 2. 3. 4.

4.2 Nedostupnost jako příčina zahraničního obchodu Pokus o empirické vysvětlení příčin zahraničního obchodu je spjat se jménem amerického ekonoma I. Kravise.17 Vychází se zde z nedostupnosti určitého zboží na domácím trhu, nebo případně z nedostatku zboží. V zásadě je možné hovořit o trvalé nedostupnosti např. z důvodů surovin, klimatu, nebo časové nedostupnosti na základě dočasně existujících podmínek jako technologie, monopol apod. Příčiny nedostupnosti zboží jsou důsledkem několika momentů existujících v reálném hospodářství. 1. Subjektivně existující nedostupnost je důsledkem určitých preferencí, které vycházejí z pocitů neuspokojenosti domácími produkty. Může jít o demonstrativní spotřebu 17

Kravis, I. B.: „Avajlability“ andOtherInfrences JournalofPoliticalEconomy (Vol 64) No 2.

59

on

theCommodityCompositionofTrade.

In:


luxusních statků, chybějící varianta produktu na diferencovaném trhu, preference určité značky atd. 2. Omezená dostupnost přírodních faktorů je důsledkem klimatických a geografických rozdílů. Jde o takové fakta, jako je neexistence určitých surovin v některých státech, nemožnost pěstování některých plodin, nedostatek některých forem energie. 3. Omezenou dostupnost lze pozorovat i u práce a kapitálu. Je zřejmé, že práce není homogenní faktor, a tudíž omezuje konkrétní strukturální nabídku, mohou chybět znalosti o produkčních technologiích či vybavení kapitálem 4. Ostatní příčiny omezující užití a kombinaci produkčních faktorů vycházejí jak z politických aspektů chodu ekonomiky (nedostatečné zvládnutí řídícího procesu, nesprávné alokování zdrojů), byrokratických překážek, pomalého akceptování potřebných změn aj. Přestože se zde nejedná o abstraktně teoretické vyjádření procesů, je možné říci, že uvedený empirický přístup dokáže vysvětlit část mezinárodních toků zboží a služeb. Jeho zrcadlově obráceným výkladem je pojetí H. Myinta. 18 Zde se vychází z toho, že zahraniční obchod je „ventilem“ pro přebytečné kapacity. Jde tedy o směnu „přebytečného“ zboží. Jde takto např. interpretovat zemědělskou politiky EU, kde podporou exportu je snaha udržet nadbytečné a drahé produkční kapacity.

4.3 Klasické teorie mezinárodního obchodu 4.3.1 Merkantilní teorie Merkantilismus jako směr ekonomického myšlení se formuloval od 14. do 18. století. Tvořil tak základ přístupu k hospodářským otázkám v údobí formování moderních státních celků. Zároveň vyjadřoval názory obchodníků na původ a formy bohatství, neboť právě tato skupina byla velmi zainteresována na spolupráci se vznikajícím státním aparátem. Proto pro merkantilní myšlení je charakteristická preference role státu při formulování cílů rozvoje hospodářství. Východiskem pro roli zahraničního obchodu je pojetí bohatství jako množství plnohodnotných peněz, které má ekonomika k dispozici. Jestliže tedy připustíme

18

Myint, H.: TheClasicalTheoryof International Trade and theUnderdevelopedCountries. In: EconomicJournal. Band 68, 1953.

60


tezi, že za plnohodnotné peníze můžeme kdykoliv a kdekoliv získat jakékoliv statky, pak logicky jejich množství nám určuje stupeň bohatství. Z hlediska interpretace pak vývoz znamená zvyšování množství peněz, tj. růst bohatství a dovoz znamená ztrátu těchto peněz. Proto merkantilismus ve starší verzi zakazoval dovoz jako takový. Časem se však ukázal negativní vliv podvázání importu na ekonomický rozvoj a růst. Proto byl v pozdějších verzích merkantilismu kladen důraz na maximalizaci obchodní bilance, tj. rozdílu mezi exportem a importem. V současnosti lze pozorovat některé stopy merkantilních názorů u Keynesiánských ekonomů či ekonomů zdůvodňujících potřebu proexportní politiky. 4.3.2 Autoregulační princip D. Huma Se zásadní kritikou merkantilních přístup vystoupil ve druhé polovině 18. století anglický ekonom a filozof D. Hume. Principiálně totiž zpochybnil možnost dosahování dlouhodobých příbytků na obchodní bilanci.19 Jeho argumentace byla založena na předpokladech kvantitativní teorie peněz a pracovní teorii hodnoty. Převedeno do dnešní terminologie jeho teorie říká: 1. Jestliže existují dvě země a produkují-li na hranici produkčních možností, pak existuje nastolení rovnováhy na základě fluktuující masy plnohodnotných (zlatých) peněz. 2. Zvýší-li země A svůj export do země B, sníží počet statků ve své ekonomice a zvýší masu peněz. To vede k postupnému nárůstu cen domácích výrobců. 3. Země B díky platbám za zboží do země A sníží masu peněz a začne proces snižování domácích cen. 4. Díky tomu dojde ke změně toků zboží a změní se adekvátně i peněžní toky. Proto ceny v propojených ekonomikách mají tendenci k vyrovnávání. Proto další rozvoj ekonomického myšlení v oblasti mezinárodního obchodu šel již ve směru hlásání odstranění překážek, neboť mezinárodní obchod podle ekonomů klasických dokáže samostatně regulovat nastalé nerovnováhy a disproporce.

19

Viz Hume, D.: Ofthe Balance ofTrade. Ruský překlad O torgovom balance. In: Vechiekonomičeskoj mysli. T.6.Meždunarodnaja ekonomika. Moskva, TEIS 2006.

61


4.3.3 Teorie absolutních výhod Nejvýznamnější vystoupení a formulování zásady „free trade“ je výsledkem formování názorů A. Smitha. Jeho nové pojetí odráží přijetí pracovní teorie hodnoty, kdy bohatstvím přestávají být peníze, ale je jím množství vytvořených statků. Bohatství se rodí z práce a peníze jsou nástrojem oběhu. Zahraniční obchod chápe také jako zdroj bohatství, které je však důsledkem dělby práce.20 Ta se projevuje i v mezinárodním měřítku a to v podobě absolutní výhody. Její podstatu lze vyjádřit takto: 1. Produktivita práce má rozhodující vliv na množství výroby. Jestliže roste produktivita práce21, klesají náklady na jednotku výroby. 2. Vyrábí-li země A s vyšší produktivitou práce výrobek X a země B výrobek Y, pak je lepší když soustředí své zdroje na výrobu lacinějšího výrobku a ten směňují za dražší výrobek. 3. Důsledkem této nové situace je, že celková suma výrobků X a Y bude větší, než když si bude každá země vyrábět oba výrobky. 4. Překážky kladené na svobodu zahraničního obchodu znemožňují optimální alokaci produkčních faktorů, a tím snižují celkový blahobyt. Tím A. Smith definitivně překonal merkantilistické pojetí a stal se tak zakladatelem všech ostatních „liberálních teorií volného obchodu. 4.3.4 Teorie komparativních výhod Teorie absolutních výhod však neřeší jeden známý fakt, který spočívá v existenci situace, že probíhá mezinárodní výměna zboží mezi ekonomikami, z nichž jedna má výhodu produktivity práce (nákladů) v obou směňovaných produktech. Proto dochází např. ke směně mezi vyspělými ekonomikami a rozvojovými státy. Odpověď na tuto otázku nalezl další vynikající klasický ekonom D. Ricardo. 22 Jeho vysvětlení vychází z předpokladu pracovní teorie hodnoty a akceptování vnitřních směnných procesů.

20

K jeho celkovému pojetí viz Smith, A.: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. I, II. Praha, SNPL 1958. 21 Je zde myšlena jak produktivita živé práce (pracovní síly), tak zvěcnělé práce (kapitálu). 22 Viz Ricardo, D.: Zásady politické ekonomie a zdanění. Praha, SNPL 1956, s. 102.

62


1. Pokud existují dvě země A a B a mají různou produktivitu práce při zhotovování výrobku X a Y, existují zároveň různé směnné proporce mezi nimi. 2. Jestliže existuje např. směna proporce na domácím trhu země A (daná produktivitou práce) mezi výrobky X a Y rovna 1:2 a v zemi B 1:4, pak se vyplatí vzít produkt X a vyvézt jej do země B, bez ohledu na absolutní výši produktivity. 3. Totéž platí i pro zemi B, kde za 1Y získáme pouze 0,25 produktu X, ale v zemi A získáme dvakrát tolik produktu X. 4. Svobodou pohybu zahraničního obchodu tak dojde k realokaci produkčních zdrojů a „Ze soustavy naprosto svobodného obchodu přirozeně každá země věnuje svůj kapitál a práci takovým odvětvím, která jsou pro ni nejvýhodnější. Tato snaha o individuální prospěch se obdivuhodně spojuje s obecným blahem celku. Tím, že podněcuje přičinlivost, odměňuje vynalézavost a využívá velmi účinně všech sil, které nám poskytuje příroda, vede k nejúčinnější a nejhospodárnější dělbě práce mezi různými národy.“ 4.3.5 Teorie faktorového vybavení ekonomiky Základy této teorie rozpracovali švédští ekonomové E. Heckschev a B. Ohlin.23 Díky svým obecným neklasickým předpokladům se tato teorie velmi rozšířila po 2. světové válce. Její podstatu lze vyjádřit takto: 1. Každá země disponuje určitým množstvím výrobních faktorů. Ty jsou dokonale mobilní uvnitř ekonomiky, ale imobilní mezi ekonomikami. 2. Země vyrábějí produkty X a Y stejnými technologiemi, při čemž každá technologie má různou spotřebu výrobních faktorů. 3. Země disponující relativně větším množstvím určitého faktoru je schopna produkovat výrobek, který má ve své technologii jeho větší relativní zastoupení, relativně lacinější. 4. Proto země A, má-li relativně vyšší zastoupení faktoru N (např. půdy), bude vyvážet výrobky N, jejichž zhotovení je zapotřebí faktoru půdy (např. obilniny). Země B, která disponuje relativně větším podílem L (práce), bude vyvážet výrobky náročné na práci a země C, která má relativně větší podíl K (kapitálu), bude vyvážet produkty technologicky relativně náročnější na kapitál.

23

Viz Heckscher, D.: TheEffectofForeighTrade on theDistributionofIncome. (Švédský originál 1924) 1949. Ohlin, B.: Interregional and International Trade.Dále tato teorie byla rozvíjena P. Samuelsnem, W. Stoperem, V. Leontejevem, T. Rybczinskim a dalšími. Ruský překlad In: Vechi…..c.d.

63


Značný problém vznikl této teorii v souvislosti s tzv. Leotejevovým paradoxem, tj. empirické výpočty Vasilije Leontějeva ukázaly, že USA vyvážejí značné množství produktů náročných na práci a nikoliv kapitál. Objevila se řada různých vysvětlení, z nichž nejpravděpodobnější rozhodující význam má skutečnost, že práce není homogenní a USA mají velký podíl v produktech kvalifikované práce.

4.4 Moderní teorie zahraničního obchodu Vývoj ekonomického myšlení po 2. světové válce se v oblasti teorie zahraničního obchodu rozvíjel na základě nových přístupů souvisejících s integrací technického pokroku do ekonomického myšlení. Svůj vliv na ně měli i závěry v oblasti analýzy nabídky a poptávky. Proto si nyní stručně charakterizujme některé z nich. 4.4.1 Teorie technologické mezery Tato teorie byla zformulována M. V. Posnerem 24 v roce 1961 a rozvíjí přístup komparativních výhod. Vychází z představy, že existují technologické mezery mezi domácí ekonomikou a zahraničím. Internacionalizační proces umožňuje si obstarat tyto produkty bez ohledu na chybějící technologie. Celý proces můžeme vysvětlit na základě následujícího obrázku. Je zde znázorněna následná modelová situace. Obrázek č. 1 Množství produkované v zemi A Produkce a export země A

Export země A do země B

t0

t1

t2

t3

Produkce a export země B

t (čas) Export země B do země A Množství produkované v zemi B

24

Viz Posner, M. V.: InternationaleTrade and TheTechnicalChange. In: Vechi………..c.d.

64


Podnik v zemi A vyvine produkt, který konkurenčně převyšuje produkt země B. Tím dochází k situaci, že země B v časovém rozmezí t0 až t1 dováží produkt ze země A (poptávková mezera). Po nějaké době začne zvládat nový výrobek (technologii) a firma země B začne vyvážet do země A (učení se mezera). Jde o časovou etapu t1 až t2. V období t2 až t3 je překonána technologická mezera a firma ze země B se již etabluje na trzích země A. Zde se předpokládá, že ekonomika země B se spokojí s nižší mzdovou hladinou, neboť konkuruje nižšími cenami. Země A mezitím rozvíjí dále svůj technický pokrok. Ten je hlavní komparativní výhodou, která umožňuje dosahovat pozitivní směnné poměry pro tuto zemi. 4.4.2 Teorie životního cyklu V roce 1966 R. Vernon publikoval svoji teorii životního cyklu25, která je svoji podstatou pokusem vysvětlit dynamický průběh mezinárodního obchodu. Je postavena na pojetí střídání jednotlivých fází při obchodování s komoditami. Životní cyklus výrobku je rozdělen do tří fází. První fáze je inovační. Jde o etapu, ve které je výrobek zaváděn na světové trhy, a tudíž jednotkové náklady jsou relativně vysoké. Hlavním důvodem jsou zde náklady na vědu a výzkum, marketing a případné vybudování materiálních podmínek pro fungování nového produktu ve společnosti. Druhá fáze je růstová. Produkt proniká mezi zákazníky, rizika jeho výroby se zmenšují. Je zaznamenán nárůst spotřebitelských preferencí produktu a pracovní síla zvládá kvalitu produktu. Objevují se další výrobci v jiných zemích i rozvojových, čímž vzrůstá celkové nabízené množství výrobků. A začíná se prosazovat cenová konkurence, neboť monopol jednoho výrobce skončil. Třetí fáze je standardizační. Trh se ustálí, dochází k obměně výrobku, výroba se soustředí hlavně do zemí s nízkou mzdou, nebo jinými konkurenčními výhodami. Technicky vyspělé země do značné míry tuto produkci opouštějí, nebo zůstávají dodavateli technologicky náročných komponentů.

25

Viz Vernon, R.: International Investment and International Trade in theProductCycle. In: Vechi……….c.d.

65


4.4.3 Teorie úspor z rozsahu Zrození tzv. „Nových teorií zahraničního obchodu“ začalo v 80. letech 20. století a jsou spjaty hlavně se jménem P. Krugmana 26 a na něj navázala řada dalších ekonomů. „Nová teorie zahraničního obchodu“ je založena na existenci předpokladu rostoucích výnosů z rozsahu. To je důsledkem celkové změny v ekonomickém myšlení neoklasických ekonomů, kdy se začaly formulovat „Nové teorie růstu“.27 Výnosy z rozsahu jsou nejenom důsledkem externích faktorů, ale stávají se součástí hospodářského mechanismu, neboť díky monopolnímu a oligopolnímu zisku dochází k neustálému technickému zlepšování a díky monopolistické konkurenci a tím rozšíření diferenciace produktu k lepšímu uspokojení potřeb. Zahraniční obchod tak přestává být pouze jako interindustriální (meziodvětvový, výrobky X se směňují za výrobky Y) ale je i intraindustriální(nabízí různé varianty produktu X). Velké výrobní jednotky, které měly monopolní charakter, se najednou dostávají na mezinárodních trzích do konkurence a zároveň se díky zvýšené nabídce různých variant lepší situace na domácích trzích. Tržní situace je tak chápána jako podmínky, v jejichž rámci se prosazuje proces růstu úspor z rozsahu. To se projeví specializačními procesy a tento růst mezinárodní dělby práce vede k růstu produktivity. Velké produkční kapacity mají proto vyšší tempo růstu, což dále snižuje náklady. Proto se i dynamizuje celkový objem tržní produkce, mění se produkční optima a zároveň vysoce automatizované a flexivní systémy umožňují realizovat množstevní slevy. 4.4.4 Teorie preference produktu Při formování soudobých teorií zahraničního obchodu vznikala také vysvětlení, která se snažila zdůraznit roli preferencí spotřebitele. Nejznámější je teorie publikovaná S. Linderem28 v roce 1961.

26

Krugman, P.: Increasingreturns, monopolisticcompetition and International trade. In: Vechi………..c.d. Blíže viz Varadzin, F. a kol.: Ekonomický rozvoj a růst. Praha, Professional Publishing 2004. 28 Lider, S.: Anessay on trade and transformation. In: Vechi……..c.d. 27

66


V obecné poloze teorie preference produktu bere v úvahu momenty rozdílných fyzikálních a funkcionálních vlastností, estetické a symbolické vlastnosti a další „přidanou hodnotu“, jako jsou poradenství či další služby zákazníkům. Linder vychází ze závěru, že podobně jako u technologické mezery, uplatnění na domácím trhu vytváří prostor pro mezinárodní směnu zboží. Obliba zákazníků začíná vytvářet u produktu potenci pro vstup na zahraniční trhy. Je to důsledkem tří problémů. 1. Zavádění produktů je do značné míry dáno metodou pokusu a omylu. Proto musí existovat úzké spojení mezi výrobkem a zákazníkem. 2. Inovace se snadněji realizují, vznikají-li poblíž firmy, což je zpravidla sídlo domácího vedení společnosti. 3. V důsledku nedokonalých informací ze zahraničí je pravděpodobní, že firma bude výrobek nejdříve zavádět na domácím trhu. Proto podle Lindera firmy nejprve budou pronikat do zemí s podobnou strukturou poptávky a výši důchodů. Pro odbyt produkce to znamená nalézt skupinu v zahraničí, která má obdobnou preferenci produktu.

4.5 Doporučená literatura 1. Cihelková, E. – Frait, J. – Varadzin, F. – Mach, M. – Brůžek, A. – Žamberský, P.: Mezinárodní ekonomie II. 2. Ethier, W. J.: ModerneAußenwirtschaftstheorie. 3. DeutschsprachigeAuflage. München, Wien, R. OldenbourgVerlag 1994 3. Haas, H. D. – Neumair, M. a kol.: InternationaleWirtschaft. Rahmenbedingungen, Akteure, räumlicheProzesse.München, Wien, R. OldenbourgVerlag 2006 4. Kindelberger, Ch. P.: Světová ekonomika. Praha, Academia 1978 5. Krugman, P. R. – Obstfeld, M.: InternationaleWirtschaft.Theorieund Politik der Außenwirtschaft.München, Boston, San Francisco, Harlow, Ontario, Sydney, Mexico City, Madrid, Amsterdam, Pearson Studium 2003 6. Varadzin, F. a kol.: Ekonomický rozvoj a růst. Praha, Professional Publishing 2004 7. Vechiekonomiceskoj mysli. Tom 6.Meždunarodnaja ekonomika,Moskva, TEIS 2006

67

68


Téma 5: Druhy a formy mezinárodního obchodu Osnova: 5.1 Základní formy obchodu se zbožím a službami 5.1.1 Vývoz a dovoz 5.1.2 Reexport 5.1.3 Přímý a nepřímý zahraniční obchod

5.2 Jiné formy zahraničního obchodu 5.2.1 Zušlechťování (zhodnocení) 5.2.2 Kooperace 5.2.3 Licence, Franchising 5.2.4 Barterová směna (Kompenzace) 5.2.5 „Switch“ obchody (třístranné kompenzace) 5.2.6 Leasing 5.2.7 Zbožové burzy 5.2.8 Aukce 5.2.9 Veletrhy

5.3 Specifika obchodu se službami 5.4 Doporučená literatura

Učební cíl: Cílem tématu je osvětlit základní formy, v nichž se realizují zahraničně obchodní operace obchodu se zbožím a službami a seznámit se s jejich specifiky.

Klíčová slova: barter, faktorové a nefaktorové služby, franchising, komoditní struktura, kooperace, reexport, termsoftrade, zušlechťování (zhodnocování) 69


5 Druhy a formy mezinárodního obchodu Výměna materiálních a nemateriálních statků mezi ekonomikami je jedním z nejdůležitějších momentů mezinárodních ekonomických vztahů, a to jak z hlediska celkového objemu prostředků, tak z hlediska fungování ekonomik. Kromě hledání příčin této výměny je nutné porozumět i jeho jednotlivým formám, ve kterých se konkrétní výměny odehrávají. Komplexnost našeho poznání zde nemá pouze teoretický význam, ale napomáhá lepšímu pochopení, a tím i čelení rizikům, které jsou v zahraničním obchodě větší než na domácím trhu.

5.1 Základní formy obchodu se zbožím a službami 5.1.1 Vývoz a dovoz Vývoz a dovoz nejsou prosté termíny, které by se rozuměly samy sebou. V jejich pojetí jsou ukryty dvě roviny, které musíme v praxi rozlišovat. 1. Rovinu ekonomické interpretace, kdy ji chápeme jako pohyb v rámci koloběhu zboží a peněz. Export a import jsou zde sledovány jako součást reprodukčního procesu národohospodářské jednotky. 2. Rovina mezinárodně právní, ve které jsou sledovány problémy spjaté s realizací zboží a služeb při přechodu z jednoho ekonomického systému do druhého, a to včetně celní a daňové problematiky. Při vývozu zboží a služeb se jedná o takovou ekonomickou operaci, kdy domácí producent nerealizuje produkt u domácího spotřebitele, ale u zahraničního. Důsledkem vývozu je nižší podíl domácích statků u spotřebitele než odpovídá výrobě, tj. počet domácích užitných hodnot se snižuje, ale rostou důchody, které mají exportující subjekty k dispozici U dovozu se jedná o protikladný proces. Domácí subjekty nakupující zboží a služby celkové množství statků zvyšují, dochází však k odlivu důchodů do zahraničí a z hlediska spotřeby roste podíl cizích statků. Při vykazování celkové výše exportu a importu se užívají dvě metody, které díky své odlišnosti vedou k různým absolutním hodnotám u stejného případu exportu či importu.

