Peníze v českých zemích do roku 1919

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra finančních obchodů

Peníze v českých zemích do roku 1919 Bakalářská práce

Autor:

Monika Šlajerová Bankovní management

Vedoucí práce:

Praha

doc. Ing. Jana Marková CSc.

Duben, 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Rokycanech dne 18.4.2010

Monika Šlajerová

Anotace Předloţená práce se zabývá vývojem peněz a peněţních systémů na našem území do roku 1919. Vzhledem k tomu, ţe tento vývoj neprobíhal izolovaně od ostatních zemí, ale byl jím ovlivněn, je první kapitola věnována vývoji platebních prostředků v různých částech světa. Další kapitoly pak popisují jednotlivé vývojové etapy peněţních systémů na našem území a způsoby regulace mnoţství peněz v oběhu ve sledovaném období. Pozornost je věnována jak charakteristice předmincovních platidel na našem území, tak jednotlivým druhům mincí, které se k nám dostávaly při dálkovém obchodu, a především

mincím

vydávaným

jednotlivými

panovníky

na

našem

území.

Annotation This work deals with the development of money and monetary systems in our area until 1919. Inasmuch as this development hasn´t been waged in isolation from other countries, but it has affected, is the first chapter devoted to the development of means of payment in various parts of the world. Other chapters describe the various developmental stages of monetary systems in our area and ways to control the amount of money in circulation in the tracking period. Attention is paid both to the characteristics primitive cash in our country, and different types of coins that we received in the long-distance trade, and above all coins issued by various monarchs in our area.

Obsah Bankovní institut vysoká škola Praha .......................................................................... 1 Prohlášení:....................................................................................................................... 2 Anotace práce: ................................................................................................................ 3 Úvod ................................................................................................................................. 5 1. Předmincovní platidla ................................................................................................ 6 1.1. Předmincovní a mincovní platidla starověkých civilizací ..................................... 6 1. 2. Předmincovní a mincovní platidla na území Čech a Moravy ............................. 14 2. Středověké mincovnictví .......................................................................................... 16 3. Platební prostředky Velké Moravy ......................................................................... 18 4. Počátky mincovnictví v Čechách a na Moravě ...................................................... 20 4.1. Denárová měna .................................................................................................... 21 4.2. Brakteáty.............................................................................................................. 24 4.3. Grošová měna ...................................................................................................... 26 4.4. Tolarová měna a krejcarové období .................................................................... 32 4.5. Konvenční měna v Čechách a na Moravě ........................................................... 37 5. Papírové peníze ......................................................................................................... 40 5.1. Bankocetle ........................................................................................................... 40 5.2. Rakouská měna .................................................................................................... 44 5.3. Korunová měna ................................................................................................... 46 6. Československá korunová měna ............................................................................. 49 Závěr .............................................................................................................................. 51 Seznam pouţité literatury ........................................................................................... 53 Seznam pouţitých obrázků ......................................................................................... 55 Seznam příloh ............................................................................................................. 55

4

Úvod V této bakalářské práci se snaţím přiblíţit nejen sloţitý vývoj peněz, ale všeobecně platebních prostředků, které lidstvo za svoji existenci do roku 1919 poznalo. Mým hlavním cílem je charakterizovat vývoj peněţních systémů na našem území do roku 1919 a ukázat zda a jakou roli hrála ve sledovaném období měnová politika, popřípadě popsat způsoby regulace peněz v oběhu, pokud pro měnovou politiku nebyl prostor. V první kapitole se zabývám vznikem primitivních platidel na našem území a na jejich postupný vývoj. Kromě toho se zaměřuji na

platební prostředky i v jiných

částech světa, které měly na měnový vývoj také značný vliv. Například zde zmiňuji kulturu řeckou, keltskou, římskou a byzantskou. Zároveň tato kapitola vysvětluje, proč se právě kovy staly tím nejvhodnějším materiálem pro placení a později i pro výrobu mincí. Druhá kapitola popisuje měnový vývoj ve středověku a jeho dlouhou existenci, trvající přes tisíc let. Zároveň zde vysvětluji, jak byla středověká měna ve svém vývoji ovlivňována ostatními kulturami, coţ způsobilo, ţe na našem území obíhalo mnoho druhů platebních prostředků. Třetí kapitola shrnuje peněţní vývoj na území Velké Moravy a hledání vhodného ekvivalentu směny. Ukazuje také vliv cizích měn na platební prostředky tohoto území, ale zároveň i zvláštnost, ţe vlastní měnu si Velká Morava z různých příčin nevybudovala. Čtvrtá kapitola jiţ zahrnuje vývoj jen v Čechách a na Moravě a je rozdělena podle významných období měn na denárovou, brakteátovou, grošovou, tolarovou a konvenční dobu. U kaţdé podkapitoly je popsaný vývoj dané měny a nastíněna politicko – hospodářská situace té doby. Pátá kapitola se jiţ zabývá papírovými penězi

jako převratnou novinkou.

Popisuje důvody, proč se v oběhu papírové peníze objevily a charakterizuje vývoj nejen bankocetlí, ale i měny rakouské a korunové. Šestá kapitola je kapitolou závěrečnou, avšak z mého pohledu jednou z nejdůleţitějších, neboť se zabývá nejvýznamnější měnou v nově vybudovaném státě, a to korunou československou a poté českou.

5

1. Předmincovní platidla 1.1. Předmincovní a mincovní platidla starověkých civilizací Z dávných dob se dochovalo mnoho svědectví o tom, jaká se pouţívala předmincovní platidla. Máme například písemné egyptské záznamy na papyrech, v indických védách nebo také z nástěnných maleb v egyptských hrobkách. Všechny tyto doklady jsou však velmi vzácné. Materiály, z kterých byly záznamy zhotoveny měly vysokou trvanlivost, proto se velmi dobře zachovaly aţ do dob, kdy je objevili archeologové. „Hned na začátku je dobré si uvědomit, ţe peníze nemusí existovat v kaţdé společnosti. Dokonce i dnes existují společenství lidí, která peníze nepouţívají. Věci, které nejsme schopni vyrobit sami, získáváme od ostatních směnou za to, co vyrobit umíme. Kaţdý dělá to, v čem je produktivnější. Kaţdý se specializuje na druh práce, v němţ je relativně produktivnější neţ ostatní. Tento princip se v ekonomii nazývá princip komparativní výhody.“1 Prostředkem směny se nejdříve stával kaţdý zemský produkt nebo výrobek lidské ruky. Tento druh obchodu se nazývá barterový. Uţitková cena výrobků udávala i jejich hodnotu. Všechny tyto předměty se pouţívaly k získání jen určitého zboţí. Jejich počet se sniţoval a začaly se uvádět ve vzájemném poměru. Neexistoval původně rozdíl mezi statkem a penězi. Později začal být přijímán statek ne pro svou uţitkovou hodnotu, ale proto, aby se díky němu daly získat jiné potřebné statky. Původně bylo velké mnoţství předmětů slouţících ke směně, ale postupně byly vybírány jen ty vzácnější, ty, co nebyly tak lehce dosaţitelné. Ustaloval se jejich poměr a stávaly se měřítkem cen. Tak se začaly statky měnit v peníze. Nejstarších směnných prostředků je opravdu celá řada. Neţ začnu s vývojem na českém území, je třeba si uvědomit, ţe tento proces je celosvětovou záleţitostí a pokládám proto za důleţité zmínit se i o jiných známých kulturách. Jsou doklady o tom, ţe se v různých etapách vývoje platebních prostředků platilo rybami, solí, cukrem i tabákem, zrny koly, kakaem, banány, kávou atd. Ještě dnes se např. v Čadu, Somálsku nebo v Ugandě platí tyčemi ze solného natronu. V Evropě se platilo obilím, v Africe prosem, kukuřicí v Americe a rýţí v Asii. Pro nás významná byla například rafinerie cukru v Uherském Hradišti (RCUH), která do západní Afriky dodávala jako platební

1

) Havel, J. ; Odehnal A. Peníze do kapsy. Praha : Albatros, 2004. s. 13-14.

6

prostředek cukr v plochých tabulkách dokonce ještě v roce 1935 n. l. Mezi významné platební prostředky patřil dobytek (5.- 3. tisíciletí př. n. l.), který se dokonce dochoval v názvech peněz, nebo velmi staré kruhy z různých materiálů a v různých obměnách, které se pouţívaly ve starověku. Známe je z doby bronzové aţ ţelezné, ze Staré říše egyptské kolem 3. aţ 2. tisíciletí př. n. l., kdy byly platebním prostředkem kovové kotoučky, asi stříbrné. Také tkaniny hrály významnou roli. Platilo se tzv. šátečky, které byly v pevném poměru 10 kusů k raţené minci. Placení textilem bylo rozšířené obzvlášť v severských zemích nebo u Slovanů ve 12. století př. n. l. Dále mohly za platidla slouţit předměty ze zlata, mědi či stříbra. Například jsou doklady o hřivnách a zlatých spirálách z plechu. Kolem 12. století př. n. l. byly vyhledávány i kultovní zbraně nebo nástroje. Pouţívaly se pazourky, ţelezné hroty, břitvy, noţe atd. Ale významné byly i zvířecí kůţe. Například v Mykénách (12. století př. n. l.) byly ve formě zvířecích kůţí známé bronzové desky, tzv. talenty. Také různé měny mají od kůţí odvozený název. Například kuna na Rusi. V Číně vznikl první bronzový platební prostředek ve tvaru zrnka rýţe, který se jiţ dá označit za peníz. Avšak nejvýznamnější byla kruhová platidla, například mince dynastie Dschou (7. – 6. století př. n. l), která měla otvor uprostřed (Viz obr. č. 1). Obrázek č. 1. - Čínská mince s kruhovým otvorem

Zdroj : Sejbal, J. Základy peněžního vývoje, Brno : Masarykova univerzita, 1997. Vyobrazení č. 9.

Velmi častým směnným prostředkem byly také různé mušle, např. kauri v Indii v 10. - 18. století př. n. l. v Thajsku v 17. století př . n. l., v Tichomoří a Africe v 19. století př. n. l. Významné byly i šperky z perel, prsteny, jehlice, náhrdelníky z drahých materiálů. Kolem 10. - 8. století př. n. l. se začíná rozšiřovat výroba ţeleza. Mezi nejvýznamnější kovové platební prostředky řadíme hřivny krátké dvojhroté a dlouhé dvojhroté, objevené v Mezopotámii.

7

Stejně jako na různých místech světa, i ve starověkém Řecku se pouţívala předmincovní platidla. Byl to hlavně dobytek, kruhové kovové předměty, depoty motyk a sekyr, ţelezné jehlice nebo například slitky drahých kovů. Zvláště díky těmto předmětům můţeme nejzřetelněji pozorovat, jak směnné prostředky postupně přešly k formě platebního prostředku. Poté jiţ následoval vznik mincovního platidla. Počátky řeckého mincovnictví v archaickém období zahajují tzv. váčky s élektronovým práškem, které se pouţívaly jiţ v 10. století př. n. l. Tyto váčky lze brát jako první předchůdce řeckých mincí ze 7. století př. n. l. Byly zašité a chráněné pečetí. Nejstarší mince, tzv. statéry (název odvozen od váţit), navazovaly na tyto váčky, měly rozmanitou velikost, byly bez nápisu (anepigrafické), a na jejich líci se objevují zvířecí i fantastické motivy. Reverze převáţně zaplňují bezobrazé čtvercové prohlubně. Výrobní surovinou byl tzv. élektron2, který se získával rýţováním z říčních písků. Ve své době měly statéry vysokou hodnotu díky tomu, ţe obsahovaly aţ 69 % zlata, proto byly pouţívané jen výjimečně. Nejdůleţitějším panovníkem byl Kroisos (asi 560 př. n. l.), který zavedl tzv. bimetalický systém. Místo élektronu pouţíval k raţbě čisté zlato nebo stříbro. Díky tomu poté vznikl zlatý statér, tzv. Kroiseios, jehoţ hmotnost byla niţší. Samotné Řecko bylo však na zlato dosti chudé, proto se od zlata při raţbě postupně opouštělo a přecházelo se ke stříbrným mincím, později dokonce k měděným. Významný byl také tzv. talent. „Talent byla starověká hmotnostní a početní jednotka. Název je odvozen z řeckého slova talanton, označujícího nejvyšší starořeckou hmotnostní jednotku, kupříkladu athénský talent představoval 26, 2 kg stříbra (toto pojmenování se později přeneslo i na duchovní bohatství).“3 Aby se stále nemusela přepočítávat hodnota zlata ke stříbru, byla hmotnost zlatého statéru sníţena a základní jednotkou se potom stala drachma. „Řecké mincovnictví se zprvu rozvíjelo v hospodářsky nejpokročilejších řeckých obcích egejské oblasti, na Aigíně, v Aténách, Korintu a jinde.“4 Stříbro se dobývalo z dolů v Lauriu. Aigínské mince s obrazem amfory byly prvním velkým vzorem, poté to byla sova jako znak moudrosti a obraz Athény, coţ byla

2

) élektron - přírodní směs zlata a stříbra, často nazývána jako „bílé zlato“ ) Nolč, J. Numismatika peníze v českých zemích. Brno : Computer Press, 2009. s. 6. 4 ) Kolektiv autorů. Dějiny peněz na území Československa. Praha : Národní muzeum, 1982. s. 8. 3

8

ochránkyně města (Viz obr. č. 2). Právě bohové byli často zobrazováni na mincích jako ochránci obcí. Obrázek č. 2. - Řecká tetradrachma

Zdroj : Kurz, K. Mince starověkého Řecka a Říma. Praha : Libri, 2006. s. 46.

Postupem času klesá vnitřní hodnota a ryzost mincí díky přidávání mědi do slitiny. Další významnou civilizací byli Keltové, kteří osídlili mezi 5. - 1. století př. n. l. velké území Evropy. Snaţili se čerpat mnohé podněty z antického světa a ze všech míst, která osidlovali. Proto je značný rozvoj jejich mincovnictví. Budovali si tzv. oppida, která slouţila jako středisko hospodářské i politické moci, a také jako místo obchodu. Slouţila také jako městské útvary, kde byla specializovaná řemeslná výroba. Nejdříve jako platidlo slouţil, stejně jako v Řecku, dobytek nebo kusy hrubého ţeleza. Významným objektem směny se však ve středomoří stali i otroci. Výhodu peněz poznali Keltové jiţ ve 4. století př. n. l. během svých výprav do Itálie a Řecka. Vlastní mince nebyla nutná, dokud Keltové podnikali své úspěšné výpravy. Kolem 3. století př. n. l. bylo jejich hospodářství závislé na výrobě, která se rozmohla tak, ţe se vyrábělo více, neţ se stačilo spotřebovat, a proto zavedení mince bylo nezbytné pro další vývoj. Keltský svět měl zlatý a stříbrný mincovní systém. Pro ně ale byly vzácnější mince např. z bronzu, mědi a potinu5. Nejstarší keltské mince pocházejí přibliţně ze 2. století př. n. l. Jako předloha jim slouţily zlaté statéry Alexandra III. Makedonského. Obrázky na mincích nejsou čisté a zřetelné, jsou to spíše hrubé vypoukliny. Zato jsou mince velmi čisté svým sloţením. Ryzost zlata se blíţí aţ k 97 %. Ruby i líce mincí se měnily jak dobou, tak vlivem oblastí, kde byly raţeny. Postupem času mizí z mincí jména. Objevují se tam ale typické znaky Keltů – například kanec, kůň, bojovník. Stříbrné mince byly raţené například v Galii. Byly na způsob denárů, ale upravené 5

) potin – slitina mosazu a jiného kovu.

9

podle Keltů. Nejrozšířenějšími mincemi byly ty, na nichţ se objevoval keltský znak kříţ. Pro Čechy byl nejvýznamnější kmen Bójů, který rozšířil do našich zemí raţbu zlatých mincí. Nejstarší u nás byly zlaté mince typu Niké, které byly převzaté původně od statérů, jiţ zmíněného, Alexandra III. Velikého. Během mladšího období se objevují dva druhy zlatých mincí miskovitého tvaru. První západní skupina se nazývá duhovky. Jsou hlavně v Bavorsku, ale můţeme je nalézt i ve Francii a Čechách. Ryzost těchto mincí klesla zhruba na 70 %. Dále byly nalezeny tzv. zlaté hroudy, jejichţ ryzost je aţ 90 % a mají nejasný hrubý obraz. Druhou skupinu miskovitých mincí tvoří tzv. mušlovité statéry (,,zlaté mušle“), které patří k východní skupině mincí. Jsou na reverzu miskovitě prohloubené jako mušle, odtud jejich název. Jsou také z kvalitního zlata o ryzosti 97 %. Tato raţba se poté hodně rozmohla a mince byly dále raţeny i ze stříbra. Nejmladší keltské mince jsou stříbrné Biatecy (Viz obr. č. 3.), které byly nejspíš raţené na Slovensku. Vyráběly se po vzoru římských denárů a byly velké a těţké. Oproti statéru byl Biatec téměř třikrát těţší. Zajímavé je i latinské písmo na mincích, tzv. latinská kapitála, která je vůbec nejstarším latinským písmem v naší zemi. Jsou tam nejčastěji uvedena jména vůdců, zejména Biat.

