Evangelium podle Marka 01 Pro Trans World Radio napsal John Vernon McGee Pro české vysílání TWR přeložil Daniel Zeman a upravil Petr Raus Pro biblické hodiny maminek s miminky ve Vršovicích upravil Jozef Nagy Praha Vršovice 2011/12 Autorem Markova evangelia je podle velmi starých údajů Jan Marek. Řada církevních otců (Jan Presbyter, Klement Alexandrijský, Origenes, Ireneus i Eusebius) potvrzují, že tento Marek zapsal kázání a vzpomínky apoštola Petra. S Janem Markem se setkáváme v knize Skutků apoštolských. Byl to syn Marie, v jejímž domě se od počátku scházela církev. Je také docela možné, že pozdrav od Marka, který vyřizuje apoštol Petr v závěru svého prvního dopisu, se týká právě tohoto Jana Marka. Ten sice nebyl vlastním synem Petrovým, ale Petr ho mohl takto nazývat stejně, jako Pavel označoval za svého syna mladého Timotea. Jde o osobní, blízký vztah apoštola a jeho duchovního žáka a přítele. Jan Marek později doprovázel apoštola Pavla a svého bratrance Barnabáše na jejich první misijní cestě. Stal se také příčinou roztržky mezi Pavlem a Barnabášem, ale to se už netýká evangelia, o kterém chceme hovořit a které chceme číst. V udání doby napsání evangelijního textu se už staří autoři rozcházejí. Není jednoty ani v otázce, jestli bylo evangelium napsáno před smrtí apoštola Petra, nebo až po ní. V každém případě máme před sebou zprávu, která zachovala autentické vzpomínky na život a dílo našeho Spasitele. Církev věří, že toto evangelium bylo, stejně jako jiné biblické knihy, psáno pod vedením Ducha Božího.
Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího. Je psáno u proroka Izaiáše: ,Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu. Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!' (Mk 1,1-3). Matouš psal o židovském Mesiáši, o nebeském králi. Tam rozhodoval původ, tam byl rodokmen důležitý. Marek nám představuje služebníka. Služebník potřebuje spíše osvědčení, doklad o vykonané práci, než „rodný list.“ Nejsou důležití jeho předkové, ale jeho činy: bude stačit na předpokládanou práci, bude schopen ji vykonat? Boží služebník, o kterém píše Marek, je ukázán ve svých projevech, tím, co udělal. Kromě toho, Matouš své evangelium adresoval především Židům, zatímco Marek Římanům a jiným pohanům. Ti by se asi těžko zajímali o Ježíšův rodokmen. Skutečnost, že sahá k jakémusi Abrahamovi, by jim asi nic neřekla. Markova první slova zní: Počátek evangelia Ježíše Krista. Tady nejde ani o začátek činnosti Jana Křtitele, ani o působení Ježíšovo. Dokonce tady nejde ani o počátek Pána Ježíše jako takový, vždyť o něm víme, že existoval dávno před Betlémem. Skrze něho byl tvořen svět, on sám je mimo stvoření. Je to věčný Bůh. Slova Markova evangelia tady mluví o začátku evangelia, zvěsti o příchodu Pána Ježíše na tuto zem. Mluví o počátku zprávy o kříži, smrti a vzkříšení. To je evangelium. V Bibli najdeme záznamy minimálně o třech důležitých začátcích. Uveďme si je pěkně po pořádku, chronologicky: To první: Na počátku bylo slovo (J 1,1). Počátek v nejzazší minulosti, který nelze určit datem, protože čas tehdy ještě neexistoval. Lidská mysl může v této oblasti jen tápat. Ten počátek je spíš logický, než chronologický. Jsme prostě zvyklí uvažovat tak, že někde v minulosti potřebujeme zarazit startovací kolík, od něhož bychom se mohli odrazit. Když vidím na obloze letadlo, považuji za samozřejmé, že je někde letiště. Možná nevím kde, ale vím, že to letadlo vzlétlo z určitého místa. Když pozoruji svět kolem sebe, vím, že i ten odněkud vystartoval. Tuším pak, že tam někde je Bůh. Ale nic víc o tom počátku nevím, Pán Bůh nám z té doby mnoho nezjevuje a lidská mysl do takové vzdálenosti neproniká. Bůh kdysi vystoupil z věčnosti, aby nás zformoval. A pak znovu, aby se s námi potkal. Tam kdesi tuším onen startovní kolík světa. Počátek světa, nikoli počátek Boží. Nad světem stojí Hospodin, který počátku ani konce nemá. 1
