S tručná
historie států
Uruguay Michal Zourek
Nakladatelství Libri Praha 2015
Vydáno v rámci koedičního projektu nakladatelství Libri a Metropolitan University Prague Press. Kniha byla vydána v rámci vědecko ‑výzkumného záměru MUP 2015 „Iberoamerické centrum MUP“ financovaného z Institucionální podpory na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace v roce 2015.
Recenzovali: Prof. PhDr. Josef Opatrý, CSc. Doc. PhDr. František Stellner, Ph. D.
© Michal Zourek, 2015 © Libri, 2015 ISBN 978-80-7277-543-9
Obsah Úvod................................................................................................................ 7 Od indiánů k nezávislému státu..........................................................10 Domorodé obyvatelstvo a jeho odkaz.......................................10 Počátky kolonizace............................................................................12 Souboj dvou přístavů a krize španělského impéria...............15 Boj za nezávislost...............................................................................16 Uruguay v 19. století...............................................................................21 Nestabilita a anarchie.......................................................................21 Počátky modernizace.......................................................................26 Občanské války a nové výzvy........................................................32 Literatura 19. století..........................................................................35 „Demokracie a prosperita“....................................................................37 Velký reformátor.................................................................................37 Nová ústava.........................................................................................41 „Zlatá“ dvacátá léta...........................................................................43 Úspěchy fotbalové reprezentace.................................................47 Kultura první poloviny 20. století.................................................49 Krize, sláva, pád.........................................................................................52 Hospodářská krize a omezení demokracie...............................52 Období „tlustých krav“.....................................................................56 Blancos u moci....................................................................................62 Tupamaros na scéně.........................................................................64 Období diktatury...............................................................................70 Od návratu demokracie po vládu levice..........................................78 Přechod k demokracii a období reforem...................................78 Uruguay ve 21. století.......................................................................82 Kulturní scéna od druhé poloviny 20. století po současnost.....88 Česko‑uruguayské vztahy.....................................................................94 Encyklopedické heslo...........................................................................100 Základní informace pro turisty..........................................................103 Zastupitelské úřady.........................................................................105 Důležitá telefonní čísla...................................................................105 Web.......................................................................................................105 Jazyková první pomoc..........................................................................106 Nejdůležitější slova a fráze...........................................................106 Výslovnost..........................................................................................106 Přehled prezidentů Uruguaye...........................................................107 5
Úvod