70


1. f.o.b. metoda vychází z toho, že se hodnota měří ve výši na hranicích domácího státu. Jde o zkratku z termínu „free on board“, kdy náklady na transport, pojištění, překládání byly zachyceny na „palubě lodi“, tj. v přístavu exportujícího státu. 2. c.i.f. metoda započítává do hodnoty zboží veškeré náklady na transport, pojištění, překládání až do „určeného konečného přístavu“, tj. na hranice země, která je odběratelem zboží. Jde o zkratku „cost, insurance, freight“. Je zřejmé, že rozdíly v hodnotě exportu (importu) mezi ČR a SRN nebudou žádné, ale rozdíly mezi ČR a Ecuadorem budou značné. Zároveň se to objeví jako změna mezi vývozem (dovozem) zboží a vývozem (dovozem) služeb. Další hodnotové rozdíly mezi vykazováním exportu a importu mohou odrážet změny směnného kurzu, časových diferencí při výkazech nákladů transportu a dalších administrativně vzniklých diskrepancí. Export a import lze dále členit z hlediska komoditní struktury na zemědělské produkty, energetické suroviny, výrobky zpracovatelského průmyslu atd. Další členění je pak podle teritoriální struktury, tj. kam je vyvářeno, a z kterého území se dováží. Jiné členění vychází ze vzájemné souvislosti zbožových toků mezi zeměmi. V tom případě členíme zahraniční obchod na komplementární nebo substituční vývozy a dovozy. První případ je charakterizován vzájemnou mezinárodní propojeností produkčního procesu. Suroviny z jedné země jsou zpracovány na pracovní předmět v další zemí, z něho jsou pak jinde vyrobeny dílčí komponenty, v další ekonomice jsou smontovány do výrobku, který je dodáván zemím v předchozím produkčním řetězu. O substitučním exportu či importu hovoříme, dochází-li k nahrazování výrobku od zahraničního (domácího) producenta. V podobné souvislosti se také používají termíny jako intersektorální a intrasektorální zahraniční obchod. U intersektorálního zahraničního obchodu se jedná o export a import různých typů statků a u intrasektorálního zahraničního obchodu jde o vývoz a dovoz stejného typu statku, např. automobilu. Důležitou ekonomickou souvislostí exportu a importu jsou směnné poměry označované jako termsoftrade (ToT). Jde o vyjádření cenových vztahů mezi těmito veličinami, které mají velký národohospodářský význam. Celý koncept ToT je založen na poměřování vzájemné změny

71


Jde o to, že nám ukazuje vztah mezi množstvím a cenami exportu a importu. 5.1.2 Reexport Pod reexportem rozumíte takové zahraniční obchodní operace, kdy dojde jak k nákupu, tak prodeji zahraničního zboží. Děje se to v zásadě ve třech modelových formách, které lez znázornit následovně: 1. Jsou tři země A, B, D, při čemž obchod prování subjekt z domácí ekonomiky D mezi ekonomikami A a B. Zboží nepřekoná hranice domácí ekonomiky. A

B

D

2. Operaci provádí subjekt ze země D prostřednictvím subjektu v zemi S. Zboží překročí hranice domácí ekonomiky prostřednictvím zahraničního subjektu. A

B

D

3. Operaci provádí subjekt ze země D a překračuje hranice na základě domácího subjektu. A

B

D

72


Přínos reexportu spočívá v tom, že domácí ekonomika, po odečtení transakčních nákladů, získává část rozdílů mezi cenami produktu v zemi A a B. Někdy je reexport používán při překonávání různých administrativních bariér. 5.1.3 Přímý a nepřímý zahraniční obchod Podstata přímého zahraničního obchodu spočívá v tom, že exportéři a importéři navazují vztahy bez prostředníků. Tato forma vyžaduje dobré znalosti situace v domácích a zahraničních ekonomikách a také důvěryhodné partnery. Nepřímý zahraniční obchod je charakteristický tím, že mezi producenty a spotřebiteli z různých zemí vstupují různí zprostředkovatelé, kteří za určitou část hodnoty produktu přejímají na sebe rizika obchodu. V oblasti zahraničního obchodu se tak pohybují různé subjekty – jak fyzické tak právnické osoby, které snižují ziskovost těchto operací, ale také se podílejí na úhradách v případě realizování rizika v praxi. Jde o specializování exportu a importu firmy, hlavně specializované na určité typy zboží, konsignační sklady atd.

5.2 Jiné formy zahraničního obchodu 5.2.1 Zušlechťování (zhodnocení) Pod zušlechťováním se rozumí zpracování, opracování nebo zlepšení zboží, při čemž produkt překročí hranice. V zásadě se jedná o dva toky zboží. 1. Domácí producent pošle zboží do ciziny a zde sjednaný subjekt provede zhodnocení výrobku. Ten se pak vrací zpět do domácí ekonomiky jako komponent k domácímu producentu, nebo jako konečný výrobek. 2. V zásadě jde o stejný proces, s tím že zahraniční producent posílá výrobek do domácí ekonomiky. Hlavní roli, neuvažujeme-li transakční náklady na překročení hranice, sehrávají mzdové náklady nebo existence speciálních technologií, které se nenachází v jiných zemích. 5.2.2 Kooperace Kooperací rozumíme časově a věcně ohraničenou spolupráci samostatných firem z různých zemí. Odehrává se na základě dohodnutých programů, kdy firmy spojí své síly např. při

73


výrobě určitého typu výrobku. Dochází tak k výměně určitých komponentů, mohou vznikat dočasná kooperační uskupení. Může vzniknout vertikální kooperace okolo jednoho ústředního podniku, v jejímž rámci je preferováno hierarchické uspořádání kooperačních skupin. U horizontální kooperace dochází ke spolupráci kooperujících firem se společně zřízeným podnikem. Různé formy této kooperace lze v praxi pozorovat např. v leteckém průmyslu (Boeing, Airbus), různá konsorcia na stavbu jaderných elektráren atp. Zároveň si musíme uvědomit, že již v procesu kooperace nabírají ceny, vzhledem k plánovanému množství, již poněkud jiný charakter než tržní ceny. Týká se to především technologicky náročných výrob. 5.2.3 Poskytování a získávání licencí a franchising Prodej (získání) licence znamená uzavření dohody, kdy za smluvenou cenu jsou předána produkční práva v podobě duševního a průmyslového vlastnictví. Jde o poskytnutí: a) technické dokumentace a technologického procesu, b) znalostí souvisejících s organizací procesů (řízení, práce s informacemi atd.), c) poskytnutí výroby a obchodní značky. V rámci licenčních obchodů se především určují subjekty prodávajícího a kupujícího, vymezení licence a rozsah její platnosti a samozřejmě i cenu a způsob úhrady. Exportér licence si zabezpečuje využívání svého know-how v zahraničí, rozšiřuje si svůj vliv. Ten kdo licenci získá, šetří náklady na vývoj, výzkum a konstrukci a další formy inovací. Platby za licenci posilují finanční schopnosti poskytovatele licence, na druhé straně vedou k nárůstu potencionálních konkurentů. Zvláštní formou licenčních obchodů je franchising. Týká se poskytnutí licence v oblasti služeb, jako je poskytování stravování či hoteliérství. Jde zde hlavně o získání obchodní značky a marketingové strategie (reklama, ceny), při čemž poskytovatel licence se hlavně soustředí na volbu místa a školení zaměstnanců. Příjemci franchisingu získávají naakumulované zkušenosti firmy a s ní spjatou tržní hodnotu a profesionalitu. Snižuje se tak riziko podnikání a vysoký stupeň standardizace umožňuje snižovat náklady.

74


5.2.4 Barterová směna (kompenzace) Barterové operace jsou takové, kdy za dodání zboží nenásleduje úhrada v penězích, ale je zvolena forma platby dodáním jiného zboží v příslušné hodnotě. Tyto kompenzace jsou voleny u zemí, které mají problémy se získáváním deviz, a je velmi obtížné odhadnout jejich devizová rizika. Pro exportéry vyvstává otázka, zda-li mají na takovéto kompenzační obchody přistoupit, neboť se musí postarat o jejich realizaci na jiných trzích. Výjimka může nastat u komplementárního obchodu či kooperace. U klasického barterového obchodu se jedná buď o 100 % kompenzaci, nebo částečnou. Vyskytují se také obchody, kde je požadována kompenzace, ale nejedná se o čistý barterový obchod. Tak např. při zbrojních obchodech se dodavatel zbraňových systémů musí zavázat, že jako protihodnotu uzavřeného obchodu odebere výroby z jiného odvětví národního hospodářství. Tato forma bývá často použita u velkých veřejných zakázek do zahraničí, neboť země alokuje značnou část agregátní poptávky do zahraničí a proto se snaží z důvodů nesnížení poptávky v domácích kapacitách uzavřít kompenzaci. Jinou formou barteru jsou zpětné odkupy. Tento obchod se např. používá při výstavbě ropovodu, plynovodu atp., kdy dodávky trubek jsou kompenzovány dodávkami ropy nebo plynu. 5.2.5

„Switch“ obchody – třístranná kompenzace

Jde o formy obchodu, které se používají hlavně při řešení obchodních situací v rozvojových zemích. Jejich podstatou je rozdělení dvoustranné zahraniční obchodní transakce až do pěti fází. Důvodem je nedostatek deviz u těchto zemí. Jestliže země B (importní) nemůže zaplatit zemí A (exportní) z důvodů potíží s její měnou na devizových trzích, switchová operace vede k tomu, že se za jednu nesměnitelnou měnu získává buď jiná směnitelná měna, země B vyváží do jiné země se směnitelnou měnou, nebo jiná nesměnitelná měna, ale tato země vyváží do země A, takže je možné provést platbu. Je to prováděno prostřednictvím clearingových účtu, kde se vzájemně vyrovnávají závazky a pohledávky.

75


5.2.6 Leasing Leasing v zahraničně obchodních operacích je používán převážně exportéry při snaze realizovat investiční statky v zahraničí. Pokud zahraniční zákazník má předpoklady k činnosti v určité výrobní oblasti, prodá exportér investiční zboží leasingové společnosti. Ta dohodne se zákazníkem podmínky leasingové dohody. Tím získá zákazník právo užívat po určitou dobu tato zařízení, Jde zde o nepřímý leasing, neboť poskytovatelem není přímý výrobce investičního statku. Je možný i přímý leasing, pokud její výrobce poskytuje vlastní společností. Další formou je operativní leasing, ve kterém se také jedná o nájemní smlouvu uzavřenou často na kratší dobu. Poskytovatel leasingu nese zpravidla plné riziko, včetně kvality a užití. Jde o „full service leasing“, tj. celková odpovědnost za fungování investičního statku. Zvýšené náklady pro příjemce leasingu jsou kompenzovány tím, že nemusí disponovat potřebnými zdroji a poskytovatel leasingu přebírá za exportéra jeho zahraničně politická a ekonomická rizika. 5.2.7 Zbožové burzy Množství kovů, zemědělských produktů, textilních surovin a kaučuku, ropy a olejniny jsou prodávány na komoditních burzách, které mají mezinárodní význam. Zbožové burzy ovlivňují jak ceny, tak i množství produktu v celosvětovém měřítku. Vlastností těchto zboží je schopnost standardizace, takže nákupy mohou být prováděny bez ohledu na jejich přímou fyzickou existenci v momentu nákupu a teritoriální rozmístění. V současnosti existuje řada zbožových burz v New Yorku (zlato, stříbro, platina, ropa, bavlna, kakao, cukr atd.), Chicagu (obilniny, sója, rýže atp.), Londýně (zinek, aluminium měď, čaj aj.). V Rotterdamu jsou to burzy na mimo jiné ropu, květiny, v Amsterodamu kaučuk, kávu, další významné burzy se nacházejí v Brémách, Hamburku, Paříží a dalších městech. Z pravidla se zrodily již v souvislosti s existencí zámořského obchodu a kolonizací. Tyto burzy na základě denní nabídky a poptávky zprostředkovávají obchody. Hlavními nabízejícími a poptávajícími nejsou malé subjekty, ale subjekty s vlivným tržním podílem.

76


Zboží je posuzováno na základě tržních vzorků, je určen jeho druh a kvalita. Burzovní cena je pak kurzem, kolem kterého probíhají obchody. Na burzách se sledují i cenové indexy (např. Moody´s Index, Reuter´s Index), které umožňují sledovat vývojové tendence obchodu. Na burzách rozeznáváme promptní (spotové) a termínované obchody. Promptní obchod je takový, kdy existuje povinnost uhradit prostředky na burze okamžitě po uzavření obchodu. Terminované obchody se uzavírají tehdy, jestliže zboží fyzicky ještě částečně neexistuje – úroda je ještě na polích, není vytěžena a kov zpracován. Např. můžeme zakoupit úrodu kávy z příští sklizně za pevně dohodnutou cenu, kdy ještě není známa její kvalita, množství či velikost sklizně na jiných plantážích. Tento vysoce rizikový obchod nám v momentu sjednání platebního termínu může přinést vysoký zisk či ztrátu, neboť nejsou známy promptní prodeje v momentu, kdy budu terminovaný obchod realizovat. Mimo tyto spekulativní nákupy orientované na budoucno se realizují na burzách i arbitráže. Při nich se využívá cenových rozdílů na jednotlivých burzách v daném časovém okamžiku. Např. nakoupím měď na jedné burze a ihned ji prodám na jiné burze. Rozdíl cen pak musí být samozřejmě větší než transakční náklady této operace. 5.2.8 Aukce Zvláštní formou prodeje zboží jsou aukce. Na rozdíl od burz, které obchodují průběžně, aukce se provádí k určenému termínu. Tržní zboží bývá rozděleno do několika celků. Toto zboží bývá často prodáváno ve veřejných prostorách, kde zájemci mohou vykonat prohlídku tržního zboží. Vývoj prodeje řídí zpravidla makléř a jeho realizace je ukončena platebním potvrzením, a tak je umožněno převzetí. Nejznámější mezinárodní aukce se konají např. v Sydney (vlna), KualaLumpur (kaučuk), Rotterdamu (tabák), Londýně (čaj) atd. 5.2.9 Veletrhy Veletrhy jsou specializovány na předvedení zboží a služeb. Jsou s nimi spjaty toky informací, navazování kontaktů mezi výrobci a potencionálními zákazníky. Kromě kontaktů uzavíraných s domácími zákazníky se zde odehrávají i kontakty se zahraničními zákazníky. Taktéž nabízející nejsou pouze domácí producenti. Mezinárodní veletrhy mají taky význam jako místa střetávání, kde výrobci mohou vidět nabídku konkurence, tak i bezprostřední 77


reakce zákazníků na nabízené zboží. To se odráží jak v technickém vývoji produktu, tak i v podmínkách prodeje tohoto produktu.

5.3 Specifika obchodu se službami Prodej statků na mezinárodním trhu, které nemají materializovanou formu, má řadu zvláštností. V první řadě to znamená, že musí dojít k bezprostřednímu kontaktu mezi poskytovatelem služby a zákazníkem. Vzhledem k tomu, že nehmotné statky nelze produkovat do zásoby, musí existovat jiné řešení produkce u poskytovatelů než u výrobců zboží. To se odráží i v cenové tvorbě. Mezinárodní obchod se službami je proto členěn na faktorové a nefaktorové služby. Pod faktorovými službami rozumíme neobchodovatelné statky, tj. takové, které nejsou spjaty se standardními způsoby zahraničního obchodování. Paří sem převody finančních prostředků souvisejících s využitím domácích výrobních faktorů v zahraniční (pracovních sil a kapitálu). Jejich velikost je odvozena od převodu mezd, dividend a tantiemdo/ze zahraničí, poplatky za pronájem půdy, převody úroků. Nefaktorové služby obsluhují transfery spojené s mechanismy mezinárodního obchodu. Patří sem nákladní doprava, ostatní doprava a s ním související služby, mezinárodní turistický ruch a s ním spjaté zdravotnické služby. Konečně sem patří skupina ostatních služeb a to jak veřejných, tak soukromých. Podle jiného členění (GATT/WTO) jsou tyto služby rozděleny na služby materializované ve zboží (film, knihy atd.), obchodně technické služby pomáhající realizovat mezinárodní obchod se zbožím (doprava, skladování, pojištění atp.), substituční služby k obchodu (franchising, leasing, servis aj.) a služby nemající vztah k obchodu s hmotnými statky (bankovní, poradenské právní, expertní atd.). Tak jak narůstá význam nemateriální sféry na celkové tvorbě produktu, roste i význam obchodu se službami na mezinárodních trzích. V některých službách jsou již rozhodující globalizační tendence (mezinárodní letecká doprava, bankovní služby, telekomunikační služby), jinde zůstávají zčásti vázány na lokální prostor, i když jsou zčásti zapojeny do mezinárodního prostředí (turistika, poradenství, pojištění). Proto se lze setkat jak s univerzálními formami jejich poskytování, tak i s velmi specifickými.

78


5.4 Doporučená literatura 1) Altman, J.: AußenwirtschaftfürUnternehmen Jena, G. Fischer 1993 2) Machková, H. - Černohlávková, E. - Sato, A.: Mezinárodní obchodní operace. Praha, Grada 2010 3) Michnik, L. a kol.: Zahraničný obchod. Ekonomika – strategia – podnikanie. Bratislava, Sprit 1998

79

80


Téma 6: Tarifní a netarifní překážky mezinárodního obchodu Osnova: 6.1 Neliberální myšlení v oblasti zahraničního obchodu 6.2 Tarifní překážky zahraničního obchodu 6.2.1 Vliv cel na ekonomiku 6.2.2 Druhy cel

6.3 Netarifní překážky zahraničního obchodu 6.3.1 Administrativní překážky 6.3.2 Formální překážky

6.4 Proexportní politika jako moment 6.4.1 Dumping 6.4.2 Měnové kurzy jako překážka mezinárodního obchodu

6.5 Důsledky protekcionismu 6.6 Doporučená literatura

Učební cíl: Cílem tématu je představit základní myšlenkové koncepty, které vedou k zavádění protekcionistických opatření a popsat jejich formy Klíčová

slova: Cla, důchodový, ochranný a spotřebitelský efekt, dumping,

konkurenceschopnost, netarifní překážky, protekcionismus (ochranářství)

81


6 Tarifní a netarifní překážky mezinárodního obchodu Přestože v ekonomické teorii mají zastánci svobody mezinárodního obchodu obrovskou převahu, existují již od počátku 19. století teoretické výhrady k řadě tvrzení. Zároveň v národohospodářské politice jsou pozorovatelné tendence k ochranářství, bez ohledu na „teoretickou prospěšnost“ volného obchodu. Proto se podívejme blíže na argumenty představitelů ochranářství a na formy, které se dodnes realizují v praxi.

6.1 Neliberální myšlení v oblasti zahraničního obchodu Po rozšíření klasické politické ekonomie reprezentované D. Humem, A. Smithem, D. Ricardem, T. R. Maltusem a dalšími se rozšířilo teoretické pojetí svobodného mezinárodního obchodu. Bylo to hlavně díky činnosti francouzského ekonoma F. Bastiata či organizace jako National Anti-CornLawLegue v rámci boje proti obilným zákonům. Byly uplatňovány cla, ale ty se chápali spíše jako nástroj fiskální politiky nebo v případě prohlubování vnější nerovnováhy. V první polovině 19. Století se však objevilo hnutí mimo hlavní proud reprezentované v USA H. Careym a v Německu F. Listem. Carey odvodil potřebu ochranářství amerického hospodářství od průmyslového monopolu Velké Británie. Méně rozvinutému státu, který nechtěl podlehnout, nutně musel pomoc stát s ochranou před kvalitnějšími a levnějšími produkty. Názory Fridricha Lista byly a dodnes jsou považovány za určitou „bibli“ ochranářství29, neboť vytvořil ve své práci celý historicko-ekonomický model. Jeho zárodek je obsažen již v názvu „Národní systém politické ekonomie“, který chápe hospodářství nikoliv jako univerzální pojem, ale jako součást státního a národního bytí. Na mezinárodním trhu tak dochází k tomu, že obchodníci jsou nositeli zájmů jednotlivých národů. Národ není části lidstva, ale uzavřená entita, charakterizována vlastnostmi a spojená určitými vztahy s ostatními. Na tomto základě dochází ke konkurenci států, které používají mocenskopolitické a ekonomické nástroje. Tím co je rozhodující pro postavení národů je stupeň produktivity práce jeho hospodářství. Přímo říká: „Jak se lze poučit z příkladu Holandska, Belgie, zrovna tak 29

Viz List, F.: DasnationaleSystem der PolitischenÖkonomie. CottaschenVerlag 1841. Digitaliziert. Vydáno NoScowlym.de 2004

82


z burzovních měst a italských republik, soukromé činnosti v obchodě a průmyslu a bohatství celých států a zemí nejsou udržitelné, pokud veřejné poměry nejsou příznivé, a že individua z velké části vděčí své produktivní síle politické organizaci a moci národa.“30 Ochranu tedy požadují proto, aby došlo k posílení domácích výrobců tak, aby mohli soutěžit na trhu jako rovný s rovným. Formuje tak myšlenku cel nikoliv jako nástroj pro získávání prostředků, ale ochrany výrobků, která má trvat nikoliv věčně, alespoň tam kde to jde, nýbrž postupně je snižovat, a tak docílit i pozitivního efektu tržního mechanismu. Zároveň je proklamována i ochrana ze sociálních důvodů a z důvodů urychleného vzestupu. Ochranářství není něčím absolutním, ale je použitelné z určitých podmínek. 1. 2. 3. 4. 5.

Jeho syslem je vytvoření průmyslové základny a výchova pracovní síly pro tuto činnost. Nemá smysl ochraňovat odvětví, které nemají podmínky pro další vývoj. Odvětví je na počátku své činnosti. Dojde k jeho postupnému odstraňování. Nemá se vztahovat na zemědělství, neboť zde naruší přirozené podmínky.

List sám se považoval za žáka osobností, jako byl J. B. Colbert či A. Hamilton a inspiroval řadu praktických politiků, kteří vytvářeli různé clení spolky a unie. V pozdějších diskuzích došlo k částečnému sblížení stanovisek v tom smyslu, že volný obchod mezi státy při různých podmínkách nemusí být optimálním řešením situace, a že rozvojové ekonomiky mohou uplatňovat nerovnoměrné přístupy ke clům. To se např. projevuje i v praxi WTO. Zásadní teoreticko-metodologické rozdíly však setrvávají.

6.2 Tarifní překážky zahraničního obchodu 6.2.1 Vliv cel na ekonomiku Pod clem obecně rozumíme poplatek, který musíme zaplatit za zboží při překročení hranic. Znamená to, že clo zvyšuje cenu dovezeného (vyvezeného) zboží. Pro základní analýzu zavedení cel se podívejme na obrázek č. 1.

30

Viz List, F.: c.d. kap. 3 Die Niederlander.

83


Obrázek č. 1 Vliv cel na domácí ekonomiku Cena za jednot ku zboží

Nabídka domácích produktů

R Pr

C

D

Zahraniční nabídka se clem

P´ A

Z

K1

K2

B

P G

F

Poptávka domácích spotřebitelů

E 0

Zahraniční nabídka bez cla

x1

x1´

x2´

x2

množství

Modelová situace vychází z toho, že firmy v domácí ekonomice jsou schopny při růstu ceny zvyšovat vyrobené množství zboží a domácí poptávka je schopna při poklesu ceny absorbovat přírůstek množství produkce. Zároveň zahraniční dodavatel dokáže při jakékoliv výkyvu ceny reagovat s nabízeným množstvím. Při změně cel v ekonomice se objevují následné efekty: 1. Ochranný efekt vede při zvýšení cel k nárůstu nabídky od domácích výrobců z x1 na x´2, tj. objeví se ochranný efekt. Zároveň klesne celkové množství poptávaného zboží z x2 na x´2, tj. zmenší se spotřebitelský efekt. Také se sníží importované množství zboží z x2 – x1 na x´2 – x´1. Znamená to, že se objeví efekt v oblasti zahraničního obchodu. Díky zvýšení cel vzroste příjem státu o čtverec Z (D, C, F, G). Zvýšení cen se projeví i přerozdělením, neboť zisky firem vzrostou o plochu P, A, D, P´. Zde P a P´ jsou ceny bez a s clem. 2. Díky přírůstku cen z P na P´ a poklesu produktu, dojde ke zvýšení nákladů o velikosti plochy K1 a zvýšení nákladů na spotřebu ve velikosti K2. Tyto náklady není čím kompenzovat. 3. Dojde ke zlepšení ToT, neboť se předpokládá, že zahraniční dodavatel nesníží množství výroby, ale sníží ceny v domácí ekonomice. V realitě k tomu může či nemusí dojít. Snížení 84


4.

