Strukturální vývoj sociálních elit v českých zemích do roku 1310 (základní vývojové tendence, metodologické souvislosti)

-1-

Strukturální vývoj sociálních elit v českých zemích do roku 1310 (základní vývojové tendence, metodologické souvislosti) Vratislav Vaníček, Praha První genealogická sympozia na hradě v Golubiu v letech 1980, 1983 a 1985, jichž se privátně účastnili také někteří čeští historici, představují z odstupu dvou desetiletí jistou legendu.1 Ačkoli dobové podmínky pro „svobodný symposion“ byly tehdy všestranně nepříhodné (v Polsku politicky a ekonomicky, v Československu mocensky a morálně), podařilo se rozvinout ambiciózní historicko-genealogický komparativní výzkum převážně rané šlechty, který šel mimo ideologie a ve své době měl jen málokde obdobu. Dnes můžeme tuto výpověď také obrátit – právě nepříznivé vnější vlivy někdy vedou k zhodnocení étosu vědecké práce a prohloubení pohledu do minulosti, které za normálních souvislostí často ustupují pracovní rutině, nebo konvenčním výkladovým stereotypům. Zkušenost nesvobody lépe odkrývá poslání společenských věd.2 Profesní étos historického výzkumu bych v nejobecnějším smyslu spatřoval v odpovědnosti vůči druhým při svobodném bádání, které má existenciální i praktický význam pro lidské společenství. Podobnou motivaci pociťovali čeští účastníci v minulosti od iniciátorů sympozií v Golubiu, prof. Janusze Bieniaka a prof. Kazimierza Jasińského. Bylo povzbuzující, že na česko – polské vztahy přitom zase působil starší generační odkaz, když jejich učitel Bronislaw Włodarski (původem z lvovské univerzity) působil v meziválečném období studijně v Československu a byl autorem syntézy sledující vztahy zemí středovýchodní Evropy ve 13. a na počátku 14. století. Památce profesora Włodarského bylo věnováno v roce 1986 sympozium Polonia et vicini v Toruni,3 jehož se účastnili také čeští historici. Krátký úvod reagující na jubileum dvou desetiletí komparativního výzkumu polské historiografie není bez souvislosti se zaměřením mého referátu. Polská bádání prokázala možnosti náročné a systematické tvorby. Pro české bádání je v tomto srovnání vhodné reflektovat šance, které nabízí středoevropsky komparativně podnětná a typologicky homogenní pramenná základna v českých zemích. Ve svém referátu se budu věnovat proměnám tradičního paradigmatu pojetí šlechty v české novověké společnosti i historiografii (část 1/1-2), ale především možnostem, které studium rozvoje šlechty a dalších sociálních elit pro širší obraz českých dějin inspiruje (část 2/1-3). Nutně se také alespoň krátce zastavíme v krátkém intermezzu mezi oběma oddíly u obecnějšího chápání některých užívaných sociálních pojmů v historiografii (část 1/3). Vlastní nástin strukturálních trendů vývoje elit českých zemí sleduji ve třech dějinných etapách (část 2/1-3). První zahrnuje období počátků české státnosti, druhá evoluční trendy české společnosti v 11. a 12. století spojené s procesem „teritorializace“ šlechty a emancipace církve, třetí proměny „středověké modernizace 13. století“, kdy součástí struktury 1

První sborníky řady Genealogia - … „na tle porownawczym“ vyšly v Toruni 1982, 1987 a 1989. Lze přitom pociťovat jistou „otázku po identitě“, kterou si pro svou práci např. kladl po odchodu z pražského opozičního prostředí do emigrace (1979) B. Loewenstein, jak to uvádí v předmluvě k německému vydání (1987) knihy Projekt moderny (česky Praha 1995, s. 9-12). Ale také pro nás hic et nunc zůstává jako podstatný „vztah k základům naší společnosti a civilizace“, jak uzavírá svůj postoj B. Loewenstein. K „promýšlení dějin“ metodologicky J. Greisch, Rozumět a interpretovat. Hermeneutické paradigma, Praha 1995 (orig. 1992). 3 Polonia et vicini. Acta Universitatis Nicolai Copernici, Historia 24, 1990. - B. Włodarski, Polska i Czechy w drugiej polowie XIII i na poczatku XIV wieku, Lwów 1931. 2

-2elit se stává měšťanstvo. Půjde nám zde tedy o celkový hodnotící a historický rámec pro sociálně-historické a genealogické bádání.4 Časové omezení rokem 1310 je do určité míry symbolické, vývoj elit české společnosti kontinuálně pokračoval pod vládou Lucemburků a procházel zajímavými proměnami v době husitské a pohusitské. Ale specifický epilog přemyslovských Čech umožňuje reflektovat vývojové tendence také mnohem starší doby. 1.1. Šlechta v novověkém českém identifikačním historismu Protože význam studia šlechty pro poznání politického, právního, ekonomického a kulturního života v zemích Koruny české ve středověku a v raném novověku je evidentně všestranný, mohli bychom očekávat, že se k jeho propracování rozvinula obšírná odborná literatura a ediční činnost, z ní lze dále vycházet. Tak tomu ale bohužel není, pramenně dobře podložený prostor k bádání nebyl dostatečně využit, a navíc podobný systémový úkol (např. žádoucí cíle) nebyl ani teoreticky postaven. I když pro některá témata vznikla rozsáhlá díla,5 nedá se hovořit až do 90. let 20. století o výraznějším pracovním ruchu v této oblasti. Příčinu tohoto stavu lze vysvětlit dvěma faktory: jednak relativně malým rozsahem profesionálně vedeného výzkumu v českých zemích (středisky velmi dlouho jen Praha a Brno), jednak působením „identifikačních modelů“ národní české společnosti z hledisek jejího historismu na motivaci badatelské činnosti. Při srovnání sociálních ideálů novověkého českého a polského historismu se zdá, že jakoby vytvářely protikladné, ale vzájemně se doplňující identifikační modely. Zatímco pro Poláky byla šlechta (a katolická církev) v období „jara národů“ a jistě dříve i později nezpochybnitelnou a sociokulturně vzorovou součástí národa, v českém prostředí se takovým ideálem stal „svobodomyslný slovanský lid“ (v důstojném, ne plebejském smyslu). Polská i česká strana byly přesvědčeny o „evropskosti“ vlastního konceptu, ačkoli každý z těchto modelů byl sociálně torzovitý. Polský model typově spíše odpovídá konceptu Uher či Španělska, zatímco český zase moderní genezi Vlámů nebo Slovinců.6 Můžeme si připomenout, že původně tomu bylo v zemích Koruny české jinak, český národní život byl sociálně pluralitně profilován, především díky emancipaci čtyř svobodných stavů (pánů, rytířů, svobodných měst, prelátů), ale také tří koexistujících zemských církví (kališnická, katolická, jednota bratrská). Porážka vojska stavů v bitvě na Bílé hoře (1620) změnily poměry natolik, že je přirovnávána svým dosahem k bitvě u Hastingsu (1066) – došlo k masivní konfiskaci majetků, nucenému vystěhování, oktrojování absolutistického právního řádu, odnárodnění elit a pokračovala ničivá třicetiletá válka.

4

Je třeba zdůraznit, že referát je vlastně prvním pokusem o koncepční zachycení role elit jako systému v přemyslovském státě. Další analýzy této nestejně rozpracované tematiky (místy hypoteticky formulované) povede k upřesnění celé řady priorit jak uvnitř jednotlivých sociálních vrstev, tak v jejich vzájemnosti. Určité posuny budou zřejmě spojeny s výklady samotných státních institucí (těch se dotýkám z hlediska role elit, chybí mnohé funkční aspekty). Také citlivost role politiky a „historismu“ ve vztahu k historikům a k jejich tvorbě je stále patrná - týká se sice novověkých politických problémů, ale ovlivňuje celkové postoje interpretační a komunikační. Řešením pro nás (obec historiků) by měla být větší otevřenost a tolerance. 5 Srov. na privátním archivním výzkumu založené práce A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království českého, I.-XV., Praha 1882-1925; Kolář M. – Sedláček A., Českomoravská heraldika I.-II., Praha 1902-1925. – Chtěl bych i pro další případy poznamenat, že budu z úsporných důvodů citovat jen profilové práce. Příklady uvádím podle vymezení referátu. 6 Širší souvislosti éry „národního obrození“ a „jara národů“ M. Hroch, Evropská národní hnutí v 19. století, Praha 1986; k Čechům V. Macura, Znamení zrodu. České obrození jako kulturní typ, Praha 1983.

-3Změny měly hlubší strukturální ráz, nebyly jen zdecimováním odpůrce, přitom se však prosadila příliš jednostranná alternativa vývoje (podobně jako později při dělení Polska). Drobná šlechta v Čechách a na Moravě zanikla jako politický stav, zemská šlechta byla doplněna dynasticky věrnou elitou různého národnostního původu. K jazykovému odcizení elity došlo mj. proto, že mocenské a prestižní vazby již nefungovaly na domácím právu.7 Přesto historicky orientované zemské povědomí šlechty i katolické církve přetrvávalo, český tištěný jazyk pro gramotnou veřejnost nezanikl a v národním duchu pokračovala nepřerušená produkce historická i kronikářská (Bohuslav Balbín, Tomáš Pešina z „Čechorodu“), která věnovala pozornost šlechtickým rodům.8 Za dlouhé vlády královny-císařovny Marie Terezie (1740-80) se sociálně strukturální rozdílnost mezi „střední“ a „středovýchodní“ Evropou dále vyhraňuje. Tento proces rozděluje i habsburskou monarchii. V její západní části vystupovala Marie Terezie s podporou „osvícenské“ byrokracie obvykle měšťanského původu proti „přežitkům feudalismu“, odlišné byly poměry v části východní (Uhry, od dělení Polska také Halič). Tento vývoj vyvrcholil reformami jejího syna císaře Josefa II. (1780-90), kdy došlo ke zrušení nevolnictví (které však bylo v českých zemích z větší části uvolněno již dříve)9 a k sekularizaci téměř poloviny klášterů státem. To byla specifická atmosféra, v níž se začala emancipovat česká kulturně-jazyková společnost jako občansko-osvícenského typu.10 Historismus hrál pro „nové“ Čechy výjimečnou roli, protože se mohli na základě jazyka prohlašovat za „dědice království“. Ale v důsledku diskontinuity vůči středověku zde působila řadu paradoxů.11 Čechové se obdivovali husitům, ačkoli již zase byli katolíky. Odsuzovali Habsburky za Bílou horu, i když česká politika byla založena na dynastické legitimitě (Habsburkové byli dědičnými českými králi, úzce spříznění s minulými českými dynastiemi). Národní prostředí by rádo přijalo vedení tzv. historické šlechty, jak k tomu ojediněle docházelo za osobního prostředkování historika Františka Palackého, ale mělo jednostranné rysy, které nebyly pro kosmopolitní šlechtu přitažlivé. Proti nacionální identifikaci se neprosadil ani Bolzanův koncept nadnárodního „bohemismu“.12 Tzv. „historická šlechta“ (někdy s předky až do 12. století) se však obvykle neztotožňovala ani s programem německého národního hnutí a podporovala kulturní rozvoj Čech včetně aktivit české vědy (Šternberkové) v duchu zemského patriotismu. Kdyby se politikům podařilo prosadit koncept „trialismu“ (autonomie zemí Koruny české), mohla by v něm historická šlechta možná ještě nalézt nové společenské uplatnění (jako prestižní reprezentace v rámci monarchie a spojující článek mezi českou a německou veřejností), ale vývoj nacionalismu ve střední Evropě byl příliš prudký. Šlechta ztratila své šance na uplatnění v rámci českého národního hnutí, které se v 60. letech 19. století kvalitativně 7

Např. J. Janáček, Valdštejn a jeho doba, Praha 1978. Na zemské úrovni byla sice s češtinou němčina dokonce teprve zrovnoprávněna (!), ale rozhodující pro „odnárodnění“ elity bylo podle mého názoru zrušení propracovaného domácího zemského práva a převratné zlomení kompetencí zemských sněmů. 8 K barokní historiografii J. P. Kučera – J. Rak, Balbín a jeho místo v české kultuře, Praha 1983. Kniha vydaná v katolickém nakladatelství Vyšehrad byla odsouzena v Československém časopise historickém jako „das Temno“ ve službách mezinárodní reakce. 9 Dlouhodobý vývoj českého panství, šlechty a poddaných vzorově J. Pekař, Kniha o Kosti I.-II., Praha 19101911 (čtvrté vydání připravil znalec této epochy F. Kutnar, Praha 1970). 10 Předními historiky osvícenské éry byli piarista Gelasius Dobner (1719-1790) a F. M. Pelcl (1734-1801). Z této doby pochází výrok, že „každý Čech, který zná dějiny své země, je trochu husitou“. 11 J. Rak, Bývali Čechové…, České historické mýty a stereotypy. Praha 1994. 12 K tomu v zajímavé diskusi např. J. Kořalka, Češi jako moderní evropský národ, Tvar 1991, č. 24. - Trend v pohledech na minulost a na šlechtu ukazuje příkrá kritika povídky J.K. Tyla „Poslední Čech“ (1844), kdy tímto „posledním“ Čechem měl být šlechtic, mladým K. Havlíčkem (1845). Srov. hodnocení A. Novák, Stručné dějiny literatury české, zkrácené vydání, Olomouc 1946.

-4rozšířilo, profesně zpolitizovalo a sociálně vyhranilo.13 Šlechtické rodiny nalézaly svůj vztah k českému národu a státu až za nepříznivých podmínek ve 20. století. V reakci na frustrující politické postavení v habsburské monarchii jinak prosperujících Čechů, kdy protipólem českých snah byla zase centralistická politická identifikace německy mluvících obyvatel českých zemí s celoněmeckým nebo rakouskoněmeckým národním hnutím, došlo spíše k rétorické radikalizaci, jejímž nositelem byla strana mladočechů. Česká veřejnost se již nespokojuje se státoprávními nároky Koruny české, ale definuje se v poslední čtvrtině 19. století s tradicí „pokrokářskou“ (proticírkevní - protikatolickou), aristofóbní (protišlechtickou) a nacionalistickou (protiněmeckou).14 Tento identifikační názorový proud byl eticky kultivován v deisticky laděné politické filosofii T. G. Masaryka (vzorem spíše Hus a Chelčický než Žižka, přiřazování husitství typově k anglosaskému protestantství),15 zatímco J. Pekař obhajoval v polemice „o smyslu českých dějin“ konzervativní ideály (katolické a středověké tradice).16 Pekař měl sice historicky pravdu, ale právě tyto tradiční hodnoty byly relativizovány a opouštěny. Vznik nezávislé 1. republiky (1918) posílil u veřejnosti věrohodnost nadstranického humanitního Masarykova pojetí, ale ideál češství se mění v důsledku nové role vládnoucího národa. Nová republika se začala identifikovat se státoprávní a ideovou minulostí. Srovnání se zájmy národního státu ovlivňují úhel pohledu také na středověkou minulost, jak to vyjadřuje historik J. Šusta, když porovnává v úvodu k Počátkům lucemburským roli šlechty ve 14. a v nedávno ukončeném 19. století.17 Program demokratické revoluce vedl ovšem ke zrušení šlechtických titulů a určité protišlechtické tendence se projevily za pozemkové reformy (často označována za „odčinění Bílé hory“, tedy konfiskací starých tři století).18 Ale je podstatné, že při vyrovnání s minulostí nedochází k likvidaci komplexní kulturní kontinuity, jak to dokládá „objevení“ éry barokní. Tím větší zklamání přináší společenský vývoj po traumatech éry nacistické okupace (1939 – 1945), kdy byla zřejmě otřesena víra ve vlastní síly, humanismus a demokracii. Po nástupu KSČ k moci v únoru 1948 byla pokrokářská česká historická tradice cílevědomě naroubována na stalinistický marxismus, místo aby jej korigovala. Stranická ideologie pod vedením historika Z. Nejedlého se snažila legitimovat nástup diktatury sovětizace nejen jako historickou zákonitost, ale také emocionálně jako „konečné“ dovršení tužeb a snah národních dějin (periody Slovanstvo – husitství – obrození – socialismus).19

13

Z. Tobolka, Politické dějiny československého národa od r. 1848 až do dnešní doby I.-IV., Praha 1932-1937. J. Křen, Konfliktní společenství, Češi a Němci 1870-1918, Praha 1990; k proměně interpretace středověku V. Vaníček, Strukturální rysy českých středověkých dějin jako dějin evropských, in: Velké dějiny – malý národ, Praha 1995, s. 90-141. Celkově O. Urban, Česká společnost 1848-1918, Praha 1982. 15 Z řady krátkých příspěvků T. G. Masaryk, Palackého idea národa českého, původně v časopisech německy a česky 1897-98, páté vydání Praha 1947. 16 J. Pekař, Smysl českých dějin, Praha 1929. K filosofii českých dějin např. J. Werstadt, Odkazy dějin a dějepisců, Praha 1948; výbor statí J. Patočka, Péče o duši I., Praha 1996. 17 Počátky lucemburské, Praha 1919 (druhá část „Dvou knih českých dějin“). Postoj ke šlechtě je zde vlastně hlavním tématem předmluvy (s. V.-XI.). „Na vývoj dějin českých měla tato převaha rodů šlechtických, soustřeďujících ve svých rukou ohromná latifundia, zajisté vliv velmi neblahý, který teprve dnešek snaží se rázně odčiniti.“ K tomu však autor oceňuje roli šlechty pro zachování české národnosti ve středověku ohrožené přílivem německých lidí. Pak dodává: „Vždyť cosi podobného se opakovalo vlastně u nás i v devatenáctém věku … bylo nutno hledati podpory šlechty … v státoprávním boji zesílila přece frontu českou aspoň dočasně, až do té chvíle, kdy národu politicky vyspělému nebylo již třeba její vratké pomoci. A nejinak bylo i v 14. věku.“ 18 Příkladem protišlechticky zaměřeného sedláctví J. Holeček, Česká šlechta, Praha 1918. 19 Z. Nejedlý, Komunisté – dědici velikých tradic českého národa, Praha 1946; J. Rak, „Boj o duši národa“ ve filmu 50. let, Dějiny a současnost 12, 1990, č. 5, s. 30-34. 14

-5V rámci demagogické identifikace se stal kolektivním hrdinou dějin český lid. Tím byla pochopitelně negována role šlechty, či katolické církve, zmizeli Němci, konsekventně pak došlo k vyprázdnění oborů politických a kulturních dějin (zůstala z nich jen „pokroková“ torza, např. „reakční“ baroko bylo oficiálně odmítáno jako ideologie „doby temna“). I když šlechta zaujímala mezi skutečnými nepřáteli režimu nicotné místo, její studium se pokládalo téměř za pokus o ideologickou diverzi (glorifikace třídního panství).20 „Teprve když nad Vislou a nad Vltavou skončila vláda pánů, mohly si oba bratrské národy porozumět“, tvrdili pro změnu polští ideologové. Krize totalitní moci na počátku roku 1968 byla výsledkem eroze domácího prostředí, které směřovalo k obnově občanství (k tomuto proudu se přidává postupně řada členů strany, dokonce z ústavů marxismu-leninismu, kteří toho ovšem věděli nejvíc).21 Dochází k dějinné identifikaci směrem k národně-demokratické a k evropské tradici, jak to ukazuje oceňování doby Karla IV. a T. G. Masaryka. Ale dříve, než mohlo dojít k názorové krystalizaci, došlo k okupaci vojsk pěti státy Varšavské smlouvy (21. 8. 1968). Tím byly opět zúženy parametry. V rámci obrany zbytku svobod bylo rozvíjeno pojetí „pokrokovosti českých dějin“, jak to ukazuje obliba konceptu „české vývojové anomálie“ (husitství), nebo iluze o „československé cestě k socialismu“. Na dobově známé karikatuře bylo Československo na mapě Evropy označeno optimistickým nápisem „vyhrazeno k experimentům“. Následující období „normalizace“ trvající bez vnitřních změn až do roku 1989 bylo naopak charakteristické tím, že KSČ vystupuje proti „zvláštnostem“ a „výjimečnostem“ v soudobých i starších českých dějinách. V tom se projevovala kolaborantská mentalita strany, která vládne v trvale okupované zemi. KSČ znovu provedla rozsáhlé čistky ve společenských vědách v rámci „osvědčeného“ hledání nepřátel a viníků ve vlastních řadách. Postiženi byli nejen straníci (mnozí bývalí stalinisté), ale také „nespolehliví“ nestraníci. Starší pojetí Z. Nejedlého o „automatické“ pokrokové lidovosti českého národa a o jeho plynulé cestě k „slovanskému“ komunismu bylo postupně kritizováno jako zásadní nepochopení „dějinného“ nástupu dělnické třídy. Z hlediska vývoje státního oficiózního historismu je zajímavé, že asi po deseti letech protikulturního boje se pod vlivem výročí let 1278 (+ Přemysl Otakar II.) a 1378 (+ Karel IV.) připomínaných akcemi a výstavami v Rakousku a v Německu pro režim posiluje význam dějinných vzorů státotvorným, ale akcentovaně protiněmeckým a protizápadním způsobem. Na milost tak přicházejí opět nejstarší slovanské dějiny, specifika vývoje „neatlantických“ států středovýchodní Evropy a vládci, Přemyslovci i císař Karel IV., kteří byli prezentováni jako moudří předchůdci prezidenta Gustava Husáka.22 Více než rezervovanou „údržbu znalostí“ o minulosti však strana od historiografie neočekávala, poznání nemělo být kritické, originální ani komplexní, nýbrž jednoznačně služební. Pád komunistického režimu spojený s heslem „návratu do Evropy“ přinesl na vlně hektických emocí zprvu obrácení identifikačních hodnot. Nepředstavitelně proti tradicím proto zapůsobily na veřejnost příjezdy papeže Jana Pavla II. či Oty Habsburka. Na podporu rozšíření sociálně kulturního spektra českého národa působí programovým způsobem prezident Václav Havel. Jak známo, kníže Karel Schwarzenberg zastával historizující funkci 20

V. Vaníček, Gesta „Dei“ per Bohemos (Příspěvek k typologickému zařazení a politické roli iracionální koncepce výkladu českých dějin v kontextu sociálních a duchovních proměn do roku 1953). In: Věda v Československu v letech 1945 – 1953, UK – A AVČR, Praha 1999, s. 377-400. 21 Přesnou literární reflexi doby podává M. Kundera, Žert, Praha 1967. 22 Výstava k výročím roku 1978 na Pražském hradě začínala tematicky příchodem Slovanů a končila obrazem G. Husáka v nadživotní velikosti. Československá strana odmítla spolupráci se západními Němci a Rakušany na společné „evropské“ expozici, proto se konala paralelní věnovaná Parléřovcům v Norimberku. Viz Die Parler und die Schöne Stil (1350-1400), red. A. Leger, 1-4, Köln 1978, a další svazek 1980.

-6prezidentova kancléře, a Havel přemlouval členy šlechtických rodin k trvalému přesídlení do českých zámků (Šternberkové na Častolovicích).23 „Konec dobrý, všechno dobré“, charakterizuje se někdy ironicky závěr doby totality. Ani v české společnosti nedošlo k podstatnější názorové katarzy, která by racionalizovala dosavadní roli české minulostní identifikace a umožnila změnu. Na tom nese podíl i historiografie, která taková témata – jistě pro ni konfliktní, ale právě proto morálně a intelektuálně zavazující - kultivovaně a systémově neotevřela.24 Sociálně historické názorové stereotypy se tak v mediích často navracejí do tendenčního řečiště mladočeského pojetí, neboť ten se může zdát v poněkud izolovaném a frustrovaném českém prostředí jako přirozený. Mimo masová media a politické improvizace politiků se však postoje Čechů k minulosti odvíjejí spíše běžným způsobem. Pro naše témata lze říci, že trvá jak romanticky motivovaný zájem o středověk, tak o české národní dějiny v jejich klasických periodách.25 1.2. Interpretační koncepty vývoje české šlechty raného a vrcholném středověku v historiografii Dosud jsme věnovali pozornost identifikačním modelům českého historismu, tedy postojům ke šlechtě a elitám vůbec z hlediska zájmového vymezování moderní politické veřejnosti a moci. Nyní se zaměříme na pojetí šlechty, jak bylo rozvíjeno ve vědě. Za klíč bych zde pokládal jisté „interpretační modely“ historiografie, bez nichž nelze porozumět struktuře historických faktů, roli jednotlivých prací, ale i případům badatelské diskontinuity. „Je-li dáno určité paradigma, pak interpretace dat je ústřední činností, při níž se tohoto paradigmatu využívá“, charakterizuje rutinní práci ve vědě T. Kuhn.26 Pokusíme se sledovat na tematice šlechty, jaká paradigmata se v české historiografii rozvíjela. Pro jejich vliv je přitom třeba předpokládat, že mezi kulturně politickou veřejností a badateli často fungují ještě další přechodové „sociální slupky“ nesené vědeckými epigony, učiteli, novináři či beletrií, které udržují působení zjednodušujících výkladů paradigmatických schémat. Tím vzniká automatický korekční tlak stereotypního očekávání výsledků vědy. Mimo dosah metodologie vědy ovšem vznikají zejména v genealogii laické badatelské práce. Stručný nástin27 začneme romantickým obdobím českého dějepisectví, které vycházelo z představ o demokratickém a múzickém zaměření Slovanů. V tomto ovzduší vznikly také padělky RKZ (Rukopisy královédvorský a zelenohorský) „popisující“ harmonické zvyky idealizované slovanské společnosti. Bádání o šlechtě kriticky systematizoval v oblasti genealogie a politické role František Palacký. Zatímco pro dobu od 23

Počet šlechtických rodin se v roce 1945 odhadoval v Československu na 200, v majetkové restituci v České republice jich bylo údajně dvacet (přesná čísla nemám k dispozici, nám zde jde o vyústění trendu). 24 Příliš jednostranně „opačným“ dojmem zapůsobila kniha Podiven (autoři historik M. Otáhal, právník P. Pithart a psycholog P. Příhoda), Češi v dějinách nové doby (pokus o zrcadlo), Praha 1991, na jejíž omyly nebylo těžké poukázat, tím ovšem problémy historické identifikace nemohly být smazány; srov. V. Vaníček, Legitimita a historiografie, Soudobé dějiny 8, 2001, s. 119-126. Z německých autorů k této tematice E. Nittner, Marksteine in der Geschichte der böhmischen Länder, a týž, Dynamik und Dialektik des böhmichen Raumes, oba články in: Tausend Jahre Bistum Prag 973-1973, Ackermanngemeinde, München 1974; F. Boldt, Kultur versus Staatlichkeit, Praha 1996. Některé diskuse sice proběhly (19. století), ale nebyly výrazně dotaženy. 25 Za četné příklady citát z novinového článku o skanzenu středověkého sídliště. Lidé se k němu /ke středověku/ rádi vracejí s pocitem národní hrdosti. Zejména doba Karla IV., ale i husitství s Janem Husem a Janem Žižkou jsou v našem povědomí …Podle mne (dodává R. Abušinov, jeden z tvůrců projektu skanzenu) tento zájem pracuje na stejném principu jako naše hokejová vítězství: Čechy vládly – a zase vládnou – světu. Jako druhý důvod obliby středověku se zde uvádí fascinace drsností doby. MF Dnes, 13.8.2001, s. D2 (příloha Praha). 26 T. S. Kuhn, Struktura vědeckých revolucí, Praha 1997, s. 125 (orig. počátek 60. let). 27 Základní syntéza F. Kutnar, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, díl I.-II, Praha 1973; J. Marek, Historismus a dějepisci, Praha 1992; J. Štaif, Historici, dějiny a společnost, část 1.-2, Praha 1997.