Uruguayská východní republika, jak zní oficiální název státu, je svou rozlohou i počtem obyvatel vůbec nejmenší španělsky mluvící zemí Jižní Ameriky. Jejími sousedy jsou naopak dva největší státy kontinentu Brazílie a Argentina. V rámci regionu představuje Uruguay politicky stabilní a ekonomicky vyspělou zemi se silnou střední třídou. Navzdory velikosti není meziná‑ rodní postavení země rozhodně zanedbatelné, což dokládá skutečnost, že metropole Montevideo je sídlem významných organizací Mercosur a ALADI. Uruguayská vláda v nedávných letech dosáhla několika pozitivních ekonomických výsledků a zároveň vzbudil pozornost její přístup k problematice potratů, sňatků homosexuálů a legalizace marihuany. Uruguay se tak pro ostatní země stává inspirací a alternativou. Jméno státu je odvozeno od stejnojmenné řeky, která na západě vytváří přirozenou hranici s Argentinou. Samotné slo‑ vo Uruguay pochází z indiánského jazyka guaraní a v češtině označuje „řeku ptáků“ (URU pták, GUA místo, Y voda). S ohle‑ dem na název si lidé zemi často pletou s Paraguayí. Uruguay má ale jednoznačně nejblíže k sousední Argentině, se kterou ji pojí silné kulturní a historické pouto. Cílem bojovníků proti španěl‑ ské koloniální nadvládě ostatně nebyl vznik samostatného stá‑ tu, nýbrž integrace do svazku laplatských provincií, tj. budoucí Argentinské republiky. Uruguayci ve snaze rozlišit charaktery obou národů o sobě v nadsázce prohlašují, že jsou Argentinci bez pocitu nadřazenosti. Jejich sousedé jim zase oponují, že oni jsou Uruguayci bez pocitu méněcennosti. Na vytvoření nezávislého státu měli jeho budoucí obyvatelé jen velmi omezený vliv. Jednalo se především o výsledek diplo‑ matických jednání, která měla za cíl zabránit Argentině a Bra‑ zílii v jejich snahách o kontrolu nad strategicky významnou oblastí při ústí řeky Río de la Plata. V 19. století byla Uruguay nestabilní, válkami rozvrácenou zemí s občany postrádajícími národní uvědomění. Na počátku 20. století však Uruguay na‑ stoupila na cestu zásadních reforem, které z ní záhy učinily de‑ mokratickou a prosperující zemi. První polovinu minulého sto‑ 7
letí dodnes Uruguayci považují za nejlepší období národních dějin. Země sama sebe hrdě označovala za Švýcarsko Latinské Ameriky a fotbalová reprezentace vydobyla několik titulů olympijských a světových šampionů. Ve druhé polovině století se ale dostavilo vystřízlivění. Vážná politická a ekonomická kri‑ ze vyvrcholila v sedmdesátých letech ustavením diktátorského režimu, který ve snaze o eliminaci levicové hrozby neváhal při‑ stoupit k porušování občanských práv a svobod. Boj proti vnitř‑ nímu nepříteli měl v malé zemi, která se tradičně vyznačovala silným pocitem sounáležitosti a spřízněnosti, poněkud bizarní průběh. Nebylo nic zvláštního na tom, když byl gerilový bojov‑ ník synem bývalého pravicového poslance nebo když oběť mu‑ čení byla neteří mučitele. Tato kniha věnovaná pozoruhodným a dramatickým ději‑ nám malého jihoamerického státu navazuje na předešlé prá‑ ce českých autorů o uruguayské problematice. Zájem o tuto zemi je reflektován na stránkách cestopisů již od dvacátých let 20. století.1 Několik příspěvků je věnováno problematice československo‑uruguayských vztahů.2 V posledních letech pak můžeme v českém prostředí sledovat zvýšený zájem o studium politologických aspektů současné Uruguaye.3 První práce, která se snažila přiblížit čtenářům historický a zejména ekonomický vývoj Uruguaye s důrazem na tehdejší aktuální si‑ tuaci, vyšla roku 1976 v edici Institutu zahraničního obchodu.4 1 ČECH‑VYŠATA, František: V žáru pamp (Patnáct let v Jižní Americe I., II., III.). Praha: Kvasnička a Hampl, 1927. ERBEN, Josef Ladislav: Po stopách dobyvatelů, osvoboditelů a diktátorů, cesty jihoamerickým zemědílem. Praha: Československá grafická Unie, 1937. ELSTNER, František Alexander: Tango argentino, dobrodružství dlouhé 36.000 kilometrů, které prožili don Francisco a dva gringos v zemi argentinské. Praha: Julius Albert, 1942. HANZELKA, Jiří, ZIKMUND, Miroslav: Tam za řekou je Argentina. Praha: Orbis, 1956. 2 ZOUREK, Michal: Checoslovaquia y el Cono Sur 1945–1989. Relaciones políticas, económicas y culturales durante la Guerra Fría. Praha: Karolinum, 2015, s. 234–297. JŮN, Libor: Československo‑uruguayská obchodní jednání v letech 1946–1948. Časopis Národního muzea – řada historická, 163, 1–2, 1994, s. 61–67. SOROKÁČ, Michal: Z dejin slovanských vysťahovalcov v Uruguaji. Slovanský přehled, 41, 6, 1955, s. 217–218. 3 Srov. PETŘÍČEK, Martin: Uruguay. In: Politické systémy Latinské Ameriky. Praha: Oeconomica, 2010, s. 321–350. 4 RADOVAN, Jaroslav, PÁTEK, Daniel et al.: Uruguay a Paraguay. Praha: Institut zahraničního obchodu, 1976.
8
V roce 1999 (reedice 2002, 2012) Nakladatelství Lidové noviny publikovalo rozsáhlou a velmi kvalitní práci Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile z pera historika a hispanisty Jiřího Chalupy.5 Námi předkládaná práce na jedné straně přináší nejaktuálnější údaje, na straně druhé se pak věnuje řadě aspektů politického a kulturního života země, kterým doposud nebyla v českém prostředí věnována pozornost.