5.

6.

7. 8.

9.

importu se může odrazit i v efektu platební bilance, kdy dojde k tlaku na odbourání deficitu nebo růstu aktiv. Objeví se i důchodový efekt. V ekonomice, kde neexistuje plná zaměstnanost a využití dalších produkčních faktorů, vzroste celkový důchod a odrazí se ve vyšší spotřebě. V případě plné zaměstnanosti porostou pouze ceny. Z hlediska efektu na konkurenceschopnost dojde ke snížení konkurenční situace. Celkové důsledky závisí na způsobu užití dodatečných prostředků firmou. Může dojít jak ke zrychlení tak i zpomalení vývoje hospodářství. Stejně tak se sníží tlak na kvalitu zboží. Vysoká cla mohou vést k nárůstu kriminality (pašování), a tím i k prorůstání organizovaného zločinu do sociálního mechanismu země, provázené všemi negativními důsledky. Dosažení cen Pr znamená, že zmizí zahraniční dovoz. V tomto případě se jedná o restriktivní clo. Z hlediska zahraničí růst cla vede ke snížení produkční schopnosti exportující ekonomiky, roste nezaměstnanost. To má obzvláště špatný důsledek pro slabě rozvinuté země, jelikož nejsou schopni rozvinout svůj potenciál na hranici produkčních možností. Pokud by zvýšili celní sazby všechny ekonomiky, pak si nikdo nepolepší a celková produkce poklesne.

6.2.2 Druhy cel Cla historicky vznikala jako součást vnitřního trhu a měla charakter mýta. Znamenalo to, že se vybíraly peněžní poplatky od kupců za překročení hranic panství, řek či jiných překážek. Sloužila jako peněžní příjem a byla určena (částečně) na údržbu cest, silnic, strážních objektů apod. Šlo v podstatě o tzv. doprovodná cla, která však zanikla. Na základě účelu zdanění dnes rozeznáváme fiskální cla a ochranná cla, která se od sebe liší důvodem pro jejich existenci. Fiskální cla se zavádějí z důvodů získání zdrojů do rozpočtu. Clo zde musíme chápat jako specifickou daň, jejím smyslem je zabezpečit dostatečný a pravidelný důchod pro naplnění veřejných rozpočtů. Základní problém, který zde vstupuje v úvahu, je cenová elasticita. Nemělo by se jednat o statky s vysokou cenovou elasticitou poptávky, neboť pohyb ceny směrem k jejímu zvýšení bude znamenat snížení výnosů, vzhledem k tomu, že pokles spotřebovávaného množství je větší než vzrůst ceny. Ochranná cla jsou taková, kdy motivem pro jejich použití je snaha zlepšit podmínky pro domácí ekonomické subjekty. Z hlediska funkce jsou vytyčena jako:

85


a) výchovná, tj. snaha vytvořit dočasné podmínky pro etablování producentů na trhu, b) c) d) e)

reciproční cla, která se zavádějí v případě reakce na jednání zahraničí, antidumpingová, uplatněná proti podpoře exportu, který ej dotován vyvážející zemí, vyrovnávací, aplikovaná z důvodů narušení vývozu státem dotovaného zboží, prohibitivní, mající za účel zabránit dovozu určitého produktu.

Z hlediska uplatnění cla na import nebo export hovoříme o dovozních a vývozních clech. Dovozní cla drtivě převažují z fiskálních a ochranářských důvodů, vývozní cla jsou řídce aplikovány (např. v Rusku – ropa, plyn), aby došlo k udržení domácí nízké ceny. Je to vyvoláno sociálním důvody a také tím, že domácí výrobci získávají komparativní výhodu. Patří sem také vyrovnávací cla. Z hlediska způsobu konstrukce rozdělujeme cla na specifická, hodnotová a kombinovaná. Specifická cla jsou taková, která znamenají stanovení výše na jednotku výrobku – váhy, objemu, počtu kusů. Hodnotová cla se určují jako procentní sazba z hodnoty výrobku. Jejich nevýhodou je, že zesilují přenos cenových poruch do ekonomiky. Snížení celního zatížení naopak hrozí u specifických cel. Proto dochází ke konstrukci kombinovaných cel, které se snaží tyto nevýhody eliminovat.

6.3 Netarifní překážky zahraničního obchodu Pod netarifními překážkami zahraničního obchodu rozumíme širokou škálu nástrojů, které formálně nejsou vyjádřeny v ceně, ale projevují se omezením či zastavením toků zahraničního obchodu. Díky existenci WTO a smluv na snižování celních sazeb se stávají v současnosti velice užívaným prostředkem antiimportní politiky. 6.3.1 Administrativní překážky zahraničního obchodu Tato oblast omezení se dá rozdělit na tři větší bloky nástrojů. První skupina je spjata s účastí státu na zahraničně obchodních operacích. Patří sem subvence, a ostatní pomoc státu, státní monopoly, veřejné obstarávání zboží a služeb, antiimportní zákony a nařízení, bojkoty atd. Jde tu o bezprostřední uplatnění vlivu státu na jednotlivé operace či monopolizaci aktivit. Druhá skupina možností, jak znesnadnit (zastavit) tok zahraničního obchodu, je uplatnění technických norem, standardů, veterinárních a zdravotních atestů. V praxi to

86


znamená, že dovozce (výrobce) musí splnit řadu fyzikálních, chemických či biologických parametrů, které mu umožňují uplatnit se na trhu. Nejde zde pouze o zdravotní nezávadnost či technickou bezpečnost při spotřebě. Jde zde také o to, že normy mohou být stanoveny různě na domácích trzích a zahraničních, při čemž odchylka nemusí být významná a přesto to znamená vyřazení produktu. Třetí skupina souvisí s administrativními omezeními chodu úřadů zaměřenými na oblast realizace zboží. Jde o nutnost vybavit zboží různými formalitami od celních úřadů, konzulárních pracovníků, kontroly, že se nejedná o dumping, vymáhání dalších předpisů. To v zásadě zpomaluje oběh zboží a umožňuje tak domácím výrobků, získat jisté výhody. 6.3.2 Formální překážky zahraničního obchodu Zahraniční obchodní operace jsou spjaty s celou řadou různých požadavků, které musí zboží splnit. Můžeme je rozčlenit do dvou skupin. První skupina požadavků má za důsledek dodatečné náklady na realizaci zboží. Jde o přístavní a jiné státy, které zvyšují náklady na dodání zboží, kolkovné za vystavění potřebných dokumentů, požadování složení záloh atp. Do druhé skupiny můžeme započítat opatření, která vedou k množstevnímu omezení. Jde zde o vynucování „dobrovolného omezení“ mezinárodními úmluvami, licenčními smlouvami, uplatněním mezinárodní kartelizace trhu produktu apod.

6.4 Proexportní politika jako moment narušení zahraničního obchodu Název této subkapitoly je možno chápat jako určitý protimluv, který není příliš logický. Jenomže jak ukazuje analýza, má tato politika obecně negativní dopad na celek, vyhovuje pouze určitým zájmovým skupinám. Proto se podívejme na obrázek č. 2, který je sestaven stejnou logikou jako obrázek č. 1, ale je doplněn o subvence. Protože na základě subvence jsou nezměněny cenové proporce v domácí ekonomice, a proto se nemní ani světová cena, nezmění se spotřebované množství P´C. Protože však musí být subvence hrazena, klesá renta spotřebitele o EHID a je menší než nárůst přebytku výrobce. Čistá ztráta je zde ve velikosti AJID. Je to důsledek toho, že zvýšení množství z x1

87


na x3 znamená vyšší náklady, než by bylo možno pořídit produkt v zahraničí. Zároveň klesá výběr cel a zhoršuje se tak důchodová situace. Obrázek č. 2 Vliv subvencí na ekonomiku Nabídka domácní výrobků

Cena za jednotk u zboží

Nabídka domácích výrobků se subvencí R D

C

I

P´ A

B

P F

G J

E

Poptávka domácích spotřebitelů H

0

x1

x ´1

x3

x´2

x2

množství

6.4.1 Dumping Dumping je specifická forma podpory, kdy výrobce prodává své komodity na zahraničních trzích pod cenou nákladů. Jde zde o to, že výrobce má zajištěné podmínky, které mu umožňují nahradit veškeré náklady. Můžeme rozeznávat ekologický dumping, kdy výrobce nemusí hradit náklady na ekologické škody, sociální dumping, kdy je výrobci povoleno překročovat uznávání sociální roviny (dětská práce, nucená práce, nedodržování bezpečnostních předpisů atd.) a ekonomický dumping, při němž výrobce dostává různé dotace, odpuštění placení daní, stlačení cen subdodavatelů apod. Jinak řečeno, nepreferování domácí výrobci při zákonem chování nemají možnost jakékoliv konkurence s dováženým zbožím.

88


Proto je umožněno v rámci mezinárodního obchodu zavádění antidumpingových cel. Jsou chápany jako přestřelek zavedení rovných možností v mezinárodním obchodě. Někdy jsou však antidumpingová řízení používána jako prostředek netarifní ochrany trhu. 6.4.2 Měnové kurzy jako překážka mezinárodního obchodu Je zřejmé, že výše kurzu domácí měny ovlivňuje zapojení ekonomiky do mezinárodního obchodu. Jako nástroj se používá měnový kurz tehdy, jestliže je ekonomika proexportně orientována. Centrální orgány mají pak tendenci jej snížit pod rovnovážnou úroveň, aby znesnadnily import, neboť ceny dováženého zboží na domácím trhu rostou, a aby se snížily ceny domácích exportérů v zahraničí. Problémem této politiky je, že vyvolává inflační tendence a přerozdělování důchodů v hospodářství. Dochází k podobné situaci jako u subvencí pro exportéry. V některých případech může země zvolit tlak na zhodnocení měny. Je to např. někdy zvoleno u zemí orientovaných např. na cestovní ruch. V tomto případě (země má ojedinělé podmínky lákající turisty nikoliv na nejnižší cenu) vede nadhodnocená měna ke zvýšení objemu zahraničního obchodu a není její překážkou.

6.5 Důsledky protekcionismu Při praktické realizaci tarifních a netarifních překážek zahraničního obchodu si musíme uvědomit, že na světových trzích neexistuje dokonale konkurenční situace. Velké ekonomiky mohou svými rozhodnutími měnit celkovou situaci na trhu, malé nikoliv. Vyspělé ekonomiky brání šíření vědecko-technických poznatků, aby si zachovaly výhodné postavení, rozvojové ekonomiky naopak používají sociální dumping běžně jako součást své strategie. V zemích existují různé daňové systémy, používají se různé kalkulační metodiky, takže ani tvorba cen neprobíhá na metodologicky stejných základech. Reálné trhy tak mají daleko k ideálnímu světu modelů. Řada pravidel v mezinárodním obchodě při tom nemá ani ekonomické příčiny. Může se jednat o různé politické důvody (přítel-nepřítel), mohou vyplývat z kulturní odlišnosti (problém preferencí a hodnost např. u náboženských skupin), nebo jsou důsledkem snahy o vojensko-mocenskou převahu (nákup strategického materiálu, omezení obchodování, tajemství embarga atd.).

89


Existují také pozitivní historické zkušenosti s uplatněním ochranářské politiky. Protekcionismu Alexandra Hamiltona stál u počátku formování USA, Fridrich List aktivně budoval celní spolky v rozdrobeném Německu a již se nedožil vzniku Německého císařství, které na počátku 20. století vstoupilo mezi absolutní ekonomické mocnosti. Také vzestup USA na přelomu 19. a 20. století byl doprovázen vysokými cly. Nikdo však nemůže opominout, že tyto modely úspěšně fungovaly, protože ekonomiky získávaly určité výhody na úkor ostatních. Jestliže se podíváme na jinou skutečnost, tj. průběh Velké hospodářské krizi 1929-1933, pak zjistíme, že zavedení principu akce a reakce, kdy ochrana trhu byla všeobecná záležitost, měl krizový výkyv obzvláště bolestný průběh. Jinak řečeno, nelze se naivně otevírat, aniž docílí ekonomiky reciproční výhody, která je větší než negativní důsledek z titulu otevření se. Také ochrana proti negativním důsledkům, musí být uvážlivá a její přínosy nemohou být nižší než negativní důsledky. Při tom by měly platit i ohledy na celosvětový vývoj. Platí totiž fakt, že dynamický vývoj sousedů rozšiřuje možnosti domácích subjektů na zahraničních trzích a naopak.

6.6 Doporučená literatura 1. Altman, J.: AußenwirtschaftfürUnternehmen. Jena, G. Fischer 1993 2. Ethier, W. J.: ModerneAußenwirtschaftstheorie. München-Wien, Oldenbourg 1994 3. Glisman, H. H. – Horn, E. J. – Nehring, S. – Vaubel, R.: Weltwirtschaftslehre. EineproblemorientierteEinfürung. I. 4 überarbeiteteAuflage. Götingen, Vandenhoeck&Ruprecht 1992 4. Kindelberger, Ch. P.: Světová ekonomika. Praha, Academia 1978 5. Krugman, P. R. – Obstfelde, M.: InternationaleWirtschaft. Theorieund Politik der Außenwirtschaft. München,Boston, San Francisco, Harlow, Ontario, Sydney, Mexico City, Madrid, Amsterdam,Pearson Studium 2003 6. List, F.: DasnationaleSystem der PolitischenÖkonomie. CottaschenVerlag 1841. Digitalizert. Vydáno NoScowlym.de 2004

90


7. Rose, K. – Sauerheimer, K.: Theorie der Außenwirtschaft. München, VerlagFrauVehlen 1995

91

92


Téma 7: Mezinárodní obchod a přímé investice Osnova: 7.1 Motivy, cíle a formy vstupu na mezinárodní trhy 7.2 Přímé investice 7.3 Vztah přímých investic a zahraničního obchodu 7.4 Mezinárodní sítě 7.5 Rizika mezinárodních trhu 7.6 Doporučená literatura

Učební cíl: Cílem tématu je ukázat na jeden z hlavních procesů, který v současnosti ovlivňuje světový ekonomický vývoj. Jde o vysvětlení souvislostí mezinárodního obchodu a přímých investic jako nástroje dalšího prohlubování dělby práce.

Klíčová slova: Ekonomické sítě, internacionalizace, kontraktační výroba, přímé a nepřímé investice, rizika, společný podnik (joint ventures) úspory z rozsahu

93


7 Mezinárodní obchod a přímé investice Proces internacionalizace ekonomického života odstraňuje stávající překážky na hranicích států pod tlakem mikroekonomických subjektů. Jejich hospodářské aktivity začínají přesahovat omezené národní trhy, a to jak na straně poptávky po výrobních faktorech, surovinách a energii, komponentů, tak i na straně realizované produkce. Porozumění tomuto procesu dává předpoklad pro stanovení adekvátních aktivit hospodářských subjektů.

7.1 Motivy, cíle a formy vstupu na mezinárodní trhy Na základě tří přístupů můžeme rozdělit tyto motivy na ekonomické nebo neekonomické, defenzivní nebo ofenzivní a motivy vyplývající z výnosově nákladových kalkulací. Podstata ekonomických motivů spořívá ve snaze zlepšit své postavení, aby ekonomický subjekt nebyl závislý pouze na situaci v jedné zemi. Jde tedy o to rozložit svoji aktivitu taka, aby nebyla determinována podmínkami na jednom trhu. Neekonomické motivy jsou důsledkem snahy o dosažení většího vlivu, vytvoření image subjektu, či vznikají z potřeby formovatsocio-kulturního prostředí tak, aby bylo později nakloněno přijímat produkty firmy. Ofenzivní motivy vyplývají z vlastního charakteru konkurence. Pokud firma se zastaví na jednom trhu, nemůže posilovat své celkové postavení a udržovat ostatní konkurenci pod kontrolou. Proto snaha expandovat je dána v konkurenci logikou tržního mechanizmu. Defenzivní motivy vycházejí z téže logiky, ale firma je provádí jako vynucený důsledek nově nastalé situace na trzích, nevystupuje jako aktivní hybatel. Tato situace může nastat, jestliže např. firma překonává určité potíže, nebo její preferencí v daném čase je technologická modernizace, vývoj nového produktu atp. Výnosově nákladové kalkulace jsou zpravidla důsledkem předpokladu „úspor z rozsahu“, snahou zabezpečit si levné zdroje surovin, komponentů a pracovních sil, informací atd. Rozšíření produkce na jiné trhy snižuje náklady na jednotku produkce, neboť firma nerozšiřuje vědeckotechnické poznatky na jeho výrobu, snižuje se jednotlivý objem na konstrukční práci, odzkoušení technologií atd. Mimo to firma může získat řadu investičních pobídek, které dál sníží náklady na výrobu. Avšak neplatí zde jednoduchá formule, že vstup na zahraniční trhy je „vstupem do ráje“. Existuje zde rizika. O nich budeme pojednávat později. 94


Rozhodnutí o volbě místa působení znamená v zásadě vyhodnocení situace ve zhruba 200 zemích a samosprávných teritoriích na základě zvolených kritérií. Nejčastěji se jedná o následné problémy: -

Pravděpodobně nutná opatření pro přizpůsobení se produktu místním podmínkám, Stanovení výrobní kapacity a s tím spjatá technická řešení v místě, Finanční náročnost, kalkulace peněžních zdrojů a rentability, Vybudování administrativních kapacit, personální zabezpečení, Sociokulturní a politické požadavky na organizování a řízení projektu.

Vlastní firemní strategie pak znamená, že kromě obecných poznatků o dané zemí (teritoriu) musí vyhodnocovat specifické podmínky z hlediska oboru, v němž působí. Jde o komparování věcných podmínek (výrobní, dopravní, sociální infrastruktura) místa, sociokulturních a politických faktorů a situace o stavu a tendencích na trhu. Pokud firma vyřeší výše uvedené otázky, musí se rozhodnout, jakým způsobem vstoupí na mezinárodní trhy. To je závislé jak na endogenních (vnitřních) faktorech jako velikost, podíl zahraničního obchodu, personální vybavení atd., firmy tak na exogenních (vnějších) faktorech, tj. situace na trzích. Pokud seřadíme jednotlivé formy vstupu na mezinárodní trhy podle míry kapitálového působení, získáme následný modelový vývoj: 1. Firma začíná působit v zahraničním obchodě prostřednictvím nepřímého exportu, a to buď podnikem zahraničního obchodu, pomocí něhož realizuje nákupy prodeje v zahraniční. Může se také zapojit do aktivit určitých svazů producentů, kteří již dané obchodní operace provádějí. 2. Podnik, který získá zkušenosti se zahraničně obchodními aktivitami, se přímo napojí na své partnery v zahraničí, přebírá tak určité míry rizika, ale snižuje transakční náklady na provedení operací. 3. Vlastní-li výrobní práva k určitému produktu, může je poskytnout v podobě licence. Získává tak dodatečné zdroje a zároveň, např. dodávkami komponentů, technickou pomocí, zdarma proniká na cizí trh. S tím souvisí i franchising. 4. Další formou je kontraktační výroba. Jde o to, že podnik prodá zahraničnímu producentovi práva na výrobu produktu, stará se o odbyt těchto výrobků. Dochází k tomu, že může pak tyto výrobky nabízet ve třetích zemích.

95


5. Na základě vynaložených přímých investic vznikne společný podnik (joint venture). Společný podnik vzniká spoluprací dvou a více subjektů z různých zemí. Důvodem je snaha obstát konkurenci tím, že soustředí své síly a kombinují produkční faktory v mezinárodním měřítku. Při tom každý podnik zná poměry na vlastním trhu, což zmenšuje rizika. Problémy mohou nastat při dělení výnosů ze společné činnosti. Významným přínosem joint ventures je transfer technologií, zlepšení informačních toků a využití lokálních zdrojů. Na tomto základě mohou organizační složky přijímat kvalifikovanější rozhodnutí. 6. Podnik v úplném vlastnictví zahraničního subjektu je vlastně proniknutí domácí firmy do zahraničí na základě existence vlastní produkční kapacity. Zde lze začít od zahraničního obchodního střediska (vlastní prodej v zahraničí), pobočka, tj. produkční kapacita, která nemá veškerý rozsah právní subjektivity a dceřiná společnost.

7.2 Přímá investice Podle většiny definicí je podstata přímých investic dlouhodobost ekonomických vztahů, která je formálně vyjádřena získáním vlastnických a rozhodovacích práv k zahraničnímu subjektu. To je odlišnost od portfolio (nepřímých) investic. Zde jsou primární momenty k držbě cenných papírů pouze výnosy a nejsou spjaty (zpravidla) s vlastnickými vztahy k subjektu, jehož cenný papír je držen. Vznik přímých investic je spjat s: a) vytvořením podniku, závodu nebo pobočky, b) nákupem podniku, závodu nebo pobočky, c) nabytím podílu ve firmě. Rozhodnutí, kdy je tento podíl přímou nebo nepřímou investicí, je otázkou statistického úzu a liší se v jednotlivých zemích. Bývá to definováno buď na základě takové držby podílu, která zaručuje ochranu minoritního akcionáře, nebo vlastnictví 50 a více procent podílu. d) poskytnutím dlouhodobých úvěrů a s tím související právo spolurozhodovat a kontrolovat. O teoretickém vysvětlení pro pohyb přímých investic pře hranice států se snaží řada rozdílných teorií. Nejčastěji rozšířenou teorii v různých variantách je teorie spjata s diferenciací úrokových sazeb. V ní se prakticky nerozlišuje nijak výrazně podíl mezi přímými a portfolio investicemi.