Obrázek č. 3.

- Keltská biateková mince z nálezu v Bratislavě kolem roku 50 př. n. l.

Zdroj : Filip, J. Keltská civilizace a její dědictví. Praha : Čs. akad. věd, 1963. Vyobrazení č. 2.

„Nálezy dochovaných mincí ukazují jak na velkou různost raţeb, tak na kolísání váhy. Různá oppida, různí kmenoví náčelníci, větší hospodářská či obchodní centra pravděpodobně razila svou vlastní minci. Hojné výskyty dvouramenných jemných váţek na oppidech proto opravňují k dohadům, ţe v obchodním styku se mince na nich váţily, aby podle váhy a jakosti kovu se určila jejich hodnota.“6

6

) Spáčil, B. Česká měna od dávné minulosti k dnešku. Praha : Orbis, 1973. s. 45.

10

V Římě byl vývoj o dost sloţitější zejména kvůli politickým změnám. „Periodizace vývoje mincovního typu v Římě je shodná se základními mezníky v římských dějinách. 1. republika: ca 289-27 před Kr.:s vnitřním předělem kolem roku 146 před Kr.; 2. rané císařství: 27 před Kr.-284 po Kr.:včetně mincovních typů na tzv. provinciálních a lokálních raţbách; 3. pozdní císařství: 284-ca 476.“7 V dobách římské republiky se stejně jako v mnoha zemích světa pouţíval k placení dobytek. Postupem času se začaly přijímat jako platidlo surové kusy mědi (aes rude), jejichţ hodnota se určovala váţením. Byly to beztvaré kusy kovu bez označení. Poté se začaly vyrábět tzv. aes signatum – bronzové hřivny, opatřené značkou s hmotností mezi 1000 a 2000 gramy. Nejčastěji měly obdélníkový tvar a byly ve formě cihel. Objevovaly se na nich i názvy zvířat, coţ mělo připomínat dřívější směnný obchod. Byly posledním stupněm předmincovních platidel v Římě. Tento vývoj vyvrcholil aţ mincovní soustavou aes grave. Základem byla stříbrná římská libra, která váţila něco kolem 330 g, a byla rovna 288 tzv. scripulím. Scripulum byla starořímská jednotka hmotnosti. Dalším přepočtem byla také unce, jejíţ 1/24 byla 1/288 libry.Váha a hodnota mincí se příčinou válek sniţovala. „Na bronzu, ve starověku slitině mědi a cínu v poměru 85:15, byla zaloţena nejstarší starořímská měnová soustava.“8 „Stříbrné mince (nummi) byly v Římě vydávány aţ v roce 269 př. n. l. Od roku 205 byla základem stříbrné raţby mince s obrazem bohyně Viktorie – victoriatus a od roku 187 denár (denarius). Jeho označení ukazovalo, ţe původně platil deset asů (deni asses).V důsledku poklesu hodnoty měděných mincí však bylo uţ ve 2. stol. př. n. l. vyţadováno za stříbrný denár 16 asů.“9 Drobnější mincí byl sestercius o hodnotě dva a půl asu. Jelikoţ Řím mnoho věcí přebral od Řeků, tak i tady se objevuje didrachma. Zajímavé je, ţe za občanských válek, kolem 1. století př. n. l., se také mince vyuţívaly k politické propagandě cílů a idejí politiků. Mezi lety 222 př. n. l. a 187 př. n. l. proběhly velké změny, které napomáhají k tomu, ţe se konečně ustaluje mincovnictví. Vzniká první zlatá mince o hmotnosti 3 aţ 7 g, jiţ zmíněný scripulum. Roku 210 př. n. l. Řím zavádí novou minci – stříbrný římský denár. Vzácnější se však staly raţby drachem. Opět se postupem času měnil

7

) Kurz, K. Mince starověkého Řecka a Říma. Praha : Libri : Česká numismatická společnost, 2006. s. 114. ) Sejbal, J. Základy peněžního vývoje. Brno : Masarykova univerzita, 1997. s. 37. 9 ) Burian, J. Řím světla a stíny antického velkoměsta. Praha : Svoboda, 1970. s. 45 8

11

design mincí a denár se stává hlavní mincí s pevným poměrem k bronzu. Protoţe se stejně jako v mnoha zemích sniţovaly zásoby stříbra, tak i denár klesal na své hodnotě. Po čase, kdy systém v Římě byl jiţ zastaralý, zaniká římská republika a vzniká římské císařství. Prvním obdobím je rané císařství (principát), ve kterém je moc rozdělena mezi senát a panovníka, a druhým je pozdní císařství (dominát), kdy má císař absolutní moc. Nadále mohl senát razit bronzové a měděné mince, ale raţba zlatých a stříbrných uţ byla privilegiem pouze císaře. „V roce 44 př. n. l. se usnesl římský senát, ţe na lícní stranu mince má přijít obraz Caesara, coţ je povaţováno za počátek mincovnictví císařského údobí.“ Zavedl zlatý Aureus jako pravidelnou minci. Váţil kolem 8 gramů, rovnal se 25 denárům a 100 sesterciím. Je nepochybné, ţe od dob Caesarových se ustálil na líci všech římských mincí obraz panovníka nebo příslušníka jeho rodiny, coţ do této doby bylo nemyslitelné. „Římskému státu nadále vládne Senatus Populusque Romanus, ve skutečnosti ale princeps jako doţivotní imperátor a tribun lidu za spoluúčasti senátu. Toto právo senátu se projevovalo i tím, ţe bronzové mince byly označovány písmeny SC (Senatus consulto).“10 Opravdový začátek císařského mincovnictví je však datován aţ od doby panovníka Augusta (27 př. n. l.). Pouţívala se mince Aureus, o které jsem se jiţ zmiňovala. Byla velmi vzácná, protoţe byla raţena ze zlata s 96 % ryzostí. Nejvíce pouţívané byly mince bronzové, na kterých se objevují písmenka pravomoci senátu – SC. Mince, na kterých toto označení chybělo, se nazývaly medailon. Byly to darovací mince, které razil pouze císař. Významnou mincí, která byla zároveň největší, se stal sestercius, který byl původně raţen ze slitiny mědi, zinku a cínu (mosazi), a později z bronzu. Byl také zaveden nový měnový systém. Díky pokladům, které Římané získali od Keltů a Germánů, klesla cena zlata. Stejně jako se díky nastávajícím vládcům mění vzhled mincí, mění se i jejich váha a sloţení. Postupem času klesá obsah stříbra a je nahrazováno tzv. billonem, coţ je směs stříbra, olova, cínu a mědi. Poslední kulturou, kterou bych se chtěla ve světovém vývoji zabývat, je Byzantská říše.

10

) Sejbal, J. Základy peněžního vývoje. Brno : Masarykova unoverzita, 1997. s. 41.

12

Byzantské mincovnictví se bere jako významné spojení antického a středověkého mincovnictví. Jeho vznik je dokumentován v roce 395, kdy se rozdělila Římská říše a z jejíţ východní části právě Byzantská říše vznikla. Zpočátku se římské mince od byzantských příliš neodlišovaly. Později však daly vzniknout tzv. byzantinismu. Bylo to tzv. podlézání mocným, kdy císaři byli pokládáni za náměstky Krista na zemi. Proto jejich tváře byly zobrazované na mincích, aby lidu připomínaly všeobecně uctívané svaté obrazy ikon. Tento umělecký směr se stal předlohou pro tehdejší svět. Nejen proto však byly byzantské mince tak uznávané. Důleţitější byla jejich stálá a spolehlivá hodnota, která byla opřená o tzv. solidus (tzv. středověký dolar), coţ byla původně zlatá římská mince o ryzosti téměř nelegovaného zlata a hmotnosti 4,55 g. Jako snaha o úpravu mincovního systému byl raţen poprvé v roce 324. Konstantinem I. Velikým jako 72. díl početní a hmotnostní jednotky římské libry o hmotnosti 327,45 g. Během svého vývoje se váha solidu sníţila na 4,4 g, aby se vyrovnal niţší hmotnosti, kterou měly solidy u okolních zemí. Jinak se solidus výrazně nezměnil aţ do konce existence Byzantské říše. Měnová soustava zaloţená na zlatě byla pouţívaná hlavně pro vyplácení platů ţoldnéřů, pro potřeby dvora a zahraniční obchod. Solidus se razil i ve svých polovinách (tzv. semisy) a třetinách (tzv. triensy). Zlatý solidus měl i svůj stříbrný ekvivalent. Na východě to bylo dvacet čtyři a na západě dvacet mincí, tvz. silikvy, o hmotnosti asi 2, 274 g stříbra. Tím se ustálil hmotnostní poměr zlata a stříbra a pohyboval se mezi 1:10, 1:12 aţ 1:14. Protoţe se ale v Byzantské říši neustále rozšiřovala domácí drobná směna a rozvíjel se peněţní oběh, musela vzniknout i jiná měnová soustava, zaloţená na mědi a bronzu. Začaly se také označovat mincovní dílny pomocí řeckých písmen - alfa, beta, gama atd. Byzanc měla jen tři mincovny, z toho nejvýznamnější v Konstantinopolu. Značky mincoven se téţ zobrazují na mince. Velký rozvoj zaţilo mincovnictví v Byzanci aţ za doby císaře Justiniána I., který se zaslouţil i o velký politický rozmach. Dochází také ke změně zobrazení vladaře, který jiţ není vyobrazen z profilu, ale zepředu. Od roku 538 byly pomocí římských číslic označované zrovna probíhající roky panování císaře. Další vládci si poupravují vzhled mincí podle sebe. Často se na mincích objevují dvě postavy (císař a císařovna) namísto jedné nebo se tam objevuje například kříţ a další symboly. Na Byzantskou měnu měl vliv i politický a hospodářský úpadek, který trval od smrti Justiána I. do nástupu císaře Herakleia I. Bronzové a měděné mince byly od 13

9. století menší a lehčí. Nakonec se razily bez obrazů vládců i bez popisů, takţe bylo velmi obtíţné je identifikovat. Jsou to tzv. anonymní mince. Od 11. století se uţ razí mince jen ledabyle. Uţ to byly jen miskovité plíšky se silně rozeklanými okraji. Měly různé přívlastky podle místa raţby. Od 12. století byly mince dokonce ostříhávány a z těchto odřezků se získával další kov. Ještě cennější jsou dnes mince stříbrné, které byly také takto ořezávány kvůli nedostatku kovu. „Dosavadní

znalosti

byzantského

mincovnictví

jsou

uloţeny

v mnoha

monografických studiích, ale řada problémů zůstává dosud nerozřešena a otevřena. Snad nejmenší pozornosti a zájmu badatelů se dosud těšila právě stříbrná byzantská mince, přestoţe měla při stycích byzantské říše s ostatní Evropou důleţitou roli. Víme například, ţe v hospodářských dějinách byzantské říše byla údobí, kdy v důsledku zákazu vývozu zlata ze země směla za hranice pronikat pouze mince stříbrná.“11

1. 2. Předmincovní a mincovní platidla na území Čech a Moravy Stejně jako jinde ve světě, tak i v Čechách a na Moravě se vyvíjelo mnoho druhů platebních prostředků. Opět to záleţelo na politickém i hospodářském vývoji, který byl ovlivněn zejména stěhováním národů. V Čechách se rozvíjí směna uţ v období paleolitu. Byly nalezené kostěné a kamenné nástroje, na Moravě dokonce důkazy o tom, ţe sem byl dopravován obsidián ze Slovenska nebo jantar z Pobaltí (tzv. jantarová cesta). To je důkaz o tom, ţe se obchodovalo na velké vzdálenosti. Dále se také směňoval dobytek, textilie, keramika nebo zemědělské produkty. Ale také třeba psí a kančí zuby apod. Objevují se zde např. zdrobněliny sekyrek, které byly sice naprosto nefunkční, ale jako směnný prostředek fungovaly dobře. Stejně jako jinde ve světě, tak i u nás se staly důleţitým platidlem kovy. První to dokazují nálezy unětické kultury na Moravě ze starší doby bronzové mezi 18. - 16. stoletím př. n. l., ze které jsou známé bronzové hřivny . Další byly ţebrovitě prohnuté tyčinky z mohylové kultury z 15. - 13. století př. n. l. nalezené v Čechách. Byla objevena i surová měď ve formě tzv. ingotů (slitků), pocházející ze střední doby bronzové 1300 - 1000 př. n. l. Dále se pouţívaly hroty kopí, ţelezné krouţky, spirály z drátů různých kovů, šátečky nebo krouţky z lesního skla. Aţ kolem 3. století př. n. l. se u nás vytvořily předpoklady pro vznik mince jako nejdokonalejšího platebního prostředku. Významný pro naše území byl kmen Keltů. 11

) Hlinka, B ; Radoměrský, P. Peníze, poklady, padělky. Praha : Orbis, 1975. s. 52.

14

Díky němu jsme byli obohaceni nejen o kulturu, například o oppida, ale také o peníze, díky keltským obchodům se Středomořím. Proto se k nám dostaly raţby například aţ z Afriky, odkud k nám pronikly nejspíše kolem Jadranu. Keltské mince byly vůbec první, které byly raţené na našem území ve 2. století př. n. l. Základní mincovní kov byl pro Kelty zlato, ale objevovaly se i raţby stříbrných mincí. Obíhaly u nás mince typu Niké, poté mušlovité statéry (duhovky) a Biatecy. V 1. století se k nám dostaly i raţby římské díky obchodním cestám, které vedly přes naše území. Tyto mince zde vydrţely aţ do doby byzantské, do 7. století. V 1. polovině 1. tisíciletí u nás sídlily i kmeny Markomanů a Kvádů, které však vlastní mince nerazily. Na Moravě byly také nalezeny byzantské solidy. „Nejpozoruhodnějším nálezem českého předmincovního období však zůstává nález dosud ojedinělého karolinského denáru na hradišti v Praze-Šárce, kterému připadla zvláštní úloha před vznikem Praţského hradu. Jestliţe v mezinárodním obchodním styku nalézal uplatnění raţený kov, jak ukazují nálezy mincí a nepřímo i raffelstettenský celní sazebník, ve vnitřním směnném styku se na našem území aţ do 10. století uplatňovala primitivní platidla.“12 V počátcích lidské civilizace se po celém světě pouţívaly různé platební prostředky, z nichţ nejdůleţitější byly zpočátku potraviny a dobytek. Lidé si směňovali ty věci, které jednomu chyběli a druhému přebývali. Postupem času přišli na to, co by mohlo být tím nejlepším platebním prostředkem. Tento dlouhý a sloţitý vývoj došel aţ k tomu, ţe se nejvhodnějším měřítkem hodnoty stalo zlato a stříbro. Tyto kovy byly vzácné, přenosné, dělitelné a trvanlivé, a tak dokonale splňovaly podmínky pro vysoce organizovanou formu směny. Podle toho, který kov plnil funkci peněz se mluvilo o období monometalismu, kdy se pouţíval jen jeden kov a bimetalismu, kdy se pouţívaly oba kovy najednou. Pokud šlo o bimetalismus, byl většinou stanoven přesný poměr mezi zlatem a stříbrem. Svůj význam v oběhu peněz měly i poklady. „Bylo-li zapotřebí zvýšit mnoţství oběţiva, poklad byl přeměněn z formy stříbrných či zlatých slitků (prutů či jiných předmětů) na raţené mince, které vstupovaly do oběhu přímo, doplňovaly potřebné oběţivo. Naopak, bylo-li nutno sníţit mnoţství oběţiva vzhledem k potřebám oběhu, přeměňovaly se přebytečné peníze na poklad. Zcela ţivelně a samočinně byla tímto mechanizmem obnovována trţní rovnováha, zejména rovnováha zboţí a peněz.“13 12

) Kolektiv autorů. Dějiny peněz na území Československa. Praha : Národní muzeum, 1982. s. 13. ) Kolektiv autorů. Bankovnictví. Praha : Bankovní institut a.s., 2006. s. 3.