5 CHALUPA, Jiří: Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999.
9
Od indiánů k nezávislému státu
Domorodé obyvatelstvo a jeho odkaz Na území budoucí Uruguaye se první lidé usadili přibližně před 11 000 lety. Osídlení bylo velmi řídké. Počet obyvatel v době příchodu Španělů na počátku 16. století pravděpodobně ne‑ přesáhl 5 000.6 První domorodce, s nimiž se Evropané setkali, představovali Charrúové. Jejich kulturní úroveň byla ve srovná‑ ní s jinými latinskoamerickými indiány velmi nízká. V zásadě od‑ povídala paleolitickým lovcům a sběračům. Území dále obývaly příbuzné kmeny Guenoa‑Minuan, Chaná‑Timbú‑Begua, Bohanes, Querandíes, Yaros a Martindanes. Kolem roku 1300 do oblasti ze severu připlouvají Guaraniové. Oproti Charrúům byli kultur‑ ně vyspělejší, znali základy zemědělství a keramiky a v mnoha ohledech původní obyvatele ovlivnili. Po příchodu Evropanů se Guaraniové dokázali novým podmínkám podstatně lépe přizpůsobit. Prostřednictvím jezuitů přijali křesťanství a stali se významnou pracovní silou. Jezuitské misie zakládané od počát‑ ku 17. století se z horního toku řeky Paraná brzy rozšířily až za východní břeh řeky Uruguay. Charrúové naproti tomu pro kolonisty představovali per‑ manentní hrozbu. Jednalo se o schopné válečníky, kteří kladli Evropanům nemalý odpor a jejichž nájezdy byly velmi obáva‑ né. Na rozdíl od revizionistických idealizací posledních let byli Charrúové v dokumentech koloniálního období popisováni jako nechutní a špinaví divoši. Jejich odpor ke křesťanství vedl k tomu, že roku 1700 vyhlásili Španělé spolu s jezuity těmto „indiánským bezvěrcům“ válku. Na bojištích ale proti sobě stálo především indiánské obyvatelstvo. Jak dokládají historic‑ ké prameny, roku 1702 se v bitvě u řeky Yí utkalo 800 Charrúů, 200 Minuanů a několik desítek Yarů, na straně druhé bylo při‑ bližně 2 000 Guaraniů, kterým v zádech stálo dalších 500 Špa‑ K problematice indiánských obyvatel Uruguaye např. PI HUGARTE, Renzo: Indios del Uruguay. Montevideo, E.B.O., 1993. MARUCA SOSA, Rodolfo: La Nación Charrúa. Editorial Ex Libris, 1957. BRACCO, Diego: Charrúas, Guenoas y Guaraníes. Montevideo: Linardi y Risso, Libreria, 2004.
6
10
nělů. Po pětidenní krvavé bitvě slavila triumf křesťanská vojska. Pro domorodce se ale jednalo o Pyrrhovo vítězství. V boji zahy‑ nulo na 1500 Guaraniů a na straně poražených oběti čítaly dal‑ ších 500 indiánů. Válka trvala dlouhých 15 let a kromě úbytku domorodého obyvatelstva vyvolala mezi jednotlivými kmeny silnou nevraživost. Guaraniové postupně získávali nad Charrúy početní převa‑ hu. Podle registru z roku 1816 bylo na východním břehu řeky Uruguay nejpoužívanějším jazykem guaraní, následované špa‑ nělštinou, charrúa a portugalštinou. Ač indiáni tvořili výraznou součást osvoboditelských armád, po vyhlášení nezávislé Uru‑ guaye je stihl tragický osud. Dne 11. dubna 1831 vojska prezi‑ denta Fructuosa Rivery u Salsipuedes krvavě potlačila vzpouru Charrúů. Muži byli vyvražděni, ženy a děti poslány do otroctví. „Poslední Charrúové“, jedna žena a tři muži, byli odvezeni do Francie, kde se stali objektem výzkumu tamních vědců. Násled‑ ně byli prodáni a vystavováni během cirkusových představení. Charrúové tak již ve 30. letech 19. století prakticky vymizeli. V Uruguayi sice nadále žil nemalý počet Guaraniů, v oficiál‑ ní prezentaci nezávislého státu ale pro indiány nebylo místo. Mýtus o neexistenci původního obyvatelstva doznal vrcholu v první třetině 