96


Rozdíly v úrokových sazbách a výnosu kapitálu jsou hlavním podnětem k jeho pohybu. Někteří autoři její výklad doplňují o transakční náklady, případně o náklady na pořízení dalších informací. Jiná varianta výkladu vzniká vzetím v úvahu měnové problémy, a tím i změny pro hodnocení výnosu z investic. Výnosy přímých investic jsou pak ovlivněny možnostmi poskytování lokálních úvěrů, reinvestování a vývozu zisku, dlouhodobé udržitelnosti kurzu měn atd. S výnosy a úrokovou sazbou je spjat i pokus o vysvětlení mezinárodního pohybu pomocí teorie portfolia. Zde je výchozím bodem docílení diverzifikace struktury držby cenných papírů, vysoký výnos při akceptování určité míry rizika. Zahraniční investice jsou jedním z nástrojů umožňujících rozložení rizika. Odlišný způsob vysvětlení přímých zahraničních investic je „vystavěn“ na základě teorie monopolních výhod. V zásadě jde o to, že vstupem na zahraniční trhy získává podnik výhody, které posilují jeho postavení. V prvním momentu se projevují nevýhody, a to: 1. diskriminace zahraničními úřady, dodavateli a zákazníky, 2. vznik devizových rizik, 3. zvýšené náklady na informace a komunikaci v důsledku nižších znalostí kultury, politických a sociálně historických podmínek, 4. zvýšení nákladů na koordinaci a komunikaci se zahraničními spolupracujícími subjekty. Proto rozšíření působnosti firmy mimo domácí trh vyvolá přínosy pro její hospodaření na základě: zvýšení tržního podílu, využití nedokonalostí pohybu výrobních faktorů (nižní mzdy, ceny pořízených surovin), zvýšení efektivity organizační struktury, úspory z rozsahu, využití výhod z titulu administrativního regulování ekonomiky (daně, subvence, náklady na bezpečnosti práce atd.), 6. posílení prestiže ochranné značky. 1. 2. 3. 4. 5.

Metodologicky podobné konstrukce vycházejí i z aplikace na oligopolní strukturu, kde souběžný mezinárodní trh umožňuje posilovat vliv oligopolní rovnováhy na trhu. 97


Naopak metodologicky odlišné vysvětlení přímých zahraničních investic vychází z lokalizačních teorií. Výchozími postuláty jsouce podmínky určující volbu místa v podnikatelsky příznivém prostředí na základě lokálních konkurenčních výhod. Přímé investice jsou pak funkcí optimalizace využití prostoru. Zvažují se zde dopravní náklady, existence hustoty osídlení, geografické a klimatické faktory atd. Pro vysvětlení mezinárodního pohybu kapitálu byla také zformulována teorie na základě internacionalizace. V jejím centru jsou transakční náklady. Jde zde o tezi, že mezinárodní korporace vznikají tehdy, když koordinační mechanismy a využití zdrojů z různých zemí pro výrobu produktu vyžadují vysoké náklady. Vznikem nadnárodní společnosti dochází k efektivnímu řízení výrobního a realizačního procesu, což snižuje transakční náklady. V rámci těchto společností dochází k rychlému šíření know-how, informací, snižují se časové prodlevy a to vše vede k nárůstu ekonomické převahy nad izolujícími domácími producenty. Díky internacionalizaci dochází také k možnostem užšího využití nedokonalosti regionálních trhů, jako jsou cenové diferenciace, přírodní monopoly atd.

7.3 Vztah přímých investic a zahraničního obchodu Jak bylo výše řečeno, je zahraniční obchod určitou počáteční fází růstu budoucího propojení. Je na jedné straně příčinou mezinárodní dělby práce, na druhé straně zároveň tuto délku práce prohlubuje. V tomto smyslu vede k růstu celkové ekonomické aktivity a obohacuje společnost. S jeho rozvojem musí příslušná firma, která se účastní zahraničního obchodu, začít, pomocí přímých zahraničních investic, umisťovat skladovací kapacity a obchodní pobočky, které se hlouběji zapojují do ekonomických vztahů nového trhu (nákup služeb, komponentů, navázání kooperace). Jestliže je pobočka v cizí zemi úspěšná, dochází zpravidla k zřizování dalších poboček v jiných zemích. Je vysoce pravděpodobné, že firmy zpočátku volí přístupy na ty trhy, které jsou sociokulturně bližší a po získání zkušeností postupují do „exotických hospodářství“. Přesun od obchodu k přímým investicím je i důsledkem určitých administrativních tlaků hospodářské politiky. Jde o to, že např. celní bariery, různé typy technických, veterinárních,

98


bezpečnostních atestů jsou snadněji překonatelné pro výrobní pobočku, než pro dovážené zboží. Zřizování produkčních kapacit v zahraničí většinou neznamenají pokles vývozu, jde spíše o změnu struktury vývozu a proces otevření pro další produkty (investiční statky, technologicky složité komponenty), které země, v níž se pobočka rozvíjí, ještě nedovážela. Jak lze soudit podle empirických údajů o růstu objemu obchodu, země, mezi nimiž rostou výměny přímých investic, nemají tendenci zmenšovat vzájemný obchod, ale zvětšovat. Dochází tak i ke stimulaci importu, protože v některých případech odebírá exportér produkci i ze své pobočky. Díky dělbě práce a přímým investicím lze pozorovat nárůst dalšího jevu. Část zahraničního obchodu je fakticky vnitrofiremním obchodem, což má důsledky na cenovou tvorbu, způsob provádění obchodních operací, i na hodnotu celkového objemu zahraničního obchodu. Jde tu o následný jev. Jestliže firma zhotovila produkci v hodnotě 100 a prodala ji do sousední země, byl objem zahraničního obchodu 100. Jestliže vyrábí komponenty ve dvou zemích s hodnotou 30 a doveze je do třetí země, kde jsou smontovány a v konečné verzi jsou prodány do čtvrté země za hodnotu 100, pak objem zahraničního obchodu je 160. Čím je firma rozloženější do více zemí, tím rychleji roste objem zahraničního obchodu při stejné hodnotě. Přímé zahraniční investice zvyšují objem zahraničního obchodu i v případě jejich vložení do nedostatkových zdrojů (energetické, kovové i nekovové suroviny a polotovary). Zde není hodnota růstu pouze statistická, nýbrž vede k celkovému zvýšení vytvořeného produktu. Přímé zahraniční investice mají i dopad na celkovou přeměnu teritoria, kde jsou umístěny, neboť se (v případě velkého objemu investice) mění vazby v dotčeném regionu. Dochází k vyvolání strukturálních změn, zavedení nových technologií, což v konečném důsledku působí na růst importu i exportu.

99


7.4 Mezinárodní sítě V 80. letech 20. století se v ekonomické literatuře objevily první studie o ekonomických sítích. 31 Tato teorie ovlivňuje pojetí vazeb firmy a trhu, vzájemných vztahů firem i metodologické pojetí dalších kooperativních forem subjektů hospodářství. Představa produkčních sítí je vybudována na základě předpokladu existence propojenosti jednotlivých subjektů v rámci určitého oboru. Proto jsou spjati i určitým cílem. Sítě jsou propojeny na základě směnných vztahů a hierarchické uspořádanosti. Jejich vzájemné transakce32se rozprostírají mezi všechny účastníky sítě a nejde je vždy jednoznačně určit. Mnohostranné závazky účastníků sítě jsou regulovány vnitřními normami. Existují dlouhodobě, nikoliv jako v modelech trhu, kdy se naplánují pouze u převodu zboží. V sítích existují stupně jak hierarchických, tak horizontálních vazeb a účastník má různé míry volnosti. Pružnost a schopnost přizpůsobit se změnám je dána jak schopností subjektů, tak vlastností sítě. Firmy se tak učí, mají možnosti inovovat, zvyšovat své vědomosti a získávat zkušenosti, zároveň pronikají tyto procesy do celé sítě. Mohou sem také vstupovat nové subjekty a obohacovat celou síť. Vzájemná závislost subjektů sítě je další odlišností této situace od tržního modelu, kde se předpokládá úplné oddělení subjektů. Průběhy procesů v síti vytváří podmínky pro existenci a chování subjektů. I když panují velikostní rozdíly mezi firmami, je jejich souvislost korigujícím faktorem. Relativní samostatnost formuluje otázku jejich vzájemného mocenského uspořádání a kontroly. Sítě nejsou určeny harmonickou a rovnovážnou spolupráci, ale jde zde o systém neustálé kontroly mocenské pozice jinými subjekty sítě a snahou tuto pozici vylepšit. Koordinace sítě je vytvářena vůdčími subjekty, ale ti jsou omezeni na své okolí. Jsou součástí prstence, nikoliv jádrem a jejich postavení se mění. 31

Jednalo se hlavně o příspěvky švédských ekonomů J. Johansona, L. – G. Mattsona, B. Johannissona a dalších. Viz Haas, H. D. – Neumair, S. M.: InternationaleWirtschaft. Rahmenbedingungen.Akteure, räumlicheProzesseMünchen – Wien, R. Oldenbourg 2006, kap. 20. K vlastní teorii sítí z alternativního hlediska blíže viz Pilath, C. H.: Kritik der rinenTheorie des internationalenHandels. Band 1. TransaktionstheoretischeGrundlagen. Marburg, MetropolisVerlag 2001, kap. 4. 32 Pod pojmem transakce se zde rozumí „zvláštní forma sociálního jednání“ (viz Pilath, C. H.: c. d., s. 254) a je odvozena od pojetí sociálního jednání M. Webera. Koupě zboží je transfer, který má rovinu ekonomickou, sociální i kulturní a není pouze bilaterální.

100


Zahraniční obchod a další formy napojení jsou chápány jako spojení sítí v rámci světa, kdy transakce se odehrávají mezi rozdílnými právními prostory, informace jsou ovlivněny různými jazykovými vyjádřeními a zboží je přisuzováno jiná sociokulturní hodnota. Pro překonání těchto překážek je potřeba vyššího sociálního kapitálu. Z hlediska teorie sítí je proto věnována pozornost schopnosti propojit lokální produkční sítě s celosvětovými.

7.5 Rizika mezinárodních trhů Jak bylo výše řečeno, vstup na mezinárodní trhy znamená podstoupit vyšší míru rizika. Je to důsledkem nižšího stupně kontroly vlivů na průběh hospodářských aktivit, než na domácím trhu. Základní klasifikaci rizik lze popsat takto: 1. Všeobecná rizika, která vyplývají z rozdílné řeči, mentality, hodnot apod. Sociokulturní odlišnost může vést buď k rozdílnému pojetí určitých procesů a jevů, nebo jejich jinému formálnímu označení. To může vést k nedorozumění, která mohou mít fatální důsledky. 2. Politická rizika vyplývají z rozdílnosti situace v jednotlivých zemích. Jsou důsledkem rozdílnosti sociálních struktur společností a jejich specifickému přístupu ke způsobům řešení problémů (nestabilita, válka, změny politických sil, rychlé změny právních systémů atd.). 3. Ekonomická rizika jsou konkretizací politických rizik na hospodářský život země. Můžeme hovořit o všeobecně hospodářských rizicích, jako jsou tržní rizika, skladovací rizika, technická rizika, právně-ekonomická rizika a rizika vyplývající z komplikací v platebních a měnových vztazích. Čelit zahraničním rizikům znamená zvolit určitou strategii, tj. základní přístup k jejich řešení. V zásadě jde o tyto způsoby jednání: 1. Předcházení rizikům, což znamená, že se snažíme vyhnout příčinám rizik, V extrémní formě to znamená, že nejsem-li schopen udržet riziko s pravděpodobností blížící se nule, raději operaci nezrealizuji. 2. Akceptace rizika je varianta, kdy se spoléhám, že mezinárodní operace se realizuje v souladu s předpoklady a nepodařenou operaci odepíšu.

101


3. Kompenzace rizika je přístup, kdy předpokládám, že v opakovaných operacích se mi ztráty a výnosy kompenzují. 4. Zmenšování rizika vede k jednání, kdy se snažím získat a uplatnit informace tak, že případný dopad naplnění nepříznivých důsledků minimalizuje ztráty. 5. Sdílení rizika zmenšuje důsledky negativní varianty vývoje tím, že na straně poskytovatele je více subjektů, čímž se dopad pro zúčastněný každý subjekt stává přijatelný. 6. Pojištění rizik je možné v některých případech, Znamená to získat garance od jiných subjektů, kteří v případě negativního vývoje realizují plnění do výše pojištění. 7. Převod rizika znamená provedení zahraniční operace přes třetí osobu, která na sebe převezme veškerá rizika.

7.6 Doporučená literatura 1) Altman, J.: AußenwirtschaftfürUnternehmen, Jena, G. Fischer 1993 2) Haas, H. D. – Neumair, S. M.: InternationaleWirtschaft. Rahmenbedingungen, Akteure, räumlicheProzesse.München-Wien, R. OldenbourgVerlag 2006 3) Heiduk, G. S.: Außenwirtschaft. Theorie, Empirie und Politik der InterdependentenWeltwirtschaft. Heidelberg, PhysikaVerlag 2005 4) Pilath, C. H.: Kritik der reinenTheorie des internationalenHandels. Band 1. TransaktioustheoretischeGrundlagen. Marburg, MetropolisVerlag 2001

102


Téma 8: Firmy na světových trzích. Formy a strategie Osnova: 8.1 Historický vývoj nadnárodních společností 8.2 Organizační struktura nadnárodních společností 8.3 Formy mezinárodních činností společností 8.4 Mezinárodní činnosti malých a středních firem 8.5 Doporučená literatura

Učební cíl: Cílem tématu je ojasnění postavení nadnárodních společností jako nejvlivnějších subjektů soudobého světového hospodářství. Jde zde i o vysvětlení role malých a středních firem do nově vznikající produkční a distribuční struktury světa

Klíčová slova: arbitráž, globální, integrační efekt, mezinárodní (internacionální), mnohonárodní (multinacionální), nadnárodní (transnacionální) společnost, organizační struktura, pákový efekt, synergie

103


8 Firmy na světových trzích. Formy a strategie 8.1 Historický vývoj nadnárodních společností První společnosti, které začaly působit na několika národních trzích, se formovaly od 60. let 19. století většinou na základě kartelových smluv. Tak jak postupně narůstala koncentrace kapitálu, docházelo k tomu, že nárůst produkčních kapacit neodpovídal přírůstku saturace na domácím trhu. Společnosti byly tak nuceny pro udržení efektivity výroby překračovat domácí hranice a realizovat nejenom odbyt, ale i výrobu v rozsahu několika zemí. První nám známou zahraniční pobočku zřídila firma Colt v Londýně na výrobu a odbyt revolverů v roce 185233 a před 1. Světovou válkou existovalo již 40 amerických společností, které měly filiálky v zahraničí. 34 Tato vlna byla přerušena a k dalšímu nárůstu vlivu nadnárodních společností došlo v meziválečném období. Američtí ekonomové F. Hausman a D. Ahearn odhadovali, že v letech 1933-1939 bylo pod kontrolou mezinárodních kartelů 40 % světového obchodu. Vlastní mezinárodní koncerny kontrolovali 11 % zahraničního obchodu.35 Po 2. Světové válce dochází k nepřetržitému růstu jejich významu a v současné době můžeme hovořit o tom, že jsou nejvýznamnější ekonomickou silou světa. To ilustruje následující tabulka č 1. Přímé zahraniční investice nám určují rozsah výrobních a odbytových kapacit nadnárodních společností v zahraničí. Proto nám tabulka č. 1 říká, jak se změnilo ve dvaceti letech jejich rozmístění. Z čísel lze usoudit, že kapacity vlastněné nadnárodními společnostmi v jiných ekonomikách vzrostly ve vyspělých zemích 7,9 krát a rozvojových zemích 11,5 krát. Při tom kapacity vlastněné nadnárodními společnostmi sídlících ve vyspělých ekonomikách se zvětšily 8,6 krát a nadnárodní společnosti sídlící v rozvojových ekonomikách zvýšily své zahraniční kapacity 21,5 krát. To lze pozorovat na příkladu Číny či Hongkongu, ale také Singapuru. Nadnárodní společnosti se také rozvíjí v ekonomice Brazílie, Indie a JAR. Zesiluje i postavení Ruska, kdy

33

Blíže viz Lugs, J.: HandfeurerwaffenI. Berlin, Militärverlag 1982, kde jsou fakta z výroby ručních palných zbraní Viz Klod, A.: MnogonacionalnyjeKorparacii i impenalism. Moskva, Progress 1981, s 44 35 Adámková, H.: Mezinárodní monopoly ve světové kapitalistické ekonomice. Praha, Svoboda 1981, s. 30 34

104

na jeho území v roce 2010 vlastnili zahraniční investoři kapacity za 423,1 mld. dolarů a ruské společnosti vlastnili kapacity za 433,6 mld. dolarů.36 Síla a vliv těchto společností je obrovský. Např. největší společnost roku 2010 Wal-Mart Stories měla tržby ve výši 421,8 mld. dolarů a zisk ve výši 20,1 mld. dolarů. Třetí společnost v pořadí, Exxon Mobil, při tržbách 354,6 mld. dolarů dosáhla zisku 30,5 mld. dolarů. Ještě 10. společnost Cevron při obratu 196,3 mld. dolarů dosáhla zisku 19 mld. dolarů. Pro orientaci HDP ČR lze přirovnat ke 220 mld. dolarů. Tabulka č. 7 Velikost přímých investic PZI (zásoby) v mld. dolarů Oblast/stát Roky Vyspělé ekonomiky Rozvojové ekonomiky Evropa z toho ČR Německo Francie Nizozemí Rakousko Švýcarsko USA Japonsko Afrika z toho JAR Lat. Amerika z toho Brazílie Asie a Oceánie z toho Čína Hongkong, Čína Macau, Čína

Celkové množství PZI (domácí) 1990 2010 1 564,0 12 801,6

Celkové množství investic (zahraničí) 1990 2010 1 948,6 16 803,5

517,3

145,5

5 951,2

809,0 7 614,8 1,4 129,9 111,2 674,2 97,8 1 008,4 68,7 589,8 10,9 155,0 34,2 538,9 539,6 3 451,4 9,8 214,8 60,6 553,9 9,2 132,4 111,4 1 722,3 37,1 472,5 345,2 3 674,9 20,7 578,8 201,6 1 097,6 2,8 14,6 Indie 1,6 197,9 Singapur 30,5 469,8 Pramen: Sestaveno na základě WorldInvestment Report 2011, s. 191-194

36

3 131,8 87,5 151,5 112,4 106,9 4,7 66,1 731,7 201,4 20,2 15,0 57,6 41,0 67,6 4,4 11,9 -

0,1 92,4 7,8 300,0 2011. New York, United Nations

WorldInvestment Report 2011. New York, United Nations 2011, s. 194

105

10 023,9 15,5 1 421,3 1 523,0 890,2 169,7 909,4 4 843,3 831,1 122,4 81,1 732,8 180,9 2 276,6 297,6 948,5 -


Největší podíl na 500 nadnárodních společností mají USA, z nichž pochází 133 těchto korporací. Na druhém místě je Japonsko s 68 společnostmi, ale je následována Čínou s 61 společnostmi. V roce 2005 jich Čína mezi 500 největšími měla pouze 16. Na dalších místech jsou „klasické“ země Francie (35), Německo (34), Velká Británie (30), Švýcarsko (15), Nizozemí (12). Ale objevuje se zde 8 společnosti indických, 7 ruských a brazilských. 37 Pro porozumění vlivu mezinárodních společností se podívejme na Českou republiku. V roce 2009 v oblasti peněžnictví a poštovnictví kontrolovaly zahraniční společnosti 91,7 % přidané hodnoty a v roce 2010 dokonce 97,1 %. Ve zpracovatelském průmyslu vlastnily kapacity, které tvořily 52,6 % přidané hodnoty, z toho v automobilovém průmyslu 90%, kafilérie a koksárenství 88 %, telekomunikace 70 % atd. Nízký podíl byl v oblasti veřejných služeb (0,5 %), a ve zdravotnictví, kde vzrostl z 0,1 % v roce 1995 na 4,0 % v roce 2009. Při tom v letech 1995-2009 vzrostla hodnota jejich produkce 14,2 krát, mezispotřeba 14,7 krát, hrubá přidaná hodnota 14,7 krát, mzdy a platy 17,7 krát a zisk 20,4 krát, pak daně zahraničních nefinančních firem vzrostly pouze 9 krát. U všech firem (finanční i nefinanční podniky) získaly v roce 2009 zahraniční subjekty 60 % zisku vyjádřeného čistým provozním přebytkem a vyplatily 30 % mezd. V roce 1995 to bylo 8 % čistého provozního přebytku a5,5 % mezd.38 Je tedy zřejmé, že země menší či střední velikosti v současné době ekonomicky fungují jako prostor aktivit nadnárodních společností. Ty sehrávají rozhodující roli v jejich vývoji, a tak jako existuje jejich nadnárodní propojení, mělo by docházet k nadnárodní ekonomické strategii státu.

8.2 Organizační struktura nadnárodních společností Ekonomické subjekty působící v mezinárodním prostoru můžeme rozdělit do čtyř základních typů.39 Jedná se o:

37

Viz Global 500. Fortune& Money. In: http://money.cnn.com/magazines/fortune/global/500/2011/full_list Viz Dubská, D.: Firmy se zahraniční majetkovou účastí v ekonomice ČR: oslabily, nebo dále sílí. In: Český statistický úřadKód: e-1158-11, http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/publ/1158-11-n_2011 39 V této kapitole nejsou obsaženy diskuze o pojmenování těchto firem. Autor si je vědom, že používá v textu mezinárodní, nadnárodní atd. korporace, společnost, firma jako synonyma a chápe je v obecném smyslu. Je to dáno jistou neustáleností české terminologie. Zde však jde o rozdělení, které mívá vliv na chod těchto společností. Toto rozčlenění viz: Bartlet, Ch. A. – Goshal, S.: InternationaleUnternehmensfürung – Innovation, globaleEffizienz, differentiertes Marketing. Frankfurt amMeinz, 1990 38

106


1. Globální společnosti působící v dimenzi celé naší planety. Svět je pro ně jedním trhem. 2. Nadnárodní (transnacionální) společnosti, tj. firmy, u kterých lze rozeznat jádro působící v jedné zemi a síť závislých subjekt, které jsou však propojeny sítí rovnoprávných vztahů. 3. Mezinárodní (internacionální) společnosti jsou ekonomické subjekty rozložené v několika zemích, ale vnitřní struktury, systémy řízení a mechanismy procesů jsou vnitřně integrovány. Mají jednotně vypracovanou strategii, která je přijímána ostatními. 4. Mnohonárodní (multinacionální) společnosti jsou tvořeny podniky z různých zemí, jsou však více decentralizovány, Působí každá specificky na svém trhu, mají centralizovány některé finanční a vědecko-výzkumné struktury a dodržují jednotné standardy. Obecně můžeme v nich zformulovat tři roviny organizační struktury: 1. vedení (určování cílů a plánování), 2. produkce zboží a služeb, 3. kontrola. V první rovině jsou zahrnuty činnosti v oblasti plánování, financování, účetnictví a statistiky, věda, výzkum, vývoj a konstrukce atd., které zabezpečují členům společnosti jejich společné fungování a kooperaci. Rozpracovávají se zde krátkodobé i dlouhodobé strategie postupu společnosti, řeší se zde problémy spjaté s cenovou politikou, s rozhodováním o směrech vědeckotechnického pokroku, personální politika vzhledem k vedoucím jednotlivých organizačních jednotek apod. Druhá rovina je tvořena na základě regionální působnosti organizačních jednotek, které jsou příslušné k určitému geografickému prostoru. Je řízena místním aparátem, ale koordinována centrem. Většinou mají plnou zodpovědnost k procesům výroby a odbytu s výjimkou např. centrálních marketingových postupů. Třetí rovina je dána nutností nezávislé kontroly uvnitř těchto složitých organizačních struktur. Musíme si uvědomit, že konkrétní formy jsou ovlivněny řadou faktorů, které vycházejí z: a) vlastního historického vývoje společnosti, b) vývoje podmínek v různých zemích, c) různorodosti sociálního a kulturního prostředí.

