Evangelium podle Marka 02 Když se po několika dnech vrátil do Kafarnaum, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim (Mk 2,1-2). Z městečka Kafarnaum na několik dní odešel, teď se tam zase vrací. Když pobýval v Galileji, bylo Kafarnaum jeho hlavním stanem. První kapitola končila sdělením, že se Pán Ježíš musel uchýlit na pusté místo. Uzdravený malomocný člověk proti Ježíšovu zákazu každému vyprávěl o tom, co se mu přihodilo. To způsobilo, že se za Ježíšem odevšad sbíhaly davy lidí. To bylo na překážku jeho svědectví. Pán Ježíš zázraky používal pouze jako legitimaci svého mesiášského poslání. Tím byla jeho smrt za hříšníky a jeho vzkříšení. Kromě toho ale také přišel dát příklad vzorového lidského života a ovšem i kázat. Ve svých kázáních učil novému chápání Božího slova. Farizeové a zákoníci, tehdejší učitelé Božího Slova, kladli důraz na doslovné dodržování předpisů zákona. Pán Ježíš ukazuje dál, k duchovnímu smyslu biblických textů. Vidíme, že Kristova přítomnost přitáhla velké množství posluchačů. Pravděpodobně mezi nimi bylo dost těch, kteří přišli ze zvědavosti, chtěli vidět nějaký zázrak. V každém případě to byla příležitost ke zvěstování Božího slova a Pán Ježíš jí využívá. Kolem domu není k hnutí, lidé se tlačí, aby alespoň něco zaslechli. Je důležité zaslechnout Boží slovo. To bývá začátkem nemalých proměn. Boží řeč totiž v sobě skrývá velikou sílu. Prorok Izaiáš zachoval Boží výrok o slovu: Spustí-li se lijavec nebo padá-li sníh z nebe, nevrací se zpátky, nýbrž zavlažuje zemi a činí ji plodnou a úrodnou, takže vydává símě tomu, kdo rozsívá, a chléb tomu, kdo jí. Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ (Iz 55,10-11). Pán Ježíš sedí v jednom domě v Kafarnaum obklopen zástupem lidí a vypráví o Božím království. Tehdy se stala zvláštní událost:
Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli. Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ (Mk 2,3-5). Posluchače překvapil otvor ve stropě a nosítka uprostřed místnosti. Majitel domu byl bezpochyby zaskočen poškozením vlastního majetku. Pána Ježíše nejvíc překvapila víra těch čtyř nahoře. V evangelikálních církvích se klade veliký důraz na osobní víru člověka. Poukazuje se na nezastupitelnost víry. Nejednou říkáme, že vztah k Pánu Bohu může vzniknout jen na základě osobního rozhodnutí a že víra druhého člověka přitom nehraje vůbec žádnou roli. Náš text nás usvědčuje přinejmenším z nepřesnosti. Některé biblické verše, kde se mluví o souvislosti víry a uzdravení, nás mohou zarazit. Uzdravení je v evangeliích vždycky i obrazem záchrany duše, tedy spasení. Lze najít v bibli 10 míst, kdy důvodem uzdravení byla vlastní víra uzdravovaného, ale stejně tak 10 případů, kdy šlo o víru někoho druhého. Kdybychom brali v úvahu jen ty události, kdy se o souvislosti víry a uzdravení přímo mluví, bylo by častější uzdravení pro víru někoho jiného, než pro víru vlastní. Znamená to, že vlastní víra je zbytečná? Že se můžeme dát někým zastoupit? To určitě ne. Význam biblické víry je dostatečně zřejmý z řady jiných míst biblického textu. Co je ale třeba podtrhnout je význam mé osobní víry pro druhého člověka Jestli se Pán Bůh někdy smiluje nad hříšníkem pro víru druhého člověka, a to je z našeho textu více než zřejmé, pak jsme ve své víře odpovědní za životy druhých lidí. Nebo ještě jinak. Jestli jako křesťané nežijeme z víry, jestli nežijeme v poslušnosti a bázni Boží, bráníme druhým lidem Boží milost přijmout. Jsme překážkou jejich spasení. I onen ochrnutý nutně musel připojit k víře svých přátel i svou vlastní víru. Bez víry ... není možné zalíbit se Bohu (Žd 11,6). 1
Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali: „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ (Mk 2,6-7). Mezi posluchači Pána Ježíše nejsou jen jeho obdivovatelé a příznivci. Sedí tam i jeho nepřátelé. Jsou pohoršeni. V jedné věci se mýlí, v té druhé mají pravdu. Mýlí se, když uvažují o rouhání. Pán Ježíš se nemohl rouhat, vždyť on sám byl Bohem. Proč by znevažoval sám sebe? Na druhé straně jejich výrok o výlučném Božím právu na odpouštění hříchů je pravdivý. Jen Bůh může odpouštět hříchy. On zákony dal, On je také respektuje. Jeho zákony se nedají obejít, jsou nezrušitelné a nepodléhají změnám. Co se týče našich hříchů, ty nám mohou být jedině odpuštěny; a to je přesně to, co Pán Bůh dělá. Nikdy se však nedopusťme omylu a nepřipusťme myšlenku, že jeho odpuštění pramení z jeho měkkosti či prostoduché dobrosrdečnosti. Může nám odpustit jen proto, že Kristus zaplatil za naše hříchy těžkou, absolutní pokutu! Boží spravedlnosti už bylo učiněno zadost!
Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: „Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci ochrnutému: ,Odpouštějí se ti hříchy,` anebo říci: ,Vstaň, vezmi své lože a choď?‘ Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ řekne ochrnutému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“ (Mk 2,8-12). I když Ježíšovi nepřátelé nevyslovili ani slovo, Pán Ježíš jejich myšlenky poznal. Pokouší je přimět k pochopení podstaty celé události. Proto vysloví otázku, navrhne test: Je snadnější říci ochrnutému: ,Odpouštějí se ti hříchy,‘ anebo říci: ,Vstaň, vezmi své lože a choď‘? Nečeká na odpověď. Kdyby Kristovi nepřátelé měli v úmyslu reagovat, museli by připustit, že obojí je prostě nemožné. Jen Bůh dokáže i to první, i to druhé. To jim muselo být jasné. Pán Ježíš je staví před jasné rozhodnutí: přiznat mu mesiášský nárok, nebo zavřít oči před realitou jeho činů. Nečeká na jejich vyjádření a uzdravuje nemocného. Za odpuštěním, které není smyslově prokazatelné, následuje evidentní uzdravení těžce nemocného člověka. Přijmou jeho nepřátelé tento jasný důkaz? Vztah ke Kristu nikdy nevzniká na základě setkání se zázrakem. Ani poznání Boží moci nemá za následek růst důvěry v Krista. Křesťanská víra roste z poznání lidského hříchu a Boží lásky a milosti.
Vyšel opět k moři. Všechen lid k němu přicházel a on je učil (Mk 2,13). Zprostřed zástupu odchází Ježíš k moři, tj. ke Galilejskému, nebo Genezaretskému jezeru. Zřejmě jde nejprve sám, teprve za ním tam přichází ostatní lid. Odcházel na břeh, aby byl sám se svým nebeským Otcem. Je už ale příliš známý. Zástup lidí, zvědavý na jeho slova i na jeho podivuhodné činy jde za ním. Jak jej Ježíš přijme? Jak uvítá ty, kdo vlastně přicházejí rušit jeho rozjímání, jeho soustředěnou samotu před Boží tváří? Nevidíme ani stopu nějakého rozhořčení či nechuti. Všechen lid k němu přicházel a on je učil. Viděl jejich potřebu a vyšel jí vstříc. Evangelista Matouš v podobné situaci píše: Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. I začal je učit mnohým věcem (Mt 6,34).
