STUDIJNÍ MATERIÁLY. Zámečnické činnosti

STUDIJNÍ MATERIÁLY

„Zámečnické činnosti“

Autor: Ing. Irena Kučerová Seminář je realizován v rámci projektu „Správná praxe ve strojírenské výrobě“, registrační číslo CZ.1.07/3.2.05/05.0011

Vzdělávací modul:

Strojní mechanik ve strojírenské výrobě Školení:

Zámečnické činnosti

Obsah: 1.

Plošné měření a orýsování ............................................................................................ 3

2.

Řezání kovů .................................................................................................................. 7

3.

Pilování.......................................................................................................................... 9

4.

Stříhání, sekání, probíjení .............................................................................................12

5.

Vrtání, vyhrubování, vystružování .................................................................................15

6.

Řezání závitů ................................................................................................................21

7.

Rovnání, ohýbání .........................................................................................................23

8.

Nýtování .......................................................................................................................26

9.

Práce s mechanizovanými nástroji................................................................................29

10. Svařování .....................................................................................................................32

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky 2/45

1. Plošné měření a orýsování Měření je porovnávání rozměru určitého předmětu s velikostí tzv. měřicí jednotky, která je vyjádřena buď v metrech (m) nebo ve stupních (o). Podle charakteru měření rozlišujeme: a) měření skutečných hodnot – univerzálními měřidly – odečítá se absolutní hodnota (posuvné měřítko, mikrometr, hloubkoměr) b) měření porovnáváním – zjišťujeme, nepřesahují – li rozměry součásti mezní hodnoty (kalibry, číselníkové úchylkoměry) Chyby při měření a) systematické – stále se opakují, mohou být způsobeny: měřidlem, normálem, metodou měření, prostředím, pracovníkem. b) nahodilé – můžeme je odstranit opakovaným měřením, ze kterého vypočítáme aritmetický průměr. Měřidla: 1. ocelová měřítka, dřevěné metry, pásma – pro měření délek, menší přesnost 2. posuvná měřítka – nejčastěji používaná, přesnost 0,1 mm; 0,02 mm; 0,05 mm je odvozena od noniové diferenciální stupnice.

Zdroj: STAVINOHA, Z., Plošné měření a orýsování, 2011, s. 2 Čtení naměřených hodnot s přesností 0,02 mm

Zápis naměřené hodnoty = 19,36 mm Zdroj: BUREŠOVÁ, P., Měření délek, 2012, s. 15 Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky 3/45

3. mikrometrická měřidla – přesnost 0,01 mm je závislá na stoupání mikrometrického šroubu a počtu dílků na bubínku. 1 - dotyky, 2 – třmen, matice se stupnicí, 4 – mikrometrický šroub, 5 – brzda, 6 – řehtačka (zubová spojka)

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 15 Měření třmenovým mikrometrem s přesností 0,01 mm Horní stupnice – odečítáme celé milimetry

Otočná stupnice – odečítáme setiny milimetry. Bubínek je rozdělen na 50 dílků

Naměřená hodnota: 9 + 0,24 = 9,24 mm

Dolní stupnice – odečítáme polovinu milimetru. Každý dílek stupnice odpovídá 0,5 mm Zdroj: BUREŠOVÁ, P., Měření délek, 2012, s. 19 4. měření úhlů – úhelníky – na světelnou štěrbinu, úhloměry – obloukové, univerzální, optické – na stupně i minuty 5. kalibry – mezní – porovnávací měřidla, určují, zda je rozměr v toleranci, použití v sériové výrobě. na vnější rozměry – třmenové (oboustranné, jednostranné)

Zdroj: STAVINOHA, Z., Plošné měření a orýsování, 2011, s. 4


na vnitřní rozměry – válečkové, ploché, odpichy

Zdroj: STAVINOHA, Z., Plošné měření a orýsování, 2011, s. 5 6. základní měrky – nejpřesnější měřidla, slouží k seřizování měřicích přístrojů, měření drážek, apod., funkční plochy jsou lapovány.

Zdroj: STAVINOHA, Z., Plošné měření a orýsování, 2011, s. 5 7. číselníkové úchylkoměry – porovnávací měřidla – vyhodnocují relativní úchylky od ideálně správného rozměru. Používají se pro zjišťování házivosti, vyrovnávání čelistí svěráku, upínacích desek, kontrola ustavení obrobků na obráběcích strojích, apod. Přesnost 0,01 nebo 0,001 mm.

Zdroj: STAVINOHA, Z., Plošné měření a orýsování, 2011, s. 6 Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky 5/45

Orýsování je přenášení rozměrů z výkresu na materiál. Je to velmi přesná práce. Orýsování dělíme na: a) orýsování rovinné – plošné b) orýsování prostorové Pomůcky pro orýsování: 1-rýsovací jehla a úhelník, 2-svislé měřítko, 3-nádrh , 4-kružítko, 5důlčík, 6-hledač středu, 7-prizmatické podložky, 8-šroubová podložka

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 18 Orýsování prostorové -používáme u složitějších součástí například složitých odlitcích, výkovků, hutních polotovarů různých profilů. Nádrhy s výškoměrem, prizmatické kostky

Zdroj: STAVINOHA, Z., Plošné měření a orýsování, 2011, s. 7, Posuvná měřidla, s. 4 Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky 6/45

2. Řezání kovů Řezání je třískové obrábění, při kterém materiál oddělujeme mnohozubým nástrojem – pilkou. Druhy nástrojů: pilový list, pilový pás, pilový kotouč.

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 19 Geometrie břitu zubu:

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 19 Hustota ozubení je počet zubů na 1 anglický palec (1“ = 25,4 mm). Na měkký materiál – hrubé ozubení – velká rozteč zubů, více třísek, (15 zubů na 1“) Na tvrdý materiál – jemné ozubení – malá rozteč zubů, méně třísek, (30 zubů na 1“) Úprava pilového listu: Aby pilový list nedřel o stěny spáry, musí být vznikající spára větší než tloušťka pilového listu. Proto se dělá pilový list zvlněný nebo se ozubení rozvádí (zuby se vyhnou střídavě vlevo a vpravo).

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 20 Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky 7/45

Materiál pilových listů: Ocel konstrukční chromová nebo wolframová – pro měkké materiály Ocel nástrojová rychlořezná - pro tvrdé materiály. Základní části ruční rámové pilky:

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 20 Upínání obrobků: do svěráku, do měkkých nebo prizmatických vložek, do montážního svěráku (válcové obrobky, trubky). Materiál musí být upnutý co nejblíže čelistem svěráku, aby se zamezilo jeho pružení a chvění. Místo si můžeme napilovat, pro lepší vedení pilky. Pak začínáme krátkými, šikmými tahy pilky. Dále pokračujeme pravidelnými pohyby s frekvencí 20 - 50 zdvihů za minutu. Využíváme přitom celý pilový list. Při dlouhých řezech se může pilový list otočit o 90°. Pilový list vykonává pohyb přímočarý vratný, zuby směřují dopředu od rukojeti, ve směru řezání. Při zpětném pohybu se odlehčuje. (Stavinoha, 2011, s. 4)

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 20, 21 Při strojním řezání na kotoučových, rámových nebo pásových pilách se dosahuje větší produktivity práce než při ručním řezání.