Pak přišlo to druhé: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi (Gn 1,1). To je přesun z věčnosti do času. Mnoho lidí se opakovaně snažilo určit stáří vesmíru. Moderní věda nám dává mnohé možnosti, přesto se pohybujeme spíše v oblasti odhadů, kolísajících v rozmezí od 15ti do 30ti miliard let. Když člověk stojí tváří v tvář velikosti Božího stvoření, záhy si uvědomí, jak tmavými brýlemi se na všechno dívá a jak omezené jsou možnosti lidského poznávání. Obrovská časová vzdálenost od doby vzniku světa nám ukazuje jednu důležitou Boží vlastnost: Náš Bůh má spoustu času, nepotřebuje spěchat. A pak přichází na řadu to třetí: Počátek evangelia Ježíše Krista ... (Mk 1,1). Marek tady používá prakticky stejná slova, jaká znějí z první knihy Mojžíšovy: Na počátku stvořil Bůh. Počátek evangelia, počátek působení Pána Ježíše Krista byl stejně důležitou událostí, jako stvoření celého vesmíru. Evangelium je zpráva kosmického dosahu. Markův odkaz na vnitřní souvislosti nadhistorických počátků pokračuje v připomenutí souvislostí historických. Marek odkazuje na dávná proroctví proroků Malachiáše 3,1 a Izaiáše 40,3. Pohané římské doby, kterým zřejmě bylo Markovo evangelium určeno v prvé řadě, toho o židovských prorocích asi mnoho nevěděli. Přesto i pro ně mohlo být zajímavé zjištění, že staré židovské knihy popisují události, které se poměrně nedávno skutečně staly v palestinské provincii římského státu. Marek cituje z proroctví Izaiáše a Malachiáše a ukazuje, že vystoupení podivného muže z pouště, Jana Křtitele, nebylo jen tak. Ukazuje na zřetelné souvislosti.
To se stalo, když Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“ Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel. A kázal: „Za mnou přichází někdo silnější než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi (Mk 1,4-7). Slova starých proroctví Marek okamžitě spojuje s událostmi, jichž byl sám pamětníkem a o kterých se mohli mnozí z jeho posluchačů dozvědět i z jiných zdrojů, které tehdy byly snadno ověřitelné. Evangelisté nepředkládali k věření žádné smyšlenky či bájné představy. Mluví o reálné zkušenosti, kterou dosvědčují jak osobně, tak i svědectvím svých současníků. Jan Křtitel byl jistě pozoruhodný člověk. Nejen svým poselstvím, ale i tím, jak se oblékal a co jedl. Jakoby přišel z doby starozákonních proroků. Svým původem byl předurčen ke kněžské službě v jeruzalémském chrámu. Pán Bůh si ho ale povolal za proroka, a on teď káže daleko od města na poušti. Bylo to něco velmi kuriózního, prorok tohoto typu se v Izraeli neobjevil už po téměř půl tisíciletí! Janovo kázání lidi oslovilo vnitřní pravdivostí a duchovní silou. Mnozí se za ním vydávali ze všech končin Judska, mnozí ho vyvyšovali a považovali za Mesiáše, mnozí ho nenáviděli a proklínali jako fanatika a svůdce lidu. Jan byl pokorný, byl si dobře vědom omezenosti svého pověření. Říkal: Za mnou přichází někdo silnější než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Není žádnou vzácností setkat se s někým, kdo sám sebe považuje za vrchol lidského poznání a zprostředkovatele všeho duchovního bohatství. Naopak jen vzácně se člověk setká s někým, kdo dokáže druhým sloužit v pokoře, kdo dokáže zůstat tím posledním. Jan byl pokorný a přitom pravdivý a velmi otevřený kazatel. Lidé jsou k Janovi jakoby přitahování vnitřní mocí jeho slov. Tam, kde jsou lidé skutečně vnitřně osloveni Božím slovem, tam nelitují námahy a vydají se i na dlouhou cestu.
Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem svatým (Mk 1,8). Jan Křtitel si byl velice jasně vědom rozdílu mezi sebou samým a přicházejícím Mesiášem. Mluvil o jeho velikosti a síle, o jeho důstojnosti. Velice správně také rozpoznával dosah služby své a služby Mesiášovy. Já křtím vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým. Dar Ducha svatého náleží do výlučné pravomoci Boží, je to pouze Boží záležitost. Křest 2
vodou je svěřen Božím služebníkům a je jistě velmi důležitý, protože je svědectvím. Voda ale zůstává symbolem, znamením nového života, duchovní čistoty, atd. Duch, Boží Duch je život sám. Život nemůže dávat člověk.
V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn (Mk 1,9). Tady začíná vlastní evangelium: JEŽÍŠ PŘIŠEL. Bůh přišel v lidském těle, aby zachránil člověka, stvoření, které se dobrovolně stalo Božím nepřítelem. Pán Ježíš přichází po třicetileté skryté, tiché přípravě v městečku Nazaret. Přichází a ztotožňuje se s lidskou rodinou i tím, že se dá pokřtít. Jan křtil Židy a křtil je na odpuštění hříchů. Neznamená to, že by Janův křest smýval hříchy! Jeho kázání volalo k pokání a na znamení pokání potom Jan křtil. Byl vlastně hlasatelem Božích soudů, nikoli smíření. Křest ve jméno Kristovo, nebo ve jméno Boží Trojice, jak se s ním setkáváme dnes, je křtem nového života. Pán Ježíš, na rozdíl od Jana, může hříchy odpustit, může dát nový život. Je ovšem třeba si uvědomit, že Janova služba vystoupením Pána Ježíše nezanikla. I dnes není možné přijmout nový život a odpuštění hříchů bez pokání. Pokání, tedy lítost nad vlastním hříchem a hluboká změna smýšlení jsou branou, kterou se prochází před Kristovu tvář. V našem uvažování nad příběhem života Pána Ježíše Krista užíváme dvojí označení: Ježíš a Kristus. Marek říká v 9. verši: Přišel Ježíš z Nazareta. To je přesné označení. Lidské jméno Spasitele světa znělo Ježíš. Kristus, hebrejsky Mesiáš, to není jméno. To je titul, titul Božského zachránce, toho, kterého Hospodin posílá k záchraně Izraele, jak tomu rozuměli židé. Ve skutečnosti je poslání Mesiáše ještě širší. Přišel, aby zachránil celý svět.
V tom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil“ (Mk 1,10-11). Jan Křtitel Ježíše z Nazareta skutečně pokřtil. Pán Ježíš sice neměl co vyznávat a z čeho činit pokání, ale přesto se nechal pokřtít Janovým křtem pokání. Ztotožnil se tak s lidmi, s lidským údělem. V tu chvíli vidí Ježíš sestupujícího Ducha a slyší Otcův hlas. Marek tuto událost výslovně zmiňuje, aby tak čtenáři poskytl klíč k pochopení probíhajících událostí i celé další historie Ježíšovy služby, která bude následovat. Jde tu o duchovní pověření, o prokázání Boží ruky, která za tím vším stojí. Bylo by omylem se domnívat, že Ježíš z Nazareta přijal Božího Ducha a Boží pověření teprve v tuto chvíli. Dostávali bychom se do příkrého rozporu s jinými biblickými zprávami. Pán Ježíš se z Božího Ducha narodil, přišel na tuto zemi ze své věčné existence dobrovolně a s plným vědomím smyslu svého lidství. V okamžiku křtu nejde o ujištění Ježíšovo, ale o ujištění lidí. I rozhovor mezi Otcem a Synem, mezi Pánem Bohem v nebi a Božím Synem na zemi probíhá jen kvůli lidem, protože Otec a Syn jsou jedno (J 14,10).
