Traktáty a evangelia Obsah
Evangelium podle Hynka Pohlednice od Darwina Emil na konci života Úpice
Evangelium podle Hynka
Sotva se narodil, už bylo rozhodnuto! Břicho Mariino bylo úhledně vzduto a nehet, jejž bylo vidět v otevřeném sandálu, obrážel slunce, podobaje se něžnému opálu. To všechno ti chci vypsat, výborný Theofile! Lesk z nehtu Mariina se nesl na čtyři míle, bylo to za dnů krále Herodesa, v Galileji čtvrtáka, kterého měli za smilného a velikého hlupáka všichni, i Jan, jejž vsadil do žaláře. Věř, v dobách temných je víra jediná záře. Ach, malý Ježíšek byl krásné pacholátko! Líbezně se usmíval na volka, na oslátko, jež na něj dýchalo a hřálo ho na seně. Vypadalo to prostě, ale velmi vznešeně. Byl malé pachole a sedával už mezi doktory, leč pravdu nezvěděv, odešel na poušť a na hory. Aj, bude Ježíš veliký přede tváří Páně, med lásky všeliký v ústech ponese a v ráně růži tobě, zástupe, přichýlen boltcem ucha, víno zápalu rozlévaje v pochodni svatého Ducha. Předstoupí před tebe s ohněm Eliáše v dlani pravice, jež neví, co levá paže páše. A brodě v prachu Země, pravici vztyčenu k Bohovi, vyprázdní tvoje srdce a postaví Pánu lid hotový. Že pohlédl na ponížení ženy, pravila Marie, veselí se moje srdce, neboť Pán dobrý je. Přiložte pečeť k vosku, ať jméno tvoje napíši pro všechny časy, děťátko moje, můj sladký Ježíši! Tu cestu vyznačenou blahoslavit budou národové. Aj, rozrazte staré nádoby, když kvasí víno nové! A nakrmí vás, lační, ošatí a povýší ponížené, tebe, národe celý, jejž vichřice do záhuby žene. A pravil Jan: každé údolí bude srovnáno, pahrbek ponížen, hora smetena, moře Pánu dáno! Už sekyra je přiložena na kmen neplodného keře. Zachraň se, zástupe, v kořen pravé révy věře. To velbloud snáze projde jehelným uchem... Který po mně přijde, ne vodou, leč svatým Duchem 1
pokřtí vás, jehož věječka jsem, hromadě v sýpkách svých pšenici. Do větru, plevy! Humno mé! Pastýřům o píci postará se a shromáždí všechny dobré ovce, on ohněm velikým bude loviti mé lovce! Amen, pravím vám, že nikdy ve své vlasti prorok není prorokem! Kdo vymazali masti na hlavy králů, pravíce: co tobě do nás, Kriste? Hle, království chudých pod baldachýnem! Ber, co jisté! Cos viděl, Ježíši, když jsi vystoupil na horu? Mojžíše s rohem, čerta, nebo lidskou potvoru? Kdo jiný než člověk, strojený v rouše ďáblově, má věž zvonovou, písmo a okrsek světa hotově? Zákonem svádíte z cesty, zákoníci, vy, farizeové, hrnčířem vás zhnětu, jsou sečteni vaši dnové! Budiž, ať tedy maminka sluje mateř fáta, to ale mi řekněte: může být bible svatá? Když David lačněl, jedl v chrámě posvátné chleby, šel a bral všechno, čeho měl zapotřebí, a tím svatý, králem je a otec národa. Je tu člověk pro obilí, nebo pro člověka úroda? Tak mluvil Ježíš, jda s učedníky skrze obilí, z dlaní pojídal zrní a klasy se za ním vlnily. I povím vám tedy, co kázal Kristus Pán na hoře z lásky k lidem a z převelikého hoře. Blahoslavení chudí, řekl, vaše je království boží, vy