20. století. Uruguayská vláda byla tehdy ovládána představami o výjimečném národě, jehož hodnoty, na rozdíl od jiných latinskoamerických zemí, nebyly narušeny přítom‑ ností indiánského etnika. Vědecký zájem o studium indiánské problematiky se objevil teprve ve druhé polovině 20. století a v sedmdesátých letech se začaly realizovat první archeolo‑ gické výzkumy. Od osmdesátých a zejména pak od devade‑ sátých let, v souvislosti s oslavami pětistého výročí objevení Ameriky, můžeme sledovat nový trend. Uruguayská společnost začala zažívat pocit viny a cítila potřebu zaplnit ve své národní identitě prázdné místo.7 Kromě domorodých obyvatel začala být zvýšená pozornost věnována také černošské populaci. Na přelomu tisíciletí vzniklo několik polemických prací, v nichž se vliv indiánů, hlavně Charrúů, na historickém utváření uruguay‑ ského národa záměrně přeceňuje. Nedávné výzkumy nicméně jasně ukázaly, že velké množství uruguayské populace má in‑ 7 PORZECANSKI, Teresa: Nuevos imaginarios de la identidad uruguaya: neoindigenismo y ejemplaridad. In: CAETANO, Gerardo (director), 20 años de democracia. Uruguay. 2005–1985. Miradas múltiples. Montevideo: Taurus, 2005, s. 407–426.
11
diánské předky.8 Mýtus o europoidní uruguayské rase tak byl definitivně vyvrácen. Na druhé straně je nutné poznamenat, že samotní obyvatelé se ke svým indiánským kořenům nehlásí. Indiáni zanechali v Uruguayi poměrně malý kulturní odkaz. Kromě některých tradic, které jsou dodnes přítomné na uruguay‑ ském venkově, je třeba zmínit konzumaci oblíbeného maté. Jedná se o hořký a velmi zdravý nápoj podobný čaji, který je připravován z listů rostliny yerba maté (cesmína paraguay‑ ská), jež mu dala jméno. Tradičně se podává ve stejnojmenné nádobě z vydlabané tykve a usrkává se trubičkou, původně z bambusu, zvanou bombilla. Do nádoby se postupně dopl‑ ňuje horká voda. Původně se jednalo o tradiční nápoj Guara‑ niů. V 17. století objevili jeho blahodárné účinky jezuité, kteří z yerby učinili významný obchodní artikl, a popularita maté se tak rozšířila z Paraguaye do okolních oblastí. Dnes je nápoj ne‑ dílnou součástí stravování v Argentině, Uruguayi a Paraguayi, ale setkáme se s ním také v jižní Brazílii a v některých oblastech Chile.9 Významný je rovněž jazykový odkaz indiánů. Z jazyka guaraní pochází obrovské množství geografických jmen. Mů‑ žeme uvést např. řeku Paraná, města Tacuarembó či Paysandú, ale třeba i samotný název státu.
Počátky kolonizace Počátky snažení Evropanů o kolonizaci laplatské oblasti saha‑ jí do roku 1516 a jsou spojeny se španělskou expedicí, kterou vedl Juan Díaz de Solís. Ve snaze objevit průliv spojující oba oceány se výprava vydala do mohutné delty, kterou označila jako Mar Dulce (Sladké moře), a následně doplula na ostrov, jež podle jednoho z mrtvých námořníků pojmenovala ostrovem Martína Garcíi (Isla de Martín García). Po vylodění v oblasti dnešního města Colonia del Sacramento byli Solís a část jeho mužů napadeni indiány, pravděpodobně příslušníky kmene Charrúa, kteří šokované Španěly ugrilovali a snědli. Na kapitá‑ novu počest nesla delta v následujících letech jeho jméno. Slavná španělská expedice, kterou vedl portugalský moře‑ plavec Fernão de Magalhães, k břehům dnešní Uruguaye dora‑ 8 PADRÓN FAVRE, Oscar: Sangre Indígena en el Uruguay. Montevideo, 1986. 9 V Uruguayi je podávána yerba z jižní Brazílie, která se oproti argentinské liší tím, že je drcena na menší kousky, téměř prach.