A hned ho Duch vyvedl na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a satan ho pokoušel; byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali (Mk 1,12-13). Ježíšův život byl jak dílem záchrany člověka, tak i příkladem pro každý lidský život. Proto prochází i pouští, samotou a pokušením. Jeho pokušení má ovšem i další význam, tady se už dotýkáme jeho vlastního poslání Spasitele. Mnozí v pokušení neobstáli. Adam zklamal. Noé sice vítězně prošel potopou, ale pak i on uboze klopýtl a padl. Viděli jsme selhat Abrahama. I Mojžíš zhřešil - vyvedl sice izraelský lid z Egypta, ale sám do zaslíbené země vstoupit nesměl. Také David uboze selhal. Pán Ježíš byl jiný. Prošel pokušením bez poklesnutí. Nikdy nezhřešil. Proto mohl zemřít za hříchy jiných. Na poušti byl čtyřicet dní a satan ho tam pokoušel, tedy sváděl k hříchu. Marek nerozvádí způsob pokoušení. Jeho pozornost se obrací k jiné pozoruhodnosti oné doby. Ježíš byl mezi dravou zvěří a andělé ho obsluhovali. Ta divoká zvířata jej obklopovala jako svého Stvořitele. Vidíme tady obraz jednak Ježíše-Boha uprostřed jeho díla, jednak Ježíšečlověka, kterému Pán Bůh všechno stvoření poddal. Nezapomeňme, že země i se všemi šelmami byla původně stvořena jako lidský domov, to jen lidský hřích z ní udělal bojiště. Na poušti tedy vidíme divou zvěř poddanou člověku Ježíši. Vidíme ji po boku andělských bytostí v jeho službách. 3
Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží“ (Mk 1,14-15). Ježíš přichází do Galileje z pouště, stejně jako před ním Jan Křtitel. Navazuje na jeho službu a dovádí ji dál. Začíná kázat evangelium, dobrou zprávu o záchraně člověka. Mluví podobnými slovy jako před ním Jan: Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu. Matouš ve své zprávě o Kristově životě použil výrazu „království nebeské“. Marek mluví o království Božím. Nebeské království je Boží panství nad zemí; království Boží zahrnuje celý vesmír včetně této země. Království nebeské znamená kralování nebes nad zemí, království Boží zdůrazňuje Boží absolutní vyvýšenost. Čiňte pokání a věřte evangeliu! První Ježíšova slova zněla stejně, jako kázání Janovo. Přece ale tady rozpoznáváme určitý rozdíl. Jan Křtitel, podle záznamu Matoušova kázal: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské (Mt 3,2; 4,17). Byla to výzva k zastavení v běhu špatným směrem. Pán Ježíš začíná shodně, ale přidává radu, jak pokračovat dál. Poznat a uznat svoji chybnou dráhu je důležitý předpoklad, ale sám o sobě ještě není řešením. Jan toto řešení ještě neměl, Pán Ježíš ho už může nabídnout. Tím řešením je on sám. Pro každého člověka se nabízí nové východisko věřit nabízené Boží milosti, přijmout vírou Ježíše jako Mesiáše. Dnes se často toto novozákonní poselství předkládá naruby, totiž že na první místo dáváme víru, pak teprve pokání. Když se s vírou obracíte ke Kristu, tak se ve skutečnosti OD něčeho stávajícího odvracíte, a toto „odvrácení se OD“ - je pokání. Jestliže tento obrat OD něčeho nenastal, pak samozřejmě nemohlo nastat ani obrácení se KE Kristu. Pokání je nezbytným předpokladem víry. Tak tomu bylo za časů pozemského života Pána Ježíše Krista, tak je tomu i dnes. Marek je ve svém popisu událostí počátku Kristovy služby velice stručný. Všechno má úžasný spád, jednotlivé obrazy následují v rychlém sledu za sebou. Je těžko odhadnout, jaký byl skutečný historický průběh těchto dějů. Evangelistovi ale jde o zachycení podstaty událostí, ne o jejich vnější popis. Z rozdílů mezi jednotlivými evangelii můžeme vyčíst Boží záměr přiblížit zprávu o Pánu Ježíši různým typům čtenářů: Matouš píše Židům, hluboce nábožensky založeným lidem. Lukáš se obrací na přemýšlivé čtenáře, na lidi rozumu. Janovo evangelium je určeno lidem nešťastným, potřebujícím potěšení a podepření. Markovo poselství bylo napsáno pro Římany, to byli muži činu. Měli moc a ovládali svět. Nezdržovali se příliš rozvláčnými řečmi. Zajímala je podstata. Pán Bůh jako inspirátor a režisér evangelia tyto rozdíly respektuje a vychází různým lidským typům vstříc. Záleží mu na dobrém přijetí evangelijní zprávy.
Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ Ihned opustili sítě a šli za ním. O něco dále uviděl Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana; ti byli na lodi a spravovali sítě. Hned je povolal. A zanechali na lodi svého otce Zebedea s pomocníky a šli za ním (Mk 1,16-20). Povolání učedníků nebylo jednorázovou záležitostí. Evangelisté nám o tom podávají zprávy poměrně kusé, ale přesto jsme schopni na jejich základě zkonstruovat pravděpodobný průběh seznamování prvních apoštolů s Pánem Ježíšem Kristem. Poprvé se Pán Ježíš s těmito muži potkal u Jordánu cestou k Jeruzalému. Patřili tehdy do okruhu učedníků Jana Křtitele. Zaujaly je Janovy výroky o tomto příchozím z Nazareta a zajímalo je, kdo to vlastně je a jak žije. Pán Ježíš je pozval k sobě, otevřel jim své soukromí. Navštívili ho, ale pak se zase vrátili ke svému rybaření na Galilejském jezeře. O tomto setkání vypráví evangelista Jan (J 1,35-51). Podruhé se potkali na břehu Galilejského jezera. Tam ti čtyři (Petr, Ondřej, Jakub a Jan) žili, tam pracovali a vydělávali si na své živobytí rybařením. Toto setkání popisuje podrobněji Lukáš než Marek (Lk 5,1-11). Nyní jsou už čtyři rybáři vybídnuti k následování nazaretského proroka, jak se Pánu Ježíši tehdy říkalo. Mají se stát „rybáři lidí“. Poslechnou, opouští všechno a jdou za ním. V jejich rozhodování jistě sehrálo významnou úlohu všechno, co do té doby viděli 4
a slyšeli. Byli ovlivněni Janem Křtitelem, své stopy na nich zanechalo předcházející setkání s Pánem Ježíšem i události druhého setkání, o kterých mluví Lukáš (kázání, lov ryb), ale rozhodující byla bezpochyby moc Ježíšova slova.
Když přišli do Kafarnaum, hned v sobotu šel do synagógy a učil. I žasli nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci (Mk 1,21-22). Pán Ježíš v sobotu chodil do synagógy. Evangelista Lukáš zaznamenal, že to bylo jeho obyčejem (Lk 4,16). Pro skutečně věřícího člověka je život se společenstvím církve vnitřní potřebou, životní nutností, protože církev je tělem Kristovým (1K 12,27). Známe ale své možnosti, svou častou únavu i pohodlnost. Leckdy se stane, že vědomí potřeby zeslábne, je přehlušeno mnoha jinými záležitostmi. Pak by měl nastoupit zvyk. Nechce se mi, ale půjdu. Vždycky chodím. Tak se dostanu pod vliv Božího slova, které mi pomůže překonat únavu i slabost a pokušení a začít znovu. Když shromáždění Židé naslouchají Ježíšovým slovům, žasnou. Rozpoznávají moc, která čiší z jeho řeči. To bylo něco jiného, než učení zákoníků. Ti Boží slovo nepředkládali jako osvobozující řeč svrchovaného vládce, ale jako hrozící výstrahy nebeského policajta.