máte kameny na cestě a mnohé hloží! Blahoslavení vy, kteří nyní lačníte, neboť zanedlouho i vy se dosyta najíte! Blahoslaveni buďte, kteří nyní pláčete, neboť uplyne čas a v krátku smáti se budete! Blahoslavení, které potupili pro Syna člověka, neboť i jeho srdce láskou k vám přetéká! Aj, tak činili otcové prorokům pravým! Já slávou pohrdám a příkoří dobré zdravím! Já pravím: milujte také i nepřátele, a udeří-li tě v líc, druhou nastav mu vesele. A vy chcete milovat jen ty, kteří vám dobře činí? Aj, vidím slavný prapor a na něm vymalovanou svini! Měrou, kterou měříte, vám bude naměřeno. Pijte, ženich je s vámi a slovo dobré je věno! Vždyť slepý nemůže slepého domů vésti, oba zabloudí a upadnou rychle do neštěstí. Ale mezi slepými je jednooký králem... Zdráv buď velký náš a slavný Jeruzalém! Mrvu v oku bližního znamenáš, nevida břevno v oku svém, dovolávaje se Davida? Ale dutý strom poznáš jen po ovoci. Když zapadá slunce, je lůna královnou noci. Posloucháte a nečiníte, podobajíce se člověku, jenž základy domu postavil příliš nízko nad řeku, 2
chtěl by mít mlýn, chce, aby mu řeka sloužila, ale voda stoupá a svévolně se rozlila. A voda stoupá a je jí převelice mnoho. Ó, tenkrát veliký bude pád domu onoho! Pak sestoupil Ježíš a jeho cesta vedla kolem bran malomocného města. Jatý příkrým šílenstvím bezmocného soucitu, mrtvého synáčka z mar matce vzkřísí tu. Obrátil se potom Ježíš a řekl Janovi: kážu evangelium chudým, a mrtví nepoví, třtinu-li chce Bůh, jež větrem se klátí, nebo snad Krista v ornátě chce chudým dáti? Proroka? Já pravím: víc než proroka na kříži rozcestí uvidíte jistě do roka! Aj, spasitel žráč, piják vína a přítel publikánů dřív, než dopijete, otevře vám bránu! Řekla mi děvka: z nádoby z alabastru dovol ať, Ježíši, na nohy mast ti nastru, amen, pravím vám, zda v domě farizeje, kde z hojnosti nabízejí, tak Ježíši se děje? A proto pravím: střezte se farizejského kvasu! Kdo s farizejem kvasí, potáhne k ďasu! Když voláte, aj, toneme, Mistře, přimluv větru, jaká je vaše víra, jaké jméno dám Petru? Pyšná bývá skála a padne velmi hluboko, nová to síla mému srdci a potěšení pro oko. Ó, takové obrazy mé oko vidí rádo! Povím vám ještě, jak zhynulo velké stádo vepřů, do kterých Kristus zahnal duchy nečisté. A utonuli pod korouhví, Kriste, Kriste! Co platno člověku, aby celý svět získal, a sám sebe ztratil, patře na svět zblízka? Aj, který jsi lid, jenž do slov otčenáše se učí drmolit „my chceme Barabáše“, aj, zda národ takový zasluhuje, aby přežil? Nebo už umírá? Nebo nikdy nežil? Ale pravím vám, jsou, kteří neokusí smrti! Už brzo! Dřív než luna doroste k první čtvrti! Ó, chválím tě, Otče, že mají nemluvňátka, co kněží nemají, to do tebe dobrá vrátka. Až luna úplná pak vyjde nad krajinou, ty věř mi, národe, budeš mít vírou jinou! Má duha už se klene, už jdu a nebraňte mi, lišky doupata mají, ptáci hnízda, člověk zemi. Nebojte se těch, kdo tělo zabíjejí, vy se jich nic nebojte, oni víc neumějí! Aj, chtí vás voditi do školy k vladařům a ostré zuby mají a podobají se ohařům. Pokrytci, způsob země i nebe umíte souditi. Aj, na vás se hranice pomsty roznítí! 3
