Tendence regionálního rozvoje v Polsku

2

výzkum a vývoj

Tendence regionálního rozvoje v Polsku Podobně jako v Česku tak i v Polsku je jednou z klíčových otázek postkomunistického transformačního období zajištění rozvoje jeho regionů. Regionální rozvoj v Polsku je spojen se dvěma protikladnými tendencemi: na jedné straně s prohlubováním a na druhé straně se snižováním rozdílů mezi regiony. Územní diferenciace se obvykle analyzuje s využitím údajů o bohatství (měřeno hlavně socioekonomickou vyspělostí) jednotlivých polských vojvodství. I přesto, že se Polsko v úrovni regionálního rozvoje přibližuje průměru států Evropské unie, je zde stále patrná vysoká míra polarizace uvnitř země.

Politika regionálního rozvoje

Problémy regionů jsou v posledních letech jedním z  klíčových cílů politiky územního rozvoje. Ta se v  Polsku realizuje ve dvou úrovních, jednak na národní úrovni (regionální politika), jednak na úrovni jednotlivých vojvodství (politika regionů). Na celostátní úrovni je základním dokumentem politiky územního rozvoje Národní strategie pro místní rozvoj: regiony, města, venkovské oblasti (KSRR – Krajowa Strategia Rozwoju Regionalnego: Regiony, Miasta, Obszary wiejskie). Jejím cílem je na jedné straně podpořit konkurenceschopnost regionů a  na straně druhé napomáhat soudržnosti regionů a bránit marginalizaci problémových oblastí. Ve skutečnosti lze u polských regionů zaznamenat jak zvyšování, tak i  snižování rozdílů v  socioekonomické vyspělosti. Základním dokumentem pro koncipování strategií rozvoje je v  úrovni vojvodství analýza jejich socioekonomického rozvoje. Tento dokument musí zpracovat každé vojvodství. V příslušných předpisech se dokonce určuje, které prvky musí dokument obsahovat a  se  kterými dalšími musí být v souladu. Základními administrativními jednotkami pro řízení regionální politiky v  Polsku jsou samosprávná vojvodství (16), která odpovídají klasifikaci územních statistických jednotek Evropské unie – NUTS  2. Více pozornosti než jednotkám NUTS  2 se ovšem věnuje plánování rozvoje a  řešení problémů oblastí bez ohledu na toto administrativní členění (a to i přesto, že je součástí politiky Evropské unie). Dokladem toho je existence programu rozvoje tzv. funkčních oblastí – Národní koncepce územního rozvoje 2030 (Koncepcja Przestrzennego Zagospodarowania Kraju 2030; KPZK). Důraz se klade zejména na rozvoj metropolitních areálů, jejichž problémy dosud nebyly legislativně řešeny. Stávající územněsprávní členění metropolitní areály nevyčleňuje a i přes četné diskuse a návrhy „metropolitní zákon” stále neexistuje. Dosud se v širším měřítku v Polsku nerozvinula ani činnost dobrovolných sdružení místních samospráv, která by se rozvojem metropolitních oblastí zabývala. Dalším příkladem přístupu k  územnímu rozvoji, odlišným od administrativního členění státu, je vymezení oblastí pro tzv.  strategickou intervenci (vymezeny v  Národní strategii pro místní rozvoj: regiony, města, venkovské oblasti). Mezi tyto oblasti patří Geografické rozhledy  5/12–13

také hlavní města jednotlivých vojvodství se svými funkčními areály. Vztahy mezi funkčními oblastmi (KZPK) a  oblastmi strategické intervence (KSRR) ovšem nebyly jasně definovány, což znesnadňuje, zejména orgánům místních samospráv, vytvářet rozvojové programy v kontextu nové generace regionálních strategií.

Diferenciace úrovně územního rozvoje

Polská vojvodství se od sebe značně liší, podle rozlohy (poměrem až 1  :  4), počtu obyvatelstva (1 : 5), sídelní struktury (monocentrické – polycentrické regiony), kvality infrastruktury či podle úrovně sociálního a ekonomického rozvoje. Rozdíly v rozvoji vycházejí z  historických, přírodních nebo kulturních podmínek, přičemž bezesporu záleží i na poloze daného regionu (např. vůči Západu či rozvojovým osám). Hlavním ukazatelem úrovně rozvoje regionu je hrubý domácí produkt na obyvatele, který roku 2011 v  Polsku dosáhl v  kupní síle 64  % průměru EU (v  Česku 80 %). Velké rozdíly jsou ovšem mezi jednotlivými regiony: nejbohatší polské vojvodství (Mazovsko) má totiž téměř 2,5krát vyšší HDP než nejchudší vojvodství (Podkarpatsko). Rozdíly mezi regiony v Česku jsou ovšem ještě výraznější. V  roce 2009 se HDP v  paritě kupní síly na obyvatele

Obr. 1: HDP/km2 v Polsku v roce 2008 (Gill 2010)

v  polských regionech pohyboval od 41– 42  % (Lublinské a  Podkarpatské vojvodství na jihovýchodě země) až po 97 % průměru EU (Mazovské vojvodství s hlavním městem Varšavou). Obecně platí, že nejnižší úroveň rozvoje vykazují regiony ve východní části Polska (Varmijsko-mazurské, Podleské, Lublinské, Podkarpatské a  Svatokřížské vojvodství). Tyto regiony, souhrnně označované jako východ Polska, představují třetinu rozlohy státu, žije v  nich více než pětina obyvatel, ale produkují pouze 15 % celostátního HDP. Po vstupu Polska do Evropské unie byla tato vojvodství nejchudšími regiony NUTS  2 v celé Evropské unii (a to až do roku 2007, kdy do EU přistoupilo Rumunsko a Bulharsko). Specifikem těchto chudých polských vojvodství je zejména jejich poloha u vnější hranice EU, omezující možnosti volného pohybu osob, zboží a služeb a snižující již tak malý potenciál jejich rozvoje. Jednotlivé regiony se liší i  různou mírou vnitřní diferenciace (viz obrázek  1). Největší rozvojový potenciál je soustředěn v největších městských centrech, hlavně ve Varšavě, Gdaňsku, Katovicích, Krakově, Lodži, Poznani nebo Vratislavi. Metropolitní areály těchto měst jsou hlavními motory růstu celého Polska. Zároveň polské metropole působí divergenčně tím, že nabídkou kvalitnějších a lépe finančně ohodnocených