107


V takové situaci se nelze spoléhat na data produkována jednotlivými místními organizačními jednotkami, ale je nutno disponovat mechanismem umožňujícím produkovat nezávislé informace. V organizačních strukturách globálních společností jsou preferovány činnosti podporující postavení ve světové konkurenci, pobočky jsou integrovány do činnosti centra a jsou orientovány na prosazení úspor z rozsahu. U transnacionálních společností je věnována zesílená pozornost na schopnost zpracovávat a vyhodnocovat lokální podněty a vzájemně se učit. Organizační struktura přináší vzájemné zkušenosti mezi pobočkami a centrem. Mezinárodní společnosti vytvářejí koordinovanou federaci zaměřenou na dosahování přenosu technologií a dalších tržních nástrojů pro působení na lokálních trzích. Centrála tak pomáhá pobočkám (dceřiným společnostem) zavádět společné přístupy v lokální modifikaci. Organizační struktura multinacionálních společností je koordinačním mechanismem pro relativně samostatné organizační subjekty. Rozhodujícím principem výstavby organizace jsou lokální požadavky trhu. Organizační struktura mezinárodních společností ovlivňuje také jejich vlastní vývoj a vztah k činnosti v mezinárodním prostoru. V ekonomické literatuře jsou tak vymezeny tzv. nespecifické, oddělené a integrované organizační struktury. Nespecifická organizační struktury vznikají v procesu propojování malých a středních firem v mezinárodním měřítku. Předávají si licence, vzájemně kooperují při přípravě výroby, ale v zásadě nemění svoji předchozí struktur orientovanou na domácí trh. U oddělených organizačních struktur dochází k odlišnému organizačnímu uspořádání pro domácí trh a zahraničí. Tyto paralelní struktury jsou spojeny řídícím centrem, které provádí přerozdělovací procesy a přizpůsobuje jejich fungování okamžité situaci na trzích. U integrovaných organizačních struktur dochází buď k úplné funkcionální integraci, tj. jednotné řízení funkcí bez ohledu na teritorium, nebo integraci na bázi regionů, tj. sjednocení přístupů v regionu. Jejich propojení vzniká matrixová organizace spojující jak regionální přístup, tak i funkční.

8.3 Formy mezinárodních činností společnosti Mezinárodní aktivity společností jsou založeny na efektech, které lze získat vstupem na zahraniční trhy. V zásadě jde o:

108


1. 2. 3. 4. 5.

úspory z rozsahu, arbitráže, synergie, pákový efekt, integrační efekt.

Efekt úspor z rozsahu se projevuje tím, že při nárůstu celkového produktu klesají náklady na jednotku produktu. Rozšíření trhů vede právě k možnosti růstu produkce. Arbitráže jsou operace, které využívají rozdílu na národních trzích. Jde jak o množství či cenu výrobních faktorů, daňové či ekologické podmínky. Tyto výhody jsou pro národní firmu nedosažitelné. Synergie vzniká na základě spolupůsobení řady ekonomických subjektů. Vzájemná koordinace vede k úspoře času i prostředků. Jeden subjekt v jedné zemi by samostatně nebyl schopen řešit některé problémy (technika, množství prostředků, neexistenci příslušné kvalifikace apod.), ale ve vzájemné spjatosti a koncentrovanosti je mezinárodně rozprostraněná firma zvládne. Pákový efekt se vztahuje na transfery podnikatelských výhod z jednoho místa do druhých zemí a dojde k zapojení prostředků z těchto zemí. To zvýší konkurenceschopnost společností. Integrační efekt znamená tvorbu vyššího stupně homogenizace poptávkové struktury. Prakticky vede k vytváření stejných nebo podobných spotřebitelských preferencí spotřebitelů z různých kultur. Díky celosvětovému (regionálnímu) úsilí tyto společnosti vytvářejí svého spotřebitele, což umožňuje zavádění stejných technologií, a tím i šetření prostředků. V tomto smyslu je činnost mezinárodních ekonomických společností zaměřena na vývoj a zavedení nových technologií, které přinášejí úsporu nákladů. Největší tlak je nyní zaměřen na mzdové náklady, neboť automatizované produkční systémy jsou právě založeny na snížení počtu pracovních sil. Tyto produkční systémy zároveň vyvolávají procesy strukturálních změn v ekonomikách, což dále zhoršuje sociální situaci. Nedochází ani k výraznému zlepšení v rozvojových zemích, které by odpovídalo jejich zvýšení produkce. Důvod je ten, že nadnárodní společnosti využívající arbitráží ovlivňují chování zemí tak, aby měli co nejlepší podmínky pro své působení. Zároveň stlačení mezd je i

109


důsledkem toho, že musí nahradit zvýšené náklady z důvodu zanedbání infrastruktury (transport), náklady na pojištění (bezpečnost), náklady na výcvik pracovní síly. Zvyšující se náklady na kapitál, obzvláště vědecky náročné produkce, vedou někdy k nemožnosti zavádět tyto výroby v rozvojových zemích, neboť zde chybí potřebná kvalifikace pracovní síly. Někdy s potřebným počtem kvalifikovaných pracovních sil mají problém i vyspělé ekonomiky a to vede nadnárodní společnosti k dalšímu rozprostranění produkčních kapacit. Na druhé straně růst role rozvojových zemí a jejich postupná industrializace má za důsledek neoprotekcionalismus. Jde tu o zavádění různých netarifních opatření, které mají udržet stávající vědeckovýzkumný a kvalifikovaný výrobní potenciál ve stávajících centrech ekonomické moci. Jde o prodlužování doby ochrany patentů, průmyslových vzorů, ochrana značek firem apod.40 Konkrétní formy činnosti mezinárodních společností jsou dány podmínkami v dané zemi, a to jak existujícím politickým a právním systémem, panujícími institucionálními zvyklostmi a cílem, který firma v dotčeném regionu má. Na druhé straně tyto společnosti jsou charakteristické i tím, že se snaží prostředí, ve kterém existují, spíše přizpůsobit svým potřebám a zájmům, než přizpůsobit své zájmy a potřeby prostředí. Je však třeba říci, že se svého hlediska čelí vyšším mezinárodním rizikům, a to jak politickým, tak ekonomickým. Při tom je mnohdy obtížné určit, nakolik jsou oběťmi a nakolik aktivními činiteli, viz např. korporace.

8.4 Mezinárodní činnost malých a středních podniků41 Bylo by nesprávné se domnívat, že procesy zespolečenšťování výroby a její internacionalizace se týkají pouze velkých ekonomických korporací. Tyto procesy natolik postoupily, že modelová představa malé a střední firmy, užívající lokální zdroje a prodávající na místním národním trhu je již spíše fikcí.

40

K popisu některých praktik viz Korten, D. C.: Keďkorpoácie vládnu svetu. II. vydání. Košice, Vyd. Mikuláš Kačko 2001 41 V této studii se nebudeme zabývat definičním vymezením malé a střední firmy, ale budeme je chápat jako ekonomický subjekt, který nemůže ovlivnit poměry na trhu, ale musí se přizpůsobit všem podmínkám i na lokální úrovni. Zároveň jsou zde ztotožněné vlastnické a řídící funkce, zpravidla místně koncentrované a nejvíce záleží na osobních kontaktech. Finančně jsou závislé na pobočkách bank.

110


V současných podmínkách drtivá většina konstrukčních materiálů pochází z importu, obdobně řada nástrojů i strojů. Produkty sice nemusí být určeny na export, ale ve značné míře do něj vstupují jako komponenty a obchod a služby je prakticky z větší části zahraničního původu. Jinak řečeno malé a střední firmy díly stavu současného ekonomického prostředí jsou spojeny se světovým trhem. Zespolečenšťování a internacionalizace má u těchto firem své specifické formy, a to jak z hlediska přímých či nepřímých vztahů. Jejich síla je ve schopnosti rychlé reakce na měnící se podmínky, díky nízké byrokratizace, velká míra ztotožnění zaměstnanců s firmou a snaha motivaci osob, slabostí je většinou nedostatečné zabezpečení finančních zdrojů a tím omezená schopnost na rychlou výměnu výrobního zařízení, obtížné získávání vysoce kvalifikovaných pracovních sil a tendence k přetěžování produkčních schopností. Faktory působící na internacionalizaci jejich aktivit jsou součástí změn poměru na trhu, a to jak na straně poptávky či nabídky i podmínek fungování tržního mechanismu. Jde o: 1. Nástup nových technologií, které většinou přicházejí ze zahraničí. 2. Rozšíření sortimentu nabídky dovozem ze zahraničí, a to jak u investičních tak spotřebních statků. 3. Na základě „revoluce v informatice“ u spotřebitelů se silně projevuje „demonstrační efekt“ u zboží vyráběného v cizině. 4. Vzhledem k zapojení malých a středních firem do internetu vznikají možnosti prodávat do zahraničí či kooperovat se zahraničními subjekty. 5. Rostoucí objem zahraničního obchodu ovlivňuje pohyby domácí měny, a tím i postavení malých a středních firem i domácností. 6. Na jejich aktivity má vliv i mezinárodní migrace obyvatel nebo existence mezinárodního turistického ruchu. 7. Domácí úvěry, tj. podmínky jejich poskytování jsou čím dál tím více závislé na mezinárodní situaci. Základní formou činnosti malých a středních firem je zapojení (přímě či nepřímé) do mezinárodního obchodu. Většinou zde mají nezastupitelné místo zprostředkovatelské společnosti či nákupy služeb potřebné pro provedení zahraničně obchodních operací. Další formou je zde kooperace se zahraničními zastupitelskými formami. Tak dojde ke snížení transakčních nákladů, snížení potřeby finančních či osobních prostředků. V některých

111


případech kooperace v oblasti služeb či součástkové kooperace dojde k předání know-how, licencí či franchisingu. Častou formou spolupráce malých a středních podniků jsou dodavatelské smlouvy podepsané mezi velkou nadnárodní firmou a drobným podnikem. To se realizuje, jestliže velká firma může docílit příznivou cenu, respektive se jedná o zmenšení rizika v případných sociálních závazcích. Proto najme podnik, který tato rizika převezme (poskytnutí služeb, zaměstnanců atd.). Mnohdy tak vzniká kolem zahraniční společnosti roj firem, které většinou své ekonomické aktivity provádějí pro ni, případné jiné aktivity jsou pouze doplňkové. Při své činnosti musí drobné a střední firmy překonávat řadu překážek, které souvisí s nedostatkem lidských i finančních zdrojů. Nejsou schopny zajistit požadavky na celou strukturu požadovaných činností. Proto musí volit buď vytvoření společných orgánů zajišťujících tyto činnosti, nebo musí existovat struktura, která jim v těchto případech vypomáhá. Pro jejich internacionalizaci má velký význam jak stát a jím zřizované orgány, nebo samosprávné organizace (obchodní komory, průmyslové svazy apod.). Ty obstarávají potřebné informace, provádí marketingové akce, zprostředkovávají překonání jazykových bariér atd. Fungování těchto orgánů v konečném důsledku ovlivňuje nejenom formy internacionalizace, ale i její efekty.

8.5 Doporučená literatura 1. Adámková, H.: Mezinárodní monopoly ve světové kapitalistické ekonomice. Praha, Svoboda 1981 2. Bartlet, Ch. A. – Goshal, S.: Internationaleunternehmensfürung – Innovation, globaleEffizienz, differentiertes Marketing. Frankfurt am Meinz, 1990 3. Dubská, D.: Firmy se zahraniční majetkovou účastí v ekonomice ČR: oslabily, nebo dále sílí. In:Český statistický úřad Kód: e-1158-11,http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/ publ/1158-11-n_2011 Global 500. Fortune& Money. http://money.cnn.com/magazines/fortune/global/500/2011/full_list

112

In:


4. Haas, H. D. – Neumair, S. M.: InternationaleWirtschaft. Rahmenbedingungen, Akteure, räumlicheProzesse.München-Wien, R. OldenbourgVerlag 2006 5. Heiduk, G. S.: Außenwirtschaft. Theorie, Empirie interdependentenWirtschaft. Meidelberg, PhysikaVerlag 2005

und

Politik

der

7. Korten, D. C.: Keďkorpoácie vládnu svetu. II. vydání. Košice, Vyd. Mikuláš Kačko 2001 8. WorldInvestment Report 2011. New York, United Nations 2011

113

114


Téma 9: Teorie otevřené ekonomiky Osnova: 9.1 Základní vztahy makroekonomie otevřené ekonomiky 9.2 Multiplikační efekty v otevřené ekonomice 9.3 Mezinárodní ekonomické toky v ekonomice 9.4 Doporučená literatura

Učební cíl: Seznámení se s nejdůležitějšími národohospodářskými toky mezi domácí ekonomikou a zahraničím. S tím souvisí i objasnění některých dopadů na chod hospodářství

Klíčová slova: hrubý domácí produkt (HDP) hrubý národní důchod (HND), investice, majetek, multiplikátor, multiplikátor zahraničního obchodu, úspory 115


9 Teorie otevřené ekonomiky Chceme-li hodnotit vlivy procesů probíhající mezi domácími a zahraničními subjekty na ekonomiku státu, je nutné si nejprve objasnit základní kategorie, které jsou užívány. V rámci národního účetnictví je sledována tvorba a toky prostředků. Proto je tento systém standardizován, byť s některými odchylkami v rámci světa. Pro účel našeho sledování jako výchozí kategorie budou sloužit hrubý domácí produkt a hrubý národní důchod. Hrubým domácím produktem (HDP) rozumíme celkovou přidanou hodnotu na území daného státu. Naturálně se jedná o celkové množství statků vyrobených na území daného státu po odečtení mezispotřeby. Důvodem pro připočtení daně z produktu a odečtení dotací je snaha vyjádřit produkt v kupních cenách, neboť statisticky je zachycen v základních cenách. Hrubý národní důchod (HND) získáme tím, že odečteme od HDP prvotní důchody náležící nerezidentům, tj. subjektům kteří nejsou součástí státu, byť v něm působí (pobočky zahraničních společností, cizí pracovní síla) a přičtením důchodů patřící příslušníkům státu z důvodu působnosti v zahraničí (mzdová remitenda, zisky, úroky). V symbolech můžeme tedy zapsat (1) HDP = C+I+(X-M), kde C je spotřeba, I investice a (X-M) je čistý export, tj. rozdíl mezi vývozem X a dovozem M. Pro HND lze zapsat (2) HND = HDP – NY, kde NY je saldo prvotních důchodů rezidentů s nerezidenty. Pro hrubý národní disponibilní produkt (HNDP) pak platí, že: (3) HNDP = HND – NCT, kde NCT je saldo běžných transferů k zahraničí (běžné daně z příjmů a majetku, sociální dávky a dalších transferů jako dary, příspěvky do/od mezinárodních organizací atp.). 116


Pro HNDP platí, že se člení na výdaje na konečnou spotřebu C (domácnosti, vlády a neziskových institucí) a hrubé národní úspory S. Proto lze zapsat (4) HND = C+S Porovnání hrubých národních úspor a investic nám pak určuje saldo běžných transakcí rezidentů s nerezidenty, tj. bilanci běžného účtu (CAB). Proto lze zapsat: (5) S – I = CAB = (X-M) + NY + NCT Jestliže vyjádříme čistý export jako NX, pak platí: (6) S = I + NX + NY + NCT což znamená, že z hrubých úspor se financují investice a salda vnějších vztahů, tj. čistého exportu, prvotních důchodů a transferů.

9.1 Základní vztahy makroekonomie otevřené ekonomiky Pokud použijeme pro HND symbol Y, můžeme zapsat tuto rovnici (7) Y = C + S + (T - G) + (X – M), kde T jsou příjmy veřejných rozpočtů a G výdaje. Jestliže vyjdeme z toho, že růst úspor znamená růst investic a to ve svém důsledku vede k růstu důchodu, můžeme vymezit následné situace z této rovnice: (8) S = I + (T – G) + (X – M) a) T – G > 0 a X – M > 0 Znamená to, že přebytek veřejných rozpočtů a zahraničního obchodu zvyšují úspory. To se projevuje v tlaku na domácí úrokovou sazbu, která díky poklesu zvyšuje investice do ekonomiky. Pokud reálná domácí úroková sazba poklesne pod zahraniční, tak investice se obrací do nárůstu zahraničních finančních aktiv. Zároveň přebytky NX tlačí na zhodnocení domácí měny se všemi důsledky. b) T – G = 0 X – M = 0

117


Existující rovnovážná situace vede k tomu, že ekonomika se vyvíjí i rovnovážným tempem růstu. c) T – G < 0 X – M < 0 Tato situace signalizuje, že může dojít ke třem procesům, případně k jejich kombinaci. Jestliže je dosaženo deficitu veřejných rozpočtů a deficitu čistého exportu, pak v první variantě je nutné zkrátí investice, neboť značná část úspor musí být užita na pokrytí těchto deficitů. Pokles investic z časového hlediska povede ke snížení temp růstu nebo dokonce k absolutnímu poklesu důchodu, pokud úspory nebudou nižší než amortizace. Druhá varianta je čerpání chybějících úspor ze zahraničí. Znamená to získání půjček na úvěr. V daném okamžiku nesnížím úspory, avšak budoucí přírůstek Y již nebude součástí disponibilního důchodu. Třetí varianta znamená volit cestu prodeje vlastnictví. To znamená v zásadě snižování národního majetku a pro budoucno to znamená zvětšování rozdílů mezi HDP a HND. Jinak řečeno pasivum NY bude narůstat, ale veškeré negativní důsledky z produkčních aktivit zde budou zůstávat (životní prostředí, dimenze dopravní infrastruktury atd.). d) Existuje také možnost kombinací, kdy T – G < 0 a X – M > 0 a opačně T – G > 0 a X – M < 0. Zde záleží na vzájemné velikosti rozdílů deficitů a liší se od sebe dopadem na postavení měny na devizových trzích. Pasiva v obchodní bilanci mají tendenci depreciaci a aktiva k apreciaci. Tuto úvahu lze doplnit tím, že úspory zůstanou dostatečné pro potřeby investic, ale bude se měnit spotřeba domácností. Problémem je pak skutečnost, že snižování spotřeby je nerovnoměrné a vede k sociálním otřesům schopných rozkolísat celý ekonomický systém.

118


9.2 Multiplikační efekty v otevřené ekonomice V uzavřené ekonomice platí, že úspory se rovnají investicím. Proto jsou investice funkčně závislé na úsporách a nikoliv na důchodu. Graficky si to můžeme znázornit takto: Obrázek č. 1 Rovnováha v ekonomice Úspory investice S (národní úspory) C

I1 A

B

I0

0

Y0

Y

Y1

Obrázek nám říká, že při růstu úspor (investic) se mění velikost produktu. Sklon této přímky vyjadřuje mezní sklon k úsporám. Jeho velikost je zde dána MPS = BC/AB a vyjadřuje nám, jak veliký podíl při daném důchodu přináleží na úspory. Platí zde, že sklon ke spotřebě a klon k úsporám jsou rovny 1. MPC + MPS = 1 Pro vzestup produktu vlivem zvýšení investic pak platí, že: (9) (I1 – I0) / Y1 – Y0 = BC/AB = MPS Proto můžeme zapsat (10) Y1 – Y0 =

* (I1 – I0)

Ekonomicky to znamená, že přírůstek důchodu je roven přírůstku investic a jejich multiplikačnímu efektu. Výraz

nazýváme multiplikátorem. 119


V otevřené ekonomice však není multiplikační efekt roven efektu v uzavřené ekonomice. Pro vysvětlení této skutečnosti se vraťme k rovnici vnější rovnováhy, kterou můžeme zapsat jako (11) S + M = I + X Při tom export domácí země je chápán také jako import zahraničí. Protože z hlediska vyvážející země je poptávka po jejím vývozu exogenní veličinou, nezávisí na velikosti Y, je naopak levá strana úspory a import funkcí důchodu Y. Grafickým znázorněním získáme následný obrázek. Obrázek č. 2 Vnější rovnováha exportující ekonomiky I, X, S, M

S+M C

E A

B

I+X

D Y

0

F

G

Vzhledem k exogennosti I + X k důchodu je přímka rovnoběžná s osou důchodu. Interpretace je stejná jako u obrázku č. 1, pouze zde dochází k součtu MPS a mezního sklonu k importu (MPM). Mezní sklon importu nám říká, o kolik vzroste import, vzroste-li důchod o jednotku. Platí zde následná formalizace: (12)

AB = (

) * DE,

je multiplikátor zahraničního obchodu.

kde

Jiný pohled na vnější rovnováhu získáme, pokud upravíme rovnici 11. Pak lze zapsat (13)

S–I=X–M

Tato rovnice nám říká, že bilance zahraničního obchodu je spjata s rozdílem úspor a investic, tj. s čistými investicemi v zahraničí. Pro průběh funkce S – I platí, že úspory a 120


investice rostou s velikostí důchodu. Naopak u levé strany platí, že s růstem důchodu roste import, ale export není funkcí důchodu. Průběh funkce bude tudíž s růstem důchodu klesat. Proto získáváme tento obrázek. Obrázek č. 3Obchodní bilance čisté investice v zahraničí X – M – obchodní bilance X, M, S, I S – I (čisté investice v zahraničí) E

y 0

Y

Vnější rovnováha nastává v průsečíku obchodní bilance a čistých investic v zahraničí. Je to stav, kdy je v rovnováze produkt Y (0 +Y) a obchodní bilance (E-Y). Pro multiplikátor zahraničního obchodu obecně platí, že je menší než v uzavřené ekonomice. Důvodem je skutečnost, že část podnětů se díky otevřenosti dostane do zahraničí a stimuluje tamější ekonomiku. Na druhé straně platí i opak, že ze zahraničních ekonomik přicházejí také multiplikační efekty. Znamená to i fakt, že v otevřené ekonomice působí zvýšení poptávky se stejným efektem jako u investičního multiplikátoru a zároveň dochází k růstu saldy obchodní bilance. Růst salda obchodní bilance znamená i snížení poptávky po importu. Důsledkem je vzrůst důchodu. V zásadě to znamená, že při vzrůstu důchodu na základě vzestupu aktiva salda obchodní bilance dojde ke zvýšení odlivu kapitálu (investic) co zahraničí.

121


Obrázek č. 4 Vzestup salda obchodní bilance a čisté investice v zahraničí

X -M S -I E1 E0

0

Y1

Y0

Další varianta, která může nastat, je vzrůst produktu. Viz obrázek č. 5. Obrázek č. 5 Růst důchodu a čisté investice v zahraničí X-M S-I E0 E1

Y0

Y1

Dojde-li k vzestupu výdajů v ekonomice a multiplikačním efektem se posune důchod Y0 na novou úroveň Y1, pak také dochází ke snižování přebytku zdrojů v zahraničí. Jinak řečeno, neuvážené stimulování domácí ekonomiky může růst k zadlužování, a tudíž při regulování domácí ekonomiky je nutné dbát i vnějších důsledků.