Běda vám, kteří, povrchy leštíce, vzýváte nádoby a křestné konvice, běda vám, kteří milujete prvá místa, jistá je vaše zkáza a mysl nečistá, běda každému, kdo shromažďuje a Bohem není bohatý, veliký vichr zaduje, odnese ho rohatý! Pokání čiňte, vždyť zahynete, branou příliš úzkou nevejdete, nemůže Bohu sloužiti, kdo slouží Mamoně. Aj, vzhůru učedníci, sedlejte koně! Neposlechnou oni, když neslyšeli Mojžíše, krev jejich nekalá pokvete po líše! Vy-li smlčíte, kamení bude volati, já nepřátely své chci věrně zmordovati! A vešel do chrámu a vyhnal kupce, tu peleš lotrovskou, hlupáky a tupce. A pravil podobenství: vizte šafáře, zlé a blahobytné, nájemce při káře, co s nimi učiním? A poslal na vinici Pán nejmilejšího syna, když služebníci tři se nevrátili, byvše posláni se vzkazem, vinaři je zabili, padli sluhové na zem. Co učinili vinaři s nejmladším synem? Vyšli mu v ústrety, přivítali ho vínem? Aj, vězte, zabili! Neměli slitování a já za malou chvíli se neslituju ani! Co učiním? Jak spravím, co pokazili? Aj, rázem okrvavím, na dřevo přibili! A tak já padnu! Už vizte špehéře, jak číhají, už se postavili za dveře. A ruce nečisté vztahují tví kati, já chtěl bych, Kriste, v tobě přetrvati! A vizte, už ho vlečou, a vizte, už ho mají, už ho drží povaleči a chtivě pospíchají! Je daleko na Golgatu…Hora Olivet Kristovi podepřela patu a dala přetrpět. Nelze proroku zahynouti kromě Jeruzaléma, musí ho zabít sám rukama těma! Jenž kamenuješ proroky, Jeruzaléme, Jeruzaléme, tekou krve potoky, rozestupuje se země a přijdou dnové, nebude kámen na kameni, a přijdou nové dny velkého ujařmení, nebe a země pominou, má slova nepominou, ty, zpozdilý národe, hledej pak krajinu jinou! Uzříte Syna člověka, an na oblaku bere se k Otci jak vlasatice z Davidova praku! A ruka zrádce mého se mnou večeřela a třikráte můj Petr mne zapřel docela… A tepouce ho, posmívali se jemu, zda nechce, že mu přivedou Magdalénu, 4
a při červánku na obzoru lůza řvala, že by Krista ráda ukřižovala! Šimon nesl kříž, proč já nemohu, Ježíši, a pláču, třesu se hněvem, když o tom píši. Šly zástupy za ním a velmi plakaly ženy a řekl jim Ježíš: blažen, kdo bude nezrozený, ženy Jeruzalémské, prsy bez mléka mějte a neplodná břicha! A přestaly plakat a Ježíš pravil do velkého ticha: Sbohem! Proste ty hory, aby vás pohřbily! A chopili se Ježíše dva v tu chvíli a vlekouce ho surově na místo popravištné, o roucho jeho los metali v touze zištné. A pak se rvali pod křížem o ta roucha, přibíjejíce na dřevo nahého koloucha... Početí příliš čisté a porod poskvrněný, čím můžeš býti, Kriste, než plodem v břiše ženy, čím může býti Duch, tak ryze vzpomínaný? Jest šlemovitý pruh na plochém břiše panny! Ach, Ježíši, je přespříliš tvých roků, tvých třicet let se podobá veletoku, Jordánu pod nohou tvé srdce podobá se, přešel