3. Pilování Pilování je oddělování třísek vícebřitým nástrojem – pilníkem. Pilníky dělíme na: pro ruční pilování pro strojní pilování – s přímočarým vratným pohybem - s rotačním pohybem

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 22 Pilníky se dělí také podle druhu profilu:

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 24 Při hrubování pilujeme dlouhými zdvihy a na pilník silně tlačíme, při dokončování méně tlačíme, zkracujeme délku zdvihu, volíme jemnější pilníky.


Obtahování – dokončování zvláště hladkého povrchu. Pilník držíme napříč oběma rukama, řezná část může být potřena křídou.

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 27 Pro zvlášť jemné práce používáme jehlové pilníky – nemají dřevěnou rukojeť, profily jsou stejné jako u hrubovacích.

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 23

Tvar a uspořádání zubů (tzv. sek) jsou závislé na tom, zda je pilník určen pro hrubování nebo pro hlazení (dokončování). Hustota zubů pilníku (sek) je počet zubů na 10 mm délky. Pilníky s jednoduchým sekem používáme na měkké materiály, pilníky s křížovým sekem na tvrdé materiály, mají lepší odvod třísek. Materiál pilníků: ocel nástrojová uhlíková, případně chromová. Tvrdost pilníků je asi 60 HRC.

Zdroj: STAVINOHA, Z., Pilování, 2011, s. 3


Pilování tvarových ploch: pro vnitřní tvary používáme pilníky s půlkruhovým nebo kruhovým profilem. Pilovaný tvar kontrolujeme pomocí šablony. U vnějších zaoblení nejdříve srazíme rohy, pak pilujeme obdélníkovým pilníkem.

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 28 Strojní pilování – produktivnější než ruční, při výrobě zápustek, forem a šablon. Pilníky stopkové rotační různých tvarů (válcové, kuželové, kulové) s ohebným hřídelem.


Zdroj: STAVINOHA, Z., Pilování, 2011, s. 4 Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky 11/45

4. Stříhání, sekání, probíjení Stříhání – je beztřískové dělení materiálu, při kterém vnikají do materiálu dva nože ve tvaru klínů. Princip stříhání: Materiál je noži nejdříve stlačován, naříznut hranami, pak oddělován. Geometrie břitu nožů:

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 31 Břit nožů je tvořen čelem a hřbetem. Úhel, který svírá čelo a hřbet, se nazývá úhel břitu . Volí se pro měkké kovy 65°, pro střední tvrdosti 70 až 75°a pro tvrdé kovy 80 až 85°. Důležitou podmínkou pro správnou funkci nožů je těsný dotyk nožů v místě střihu. K zmenšení tření je hřbet vykloněn od řezné roviny o úhel hřbetu 2 až 3°. Ruční nůžky – pracují na principu dvojramenné páky

Strojní nůžky – spodní nůž je pevný


Zdroj: STAVINOHA, Z., Stříhání, 2011, s. 2 Prostřihování - probíhá po uzavřeném obvodu daném tvarem výstřižku. Dělí se na mnoho operací, např. děrování, nastřihování, vystřihování, protrhávání, vysekávání, aj. Výstřižek je částí výchozího materiálu, zbytek je odpad. Dokonalé využití materiálu je zvláště významné při sériové a hromadné výrobě. Nástroj prostřihovadlo má hlavní části – průstřižník, průstřižnice.

Zdroj: BOTHE, O. Strojírenská technologie II, 1982, s. 107 Sekání – je oddělování tlustých třísek nebo rozdělování materiálu. Do materiálu vniká nástroj – sekáč, který má tvar klínu. Úhel břitu sekáče je 55 – 60o, podle druhu materiálu. Na měkký materiál se používá břit s úhlem 30° a na velmi tvrdý materiál je vhodný úhel břitu 80°.


Druhy sekáčů: plochý, křížový, dělicí, na drážky, se zakřiveným ostřím. Nejpoužívanější je sekáč plochý.

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 56, 57 Při sekání se drží sekáč kolmo a při odsekávání šikmo k materiálu. Údery kladiva směřují na hlavu sekáče. Vznikají zde otřepy, které se musejí odstranit obroušením. Probíjení – je děrování měkčích a tenčích materiálů z kovu, plastu, kůže, pryže, apod. Uplatňuje se v kusové výrobě, kde nevyžadujeme vysokou přesnost otvorů. Nástroje: průbojníky, výsečníky (pro větší otvory, např. těsnění), pro tvrdé materiály používáme pákové děrovačky různých konstrukcí. Jednoduchá páková děrovačka

a) průbojníky b) výsečníky Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 57, 58

Zdroj: STAVINOHA, Z., Sekání a probíjení, 2011, s. 2 Průbojníky jsou podobné sekáčům, ale mají tvar ostří vysekaného otvoru. Stavíme je vždy kolmo k materiálu. Děrujeme na dřevěné nebo ocelové podložce, musíme srazit otřep. Technologie probíjení připomíná stříhání – materiál nejprve stlačíme, nařízneme hranami, až praskne. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky 14/45

5. Vrtání, vyhrubování, vystružování Vrtání – je obrábění vnitřních rotačních ploch do plného materiálu. Je to nejstarší a nejpoužívanější technologická operace. Nástroj – vrták, nejčastěji dvoubřitý, vykonává hlavní řezný pohyb – rotační i vedlejší pohyb – posuv.

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 32 Šroubovitý vrták

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 32 Nejpoužívanější vrták – šroubovitý, má dvě hlavní ostří a jedno příčné. Úhel hrotu se volí podle materiálu, na ocel je 118o, úhel šroubovice bývá 10o(strmá), 25o(normální) a 45o(pozvolná). Úhel příčného ostří je 55o. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky 15/45

Zdroj: HUMÁR, A., Výrobní technologie II, 2002, s. 23

Zdroj: STAVINOHA, Z., Vrtání, 2011, s. 2 Vrtáky se upínají do sklíčidel – s válcovou stopkou nebo do vřetene vrtačky přímo nebo s redukčním pouzdrem – s kuželovou stopkou. sklíčidla

redukční pouzdra

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 33, 34


Upínání obrobků a) b) c) d) e) f) g)

bez upnutí – pro vrtání malých děr do obrobků velkých hmotností v ruce – pro vrtání malých  do tyčových obrobků, plech upnutý v zámečnické svěrce do svěráku – obrobky tvaru kvádru, menší válcovité obrobky do prizmatických čelistí do sklíčidla – pro součásti tvaru kotouče do děličky – pro vrtání otvorů na roztečné kružnici pomocí upínek přímo na stůl nebo na upínací úhelníky do speciálních vrtacích přípravků – pro sériovou a hromadnou výrobu