-713. století tvoří jeho Dějiny českého národa kritické východisko k další práci, pro ranější období kombinuje Palacký autentické prameny s neodhalenými padělky RKZ. K jeho inspiracím patří také středověké polské kroniky nebo prameny ruské.28 Tím byl posíleno určité atypické očekávání i pro budoucí doby (slovanská šlechta se liší od germánské, český stát není feudální apod.). Palackého demokratismus měl však noblesní rysy. Pokládal za přirozené, že k původní struktuře Slovanů náležela sociální elita. Ta však byla vnímána spíše v roli hospodářů a předáků, na vyšší úrovni pak soudců a vojevůdců. V čele národa stál starosta na úrovni velikého knížete. Urození se členili do dvou stupňů – na šlechtu vyšší („lechy“) a nižší (zemané či „dědiníci“). Zemany – nikoli selský lid - pokládá Palacký za jádro českého národa. Palacký projevoval samozřejmě pochopení pro étos a kulturu středověké šlechty, i když preferuje národní ctnosti proti „německým módám“, přesně v duchu Kroniky Dalimilovy. Václav Vladivoj Tomek ve svých dějinách Prahy29 předpokládá sice nezávislý ráz slovanského práva, ale také robotní povinnost obyvatel vůči župním hradům. Zároveň posuzoval knížecí moc jako silnou a neomezenou, jak se to ovšem vždy jeví z pražské optiky. Do popředí se díky tomu dostává služebnické a dvorcové zajištění panovnického dvora, které v této době muselo připomínat běžnou ekonomickou realitu v tehdejším Rusku. Teprve pod vlivem německé kultury se měla rozvinout česká feudální šlechta. Rozchod s romantismem vyvolal jistou nevyrovnanost ve vztahu k hodnocení nejen role, ale vůbec existence šlechty ve starších českých dějinách. Pro raný středověk přinesl nový koncepční pohled J. Šusta svou studií o velkostatku a otroctví.30 Autor reaguje na větší počet osob označovaných v pramenech jako servi, které interpretuje jako přenesení modelu karolinských nevolnických statků kláštery. Nikoli slovanský „ruský dvůr“, nýbrž původně „římská villa“ se tak jeví být jako pravzor pro domácí hospodářský vývoj. Poněkud odlišný úhel pohledu přinášeli němečtí historici, kteří zase vycházeli z badatelského zázemí v Rakousku a Německu. Ani tam nebyl výzkum šlechty zcela přímočarý, vedle původně oslavných tendencí na roli germánské „prašlechty“ (Uradel) při výstavbě středověké Evropy se začal prosazovat pohled, že vývoj aristokracie ve středověku byl škodlivý, rozbil jednotu Německa a vyřadil Němce z dějin na počátku novověku.31 Komplexně pojatý rozbor sociologického typu vypracoval pro rané a vrcholně středověké Čechy německý badatel J. Lippert známý svým národnostně tolerantním postojem. Původně zastával názor, že česká šlechta je lokálně „dynastického“ původu, protože nebylo možné při sjednocení státu veškerou starší elitu zničit. Později však ve svém článku o původu šlechty v Čechách usuzuje, že stará šlechta nemohla přežít jako celek.32 Němečtí badatelé razí Resorptionsteorie o pohlcování zbytků starých náčelnických rodin služebnou vrstvou. Ta sice měla držet pozemky, ale její sociální profil byl prý zcela rozkolísaný. Panovník rozhodoval libovolně, někteří se povznášeli z nevolnictví a jiní zase mizeli v bezvýznamnosti. Při tomto hodnocení se uplatňovaly dobové názory na vůdčí vrstvu Franků v merovejském období, kdy také „německé“ dějiny se vyprázdnily od šlechty.

28

F. Palacký, Dějiny národu českého I. (kritická edice M. Novotný), Praha 1939, s. 146 n. W.W. Tomek, Dějiny města Prahy I., Praha 1855. 30 J. Šusta, Otroctví a velkostatek v Čechách, ČČH 5, 1899, s. 34-43, 86-97. Z další literatury F. Vacek, Sociální dějiny české doby starší, Praha 1905; K. Krofta, Dějiny selského stavu, Praha 1919. 31 K dějinám výzkumu souhrnně heslo Adel, in: Lexikon des Mittelalters I., 1977, sl. 118 n 32 J. Lippert, Social - Geschichte Böhmens in vorhussitischer Zeit, I.-II. Prag - Wien - Leipzig, 1896-1898, a článek Über den Ursprung des Adels, Zeitschrift für Sozialwissenschaft 5, 1902. 29

-8Německá literatura rozpracovala způsobem různé sociální a právní otázky českých zemí, F. Kloss např. zachytil veškerou držbu v zemi do roku 1200 podle prvního dílu CDB33, kterou rozdělil na statky knížecí, duchovní a šlechtické.34 Podmínky v českých zemích byly hodnoceny na principu privátních velkostatků a správních úřadů. V konceptu německé literatury se vývoj českých zemí často redukuje na pronikání německých kulturních forem do slovanského prostředí, které pak působí na čtenáře „nevývojovým“ dojmem.35 Všestrannému výzkumu šlechty, sídel a historické geografii Čech se věnoval zejména středoškolský profesor August Sedláček, který spolupracoval s Martinem Kolářem.36 Sedláček je autorem německy psané eseje o původu česko-moravské šlechty,37 která představuje zásadní, velmi reálný, ale hůře dostupný a obvykle přehlížený koncepční pohled. A. Sedláček přijímá myšlenku o omezení role starších knížecích regionálních rodů v důsledku vzestupu Přemyslovců, ale domnívá se, že šlechta tím jako osobitá vrstva národa nebyla zlikvidována. Její nový vzestup spojuje jak s prostředím panovnického dvora, tak s kastelánskými úřady. Od počátku zachycuje v Čechách šlechtu vyšší a nižší. Václav Novotný ve svém monumentálním syntetickém díle o českých dějinách v podstatě sdílel názory Sedláčkovy,38 ale sociální procesy vykládá obvykle jako „poznenáhlý“ vývoj. Spíše nevlídně však posuzuje emancipační trend v české církvi jako narušující zájmy českého státu, a podobně by hodnotil také vývoj panstva za Přemysla Otakara II., kdyby svou práci mohl dokončit. Novotného spíše marginální poznámky ke šlechtě však vynikají přesností a erudicí. U Josefa Šusty je vývoj šlechty chápán převážně hospodářsky.39 Již starší elita županů a knížecích úředníků získávala různé územní základny spíše v okrajových oblastech, ale postupně odkrajovala majetky od panovnických žup. Z tohoto okruhu se měl zformovat panský stav díky prosazení v kolonizačním vývoji ve 13. století. I když Šusta zdůrazňuje význam údajných revindikačních zájmů monarchie, pokládá za důležitější formování dominií s jejich hrady, městečky a pevnými poddanskými platy. České dějiny 13. – 14. století vysvětluje Šusta jako stálou rivalitou mezi mocí koruny a šlechty. Klíčem k této interpretaci se mu stal zejména střet mezi Přemyslovci a Vítkovci. V syntetickém díle o českých dějinách40 se však výklad Šustův až příliš mísí s tendenčně protišlechtickým zaměřením Kroniky zbraslavské, jakkoli je Šustovo dílo výjimečně cenné myšlenkově i faktograficky.

33

CDB – Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. F. Kloss, Das räumliche Bild der Grandherrschaft in Böhmen bis zum Ende des 12. Jahrunderts, Gablonz. 35 Z dalších autorů např. A. Bachmann, Geschichte Böhmens I. Gotha 1899, B. Bretholz, Geschichte Böhmens und Mährens bis zum Aussterben der Přemysliden. München - Leipzig, 1912; W. Friedrich, Die historische Geographie Böhmens, Wien 1912; G. Juritsch, Die Deutschen und ihre Rechte in Böhmen und Mähren im XIII. und XIV. Jahrhunderte, Mies 1905; A. Zycha, Das böhmische Bergrecht des Mittelalters auf Grundlage des Bergrechtes von Iglau I.-II., Berlin 1900; týž, Über den Ursprung der Städte in Böhmen und die Städtepolitik der Přemysliden, Prag 1914; O. Peterka, Rechtsgeschichte der böhmischen Länder in ihren Grundzügen I. - II., Reichenberg 1923 - 1928. 36 Mimo již výše citovanou heraldickou práci a další studie byli oba autory řady obsáhlých encyklopedických hesel v Ottově slovníku naučném. 37 A. Sedláček, Gedanken über den Ursprung des böhmisch - mährischen Adels. VKČSN 1890, třída filos.hist.- jazykozpytná, s. 229-245. Autor v závěru apostrofuje českou šlechtu, aby se postavila do čela národa. 38 V. Novotný, České dějiny I./1, Praha 1912, s. 525 n.; I./2, 1913, s. 674 n.; I./3, 1928, s. 28 n. 39 Tak již metodická kritika R. Kosse, Zur Frage nach der Entstehung und Entwicklung des böhmischen Herrenstandes, Prag 1920, s. 16. 40 J. Šusta, Dvě knihy českých dějin. I. Poslední Přemyslovci a jejich dědictví (1300-1308), Praha 1917; II. Počátky lucemburské, Praha 1919; týž, České dějiny II/1, Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha 1935; II/2, Král cizinec (Jan Lucemburský), Praha 1939. 34

-9Pokračoval také výzkum dalších německy píšících historiků. Rudolf Koss41 ve svých článcích o počátcích české i franské šlechty kritizuje předchozí pojetí německé historiografie a zastává názor, že v Čechách, stejně jako v Polsku, urozená vrstva v raném středověku existovala. Klade důraz na to, že termíny župan či kmet neznamenají původně držitele úřadu, nýbrž rodového „stařešinu“. V exkurzu o termínu „župa“ se zabývá maďarskými názory, že vývoj v Uhrách byl progresivnější než na Západě udržením veřejnoprávního rázu instituce župy. Tato specifika se objeví jistě i v literatuře české a polské, prorokuje R. Koss, ale soudí, že župní úřady lze chápat za formu léna. Ale „germano-románskou“ lenní formu pokládá za kulturně vyšší právě důrazem na soukromoprávní složku, která byla v Čechách, Polsku a Uhrách slabší. To prý působilo, že termíny kmeti a župan se mohly paralelně objevovat ve vesnickém i šlechtickém prostředí. Emil Werunsky pokládal kmety díky jejich soudní pravomoci za zdroj stabilního šlechtictví v Čechách.42 Poněkud mimo okruh historické vědy vznikla první monografie o počátcích české šlechty od právníka Stanislava Zháněla.43 Autor rozebírá postavení jedinců na základě různých kriterií v období raného středověku. Zhánělovy výklady jsou zcela bezpředsudečné, jak to ukazuje jeho částečná akceptace Peiskarových teorií o avarském období slovanské elity (nomádi si podrobili zemědělce).44 S. Zháněl však řadu pramenných výtahů dostatečně neinterpretuje v historických souvislostech, takže celkovému pohledu zde chybí vnitřní strukturovanost a koncepční hypotéza. Podle Zhánělových závěrů nelze ještě hovořit o pozemkové šlechtě, nýbrž o předácích či družině. Panovník měl rozhodovat až do počátku 13. století autokraticky, je pokládán za majitele všech zdrojů. Generace „mladých“ za 1. republiky akcentovala téma „společnosti“, jak se to projevilo metodicky programově u Bedřicha Mendela45 a Jana Slavíka46. Studium společnosti těžilo programově nejen z podnětů historicko-ekonomických prací K. Marxe a M. Webera,47 ale rovněž z inspirací politického a společenského dění. Trend vedl k nutné korekci pozitivistického programu novými tématy a cíly, historiografie potřebovala oživit. Ke změně nakonec došlo, ale v důsledku represí nikoli perspektivně a tvořivě, nýbrž ideologicky a retardačně. Vytváření zvláštností nového „paradigmatu“ si prokážeme na příkladech konceptů J. Slavíka, V. Vaněčka a F. Grause. Jan Slavík známý z polemik s J. Pekařem byl levicovým intelektuálem sympatizujícím s Masarykem a preferujícím mírový přechod k socialistické společnosti. V této souvislosti bych chtěl připomenout zajímavé Slavíkovy sovětologické studie z meziválečného období, kdy srovnává raně středověké formy státu a církve s typovými jevy v bolševické mocenské struktuře, kterou uvedl do pohybu Lenin.48 Po 2. světové válce vydal Slavík své tehdy oblíbené dějiny českého národa,49 které sociologicky hodnotí vývoj společenství a lidí. Slavík přitom kritizuje dosavadní paradigma pojetí šlechty, jak jej klasicky vyjádřil J.-V. Šimák.50 41

R. Koss, Zur Kritik der ältesten böhmisch - mährischen Landesprivilegien, Prager Studien 15, 1910, s. 1286; Zur Frage, Prag 1920. 42 E. Werunsky, Die landrechtlichen Reformen König Ottokars II. in Böhmen und Österreich, MIÖG 29, 1908, s. 253-290. 43 S. Zháněl, Jak vznikla staročeská šlechta, Praha 1935. 44 J. Peisker, Die älteren Beziehungen der Slawen zu Turkotataren und Germanen und ihre sozialgeschichtliche Bedeutung, Vierteljahrsschrift für Wirtschafts- und Sozialgeschichte 3, 1905. 45 B. Mendl, Sociální krize a zápasy ve městech 14. věku, ČČH 1924. 46 J. Slavík, Husitská revoluce, Praha 1934. O autorovi J. Bouček, Jan Slavík, Praha 1994. 47 J. Horský, Noetika kulturních věd Maxe Webera a české dějepisectví, Ústí nad Labem 1994. 48 J. Slavík, Leninova vláda (1917-1924), Praha 1935. 49 J. Slavík, Vznik českého národa I., Praha 1946, 2, Praha 1948. 50 J. V. Šimák, České dějiny I./5, 1938, citace viz J. Slavík, Vznik českého národa II., 1948, s. 17-19: za rozbrojů mezi Přemyslovci na konci 12. století „dosavadní statky a důchody zeměpanské, z nichž udržoval kníže

- 10 České dějiny Slavík typologicky člení na „období družinné“ (zejm. 10. – 12. stol.) a na období urbanizované (13. – 14. století). Tento výklad byl inspirován spíše Weberovými ideálními společenskými typy, než Marxovou koncepcí třídního boje, a Slavík také označuje své dílo jako historicko-sociologické, nikoli za marxistické. Družinické období charakterizuje Slavík podobně jako S. Zháněl, ale v komplexně sladěnějším kulturním kontextu. Naproti tomu právní historik V. Vaněček již ve svých starších studiích o dějinách klášterního velkostatku předpokládal starobylost šlechtického vlastnictví, které dokládal na příkladě církevních fundací a záduší.51 I když jím uváděné příklady nepocházejí z raných dob, podle autorova předpokladu zachycují dlouhodobý domácí vývojový směr, jenž existenci družiníků ve službách knížat nijak nevylučuje. Po válce Vaněček nabídl koncept vývoje společnosti krátce po Slavíkovi.52 Vaněčkova knížka je na první pohled více ovlivněna poválečným slovanofilním patosem a autor se zde ve shodě s vlastní politickou kariérou přeorientoval na marxistu. Ale dílo má objektivní ráz a přináší řadu podnětů, jimiž se zabývala také tehdejší věda polská, slovinská a ruská. Vaněček konstruuje vývoj české slovanské společnosti od rodu a hradových obcí k „plemenným knížectvím“ a ke státu. Podržuje přitom svůj výklad přirozené kontinuity statkářského majetku šlechty, ale zvýrazňuje význam družiny. Jen díky ní se vytváří panovnická moc, uvažuje možná pod vlivem polské literatury Vaněček. Zároveň odmítá připustit silnější vliv pohanského kultu či křesťanství na formování státu. „Družinový stát“ vrcholící v 10. století je přechodem od systému hradových obcí k přemyslovskému „státu feudálnímu“, ale po rozsazení družiníků do regionů sílí v průběhu 11. století jejich propojení s jejich udělenými či rodovými majetky. Jakákoli diskuse v akademických tradicích byla však doslova smetena Františkem Grausem, který se stal – spolu s Josefem Mackem - zakladatelem stranicky angažované vědy. Oba zjevně náleželi k typu mladých arivistů, které lákalo bezskorpulózní prosazení v éře sociálních zvratů.53 Kolem nich se koncentrovalo malé jádro, jemuž ÚV svěřil „řízení historiografie“ (zřízení Historického ústavu). Psát o vývoji české historiografie v období komunistické vlády v letech 1948 – 1989 je ovšem nepříjemné a nevděčné, a to již z důvodů, které uvedl v úvodu ke své třetí knize kronikář Kosmas.54 Pro pochopení pracovní činnosti všecku vládu v zemi, jsou ztraceny a na škodu státu se dostaly nové moci, jíž prve nebylo, rychle vyrostlé a zmohutněné šlechtě. Toto panstvo nevidí v sobě ještě živlu státotvorného, naopak: jeho politickým rozumem jest: uchvátiti pro sebe co nejvíce; aniž má potuchy, oslabí-li vládu, že podkopává tím trvání vlastního státu … Pohříchu pohromy, jež byly oslabily korunu, ublížily těžce i jejím poddaným, ani nemajíce ochrany knížecí, dostali davem v nesvobodu, v porobu panskou. Z ní je vyprostiti kníže neměl síly“. 51 V. Vaněček, Základy právního postavení klášterů a klášterního velkostatku ve starém českém státě (12.-16. stol.), část 1, Zakladatelská práva. Praha 1933; část 2, Pozemková vrchnost. Imunita hospodářská. Praha 1937; Dvě studie k otázce právního postavení klášterů a klášterního velkostatku ve starém českém státě. Práce ze semináře čs. právních dějin č. 23, Praha 1938; Základy právního postavení klášterů a klášterního velkostatku. Část 3, Imunita soudní. Praha 1939; Vnitřní organizace Čech a Moravy v době přemyslovské. Věstník České akademie věd a umění 51, 1942, s. 13-40. 52 V. Vaněček, Prvních tisíc let …, Praha 1949. 53 O zločinných sklonech režimu nemohl již pochybovat žádný historik, v roce 1949 byl např. popraven předválečný levicový historik Záviš Kalandra, který ve 30. letech kritizoval právě Stalinovy procesy jako diskreditující věc komunismu; I. Pfaff, Česká levice proti Moskvě 1936-38, Praha 1993. Na zaostalost sovětského socialismu a neplodnost historického materialismu poukazoval na 2. sjezdu historiků v roce 1947 Jan Slavík; A. Kostlán, Druhý sjezd československých historiků (5.-11. října 1947) a jeho místo ve vývoji českého dějepisectví v letech 1935 – 1948, Praha 1993. Z materiálů sjezdu mě zaujala věta prof. J. Macůrka: „Hlavní bude… aby nás Pánbůh při zdravém rozumu zachovati ráčil“; tamtéž, s. 118. 54 Kosmova Kronika česká, Praha 1975, s. 141-142: „Neboť užitečnější jest, abychom docela pomlčeli o nynějších lidech nebo časích, nežli abychom mluvili pravdu – a pravda vždy plodí nenávist … Kdybychom se však uchýlili od pravdy a psali jinak, než jak se věci mají, upadli bychom nicméně ve výtku pochlebenství a lži…“ Pak však Kosmas uzavírá: „budeme hleděti, abychom něco málo z nich povšechně zaznamenali“.

- 11 české historiografie jej však nelze obejít. Dnes se zpravidla hovoří o celé této epoše dějin vědy jako o téměř normální, kdy práci vědců jen občas narušovaly vnější politické zásahy a vlivy, jako prý kdekoli jinde na světě. Jako záruka seriózní vědecké činnosti se zejména uvádí vůdčí postava F. Grause jako pozdějšího „posrpnového“ emigranta a držitele prestižní profesorské stolice v Basileji. Zároveň však v období normalizace (70. – 80. léta) v souvislosti s Grausem jako „zrádcem“ byla oficiální historiografie ochotna zlomyslně přiznat, že deformace existovaly, ale mohli za ně právě ti, kdo již byli ze strany vyloučeni. F. Graus se tak doma dostal do pozice, kterou sám kdysi připravil svému levicovému předchůdci Slavíkovi - nesměl být ani citován. Výchozí pro další komparaci je Grausova kniha Dějiny poddanského lidu v Čechách v době předhusitské I. (od 10. do první poloviny 13. století).55 Na rozdíl od knih J. Slavíka, V. Vaněčka, Z. Kalisty a Z. Kalandry věnovaných ranému středověku nebylo toto Grausovo dílo nikdy oblíbeno ani u širší, ani ve vědecké veřejnosti. Svým arogantním a ideologickým stylem odrazovalo, ale také budilo neodůvodněný respekt, zejména hyperkritickým tónem a exaktně působícími srovnávacími tabulkami. Ale jak tehdy ukázal v recenzi knihy J. Šebánek v interním rotaprintovém sborníku semináře paleografie a diplomatiky filosofické fakulty v Brně,56 uváděné pramenné komparace, většinou omezené na rejstříky edic, byly neúplné a vytržené ze souvislostí. Šebánek také hájil moderní pomocné vědy historické před dogmatickými výpady.57 Setrvačnost akademických zvyků byla tedy občas až překvapivá Šebánek v podstatě varoval, že kniha je špatným příkladem pro budoucí marxistickou produkci a metodologii. Z odstupu lze snad ke Grausově knize pozitivně říci, že kdyby rozvíjela tematiku zemědělské výroby a „velkostatku“, jednalo by se o inspirující příspěvek navazující na dílo K. Krofty. Celkově však představuje - spolu s další tehdejšími příspěvky zejména v ČsČH přenesení nových „pravidel hry“ do výzkumu středověku, v nichž nešlo jen o nařízené názory, ale rovněž o budování nového sociálního systému ve vědě.58 Mezi Grausem odsouzené historiky patřili zejména J. Pekař, J. Šusta a Z. Kalista. Nejostřeji se F. Graus vypořádal s J. Slavíkem,59 ale ušetřen nebyl ani V. Vaněček a další členové strany (V. Husa), nepochybně v rámci vymezování sfér vlivu hierarchie náčelnických postů. Je proto přinejmenším jednostranné tvrzení, že česká historiografie „přešla“ názorově k marxismu či stalinismu, a tím „vysvětlovat“ její deformovaný badatelský profil. Stěží se mohl uplatňovat na konferencích a stránkách časopisů např. původně levicově, později katolicky zaměřený historik duchovních a společenských dějin šlechty Zdeněk Kalista, když byl odsouzen na 15 let vězení jako „travič studní“, který ve službách Vatikánu a světové reakce vyzdvihuje úpadkové epochy českých dějin, „aby tím byl lid odvracován od skvělých revolučních tradic svých dějin“.60 Kalista strávil celá padesátá léta ve vězení a byl soudně rehabilitován až v roce 1966. Můžeme si snad připomenout, že jen přední činitelé v aparátu 55

Vyšlo v Praze 1953. Folia diplomatica 1953, s. 26-35, 132-143. 57 Autor recenze se brání „vžité skepsi, pokud jde o možnost provésti s úspěchem diplomatické zhodnocení našeho materiálu listinného z doby přemyslovské, jejíž neoprávněnost je nesporně prokázána výsledky dosaženými na našem pracovišti“, s. 28. Šebánek „mezi řádky“ poukazuje na to, že ani marxistická věda se neobejde bez praktických služeb pomocných věd historických. 58 H. Palska, Nowa inteligencja w Polsce ludowej, Warszawa 1994. 59 „… Jan Slavík, jenž se zvláště „vyznamenal“ svým protisovětským štvaním … reakční ledví Slavíkovo se jeví jasně v jeho názoru na „pracovitost“ středověkých zemědělců … teprve pobělohorská vrchnost se svými dráby naučila robotujícího sedláka pořádné práci. Tedy, zaplať pánbůh za milostivou vrchnost a robotu“. Proti zkresleným „Slavíkovým názorům“ se pak Graus odvolává přímo na Lenina (s. 34-37, 43-45). 60 Z. Kalista, Cesta po českých hradech a zámcích, Praha 1993, úvod Z. Hojdy, s. 17. M. Svatoš, K dějinám jednoho procesu, Dějiny a současnost 14, 1992, č. 4, s. 33-37. 56

- 12 vědy měli přístup k západní literatuře a reprezentovali českou historiografii v zahraničí (pěstovali vlastní image v rámci „diplomacie vědy“). Jen oni směli připravovat novou badatelskou generaci a případně „objevovat“ některá tabuizovaná témata. Proti těmto metodám působila přirozená eroze zpočátku ještě dosti vzdělaného a slušného domácího prostředí, která přispívala k různým dobovým a osobním kompromisům (někteří nemarxisté mohli publikovat materiálové studie atd.). Přitom zejména v oblasti pomocných věd historických se udržely kritické pracovní metody. Specifikem totalitní společnosti je nadto vnucená závaznost určitých pravidel (posun demarkační čáry svobody), což mnohdy vede k „aktivismu“, jemuž je třeba lidsky porozumět (tato tematika není zatím reflektována). Celkově však nelze uvažovat klasickým způsobem T. Kuhna o proměně paradigmat a organizace vědy v důsledku reflexe nového poznání, bylo tomu naopak. Pro vulgární interpretační styl 50. let bylo typické přehnané zdůrazňování negativní tvářnosti třídního státu. Šlechta byla vykreslována jako jednoznačně temná síla, podobně jako církev. Přezíravě byly také hodnoceny politické dějiny českého státu ve středověku.61 Grausovo pojetí společnosti a šlechty se přitom vyznačovalo koncepčním kolísáním, které ani nemuselo být kriticky zdůvodňováno. Zprvu předpokládal, že již v raném středověku byl v Čechách rozvinutý lenní systém,62 ale pak se přiklonil ve své giessenské přednášce pro německé odborné publikum k družinnému pojetí, aniž by se ovšem vyrovnal se systémovým pojetím J. Slavíka.63 Zároveň se však F. Graus musel vyrovnávat s názory a prameny, které jeho výsledné „marxistické“ pojetí narušovaly, především s nekrologii a listinami českých klášterů z 12. století. V nich jsou uváděni lidé v urozeném postavení a osoby z okruhu rodu Vršovců. F. Graus pro tyto jevy sofistikovaně užil atraktivního obratu „nekosmovské pojetí českých dějin“64, jako kdyby kronikář Kosmas byl autorem předchozího interpretačního konceptu. Pražský děkan Kosmas měl sice osobité pojetí českých dějin, které bych označil za první „filosofii českých dějin“, ale nelze říci, že by existenci urozených „zatajoval“. Analýzou společnosti se však nezabýval a kroniky z církevního prostředí se i později zmiňují o šlechtě často jen okrajově, někdy apriorně negativně (Zbraslavská kronika), pokud se ovšem nejedná o šlechtické fundátory, kteří jsou pak zase v kronikářských dílech idealizováni (např. žďárské kroniky).65 Podle mého názoru F. Graus k pevnějším představám o šlechtě nedospěl, ale bohužel se později v emigraci ani nezhostil s deformacemi v české vědě.66 V otázce kontinuity a hodnocení elit přetrvávaly v literatuře jisté rozdíly. Přitom je třeba říci, že vědecká práce v generaci historiků 60. let překonala deformace předchozího období, ale za „normalizace“ nakonec byla postižena novým izolacionismem. V. Vaněček setrval na svém „nekosmovském“ pojetí, ale raději s ním výrazněji nevystupoval. Z. Fiala soudil, že lid byl ještě ve 12. století většinou svobodný, ale kníže jej rozdáváním vesnic 61

Srov. kanonizovaný výklad Přehled československých dějin (maketa), I. do roku 1848, Praha 1958. F. Graus, Prawo lenne v Czechach, Sobótka 6, 1951, s. 31-37. 63 F. Graus, Raně středověké družiny a jejich význam při vzniku států ve střední Evropě, ČsČH 13, 1965, s. 118; týž, Adel, Land und Herrscher in Böhmen vom 10. bis 13. Jahrhundert, in: Nachrichten der Giessener Hochschulgesellschaft 35, 1966, s. 131-153. 64 F. Graus, Necrologium Bohemicum – Martyrologium Pragense a stopy nekosmovského pojetí českých dějin, ČsČH 15, 1967, s. 789-810. 65 Z konce 13. století osobně laděná Cronicon Domus Sarensis, ed. M. Zemek, Brno 1969. 66 Tyto postoje „netečnosti“ charakterizoval pro německou inteligenci po roce 1945 K. Jaspers jako „vyhýbání se očistě“ (nezaměňovat s odplatou). Přitom téma bylo v roce 1968 dostatečně aktualizováno a Jaspersova esej Otázka viny (Praha 1969) patřila k symbolickým knihám doby. Je škoda, že v českých zemích nedošlo k otevřené a zásadní diskusi mezi inteligencí o komunismu ještě za minulého režimu, podobně jako tato etapa proběhla za příznivějších podmínek v Polsku a Maďarsku. I když se vývoj vědy nyní opatrně studuje, chybí propracování této tematiky a konvence, jak o ní vůbec komunikovat. 62

