Tálibán v Afghánistánu do roku 2001

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra politologie

Tálibán v Afghánistánu do roku 2001 Diplomová práce

Lenka Peterková

Vedoucí práce: PhDr. Stanislav Balík, Ph.D. UČO: 78917 Obor: PL Imatrikulační ročník: 2005

Brno, 2007

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci s názvem „Tálibán v Afghánistánu do roku 2001“ vypracovala samostatně a s použitím pouze uvedených zdrojů.

V Brně, dne 21. května 2007

………………………… Lenka Peterková

2

Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Stanislavu Balíkovi, Ph.D. za vedení své diplomové práce a cenné konzultace, připomínky a trpělivost.

3

Obsah:

1. Úvod........................................................................................................ ........... 6 2. Problematická státnost nebo moderní stát? ....................................... ........... 9 3. Z madras na bojiště, z chaosu do zpátečnického režimu................... ......... 14 4. Mozaiková společnost v občanské válce.............................................. ......... 17 5. Charakter režimu jako omezení výzkumu? ....................................... ......... 22 6. Islámský emirát Afghánistán – vláda jen na papíře? ........................ ......... 25 7. Tálibánská víra – čistá teokracie, totalitní teokracie nebo bezprávné zneužití islámu? ..................................................................................... ......... 32 8. „Bazarová ekonomika“................................................................................... 37 8. 1 Placené bezpečí ....................................................................................... 41 8. 2 Nemocnice za výcvik teroristů .............................................................. 42 8. 3 Dřevo, diamanty, železný odpad a starožitnosti zárukou samostatnosti ................................................................................. 43 8. 4 Obchodní křižovatka ............................................................................ 44 8. 5 Opium ..................................................................................................... 44 9. Tálibán afghánským spasitelem? Analýza důvodů zahraniční podpory ....................................................................................... 46 9. 1 Spojenec nebo velitel? Pákistánská podpora a její motivy ................. 47 9. 2 Spojené státy – přivřené oči kvůli geopolitické důležitosti?............... 52 9. 3 Saudská Arábie – ze země bin Ládina ................................................. 55 9. 4 Dvě islámské země? Írán a jeho vztah k Tálibánu a Severní alianci ...................................................................................................... 59 9. 5 Na hedvábné stezce. Rusko, nové středoasijské republiky a jejich obchodní zájmy .................................................................................. 62

4

10. Kultura vedoucí k hříchu a genderová politika ........................................ 65 11. Dvě odlišné islámské koalice – Tálibán a Al-Káida. Jiný začátek, společný konec. ........................................................................................... 70 12. Teokracie nebo chaokracie? ........................................................................ 77 13. Závěr ............................................................................................................. 82 14. Bibliografie .................................................................................................... 85

Počet znaků základního textu práce: 144183

5

1. Úvod

Afghánistán zažil v průběhu 20. století bouřlivý historický vývoj, který kulminoval s příchodem ortodoxního fundamentalistického hnutí Tálibán v 90. letech. Práce je případovou studií, která si klade za cíl analyzovat základní aspekty fungování tálibánského režimu v Afghánistánu do roku 2001 a na základě představených údajů doložit hypotézu, že Tálibán nelze jednoznačně zahrnout mezi totalitní teokratické režimy a že jeho vláda přinesla natolik specifickou formu vládnutí bez existence oficiálních a pro moderní státní zřízení akceptovatelných státních struktur, že vytvořila dosud neanalyzovaný druh nedemokratického režimu. Druhá kapitola se věnuje budování státní identity, která v případě afghánské složité etnické i náboženské struktury, významným způsobem ovlivnila další historický vývoj a otázce, zda lze vládu, která nevyužívá tradiční státní strukturu, analyzovat jako mezinárodním společenstvím uznatelnou státní jednotku. Následující dvě kapitoly náleží popisu vzestupu hnutí Tálibán a jeho působení v rámci sovětské okupace i občanské války. Kapitoly přibližují nejednotné prostředí afghánské politiky, které přímo navazuje na neúspěch několikrát přerušeného procesu vytváření jednotné národní identity Afghánistánu, analyzované v rámci předchozí kapitoly. Pokusí se rovněž zodpovědět otázku, na kterou v době 90. let hledalo odpověď celé mezinárodní společenství. Kdo je Tálibán, co je jeho cílem a jaké jsou důvody jeho úspěchu. Pátá kapitola přiblíží metodologický problém spojený s výzkumem tálibánského režimu. Neexistence fungujících státních struktur, klasických

6

forem vládních nařízení či oficiálních politických deklarací a ideologií znemožňuje využívání primárních zdrojů. Samotnou analýzu politického života a pro islámské země charakteristické propojenosti náboženství s politikou přináší další dvě kapitoly, které popíšou specifický politický vládní styl představitelů Tálibánu, principy, kterými se Tálibán oficiálně řídil, krátký úvod do kulturní a genderové politiky, tálibánskou interpretaci islámu a způsob, kterým její aplikace změnila životy všech Tálibánem ovládaných obyvatel. Kapitola analyzující tálibánské vnímání islámu představí i v závěrečné kapitole blíže popsanou navrhovanou klasifikaci teokratických režimů a nastíní

problematiku

zařazení

Tálibánu

mezi

soudobé

kategorie

nedemokratických režimů. S politikou úzce související ekonomickou oblast řeší osmá kapitola. Věnuje se připomenutí tradice afghánského rurálního a kočovného zázemí, dopadům občanské války a v době vlády Tálibánu převládajícím pěti zdrojům finančních příjmů. Další kapitola, která je rozčleněna do dalších menších částí, je pokusem o souhrn z mnoha důvodu klíčových zahraničních vztahů Afghánistánu s okolními zeměmi i světovými mocnostmi. Nevěnuje se pouze zahraniční podpoře Tálibánu, především pak ze strany Pákistánu, nýbrž přiblíží i zahraničněpolitické strategie zemí, které se přiklonily na stranu největšího opozičního hnutí Tálibánu – pozdější Severní alianci ovládající jedinou Tálibánem nedotčenou severní část země. Návrat k podrobnějšímu popisu kulturní a genderové politiky představí desátá kapitola. Je tak věnována jednomu z nespecifičtějších a nejzmapovanějších projevů praktické tálibánské politiky, který měl na celou společnost významný, ne-li zásadní dopad.

7

Spojitost Tálibánu s mezinárodním fundamentalistickým islámským terorismem je náplní jedenácté – předposlední – kapitoly, která se pokusí zodpovědět otázky, zda Tálibán již od svého počátku inklinoval k rozšiřování koncepce islámského státu a svého výkladu islámu a jaké byly důvody jeho spojení s fundamentalistickými mezinárodně působícími militantními islámskými jednotkami. Poslední kapitola je věnována případnému teoretickému zařazení režimu hnutí Tálibán do soudobých klasifikací nedemokratických státních zřízení. Je na začátku práce předložená hypotéza pravdivá, či je Tálibán klasickým totalitním teokratickým režimem? Odpověď bude doplněním základní představy o jedné etapě fungování afghánského státu, která významným způsobem ovlivnila další vývoj země.

Jak jsem již naznačila výše, studium afghánské politiky je ztíženo zejména nedostatkem relevantních primárních zdrojů. Při zkoumání povahy režimu nemůžeme vycházet z politických krátkodobých či dlouhodobých plánů. Nemůžeme se řídit zákony, psanou ústavou ani činností politických zástupců. Jediné primární zdroje, které nám doba druhé poloviny 90. let až počátku nového tisíciletí dává k posouzení, jsou rozhovory s různou mírou oficiality a adekvátnosti, které se velmi vzácně objevovaly především v místních médiích. V drtivé míře využité sekundární zdroje jsou převážně ze specializované knihovny School of Oriental and African Studies v Londýně a z internetové knihovny Questia. Užitečnými byly i nepočetné, leč velmi kvalitní publikace českých orientalistů.

8

2. Problematická státnost nebo moderní stát?

Afghánistán je zemí několika paradoxů. Na rozdíl od většiny svých sousedů nikdy nebyl kolonizován, ale opakovaně trpěl v rukou mocností. Jeho vláda byla a stále je slabá a náchylná k zahraničnímu tlaku. Ačkoliv je vláda závislá na zahraniční podpoře, afghánská společnost byla soběstačná a velmi přizpůsobivá. Populace byla i přes svoji různorodost schopna čelit vnitřním i externím hrozbám. „Tragédií Afghánistánu je, že jeho geografické umístění mu dalo geopolitickou důležitost“ (Ewans 2005: 171). Ač Afghánistán nemá pro své okolí důležité přírodní zdroje, stal se v dějinách epicentrem soutěžících velmocenských zájmů. V 19. století byl celý středoasijský region svědkem střetu zájmů Velké Británie a Ruska. Ve druhé polovině 20. století Afghánistán ovlivnila studená válka s rozdílnými ideologickými koncepcemi Sovětského svazu a Spojených států. Poté přišly pakistánské strategické plány vedoucí k pokusům o ustavení islámského nebo fundamentalistického režimu. Nakonec 21. století je svědkem infiltrace teroristické sítě, která je v současnosti jedním z hlavních ohrožení mezinárodního řádu. Afghánská historie i současnost ukazuje, že udržet v této zemi dlouhodobou invazi či samotnou okupaci je příliš nákladné a komplikované. Afghánistán neměl centrální vládu, která by byla vždy všemi akceptována. „Historii moderního Afghánistánu můžeme charakterizovat jako mocenský boj mezi decentralizovanými kmeny a centrálním státem1“ (Schetter 2002: 111).

1

V 70. letech měl Afghánistán více či méně funkční vládu. I když samotná přítomnost státních úředníků v odlehlých částech země byla vzácná, centrální vláda si udržela nadvládu nad celým teritoriem. V této době státnímu vlivu odporovaly pouze paštunské kmeny sídlící na hranicích s Pákistánem a tento region se tak stal rovněž oblastí s největším zastoupením ilegálních ekonomických aktivit. Státní

9

Všechny konflikty a veškeré dění zanechaly výraznou stopu zejména na utváření konceptu afghánského státu a afghánské identity. Je to z velké části i historický vývoj poznamenaný zasahováním okolních států i velmocí, který je často přikládán jako důvod k tvrzení mnohých autorů, že Afghánistán není možné považovat za moderní stát (Parvanta 2002; Karimi, Schetter, Schlagintweit 2002; Maass 2002). Pokud bychom předložené zpochybnění státnosti uznaly za adekvátní k dalšímu zkoumání, nemohli bychom se věnovat zařazení specifického a ojedinělého nedemokratického režimu pod vládou hnutí Tálibán2 do soudobých klasifikací. Přesto pro uvedení do problematiky je důležité vrátit se k postupnému utváření společné identity, která nejen v Afghánistánu, ale v každém státě ovlivňuje charakter státnosti.

V dnešní době je Afghánistán nepopiratelným územím Afghánců. Vzhledem k složité kmenové struktuře společnosti však současné afghánské území nemá jednoduchou a přímou historii. První zmínka o samotných Afgháncích se objevuje už v roce 982 v jedné z islámských prací. Slovo Afghánec zde bylo použito pro pojmenování paštunských kmenů. Za datum zrození afghánského státu je považován rok 1747, kdy mladý velitel zavražděného perského krále Nádira Šáha – Ahman Chán Andalí – využil nastoleného bezvládí a stál se ve svých necelých pětadvaceti letech králem všech Afghánců. Vzniká nezávislý afghánský stát, který však ve skutečnosti byl spíše vojenskou a kmenovou konfederací. Afghánistán jako stát byl správa, která byla do tohoto období obtížně budována a udržována, erodovala s propuknutím afghánské války proti sovětské okupaci. 2 Protože byli členové Tálibánu původně „studenti, v afghánské perštině „hledači vědění“ (tálibáne ilm), začali si říkat tálibán (perské množné číslo od slova tálib). Usilovali o nastolení „pravého božího řádu na zemi“, a proto se vydávali za hledače Pravdy, tj. Boha“ (Marek 2006: 285).

10

poprvé zmíněn anglo-íránskou dohodou z roku 1801 a o osm let později byla uzavřena první bilaterální dohoda mezi Afghánistánem a jinou mocností – britsko-afghánská smlouva. I v tomto aktu Afghánistán představoval pouze vzdálenou oblast obydlenou etnicky definovanými Afghánci a nebyla jím myšlena státní entita. V rámci i vně země byl Afghánistán poprvé akceptován jako národní stát na konci 19. století. Tato skutečnost však neznamenala všemi segmenty společnosti obecně přijímanou identitu. Základem pro mezilidské vztahy, kolektivní identitu a rozdíly mezi Afghánci byly rodinné vazby a z nich se tvořící klany, kmeny, rody, jazykové skupiny, nábožensko-sektářské skupiny a národnosti3. O skutečné snaze vytvořit jednotnou státní identitu a souhrn hodnot, se kterými by se mohla rozrůzněná afghánská společnost ztotožnit, můžeme mluvit až od počátku 20. století, kdy se státotvorné iniciativy, tak jako v mnoha jiných státních dějinách, chopila malá skupina intelektuálů z hlavního města. Ta učinila první pokusy pojmout obyvatele a představit Afghánistán jako zemi občanů se společným konceptem Afghánců a Afghánistánu jako nadřazeného prvku identity. Jako základ pro tuto identitu byl vzat islám. Problematické se zdá být i použití samotného názvu Afghánistán, který byl, jak jsem již nastínila výše, jménem pro paštunské kmeny a původně tedy označoval etnickou příslušnost. „I dnes můžeme pouze dedukovat, kdo je pravým Afgháncem: ne každý Afghánec je Afgháncem ve smyslu Paštunce a ne každý Paštunec je Afghánec ve smyslu afghánského 3

Národnostní složení Afghánistánu: Paštuni (42%), Tádžici (27%), Hazárové (9%), Uzbeci (9%), Ajmaci (4%), Turkmeni (3%), Balúčové (2%), dále Kyrgyzové, Núristánci, Brahujové, Arabové, Indové. Náboženství: muslimové (99%), z toho sunnité (80%), šíité (19%), křesťané, budhisté, hinduisté, sikhové a zoroastrovci (Marek 2006: 345). Přehledné a podrobné informace o etnických skupinách viz např. (Schetter 2003).

11

občanství (Paštuni žijí na obou stranách hranic a tudíž i v pákistánské severozápadní provincii)“ (Parvanta 2002: 20). Základy afghánského nacionalismu byly poprvé formulovány v letech 1911 – 1918 v místním časopise. Jeho editor Mahmud Tarzi společně se svými spolupracovníky připravil teoretický rámec pro jednotu afghánského národa, který se během následujících dekád rozvinul a částečně i aplikoval v praktickém životě. Modernímu pojetí národa zde položil základy islám, dějiny Afghánistánu a afghánský jazyk paštština - paštu. Ovšem pro velkou skupinu obyvatel nepaštunského původu tato koncepce zůstala i nadále vzdálená. Jazyk paštu byl úředně vyhlášen v rámci ústavy státním jazykem v roce 1937, kdy nahradil do té doby rozšířenou perštinu. Tento model vytěsnění původního oficiálně používaného jazyka však neměl dlouhého trvání a perština se vedle paštštiny vrátila v roce 1964, kdy byla přijata jako druhý oficiální úřední jazyk. V tomto kontextu dodejme, že perština se v Afghánistánu vyvinula do specifické podoby a v dnešní době je lokální verze perského jazyka pojmenována darí. Stejně jako tomu bývá v případech okupace v

jakýchkoliv

historických a geografických podmínkách, i sovětská okupace se vytvářenou afghánské státní identitu snažila pozměnit tak, aby sloužila sovětským mocenským zájmům a aby tak byla založena na modelu sovětského nacionalismu. Skupina dvou úředních jazyků byla rozšířena o uzbečtinu, turkmenštinu a další tři lokální jazyky. Cílem nové komunistické vlády bylo svázání národnostních menšin s centrální afghánskou vládou, ovšem

tlak

na

lingvisticko-kulturní

partikulaci

se

ukázal

jako

kontraproduktivní a především paštunské skupiny obyvatel podobné počiny vnímaly jako snahu o posílení dezintegrace a fragmentace složitě

12

vytvářeného státu. Další sovětské snahy o změnu celého názvu Afghánistán zůstaly nenaplněny. Byl to právě odpor vůči Sovětskému svazu, který společně se zkušenostmi s válkou, útěkem, vypuzením a emigrací způsobil, že loajalita a společná identita obyvatel byla poprvé v afghánské historii úspěšně redefinována a zároveň přijata napříč různými kmenovými strukturami. Válka posílila pojem „Afghánec“ a celkový proces etnické a politické emancipace uvnitř i vně země. Nová afghánská identita byla založena spíše na společných hodnotách obyvatel než na zdůraznění paštunské nadvlády. Ohnisko leželo v islámském hnutí a jeho protagonistech. I tento koncept však nebyl dlouho ponechán bez diskusí, které v průběhu své vlády vyvolalo hnutí Tálibán. „Džihád namířený proti Sovětskému svazu vyburcoval minoritní etnické skupiny způsobem, který předtím nebyl v Afghánistánu známý. Skupiny bojující proti sovětským silám se organizovaly a přijímaly významnou zahraniční pomoc, která v roce 1992, kdy Kábul padl do rukou mudžáhidů4, vedla k opětovnému uznání jejich práv a požadavků. Nová realita ovšem nebyla akceptována Tálibánem, který se spoléhal na paštunskou podporu. Paštuni tvořili největší afghánskou etnickou skupinu, ale stále zahrnovali pouze 40 procent z odhadované dvacetimiliónové populace“ (Rashid 2002: 175). Tálibán si neuvědomoval afghánskou nebo islámskou historii a byl orientován především na Paštunce. Úředníci se rekrutovali z loajálních následovníků Kandaháru a jazyk paštu se stal jediným úředním jazykem. Základem společnosti se stal jazyk paštu a islamizace a ostatní etnické skupiny zůstaly otevřeně diskriminovány. Tálibán tak zjevně započal nový

4

Význam slova mudžáhid je muž provádějící džihád, tedy muslimský bojovník za víru.

13

historický obrat, který stejně jako v předchozím období v případě sovětských okupantů, již podruhé zpochybnil afghánskou identitu, se kterou bylo schopno se ztotožnit více rozdílných společenství. Ze strategických důvodů však Tálibán nikdy nezpochybnil jednotu území.

3. Z madras na bojiště, z chaosu do zpátečnického režimu

Náhlost, se kterou se Tálibán objevil na scéně afghánské občanské války v roce 1994, překvapila většinu tehdejších pozorovatelů. Fenomén Tálibán vytvořil novou pochybnou realitu. Využil momentu a vyrostl v sílu, která s nebývalou rychlostí dokázala ovládnout široké pásy území, dokázala ukončit zločinnost a zmatek a získat pozornost vně Afghánistánu. Místní američtí diplomaté ve svých tajných informačních zprávách ještě roce 1994 upozorňovali na tálibánský nejistý původ i neznámé cíle. Až do přijetí opatření ovlivněných zpátečnickou falešnou religiozitou, které alarmovaly znepokojení v regionu i na celém světě, Tálibán v některých oblastech získal i morální podporu (Matinuddin 1999). „Tálibán bylo vojensky organizované islámské fundamentalistické hnutí, do něhož dobrovolně vstupovali mladí mužové jak z Afghánistánu, tak z Pákistánu. Se svými padesáti tisíci po zuby ozbrojených bojovníků, s těžkým dělostřelectvem, tanky, vrtulníky a raketami představovalo značnou údernou sílu. Jeho členové chtěli původně dosáhnout jen toho, aby všechny znepřátelené frakce v Afghánistánu složily zbraně, a sami se chystali v zemi zavést klid a pořádek. Věřili, že se jim to může podařit jedině tehdy, když budou postupovat podle nejpřísnějších zásad ortodoxního islámu“ (Marek 2006: 285).

14

Ačkoliv je fenomén hnutí Tálibán nedávného původu, jeho kořeny můžeme najít už ve vzestupu ortodoxních islámských náboženských škol v celém regionu střední Asie. Tzv. madrasy – muslimské náboženské školy při mešitě - hrály významnou roli ve vzestupu muslimů po celá staletí. Z některých náboženských muslimských škol se formovaly religiózní skupiny, které implementovaly dogmatické, netolerantní a fanatické postoje, které ovšem prosazovaly jako kdyby byly pravými islámskými hodnotami. Jejich učení se přenášelo do dalších světových částí a celý systém tak produkoval zástupy mladých fanatiků, kteří byli rekrutováni pro transteritoriální mise. Nastíněný kritický pohled by však nebyl celistvý s ohledem na skupiny, které byly v rámci afghánského folklóru známy kmenovými tanci a barevným oblečením a nebyl by celistvý ani s ohledem na jejich nezastupitelnou roli v porážce sovětské okupace. Úspěch těchto bojovníků hledejme už v době před příchodem sovětských vojsk, který z Afghánistánu chtěl udělat svůj další sovětský komunistický satelit. V této době v regionu působilo na 2500 duchovních učitelů a velitelů, kteří ve vesnicích a celé afghánské specifické kmenové společnosti získali hlavní vedoucí role. Brzy poté, co Sověti do Afghánistánu poslali svá vojska, aby podpořili komunistický režim nastolený v Kábulu, byl podél afghánskopakistánských hranic založen řetěz religiózních škol5, které měly za cíl vytvořit silnou skupinu religiózně orientovaných studentů, kteří měli asistovat afghánským mudžáhidům ve vyhnání sovětských armádních sil. 5

Madrasy se postupně rozšířily po celém Afghánistánu a výuku v nich zajišťovali učitelé afghánského i pakistánského původu. Každá z těchto škol měla 12 tříd a studenti zde mohli studovat v každém svém věku. Do výuky patřilo doslovné učení Koránu, správná výslovnost veršů, interpretace Koránu, život a činy Proroka, filozofie, matematika, astronomie, rozšiřování víry a nakonec povrchní znalost moderních předmětů. Počet studentů v rámci jednotlivých škol se lišil v řádech stovek. Některé školy tak měly pouhých 15 studentů, zatímco ty největší rekrutovali až na 2000 studentů.