A když šel dál, viděl Léviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním (Mk 2,14). Od břehu jezera jde Pán Ježíš dál. Nevíme kam, ale víme, že procházel celním úřadem. Ty byly tenkrát na okraji každého města. Úřad celníků byl v oné době velmi opovrhovaný. Římská okupační správa z místního obyvatelstva jmenovala celního úředníka, dala mu právo ustanovit si podřízené spolupracovníky a uložila mu povinnost platit určitou fixní částku za určité časové období. Nijak se už nestarala o to, jakým způsobem a v jaké výši tento člověk daně skutečně vybírá. Bylo jen logické, že takto rychle vznikly košaté pyramidy celních úředníků, kteří vybírali daně a cla 2
tímtéž způsobem. Každý z nich musel svému nadřízenému odevzdat pevný poplatek za stanovený čas. Aby co nejvíce vydělal, vybíral, co mu síly stačily. Je pochopitelné, že lidé celníky nenáviděli. Byli to vlastně zloději, okrádali poctivé lidi a spolupracovali s římskou okupační správou, byli to kolaboranti. Zbožný Žid by takového člověka ani nepozdravil. Pán Ježíš jedná jinak. V celnici tehdy seděl jistý Lévi, syn Alfeův, zvaný rovněž Matouš (hebrejsky Matatjáš). Pán Ježíš mu řekl překvapivá slova: „Pojď za mnou!“ Matouš reagoval ještě překvapivěji: Vstal a šel za ním. Domysleme ještě jednou, co to Matouš vlastně udělal. Opustil snad nejvýnosnější zaměstnání, jaké mohl jako Žid získat. Opustil jistotu státního úředníka, navíc úředníka římské vlády. Pustil se mezi lid, který sice byl jeho vlastním lidem, ale který ho z duše nenáviděl. Pustil se za člověkem, kterým bylo sice mnoho lidí nadšeno, ale který sám nebyl ani v nejmenším existenčně zajištěn. Kolegové celníci si bezpochyby pomysleli, že se Matouš zbláznil.
Když byl u stolu v jeho domě, stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky mnoho celníků a jiných hříšníků; bylo jich totiž mnoho mezi těmi, kdo ho následovali (Mk 2,15). Matouš pozval Ježíše z Nazareta do svého domu. To bylo velmi neobvyklé. Patřil k těm nejbohatším, ti si obvykle neberou domů chudáky, kteří nemají ani kde složit svou hlavu (Mt 8,20). Tady se ale sešli mnozí Matoušovi přátelé. Začíná bohatá hostina.
Když zákoníci z farizejské strany viděli, že jí s hříšníky a celníky, říkali jeho učedníkům: „Jak to, že jí s celníky a hříšníky?“ (Mk 2,16). Jestli o Matoušově soudnosti pochybovali před chvílí mnozí z jeho kolegů, farizeové teď pochybují o zdravém rozumu Pána Ježíše. Kdo to kdy viděl, aby pravověrný Žid vstoupil do domu celníka, zloděje a kolaboranta? Který Žid by se nechat tak hluboce kulticky znečistit? To bylo neslýchané. Otázka farizeů byla jistě pronesena velmi pohoršeným tónem.
Ježíš to uslyšel a řekl jim: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Mk 2,17). Před Pánem Ježíšem nezůstala jejich výtka skryta. Přichází odpověď, jasná a logická. Lékaře přece nevoláte, jsouli všichni zdraví. Chcete, aby vás přišel navštívit, teprve když je vám zle. Ani Pán Ježíš nepřišel za spravedlivými, přišel pozvat hříšníky. Všichni přítomní, všichni Matoušovi hosté byli hříšníky, to bylo jemu i farizeům jasné. Co ale farizeům jasné nebylo, byla jejich vlastní hříšnost. Oni se považovali za spravedlivé, těmi ostatními proto pohrdali. Postoj farizeů je velmi nebezpečným postojem. Zavírá totiž dveře k Pánu Bohu. Je to postoj nelásky k lidem. Kdo nemiluje lidi, nemůže milovat ani Pána Boha (1J 4,20).