- 13 klášterům a družiníkům znevolnil a vytvářel podmínky pro vlastnickou držbu feudálů.67 R. Nový byl zastáncem původně nezávislého rodové vlastnictví, které bylo státní mocí v 10. – 11. století zatlačeno. Správní soustava byla podle něj „specifickou formou lenního systému“, což umožnilo majetkový vzestup družiníků. Statuta Konráda Oty znamenala „široké a obecné potvrzení držby výsluhových zboží, tj. zeměpanské půdy“.68 D. Třeštík naproti tomu předpokládal, že vlastnictví svobodných bylo odebráno státem již v době jeho vzniku všem, čehož projevem je zdanění. Všichni lidé žili v Čechách jakoby v jedné knížecí vesnici v sociální roli nesvobodných a služebníků, i když „užívali“ pozemky. K feudalismu se dospělo přes vrstvu družiníků, Statuta Konráda Oty měla potvrdit dědičnost jejich výsluhových statků. Proti rostoucí moci šlechty, která ovládla státní úřady a důchody, začali Přemyslovci eximovat své kláštery a zakládat města a nové vesnice.69 Toto výkladové paradigma se ustálilo v 70. letech a ve zjednodušené podobě převládá. V podmínkách „normalizace“ se vývoj oficiální vědy v rámci čistek vrací do atmosféry stalinismu, ale radikalismus byl tentokrát mírněn vědomím rizika dalších politických zvratů. K historikům vyloučeným z KSČ patřil akademik Josef Macek, který byl „odsunut“ do oddělení Ústavu pro jazyk český, kde je zpracováván katalog staročeského slovníku. Těchto zdrojů Macek použil k studiím o sociální terminologii včetně urozených,70 ale dospěl také ke zpracování vývoje české společnosti v období vlády Jagellonců z hlediska vývoje společenských vrstev.71 Ojediněle vznikaly odborné či laické72 příspěvky věnované šlechtě, ale spíše privátně badatelským způsobem, např. jako dozvuky diplomových prací z přelomu 60. a 70. let.73 Tradici výzkumu v oblasti heraldiky, sfragistiky a numismatiky na filosofické fakultě UK v Praze kvalitně rozvíjel R. Nový, jehož některé studie ještě zmíníme. Původně pod jeho vedením vznikala práce Vladimíra Růžka o znakové galerii na hradě Laufu, která zároveň podává rozbor téměř stovky panských a zemanských rodů.74 Přes postup empirického výzkumu v různých oblastech (archeologie) byl však v zásadě myšlenkový pohyb ve vědě omezen. S tímto stavem stagnace kontrastují občasné práce zahraničních autorů všímajících si bohaté české minulosti spojené se šlechtou a její kulturou. Druhé vydání díla Z. Kalisty o kultuře a šlechtě doby blahoslavené Zdislavy vyšlo v Římě a bylo pašováno přes hranice, v Německu byla vydána studie J. Mezníka o šlechtě.75 67

Z. Fiala, Přemyslovské Čechy, 2. vyd. 1975. R. Nový, Přemyslovský stát 11. a 12. století, Praha 1972, s. 111. 69 D. Třeštík, K sociální struktuře přemyslovských Čech. Kosmas o knížecím vlastnictví půdy a lidí, ČsČH 19, 1971, s. 537-567; Proměny české společnosti ve 13. století, Folia historica Bohemica 1, 1979, s. 131-154. – První z citovaných prací byla nekorektním způsobem kritizována Z. Fialou (O vyjasnění pojmů v marxistickém výkladu starších českých dějin, ČsČH 20, 1972, s. 234-244). Tento druh kritiky v nesvobodné společnosti vždy znamená ohrožení postavení jedince. 70 Výbor časopiseckých článků vycházejících pod jinými autory J. Macek, Česká středověká šlechta, Praha 1997. 71 J. Macek, Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526), I. Hospodářská základna a královská moc, Academia, Praha 1992, II. Šlechta, Praha 1994, III. Města, Praha 1998. 72 F. Pokorný, Švábenice. Rod pánů ze Švábenic. Vlastivědná knihovna moravská č. 13, 1970. 73 I. Raková, Vývoj pozemkové držby pánů z Vartenberka, Historická geografie 18, 1979, s. 69-102; J. Urban, Lichtenburská država na Českomoravské vrchovině ve 13. a 14. století, HG 18, s. 31-68; V. Vaníček, Vítkovci a český stát v letech 1169-1278, ČsČH 29, 1981, s. 89-110; týž, Rody pražských a nejvyšších českých komorníků 12. a 13. století, in: Genealogia…, Toruń 1987, s. 113-126; týž, Šlechta a český stát za vlády Přemyslovců, FHB 12, 1988, s. 65-107; týž, Prostředky vzestupu a stabilizace vyšší šlechty v českém přemyslovském státě, in: Genealogia …, Toruń 1989, s. 91-112; týž, Předpoklady a formování šlechtické „obce království českého“ (zemské obce), Mediaevalia historica Bohemica (dále MHB) 1, 1991 (konference 1988), s. 13-55. 74 V. Růžek, Česká znaková galérie na hradě Laufu u Norimberka z roku 1381, Sborník archivních prací 38, 1988, s. 37-311. 75 Citace jen některých bohemikálních prací do roku 1990: S. Russocki, Maiestas et Communitas, MB 3, 1970, s. 27-48; týž, Protoparlamentaryzm Czech do poczatku XV wieku, Warszawa, 1973; týž, Elita władzy w 68

- 14 Z paralelního německého bádání od 40. let je třeba zmínit Ottu Brunnera, který v proslulém díle Land und Herrschaft76 věnoval pozornost feudálním válkám a postupné koncentraci veřejné moci od panství k teritoriálním státům v pozdním středověku. Ve své excerpci pramenů sledoval oblast Říše včetně českých zemí. I když jeho koncept zachycuje krystalické složky knížecích mocí, celkový obraz „feudální anarchie“ v Říši od 13. století nelze automaticky přenášet na české poměry ve 13. století. Jak upozornil Joachim Prochno,77 v Čechách sehrával významnou roli právní termín „země“ a jeho provázanost s šlechtickou vrstvou. Na tyto názorové trendy navázal studií o vládci a šlechtě F. Seibt78 v poválečném Německu, který pokládal šlechtu v Čechách za samostatnou složku, přičemž uznával názory V. Vaněčka. Tradice českého demokratismu spojoval se stavovským zemským uspořádáním v Čechách K. Bosl.79 Nedoceňování role šlechty v české literatuře konstatovali také další němečtí historici v západním Německu.80 Zpravidla německá literatura zdůrazňuje příslušnost Čech k Říši a roli Přemyslovců jako říšských knížat, přičemž domácí šlechta se jeví být jejich protiváhou. W. H. Fritze z mladé generace let šedesátých navázal na Prochnovu stať a zdůraznil zavádění instituce království (event. corona regni) od doby Vladislava II. (jako král Vladislav I.) jako transpersonální instituce. Němečtí historici připravili jak syntézy o dějinách českých zemích, tak o nejvýznamnějších „společných“ panovnících.81 V české vědě zůstal patrný tradiční rozdíl mezi přístupem ke šlechtě pro epochu středověku a pro dobu před Bílou horou. Zatímco o šlechtě v raném novověku vznikaly pozitivní monografie (J. Petráň, J. Pánek, V. Ledvinka ad.),82 hodnocení středověké šlechty

„Kronice Czech” Kosmasa , in: Pamiętnik Słowiański 23, 1973, s. 327-255; týž, Sredniowieczne kondycje i stany, in: Spoleczenstwo Polski średniowiecznej, Warszawa 1985, s. 189-218; týž, Sredniowieczne narody polityczne środkowej Europy, CPH 37/2, 1985, s. 57-73; W. Iwańczak, Tropem rycerskiej przygody (Wzorec rycerski w pismiennictwe czeskim XIV wieku). Warszawa 1985; A. Barciak, Rywalizacja o tron rzymski w okresie "welkiego bezkrolewia" v drugiej polowie XIII w. Stosunek Przemysla Otokara II do krolow rzymskich i prob nowych elekcji w Niemczech, in: Niemcy - Polska w sredniowieczu, Poznań 1986, s. 67-89; týž, Arengi i narracje dokumentow Przemysla Otokara II dla miast i mieszczan, in: Miasta w ciagu wiekow, Katowice 1988; U. Henningsen, Besitz und Einkünfte der Herren von Rosenberg in Böhmen nach dem Urbar von 1379/84, Marburg/Lahn 1989; J. L. Klassen, The Nobility and Making of the Hussite Revolution, Boulder 1979; W. H. Fritze, Corona regni. Die Entstehung des böhmischen Königstum im 12. Jahrhundert im Widerspiel von Kaiser, Fürst und Adel, in: Germanica Slavica 3, Berlin 1982, s. 209-296; B. Sasse, Die sozialstruktur Böhmens in der Frühzeit, Berlin 1982; Z. Kalista, Blahoslavená Zdislava. Řím 1968; J. Mezník, Der böhmische und mährische Adel im 14. und 15. Jahrhundert, in: Bohemia 28 (München) 1987, s. 69-91. V zahraničí také publikoval pro naše téma významnou práci J. Kadlec, Das Augustinerkloster Sankt Thomas in Prag. Vom Gründungsjahr 1285 bis zu den Hussitenkriegen mit Edition seines Urkundenbuches. Cassiciacum 36, Würzburg 1985; A. Zelenka, Die Wappen der böhmischen und mährischen Bischöfe, Regensburg 1979. 76 O. Brunner, Land und Herrschaft. Grundfragen der territorialen Verfassungsgeschichte Südostdeutschlands im Mittelalter. Brünn - München - Wien 1943 (3. rozšířené vydání). 77 J. Prochno, Terra Bohemiae, regnum Bohemiae, corona Bohemiae, Zeitschrift für Geschichte der Sudeteländer 1944, s. 91-111. 78 F. Seibt, Land und Herrschaft in Böhmen, HZ 200, 1965, s. 284-315; týž, Zur Entwicklung der böhmischen Staatlichtkeit 1212 bis 1471. In: Der deutsche Territorialstaat im 14. Jahrhundert I., Vorträge und Forschungen 14, s. 463-483. 79 K. Bosl, Ständische Bewegung und ständische Repräsentation in Europa. Das Modellfall Böhmen und Mähren. In: Mensch und Gesellschaft in der Geschichte Europas. München 1972, s. 141-156. 80 K. Richter, Adel und Herrschaft im mittelalterlichen Böhmen in der Darstallung der tschechischen Historiografie, in: Bohemia 9,1968, s. 307-321. 81 Gotik in Böhmen, red. K.M. Swoboda, München 1969; Handbuch der Geschichte der böhmischen Länder I., Stuttgard 1966; F. Prinz, Böhmen im mittelalterlichen Europa, München 1984; J.K. Hoensch, Přemysl Otakar II. von Böhmen, Verlag Styria, 1989; W. H. Fritze, Corona (viz). 82 Zdařilým náběhem bez systematického pokračování byl zejména sborník Proměny feudální třídy v Čechách v pozdním feudalismu. Acta Universitatis Carolinae, Studia historica XIV., 1976.

- 15 pro přemyslovské období se měnilo jen zvolna.83 Na přelomu 80. a 90. let byla ideologická paradigmata rychle opuštěna, ale – podle mého názoru - bez potřebných reflexí pro další etický a koncepční rozvoj bádání. Pokusy o bilanční a diskusní hodnocení české šlechty a státnosti byly izolované. 84 Základna profesionálního studia 13. století se v Čechách v 90. letech v podstatě ještě zúžila (to je sociologická zákonitost vývoje uzavřeného systému), obrat lze čekat v nejbližší budoucnosti. Lépe se rozvinula badatelská situace pro 13. století pod autoritou J. Mezníka v Brně, kde se také pokračuje ve vydávání edice CDB. Po desetiletích problémového vztahu k minulosti tak dochází k obratu v tom, že se s českou historií začíná znovu pracovat.85 Pozitivně by se měla projevit spoluúčast zahraničních badatelů, mj. z Polska.86 Šlechtické osobnosti, rody a panství se staly oblíbeným tématem zejména diplomových prací. Můžeme do budoucna očekávat, že kolem starších a nových regionálních univerzit se zformují badatelské okruhy zabývající se vývojem šlechty a genealogií vůbec. 1. 3. Historické aspekty některých obecných sociálních pojmů Pojmům jako rod, člověk, elita, šlechta, třída, národ, společenství, společnost, stát, právo, církev, či město se nemůžeme vyhnout v žádné historické práci. Jejich užívání může být dvousečné, vedle sociologického zobecnění historického jevu mohou zase vnášet apriorní

83

J. Žemlička, Královský číšník Zbraslav a jeho dědictví, HG 21, 1983; s. 117-132, Odboj kralevice Přemysla v letech 1248-1249 a jeho sociální zázemí, ČsČH 33, 1985, s. 564-586; Století posledních Přemyslovců (Český stát a společnost ve 13. století), 2. vyd. Praha 1998; Ke zrodu vrcholně feudální „pozemkové“ šlechty ve státě Přemyslovců, ČMM 89, 1991 (konference 1988), s. 31-47; Přemysl Otakar I. Panovník, stát a česká společnost na prahu vrcholného feudalismu, Praha 1990. 84 V. Vaníček, Strukturální proměny české státnosti ve starším středověku. VII. sjezd českých historiků, Praha 24.-26. září 1993, vyd. Historický klub, s. 127-151. 85 K důležitým statím zejména patří: T. Edel, Příběh ztraceného kláštera blahoslavené Zdislavy, Praha 1993; M. Hlinomaz, Blahoslavený Hroznata Tepelský, in: Minulostí Západočeského kraje 33, 1997, s. 7-50; I. Hrabětová, České erbovní pověsti ve spisech Bartoloměje Paprockého z Hlohol, Brno 1992; L. Jan, Moravští podkomoří v době Václava II., ČČH 95, 1997, s. 315-348; Hodnostáři rytířských duchovních řádů na dvorech posledních Přemyslovců, in: Česko-rakouské vztahy ve 13. století, Praha 1998, s. 247-269; D. Janiš, Lenní systém olomouckého biskupství za episkopátu Dětřicha z Hradce (1281-1302), ČMM 116, s. 325-346; J. Jurok, Česká šlechta a feudalita ve středověku, Praha 2001; P. Kopal, Neznámý známý rod. Pokus o genealogii Vršovců, Sborník archivních prací (SAP) 51, 2001, s. 3-84; M. Plaček, Rakouský rod pánů z Trnavy (Thürnau) a jeho vztah k Moravě, ČMM 116, 1997, s. 79-92; Z. Pokluda, Rod Šternberků na Moravě, in: Zlínsko od minulosti k současnosti 10, 1991, s. 117-158; M. Sovadina, Dvůr Václava I., SAP 45, 1995, s. 3-40; L. Sulitková, Několik poznámek k dějinám Brna (K původu brněnského patriciátu), in: Brno v minulosti a dnes (dále BMD) 13, 1995, s. 46-64; Z. Sviták, Klášter magdalenitek v Dobřanech, SPFFBU 1993, C 40, s. 5-16; J. Teplý, Rod erbu zubří hlavy a jeho původní držba ve 13. a 14. století, Pardubice 1995; V. Vaníček, Základy vrcholného středověku, in: Velké dějiny zemí Koruny české II., 2000, s. 127-317; M. Wihoda, Geneze moravské šlechty, Acta historica et museologica Universitatis Silesiae Opaviensis 2, 1995, s. 23-41; J. Žemlička, K počátkům a rozrodu Hrabišiců, FHN 13, 1990; týž, „Omnes Bohemi“: Od svatováclavské čeledi ke středověké šlechtě, MHB 3, 1993, s. 111133; týž, Origins of Noble Landed Property in Přemyslide Bohemia, in: Nobilities in Central and Eastern Europe, History and Society in Central Europe 2, Budapest – Krems 1994, s. 7-24; týž, Vyšehrad 1130: soud, nebo inscenace. K „nekosmovskému“ pojetí českých dějin, in: Husitství – reformace – renesance. Sborník k 60. narozeninám F. Šmahela, Praha 1994, s. 47-68; týž, Čechy v době knížecí (1034-1098), Praha 1997; týž, Rod, rodina a příbuzenstvo Hroznaty Tepelského, Západočeský sborník historický 4, 1998, s. 5-39. 86 Např. J. Rajman, K dějinám česko-polských vztahů ve středověku (šlechta a panovníci ve 12. stol.), MHB 2, 1992, s. 15-28; A. Barciak, Czechy a ziemie poludniowej Polski w XIII oraz w poczatkach XIV wieku, Katowice 1992; týž, W sprawie kultu sw. Waclawa na Slasku w XIII wieku, in: Kultura średniowieczna śląska, AUW, Historia XCVIII, Wroclaw 1993; týž, Problemy swiadomosci narodowej w stosunkach czesko-polskich w średniowieczu, in: Czechy i Polska na szlakach ich kulturalnego rozwoju, Kraków 1998, s. 43-52; N. Mika, Czy krol Rusi halickiej Daniel byl obecny przy zawieraniu pokoju wiedenskiego w 1261 roku? KH 105, 1998, s. 3-16; M. R. Pauk, Dziełalność fundacyjna możnowładztwa czeskiego, Societas Vistulana, 2000.

- 16 obsahy do historické interpretace.87 Ve skutečnosti se tedy jedná o jisté „instrumentální modely“, které jsou prostředkem k otevření vzájemných historických a sociologických souvislostí, případně k jejich filosofické reflexi. Tyto modely jsou blízké „ideálně typickým pojmům“, jak je určoval M. Weber,88 ale v té souvislosti se nám jistě jedná o to, aby jako objekt širší diskuse reflektovaly historické skutečnosti. Typickým sociologickým pojmem užívaným v historiografii je elita. Není náhodné, že v dosavadní české historiografii (do 1989) byl pod trestem vyobcování zakázán jako příznak buržoazního snobismu, zatímco v Polsku zase procházel až kontrastní konjunkturou. Domnívám se, že termín elita lze užívat v kreativním historickém významu, pokud jej budeme ve výkladovém kontextu vnímat jako dynamickou součást společenského celku. Profil elit není předem daný, právě středověk ukazuje jejich různorodé strukturování, jak tomu odpovídají i dobové klasifikace (šlechtici, páni, kmeti, popravci, úředníci – ve všech těchto kategoriích se nachází např. rod Rožmberků).89 Ve funkcích ekonomické elity se zase objevují „různé stavy“ (které zpravidla sledujeme odděleně) - kněží, Židé, kupci a měšťané, šlechtici, a podobně tomu je u politické elity. S hodnotami elit je provázána autorita vládce, jinak si ani nelze vysvětlit jeho působení v čele státního systému. Označení historická struktura bych chápal jako uspořádaný jev existující v časovém pohybu, ačkoli jej lze exaktně odkrýt v sociologickém řezu (např. s ekonomickými aspekty „provozu“), nebo v existenciálním významu („co dává lidem“). Domnívám se, že z dlouhodobého hlediska mají lidmi společně sdílené celky tendenci po určitou dobu harmonizovat svou strukturu (podobně jako to lze říci o vývoji řeči).90 Narušení rovnováhy může vyvolat lavinu transformačních procesů směrem k nové rovnováze. V širších výkladových souvislostech je třeba vyrovnávat se s termíny jako feudalismus a kapitalismus, které se blíží jak Marxovým formacím, tak Weberovým ideově typovým vzorům. Dnes sice víme ještě lépe, že různých oblastech světa vznikají podobné sociální vrstvy s blízkou mentalitou. Pro historiografii však vzniká jisté hrozba apriorních pohledů. V našich zemích se pod vlivem marxismu stalo např. jakýmsi kriteriem bádání „hledat feudály“ (či „kvazifeudály“) a řada procesů se označovala za „feudalizaci“, i když se jednalo většinou o vytváření svobodných majetků, což byl vlastně jev „antifeudalizační“ (v původním smyslu). Vývoj pak má jakoby předem narýsovaný plán, který se lidé pokoušeli splnit. S tím souvisí obliba kombinací typu „šlechtická feudální elita“. Spíše politologický obsah přináší termín aristokracie označující „vládu urozených“. Výchozím hlediskem je společenské zařazení jedinců na základě pokrevního původu. Argument urozené „krve“ pro zastávání veřejné moci je mocný, ale přesto nemůže sám o sobě stačit svobodným jedincům. Proto je aristokracie neoddělitelně propojena se závazkem cti (honestas). Právě díky cti zařazuje Platon systém aristokracie mezi tři legitimní formy vlády a odlišuje ji od nelegitimní oligarchie. Přitom aristokracie v urbanizovaném antickém starověku má sice vysokou prestiž, ale z právnického hlediska vládne zejména nadinstitucionálně (gerúsia, areopág, senát nejsou výkonnými, ale poradními sbory). O systému aristokratické společnosti lze hovořit také v obecnějším smyslu (např. Ch. A. Tocqueville) ve významu, který v češtině označujeme jako společnost stavovská. Spíše pro období raného kapitalismu se hodí termín třída, jak jej známe z antického římského

87

K tématice obecněji sborník Kulturní a sociální skutečnost v dějezpytném myšlení, Praha 1999. V širším teoretickém kontextu E. Jaffé - W. Sombart – M. Weber, „Objektivita“ sociálněvědního a sociálněpolitického poznání, 1904, in: Metodologie, sociologie a politika, Praha 1998, s. 55. 89 Tyto skupiny např. Tomáš Štítný, Knížky o hře šachové, ed. F. Šimek, Praha 1956. 90 Metodicky zajímavě srov. F. de Saussure, Kurs obecné lingvistiky, Praha 1987. 88

- 17 městského státu, anebo z Anglie a Francie v 18. a 19. století. Bohužel i tento termín je v češtině významově zatížen a evokuje totalitární pohled na historické procesy. Termín šlechta je ovšem spíše historický než sociologický. Evokuje sice jistý exkluzivní ideál, ale zároveň nutnost zrušení dědičné výlučnosti v zájmu rovnosti šancí. Tento rozpor má hlubší antropologický ráz a nevyřešila ho ani pařížská gilotina za dob Velkého teroru. Pojem šlechty bychom asi neměli odvíjet pouze od dílčích ukazatelů, jako jsou tituly, či pozemkový majetek, ale komplexněji od jejího postavení lidí s „posláním“. V této souvislosti bych rád přiblížil postřehy sociálně orientované filosofie věnované vývoji fenoménu „veřejnosti“ od antiky do novověku u Jürgena Habermase,91 které se většinou opírají v případě středověku o empirické analýzy díla Land und Herrschaft O. Brunnera. Komparativní hodnocení ukazuje, že „pozemkové vlastnictví“ se stává v Německu skutečně „soukromým“ až v 18. století, tedy v době, kdy šlechta stojí před svým zánikem. Majetek šlechty ve středověké a raně novověké Evropě byl proto podle J. Habermase jiný než v antice, nesl rysy „veřejné kategorie“. Odlišné má být společenství antické koiné, kde „veřejná“ moc v polis byla oddělena od „soukromé“ domácnosti, oikos. Rovněž římské právo od počátku odlišuje pojmy publicus a privatus, čímž předjímá vývoj v novověku. Pro středověk je naopak typické, že termín „panský“ má význam veřejný. Důležitými póly jsou zde pojmy veřejnost a reprezentace. Vzájemně byly emancipovány v moderní době asi ve stejném duchu, jako moci zákonodárná, soudní a výkonná. Také v tradiční společnosti existuje vzájemnost mezi veřejností a reprezentací, ale ne ve smyslu přímé odpovědnosti, spíše personifikace. Jak to reflektuje na sklonku éry šlechty „občanský aristokrat“ Goethe, „šlechtic platí svou osobou“.92 „Reprezentace“ má však ve středověku ještě další důležitý rozměr, na který upozornil filosof H.-G. Gadamer. Zatímco v antickém Římě se při ní jedná o „znázornění“, v křesťanské společnosti nastupuje představa „inkarnace“ přecházející až k mystickému tělu.93 U J. Habermase není zastoupena archaická výchozí dimenze tohoto uspořádání, s níž jsou počátky šlechty a zejména dynastií spojovány v genealogických pověstech a mýtech. Z tohoto hlediska je třeba doceňovat přínos srovnávacích rozborů G. Dumézila věnovaných tzv. trojčlenné ideologii Indoevropanů,94 které bylo zafixováno rituály a mýty. Také šlechta jako svobodná válečnická elity má veřejné poslání zvané svadhá, které je geneticky příbuzné slovu éthos. Jak ukazují rozbory slovanské mytologie a společnosti Jaana Puvela (Američana estonského původu),95 lze zachytit stopy tabuizované ochrany tří stavů společnosti, které odrážejí ruské byliny pro postavy Volcha, Svjatogora a Mikuly. K těmto bytostem „starých“ se má podle rady poutníků (poslů bohů) chovat s úctou válečník typově nové generace Ilja Muromec (sám kulturně transformovaný Perun). Srovnávacímu rozboru sociálních funkcí slovanských božstev se věnovali také polští a ruští odborníci. Krátké srovnání historických obsahů sociologicky užívaných pojmů bych uzavřel určitou specifikací hodnocení elit. Nemůže být pochyb o tom, že počátky šlechty a králů jsou spojeny s jejich „veřejnou a reprezentativní“ rolí, ale i „zákonodárnou, soudní a výkonnou“ mocí pro společenství. „Urození“ se významně podíleli na proměnách a rozvoji v rané antice, v raném středověku i v raném novověku. Působení tří základních funkcí společnosti, jak je 91

J. Habermas, Strukturální přeměna veřejnosti, Nakladatelství Filosofického ústavu AV ČR, Praha 2000. K tématu také např. B. Loewenstein, Projekt moderny (viz). 92 Výklad viz J. Habermas, s. 69. 93 O historii např. esej H.-G. Gadamer, Problém dějinného vědomí, Praha 1994. K tématice sborník Posvátný obraz a zobrazení posvátného, Česká křesťanská akademie, Praha 1995. 94 G. Dumézil, Mýty a bohové Indoevropanů. Praha 1997. 95 J. Puvel, Srovnávací mytologie, Praha 1997.