13

15

2. Středověké mincovnictví Je velmi těţké přesně určit vznik středověkého mincovnictví. Většinou se datuje od rozpadu Římské říše od 5. století, kdy vznikají nové státní útvary v západní Evropě, aţ do 17. století. Ovšem jsou i důkazy vyspělejších zemí, kde se objevuje novověká mince jiţ v 15. století. Je to velmi dlouhá doba na to, aby vzniklo spoustu druhů platidel. Samozřejmě vývoj jak měnový, tak i politický, plynul pomalu, a proto mnoho věcí bylo převzato po minulých kulturách a spoustu nových vznikalo. Středověké mincovnictví bylo velmi ovlivněno byzantským, avšak vývoj je spojen také s rozbitím Římské říše. Důleţitá pro tento vývoj byla i pozice a stav ekonomicko - společenského vývoje. Podle něj a obchodu se rozhodovalo o tom, kolik platebních prostředků je potřeba. Významný byl právě vliv Byzantské říše, díky kterému se platebním prostředkem ve velké části Evropy stal byzantský solidus. Společně se solidem pronikl do Evropy také arabský dirhem, ale rozhodně ne v takové míře. Státy se snaţily osvobodit od této závislosti na Byzanci. Proto začaly vznikat nové platební prostředky. Po sesazení posledního z vládců Říma, Romula Augustula v roce 476, se plně začalo projevovat období barbarské, rozvíjející se uţ od rozdělení říše, od roku 395. V 6. století vznikla na území Itálie říše Ostrogótů. Jejich vládce Theodor Veliký razil zlaté mince odvozené opět od byzantských. Významné byly i raţby bronzové a stříbrné. Díky bohatství Ostrogótů je jejich mincovní systém velmi rozvinutý. Po nich se území chopili Langobardi se stejným vzorem pro mince. Další byli Visigóti se svým vlastním typem mincí, Frankové, Merovejci nebo Anglové a Sasové, kteří zatlačili britské obyvatelstvo a vytvořili sedm království. Ti jsou zajímaví svojí stříbrnou mincí, tzv. sceatty, která je známá svojí bohatou ornamentální výzdobou. Také arabské mincovnictví bylo významné. Objevuje se tady bimetalický systém, kdy ze zlatého solidu a stříbrného dirhamu vzniká zlatý dinár. Muslimské země i Egypt měly velké zásoby zlata z oblasti u Sahary. Východní země měly zase více stříbra, které bylo velmi cenné. Bylo však období, které odborníci nazývají jako bezmincovní. V tomto údobí, které trvalo zhruba 200 let, od 7. do 9. století, se usazovali na našem území Slované. Původně byli chudí, proto se nenašly na našem území ţádné mince. V 8. století ještě neměli stanovenou míru hodnot, proto nepotřebovali platební prostředky.

16

Významnou etapou středověkého mincovnictví v českých zemích je raţení karolinského denáru, který začal platit od roku 752 při vládě Pepina Krátkého, a jehoţ platnost trvá aţ do 10. století. Zlaté mince se pouţívaly jen k obchodu v zahraničí a k reprezentaci. Byla vyloučena privátní raţba a mince se mohly razit jen se souhlasem panovníka asi ve dvaceti mincovnách. Za zakladatele je ale povaţován syn Pepina Krátkého, Karel Veliký (768 - 814), kterému je přisuzován jednotný mincovní systém. Poměr zlata a stříbra je 1:12. O raţbě rozhodoval sám, jen výjimečně předal právo opatstvím. Jeho vláda je významná zejména díky reformám, které uskutečnil. Změnil se obraz mincí a v roce 800, kdy se stal římským císařem, zavedl císařský denár. V anglosaském mincovnictví je významný anglosaský denár, který ovlivnil i okolní země, včetně Čech. Od 8. století začali mince razit i papeţové. Významné je i období feudálního denáru. Po úpadku vlády Karolinců nabyli feudálové vyšší práva, mezi něţ patřilo i právo razit mince. Nejprve platilo, ţe minci mohl propůjčovatel razit pod jménem panovníka. Potom uţ ale mají plné právo na to, aby razili mince podle svého. Významné bylo také mincovnictví německé, polské, ruské, bavorské nebo italské. „Důleţité postavení zaujaly v tomto období severské země, kde se soustřeďoval mezinárodní obchod. V tomto prostředí mohutného severského obchodu se rozšířila na přelomu 10. a 11. století nová měnová jednotka – marka (hřivna) o hmotností cca 218 g. Hřivna nahradila také dosavadní měnový systém libry a stala se základní měnovou jednotkou v řadě zemí, i kdyţ s určitými hmotnostními odchylkami.“14 Důleţitý je tady stav ekonomicko – společenského vývoje a obchodu, který rozhoduje o mnoţství platebních prostředků, které se pouţívaly. Kaţdý národ měl k dispozici určité zásoby drahých kovů, coţ ovlivnilo i objem emitovaných peněz. Proto země bohaté na tyto kovy měly i značně rozvinutý mincovní systém. V této době se objevuje i bimetalický systém, kdy jsou mince raţené ze dvou kovů. Bylo však zde i období tzv. bezmincovní, které je charakteristické právě pro naše území. Tento mincovní útlum trvá aţ do 1. poloviny 10. století. Jelikoţ v této době není ještě známa autorita, která by pomocí nástrojů řídila oběh peněz ani celkovou měnovou situaci, měl pouze panovník právo rozhodovat o mnoţství mincí. Politický vývoj však způsobil, ţe určitým vrstvám byla připsána práva, včetně toho o rozhodování peněţních prostředků.

14

) Sejbal, J. Základy peněžního vývoje. Brno : Masarykova univerzita, 1997. s. 69.

17

3. Platební prostředky Velké Moravy Vznik Velkomoravské říše je zaznamenán v 8. - 9. století ve středním Podunají. Byl to první státní útvar Slovanů v Čechách a na Slovensku. O vývoji hospodářství i společnosti se dozvídáme nejen z písemných záznamů, ale hlavně z archeologických nálezů. Byla zde velmi rozšířená výroba, coţ souviselo i s mohutným obchodem. Z Moravy se stával feudální stát mnohem rychleji neţ z ostatních zemí. Současně s vývojem se zdokonalovaly i platební prostředky. Bylo třeba najít vhodný ekvivalent směny, kterým se staly ţelezné sekerovité hřivny (Viz obr. č. 4). Obrázek č. 4. - Velkomoravské ţelezné sekerovité hřivny

Zdroj : Kolektiv autorů. Peníze v českých zemích do roku 1919. Pacov : Nuga, 1996. s. 26.

Hřivny mají úzký krček a hlavici s otvorem. Mají svým vzhledem připomínat předměty, které jim byly předlohou. V tomto případě to byly slovanské sekery. Podle jejich velikosti se také určovala jejich hodnota. Byly v podstatě dva druhy - první štíhlé, které byly rozdělené do 6 kategorií podle velikosti a druhé silnější, které měly jednotný tvar i velikost. Nálezy těchto hřiven se vztahují hlavně k centrálním částem Velké Moravy, k oblasti Malopolska, odkud také pocházejí největší nálezy, a ke Skandinávii. To souvisí také s největší obchodní tepnou, která právě přes severní země procházela. Hřivny byly z různých dílen, coţ svědčí o tom, ţe skutečně byly v oběhu. Je také prokazatelné, ţe hmotnostní skupiny byly odvozené od byzantské libry. Poměr mezi zlatem a stříbrem byl přibliţně 1:10 a současně poměr mezi stříbrem a ţelezem byl 1:500. Jako další druh platidla slouţily zlaté plíšky a jiné zlaté předměty jako tyčinky, šperky, šátečky a sůl. Významným slovanským moravským písemným pramenem byl ,,Zákon sudnyj ljudem“, kde je důkaz o vlivu byzantského peněţnictví na peněţní

18

systém Velké Moravy. Významný je i raffelstettenský celní řád východofranského krále Ludvíka IV. ze začátku 10. století, kde bylo ujednáno o vybírání poplatků ve východní marce. Řád je odraz měnové situace, kdy se zájmy karolinského denáru a byzantského směnového systému střetávaly. Jsou zde zapsány i názvy početních a peněţních jednotek, které byly pouţívané v obchodních stycích. Přestoţe Velká Morava měla svůj vlastní ekvivalent směny, kterým byly sekerovité hřivny, nechala se ovlivnit i zahraničními měnovými systémy, které ovládaly evropský trh, kde jako ekvivalent slouţilo stříbro a zlato, zejména v podobě mincí. Významným nálezem, dokazujícím vliv Byzance, je solidus Michala III. (842 – 867), který byl v hrobě v Mikulčicích. Dalším nálezem, který se řadí mezi nejstarší, je denár Karla Velikého z doby přibliţně 790, tedy před jeho mincovní reformou. Tento denár, nalezen v Dolních Rakousech, a denár Karla Lysého, který byl objeven u Solnohradu, ukazují směr, odkud se denáry dostaly na Velkou Moravu. Byla to tzv. ,,Podunajská cesta“, která byla spolu se severní také významnou obchodní tepnou. Také se zde objevily mince italské, ale u těch není zcela jasné, jak se sem dostaly. Zřejmě díky Maďarům, kteří je získali při výpravách do Itálie. Třebaţe ekonomický vývoj Velké Moravy byl příznivý, k raţbě vlastních mincí nedošlo. Pravděpodobným důvodem pro to byly nízké zásoby kovu, které byly potřebné k raţbě, nebo nedokončený ekonomický vývoj. Začátkem 10. století však zaniká Velkomoravská říše vpádem Maďarů a s tím i její slibně se vyvíjející ekonomika. Ovšem neupadá v zapomnění, neboť nové země, vzniklé z říše, přebírají její systémy, zdokonalují své ekonomiky a tím vývoj Velkomoravské říše úspěšně pokračuje. „Jak by asi vypadaly skutečné velkomoravské mince, kdyby Velkomoravská říše se mohla ještě alespoň krátký čas rozvíjet, kdyby nebyla rozvrácena nájezdníky z uherské níţiny i dalšími ranami osudu? Na to nám ovšem nemůţe odpovědět historie, ani její pomocná věda – numismatika, ale fantazie.“15 V počátcích vzniku Velké Moravy se jako platebním prostředkem staly sekerovité hřivny. Je tu ale patrný také vliv zahraničních měn, které byly zaloţené na zlatě a stříbře. Ač byl ekonomický vývoj v této oblasti příznivý, nedošlo k raţbě vlastních mincí. Pouze obchodní potřeby byly faktorem, který ovlivňoval druhy a mnoţství mincí, které zde obíhaly.

15

) Hlinka B. ; Radoměrský P. Peníze poklady padělky. Praha : Orbis, 1975. s. 63.

19

4. Počátky mincovnictví v Čechách a na Moravě Pokud jde o Čechy, jdou také ve stopách Velkomoravské říše. Do 1. poloviny 10. století zde vlastní raţba není, aţ v 2. polovině 10. století se náš stát vzmáhá. Poté, co jsou poraţeni Maďaři, upevňují vládu Přemyslovci, kteří se také později zasluhují o rozšíření našeho území aţ na Moravu. Vliv mince a její funkci zvýraznil hlavně dálkový obchod, díky kterému se začalo s masivní raţbou. Na našem území byly také nalezené pozůstatky římských mincí, které jsou tu od dob, kdy tudy obchodníci cestovali na sever. Na území Moravy a Slovenska se zase nacházejí mince byzantského původu. Nejstarším platidlem českých zemí zůstávají keltské duhovky z období 1. století př. n. l. Tyto miskovité penízky se sem dostaly jak obchodem, tak byly na našem území samotnými Kelty raţené. Vlastní česká mince se objevuje aţ po upevnění státu. Je nositelem politické, hospodářské moci a slávy české země. Stejně tak je ukazatelem i kulturního úsilí. Samozřejmě je vývoj české měny spjat nejen s politikou a hospodářstvím, ale také s těţbou stříbra, která měla svá silná i slabá období. Právo razit mince tzv. iura regalia měl jiţ od dávných dob panovník. Stejně tomu bylo i v naší zemi. Měli ho právoplatní panovníci, ale i ti, kteří se na našem území objevili po Přemyslovcích, například polský král Boleslav Chrabrý. S právem razit mince souvisí také tzv. horní regál16, jehoţ dávka nebyla vţdy pevně stanovena. Panovník měl také právo kutání, kdy těţaři museli odvádět zlato a stříbro ke zpracování do mincovny. Velký vzestup mincovnictví je patrný po roce 970, kdy končí vláda Boleslava I. Stát měl dostatečné příjmy v podobě daní, hornických dávek, soudní pokuty atd. Jelikoţ panovník byl ten, kterému patřila většina půdy, lesů, dolů apod., reguloval také mnoţství peněz. Rozhodoval kolik mincí bude dáno do oběhu nebo kolik se uchová do pokladu.

16

) horní regál – spočíval v tom, ţe panovník si osoboval vlastnické právo k rudám v nitru země. Majitel pozemku, na němţ se dolovalo odváděl dávku z dolování panovníkovi – Spáčil B. České měna od dávné minulosti k dnešku. Praha : Orbis, 1974. s. 58.

20

4.1. Denárová měna Denáry jsou nejstaršími mincemi na našem území. Jsou ze stříbra, jejich díl je obol a z výčtu českých mincí se právě denáry povaţují za nejzajímavější skupinu. Jejich éra vyplňuje období od 2. poloviny 10. století do počátku 13. století. Samotné období denárů se dělí podle stříţku a hmotnostního základu na dvě období. Zatímco první etapa je charakterizovaná větším stříţkem a hmotnostním základem librou, pro druhé období je typický menší stříţek a hmotnostní jednotka hřivna. Rozdělení do dvou období je také důsledek toho, ţe zpočátku, zhruba do roku 1050 slouţí denáry k mezinárodnímu obchodu. Poté dochází k jejich teritorializaci na české území, kde slouţí jako platidlo vnitřního trhu. Bylo mnoho badatelů a autorů knih, kteří pouţívali různé typy denárů. Někdo bral kaţdou minci jako jedinečný typ, jiný jako skupinu mincí, která si je podobná hrubým rubem a lící. Vzniklo několik typů, např. typ řezenský (kříţ-lomenice), typ ethelredský (ruka-poprsí – Viz obr. č. 5), typ frízský (ruka-kříţ) atd., podle toho, který cizí vzor je na mincích zobrazen. Největšího rozmachu dosáhla raţba denárů za vlády druhého Přemyslovce Boleslava II. Prosazují se však i jiné mince, například šípové, byzantské, mečové. Raţba probíhala nejen v Praze, ale i v Kouřimi nebo Plzni. Místo raţby je znatelné na mincích spolu se jménem správce, který na raţbu dohlíţel. Další mince vznikaly i za vlády Slavníkovců, z nichţ nejzajímavějšími jsou mince biskupa Vojtěcha. „Jeho společnou raţbou s kníţetem Soběslavem je denár s opisy HIC DENARIVS EST EPISCOPI-ET LIVBICENSIS DVCIS ZAIZLAO, další typ s opisy ZOBEZLAV ET ADALBERT EPISCOPVS nebo samostatný typ denáru ADALBERTVS EPIS, který je spojován s praţskou mincovnou.“17 V polovině 11. století, kdy vládli Oldřich a jeho nástupce Břetislav, je vzhled mincí ovlivněn také zahraničními měnami. Kvůli severským hmotnostním a mincovním jednotkám se zároveň sniţuje hmotnost denáru. Raţba denáru vyţadovala velké mnoţství stříbra. Z počátku byly zásoby velké. Dokonce tolik, ţe se i vyváţelo do zahraničí. Začátkem 11. století uţ se projevuje jeho nedostatek. Celkově raţba denárů byla u nás velmi úspěšná. Svědčí o tom nálezy u nás i v zahraničí. Raţba byla u nás tak masová, ţe se počet mincí blíţil ke statisícům. Například mince kníţete Boleslava II. byly tolik oblíbené, ţe v zahraničí vznikaly jejich

17

) Kolektiv autorů. Peníze v českých zemích do roku 1919. Pacov : Nuga, 1996. s. 32.

21

napodobeniny. Svědčí to o kulturní a společenské situaci země, ale i o rozmachu, kterého dosáhla. Obrázek č. 5. - Ethelredský typ mince Boleslava II. z 10. století

Zdroj : CACH, F. Nejstarší české mince I.: České denáry do mincovní reformy Břetislava I. Praha : Numismatická společnost, 1970. s. 29.