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 36 Svěráky

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 37 Upínky

Zdroj: STAVINOHA, Z., Vrtání, 2011, s. 5


Vrtačky -

stolní – díry do 16 mm

Zdroj: ŘÍHA, Z., Vrtání I, 2013, s. 8, 9 -

sloupové – do 40 mm

Zdroj: ŘÍHA, Z., Vrtání I, 2013, s. 9, 10, 11 -

stojanové – do  80 mm radiální (otočné) – do  100 mm

Zdroj: STAVINOHA, Z., Vrtání, 2011, s. 6 -

souřadnicové – velká přesnost (IT 2 – IT 5)

-

speciální Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky 18/45

Dokončování přesných děr se provádí vyhrubováním a vystružováním. Vyhrubování – je zlepšování rozměrové a geometrické přesnosti vyvrtané díry. Po vyhrubování zpravidla následuje vystružování. Výhrubníky jsou 3 až 4břité nástroje s kuželovou stopkou nebo nástrčné.


Zdroj: STAVINOHA, Z., Základy vrtání 2. část, 2011, s. 2 Vystružování – je dokončování přesných, lícovaných děr. Díru vyhlazujeme a dáváme jí přesný geometrický tvar (IT = 7 - 8). Přídavek na vystružování je 0,2 - 0,4mm na průměr díry. Výstružníky jsou vícebřité nástroje s přímými nebo šroubovitými zuby. Druhy výstružníků:

Zdroj: STAVINOHA, Z., Základy vrtání 2. část, 2011, s. 3


Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 42 - 43 Ruční výstružníky mají dlouhé břity, stopka je zakončena čtyřhranem pro upnutí do vratidla.

Strojní výstružníky mají krátké břity, na konci stopky je unášeč.

Rozpínací - mají rozříznuté těleso s kuželovou dutinou, do které se zatlačuje kulička.

Stavitelné - lze nastavovat ve větším rozsahu než rozpínací výstružníky.

Kuželové – v sadách - předhrubovací, hrubovací, dokončovací, kuželovitost 1:50.

Zdroj: HUMÁR, A., Výrobní technologie II, 2002, s. 26, 27


6. Řezání závitů Závit je funkční část šroubu a matice. Závity se dělí na vnitřní a vnější, pravé a levé, jednochodé a vícechodé, spojovací a pohybové. Podle profilu máme závity metrické, Whithworthovy, trubkové, lichoběžníkové a oblé. Řezání vnitřních závitů: Nástroje – závitníky – mají tvar kalených šroubů, do nichž jsou vyřezány drážky. Ty mohou být přímé nebo ve šroubovici.

Zdroj: STAVINOHA, Z. Řezání závitů, 2011, s. 4 Druhy závitníků: sadové - předřezávací, řezací, dořezávací; označené 1, 2, 3, příp. žádnou rýhou.

Zdroj: STAVINOHA, Z. Řezání závitů, 2011, s. 4, ŘÍHA, Z. Řezání závitů, 2013, s. 8, 9 maticové – pro průchozí díry

Zdroj: STAVINOHA, Z. Řezání závitů, 2011, s. 5 speciální

Zdroj: STAVINOHA, Z. Řezání závitů, 2011, s. 6 Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky 21/45

Řezání vnějších závitů: Nástroje – závitořezné čelisti – kruhové – mají základní tvar kalené matice, ve které je 3 až 5 drážek kruhového tvaru, upínají se do vratidla. Mohou být celistvé (přesnější) nebo dělené.

Zdroj: ŘÍHA, Z. Řezání závitů, 2013, s. 14 – 16

Zdroj: STAVINOHA, Z. Řezání závitů, 2011, s. 3 - prizmatické – dělené, málo přesné

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 50 - radiální – v závitořezných hlavicích, při řezání závitů na trubkách, upínají se kolmo na osu. Hlavice jsou řehtačková, Excelsior, apod.

Zdroj: ŘÍHA, Z. Řezání závitů, 2013, s. 17, VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 50


7. Rovnání, ohýbání Rovnání je pracovní postup, při němž získává materiál svůj původní rovný tvar. Materiál, který chceme rovnat, musí být tvárný, ale i houževnatý (ocel x litina). Rovnání – ruční - strojní - lokálním zahřátím – materiál se narovná při chladnutí Postup rovnání: drát – a) protahováním průvlakem b) přetahováním přes dřevěný váleček

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 53 tyče – kladivem na kovadlině, strojní rovnání (rovnací válečky), lokálním zahřátím

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 53 plechy a pásy – na dřevěné desce, údery vedeme na zkrácenou stranu pásu



vypouklina – označíme křídou, obrys vyklepáváme kladivem od vypoukliny do rovné plochy k okrajům, síla úderů se ve směru od vypoukliny zmenšuje, nikdy netlouci na vypouklinu! zvlněné okraje – postupujeme obráceně – od okrajů do středu

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 53 Ohýbání – je tvářecí pochod, při němž se mění tvar materiálu změnou tvaru jeho osy. Materiál je namáhán v místě ohybu tahem (vnější vlákna) a tlakem (vnitřní vlákna). Délka zůstává nezměněna jen v jednom místě ohybu – neutrální délka. Je buď v jedné polovině tloušťky (R > 5t) nebo v jedné třetině tloušťky (R < 5t).

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 54 BOTHE, O. Strojírenská technologie II, 1982, s. 110


Válcovaný materiál se ohýbá kolmo na směr vláken, aby se napětí rozdělilo na více vláken.

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 54 Příklady ohýbání materiálu ve svěráku

a) ohýbání pásu b) ohýbání drátu Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 54 Ohýbání trubek – před ohybem naplníme trubku pískem (ocelová) nebo roztavenou kalafunou (z neželezných kovů), aby se při ohybu nezbortily stěny trubky. Dlouhé ohyby provádíme na strojních ohýbačkách, velké průměry za tepla.

Zdroj: VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů, 1990, s. 55 Lemování – je ohýbání okrajů plechů, ručně nebo strojně, lemovacími válečky. Zakružování – na strojích mezi válci.