- 18 zachycují např. staré antické fýly, mohlo být vývojově rozvinuto buď horizontálně k systému antického magistrátu, nebo vertikálně k monarchii. V obou těchto systémech se rozvíjela vrstva urozených s hodnotami ctnosti a veřejné služby (vojsko, kult, úřady). Nebude asi náhodné, že obdobně se formovaly společenské systémy i v jiných kulturách, např. v Číně (čest „li“ se žádá od „rytířů - vzdělanců“, Konfucius). Nejedná se o shody „formační“, ale existenciální, vycházející z lidských sociálních hodnot. 2. 1. Charakter české rané státnosti na základě role elit Vznik státu byl v české historiografii postupem doby vnímán stále závažněji ve srovnání s ostatními soudobými jevy. Stát sem nakonec jakoby vstupuje na scénu dějin jako deus ex machina, a tomu se veškerý výklad podřizuje. Na nejednoznačnost pojmu stát užívaném běžně v moderním významu pro starší epochy upozornil F. Seibt.96 Počátky českého státu byly v historické literatuře popisovány s výjimkou J. Slavíka spíše jako sociální katastrofa. Na jeho počátku mělo být povraždění šlechty a podrobení svobodných, které vyneslo do popředí Přemyslovce. Tento trend měl být posilován dalšími vesměs krutými akty, jako byla bratrovražedná likvidace sv. Václava, který nechtěl sám zabít poraženého vládce kouřimského Radslava, či vyvraždění Slavníkovců na Libici v roce 995. Tyto skutky hodnotili historici často jen paušálním způsobem jako sice nehezké, ale dobově typické, vývojově nutné a tedy pokrokové. S uspokojením se proto registruje trojí vyvraždění Vršovců, nebo vyhnání Děpolticů. Vytváří se dojem fatální role násilí při účelovém rozvoji lidské společnosti (revoluční parafráze: čím více obětí, tím lepší budoucnost). Ale společenské útvary byly vždy přirozeněji sociálně strukturovány, zejména s dlouhodobým rozvojem zemědělství, jakkoli v řadě situacích sehrávala válečnická činnost státotvornou roli, jak to známe u zásahů skandinávských vikingů od Anglie po Rusko, či v případě kočovnických Bulharů. Také v těchto případech se však jedná spíše o vstup jisté sociální komponenty do komplexnější vývojové struktury, jak to ukazuje rychlá slavinizace varjagů a Bulharů, či romanizace a christianizace Normanů, uctívajících však své válečnické bohy ještě v bitvě u Hastingsu. Domnívám se, že pro počátky české státnosti je podstatnější mytologická svatební výprava předáků do Stadic pro Přemysla Oráče jako manžela kněžky Libuše, než „užitečné“ vraždění bratrů sv. Vojtěcha na Libici v roce 995, jímž začíná skeptický Z. Fiala své dějiny Čech.97 Kosmova kronika nám přibližuje podstatné části nikoli pouze „přemyslovské“, nýbrž především české panovnické pověsti. „Svatý sňatek“ Přemysla Oráče s Libuší má nejen magický ráz pro plodnost („Oráč“), ale také personifikuje jistou „veřejnou smlouvu“ („Přemysl“ – ochranný bůh řecké agory Peithó).98 Přemysl Oráč se stává legitimním „knížetem/králem“ nad třemi stavy (jejichž existenci symbolizují tři sestry) a je ochráncem „právního“ řádu, jehož spolunositelem je společenství elity kmene, tvořící „dvůr“ – starolatinské „co-virium“ (z toho curia).99 Tento aspekt pojmu „dvůr“ literatuře často uniká; když Kosmas zmiňuje smrt knížete Bořivoje II. (1124), uvádí, že se s Kristem raduje v nebeském dvoře.100 96

F. Seibt, Land und Herrfschaft (viz). Z. Fiala, Přemyslovské Čechy, Praha 1965 (2. vyd. 1974). 98 Z. Kalandra, České pohanství, Praha 1946. Z další srovnávací literatury J. Banaszkiewicz, Podanie o Piaście i Popielu, Warszawa 1989. „Organický“ původ státu a legitimity veřejné moci lze sledovat až do starého Sumeru (sňatek krále s velekněžkou bohyně lásky Inannou; jinde je přímo tato bohyně „matkou“ vládce). 99 Puhvel, s. 179. 100 Kosmova Kronika česká, Praha 1975, s. 197. Tím kronikář jistě neměl na mysli, že tam Bořivoj vykonává služebné, např. kuchyňské práce. Kosmova Kronika česká, Praha 1975, s. 197. 97

- 19 Pokud typologicky srovnáme raný český stát s jinými periodami „evropských počátků“ (např. u Řeků, či Keltů v rané antice),101 můžeme zachytit některé vývojové analogie. Státnost v českých zemích vychází z miru, kultovně uzavřeného společenství s vlastním řádem a prostorem. Jeho centrem je „svaté pole“ ležící před hlavním „hradem“, ale jistě rovněž před templem. Zde se scházejí za rituálních souvislostí svobodní mužové kmene a na takovém místě v Praze byl založen kostelík Panny Marie. Nalézání „pravdy“, tj. spravedlnosti bylo v rukou sboru „vybraných“ a „starších“ – kmetů (v Rusku „hradští starci“), podobně jako ve starověku působila gerúsie, či senát. Organizační princip „veřejné moci“ nám přibližuje obrat ze staroslovanského překladu Eklogy z 9. století pro potřeby slovanských států (Zákon sudnyj ljudem),102 kde slova „do své obce“ (en té politeia) jsou uvedena slovy vъ svoju zemlju i gradъ. Jak ukazují různé prameny, správu „hradu a země“ často vedou speciálně titulovaní úředníci, obvykle župané. Tento termín je pro nás významný, neboť je od něj odvozen hlavní český šlechtický titul. Objevuje se ve staré literární češtině jako hpan, v latinských verzích původně iopan (např. roku 777, listina bavorského vévody Tasila III.),103 ve 13. století suppan. I když se občas usuzuje na jeho avarský původ (analogicky k termínu kagan), z jiných aspektů se výraznější jeví jeho původ indoevropský (latinsky pagus, německá Gau). Župou byl v českých zemích ve vrcholném středověku nazýván správní hradní úřad, při němž zasedali kmeti. Purkrabí správního hradu mohl být nazýván starostou.104 Personifikace a institucionalizace veřejné moci vycházejí obecně vzato z měnících se potřeb společenské praxe (zpětné vazby v právu, válečnictví, obchodě). V antické obci byla legitimní moc formována jako imperium (doslovně „rozkaz“), které bylo původně drženo králi, ale později přenášeno na představitele magistrátu (v původním smyslu asi „kouzelnický úřad“). Přechodnou fázi tohoto procesu zachytili P. Oliva a R. Pleiner u Řeků a galských Keltů na příkladech „tyranů“ často z královských rodů, kteří byli posedlí cupiditate regni.105 Tyran Peisistratos se dal v rámci pokusu o „legitimní“ převrat přivést na Akropol „vysokou“ dívkou převlečenou za bohyni Athénu.106 Moc v městských republikách tak přerůstala roli úředníků, jako dříve krále. Pro strukturu monarchií bych uvedl germánský termín bann (významově „klatba“ i „rozkaz“),107 který byl neoddělitelnou složkou královské moci. V tomto smyslu je třeba docenit původní rituální roli vládců. Panovník sice vychází z okruhu válečnické aristokracie, ale liší se od ní tím, že má „kněžské“ rysy, bez nichž by nebylo možné charismaticky personifikovat veřejnou moc. Když kníže Obodritů Drahovít v roce 789 přivítal na slovanské půdě Karla Velikého, vyšel ex templo cum omnibus suis ad regem de civitate.108 Prostředí „Pobaltských“ Slovanů nám přibližuje také uplatnění společenských sil v různých kombinacích. Domnívám se, že takové srovnání je historičtější, než předpokládat apriorní zákonitost sociálně vývojových stupňů (hradní župa – kmeny – družinné knížectví – feudální stát). Naopak vedle sebe se totiž rozvíjely různé vývojové možnosti: „lidově hradský“ útvar Pyřičanů, obchodnicko-pirátská republika Štětín připomínající Novgorod,

101

P. Oliva, Zrození řecké civilizace, Praha 1976; R. Pleiner, Otázka státu ve staré Galii, Praha 1979. J. Vašica, Literární památky epochy velkomoravské (863-885), Praha 1996 (2. vyd.), s. 208. 103 V. Vaněček, Prvních, s. 32 n. 104 Termíny viz V. Brandl, Glossarium, Brünn 1876. 105 R. Pleiner, Otázka státu, s. 75. 106 P. Oliva, Zrození, s. 116. 107 Lexikon des Mittelalters I., Artemis Verlag, München – Zürich 1980, s. 1414. 108 V. Procházka, Organizace kultu a kmenové zřízení Polabsko – Pobaltských Slovanů, in: Vznik a počátky Slovanů 2, 1958, s. 146. 102

- 20 „vojenská demokracie“ Luticů, aristokraticko – knížecí federativní útvar Obodritů a „teokratický“ stát na Rujáně.109 Osobitý význam pro „monarchizaci“ veřejné moci mělo křesťanství,110 jakkoli bylo v antropologicko-náboženském smyslu objevováno až v průběhu středověku (zejména 13. století). Kristus u raných společenstev, jak to ukazuje Heliand v saském jazyce, bývá spíše charakterizován jako mladý král s mesianistickým příslibem pro své družiníky. Na Velké Moravě musel být systém přísah změněn s christianizací. Úvodní odstavec k velkomoravské sbírce cyrilometodějské misie Zákon sudnyj ljudem zakazuje v panském sele (dvorci) konat pohanské oběti a přísahy. „Ti, kdo přijali moc od boha … jsou povinni nepokládat ani jednoho člověka jim podřízeného za milejšího, než (oba) zákony boží“, prohlašuje ve své Adhortaci arcibiskup Metoděj.111 Étos knížat naznačují z dobového ideového hlediska knížecí jména, jako Mojmír, Rastislav či Svatopluk vládnoucí v 9. století na Moravě. V Čechách jsou k roku 872 zachycena franskými analisty knížata Svatoslav, Vitislav, Heriman (germánské válečnické jméno), Spytimír, Mojslav a Bořivoj, k dalším záhy patřili Strojmír, Spytihněv, Vratislav, Boleslav či Václav. Tato jména s obdobou u dalších slovanských dynastií mají legitimizující monarchickou funkci vůči „miru“. Označují pověření magickou autoritou pro osobu rodového předurčení, které bylo upevňováno – tak jako u Germánů - vznešenými sňatkovými aliancemi (jména Vratislav a Václav např. převzata asi od polabsko-pobaltských knížecích rodů). Rozvoj knížecích mocí má konstruktivní rysy pro společenství, jak to vidíme v historické pověsti o porážce knížete Lučanů Vlastislava Čechy, kteří pak staví nový správní hrad, nebo vládce Kouřimi Radslava českým knížetem Václavem, který ponechal Kouřim místnímu vládci doživotně. Kronikář Kosmas vysvětluje, že při zničení panující rodiny se „rozptýlí lid“, což nebylo v zájmu vítěze.112 Dynastická vláda posilovala tedy integrační proces, ale podmínkou byla spoluúčast „střední“ urozené vrstvy. Pro „teokratickou“ genezi monarchismu bych uvedl termín hospoda (rusky gosudar), kterého se užívalo v češtině pro vládce a pána, ale i Boha (dodnes v biblických textech). V původní významové souvislosti je právě „bůh“ zárukou „distribuce milosti, spravedlnosti a bohatství“, které vlastně zajišťuje na zemi panovník. S hospodou jako vládcem jsou spojeny archaické právní termíny přísaha, věrnost a zrada. Přibližuje to strohý starobylý zápis z právní Knihy rožmberské: prvá nevěra, hospodú svů lháti /tj. pána lživě osočiti/; druhá nevěra, chtěl hospodu zabiti; třetie nevěra, jež hospodu zradí na bezživotie.113 „Královským“ panovnickým termínem byl u Slovanů knjazъ, blízký titulům sousedních národů (švédský konungr, litevský kunigaz, finský kuningas).114 Naproti tomu titul „vévody“ se jeví být jako sociálně omezenější. Nepochybně „vojevůdcovský bann“ byl součástí panovnické moci „knížete“. Jeho starobylou symboliku ukazuje lýčený věnec viť rozeslaný knížetem Břetislavem I. před válečnou výpravu do Polska, vyzývající pod trestem oběšení všechny bojovníky shromáždit se v hradech.115 Archaická společnost však není civilizačně dostatečně pevně usedlá, což platí také o válečnické aristokracii, která se ovšem 109

Např. V. Procházka, Sněmovnictví a soudnictví Polabsko – Pobaltských Slovanů, in: Vznik a počátky Slovanů 3, 1960, s. 83-122. 110 K tématice christianizace R. Turek, Čechy v raném středověku, Vyšehrad, Praha 1982; P. Sommer, Začátky křesťanství v Čechách, Praha 2001. 111 J. Vašica, Literární památky, s. 213 n. 112 Kosmova Kronika česká, s. 31. 113 Kniha Rožmberská, ed. V. Brandl, Praha 1872, s. 70-71. 114 J. Puhvel, s. 224. 115 Cosmae Pragensis Chronica Boemorum, ed. B. Bretholz, Berlin 1923 (MGH, Scriptores), s. 83. K termínu „viť“ V. Vaněček, Prvních, s. 107.

- 21 z našeho hlediska jeví být spíše pirátským společenstvím. V jejím čele se objevují nezávislí náčelníci typu jarla, nebo vévody (Herzog). Zdá se, že zde platí zásada zachycená u Tacita při popisu sociálních forem v Germánii o různém typu těchto hodností – reges ex nibilitate, duces ex virtute. Jak nám to přibližuje Sága o Ynglinzích,116 kníže/král sídlí v centru komplexně sociálně vybudovaného „miru“, je obklopen šlechtou, ale je zároveň vůdcem válečnické družiny své země. Družina může přecházet do služeb jiných vládců, či působí nezávisle pod vedením mladých členů dynastie, kteří za „dobrodružného“ kořistění v okolních zemích mohou zakládat vlastní státy (Rurikovci v Novgorodu), nebo se zmocní vlády doma. Archaické normy jednání elit byly udržovány po celá staletí a možná patřily i k předpokladům prvních křížových výprav do Palestiny. Nevíme, zda existoval v češtině panovnický titul, který by odpovídal termínu rex, jak jej vysvětloval Isidor Sevillský (soudcovská role – etymologicky „narovnávání“).117 V tomto významu mohlo fungovat slovo správce. Institut zpravce se v českém právu týkal ochrany majetku a záruky prodeje.118 S tím souvisí problematika vztahu panovníka k zemi a k vlastnictví. Důležitým aspektem zde je panovnické právo odúmrti,119 které bývá chápáno jako příznak „celostátního“ vlastnictví půdy („regál k zemi“). V původním smyslu již rituální sňatek „Oráče“ s Libuší znamená zajištění „královských“ rituálních garancí k zemi kmene („úroda a dobrý rok“),120 ale také k plodnosti lidí, kteří odevzdávají dary. Dostavuje se však s rozvojem monarchie skutečná likvidace svobod a soukromého vlastnictví obyvatel ve prospěch knížete? Vládce při vzniku státu zbavuje kmen svobody, odebírá lidem odal, uvádí na skandinávském příkladě D. Třeštík.121 Jeho článek však není tak jednoznačný, když zachycuje, že u „odebrání odalu“ v Norsku či „zavedení jha“ v Čechách se vlastně jedná o jistý racionalizační výklad (nejen kronikáře), který vysvětluje „veřejněprávní realitu“ termínem „soukromoprávním“. Tyto dvě oblasti práva sice ve středověku nebyly jasně oddělené, ale právě to je významné. Ukazuje se při tom podstata rozdílu mezi monarchií a „magistrátem“ (antickou demokracií). Zatímco magistratura co nejvíce odděluje osobní vlastnictví a „veřejné úřady“, monarchie naopak vychází z charismatického vlastnictví imperia vládcem, přičemž „veřejné“ je spravováno v logice „soukromého“. Zároveň je však soukromé vždy závislé na veřejném, a to nejen záležitosti šlechty, ale i vládce. Také uvnitř monarchie se tak ve středověku rozvíjí členitá a právní „magistratura“, ale na principech věrnosti všech poddaných vládci (dvorské úřady, léna, daně, služby). Ale vlastnické postavení jednotlivých skupin obyvatel v českých zemích přitom nebylo „normováno“, pouze „připodobňováno“. Kníže byl jako držitel bannu či miru majitelem veřejných prostor, kde se tvoří či garantuje „veřejná“ spravedlnost (hradiště, veřejné cesty, tržiště). Uplatňuje své nejvyšší poslání, ale v souladu s „veřejnou elitou“. Charismatické poslání vládce se objevuje při konfiskaci majetku zločinců. Zdůrazňovaná „libovůle“ vládce se týkala jen dílčích aspektů moci, obvykle rizikových (odstranění bratrů, výběr velmožů do úřadů, obdarování kostela). Panovník si nárokoval půdu občinovou, uvolněnou a nekultivovanou, případně nechal organizovat vlastní dvorce, např. lovecké. Nemohl legitimně odebírat půdu svobodným, kteří však podle stupně svého statusu mohli být přičleňováni do více či méně urozené služebné organizace. 116

Překlad a vysvětlivky H. Kadečková, Praha 1988. Isidor ze Sevilly, Etymologiae IX.Praha 1998, s. 50, 51. 118 M. Stieber, K vývoji správy, Rozpravy IX., /1, Praha 1901. 119 Fallgut, caducum; J. Čelakovský, Právo odúmrtné k statkům zpupným v Čechách, Praha 1882. 120 D. Třeštík, Mír a dobrý rok, FHB 12, 1988, s. 23-45. Obecně J. G. Frazer, Zlatá ratolest, Praha 1994. 121 D. Třeštík, K sociální struktuře, s. 549 n. 117

- 22 K vzorovým zdrojům organizace křesťanského státu ve středovýchodní Evropě jistě patřil dvůr velkomoravského knížete/krále Svatopluka, významného partnera rodiny Ludvíka II. Němce a papežské kurie. V rámci politické reprezentace Svatopluk vystupoval „se svými knížaty“, urozenou elitou moravských velmožů a okolních knížat (včetně Přemyslovců, dále vládců Krakova). Vzhledem k působení vzdělaných Řeků (Metoděj), Italů (Jan z Benátek) a Němců (Wiching) ve Svatoplukových službách lze očekávat, že organizace panovnického centra se inspirovala soudobými vzory. S tím souvisí převzetí instituce a slovanského názvu úřadu comes palatinus do maďarštiny (nádorišpán, tj. nádvorní župan), který se stal po ovládnutí slovanských hradů Arpádovci nejvyšší úředníkem uherské monarchie.122 Panovnická moc založená na aristokraticko-charismatickém principu a civilizačních inovacích se šířila jako produktivní politický princip. České země doby Karlovců lze tak označit za „regna“.123 Každodennost monarchismu přitom vede k polarizaci, jak to vyjadřuje v populární zkratce kronikář Kosmas: „dva kocouři do jednoho pytle chycení pohromadě býti nemohou“. Jen jeden vládce a jeden rod může nakonec personifikovat „výkonnou moc“, potvrzují dějiny řady evropských států v raném středověku od Francie po Rusko (pokud se neuplatnili členové dynastií v sekundogeniturách). Středověké Čechy se z odstupu jeví být od počátku integrálním prostorem již z geografických důvodů, ale ve skutečnosti byly dotvořeny vnitřní výstavbou až před polovinou 13. století. Podobně tomu bylo na Moravě. Státní jednota byla dána zapojením elit do určitého systému, český vládce byl zprvu princeps Bohemorum, teprve od poloviny 13. století rex Bohemiae. Strukturálním základem státu byly nikoli „privátní“ přímé „převodové páky“ (vilikové) „přemyslovských“ majetků, nýbrž regionální správní hrady s župany a kmety.124 Především k hradištím mají lidé řadu nepříjemných a vynucovaných povinností včetně jejich náročných oprav.125 Veřejná „břemena“ státní moci realizovali hlavně hradští „úředníci“, kteří k tomu měli nejen moc, ale i autoritu. „Čechové“ se sice shromažďují kolem knížete, ale v tradicích jeho rituální autority, tak fungují všechny knížecí dvory archaické Evropy. Pravidelná setkání knížete s předáky se označují v literatuře jako „kolokvia“, aby se odlišila od institucionalizovaných sněmů vrcholného či pozdního středověku. Toto hledisko však bylo zase deformováno do apriorního předpokladu, že kníže svolává pouze své družiníky, aby jim slavnostně vyjevil svou vůli. Tím by zanikala skutečná podstata těchto „setkání“, tedy „sněmů“ (stejná původní funkce římských komicií). Shromáždění mužů kmene mělo i za měnících se podmínek charismatický ráz, jak to lze zachytit pro Uhry. Koná se v rituální dny na posvátných místech a je neoddělitelně spojeno s výkonem soudní moci.126 Samozřejmě se zde scházeli především bojovníci, proto mohlo dojít ke svolání „sněmu“ nouzově na válečné výpravě. Je třeba si uvědomit, že krystalizace právních institucí a sociálních složek obyvatelstva trvala celá staletí. Teprve od 14. století se výrazněji rozčleňují panovnické statky na „státní“ (korunní, menzální) a „privátní“ (komorní),127 ačkoli určité rozdíly lze postihnout již v raném

122

B. Krzemieńska - D. Třeštík, Hospodářské základy raně středověkého státu ve střední Evropě (Čechy, Polsko, Uhry v 10. – 11. století), Hospodářské dějiny 1, 1978, s. 149-225. 123 Celkově D. Třeštík, Počátky Přemyslovců, Praha 1997. 124 Tím se odlišuje postavení Přemyslovců např. od Babenberků a dalších „mladších“ knížecích německých rodů, které budovaly svá panství výrazněji teritorializací „zezdola“ (i když s uplatněním institucí říšské správy, jako byla hraběcí a markovní práva). 125 K hodnocení starých „hradů“, které dnes na rozlišení od hradů středověkých nazýváme „hradiště“, zejm. J. Sláma, Střední Čechy v raném středověku II., Hradiště, in: Praehistorica 9, UK, Praha 1986. 126 Z. Šimeček, K charakteristice středověkých kolokvií v Čechách, ČsČH 18, 1970, s. 593-601. 127 J. Čelakovský, Hrad pražský a majetkové právo k němu do r. 1526, Praha 1906.

- 23 středověku.128 „Privátní“ pozice na vrcholu „veřejné“ soustavy ovšem povznášela roli vládců. Český kníže jako jeden z nejbohatších ve střední Evropě mohl kolem sebe soustřeďovat kupce, duchovní rádce a bojovníky i z jiných oblastí. Patřili k nim také pravděpodobně varjagové Gomon a Tuna, kteří sice zavraždili sv. Ludmilu (roku 921) na příkaz kněžny Drahomíry, ale přišli do země již v 9. století za Bořivoje I.129 O skutečném rázu české elity nás informují různé prameny, kroniky, legendy a listiny (či jejich klášterní „tradiční“ předlohy přepisované do „falz“).130 Obraz, který se nám naskýtá, má dost věrohodné vývojové rysy, i když musíme počítat s tím, že nemůže být dostatečně plastický a naše pochopení poměrů má vždy ráz hypotézy. Když za Boleslava II. členové jednoho rodu narušili kostelní azyl, aby podle krutého zvyku popravili nevěrnou manželku, kterou chránil biskup Vojtěch, jednali jednoznačně jako klanová skupina, nad níž nemá ještě valnou moc státní ani církevní jurisdikce. Přitom vyhrožovali Vojtěchovi vendetou na jeho rodu. Pokud předáci zaútočili v roce 995 na Libici a povraždili Slavníkovce, označuje se to za klasický příklad akce družiny „sjednocující zemi“. Přitom tomu tak zjevně nebylo, válečnické družiny Boleslava II. i Slavníkovců nebyly v té době v Čechách a přepad Libice se odehrál proti přísaze asi bezmocného knížete. Samotní Slavníkovci131 představují urozený rod knížecího typu, který byl „pánem země“, jak připomíná Bruno z Querfurtu. Slavník byl asi synem levobočné dcery Jindřicha I. Ptáčníka a manželem Střezislavy, asi z rodu Přemyslovců. To předurčovalo prestiž Vojtěcha, kterého nechal zvolit za biskupa kníže Boleslav II., nepochybně k získaní loajality celého rodu. Je však zřejmé, že Slavníkovci patřili zároveň k Čechám (Bohemia), i když se asi odvozovali od knížat kouřimských, jak tuto tradici zmiňuje Dalimilova kronika. Lze také zvažovat, zda Slavníkovci nebyly jen jednou z linií vládnoucího českého rodu.132 Rovněž Vršovci byli spřízněni na sklonku 10. století s Přemyslovci. Jak ukazuje jejich příklad, mohly být starší rozrody velmi dynamické a rozsáhlé, možná s rysy agnátsko kognátského systému (ve svých počátcích).133 Ale také rod Hrabišiců, který se rozvíjel v popředí dvora od 11. století, ukazuje na možnosti knížecího původu v „kmenové“ oblasti „Lemúzů“, jak se nazývala jejich ves, kterou založili u Prahy. Na přelomu 10. a 11. století však byla ohrožena také existence Přemyslovců v roli dynastie. Jak ukázala B. Krzemieńská, římskoněmecký král Jindřich II. klidně potvrdil vládu v Čechách Vladivojovi, ačkoli do Bavorska uprchla přemyslovská rodina.134 Obnova její vlády v průběhu německo-polské války byla důsledkem toho, že územní struktura Čech měla nezávislou elitu a výraznou identitu, nikoli díky schopnostem Přemyslovců. Z tohoto úhlu je třeba nahlížet na ambice Vršovců starou dynastii na pražském stolci vystřídat. Při inauguraci svého vnuka Břetislava I. v roce 1034 pronesl podle Kosmy kníže Jaromír řeč proti Vršovcům. Povolával ke stolci členy rodu Municů, Těpticů a další, které Břetislavovi doporučoval, „aby je ctil jako otce a miloval jako bratry a ve všech potřebách 128

R. Nový, Přemyslovský stát, s. 104. K tematice D. Třeštík, Vražda kněžny Ludmily, Dějiny a současnost 1990, č. 2; N. Profantová, Kněžna Ludmila, Praha 1996. 130 J. Pražák, Rozšíření aktů v přemyslovských Čechách (K počátkům české listiny), in: Pocta akademiku Václavu Vaněčkovi k 70. narozeninám, Praha 1975, s. 29-40. 131 R. Turek, Slavníkovci a jejich dědictví, Hradec Králové 1982; R. Nový, Slavníkovci ve středověkém písemnictví, Praha 1987. 132 Tuto variantu rozvinul O. Králík, Šest legend hledá autora, Praha 1966, s. 265 n. Genealogický původ však příliš nemění na podstatě problému, tj. začlenění do monarchického systému Čech. 133 „natio Wrissovici“, V. Nový, Přemyslovský stát, s. 35 aj.; P. Kopal, Neznámý – známý rod (viz). 134 B. Krzemieńská, Břetislav I., Praha 1986. 129

- 24 aby je bral za rádce. Těmto poruč hrady a lid ke správě, neboť jimi země česká stojí a stála a stát bude na věky“.135 I když se nijak nedařilo Vršovce z českého prostředí vypudit, je dost zřejmé, že i Munici a další rovněž náleželi k urozené elitě, byť k její „střední“ složce. Kníže Břetislav I. jako princeps Boemorum dei gratia catholicus nechal zřídit ve Staré Boleslavi v zájmu upevnění prestiže dynastie monasterium v místě zavraždění sv. Václava (corpus almi patroni nostri Wencezlai).136 Klášter obdržel řadu statků i na Moravě, ale významná je zde také složka transpersonální. Vládce se odkazuje na Václava jako mystického vládce „právního státu“ národa Bohemorum.137 Svatý Václav tak vystupuje v legitimizační roli, kterou sehrával pro předchozí období mýtický Přemysl Oráč. Věrnost (fidelitas) knížeti sociálně povznášela nad úroveň servitus, nebylo tomu naopak, potvrzuje kronikář Kosmas. Služebník Hovora … dosáhl té milosti za svou zásluhu /o knížete Jaromíra/, že bylo biřicovým hlasem všude po trzích provoláno, že Hovora sám i jeho rod budoucí mají býti mezi urozenými a svobodnými na věky věkův. Mimo to dali mu i hodnost lovčího, jež přísluší ke dvoru Zbečnu a kterou od té doby až dosud drží v pokoleních jeho potomci.138 Toto Kosmovo svědectví komentuje událost kolem roku 1000, jak služební léno, tak urozenost Hovorova rodu byly tedy staré přes sto let. Přejděme nyní k výkladu termínu družina. Podle převládajícího mínění byla družina náhodným uskupením bojovníků kolem „mocných mužů“, kteří se díky jejich mečům stali knížaty. Vyzbrojení a obživa družiny měla být hlavním cílem raných států, „osobní družina“ se měnila v „družinu státní“. Za příklad výhružné družinické akce lze uvést demonstrativní návštěvu knížete Václava na hradišti svého bratra Boleslava v roce 935, která však skončila po pijácké hostině zavražděním panovníka a pobitím jeho „Čechů“. Každý vládce se prý dostával k moci za pomoci družiny, usuzuje literatura na základě ironické poznámky kronikáře Jarlocha z 80. let 12. století.139 Družinické rodiny prý neměly sahat za dvě generace, byly odměňovány služebnými výsluhami a nelze je pokládat za šlechtu. Není ale žádný důvod interpretovat pojem „družiny“, o jejíž existenci nelze pochybovat, proti „šlechtě“. Družinné způsoby jednání jsou projevem válečnické kultury, jak to ukazuje slovo dobrodružství odpovídající ústřednímu termínu západního rytířství, jímž bylo francouzské avanture a z ní odvozené německé aventiure.140 Obrat „ctná družina“ v Nové radě od českého pána Smila Flašky z Pardubic ze 14. století141 označuje shromáždění urozené elity, která koná i ze svých zemských a soudních funkcí „obecné dobré“. Instituce družiny není žádným „slovanským feudálním specifikem“, když obdobou slovanského druha byl germánský druhtinaz a finský ruhtinas (kde tyto tituly označují „vévodu“).142 To naznačuje, že „dobří druhové“ byli v zásadě urození mladí válečníci, kteří jistě přecházeli do služeb věhlasných knížat. Podobný pohyb překračující hranice států lze

135

Kosmova Kronika česká, s. 73. CDB I., č. 382. 137 P. Radoměřský – V. Ryneš, Společná úcta sv. Václava a Vojtěcha zvláště na českých mincích a jejich historický význam. Numismatické listy 13, 1958, s. 35-48. 138 Kosmova kronika, s. 57-58. 139 „Přemysl a přívrženci jeho … táhli ku Praze ozbrojeni, připraveni buď zemříti, nebo zjednati sobě chléb a pánu svému knížectví.“ Letopis Jarlochův, ed. J. Emler, FRB III., s. 514. 140 Roli pojmu druh dobře ilustruje také W. Iwańczak, Tropem, s. 23 n. Podle V. Vaněčka, Prvních, s. 104, byl „druh“ vždy jezdcem, tedy „rytířem“. 141 „Milý králi … máš ctné družiny mnoho… máš tuto dobrých bez čísla“, Smil Flaška z Pardubic, Nová rada. Ed. J. Daňhelka, Praha 1950, s. 19. 142 J. Puhvel, Srovnávací mythologie, s. 225. 136