-POMORSKIE

20$=856.,(

CKIE

E

.,(

SKIE

<6.,(

KIE

6.,(

výzkum a vývoj pracovních PKB míst per „vysávají” kvalifikovanou caPKB per capita 2010, 2000=100 220 pracovní sílu z ostatních, ZPOM 32268 zpravidla 165 chudších K-P regionů. Z hlediska sociálně-ekonomického 31107 176 210 DLN W-M 27228 vývoje je zřetelné výrazné 178 „oddalování” MAZ LUB 31348 180 Varšavy od ostatních oblastí (Varšava ovšem 200 LUBEL B 25079 183 v  systému regionů nedominuje tak výrazOPOL 183 ně jako Praha v 29498 Česku). Silné divergenční 190 _> _t PODK 24973 i uvnitř 183vojvodství. WLKP LUBL PODL procesy lze zaznamenat DB POM OPOL POM 184 Mnohem menší 35597 koncentrace hospodářského LUBS 180 PODK W-M 0$à 31501 185 K-P potenciálu je právě v  již zmiňovaném výPODL 186 170 chodním Polsku,26985 kde navíc atraktivní větší WLKP 186 lze jako ZPOM městská centra 38629 chybějí (regiony ĝ: 28134 160 celek považovat za periferní,188 hospodářsky ĝ/ 39677 dlouhodobě slabé oblasti). 190 à' 34180 197 150 Extrémním příkladem rozdílů uvnitř MAZ 60359 203 20000 25000 30000 35000 40000 45000 50000 55000 60000 65000 regionů je Mazovské vojvodství. S  14% DLN 41750 209 W<ƉĞƌĐĂƉŝƚĂϮϬϭϬ΀njų΁ podílem na populaci vytváří 22  % polskéHDP/obyv. za jednotlivá polská vojvodství vzhledem k celostátnímu průměru (zobrazen osami); podle ho HDP, což způsobuje 37096 výhradně 191 Varšava, tvořící 61  % HDP Mazovského vojvodství dat polského Centrálního statistického úřadu (Główny Urząd Statystyczny) a 13  % HDP celého Polska (Varšava kon- a v neposlední řadě i politika komunistic- regionu mít letecký průmysl. Ve Varšavě centruje třetinu obyvatelstva vojvodství, kého režimu v období Polské lidové repub- se koncentruje celých 14  % všech výdajů tedy pouze 4  % populace Polska). HDP liky. Mezi nejchudší polské oblasti patří ty, na vědu a výzkum v Polsku. Nejnižší tvorVaršavy je tedy až čtyřikrát vyšší než HDP které před sto lety spadaly pod nadvládu bu inovací překvapivě nevykazují regiony nejchudšího subregionu Mazovska – Ra- carského Ruska. Pro oblasti, kde v  době východního Polska, ale nejméně zalidnědomska. V perspektivě Evropské unie (nová znárodňování existovaly státní statky (po ná vojvodství, Lubušské a  Opolské, ležífinanční perspektiva EU 2014–2020) bude roce 1989 transformované nebo zcela za- cí v  blízkosti regionů rozvinutých měst – Mazovsko zřejmě jediným polským regio- niklé), je dnes typickým rysem vysoká Vratislavi či Poznaně (v  případě Opolska nem, který nebude patřit do kategorie méně míra nezaměstnanosti. Strukturálně posti- i katovické aglomerace). rozvinutých regionů (pod 75  % průměru žené jsou zejména regiony v severním PolEU v HDP/obyv.). Mazovsko může dokon- sku, vojvodství Varmijsko-mazurské (20% Politika soudržnosti Evropské unie ce zdolat i hranici 90 % unijního průměru, nezaměstnanost; celostátní průměr činí cca Regionální rozvoj v Polsku závisí zejména čímž by se zařadilo mezi vyspělejší oblasti 13  %) a  Západopomořanské (nezaměst- na financování z  Evropské unie. V  letech EU. Kdybychom však Varšavu z Mazovska nanost 18  %). Takových příkladů by bylo 2007–2013 spadaly všechny polské regiovyčlenili, vojvodství by bylo jedním z nej- možné najít mnohem více. Důležité ovšem ny soudržnosti do tzv. „cíle konvergence” chudších polských regionů vůbec. je soustředit se na oblasti, kde se negativní (HDP všech polských regionů nedosahoVe většině zemí se rozdíly mezi regiony faktory a procesy kumulují, a kde se tedy valo 75 % průměru EU) a Polsko se stalo spíše zvětšují, než aby se snižovaly. Bohaté k  jejich rozvoji přímo nabízí využívat fi- největším příjemcem pomoci v  celé Evregiony se stávají ještě bohatšími a  chudé nanční prostředky EU. ropské unii. V  souladu s  pravidly EU by chudšími. Divergenční procesy převládaKromě výhradně ekonomických faktorů tyto finanční zdroje měly být doplňkem pro jí i  v  Polsku. K  roku 2000 jen tři regiony je v souvislosti s rozvojem (tak, jak jej EU rozvojovou politiku, a ne je nahrazovat. Ve měly vyšší HDP, než je celostátní průměr: chápe) třeba sledovat i tzv. měkké faktory, skutečnosti lze ale často pozorovat závisMazovské, Dolnoslezské a Lodžské vojvod- včetně kvality místního prostředí, schop- lost projektů právě na vnějších zdrojích ství (viz graf). Během prvních let po vstupu nosti formovat sítě, kvality lidského a  so- (Geodecki a  kol. 2012). Fondy Evropské do EU (2004–2010) se na tomto stavu nic ciálního kapitálu ad. V  tomto kontextu se unie jsou v Polsku přerozdělovány na dvou zásadně nezměnilo. příznivým vývojem vyznačují západní části úrovních – centrální a  regionální. Každé Všechny regiony se vyznačovaly růstem země, naopak na východě je spolupráce na vojvodství má vlastní regionální operační a  přibližováním k  unijnímu průměru, ale poli rozvoje méně intenzivní (Herbst, Swia- program (ROP), který spravuje a  do nějž dynamika těchto změn byla v jednotlivých niewicz 2008). je přidělena čtvrtina finančních prostředků. vojvodstvích rozdílná. Oblastmi s  nejvyšší Pro následující období (nová finanční perúrovní rozvoje jsou Mazovsko a Dolní Slez- Inovace spektiva EU 2014–2020) je v  plánu větší sko. Z  východopolských vojvodství díky Za jeden z hlavních faktorů ekonomické- decentralizace těchto prostředků a vojvodsvé průmyslové tradici vykazují největší ho rozvoje (a tím i růstu HDP) se v dnešní ství by měla spravovat polovinu vyhrazedynamiku rozvoje Svatokřížské a  Podkar- globální ekonomice považují inovace. Ty ných finančních zdrojů. patské vojvodství. jsou však i  příčinou pozorovaných diverNejvíce z prostředků regionálních opegenčních procesů, protože městská centra račních programů (v  přepočtu na obyvaDědictví historie jsou pro tvorbu inovací příhodným prostře- tele) připadlo na východopolské regiony, Důležitým faktorem, ovlivňujícím součas- dím. V  roce 2010 činily průměrné výdaje nejvíce pak Varmijsko-mazurskému vojnou vnitřní diferenciaci v  úrovni rozvoje na vědu a  výzkum v  zemích EU 2,01  %, vodství. Naopak nejméně financí směřopolských regionů, je sama jejich historie. zatímco v  Polsku jen 0,74  % (v  Česku valo do Mazovska, Velkopolska a Slezska. Rozdíly lze totiž sledovat i podle historic- 1,55 %). Nad úrovní (či blízko úrovně) ce- Diferenciace v  přerozdělení finančních kých záborů polského území jednotlivými lostátního průměru se nacházejí pouze tři prostředků mezi jednotlivými regiony mocnostmi (Rakouskem, Pruskem, Rus- regiony – vojvodství Mazovské (1,35  %), se odvíjí od hodnot důležitých ukazatelů kem). Na vývoj regionálních rozdílů měla Malopolské (1,05  %) a  Podkarpatské vyspělosti, kterých dané regiony dosáhly vliv i  nezávislost, kterou Polsko získalo (0,97 %). Příklad Podkarpatského vojvod- (sledovanými faktory jsou: míra nezaměstv roce 1918 po 123 letech. Následně v me- ství, jinak jednoho z nejchudších v Polsku, nanosti – počet nezaměstnaných na úrovni ziválečném období pak i éra industrializace dokládá, jaký význam může v  ekonomice jednotek NUTS  4 přesahuje 150  % celoPKB per capita 2010, 2000=100

OPOMORSKIE

3

Geografické rozhledy  5/12–13

4

výzkum a vývoj První z nich je iniciativa západního Polska (zahrnující Západopomořanské, Lubušské, Dolnoslezské, Opolské a  Velkopolské vojvodství), druhá pak iniciativa jižního Polska (vojvodství Malopolské a  Slezské). Obě vznikly s  cílem vytvořit makroregionální strategii oblasti a případně získat ke svému rozvoji prostředky v  rámci nové finanční perspektivy EU 2014–2020. Strategie nadregionálního významu ovšem schvaluje Rada ministrů EU. Regionální úřady mohou být pouze iniciátory těchto projektů, a osud těchto iniciativ proto nelze s  určitostí odhadnout.

