Stručný výklad Evangelia podle Marka

Biblistika II, 2009-2010, podklady k přednáškám a závěrečnému testu

Stručný výklad Evangelia podle Marka Po úvodu do NZ a objasnění obecných otázek s NZ spojených nyní s Markovým evangeliem začínáme pojednání o novozákonních spisech. Mk je nejstarším evangeliem. Matouš a Lukáš Markova evangelia pouţívali spolu s dalšími evangelii pro vytvoření jejich vlastních evangelií. První část Markova evangelia (1,1 – 8,26) vypráví o Jeţíšově činnosti v Galileji.

Autor prvního evangelia. Doba a místo vzniku Tak jako ostatní evangelia, i tato novozákonní kniha byla nejprve knihou anonymní, tedy bez udání autora. Biskup Papiáš z Hierapole (kolem r. 130 po Kr.) připsal tuto knihu Markovi; odtud je tedy toto jméno aţ dodnes spojeno s tímto evangeliem. Marek měl, jako ţák a tlumočník apoštola Petra, sepsat Pánova slova a skutky tak, jak si to pamatoval z jeho učení, a to přesně, třebaţe ne v přesném pořadí. Poukaz na Markovu tlumočnickou činnost měl podpořit hodnověrnost a autoritu jeho evangelia. Identifikace Marka s Janem Markem z Jeruzaléma (Sk 12,12.25; 13,5; 15,3639; 1P 5,13) není oprávněná. Otázka autorství zůstává zcela otevřena a nelze ji rozhodnout. Evangelista Marek přejal totiţ různorodé tradice, takţe z jazykových vlastností nelze usoudit na jedinou osobu pisatele. Za dobu vzniku evangelia je přijímán rok 70, resp. rok před ním. Mk 13 je sice poznamenána zkušenostmi z ţidovské války (66-70 po Kr.); zničení chrámu (70 po Kr.) však zde naznačeno není. Z těchto údajů se všeobecně vyvozuje, ţe Markovo evangelium bylo sepsáno těsně před zničením Jeruzaléma Římany. Za místo vzniku je povaţován Řím. Tato tradice je jiţ velice stará; zcela jistě se odvolává jiţ na Klementa z Alexandrie (asi 140-216 po Kr.). Klíč:

Mk je nejstarším evangeliem. Bylo sepsáno kolem r. 70 v Římě. Otázku autora již dnes není možno objasnit.

Charakter Markova evangelia Markovo evangelium je prvním písemným uspořádáním tradic od Jeţíše a o Jeţíšovi. Pořadí líčení jednotlivých událostí nesouhlasí s jejich skutečným průběhem. Ale to ani autor neměl v úmyslu. Stavba evangelia totiţ sleduje dějiny spásy. Podle Markovy presentace trvala Jeţíšova veřejná činnost pouze jediný rok. Zeměpisný rámec je volen tak, aby Jeţíš vykonal cestu z Galileje do Jeruzaléma. Toto schéma potom pouţijí i ostatní dva synoptikové, Matouš a Lukáš: činnost v Galileji – cesta do Jeruzaléma – události v Jeruzalémě. Jelikoţ Marek často překládá hebrejské a aramejské výrazy do řečtiny (5,41; 7,11) a vysvětluje ţidovské obyčeje (7,3n; 15,42), je všeobecně přijímáno, ţe toto evangelium bylo napsáno pro křesťany z pohanského prostředí Římské říše. Marek není ţádným velkým stylistou. Píše jednoduchým způsobem, věty staví vedle sebe a spojuje je jednoduše spojkou "a". Český ekumenický překlad tento styl podstatně uhladil. Stačí srovnat Ekumenický překlad např. s Kralickou Biblí.

Marek pro své evangelium pouţil vícero předloh:  Vyprávění o neobyčejných Jeţíšových divech, např. 4,35-41; 5,1-20  Spory, např. 2,15 – 3,6  Podobenství, např. 4,2-8.26-32  Pašijové vyprávění a jemu předcházející události: 8,27-33; 9,2nn; 14,1nn. Marek tyto tradice přejímá, spojuje a uspořádává tak, aby odpovídaly jeho teologickému záměru: Jeţíš, Mesiáš a Boţí Syn nás vykoupil skrze utrpení, smrt a zmrtvýchvstání.

Záměr Markova evangelia Marek píše evangelium v době, kdy je (právě) víra v Jeţíše Krista napadána. Jeţíšovi učedníci jsou pronásledováni. Ti, kdo věří, jsou ohroţováni, historická osoba Jeţíše z Nazaretu vybledla ve vzpomínkách. Evangelium o Jeţíšově smrti a vzkříšení, o cestě učedníků s Jeţíšem a o pokračujícím Jeţíšově zjevování právě v dobách zkoušky povzbuzuje k následování. Jeţíš je Mesiáš (= Kristus, Pomazaný). Je Boţí Syn. S ním započal čas spásy (Mk 1,14). Přemáhá všechny Bohu nepřátelské síly (nemoci, démony, hříchy) a ohlašuje Boţí vůli. Jeho utrpení a smrt nejsou nesmyslné, nýbrţ jsou znameními jeho posledního odevzdání se. Stanou se tak smysluplnými pro člověka a umoţňují spásu. Takto to však můţe být pochopeno teprve ve světle vzkříšení. Během svého pozemského ţivota Jeţíš zakazuje, aby byl označován za "Boţího svatého", za Mesiáše. Nevystupuje jako ten, který je mocný, nýbrţ právě ve své bezmoci a jako ukřiţovaný je Synem Boţím (Mk 15,39). Mesiášova cesta je cestou ve skrytosti, která můţe být velice snadno špatně pochopena. Proto Marek stále znovu pouţívá vlastního prostředku – tzv. "mesiášského tajemství" a "příkazu mlčet". Nejen Jeţíšovým učedníkům je zapovězeno vyznávat ho jako Mesiáše a Boţího svatého (srov. 8,29n), ale také démonům (např. 1,24; 3,11n) a uzdraveným (např. 1,44n; 5,43). K teologickým výpovědím jednotlivých Jeţíšových titulů se podrobněji vrátíme později. Od Mk 8,27 je popisována Jeţíšova cesta, "cesta Mesiášova". Nejedná se o ţádné triumfální taţení, ale jde o cestu následování s novými, radikálními poţadavky. První velká část evangelia ukazuje, ţe s Jeţíšem započala doba spásy a ţe přišlo Boţí království: Bůh a jeho království se staly v Jeţíšovi a jeho činech přítomnými. Klíč:

Markovo evangelium chce ukázat Ježíšův význam pro spásu pro společenství ohrožené v jeho existenci. Ježíš je Mesiáš, svatý Boží, Syn Boží – a to právě ve svém utrpení, smrti a vzkříšení.

Stavba Markova evangelia Markovo evangelium ukazuje Jeţíšovu cestu od jeho prvního vystoupení v Galileji aţ do Jeruzaléma. Původní řecký text evangelia není nijak rozčleněn – jedná se pouze o holý text. Tento nerozčleněný text je tedy potřeba rozdělit. To vysvětluje, proč se mezi sebou různá dělení (např. v úvodech do NZ) tolik liší. 1. Příprava Jeţíšova působení (1,1-13) 1,1-13 vypráví o Jeţíšově předchůdci a o Jeţíšově křtu a pokušení. 2. Jeţíšovo působení v Galileji (1,14 – 8,26)

2

Jeţíš vyzývá k obrácení a víře v jeho nové radostné poselství. Současně se však také ukazují těţkosti, které působí Ţidé a především jejich zástupci – farizejové a jejich učitelé Zákona. 1,14 – 3,12 ohlašuje mocné Ježíšovo vystoupení: jeho slovo osvobozuje (1,2128); jeho slovo uzdravuje (1,29-45); jeho slovo odpouští (2,1-17). Rovněţ odpovědi na kritické otázky kolem postu (2,18-22) a přikázání soboty (2,23 – 3,6) ukazují osvobozující a vykupující působení Jeţíšova poselství. 3,13 – 6,6a vyzývá k obrácení. Po dřívější zprávě o povolání prvních učedníků v Mk 1,16-20, tento oddíl začíná vyvolením Dvanácti (3,13-19). Evangelista mluví o nepochopení příbuzných (3,20n.33-35) a odmítnutí ve vlastním domově (6,16a). Tajemství Boţího království Jeţíš představuje v podobenstvích (4,1-34); zázraky jsou znameními Boţí vlády a provokují otázku po Jeţíšovi jako divotvůrci: "Kdo je to …?" (4,35 – 5,43) 6,6b – 8,26 vyzývá k víře v evangelium. I tento oddíl začíná zmínkou o Jeţíšových učednících: vyslání Dvanácti (6,6b-13) a jejich návrat (6,30n). Zařazen je zde i Herodův úsudek, ţe Jeţíš je vzkříšený Jan Křtitel (6,14-16), následuje vyprávění o osudu Jana Křtitele (6,17-29). Jeţíšova starost o učedníky a lid se ukazuje v jeho zázracích (6,30-56). Po sporu o tom, co je čisté a nečisté, ve které se ukazuje, ţe jsou odstraněny překáţky mezi Ţidy a pohany (7,1-23), následují tři zázraky na území pohanů (7,24 – 8,10) a dva spory s farizeji (8,1121). Celý oddíl je uzavřen vyprávěním o uzdravení slepého (8,22-26). Jeţíšův příklon k pohanům naráţí nejen na nepochopení farizejů a učitelů Zákona, ale i učedníků. Kdy se jim otevřou oči, tak jako se to stalo onomu slepci? 3. Na cestě do Jeruzaléma (8,27 – 10,52) 8,27 – 9,29: Učedníci jsou uvedeni do tajemství Jeţíšovy cesty; jedná se o cestu trpícího Mesiáše, který vyzývá k následování. 9,30-50 dává pokyny pro Jeţíšovo společenství. Po druhém ohlášení svého utrpení Jeţíš odmítá v komunitě rozdělování podle pořadí důleţitosti, varuje před svody. Diskutuje dále se svými stoupenci nepatřícími k okruhu učedníků a ukazuje, ţe učedníci mají být solí. 10,1-51 pojednává o následování Jeţíše. Jak mají ţít jeho učedníci? Mluví o tématech jako manţelství, děti, bohatství, panování a sluţbě. V centru všeho se nachází třetí ohlášení Jeţíšova utrpení a vzkříšení. Aby čtenář mohl Jeţíše následovat, musejí se mu otevřít oči tak jako uzdravenému Bartimeovi. 4. Poslední Jeţíšovy dny v Jeruzalémě (11,1 – 13,37) V Markově evangeliu jde Jeţíš do Jeruzaléma pouze jednou. Tam se jeho ţivot naplní. 11,1 – 12,12 je poznamenáno Jeţíšovým sporem se zástupci ţidovství a jeho prorockým vystoupením. 12,13-44 nám ukazuje Jeţíše jako mesiánského učitele. Odpovídá na otázky protivníků a poukazuje na příklad vdovy, která zcela dala samu sebe. 13,1-37 přináší závěrečnou řeč. Vrcholem řeči je příchod Syna člověka. 5. Jeţíšovo utrpení a vzkříšení (14,1 – 16,20) Tu a tam je Markovo evangelium nazýváno zprávou o Jeţíšově utrpení a vzkříšení s dlouhým úvodem. Ve 14,1 – 16,8 se Jeţíšův ţivot naplňuje. Evangelium původně končilo zprávou o hrůze a úţase ţen. 16,9-20 je pozdější přídavek. Tyto verše poukazují na to, jak bylo poselství o vzkříšení Ukřiţovaného neočekávané, neobvyklé a neuvěřitelné.

3

Klíč:

Marek vykresluje cestu Ježíšova veřejného života. Vede ho z Galileje do Jeruzaléma. Pro Marka není důležitý popis Ježíšova života, ale to, jak je to s evangeliem, hlásáním Božího království.

Vysvětlení některých teologických pojmů Předtím, neţ se pustíme do výkladu prvního dílu Markova evangelia, je potřeba vysvětlit několik důleţitých pojmů. Podobenství: Jeţíš pro presentaci svého ústředního poselství o Boţím království velice často volí formu podobenství. V NZ nacházíme celou řadu různých forem podobenství, která z části vyţadují pokaţdé jiný druh výkladu: Slovní obraz (J 10,11; Mt 5,13n): Ve slovním obraze autor pouţívá nějakého obrazu, aby lépe vyjádřil obsah určitého pojmu; srov. "já jsem … (dobrý pastýř; pramen ţivé vody; …)" nebo "vy jste … (sůl země; světlo světa)". Jednoduché srovnání (Mt 7,24; L 22,44): Ve většině případů pouţívané slovíčko "jako" vyjadřuje, ţe popisovaná skutečnost není s druhou zcela stejná, ale právě jen srovnatelná. Podobenství (v úzkém slova smyslu) (Mk 4,3-8.26-29.30-32): Zde se nesmí krok za krokem vysvětlovat kaţdý jednotlivý prvek. Jde spíše o to, vzít váţně celý příběh podobenství jako takový. Kaţdé podobenství má pouze jednu centrální výpověď; ta pak musí být převedena na království Boţí. Parabola (L 15,11-32): Parabola se od podobenství liší v tom, ţe v ní jde o vymyšlený, zcela zvláštní a jedinečný (a tedy vůbec ne všední) příběh. Při výkladu je potřeba si obzvlášť všimnout onoho zcela zvláštního, jedinečného a neopakovatelného prvku paraboly. Alegorie (Mk 4,13-20): Na rozdíl od dosud popsaných forem je zde (téměř) kaţdému prvku vyprávěného přirozeného příběhu připisován přenesený (duchovní) význam. Tento způsob řečí sice téměř u Jeţíše nenacházíme, o to více je však pouţíván v prvotních křesťanských společenstvích. Vyprávění příkladu (L 10,29-37): Posluchači (čtenáři) je představena nějaká postava jako vzor. "Jdi a jednej také tak" (L 10,37). U všech těchto typů NZ vyprávění v podobenstvích je velice důleţité si nejprve ujasnit, o kterou formu se v daném textu jedná. Démoni jsou podle tehdejšího chápání nečistí duchové, personifikované zlé mocnosti. Působí nemoci, smrt, nepřízeň počasí, ztrátu úrody, atd. Jsou jim připisovány nevysvětlitelné útoky na ţivot a majetek. SZ mluví o démonech jen okrajově jako o mocnostech, které existují vedle Jahveho. Jahve je však jedinou mocností, která nakonec všechny ostatní mocnosti jejich moci zbaví. Víra v démony v Jeţíšově době je ovlivněna řeckým myšlením a démonskými představami původem z Íránu. Démoni jsou nepřátelé člověka, jeho protivníci. Jsou zde proto, aby člověku škodili a odvedli ho od cesty ke spáse – od Boha. V Markově evangeliu jsou démoni líčeni jako Jeţíšovi protivníci. Uzdravování jsou vítězstvími nad démony (1,27.34; 7,26.29). Posedlost démonem není spojována s hříchem a vinou, nýbrţ s duševní nebo tělesnou nemocí. Boţí království = Boţí říše = Královská říše Boţí = Nebeské království není ţádným prostorem, ale výpovědí o novém vztahu člověka a tohoto světa k Bohu. Boţí království je klíčovým pojmem Jeţíšova hlásání. Nerodí se z lidského výkonu, ale je darem Boţím, s konečnou platností přislíbeným skrze Jeţíše Krista. Království Boţí 4

je v Jeţíšově hlásání jak něčím, co bude (Mk 1,14n), tak také skutečností, která je jiţ teď "mezi vámi" (L 17,21). Toto napětí mezi oním "jiţ je tady – ale ještě také ne" zůstává a je pro křesťanství charakteristickým. Vlastnosti a poţadavky Boţího království a příchod tohoto království jsou líčeny pomocí podobenství. Počátkem a středem Boţího království je Jeţíš sám. Pojem "Boţí království" nacházíme především u Marka a Lukáše; Matouš pouţívá pojmu "nebeské království". U Jana tomuto pojmu odpovídají výpovědi o "novém ţivotě", u Pavla pojem "Boţí spravedlnost". Jeţíš Kristus (Mesiáš, Pomazaný): Ježíš je řeckou formou hebrejského je(ho)šua ("Jahve je pomoc"). Kristus je titul, který se později stal Jeţíšovým jménem. Jedná se o řecký překlad aramejského mešiach (Mesiáš), coţ znamená asi tolik, co "pomazaný". Pomazaným ve SZ byl nejprve král. Třebaţe však je v Izraeli jeruzalémský král povaţován za pomazaného (2S 7; Ţ 2; 72), neodpovídají králové tomu, jak by měl vypadat Mesiáš. Proto je král, který přinese spásu, očekáván v budoucnosti. Svědčí o tom výroky proroků Izajáše a Micheáše (Iz 7,14; 9,1-6; 11,1-9; Mi 5,1-4). Mesiáš bude král, který přinese pokoj. Tento čas pokoje se bude vyznačovat spravedlností, hlubokým vztahem k Bohu a poznáním Boha (coţ bude zasahovat aţ do říše zvířat, srov. Iz 11: ráj!). Později jiţ jako ten, kdo přináší spásu, není očekáván ţádný král, nýbrţ sluţebník (Iz 42 – 53). Kdyţ v Izraeli zaniklo království, za pomazaného je povaţován nejvyšší velekněz (Lv 4,3.5). Čím déle trvá nadvláda cizích mocností, tím více je očekáván král posledního času (= eschatologický) z Davidova domu, který vysvobodí Boţí lid z římského jha a znovu sjednotí dvanáct izraelských kmenů. Bude to vůdce, který bude vládnout v Duchu Boţím. Z Jeruzaléma znovu učiní svaté město, jako tomu bylo dřív (srov. Za 9,9n). Za Jeţíšovy doby bylo očekávání Mesiáše velice silné. Jeţíš však toto očekávání nechtěl sdílet. Sám sebe nenazýval Mesiášem a svým učedníkům zakazoval, aby jej takto nazývali (Mk 8,30); nechtěl totiţ, aby jeho poslání bylo špatně pochopeno. Titul "Syn člověka" byl méně politicky zabarven (Mk 8,31). Jeţíšovo odsouzení na smrt je spojeno s titulem Mesiáš. Nápis na kříţi udává jeho vinu: "Král Ţidů" (Mk 15,26). Teprve po velikonocích je v křesťanském společenství titul Mesiáš pouţíván pozitivně. Skrze vzkříšení Bůh ustanovil Jeţíše jako Krista. Izrael Jeţíše odmítl, ale "Bůh ho učinil Pánem a Mesiášem" (Sk 2,36). Teprve v dalším kroku můţeme říct, ţe Jeţíš byl Mesiášem jiţ za svého pozemského ţivota; vţdyť pocházel z Davidova rodu (srov. Ř 1,3; L 2,1-21.25-32; 1S 16,1.13; 2S 7,12-14). U křesťanů z pohanství titul ztratil na významu, protoţe zde měly význam jiné tituly (Boţí Syn; Pán). Stal se však jménem, které Jeţíše z Nazaretu charakterizuje oproti jiným, kteří stejně jako on nosili tehdy běţné jméno Jeţíš. Jeţíš Kristus, Jeţíš Mesiáš jedinečným způsobem označuje spojení mezi SZ a NZ. Bůh zaslibuje a působí spásu – a to nejhlouběji a nejrozhodněji v Jeţíši Kristu. Mimobiblických pramenů o Jeţíšovi z Nazaretu je jen velmi málo; zčásti byly zmínky o něm do dokumentů vsunuty později. Historickou je poznámka římského spisovatele Tacita o původci křesťanství (Annales 15,44). O Jeţíšovi se ve svých spisech zmiňuje i Josef Flavius. Několik naráţek na Jeţíše je moţné nalézt i v rabínské literatuře. Nejdůleţitějšími prameny pro historického Jeţíše jsou však evangelia. Dnes o Jeţíšově historicitě není ţádná pochybnost. Nepochopení učedníků: Toto téma se táhne celým Markovým evangeliem (4,13.40; 6,52; 7,18; 8,17.21; 8,32n; 9,6.10.32.35-45; Jidášova zrada 14,10n.43-46; útěk 5

učedníků 14,27.50; Petrovo zapření 14,29-31.54.66-72; spánek učedníků na Olivové hoře 14,32-42). Markovi ani tak nejde o to, co se historicky za Jeţíšova ţivota stalo, jako spíše o to, co se děje v komunitě, které píše: křesťané jsou povoláni k následování stejně tak jako učedníci. Jeţíš nabízí tajemství Boţího království, ale stále znovu naráţí na nepochopení. Učedníci pak Jeţíše nechápou především tehdy, kdyţ mluví o utrpení. Nepochopení můţe být překonáno jedině skrze Jeţíše. Marek tohoto motivu pouţívá jako kázání proti nevěře komunity. Boţí království jde cestou skrze utrpení a smrt. Po této Jeţíšově cestě mají jít i učedníci v jeho následování. Víra ve Vzkříšeného dává člověku sílu jít i cestou plnou ohroţení. Mesiášské tajemství: Markovo evangelium je charakteristické tím, ţe Jeţíš nechce být rozpoznán jako Mesiáš, třebaţe Mesiášem je. Příkazy k mlčení: Kdo chce Jeţíšovi porozumět, nesmí se nechat příliš rychle fascinovat jeho činy. Kdo vidí pouze Jeţíšovy zázraky, ten na něm přehlíží to podstatné, totiţ: Jeţíšova cesta ke vzkříšení vede skrze utrpení. Teprve události kříţe a vzkříšení v plné míře odhalí, kým Jeţíš je. Příkazy k mlčení mají zabránit tomu, aby si člověk vytvořil o Jeţíšovi omezený obrázek. Zázraky: Zázraky jsou mocná znamení, mocné činy a údiv vzbuzující skutečnosti. Pro člověka Jeţíšovy doby jsou zázrakem všechny události, o kterých se domnívá, ţe zde působí boţské nebo démonické síly. V této době není tak ostře oddělováno nebe od země či přirozené od nadpřirozeného, jako tomu je dnes. Člověk té doby si nekladl otázku, zda Bůh můţe zasahovat do skutečnosti, a jak to činí. Ani Jeţíš ani jeho současníci nepochybovali, ţe Bůh můţe ve stvoření působit mimořádné činy. Tradice sice Jeţíšovu moc konat zázraky zveličila, aby tak zdůraznila Jeţíšovo boţství; můţeme však rovněţ zcela jistě přijmout, ţe Jeţíš zázračné činy dělal. V jeho konání je zřejmé, ţe Boţí království je blízko: mocnosti zla jsou zaţehnány, celé stvoření bude spaseno (bude dobré). Jeţíšovy zázraky jsou toho znamením. Nejdůleţitějšími skupinami vyprávění o zázracích jsou:  Exorcismy: Jeţíšův boj a vítězství nad tím, co se staví proti Bohu (Mk 1,2327; 5,1-20; 9,14-27)  Uzdravování: Jeţíšova laskavá pozornost k trpícím (Mk 1,29-31.40-45)  Zázraky, kdy Ježíš zachraňuje: záchrana z obtíţných situací a nepřátelských přírodních ţivlů, jako např. bouře a nedostatek jídla (Mk 4,35-41; 8,31-44; 8,1-9). Jeţíš jedná s plnou Jahveho mocí. Jsou moţná i jiná rozdělení. Důleţité je však to, ţe při Jeţíšových zázracích jde o teologické výpovědí, nikoliv o přírodovědecké otázky. Nemáme se ptát "Jedná se podle našeho moderního přírodovědeckého chápání skutečně o zázrak?", nýbrţ "Kdo zde působí – Bůh, nebo démon?". Démon je síla, která od Boha nepřichází a ani k němu nevede. Zázrak člověka volá k rozhodnutí. Zázraky jsou znameními Boţího království a chtějí Jeţíšovy současníky (a také pozdější čtenáře) pohnout k přijetí toho, kdo je činí – k přijetí jeho poselství.

6

1. Začátek evangelia (1,1-13) Důvodem sepsání evangelia je Jeţíšovo utrpení, smrt a vzkříšení. Teprve od těchto skutečností má jeho ţivot význam. Proto ve svém evangeliu Marek pojednává pouze o době od Jeţíšova prvního veřejného vystoupení aţ k jeho vzkříšení.