122


9.3 Mezinárodní ekonomické toky v ekonomice Jestliže integrujeme veřejný sektor do souhrnných veličin, můžeme na základě rovnice (7) zapsat: (14) Y + M = C + I +X Na levé straně máme veškeré hmotné a nehmotné statky spotřebovávané v ekonomice, ať vyrobené doma či dovezené ze zahraničí. Na pravé straně jsou celkové důchody v ekonomice, jak ve spotřebě, nákupu investic či získané exportem. Při tom C + I jsou domácí výdaje, které však mohou být realizovány jak nákupy na domácím, tak i zahraničním trhu. Proto můžeme zapsat: (15) C = Cd + Cz I = Id + Iz kde dolní index d znamená domácí a zahraniční. Při tom zde platí, že Cz + Iz = M. Potom můžeme upravit rovnici (12) následně: (16) (17)

Y = C + I +X – (Cz + Iz) Y = Cd + Id + X

Jestliže označíme celkovou absorpci, tj. celkové domácí výdaje, v ekonomice symbolem A, kdy platí A = C + I, pak zavedením předpokladu (13) získáme (18)

A = Cd + Id + M

Chceme-li určit vztah mezi důchodem a výdaji příslušníků státu, získáme vztahy (19) (20)

Y–A=X–M Y–X=A–M

Znamená to, že HND a celkové domácí výdaje jsou si rovny pouze v případě nulového salda zahraničního obchodu. Čím je větší export než import, tím je větší vytvořený důchod než absorpce v ekonomice. Znamená to, že značná část důchodu „odtéká“ prostřednictvím exportu. Jak je výše řečeno, v uzavřené ekonomice jsou si úspory a investice rovny. Jestliže důchod Y nám zde reprezentuje HND, pak zbývá ještě zvážit vliv transakce NCT.

123


Na základě rovnice (4) můžeme zapsat: (21) Y = C + S + NCT Jestliže budeme zvažovat přínos důchodových toků k majetku, vyjdeme z následné rovnice: (22)

S = I + (X – M – NCT)

Zde mohou nastat dva případy, kdy je (X – M – NCT > 0), a nebo (X- M –NCT< 0). V prvním případě jsou úspory větší než investice, neboť zde existuje přebytek bilance výkonů a v druhém případě dochází k zahraničnímu zadlužení. Tuto situaci nám zachycuje další rovnice: (23)

S = I + (Ke – Ki)

Rovnice nám říká, jaký je vztah mezi úsporami a národním jměním za určitou periodu. Ke zde reprezentuje vyvezený kapitál do zahraničí a Ki dovezený kapitál ze zahraničí. Z toho vyplývají i tyto důsledky: 1. Přírůstek majetku (S) je roven navýšení hmotného majetku (I) a změně v zahraničním majetku (Ke – Ki). 2. Z hlediska změny finančního majetku (hotovostní peníze + pohledávky – závazky) a věcného majetku spolu vzatých platí, že změny v celkovém majetku jsou dány změnami věcného majetku a změnami v čistém zahraničním majetku. 3. Z toho vyplývá, že z pohledu mezinárodní ekonomie jsou změny ve finančním majetku rovny změnám v čistém zahraničním jmění. 4. Změny ve finančním majetku jsou národohospodářsky nulové, jestliže existuje rovnost mezi Ke a Ki.

9.4 Doporučená literatura 1) Ethier, W. J.: ModerneAußenwirtschaftstheorie. München, Wien, Oldenbourg 1994 2) Krugman, P. R. – Obstfeld, M.: InternationaleWirtfschaft. Theorieund Politik der Außenwirtschaft. C. Auflage. München – Boston – San Francisco – Harlow – Don Mills – Sydney – Mexico City – Madrid – Amsterdam, Pearson Studium 2004 3)Rose, K. – Sauernheimer, K.: Theorie der Außenwirtschaft 12. ÜberarbeiteteAuflage. München, Verlag Franz Vahlen 1995

124


Téma 10: Platební bilance Osnova: 10.1 Monetární teorie vnějších ekonomických vztahů 10.2 Vymezení platební bilance 10.2.1 Principy sestavení platební bilance 10.2.2 Struktura platební bilance

10.3. Vyrovnávací procesy na platební bilanci 10.3.1 Cenový mechanismus vyrovnávání platební bilance 10.3.2 Důchodový mechanismus vyrovnávání platební bilance 10.3.3 vyrovnávání platební bilance na základě směnných kurzů 10.3.4 Transferový problém


Učební cíl: Definování základních principů pohybu v monetárním sektoru světové ekonomiky a představení nejdůležitějšího nástroje pro zobrazení peněžních toků mezi domácím a zahraničním hospodářstvím.

Klíčová slova: běžný, finanční, kapitálový účet, monetární sektor, transferová problém, vyrovnávací proces 125


10 Platební bilance 10.1 Monetární teorie vnějších ekonomických vztahů Ekonomické vztahy a vazby se neodehrávají pouze v tocích pohyb vyvolává změny v národních ekonomikách. Avšak hospodářství kromě reálního sektoru existuje monetární zprostředkovávat koloběh statků mezi jednotlivými subjekty tvorbě rezerv, distribuci důchodů atd.

zboží a služeb, i když jejich je známo, že v národním sektor, jehož funkcí je ekonomiky, napomáhat při

Obdobně lze pochopit i monetární analýzu fungování mezinárodních ekonomických vztahů. Při tom zde existuje řada zvláštností, které musíme respektovat při interpretacích průběhu monetárních procesů v mezinárodní dimenzi. Jejich značná část je spojena s existencí suverenity států. Typickým příkladem je existence mnoha systémů domácích měn, čímž se komplikují transakce prováděné při obchodování v mezinárodním měřítku. Stačí se např. podívat na některé platební operace. V České republice mohou ostříhat amerického turistu za 5 dolarů, v SRN za 10 dolarů a doma je ostříhán za 15 dolarů. Takovéto rozdíly lze ukázat na řadě příkladů, což nám říká, že proces tvorby směnného kurzu mezi různými zeměmi je z hlediska vysvětlení souvislostí fungování ekonomiky složitým problémem, nikoliv jednoduchým směnným aktem. Ceny, které fungují v národním hospodářství, nejsou jednoduše přenositelné do procesů světové ekonomiky, neboť existují různé daňové systémy, takže je nelze bez určitých korekcí srovnávat. S cenami mohou souviset rozdíly z hlediska jiného zastoupení veřejných statků, jiných systémů sociálního zabezpečení atp. Tyto a další sociálně ekonomické momenty determinující reálný život v rozdílných hospodářských systémech vedou k formování specifické teorie monetárních procesů ve světové ekonomice. Její podstata je sice stejná jako uvnitř národního hospodářství, tj. plní svoji funkci jako prostředek směny, platební prostředek, ukazatel míry hodnot a měřítko cen a uchovatele hodnoty. Jenomže tyto funkce plní v rozdílných podmínkách, takže kategorie světové peníze je již z principu složitější.Světové peníze nemohou existovat v podobě „nuceného oběhu“, musí být přijímány všemi subjekty vstupujícími na světový trh, jinou míru abstrakce pro své pochopení vyžaduje např. kategorie mezinárodní úrokové sazby nebo 126


mezinárodní pohyb kapitálu. Proto snaha porozumět pohybům ve světovém hospodářství musí vycházet z integrace poznatků, jak reálné tak i monetární sféry fungování světové ekonomiky. Východiskem pro naše další úvahy bude tzv. Walrasův zákon, který vyjadřuje rovnováhu mezinárodních peněžních toků. Formálně jej lze zapsat takto: (pi * M – pe * X – E) – C = 0 Symbol pi vyjadřuje ceny importu, M množství importu, Pe ceny exportu, X množství exportu, E hodnotu čistých úroků a zisků ze zahraničí, C je hodnota čisté peněžní poptávky po zahraničních majetcích. Tato rovnice nám vyjadřuje skutečnost, že vše, co do ekonomiky přichází, musí být zaplaceno, a tudíž celková hodnota poptávky na všech trzích musí být vyrovnána. Při tom se zde jedná o plnohodnotné peníze, takže peníze sami o sobě zde můžeme považovat za majetek. Vzhledem k tomu můžeme zapsat: (1)

(2)

(piM – peX – E) – C + B = 0,

kde B je symbol pro čistou poptávku po penězích v domácí ekonomice a C to, jak po domácí tak zahraniční měně (např. zlato a měny založené na dlouhodobě fixních kurzech). Symbol C je zde omezen na poptávku po nemonetárních majetcích. Po úpravě můžeme zapsat: (3)

B = (pe X – piM + E) + C,

což je rovnice základního pojetí platební bilance, kde změna peněžních prostředků B je výsledkem výkonu ekonomiky vzhledem k zahraničí (bilance čistého exportu (peX – piM) o rozdílu důchodových příjmů a výdajů) a bilance kapitálových toků C. Dále se v této kapitole budeme věnovat platební bilanci, která nám tyto peněžní toky zachycuje.

10.2 Vymezení platební bilance Z ekonomického hlediska je platební bilance tokovou kategorií. Zahrnuje v sobě veškeré peněžní vyjádření transakcí provedených mezi domácí ekonomikou a zahraničím za určité časové období (měsíc, čtvrtletí, rok). Jako domácí subjekty (rezidenti) jsou chápany ekonomické jednotky se sídlem v dané zemi, nebo se jedná o závody a pobočky produkující

127


na území daného státu. Ve smyslu platební bilance jsou domácími subjekty chápáni i zahraniční pracovníci, avšak turisté jsou již bráni jako zahraniční subjekty. To platí i pro zahraniční zastupitelství či pohyby cizích vojsk. Všechny nákupy, které tyto subjekty provedou, jsou již zahraničními transakcemi. Hlavní role platební bilance je informativní. Umožňuje nám posoudit velikost sepjetí domácí ekonomiky se zahraničním prostředím a její údaje umožňují dělat závěry o průběhu a důležitosti dílčích procesů probíhajících mezi domácí ekonomikou a ostatním světem. Tímto způsobem nás platební bilance upozorňuje i na případná rizika vývoje, a tím nám umožňuje přijímat strategie dalšího postupu, které adekvátně reagují na podmínky ve světě. Pod ekonomickými transakcemi rozumíme převody zboží, služeb a majetkových nároků mezi domácími subjekty zahraničním. Do nich vstupuje jak stát, centrální banka, veřejnoprávní i soukromé subjekty, právnické i fyzické osoby a nabývají rozličných forem. Aby byly tyto transakce mezinárodně porovnatelné, musí být zpracovány podle jednotné metodiky.42 10.2.1 Principy sestavení platební bilance Logika sestavování platební bilance vychází z následných principů, které určují její podobu: 1. Jako každá bilance má stranu aktiv a pasiv. Pod aktivními operacemi jsou chápány takové transakce, jejichž důsledkem je zvýšení devizových prostředků v ekonomice. Přírůstek zahraničních peněz je v teoretické rovině chápán jako přírůstek plnohodnotných peněz, a tudíž dochází k růstu bohatství. Naopak pasivní operace snižují zásobu deviz, tj. dochází k odlivu prostředků do zahraniční. 2. Tím, že se jedná o kategorii toku, nedochází zde k bilanci stavových veličin, ale pouze jejich změn. Při zjišťování jejich velikostí sehrává velkou roli jejich přepočet podle zvoleného kurzu měny. Proto některé změny mají spíše statistický než reálný dopad. 3. Platební bilance je sestavována na základě podvojného účetnictví. V zásadě to znamená, že každou výkonovou transakcí právnických i fyzických osob musí provázet protipohyb. Jinak řečeno za získání zboží, služby, majetkového podílu musí být zaplaceno a naopak za získání zboží, služby, majetkového podílu jsou získány peněžní prostředky. Z tohoto principu musí být platební bilance vždy vyrovnána rozdíly, mohou být v bilanci jednotlivých účtů, z nichž se skládá, neboť ke každému výdaji musí odpovídat příjem.

42

Existují různé dílčí varianty, i metodika se vyvíjela v čase. V současnosti je většinou přebírána s dílčími korekcemi metodika Mezinárodního úvěrového fondu. K ní blíže viz:

128


4. Ne všechny finanční transakce mezi rezidenty a nerezidenty jsou přesně zachyceny. Část jich je zachycena na základě statistických výběrových šetření, což vede k nutnosti odstranit rozdíly vzniklé v procesu sestavování platební bilance. 10.2.2 Struktura platební bilance Vyjdeme-li z obecně ekonomického uvažování, pak můžeme rozdělit platební bilanci do dvou velkých celků. Na základě dvou rozdílných typů transakcí, které jsou na ni zaznamenávány. Jedná se o: 1. Výkonové transakce, kde jsou měřeny hodnoty související se zhotovením zboží a služeb a jejich realizace v zahraničí. 2. Finanční transakce, které se odehrávají na základě závazků a vlastnických práv. V případě výkonové bilance, která měří saldo finančních transakcí souvisejících s chodem ekonomiky, se vytvořila představa, že přebytková výkonová bilance je výrazem síly hospodářství. Ale to samozřejmě nemůže platit jako teorem pro celý svět. Vyjdeme-li z Walrasovy koncepce rovnováhy, pak by musela existovat někde země X, která by neustále dlouhodobě absorbovala kapitál, a při tom by ani neodváděla zisky a ani neexportovala. A to je za hranicí racionální ekonomické představy. Z hlediska fungování světového hospodářství musí existovat různá časová období přebytku či deficitu výkonové bilance, přílivu či odlivu prostředků z finančních transakcí. Reálná vyrovnanost systému je zabezpečena mechanismy, jejichž popis je v subkapitole 10.3. Pokud se podíváme na konkrétní členění platební bilance v České republice vydávané Českou národní bankou, zjistíme tuto strukturu.43

43

Viz Zpráva o platební bilanci 2010. Praha, ČNB 2011. Zde je možno nalézt i podrobnější členění, další podrobnosti viz server ČNB. – www.cnb.cz

129

A. Běžný účet A1. Obchodní bilance Vývoz Dovoz A2. Bilance služeb Příjmy Výdaje A3. Bilance výnosů Příjmy Výdaje A4. Běžné převody Příjmy výdaje B. Kapitálový účet C. Finanční účet C1. Přímé investice C1.1 v zahraničí C1.2 zahraniční v tuzemsku C2. Portfoliové investice C2.1 aktiva C2.2 pasiva C3. Finanční deriváty C3.1 aktiva C3.2 pasiva C4. Ostatní investice C4.1 aktiva C4.2 pasiva D. Saldo chyb, opomenutí, kurzové rozdíly E. Změna devizových rezerv Logika tohoto členění vycházející z metodologie Mezinárodního měnového systému je následující: Běžný účet platební bilance (A) se skládá ze tří procesů probíhající mezi zeměmi. První proces ukazuje na mezinárodní dělbu práce, zapojení do mezinárodní produkce a spotřeby statků, a to jak v oblasti materiální tak nemateriální činnosti. Druhý proces souvisí s transfery důchodů na základě vlastnictví faktoru využívaných na území daného státu. Proto v bilanci výnosů se odráží jak příjmy domácích občanů ze zaměstnání v zahraničí, tak i příjmy z domácích investic do zahraničí (úroky, dividendy, reinvestované zisky). Totéž se samozřejmě odráží i ve výdajích, tj. platbách za tyto faktory do zahraničí. Třetím procesem 130


souvisejícím s chodem ekonomiky jsou transfery (převody). Jedná se o transakce vedoucí k převodu peněz do a ze zahraničí, avšak bez pohybu protihodnoty. Jsou to např. platby za členství v OSN, příjmy z členství v EU, soukromé transfery atp. Kapitálový účet (B) je souhrnem transakcí související s převodem majetku na základě migrace obyvatel (např. sňatek a následné přestěhování s převodem majetku), transakce převádějící nefinanční hmotná aktiva a nehmotná práva (např. prodej licencí a patentů). Finanční účet (C) zahrnuje změny v zahraničních pohledávkách a závazcích. Export kapitálu je zde chápán jak zvýšení pohledávek nebo snížení závazků vůči zahraničí. Import kapitálu jako snížení pohledávek a zvýšení závazků. Při tom import kapitálu je aktivní operace a export kapitálu pasivní operace. Jejich bilance je označována jako čistý kapitálový export. Přímé investice, jak bylo již dříve uvedeno, jsou majetkové podíly zajišťující spoluúčast či ovládnutí zahraniční firmy. Portfoliové investice zahrnují držbu cenných papírů, které nejsou spjaty s výkonem vlastnických práv v zahraničí, poskytují možnost výnosů. Finančními deriváty jsou toky prostředků souvisejících s vytvořením druhu cenných papírů, kdy transakce jsou prováděny na základě terminovaných obchodů. U ostatní investic jsou účtovány úvěrové operace finančních a nefinančních investic, vlády a centrálních bank. Jsou členěny na krátkodobé a dlouhodobé (splatnost do a nad jeden rok). Další části platební bilance je saldo chyb, opomenutí a kurzové rozdíly (D). Již název říká, že zde jsou prováděny účetní operace související s problematikou statistické praxe zjišťování údajů a vzniklých disparit. Poslední částí platební bilance je změna devizových rezerv (E). Jestliže dojde při součtu dílčích bilancí A až D k nenulovému rozdílu, pak musí dojít ke změně stavové veličiny zásob deviz. Dojde-li k zápornému výsledku součtu A až D, doplní se tento tok z devizových rezerv. Jejich snížení je zaúčtováno jako plus. Naopak u přebytku bilancí A až D „odchází“ z toku do rezerv, a tudíž jejich zvýšení je započítáno jako mínus.

10.3 Vyrovnávací procesy na platební bilanci V zásadě existují tři základní mechanismy, pomocí nichž dochází k procesům přizpůsobení se poruchám rovnováhy dílčích bilancí platební bilance. Jedná se o:

131


1. důchodový mechanismus, 2. cenový mechanismus, 3. mechanismus směnných kurzů. Vyplývá to z úvahy, že mezinárodní obchod je funkcí cen a důchodů, neboť nabídka a poptávka jsou závislé na cenách P a důchodech Y. Projevuje se zde i vliv přepočtu kurzů měn (r). 10.3.1 Cenový mechanismus vyrovnávání platební bilance Jde o situaci, kdy existuje pevný směnný kurz a dochází k rozdílům mezi cenovými hladinami u jednotlivých zemí. Tuto záležitost vysvětlil již D. Hume, který ukázal, že na ceny má vliv pohyb peněžní masy. Ta v zemi s vyšší peněžní masou (vyšší cenou) snižuje poptávku po domácím zboží a zvyšuje poptávku po importu. Tím dochází k přesměrování toků zahraničního obchodu, tím i toků plateb a začne působit mechanismus na odbourávání přebytku platební bilance. Rovnováha v ekonomikách nastává v okamžiku, kdy abstrahovala od transakčních nákladů zahraničního obchodu, existují stejné cenové hladiny a poměr cen. Je to také způsobeno tím, že si lze představit pohyby nejenom na základě cenových hladin, ale i cen jednotlivého zboží. Je-li cena jednoho produktu v domácí ekonomice nízká, je realizována v zahraničí, snižuje se zde jeho nabídka a roste cena. Naopak na světových trzích roste jeho nabídka a klesá jeho cena. 10.3.2 Důchodový mechanismus vyrovnání platební bilance Vyrovnávání platební bilance pomocí důchodového mechanismu je založeno na základě úvah J. M. Keynese. Výchozím předpokladem je zde hypotéza, že při pevných směnných kurzech dochází k přerozdělení důchodů na základě zvýšení poptávky v zahraničí. Jde o to, že vzniklý přebytek platební bilance vyvolá takové důchodové efekty, že dojde k odbourávání jejího přebytku. Pro vysvětlení vyjděme z toho, že při pevných směnných kurzech a cenách je platební bilance funkcí Y a její saldo zjednodušíme na X-M. Pak můžeme zapsat, že (4) ΔPB = ΔX – ΔM,

132


tj. změna platební bilance závisí na změně exportu a importu. Vezmeme-li dále mezní míru úspor s a mezní míru importu m, můžeme zapsat funkcí úspor a funkcí importu. (5) S = sY (6) M = mY a pro jejich přírůstky zapíšeme (7)ΔS = s *ΔY (8)ΔM = m*ΔY Pak na základě dříve uvedené rovnováhy A + M = I + X a při konstantních investicích získáme výraz (9) ΔX = ΔS + ΔM Tuto rovnici upravíme na základě (5) a (6) a můžeme zapsat (10)

ΔX = S*ΔY + m*ΔY → ΔX = ΔY (s + m)

a pro změnu důchodu platí (11)

ΔY =

Nahradíme-li ve výrazu (4) AM, můžeme pomocí výrazu (8) zapsat (12)

ΔPB = ΔX – m *

Dále upravíme výraz 1 (13)

ΔPB =

Výraz

) na

a pak můžeme zapsat

* ΔX je multiplikátor platební bilance a AX je autonomní vzestup exportu. Změna

platební bilance je tak dána sklonem k úsporám a sklonem k importu. To znamená, že roste-li s důchodem rychleji sklon k importu než sklon k úsporám, dochází ke snižování přebytku platební bilance. Jestliže mezní míra importu m je rovna 0, pak zůstává na základě růstu exportu přebytek platební bilance, a jestliže je mezní míra úspor rovna 0, je platební bilance vyrovnaná APB = 0.

133


10.3.3 Vyrovnávání platební bilance na základě směnných kurzů V tomto způsobu vyrovnávání jde o to, že směnný kurz měny je relativní cena zahraniční měnové jednotky (devize), která je vyjádřena v množství domácích peněžních jednotek. Jestliže je směnný kurz roven 2, pak dochází ke směně dvou domácích peněžních jednotek za jednotku zahraniční. Aniž se na tomto místě budeme zabírat teorii směnných kurzů, můžeme vytvořit následnou rovnici: (14)

PB = X – M = f (p) = f (

, kde dPB/dp pro stabilní Y.