Shrnutí

Dokladem rozvoje velkoměst je i výstavba kancelářských budov: Plac Pilsudskiego ve Varšavě. Foto: J. Chodějovský

státního průměru a HDP/obyv. je nižší než 80 % průměru Polska). Z  hlediska rozsahu podpory jsou regionální operační programy přizpůsobeny specifickým potřebám jednotlivých vojvodství, ale lze nalézt mnoho podobností. Ve všech regionech jsou hlavními cíli jednak výzkum a  vývoj technologií (důraz na inovace), jednak doprava. Ty dohromady představovaly 40–60 % všech finančních prostředků z  Evropského fondu pro regionální rozvoj (ERDF) na financování ROP. V případě dopravní infrastruktury připadly dvě třetiny zdrojů na regionální a  místní komunikace. Navíc je na úrovni vojvodství možné financovat regionální složku operačních programů pro rozvoj lidských zdrojů (financovány podobně jako v Česku z Evropského sociálního fondu – ESF), zejména pak na podporu

rozvoje trhu práce, vzdělávání a sociálního začleňování. Dalším nástrojem politiky regionálního rozvoje v  Polsku je makroregionální operační program Rozvoj východního Polska (jediný v  zemi). Vzhledem k  přetrvávající nízké úrovni rozvoje této oblasti by měl pokračovat i v letech 2014–2020. Na tento program připadají více než 3  % veškerých prostředků politiky soudržnosti v  Polsku. Prostřednictvím programu se investuje především do vědy a  výzkumu, městských a regionálních dopravních systémů, ale také do zvýšení investiční atraktivity a  do rozvoje cestovního ruchu. Zatímco operační program Rozvoj východního Polska je organizován „shora”, v poslední době vznikly v Polsku i dvě makroregionální iniciativy řízené „zdola”, obě ve vyspělejších oblastech.

Lze předpokládat, že rozdíly mezi regiony v Polsku i nadále porostou. Mazovsko bude zásluhou Varšavy stále lídrem, za ním bude z hlediska vyspělosti následovat Dolní Slezsko (Dziemianowicz a  kol. 2009). Oblasti východního Polska v nadcházejícím finančním období EU (2014–2020) nedosáhnou velkého pokroku. Odhaduje se, že HDP na obyvatele v  nich vzroste do roku 2020 na cca 74 % národní úrovně, tedy oproti roku 2010 jen asi o  tři procentní body. Tento vývoj však nelze chápat jako jednoznačně negativní. Zvyšování rozdílů mezi regiony je v éře tržní ekonomiky, umocněné globalizací, normálním jevem, resp.  přirozeným výsledkem střetu dvou zásadních tendencí – koncentrace (akumulace kapitálu) a  dekoncentrace (přerozdělení zdrojů). První má zásadní význam pro tvorbu inovací a v tendencích regionálního vývoje zatím vítězí. Tím však zároveň umocňuje růst rozdílů mezi regiony. Popsaná situace může vést k  polemice o  smyslu a  účinnosti politiky soudržnosti EU. Ta by však mohla být tématem samostatného článku. Paulina Nowicka, Uniwersytet Warszawski [email protected]

Regional Development Tendencies in Poland. Regional policy in Poland is implemented both at the national and the voivodeship (provincial: 16 provinces) level. The poorest regions are areas in eastern Poland. At the time of Poland’s accession into the European Union, these were the poorest regions of the entire EU. The low level of development in these regions is a result of a series of factors, including a number of historic impacts. As is the case in a number of other countries, in Poland, increasing differences among regions trump any decreases in such regional differences (divergence dominates over convergence). The economic potential of development is becoming increasingly accumulated in large urban centres, which present appropriate environments for the development of science and the creation of innovation. Through the application of a number of instruments of state and regional EU policy regional differences – not only among provinces, but even within individual provinces – continue to increase.

Literatura a Zdroje dat: DZIEMIANOWICZ, W., ŁUKOMSKA, J., GÓRSKA, A., PAWLUCZUK, M. (2009): Trendy rozwojowe regionów, Ekspertyza wykonana na zlecenie Ministerstwa Rozwoju Regionalnego. Geoprofit, Warszawa, 93 s. Eurostat, http://epp.eurostat.ec.europa.eu (20. 2. 2013). Geodecki,  T., Gorzelak,  G., Górniak,  J., Hausner,  J., Mazur, S., Szlachta, J., Zaleski, J. (2012): Kurs na innowacje. Jak wyprowadzić Polskę z rozwojowego dryfu? Wyd. Fundacja Gospodarki i Administracji Publicznej, Kraków, 106 s. GILL, J. (2010): Regional Development Policies: Place-based or Peoplecentered, The World Bank, Washington  D.C. Bank Danych Lokalnych Główny Urząd Statystyczny, http://www.stat. gov.pl (20. 2. 2013).

Geografické rozhledy  5/12–13

HERBST, J., SWIANIEWICZ,  P. (2008): Kapitał społeczny Dolnego Śląska i  Małopolski na tle ogólnopolskiego zróżnicowania regionalnego. In: Swianiewicz, P., Herbst, J., Lackowska, M., Mielczarek, A.: Szafarze darów europejskich. Kapitał społeczny a  realizacja polityki regionalnej w polskich województwach. Wydawnictwo Naukowe Scholar, Warszawa, s. 54–124. Koncepcja Przestrzennego Zagospodarowania Kraju 2030, dokument przyjęty przez Radę Ministrów 13 grudnia 2011 r. Ministerstwo Rozwoju Regionalnego, Warszawa, 194 s. Krajowa Strategia Rozwoju Regionalnego: Regiony, Miasta, Obszary wiejskie, dokument przyjęty przez Radę Ministrów dnia 13 lipca 2010 r. Ministerstwo Rozwoju Regionalnego, Warszawa, 40 s. Program Rozwój Polski Wschodniej. Portal Funduszy Europejskich. http://www.polskawschodnia.gov.pl (20. 2. 2013).

5

výzkum a vývoj

Polsko mezi Východem a Západem Na střední Evropu bývá pohlíženo jako na meziprostor, v němž se po staletí střetávaly a prolínaly civilizační vlivy dvou evropských subregionů – Východu a Západu. Příkladem státu, jehož vývoj tato skutečnost významně ovlivnila, je Polsko. Článek se zamýšlí nad vlivem této polohy na vývoj charakteru a orientace Polska, kdy a proč mělo blíže k Východu a kdy k Západu. Snaží se objasnit, jakým způsobem tento vývoj formoval některé národní povahové rysy, ale také současné socioekonomické rozdíly uvnitř státu. Na závěr se pokouší odpovědět na otázku, ke které části Evropy Polsko náleží a jak v ní svou vlastní pozici vidí sami Poláci. Polsko a  jiné středoevropské země nepojí jen blízké sousedství, nýbrž i  podobný historický osud, který měl vliv na jejich současný charakter a  postavení v  Evropě. Na střední Evropu bývá nahlíženo jako na prostor stýkání a vzájemného prolínání Západu a Východu. Takovéto duální vnímání evropského prostoru převažovalo zejména po druhé světové válce (tehdy kapitalistický a  demokratický Západ vs. socialistický a totalitární Východ), ale ani po roce 1989 neztrácí své opodstatnění. Lze usuzovat, že k  rozdělení Evropy na tyto dva civilizační subregiony došlo již v  období raného středověku, kdy se v Porýní a severní Itálii zformoval základ dnešního evropského jádra, které začalo „konkurovat“ do té doby vyspělejší Byzanci, resp. Konstantinopoli – jádru Východu. Obě jádra vtiskla těmto částem svým působením odlišný charakter. Zatímco Západ se od té doby vyvíjel kontinuálně, Východ byl v  důsledku své otevřené polohy vystaven nájezdům (od 13. století Tataři, poté Turci), začal zaostávat, dostal se do částečné izolace a jeho dosavadní jádro přestalo plnit svou funkci (1204 dobytí Konstantinopole křižáky a  1453 Turky). Typickým se pro něj stalo povrchní přejímání západních vzorů a  jejich začleňování do východní (též z Asie ovlivněné) tradice a  archaické socioekonomické reality. Na tomto základě se v novověku zrodilo nové alternativní centrum Východu − Rusko, které je dodnes

vůči západnímu jádru v  mnoha ohledech autonomní. Zpočátku toto rozdělení Evropy můžeme chápat hlavně v  kulturní a  náboženské rovině, od novověku již ale převažují ekonomické a  společenské rozdíly. Pomineme-li období 1945−1989, kdy bylo rozdělení dané především politicky, přetrvává toto pojetí (Západ rozvinutý – Východ zaostávající) dodnes.