1.1 Jan Křtitel (1,1-8) Jeţíš ţil v době velkého politického, společenského a náboţenského neklidu. Díky dlouhodobé cizí nadvládě byla víra Izraele stále hlouběji ohroţována. Konfrontace s řeckou filosofií, kulturou a světovým názorem naráţela u mnoha Ţidů na pevný odpor. Kdo si myslel, ţe je moţné si porozumět s horními vrstvami pohanů i kdyţ by tím mělo utrpět vlastní přesvědčení, stavěl se proti těm, kteří se ostře obraceli proti. Vystoupení Jana Křtitele je potřeba rozumět na tomto pozadí. Kázal a křtil na jedné z cest z Judska na východ od Jordánu (tzn. na místě, kolem kterého chodilo mnoho lidí). Jeho křest se odlišoval od rituálních ţidovských koupelí: toto rituální očišťování totiţ nevykonával člověk sám, ale bylo mu uděleno Křtitelem. Janův křest byl spojen s poţadavkem obrácení. Dalším jeho charakteristickým prvkem bylo to, ţe Jan nečinil ţádného rozdílu mezi spravedlivými a hříšníky, mezi bezboţnými a zboţnými. Všichni bez výjimky se museli obrátit, všichni potřebovali odpuštění. Mnozí svoje hříchy vyznávali a nechávali se křtít. Marek vidí v Janu Křtiteli více neţ jen kazatele pokání. Je předchůdcem toho, který přijde po něm. Skrze něj Bůh připravil příchod svého Syna (srov. v.2 s Mal 3,1). Druhý citát z Iz 40,3 poukazuje na dvojí záchranu Izraele. Obě jsou spojeny se zkušeností pouště: základními zkušenostmi záchrany Izraele jsou odchod z Egypta (asi r. 1250 př. Kr.) a návrat z babylónského zajetí (kolem r. 538 př. Kr.). Zde se připojuje i Marek: také Jeţíš přinese osvobození, záchranu, vykoupení.

1.2 Křest: Jeţíš je naplněný Duchem a milovaný Syn (1,9-11) Jeţíš se zařazuje mezi lidi, kteří naslouchají Janovi a nechávají se pokřtít. Postavil se tak s námi lidmi na stejnou úroveň. Marek však v tomto místě sleduje obzvláštní cíl: ve znameních během křtu je čtenářovi ukázáno kdo Jeţíš je. Jsou při tom důleţité tři skutečnosti:  Pouze Jeţíš vnímá, ţe se nebe otevírá, ţe sestupuje Duch a ţe mluví hlas.  Duch nepřichází v podobě holubice (to by se Duch podobal holubici), ale jako holubice (ve starém Orientu byla holubice symbolem bohyně lásky).  Hlas z nebe mluví způsobem, kterým se ve SZ mluví o význačných osobnostech (o králi Ţ 2,7; o Boţím sluţebníkovi Iz 42,1n; o "milovaném synu" = Izákovi Gn 22,2.12n; o prorokovi Iz 61,1). Marek se sdělením této Jeţíšovy zkušenosti (a byla to pouze jeho zkušenost, nikoliv zkušenost okolostojících) sleduje zvláštní záměr: Čtenář má od počátku vědět, ţe Jeţíš z Nazaretu byl (a je) Boţí Syn. Jeţíš je pro křesťany, kterým Marek píše, Syn, kterého Bůh vybavil svým Duchem.

1.3 Jeţíšovo pokušení (1,12n) Poté, co se čtenář dověděl, ţe Jeţíš je Boţí Syn, Marek ukáţe, ţe je i nový člověk. Připravuje se v poušti na svůj úkol. 7

Ve srovnání s Mt 4,1-11 a L 4,1-13 je Markovo vyprávění o Jeţíšově pokušení krátké. Pouze délka souhlasí: 40 dní jako Mojţíš (Ex 34,28) nebo Elijáš (1Kr 19,8). Marek neříká čím Satan Jeţíše pokoušel. Poušť byla povaţována za místo setkání s Bohem (srov. 1Kr 19), ale také za místo pokušení (srov. Izrael během putování pouští). Poukaz na to, ţe Jeţíš "byl mezi dravou zvěří" upomíná na touhu člověka po ráji. Tam se pokoj ve stvoření rozšíří i na svět zvířat. Podle Iz 11,1n.6-8 tento pokoj přinese Mesiáš. S Jeţíšem započala nová mesiášská doba. Hned na počátek svého evangelia o Jeţíši Kristu Marek dává tuto výpověď: V Jeţíšovi nás potkává Boţí milovaný Syn, kterému Bůh sám připravil cestu. V Jeţíšovi nás také potkává nový člověk, v jehoţ společenství stvoření nalézá pokoj.

2. Jeţíšovo působení v Galileji (1,14 – 8,26) 2.1 Boţí království je blízko (1,14 – 3,12) a) První vystoupení v Galileji (1,14n) Herodes Antipa (4 př. Kr. – 39 po Kr.), jeden ze synů Heroda Velikého, Jana uvěznil. Jeţíš převzal jeho úlohu, avšak chová se jinak: jde k lidem, vyhledává je, ohlašuje jim radostnou zprávu. Rovněţ místo je jiné: Jeţíš si vybírá nikoliv pouštní kotlinu Jordánu, nýbrţ jde nahoru, do Galileje, úrodné a přátelské krajiny. Jeho poselství zní: "Naplnil se čas a přiblíţilo se Boţí království". Rozhodující bod, kairos, je zde. Boţí království začíná, není ţádný důvod dál čekat. SZ často hovoří o touze po království Boţím (Iz 52,7-9; Sf 3,14n). Čas se naplnil; ne proto, ţe by se k tomu lidé sami dopracovali, ale proto, ţe to daroval Bůh. Tato skutečnost odpovídá tomu, ţe se lid má obrátit a podřídit se Boţímu panování. Zde jiţ nejde o poselství o soudu – Jeţíš přináší evangelium o spáse lidu: "Čiňte pokání a věřte evangeliu." b) Povolání prvních učedníků (1,16-20) Povolání prvních učedníků mohlo být odpovědí na otázku prvních křesťanských společenství: Co je příčinou toho, ţe vůbec my křesťané jsme? ţe tvoříme výjimku? ţe jsme něčím zvláštním uprostřed takového mnoţství jiných náboţenských skupin? Marek odpovídá: Příčinou je Ježíšovo slovo. Jeţíš povolal učedníky. I toto povolání je neobyčejné: ţidovský ţák si svého učitele, rabbiho, hledal – Jeţíš (rabbi) naopak sám volá čtyři rybáře od jejich kaţdodenní práce pryč, aby jej následovali. Toto vyprávění má jeden SZ předobraz: povolání Elíšovo (1Kr 19,19-21). Avšak i zde se ukazuje naléhavost nové doby, Jeţíšovo "přehánění" oproti SZ: Učedníci jsou povoláni a hned Jeţíše následují. c) Jeţíš v synagoze v Kafarnaum (1,21-28) Následující oddíl ukazuje mocná Jeţíšova slova a činy. Jeţíš jde do synagogy v Kafarnaum a učí. Marek neříká nic o tom, co učil, ale jaký dojem udělal na své posluchače. Po uzdravení posedlého je na nové učení "plné moci" (v.22) poukázáno ještě jednou (v.27). Jeţíš nepřináší jen nové učení, ale také poselství o Boţím království, které se s ním stává účinným. Toto chce Marek ukázat na uzdravení posedlého. Démon cítí přemáhající sílu mocného Jeţíšova slova. Křičí, tzn., ţe se staví proti Jeţíšovu slovu, je však vyhnán. Kde Jeţíšovo slovo zazní, tam se jiţ temné mocnosti nemohou udrţet. Jeţíšovo slovo se nedá ţádnou jinou silou zastavit.

8

Nakonec celého oddílu lidé nejsou ani tak udiveni Jeţíšovou osobností, jako spíše jeho slovem, jeho učením. d) Uzdravování (1,29-45) Zbytek první kapitoly se dělí do čtyř částí:  Uzdravení Petrovy tchyně (1,29-31)  Uzdravení posedlých a nemocných (1,32-34)  Odchod z Kafarnaum (1,35-39)  Uzdravení malomocného (1,40-45). Je zřejmé, ţe Jeţíšovo slovo uzdravuje, protoţe je zaloţeno na Boţí lásce. Působení této uzdravující síly však nesmí být omezeno pouze na Kafarnaum. Jeţíš se stahuje do samoty, aby se modlil. Lidé, kteří ho hledají, mu nerozumí. "Musí být tam, kde jde o věc jeho Otce", jak říká Lukáš (2,49). Jeţíš ví, ţe je poslán Bohem a jedná s lidmi v jeho lásce. Uzdravení malomocného je pro Ţidy Jeţíšovy doby něčím neobyčejným. Ve SZ víme pouze o dvou uzdraveních malomocného: Nu 12,10-16 (Mirjam) a 2Kr 5,119 (Naamán). I zde se však ukazuje, ţe Jeţíš SZ překonává: Mirjam musí na uzdravení čekat sedm dnů, Naamán se musí sedm krát umýt v Jordánu; Jeţíš uzdravuje okamţitě. Od malomocenství můţe člověka očistit pouze Bůh. Proto je důleţitá důvěra malomocného v Jeţíšovu uzdravující sílu a jeho spojení s Bohem. Jeţíš uzdraveného posílá ke knězi. Tím ukazuje, ţe nepřechází jednoduše zákony. Příkaz k mlčení ve v.44 (srov. v.25) varuje před tím, vidět v Jeţíšovi "pouze" divotvůrce. I přes zákaz mluvit uzdravený člověk vypráví o tom, co se mu přihodilo. To má za následek, ţe lidé chtějí Jeţíše vidět. Jeţíš se proto městu vyhne a vyhledává samotu. e) Uzdravení ochrnutého (2,1-12) Tímto uzdravením ochrnutého chce Marek říct, ţe Jeţíš přináší nejen uzdravení těla, ale spásu – odpuštění hříchů a vin. Jinak řečeno: Jeţíš vidí celého člověka. Vina byla pro tohoto člověka něčím tak ochromujícím, ţe aby se mohl pohybovat, aby vůbec chtěl ţít, musel být osvobozen nejprve od ní. Jeţíšovo slovo nevyhání pouze temné, démonické síly; jeho slovo nejen uzdravuje nemocné, ale osvobozuje všechny, kteří jsou ochromeni vinou: Bůh odpouští. Jeţíš je zmocněn vyslovovat toto odpouštějící Boţí slovo, třebaţe to učitelé Zákona povaţují za rouhání. Jeţíš tuto velkou moc má – a čtenáři Markova evangelia tomu mají uvěřit. f) Povolání Leviho a hostina s celníky (2,13-17) V tomto oddíle Marek mluví o dalším Jeţíšově postoji, který vadí učitelům Zákona resp. farizejům: Jeţíš povolává k následování celníka; jí s celníky, kteří byli na základě způsobu, jakým vykonávali svoje povolání, povaţováni za hříšníky – aby sami mohli (dobře) ţít, vybírali více peněz, neţ jim příslušelo. Kdo si podle tehdejšího mínění sedl ke stolu s hříšníkem, činil sám sebe jeho společníkem a zasvěcencem do jeho věci. Hříšník totiţ sniţoval kvalitu ţivota, pokoj tohoto světa, dobrotu stvoření, a tím se stavěl proti Bohu. Jeţíš pohlíţí na hříšníky nikoliv jako na ty, kdo porušují Zákon, ale jako na nemocné, kterým něco schází. Jsou to lidé, kteří potřebují pomoc. Proto s nimi rozmlouvá a jí. Navštěvuje právě tyto slabé lidi a nikoliv ty, kteří se cítí dostatečně silní zachovávat Boţí přikázání. Hříšníci potřebují uzdravení, i kdyţ to ostatní pohoršuje. Jeţíšovo slovo (v.17) je měřítkem a ukončuje tento spor. 9

g) Otázka postu (2,18-22) Toto místo ukazuje další kritickou situaci: Učedníci překračují přikázání o postu podle ţidovské tradice. Mohou být uvedeny dva důvody postu:  Půst jako výraz smutku po nějakém neštěstí (např. 2S 1,11n) nebo spáchaném hříchu (srov. Lv 16,29-31).  Půst jako cesta k hlubšímu vztahu k Bohu: Půst můţe být rovněţ výrazem odhodlání obrátit se k Bohu a znovu se na něj orientovat (srov. Jon 3,5; Ex 34,28). To, ţe se Jeţíšovi učedníci nepostí, vzbuzuje pohoršení. Jeţíš nepopírá nutnost postu. Ale právě teď je potřeba zaujmout jiný postoj: s Jeţíšem totiţ započal čas spásy. Teprve později bude dán čas postu. Nebude tomu však tak, jak tomu bylo před Jeţíšem, ale proto, ţe Jeţíš, Ţenich, jiţ nebude nebo ještě nebude se svým společenstvím. Ani první křesťané se nemohou vracet ke starým způsobům chování. To vypovídají slova o starých šatech a měších na víno. Náboţenské předpisy a způsoby chování (jako půst) nesmějí být ukládány lidmi a samoúčelnými. To, co je správné, se můţeme dovědět pouze od Boha. Nyní zřizuje svoje království Bůh; Ţenich, Mesiáš je zde. To vyţaduje jiný způsob chování, jak bude ukázáno dále. h) Spory o sobotu Řada Jeţíšových sporů se svými současníky, především s učiteli Zákona a farizeji, dosahuje vrcholu při jednom uzdravení v sobotu. Marek popisuje dvě pohoršující příhody: trhání klasů v sobotu a uzdravení jednoho člověka v sobotu. V Jeţíšově době měl člověk v sobotu být zcela pro Boha. Proto se nesmělo stát nic, co by toto "bytí-zde-zcela" pro Boha mohlo porušit.  Trhání klasů v sobotu (2,23-28) Vytrhávání klasů (2,23) je povaţováno za součást sklizňových prací a tedy v sobotu není dovoleno. Jeţíš poukazuje na jeden příklad z vyprávění o Davidovi: David porušil tabu posvátného chrámového prostoru, kdyţ ho k tomu donutila nouze (srov. 1S 21,2-7). Jeţíš se svém "učení plném moci" vyjadřuje o přikázání soboty jasně: Sobotní přikázání je zde proto, aby člověka upozorňovalo na to, ţe si má stále znovu připomínat Boha a smysl a cíl svého bytí. "Sobota je učiněna pro člověka a ne člověk pro sobotu" (2,27).  Uzdravení jednoho člověka v sobotu (3,1-6) Mk 3,1-6 vypráví o uzdravení jednoho člověka v sobotu. Vyprávění je spojeno s jedním z Jeţíšových slov o otázce soboty (Dt 5,12; Ex 20,8). Během sobotní bohosluţby Jeţíš objeví člověka s odumřelou rukou. K dobrému ţivotu je ruka nezbytně nutná. Se suchou, ochrnulou rukou nelze vykonávat ţádnou práci. To vede ke sníţené kvalitě ţivota a také často ke sniţování vědomí hodnoty sebe sama. Následkem této nemoţnosti pouţívat vlastní ruku je také sociální nouze: postiţený jiţ nemůţe vykonávat svoje povolání a musí ţebrat. Farizejové, kteří se ohledně sobotní otázky chopili iniciativy jiţ ve 2,24, nyní Jeţíše pozorují. Jeţíš kritiku farizejů zná a klade tedy dvojí otázku. K "jednat dobře, či zle" stojí v paralele "ţivot zachránit, či utratit". Farizejové "V sobotu ţivot zachránit" dovolovali a vyţadovali. Jestliţe však je dovoleno "Ţivot zachránit", potom tedy také "Jednat dobře". Jeţíš staví dobrý a pomáhající čin na stejnou úroveň jako "Ţivot zachránit" a dovoluje ho vykonávat v sobotu. Zanedbání pomoci je zlem, stejným jako "Ţivot utratit".

10

Farizejové zatvrzele mlčí. Jeţíš sdílí osud Boţích vyslanců před ním, zkušenost proroků, ţe Boţí slovo není přijímáno (Jr 7,24; 13,10). Jeţíš uzdravuje muţův neduh – a farizejové dospívají k rozhodnutí Jeţíše zabít. Ti, kteří chtějí zakázat uzdravení v sobotu (jednat dobře = ţivot zachránit), sami činí zlo. Rozhodnou se Jeţíše zabít. Verš 3,6 je jejich odpovědí na Jeţíšovu činnost (2,1 – 3,5). Pro Marka je toto Jeţíšovo rozšíření sobotního přikázání důleţité. Tento fakt později umoţní křesťanům z pohanství zcela se sobotního přikázání vzdát. i) Nával lidí (3,7-12) První část zprávy o Jeţíšově působení v Galileji je uzavřena shrnutím o tom, jak je lid Jeţíšem fascinován a jak se k němu sbíhá. K Jeţíšovi putují lidé ze sedmi provincií (vv. 7b-8). Jeho poselství se dostalo i na pohanské území (Týr a Sidón, v.8). Velikost pole působnosti ve srovnání s polem působnosti Jana Křtitele (1,5) vyznívá jednoznačně v Jeţíšův prospěch. Nemoci a posedlosti (vv.10nn) představují bídu lidí. Člun, o kterém teď bude stále znovu a znovu zmínka, je útočištěm před tlačící se masou. Padání démonů k zemi je obranným a ochranným gestem (srov. dnešní reakci při oslnění). Jeţíš jim přikazuje mlčet. Tento příkaz platí aţ do jeho smrti a vzkříšení, kde se jasně ukáţe, ţe je Synem Boţím. Jen celý Jeţíšův ţivot ukáţe jeho význam. Samotné zázraky mohou vést k neporozumění a zůstávají vysvětlitelné různým způsobem.

2.2 Jeţíšovo volání k obrácení: Obraťte se! (3,13 – 6,6a) a) Vyvolení Dvanácti (3,13-19) Nový oddíl evangelia začíná příběhem o učednících – vyvolením Dvanácti. Cílem tohoto ustanovení učedníků je to, aby byli s Jeţíšem a byli vyslání s plnou mocí dále vykonávat Jeţíšovy činy. Po předchozím oddíle o návalu lidí u jezera se vyprávění nyní odehrává na hoře, která je místem Jeţíšovy samoty s učedníky. Hora je v Bibli často místem setkání s Bohem (srov. Ex 19 – 24: Izrael a Mojţíš na Sínaji; 1Kr 19,8nn: Elijáš na Chorébu). Učedníci jsou voláni jménem (srov. Iz 43,1b). V Mk 1,20 se odvracejí od těch, s nimiţ dosud ţili, nyní se přiklánějí k Jeţíšovi. Seznam Dvanácti jako prosté vyjmenování je hned na počátku přerušen udělením jména třem zřejmě preferovaným členům, a na konci pojmenováním zrádcovského činu člena posledního. Počet Dvanácti představuje nový Boţí lid. Dějiny dvanácti izraelských kmenů jsou znovu a znovu poznamenány zhoubou. V Jeţíšově době bylo mnoho prorockých a apokalyptických nadějí, ţe Bůh Izrael, lid dvanácti kmenů, v mesiášské době znovu obnoví a naplní. Šimon dostává jméno Petr, tzn. skála, protoţe je prvním povolaným (1,16; je rovněţ prvním očitým svědkem vzkříšení: 16,7). Význam označení "synové hromu" není jasný. "Kananejský" znamená "Horlivec", "Iškariotský" je přídomek nebo přezdívka. b) Jeţíš a jeho příbuzní (3,20n) Marek podává zprávu o pokusu Jeţíšových příbuzných přivést ho násilím zpět domů, protoţe neschvalují jeho činnost. Jejich soud je tvrdý: "Pomátl se na rozumu." Nepochopení vlastní rodiny nám znovu připomíná Jeremiáše (Jr 12,6) a osud kaţdého člověka, který plní poslání, ke kterému ho povolal Bůh. Zpráva ve 3,20n je pro většinu z nás překvapivá. Josef je před Zákonem povaţován za Jeţíšova otce. Zdá se, ţe "Josefův dům" nemá z Mariina syna ţádnou velkou radost. To se vůbec k naším představám o pokojné idyle svaté rodiny nehodí. 11

I ostatní evangelisté vědí o tom, ţe Jeţíšovi příbuzní jeho činnost vůbec nepochopili (Mk 3,31-35; Mt 12,46-50; L 8,19-21). S veršem 21 (odchod příbuzných) je spojen verš 31: příbuzní stojí před domem, v kterém je Jeţíš. Jeţíšova obranná řeč proti delegaci z Jeruzaléma je zde tedy vsunuta. c) Jeţíšova obranná řeč (3,22-30) Stejně tak jako jeho rodina ("Pomátl se na rozumu"), i učitelé Zákona říkají, ţe s Jeţíšem něco nehraje. Jak v rodině tak na veřejnosti je příkře odmítán. Učitelé Zákona přicházejí do Galileje jako kontrolní delegace z Jeruzaléma, centra jahvistického náboţenství a města, ve kterém Jeţíš ve věrném naplnění svého poslání zemře. Stojí zde jako Jeţíšovi naprostí odpůrci. Jsou toho názoru, ţe Jeţíš působí s pomocí Belzebula (význam tohoto jména není zcela jistý; pravděpodobně: Baál = Pán hnojiště, Muší Baál), kníţete démonů, a ţe s ním musí být ve svazku. Podle Dt 13,3n, pokud je u někoho uznána démonická moc, která není od Jahveho, nebo pokud dělá divy čarováním a kouzlením, je hoden trestu smrti. Jeţíš poukazuje na nesmyslnost tvrzení svých protivníků a odpovídá jim ve formě podobenství. Křehkost rozdělené říše či rodiny a z toho vyplývající problémy se dá přesvědčivě doloţit v jakékoliv době. Verš 27 přebírá slova Iz 49,24n. Věci uloupené silnému muţi jsou lidé osvobození od nemocí a démonů. Tím je naznačeno přemoţení zla a příchod Boţího království. Neodpustitelná vina spočívá v tom, kdyţ je nabídka odpuštění rouhavě odmítnuta a nositel Boţího Ducha (srov. Mk 1,9-11) je označován za posedlého duchem Satana. d) O pravých Jeţíšových příbuzných (3,31-35) Ve verších 31-35 Marek znovu pojednává o protikladu mezi učednictvím (3,13-19) a příbuzenskými vztahy (3,20n). "Vyptávání se" ve v.32 v sobě skrývá negativní prvek hledání – "pátrání". Mezi příbuznými není zmiňován otec; je uţ snad mrtvý? Marek o tom nic neříká. Matka ţije v sociálním prostoru klanu, velké rodiny. Jeţíš tvrdí, ţe jediným znakem toho, ţe někdo patří k jeho příbuzenstvu, je jedině plnění Boţí vůle. Tato moţnost je otevřená i pro jeho matku a bratry. Na místo přirozené rodiny nastupuje rodina symbolická. Je tak zaloţena zcela nová rodina, ve které bude všechno dáno stokrát více (Mk 10,29n). Otázka, zda měl Jeţíš sourozence, se jiţ historicky nedá rozhodnout. Odpověď je z katolické strany poznamenána učením o neustálém panenství Panny Marie. Text můţe mít více výkladů: mluví se zde buď o tělesných sourozencích, nebo jsou "bratry a sestrami" myšleni bratranci a sestřenice, nebo jsou braty a sestrami v přeneseném smyslu myšleni vzdálení příbuzní. Jeţíšovo Boţí synovství však nestojí a nepadá s touto otázkou. To, ţe je Jeţíš Boţí Syn říká Marek jasně v 1,9-11. e) Podobenství o Boţím království (4,1-34)  Podobenství o rozsévači (4,1-9) Jeţíš je znovu představen jako učitel mnoha lidí. Aby mohl být slyšen od co moţná největšího počtu lidí, vstupuje do loďky a vypráví o přirozeném osudu setby. Tak, jako se to z části v Izraeli dělá ještě dnes (a jinak neţ u nás), semena se nejprve rozházejí a teprve potom zaorávají. Ţádný div, ţe přitom mnoho semen přijde nazmar. Ale přesto: ačkoliv to vypadá jakoby 3/4 setby bylo marné, sklizeň je ohromující.