Zdroj: BOTHE, O. Strojírenská technologie II, 1982, s. 111 Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky 25/45

8. Nýtování Nýtováním vznikají nerozebíratelné spoje. Nýt svírá spojované součásti a tření, které vzniká mezi spojovanými součástmi a hlavami nýtů brání vzájemnému posunutí. Druhy: a) přímé nýtování – pouze ze spojovaných částí – na jedné spojované části se vytvoří dřík (osazení), v druhé díra. Roznýtováním vznikne závěrná hlava. a – před roznýtováním b – po roznýtování Zdroj: MADĚRKOVÁ, M., Technologie část II, 2011, s. 35 b) nepřímé nýtování – pomocí nýtů. Nýtové spoje se dělí na: - pevné – vytvářejí pevný spoj, který přenáší velké síly, uplatňují se při konstrukci mostů, stožárů, aj. - těsné (nepropustné) – tyto nýtové spoje součásti spojují a zaručují hermetickou (neprodyšnou) těsnost, při nýtování nádob na kapaliny a plyn. - pevné a těsné - musí být pevné a hermeticky těsné. Používají se u tlakových nádob, parních kotlů, letadel. Ve strojírenství, stavbě mostů a výrobě vozidel bylo nýtování téměř nahrazeno svařováním. Nýtování se ovšem používá v leteckém průmyslu (pro výrobu jednoho letounu Airbus je potřeba 3,5mil. nýtů). Druhy nýtů Nýty jsou normalizované ve Strojnických tabulkách. Vyrábějí se z měkké oceli, mědi, mosazi, slitiny hliníku, z plastu a titanu. Podle tvaru dříku - nýty plné, duté, poloduté Podle tvaru hlavy – nýty s půlkulatou hlavou, plochou kulovou hlavou, zápustnou hlavou, čočkovitou hlavou. Podle způsobu nýtování – kotlové nýty, lodní nýty, nýty s trnem, nýty rozštěpné.

Zdroj: MADĚRKOVÁ, M., Technologie část II, 2011, s. 33 Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky 26/45

Konstrukce nýtového spoje: a) přeplátované

b) se stykovými deskami Zdroj: MADĚRKOVÁ, M., Technologie část II, 2011, s. 34 Další dělení: 1. jednostřižný 2. dvojstřižný


Hlavní nástroje

Zdroj: MADĚRKOVÁ, M., Technologie část II, 2011, s. 35 „Hlavní nástroje Podpěrný hlavičkář - do něj se vloží hlava nýtu při nýtování, zabraňuje deformaci hlavy nýtu. Upíná se do svěráku. Zatahovák (přítužník) – používá se k zatahování nýtů do díry a přitlačení spojovaného materiálu k sobě. Kladivo – tluče se jím na zatahovák a na závěrný hlavičkář pro vytvoření závěrné hlavy. Závěrný hlavičkář – slouží k vytvoření závěrné hlavy. Kleště – používají se k přenášení ohřátých velkých nýtů. Tužlík – nástroj k utěsňování nýtových spojů.“ (Maděrková, 2011) Rozebírání nýtových spojů Nýtový spoj se rozebírá odvrtáním nebo odseknutím hlavy nýtu a vyražením dříku nýtu z díry. U malých nýtů s průměrem do 10mm se hlava odsekne jednostranně sbroušeným sekáčkem. U větších nýtů se hlava odvrtá. Odvrtávají se také nýty se zápustnou hlavou, zbytek nýtu se vyrazí průbojníkem nebo vyrážečem. (Maděrková, 2011)

Zdroj: MADĚRKOVÁ, M., Technologie část II, 2011, s. 37


9. Práce s mechanizovanými nástroji Ruční obrábění kovů je podstatně náročné a namáhavé, proto se snažíme ruční práci co nejvíce mechanizovat. „Mechanizované nástroje jsou ruční nástroje s mechanizovaným hlavním (řezným) pohybem funkční části. Tento hlavní pohyb je buď přímočarý vratný, nebo točivý. Ostatní pohyby s mechanizovanými nástroji koná dělník podobně jako s nástroji ručními.“ (Outrata, 1982) Mechanizovaný nástroj tvoří přechod mezi ručním nástrojem a obráběcím strojem. Dělení mechanizovaných nástrojů podle pohonu: a) pneumatické – poháněny stlačeným vzduchem. Jsou lehčí než elektrické, nezahřívají se, není u nich nebezpečí úrazu elektrickým proudem. Mají 4 druhy motorů: 1. motory s úderným pístem (beranem) – kladiva používaná k sekání a nýtování Pneumatické sekací a vrtací kladivo s dvojím typem napájení - aku i kabel

Zdroj: http://www.cominvest.cz/produkty/elektricke-aku-a-vzduchove-naradi/ - prospekt -

LiIon baterie s 36V/3,5Ah s mimořádnou výdrží díky vysoce účinnému motoru bez uhlíků - dvojnásobná práce ve srovnání s konkurenčními produkty. Nejrychlejší vrtání ve své třídě díky perfektní souhře otáček a počtu úderů. Inovativní vysoce efektivní systém tlumení vibrací pro pohodlnou práci. Rychloupínací systém QuiXS pro bleskovou výměnu nástrojů (umožňuje výměnu upínací hlavy SDS-Plus za rychloupínací sklíčidlo jedním pohybem ruky). Dlouhá životnost stroje díky speciálnímu motoru s nízkým opotřebením a robustnímu magneziovému pouzdru převodovky. Nejlepší dostupné chlazení motoru a převodovky. Elektronická kontrola otáček pro měkké a plynulé vrtání. Synchronizovaný přechod z vrtání na sekání. Vypnutí rotace hřídele pro pohodlné sekání. Vypnutí příklepu pro jednoduché vrtání. Bezpečnostní spojka pro ochranu uživatele. Automatický zámek na SDS upínání. Pogumovaná rukojeť a spínací tlačítko pro pohodlnou práci


2. motory pístové točivé – u vrtaček s největšími výkony EAGLE Vzduchová vrtačka s permanentním magnetem - Pneumatická vrtačka s mechanicky ovládaným permanentním magnetem, jejíž tělo je vyrobeno ze zinkové slitiny odolné proti jiskření. Pohyblivé části vrtačky jsou vyrobeny z nerezavějících materiálů a proto je stroj odolný i ve velmi nepříznivých pracovních podmínkách.

Zdroj:http://www.cominvest.cz/produkty/elektricke-aku-a-vzduchove-naradi/ - prospekt 3. vzduchové turbíny – největší otáčky, použití na nejmenší brusky

http://www.cominvest.cz/produkty/elektricke-aku-a-vzduchove-naradi/ 4. motory s lopatkovým rotorem na větší brusky, vrtačky, šroubováky, maticové klíče, aj. Pneumatické neboli vzduchové nářadí je stále oblíbenější - má vyšší odolnost vůči prachu, delší životnost a výrazně nižší náklady na opravy oproti elektrickému nářadí. Pneumatické nářadí je tak v současné době nejvhodnějším vybavením pro moderní dílny a provozy. b) elektrické – poháněny univerzálními motory na stejnosměrný i střídavý proud, lze je napojit na kteroukoli světelnou síť příslušného napětí – největší výhoda. Magnetická vrtačka PB 70+ Silný motor s plynulou regulací otáček a volbou levý/pravý chod. -

Možnost řezání závitů až do M 20 bez závitořezné hlavy. S dvourychlostní mechanickou převodovkou a potenciometrem. Velmi jednoduchý přechod z jádrového na spirálové vrtání. Výstup vřetene MK3 a systém vnitřního chlazení. Motor Eibenstock.