Vývoj Polska mezi Východem a Západem

Prolínání vlivů obou subregionů Evropy můžeme na polském území sledovat už od raného středověku. Samo slovanské osídlení lze vidět jako příchod východního elementu, christianizace a  feudalizace pronikající z  Německa (a  českých zemí) ovšem ve svých důsledcích duchovně, kulturně a politicky spojila středověké Polsko se Západem. Od 13. století se Polsku navíc daří snižovat pomyslný náskok západní Evropy. Mezi důvody můžeme jmenovat např. příchod německých kolonistů spojený se zakládáním měst, nebo proti zbytku Evropy jen relativně malé zasažení polského území velkým morem. V 16. století stanulo Polsko na vrcholu svých sil a  po hospodářské, společenské i  kulturní stránce lze tehdy jeho západní část (tj. přibližně území

Mapa 1: Proměny hranic polského státu Zdroj: Upravil J. Martínek s využitím http://en.wikipedia.org/wiki/File:Border_changes_in_history_of_Poland.png.

dnešní republiky) považovat za přímou součást Západu. K zaostávání a obratu Polska k Východu, který můžeme pozorovat v  následujících třech staletích, přispěly zejména dvě skutečnosti. Tou první bylo spojení s  Litvou (1569) a  expanze do chudých pravoslavných oblastí Východu, které pak zpětně ovlivnily i samotné Polsko. Druhým důvodem byl ohromný nárůst moci polské šlechty, která bohatla na produkci obilí a prosazovala především své individuální zájmy. Došlo tak k  decentralizaci státu a  utužení feudální roboty a  nevolnictví, ostatně typického pro celou východní Evropu. Koncem 18. století si takto oslabený stát mezi sebe rozdělilo Rusko, Rakousko a  Prusko (mapa 2). To vedlo ke vzniku a prohloubení rozdílů mezi jeho částmi. Oblasti Polska ovládané Ruskem a  Rakouskem zůstaly poměrně chudé a zaostalé. Západní teritoria, spravovaná Pruskem (Německem), se v  důsledku spojení s  vyspělejším celkem podařilo modernizovat do té míry, že je lze považovat oproti zbytku Polska za součást Západu. Postavení meziválečného Polska bývá přirovnáváno k  „nárazníku“ mezi Německem a SSSR. Nejvýraznější zlom v novodo-

Mapa 2: Území obývané Poláky před první světovou válkou Zdroj: Upravil A. Nováček s využitím http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Polska-ww1-nation.png; Czapliński 1986. Geografické rozhledy  5/12–13

6

výzkum a vývoj bém vývoji Polska představovala druhá světová válka. Navzdory přemístění státu i etnika směrem na západ (de facto do původních hranic piastovkého státu, mapy 1 a  2) se Polsko stalo součástí Východu – bloku socialistických zemí pod kontrolou SSSR. Pád železné opony 1989 odstranil bariéry bránící pronikání západních vlivů do střední Evropy. Polsko prošlo hlubokou transformací, která jej v mnohém přiblížila Západu a otevřela cestu k integraci do jeho ekonomických a  politických struktur (EU, NATO).

Vybrané důsledky

V  poloze mezi Východem a  Západem je možné vzhledem k jejímu významu pro vývoj Polska spatřovat i jeden z hlavních faktorů utváření specifik národního charakteru. Pomineme-li jistou míru stereotypizace, bývají polské národní povaze připisovány mimo jiné hrdost a  nepoddajnost, ale též třeba určitý sklon k  melancholii. Příčinu prvních dvou vlastností můžeme vidět v období, kdy polský stát ovládal většinu středovýchodní Evropy (mapa 1) a svobodná polská katolická šlechta zde byla neomezeným pánem. Přihlédneme-li k její početnosti (až 10  % v  celkové populaci; Davies 2003, s. 304), vojenské tradici a ekonomické síle, představovala přirozeného reprezentanta a vedoucí sílu při formování moderního polského národa a  mnohé ze své povahy přenesla i na něj. Kořeny sklonu k melancholii lze naopak hledat v období ruské a německé poroby, kdy četná polská povstání obvykle končívala krvavým nezdarem. Tehdy se rovněž vyostřil historický odpor Poláků k Rusům a Němcům, jejž poté dále aktivizovaly i události 20. století. Ve stejné době tkví původ dodnes zřetelné vysoké religiozity a  v  souvislosti s  tím vlivu katolické církve. Katolickou víru pojali (vedle hrdosti na své slavné dějiny) v časech rusifikace (později sovětizace), resp. germanizace Poláci jako duchovní oporu a  tmelící prvek národní identity (protiklad

vůči východnímu pravoslaví a  západnímu/ pruskému protestantismu). Poválečný posun Polska směrem na západ, spojený s výměnou německého obyvatelstva v nově nabytých územích za polské (pocházející zejména z východních regionů, které získal SSSR), způsobil, že dříve německé oblasti státu se od oblastí východních v  mnohém liší. Západ Polska tak má (podobně jako české Sudety) například hustší sít železnic, průměrně vyšší míru urbanizace (dosídlenci po válce přicházeli hlavně do měst), nezaměstnanosti i organizovaného zločinu, nižší podíl osob zaměstnaných v zemědělství, je méně tradicionální, což se třeba projevuje v  nižším podílu praktikujících věřících (vystěhování lidí do měst ve vzdálené části země v mnoha případech zpřetrhalo jejich staré kořeny). Poloha v sousedství vyspělejšího Německa a Česka je na druhou stranu (vedle vyšší míry urbanizace a  industrializace) jednou z  příčin vyššího hrubého domácího produktu (HDP) na hlavu. Určitým detektorem rozdílů mezi západní (dříve pruskou) a východní (ruskou a rakouskou) částí Polska mohou ostatně být i  výsledky posledních voleb do polského Sejmu 2011, ve kterých na severu a západě dominovala vítězná liberálnější Občanská platforma (PO), zatímco národně konzervativní strana Právo a  spravedlnost (PiS) ovládla východní regiony.

Pohled Poláků na jejich místo v Evropě

Podobně jako u většiny národů střední Evropy je i  u  Poláků zakořeněná identifikace s  tímto regionem, který vnímají buď jako samostatný, nebo jako východní okraj Západu (Halecki 2000, Rupnik 1992, Wandycz 2004). Středoevropský akcent je zde zvýrazňován dojmem, že právě jejich území leží v geografickém středu Evropy. Více než jiné národy chápou ale tento prostor především jako teritorium mezi Německem a  Ruskem, tedy to, ve kterém dlouhá staletí dominovali (včetně Pobaltí, západního

Běloruska a  Ukrajiny). Přestože se Poláci často ztotožňují s Evropou jako celkem, její západo-východní vnímání je u  nich velice silné. V  tomto případě dávají jednoznačně přednost sounáležitosti se Západem, k  němuž tradičně pohlížejí jako na vzor, naopak k  Východu jako na nebezpečí, něco nepřátelského, ba cizího (dějinná zkušenost s Tatary, Turky a Rusy), před čím je nutno Evropu chránit. Sami se v minulosti dokonce nezřídka označovali za ochránce Evropy a  východní hranici jimi ovládaného území brali za hranici mezi Západem a Východem. Jako u ostatních národů střední Evropy převládá mezi Poláky názor, že historicky patřili do Evropy (myšleno k Západu) a po čtyřicetileté poválečné pauze se do ní po roce 1989 opět vracejí.