V jejich synagóze byl právě člověk, posedlý nečistým duchem. Ten vykřikl: „Co je ti do nás Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi Svatý Boží.“ Ale Ježíš mu pohrozil: „Umlkni a vyjdi z něho!“ Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a jeden druhého se ptali: „Co to je? Nové učení plné moci i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho.“ A pověst o něm se rychle roznesla všude po celé galilejské krajině (Mk 1,23-28). Je zvláštní, že Marek vůbec nezmiňuje první zázračný čin Pána Ježíše. Podle Janova evangelia víme, že první div učinil Ježíš na svatbě v Galilejské Káně (J 2,11). Snad Markovi záleželo na tom, aby jako první Kristův čin uvedl zásah do duchovní oblasti. Prokazuje tím hned na počátku Ježíšovo božství, protože jenom Bůh sám dokáže udělat něco takového. Jeho „učení v moci“, kterou všichni rozpoznali, provázely i mocné činy, které se někdy děly i před očima všech. Poprvé se tady také setkáváme se skutečností, že Pán Ježíš nerespektoval sobotu podle tehdejších židovských představ. Izraelští vůdcové přesunuli v průběhu staletí důraz příkazu Desatera do zcela formální oblasti a z Božího důrazu na práci a Boží svrchovanost udělali především zákaz sobotní činnosti. Pán Ježíš v sobotu uzdravoval. Když se nad tím Židé pozastavovali, říkal: Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji (J 5,17). Jeho pracovní den neměl pouhých osm hodin a neměl předem vymezený čas odpočinku. Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele (Ž 121,4). Šlo mu vždycky o prospěch lidí. Zázrak uzdravení posedlého člověka vidělo mnoho lidí. Logickým důsledkem jejich prožitku by snad bylo pochopení Božského původu Pána Ježíše. Takové pochopení by nutně mělo vést k nějakému rozhodnutí, k nějakému činu. Vždyť tady jde o poznání, že se setkali s živým Bohem! Kdo jiný má takovou moc. Jejich oči ale zůstávají zavřené. Místo setkání s novou skutečností vidí jen nové učení a místo rozhodného činu se po kraji šíří jen klevety. Ne nový osobní postoj, ale vzrušené šeptání. Jakoby už tehdy v Galileji žila kultura pavlačových domů. Zájem, ale jen v rámci zvědavosti. Jakmile by mělo dojít k osobní konfrontaci, k vyslovení Božského nároku na člověka, k požadavku změny myšlení i života, člověk couvá. Jediným důsledkem Ježíšova divu zázračného uzdravení byla šířící se pověst.
Když vyšel ze synagógy, vstoupil s Jakubem a Janem do domu Šimonova a Ondřejova. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Horečka ji opustila a ona je obsluhovala. Když nastal večer a slunce zapadalo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných rozličnými neduhy a mnoho zlých duchů vyhnal. A nedovoloval zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je (Mk 1,29-34). Činnost Pána Ježíše se neomezovala jen na okruh synagógy. Stejnou pomoc jako posedlému člověku poskytl i matce Petrovy manželky, která ležela doma s horečkou. Měl a má moc nad celým stvořením. 5
Zatímco svědkové dopoledního uzdravení posedlého pouze šířili informaci, mnozí, kteří se o zázraku dozvěděli, nyní přicházejí. To už je lepší postoj. Nejen slova, ale i čin. A tak je večer u Petrových dveří celé město. Pán Ježíš neodmítá pomoc. Používá své moci a uzdravuje. Zlým duchům nedovoluje mluvit. Znali ho, vždyť démoni dobře znají celý duchovní svět. Mohli by před celým shromážděným zástupem prokázat Ježíšovo božství. On o to nestojí. I když ďábel říká pravdu, je to zlé, protože jsou to ďábelská slova.
Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil (Mk 1,35). Můžeme se ptát: potřeboval modlitbu, když byl Bohem? To v modlitbě mluvil sám se sebou? Pán Ježíš prožíval lidský život se vším všudy. Jsou určité věci, kterým nerozumíme a nebudeme rozumět. Můžeme ale docela dobře chápat, že se jako člověk i modlil. Přemýšlejme o našem vlastním životě. Jaké místo v něm má modlitba? Kolik času věnujeme samotě s Bohem? Ceníme si více Pána Boha nebo vlastního spánku? Teď vůbec nemluvím proti odpočinku. Máme v Markově evangeliu zaznamenáno, že Pán Ježíš vyzýval své učedníku k odpočívání, protože byli hodně unavení (Mk 6,13). Pán Ježíš zná naše možnosti a ví o naší potřebě odpočinku. Zná ale i cenu modlitby. Ani bez odpočinku ani bez modlitby křesťan nemůže zdravě žít. Pro obojí je třeba vyhradit místo v denním rozvrhu.