Co se týče Moravy, jako nejstarší moravská raţba se uvádí denár s kotvami kníţete Oldřicha (1012 – 1034) a poté raţba jeho syna Břetislava I. (1018 - 1034). Právě za vlády Břetislava vznikají nové základy správního, společenského a hospodářského ţivota. S tím je spojena i jeho snaha o vlastní mincovní regál, jako výsostné právo náleţící kníţeti. Na raţbu mincí měla vliv mezinárodní obchodní cesta, která vedla přes Moravu a spojovala střediska při Baltickém moři. Další z cest vedla z Prahy aţ do Kyjevské Rusi. Jedno z nejvýznamnějších trţišť se nacházelo v Olomouci, kde byl sídelní hrad kníţete. Proto se počátky moravského mincovnictví vztahují právě tam. Raţba mincí se stala tím důleţitější, kdyţ z výtěţku mincovního regálu byly placené vojenské i politické akce, nehledě na to, ţe mince byly projevem suverenity panovníka. Nejstarší raţbou Břetislava I. je denár s překříţenou kotvou a velkým diadémem a je označován za královskou korunu. Denáry mají větší stříţek a jejich základem je karlovská stříbrná libra o hmotnosti 408 g nebo také byzantská libra. Velkou změnu zaznamenává moravské mincovnictví v 2. polovině 11. století, kdy začíná platit nový metrologický základ. Základem nové mince s lehčím a menším stříţkem jiţ není libra, ale moravská hřivna o hmotnosti 211 g. Opět se projevuje vliv severských zemí, jejichţ hmotnostní jednotka je přibliţně stejná. Přechod k této hmotnosti je zřetelný na mincích menšího 22

stříţku Štěpána I. Byly to uherské mince, které byly ovšem nalezené na Moravě, coţ evidentně způsobilo raţbu těchto mincí i tady. Prvním kníţetem po zavedení nové hmotnostní jednotky byl Spytihněv, syn Břetislava I. Abychom však správně pochopili, co se s měnou dělo, musíme připomenout okolnosti, které vedly k dalšímu vývoji mincí. V polovině 11. století dochází k další změně v politicko-správním ţivotě, coţ se významně odrazilo i v peněţnictví. Břetislav před svou smrtí rozdělil Moravu na tři části a ty věnoval svým synům. Aţ do konce 12. století dochází ke střetům, coţ se odráţí i v mincovnictví. Razily se různé typy mincí se jmény kníţat a světců. Po rozdělení Moravy bylo největší kníţectví Olomoucké, coţ se odráţelo i na velké mincovní činnosti. Další významná raţba byla za vlády Otty I. Sličného (1061 - 1087), ale vrchol dosahuje raţba aţ za vlády Ottova syna Svatopluka (1095 - 1107). Jeho mince měly rozmanitý ikonografický obsah. Objevovaly se na nich motivy poprsí nebo hlavy, stejně jako náboţenské motivy, které souvisely s výstavbou nových chrámů. Samozřejmě s dalšími kníţaty přichází i další typy mincí. Například mince Otty Černého, Václava, Soběslava I., Vladislava, Vladislava II., Otty III. apod. Bylo ještě spousta panovníků v historii denárů jak na území moravského kníţectví, tak později i markrabství. Ještě zmíním, ţe na konci 10. století byl poloţen základ k vytvoření panovnického mincovního regálu, který obsahoval výhradní právo raţby mince panovníkem. Z toho také vyplývá, ţe mnoţství peněz v oběhu řídil opět panovník. Dále je v 11. a 12. století zaznamenán velký hospodářský rozvoj, který vedl k rozšíření peněţní směny. Zároveň ale díky obchodu bylo na území Moravy nalezeno hlavně velké mnoţství rakouských feniků. Na přelomu 12. a 13. století česká mincovní soustava prochází krizí, coţ způsobuje pouţívání nemincovních platidel jako například textilie, sklo, neraţený kov apod. Kníţecí komora raţbou zvyšovala zisk a to způsobilo znehodnocení a nedůvěru k mincím. Tím končí éra jedné z nejdůleţitějších českých měn, která svým vzhledem a ostatními vlastnostmi neměla obdoby v celé Evropě.

23

4.2. Brakteáty Začátkem 13. století se začíná rozvíjet řemeslná a zemědělská výroba, dokonce i obchod je stále intenzivnější. To se samozřejmě odráţelo i v oblasti peněţního hospodářství. S přílivem německých kolonistů přicházely i nové druhy platidel, které se vyvíjely v sousedních zemích. Za Přemysla Otakara I. byla zastavena raţba denárů a zavedena měna podle míšeňského typu, která měla zamezit jejich přílivu do země. Byl to stříbrný brakteát. Jinak se nazýval také jako plecháč. Jeho hmotnost byla kolem 1 g, velikost kolem 40 mm a jeho raţba byla jen jednostranná oproti dvoustranným denárům. Na minci byl obrázek vládce s korunou na hlavě a opis, který se opět měnil s panovníkem. Numismatici dlouho nevěděli, jak odlišovat české a zahraniční brakteáty, aţ přišli na to, ţe mince s nekorunovaným panovníkem jsou právě ty cizí. K výrazné změně dochází aţ

za Přemysla Otakara II. (1253 - 1278).

V šedesátých letech se začaly razit kromě velkých i brakteáty s menším stříţkem a dokonce i jejich poloviny, coţ znamenalo odpoutání od míšeňských brakteátů. Rozšířilo se i mincovní právo, o čemţ svědčí i spousta míst, kde probíhala raţba. Například to byla Praha, Plzeň, Most, Písek, České Budějovice apod. Dochází k rozkvětu i po výtvarné stránce. Projevuje se pestrou mozaikou různých motivů, např. zvířecích, figurálních, rostlinných, architektonických apod. Uţ tyto rozmanité obrazy svědčí o velmi rozsáhlé a bohaté raţbě. Po Přemyslovi II. nastupuje Václav II. (1278 - 1300), který také usiluje o reformy. Během své vlády se opět snaţí sjednotit mincovnictví. Raţené mince se jiţ můţou pyšnit ikonografickou jednotou, jejímţ vrcholem je typ s korunovanou harpyjí. Tyto mince mají vysokou ryzost a nazývají se královské celozemské mince. Je třeba připomenout, ţe například v Chebu se razily feniky a to proto, ţe Cheb bylo celní město, které leţelo na významné obchodní cestě. Tyto mince měly vzor v norimberských raţbách, a proto se od nich mnoho nelišily. Obecně pro raţbu českých brakteátů byla základem hřivna o hmotnosti 253 g, ze které se razilo 240 kusů mincí. Později došlo k poklesu hmotnosti mincí a to svědčí o tom, ţe z hřivny se vyrábělo více mincí. Brakteát však svou křehkostí působil značné potíţe a nedal se uţ dále povaţovat za spolehlivé měřítko cen. Často obíhaly stočené ve svazečcích, tzv. paketkách (Viz obr. č. 6 a,b,c.). Uţ ovšem nebyly brané jako mince, ale jako kov určité váhy.

24

Obrázek č. 6. - Tři svitky do sebe zmáčknutých brakteátů

Zdroj : NOHEJLOVÁ-PRÁTOVÁ, E. Základy numismatiky. Praha : Academia 1986. Tab. 12.

Ve snaze o upevnění své moci, pokusil se Václav II. nepříjemnou situaci řešit. Byl sjednocen obraz na brakteátech (korunovaná harpyje) a zlepšila se také jejich jakost. To předcházelo velké reformě, která byla provedena v roce 1300 a započala éru další měny. Tak jako v Čechách, dochází i na Moravě na konci 12. století k podstatné změně v peněţním systému. „Od roku 1197, kdy je celé území sjednocováno v samostatném markrabství, zanikají přirozeně do té doby obíhající zde denáry bývalých údělných kníţectví, mince, které byly tak jako tak svou nízkou vnitřní hodnotou neschopny soutěţit především s pronikajícím sem hodnotným fenikem rakouským; a ţe příliv těchto mincí byl silný, o tom nás poučují jejich četné a bohaté nálezy z oné doby pocházející. Aby čelil oběhu cizích mincí na svém území, zahajuje moravský markrabě Vladislav I.Jindřich po roce 1197 raţbu vlastní mince domácí. Jsou to úhledné drobné mince dvoustranné raţby s bohatou a pestrou ikonografickou náplní-leč bez opisů (Viz obr. č. 7). Touto formou oběţiva rozchází se tedy výrazně moravské mincovnictví na samém začátku 13. století se systémem, zavedeným v té době v Čechách, kde bylo započato s raţbou velkých brakteátů po vzoru míšeňském.“18

18

) CACH, F. Nejstarší české mince: České a Moravské mince doby brakteátové III. Praha : Numismatická společnost, 1974. s. 13-14.

25

Obrázek č. 7. - Mince Vladislava III. Jindřicha z roku 1197

Zdroj : CACH, F. Nejstarší české mince II: České a moravské denáry od mincovní reformy Břetislava I. do doby brakteátové. Praha : Numismatická společnost, 1972. Vyobrazení č. 652.

V raţbě těchto mincí pokračují ještě další moravská markrabata. Kdyţ vládu na Moravě převezmou Přemyslovci, začínají se razit malé moravské brakteáty. Souvisí to opět s rozvíjejícím se hospodářským ţivotem, který vyţadoval minci jako směnný prostředek. Vedle brakteátu se setkáváme i s polovičními nominály, tzv. půlbrakteáty nebo stále ještě dvoustrannými denáry. Je zajímavé, ţe tím jak docházelo k infiltraci mincí z Čech na Moravu a obráceně, je kolikrát těţké určit, zda se jedná o raţbu českou nebo moravskou. Lze se orientovat podle toho, kolik kusů určitého druhu raţby bylo na daném území nalezeno. Dalším pomocným znamením můţe být i místo výroby mince. Raţby českých i moravských fabrik se liší tvarem profilu stříţku. Stejně jako dříve raţbu mincí podněcovaly materiální důvody panovníka, jelikoţ z raţby mince plynuly komoře velké finanční zisky. Na rozdíl od toho ale raţba jiţ nebyla v reţii panovníka, ale pronajímá ji jedincům z řad patriciátu, od nichţ vybírá předem stanovené nájemné. Stejně tak je to i s těţbou stříbra. Tím, ţe král propůjčoval za úplatu mincovní právo bohatým obchodníkům a městům, docházelo ke zlehčování denárů a brakteátů.

4.3. Grošová měna Jiţ v průběhu 13. století je ukončen přechod od naturálního hospodářství k peněţnímu. Mince se stává neodmyslitelnou součástí hospodářsko - obchodního ţivota stejně jako vyjádřením vztahů mezi poddanými a feudály. Jelikoţ se koncem 13. století začala výrazně rozvíjet řemesla a vzrůstal mezinárodní obchod, brakteáty, i přes svoji pěknou raţbu, nestačily ekonomické potřebě země. Byly potřeba zavést mince o větší kupní síle a obnovit tak současný měnový systém.

26

Okolo roku 1300 byla za vlády Václava II. zavedením grošů provedena měnová reforma. Byla zrušena brakteátová měna, ale i denárový měnový systém. Základem k raţbě grošové měny se stala vydatná naleziště stříbra, která byla objevena v okolí Kutné Hory a na Českomoravské vysočině. Reforma Václava II., s níţ pomáhali i peněţní odborníci z Florencie, byla ohromná, neboť panovník zakázal, aby stříbro volně obíhalo a zavedl jeho povinnou výměnu za raţenou minci. Tím bylo vyloučeno, ţe se bude neraţený kov pouţívat jako platební prostředek. „Zároveň došlo k vydání proslulého českého horního práva – Ius regale montanorum – koncipovaného italským právníkem Gozzou z Orvieta. Horní právo, které bylo úzce spjato s mincovní reformou, bylo vytvořeno pro nově vzniklé báňské středisko Kutnou Horu, jejíţ stříbrné bohatství tvořilo hlavní surovinovou základnu Václavovy mincovní reformy. Obvykle se předpokládá, ţe v době vlády Václava II. činila kutnohorská roční těţba na 10 000 hřiven, coţ je asi 20 000 kg stříbra.“19 Razily se groše celé, tzv. praţské (Viz. obr.č.8.) a malé groše praţské - parvy, jichţ se vešlo 12 do jednoho groše.

Obrázek č. 8. - Praţský groš Václava II.

Zdroj : Smolík, J. Pražské groše a jejich díly. Praha : Česká numismatická společnost, 1971. Tab. č. I., vyobrazení č. 1.

Narozdíl od předešlých denárů a brakteátů, které měly kaţdý různou jakost i stříţek, groše byly jeden jako druhý. Právě stejnost těchto nových unikátních mincí určovala jejich velkou kupní sílu. I kdyţ se groše počítaly na kopy nebo hřivny, důleţitější byl u nás jejich počet, nikoli váha. To je také jedna z podstatných změn. „Touto epochální změnou v mincovnictví českém nebyla však způsobena ţádná „tabula rasa“- jak se dosud za to mělo. neboť celá důmyslná soustava mincovní Václava II. pevnými se zachytila kořeny starobylé jednice mincovního řádu jeho předků. Úplnou kontinuitu grošů praţských (téţ grossi denarii zvaných) s předešlou mincí českou shledávám zejména v původním rozdělení groše na 12 peněz malých (parvi denarii), 19

) Kolektiv autorů. Peníze v českých zemích do roku 1919. Pacov : Nuga, 1996. s. 51.

27

čímţ groš nahrazoval někdejší solidus a 20 grošů po 12 penězích = 240 penězům č. denárům vyrovnalo se talentu. K tomu sluší podotknouti, ţe solidus v minulých stoletích byl pouze peníz početní, nikoli raţený, kdeţto nyní groš stal se skutečným představovatelem solidu, tak ţe obyvatelstvo české, uvyklé počítati na solidy a denáry, touto změnou při koupi a prodeji nikterakţ obtěţováno nebylo. Této těsné souvislosti praţských grošů se starším českým mincovnictvím a jeho řády porozuměno nebylo ani od domácích ani od cizích spisovatelů, pojednávajících o minci české, a přece jest to jediný, nejdůleţitější článek, kterým se právě nová doba českého mincovnictví připíná k minulým čtyřem stoletím.“20 Jak jiţ bylo naznačeno, stala se Kutná Hora střediskem správy raţby, horních důchodů ,,moneta et urbura“ a směny. Aţ v roce 1378 přešla správa mincovny do pravomoci královské komory, v jejímţ čele stál mincmistr. Prvním byl Kostka z Postupic. Jeho nástupci pak byli vybírání zejména z řad kutnohorské městské rady. Jeho hlavním úkolem byl dohled nad mincovnou, ale také nad horním podnikáním a správou horních měst. Jeho pravomoci ale zasahovaly i do řízení finančních záleţitostí, soudních záleţitostí, a dokonce byl králův poradce. Aby se ochránily zájmy pracovníků mincovny, ustavila se obec mincířů a pregéřů, která měla velké výsady od krále. Český groš se stal mezinárodní platební jednotkou. Jeho pozice byla posílena vzrůstající hospodářskou i politickou mocí českých králů. Velmi rychle groše pronikají do Rakous, kde jsou jako jediná stříbrná mince. Poté se rozšiřují přes Slezsko do Malopolska. Postupem času se díky obchodu dostávají do Německa, Francie, Itálie a také dál na východ do Pobaltí aţ na Ukrajinu. Významnost této měny byla daná hlavně ekonomickým vzestupem země, objevem a vyuţitím velkých nalezišť stříbra a politicko - obchodními styky českého království. Právě ve 14. století se stává Praha hlavním městem Římskoněmecké říše. Za vlády Jana Lucemburského (1310 - 1346) dochází k vylepšování měnového sytému. V roce 1311 se zavádí nové půlgroše. Je to snaha panovníka o mincovní různorodost, coţ si vyţadoval obchodní a hospodářský ţivot. Půlgroše se ale neujímají, a proto jejich raţba po smrti Jana Lucemburského končí. Kromě plnohodnotných raţeb vznikaly i tzv. pamětní raţby, jako byly například tlusté groše (Viz obr. č. 9.).

20

) Smolík, J. Pražské groše a jejich díly. Praha : Česká numismatická společnost, 1971. s. 8.

28

Obrázek č. 9. - Pamětní tlustý groš

Zdroj : Nohejlová-Prátová, E. Základy numismatiky. Praha : Academia, 1986. Tab. č. 12., vyobrazení č. 9.

„Nejzávaţnějším počinem za vlády Jana Lucemburského bylo vydání první české zlaté mince – florénu jako nejvyšší mincovní jednotky. Vznik této první zlaté středověké mince v Čechách mohl být snad ovlivněn okolností, ţe český groš si neudrţel předpokládanou stálou hodnotu, takţe bylo zapotřebí ho nahradit takovým nominálem, který by byl zárukou neměnné hodnoty. Ovšem vznik a vývoj zlaté mince podléhal odlišným zákonitostem. Rozhodujícím faktorem pro zavedení zlaté mince byly vnější vlivy. Byla to v prvé řadě okolnost, ţe zlatá mince v tomto období začala být uznávaným mezinárodním platidlem. Na druhé straně ovšem nelze podcenit její vliv na vývoj stříbrné mince, zejména v zemích, kde se nevyvinula velká stříbrná mince grošového období.“21 Kolem roku 1327 se začíná zhoršovat kvalita mincí a to v sobě nese první známky inflace grošové měny. Sniţování hodnoty mince přidáváním mědi do stříbra bylo jedním z výrazných zdrojů příjmů panovníka. Tím, ţe klesala hmotnost i jakost mincí, ustálil se na trzích zvyk počítat tyto mince se ztrátou. Za vlády Karla IV. (1346 – 1378) výrazně klesá hmotnost i ryzost mincí. Stejně tak je znehodnocen i nový peníz zvaný parvus, kterému se začalo říkat haléř. Král si váţnost této situaci uvědomoval a rozhodl se to řešit. Karel IV. spolu s Václavem IV. vydali mincovní řád, který se stal vzorem pro mnoho dalších řádů, a určoval, ţe na 100 hřiven stříbra má připadnout 12 hřiven mědi. Za porušení těchto předpisů byly velmi přísné tresty. Kvůli kaţení a zlehčování mince byla snaha nahrazovat tyto stříbrné peníze spolehlivějšími zlatými. Za vlády Václava IV. opět dochází k vylepšení ryzosti a hmotnosti mince. V druhé polovině 14. století se do Čech dostal z Rakouska a Německa fenik a to způsobilo také velkou reformu drobné domácí mince. Roku 1384 byla zavedena nová mince, velmi podobná feniku - čtyřhranné černé peníze (flútky), jichţ se vešlo 7 do 21

) Sejbal, J. Základy peněžního vývoje. Brno : Masarykova univerzita, 1997. s. 152.