Závěr

Ačkoliv sami Poláci považují svou zemi za historickou součást Západu, výsledky našeho výzkumu (Nováček 2012) ukázaly spíše na skutečnost, že v  průběhu vývoje docházelo k  inklinaci Polska (v  charakteru a  vyspělosti hospodářství a  společnosti, resp. v  kulturní a  politické orientaci) coby určité „přechodové zóny“ střídavě k oběma subregionům Evropy. Od vzniku v  10. století až do začátku novověku lze polský stát víceméně vnímat jako součást Západu. Následný úpadek v 17. a 18. století však přinesl jeho příklon k  Východu. Tato tendence byla až do první poloviny 20. století typická pro většinu území bývalého Polska s  výjimkou jeho dnešních západních oblastí tehdy spravovaných Německem, které tím pádem měly k  Západu přece jen o něco blíže. Výsledky druhé světové války přiřkly novému Polsku místo na východ od železné opony, jejím pádem roku 1989 ale započal jeho (a  dalších středoevropských států) opětovný příklon k Západu. Aleš Nováček, PF JČU v Českých Budějovicích [email protected]

Poland, Between East and West. The article deals with Poland from the point of view of its position between the East and the West. It describes the time periods during which and the reasons for which Poland inclined more to one or the other of these two European sub-regions. In addition, the article examines the influence of this east or west orientation on the formation of national character or in terms of socio-economic differences within present-day Poland. The concluding section outlines how Poles themselves perceive their position within Europe.

Literatura a zdroje dat:

Aplikace do výuky:

Czapliński, W., ed. (1986): The Historical Atlas of Poland. Warszawa – Wrocław, 56 s. DAVIES, N. (2003): Polsko: dějiny národa ve středu Evropy. Prostor, Praha, 481 s. DAVIES, N. (2007): Europa miedzy wschodem a zachodem. Znak, Kraków, 351 s. HALECKI, O. (2000): Historia Europy – jej granice i podzialy. Lublin, 186 s. NOVÁČEK, A. (2012): Dualita Evropy: historickogeografická analýza. Nakladatelství ČGS, Praha. RUPNIK, J. (1992): Jiná Evropa. Prostor, Praha, 352 s. Wandycz,  P.  S.  (2004): Střední Evropa v  dějinách od středověku do současnosti. Academia, Praha, 302 s. Internetová encyklopedie Wikipedie – http://en.wikipedia.org

1. Po přečtení článku se zamyslete nad geografickou polohou Česka (eventuálně i  jiných států střední Evropy). Na základě svých vědomostí ze zeměpisu a dějepisu se snažte posoudit, kdy mělo Česko svým charakterem a orientací blíže k Západu a kdy k Východu. Ke které z těchto částí podle vás patří dnes? 2. Vyberte si ve dvojicích některý z evropských národů. Představte spolužákům jeho typické povahové rysy (národní stereotypy) včetně příčin, které mohly vést k jejich vzniku. O svých názorech k oběma otázkám ve třídě diskutujte.

Geografické rozhledy  5/12–13

7

výzkum a vývoj

Slezsko: perla Koruny české, zapomenutá Etrurie, nebo politicko-správní hybrid? Na současné politické mapě Evropy nenajdeme jméno Slezsko ani v české, ani v polské (Śląsk), ani v německé (Schlesien), natož v latinské (Silesia) verzi. Nenajdeme ho ani na žádné z administrativních map zemí, do nichž historické Slezsko spadá: Polské republiky (Rzeczpospolita Polska) a České republiky. Jen v označeních některých správních jednotek je adjektivum „slezský“ aspoň částí názvu: v Česku je to Moravskoslezský kraj, v Polsku Slezské a Dolnoslezské vojvodství. Navíc části historického Slezska se nacházejí i v Olomouckém kraji (Jesenicko) či ve vojvodstvích Lubušském, Opolském či Velkopolském. Existuje vůbec Slezsko? Neméně problematická je i  existence Slezanů. Podle některých to jsou Němci, kteří byli po roce 1945 vysídleni dále na západ; podle jiných jde o slovanský národ mluvící hornoslezským či (zbytkově dochovaným) dolnoslezským nářečím polštiny. Vyskytují se i názory, že slezština je samostatný jazyk, a mají pro to pádný argument – tomu, kdo mluví „šlonsky“, nerozumí ani Čech, ani Polák, natož Němec. Část Slezanů se zároveň považuje za Poláky (v  roce 2011 jich bylo 415  000), část nikoli a  hlásí se prostě k národnosti slezské (v témže censu jich bylo 362  000). Této skupině, čítající více než 800  000 lidí, polská vláda i  Evropský soud pro lidská práva v podstatě nepotvrdily statut národnostní menšiny. Oproti tomu v roce 2012 soud v Opoli zaregistroval i jejich organizaci, Stowarzyszenie Osób Narodowości Śląskiej. (Mimochodem, v  Česku se při sčítání ke slezské národnosti přihlásilo 12 200 osob.)

Slezsko dříve a dnes

Geografickými objekty vymezujícími historické Slezsko jsou především horní a střední tok Odry a také sudetská pohoří, táhnoucí se od Moravské brány až k Lužickým horám. Západní hranici proti Lužici tvoří řeky Kwisa a  Bobr, na severu jej proti Velkopolsku vymezuje pruh lesů a bažin při řece Barycz, na východě (s  Malopolskem) pak Wyżyna Śląsko-Krakowska. Nejvýraznější je hranice Slezska s  Horními Uhrami (nynějším Slovenskem), tvořená Beskydy, a  horská hranice s Moravou a Čechami. Tu tvoří sudetská horská pásma v  čele s  Krkonošemi a Jeseníky. Paradoxně právě tato nejvýraznější hranice nebyla po většinu dějin hranicí státní, neboť Sudety představovaly pohoří uvnitř zemí Koruny české. Pomineme-li nejstarší historii za Přemyslovců a Piastovců, od dob Karla IV. patřilo celé Slezsko českým králům. V  15. století odpadly od Koruny (ale nikoli od Slezska) východní okraje, knížectví osvětimské, zátorské a severské, jež se staly součástí Polska (z nich Seversko v držení krakovských biskupů). Během století šestnáctého pak bylo odděleno ještě Krosensko, trvale připojené k Braniborsku; přesto ještě slavný Bohuslav Balbín v 17. stol. připomínal, že ke Slezsku patří rovněž Osvětim, Zátor i  Krosno nad Odrou, i  když se již nenacházejí v  pravomoci králů a  sněmů českých. Neméně za-

jímavý je i případ Opavy – více než dvě stě let trvalo včleňování původně moravského území ke Slezsku, než na konci roku 1613 český král věnoval Opavsko v  léno Lichtenštejnům s  výslovným upozorněním, že jde o slezské knížectví. V tomto případě šlo o posílení katolické strany ve slezském sněmu – v jeho první, knížecí kurii. Dramatické, do dnešních dob trvající rozdělení Slezska pochází z  poloviny 18. století, kdy pruský král Fridrich II. neuznal platnost tzv. pragmatické sankce a  s  odkazem na  jisté nároky na některá slezská panství (Krnov, Hlohov, Lehnice) ve třech válkách 1740−42, 1744−45 a 1756−63 vybojoval prakticky celé Slezsko a nádavkem ještě kousek historických Čech, hrabství kladské a drobné moravské enklávy (např. Ketř / polsky Kietrz). Část knížectví grotkovského (nesprávně někde nazývaného jako niské) a těšínského, stejně jako většina Krnovska a  Opavska naopak zůstaly při české Koruně. Tak vzniklo Slezsko pruské a Slezsko české (neboli rakouské). Hlavním městem toho druhého se nakonec stala právě Opava.