- 25 zachytit i v dalších staletích, předkem roku Markvarticů byl patrně „Němec Markvart“,143 jehož čechizovaný syn „Paulik“ byl pedagogus Wladizlai.144 Pojmy spojené s družinou jsou dodnes zachovány ve svatebních obřadech (termíny družba, svatba). Družinné zvyklosti naznačil např. V. Vaněček,145 patřily k němu každoroční jarní válečnické výpravy v čele s vládcem, které patrně lze chápat jako obdobu svatebních lupičských výprav mladých mužů, kteří si zároveň dokazovali statečnost a věrnost. Přátelský „družný“ ráz převládal v prostředí české aristokracie, jak to přibližuje idylické líčení poměrů na vršovské Libici těsně před vražedným útokem v roce 1108.146 Právě družina byla tedy jednou z tváří rané české šlechty, stejně jako její role kmetů, moc županů, držba knížecích výsluh či vlastnictví půdy a otroků. 2. 2. Dynamické trendy ve společnosti, proces šlechtické teritorializace a církevní emancipace V 11. a 12. století byl český stát politicky konsolidovaným územím vzdor občasným bojům o trůn mezi Přemyslovci, do nichž spíše epizodicky a nesoustavně zasahovali sousední vládci. Tento typ státu bývá chápán jako odlišný od západoevropského. Všichni obyvatelé byli podřízeni vládci službou, opakuje se jako argument proti existenci šlechtické vlastnické vrstvy. Nesnesitelné „jho státu“ a svévole knížete i jeho úředníků odsuzuje rozhořčenými slovy vypůjčenými z Písma kronikář Kosmas. Představa o „despotismu přemyslovského státu“ vychází z občasných krutých projevů panovníků vůči velmožům. Ve skutečnosti převládají konvence politické kultury související s evropskými proudy a dynamický vnitřní trend „výstavby země“. Králové a knížata všude v Evropě charismaticky personifikují „veřejnou právní moc“, v jejich okolí nalézáme podobné kleriky a dvorské úředníky, územní správu řídí duces, comites a castellanei. Vzájemné ovlivňování a napodobování bylo procesem, který nelze omezit jen na politická rozhodování a pohyb vybraných skupin. Období „feudální anarchie“ na území bývalé franské říše otevírá vzestup nových sil - mnohé „veřejné úřady“ či léna byly alodizovány, ale především v proudu různých variant „výstavby země“. Dvorce, služebné osady či poplatnost jsou v 11. a 12. století na Západě běžné v různých regionálních variantách.147 Správní střediska ve Flandrech či v Porýní se teprve postupně rozdělují na „úřednický burgus“ a na „burgus kupců a služebníků“, tvořící se město.148 Vývoj v českých zemí zapadá do tohoto kontextu, je pouze nutné přihlížet reálnému zrání celé sídelní struktury. Základem státu je zde kombinace dvou principů – národního (nadkmenového) společenství vedeného šlechtou s charismatickou rolí vládce a institucionálního uspořádání, které lze označit za „knížecí regnum“, k němuž náleží první větší církevní instituce s vlastní elitou. Rozmach státní moci šlechtu povznáší, správa „hradů a lidu“ je zmiňována jako ustálený funkční obrat také v Kosmově kronice k roku 1034.149

143

K roku 1067, Cosmae Pragensis, Marquardum Teutonicum, s. 118. Cosmae Pragensis, s. 173. 145 V. Vaněček, Prvních, s. 102 aj. 146 Vršovec Božej na Libici reaguje na poplašnou zprávu o blížících se jezdcích „v nepořádku úprkem přes pole“ slovy: „Přicházejí z vojny, ať k nám přijdou s požehnáním Božím“. Agresivnímu Krásovi, který ho ohrožoval mečem, říká: „Co činíte, bratři? Je-li nařízeno, abychom byli zajati, můžeme býti zajati beze zbraní a hluku“. Kosmova Kronika česká, s. 168-169. Je to tedy příklad horizontálně vedené identifikace společenství. 147 M. Bláhová, Evropská sídliště v latinských pramenech období raného feudalismu, Praha 1983. 148 H. Pirenne, Středověké město, Praha 1928. 149 Kosmova Kronika česká, s. 73. 144

- 26 Mezi ranou šlechtou a panovníkem se dotvářejí konvenční vztahy v rámci ovládání státu a řízení „veřejné“ moci. Kníže Břetislav ještě propojil do jednoho útvaru své moci českou a moravskou elitu a usiloval o vytvoření rané velkoříše (Slezsko, Slovensko). Na sklonku vlády však „delimitoval“ svou moc nejen mezi své čtyři syny, ale vysokou roli také přisoudil sboru předáků, kteří přísahami za sebe a své rody garantovali vybavení jednotlivých Přemyslovců knížecími úřady, a tím zavedení systému seniorátu. Přechodným momentem tohoto trendu byla ještě vláda nejstaršího Břetislavova syna Spytihněva II., jenž se snažil obnovit celistvost státního systému i na Moravě a zařadit do něj i své bratry. Bez větších překážek nechal zajmout 300 meliores et nobiliores Moravanů a své dva bratry potom zapojil do služebného systému. Konráda postavil do čela lovcům, Otu pak určil jako mistra nad pekaři a kuchaři.150 K suverénním ambicím vládce patřila korunovace mitrou schválená papežem. Program „přímé vlády centra“ se však nemohl udržet, proto Spytihněvův nástupce Vratislav II. obnovuje rozdělení Moravy na údělná knížectví a zřizuje později v Olomouci své biskupství, které bylo na údělných knížatech nezávislé. Za vlády Vratislava II., prvního českého krále (korunovace 1085), dosahuje správní a služebná organizace vysokého stupně územního rozvoje, jak to ukazuje např. vládcova donace vyšehradské kapitule. Sídelně ekonomický systém se dobově harmonizuje (zemědělci a řemeslníci v jedné osobě), podílí se na něm i kupecká pravobřežní Praha. Rozvoj souvisí s užším zapojením do mezinárodních vazeb (vicus německých kupců u sv. Petra v Praze, židovské obce v Praze a Olomouci – nové strukturální komponenty). Postavení vládce však nebylo despotické. Aby např. uražený Vratislav pomstil svou čest a potrestal předáka Mstiše (jenž způsobil smrt první Vratislavovy manželky), musel použít své „zchytralosti“ a získat si na hostině souhlas předáků svého dvora. Ti však ještě stačili Mstiše varovat před vládcovým hněvem, aby mohl uniknout do Polska.151 Neúspěchy provázely také snahy Vratislava zbavit se bratra Jaromíra jako biskupa. Na obranu velmožských přísah složených ještě Břetislavovi I., které měly zajistit nástup Jaromíra na biskupský stolec, se postavil první velmož dvora Kojata, který se však pak také odebral raději do Polska. Okruh politických emigrantů v Polsku se průběžně rozrůstal za vlády každého Přemyslovce,152 vláda Vratislavova však byla příliš dlouhá. Došlo proto nakonec k opozici dospělého syna Břetislava (II.). Když vyjednával s Vratislavem, prohlásili Břetislavovi „mladší“ velmožové: „jestli ty chceš, důvěřuje otci, opět se s ním smířiti, my mu naprosto nevěříme, protože dobře známe jeho chytrou lstivost“. Břetislav se rozhodl raději odejít se svou „družinou“, neboť dux sine militibus nec nomen ducis habet,153 a odtáhl do Uher. Mladí velmožové s sebou vzali dobytek i všechny otroky.154 Když však Břetislav nastoupil vládu, vykázal ze země svého rádce Mutinu, protože ho prý dříve urážel. Rozdíl mezi sebevědomím „vévody“ jako vůdce mladé družiny a „knížete“ jako panovníka byl tedy značný. Nejprestižnějšími úřady českého státu byly zřejmě „Žatec, Litoměřice, komora, stůl nebo stáj“, tedy dvě střediska kultivovaných provincií při dálkových spojích do Říše (v případě Litoměřic po řece Labi), a pražské dvorské úřady komorníka, stolníka a maršálka.155 Při nástupu knížete Bořivoje II. v roce 1101 se z Polska vrátili Vršovci a „dostali zpět své hrady, jež dříve měli: Božej Žatec a Mutina Litoměřice“.156 O moci a vlivu Vršovců nelze za 150

Termíny viz Cosmae Pragensis, s. 106. Česká citace Kosmova Kronika česká, s. 98. Cosmae Pragensis, s. 106. 152 J. Wroniszewski, Ród Rawiczów. Współrodowcy Warszowiców i Grotowiców, Toruń 1994; J. Rajman, K dějinám česko-polských vztahů ve středověku (šlechta a panovníci ve 12. stol.), MHB 2, 1992, s. 15-28. 153 Cosmae Pragensis, s. 155 154 Kosmova Kronika česká, s. 137. 155 Kanovník vyšehradský, in: Pokračovatelé Kosmovi, Praha 1974, s. 47. 156 Kosmova Kronika česká, s. 157. 151

- 27 těchto okolností pochybovat. Aristokratický ráz dvora Bořivoje II. dokládá také rozhodující vliv dalších velmožů Hrabiše a Protivena. Jiným velmožem té doby byl Pulo, bratr Vilémům (asi předek Kouniců). Protože Bořivoj funkci vládce osobně nezvládal, tak – jak praví Kosmas - „ostatní předáci, ach nemoudří a jako sebevrahové a nepřátelé vlasti, k své zkáze přivlekli divokého vlka do ovčince, aby roztrhal nejen ovce, nýbrž i pastýře samé. Tak byl tedy Bořivoj, tichý jako beránek, zbaven panství, a Svatopluk, zuřivější než tygr a divější než lev, byl dosazen na trůn“.157 Vláda knížete Svatopluka pocházejícího z regionální linie, který nechal ve stylu vendety povraždit členy rodu Vršovců, byla však zjevně extrémní a záhy skončila zavražděním panovníka.158 Bylo by jednostranné dedukovat z převahy vládce devótní profil elity. Ačkoli např. král Vratislav disponoval rozsáhlou mocí, Kosmas ve své kronice ukazuje příklad čestného jednání „rytíře“ Benedy, který byl z královy věrolomnosti zavražděn, i když se mohl spasit útěkem, nebo krále zabít.159 Panovníci se teprve učili své stále náročnější roli, jak to ukazuje i špatný konec těch, kteří „nebyli chytří“ jako Vratislav II. a jednali přímočaře podle iluzí o své všemoci (Břetislav II., Svatopluk). Šlechta („Čechové“) neztrácí prestiž, volí panovníka a vyjadřuje se k veřejným záležitostem. K vývoji konvencí patří, že vládce se při nástupu zavazoval dodržováním určitých požadavků a práv, k nimž patřila beztrestnost za předchozí služby jiným vládcům (lze to očekávat již u Vratislava II.). Důležitou okolností pro charakteristiku elity je nejen urozenost, ale také dobový rytířský status, o němž rovněž hovoří kronikář Kosmas. Vratislavův bratr Jaromír se totiž vzdor svému biskupskému určení a školskému vzdělání věnoval spíše laicalem quam sacre doctrine militiam, stěžuje si kronikář Kosmas, přijal rytířský pás (militare cingulum) a odešel cum suis na dvůr polského knížete Boleslava II.160 Marxistické úvahy o tom, zda se již setkáváme s „šlechtou pozemkovou“ vykořisťující poddané mají stěží „feudálně formační“ či jiný „prubířský“ význam. O vazbě předáků k vlastním pozemkům a k závislé čeledi nelze pochybovat, to si vyžadovala samotná potřeba výživy rodin. Za podstatnější pokládám otázku z konce 19. století, zda skutečně převládalo v této době „nedílové vlastnictví“ zádruhového typu vázáné k rodovým stařešinům. Tak tomu nasvědčují tradice na staré Rusi, ale v českém prostředí tomu bylo asi jinak.161 Z nejstarších dob patrně pocházel titul zeměnín, pozdější nižší šlechtic zeman. Asi starým ekvivalentem zemana byl lech (od „pole“, též lícha). Termín „země“ byl jedním z pojmů pro pozemkové vlastnictví. Kvalitativní vzestup šlechty byl spojen s rozsazování vlastních lidí a získáváním majetků na okrajích staršího souvislého osídlení. Tento proces byl nutně dlouhodobý, souvisí s osidlovacími procesy v zemi. Přitom již od třetí čtvrtiny 12. století lze zachytit v severozápadních Čechách rozklad starších velkých územních šlechtických celků. V případech potvrzování majetkových převodů šlechty od 12. století se jedná o zabezpečení této držby novými majiteli, jak to známe zejména při donacích. Vládce tak působí proti nároku ssutí (retrakt) ze strany „klanových“ příbuzných, tedy v logice svobodné rodinné pozemkové vrchnosti. Prvním takovým doloženým případem, jenž má přímé obdoby 157

Kosmova Kronika česká, s. 163. Kosmas sice v kronice drží ideologizovanou protivršovskou linii výkladu, ale právě informace o krutosti Svatopluka a o vraždění Vršovců jsou cenné svou nezaujatostí (možná i vnitřní změnou postoje). Také někteří další Přemyslovci této doby jsou negativně charakterizováni (Vladislav I.). 159 Cosmae Pragensis, s. 144-145. 160 Cosmae Pragensis, s. 110-111. 161 Literatura obvykle vychází z představy o „rodovém vlastnictví“, které je však spíše apriorním předpokladem pro nejstarší doby. K tématu K. Kadlec, Rodinný nedíl čili zádruha v právu slovanském, Praha 1898; R. Rauscher, Dědické právo podle českého práva zemského, Bratislava 1922. 158

- 28 kontinuálně až do poloviny 13. století (kdy nastupují desky zemské), je testament velmože Nemoje vyšehradské kapitule. Byl potvrzen knížetem Bořivojem II., biskupem a okolními velmoži, Blagonis comitis, Mutine atque Bosey. Literatura se někdy dosti podivuje, že Nemojův majetek obsahuje jen pět vesnic a řemeslnou familii.162 Důležitější je doklad samostatnosti této držby, která nemohla být mezi předáky nijak ojedinělá. Unikátní je český zápis o darech litoměřické kapitule, ovšem zachycený až v pozdějším falzu (Paul dal gest Ploscouicih zemu. Wlah dal gest Dolas zemu bogu i suiatemu Scepanu se duema dusnicoma Bogucea a Sedlatu.).163 Další šlechtické donace církevním institucím evidují klášterní falza. Patřila k nim listina opatovického kláštera, zachycují stav z 11. století, jednak dar velmože Všebora asi z rodu Hrabišiců, ale také několika duchovních, asi z jejich privátních držeb. Kladrubská listina uvádí zase k době vlády Vladislava I. (kolem 1115) např. donaci Braniše, který postoupil klášteru popluží v jedné vesnici, část lesa a rybník.164 Pro šlechtu v období vlády Vratislava II. a jeho nástupců je typické uvádění velmožů s připomenutím jejich syna, případně děda. Je třeba říci, že tento zvyk trval ještě do 13. století, a to již paralelně s citováním predikátů. Tak v roce 1205/07 jsou např. uváděni velmožové Zmil de Tuhan /Smil z Tuháně/… Heinricus Witcowitz /Jindřich Vítkovič, z Hradce/,165 o dědech se při určování „cti“ šlechticů se zmiňují Alexandreida a Dalimilova kronika. Příklady tohoto typu ze starší doby zcela převládají, v 11. století např. Mstiš, syn Borův, Smil, syn Boženův, či Beneda, „rodem z Juraty, jenž prvního předka měl Tasa“.166 Příznačnou okolností pro vývoj šlechty bylo její členění do dvou vrstev – milites primi ordini a secundi ordini. Jak popisují zprávy z 11. a z 12. století, „rytíři“ prvního řádu byli vlastně šlechtou s rozsáhlou veřejnou autoritou, kteří přijížděli na bojiště na voze nebo na koni a sami mohli svést bitvu. Bojovníci druhého řádu se dostavovali do války na koni nebo pěšky, v době Soběslava II. se již jednalo o svobodné zemědělce nazývané rustici.167 Všichni milites však byli v zásadě svobodní a na sobě nezávislí. Nižší bojovníci byli přiřazeni do sestavy velmožů podle regionálního principu, nebyli však jejich many. Kulturně právní souvislosti z 12. století nám přináší Opatovický homiliář. Přežívající starší tradice dosvědčuje zákaz zaříkávání a kouzelnictví. Pánové rozhodovali o sňatcích svých poddaných. Atmosféra velkých dominií ovšem ještě chybí, vztahy jsou patriarchální. Nároky na veřejné dobro ukazuje První kázání na sv. Václava, ukazující charismatické sepětí světce se soudnictvím: „Vzývejte soudce zemské, aby spravedlivě soudili a aby nepřijímali úplatky proti nevinným, sirotky a vdovy aby hájili“.168 Náboženské ambice obvyklé pro mentalitu „šlechty západního typu“ dokládají poutě do Svaté země. Roku 1120 se z Jeruzaléma vrátil předák Vznata, v dalších letech se tam vydali velmožové Dluhomil, či Lutobor.169 Na vyšší úroveň šlechtické vrstvy ukazuje i prestižní „emancipace“ urozených žen, o nichž se zmiňují kronikáři. V roce 1132 zemřela

162

CDB I., č. 100. CDB I., č. 55. – K listině např. V. Hrubý, Tři studie k české diplomatice, vyd. J. Šebánek, Brno 1936; J. Pražák, Rozšíření aktů, s. 32. 164 CDB I., č. 386 pro Opatovice, č. 390 pro Kladruby. 165 CDB II., č. 75, zachycuje spor mezi oběma těmito velmoži o příslib královského daru Týnčan. Zde jsou citování s predikáty i s „otěčestvem“ i nižší šlechtici, např. „Jurik de Marsowitz, Hyrdon Jancowitz“. 166 Kosmova kronika, s. 106, s. 126. 167 Letopis Jarlochův, s 471 168 K. Doskočil, Šest kázání z Homiliáře opatovického, Praha 1939. 169 Kosmova kronika, s. 194-196. 163

- 29 Přibyslava, která toužila spatřit Boží hrob, a to jí bylo umožněno, když se účastnila poutě biskupa Menharta. Tato šlechtična věnovala sázavskému klášteru dvě vsi, les a čeleď.170 Na sklonku vlády Vladislava I. se opět konsolidoval velmožský okruh, který nebyl úzce vázán k žádnému Přemyslovci, ale nárokoval si rozhodování o jejich nástupu na trůn. To přinášelo konečné omezení panovnických svévolí (jejichž obětí byli i Přemyslovci sami). K jeho představitelům patřili Načerat, Miroslav a Smil. Pod jejich vlivem se stal vládcem Soběslav I., ačkoli větší nároky podle zásad seniorátu měl Ota Olomoucký, bratr nechvalně známého Svatopluka. Vláda knížete Soběslava I. byla typově přechodnou etapou na cestě, kdy elita se již začíná vyrovnávat s prerogativy panovnické moci. Kníže Soběslav např. označil předáky za „štít země české“.171 V roce 1126 byl poražen v pohraničím hvozdu římskoněmecký král Lothar III., který podporoval nároky Oty Olomouckého. Čeští velmožové před bitvou sdělili Lotharovi: volba knížete českého … nikdy nebyla závislá na vůli císaře, nýbrž vždy záležela na vůli předáků země české; v tvé moci je toliko stvrzení volby.172 Po vítězství, které bylo pokládáno za boží soud, jenž rozhodl sv. Václav, nastala nevýslovná radost mezi duchovními i světskými v celé rodině svatého Václava.173 Kníže Soběslav se však také málem stal obětí zločinu, který byl připravován biskupem, některými odstavenými Vršovci a Přemyslovcem Břetislavem.174 Jejich potrestání sice nevybočuje z krutostí doby, ale rozhodující bylo, že došlo k soudu obviněných před zraky velmožů, nikoli k vendetě. Soběslav přitom svou legitimitu odvozoval z vůle boží, „označení“ svého předchůdce a z volby předáků.175 Za knížete Vladislava II. (jako král Vladislav I.) se znovu kontaktuje říšské a české politické prostředí, jako to dříve vrcholilo za Vratislava II. Dochází k dalšímu rozvoji městského typu osídlení v Praze. Sílí však také politická autorita šlechty. Struktura rodů v zemi byla zřejmě doplněna opět Vršovci, k nimž lze počítat Kochana, Nemoje a další.176 Ačkoli se již dostatečně výrazně neprosadili majetkově, udržovali si vysoký prestižní („úřednický“) status. Prioritnější než „klanový“ původ se ale jeví být zařazení do velmožského „společenství Čechů“, mezi nimiž také nacházíme od 60. let předka rodu Vítkovců v hodnosti stolníka. Velmož Hroznata je označen v roce 1197 „Ego Groznata, dei gratia de primatum Boemie clariori stemate descedens“.177 V této době dochází také k první identifikaci rodů s erby, možná pod vlivem válečných výprav do Itálie. Velmožové také vystoupili velmi radikálně oproti minulosti ve společných politických právech v roce 1158 proti Vladislavovi II., když získal od Fridricha I. Barbarossy královskou korunu za slib tažení do Itálie. Předáky popudilo, že k dohodě došlo bez jejich rady, na úkor jejich autority a proti jejich zájmům. Proto Vladislav II. (I.) vyřešil situaci ústupkem. Zaručil se za smlouvu a vyzval k výpravě do Itálie pouze dobrovolníky na vlastní náklady. Od doby Vladislava II. (I.) začíná již nepřetržitá řada listin, které vždy uvádějí ve svědečných formulích českou a moravskou šlechtu. Pokud rekapitulujeme předchozí vývoj, marně se ohlížíme pro vývojové etapě, kdy byla šlechta „zlikvidována“, či „pohlcována“. S vědomím toho, že sociální profil jednotlivých skupin a profesí se vývojově vždy všestranně

170

Kronika Mnicha sázavského, in: Pokračovatelé Kosmovy, s. 15. Letopis Kanovníka vyšehradského, in: Pokračovatelé Kosmovy, s. 46. 172 Kronika Mnicha sázavského, in: Pokračovatelé Kosmovy, s. 12. 173 Letopis Kanovníka vyšehradského, in: Pokračovatelé Kosmovy, s. 39. 174 P. Kopal, Neznámý – známý, s. 34-35. 175 Letopis Kanovníka vyšehradského, s. 46. 176 P. Kopal, Neznámý – známý, s. 36 n. 177 CDB I., č. 357. 171

- 30 obohacoval, přičemž svého vrcholu dosáhl až v 15. století,178 můžeme konstatovat nepřetržitou linii „urozené politické a válečnické elity“, jak lze definovat pouze šlechtu. Tato vrstva „Čechů“ stojí za ranou monarchií prvních Přemyslovců, převládá na přelomu 10. a 11. století, neztrácí pozice za Břetislava I., prosazuje se v politice za Vratislava II. a prochází dramatickými zvraty v generaci na počátku 12. století, aby upevnila svou prestiž za Soběslava I. a za Vladislava II. (I.). Přejděme nyní k vyústění tohoto trendu. Jak ukázal např. P. Feldbauer179 rozborem listinných pertinenčních formulí pro alpské země na přelomu 13. a 14. století, „páni“ (landherren) tehdy měli vysoké postavení: náleželo jim vlastnictví či ochrana kostelů, svrchovanost nad vlastními rytíři (many), vlastnictví tržního městečka (Markt), soudní svrchovanost nad poddanými a různá dílčí práva, „nižší regálie“, jako právo lovu apod. Jejich průvodní pozicí bylo ovšem také – a to je třeba doplnit do komplexního obrazu - zařazení do skupiny ministeriales Austriae, která znamenala spoluúčast na vytváření plošné země. Formování knížecí a šlechtické moci v Rakousku vycházelo sice z odlišných poměrů než v Čechách, ale nakonec vedlo ke zcela obdobné sociální konsolidaci. Zmíněné pertinence se postupně rozvinuly také u pánů českých, jejichž majetky byly rovněž svým objemem srovnatelné s bohatstvím rakouských pánů. Nástup „šlechtické teritorializace“ bych přitom spojoval s výstavbou „plošné země“ založené na principu jednotného zemského práva rozvíjeného šlechtou. K rozvoji dvorců a panství šlechty v regionu patří označení identifikující jedince podle sídel. K raným predikátům patří Žinkovy rodu Drslaviců, které nad nimi později vystavěli hrad Potštejn (na Plzeňsku). Z doby Soběslava I. lze uvést svědectví Bernardi de Cernosich.180 Dalším aspektem rozvoje raných šlechtických panství bylo zakládání nejen kaplí, ale celých malých bazilik se sochařskou výzdobou na šlechtických sídlech, jak to dokládají autentiky biskupa Daniela z roku 1165 pro chrámy v Řečanech (založel ho Předbor, castellaneus de Zazlau, s manželkou Borenou), či v Jakubu (fundátorka Marie se syny Svatoborem a Pavlem, asi z rodu Švábenických).181 Mocní velmožové zakládají první kláštery, mezi nimiž vyniká sedlecký založený velmožem Miroslavem. Tím začíná celá řada velkých fundací, kdy šlechtic bez syna označí za svého dědice Krista.182 Sledujeme-li průběh osídlovacích procesů v českých zemích, je zřejmé, že postupně zejména ve 12. století přebírají iniciativu velké šlechtické rody, které kolonizačně postupují do podhorských poloh. Ze starších rodů k nim náleželi zejména Hrabišici, Hroznatovci, Markvartici, Drslavici (asi dvě příbuzné linie) a Bavorovici, z mladších nejvýrazněji Vítkovci a Ronovci. Tempo výstavby kulturní krajiny nemohlo být příliš rychlé. Cizí kolonisté se zatím objevují zřídka. Vývoj šlechtických držeb v zemi byl nerovnoměrný, nejpokročilejší byl v oblasti severozápadních a středních Čech. Odtud se šířil zejména do jižních, západních a severních Čech. Nové majetkové enklávy se formovaly na Hané a na Znojemsku, zde v příbuzenském kontaktu s markovní rakouskou šlechtou. Příbuzenské vztahy vůči německých sousedům lze předpokládat také u Hrabišiců a Vítkovců. Je zřejmé, že vedle lokálních přírodně178

Tím lze pochopit rozdílnost mezi sociální vyhraněností osob v zlomcích desek zemských z 13. – 14. století a z desek pozdějších (jak to zachycuje J. Slavík, Vznik II., s. 130). Tímto způsobem bych také vysvětloval představu, že se starší dějiny zdají být jaksi „jiné“, než od 15. století, nebo názory, že šlechta se vlastně „vytvářela“ ve 13. století opožděně za měšťanstvem. 179 P. Feldbauer, Herrschaftsstruktur und Ständebildung 1, Herren und Ritter, München 1972. 180 CDB I., č. 390. 181 CDB I., č. 229, č. 230. 182 Celkový přehled M. R. Pauk, Dziełalność fundacyjna możnowładztwa czeskiego (viz).

- 31 klimatických podmínek působila příznivě na rozvoj šlechty přítomnost center státní moci, která samotné šlechtice povznášela a skýtala hospodářské podněty pro jejich držby. Od roku 1172 do roku 1197 probíhá období nových dynastických svárů. Přední velmožové z „panských“ rodů (termínem dominus je nyní označují také kronikáři) již nepatří k obětem, ale kontinuálně ovládají úřady. Dosazují knížata, která jsou vůči nim již ve slabším osobním postavení (dokud nedošlo ke stabilizaci). Zároveň nejsme svědky ani „stranických“ seskupení rodů, družiny jednotlivých Přemyslovců představují spíše válečnický doprovod. Šlechta Čech např. třikrát sesadila knížete Bedřicha a kandidovala dvakrát na pražský stolec Konráda Otu, který si mezitím zajišťoval státně samostatné postavení na Moravě. Právě Konrád Ota také vyhlásil roku 1189 na kolokviu v Sadské za přítomnosti českých velmožů proslulá Statuta, které asi oprávněně spojujeme s jejich konfirmacemi v letech 1222 (Znojemsko a Bítovsko), 1229 (Brněnsko) a 1237 (Břeclavsko).183 Tyto zákony bývají interpretovány tak, že zaručují dědičnost výsluhových lén, zakládají šlechtické vlastnictví a posvěcují rozklad státu. Takový pohled je další z projekcí apriorního paradigmatu, Statuta jsou ve skutečnosti výrazem právních zájmů svobodné vlastnické společnosti. V proklamativním prvním paragrafu ustanovují, že omnes hereditates /nemovitosti, statky, staročesky „dědiny“/, quas viri nobiles tam maiores quam minores .. sine querella iuste et pacifere … possederunt, je mají držet i nadále, což obráží pacifikační zájem vládce i šlechty. Pokud by zde měl zákonodárce na mysli výsluhy, pak by mohl užít soudobý termín bona deservita. Ale domnívám se, že ta byla i nadále vázána zvláštními vztahy vůči vládci, jak to je patrné v existenci manských statků doložených písemně zejména v Čechách od 14. století.184 Pojem hereditas potvrzuje, že typovým vzorem pro majetky šlechty byla „půda zděděná“, a to ve smyslu allodu (z toho německý termín Adel, šlechta). Méně často se objevují v pramenech termíny patrimonium, případně avimonium. Provinční hradský soud podle Statut měl obecnou platnost, zatímco soud vilikův se týkal záležitostí knížecích domén. Do jurisdikce hradských úřadů také spadaly záležitosti celní, trhů a lesů, tedy celý okruh „užšího panství“ vládce. Soudy se měly konat jen za přítomnosti přísedících – v případě hradského soudu kastelána a nobilibus, na soudě vilikačním měli zasedat militibus (zřejmě rovněž z okolí). Postavení šlechtice v rámci soudního procesu je zlepšeno tím, že k ordálu pro případ naroku se nemusí dostavit nobilis vir osobně, ale může poslat svého služebníka (puer), ale tato prestižní výhoda se nevztahuje na druha. Ale u Statut můžeme konstatovat kultivující směr právní praxe ve prospěch chudých a poddaných. Podobně jako u statut z dob polského krále Kazimíra Velikého ze 14. století je výslovně korigována svévole úředníků. Komorníka měli na cestě při půhonu doprovázet dva kmetones (1222), důvěryhodní lidé z vesnice. Tito svědci byli jindy také nazýváni osada (tedy význam opolí). Patrně měli postavení přísedících či svědků i při dalších příležitostech, k nimž jistě patřil zmiňovaný „zlubni zud“ (spory o „koze a ovci… mimo krávu, býka a koně“). Statuta se podrobněji zabývají dědickým právem.185 Statky (dědiny) byly dědičné nejen pro syny, ale (pokud chybí) také stejným způsobem pro dcery. Pokud by ani jich

183

CDB I., č. 323; CDB II., č. 234, č. 325; CDB III., č. 164. Z novější monografické literatury V. Vaněček, Glosy k tzv. Statutům Konrádovým, Sborník věd právních a státních 41, 1941, s. 105-159; P. Horák, K statutům Konráda Oty, Sborník Matice moravské 80, 1961, s. 267-280. 184 R. Nový, Přemyslovský stát, s. 103. 185 K tématu J. Kalousek, O staročeském právu dědickém a královském právu odúmrtním, Praha 1894; R. Rauscher, O zvolené posloupnosti v českém právu zemském, Praha 1921; týž, Dědické právo podle českého práva zemského, Bratislava 1922.