jsi, řekni, nebo to jenom zdá se? Teď pták i hlas a věř, i ty a pouhá rostlina má tíhu řas a onen stvol i ona je jiná… Chřtán znící otvírá se zvíci zvonu temna, mimotný jas už vypalující má víčka přejemná, vy, lampové odlesky za dolinou, za dolinou, u přesném vědomí vztahů, které nepominou, slepý byl jsem a šťasten a prozření unikavé, ave, jara má krásná, milostná vzplanutí, ave, podzim poct už mne má a vystřízlivělý, sám, v hrůze symbolu kam, ach, kam unikám? Pním na kříži! Plamenem hoří moje tělo. Slyšíte zvony? Ach, ono se okolím rozeznělo a srdce toho kalicha teď hřímá v mé hrudi a v zoufalství doufá, že vás probudí! Zkřehlý a na kříži, jsem stále králem, jedinou vaší nadějí v národu takřka malém, já, utrpení samo a zkáza sebou jistá, ve jménu Otce, Ducha svatého a Ježíše Pána Krista, místa mi dopřejte na tom neúrodném poli srdcí vašich, pouhých pluch, jež smete cokoli, těl zcizelých světu v tak trpké hostině, když národ proklíná proroka při víně! Chřadnu, už nejsem, a hlava mi klesá, smiluj se, Tatínku, buďte milosrdna, nebesa! Naděje se rozplynula, vy, hvězdy ve výši, vás já zdravím, lampy, světla tam ve říši, ach, a jen Země je má, můj sladký Ježíši!
5
Pohlednice od Darwina
Veliké kapky, které kanuly po okrajích ničeho, ještě nic nevěděly o Darwinových želvách a čtení prostoru, který je časem. Kolem Země ještě nekroužilo Newtonovo jablko a na východě nevycházelo obrovité Anaximandrovo slunce, rudé jako otvor kovářské výhně a zacházející po přímce za obzor hvězd. Všechno spalo. I Kristus v hrobě, který měl být teprve vytesán v dosud neexistující skále, i Dostojevského grand mal, který musel potlačit v jediném okamžiku na podlaze drážďanské galerie nad obrazem Hanse Holbeina mladšího Mrtvý Kristus, zjevujícím celou pravdu o bytí ne nepodobnou jeskyni obložené v presbyteriu medvědími lebkami. Cítil jsem pod jazykem oblázek a pod týlem nataženého těla plochý kámen. Sypali na mne zrní. Svazovali mne a lili do úst, už mrtvých, krev tygra. Cítil jsem mezi očima tmu a žhavý výtrysk prázdna, které si předlo pavučinu tak obrovitou, že by se nevešla do zrnka prachu, který zvířil Démokritos kolem lampy prázdna. Tys něco věděl? Nikdo. Nic. Vesmíry, bublajíce jako pěna nad povidly, bortily se jeden přes druhý zpátky pod hladinu dění. Vakuová pěna jako něčí mozek předjímala tvary nikdy neviděné a možná, že bych se ani nenarodil, kdyby nerovnováha, povzbuzená náhodou, nezaujala místo švu na mé lebce. Difúzní mlhoviny, ne nepodobné kouři ze špatného doutníku, se rozestupovaly nad budoucími řekami, které se, nejsoucí, obracely proti proudu jako oceán pod náměsíčným vlněním atomů, které se spojily v Molekulu a vytvořily svatou Trojici. Co bys chtěl míti z této pěny? Je všechno dáno bez vědomí jako stín, bez tebe, plné, svinuté a rozvinuté dějinami, které se vydouvají ze savčího bronzu až k doutníku, který zakřivuje svou dráhu 6
nad hladinou Aare, Labe, Mohelky, nad hladinou nebe, nad hladinou hvězd, čehokoli...