K  dalšímu dělení Slezska došlo ve 20. století. Po versailleském míru (1919) bylo území Slezska rozděleno mezi Německo (většina území), Polsko (jihovýchodní část) a  Československo (bývalé rakouské území, ale bez části roku 1920 rozděleného Těšínska; srv. Žáček 2005). Po roce 1945 se situace poněkud zjednodušila, když někdejší německé Slezsko celé přešlo k Polské republice; drobná změna nastala ještě v roce 1958, kdy Československu při narovnávání hranic připadla ves Tkacze, přejmenovaná na Mýtiny (dnes je částí Harrachova). Slezská orlice se dnes opět nachází i v českém státním znaku (a  také, kuriózně, ve znaku Lichtenštejnska). Dlouhých deset staletí byla nejvýznamnějším centrem Slezska centrálně položená Vratislav (Wrocław, německy Breslau). Až ve 20. století se situace začala komplikovat. Propagovaným centrem českého Slezska byla Opava, zatímco v polské části to byly Katovice. Poláci byli přesvědčováni o tom, že Slezsko je hlavně industrializované okolí Katovic, dokonce bylo možné často slýchat, že „jedu z Vratislavi do Slezska“, jakkoli je

Ruiny pozdně středověkého hradu ve Frankenštejnu (Ząbkowice Śląskie), díla pražského královského stavitele Benedikta Rieda. Foto: B. Czechowicz Geografické rozhledy  5/12–13

8

výzkum a vývoj

Rybničnatá krajina u města Milicz. Foto: B. Czechowicz

to historicky absurdní. Ještě utvrzeno to bylo v  novém administrativním dělení Polska z  r. 1999: województwo Sląskie se nachází nikoli kolem Vratislavi, ale jeho centrem jsou Katovice. Vratislav se stala hlavním městem vojvodství Dolnoslezského, a mezi nimi je ještě vojvodství Opolské – paradoxně právě Opole bylo historickým centrem Horního Slezska… Katovice s  okolím, plným dolů a  hutí, sice jsou součástí Slezska, ale po staletí byly součástí periferní. Stejně tak rozdělení Slezska na Horní a Dolní se v dějinách moc neužívalo, až administrativní reformy Matyáše Korvína (jako českého krále) v  70. letech 15. století přinesly označení „hornoslezský“ i  postupně do titulatury místních vládců, do 15. stol. nazývaných knížaty opolskými (vlastně dux Silesiae, dominus/princeps opoliensis – kníže slezský, pán/vévoda opolský); stejně tomu bylo v  případě knížat těšínských, ratibořských a dalších. Složitosti slezských dějin, plné dělení a  přesunů, jsou dnes nejen málo známé, ale i  deformované. Řeknete-li dnes někomu v Hlohově či v Zelené Hoře, že žije ve Slezsku, dost možná se na vás bude dívat podivně. Povědomost o slezské příslušnosti u obyvatel při Odře a pod Sudety podlehla hluboké devalvaci. Z někdejší perly Koruny české se stal jakýsi historický hybrid.

ské národnosti, odlišné od Poláků, Němců i  Čechů. Již více než 20 let tu působí spolek Ruch Autonomii Śląska, od nedávna dokonce zastoupené ve slezském sejmiku (regionálním parlamentu). Jeho činnost se ale stále potýká s jistým nepochopením a obecně jsou považováni za „německé revizionisty“ – jakkoli Němci v  Polsku žijí hlavně v Opolsku, nikoli v okolí Katovic. Opce ke Slezsku je považována za jakou-

si třetí cestu – ani německou, ani polskou, která nemá oporu v  polských zákonech ani v  německo-polských smlouvách. Základním argumentem Slezanů je údaj, že k slezské národnosti se přihlásilo, jak bylo řečeno výše, přes 800 000 lidí – což je největší národnostní menšina v Polsku! V rámci celého historického Slezska se jedná o problém lokálního měřítka. Slezsko jako celek už dnes funguje hlavně v pracích historiků, přičemž otázku postavení Slezska na mapě Evropy zřejmě nejlépe pochopili čeští historici. To není náhoda, když si uvědomíme, že nejdéle v dějinách Slezsko připadalo právě zemím Koruny české. Tuto skutečnost dnes připomínají čeští lvi nebo postavy sv. Václava ve znacích a  na budovách především Vratislavi, ale i dalších měst, třeba Svídnice či Strzegomi. To je vlastní „genetický kód“ Slezska, který nezakryly ani četné války, ani dlouhý proces kulturní degradace tohoto kraje. Německý historik a  vynikající znalec slezských dějin Norbert Conrads (2006) přirovnal Slezsko k  dávné Etrurii nebo Velké Moravě. Bohužel obava, že už nikdo neví, kde Slezsko začíná a  kde končí, se zdá oprávněná. Už v  16. století slezský kníže Jiří II. na svém zámku v Brzegu sbíral portréty burgundských vládců – už snad tehdy viděl analogii mezi osudy Slezska a vzdáleného regionu, rozděleného mezi Říši a Francii? V  jeho době byla taková hrozba málo reálná, Slezsko – stejně jako celá Koruna česká – kvetlo; možná mohl mít na mysli jiné rozdělení země, mezi katolíky (kteří převládali v Horním Slezsku) a protestanty (dominujícími ve Slezsku Dolním). Sama Vratislav byla nábožensky rozdělena: na

Národnost slezská

Přesto v  Horním Slezsku – tam, kde i  po roce 1945 zůstal nemalý díl původního obyvatelstva – zůstalo povědomí o  slezGeografické rozhledy  5/12–13

Ke krajině slezské části Krkonoš patří i ledovcová jezera – na obrázku Maly Staw. Foto: J. Martínek

9

výzkum a vývoj

Tympanon vratislavské radnice. Foto: B. Czechowicz

jedné straně biskup, kapitula a  množství velkých klášterů, na straně druhé bohaté protestantské měšťanstvo, jemuž žádný český král nemohl katolictví nařídit, a to ani po třicetileté válce. Výraznou dělící linii ve Slezsku tvoří také Odra, čehož si všiml i významný geograf z  počátku 16. století Barthel Stein ve svém díle Descriptio totius Silesiae. Psal, že levý břeh Odry obývají Němci, zatímco pravý Poláci. Část položená v Sudetech a jejich podhůří byla rozvinutější, kvetlo tu hornictví, byla tu i velká města; naopak na pravém břehu byl převážně zemědělský kraj, s chudými a  místy podmáčenými půdami, jen s malými městy. Částečnou změnu přineslo až 19. století, kdy se hlavní těžební oblast přenesla od Wałbrzychu do oblasti Katovic a  Ostravy (nezapomeňme, že i  ta byla částečně slezským městem!). Tam vznikla jedna z  největších těžebních a  průmyslových oblastí celé Evropy. Po roce 1990 se ale situace opět zčásti změnila a hornictví se paradoxně rozvíjí znovu v Dolním Slezsku, kolem Hlohova, Lehnice, Lubinu či Złotoryje (čes. Goltperk), kde jsou měděné doly a komíny hutí. Vrací se snad Slezsko ke svým kořenům? Návrat to může být bolestivý, těžbou poznamenané životní prostředí Katovicka a Ostravska moc optimismu nepřidá. Slez-

Velkolepá radnice na náměstí města Vratislavi. Foto: B. Czechowicz

sko ztratilo významnou část svého kulturního dědictví, hlavně v  myslích obyvatel, a  mnoho z  nich nemá pocit odpovědnosti za dávné události, které se tu staly. Situace s  nenávratnou ztrátou regionální identity dost připomíná podobné vykořenění obyvatel dosídlených západních či severních Čech. Ale ještě není pozdě. Ta „Etrurie“ ještě nezmizela, cosi z dávné „perly Koruny české“ ještě zbylo, ale „politický hybrid“ nemusí vzbuzovat žádné obavy – naopak může být tím, co překoná traumata dějin dvacátého století. Poněkud zmatená historie Slezska a jeho neradostná současnost může být i výzvou i pro obyvatele Česka, neboť české dějiny ze slezského pohledu se

jeví poněkud jinak než pražskýma očima. Souhrn více pohledů – českého, moravského i slezského – dává bohatší a zřejmě také pravdě bližší obraz dějin. Vždyť o Vratislavi se v 15.−17. století mluvilo jako o druhé metropoli Koruny české (srv. Fukala 2007, Czechowicz 2011). Lehce se o  tom přesvědčíte při procházce po městě a hledání symbolů české státnosti z  dob středověku a raného novověku na jeho památkách. Bogusław Czechowicz, Uniwersytet Opolski / Univerzita Hradec Králové, [email protected]

Silesia: Pearl in the Czech Crown, Forgotten Etruria or Political-Administrative Hybrid? This article explores a variety of views concerning the Silesia region, including the notion of a Silesian nationality (it is currently the largest minority in Poland). Silesia is understood differently in a historic sense, as compared to modern views. Germans, Poles and Czechs each have their own perspective on Silesia. The article briefly outlines the historical development of Silesia, focusing both on its relationship to Czech history and on changes in views concerning Silesia – particularly during the 20th century.