29

groše, a haléře, kterých se vešlo do groše 14. Za Václava IV. také pokračuje raţba zlatých mincí, která uţ je ale pouhým dozvukem dřívější doby. Politická situace způsobila, ţe mince se také začaly razit z konfiskovaných majetků, např. stříbrných kalichů atd. Zajímavým jevem je, ţe na některých místech se peníze odevzdávají do veřejných pokladnic a slouţí ke společné potřebě vznikajících komun. Tento revoluční způsob pojetí peněz způsobil také změny ve výrobě mincí. Mince se někde zbavuje svého obsahu drahého kovu a mění se v minci kreditní, tedy takovou, jakou zná nová moderní doba. Groše se přestaly razit v roce 1423 a znovu se objevily aţ za mincovní reformy Jiřího z Poděbrad v roce 1469. Masově se rozšířily po celé střední Evropě a to poznamenalo i sloţení oběţiva tohoto území. Častý byl i výskyt grošů Václava IV. s kontramarkami německých měst. Značky německých měst – kontramarky jsou vbité na lícní nebo rubní straně českých grošů. Kvůli nedostatku vlastní grošové měny v Německu je snaha o teritorializaci českých grošů v německých zemích. V 50. letech 15. století za vlády Ladislava Pohrobka jsou snahy o obnovení praţského groše, ale bezúspěšně. Významným obdobím, ve snaze stabilizovat peněţní systém, je aţ vláda Jiřího z Poděbrad (1458 – 1471). Za jeho panování došlo k zákazu oběhu nehodnotných rakouských feniků, zákazu vývozu drahého kovu a české mince do ciziny a zejména k zavedení nového mincovního řádu. Za vlády Vladislava II. Jagellonského (1471 – 1516) narůstá intenzita raţby praţského groše i v období po grošové měně. Ovšem byla zde opět snaha razit co nejvíce grošů, a proto znovu docházelo ke sniţování hmotnosti i ryzosti. Rozvíjí se také raţba tlustých praţských grošů. Mimo grošů se razí bílé peníze. Za vlády Ludvíka I. Jagellonského (1516 – 1526) pokračuje mincovnictví ve stejném duchu jako v minulém období. Oslabuje však intenzita výroby českého groše, zatímco raţba drobné mince je stále stabilní. V 90. letech 15. století se opět razí zlaté mince - dukáty, jejichţ raţba je podmíněna zvýšenou produkcí těţby zlata v Čechách. Poté se ujímají vlády hrabata Šlikové, která objevila rozsáhlá loţiska stříbra, tudíţ se domohla mincovního práva a začala razit groše. Poprvé se na minci objevuje letopočet , kterým je rok 1527. Mincovní právo vykonávají do roku 1528.

30

Posledním grošovým obdobím je vláda Ferdinanda I (1526 – 1564), kdy se jiţ v době nástupu tolarové mince ještě razí groše. Od roku 1533 se na groších objevuje letopočet i značka mincmistra. Poslední raţba groše proběhla roku 1547 v Kutné Hoře. Na Moravě byla situace obdobná. Významná loţiska stříbra jsou nalezena u Jihlavy. Ovšem boje mezi moravskými markrabaty, které probíhaly v okolí Jihlavy, byly pohromou pro hornictví. Nedostatek kovu ve 14. století způsobil, ţe intenzita raţby nedosáhla na Moravě takového rozsahu. Později byla ovšem raţba umoţněna díky dovozu stříbra z cizích zemí. Největší osobností byl markrabě Jošt, který se zaslouţil o vybudování markrabské mincovny. Základem mincovních systémů je zde poměr mezi zlatou mincí a menšími stříbrnými nominály. To vychází z nejčastěji uţívané početní jednotky – dlouhého solidu, který má svůj původ v byzantském peněţním systému. V 15. století dochází k růstu významu moravských měst, kterým bylo propůjčeno mincovní oprávnění. V privilegiu císaře Zikmunda z roku 1422 se udílí Olomouci právo razit mince, které jsou hmotností i ryzostí shodné s mincemi raţenými v Brně. Do první poloviny 15. století spadá kontramarkování českých grošů moravskými městy Brnem a Jihlavou. Je to odraz snahy moravských měst uplatnit svoje zájmy v peněţní soustavě. Základem obrazu na moravských mincích je orlice, která je výsostným znakem země. Za vlády Vladislava II. Jagelonského dochází ke sjednocení českých zemí a tím jsou postupně odbourávána i městská privilegia. V tomto období končí i raţba moravské mince a tím i středověké moravské mincovnictví. Je důleţité vědět, ţe skutečně grošová měna byla a vţdy zůstane jednou z nejvýznamnějších a nejpovedenějších v našich zemích. Jak je z mého výkladu zřejmé, na výrobu oběţiva měl vliv panovník právě tím, ţe mu patřila významná naleziště kovu, potřebného v výrobě mincí. Z toho vyplývá, ţe měl právo vydávat mincovní řády a různá jiná nařízení a rozhodovat o tom, kolik se dané měny bude razit. Zejména významná byla v tomto údobí reforma Václava II., která upravovala právní podmínky dolování a zpracování stříbra. Bylo zde výlučné právo panovníka na těţbu stříbra a na řízení oběhu peněz v zemi. Dále je důleţité poznamenat, ţe úmyslné znehodnocování grošů bylo jedním z pohodlných zdrojů panovníkových příjmů.

31

4.4. Tolarová měna a krejcarové období Jak tomu bylo jiţ dříve, objevení nového naleziště kovu vţdy znamenalo začátek nových událostí. Doposud zcela anonymní údolí v Krušných horách na sebe začalo počátkem 16. století upoutávat pozornost. Rychle se rozkřikla novinka o nálezech stříbra a všichni hledači drahých kovů se sem rozjeli v naději, ţe se na ně usměje štěstí a získají trochu pro sebe a svoji rodinu. Skutečně zde bylo objeveno přímo pod povrchem země mohutné stříbrné loţisko. Z doposud neznámého údolí se najednou stává město, pojmenované po sv. Jáchymovi. Přicházejí sem řemeslníci i obchodníci, kteří se zde usazují. Díky příznivým geologickým poměrům a pokročilé mechanizaci byl právě v Jáchymově rychlý rozkvět báňských prací, zejména v počátku, kdy ruda nebyla ve velkých hloubkách. Za vlády hrabat Šliků zde začala v první polovině 16. století rozsáhlá raţba velkých stříbrných hrubých mincí. Zavádění nové měny přispělo k řešení peněţní situace, kterou uţ grošová měna nemohla v plném rozsahu zvládnout. Trh potřeboval peníze vyšší hodnoty, které by plnily úlohu dosud pouţívané zlaté mince. Právě díky bohatým nalezištím stříbra se v roce 1519 mohla začít razit těţká stříbrná mince, náš jáchymovský zlatníkový groš – tolar (Viz obr.č.10). V letech 1520 – 1528 bylo vyraţeno v Jáchymově přes 3 miliony tolarů, které vyváţením na trh vstoupily do mezinárodní směny. Nová měnová soustava, jejímţ vůdčím penízem byl tolar, se uplatňovala po celé Evropě mnoho let. U nás je její první období vymezeno léty 1520 – 1750. Jáchymov se stal tak významným raţebním střediskem, ţe přesáhl i významnost Kutné Hory jako královské mincovny. Zde se nadále razily groše a výroba tolarů sem přišla aţ téměř o čtvrtstoletí déle. Dokonce i v praţské mincovně se začalo s raţbou tolarů dříve neţ v Kutné Hoře, jiţ v roce 1539. Byla i jiná místa, kde se tato nová mince začala razit, ale nejvýznamnější jiţ byla zmíněna. Obrázek č. 10. - Rub a líc tolaru rodu Šliků bez letopočtu

Zdroj : Spáčil, B. Česká měna od dávné minulosti k dnešku. Praha : Orbis, 1974. Vyobrazení č. 7.

32

Po vzniku nového habsburského soustátí Ferdinand I. na sněmech v roce 1537 formuloval své přání, aby se česká mince razila výhradně podle hmotnostního a jakostního základu rakouských zemí. Roku 1547 skončila raţba praţského groše, který znamenal pro české stavy symbol státnosti, avšak dále se pouţíval jako součást oběţiva aţ do 17. století. Měl je nahradit tzv. bílý groš22, avšak jeho raţba skončila brzy, a tak mincovní soustavu poté tvořily uţ jen velké stříbrné mince – tolary, půltolary a čtvrttolary, a drobné mince – bílý a malý peníz. Snahy Ferdinanda skoncovat s grošovou měnou zasáhly i měnu tolarovou, a proto se místo tolaru a jeho dílů začaly razit mince říšské, tzv. zlatníky a mince krejcarové. Zlatník měl 60 krejcarů (Viz obr. č. 11) a byl ekvivalentem rýnského zlatého ve stříbře. Váţil 24,62 g a ryzost činila 0,931. Jeho díly se nazývaly třicetikrejcar, desetikrejcar, dvoukrejcar a krejcar. Obrázek č. 11. - Zlatník Maxmiliána II. z roku 1565

Zdroj : Kolektiv autorů. Dějiny peněz na území ČSSR. Praha : Národní muzeum, 1982. s. 23.

Krejcarová měna však neměla dlouhé trvání. Na nátlak stavů za vlády Maxmiliána II. (1564 – 1576) byla obnovena raţba tolaru jako hlavního stříbrného nominálu o jakosti 0,895, který váţil 28,93 g. Současně byla znovu započata i raţba, která navazovala na groše z roku 1547, a to sice raţba bílých grošů, jejichţ váha i jakost byla stejná, avšak vzhledově se od původních grošů lišily. Tento bílý groš byl časem doplněn polovinou bílého groše – malým grošem. Poměr stříbrných nominálů byl: 1 tolar = 30 bílých grošů = 60 malých grošů = 210 bílých peněz = 420 malých peněz. 22

) bílý groš – představoval významný mincovní nominál v návaznosti na tradiční českou grošovou měnovou soustavu a její napojení na tolarový mincovní systém. Sejbal, J. Základy peněžního vývoje. Brno : Masarykova univerzita, 1997. s. 190.

33

Jáchymovská raţba započala i proces decentralizace mincovnictví. V roce 1569 byla zaloţena další královská mincovna v Českých Budějovicích. Jinak do peněţního oběhu vstupovaly i soukromé raţby předních šlechtických rodů, jako například bílé peníze a haléře Ferdinanda I., tolary a dukáty Viléma a Petra Voka z Roţmberka nebo stříbrné a zlaté mince opavských Liechtensteinů. Co se týče vzhledu z uměleckého hlediska, zaslouţí si pozornost mince Rudolfa II. (1576 – 1611) s tzv. letícím orlem. Z jazykového hlediska je velmi zajímavý malý groš, na jehoţ rubní straně je ojedinělý český nápis MALEY GROSS. Vzhledem k růstu cen, k růstu směny a neustále se zvyšujícím potřebám české mince pro vojenské účely, byly zásoby stříbra brzy nedostačující. Bylo proto nutné najít jiný zdroj surovin pro raţbu mincí. Nakoupilo se proto stříbro získané úpravou rud. Tímto se Čechy připodobnily více celé Evropě, která jiţ tento základ pro mincovní činnost pouţívala. Později se začal dodávat i zlatý pagament a razily se souběţně s tolary i zlaté mince. „Mincovnictví prvních desetiletí 17. století bylo všeobecně poznamenáno hlubokou měnovou a mincovní krizí – velkou inflací tzv. kiprové doby, šířící se ze středního Německa do celé středoevropské oblasti i za její hranice. V Čechách se krize projevila poněkud později (ke sníţení hmotnosti drobných nominálů zde došlo aţ v průběhu 2. pol. druhého desetiletí 17. století a český tolar zůstával díky své vysoké jakosti a téměř neměnné hmotnosti nejkvalitnější středoevropskou tolarovou mincí), její průběh však byl o to rychlejší a ve svých důsledcích zhoubnější. Promítaly se do něho jak dlouhodobě působící faktory, vyplývající z obecně ekonomického vývoje

a

z vývoje domácí mincovní raţby, tak faktory vyvolávané současnou politickou situací, stavovským protihabsburským povstáním, které bylo prvním dějstvím válečného konfliktu, poznávajícího v následujících třech desetiletích ţivotní osudy obyvatel velké části evropského kontinentu.“23 Stavovské povstání dalo podnět ke změně mincovnictví v českých zemích. 28. října 1619 bylo mincovním řádem české mincovnictví opět postaveno na krejcarový základ, přesto byl tolar stále zachován. Poté například během vlády Fridricha Falckého, který panoval mezi léty 1619 a 1620, se mincovní soustava rozrostla o další nominály : osmačtyřicetikrejcar, šedesáti a sedmdesátikrejcary apod., které svým vzhledem měly symbolizovat právní jednotu zemí koruny české více neţ kdy jindy. Následovalo

23

) Kolektiv autorů. Peníze v českých zemích do roku 1919. Pacov : Nuga, 1996. s. 67.

34

bouřlivé období, kdy politická situace po poráţce stavů ovlivňovala i měnový vývoj. Některé raţby se zakázaly, u jiných se změnil poměrový vztah. Dokonce postupem doby klesala i ryzost. „Záhy po bělohorském vítězství byla raţba mince v Čechách, na Moravě i ve Slezsku pronajata panovníkem tzv. de Wittskému konsorciu, skupině nenasytných kořistníků, která vydáváním mnoţství mincí nízké jakosti s vyraţeným vyšším nominálovým číslem za necelého jeden a půl roku oţebračila všechny vrstvy obyvatelstva a poškodila i státní pokladnu.“24 „K vánocům roku 1623 přišel od Jeho Milosti Císařské obzvlášť bohulibý dárek : jmenoval se KALÁDA. Je to slovo, které pochází z italského calata a znamená sestup, klesání, svah, pokles. V našem případě šlo o mincovní kaládu, o níţ bychom jadrnou češtinou řekli,l ţe to byl pořádný sešup. Vţdyť kaláda z roku 1623 představuje největší státní bankrot, k jakému kdy došlo v českých dějinách. Jiţ 7. prosince 1623 byl do Prahy vyslán rada dvorní komory Jan z Webrů, aby české obyvatelstvo morálně připravil na nadcházející události. Císařský patent o mincovní kaládě byl vydán 14. prosince. Na Moravě došlo k vyhlášení 20. prosince, ale v Čechách ţádal pán z Webrů o prodlouţení lhůty, protoţe se obával váţných nepokojů nejen mezi obyvateli, ale i ve vojsku. Konečně 28. prosince byla dána veřejnosti k přečtení zvěst. Byla ohromující.“25 Hodnota mincí byla sníţena o téměř 90 %, kaţdému zbyla jen desetina jeho dosavadní peněţní hotovosti. Muselo se zákonitě něco stát, musela začít nová doba. Byla snaha o znovuobnovení české měny, o další raţby. „Období obnovy stability pokračovalo i za vlády Leopolda I. (1657 – 1705). Měnová reforma z roku 1659 byla sice „technickou drobností“, ale významným mezníkem se stala především kvůli tomu, ţe se v rámci celé monarchie konečně podařilo sjednotit měnový systém.“26 Na konci 17. století však nastává vrchol krize. Státní úpadek v roce 1693 otevírá cestu pro zásadní řešení v mincovní a měnové oblasti. Objevily se zde snahy pouţití mědi, jako základní suroviny pro výrobu mincí. Co je ale důleţité pro celkový měnový vývoj je, ţe v letech 1703 – 1705 byly poprvé vydány papírové poukázky, a to ve vídeňské městské bance.. Ovšem počátkem 40. let 18. století vzplanuly slezské války a Země České koruny se opět proměnily v jedno velké bojiště. Tyto boje vyvolaly období

24

) Kolektiv autorů. Dějiny peněz na území Československa. Praha : Národní muzeum, 1982. s. 26. ) Hlinka, B. ; Radoměrský,P. Peníze, poklady, padělky. Praha : Orbis, 1975. s. 210-211. 26 ) Vencovský F. ; Půlpán K. Dějiny měnových teorií na českém území. Praha : VŠE, 2005. s. 27. 25