„Možnost upnutí sklíčidla 16 mm "TOP MODEL - nejvariabilnější a zároveň nejprodávanější model nabídky. Jádrové vrtání, spirálové vrtání a závitování v jednom."“ (cominvest)


Tento stroj lze vybavit i reverzní automatickou závitovací hlavou: Umožňuje řezání závitů všemi magnetickými vrtačkami s výstupem hřídele MK3.

http://www.cominvest.cz/produkty/elektricke-aku-a-vzduchove-naradi/ Speciální stroje Stroje pro specifické oblasti použití - úzce specializovaný sortiment strojů pro oblast ocelových konstrukcí, stavebnictví, dělení a stříhání oceli, záchranářství, vrtání v extrémních podmínkách ad. Pro tyto oblasti jsou elektromagnetické vrtačky, kolejnicové vrtačky, střihačky oceli, střihačky lan, ohýbačky oceli, rovnačky oceli, vrtačky do speciálních podmínek, lis na koncovky hydraulických hadic. Samozřejmostí je i nabídka potřebných nástrojů, jako jsou příslušné vrtáky, ořechy či náhradní nože pro střihačky. Maximální výkon a prodloužení životnosti nástrojů zabezpečí chladicí kapaliny a oleje. Speciální stroje jsou řazeny do pěti kategorií:

Elektro magnetické vrtačky

Střihačky oceli

Kombinované stroje Vrtačky do pro stříhání speciálních / ohýbání / rovnání podmínek oceli

Přenosný lis na lisování hydraulických hadic (cominvest)

c) další mechanizované nástroje – rázové utahováky, šroubováky, kotoučová pila, přímočará pila, vysokootáčková fortuna, akumulátorové vytlačovací pistole, silikonovací pistole, rytecká tužka, pneumatický pilník, kladivo, nýtovací kleště, apod. „Kromě jednotlivých druhů nářadí se vyrábějí i soupravy, které obsahují vedle pohonné jednotky (elektrické ruční vrtačky), ještě další drobné příslušenství pro vrtání, broušení, smirkování, drátkování, frézování, aj.“ (VOJTÍK, J., ŠVAGR, J., 1990)


10.

Svařování

„Svařování patří do kategorie nerozebíratelných spojení, při kterém dochází k roztavení přídavného i spojovaného materiálu a k následnému spojení. Součást vyrobená jako svařenec může mít až o 50% nižší hmotnost než součást vyrobená litím.“ (Habartík, 2011) Rozdělení svařování: 1. svařování za působení tepla (tavné) - slévárenské - termitem - plamenem - elektrickým obloukem - elektronovým paprskem - laserem - plazmou 2. za působení tepla a tlaku - kovářské - odporové - indukční - třením 3. za působení tlaku - ultrazvukem - za studena - explozí

Svařování plamenem Stykové plochy spojovaných součástí se natavují působením tepelné energie, která se uvolňuje při spalování hořlavého plynu ve směsi s plynem, podporujícím hoření. Plamenem se svařují všechny běžně používané kovy a jejich slitiny. Způsob je vhodný zvláště pro svařování plechů do tl. 1 mm (nejčastěji tl. 0,6 – 6 mm), kdy oblouk může plech propálit. Svařují se drobné součásti a trubky menších rozměrů z oceli, šedé litiny mědi, mosazi, Pb, Zn, Ni, Al. Plamen je vhodný pro svařování v montážních polohách, nehodí se pro svařování tlustého materiálu. Plyny pro svařování plamenem: - hořlavé - acetylén (C2H2 3200°C), vodík (H2 220°C ), svítiplyn ( 2100°C), propan butan ( 2750 - 2920°C ) - podporující hoření - vzduch, kyslík Kyslík (O2) – plyn podporující hoření, bez zápachu, těžší než vzduch. Závity na lahvích se nesmějí mazat tukem, při styku s mastnotou nastává samovznícení explozivního charakteru (=> grafitem). Acetylen (C2H2) – hořlavý plyn, lehčí než vzduch, bezbarvý, charakteristického zápachu. Nesmí unikat, se vzduchem tvoří výbušnou směs. Redukční ventil se připojuje k lahvovému ocelovým třmenem. (nesmí dojít do styku s mědí, rtutí, stříbrem).


Zařízení pro svařování plamenem Láhve: ocelové, bezešvé, opatřeny lahvovým ventilem, hrdlovým kroužkem, ochranným kloboučkem, čtyřhrannou patkou. Barva označuje druh plynu (dle norem). Láhev pro acetylen se neplní pod tlakem – nebezpečí výbuchu. V láhvi je pórovitá hmota, která obsahuje aceton, v němž je acetylen rozpuštěn.

Zdroj: KŘÍŽOVÁ, N., Svařování plamenem 3, 2014, s. 4 Lahvové ventily – dovolují plnění lahví a odběr plynu. Boční přípojka má různý závit pro různé plyny, což nedovolí připojit nesprávný redukční ventil.(O2 – mosaz, vnější, W – 21,8)

Zdroj: KŘÍŽOVÁ, N., Svařování plamenem 3, 2014, s. 5 Redukční ventily – umožňují snížit tlak plynu v láhvi na pracovní a udržují jej na stálé výši. Velikost pracovního tlaku se nastavuje regulačním šroubem. Mají 2 tlakoměry: jeden v části vysokotlaké, ukazuje tlak v láhvi (MPa), druhý v části nízkotlaké, ukazuje tlak v hadicích(kPa).


Zdroj: KŘÍŽOVÁ, N., Svařování plamenem 3, 2014, s. 7 Hadice – nejmenší délka 5 m, od místa svařování musí být láhve vzdáleny nejméně 3m, od topných těles 1m. Vnitřní průměr – kyslík 6-9mm, acetylen 9-14mm. Barva: kyslík – modrá acetylen - červená Na hadici s acetylenem je pojistka proti zpětnému šlehnutí plamene – 1m od nátrubku nebo na rukojeti hořáku. Svařovací soupravy – hořáky - rukojeť, 2 ventily pro nastavení poměru směsi plynů, nástavce zakončené hubicí a) nízkotlaké (injektorové) b) vysokotlaké (směšovací)

Zdroj: HABARTÍK, A. Svařování, 2011, s. 4 Druhy plamenů podle poměru O2 : C2H2 : a) plamen neutrální: O2 : C2H2 = (1 – 1,1) : 1 ostře ohraničený světelný kužel, používá se k většině svařovacích prací b) plamen karburační (nauhličující, redukční): O2 : C2H2 < 1 přebytek acetylenu, světelný kužel je překrytý mlhavým závojem, jehož délka závisí na přebytku acetylenu, použití – svařování šedé litiny, lehkých kovů a jejich slitin, navařování tvrdých kovů, při povrchovém tvrzení oceli c) plamen oxidační: O2 : C2H2 > 1,2 : 1 přebytek kyslíku je větší než 20%, světelný kužel je krátký, podle přebytku kyslíku zabarven od modré do modrofialové, použití – svařování mosazi, některých druhů bronzů

Zdroj: HABARTÍK, A. Svařování, 2011, s. 2


Postup svařování – vedení hořáku: Do místa svaru se přidává materiál – drát. Podle vzájemné polohy hořáku a drátu postupujeme: a) dopředu (doleva) – drát před hubicí hořáku. Pro materiály do tl. 4 mm, rychle chladne. b) dozadu (doprava) – drát za hořákem, svar chladne pomaleji, pro větší tloušťky materiálu. Všechny důležité (tlakové) spoje se svařují dozadu.