15

Madrasy pro tento účel získaly dary ze Saudské Arábie, Kuvajtu a některých dalších spřátelených konzervativních muslimských zemí. Tak se rekrutovalo na 30 000 studentů z různých madras, kteří se v konečném důsledku připojili k hnutí Tálibán. Samotný Tálibán byl rozdělen do dvou kategorií. Jedna skupina byla připravována a organizována ke svému začlenění do bojů, druhá skupina se věnovala pouze studiu. Během tří měsíců prázdnin byli ti, kteří už přesáhli 18 let, vysláni do bojů proti Sovětům a poté se vraceli často těžce zraněni zpět na náboženské semináře. S počátkem sovětské okupace se madrasy přestěhovaly do Pákistánu6, kde se usadily ve všech částech země. Problematickým se stalo ukončení studia často s bezejmenným certifikátem, který nebyl uznáván jinými institucemi ani vládními úřady a to ani v Pákistánu, ani v jiných oblastech. Účel madras hledejme v jiném okruhu činnosti. Madrasy organizovaly studenty do militantních skupin, které je připravovaly na použití sily k potlačení rivalů – tedy sovětských okupantských vojsk. „Boj proti cizí vojenské okupaci se v očích afghánského odboje i zahraničních muslimů stal v plném smyslu džihádem proti neznabožskému dosazenému režimu, jeho ochráncům a jeho cizácké ideologii“ (Kropáček 1996: 192). Úspěch této snahy můžeme vidět nejen v ukončení na první pohled zdánlivě lehce proveditelné sovětské okupace, ale i v soudobém neúspěchu efektivně centralizovat všechny oblasti rozsáhlého a nedostupného afghánského území a to i přes participaci mnoha koaličních sil.

6

„Během své jedenáctileté vlády se tamní diktátor generál Muhammad Zijául Hak v osmdesátých letech 20. století rozhodl, že potřebuje spojence, aby potlačil politický disent a opoziční strany. Nalezl je v místních fundamentalistech a spojil se s nimi. S pomocí saúdských finančníků a hodnostářů založil po celé zemi řadu madras. Afghánská válka přitahovala náboženské fanatiky, ochotné bojovat s bezbožným komunismem“ (Zakaria 2005: 181).

16

Válka, která trvala více než dvacet let, společnost komplexně změnila. Měla za následek více než 2 miliony mrtvých a exodus přes 6 miliónů Afghánců do sousedního Pákistánu a Íránu – způsobila tak největší násilnou migraci v globálním měřítku v posledních 50 letech.

4. Mozaiková společnost v občanské válce

Sovětská vláda v době konce své afghánské okupace prohlásila, že polovinu svých vojsk stáhne z afghánského území do poloviny srpna 1988 a že odsun vojenských jednotek definitivně dokončí do poloviny února 19897. Tyto termíny také zhruba dodržela. V rozporu s jednou z dohod, ve které se Pákistán zavázal, že nebude zasahovat do afghánských záležitostí, pákistánská vojenská vláda podporovala činnost ozbrojených skupin mudžáhidů a umožnila v lednu 1989 zasedání 420ti členného Poradního shromáždění – prozatímního parlamentu afghánských opozičních stran a náboženských činitelů. Jejím předsedou se stal představitel tzv. Islámské jednoty za svobodu A. Sajjáf a prezidentem byl zvolen předseda Fronty národního osvobození Mudžaddadí. Afghánistán začal období paralelní existence dvou vlád a období další občanské války. Na jedné straně stála vláda vzešlá z voleb roku 1988,

7

Jednání o urovnání afghánského konfliktu probíhala pod tlakem světové veřejnosti i Organizace spojených národů v Ženevě. Rozhovorů se účastnil Sovětský svaz, Spojené státy, Pákistán a Afghánistán. Po dlouhých debatách byly v dubnu 1989 podepsány čtyři dohody o politickém urovnání situace kolem Afghánistánu. Jednalo se o dvoustrannou dohodu mezi afghánskou a pákistánskou vládou o zásadách vzájemných vztahů, zejména o nevměšování a zřeknutí se intervence, deklarace o mezinárodních zárukách Sovětského svazu a Spojených států, další dvoustranná dohoda mezi Afghánistánem a Pákistánem o návratu uprchlíků a dohoda o vzájemných spojitostech urovnání situace kolem Afghánistánu (Marek 2006: 278).

17

na druhé straně mudžáhidové, kteří byli nejprve vojensky i finančně podporováni Spojenými státy. Oddíly exilové vlády operující na afghánském území s americkou a pákistánskou podporou čítaly několik desítek tisíc mužů. Na prozatímní vládě se ovšem nijak nepodílela šíitská část afghánské opozice, která útočila z území Íránu. V Afghánistánu tak proti sobě stojí Pákistánem a USA financovaná Islámská jednota mudžáhidů, šíitské Sjednocené společenství islámské revoluce podporované íránským šíitským duchovenstvem a původní afghánská komunistická vláda, která ovšem neovládá celé území a stále významnějšími soupeři se jí stávají

náčelníci

ozbrojených

osvobozeneckých

oddílů.

Regionální

separatismus, který měl v Afghánistánu hluboké kořeny, se po odchodu sovětských vojsk projevil v plné síle. Objevily se požadavky na odtržení určitých oblastí i na regionální autonomii i návrhy na vytvoření afghánskopákistánské

konfederace.

Komunistická

vláda

v čele

s prezidentem

Nadžíbulláhem zavedla v zemi výjimečný stav a s pomocí Sovětského svazu svoji vládu udržela další tři roky. Ani ona však nezachovala svoji jednotnost a

díky

snaze

části

vládnoucí

třídy

dohodnout

se

s opozicí

se

konzervativnější část stranických představitelů pokusila o vojenský převrat. Po ukončení sovětské materiální a finanční pomoci se již Nadžíbulláhova vláda nemohla udržet. Na straně opozice naopak zesílila podpora ve formě moderních zbraní. Občanská válka se rozhořela naplno. Co se týče tábora mudžáhidů jejich skupina byla roztříštěná a měla natolik protichůdné zájmy, že se nemohla dohodnout ani na formě budoucí vlády. Diskutována tak byla republika, království, ale i později naplněná muslimská teokracie. Setrvalá americká podpora nakonec i přes tuto skutečnost umožnila jejich vítězství. Mudžáhidové bez soudu popravili Nádžibulláha i jeho bratra a prosovětskou vládu vystřídala prozatímní vláda

18

mudžáhidů. V dubnu 1992 mudžáhidové vstoupili do Kábulu a vyhlásili islámskou republiku8. Zemi prostoupila naděje, že nová islámská vláda mudžáhidů dokáže po 14 letech přinést mír. Ovšem mudžáhidové se nedokázali dohodnout na rozdělení moci9. Místo míru především hlavní město Kábul zažívalo další čtyři roky raketové útoky, obležení a ostřelování. Druhé největší afghánské město Kandahár upadlo do totální anarchie a rurální oblasti jižní části země se dostaly do ještě většího chaosu. Obchodníci byli nuceni při přepravě zboží platit za propuštění přes nejrůznější blokády obchodních cest a celý Afghánistán byl okupován zločinnými skupinami. Mírumilovné prostředí zavládlo jen v oblasti Heratu, Mazaru a severovýchodě. Tyto regiony tudíž později nechápaly Tálibán jako osvoboditele od chaosu a anarchie (Marsden 1998: 61). Na vládě se chtěli podílet nejen všichni náčelníci, kteří měli své sídlo v Pákistánu, ale i šíitské opoziční skupiny operující z Íránu, kteří si připisovaly největší zásluhy za osvobození země. Občanská válka kulminovala zničením více než poloviny kábulských domů, zabitím přes padesát tisíc civilistů. Do Kábulu přišla fundamentalistická Islámská strana v čele s Gulbuddínem Hekmatjárem10. Ovšem nejsilnější postavení si vydobylo

umírněné

Islámské

společenství

8

v čele

s Burhánuddínem

Již nastolení vlády mudžáhidů provázela opatření podobná režimu hnutí Tálibán. Ženám bylo přikázáno zahalování, z televize musely odejít hlasatelky, byl zakázán alkohol a v kábulských ulicích tank rozdrtil několik tisíc láhví vody zabavené obchodníkům (Kropáček 1996: 195). 9 Více informací o vládě mudžáhidů viz např. (Edwards 2002) 10 Členové Islámské strany se rekrutovali mezi Paštuny. Svým myšlením Hekmatjár vycházel z názorů Muslimských bratří. Byl pro islámskou republiku, proti liberalizaci, emancipaci žen. Podařilo se mu získat kontrolu nad tiskovou agenturou a vyvinout si vlastní zpravodajskou službu. (Kropáček 1996)

19

Rabbáním11. Vzniká nová vláda v čele

s prezidentem Rabbáním. Mezi

jejími frakcemi se ovšem rozpoutala další fáze občanské války. Mír nepřinesla ani uzavřená mírová dohoda, ani svolání afghánské tradiční kmenové velké džirgy12. Zasáhnout se pokusila i Organizace spojených národů, ale návrh nového mírového plánu byl překažen novým aktérem. Na scénu vstoupilo nové vojensko-politické hnutí Tálibán (Marek 2006: 276285). V létě roku 1994 vrcholila válka mezi třemi velkými protivníky – Paštuny v čele s Hekmatjárem, Tádžiky v čele s Šáhem Mas’údem a Uzbeky v čele s Dóstumem. Do té doby neznámé a do konfliktu nezačleněné paštunské kmenové svazy s podporou Pákistánu vyzbrojily 11

Rabbáního Islámské společenství sdružovalo hlavně Afghánce hovořící afghánskou perštinou – darí. Klonil se k představě obnovy afghánského království, obohaceného o teokratické rysy. Těšil se podpoře ropných monarchií od Zálivu. Rabbání se spojil se slavným velitelem z doby protisovětského boje Mascúdem (Kropáček 1996). 12 Poradní shromáždění kmenových náčelníků. V 19. století byla džirga M. Elphinstonem popsána jako tzv. vnitřní vláda paštunských kmenů. Od svých počátků byla výhradně paštunským shromážděním. Název „džirga“ je mongolského původu a znamená kruh. Dle historických výzkumů se džirgy využívaly i v jiných oblastech regionu. Na počátku 20. století bylo ke slovu džirga přidáno slovo loja – znamenající velký. Loja džirga se stala jedním z faktorů snažících se vytvořit národní afghánskou identitu pod deštníkem paštunské kultury a jazyka. Džirga nebyla permanentní institucí, byla svolávána jen k řešení specifických problémů vyžadujících si neodkladnou pozornost veřejnosti. Džirga je významná neexistencí hierarchického uspořádání. Nikdo z přítomných automaticky nepředstavuje autoritu, která by řídila celou diskusi, která tak pokračuje tak dlouho, dokud se shromáždění neshodne na jednomyslném názoru. V Afghánistánu se loja džirga poprvé oficiálně sešla v roce 1915, kdy Habibullah Khan za účelem vysvětlení neutrality země během první světové války pozval z celé země 540 delegátů. Snaha o využití loji džirgy i k řešení sporů mezi mudžáhidy byly přerušeny islámskými stranami konfliktu podporovanými pakistánskou tajnou službou (Karimi 2002: 37-47). Džirga byla v menším rozsahu a pouze v rámci spřízněných rurálních oblastech podporována i hnutím Tálibán. V současnosti je Velká džirga nejvyšším zastupitelským sborem v zemi. Mezi její pravomoci patří měnit ústavu, odvolávat prezidenta, rozhodovat o otázkách nezávislosti, národní svrchovanosti, územní celistvosti apod.

20

absolventy a studenty vysokých škol, kteří se poté během války začali označovat slovem tálibán. V srpnu 1994 byl zvolen emírem hnutí Tálibán budoucí celoafghánský religiózní vůdce mulla Umar13. V této době byl mobilizační úspěch Tálibánu značný a mnoho Paštunů považovalo Tálibány za své vysvoboditele z dlouholetých válek a za průkopníky nového občanského zřízení v Afghánistánu. Tálibánu se tak bez vážnějšího odporu v krátké době podařilo ovládnout jižní provincie Afghánistánu a 26. září 1996 s mezinárodní logistickou i finanční podporou ze strany především USA a Pákistánu ovládli i hlavní město Kábul a svoji moc rozšířili i dál na severozápad. Na přelomu března a dubna 1996 zvolilo přes tisíc vysoce postavených učenců mullu Umara za oficiálního emíra hnutí Tálibán a tzv. knížete věřících (Schulze 2007: 324-325). Vzestupem Tálibánu skončilo tři roky trvající bezvládí, ustaly loupeživé přepady vesnic, únosy dívek, krádeže majetku. Byly zavedeny kruté tresty a samotní Tálibové se zpočátku žádného násilí na veřejnosti nedopouštěli. Snažili se vymýtit korupci, obnovit obchod a zavést v zemi pevný řád. Na počátku své vlády zakázaly pěstovat opiový mák, který byl v podstatě jedinou vývozní komoditou a zdrojem obživy pro většinu obyvatel. Jeho nelegální produkce se však později stala hlavním finančním

13

Studenti madras v době bojů nejvíce podporovali hnutí islámské revoluce paštunského učence Muhammada Nabího Muhammadího. Jedním z nich, který pendloval mezi studiem a džihádem, byl i budoucí tálibánský religiózní vůdce mulla Muhammad Umar. Po zranění utrpěném ve válce se mulla Umar vrátil do Kandaháru, své studium ukončil a působil zpočátku především jako učitel náboženství. Jako mnoho jiných absolventů požadoval usmíření afghánské společnosti na základě nového hanífovského právního řádu, v němž měla hlavní role připadnout hlavně prorocké tradici. Charakteristickou známkou této nové představy o řádu byla politizace agrárního „neměstského“ světového názoru mezi paštunským obyvatelstvem.

21

zdrojem celého režimu14. Respekt si získali i tím, že odmítli vyjednávat se znepřátelenými polními veliteli, kteří měli na svědomí mnoho vražd a zničeného majetku. Zdánlivě kladný přínos byl ovšem vykoupen zavedením tvrdého režimu. (Marek 2006: 288).

5. Charakter režimu jako omezení výzkumu?

O období vlády hnutí Tálibán je dobře známo, že specifický styl vládnutí znemožňoval systematický výzkum. Tálibán byl vedle Rudých Khmérů v Kambodži nejuzavřenějším hnutím na světě. Kvůli zákazu fotografování

a

televize

afghánští

obyvatelé

nevěděli,

jak

jejich

představitelé vypadají a jednooký mulla Umar se dokonce nikdy nesetkal se západními novináři a diplomaty (George 2001) K dispozici je tudíž stále jen nejistá a útržkovitá informační databáze. Za normálních okolností vědci využívají primární zdroje, jakými jsou například úřední oficiální deklarace. Vládní dekrety v případě

analýzy režimu religiózního představitele

Tálibánu mully Muhammada Umara nejsou v kontextu studia režimu vhodným a užitečným zdrojem. Ilustračním příkladem pro toto tvrzení může být dekret vydaný na jaře roku 2000. Nařízení, hledající své ospravedlnění v nejmenovaných muslimských zvyklostech zakazující zabíjení zvířat, zapovědělo použití kůže pro šití triček či kabátových límců. Dle západních charakteristických úředních dokumentů je podobná forma nařízení pro oficiální oznámení netradiční. Ovšem jedná se o typický styl tálibánských dekretů. Dle úředníků OSN, kteří v průběhu vlády Tálibánu působili v Kábulu, během let úřady nevydaly ani jedno nařízení, které by mohlo být

14

O ekonomice Afghánistánu bude pojednávat samostatná kapitola.

22

alespoň svojí formou vzato vážně a které by tak získalo větší pozornost i v řadách afghánské veřejnosti (Maass 2002: 192-193). Celková povaha Tálibánu – kdo jsou, co reprezentují – byla pro vnější svět z důvodu nadměrného utajení těžko srozumitelná. Političtí představitelé i samotná politická struktura zůstaly mimo dosah jakýchkoliv analýz. Jak již bylo naznačeno výše, Tálibán nevydával politická prohlášení, nepořádal pravidelné tiskové konference, neměl žádný oficiální ideový program. Kvůli zákazu fotografování a televizního vysílání dokonce i samotní Afghánci neznali podobu svých religiózních vůdců, kteří kompletně pozměnili jejich život. Umar se nikdy nesetkal s nemuslimem a pro západní společnost zůstal zahalen tajemstvím (Rashid 99). Analýza afghánského režimu je ztížena i díky skutečnosti, ze všechny strany místního konfliktu uchovávaly úzké vazby s externími aktéry. V této souvislosti zmiňme především důležitou roli Pákistánu, jejíž zhodnocení je složité i z důvodu existence více zdrojů pakistánské podpory a vlivu. Kromě Pákistánu měly na špičky rozhodování v Afghánistánu vliv i islamistické skupiny, které operovaly ze svých středisek v Saudské Arábii, zemích Perského zálivu či Blízkého východu. V kontextu všech těchto faktorů je podíl na vládnutí ze strany samotného Tálibánu těžké identifikovat. Nemůžeme ho vyhodnotit pouze jako podřízenou organizaci pákistánské tajné služby, nemůžeme ho identifikovat pouze jako jádro formování islámských radikálních stran. Tálibán v době své vlády inkorporoval všechny tyto role, avšak považovat ho za skupinu, jež ovládá řídící centra suverénní země je diskutabilní. Skutečnost, se kterou si pozorovatelé a analytici celého režimu byli a i přes důsledné tálibánské popírání jsou jisti, je fakt, že Tálibán svoji moc stavěl na příslušenství k paštunské etnické majoritě. Etnická otázka zůstala ovšem

23

problémem i mezi jednotlivými paštunskými kmeny, jejichž vůdcům Tálibán zamýšlel odebrat i tu nejmenší míru moci, kterou do určité doby disponovali. I mezi samotným paštunským obyvatelstvem představitelé Tálibánu neměli dobrou pověst a je známo, že místní Paštunci, kteří se s režimem mully Muhammada Umara nechtěli ztotožňovat, nazývali celou „vládní elitu“ v očích Afghánců dobovým hanlivým výrazem „ti Kandahárci“.15 Tálibán už v době své vlády ztratil u mnohých obyvatel původní obrázek ideálních bojovníků za „čistý islám“. Avšak tento skrytý společenský odpor nemůžeme vykládat jako počátek tálibánského úpadku. Takový proces by mohl přerůst k změně rolí jednotlivých skupin, k podlomení vlivu Tálibánu redukujícím tak jeho sílu a moc na úroveň jedné z mnoha lokálních mocenských skupin. Skrytá ztráta moci se mohla projevit pouze tehdy, kdyby se vyskytla třetí alternativa. Existence třetí alternativy mimo mocenské skupiny v rámci dvou širokých paštunských kmenových konfederací, by mohla původní nespokojenost s Tálibánem změnit v otevřený vzdor (Maass 2002). Rok 2001 byl stejně jako mnohdy jindy v historii minulého 20. století svědkem nového zájmu o Afghánistán. Nové výzkumy potvrdily to, o čem předtím mohly pouze spekulovat. Tálibán byl podporován pákistánskou i americkou tajnou službou i ministerstvem vnitra Saudské Arábie. Bez vnější pomoci by například podle Kamala Matinuddina nikdy nezískal svoji pozdější moc a nebyl by schopen zorganizovat plně vojensky vybavené hnutí operující kromě severní části země na celém území. Pomoc se týkala nejen

výcviku

směřujícího

k ovládání

15

sofistikovaných

vojenských

Vyložit podobný výraz je pro evropského analytika obtížné. První, co je o tomto výrazu známo je jeho zřejmé obecné spojení se slovem Paštunec. Místní pozorovatelé uváděli, že pojmenování „ti Kandahárci“ mělo pejorativní a urážlivý tón.

24

technologií, ale i samotné logistiky a to v takové míře, aby dokázala udržet tálibánské jednotky plně vyzbrojené po celou dobu dlouhého občanského konfliktu (Matinuddin 1999: 40). Afghánistán 90. let 20. století zažíval období vlády za účasti několika rozdílných a soutěžících vlivů a zájmů. Konkrétní informace o přesném fungování vnitřního vládnoucího kruhu a rozhodovacího procesu jsou i dnes nedostačující a i díky charakteru celého režimu v budoucnu nedohledatelné. Přesto pokusme se v následujících kapitolách přiblížit základní charakteristiky tálibánské vlády, které se dotýkají i specifického kulturního života, genderových otázek, ekonomiky a komplikovaných vztahů s okolními státy i největší světovou mocností.

6. Islámský emirát Afghánistán – vláda jen na papíře?

Afghánský politický systém se od roku 1973 několikrát podstatně změnil. Roku 1973 byl Afghánistán královstvím16. Od roku 1973 do příchodu sovětských okupačních vojsk byl republikou17. Komunistický režim vydával Afghánistán za demokratickou republiku18 a vláda mudžáhidů přinesla islámský stát, který byl od roku 1996 až do roku 2001 označován výrazem islámský emirát19. Současný politický systém je dle nové ústavy z roku 2004 Afghánskou islámskou republikou20 Cílem Tálibánu bylo vytvořit vládu a právní systém, který oživí život muslimů z doby před 1400 lety. Jeden z vysokých

16

viz např. (Marek 2006: 243-258) tamtéž 18 viz např. (Dorronsoro 2000; Lévesque 1990; Rasanayagam 2005) 19 Paštsky: Da Afghánistán islámí emárat 20 Paštsky: Da Afghánistán islámí džamhúríjat 17

25

afghánských

vládních činitelů v 90. letech komentoval neexistenci psané ústavy slovy: „Nepotřebujeme ústavu, ústavou je šaríca21.“ Tálibán tak věřil, že hlavním účelem

antisovětského

džihádu

bylo

vytvoření

státu

s právem

c

představovaným šarí ou. Modelem státního zřízení se stala Saudská Arábie, která byla společně s Pákistánem největším podporovatelem nově instalovaného režimu. Saudská Arábie nejen že celý Tálibán pomáhala vytvořit, ale také školila vládní úředníky za účelem upevnění v Saudské Arábii známých zákonů, vyzývala k ukrytí bin Ládina a celkově Tálibán dotovala za účelem vytváření teokratického režimu. Výsledný tálibánský právní systém zahrnul několik trestních sankcí proti jakékoliv potenciální hrozbě. Tresty byly vykonávány značně nestále a rozmanitě a byly spojeny s všeprostupující korupcí. Tálibán uvalil přísný zákaz všech náboženskými tradicemi zakázaných aktivit. Škodlivý účinek byl tak shledán nejen u alkoholu, drog, lichvy a hazardu, ale i u všeho, co dříve Afghánistán přibližovalo západnímu světu. Zakázán byl západní styl oblékání, hudba, tanec, britské a americké účesy, nošení dlouhých vlasů, holení vousů, dámské boty na vysokém podpatku, módní časopisy, fotografie, fotografování v autech, prát ve veřejných studnách, malby, sochy, magie a všechny další aktivity, které dle vládních religiózních představitelů mohly vést k hazardu či vyrušení od modliteb. Zákaz platil pro televizi, sporty, chování ptactva. Poněkud v rozporu se pak jeví zpožděná reakce religiózních vůdců na existenci mnohem větší hrozby – moderních technologií představovaných v tomto kontextu zejména internetem, jehož užití bylo zakázáno až v roce 2001 - 5 21

Náboženské právo ztělesňuje ve struktuře islámu souhrn Božského řádu přikázaného lidstvu a neproměnný morální Zákon. Je stejně jako Korán chápán jako věčný a nestvořený (Kropáček 2003: 117) Detailní informace o současné podobě islámského práva viz. tamtéž.