35

nových reforem, které vyústily v roce 1750 do zavedení nové dvacetizlatkové měny. I kdyţ tolar stále zůstával v oběhu vedle této měny, vlastní tolarová měna byla na konci své existence. Morava na tom se svým vývojem měny byla obdobně, neboť byla samozřejmě ovlivněna téţ českou situací a co se týče politiky, byla i ona postiţena krizí. Roku 1526 se stala Morava součástí habsburského soustátí. Na sloţení oběţiva mělo vliv Rakousko i Německo. Morava se snaţila vymanit ze závislosti na českém mincovnictví i kdyţ se to dlouho nedařilo. V době stavovského povstání začali mince razit i moravští stavové a tak konečně i Morava měla svojí mincovnu v Brně a v Olomouci. Z moravských mincí se zachoval velmi vzácný tolar a 10dukát. Co se týče jednotek, měna se počítala na moravské zlaté, coţ bylo 30 grošů nebo 70 krejcarů a na vídeňskou kopu, která měla 40 bílých grošů. Nová měnová soustava se na Moravě označovala jako zemská měna. Vlivem zámořských objevů výrazně poklesla cena stříbra na světovém trhu, a proto se sníţila i domácí těţba. Tím došlo k vzestupu cen zboţí jako důsledek sníţení ryzosti stříbrných mincí. Bylo potřeba stanovit kurz, a proto byla tato pravomoc přenesena na nejvyšší úředníky a zemské soudce v roce 1609. Jinak platí u Moravy mnohé, co jiţ bylo řečeno o situaci v Čechách, a proto nepokládám za nutné zabývat se moravským vývojem nějak hlouběji. Různé mincovny byly uzavírány a následně obnovovány stejně jako tomu bylo i v jiných zemích. Na vše měl vliv politicko - hospodářský vývoj. Jak ze psaného textu vyplývá, byl to opět panovník, který uděloval práva a nařizoval jak lidem tak mincovnám, a tím bezpečně řídil mnoţství peněz v oběhu. Pokud na to nestačil, pověřil někoho z bohatších vrstev, aby ho v rozhodování zastoupili. Zejména v dobách války nebo nepokojů bylo zcela nutné, aby o všem nerozhodoval sám, neboť jak jsme se přesvědčili, mohlo by jeho individuální rozhodování mít katastrofické důsledky. Velkým nebezpečím se v této době stalo pouţívání cizích mincí. Jejich hodnota nebyla stejná jako hodnota českých mincí. Většina z nich obsahovala niţší mnoţství kovu. To způsobilo, ţe se k nám dostalo mnoho těchto nehodnotných mincí a místo nich byly vyváţeny hodnotné české mince. Tím pádem se u nás mnoţství kvalitních mincí neustále sniţovalo. Tato situace se dále řešila různými patenty, které například přijímání nehodnotných mincí zakazovaly.

36

4.5. Konvenční měna v Čechách a na Moravě „Počátkem 18. století byla habsburská monarchie nucena řešit potíţe způsobené vlastními rozpory absolutistického pozdně feudálního systému i rozpínavostí sousedního Pruska. Státoprávní změny, charakterizované postupnou centralizací a správními reformami, stejně jako zásahy státu do ekonomické sféry měly bezprostřední odraz v peněţních reformách Marie Terezie (1740 – 1780), které nadlouho ovlivnily měnový vývoj v našich zemích.“27 „Při tereziánských měnových opatřeních byly respektovány světový poměr mezi zlatem a stříbrem (který se ustálil na 1: 14,56) a snahy o sjednocení hodnoty tolarové zlatkové mince. Tereziánská měnová opatření přinesla zánik české mince: v mincovnictví byla opuštěna praţská hřivna o váze cca 253 gramy – vídeňská hřivna byla zavedena i pro země české.“28 Roku byla vydaná první specifikace, coţ byl rozsáhlý kursovní přehled evropských nominálů, se kterými se obyvatel monarchie mohl setkat. Byly to raţby říšské, anglické, benátské, španělské apod. Státní správou bylo zakázáno jakékoliv poškozování a znehodnocování mincí. Byly raţeny nominály: zlatý dukát, stříbrný tolar a jeho díly, dále krejcar a jeho díly, tříkrajcar neboli groš a později tzv. grešle. „Od roku 1750 pak byla zavedena nová dvacetizlatníková měna na váhovém podkladě kolínské hřivny (233,8 g), která o tři roky později dostala podle konvence s Bavorskem název konvenční měna. Vedle tolaru a jeho dílů byly raţeny dva nové stříbrné nominály – 10krejcar a 20krejcar. Jako značka konvenční měny se na všech mincích aţ do roku 1805 objevoval na konci opisu vedle letopočtu malý svatoondřejský kříţek.“29 „Roku 1753 se uskutečnila mincovní dohoda neboli konvence. Konvenční měna zavládla v našich zemích na plné jedno století. V polovině 18. století začala svými vlivy negativně působit tehdejší nadprodukce zlata. V letech 1741 – 1760 bylo vytěţeno v celém světě největší mnoţství zlata podle záznamů za posledních tři sta let. Tato skutečnost měla negativní vliv na cenu zlata, přesněji řečeno, ovlivnila cenový poměr mezi zlatem a stříbrem. Stříbrný kov měl nyní větší hodnotu, neţ uváděla nominální hodnota stříbrných mincí!“30 Základní jednotkou konvenční měny se stal tzv. stříbrný zlatník – zlatý (Gulden). Vyţadovaly se jednotné a shodné parametry peněz. Podle tzv.

27

) Kolektiv autorů. Peníze v českých zemích do roku 1919. Pacov : Nuga, 1996. s. 77. ) Spáčil, B. Česká měna od dávné minulosti k dnešku. Praha : Orbis, 1974. s. 85. 29 ) Kolektiv autorů. Dějiny peněz na území Československa. Praha : Národní muzeum, 1982. s. 29. 30 ) Hlinka, B. ; Radoměrský, P. Peníze, poklady, padělky. Praha : Orbis, 1975. s. 238. 28

37

konvenčního čísla se mělo propočítávat mincování a hodnoty peněz ve zúčastněných zemích. Téměř ve stejné době, kdy byla zavedena konvenční měna, se začaly sjednocovat a zjednodušovat vnější stránky mince, coţ vyvrcholilo v 80. letech 18. století. Polovina mincí byla raţena s obrazem Marie Terezie a druhá polovina s podobiznou jejího manţela Františka Lotrinského (1745 – 1765). Po smrti císaře byla třetina s vyobrazením císařovny, třetina tzv. posmrtných mincí s obrazem zemřelého Františka, a třetina byla označena obrazem syna císařovny, Josefem II. (1765 – 1780). Všechny mince musely být označené jedním písmenem ze jména mincmistra a zkratkou příslušné mincovny. Například Praha měla C a Vídeň A. Poté, co na trůn nastoupil Josef II., bylo toto označení zrušeno. Byly provedeny ještě další změny ve vzhledu mincí, ale mnohem důleţitější bylo zavedení nových peněz. Jelikoţ se finanční situace neustále zhoršovala kvůli nadměrným výdajům za neúspěšných válek, byla potřeba nových peněz. Těmi se staly peníze kreditní. Jejich hodnota neodpovídala ceně kovu, který v nich byl obsaţený, ale byla kryta pouze autoritou státu. Zhruba dva roky po zavedení konvenční měny byla zavedena kreditní platidla dvojího druhu s rozdílnou funkcí. První skupinu tvořily nejniţší nominály, které byly raţené v obecném kovu a druhou skupinu obsahovaly vysoké nominály, které byly představované jen potištěným papírem. Jakýmsi přechodem mezi mincemi a papírovými penězi byla raţba měděné drobné mince zřízena patentem z roku 1760. Českým zemím to přineslo několik nových mincí. Byl to krejcar, půlkrejcar, fenik a jiţ výše jmenovaná grešle (Viz obr. č. 12.). Jako kreditní platidla zůstávala jen jako vnitřní oběţivo monarchie. Jakmile této raţby bylo vyrobeno potřebné mnoţství, začaly se z oběhu stahovat nejniţší stříbrné nominály a od roku 1765 se měděné mince staly výhradním drobným oběţivem v monarchii.

Obrázek č . 12.

- Grešle ( ¾ krejcaru ) Marie Terezie z roku 1760

Zdroj : Vorel, P. Od pražského groše ke koruně české. Praha : Havran, 2004. s. 250.

38

V roce 1797 se zastavila výměna papírové měny za kovové mince a od roku 1799 se začal dokonce rozcházet kurz mezi bankocetlemi a mincemi. Rok potom byl zaveden nucený oběh těchto papírových peněz a tím se přerušila vazba papírových peněz ke konvenční měně. Zatímco v tomto roce se 100 zlatých minci se rovnalo 110 zlatým v bankocetlích, v roce 1810 tento poměr vzrostl aţ na 100:954. Tato krize zasáhla konvenční měnu, jejíţ konec se tím zase o něco přiblíţil. Sníţily se zásoby stříbra a začalo se s tezaurací (hromaděním) a vývozem stříbrných nominálů do ciziny. Kovy na výrobu mincí se začaly zlehčovat, stříbro bylo nahrazeno jiţ zmíněnou mědí a postupně se konvenční měna ztrácela náhradou papírovými penězi, jejichţ význam se zvětšoval. Na Moravě byla situace velmi podobná. I zde se uplatňují centralistické snahy a konvenční měna znamená konec moravské měny. Ještě se tu však chvíli drţí přepočítávání na moravský zlatý nebo na moravskou hřivnu. Postupně se zde likvidují i mincovní privilegia a mění se pouze v osobní právo. Kardinál Ferdinand Julius z Troyeru (1745 – 1758) se snaţí dosáhnout u Marie Terezie potvrzení mincovního práva olomouckých biskupů. Avšak ona toto rozhodnutí dává k projednání k vídeňské dvorské komoře, která poté tento návrh na restituci mincovního práva jednoznačně zamítá. V roce 1756 tedy Marie Terezie ruší právo olomouckých biskupů razit mince v jejich vlastních mincovnách a nechává jim pouze právo raţby výhradně ve vládních mincovnách. Nakonec z toho vyšel kompromis, který biskupům ponechává právo raţby ve vlastních mincovnách, ale jen jako osobní právo. Kvůli válkám a bojům za dob Napoleona dochází k velkému hospodářskému poklesu. Stoupá nedůvěra k objevujícím se papírovým platidlům - bankocetlím a zvyšuje se tezaurace všech kovových platidel. Tím, ţe se začaly vydávat měděné a papírové peníze, se vyřešilo neustálé znehodnocování mincí, coţ přineslo významné zvýšení příjmů pro státní pokladnu.

39

5. Papírové peníze 5.1. Bankocetle Jak bylo jiţ naznačeno, kolem roku 1755 je zřejmé, ţe mince nepostačují výdajům. Je potřeba více papírových peněz, neboť v důsledku politických a vojenských událostí, vyvolaných napoleonskými válkami a francouzskou revolucí, stoupají nároky na peněţní prostředky. „Zatímco u nejdrobnějších nominálů bylo stříbro nehrazeno mědí, na opačném konci peněţního spektra byly vysoké částky nahrazeny papírovými penězi. Systém bezhotovostních plateb (tedy bez transportu velkých hmotnostních objemů mincí z drahých kovů) byl pochopitelně znám a v našich zemích běţně uţíván i v předchozích staletích, ovšem vţdy pouze k individuálním transakcím. Novinkou válečné doby se stalo vydání prvních skutečných papírových peněz. Vydala je Vídeňská městská banka (Wiener Stadt-Banco), peněţní ústav zaloţený jiţ roku 1706, ale roku 1759 přeměněný ve státní instituci. Císařským mandátem z 15. června 1762 byly vydány první papírové peníze v hodnotách 5, 10, 25, 50 a 100 zlatých rýnských, a to jako účelová emise v celkové nominální výši 12 milionů zlatých. Tyto finanční prostředky měly být určeny ke krytí nákladů na válku s Pruskem. Pro nové papírové peníze se v Čechách brzy ujalo pojmenování „ bankocetle“ nebo také „bankocedule“ neboť na sobě nesly nápis „Wiener-Stadt Banco Zettel“.“31 „Existují dvě základní skupiny státních papírových peněz – státovky a bankovky. Státovka je cenný papír, vydaný státem (např.prostřednictvím ministerstva financí), dávaný do oběhu nuceně, tzn., ţe občané jsou povinni ji přijímat. Bankovka je cenný papír, vydaný bankou. Bankocedule je první papírový peníz u nás, který měl v počátečním období (1762 – 1800) charakter bankovky a po roce 1800 (1800 – 1811) charakter státovky. Jeho název pochází z italského výrazu pro banku (banco) a německého označení listu či cedule (Zettel).“32 „Vydání bankocetlí se ukázalo velmi uţitečné a prospěšné. Státu pomohly zvládnout měnové nesnáze. Veřejností byly přijaty kladně. Aby byla posílena důvěra k této měnové novince, zdůrazňoval zvláštní patent, ţe ţádný soukromník nemusí bankocetle přijímat – i kdyţ mají charakter peněz – zato veřejné pokladny je přijímat 31

) Vorel, P. Od pražského groše ke koruně české. Praha : Havran, 2004. s. 250-251. ) Staněk, J. Peníze v českých zemích. Praha : P.A.S., 1995. s. 60.

32

40

musí. Kaţdá z bankocetlí byla vlastnoručně podepsána funkcionářem banky. Na její padělání byl stanoven absolutní trest, trest smrti; zřejmě proto, aby předem byly zaplašeny hříšné myšlenky nekalých ţivlů. Podle dalšího ustanovení náleţela vysoká odměna v částce 10 000 zlatých tomu, kdo by udal padělatele bankocetlí. Papírové peníze získávají v měnových systémech naprostou převahu, zatímco podíl mincí se stále zmenšuje. I to je potvrzením, ţe doba Marie Terezie (a Josefa II.) přinesla celou řadu promyšlených opatření, která poznamenala vývoj i v dalších staletích.“33 Do roku 1806 byly bankocetle jen jednostranné (Viz obr. č. 13.), tištěné na ručním papíře s vodotiskem, a jejich platnost byla omezená jen na interní platební styk. Vzhledem k tomu, ţe dosahovaly vysokých nominálních hodnot, byly pouţívané spíše jako pomocný platební prostředek ve větších obchodních transakcích. Obrázek č. 13. - Bankocedule v hodnotě 5 zlatých z roku 1806

Zdroj : Vorel, P. Od pražského groše ke koruně české. Praha : Havran, 2004. s. 264.

Za zmínku stojí ještě to, ţe v důsledku narůstání papírových platidel se zvyšuje kurz mincí v bankocetlích. S tím souvisí zvyšování cen zboţí a rozmáhající se spekulační činnost. Všechny tyto skutečnosti vedou k vyhlášení státního bankrotu, který zveřejnil František II. (1792 – 1835) 15. března 1811. Bankocetle byly sníţeny na pětinu hodnoty a následně vyměňovány za tzv. šajny - směnné listy. Bylo tak rozhodnuto tzv.

33

) Hlinka, B. ; Radoměrský, P. Peníze, poklady, padělky. Praha : Orbis, 1975. s. 241.

41

Wallisovým patentem podle prezidenta dvorské komory. Předpokládala se parita konvenční měny se šajny, avšak tento pokus zklamal. V šajnech byly také vypláceny úroky z obligací a dluhy uzavřené před rokem 1799 . „Potřeba dalších papírových platidel byla kryta od roku 1813 vydáváním tzv. anticipačních poukázek

(Anticipationsscheine), které měly povahu státovek. Jejich

vydávání mělo být přesně anticipováno podle výše státních příjmů. Anticipační poukázky byly postaveny na roveň šajnů a bylo jich proti původním záměrům však vydáno desetkrát víc, celkem za 470 miliónů zlatých. Spolu se šajny bylo koncem roku 1816 v oběhu za více neţ 638 miliónů zlatých vídeňské měny.“34 V účtech se vedly dvě měny, konvenční – stříbrná i vídeňská – papírová. Poměr mezi nimi se nazýval aţio. Přepočítávalo se tak, ţe 100 zlatých konvenční stříbrné měny se rovnalo 381 zlatým vídeňské měny v šajnech. Stav papírových peněz byl kritický. Rakousko se vyhnulo dalšímu bankrotu a to jen díky tomu, ţe získalo válečné náhrady z napoleonských válek od Francie. Dále také získalo anglický úvěr. Významnou událostí bylo zaloţení Rakouské národní banky. Její činnost byla zahájena císařským patentem z roku 1816 a byla zaloţena jako soukromá akciová společnost. Její hlavní úkol spočíval ve výměně šajnů a anticipačních listů (tj. papírové peníze povahy státovek) za bankovky s pevným úvěrem, který byl opřený o směnitelnost za stříbrné mince. Bankovky jsou papírové peníze, kterými se emitující banka zavazuje k jejich plnému krytí obchodními směnkami nebo kovem. „Výměna papírových peněz, šajnů a anticipačních listů byla pro jejich drţitele velmi výhodná. Ti se houfně obraceli na banku o výměnu. Banka neměla tolik vlastních finančních prostředků a také jich nedostala v takovém mnoţství od státu, kolik by jich bylo zapotřebí k výměně. Proto nejprve omezila výměnu a pak ji úplně zastavila. Banka nadále emitovala bankovky jen na podkladě obchodním (směnky, kov apod.). Po zaloţení Rakouské národní banky se začaly razit opět kovové peníze konvenční měny. V raţbě se pokračovalo aţ do roku 1848. Razily se konvenční tolary, půltolary, dvacetníky a tříkrejcary. Dříve do oběhu dané měděné mince v oběhu zůstaly, ale bylo omezeno jejich přijímání do výše 1 zlatého.“35 „Revoluční události z let 1848 a 1849 podnítily v celé habsburské monarchii strach z nového státního bankrotu. Následovala rychlá, takřka překotná tezaurace stříbrných a později i měděných mincí. Nedostatek drobného oběţiva vyvolával v letech 34

) Sejbal, J. Základy peněžního vývoje. Brno : Masarykova univerzita, 1997. s. 284. ) Spáčil, B. Česká měna od dávné minulosti k dnešku. Praha : Orbis, 1973. s. 91.