12

Právě tak je tomu s Boţím královstvím. S Jeţíšovým příchodem jiţ právě (nenápadně) začalo – znamením toho jsou zázraky – a ohromujícím způsobem bude dokonáno. Nemohl Jeţíš s tímto podobenstvím umlčet příliš rychlé kritiky, kteří se ho ptali "Tak co, jak je to s tím Boţím královstvím? Kdy uţ konečně přijde?"?  Smysl a záměr podobenství (4,10-12) Právě vyprávěnému podobenství mohli porozumět ti posluchači, kterým byl důvěrně znám rolnický svět. Jeţíš však chce říct něco o Božím království. Nějakou podivuhodnou říši, nějaké Boţí království tehdy očekávalo mnoho lidí. Avšak jeho nepatrný začátek v Jeţíšovi z Nazaretu nechtěli připustit. Jeţíš je jako Mesiáš (= Kristus) počátkem nakonec vše přesahujícího království. Verš 12 ukazuje, ţe mnozí lidé Jeţíšovo poselství o Boţím království odmítli. Marek o nich vyjadřuje obavu citací proroka Izaiáše: "(Ačkoliv) slyší, nerozumí" (srov. Iz 6,9n). To není ani rozsudek ani odsouzení ze strany Boţí, ale pouze popis skutečného odmítnutí Jeţíše a (také) jeho následovníků v hlásání evangelia.  Výklad podobenství o rozsévači (4,13-20) Jeden starokřesťanský kazatel, který věděl o tajemství Boţího království, a tedy přijal Jeţíše do svého ţivota jako Mesiáše, pro potřebu svého hlásání přepracoval podobenství v alegorii. To znamená, ţe kaţdý jednotlivý prvek podobenství byl převeden do pastorační skutečnosti podle mota "buď dobrou půdou, která přijímá Boţí slovo!". Apoštolům v jejich hlásání po Jeţíšově smrti jiţ nejde o poselství o Boţím království (o které šlo Jeţíšovi), nýbrţ o slovo Boţí (o Jeţíšově smrti a vzkříšení).  O správném slyšení (4,21-25) Oba následující výroky (přirovnání) chtějí osvětlit dvě předcházející pasáţe (Mk 4,1012 a 4,13-20). 1. Světlo svíce, aby neuhaslo, potřebuje kyslík. Právě tak je to s Jeţíšovým poselstvím mezi lidmi: aby zůstalo ţivým, musí být hlásáno. Toto poselství hlásá Boţí království a ukazuje, ţe Jeţíš je Mesiáš. Je potřeba je ohlašovat a ne je drţet v tajnosti. 2. Tak jako půda přináší plody, přinese je i ten, kdo slovo Boţí slyší a ochotně přijme.  Podobenství o růstu zasetého semene (4,26-29) Po podobenství o rozsévači (4,3-8) Jeţíš představuje svoji zvěst o Boţím království pomocí druhého podobenství. Základem je mu znovu zkušenost z kaţdodenního ţivota zemědělců, situace, kterou kaţdý z posluchačů zná. Zaseté semeno klíčí a roste bez přičinění člověka samo od sebe (řecky: automaticky) aţ do ţní. Právě tak se nakonec v tomto světě naplní Boţí království, a to skrze Boţí jednání a nikoliv díky naší námaze.  Podobenství o hořčičném zrnku (4,30-32) Jeţíš ukazuje ještě na jednom podobenství, co to znamená Boţí království. Posluchači jsou vtaţeni otázkou a podníceni k tomu, aby přemýšleli spolu s Jeţíšem. Jeţíš staví proti sobě nepatrné maličké zrníčko (průměr 1 mm, váha 0,001 g) a rostlinu 1,5 m vysokou, která z něj v Palestině vyroste za 3 měsíce. Pro pozorovatele se jedná o skutečný zázrak přírody. Jeţíšovo hlásání o příchodu Boţího království začíná nenápadně. Jeţíš ţije v přesvědčení, ţe se království Boţímu ze zcela nepatrných počátků dostane neuvěřitelného naplnění. 13

 Závěrečná poznámka k podobenstvím (4,33n) Jeţíš hlásal poselství o Boţím království v podobenstvích, která kaţdého osvítila, která pro kaţdého byla srozumitelná. Avšak hlubší smysl, ţe totiţ toto království jiţ díky Jeţíšovu hlásání a jednání začalo, zůstal většině jeho posluchačů skrytý. f) Jeţíšovy skutky a zázraky (4,35 – 5,43) Po podobenstvích nyní následuje široce líčená vyprávění tří (resp. čtyř) zázraků, které se staly v Galileji. Podobně jako u podobenství, ani u novozákonních zázraků se nesmíme pozastavovat u vyprávěných detailů, nýbrţ musíme se ptát na výpověď o Ježíšovi, která se za zázraky skrývá. Nejde tedy ani tak o zázrak, ale toho, kdo zázrak působí.  Bouře na moři (4,35-41) Jiţ jak ve SZ tak i v řeckém prostředí NZ se můţeme setkat s řadou tzv. zázraků zachránění z nebezpečí na moři. V těchto zázracích nejde o ně samotné, ale to toho, kdo je působí, o toho, kdo má takovou moc (srov. např. Ţ 107,23-31; Kniha Jonáš). Proto je ústřední otázkou oddílu Mk 4,35nn tato: "Kdo to jen je, ţe ho poslouchá i vítr i moře?" (4,41). Učedníci stále ještě nevěří, ţe Jeţíš je Mesiáš. Je to Jeţíš sám, kdo volá učedníky do loďky. Loďka musela být jiţ velice brzy pouţívána jako symbol křesťanského společenství. Zmínkou o tom, ţe Jeţíš spí, je jeho převaha nad mocí chaotických sil (vichřice, rozbouřené vody) ještě zdůrazněna. Jeţíš má stejnou moc, jako Jahve ve SZ (srov. Ţ 107,29; Jon 1). Hlavní výpovědí tohoto biblického oddílu je výpověď o Jeţíši Kristu: Jeţíš vlastní Jahveho moc. Všichni, kdo mají strach, i kdyţ Jeţíš jede s nimi, si musí i dnes nechat poloţit otázku: "Ještě nemáte víru?"  Uzdravení posedlého v Gerase (5,1-20) Jeţíš nepochybně za svého veřejného působení opakovaně uzdravoval a vyháněl démony. Podle přesvědčení té doby démoni škodili člověku a za pomocí nemocí mu bránili v jeho lidství. Tak jako u ostatních zázraků, i zde platí základní věta: Nemáme před sebou popis zázraku, ale vyprávění o zázraku. Proto se náš pohled nesmí zastavit u démonů. Ti jsou zde popisováni jako pohané ve SZ (srov. Iz 65,1-12, zvláště vv.4n). Ještě třikrát je však přitom poukázáno na to, ţe se Jeţíš nachází na pohanském území. Rovněţ prasata jsou symbolem pro pohany; Ţidům bylo zakázáno vepřové maso jíst (srov. Lv 11,7n; 2Mak 6,18n). Jméno démona, "légie", znamená, ţe démonů je mnoho. Znovu se jedná o naráţku na pohany, totiţ na římské legie, které obsadily Palestinu. Čtvrtým prvkem je jméno místa, Gerasa, coţ na pohanském území poukazuje na kulticky nečisté pohany. (Gerasa je dnes lokalizována různě. Nejpravděpodobněji se jedná o dnešní Dţeraš, 50 km jihovýchodně od Genezaretského jezera.) Vyprávění tohoto zázraku obsahuje dvojí radostné poselství: 1. Jeţíš sám svoje působení neomezoval pouze na Izrael, ale šel i k pohanům. Proto se měli k pohanům obrátit stejným způsobem i první křesťanští misionáři (srov. k tomu Skutky apoštolů, zejména Sk 10 – 11). 2. Jeţíš má moc (v.7 "Jeţíš, syn Boha nejvyššího") nejen nad jednotlivými démony, ale nad celým pohanstvím. Ne všichni však z Jeţíšovy činnosti mají radost, takţe ho prosí, aby jejich zemi opustil. Uzdraveného to však ţene, aby Jeţíše následoval a hlásal. Dostává od něj 14

úkol zvěstovat své rodině a celé Dekapoli (= helénistická pohanská oblast desíti měst), co se mu přihodilo.  Vzkříšení Jairovy dcery – Uzdravení nemocné ženy (5,21-43) V tomto vyprávění jsou vzájemně kombinovány dva zázraky. Jairos, představený synagogy, snaţně Jeţíše prosí o naléhavou pomoc, protoţe "jeho dcerka umírá" (Mk 5,23, v řečtině je dcerka doslova "v posledním taţení"). Aby se napětí ještě zvýšilo, je celý průběh zpomalen a přerušen zařazením dalšího zázraku. Jeţíš proto skutečně přijde příliš pozdě, dcerka právě zemřela. V naráţce a současném překonání dvou velkých SZ proroků (Elijáše, srov. 1Kr 17,17-24 a Elíši, srov. 2Kr 4,25-37), jejichţ příchod byl v mesiášské době očekáván, se Jeţíš prokazuje jako Mesiáš posledního času, který dvanáctileté holčičce daruje ţivot. Také ţena (vv. 25nn) je velice nemocná, jak to na jedné straně ukazuje její dvanáctileté utrpení, a na druhé straně skutečnost, ţe jí lékaři nebyli schopni pomoci. Zdálo by se, jakoby ţena byla uzdravena magickým čarováním (Mk 5,29), ale ve skutečnosti tím, co ji uzdraví, je víra (v. 34). K představenému synagogy se Jeţíš obrací podobným způsobem ve v. 36: "Neboj se, jen věř!" Nikdo nemůţe dále vyprávět o Jeţíšově zázračném působení, dokud zázrak nebude moci být viděn ve světle jeho utrpení, smrti a vzkříšení (Mk 9,9n). Teprve tehdy bude moţné v plném smyslu pochopit Jeţíšův zázrak jako znamení toho, ţe je Mesiáš. g) Odmítnutí Jeţíše v jeho domově (6,1-6a) Synagoga v Nazaretu je domem, kde se modlí a vyučuje. Jeţíš zde vykládá Písmo (srov. 1,21n.39). Jeţíš však ve svém domově nenachází slyšení a nemůţe zde učinit ţádný zázrak. – A tak vzrůstající údiv (6,2) je onou znovu se opakující odmítavou reakcí na jeho učení (1,22; 11,18), na jeho zázrak (7,37) nebo zasahující slovo (10,26). Po první pozitivní reakci na jeho učení následuje kritika jako výraz nevěry. Jeho příbuzní, jeho učení i zázraky působí pohoršení. Jeţíš je v Nazaretu znám jako tesař (přesněji řečeno ten, kdo svýma rukama opracovává dřevo a kámen). Proto se k němu zázraky, moudré řeči a vystupování plné moci nehodí. Jeţíš je zde nazván "Mariiným synem"; v té tobě bylo obvyklé spíše pojmenování po otci. Josef se však v Markově evangeliu vůbec neobjevuje. Verš 5b poněkud zeslabuje předchozí větu. Nárok, ţe Jeţíš vystupuje jako poslaný od Boha, jako prorok, přivádí lidi v Nazaretu ke hněvu, protoţe ho znají jako spoluobčana, příbuzného a bývalého tesaře. To, kým Jeţíš je, se jiţ nedá vyvodit z jeho příbuzenstva nebo vysvětlit kvalitami jeho rodiny – toho jsou si vědomi i nazaretští občané. Jejich nevěra má proto i jednu dobrou stránku: ukazuje, ţe Jeţíšovu osobnost nelze zcela objasnit ani tehdy, je-li velice dobře znám.

2.3 Výzva k víře v evangelium (6,6b – 8,26) a) Vyslání dvanácti učedníků (6,6b-13) Po zklamání v Nazaretu Jeţíš pokračuje ve své činnosti. Vyučuje a vysílá svých dvanáct učedníků. Vyslání po dvou (v. 7a) odpovídá křesťanské misijní praxi a má Boţímu slovu díky váze svědectví dvou svědků (podle ţidovského svědeckého práva) propůjčit důraz. Poučení (vv. 8n) obsahuje především zákazy. Misijní pravidla v Markově době jsou tedy odvozena z Jeţíšova vyslání. Hůl je zbraň proti divoké zvěři, sandály usnadňují chůzi. Vzdání se majetku potvrzuje věrohodnost hlásání učedníků a svědčí o jejich důvěře v Boha.

15

"Přijetí do domu" znamená, ţe rodina poselství přijala. "Zůstávání v domě" vyjadřuje další pokračování v hlásání, resp. zakládání křesťanského společenství. "Setřesení prachu" je naopak znamením zániku společenství. Potírání nemocných olejem je oblíbeným uzdravujícím a zázračným prostředkem té doby. Zde je potírání znamením Bohem poskytnuté pomoci, která je darována nemocnému tělu. V tomto textu o vyslání Dvanácti se ukazuje, ţe Jeţíš vysílal lidi hlásat evangelium. Konkrétní pokyny sice pocházejí z pozdější doby, jsou však zakotveny v Jeţíšově ţivotě. b) Herodův soud o Jeţíšovi (6,14-16) Herodes Antipa byl panovníkem nad Galilejí a Perejí (viz mapa "Palestina po Makabejských válkách" v Ekumenickém překladu Bible). "Králem" jej nazýval lid, nikoliv však římská moc. Jeţíš vystupuje ve své kompetenci. "Vstáním" je míněn návrat do tohoto ţivota. Jeţíš je představen jako ten, kdo následuje Jana Křtitele, nikoli Jan Křtitel jako ten, který byl Jeţíšovým předchůdcem. Je dále představen jako Elijáš, který se vrátil: dlouhou dobu odumřený duch prorokování je znovu probuzen. c) Smrt Jana Křtitele (6,17-29) Jan Křtitel vystupuje proti Herodovi kvůli zákonu, zakazujícímu rozvod (Ex 20,17), a jeho spojení s ţenou svého bratra pranýřuje jako krvesmilství (Lv 0,21). Bratr Heroda Antipy se rovněţ jmenoval Herodes, ovšem s přízviskem Filip. Marek jej mylně povaţuje za tetrarchu Filipa (4 př.Kr. – 34 po Kr.). Herodias je představena jako pomstychtivá ţena (srov. Sir 25,18n) a přirovnána ke královně Jezábel, která chtěla zavraţdit proroka Elijáše (1Kr 19,2). Mezi Elijášem a Janem je zvláště nápadná podobnost. Také Elijáš přísně kárá krále (1Kr 21,17-26). Vystoupení před krále je jeden z oblíbených motivů ţidovských vyprávění o mučednictví. Stejně tak oblíbeným je ve starověku motiv, kdy se panovník z obdivu či zvědavosti baví se zajatcem nebo hostem, kterým je prorok, filosof nebo mudrc (srov. Sk 24,24-26). Vystoupení princezny před opilými muţi je jedinečné; tento tanec byl totiţ jinak úkolem prostitutek. – Přislíbení poloviny království patří k póze velkého krále. Avšak jak bylo právě řečeno shora, Herodes Antipa nebyl ţádným králem, nanejvýš jej tak mohl nazývat lid. Politické pozadí vraţdy Jana Křtitele nám podává Josef Flavius, velký ţidovský dějepisec v 1. stol. po Kr. Herodovým motivem musel být podle něj strach: "váţnost muţe, jehoţ rady se zdály být všeobecně závaznými, by mohly lid dohnat k povstání". d) Návrat učedníků (6,30n) Dvanáct apoštolů se vrací. Jeţíš je bere na opuštěné místo, aby si odpočinuli (srov. 1,35.45). Marek má zde pravděpodobně znovu před očima situaci hlásání víry ve své době: úloha misionářů je těţká – Jeţíš je zve k odpočinku (srov. Ţ 23). e) Nasycení pěti tisíců (6,32-44) Lidé následují Jeţíše a učedníky do jejich samoty. Jeţíš je představen jako dobrý pastýř, který nejen ţe vede svoje učedníky si odpočinout, ale stará se o všechen Boţí lid (v.34). Nasycení pěti tisíců můţeme charakterizovat jako tzv. vyprávění o zázraku darování nebo rozmnoţení. Biblistika popisuje takové zázraky následovně: k dispozici se nečekaně se objeví nějaká materiální věc, často potravina, a ta je v neobyčejném a překypujícím mnoţství rozmnoţena. 16

Jednotlivé prvky zázraku rozmnoţení: 1. Příchod divotvůrce a těch, kteří zázrak potřebují (vv.32-34) 2. Vylíčení nouzové situace (v.35n) 3. Příprava zázraku (vv.37-40) 4. Nečekaný průběh zázraku (v.41) 5. Konstatace zázraku (v.42) 6. Důkaz zázraku (= demonstrace; vv.43n). Zázrak nasycení má v úmyslu představit Jeţíše jako učitele, jako "nového Mojžíše". Nejde zde ještě o předznamenání eucharistické slavnosti; tento náznak je rozpoznatelný teprve při "nasycení čtyř tisíců" (8,1nn). Jeţíš ţiví lid nejen svým učením, ale také chlebem. Je novým Mojžíšem pro lid, který nemá pastýře. Nechá lid usadit a rozdělí jej tak, jako to jednou udělal Mojţíš (v.40; srov. Ex 18,25). Jeţíš je jediný pastýř; učedníci se na Jeţíšově činnosti podílejí jako pomocníci. Pokud je lid Izraele bez pastýře, musí ţít bez vůdce a bez orientace. Tato situace je zde vyzdviţena a překonána díky daru eschatologického (= poslední čas) pastýře. Ten tiší duchovní i tělesný hlad lidu svým slovem a chlebem. Kontrast mezi počátečním nepatrným mnoţstvím předloţených chlebů (v.38) a následným nadbytkem naznačuje velikost zázraku (v.43). "Všichni se nasytili." Tato věta ukazuje, ţe se stal zázrak. Avšak ani zde nejde pouze o zázrak, ale výpověď o divotvůrci: je to pastýř Izraele, Boţího lidu. Toto vyprávění o zázraku je zároveň vyprávěním o překonání: Jeţíš překonává SZ. Je víc neţ Jonáš (Mk 4,35-41), víc neţ Elijáš a Elíša (5,21-43), víc neţ Elíša a Mojţíš (6,32-44). Je zde tak rozpoznatelný misijně-propagační záměr. Jeţíš je nový Mojţíš, nový pastýř, který ví, ţe je poslán k Ţidům. Poté, co byl Jeţíš Izraelem odmítnut, díky hlásání učedníků vzniká nový Boţí lid. Vyprávění tak vypovídá jednak o Jeţíši Kristu (tzn., ţe má christologický význam), a jednak o společenství křesťanů v Markově době (= církevní význam). f) Jeţíšova chůze o vodě (Mk 6,45-52) Po vyprávění o překonání SZ a o zázraku rozmnoţení následuje vyprávění o epifanii (= zjevení, odkrytí, odhalení). Znovu je zjevováno, kdo je Jeţíš. Na rozdíl do Mk 4,3541 se Mk 6,45-52 odehrává na pozadí "zázraku zachránění z nebezpečí na moři". Rysy vyprávění o epifanii:  překvapující, neobyčejné, viditelné zjevení (vv.48n)  úlek svědků zjevení (vv.49n)  oslovení a útěcha (v.50)  vzdálení se toho, kdo se zjevuje (= chtěl jít kolem) (v.48)  rozhovor se svědky zjevení (v.50). Rysy vyprávění o zázraku zachránění:  scénický úvod (vv.45-47)  vylíčení nebezpečí (v.48)  záchrana (v.51)  konstatace zázraku (v.51)  úţas (= obdiv) (v.51). Vyprávění znovu přejímá SZ motivy; paralely nacházíme i v jiné literatuře té doby. Jeţíš však není pouze veliký divotvůrce, ale je zjeveno, ţe je vyzbrojen Jahveho silou a plnou mocí. 17

Rovněţ toto místo ukazuje na situaci v Markově komunitě. Učedníci se plahočí. Za tmy a protivětru se nemohou dostat kupředu. Bůh (Jeţíš) vidí a pomáhá. To je pro zkoušenou víru křesťanů pomocí, útěchou a povzbuzením. Námaha se změní v úspěch, strach před tajemným v něco fascinujícího. Celý oddíl je však uzavřen poznámkou, ţe učedníci zůstali "zatvrzelými". Význam Jeţíše pro spásu se jim odkryje teprve od 8,27. Plné vyznání o Jeţíšovi však jako první vysloví pohanský setník pod kříţem (15,39). g) Uzdravování nemocných u Genezaretu (Mk 6,53-56) Toto místo je znovu shrnutím o celé Jeţíšově činnosti. Všichni se k němu tlačí, protoţe nemocným přináší zdraví. Pro takové shrnující zprávy je typické vzrůstající zevšeobecňování: všude, kam přijde, přinášejí k němu nemocné, a on je všechny uzdravuje. Marek vypráví o zázracích bez zábran, nezná nic o kritice lidové víry na základě zázraků. Zázraky existují; skrze Boţí moc způsobují překonání toho, co je v člověku negativního. h) O čistotě a nečistotě (7,1-23) Otázka toho, co je čisté a co nečisté vţdy hrála v Izraeli velkou roli. Její zodpovězení bylo dáno způsobilostí k oběti. Pouze čistý člověk se směl odváţit do Boţí blízkosti, do blízkosti Svatého. Kategorie čisté – nečisté rovněţ tvořila hranici mezi Ţidy a pohany. Jeţíš ve verších 15.19 ukazuje, ţe rozlišování na čisté a nečisté je zrušeno, a tedy stejně tak je zrušeno rozlišování mezi Ţidy a pohany. Tuto hranici Bůh nechtěl, byla zřízena člověkem. V obou následujících oddílech jsou popsány dvě události, ve kterých se Jeţíšovi učedníci nechovali podle ţidovského zákona (Lv 11 – 15) a/nebo podle jeho ţidovského výkladu (= "cesta", Halacha, morálně-náboţenský způsob ţivota) v Jeţíšově době. Obě místa jsou zaměřena na pohano-křesťanské čtenáře. Znovu se zde setkáváme se "zkušební komisí", s "inspekcí" přišlou z Jeruzaléma na sever (srov. 3,2-30). 7,1-13 je moţno rozdělit na tři části:  Vylíčení pohoršující situace (vv. 1-4)  Námitka protivníků (vv. 2.5)  Jeţíšova odpověď (vv. 6-13). Je kritická a odvíjí se na dvou úrovních: verše 6-8 dávají základní odpověď a verše 9-13 podávají příklad – protiklad mezi Boţím přikázáním (v. 10) a lidským ustanovením (v. 11). Verše 9 a 13 vytvářejí rámec; opakují výtku z verše 8. Při mytí rukou nejde o to si ruce dočista umýt. Kategorie čisté – nečisté nespadá do oblasti sterilní čistoty (= hygieny), nýbrţ do oblasti bohosluţby, kultu. "Neumyté ruce" (v. 2) poukazují na Lv 15,11: "Kaţdý, koho by se dotkl trpící výtokem, aniţ si opláchl ruce ve vodě, vypere si šaty, omyje se vodou a bude nečistý aţ do večera." Podle ţidovského chápání nese učitel (zde tedy Jeţíš) za svoje učedníky odpovědnost. Proto se měl snaţit, aby ţili podle zákona. Jíst s nečistýma rukama je přestupkem proti tradici starších. Pokud tedy Jeţíš svoje učedníky nenabádá, aby ţili podle tradice starších, nemůţe si ani nárokovat, ţe vykládá Boţí slovo správným způsobem. Jeţíš přijímá výzvu a svou odpovědí odhaluje protivníky jako pokrytce. Pokrytci patří k rouhačům. Skrze svoje jednání se odcizili Bohu. Jsou bezboţní, protoţe nedodrţují Jahveho zákon. Uctívají Boha pouze slovy, ne však srdcem a skutky. Jeţíš se vrací ke SZ přikázáním. "Zkoušející" nechávají Boţí přikázání stranou a oproti nim upřednostňují lidské tradice (srov. Dt 31,27.29). Bůh je uctíván pouze 18