Tento zápis nám říká, že platební bilance je funkcí poměru zahraniční cenové hladiny (Pz) násobený směnným kurzem a domácí cenové hladiny (Pd). To znamená, že změna platební bilance (PB) je dána změnou reálných cen (P). Znamená to, že při stoupajících zahraničních cenách roste směnný kurz (nebo při klesajících domácích cenách), což má za důsledek redukci deficitu platební bilance. Jinak řečeno, jestliže jsem platil za zboží směnným kurzem 2 domácí peněžní jednotky za 1 zahraniční peněžní jednotku a nyní budu platit v poměru 1:1, klesne potřeba mých plateb o polovinu (nezvažuji-li další změny). Platí i opačný proces. Znamená to, že pokud budou měnové kurzy stabilní, nelze očekávat změny v oblasti vyrovnáním na platební bilanci. Za optimální lze považovat proces, kdy dochází k udržování rovnováhy platební bilance odpovídajícími změnami směnných kurzů a cenových hladin. Toto platí při tzv. „normálních reakcích“ platební bilance. Mohou se vyskytovat však různé abnormality, což závisí na elasticitách, ale to zde není předmětem našeho rozhovoru. 10.3.4 Transferový problém Na průběh vyrovnávání platební bilance mají i vliv přesuny finančních zdrojů. Znamená to, že ekonomické subjekty domácí ekonomiky musí přenést do ciziny ekonomický příspěvek T, o který se zmenší peněžní masa domácí ekonomiky a zvětší u zahraničí. Jedná se např. o zahraniční pomoc, platby reparací atp. Existují dvě roviny transferového problému. V první rovině jde o vztah finančních a reálných transferů. Analýza problému jde následujícími kroky. Před započetím transferu platí rovnice (15)

M – X = C + E,

134


kde C je čistý prodej finančních zdrojů cizincům a E čisté důchody ze zahraničních investic. Jestliže C a E jsou rovny 0 a dojde-li k transferu, platí: T + M = X + C´ To znamená, že transfer byl uhrazen z prodeje zboží či dodatečných finančních zdrojů. Pokud je C´= 0, pak hovoříme o kompenzaci transferu, pokud je C´> 0, nedošlo ke kompenzaci a stát platící transfer snížil své finanční zdroje nebo se zadlužil. Může dojít i k situaci překompenzování, tj. C´< 0. To má vliv na druhou rovinu, na dopady transferu pro fungování obchodní (platební) bilance. Jde o to, že teoretickým snížením důchodu klesá sklon k importu v domácí ekonomice, tj. může nastat tendence k snížení importu. Naopak v ekonomice, která získala dodatečný důchod, může narůstat sklon k importu, což vyvolá modelově růst poptávky po zboží v cizině, a tím i k celkovému růstu domácí ekonomiky, která začne být exportně orientovaná.

10.4 Doporučená literatura 1. Glisman, H. H. – Horn, E. J. – Nehring, S. – Vaubel, R.: Weltwirtschaftslehre. EineproblemorientierteEinführung. I. AußenhandelsundWährungspolitik.Götingen, VandenhoeckundRuprecht 1992 2. Jarchov, H. J. – Rühmann, P.: MonetäreAußenwirtschaft. I. MonetäreAußenwirtschaftstheorie. 4. Überarb. underw. Auflage Göttingen, VandenhoeckundRuprecht 1994 3. Rose, K. – Sauernheimer, K.: Theorie der Außenwirtschaft 12. ÜberarbeiteteAuflage. München, Verlag Franz Vahlen 1995 4. Zpráva o platební bilanci 2010. Praha, ČNB 2011. In: www.cnb.cz

135

136


Téma 11: Mezinárodní finanční trhy Osnova: 11.1 Mezinárodní měnový systém 11.1.1 Vývoj mezinárodního měnového systému 11.1.2 Současný měnový systém a jeho problémy

11.2 Formy mezinárodního finančního trhu 11.2.1 Mezinárodní peněžní trhy 11.2.2 Mezinárodní kapitálové a úvěrové trhy 11.2.3 Mezinárodní devizové trhy

11.3 Teorie směnných kurzů 11.4 Doporučená literatura

Učební cíl:Vytvoření obrazu o způsobu provádění peněžních operací na mezinárodních finančních trzích a vysvětlení principů fungování směnných kurzů.

Klíčová slova: bimetalismus, devizový, kapitálový, peněžní a úvěrový trh, mezinárodní měnový systém, monometalismus, peníze, směnný kurz 137


11 Mezinárodní finanční trhy Základem pro pochopení fungování mezinárodní finanční soustavy je fungování mezinárodního měnového systému. Jeho stav a mechanismy nám „transformují“ „národní“ měnové soustavy a podmiňuje formy aktivit „národních“ finančních institucí na mezinárodních trzích. V současné etapě globalizace je zároveň již možné dokonce opustit představu výstavby „zdola“ a přejít k modelovému předpokladu, že rozhodující jsou světové procesy a „národní měnové systémy“ lez chápat pouze jako lokální variance světových peněz. Byť tento model není ještě naplněn ve všech předpokladech, je již pozorovatelný v některých aspektech. Je to způsobeno: 1. homogenním charakterem peněz, 2. technickým vývojem v oblasti obchodování s peněžními prostředky (internet, elektronické peníze, bankovní propojení na celém světě, propojení burz atd.), 3. uvolňování překážek v mezinárodním pohybu peněz a kapitálu. 4. internacionalizace produkčních kapacit, 5. zvýšením pohybu lidí ve světové ekonomice (turistický ruch, zahraniční pracovníci). Proto se nejdříve věnujme problematice mezinárodního měnového systému.

11.1 Mezinárodní měnový systém 11.1.1 Vývoj mezinárodního měnového systému Metodologicky platné tvrzení, že pochopení dějin určitého jevu nám umožňuje porozumět jeho soudobému stavu, má v oblasti mezinárodního měnového systému obzvláště silnou platnost. Důvodem je fakt neustálého probírání a rozvíjení minulých forem a jejich přizpůsobování potřebám měnícího světa. Přílišná diskontinuita nových přístupů a konzervativních, tj. ověřených, provázaných a vyzkoušených postupů vede často neúnosným rizikům a poruchám. Příkladem se mohou uvést obtíže při obchodování s futures spojení se zániky či ohrožení postavení bank, poruchy na hypotečních trzích, nebo potíže při zavádění společné měny. Zároveň historie mezinárodního měnového systému slouží jako nástroj pro hodnocení jednotlivých funkcí a jejich naplňování v současnosti.

138


Prvním měnovým systémem, který se objevil v mezistátním obchodě a vyrovnávání plateb byl mechanismus založený na drahých kovech – zlatu a stříbru. Ty sloužily jako všeobecný ekvivalent pro vytváření mezinárodních cen i jako uchovatel hodnot a platební prostředek. Výhodou bimetalistického systému byla skutečnost, že množství peněz bylo regulováno cenovým mechanismem, bez zásahu státu.44 Jednalo se o plnohodnotné peníze, které měly hodnotu samy o sobě, takže bez problému tvořily funkci pokladu (rezerv). Zároveň disponovaly užitnou hodnotou, tj. měly alternativní, nemonetární užití. V případě, že cena nemonetárního drahého kovu z důvodů vyšší poptávky stoupla, přeměnila se na něj část monetárního kovu, což v podstatě znamenalo zmenšení množství peněz a růst jejich ceny. Růst ceny kovu umožňoval jeho zvýšenou těžbu. Při vzestupu ceny peněz se zvyšovala výnosnost dolů, což umožnilo jít do horších nákladových podmínek pro jeho získání. Došlo ke změně v rozdělení vynaložené práce ve prospěch získání peněz. Byla-li naopak menší poptávka, cena peněz klesla, náklady na získání drahých kovů vzrostly a část nerentabilních těžeb se zastavila. Modelově to vyjádřil Walras systémem pěti rovnic ve své práci Elements d ekonomie politiquepure: (1) S = S´+ S´´, což nám říká, že celkové množství stříbra se dělí na monetární (S´) a nemonetární (S´´). Totéž platí pro zlato: (2) Z = S´+ Z´´ Další rovnice nám říká, že poptávka po nemonetárním zlatě je funkcí reálného světa. (3) S´´ = f (p) s f´< 0, kdy p = ps/pw, přičemž symbol ps je cena stříbra a pw cena nestříbrného zboží. Obdobně to pro zlato zapíšeme: (4)Z´´ = F(π)

F´< 0

44

Jde zde o modelovou představu ve smyslu tvorby systému, nikoliv o ražbu mincí. Ta povětšinou byla pod kontrolou panovníka, který určoval kvalitu měny. Ale nám zde nejde o popis vývoje peněz, nýbrž o formování základu systému. K vývoji peněz viz např. Nohejlová-Prátová, E.: Základy numismatiky. Praha, Academia 1975

139


Hodnota peněžního oběhu je pak (5) S´* p + G´π = H Koncem 18. století se začal prosazovat do mezinárodních monetárních vztahů monometalismu, tj. hlavní roli začalo sehrávat zlato. V 19. století se pak vyvinul systém zlatého standardu, kdy dochází k oběhu plně krytých papírových peněz.45 Výhodou zlatého standardu bylo to, že si zachovával funkce bimetalistického systému, zjednodušil je a zároveň umožnil snížit náklady na oběh peněz díky tisku papírových znaků. Směnitelnosti za zlato byla přerušena za 1. Světové války a po ní byl obnoven v omezené míře. Šlo o podobu standardu zlaté devizy (slabší měna byla fixně navázána na plně směnitelnou měnu) či slitkový zlatý standard (váhové omezení minimálního množství výměny peněz za zlato). Tento systém se postupně rozpadl po Velké hospodářské krizi 1929-1932 a až na výjimky nebyla obnovena směnitelnost měn za zlato. Zlato bylo používáno na nezbytné, strategické platby, které většinou souvisely s přípravou 2. Světové války. Již během ní vznikly jednání mezi USA a Velkou Británii na obrysech nového světového měnového systému. Výsledkem bylo vytvoření Brettonwoodského měnového systému. 46 Fakticky šlo o dolarový zlatý standard, kdy dolar byl fixně navázán ke zlatu a ostatní měny byly spjaty fixním kurzem (odchylka ± 1%) k dolaru. Nedařilo-li se jim udržet tento kurz ani přes úsilí centrálních bank, byly nuceny měny devalvovat (revalvovat) svůj kurz. Slabinou tohoto systému byl vztah dolaru ke zlatu. Jakmile jej nebyly Spojené státy, díky svému ekonomickému vývoji po 2. Světové válce, schopny udržet, došlo k jeho rozpadu. Proto válka ve Vietnamu byla posledním úderem a Brettonwoodský systém na přelomu 60. a 70. let skončil. Později byl nahrazen tzv. Jamajským měnovým systémem, který po dílčích modifikacích trvá od poloviny 70. let dodnes. 11.1.2 Současný měnový systém a jeho problémy Jamajský měnový systém reagoval na potíže dolarového standardu těmito kroky:

45

Konkrétní formy byly složitější, konkrétní poměry u množství papírových peněz a velikosti zlatých rezerv se lišily. Blíže viz Nort, M.: Kleine Geschichte des Geldes. München,, H.C. Beck 2009 46 Vývoj byl komplikovanější, zde jde pouze o popis mechanismu, nikoliv forem, etap a fází Brettonwoodského měnového systému.

140


a) b) c) d) e)

Došlo k tzv. demonetarizaci zlata, tj. zrušení oficiální směnitelnosti měn za zlato. Zlato jako rezerva vystupuje vůči penězům v podobě tržní ceny. Mimo fixní směnné kurzy byly akceptovány flexibilní směnné kurzy. Jako světové peníze kromě dolaru začínají vystupovat i některé další národní peníze. Zesiluje role SDR (zvláštních práv čerpání), které v elektronické podobě vznikly v roce 1970 a jsou určeny pro operace centrálních bank v rámci Mezinárodního měnového fondu.

Mezinárodní měnový fondy, jako jedna z brettonwoodských institucí, díky těmto procesům uvolnil režimy směnných kurzů valut. Je umožněna existence: a) fixního kurzu, kdy je stanoven pevný poměr vůči jiné měně (měnová unie), b) fixního kurzu ve formě CurrencyBoard, kdy země na základě zákona, stanovující způsob provádění, se zavazuje směnovat měnu, c) fixního kurzu navázaného na koš měn, d) stupňovitě proměnného kurzu a to buď ve formě crawlingpeg (pevný kurz je pravidelně malými změnami přizpůsobován vývoji), nebo formě adjustablepeg, kdy je kurz držen v určitém pásmu, e) řízeného floatingu, tj. relativně flexibilní kurz, kdy centrální banka intervencemi na devizových trzích vytváří podmínky pro vývoj kurzu měny, f) flexibilní kurz vzniká, jestliže se o nastolení směnného kurz starají pouze devizové trhy. Současný mezinárodní systém stabilizoval poměry, které vznikly v 70. letech, kdy oslabení dolaru vyvolalo znehodnocení finančních rezerv řady zemí. Ukázalo se však, že řada dalších měn začíná oslabovat postavení dolaru, neboť jeho používání jako světové měny je dáno postavením USA jako nejsilnější ekonomiky světa. Tím si USA zabezpečovaly své zájmy, což se projevilo i v ovládání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, kdy např. usměrnění finančních toků za Asijské krize umožnilo ochránit pozice amerických investorů. Avšak již zde se projevila rostoucí role Číny, kdy stabilizovala hongkongský dolar. Vzrůst ekonomického potenciálu Číny a Indie posiluje vliv těchto měn a v budoucnu se dá očekávat jejich snaha o ovládnutí Mezinárodního měnového fondu. S tím souvisí i vznik nejprve Evropského měnového systému a vyřazení dolaru ze základu měn EU později vznik Eura. V současnosti problémy Eura jako by jej diskvalifikovaly na postavení základní světové měny. Lze se však domnívat, že v nejbližších letech dále vzroste jeho role, pokud budou pokračovat soudobé vývojové tendence.

141


Problém totiž spočívá v tom, že USA jsou schopny splácet zahraniční závazky domácí měnou, takže díky inflaci zatížení USA dlouhodobě klesá. Postupnou ztrátou vlivu, vytlačení dolaru znamená převod závazků na jinou měnu, což by mohlo mít při jejich velikosti pro USA nedozírné dopady. Zároveň ztráta vlivu v brettonwoodských institucích může znamenat ohrožení amerických investic v zahraničí.

11.2 Formy mezinárodních finančních trhů Termín finanční trh je obecným názvem pro všechny trhy, na nichž se obchoduje s finančními aktivy. Na rozdíl od zbožových trhů jsou zde prováděny operace s cennými papíry, které umožňují budoucí výnosy na základě plateb. Tyto trhy se člení na národní a mezinárodní a podle účelu obchodování na: 1. peněžní, 2. kapitálové a úvěrové, 3. devizové. Z hlediska nabízejících i poptávajících zde vystupují veřejnoprávní subjekty (vlády, centrální banky, veřejnoprávní organizace a fondy) i soukromé osoby (fyzické i právnické osoby, finanční i nefinanční korporace). Nabízející zde získává peníze či jiná finanční aktiva, poptávající získává finanční investice, které přinášejí výnosy. 11.2.1 Mezinárodní peněžní trh Na peněžním trhu jsou prováděny operace s krátkodobými cennými papíry a úvěry splatnými do 1 roku. Jde zde o různé devizní a termínované peněžní operace, různé krátkodobé půjčky a krátkodobé cenné papíry (např. pokladní poukázky) i peněžní deriváty (např. forwardové směnné dohody). Jeho rolí je zabezpečovat likvidaci mezi obchodními bankami a centrální bankou a mezi nimi navzájem. Děje se to různými krátkodobými refinančními nástroji a diskontními operacemi. Kromě bank vstupují na peněžní trh další subjekty (investiční společnosti, pojišťovny, velké nefinanční firmy). Na trhu existuje vysoká institucionalizace, pevná pravidla jednání, neosobní vztahy mezi věřitelem a dlužníkem, vysoká bonita účastníků a standardizované tržní nástroje.

142


Důvodem pro vstup je snaha využít trh ke krátkodobému zhodnocení peněz nebo jejich získání z titulu likvidity. Centrální banky na něj vstupují, aby měli pod kontrolou tvorbu peněžní masy, a tím ovlivňovaly své cíle. Samozřejmě, že zde jde i o celkovou stabilitu finančního sektoru. V současnosti můžeme hovořit o jednotném světovém fungování peněžních trhů. Jsou propojeny díky tomu, že na „národních“ peněžních trzích rozhodující roli sehrávají pobočky světových bank, totéž se týká pojišťoven. Rizika těchto transakcí díky povinným rezervám, diverzifikaci zdrojů a krátkým dobám splatnosti jsou relativně zvládnutelná. 11.2.2 Mezinárodní kapitálové a úvěrové trhy Jsou to finanční trhy, kde se nabízejí a poptávají středně a dlouhodobé cenné papíry a úvěry. Jde o akciové trhy, trhy krátkodobých úvěrů a různých obligací (veřejných i soukromých). Na straně nabídky a poptávky vystupuje široká plejáda subjektů, kteří chtějí dlouhodobě investovat (používat) finanční prostředky na různé ekonomické aktivity. Můžeme je rozdělit na primární a sekundární. Primární trh cenných papírů jsou operace, kdy dochází k emisi nových cenných papírů. Tento emisní trh není přesně vymezen a patří k neburzovním trhům. Oproti tomu sekundární trh zabezpečuje oběh cenných papírů mezi původními držiteli a novými nabyvateli. Pokud hovoříme o organizovaném trhu, jde o kapitálové obchody prováděné na burzách cenných papírů. Pro přijetí cenných papírů na burzy musí být naplněna řada podmínek, a proto se zde jedná o transparentní transakce s nižší mírou rizika. Neorganizované trhy jsou obchody s cennými papíry prováděné mimo burzovní subjekty. Jsou rizikovější, ale v některých případech přinášejí vysoké míry zhodnocení. V současnosti jsou, až na výjimky, prováděny transakce mezi držiteli cenných papírů bez ohledu na státní občanství nabízejícího či poptávajícího. Důvodem je téměř úplné odstranění překážek pro pohyb kapitálu.

143


11.2.3 Devizový trh Devizový trh je ekonomické místo, kde dochází ke směně měn různých států. Nelze jej přesně určit, neboť k nabídce a poptávce deviz (tj. pohledávek znějících na cizí valutu) dochází na řadě míst a devizové burzy již nesehrávají významnou roli. Mezinárodní devizový obchod byl zahájen v 80. letech 19. století na bázi zlatého standardu. O kurzech rozhodovalo zlaté krytí měny, které vytvářelo kurz. Devalvace nebo revalvace měn byla dána změnou zlatého obsahu měny. 47 Na vývoj devizového trhu v současnosti měla značný vliv krize v Mexiku (1982), Asijská krize (1997), Argentinská krize (1998). Základní funkcí devizového trhu je transfer kupní síly domácí měny do zahraničí a naopak. V současném globalizovaném světě je tato funkce tak důležitá, že objemově je devizový trh nejvýznamnějším ze všech finančních trhů. Díky rozsahu mezinárodních procesů se na něm účastní téměř všechny ekonomické subjekty s výjimkou několika izolovaných oblastí světa. Jeho největší část se odehrává mezi bankami, dále mezi nefinančními institucemi významnou roli sehrávají i centrální banky, neboť devizový kurz je součástí záhadné makroekonomické politiky. Malou část má valutový trh (nákup a prodej měny) a to převážně v turistickém ruchu. Devizový trh se proto skládá ze dvou velkých částí – trh burzovních obchodů, kde se směňují peněžní prostředky v rámci těchto obchodů a trh mimoburzovních operací. Na něm se realizují převody prostředků v rámci plateb prováděných bankami. Tento mezibankovní trh se zrodil v roce 1971, když v rámci rozpadu Brettonwoodského měnového systému došlo k uvolnění směnných kurzů. Někdy bývá označován výrazem FOREX (FOReignEXchange Market). Není to trh v tradičním slova smyslu. Obchody se většinou provádějí telefonicky a přes terminály počítačů. FOREX sjednocuje čtyři regionální trhy – asijský, americký, australský a evropský, a pracuje 24 hodin denně. Zmenšení provozu je možné pozorovat mezi uzavřením newyorské burzy a otevřením tokijské.

47

Podrobný proces devizového trhu za zlatého standardu viz Obchodní slovník. I. díl. A – J. Praha, nakl. J. Otty 1913

144


Rizika devizových obchodů vyplývají především z nutnosti udržet likviditu, pohybu úrokových sazeb a výpadku subjektů. Nemohou se ani podceňovat rizika vyplývající z nedokonalosti informací, selhání datového zpracování nebo právní rizika. Pro účastníky devizového trhu je nutný předpoklad racionálních očekávání, tj. nesmí se objevit systémové chyby v prognózování. Také musí udržovat své hodnoty poblíž bodu rovnováhy, neboť nerovnovážné nasměrování peněžních prostředků má za důsledek rozkolísání trhu, a tím i ztrátu jeho efektivity.

11.3 Teorie směnných kurzů Směnný kurz je hodnotový poměr vzniklý mezi dvěma měnami států. Existují v podstatě tři koncepce, které se pokouší vysvětlit jeho existenci a pohyb. 1. Nejstarší a nejrozšířenější je teorie parity kupní síly. Vznikala do 16. století (tzv. Salamanská škola). Základem jsou zde rozdílné cenové hladiny v různých zemích. Proto měna každého státu vyjadřuje odlišnou koupěschopnost. Směnné kurzy mezi měnami se mohou ustálit v rovnovážném poměru tehdy, když budou vyjadřovat stejnou kupní sílu. Rozhodujícím faktorem, který pak ovlivní pohyb směnného kurzu je rozdílný vývoj cenových hladin v jednotlivých zemích. 2. Druhá koncepce vyrůstala z Keynesiánských představ, že směnný kurz může být vysvětlen na základě transakcí platební bilance (viz Mundell-Flemingův model). V nejjednodušším případě přebytek platební bilance tlačí na zhodnocení domácí měny, pasivní vede k znehodnocení. Vývoj směnného kurzu je nejvíce ovlivněn saldy platební bilance. 3. Teorie plnohodnotných (pracovních) peněz vidí stanovení kurzu měn na základě produktivit prací, které jsou rozhodující pro poměry cen. Vývoj kurzu měny je odvozen od porovnatelného vývoje produktivity práce. Tyto teorie s celou řadou variant vytvářejí poněkud zjednodušenou situaci, neboť jak ukazuje empirická zkušenost, dochází v reálném hospodářství k působení na pohyb kurzu celá řada faktorů, z nichž nejsou všechny ekonomické. Některé při tom působí dlouhodobě, jiné krátkodobě. Pokud bychom je chtěli alespoň částečně systematizovat, můžeme zvolit tento přístup: 1. Faktory vycházející z existence zahraničního obchodu, jsou takové, které mohou vyvolávat změnu poptávky a nabídky deviz na základě toků zboží a služeb. 145


2. Skupina faktorů související s očekáváním. Jde o skutečnost, že část masy peněz ve finančním systému se pohybuje na základě spekulací na budoucí vývoj. Spekulace mohou být jak na vývoj rozdílů směnných kurzů, tak i úrokových sazeb mezi ekonomikami atd. S tím souvisí i rozvoj termínovaných obchodů. 3. Vliv mají i pohyby měr inflace, neboť mění paritu kupní síly měn. 4. Existují rozdíly v pohybu kapitálu (přílivu i odlivu). To má rozporné důsledky z krátkodobého a dlouhodobého hlediska. V prvním případě příliv kapitálu vede k růstu kurzu měny, v druhém případě po určitém čase přináší dlouhodobý odliv deviz, a tím tlak na snížení kurzu. 5. Svůj vliv má i zvolená monetární politika centrální banky. V případě expanzivní tlačí na snižování kurzu, v případě restriktivní na zvyšování. 6. Politické faktory a s nimi související sociální situace mohou vést k pohybům měny na devizových trzích. Zpravidla jde o snahu zahraničních subjektů minimalizovat rizika nebo využít příznivých podmínek. Z hlediska času rozeznáváme promptní kurzy, tj. kurzy platné v momentu platby a termínované kurzy, které se sjednávají na dobu, kdy bude platba prováděna. Termínované kurzy se často užívají jako nástroj pro snižování devizového rizika. Z hlediska pohybu jsme již dříve vysvětlily fixní kurzy, tj. kurz veřejně garantované zákonem nebo centrální bankou, a flexibilní kurzy, kdy o jejich pohybu rozhoduje pouze trh, tj. pohyby nabídky a poptávky. Pokud bereme v úvahu způsob kódování, rozeznáváme přímý kurz (počet domácích jednotek za jednotku cizí měny) nebo nepřímý (počet zahraničních jednotek za jednotku měny). V literatuře se také používají termíny nominální a reálný kurz. Nominální kurz je chápan zpravidla jako číselná veličina poměru a bývá jako úřední kurz vyhlašován centrální bankou. Reálný kurz je naopak propočet provedený ekonomy a vyjadřuje vývoj kurzu vzhledem ke změnám cenových hladin ve zkoumaných zemích.