35

42

1848 aţ 1849 v našich zemích také vznik tzv. nouzových platidel, vydávaných hlavně obchodníky, řemeslníky a podnikateli z řad nastupující burţoazie, kteří tak chtěli usnadnit pravidelnou směnu. Mnohde se na vydávání nouzovek podílela i města, obce a peněţní úřady. Platidla s označením krejcarové hodnoty v konvenční měně byla většinou tištěna na papíře, případně na plátně, ale známy jsou i poukázky dřevěné, koţené či kovové, tj. raţené nebo lité z olova, cínu, mosazi a někdy i mědi. Občané přijímali nouzovky v okruhu místa vydavatele, kterého znali a kterému důvěřovali.“36 Postupem času se začínají ztrácet mince. Roku 1852 je dokonce zastavena raţba dosavadní drobné měděné mince a zvýšena ryzost stříbrné mince. Ve stejném roce je v Praze jiţ raţen jediný nominál a to stříbrný dvacetikrejcar. Stále častěji se poté mince razí z obecného kovu a stávají se jen drobným oběţivem. Úlohu peněţních nominálů kvůli pokračujícímu rozvoji průmyslu přejímají cenné papíry všeho druhu. Raţbou dvacetikrejcaru císaře Františka Josefa I. (1848 – 1916) končí poslední období bohaté historie českého mincovnictví. O emisi státovek rozhodoval dluţník, tedy ten, kdo zrovna potřeboval peníze. Zde to byl stát, který touto emisí usiloval o sníţení schodku ve státní pokladně. Právě to, ţe stát je v pozici dluţníka a emitenta, nelze zde hovořit o měnové politice. Poprvé byly bankou emitovány obchodní směnky. Dále mohly banky emitovat bankovky odkupem šperků, zlata nebo jiných drahých kovů. Tyto papírové peníze mohly být plně kryté zmíněnými nakoupenými obchodními směnkami (obchodní krytí) nebo zlatem a drahými kovy (kovové, resp. zlaté krytí). Postupem času se omezuje povinnost krytí bankovek a dochází k centralizaci emise bankovek. Tím se stává emise peněz jedním z výhradních práv banky. Postupně zanikají klasické bankovky a vznikají současné hotovostní peníze. Proto právě banka byla tím, kdo začíná udrţovat skutečnou měnovou politiku, i kdyţ ještě ne úplně dokonalou.. Prozatím je zaměřená jen na regulaci hotovostních peněz a její role je omezená. Avšak postupem času se centrální banky stanou jedinou autoritou, která bude rozhodovat o celkové měnové politice, a bude pomocí svých nástrojů usilovat o dosaţení cílů. Je důleţité zmínit, ţe politická situace ve 40. letech 19. století, kdy v docházelo v celé monarchii k prudkým demonstracím, vedla ke státnímu zadluţení a zároveň k vydávání státovek. To byl jeden z důvodů, proč došlo ke znehodnocování měny. Začalo se proto usilovat o to, aby se více vyuţívalo stříbro neţ papírové peníze.

36

) Kolektiv autorů. Peníze v českých zemích do roku 1919. Pacov : Nuga, 1996. s. 86.

43

5.2. Rakouská měna V letech 1854 – 1855 vrcholí snahy, aby byla zavedena tzv. měna zlatého standardu, která bude mít čistou podobu, aniţ by obíhaly stříbrné mince. Rozcházely se také názory na to, jakého charakteru by nová měna měla být. Na počátku roku 1856 se rozhodlo o realizaci společné měny stříbrného standardu na ţádost německých států. Jeho jednotkou se stala celní libra o hmotnosti 500 gramů. Za společnou minci byl ustanoven stříbrný tolar a obchodní mincí se stala zlatá koruna, která nebyla v pevném poměru ke stříbru. Roku 1857 byla podepsána měnová smlouva mezi Rakouskem, Německem a Lichtenštejnskem o zavedení jednotné stříbrné měny. Avšak rakouská vláda trvala na zlatkové soustavě, a proto se začaly razit zlaté a jejich díly zvané stáky nebo stotiny. Stále se hledal nový název aţ se roku 1858 usadil název pro dílčí jednotky jako nový krejcar. Po zrušení konvenční měny se jiţ mluvilo o těchto dílech jen jako o krejcarech. „Nová měnová soustava byla nazvána měnou rakouskou. Zlatý představoval 100 krejcarů, spolkový tolar 1 zlatý a 50 krejcarů. Mince rakouské měny vyráběly mincovny ve čtyřech raţbách. Rakouská raţba byla určena pro celou říši a po dualisaci v roce 1867 pro Předlitavsko, uherská pro Zalitavsko, italská (téţ vlašská) pro LombardskoBenátsko a spolková raţba pro celou říši a státy zúčastněné na měnovém sjednocení. Rakouská, uherská a italská raţba nesly společný název tuzemské mince. Od 1. listopadu 1858 byla rakouská měna jedinou zákonnou měnou v Rakousku, platnost některých platidel konvenční měny však přetrvala aţ do 31. prosince 1892. De iure byla měnou stříbrného standardu, de facto jí však byla jen sedm měsíců. Rakouská národní banka totiţ konvertovala bankovky ve stříbro jen od 6. září 1858 do 11. dubna 1859. Cedulová banka zastavila konversi, aby uchránila svůj stříbrný poklad, neboť úplné vyčerpání stříbrných zásob by znamenalo zhroucení reformních kroků.“37 „Vedle mincí rakouské měny a bankovek směnitelných za kov, které vydávala Rakouská národní banka se v oběhu nacházelo ještě mnoho šajnů, měděných mincí starších a cizích drobných peněz. Přechod na novou kovovou měnu nebyl jednoduchý, v oběhu se navíc objevilo značné mnoţství různých drobných mincí, dříve tezaurovaných – odloţených, uschovaných.“38 Na obrázku č. 14. můţeme vidět spolkový tolar Františka Josefa I.

37

) Kolektiv autorů. Měnové systémy na území českých zemí 1892 – 1993. Praha : ČNB, 1995. s. 7-8. ) Nolč, J. Numismatika peníze v českých zemích. Brno : Computer Press, 2009. s. 22.

38

44

Obrázek č. 14. - Tolar spolkový z roku 1858

Zdroj : Vencovský, F. ; Kopecký L. a kol. Lidé a peníze. Praha : Createam, 2000. s. 9.

„V 50. letech 19.století stačila jiţ produktivita razicích strojů krýt potřebu kovového oběţiva a stát přistoupil k dalšímu omezování počtu mincoven. Zároveň se zavedením tzv. rakouské měny byla uzavřena poslední mincovna v českých zemích – mincovna praţská. Dvacetikrejcarem s charakteristickým písmenem C pod poprsím panovníka na líci a letopočtem 1856 na rubní straně skončilo závěrečné období českého mincovnictví.“39 V roce 1866, kdy se schylovalo k prusko – rakouské válce, byly vydány státovky (Viz obr. č. 15.), které sobě a svým následovnicím předurčovaly, ţe jejich oběh bude nucený, ale ţe nebudou kryté drahým kovem. Jejich emise byla dána potřebou státu a byly jakousi bezúročnou půjčkou občanům. Obrázek č. 15. - Lícní strana státovky 50 zlatých z roku 1866

Zdroj : Vorel, P. Od pražského groše ke koruně české. Praha : Havran, 2004. s. 307.

Po roce 1870 se jiţ razilo jen ve dvou mincovnách, a to v kremnické a vídeňské, coţ také odpovídalo novému dualistickému pojetí státu, který vznikl po rakouskopruské válce v roce 1867. Vzhled mincí z obou mincoven byl proto také rozdílný. U

39

) Kolektiv autorů. Dějiny peněz na území Československa. Praha : Národní muzeum, 1982. s. 32.

45

papírových platidel se to také projevilo, ale aţ později po zaloţení Rakousko – uherské banky v roce 1878. „V březnu 1879 stát volnou raţbu stříbra zastavil a zrušil povinnost banky stříbro nakupovat za nominální hodnotu. Tím byla rakouská měna odtrţena od svého kovového základu a cena stříbra jiţ neměla vliv na její kurs.“40 Bankovky měly německý text na jedné straně a maďarský text na straně druhé. Jejich velikost se jiţ však podobala těm, které známe my. Nejen, ţe byly jiţ oboustranné, ale začíná u nich navíc převaţovat šířkový rozměr nad výškovým. „Po výtvarné a technické stránce dosahují mincovní a papírová platidla rakouské měny značné dokonalosti. Zejména vyniká rytecká technika u mincovních raţeb, které spolu s výtvarným provedením vytvořily jedno z klasických období evropské mincovní raţby. Hospodářská prosperita státu i vzestup měnové stability vytvářely potřebné předpoklady pro zavedení pevnější měny na zlatém základě.“41 Ve druhé polovině 19. století byly poloţeny základy moderního emisního bankovnictví a peněţnictví i v českých zemích. V Praze a Brně vznikly první eskontní banky, jejichţ úkolem bylo zaopatřovat obchodnímu a ţivnostenskému podnikání finanční prostředky. Pro rozšíření úvěrových moţností vznikaly banky hypoteční. Došlo k výraznému nárůstu spořitelen, záloţen a rozvoji pojišťovnictví. Na našem území vyvíjela eskontní činnost Rakouská národní banka aţ do roku 1919, ale zakládaly se zde i jiné banky, například Ţivnostenská banka, která zahájila svoji činnost 1. 3. 1867.

5.3. Korunová měna „Rakouský zákon o nové mincovní soustavě byl uveden v ţivot dnem 11. července roku 1892. Stejný zákon uherský byl vydán v Uhrách jako zákonný článek VII z roku 1892. Podle těchto zákonů se zavedla místo rakouské měny (z r. 1857) zlatá měna s mincovní jednotkou korunovou.“42 Na základě ankety, které se zúčastnilo 35 lidí, se s počtem 32 hlasů zavedla jako nová měna právě měna zlatá, jejíţ jednotkou je koruna, která se dělí na 100 haléřů a na jeden zlatý se počítají 2 koruny. Nešlo o úplně čistou zlatou měnu, neboť nebyla povinnost směňovat koruny za zlato. Pouze se směňovaly bankovky za zlaté devizy zemí, kde směnitelnost za zlato byla zavedena. 40

) Kolektiv autorů. Peníze v českých zemích do roku 1919. Pacov : Nuga, 1996. s. 97. ) Sejbal, J. Základy peněžního vývoje. Brno : Masarykova univerzita, 1997. s. 319. 42 ) Spáčil, B. Česká měna od dávné minulosti k dnešku. Praha : Orbis, 1973. s. 96-97. 41

46

„Razily se sice zlaté desetikoruny na účet státní, dvacetikoruny na účet státní a soukromý a později stokoruny na účet soukromý, ale uváděly se do oběhu – často jako platy vyšších státních zaměstnanců – spíše z důvodů politických, aby se veřejnost jaksi utvrzovala v přesvědčení, ţe rakouská měna je skutečně měnou zlatou. Tyto zlaté mince se však často vracely do pokladen banky. Tezaurační motiv byl tehdy okrajový. Na přelomu století převaţovala důvěra ve spolehlivé fungování rakousko – uherské měny, i kdyţ otevření nových zlatých dolů v jiţní Africe v roce 1889 a objevení zlatých nalezišť v Klondike v roce 1897 výrazně zvýšilo nabídku zlata, avšak při trvalém růstu poptávky bez měnových dopadů. Teprve od roku 1912 začalo docházet k tezauraci zlatých mincí.“43 V roce 1903 byl zrušený nucený oběh a do roku 1904 byly státovky staţeny. Zajímavostí je pětizlatková státovka, která do tohoto roku platila. Jelikoţ jeden zlatý jsou 2 koruny, měla tedy hodnotu 10 korun, a proto se dnešní desetikoruně říká pětka. „V důsledku zrušení rakouské měny k 1. lednu 1900 a naplnění oběhu zlatými mincemi byl vytvořen předpoklad pro zavedení směnitelnosti bankovek za zlato (standardu zlaté mince). To se stalo císařským nařízením z 21. září 1899 s platností od 1. ledna 1900. Oběh byl naplněn hodnotnými mincemi a nápisy na bankovkách uváděly jejich směnitelnost v hlavních ústavech ve Vídni a v Budapešti. Do roku 1912 bylo vyraţeno přibliţně za 1230 mil K zlatých mincí. Zlaté a stříbrné mince korunové měny vynikaly technickou dokonalostí a na jejich výtvarných návrzích se podíleli přední umělci.“44 (Viz obr. č. 16.)

Obrázek č. 16. - Rakouská koruna z roku 1913

Zdroj : Spáčil, B. Česká měna od dávné minulosti k dnešku. Praha : Orbis, 1973. Vyobrazení č. 13.

43

) Vencovský, F. Měnová politika v české historii. Praha : ČNB, 2001. s. 24. ) Staněk, J. Peníze v českých zemích. Praha : P. A. S., 1995. s. 144.

44

47

„Příznivý hospodářsko – obchodní a peněţní vývoj podlomila 1. světová válka. Stále nové emise bankovek na krytí výdajů spojených s vedením války přivodily rozsáhlou inflaci.“45 Začátkem války byl konec měnové pohody. K řízení měnové politiky byla císařem zmocněna vláda. Ta zrušila povinné zlaté krytí i předpisy, které zakazují poskytovat státu úvěry, aby tím zajistila financování války státovkami. Jak se vývoj rapidně za války změnil popisuje tabulka (Viz obr. č. 17.).

Obrázek č. 17. - Předválečné a poválečné údaje banky

Zdroj . Vencovský, F. Měnová politika v české historii. Praha : ČNB, 2001. s. 27.

Postupem času se prudce zvyšoval nárůst oběţiva mezi lety 1916 a 1917. V roce 1913 byl poklad v Rakousko – Uherské bance po Francii a Rusku třetí největší, ale v roce 1917 klesl téměř na pětinu. Současně ale stoupla emise bankovek o přibliţně 16 miliard a stát se tím tak celkově na válečných půjčkách zadluţil 50 miliardami. Ještě je třeba doplnit, ţe hlavními nástroji měnové politiky byla zde pravidla, která upravovala výši kovového krytí bankovek, kurzové intervence na devizovém trhu a eskont směnek.

45

) Sejbal, J. Základy peněžního vývoje. Brno : Masarykova univerzita, 1997. s. 324.