ústy vţdy všude tam, kde je sluţba druhému obětována ve prospěch předpisů vymyšlených lidmi. Jeţíš ve svém příkladu poukazuje na Dt 5,16, přikázání o rodičích z Desatera: rodičům je potřeba dát všechno, co jsme jim dluţni. Tomu, kdo nectí svoje rodiče tím, ţe jim zadrţuje, co potřebují k ţivotu, hrozí smrt. Jeţíš kritizuje ty, kteří utíkají před povinností vydrţovat svoje rodiče tím, ţe místo toho slibují dar chrámu (= "korban"). Ten pak totiţ nesmí slouţit lidským potřebám. Boţí vůle však slouţí člověku. Chceme-li uctívat Boha, nesmí kvůli tomu zůstat dluţný člověk. Jeţíš ukazuje, ţe jeho protivníci z Boţí vůle, která spočívá v tom, ţe chce pro člověka dobro, učinili pravý opak. Jeţíš odmítá farizejský výklad Písma (= Halacha), protoţe bezpodmínečné Boţí přikázání ohraničuje lidskými poţadavky. Po tomto sporu následuje poučení v kruhu učedníků (7,14-23). Jeţíš zde ukazuje ještě základnější postoj: celá diskuse na téma čisté – nečisté je vedlejší, je překonána. To, zda člověk ţije podle Boţí vůle, nespočívá v tom, co navenek činí nebo se ho zvenčí dotýká, nýbrţ v tom, co se odehrává v jeho srdci (vv. 19.21). Uvedený výčet neřestí ukazuje, ţe nejde pouze o průběh bohosluţeb nebo o vztah k Bohu, ale nesmějí se vyloučit ani mezilidské vztahy. Jeţíš usiluje o čistotu všeho, o čistotu celého člověka. Jeţíš nechce v ţádném případě zeslabovat sílu Mojţíšových přikázání. Chce je pouze ve své plné moci vyloţit a znovu postavit do správných vztahů. Pravá bohosluţba Jeţíšových učedníků se opírá o SZ Zákon, tak jak jej Jeţíš hlásá a shrnuje ve dvojím přikázání lásky (12,28-34) a ve zvěstování Boţího království. Čistě vnější jednání je vystřídáno vnitřním, k němu náleţícím postojem. Čistým člověka nečiní lidsko-náboţenské výkony, ale milost Boţí. Jeţíš odstraňuje překáţky mezi Ţidy a pohany. Obě následující uzdravení na pohanském území jsou pokračováním sporu s tradicí starších. i) Zázraky a spory (7,24 – 8,26) Po sporech ohledně čistého a nečistého následují tři vyprávění o Jeţíšově činnosti na pohanském území.  Vyslyšení prosby pohanské ženy (7,24-30) Vyprávění zázraku je velice krátké: pohanská ţena prosí Jeţíše o uzdravení své dcery (v. 27). Její prosba je vyslyšena (v. 29b) a uzdravení dítěte potvrzeno (v. 30). Zvláštností toho vyprávění je však to, ţe líčí zázrak uzdravení na dálku. Zástupkyně té, která prosí o uzdravení, dokazuje svou víru. Víra této prosebnice způsobuje uzdravení. V centru celého úseku se nachází rozhovor mezi Jeţíšem a matkou. Vidíme zde dvě neobyčejné věci: to, ţe ţena přichází k Jeţíšovi, a navíc to, ţe se jedná o pohanku. To zdůrazňuje velikost jejího neštěstí. První Jeţíšova odpověď je příkrá, přímo uráţející. Po ţenině námitce Jeţíš svůj postoj mění. Ţena nezpochybňuje zvláštní postavení Izraelců, ale jejich názor, ţe spásu vlastní takřka jen oni. Ţena Jeţíše prosí, aby se neuzavíral vůči nouzi jedné pohanky. Její důvěra, která se projevuje v raně křesťanském oslovení "pane" (v. 28) překonává bariéru mezi Ţidy a pohany. Jeţíš se povaţuje za toho, kdo je poslán k Izraeli. Přesto však jiţ pro něj pohanská země není nečistá. Otevírá se tak cesta pro pozdější misii mezi pohany.  Uzdravení hluchoněmého (7,31-37) Druhým vyprávěním o Jeţíšovi v pohanské zemi – nyní se jedná o Dekapoli (= svazek desíti měst) – je vyprávění o zázraku uzdravení. Je obohaceno jak motivy vyprávění zázraku, tak příkazem k mlčení a zachování tajemství (v. 36), vzetí stranou 19

od zástupu (v. 33), pouţití uzdravujícího prostředku (v. 33). Vyprávění je nápadně podobné podobným vyprávěním o zázracích v helénistické literatuře. V protikladu k nim však v evangeliu nestojí ve středu pozornosti uzdravující prostředek, nýbrţ Jeţíšovo slovo a s ním jeho moc. Podstatný je rovněţ dotek (= vloţení rukou) (vv. 32n). Nemocný je hluchoněmý, coţ odkazuje na text Iz 35,4-6 o zaslíbení mesiášské spásy: "… Hle, váš Bůh … přijde vás spasit. Tehdy se otevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých … a jazyk němého bude plesat." Zázračné uzdravení se děje pomocí dvou gest: Jeţíš vkládá prsty do uší hluchoněmého a dotýká se jeho jazyka slinou. Lidé se tehdy domnívali, ţe je tak moţné nemoc přenést. Následuje povzdech jako výraz rozrušení způsobeného Duchem, a uzdravující slovo. Toto slovo je plné moci. Po příkazu k mlčení, který však není dodrţen, následuje obdiv a souhlas. Jeţíš je spasitelem i pohanů; on sám jim otevřel uši pro hlásání a ústa ke chvále.  Nasycení čtyř tisíců (8,1-10) Obě vyprávění o zázračných uzdraveních nás zavedla do pohanské země. Jelikoţ pak není naznačena ţádná změna místa, můţeme se domnívat, ţe toto druhé nasycení, o kterém Marek píše, se odehrálo na území pohanů. To znamená, ţe v rané církvi jsou Ţidé i pohané sjednoceni při eucharistické slavnosti, jako napodobení toho, co zde učinil Jeţíš. Druhá část od verše 6 poukazuje na to, ţe se jedná o zprávu o poslední večeři. Verš 8 ukazuje na velikost zázraku a potvrzuje to.  Žádost o znamení (8,11-13) Farizejové ţádají znamení k oprávnění přijmout pohany ke společnému stolu. Ţádat takový zázrak povaţují za oprávněné. Znamení z nebe má učinit Jeţíše věrohodným. Bůh má dokázat, ţe Jeţíš jedná v jeho moci. Ve SZ jsou taková znamení poţadována znovu a znovu (např. Sd 6,36-40; Ex 4,1-5). Jeţíšovy divy k prokázání jeho věrohodnosti nestačí. Farizejové totiţ poţadují zvláštní znamení. Jeţíš jim tedy vytýká jejich nevěru. "Toto pokolení" je stejně zatvrzelé jako jiţ v minulosti byla pokolení za dob potopy a Mojţíše (srov. Gn 7,1; Ţ 96,10n). Je neschopné slyšet Boţí poţadavky; je zatvrzelé, bez důvěry; jakékoliv znamení by na tom nic nezměnilo. Lidé by neuvěřili – a tak verš 13 ukazuje na bezvýchodnost této situace.  Varování před farizeji a Herodem (8,14-21) Nejprve je celá situace uvedena, potom ilustrována ve třech krocích:  Jeţíšovo varování (v. 15)  Nepochopení učedníků (vv. 17n)  Připomínka zázraku rozmnoţení chleba a nepochopení učedníků (vv. 1821). Ve verši 15 Jeţíš varuje před představami farizejů o mesiášovi; ti očekávali politického mesiáše z Davidova pokolení. Jeţíš pak dále varuje před Herodovými ctiţádostivými snahami. Učedníkům (a s nimi i křesťanskému společenství) má stačit jediný chléb, Jeţíš Kristus. Tento chléb stačí jak pro Ţidy, tak pro pohany. Ale učedníci "ještě nerozumí". Také oni musí ujít cestu, která teprve později – po velikonocích – povede k porozumění. "Lámáním chleba" chce Marek znovu poukázat na křesťanskou eucharistickou slavnost pro Ţidy i pohany. Celý oddíl končí poznámkou o

20

nechápavosti učedníků. Tímto tématem se Marek bude znovu zabývat v 8,27 – 10,52. Vystupuje tímto způsobem proti nevěře křesťanského společenství.  Uzdravení slepého v Betsaidě (8,22-26) V tomto vyprávění se uzdravení odvíjí ve dvou stupních, mezi které je zařazen rozhovor mezi divotvůrcem a slepým o jeho úspěchu. Nejprve lidé Jeţíše prosí, aby se slepce dotkl. Tímto gestem vkládání rukou je zprostředkována uzdravující síla. Jeţíš slepého odvádí stranou od lidí. Dvě gesta uzdravují: potření slinou a vloţení rukou. Uzdravující slovo zde schází. Jeţíš pak opět uzdraveného propouští s příkazem všechno drţet v tajnosti. Toto uzdravení slepého se nachází na konci prvního dílu Markova evangelia. Učedníkům – křesťanskému společenství – je řečeno, ţe Jeţíš otevřel oči slepému. Právě tak je můţe otevřít všem, kteří jsou postiţeni tvrdošíjnou slepotou. Toto mesiášské znamení znovu odkazuje na 1,15: Přišlo království (= panování) Boţí!

3. Na cestě do Jeruzaléma (8,27 – 10,52) 3.1 Uvedení do tajemství Jeţíšovy cesty (8,27 – 9,29) a) Petrovo mesiášské vyznání (8,27-30) Na počátku cesty do Jeruzaléma stojí tzv. mesiášské vyznání. Jeţíš se ptá učedníků, co si o něm lidé myslí. Zároveň tak vyzývá k vyznání i je. Podle lidí je jedním z biblických proroků. S tím však Jeţíš není spokojen. Učedníci jsou dotázáni zcela osobním způsobem. Petr odpovídá "Ty jsi Kristus". Naše překlady namísto původního řeckého slova "Kristus" uvádějí hebrejské "Mesiáš" (= Pomazaný). – Jeţíš není ani politický osvoboditel, ani lidem očekávaný Mesiáš přicházející s mocí a slávou. Jde spíše svou cestou do Jeruzaléma. Tam však bude nepochopen. Bude trpět a zemře. Teprve z utrpení je moţno pochopit mesiášský titul správným způsobem. Jeţíš přikazuje mlčení, aby předešel všem nedorozuměním. b) První předpověď utrpení a vzkříšení (8,31-33) Následující poučení ukazuje, jak těţké bylo pro komunitu učedníků přijmout trpícího Mesiáše. Jeţíš stojí v jedné řadě s Bohem poslanými proroky, které lid nepřijal (srov. např. Jr 20,7.10; Ne 9,25n). Sdílí osud spravedlivých, kteří se pro splnění Boţí vůle namáhali a trpěli, snášeli pohrdání a nakonec zemřeli (srov. Mdr 2,11-20). Podle Ţ 34,20 musí spravedlivý člověk mnoho trpět. Není to však proto, ţe to poţaduje Bůh, ale proto, ţe mu lidé nevěří a odmítají ho. Jeţíš, trpící spravedlivý, bude spojen se Synem člověka z Dn 7,13n teprve po velikonočních událostech. Syn člověka přijde jako mesiánský vládce Boţího království posledních časů. Nakolik Jeţíš sám sebe chápal jako Syna člověka, který musí trpět a zemřít, se nedá s určitostí říci. Petrova námitka, ţe se to nesmí stát (v. 32), a přísné pokárání jako satanovi (v. 33) ukazují na velký problém rané komunity křesťanů přijmout Jeţíšovo utrpení jako Kristovu (= Mesiášovu) cestu. Přiznání se k trpícímu Mesiáši nadto vypovídá něco o cestě těch, kteří se k němu hlásí. c) O následování a zapření sebe sama (8,34 – 9,1) Pro následování jsou uvedeny dvě podmínky: zapření sebe sama a přijmutí kříţe na sebe. Ten, kdo nehledí na sebe, kdo staví svoje já do pozadí, kdo se obrací, ten zakouší stejně jako Jeţíš odmítnutí, odpor, a ve svém posledním důsledku smrt. 21

Jeţíš podněcuje k připravenosti k této cestě za ním za pomocí třech upomenutí (vv. 35.36n.38). V pohledu na Boţí soud na konci časů se tato cesta následování kříţe a přiznání se k Jahvemu ukáţe jako cesta spásy. Z pohledu na smrt jsou pozemské hodnoty k ničemu. Syn člověka přijde jako soudce. Potom bude vyţadováno přiznání se k trpícímu Synu člověka. Aby Marek učedníkům pomohl a potěšil je, uzavírá ujištěním, ţe království Boţí jistě s Jeţíšem přišlo. To zakusili svědkové, kteří s Jeţíšem byli, jak o tom vypráví následující oddíl. d) Jeţíšovo proměnění (9,2-10) Na tomto místě je řečeno učedníkům, kteří následují Jeţíše – trpícího Mesiáše –, ţe království Boţí přišlo. To má být hlásáno křesťanské komunitě. Mk 9,2-10 můţeme rozdělit do dvou částí: zjevení (vv. 2-8) a rozhovor (vv. 9n), který první část vysvětluje. Jeţíš sebou bere vybrané učedníky na vysokou horu. Ti proţijí jeho proměnu (vv. 2n). Objevují se Elijáš a Mojţíš, Jeţíš s nimi rozmlouvá (v. 4). Petr znovu ukazuje neporozumění učedníků (vv. 5n). Hlas z nebe učedníkům vysvětluje, kdo Jeţíš ve skutečnosti je (v. 7). Pak následuje potvrzení, ţe proměnění a vize skončily (v. 8). Při sestupu z hory Jeţíš přikazuje mlčení (v. 9). Učedníci jsou zamyšlení a hovoří mezi sebou o tom, "co to znamená vstát z mrtvých" (v. 10). Časový údaj "po šesti dnech" společně s "horou" odkazují na událost na Sinaji. V Ex 24,16n se vypráví, ţe se sláva Páně snesla na horu v podobě mraku. Hory vţdy byly místem setkání s Bohem (srov. Ex 19,3; Gn 22,2; 1Kr 19,8). Elijáš a Mojţíš platí za hlavní zástupce těch, kteří jsou jiţ v nebi; jsou tedy také zástupci SZ Boţích muţů vůbec. Jeţíš stojí v řadě těch největších SZ postav. On je vrcholem Boţího zjevení. Tak jako Mojţíš na poušti a Elijáš v úrodném kraji, Jeţíš k lidu mluví nepřekonatelným způsobem. Petrův návrh postavit chýše, resp. stany, je nevhodný. Jeţíš musí svůj pozemský ţivot ještě naplnit bez nebeského lesku. Pro Elijáše a Mojţíše oproti tomu jiţ pozemský ţivot nepřichází v úvahu. Jeţíš je potvrzen jako Boţí Syn (srov. Mk 1,11). Bůh promlouvá z oblaku, symbolu Boţí přítomnosti (Ex 16,10; 19,9). Jeţíš je "milovaný Syn" (Gn 22,2.12.16); prorok posledních časů, "nový Mojţíš", Mesiáš. Jeho máme poslouchat (srov. Dt 18,15). Třem učedníkům je zprostředkován vhled do toho, co bude všem věřícím (církvi) zjeveno po velikonocích. Zjevení znenadání končí (v. 8). Učedníci jsou s Jeţíšem sami. Tento náhlý závěr si vyţaduje další rozhovor, který probíhá ve verších 9-13. Vyprávění o proměnění znovu a znovu vyvolávalo otázku o tom, co se zde skutečně stalo. Mk 9,2-10 ukazuje třem "sloupům" raného křesťanského společenství (srov. Ga 2,9; Mk 5,37; 14,33), ţe Jeţíš náleţí k nebeské sféře, ale přesto musí trpět. Tito velicí apoštolé mohli jak z vlastní zkušenosti tak z Jeţíšova ţivota říkat a hlásat: i kdyţ cesta ţivotem vede přes utrpení, útlak a smrt, to ještě neznamená konec. Jeţíš je zároveň trpícím i oslaveným Mesiášem. Křesťané jsou vyzýváni, aby mu naslouchali, tak jak je hlásán v evangeliu. V Markově evangeliu Jeţíš volá k následování na začátku (1,16-20), uprostřed (8,34 – 9,1) i na konci (16,7). e) O návratu Mesiáše (9,11-13) Podle Mal 3,23n před příchodem Mesiáše přijde Elijáš. Jeţíš to potvrzuje: Bůh dodrţuje svá zaslíbení. V působení Jana Křtitele Bůh toto svoje zaslíbení splnil. Jan byl však od lidí odmítnut. Potkal ho osud srovnatelný s osudem všech, kteří hlásali Boţí slovo a činili jeho vůli (srov. výklad k 8,31-33).

22

f) Uzdravení posedlého chlapce (9,14-29) Středem tohoto oddílu je vyhnání nečistého ducha (= exorcismus). Je vystavěno podle následujícího schématu:  setkání (v. 20)  obranný pokus démona (v. 20)  hrozba exorcisty (v. 25)  příkaz k vyjití (v. 25)  vyjití démona (v. 26). Jeţíš je ten, kdo má iniciativu. Kolem něj se shromaţďuje zástup v roli souhlasících nebo pochybujících svědků. Selhání učedníků, kteří tohoto ducha nebyli schopni vyhnat (vv. 16-18) u Jeţíše vyvolává Duchem způsobené rozčilení. Jeţíš stojí na jedné straně mezi nouzí lidí – a na druhé straně mezi zaslepeností a nevěrou. Jeho výkřik (v. 19) je výtkou a velice váţnou výčitkou současnému pokolení. Selhání učedníků a slova "ale nedokázali to" (v. 18, v řečtině doslova "neměli k tomu sílu") má v posledku kořen v jejich nevěře. Jeţíš je v roli toho, koho poslal Jahve. Je prorokem posledních časů, přicházejícím k nevěřícímu lidu, lidu tvrdé šíje. Jako bezprostřední vzor Jeţíšova výkřiku ve verši 19 můţe slouţit nářek Mojţíšův (Nu 11,11n), Moudrosti (Př 1,20nn), Elijášův (1Kr 19,10) a Jeremijášův (Jr 11,18n). Tak jako Izraelem odmítnutí proroci a vyslanci Moudrosti, ani Jeţíš jiţ není schopen nevěřící lid dále snášet. Chlapce přivedou k Jeţíšovi. Nečistý duch se obrací proti tomu, kdo je Pánem nad všemi démony, lomcováním (vv. 20.26). Z popisu je zřejmé, ţe se jedná o akutní záchvat epilepsie. Ta byla podle tehdejšího chápání připisována démonovi. Démon zůstává němý, chybí rovněţ kristologické vyznání jako v 1,24; 5,7. Otázka po délce trvání nemoci připomíná otázku lékaře. Zde je dlouhá doba trvání nemoci (od dětství) pravděpodobně uvedena proto, aby se zdůraznila ještě větší moc divotvůrce. Dlouhodobě trvající epilepsie byla povaţována za nevyléčitelnou, příčiny takového onemocnění se však hledaly v nějaké kletbě v raném dětství. Verš 22 bezvýchodnou situaci této skutečnosti ještě zvyšuje. Tváří v tvář takovému nahromadění bezvýchodných okolností otec opatrně prosí: "Ale můţeš-li …". Jeţíš tuto váhavou prosbu vytýká. Povzbuzuje otce k vyznání, a ten se tohoto neslýchaného poţadavku odvaţuje: "Věřím, pomoz mé nedověře!" (v. 24). Nečistý duch s křikem a silným lomcováním vychází. To ukazuje na obrovský odpor, který musí být překonán. Na závěr všeho bere Jeţíš chlapce za ruku a staví ho na nohy. Toto gesto připomíná vzkříšení mrtvého. Markovo evangelium popisuje tři vyhnání démonů (1,23-28; 5,1-20; 9,14-29). Ukazuje postupné zesilování výpovědí o tom, kdo je to Jeţíš, Kristus: v 9,14-29 je Pánem, přemáhajícím ţivotu nebezpečné démony. Vše je uzavřeno poučením učedníků (vv. 28-29). Toto poučení však platí i pro všechny následující komunity všech dalších století. Proč asi mohli učedníci v 6,13 podat zprávu o vymítání démonů? A proč nyní ztroskotali? Neudělali přece nic špatně – ale přesto zřejmě zapomněli na to nejdůleţitější: "Takový duch nemůţe vyjít jinak neţ modlitbou" (některé pozdější prameny zde přidávají ještě "a postem"). Nad zlem totiţ v posledku nelze zvítězit skrze naši úpornou snahu, nýbrţ skrze víru a Boţí moc. Mk 9,14-29 tedy znovu uvádí motiv nepochopení a nevěry učedníků. Jeţíš jde do Jeruzaléma vstříc své smrti. Nepochopení učedníků uţ téměř není schopen unést (v. 19). Verš 24 "… pomoz mé nedověře!" se stává pro učedníky vzorem. Nevěra bude překonána Jeţíšem samotným, v následování ve víře a modlitbě.

23

3.2 Pokyny pro společenství Jeţíšových učedníků (9,30-50) a) Druhá předpověď utrpení a vzkříšení (9,30-32) Jeţíš jde krajinou kolem Cesareje Filipovy skrze Galileu směrem do Jeruzaléma. Chtěl by, aby mohl nerušeně vyučovat učedníky. Říká, ţe on, Syn člověka, bude vydán. Tato výpověď je pronesena v tzv. "passivum divinum" (= Boţí pasiv). Je tím řečeno, ţe ten, kdo zde jedná, je Bůh – třebaţe není jmenován. To znamená, ţe Bůh sám vydává Syna člověka do rukou lidí. Můţeme zde zachytit naráţku na SZ vyprávění o trpícím spravedlivém (srov. Job), a snad také na trpícího Boţího sluţebníka (Iz 52,13 – 53,12). Ţidovství mluví o trpícím spravedlivém s určitou bázní, protoţe se to vzpírá našemu lidskému cítění: Bůh přece spravedlivému dává odměnu. Znovu je řečeno, ţe učedníci nerozumí. Po 8,31-33 (Petrův protest) a 9,10 (přemýšlení o Jeţíšově proměnění) neporozumění nyní nabývá charakteru "nechtění porozumět". Slova o tom, ţe Syn člověka bude vydán Bohem, se zařazují mezi poukazy na to, ţe celý Jeţíšův osud probíhá tak, jak to bylo řečeno v Písmu (8,31; 9,12; 14,21.41.49). Tak jako první předpověď utrpení (8,31-33), i druhá (9,30-32) je uzavřena poučením učedníků. Jeţíš v následujících pokynech pro křesťanskou komunitu (9,33-50) učedníkům ukazuje, ţe následovat ho vyţaduje od komunity připravenost k oběti. Má se řídit Jeţíšovou cestou. Vnitřní rozervanost se můţe pod vnějším tlakem stát hrozícím nebezpečím. V tomto úseku o poučování učedníků chce Marek křesťanské komunitě ukázat na jejich odpor k následování kříţe, na jejich neporozumění a lidské selhání – a zároveň před ni postavit Jeţíšova slova a jeho vůli. Aţ doposud Marek ukazoval především to, kým Jeţíš je. K těmto kristologickým výpovědím (Jeţíš je Kristus) přistupují i výpovědi eklesiologické (= o Jeţíšově společenství, církvi): následování Jeţíše má účinky jak pro jeho komunitu, tak pro jejího kaţdého jednotlivého člena. V následujících úsecích se Marek bude snaţit Jeţíšovu cestu (a tedy i cestu těch, kteří jej následují) znázornit snadno pochopitelným způsobem. b) Spor o prvenství mezi učedníky (9,33-37) Pro "nositele úřadu" v prvotním společenství, kteří stojí pod nárokem Boţího království, platí obrácení světských vztahů: první je posledním a sluţebníkem všech. Obráceně, ve společenství učedníků je ten poslední, nakolik slouţí ostatním, prvním. Jeţíš sám staví měřítko sluţby. On je Mistr a Pán, a přesto přišel slouţit. Další výrok v tomto poučování učedníků (9,36n) ukazuje, co tato sluţba znamená: Jeţíš bere (pomoci potřebné) dítě. Děti jsou lidé, kteří se do společnosti ještě (nebo jiţ) nezapočítávají. Jestliţe Jeţíšovi učedníci takovéto lidi přijímají, ţijí ve správném řádu Boţího království. Následují Jeţíše v jeho sluţbě a tím vlastně slouţí Bohu. c) Cizí divotvůrce (9,38-41) Jsou i jiní lidé neţ Jeţíšovi učedníci, kteří uzdravují v tomto jménu. Jeho činnost byla natolik známa, ţe se jeho jméno stalo mocným slovem. V jeho jménu byli vyháněni démoni (srov. Sk 19,13n). Učedníci bdí na tím, aby lidé, kteří nepatří k přímému okruhu kolem Jeţíše, nečinili podobné zázraky jako oni. Jeţíš učedníkům tento jejich úzký a ţárlivý postoj zakazuje. Jde o to, jaký tito divotvůrci mají vztah k Jeţíšovi – a nikoliv k učedníkům. Ten, kdo je podnícen Jeţíšem činit dobro, od toho nelze čekat ţádné tupení: "Kdo není proti nám, je pro 24

nás". Jeţíš je proti kaţdé netoleranci, která by chtěla vyloučit všechny ty, co nepatří k okruhu učedníků. Ten, kdo smýšlí tak, jak to nyní předvádějí učedníci, Jeţíšovu cestu nepochopil. d) Varování před svody (9,42-48) Znovu se jedná o poučování Dvanácti. Situace, ve které Marek tato slova vyslovuje, je pronásledování. "Nepatrní" zde nejsou děti, ale ti, kteří se v tehdejší komunitě učinili nepatrnými před Bohem; nepatrní, které Bůh vyvolil. Nesmí být svedeni k odpadu od víry. Trest za to je větší neţ se utopit v moři s mlýnským kamenem kolem krku: trestem je věčné zatracení. Nelidský obraz utopení (při kterém mrtvého nelze pohřbít), tak jako ostatní výroky (vv. 45-48), vyjadřuje nevyhnutelnost zatracení. Odmítnutí Boţí nabídky spásy a svedení druhého k odpadu od víry bude neúprosně potrestáno. Jak je moţno tyto verše sloučit s radostným poselstvím? Radostné zvěsti nejde o hlásání soudu, ale toto hlásání má zdůraznit její váţnost. Volá k radikálnímu se zřeknutí zla. Pro dvanáct učedníků platí volání k obrácení a dobrému jednání bez jakýchkoliv obstrukcí mnohem více, neţ pro jiné. Jeţíš se proto obrací zcela zvláštním způsobem právě na ně. e) O soli (9,49-50) I v těchto slovech poučování učedníků jde o křesťanské společenství. Marek věděl, ţe pro toho, kdo má zvláštní povolání, je těţké muset hledat poslední místo a sluţbu. Ale právě díky tomuto postoji se jim dostane poţadované chuti a ryzosti. Ztráta tohoto postoje – být solí – naopak učedníky učiní bezcenné a nevhodné pro sluţbu pokoje. Výroky o pohoršení (9,42-50) jsou radikální výzvou k tomu, aby si učedníci byli vědomi kritického postavení ve svém ţivotě, a rozhodně zastupovali Boţí věc proti všem pokušením a svodům.