26

let po nařízení reagujícím negativně na dětské pouštění draků i jejich zhotovování. Intenzita, se kterou se jednotlivá nařízení prosazovala, byla stejně nekompromisní, jako samotné příkazy. Běžnou záležitostí se stalo různorodé mučení, kamenování za cizoložství, amputace rukou, středověké tresty, které byly zakázány většinou muslimských zemí. Tresty přicházely za nevhodný kontakt mezi mužem a ženou a to, co dříve pozorovatelé v době občanské války a vlády mudžáhidů považovali za nejhorší možný přístup a chování k ženám, získalo pro mnohé ještě zvrácenější podobu. Ženám bylo přikázáno nosit všezahalující burky, které si však mnohé afghánské ženy finančně nemohly dovolit. Cena burky v hodnotě dvou měsíčních platů, zákaz i základního vzdělání a zaměstnání tak ženy uvěznily pouze mezi zdmi svých domovů (Travis 2005: 13-14). Tálibánská genderová politika se vedle dalších oblastí stala jednou z nejznámějších a nejkritizovanějších vlastností celého režimu. Tálibánu se roku 1998 podařilo převzít kontrolu nad 90 procenty země, ovšem tento relativní úspěch automaticky neznamenal vytvoření silného státu. Teritoriální rozšiřování moci s sebou neslo jen dva druhy vládní aktivity – a to inkorporaci místních bojovníků do vlastní ozbrojené struktury a uvedení tvrdé verze islámského práva. „Úspěch islámské politiky Tálibánu byl zaručen tam, kde obyvatelstvo víceméně akceptovalo paštunskou skupinovou identitu. Dvě třetiny země byly od letní ofenzivy roku 199822 pod nadvládou Tálibánu. Sever a severovýchod zůstaly naopak 22

Srpen 1998 je spojen s popravou více než 3000 civilistů především etnika Hazára ve městě Mazáre Šaríf u hranice s Uzbekistánem a Turkmenistánem. Tálibán rovněž zajal tisíce dalších místních obyvatel včetně Tádžiků a Uzbeků. Obyvatelům tálibánská vojska vyhrožovala zabitím, pokud nepřijmou sunnitský islám. Útok není jediným ozbrojeným útokem Tálibánu na civilní obyvatelstvo. Již v září 1997 tálibánské vojsko po nepodařeném útoku na Mazáre Šaríf popravilo destíky obyvatel hazárských šíitských vesnic. Podobné útoky se objevily i mezi

27

nejprve – až na nevelkou oblast kolem města Kunduz – pod nadvládou uzbecké Džumaše Mellíje Islámmí (Islámské národní hnutí v čele s generálem Dóstumem, do r. 2001), dále strany Hezbe wahdat (Strana jednoty, kterou podporovali Házárové mluvící jazykem darí a vedení Karímem Halílím) a konečně tádžické Džam’íjate islámí (tj. Islámské společenství v čele s Ahmadem Šáhem Mas’údem, do r. 2001, a bývalým prezidentem Rabbáním)“ (Schulze 2007: 325-326).

Neschopnost Tálibánu ujmout se vlády jakoukoli uznatelnou a přijatelnou formou ukázalo značné nedostatky politického rozhodovacího procesu. Zvláštní rozhodnutí byla do všech afghánských regionů směrována od nejasného a uzavřeného tálibánského velení sídlícího v Kandaháru. Existující vláda v Kábulu Tálibánu sloužila jen jako možnost odvděčit se velitelům ozbrojených jednotek. Tzv. ministři v tálibánském provedení neměli žádné vládní povinnosti. Tálibán postrádal státní legitimitu a celý Afghánistán byl svědkem mizejících státních institucí. Moc byla orientována do rukou vojenských představitelů (Schetter 2002: 113-114). Ústřední rozhodovací orgán se měl řídit principem šúrá23. V tálibánské vojenské i religiózní základně v Kandaháru byla vytvořena desetičlenná tzv. Nejvyšší šúrá, která se stala nejmocnějším vládnoucím červencem a prosincem 1999, v květnu 2000, srpnu až říjnu 2000 a nakonec v lednu až červnu 2001. Tálibán v těchto případech útočil opět na etnické nepaštunské obyvatelstvo či na sídla hlavní opozice na severu země (zmiňme především město Fajzabád). Více informací viz např. zpráva Human Rigts Watch, červenec 2001, Vol. 13, No. 3 (C), Human Rights Watch Short Report, vol. 13, No. 1 (únor 2001). 23 Šúrá se vykládá jako koránský princip porad – zásada konzultací. Ve středověku princip nebyl příliš respektován, tématem živých diskusí se stal až v moderním, reformním islámu od konce 19. století. „(Bůh chválí ty, kdo) … Pánu svému odpovídají a modlitby své dodržují a záležitosti své na základě porady mezi sebou vyřizují a z toho, co jsme jim uštědřili, rozdávají … (42:38)“ (Kropáček 2002: 93).

28

tělesem. Pod Nejvyšší šúru spadaly dva výbory – prvním z nich byla tzv. prozatímní vláda či jiným názvem Kábulská šúrá. Druhým podřízeným výborem byla Vojenská šúrá24 (Rashid 2001: 220). Vrchním religiózním představitelem se stal Muhammad Umar, který společně se svým nejbližším okolím rozhodoval nejen o všech vydávaných nařízeních, „politikách“, ale i o průběhu válečných operací. Kandahár se tak de facto stal hlavním městem Tálibánem spravované části Afghánistánu. Dle úředníků OSN Umar vždy zůstával v pozadí a v každém vyjednávání byl zastupován jinými členy své skupiny. Samotná vládní rada byla kromě vrchního tálibánského religiózního představitele mully25 Muhammada Umara tvořena deseti představiteli, jmenovitě:

1)

mulla Muhammad Rabbání26 – hlavní Umarův zástupce a představitel Vládnoucí rady (Paštun)

24

Vojenská šúrá čítala 9 hlavních představitelů: mulla Muhammad Umar – vojenský velitel, velitel ozbrojených složek mulla Muhammad Hassan, velitel vojenského personálu mulla Rahmatulláh Akhund, velitel armádních sborů mulla Muhammad Fázil. Dále 4 velitelé armádních divizí: mulla Jumma Khan, mulla Muhammad Younas, mulla Muhammad Gul, Mulla Muhammad Aziz Khan a jedné obrněné jednotky – mulla Muhammad Záhir. 25 Mullové jsou muslimští duchovní. Lze je rozdělit do tří skupin: do první patří vzdělaní bohoslovci, hlavy sekt a dervišských řádů (Ulamové, pírové, hazratové), do střední správci mešit, ředitelé náboženských škol a nižší teologové (imámové, maulavíjové) a do nejnižší se počítají recitátoři Koránu, kazatelé, svolavatelé k modlitbě (káríjové, chatíbové, muezzinové). Vesnický mulla řídí bohoslužby v mešitě, vykonává všechny náboženské obřady spojené s narozením a úmrtím i se všemi svátky. V mnoha vesnicích bývá zároveň i učitelem ve škole při mešitě a svým rozhodnutím často ovlivňuje závažné otázky v životě vesničanů (Marek 2006: 308). 26 Je nutné upozornit, že mulla Muhammad Rabbání nebyl nijak příbuzensky spojen s bývalým prezidentem Burhanuddínem Rabbáním. Bývalý prezident byl na rozdíl od Muhammada Rabbáního Tádžikem a rovněž politickým vůdcem tzv. Severní aliance a její největší politické strany Džamijáze Islamí.

29

2)

mulla Muhammad Fázil – velitel armádních jednotek (Paštun)

3)

mulla Muhammad Ghaus – ministr zahraničí do června 1997 (Paštun), poté vystřídán mullou Abdulem Jalilem

4)

mulla Muhammad Hassan – vedoucí vojenského personálu (Paštun)

5)

maulví Ghajasuddín Agha – ministr informací (Uzbek)

6)

maulví A. Raqíb – ministr pro uprchlíky (Uzbek)

7)

maulví Abdul Sattar Sananí – ministr spravedlnosti

8)

mulla Abdul Razzaq – vedoucí celního úřadu (Tádžik)

9)

mulla Khairulláh Khairkhwa – ministr vnitra

10)

maulví Ehsanulláh Ehsan – guvernér státní banky

I přes existenci specifické formy ministerských i jiných postů Tálibán postrádal státní strukturu. V Tálibánem kontrolovaných oblastech nefungovala žádná ze struktur známých v moderních státních zřízeních ministerstva, vládní úřady, celá úřední soustava, organizovaná armáda i policejní složky. Tálibán tedy postrádal

základní symboly současných

fungujících států. Vzdělaní úředníci zemi opustili a Tálibán hledání i zaučování nových neměl na seznamu svých priorit. Jeho hlavním cílem bylo vytvořit systém zákonů a boj s protitálibánskými ozbrojenými jednotkami. V květnu 1997 představitelé Tálibánu tvrdili, že bylo nově vytvořeno 20 ministerstev27, které nejen že fungují, ale přestavily i krátkodobé a

27

Nová vláda měla oficiálně sestávat z těchto členů: mulla Wakil Ahmed Mutawakkil (ministr zahraničí), mulla Muhammad Abbás Akhund (ministr veřejného zdraví), mulla abdur Razzaq (ministr vnitra), mulla Obaidulláh Akhund (ministr výstavby), mulla Táhir Anwari (ministr financí), mulla Qodratulláh (ministr informací a kultury), mulla Abdul Latif Mansur (ministr zemědělství),

30

dlouhodobé strategie a plány svých činností a rozvoje jednotlivých sektorů. Ovšem většina z nich existovala jen na papíře. Za účelem nutnosti kontrolovat

všechny

složky

a

sektory

společnosti

jen

z úzkého

nebyrokratického centra, nebylo cílem Tálibánu ve skutečnosti měnit stávající neprůhlednou a tudíž i neanalyzovatelnou vládní strukturu (Matinuddin 1999: 41-42). Centrem moci zůstal i nadále mulla Umar se svým nejbližším okolím oficiálně se nazývajícím Nejvyšší šúrá. K praktickému

fungování

rozhodovacího

procesu

v rámci

tálibánského vedení se pro arabský magazín Al-Majalláh vyjádřil mluvčí Tálibánu mulla Wakil Ahmed. Na otázku, jak se v rámci hnutí vytvářejí jednotlivá rozhodnutí, odvětil, že všechny odpovědi jsou v sunně28 a Afghánistán nebude mít žádnou oficiální hlavu státu. Nejvyšší autoritou je mulla Muhammad Umar. Vláda bez jeho svolení neimplementovala žádné rozhodnutí. Všeobecné volby dle Tálibánu nebyly s šarícou v souladu a proto je nový režim odmítl. Mulla Umar měl tak důležitou roli nejen jako symbolický vůdce, ale jako ultimativní zdroj všeho rozhodování. Mulla Umar se ovšem často rozhodoval na základě konsensuálního přístupu v rámci vládnoucí rady. Tálibán zároveň překvapivě několikrát podpořil systém menších džirg ve vesnických oblastech. Příslušnost ke kmenovým radám Tálibán neshledal tolik nebezpečným jako vznik politických stran a mulla Muhammad Essa (ministr vodních zdrojů a energie), maulana Ahmadulláh Muti (ministr komunikací), mulla Nuruddín Turábi (ministr spravedlnosti), maluví Hamdulláh Numani (ministr vyššího vzdělávání), maulví Ahmad Jan (ministr dolů a průmyslu), maulví Jalaluddín Hawwani (ministr pohraničních vztahů), maulana Abdur Razzaq (ministr obchodu) a qárí Dín Muhammad (ministr plánování) (Rashid 2001: 220-221). 28 Sunna v islámské tradici představuje druhý rozsáhlý soubor závazných naučení a norem, řazený často přímo po bok Koránu. Termín sunna označuje původně zvyklost, obvyklý způsob jednání. V Koránu se vyskytuje jednak v souvislosti se zvyky minulých pokolení, jednak ve výrocích a zvyklosti Boží (Kropáček 2003: 47).

31

jiných občansky silnějších hnutí. Odmítl tak participaci v potenciálních politických stranách nebo vojenských ozbrojených skupinách, tak jako tomu bylo za sovětské éry i v době vlády skupin mudžáhidů (Marsden 2001: 66). Tálibán se tak významným způsobem odlišuje od mnoha existujících nedemokratických režimů, jejichž politická struktura byla i přes značná omezení a mezery oficiálně nejen proklamována, nýbrž i vytvořena. Skutečné pravomoci jednotlivých složek rozhodovacího centra slouží v takovém případě jako vděčná pomůcka k popisu režimního charakteru. Analyzovat tálibánský režim je z důvodu neexistence byrokratické struktury podstatným způsobem ztíženo. Avšak stále neúplný obrázek doplníme důležitou částí propojení vládní politiky s tálibánským pojetím náboženství.

7. Tálibánská víra – čistá teokracie, totalitní teokracie nebo bezprávné zneužití islámu? Vzájemná propojenost politiky a náboženství29 je pro muslimské země tradiční a při posouzení významu celého Koránu a islámu jedním 29

Propojenost náboženství s politikou bychom mohli popsat jako předpoklad, že hlava muslimské obce nikdy nemůže mít zákonodárnou pravomoc, která patří jen Bohu. Vládce je povinen radit se s náboženskou obcí, zvláště s vykladači zákonů – tedy duchovenstvem. Muslimové věří, že islám je všeobecným zákonem. Ovšem jednotlivá pojetí podoby islámského státu se odlišují. Sunnitskou a šíitskou koncepci vypracovali nejpodrobněji Mawdúdí a Chomejní. Mawdúdí přiznává všechnu zákonodárnou moc pouze Bohu a lidem, ať již jednotlivcům nebo kolektivním sborům, ji upírá. Demokracie v jeho očích znamená přesné dodržování šarícy. Ajatolláh Chomejní vychází ze šíitské teorie skrytého imáma. Po dobu jeho nepřítomnosti jsou nejvyšším vedením muslimské obce pověření tzv. faqíhové. Jeden z nich nabývá pravomoci hlavy státu, nadřazené prezidentu, jiní zasedají v Radě odborníků a v Radě pro ochranu ústavy. Princip moci faqíhů jako vykladačů a prosazovačů zákona se v Íránu pod Chomejního vedením po roce 1979 opravdu uskutečnil. Chomejní ve své koncepci islám považuje za konstituční v tom smyslu, že vládci jsou ve své výkonné a správní činnosti vázáni řadou podmínek určených Koránem a sunnou Prorokovou (Kropáček 2003: 140-143).

32

z nejdůležitějších odlišení islámské společnosti od křesťanské civilizace. Ovšem vytvoření islámského státu bylo v historii i v současném světě provázeno bolestnou zkušeností. „Státní koncepce uchylující se k zdánlivě dokonalému, tj. neosobnímu zákonu nebo předpokládané zákonitosti dějin nejsou nikterak chráněny před nebezpečím podlehnutí pokušením totalitarismu, jestliže ideologická stránka pojmů nahradí a vyloučí hluboký mravní obsah a humánní praxi“ (Kropáček 2003: 143). Tálibánská forma propojení náboženství a politiky vedla k úplné eliminaci státních orgánů a zároveň k mylnému pohledu na islám jako celek ze strany nemuslimské civilizace. Peter Marsden západní pohled na islám vnímá jako paranoidní strach,

který

islám

vidí

jako

něco

divokého,

nebezpečného

a

bezmyšlenkovitého. Upozorňuje rovněž, že současný pohled na islám jako na náboženství, které utlačuje ženy, je výdobytkem zejména 20. století, které bylo v samotném euroamerickém prostředí ve vztahu k ženám svědkem velké změny. V novém světovém postudenoválečném prostředí islámský svět rychle převzal roli nového nepřítele. Západní média vytvořila generalizující zjednodušený obrázek muslimů jakožto teroristů a útočníků a v každý den se pro často nevinné oběti této hry používá obecně přijímaný název islámští fundamentalisté. Média ovlivňují nejen světový názor, ale způsobují i rychlé odsouzení a neadekvátní posouzení specifických situací. Příkladem budiž i atentát na obchodní dům v Oklahomě v dubnu 1995, který nejen světový tisk připsal na místo skutečných viníků na vrub islámským fundamentalistům. Vyšetřovatelé upozornili na předčasné závěry a chybu ve svém prvotním úsudku (Marsden 2001: 57). Aby se tato práce neubírala podobným směrem, pokusí se již od počátku oddělovat skutečný původní islám od pokřiveného zrcadla tálibánského vnímání.

33

Žádný ze známých islámských teokratických režimů není příkladem aplikace pouze čisté formy náboženství (resp. pouze čisté formy islámu). To je rovněž důvodem, proč můžeme existující moderní islámské teokratické režimy řadit mezi režimy totalitní. Režimy, které „ponížily náboženství na ideologii“ (Balík – Kubát 2004: 47). Pokud bychom totiž odsoudili takový režim, který vychází z jiné než křesťanské tradice, ale odpovídá představě všemi přijímané teokratické formy vlády apelující na společenské morální hodnoty a náboženskou jednotu, předem bychom naší klasifikaci degradovali na úroveň křesťanskocentristického

předsudku. Z tohoto

důvodu pro účel této práce zmiňuji i pojem čisté teokratické režimy. Otázka zařazení Tálibánu do soudobých klasifikací nedemokratických režimů však bude zodpovězena v samostatné kapitole. Nyní se věnujme pouze vysvětlení náboženských zdrojů Tálibánu, které byly v jeho rukách změněny na žádným světovým náboženstvím přijatelnou formu. Tálibán se dle některých autorů hlásil k tzv. wahábismu30, který zůstává až do současnosti oficiální ideologií Saúdské Arábie. Ve své čisté podobě odmítá všechen přínos klasické městské vzdělanosti tvořivých epoch islámu ve jménu čistého koránského řádu (Kropáček 2003: 259). Ovšem jiná skupina autorů uvádí, že Tálibán byl představitelem tzv.

30

„Stoupenci wahhábovského hnutí si sami říkali muwahidún, tedy důslední monoteisté. Jejich přísné pojetí víry a práva se opírá o hanbalovský směr a svým úsilím o obnovu elánu a prostoty původního islámu předznamenalo moderní reformismus. Wahhábovci ostře vystoupili proti starým předislámským … zvykům, přežívajícím mezi arabskými kočovníky, i proti nánosům dalších staletí jako súfijský kult světců nebo třebas kouření. … Evropští autoři od minulého století upozorňovali zvláště na puritánské rysy wahhábovského životního stylu, jako jsou zákaz tabáku a hašiše, zákaz růžence, hudby, hlasitého zpěvu, tance a nošení zlatých nebo stříbrných šperků, a také stavba mešit bez minaretů“ (Kropáček 1996: 151).

34

deobandismu31. Cornelia Fuchs v této souvislosti zmiňuje i v současnosti rozšířený pojem talibanismus (Fuchs 2007). Tálibánem praktikovaná interpretace islámu dle deobandismu podkopala tradiční systém autorit, legitimity a duchovní jednoty afghánského národa – včetně silné víry v súfismus32, mystický islám pocházející ze střední Asie a Persie. Pokroucený výklad islámu je vzdálen i původnímu cíly samotného deobandismu. Deobandismus neměl v Afghánistánu sám o sobě nikdy velkou podporu a jeho původ z pákistánských religiózních škol ještě více podpořil názor, že je Tálibán sousední mocností lehce manipulovatelný. Tálibánský deobandismus byl protišíitský, byl proti súfismu, který byl obsažen

v tradičních

islámských

tradicích

venkovských

oblastí.

Kontrastoval také s klasickou a dlouholetou afghánskou tolerancí a umírněností vůči nemuslimskému obyvatelstvu (Rashid 2002: 177) V této 31

„Tradicionalisticko-fundamentalistický deobandský směr se rozvinul v reakci na britské sesazení posledního muslimského suveréna v Dillí (1857) a na šok z uvědomění si menšinového charakteru islámu na indickém poloostrově tváří v tvář hinduistům a příslušníkům jiných náboženství, kteří byli během předcházejících deseti století v postavení vazalů indických muslimů. Hnutí založené roku 1867 ve městě Deoband (severovýchodně od Dillí) mělo za cíl vychovávat ulamy schopné vynášet fatwy (autoritativní právní názory) o všech aspektech každodenního života z rigoristického puritánského a konzervativního hlediska a tím umožnit nábožensky přežít muslimům, náhle se ocitnuvším v menšinovém postavení a pod bezbožnou vládou“ (Barša 2001: 130-131). 32 Súfismus je spojen s mystikou. Některé koránské verše svědčí o tom, že se již v pozdním mekánském období v rámci obce ustavila skupina projevující se až přepjatou zbožností. Pozdější vývoj vedl k šíření askeze a mystiky. Orientalistika na tomto širokém poli životních postojů, idejí a duševních i tělesných průprav a cviků rozpoznává vlivy křesťanství, gnóze, novoplatónské filozofie (rozpracované arabskou falfasou), židovské kabaly, indického védántu a jógy. Někteří autoři súfismus považují pouze za vnitřní dimenzi víry v islámu, jeho spiritualitu. Súfismus je založen na neustálém úsilí velebit Boha, na úplné oddanosti Bohu, na odporu k falešnému lesku tohoto světa, na zřeknutí se radovánek, majetku a postavení a na odchodu ze světa do osamělosti za účelem služby Bohu (Kropáček 2003). Více informací o súfismu v afghánském pojetí viz např. (Rashid 2001: 84-85).