48

6. Československá korunová měna Kdyţ byl 28. října 1918 zřízen Československý stát, byla zároveň uzákoněna tzv. kontinuita právního pořádku. To znamenalo, ţe zůstala dále v oběhu dosavadní rakousko – uherská platidla. „Vzhledem k tomu, ţe se československý stát rozešel s měnovým ústředím ve Vídni, bylo nutno zajistit zásobu platidel. Proto byl 19. listopadu 1918 na návrh JUDr. Engliše přijat zákon o náhradních obchodních platidlech, která měla vydávat Zemská banka Království českého v Praze. Návrhy na poukázky rychle vytvořil Alfons Mucha. Nakonec k jejich vydání nedošlo z obavy, ţe by neměly obchodní krytí a posílily by inflační tendence.“46 „Bylo nezbytné distancovat po měnové stránce vývoj československého národního hospodářství od ekonomiky Rakouska a Maďarska. 25. února 1919 se konalo zasedání Národního shromáţdění, na němţ ministr financí Rašín přednesl návrh zákona, na jehoţ základě byla provedena měnová reforma.“47 Aby se oddělilo staré oběţivo pro potřeby nového státu, začala se papírová platidla kolkovat a razítkovat. „Zákonem č. 119 / 1919 Sb. ze dne 6. března 1919 byl zřízen Bankovní úřad ministerstva financí (BÚMF), který byl pověřen funkcí emisního ústavu. Předsedal mu ministr financí nebo jeho zástupce a deset členů bankovního výboru; jeho prvním ředitelem se stal Augustin Novák. V té době jiţ probíhaly diskuse o názvu měnové jednotky nového státu. Nakonec se ustálil názor na názvu koruna (dělící se na sto haléřů), i kdyţ ministr financí uvaţoval o dvojí měně - obchodní, znějící na franky, a státovkové, znějící na koruny. Zákon č. 187 / 1919 Sb. ze dne 10. dubna 1919 pak ve svém § 5 určil, ţe měnovou jednotkou ČSR je koruna československá ( Kč ).“48 „Všechny nesly datum 15. dubna 1919, ale do oběhu byly postupně uváděny od 7. července 1919 (stokoruna) do 26. února 1920 (desetikoruna). Nejvyšší nominály se tiskly v zahraničí: pětitisícovky ve Vídni, tisícikoruny v New Yorku. Výrobu většiny ostatních bankovek zajistily tři tiskárny praţské.“49 „Na podzim roku 1919 byly dány do oběhu první československé státovky, vydané Bankovním úřadem ministerstva financí, který v letech 1919 -1926 vytiskl 46

) Nolč, J. Numismatika peníze v českých zemích. Brno : Computer Press, 2009. s. 28. ) Hlinka, B. ; Radoměrský, P. Peníze, poklady, padělky. Praha : Orbis, 1975. s. 259. 48 ) Kolektiv autorů. Měnové systémy na území českých zemí 1892 – 1993. Praha : ČNB, 1995. s. 16. 49 ) Vorel, P. Od pražského groše ke koruně české. Praha : Havran, 2004. s. 343. 47

49

celkem 14 nominálů. Naše tiskárny neměly tehdy ještě dostatek zkušeností s tiskem bankovek a hlavně nebyly náleţitě technicky vybavené, proto byly některé vyšší nominály vytištěny v cizině.“50 Po zaloţení nového státu, kdy se prezidentem stal T.G. Masaryk a ministrem financí Alois Rašín, bylo prioritou napravit válkou rozvrácené peněţní poměry a řídit novou státní měnu. Izolace peněţního oběhu na území Československa od okolních států bylo velmi komplikované. Na jakých měnový principech utvořit vlastní měnovou politiku ? Rašín tedy chtěl propagovat několik cílů. Chtěl odluku peněţního oběhu na území Československa, vytvoření vlastní peněţní jednotky a zvýšení kupní síly koruny a paralyzovat inflační znehodnocení peněz způsobené válkou. Cílem bylo zlaté krytí české měny. K tomu směřovala měnová politika ministra A. Rašína. Tato deflační politika však vyvinula velký tlak na ceny i na mzdy, proto byla také kritizována. Jelikoţ se v polovině 20. let stala koruna česká skutečností, bylo moţno přistoupit k zaloţení československé cedulové banky. Tím končí tato dlouhá éra peněţního vývoje v českých zemích do roku 1919.

50

) Kolektiv autorů. Dějiny peněz na území Československa. Praha : Národní muzeum, 1982. s. 33.

50

Závěr Jiţ od počátků lidské existence potřebovali lidé věci, které neměli a přitom je ke svému ţivotu potřebovali. Zpočátku si je obstarávali prostřednictvím směny, kdy se vyměňovaly různé předměty. Tím, ţe nějaký člověk měl něčeho přebytek, vyměňoval toto zboţí za něco, čeho měl nedostatek. Tím vznikl barterový obchod. Poté v případě komoditní směny slouţily jako prostředky této směny různé potraviny, zvířata, mušle, kávové boby apod. Mělo to zpočátku výhodu, ţe kaţdý mohl něco vyměnit za něco potřebnějšího, avšak časem začalo lidem docházet, ţe tyto prostředky směny jsou těţce skladovatelné, často špatně přemístitelné a nedělitelné. Proto se poté začaly pouţívat kovy, které mají své skvělé charakteristické vlastnosti, a pouze se upravovaly. Nejprve se obchodovalo s jejich kusy, jejichţ hodnotu vyjadřovala váha a jakost, tedy obsah čistého kovu ve slitku. Postupem času se z nich však začaly razit mince a tím dostal peněţní vývoj velký spád. Původně byly mince raţené jako plnohodnotné, stříbrné a zlaté. Díky své čistotě byly nazývané jako valutární, coţ znamená, ţe měly stejnou nominální i vnitřní hodnotu. Od té doby, kdy se začaly objevovat mince, se naskýtá otázka, kdo a jak bude rozhodovat o mnoţství peněz v oběhu. Jelikoţ byly dříve peníze plnohodnotné, náleţela jim funkce uchovatele stříbrného a zlatého pokladu. Pokud byla potřeba zvýšit mnoţství oběţiva, byl poklad přeměněn na raţené mince. Naopak při sníţení objemu peněz byly mince opět přeměněny na poklad. Tím byla obnovována trţní rovnováha. Nejprve mohl mince razit kdokoliv. Později se však právo na raţbu mincí stalo monopolem panovníka. Kaţdý vládce si dělal nároky nejen na suroviny, ze kterých byly mince zhotovené, ale i na mince samotné, jejichţ vlastnictví si nechával potvrdit například vyobrazením své podobizny na minci. Byl to důkaz nadřazenosti a povrchnosti. Bylo tomu tak aţ do doby, kdy se objevily první banky, které na sebe tuto funkci regulátora peněz převzaly, a měly to dokonce uzákoněno ve svých stanovách. Pokud stříbrný i zlatý kov plnily funkci uchovatele hodnot, mluví se o tzv. bimetalismu. V případě, ţe tuto funkci přebral jen jeden kov, byl to monometalismus. V průběhu 19. století se k němu začalo přecházet a vznikl tzv. čistý zlatý standard. Nedostatek drahých kovů byl v historii několikrát příčinou toho, ţe se mince ztenčovaly nebo se do nich přidávaly různé příměsi, aby se na drahém kovu ušetřilo. V době, kdy jiţ drahé kovy nestačily k výrobě mincí, začaly se plnohodnotné peníze nahrazovat

51

neplnohodnotnými papírovými. Vznikly tzv. bankocetle, rozdělené na dvě skupiny. Nejprve se objevovaly státovky, které vydával stát ke krytí svých dluhů. Poté vznikaly tradiční bankovky, kterými se bankéř zavazoval, ţe je kdykoliv promění majiteli do měnového kovu. Tím vznikalo kovovém krytí bankovek. Bylo však nepohodlné a náročné pro bankéře schovávat mnoţství vzácného kovu, odpovídající nominální hodnotě vydaných bankovek, a proto se zavedlo nové krytí obchodní směnkou. Postupem času také dochází k tzv. demonetizaci zlata, coţ znamená, ţe se přestávají bankovky směňovat za kov. Tento proces stále pokračoval, aţ byla směnitelnost zrušená úplně. Nyní uţ nemá mnoţství kovu ţádný vliv na emisi peněz, a proto banky získávají skutečně výsadní právo na rozhodování o měnové situaci. I kdyţ v době zaloţení Československa ještě zdaleka bankovky nebyly dokonalé, byl to velký pokrok v peněţním vývoji.

52

Seznam pouţité literatury 1. BURIAN, Jan. Řím : světla

a stíny antického velkoměsta. 1.vyd. Praha :

Svoboda, 1970. 285 s. 2. CACH, František. Nejstarší české mince I. : české denáry do mincovní reformy Břetislava I. Praha : Numismatická společnost, 1970. 95 s. 3. CACH, František. Nejstarší české mince II. : české a moravské denáry od mincovní reformy Břetislava I. do doby brakteátové. Praha : Numismatická společnost, 1972. 111 s. 4. CACH, František. Nejstarší české mince III. : české a moravské mince doby brakteátové. Praha : Numismatická společnost, 1974. 110 s. 5. FILIP, Jan. Keltská civilizace a její dědictví. 3. dopl. vyd. Praha : Čs. akad. věd, 1963. 188 s. 6. HAVEL, Jan ; ODEHNAL Antonín. Peníze do kapsy. 1. vyd. Praha : Albatros, 2004. 455 s. ISBN 80-00-01408-4. 7. HLINKA, Bohuslav ; RADOMĚRSKÝ, Pavel. Peníze celého světa. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 1981. 247 s. 8. HLINKA, Bohuslav ; RADOMĚRSKÝ Pavel. Peníze, poklady, padělky. 1. vyd. Praha : Orbis, 1975. 321 s. 9. Kolektiv autorů. Bankovnictví. 6. vyd. Praha : Bankovní institut a.s., 2006. 280 s. ISBN 978-80-7265-099-6. 10. Kolektiv autorů. Dějiny peněz na území Československa. Praha : Národní muzeum, Historické muzeum, 1982. 86 s. 11. Kolektiv autorů. Měnové systémy na území českých zemí 1892 – 1993 : sborník z konference v Opavě 22. a 23. března 1994. 1. vyd. Opava : Ústav historie a muzeologie FPF Slezské univerzity Opava ; Praha : Česká národní banka 1995. 182 s. ISBN 80-85879-23-9. 12. Kolektiv autorů. Peníze v českých zemích do roku 1919. 1. vyd. Pacov : Nuga : Česká národní banka, 1996. 158 s. ISBN 80-85903-04-0. 13. KURZ, Karel. Mince starověkého Řecka a Říma: Antická numismatika. 1. vyd. Praha : Libri : Česká numismatická společnost, 2006. 264 s. ISBN 80-7277-2325.

53

14. NOHEJLOVÁ-PRÁTOVÁ, Emanuela. Základy numismatiky. 2. vyd. Praha : Academia, 1986. 336 s. 15. NOLČ, Jiří. Numismatika : peníze v českých zemích. 1. vyd. Brno : Computer Press, 2009. 64 s. ISBN 978-80-251-2105-4. 16. REVENDA, Zbyněk a kol. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 2. vyd. Praha : Management Press, 1998. 620 s. ISBN 80-85943-49-2. 17. SEJBAL, Jiří. Základy peněžního vývoje. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1997. 420 s. ISBN 80-210-1734-1. 18. SMOLÍK, Josef. Pražské groše a jejich díly (1300-1547). Praha : Česká numismatická společnost, 1971. 133 s. 19. SOJKA, Milan ; KONEČNÝ, Bronislav. Malá encyklopedie moderní ekonomie. 1. vyd. Praha : Libri, 1996. 270 s. ISBN 80-85983-05-2. 20. SPÁČIL, Bedřich. Česká měna od dávné minulosti k dnešku. 1. vyd. Praha : Orbis, 1974. 177 s. 21. STANĚK, Jaroslav. Peníze v českých zemích : přehled mincí a papírových peněz v dějinných a hospodářských souvislostech od 10. století dodnes. Praha : P. A. S., 1995. 238 s. ISBN 80-901893-1-8. 22. VENCOVSKÝ, František ; KOPECKÝ, Ladislav a kol. Lidé a peníze. 1. vyd. Praha : Createam, 2002. 65 s. ISBN 80-903191-1-4. 23. VENCOVSKÝ, František. Měnová politika v české historii. Praha : Česká národní banka, 2001. 95 s. ISBN 80-238-7796-8. 24. VENCOVSKÝ, František ; PŮLPÁN, Karel. Dějiny měnových teorií na českém území. Praha : VŠE, 2005, 485. s. ISBN 80-245-0992-X. 25. VOREL, Petr. Od českého tolaru ke světovému dolaru : zrození tolaru a jeho cesta v evropském a světovém peněžním oběhu 16.-20. století. 1. vyd. Praha : Rybka Publishers, 2003. 302 s. ISBN 80-86182-71-1. 26. VOREL, Petr. Od pražského groše ke koruně české : průvodce dějinami peněz v českých zemích. 2. vyd. Praha : Havran, 2004. 577 s. ISBN 80-86515-40-0.

54

Seznam pouţitých obrázků 1. Čínská mince s kruhovým otvorem 2. Řecká tetradrachma 3. Keltská biateková mince z nálezu v Bratislavě kolem roku 50 př .n. l. 4. Velkomoravské ţelezné sekerovité hřivny 5. Ethelredský typ mince Boleslava II. z 10. století 6. Tři svitky do sebe zmáčknutých brakteátů 7. Mince Vladislava III. Jindřicha z roku 1197 8. Praţský groš Václava II. 9. Pamětní tlustý groš 10. Rub a líc tolaru rodu Šliků bez letopočtu 11. Zlatník Maxmiliána II. z roku 1565 12. Grešle ( ¾ krejcaru ) Marie Terezie z roku 1760 13. Bankocedule v hodnotě 5 zlatých z roku 1806 14. Tolar spolkový z roku 1858 15. Lícní strana státovky 50 zlatých z roku 1866 16. Rakouská koruna z roku 1913 17. Předválečné a poválečné údaje banky

Seznam příloh 1. Šňůra kauri na lýkovém provázku 2. Morava, pozdní doba bronzová, cca 1000 př. n. l. bronzová sekyrka 3. Zlatý statér mušlového typu ( rub a líc ) z nálezu u Podmokel 4. Popis athénské tetradrachmy 5. Napodobenina zlatého solidu byzantského císaře Heraklia ( 610-641 ) 6. Denár biskupa Vojtěcha ( svatý ), 992-94 7. Brakteáty Přemysla I. a Václavem I. 8. Praţský groš Jana Lucemburského 9. Tolar 1529, Ferdinand I. ( 1526 – 1564 ), Jáchymov 10. Dvaceti čtyř krejcar českých stavů 1620 11. Tolar 1757, Marie Terezie ( 1740-1780 ) 55

12. 1000 zlatých z roku 1784, 152 x 138 mm 13. Dvouzlatník z roku 1888 14. Koruna, František Josef I., 1914 15. První československá státovka – 100 Kč, v oběhu od července 1919, autor Alfons Mucha

56

Příloha č. 1. Šňůra kauri na lýkovém provázku

Zdroj : Nohejlová –Prátová. Základy numismatiky. Praha : Academia, 1986. Vyobrazení č. 2.

Příloha č. 2. Morava, pozdní doba bronzová, cca 1000 př. n. l., bronzová sekyrka

Zdroj : Sejbal, Jiří. Základy peněžního vývoje. Brno : Masarykova univerzita, 1997. Vyobrazení č. 4.

Příloha č. 3. Zlatý statér mušlového typu ( rub a líc ) z nálezu u Podmokel

Zdroj : Hlinka, Bohuslav ; Radoměrský, Pavel. Peníze, poklady, padělky. Praha : Mladá fronta, 1975. Viz přílohy.

57

Příloha č. 4. Popis athénské tetradrachmy

Zdroj : Kurz, Karel. Mince starověkého Řecka a Říma. Praha : Libri : Česká numismatická společnost, 2006. s. 48.

Příloha č. 5. Napodobenina zlatého solidu byzantského císaře Heraklia ( 610-641 )

Zdroj : Kolektiv autorů. Peníze v českých zemích do roku 1919. Pacov : Nuga, 1996. s. 26.

Příloha č. 6. Denár biskupa Vojtěcha ( svatý ), 992-94

Zdroj : Staněk, Jaroslav. Peníze v českých zemích. Praha : P. A. S., 1995. s. 7.

58

Příloha č. 7. Brakteáty Přemysla I. s Václavem I.

Zdroj : Cach, František. Nejstarší české mince III. : České a moravské mince doby brakteátové. Praha : Numismatická společnost, 1974. Vyobrazení č. 704 – 708.

Příloha č. 8. Praţský groš Jana Lucemburského

Zdroj : Vorel, Petr. Od pražského groše ke koruně české. Praha : Havran, 2004. s. 44.

59

Příloha č. 9. Tolar 1529, Ferdinand I. ( 1526-1564 ), Jáchymov

Zdroj : Kolektiv autorů. Dějiny peněz na území Československa. Praha : Národní muzeum, Historické muzeum, 1982. s. 22.

Příloha č. 10. Dvaceti čtyř krejcar českých stavů 1620

Zdroj : Nolč, Jiří. Numismatika : peníze v českých zemích. Brno : Computer Press, 2009. s. 19.

Příloha č. 11. Tolar 1757, Marie Terezie ( 1740-1780 )

Zdroj : Sejbal, Jiří. Základy peněžního vývoje. Brno : Masarykova univerzita, 1997. Vyobrazení č. 434.

60

Příloha č. 12. 1000 zlatých z roku 1784, 152 x 138 mm

Zdroj : Kolektiv autorů. Peníze v českých zemích do roku 1919. Pacov : 1996. s. 123.

Příloha č. 13. Dvouzlatník z roku 1888

Zdroj : Vorel, Petr. Od pražského groše ke koruně české. Praha : Havran, 2004. s. 300.

61

Příloha č. 14. Koruna, František Josef I., 1914

Zdroj : Vencovský, František ; Kopecký, Ladislav. Lidé a peníze. Praha : Createam, 2002. s. 9.

Příloha č. 15. První československá státovka -100 Kč, v oběhu od července 1919, autor Alfons Mucha

Zdroj : Vencovský, František. Měnová politika v české historii. Praha : Česká národní banka, 2001. s. 32.

62