Aplikace do výuky:

Literatura a zdroje dat:

1. Najděte mapu Evropy z meziválečné éry a porovnejte ji se současnou. Jakými změnami prošlo polské území za druhé světové války? Během ní byla řada polských měst těžce poškozena, ne vždy to ale bylo ze stejných důvodů. Čím se lišilo zničení Varšavy, Vratislavi a Lvova? 2. Oblast kolem Katovic je nejlidnatější a hospodářsky jednou z nejvýznamnějších oblastí Polska. Mluvíme o ní jako o Hornoslezské průmyslové oblasti (GOP), případně obecněji jako o slezské konurbaci. Jak se liší konurbace a aglomerace? Na čem byl založen hospodářský rozmach této oblasti? Kterými problémy trpí dnes? Nalezneme srovnání v Česku? 3. Součástí Dolnoslezského vojvodství je dnes i oblast Kladska, která ale prošla značně odlišným historickým vývojem. Co mělo společného se Slezskem a  čím se liší? Najděte další literaturu, která se regionu Kladska věnuje.

CONRADS, N. (2006): Książęta i  stany. Historia Śląska 1469–1740. Atut, Wrocław, 256 s. CZECHOWICZ, B. (2011): Dvě centra v Koruně. Veduta, České Budějovice, 331 s. DĚJINY ČESKÉHO SLEZSKA 1740−2000 (2003). Ed. D. Gawrecki. Slezská univerzita, Opava, 654 s. FUKALA, R. (2007): Slezsko. Neznámá země Koruny České. Veduta, České Budějovice, 334 s. JIRÁSEK, Z. (ed.) (2012): Slezsko v dějinách českého státu, 1: Od pravěku do roku 1490, 2: 1490−1763. Praha. 710 + 596 s. ŽÁČEK, R. (2005). Slezsko. (Stručná historie států.) LIBRI, Praha,  214 s.

Geografické rozhledy  5/12–13

10

výzkum a vývoj

Velké přeshraniční povodně na Odře Po katastrofálních povodních ve střední Evropě v posledních dvou desetiletích, které postihly i Polsko, vzrostl význam zkoumání a dokumentace historických povodní a nutnost oživovat ztracenou povodňovou paměť. Cílem příspěvku je stručně připomenout extrémní povodně, ke kterým v minulosti došlo na druhém nejdelším polském vodním toku, Odře. Z bohaté povodňové historie této řeky jsou zde zmíněny významné extrémy z 19. a 20. století. Je zdůrazněna skutečnost, že se v uvedených případech jednalo o přeshraniční povodně, které vznikly na českém území a odtud pak postupovaly po Odře dál do Polska.

Stručně z hydrogeografie Odry

Řeka Odra je po Visle druhý nejdelší a nejvýznamnější polský vodní tok. Pramení ovšem v  České republice v  Oderských vrších na svazích jejich nejvyššího vrcholu, Fidlova kopce (poblíž Kozlova v okrese Olomouc). Prvních 134 km z  celkové délky 855 km protéká Odra českým územím nebo po jeho hranicích a  pod Bohumínem na soutoku s Olší, tedy v místě, kde definitivně opouští Česko, má její povodí rozlohu 5  838 km2. (Celkem však odvodňuje Odra v Česku území o ploše 7 246 km2.) Pokud jde o povodňový režim Odry, jsou pro tuto řeku typické především velké letní povodně (na rozdíl např. od Visly nebo Labe, kde se častěji vyskytují i  velké zimní, resp. jarní povodně). Z hlediska tvorby povodní je významná horní část povodí Odry v  Česku. Jedná se o  členité horské území bohaté na atmosférické srážky. Poměrně často zde vznikají nebezpečné povodně. Vzhledem k tomu,

že Odra je přeshraniční vodní tok (v Česku po Labi a Moravě třetí největší), který překračuje naše státní hranice a odtéká na území sousedního státu, rovněž i povodně vznikající na jejím českém úseku překračují pod Bohumínem státní hranici a postupují do Polska. Proto se mluví o přeshraničních povodních.

Významné přeshraniční povodně na Odře v 19. a 20. století

Z  minulosti je známa řada povodňových katastrof na Odře již od 12. století. Více informací o průběhu a následcích povodní na obou stranách hranice je ale až z 19. století. K první výjimečně velké povodni na Odře v  19. století došlo v  srpnu 1813. Extrémní deště tehdy zasáhly rozsáhlá území střední Evropy. Ke katastrofálním povodním proto došlo nejen v povodí Odry, ale i Visly, Labe (v  Čechách i  v  Německu), Váhu, Moravy a  jinde. V  Polsku je tato povodeň považována za jednu z  největších přírodních kata-

Obr. 1: Schematická mapka střední Evropy s vyznačením toku a povodí řeky Odry. Kresba: E. Nováková Geografické rozhledy  5/12–13

strof v  historii země. V  povodí Odry bylo nejvíce postiženo území na jejím horním a středním toku. Došlo ke zničení náspů podél řeky a v důsledku toho k velkoplošným záplavám. V Opoli byl až do roku 1997 nejvyšší zaznamenaný vodní stav Odry 604 cm z  28. 8. 1813 (v  r. 1997 dosáhl 777 cm). Rovněž i v horní části povodí Odry na území dnešního Česka se jednalo o výjimečnou katastrofu. Pršelo zde prakticky bez přestání od 26. do 30. 8. Zprávy o této povodni jsou i z přítoků Odry − Opavy a Ostravice. V Opavě na řece Opavě povodeň kulminovala 26. a  27. 8. 1813 a hladina vody zde stoupla o 320 cm. Když se v Ostravě v polovině 19. století stavěl řetězový most přes Ostravici, byla jeho výška stanovena podle do té doby nejvyššího známého vodního stavu řeky z roku 1813. Výjimečnou přírodní katastrofu představovala také povodeň v srpnu 1854. Byla způsobena trvalými dešti i četnými intenzivními přívalovými srážkami. Na české straně jsou zprávy o ní jak z Odry, tak z jejích přítoků. V Bohumíně musela být přerušena železniční doprava pro značné poškození trati. V Opavě se řeka Opava rozvodnila natolik, že se pod vodou octla velká část města. Podle povodňové značky z roku 1813 bylo možné v Opavě obě povodně srovnat: 20. 8. 1854 dosáhla hladina vody výšky 318 cm, kulminovala tedy o pouhé 2 cm níže než v roce 1813. Rovněž i řeka Olše se vylila z břehů. U Fryštátu (dnešní Karviné) Olše zaplavila všechna pole ležící v  okolí řeky a  voda pronikla až do dolního předměstí. Na českém území se katastrofální povodně tehdy vyskytly nejen v povodí Odry, ale i Bečvy a Moravy. Také na území dnešního Polska se jednalo o povodeň mimořádného rozsahu. Na Odře je považovaná za největší povodňovou katastrofu 19. století. K  záplavám došlo prakticky na celém jejím toku. V  Ratiboři kulminovala Odra 20. 8. za stavu 717 cm. Tedy podobně jako v Opavě i zde byla výška kulminace srovnatelná s rokem 1813. Ve Vratislavi povodeň kulminovala 23. 8., město bylo z velké části zatopeno. Celkem se ve Slezsku octlo pod vodou 1600 km2. Povodeň ze srpna 1880 patří rovněž k největším živelním pohromám v povodí Odry. Na Ostravsku byla před pohromou v  červenci 1997 považována za největší známou přírodní katastrofu. Na Ostravici se pravděpodobně jedná o největší povodeň 19. století. Svou velikostí a následky se nadlouho stala časovým mezníkem pro zdejší obyvatele, kteří dělili čas na dobu před touto po-