35

souvislosti Jan Marek zmiňuje zejména ponižování hinduistů i časté pobuřující chování vůči křesťanům. Hinduisté jakožto vyznavači mnoha různých božstev museli povinně nosit výrazné žluté odznaky. Křesťané zastoupení hlavně zahraničními pracovníky humanitárních organizací byli často zatýkáni na základě smyšlených obvinění, že šíří křesťanství (Marek 2006: 289-290). Jak uvádí Jan Marek i Peter Marsden, cílem Tálibánu – respektive jejího religiózního vůdce mully Umara – zpočátku nebylo přenést partikulární interpretaci islámu za afghánské hranice. Samotný Tálibán uváděl,

že

jeho

hlavním

úmyslem

je

oddělit

Afghánistán

od

„zkorumpovaných, západně-orientovaných prospěchářů“. Snahu Tálibánu obhajovat své činy vycházením pouze z islámského práva vyjádřil v jedné z pátečních modliteb roku 1996. Ve svém projevu zdůraznil ukončení krutostí a útlaku, která provázela Afghánistán od roku 1992 pod vládou znepřátelených skupin mudžáhidů. Tálibán dle něho uvádí v praxi vše, co veřejně prosazoval a co je v souladu s šarícou. Mezinárodní společenství na tálibánskou představu vlády reagovalo zpočátku jen v souvislosti s určitými druhy trestů mezi něž spadalo již výše zmíněné kamenování žen a amputace končetin33. Kontroverzi vyvolávaly i detailní restrikce dotýkající se

33

Prudká debata se strhla i mezi islámskými učenci, kteří se pomocí zkoumání historie Islámu snažili najít odpověď, zda je tento druh trestů v současnosti přípustný a s jakými zárukami by mohl být aplikován v praktickém politickém islámu. Učenci se mnohdy shodli, že v oblastech, které jsou pod přímou tálibánskou kontrolou nedochází ke správné interpretaci islámského práva (Ahmed: 5) Proměnu božského zákona šarí‘a, kterou provedl Tálibán, kritizovali i egyptští a íránští znalci Koránu, a dokonce ji označili za „americký islám“, protože v Íránu se vychází z toho, že Tálibán byl vybudován a doveden k moci za pomoci Ameriky (George 2001). Jak uvádí Luboš Kropáček, v islamistických kruzích tálibánská represivní opatření vyvolávalo obecné rozhořčení. Jako hanbu a diskreditaci pro islám vnímala většina muslimů také vandalské ničení buddhistických a jiných

36

ženského i mužského oblékání a chování. Nejen ženy, ale i muži byli tálibánským režimem v tomto ohledu ovlivněni a omezováni více než v jiných zemích. Přikázána striktní pravidla varující před nošením západního oblečení, před holením vousů (Tálibánem ospravedlňováno pravidlem pro to, aby byl muž považován za pravého Muslima). Dodržování těchto příkazů hlídal Úřad pro prosazování víry. Tálibán,

který

měl

svoji

mocenskou

základnu

v jižní

konzervativnější části země, chápal jako svoji hrozbu zejména populaci Kábulu, která byla v jeho očích nositelem liberalismu. Kábul byl vnímán i jako jádro potenciálních socialistických i islamistických hnutí. Konkurenční skupiny Tálibán kritizoval za chaos předchozích let i za jejich domnělé ovlivnění sovětskými poradci. V konečném důsledku byla větší svoboda dána jižním zemědělským oblastem, jejichž obyvatelstvo na rozdíl od Kábulu mohlo žít mnohem svobodněji (Marsden 2001: 57-64).

8. „Bazarová ekonomika“

Analýza afghánské ekonomiky v době vlády hnutí Tálibán je ztížena nejen nedostatkem informací, ale také skutečností, že největší ekonomický příjem země plynul z nelegálního vývozu opiového máku. Je to právě oblast ekonomiky, která jako jediná přímo těžila z neexistence státních struktur. V mezinárodním společenství, jehož pravidla jsou postavena na existenci státních jednotek, je pro stát bez uznaných a obvyklých státních struktur vždy možné využívat takové ekonomické praktiky, které v jiných zemích figurativních památek předislámských kultur v Afghánistánu na jaře 2001 a také opatření proti jinověrcům (Kropáček 2001: 5).

37

nejsou dostupné nebo akceptovatelné. Pravdou zůstává, že dvacetiletý válečný konflikt, ať již proti sovětské okupaci, či mezi jednotlivými kmeny, učinil z Afghánistánu jednu z nejvíce zničených zemí světa. Na druhou stranu se ovšem tato kapitola pokusí přiblížit ty oblasti afghánské válečné ekonomiky34, které se podařilo zachránit a které vytvářely hlavní zdroj afghánských příjmů. Conrad Schetter afghánskou ekonomiku nazývá tzv. bazarovou ekonomikou.

Dle

jeho

názoru

můžeme

tálibánskou

ekonomiku

charakterizovat jako kapitalistickou ekonomiku volného trhu regulující všechny ekonomické aktivity bez existence jakékoli státní zákonné úpravy. Nejdůležitější ekonomickou aktivitu představoval soukromý trh, který navíc díky svému napojení na neoficiální transnárodní obchodní sítě nebyl omezen teritoriálními hranicemi (Schetter 2002). Rozvojové zprávy Afghánistán hodnotí jako jednu z nejchudších zemí světa. Ještě před sovětskou okupací byla země v ekonomické oblasti charakteristická pouze zemědělstvím a kočovným životem35. Zemědělství a 34

Termín „válečná ekonomika“ je některými autory kritizován. Přesto v tomto textu bude využíván. Odlišení termínu válečná a mírová ekonomika je znatelné díky chaosu a neexistenci pevného řádu v době válečných konfliktů. Konflikty s sebou zároveň nesou upřednostňování válečných ekonomických potřeb před potřebami sociálními i zdravotními. 35 „Asi desetina obyvatel Afghánistánu nemá žádné trvalé obydlí. Žijí jako kočovníci (kúčí), kteří nosí „dům na zádech“ (Chána nadúš). Jsou to většinou pastevci dobytka, kteří se během roku stěhují z místa na místo, podle toho, kde nacházejí pro své ovce, kozy a velbloudy dostatek pastvy. Kočují hlavně příslušníci paštunských kmenů, ale také Balúčové, někteří Uzbeci, Turkmeni, Kyrgyzové, Brahujové a další. Zimu tráví v teplejších nížinách na jihu a západě země, zejména v provinciích Kandahár, Hilmand, Faráh, Herát a Bádghís, a na jaře vystupují do výše položených krajů,…Královská i republikánská vláda a po ní i komunistický režim se snažily vytvářet podmínky pro přechod kočovníků k usedlému způsobu života. Pokoušely se je přimět k tomu, aby se usadili na úrodných pozemcích získaných po výstavbě zavodňovacích zařízení v oblastech jejich pravidelných zimovišť, a pěstovali tam obilí“ (Marek 2006: 302-303).

38

kočovné pastýřství v této době vytvářelo 60 procent hrubého domácího produktu a živilo přes 80 procent obyvatel země. V nezemědělském sektoru byla většina pracovních pozic koncentrována ve státní administrativě a v armádě. Období studené války se neslo v duchu rozvojové pomoci ze strany obou znepřátelených bloků. Humanitární a rozvojová pomoc tak v této době vytvářela přes 40 procent státního rozpočtu. Je to právě i absence moderního průmyslu a celková ekonomická slabost

země,

která

byla

jedním

z faktorů

majících

vliv

těžko

centralizovatelnou afghánskou politiku. Jak bylo uvedeno již v úvodní kapitole práce, je historie Afghánistánu poznamenána mocenským bojem mezi decentralizovanými kmeny a centrálním státem. Tento boj byl spojen s trvalými diskuzemi mezi proponenty tradice a naopak modernity. V 70. letech 20. století Afghánistán zažíval období více méně stabilní centralizované vlády, která i přes nepřítomnost státních úředníků ve všech oblastech celé země udržovala alespoň určitý stupeň státní moci. V této době se vymáhání státní moci bránily pouze paštunské kmeny v hraničních oblastech sousedících s Pákistánem. Oblast bez silného vlivu státní sféry tak byla známa rozsáhlou mírou nelegálních ekonomických aktivit. Zdrojem obživy se místním obyvatelům stalo přeshraniční pašování dřeva. A ačkoliv měl Afghánistán dobré klimatické podmínky pro pěstování opiového máku i jiných drog, v této době byly drogy produkovány primárně pro domácí spotřebu a pouze vzácně za účelem jejich exportu. Státní kontrola svoji původní moc ztratila se začátkem afghánské války v roce 1979. Válka, která trvala více než 20 let společnost změnila. Vedla k devastaci rozsáhlých oblastí, destrukci zemědělství, přenosu moci ze státních institucí na válčící frakce. Stát ztratil nejen ekonomickou a politickou moc, ale především svoji legitimitu vládnout zemi. Důsledkem byl přenos moci na většinou lokálně

39

organizované vojenské skupiny. Destrukce rurální ekonomiky začala být kompenzována zahraniční pomocí, jak ze strany Sovětského svazu, tak ze strany odbojové skupiny podporujících západních spojenců (Goodhand 2004). Kolaps prosovětské vlády a počátek islámského státu pod vedením mudžáhidů v roce 1992 rozpad veškerých státních struktur ještě více zdůraznil. Na jedné straně se nová vláda musela vyrovnat se státním zřízením, které postrádalo jakoukoli legitimitu i finanční zdroje. Na druhé straně původně odbojové skupiny nebyly schopny vytvořit nové fungující státní struktury a instituce. Výpovědi původním úředníkům začaly již před nástupem hnutí Tálibán. Vláda mudžáhidů je stejně jako později vláda Tálibánu nebyla schopna nahradit z vlastních řad. Administrativní strukturu se tak podařilo vytvořit jen v omezeném lokálním měřítku pod vedením místních vojenských velitelů36 (Rashid 2002) Úspěšná expanze hnutí Tálibán, která vedla ke kontrola přibližně 90 procent země neznamenala, jak bylo popsáno již v předchozí kapitole, k ustavení silného státu. V kontextu ekonomické situace Tálibán umožnil jakoukoli aktivitu, která neznamenala ohrožení jeho společenského vládního nadřazení či jeho interpretace islámského práva. Afghánská válečná ekonomika přinesla rozvoj pouze těch oblastí, které přímo souviseli s logistickou přepravou. V oblastech, jakými byl například Núristán či jižní část Hazarajátu, byla z důvodu potřeby zajištění bezpečnosti obchodních zásobovacích tras vybudována nová infrastruktura sestávající ze silnic, hotelů i trhů. Soukromí přepravci i autobusoví řidiči

36

Jmenujme především generála Abdula Rašída Dóstuma v severním Afghánistánu, který původně ve válce v roce 1980 prchl po boku Sovětů. Druhým známým generálem byl v tomto kontextu generál Ismaíl Chán. Bývalý guvernér oblasti Herát byl později zrazený právě generálem Dostůmem a v roce 1997 vydán hnutí Tálibán.

40

zároveň profitovali z přepravy mudžáhidů

směrem k hraničním liniím.

Afghánistán ovšem nejvíce získával díky svému důležitému geopolitickému postavení, které z něj činilo objekt zájmu ze strany Sovětského svazu a následně i Spojených států. V době vrcholícího studenoválečného konfliktu celková finanční zahraniční pomoc dosahovala ročních průměrných částek 3 miliard dolarů. Pomoc sestávala i z dodávek zbraní a potravin, ovšem je známo, že vojenští představitelé část této materiální pomoci později za účelem získání peněžní hotovosti využívali k prodeji na místních trzích. Konec studené války tak zákonitě přinesla vekou mezeru ve státních příjmech. Schopny přežít byly pouze ty strany konfliktu, které vytvořily a kontrolovaly nové a v dalším období dominantní zdroje ekonomických příjmů (opiový trh, přírodní zdroje). Kombinace kolapsu státních struktur a destrukce tradičních ekonomických zdrojů přinesla pět hlavních nových pilířů tálibánských ekonomických příjmů.

8. 1 Placené bezpečí

Prvnímu z nových zdrojů položila základy již vláda mudžáhidů. Občanská válka a dlouho trvající devastace zemědělství se projevila ve zvýšené ochotě obyvatel zapojit se do ozbrojených jednotek. Hlavním ekonomickým cílem těchto jednotek bylo shromažďování jakýchsi místních daní a cel za zajištění bezpečnosti. Díky této činnosti se tyto jednotky staly největším a nejlépe platícím zaměstnavatelem. Fundamentálním důvodem jejich existence byla právě garance bezpečí místnímu obyvatelstvu. Obavy nekončícího konfliktu zajistily ozbrojeným skupinám nepostradatelné a silné společenské postavení. Za účelem udržování trvalého přísunu finančních i materiálních zdrojů bylo součástí strategie všech takových

41

skupin podpora stabilní míry strachu pomocí atakování okolních vesnic. Tak dlouho, dokud místní obyvatelé pociťovali strach, tak dlouho byly jednotky podporovány. Tálibánu se postupem času podařilo tuto „bezpečnostní ekonomiku“ monopolizovat. Ziskovým zdrojem příjmů se v tomto ohledu stala zejména ochrana obchodních cest, ze kterých Tálibán získával finanční prostředky pro uplácení velitelů jednotlivých původních ozbrojených skupin. Během poměrně krátké doby se mu podařilo převést jejich roztříštěnou síť pod svoji kontrolu. Postupem času však mnoho obyvatel upřednostnilo stabilnější zdroj obživy ve formě obchodu či pěstování opiového máku.

8. 2 Nemocnice za výcvik teroristů

V očích západních pozorovatelů se Afghánistán stal silnou základnou mezinárodních islamistických militantních skupin. Jejich výcvik pak vytvářel druhý silný zdroj tálibánských příjmů. Afghánistán nebyl základnou pouze dnes nejznámější teroristické síti Al-Káida, nýbrž ještě před příchodem samotného Tálibánu mnohých fundamentalistických skupin. Opět se musíme vrátit k zdůraznění neexistence státních struktur, která i v tomto ohledu umožnila vytvořit ideální podmínky pro budování výcvikových táborů pro militantní islamisty. Afghánistán disponoval striktním religionismem, možností vyzkoušet si válečné techniky participací v občanské válce i ochranu před potlačováním ze strany nepřátel mimo zemi. Zúčastnění ozbrojení islámští fundamentalisté z celého mezinárodního prostředí tak za možnost výcviku dotovali všechny znepřátelené afghánské válečné strany.

42

Je dobře známo, že Usáma bin Ládin mudžáhidy nepodporoval jen finančními a zbrojními prostředky, nýbrž zároveň postavil i nemocnice a do země za účelem rekonstrukce infrastruktury importoval stavební techniku.

8. 3 Dřevo, diamanty, železný odpad a starožitnosti zárukou samostatnosti

Těžba a prodej přírodních zdrojů, které byly v určitém období státním majetkem a pod státní kontrolou, se staly další ze strategií pro získání finančních prostředků. Pašování dřeva, které se objevilo již během afghánské války, se od konce 80. let s odchodem sovětských vojsk opět zintenzívnilo. Nejvíce zalesněná oblast celého státu – Núristán – se díky hojné těžbě dřeva stala na jednu stranu odlesněním poničenou krajinou, na druhou stranu regionem, na který svoji moc díky silnému lokálnímu finančnímu zázemí nemohl uplatnit ani Tálibán, ani nejsilnější opozice země tzv. Severní aliance. Těžba smaragdů a jiných drahých kamenů se naopak stala zárukou samostatnosti generálu Mas'údovi, který za asistence nejmenované polské společnosti ročně získával na 200 miliónů amerických dolarů. Další skupiny našly zdroj bohatství ve zničené afghánské infrastruktuře. Poničené železné části ze zdevastovaných továren, tanků, elektrického a telefonního vedení byly přepravovány do Pákistánu, kde byly recyklovány v ocelárnách oblasti Láhore. Prodeje státního majetku se ovšem nedotkly pouze železného odpadu, ale také starožitností z rozkradeného Národního afghánského muzea.

43

8. 4 Obchodní křižovatka

Kolaps Sovětského svazu vedl k novému geopolitickému zájmu o některé země ve střední Asii. Poloha Afghánistánu mu v tomto ohledu zaručila enormní geopolitickou důležitost37. V období vlády Tálibánu se pravidlem

stalo

pašování

mezi

Pákistánem,

Dubají,

Íránem

a

Turkmenistánem. Afghánistán využil rozsáhlých nerovností v obchodních politikách zemí ve svém okolí. Z Dubaje – největšího světového svobodného přístavu – do Afghánistánu vzdušnou přepravou přicházelo množství levného spotřebního zboží včetně videorekordérů, televizí apod. Z Íránu, kde ropa stojí méně než 0,04 dolaru za litr, přicházely ropné produkty. Z Turkmenistánu levné automobilové náhradní díly. Většina tohoto zboží byla určena k vzájemnému pašování přes pákistánskou hranici. Přes ní ovšem přecházela i většina v Pákistánu odcizených vozidel a drog. Na první pohled tržně nedůležitý Afghánistán se tak stal křižovatkou mezinárodního trhu s nejrozličnějším druhem zboží (Schetter 2002: 115-121)..

8. 5 Opium

Ačkoliv Tálibán ke konci roku 1997 pěstování opiového máku zakázal, opiová produkce38 se do roku 2000 zvýšila na 72% světových ilegálních opiových dodávek. 27. července 2000 Tálibán vydal dekret

37

Na základě tzv. Afghánské tranzitní obchodní dohody již z 50. let se zboží bez přidání cel importovalo přes Pákistán do horami chráněného Afghánistánu. Pašování dohodu provázelo již od jejího počátku, ovšem za vlády Tálibánu dosáhlo největších rozměrů. 38 Podrobně o vývoji produkce opiového máku viz např. (Goodhand 2005).

44

zakazující jeho pěstování, ovšem tento zákon pouze využil ke svému prospěchu a ke zvýšení ceny opia. Tálibán pokračoval ve zdaňování opiové produkce (10 procenty) a dovoloval nejen jeho prodej na místních bazarech, nýbrž i jeho transport. Dle místních zdrojů Tálibán před vydáním dekretu uschoval 60 procent předchozí opiové produkce až na dobu, kdy se cena opia rekordně zvýší (Perl 2001). Opium představovalo pro civilní obyvatelstvo Afghánistánu nejvýznamnější zdroj příjmů. Ovšem například celkový příjem z produkce opiového máku na přelomu let 1997/1998 byl menší než 200 miliónů39 amerických dolarů. Příjem pěstitelů opia tak v komparaci s celkovými miliardovými tržbami na globálním trhu s drogami tvořil jen malou a zanedbatelnou část (Schulenburg 2002: 129-137).

39

Z částky utržené za prodej opiového máku dalších 35 procent patřilo obchodníkům, přepravcům a speciální tálibánské „opiové dani“.

45

9. Tálibán afghánským spasitelem? Analýza důvodů zahraniční podpory.

Strategická podpora jednotlivých afghánských skupin se proměnila se vstupem sovětských okupačních vojsk, s jejich odchodem a počátkem vlády mudžáhidů i s nástupem hnutí Tálibán. Až na konci 90. let se původně znepřátelené světové mocnosti – Spojené státy a Rusko dohodnout

na

společném

odsouzení

Tálibánu

jakožto

dokázaly zdroje

ultraortodoxních islámských fundamentalistů. Na summitu, který se konal na počátku června 2000, se obě mocnosti shodly na nutnosti považovat Tálibán za zdroj podpory pro rozšiřující se síť islámských militantních skupin. Stejný postoj v průběhu let zaujala i Indie, Írán, země střední Asie, Čína a země Evropské unie. Zemí, která Tálibán i přes jeho finální světové odsouzení podporovala, byl Pákistán, jehož vztah s Tálibánem je z dnešního pohledu možno chápat za klíčový (Saikal 2002). 11. září 2001 přineslo odsouzení Tálibánu i ze strany zemí, které toto hnutí i přes sílící nátlak nadále financovaly. Odsoudit však Tálibán jako zdroj teroristické sítě islámských fundamentalistů by bylo mylné. Jak uvádí Jan Marek, mulla Umar v počátcích neměl v úmyslu přenášet svoji interpretaci islámu za hranice Afghánistánu. Z dnešního pohledu, který má tendenci zužovat pohled na Tálibán a jeho překvapivě intenzivní a rychlý vzestup pouze v závislosti na jeho kritizovanou interpretaci islámu, se mnohdy zapomíná na skutečný důvod jeho úspěchu. Důvod, který leží ve strategických plánech zahraniční politiky Spojených států, Pákistánu i Saudské Arábie. Okolní státy i světové mocnosti v Afghánistánu viděly důležitou geopolitickou oblast. Stejně jako jindy v historii se i ve 20. století Afghánistán stal místem střetu dvou mocností. Pro Sovětský svaz byl

46

možností jak rozšířit svůj vliv i k jinému pobřeží a pro Spojené státy byl místem, kde mohly odrazit postupující sovětský vliv. Odchod sovětských vojsk americkou zainteresovanost neukončil. Pád sovětského svazu s vznik postsovětských států střední Asie umožnil kalkulovat s dodávkami levných surovin. Strategickým bodem na obchodních cestách se i v tomto případě stal Afghánistán. V rámci kapitoly věnující se zahraničním vztahům nebudeme analyzovat pouze podporu hnutí Tálibán, ale rovněž podporu jemu nejsilnější opoziční skupině – budoucí Severní alianci, která si po celou dobu působení Tálibánu dokázala zachovat samostatné působení v severní části země a stala se tak aktérem zahraniční politiky těch zemí, které s tálibánskou přítomností a politikou z jakéhokoli důvodu nemohly či nechtěly souhlasit.

9. 1 Spojenec nebo velitel? Pákistánská podpora a její motivy.