- 32 nebylo, měly připadnout proximos heredes.186 Pokud byl oběšen šlechtic při krádeži a neměl potomky, byla ponechána třetina jeho majetku jeho manželce. Jen v tomto případě tedy došlo ke konfiskaci. Politické požadavky zde tedy nezaznívají, ale v soudobé Zlaté bule uherského krále Ondřeje II. z roku 1222 je kladen důraz na to, aby byla zabezpečena celá sféra „veřejné správy“ (revindikace královských statků, zákaz privatizace žup). Nic nenasvědčuje tomu, že by trend v českých zemích byl zásadně odlišný. To se projevilo za vlády krále Přemysla Otakara I. (1197-1230), kdy územní rozvoj šlechty probíhal v souladu s dalším rozmachem „království“. Typický je v této době průnik rodu Benešoviců až na Opavsko, kam je později následovali s podporou Přemysla Otakara II. také Rožmberkové.187 Česko – moravský prostor byl sice teprve dotvářen, a to ekonomicky za pomoci měst, představuje však zároveň vyšší stupeň „plošné teritorializace“ šlechty se společnou kulturou a právním řádem.188 Zároveň dochází na nové úrovni k procesu emancipace zemské církve. K formování domácí duchovní elity na úrovni kanovníků, arcikněží, prelátů a biskupů dochází již dříve, jak to dokládá zejména prostředí pražského děkana a kronikáře Kosmy.189 Česká literatura zpravidla sledovala emancipační trend v církvi velmi nepříznivě jako oslabování státní moci a „vsahování kurie“ do českých záležitostí. Církevní hodnostáři ovšem sehrávali tak těsnou roli ve službách vládce a správní organizace, že je lze také pokládat za „státní“ elitu, jak to bylo typické i jinde v raném středověku. Nyní se však vztahy rozvětvují. Na jedné straně klerici i nadále působí v královských službách, což je také zpravidla odrazovým můstkem k jejich kariéře ve vysokých církevních funkcích, zejména biskupských. Zároveň se však duchovenstvo ve své roli v rámci vyspělejší společnosti odpoutává od služebného vztahu k vrchnosti, především pak celá sféra arcijáhenské správy. Do čela emancipačního hnutí se nutně staví na základě svého poslání biskup, často bývalý královský kancléř. To byl případ nejen Tomáše Becketa, ale také pražského biskupa Ondřeje, který vedl v letech 1216 – 1221 odboj proti Přemyslu Otakarovi I.190 Ondřej byl přitom zjevně šlechtického původu, což mohlo přispět k jeho odhodlání. Přímým impulsem k uplatnění biskupské pravomoci mu byl IV. lateránský koncil (1215). Ondřej bojoval především za prosazení kanonických práv, a to nejen vůči světské moci, ale i klášterům. Jeho odboj mohl mít také národnostní aspekt - rozšířením biskupské pravomoci na arcijáhenství a kapituly by se posílil domácí klérus, zatímco některé kláštery byly výrazně poněmčeny. O jazykových argumentech pro zřízení arcibiskupství v Praze se také zmiňoval roku 1204 papež v rámci projektu na zřízení arcibiskupství.191 Důležitou epizodou sporu bylo přitom jednání v Kladrubech v roce 1219 mezi stranou Přemysla Otakara I. a delegací církve vedenou na setkání řezenským biskupem. Byla zde

186

Domnívám se, že zde nelze užít označení nedíl, jak to předpokládá převážná část starší české literatury (polemicky k ní Bloch, Koss). 187 V. Vaníček, Velké dějiny zemí Koruny české II., s. 82 n. 188 K tématu teritoriálního sjednocování také J. Dejmek, Děpoltici, in: MHB 1, 1991, s. 89-144. 189 Z. Fiala, Jindřich Zdík a Kosmas (O původu Jindřicha Zdíka), Zápisky katedry československých dějin a archivního studia 7, 1963, s. 7-19; týž, Die Organization der Kirche in Přemyslidenstaat des 10. – 13. Jahrhundert, in: Siedlung und Verfassung Böhmens in der Frühzeit, hrsh. F. Graus – H. Ludat, Wiesbaden 1967, s. 133-143. 190 J. Plešinger, Církevně politický zápas biskupa Ondřeje II. s králem Přemyslem I., ČMM 35, 1911, s. 229242, 331-348, 442-454; V. Novotný, České dějiny I./3, 449 n.; J. Žemlička, Spor Přemysla Otakara I. s pražský biskupem Ondřejem, ČsČH 29, 1981, s. 704-730; V. Vaníček, Velké dějiny II., s. 135 n. 191 Oddělení českých zemí od mohučského metropolity bylo zdůvodňováno „populus Boemorum … propter locorum distantiam et diversitatem linguarum“; CDB II., č. 43. Král Přemysl Otakar I. si však nakonec takové povznesení domácí církve nepřál.

- 33 uzavřena smlouva,192 v níž záruky za českou stranu převzalo sex nibilibus regni nostri, scilicet Zlaucone, Zlawata, Budwoione, Benessone, Jarosone et Witcone. Protože comitis nostri specialibus non utuntur in facto communi sigillis, sděluje král v koraborační formuli, byla na listinu přivěšena vedle královy osobní pečetě (sigillo nostri speciali) také sigillo communi regni Boemie, videlicet sancti Wencezlai. Jak vysvětlil toto místo R. Nový,193 král zde přivěsil vlastní „reverzní pečeť“ svatováclavskou s opisem + Sanctus Wencezlavs Boemorum dux. Přímým výsledkem biskupova odboje byla konfirmace svobod194 pražského biskupství z roku 1221 a velké privilegium195 krále Přemysla Otakara I. vydané na žádost papežského legáta pro kostely a kláštery v pražské diecézi z 10. 3. 1222. Obsahem obou dokumentů byly především imunity, které dostávaly církevní instituce již od počátku 13. století, jako např. olomoucké biskupství v roce 1207, klášter velehradský, či biskupství pražské. Ani nové imunity se ještě netýkaly světské jurisdikce nad poddanými, která však byla omezena na krále a nejvyšší pražské úředníky. Ti teprve mohli postoupit řešení sporů hradským úředníkům. Prelátům byl dále zajištěn přístup na sněmy či kolokvia. 2. 3. Dovršení proměn sociálních elit české monarchie - typologie „středověké modernizace“ českých zemí Pro pochopení dalších kvalitativních změn v českých zemích ve 13. století, zejména od 30. let za vlády Václava I. (1230-53) a Přemysla Otakara II. (1253-78), se dnes nabízí několik termínů. Vedle staršího pojmu „německá kolonizace“, který chce řešit společenské změny prostým rozšířením „německých“ zvyklostí a vymožeností do bezdějinných oblastí na východě, se objevuje termín „trasformace“ inspirovaný aktualizačně současným procesem přeměn socialistických zemí na kapitalistické. Transformační aspekty jistě má každá strukturální změna, konkrétně např. funkcí sídelních center, ale pojem „velká transformace“ pro 13. století zase implikuje změnu marxisticko „formační“. Vzniká dojem, že teprve nyní nastupuje „feudalismus“ po jakési „jiné formaci“, např. slovanské, či družinné. Mohli bychom také zavést pro toto období jiný sociologický termín, „transfer technologií“, který se týká šíření vymožeností průmyslové revoluce po světě s rozličnými sociálními dopady na dané země. Podobné rysy má jednak zakládání měst a dolů německými podnikateli podle vyspělých technických a právních standardů, ale také např. „návody“ k vládnutí šířené italskými notáři po panovnických kancelářích. Ačkoli pojem transfer technologií by mohl být perspektivněji využit, rovněž není vhodný pro celkovou charakteristiku doby 13. století, kterou spoluvytvářely tvořivým způsobem i jiné složky. Jako konvenční termín charakterizující kvalitativní trend vývoje v českých zemích ve 13. století a na počátku 14. století bych navrhoval pojem „středověká modernizace“, která do jisté míry zahrnuje i termíny předešlé. Je možno připomenout, že obrat modernizace je např. užíván španělskými historiky při charakteristice proměn na Pyrenejském poloostrově v 11. století, kdy se křesťanské severní státy „poevropšťují“ (přijetí římského ritu proti hispánskému, vznik městských práv fueros).196 Nezávisle na tom se hovoří o modernizaci Polska za krále Kazimíra Velikého ve 14. století, kdy se formuje jak šlechtická obec, tak

192

CDB II., č. 172. R. Nový, K počátkům feudální monarchie I. (Sigillum commune regni), Časopis Národního muzea 145, 1976, s. 144 -164. Nelze tedy nadále hovořit o „pečeti šlechtické obce“, což odpovídá i celkovému vývoji. 194 CDB II., č. 217. 195 CDB II., č. 227. 196 Dějiny Španělska, Praha 1995 (středověk od A.U. Arteta). 193

- 34 královské instituce včetně pojmu corona regni.197 Ale o jisté modernizaci se zmiňuje také W. H. Fritze198 v souvislosti s dobou Vladislava II. (I.) a jeho biskupa Daniela. Je možno ale dodat, že tehdy prochází celou Evropou inovační vlna nazývaná ve Francii „renesancí 12. století“, která se však dotýkala jen společenských špiček (v důsledku nerozvinutosti „středních vrstev“, ty se prosazují většinou ve 13. století). „Středověká modernizace třináctého století“ se v tomto kontextu jeví nikoli jako proud změn „poevropšťujících“ slovanské země (Čechy, Polsko, typově blízké Uhry), nýbrž provazujících je bezprostředněji k struktuře západoevropského území (stejný proces v Dánsku, Švédsku), které samo prochází kvalitativním dozráváním oproti civilizaci 11. – 12. století. Přitom dochází jak k trvalým přesunům (transfery znalostí a technik, kolonizace), tak k inovačnímu zhodnocování již „připravených“ místních sil. Všude v Evropě se formují „země“ měnící ráz panovnické vlády, jak to symbolicky ukazuje Magna charta libertatum.199 Za těchto procesů se odvíjí základní vnitřní paradox německých dějin, jímž je třeba doplnit Brunnerovu koncepci,200 když úpadek císařské moci a „feudální anarchie“ ve 13. století korespondují s největším rozmachem německých regionů, kultury a měst. Přenosné vzory a modely byly vyvinuty v různých evropských zdrojích, zejména v Itálii a ve Francii, dále ve Flandrech a v Porýní. Pro evropský rozvoj byla typická jejich „kompaktabilita“ a komunikativnost jsoucí přes hranice, jak to ukazují styky městských rad, standardizace při vyměřování parcel a stanovení renty, jednotná rytířská kultura technika válečnictví, či rozvoj gotického umění a forem individuální zbožnosti. Dobová „standardizace“ měla své technické překážky (laneus měl různé rozměry a vzory), umožňovala však srovnatelnost různých zemí, panství a lokalit. Špičkovou vrstvou modernizace byl rozvoj univerzit vynucený rostoucí potřebou inteligence. V českých zemích byly modernizační změny umožněny vnitřním vývojem, který jsme si částečně přiblížili v předchozí části. Pro 13. století lze dokonce Čechy populárně charakterizovat jako „bleskosvod“ pro společenské inovace, které byly stahovány „Prahou“ do střední Evropy, podobně jako později znovu za Karla IV. (univerzita, raný humanismus). K převratným inovacím patřilo horní právo a technika, grošová mince zavedená italskými odborníky (česká výslovnost „groše“ byla přijata v němčině201 i polštině), rozvoj německé a pak také české středověké literatury,202 či výstavba hradů a měst. Rovněž projekt univerzity byl již navržen králem Václavem II. (1283-1305). Příkladem paralelní domácí inovace byl vznik instituce desek zemských při zemském soudu v Praze. Česká literatura často zjednodušovala ekonomicko-politický vývoj ve 13. století na souboj mezi šlechtou, která „rozkládala hradskou soustavu“, a panovníkem, jenž se úspěšně bránil zakládáním měst a výstavbou hradů. Díky svým schopnostem Přemyslovci upevnili „centrální moc panovníka“ a mohli dobývat okolní země. Přitom však prý byli stále ohrožováni „sobeckými hrabivými zájmy feudální šlechty“.

197

S. Gawlas, O kszalt zjednoczonego Królestwa, Warszawa 1996; J. Kurtyka, Odrozone Królestwo, Societas Vistulana, Kraków 2001. 198 W.H. Fritze, Corona, s. 253 n. 199 V. Vaníček, Velké dějiny II., s. 15. 200 O. Brunner, Land und Herschaft (srov. výše). K tématu také F. Seibt, Německo a Češi, Praha 1996, s. 109, když připomíná výrok L. Rankeho pro 13. století (ostřejší van dějin) a oceňuje říšskou roli Prahy. 201 Tak upozorňuje F. Seibt, Německo a Češi, s. 107. Ve Slezsku se groši říkalo „der Böhme“. 202 Přehledně W. Baumann, Die Literatur des Mittelalters in Böhmen. Deutsch - lateinisch - tschechische Literatur von 10. bis zum 15. Jahrhundert, München - Wien 1978.

- 35 Společenský vývoj byl ovšem složitější, Přemyslovci svým profilem a orientací jen vystihovali nové vývojové proudy .203 Věnujme nejdříve pozornost ekonomické elitě českých zemí.204 Důležitou součástí státu a pravomocí vládce bylo zajištění obchodních vazeb a směnných prostředků (mince). Tuto „makroekonomickou politiku“ realizovali klerikové, Židé a zahraniční kupci, ale také místní úředníci. V blízkosti panovnických center se rozvíjela kupecká elita kosmopolitního původu, která se stala strukturální součástí domácího vývoje. Tuto elitu lze označit za meliores, podobně jako byla nazývána např. měšťanská elita Vídně, která se vymykala městské obci a byla přímo podřízena soudu vévody.205 Jak ukazuje privilegium krále Vratislava II. pro „pražské Němce“ při kostele sv. Petra, již od 11. století existovaly chráněné kupecké čtvrtě Němců, Románů a Židů. Toto privilegium bylo obnovováno i za pronikavě se měnících podmínek na žádost Pražanů knížetem Soběslavem II. a králi Václavem I., Přemyslem Otakarem II. a Janem Lucemburským. Jakkoli do Prahy přicházeli stále noví obyvatelé, tuto sídelní kontinuitu nelze přehlížet.206 Podobně tomu bylo v raném středověku v Brně a Olomouci, ale jistě také ve Znojmě a v některých dalších centrech (Litoměřice, Žatec). Tito meliores prosperovali v souvislosti s finančnictvím, dálkovým obchodem a ekonomickou správou. Oni připravili v součinnosti s dvorem transformace měst Prahy a Brna, organizovali rozvoj Jihlavy a Kutné Hory, vedli zakládání dalších „potravinářských“ měst (Litovel), ale podíleli se často dědičně na držbě fojtství a rychet důležitých měst střední kategorie (České Budějovice, Plzeň). Zpravidla řídili ražbu a výměnu mincí v oběhu, měli v nájmu správu dolů. Již v 1. polovině 13. století užívají jako veřejní činitelé vlastních pečetí a jsou majiteli vesnic.207 Městské zřízení208 se stává osobitým „teritorializačním“ politickým faktorem pro ekonomickou elitu, která ovšem zároveň přijímá konvence německých městských práv. Ale velká města z období vlády králů Přemysla Otakara I., Václava I. a dokonce Přemysla Otakara II. nejsou žádnými komunami žárlivě bojujícími se šlechtou o politickou moc. Z urbanistického hlediska připomínají spíše sociálně „trojčlenná“ střediska veřejné moci, jak to ukazuje sektor vyhrazený pro panovnicko-úřednický hrad, pro královské kostely a kláštery a pro měšťanskou parcelaci s tržištěm. Cílem výstavby těchto měst bylo nejen zajištění trhu pro obyvatele a příjmů pro vládce, ale také přenesení „veřejných aktivit“ do nových prostor (soudy, sněmy). Tak lze asi charakterizovat roli Znojma (Přemysl I.),209 Prahy (Václav I.), či Písku (Přemysl II.). Rovněž Olomouc byla urbánním komplexem, kde typově “městské kláštery“ a fojtství nebyly situovány do parcelace kolem obou rynků,210 nýbrž do starší oblasti „Předhradí“ nad pozdějším městem. Koncem 40. let je již doložen obrat: item 203

K pramenům 13. století zejm. J. Šebánek – S. Dušková, Česká listina doby přemyslovské, SAP 6, 1-2, 1956; M. Pojsl Miloslav – I. Řeholka Ivan – L. Sulitková, Panovnická kancelář posledních Přemyslovců Václava II. a Václava III. SAP 24, 1974, s. 261-365. 204 V. Vaníček, Velké dějiny II., s. 266 n. 205 Pojmy „meliores, prudentiores, milites, Erbbürger“, viz H. Planitz, Das Wiener Stadtrecht und seine Quellen, MIÖG 61, 1948, s. 287-327; O. Bruner, Das Wiener Bürgertum in Jans Enikels Fürstenbuch, MIÖG 108, 1959, s. 550-574. Vývoj této elity se typově podobá pražské, ale také krakovské. 206 Poslední stručná syntéza Dějiny Prahy I.-II, Praha – Litomyšl 1997-1998, kde přehled literatury. 207 J. Mezník, Brněnský patriciát a boje o vládu města ve 14. a 15. století, in: BMD 4, 1962, s. 249-349; M. Flodrová, „Královský“ a „markraběcí“ dům v Brně, in: BMD 15, 1995, s. 65-89; L. Sulitková, Několik poznámek k dějinám Brna (viz). 208 J. Kejř, Městské zřízení v českém státě ve 13. století, ČsČH 27, 1979, s. 226-252; týž, Vznik městského zřízení v českých zemích, Praha 1998; J. Doležel, K městskému zřízení na středověkém Brněnsku do roku 1411, Mediaevalia archeologica 2, 2000, s. 159-259. 209 L. Konečný, Geneze města Znojma a typy předlokační aglomerace, AH 10, 1985, s. 153-162. 210 J. Bláha, Ke genezi Horního náměstí, in: Horní náměstí v Olomouci, Olomouc 1995, s. 7-14.

- 36 civili iudicio, quod mieske prawo dicitur,211 což potvrzuje spoluúčast českého živlu na těchto dlouhodobých změnách (doložená i slovanskými jmény některých patricijských rodin v Praze, Olomouci, Znojmě, Žatci, které často v další generaci přijímají německá jména).212 Ani v případech, kdy samotní měšťané převzali plnou iniciativu, jako při výstavbě nového Brna,213 nedochází k antagonistickému oddělení „města“ a „země“. Ačkoli nad Brnem stál královský hrad s kaplí, panovníci často sídleli v luxusní čtvrti města („Veselá“ ulice), kde byla mincovna a kde se v dominikánském klášteře scházela zemská šlechtě Brněnska na soudech a sněmech.214 Brno také získalo mimořádné písemné potvrzení svého městského práva.215 Ačkoli rychtář mohl soudit i záležitosti venkovských poddaných brněnských měšťanů, nerozvinula se v českých zemích instituce weichbildy, nepochybně v důsledku krystalizace systému zemského práva, správy a šlechtického vlastnictví. Střediskem modernizačních inovací byla Praha jako sídlo krále a ohnisko všech tří hlavních sil společnosti – šlechty,216 prelátů a měšťanů. Pražská měšťanská elita se podílela na aktivitách Václava I. a jeho sestry Anežky při výstavbě městské hradby a zajištění klášterů členek dynastie. Anežka založením prvního kláštera klarisek ve střední Evropě ještě před konečným zformováním řehole vystupuje typově na urbanizované „italské úrovni“, jak tento dojem posiluje její osobní korespondence se sv. Klárou. Měšťanské konsorcium pod vedením mincmistra Eberharda217 (patrně rodem ze Švábska) vystavělo v rámci opevnění Prahy „vlastní“ kamenné město s věžovitými domy, které mělo nezávislé právní postavení, tzv. Havelské město.218 Není náhodné, že právě „měšťané z hrazených měst“ byli přizvání k poradám pánů a biskupů o osudu země v dobách interregna. Mincmistr Eberhard byl sám v kmotrovském vztahu k pánům z Lichtenburka a podílel se na výstavbě jejich města Smilova Brodu. Jeden z Eberhardových jeho synů se jmenoval Ješek. Pro oblast světské elity sehrávalo modernizační roli rytířství. Starší projevy ideje miles christianus byly v Čechách známy, jak to dokládá obřad opásání. Nové podněty a vzory pro elitu přinášela rytířská kultura se souborem konvencí regulující jak prostředí turnajů a válek, tak galantních milostných vztahů. K převzetí kurtoazního rytířství jistě přispěl vliv manželky krále Václav I. Kunhuty Štaufské, dcery římskoněmeckého krále a příznivce minnesängrů Filipa Švábského (dětský sňatek Václava a Kunhuty dojednán 1207). Ačkoli tento sňatek přispěl k přátelskému typu kulturních styků s Německem a se sicilských dvorem Fridricha II., v Praze působil i francouzský vliv z Champagne, odkud pocházeli královnin komorník „Schamponoys“ (1229) a jeho bratr Lambin. „Champnosius“ je připomínán v roce 1253 jako civis Pragensis, jeho bratr zase jako miles Pragensis. „Chapnoz“ byl obviňován z úchvatů vesnic v okolí Prahy, přičemž prostřednictvím svého syna prý ovládal proboštství mělnické. Miles Lambin obdržel jiné vsi darem od královny219 a sídlel v luxusním věžovém domě na Havelském městě, k jehož zakladatelům asi náležel.220 211

CDB IV., č. 244. Např. Svatoslav v Žatci (spíše původně úředník), CDB V., č. 657. 213 R. Procházka, Zrod středověkého města na příkladu Brna, Mediaevalia archeologica 2, 2000, s. 7-158. 214 M. Flodrová, „Královský“ a „markraběcí“ dům v Brně, in: BMD 15, 1995, s. 65-89. 215 CDB IV., č. 17. M. Flodr, Iura originalia civitatis Brunensis, Brno 1993. 216 Šlechta v Praze nejen často pobývala, ale úřadníci a přední velmožové měli dvorce na Pražském hradě i v oblasti města; M. Moutvic, Dvorce přemyslovských družiníků a vývoj Prahy románského období, Pražský sborník historický (PSH) 22, 1989, s. 7-32. 217 F. Hoffmann, Mincmistr Eberhard, PSH 12, 1980, s. 70-84. 218 D. Líbal – J. Muk – M. Pavlík, Raně gotické Havelské Město, PSH 1966, s. 44-55. 219 CDB II., č. 332; CDB III., č. 51; CDB IV., č. 86; CDB V., č. 241. 220 J. Joachimová, Fundace královny Konstancie a pražské statky německých rytířů, Umění 16, 1968, s. 495-502. 212

- 37 Na kulturní okruh Kunhutiny dvorní dámy Sibyly (pocházela nejspíš ze Švábska) mezi českou a moravskou šlechtou již poukázal Zdeněk Kalista.221 Paní Sibyla byla třikrát provdána, mj. za Jindřicha z Lichtenburka, její dcera Zdislava byla zase manželkou Havla z Lemberka. Jinou formou vstupu bylo uplatnění rakouských ministeriálů ve službách moravských markrabat Vladislava Jindřicha a Přemysla, jejichž manželky rovněž pocházely z německých knížecích rodů (doložena Hedvika Meránská). Rakouský rod Waisů získal své rozsáhlejší majetky právě na jižní Moravě a spříznil se rovněž s moravskými a českými šlechtickými rody.222 K projevům nástupu „středověké modernizace“ české šlechty od 2. čtvrtiny 13. století náležela výstavba kamenných hradů (nejstarší stavby asi založeny ještě dříve).223 Pro elitní prostředí krále a pánů jsou typické od 40. let názvy hradů sice evokující akceptaci německé poezie jakou součásti vysoké reprezentace (1238 přichází z Rakouska minnesänger Reinmar von Zweter, který zahájil éru oslav českých králů pro veřejnost v Říši),224 ale zároveň zachycující existenci jejího jazykově českého kontextu. Jsou to např. jména Zvíkov – Klinkenberg, či Veveří – Eichhorn, reprezentativních královských loveckých hradů, kdy německá označení vnímaná jako projev vysokého stylu jsou synonymy českých slov z okruhu dvorské kultury. V této souvislosti lze zopakovat význam slova „dobrodružství“, které si čeština ponechala z vlastních zdrojů pro ústřední rytířský termín. Ale čeština přijímá nadto slova německá (oř, helm), nebo francouzská (kropieř, puklieř, spalnieř)225 do své zásoby funkčním a harmonickým způsobem, jak to ukazují verše a odborné termíny rytířského válečnického světa z Alexandreidy (sklonek 13.století). Šlechta se ovšem seznamuje s hodnotami francouzsko-německého životního stylu elit postupně. Osvojuje si nejdříve nejviditelnější atributy, tj. názvy erbů, hradů, či zbraní. Všechny nejstarší české šlechtické hrady ze 40. let nesou stejný typ názvu: Rožmberk (erb Vítkovců růže, koncovka berg) v jižních, Lemberk (erb Markvarticů lvice) v severních, Šternberk (erb Divišovců hvězda) ve středních Čechách. Jiné o něco starší hrady si však podrželi český název (Blatná, Příběnice), a další si podržují také bilingvní názvy (hrabišický Osek – Rýzmburk, Světlík – Lichtenburk). Hrady se stávají typovou stavbou krále i pánů, šlechty vyšší. Šlechtické hrady vznikají často v souvislosti s další „výstavbou panství“. Přední panské rodiny jsou sice obklopeny řadou milites, ale jedná se častěji o klienty z okolí, než přímo o vlastní many. Jinde se méně mocné rody podílejí na profilu kraje méně honosnými sídly, mezi nimiž byl určen také typ motte.226 Vazalský systém je tedy implicitně přítomen, mj. v étosu rytířské věrnosti vládci, ale netvoří žádný systém vlastnictví. Přesto se zdá, že většina pánů byla nějak přiřazena čestnými úřady k panovníkovi. To se však projevovalo jen při slavnostních příležitostech, jako byly korunovace, či obřadné hostiny.227 221

Z. Kalista, Blahoslavená Zdislava, Řím 1968; též J. Beran, Blahoslavená Zdislava, Řím 1974; M. Sovadina, Rodina Zdislavy z Lemberka, ČMM 112, 1993, s. 217-236. 222 A. M. Drabek, Die Waisen. Eine niederosterreichisch - mährische Adelsfamilie unter Babenberger und Přemysliden, MIÖG 124, 1966, s. 292-332. 223 V. Vaníček, „Právo na hrad“ a hradní regál – hodnocení souvislostí revindikačních sporů ve 13. století v českých a alpských zemích, 2002 (v tisku). 224 H.-J. Behr, Literatur als Machtlegitimation. Studien zur Funktion der deutschsprachigen Dichtung am böhmischen Königshof im 13. Jahrhundert, München 1989, ukazuje na mimořádnou roli českého přemyslovského dvora pro vývoj německé kultury. 225 Staročeská Alexandreida, uspořádal V. Vážný, Praha 1949, s. 31. 226 J. Unger, Koválov. Šlechtické sídlo z 13. století na jižní Moravě, Brno 1994. 227 Takovou příležitostí byla hostina ukončující domácí válku otce a syna v roce 1249 v Anežčině klášteře minoritů v Praze: urození Čechové obsluhovali podle povinností svých úřadů, ozdobení rozličnou slavnostní výstrojí. Václav I. přijal korunu od obou biskupů, byl oblečen do královského pláště a držel v rukou jablko a