Učedníci Janovi a farizeové se postili. Přišli k němu a ptali se: „ Jak to, že se učedníci Janovi a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?“ Ježíš jim řekl: „Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom, v ten den, se budou postit (Mk 2,18-20). Pro Židy rozhovor o postu byl velmi důležitý. Půst patřil k základním součástem jejich náboženského života. V Mojžíšově Zákoně výslovně nařízen nebyl, vyplýval ovšem z ustanovení dne pracovního klidu, který byl dodržován desátého dne sedmého měsíce (Lv 16,29). Kromě tohoto předepsaného postu ovšem Židé dodržovali mnoho postů dobrovolných, kterých v průběhu dějin postupně přibývalo. Vznikala celá postní soustava, která už s Mojžíšovým Zákonem vůbec nesouvisela. Jejich dodržování ale bylo chápáno jako výraz věrnosti Hospodinu. Farizeům i učedníkům Jana Křtitele bylo nápadné, že se Ježíšovi učedníci nikdy nepostí. Oni sami prodělávali mnoho postů. A tak se ptají. Chtějí tím spíše vyjádřit svou nelibost, že učedníci Pána Ježíše zanedbávají předepsané náboženské povinnosti.
3
Pán Ježíš dává svou odpovědí najevo, že mnohem důležitější než posty a náboženské obřady je vnitřní, upřímný vztah k Hospodinu. Obřad, včetně postu, je jen formou, která sama o sobě nemá žádnou cenu. I v postu jde o Pána Boha. Proto Pán Ježíš mluví o svatbě a ženichovi. Svatba je mimořádnou příležitostí, bude trvat jen chvíli. Je to čas radosti, čas hodování. Svatba není příležitostí k postu. Stejně tak i přítomnost vtěleného Boha je důvodem k radosti, ne k postu. Pán Ježíš je uprostřed svých přátel, proč by se měli postit? Vždyť půst byl vždycky výrazem smutku a naléhavé prosby. Přijde čas, kdy na půst zase dojde. Přijde čas, kdy se Ježíš na určitou dobu vzdálí z tohoto světa. To je současnost. Dnes může být půst zase na místě a užitečný. Možná bychom i my na něj měli pamatovat více, než to děláváme. Ale tehdy, v přímém společenství Pána Ježíše s jeho učedníky, nebylo postu třeba.
Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat, jinak se ten kus vytrhne, nové od starého, a díra bude ještě větší. A nikdo nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno roztrhne měchy, a víno i měchy přijdou nazmar. Nové víno do nových měchů!“ (Mk 2,21-22). Pán Ježíš ukazuje na dvou příkladech, že jemu jde o něco zcela jiného. Nepřišel dodat většího lesku Zákonu. Nepřišel zhola nic přidávat k mojžíšovskému systému ani ho nějak vylepšit nebo zdokonalit, renovovat. Vždyť potvrdil, že Mojžíšův Zákon zůstává v platnosti jednou provždy. Smyslem jeho příchodu je učinit něco úplně nového. Tím bude skutečnost jeho zástupné smrti; zemře za hříchy světa. Těmi novými šaty a novými měchy je tedy míněn nový pohled na Boží království. Už ne příkazy a zákazy, už ne úsilí a vystrašená námaha. Pán Ježíš přináší čas pokojné důvěry a bezpečného spočinutí. Nové šaty a nové měchy tady ale současně znázorňují i nového člověka, který tento nový Boží život může přijmout. Dar Boží spravedlnosti se nedá naroubovat člověku, který si stále ještě zakládá na vlastní domnělé schopnosti zalíbit se Hospodinu. Aby Kristův dar nenadělal více škody než užitku, je potřebné, aby starý člověk zemřel. I tuto smrt umožňuje Kristova zástupná smrt na kříži. Zemřel na mém místě, je to tedy po právní stránce stejné, jako kdybych zemřel já. Pro požadavky Zákona už jsem mrtvý, a na mrtvé se žádný Zákon nevztahuje. Pro Kristovu zástupnou smrt jsem svobodný od Zákona. Z Boží ruky pak přijímám nový život, Kristův život. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus (Ga 2,19), píše apoštol Pavel Galatským křesťanům. Nový měch a nové šaty. Co bylo, pominulo (Zj 21,4). Mluvíme o vztahu Zákona a milosti. V prvotní církvi to byl veliký problém. Prvním křesťanům, zvláště křesťanům židovského původu to nejprve vůbec nešlo na rozum, že by měli přestat dodržovat příkazy Mojžíšova Zákona. Ani dnes v tom mnozí věřící nemají jasno. Jak to tedy vlastně je? Apoštol Pavel napsal ve svém dopise římským křesťanům i tuto větu: Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí (Ř 6,14). Co tím chtěl říci? Co to znamená, že nejsme pod zákonem? Skončila snad jeho platnost? Nebo máme výjimku ze zákona? Platnost Zákona neskončila. Pán Ježíš sám potvrdil, že zákon má platnost neomezenou. Řekl: Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane (Mt 5,17-18). Všimněme si tohoto výroku dobře: zákon nepřestane platit. Tato trvalá platnost platí pro celý zákon, nejen pro nějakou jeho část. Zákon byl dán jednou provždy. Ale pak najdeme v Písmu ještě i výroky, které nám na první poslech znějí protikladně. V epištole Židům čteme slova: Když Bůh mluví o nové smlouvě, říká tím, že první je zastaralá. Co je zastaralé a vetché, blíží se zániku (Žd 8,13). Znamená to, že by se Mojžíšův zákon měl blížit zániku? A jak to jde dohromady se slovy Pána Ježíše? Vysvětlení je velice prosté. Zákon zůstává v platnosti, ale pro nás, vykoupené krví Pána Ježíše Krista, už není smlouvou. Zákon pro nás není cestou do nebe.
4
Co tedy zákon představuje? A co znamená milost? Zákon, to je norma lidské aktivity. Zákon říká, co mám a co nemám dělat. Milost, to je něco jiného, to je to, co Pán Bůh dělá pro mě. A jestliže apoštol Pavel napsal, jak jsme si to citovali na začátku, že nejsme pod zákonem, ale pod milostí, znamená to, že Pán Bůh vzal všechnu aktivitu na sebe. Všechno potřebné pro mou záchranu vykonal sám. Máme někdy pocit, že důvodem existence Zákona byla snaha přimět člověka k řádnému životu. Bible nám ale říká: K tomu navíc přistoupil zákon, aby se provinění rozmohlo (Ř 5,20). Zákon se objevil, aby se rozmohlo provinění! To ale znamená, že zákon nemohl být dán proto, aby ho lidé dodrželi! Účelem zákona bylo, aby lidé poznali, že ho porušili. Tak vynikla potřeba Boží milosti. A teprve tato milost potom přinesla život. Pán Bůh tedy nespravuje pokažené lidstvo cestou náhrady poškozených dílů, vsazováním a oživováním norem Zákona, ale generální výměnou. Nový šat a nové měchy. Do nich pak nalévá nové víno věčného života. Jedním z typických příkladů, na kterých Pán Ježíš učil učedníky křesťanské svobodě, byla otázka sobotního dne.