Šimon a jeho druhové se pustili za ním. Když ho nalezli, řekli mu: „Všichni tě hledají.“ Řekne jim: „Pojďte jinam do okolních městeček, abych i tam kázal, neboť proto jsem vyšel.“ A tak šel, kázal v jejich synagógách po celé Galileji a vyháněl zlé duchy (Mk 1,36-39). Šimon a jeho přátelé šli Ježíše hledat. Záleželo jim na tom, aby ho neztratili. Když ho našli, upozorňují jej na jeho rychle vyrostlou popularitu: „Všichni tě hledají.“ Pán Ježíš jejich výzvu neodmítá. Naopak, vyzývá je k následování: „Pojďte“. Vyslovuje svůj souhlas s jejich pohledem. Chválí jejich aktivitu. Nechce mít pasivní učedníky. Kdyby jen seděli doma a přemýšleli o tom, co viděli, zůstali by sami s mrtvým učením. Samo učení ale nikoho nespasí. Je jistě třeba snažit se porozumět, je třeba studovat, je třeba hledat v Písmu, ale to samo o sobě zůstane prázdné, jestli nebudou následovat rozhodnutí a pak i činy. Víra bez skutků je mrtvá, píše apoštol Jakub (Jk 2,17). To podstatné ovšem nenajdeme ani v jakémkoli činu! Kdyby se Šimon se svými přáteli rozhodli vyrazit do okolí vyprávět o tom, co prožili, mohlo by to některým lidem pomoci najít Krista, ale velkou cenu by to nemělo. Oni udělali to nejlepší, co mohli: šli hledat Pána Ježíše. To je nejlepší odpověď na setkání s ním. Jedině v jeho blízkosti je naděje pro budoucnost i záruka smysluplnosti lidského života.
Přijde k němu malomocný a na kolenou ho prosí: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ (Mk 1,40-41). Tentokrát jde o malomocenství. Ze třetí knihy Mojžíšovy je zřejmé, že i když lepra nebyla nemocí zásadně nevyléčitelnou, mohla být smrtelná. Dostat malomocenství byla vždycky tragedie (Lv 13,42-46); tato choroba svou oběť znetvořila, zmrzačila, znemožnila ji přístup do společnosti a do duchovního společenství náboženské obce v synagóze. Lepra byla nemoc, která jakoby se stavěla mezi nemocného a Pána Boha. Malomocného člověka se nikdo z Židů nikdy nedotkl. Dotyk malomocného jednak hrozil nákazou, jednak kulticky znečišťoval. Ubožák už mnoho let nezažil něčí dotyk. Samozřejmě, ani on si nemohl dovolit na někoho sáhnout. Teď ale přichází Pán Ježíš, tohoto člověka se dotýká a očišťuje ho!
A hned se jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn. Ježíš mu pohrozil, poslal jej ihned pryč a nařídil mu: „Ne abys někomu něco říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal jim na svědectví.“ On však odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. A chodili k němu odevšad (Mk 1,42-45). 6
Pán Ježíš se dotýká nemocného člověka, říká „Chci, buď čist“ a malomocenství mizí. I my jsme byli znečištěni hříchem a neschopní kontaktu se svatým Bohem. Když přišel Pán Ježíš, když jsme před ním klesli na kolena a prosili ho o pomoc, o odpuštění, bariéra hříchu mizí. Pán Ježíš sice nemocného člověka dokonale očistil, ale protože Pán Bůh je vždycky Bohem pořádku, posílá ho ke knězi. Pán Ježíš nechtěl, aby uzdravený malomocný o svém uzdravení komukoliv vyprávěl. Nechtěl, aby k němu přicházeli lidé hledající senzaci. Současná doba je plná pozvánek k zázračným jevům. Plakáty slibují uzdravení ve jménu Pána Ježíše Krista. To je přesně to, co Pán Ježíš nikdy nechtěl. On nabízel především hluboké duchovní hodnoty. Zástupům vyčítal: Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se. Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný (J 6,26-27a).
7
8