- 38 Doba vlády krále Přemysla Otakara II. (1253 – 1278) a zejména její vyústění jsou v české historiografii obvykle interpretovány jako vyvrcholení antagonismu mezi mocí vládce a šlechtou, která nadto objektivně poškozovala státoprávní postavení českého státu ve vztazích k Říši. Je příznačné, že němečtí autoři sice nespatřovali v šlechtické Fehde nic tak obzvlášť pobuřujícího, ale zase zdůrazňují „poněmčování“ českých zemí, které hodnotí optikou výskytu německých osob a slov. Tento proces byl prý možná zvrácen až v důsledku nástupu krále Rudolfa Habsburského a bitvy na Moravském poli, které v Čechách vyvolaly protiněmeckou animozitu.228 Ve skutečnosti již cesta Habsburků k Moravskému poli byla spojena s protičeským nacionalismem, který poznamenal německou kronikářskou produkci až do 14. století. Přemyslův vzestup však probíhal ve spojení se zájmy elit českých i alpských zemí. Jeho města se rozvíjela v kontextu strategické obrany a ekonomického zázemí soustátí, ale bez konfliktů se šlechtou. Charakterizovat výstavbu Přemyslových hradů a měst v jižních Čechách jako budování „linie“ proti rodu Vítkovců (pojetí T. Durdíka)229 by bylo příliš jednostranné a není nijak podložené. Přitom rakouští meliores vytlačují z ekonomických funkcí kleriky a vedou honosný rytířský styl života mimo srovnatelnou úroveň běžných měšťánků. Vídeňský patricij Paltram Od hřbitova, Gozzo z Kremže, či Konrád z Tullnu se stali „intendanty“ zeměpanských majetků v Rakousku a ve Štýrsku.230 Česká šlechta se výrazně sňatkově sblížila s rody německými, přičemž manželky Oldřicha z Hradce (Marie z rodu hrabat Plain-Hardegg) a Voka z Rožmberka (Hedvika z rodu hornorakouských hrabat Schaumberků) patřily k mecenáškám literárního života.231 Rakouští páni si zase osvojili pozdrav Vitaj pane a nadávku zkurvy synu! Soudobé německé kroniky si oprávněně pochvalovaly přátelství Čechů a Němců, zejména za bojů s Uhry. V průběhu Přemyslovy vlády, zejména po jeho sňatku s arpádovsko-rurikovskou princeznou Kunhutou (1261) se panovnický dvůr spíše dále počešťuje, nikoli poněmčuje. Čeští rytíři obklopují nejen královnu, ale za řady pobytů se v králově okolí zcela převládají. Ale s tím není v protikladu další rozvoj německé kurtoazní kultury na českém královském dvoře, který přispíval k identifikaci prestiže krále i šlechty.232 Rytířská němčina zůstávala součástí „vznešené mluvy“ české elity, kterou symbolicky propojovala s šlechtou německou, ale také s domácími měšťany, případně duchovními. Podobnou identifikační roli zase sehrávala pro klérus latina. Dvůr je místem, kde se užívá všech tří jazyků. Skutečnou oporou plošného rázu panovnické moci byl rozvoj zemské struktury. Přemysl Otakar je především vládcem čtyř „zemí“ – Čech, Moravy, Rakouska a Štýrska. Jeho vláda je zde charakterizována politickou rovnováhou mezi zájmy zemí a pohyblivého dvora. „Centralismus“ je zde „rozložen“ do zemí a velkých měšťansko-šlechtických středisek, nejedná se o administrativní řízení z Prahy, a mnohde má veřejná moc spíše rysy stavovské autonomie, jako v Rakousku.233 žezlo. Když se dostavil nezdárný syn Přemysl Otakar a poddal se otci, obdržel od něho markrabství moravské. Zároveň byla dána amnestie jeho šlechtě. Druhé pokračování Kosmovo, s. 105. 228 J. K. Hoensch, Přemysl Otakar II. von Böhmen, Graz - Wien - Köln, 1989. 229 Např. Encyklopedie českých hradů, Praha 1997, s. 21. 230 Gozzo vystupuje s tituly rector officiorum per Austriam,nebo dokonce comes camere Austrie. 231 Moravo, Čechy, radujte se (Němečtí a rakouští básníci v českých zemích za posledních Přemyslovců), uspořádali V. Bok – J. Pokorný, Praha 1998. 232 Příkladem je nejen rozsáhlá činnost básníků, ale také zachované ozdobné dlaždice s nápisy z interiérů hradů Zvíkova a Písku. Jedna z dlaždic s obrazem lva nese např. nápis: „Lvem mě nazývají, králové české země mě nosívají“ (+ Leb.pia.ich. kenant. mich. Treit der cvnevt. vva. Pehem. lant). J. Kuthan, Přemysl Otakar II. Král železný a zlatý. Král zakladatel a mecenáš, Vimperk 1993. 233 K tomuto konceptu V. Vaníček, Velké dějiny zemí Koruny české III., 1250-1310 (v tisku).

- 39 Zformování zemí lze pokládat za vyvrcholení šlechtické teritorializace a národního práva.234 O významu této změny svědčí, že se zároveň v roce 1253 upravuje titulatura státních úřadů. Nejsou již personifikovány službou vládci, ale „institucionalizovány“ zemí. Z číšníka krále se tak např. stává číšník království. V souvislosti s tím se ustalují zemské znaky, rovněž díky teritorializaci. Český král má ve znaku dvouocasého lva, na Moravě se stabilizuje jako zemský a markraběcí znak šachovaná orlice. Panovník již vládne pouze jako rex Bohemiae et marchio Moraviae, i když Čechové a Moravané zůstávají. Stávají se zemskými národy. Výklad těchto změn je zatížen obvyklým paradigmatem. Vládce se prý chtěl v postupu proti šlechtě „oddělit“ od sv. Václava, a zároveň ji oslabil rozdělením do dvou zemí (jedno regnum a dvě země: Čechy a Morava). Ale takové interpretace jsou příliš vyhrocené. Svatováclavská „plaménková“ orlice zcela nemizí, na královské pečeti přechází na exerg. Tento znak se paralelně stává symbolem pražského zemského soudu jako arma sancti Wencezlai martyris. Také tento soud je spojen s králem (výkon spravedlnosti). Unikátní využití symbolu sv. Václava pro právní instituci podtrhuje text opisu na citačním pečetidle zemského soudu: Sigillum iustitiae totius terrae sancti Wencezlai ducis Bohemorum, a výzva: Sanctus Wencezlaus citat ad iudicium (Svatý Václav tě volá k soudu).235 Ale především je nutno zdůraznit dlouhodobost trendů dějin správy ve středověku odvisející od sociálních vztahů, kdy dochází spíše k právně-technickým inovacím, než k „zakládání a rušení“ veřejných struktur. Hradský soud s mimořádným charismatem působil v Praze již od raného středověku jako součást curiae a pravidelných raných sněmů.236 Spojení mezi dvorem, zemským soudem a sněmem bylo organické, podobně jako vazba vládce s předáky, či „království“ se „zemí“. Elita ve své politické kultuře sjednocuje jak „privátně“ vlastnické, tak profesně aristokratické a „veřejné“ složky. Pražský soud zahrnoval beneficiares terrae (též Pragenses), jimiž podle svědectví mandátu z roku 1284 byli nejvyšší komorník, nejvyšší sudí a zemský notář,237 k nimž později přistoupil nejvyšší purkrabí pražský. Jak nás seznamuje nejstarší výpis ze zemských desek k roku 1284, zasedání se dálo za účasti krále „in palatio Pragensi (krále)… coram B. summo iudice, R.. notario regni B. ceterisque beneficiariis Prag.“238 Nezbytnou složkou zemského soudu byl princip „nalézání práva“ přísedícími zemskými kmety. Zcela mimořádnou institucí se staly úřední knihy zvané desky zemské čili „registra“ vedené zemským písařem, které byly vzorem pro deskové instituce stejného typu i v dalších staletích nejen na Moravě,239 ale také v alpských zemích. Při jejich zavedení působili v notářských a soudcovských funkcích jen čeští úředníci. Podle těchto desek byla zřízena nejstarší městská kniha pražská. Lenní formy se mohly v pokročilém vlastnickém a právním prostředí českém státě prosadit pouze jako specifická složka organizace dominia, jak to podle vzoru „ius vassallorum 234

K vývoji práva blíže J. Markov, Přípravní řízení procesní v českém právu zemském XIII. - XVII. století, Bratislava 1930; týž, České žalobní formuláře a reformy Přemysla II. a Karla IV., Bratislava 1936; týž, Kapitoly z dějin českého zemského soudního řízení XI. - XVII. století, Praha 1967. Dále E. Werunsky, Die landrechtlichen Reformen Königs Ottokars II. in Böhmen und Österreich, MIÖG 29, s. 253-290; M. Stieber, Vliv českých živlů na správu v Dolních a Horních Rakousích a její význam pro rakouský exekuční proces, Praha 1901; týž, Das österreichische Landrecht und die böhmischen Einwirkungen auf die Reformen König Ottakars in Österreich, Innsbruck 1905; R. Koss, Forchungen zur mittelalterlichen Gerichtsverfassung Böhmens und Mährens, Prag 1919; Z. Fiala, Panovnické listiny, kancelář a zemský soud za Přemysla II. (1247-12531278), SAP 1, 1951, s. 165-294. 235 K tématu dále S. Russocki, Czesi – Kronika Czechów – Ziemia czeska, PH 151, 1970, č. 2. 236 Z. Šimeček, K charakteristice středověkých kolokvií v Čechách, s. 593-601. 237 RBM II., č. 1315. 238 RBM II., č. 605, č. 1409. 239 Viz V. Brandl, Glossarium. K vývoji na Moravě L. Jan, Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy, Brno 2000.

- 40 magdeburského kostela“ realizoval pro svou rytířskou westfálskou dvorskou družinu olomoucký biskup Bruno ze Schaeuenburka.240 Hovořit o „vnesení feudalismu“ do českého prostředí je však vytvářením pseudoproblému.241 Jak jsme si ukázali, česká společnost nebyla komunisticky rovnostářská, ani despoticky „státní“. Prvky svobodného vlastnictví (libertas, dominium) a poddanství (servitus, fidelitas, homagium) se typicky středověkým způsobem doplňovaly od úrovně sedláků až po šlechtu, právní řád byl v Čechách a na Moravě plošně teritorializován. Nové lenní formy již nemohly přinést zásadní strukturální změny, pouze doplnit výstavbu dominií, organizaci manské soustavy kolem hradů (i menší regiony Loketsko, Kladsko, Tachovsko, Trutnovsko), případně inovovat vztahy mezi králem a některými pány (od Václava II. případy, kdy pán za protislužbu či peníze svůj vlastní hrad prohlásil za manský vůči českému králi).242 V manském postavení se asi ocitali držitelé starších „služebních lén“, která později spravoval dvorský soud (a jeho desky).243 Do lenního systému se od 14. století provazovaly vedlejší země Koruny království českého. Období éry „posledních Přemyslovců“ (Václav II. a Václav III.) přináší další krystalizaci sociálních sil, šlechty, měšťanstva a duchovenstva, ale zároveň v logice dosavadního vývoje i modernizační dotváření panovnické ústřední moci. Již za dodatkových mírových smluv z roku 1277 mezi králi Přemyslem a Rudolfem vystupují vedle vládců „hradní páni“ v roli teritoriálních ručitelů jejich politických závazků.244 Vývoj bezprostředně po bitvě na Moravském poli byl ve znamení demoralizujícího šoku, když ještě vstoupila na české území cizí vojska. Rozpad konvenční bezpečnosti byl provázen ekonomickými a ekologickými reakcemi na „přehřátý“ rozvoj předchozí období, dochází k záplavám a hladomoru, které částečně postihovaly také okolní země. Za vnitřní anarchie si vyřizovali své účty mnozí rivalové z řad šlechty, zasahující zejména církevní statky, ale ozbrojeným tlupám veleli také neurození.245 Uvolnění podkomořské správy ale nevedlo k formování obranných městských svazů či zemské měšťanské korporace, jak bychom snad očekávali. V popředí opět vystupují, tentokrát až válečnickým způsobem patricijskými rody, které kolem sebe soustřeďují klientské měšťany (tito klienti byli v češtině označováni termínem „sváteční pacholík“). Královskou moc pro Václava II. nastolila šlechta ve spojení s biskupem Tobiášem z rodu Benešoviců a za podpory měšťanů „hrazených měst“, tj. hlavně Prahy. Politické konvence šlechtické obce se teprve vytvářely, ale je příznačné, že páni shromáždění v dominikánském klášteře v Praze (naproti Juditině mostu) rozhodovali jako „obec“, tedy za veškerou šlechtu v zemi. Kdo z pánů by nerespektoval dojednaná pacifikační nařízení (např. boření nových tvrzí), tak na jeho hrad mohl být veden útok.246 Setkáváme se tak se spojením „/zemská/ obec a /panský/ hrad“ dobře známým z Dalimilovy kroniky. Shromáždění politické elity bez vládce má typický ráz sněmu, který z hlediska vnitřní legitimity země prolongoval řízení „moci výkonné“ v rukou markraběte Oty V. 240

V. Brandl, Manský soud biskupství Olomouckého, ČMM 15, 1891, s. 5-18, 109-118; L. Hrabová, Ekonomika feudální državy olomouckého biskupství ve druhé polovině 13. století, in: AUPO, Historica VI. (Olomouc), 1964; M. Sovadina, Lenní listiny biskupa Bruna, SAP 24, 1974, s. 426-460; H. Stoob, Bruno von Olmüzt, in: Die Mittelalterliche Städtebildung in südöst. Europa, Köln – Wien 1977, s. 90-129. 241 W. Weizsäcker, Olmützer Lehenwesen unter Bischof Bruno. ZVGNSchl 20, 1916, s. 32-56. 242 F. Kavka, Západoevropský lenní institut jako nástroj vnitřní královské politiky za posledních Přemyslovců a za Jana Lucemburského, ČČH 88, 1990, s. 225-249. 243 R. Nový, Přemyslovský stát, s. 103. 244 CDB V. č. 836, č. 846. 245 „Rolník se odívá zbrojí a bojuje, uškodit hrozí / ten, kdo pásával vepře, teď zuřivě poroučí jiným“. Zbraslavská kronika, Praha 1975, 43. 246 RBM II., č. 1238.

- 41 Jak ukázal vývoj po návratu Václava II. do Čech, elita se opět formovala především kolem dvora a nejvyšších úřadů. Záhy však dochází k rozbití jednoty šlechtické „obce“ v důsledku vzestupu Záviše z Falkenštejna, který ovládl dvůr jako milenec a druhý manžel královny Kunhuty. Tím byla narušena rovnováha „veřejné moci“. Tento vývoj se v poněkud jiné podobě opakoval v další generaci na počátku vlády Jana Lucemburského, když ambiciózní osobností byl Jindřich z Lipé, druh královny-vdovy Elišky Rejčky, na kterou žárlila Eliška Přemyslovna. V obou případech se vzrušující prestižní spory vyhrotily do polarizace dvou skupin šlechty, které bojovaly o vládu v zemi. Za typické však pokládám, že tyto střety měly jeden dočasný ráz a nepřerůstaly do mezirodové vendety, nýbrž vracely systém do „rovnováhy“ (uvnitř zemské obce i k „dualismu“ mezi „zemí“ a „korunou“). Protože vývoj měl rysy mobility a v zastoupení mezi politickou elitou na dvoře či v zemských funkcích lze zachytit pány z různých regionů, nepokládám za produktivní ani často užívaný termín „oligarchie“ (ten bych v jeho negativním tónu chápal jako vhodný jen pro situace, kdy si jedna skupina uzurpuje moc proti konvencím). Sociální struktura českého státu doby posledních Přemyslovců obsahovala čtyři osobité politické a právní systémy: „zemi“, „království“, duchovenstvo a „patricijská“ města. Každý z těchto okruhů měl jinou vnitřní strukturu, odlišnou mentalitu, vlastní identifikační jazyk (všechny však zastoupeny u „království“) , ale jejich koexistence byla nutná již proto, že byly vzájemně závislé. K zemi patří sféra vlivu šlechty a zemského práva v Čechách a na Moravě.247 Biskupské moci pražská a olomoucká byly značně nezávislé a na knížecí úrovni, neoznačoval bych je za součást královské komory.248 Biskupové naopak pokračují ve snaze posílit svůj vliv na duchovenstvo při uplatňování kanonických zvyklostí. Konsolidace „duchovního stavu“ byla ovlivňována zejména diecézními synodami.249 Měšťanstvo sice stálo většinou v královských službách, řídilo se svými městskými právy, ale politicky elitní skupinu tvořilo jen seskupení podnikatelských rodů působících v Praze, Brně, Jihlavě a Kutné Hoře. Království v „užším smyslu“ zahrnovalo vlastní hrady a many, panovnické vilikace a lesy, patřily k němu patronáty nad kostely a kláštery, či svrchovanost nad městy. Králův aparát spravoval také četné finanční příjmy (celnictví). Centrálními institucemi ve státě byly kancelář a královská rada. V královské radě byli ovšem zastoupeni vždy také nejvyšší zemští úředníci, i když vládce povolával na dvůr mnohé cizince. Osobním ideovým zázemím Václava II. se stal cisterciácký klášter na Zbraslavi. Pro rozlišení dvou druhů královské svrchovanosti asi užíval termínů dominium generale a dominium speciale.250 Do „obecného panování“ náležela šlechtická „země“ a zemské instituce, do „zvláštního“ jeho pravomoc nad církevní, městskou a manskou sférou. Ani tu však nelze označit za „přímou“, neboť zde platilo kanonické, městské a manské právo. Pro komunikační okruh „země“ lze postavit vedle sebe „rapsodický styl“ právní Knihy rožmberské, literární epos Alexandreidu a Rýmovanou kroniku tzv. Dalimila,251 Apokryf o 247

Specifikovat vývoj šlechtických rodů zde není možné, ale obecně lze říci, že vrcholně středověký sociální systém byl podobný situaci v Rakousku. Ze staré elity 12. století se rozvinula vrstva „zemských pánů“ držících hrady. Državy pánů přitom netvořily izolované enklávy, nýbrž byly součástí zemského právního řádu. 248 Z. Fiala, Správa a postavení církve v Čechách od počátku 13. do poloviny 14. století, Sborník historický 3, 1955, s. 64-88; Z. Hledíková, Šlechta a hierarchie v Čechách a na Moravě od 2. poloviny 13. do počátku 14. století, MHB 1, 1991, s. 57-87. 249 R. Zelený, Synodální život v pražském biskupství, in: Tisíc let pražského biskupství, Praha 1973, s. 55-78. 250 Taková je interpretace J. Šusty, České dějiny II./1, s. 524 n. 251 Staročeská kronika tak řečeného Dalimila 1-2, ediční úvod, vydání textu a veškerého textového materiálu J. Daňhelka – K. Hádek – B. Havránek – N. Kvítková, Academia, Praha 1988; 3, v kontextu středověké historiografie latinského kulturního okruhu a její pramenná hodnota. Historický komentář, rejstřík, M. Bláhová, Academia, Praha 1995.

- 42 Jidášovi, ale i hymnus Svatý Václave (částečně snad staršího původu), či Ostrovskou píseň a skladbu Vítaj králi všemohúcí.252 Český jazyk zde sehrává roli vyzrálého media,253 přičemž zachycuje také jevy z oblasti městské kultury, když jsou pražské a kutnohorské patricijské rody označovány českými „příjmeními“, jak to naznačuje ukázka k roku 1309: Měščené se rozděliechu: Kokotovici a Volbramovici s Čechy biechu, Velflovici a Ot kamene s Míšňany se slichu.254 Rožmberská právní kniha (v originále Práva starého pana z Rožmberka, tedy pana Petra, manžela Violy Těšínské) byla sepsána až v prvních desetiletích 14. století, obsahuje však nutně také starší vrstvy práva z tradic „předdeskového období“. Kniha je praktickou příručkou, vychází z ucelené úřední praxe Rožmberků, kteří zastávali úřad nejvyššího komorníka od 90. let 13. století do poloviny 14. století téměř nepřetržitě.255 Dokládá „plošně“ fungující strukturu soudnictví, které je rozděleno do „hradských poprav“, „úřadů“, „soudů“ či „krajů“. Půhon k pražskému zemskému soudu je možný i z jiných „hradských poprav“: V jiné popravě Pražská nemóže pohoniti jedniem komorníkem do hrada, že ta poprava má také komorníky toho súda.256 Zcela běžně se předpokládá spolupráce městských konšelů, protože půhon se má oznámit mj. trhem v tom městě, kteréž najblíže k tomu hradu leží.257 Ve sporech se v zemském právu běžně počítá i s měščeníny a s many, ti mají v různých případech právo jako zeměnín. Totéž platí pro biskupa, nebo abatyši. Žalobu podává také král. Pokud však chce „měštěnín pohonit zeměnína“, bylo to zřejmě umožněno jen Pražanům za formálních překážek (např. na sněmu, ale jen do tří dnů před jeho skončením).258 Přitom je opět zjevné rozdělení mezi pány a vladyky. Páni sídlí na hradech, zatímco vladyky lze vyhledat na dvorcích, tvrzích, nebo jako purkrabí, na hradech královských stejně jako panských, případně biskupských. Rodina má výrazně „usedlou“ podobu, jak to je patrné již ze starších dob. Význam urozené manželky však dále narůstá. Za nepřítomnosti pána v sídle bylo nezbytné předat ji půhon osobně, jinak byl anulován: Když odpierajú dvora komorníku, že panie nenie tu a nepobiedie ho, aby hledal, leč buď u hrada, leč u tvrze, nebo u dvora, ten póhon prošel.259 Procesní právo zachycují další právní památky ze 14. století, Ordo iudicii terrae a jeho česká verze, Řád práva zemského.260 Pozoruhodná je přitom autorita písemného právního pořízení u zemského soudu: „ktož má dsky, žádní swědci proti dskám moci nemají, lečby kto proti úředníkóm chtěl dowesti, že jsu dsky falšovány“.261 Teprve v poslední čtvrtině 13. století je doloženo v české literatuře slovo šlechta odvozené z německého „slahta“. Zároveň se v českých textech objevuje termín rytíř (podle

252

V. Flajšhans, Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého I., Praha 1903; J. Lehár, Nejstarší česká epika, Praha 1983; týž, Česká středověká lyrika, Praha 1990. 253 K funkci jazyka v rámci společenské skutečnosti R. Jakobson, Úvahy o básnictví doby husitské, in: Slovo a slovenost 2, 1936, s. 1-21. O roli rytířské literatury E. Petrů, Specifičnost rytířské epiky ve slovanských literaturách, Slavia 52, 1983, s. 250-258. 254 Dalimilova kronika, s. 515. 255 V. Brandl, Kniha Rožmberská, úvod; J. Markov, Příspěvky ke kritice textu a výkladu Rožmberské knihy. 256 Kniha rožmberská, s. 29. 257 Kniha rožmberská, s. 33. 258 Kniha rožmberská, s. 64 n. 259 Kniha rožmberská, s. 37. 260 Vydal F. Palacký, Archiv český 2, 1842, s. 76-135. 261 Tamtéž, s. 117. Falšování se trestalo drakonicky.

- 43 „ritter“).262 Oba tyto pojmy opět zapadají do hotové struktury prestižně politické kultury, „šlechtici a rytíři“ jsou původnější dobří druhové. Právě v té souvislosti není náhodné, že se oba pojmy při svém uvedení do češtiny zprvu výrazně váží k pánům – především oni byli nositeli zemského „obecného dobrého“ (tj. šlechetnosti) a měli nejblíže k rytířskému opásání (tvořili jádro těžkého jezdectva). Záhy se však také zapojuje nižší šlechta. V dávné tradici pojmu milites označuje Štítný ve 14. století „obecné rytieřstvo a vládycstvo bohobojné“ – tedy zemany, vladyky a panoše – za rytíře: „neb netoliko pasovaní rytieři, ale i vše panošstvo slušie k stavu rytieřskému“. 263 Šlechtictví a rytířství mají širší význam, jak to ukazuje významový protiklad šlechetnost a hřích. Není náhodné, že Tomáš Štítný jako šlechtický křesťanský myslitel se zabývá tematikou „pravé šlechetnosti“, která je chápána obecně nábožensky, podobně jako v případě „pravého duchovenství“ (rovněž nespojeno se stavem kleriků).264 Šlechtictví je spíše politickou kulturou, rytířství životním stylem, ale překrývají se a jsou nositelem praktických etických hodnot a domácí moudrosti, jak to potvrzují skladby „vysoké české literatury“ Alexandreida, Dalimil, nebo o něco později ve 14. století Smil Flaška a Tomáš Štítný. Při sledování role společenských elit českých zemí nelze opomíjet panovníka. Zatímco autor Alexandreidy asi z 90. let 13. století zdůrazňuje rytířskou funkci krále, Dalimilova kronika (kolem 1310) již akcentuje soudní oblast, v duchu politického dualismu moci vládce a šlechty (koruny a země): Kniežěcí úřad jest v súdě seděti a sirotčí žalobu slyšeti.265 Oba autoři kladou velký důraz na roli rady. Pochopitelně „pomoc a rada“, auxilium et consilium patřily k základním příkazům osobního vztahu mezi vazalem a vládcem již od raného středověku. Ve vrcholném středověku nutně ustupuje vazalský ráz rady a nabývá na významu rada jako expertní, či přímo vládní instituce panovníka. O její profil se vedl např. zápas ve Francii, zatímco v Anglii existoval poradní sbor 25 pánů. Alexandreida zdůrazňuje nutnost patřičné „politické kultury“: Jměj dvór svój po knežský vnadě Své šlechtice jměj v svéj radě. Jinak se prý prosadí „chlap“. Autor přímo vyzývá vládce ke štědrosti vůči chudým urozeným prostřednictvím dvorské služby: Šlechetný ščěp bývá z pláni když se starý peň oplaní: tak z chuzších bývají páni. Když zbožie neb smysla nenie, v šlechtě bude porušenie.266 Toto pojetí spoluvlády vznešených se však prosadilo již kolem 9. století v arabských a perských románech o Alexandrovi,267 český básník zde provádí pouze aktualizaci. V nestabilizované době krátce po pádu Záviše z Falkenštejna se projevuje poprvé rozpor mezi čelnými šlechtici a měšťany v rámci pražského centra státu. Podkomoří (tj. 262

J. Macek, Česká středověká šlechta, s. 9 n. Tomáš ze Štítného, Knížky šestery o obecných věcech křesťanských, ed. K.J. Erben, Praha 1852, s. 162. Páni jsou Štítným naproti tomu řazeni na vyšší úroveň až k vládcům “v svých panstvích“; tamtéž, s. 151. 264 Tomáše ze Štítného Sborník vyšehradský, I.-II., ed. F. Ryšánek, Praha 1960-1969, zejm. s. 89, 277. 265 Dalimilova kronika, s. 443. 266 Alexandreida, s. 43-44. 267 A. Pražák, Staročeská báseň o Alexandru Velikém, Praha 1945, s. 31. 263