Emil na konci života
Chci mluvit o člověku! Otázka, kterou řeším, znamená, že budu mluvit k lidem. Rozeznávám dva druhy nerovnosti: jednu nazývám přirozenou nebo tělesnou, druhou nerovností mravní nebo politickou. Protože můj předmět zajímá všechny lidi, pokusím se užívat mluvy, která vyhovuje všem národům! Člověče, ať jsi odkudkoli, slyš: toto jsou tvé dějiny, tak se domnívám je číst ne v knihách, ale v přírodě! Jsem vzrušený. Ano, vždy jsem byl vzrušený, když jsem přemýšlel, v mládí i teď, kdy se můj čas nachyluje a chtěl bych ještě něco povědět, něco dopovědět, něco o sobě! Neboť jsem to nebyl já, kdo k vám mluvil, kdo burcoval cit pro přirozené právo: to mluvilo moje srdce! Člověk se narodil jako svobodný, ale všude je v okovech. Ten, kdo se považuje za pána ostatních, stává se větším otrokem než oni sami! Dokud je národ donucován k poslušnosti a dokud poslouchá, dělá dobře, ale jakmile může jho setřást a jakmile je setřese, dělá ještě lépe! Čím dál ale přicházím ve svém vyprávění, tím méně mohu dbát na pořádek a posloupnost dějů. Vzrušený zbytek života mi nedovolil, abych si události uspořádal v hlavě. Bylo jich příliš, byly chaotické a příliš nepříjemné, aby nemusely být vyprávěny zmateně. Jediný silný dojem, který ve mně zanechaly, je tajemství, které zahaluje jejich příčinu, a pak neblahý stav, do něhož mne uvrhly. Moje vyprávění může pokračovat jenom nesoustavně, podle toho, co mi přijde na mysl; plně zaměstnán psaním svých Vyznání, až příliš blažený na Ostrově svatého Petra, dopustil jsem se opět pošetilostí, jakých se dopouštějí upřímní lidé. Neboť upřímnost srdce se neodpouští. Nikdy jsem neměl důvod, abych sám sebe 7
nepokládal za dobráka a celkem vzato za nejlepšího z lidí, ale zároveň jsem cítil, že neexistuje sebečistší lidské nitro, které by v sobě netajilo nějakou ošklivou neřest! Což píši tuto knihu, abych se obhájil? Abych obnažil své nitro, abych obvinil sám sebe – proto píši! Jinak to nedává smysl. Ach, vy, kteří budete podle mých posmrtných doznání konstruovat podobu sochy, kterou jsem nosil v sobě – tak tedy ano, zplodil jsem pět dětí a všechny do jednoho skončily v nalezinci (nebudu se obhajovat, jen vylíčím okolnosti, a nebo ne! Vždyť i Tereza, kterou jsem musel živit i s její rodinou – já, opisovač not! byla matkou mých dětí, ale ta rána v jejím srdci se zahojila, zatímco v mém nikoli, v mém nikoli... Rovněž přiznávám, že jsem masturboval, ale vinu jsem proto necítil, a tak ačkoli podle vžitého názoru jsem se měl stát neduživým idiotem, nacházel jsem v tom mnohé potěšení: ach, podoby tolikerých milenek, a byly mi po vůli, nikdy jsem nebyl v nevěstinci, nenakažený, nezkazitelný věděl jsem, že mne tento hřích, jak říkají, uchránil před mnohým zlem a způsobil tedy, že mé tváře kvetly, zatímco bledost zdobila zelenavou maskou tváře těch, kteří se zapřísahali, že udrželi Desatero na špičce penisu! Tak tedy přiznám i to, že jsem se obnažoval před ženami čerpajícími vodu ze studny, a ony vypískly a hihňaly se, byl jsem dopaden, ale zůstal nepotrestán, jako by věděli, v čem tkví příčina! Ale první vulkán vytryskl ze mne bez mého přičinění, bylo to v noci, myslel jsem, že to je můj konec, epilepsie mi žrala míchu, ale všechno bylo jinak, bylo to k smíchu... Moudrá příroda to zařídila takhle a já ji následoval. Maminka však nebyla mou matkou... Já matku nepoznal, říkal jsem tedy té ženě maminko, byla starší, mohla by být mou matkou, takže když jsem do ní vnikal, měl jsem pocit, že to je krvesmilstvo, a horkými slzami jsem zkrápěl její hruď, v níž za mne bilo mateřské srdce, které nechtělo připustit, abych přišel k úhoně! 8