3.3 Manţelství, děti a stupeň následování Jeţíše (10,1-52) a) O rozvodu manţelství (10,2-12) Pro farizeje jako pro ţidovské tazatele, kteří zkoušejí Jeţíšův postoj k Mojţíšovu zákonu, je podle Dt 24,1-4 rozvedení manţelství dovoleno. Mínění se rozcházejí pouze ohledně moţných důvodů. V Jeţíšově protiotázce (v. 3) lze jiţ rozpoznat směr, kterým smýšlí: nejde o dovolenost za té či oné podmínky. Tomu, kdo se postaví pod Boţí kralování, je přikázáno druhému (tzn. jeden druhému) pomáhat a věrně při něm stát. Tak je to ve stvoření uspořádáno, tak to Bůh chtěl (Gn 1,27; 2,24). Mojţíš umoţnil výjimku jen proto, protoţe lidé se uzavírají Boţí vůli, nejsou ochotni se obrátit, mají zatvrzelé srdce. V následujícím poučení učedníků (vv. 10-12) Markovo evangelium zohledňuje okruh křesťanských posluchačů jak ze Ţidů, tak z pohanů. Podle řecko-římského práva mohla z manţelství odejít i ţena. Jak je to zde tedy s rozvodem? Podle Marka je pro oba (muţe i ţenu) rozdělení manţelství a uzavření nového cizoloţstvím a tedy přestoupením Boţí vůle (srov. Ex 20,14). b) Ţehnání dětí (10,13-16) V oddíle o ţehnání dětí, na základě kterého potom Jeţíš poučuje učedníky, je jasně ukázáno na jeho základní přesvědčení: jedině ten, kdo jako dítě zcela důvěřuje a nechává se obdarovat, vejde do Boţího království a bude schopen dostát jeho 25

poţadavkům. Děti se nemohou prokázat ţádnými výkony, jsou zcela odkázány na druhé a jsou ještě náboţensky nesvéprávné. V rozporu s jednáním učedníků Jeţíš nechává děti přicházet k sobě. Protoţe právě jim, chudým a nesvéprávným, je přislíbena Boţí láska. V jeho postoji k dětem (objímání, ţehnání, vzkládání rukou) se ukazuje a zpřítomňuje panování Boţí lásky a jeho náklonnost. Děti se tak pro Jeţíše stávají příleţitostí k tomu, aby volal dospělé k obrácení. c) O bohatství a následování (10,17-31) Text je moţno rozdělit do tří scén: vyprávění o neúspěšném povolání (vv. 17-22), poučování učedníků o bohatství (vv. 23-27) a rozhovor o odměně (vv. 28-31). K Jeţíšovi přiběhne jeden člověk. Hýbe jím otázka po konečně platné spáse, která je spojena s tomu odpovídajícím jednáním. Jeţíš odmítá označení "dobrý". Pouze Bůh je dobrý. Proto jsou všechna Boţí přikázání ukazateli na cestu k věčnému ţivotu. Jeţíš tedy také poukazuje na Boţí vůli. Tazatel odpovídá, ţe je na této spravedlivé cestě jiţ do svého mládí. Jeho odpověď u Jeţíše vzbuzuje náklonnost. Přikázání jsou sice cestou k věčnému ţivotu, Jeţíš však tazatele nyní zve k nové moţnosti následování. Díky svému bohatství však muţ po ní není schopen jít. Tento incident je znovu pro Jeţíše příleţitostí k poučení učedníků. V Boţím království je nový řád: zbavit se svého majetku a peníze přenechat chudým. Dvakrát (vv. 23n) je zdůrazněno, jak těţké je Boţí království přijmout. Proto jsou učedníci a s nimi i první křesťané hluboce vyděšeni. Kdo můţe takto ţít? Poslední větou jim Jeţíš dodává odvahu a sílu: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha; vždyť u Boha je možné všecko" (v. 27). Ve třetí scéně (vv. 28-31) Petr jako zástupce klade otázku ohledně odměny za radikální následování, které spočívá ve vzdání se rodinných vztahů a zřeknutí se majetku: Pokud i ten, kdo je bohatý a přitom ţije podle přikázání, můţe být spasen – jak bylo právě řečeno, v čem tedy spočívá prospěch učedníků? Jeţíšova odpověď jim slibuje jiţ nyní – i přes pronásledování – nové bohatství. Budou přijati do nového, křesťanského společenství, a obdrţí věčný ţivot. d) Třetí předpověď utrpení a vzkříšení (10,32-34) Ve třetí předpovědi utrpení je uveden Jeţíšův cíl: Jeruzalém. Tam se stane to, co je vyčteno ve verších 33n. Ve verši 34 zaznívá ústřední téma prvního křesťanského hlásání (Sk 2,23n; 3,15): Jeţíšova smrt a vzkříšení. e) O panování a sluţbě (10,35-45) Jako Syn člověka bude Jeţíš vládcem posledních časů a soudcem. Jakubova a Janova prosba směřuje k získání čestných míst vedle Syna člověka. Cesta utrpení aţ k účasti na slávě Vzkříšeného je vylíčena pomocí dvou obrazů ze SZ – kalicha a křtu, které zde naznačují smrtelné ohroţení (např. Ţ 75,9; 42,7n). I učedníci musí touto cestou projít. Splnění těchto Jeţíšových slov ukazuje právě Jakubovo mučednictví, který byl kolem r. 41 sťat mečem (Sk 12,2). Avšak i v případě, ţe Jakub a Jan onou cestou s Jeţíšem půjdou, čestná místa nebude udělovat Syn člověka, nýbrţ Bůh. Od verše 41 je představeno vykonávání moci v církvi v kontrastu k těm, kdo vlastní moc v tomto světě. Kdo chce ve společenství být velkým, má být jeho sluţebníkem. Toto je novým pravidlem pro Jeţíšovu komunitu. Pro ozřejmění myšlenky výkupného, naznačené ve verši 45, mohou být pomocí místa ze SZ (např. Ex 21,28-30; Iz 43,3n). Podle starozákonního chápání má kaţdý (zlý) skutek svoje následky. Výkupné neusmiřuje a neuklidňuje postiţeného, nýbrţ osvobozuje původce z toho, do čeho se zapletl. Podnět k tomu můţe přijít pouze díky oběti 26

(postiţeného). Podle Iz 43,3n vysvobozuje poškozený (Jahve) izraelský národ výkupným, kterým jsou ostatní národy. V Mk 10,45 je řečeno, ţe Syn člověka dává svůj ţivot jako výkupné za všechny. f) Uzdravení slepého u Jericha (10,46-52) V tomto vyprávění lze dobře sledovat posun člověka jménem Bartimaios z jeho stavu nemoci k uzdravení skrze Jeţíše. Jeho ústřední myšlenkou se ukazuje být osud slepce, který se z vyloučeného ze společnosti (bez práce a sociálních vztahů), která člověka nese, změní v jejího plně integrovaného člena. Předpoklady takového štěstí jsou však důvěra v Jeţíšovu moc uzdravovat a uchopení vlastního osudu do vlastních rukou. Odvaţuje se obtěţovat celou skupinu. Jak ukazuje verš 48, přijetí do společenství učedníků nebylo ničím samozřejmým a na počátku bylo brţděno dokonce obranou a nedůvěrou. Ti, co vidí, potřebují teprve Jeţíšovu iniciativu, aby přece jen přijali Bartimaia do svého středu. Ve svém nejhlubším nitru totiţ všichni odmítají připustit tělesně postiţeného člověka do svého "středu". Jeţíš v otázce přechází k tomu, co má udělat jemu, a nikoliv jeho osobě. Ukazuje se velice ohleduplné vzájemné jednání. Bartimaia uzdraví zkušenost toho, ţe jiţ nestojí na okraji, ale uprostřed, a jeho důvěra v Jeţíše (viz dvojí volání o pomoc ve v. 47 a přiběhnutí k Jeţíšovi ve v. 50), Davidova Syna. Titul "Syn Davidův" vyjadřuje tehdejší lidová očekávání Davidova Syna, který byl spatřován jako divotvůrce a pomocník trpících jakoukoliv nouzí. Bartimaiovo následování Jeţíše se stává vyjádřením jeho díků a chval za uzdravení: "… a šel tou cestou za ním".

4. Poslední Jeţíšovy dny v Jeruzalémě (11,1 – 13,37) 4.1 Jeţíšův vjezd do Jeruzaléma a jeho prorocké vystoupení v chrámě (11,1-25) Třetí část Markova evangelia je svázána s místem – Jeruzalémem, a ještě blíţe s chrámem. Jeţíšova cesta začala v Galileji. Nyní jde Jeţíš vstříc vrcholu a cíli svého působení. Jeho pobyt v Jeruzalémě a spory s různými skupinami jej povedou k pašijovému příběhu. a) Vjezd do Jeruzaléma (11,1-11) Z Jericha jde Jeţíš přes poušť a přes Olivovou horu přichází do Jeruzaléma. To byla normální cesta poutníků. Pro křesťany zde však přece jen zaznívá něco více: Olivová hora je místem modlitby (srov. Mk 14,35), přes ní se po exilu vrátila do chrámu Boţí sláva (srov. Ez 43,1-12). S touto horou jsou rovněţ spojena eschatologická očekávání (srov. Za 14,4). Mk 11,1-11 se skládá ze dvou scén: scéna s oslem (vv. 1b-7) a scéna mesiášského vstupu (vv. 1a.8-11). Jeţíš je přijímán jako Král pokoje, o němţ je řeč jiţ u proroka Zachariáše: "Rozjásej se, siónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, jede na oslu, na oslátku, na osličím mláděti" (Za 9,9). Čtenáři evangelia se mají upamatovat na toto proroctví a spatřit v Jeţíšovi naplnění zaslíbení o králi pokoje. Druhá scéna popisuje, jak jsou Jeţíšovi, stejně jako při intronizaci starozákonních králů, pokládány pláště pod nohy (srov. 2Kr 9,13). Zároveň je Jeţíšovi (Králi) dvěma verši z ţalmu 118,25n provoláváno "Hosanna na výsostech" (= pomoz nám přece, ty, který jsi na výsostech). Toto prosebné volání se neobrací k Jeţíšovi, ale k Jahvemu. Lid Jeţíše prosí jako toho, který přichází ve jménu a z 27

pověření Boţího. On je Bohem zplnomocněný Mesiáš, přicházející Král, přislíbený v Gn 49,10n a Za 9,9! Ve verši 11 se jiţ jako protiklad k jásavému přijetí ukazuje chladná vyčkávací rezervovanost, se kterou se v příštích dnech Jeţíš v Jeruzalémě setká. Jde do chrámu, aby si všechno (jenom) prohlédl. Poznámkou na konci verše 11 ("a poněvadž již bylo pozdě večer, odešel s Dvanácti do Betanie") začínají přesné časové údaje posledních Jeţíšových dnů v Jeruzalémě aţ do poloţení do hrobu (15,42). b) Prokletí fíkovníku (11,12-14) Tyto tři verše s jejich prokletím staví jak čtenáře tak vykladače NZ před velké problémy. Skutečně Jeţíš udělal trestný zázrak, tak jak se o něm píše v 11,20n? Můţe nám zde pomoci pohled do SZ. Jedná se o symbolický Jeţíšův výrok o nevěře Izraele, jak se to děje podobným způsobem u starozákonních proroků. U Mi 7,1n stojí: "Běda mně! Jsem jako paběrky letní sklizně, jako paběrky po vinobraní. Není tu hrozen k snědku ani raný fík, po němž toužím. Zbožný vymizel ze země, přímého mezi lidmi není. Všichni strojí vražedné úklady, jeden druhého do sítě loví". Výklad, ţe neplodnost fíkovníku je skutečně obrazem nevěry (Izraele), je potvrzen v Mk 11,20-25. c) Očištění chrámu (11,15-19) Fíkovník bez plodů byl pro Jeţíše příleţitostí poukázat na nevěru Izraele. Očištění chrámu ukazuje na Jeţíšovu touhu přivést chrám znovu k jeho původnímu určení. Z domu modlitby a uctívání Boha pro všechny národy prý bylo učiněno doupě lupičů. Srovnání s Jr 7,11 ukazuje, co je tím míněno: tak, jako se lupiči ve svém doupěti cítí v bezpečí, tak bezpečně se cítí Ţidé v jeruzalémském chrámě. Proto se jim nezdá Jeremiášem poţadované obrácení nutné. Abychom místu lépe porozuměli, následuje nejprve několik poznámek o chrámu a chrámovém kultu: Uţší chrámový okrsek (vnitřní nádvoří, přístupné pouze ţidovským muţům, a nádvoří ţen) byl obehnán 18 m vysokými masivními zdmi. Odtud vedlo sedm bran na sedm metrů širokou terasu, z níţ vedlo 14 schodů dolů na obrovský dvůr (450x300 m). Neţidé měli přístup pouze na tento dvůr. Na tomto dvoře byly také prodejní stánky s různými obětními dary (víno, olej, mouka, hrozny, obětní zvířata, atd.). Svoje stanoviště zde měli i penězoměnci. Nečisté peníze pohanů (byly na nich zobrazeny ţidovstvím zakázané obrazy člověka, totiţ císaře; srov. Mk 12,16) musely být změněny za mince, které v chrámovém okrsku platily. Bylo to nutné především pro Ţidy přicházející z "ciziny", aby mohli zaplatit chrámovou daň a koupit obětní dary. K člověku podstatně patří přinášet oběti boţstvu. Tak jako všechny ostatní národy to dělal i Izrael (srov. Gn 4,4n; 8,20; 22,13; 2S 6,17n). Jeţíš nevystupuje proti oběti jako takové, nýbrţ proti jeruzalémské praxi. Vyhání obchodníky a kupce z nádvoří, aby poukázal na to, ţe – jak to snad původně bylo zamýšleno – je příliš málo přinášet oběti bez toho, aby se člověk také obrátil (srov. Jr 7,1-15). Ve verši 16 se Jeţíš obrací pravděpodobně proti nošení a ukazování nejsvětějších kultovních předmětů u příleţitosti slavnosti velikonoc. Znovu se jedná o totéţ: prohlíţení a vystavování kultovních předmětů bez toho, aby následoval nějaký závěr, je příliš málo. Jeţíš staví proti této chrámové bohosluţbě svoje učení. Velekněţí a učitelé Zákona se však cítí Jeţíšovou radikální řečí o tom, ţe jejich chápání chrámového kultu je příliš povrchní, napadeni, a plánují, jak Jeţíše zabít. Napětí roste do té míry, ţe se Jeţíš znovu musí stáhnout do prostoru mimo město.

28

d) O víře (11,20-25) Jiţ v Mk 11,12-14 slouţil fíkovník jako obraz Izraele. Nyní je znovu zřejmé, ţe nejenom strom, ale především celý Izrael je od základu uschlý. Avšak víra plná důvěry můţe způsobit změnu. Slovem "Amen" (= tak to je) je zdůrazněna jistota, ţe se symbolický výrok o víře, která hory přenáší, skutečně vyplní. Nejde však pouze o vlastní sílu – je nutná víra. Víra se vyjadřuje v modlitbě. V modlitbě se prosebník učí rozpoznávat Boţí vůli, přitakat jí a prosit o její naplnění. Rozhodující je to, aby člověk tuto moc víry nepouţíval proti druhým. Proto Jeţíš ve verši 25 zdůrazňuje připravenost věřícího odpustit druhému (srov. také Mt 6,14n, poučení o modlitbě v Horském kázání). Mk 11,26 je povaţován za pozdější dodatek v závislosti na Mt 6,14n. Proto tento verš v Českém ekumenickém překladu chybí.

4.2 Spor o Jeţíšovu pravomoc a jeho odpověď (11,27 – 12,12) a) Otázka Jeţíšovy pravomoci (11,27-33) Situace kolem Jeţíše se stále víc a víc přiostřuje. Nutně tedy dochází k rozhodující otázce. Pokládají ji ti, kteří jsou zodpovědní za náboţenský ţivot. Jsou zde uvedeni velekeněţí, učitelé Zákona a starší, tzn. všechny skupiny synedria (= velerady). Otázka zní: Jakým právem (= na základě jaké pravomoci) to všechno činíš? Otázka nenaráţí pouze na Jeţíšovo vyzývavé chování v chrámě, ale na jeho vystoupení a učení jako takové. Jak to bylo tehdy obvyklé, Jeţíš odpovídá protiotázkou: "Pocházel Janův křest z nebe?" Janův křest byl křtem obrácení. "Nebe" je opisné slovo pro Boha, protoţe Ţidé v Jeţíšově době Boţí jméno normálně nevyslovovali. Ţidovské autority nebyly ochotné slyšet Janovo volání k obrácení. Jeţíš v tomto smyslu chtěl pomocí svého očištění chrámu totéţ, co Jan Křtitel: chtěl totiţ poukázat na to, ţe nestačí být "zboţně" věrný tradici a povrchně přinášet oběti, ale ţe se člověk skutečně musí obrátit k Bohu. V tom případě je však i doba chrámového kultu pryč. "Ţalobci" se tím, ţe nechtěli na Jeţíšovu protiotázku odpovědět, kompromitovali. Podle tehdejších diskusních pravidel v tom případě tedy ani Jeţíš nebyl povinen odpovědět. Ti, kteří chtěli Jeţíše vehnat do slepé uličky, v ní uvízli sami. Jeţíš odpovídá podobenstvím o zavraţdění syna. b) Podobenství o zlých vinařích (12,1-12) Tak jako na mnoha jiných místech Písma i zde Marek (resp. křesťané před ním) původní Jeţíšovo vyprávění přepracoval a přizpůsobil povelikonoční zkušenosti. Jeţíšovo zmrtvýchvstání předpokládají především slova o úhelném kameni (vv. 10n), která jsou citátem Ţ 118,22n (srov. také Sk 4,11; Ř 9,32n; Ef 2,20-22 a 1Pt 2,4nn). Úhelný kámen je důleţitým prvkem při stavbě domu: drţí dvě zdi při sobě. Stejným slovem bývá označován i závěrečný kámen klenby. Je z cenného materiálu a má zvláštní kvalitu. Společenství vyznává, ţe Jeţíš je úhelným kamenem církve. Výraz milovaný Syn připomíná Mk 1,11 (křest) a 9,7 (proměnění). Nyní se však vraťme k Jeţíšovu podobenství. Tehdejší posluchači při slově "vinice" museli okamţitě pomyslet na Iz 5,1-7, kde se ve verši 7 říká: "Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský". Posluchačům bylo tedy jasné, ţe v jádru podobenství stojí vztah Boha k Izraeli a odpověď a chování Izraele. Izrael svému Pánu (Jahvemu) odepřel plody. Třebaţe se Jahve k Izraeli přiklonil, ten se nebyl ochoten obrátit a přiklonit k Jahvemu. Veškerá setba je ztracena, očekávaná úroda se nedostavila. Ba co víc, Izrael se chce od majitele vinice odpoutat. Takovou výtku si ţidovští vůdcové nemohou nechat líbit. Rádi by Jeţíše zajali, ale bojí se lidu, u něhoţ byl Jeţíš velice oblíben. 29

4.3 Jeţíšovo mesiánské učení v chrámě (12,13-44) a) Otázka daně císaři (12,13-17) V tomto školském rozhovoru Jeţíš znovu odkrývá úskočné úmysly tazatelů, kteří ho chtějí chytit do pasti. Od roku 6 po Kr. musel kaţdý obyvatel Judska platit daň Římanům. Zeloti (= horlivci) to rozhodně odmítali. Farizeové, i kdyţ s odporem, daň platili. Jeţíš si uvědomuje nebezpečnost otázky, protoţe "ano" by znamenalo: Jeţíš přijímá římskou nadvládu a s tím pohanského císaře. To je proti ţidovskému přesvědčení (víry), ţe králem Izraele je jedině Bůh (srov. Sd 8,23; 1S 8). "Ne" by znamenalo, ţe se Jeţíš přiklání k protiřímským zelotům, a to by jeho protivníkům dalo důvod k zatčení římskými úřady. Jeţíš proto od svých tazatelů ţádá denár (= mzda za jeden den, srov. Mt 20,2). Jelikoţ mu jeho protivníci skutečně denár přinesou, odhalují samy sebe jako ty, kdo pouţívají pohanské peníze (coţ znamenalo jisté uznání římské okupace, protoţe císařský titul na minci byl pro zboţné Ţidy pohoršením). Důleţitějším neţ toto odhalení je však pro Jeţíše přesné vymezení moci císaře. Na závěr poukazuje na Boha, který stoji ve středu ţivota: jemu je potřeba dát to, co mu náleţí. b) Otázka vzkříšení z mrtvých (12,18-27) Hned poté, co Jeţíš vykázal zboţné farizeje a herodiány (srov. jiţ Mk 3,6), přichází k němu nyní několik saducejů (= příslušníci kněţské třídy a laické šlechty; konzervativní směr) s jednou spornou otázkou. Podle Dt 25,5-10 je si Izraelita povinen vzít ţenu svého zemřelého bratra, pokud nezanechal ţádného muţského potomka. S pomocí tohoto zákona si saducejové přichystali případ, na základě kterého chtěli odmítnout vzkříšení z mrtvých. Jeţíš jim striktně odporuje a potvrzuje jim: Neznáte ani Písmo ani Boţí moc (v. 24). V Písmu se píše o Jahvem jako o Bohu Abrahámově, Izákově a Jakubově (Ex 3,6). "Mohl by se Bůh skutečně nazývat jmény mrtvých?" – ptá se Jeţíš. Saducejové podceňují i Boţí moudrost, protoţe při vzkříšení z mrtvých lidé budou jako andělé v nebi, kteří jsou podle ţidovské tradice nesezdaní. Počáteční otázka můţe být tedy odmítnuta jako zcela mylná (srov. v. 27). c) Otázka nejdůleţitějšího přikázání (12,28-34) Na rozdíl od dosavadních diskutérů nyní k Jeţíšovi přistupuje jeden učitel Zákona s přátelským úmyslem. Ptá se na nejdůleţitější přikázání, na první ze všech. Zákon se v ţidovství Jeţíšovy doby skládal ze 613 příkazů a zákazů. Ţidé byli povinni všech těchto 613 předpisů dodrţovat. Navíc, podle tradice všechna tato přikázání pocházela od samotného Boha, takţe se nad ně nic nesmělo stavět. Jeţíš z těchto 613 přikázání nevybírá ani jedno (vţdyť by to bylo povaţováno za rouhání proti Bohu). Raději učiteli Zákona odpovídá tak, jako kdyby se chtěl zeptat: Co beztak říkáš tak jako kaţdý jiný Ţid muţského rodu při ranní a večerní modlitbě? Jeţíš na otázku učitele Zákona odpovídá pomocí kaţdodenního ţidovského vyznání, Šema Izrael (= "Slyš, Izraeli"), z Dt 6,4n. Učitel Zákona si měl odpověď jiţ sám dát na základě Bible. Proto souhlasně opakuje Jeţíšovo tvrzení. Jeţíš do středu všeho staví jedinečnost Boţí. Tohoto Boha je třeba milovat z celé lidské existence, celou lidskou existencí. Třebaţe se učitel Zákona ptal pouze na jedno přikázání, Jeţíš k němu přidává jako druhé přikázání blíţenecké lásky. Tato dvě přikázání mají větší cenu neţ celý kult oběti (srov. očištění chrámu 11,15-19), tak, jako to učitel Zákona sám potvrzuje. Kdo toto pochopí, je "moudrý" a odpověděl s porozuměním. Jiţ tedy není daleko od Boţího království.