- 44 „králův ministr pro města a finance“) Zbyslav z Třebouně byl zavražděn v ulicích Prahy hrdými patriciji v čele s Wolframem, které předtím věznil a vydíral jako spojence Záviše z Falkenštejna.268 Wolfram nebyl nijak proklet, po určité náhradě se do Čech vrátil a stále výrazněji zasahoval do událostí. Již jeho syn nese jméno Bohuslav, snad po šlechtickém kmotrovi, nebo v rámci sňatkového spříznění na úrovni „chuzší šlechty“.269 Ekonomicky klíčový podkomořský úřad pak dostal od Václava II. v rámci konsolidace královské moci cizinec, rakouský hrabě Burchard, pouze titulární magdeburský purkrabí.270 To naznačuje možnosti i meze státnicky nadaného vládce. Václav II. usiloval o rozšíření své královské svrchovanosti „moderně“ byrokratickým způsobem a mohl využívat inovací z ekonomické a právní oblasti. Podobnou politiku realizovali pro královskou moc ve Francii a v Anglii podnikaví Italové, těžící z civilizační převahy „zahrady Evropy“, jak byla tehdejší Giottova Itálie nazývána. Václav II. při jednáních s římským kardinálským rodem Colonna získal do Čech právníka Gozzia z Orvieta, který zde vytvořil spolu s kutnohorskými měšťany Ius regale montanorum, jenž mj. posiloval Václavovy ambice dosáhnout právní suverenity. Václavův zájem o zavedení fixovaného práva, založení univerzity a vyslání studenta na právní studium do Francie dokládají náběh k byrokratizaci „království“. Neméně významný pro vývoj ekonomických elit byl příchod florentských podnikatelů, bankéřů a umělců Alfardiho, Cina a Rinieriho do čela ekonomické správy. S jejich pomocí zavedl v roce 1300 Václav II. ražbu grošové mince v Kutné Hoře a podporoval jejich další aktivity.271 Tři Florenťané se také podělili o úřady podkomořího v Čechách, na Moravě a v Krakovsku. Je otázka, zda by tento vývoj, kdy např. zakupují šlechtické sídlo Černou Horu, neumožnil nadnárodní propojení ekonomických a šlechtických elit. Přemyslovská královská moc se pokusila integrovat pod svým vlivem a podle vzorů z Čech celou středovýchodní Evropu. Důležitou složkou bylo sjednocování moci na území Polska, kde měl marně očekávaný syn Václava II. a Elišky Rejčky založit přemyslovskopiastovskou královskou sekundogenituru. Ale finančně vyčerpávající boj o arpádovské dědictví v letech 1301-1304 a útok Habsburků na Čechy otřásly dosud nestabilizovanou nadnárodní velmocí. Po smrti Václava II. (1305) se zhroutilo i ekonomické panství Italů. Již za krátké vlády Václava III. (1305-1306) dochází k ostrým střetům mezi měšťany a českými pány, kteří přebírají úřad podkomořího. Nebylo to ovšem z důvodů jejich nekvalifikovanosti, jak se občas předpokládá, vždyť podkomoří Rajmund z Lichtenburka byl majitelem horního města Smilova Brodu a autorem německých veršů. Obratně si však také vedl v záležitostech Kutné Hory Jindřich z Lipé, který ji v roce 1304 hájil proti Habsburkům a v roce 1307 ve funkci Rajmunda vystřídal. Vymření Přemyslovců po meči Václavem III. vrátilo české země k řešení otázek sociální struktury monarchie. Opět byla vyřazena ze hry oblast královského centra. Rozhodovat měli páni, ale vedle nich byli respektováni biskupové a přední pražští patricijové. Tyto tři skupiny lze označit za dlouhodobou sociální elitu českého státu. Za bojů o přemyslovské dědictví v letech 1306-1310 vystupovali čeští páni jako mezinárodně zkušená elita. Jejich protihráčem byl samotný římskoněmecký král Albrecht Habsburský známý tvrdým vystupováním proti šlechtě a měšťanům zejména ve Štýrsku a ve Vídni. Aby se jeho syn Rudolf mohl stát českým králem, musel se vzdát vlády v Rakousku a 268

M. Vystyd, Zbyslav Zajíc z Třebouně a konec Záviše z Falkenštejna, ČČH 20, 1914, s. 165-187. J. Slavík, Vznik, II., s. 178. 270 K rodu V. Růžek, Česká znaková galerie na hradě Laufu u Norimberka z roku 1361, SAP 38, s. 145-152. 271 J. Šusta, České dějiny II/1 (viz); E. Nohejlová - Prátová, Pražské groše Václava II. (1300-05) a české pečetě, SPFFBU 9, C 7, 1960, s. 75-94; táž, Grossi Pragenses, Numismatický sborník 12, 1971, s. 91-115. 269

- 45 poskytl šlechtě nedochovaná zemská privilegia, ale Albrecht politickou dohodu svévolně porušil na sjezdu ve Znojmě prohlášením českých zemí za dědičná léna rodu Habsburků. Porušení slova a „hamižná“ habsburská správa odradily šlechtu, měšťany, ale také obecný pražský lid, který rovněž vyjadřuje své politické sympatie (platily dcerám Václava II.). Po smrti krále Rudolfa čeští pánové povolali na trůn Jindřicha Korutanského jako manžela dcery Václava II. Anny. Nový nápadník českého trůnu a polské dědičky Alžběty Rejčky, rakouský vévoda Fridrich Krásný, bezvýsledně vyjednával s moravskou zemskou obcí o jejích požadavcích. Habsburkové pak pokračovali ve válce o české země až do zavraždění krále Albrechta jeho synovcem princem Janem, jenž byl v Praze vychován a dělal si patrně strýcem přehlížené osobní nároky na českou koruny. Dočasným vítězem se stal Jindřich Korutanský, ale k náročné vládě mu chyběla obratnost a rozhled. Proto se další vývoj sociálních sil již vyhnul oslabené královské moci.272 V této situaci se v roce 1308 pokusil o konsolidaci církevních poměrů v diecézi pražský biskup Jan IV. z Dražic, který se přitom odvolával na autoritu svého metropolity, arcibiskupa mohučského Petra z Aspeltu, jenž byl ovšem především nedávným českým kancléřem, a nyní zase hlavním arcikancléřem římskoněmeckého krále Jindřicha VII. Lucemburského. Jak ukazují synodální statuta,273 biskup se ve snaze o ochranu bezpečnosti kleriků a prosazení svých spirituálních práv ke kostelům obrací na veškeré obyvatelstvo. Pod trestem exkomunikace hrozí všem, kdo by ohrožovali kleriky. Význačnou roli v emancipaci duchovenstva sehrávají děkani jako autoritativní osobnosti z řad farního kléru, to byl perspektivní trend při dotváření duchovenského stavu v českých zemích. Rovněž měšťanstvo si chtělo zajistit nové pozice. Šokující prostředky k prosazení zájmů použili patricijové v roce 1309. Jak uvádí Zbraslavská kronika, Peregrin Puš, Mikuláš, Konrád a Albrecht, syn Ruthardův, s velikým množstvím ozbrojeného lidu z Kutné Hory, vtrhli zpupně do kláštera sedleckého a zajali tam v domě hostů ještě ve spánku Jindřicha z Lipé, podkomořího Království českého, Jana z Vartenberka a Jana z Klingenberka ze Švábska, a zabili Jana, rychtáře z Kutné Hory, a ty zajaté pány odvedli na hrad Litice… hledali Wolframa, měšťana pražského, a jiné, které nenáviděli…Téhož dne /15.2./ zajali v Praze Jakub, měšťan pražský, a Mikuláš Thusintmark se svými přívrženci Petra, kancléře Království českého, Rajmunda z Lichtenburka a Hynka, syna Hynka z Dubé, a v poutech je uvěznili.274 Byl to tedy dokonalý vládní puč, při němž byla šlechtická obec paralizována aliancí patricijských rodů, které nejen kontrolovaly města, ale také vlastnily hrady. Král Jindřich Korutanský pánům vděčil za korunu, ale Kutné Hoře za příjmy. Ale jak ukazuje poprava rychtáře Jana a snaha o zabití Wolframa, patriciát největších českých měst se nedokázal sjednotit ani do městské jednoty. Odbojní patricijové dosáhli dohody, na jejímž základě proběhlo zasnoubení a výměna dětí z jejich a z panských rodin.275 Zajetí pánů opět neznamená, že by snad šlechta ještě „nebyla zkonsolidována“. Naopak, panskou elitu lze spíše označit za „urbanizovanou“. Celkově se jednalo o krystalizaci rolí elit při vedení státu, přičemž patricijská po vnější stránce (rytířská kultura) i z hlediska

272

Celkový výklad J. Šusta, České dějiny II./2, Praha 1939. Statuta synodalia, in: Z. Hledíková, Biskup Jan IV. z Dražic, Praha 1991, s. 179-182. 274 Zbraslavská kronika, s. 155. 275 Dcera Jindřicha z Lipé měla být zasnoubena za Mikuláše Rutharda (nejbohatší těžařský rod v Kutné Hoře), jeden z Lichtenburků zase s dcerou Jakuba Welflovice (rivalové Wolframovců v Praze, držitelé patronátu k hlavnímu kostelu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí). J. Šusta, České dějiny II./2, s. 35 n. 273

- 46 bohatství se mohla měřit s panskou.276 Po vyproštění většiny rukojmí se ujal iniciativy zase Jindřich z Lipé a dobyl pražská města; jeho spojenec patricij Wolfram se přitom zmocnil johanitské komendy na Malé Straně a opevnil ji jako hrad. Stále více izolovaný vládce Jindřich Korutanský povolal na pomoc míšeňské Wettiny, ale dostal se tím do otevřené války s vedoucí skupinou české šlechty. Nejmocnější páni (Jindřich z Rožmberka, Jindřich z Lipé, Jan z Vartenberka) se připojili k iniciativě bývalých duchovních rádců Václava II. spojit se proti Korutancovi s novým římskoněmeckým králem Jindřichem VII. Lucemburským a povolat na trůn jeho syna Jana jako manžela další dcery Václava II. Elišky. Toto rozhodnutí bylo přijato na odbojném zemském sněmu v Praze. Část pánů požádala římského krále, aby je zprostil přísahy věrnosti Korutancovi, což ukazuje náročný postoj k otázce felonie. Jan Lucemburský přicházel v roce 1310 sice jako syn vládce Říše, ale zase nikoli rodu natolik obávaného, jako byli Habsburkové. Tyto události byly významné pro státotvorné formování šlechtické obce na jazykově nacionálním základě, jak ho reflektuje Dalimilova kronika. Za hlavní nebezpečí pokládá Dalimil spojení vládce z německého rodu s domácími Němci proti šlechtě. Tímto způsobem ohrožují zájmy šlechty města, komentuje kronikář zejména vojenskou politiku Habsburků, kteří vložili své posádky do řady měst, zejména však v důsledku spojenectví s Eliškou Rejčkou jako majitelkou „věnných měst“ v čele s Hradcem Králové. Proto pokládá Dalimil za vhodné, kdyby se pro budoucí „volenie“ se stal králem některý z Čechů. Vol z svého jazyka, cizieho nechaj. Pomni, čemuť Libuše jest učila. Taková byla zřejmě nálada části veřejnosti v roce 1307, ale potíž byla v tom, že žádný z rodů neměl dostatečně prestižní postavení pro tyto aspirace. Jan Lucemburský byl pro kronikáře jen podmínečně přijatelný. I rač jeho tvorče naučiti, aby miloval zemany a v svéj radě měl české pány. Pokud by vládce jednal jinak, má z země jíti.277 Antitezí národnostního „rozdělení“ v zemi má být vidina jazykově čistého národa, k němuž patří všechny vrstvy hovořící česky, tedy i čeleď a sedláci. Tento výklad je spojen se zajímavou reflexí na nový profil české šlechty: Páni, račte slyšeti! Z chlapóv šlechtici bývají a šlechtici často syny chlapy jmievají. Nebo ostaraké střiebro šlechtu činí A často šlechticě chudoba sprostenstvím viní.278 Ideál šlechtické obce vyjadřuje jako hlavní autorita pohanská kněžna Libuše: Zlý člověk chtěl by to býti, kterýž pro své dobré dá obci zlým užíti. Obec jest každého ohrada, ktož ji tupí, minulať jej jest rada. 276

Další vývoj vedl k tomu, že část rodů včetně Wolframovců vstoupila mezi vladyky. Proti těmto tendencím vzniká požadavek šlechty na dokázání šlechtictví sedmi urozenými svědky. 277 Dalimilova kronika, s. 541. 278 Dalimilova kronika, s. 493.

- 47 Ztratě obcě, neúfej do hrada.279 Šlechtická národní obec je sice identifikována eticky, ale předpokládá se prosazení její vůle, zejména prostřednictvím zemských úředníků (později též zemských konšelů). Vývojové trendy šlechty byly dovršeny inauguračními diplomy krále Jana Lucemburského, které byly podmínkou jeho přijetí na český trůn. O jejich obsahu se jednalo již v Norimberku a ve Špýru před Janovým příchodem do země. Zachovány jsou tři zajímavé prameny. První z roku 1310 ve formuláři biskupa Jana IV. z Dražic představuje nesplněný návrh dohody. Pak následuje diplom pro Čechy potvrzený později Karlem IV. z konce roku 1310 a z června 1311 originál diplomu pro Moravu, téměř shodný s předchozím.280 Při formulaci se střetly dva vlivy - skupiny bývalých radů Václava II., která nyní v čele s arcibiskupem Petrem z Aspeltu a hrabětem Bertoldem z Henneberku řídila politiku krále Jana, a představitelů české šlechty a duchovenstva. Pražský biskup sice nesehrával roli „vůdce šlechty“, ale jeho vážnost a ambice nelze podceňovat.281 Srovnání různých stanovisek je zde velmi poučné. To se týká i obecné úvodní části, jak ji vysvětluje J. Spěváček.282 Dražicův návrh uvádí, že král se zavazuje zachovat práva, svobody a majetky pražského biskupa a veškerého duchovenstva. Rovněž má dbát na práva a svobody pánů, zemanů a všech obyvatel na zemském soudu i mimo něj. Všechny výsady a práva krále mají být v souladu s právem šlechty a právem duchovenstva, případně odvolány ty akty z minulosti, které by jim odporovaly. Fakticky by tím byla formulována samostatnost obou právně politických sfér na králi: jednu by řídil biskup a druhou zemští kmeti. Kancelář krále Jana výrazně korigovala rétoriku Dražicových návrhů ve prospěch modelu integrovaného království. Dikce listin vychází z priority krále, jenž „poskytuje milosti“. Můžeme však poznamenat, že vývoj šel právě cestou navrhovaných požadavků (i když Karel IV. ještě znovu královskou moc v řadě momentů posílil).283 Zemský sudí Ondřej z Dubé ve své Právní knize z doby kolem roku 1400 již prohlašuje, že jediným obecným právem v Čechách je svobodné právo zemské, které prý ustavil již Přemysl Oráč a páni té doby („dalimilovský“ vzor). Z tohoto práva je částečně „osvobozen“ král (to svobodstvie úřad pražský úplně vie). Eximováno bylo právo dvorské (které údajně dostal král od pánů) a právo duchovní, které je podřízeno pražskému arcibiskupovi.284 V těchto souvislostech nám chybí měšťané. Přitom Jindřich VII. Lucemburský pověřil arcibiskupa Petra a hraběte Bertolda jednáním se šlechtou i s městy.285 Ale patriciát již nebyl skutečným pánem předních hrazených měst, která byla obsazena buď míšeňsko-korutanským vojskem, nebo českými pány. Prostor pro vyjednávání proto nebyl otevřen. Můžeme jen zase perspektivně konstatovat, že patricijové až do roku 1319 dokázali vést aktivní politiku. Členové starých předních pražských a brněnských patricijských rodů se nadto záhy objevují ve 14. století mezi preláty a nižšími šlechtici. Další vývoj pražského měšťanstva již v 1. polovině 14. století šel cestou počešťování městského práva. 279

Dalimilova kronika, s. 129. Hlavní rozbory a citace J. Kalousek, České státní právo, 2. vyd. Praha 1892; R. Koss, Die Zur Kritik der ältesten böhmisch-mährischen Landesprivilegien, Prager Studien aus dem Gebiete der Geschichtswissenschaft 15, Prag 1910; V. Hrubý, Über das Privilegium Königs Johann vom 18. Juni 1311 für Mähren, Prag 1912; V. Chaloupecký, Inaugurační diplomy krále Jana z roku 1310 a 1311, ČČH 50/2, 1949, s. 69-102; J. Spěváček, Král diplomat, Praha 1982; týž, Jan Lucemburský a jeho doba 1296 – 1346, Praha 1994. 281 V. Chaloupecký, Jan IV. z Dražic, poslední biskup pražský, Praha 1908 (separát studie); Z. Hledíková, Biskup Jan IV. z Dražic, Praha 1991. 282 J. Spěváček, Král diplomat, s. 64 n. 283 J. Spěváček, Řešení mocenského problému české šlechty v návrhu zákoníka Maiestas Carolina, MHB 1, s. 185-203. 284 F. Čáda, České právo kolem r. 1400 a kniha Ondřeje z Dubé (edice), Brno 1927. 285 J. Spěváček, Král diplomat, s. 67. 280

- 48 Nejvíce poznatků přinášejí inaugurační diplomy krále Jana pro šlechtu, ta byla skutečným partnerem královské moci. Týkají se čtyř témat: zákazu obsazení úřadů cizinci, zákazu vojenské povinnosti šlechty v zahraničí, zemské berně a dědických zásad. Obsazení úřadů domácími lidmi vyplývá přirozeným způsobem jak z požadavků na znalost domácího práva, tak z hledisek potřeb rozvoje politické elity. Úřady jsou v návrhu Dražice rozvedeny (quod nullum capitaneum, nullum purcravium vel castellanum in castris nostris, nullum beneficiarium vel officialem aliquem in Boemia vel Moravia vel in curia nostra). Tento požadavek byl aktuální, krále Jana doprovázela vzájemně spřízněná skupina říšských pánů, z níž se záhy prosadil hrabě Walter z Castellu, již dříve rádce Václava II., právě do „horké“ funkce podkomořího.286 První verze ještě obsahovala závazek, že in Boemia vel Moravia žádný cizinec nesmí vlastnit hereditates, castra, possesiones, bona immobilia vel jura, a pokud by je získal nějakým způsobem, např. věnem, měl je do roka prodat krajanovi (terrigenae). I když terrigena zde nebyl definován nacionálně, ustanovení bylo ve vydaných diplomech vypuštěno. Rovněž obšírný výčet úřadů byl v privilegium pro Moravu stáhnut do obratu officium suppe, který byl ještě užíván v dalším období Janovy vlády. Zákaz povinnosti následovat vládce na jeho válečných výpravách do zahraničí byl formulován již ve 12. století. Naproti tomu bylo pochopitelně povinností šlechty bránit české a moravské území proti nepříteli. Pozoruhodné je přitom nahrazení termínu obrany „země“ z Dražicova návrhu termínem obrany „království“. I když tedy šlechtická „země“ tvořila jádro státnosti, královská moc ji zase přesahuje a vtahuje do okruhu vlastních držav. Sporná byla rovněž otázka vybírání zemské berně. Šlechta prosadila zásadu, aby byla vybírána z majetků sedláků, nikoli však z dominikálu a z držeb šlechtických služebníků, kteří sedí na dominikálu a neplatí úroky. Jednání mezi vládcem a šlechtou se vedlo o to, při jakých příležitostech a v jaké výši bernu generalis vybírat. V první verzi inauguračních diplomů šlechta povolila králi vybírat berni jen k nákladům na korunovaci a jako příspěvek na věno dcer. Přitom se mělo platit z každého lánu a z mlýna na řece 16 pražských grošů, zatímco z mlýna na potoce, z krčmy a z řemesla 4 groše. Pole mimo lánovou soustavu byla zdaněna podle popluží. Kancelář však prosadila využití berně ještě na vlastní svatbu krále a na svatby jeho synů. Jan si později znovu berni smluvně vynucoval, ale reverzem ze srpna 1331 rozhodl, že berní svobodu může šlechta dokonce bránit podle zásad ius resistendi.287 Další interpretační problémy vyvolává ustanovení o dědictví, které navazuje na právní zásady zachycené již ve Statutech Konráda Oty. Literatura obvykle předpokládá uplatňování regálu odúmrtě již v případě, že majitel neměl syny. Dražicův návrh z roku 1310 však jasně říká, že dědická práva dcer byla porušována. Výsledná dohoda zněla k omezení práva odúmrti. Pokud zůstavitel dědictví nedal jasné prohlášení o svých statcích, tak v jejich držbě měli následovat synové, pak dcery, a nakonec ostatní blízcí příbuzní, a to do čtvrtého kolena. V praxi podle zemského práva mohla šlechta uzavírat „smlouvu o nedílu“ (spoluvlastníkem a tudíž i dědicem celého majetku mohl být prakticky kdokoli), testamentární právo bylo zaručeno zase zemskými deskami.288 Z těchto ustanovení následná právní praxe zejména opomíjela maximalistický požadavek „nejbližších příbuzných do čtvrtého kolena“, i když teoretické nároky mohly být uplatňovány a u mocných osob prosazeny.

286

Říšská hrabata a páni opustili funkce v českém státě až v roce 1315, když po smrti císaře Jindřicha VII. vzrostla závislost Lucemburků na podpoře české šlechty; J. Šusta, České dějiny II./1, Praha 1939. 287 K. Krofta, Začátky české berně, Praha 1931; R. Koss, Zur Kritik, s. 18 - 19. 288 R. Rauscher, O zvolené posloupnosti, s. 14 n.

- 49 Resumé: Zur strukturellen Entwicklung der sozialen Eliten in der böhmischen Ländern bis 1310 (grundlegende Entwicklungstendenzen und methodologische Zusammenhänge) Die ersten genealogischen Konferenzen über den mittelalterlichen Adel werden heute bereits von einem gewissen legendären Glanz verklärt: Sie fanden unter schlechten politischen und ideologischen Begleitumständen in Polen und in der Tschechoslowakei statt, doch ermöglichten sie es, dass eine weitreichende komparative Erforschung unter der Leitung der Professoren der sog. „Thorner Schule“ - J. Bieniak, K. Jasiński – in Gang kam. Die tschechische Forschung konnte in der 90. Jahren mit diesen Vorbildern nicht Schritt halten, weder intellektuell noch im Blick auf die Demokratisierung der Bedingungen für die weitere Entwicklung der Forschung. Diese Tatsachen veranlassen den Autor, sein Referat begrifflich zu erweitern. In Teil 1.1. geht es um die unterschiedlichen langzeitlichen Voraussetzungen bei der Beziehung von traditionellen Eliten (Adel, kathol. Kirche), was auch in der Orientierung der historischen Forschung seinen Niederschlag findet. Im Rahmen ihrer „historischen Identifikationssuche“ identifizierte sich die moderne tschechische Nation mit der mittelalterlichen Staatlichkeit und mit aussergewöhnlichen Traditionen (hussitische Bewegung). Währen des „Völkerfrühlings“ (in der 1. Häfte des 19. Jahrhunderts) waren die Tschechen bemüht, mit dem Landesadel zusammenzuarbeiten. Der böhmische Adel hielt aufgrund seiner kosmopolitischen Grundeinstellung Distanz zur deutschen Nationalbewegung, doch die Regelung der Beziehungen auf historisch staatsbildende Weise (Trialismus) setzte sich nicht durch. Die frustierenden Erfahrungen des im übrigen kulturell und ökonomisch erfolgreichen tschechischen Volkes radikalisierten deshalb dessen Geschichsverständnis. In ihm gab eine adelsfeindliche, antikirchliche und antihabsburgische Konzention den Ton an, deren Grundlinien man vor allem im politischen Programm der Jungtschechen findet. T. G. Masaryk gelang es, diese fortschrittsgläubigen Grundlinien wenigstens im Geiste einer deistischen Ethik zu verfeinern („nicht Žižka, sondern Hus und Chelčický“, also nicht Schwert und Vertreibung, sondern Bildung und Geist). Während der 1. Republik (1918-1938) verschob sich das historische Indentifikationsmodell der Tschechen als herrschender Nation in Richtung auf eine etatistische Umgrenzung der tschechischen Vergangenheit (die „tschechische Geschichte“ als apriorische Gegenbenheit). Die negative Wahrnehmung des Adels verstärkte sich nach dem kommunistischen Putsch im Jahre 1948, als die gesamte „Tradition des Fortschritts“ ihrer humanen Elemente entledigt und dem sowjetischen Marxismus – Modell angepasst wurde. Nach 1989 kam es – trotz der Bemühungen von V. Havel – gesellschaftlich insgesamt nicht zu einer ethischen und rationalen Bewältigung der Vergangenheit, vielmehr liessen sich erneut „jungtschechische Positionen“ gegenüber von Adel und Kirchen – in den Medien – vernehmen. In Teil 1.2. verfolgt der Autor die Entwicklung von Interpretationskonzeptionen in der Geschichtsschreibung, vornehmlich bei tschechischen, doch auch bei deutschen Gelehrten. Einen grundlegenden Bruch konstatiert der Autor nach der Machtergreifung des Kommunismus, als F. Graus zum Repräsentanten des Systems der totalitären Wissenschaft wurde. Die Beschäftigung mit dem Adel wurde mit der Glorifizierung der Klassenherrschaft gleichgesetzt. Die Deformationen in der Forschung waren umfassend, wenn auch das fachliche Niveau in Einzelbereichen, vor allem bei den historischen Hilfswissenschaften aufrechterhalten wurde. Aufgrund des notwendigen Dialogs zwischen Geschichtsschreibung und Gesellschaft widmet sich der Autor in Teil 1.3. dem „historischen“, d.h. dynamischen Inhalt der Bedeutung mancher geläufiger Begriffe, die auch soziologische und politologische Bedeutungsebenen haben (Elite, Adel).

- 50 Die eigentliche Erläuterung zur Entwicklung sozialer Eliten (Teil 2.1.) beginnt mit einem Vergleich der Konzepte über das Entstehen des Staates. Im Gegensatz zu der Auffassung von der Staatsgründung durch den Herrscher, der sich lediglich auf seine Kämpfer stützt, vertritt der Autor die Vorstellung von einer rechtlichen Funktionelite und von öffentlichen Organen (Burg - hrad, Rat der „Ältesten“ - kmeti, Gaugrafen – župani, páni). Die herrschaftliche Macht erklärt der Autor durch deren sakrale Autorität, die durch das Christentum und die Entfernung örtlicher Stammes- und Familien-„Götter“ sich verstärkte. Quellen aus dem 10. und 11. Jahrhundert bestätigen die Kontinuität der adeligen Elite, wobei der Entwicklungstrend den Status fürstlicher Geschlechter, aber auch die Unabhängigkeit von Mitgliedern der Dynastie eliminierte. Die Dynamik der weiteren Entwicklung (2.2.) kennzeichnete der Process der Territorialisierung des Adels und der kirchlichen Emanzipation. Auch wenn die böhmischen Ländern im 11. und 12. Jahrhundert den Eindruck erwecken können, ein „fürstliches Dorf“ (D. Třeštík) zu sein, so unterschieden sie sich doch in Wirklichkeit qualitativ von den westeuropäischen Ländern nicht allzu sehr. Der Herrscher konnte in die Besitztümer der Freien nicht eingreifen, „Statuta ducis Ottonis“ (1189, 1222, 1229, 1237) garantieren die Erbfolge von Söhnen, dann Töchtern and schiesslich von den engsten Verwandten. Diese Weiterentwicklung versteht der Autor nicht als „Auseinanderfallen des Staates“, sondern als Verfestigung seines „territorialen inneren Landesaufbaus“ im Einklang mit den Interessen der königlichen Macht. In letzten Teil (2.3.) geht es dem Autor um den „Prozess der mittelalterlichen Modernisierung“ im 13. Jahrhundert, der aus der Perspektive der sozialen Eliten betrachtet nicht nur die Entfaltung von Adel und Geistlichkeit, sondern auch von Stadtbürgern umgreift. Der Autor betont hierbei den kosmopolitischen Hintergrund der „ökonomischen Elite“ (Deutsche, Angehörige romanischer Völker, einheimische Bedienstete, Juden). Deren führende Geschlechter brachten den städtischen Wandel nicht nur in Prag und Brünn voran, sondern ebenso in Iglau, Kuttenberg und in weiteren Städten (Stadtrichter von Böhmisch-Budweis, Pilsen, Kolín usw.). Entgegen traditionellen Interpretationsmodellen betont der Autor die staatstragende Rolle des Adels in der 2. Hälfte des 13. Jahrhunderts und nach dem Aussterben der Přemysliden bis zum Beginn der Herrschaft des Hauses Luxemburg. Spezifisch war die Übernahme der kulturellen Formen des deutschen Ritterwesens. Das Vorhandensein von deutschen Worten und deutscher Poesie innerhalb der kulturellen Identifikation des Adels missverstand man als Zeichen von Germanisierung, für den Adel war jedoch der Trend zum einheimischen Recht sprachlich bestimmend. Deshalb bildet sich neben der „hohen“ deutschen Literatur auch die adlige tschechische Literatur weiter, die die Kenntnis deutscher Autoren voraussetzt. Während des Interregnums von 1278-83 und nach 1306 treten die Landesbeamten als Vertreter der AdelsGemeinde auf („wer gegen sie auftritt, kann seine Burg verlieren“ – so lautet übereinstimmend die Entscheidung des Landtags und der entsprechende Text in der Chronik des sog. Dalimil), doch zugleich festigt auch der Bischof als Haupt der einheimischen Geistlichkeit seine Position in der Politik des Landes und obenso die Bürger „umwallter Städte“ (d.h. de facto die von Prag). Alle diese drei Gruppierungen der sozialen Elite bemühen sich nach dem Aussterben der Přemysliden um ihre weitere Emanzipation, wobei die Patrizier den Austausch ihrer Kinder mit denen der Adelsgemeinde des Landes erzwangen (1309). Doch seit dem Beginn der Herrschaft von König Johann verloren sie durch ihre schlechte politische Orientierung ihre Position (vergleichbar wie das Patriziat von Wien und Krakau ungefähr zur selben Zeit). Die Inaugurationsdiplome von Johann von Luxemburg (1310, 1311) und deren Entwurf aus der Kanzlei des Prager Bischofs belegen die Rechtskontinuität (Erneuerung der Erbansprüche von Töchtern) und das Fortbestehen althergebrachter Institutionen („Suppa“ - Gau) aus dem frühen Mittelalter. Übersetzt von Dr. Frank Boldt (Europäisches Comenium, Cheb)