Zdroj: VOHAREK, L., Technologie Spojování materiálů – nerozebíratelné spoje – svařování plamenem, 2013, s. 16 Svařování elektrickým obloukem Oblouk se zapálí dotykem (škrtnutím) kovového jádra elektrody o svařovaný materiál. Elektroda zároveň tvoří přídavný materiál. Elektrodu je třeba držet tak, aby její osa svírala s rovinou materiálu úhel 60 – 75o – po celou dobu hoření oblouku (jinak by struska zůstala ve svaru a znehodnotila by jej). Používá se stejnosměrný nebo střídavý proud.

Zdroj: VOHAREK, L., Technologie Spojování materiálů – nerozebíratelné spoje – základní druhy svařování, 2013, s. 12


Nejčastěji se používá obalená elektroda. Obal je složen z minerálních látek (kaolín, dolomit, vápenec), ze železných rud, z feroslitin. Funkce obalu: 1. stabilizuje oblouk 2. vytváří plyny kolem oblouku, aby O2 a N2 ve vzduchu neměly přístup ke svarovému kovu 3. kolem elektrody vytváří ochranný kráter ze strusky, která chrání kov před oxidací a přehřátím – ovlivňuje rychlost chladnutí svaru 4. ovlivňuje hloubku závaru 5. zaručuje malý rozstřik kovu 6. leguje svarový kov

Zdroj: ŘÍHA, Z., Svařování elektrickým obloukem, 2013, s. 10 Svařování v ochranných plynech Ochranný plyn proudí z hubice svařovací pistole kolem elektrody a vytlačuje z prostoru, ve kterém hoří oblouk, atmosférický vzduch. Současně zabraňuje oxidaci roztaveného kovu, ionizuje prvky v pracovním prostoru, a tím usnadňuje zapálení i udržení stabilního oblouku. Svařovací zařízení je pojízdné, buď poloautomatické nebo automatické, většinou s polovodičovým zdrojem stejnosměrného proudu. Součástí svářečky je ocelová láhev s ochranným plynem. Plyny zabraňují spálení legujících prvků, rozstřiku svarového kovu a podmiňují hladkost povrchu svaru. 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

Svařovaný materiál Elektrický oblouk Svar Hubice Ochranná atmosféra Napájecí průvlak Drát Vodící mechanismus Elektrický zdroj

Zdroj: VOHAREK, L., Technologie Spojování materiálů – Svařování v ochranné atmosféře tavící se elektrodou, 2013, s. 7.


Metoda – W I G (wolfram – inert – gas) Metoda 141 (TIG) – dle ČSN EN 24 063 WIG – německé země GTAW – USA Obloukové svařování netavící se elektrodou v ochranné atmosféře inertního plynu. Elektroda je wolframová nebo z wolframu a legujících prvků (nespotřebovává se). Oblouk hoří mezi ní a základním materiálem. Musí se přidávat přídavný materiál. Inertní plyn – netečný. Používá se argon, helium nebo jejich směs.

Zdroj: VOHAREK, L., Technologie Spojování materiálů – Svařování v ochranné atmosféře tavící se elektrodou, 2013, s. 11. Zdroj: HABARTÍK, A., Svařování, 2011, s. 5. Metoda – M I G (metal – inert – gas) Obloukové svařování tavící se elektrodou pod ochranou inertního plynu. El. oblouk hoří mezi holou kovovou elektrodou a svařovaným materiálem. Ocelový drát se odtavuje a je přiváděn mechanicky z cívky. Používá se pro ruční i automatické svařování. Metoda – M A G (metal – aktiv – gas) Obloukové svařování tavící se elektrodou v aktivním plynu – aktivně se účastní procesu v elektrickém oblouku. Používá se CO2 - je to levný plyn, zvyšuje produktivitu svařování, je těžší než vzduch, je bezbarvý, nehořlavý, není jedovatý, ale při vyšší koncentraci ve vzduchu brání dýchání. Směsné plyny Argomix (Ar + CO2), Coxogen (Ar + CO2 + O2) – omezují nevýhodu CO2 – to je rozstřik svarového kovu. Používají se při svařování uhlíkových a nízkolegovaných ocelí. Kvalitu svaru určujeme množstvím legur obsažených ve svařovacím drátu. Výhoda – nízká cena plynu, velká rychlost svařování, čisté pracovní prostředí, použití poloautomatů a automatů. Výhody obloukového svařování tavící se elektrodou – MIG / MAG : Charakteristickým rysem je vysoké proudové zatížení (při ručním obloukovém svařování pracujeme se specifickým zatížením 20 – 30 Amm-2, zde je zatížení svařovacího drátu až desetinásobné). Hodnota svařovacího proudu je závislá na podávací rychlosti svařovacího drátu – čím vyšší rychlost podávání, tím vyšší je svařovací proud => i při malých průměrech drátu jsou velké výkony natavení.


Zdroj: HRTÁNEK, L., Technika svařování, 2014, s. 7. Svařování plazmou Plazma je na vysokou teplotu ohřátý plyn tvořený atomy, elektrony a ionty, který je celkově elektricky neutrální. Tepelná energie se vytvoří, kromě el. oblouku, plazmou (Ar, He, Ar + N2). Plyn procházející stejnosměrným obloukem se ohřívá na vysokou teplotu – 10 000 – 30 000oC – tvoří atomy, elektrony, ionty. Používá se hořák s wolframovou elektrodou, která je připojena na záporný pól. El. oblouk hoří mezi elektrodou a svařovaným materiálem, prochází měděnou tryskou, která zaškrcuje oblouk. Zvyšuje se tak hustota energie a teplota a vzniká plazma. Svařuje se v rozmezí teplot 11 000 – 20 000oC. Svařovací zařízení tvoří: zdroj stejnosměrného proudu (usměrňovač), láhve pro plazmový i ochranný plyn, plazmomet – plazmový hořák, řídící a spínací zařízení. Použití:

-

navařování svařování plechů 0,01mm svařování neželezných kovů v letectví, raketovém a jaderném průmyslu nahrazuje pájení při spojování miniaturních součástí

Plazmové svařování můžeme považovat za další krok ve vývoji TIG svařování. Plazmové svařování je proces plynového svařování elektrickým obloukem, při kterém je oblouk vytvářen mezi netavící se wolframovou elektrodou a samotným opracovávaným dílem nebo mezi sekundární anodou (katodou v případě střídavého proudu) ve svařovacím hořáku. Svar a elektroda jsou chráněny inertním plynem. Vlastnosti -

Stejné jako v případě TIG svařovacího procesu Svařování s velmi nízkými hodnotami proudu Možnost svařování silnějším plechů přes otvory Svařování s delšími prodlevami cyklu a/nebo s mnoha starty a zastaveními


Výhody -

Silnější plechy v jedné vrstvě Nižší hodnoty proudu při stabilním oblouku Možná vyšší rychlost svařování Nižší přenos tepla Méně odpadů z opotřebených elektrod Větší svařovací hořák Nákladné zařízení Obtížnější nastavení

Při plazmovém svařování je oblouk vytvářen výbojem vysokého napětí mezi opracovávaným kusem a netavící se elektrodou obklopenou inertním plynem. Plazmový oblouk vytvářený v inertním plynu zajišťuje přenos tepla na opracovávaný kus. Inertní plyn představuje argon, helium nebo směs obou plynů a chrání také svar a netavící se elektrodu. Na rozdíl od TIG je tryska umístěna kolem netavící se elektrody, která může fungovat jako sekundární anoda (katoda se střídavým proudem) nebo jako omezovací tryska pro plazmový oblouk. Vlastnosti oblouku lze ovlivnit také sekundárním ochranným plynem, který má odlišné složení. Podle aplikace je možno použít také materiál, který se taví v atmosféře oblouku. Bez ohledu na množství použité energie lze použít větší nebo menší množství pomocného přídavného materiálu, takže dodávku materiálu lze regulovat samostatně spolu s požadovaným přenosem tepla. Níže uvedený obrázek znázorňuje schéma plazmového procesu:

Tryska vytváří oblouk válcovitého tvaru na rozdíl od kuželovitého tvaru při TIG svařování. Přidání helia nebo vodíku umožňuje intenzivnější ovlivnění válcového tvaru oblouku. Tak můžeme dosáhnout i rozdílné tvary a hloubky propálení nebo provaření. (AWL Techniek – prospekt: http://www.awl.nl/cz/technologies/arc_welding/plasma-welding )

Zdroj: AWL Techniek – prospekt Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky 39/45

Dělení kovů plazmatem Pro lehké kovy, neželezné kovy, vysokolegované nerezavějící oceli, tvrdé nekovové materiály. Speciálně upravený hořák chlazený vodou. Wolframová elektroda, argon, vodík, el. energie – podobně jako u svařování plazmatem. Používá se ss. proud mezi W – elektrodou (-) a materiálem. Vysoká teplota plazmatu (asi 30000K) umožní rychlé roztavení kovu a kinetická energie plazmatu odstraní tekutý kov ze spáry. Jako řezací plazmový plyn se nejčastěji užívá směs Ar + H2. Podobně jako u TIG svařování, netavící se elektroda ohřívá a natavuje základní materiál. Tento oblouk je zaostřován pomocí trysky a rovněž stabilizován plazmovým plynem. Plazmové řezaní kovů je progresivní technologie, která má oproti jiným metodám řezání některé přednosti: -

možnost řezání neželezných kovů (nerez, hliník, měď atd.) vysoká rychlost řezání nižší tepelné ovlivnění řezaného materiálu (tenké plechy se nedeformují jako při použití autogenu) metoda nepotřebuje speciální plyny (vyžaduje stlačený vzduch) náklady jsou podstatně nižší oproti nákladům při řezání autogenem

Zdroj: PLAZMOVÉ STROJE – prospekt Plazmové řezání s kapalným médiem Kompaktní plazmové řezací zařízení, které používá jako médium pro vysoce energetický plazmový paprsek malé množství tekutiny. Svou hmotností je nejlehčím řezacím přístrojem ve své třídě, což jej přímo předurčuje pro mobilní nasazení na staveništích. Další oblasti možného využití jsou nasnadě: konstrukce klimatizačních a ventilačních zařízení, výroba karoserií, autoklempířství, konstrukce průmyslových zařízení a potrubních vedení, rekonstrukce a opravářské práce. (Svařovací technika - Plazmové stroje – prospekt)


Zdroj: PLAZMOVÉ STROJE - TransCut 300 (řezání bez vzduchu) – prospekt Svařování elektrickým odporem Použití: hromadná a velkosériová výroba automobilů, motocyklů, radiotech. výrobků, apod. Princip: svařované součásti jsou ohřívány průchodem el. proudu. Zdroj proudu: transformátor, dodává napětí 2 – 20 V, intenzita proudu je 1 000 – 150 000A. Způsoby svařování: a) na tupo – stykové – stlačením nebo odtavením b) přeplátováním (plechy) - bodové - švové - výstupkové (bradavkové)

Zdroj: HABARTÍK, A., 2011, s. 6. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky 41/45

Zdroj: BERNASOVÁ, E., Svařování, 1987, s. 12, HRTÁNEK, L., Svařované spoje, 2014, s. 6 Řezání kyslíkem - je založeno na principu spalování kovů v proudu kyslíku. Používají se speciální řezací nástavce nebo hořáky, které mají výměnnou řezací hubici, přes ni nahřívací hubici. Středem řezací hubice proudí řezací kyslík, mezikružím je přiváděna směs plynů C2H2 + O2 .

Zdroj: HABARTÍK, A., 2011, s. 9


Odkazy a bibliografie: 1. AWL Techniek: http://www.awl.nl/cz/technologies/arc_welding/plasma-welding - prospekt 2. BERNASOVÁ, E., Svařování, Praha, SNTL 1987, L13-C1-IV-31/25928 3. BOTHE, O. Strojírenská technologie II, Praha, SNTL 1982, L13-C1-II-84/25829 4. BUREŠOVÁ, Petra. Měření délek. Metodický portál : Digitální učební materiály [online]. 29. 05. 2012, [cit. 2014-10-19]. Dostupný z WWW: . ISSN 1802-4785. 5. HABARTÍK, A., Svařování, Projekt: Inovace oboru Mechatronik pro Zlínský kraj Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.08/03.0009 – Svařování. [online]. 2011, [cit. 18. 10. 2014]. Dostupný z WWW: http://coptel.coptkm.cz/index.php?action=2&doc=21145&docGroup=4931&cmd=0&instanc e=2 6. HRSTKA, L., Ruční řezání kovů. www.dumy.cz [online]. 6.3.2014, [cit. 19.10.2014].