11.4 Doporučená literatura 1)Ethier, W. J.: ModerneAußenwirtschaftstheorie. München, Wien, Oldenbourg 1994

146


2)Kol. autorů: Miedzynarodowestosunkigospodarcze. Wadawnictwoekonomiczne 2000

Warszawa,

3)Nohejlová-Prátová, E.: Základy numismatiky. Praha, Academia 1975 4) Nort, M.: Kleine Geschichte des Geldes. München,, H.C. Beck 2009 5)Obchodní slovník. I. díl. A – J. Praha, nákl. J. Otty 1913 6)Rose, P. S.: Peněžní a kapitálové trhy. Praha, Victoria Publishing (b.u.d.) 7) Soukup, A.: Mezinárodní ekonomie. Praha, Eurolex Bohemia s.r.o. 2005

147

Polskie

148


Téma 12: Integrační procesy ve světovém hospodářství Osnova: 12.1 Ekonomické integrace jako fenomén 12.2 Teorie ekonomické integrace 12.3 Mezinárodní společnosti jako základ mikrointegračních procesů 12.4 Teritoriální integrační uskupení 12.4.1 Integrační procesy v Evropě 12.4.2 Integrační procesy na Americkém kontinentě 12.4.3 Integrační procesy v Asii a Pacifiku 12.4.4 Integrační procesy v Africe


Učební cíl: Vytvořit představu o příčinách ekonomické integrace a jejich formách v současném světě. Jde také o elementární seznámení se se základními integračními uskupeními.

Klíčová slova: celní unie, Evropská unie, integrace, hospodářská a měnová unie, mezinárodní společnosti, pásmo volného obchodu, společný trh

149


12 Integrační procesy ve světovém hospodářství 12.1 Ekonomická integrace jako fenomén Existence integračních procesů byl bezesporu jeden z nejvíce komentovaných procesů v posledních desítiletích 20. století. Zvládnutí rozsáhlé ekonomický literatury, která v současné době existuje jak k celkovému procesu integrace, tak i k jednotlivým dílčím aspektům. je prakticky nad síly jedince. Proto náš exkurs se bude týkat pouze základních problémů souvisejících s teorií integrace. Je zřejmé, že takto vysoce aktuální proces není v literatuře jednotně pojímán a tudíž existují různá výkladová pojetí. Z hlediska autora se jedná o pojetí integrace jako komplexního sociálně ekonomického procesu, který zasahuje veškeré roviny společenského bytí a je založen pouze na problematice úspor z rozsahu, případně optimalizace alokace produktivních sil. Toto „čistě ekonomické pojetí“ velmi zjednodušuje celou problematiku, neboť např. nebere do úvahy nutnost změn ve vlastnických vztazích (zesílení role nadnárodních společností) v procesech koncentrace a centralizace kapitálu, které v řadě případů se začíná vymykat zděděným představám o možnostech fungování státní ekonomické politiky. Integrace neznamená pouze změnu dimenze trhu, přináší i nutnost nových typů chování podniků a jednotlivců, kdy vzniká problém multikulturality, nových hodnot, vznik rozporů mezi zájmy států a zájmy integračního celku apod. Proto nelze redukovat integrační procesy na pouhé hledání mechanismů či tvorbu nových ekonomických předpisů. Je to fakt, že integrační procesy jsou jevovou formou proměny soudobé civilizace, na jejímž konci vznikne odlišná sociálně ekonomická skutečnost. Dle našeho pojetí se jedná o součást komplexní civilizační proměny světa.

12.2 Teorie mezinárodní ekonomické integrace Podstatou termínu integrace je spojování, propojování jednotlivých subjektů. V ekonomickém slova smyslu integrací rozumíme propojování oddělených ekonomik do jednoho většího celku. Jde tedy o proces, jehož konečným důsledkem je vytvoření jednotného tržního prostředí.

150


Základem integračního procesu je proces internacionalizace produktivních sil, tj. moment, kdy pro optimální fungování výroby již velikost stávajícího trhu nedostačuje. V tomto ohledu podobné procesy se odehrávaly s přechodem od místních trhů k národním trhům. Tak jako dříve se staly překážkou rozvoje produktivních sil různá teritoria jako např. národy v rámci svaté říše římské, či drobná knížectví v rámci apeninského poloostrova, obdobný osud může být přichystán i současným státům. I když samozřejmě nelze předpokládat stejné formy historických procesů v 19. až 21. století. Přesto je však zřejmé, že průběh procesů povede k transformaci klasicky pojatého státu se všemi jeho funkcemi včetně funkcí ekonomické politiky. Vlastní vývoj integračních procesů lze pozorovat z různých zorných úhlů. Tak lze např. hovořit o procesech globálních či teritoriálních. Pod globálními integračními procesy rozumíme takový průběh integrace, který zachvacuje celou planetu. Tak lze označit např. procesy v oblasti telekomunikačních družic, světové letecké dopravy apod. Jiné procesy jsou omezeny na určitá teritoria a tak hovoříme o integračních procesech v Evropě, Severní Americe apod. Vznikají tak teritoriální integrační uskupení. Integrace může pak probíhat buď v rámci celé ekonomiky a pak hovoříme o úplné integraci nebo probíhá různě rychle a v rozdílných formách v jednotlivých sektorech či odvětvích. Pak jde o sektorovou (odvětvovou) integraci. Jako příklad lze uvést jadernou energetiku, ropný průmysl, měnovou integraci či existenci Evropské unie uhlí a oceli. Jiný pohled na integraci lze vytyčit na základě způsobu jejího provádění. Na základě uvedeného kritéria získáme členění na funkcionální nebo institucionální integraci. Funkcionální integrací rozumíme takový typ, kde dojde k odstranění překážek pro optimalizaci produktivních sil a dále přirozeným působením tržního mechanismu dochází k průběhu integračních procesů. Jako příklad lze uvést dohody v rámci Severní Ameriky tzv. NAFTA. Institucionální integrace je integrace opírající se o zřízení nadnárodní instituce, které celý proces regulují a ovlivňují. Tento typ integrace vychází z přesvědčení, že volná hra tržních sil by mohla integračním procesům dát i nechtěné podoby, proto je lépe, když se tyto procesy odehrávají pod společnou kontrolou. 151


Konečně poslední pohled vychází z ekonomického hlediska a pozoruje integrační procesy jako záležitost konkrétních subjektů - pak hovoříme o mikrointegraci, či záležitost celé ekonomiky a pak používáme termín makrointegrace. Mikrointegrační procesy jsou vlastně reálným základem integrace, bez jejich existence je makrointegrace pouze prázdnou nadstavbou fungující pouze na základě politických vazeb. Takovéto pokusy jsou velmi křehké, což dokazuje řada smluv v Latinské Americe či Africe. Formy mikrointegračních procesů jsou výrobní kooperace mezi subjekty z různých států, vznik společných vědeckovýzkumných institucí, společné podniky na různých trzích, vytváření různých mezinárodních konsorcií apod. Nejvyšším stupněm mikrointegrace je pak vznik a fungování mezinárodních společností. Makrointegrace je vlastně vytváření stejného ekonomického prostředí v rozdílných ekonomikách. Jako základní subjekt zde vystupuje stát. Vlastní firmy makrointegrace jsou v podstatě vzájemné závazky přijímané vládami zemí, kdy dochází k propojování všech oblastí ekonomiky. Teoreticky se dají rozpoznat následující stupně makrointegrace. 1. Pásmo volného obchodu Jde o nejnižší stupeň, kdy dochází k odstraňování vzájemných překážek pohybu zboží. Jde tedy o rušení tarifních (celních) překážek a netarifních jako jsou množstevní kvóty a administrativní omezení (předpisy, normy apod). V pásmu volného obchodu si však každá země zachovává vlastní vnější ekonomickou politiku vůči nečlenským zemím. 2. Celní unie Podstatou celní unie je totéž co v pásmu volného obchodu, ale jednotlivé země se zavazují vystupovat společně vůči nečlenským zemím. To znamená, že nejprve se dohodnou s nečlenskou zemí obecná ustanovení a teprve pak může vstoupit nečlenská země na jednotlivé trhy. 3. Společný trh Jestliže v předchozích formách docházelo k volnému pohybu zboží, je ve společném trhu uvolněn prostor pro svobodné šíření produkčních faktorů, tj. práce a kapitálu. Znamená to, že příslušník jednoho národa může buď pracovat, nebo podnikat v jiné zemi společného trhu za 152


stejných podmínek jako domácí pracovník či podnikatel. Nejedná se však ještě o vytvoření stejných podmínek ve všech zemích. 4. Hospodářská unie V této fázi makrointegračních procesů dochází ke koordinaci v oblasti jednotlivých hospodářských politik - měnové, fiskální, sociální a v oblasti práva. Jde o to, že volný pohyb zboží, pracovních sil a kapitálu vyžaduje koordinaci v oblasti zákonů (např. v jedné zemi může být nějaká hospodářská činnost trestným činem a v druhé nikoliv - viz. třeba držení deviz na zahraničních kontech). Při migraci pracovních sil musí být koordinované sociální, důchodové, zdravotní pojištění apod., jedna země nemůže poškozovat svou hospodářskou politikou jinou členskou zemi. 5. Úplná integrace Je to stupeň, kdy je dovršena společná měnová, fiskální a sociální politika a vytvořen jednotný právní rámec pro ekonomickou činnost. Je však zapotřebí říci, že uvedené stupně jsou více méně představou a konkrétní průběh může směšovat jednotlivé prvky těchto etap.

12.3 Mezinárodní společnosti48 jako základ mikrointegracích procesů Role mezinárodních společností, tj. podniků působících v rozsahu světového hospodářství, je v současné době široce diskutována s velmi rozdílnými závěry. Kritikové poukazují na možnosti mocenského zneužívání jejich postavení, zastánci naopak na jejich schopnost kombinovat produkční faktory nikoliv v rámci jedné země, ale v rámci světové ekonomiky, což jim umožňuje rychlý vzestup a schopnost nízkonákladové produkce zboží a služeb. Základním problémem je vůbec jejich vymezení, které není v ekonomické literatuře jednotné, Vychází z různých hodnotících kritérií jak kvalitativních tak i kvantitativních (rozsah činnosti, teritoriální kritérium, kritérium národní struktury řídícího aparátu apod.)

48

Blíže viz příslušné kapitoly této práce

153


V našem případě vyjdeme z upraveného pojetí vzniklého na půdě OSN, kde mezinárodní společnost je definována jako společnost kontrolující podniky minimálně ve dvou zemích. Je to samozřejmě méně vyhovující charakteristika, ale můžeme z nich na rozdíl od národních podniků vysledovat následující aktivity: a) přímé zahraniční investice, b) alokace produkčních zdrojů v několika zemích, c) mezinárodní transfery technologií know- how.

Shrneme-li výhody mezinárodních společností, dojdeme k následujícím závěrům: - vyšší jistota obratu, tj. možnost manévrovat v případě cyklických výkyvů, - nižší mzdové náklady, - možnost obchodní importní restrikce, - úspory na dopravních nákladech, - zvýhodnění při investování v „hostitelské“ zemi, - nižší míra zdanění než doma, - širší možnost přístupu k surovinovým zdrojům, - možnost snížení nákladů na ochranu životního a přírodního prostředí,

To vše v souhrnu vede k dosažení vyšší efektivnosti a vyššího zisku.

154


12.4 Teritoriální integrační uskupení Nejdiskutovanější podobou integračních procesů jsou teritoriální integrační uskupení. Jde o snahu států vytvořit společné ekonomické území, aby byly zajištěny podmínky pro další ekonomický rozvoj. Základem našeho sledování budou tudíž jednotlivé oblasti ekonomiky, tj. Evropa, Amerika, Asie a Afrika. 12.4.1 Integrační procesy v Evropě Proces internacionalizace produktivních sil si začal vynucovat vznik integračních procesů v Evropě již po 2. světové válce. Prvním krokem bylo zřízení BENELUXu, v jehož rámci došlo ke spojení tří menších evropských ekonomik Belgie, Lucembursko a Nizozemí. V padesátých letech vznikají dvě sektorová uskupení Evropské sdružení uhlí a oceli (1952) a Evropské sdružení pro atomovou energii (1958). Systém integračních uskupení je doplněn Evropským hospodářským společenstvím (EHS) (1958). Vznik EHS na základě Římských dohod již vytvořil základy pozdějšího Evropského společenství (ES), které byly důsledkem podpisu smluv o spolupráci výše zmíněných tří integračních institucí v roce 1965 a vstoupily v platnost v roce 1967. Již smlouvy o EHS předpokládaly vznik společného trhu v rozmezí 12 -15 let se zvláštní specializací pro oblast zemědělství. Původních zakladatelů bylo šest - země Beneluxu, Německo, Francie a Itálie. Velká Británie se v té době ještě cítila jako velmoc a zakládá Evropské sdružení volného obchodu (ESVO) (1960), v jehož rámci začaly na projektu pásma volného obchodu spolupracovat Rakousko, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko a Švýcarsko. Avšak postupná převaha EHS vede k erozi ESVO a další státy vstupují do ES - Velká Británie (1973), Řecko (1981), Španělsko a Portugalsko (1986) Rakousko, Švédsko a Finsko (1995) Vrcholem integračního procesu bylo podepsání Maastrichtských dohod (1992), které vstoupily v platnost 1993. Zde jsou definovány jasně další změny: 1. Hospodářská unie 2. Měnová unie

155


3. Společná zahraniční politika 4. Společná bezpečnostní politika Zůstávaly tak v platnosti dohody a v rámci Evropských společenství a byly rozšířeny o problematiku společné měny (vznik ESVO). Zároveň se začaly rozpracovávat další oblasti sociální politika, vzdělání, zdravotnictví, ochrana spotřebitele apod., ve kterých byly stanoveny obrysy komplexního společného úsilí o vytvoření jednotné EU a to včetně spolupráce v oblasti vnitřní a právní politiky. Změny se dotkly jak významu fungování Evropského parlamentu, tak i evropských komisí zřízených jako výkonné nástroje EU. Dochází i k vytvoření Evropského občanství. Maastrichtskou dohodou je systém evropských institucí - Evropský soudní dvůr, Účetní dvůr a Evropská investiční banka doplněna o Evropský měnový institut, který je pověřen přípravou Evropské ústřední banky v souvislosti se zaváděním společné měny. V roce 1995 se EU rozšířila o tři vyspělé země ESVO: Finsko, Rakousko a Švédsko. A během dvou let zahájila Evropská rada jednání s nejlépe hodnocenými státy bývalého Sovětského bloku – Českem, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem. V Helsinkách v roce 1999 zahájila Evropská rada jednání se zbývajícími kandidáty – Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem. Turecko podalo přihlášku o plné členství do EHS již v roce 1987, ale ta byla o dva roky později odmítnuta kvůli „nestabilnímu politickému prostředí“. Po summitu v Helsinkách v roce 1999 byl Turecku přiznán oficiální status kandidátské země EU. Pro deset nejlépe připravených zemí byla jednání uzavřena v prosinci 2002 na summitu v Kodani. V roce 1999 se 11 zemí Evropské unie (státy Beneluxu, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Portugalsko, Rakousko, Španělsko) dohodlo, že zavedou společnou měnu euro a přestanou používat své národní měny. Řecko vstoupilo do Eurozóny o dva roky později, v roce 2001. Od 1. ledna 2002 byly zavedeny ve fyzické podobě euromince a eurobankovky do oběhu. O pět let později, od roku 2007 je též členem eurozóny i Slovinsko. Od 1. ledna 2008 také Malta a Kypr a od roku 2009Slovensko. Prozatím posledním státem, který přijal euro,

156


bylo Estonsko od 1. 1. 2011. Euro používá také Černá Hora, ačkoliv není členem Evropské unie. Se zásadními komplikacemi se setkala snaha vytvořit Evropskou ústavu. Jí předcházely smlouvy z Amsterodamu a Nice. Smlouva podepsaná roku 2004 v Římě však nebyla ratifikována a tak jí nahradila Lisabonská smlouva, která byla ratifikována do roku 2009 V oblasti Střední a Východní Evropy předznamenáním integračních procesů bylo založení Rady vzájemné hospodářské spolupráce (RVHP) v roce 1949. Vlastní program integrace však vstupuje v patrnost až počátkem sedmdesátých let, ale je v zásadě neúspěšný, byť v některých oblastech jako společná elektrifikační soustava, společný park nákladních vagónů apod. přinesl své pozitiva, bohužel později ztracené. Po rozpadu RVHP počátkem devadesátých let se ukázaly jako mylné představy o rychlém vstupu těchto zemí do EU. Vzniklo tak jakési přechodné společenství CEFTA - Středoevropské sdružení volného obchodu sdružující Českou republiku, Slovensko, Polsko, Maďarsko a Slovinsko, které se postupně propojilo s EU. Rozpad SSSR vedl alespoň k formálnímu zachování decizní struktury v podobě Společenství nezávislých států (všechny bývalé republiky SSSR mimo pobaltských republik), jejíž ekonomická složka podle neúplných informací se začala koncem devadesátých let aktivizovat (s výjimkou Ukrajiny). Avšak pro vnitřní spory SNS zatím není ve stavu významněji ovlivnit integrační proces ve východoevropském prostoru. Tudíž vzhledem k nejisté situaci na tomto teritoriu je nyní těžké vyvozovat platnější závěry. 12.4.2 Integrační procesy na Americkém kontinentě. Zvláštnost forem integrace v této oblasti je dána dominujícím postavením USA a jejími specifickými vztahy s Kanadou. V severní části amerického kontinentu neexistují zásadnější kulturní či politické rozdíly a tak postupným krokům v propojování ekonomik v pojetí funkcionální představy nestojí v cestě příliš překážek. V Latinské Americe zase reálná potřeba integrace nebyla natolik silná, aby rozdílná integrační uskupení nebyla rozkládána konflikty, či zastávala pouze v latentní formě obecně podepsaných dohod. Teprve výzva vzniku EU vedla k intenzívním jednáním a vytvoření Severoamerické zóny volného obchodu NAFTA, kde se spojily Kanada, USA a Mexiko do velkého integračního 157


uskupení. V jeho rámci má dojít k uvolnění pohybu zboží, kapitálu a pracovních sil ovšem nikoliv ve striktně institucionální podobě EU. Obdobná jednání se vedou s řadou latinskoamerických zemí, ale na konečné výsledky si musíme pravděpodobně počkat po roce 2000. Rozdílnost procesů od Evropy je způsobena i postavením amerického dolaru, kde u převážné většiny místních měn existuje dlouhodobě úzká vazba na US dolar a tím nevznikají tendence k zavedení společné měny, nebo jednotného měnového základu. 12.4.3 Integrační procesy v Asii a Pacifiku Ekonomický vývoj v Asii (mimo bývalé SSSR) je velmi rozporuplný. Oblast jihovýchodní Asie a Číny prudce expanduje. Ropné státy Středního východu prožívají řadu osobitých problémů politických, kulturních a náboženských násobených velkým zdrojem petrodolarů. Zároveň Japonsko a Austrálie s Novým Zélandem patří k ekonomické „elitě“ světa. Tím je vytvořeno i prostředí pro velmi rozporuplný průběh integračních procesů, které musí brát v úvahu následující danosti. 1. Čína prakticky disponuje obrovským trhem, který svým“ magnetickým polem“ začíná přirozenou cestou stahovat řadu okolních zemí. 2. Značné sociokulturní rozdíly mezi Japonskem, Austrálii a Indonésii, takže je velmi obtížné vytvořit univerzalistický princip podobný evropskému. 3. Snaha Indie o vytvoření ekonomického mocenského uskupení kolem vlastního trhu je blokována spory s Pákistánem, Srí Lankou a Čínou. 4. Islámské země se snaží vytvořit pojetí souvztažnosti na bázi náboženství, což vyvolává nedůvěru „nevěřících“ států, ale zároveň trpí řadou vnitřních sociálně politických a ekonomických konfliktů. Proto v asijsko pacifické oblasti jsme zatím svědky vzniku soustavy bilaterálních dohod (ASEAN) nebo volných regionálních institucí jako např. Jihoasijské sdružení pro regionální spolupráci, či rozdílné křehké islámské arabské instituce.

158


12.4.4 Integrační procesy v Africe Afrika je kontinent, kde se pravděpodobně nejtíživěji odrazí negativní dědictví kolonialismu. Týká se to hlavně zemí Subsaharské Afriky, neboť severní Afrika je více spjata s arabským světem. Zdejší integrační procesy jsou v převážné míře determinovány vztahem k bývalým mateřským zemím, ať jsou to tzv. Lomské dohody, kdy země navazují přidružené vztahy s EU, nebo společný prostor pro západoafrický trakt. Vlastní pokusy jako např. o vznik Východoafrického společného trhu (Tanzanie, Uganda, Keňa) skončily ve vzájemných válečných konfliktech a zatím nebyly obnoveny. Je zde otázka, do jaké míry se promítne odstranění segregační vlády v JAR a tím vzniku možnosti bezprostředního působení ekonomicky nejsilnějšího afrického státu na ostatní země Subsaharské Afriky.

12.5 Doporučená literatura Balassa, B.: Teorie ekonomické integrace. Praha, Svoboda 1966 Baldwin, R. – Wyplosz, Ch.: Ekonomie evropské integrace. Praha, Grada 2008 Cihelková, E.- Jakš, J. a kol.:Evropská integrace – Evropská unie. Praha, VŠE 2004 Fojtíková, L.- Lebiedzik, M.:Společné politiky Evropské unie. Historie a současnost se zaměřením na Českou republiku. Praha: C. H. Beck 2008 5. König, P.-Lacina, L.: Rozpočet a politiky Evropské unie. C. H. Beck 2004 6. Týč, V.: Základy práva Evropské unie pro ekonomy. Praha, Linde 2004 1. 2. 3. 4.

159

Studijní opora pro cílovou skupinu lektorů. Některé aspekty fungování světové ekonomiky

Recommend Documents