30

d) Otázka Mesiáše (12,35-37a) Poté, co Jeţíš umlčel všechny svoje protivníky, sám nyní vznáší na adresu učenců spornou otázku (pro nás těţko pochopitelnou), otázku Mesiáše. Jeţíš představuje svoje chápání Mesiáše. Nechce se omezovat na očekávání Mesiáše z Davidova pokolení, tedy na Mesiáše chápaného jednostranně politicky. Díky Jeţíšově otázce a jeho úvaze jsou všichni zahanbeni a bez řeči, protoţe od Mesiáše očekávali především řešení politické situace. Výchozím bodem problému je Ţ 110,1. Jako první "Pán" je zde označen Jahve, druhým "Pánem" je Mesiáš (= Kristus). Jelikoţ je za autora všech ţalmů, a tedy i ţalmu 110, povaţován David, označuje Mesiáše za svého Pána (a nikoliv – podobně jako to děláme i my – za svého syna). Toto místo v Písmu chce bezpochyby zhodnotit charakter Mesiáše zatlačením do pozadí jeho původu z Davidova pokolení, protoţe takový Mesiáš je nesprávně chápán politicky. Kým Jeţíš skutečně je, bude zjeveno teprve pohanskému setníkovi pod kříţem v Mk 15,39. Jeţíš zde především rozbíjí běţné chápání a očekávání učitelů Zákona, ţe Mesiáš, jako Davidův syn, bude mít politickou úlohu. Perikopa je poukazem na to, ţe nikdy nebude jasné a ani jedním pojmem definovatelné, kdo vlastně Mesiáš je. Jeţíšovu bytost nemohou pojmy nebo obrazy nikdy zcela popsat, vţdy to bude jen přibliţné. e) Slova proti učitelům Zákona (12,37b-40) Ke konci obvinění Marek shromaţďuje větší počet výroků proti učitelům Zákona, která svědčí o tom, ţe se jeho společenství v době sepisování evangelia (70 po Kr.) jiţ zcela odtrhlo od ţidovství. To však neznamená, ţe by se (všichni) učitelé Zákona takto chovali. Jedná se zde spíše o určitý ţivotní styl – kterému jsme zcela vystaveni i my, křesťané – a který Jeţíš ostře pranýřuje. Kdo tímto způsobem ţije, jednak ani nepochopil Jeţíšovo poselství (tehdy – jako dnes), jednak ani nemůţe obstát před Boţím soudem (v. 40). f) Oběť vdovy (12,41-44) Jeţíšův pobyt v chrámu začal jeho "ne" chrámovému kultu (11,15-19). Končí nyní jeho "ano" k takové oběti, při níţ postoj (tedy láska k Bohu) souhlasí s obětním darem. Jeţíš pozoruje, jak na chrámovém nádvoří ţen byly do poslední ze třinácti obětních pokladnic (kde kněz přebíral obětní dar za určitým účelem) vhozeny dvě drobné mince. Jeţíš zavolá učedníky a před oči jim jako vzor staví třikrát diskriminovanou osobu (1. ţena, 2. chudá, 3. vdova). Tato vdova dala všechno, co měla (vv. 43n). Viditelné dary jsou znamením, výrazem vnitřního postoje. Vdova je postavena jako vzor těm, kteří ve v. 40 druhé obírají o majetek. Vdova v postoji chudého člověka ukazuje, komu je hlásána radostná zvěst, a kteří lidé jsou předmětem Jeţíšovy starosti a hledání.

4.4 Řeč o posledních časech (13,1-37) Tato řeč je připravována v obou předchozích kapitolách. Jeţíš stojí v přítomnosti. Všechno viděl (11,11), vyzkoušel (11,13 a 12,1-12) a také objasnil rozhodující teologické otázky (12,13-44). Nyní obrací pohled do budoucnosti. Ta je plná ohroţení (nejprve pro Jeruzalém, potom pro celý svět). Události tohoto času jsou popisovány a ohlašovány formou apokalyps (= řečí na rozloučenou, které se zabývají přicházejícím – strašným – koncem světa; odhalení ohledně posledních časů). Mk 13 je takovouto apokalyptickou řečí. Symboly a obrazy jsou brány z tehdejšího pojímání světa. 31

Jednou z vlastností apokalyptiky je to, ţe se přítomnost a budoucnost vzájemně nepozorovatelně překrývají. V Mk 13 jsou proti sobě postaveny konec chrámu a přítomné trápení (vv. 5-13) všeobecného naplnění (vv. 14-27). V této malé apokalypse se Marek zdrţuje jakýchkoli odhalení, které by připouštěly přesné vypočtení konce časů; verš 32 kromě toho takové počítání přímo zakazuje. Na místě vypočítávání stojí varování a příkazy. Nejde zde o události konce časů jako takové, ale o to, jaký postoj mají a mohou Jeţíšovi učedníci zaujmout v situaci ohroţení. a) Oznámení zničení chrámu (13,1n) Oba verše jsou úvodem k následující řeči. Jeţíš opouští chrám. Jeden učedník poukazuje na jeho krásu. Jeţíš s touto chválou chrámu souhlasí, ale ohlašuje jeho budoucí zničení. b) O začátku trápení (13,3-13) Marek svoje evangelium píše bezprostředně před zničením chrámu. To znamená, ţe reaguje na zkušenosti lidí, pro které se to, co popisuje, stane skutečností. Přítomnost je určována  vystoupením falešných proroků  válkami a katastrofami (vv. 7n)  pronásledováním a zatýkáním kvůli Jeţíšovi (vv. 9-11)  rozkladem společnosti (vv. 12n). Marek chce v této situaci společenství upomenout na Jeţíše a jeho poselství. Zabývá se především otázkou: jak se mají učedníci chovat v době plné neštěstí? Marek udává následující pokyny:  věcně, střízlivě odporovat falešným prorokům (vv. 5n)  katastrofy nejsou důvodem k panice (v. 8)  války jsou sice nevyhnutelné – ale důleţité je nasazení pro mír (vv. 7n)  učedníkům se povede tak, jako se vedlo jejich Pánovi (vv. 9.11-13)  křesťané budou zachráněni, pokud v těchto situacích plných neštěstí vytrvají. Způsob Markova vidění nepůsobí zrovna povzbuzujícím způsobem. Věnuje však skutečně pozornost trápením? – Marek zde (vv. 5-13) má před očima pouze ohraničené konflikty. Postihují člověka velice silně a lze je těţko snášet. Křesťan má však vědět, ţe dějiny jdou dále. Proto se nesmí vzdávat a z nich vystupovat. Dějiny ukazují, ţe osudem křesťanů je být nenáviděni pro Jeţíšovo jméno (v. 13). Kdyţ však křesťan ví, ţe mu pomáhá Boţí Duch, můţe vše vydrţet a překonat. c) O největším souţení (13,14-23) Aţ doposud jsme zůstávali u ohraničeného konfliktu. Ten se však rozšiřuje. Marek znovu pouţívá předem daných obrazů své předlohy (např. v. 18) a SZ ("znesvěcující ohavnost", srov. Dn 9,27). Podstatnými znaky této doby jsou:  Jeţíšův protivník je neuchopitelný a nepopsatelný (v. 14a)  naléhavost útěku (vv. 14-18)  vystoupení blouznivců a divotvůrců (vv. 21n). Jak se mají zachovat lidé?  mají utéci (vv. 14-16) 32

 

mají naléhavě prosit Boha, aby zkrátil čas; to je moţné, protoţe Bůh je Pánem dějin (vv. 17-20) mají zůstat střízliví a věcní, zachovat si chladnou hlavu (vv. 21-23).

d) O příchodu Syna člověka (13,24-27) Ještě jednou se objevují obrazy z tradice, která je svázána s časem. Zhroucení se starého světa ve verších 24n je zároveň nastávajícím naplněním Nového stvoření ve verši 26. Syn člověka přijde ve zpustošení světa. U něj je záchrana. U Marka scházejí podrobné obrazy soudu. Evangelista totiţ nechce ukazovat zánik těch "druhých", ale Jeţíšovu komunitu. Důleţitým je pro něj příslib: Vy, Bohem (Jeţíšem) vyvolení, nebudete ztraceni! e) Varování vzhledem ke konci (13,28-37) Verše 29n sice ukazují jiţ rozpoznatelnou blízkost konce; avšak v. 32 velice naléhavě zdůrazňuje, ţe přesný časový bod konce zná jenom Bůh. Jelikoţ je čas naplněn, Jeţíšovi učedníci by jednali špatně, pokud by odsunovali to, co je potřeba v důvěře v evangelium dělat dnes, protoţe by si mysleli, ţe je ještě stále dost času. Nikoliv: tento čas je pryč, nový začíná! Jak se tedy má chovat jednotlivec v době, která je jiţ v podstatě u konce? Odpověď je dána ve verši 34 – kaţdý má svůj určitý úkol. Ten je mu dán od momentálně ještě nepřítomného Pána. O tomto úkolu ví jen kaţdý jednotlivec sám. Pro Marka však nespočívá v nedůvěře vůči tomuto světu, ale v modlitbě (srov. 14,34.38), tzn. v ţivém kontaktu s Bohem. Rozhodující je vzít váţně výzvu k bdělosti (srov. vv. 33.35.37).

5. Jeţíšovo utrpení a zmrtvýchvstání (14,1 – 16,8) Téměř jednu třetinu celého Markova evangelia tvoří pašijové vyprávění. První křesťanské společenství měla na posledních Jeţíšových dnech a jeho smrti obzvlášť velký zájem. Důvody pro to mohou být následující:  vzpomínka na historické události  poučení křesťanů  vzpomínka na smrt při bohosluţbách  ospravedlnění křesťanského učení vůči druhým.

5.1 Od Jidášovy zrady po Jeţíšovo zatčení (14,1-52) a) Rozhodnutí velerady (14,1n) Časový údaj "po dvou dnech" (Český ekumenický překlad se zde liší od řeckého originálu, pozn. překl.) pokračuje v počítání dnů od počítání v 11,11n.20. Velikonoce a svátek nekvašených chlebů jsou dva různé svátky, které byly slaveny jeden po druhém. Protoţe se však jiţ za Jeţíšovy doby při velikonoční večeři jedl nekvašený chléb a všechno kvašené bylo odstraněno, byly oba svátky jmenovány a míněny jako jeden. Velekněţí a učitelé Zákona se proti Jeţíšovi spiknou. Velekněţí jsou nyní uváděni jako Jeţíšovi protivníci, učitelé Zákona jsou jimi oproti nim jiţ od začátku. Nyní společně chystají Jeţíšovu vraţdu. Velerada, k níţ patří ještě třetí skupina, starší, jedná jako úředně kompetentní instance. Úmysl zabít Jeţíše odkazuje zpět na tři Jeţíšovy předpovědi utrpení (8,31; 9,31; 10,33). Ty se nyní začínají naplňovat.

33

I přes poznámku, ţe se Jeţíše nelze zmocnit "při svátcích", bude přesto v tomto období zatčen. Plány lidí jsou překříţeny. b) Pomazání v Betanii (14,3-9) Zúčastněné osoby jsou popsány jen zběţně (ţena, stolovníci). Podle Marka je Šimonův dům místem, kde Jeţíš během svého pobytu v Jeruzalémě přespává. Důvod pomazání však schází. Je zdůrazněna hodnota oleje. Bylo obvyklé před hostinou hostovi nabídnout olej, aby si pomazal nohy buď sám, nebo to udělal otrok. Olej z nardu je olejem královským (srov. Pís 1,12; 4,13). Pomazání hlavy náleţí k pomazání na krále (2Kr 9,6; 1S 10,1; srov. Mesiáš = Pomazaný), je však také běţně pouţíváno i jinak (Ţ 133,2). Tři sta denárů je jeden roční výdělek. Ţeně se dostává přísných výtek. Postoj, ţe všechno, co převyšuje běţnou denní potřebu, se má rozdat chudým, nachází ohlas. Jeţíš však poukazuje na to, ţe chudým je moţno prokazovat dobro "kdokoli chcete". Pomazání má význam prorockého činu. Gesto ţeny stojí v účinném protikladu k nehodným plánům ţidovského vedení předem, Jidášově zradě potom. Ţeně náleţí budoucnost. V Markových pašijích se osvědčí ţeny (srov. 15,40). c) Jidášova zrada (14,10-11) Čtenář ví uţ od 3,19, ţe Jidáš chce Jeţíše zradit. Nyní se tento skutek začíná dokonávat. Jidáš vystupuje z kruhu učedníků a jde k velekněţím. Slovo "vydat" je mostem mezi Jeţíšovými předpověďmi svého utrpení (9,31; 10,33) a pašijemi (14,10.41; Český ekumenický překlad bohuţel někdy řecký originál ["vydat"] překládá slovem "zradit"). Teprve kdyţ se velekněţí přesvědčí o Jidášově připravenosti, slíbí mu peníze. Peníze tedy nejsou příčinou jeho zrady. Jidášův skutek je zcela dobrovolný a neodůvodněný; zůstává tedy hádankou. d) Příprava velikonoční večeře (14,12-16) Velikonoční beránci byli zabíjeni v chrámu o dni příprav na velikonoce – 14. dne měsíce nisanu – asi kolem 14,30. Jedeni pak byli v soukromí kaţdého z domů. Datem velikonočních svátků byl 15. nisan. K přípravě velikonoční večeře patří zajištění místa, zabití beránka, nekvašené chleby, prostření stolu a obstarání všech ostatních přísad a náleţitostí. Jeruzalém nebyl rozdělen mezi dvanáct kmenů. Byl povaţován za společné vlastnictví lidu. Proto existovala tradice, ţe jeruzalémské domy nesměly být pronajímány za peníze. Stejně tak to platilo pro lehátka a polštáře. Člověk, nesoucí dţbán vody, je jasným poznávacím znamením; vodu ve dţbánu normálně nosily ţeny. Výrok "mistr vzkazuje" (v. 14) vyjadřuje, ţe učeníci jsou skuteční vyslanci (srov. 1Kr 17,14; 2Kr 1,3n). Jeţíšova pascha, která se zde připravuje, je poznamenána jeho utrpením. e) Večeře Jeţíš s Dvanácti přichází do Jeruzaléma. Jeho přítomnost není podstatná pouze pro večeři, ale pro vše, co následuje, aţ do rozuzlení na kříţi (14,50). Co se večeře týče, jsou dochována pouze Jeţíšova slova. Předpověď, ţe je vydáván, a to jedním z kruhu Dvanácti, naznačuje čin sám a nikoliv toho, kdo jej vydá. Jiţ od 3,14 je dvanáct apoštolů úzkým společenstvím. Učedníci jsou nyní znejistěni. Kaţdý přemítá: jsem to já? Jeţíš nevaruje toho, který ho vydává. Důraz spočívá na Boţím "musí" (v. 21, "jak je o něm psáno"). To, jak mezi sebou spolupracuje Boţí působení a lidská zodpovědnost, zde ještě není promyšleno. Otázka se vznáší nad celým okruhem učedníků jako takovým. Zrádce je přítomen, ale ještě však není odhalen. 34

Verš 20 předpokládá jedení ze společné mísy, v níţ byl předkrm paschy (ovocná omáčka) nebo slaná voda. Syn člověka "odchází" je přikrášlený popis slova "umírá". Osud, který Jeţíš na sebe bere, odpovídá Boţí vůli vyjádřené ve SZ. Nařízení eliminovat toho, kdo činí zlo, se rovněţ nachází v Písmu (Dt 17,5; Jr 23,34). "Běda" se vţdy vyskytují v souvislosti utrpení spravedlivého (Jr 20,16; nebo mimo Bibli: Etiopský Henoch 38,2 – "Bylo by pro ni lepší (hříšnici rouhající se proti Duchu), kdyby se vůbec nenarodila.")). K první části večeře (vv. 17-21) bychom mohli shrnout toto: Dvanáct apoštolů je vyzváno, aby byli svědky Ježíšova utrpení. Předpověď o tom, ţe jeden z jejich středu Jeţíše zradí, je vrhá v podezření všechny. Ani ta nejtěsnější přináleţitost k Jeţíšovi člověka nechrání před hříchem odpadnutí. "Vzít – poţehnat – lámat" jsou technické výrazy ţidovské modlitby u stolu. Novým však je zde to, ţe se vysvětlující slova ("Vezměte, toto jest mé tělo") nevztahují na lámání chleba, ale na jiţ rozlámaný a rozdělený chléb. Chléb je při ţidovské pasše obrazem, symbolem "chleba poroby, který naši otcové jedli v Egyptě" (srov. Dt 16,3). Při pasše Jeţíšově se chléb stává symbolem jeho samotného, symbolem společenství s tím, který jde na smrt. Jeţíš vţdy znovu jídával s přáteli a hříšníky. Od nynějška jej zastupuje chléb, který budou účastníci hostiny společně jídat. Při ţidovské velikonoční hostině se mezi chlebem a třetím kalichem jí velikonoční beránek. Třetí kalich Jeţíš označuje jako "má krev, která zpečeťuje smlouvu" (v. 24; srov. Ex 24,8). Vylévá se za mnohé (srov. myšlenku oběti smíření za hříchy v Iz 53,11n). Temný oddíl o Jeţíšově smrti je oddělen ještě jedním pitím kalicha – v onen den. Současná hostina a hostina na konci časů budou spojeny. f) Cesta na Olivovou horu (14,26-31) Hostina byla ukončena velikonočním chvalozpěvem, který se nazývá "Hallel" (= Ţ 115 – 118). Slova "všichni se pohoršíte" (v. 27; tak řecký originál, Český ekumenický překlad "všichni ode mne odpadnete" je jiţ výkladem, pozn. překl.) označují odpad od víry, před kterým si nikdo nemůţe být jistý. Prorocký text Za 13,7 hovoří o soudu, který bude vykonán nad pastýřem a jeho stádem a povede ke zničení tohoto stáda (v. 27). Smrt pastýře a předpověď o učednících, stejně jako obsah proroctví, označují Jeţíšovo vědomí o tom, jaká je Boţí vůle. Rozbití kruhu učedníků však přece jen nebude úplným koncem. Po Velkém pátku Jedenáct zůstane v Jeruzalémě. Jeţíš je předejde do Galileje. Stanovuje tak nový začátek. Galilea, země začátku, se stane i zemí začátku nového. Petr jako jediný chce překonat hrozící krizi. Avšak na místo milosti důvěry staví svoji vlastní sílu. Jeţíš mu říká, ţe ho zapře ještě před tím, neţ podruhé zakokrhá kohout (= východ slunce). Dvanáct učedníků je svědky Jeţíšova působení. Avšak teprve po Jeţíšově smrti a vzkříšení se stanou svědky, kteří rozumí. Toto nově vytvořené společenství učedníků za to bude vděčit Vzkříšenému. g) Modlitba v Getsemane (14,32-42) Marek jiţ v 1,35 a 6,46 zmiňuje Jeţíšovu modlitbu v samotě. V 14,33 Jeţíš bere sebou jisté tři učedníky (srov. 9,2nn; 5,37.40); to poukazuje na skutečnost, ţe se před nimi znovu bude dít zjevení. Tak jako osoby v ţalmech – i Jeţíš bude zasaţen strachem a hrůzou (srov. Ţ 31,10; 39,13). Jeţíš se na Boha obrací slovem "Abba" (= milý tatínku). Toto intimní oslovení ve SZ chybí. Jeţíš prosí, aby nemusel pít tento kalich (v. 36).

35

Ve SZ znovu a znovu nacházíme výpovědi o tom, ţe Bůh dává pít kalich neštěstí (Iz 51,17; Jr 25,15; 49,12; Ez 23,33). "Hodina" v biblickém podání znamená hodinu soudu, hodinu rozhodnutí (Zj 9,15; 14,7.15). Obsahem této hodiny zde je vydání Syna člověka do rukou hříšníků (v. 41). Tři vybraní učedníci mají bdít a mají se modlit. Obsahem modlitby je prosba, aby neupadli do pokušení (v. 38). Učedníci však znovu upadají do spánku. Jeţíš jim odpočinek nabízel dříve (6,31), avšak nyní, v této zahradě, se odpočinek stává hříchem. Jeţíš se stal přítelem hříšníků (2,15-17), nyní se však stává cenou za jejich zlo. h) Zatčení (14,43-52) Úřední ţidovský správní orgán, který je nejvyšší soudní instancí pro vnitroţidovské záleţitosti, vyráţí proti Jeţíšovi. Děje se to uprostřed noci. Pro velekněze z řad saducejů nebylo nošení zbraně o dni paschy proti Zákonu. Zbraně byly nutné, protoţe úřady počítaly s povstáním a odporem. Domluveným znamením, jak Jeţíše rozpoznat, byl Jidášův ("jeden z Dvanácti") polibek. Jiţ v Př 27,6 se říká "Záludné jsou polibky nenávidícího". Nastalý zmatek a vřavu snad Marek líčí kvůli tomu, aby mohlo být ulehčeno učedníkům. Jeţíš svým pronásledovatelům předhazuje, ţe jsou tak těţce ozbrojeni proto, jakoby se vypravili zatknout nějakého veřejně nebezpečného lupiče. V protikladu k těm, co učili v tichosti a v tichosti očekávali Mesiáše, Jeţíš mluvil zcela veřejně. Úřady přesto potřebují roušku noci, aby Jeţíše mohli zatknout jako lotra. Ve v. 50 se naplňují Jeţíšova slova z v. 27. Oba závěrečné verše prozrazují všeobecnou vřavu, nakonec však Jeţíš zůstane sám.

5.2 Jeţíšovo odsouzení veleradou a Petrovo zapření (14,53-72) a) Výslech před veleradou (14,53-65) Celý proces se děje v noci. Sejde se mnoho osob. Procesu předsedá velekněz. Jiţ od počátku je stanoveno, ţe Jeţíš musí zemřít (v. 55). Čtenář jiţ o tomto úmyslu Jeţíše zavraţdit ví (3,6; 11,18; 12,12; 14,1). Přesto však schází dostatečný materiál k tomu, aby mohl Jeţíš být obviněn. Přikázání pro výpovědi svědků při soudním procesu se nacházejí v Dt 17,6 a Nu 35,30. Slova o chrámu ve v. 58 se opírají o Tób 13,16.17 a Bár 5,1-9: Vyvýšený Pán nahradí chrám. Jeţíšovo mlčení můţe být vysvětleno pomocí Ţ 38,14-16; 39,10. Vyznání Jeţíše jako Mesiáše je znovu vyjádřeno pomocí biblických citátů (Ţ 110,1; Da 7,13): Jeţíš se stane soudcem svých soudců. Roztrţení šatů je gesto smutku. Pro velekněze je Jeţíšovo vyznání rouháním proti Bohu (srov. Lv 24,16; Nu 15,30n). Jeţíšovi se vysmívají. Jeho poplivání je výrazem a vrcholem nejvyššího opovrţení. Při výslechu stojí ve středu pozornosti dvě veleknězovy otázky: 1. Jeţíšova slova proti chrámu, protoţe zpochybňují chrámový kult a kněţskou sluţbu. 2. Otázka: "Jsi ty Mesiáš, syn Poţehnaného?". "Syn" je zde výrazem pro adoptivního syna, coţ by bylo výpovědí, která by i při přísně monoteistické ţidovské víře byla moţná. Jeţíšova odpověď však ţidovské chápání převyšuje, a to za pomocí citátu Da 7,13. Tím je rozsudek určen. Díky tomuto Jeţíšem vyslovenému rouhání proti Bohu pro něj velekněz poţaduje trest smrti.