Starala se o mne. Byl bych pro ni vykrvácel! Trpěl jsem, když měla jiné mladíky, ale trpěl jsem to. A to je vše! Že všechno? Ano, všechno, co vás zajímá, zatímco mé knihy, mé myšlenky, moje city, mé ušlechtilé ideje, moje vznešené skutky, má nenávist k monarchům, ke šlechtě, pronásledování, podlost, léčky strojené na mne jako past, azyl nabízený jen proto, abych se zdržel na útěku... Ach, ostrove svatého Petra, teď vím, že člověk musí uvěřit utopiím, pokud chce vůbec přežít! Že člověk musí mít víru, ale náboženství mít nemusí, že materialisté jsou stejně podlí jako jezuita a spojují se s katy v boji o hmotu, ještě větší kus hmoty, ještě větší, větší kus hmoty! Ještě větší kus hmoty. Nejde mi o hmotu! Vždycky jsem byl chudý a moje štěstí nezáviselo na množství požitků, mé štěstí bylo v samotě a v rozjímání! Tam přicházeli za mnou přátelé. Diderot a Grimm, ten mne rád neměl, ačkoli jsem ho uvedl mezi Encyklopedisty, ale to vzal čert! Vždyť není důležité, s kým se stýkáme, ale co cítíme. A já se nejraději stýkal s prostými lidmi! Dvůr mne nudil, společnost, salony mne nudily tak, že jsem byl kousavý, a přitom tak naivní, tak neobratný, že i paruka mi seděla nakřivo a všechny mé žerty se obracely proti větru, který vanul ze salonu do salonu a odtud na dvůr. Ó, čtenáři zvědaví na velkou historii ořechu na terase! Římským vodovodem vedl jsem vláhu k sazenici tak malé, že nikdo nepoznal, že to je ořešník, ořešník, který jistě přežije větší ořešníky, jako jsem já, neduživé dítě, přežil jiné, novorozenec, jemuž nedávali šanci na přežití, ale přežil díky římskému akvaduktu, dodnes moč ze mne jen odkapává, rourkování do poslední chvíle, a potom Společenská smlouva, bez rovnosti není nic, ani šlechtici nejsou rovni navzájem, směšné, kníže a baron, směšné, 9
je právo a slušnost, charakter člověka, jeho povaha, jinak není nic! Ale se mnou nikdo neuzavřel společenskou smlouvu, všichni smlouvali, až se z nich kouřilo, z Diderota se kouřilo, z Grimma se kouřilo i z Holbacha (to byl baron) se kouřilo, a pak se řekne: Encyklopedie! Král je slunce, král tu bude vždycky, král je úradkem z nebes, ale nebesa nejsou kabinet panovníka! Nebesa nejsou žádný kabinet! Pak tedy připravujte ústavu! Připravoval jsem ústavu pro Korsiku (bude to republika, republika je lepší než monarchie, ale bude to republika?) a už jsem tušil, že to je úskok, že mne chtějí mít slovo od slova a od svatého Petra k Bastile, udělal jsem všechno, abych z ní dostal Diderota, ale kdo pomůže mně? Kdo pomůže mně? Hume v Anglii, ano, nechci do Anglie, nechtěl jsem nikdy do Anglie, můj největší předsudek směřoval proti Anglii, proti gentlemanům, kteří se mi protivili stejně jako šlechta svou bohorovností, já vždy miloval city