11

výzkum a vývoj vodní a po ní (Munzar et al. 2007). Rovněž i  na území dnešního Polska se po povodni v  srpnu 1880 značně rozšířil názor, že šlo o záplavy, jež se snad nikdy v tak zničujícím rozsahu nevyskytly. Z  měření zdejších vodočtů je ale patrné, že v průběhu 19. století zde došlo k  několika povodním, které jak svým trváním, tak výškou kulminace tuto pohromu překonaly. Pralle (1882) tento rozpor vysvětluje ztrátou historické povodňové paměti obyvatel. Po poměrně dlouhou dobu 21 let se zde nevyskytla žádná významnější letní povodeň, takže toto období povodňového klidu patrně výrazně oslabilo vzpomínky na někdejší daleko větší kalamity. Za důležitou skutečnost, která mohla zesílit vnímání povodně v  srpnu 1880 jako velké katastrofy, považuje Pralle také to, že k  ní došlo v době, kdy na polích bylo ještě hodně obilí a tím mnoho zemědělců utrpělo v zaplaveném území daleko citelnější škodu. Povodeň v červenci 1903 postihla prakticky celé povodí Odry. Pohroma byla vyvolána vícedenními dešti (od 4. 7., s těžištěm 9.–11. 7.) s  výjimečným územním rozsahem. Na českém území došlo k extrémním povodním jak na Odře, tak na Opavě i Ostravici. Na Odře v  Bohumíně 11. 7. 1903 dosáhl průtok 1500 m3. s-1 a byl překonán až v roce 1997. Nejprudší deště zasáhly zejména Jeseníky, kde se také projevily největší povodňové škody v české části povodí Odry. V Opavě stoupla hladina řeky téměř o 3 m a zaplavila řadu ulic. Jen v tomto regionu si katastrofa vyžádala čtyři lidské životy. Na území dnešního Polska se v  roce 1903 jednalo o  největší povodeň od roku 1854. K protržení ochranných hrází a k rozsáhlým záplavám došlo prakticky na celém toku Odry až po Štětín. V  Ratiboři kulminovala Odra 12. 7. za stavu 737 cm nad nulou vodočtu (tedy o 20 cm výše než v roce 1854) a  ve městě Brzeg Dolny dosáhla 16. 7. hladina vody 746 cm. Později byly odvozeny i hodnoty kulminačních průtoků, např. v Ratiboři 2000 a ve Vratislavi, která se octla z velké části pod vodou, 2200 m3. s-1 (Dubicki et al. 1999). V polské části Slezska přišlo o život pět lidí.

V obou zemích se tehdy mluvilo dokonce o  povodni tisíciletí. Škody, které v  Polsku i  v  Česku napáchala, byly nesmírné. V  české části povodí Odry zahynulo 20 lidí. Z  325 obcí bylo povodní postiženo 202, tedy téměř dvě třetiny. Zničeno bylo přes 300 domů a  poškozeno kolem 5500. Devastováno bylo téměř 500 km silnic a  100 km železničních tratí. V  Polsku si pohroma vyžádala 56 lidských životů. Bylo zatopeno 47 000 budov a 4650 km2 zemědělské půdy. Poškozeno nebo zničeno bylo 2000 km silnic a železničních tratí.

Závěr

Obr. 2: Povodňová památka ve Vratislavi připomínající katastrofální povodeň na Odře v létě 1997, která zde kulminovala 12. a 13. července. Foto: J. Zielinski V průběhu 20. století se sice na Odře vyskytla řada dalších povodní, ale žádná z nich ani zdaleka neznamenala takovou katastrofu jako ta z  léta 1997. Vícedenní vydatné deště, které 4.–9. 7. zasáhly střední Evropu, a  následné povodně (nejen v povodí Odry, ale i Visly, Moravy aj.) představovaly zcela výjimečný přírodní jev a mimořádnou živelní pohromu. Povodeň patřila do kategorie těch největších, ke kterým dochází průměrně jednou za sto a více let. Z vyhodnocení extrémnosti tehdejších kulminačních průtoků vyplývá, že povodeň těchto parametrů se např. na řece Odře v  Bohumíně (8. 7. zde kulminovala průtokem 2160 m3 . s-1) vyskytuje průměrně jednou za dvě stě let a na řece Opavě v Opavě dokonce jen průměrně jednou za pět set let. Na polském území byl kulminační průtok Odry v Ratiboři již 3120 a ve Vratislavi dokonce 3640 m3 . s-1 (Dubicki et al. 1999).

Povodně stejně jako počasí neznají, a tudíž nerespektují žádné administrativní hranice. Přeshraniční povodně vyžadují, aby státy, které konkrétní řeka spojuje, úzce spolupracovaly jak během samotné katastrofy, tak v  dobách povodňového klidu, při výměně informací i  při realizaci protipovodňové prevence. Zkušenosti s  katastrofální povodní na Odře v létě 1997 vedly k dalšímu zintenzivnění již existující spolupráce mezi Českem, Polskem a  Německem na všech úrovních. Velmi důležitá pro hydrologické prognózy a včasné varování obyvatel je činnost hlásné a  předpovědní povodňové služby. Mezinárodní komise pro ochranu Odry se sídlem ve Vratislavi zdokumentovala stav této služby v povodí Odry a v roce 2001 vydala doporučení k jejímu zdokonalení. V roce 2004 byl pak dokončen Akční program povodňové ochrany v povodí Odry, který zahrnuje celé povodí této řeky a vytváří předpoklady spolupráce sousedících států při uskutečňování společné strategie ochrany proti povodním v příslušných regionech. Stanislav Ondráček, Jan Munzar, Ústav geoniky AV ČR, v. v. i., odd. Brno [email protected], [email protected] Příspěvek vznikl v rámci podpory dlouhodobého koncepčního rozvoje Ústavu geoniky AV ČR, v. v. i. (RVO: 68145535).

Major Cross-Border Floods on the Oder. In this article, the term cross-border floods describes cases of flooding that impacted both sides of the present-day Czech-Polish border. In spite of the fact that only 6% of the Oder River’s drainage lies within Czechia, this small portion is very significant, in terms of flood generation (it consists primarily of mountainous terrain with high average annual precipitation). The article presents examples of large floods from the 19th and 20th centuries.

Literatura a zdroje dat:

Aplikace do výuky:

DUBICKI, A., et al. (1999): Dorzecze Odry. Monografia powodzi lipiec 1997. IMGW Warszawa, 241 s. FISCHER, K. (1907): Die Sommerhochwasser der Oder von 1813 bis 1903. Jahrbuch für die Gewässerkunde Norddeutschland. Besondere Mitteilungen Bd.1, Nr.6, 101 s.+ 16 příloh. Berlin. MUNZAR, J., ONDRÁČEK, S., ŘEHÁNEK, T. (2007): Flood in August 1880 – one of the greatest natural disasters of the 19th century in Ostrava region (Czech Republic). Moravian Geographical Reports, 15, č. 3, s. 25–33. PRALLE, A. (1882): Die Wasserstands- Verhältnisse der Oder im Regierungsbezirke Oppeln. Zeitschrift für Bauwesen, Jg. 32, s. 179−196. ŘEHÁNEK, T. (2002): Povodeň na řece Odře v červenci 1997. ČHMÚ Praha, 41 s.

1. Jak velkou část Polska zaujímá povodí Odry a jak velká část tohoto povodí se nachází v Polsku? Kde se stýkají povodí tří významných evropských vodních toků, Odry, Dunaje a Labe? 2. Která významná polská řeka je největším přítokem Odry a u kterého polského města se nachází jejich soutok? Kromě říčky Bečvy ještě další tři přítoky Odry v Polsku pramení v Česku. Které to jsou? 3. U polského města Gubinu ústí do Odry další významný vodní tok, Lužická Nisa. Tato řeka i její přítok Smědá pramení rovněž v Česku. Jak se Smědá jmenuje na území Polska?

Geografické rozhledy  5/12–13