Hnutí Tálibán by bez přítomnosti silné mezinárodní finanční i logistické podpory nikdy nezískalo natolik silné postavení, aby dokázalo potlačit všechny ostatní opoziční skupiny a získat vládu nad většinou území. Nejsilnějším spojencem Tálibánu se stal Pákistán, jehož motivy popíší následující řádky. Pákistánská vláda opakovaně odmítala přiznat jakoukoli vojenskou podporou Tálibánu. Pákistánští ministři deklarovali, že Afghánistán je suverénní zemí, která nemá s jejich státem žádné bližší spojení. Ovšem Pákistán byl ze všech zemí podporujících Tálibán alespoň v jeho počátcích nejsilnějším partnerem, který Tálibán za účelem udržení silného postavení neustále financoval, poskytoval mu i diplomatickou podporu v zahraničí,

47

zajišťoval výcvik a rekrutování tálibánských bojovníků40, plánoval a řídil ofenzívy, přepravu paliva a munice a v některých případech poskytl i přímou vojenskou podporu v rámci bojů se znepřátelenými skupinami41. Na přelomu dubna a května 2001 organizace Human Rights Watch zaznamenala, že každý den pákistánsko-afghánské hranice překračovalo více než 30 velkých nákladních aut převážejících dle pozorovatelů náhradní díly na tanky, granáty a jiný vojenský materiál. Pákistán se tak opakovaně dopouštěl porušování ekonomických sankcí, které byly na afghánskou vládu vyhlášeny se souhlasem celého mezinárodního společenství. Pákistán,

40

Poté co Tálibán v roce 1996 dobyl hlavní město Kábul, prvním přímým vojenským kontaktem s Pákistánem bylo ustavení malé skupiny pákistánských vojenských poradců na základně bývalé afghánské armády jihozápadně od Kábulu. Tálibán se v této oblasti zmocnil dlouholetých vojenských výcvikových táborů a jejich řízení svěřil pákistánským poradcům. Podařilo se mu tak získat plně vybavené a vycvičené jednotky, které i přes problém s neochotou svého velení poslouchat příkazy z řad tálibánských velitelů, znamenaly pro Tálibán v rámci občanské války zásadní početní pomoc. Pákistánem cvičené jednotky tak vytvářely celkem 30 procent tálibánských ozbrojených sil a společně s dalšími přibližně 815 000 zahraničními dobrovolníky především ze zemí Perského zálivu a severní Afriky, tvořily nezanedbatelnou sílu. Typický výcvik trval čtyřicet dnů. Následoval speciální výcvik dle budoucího zaměření v jiných táborech. V boji byli dobrovolníci organizováni do skupin okolo 20 až 30 mužů vždy pod vedením jednoho staršího velitele. Jejich rekrutování zajišťovalo několik pákistánských islámských politických stran spolupracujících s náboženskými školami (madrasami). 41 Mezinárodní pozorovatelé věří, že pákistánské vzdušné síly asistovaly mnohokrát při přesunu tálibánských jednotek během jeho vojenských operací. Starší členové pákistánské tajné služby a armády byly přítomni při přípravě plánování hlavních tálibánských vojenských operací. Šíře této podpory vyvolala kritickou reakci mezinárodního společenství vrcholící až obviněním Pákistánu ze strany Organizace spojených národů (U.N. Secretary-General: The situation in Afghanistan and its implications for international peace and security“. Report of the Secretary-General, A/55/633-S/2000/1106, listopad 20, 2000). Pákistánskou přímou vojenskou podporu dokázalo i často velmi překvapivé znovuobnovení tálibánské vojenské síly krátké období po prohrané bitvě. Tálibán v těchto případech disponoval do té doby nevyužitým vojenským vybavením, které ho automaticky stavělo do výhodnější pozice nad nepřítelem.

48

především pak jeho tajná služba, pomohla z Tálibánu učinit vysoce efektivní ozbrojenou sílu. Pomohla plánovat útočné akce a poskytovala i přímou vojenskou podporu. Složitost analýzy pákistánské podpory je dána spletitostí vztahů mezi Tálibánem a mnoha pákistánskými aktéry. Ze země proudila podpora nejen ze strany tajné služby a jejího vedení, nýbrž rovněž ze strany soukromých aktérů asistujících Tálibánu zejména ve finančních otázkách. Problematika pákistánsko-afghánských vztahů se dotýkala i již v předchozí kapitole zmíněného pašování zboží přes pákistánské hranice. Neexistence fungující afghánské administrativy a zároveň slabá státní moc v příhraničních pákistánských oblastech, dovolovala, aby místní vládnoucí klany umožnily vznik výnosných pašeráckých ilegálních obchodních tras, z nichž profitovali zástupci obou zemí. Pákistánskou podporu Afghánistánu můžeme datovat zpět do počátku 70. let 20. století. Po sovětské okupaci na konci 70. let Pákistán přijal více než 2 milióny afghánských uprchlíků a stal se rovněž nejjistější základnou opozičním frakcím mudžáhidů bojujících i přes odlišné představy o budoucím státě proti jednomu nepříteli – Sovětskému svazu a jeho vojenským jednotkám. Pákistán v tomto ohledu sloužil i jako prostředník finanční pomoci adresované ze Spojených států a její tajné služby CIA. V 80. letech tak CIA podpořila bojující mudžáhidy 2 až 3 miliardami amerických dolarů a přispěla tak k výcviku více než 80 000 dalších bojovníků (Rasanayagam 2005). Po odchodu sovětských okupačních vojsk mnohé finanční kanály vyschly, ovšem Pákistán i nadále pokračoval v podpoře nejen logistické, ale i poradní a výcvikové42.

42

Ač pákistánská vláda mnohdy podporu ve výcviku odmítala, její existenci potvrdilo mnoho zahraničních pozorovatelů. Problematika souvisí i se specifickým

49

Proč zůstal Pákistán věrným spojencem Tálibánu i přes jeho pozdější jasné

spojení

s teroristickým

islámským

fundamentalismem?

Proč

pokračoval v logistické a finanční podpoře i přes kritiku jiných mocností? Během války proti sovětským vojenským silám měl Pákistán pro podporu jednotlivých frakcí mudžáhidů vnitřní i vnější důvody. První odpovědí byl pokračující indo-pákistánský konflikt, který zaměstnával pákistánské bezpečnostní ozbrojené složky na východní pákistánské hranici. Pákistán nechtěl destabilizaci i opačného konce země. Dobré vztahy s Afghánistánem Pákistánu přinášely rovněž výhodné ekonomické kontakty se zeměmi střední Asie v konečném důsledku tak napomáhaly financovat konflikt na východních hranicích v oblasti Kašmíru. Dalším z pákistánských důvodů byla snaha o upevnění vztahů se svým

paštunským

obyvatelstvem.

Financování

a

celková

pomoc

afghánským v drtivé míře paštunským jednotkám dopomohla Pákistánu pevněji svázat paštunské obyvatelstvo i do pákistánských civilních a armádních složek. Pro Pákistán další problém představovaly kmeny žijící u afghánskopákistánských hranic. Občanská válka a neexistence efektivní státní správy vedla k riziku zesílení jejich národnostních aspirací. Potenciální stabilizace afghánské vlády, která by alespoň v minimálním měřítku obnovila centrální správu, měla ukončit veškeré nacionální ambice kmenů přesahujících afghánské hranice a destabilizující tak i západní pákistánskou hranici. V tomto kontextu můžeme zmínit i další pákistánský důvod podpory radikálních islámských skupin. Pákistán se snažil zamezit zesilování vlivu mnohdy částečně autonomním postavení armády a bezpečnostních složek v pákistánské státní struktuře. Tehdejší i současné dohady nad podílem Pákistánu v přímé podpoře tálibánského hnutí by proto mnohdy měly být vnímány v kontextu armády a ne pákistánské civilní vlády (Sreedhar 1997b: 75-77).

50

paštunských skupin a jejich podpora v kontextu afghánského konfliktu zastavila snahy o vytvoření samostatného paštunského státu, který by existoval na území nejen afghánském, ale i pákistánském43 (Saikal 2002: 221). Samotný začátek podpory Tálibánu hledejme právě roce 1994, kdy se pákistánské úřady snažily o otevření a zabezpečení staré obchodní cesty mezi Pákistánem a střední Asií. „Proto se na konci října 1994 pokusily vyslat konvoj nákladních automobilů přes Kandahár a Herát do Turkmenistánu a jeho ochranou pověřily členy hnutí Tálibán, jimž na to ve spolupráci s tajnou službou přidělily zbraně i finanční prostředky44. Mladí vojáci se osvědčili a úspěšně konvoj ubránili před loupežnými přepady afghánských válečníků. Když uvolnili strategickou silnici, pořádkem listopadu 1994 dobyli Kandahár, usadili se v něm a zřídili si tam základnu. Zbraně, munici a proviant jim prostřednictvím Pákistánu dodávaly militantní muslimské organizace z celého světa“ (Marek 2006: 286-287).

43

Z tohoto důvodu Pákistán podporoval zejména islámskou skupinu Gulbuddína Hekmatjára. Po jeho nepodařeném obsazení Kábulu v roce 1994 se pákistánská podpora na chvíli umlčela a snažila se najít dalšího vhodného partnera. Generál P. Mušaraf v srpnu 2000 v rozhovoru pro BBC potvrdil, že podpora Tálibánu byla pro jeho zemi otázkou národní bezpečnosti. Tálibán byl silou, která dominovala paštunskému obyvatelstvu žijícímu na obou stranách afghánskopákistánské hranice (Saikal 2002: 221). Více informací viz např. zpráva Human Rights Watch z července 2001, Vol. 13, No. 3 (C) 44 Za nové pákistánské vlády pod vedením B. Bhuttem spolupráce mezi Tálibánem a Pákistánem probíhala zejména na úrovni ministerstva vnitra. Hlavním cílem pákistánské vlády bylo další posílení obchodních cest do střední Asie. Kromě ministerstva vnitra však Tálibán výstavbou telefonní sítě podpořila i státní telekomunikační společnosti, Pákistán rovněž opravil afghánské silnice a elektrické vedení. Paramilitaristická skupina ministerstva vnitra pro představitele Tálibánu vytvořila bezdrátové internetové připojení a letecká společnost zrekonstruovala letiště v Kandaháru a bojové tryskáče. Rádio Pákistán poskytlo technickou podporu tálibánské oficiální rozhlasové stanici rádiu Šariát.

51

Kandahár se pro Tálibán i celý Afghánistán stal postupně místem, odkud proudila všechna vládní rozhodnutí. Kábulská vláda byla jen praktickým vykonavatelem Umarových příkazů. A původ Umarových příkazů musíme dle některých analytiků mnohdy hledat za hranicemi Afghánistánu. Pákistán tak byl v očích některých tichým, přesto hlavním spojencem, v očích druhých nadřazeným partnerem v pro obě země výhodném spojenectví45.

9. 2 Spojené státy – přivřené oči kvůli geopolitické důležitosti?

Pokračování dlouholeté afghánské občanské války bylo nevýhodné pro všechny země střední Asie, Pákistán, ale i USA, které v potenciální síle Tálibánu viděly možnost, jak stabilizovat afghánskou vládu a umožnit využití nových trhů zemí střední Asie. Konec studené války přinesl nové možnosti. Afghánistán se svojí výhodnou geopolitickou polohou mohl umožnit otevření všemi stranami potřebného koridoru skrze který by USA i všichni jeho spojenci získali efektivní a ekonomicky přínosný přístup ke zdrojům a trhům nově nezávislých postsovětských států. Stejný argument podpořila i Saudská Arábie a Spojené arabské emiráty – jakožto jediné dvě země, které kromě Pákistánu oficiálně uznaly novou tálibánskou afghánskou vládu. Kombinace tichého souhlasu Washingtonu a saudská i jiná arabská přímá podpora umožnily Tálibánu s přímou vojenskou podporou ze strany Pákistánu rychle ovládnout většinu území a zavést striktní nařízení vycházejících ze specifické tálibánské interpretace islámu. Spojené státy začaly svoji podporu jednotlivým frakcím mudžáhidů směřovat v době sovětské vojenské okupace Afghánistánu. Paradoxně pak současné mezinárodní koaliční jednotky bojují se starými zbraněmi, které 45

Více informací viz např. (Amin 2004).

52

do Afghánistánu před dvaceti lety dodávaly mnohdy i skrze prostřednictví Pákistánu. Studenoválečný konflikt přinesl tichý boj i na afghánské půdě. A podpora mudžáhidů proti prosovětské vládě byla pro USA v tehdejší době automatickou volbou. Své první pochyby vládní představitelé dali najevo až v roce 1998, kdy stáli před celospolečensky škodlivé verzi islámu, diskriminací afghánských žen, šíitských muslimů i nepaštunského obyvatelstva, kdy museli rozhodovat o toleranci vitálnímu a rostoucímu narkotickému obchodu a podpoře islámskému extremismu. Obchodní zájmy ustoupily jinému posouzení situace až po srpnu 1998, kdy Nairobi a Dar esSalám zažily útoky na americké ambasády. Washington poprvé odsoudil do té doby veřejně neznámého multimilionáře Usámu bin Ládina, který byl v boji proti sovětské okupaci jedním z USA podporovaných osob. USA se stejně jako mnohdy jindy v historii přesvědčily o nejistotě své zahraniční politiky a o jejích často dramatických konsekvencích. USA reagovala vypálením raket na bin Ládinovy výcvikové afghánské kempy a po Tálibánu,

který

původně

nechtěl

být

spojován

se

světovým

fundamentalistickým islamismem, požadovala jeho extradici. Odmítnutí, jehož důvody budeme analyzovat v kapitola věnující se propojenosti Tálibánu se světovým džihádem, bylo pro USA poslední částí do skládanky odpovědí na otázku: kdo je Tálibán (Saikal 2002: 219-221). Odborníci mnohdy kritizovali, že západní mocnosti včetně Spojených států po dlouhé období ignorovaly porušování lidských práv a postupující

humanitární

katastrofu,

ačkoli

v jiných

částech

světa

diplomaticky i vojensky zasahovaly proti proviněním menších rozměrů (Marsden 2001: 124). Upozorňovali a stále upozorňují na selektivní nerovnost v posuzování mezinárodních událostí a obviňují politické představitele

v podléhání pouze

obchodním a

53

finančním

zájmům.

Pozorovatelé v tomto kontextu upozorňují především na fakt, že afghánský a pákistánský fundamentalismus by bez existence americké podpory nikdy nedosáhl svého současného postavení46. K vysvětlení motivů Spojených států se vrátíme zpět do období studené války. Představitelé americké vlády v tomto kontextu vždy upozorňovali, že Afghánistán se v době před pádem Sovětského svazu stal důležitou oblastí vzájemně soupeřících mocenských zájmů. Jakoukoli pozdější podporu frakcí mudžáhidů odmítali. Ovšem jiné hlasy z řad bývalých úředníků oponovaly a upozorňovaly, že Afghánistán pro Spojené státy zůstal důležitým i po konci studené války47. Jeho důležitost je v lokaci u hlavních obchodních tras směřujících do zemí střední Asie, jejichž potenciální přístup k moři by usnadnil obchod s rozsáhlými přírodními zdroji atraktivními nejen pro světové mocnosti, nýbrž i pro multinárodní korporace48. Podpora Tálibánu ze strany Spojených států nebyla posuzována s ohledem na etnickou či náboženskou otázku, nýbrž pouze s ohledem na 46

Intra Press Service: „Politics: UN Considers arms embargo on Afghanistan“, IPS, 16 December 1997 (www.oneworld.org/ips2/dec/afghan.html) 47 Podrobnější informace o obchodních zájmech Spojených států v oblasti a konsekvencích této politiky na vzestup hnutí Tálibán viz např. (Brisard – Dasquié 2002). 48 V oblasti se v 90. letech rozhořel boj o ropovody a plynovody. „V rámci tohoto boje soupeřily argentinská společnost Bridas a kalifornská společnost Unocal o práva na vybudování ropovodu z Turkmenistánu přes Afghánistán do Pákistánu. Zároveň s těmito plány se zrodila myšlenka použít Tálibán jako nástroje k vnitřní stabilizaci Afghánistánu, a tím i garanta bezpečného transportu surovin. Američtí diplomaté byli první, kteří po vstupu Tálibánu do Kábulu přicestovali, aby zde navázali kontakty. Richard Keller, šéf Unocal Pakistan Ltd., označil dobytí Kábulu za pozitivní vývoj. Christopher Taggart, zástupce ředitele společnosti Unocal, nepřímo naznačil Washingtonu, že by měl diplomaticky uznat Tálibán. Ale Tálibán nedokázal splnit očekávání. Obě společnosti ztroskotaly. Společnost Bridas proto, že byla vytlačena společností Unocal, společnost Unocal mezi jiným i kvůli protestům mnoha feministických nevládních organizací, díky nimž se ve vlastní zemi dostala pod tlak za podporu Tálibánu, zacházejícího tak nedůstojně se ženami“ (George 2001: 117).

54

obchod s přírodními zdroji (Ahmed: 8-9) V každém případě se zahraniční politika Spojených států vůči Tálibánu v roce 1998 proměnila od nepřímého neuznání směrem k přímému odmítnutí. „V tomto odmítnutí však USA nešly tak daleko, aby zabránily dalším zemím – Saúdské Arábii a Spojeným arabským emirátům – v dalším financování Tálibánu. Pro Ameriku se Tálibán ukázal jako nevhodný partner. Poskytl útočiště Usámovi bin Ládinovi, aktivně se podílel na mezinárodním obchodu s drogami a nebyl ochoten přijmout žádné kompromisy v ženské otázce“. Po světovém obeznámení s hnutím Tálibán a jeho úzkou vazbou na teroristickou skupinu Al-Káida však v Bílém domě nikdo nebyl ochoten přiznat, že se CIA se svým financováním afghánského džihádu stala porodní asistentkou tuctů fundamentalistických hnutí v muslimském světě (George 2001: 117).

9. 3 Saudská Arábie – ze země bin Ládina

Po odchodu sovětských vojsk v roce 1989 a pádu prosovětské komunistické vlády Nádžibulláha v roce 1992 saudská pomoc afghánským frakcím mudžáhidů byla zapříčiněna primárně saudskou snahou vyrovnat opoziční íránský vliv především na představitele opoziční skupiny Tálibánu Severní aliance. Saudská Arábie se stala v období mezi rokem 1996, kdy Tálibán úspěšně obsadil hlavní město, a srpnem 1998, kdy došlo k již výše zmíněným útokům na dvě americké ambasády, jeho hlavním finančním sponzorem. Rozhodnutí Tálibánu nevydat i přes žádost USA Usámu bin Ládina vedlo k americkému tlaku na saudské představitele k ukončení tálibánské podpory. Oficiální a otevřená podpora sice ustala, ovšem saudské peníze si našly svoji cestu pomocí soukromých příspěvků.

55

Pozorovatelé se v případě saudské podpory více méně shodují pouze na předpokladu, že Saudská Arábie Tálibánu, ale i jiným frakcím mudžáhidů49, pomáhala nejvíce ve finanční oblasti. Saudská Arábie však překvapivě nepodporovala Tálibán ihned po jeho zapojení do občanské války. Hlavní finanční asistenci začala až po návštěvě prince al-Fajsala Saúda, představitele hlavní saúdské tajné služby, v Pákistánu v červenci 1996, kdy Pákistán prohlásil Tálibán frakcí, kterou bude nejvíce podporovat. Saudská asistence ovšem mnohdy původně striktní finanční podporu přesáhla i do jiných oblastí a jak bylo uvedeno v předchozích částech textu, ovlivňovala celkovou politiku Tálibánu. Asistovala při výcviku speciálních religiózních úředníků, byla modelem pro afghánský úřad pro prosazování víry, který se stal nejmocnější agenturou v rámci nového islámského emirátu. Byla vzorem i pro náboženskou policii, která dohlížela na dodržování přísných nařízení. Podpora se tak rozšířila i na vojenskou a organizační pomoc a západní novináři dokonce potvrdili svá svědectví dopravení nových vojenských letounů saudského původu na Pákistánem zrekonstruované kandahárské letiště. Představitel saúdské tajné služby dle pozorovatelů navštívil tálibánského religiózního představitele Umara právě před plánovanou letní ofenzívou roku 1998, která skončila masakrem civilního obyvatelstva. Saudské nevysychající finanční fondy byly v tomto případě využity k podplácení znepřátelených militantních frakcí, jejichž přítomnost v Mazáre Šaríf mohla celou situaci pro Tálibán zkomplikovat.

49

Více než 2 miliardy dolarů směřovaly v rozmezí let 1991 – 1993 k původně i nejvíce Pákistánem podporované islámské straně Gulbuddína Hekmatjára a 150 miliónů v letech 1993 – 1994 Rabbánímu a Masúdovi ze Severní aliance. Tento příspěvek následoval po Másúdově kritice zasahování Íránu do vnitroafghánské politiky.

56

Kromě oficiální podpory byl nejštědřejším dárcem finančních darů konkrétní saudský občan – Usáma bin Ládin. Saudská Arábie většinu z jeho bankovních účtů po obvinění USA, že se podílel na přípravě útoků na ambasády v Keni a Tanzanii, zmrazila. Ovšem bin Ládinovi stále zůstávalo dostatek financí pro štědré zaplacení tálibánské podpory a úkrytu. Závislost Tálibánu na jeho podpoře přerostla v přímé propojení, které Tálibán mimo jiné

stálo

v konečném

důsledku

nejen

neuznání

mezinárodním

společenstvím, nýbrž i pozdější útok koaličních vojsk a pád jeho vlády. Nejistotu

setrvalé

bin

Ládinovy

podpory

ze

strany

tálibánských

představitelů, dokládá jejich rozepře následující saudskou nabídku 400 miliónů amerických dolarů za jeho vydání. Další finanční dary, které mířily z území Saudů, měly většinou pouze za charitativní úmysl skrytý militantní charakter. Saudská Arábie režim hnutí Tálibán oficiálně uznala. A po boku Spojených států i jiných zemí pomáhala vytvořit sílu, která přerostla afghánské hranice.

57

Další analyzované státy patří do skupiny zemí, které v rámci své zahraniční politiky podporovaly tálibánskou opozici. Jak již bylo uvedeno v průběhu práce několikrát, Tálibán občanskou válku neukončil úplně a i v době jeho vlády existovaly znepřátelené frakce mudžáhidů, které svoji podporu hledaly u jiných států. Fundamentalistické vládě Tálibánu tak v době jeho vlády dokázaly nejefektivněji vzdorovat jednotky bývalé prozatímní vlády, „které byly tálibánským vojskem vytlačeny do hor na sever země. Velel jim někdejší ministr obrany Ahman Šáh Masúd, jehož muži drželi hlavní město Kábul až do roku 1996, kdy se pod náporem tálibánských bojůvek museli stáhnout na sever a vybudovat si základnu v údolí řeky Pandžšír. V září 2001 byl Masúd zavražděn a vrchním velitelem se stal jeho zástupce generál Muhammad Fahím“ (Marek 2006: 291-292). Mezi vysokými představiteli budoucí Severní aliance se objevil i prezident a předseda umírněného Islámského společenství Burhánuddín Rabbání. Organizace spojených národů ho i po uplynutí jeho mandátu nadále považovala za hlavu afghánského státu. Společně s ním v Severní alianci působil i představitel uzbeckých milicí generál Abdurrašíd Dóstum. Kromě těchto skupin se ke sdružení připojily i další jednotky sdružující především Tálibánem často utlačovanou skupinu Hazárů. Název Severní aliance vznikl až po leteckém bombardování Spojenými státy. Ovšem pro účel snadnější identifikace opozičního sdružení50 je tento název využíván v rámci celé práce. Severní aliance byla schopna udržet svoje stabilně samostatné postavení nejen díky zahraniční podpoře, ale také kvůli vývozu nerostných surovin – v tomto případě smaragdů i jiných drahých kamenů. Přesto tento zdroj financí přinášel z důvodu využívání nemoderních technologií pouze 7 50

Více informací o Severní alianci viz např. (Pohly 2002; Marek 2002)

58

až 10 miliónů amerických dolarů ročně. Z Afghánistánu se vyvážely pouze neopracované kameny. Severní aliance si také udržela monopol na produkci a prodej soli a na import benzínu i dieselového paliva51. Všechny země, které v průběhu tálibánského vládnutí podporovaly opoziční jednotky, měly společnou i další charakteristiku. Jak uvádí Amin Saikal, Indie, Írán, Rusko i země stření Asie sdílely nesouhlas s intenzivním pákistánským zapojením do tálibánské politiky (Saikal 2002: 223).