Dostupný pod licencí Creative Commons .

CC-BY-NC-SA

z

WWW:

7. HRTÁNEK, L., Svařované spoje. www.dumy.cz [online]. 5.3.2014, [cit. 18.10.2014]. Dostupný pod licencí Creative Commons CC-BY-NC-SA z WWW: . 8. HRTÁNEK, L., Technika svařování. www.dumy.cz [online]. 5.3.2014, [cit. 18.10.2014]. Dostupný pod licencí Creative Commons CC-BY-NC-SA z WWW: . 9. http://www.cominvest.cz/produkty/elektricke-aku-a-vzduchove-naradi/ - prospekt 10. http://commons.wikimedia.org/wiki/File%3AONC_Zoetermeer_Puntlasmachine.jpg 11. HUMÁR, Anton. Výrobní technologie II. [online]. Brno: Vysoké učení technické v Brně, 2003, 2002-11-28 [cit. 2014-10-19]. Dostupné z WWW: http://ust.fme.vutbr.cz/obrabeni/opory-save/VyrobniTechnologie_II.pdf. 12. KŘÍŽOVÁ, N., Svařování plamenem 1. www.dumy.cz [online]. 19.2.2014, [cit. 18.10.2014]. Dostupný pod licencí Creative Commons CC-BY-NC-SA z WWW: . 13. KŘÍŽOVÁ, N., Svařování plamenem 3. www.dumy.cz [online]. 19.2.2014, [cit. 18.10.2014]. Dostupný pod licencí Creative Commons CC-BY-NC-SA z WWW: . 14. MADĚRKOVÁ, M. Technologie část II, studijní text pro učební obor Zámečník, 2011, CZ.1.07/1.1.04/02.0071 15. OUTRATA, Jiří Ing., Technologie ručního zpracování kovů pro 1. ročník OU a UŠ kovo oborů, Praha, SNTL 1981, EAN 04-204-82 16. ŘÍHA, Z., Řezání závitů. www.dumy.cz [online]. 28. 5. 2013, [cit. 12. 10. 2014]. Dostupný pod licencí Creative Commons CC-BY-NC-SA z WWW: .


17. ŘÍHA, Z., Svařování elektrickým obloukem. www.dumy.cz [online]. 17.11.2013, [cit. 18.10.2014]. Dostupný pod licencí Creative Commons CC-BY-NC-SA z WWW: . 18. ŘÍHA, Z., Svařování plamenem, řezání kyslíkem. www.dumy.cz [online]. 17.11.2013, [cit. 18.10.2014]. Dostupný pod licencí Creative Commons CC-BY-NC-SA z WWW: . 19. ŘÍHA, Z., Vrtání I. – strojní zařízení. www.dumy.cz [online]. 28.5.2013, [cit. 19.10.2014]. Dostupný pod licencí Creative Commons CC-BY-NC-SA z WWW: . 20. STAVINOHA, Z., Pilování, Projekt: Inovace oboru Mechatronik pro Zlínský kraj Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.08/03.0009. [online]. 2011, [cit. 19. 10. 2014]. Dostupný z WWW: http://coptel.coptkm.cz/index.php?action=2&doc=17459&docGroup=4931&cmd=0&instanc e=2 21. STAVINOHA, Z., Plošné měření a orýsování, Projekt: Inovace oboru Mechatronik pro Zlínský kraj Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.08/03.0009. [online]. 2011, [cit. 19. 10. 2014]. Dostupný z WWW: http://coptel.coptkm.cz/index.php?action=2&doc=17265&docGroup=4931&cmd=0&instanc e=2 22. STAVINOHA, Z., Rovnání a ohýbání materiálu, Projekt: Inovace oboru Mechatronik pro Zlínský kraj Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.08/03.0009. [online]. 2011, [cit. 12. 10. 2014]. Dostupný z WWW: http://coptel.coptkm.cz/index.php?action=2&doc=17904&docGroup=4931&cmd=0&instanc e=2 23. STAVINOHA, Z., Řezání kovů, Projekt: Inovace oboru Mechatronik pro Zlínský kraj Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.08/03.0009. [online]. 2011, [cit. 12. 10. 2014]. Dostupný z WWW: http://coptel.coptkm.cz/index.php?action=2&doc=17338&docGroup=4931&cmd=0&instanc e=2 24. STAVINOHA, Z., Řezání závitů, Projekt: Inovace oboru Mechatronik pro Zlínský kraj Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.08/03.0009. [online]. 2011, [cit. 12. 10. 2014]. Dostupný z WWW: http://coptel.coptkm.cz/index.php?action=2&doc=21145&docGroup=4931&cmd=0&instanc e=2 25. STAVINOHA, Z., Sekání a probíjení, Projekt: Inovace oboru Mechatronik pro Zlínský kraj Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.08/03.0009. [online]. 2011, [cit. 12. 10. 2014]. Dostupný z WWW: http://coptel.coptkm.cz/index.php?action=2&doc=17893&docGroup=4931&cmd=0&instanc e=2 26. STAVINOHA, Z., Stříhání, Projekt: Inovace oboru Mechatronik pro Zlínský kraj Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.08/03.0009. [online]. 2011, [cit. 12. 10. 2014]. Dostupný z WWW: http://coptel.coptkm.cz/index.php?action=2&doc=17883&docGroup=4931&cmd=0&instanc e=2 27. STAVINOHA, Z., Základy vrtání 2. část, Projekt: Inovace oboru Mechatronik pro Zlínský kraj Registrační číslo: CZ.1.07/1.1.08/03.0009. [online]. 2011, [cit. 12. 10. 2014]. Dostupný z WWW:


http://coptel.coptkm.cz/index.php?action=2&doc=21145&docGroup=4931&cmd=0&instanc e=2 28. Svařovací technika - Plazmové stroje: http://www.froweld.cz/svarovaci-technika/eshop/161-PLAZMOVE-STROJE/0/5/1104-PLASMA-CUT-40-80/description#anch1 - prospekt 29. VOHAREK, L., Technologie Spojování materiálů – nerozebíratelné spoje – svařování plamenem. www.dumy.cz [online]. 28.5.2013, [cit. 18.10.2014]. Dostupný pod licencí Creative Commons CC-BY-NC-SA z WWW: . 30. VOHAREK, L., Technologie Spojování materiálů – Svařování v ochranné atmosféře tavící se elektrodou. www.dumy.cz [online]. 4.6.2013, [cit. 18.10.2014]. Dostupný pod licencí Creative Commons CC-BY-NC-SA z WWW: . 31. VOJTÍK, J., ŠVAGR, J. Technologie ručního zpracování kovů: pro 1. ročník SOU. 1. vyd. Praha: SNTL 1990, ISBN 80-03-00197-8


STUDIJNÍ MATERIÁLY. Zámečnické činnosti

Recommend Documents