12
zila v roce 1520. Podle jedné z verzí o původu jména budoucí metropole jeden z námořníků při pohledu na kopec zvolal: „Monte vide eu“ (Viděl jsem horu). O šest let později byla do re‑ gionu vyslána další španělská výprava vedená benátským mo‑ řeplavcem Sabastiánem Cabotem. Pod vlivem zpráv o velkém bohatství ve vnitrozemí kontinentu dal řece doposud nazývané Solís jméno Río de la Plata (Stříbrná řeka), označení, které se užívá do dnešních dnů. Roku 1527 na soutoku řek Paraná a Car‑ carañá zakládá Caboto první španělskou osadu v oblasti nazva‑ nou Sancti Spiritus. Ta byla o dva roky později indiány vypálena a většina jejích obránců pobita. První guvernér oblasti Río de la Plata, Pedro de Mendoza, založil roku 1536 město nazvané Buenos Aires (Dobré povětří). Fundace budoucí argentinské metropole narazila na odpor pampských indiánů, kteří sídlo ohrožovali permanentními ná‑ jezdy. Již v roce 1541 bylo město zcela pusté. K druhému za‑ ložení Buenos Aires, tentokráte výrazně úspěšnějšímu, došlo roku 1581 zásluhou guvernéra Juana de Garaye. Laplatská ob‑ last byla nicméně po celé 16. a 17. století nejzaostalejším kra‑ jem hispánské Ameriky. Centrum regionu leželo severněji v pa‑ raguayském Asunciónu. Ten mohl těžit ze strategicky výhodné polohy na cestě do Limy, hlavního města místokrálovství Peru zřízeného roku 1542, pod jehož správu spadala celá španělská Jižní Amerika. Byla‑li La Plata pustým regionem bez nerostných surovin, pak levý břeh řeky Uruguay představoval skutečný konec světa. Španělé ho zpočátku označovali za tierra sin ningún provecho (země bez žádného užitku), od 17. století se pak začíná užívat název Banda Oriental (Východní břeh). Pojmenování ale nemělo formální charakter, neboť se nikdy nejednalo o oficiální admi‑ nistrativní jednotku. Zároveň je třeba vzít v potaz, že Banda Oriental označovala území o rozloze podstatně větší, než od‑ povídá dnešní Uruguayi. Oblast sahala dále na severovýchod až k řece Ibicuí, jež dnes protéká brazilským státem Río Grande do Sul. Výrazný mezník ve vývoji Bandy Oriental představuje rok 1611. Zásluhou guvernéra z Asunciónu Hernanda Ariase de Saavedry (Hernandariase) se sem v této době dostává první hovězí do‑ bytek, čímž byly položeny základy dalšího ekonomického a so‑ ciálního směřování regionu. Skotu se na rozlehlých travnatých pláních v mírném podnebí a s dostatkem vody mimořádně 13
dařilo. Tvrzení, že krávy a koně předběhli při kolonizaci Uru‑ guaye člověka, rozhodně není pouhou nadsázkou. Osídlování zde probíhalo velmi pomalu a mělo neorganizovaný charak‑ ter. Typickými obyvateli nekonečných pamp se vedle indiánů postupně stávali kočovní, individualističtí a zpupní gaučové. Jejich specifický životní styl se stal charakteristickým rysem la‑ platské společnosti až do druhé poloviny 19. století. Gaučové nebyli svázáni pracovním režimem, ale žili jednoduše z toho, co jim nabídla příroda. Často se při tom jako pytláci pohybovali za hranou zákona. Ač jim pozdější literatura přisuzuje některé romantické prvky, jejich život byl velmi tvrdý. Pro ně tolik typická pýcha vycházela zejména z jejich soběstačnosti. Neuznávali au‑ tority a naopak vyzdvihovali rovnost. Liknavost Madridu při kolonizaci Bandy Oriental nabízela poměrně široký manévrovací prostor pro Portugalce. Byli to právě oni, kdo v lednu roku 1680 založil vůbec první město na území budoucí Uruguaye, nazvané Colonia del Sacramento. Nejzápadnější výspa portugalské moci, v těsné blízkosti Buenos Aires, se v následujícím století stala příčinou mnoha konfliktů. Až do roku 