9. 4 Dvě islámské země? Írán a jeho vztah k Tálibánu a Severní alianci.

Ač se na první pohled neinformovanému pozorovateli může zdát, že vztahy mezi jediným do současnosti existujícím islámským státem a vládou, která tvrdila, že chce ve společnosti aplikovat čistou formu islámu tak, jak ji vnímali muslimové před 1400 lety, budou minimálně kooperující, ve skutečnosti tomu tak nebylo. Vztahy Íránu k sousednímu Afghánistánu byly komplikované i před nástupem Tálibánu, ovšem po nastolení jejich ultrakonzervativní sunnitské vlády se ještě více zhoršily. „Napětí vyvrcholilo po popravě deseti íránských diplomatů. Írán odsoudil projevy extremismu hnutí Tálibán, jako bylo ničení buddhistických soch“ (Gombár 2001: 151). Íránské zapojení do afghánského konfliktu se datuje zpět do sovětské okupace v letech 1979 až 1988, kdy více než 2 milióny Afghánců opustilo zemi směrem do Íránu, kde se postupně vytvořilo 9 opozičních ozbrojených skupin. Írán v tomto období podporoval

pouze určité šíitské skupiny.

Soustředíc se na svého hlavního nepřítele – Irák – a snažíc se uchovat

51

Benzín i diesel přitékaly do oblasti ovládané Severní aliancí potrubím z Tádžikistánu. Diesel byl rovněž dovážen cisternovými nákladními vozy.

59

neutrální postoj vůči Sovětskému svazu i přes zainteresování do afghánského konfliktu věnoval opozičním skupinám pouze morální a politickou podporu. Jeho politika vůči Afghánistánu díky přítomnosti miliónů uprchlíků i díky dlouhé společné hranici nemohla zůstat bez odezvy. Sreedhar uvádí čtyři hlavní důvody íránského zájmu o Afghánistán. Prvním je již zmiňovaná dlouhá společná hranice. Druhým je obava z etnických roztržek vedoucích k národnostním aspiracím, které by zasáhly i Írán. V tomto kontextu zmiňme především etnikum Balúčú, kteří se mnohdy uchylovaly k myšlence vytvoření samostatného státu Balúčistánu. Třetím prvkem ovlivňujícím íránský pohled na afghánský konflikt byla skutečnost, že Írán sousedil nejen s Afghánistánem, ale také se Sovětským svazem. Primární důraz na konflikt s Irákem pro Írán předznamenal nutnost dobrých vztahů se Sovětským svazem a ve finální podobě byl tak Írán nucen hrát svoji zahraniční politiku takovým způsobem, aby vždy našel rovnováhu mezi svojí podporou antisovětských mudžáhidů i neutrálními vztahy se Sovětským svazem. Posledním důležitým faktorem byl tzv. zlatý půlměsíc, který vytvářel Afghánistán společně s Íránem a Pákistánem v oblasti narkotické produkce. V 60. až 70. letech byl Írán důležitým centrem pro export drog do evropských zemí a severní Ameriky. Po striktních nařízeních vydaných po islámské revoluci a vytvoření islámského státu důležitost Teheránu jakožto součásti obchodních tras pro pašování drog dramaticky poklesla (Sreedhar 1997c: 89-90). Odchod sovětských jednotek znamenal pro Írán potenciálně větší prostor pro zahraniční politiku. Se začátkem roku 1989 tak Írán začal rozšiřovat svůj kontakt s Afghánistánem a budovat vztahy i s jinými než pouze šíitskými stranami konfliktu. Snaha o rozšíření vlivu se projevila i uzavřením tzv. kulturní dohody mezi Íránem, Tádžikistánem a dvěma

60

afghánskými islámskými stranami v roce 1991. Podařilo se mu navázat vztahy také s uzbeckou menšinou a jeho činnost tak svým způsobem položila základy formování budoucí protitálibánské opozici. Ač se ovšem na první pohled může zdát, že se Írán snažil o vytvoření jednotné fronty mudžáhidů, v letech 1992 až 1995 přispíval separátními dodávkami zboží k jejich fragmentaci. Rok 1995 íránskou politiku změnil a Írán začal Tálibán vnímat jako ohrožení svých zájmů.52 Íránský prezident se z domácích i regionálních důvodů několikrát snažil otevřít se sousedním vládnoucím Tálibánem dialog. Ovšem nesouhlasil nejen s formou islámského extremismu, kterou Tálibán zastával, ani se specificky intenzivní podporou Pákistánu. Jeho vláda by s Tálibánem potenciálně mohla vytvořit alespoň minimální formální vazby, ovšem pouze za podmínek, že by Tálibán opustil své dle Chatámího středověké chování, dokázal se dohodnout s opozicí včetně 15ti procentní šíitské menšiny53 a demonstroval nezávislost na pákistánské vládě. Výhled do budoucna byl v tomto směru ovšem jasný a pro vytvoření spojenectví negativní (Saikal 2002: 222-223). Írán tudíž představoval hlavní zdroj vojenské pomoci tálibánské opozici Severní alianci. Ač ta tvrdila, že dodané zbraně byly zaplacené, vzhledem k finančním možnostem i množství dopravovaného zboží bylo podobné tvrzení nereálné. Bojem s Tálibánem Severní aliance přicházela o další ekonomické příjmy a příjmy z místních daní ji postačily pouze na

52

53

Více informací viz Human Rigts Watch, July 2001, Vol. 13, No. 3 (C) Írán byl na rozdíl od Afghánistánu složen zejména z šíitského etnika.

61

výdaje pro zajištění základních veřejných služeb. Írán Severní alianci poskytoval i pomoc s výcvikem nových členů ozbrojených jednotek54.

9. 5 Na hedvábné stezce. Rusko, nové středoasijské republiky a jejich obchodní zájmy.

Kromě Íránu se na podpoře Severní aliance podílelo zásadním způsobem především Rusko a země střední Asie. Zatímco země střední Asie, které vznikly po rozpadu Sovětského svazu, se nepřikláněly k přímé materiální podpoře, Rusko v tomto ohledu plnilo klíčovou úlohu.55 Všechny nové republiky prostoru střední Asie vnímaly komunikaci s vnějšími aktéry jako svojí hlavní prioritu. I deset let poté, co dosáhly nezávislosti, se zdálo, že dávná tzv. hedvábná stezka zažívala větší koncentraci obchodníků než současný přelom tisíciletí. Všechny země si uvědomovaly potenciální finanční přínos z vybudování stabilních a bezpečnostních cest pro dopravu energetických zdrojů. Energetické zdroje Kaspického moře a střední Asie přitahovaly pozornost nejen světových mocností, ale také nadnárodních korporací. Na počátku 90. let Spojené státy odhadovaly objem kaspických ropných zásob na 100 až 150 miliard barelů. Ačkoli jsou představené odhady zřejmě vysoce nadsazené, všechny zúčastněné strany byly přesvědčeny, že stabilizace celého prostředí je pro jejich obchodní politiku nadmíru výhodná. Region Kaspického moře 54

Írán za tímto účelem vysílal do oblasti ovládané Severní aliancí přibližně 5 až 8 vojenských instruktorů. Ti v místních vesnicích vedli kurzy taktiky, velitelství, logistiky a jiných vojenských schopností. 55 Rusko plnilo klíčovou roli hlavně sjednáváním přepravy íránské pomoci, logistickou podporou. Přímou vojenskou podporu Rusko dle pozorovatelů Severní alianci poskytlo až v roce 2000, kdy na sever Afghánistánu poslalo tři až čtyři helikoptéry.

62

představoval možná poslední neprozkoumanou a nevyužívanou ropnou oblast a její otevírání se světovým trhům vyvolalo mezi mezinárodními ropnými společnostmi hluboký zájem (Rashid 2001: 143-144). . Tádžikistán byl ze všech zúčastněných středoasijských republik ve vývoji afghánské situace zainteresovaný nejvíce. Obě země sdílejí hranici dlouhou přes 1200 km i problematiku afghánských Tádžiků, která do určité míry ovlivňuje vnitřní stabilitu Tádžikistánu. Podíl Tádžikistánu na afghánském konfliktu tak spočíval i v budování vojenských základen a výcvikových

táborů

na

území

tádžického

afghánského

etnika

v severovýchodní části Afghánistánu. Uzbekistán Tálibán vnímal jako ohrožení vlastní vnitřní bezpečnosti. Příčinu můžeme hledat v samotném charakteru Uzbekistánu. Uzbecký prezident Karimov, rovněž představitel nedemokratického režimu, kritizoval jakýkoliv odlišný výklad islámu než ten, který byl oficiálně prosazován jeho vládou. Avšak i přes negativní náhled na hnutí Tálibán nebyla uzbecká podpora Severní alianci konzistentní. Odlišnou úlohu hrál Turkmenistán, který dle mezinárodních pozorovatelů nepodporoval ani jednu ze dvou hlavních znepřátelených afghánských válečných stran. Ovšem oběma stranám prodal velké množství paliva a v zájmu většího posílení přesvědčení obou stran o své neutralitě, Tálibánu i Severní alianci umožnil opakované překročení svých hranic. Severní alianci podpořil i svolením využití velké části svých železničních tratí pro přepravu vojenského materiálu a zbraní. Neutrální postoj zastávala i poslední ze středoasijských republik – Kyrgyzstán, který je spojován pouze s umožněním přejezdu nákladních aut s materiálem pro Severní alianci přes své území v říjnu roku 199856. 56

Více informací viz Human Rights Watch, July 2001, Vol. 13, No. 3 (C)

63

Stejně jako Írán i Rusko věnovalo tálibánskému převratu v Kábulu vážnou pozornost. Všechny středoasijské země opakovaně upozorňovaly na možnost destabilizace celého regionu. 2. října 1996 ruský prezident Boris Jelcin, reagujíc na obavy z možné destabilizace regionu, svolal summit Společenství nezávislých států. Až na prezidenta Turkmenistánu57 vládní představitelé Kazachstánu, Uzbekistánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu se setkáním v Almatě – hlavním městě Kyrgyzstánu – souhlasili. Od počátku však bylo zřejmé, že Rusko a ani jedna ze středoasijských republik neposkytne tálibánské opozici přímou vojenskou podporu. Ruská armáda po konci studené války trpěla nedostatečným vybavením a morálkou a nové republiky, toužící po perspektivních obchodních zakázkách, se nechtěly Tálibánu otevřeně postavit. Pokud by se s Tálibánem dostaly do konfliktu, zamezily by potřebnému přístupu na světové trhy skrze západní Afghánistán. Dle některých analytiků by však Rusko v případě tálibánského ovládnutí celého Afghánistánu v zájmu zamezení rozšiřování extremistického islámského hnutí svoji umírněnou politiku změnilo (Marsden 2001: 136).

57

Turkmenský prezident v této souvislosti vydal prohlášení, že se nebude řídit ujednáním summitu z důvodu neoprávněnosti zasahování do vnitřních afghánských politických poměrů. Snažíc si udržet neutrální postoj tak deklaroval dobré vztahy se všemi afghánskými ozbrojenými frakcemi.

64

10. Kultura vedoucí k hříchu a genderová politika

Častá proměna afghánského státního zřízení přinášela díky rozdílným sociálním i politickým názorům odlišné vnímání tradice a kultury. Původní snahy o posílení národní kulturní identity byly konzistentně namířeny jen směrem k paštunskému etniku. Ve většině islámských společností nejrůznější tradice reprezentují vitální součást kulturního dědictví. Afghánistán byl hudbou i tancem známý nejen v rurálních oblastech, nýbrž i ve větších městech, především pak v období šedesátých až osmdesátých let. Během této historické etapy afghánského kulturního života se oslavy svateb, narození dítěte a jiných rozmanitých životních událostí, chápaly jako vítaná emoční relaxace. S tradicemi byly spojeny i státní svátky oslavované doma, v divadlech, na veřejných setkáních. K zásadnímu posunu kultury došlo po příchodu sovětských vojsk. Komunistická perioda afghánských dějin se pokusila využívat herecké umění k propagandě komunistické identity a nepodporovala tak etnické či religiózní společenské rozdíly. Důraz byl naopak kladen na světskou zábavu a potlačování islámských hodnot. Rok 1992 tak přinesl nejen kolaps komunistického režimu, ale s příchodem islámské vlády mudžáhidů i dramatický

pokles

jakýchkoli

nereligiózních

kulturních

projevů.

Konzervativní islámské hodnoty se do Afghánistánu vrátily s nebývalou intenzitou a silou. Nejviditelnější změna ovšem nastala již několik hodin po dobytí Kábulu ortodoxním hnutím Tálibán, který v roce 1996 představil v kontextu současného světa striktní islámský systém zakazující všechny formy nereligiózních i většinu religiózních kulturních prvků. Muslimské státy celého světa interpretují stejný Korán, případně stejné islámské právo a i konzervativní země jakou je Saudská Arábie

65

ochraňují nedotknutelnost

svého kulturního dědictví. Tálibán svoji

extremistickou politiku postavil jen na religiózních základech a ačkoli v Koránu neexistuje žádná explicitní zmínka o zákazu kulturních tradic, byla jeho vláda poznamenaná do té doby nevídanými zákazy ve všech kulturních oblastech. Září 1996 přineslo porážku Kábulu a okamžité představení nových nařízení. Mezi nimi rovněž zákaz hudby, tance, televize, kin, zavření sociálních institucí včetně knihoven a míst, které se jakýmkoli způsobem dotýkaly jakékoli formy zábavy (Koepke 2002: 65-75). Lidem bylo zakázáno hrát na hudební nástroje, televizory z domácností byly odstraněny navršením na náměstích a jejich rozdrcením tanky, rozhlas byl omezen pouze na zpravodajství a náboženské pořady. Zákaz platil i na pořádání sportovních utkání. Na dodržování všech příkazů dohlížely speciální tálibánské jednotky Religiózní policie a Úřad pro podporu víry a prevenci nectností58. Byly to právě tyto neospravedlnitelné zákazy, které poprvé vedly západní mezinárodní společenství, ale i mnohé arabské země, k prvnímu pobouření. To vyvrcholilo rokem 2001, kdy mulla Umar nakázal rozstřílet nadživotní

Buddhovy

sochy

v Bamjánu

s odůvodněním,

že

islám

nedovoluje zobrazovat živé bytosti. Ve skutečnosti byl tento čin odplatou za ekonomické sankce Organizace spojených národů z roku 1999. „Při 58

Tálibánský ministr školství k zákazu hudby dodal, že hudba vytváří napětí duše, která se poté nemůže soustředit pouze na studium islámu. Ministr spravedlnosti v dalším rozhovoru pro časopis Time dodal, že muslimové mají následovat pouze svatý Korán a implementovat islámské právo. Pokud by tak neučinili, žili by v hříchu. Musí se řídit pouze instrukcemi Boha a samotný právní systém Tálibánu není něco, co by bylo uměle vytvořeno, ale je skutečným potlačením neřestí a podporou víry. Ministr zahraničních věcí pro stejné číslo magazínu Time na otázku týkající se lidských práv odpověděl, že nevěří, že Tálibán někomu odebral a odepřel jeho lidská práva. Pokud nějaké restrikce existují, jsou zde kvůli afghánské kultuře, kterou lidé plně akceptují. Nejsou něčím, co přineslo hnutí Tálibán, ale jsou něčím, co lidé chtějí a vždy následovali (Koepke 2002: 70-71).

66

přípravách odstřelu soch Tálibové neváhali používat násilí proti místním obyvatelům a toho, kdo odmítl pomáhat při pokládání náloží, na místě zastřelili jako nepřítele islámu“ (Marek 2006: 289). Kromě striktního omezení kulturního života světovou veřejnost v určitém časovém odstupu vyděsila i genderová politika Tálibánu, která, jak bylo již naznačeno v předchozích kapitolách, uzavřela ženy bez možnosti se vzdělávat a svobodně žít pouze mezi zdmi svých domovů. V roce 1997 Úřad pro podporu víry a prevenci neřestí zakázal ženám nosit bílé ponožky, boty na vysokém podpatku, či jakékoli jiné boty, které mají na ulici charakteristickou klapavou ozvěnu. Tento příkaz byl ovšem jedním z úsměvných

příkladů

hluboké

propracovanosti

genderové

politiky

Tálibánu. Vážnější omezení se dotýkala zákazu chodit do zaměstnání a v pozdějším období i pracovat pro západní humanitární organizace kromě zdravotnického sektoru (Brodsky 2003). Z důvodu, že většina původních afghánských učitelů byla ženského pohlaví, vyrůstala celá jedna generace především městských afghánských dětí bez vzdělání59. Ženy byly odkázány pouze na své muže a z důvodu vysoké ceny povinného oděvu – tzv. burky – často nevycházely z domu ven, nebo burku sdílely s více ženami. Tálibán rovněž zavřel veřejné lázně tzv. hamams, které byly pro mnoho žen posledním zdrojem tekoucí vody a jediným zdrojem teplé vody. Samoživitelky nemohly živit své děti. Vdovy mohly získat finanční pomoc od zahraničních humanitárních agentur pouze skrze svého mužského příbuzného (Ellis 2000: 62-64).

59

Ženám bylo zakázáno navštěvovat univerzity a Tálibán uzavřel i dívčí školy v Kábulu i jiných větších městech. Ovšem i na některých místech Tálibánem kontrolovaných oblastí zůstala zachována docházka dívek do základních škol. Více informací o postavení žen v době vlády Tálibánu viz např. (Emadi 2002).

67

Když Tálibán poprvé vstoupil do Kábulu, jeho náboženská policie trestala muže za nedostatečnou délku vousů, ženy za nedostatečné zahalení. Úřad pro podporu víry, který měl svůj vzor v obdobném úřadu Saudské Arábie, rekrutoval z pákistánských náboženských škol tisíce mladých mužů často s minimálním vzděláním. Úřad se kromě svého primárního účelu rovněž stal nejefektivnější tajnou službou. Tálibán měl tisíce informátorů v armádě, v osobách ministrů a v jejich okolí, nemocnicích i západních humanitárních organizacích. Představitel Úřadu pro podporu víry maulví Qalamuddín pravidelně vystupoval v místním rádiu Šáriat a svým kázáním pokrýval všechny aspekty sociálního chování populace. Bývalý fotbalový stadión v Kábulu se každé páteční odpoledne proměnil v místo pro vykonávání poprav. Tálibánské tresty zahrnovaly nejen ukamenování žen, ale i zavalení zdí. Tálibánská nařízení však nemohla hledat své opodstatnění a ospravedlnění v Koránu už i z důvodu, že jedním z prvních úkolů proroka Muhammada bylo dosáhnout větší emancipace žen (Rashid 2001: 105-107). Na závěr této kapitoly je nutné doplnit, že omezování lidských práv nebylo výsadou pouze Tálibánu a jeho počátek datujeme už do začátku 90. let v souvislosti se vzestupem frakcí militantních mudžáhidů. Všechny zúčastněné strany občanské války se v průběhu celých 90. let dopouštěly zločinů proti lidskosti, které byly páchány na civilistech mnohdy pouze z důvodu podezření jejich zapojení do znepřátelené politické skupiny Zločiny Tálibánu tak nebyly jedinými, které postihly afghánskou společnost. Silná opoziční Severní aliance se dle Human Rights Watch dopouštěla obdobných útoků na civilisty z vesnických oblastí. Afghánistán byl ve válce více než 20 let a ztratil přes třetinu svého obyvatelstva. Dnešní odhadovaný počet obětí vyšplhal na závratných 1,5

68

miliónu. Dalších 5 miliónů obyvatel uprchlo kvůli potírání šíitské větve islámu do Íránu či Pákistánu. Během válečného konfliktu byly porušováním lidských práv viny všechny hlavní ozbrojené skupiny (Ahmed: 7).