36

b) Petrovo zapření (14,66-72) Do rámce výslechu před veleknězem je zabudováno vyprávění o Petrovi: jeho zapření (vv. 54 a 66nn). Petr nechce s člověkem, při kterém by vlastně měl stát, mít nic společného. Trojí zapření ukazuje na pozvolné vyhrocování situace, kdy se Petr nakonec zaklíná a zapřísahá. Petr se slavnostně a přede svědky zcela Jeţíše zříká. Petrova lítost naznačuje východisko z celé situace. Tato lítost však nepřijde během Jeţíšova utrpení (Petr nestojí pod kříţem), ale teprve po Jeţíšově vykupitelské smrti. Jedině Pánova milost zachraňuje učedníky, Petra především. To je pro nás útěchou i příkladem. Také věřící křesťan si je vědom svých neustálých zrazování. Má se tedy nechat zasáhnout a obrátit. Boţí milost je jistá.

5.3 Od předvedení před Piláta aţ k Jeţíšově smrti a pohřbu, a k oznámení vzkříšení v prázdném hrobě (15,1 – 16,8) a) Proces před Pilátem (15,1-15) Vykonávat trest smrti měli Ţidé ze strany Římanů zakázáno. Velerada proto musela jít k Pontiu Pilátovi, římskému prokurátorovi, aby její rozsudek potvrdil a poprava mohla být vykonána. Podle římských zvyklostí se soudní zasedání konala ráno. Jeţíš je přiveden k Pilátovi. Ten byl prokurátorem Judska v létech 26-36 po. Kr. Ţidé o něm říkali, ţe je úplatný, násilný, zloděj, ţe týrá lidi, ţe je cíleně poškozuje, ţe popravuje bez soudních procesů, ţe je neslýchaně a neúnosně krutý. Pilát přicházel do Jeruzaléma o hlavních svátcích, aby předešel nepokojům při velkých lidových shromáţděních. V době před ţidovskou válkou (66-70 po Kr.) se stále znovu konala loupeţná taţení proti římským okupantům pod vedením těch, kteří touţili po trůnu. Vůdčí silou při procesu s Jeţíšem jsou velekněţí. Marek Piláta staví do lepšího světla, aby tak očernil velekněze. Jeţíš od verše 5 mlčí (srov. Iz 53,7). Pilát si všimne, ţe jediným důvodem proto, aby byl Jeţíš vydán, je nepřejícnost velekněţí. Podněcují lid k tomu, aby byl propuštěn Barabáš. Barabáš je představen jako vůdce vzbouřenců. Pilát je však jiného názoru: přeje si, aby lid ţádal propuštění Jeţíše, nikoliv Barabáše. Lid to však chce jinak. Pilát ztrácí přehled, jiţ není pánem situace. Ve verši 13 je poprvé pouţito slova "ukřiţovat". V Jeţíšových předpovědích jeho utrpení se vţdy mluvilo pouze o tom, ţe "bude zabit". Bičování (v. 15) se provádělo za pomocí koţených důtek, do kterých byly vpleteny kousky kostí a kovu. Bičován a ukřiţován mohl být pouze člověk, který neměl římské občanství. Marek představuje Jeţíšovo odsouzení tak, aby vzbudil dojem, ţe Pilát se stal pouze vykonavatelem rozsudku velerady. Ale přesto: vedl vlastní proces, který měl bouřlivý konec. b) Výsměch vojáků (15,16-20a) Vojáci nepocházeli pouze z Říma a jiných částí římské říše, nýbrţ také z Judské provincie. Nebyli to však Ţidé, ale její neţidovští obyvatelé. Setnina (v. 16) se skládala z 600 aţ 1000 muţů; ţe by však všichni byli výsměchu účastní, je zřejmě přehnáno. Je však jasné, ţe výsměch pohanů Jeţíšovi tvoří paralelu k výsměchu velerady (14,65). Jeţíš je přestrojen a vybaven výsostnými znaky helénského vazalského krále (= řecký lenní pán) (srov. 1Mak 10,20). Jednotlivé prvky této "pocty" hovoří samy za sebe. Klekání na kolena a padání na zem (v. 19) v helénistické oblasti znamená, ţe tento člověk je panovníkem nad prostorem, který přesahuje všechny lidi. Jeţíš, Syn člověka, je zde představen v nejvyšším stupni pokoření, které skončí teprve ukřiţováním. 37

c) Ukřiţování (15,20b-32) Po výsměchu a vzdání odcizené (královské) pocty je Jeţíš veden na místo popravy. To leţí mimo město, coţ je jak římskou tak ţidovskou mravní normou (srov. Lv 24,14; Nu 15,35n; Lv 16,27; Sk 7,58). Odsouzenci k smrti byli "vyvedeni ven", tzn. vyloučeni z národa. Většinou nesli pouze příčné břevno kříţe, svislý kus jiţ stál zabudován na svém místě. Šimon pochází z diaspory z Kyrény a patří k ţidovským "helénistům". Ti měli v Jeruzalémě vlastní synagogu (Sk 6,9). Obě neţidovská jména jeho synů, Alexandr a Rufus, poukazují na jeho světu otevřenou mysl. Je sice vojáky nést kříţ přinucen, přesto však je jeho sluţba vzorem. Golgota (= lebka) je popraviště před městem. Kopec byl částečně odstraněn při naprostém zničení města r. 135 po.Kr a na jeho místě postaven chrám bohyni Afroditě. Zbytky kopce je dnes moţno vidět v bazilice Boţího hrobu, kterou zde nechala postavit po r. 313 po Kr. císařovna Helena (kdyţ se křesťanství stalo v římské říši "povoleným náboţenstvím"). Víno okořeněné myrhou je omamný nápoj (srov. Př 31,6), který má zmírnit bolesti. Ukřiţování (v. 24) je popisováno v co největší stručnosti. Je vysvětleno za pomocí Ţ 22: Jeţíš je trpícím spravedlivým. Jak u Ţidů tak u Římanů býval důvod rozsudku smrti zveřejňován. Odsouzenci byla na cestě k popravišti zavěšena na krk tabulka s jeho přečinem a potom připevněna na svislé břevno kříţe. Nápis "Král Ţidů" (srov. 15,2) znamenal, ţe Jeţíš byl popraven jako politický zločinec a jako ten, kdo si nárokoval stát se Mesiášem. Kolemjdoucí Jeţíše uráţeli tím, co mu bylo vyčítáno dříve (srov. 15,29 s 14,58 a 2,7 s 15,31n). Potřásání hlavou (v. 29) je gestem, které znamená výsměch (Ţ 22,8). Učitelé Zákona a zúčastnění velekněţí udrţovali odstup. Nemluví na Jeţíše přímo, ale baví se spolu o něm. Jeţíš pomohl mnoha lidem, mnohé zachránil (3,4nn; 5,23.28.34; 6,56). Dokonce ho tupí i ti, kteří s ním byli ukřiţováni (srov. Ţ 22,7). Jeţíš je zcela opuštěn a odvrţen. Nešetří jej ani lotři, jejichţ osud sdílí. Ukřiţování jako způsob popravy pouţívali Peršané, Punové a Římané. Provádělo se často také pouze zavěšením nebo přibitím na jednoduchý kůl. Předcházelo mu bičování. Odsouzenec musel nést kříţ, resp. jeho příčné břevno, na místo popravy. Byl přitom nahý a příčné břevno měl přivázané nebo přibité na upaţených rukou. Příčné břevno bylo připevněno ke svislému kůlu. Na tomto kůlu byl připevněn dřevěný kolík, který měl podepírat tělo a tak prodluţovat utrpení. Sadismu katů byl dán volný průchod. Například při obsazení Jeruzaléma Římané ze zlosti a nenávisti přibili na kříţ kaţdého zajatce v jiné poloze. Těla se zpravidla nechávala na kříţi setlít nebo se stala kořistí dravé zvěře. Někdy mohly úřady povolit, aby byla těla pohřbena. Ukřiţování bylo Římany povaţováno vedle "damnatio ad bestias" (= rozsudek, kdy byl člověk roztrhán divokou zvěří v aréně) za nejpotupnější způsob popravy. Bylo pouţíváno především pro otroky, propuštěnce a cizince. Důvodem pro ukřiţování bylo: velezrada, těţké zločiny, vzbouřenectví, dezerce, vykradení chrámu. Prokurátoři v provinciích měli svobodnou moţnost volby násilí. Za dob vlády helénistických hasmoneovských králů se trestala velezrada ukřiţováním i v Izraeli. Předpis, jak tuto popravu vykonat, nacházíme v Dt 21,23. Za dob Jeţíšových to však jiţ byla praxe typicky římská. d) Jeţíšova smrt (15,33-41) To, ţe po celé zemi nastane tma, patří v prorockých a apokalyptických spisech k tzv. "Dni Páně" (= Jahve). V raných dobách Izraele tento den přinášel spásu Izraeli a neštěstí Boţím nepřátelům. Poté však, co Izrael i Judsko stále více odpadali od 38

pravé víry v Jahveho, přináší Jahveho den neštěstí i Boţímu lidu (např. Am 5,18; 8,9n). V Mk 13,24-27 temnota prozrazuje den soudu, resp. příchod Syna člověka. Jeţíš umírá s počátečními slovy Ţ 22 na rtech. Křesťané se vţdy znovu a znovu tázali, zda Jeţíš skutečně zemřel v pochybnostech. Ţ 22 se od verše 23 mění z počátečního ţalozpěvu v děkovnou píseň za zachránění. Ačkoliv se prosebník v ţalmu cítí opuštěn od Boha i od lidí, směřuje svůj nářek k Bohu a ukazuje tak, ţe se Boha nevzdává, ale ţe v něj důvěřuje. Ţ 22 se svým nářkem i děkováním odráţí víru křesťanského společenství, ţe Jeţíš sice trpěl, ale byl vzkříšen. Okolostojící si Jeţíšovo volání vysvětlují jako volání Elijáše, který byl povaţován za pomocníka v umírání. Zmínka o pití octa odkazuje na Ţ 69,22, který je "Voláním o pomoc nevinně pronásledovaného": "… když jsem žíznil, dali mi pít ocet". Cílem tohoto nápoje bylo krátkodobě prodlouţit Jeţíšův ţivot. "Moţná, ţe se konečně dočkáme nějakého znamení?" pohrdavě se ptají okolostojící. Jiţ v 8,11-13 bylo poţadováno znamení. V 15,36 se tento poţadavek Jeţíšových protivníků vystupňoval do absurdity. Jeţíš umírá s hlasitým výkřikem. Roztrţení chrámové opony znamená, ţe význam chrámu jako zvláštního místa Boţí přítomnosti mezi lidmi je u konce. Oponou je pravděpodobně míněna opona, která oddělovala velesvatyni od chrámu; byla zde totiţ ještě další opona, která z přístupu do chrámu vylučovala pohany. Oponou byl zároveň zakrýván majestát Boţí. Roztrţením opony se Bůh stává odkrytým a přístupným. Bůh se na Jeţíšově kříţi odkrývá všem, tedy také pohanům. Je zde pro všechny. Toto chce Marek říci postavou římského setníka, který vyslovuje vyznání víry: "Tento člověk byl opravdu Syn Boţí" (v. 39). Teprve při smrti na kříţi se plně ozřejmí, kým Jeţíš byl a je. Zjevení Boţího Syna v divech a velkých znameních se nyní dostává nutného doplnění a jeho vyvrcholení na kříţi. Tváří v tvář kříţi je totiţ jakékoliv nepochopení vyloučeno; nyní můţe být jiţ otevřeně hlásáno, ţe Jeţíš je Synem Boţím. Příkazy k mlčení jiţ neplatí. Jiţ není potřeba drţet v tajnosti, kdo je to Jeţíš. Ţeny jsou podle Marka jedinými Jeţíšovými přívrţenci, hledící "zpovzdáli". Jsou svědky ukřiţování (v. 40) i uloţení do hrobu (v. 47). Jsou první, které uslyší poselství o vzkříšení (16,1nn). Následují Jeţíše a on se jimi následovat nechá. Pochopily, co to znamená následovat kříţ. Vyznání setníka (v. 39) musí nutně být doplněno správným ţivotním postojem v činné lásce a následováním Jeţíše na jeho kříţové cestě. Poznámka o přihlíţejících ţenách odkazuje zpět na Jeţíšovu činnost v Galileji (1,1 – 8,26) a na slova o následování, která začínají jiţ v 1,16-20. Jeţíšova ţivotní cesta vedla z Galileje do Jeruzaléma. Byla cestou na kříţ. e) Jeţíšův pohřeb (15,42-47) Josef z Arimatie (buď se jednalo o člena velerady, který při Jeţíšově odsouzení nebyl přítomný, anebo o vysokého člena ţidovského lokálního soudu) stál Jeţíšově věci hodně blízko. Slovy "který také očekával Boží království" je Markem označen jako zboţný Ţid. Prosí Piláta o Jeţíšovo tělo. To ho vrhá do nebezpečí, ţe i on můţe být označen za Jeţíšova pomocníka. Pilát je překvapen. Ukřiţovaní po dlouhé dny zápasili na kříţi se smrtí, neţ zemřeli. Velitel popravčího komanda Pilátovi potvrzuje Jeţíšovu smrt. Vydání těla je povaţováno za vystavení úmrtního listu a tedy oficiálním oznámením toho, ţe Jeţíš je skutečně mrtev. Tělo je vloţeno do hrobu, aniţ bylo umyto a pomazáno. Ţeny – především Marie Magdalská – to pozorují (v. 47). Představují propojení mezi ukřiţováním (v. 40) a prázdným hrobem jako poselství o tom, ţe Ukřiţovaný ţije (16,1-8).

39

f) Poselství anděla v prázdném hrobě (16,1-8) Poselství o zmrtvýchvstání vyslovuje muţ v bílých šatech, nebeský posel. Ţeny jsou zděšeny. Kdyţ do naší pozemské skutečnosti vtrhne Boţí svět, člověk se děsí (srov. Ex 3,6; Iz 6,4n a především Mk 9,2-10). Avšak Boţí poselství je stále stejné: "Nebojte se! … Jeţíš vstal z mrtvých!" (16,6). Mk 16,1-8 je vyprávěním o zázraku, a sice vyprávěním o jednom zázračném osvobození: Bůh Jeţíše vzkřísil, osvobodil. Jedná se o tzv. zázrak otevření dveří (kámen; Jeţíš je vysvobozen z domu smrti). V Mk 16,1-8 je však také moţno nalézt motivy vyprávění epifanie (= zjevení, odhalení) – zjevení anděla, strach jako reakce, útěšná formule k jeho překonání, poselství zjeveného a úkol, mlčení svědků zjevení. To, ţe Jeţíšovo tělo zmizelo, odkazuje na v Izraeli a antice široce rozšířené pojetí, ţe tento člověk byl vzat do nebe (srov. 2Kr 2,15-18; Gn 5,24). Následující jednotlivá vysvětlení napomáhají lepšímu porozumění: Ţeny jdou ke hrobu velice časně zrána; Jeţíš Kristus je oslavován jako "Světlo" a "Slunce". Hrob byl uzavřen kamenem. Tak mělo být především zabráněno tomu, aby tělo bylo poškozeno divokou zvěří. To, ţe je kámen odvalen, poukazuje na velikost zázraku (v. 4). Ţeny jsou první, kdo se dovědí o zmrtvýchvstání. Zůstávají Jeţíšovi věrné aţ do smrti (srov. 15,40-41). Pozorují, kde je pohřben (15,47), aby při nejbliţší příleţitosti mohly mrtvého pomazat (16,1). Jsou prvními, které slyší: Je vzkříšen! Prázdný hrob je určitým druhem "vítězného znamení", znamení Boţího spásného působení a věrnosti. Ţeny se stávají hlasatelkami. Jsou poslány k učedníkům se zprávou, ţe Jeţíš sám bude pokračovat ve svém díle. Mají přivést učedníky na správnou cestu, na cestu, která pokračuje dále. Učedníci, kteří svého Pána ze strachu a zaslepenosti zanechali v nouzi a zapřeli, jsou nyní skrze ţeny Bohem voláni na cestu, po které je jejich Pán předešel. Mk 16,7 je zároveň klíčovým veršem celého evangelia. Čtenáři jsou vyzváni, aby šli s Jeţíšem do Galileje. To znamená, ţe celé evangelium je potřeba přečíst znovu, ale z perspektivy vzkříšení. Evangelium původně končilo veršem 8, coţ poukazuje na naprostou neočekávanost a "úděsnost" zmrtvýchvstání. To vše je spojeno se záměrem Markova evangelia. Marek stále znovu zdůrazňuje působení Jeţíšových slov a činů (srov. 5,14.15.33.42; 6,50; 10,31). Strach, úděs, útěk patří k podstatným prvkům vyprávění o zjevení. g) Zjevení Vzkříšeného (16,9-20) Biblisté jsou dnes zajedno v tom, ţe původním závěrem evangelia byl verš 16,8. Později tento závěr nestačil; k evangeliu byla připojena vyprávění o zjeveních Vzkříšeného, přejatá z ostatních evangelií. Tento sumář (= shrnutí) se skládá ze šesti částí: 1. první zjevení Marii Magdalské a nevěra učedníků (vv. 9-11; srov. Jn 20,1118); 2. druhé zjevení dvěma učedníkům a nevěra ostatních (vv. 12n; srov. Lk 24,13-15); 3. závěrečné zjevení jedenácti apoštolům a výtka jejich nevěře (v. 14; srov. Lk 24,36-49); 40

4. řeč Vzkříšeného o vyslání apoštolů, rozdělená na tři části a) příkaz k misii (v. 15; srov. Mt 28,19) b) hlásání Boţího království (v. 16) c) přislíbení doprovodných znamení pro věřící (vv. 17n); 5. nanebevstoupení a intronizace Pána (v. 19; srov. Lk 24,50-53); 6. misie, přičemţ Pán je s učedníky (v. 20). Tato přidaná vyprávění z ostatních evangelií mají potvrdit velikonoční poselství. Slouţí k osvědčení křesťanské víry a jejímu objasnění, i kdyţ v posledku její poselství objasněno být nemůţe. Musí být jedině hlásáno a musí se mu věřit: "Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními" (16,20).

41

DÍL III. Úvody do evangelií podle Matouše, Lukáše a Jana; úvod k apoštolu Pavlovi 1. ÚVOD DO EVANGELIA PODLE MATOUŠE 1.1 Autor, doba a místo vzniku Autorem byl pravděpodobně řecky mluvící ţidokřesťan. Stojí v tradici, která Jeţíšovo poselství silněji promyslela na ţidovském pozadí. V ţádném případě však nechce, aby se pohané, chtějí-li se stát křesťany, nejprve museli stát Ţidy. Křesťanství je otevřeno pro všechny; cílem Jeţíšova poselství je celý svět. Za místo, kde bylo evangelium sepsáno, se dnes povaţuje nějaké město v Sýrii; moţná jím dokonce bylo hlavní město, Antiochie. Pro toto město by souhlasilo, ţe zde ţila velká ţidokřesťanská komunita, která se musela vypořádávat s Ţidy, kteří křesťany nebyli. Dalším argumentem, který mluví pro vznik evangelia v Antiochii je to, ţe se Mt dá dosvědčit ve spisech Ignáce z Antiochie (69/70 – 107/108). Jelikoţ Ignác zemřel jako mučedník za císaře Trajána (ten panoval v letech 98 – 117), muselo evangelium vzniknout mezi lety 70 (vznik Mk) a asi 110. Jako pravděpodobná doba vzniku je přijímáno období kolem roku 80 po. Kr.

1.2 Důvod sepsání Matoušova evangelia Matouš chce popsat Jeţíšův ţivot. Pouţívá k tomu SZ, aby tak představil událost Jeţíše Krista jako zjevení Boha. Vychází přitom z Markova evangelia. Chce dokázat, ţe Jeţíš je ve SZ ohlášeným Mesiášem. K tomu si slouţí vyprávěním zázraků. Hlásání se v tomto evangeliu děje v pěti velkých řečech. To znamená, ţe ten, který se prokázal skrze své (tehdejší) skutky jako Mesiáš, dnes mluví ke komunitě. Je oprávněn ohlašovat učení a dávat příkazy. Nejde jiţ v prvé řadě o to stát se křesťanem, ale být křesťanem. Proto se zde dostává zvláštního postavení komunitě věřících (= církvi). Látku, kterou má Matouš před sebou, uspořádává velice uvědoměle. Přejatá Jeţíšova slova shromaţďuje do pěti řečí: Řeč na hoře (5 – 7), Misijní řeč (10), Řeč o nebeském království (= řeč v podobenstvích; 13), Řeč o ţivotě ve společenství (= komunitní řeč; 18), Slova proti učitelům Zákona a farizejům (23) a Řeč o posledních časech (= eschatologická řeč; 24 – 25). Následující prvky prozrazují, ţe Matoušovo evangelium vzniklo ve sporu s židovstvím:  V evangeliu se nacházejí slova, která zastávají a zdůrazňují platnost Zákona (5,19; 23,3).  Jeţíšova činnost je ohraničena pouze na Izrael (srov. Mt 10,5n s Mk 6,7).  Matouš klade otázky a odpovídá na ně typicky rabínským způsobem: Srov. Mk 10,2 (obecná otázky) s Mt 19,3 (kazuistická otázka – odpověď o důvodech rozvodu) a Mk 10,11 (obecná odpověď) s Mt 19,9 (Jeţíš se staví na stranu rabínského učení Šammaj, tedy nejedná se o obecnou odpověď!).

42

 

Matoušova řeč je podobná řeči juridické, např. nebeské místo Boţí království; "váš Otec v nebi". Pouze u Mt je jednání, poţadované od učedníků, označováno jako "spravedlnost" (6,1-33; 5,6.10.20). Typické pro Mt jsou tzv. reflexní citace (citace naplnění). Od ostatních citací se odlišují tím, ţe jsou doplňovány výslovnými úvody: Tak se naplnilo to, co Pán řekl ústy proroků" (1,22n; 2,6; 4,14n).

1.3 Stavba Matoušova evangelia Mt ve své stavbě sleduje Mk: Jeţíšova činnost v Galileji – cesta do Jeruzaléma – naplnění Jeţíšovy cesty v Jeruzalémě – poslání učedníků do Galileje. Mt však rámec evangelia rozšiřuje vyprávěním o Jeţíšově původu na začátku, a více vyprávěními o Vzkříšeném a vysláním do Galileje na konci. Do Markova rámce vkládá Jeţíšovy řeči.

1.4 Teologie Matoušova evangelia Na konci prvního století po Kr. se Jeţíšovi učedníci museli vyrovnávat s ţidovstvím farizejského raţení. Kdo stojí v linii SZ? Kdo je dědicem Boţího zjevení? Poselství, které Jeţíš přinesl, a poselství o Jeţíšovi jako o Kristu, se mají znovu prodiskutovat. Hlavní rysy Matoušovy teologie 1. 2.

3.

4. 5.

Dějiny Izraele dosáhly v Jeţíšovi svého cíle (srov. rodokmen Mt 1,1-17). Jeţíš je nejen Mojţíšem přislíbený prorok (Dt 18,18), ale také Boţí Syn (1,18 – 2,23). Je Immanuel (= Bůh s námi; 1,20-23) a tedy zároveň ztělesnění pravého Izraele. S Jeţíšem se nejprve Izraeli (10,5; 15,24), ale potom i všem národům (28,19n) otevřela nová ţivotní moţnost. Touto ţivotní moţností je společenství s Jeţíšem (12,49). S ním lidé jdou v plnění Boţí vůle dále, neţ to bylo poţadováno doposud a obvyklé (srov. 5,21-48). Tak má být Jeţíšovo poselství "království Boţí je zde" uvedeno ve skutek. Církev je novým Izraelem, který Jeţíšovo poselství přijal. Matoušovo evangelium bývá označováno za evangelium "církevní". Stalo se v církvi tím nejdůleţitějším evangeliem. Je jediným evangeliem, kde je pouţito slova "církev" (16,18; 18,17). Zcela zvláštním způsobem vztahuje Jeţíšovo poselství na společenství. Autor shromaţďuje přikázání, která se vztahují na komunitu v řeči nazývané Řeč o komunitním ţivotě (Mt 18). Pro Mk bylo nebeské království tajemstvím, nikoli však pro Mt. Pro něj jsou tajemství nebeského království jasně srozumitelná, nakolik je jednotlivec skutečně chce vidět a slyšet (srov. Mt 13,10-17 s Mk 4,11n.21-23). Matoušovi jde o správné jednání (25,31-40). Mt tím vstupuje do dědictví Izraele resp. uchovává jeden z podstatných rysů starozákonní víry. Matoušovo evangelium klade velký důraz na proţívanou víru, na křesťanskou praxi. Ústředním textem je Řeč na hoře v Mt 5 – 7.