Jednou v sobotu procházel obilím a jeho učedníci začali cestou mnout zrní z klasů. Farizeové mu řekli:„Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí!“ (Mk 2,23-24) Učedníci Pána Ježíše měli možná hlad. Měli hojnost duchovního pokrmu, slyšeli a mohli promýšlet vzácné věci, ale žaludek jim u toho asi často zpíval. A tak jedli zrníčka z klasů. Mojžíšův Zákon dovoloval vzít si z cizího pole pro vlastní okamžitou potřebu. Pán Bůh vždycky pamatoval na potřeby chudých. V 5. knize Mojžíšově čteme: Když vejdeš do vinice svého bližního, smíš se najíst hroznů dosyta podle libosti, ale nebudeš nic dávat do nádoby. Když vejdeš do obilí svého bližního, smíš si rukou natrhat klasů, ale nebudeš obilí svého bližního žnout srpem (Dt 23,25-26). Důvodem zloby farizeů bylo, že dělají v sobotu, co se nesmí. Ustanovení o pracovním klidu a soustředění na Boží věci každý sedmý den v týdnu je jedním z ustanovení Desatera. Židé ovšem vypracovali celý složitý systém zákazů a příkazů, kterým regulovali lidské chování v tento oddělený den. Pán Ježíš teď jejich systém narušil, dovolil svým učedníkům dělat něco, co do jejich představ nezapadalo. Proto přichází ona otázka: Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí?“ Pán Ježíš se nepouští do vysvětlování. Nechce hájit svůj pohled proti jejich pohledu a diskusí obhajovat své stanovisko. Poukazuje na základní chybu v jejich chápání Zákona a říká, že Zákon není nejvyšší autoritou:
Odpověděl jim: „Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním? Jak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl posvátné chleby, které nesmí jíst nikdo kromě kněží, a dal i těm, kdo ho provázeli?“ A řekl jim: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou.“ (Mk 2,25-28). Podívejme se podrobněji na odpověď Pána Ježíše farizeům. Připomíná starou událost ze života krále Davida, kterou si můžete přečíst ve 21. kapitole 1. knihy Samuelovy. David tehdy utíkal před králem Saulem, který ho chtěl zabít, a dostal se do svatyně v Nóbu. Měl s sebou skupinu svých přátel. Aby je nasytil, vyžádal si od tamního kněze Achímeleka chleby. Kněz mu tehdy dal chleby předkladné, tedy chleby obětované Hospodinu. Žádné jiné tam totiž neměl. Ty ovšem nesměl jíst nikdo, kromě kněží. David jej přesto vzal a spolu se svými muži snědl. To nebylo podle znění Mojžíšova Zákona. David vědomě porušil výslovný Boží zákaz. Pán Ježíš to dává za příklad. Jak je to možné? Chtěl tím říci, že Boží přikázání není třeba brát příliš vážně? To jistě ne. Zákon, to je věc života a smrti. Nedá se obejít. Pán Ježíš ovšem ukazuje na podstatu Zákona. Ta není v dodržování doslovného znění, vždyť lidská slova jsou jen nedokonalou pomůckou při vyjadřování Božích pravd. Podstata zákona je v pomoci člověku. Pán Ježíš ukazuje na dva základní principy. Ten první: Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Tím jednoznačně ukazuje na smysl Zákona. Zákon je tu pro člověka, ne člověk pro Zákon. Smyslem Zákona je lidský prospěch, ne trápení. Ten druhý: Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou. Syn člověka, to je Pán Ježíš. On je Bohem, tedy autorem Zákona. Proto mu Zákon musí být podřízen. 5
Řekli jsme, že se Zákon nedá nijak obejít. Je ovšem možné ho naplnit, a tím ho zbavit moci. Přesně to udělal Pán Ježíš na kříži. Zemřel na místě hříšníků. Tím zbavil Zákon moci. Proto mohlo být odpuštěno i Davidovi, že porušil zákaz a jedl chleby určené jen kněžím. Proto i my můžeme svobodně a beze strachu žít svůj život. Znamená tedy to, co jsme dosud pověděli, že křesťan může žít bez ohledu na požadavky Božího zákona? Že vůbec nezáleží na způsobu našeho života? To bychom si rozuměli špatně. Zákon není už smlouvou, kterou by nám bylo přiznáno nebeské občanství. Zůstává ale jako vyjádření Boží představy o lidském životě. Žít podle Boží představy, hledat ji a plnit, to je i dnes věc užitečná, dobrá a potřebná. Ale ne proto, abychom si zasloužili spasení. Vždyť, co bychom mohli Pánu Bohu dát jako protihodnotu našeho života. Nemáme nic, co by nebylo od Něho. Celý život jsme dostali od Něho jako dar. a celý svůj život jsme svým hříchem prohráli, i kdybychom přestoupili jen jedno jediné přikázání Božího zákona. Každý z nás by stál před Pánem Bohem jako ten nejchudší žebrák, kdyby nebylo té podivuhodné lásky, která chce žebráky přijmout za vlastní děti. A kdo se může cítit svobodnější, než dítě, chráněné od všeho zlého otcovou náručí.Takové dítě se ale snaží žít podle představy svého Otce a záleží mu na tom, aby svému Otci dělalo radost a čest.
6