69

11. Dvě odlišné islámské koalice – Tálibán a Al-Káida. Jiný začátek, společný konec.

Religiózní tálibánský vůdce mulla Muhammad Umar neusiloval o vývoz islámské revoluce a nevyhlašoval ani svatou válku západnímu světu. Svým bezhlavým prosazováním islámských zásad si však vysloužil obdiv militantních islamistů z celého světa a zanedlouho se dostal do vleku vůdce mezinárodní teroristické organizace Al-Káida (Základna) – Usámy bin Ládina. Hnutí Tálibán Ládinovi poskytlo útočiště, prostor pro výcvik nových fundamentalistických bojovníků a bin Ládin za tyto služby odváděl do tálibánského rozpočtu vysoké finanční částky, které v konečném důsledku pro Tálibán představovaly plnou závislost vedoucí až k pádu celého režimu. Usáma financoval tálibánské projekty, dodával mu odhodlané bojovníky, napojil ho na radikální islámská hnutí existující po celém světě a posléze si ho získal i pro svoji bojovnou protizápadní rétoriku a fanatickou vizi globální svaté války proti Spojeným státům a jejich strategickým partnerům. Okolnosti následující zářijové útoky na světové obchodní centrum se pro mullu Umara staly osudnými. I přes výzvu Spojených států o vydání bin Ládina60 podporovanou i saudskou štědrou

60

Ačkoli Spojené státy nikdy Tálibán jako vládu Afghánistánu neuznaly a tudíž navzájem nenavázaly žádné diplomatické styky, tlumočily mu po zářijových útocích své požadavky prostřednictvím pákistánské vlády. Součástí požadavku bylo vydání všech představitelů Al-Káidy, kteří se skrývaly na afghánském území, propustit všechny zahraniční obyvatele, včetně amerických občanů, které Tálibán nespravedlivě uvěznil, ochraňovat zahraniční novináře, diplomaty a humanitární pracovníky v zemi, permanentně a okamžitě uzavřít všechny teroristické výcvikové tábory a vydat všechny členy teroristických skupin, včetně jejich příznivců, příslušným autoritám, poskytnout Spojeným státům plný přístup do teroristických výcvikových táborů, tak aby se američtí pozorovatelé ujistili, že již nadále neoperují. Americká vláda zároveň upozornila, že požadavky nejsou předmětem

70

finanční nabídkou, i přes roztržky v samotném vedení Tálibánu, mulla Umar rozhodl nejen o zamítnutí žádosti o extradici61, ale v konečném důsledku i pádu své vlády a vystavení všech obyvatel Afghánistánu následujícím útokům mezinárodního společenství. Útokům, které byly sice namířené proti teroristické skupině, ovšem uvrhly celou zemi do pasti mezi Spojené státy a teroristickou Al-Káidu (Marek 2002: 41). Usáma bin Ládin62, mladý saudský student původem z Jemenu, jehož otec vlastnil úspěšnou stavařskou společnost, která díky obchodním kontraktům na renovaci a rozšíření dvou hlavních mešit v Mekce a Medíně získala velké finanční jmění, přišel do Afghánistánu už v době ozbrojeného odboje proti prosovětské vládě a sovětským okupačním silám. Stal se tak jedním z mnoha tisíc zahraničních dobrovolníků, kteří po boku místních

diskusí a vyjednávání a Tálibán je musí okamžitě vyslyšet, nebo bude sdílet osud teroristů (Murphy 2002). 61 Umar se pravděpodobně řídil i tradičním kmenovým zákoníkem paštunválí, který ukládá tři hlavní povinnosti. Urážku oplatit krevní mstou, pohostinně vítat příchozí a bezpodmínečně vyhovět žádosti o pomoc nebo o útočiště. 62 Usáma bin Ládin se narodil v roce 1957 jakožto 17. z celkově 57 dětí svého jemenského otce Muhammada Bin Ládina. Původně studoval magisterský program business administration na univerzitě Krále Abdula v Jeddahu, ale brzy přestoupil na studium islámu. Otec, který financoval boj mudžáhidů proti sovětským silám rozhodnutí svého syna zapojit se přímo mezi jejich jednotky, uvítal. Nejprve tak odcestoval do Pešaváru, kde se setkal s představiteli mudžáhidů a pravidelně se v průběhu let 1980 až 1982 vracel s finančními dotacemi, až se následně rozhodl o usazení na pákistánském území. Po vzoru otce si vybudoval stavební společnost a ze Saudské Arábie přivezl nejen těžkou stavební techniku sloužící později ke stavbě silnic a náborových a výcvikových středisek mudžáhidů, ale také saúdské stavební inženýry. V roce 1986 pomáhal vybudovat tunelový komplex, který americká CIA sponzorovala jakožto hlavní úložiště zbraní i jiné armádní techniky, výcvikových a zdravotnických center mudžáhidů. Komplex byl ukryt hluboko pod skalami blízko pákistánských hranic. Při stavbě tohoto komplexu Usáma poprvé vytvořil svůj vlastní výcvikový tábor pro další nové Afghánce, kteří bohatého a charismatického bin Ládina začali vnímat jako nového vůdce (Rashid 2001: 131132).

71

afghánských i pákistánských mudžáhidů bojovali proti komunistické světské moci. Finance, které získal díky svojí nové stavební společnosti a saúdským příspěvkům, využíval zejména k budování nové sítě mudžáhidů a rozšiřování wahábismu. Původní centrum. arabských Afghánců – kancelář Světové muslimské ligy a Muslimského bratrstva v Pešaváru – po smrti jejího představitele Azáma přetvořil ve svoji organizaci Al-Káidu. V roce 1990 bin Ládin zažíval deziluzi plynoucí z pokračování občanské války mezi jednotlivými frakcemi mudžáhidů a vrátil se do Saudské Arábie, kde se zapojil do rodinné společnosti. Založil organizaci pro afghánsko-arabské veterány, z nichž někteří se usadili v Mekce a Medíně. Šokem se pro Ládina stal průběh války v Perském zálivu. Na počátku pro boj proti Iráku sjednotil afghánské válečné veterány žijící v Saudské Arábii, ovšem saudský král Fahd místo využití arabských vojenských sil přizval na pomoc 540 000 amerických vojáků. Začíná období bin Ládinovy kritiky saúdské královské rodiny i lobování za útoky na centra zahraničních vojenských sil. Jeho kritický postoj následovaný útočnými akcemi znepřátelil královskou rodinu a vedl k jeho odchodu do Súdánu, kde se pod vedením charismatického súdánského velitele Hassana Turábího zúčastnil islámské revoluce. Jeho znechucení americkým vítězstvím nad iráckými vojsky, nad jednáním vysokých arabských politických představitelů, kteří dovolili armádě USA zůstat i po ukončení bojů na území států Perského zálivu, vedlo v konečném důsledku ke zrušení jeho saúdského občanství. Bin Ládin z důvodu amerického a saúdského nátlaku na súdánskou vládu odešel i ze Súdánu a v květnu 1996 se vrací s celou rodinou čítající tři manželky a třináct dětí a s několika ozbrojenými osobními strážci do Afghánistánu. Zde žil pod ochranou až do roku 1996, kdy se Tálibán

72

zmocnil Kábulu. V roce 1996 bin Ládin reagoval první otevřenou deklarací63 globálního džihádu proti Američanům, kteří dle jeho tvrzení okupovali Saudskou Arábii. Uzavřením přátelství64 s vůdcem Tálibánu – Muhammadem Umarem – odešel do Kandaháru, kde žil pod tálibánskou ochranou. Tato doba se pro americkou CIA stala prvním momentem monitorování jeho aktivit i sítí s jinými islámskými militantními skupinami65

vedoucí

v dubnu

1996

k podpisu

amerického

protiteroristického zákona využitého následně k zmrazení bin Ládinova přístupu k jeho účtům s odhadovanými 250 až 300 milióny amerických dolarů (Rashid 2001: 132-135). Další vývoj spojený s útokem na americké ambasády v Keni a Tanzanii a nakonec i na Světové obchodní centrum znemožnil Tálibánu usilovat i nadále o alespoň minimální mezinárodní uznání svého režimu. Afghánistán byl svědkem vytvoření dvou náboženských koalicí, které spolu sice spolupracovaly, ale jejich cíle byly naprosto odlišné. Na 63

12. března 1996 Usáma bin Ládin vyhlásil globální džihád: Lidé islámu trpěly sionisticko-křižáckou aliancí a jeho kolaboranty způsobovanou agresí a nespravedlností. Každý obyvatel arabského poloostrova má povinnost proti křižáckým okupantům bojovat. Jejich bohatství je kořistí pro ty, kteří je zabijí. Muslimští bratři, vaši bratři v Palestině a v zemi svatých míst vás volají a žádají o účast v bojích proti americkému a izraelskému nepříteli. Žádají vás o vyhnání nepřátel pryč od islámských svátostí. Později ve stejném roce bin Ládin prohlásil, že terorizování amerických okupantů je náboženská a logická povinnost. V únoru 1998 vydal a podepsal tzv. fatwu, která nabádá všechny muslimy bez ohledu na jejich původ a současné bydliště, aby zabíjeli Američany i jejich civilisty. Bin Ládin rovněž apelovat na muslimské učence. Aby zahájili útok proti „americkým Satanovým vojákům“ (Murphy 2002). 64 Usáma bin Ládin se s Tálibánem spojil prostřednictvím duchovního otce Tálibánu v Kandaháru Júnise Chálise. Jedna z bin Ládinových dcer se později stala Umarovou manželkou. 65 Bin Ládin byl jedním z nejvýznamnějších finančních sponzorů islámského extremismu. Sponzoroval tak teroristické tábory v Somálsku, Egyptě, Súdánu, Jemenu i Afghánistánu.

73

jedné straně tak stála místní islámská interpretace islámu, která alespoň zpočátku neměla ambice přesáhnout svým rozpětím afghánské hranice a snažit se přesvědčovat další muslimy napříč kontinenty. Jeho interpretace světa byla adekvátní pouze pro místní paštunské venkovské obyvatele. (Shulze 2007: 326) Na druhé straně stálo globalizované hnutí podporující novou koncepci světového džihádu, jakožto povinnosti každého muslima bojovat proti americkým občanům i jejich dalším spojencům. Úspěch AlKáidy66 byl vedle finančního a materiálního zázemí také v jeho specifické struktuře, která sdružení militantních fundamentalistických islámských bojovníků nekoncentrovala pouze do jedné, ačkoli výhodné afghánské teritoriální základny, ale vytvářela sítě po celém světě. Neexistence státních struktur pod afghánskou vládou Tálibánu a tudíž umožnění v jiných podmínkách nelegálních činností, prosazování strategie i myšlenek Usámy bin Ládina ulehčila67. Ovšem hlavní důvod úspěchu Al-Káidy hledejme v jeho „buňkové struktuře“, která umožňuje bez existence jasných centrálních příkazů jednoduše následovat obecnou ideologie představitelů organizace (Buckley, Fawn 2003). Bin Ládin se možná sám o sobě považoval za zvěstovatele nového islámského vědomí. „Atentáty na World Trade Center v New Yorku a na Pentagon ve Washingtonu, které 11. září 2001 spáchalo 19 stoupenců akčního džihádu pomocí unesených dopravních letadel a při nichž zahynulo okolo 3000 lidí, 66

Dle pozorovatelů pod vedením Usámy bin Ládina pracovali členové Al-Káidy z celého světa, od Arabů a Pákistánců až po Čečence a Filipínce. „Pro své základny využívali objekty bývalé afghánské armády, státní statky i četné jeskyně v členitém horském terénu. Hlavní stan si údajně zřídili z kasáren afghánské armády v městečku Riškóru ležícím jižně od Kábulu, kde je cvičili instruktoři z Libye, Egypta, Tuniska a dalších islámských zemí, ale také muslimští Ujguři ze západní Číny“ (Marek 2006: 290). 67 Více informací o vztahu mezi Al-Káidou a Tálibánem a ideologii Al-Káidy viz. např. (Aldrich 2002; Buckley, Fawn 2003; Blanchard 2004; Azzam 2003).

74

demonstrovaly údernou sílu nového hnutí. Početně mimořádně malá skupina, kterou podle všeho najala bin Ládinova Al-Káida, zahájila svou akcí „kulturní osvobození“ arabského světa. Tento „boj za osvobození“ nemá žádný strategický cíl uvnitř nějakého konkrétního státu, neexistuje žádné nepřátelské centrum, které by se mělo dobýt. Na jeho místo nastupují symboly „nepřátelské kultury“, kterou je nutné zničit“ (Schulze 2007: 326). Al-Káida tak byla jednou ze zásadních příčin, kvůli níž celý svět začal islám chápat pouze ve spojení s islamistickými radikálními a extremistickými organizacemi. „Tyto politické skupiny ovšem nelze považovat za reprezentanty islámského náboženství a jejich aktivity i interpretace

islámu

jsou

nezřídka

v přímém

rozporu

s islámským

náboženským právem … Proto … řádění a kulturní barbarství hnutí Tálibán v Afghánistánu nebo únosy humanitárních pracovníků v Čečensku nelze považovat za legitimní projev islámu. Nicméně aktivity těchto skupin, které se nezřídka uchylují k teroristickým metodám boje, negativně ovlivňují představy světové i naší veřejnosti o působení islámu v mezinárodních vztazích“ (Gombár 2001: 9). „Přetváření náboženské víry v politická hesla a ideologii nabývá v soudobých muslimských společnostech nezřídka až dramatických rozměrů. Směřuje zpravidla od glorifikace minulosti k militantním akčním postojům, od boje za národní osvobození k odhodlanému úsilí ustavit nevybíravými prostředky islámský stát. …Stejně jako dříve, islám ani dnes není jednotný. Z koránského základu lze prokazatelně čerpat a mísit rozmanitě. V protikladu k těm, kdo literou zabíjejí ducha, lze zde nalézt a budovat také etická prohloubení filosoficky kultivované vize, tolik potřebná pro dorozumění, vzájemnou úctu a soulad v současném a budoucím, stále propojenějším světě. Šarí'u lze přijímat spíše jako inspiraci … Z Koránu a

75

islámských dějin lze také rozhodněji vyvodit přirozený požadavek snášenlivosti k odlišným názorům a úcty k posvátnému daru života. Mír, vykládaný nejednou jako synonymum islámu, by měl s konečnou platností vykázat z interpretační arény svůj protiklad, včetně předsudků plodících sváry (Kropáček 2003: 258-273).

76

12. Teokracie nebo chaokracie?

Pro zhodnocení celkového charakteru režimu hnutí Tálibán se nejprve vraťme k již nastíněným názorům některých odborníků, kteří při analýze Tálibánu posuzují primárně existenci afghánské státnosti. Práce přinesla popis všech základních atributů tálibánského režimu a předpokládá tak v tuto chvíli možnost zhodnocení charakteru Afghánistánu v době vlády Tálibánu. Afghánistán nebyl typickým státním útvarem. Neměl klasické státní úřady, nevybudoval funkční a mezinárodním společenstvím akceptovatelnou politickou strukturu. Neuznával mezinárodní řád, ovšem svoji

pozdější

snahou

ukázat

světovým

představitelům

existenci

standardních ministerských postů, ač z hlediska hierarchie rozhodování nefunkčních, se do určité míry snažil o ospravedlnění režimu a o uznání mezinárodním společenstvím. Ovšem univerzálně přijímaná pravidla vládnutí byla Tálibánu cizí a i z důvodu spojení s radikální islámskou fundamentalistickou teroristickou68 skupinou Al-Káidou světové mocnosti Afghánistán nemohly uznat za svého partnera na poli mezinárodního řádu. Počáteční podporu následovalo neutrální přehlížení, které kulminovalo odsouzením a radikálním odmítnutím vlády, která se nepřímo podílela na rozmachu apokalyptického džihadismu (Barša 2001: 163). Ač Tálibán v celém průběhu své vlády nebyl svému obyvatelstvu schopen zajistit základní občanské potřeby, připomeňme, že jeho počáteční 68

Luboš Kropáček ve svém příspěvku do Mezinárodní politiky představuje třístupňové schéma vzájemně se křížících a různě hodnotících termínů označujících již přes třicet let jednotlivé skupiny zakládající svoji existenci na islámu. Fundamentalismus dle něho označuje filozofický, zpravidla netolerantní postoj majetnictví výlučné pravdy. Politický islám neboli islamismus znamená organizované úsilí o mocenské prosazení islámského řádu. Je –li za tímto účelem využíváno násilí, můžeme mluvit o extremismu, případně přímo o terorismu (Kropáček 2001: 4).

77

nástup byl alespoň ze strany majoritního paštunského obyvatelstva hodnocen pozitivně. Do země přinesl větší stabilitu, než jaké byla země svědkem po pádu prosovětské a ustavení islámské vlády znepřátelených navzájem si konkurujících hnutí mudžáhidů. I přes striktní a i islámskými zeměmi odmítanou genderovou politiku se vztah k ženám, alespoň v kontextu ukončení enormní míry na nich páchaných násilností, zmírnil. Pokud bychom měli Afghánistánu v období let 1996 až 2001 upřít existenci státu, bylo by to jen z důvodu slabé administrativní a státní struktury a z důvodu nedostatku běžných standardů péče o vlastní populaci. Jak jsem již uvedla v úvodu práce, posouzení afghánského režimu na základě jiné než státní identity není možné. Afghánistán v době tálibánské vlády nebyl klasickým státem, byl „zemí bez státu“ (Schlagintweit 2002), ovšem i přes problematickou státnost Tálibán vytvořil v Afghánistánu specifický styl vládnutí a tudíž i ojedinělý druh nedemokratického režimu.

Pokud zohledníme existující klasifikace nedemokratických režimů, logickým výstupem naší analýzy bude posouzení kompatibility tálibánského Afghánistánu s teokratickými režimy. Známou klasifikaci J. J. Linze v moderní době zpřesnil německý politolog Wolfgang Merkel. Jeho typologie se snaží zohlednit co největší počet nedemokratických režimů moderních dějin. Rozlišením dvou základních kategorií – režimů totalitních a autoritativních – vytváří celkem 12 podkategorií.69

69

Merkel v rámci totalitních režimů rozlišuje totalitní komunistické režimy, fašistické totalitní režimy a teokratické totalitní režimy. Do kategorie autoritativních režimů přiřazuje komunistické autoritativní režimy, fašistické autoritativní režimy, militaristické režimy, organicko-etatistické autoritativní režimy, rasisticko-autoritativní režimy, režimy autoritativní modernizační, teokratické autoritativní, dynastické autoritativní a sultanistické autoritativní.

78

Merkel přinesl dvě kategorie teokratických režimů. Na jedné straně to byl totalitní teokratický režim, k němuž on sám zařadil i Tálibán, na druhé straně autoritativní teokratický režim70, k němuž přiřadil Írán71 po revoluci roku 1979 či Tibet v letech 1911 – 1950. V Merkelově pojetí by tedy Tálibán patřil do kategorie teokratických totalitních režimů, které svoji legitimitu čerpají z fundamentalistického výkladu náboženství (Balík 2003: 280). Ovšem už pojem „legitimita“ je v případě Tálibánu konfliktní. Pokud Tálibán vytvořil alespoň minimální státní strukturu, která podléhala pouze rozhodnutím jeho Nejvyšší šúrá a religiózního vůdce mully Umara, nezískal automaticky státní legitimitu. Jeho legitimitu, i z důvodu nestandardní formy politických nařízení, v pozdějším období neuznávalo ani mnoho členů z vládního a majoritního paštunského etnika. Díky afghánské složité etnické a náboženské společenské struktuře si Tálibán nepodrobil celé území a oblast severních provincií zůstala po celou dobu jeho vládního působení v moci místních mudžáhidů – dříve známých z prozatímní kábulské vlády. Jiné oblasti si samostatnost uchovaly díky dostatečným finančním zdrojům. V rámci práce byl v této souvislosti zmiňován na dřevo bohatý Núristán. Tálibán svá striktní nařízení nejefektivněji uplatňoval v okolí svého centra a ve větších městech, kde nad jejich dodržováním dohlížela náboženská policie. Rurální 70

Teokratické autoritativní systémy jsou režimy s autoritativní nadvládou náboženských autorit. „Do tohoto typu by zdánlivě paradoxně mohly spadat i ty komunistické režimy, které jsou založeny na bezvýhradném přitakání ideologii, pokud ovšem tato ideologie není racionalisticko-sekulární. Teokratické autoritativní režimy velmi silně tendují k totalitarismu, takže hranice mezi nimi a jejich protějškem v kategorii totalitní je v Merkelově typologii málo zřetelná (Balík 2003: 282-283). 71 Paul Brooker ve své práci Non-Democratic Regimes. Theory, Government and Politics, Írán popisuje jako klerikální semidiktátorský režim. A na jeho příkladě dokazuje, že moderní nedemokratické režimy mohou být založeny na jiném než stranickém či militaristickém typu převládající organizace (Brooker 2000: 244).

79

oblasti rozsáhlého a mnohdy špatně přístupného afghánského teritoria disponovaly umírněnější formou tálibánského dohledu. Při podrobnějším zamyšlení zohledňujícím otázky religiozity vyvstane problém, zda vůbec můžeme Tálibán považovat za režim, který bychom mohli spojit s náboženstvím, jež je ve své podstatě synonymem míru. Každé světové náboženství by při své aplikaci v čisté formě neznamenalo útisk menšinových etnik, mnohdy až barbarské potlačování práv žen, zákaz kulturního života, sportovních akcí apod. Neměla by v rámci oficiálních režimních klasifikací existovat i kategorie čistě teokratických systémů, které by v ideálním stavu neznamenaly porušování lidských práv, ale existenci politického systému založeného na morálních i jiných hodnotách společných dané kulturní oblasti či civilizaci? Pro účel této práce rozlišujme nejen Merkelovy kategorie totalitního teokratického režimu a autoritativního teokratického režimu, nýbrž uvažujme o možnosti existence čisté formy teokratického náboženského státu, který by svojí podstatou, pokud se vyhneme euroamerickému centrismu, nemusel být zařazen do kategorie nedemokratických režimů. Současný svět byl i stále je svědkem existence pouze takových islámských teokratických režimů, které i přes přirozenou islámskou propojenost náboženství a politiky překročily určitou hranici jejich uznání jakožto čistě teokratických režimů. Avšak spojovat Tálibán se svojí mnohdy i islámskými učenci kritizovanou interpretaci islámu s režimem, který má své základy postavené na náboženství, by bylo diskutabilní. Do jaké míry může Tálibán pro sebe požadovat zastupování islámu? (Hübsch 2002: 44). Lokálně

vkořeněný

teror

Tálibánců

jímž

zajišťovali

„dodržování

tradicionalisticky pojatých muslimských ctností, se dostal do zvláštní symbiózy globálně vykořeněným terorem apokalyptických džihadistů.

80

Tradicionalistický fundamentalismus byl tak doplněn o patologický výhonek hybridizace islamismu s wahhabíjou, který balancuje na okraji nábožensko-paranoidního bludu“ (Barša 2001: 131). J. J. Linz ve své nejznámější práci věnující se podrobné charakteristice totalitních a autoritativních režimů Tálibán nespojuje ani s jednou

z klasických

kategorií.

Dává

tak

určitou

míru

svobody

individuálnímu posouzení charakteru některých režimů, které se objevily ve 20. století a které svojí mobilizací nebyly schopny vytvořit a udržet politický řád, ale na druhou stranu ve svém okolí neměly alespoň v určité konkrétní fázi svého působení dostatečně silnou opozici, která by potenciálně mohla režim tranzitovat na více legitimní státní zřízení. Linz mluví o režimech, které byly založeny na náboženském fanatismu, personálních ambicích, etnickém utlačování a násilí. Jako praktický příklad jmenuje nejen do určité míry Tálibán, ale rovněž Libérii, Somálsko, Sierru Leone, Rwandu, vládu Tamilských tygrů na severní Srí Lance, ozbrojené jednotky v Kolumbii. V tomto případě nestojíme před „státy, režimy, politickými systémy, ale před něčím novým, něčím, co má jistě jen málo společného

s typy

politik

analyzovaných“

v rámci

klasické

teorie

nedemokratických režimů. Tálibánský režim neznamenal anarchii, ovšem jeho

forma

administrativy

vytvořila

mnohdy

stav

blízký

chaosu

(Schlagintweit), který J. J. Linz nazval chaokracií (Linz 2000: 37). Přikloňme se k této myšlence a potvrďme tak původní hypotézu práce, že Tálibán vskutku není z hlediska klasických klasifikací nedemokratických režimů jednoduše a jednoznačně zařaditelným subjektem.