43

2. ÚVOD DO EVANGELIA PODLE LUKÁŠE 2.1 Autor, doba a místo vzniku Autor Lukášova evangelia je rovněţ autorem Skutků apoštolů. Dnešní biblická věda můţe k autorství říci pouze toto: lze předpokládat, ţe autorem je řecky mluvící pohanokřesťan. Z L 19,43n; 21,20-24; 23,28-31 se dá vyvodit, ţe Jeruzalém je jiţ zničen (70 po Kr.) a křesťanská společenství jiţ mají za sebou první pronásledování (mj., za císaře Nerona v Římě, 64 po Kr.). V evangeliu jsou jiţ rovněţ rozpoznatelné první známky tvořícího se církevního úřadu; právě tak jiţ existují první známky řádné liturgie a učení. Z toho a dalších prků je moţné usoudit, ţe Lukášovo evangelium vzniklo kolem let 80-85 po Kr. Druhé autorovo dílo, Skutky apoštolů, bylo sepsáno kolem r. 90 po Kr. Ze zeměpisných údajů v evangeliu se dá usoudit, ţe vzniklo mimo Palestinu. Jako místo vzniku se nabízí nějaké město v helénistické oblasti (např. Cesarea), Achaia (podle Jeronýma), město v Dekapolis nebo Malé Asii (mezi jinými, Antiochie), v Řecku, nebo v Římě.

2.2 Záměr sepsání Lukášova evangelia Autor vyjadřuje svůj záměr v předmluvě (1,1-4). Chce vyprávět tradice o Jeţíšovi rovněţ v literárně-poetickém stylu, podle měřítek tehdejší doby a na vysoké úrovni. Ve svém vyprávění nabízí dosud nerozšířený, zajímavý materiál. Látku srovnává novým způsobem, tak, aby měla lépe utříděnou strukturu.

2.3 Struktura Lukášova evangelia Podobně jako Matoušovo evangelium, i evangelium Lukášovo sleduje stavbu Markovu. Tomuto schématu předchází věnování (1,1-4) a vyprávění o Jeţíšově původu (1,5 – 2,52), na závěr následují zprávy o zjevení Vzkříšeného. Ve druhém Lukášově díle, Skutcích, slyšíme o dalších událostech v Jeruzalémě a o cestě Jeţíšova poselství z Jeruzaléma do Říma.

2.4 Teologie Lukášova evangelia 2.4.1 Dějiny jako dějiny spásy Lukáš Jeţíšovu událost zařazuje do dějin světa: Tak jako při povolání proroků (např. Jr 1,2n), jsou při přislíbení narození Jana Křtitele (1,5), při Jeţíšově narození (2,1-3) a při vystoupení Jana Křtitele (3,1-2) uvedena dějepisná data. V dějinách se odvíjí Boţí plán spásy. Lukáš na Boţí plán spásy poukazuje často, např. ve velikonočním vyprávění je to třikrát (24,7.24-27.44-49): "Proto se to všechno muselo stát". Toto "muselo" neznamená, tak jako v řeckém náboţenství, nevyhnutelný osud. U Lukáše se v tomto "muselo" ukazuje Boţí plán spásy, který se naplňuje v dějinách. V Lukášově dvojdíle (L a Sk) Boţímu plánu spásy odpovídá především hlásání Boţího slova ve dvou stupních:  Období SZ, čas před Jeţíšem, čas hlásání Boţího slova Izraeli. Pro Lukáše je to čas přípravy na Jeţíše.

44

Období Jeţíšova působení – v Galileji – během jeho výstupu do Jeruzaléma – a především v Jeruzalémě. Tato doba spásy nachází své pokračování v době po letnicích, která je dobou hlásání apoštolů v Jeruzalémě a Pavlova mise aţ do Říma, centra tehdejšího světa (srov. údaje ve Sk 1,8). S Jeţíšovým příchodem začíná "dnešek období spásy": nyní bude lidem nabídnuta Boţí láska. Lidé jsou vzati do společenství s Jeţíšem; tak je umoţněn nový počátek. Lk 2,11; 4,21; 19,9; 23,43 o tomto dnešku spásy vypovídají. 

2.4.2 Ježíš je Spasitelem chudých Přednostní Jeţíšova láska ke slabým, maličkým, vyloučeným, chudým je jedním ze základních rysů radostného poselství, jak je Lukáš hlásá. Jeţíš vystupuje a staví se na stranu sociálně slabých, na stranu těch, kteří nemají ţádnou moc a hlas – a přitom tvoří mlčící většinu. Jsou to pastýři, ţeny (8,1-3), chudí (ve dvou oblastech: materiálně, 16,8 nebo 18,22; druhým typem chudoby je chudoba v náboţenské oblasti - chudý člověk hledá svou pomoc u Boha, můţe být klidný, tichý, pokorný, protoţe má svého pomocníka v Bohu). Specifickou kategorií chudých jsou hříšníci. K těm se Jeţíš obrací v první řadě. Setkání s Jeţíšem přináší spásu, spásu bez hranic (3,6). Jeţíš svoje sympatie obzvlášť vyjadřuje účastí na společném jídle: "On přijímá hříšníky a jí s nimi!" (15,2). V podobenství o milosrdném otci je společné jídlo jedním ze znamení, ţe otec syna znovu přijímá. V 19,1-10 se Jeţíš k Zacheovi nechává pozvat na jídlo. Jeţíš však jí i s farizeji (7,36-50; 14,1-6). Chtěl by je pozvat k tomu, aby řekli k jeho poselství své ano. Tento Jeţíšův otevřený postoj je vzorem i pro učedníky: mají zde být pro odepsané lidi – stejně tak jako on (14,12-14). 2.4.3 Církev u Lukáše Církev je pokračováním pravého Izraele. Slovo Boţí sice bylo nejprve nabídnuto a hlásáno Ţidům, potom však i pohanům. Od začátku je slovo Boţí určeno celému lidstvu. To ukazuje Lukáš ve Skutcích: z Jeruzaléma jde poselství aţ do Říma. Symbolem pravého Izraele je pro Lukáše chrám. V době sepsání evangelia je sice jiţ zničen, ale Lukáš stále znovu ukazuje vůči němu svůj zájem (2,25-38; 2,4152; 19,47; 24,53). Snaţí se o to, aby církev představil jako pravou pokračovatelku synagogy – křesťanská víra je naplněním víry izraelské (srov. Sk 28,20). 2.4.4 "Konec časů" v Lukášově evangeliu: čas Ducha První křesťané počítali s tím, ţe Kristus přijde brzo. Ţili v tzv. blízkém očekávání. Pro Lukášovo společenství je hlavním problémem to, ţe se tento nový příchod Jeţíše Krista, tak horoucně očekávaný, zpoţďuje. Proto po období Jeţíšovy činnosti u Lukáše následuje období Ducha, který vede církev. I Jeţíš je veden Duchem (srov. 3,22; 4,1.14.18; 24,49). Tak, jako Jeţíš jedná v Duchu Boţím, tak jeho Duch působí v misijní činnosti církve. Ve smrti pak kaţdý jednotlivý člověk proţije příchod Krista (srov. 23,42n; 16,22; Sk 7,56). 2.4.5 Ježíš – zjevení Božího milosrdenství Na počátek svého dvojdíla Lukáš umísťuje dva klíčové texty: 1,1-4 udává, jaký je jeho úmysl a jak se tento jeho úmysl bude uskutečňovat. Druhým textem, který nám dává do rukou klíč k porozumění Lukášova díla, je Lk 4,14-30. Jeţíš čte v nazaretské synagoze několik veršů z knihy proroka Izaiáše. Toto čtení je seskládáno z dvou citací, Iz 61,1n a 58,6. Jeţíš tato místa vysvětluje: "Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli". Lukáš tak presentuje Jeţíšovo zvěstující působení. Všechno to, co slibovali proroci, se dnes vyplnilo. Boţí spása se pro celého člověka stává skrze 45

Jeţíše skutečností: lidé jsou uzdravováni, slyší radostné poselství; budou jim opuštěny všechny viny. Bůh umoţňuje nový začátek: milostivé léto (Lv 25,8-31: jubilejní rok) začalo Jeţíšovým příchodem. On je Boţí dobrotou a láskou k lidem (Tt 3,4). To je moţno vyčíst z toho, jak Jeţíš jedná s hříšníky, chudými, zatíţenými vinou, lidmi na okraji a vyvrţenými. Přináší evangelium o milosrdné Boţí lásce, která člověku umoţňuje, aby se obrátil a dal svou odpověď na mocné Boţí slovo. Boţí království, které s Jeţíšem přichází, je čirou milostí, darem. To člověka osvobozuje k ţivotu v radosti, takový člověk přináší bohaté ovoce (srov. např. 6,27.43; 10,25-37).

3. ÚVOD DO EVANGELIA PODLE JANA 3.1 Autor, doba a místo vzniku Janovo evangelium připravuje biblistům mnoho těţkostí. Jiţ otázka, kdo toto evangelium napsal, zůstává otevřená. Po mnoho století byl za autora povaţován Jan, syn Zebedeův a Jeţíšův "milovaný učedník". Dnes se povaţuje za dost jisté, ţe autorem Janova evangelia nemohl být apoštol Jan. Musíme odmítnout také mínění, ţe autorem je milovaný učedník z J 13,21nn. Muselo se spíše jednat o vedoucího jedné z Janem založených komunit resp. o tzv. "janovskou školu". Pod jménem Jeţíšova milovaného učedníka v ní byly shromaţďovány tradice, coţ usnadnilo přijetí evangelia do kánonu. To znamená, ţe tak, jako u mnoha jiných starověkých spisů – a také u početných spisů biblických –, jsou nám jméno a osoba autora neznámé. Jak jiţ právě zaznělo, Janovo evangelium zcela jistě nepochází z doby bezprostředně po Jeţíšovi. V J 9,22; 12,42; 16,2 evangelium mluví o vyloučení Jeţíšových následovníků ze synagogy. K tomu nám dávají dějiny ţidovství opěrný bod: rabbi Gamaliel II. kolem roku 90 po Kr. přijal do modlitby Osmnácti přikázání (jedna z nejdůleţitějších částí ţidovských modliteb) "prokletí heretiků". To znamená, ţe kolem roku 90 po Kr. byli křesťané jako ti, kdo se odklonili od ţidovského náboţenství, vyloučeni ze synagogy a ţidovství. Dnes je všeobecně přijímáno, ţe Janovo evangelium vzniklo mezi roky 90 a 100 po Kr., tzn. za třetí generace křesťanů. Evangelium vzniklo pravděpodobně v Sýrii.

3.2 Důvod sepsání Janova evangelia Autor svůj záměr nakonec představuje zcela jasně sám: "Tato znamení jsou zapsána, abyste věřili, ţe Jeţíš je Kristus, Syn Boţí, a byste věříce měli ţivot v jeho jménu" (20,31).

3.3 Stavba Janova evangelia V centru Janova evangelia stojí víra v Jeţíše Krista, Mesiáše a Boţího Syna. Víra v něj přináší život, jako je to v evangeliu samotném vyjádřeno (srov. 20,30n). Tento Epilog (= závěrečné slovo) odpovídá Prologu (= předmluva), mezi nimi se odvíjí Jeţíšův ţivot, utrpení a smrt. Obdrţíme tak následující strukturu: 1. Prolog (1,1-18) Slovo se stalo tělem; poníţilo se a na konci evangelia je vyvýšeno (18,1 – 20,29). 46

2. Ježíšovo zjevení před světem, kniha znamení (1,19 – 12,50) Jeţíš je ten, kdo zjevuje Boha a přináší světu spásu. Jeho působení je rozloţeno mezi vystoupením jeho předchůdce (Jana Křtitele) a "prorockým slovem velekněze", Jeţíšovým odsouzením (11,49-51). Oddíl 1,19 – 4,54 ukazuje poznávací znaky Jeţíšovy osoby a počátky jeho činnosti. V 5,1 – 12,50 pak následuje Jeţíšovo sebezjevení před světem. Vyprávění o zázracích – u Jana „znameních“ – přecházejí v Jeţíšovy sebezjevující řeči. 3. Ježíšovo zjevení před svými učedníky, kniha slávy (13,1 – 17,26) Jeţíšovým zjevením před svými učedníky začíná pašijové vyprávění – Jeţíšovo vyvýšení. 4. Ježíšovo vyvýšení (18,1 – 20,29). V těchto kapitolách se nachází vlastní příběh o Jeţíšově utrpení (18,1 – 19,42); nakonec jsou připojena velikonoční vyprávění (20,1-29). Po Jeţíšově vyvýšení na kříţi následuje vyvýšení ze strany Boha. Poníţení (1,14) je radikálně proměněno ve vyvýšení. 5. Epilog (20,30-31) Teprve na konci je prozrazen vlastní důvod sepsání evangelia: víra. 6. Přídavek k evangeliu (21,1-25) Tento přídavek byl dopsán Janovými ţáky.

3.4 Teologie Janova evangelia Jan se od synoptiků liší především ve své kristologii a pouţívání hlavních pojmů. To je zvlášť zřejmé u pojmu "Boţí království" (= "Boţí vláda"). Jan tento pojem pouţívá pouze dvakrát: J 3,3.5. Jinak jej nahrazuje pojmem život. V centru Janova hlásání stojí Jeţíš sám, jeho osoba a jeho význam jako toho, kdo zjevuje Boha a kdo je jeho Synem. Jeţíš je posledním spásným činem Boţím. V něm se ukazuje pravda (= Boţí věrnost). Teologie Janova evangelia se zdá být řecko-helénistická; ve skutečnosti však Jan staví na starozákonních a ţidovských tradicích. Jeho spis je cílem starozákonního pisatelství. Jeţíš přináší světu ţivot, proto byl Otcem poslán. Jeţíš je ten, kdo zjevuje, koho Bůh proto oslavil, ţe přinesl světu ţivot. Tento motiv zaznívá stále znovu a znovu – stále znovu je opakován. Kristologie (mluvení o Jeţíšovi, Mesiášovi) se středem Janovy teologie (mluvení o Bohu). Celé Janovo evangelium je vlastně kristologií (srov. 20,31). To se ukazuje ve výrocích "Já jsem", v Jeţíšových zázracích, které jsou znameními jeho poslání, v tvrzení, ţe Jeţíš je Slovo (= Logos), ve skutečnosti, ţe Jeţíš je prostředníkem jednoty (Otec – Syn – učedníci stojí vůči světu), v pašijovém vyprávění, kde Jeţíš není ani tak tím, kdo trpí, nýbrţ tím, kdo jedná; on sám dělá první kroky, protoţe jeho smrt je "přechodem k Otci" (srov. 13,1-3); před Pilátem je to on, kdo má převahu (srov. 18,28 – 19,16a). Důleţitost Jeţíšova nároku se projevuje při otázce jak můţe člověk dosáhnout věčného ţivota. Nezbytné je toto: víra v Jeţíše a poznání Jeţíše jako ţivý proces. Po jeho smrti a vzkříšení je tím, skrze kterého člověk můţe vstoupit do vztahu s Jeţíšem, Duch. Skrze Ducha je Jeţíš přítomen ve společenství; Duch dále pokračuje v Jeţíšově působení (= zjevování Otce). Tentýţ Duch probouzí víru, oţivuje, skrze něj člověk přichází k ţivotu (srov. 6,47.63; 14,15-31). Rané křesťanství ţije v napětí mezi "spása se již uskutečnila" a "naplnění ještě ne, ještě se neudálo".

47

Jan dává těţiště na první prvek tohoto napětí: Kdo věří, má již ţivot věčný. To, co je rozhodující, není "poslední soud", ale rozhodnutí teď. Pro víru je potřeba se rozhodovat stále znovu a znovu. Jan vidí ve své komunitě různé teologické proudy; promýšlí je a případně koriguje. Proto je Janovo evangelium většinou označováno jako evangelium teologické. Je zde také zřetelně vidět, ţe k ţivotu vede Jeţíš a ne nějaké gnostické učení o vykoupení. Přitom není postavena ani otázka Boţího království jako u synoptiků, ani otázka ospravedlnění jako u Pavla, nýbrţ otázka, jakým způsobem je moţno přemoci svět a mít podíl na věčném životě. Namísto zprávy o ustanovení eucharistie Jan píše o umývání nohou. V tomto jednání je ukázán smysl eucharistie: Jeţíš je naším sluţebníkem – tím se má stát i člověk.

4 ŢIVOT A DÍLO APOŠTOLA PAVLA 4.1 Literární prameny o apoštolu Pavlovi Nejdůleţitějšími historickými prameny o apoštolu Pavlovi jsou jeho listy, napsány v 50. letech 1. století. Dále jsou to Skutky apoštolů; ty však jsou pramenem pouze sekundárním, jelikoţ autor nemá v úmyslu napsat Pavlův ţivotopis, ale dává do popředí Boţí působení v dějinách. Pro rekonstrukci Pavlova ţivota a díla je nutno pouţívat především autentických Listů. Ke Skutkům je sice třeba přistupovat kriticky, ale bez přehnané skepse. Není dovoleno nekriticky zaplňovat bílá místa mezi Listy pomocí Skutků. Taktéţ není dovoleno brát Skutky jako osnovu Pavlova ţivota, a do nich začleňovat Listy jako doplňky a ilustrace.

4.2 Pavel v helénistickém a ţidovském světě Pavel je Ţid z diaspory (Flp 3,5) z Tarsu (Sk 21,39), co do duchovního profilu farizej (Flp 3,5) formovaný v Jeruzalémě (Sk 26,5), duchovním centru farizejského hnutí. Pavel se odvolává na toto období, kdyţ říká „vynikal jsem ve věrnosti k ţidovství nad mnoho vrstevníků v našem lidu a nadmíru jsem horlil pro tradice našich otců“ (Gal 1,14) a „jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony“ (Flp 3,6). Jeho formace probíhala u nohou jednoho z přívrţenců školy Hillel, Gamaliela (Sk 22,3), slavného učitele Zákona. Ten pravděpodobně učinil z Pavla rabína. Byl výrobcem stanů nebo polních přikrývek, nebo tím, kdo obrábí kůţe. Sám při svých misijních cestách pracuje pro svou obţivu, a vyuţívá přitom svého řemesla. Nevíme, zda byl svobodný, vdovec, nebo rozvedený. U Pavla je patrný vliv lidové stoické filosofie, řečtinu ovládá kreativním způsobem, běţným řeckým slovům Pavel často dává nový význam. Má v oblibě postihnout mezní, extrémní, situace skutečnosti a lidské existence, aniţ by se zastavoval u mezilehlých poloh. Je ţid, coţ se projevuje ve vnímání ostrého rozlišení mezi dobrem a zlem, pravdivým a nepravdivým, Bohem a světem – a to bez vzájemného zmatku a hybridního prolínání.

4.3 Chronologie Pavlova ţivota Exegeté rozlišují mezi chronologií absolutní a relativní:

48

1. Absolutní chronologie: je chronologie, podle které jsou události Pavlova ţivota historicky ověřitelné, protoţe jsou v synchronii s nám známými časovými údaji profánní historie. 2. Relativní chronologie: je zaloţena na údajích o čase mezi jednotlivými událostmi Pavlova ţivota popisovanými ve Skutcích a Listech, a snaţí se odhadnout jednotlivá data na základě korespondence s daty absolutní chronologie. 4.3.1 Data absolutní chronologie Existuje 5 mimobiblických historicky jistých událostí, které nám umoţňují načrtnout obraz Pavlova ţivota. Jsou to: 1. Návrat Pontia Piláta do Říma v r. 36 (viz Sk 6,8 – 7,60; 8,1) 2. Hladomor, který Judsko zasáhl na počátku vlády prokurátora Julia Alexandra v letech 46-48 (srov. Sk 11,28-30). 3. Edikt císaře Klaudia, který vypudil z Říma ţidy v roce 49, a to kvůli jistému Chrestovi (= Kristovi). V důsledku tohoto ediktu se manţelé Aquila a Priscila uchýlili do Korintu, kde se setkali s Pavlem během jeho druhé misijní cesty (Sk 18,2). 5. Nápis v Delfách, objevený r. 1905, upřesňuje Pavlovu chronologii ohledně jeho setkání s prokonsulem v Achaji Galliem (starším bratrem Seneky) po 18měsíčním pobytu v Korintě (Sk 18,11-12) 52. 5. Prokurátor Felix, před kterého byl Pavel předveden (Sk 23,24 a 24,1-27) v Cesareji, byl po dvou letech nahraţen Portiem Festem. Tato změna se udála kolem r. 60. Pavel tedy musel být před Felixe předveden v létech 57/58. 4.3.2 Data relativní chronologie 1. Pavel se tedy narodil mezi léty 5-10 po Kr. (byl tedy o 10 let mladší neţ Jeţíš). 2. Datum obrácení u Damašku se pravděpodobně událo v letech 34/35. 3. První misijní cesta (Sk 13-14) se udála před jeruzalémským sněmem, tedy v letech 47-48. 4. Druhá misijní cesta (Sk 15,36 – 18,22) se klade mezi roky 49 a 52 (viz Klaudiův edikt a Sk 18,2). 5. Třetí misijní cesta (18,21 – 21,14) byla mezi roky 53-58. 6. Vězení v Cesareji se klade mezi roky 58 a 60 (Sk 23,23n), cesta do Říma v 60/61 (Sk 27-28). 7. Uvěznění v Římě v letech 61-64, kdy byl popraven.

4.4 Pavlovy listy Jsou to příleţitostné dopisy, jejichţ adresáti jsou konkrétní lidé nebo skupiny. Pavlovým úmyslem není psát teologická či polemická pojednání pro blíţe neurčené publikum. Tím, ţe je raná církev kanonizovala, v nich rozpoznala autentické kerygma. Autentických Pavlových listů je 7: Římanům, 1. a 2. Korinťanům, Galaťanům, Filipanům, 1. Soluňanům a list Filemonovi. Pavlovi jsou dále připisovány listy Efesanům, 2. Soluňanům, Kolosanům, 1. a 2. Timotejovi a list Titovi. Všechny tyto listy jsou však dílem jeho ţáků nebo Pavlem inspirovány.

49

4.5 Apoštol a teolog Interpretačním klíčem povolání, apoštolského poslání a teologie sv. Pavla je událost u Damašku. Důleţitost této události je podtrţena tím, ţe ji Lukáš uvádí celkem 3 krát! (9,1-18; 22,3-16; 26,9-23). Pavel mluví několikrát (Gal 1,11-24; 1Kor 9,1 a 15,8-10; 2Kor 3,14-18; Flp 3,12) o rozhodujícím záţitku, který radikálně změnil jeho ţivot. Jedná se o zásah milosrdného Boha, kdy je damašská událost je postavena do jedné roviny s povelikonočním zjevováním vzkříšeného Krista (1Kor 15,8; 9,1), takţe se Pavel stává svědkem vzkříšeného Jeţíše a tedy apoštolem. Pavlovy spisy jsou nejteologičtějšími spisy NZ. Dokázal vytvořit myšlenkové kategorie, vyznačující se velikou výstiţností a hlubokým proniknutím křesťanské skutečnosti, např. milost, ospravedlnění, spása, hřích, kříţ, církev, apoštol, zjevení, tělo jako sarx a sóma, atd. Třebaţe se v mnohých případech jedná o pojmy, které jiţ byly přítomné v rané křesťanská a ţidovské biblické tradici, Pavel jim dal dosud nevídanou významovou hutnost. Exegeté se snaţí najít Hlavní myšlenkou Pavlovy teologie je Kristus Spasitel.

50