1777, kdy se Colonia na základě míru ze San Ildefonsa definitivně dostala do španělských rukou, hrál přístav důležitou úlohu při pronikání britského zboží a podrývání španělského obchodního monopolu. Za zmínku rovněž stojí, že prostřednic‑ tvím portugalského přístavu se do oblasti dostaly první ovce.10 Byly to právě snahy Portugalců o rozšíření svého vlivu do oblasti Río de la Plata, které iniciovaly zájem Španělů o doposud přehlíženou Bandu Oriental. Roku 1726 založil Bruno Mauricio de Zabala, španělský guvernér z Buenos Aires, na místech hluboké a chráněné zátoky vojenské opevnění pojmenované San José. Do oblasti brzy dorazilo několik desítek rodin z Kanárských os‑ trovů a již roku 1730 tak původní pevnost dostala statut města nazvaného San Felipe y Santiago de Montevideo. V padesátých letech byla vytvořena funkce montevidejského guvernéra, a město tak již nebylo administrativně závislé na Buenos Aires. První guvernér Montevidea José Joaquín de Viana nechal vybu‑ dovat hradby a z přístavu učinil prakticky nedobytnou pevnost. Brzy se zde usadili bohatí statkáři, kteří začali obchodovat s otroky a produkty dobytkářství. Zatímco doposud byly tak‑ řka výhradním exportním artiklem kůže, od konce 18. století se MAIZTEGUI CASAS, Lincoln R. : Orientales. Una historia política del Uruguay, svazek I. Montevideo: Planeta, 2005, s. 25–26.
10
14
díky zakládání prvních solíren (saladeros) zvýšil význam hově‑ zího masa. Možnost jeho exportu znamenala zásadní proměnu ve způsobu chovu, kde začal být kladen důraz hlavně na dobře živené krávy.
Souboj dvou přístavů a krize španělského impéria Montevideo, původně založené jako geostrategický spojenec, se po odražení portugalské hrozby začalo stále více projevo‑ vat jako nebezpečný konkurent Buenos Aires. Nic na tom ne‑ změnilo ani zřízení místokrálovství La Plata v roce 1776. Nový administrativní celek, jenž vznikl rozdělením místokrálovství Peru, zahrnoval území dnešní Argentiny, Uruguaye, Paraguaye, Bolívie, část jižní Brazílie a severního Chile, přičemž jeho hlavním městem se stalo Buenos Aires. Obchodníci z nově ustavené met‑ ropole se pochopitelně odmítali smířit se skutečností, že se na protilehlém břehu dynamicky rozvíjí nový přístav aspirující na kontrolování oblasti laplatské delty. Spor vyvrcholil po roce 1778, kdy Španělsko vydalo nařízení o svobodném obchodu. V roce 1791, ač politicky podřízené Buenos Aires, získalo Montevideo jako jediný přístav místokrálovství výsadní právo na obchod s otroky. Právě v této době se do oblasti dostává černošská po‑ pulace, jež dnes tvoří důležitou složku uruguayské společnosti. Nevraživost mezi oběma přístavy měla do budoucna váž‑ né geopolitické důsledky. V příštích letech laplatské provincie vkládaly do Montevidea své naděje na omezení centrální moci Buenos Aires a vzájemná rivalita hrála v konečném důsledku důležitou úlohu i při vzniku nezávislé Uruguaye. Do nového století vstoupilo Montevideo jako velmi prosperující město, jehož výraznou součást tvořili přistěhovalci, zejména Španělé. Roku 1805 dosáhl počet jeho obyvatel 14 000, od roku 1769 se navýšil téměř šestkrát. Populace na území dnešní Uruguaye na počátku 19. století dosahovala přibližně 50 000. Navzdory limi‑ tovaným ekonomickým i lidským zdrojům získávala Banda Orien‑ tal díky své strategické poloze a významnému přístavu stále větší geopolitickou váhu. Do vývoje v celé Latinské Americe na přelomu 18. a 19. století zásadním způsobem zasáhl vývoj v Evropě. Španělsko se roku 1796 stalo spojencem revoluční Francie a současně se zařadilo 15