prudké a upřímné, prudké a přeupřímné... Prudké a upřímné city. Podstata vulgárního křesťanství je otřesena! Prvotní hřích, ale já brzy ztratil zájem o drobné krádeže, které nebyly ani tak nutností, jako spíš rozmar, má první opera se jmenovala Galantní Múzy, druhá Vesnický prorok, vymyslel jsem nový způsob notace, reforma neprorazila, byl jsem úspěšný skladatel, seděl jsem v lóži, hleděl na dámy s očima plnýma slzí, nejraději jsem však sbíral rostlinky do svého herbáře. Tam u studny – to byl čistý cit! Nevěříš? Byl to čistý cit. Prchal jsem před ním vinnými sklepy. A přede mnou světlo a světlo je za mnou –
Úpice
Byla by to hanba, Ludvíku, kdybychom s Tebou nehovořili jen proto, žes umřel vlastní rukou a že věříme na anděly, je to hanba, že jsem dosud nebyl v Úpici! Jak to šumí zákrutami řeky, jak to volá do hor tesknými vzkazy! 10
Naše hovory o poezii byly střídmé jako Tvé verše, když lyrik za rok napíše dvanáct básní, řekl jsi, to se nadře! Vidím Tě, jak po úbočí Krkonoš stopuješ bílou laň, krvavá stopa označuje, kudy odešla, a Ty – už nevěříš v míru takového štěstí – pospícháš za ní na vrchol Sněžky! Jistě, povídal sis i s dětmi, s ptáky a hračkami, se zvířátky, ale to jenom proto, že se Ti stýskalo po smrti, která by přesvědčila klády o pravdě lesa! Nic nevíme. Jen se ptáme. Choulíme se k sobě jako domy, kterým utíká léto. Krkonoše! Jak to zní! Jak to doznívá: korkont, kamenitá stráň! Jak to úpí větrem nad střechami, nad komínem, který vydrží možná až do přespříští zimy, nad pohádkami... Ale Ty nejsi sebe vrah, odešel jsi tiše, krátce poté, co jsi daroval poslední obraz a předposlední dýmku, teď! Z okna svého bytu jsi hleděl na střechu protějšího domu, z jehož okapu vyrážely břízy, a dým, který se vinul kolem lustru, se nepodobal Tvému životu, podobal se životu vůbec... * * * Viděl jsem paseku, porostlou náprstníky tak hustě, že jsem nemohl vydechnout a myslel na to, proč tu jsou a já s nimi na počátku světa, který se už nikdy neměl opakovat, ne, bylo to jen jednou, jednou jedinkrát, a pak už ne! Jejich lodyhy, obtížené kalichy tak, že se nakláněly nad vlastními barvami, které z nich opadávaly a unikaly do okolního lesa, jako by to byl okraj nebes (odkud teprve vypluješ k Ithace), mi připomínaly, že jsem tu na záskok a že se bude třeba loučit. Ale některé byly zakončeny květem v podobě hvězdy, jakou jsem nespatřil dosud a nikdy potom, ani ve skutečnosti, ani v knihách, ani když se schylovalo k Vánocům 11
a po nebi běhala znamení jako klipy reklam, takže jsem měl dost času si uvědomit, že to co jsem tu viděl, je příliš vzácné, než aby se o tom dalo vydat svědectví. A také proto, že Tys tam nebyl, ačkoli Ty jediný jsi měl právo psát básně o Úpici, o kamenité stráni Krkonoš, která by mohla být hrobem, a o náprstnících! A také proto, že každý, kdo tudy šel, musel si toho všimnout, ale žádný nepromluvil. Vzal jsem to tedy na sebe a říkám, dokud jsem při smyslech, že život stejně jako poezie připomíná to, co jsme měli rádi a čeho jsme se báli, právě to, Ludvíku! Byla by to hanba, kdybychom s Tebou nehovořili jen proto, žes umřel ze svobodné vůle. Jak to šumí zákrutami řeky, jak to volá do hor teskné vzkazy!
12