81

Závěr

Specifické etnické a náboženské složení společnosti, těžko dostupný terén, složitý historický vývoj poznamenaný opakovanou přítomností světových mocností a důležitá geopolitická poloha. To jsou základní charakteristiky země, která již desítky let čelí nestabilní vládní situaci a setrvalému a mnohdy nezbytnému mezinárodnímu zasahování do vnitřních záležitostí. Vytváření afghánské společně přijímané státní identity bylo přerušeno nejprve sovětskou invazí, jež byla jedním z nejsilnějších momentů celého průběhu studené války. Geopolitická důležitost země způsobila, že Afghánistán, ač v konečném důsledku nepodroben, v době 80. let začíná vstřebávat vliv ozbrojených skupin rekrutujících se nejen z Afghánistánu, ale i z okolních menších zemí a celého mezinárodního prostředí, vliv sousedních států a i ve studenoválečné době dvou nejsilnějších

mocností. Sovětská okupace a nastolení prosovětské

komunistické vlády přinesla ozbrojený vzestup mudžáhidů, rekrutovaných prostřednictvím početných náboženských škol madras, který ukázal nemožnost podrobení si země s natolik komplikovanou etnickou i náboženskou roztříštěností a složitým terénem. Vítězství mudžáhidů, vrcholící odchodem sovětských jednotek, zemi nepřineslo kýžený mír, ale uvrhlo ho do další a v mnohém ohledu krutější fáze občanské války. Vláda mudžáhidů znamenala rozšíření všeprostupujícího násilí a chaosu, jehož ukončení a nastolení alespoň minimální stability celého systému, se stalo primárním cílem do oblasti zamířených zahraničněpolitických strategií. Konec sovětské okupace tudíž neznamenal oslabení zainteresovanosti Spojených států, které Afghánistán pokládaly za nutnou a nevyhnutelnou

82

vstupní bránu k nově se formujícím středoasijským republikám a jejich dosud nevyčerpaným a neobjeveným přírodním zdrojům. V zemi své mocenské ambice nejintenzivněji prosazoval sousední Pákistán, pro něhož byla stabilita Afghánistánu otázkou udržení míru na západní hranici a vyhnutí se hrozícím etnickým problémům potenciálně kulminujícím v národnostních aspiracích. Jeho mnohdy až nadřazené působení na afghánské půdě i přes dohady nad skutečným zapojením oficiální pákistánské vlády vedle relativně samostatné armádní struktury, vyvolalo negativní reakce zejména ze strany zemí, které podporovaly největší opoziční skupinu tálibánské éry, později formovanou jako tzv. Severní aliance. Působení mnoha vzájemně soupeřících frakcí a zájmů společně se specifickým na extremistickém náboženském výkladu postaveném vládním systému,

společně

s propojením

s fanatismem

a

slabou

státní

administrativou zemi uvrhlo v chaos, který J. J. Linz pojmenoval chaokracií, jež

znemožňuje

nedemokratických

přiřazení režimů.

Tálibánu Tálibánská

do

klasických

chaokracii

byla

kategorií chaokracií

postavenou na totalitním teokratickém základě, který ovšem pro to, abychom režim mohly identifikovat pouze s pomocí jeho konceptu, až příliš překročil z hlediska náboženství a struktury systému akceptovatelnou hranici. Tálibán v roce 1996 ihned po obsazení hlavního města Kábulu nařídil přísná opatření, která Afghánistán nejen v kontextu vývoje konceptu státní identity vrátila desítky let zpět. Představil svoje pojetí islámu i státní správy,

jež

svoji

legitimitu

postavila

na

majoritním

paštunském

obyvatelstvu. Nedostatečné zajištění občanských potřeb a netypická forma vládních nařízení však v průběhu tálibánského působení oslabila podporu i ze

strany

paštunského

obyvatelstva.

83

Přísná

a

z hlediska

islámu

neopodstatněná genderová politika byla i společně s opatřeními v kulturní oblasti důkazem neoprávněného přivlastňování náboženské pravdy. Světová veřejnost se k Afghánistánu obrátila v průběhu 20 století vícekrát. Ovšem vzestup hnutí Tálibán a jeho pozdější propojení s teroristickou organizací Al-Káida znamenal první celosvětové ohrožení. Afghánistán byl svědkem vzniku dvou odlišných náboženských koalic. Na jedné straně Tálibánu, který svojí mnohými islámskými učenci kritizovanou interpretací islámu neaspiroval k rozšíření svého vlivu za hranice Afghánistánu. Svým striktním fundamentalistickým výkladem islámského práva však přilákal mezinárodně identifikovatelné skupiny ozbrojených extremistů. Ti, pod vedením Usámy bin Ládina, vytvořili druhý pól definující svůj cíl v globálním džihadismu - globálním rozšiřování násilné interpretace islámu, jejíž skutečná moc šokovala zářijovými útoky roku 2001 celý svět. Tálibán i díky nadměrné finanční závislosti na příjmech od strůjce útoků na Světové obchodní centrum odmítl jeho vydání a pevně s ním svázal svůj finální osud. Schopnost mudžáhidů bojovat před dvaceti lety proti sovětským pozemním jednotkám však ukázala svoji neoslabenou sílu i v případě dnešní přítomnosti koaličních vojsk na afghánské půdě. Složitá teritoriální charakteristika země společně s existencí pouze slabé centrální vlády, zničeného hospodářství a všezahalující chudoby, která místní obyvatele nutí k inklinaci k jakýmkoli finančním zdrojům, zemi přivedla do další fáze občanského konfliktu, kterou může mezinárodní společenství

oslabit

snad

pouze

větším

pochopením

afghánských

současných reálií a intenzivnější a efektivnější humanitární pomocí spojenou především s rekonstrukcí vlastních státních ekonomických zdrojů.

84

Bibliografie

Literatura:

Ahmed, N. M.: Afghanistan, the Taliban and the United States. The Role of Human

Rights

in

Western

Foreign

Policy,

on-line

verze

(www.printthis.clickability.com). Balík, S. (2003): Totalitární a autoritativní režimy, in: Hloušek, V. – Kopeček, L. (eds.) (2003): Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie, Brno, Mezinárodní politologický ústav. Balík, S. – Kubát, M. (2004): Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů, Praha, Dokořán. Barša, P. (2001): Západ a islamismus. Střet civilizací nebo dialog kultur?, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury. Benard, Ch. – Hachigan, N. (eds.) (2003): Democracy and Islam in the New Constitution of

Afghanistan, Santa

Monica, Rand, on-line verze

(www.questia.com). Berman, E. (2003): Hamas, Taliban and the Jewish Underground: An Economist’s view of radical religious militias, UC San Diego, on-line verze (www.questia.com). Bhagat, N. (1997): Taliban Arsenal, in: Sreedhar - Sinha, R. – Bhagat, N. – Mehrotra, O. N. – Ved, M. (1997): Taliban and the Afghan turmoil. The Role of USA, Pakistan, Iran and China, New Delhi, Himalayan Books. Biddle, S. (2002): Afghanistan and the Future of Warfare: Implications for Army and Defense Policy, Strategic Studies Institute, on-line verze (www.questia.com).

85

Blanchard, Ch. M. (2004): Al Qaeda: Statements and Evolving Ideology, CRS

Report

for

Congress,

on-line

verze

(http://www.fas.org/sgp/crs/terror/RL32759.pdf). Brisard, J-Ch. – Dasquié, G. (2002): Forbidden Truth. U.S.-Taliban secret oil diplomacy and the failed hunt for Bin Laden, New York, Thunder’s Mouth Press/Nation Books. Brodsky, A. E. (2003): With All our Strenght: The Revolutionary Association of the Women of Afghanistan, London, Routledge, on-line verze (www.questia.com). Brooker, P. (2000): Non-Democratic Regimes. Theory, Government and Politics, Basingstoke, Macmillan Press. Buckley, M. – Fawn, R. (2003): Global Responses to Terrorism: 9/11, Afghanistan

and

beyond,

London,

Routledge,

on-line

verze

(www.questia.com). Castillo, C. Del (2003): Afghanistan: The Way Forward, in Global Governance, Vol. 9, on-line verze (www.questia.com). Dombrowsky, P. – Piernas, S. (2005): Géopolitique du nouvel Afghanistan, Dorronsoro, G. (2000): La révolution afghan. Des communistes aux tâlebân, Paris, Éditions Karthala. Edwards, D. B. (2002): Before Taliban: Genealogies of the Afghan Jihad, University of California Press, on-line verze (www.questia.com). Ellis, D. (2000): Women of the Afghan War, Praeger Publishers, on-line verze (www.questia.com). Emadi, H. (2002): Repression, Resistance, and Women in Afghanistan, Praeger, on-line verze (www.questia.com). Ewans, M. (2005): Conflict in Afghanistan. Studies in asymmetric warfare, London, Routledge.

86

Fuchs, C. (2007): Machtverhältnisse in Afghanistan, on-line text (http://www.strategischestudien.com/uploads/media/20070424_Machtverhaeltnisse.pdf). Fadl, K. A. El (2003): Islam and the State: A Short History, in: Benard, Ch. – Hachigan, N. (eds.) (2003): Democracy and Islam in the New Constitution of Afghanistan, Santa Monica, Rand, on-line verze (www.questia.com). Gombár, E. (2001): Dramatický půlměsíc. Sýrie, Libye a Irán v procesu transformace, Praha, Karolinum. Hübsch, H. (2002): Fanatičtní bojovníci ve jménu Alláha. Kořeny islámského teroru, Praha, Naše Vojsko. Janse, D. (2007): A snow melts, Afghanistan braces for Taliban Resurgence, Central Asia – Caucasus Analyst, Vol. 9, No. 5, on-line verze (http://www.cacianalyst.org/newsite/?q=taxonomy/term/2&page=1). Johnson, D. (2006): Who’s Who

in

Afghanistan, on-line verze

(http://www.infoplease.com/spot/afghanistan1.html). Karimi, Ch. N. (2002): The Loya Jirga – An Effective Political Instrument? A Historical Overview, in: Karimi, Ch. – N. – Schetter, C. – Schlagintweit, R. (eds.) (2002): Afghanistan – A country without a State?, Frankfurt a. M., IKO Verlag. Karimi, Ch. – N. – Schetter, C. – Schlagintweit, R. (eds.) (2002): Afghanistan – A country without a State?, Frankfurt a. M., IKO Verlag. Katzman, K. (2002): Afghanistan: Current Issues and U. S. Policy, Report for

Congress,

on-line

verze

(http://fpc.state.gov/documents/organization/14390.pdf). Koepke, B. (2002): Finding a Balance between Religious Orthodoxy and the Maintenance of Afghanistan’s Performative Traditions, in: Karimi, Ch.

87

– N. – Schetter, C. – Schlagintweit, R. (eds.) (2002): Afghanistan – A country without a State?, Frankfurt a. M., IKO Verlag. Kovář, J. (1999): Asie dynamický kontinent. Hlavní faktory a ohniska růstu, Praha, Karolinum. Kropáček, L. (1996): Islámský fundamentalismus, Praha, Vyšehrad. Kropáček, L. (2002): Islám a západ. Historická paměť a současná krize, Praha, Vyšehrad. Kropáček, L. (2003): Duchovní cesty islámu, Praha, Vyšehrad. Lévesque, J. (1990): L’URSS en Afghanistan. De l’invasion au retrait. Editions Complexe. Lewis, B. (2002): Dějiny Blízkého východu, Praha, Nakladatelství Lidové noviny. Linz, J. J. (2000): Totalitarian and authoritarian regimes, London, Lynne Rienner Publishers. Maass, C. D. (2002): The Taliban and International Standards of Governance, in: Karimi, Ch. – N. – Schetter, C. – Schlagintweit, R. (eds.) (2002): Afghanistan – A country without a State?, Frankfurt a. M., IKO Verlag. Marek, J. (2006): Dějiny Afghánistánu, Praha, Nakladatelství Lidové noviny. Margolis, E. S. (2000): War at the Top of the World: The Struggle for Afghanistan, Kashmir, and Tibet, London, Routledge. Marsden, P. (2001): The Taliban: War, religion and the new order in Afghanistan, Karachi, Oxford University Press. Matinuddin, K. (1999): The Taliban Phenomenon. Afghanistan 1994-1997, Karachi, Oxford University Press.

88

Mehrotra, O. N. (1997): Troubled CIS, in: Sreedhar - Sinha, R. – Bhagat, N. – Mehrotra, O. N. – Ved, M. (1997): Taliban and the Afghan turmoil. The Role of USA, Pakistan, Iran and China, New Delhi, Himalayan Books. Parvanta, A. (2002): Afghanistan – Land of the Afghans?, in: Karimi, Ch. – N. – Schetter, C. – Schlagintweit, R. (eds.) (2002): Afghanistan – A country without a State?, Frankfurt a. M., IKO Verlag. Perl, R. F. (2001): Taliban and the Drug Trade, CRS Report for Congress, on-line verze (http://www.state.gov/g/inl/rls/nrcrpt/2000/). Pohly, M. (2002): Perception of State and Organisation of the Northern Alliance, in: Karimi, Ch. – N. – Schetter, C. – Schlagintweit, R. (eds.) (2002): Afghanistan – A country without a State?, Frankfurt a. M., IKO Verlag. Rasanayagam, A. (2005): Afghanistan: a modern history, I. B. Tauris. Rashid, A. (2001): Taliban. The Story of the Afghan Warlords, London, Pan Books. Rashid, A. (2002): Tribe and State in Afghanistan after 1992, in: Karimi, Ch. – N. – Schetter, C. – Schlagintweit, R. (eds.) (2002): Afghanistan – A country without a State?, Frankfurt a. M., IKO Verlag. Saikal, A. (2002): The Role of Outside Actors in the Afghanistan Conflict, in: Karimi, Ch. – N. – Schetter, C. – Schlagintweit, R. (eds.) (2002): Afghanistan – A country without a State?, Frankfurt a. M., IKO Verlag. Schetter, C. (2002): The Bazaar Economy of Afghanistan. A Comprehensive Approach, in: Karimi, Ch. – N. – Schetter, C. – Schlagintweit, R. (eds.) (2002): Afghanistan – A country without a State?, Frankfurt a. M., IKO Verlag. Schetter, C. (2003): Ethnizität und etnische Konflikte in Afghanistan, Reimer

89

Schlagintweit, R. (2002): Afghanistan’s Road to Failure, in: Karimi, Ch. – N. – Schetter, C. – Schlagintweit, R. (eds.) (2002): Afghanistan – A country without a State?, Frankfurt a. M., IKO Verlag. Schulenburg, M. von der (2002): Illicit Opium Production in Afghanistan, in: Karimi, Ch. – N. – Schetter, C. – Schlagintweit, R. (eds.) (2002): Afghanistan – A country without a State?, Frankfurt a. M., IKO Verlag. Schulze, R. (2007): Dějiny islámského světa ve 20. století, Praha, Atlantis. Sinha, R. (1997): Taliban As I Saw It, in: Sreedhar - Sinha, R. – Bhagat, N. – Mehrotra, O. N. – Ved, M. (1997): Taliban and the Afghan turmoil. The Role of USA, Pakistan, Iran and China, New Delhi, Himalayan Books. Sreedhar (1997a): Taliban Arrives, in: Sreedhar - Sinha, R. – Bhagat, N. – Mehrotra, O. N. – Ved, M. (1997): Taliban and the Afghan turmoil. The Role of USA, Pakistan, Iran and China, New Delhi, Himalayan Books. Sreedhar (1997b): Pakistan’s Strategic Calculus, in: Sreedhar - Sinha, R. – Bhagat, N. – Mehrotra, O. N. – Ved, M. (1997): Taliban and the Afghan turmoil. The Role of USA, Pakistan, Iran and China, New Delhi, Himalayan Books. Sreedhar (1997c): The Iran Factor, in: Sreedhar - Sinha, R. – Bhagat, N. – Mehrotra, O. N. – Ved, M. (1997): Taliban and the Afghan turmoil. The Role of USA, Pakistan, Iran and China, New Delhi, Himalayan Books. Sreedhar - Sinha, R. – Bhagat, N. – Mehrotra, O. N. – Ved, M. (1997): Taliban and the Afghan turmoil. The Role of USA, Pakistan, Iran and China, New Delhi, Himalayan Books. Tanner, S. (2002): Afghanistan. A military history from Alexander the Great to the fall of the Taliban, New York, Da Capo Press.

90

Ved, M. (1997): Indo-Afghan Relations, in: Sreedhar - Sinha, R. – Bhagat, N. – Mehrotra, O. N. – Ved, M. (1997): Taliban and the Afghan turmoil. The Role of USA, Pakistan, Iran and China, New Delhi, Himalayan Books. Zakaria, F. (2005): Budoucnost svobody. Neliberální demokracie v USA i ve světě, Praha, Academia.

Články:

Aldrich, G. H. (2002): The Taliban, Al Qaeda, and the Determination of Illegal Combatants, in The American Journal of International Law, Vol. 96, Issue 4, pp. 891 – 898, on-line verze: (http://links.jstor.org/sici?sici=00029300%28200210%2996%3A4%3C891%3ATTAQAT%3E2.0.CO%3B2H). Amin, T. (2004): Development of Pakistan’s Foreign Policy: Case Study on Recognition of Taliban, in Foreign Policy Case Study, Issue 3., April 2004, Pildat, on-line verze (www.questia.com). Azzam, M. (2003): Al-Qaeda: the misunderstood Wahhabi connection and the ideology of violence, Issue 1, February 2003, The Royal Institute of International Affairs, on-line verze (www.questia.com). Barber, B. (1999): U. S. again presses Taleban to expel accused terrorist, in The

Washington

Times,

February

4,

1999,

on-line

verze

(www.questia.com). Beard, A. (1997): Amnesty hits U. S. for silence on Taleban abuses: Urges action on poor treatment of women, in The Washington Times, June 24, 1997, on-line verze (www.questia.com). Carter, T. (1996): Taleban will find it tough to take rest of country, in The Washington Times, September 14, 1996, on-line verze (www.questia.com).

91

Carter. T. (1997): Total Taleban control seen unlikely, in The Washington Times, May 31, 1997, on-line verze (www.questia.com). George, M. (2001): Islám, ropa a nová velká hra ve střední Asii, in Střední Evropa, Vol. 17, Issue 110. Gombár, E. (2001): Islám a mezinárodní vztahy, in Mezinárodní politika, Vol. 25, Issue 4. Goodhand, J. (2004): From War Economy to Peace Economy? Reconstruction and State building in Afghanistan, in: Journal of International Affairs, Vol. 58, Issue 1, on-line text (www.questia.com). Goodhand, J. (2005): Frontiers and Wars: the Opium Economy in Afghanistan, in: Journal of Agrarian Change, Vol. 5, Issue 2, pp. 191-216, on-line verze (www.blackwell-synergy.com). Horák, S. (2002): Afghánistán rok po Tálibánu, in Mezinárodní politika, Vol. 26, Issue 11. Khalilzad, Z. (2000): Afghanistan: The Consolidation of a Rogue State, in The Washington Quarterly, pp. 65-78, Winter 2000, on-line verze (www.questia.com). Kropáček, L. (2001): Politický islám na prahu nového tisíciletí, in Mezinárodní politika, Vol. 25, Issue 10. Latif, A. (2000): Bin Laden moves base to more remote location, in The Washington Times, July 2, 2000, on-line verze (www.questia.com). Lloyd, M. (1998): Pakistan accused of aiding Taleban: Rights groups cite moves in refugee camps universities, in The Washington Times, November 16, 1998, on-line verze (www.questia.com). Marek, J. (2002): Afghánistán bez Tálibánu, in Listy, Vol. 32, Issue 2.

92

Marshall, T. (1997): Taleban seeks recognition as government: But effective control eludes group, in The Washington Times, November 1, 1997, on-line verze (www.questia.com). Marshall, T. (1999): Iranian aide laments treatment of Afghan women by Taleban, in The Washington Times, March 19, 1999, on-line verze (www.questia.com). Murphy, S. D. (ed.) (2002): Terrorist Attacks on World Trade Center and Pentagon, in The American Journal of International Law, Vol 96, Issue 1, pp.

237-255,

on-line

verze:

(http://links.jstor.org/sici?sici=0002-

9300%28200201%2996%3A1%3C237%3ATAOWTC%3E2.0.CO%3B2J). Pisik, B. (1998): Taleban protect bin Laden, condemn U. S. strikes, in: Washington Times, August 21, 1998, on-line verze (www.questia.com). Pisik, B. (2000): U. N. turns up heat on Afghan regime, in The Washington Times, December 20, 2000, on-line verze (www.questia.com). Rashid, A. (1999a): The Taliban: Exporting Extremism, in Foreign Affairs, Nov/Dec 1999, on-line verze (www.questia.com). (http://www.indianembassy.org/policy/Terrorism/think_tank/taliban_extrem ism_fa_nov_99.htm). Rashid, A. (1999b): Taliban temptation, in Far Eastern Economic Review, March 11, 1999, on-line verze (proquest.umi.com). Rashid, A. (2001): Inside the Taliban, in Far Eastern Economic Review, October 18, 2001, on-line verze (www.proquest.umi.com). Rubin, B. R. (2003): Transitional justice and human rights in Afghanistan, in: International Affairs, Vol. 79, Issue 3, pp. 567-581, on-line verze (www.blackwell-synergy.com).

93

Seper, J. (1999): U. S. launches fiscal strike on Taleban rule: Aid to bin Laden reason for sanctions, in The Washington Times, July 7, 1999, on-line verze (www.questia.com). Šašikumar, V. K. (2001): Zakázaná pravda o bin Ládinovi, in Střední Evropa, Vol. 110, Issue 17. Travis, H. (2005): Freedom or Theocracy?: Constitutionalism in Afghanistan and Iraq, in Northwestern University Journal of International Human

Rights,

vol.

3,

spring

2005,

on-line

verze

(https://www.law.northwestern.edu/journals/jihr/v3/4/Travis.pdf).

Další zdroje

Human Rights Watch Short Report, Vol. 13, Issue 1 (únor 2001).

Intra Press Service „Politics: UN Considers arms embargo on Afghanistan“, IPS, 16, December, 1997 (www.oneworld.org/ips2/dec/afghan.html) U.N. Secretary-General: The situation in Afghanistan and its implications for international peace and security“. Report of the Secretary-General, A/55/633S/2000/1106, November 20, 2000

94